UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky Katedra žurnalistiky

Bakalářská práce

2015

Matouš Hartman

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a žurnalistiky Katedra žurnalistiky

Matouš Hartman

Jak se Respekt a Týden dívaly na severoafrické diktátory před revolucemi arabského jara a po nich Bakalářská práce

Praha 2015

Autor práce: Matouš Hartman Vedoucí práce: PhDr. Alice Němcová Tejkalová, Ph.D. Rok obhajoby: 2015

Bibliografický záznam HARTMAN, Matouš. Jak se česká média (konkrétně Respekt a Týden) dívala na severoafrické diktátory před revolucemi arabského jara a po nich. Praha, 2015. 43 s. Bakalářská práce (Bc.) Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a žurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Alice Němcová Tejkalová, PhD

Abstrakt Bakalářská práce se zaměřuje na tři severoafrické diktátory, které v roce 2011 svrhly revoluce tzv. arabského jara. Jedná se o Zína Abidína bin Alího v Tunisku, Husního Mubaraka v Egyptě a Muamara Kaddáfího v Libyi. V Tunisku revoluce začala, v Egyptě odstranila prozápadního vládce a ukončila tak stabilitu, kterou Mubarak garantoval svými vztahy se Západem a Izraelem. V Libyi zase revoluce vedly k válce. Práce porovnává způsob, jakým o těchto diktátorech psaly dva české týdeníky, Respekt a Týden. Oproti předrevolučnímu období (roky 2007 až začátek 2011) došlo ke zvýšení počtu textů věnujících se osobám diktátorů a částečně ke změně rétoriky vůči despotům. Nelze ale ponechat bez povšimnutí skepsi, která se objevovala vůči nastupujícím revolučním elitám. Rok 2011 znamenal jasný převrat a pro jednoho z diktátorů i smrt. Diktátoři byli v médiích prezentováni jako garanti stability regionu, Kaddáfí pak zvláště v Týdnu získal stereotyp téměř kabaretního autokrata. Změnila se i témata spojená s diktátory. Z afér a politických událostí redaktoři se začátkem roku 2011 přešli k textům o revolučním dění. Na některých místech se objevila i nostalgie po bývalých režimech a skepse vůči novým elitám.

Abstract This bachelor thesis focuses on three North African dictators who were overthrown in revolution of so called Arab Spring in 2011. These dictators are Zine El Abidine Ben Ali, Tunisia; Hosni Mubarak, Egypt, and Muammar Gaddafí, Libya. These three dictators were chosen because of their importance in the Arab Spring movement. In Ben Ali´s ruled Tunisia the revolution started, Libya went through a civil war that ended with Gaddafi's death giving chance to the people to change the regime. Egypt is considered to be politically the most important Arab country and during Mubarak's rule it used to be a stable state. The revolution disclaimed this hypothesis. The thesis aims at comparing the way that two Czech weekly magazines Respekt and Týden wrote about the dictators. If we compare the pre-revoltuion era (from 2007 until early 2011) and the revolution year 2011, we can see the increase in the number of the texts published and that the way of speaking about the dictators has partically changed. We cannot leave without notice the scepticism which the magazines expressed to the upcoming elites after the falls of the dictators. The year 2011 witnessed the change and in case of Gaddafi, also the dictator's death. The dictators were presented by media as

the guarantors of the stability in the region. Then in the magazine Týden particularly, Gaddafi acquired a stereotype of a nearly vaudevillian autocrat. The topics which were associated with the dictators also changed. At the beginning of 2011, the journalists moved from the political affairs to the texts relating to the revolutionary events. At some places, the nostalgia after the former regimes appeared, followed by the scepticism towards the new elite.

Klíčová slova bin Alí, Kaddáfí, Mubarak, revoluce, arabské jaro, severní Afrika, Tunisko, Libye, Egypt, Týden, Respekt

Keywords Ben Ali, Gaddafi, Mubarak, revolution, Arab Spring, Northern Africa, Tunisia, Libya, Egypt, Týden, Respekt Rozsah práce: 78 449 znaků s mezerami

Prohlášení 1. Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval samostatně a použil jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, že práce nebyla využita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.

V Praze dne 12. 5. 2015

Matouš Hartman

Poděkování Chtěl bych poděkovat vedoucí své práce PhDr. Alici Němcové Tejkalové, Ph.D., za čas, který věnovala četbě jednotlivých pasáží práce, a za její připomínky, které mě dovedly až k finální podobě textu.

Institut komunikačních studií a žurnalistiky FSV UK Teze BAKALÁŘSKÉ diplomové práce TUTO ČÁST VYPLŇUJE STUDENT/KA: Příjmení a jméno diplomantky/diplomanta: Razítko podatelny: Hartman Matouš Imatrikulační ročník diplomantky/diplomanta: 2011/2012 E-mail diplomantky/diplomanta: [email protected] Studijní obor/forma studia: Žurnalistika/denní Předpokládaný název práce v češtině: Jak se česká média dívala na severoafrické diktátory před revolucemi arabského jara a po nich Předpokládaný název práce v angličtině: The Way Czech Media Interpreted Northafrican Dictators Before and After the Revolutions of the Arab Spring Předpokládaný termín dokončení (semestr, akademický rok – vzor: ZS 2012/2013): (diplomovou práci je možné odevzdat nejdříve po dvou semestrech od schválení tezí) LS 2013/2014

Základní charakteristika tématu a předpokládaný cíl práce (max. 1000 znaků): Bakalářská práce se bude zabývat postoji českých médií vůči severoafrickým diktátorům, jejichž režimy skončily během revolucí arabského jara. Text se bude soustředit na libyjského vládce Kaddáfího, egyptského Mubáraka a tuniského bin Alího. Práce si klade za cíl zjistit, jak se postoj českých časopisů, konkrétně Respektu a Týdne, vyvíjel a zda docházelo k podpoře autoritářských režimů v kontrastu s pozdějším odsouzením, případně kolik prostoru periodika diktátorům a s nimi spojeným událostem dávala prostoru. Předpokládaná struktura práce (rozdělení do jednotlivých kapitol a podkapitol se stručnou charakteristikou jejich obsahu): 1. Úvod do problematiky Příčiny, důsledky, průběh revolucí v Tunisku, Libyi, Egyptě v kontextu regionu arabských států. Seznámení se sledovanými týdeníky. 2. Teoretická východiska práce 2.1 Mediální reprezentace a stereotypizace Prezentování diktátorů v českém tisku a uplatňování stereotypů na otázky spojené s jejich vládou (arabská společnost, diktátor jako stereotyp,...) 2.2 Zpravodajské hodnoty 3. Metodologie - představení kvalitativní obsahové analýzy a výzkumného vzorku 4. Pohled Respektu a Týdne na diktátory před arabským jarem Jak Respekt a Týden vnímaly diktátory mezi lety 2007 až 2011, kdy spory mezi západním světem a severoafrickými státy nebyly nijak výrazné a Evropa víceméně tolerovala sociální a politickou situaci v regionu. 4.1 Libye 4.2 Egypt 4.3 Tunisko 5. Pohled Respektu a Týdne na diktátory během arabského jara a po něm Jak Respekt a Týden vnímaly diktátory od začátku nepokojů v Libyi, Egyptě, Tunisku až do svržení vládnoucích režimů a do doby raného formování nových vlád (konkrétně do konce roku 2011). 5.1 Muammar Kaddáfí 5.2 Husní Mubárak 5.3 Zín Abidín bin Alí

6. Jak se vyvíjel pohled Respektu a Týdne na diktátory V čem se změnil pohled týdeníků na diktátory, jaké byly hlavní změny. 7. Závěr 8. Summary Vymezení zpracovávaného materiálu (např. konkrétní titul periodika a období jeho analýzy): Respekt: Leden 2007 – prosinec 2011 Týden: Leden 2007 – prosinec 2011 Postup (technika) při zpracování materiálu: Kvalitativní analýza Základní literatura (nejméně 5 nejdůležitějších titulů k tématu a způsobu jeho zpracování; u všech titulů je nutné uvést stručnou anotaci na 2-5 řádků): BAREŠ L., GOMBÁR E., VESELÝ R. Dějiny Egypta, Vyd. 1., Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 832 str. ISBN 978-80-7106-971-3 Dějiny Egypta od starověku po současnost. Hlavní pozornost by se při tvorbě bakalářské práce soustředila na kapitoly věnované dvacátému století, konkrétně vládě Husního Mubáraka. BRIGHTON, Paul a Dennis FOY. News values. 1st publ. Los Angeles ; London ; New Delhi ; Singapore: Sage Publications, 2007, viii, 205 s. ISBN 978-1-4129-4600-1. Kniha analyzuje stav současných médií a jejich vývoj, faktory, které média utvářejí, ať už tištěná nebo elektronická. Autoři se zaobírají tím, jak se mění informace v rámci různých typů médií, jaké požadavky zprávu modifikují, jak redaktoři a editoři zajišťují, aby byl text čtivý. HALL, Stuart. Representation: cultural representation and signifying practices. Repr. London: Open University Press, 2003, 400 s. ISBN 0-7619-5432-5. Kniha řeší prezentaci jevů, které určují třeba národní identitu a kulturu skrze vizuální umění, masová média nebo film. Co hraje roli v utváření společnosti a co společnost reprezentuje nejen v oblasti umělecké nebo mediální, ale i z pohledu vytváření stereotypů. HESS, Steve. From the Arab Spring to the Chinese Winter: The institutional sources of authoritarian vulnerability and resilience in Egypt, Tunisia, and China, SAGE, International Political Science Review, 2013, 34., str: 254 – 272 Text se zabývá křehkostí dlouhovládnoucích režimů v Severní Africe a spojuje je s režimem jedné strany v Číně. Článek identifikuje příčiny, které vedly k bouřlivým změnám režimů na severu Afriky. LINDOF, Thomas R., Qualitative Communication Research Methods, Vyd. 3. Thousand Oaks, SAGE, 2011, 377 s. ISBN 978-1-4129-7473-8 Publikace zabývající se metodou kvalitativní analýzy představuje čtenáři všechny kroky spojené s touto výzkumnou metodou. Kniha řeší teorie i metody kvalitativní analýzy a nabízí vhled do možné budoucnosti tohoto postupu při práci. ROACH, Colleen. Communication and culture in war and peace. Newbury Park , London , New Delhi: SAGE Publications, 1993, xxv, 274 s. ISBN 0-8039-5063-2. Kniha se zaměřuje na změny v komunikaci v době míru a války. Řeší roli masových médií a kultury a shromažďuje různé pohledy na situaci a kombinuje je s otázkami jazyka nebo genderu. Zabývá se mezinárodní a nadnárodní kontrolou nad způsobem komunikace ROBERTSON, Alexa. Connecting in Crisis: “Old” and “New” Media and the Arab Spring, SAGE, The International Journal of Press/Politics, 22. 4. 2013 Text se soustředí na propojení „starých“ a „nových“ médií během revolucí arabského jara, kdy tradiční

média využívala příspěvků uživatelů Twitteru pro „očité svědectví“ z místa dění. Článek se zaobírá následujícími anglofonními médii: Al Jazeera English, Russia Today, CNN International, and British Broadcasting Corporation World (BBCW) News. RODGERS, James. The air raids that never were and the war that nobody won: Government propaganda in conflict reporting and how journalists should respond to it, SAGE, Global Media and Communication, 9., 2013 Text se zabývá riziky ovlivňování médií ze strany vlády během napjatých situací při vojenské intervenci ze vzduchu. Článek se soustředí na rusko-guzínský konflikt a na letecký zásah proti libyjskému diktátoru Muammaru Kaddáfímu. Diplomové práce k tématu (seznam bakalářských, magisterských a doktorských prací, které byly k tématu obhájeny na UK, případně dalších oborově blízkých fakultách či vysokých školách za posledních pět let) FIHAILI, Ahmed. Vliv a role sociálních médií na Arabské jaro: Egyptské jaro – případová studie. Zlín, 2013. Diplomová práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. Fakulta multimediálních komunikací KYZIVÁT, Jan. Arabské jaro 2011 - změny režimů. Případová studie Tunisko, Egypt, Sýrie. Praha, 2011. Diplomová práce. Vysoká škola ekonomická. Mezinárodní ekonomické vztahy / mezinárodní politika a diplomacie TAMCHYNOVÁ, Kristýna. Arabské jaro v Tuniské republice. Praha, 2011. Bakalářská práce. Vysoká škole ekonomická. Mezinárodní ekonomické vztahy / Mezinárodní studia – diplomacie ZÁVODNÁ, Michaela. Mediální obraz libyjského konfliktu ve zpravodajství Čt, AJE a CNN: komparativní obsahová analýza. Brno, 2012. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Fakulta sociálních studií Datum / Podpis studenta/ky      

