Vanellus 9 Vanellus 9

Zpravodaj Skupiny pro výzkum a ochranu bahňáků v ČR

Vanellus 9

Vanellus 9 Zpravodaj Skupiny pro výzkum a ochranu bahňáků v ČR (SVOB)

pracovní skupiny České společnosti ornitologické (ČSO)

1


Vanellus 9

ISSN 2336–1174 V Českých Budějovicích 5. 6. 2014 Tento zpravodaj vzniká v elektronické verzi pro členy SVOB a všechny příznivce bahňáků. Autorem loga SVOB je Pavel Jakeš a fotky kulíka bledého na přebalu Pavel Ondra.

Editor: Vojtěch Kubelka Grafická úprava: Martina Nacházelová Jazyková spolupráce: Pavel Ondra

Dvacet šest dní staré kuře čejky chocholaté vybavené odečítací vlajkou v čerstvě osetém poli u Zavadilky na Českobudějovicku, 25. 5. 2014, doprovodný obrázek k úvodnímu slovu, foto: Vojtěch Kubelka.

2


Vanellus 9

Obsah Slovo úvodem (Vojtěch Kubelka) ....................................................................................................... 5 Zápis ze 7. výroční členské schůze Skupiny pro výzkum a ochranu bahňáků v ČR, pracovní skupiny České společnosti ornitologické, konané 31. srpna 2013 v hotelu Valentýna u nádrže Rozkoš (Martin Sládeček) ........................................................................................... 8 Bahňákářský víkend 2013 (Martina Nacházelová) ............................................................................. 10 Postřehy z mezinárodní bahňákářské konference v Německu (Martin Sládeček) .............................. 16 Zajímavá pozorování bahňáků v roce 2013 (Michal Pakandl) .......................................................... 18 Kroužkování bahňáků v České republice v roce 2012 (Jaroslav Cepák) ........................................... 29 Zkušenosti s cíleným odchytem bekasin větších (Gallinago media) (Radek Lučan) ........................ 35 Průtah kulíka bledého (Pluvialis squatarola) na území ČR (Michal Pakandl) .................................. 39 Neúspěšný rok 2013 pro břehouše černoocasého (Limosa limosa) a jeho současný stav v České republice (Vojtěch Kubelka & Lukáš Kadava) ....................................................................... 43 Umí i malý břehouš zahrát velké divadlo? (Martin Sládeček) ........................................................... 54 Neobvyklá hnízdění kulíků říčních (Charadrius dubius) (Vojtěch Kubelka, Martin Sládeček & Miroslav E. Šálek) .................................................................................................................. 58 Lyskonoh ploskozobý (Phalaropus fulicarius) v České republice na počátku 21. století (Jiří Šírek) 62 Historické nálezy kulíka mořského (Charadrius alexandrinus) z Čech (Jiří Mlíkovský) ................. 65 Pohled na moderní fylogenezi bahňáků (Jakub Vlček) …................................................................... 69 Za kolihou tenkozobou (Numenius tenuirostris) – ze Sibiře do Prahy (Miroslav Ešus Šálek) .......... 77 Mapování hnízdišť čejek chocholatých (Vanellus vanellus) – poděkování a výzva do roku 2014 (Vojtěch Kubelka, Václav Zámečník & Miroslav Ešus Šálek) ............................................... 81 Agro-environmentální opatření Hnízdiště čejky chocholaté – nová naděje pro čejky na orné půdě (Václav Zámečník) .................................................................................................................. 86 Extrémní čejčí sezóna 2013 – komentáře a doprovodné obrázky (Vojtěch Kubelka) ........................ 89 Hnízdní atlas bahňáků arktického Ruska (Kryštof Chmel) ............................................................... 94 Za běhulíkem plavým (Cursorius cursor) na Fuerteventuru (Vojtěch Kubelka) ............................... 96 Pozorování jespáka klínoocasého (Calidris acuminata) na tropické tahové zastávce – Papui Nové Guinei (Kryštof Chmel) .......................................................................................................... 101 Bahňáci v okolí Lisabonu (Jakub Vlček) ............................................................................................ 105 Ulcinjská Solana – ohrožený balkánský ráj (Vojtěch Brlík) .............................................................. 108 Osudné šlápnutí vedle (Pavel Ondra) ................................................................................................. 111

3


Vanellus 9

Rodinka čejky chocholaté (Vanellus vanellus), malba: Martina Nacházelová.

4


Vanellus 9

Slovo úvodem Vojtěch Kubelka

Nebývá zvykem, aby náš bahňákářský zpravodaj Vanellus vycházel uprostřed hnízdní sezóny. Avšak řada okolností letos zbrzdila publikaci našeho zpravodaje a ve snaze udržet, případně ještě zvýšit jeho úroveň, jsme raději jeho zveřejnění o několik týdnů odložili. Věříme, že to byl prospěšný krok, další číslo by však mělo vyjít opět v předjaří roku 2015. Na první pohled to není příliš znát, ale náš zpravodaj se zásadním způsobem od loňského roku změnil. Na radu J. Mlíkovského jsem zažádal Národní technickou knihovnu a zpravodaji Vanellus bylo přiděleno ISSN (International Standard Serial Number), byl zařazen do digitálního archivu a s trochou nadsázky lze říci, že teprve až nyní Vanellus oficiálně vstoupil do světa registrovaných a mezinárodně uznávaných časopisů. Další nepříliš nápadnou změnou je fakt, že se snažíme jednotlivé články co nejvíce sjednotit (jak ve struktuře, tak konečném grafickém provedení), aby výsledná podoba zpravodaje byla co nejreprezentativnější. Od příštího čísla nám s tím budou moci všichni autoři příspěvků pomoci. V současnosti připravujeme Pokyny pro autory, které budou v průběhu léta k dispozici ke stažení na webových stránkách SVOB: http://svob.czweb.org/. Bude nanejvýše žádoucí, aby se jimi autoři příspěvků do budoucna řídili. Významně to ušetří čas potřebný ke konečné editaci článků a jistě to opět pozdvihne kvalitu zpravodaje Vanellus. Využité zdroje údajů jsou ve všech článcích řádně citovány a podrobně uvedeny vždy na konci příspěvku. Výjimku tvoří velmi často využívané zdroje informací jako databáze pozorování ptáků ČSO (www.birds.cz, www.birdlife.cz) a databáze

Faunistické komise ČSO (www.fkcso.cz). Zde je vždy na patřičném místě příspěvku zmíněno, odkud údaj pochází, zdroj je v textu citován pomocí webové adresy databáze, kompletní citace již však není uváděna v souhrnu použité literatury. Podobným způsobem, pomocí ročníku a čísla, jsou v textu citována Faunistická pozorování členů Jihočeského ornitologického klubu (např. FP JOK 2013/2), která jsou dostupná ke stažení na webové adrese: http://www.muzeumcb.cz/spolky-akluby/jihocesky-ornitologicky-klub/faunistickapozorovani-jihoceskeho-ornitologickeho-klubu/. Stejným způsobem jsou citovány některé hůře citovatelné webové adresy. Jednotlivé příspěvky jsou tímto zpřehledněny a kráceny. Navíc jsou internetové odkazy v textu tohoto zpravodaje Vanellus 9 již interaktivní, to znamená, že po klepnutí na odkaz (při aktivním připojení k internetu) se rovnou otevře příslušná webová stránka. Vanellus 9 se sestává z 24 příspěvků od 15 členů SVOB. Příspěvků nikdy nebylo více a počet autorů patří rovněž mezi nejvyšší. Konečně se obsah nevešel na druhou stránku zpravodaje . Letošní zpravodaj je ovšem jedinečný i širokým spektrem příspěvků zabývajících se bahňákářskou tématikou. Kromě tradičních článků je velmi zajímavým zpestřením například popis zkušeností s odchytem bekasin větších, odhalení nových historických záznamů o výskytu kulíka mořského v Čechách, srozumitelně představený pohled na aktuální moderní fylogenezi bahňáků, poutavé vyprávění o osudu kolihy tenkozobé nebo přiblížení nového agro-environmentálního opatření pro čejku chocholatou na orné půdě. Troufám si tvrdit, že na své si přijde opravdu každý, od amatérského příznivce bahňáků až po profesionálního bahňákáře .

5


Vanellus 9

Součástí aktuálního čísla jsou rovněž tři články, více či méně popularizační formou představující zajímavosti zahraničních výzkumů břehouše černoocasého nebo našich výsledků získaných studiem čejky chocholaté a kulíka říčního. Rok 2013 byl rovněž zajímavý z hlediska výskytu vzácných druhů bahňáků u nás. Kromě vybraných faunistických pozorování o tom referuje podrobněji článek shrnující v ČR výskyt lyskonoha ploskozobého nebo aktuální hnízdní rozšíření a početnost břehouše černoocasého. Vanellus 9 obsahuje i jednu knižní recenzi (doufejme, že jich v budoucnu bude více) a je zakončen čtyřmi příspěvky o bahňácích a zkušenostech našich bahňákářů ze zahraničí včetně exotické země Papua Nová Guinea.

projektu naleznete zde: http://worldshorebirdsday.wordpress.com/. Na stránkách si můžete zobrazit mapu světa s registrovanými lokalitami pro celosvětové sčítání bahňáků v sobotu 6. 9. 2014. Bylo by žádoucí, aby se do projektu zapojilo co nejvíce členů SVOB, ale i kdokoliv další v ČR. Zatím je nejpodstatnější si vyšetřit volný čas na sobotu 6. 9. 2014, případně si na stránkách projektu registrovat lokality, kde bahňáky hodláte spočítat. To však rozhodně není podmínkou účasti. Další informace se objeví na stránkách projektu a ohledně průběhu celosvětového sčítání bahňáků v ČR, vkládání dat i případných doprovodných akcích v rámci Světového dne bahňáků Vás budu podrobněji informovat během srpna 2014.

Na tomto místě bych chtěl velmi poděkovat zejména těm, bez nichž by konečná podoba našeho zpravodaje nemohla vzniknout. Předně všem přičinlivým členům SVOB děkuji za zaslané kvalitní příspěvky do našeho zpravodaje. Rovněž děkuji několika členům SVOB, kteří mi obratem poskytli své názory ohledně jednoho konkrétního zaslaného příspěvku. Dále bych chtěl poděkovat M. E. Šálkovi, M. Sládečkovi a J. Vlčkovi., kteří mi pomohli s recenzí některých příspěvků. Avšak můj největší dík patří zejména M. Nacházelové a P. Ondrovi za perfektní spolupráci (ostatně jako vždy) při grafické a jazykové finalizaci zpravodaje Vanellus 9.

V polovině září 2014, nejatraktivnějším termínu z hlediska podzimního průtahu bahňáků v ČR, bychom letos rádi uspořádali 8. výroční schůzi SVOB. Loňská schůze, prodloužená odchytem bahňáků u nádrže Rozkoš ve východních Čechách, se těšila dobrému ohlasu (jak se rovněž můžete dočíst v prvních dvou článcích aktuálního zpravodaje), takže i letos počítejte s bahňákářsky atraktivní lokalitou. Kde přesně schůze proběhne se ještě uvidí, ale předběžně můžete počítat s víkendem 19.–21. 9. 2014. Další informace i termín schůze a bahňákářského víkendu SVOB budou upřesněny v průběhu července 2014.

Léto a podzim 2014 přinesou důležité bahňákářské akce, které je potřeba s dostatečným předstihem oznámit. S cílem co nejvíce uvědomit veřejnost o důležitosti ochrany a výzkumu bahňáků byl na 6. září 2014 vyhlášen Světový den bahňáků (World Shorebirds Day). Proběhne řada propagačních akcí, které by mohly usnadnit získávání finančních prostředků na ochranu i výzkum bahňáků a zároveň se uskuteční Celosvětové sčítání bahňáků (Global ShorebirdCounts), které jistě rovněž přinese zajímavé výsledky o početnosti bahňáků. Více informací o

V září 2013 se šest členů SVOB zúčastnilo mezinárodní bahňákářské konference IWSG v německém přímořském městě Wilhelmshaven. Akce se velmi vydařila, o zajímavých příspěvcích referuje další článek našeho zpravodaje, ale rekordní účast českých bahňákářů přinesla i další pozitivní výsledky. Českou bahňákářskou komunitu začíná ta evropská brát vážně a mimo jiné jsme přislíbili konání tohoto každoročního setkání bahňákářů v ČR. Takže předběžně počítejte s konferencí IWSG v roce 2016 v ČR! Kromě významné pocty je to pro nás i výzva a

6


nesmírný závazek, musíme tedy udělat všechno pro to, aby konference v ČR byla nezapomenutelná v dobrém slova smyslu . Aktuálnější je však letošní konference IWSG, která se bude konat 26.–29. září 2014 v estonském Haapsalu. Doufám, že udržíme nastavenou laťku a dorazíme tam v hojném počtu. Následovat bude konference na Islandu a poté doufejme konference v ČR. Na rok 2014 opět připadá i podzimní evropské sčítání protahujících kulíků zlatých (International Golden Plover Survey). Letos sčítání proběhne o víkendu 11.–12. 10. 2014. V roce 2008 jsme se do tohoto projektu úspěšně zapojili (viz Vanellus 2, 3 i 8), tak pevně věřím, že i letos zkontrolujeme co nejvíce lokalit s potenciálním výskytem kulíka zlatého. Vedle kulíků zlatých budou doplňkově zjišťovány i počty čejek chocholatých. Rovněž si prosím předem rezervujte tento termín na sčítání kulíků zlatých a podrobnější informace Vám ještě zašlu později s dostatečným předstihem. Hnízdní sezóna je v plném proudu, některá kuřata čejek chocholatých již dosahují vzletnosti. Ale hnízdění zdaleka ještě není u konce, mnohde čejky teprve nedávno snesly náhradní snůšky. Důležitou součástí Zpravodaje Vanellus 9 je i článek o mapování hnízdišť čejky chocholaté v roce 2013 s motivací do sezóny 2014. Právě nyní je vhodná doba pro zjišťování hnízdní úspěšnosti čejek. Informace o hnízdištích, kde dokáží čejky úspěšně vyvádět kuřata do vzletnosti, jsou důležité při výběru hnízdišť vhodných pro vstup do agro-environmentálního opatření pro čejku chocholatou na orné půdě (toto opatření je

Vanellus 9

podrobně popsáno v příslušném článku tohoto zpravodaje). Mapování hnízdišť čejek se vhodně doplňuje s celostátním mapováním hnízdního rozšíření ptáků. Vyplňujte prosím svá pozorování výlučně do čejčí databáze: http://www.cso.cz/cejka.html. Poté je nemusíte znovu zadávat jako výsledek atlasového mapování, atlasová databáze si údaj z čejčí databáze automaticky přebere (jedná se stále o tutéž faunistickou databázi ČSO). Přečtěte si prosím příspěvek o mapování čejčích hnízdišť v tomto zpravodaji, vyrážejme co nejvíce do terénu a záznamy o hnízdění čejek chocholatých (aktuální i dřívější jarní) vkládejme do čejčí databáze, kde je v současnosti z letošního roku již přes 500 záznamů. Zajímavým zpestřením letošního sledování čejek může být zjištění barevně označené čejky. V rámci dlouhodobého studia hnízdní biologie čejky chocholaté bylo letos prvně několik desítek dospělých čejek i odrostlých kuřat na Českobudějovicku a Královéhradecku označeno žlutým kroužkem na pravé noze a oranžovou vlajkou s odečítacím dvoumístným černým kódem – písmeno a číslo – na levé noze (viz úvodní fotografii). Toto je vhodný způsob jak lépe sledovat individuálně značené čejky a lépe tak porozumět pohnízdním přesunům, návratnosti na hnízdiště, ale i řadě dalších zajímavostí ze života čejek. O celém projektu se v blízké době podrobně dozvíte z webových stránek SVOB: http://svob.czweb.org/. Avšak již nyní si v terénu všímejme barevně označených čejek, mapujme čejčí hnízdiště a společně tak přispějme k ochraně i poznání čejky chocholaté! 

7


Vanellus 9

Zápis ze 7. výroční členské schůze Skupiny pro výzkum a ochranu bahňáků v ČR, pracovní skupiny České společnosti ornitologické, konané 31. srpna 2013 v hotelu Valentýna u nádrže Rozkoš Martin Sládeček

Schůzi SVOB zahájil a moderoval koordinátor skupiny, Vojtěch Kubelka. Na úvod přivítal přítomných 12 členů SVOB a omluvil členy, kteří se nemohli na schůzi dostavit. Dále následovala stručná informace o činnosti výboru SVOB v uplynulém roce. Členové výboru se setkali během jarní schůze Jihočeského ornitologického klubu, poté všechny potřebné záležitosti řešili emailovou korespondencí. Od vydání jarního zpravodaje Vanellus 8 přibyli v řadách SVOB tři noví členové. Z důvodu dlouhodobé vytíženosti jinými aktivitami se z výboru SVOB rozhodl odstoupit Jan Havlíček. Jeho nástupcem a novým zástupcem koordinátora SVOB tak byl na návrh výboru všemi přítomnými zvolen Martin Sládeček. Po vyřešení personálních záležitostí pokračovala schůze informacemi o probíhajících projektech SVOB, zejména o výzkumu čejky chocholaté, který v letošním roce nabyl mimořádné intenzity. Mimo detailního terénního výzkumu hnízdní biologie čejek, který pod vedením Miroslava E. Šálka probíhal v jižních a východních Čechách, byl kladen důraz rovněž na celorepublikový monitoring čejčích hnízdišť. Záznamů o hnízdištích čejek bylo do databáze sice doposud zadáno výrazně méně než v roce 2012, lze však očekávat, že při posezónních přepisech terénních zápisníků ještě budou přibývat. K tomu byli také všichni přítomní členové (a prostřednictvím tohoto zápisu i všichni ostatní) vyzváni. Václav Zámečník dále přítomné informoval, že jeden z velmi významných ochranářských výstupů z výzkumu čejek, dotační titul „agroenvi“ pro čejku chocholatou na orné půdě, nabývá

dosti konkrétních obrysů. Nezbývá tedy než doufat, že tato snaha o ochranu čejek bude úspěšná. Vzhledem k tomu, že pro zajištění úspěchu dotačního titulu bude potřeba jeho účinnost pečlivě monitorovat, byly nadále široce diskutovány možnosti tohoto monitoringu. Václav Koza upozornil na potřebu chránit rovněž pohnízdní pelichaniště čejek, došlo i na probrání možností budoucího využití moderních technologií, jako jsou geolokátory, či GSM lokátory. Ani sběr informací o dalších druzích bahňáků však v roce 2013 nepolevoval a tak Vojtěch Kubelka místo nepřítomného Michala Pakandla informoval, že faunistická databáze SVOB se utěšeně rozrůstá a v současnosti obsahuje přes 35 tis. záznamů. Mimo jiné se rozrostla o četné výpisy ze staničních knih ČSO, zejména v souvislosti se zpracováváním publikace Ptáci jižních Čech. Vojtěch Kubelka rovněž upozornil na další plánované sčítání protahujících kulíků zlatých napříč Evropou v říjnu 2014, kdy by členové SVOB měli tomuto druhu věnovat náležitou pozornost a snažit se sledovat co nejvíce vhodných lokalit. Dalším bodem programu byl vývoj bahňákářského zpravodaje Vanellus. Vojtěch Kubelka informoval přítomné, že zpravodaji bylo přiděleno Národní technickou knihovnou ISSN a Vanellus se tak stává mezinárodně zaregistrovanou a oficiálně citovatelnou publikací. Diskutováno bylo i jeho další směřování, včetně varianty s rozdělením časopisu na recenzovanou a nerecenzovanou část. Účastníci schůze se po zvážení všech kladů a záporů shodli na tom, že na stávající podobě zpravodaje Vanellus není teď

8


potřeba nic měnit. Důvody pro toto rozhodnutí byly již podrobně popsány letos na jaře (viz Vanellus 8 – Slovo úvodem). Vanellus by měl i nadále plnit především funkci zpravodaje SVOB a všichni jeho členové zde mohou publikovat své rozličné příspěvky, včetně odborných článků ve formě odpovídající současným vědeckým požadavkům. Návrhem Miroslava E. Šálka ke zpravodaji Vanellus bylo vytvoření pravidelné rubriky referující o průběhu každoroční konference mezinárodní bahňákářské skupiny (International Wader Study Group - IWSG), odkud byl jen krůček pro velmi zajímavou myšlenku, pokusit se některou z následujících konferencí IWSG uspořádat v České Republice. Vzhledem k tomu, že pět členů SVOB se na letošní konferenci do severního Německa chystá, bude snad příležitost tento návrh předložit a probrat s mezinárodní bahňákářskou komunitou. Závěrem programu schůze byla debata o podobě příštích členských schůzí SVOB.

Vanellus 9

Víceméně jednohlasně bylo odsouhlaseno, že letošní podoba, tedy vícedenní soustředění spojené s pozorováním a odchytem bahňáků, je velmi přínosná pro všechny zúčastněné. Pro příští roky by se tak podobné akce mohly pořádat na nejrůznějších místech republiky. Vzhledem k tomu, že doposud všechny schůze proběhly v Čechách, bylo by dobré, aby se ta příští konala na Moravě. V této souvislosti ještě Miroslav E. Šálek apeloval na větší spolupráci členů i mimo pravidelná setkání skupiny. Kromě spolupráce na tuzemských odchytech by bylo dobré pořádat například exkurze do zahraničních hnízdišť bahňáků. Takto nabyté kontakty i zkušenosti by bylo dobré více sdílet mezi členy. Kulturní tečkou za plodným programem schůze bylo vyprávění zážitků z letošní Bajkalské expedice, kde sedm členů SVOB strávilo téměř dva měsíce zkoumáním bažinných společenstev ptáků, spojené s promítáním fotek Martiny Nacházelové.

Vodouš tmavý (Tringa erythropus) odchycený 31. 8. 2013 v Domkovské zátoce v. n. Rozkoš. Podle nových a neopotřebených per v celém křídle je zřejmé, že se jedná o tohoročního ptáka, foto: Vojtěch Kubelka.

9


Vanellus 9

Bahňákářský víkend 2013 Martina Nacházelová

Jak bylo řečeno, tak se stalo a letos se tradiční výroční schůze SVOB konala poněkud netradičně ve východních Čechách, na březích ornitologicky vyhlášené nádrže Rozkoš. A navíc, abychom měli dostatek času si její atmosféru náležitě vychutnat, trvala letos déle (29. 8.–1. 9. 2013), přestože ne každý se zdržel po celou dobu.

kde jsme z dalších druhů bahňáků pozorovali jespáky obecné a jespáky bojovné. Po břehu jsme se pak kolem přítomných rybářů vydali směrem k dělící hrázi. Jarda s Lojzou nám ukázali, kde se zdržují potápky roháči či potápky malé a asi ve středu děličky jsme potkali slíbenou krásně vybarvenou potápku rudokrkou.

Pár prvních členů se sešlo ve čtvrtek odpoledne, abychom v kempu zabrali zamluvenou chatku. Protože se počítalo s tím, že lidé budou přijíždět a odjíždět a že v pátek v noci bude probíhat odchyt – další plánovaná novinka – byla zamluvena jen jedna chatka, do které jsme se zatím bez problémů poskládali na postele či na zem. Během první obhlídky břehů nádrže jsme pozorovali sice malé množství, ale hned osm druhů bahňáků (kulík říční, kulík písečný, vodouš tmavý, vodouš šedý, pisík obecný, jespák křivozobý, jespák malý, jespák písečný).

Na konci hráze jsme viděli hejnko vrabců polních, hašteřících se v křovinách a prolétl jakýsi blíže neurčený rákosník, kterého jsme na zpěvného mohli jen tipovat. Na splavu pak mezi racky chechtavými postával i racek černohlavý, kterého jsme si podrobně prohlíželi až do chvíle, než nad ním prolétl rybák černý a ukradl mu tak naši pozornost.

Druhý den se k nám přidružili další příchozí, včetně Jardy Vaňka a Lojzy Holuba, kteří nám jakožto místní znalci byli po celou dobu výbornými průvodci. Vedli nás nejprve do zátoky,

Na bahnitém břehu jsme opět potkali mladé kulíky písečné a na druhém konci hráze se mezi kameny procházelo hejnko jespáků, včetně dvou křivozobých a dvou písečných. Pozorovali jsme i vodouše rudonohého a na přeletu jednu kolihu velkou. Marně jsme ještě pátrali po jespáku rezavém, který by se podle předpovědi Jardy Vaňka měl co nevidět objevit.

Jespáci píseční (Calidris alba) a jeden křivozobý (Calidris ferruginea) vpravo, foto:Martina Nacházelová.

10


Vanellus 9

Mladý jespák písečný (Calidris alba), foto: Martina Nacházelová.

Protahující se jespák křivozobý (Calidris ferruginea), foto: Martina Nacházelová.

11


Vanellus 9

První rozhledy po březích mírně upuštěné přehradní nádrže Rozkoš, foto: Vojtěch Kubelka.

Spokojený ornitolog na své lokalitě s objektem svého zájmu, foto: Vojtěch Kubelka.

12


Když jsme se jespáky dostatečně pokochali, popojeli jsme kousek auty a vydali se ještě obhlédnout protilehlý břeh nádrže. Potkali jsme tam kromě čejek chocholatých i vodouše šedé, na které se Ešus rozhodl s foťákem číhat v křoví, zatímco my se vydali lesem dál mu je nadehnat a podívat se po dalších opeřených zajímavostech. Ani jedna skupina však nebyla úspěšná, žádní bahňáci se nikomu z nás už neukázali. Jen na rybníčku na konci naší cesty na vodě plavaly čírky obecné a další hladinové ptactvo

Vanellus 9

Odpoledne dorazila na bahňákářskou schůzi vůbec poprvé Zuzka Karlíková, která byla členkou letošní výpravy na Bajkal a to stylově na motorce. Později při západu slunce jsme se jali rozestavovat sítě do ústí zátoky, kterou jsme si vybrali jako nejvhodnější místo pro zamýšlený odchyt. Sítí bylo dost, a tak nějaké přišly i do hlubokého bahna, kam už se odvážili jen bahňákáři vybavení rybářskými holinami, ale i tak měli potíže s chůzí. Chtěli jsme držet během celé noci střídavě hlídky a Vojta s Hynkem se navíc rozhodli zůstat celou dobu a případně si na chvíli zdřímnout v lese.

Stavění sítí v Domkovské zátoce, foto: Martina Nacházelová. Zbývající si tedy střídali hlídky a pobyt v hospodě nebo spaní v kempu. Když se naše skupinka brzy ráno vrátila k zátoce, slunce už rozlévalo oranžovou zář po obloze a přítomní chytači nám se svěšenými hlavami přišli oznámit, že se bohužel nic nechytlo, protože bahňáci nejsou

zřejmě tak slepí, ani tak hloupí, aby do sítě dobrovolně vlétli. Brzy jsme se však přesvědčili, že nás jen pokouší a v krabicích mají chyceného pisíka obecného a tři vodouše tmavé, ze kterých jsme měli všichni velkou radost, a po vyfocení jsme je společně šli pustit zpět na bahna.

13


Vanellus 9

Čerstvě okroužkovaný pisík, foto: Martina Nacházelová. Další den se opět členové trochu prostřídali. Tento den byl poněkud ospalejší, dopoledne se mnozí pečlivě poskládali do postelí a po podlaze chatky, a dospávali, co se dalo. Odpoledne jsme trávili opět v terénu, ale žádný nový zajímavý bahňáčí druh se nám objevit nepodařilo. Na večer domluvil Vojta v přilehlém hotelu místo v salónku, aby tak mohla proběhnout tradiční oficiální schůze SVOB, na kterou se dostavilo nejvíce členů. Celkem se bahňákářského setkání a zejména schůze zúčastnilo 12 členů SVOB (A. Holub, Z. Karlíková, V. Koza, V. Kubelka, J. Malina, H. Matušík, M. Nacházelová, P. Ondra, R. Piálková, M. Sládeček, M. E. Šálek, J. Vaněk). Po oficiálních záležitostech probíraných na schůzi následovalo promítání fotek z Bajkalu, kde letos poprvé probíhal projekt, kterého se zúčastnilo hned několik členů. Pak jsme se přesunuli do kempu, kde se z různých koutů ozývala více či méně příjemná hudba. My

zakotvili v hospůdce, se kterou sousedila naše chatka a spolu s kapelou a dalšími návštěvníky si zapěli country písně. V neděli nás Jarda s Lojzou vzali na nedalekou lokalitu - k cukrovaru u Českého Meziříčí. Tam jsme na větších či menších více či méně vypuštěných nádržích pozorovali hejnka nebo jednotlivce jespáků obecných, bojovných, malých, křivozobých a vodoušů bahenních, šedých, kropenatých a tmavých, nechyběli ani pisíci obecní, čejky chocholaté a bekasiny otavní. Nad hlavou nám prolétl krahujec a jiné jezírko obývaly čírky a další vodní ptactvo. Bylo krásné počasí a tak jsme všechny nádrže pomalu procházeli. Celkově jsme během akce sice neviděli velké množství jedinců, ale za to jsme pozorovali 16 druhů bahňáků! Na závěr jsme tradičně pořídili společnou fotku a rozloučili se. Na viděnou zase za rok.

14


Vanellus 9

Nic nám neunikne! foto: Vojtěch Kubelka.

Účastníci bahňákářského víkendu a 7. členské schůze SVOB, foto Vojtěch Kubelka.

15


Vanellus 9

Postřehy z mezinárodní bahňákářské konference v Německu Martin Sládeček

V posledních dnech loňského září jsme se spolu se skupinou dalších členů SVOB (M. E. Šálek, V. Kubelka, V. Zámečník, R. Piálková, M. Nacházelová) zúčastnili každoročního setkání mezinárodní skupiny pro výzkum bahňáků (International Wader Study Group). Konferenci tentokrát hostilo klidné německé městečko Wilhelmshaven, ležící v samém srdci věhlasného Vatového moře, klíčové bahňákářské lokality našeho kontinentu. Ekosystém vatového moře a jeho ochrana byl ostatně stěžejním tématem řady konferenčních příspěvků, stejně tak jako předmětem zájmu účastnických exkurzí. Ty se spolu se společenským večerem plným tance a dobrého jídla staly vítanými, neformálními kulturními vložkami mezi nabitým odborným programem. Očekávání nezklamalo ani ubytovací zařízení s přitažlivým názvem „Piratennest“. A to včetně vrchního piráta (provozovatele hostelu a místního nekonvenčního výtvarníka). Mezi mnoha

pirátskými rekvizitami byla vždy po ruce i lednice s vychlazeným pivem, připravená pro noční debaty o nově nabytých poznatcích z konferenčních sálů. Celkově se konference nesla ve velmi přátelské a neformální atmosféře a to přesto, že se počet účastníků (zejména díky jejímu spojení s konferencí Waterbird Society) blížil třem stovkám!

Je migrační chování ptáků motivováno změnami preferencí pro různá prostředí v průběhu sezony?

hnízdišť. Testováno bylo, zda jespák má představu o tom, jak vypadá prostředí, ve kterém by se měl v dané roční době nacházet. Tedy zda v zimě bude spíše preferovat fotografii prostředí, ve kterém zimuje a naopak v období jarní migrace fotografii pocházející z jeho hnízdišť. Výsledky, byť nepříliš přesvědčivě, tuto hypotézu potvrdily. Výzkum byl bohužel zatížen řadou metodických chyb, diskutovaných následně v kuloárech. I tak se však jedná o zajímavý a především inspirativní přístup, který je dobré zmínit.

Kok E., Hogan J. & Piersma T. (Are migrations motivated by seasonally changing habitat preferences? Pinning down a „visual concept of place“ in Red Knots) Zajímavým nápadem byl pokus, při němž byly jespákům rezavým umístěným dočasně do pokusného boxu promítány fotky jejich zimovišť a

Témat přednesených na konferenci byla celá řada, včetně několika příspěvků členů SVOB (dva postery, jedna přednáška). V následujícím přehledu bych formou krátkých medailonků rád stručně představil alespoň několik málo témat, která mě osobně na konferenci zaujala. Jedná se o přednášky, jejichž abstrakty lze nalézt v International Wader Study Group conference, sborník abstraktů, Wilhelmshaven 2013 (bohužel není k dispozici na internetu). Nezbývá než dodat, že letos bude konferenci hostit estonské Haapsalu. Snad se tam opět sejdeme v hojném počtu!