………………………

TUTO ČÁST VYPLŇUJE PEDAGOG/PEDAGOŽKA: Doporučení k tématu, struktuře a technice zpracování materiálu:       Případné doporučení dalších titulů literatury předepsané ke zpracování tématu:       Potvrzuji, že výše uvedené teze jsem s jejich autorem/kou konzultoval(a) a že téma odpovídá mému oborovému zaměření a oblasti odborné práce, kterou na FSV UK vykonávám. Souhlasím s tím, že budu vedoucí(m) této práce.       Příjmení a jméno pedagožky/pedagoga

……………………… Datum / Podpis pedagožky/pedagoga

TEZE JE NUTNO ODEVZDAT VYTIŠTĚNÉ, PODEPSANÉ A VE DVOU VYHOTOVENÍCH DO TERMÍNU UVEDENÉHO V HARMONOGRAMU PŘÍSLUŠNÉHO AKADEMICKÉHO ROKU, A TO PROSTŘEDNICTVÍM PODATELNY FSV UK. PŘIJATÉ TEZE JE NUTNÉ SI VYZVEDNOUT V SEKRETARIÁTU PŘÍSLUŠNÉ KATEDRY A NECHAT VEVÁZAT DO OBOU VÝTISKU DIPLOMOVÉ PRÁCE.

TEZE SCHVALUJE NA IKSŽ VEDOUCÍ PŘÍSLUŠNÉ KATEDRY.

1

Obsah ÚVOD...............................................................................................................................2 1.

ÚVOD DO PROBLEMATIKY..............................................................................2 1.1 1.2

Společensko-historickýkontext.......................................................................2 Analyzované týdeníky....................................................................................6

2.

Teoretická východiska práce.................................................................................. 6 2.1 Mediální reprezentace a stereotypizace.........................................................7 2.2 Zpravodajské hodnoty.................................................................. .................9

3.

Medologická kapitola....................................................................... .....................11

4.

Pohled Respektu a Týdne na severoafrické diktátory před arabským jarem. 13 4.1 Bin Alí, Tunisko..........................................................................................13 4.2 Mubarak, Egypt...........................................................................................15 4.3 Kaddáfí, Libye.............................................................................................17

5.

Pohled Respektu a Týdne na severoafrické diktátory během arabského jara a po něm.....................................................................................................................21 5.1 Bin Alí, Tunisko...........................................................................................22 5.2 Mubarak, Egypt............................................................................................23 5.3 Kaddáfí, Libye..............................................................................................26

6.

Jak se vyvíjel pohled Respektu a Týdne na diktátory........................................32 6.1 Největší zájem budil Kaddáfí......................................................................32 6.2 Stereotypy a zpravodajské hodnoty.............................................................34

ZÁVĚR...........................................................................................................................36 SUMMARY....................................................................................................................37 POUŽITÁ LITERATURA...........................................................................................38 SEZNAM PŘÍLOH.......................................................................................................42 PŘÍLOHY......................................................................................................................42

2

Úvod Tato bakalářská práce se zabývá tím, jak české týdeníky Respekt a Týden informovaly o severoafrických diktátorech, bin Alím, Mubarakovi a Kaddáfím. První kapitola se věnuje historickým a společenským reáliím Tuniska, Egypta a Libye. V kapitolách zabývajících se metodologií autor přibližuje způsob, jakým zkoumal texty z médií, a naznačuje, na co se soustředí v části analytické. Samotná analytická část pak rozebírá, jak média psala o diktátorech v době před revolucemi a po nich. Tuto část završuje srovnání předrevolučního a (po)revolučního období. Oproti tezi bylo změněno uspořádání kapitol v analytické části, kdy se během psaní textu ukázalo vhodnější poskládat jednotlivé kapitoly podle vývoje revolučních událostí – tedy od Tuniska přes Egypt po Libyi. Nikoli tedy podle zájmu, jaký média projevovala – nejvíce se psalo o Kaddáfím, následoval Mubarak a pak bin Alí. Až po odevzdání teze vyšla kniha, která se komplexně věnuje arabskému jaru: Arabské revoluce. Demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady (Academia, 2013). O jejím plánovaném vydání autor práce věděl, nicméně nemohl ještě nevydanou knihu do teze uvést. Z toho důvodu bylo upuštěno od některých publikací citovaných v tezi, protože se objevil nový, komplexnější zdroj zaměřený přímo na téma práce.

1. Úvod do problematiky 1.1 Společensko-historický kontext Když se 17. prosince 2010 upálil v tuniském městě Sídí Bú Zíd šestadvacetiletý Muhamad Buazízí, protože se dostal do konfliktu s policií kvůli tomu, že na ulici prodával zeleninu, jednalo se o vyvrcholení problémů, se kterými se země severní Afriky potýkaly už mnoho let. Revoluce v Tunisku začala bojem za reformy, později se přelila v konflikt, který postihl celý sever kontinentu a dostal se i za Sinaj, kde největší odezvu získal v Sýrii, která se začala topit v občanské válce. Následující kapitola si klade za cíl představit společenskou situaci v Egyptě, Libyi a Tunisku, která byla hlavním důvodem k tomu, aby se v těchto zemích daly revoluční síly do pohybu. Stejně tak nastínit historický vývoj těchto států po druhé světové válce, kdy postupně získávaly nezávislost na svých evropských kolonizátorech.

3

Vztah arabských států k západnímu světu neovlivňovaly jen základní kulturní rozdíly, ať už se jednalo o náboženství, nebo způsob života. Když Francii a Británii, které tvořily hlavní síly na zkolonizovaných arabských územích, oslabily boje druhé světové války, pochopily arabské národy, že i mocnosti mohou být výrazně ohroženy. V případě Francie navíc kapitulace před Německem z roku 1940 otřásla jejím postavením v severní Africe1, které se jen stěží získávalo zpátky a nakonec vyústilo v liberalizační vlnu, jež ze severoafrických států vytvořila suverénní státy. Navíc se po válce objevily v očích Arabů (a muslimů) nové supervelmoci, se kterými bylo potřeba počítat a které zároveň stály proti sobě a nesnažily se spolupracovat na koloniální úrovni jako Francie s Velkou Británií. Byly to Spojené státy a Sovětský svaz. Orientace na Spojené státy se pak stala důležitou pro Mubarakův Egypt a částečně i pro bin Alího Tunisko, kde ovšem toto vzhlížení k USA znamenalo ztrátu diktátorova kreditu, neboť společnost (nejen v Tunisku) vnímala Spojené státy (společně se spojeneckou Británií) za podporovatele židovského státu Izrael, který USA a Británie uznaly bezprostředně po jeho vyhlášení. Politika USA navíc mezi Araby byla považována za „důsledně prosionistickou“2. S nechutí vůči západním státům vzrůstal i vliv islamistů, kteří slibovali návrat k tradicím i očištění společnosti a přiklonění se k Prorokovu životu. Islamisté se také stali významnou opozicí vůči severoafrickým diktátorům a po převratech během revolucí arabského jara zaujali pozice ve vládách. Režimy v zemích, na něž se bakalářská práce soustředí, byly autoritářské s výraznou postavou v čele, která vládla mnohdy absolutistickým stylem a pracovala na budování kultu osobnosti. Kaddáfí i Mubarak se jako vojáci opírali o armádu, bin Alí upevňoval svou moc hlavně na sociálním poli, což souvisí i s tím, že když v roce 1987 převzal moc, ponechal si své původní postavení ministra vnitra. Diktátoři v Egyptě a Tunisku odvozovali svou legitimitu od ekonomického rozvoje (který se pak postupem jejich vlády ukázal jako neudržitelný a konkrétně Egypt na začátku devadesátých let vehnal do nutnosti půjčit si od Mezinárodního měnového fondu, což pro stát znamenalo škrty v sociálním systému a tím i podrytí Mubarakovy autority. To vedlo k zradikalizování režimu). Kaddáfí v Libyi, který pocházel z beduínského kmenu, využil rozvrstvení libyjské společnosti na kmenová společenství, 1 2

HOURANI, Albert Habib. Dějiny arabského světa: od 7. století po současnost. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 566 s. ISBN 978-80-7422-059-3. s. 350 HOURANI, Albert Habib. Dějiny arabského světa: od 7. století po současnost. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 566 s. ISBN 978-80-7422-059-3. s. 356

4

kdy určitým společenským skupinám připadala určitá postavení, Kaddáfí sám pak měl zastřešovat takovou společnost a proklamovat její jednotu. Po počátku protestů v Tunisku se masivně na veřejnost dostal obraz reality v autoritářské severní Africe. Kaddáfí sice představoval jasného nepřítele Západu kvůli podpoře terorismu (byl spojován s teroristickým útokem v Lockerbie), ovšem bin Alí, který se k USA stavěl kladně, byť s ním obyvatelstvo nesouhlasilo, a egyptský Mubarak, který jednoznačně stál na straně USA, představovali pro Západ spíše spojence než tvrdé vládce nerespektující lidská práva a demokracii, proti kterým by bylo třeba stát. Svět samozřejmě věděl o stavu svobody a úrovni demokracie v severní Africe, dokazují to i údaje organizace Freedom House, která v roce 2010 označila všechny tři státy za nesvobodné.3 Diktátorské režimy vykazovaly podobné znaky ve svém chování vůči obyvatelstvu. Na jednu stranu se zde objevovaly snahy o zvýšení životní úrovně nebo přiklánění se západním standardům. Například v Tunisku došlo k nejliberálnějším krokům ohledně postavení žen v primárně muslimské společnosti ze všech arabských států. „Mohly například užívat antikoncepci či jít na potrat bez souhlasu manžela. V roce 2006 dokonce potvrdil, že ženy mají stejná práva jako muži, z toho důvodu je v zemi také vysoká vzdělanost žen, které se, i když v menší míře, angažovaly v politice.“ 4. Zároveň ale všichni tři diktátoři upevňovali své postavení a utahovali řemeny, aby se udrželi u moci. Jejich hlavními odpůrci se staly fundamentální náboženské organizace. V Egyptě mělo silný hlas Muslimské bratrstvo. To se dostalo do opozice a zůstávalo v ní až do pádu Mubarakova režimu. Politické strany, jiné než vládní, představovaly nebezpečí pro diktátory. V Libyi se příslušnost k nějaké politické straně trestala smrtí, v Tunisku zase musely být opoziční strany schvalovány prezidentem, což vedlo ke korupci a předstírání opozice v diktátorově parlamentu. Tyto strany pak v roce 2009 dosáhly na 25 procent křesel5. Volby, pokud vůbec byly – v Libyi se totiž do 3