16


Čínská nová Velká zeď Melville D., Chen Y. & Ma Z. (China’s new Great Wall) Velmi alarmující zprávu přinesli autoři, zabývající se studiem bahňáků na významných tahových zastávkách na čínském pobřeží. Lokality, které využívají jako tahovou zastávku či zimoviště miliony (nejen) bahňáků, mají být prakticky kompletně zničeny („rekultivovány“) a to rychlostí, kterou si v našich krajích dovedeme jen těžko představit. Východoasijská tahová cesta, potýkající se již dnes s řadou konfliktů mezi lidmi a ptáky, se tak v následujících přibližně 10 letech může dočkat další, tentokrát skutečně vážné rány. S obrovskou dávkou černého humoru lze říci, že se jedná o obří experiment, s čím vším se ještě bahňáci jsou schopni vyrovnat. Bohužel nezbývá než doufat, že s „novou Velkou Čínskou zdí“ ano!

Na Novém Zélandu nejsou žádní nekvalitní břehouši Conklin J. R. (There are no low-quality godwits in New Zealand) Autor studující na Novém Zélandu zimující populaci aljašského poddruhu břehouše rudého (Limosa lapponica baueri) odpovídal v rámci příspěvku na otázku, proč nejsou na Novém Zélandu žádní nekvalitní břehouši rudí. Jednoduše proto, že by nepřežili neuvěřitelně dlouhou migraci (6–12 000 km), kterou podnikají bez jediné zastávky! Délka migrace a způsob, jakým ji břehouši podstupují, tak funguje jako jakési velmi

Vanellus 9

kruté síto odstraňující z populace všechny jedince, kteří nejsou v perfektní kondici. V důsledku toho je u břehoušů na zimovištích do značné míry potlačena i obvyklá variabilita ve zbarvení a načasování migrace. Během několika let trvající studie také autor nezaznamenal mezi zimujícími břehouši žádnou (!) mortalitu. Přežít mráz: fyziologické a behaviorální adaptace jespáků zimujících v Cookově zálivu na Aljašce Ruthrauff D., Dekinga A., Gill R. E. & Piersma T. (Coping with the cold: physiological and behavioral adaptations of Rock Sandpipers wintering in upper Cook Inlet, Alaska) Věděli jste, který bahňák je schopen zimovat v nejtvrdších podmínkách? Jedná se o nominátní poddruh jespáka pobřežního (Calidris ptilocnemis ptilocnemis), zimující v Cookově zálivu na samotném jižním pobřeží Aljašky. Fotky jespáků s namrzlými kusy ledu na nohou, zobáku i peří, prezentované autory přednášky, byly v pravém slova smyslu šokující! Proč volí jespáci tak nehostinné místo pro přezimování? Srovnáním metabolismů jespáků zimujících u Aljašky s příslušníky jiného poddruhu jespáka pobřežního (C. p. tschuktschorum) zimujícího o poznání jižněji vědci zjistili, že míra bazálního metabolismu, stejně jako odpověď metabolismu na chlad, je u obou poddruhů téměř stejná. Severně zimující jespáci jsou však potravně specializovaní na hojného mlže Macoma baltica a jsou schopni se udržovat i přes krušné povětrnostní podmínky ve výborné kondici. Slouží jim k tomu jak výrazné tukové zásoby, tak i dobře vyvinuté osvalení.

17


Vanellus 9

Zajímavá pozorování bahňáků v roce 2013 Michal Pakandl

Rok 2013 přinesl opět mnoho zajímavých pozorování bahňáků. Z u nás vzácných druhů byl pozorován jespák skvrnitý (Calidris melanotos) a to dokonce nejméně třikrát. Dále jistě stojí za zmínku pozorování kulíka mořského (Charadrius alexandrinus), kulíka hnědého (Charadrius morinellus), lyskonoha ploskozobého (Phalaropus fulicarius) nebo dytíka úhorního (Burhinus oedicnemus). Na výskyt mnoha druhů mělo jistě vliv poměrně nezvyklé počasí. Začátek jara byl chladný a ještě na začátku dubna ležel sníh na mnohých místech včetně nižších poloh. Proto bylo zaznamenáno jen málo extrémně časných pozorování s výjimkou pozorování kulíků říčních (Charadrius dubius) a kulíků písečných (Charadrius hiaticula) ze začátku března. Chladné počasí mohlo mít vliv na průtah kulíků zlatých (Pluvialis apricaria) a čejek chocholatých (Vanellus vanellus), přičemž oba tyto druhy byly pozorovány hlavně na konci března v nezvykle vysokých počtech. Výskyt bahňáků byl dále ovlivněn deštivým počasím během května a června, které vedlo zejména v Čechách k rozsáhlým záplavám. Na zatopených plochách bylo po celý zbytek roku pozorováno mnoho bahňáků včetně vzácnějších druhů. Konec roku byl naproti tomu poměrně teplý, takže se někteří bahňáci zdrželi déle než obvykle. Výjimečná jsou například prosincová pozorování kulíka bledého (Pluvialis squatarola) nebo pisíka obecného (Actitis hypoleucos), zajímavá jsou i

pozorování jespáka malého (Calidris minuta) nebo vodouše šedého (Tringa nebularia) na konci listopadu. Podobně jako v minulých letech bylo prokázáno hnízdění tenkozobců opačných (Recurvirostra avosetta) a pisil čáponohých (Himantopus himantopus), opět zahnízdily kolihy velké (Numenius arquata) na letišti v Praze – Ruzyni. Břehouši černoocasí (Limosa limosa) zahnízdili kromě tradiční oblasti na Českobudějovicku i v Královéhradeckém kraji. Vzhledem k vlhkému počasí na jaře byl rok 2013 poměrně úspěšný pro hnízdění vodoušů rudonohých (Tringa totanus). V následujícím přehledu jsou uvedena i pozorování, která by měla posuzovat faunistická komise. Hvězdičkou jsou označena ta pozorování, která dosud nebyla faunistickou komisí akceptována (resp. údaj o akceptování pozorování nebyl k 8.3.2014 zveřejněn na webových stránkách faunistické komise – www.fkcso.cz). U již akceptovaných pozorování je uvedeno příslušné číslo jednací. Pozorování z převážné většiny pocházejí z databáze www.birds.cz (u těchto pozorování není v přehledu zdroj uveden). Dalším zdrojem, ze kterého pocházejí některá z níže uvedených pozorování, jsou Faunistická pozorování členů Jihočeského ornitologického klubu (dále FP JOK, u těchto pozorování je tato skutečnost zmíněna).

18


Vanellus 9

Ústřičník velký (Haematopus ostralegus) datum

místo pozorování

počet

poznámka

7.–13. 4. 2013

Vlčí Habřina, ryb. Černý Nadýmač (PA)

1 ad.

J. Krejčík, A. Holub, J. Studecký a další

21. 4. 2013

Hostivice, Litovický ryb. (PZ)

1 ad.

B. Suchecká, M. Brejška, J. Pláteník

24. 4. 2013

Záhlinice, Němčický ryb. (KM)

1 ad.

J. Sviečka

11. 5. 2013

pole u Tovačova (PR)

3 ex.

P. Shromáždil

14. 9. 2013

Česká Skalice, v. n. Rozkoš (NA)

2 ex.

M. Došlý

24. 9. 2013

Česká Skalice, v. n. Rozkoš (NA)

7 ex.

A. Marek

1. 10. 2013

Praha – Troja, řeka Vltava

1 ex. 1K

M. Jelínek

pozorovatel

Pisila čáponohá (Himanthopus himanthopus) datum

místo pozorování

počet

30. 4. 2013

Lomnice nad Lužnicí, ryb. Koclířov (JH)

19 ad.

14. 7. 2013

Svatobořice-Mistřín (HO)

2 hn. páry

poznámka

pozorovatel A. Marek

s čerstvě vylétanými mláďaty

K. Šimeček

Tenkozobec opačný (Recurvirostra avosetta) datum

místo pozorování

počet

poznámka

pozorovatel

10. 5. 2013

Hlohovecký ryb. (BV)

1 pár

odhánějí vrány a racky, 1 z nich sedá na stejné místo, následující den již nepozorováni

P. Brandl

4. 6. 2013

Tvarožná Lhota (HO)

1 obsazené hnízdo

G. Čamlík, D. Horal

Dytík úhorní (Burhinus oedicnemus) datum

místo pozorování

počet

21. 4. 2013

Plzeň-Radobyčice (PM)

1 ex.

poznámka

pozorovatel J. Filípek

19


Vanellus 9

Kulík říční (Charadrius dubius) datum

místo pozorování

počet

poznámka

5. 3. 2013

Hlohovecký ryb. (BV)

1 ex.

V.. Vyhnálek

6.–8. 3. 2013

Žiželice, Proudnický ryb. (KO)

1 ex.

L. Kadava, M. Jelínek, D. Matthey, I. Moran

5. 4. 2013

Jaroslavice, výtažníky (ZN)

min. 60 ex.

P. Šrámek, M. Stehlík

7. 4. 2013

Hluboká u Borovan (CB)

50 ex.

J. Bárta

1. 5. 2013

Prosenice, náplavy Bečvy (PR)

8–10 hnízdících párů

Z. Vermouzek

5. 7. 2013

Kouty, zatopená pole (NB)

min. 60 ex.

R. Lučan

19.–20. 10. 2013

Tovačov, Hradecký ryb. (PR)

1 ex.

L. Doupal, R. Doležal, L. Řičánek, M. Řičánková

pozorovatel

Kulík písečný (Charadrius hiaticula) datum

místo pozorování

počet

poznámka

8. 3. 2013

v. n. Rozkoš (NA)

2 ex.

pozorovatel A. Regner

9. 3. 2013

v. n. Rozkoš (NA)

1 ex.

J. Vaněk, A. Holub

září 2013

v. n. Rozkoš (NA)

cca 10 ex.

J. Vaněk, A. Holub, M. Došlý a další

5. 9. 2013

Lovosice (LT)

10 ex.

R. Linhart

15. 9. 2013

ryb. Dehtář (CB)

15 ex.

I. Průša (FP JOK 2013/2)

26. a 30. 10. 2013

Dolní Slověnice, ryb. Dvořiště (CB)

1 ex.

J. Šimek, M. Frencl

Kulík mořský (Charadrius alexandrinus) datum

místo pozorování

počet

poznámka

pozorovatel

13. 4. 2013

Záhlinice, ryb. Němčický (KM)

1 ex.

foto

J. Šafránek, A. Goebel, J. Kačírková a další*

20


Vanellus 9

Kulík hnědý (Charadrius morinellus) datum

místo pozorování

počet

5. 10. 2013

Němčice (KM)

2 juv.

poznámka

pozorovatel A. Goebel, J. Šafránek, J. Barták, M. Neznámý, H. Vytopilová*

Kulík zlatý (Pluvialis apricaria) datum

místo pozorování

počet

poznámka

20. 3. 2013

Milotice (HO)

min. 500 ex.

K. Šimeček, A. Prágr

23. 3. 2013

Vlasatice (BO)

min. 1000 ex.

V. Vyhnálek

23. 3. 2013

Martinice (KM)

cca 1000 ex.

P. Shromáždil

23. 3. 2013

Milotice (HO)

min. 560 ex.

K. Šimeček

24. 3. 2013

Rymice (KM)

650 ex.

D. Lučan

pozorovatel

Kulík bledý (Pluvialis squatarola) datum

místo pozorování

počet

poznámka

15. 10. 2013

Žehuňský ryb. (NB)

25 ex.

16. 10. 2013

v. n. Rozkoš (NA)

23 ex.

J. Vaněk, A. Holub, L. Jasso

19. 10. 2013

v. n. Rozkoš (NA)

25 ex.

J. Vaněk, V. Hromádková

23. 12. 2013

ryb. Nesyt (BV)

1 ex.

P. Štěpánek

pozorovatel M. Jelínek

Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) datum

místo pozorování

počet

poznámka

20. 3. 2013

Milotice (HO)

min. 3200 ex. tamtéž 23. 3.

pozorovatel K. Šimeček, A. Prágr

1440 ex. a 1. 4. 980 ex.

24. 3. 2013

Martinice (KM)

1800 ex.

D. Lučan

7. 4. 2013

Svatobořice-Mistřín (HO)

1200 ex.

J. Zaňát

26. 12. 2013

Rohozec (KH)

16 ex.

27. 12. 2013

Žalkovice (KM)

cca 12 ex.

27. 12. 2013

Jaroslavice, Dolní 38 ex. Jaroslavický ryb. (ZN)

Z. Jůzlová, M. Strnad

31. 12. 2013

Břest (KM)

J. Šírek

17 ex.

tamtéž 28. 12. 17 ex.

M. Kavka J. Růžičková, J. Růžička

21


Vanellus 9

Jespák rezavý (Calidris canutus) datum

místo pozorování

počet

6. a 9. 9. 2013

ryb. Dehtář (CB)

1 ex.

poznámka

pozorovatel J. Závora, Mar. Šálek, P. Albert a další*

12. a 13. 9. 2013 Choryňské ryb. (VS)

1 juv.

foto

J. Havránek, M. Šindel, R. Šobora*

15. a 16. 9. 2013 ú. n. Rozkoš (NA)

1 juv.

foto

A. Holub, J. Vaněk, J. Nacházel, M. Nacházelová*

Jespák písečný (Calidris alba) datum

místo pozorování

počet

poznámka

29. 4. 2013

Tisová, ryb. Podveský (TC)

1 ex.

Z. Mára

3. 5. 2013

Dívčice, ryb. Nová (CB)

4 ex.

M. Frencl

4. 5. 2013

Svitavy, Lánský ryb. (SY)

1 ex.

M. Janoušek, J. Vrána

5. 5. 2013

Dívčice, ryb. Nová (CB)

3 ex.

M. Šálek, M. Kipson

8. 5. 2013

Beňovy (KT)

1 ex.

V. Siegl

25. 10. 2013


1 ad.

L. Kadava

pozorovatel

Jespák malý (Calidris minuta) datum

místo pozorování

počet

poznámka

8.–25. 11. 2013

Zálužice, ryb. Bezdrev (CB)

1 ex.

J. Vlček, Mar. Šálek, V. Kubelka a další

12. 11. 2013


1 ad.

M. Jelínek

pozorovatel

Jespák šedý (Calidris temminckii) datum

místo pozorování

počet

poznámka

1. 5. 2013

Dívčice, ryb. Březovec (CB)

min. 10 ex.

M. Došlý, J. Barták

29. 6. 2013

Dobřichov (KO)

3 ex.

J. Studecký

pozorovatel

22


Vanellus 9

Jespák křivozobý (Calidris ferruginea) datum

místo pozorování

počet

poznámka

29. 8. 2013

ryb. Dehtář (CB)

16 ex.

M. Frencl

15. 9. 2013

Albrechtičky, ryb. Kotvice (NJ)

13 ex.

J. Heryán

pozorovatel

Jespák skvrnitý (Calidris melanotos) datum

místo pozorování

počet

poznámka

pozorovatel

21.–22. 4. a 1.– 7. 5. 2013

Záhlinice, Němčický ryb. (KM)

1 ex.

FK 20/2013

D. Lučan, A. Goebel, J. Šafránek a další

15.–16. 9. 2013

v. n. Rozkoš (NA)

1 juv.

foto

A. Holub, J. Vaněk, V. Koza, J. Nacházel, M. Nacházelová*

28. 10.– 2. 11. 2013

Záhlinice, Doubravický ryb. (KM)

1 ex.

foto

A. Goebel, J. Štencl, A. Prágr a další*

Jespák obecný (Calidris alpina) datum

místo pozorování

počet

poznámka

2.–11. 1. 2013

v. n. Rozkoš (NA)

1 ex.

J. Vaněk, A. Holub, L. Jasso, P. Moutelík

30. 9. 2013

ryb. Hlohovecký (BV)

cca 100 ex.

V. Vyhnálek

prosinec 2013

v. n. Rozkoš (NA)

1–3 ex.

J. Vaněk, A. Holub, L. Jasso, A. Regner, M. Kodera

pozorovatel

Jespáček ploskozobý (Limicola falcinellus) datum

místo pozorování

počet

poznámka

pozorovatel

25.–30. 8. 2013

Choryňské ryb. (VS)

1 juv.

foto

J. Heryán, J. Havránek, M. Šindel a další*

Jespák bojovný (Phylomachus pugnax) datum

místo pozorování

počet

poznámka

10. 9. 2013

Tovačov (PR)

130 ex.

J. Šírek

22. 11. 2013

v. n. Rozkoš (NA)

2M

A. Holub

29. 11. 2013

Břest (KM)

1 ex.

P. Shromáždil

pozorovatel

23


Vanellus 9

Slučka malá (Lymnocryptes minimus) datum

místo pozorování

počet

8. 11. 2013

Lysá nad Labem, NPR 12 ex. Hrabanovská Černava (NB)

poznámka

pozorovatel R. Lučan, P. Marhoul, F. Pochmon, M. Pudil

Bekasina otavní (Gallinago gallinago) datum

místo pozorování

počet

poznámka

4. 4. 2013

louky u Ražic (PI)

min. 65 ex.

15. 4. 2013

Lysá nad Labem, NPR 6 M Hrabanovská Černava intenzivní tok (NB)

V. a V. Volf

17. 8. 2013

Dobřichov (KO)

cca 150 ex.

J. Studecký, R. Lučan, M. Lučanová, F. Pochmon

29. 12. 2013

Praha – Dubeč, Slatina (AA)

min. 10 ex.

V. Štancl

pozorovatel M. Frencl

Bekasina větší (Gallinago media) datum

místo pozorování

počet

poznámka

pozorovatel

11. 4. 2013

Milešovice (VY)

1 ex.

foto

P. Navrátil*

4. 5. 2013

Lysá nad Labem, NPR 1 ex. Hrabanovská Černava (NB)

kroužkován, foto

R. Lučan, J. Žárský*

18. 8. 2013

Žiželice, ryb. Proudnický (KO)

1 ex.

FK 27/2013

L. Kadava

28. 8.–15. 9. 2013

Dobřichov (KO)

1–3 ex.

10. 9. 1 ex. kroužkován, foto

J. Studecký, Z. Moudrý*

1. 9. 2013

Hrušovany nad Jevišovkou (ZN)

1 ex.

R. Vlk*

10. 9. 2013

Větrušice (LN)

1 ex.

L. Stančo*

13. 9. 2013

Horoušany (PY)

3 ex.

D. Matthey*

27. 10. 2013

Milešovice (VY)

1 ex.

P. Navrátil*

24


Vanellus 9

Břehouš černoocasý (Limosa limosa) datum

místo pozorování

počet

poznámka

pozorovatel

rok 2013

Ptačí oblast Českobudějovické rybníky a okolí

3–4 hnízdící páry

všechna hnízdění neúspěšná, (FP JOK 2013/2)

V. Kubelka

11. 5. 2013

kraj Královéhradecký

1 pár

zřejmě varování u hnízda

L. Kadava

14.–18. 8. 2013

Studénka, ryb. Kotvice (NJ)

5–11 ex.

M. Šindel, J. Havránek, K. Ševčíková a další

Břehouš rudý (Limosa lapponica) datum

místo pozorování

počet

poznámka

31. 8. 2013

Strýčice, ryb. Dehtář (CB)

1 ex.

F. Nosek

3. 9. 2013

Strýčice, ryb. Dehtář (CB)

1 ex.

J. Ebr

15.–28. 9. 2013

ryb. Hlohovecký (BV)

1–2 ex.

P. Štěpánek, O. Ryška, A. Prágr a další

21. 9. 2013

Tovačov, ryb. Hradecký (PR)

1 ex.

L. Doupal

22. 9. 2013

Březno, v. n. Nechranice (LN)

1 ex.

M. Jelínek

26. 9. 2013

Smržov, ryb. Koclířov (JH)

1 ex.

Mar. Šálek

30. 9. 2013

Hostín u Vojkovic (ME)

1 ex.

F. Pochmon

pozorovatel

Koliha velká (Numenius arquata) datum

místo pozorování

počet

poznámka

rok 2013

Praha – Ruzyně, letiště (AA)

1 hnízdící pár

V. Šena

13. 8. 2013

ryb. Dehtář (CB)

26 ex.

Mar. Šálek

15. 12. 2013

Tovačov (PR)

2 ex.

J. Šírek

23.–29. 12. 2013

ryb. Nesyt (BV)

3 ex.

P. Štěpánek, A. Sedlák, V. Vyhnálek

pozorovatel

Vodouš šedý (Tringa nebularia) datum

místo pozorování

počet

22. 11. 2013

v. n. Baška (FM)

1 ex.

poznámka

pozorovatel D. Halabica

25


Vanellus 9

Vodouš štíhlý (Tringa stagnatilis) datum

místo pozorování

počet

poznámka

4. 6. 2013

Kněždub (HO)

1 ex.

G. Čamlík, D. Horal

7. 8. 2013

Bzenec (HO)

4 ex.

V. Gahura

pozorovatel

Vodouš rudonohý (Tringa totanus) datum

místo pozorování

počet

poznámka

pozorovatel

jaro 2013

Vícemilice (VY)

3–4 páry

tok

P. Navrátil

jaro 2013

Kojetín (PR)

1 pár

hnízdění

J. Šírek

jaro 2013

Ptačí oblast Českobudějovické rybníky a okolí (CB)

7–12 hnízdících párů

(FP JOK 2013/2)

V. Kubelka

16. 4. 2013

Týnec (BV)

3 ex.

intenzivní tok

G. Čamlík

17. 4. 2013

Blučina (BO)

min. 8 ex.

tok

G. Čamlík

18. 4. 2013

Záhlinice (KM)

1 pár

tok

J. Šafránek

18. 4. 2013

Lhotka nad Bečvou (VS)

1 pár

páření

J. Havránek

6. a 22. 5. 2013

Milešovice (VY)

1 pár

vzrušené chování a varování u hnízda

P. Navrátil

9. 5. 2013

Křenovice (VY)

1 pár


P. Navrátil

11. 5. 2013

Blučina (BO)

1 pár


P. Forejtek

15. 5. 2013

Svatobořice – Mistřín (HO)

3 páry

vodí kuřátka

K. Šimeček

17. 5. 2013

Ovčáry, areál TPCA (KO)

1 ex.

vzrušené chování a varování

L. Viktora

1. 6. 2013

Křenovice (CB)

1 ad. + 2 pull.

13. 6. 2013

Rakvice (BV)

1 ex.

varování

J. Svatoš

16. 6. 2013

Tvarožná Lhota (HO)

1 ex.

varování u hnízda

J. Růžičková, J. Růžička

Mar. Šálek

Vodouš bahenní (Tringa glareola) datum

místo pozorování

počet

29. 4. 2013

Zbrodský ryb. (HO)

200 ex.

poznámka

pozorovatel K. Šimeček

26


Vanellus 9

Pisík obecný (Actitis hypoleucos) datum

místo pozorování

počet

poznámka

pozorovatel

15. 6. 2013

Karviná – louky (KA)

1 pár


L. Nytra, J. Chwistek, V. Koutecká a další

3. 7. 2013

Karviná – Darkov, 1 ad. vodní nádrž dolu ČSM – Stonava (KA)


J. Chwistek

12. 11. 2013

Pamětník, pískovna Štít (HK)

1 ex.

M. Jelínek

30. 11.– 15. 12. 2013

Strachotín, VDNM III (BV)

1 ex.

J. Vondráček, A. Prágr, O. Ryška, F. Kroupa, P. Štěpánek

8. 12. 2013

Praha – Troja, řeka Vltava (AA)

2 ex.

M. Fejfar

25. 12. 2013

Jaroslavické ryb. (ZN)

1 ex.

M. Stehlík

Kameňáček pestrý (Arenaria interpres) datum

místo pozorování

počet

poznámka

30. 5. 2013

v. n. Rozkoš (NA)

2 ex.

A. Holub

26. 8.–9. 9. 2013

ryb. Dehtář (CB)

1–3 ex.

J. Šimek, F. Nosek, Mar. Šálek a další

29. 8. 2013

Ivaň, VDNM II (BV)

1 ex.

G. Čamlík

31. 8. 2013

Kněževes (RA)

1 ex.

M. Tichai, M. Procházka

5.–6. 8. 2013

Strachotín, VDNM II (BV)

1 juv.

P. Shromáždil

10.–22. 9. 2013

v. n. Rozkoš (NA)

1 juv.

J. Vaněk, R. Waldhauser, A. Holub

20. 9. 2013

Strachotín, VDNM II (BV)

1 juv.

P. Navrátil

pozorovatel

Lyskonoh ploskozobý (Phalaropus fulicarius) datum

místo pozorování

počet

poznámka

pozorovatel

1. – 3.11.2013

Tovačov, ryb. Hradecký (PR)

1 ex.

foto

J. Šírek, Č. Číhalík, P. Jašek a další*

27


Vanellus 9

Lyskonoh úzkozobý (Phalaropus lobatus) datum

místo pozorování

počet

poznámka

26.– 29. 8. 2013

Vávrovice, odkalovací nádrže cukrovaru (OP)

1 juv.

O. Škrabal, J. Stančo, O. Mazurek, B. Mazurek

29. 8. 2013

Mostkovice, v. n. Plumlov (PV)

1 juv.

J. Štencl

1. 9. 2013

Hrušovany nad Jevišovkou (ZN)

2 ex.

R. Vlk

14. 9. 2013

v. n. Rozkoš (NA)

1 juv.

M. Došlý

pozorovatel

Oprava Omlouvám se za následující chybu, která se objevila ve výběru zajímavých pozorování v minulém čísle: Jespák písečný 6. 8. 2012 Mutěnice (HO) 1 ad., K. Šimeček (omylem bylo uvedeno jako datum 5. 5. 2012)

Juvenilní jespák skvrnitý (Calidris melanotos) na v. n. Rozkoš, 15. 9. 2013, foto: Jaroslav Vaněk.

28


Vanellus 9

Kroužkování bahňáků v České republice v roce 2012 Jaroslav Cepák

V roce 2012 bylo na území České republiky okroužkováno 1732 jedinců 23 druhů bahňáků, nejvíce během července a srpna (obr.1, obr.2). Druhový přehled byl uveřejněn v Kroužkovateli 16 na podzim 2013 (Klvaňa & Cepák 2013). Od roku 2010 tak pokračuje potěšitelný vzestupný trend v počtu okroužkovaných ptáků. Okroužkovaný počet je nejvyšším číslem od roku 1995 (kdy však byly české kroužky používány i na Slovensku). Ani specializace několika členů Skupiny neznamenala výrazné zvýšení počtu okroužkovaných čejek. V roce 2012 bylo okroužkováno pouze 113 pull., což je jen nepatrně více než v roce předchozím – 104 pull. Naopak k výraznému zvýšení došlo v případě označených kulíků říčních (nejvíce od roku 1994), pisíka obecného (1998) a bekasiny otavní (1995). U vodouše bahenního představuje 570 ex. dokonce nejvyšší počet za více než 20 let (od roku 1991). U slučky malé je 32 okroužkovaných ptáků vyrovnáním v historii 3. nejvyššího počtu z roku 2011. Díky odchytům na Červenohorském sedle bylo dosaženo historického rekordu u sluky lesní (81 ptáků). U vodouše tmavého je 31 okroužkovaných ptáků 2. nejvyšším počtem v historii (po roce 2011), 36 vodoušů šedých je nejvíce od roku 1991. Z vzácných druhů stojí za zmínku dva kameňáčci pestří (dosud bylo okroužkováno pouze 72 ex.) a vodouš štíhlý (15. kroužkovaný ex.) označení na Břeclavsku (V. Vyhnálek). Tři bekasiny větší kroužkované na jarním tahu na

Nymbursku a Kroměřížsku R. Lučanem a J. Chytilem jsou 25.–27. jedinci tohoto druhu označenými kroužky Národního muzea. Rok 2012 byl oproti předchozímu bohatší na zahraniční nálezy našich kroužkovanců. Celkem evidujeme 13 nálezů od tří druhů – sedmi bekasin otavních (4× Francie, 2× Itálie, 1× Španělsko), jespáka obecného (Francie) a pěti sluk lesních (3× Francie, 1× Itálie, 1× Portugalsko). Z cizích kroužkovanců byli zastiženi vodouš bahenní a vodouš rudonohý označení v Itálii. Na tomto místě opět tradiční apel na všechny kroužkovatele zaznamenávejte všechny retrapy bahňáků (byť po jediném dni) do programu RINGS. Tato data jsou stejně cenná (či cennější) než zahraniční zpětná hlášení. Na kroužkování bahňáků v roce 2012 se podílelo (alespoň jednoho bahňáka okroužkovalo) 66 kroužkovatelů (o dva více než v předchozím roce), z nichž 14 je členy SVOB (oproti sedmi v roce předchozím), (J. Cepák, L. Doupal, Pavel Homolka, J. Chytil, V. Kubelka, R. Lučan, M. Porteš, M. Sládeček, J. Sviečka, M. Šálek, J. Vrána, V. Vyhnálek, J. Zajíc, V. Zámečník). Celkem členové SVOB označili 1380 bahňáků, což je téměř 80 % všech bahňáků kroužkovaných v roce 2012. Stejně jako v roce 2011 jde především o zásluhu Jiřího Sviečky a zejména pak Viléma Vyhnálka. Posledně jmenovaný označil v roce 2012 úctyhodných 847 jedinců, což je téměř polovina bahňáků kroužkovaných v tomto roce!

LITERATURA Klvaňa P. & Cepák J. 2013: Zpráva kroužkovací stanice Národního muzea za rok 2012. Kroužkovatel – Zpravodaj Společnosti spolupracovníků kroužkovací stanice NM 16: 1‒6.

29


Vanellus 9

Zajímavější zpětná hlášení získaná v roce 2012

Bekasina otavní Gallinago gallinago K 483379 (+1K) 03. 08. 2012 Hlohovec, (BV), Vyhnálek Vilém 27. 09. 2012 Jolanda di Savoia, Ferrara & Rovigo, Itálie střelena, 566 km, 55 dní GA 2804 15. 04. 2012 17. 10. 2012

(2K) Spytihněv, (ZL), Křižka Jaroslav Casanova Elvo, Novara & Vercelli, Itálie střelena, 812 km, 185

K

(1K)

483396

13. 08. 2012 23. 09. 2012

Hlohovec, (BV), Vyhnálek Vilém Champclause, Haute-Loire, Francie střelen, 1044 km, 41 dní

48.47N 44.53N

16.46E 11.59E

49.09N 45.24N

17.30E 8.16E

48.47N 16.46E 45.01N 04.10E

GA 10201 (1K) 18. 07. 2012 Sedlec, (BV), Lučan Radek 21. 08. 2012 St. Laurent-de-la-Prée, Charente-Maritime, Francie střelena, 1371 km, 34 dní

48.47N 45.59N

16.42E 1.02W

K 483377 (1K) 02. 08. 2012 Hlohovec, (BV), Vyhnálek Vilém 21. 08. 2012 Angles, Vendée, Francie střelen, 1388 km, 19 dní

48.47N 46.24N

16.46E 1.24W

48.51N 45.25N

16.49E 0.58W

K 433973 16. 09. 2009 04. 03. 2012

(1K) Rakvice, (BV), Vyhnálek Vilém Jau-Dignac-et-Loirac, Gironde, Francie nalezena mrtvá, 1398 km, 900 dní

GA 10240 (+1K) 06. 10. 2012 Lysá nad Labem, (NB), Lučan Radek 04. 11. 2012 Cedeira, Coruna, Španělsko střelena, 1883 km, 29 dní

50.12N 14.51E 43.39N 8,03W

Jespák obecný Calidris alpina Z 762156 14. 09. 2004 01. 08. 2012

(1K) Sedlec, (BV), Vyhnálek Vilém Gruissan, Aude, Francie uloven dravcem, 1228 km, 2878 dní

48.47N 43.06N

16.42E 3.04E

30


Vanellus 9

Kulík říční Charadrius dubius N 504811 14. 07. 2012 24. 07. 2012

(3N) Lednice, (BV), Vyhnálek Vilém Sedlec, (BV), Chytil Josef kontrolován, 8 km, 10 dní

48.48N 48.47N

16.48E 16.42E

Pisík obecný Actitis hypoleucos Z 756607 14. 07. 2002 14. 07. 2012

(+1K) Lednice, (BV), Vyhnálek Vilém Lednice, (BV), Vyhnálek Vilém kontrolován, 0 km, 3653 dní

48.48N 16.48N 48.48N 16.48N

Z 783377 08. 05. 2009 14. 07. 2012

(+1K) Velký Dvůr, (BV), Jelínek Jaroslav Lednice, (BV), Vyhnálek Vilém kontrolován, 27 km, 1163

48.58N 48.48N

16.32E 16.48E

Sluka lesní Scolopax rusticola ES 19905 13. 10. 2012 01. 11. 2012

(1K) Červenohorské sedlo, (JE), Zicha František Firenzuola, Firenze, Italy střelena, 797 km, 19 dní

50.08N 44.05N

17.09E 11.30E

ET 1129 02. 10. 2010 17. 11. 2012

(+1K) Červenohorské sedlo, (JE), Zicha František Arzenc-de-Randon, Lozere, Francie střelena, 1186 km, 777 dní

50.08N 44.39N

17.09E 3.37E

ET 1091 17. 10. 2012 02. 12. 2012

(+1K) Červenohorské sedlo, (JE), Zicha František Villexavier, Charente-Maritime, Francie střelena, 1416 km, 46 dní

50.08N 45.22N

17.09E 0.26W

ET 1143 16. 10. 2011 10. 01. 2012

(3N) Červenohorské sedlo, (JE), Zicha František Seissan, Gers, Francie střelen, 1460 km, 86 dní

50.08N 43.29N

17.09E 0.35E

ES 19910 13. 10. 2012 24. 11. 2012

(3N) Červenohorské sedlo, (JE), Zicha František A-do-Pinto, Beja, Portugalsko střelena, 2390 km, 42 dní

50.08N 37.50N

17.09E 7.29W

31


Vanellus 9

Vodouš bahenní Tringa glareola BOLOGNA ZN 31007 (+1K) 15. 04. 2010 Salina di Comacchio, Ferrara & Rovigo, Itálie 15. 07. 2012 Hlohovec, (BVCZ), Vyhnálek Vilém kontrolován, 575 km, 822 dní

44.40N 12.12E 48.47N 16.46E

Vodouš rudonohý Tringa totanus BOLOGNA U 42043 (3N) 09. 07. 2011 Salina di Comacchio, Ferrara & Rovigo, Italy 21. 04. 2012 Jistebník, (NJ), Stančo J. kroužek odečten, 721 km, 287 dní

44.40N 49.45N

12.12E 18.08E

Přehled druhů a počty ex. (pull./ostatní, celkem) bahňáků okroužkovaných v roce 2012 (u každého druhu jsou uvedeni tři kroužkovatelé s nejvyššími počty označených ex., tučně jsou zvýrazněni členové SVOB)

Kulík říční (7/191, 198) Vyhnálek V. 1/102, Sviečka J. 0/47, Jelínek V., Křižka J. 0/8

Kulík písečný (0/7, 7) Vyhnálek V. 0/4, Sviečka J. 0/2, Kavka M. 0/1

Čejka chocholatá (113/30, 143) Zajíc J. 32/0, Šálek M. 22/0, Zámečník V. 9/0

Jespák rezavý (0/1, 1) Sviečka J. 0/1

Jespák písečný (0/1,1) Vyhnálek V. 0/1

Jespák malý (0/11, 11) Vyhnálek V. 0/7, Sviečka J. 0/3, Kavka M. 0/1

Jespák šedý (0/8, 8) Vyhnálek V. 0/5, Sviečka J. 0/3

Jespák křivozobý (0/2, 2) Chytil J. 0/1, Vyhnálek V. 0/1

Jespák obecný (0/27, 27) Vyhnálek V. 0/13, Sviečka J. 0/9, Kavka M. 0/4

32


Vanellus 9

Jespáček ploskozobý (0/4, 4) Vyhnálek V. 0/2, Sviečka J. 0/1, Pavelčík P. 0/1

Jespák bojovný (0/131, 131) Sviečka J. 0/95, Vyhnálek V. 0/34, Jelínek V., Rosmus J. 0/1

Slučka malá (0/32, 32) Sviečka J. 0/13, Vyhnálek V. 0/12, Křižka J., Lučan R. 0/3

Bekasina otavní (0/218, 218) Vyhnálek V. 0/117, Sviečka J. 0/53, Lučan R. 0/11

Bekasina větší (0/3, 3) Lučan R. 0/2, Chytil J. 0/1

Sluka lesní (0/81, 81) Zicha F. 0/46, Vavřík M. 0/26, Kolomazník P. 0/3

Vodouš tmavý (0/31, 31) Vyhnálek V. 0/21, Sviečka J. 0/8, Jelínek V., Vaník J. 0/1

Vodouš rudonohý (0/6, 6) Sviečka J. 0/5, Vyhnálek V. 0/1

Vodouš štíhlý (0/1, 1) Vyhnálek V. 0/1

Vodouš šedý (0/36, 36) Sviečka J. 0/16, Vyhnálek V. 0/14, Cepák J., Chytil J., Lučan R., Pikešová A., Tyller Z. 0/1

Vodouš kropenatý (0/51, 51) Vyhnálek V. 0/20, Sviečka J. 0/15, Tyller Z. 0/3

Vodouš bahenní (0/570, 570) Vyhnálek V. 0/375, Sviečka J. 0/102, Chytil J. 0/15, Jelínek V. 0/15

Pisík obecný (0/172, 172) Vyhnálek V. 0/111, Sviečka J. 0/21, Chytil J. 0/8

Kameňáček pestrý (0/2, 2) Vyhnálek V. 0/2

33


Vanellus 9

6000

počet chycených jedinců

5000 4000 3000 2000

1000 0 51

55

60

65

70

75

80 85 rok (1951-2012)

90

95

00

05

10

Obr. 1. Počty okroužkovaných bahňáků na území bývalého Československa v letech 1951–2001 resp. na území ČR v letech 2002–2012.

700 pull.

600 počet chycených jedinců

full-grown 500 400 300 200

100 0 I

II

III

IV

V

VI VII měsíc

VIII

IX

X

XI

XII

Obr. 2. Počty okroužkovaných bahňáků v ČR v jednotlivých měsících roku 2012 (celkové n = 1732 ex.).

34


Vanellus 9

Zkušenosti s cíleným odchytem bekasin větších (Gallinago media) Radek Lučan

Bekasina větší (Gallinago media, obr. 1) je na rozdíl od bekasiny otavní (Gallinago gallinago) jedním z druhů bahňáků, k jehož odchytu a kroužkování na našem území dochází jen zcela ojediněle. O tom svědčí i celkový počet ptáků dosud označených na našem území – ke konci roku 2012 bylo u nás celkem odchyceno pouhých 27 kusů tohoto zajímavého bahňáka (Klvaňa & Cepák 2013). Naše území přitom zjevně leží na jedné z tahových cest tohoto druhu a počty jedinců, které přes nás podnikají každoroční migrace, budou zcela určitě nezanedbatelné. Evidovaných záznamů je však jen velmi málo a celá situace zůstávala až do nedávna neobjasněna. K vysvětlení zjevné disproporce mezi početností populací hnízdících severně od našeho území a nízkým počtem záznamů u nás přispěl až výzkum švédských ornitologů (Klaassen et al. 2011), kteří díky využití geolokátorů zjistili, že bekasina větší je druhem s extrémně rychlým tahem a výraznými rozdíly v charakteru migrace mezi jarním a podzimním obdobím. Zatímco podzimní tah probíhá především v září a říjnu a naprostá většina populace zjevně přelétne naše území bez zastávky, jarní tah je pomalejší a ptáci dělají větší počet zastávek. V této souvislosti si nelze nevšimnout jistých rozporů mezi výše popsanou skutečností a údaji publikovanými z našeho území v posledním souborném kompendiu Fauna ČR – Ptáci II/2 (Hudec & Šťastný 2005). Z údajů ve Fauně vyplývá, že počet jarních a podzimních záznamů na našem území je zhruba vyrovnaný, s maximy údajů v měsících květnu a září. Naopak novější údaje z období 2005–2013 (obr. 2) jsou s údaji publikovanými v práci Klaassen et al. (2011) celkem v souladu: cca 55 % všech záznamů (n = 65) pochází z poslední dubnové a první květnové dekády, zatímco podzimních záznamů je jen malé množství.

Otázkou zůstává příčina rozdílu mezi staršími a novějšími údaji. V úvahu připadají změny v tahových zvyklostech bekasin větších či zvýšené úsilí pozorovatelů zaměřené na zaznamenání tohoto druhu v jarním období, přičemž osobně bych se klonil ke druhé alternativě (viz níže). Po diskusích s mnoha českými ornitology i na základě předchozích vlastních pozorování vyplynulo, že zaznamenaní ptáci se během jarních tahových zastávek zdržovali sice na podobných místech jako bekasiny otavní (nejrůznější typy podmáčených biotopů, především podmáčených luk), ovšem téměř nikdy přímo v místech zaplavených vodou, ale v přilehlých sušších partiích mokřadů, téměř vždy ve vyšším porostu loňské stařiny (nejčastěji ostřice, ale i suchá loňská ruderální vegetace). To je zřejmě také jeden z důvodů velmi nízkého počtu u nás odchycených jedinců – v době tahu bekasin větších se na vlhkých loukách jiní táhnoucí bahňáci prakticky nevyskytují (tah bekasin otavních je již prakticky ukončen) a případné odchytové aktivity se soustřeďují spíše na vypuštěné rybníky či otevřené vodní plochy v polích. Kombinace těchto charakteristik je pravděpodobně také důvodem malého množství záznamů z jarního období v minulosti – pozorovatelé se až v nedávné době zřejmě naučili tento druh hledat. Touto skutečností jsem byl inspirován v počátcích úmyslu pokusit se o pravidelný cílený odchyt bekasin větších, který jsem pojal v roce 2012. K prvnímu pokusu o odchyt jsem přistoupil v noci z 29. na 30.4.2012 na lokalitě, kde se dlouhodobě zabývám odchytem a kroužkováním bekasin otavních a sluček malých v Polabí (NPP Hrabanovská černava). Celkem šest 18m sítí (velikost ok 30 mm) jsem natáhl v linii přes

35


vlhkou louku s ostrůvky vyšší vegetace, větší část délky linie sítí však byla nad nezaplavenou vegetací (obr. 3). A hned při tomto prvním pokusu se zadařilo! Při kontrole sítí těsně před ranním rozbřeskem uvízly v síti hned dvě bekasiny větší. Další pokus o odchyt tohoto druhu jsem realizoval v podobném biotopu na Moravě na loukách u Záhlinic v noci z 2. na 3. 5. 2012. Čtyři 18m sítě na bahňáky byly nataženy přes nevelkou mokřinu zaplavenou zčásti vodou (otevřená vodní plocha měřila cca 30 × 3 m, sítě byly instalovány po dvou napříč přes louži tak, že větší část jejich délky byla nad suchou částí mokřadu zarostlou vysokými ostřicemi, které byly tou dobou po zimě zcela suché a čerstvé listy začínaly teprve rašit. I při tomto pokusu se cca hodinu před východem slunce podařilo odchytit jednu bekasinu větší. Další pokus na stejné lokalitě o dva dny později (5. až 6. 5. 2012) již úspěšný nebyl. V obou úspěšných případech je třeba zdůraznit, že lokalita byla před natažením sítí pečlivě zkontrolována a bekasiny větší zjištěny nebyly. To znamená, že všichni odchycení ptáci se zřejmě na lokalitě zastavili na konci nočního tahu v noci odchytu, nezdržovali se zde však zřejmě delší dobu.

Vanellus 9

Inspirován úspěchem z roku 2012 jsem se rozhodl na první lokalitě úspěšného odchytu provést několikadenní odchyt v roce 2013 s tím, že existuje reálná možnost odchytit větší množství ptáků tohoto druhu. V roce 2013 jsem prováděl odchyt do linie devíti 18m sítí od 28.4. do 8.5. (celkem 9 nocí). Oproti kýženému očekávanému výsledku se však podařilo odchytit pouze jednu bekasinu větší (4. 5. 2013). Je možné, že hlavní příčinou mohl být vysoký stav vodní hladiny na odchytové lokalitě – sítě byly sice nataženy zhruba ve stejných místech jako v roce 2012, ovšem prakticky celá lokalita byla pod vodou (10– 30 cm hloubky, obr. 4). Druhým možným vysvětlením je, že v r. 2013 bylo tahové maximum bekasin větších časově posunuto mimo období, kdy jsem odchyty prováděl. Každopádně pozorování v roce 2013 je z jarního období k disposici jen velmi málo, takže o příčinách neočekávaně nízkého množství odchycených ptáků lze jen spekulovat. Bahňákářská sezóna 2014 je každopádně již v plném proudu a týden na přelomu dubna a května mám v diáři označen poznámkou "odchyt bekasin větších".

LITERATURA Klaassen R. H. G., Alerstam T., Carlsson P., Fox J. W. & Lindstrom A. 2011: Great flights by great snipes: long and fast non-stop migration over benign habitats. Biology Letters 7: 833–835. Klvaňa P. & Cepák J. 2013: Zpráva kroužkovací stanice Národního muzea za rok 2012. Kroužkovatel – Zpravodaj Společnosti spolupracovníků kroužkovací stanice NM 16: 1‒6. Hudec K. & Šťastný K. (eds.) 2005: Fauna ČR. Ptáci – Aves, díl II/2. Academia, Praha.

36


Vanellus 9

Obr. 1. Bekasina větší (Gallinago media), NPP Hrabanovská černava, 30.4.2012, foto: Radek Lučan.

množství pozorování (%)

35 30

25 20 15 10 5 0

I

II duben

III

I

II květen

III

I

II červen

III

I

II

III

červenec měsíc

I

II srpen

III

I

II září

III

I

II

III

říjen

Obr. 2. Procentuální zastoupení všech pozorování bekasiny větší (n = 65) zastižených na území České republiky v letech 2005–2013. Použity byly všechny údaje dostupné v databázích ČSO: www.birds.cz a www.birdlife.cz a Faunistické komise www.fkcso.cz.

37


Vanellus 9

Obr. 3. NPP Hrabanovská černava – místo odchytu bekasin větších v roce 2012. Odchytové místo bylo v roce 2012 pouze částečně podmáčené, foto: Radek Lučan.

Obr. 4. NPP Hrabanovská černava – odchytové stanoviště bekasin větších. V roce 2013 byla lokalita celá pod vodou, což mohlo způsobit oproti očekávání velmi slabý výsledek odchytu, foto: Jakub Žárský.

38


Vanellus 9

Průtah kulíka bledého (Pluvialis squatarola) na území České republiky Michal Pakandl

ÚVOD V následujícím příspěvku jsou shrnuty údaje o pozorováních kulíka bledého (Pluvialis squatarola) z České republiky uvedená v databázi ČSO (www.birds.cz) a v databázi SVOB. Celkem bylo použito 696 pozorování 3381 ex. z let 1850– 2013 s dostatečně přesně uvedeným datem pozorování a počtem jedinců. Celkem 116 pozorování 386 ex. pochází z období do roku 1970, 318 pozorování 1867 ex. z let 1971–2003 a 262 pozorování 1128 ex. z let 2004–2013. V případě opakovaného pozorování na téže lokalitě bylo použito pozorování s nejvyšším zaznamenaným počtem jedinců v dané dekádě. Problematikou průtahu kulíka bledého se zaměřením na území jižních Čech se ve svém článku podrobně zabýval Hora (1982).

ROZŠÍŘENÍ Kulík bledý (Pluvialis squatarola) je druh s arktickým typem rozšíření, hnízdící hlavně v Severní Americe a Asii, v Evropě pouze na poloostrovech Vajgač a Kolgujev (Hudec & Šťastný 2005). Zimoviště se nacházejí v přímořských oblastech tropického, subtropického i mírného pásma celého světa, v Evropě počet zimujících jedinců přesahuje 120 000. Největší evropská zimoviště se nacházejí ve Velké Británii, Francii a Nizozemí (BirdLife International 2004).

VÝSKYT V ČR Územím České republiky protahuje kulík bledý každoročně, i když v malých počtech. Mnohem výraznější je podzimní tah, na jarním tahu jsou pozorování víceméně ojedinělá. Hnízdění nikdy prokázáno nebylo a zdá se být krajně

nepravděpodobné, přesto byl 7. 6. 1993 zaznamenán tok a páření na ryb. Koclířov, JH (Z. Veselovský, deník Velký Tisý). I když existuje několik prosincových pozorování, nebylo u nás zjištěno ani úspěšné zimování.

PRŮBĚH TAHU Jarní tah Jarní tah je velmi slabý, v některých letech jarní pozorování zcela chybějí. Na jarním tahu bylo zjištěno pouze 9,5 % pozorování a 3,7 % pozorovaných jedinců, přičemž tato čísla mohou být ještě nadhodnocena vzhledem k tomu, že jarní pozorování jsou pravděpodobně jako vzácnější častěji hlášena. První pozorování byla zaznamenána v polovině března: 12. 3. 2001 ryb. Vavřinecký (KH), 3 ex., M. Kavka (Zprávy ČSO 54) 13. 3. 1993 Všeň (SM), 18 ex., Broulík (Hudec & Šťastný 2005) 14. 3. 1997 ryb. Koclířov (JH), 6 ex., B. Kloubec (Hudec & Šťastný 2005) Vzhledem k malému počtu pozorování je obtížné určit dobu vrcholu jarního tahu, pravděpodobně však připadá až na druhou a třetí dekádu května. Nejvyšší celkový počet byl sice zaznamenán ve druhé dekádě března, toto číslo je však zkresleno ojedinělým pozorováním hejnka 18 ex. u obce Všeň (viz výše). Jarní tah končí patrně na začátku června. Kulík bledý táhne na jaře většinou jednotlivě, jen výjimečně byla zaznamenána menší hejnka. Kromě již zmíněných pozorování z poloviny března jde o tyto záznamy:

39


4. 4. 1944 zaplavené louky u Jezbin (NA), 12 ex., Z. Veselovský (kartotéka W. Černý) 4. 4. 2011 Záhlinice (KM), 6 ex., R. Holiš (www.birds.cz)

Výskyt v hnízdní době Jarní tah končí pravděpodobně na začátku června, pozorování po 10. červnu jsou zcela výjimečná. I po celý červenec zůstává kulík bledý velmi vzácně se vyskytujícím druhem. Pozorování v období 11.6. – 31.7.: 14. 6. 2008 Velké Pavlovice (BV), 1 ex., T. Havránek (www.birds.cz) 27. 6. 1958 Lednice, ryb. Mlýnský (BV), 6 ex., Bárta, Hubálek (kartotéka W. Černý) 5. 7. 2001 MAPE Mydlovary (CB), 1 ex., I. Průša (Faunistická pozorování členů Jihočeského ornitologického klubu 2001/2) 8. 7. 1950 Pohořelice, ryb. Vrkoč(BO), 1 ex. (kart. Černý) 9. 7. 2000 ryb. Řežabinec (PI), 1 ex., I. Průša (Faunistická pozorování členů Jihočeského ornitologického klubu 2000/2) 24. 7. 2010 VN Rozkoš (NA), 1 ad., tamtéž 30. 7. 1 ex. uhynulý, J. Vaněk, A. Holub (www.birds.cz)

Podzimní tah V srpnu je již výskyt o něco častější, i když stále vzácně. Jedná se jen o 5,1 % pozorování a 1,4 % pozorovaných jedinců na podzimním tahu. K významnějšímu zesílení tahu dochází až během září (ve třetí dekádě bylo pozorováno 11,3 % všech jedinců). Nejvyšší počet pozorování i pozorovaných jedinců však byl zaznamenán v průběhu října (téměř 60 % pozorování a 69 % jedinců na podzimním tahu), nejvíce potom ve druhé dekádě měsíce. Tah je stále poměrně silný

Vanellus 9

na začátku listopadu, pak však rychle slábne a od třetí dekády listopadu jsou pozorování již zcela výjimečná. Přesto byla ojedinělá pozorování zaznamenána ještě v prosinci: 2. 12. 1960 Jistebník (NJ), 12 ex., Pola (Hudec & Šťastný 2005) 12. 12. 1982 ryb. Dvořiště (CB), 1 ex., Kopačka (Hudec & Šťastný 2005) 14. 12. 1985 Záhlinice (KM), 1 ex., J. Chytil (Hudec & Šťastný 2005) 23. 12. 2013 ryb. Nesyt (BV), 1 ex., P. Štěpánek (www.birds.cz) I na podzimním tahu se kulík bledý vyskytuje spíše jednotlivě nebo v malých skupinkách, výjimečně se však může na vhodných lokalitách shromáždit i několik desítek ex. V tomto ohledu je na našem území jednoznačně nejvýznamnější lokalitou vodní nádrž Rozkoš u České Skalice. Z 10 pozorování z České republiky s nejvyšším počtem jedinců bylo 9 uskutečněno právě tam. Další významné lokality, kde bývá kulík bledý pozorován víceméně pravidelně (samozřejmě podle aktuálních podmínek) a někdy i ve větších počtech, jsou například na jižní Moravě Lednické rybníky (spíše v minulosti také novomlýnské nádrže), na střední Moravě zejména rybníky u Tovačova, na Třeboňsku rybníky Horusický, Rožmberk nebo Velký Tisý, na Českobudějovicku rybníky Bezdrev a Dehtář, ve středních Čechách Žehuňský rybník. Pozorování největších počtů: 30. 10. 1999 VN Rozkoš (NA), 69 ex., A. Holub (www.birds.cz) 17. 10. 1999 VN Rozkoš (NA), 65 ex., A. Holub (www.birds.cz) září–říjen 1976 VN Rozkoš (NA), cca 50 ex., P. Žďárek (Hudec & Šťastný 2005)

40


Jako biotop kulík bledý jednoznačně preferuje bahna velkých rybníků a přehrad. Tato preference je nápadná zejména na podzimním tahu, na jarním tahu bývá častěji pozorován i na menších rybnících. Za vhodných podmínek však může být pozorován i na zaplavených polích a loukách – například v roce 2010 byli kulíci bledí pozorováni na více takovýchto lokalitách na Moravě a ve středních Čechách.

Vanellus 9

PODĚKOVÁNÍ Děkuji všem, kteří zaslali pozorování kulíků bledých do databáze SVOB nebo www.birds.cz, především však J. Horovi za poskytnutí jím nashromážděných pozorování tohoto druhu.

LITERATURA BirdLife International 2004: Birds in Europe: population estimates, trends and conservation status. BirdLife International, Cambridge, UK. Hora J. 1982: Průtah kulíka bledého, Pluvialis squatarola (Linnaeus, 1758) v jižních Čechách. Sborník příspěvků k ornitologickému výzkumu Jihočeského kraje 1982: 54–65. Hudec K. & Šťastný K. (eds.) 2005: Fauna ČR. Ptáci – Aves 2/I. Academia, Praha.

160 140

počet pozorování

120 100 80 60

40 20 0 I

II

III

IV

V VI VII VIII IX měsíc (rozdělen po dekádách)

X

XI

XII

Obr. 1. Počet pozorování kulíka bledého (Pluvialis squatarola) v ČR během roku (celkové n = 696 pozorování).

41


Vanellus 9

1000

počet jedinců

800 600 400 200 0 I

II

III

IV


X

XI

XII

Obr. 2. Počet pozorovaných jedinců kulíka bledého (Pluvialis squatarola) v ČR během roku (celkové n = 3381 jedinců).

počet jedinců/pozorování

12 10 8 6 4 2 0 I

II

III

IV


X

XI

XII

Obr. 3. Průměrný počet pozorovaných jedinců kulíka bledého (Pluvialis squatarola) v ČR během roku (celkové n = 696 pozorování) Vysoké průměry v poslední dekádě června a v první dekádě prosince jsou zapříčiněny jediným záznamem skupiny šesti a dvanácti kulíků z příslušné dekády.

42


Vanellus 9

Neúspěšný rok 2013 pro břehouše černoocasého (Limosa limosa) a jeho současný stav v České republice Vojtěch Kubelka & Lukáš Kadava

ÚVOD Břehouš černoocasý (Limosa limosa) patří v ČR mezi nejvzácnější hnízdící druhy, ale nebylo tomu tak vždy. Vrcholu dosahovala populace tohoto bahňáka v 70. letech 20. století, kdy byla maximální početnost odhadována až na 500 párů (Šálek 2000a). Tehdejšími centry rozšíření byly jižní a východní Čechy, taktéž jižní Morava a Slezsko. V průběhu 80. let minulého století však došlo k prudkému poklesu početnosti (např. Šálek 1987, Pykal 1992, Bureš 1998) a po roce 2000 hnízdili břehouši již jen na několika málo hnízdištích, zejména v jižních Čechách, vzácně v Poodří či ve východních Čechách, v celkovém počtu 10–20 párů (Šťastný et al. 2006). Poslední opravdu pravidelná hnízdiště břehouše se nacházejí v ptačí oblasti Českobudějovické rybníky v jižních Čechách, kde v letech 2000–2010 hnízdilo vždy 3–9 párů (Bureš 2012, Kubelka & Pykal 2012). Cílem tohoto příspěvku je shrnout hnízdění břehouše černoocasého v ČR v letech 2011–2012 a podat podrobný obraz o hnízdění břehouše v roce 2013.

JIŽNÍ ČECHY Hnízdní výskyt břehouše černoocasého v jižních Čechách do roku 2010 byl podrobně rozebrán v řadě publikací (Šálek 1987, Pykal et al. 1990, Pykal 1992, Bureš 1998, Šálek 2000a, Bureš 2012, Kubelka & Pykal 2012), včetně doporučení vhodných ochranářských opatření (např. Šálek

2000b., Bureš 2012). Bureš (2012) i detailně zhodnotil současná hnízdiště břehoušů na Českobudějovicku, proto zde tento popis není opakován. Ani po roce 2010 nezahnízdili břehouši v jižních Čechách mimo tuto oblast. V roce 2011 na Českobudějovicku (v ptačí oblasti Českobudějovické rybníky) hnízdily 3–4 páry, v roce 2012 pět párů a v roce 2013 opět 3–4 páry břehouše černoocasého (tab. 1). V tabulce 1 označená „možná“ hnízdění by podle atlasového mapování (Šťastný et al. 2006) spadala rovněž do kategorie pravděpodobná (opakované pozorování projevů toku), ale protože se zřejmě jednalo o stejné ptáky, kteří se nakonec pokusili zahnízdit na jiných hnízdištích, jsou tato hnízdění pro přesnější odhad hnízdících párů v dané oblasti uváděna jako „možná“. V žádném případě hnízdění nebylo v uplynulém období zjištěno úspěšné vylíhnutí hnízda a nebyla pozorována mláďata. V letech 2011 a 2012 nelze úspěšné hnízdění vyloučit, ale je velmi nepravděpodobné (lokality byly sledovány i později v sezóně). Na zatravněném poli u Munic došlo v roce 2012 k predaci vajec (bez předchozí návštěvy hnízda člověkem), podle varování dospělců se pár pokoušel nebo již měl náhradní snůšku (18. 5. 2012), její další osud však není znám (tab. 1). Naposledy tedy bylo cca týden staré pull. břehouše pozorováno v roce 2009 poblíž podmáčené louky JV od ryb. Volešek (V. Kubelka, FP JOK 2009/2).

43


Vanellus 9

Tab. 1. Hnízdění břehoušů černoocasých na Českobudějovicku v letech 2011–2013. Údaje pocházejí od prvního autora článku, faunistická pozorování členů Jihočeského ornitologického klubu (dále FP JOK dostupná na: http://jokcso.webnode.cz/ptaci-v-jc/vybrana-faunisicka-pozorovani/) ani záznamy z databáze ČSO (dostupná na www.birds.cz) nepřinášejí údaje o vyšším počtu párů nebo dalších hnízdištích. Rok

Lokalita

2011 Zbudovská blata (blata střed) 2011 ryb. Volešek (upuštěný) 2011 ryb. Volešek (upuštěný) 2011 Zbud. blata (pole "u břehouše") 2012 Zbudovská blata (blata střed) 2012 Zbud. blata (pole "u břehouše") 2012 Munice (Munice Z) 2013 Zbudovská blata (Volešek SSS) 2013 Zbudovská blata (blata střed) 2013 Zbudovská blata (Olší V) 2013 Křenovice V (velké Jednoty)

GPS 49°04'55''N 14°18'33''E 49°03'38''N 14°18'43''E 49°03'38''N 14°18'43''E 49°04'38''N 14°18'58''E 49°04'55''N 14°18'33''E 49°04'38''N 14°18'58''E 49°03'47''N 14°23'49''E 49°04'23''N 14°18'49''E 49°04'55''N 14°18'33''E 49°05'14''N 14°18'06''E 48°59'11''N 14°22'16''E

Párů Biotop

Průkaznost

1

suchá louka

pravděpodobné

Osud, poznámky neznámý

1

dno upušteného rybníka

pravděpodobné

neznámý

1

dno upušteného rybníka

možné

neznámý

1

kukuřice

pravděpodobné

neznámý

3

louka s mokřinou

pravděpodobné

neznámý

1

jařinná obilovina

pravděpodobné

neznámý

1

zatravněné pole (louka)

prokázané

1

louka s mokřinou

prokázané

1

louka s mokřinou

možné

predace hnízda predace hnízda neúspěch

1

zarůstající podmáčené oraniště zarůstající podmáčené oraniště

pravděpodobné

neúspěch

prokázané

predace hnízda

1

Tab. 2. Podrobné údaje o hnízdech břehouše černoocasého na Českobudějovicku v roce 2013. Začátek inkubace odpovídá dni snesení třetího vejce, rozměry vajec jsou uvedeny v mm. Lokalita hnízda Zbudovská blata (Volešek SSS) Křenovice V (velké Jednoty)

Začátek inkubace 7.5.2013

1. vejce

2. vejce

3. vejce

4. vejce

Průměr

50,0×35,5

52,3×37,5

51,3×36,6

52,2×36,9

51,45×36,63

18.5.2013

53,0×38,6

52,1×39,2

51,7×38,3

52,3×37,7

52,28×38,45

Během detailního sledování hnízdní biologie čejky chocholaté na Českobudějovicku v roce 2013 byla nalezena dvě hnízda břehouše černoocasého (tab. 2). Další pár pravděpodobně hnízdil na poli V od rybníka Olší (obr. 1, tab. 1). V době snášení vajec břehoušů již na obou lokalitách v několika párech hnízdily čejky chocholaté. Na Zbudovských blatech se jednalo o vlhký luční porost (obr. 2, 3 a 4), u Křenovic o

podmáčené oraniště, které v různé míře zarůstalo plevely a vytvářelo vhodné hnízdní prostředí (obr. 5, 6 a 7). Lokalita na Zbudovských blatech patří do oblasti pravidelného hnízdního výskytu břehoušů, kdežto na poli u Křenovic k možnému hnízdění jednoho páru břehoušů došlo zřejmě jen v roce 2010 (V. Kubelka, FP JOK 2010/2) za podobné hydrologické situace – výraznému podmáčení pole.

44


Doba hnízdění v roce 2013 je mírně pozdější, než u nás bývalo zvykem (Hudec & Šťastný 2005), nicméně dobře odpovídá průběhu počasí a zpožděnému načasování hnízdění čejek chocholatých v roce 2013 (Kubelka & Šálek 2013). Velikost vajec ve snůškách je znatelně menší, než průměrné rozměry 145 vajec z ČR a SR: 55,0×37,8 mm (Hudec & Šťastný 2005). Může se jednat o náhodné zaznamenání snůšek méně kvalitních rodičů nebo důsledek zmenšování velikosti vajec u břehoušů. Avšak pro potvrzení podobného trendu by bylo zapotřebí mít podchyceno podstatně větší množství snůšek. Role kvalitnější potravní nabídky na jedné z lokalit, zajišťující dostatek energie pro větší vejce, může být opět jen spekulativního charakteru. Po nalezení obou hnízd břehoušů se nám podařilo se zemědělci z podniků Zemědělské obchodní družstvo „Blata“ a Zemědělská společnost Dubné zajistit oběma hnízdištím patřičnou ochranu. V prvním případě se vymezila celá západní část louky, kde neproběhla seč, ve druhém případě byla cca jednohektarová plocha podmáčeného a zarůstajícího oraniště vynechána při vláčení a osévání zbytku pole kukuřicí. Přes tyto ochranářské úspěchy a následné sledování hnízd břehoušů bez návštěv pouze z povzdálí (pro snížení rizika predace), nakonec bohužel k predaci obou snůšek došlo několik dní před líhnutím (zjištění čerstvé predace při návštěvě hnízda v den předpokládaného líhnutí mláďat). Všechna zaznamenaná hnízdění břehoušů černoocasých na Českobudějovicku v roce 2013 byla neúspěšná.