4 5

FreedomHouse [online]. [cit. 2015-05-06]. Dostupné z: https://freedomhouse.org/report/freedomworld/2010/tunisia#.VUodHfntmkp, https://freedomhouse.org/report/freedomworld/2010/egypt#.VUodXfntmkp, https://freedomhouse.org/report/freedomworld/2010/libya#.VUodefntmkp JIRÁNKOVÁ, Adéla. Na cestě k revolucím, Nedemokratické režimy jako příčina revolucí v severní Africe in BERÁNEK, Ondřej (ed.). Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013. 301 s. ISBN 978-80-200-2298-1. s. 48 JIRÁNKOVÁ, Adéla. Na cestě k revolucím, Nedemokratické režimy jako příčina revolucí v severní Africe in BERÁNEK, Ondřej (ed.). Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013. 301 s. ISBN 978-80-200-2298-1 s. 46

5

konce Kaddáfího vlády žádné nekonaly –, byly ovlivňované, v Egyptě docházelo i k tomu, že podporovatelé opozice nebyli na začátku devadesátých let vpouštěni do volebních místností. Aby si diktátoři udrželi vliv ve společnosti, museli zasahovat do svobody slova a tisku. Mubarak od vyhlášení výjimečného stavu na počátku své vlády cenzuroval média a u nejvýznamnějších periodik sám jmenoval editory. Kaddáfí zase vlastnil největší televizní stanici v Libyi, stát měl pod palcem také jediného poskytovatele internetu v zemi, webové stránky byly cenzurovány. Tuniská vláda kontrolovala téměř všechna média a ta, která neovládala, se neodvážila poměry v zemi kritizovat, protože kritikové režimu čelili pronásledování. To mnohdy vedlo k zatýkání, mučení i úmrtím. Brutalita ze strany státních bezpečnostních složek se vyskytovala ve všech třech státech a měla podporovat celistvost a neohrozitelnost režimů. „A právě takovéto porušování lidských práv vedlo k velkému množství protestů, a to zejména po roce 2000, kdy došlo k rozšíření nových médií, internetu, a hlavně sociálních sítí jako Facebook nebo Twitter, které sloužily zejména k mobilizaci mladých lidí. Proto jsou také revoluce z roku 2011 označovány jako „Twitterová revoluce.“6 Důležitou roli hrála i ekonomika, která byla propojena s vládou. Tunisko a Egypt sice projevovaly tendence k liberalizaci ekonomiky, ale v případě Egypta bylo uvolňování poměrů v podnikání spojené s pomocí Spojených států. Velmoc podporovala egyptskou armádu, která se poté stala nejdůležitějším podnikatelským subjektem v zemi7. Liberalizace přispěla k rozkladu legitimity režimů tím, že obohacovala hlavně lidi kolem diktátora a v Egyptě souvisela i s masivní privatizací, která pomohla jen vlivným. To mělo dopad i uvažování o ekonomice států během revolucí, kdy byla kritika liberalizačních procesů „vetkána do širšího rámce politických požadavků a interpretována v morálních kategoriích dobra a zla.“8 K tomu, aby lidé vyšli do ulic, pomohly i inflace a nepřímé daně. Nárůst cen potravin ve společnostech,

6 7 8

JIRÁNKOVÁ, Adéla. Na cestě k revolucím, Nedemokratické režimy jako příčina revolucí v severní Africe in BERÁNEK, Ondřej (ed.). Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013. 301 s. ISBN 978-80-200-2298-1 s. 42 ČUŘÍK, Jan. Na cestě k revolucím, Ekonomie arabských revolucí: mohou islamisté vládnout jinak? in BERÁNEK, Ondřej (ed.). Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013. 301 s. ISBN 978-80-200-2298-1 s. 77 ČUŘÍK, Jan. Na cestě k revolucím, Ekonomie arabských revolucí: mohou islamisté vládnout jinak? in BERÁNEK, Ondřej (ed.). Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. Vyd. 1. Praha: Academia, 2013. 301 s. ISBN 978-80-200-2298-1 s. 68

6

kde je pro mnohé nákup jídla jediným realizovatelným nákupem, způsobil, že se obyvatelé začali proti vládě stavět.

1.2 Analyzované týdeníky Týdeníky Respekt a Týden pokrývají domácí i zahraniční a společenské události. Respekt v současnosti patří mediálnímu domu Economia, Týden vydává Empresa Media. Obě média doplňují zpravodajství také názorovými texty. Mají možnost nejen popisovat, co se ve světě děje, ale poskytovat čtenáři ucelený obrázek aktualit a zaujmout určitý postoj. To je evidentní zejména u Respektu. Jejich výběr pro bakalářskou práci byl zřejmý, protože cílem je zjistit, jak média o diktátorech psala, což by u deníků bylo komplikované. Ty mají možnost informovat o neustále se měnící situaci konstantně. Týdeníky musí vybírat to nejdůležitější a dávat čtenáři jasný přehled o událostech, aniž by něco podstatného opomněly. Díky většímu rozestupu mezi vydáními mají také možnost projevit svůj názor na základě shrnutí událostí.

2. Teoretická východiska práce Následující dvě podkapitoly se věnují dvěma otázkám spojeným s pokrýváním událostí kolem severoafrických diktátorů. První z nich je mediální reprezentace. Sami diktátoři jsou pro českého novináře svým způsobem exotičtí, Kaddáfí tento stav navíc podtrhoval svou výstředností. Jak je definováno dále, stereotyp zjednodušuje vnímání světa. Bylo logické, že se novináři snažili dát diktátorům různé stereotypy, jak to ostatně dělají v případě prakticky každé osobnosti. Další podkapitola se zabývá zpravodajskými hodnotami. Ty, zvláště ve chvíli, kdy začaly revoluce, hrály významnou roli ve způsobu informování o severoafrických událostech. Jasně je to vidět na tom, že se jednalo o konflikt obyvatel a vlády, který navíc v Libyi dosáhl až válečného stavu.

7

2.1 Mediální reprezentace a stereotypizace „Většinou si nejprve vytváříme názor, a až pak pozorujeme to, o čem jsme si už nějaký obrázek vytvořili,“9 tak popisuje vznik jednotlivých stereotypů americký novinář Walter Lippmann ve své knize Public Opinion. Navíc veškeré vjemy přijímáme podle kritérií naší kultury. Čeští novináři se tak museli vypořádat se severoafrickými diktátory, kteří, zvlášť v případě libyjského vůdce Kaddáfího, nepatřili k nejotevřenějším politikům. Redaktoři Týdne sáhli po karikatuře, Respekt byl serióznější, nicméně i tenhle týdeník se nechal zlákat výstředností Kaddáfího osobnosti. Jednotlivými diktátory a způsoby, jakými k nim přistupovala obě zkoumaná média, se zabývá praktická část bakalářské práce. „[R]ole pozorovatele je vždy selektivní a obvykle kreativní. Fakta, která vidíme, závisí na tom, odkud jsme a na tom, čemu jsme zvyklí přihlížet.“ 10 To napsal Lippman v roce 1922, i přes rozvoj technologií a hlavně internetu můžeme říct, že na tvorbě stereotypu v našich hlavách se moc nezměnilo. Můžeme mít více informací, a novináři, kteří psali pro Respekt i Týden, je určitě měli, ale je evidentní, že stereotypizace a také snaha dostat severoafrické politiky do určité role patřily k formě, s jakou redaktoři události před arabským jarem i po něm své texty psali. Nejmasivněji je to vidět na Kaddáfím, který na rozdíl od Mubáraka a bin Alího ani nenosil oblek, uniformu politiků západního světa, ale dával přednost do očí bijící extravagantnosti. Novináři tak sáhli k mnoha přívlastkům, které dokazují, do jakého stereotypu chtěli tohoto politika vehnat. Kaddáfí se zvláště v Týdnu stal prakticky divadelní postavou, navíc zesměšňovanou. To se pochopitelně změnilo (ačkoli ne úplně) ve chvíli, kdy během diktátorova zápasu o udržení moci začali umírat civilisté. „Voliči vnímají černé a hispánské politiky jako liberálnější a spíše členy Demokratické strany než jinak identické bílé politiky,“ 11 píše ve své studii Revisiting Stereotypes of Non-White Politicians’ Ideological and Partisan Orientations P. E. Jones, která, byť se věnuje voličům v USA, ukazuje, na základě jakých stereotypů vnímáme politiky. Když pak, jak je citováno v analytické části, píše The Economist (článek zprostředkovaný Respektem), že „Arabové podle všeho šíření demokracie 9

LIPPMANN, Walter. Public Opinion, New Brunswick: Transaction, 1990, 427 s. ISBN 0-88738861-2 s. 81 10 LIPPMANN, Walter. Public Opinion, New Brunswick: Transaction, 1990, 427 s. ISBN 0-88738861-2 s. 80 11 JONES, Phillip Edward. 2014. Revisiting Stereotypes of Non-White Politicians’ Ideological and Partisan Orientations. American Politics Research. 42(2): 284 - 310. DOI: 10.1177/1532673X13498266.