VÝCHODNÍ ČECHY Ve východních Čechách je poslední výspou břehoušů oblast východně od Chlumce nad Cidlinou v nivě říčky Bystřice po obec Roudnice. Mimo tuto oblast bylo hnízdění břehouše prokázáno po roce 2000 jen ojediněle na Náchodsku (Kult 2007). Na Chlumecku byli břehouši zjišťováni v loukách podél Bystřice u Třesického rybníka a jejich hnízdění zde bylo

Vanellus 9

známo již počátkem 60. let minulého století. Od roku 1995 po současnost je výskyt 1–2 párů v hnízdní době téměř kontinuální (Kadava et al. 2011). Přesto, že byl opakovaně pozorován tok či páření, hnízdění nikdy nebylo prokázáno ani nálezem hnízda ani pozorováním mladých ptáků. Jedním z důvodů může být i nedostatečné terénní úsilí na poměrně rozlehlé ploše, kdy mohou jednotliví hnízdící ptáci snadno uniknout pozornosti, popř. nízká míra úspěšnosti hnízdění. Zdejší niva již není mozaikou podmáčených slatinných luk a říčních meandrů, současná tvář nivy je z velké části přeměněna na ornou půdu a louky se dochovaly jen místy. Na větší části zbylých luk navíc zemědělské hospodaření spočívá v odvodnění a hnojení, které ve výsledku znamená změnu skladby travin a vymizení či snížení počtu trvale podmáčených ploch. Nicméně právě na několika málo místech, kde se doposud nacházejí zbytky původní tváře krajiny v mělkých podmáčených depresích v polích či lukách, pravděpodobně přežívá zbytková populace břehoušů (Kadava et al. 2011). V roce 2012 byl jeden tokající pár břehoušů pozorován v nivě Bystřice cca jeden km severně od obce Kratonohy na Královéhradecku (Kadava et al. 2013). Hnízdění zřejmě již v počáteční fázi znemožnilo nepříznivé počasí v první dekádě května, kdy došlo k prudkému krupobití s následným zvednutím hladiny v předpokládaném místě hnízdiště. Rok 2013 byl na srážky sice v průběhu jara taktéž nadprůměrný, nicméně břehouši byli opět zjištěni 27. 4. na stejné lokalitě (jeden pár). Ptáci byli pozorováni na rozhraní louky a obilného pole s přítomností blízkých podmáčených ploch a pohybovali se na ploše cca 3 ha (obr. 8 a 9). Dne 5. 5. již tokali a v období od 8. do 16. 5. varovali. S intenzitou varování, kdy se pták přibližoval k člověku na pouhých několik metrů, jsme předpokládali blízkost hnízda, lokalizován byl hnízdní okrsek na ploše cca 0,2 ha. Bohužel ani během tří krátkých kontrol se hnízdo nepodařilo

45


nalézt. Přesto byl agronom zemědělského družstva Kratonohy velmi vstřícný slibem, že posune sečení louky i kvůli nedohledanému hnízdu. Zemědělci slib dodrželi, nicméně při další kontrole 22. 5. a následující 10. 6. již nebyli břehouši vůbec nalezeni. Nejvíce pravděpodobným vysvětlením tak zůstává, že hnízdo s vejci bylo buď predováno, nebo že ptáci hnízdiště opustili v důsledku nadměrného rušení (např. častých vyjížděk lidí na koních do louky v blízkosti předpokládaného hnízdiště, která je pro tyto aktivity oblíbená).

ZÁVĚR Přestože z let 2011–2013 existují záznamy břehoušů černoocasých, u nichž by se dalo o hnízdění uvažovat (ve svatebním šatu v hnízdní době) i z jiných částí ČR, zejména z jižní Moravy a Ostravska, mimo Českobudějovicko a Chlumecko nebyl zjištěn ani tok břehoušů, natož doloženo pravděpodobné, či prokázané hnízdění (www.birds.cz, FP JOK). Žádné informace o současném hnízdění břehoušů nejsou známy ani aktivním moravským ornitologům (D. Horal, J. Chytil, D. Křenek, K. Pavelka, J. Šírek, všichni in litt.) Na základě těchto nám dostupných informací předpokládáme od celostátního mapování v letech

Vanellus 9

2001–2003 další snížení početnosti břehouše černoocasého v ČR – pravděpodobně o 50 % a jeho celorepublikovou populaci v letech 2011– 2013 odhadujeme na pouhých 5–10 ročně hnízdících párů. Společným jmenovatelem řady negativních faktorů ovlivňujících početnost i úspěšnost hnízdění břehouše a dalších bahňáků v našich podmínkách i jinde v Evropě je jednoznačně intenzifikace zemědělství. Pokud si chceme zachovat břehouše černoocasého jako pravidelně hnízdící druh na území ČR, musí se stát ochrana a vhodný management jeho posledních tradičních obsazovaných hnízdišť naší prioritou.

PODĚKOVÁNÍ Moc rádi bychom poděkovali spolupracovníkům z týmu zkoumajícího hnízdní biologii čejky chocholaté za pomoc při sledování břehoušů a zejména nálezcům hnízd břehoušů v roce 2013 (Mirek E. Šálek a Radka Piálková) a zemědělcům z podniků: Zemědělské obchodní družstvo „Blata“, Zemědělská společnost Dubné a Zemědělská společnost Kratonohy za jejich ochotu a vstřícnost při ochraně vzácného druhu.

LITERATURA Bureš J. 1998: Hnízdění břehoušů černoocasých (Limosa limosa) na Českobudějovicku v 90. letech. Sylvia 34: 33–39. Bureš J. 2012: Hnízdění břehoušů černoocasých (Limosa limosa) na Českobudějovicku v letech 1990– 2009. Sborn. Jihočes. Muz. v Čes. Budějovicích, Přír. vědy 52 (suppl.): 22–29. Hudec K. & Šťastný K. (eds.) 2005. Fauna ČR. Ptáci - Aves 2/I. Academia, Praha. Kadava L., Holub A., Poříz J., Bartoníček J. & Zajíc J. 2011: Avifauna Novobydžovska a Chlumecka. Panurus 20: 105–182. Kadava L., Vosáhlová S. & Zámečník V. 2013: Břehouš černoocasý (Limosa limosa). In.: Vrána J. & Kadava L. 2013: Ornitologická pozorování. Panurus 22: 71–105.

46


Vanellus 9

Kubelka V. & Pykal J. 2012: Hnízdění vzácných bahňáků na Českobudějovicku v první dekádě 21. století s významným rokem 2007. Sborn. Jihočes. Muz. v Čes. Budějovicích, Přír. vědy 52 (suppl.): 7–21. Kubelka V. & Šálek M. 2013: Vliv extrémního počasí na průběh hnízdění čejky chocholaté (Vanellus vanellus) v roce 2013. Sylvia 49: 145–156. Kult J. 2007: Břehouš černoocasý (Limosa limosa). In.: Vrána J. & Bělka T. 2007: Ornitologická pozorování. Panurus 16: 133–160. Pykal J., Janda J. & Bürger P. 1990: Atlas hnízdního rozšíření ptáků jižních Čech 1985–1989. Informační zpravodaj Správy CHKO Třeboňsko, Třeboň. Pykal J. 1992: Úbytek břehoušů černoocasých a vodoušů rudonohých v Českobudějovické pánvi. Ochrana přírody 47: 13–15. Šálek M. 1987: K historii a současnosti rozšíření břehouše černoocasého Limosa limosa L. a vodouše rudonohého Tringa totanus L. v Třeboňské pánvi. Avifauna jižních Čech a její změny 2, Sborník přednášek, KSSPP OP České Budějovice, 1987: 221–230. Šálek M. 2000a: Aktuální problémy ochrany ptáků a jejich prostředí v ČR – Břehouš černoocasý (Limosa limosa). Sylvia 36: 54–55. Šálek M. 2000b: Zemědělská krajina jako hnízdiště bahňáků. Sylvia 36: 68–73. Šťastný K., Bejček V. & Hudec K. 2006: Atlas hnízdního rozšíření ptáků v České republice 2001–2003. Aventinum, Praha.

Obr. 1. Pohled na pravděpodobné hnízdiště břehoušů V od rybníka Olší, 12. 5. 2013, foto: Vojtěch Kubelka.

47


Vanellus 9

Obr. 2. Pohled na hnízdiště břehoušů na Zbudovských blatech (Volešek SSS) od východu. Břehouši si pro hnízdění vybrali část louky s nižším a různorodějším porostem (zřejmě známky nižšího přehnojení části louky), 18. 5. 2013, foto: Vojtěch Kubelka.

Obr. 3. Kompletní snůška břehouše černoocasého v louce na Zbudovských blatech (Volešek SSS). 8. 5. 2013, foto: Vojtěch Kubelka.

48


Vanellus 9

Obr. 4. Pohled na hnízdo a hnízdiště na Zbudovských blatech (Volešek SSS). 8. 5. 2013, foto: Vojtěch Kubelka.

49


Vanellus 9

Obr. 5. Pohled na hnízdiště břehoušů na poli východně od Křenovic (velké Jednoty) od severu. Podmáčené oraniště bylo po domluvě s agronomem ušetřeno zemědělského zásahu, 20. 5. 2013, foto: Vojtěch Kubelka.

Obr. 6. Kompletní snůška břehouše černoocasého v zarůstajícím oraništi východně od Křenovic (velké Jednoty), 20. 5. 2013, foto: Vojtěch Kubelka.

50


Vanellus 9

Obr. 7. Pohled na hnízdo a hnízdiště na poli východně od Křenovic (velké Jednoty) od jihu, 20. 5. 2013, foto: Vojtěch Kubelka.

51


Vanellus 9

Obr. 8. Bývalé říční meandry, dnes přeměněné v ornou půdu, jsou jedním z pravděpodobných hnízdních stanovišť břehouše na Chlumecku, 11. 6. 2013, foto: Lukáš Kadava.

Obr. 9. V letech s nadprůměrnými srážkovými úhrny zůstávají v Bystřické nivě polní deprese zatopené v řádu několika měsíců. Na snímku zatopené pole využívané břehouši jako potravní stanoviště. 11. 6. 2013, foto: Lukáš Kadava.

52


Vanellus 9

Pár břehoušů černoocasých (Limosa limosa), malba: Martina Nacházelová.

53


Vanellus 9

Umí i malý břehouš zahrát velké divadlo? Martin Sládeček

Již Charles Darwin si uvědomoval, že zdaleka ne všechny znaky, které u studovaných organismů pozoruje, mohly vzniknout v rámci jeho teorie přírodního výběru. Ten totiž předpokládá, že zděděná vlastnost zvýhodňuje jedince tehdy, umožňuje-li mu v průměru lépe přežít v určitém prostředí. A tím pochopitelně zvyšuje jeho šanci na rozmnožení (Darwin 1859). Na tomto principu pohodlně vysvětlíme, proč je řada druhů bahňáků nenápadně zbarvena. Sníží to totiž pravděpodobnost, že si jich všimne predátor. Délku a rozmanitý tvar jejich zobáků zase vysvětlíme možností získávat potravu v prostředí, kde jim nikdo jiný nekonkuruje. Vysvětlit délku rýdovacích per bažanta arguse (Argusianus argus) však již tak snadné nebude. A nemusíme chodit daleko od zaměření tohoto časopisu. Extravagantní opeření jespáků bojovných (Philomachus pugnax), včetně jejich nápadného chování na tokaništích, nám může posloužit jako velmi názorný příklad. Snažit se podobnou extravaganci vysvětlit jako přizpůsobení se prostředí a zvýšeným přežíváním těch nejpestřejších, naráží na zjevné problémy. Pestře zbarveného jespáka si každý predátor nejen všimne, ale vzhledem k jeho zaujetí bojem ho i velmi snadno uloví.

papíru a moderní věda tak dokáže vysvětlit mnohé příběhy, které zůstávaly dlouho nepochopené. (Zájemce o hlubší pochopení této problematiky lze odkázat například na českou publikaci Flegra, 2005).

V podobných případech předpokládáme působení výběru pohlavního (Darwin 1871). Při něm zpravidla samci soupeří o přízeň samic. Ty si následně zpravidla vybírají toho nejlepšího, například samce s nejbarevnějším peřím, či nejdelšími ocasními pery. S ním se následně páří a umožní mu se rozmnožit. Extravagantněji zbarvený samec se tak možná sice dožije menšího věku, za svůj krátký život ale stihne předat své geny více potomkům. Od dob Darwinových již bylo na téma pohlavního výběru popsáno mnoho

Hnízdní areál břehoušů černoocasých zahrnuje většinu Evropy a na východ zasahuje v podstatě celé Rusko (ssp. melanuroides). Ačkoliv břehouše stále ještě považujeme za „náš druh“, mnoho nám jich tu již nezbývá a podobně negativní trendy vykazuje jeho početnost ve většině evropských zemí. A to včetně klíčových populací v Nizozemí, či v evropské části Ruska (Birdlife international 2014). Zcela opačný trend však měla v uplynulých 100 letech populace břehoušů na Islandu (ssp. islandica). Ještě na začátku 20. století obývali islandští břehouši jen

Z prvních odstavců by se mohlo zdát, že druh evolučně tvarovaný pohlavním výběrem bude mít velké, výrazně zbarvené samce, nápadně se projevující v období toku. Oproti tomu samice budou pokud možno nenápadné. Jsou to totiž ony kdo si vybírá a mohou si tedy dovolit nechat se tvarovat výběrem přírodním, který jim umožní déle přežít. V typickém případě tomu tak pravděpodobně je. Existuje ovšem řada zajímavých výjimek, které mívají o to zajímavější vysvětlení. V tomto článku bych se rád zaměřil na procesy, které určují podobu bahňáka nám všem dobře známého, břehouše černoocasého (Limosa limosa). Příběhy jsou to o to více vzrušující, že se v těch několika případech vědcům podařilo skutečně vysledovat alespoň drobnou změnu znaku u tohoto druhu a zmapovat tak dílčí posun v rámci jejich evoluce. A že případů, kdy někdo mohl sledovat „viditelnou“ evoluční změnu druhu doslova v přímém přenosu, máme stále jako šafránu!

54


nevelké území na jihozápadě Islandu a to v počtu přibližně 3000 jedinců. Ve 20. až 40. letech však expandovali do nížin na západě a severu ostrova, a následně, v letech 70. a 80. pronikli i na východ a severovýchod země. Současná populace tak čítá přibližně 75 000 jedinců (Gill et al. 2007, Schroeder 2010)! V rámci šíření se však břehouši dostali i do oblastí, které jsou oproti těm původním znatelně chladnější. Navíc byli nuceni obsadit i močály s porosty zakrslých bříz, na nichž mívají mnohem nižší hnízdní úspěšnost, než na původně obsazovaných typech mokřadů (Gunnarson et al. 2012). A právě na srovnání břehoušů z tradičních a nově osídlených stanovišť stojí první evoluční příběh (Gunnarson et al. 2012). Autoři studie odchytli a barevně označili 57 samic a 56 samců na 13 lokalitách lišících se dobou, která uplynula od jejich kolonizace. Všichni ptáci byli změřeni a podrobeni dalším výzkumným úkonům a po vypuštění byli nadále pečlivě sledováni. Výsledky přinesly řadu zajímavých poznatků! Především ukázaly, že na dříve obsazených lokalitách jsou samci břehoušů v průměru menší. Že právě tradiční lokality jsou z pohledu břehoušů výhodné a kvalitní, ukazuje nejen již zmíněná vyšší hnízdní produktivita. Jedná se zároveň o hnízdiště, která jsou na jaře obsazována nejdříve. Jak by taky ne, když jsou nejteplejší. Při jarním sledování břehoušů navíc vyšlo najevo, že poměr pohlaví je na těchto lokalitách mnohem vyrovnanější. Při celkové převaze samců v populaci to znamená, že samec má na tradičních hnízdištích mnohem větší šanci „nezůstat na ocet“. U samic žádná podobná patrnost zjištěna nebyla. Zdá se tedy, že menší samci jsou schopni si pohlídat teplé a všemi výhodami oplývající lokality plné samic. Větším samcům naopak nezbude, než pokusit se rozmnožit na místech, kam menší břehouš zalétne jen v krajní nouzi. Jak je to možné? Břehouš patří mezi ty druhy bahňáků, u kterých jsou samice lehce větší než samci. Ač by

Vanellus 9

se nám to mohlo zdát divné i toto lze vysvětlit pohlavním výběrem. Významnou částí toku břehouše jsou totiž poměrně složité zásnubní lety. A při nich jsou větší a nemotornější samci značně znevýhodnění oproti samcům drobným a hbitým. Naopak u samic znamená větší velikost těla schopnost snést větší vejce, ze kterých se potom pravděpodobně vylíhnou životaschopnější potomci. Tomu by odpovídalo i další zjištění, ke kterému autoři rozebírané studie dospěli. Totiž, že nejmenší samci bývají spárováni s největšími samicemi a naopak. Malý břehouší samec tedy bude konkurenceschopný i na nejlepších hnízdištích. Navíc má větší šanci získat srdce (respektive společné hnízdo) největší samice, jejíž vejce jsou dobrou zárukou kvalitního a životaschopného potomstva. Jak lze tedy vidět, ne vždy jsou „urostlí“ samci to, po čem samice bahňáků touží. Ke zcela jiným a alespoň dle mého názoru mnohem podivnějším závěrům však došel jiný výzkumný kolektiv, studující největší evropskou populaci břehoušů (ssp. limosa) v Nizozemí (Schroeder a kol. 2009). Práce byla zaměřena především na vztah velikosti břehoušů a jejich zbarvení. Obecně lze říci, že má-li mít pták výrazně zbarvená pera, musí do nich při pelichání uložit velké množství barviv. To si ovšem vzhledem k velké energetické náročnosti jejich syntézy může dovolit jen jedinec v perfektní tělesné kondici. Takové zbarvení potom slouží právě při pohlavním výběru, jako takzvaný „čestný signál“ kvality. Daný jedinec s jeho pomocí sděluje okolí, v tomto případě především samicím, jak moc si může dovolit plýtvat energií a stále zůstat v dobré kondici (shrnuto např. ve Flegr 2005). Ve světle předchozího islandského příběhu by nás ani tolik nepřekvapilo, že barevnější mezi nizozemskými samci byli ti menší, zatímco u samic žádný takový vztah patrný nebyl. Zarážející ovšem je, že s nejkvalitnějšími samicemi (v dané studii těmi, které snesly objemnější vejce)

55


se přednostně párovali právě samci větší. Ti byli nejen méně zbarvení, ale zároveň byli v lepší kondici. Autoři navíc analyzovali velikost a zbarvení u 130 vycpaných břehoušů uložených v muzeích. Pomocí těchto preparátů mohli získat představu o změnách, které zbarvení břehoušů zaznamenalo přibližně za uplynulých 150 let. A přestože zbarvení tvořené melaniny, což je právě případ břehoušů, podléhá při dlouhém pobytu v muzejních depozitářích blednutí, starší břehouši byli barevnější. Jak tedy vysvětlit takto rozdílné výsledky mezi studiemi? K jednoznačnému závěru se pravděpodobně nedobereme. Autoři však nabízejí několik možných vysvětlení, která stojí za krátké rozebrání. Prvním možným vysvětlením by bylo celkové stárnutí populace. Nelze jej vyloučit, neboť hnízdní produktivita břehoušů se v posledních desetiletích prudce snižuje. Vše by mohlo fungovat pochopitelně jen za předpokladu, že by s věkem docházelo u břehoušů k blednutí. Potom by se mohli starší, zkušenější a životem prověření samci párovat přednostně se staršími a zkušenějšími samicemi. Klíčový předpoklad tohoto vysvětlení, tedy to blednutí „starých mazáků“ však nikdo spolehlivě neprokázal. I autoři s ním tedy operují pouze jako s domněnkou. Navíc by stále zbývalo vysvětlit, proč právě starší a prověření samci nejsou ti nejpestřejší, což bychom jaksi intuitivně očekávali. Kromě toho zhoršenou hnízdní úspěšností v několika posledních dekádách lze jen obtížně vysvětlit trend starý nejméně 150 let. Další nabízená vysvětlení jsou již o poznání komplexnější. Opírají se o změny, kterých v průběhu posledních sta let dostály biotopy na břehouších hnízdištích a zimovištích. V případě hnízdišť to byla významná intensifikace zemědělství, včetně rozsáhlých přeměn bývalých břehouších biotopů na zemědělskou půdu. Možná nás překvapí, že břehouši z podobných změn

Vanellus 9

dlouhou dobu spíše těžili. Obdělávaná půda byla rozsáhlejší a díky uměle dodávaným živinám i produktivnější. Populace břehoušů se proto začala rychle rozrůstat a šířit na další plochy, kterých bylo všude dost. I pro „nekvalitního“ samce tedy najednou nebyl problém získat velmi kvalitní teritorium, a to by bylo, aby se do něj nenašla nějaká ta samička. Motivace samců investovat cennou energii do pestrého opeření a vzdušných manévrů tak mohla dostat silné trhliny. A v tomto okamžiku mohl nad pohlavním výběrem opět převládnout výběr přírodní. Avšak aby to nebylo tak jednoduché, k výrazným přeměnám biotopů došlo i na břehouších zimovištích, zejména na Iberském poloostrově. Mnoho mokřadů bylo vysušeno a roli břehouších zimovišť převzala převážně nově vznikající rýžová pole. To znamenalo v břehouším jídelníčku výrazné zvýšení rostlinné složky potravy na úkor potravy živočišné. V době pelichání, kdy ptačí organismus potřebuje vytvářet pestrý a energeticky náročný svatební šat, může taková změna znamenat výraznou čáru přes rozpočet. A pokud se přece jen nějaký samec „vyhecuje“ a pestrý šat vytvoří, může se to na straně druhé významně projevit na jeho kondici. V důsledku toho se může například opozdit s příletem na hnízdiště, kde jej při získávání samic předběhnou jiní. A sice samci nemotornější a méně zbarvení. A na konec trochu hormonů. I když to v tomto případě nebylo ověřeno, na základě výsledků jiných studií lze předpokládat, že tvorba pigmentu melaninu souvisí s hladinou samčího pohlavního hormonu, testosteronu. No a pokud (například z nějakého výše uvedeného důvodu) došlo k uvolnění pohlavního výběru a snížení kompetice mezi samci, mohla u nich poklesnout i hladina testosteronu. To by pak pravděpodobně vedlo právě k pozorovanému blednutí. Jak je vidět z výše uvedeného textu, ne všechny jevy pozorované soudobou vědou mají

56


jednoznačné vysvětlení. To je často nutné hledat roky. Jaké si však lze vzít z uvedených příkladů ponaučení? Především, že stejný druh může za různých okolností podléhat naprosto protichůdným směrům přirozeného výběru, ať už

Vanellus 9

přírodního, či pohlavního. A také, že i přes nesmírná časová měřítka, v rámci kterých evoluce probíhá, lze některé dílčí změny druhů přece jen pozorovat doslova v rámci jednoho lidského života. Snažme se o to!

LITERATURA BirdLife International 2014: Species factsheet: Limosa limosa. URL: http://www.birdlife.org (online přístup 2.3. 2014) Darwin C. 1859: On the origin of species by means of natural selection or the preservation of favoured races in the struggle for life. John Murray, London. Darwin C. 1871: Descent of man, and selection in relation to sex. John Murray, London. Flegr J. 2005: Evoluční biologie. Academia, Praha. Gill A. J., Langston R. H. W., Alves J. A., Atkinson P. W., Bocher P., Vieira N. C., Crockford N. J., Gélinaud G., Kentie R., Kleijn D., Lourenco P. M., Masero J. A., Meunier F., Potts P. M., Roodbergen M., Shekkerman H., Schröder J., Wymenga E., Piersma T. 2007: Contrasting trends in two Black-tailed Gotwit populations: a review of causes and recommendations, Wader Study Group Bulletin 114: 43–50. Gunnarsson T. G., Sutherland W. J., Alves J. A., Potts P. M., Gill J. A. 2012: Rapid changes in phenotype distribution during range expansion in a migratory bird. Proc. R. Soc. B 279: 411–416. Schroeder J. 2010: Individual fitness correlates in the Blacl-tailed Gotwit. Phd. Thesis Groningen, Netherlands. Schroeder J., Lourenco P. M., Hooijmeijer J. C. E. W., Both Ch., Piersma T. 2009: A possible case of contemporary selection leading to a decrease in sexual plumage dimorphism in a grasslandbreeding shorebird. Behavioral Ecology 20: 897–907.

57


Vanellus 9

Neobvyklá hnízdění kulíků říčních (Charadrius dubius) Vojtěch Kubelka, Martin Sládeček & Miroslav E. Šálek

Tento krátký příspěvek je volným rozšířením článku (Kubelka et al. 2014), ve kterém autoři popisují a diskutují zajímavý případ úspěšného vyhnízdění dvou párů kulíka říčního (Charadrius dubius) v hnízdních důlcích čejek chocholatých (Vanellus vanellus) v čejčí kolonii v oraništi u Žabovřesk na Českobudějovicku na jaře roku 2013. Zásadní výstupy článku jsou shrnuty dále. Přestože je využívání cizích hnízd v ptačí říši relativně běžné, u bahňáků se jedná o jev velmi řídký. Mezidruhové využití stejného hnízdního důlku – tedy situace, kdy jeden druh bahňáka naklade snůšku do hnízda vytvořeného jiným druhem bahňáka – bylo popsáno jen na 37 případech 24 dvojic druhů bahňáků. Z toho poslední dvojici tvoří právě kulík říční a čejka chocholatá. Fenomén využití hnízdního důlku jiného druhu byl u kulíka říčního popsán vůbec poprvé. Na rozdíl od většiny dvojic druhů je v tomto případě výrazný rozdíl v jejich tělesné velikosti (Kubelka et al. 2014). Nespornou výhodou obsazení již vytvořeného hnízdního důlku je ušetření energie při jeho hloubení stejně jako při využití použitého hnízda namísto stavby nového (Pearson 1974). Podobně tomu bylo u kulíků mořských (Charadrius alexandrinus), kteří častěji opětovně využívali vlastní dříve použité důlky v situacích, kdy vytvoření nových bylo zřejmě náročnější (Amat et al. 1999). Ušetřená energie může být například investována do intenzivnějšího toku a dvoření se potenciálním partnerům (Ueda 1989) nebo může vyústit v časnější začátek snášení vajec náhradních snůšek (Cancellieri & Murphy 2013). Domníváme se, že kulíci říční využili možnosti zahnízdit v čejčích důlcích v prostředí

oraniště z některého z následujících důvodů nebo jejich kombinace: (1) Připravené čejčí důlky byly využity jen jako vhodné terénní nerovnosti v teritoriu kulíků bez vědomí toho, že byly vytvořeny čejkami a větší nabídka volných čejčích důlků v roce 2013 (Kubelka & Šálek 2013) v tom mohla hrát významnou roli. Tuto hypotézu podporuje i nález hnízda kulíka říčního v depresi po stopě kola traktoru ve východních Čechách (V. Štorek in litt.). (2) Velké čejčí důlky mohly mít funkci nadnormálního podnětu lákajícího tokající kulíky. Vkoulení vejce rybáka obecného (Sterna hirundo) do vlastního hnízda kulíkem říčním potvrzuje, že kulík je ochoten na nadnormální podměty reagovat (Walters 1956). (3) Jelikož hloubení důlků a jejich předvádění samici je u řady bahňáků včetně kulíka nedílnou součástí toku (např. Cramp 1983, Hudec & Šťastný 2005), zabráním dalšího volného důlku ve svém teritoriu mohl samec kulíka zvýšit svou atraktivitu pro samici. (4) Kulíci byli přednostně přitahováni k hnízdění v blízkosti čejek chocholatých díky jejich antipredačnímu chování – agresivnímu vyhánění ptačích predátorů z hnízdiště (Nankinov 1978, Elliot 1985, Kis et al. 2000) a k využití čejčího důlku mohlo dojít až druhotně z výše popsaných důvodů. Prostorové umístění hnízd i načasování hnízdění kulíků v čejčí kolonii tomu nasvědčují (tab. 1, obr. 1). Podobné preference hnízdění v blízkosti čejek byly popsány i u vodouše rudonohého (Tringa totanus, Bulb 1957) nebo konipasů lučních (Motacilla flava) a lindušek lučních (Anthus pratensis, Eriksson & Götmark 1982).

58


Pro zjištění, který z důvodů byl opravdu klíčový, by bylo zapotřebí provést cílené experimenty na hnízdištích kulíků s větším vzorkem hnízd (Kubelka et al. 2014). Okolnosti hnízdění kulíků říčních, s výjimkou volby hnízdního důlku, odpovídaly dosavadním poznatkům (Cramp 1983), přestože hnízdění v oraništi je neobvyklé (Cramp 1983, Parrinder 1989, Cepáková et al. 2007) a načasování hnízdění (začátky inkubace 22. a 23. dubna, tab. 1) patřilo mezi nejčasnější na území ČR (Hudec & Šťastný 2005). Pozorování ukazují značnou přizpůsobivost kulíka říčního, který je schopný využívat široké spektrum mikrobiotopů v zemědělské krajině (včetně ploch bez kamínků) a vzdát se tak svého tradičního hnízdního prostředí i možnosti obvyklé výstelky hnízda. Avšak je dost dobře možné, že úspěšné vylíhnutí obou snůšek kulíků v oraništi pod „ochranným deštníkem“ čejek (pro prostorové rozmístění hnízd a další informace viz tab. 1 a obr. 1) bylo kompenzováno zhoršeným přežíváním jejich kuřat (konečný osud obou rodinek nebyl znám). Vylíhlá kuřata, často

Vanellus 9

k nenalezení na štěrkopískové naplavenině, byla relativně dost nápadná na tmavším podkladu oraniště (obr. 2) a tudíž pravděpodobně náchylnější k predaci. Jedná se pouze o spekulaci a do budoucna by jistě bylo zajímavé sledovat přežívání kuřat kulíka říčního na různých biotopech orné půdy a v tradičním hnízdním prostředí – říčních náplavech, lomech, štěrkovnách a dnech upuštěných rybníků. Mimo dva výše zmíněné případy jsme nalezli další velmi časné hnízdo kulíka říčního v oraništi pod hrází Dřemlinského rybníka u Vodňan, které dne 9. 4. 2010 obsahovalo tři pravděpodobně čerstvá vejce (foto viz Kubelka et al. 2014). Nález tohoto hnízda posouvá nejčasnější začátek hnízdění kulíka říčního v ČR min. o 10 dní (Hudec & Šťastný 2005). Nicméně urychlený začátek sezóny 2014 a pozorování páru kulíka říčního při páření v oraništi u rybníka Vyšatov na Českobudějovicku již dne 28. 3. 2014 (V. Kubelka, nepubl. pozorování) naznačuje, že výše nastavený rekord nemusí vydržet dlouho.

Obr. 1. Přibližné prostorové umístění dvou hnízd kulíků říčních (červeně) a deseti hnízd čejek chocholatých (žlutě) na poli u Žabovřesk (pohled od severu z nájezdu do pole ze silnice mezi vesnicemi Jaronice a Žabovřesky) koncem dubna 2013, foto: Vojtěch Kubelka.

59


Vanellus 9

Tab. 1. Podrobné informace o společném hnízdišti čejek chocholatých (Vanellus vanellus) a kulíků říčních (Charadrius dubius) na poli u Žabovřesk v roce 2013. Hnízda jsou uspořádána podle orientace od východu k západu s tím, že čejčí hnízda okolo kulíků do 50 m jsou uspořádána podle vzdálenosti k hnízdům kulíků. Začátek inkubace odpovídá datu snesení 3. vejce. NA = chybějící hodnota. Druh

Začátek inkubace

Známý konec inkubace

Osud hnízda

vylíhlé

Vdálenost hnízda kulíka 1 k ostatním hnízdům (m) 125

Vdálenost hnízda kulíka 2 k ostatním hnízdům (m) 0

kulík 2

22. IV.

NA

čejka čejka čejka

19. IV. 14. IV. 10. VI.

čejka

12. IV.

čejka čejka čejka čejka

20. IV. 10. IV. 15. IV. 12. IV.

kulík 1

23. IV.

čejka čejka čejka čejka čejka

27. IV. 13. IV. 13. IV. 19. IV. 27. IV.

čejka

<18. V.

Poznámky

14. V. 4 pull. 10. V. 4 pull. 3. VII. 2 pull. + 1 vejce 9. V. 2 pull. + 2 vejce NA NA 9. V. 4 pull. 10. V.

vylíhlé vylíhlé vylíhlé

114 90 109

11 36 50

vylíhlé

97

51

predace predace vylíhlé vylíhlé

70 47 32 29

81 78 105 97

18. V. 3 pull. + 1 vejce NA 7. V. 4 pull. 7. V. 4 pull. 15. V. 4 pull. 23. V. již 2 pull. NA

vylíhlé

0

125

predace vylíhlé vylíhlé vylíhlé vylíhlé

11 24 39 40 48

126 148 163 152 173

predace mezi 8.–9. V. predace mezi 27. IV.–8. V. 11. V. úspěšně vylíhlé 10. V. klubání pull.; 11. V. úspěšně vylíhlé 21. IV. 1 vejce; doba inkubace 26 dní predace mezi 10.–11. V. 8. V. úspěšně vylíhlé 11. V. úspěšně vylíhlé 18. V. úspěšně vylíhlé 26. V. úspěšně vylíhlé

predace

NA

NA

predace mezi 18.–26. V.

2 vejce 21. IV., 11. V.; doba inkubace 21–26 dní 18. V. úspěšně vylíhlé 11. V. úspěšně vylíhlé 3. VII. již 1 pull. asi mimo hnízdo 10. V. již úspěšně vylíhlé

Obr. 2. Čerstvě vylíhlé kuře kulíka říčního (Charadrius dubius) z hnízda v čejčím důlku na Českobudějovicku u Žabovřesk („kulík 1“), 18. 5. 2013, foto: Vojtěch Kubelka.

60


Vanellus 9

LITERATURA Amat J. A., Fraga R. M. & Arroyo G. M. 1999: Reuse of nesting scrapes by Kentish Plovers. Condor 101: 157–159. Bulb H. 1957: Der Rotschenkel als Brutnachbar des Kiebitz. Vogelwelt 78: 95–96. Cancellieri S. & Murphy M. T. 2013: Experimental examination of nest reuse by an open-cup-nesting passerine: time/energy savings or nest site shortage? Anim. Behav. 85: 1287–1294. Cepáková E., Šálek M., Cepák J. & Albrecht T. 2007: Breeding of Little Ringed Plovers Charadrius dubius in farmland: do nests in fields suffer from predation? Bird Study 54: 284–288. Cramp S. (ed.) 1983. Handbook of the Birds of Europe, the Middle East, and North Africa: The Birds of the Western Palearctic Volume III: Waders to Gulls. Oxford University Press, Oxford. Elliot R. D. 1985: The exclusion of avian predators from aggregations of nesting lapwings (Vanellus vanellus). Animal Behaviour 33: 308–314. Eriksson M. O. G. & Götmark F. 1982: Habitat selection: Do passerines nest in association with Lapwings Vanellus valnellus as defence against predators? Ornis Scandinavica 13: 189–192. Hudec K. & Šťastný K. (eds.) 2005. Fauna ČR. Ptáci - Aves 2/I. Academia, Praha. Kis J., Liker A. & Szekely T. 2000: Nest defence by Lapwings: observations on natural behaviour and an experiment. Ardea 88: 155–163. Kubelka V., Sládeček M. & Šálek M. 2014: Inter-specific nest scrape reuse in waders: Little Ringed Plovers taking over the nest scrapes of Northern Lapwings. Bird Study 61: 282–286. Kubelka V. & Šálek M. 2013: Vliv extrémního počasí na průběh hnízdění čejky chocholaté (Vanellus vanellus) v roce 2013. Sylvia 49: 145–156. Nankinov D. N. 1978: [Migration and breeding of some species of the order Charadriiformes on the southern coast ot the Gulf of Finland.] Acta Ornithologica 16: 315–323, (v Ruštině). Parrinder E. D. 1989: Little Ringed Plovers Charadrius dubius in Britain in 1984. Bird Study 36: 147– 153. Pearson D. L. 1974: Use of abandoned cacique nests by nesting Troupials (Icterus icterus): precursor to Parasitism? Wilson Bull. 86: 290–291. Ueda K. 1989: Re-use of courtship nests for quick remating in the polygynous Fan-tailed Warbler Cisticola juncidis. Ibis 131: 257–262. Walters J. 1956: Eirüeckgewinnung und Nistplatzorientierung bei See- und Flussregenpfeifer (Charadrius alexandrinus und dubius). Limosa 29: 103–129.

61


Vanellus 9

Lyskonoh ploskozobý (Phalaropus fulicarius) v České republice na počátku 21. století Jiří Šírek

Výskyt lyskonoha ploskozobého (Phalaropus fulicarius) na našem území do roku 1997 zpracoval Šírek (1998). V následujícím příspěvku uvádím navazující pozorování tohoto druhu do konce roku 2013. Ve výše citované práci není uveden záznam z roku 1996, který byl zveřejněn až v poslední

době: 22.9. 1996 – 1 juv. ex., Choryňské rybníky, Choryně (VS, Zlínský kraj), J. Havránek, foto (www.birds.cz), bez FK. Přehled pozorování lyskonoha ploskozobého od roku 2000 (v letech 1998 a 1999 nebyl zjištěn) do roku 2013 je shrnut v tab. 1.

Tab. 1: Přehled pozorování lyskonoha ploskozobého v ČR v letech 2000–2013. Pozorování schválená FK – viz www.fkcso.cz. Datum 13.–14. 10. 2000 2.–4. 7. 2003 18. 8. 2004 25. 10. 2009 24.–26. 10. 2010 19.–21. 11. 2010 2.–5. 11. 2011 2. 11. 2011 1 –3. 11. 2013

Počet 1 ad. ex. 1 ad. ex. 1 ex. 1K 1 ex. 1K 1 ex. 1K 1 ex. 1K 1 ex. 1K 1 ex. 1K 1 ex. 1K

Lokalita rybník Řežabinec, Lhota u Kestřan (PI, Jihočeský kraj) odkalovací nádrže cukrovaru, Kojetín (PR, Olomoucký kraj)

Pozorovatelé

Poznámka

Mar. Šálek

FK 43/2000

P. Shromáždil, L. Doupal, J. Polčák

Lelov u Stodu (PJ, Plzeňský kraj)

pan Černý

rybník Záviš, Hustopeče n. Bečvou (PR, Olomoucký kraj) rybník, Šumvald (OL, Olomoucký kraj) Vavřinecký rybník, Vavřinec (KH, Středočeský kraj) Vavřinecký rybník, Vavřinec (KH, Středočeský kraj) Choryňské rybníky, Choryně (VS, Zlínský kraj) Hradecký rybník, Tovačov (PR, Olomoucký kraj)

J. Havránek, M. Šerek J. Vidlař, F. Kopecký M. Kavka, J. Křivský a další M. Kavka, J. Křivský a další J. Havránek

video, FK 44/2003 foto, FK 17/2005 foto, FK 43/2009 foto, FK 55/2010 foto, FK 71/2010 foto, FK 50/2011 foto, (www. birds.cz) foto (obr. 1), FK 59/2013

Uvedených devět pozorování z počátku 21. století dokazuje převahu výskytu ptáků na podzimním tahu v období poloviny října až poloviny listopadu. Co se týče věku, většinou jde o ptáky ve stáří prvního kalendářního roku (1K). Studiem dokumentovaných pozorování jsem dospěl k závěru, že všichni ptáci, kromě druhého

J. Šírek, Č. Číhalík a další

pozorování z července 2003 od Kojetína, jsou ve stáří 1K. Adulti v zimním šatu jsou shora a na křídlech téměř jednolitě šedaví, bez černých znaků. Naopak u ptáků 1K je mnohdy pozorováno žlutavé až hnědavé zabarvení na prsou a na hrudi. Také na hlavě je u ad. patrný menší rozsah černého zbarvení, redukována je oční maska a

62


tmavé zbarvení v zátylku. Zobák je černý, u ad. se žlutavým kořenem, což se však může objevovat i u starších jednoletých ptáků (Hayman et al. 1986, Chandler 2009). Zajímavý je osud jediného našeho kroužkovaného ptáka z Vavřineckého rybníka z listopadu 2010. Pták byl okroužkován 20.11., za 10 dnů byl nalezen mrtvý na východním pobřeží Itálie v kraji Abruzzo. (J. Cepák in litt.). Co se

Vanellus 9

týče lokalizace pozorování, zdá se, že u nás dominují záznamy z oblasti střední Moravy – pět údajů. Lyskonoh ploskozobý byl zaznamenán v sedmi letech ze 14, což může naznačovat zvyšující se četnosti záznamů oproti výskytu do roku 2000, kdy byl zaznamenán celkem čtrnáctkrát. Svou roli v tomto pohledu však zřejmě hraje i výrazně větší aktivita ornitologů v rybničnatých oblastech v posledních letech.

Situace v okolních státech je u lyskonoha ploskozobého následující: Slovensko – pozorován celkem osmkrát, tři pozorování po roce 2000: 2011 (23.11.) a dvě v roce 2013 (10.-14.8. a 2.9.) (www.birding.sk, Danko et al. 2002) Polsko – evidován celkem 77×, v posledních letech pravidelně každoročně: třikrát v roce 2009, devětkrát v roce 2010, pětkrát v roce 2011, třikrát v roce 2012 a dvakrát v roce 2013, naposled ještě v lednu 2014 (www.clanga.com) Německo – od roku 2009 pozorován každoročně, několikrát v roce (www.club300.de) Rakousko – od roku 2000 evidováno přes 20 záznamů (www.club300.at) Maďarsko – maďarská faunistická komise eviduje do konce roku 2011 celkem 37 záznamů, z toho dva z roku 2010, tři v roce 2011 (MME Nomenclator Bizottság 2008) Švýcarsko – od roku 1900 do roku 2003 byl zaznamenán 66 × (Maumary et al. 2007) Z daného ilustrativního přehledu je patrné, že na území ČR i Slovenska je jeho výskyt i v porovnání s okolními zeměmi střední Evropy stále raritní a je mnohem méně často zaznamenáván.

LITERATURA Danko Š., Darolová A., Krištín A. (eds.) 2002: Rozšírenie vtákov na Slovensku. VEDA, vydavateľstvo SAV. Bratislava. Hayman P., Marchant J., Prater T. 1986: Shorebirds. An identification guide to the Waders of World. Christopher Helm. London. Chandler R. 2009: Shorebirds of the Northern Hemisphere. Christopher Helm. London. Maumary L., Vallotton L., Knaus P. 2007: Die Vögel der Schweiz. Schweizerische Vogelwarte. Sempach und Nos Oiseaux. Montmollin. MME Nomenclator Bizottság 2008: Nomenclator avium Hungariae. An annotated list of the birds of Hungary. Magyar Madártani és Természetvédelmi Egyesület. Budapest. Šírek J. 1998: Výskyt lyskonoha ploskozobého (Phalaropus fulicarius) v České republice. Sylvia 34: 151–152.

63


Vanellus 9

Obr. 1. Lyskonoh ploskozobý (Phalaropus fulicarius), Tovačov, 1. 11. 2013, foto: Čestmír Číhalík.

64


Vanellus 9

Historické nálezy kulíka mořského (Charadrius alexandrinus) z Čech Jiří Mlíkovský

ÚVOD Kulík mořský, Charadrius alexandrinus Linnaeus, 1758, patří v České republice mezi vzácné zatoulance. Faunistickou komisí bylo doposud registrováno jen 19 nálezů (FK 2013; viz též Hudec & Černý 1977, Hudec & Šťastný 2005). Některé z těchto nálezů však teprve čekají na revizi a daný přehled také nemusí být úplný. Většina z registrovaných nálezů pochází z Moravy a Slezska, zatímco z Čech jsou jen tři, a to z let 1950, 1987 a 2011 (viz níže). Při revizi ornitologických sbírek Národního muzea v Praze (dále: NMP) jsem objevil další, vesměs historické doklady o výskytu kulíka mořského v Čechách, jejichž přehled podávám v této práci. Všechny jsou starší než je zatím nejstarší registrovaný český nález a značně tedy rozšiřují údaje o historickém výskytu tohoto druhu v Čechách. Inventární čísla exemplářů uložených ve sbírkách NMP mají prefix „P6V“. Všechny níže zmíněné rukopisy jsou uložené v Zoologickém oddělení Národního muzea v Praze.

EXEMPLÁŘE VE SBÍRKÁCH NMP Exemplář 1 (NMP bez inventárního čísla) Antonín Frič (1832–1913), tehdejší „assistent při živočišném oddílu Musea“, později ředitel NMP, uvedl v seznamu ptáků NMP z roku 1854 (Frič 1854: 35) jeden exemplář Charadrius cantianus Latham, 1801, což je mladší synonymum Charadrius alexandrinus Linnaeus, 1758 (viz Hartert 1920: 1538, Peters 1934: 248). Stejný exemplář uvedl Frič i v rukopisném katalogu ptáků NMP ke květnu 1866 (zde je tento exemplář uveden pod číslem B-1213) a píše o něm jako o

jediném dokladu z Čech i ve svých Obratlovcích země české (Frič 1872: 75). Podle Fričova publikovaného (1854) i nepublikovaného (1866) katalogu byl tento exemplář uloven v Čechách. Fričovi však dle zmíněných katalogů nebylo známo, kdo daný exemplář ulovil, ani kdo ho NMP věnoval či prodal. Další rukopisný katalog uvádí tento exemplář mezi ptáky vystavenými počátkem 90. let 19. století v nově zřízené expozici v tehdy zbrusu nové, dnes tzv. Historické budově (Běličová 2012) NMP v Praze na Václavském náměstí č. 68. Další zprávy o něm nejsou a ve sbírkách NMP jsem ho nenašel, takže se zřejmě nezachoval. Frič byl znamenitý znalec ptáků, takže je pravděpodobné, že daný exemplář kulíka určil správně. Jisté to však vzhledem k obtížnosti určování kulíků rodu Charadrius není. Ačkoliv je tedy pravděpodobné, že kulík mořský byl v Čechách uloven někdy před rokem 1854 (kdy je poprvé zmíněn ve Fričově katalogu), pravděpodobně nepříliš dlouho před tímto rokem (cf. Frič 1854: nepaginovaná předmluva), nelze tento nález brát za prokázaný zejména proto, že taxonomickou identitu dotyčného exempláře nelze ověřit a proto, že není znám původ údaje o lokalitě sběru („Čechy“).

Exemplář 2 (NMP P6V-000309) V létě roku 1880 získalo NMP koupí z pozůstalosti Antonína Richtra (†1880), majitele cukrovaru ve Zbraslavi, sbírku ptáků Jana Viléma Woborzila (1784–1865), někdejšího majitele panství v Klecanech u Prahy (Anonym 1881, Matějková 1943). Tato sbírka obsahovala jeden exemplář kulíka mořského, který je uveden v rukopisném předávacím seznamu Woborzilovy sbírky pod číslem 1327. Antonín Frič později (tj.

65


před rokem 1913, kdy zemřel) věnoval tento exemplář Alfredu Hořicemu (1865–1945), mnichovohradišťskému lékaři a vynikajícímu ornitologovi, který se snažil vytvořit dokladovou sbírku všech druhů ptáků zaznamenaných v Čechách (cf. Štěpánek 1946). Původ toho exempláře zaznamenal Hořice v rukopisném katalogu své sbírky, který dokončil krátce před svou smrtí roku 1945. Určování evropských kulíků rodu Charadrius bylo v jeho době obtížné, takže Hořice si zřejmě nebyl jist, jak od sebe odlišit kulíka mořského a kulíka písečného (Charadrius hiaticula Linnaeus, 1758). Daný exemplář je na Hořiceho etiketě nalepené na podstavci exempláře označen jako Charadrius alexandrinus, ale v katalogu jeho rukopisné sbírky je uveden jako jeden z exemplářů kulíka písečného. Jedná se o mladého samce kulíka mořského (obr. 1). Hořice na etiketě nalepené na podstavci exempláře i v rukopisném katalogu své sbírky uvedl jako lokalitu, kde byl tento exemplář uloven „Čechy“. S tím, že tento exemplář pochází z Čech, již bezpochyby kulíka dostal od Friče, protože jiné, než původem české ptáky Hořice nesbíral. Woborzilův katalog se bohužel nezachoval. Woborzil měl sice ve své sbírce ptáky z celého světa, mnohé však sám nasbíral v Čechách. Antonín Frič se s Woborzilem osobně znal (viz rukopisný katalog Fričovy sbírky ptáků z let 1842–1850). Díky tomu lze jeho údaj o tom, že daný exemplář kulíka pochází z Čech, brát za hodnověrný.

Exemplář 3 (NMP P6V-000301) Se sbírkou Alfreda Hořice (viz výše) se do NMP roku 1945 dostal i exemplář, který 5. září

Vanellus 9

1935 ulovil u Kosořic (okr. Ml. Boleslav, GPS: 50,33°N ; 14,97°E) V. Kubát (viz rukopisný katalog sbírky Alfreda Hořice ukončený roku 1945). Hořice tento exemplář určil jako kulíka písečného, jak dokládá jeho etiketa nalepená na podstavci exempláře, tak i rukopisný katalog jeho sbírky (k Hořicově nejistotě ohledně určování kulíků rodu Charadrius viz výše). Jedná se však bezpochyby o adultního samce kulíka mořského (obr. 2).

SOUHRN Existuje nejméně osm záznamů kulíka mořského z Čech (Hudec & Černý 1977, Hudec & Šťastný 2005, FK 2013), z nichž nejstarší je neověřené pozorování Zdeňka Veselovského (1928–2006) ze Starého rybníku u Blatné, okr. Strakonice (cca. GPS: 49,43°N; 13,81°E) z 22. září 1950 (Hudec & Černý 1977). K nim zde přidávám dva doposud nepublikované nálezy (výše označené jako Exemplář 2 a 3), oba z doby před rokem 1950: (1) 1880> (přesné datum neznámé): Čechy (přesná lokalita neznámá). Juvenilní samec ve sbírkách NMP (NMP P6V-000309), původně pocházející ze sbírky Woborzilovy. (2) 1935-09-05: Kosořice, okr. Mladá Boleslav; 50.33°N, 14.97°E. Adultní samec, ulovený V. Kubátem, ve sbírkách NMP (NMP P6V000301), původně pocházející ze sbírky Hořiceho.

PODĚKOVÁNÍ Tento článek vznikl za finanční podpory projektu DKRVO 2014/15 Ministerstva kultury ČR. Za zhotovení fotografií děkuji Pavlu Kameníkovi (NMP).

66


Vanellus 9

LITERATURA Anonym 1881: Přednešení jednatele ve valném shromáždění společnosti Musea král. Českého dne 25. června 1881. Časopis Musea Království Českého 55: 329–352. Běličová M. 2012: Z dějin expozic a výstav Národního muzea 1891–1949. Muzeum 2 (Supplementum): 9–15. FK [Faunistická komise] 2013: Kulík mořský (Charadrius alexandrinus). http://fkcso.cz (online přístup 3.1. 2014) Frič A. 1854: Seznam ssavectva a ptactva Českého, museum v Praze. [Autor], Praha. Frič A. 1872: Obratlovci země české. Práce zoologického oddělení přírodovědeckého proskoumání Čech (4) 2: 1–148. Hartert E. 1920: Die Vögel der paläarktischen Fauna. Vol. 2 (Části 5-6). Berlin: R. Friedländer und Sohn, pp. 1345–1600. Hudec K. & Černý W. (eds) 1997: Fauna ČSSR. Ptáci. Vol. 2. Academia, Praha. Hudec K. & Šťastný K. (eds) 2005: Fauna ČR. Ptáci. Vol. 2/1. Academia, Praha. Matějková V. 1943: Jan Vilém Woborzil. Věda Přírodní 21: 161–166, 198–202. Peters J. L. 1934: Check-list of birds of the world. Vol. 2. Harvard University Press, Cambridge. Štěpánek O. 1946: Sbírka českého ptactva Dra A. Hořice. Sylvia 8: 9.

Obr. 1. Kulík mořský (Charadrius alexandrinus), exemplář NMP P6V-000309. Mladý samec ulovený v Čechách před rokem 1880, foto: Pavel Kameník.

67


Vanellus 9

Obr. 2. Kulík mořský (Charadrius alexandrinus), adultní samec ulovený 5. 9. 1935 u Kosořic, okr. Mladá Boleslav, foto: Pavel Kameník.

Kulík mořský (Charadrius alexandrinus) na v. n. Rozkoš u Č. Skalice, 24. 4. 2012, foto: Jaroslav Vaněk.

68


Vanellus 9

Moderní pohled na fylogenezi bahňáků Jakub Vlček

ÚVOD Příbuzenské vztahy mezi jednotlivými skupinami bahňáků (Charadrii), stejně jako jejich fylogenetické zařazení v rámci ptáků, tvoří základ pro pochopení jejich diverzity, ekologie a chování. Ale v mnohé námi často užívané ornitologické literatuře (Cramp 1980, Hudec & Šťastný 2005) zjistíme, že tyto příbuzenské vztahy jsou

nejednoznačné či neznámé. Tato nejistota je však postupně snižována díky novým přístupům a kupící se vědecké literatuře, která prezentuje navzájem konzistentní výsledky. V posledních letech nabývá fylogeneze bahňáků stále větší věrohodnosti, proto mi přišlo příhodné tento moderní pohled zprostředkovat i českým bahňákářům.

Trocha teorie Příbuznost živočišných druhů je jedinečným odrazem historie života na zemi. Procesem evoluce se život rozrůznil do mnoha větví navzájem si příbuzných jednotek. A tyto vztahy se dají vyjádřit stromem, ze kterého příbuznost jednotek vyplývá. Tato evoluční posloupnost (= fylogeneze) je vědecky testovatelná pomocí fylogenetických metod, které vytvářejí strom na základě genetických, morfologických či jiných podobností (homologií) daných skupin. Tedy ačkoliv jsme miliardy let trvající proces historie života mohli stěží přímo zaznamenat, máme možnosti, jak strom života a s ním i přirozenou příbuznost taxonomických jednotek alespoň přibližně rekonstruovat hluboko do minulosti. S přibýváním testovaných znaků, zlepšováním matematicko-statistických přístupů a drastickým navýšením výkonnosti výpočetní techniky nabývá fylogeneze na věrohodnosti a v dohlednu je doba, kdy budeme tento rekonstruovaný strom života považovat za spolehlivé zrcadlo historie života na Zemi. Pro zájemce o teoretickou problematiku evoluční biologie, kterou jsem zde stručně nastínil, velmi doporučuji čtivě psané knihy (Zrzavý et al. 2004, Flegr 2007). Zde připojuji ještě několik nezbytných termínů, nutných k pochopení obsahu dalšího textu a schématu na obr. 1. Taxon – Skupina organismů, kterou badatelé považují za unikátní jednotku odlišitelnou svými specifickými vlastnostmi od všech ostatních skupin. Taxonomická jednotka může mít několik pojmenovaných úrovní, počínaje druhem a konče doménou. Bohužel fylogenetické závislosti vyjádřené stromem mají příliš mnoho úrovní na to, abychom je mohli smysluplně pojmenovat, proto nepoužívám termínů jako čeleď, řád nebo třída, ale nahrazuji je termínem taxon. Monofyletický taxon – Skupina organizmů zahrnující společného předka a všechny jeho potomky. V češtině takovou skupinu označujeme jako klad, větev nebo linii. Monofyletickou skupinu charakterizují unikátní znaky vyskytující se pouze v ní. Parafyletický taxon - Skupina organizmů zahrnující společného předka, ale ne všechny jeho potomky. Proto je tato skupina považována za nepřirozenou, nezachycující správně evoluční kontext. Je dobré se těchto skupin v novém systému založeném na fylogenezi vyvarovat.

69


Vanellus 9

Sesterská linie – Nejpříbuznější klad uvažované skupiny organizmů. Představíme-li si větvící se kladogram (fylogenetický strom), pak z každého uzlu vybíhají navzájem sesterské linie. Uzel zde představuje jejich nejbližšího společného předka (na obr. 1 jsou sesterské taxony 3 a 4, a taxon 2 je sesterská linie obou předchozích). Bazální linie – Větev ležící na bázi kladogramu, tedy ta, která se od všech uvažovaných skupin odštěpuje v kladogramu nejdříve. Jinými slovy jde o sesterskou linii všech ostatních uvažovaných skupin.

Obr. 1. Grafické znázornění používaných termínů.

FYLOGENEZE BAHŇÁKŮ Zařazení dlouhokřídlých v rámci ptáků Vztahy mezi ptačími řády jsou v současné době až na pár výjimek dobře vyjasněné. Pořádek do systému přinesly zejména studie založené na molekulárních metodách a datech (Sibley & Ahlquist 1990, Jetz et al. 2012). Řád dlouhokřídlých (Charadriiformes), do kterého patří bahňáci, rackové (Laridae), rybáci (Sternidae) a alky (Alcae), leží na bázi všech dravců a pěvců. Svého nejbližšího společného předka sdílejí s velkou skupinou převážně vodních ptáků, do které patří krátkokřídlí (Gruiformes), brodiví (Ciconiformes), potáplice (Gaviformes) a třeba také plameňáci (Phoenicopteriformes). Fylogenetické vztahy řádů ptáků je možné vidět na obr. 2 a ještě podrobněji prostudovat na odkazu: http://www.onezoom.org/birds.htm (na tomto odkazu si můžete zoomovat až na konkrétní druh bahňáka, či jiného ptáka, jsou zde přímé odkazy na fotografie i další zajímavé informace). Důležité je, že dlouhokřídlí jsou monofyletický taxon, tedy na rozdíl od dravců (sokolovitých a krahujcovitých) má tento název nejen ekologický, ale i fylogenetický obsah.

Obr. 2. Fylogenetický strom vybraných recentních řádů ptáků poukazující na pozici dlouhokřídlých (Charadriiformes). Zdroj: http://www.onezoom.org/birds.htm.

70


Vnitřní fylogeneze dlouhokřídlých V posledním desetiletí byla vnitřnímu členění dlouhokřídlých (Charadriiformes) věnována nemalá pozornost, která jasně definovala vztahy vyšších taxonomických jednotek (podřádů). První molekulárně založené studie (Sibley & Ahlquist 1990, Christian et al. 1992) odhalily přítomnost tří hlavních linií – Charadrii (původní označení všech bahňáků, ale zde nabývá odlišného obsahu), Scolopaci (slukovití velice širokého smyslu slova) a Lari (racci, alky, rybáci a zobouni). Následující molekulární práce z let 2003–2008 existenci a vztahy těchto tří hlavních linií ujasnily. Scolopaci a Lari tvoří sesterskou skupinu Charadrii, která leží na bázi všech dlouhokřídlých (Ericson et al. 2003, Paton et al. 2003; Thomas et al. 2004a; b, Paton & Baker 2006, Fain & Houde 2007, Baker et al. 2007; Hackett et al. 2008), (obr. 3). Tyto výsledky obsahují jednotný signál na rozdíl od starších studií založených na morfologických datech (Mayr 2011) a zpochybňují tak obecně rozšířený názor o bližší příbuznosti skupin Charadrii a Scolopaci v porovnání s Lari. Z tohoto důvodu se bahňáci (sensu Cramp 1980) stávají vlastně parafyletickou skupinou. Fylogenetickou nepřirozenost skupiny bahňáků (sensu Cramp 1980) podporuje také práce (Pereira & Baker 2010), ve které ouhorlíkovití (Glareolidae), tedy běhulíci (Cursorius, Rhinoptilus) a ouhorlíci (Glareola, Stiltia) spolu s tajemným pobřežníkem černobílým (Dromas ardeola) vystupují jako sesterská linie racků (Lariidae) a alek (Alciidae). Tímto vzniká spolu s Charadrii a Scolopaci třetí fylogeneticky oddělená skupina bahňáků. Aby toho nebylo málo, dalším zjištěním, které dělá původní bahňáky jasně parafyletickými, je přítomnost perepelů (Turnix) na bázi skupiny Larii. Tento výsledek konzistentně potvrdilo několik studií založených na různých molekulárních datech (Fain & Houde 2007, Baker et al. 2007, Jetz et al. 2012). Pokud bychom tedy chtěli tvrdošíjně zastávat názor, že

Vanellus 9

bahňáci jsou skupinou monofyletickou, musíme do ní zahrnout nejen racky a alky, ale i zmíněné perepely.

Fylogeneze Charadrii Nižší taxonomické vztahy podřádu Charadrii konzistentně prezentují Baker et al. (2007), kteří analyzovali znaky z několika jaderných a mitochondriálních genů. Důležité doplnění této fylogenetické práce pak poskytuje studie (Baker et al. 2012). Fylogentické vztahy rodů v rámci Charadrii můžeme popsat takto (předem doporučuji prostudovat obr. 3): Rody kulíků Charadrius, Thynornis, Elsyornis, Eudromias, Phegornis a Oreopholus tvoří sesterskou skupinu čejkám (Vanellus), mezi nimiž figurují další australští kulíci (Anarhynchus, Peltohyas). Celá tato skupina je nazývána kulíkovití. Podle Bakera et al. (2007) do kulíkovitých (Charadriidae) nepatří velcí kulíci rodu Pluvialis (ti jsou považováni za sesterskou skupinu všem Charadridae a Recurvirostridae), čímž by byla monofyletičnost v zásadě morfologicky a behaviorálně velmi konzistentních kulíkovitých zcela podkopána. Avšak tento výsledek byl v následující studii (Baker et al. 2012) podrobně přezkoumán, zpochybněn a kulíci rodu Pluvialis následně “putovali“ na bázi všech ostatních kulíkovitých. Sesterskou skupinu kulíkovitým tvoří tenkozobcovití (Recurvirostridae) spolu s ústřičníkovitými (Haematopus) a srpatkovitými (Ibidorhyncha). Další větví na pomyslném fylogenetickém stromě u podřádu Charadrii je záhadný kulík nilský (Pluvianus aegyptius), který se ve většině molekulárních studií zařadil jako sesterský všem předchozím skupinám Charadrii. Jeho umístění zde je do jisté míry novinkou, neboť na základě morfologie byl do nedávna řazen k běhulíkům (ti spočinuli dnes v blízkosti racků). Bazální skupinu Charadrii tvoří dytíkovití (Burhinidae) a dva nápadné rody bahňáků jižní

71


polokoule – štítonos (Chionis) a kulík šedý (Pluviannelus socialis).

Fylogeneze Scolopaci Fylogenetické vztahy nižších taxonů Scolopaci jsou kromě studie Bakera et al. (2007) podrobně analyzovány také v práci Gibsona & Bakera (2012, obr. 4) a další studii (Cibois et al. 2012). Řády mají ve fylogenezi Scolopacii ustálené vztahy, mírná nejistota zůstává jen uvnitř nedávno rozrůzněných skupin jespáků (Calidris) a vodoušů (Tringa). Další neznámou je slučka malá (Lymnocryptes minimus), která do detailních fylogenetických analýz nebyla zahrnuta. Vztahy rodů v rámci taxonu Scolopaci vypadají takto (znovu doporučuji předem prostudovat obr. 3 i 4): Vodouši (Tringa, Catoptrophorus, Heteroscelus, Actitis) spolu s lyskonohy (Phalaropus) a vodoušem malým (Xenus cinereus) jsou sesterskou skupinou bekasinám, slukám a slukovcům (Gallinago, Coenocorypha, Scolopax, Limnodromus). Sesterskou skupinou všem předchozím jsou jespáci (Calidris, Eurynorhynchus, Limicola, Philomachus, Aphriza) s tím, že kameňáčci (Arenaria) a ohrožený voudoušek (Prosobonia) z francouzské Polynésie (podrobněji k tomuto druhu viz Havlíček 2010) jsou na bázi jespáků. Další dvě po sobě jdoucí sesterské skupiny všech předchozích jsou břehouši (Limosa) a kolihy (Numenius, Bartramia). Bazální skupinu Scolopacii tvoří monofyletická linie starých, na první pohled nepodobných a po dlouhou dobu fylogeneticky záhadných čeledí. Ostnákovití (Jacanidae) spolu se slučicovitými (Rostratulidae) jsou sesterskou skupinou písečníkovitým (Atthagis, Thinocorus) a dropíkovitým (Pedionomus).