8

úspěšně vzdorují,“12 je zřejmé, že ze západního pohledu byla arabská politika de facto odsouzena k nedemokratičnosti. Tento stereotyp pochopitelně živila přítomnost diktátorů a monarchů v čele států napříč arabským světem. Vnímání arabského světa se ve své eseji Beyond Orientalism věnuje i dlouholetý zpravodaj pro tento region a orientalista, Nizozemec Joris Luyendijk. Vysvětluje na základě svých zkušeností, jak novináři k oblasti plné autoritářů přistupují. Pracuje s premisou, kterou zmiňuje i Lippmann, tedy, že člověk vnímá jiné kultury na základě té své, když píše: „[Z]pravodajství je zkreslené v tom smyslu, že zobrazuje nedemokratické režimy skrze stejná novinářská hlediska jako režimy demokratické, s termíny jako ,prezident', ,parlament', ,profesor' – a to i přes to, že tyto termíny v nedemokratickém kontextu označují něco úplně jiného.“13 Zároveň ve své práci dodává, že západní publikum si

vytváří obrázek o

arabském světě, myslí si, že když vidí stovky rozzlobených mužů s vousy, jak pálí dánskou vlajku, scéna představuje egyptský veřejný názor. „Možná to tak je. Možná ne. Nemůžeme to vědět a tato dvojakost by měla najít místo v pokrývání událostí.“ 14 Luvendijk ještě lakonicky zmiňuje: „Arabský diktátor, který si zvolil odlišný směr politiky než je ten západní, se stane 'antizápadní', ovšem tato nálepka se nikdy nepoužije naopak. Zaznamenali jste někdy, že by byl americký vůdce označen za ,neochvějně antiarabského'?“15 Nicméně stereotypům se vyhnout nelze. Zjednodušují vnímání světa. Ačkoli určitou věc nevidíme, jsme schopni o ní mluvit, máme v hlavě koncept daného objektu. Spojení jazyka a konceptu umožňuje věc rozebírat. Jsme schopni si věci představovat, ačkoli jsme je nikdy neviděli. Dáváme jim určitý význam. „Význam je dialogem – vždy jen částečně pochopeným a vždy se jedná o nerovnou výměnu,“16 píše Stuart Hall v knize Representation: Cultural Representations and Signifying Practices. Ovšem, jak rozebírá o něco dále: „Význam nespočívá v objektu nebo osobě nebo věci, není ani ve slově (k nimž se vztahuje, pozn.). Jsme to my, kdo připojuje význam tak pevně, že časem nám přijde přirozený a nevyhnutelný.“ 17 Z toho důvodu i my sami měníme význam 12 THE ECONOMIST. Stále nedostatkové zboží. Respekt, 3. 1. 2011, roč 22. č. 1, s. 26 – 27 13 LUYENDIJK, Joris. 2010. Beyond Orientalism. The International Communication Gazette. 72(1): 9 20. DOI: 10.1177/1748048509350335 14 Tamtéž 15 Tamtéž 16 HALL, Stuart (ed.). Respresentation: Cultural Respresentation and Signifying Practices. Vyd. 8. Londýn: SAGE Publications Ltd, 2003, 400 s. ISBN 0-7619-5432-5 s. 4 17 HALL, Stuart (ed.). Respresentation: Cultural Respresentation and Signifying Practices. Vyd. 8. Londýn: SAGE Publications Ltd, 2003, 400 s. ISBN 0-7619-5432-5 s. 21

9

objektů apod. ve svém okolí. „[N]ení žádné absolutní a konečné zafixování významu, společenské a jazykové konvence se s časem mění,“ 18 píše Hall. Proto mohla média nazývat Mubaraka faraonem, ačkoli titul faraona náležel vládcům starověkého Egypta. I samotné slovo diktátor zaznamenalo významový posun, jak je vidět ve Slovníku cizích slov pro nové tisíciletí. Kromě historického významu, kdy diktátor označoval římského úředníka s neomezenou mocí zvoleného na určitou dobu, udává slovník i význam současný, tedy diktátor je vládce s neomezenou mocí.19 Také z analytické části práce vyplývá, že moc všech tří sledovaných vládců se přiblížila tomuto významu, nejvíce v osobě Kaddáfího, protože v Libyi nefungovaly ani politické strany. Jak říká Lippmann, když píše, že vnímáme věci podle toho, jak je předdefinovává naše kultura, jsme ovlivnění tím, co vidíme kolem sebe, a to, co nás učí civilizace, ve které žijeme. Nic na tom nemění fakt, že Česku diktátor nevládne a nevládl. Máme určitý obrázek o diktátorovi a určitým způsobem ho aplikujeme. Nicméně, jak upozorňuje Lippmann, to, na čem záleží, je s jakou mírou naivity a důvěřivosti zapojujeme stereotypy do našeho myšlení. „Náš stereotypizovaný svět není nutně světem, který bychom měli mít rádi. Je to zkrátka forma světa, kterou očekáváme.“20

2.2 Zpravodajské hodnoty Kromě stereotypizace, s jakou novináři přistupovali k severoafrickým diktátorům, potažmo severoafrické společnosti jako takové, je nutné věnovat pozornost i zpravodajským hodnotám, které na téma aplikovali. Britští autoři Paul Brighton a Dennis Foy ve své knize News Values představili takzvaný nový systém zpravodajských hodnot, který se vztahuje k současnosti. Ačkoli jejich systém vychází z předchozích výzkumů na toto téma a z práce norských autorů Galtunga a Rugeové, je aktuální a objevil se v roce 2007, tedy v roce, od kterého se na severoafrické diktátory soustředí tato bakalářská práce. Jejich pohled na zpravodajské hodnoty tak koresponduje s

18 HALL, Stuart (ed.). Respresentation: Cultural Respresentation and Signifying Practices. Vyd. 8. Londýn: SAGE Publications Ltd, 2003, 400 s. ISBN 0-7619-5432-5 s. 24 19 LINHART, Jiří. Slovník cizích slov pro nové století. Vyd. 1. Litvínov: Dialog, 2010, 416 s. ISBN 807382-005-6 s. 86 20 LIPPMANN, Walter. Public Opinion, New Brunswick: Transaction, 1990, 427 s. ISBN 0-88738861-2 s. 104

10

rozvojem technologií a hlavně internetu, který Galtung a Rugeová v polovině šedesátých let neznali. Brighton a Foy shrnují zpravodajské hodnoty do sedmi bodů 21, z nichž šest se severoafrických událostí z pozice Respektu a Týdne týká určitě. Relevance: Jak moc bylo zpravodajství týkající se diktátorů důležité pro čtenáře a novináře ve střední Evropě? Před revolucemi ne tolik, jako v době revolucí. Aktuálnost: Byly tyto události aktuální? Bylo potřeba o nich psát? Touto cestou dostávaly aktuálnost i texty věnující se Kaddáfího životopisu, protože se plukovník v tu dobu dostal do středu zájmu. Skladba: Textů věnujících se diktátorům bylo v některých číslech, zvláště ve chvíli největšího chaosu, více, žánrově se různily, ale spojovalo je téma arabského jara. Očekávání: Očekával čtenář, že se v týdenících dočte o arabském jaru? Určitě, protože se obě zkoumaná média věnují zahraniční politice a událostem, prostor pro informování o arabském jaru tu tedy byl. Několikrát i na titulní straně. Neobvyklost: Jak je uvedeno v analytické části práce, události arabského jara prakticky nikdo neočekával. Novináři se spíše zabývali tím, kdo nastoupí po diktátorech, ne kdo je svrhne. Kaddáfí vzbuzoval pozornost i jako výstřední osobnost, tím se vymykal z řad arabských despotů a volal po novinářském zájmu i v dobách, kdy měl Libyi pevně pod kontrolou. Podstatnost: Stojí za to informovat o severoafrických diktátorech? Jak se ukázalo na bin Alím, v době před revolucemi nepůsobil jako osoba, o které by bylo potřeba informovat. Jinak na tom byl Kaddáfí, který vzbuzoval zájem permanentně. Vnější vlivy: U zpravodajství o Tunisku, Egyptu a Libyi je nepravděpodobné, že by byl na média vyvíjen tlak ze strany majitele, inzerentů nebo politiků. Česká republika nemá společnou koloniální minulost s těmito státy ani tak výrazné obchodní vazby jako třeba Itálie s Libyí. Tato zpravodajská hodnota hrála roli, pokud vůbec, jen okrajově. V analytické části práce, jak v oddílu věnovaném době před revolucemi, tak v oddílu, který se zabývá revolučním a porevolučním dění, je vidět, že zmíněné zpravodajské hodnoty měly vliv na výběr témat spojených s bin Alím, Mubarakem a Kaddáfím. Například, když se tito diktátoři dostali do kontaktu se západními politiky. V 21 BRIGHTON, Paul a Dennis FOY. News Values, Vyd. 1. Los Angeles ; London ; New Delhi ; Singapore: Sage Publications, 2007, 205 s. ISBN 978-1-4129-4600-1 s. 25 – 29

11

případě Kaddáfího to byl zejména Silvio Berlusconi, v Mubarakově případě se zase jednalo o proamerické směřování diktátora. Právě propojení s geograficky i kulturně bližšími politiky přiblížilo i severoafrické diktátory novinářskému zájmu. V době revolucí pak hrály prim hlavně neobvyklost, podstatnost, aktuálnost a relevance, které novináře nutily, aby svou pozornost upřeli na jih Středomoří, který se zvláště v únoru stal místem důležitého dějinného zvratu a konce jedné éry.

3. Metodologická kapitola Pro zkoumání textů je využita kvalitativní metoda analýzy. Cílem práce je zjistit, jakým způsobem zvolená média o arabském jaru a zejména diktátorech v určitých zemích informovala. Komu dávala prostor, případně přednost, kdo je zajímal, kdo ne, co pro ně bylo důležité. Texty jsou podrobeny sémiotické analýze za účelem zjištění významu uveřejněných sdělení. Sémiotika jakožto část lingvistiky pomáhá zjistit třeba i skrytý smysl sdělení. „Vztah mezi označujícím a označovaným – a to je základní – je nahodilý, nemotivovaný, nepřirozený. Není zde žádné logické spojení mezi slovem a konceptem označovatele a označovaného, (...)“22 píše v knize Media Analysis Techniques A. A. Berger. Základní termíny týkající se tématu už samy o sobě nesou jistou dávku emocionálních konotací. Diktátor je slovo, které je spojené s nedemokratickým vedením státu, jenže třeba egyptský Mubarak byl spojencem USA, které společně se západní kulturou vnímaly Mubarakovu vládu spíše jako prospěšnou pro sebe, než jako něco, proti čemu by se mělo bojovat. A. A. Berger ve své knize spojuje klasickou část lingvistiky – sémiotiku – s analýzou sdělení, která nás obklopují. Sémiotická analýza je proto součástí bakalářské práce, protože jejím cílem je zjistit postoj českých novinářů vůči severoafrickým diktátorům, který by měl prozradit právě způsob, jakým o regionu informovali. „Analyzuje tak prvky, ze kterých je sdělení (…) složeno, a pomáhá odpovědět na otázku, jaký význam mohou mít tyto prvky – a potažmo celé mediální texty (...)“23. Tato metoda výzkumu také koresponduje s částí zkoumání textů – tou je zjištění, nakolik se 22 BERGER, Arthur Asa, Media Analysis Techniques, Vyd. 4. Thousand Oaks: SAGE, c2012, ISBN 978-1-4129-8776-9 s. 6 23 TRAMPOTA, T. a M. VOJTĚCHOVSKÁ. Metody výzkumu médií, Vyd. 1. Portál, 2010, 296 s. ISBN 978-80-7367-683-4 s. 118

12

nechávali novináři ovlivňovat stereotypy, které jsou s arabským (a hlavně muslimským) světem pevně spojeny a jsou zcela pochopitelně založené na výběru zpráv z arabského/muslimského regionu, kde se dává přednost zprávám primárně negativním, případně spojeným s terorismem a násilnou činností. Metoda sama naznačuje, že je nutné do postupu při práci zahrnout historická, politická, společenská (relevantní) fakta, která se týkají okolností zkoumané události. Nastínění reality severoafrických států je proto zařazeno do kapitoly 1. Úvod do problematiky. Práce se s ohledem na stereotypy věnuje i objektivitě textů. Jakkoli se dá objektivita považovat za nedosažitelnou, pro práci bude důležité, jak byla fakta autory textů formulována a předávána čtenáři s ohledem na stereotypizaci pochopitelnou pro jinou kulturní oblast, než z jaké autoři textů pocházejí (evropský region v protikladu k regionu africkému a hlavně arabskému). „Jelikož se poznání skutečnosti (…) vždy děje prostřednictvím člověka a subjektu, je tak výsledkem subjektivního výběru, co do zpravodajského příběhu zařadit, a co nikoli, (...)“24 Bakalářská práce se zabývá kvalitativní analýzou týdeníků Respekt a Týden, které patří mezi nejčtenější tuzemské zpravodajské časopisy pokrývající také zahraniční události. Text se soustředí na pohled těchto médií na severoafrické diktátory od ledna roku 2007 až po samé finále arabského jara v roce 2011 (zde je za horní mez zkoumání textů považován konec kalendářního roku), které znamenalo také finále vlády všech tří diktátorů (Libye - Kaddáfí, Tunisko – bin Alí, Egypt – Mubarak). Texty jakéhokoli žánru, které vycházely v Týdnu a Respektu během let 2007 a 2011, autor práce zkoumá z pohledu jak jazykového, tak významového. Zajímá ho styl, jakým se o diktátorech psalo. Některé texty uveřejněné v Respektu a Týdnu se o diktátorech pouze zmiňují nebo využívají jejich jmen (a tím stylů vlády) pro srovnání s jinými režimy. Z celkového počtu textů autor vybral ty, které témata spojená přímo s diktátory a událostmi severní Afriky vystihují nejlépe a reprezentují postoje týdeníků. Počty textů zmiňujících jednotlivé diktátory v Týdnu a Respektu jsou uvedeny v Přílohách 1 a 2.

24 TRAMPOTA, T. a M. VOJTĚCHOVSKÁ. Metody výzkumu médií, Vyd. 1. Portál, 2010, 296 s. ISBN 978-80-7367-683-4 s. 128

13

Poznámka ke jménům: Vzhledem k tomu, že arabská jména se z arabské abecedy mohou přepisovat různými způsoby podle toho, do jaké míry následují originál nebo dávají přednost fonetické podobě, někdy ani stejné médium nepoužívá jednu verzi přepisu jména. V bakalářské práci je používán přepis jmen diktátorů: - Zin Abidín bin Alí - Husní Mubarak - Muammar Kaddáfí Nicméně ve zkoumaných médiích byly zaznamenány i přepisy: Mubárak nebo Ben Alí.

4. Pohled Respektu a Týdne na severoafrické diktátory před arabským jarem Než vypukly revoluce arabského jara, oba týdeníky věnovaly pozornost převážně libyjskému diktátorovi Kaddáfímu, Týden hlavně kvůli jeho výstřednosti. Bin Alí zůstával v pozadí a Mubarak byl spojován především s politickými událostmi. Textů, které se věnovaly osobnostem diktátorů, bylo v období mezi lety 2007 a 2011 přirozeně méně než v revolučním roce 2011.

4.1 bin Alí, Tunisko Tuniský diktátor Zín Abidín bin Alí nepředstavoval pro česká média nijak výrazné téma. Tunisko se obecně vnímá jako místo pro dovolenou, nehraje ani výraznou roli v arabské politice, na rozdíl od Egypta, v jehož hlavním městě sídlí Liga arabských států, nebo nevzbuzuje pozornost médií jako Libye, jejíž vůdce Kaddáfí si zcela pochopitelně zevnějškem získával mediální zájem. O tématech spojených s Tuniskem časopisy zveřejnily mnohonásobně více článků než o samotném diktátorovi, ovšem ve většině případech se jednalo pouze o zmínky, uvedení příkladu „čím Tunisko je“, nebo o dovolenou. Například v rozhovoru s režisérem Václavem Marhoulem z 29. září 2008 uveřejněném v Týdnu sice novinář Ondřej Štindl mluvil s filmovým tvůrcem o Tunisku, ale o technických záležitostech natáčení v zemi, ne o režimu. Oba sledované časopisy nebudovaly nějaký jasný obraz

14

bin Alího. Dá se říct, že to ani nepovažovaly za nutné vzhledem k nekonfliktnosti diktátora se západním světem. Pokud vyjádřily názor namísto konstatování, korespondoval se známým faktem, že všichni tři autokraté drželi na uzdě islamisty, což byla z evropského úhlu pohledu primárně pozitivní záležitost. Proto Týden napsal: „Zin al-Ábidín bin Alí se tehdy naučil ,zacházet' s opozicí a mimo jiné ochránil zemi před infiltrací islámského extremismu.“25 Autor textu Zuby nehty, který Týden zveřejnil 2. listopadu 2009, zároveň ale o několik řádků dál dodává, že „málokdo z evropských turistů grilujících se na uzavřené Džerbě tuší, že Tunisko patří mezi nejtvrdší diktátorské režimy arabského světa.“26 Tato kritika ovšem zůstává v rovině konstatování. Článek vztahující se k volbám, v nichž byl bin Alí popáté zvolen prezidentem, rozkrývá alespoň základně kontext tuniské politiky a společnosti. Přestože ale autor upozorňuje na diktátorský režim, v závěru článku připomíná, že Tunisko má jeden z největších HDP na hlavu v severní Africe a na Blízkém východě, čímž lehce legitimuje bin Alího způsob vlády. Nakonec ironicky připomíná, že tuniskému vládci Burghibovi, kterého svrhl bin Alí, bylo v době pádu 84 let. Tolik bude bin Alímu za deset let (od roku 2009). Autor vyslovuje domněnku, že bin Alí má tedy deset let, než ho svrhne pučista. Nakonec trvalo jen dva roky, než bin Alí narychlo opustil Tunisko před vzrůstajícím odporem, ovšem nikoli pučistů, ale obyvatel. Respekt až do vypuknutí revoluce neprojevoval o bin Alího výrazný zájem. V Tunisku k nijak výrazným změnám ani akcím do přelomu let 2010 a 2011 nedocházelo. Respekt se tak jménu diktátora bin Alího věnoval pouze jednou. V souvislosti s Unií pro Středomoří, která vznikla v Paříži v červenci 2008, Respekt zmiňuje, že se v Paříži sešla „bizarní parta politiků z geopolitické oblasti, jež dosud spíše evokovala napěchovaný sud s dynamitem.“27 O bin Alím Respekt napsal, že ovládá lidi prostřednictvím policejního státu, diktátorská úloha tu zmíněna není. Respekt zároveň chválí iniciativu tehdejšího francouzského prezidenta a naznačuje, že by v oblasti, „odkud se po Evropě šířila civilizace a kultura, zavládla důvěra, spolupráce a klid.“28 Bohužel tehdy byl časopis až moc optimistický vzhledem k situaci, která eskalovala na jaře roku 2011. Autor nepřichází s kritikou, jen se zlehčením situace, které je patrné i v dalších textech v obou médiích, už samo použití slovního spojení bizarní parta politiků neevokuje 25 26 27 28

LGTT. Zuby nehty. Týden, 2. 11. 2009, roč. 16, č. 44, s. 55 Tamtéž FORMÁNEK, Jaroslav. Naděje sudu s dynamitem. Respekt, 21. 7. 2008, roč. 19, č. 30, s. 14 Tamtéž

15

nijakou závažnost stavu, kdy severu Afriky (i jiným státům ve středomořském regionu) vládnou lidská práva nerespektující despotové. Evropu tehdy Tunisko (potažmo další státy regionu) nijak výrazně nezajímaly ze zcela pochopitelných důvodů. Diktátoři sice byli diktátory, ale vůči Evropě se chovali vstřícně. To se začalo týkat i Kaddáfího, který se z původního sponzora terorismu přehoupl do přízně Západu; zvláště Itálie, která se snažila vztahy s Libyí urovnat, aby se ze severoafrického státu stal nárazník před migranty ze subsaharské Afriky a zároveň aby Itálie získávala libyjskou ropu. Je nutné brát v potaz i zmínky, které se týkaly diktátorů nepřímo. Těch se v obou časopisech objevilo více, zpravidla připomínají nesvobodu v regionu, ovšem nepouštějí se do jejího hlubšího rozboru, natož do kritiky. Několikrát se téma Tuniska objevilo v rozhovorech, které uveřejňoval Respekt, tady se tedy jednalo o názory dotazovaných (Jiří Paroubek, Pascal Bruckner a další), kteří ovšem Tunisko jen zmínili, ale hlouběji se mu nevěnovali. Bin Alího Tunisko bylo na rozdíl od sousední Libye otevřené Západu, ovšem nepředstavovalo důležitého partnera v regionu, což ilustruje i zmínka o zemi uvedená v Týdnu ze 17. prosince 2007 v textu, který kritizoval francouzskou politiku: „A kdo (Sarkozy, pozn.) se právě vrátil z Číny s kapsami plnými miliardových smluv, aniž řekl ,bú' o lidských právech (o malých rybách jako Tunisko nemluvě)?“29

4.2 Mubarak, Egypt Oproti tomu Husní Mubarak, který působil z pohledu USA a EU jako bod stability, si získával pozornost větší, zvláště kvůli významnému postavení Egypta v arabské politice. Nicméně v roce 2011 se ukázalo, že ačkoli diktátor dokázal lavírovat mezi muslimským světem, Západem i Izraelem, udržet na uzdě svoje obyvatelstvo nezvládl. Panoval státu, kde v roce 1928 vzniklo Muslimské bratrstvo, náboženská organizace s politickými ambicemi, která toužila nasměrovat společnost na cestu, jejímž hlavním vůdcem bude Alláh. Respekt i Týden v době před tím, než se káhirské náměstí Tahrír proměnilo v bojiště, shodně psaly o Mubarakovi zejména jako o prezidentovi, označení diktátor bylo v menšině. Občas se objevil přídomek „faraon“. Nicméně obě média, ačkoli informovala o nedemokratičnosti Mubarakova režimu, přistupovala k

29 DEYL, Daniel. Americká politika a la Paris. Týden, 17. 12. 2007, roč. 14, č. 51-52, s. 97

16

tématu Egypta spíše neutrálně. Na rozdíl od Kaddáfího byl Mubarak politikem (v obleku). Nicméně Týden i Respekt zajímalo, co přijde po tom, až Mubarak z funkce odejde. „Vládne bez viceprezidenta a stát se může cokoli. (…) Jako naprostá většina muslimských států je Egypt všechno možné, jenom ne demokracie západního střihu,“30 napsal Týden v dubnu 2010, necelý rok před počátkem revolucí arabského jara. Skepsi doplňuje Respekt, který již v roce 2007 nevěřil, že: „se režim dříve či později nebude muset změnit. Jde o to kdy, jak a nakolik.“31 Dá se říct, že v podstatě panovala obava z toho, co přijde po Mubarakovi. Příkladně ji vyjádřil Týden: „[V] Egyptě, kde kdyby dnes proamerický diktátor Mubarak povolil činnost opozičního Muslimského bratrstva, zítra tam vládne islamistický protizápadní režim. Co je lepší?“32 Redaktoři se tak zajímali o Mubarakova nástupce, tím se mohl stát jeho syn Gamal Mubarak. Týden dokonce informoval o svatbě prezidentského syna a zmínil, že se o Gamalu Mubarakovi mluví jako o dynastickém nástupci. 33 To se v médiích zpravidla řeší v případě královských rodů … a diktatur. Otázka „co přijde po Mubarakovi“ se tak

stala hlavním

tématem

předrevolučních článků Týdne a Respektu, které zmiňovaly jméno egyptského prezidenta/diktátora. A téma se nezměnilo ani po revolucích. Jen média ze hry logicky vyřadila diktátorova syna. Zatímco Kaddáfí se zvláště v Týdnu stal prakticky kabaretní postavou, Mubarak se (také díky svému západnímu vzhledu a toleranci Izraele) v Týdnu ani v Respektu nestal vysmívaným nebo karikovaným diktátorem. Z textů vydaných od začátku roku 2007 do začátku 2011 tak Mubarakova vláda vychází jako všeobecně přijímaný fakt. Navíc na rozdíl od Kaddáfího, který podporoval terorismus (než se „polepšil“ a přidal se na západní stranu), byl Mubarak jistým spojencem Západu, nicméně na domácí půdě si být jistý nemohl, což vystihl Týden, když napsal: „Jeden z nejspolehlivějších amerických spojenců v oblasti, který dostává každoročně více než miliardu dolarů vojenské pomoci, jen budí zdání stability.“34