DISKUZE Všechny analýzy fylogeneze, ze kterých jsem vycházel, se opíraly o molekulární studie. Ty, na rozdíl od předešlých morfologických studií (del Hoyo et al. 1996) ukázaly konzistentní

Vanellus 9

fylogenetický signál i za použití různých přístupů. Dokonce i novější fylogeneze založené na morfologii částečně podporují zde prezentovaný molekulární konsenzus. Mayr (2011) například odhalil několik společných osteologických znaků (synapomorfií) u skupin, které se původně zdály morfologicky nepříbuzné a jejich příbuznost byla odhalena až molekulárně. Ačkoliv Mayr tvrdí, že jeho fylogeneze téměř odpovídá molekulárnímu konsenzu, ve vzájemném vztahu skupin Charadrii, Scolopaci a Lari se liší. Přestože fylogenetický signál morfologie a molekulárních znaků není v ideálním souladu, přibývající nezávislé studie shodně podporují domněnku, že nynější konsenzus se značně blíží reálnému stromu života. Na druhou stranu je potřeba si střízlivě uvědomit, že zde prezentovaná fylogeneze je stále jen konsenzus současných nejlepších hypotéz, ale rozhodně ne konečné paradigma. Fakt, že taxon bahňáci (Charadrii sensu Cramp 1980) ztrácí fylogenetickou podstatu, nemusíme brát nijak skandálně. Podobně je na tom třeba taxon plazů, který je parafyletický z důvodu nezahrnutí linie ptáků a přesto je používán ve své původní šíři (herpetologové se kvůli tomu ornitology nestanou). Důležité je si pouze uvědomit, že bahňáci tvoří tři monofyletické linie Charadrii, Scolopaci a ouhorlíkovité s pobřežníkem černobílým. Je jen otázkou pro taxonomy, jak budou nové fylogenetické souvislosti zohledňovat. V této souvislosti bylo již vydáno doporučení britské ornitologické komise (Sangster et al. 2012), které určuje pořadí a příslušnost taxonů v literatuře a navrhuje změnu latinské nomenklatury nižších taxonů podle nové fylogeneze. Například rod jespák (Calidris) se stal parafyletickým z důvodu začlenění několika monotypických rodů do společné vývojové větve (Aphriza, Philomachus, Limicola, Eurynorhynchus a Tryngites). A proto tyto rody, které byly pojmenovány spíše na základě odlišností behaviorálních, budou zahrnuty do rodu Calidris. Podobné terminologické změny

72


Vanellus 9

se projeví i ve vývojové větvi vodoušů (Tringa). České názvosloví zatím nové fylogenetické vztahy nezohledňuje (Hudec et al. 2003). Robustní fylogeneze umožní zkoumání evoluce různých vlastností a komplexnější pochopení ekologie bahňáků. Slavný výrok T. Dhobzanského: „Nothing in biology makes sense except in the light of evolution“ (Nic v biologii nedává smysl, pokud neberete v potaz evoluci) (Dobzhansky 1973) platí i pro bahňáky. Například (Gibson 2010) zkoumala mimo jiné evoluci reprodukce u Scolopaci a pomocí metod mapování znaků na kladogram zjistila, že reprodukční strategie u společného předka této skupiny byly spíše monogamního charakteru, kdy o potomstvo pečovali oba rodiče podobnou měrou. Současný stav nevyrovnanosti péče o potomstvo u některých skupin se tedy zdá být znakem odvozeným. V neposlední řadě přináší fylogeneze pohled na vlastní evoluci bahňáků v čase, kdy můžeme metodou molekulárních hodin odhadovat dobu uplynulou od oddělení jednotlivých skupin (Drummond et al. 2006). Pomocí tohoto přístupu se můžeme dovědět o vzniku dlouhokřídlých, který datujeme do konce křídy před 79,5 miliony let, oddělení Charadrii před 67,9 miliony let, anebo vzniku čejek (Vanellus) před 28 miliony let (http://www.onezoom.org/birds.htm, Jetz et al. 2012). Tyto hodnoty je potřeba brát s určitou rezervou, ale dávají nám alespoň hrubou představu o stáří jednotlivých skupin bahňáků.

Ostnák africký (Actophilornis africanus), Lake Baringo, Keňa, foto: Martina Nacházelová.

Obr. 3. Ilustrativní konsenzus fylogenetického stromu bahňáků konstruovaný na základě recentní literatury (Baker et al. 2007; Pereira & Baker 2010; Cibois et al. 2012; Gibson & Baker 2012; Baker, Yatsenko & Tavares 2012). České názvosloví bez diakritiky (Hudec et al. 2003).

73


Vanellus 9

Obr. 4. Fylogenetické vztahy v rámci skupiny Scolopaci, čísla u uzlů značí jejich pravděpodobnost, nepřítomnost čísla značí pravděpodobnost 1, uzly pod 0,8 bychom neměli brát vážně; obrázek ze studie (Gibson & Baker 2012).

74


Vanellus 9

LITERATURA Baker A. J., Pereira S. L. & Paton T. A. 2007: Phylogenetic relationships and divergence times of Charadriiformes genera: multigene evidence for the Cretaceous origin of at least 14 clades of shorebirds. Biology letters 3: 205–209. Baker A. J., Yatsenko Y. & Tavares E. S. 2012: Eight independent nuclear genes support monophyly of the plovers: the role of mutational variance in gene trees. Molecular phylogenetics and evolution 65: 631–641. Cibois A., Dekker R., Pasquet E. & Thibault J. 2012: New insights into the systematics of the enigmatic Polynesian sandpipers Aechmorhynchus parvirostris and Prosobonia leucoptera. Ibis 154: 756–767. Cramp S. (ed.) 1980: Handbook of the Birds of Europe, the Middle East and North Africa: The Birds of the Western Palearctic. Oxford University Press, New York. Dobzhansky T. 1973: Nothing in Biology Makes Sense Except in the Light of Evolution. American Biology Teacher 75: 87–91. Drummond A. J., Ho S. Y. W., Phillips M. J. & Rambaut A. 2006: Relaxed phylogenetics and dating with confidence. PLoS biology 4: article number e88. Ericson P. G. P., Envall I., Irestedt M. & Norman J. A. 2003: Inter-familial relationships of the shorebirds (Aves: Charadriiformes) based on nuclear DNA sequence data. BMC evolutionary biology 3: article number 16. Fain M. G. & Houde P. 2007: Multilocus perspectives on the monophyly and phylogeny of the order Charadriiformes (Aves). BMC evolutionary biology 7: article number 35. Flegr J. 2007: Úvod Do Evoluční Biologie. Academia, Praha. Gibson R. 2010: Phylogenetic relationships among the Scolopaci (Aves: Charadriiformes): Implications for the study of behavioural evolution. Master Thesis, University of Toronto. Gibson R. & Baker A. J. 2012: Multiple gene sequences resolve phylogenetic relationships in the shorebird suborder Scolopaci (Aves: Charadriiformes). Molecular phylogenetics and evolution 64: 66–72. Hackett S. J., Kimball R. T., Reddy S., Bowie R. C. K., Braun E. L., Braun M. J., Chojnowski J. L., Cox W. A., Han K.-L., Harshman J., Huddleston C. J., Marks B. D., Miglia K. J., Moore W. S., Sheldon F. H., Steadman D. W., Witt C. C. & Yuri T. 2008: A phylogenomic study of birds reveals their evolutionary history. Science 320: 1763–1768. Havlíček J. 2010: Vodoušek temný (Tuamotu Sandpiper) Prosobonia cancellata, ohrožený bahňák Francouzské Polynésie aneb problémy v ochraně ostrovních endemitů. Vanellus, 5, 35–38. del Hoyo J., Elliott A. & Sargatal J. (eds.) 1996: Handbook of the Birds of the World, Volume 3: Hoatzin to Auks. Lynx Edicions, Barcelona. Hudec K., Čapek M., Hanák F., Klimeš J. & Roman P. 2003: Soustava a české názvosloví ptáků světa. Muzeum Komenského v Přerově, Přerov. Hudec K. & Šťastný K. (eds.) 2005: Fauna ČR, Ptáci – Aves, Díl II/2. Academia, Praha.

75


Vanellus 9

Christian P. D., Christidis L. & Schodde R. 1992: Biochemical systematics of the Charadriformes (Shorebirds) – Relationships between the Charadrii, Scolopaci and Lari. Australian Journal of Zoology 40: 291–302. Jetz W., Thomas G. H., Joy J. B., Hartmann K. & Mooers A. O. 2012: The global diversity of birds in space and time. Nature 491: 444–448. Mayr G. 2011: The phylogeny of charadriiform birds (shorebirds and allies) – reassessing the conflict between morphology and molecules. Zoological Journal of the Linnean Society 161: 916–934. Paton T. A. & Baker A. J. 2006: Sequences from 14 mitochondrial genes provide a well-supported phylogeny of the Charadriiform birds congruent with the nuclear RAG-1 tree. Molecular phylogenetics and evolution 39: 657–667. Paton T. A., Baker A. J., Groth J. G. & Barrowclough G. F. 2003: RAG-1 sequences resolve phylogenetic relationships within Charadriiform birds. Molecular Phylogenetics and Evolution 29: 268–278. Pereira S. L. & Baker A. J. 2010: The enigmatic monotypic crab plover Dromas ardeola is closely related to pratincoles and coursers (Aves, Charadriiformes, Glareolidae). Genetics and molecular biology 33: 583–586. Sangster G., Collinson J. M., Crochet P.-A., Knox A. G., Parkin D. T. & Votier S. C. 2012: Taxonomic recommendations for British birds: eighth report. Ibis 154: 874–883. Sibley C. G. & Ahlquist J. E. 1990: Phylogeny and Classification of Birds: A Study in Molecular Evolution. Yale University Press, New Haven. Thomas G. H., Wills M. A. & Székely T. 2004a: Phylogeny of shorebirds, gulls, and alcids (Aves: Charadrii) from the cytochrome-b gene: parsimony, Bayesian inference, minimum evolution, and quartet puzzling. Molecular phylogenetics and evolution 30: 516–526. Thomas G. H., Wills M. A. & Székely T. 2004b: A supertree approach to shorebird phylogeny. BMC evolutionary biology 4: article number 28. Zrzavý J., Storch D. & Mihulka S. 2004: Jak se dělá evoluce. Paseka, Praha.

Čejka černohlavá (Vanellus tectus), NP Lake Nakuru, Keňa, foto: Martina Nacházelová.

76


Vanellus 9

Za kolihou tenkozobou (Numenius tenuirostris) – ze Sibiře do Prahy Miroslav Ešus Šálek

„S pocitem hluboké satisfakce díval jsem se na ten magický obrázek a cítil se šťasten jako každý, kdo otevírá novou stránku ve velké knize přírody. Co by za to mnohý ornitolog dal, mít před sebou tenhle obrázek, ale mně, prostému milovníku přírody, dostalo se této příležitosti až příliš lacino. Srdečně děkuji osudu, že mi dal takové potěšení a zadostiučinění. Pomalu se blíží západ slunce a kolihy se uklidnily; samičky usedly na hnízda a samci přistáli poblíž. Hlasy denních ptáků utichly. Bukač zvěstoval svou přítomnost ještě hlasitěji a z výšky se ozvala svým melodickým hlasem slučka malá. Nastala tichá a teplá jarní noc…“ Přibližně těmito slovy popsal v roce 1925 V. E. Ušakov v časopisu Uralskij ochotnik (Uralský lovec) své pocity, jež ho v květnu 1924 provázely při pohledu na kolonii tvořenou 14 hnízdy kolih tenkozobých, které krátce předtím náhodou objevil u sibiřské osady Tary v Omské oblasti. Tím vyvrcholila, ale bohužel také skončila, jeho práce na tomto ptačím druhu (podle Gretton et al. 2002). Ušakov byl místní lovec a byl určitě dobře obeznámen se životem kolih tenkozobých, protože své předchozí nálezy hnízd datuje již někdy do roku 1914. V okolí Tary ji považoval za vcelku běžný druh i když méně početný v porovnání s kolihou velkou a malou. Lze tak soudit podle jeho mimoděčné poznámky, že „na trhu bylo lze koupit jedno vajíčko kolihy tenkozobé na sto vajec kolih velkých“. Patrně nejvýznamnějším hnízdním biotopem kolih tenkozobých zde byly otevřené bažiny s řídce roztroušenými břízkami a bažinaté okraje borových lesů. Zjara přilétali tito ptáci zřejmě už v párech a přibližně o týden později než kolihy velké, jejichž blízkost vyhledávali při stavbě hnízd. Kompletní snůšky byly nacházeny mezi 30. květnem a 11. červnem a mláďata

dosahovala vzletnosti začátkem července. S příchodem srpna se rodinná hejnka o 5–6 ptácích přesouvala do luk, koncem měsíce pak definitivně opouštěla hnízdiště. Zmíněný Ušakovův příběh se odehrál 20. května 1924, kdy lovec vyrazil na lov tetřívků a naproti mu nečekaně přilétlo několik kolih tenkozobých. Protože v té době již byly v Rusku všechny kolihy chráněny zákonem, žádnou z nich neulovil. Rozhodl se tedy alespoň vydat se směrem odkud přilétly, aby se pokusil najít případné hnízdo. Brzy mu kroužilo nad hlavou nejméně dvacet kolih tenkozobých! Přilétaly od nízkého protáhlého návrší s řídkou vegetací, kde objevil celkem 14 hnízd. V hnízdních důlcích našel většinou dosud neúplné snůšky nejčastěji se dvěma vajíčky, ale také třemi nebo teprve jedním čerstvým vejcem. V jednom případě obsahovalo hnízdo kompletní snůšku čtyř vajec. Zatímco samičky tiše kroužily okolo, samci Ušakova oblétávali agresivněji a s hlasitým varováním (Gretton et al. 2002). Navždy zůstane záhadou, proč se tento Štěstěnou obdařený návštěvník do zmíněné kolonie už nikdy nevrátil a nevyužil tak jedinečné příležitosti sledovat dál dění na tomto unikátním a tak nečekaně objeveném hnízdišti… Jistěže nemohl mít nejmenší tušení, že tato hnízda jsou zároveň vůbec ta úplně poslední, která budou jednou literárně doložena. Od roku 1989 bylo okolí Tary opakovaně navštíveno několika týmy odborníků z Ruska i západní Evropy. Badatelé najezdili křížem krážem tisíce kilometrů a prozkoumali více než 100 tisíc km2 Sibiře, avšak bezvýsledně. Žádná hnízdící koliha tenkozobá objevena nebyla. V roce 1990 se podařilo na pár dnů získat i vrtulník, který dopravil členy expedice do nepřístupných míst asi 300 km severozápadně od Novosibirsku. I když

77


byl shromážděn cenný materiál o několika dalších vzácných ptačích druzích, koliha tenkozobá mezi nimi nebyla. Ojedinělé novodobé pozorování (jediné!) kolihy tenkozobé ze Sibiře pochází z 9. července 1996 západně od Tary (Gretton et al. 2002). Protože Sibiř je obrovská a ptáci v ní mohou snadno uniknout pozornosti, přeci jen věrohodnější obrázek o stavu populace kolihy tenkozobé mohou poskytnout údaje z jejích zimovišť, která leží v širokém pásu Středozemí od Maroka po Turecko. Zatímco v 19. století zde byla stále docela hojným druhem, úbytek koncem 20. století byl již velmi dramatický. Ještě v 60. a 70. letech 20. století byla z Maroka opakovaně hlášena stokusová hejna. Dokonce mezi lety 1980 a 1990 byla zaznamenána 103× a její početnost odhadnuta na 320 ptáků. V letech 1990–1999 však četnost záznamů prudce poklesla na 74 a celkový odhad činil 150 ptáků. Na tehdejší dobu již výjimečné hejno čítající 19 kolih bylo spatřeno v roce 1995 v Itálii. Také na poslední známé pravidelné zimoviště v Maroku, dnes chráněný mokřad Merja Zerga s mělkými lagunami a močály, přilétaly kolihy ještě do roku 1995, ale pak jako by se po nich slehla zem. Poslední a pomalu uhasínající jiskřičku naděje dávají reference o pozorování čtyř a šesti ptáků v létě 2003 a 2004 na písečných kosách při severním pobřeží Dunajské delty a záznam jedné osamocené kolihy v roce 2006 v Albánii. V současnosti jde o nejvzácnější ptačí druh Evropy a jediný ptačí druh celé západní Palearktidy, jehož současná hnízdiště nejsou známa. (Wikipedia 2014a). Není vyloučeno, že poslední zbytky někdejší početné populace dosud zimují dál na východ od Středozemí a Černého moře, kde se pohybuje přeci jen méně aktivních pozorovatelů, a kde proto ptáci mohou snáze unikat pozornosti. Pracovní skupina zaměřená na kolihu tenkozobou a sdružující odborníky z několika desítek zejména

Vanellus 9

evropských zemí začala intenzivněji pracovat v prosinci 2008. Do pátrání se zapojilo i několik členů SVOB. Česká expedice bezúspěšně hledala kolihu tenkozobou v lednu 2009 na řadě mokřadních lokalit v Egyptě a později v létě i v Srbsku (Vlček 2010, Vrána 2010, Chmel 2011a). Přestože výskyt kolihy tenkozobé nebyl přímo prokázán, pět nepotvrzených pozorování z několika míst dává stále určitou naději (Chmel 2011b). Vedoucí pracovní skupiny pátrající po kolize tenkozobé, Nicola Crockford, ukazovala v září 2013 na konferenci International Wader Study Group v Německu V. Kubelkovi velmi zdařilou kresbu kolihy tenkozobé ze Španělska z roku 2010 pocházející od malíře, který prý nevěděl, že kreslí kolihu tenkozobou… Vedle krásné kresby zde však vzápětí vyvstává řada pochybností (V. Kubelka in litt.). Své úsilí soustředí pracovní skupina na pátrání po zimujících ptácích, které by bylo možno co nejšetrněji odchytit, opatřit satelitními vysílači a den po dni sledovat jejich pohyb. Je připraven tým zkušených odborníků schopných do dvou dnů dostavit se v plné zbroji na místo určení s odhodláním pokusit se postupně odhalit dosud skrytá místa pobytu těchto ptáků a to jak tahových zastávek a zimovišť, tak zejména hnízdišť, pokud tedy nějaká ještě existují. Jde o jednu z mála možností jak zjistit, zda, jakým způsobem a kde vůbec lze kolihám tenkozobým ještě pomoci. Paralelně s tímto plánem se pracovníci Britské královské společnosti na ochranu ptáků (RSPB) pokouší pomocí stabilních izotopů z peří dříve ulovených ptáků uložených v muzejních sbírkách zúžit spektrum potenciálních hnízdišť, která by bylo možno okamžitě navštívit, ověřit hnízdní výskyt a neprodleně na nich provést ta nejpřísnější ochranná opatření (Crockford 2009). Zkušenosti z posledních let však příliš mnoho šancí těmto projektům nedávají. Pozorování kolihy tenkozobé na území ČR nebylo nikdy spolehlivě doloženo. Naše území

78


leží daleko na západ od jejích tahových cest spojujících západosibiřská hnízdiště se středomořskými zimovišti. Ve sbírkách Národního muzea v Praze jsou tři exempláře těchto kolih. Pečlivou revizí jejich historie, kterou v nedávné době provedl kurátor ornitologických sbírek dr. Jiří Mlíkovský (Mlíkovský 2004) vyšlo najevo, že žádná z nich nebyla s jistotou ulovena na území ČR. Koliha tenkozobá měla být proto vyřazena ze seznamu ptáků ČR, což se také stalo (www.fkcso.cz). Ještě jeden nález se však po dlouhá léta ukrýval v (donedávna) nepřehledných sbírkách katedry zoologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Se zasvěcenými kolegy V. Kubelkou a M. Sládečkem jsme měli příležitost prohlédnout si onen unikátní exemplář,

Vanellus 9

k němuž není bohužel prozatím k dispozici lokalitní štítek a porovnat jej s dalšími dvěma kolihami velkými, dospělým a mladým jedincem. V tomto porovnání vynikal především tenký zobák, díky němuž si koliha tenkozobá vysloužila své druhové jméno a také charakteristické černé skvrnky na bocích, které jsou dobře patrné u ptáků i na velkou vzdálenost pomocí dobrého dalekohledu (Obr. 1, 2). Po vyhynulé alce velké (Pinguinus impennis) naposledy spatřené v roce 1852 a ústřičníku kanárském (Haematopus meadewaldoi) vyhynulém v 80. letech 20. století (Wikipedia 2014b) se koliha tenkozobá povážlivě přiblížila ke třetí příčce v pořadí ptačích druhů Evropy, kterým osud v novodobé historii v této části světa nepřál.

Obr. 1. Kolihy ve sbírkách PřF UK dne 24. 10. 2013. Zleva: koliha tenkozobá (Numenius tenuirostris), koliha velká (Numenius arquata) subadult(?), koliha velká adult, foto: Miroslav E. Šálek.

79


Vanellus 9

LITERATURA Crockford N. 2009: Can you help find the Slender-billed Curlew? Wader Study Group Bull. 116(1): 62–64. URL: http://www.rspb.org.uk/Images/Slender-billed_Curlew_smallfile_tcm9-222271.pdf (online přístup 21.2. 2014) Gretton A., Yurlov A. K. & Boere G. C. 2002: Where does the Slender-billed Curlew nest and what future does it have? Brit. Birds 95: 334–344. Chmel K. 2011a: Monitoring ptáků na jezeře Rusanda v Srbsku. Vanellus 6: 55–58. Chmel K. 2011b: Koliha tenkozobá (Numenius tenuirostris) v roce 2010. Vanellus 6: 59. Mlíkovský J. 2004: Remarks on some records of the Slender-billed Curlew (Numenius tenuirostris). Sylvia 40: 125–130. Vlček J. 2010: Expedice „Slender-billed Curlew“. Vanellus 5: 40–44. Vrána J. 2010: Poslední naděje kolihy tenkozobé? Vanellus 5: 38–39. Wikipedia 2014a: Slender-billed Curlew. URL: http://en.wikipedia.org/wiki/Slender-billed_Curlew (online přístup 21.2. 2014) Wikipedia 2014b: List of extinct birds. URL: http://en.wikipedia.org/wiki/List_of_extinct_birds (online přístup 21.2. 2014)

Obr. 2. Koliha tenkozobá (vlevo) a koliha velká (vpravo), 24. 10. 2013, foto: Miroslav E. Šálek.

80


Vanellus 9

Mapování hnízdišť čejek chocholatých (Vanellus vanellus) – poděkování a výzva do roku 2014 Vojtěch Kubelka, Václav Zámečník & Miroslav Ešus Šálek

ÚVOD Čejka chocholatá (Vanellus vanellus) je charakteristickým ptačím druhem zemědělské krajiny, jehož početnost však v posledních desetiletích výrazně poklesla. V naší krajině dnes můžeme potkat přibližně pouhou 1/6 početnosti párů hnízdících v 80. letech 20. století. Proto je naší prioritou co nejlépe porozumět požadavkům i problémům hnízdících čejek a zmapovat důležitá čejčí hnízdiště vhodná pro jejich ochranu formou účinného agro-environmentálního opatření (AEO). Za tímto účelem bylo již třikrát provedeno celostátní mapování čejčích hnízdišť. Finální, či průběžné výsledky z let 2008 a 2012 již byly představeny (Kubelka et al. 2012a, Kubelka et al. 2012b, Kubelka et al. 2013). Cílem tohoto příspěvku je shrnout předběžné výsledky mapování čejčích hnízdišť z roku 2013 a motivovat mapovatele do letošní sezóny.

ROK 2013 Díky dostatečné a opakované propagaci mapování i oslovení potenciálních mapovatelů zejména v bahňákářském zpravodaji Vanellus a na webových stránkách České společnosti

ornitologické (www.cso.cz/cejka.html), kde bylo možné interaktivně sledovat právě vložené zmapované lokality, se nám podařilo získat soubor 1002 záznamů napříč celou ČR. To však ještě není konečné číslo. Z konkrétních zdrojů víme, že řada dalších záznamů bude ještě zpětně doplněna. Do mapování se zapojilo 135 mapovatelů a dva realizátoři projektu. Lokality byly sledovány ve 193 kvadrátech mapovací sítě, pokrývajíce všechny významné hnízdní oblasti čejek v ČR (obr. 1). Přestože by se dalo mapovací úsilí opět zvýšit (například v severních Čechách nebo na Vysočině), v jiných oblastech bylo relativně rovnoměrné podobně jako v roce 2012 a poplatné rozmístění hnízdících čejek v krajině ČR. Rozložení provedených kontrol čejčích lokalit odpovídalo v roce 2013 průběhu hnízdění, které bylo oproti roku 2012 o 14 dní zpožděné kvůli extrémním březnovým mrazům (Kubelka & Šálek 2013, Kubelka 2014, článek v tomto zpravodaji Vanellus 9: 89–93). Kontroly nebyly zpožděny tolik co hnízdění, nejvíce kontrol bylo provedeno ve druhé dubnové dekádě. Díky vhodným podmínkám pro hnízdící čejky později v sezóně (Kubelka & Šálek 2013) byly kontroly prováděny i v letních měsících.

Sledování čejčího hnízdiště u Zbudova na Českobudějovicku v dubnu 2013, foto: Vojtěch Kubelka.

81


Vanellus 9

60

40

20

17.7

10.7

3.7

26.6

19.6

12.6

5.6

29.5

22.5

15.5

8.5

1.5

24.4

17.4

10.4

3.4

27.3

20.3

13.3

0 6.3

počet provedených kontrol lokalit

Obr. 1. Rozmístění všech 1002 kontrol lokalit na celém území ČR v roce 2013.

datum v roce 2013 Obr. 2. Rozložení mapovacího úsilí v sezóně 2013 vyjádřené počtem provedených kontrol daný den (n = 1000 kontrol lokalit). Poslední dvě kontroly (2. a 26. 8 2013 z prostorových důvodů ji nejsou v grafu vyznačeny, jednalo se spíše o pohnízdní, nikoliv hnízdní záznamy).

Nejvíce kontrol lokalit do „čejčí databáze“ databáze zadal Jiří Zajíc s 53 záznamy během hnízdní sezóny. Těsně za ním byl Libor Praus (50 záznamů), následovaný Oldřichem Formanem (48 záznamů). Je na místě poznamenat, že i realizátoři

mapování se zapojili do terénní práce a zadali do „čejčí databáze“ 97 a 19 záznamů. Průměrný počet provedených kontrol na jednoho pozorovatele zůstal téměř stejný, mezi sedmi až osmi záznamy. Avšak 12 mapovatelů zadalo

82


informace z 20 a více kontrol, což je podstatně více než v roce 2012 a svědčí to o vytvoření komunity pozorovatelů (valná většina se mapování zúčastnila již v roce 2012), kterou práce v terénu evidentně baví. Na tomto místě velmi rádi děkujeme Tomáši Telenskému a Zdeňku Vermouzkovi za pomoc při vytváření a správě „čejčí databáze“ a všem, kteří se do projektu mapování čejčích hnízdišť v roce 2013 zapojili, bylo jich 135! Doufáme, že je práce v terénu bavila a v roce 2014 se za čejkami rádi vypraví znovu. Jmenovitě to jsou (tučně jsou zvýrazněni ti, kteří poskytli údaje z 10 a více kontrol; v závorce je tento počet uveden): Martin Adamíra, Pavel Albert, Pavel Bergman, Tomáš Brinke, Vojtěch Brlík, Vojtěch Brož, František Buben, Jiří Bureš (20), Jaroslav Cepák (12), Gašpar Čamlík (25), Jakub Čejka, Barbora Čepelová, Kamil Čihák (15), David Číp (10), Vlastimil Dobeš (11), Jaroslav Dubec, František Eidelpes, Pavel Fencl (11), Jan Fišer, Přemysl Fixa, Oldřich Forman (48), Antonín Froněk, Miloslav Haifler, Daniel Halabica, Michaela Hamplová, Josef Hána, Vlastimil Hanuš, Jan Hartl, Jan Havlíček, Jan Havránek, Michal Hebký, Jakub Hlaváček, Ondřej Hnát, Jan Hokeš, Miroslava Horáková, Dagmar Horňáčková, Vilém Hrdlička, Miloš Chaloupka, Kryštof Chmel, Josef Chytil, Marek Janů, Ladislav Jasso (15), Aleš Jelínek, Tomáš Jindřich, Jindřich Jiřík, Václav John, Martin Jurečka, Ilona Jurečková, Lukáš Kadava (32), Antonín Kaduch (10), Zdeňek Kaláb, Lucie Kaňovská, Martin Klepal, Jaroslav Koleček, Stanislav Komárek, Jaromír Kotous, Václav Koza, Daniel Křenek, Petra Kulíšková, Kateřina Kuřavová, Vladimír Láznička, Jiří Lehký, Martin Liška (20), Jiří Mach, Jiří Malina (16), Zdeňek Mára, Petr Marada, Petra Maternová, Denis Matthey (10), Dana Maxová, Ondřej Mazurek, David Melichar, Jiří Mikšíček, Vladimír Mikule, Martin Miškovský, Petr Mitrenga, Zdeněk Mrkvička, Roman Muláček (34), Petr Navrátil, Kristýna Nohejlová, Lukáš Nytra (19), Zdeněk

Vanellus 9

Ondrášek, Michal Pakandl, Romana Pálková, Radim Paulič, Karel Pavelka, Petr Pavlík, Roman Pazderka, Adam Petrusek, Radka Piálková, Petr Podzemný, Jindřich Poříz, Stanislav Postbiegl, Libor Praus (50), Petr Procházka, Martin Pudil, Jiří Pykal (14), Jitka Růžičková (13), Jitka Říhová, Libor Schröpfer, Petra Síčová, Eva Sikorová, Martin Sládeček (20), Jan Staněk, Jana Strakošová, Martin Strnad, Radek Strnad, Václav Strolený (15), Jan Studecký (14), Jan Svěcený, Libor Ševčík, Kateřina Ševčíková (24), Jiří Šírek (27), Vlasta Škorpíková (35), Petr Šrámek, Vojtěch Šťastný, Vladimír Štorek (45), Jiší Švejda, Milan Tichai, Evžen Tošenovský, Jana Uhlíková, Denis Urbanský, Zdeněk Vermouzek, Jaromír Veselý, Pavel Vít, Jakub Vlček (10), Vladimír Volf, Martin Vondrouš, Josef Vozanka, Vojtěch Vták, Vilém Vyhnálek, Martin Vymazal, Jiří Zajíc (53) a Zuzana Zemanová.

MOTIVACE DO SEZÓNY 2014 Rozsáhlý datový soubor z let 2012 a 2013 je postupně zpracováván. Potenciál dat je veliký a byl nastíněn v předchozím čísle zpravodaje Vanellus (Kubelka et al. 2013). Jedním z nejvýznamnějších přínosů celého projektu byl od samého počátku ten ochranářský. V současnosti již bylo na základě početnosti čejek, zamokření stanovišť a historického statutu hnízdišť vybráno přibližně 600 půdních bloků, kde mohou zemědělci do agro-environmentálního opatření (dále AEO) vstupovat a od roku 2015 začít hospodařit podle postupů vyhovujících čejkám (Zámečník 2014, článek v tomto zpravodaji Vanellus 9: 86–88). Konečný počet navržených půdních bloků se však bude ještě lehce měnit. Je téměř jisté, že námi vybraných přibližně 600 čejčích hnízdišť nepředstavuje úplný výčet vhodných hnízdišť čejek v ČR pro vstup do AEO. Jistě řada dalších a hodnotných lokalit zůstala nepovšimnuta. Proto je i letos velmi potřebné

83


a žádoucí hledat a mapovat nová čejčí hnízdiště, a zároveň opět sledovat co největší počet loni zmapovaných lokalit. Doufáme, že se s námi této výzvy chopíte i letos a budete opět s chutí vyrážet za čejkami do terénu. Předtím si však, prosím, podrobně prostudujte níže uvedené metodické pokyny. 