30 31 32 33 34

LGTT. Bože, ochraňuj faraona. Týden, 6. 4. 2010, roč. 17, č. 14 s. 56 FINGERLAND, Jan. Egyptské referendum oddálilo revoluci. Respekt, 2. 4. 2007, roč. 18, č.14 s. 10 LGTT. Lumpové, ale naši. Týden, 26. 5. 2008, roč. 15, č. 21 s. 13 Nesign. Faraonův syn se ženil. Týden, 7. 5. 2007, roč. 14, č. 19 s. 122 LGTT. Bože, ochraňuj faraona. Týden, 6. 4. 2010, roč. 17, č. 14 s. 56

17

Stabilita se stala slovem, které se v textech věnujících se Mubarakově vládě v Egyptě objevovalo často – a to i během revolučního období. Respekt zveřejnil v září 2009 text komentátora ČRo 6 Jana Fingerlanda, který je zakončen: „Z hlediska stability země i regionu je tedy nejdůležitější, aby v okamžiku, kdy Husní Mubarak tím či oním způsobem odejde, byla cesta pro jeho nástupce připravena.“35 Ve Fingerlandově článku se setkávají dvě hlavní témata a zároveň otázky týkající se nejistoty, kterou vyvolával Mubarakův vysoký věk a tedy jasné očekávání jeho skonu nebo odchodu z politiky. Stabilita a nástupnictví. Egypt se jevil jako stabilní (ačkoli nakonec nebyl), jenže jeho stabilita mohla být narušena odchodem Mubaraka, který její zdání vytvářel. O dva roky a kus později svět mohl sledovat Mubarakův pád a o jeho synu Gamalovi se jako o nástupci přestalo hovořit úplně. Novináři byli postaveni před rozhodování se, zda je pro západní svět lepší dát Egypťanům možnost si vybrat své politiky, nebo zachovat Mubarakův policejní stát. Pokud by měl Západ prosazovat své demokratické hodnoty, byla by první možnost jasná, pokud ale chtěl udržet stabilitu v nevyzpytatelném regionu, diktatura se zdála výhodnější. Novináři tak byli postaveni před morální dilema. Fingerlandův text se zároveň pouští do naznačení možné cesty egyptské politiky, která se částečně stala realitou: „[M]ocenské elity vědí, že ve svobodných volbách by své pozice posílili především islamisté. Ti zatím čekají na svou příležitost, jakou by mohl poskytnout třeba neklid provázející předání moci.“36 Respekt ještě začátkem ledna 2011 skrze text přejatý z The Economist lakonicky poznamenal, že „Arabové podle všeho šíření demokracie úspěšně vzdorují.“37 To se nicméně velice rychle, během několika revolučních týdnů, změnilo.

4.3 Kaddáfí, Libye Muammar Kaddáfí zaznamenal největší zájem médií zvláště díky své výstřednosti, která ho oddělovala od ostatních arabských despotů. Když v roce 1999 přistoupil na odškodnění obětí teroristického útoku na letadlo, které skončilo v troskách uprostřed skotského městečka Lockerbie, začala se jeho pozice dokonce vyvíjet prozápadním směrem. Západní státy kolem roku 2008, nejvíce Francie a Itálie, začaly s Libyí vyjednávat. Důvod byl prozaický. Libye má ropu a Kaddáfí začínal stárnout a nepůsobil 35 FINGERLAND, Jan. Sultán, Sulejman & syn. Respekt, 7. 9. 2009, roč. 20, č.37 s. 24 – 25 36 Tamtéž 37 THE ECONOMIST. Stále nedostatkové zboží. Respekt, 3. 1. 2011, roč. 22, č. 1 s. 26 – 27

18

už tak nebezpečně, jako když se za studené války paktoval se Sovětským svazem a jeho satelity (od Gustáva Husáka dokonce dostal řád Bílého lva). Z témat, jejichž přímým účastníkem se Kaddáfí v letech 2007 až 2010 stal, byla v zásadě tři nejdůležitější. Prvním se stalo propuštění bulharských zdravotních sester, které režim obvinil z nakažení čtyř stovek dětí virem HIV. Zdravotní sestry za to měly skončit na popravišti, nicméně nakonec se podařilo dostat všechny zdravotnice z Libye. V roce 2008 zatkla v Ženevě švýcarská policie Kaddáfího syna Hannibala, který měl ve svém hotelovém pokoji mučit sluhu. Alpský stát se tehdy s Libyí dostal do diplomatického konfliktu. Třetím velkým tématem bylo sbližování Francie a Itálie s libyjským režimem. Berlusconiho Itálie se omluvila za kolonialismus a rozhodla se v Libyi investovat. Za to měl Kaddáfí bránit maghrebským běžencům, aby dosáhli jihoevropských břehů. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se pustil do formování Unie pro Středomoří, tedy spolku středomořských států v Evropě, Africe i Asii. Projekt se nakonec ukázal jako nefunkční. Ačkoli se Týden i Respekt začaly o Kaddáfího výrazněji zajímat až po vypuknutí revoluce, i tak se na jejich stranách objevovaly různorodé texty věnující se diktátorovi ještě před tím, než Libye spadla do krvavého konfliktu. Zatímco Respekt se Kaddáfímu věnoval spíše povrchně, Týden se o diktátora zajímal hlouběji. Z rétoriky média je patrné i značné zironizování plukovníkovy postavy. Je tedy otázkou, zda se Týden o Kaddáfího nezajímal primárně z toho důvodu, že byl tento politik snadným cílem pro zesměšnění a odlehčené informování o nevyzpytatelném, ale vzdáleném diktátorovi (samozřejmě ne ve všech zveřejněných textech). Jeden z textů v Týdnu se věnoval dokonce spekulacím o Kaddáfího korsickém původu. Respekt zpravidla přistupoval ke Kaddáfího osobě s výraznou kritikou, nicméně z diskurzu vyčnívá reportáž entuziasticky pojmenovaná Libye jde do Evropy. „Navzdory třem rozsudkům smrti (sestry byly odsouzeny po odvoláních celkem třikrát, pozn.) se ale objevuje optimismus. Libye už totiž není Západu nepřátelskou zemí jako koncem devadesátých let,“38 napsal Cyril Bumbálek pro Respekt ve své reportáži z 16. července 2007.

38 BUMBÁLEK, Cyril. Libye jde do Evropy. Respekt, 16. 7. 2007, roč.18, č.29 s. 9

19

Autor zmiňuje luxusní limuzíny v ulicích Tripolisu, kavárny, obchodní centra nebo přítomnost západního zboží a kultury a doplňuje, že „[V]ětšina Libyjců rozhodně nestrádá. Na důstojný život stačí i platy učitelů nebo vládních úředníků, což je jinde na kontinentě naprostá utopie.“39 Obraz Libye se tak mění. Najednou je to málem přátelská země projevující snahu se transformovat. Reportáž je subjektivní záležitostí, ovšem přítomnost optimistického pohledu (autor práce nemůže říct, zda byl pohled i idealizovaný, protože Libyi nenavštívil) může způsobovat i fakt, že místní, kterých se Bumbálek ptal na politiku, o ní odmítali mluvit. S tím souvisí i další fakt, který ztěžoval pokrývání událostí kolem plukovníkovy osoby. S Kaddáfím nebylo prakticky možné hovořit a ani jeho životopis nelze považovat za důvěryhodný. Týden se odvolává na oficiální životopis vládce, ale připouští, že se Kaddáfí mohl narodit jinde na území Libye 40. Komunikace s ním byla de facto nemožná, jak opět Týden píše v souvislosti se státníkovou návštěvou Itálie v létě 2009: „[S]tejně jako při státní návštěvě Paříže v prosinci 2007 se k němu nedostal žádný novinář.“41 Mnoho textů se uchýlilo k ironii. Kaddáfího pozice v mezinárodní politice se prudce měnila. Zatímco dřív byl nepřítelem Západu a spojencem SSSR, v době před arabským jarem mezi Ruskem a Spojenými státy balancoval. To vyvolávalo zájem a potažmo ušklíbání se nad Kaddáfího osobností. Když začal Josef Landergott pro Týden krátký text o možném nástupu Kaddáfího syna k moci touto větou: „Po čtyřech desetiletích Muammara Kaddáfího u moci jsme si zvykli na ledacos.“42, naznačil opovržení a zironičtění Kaddáfího patrné i z mnoha dalších textů. S tím souvisel i poměrně pestrý slovník novinářů, kteří, hlavně v Týdnu, častovali Kaddáfího různými přídomky, jež podtrhovaly paradoxní úsměvnost diktátorovy osobnosti. Nejběžněji byl Kaddáfí uváděn jako plukovník nebo diktátor. Obojí pravdivá oslovení, nicméně ani jedno bez záporné konotace. Armádní důstojník v čele vlády nepředstavuje nic pozitivního, o diktátoru nemluvě. Redaktoři Týdne ve svých komentářích přistoupili ke Kaddáfího karikatuře. 39 40 41 42

BUMBÁLEK, Cyril. Libye jde do Evropy. Respekt, 16. 7. 2007, roč.18, č.29 s. 9 DAN. Kaddáfí: francouzská spojka? Týden, 25. 2. 2008, roč. 15, č. 8 s. 14 LGTT. Říme, ahoj! Miluji tě! Týden, 15. 6. 2009, roč. 16, č.24 s. 8 – 9 LGTT. Žvanimír Druhý Libyjský. Týden, 13. 8. 2007, roč. 14, č. 33 s. 10

20

Mnohdy zašli až k bulvárně laděným výrazům: Eurostrážce, zlatíčko, chudák, naftový kamarád, expert na zločin, neotřelý švihák. Za určitý vrchol se dá považovat označení: „[Ch]oval se jako pošuk.“43 Naopak ve chvíli, kdy už pokrývání událostí v Libyi představovalo absolutní standard obsahu obou médií, autoři přestali používat košatých přídomků a vystačili si s pouhým uvedením příjmení. Ačkoli Kaddáfí zaznamenal mezi lety 2007 a 2011 několik kauz, rétorika směřovaná vůči jeho osobě v nich mnohdy zůstávala na stejné úrovni, jakkoli se události svým charakterem lišily od politických (Unie pro Středomoří, spojení sil s Itálií) přes humanitární (propuštění bulharských zdravotních sester) k diplomatickým potyčkám (ochlazení vztahů se Švýcarskem). Důležitým faktem je, že jakkoli se na Kaddáfího z Washingtonu, Paříže a Říma začali politici usmívat, Týden i Respekt zůstávaly ve většině případů skeptickými. Týden na podzim 2010 napsal, že Berlusconi hovoří o Kaddáfím jako o nejlepším příteli, nejmilejším 44, a text obohatil ironickými poznámkami. Pokud se vrátíme k optimistické reportáži Respektu z Libye, v závěsu za ní týdeník už ale uveřejnil text Jaroslava Formánka, který volil vůči Libyi jinou rétoriku. Ne primárně kritickou, ale sarkastickou. Kaddáfí tu už je vykreslen jasně (na rozdíl od reportáže). „Někdejší terorista a permanentní diktátor Kaddáfí“45 je v textu ironizován a marginalizován: „řeční“46 nebo „poctil svou přítomností francouzskou metropoli“47. Text se věnuje Kaddáfího návštěvě Paříže a jeho utužování vztahů s prezidentem Sarkozym. Autor textu spíše řeší samotného Sarkozyho než Kaddáfího. Dává ostře do kontrastu prezidentova slova, kdy před volbami prohlašoval, že Francie musí zásadně odmítat paktování se s autoritativními režimy. Kaddáfí je v textu de facto šaškem, kdežto Sarkozy zrádcem (svých) hodnot. Respekt v následujících letech až do roku 2011 volil kritické hodnocení Kaddáfího osoby spojené s určitým tápáním a hledáním názoru. Zatímco text z rubriky Krátce ze září 2008 glosuje výrok tehdejší americké ministryně zahraničí Condoleezzy Riceové, která „Kaddáfího dala za příklad vůdcům ostatních lotrovských režimů, Íránu 43 LGTT. Kaddáfího alpský bazar. Týden, Speciální vydání: Kronika roku 2009, 1. 12. 2009, roč. 7 (Týden 16.), č.1 s. 47 44 LANDERGOTT, Josef. Berlusconiho gigantomachie. Týden, Speciální vydání: Kronika roku 2010, 1. 12. 2010, roč. 8 (Týden roč.17), č.1 s. 44 45 FORMÁNEK, Jaroslav. Stan za deset miliard. Respekt, 17. 12. 2007, roč. 18, č. 51-52 s. 11 46 Tamtéž 47 Tamtéž

21

a Severní Koreji,“48 text o půl roku mladší si vystačí s označením Kaddáfího jako kontroverzního libyjského vůdce.49 Týden, který se Kaddáfímu věnoval komplexněji, diktátora kritizoval a karikoval, ovšem v situaci, kdy libyjský vůdce zabraňoval ilegální imigraci do Evropy, časopis přešel až k pozitivně laděnému referování. Zde je nutné se ptát, zda se dá zabraňování migraci z určitých regionů do bohatší Evropy považovat za pozitivní, nebo ne. „Spolupráce v boji s ilegální migrací, hlavně mezi Římem a Tripolisem, už přináší ovoce. V půli ledna zahájila Libye hromadný odsun cizinců bez povolení k pobytu,“50 napsal Petr Podaný na konci ledna 2008 v textu, který je pojmenován Eurostrážce Kaddáfí. Ke konci článku autor dodává, že se tato spolupráce „vyplácí“51 a do Itálie se dostalo o 4500 lidí méně. Zbytek textů ovšem, pokud jen zpravodajsky neinformuje, pracuje se sarkasmem a kritikou. Kaddáfího si drží dál od těla, nepředstavuje pro ně zásadní otázku. Spíš se věnuje západním politikům, kteří přicházeli s Kaddáfím do kontaktu.

5. Pohled Respektu a Týdne na diktátory během arabského jara a po něm Když se v ulicích Tunisu, Káhiry a Benghází rozhořely barikády, vyvolala severní Afrika velkou pozornost ze strany novinářů. Dopředu ji hnala také sociální média, což bylo pro novináře zajímavé stejně jako demonstrace na náměstí Tahrír nebo libyjský konflikt, který se proměnil v občanskou válku. Výrazně se zvýšil počet textů, které se věnovaly diktátorům, jejichž režimy se dostaly do úzkých. Rok 2011 se stal významným pro Tunisko, Egypt i Libyi a znamenal konec despotických režimů, které ovšem podporovaly Západ. Dilema, jestli je správné se zbavit diktátorů a dát prostor obyvatelům, o kterých se moc nevědělo, je v mnohých textech z roku 2011 znát.

48 49 50 51

Nesign. Odměna pro vzorného Kaddáfího. Respekt, 8. 9. 2008, roč. 19, č. 37 s. 8 Nesign. Kaddáfí hájí somálské piráty. Respekt, 9. 2. 2009, roč. 20, č. 7 s. 8 PP. Eurostrážce Kaddáfí. Týden, 28. 1. 2008, roč. 15, č. 4 s. 55 Tamtéž

22

5.1 bin Alí, Tunisko Do útěku bin Alího z Tuniska zbývalo bezmála čtrnáct dní a Týden začátkem ledna o stárnoucích diktátorech v arabských státech napsal: „Mladší už nebudou a riziko bojů je mezi jejich dědici značné.“52 Záhy nato padl režim v Tunisku, následoval Egypt a Muammaru Kaddáfímu v Libyi zbývalo asi deset měsíců života. Ještě v tento moment, kdy už revoluce v Tunisku probíhala, neřešil Týden převrat zdola a ve své prognóze pro rok 2011 naznačil, že by mohlo dojít ke konfliktům mezi možnými nástupci, ne že by lidé své vládce sesadili. Situace se ale brzy změnila a za tři týdny už časopis v textu, který Týden heroicky pojmenoval Další hlava despoty na špalek, se zabývá otázkou, kdo z diktátorů bude následovat bin Alího pád. V prvních textech vztahujících se k osobě bin Alího je jasně vidět zmatek, který situace vyvolala, a i zřejmé překvapení, když Josef Langerdott v článku Další hlava despoty na špalek píše: „[J]eště před pádem bin Alího takový vývoj až na naprosté výjimky nikdo nepředpovídal.“53 Vzápětí přiznává, že „Tuniský režim prosycený zvůlí a tyranií Evropě do značné míry vyhovoval.“54 S tím se shoduje i Respekt, který citoval francouzského specialistu na Maghreb Pierra Vermerena: „Bin Alí byl totiž vnímán jako stabilní spojenec Západu, důležitá bašta v boji s islamisty, kteří se za jeho vlády v Tunisku nikdy neuchytili.“55 Nicméně Týden přistoupil k výrazně kritickému postoji vůči padajícímu diktátorovi v krátkém, ale nevybíravém textu Vládcův nenasytný klan. Ať už jeho rodinu označil pejorativním pojmem „famílie“56, nebo napsal o diktátorově manželce Lejle, že „chtivé prsty madame dosáhly všude.“57, dával najevo opovržení tuniským režimem. Ohledně širšího bin Alího příbuzenstva se odkázal na diplomaty USA: „Diplomaté USA mluví podle dokumentů zveřejněných WikiLeaks o ,v podstatě mafiánském klanu'."58 V již zmiňovaném textu Další hlava despoty na špalek pak označil samotného bin Alího za kleptokratického samovládce59. Brzy se proti bin Alímu obrátila i armáda. Náčelník generálního štábu Rašíd Ammar odmítl střílet do demonstrantů a bin Alí musel bez podpory ozbrojených složek 52 53 54 55 56 57 58 59

LANDERGOTT, Josef. Startuje rok 4708, Týden, 3. 1. 2011, roč. 18 č. 1 s. 26 – 27 PODANÝ, Petr. Další hlava despoty na špalek. Týden, 24. 1. 2011, roč. 18 č. 4, s. 16 – 17 Tamtéž FORMÁNEK, Jaroslav. Jasmíny v ohni. Respekt, 24. 1. 2011, roč. 22, č. 4 s. 28 – 29 Nesign. Vládcův nenasytný klan, Týden, 24. 1. 2011, roč. 18 č. 4 s. 17 Tamtéž Nesign. Vládcův nenasytný klan, Týden, 24. 1. 2011, roč. 18 č. 4 s. 17 PODANÝ, Petr. Další hlava despoty na špalek. Týden, 24. 1. 2011, roč. 18 č. 4, s. 16 – 17

23

uprchnout. Revoluce ho tak svrhla poměrně rychle, což se sousední Libyi se svým autokratem Kaddáfím nepodařilo. Bin Alí zmizel ze scény společně se svou manželkou Lejlou. Ta ještě stačila vyvézt ze země půl druhé tuny zlata, čehož si Respekt 60 i Týden61 také všimly. Poměrně brzy se revoluce z Tuniska přelila i do dalších států arabského světa, což Respekt předpovídal hned v jednom z prvních textů týkajících se severoafrických revolucí. Redaktor Jaroslav Formánek se na možnou budoucnost tuniského revolučního hnutí zeptal renomovaného francouzského sociologa Gillese Kepela, který mu odpověděl, že „stejná vlna (jako ve východní Evropě v roce 1989, pozn.) i teď může po tuniském příkladu následovat v dalších arabských státech, ovládaných podobně autoritativními a neschopnými režimy, jaký ztělesňoval bin Alí.“62 To se o něco později stalo. Tím se ovšem pozornost médií od bin Alího odvrátila. Diktátor skončil v saudskoarabském exilu a v textech věnujících se diktátorům severní Afriky už vystupoval jako druhořadá osobnost, nebyl hlavním tématem, spíše se proměnil v doplňující informaci. Jeho jméno se přesunulo do výčtů autokratů. Přímo k osudu bin Alího se média vrátila až ve chvíli, kdy ho v červnu 2011 nový režim v nepřítomnosti odsoudil k 35 letům vězení a udělil mu pokutu přesahující miliardu korun. V tomto případě se Respekt mimo jiné odkázal na text přejatý z The Economist. Týden o události referoval krátce, ale jako i předtím ostře, když napsal: „Před revoltující ulicí v lednu utekl (bin Alí, pozn.) s manželkou do Saúdské Arábie a teď jim to soudce, kterého kdysi sám jmenoval, spočítal.“63 Týden ovšem nenarážel jen na bývalého diktátora. V tom samém textu stačil časopis rýpnout i do vztahů Západu a severní Afriky, jak to udělaly oba týdeníky několikrát: „(Bin Alí byl) vládcem ve ,stabilní zemi', ale už několik měsíců mu titíž západní politici říkají diktátor.“64

5.2 Mubarak, Egypt O něco déle než bin Alí se u kormidla udržel Husní Mubarak. Revolucionáři na náměstí Tahrír ho dokázali přinutit k odstoupení během tří týdnů. Egypt, označovaný za nejdůležitější zemi arabského světa, tak nespadl do válečného řádění jako sousední 60 61 62 63 64

ŠIMEČKA, M. Martin. Vášem arabských diktátorů. Respekt, 14. 3. 2011, roč. 22 č. 11 s. 22 – 23 Nesign. Vládcův nenasytný klan, Týden, 24. 1. 2011, roč. 18 č. 4 s. 17 FORMÁNEK, Jaroslav. Jasmíny v ohni. Respekt, 24. 1. 2011, roč. 22, č. 4 s. 28 – 29 Nesign. Šup s rodinkou za mříže. Týden, 27. 6. 2011, roč. 18 č. 26-27 s. 113 Tamtéž

24

Libye. Nicméně o slovo se začalo hlásit Muslimské bratrstvo, ačkoli protesty na Tahríru začala mladá demokraticky naladěná generace. Stát tak sklouzl do chaosu a nejistoty z toho, co přijde. Egypt byl Západu poměrně otevřenou zemí. Mít na místě zpravodaje tudíž nebylo tak složité. Zmatek, který revoluce vyvolala, zasáhl také právě reportéry. Týden v textu Pohřebiště faraona Mubaraka ze 7. února 2011 krátce informoval o okradení českých žurnalistů z ČRo, HN a MF Dnes. Respekt přinášel reportáže přímo z místa díky novinářce Kateřině Šafaříkové. Ta ve svých textech zpracovávala pocity a názory místních lidí a jejich příběhy. Její texty se s postupem revolučního dění už nezajímaly o stabilitu a Mubarakovu osobnost jako takovou, ale spíše o to, co po prezidentovi zbylo. Z jejích příspěvků byla mnohde cítit beznaděj Egypťanů a rezignace těch, kteří se na začátku roku pustili do tažení proti neoblíbenému vládci. Respekt se o Mubaraka zajímal hlavně ve své rubrice Deset světových zpráv, které by vás neměly minout, kde tak získal prostor pro stručné informování o dění a v rozsáhlejších textech se mohl věnovat situaci v Egyptě jako takové. Mubarak nebyl nijak kontroverzní, ač autokrat, v Evropě a v Americe byl chápán jako garant stability v regionu, už také kvůli mírové smlouvě s Izraelem a diplomatickým stykům, které se židovským

státem

udržoval.