METODIKA PRO ROK 2014 Metodika pro rok 2014 zůstává stejná jako v roce 2013, nicméně považujeme za velmi důležité některé zásadní metodické postupy připomenout a další podrobněji rozvést. Nejdůležitějším metodickým pokynem pro rok 2014 je, abychom si všichni pečlivě přečetli metodiku pro rok 2012 (Kubelka et al. 2012b; ke stažení v pdf zde: http://svob.czweb.org/ data/data/vanellus_7.pdf), a její doplnění pro rok 2013 (Kubelka et al. 2013; ke stažení v pdf zde: http://svob.czweb.org/data/data/vanellus/ Vanellus-8-extra_size.pdf) Veškeré potřebné a v průběhu sezóny aktualizované informace naleznete na webové adrese: http://www.cso.cz/cejka.html. Tyto stránky prosím pravidelně v průběhu sezóny navštěvujte. Záznamy z čejčích hnízdišť bude možné vkládat přímo do „čejčí databáze“ z těchto stránek, případně rovnou sem: http://cejka.birds.cz. Důležité termíny zůstávají stejné. Mapování začalo 20. března 2014. Ale do čejčí databáze určitě vkládejte i dřívější pozorování, protože letošní sezóna začala opravdu brzo a na některých lokalitách čejky tokaly již koncem února. První stěžejní období výběru hnízdišť a začátku hnízdění trvá 22 dní do 10. dubna 2014. Bezprostředně navazuje období hnízdění a počátku líhnutí od 11. dubna do 2. května 2014, kdy je žádoucí stále hledat nová hnízdiště, ale zároveň zopakovat mapování na lokalitách sledovaných v prvním období mapování. I později v průběhu května a června je žádoucí sledovat čejčí lokality zejména kvůli zjišťování úspěšnosti hnízdění čejek.

Vanellus 9

Zadávejte, prosím, všechna svá pozorování kromě přeletů do „čejčí databáze“, nikoliv do běžné databáze birds.cz. Pozorování v „čejčí databázi“ jsou automatickou součástí celé databáze birds.cz, jen jsou zde k dispozici důležité informace navíc. Údaje o čejkách zadané mimo „čejčí databázi“ nemůžeme bohužel později pro většinu analýz použít. To platí i pro data z celostátního mapování hnízdního rozšíření a početnosti ptáků v ČR – čejky zadávejte prosím rovnou do čejčí databáze, údaj v čejčí databázi se automaticky stane i součástí atlasového mapování. I přes opakované výzvy nám některé informace v loňských letech takto unikly. Je to škoda, protože pozorovatelé si již dali tu práci s vyplněním pozorování čejek a stačilo jen něco málo navíc. Stejně jako v loňském roce bychom byli opravdu rádi, aby všechny kontroly daného hnízdiště (i více kontrol stejné lokality v jednom období) byly v roce 2014 do čejčí databáze zadány jednotlivě, nikoliv formou dodatečných komentářů. Pro jednotlivce zadávající pozorování do databáze představuje tato změna jen mírně vyšší časovou zátěž, pro naši práci při zpracování a vyhodnocení všech výsledků jde však o nezanedbatelnou pomoc. Pozdější nakládání s komentáři je totiž nesmírně pracné a rádi bychom tuto zdlouhavou činnost omezili a urychlili tím i zveřejnění výsledků. Podobně prosím zadávejte informace z jednoho hnízdiště jak pro více kontrol v jednom roce, tak i v průběhu let pod stejným názvem lokality. Významně nám to pomůže při zpracování dat. Oproti loňskému roku nejsou v databázi žádná nová políčka. Do „čejčí databáze“ nevkládejte údaje o přeletech čejek. Podobné údaje vložte klidně do „klasické databáze“ birds.cz, ale do rozšířené „čejčí databáze“ vkládejte prosím údaje pouze o čejkách vázaných na konkrétní lokalitu (musíte vidět alespoň jednoho ptáka sedět či stát na zemi).

84


Do rozšířené „čejčí databáze“ určitě vkládejte i informace o čejkách, které na dané lokalitě pouze odpočívají nebo sbírají potravu s uvedením příslušné aktivity čejek. Často se může jednat o průtahové lokality, či důležitá potravní stanoviště v blízkosti obsazených hnízdišť, kde později může dojít k zahnízdění čejek. Ale i samotné podchycení lokalit, kde nakonec čejky nezahnízdí, je pro nás důležité. Při vyplňování historického výskytu čejek na hnízdišti musíte vybrat jednu z nabízených možností. Pokud se jedná o lokalitu, kde jste čejky občas zaznamenali, ale nikdy nezjistili hnízdění, zadejte možnost „vloni ani dříve jsem zde čejky nepozoroval“ s poznámkou níže, že se čejky na lokalitě sice vyskytly, ale nezahnízdily. Pokud lokalitu sledujete pouze druhým rokem, zadejte „nevím, lokalitu jsem v předchozích letech nesledoval“. Až ve třetím roce sledování lokality vyberte nejvhodnější z ostatních možností pravidelnosti obsazování hnízdiště a do poznámky nejlépe uveďte, kolikátým rokem lokalitu sledujete. Pro stanovení pravidelnosti obsazování

Vanellus 9

hnízdiště berte v potaz maximálně 10 posledních let. Zadávání nepřítomnosti čejek na lokalitě alespoň jednou v sezóně čejkami obsazené je následující: předchozí negativní kontroly vyplníte přímo do poznámek při zadávání prvního pozitivního výskytu čejek a negativní kontroly po posledním pozorovaném výskytu čejek vkládejte do komentářů k tomuto poslednímu pozitivnímu výskytu čejek. Tento přístup je stejný jako v předchozích letech a je nanejvýš užitečný (viz dřívější metodiku). Proto tyto údaje do databáze rozhodně vyplňujte. Jsme si samozřejmě vědomi možných komplikací a nejistot, s nimiž se můžete potýkat ve snaze o důsledné dodržování všech metodických pokynů – pro rok 2012 a rozšíření pro roky 2013 a 2014), kterých určitě není málo. Z hlediska co nejpřesnějšího a efektivního výběru ploch aktuálně vhodných pro zavedení AEO pro čejku, však považujeme tyto požadavky za nezbytné. Čejka nám za toto úsilí rozhodně stojí!

LITERATURA Kubelka V., Zámečník V. & Šálek M. 2012a: Monitoring čejky chocholaté (Vanellus vanellus) v České republice v roce 2008: výsledky a efektivita práce dobrovolníků. Sylvia 48: 1–23. Kubelka V., Zámečník V. & Šálek M. 2012b: Mapování hnízdišť čejky chocholaté (Vanellus vanellus) v roce 2012. Vanellus 7: 57–65. Kubelka V., Zámečník V. & Šálek M. 2012c: Přímá ochrana hnízd čejky chocholaté (Vanellus vanellus) – metodika pro rok 2012. Vanellus 7: 66–75. Kubelka V. & Šálek M. 2013: Vliv extrémního počasí na průběh hnízdění čejky chocholaté (Vanellus vanellus) v roce 2013. Sylvia 49: 145–156. Kubelka V., Zámečník V. & Šálek M. 2013: Mapování hnízdišť čejek chocholatých – poděkování a výzva do roku 2014. Vanellus 8: 52–60. Kubelka V. 2014: Extrémní čejčí sezóna 2013 – komentář a doprovodné obrázky. Vanellus 9: 89–93. Zámečník V. 2014: Agro-environmentální opatření Hnízdiště čejky chocholaté – nová naděje pro čejky na orné půdě. Vanellus 9: 86–88.

85


Vanellus 9

Agro-environmentální opatření Hnízdiště čejky chocholaté – nová naděje pro čejky na orné půdě Václav Zámečník

Od roku 2004 byl součástí tzv. agroenvironmentálních opatření titul na ochranu bahňáků hnízdících na travních porostech. Za jeho vznikem byla snaha vrátit čejky chocholaté na tradiční hnízdiště na nivních loukách (Scharf et al. 2007). Nicméně i přes relativně vstřícné zemědělské hospodaření se tento cíl naplnit nepodařilo a proto tento titul letošním rokem zanikne. Agro-environmentální opatření ze své podstaty (jedná se o hospodaření s cílem podpořit biodiverzitu a zlepšit stav životního prostředí, kde ztráty z produkce jsou zemědělcům kompenzovány) totiž bohužel není schopné zajistit jeden z nejdůležitějších předpokladů pro úspěšné hnízdění bahňáků – dostatek vody. Zcela přirozeně se tak další pozornost České společnosti ornitologické (dále ČSO) obrátila na ornou půdu, kde v současnosti hnízdí více než 80 % naší populace čejek (předběžné vyhodnocení dat z faunistické databáze ČSO). Orná půda je prostředím, kterému se obecně ochrana přírody dlouhodobě příliš nevěnovala, přestože zaujímá jednoznačně největší podíl zemědělské půdy (zhruba 71 % v roce 2011, MZe 2012). Doposud (od roku 2004) byly v podstatě jediným opatřením na podporu ptáků a biodiverzity tzv. Biopásy, které jsou liniovými potravními políčky pro zrnožravé ptáky a ostatní živočichy (Havlát et al. 2007). Proto se ČSO již v roce 2007 obrátila na tehdejšího ministra zemědělství s žádostí o doplnění nových opatření na ornou půdu s cílem zlepšit podmínky pro ubývající ptáky zemědělské krajiny. Jedním z druhů, na který byl od samého začátku kladen velký důraz, byla právě čejka chocholatá (Vanellus vanellus). Je proto potěšující, že se díky práci ČSO v odborné pracovní skupině MZe pro

návrh nových agro-environmentálních opatření pro období 2014–2020 podařilo prosadit mezi nové tituly i ochranu hnízdišť tohoto ubývajícího bahňáka. Jelikož se diskuze o budoucí podobě Společné zemědělské politiky protáhla až do roku 2014, došlo k posunu zahájení nových opatření na rok 2015. Aby ochrana hnízdišť na orné půdě byla efektivní, měla by vycházet z aktuálních odborných poznatků a současně musí být k dispozici kvalitní faunistická data o hnízdním výskytu čejek. Ohrožující faktory jsou sice obecně známé, ale otázkou zůstávalo, jak správně nastavit podmínky hospodaření. Zahraniční zkušenosti s managementovou ochranou čejek na orné půdě jsou omezené na jediné opatření v Anglii. Na podporu hnízdění zde ponechávali na vybraných polích strniště po obilovinách do března, kdy plochu do různé hloubky zorali a ponechali bez zásahu do července (Sheldon et al. 2007, Chamberlain et al. 2009). Při hodnocení efektivnosti tohoto opatření bylo zjištěno, že základním předpokladem je správné vymezení plochy (plochy by současně neměly být v blízkosti lesa a keřových linií) a vždy by měla být zajištěna dostatečně velká plocha bez vegetace (Chamberlain et al. 2009). Informace o našich hnízdištích na orné půdě byly neúplné, proto se v roce 2008 ČSO rozhodla iniciovat monitoring hnízdišť čejek chocholatých. Na mapování se významně podíleli také členové Skupiny pro výzkum a ochranu bahňáků v ČR (SVOB), která v té době byla krátce po obnovení své činnosti. Do mapování se zapojilo 37 ornitologů, kteří provedli celkem 300 kontrol na 151 hnízdištích zejména v jižních a východních Čechách (Kubelka et al. 2012a). Výsledky mimo

86


jiné potvrdily, že největší kolonie vytvářely čejky v oraništích. Proto jsme se podobně jako u anglického modelu rozhodli hnízdiště zachovat v podobě oraniště po celou dobu hnízdění až do konce května, kdy by mláďata již měla být schopná uniknout před zemědělskou technikou do bezpečí. Rozdílné je načasování orby, která proběhne ještě na podzim před hnízdní sezonou. Přestože se v roce 2008 podařilo shromáždit množství cenných informací o hnízdištích, z některých regionů údaje zcela chyběly a bylo evidentní, že pro potřebné doplnění přehledu hnízdišť bude nutné zapojit více mapovatelů. V březnu 2012 proto vznikl ve spolupráci ČSO, SVOB a Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze online dotazník při faunistické databázi ČSO, který zadávání dat zjednodušil a standardizoval. Velká energie byla věnována také propagaci mapování mezi veřejností a členy ČSO (Econnet 2012, Kubelka et al. 2012b, Kubelka et al. 2013, Zámečník 2012, http://www.cso.cz/cejka.html). A výsledek se dostavil – za rok 2012 zadali mapovatelé do databáze téměř 1400 záznamů. Mapování pokračovalo i v roce 2013, kdy bylo doplněno téměř 1000 záznamů, stav databáze k 31. 3. 2014 (Kubelka et al. 2014). Podařilo se tak vytvořit nejucelenější přehled hnízdišť čejek v České republice. Z těchto podkladů se následně vycházelo i při výběru vhodných lokalit do nově navrhovaného agro-environmentálního opatření. Finance na agro-environmentální programy jsou významně omezené a speciálně opatření na orné půdě patří mezi nejdražší (obvykle více než 10 000 Kč/ha), proto bylo nutné vyhodnotit každé hnízdiště proti předem stanoveným kriteriím. Hlavním údajem byl počet zaznamenaných jedinců, který byl posouzen s ohledem na pravidelnost hnízdního výskytu a zamokření lokality. Přítomnost mokřiny je pro čejky klíčovým předpokladem pro úspěšné hnízdění a současně podmáčené plochy omezují zemědělce při hospodaření. Dále byl zohledněn termín

Vanellus 9

kontroly. Pokud byly na začátku hnízdní sezony na lokalitě zjištěny vysoké počty pravděpodobně ještě tahových ptáků a nebyly uvedeny další podrobnosti z průběhu hnízdní sezony, lokalita nebyla zařazena. U lokalit, kde bylo z hnízdní sezony více údajů, se vycházelo z nejvyšší zaznamenané hodnoty – předpokládalo se, že někteří ptáci spíše uniknou pozornosti a tak je uvedený odhad obvykle nižší, než je reálná početnost. Čejky často obsazují rozsáhlé polní celky (půdní bloky), ale samotné hnízdění je vázáno jen na určitou část pole. Proto byla většina ploch vymezena v rámci stávajících půdních bloků s cílem zahrnout pouze centrum výskytu podle zákresu mapovatelů. Současně byly ve většině případů eliminovány plochy blízko stromů a dalších vertikálních objektů do vzdálenosti cca 100 m, kde je podle výzkumu vyšší riziko predace hnízd (např. Berg et al. 1992). Svou roli také hrál stávající způsob obhospodařování půdního bloku a snadnost vymezení ploch v terénu. Výběr byl následně zaslán všem mapovatelům ke kontrole, protože vymezení pouze nad mapovými podklady může být vždy nepřesné. Všem, kteří poslali své komentáře k výběru, proto patří velké poděkování. První krok k ochraně čejek na orné půdě byl učiněn (výběr hnízdišť se v současné době finalizuje), ale práce tím nekončí. Stále není rozhodnuto, jak se budou vybrané plochy definovat v terénu. Způsob vymezení se teprve bude řešit s MZe a je možné, že i při této činnosti se obrátíme s prosbou o pomoc na samotné mapovatele. Velmi důležité bude oslovit samotné zemědělce a motivovat je ke vstupu do opatření. Speciálně u tohoto opatření bude hrát osobní kontakt zcela zásadní roli. Velký vliv na jejich rozhodnutí může mít i fakt, že opatření ochranou čejky pomáhá i řadě rostlin a živočichů včetně velmi vzácných bahňáků, jako vodouš rudonohý (Tringa totanus), či břehouš černoocasý (Limosa limosa), jak tomu bylo při podobném zemědělském zákroku na Českobudějovicku

87


v hnízdní sezóně 2013 (V. Kubelka in litt.) Po hnízdění zemědělci v průběhu června na ploše vysejí směs prosa setého, lesknice kanárské a slunečnice roční, čímž podpoří i ostatní druhy živočichů od opylovačů, přes ptáky až po zajíce polního. Porost se následně upraví orbou od 15. listopadu do konce prosince. Věříme, že nový titul Hnízdiště čejky chocholaté bude mít pozitivní přínos nejen pro čejky, ale

Vanellus 9

přispěje i ke zlepšení skomírající biodiverzity agroekosystémů. Zda tomu tak skutečně bude však ukáže až následný monitoring a výzkum. Důležité je, aby byla k dispozici co nejdelší časová řada ještě před zahájením účinnosti opatření. Zadávejte proto i v letošním roce vaše pozorování do online dotazníku – čejčí databáze (vstup naleznete na www.birdlife.cz/cejka.html). Děkujeme za vaši pomoc!

LITERATURA Berg A., Lindberg T. & Kallebrink K. G. 1992: Hatching success of Lapwings on farmland: differences between habitats and colonies of different sizes. Journal of Animal Ecology 61: 469–476. Econnet 2012: Ornitologové se obrací na veřejnost s výzvou o pomoc při mapování čejek. Společná Tisková zpráva České společnosti ornitologické a České zemědělské univerzity v Praze. URL: http://ecn.cz/?x=2330141(online přístup 26.3. 2014) Havlát F., Potočiarová E., Zámečník V. & Černá M. 2007: Biopásy. Agroenvironmentální dotační titul. Ministerstvo životního prostředí, Praha, URL: . http://www.bioinstitut.cz/documents/biopasypublikace.pdf (online přístup 26.3. 2014) Chamberlain D. E., Gough S. J., Anderson G., Macdonald M., Grice P. & Vickery J. A. 2009: Bird use of cultivated fallow ‚Lapwing plots‘ within English agri-environment Schemes. Bird Study 56: 289–297. Kubelka V., Zámečník V. & Šálek M. 2012a: Monitoring čejky chocholaté (Vanellus vanellus) v České republice v roce 2008: výsledky a efektivita práce dobrovolníků. Sylvia, 48: 1–23. Kubelka V., Zámečník V. & Šálek M. 2012b: Mapování hnízdišť čejky chocholaté (Vanellus vanellus) v roce 2012. Vanellus 7: 57–64. Kubelka V., Zámečník V. & Šálek M. 2013: Mapování hnízdišť čejek chocholatých – poděkování a výzva do roku 2013. Vanellus 8: 52–60. Kubelka V., Zámečník V. & Šálek M. 2014: Mapování hnízdišť čejek chocholatých – poděkování a výzva do roku 2013. Vanellus 9: 81–85. MZe [Ministerstvo zemědělství] 2012: Zelená zpráva – Zemědělství 2011. Ministerstvo zemědělství, Praha. Scharf R., Slánská H. & Tóthová L. 2007: Agroenvironmentální opatření České republiky 2007–2013. Ministerstvo životního prostředí, Praha, URL: . http://www.bioinstitut.cz/documents/brozura_agroenvi_opatreni_5.pdf (online přístup 26.3. 2014) Sheldon R. D., Chaney K. & Tyler G. A. 2007: Factors affecting nest survival of Northern Lapwings Vanellus vanellus in arable farmland: an agri-environment scheme prescription can enhance nest survival. Bird Study 54: 168–175. Zámečník V. 2012: Pomozte zmapovat hnízdiště čejky chocholaté. Ptačí svět 2012/1. str. 20.

88


Vanellus 9

Extrémní čejčí sezóna 2013 – komentáře a doprovodné obrázky Vojtěch Kubelka

Tento příspěvek je fotografickým rozšířením článku v loňské Sylvii (Kubelka & Šálek 2013), který podrobně popisuje neobvyklý průběh zpožděné hnízdní sezóny čejek chocholatých (Vanellus vanellus) v ČR v roce 2013 a rekordy

pozdně snášených snůšek (zejména na Českobudějovicku), ale diskutuje i možné příčiny a důsledky řady průvodních fenoménů, jako riziko predace, změna velikosti výstelky hnízd, či počet vyhloubených čejčích důlků.

Po povolení březnových mrazů se na většině míst nacházely příhodné podmínky pro hnízdění čejek. Stejně tak tomu bylo v dubnu na hnízdišti u Žabovřesk (nahoře). Časně květnová kuřata se u Křenovic (dole) vylíhla do optimálních potravních podmínek, foto: Vojtěch Kubelka.

89


Vanellus 9

Květnové silné deště změnily mnohá hnízdiště v plošná jezera. Některé čejčí snůšky byly vyplaveny, ale většina z nich deště přečkala, někdy i na ostrůvcích půdy obklopených dokola vodou (nahoře). Značné podmáčení krajiny zpomalilo osevní postupy a prostředí, kde by mohly čejky zahnízdit, bylo k dispozici až do června. Poblíž mokřin byla pro dospělé čejky i kuřata snáze dostupná potrava – různí bezobratlí živočichové. Podobný efekt měly deště i v červnu, zde je ukázka kukuřičného pole u Jaronic (dole), foto: Vojtěch Kubelka.

90


Vanellus 9

Jako každý rok jsme v krizových biotopech značili hnízda bambusovými tyčemi a tím je uchránili před zemědělskou technikou. Bohužel po aplikaci močůvky na poli u vsi Dehtáře zůstala objetá hnízda v poli velmi nápadná (nahoře) a stala se snadným terčem predátorů. Neoznačená hnízda byla značně pokrytá močůvkou a většinou opuštěna, ale takto postříkané hnízdo (dole) čejky překvapivě neopustily a dále inkubovaly snůšku, foto: Vojtěch Kubelka.

LITERATURA Kubelka V. & Šálek M. 2013: Vliv extrémního počasí na průběh hnízdění čejky chocholaté (Vanellus vanellus) v roce 2013. Sylvia 49: 145–156.

91


Vanellus 9

Trochu netradiční pohled ornitologa na studijní plochu – přes čelní sklo traktoru. Ale i toto je zapotřebí, pokud se na lokalitě pohybuje čejčí rodinka a zemědělci podmáčené pole vláčejí, je nutné kuřata zachránit před zhoubnou zemědělskou technikou (nahoře). Jinde v ČR jsou však bohužel polní živočichové při úpravě polí bez ochrany. Prasklá meliorace na poli u rybníka Olší na Českobudějovicku společně s dešti nedovolila zemědělcům pole v roce 2013 vůbec obdělat. Pole se stalo refugiem pro různé druhy bahňáků i jiné ptáky a další živočichy v průběhu celého hnízdění a byla zde úspěšně vyvedena řada mláďat, foto: Vojtěch Kubelka.

92


Vanellus 9

Rovněž kuřata z červnových snůšek měla díky zamokřené krajině a dostatku potravy i v červenci příznivé životní vyhlídky (nahoře) a posléze běžně dosahovala vzletnosti. Častými dešti nebyla starší čejčí kuřata vůbec limitovaná při sběru potravy (dole), foto: Vojtěch Kubelka.

93


Vanellus 9

Hnízdní atlas bahňáků arktického Ruska Kryštof Chmel

Knižní recenze: Lappo E., Tomkovich P. & Syroechkovskiy E. 2012: Atlas of breeding waders in the Russian Arcic. Russian Academy of Sciences etc., Moscow.

Atlas vyplňující dlouhou 50-ti letou mezeru od doby kdy byla vydána publikace stejného rázu není sice letošní novinkou, ale rokem vydání 2012 se stále řadí mezi velice recentní díla s bahňákářskou tématikou. S rozhodováním o tom zda si knihu pořídit nebo ne vám snad trochu pomůže následující krátké představení jejího

obsahu. A to i vám, kteří ruský jazyk, v němž je publikace napsána neovládáte (což se týká i mě samotného). Díky kvalitním anglickým přehledům na konci každé kapitoly, popiskům map a tabulek totiž atlas téměř neztrácí na obsahu. Publikace netradičního formátu (448 stránek A4 naležato, obr. 1) není podle mých nejlepších informací k zakoupení v České republice. K sehnání je však např. v internetovém knihkupectví NHBS: http://www.nhbs.com/atlas_of_breeding_waders_i n_the_russian_arctic_tefno_188476.html.

Obr. 1. Přebal knihy Atlas of breeding waders in the Russian Arctic, použito s laskavým svolením autora publikace (P. Tomkovich). Atlas shrnuje a analyzuje hnízdní rozšíření bahňáků arktického Ruska, oblasti, ve které končí a začínají každoroční migrace bahňáků z/do všech kontinentů světa vyjma Antarktidy a odkud byl popsán výskyt 79 druhů bahňáků. Atlas má základ v elektronické databázi Access, která obsahuje údaje o výskytu a hnízdění bahňáků z 2859 lokalit. Tyto údaje pocházejí z celkem 1360 publikovaných i nepublikovaných zdrojů, na

kterých se samotní autoři atlasu podíleli ve velmi úctyhodné míře. Právě zahrnutí významného podílu nepublikovaných zdrojů je jedním z velmi významných přínosů tohoto hnízdního atlasu. Propojení elektronické databáze s programem ArcView zajistilo vytvoření map hnízdního rozšíření vysoké kvality. Atlas začíná předmluvou Gerarda Boera (bývalého předsedy Mezinárodní bahňákářské

94


Vanellus 9

skupiny – IWSG), který významným dílem podpořil vznik tohoto atlasu a Arkadiya Tishkova (Zástupce ředitele Geografického institutu ruské akademie věd). Následuje úvod, ve kterém autoři popisují, jak a z jakého důvodu se zhostili tak náročného úkolu. Čtenáře zaujme jejich poznámka popisující bahňáky arktického Ruska jako migranty, kteří neznají našich politických hranic a které hravě překračují. Jsou to ptáci patřící celému světu a jejich ochrana si vyžaduje znalosti o jejich rozšíření.

tomu, že se nám může odlehlá ruská arktida jevit jako oblast se stabilním životním prostředím, u některých bahňáků došlo v průběhu minulého století k obrovským posunům hnízdního rozšíření. Např. slukovec dlouhozobý Limnodromus scolopaceus, původně neoarktický druh, hnízdil na počátku 20. století pouze v nejvýchodnější části Ruska na Čukotce a dnes již hnízdí až ve středu arktického Ruska na poloostrově Tajmyr. Mapové vyobrazení jeho postupného šíření na západ by tak bylo elegantnější verzí než pouhé zmínění v textu.

První kapitoly se věnují rozdělení přírodních zón arktické oblasti a metodickým záležitostem tvorby atlasu. Zde se například dovíme o postupu vytváření map hnízdního rozšíření. Autoři atlasu se zasloužili o to, že mapy hnízdních areálů nejsou pouze výsledkem zobrazení údajů o početnosti bahňáků a jejich hnízdního rozšíření, ale do jejich tvorby byly zahrnuty znalosti o preferovaných hnízdních stanovištích jednotlivých druhů (za použití digitalizované vegetační mapy). Výsledkem jsou tak mapy, které zahrnují i očekáváný hnízdní výskyt druhů, což považuji za velké plus této publikace.

Poslední VII. kapitola se věnuje populačním změnám a dynamice hnízdního rozšíření bahňáků arktického Ruska v posledních 150 letech. Nalezenete zde tabulky s trendy početnosti jednotlivých druhů. Můžeme například zjistit, že pouze šest druhů z 57 vykazuje negativní trend v početnosti a ve velikosti hnízdního areálu (bekasina větší - Gallinago media, břehouš rudý – Limosa lapponica, jespák lžícozobý – Eurynorhynchus pygmaeus, jespák rezavý – Calidris canutus, kulík hnědý – Eudromias morinellus, kulík menší – Charadrius mongolus). Zdá se tedy, že hnízdní populace bahňáků v ruské arktidě jsou převážně stabilní nebo se jejich hnízdní areál dokonce rozšiřuje. Rozšíření hnízdního areálu, zejména v evropské části Ruska, často proběhlo v severním směru, což zřejmě souvisí se změnou klimatu, konkrétně s mírným oteplením arktidy. Jakkoliv pozitivně mohou trendy početnosti působit, nesmíme zapomenout na jespáka lžícozobého, druh u něhož došlo k drastickému snížení početnosti a zároveň k vymizení z mnoha tradičních hnízdišť a který se v současné době pohybuje na pokraji svého vyhynutí.

V kapitole páté je uveden index 79 druhů bahňáků se zaznamenaným výskytem ve vybrané oblasti arktického Ruska. Z toho 51 pravidelně hnízdích druhů je detailně popsáno v nejdůležitější části atlasu – kapitole VI. Pro každý druh jsou zde vytvořeny tři mapy (zobrazující lokaci záznamů o hnízdění bahňáků, hnízdní denzitu a hnízdní rozšíření). Dále je ke každému druhu připojena tabulka s údaji o hnízdní denzitě vztažené k velikosti studijní plochy a zdroji, ze kterého informace pochází. Obsáhlé anglické shrnutí podává ke každému druhu dostatečné informace o taxonomii, preferovaném hnízdním stanovišti, hnízdním rozšíření a celkovém odhadu početnosti v rámci vybrané oblasti. Jediné, co mi v této sekci trochu chybí, jsou mapy hnízdního rozšíření v různé časové škále, zejména vzhledem k tomu, že autoři použili k tvorbě atlasu zdroje v časovém rozsahu více než 100 let. Navzdory

Autorům je třeba poděkovat za vytvoření tak působivého a cenného kousku vědecké literatury, která svým obsahem zaujme široké spektrum čtenářů od ornitologů a zoogeografů po zaměstnance orgánů ochrany přírody a neziskových ochranářských organizací.

95


Vanellus 9

Za běhulíkem plavým (Cursorius cursor) na Fuerteventuru Vojtěch Kubelka

Pokaždé, když jsem od útlého mládí listoval určovacími příručkami, jsem se zarazil u zvláštně vyhlížejícího bahňáka se jménem běhulík plavý (Cursorius cursor). Vždy jsem se snažil si představit, jaký asi je ve skutečnosti… Při následných expedicích do Izraele, či Egypta jsem přes veškerou snahu neměl štěstí se s tímto charismatickým druhem setkat. To se mi povedlo až na potřetí – na Kanárských ostrovech. O tuto zkušenost bych se zde rád podrobněji podělil. Běhulík plavý obývá pouštní nebo polopouštní oblasti od Kapverdských ostrovů přes celý sever Afriky až po Indii. Populace jsou stálé nebo částečně tažné. Ptáci zjara inkubují pouze dvě vejce v mělké hnízdní kotlince na holé zemi (Cramp 1983). V pevninské Evropě hnízdí pouze dva páry ve Španělsku (BirdLife International 2004), na Kanárských ostrovech hnízdí endemický poddruh Cursorius cursor bannermani (Delany et al. 2009), přednostně v plochých místech s řídkým pokryvem vegetace (Palomino et al. 2008). Když jsem věděl, že se dostanu na Kanárské ostrovy, jedním z mých největších přání bylo pozorovat běhulíka plavého v jeho přirozeném prostředí. Užíval jsem si endemické holuby na ostrově La Gomera pokrytém vavřínovými pralesy, obdivoval se modrým pěnkavám na Tenerife, ale největší rozechvění jsem cítil, když se z moře vynořil a přibližoval pouštní ostrov Fuerteventura.

První procházka v poušti přírodního parku Jandía na jihu ostrova byla příliš krátká a o to více jsem se těšil na další. Přesunuli jsme se napříč celým ostrovem do jeho severní části a o několik dní později zkusili štěstí v přírodním parku Corralejo. Jedná se o několik desítek km² písečných dun a rovnější kamenité poutě, obojí místně porostlé řídkými křovisky a další pouštní vegetací – zkrátka ten správný biotop. Již jsme obezřetně prošli několik kilometrů, pozorovali mimo jiné lindušky kanárské (Anthus berthelotti), pěnice brýlaté (Sylvia conspicillata) nebo orebice pouštní (Aloctersis barbara) a již byl čas na návrat k pobřeží. Vraceli jsme se písečnými dunami, když se před námi najednou otevřelo malé údolíčko s několika málo řídkými křovisky. Z jejich stínu asi 100 m před námi náhle po písku vyběhla skupinka sedmi okrových ptáků a hned bylo jasno, měli jsme štěstí! Běhulíci nespěchali, popobíhali v rozptýleném hejně po písečných dunách pryč. Střídali popoběhnutí se zastavením a rozhlédnutím, sem tam některý z nich zabořil svůj zahnutý zobák do písku a něco ulovil. Jako přelud fata morgána běhulíci zmizeli v poušti (obr. 1). Nakolik bylo toto setkání výjimečné dokládá fakt, že v celém parku by mělo být pouze okolo deseti běhulíků (Heath et al. 2000). Toto zimující hejnko mohlo klidně představovat více jak 2/3 zdejší populace.

96


Vanellus 9

Obr. 1. Ubíhající běhulíci v přírodním parku Corralejo, foto: Vojtěch Kubelka.

Obr. 2. Los Molinos, jediný stálý zdroj pitné vody v širokém okolí, foto: Vojtěch Kubelka.

97


Vanellus 9

Obr. 3. Barranco pod nádrží Los Molinos, stálý přísun vody láká pouštní druhy z širokého okolí, běhulíci se pohybovali na hraně barranca (v levé části obrázku), foto: Vojtěch Kubelka.

Obr. 4. Dospělý běhulík za poledního žáru doloval svým zahnutým zobákem hmyz z písku v kamenité poušti nedaleko nádrže Los Molinos, foto: Vojtěch Kubelka.

98


Vanellus 9

Obr. 5. Dospělý běhulík plavý (Cursorius cursor) v celé své kráse, foto: Paul van der Poel.

99


Napodruhé jsme měli štěstí na běhulíky v blízkosti nádrže de los Molinos ve střední části ostrova. Tato jediná zdejší vnitrozemská nádrž s vodou po celý rok přitahuje ptáky z širého okolí, například stepokury písečné (Pterocles orientalis), kteří sem létají pít. Ornitolog by tuto lokalitu při návštěvě ostrova rozhodně neměl vynechat (obr. 2). My jsme se tam dostali s párem milých nizozemských ornitologů (Paul a Loes van der Poel), kteří na ostrově dlouhodobě sledovali ťuhýky šedé. Běhulíci se zde živili v kamenité poušti na okraji strže – řečiště potoka (obr. 3). Těmto místům říkají Kanářané „barranco“ a mají je ve své oblibě zejména bramborníčci kanárští (Saxicola dacotiae). Svým zbarvením byli běhulíci naprosto nenápadní a za poledního slunce nerušeně hledali potravu. Vlnící se vzduch

Vanellus 9

dokresloval tuto jedinečnou pouštní scenérii (obr. 4). Po návratu do Čech mi Paul poslal perfektní fotku běhulíka (obr. 5), kterou pořídil z auta v severní části ostrova, kde já jsem měl naopak štěstí na dropa obojkového (Chlamydotis undulata). Doufám, že touhle dobou již „naši“ běhulíci inkubují svá vajíčka. Pouštní ekosystém je velmi křehký a stavba silnic i elektrického vedení stejně jako zvýšená intenzita rušení v hnízdní hrozbě jsou největšími hrozbami pouštních druhů na Fuerteventuře. Cílená ochrana a pozitivní trendy početnosti na ostrově Lanzarote (jen přes úzký průliv severně od Fuerteventury) však ukazují reálná řešení (Carrascal et al. 2008). Proto přeji běhulíkům na Fuerteventuře stejný osud.

LITERATURA BirdLife International 2004: Birds in Europe: Population Estimates, Trends and Conservation Status. BirdLife International (BirdLife Conservation Series No. 12), Cambridge, UK. Carrascal L. M., Palomino D., Seoane J. & Alonso C. L. 2008: Habitat use and population density of the houbara bustard Chlamydotis undulata in Fuerteventura (Canary Islands). African Journal of Ecology, 46, 291–302. Cramp S. (ed). 1983: Handbook of the Birds of Europe, the Middle East, and North Africa: The Birds of the Western Palearctic Volume III: Waders to Gulls. Oxford University Press, Oxford, UK. Delany S., Scott D., Dodman T. & Stroud D. (eds). 2009: An Atlas of Wader Populations in Africa and Western Eurasia. Wetlands International, Wageningen, The Netherlands. Heath M. F., Evans M. I., Hoccom D. G., Payne A. J. & Peet N. B. (eds). 2000: Important Bird Areas in Europe: Priority Sites for Conservation Volume 2: Southern Europe. BirdLife International (BirdLife Conservation Series No. 8), Cambridge, UK. Palomino D., Seoane J., Carrascal L. M. & Alonso C. L. 2008: Competing effects of topographic, lithological, vegetation structure and human impact in the habitat preferences of the Creamcoloured Courser. Journal of Arid Environments, 72, 401–410.

100


Vanellus 9

Pozorování jespáka klínoocasého (Calidris acuminata) na tropické tahové zastávce – Papui Nové Guinei Kryštof Chmel

V loňském roce jsem strávil šest měsíců na Papui Nové Guinei. Pracoval jsem zde na svém doktorandském projektu zaměřeném na ekologii lesního společenstva ptáků. To nenabízí úplně ideální podmínky pro pozorování bahňáků. Navíc jediný místní striktně lesní druh bahňáka, sluka tmavá (Scolopax saturata), se vyskytuje pouze v horských mlžných lesích a moje terénní práce probíhaly v nížinách.

Obr. 2. Nová Guinea s vyznačenou lokalitou, kde jsem pozoroval Nicméně přesto jsem se dostal jespáka klínoocasého (Calidris acuminata). na lokalitu, která byla pro bahňáky poměrně atraktivní. V období sucha fotografie a také mě zaujala jeho biologie a nám na základní stanici u města Madang migrační chování. Earth). v severovýchodní části ostrova docházela voda a Jespák klínoocasý hnízdí v tundře na proto aktivity jako praní prádla (z našich severním okraji Ruska zejména v oblasti mezi dešťových zdrojů vody) nepřipadaly v úvahu. deltami řek Lena a Kolyma (Lappo et al. 2012). Vydali jsme se k poměrně vzdálené řece nesoucí Reprodukční strategii má velmi podobnou jako název Gilagil (obr. 1), která k mé radosti ústila do jespák skvrnitý (Calidris melanotos). Samci moře velice blízko od místa, kde jsme zaparkovali nafukují při toku své prsní vaky, pomocí kterých naše auta. Pláž z černého vulkanického písku vyluzují drnčivé zvuky. Tento druh je polygamní a vytvořila bariéru a pouštěla řeku do moře pouze pouze samice pečuje o snůšku a svá mláďata (del v úzkém a rychle tekoucím pruhu, což mělo za Hoyo et al. 1996). Jespák klínoocasý je také velmi následek zvýšenou hladinu, díky čemuž se zde zajímavý svým migračním chováním. Na jih se nacházely i mělké laguny lákající bahňáky adultní jedinci vydávají již počátkem července k zastávce. Počty bahňáků zde byly spíše nízké, (samci v předstihu, protože se nestarají o ale v poměrně hezkém druhovém složení. Lokalitu mláďata). Převážně táhnou kontinentální cestou jsem po první návštěvě navštívil ještě podruhé o přes Rusko a Čínu k pobřeží Pacifiku odkud dále tři týdny později. V tomto krátkém příspěvku se pokračují přes Filipíny a Novou Guineu do zaměřím na jespáka klínoocasého, přestože nebyl Austrálie. Naproti tomu juvenilní jedinci zůstávají jediným druhem bahňáka, kterého jsem na této na hnízdišti přibližně o měsíc déle, cestou na jih lokalitě pozoroval (viz tab. 1). Podařilo se mi však kopírují pobřeží Pacifiku a vyhýbají se pořídit alespoň trochu kvalitní dokumentační vnitrozemské trase využívané adultními ptáky (Handel & Gill Jr 2010, Hayman et al. 1986). Část

101


juvenilních ptáků se však vydává na zdánlivě komplikovanější cestu do zimoviště. Nejdříve letí na americký kontinent na Aljašku, kde jsou pravidelně k zastižení od konce srpna do počátku října a poté se zřejmě vydávají na velmi dlouhou cestu přes Pacifik do Australásie (Handel & Gill Jr 2010). Podobně jako např. břehouši rudí (Limosa lapponica), kteří hnízdí v aljašské tundře a jak bylo dokázáno na satelitně označeném jedinci, dokáží uletět v kuse i přes 11 000 km (Gill et al. 2009). Aljašské pobřeží bude zřejmě velice hojné

Vanellus 9

na potravní zdroje, když se mladým ptákům vyplatí na začátku podzimního tahu cestovat nejdříve až 3 000 km na východ na Aljašku a poté velmi náročnou cestou pokračovat na zimoviště. Navíc je podivuhodné, že tuto cestu podnikají opravdu pouze mladí ptáci (Handel & Gill Jr 2010). Zajímalo by mě, odkud přiletěli mladí jedinci jespáka klínoocasého, které jsem 29. září na Nové Guinei pozoroval, jestli z Asie nebo z Aljašky.

Tab. 1. Druhy bahňáků pozorované na lokalitě Gilagil, Papua Nová Guinea. Druh – česky pisík obecný kameňáček pestrý jespák rudokrký vodouš říční kulík říční kulík větší koliha východní kameňáček pestrý jespák klínoocasý jespák písečný jespák rudokrký vodouš říční kulík říční kulík větší koliha malá kulík pacifický

Druh - latinsky Actitis hypoleuca Arenaria interpres Calidris ruficollis Heteroscelus brevipes Charadrius dubius Charadrius leuschenaultii Numenius madagascariensis Arenaria interpres Calidris acuminata Calidris alba Calidris ruficollis Heteroscelus brevipes Charadrius dubius Charadrius leuschenaultii Numenius phaeopus Pluvialis fulva

Datum 8-9-13 8-9-13 8-9-13 8-9-13 8-9-13 8-9-13 8-9-13 29-9-13 29-9-13 29-9-13 29-9-13 29-9-13 29-9-13 29-9-13 29-9-13 29-9-13

Počet 2 ex. 2 ex. 1 ex. 2 ex. 1 ex. 6 ex. 1 ex. 2 ex. 20 juv. 1 ex. 3 ex. 2 ex. 3 ex. 40 ex. 1 ex. 1 ex.

LITERATURA Gill R. E., Tibbitts T. L., Douglas D. C., Handel C. M., Mulcahy D. M., Gottschalck J. C., Warnock N., McCaffery B. J., Battley P. F. & Piersma T. 2009: Extreme endurance flights by landbirds crossing the Pacific Ocean: ecological corridor rather than barrier? Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences 276: 447–457. Handel C. M. & Gill Jr R. E. 2010: Wayward youth: trans-Beringian movement and differential southward migration by juvenile Sharp-tailed Sandpipers. Arctic 63(3): 273–288. Hayman P., Marchant J. & Prater T. 1986: Shorebirds: An identification guide to the waders of the world. Houghton Mifflin Company, Boston.

102


Vanellus 9

del Hoyo, J., Elliott, A. & Sargatal, J. (eds). 1996: Handbook of the Birds of the World. Vol. 3. Hoatzin to Auks. Lynx Edicions, Barcelona. Lappo E., Tomkovich P. & Syroechkovskiy E. 2012: Atlas of breeding waders in the Russian Arcic. Russian Academy of Sciences etc., Moscow.

Dva mladí jedinci jespáka klínoocasého s typickou výraznou světlou oční páskou, která kontrastuje s kaštanovým zbarvením hlavy (Calidris acuminata), foto: Kryštof Chmel.

Brodící se mladý jespák klínoocasý (Calidris acuminata), foto: Kryštof Chmel.

103


Vanellus 9

Dva mladí jedinci jespáka klínoocasého (Calidris acuminata), foto: Kryštof Chmel.

Pohled na lokalitu s dětskými „průvodci“ z přilehlé vesnice, foto: Kryštof Chmel.

104


Vanellus 9

Bahňáci v okolí Lisabonu Jakub Vlček

Druhou půli srpna 2013 jsem strávil v Lisabonu na konferenci Společnosti pro evoluční biologii (ESEB), bohužel v kvantu zajímavých příspěvků nebyl jediný o bahňácích. Zato okolí Lisabonu, které jsem navštívil, bylo pro pozorování bahňáků krajem zaslíbeným. Hlavní město Portugalska leží na břehu delty řeky Tajo, nejdelšího toku Iberského poloostrova, který se vlévá do Atlantského oceánu. Slapové jevy spolu s širokou deltou plnou výživných nánosů dělají tuto oblast magnetem pro táhnoucí i zimující bahňáky. Jedná se o největší deltu západní Evropy (320 km²), která je jako zimoviště a tahová zastávka vodních ptáků nejcennější v celém Portugalsku (IBAs, Birdlife International). Já jsem toto místo navštívil v období velkých přesunů bahňáků po Evropě a byl to zážitek, který mě motivoval k napsání tohoto článku. První, ale také nejzajímavější navštívená lokalita byla pláž táhnoucí se od vesnice Alcochete směrem po proudu řeky až do vesnice Samouco. Na jedné straně je mělká a bahnitá delta, jejíž odhalené dno nabízí své plody jak místním lovcům-sběračům, tak i ptactvu. A na druhé straně jsou jezírka a slaniska, která slouží ptákům jako útočiště při kulminaci přílivu. K této lokalitě se dá velice snadno dostat místní hromadnou dopravou z centra Lisabonu. Stačí metrem dojet na nádraží Oriente a odtud jste autobusem 431 za půl hodiny přímo ve vsi Alcochette. Při příjezdu jsem na této lokalitě zastihl zrovna kulminaci odlivu, takže většina ptáků byla daleko a v dosahu dalekohledu byla pouze malá hejnka jespáků malých (Calidris minuta), jespáků písečných (Calidris alba) a kameňáčků pestrých

(Arenaria interpres), která si hledala potravu na písčito-bahnitém dně. Avšak s postupem přílivu se zaplavovala úživná bahna této ohromné delty a bahňáků v dosahu začalo přibývat. Přilétlo hejno 8 dospělých jespáků obecných (Calidris alpina) ještě ve svatebním šatu, kteří teprve nedávno zřejmě vyvedli mladé kdesi v tundře. A doprovod jim dělaly desítky kulíků písečných (Charadrius hiaticula) a jeden jespák křivozobý (Calidris ferruginea). Přijíždějící lovci slávek a ústřic pak vyplašili dvě kolihy malé (Numenius phaeopus), které následně sedly na pláž do mé blízkosti. Předchozí počty však zůstávají zanedbatelné při porovnání s následujícím děním nad pláží u Alcochette. Po zaplavení vzdálených ploch uprostřed delty se zvedla veliká hejna ptáků, která postupně přetahovala přes pláž do oblasti jezírek a slanisek na druhé straně. Za půl hodiny jsem napočítal přibližně 15 tisíc přeletujících bahňáků. Břehouši tvořili 40 % (z toho Limosa lapponica 80 %, Limosa limosa 20 %), 30 % kulíci bledí (Pluvialis squatarola), zbytek jespáci rezaví (Calidris canutus) a kolihy malé. Drobnější bahňáci se mi mezi břehouši a kolihami ztráceli a jejich odhad jsem nebyl schopen ani přibližně určit. Nad oplocenou plochou mělkých jezírek „Salinas do Samouco“ se statutem rezervace se ptáci občas zvedli a přeletěli na jiné místo, což by samo o sobě nebylo tak nezvyklé. Ale jak jsem posléze vypátral, důvodem jejich neklidu byl mladík, který chodil po hrázích a ptáky záměrně plašil. Tisícová hejna jespáků, kulíků a břehoušů přeletovala z jednoho jezírka na druhé, jak po nich mladík házel kamením nebo tleskal. Bohužel se mi dost dobře nepodařilo vypátrat důvod mladíkova počínání. Jelikož se neozývala střelba, nejednalo se o naháněče lovců.

105


V polovypuštěných slaných jezírkách také nebyly ryby, kterým by ptáci mohli uškodit. Velice nejisté vodítko mi poskytlo až auto, které popojíždělo po hrázích a ve kterém jsem krátce zahlédl nějaké „foto-lovce". Že snad chlapec naháněl ptáky fotografům, byl můj poslední verdikt nad touto nepochopitelnou snahou. Co ho opravdu motivovalo, mi však asi navždy zůstane záhadou. Mírně znechucený místní ochrannou zónou, ve které by ptáci měli hledat klid, ale nacházejí stres, jsem došel k větším nádržím, ke kterým se plašící mladík nedostal. A zde se kromě kolih malých, kameňáčků pestrých a pisil čáponohých (Himantopus himantopus) usazených na ostrůvcích s vegetací procházeli také plameňáci růžoví (Phoenicopterus ruber), zanoření až po břicho ve vodě. Na lokalitě jsem zůstal až do stmívání a pozoroval jsem postupující odliv, a s tím spojený zpětný rozlet bahňáků po deltě. Další navštívenou lokalitou bylo Atlantické pobřeží jižně od Lisabonu. Zde však biotopu pláže dominoval pouze jeden druh bahňáka a to jespák písečný. Kolem pískovcových skal také neustále proletovali rackové žlutonozí (Larus fuscus) a v dáli na oceánu jsem zahlédl lovit tereje velké (Sula basana). Mimochodem pláže Atlantského oceánu jsou velice chladným a větrným místem, voda má kolem 14–16 °C, a vítr dokáže bez problému převrhnout lehčí stativ.

Vanellus 9

Poslední navštívenou lokalitou byl poloostrov Troia, který leží jižně od Lisabonu v ústí řeky Sado. Jedná se o 15 km dlouhou písečnou kosu, která vybíhá doprostřed nálevkovité delty. Po předchozí zkušenosti od Alchocette jsem zde očekával velké počty bahňáků a široký pruh odlivem odhaleného dna. Realita byla však jiná. Po obou stranách borovicemi zalesněné písečné kosy se dno svažovalo příliš prudce na to, aby se zde vyskytovaly vhodné potravní podmínky pro bahňáky v takové míře jako v jižní části delty Taja. Přesto jsem i zde zastihl zajímavé druhy. Mimo již nakoukané kulíky bledé ve svatebním šatu a kolihy malé jsem objevil dva ústřičníky velké (Haematopus haematopus) ve společnosti „velkých racků“ a vodoušů rudonohých (Tringa totanus). Po pláži obrácené k oceánu znova pobíhali kulíci píseční a když jsem se pak pustil do středu kosy, která je široká v průměru 1,5 km, objevil jsem na nízkých borovicích také chocholouše vavřínové (Galerida theklae). Závěrem bych tedy chtěl doporučit všem cestovatelům, kteří se dostanou do Lisabonu, aby určitě navštívili lokalitu u vsi Alcochette, kde v určitém ročním období nalezne ornitologbahňákář ideální podmínky pro pozorování velkého počtu jedinců i druhů ptáků z řádu dlouhokřídlých (Charadriiformes). Na podporu tohoto tvrzení přikládám video bahňáků natočených na mých toulkách kolem Lisabonu: http://www.youtube.com/watch?v=cvVyI_4UkUc.

Pohled na pláž táhnoucí se od vesnice Alcochete směrem po proudu řeky Tajo. V dáli je vidět most Vasco da Gama a vpravo na obzoru je Lisabon, foto: Jakub Vlček.

106


Vanellus 9

Přeletující hejna bahňáků nad slaniskem Samouco. V pozadí znovu most Vasco da Gama, foto: Jakub Vlček.

Jespáci píseční (Calidris alba) na atlantickém pobřeží, foto: Jakub Vlček.

107


Vanellus 9

Ulcinjská Solana – ohrožený balkánský ráj Vojtěch Brlík

Ulcinjská Solana se nachází na jihovýchodním pobřeží Jaderského moře poblíž albánských hranic a jednoho ze tří velkých měst Černé Hory – Ulcinj. Černá Hora je nesmírně různorodá země, na ploše o něco málo menší než je Morava najdete písečné pláže, náhorní plošiny a vysokohorské smrčiny. Zároveň se zde můžete v dubnu setkat s dvoumetrovými závějemi a zároveň o několik desítek kilometrů západně s přívětivým mořským vánkem. Solana je rozsáhlý systém bazénů a lagun vzniklých ze Zoganjského jezera (Ptačího jezera), které bylo přirozeně vytvořeno oddělením od moře písečnou kosou (Velika Plaža – nejnavštěvovanější černohorské turistické centrum) a deltou řeky Bojany. Salina vznikla za účelem evaporace mořské soli z mořské vody. Z celého pobřeží Jaderského moře záměru vybudování evaporačního systému vyhovovala pouze tato lokalita. Rozloha celého komplexu tvořeného lagunami, jezery, kanály, hrázemi a továrnou je 16,4 km² s nadmořskou výškou

dosahující max. 5 m n. m. Od vzniku saliny v roce 1920 se však mnohé změnilo. Naše skupina (Martin Sládeček, Eva Kolářová, Tomáš Peterka a Petr Chajma) navštívila lokalitu mezi 13. a 15. březnem, po předchozí návštěvě Skadarského jezera a severní Černé Hory (10.–13. března), a to za jediným účelem – monitoring jarní migrace bahňáků přes tuto jedinečnou balkánskou tahovou zastávku. Lokalita se stala přírodním parkem a součástí Ramsarské úmluvy především za účelem ochrany tahové zastávky pro mnoho celosvětově ohrožených vodních ptáků, z toho více než 3 % celosvětového odhadu populace břehouše černoocasého (Limosa limosa), pelikána kadeřavého (Pelecanus cristatus) a vodouše tmavého (Tringa erythropus). Dále hraje přírodní park roli při ochraně jedinečných halofytických a ruderálních pravidelně zaplavovaných stanovišť, která jsou hnízdištěm řady ohrožených ptáků (tab. 1). Jedinečnost systému má na svědomí důmyslný systém bazénů, jehož hloubka se pohybuje od 10 do 100 cm a salinita od 0,1 do 240 g NaCl/litr.

Tab. 1: Přehled hnízdících bahňáků s odhadem početnosti (EuroNatur 2006, nepublikovaná data). Druh - česky dytík úhorní kulík mořský kulík říční ouhorlík stepní pisila čáponohá rybák malý tenkozobec opačný ústřičník velký vodouš rudonohý

Druh - latinsky Burhinus oedicnemus Charadrius alexandrinus Charadrius dubius Glareola pranticola Himantopus himantopus Sterna albifrons Recurvirostra avosetta Haematopus ostralegus Tringa totanus

Početnost 6–16 párů 30–40 párů 1–3 páry 80–90 párů 80–130 párů 100–150 párů 0–3 páry 1–3 páry 4–60 párů

108


Celkem se nám podařilo během pobytu na lokalitě zaznamenat na jarním tahu několik tisíc jedinců bahňáků 20 druhů (tab. 2). Průměrné hodnoty zaznamenaných ptáků se na jarním tahu pohybují kolem 20 tisíc jedinců a na podzim kolem 10 tisíc jedinců (EuroNatur 2006, nepublikovaná data). Za relativně stabilní počty ptáků je třeba poděkovat velmi úzké skupině černohorských ornitologů CZIP v čele s Mihailem Jovicevicem, bez jehož nesmírně aktivní a nebezpečné práce při ochraně saliny před nelegálními lovci, by stavy protahujících ptáků

Vanellus 9

rapidně poklesly tak jako v okolních zemích. Závažnějším problémem se však v roce 2005 stalo převedení celého komplexu do soukromého vlastnictví, díky čemuž začalo hospodaření zanikat. V dnešní době se komplex udržuje v minimálním stavu produkce soli a všechny podmínky vedou k zániku funkčnosti systému, která je pro hnízdění většiny ptáků nezbytná. Sílící tlak ze strany developerů na uzavření saliny a využití plochy k výstavbě rekreačních středisek by měl být pro evropské ornitology a ochránce přírody alarmující.

Tab. 2: Přehled námi zjištěných druhů bahňáků a jejich zaznamenaná početnost. Druh - česky bekasina otavní břehouš černoocasý čejka chocholatá jespák bojovný jespák obecný jespák písečný jespák šedý kameňáček pestrý koliha malá koliha velká kulík bledý kulík mořský kulík písečný kulík říční tenkozobec opačný vodouš bahenní vodouš kropenatý vodouš šedý vodouš tmavý vodouš rudonohý

Druh - latinsky Gallinago gallinago Limosa limosa Vanellus vanellus Philomachus pugnax Calidris alpina Calidris alba Calidris temminckii Arenaria interpres Numenius phaeopus Numenius arquata Pluvialis squatarola Charadrius alexandrius Charadrius hiaticula Charadrius dubius Recurvirostra avosetta Tringa glareola Tringa ochropus Tringa nebularia Tringa erythropus Tringa totanus

Zjištěný počet 56 ex. 220 ex. 1 ex. 1205 ex. 4310 ex. 6 ex. 2 ex. 1 ex. 7 ex. 3 ex. 52 ex. 21 ex. 2 ex. 222 ex. 3 ex. 3 ex. 23 ex. 32 ex. 140 ex. 1339 ex.

109


Vanellus 9

Halofytická stanoviště, hnízdiště pisil čáponohých, foto: Petr Chajma.

Krystalizační nádrže, hnízdiště kulíků mořských, foto: Tomáš Peterka.

110


Vanellus 9

Osudné šlápnutí vedle Pavel Ondra

Příchod na svět je pro většinu živých tvorů často velmi složitý a čerstvě vylíhnutá nebo narozená mláďata musí čelit mnoha nebezpečím, na která nejsou připravena ani vybavena. Nejinak tomu je i v ptačí říši, kde vypadnutí mláděte z hnízda znamená ve většině případů jistou smrt. U bahňáků, kteří hnízdí převážně na zemi, není situace v tomto směru tak dramatická a většině mláďat se podaří brzy vrátit zpět pod křídla svých rodičů. Tím spíš, že je příroda vybavila velkou dávkou samostatnosti již záhy po vylíhnutí. Pro ptáky hnízdící na zemi je největším nebezpečím predace dravými druhy savců, ptáků i plazů a pro mláďata je schopnost dobrého pohybu často otázkou života a smrti. Spolu s ochranným zbarvením a strnulou nehybností v případě akutního nebezpečí signalizovaného rodiči je schopnost rychlého pohybu co nejdříve po

vylíhnutí nejdůležitější výbavou pro úspěšné přežití.

Hnízdo si zde pisily vytvořily hlavně z rákosových stébel na mělčince dosahující až k vodní hladině. Na obrázku výše je to téměř nepostřehnutelná hnědá hromádka uprostřed vlevo. Množství vody všude kolem jim zcela

evidentně vůbec nevadilo, jejich instinkty předpokládají spíše pokles hladiny, který je pro přírodu v tomto období typičtější, než její zvyšování.

Pisily čáponohé (Himantopus himantopus) nejsou v tomto směru výjimkou a jejich rodičovská péče je omezena na dodávku tepla při inkubaci včetně nepříliš dlouhé doby po vylíhnutí a pak už jen na velmi pečlivé hlídání až do doby, kdy jsou mláďata schopna samostatného letu. Krmení mláďat od samého začátku nepatří k jejich „rodičovským povinnostem“, mláďata se o sebe musí umět postarat sama. Specifickým pro tento druh je hnízdění v těsné blízkosti vodních ploch nebo přímo v mokřadech těsně nad hladinou na sebemenších vyvýšeninách či vyčnívajících porostech. Nejinak tomu bylo v případě pisil, jejichž hnízdění jsem pozoroval v roce 2013 na malé lokalitě v okrese Znojmo.

111


Vanellus 9

Při bližším pohledu na hnízdící pisily však zjistíme, že jde o malou vyvýšeninu nepatrně vyčnívající z okolní vodní hladiny. Snímek je z 15. května a sezení samečka na hnízdě svědčí o tom, že jsou již s největší pravděpodobností snesena první, ne-li již všechna vejce.

Na dalším obrázku z 26. května je kromě výrazného zlepšení světelných podmínek vidět i znatelný pokles vodní hladiny a snůška vajec, na kterou zasedá samička.

Jakkoliv se zdá být hnízdění na zemi z hlediska vypadnutí mláďat bezpečné, nemusí tomu tak být vždy. Při pozorování líhnutí prvních mláďat jsem byl bohužel svědkem toho, jak se

první vyklubané mládě již nedokázalo dostat zpět do hnízda a uvízlo v pasti, kterou mu, v tomto případě velmi krutá příroda přichystala. Na následujícím obrázku je na pisily mimořádně

112


Vanellus 9

pečlivě upravené hnízdo s plnou snůškou obložené úlomky rákosových stébel. Kolem hnízda je zřetelně vidět několik hlubších proláklin, z nichž ta vlevo se stala smrtonosnou pastí – jamka, která

spolu s nepříznivými okolnostmi připravila o život první vylíhnuté mládě. Záběr je pořízen z jiného úhlu a menší vzdálenosti v době, kdy byly obě dospělé pisily „na výletě“.

Vlastní líhnutí začínalo 4. června krátce po 18. hodině, kdy bylo možno při výměně partnerů pozorovat pohyb hlavičky z prvního klubaného vejce. Líhnutí trvalo jen několik minut a pisilí kuřátko se ukázalo na vlastních nožičkách. Tentýž večer, ještě před 20. hodinou se vylíhlo i druhé mládě, zatímco zbývající dvě si dávala na čas. V době líhnutí a následně celý večer a noc bylo velmi špatné počasí a fotografie pořizované ze značné vzdálenosti jsou téměř nepublikovatelné, což mi vadilo ze všeho nejméně. Horší bylo, že první vyklubané mládě uklouzlo velmi nešťastně po rákosových stéblech do poměrně hluboké

jamky, ze které se mu již nepodařilo dostat zpět do hnízda. Je docela možné, že bylo za něčím i zaklíněné. Na to, aby obešlo hnízdo a vrátilo se z druhé strany, však bylo ještě příliš malé, svou roli sehrál i chlad a soumrak. Jeho „komunikaci“ se sedícím samečkem zachycují následující 4 fotografie. Přál jsem si mít na chvíli prodlužovací ruku filmové Saxány, abych mohl mláděti pomoci zpět do hnízda, protože dospělí bahňáci to zpravidla nedokážou. Mé obavy byly o to větší, že bylo velmi chladné počasí (teplota 15 °C), dále se ochlazovalo a navíc se schylovalo k dešti.

113


Za dobu strávenou bez rodičovského tepla muselo být mládě hodně prochlazené, a když pak

Vanellus 9

položilo hlavičku, a začalo usínat, věděl jsem, že svůj boj o přežití už asi nevyhraje.

114


Vanellus 9

Poslední pohyb jeho hlavičky jsem zahlédl při střídání partnerů na hnízdě ve 20:43 h, těsně před úplným soumrakem, ve 21:15 se spustil déšť. Přitom, jak je vidět na následujících obrázcích, stačilo tak málo. Vypadnutí z hnízda hrozilo i druhému mláděti, které se dostalo až příliš

k levému okraji hnízda, matka ho však při obracení vajec docela nevybíravým způsobem ukázkovou prací zobákem vrátila doprostřed hnízda, až při tom udělalo kotrmelec. Usínající vypadnuté mládě je vidět bez pohybu na pravé straně vedle hnízda.

Nicméně další inkubace a odchov už probíhal za zlepšeného počasí při teplotách nad 20 °C bez komplikací a jeho výsledkem byla tři živá a čiperná mláďata. Třetí vejce se vylíhlo 5. června mezi 11. a 19. h v době mé nepřítomnosti na lokalitě, stejně jako čtvrté vejce, které se vylíhlo v noci z 5. na 6. června a po mém příjezdu v 8:20

už všechna tři živá mláďata střídala rodičovské teplo s vycházkami v těsné blízkosti hnízda. Na dalších snímcích jsou všechna tři živá mláďata ve strnulém postoji při vyhlášení bojové pohotovosti. První z nich se krčí u hnízda hned za mrtvolkou prvního vylíhnutého mláděte, kterému nebylo dopřáno přežít.

115


Omlouvám se za nedostatečnou kvalitu dokumentačních fotografií pořízených za velmi špatných světelných podmínek na značnou

Vanellus 9

vzdálenost. Prioritou však bylo nenarušit průběh hnízdění (autorem všech fotografií v tomto článku je Pavel Ondra).

116

Vanellus 9 Vanellus 9

Recommend Documents