Respekt

to

shrnul

následovně:

„Strategická

nepostradatelnost země se pro diktátora v jejím čele stala propustkou k vládě tvrdé ruky.“65 Oba sledované týdeníky se tak po tom, co Mubarak padl, ptaly, co bude dál? „Stále zaskočená Evropa ustrnulá v roli diváka se v obavách ptá: Co bude dál, kdo nahradí ,faraona'?“66 napsal Týden 7. února 2011. Hledání odpovědi je pak znát v mnohých textech. Například ačkoli Respekt nepochyboval o správnosti revoluce, jedním dechem v komentáři autorů Jiřího Svobody a Marka Švehly dodával, že „další vývoj je však v tuhle chvíli velmi nejistý, Jediná jasně zformovaná opozice se rekrutuje z islamistických stran, o jejichž vztahu k demokracii je nutné mírně řečeno pochybovat.“67 Kateřina Šafaříková pak na podzim roku 2011 v reportáži Arabský podzim vyjádřila obavy z možné budoucnosti pomubarakovského Egypta, když napsala: „Jestli se něčeho Západ obával u arabských revolucí, pak právě toho, že přinesou jen výměnu 65 SOBOTA, Jiří. Příliš rychlá svoboda. Respekt, 7. 2. 2011, roč. 22, č. 6 s. 23 – 25 66 PODANÝ, Petr. Pohřebiště faraona Mubaraka. Týden, 7. 2. 2011, roč. 18, č. 6 s. 16 – 20 67 SOBOTA, Jiří. ŠVEHLA, Marek. Pravda a láska u pyramid. Respekt, 7. 2. 2011, roč. 22, č. 6 s. 13 – 14

25

jednoho špatného režimu za druhý a že náboženské uvolnění zvedne nenávist vůči Izraeli. V Egyptě, největší arabské zemi, je podle všeho nakročeno k obojímu.“68 Josef Landergott v Týdnu zašel ještě dál a v textu Izrael na všech frontách, který se primárně zajímá o nepřátele a konkurenty Izraele, věnoval pár vět i porevolučnímu Egyptu. „Letošní ,arabelie' pak ohrozila izraelskou pozici podruhé (první byl požadavek Palestiny na plné členství v OSN, pozn.). Padl egyptský prezident Husní Mubarak, jehož vojenská diktatura udržovala s Izraelem mír. Osvícení despotové ale mizejí a demokracie znamená všelidový odpor proti míru s Izraelem.“69 Označení Mubaraka za „osvíceného despotu“ z ostatních textů (ať už uvedených v Respektu nebo Týdnu, tak i od autora samotného) jasně vyčnívá. Když egyptské ulice svrhly svého prezidenta a teprve pak začaly hledat náhradu, chyběl opozici jasný lídr, západní svět a Izrael přirozeně dostaly strach. A ať už tyto obavy autoři časopisů převzali (právě jako Landergott v Týdnu), nebo o nich psali (Šafaříková, Švehla a Svoboda v Respektu), museli se jimi zabývat. Nestačilo se jen zmínit, že západní politici mají obavy. Nejistotu a zmatkování Západu pak vystihl Respekt, když napsal, že americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová po začátku revoluce v Tunisku prohlásila, že se nestaví na žádnou stranu a že věří ve stabilitu Mubarakovy vlády.70 Časopis k dalšímu popisu vývoje amerického postoje dodal: „Jestliže dnes Američané požadují ,okamžitý počátek demokratických reforem', opsali za jediný týden v postoji k hroutícímu se režimu stárnoucího diktátora dramatický oblouk.“71 Důležitost Egypta v kombinaci s odchodem diktátora, kterému se přezdívalo faraon, vyvolaly emocionální titulky. Zvláště Týden si na nich dával záležet. Objevovaly se zde titulky jako Temná mračna nad „faraónem“ Mubarakem72, Vyhnání tyrana73, nebo Pryč s diktátorem!74 Stejnou kreativitu, jakou vyvolával libyjský Kaddáfí přímo v textech, vzbuzoval Mubarak prakticky jen v titulcích. To, co ze způsobu, jakým referovaly Týden i Respekt o egyptské revoluci, jasně vyplývá, je fakt, že redaktoři neměli výraznou potřebu hledat nová témata spojená přímo s Mubarakovou osobností. Důvod se dá vysledovat z uveřejněných textů. Egypt, 68 69 70 71 72 73 74

ŠAFAŘÍKOVÁ, Kateřina. Arabský podzim. Respekt, 19. 9. 2011, roč. 22, č. 38-39 s. 30 – 32 LANDERGOTT, Josef. Izrael na všech frontách. Týden, 26. 9. 2011, roč. 18 č. 39 s. 58 – 59 SOBOTA, Jiří. Příliš rychlá svoboda. Respekt, 7. 2. 2011, roč. 22, č. 6 s. 23 – 25 Tamtéž Nesign. Temná mračna nad „faraónem“ Mubarakem. Týden, 31. 1. 2011, roč. 18, č. 5 s. 40 PODANÝ, Petr. Vyhnání tyrana. Týden, 14. 2. 2011, roč. 18, č. 7 s. 8 – 9 PODANÝ, Petr. Pryč s diktátorem! Týden, 31. 1. 2011, roč. 18, č. 5 s. 8 – 9

26

známý i jako místo dovolených, se před světem neuzavíral. Možnost dostat reportéry na místo a sledovat dění na sociálních médiích otevřela cestu k referování zejména o revolučním dění. Nebylo potřeba hledat nová témata nebo se výrazně vracet do historie. Týden se o životopis Mubaraka zajímal v textu Zavražděni, vyhnáni, uvězněni, kde ovšem stavěl egyptského prezidenta do kontextu příběhů jiných vládců arabských a muslimských států.75 V době, kdy už sesazený Mubarak čekal na to, co s ním porevoluční síly udělají, se zájem médií otočil k samotným Egypťanům, revolucionářům i jejich nástupcům.

5.3 Kaddáfí, Libye Kaddáfí se držel u moci do poslední chvíle a Libye se ho zbavovala podstatně déle než Egypt Mubáraka nebo Tunisko bin Alího. Kaddáfí se tak stal velkým a zajímavým soustem pro oba zkoumané týdeníky. Jakkoli v době před revolucemi působil diktátor pitoreskně a přitahoval pozornost svými zvyky a extravagancí, po tom, co se vzbouřilo východolibyjské město Benghází, se z něj stal nelítostný krutovládce. „Musíme (…) rozlišovat mezi zkorumpovanými a policejními režimy v Tunisku či Egyptě a teroristickou, totalitní, ubuovskou mocí na způsob Kaddáfího,“76 napsal ve své eseji francouzský filozof André Glucksmann. Tu otiskl Respekt začátkem dubna 2011, kdy už některé západní mocnosti sáhly po intervenci podle rezoluce Rady bezpečnosti číslo 1973 a vyslaly nad Libyi svá letadla. Týden brzy po začátku libyjského konfliktu definoval Kaddáfího následovně: „Pro západ bizarní kudrnatá postava v operetní uniformě, doma despota.“77 Ačkoli Týden zveřejnil méně textů věnujících se Kaddáfímu než Respekt, spoléhal se více na fakta a zajímal se hlouběji o život samotného diktátora. Respekt přejímal texty z The Economist a zveřejnil několik esejí zabývajících se otázkou Libye. Zajímal se výrazněji o názory a lámal si hlavu s tím, co bude, až Kaddáfí padne. Zhruba od začátku léta 2011 je z textů uveřejněných v Respektu patrné, že týdeník už počítal s faktem, že Kaddáfího režim padne.

75 PODANÝ, Petr. Zavražděni, vyhnáni, uvězněni. Týden, 14. 2. 2011, roč. 18, č. 7, s. 48 – 49 76 GLUCKSMANN, André. Konečně. Respekt, 4. 4. 2011, roč. 22, č. 14 s. 78 77 LANDERGOTT, Josef. Krvavý příběh diktátora ze stanu. Týden, 28. 2. 2011, roč. 18, č. 9, s. 16 – 19

27

Obě média se musela v situaci zorientovat. Libye nebyla českým novinářům tak známá jako Tunisko nebo Egypt. Na začátku roku 2011 bylo znát téměř zmatení z nastalé situace. Libyjský převrat obecně provázely spekulace. Stát poskládaný z jednotlivých kmenových společností působil nevyzpytatelně a Respekt tento stav výstižně definoval, když se v článku Jak si získat Araby Marka Švehly objevila věta: „Ignorovat to (dění v Libyi, pozn.) znamená riskovat ztrátu přízně budoucích arabských demokratů – ať už o nich dnes neumíme říct nic konkrétnějšího, ani to, jestli půjde o demokraty.“78 Skepse se objevovala všude. Respekt ji doplňoval euforií z hroutícího se autoritářského režimu, nicméně skepticky se stavěl, podobně jako Týden, nejen ke Kaddáfímu a povstalcům, ale také k západním mocnostem a později i k české politické reprezentaci. Respekt se koncem léta zabýval (byť okrajově) postupem tehdejšího českého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga. Ten nejprve nechtěl vládu rebelů (NTC) uznat, nicméně potom byl jedním z prvních, kteří nabídli Libyi humanitární pomoc.79 Ačkoli se oba zkoumané týdeníky dění v Libyi věnovaly, oblasti zájmu Respektu a Týdne se po začátku libyjské revoluce rozcházejí. Respekt se vícekrát snažil nalézt paralelu mezi pádem režimů v severní Africe s událostmi, které se provalily východní a střední Evropou, když se v této části světa hroutily komunistické režimy. Týden se věnoval Libyi více zpravodajsky a několikrát se vrátil k životopisu diktátora, u nějž se s jistotou nevědělo, ani kde přesně se narodil. Respekt ani tak nezajímal osud Kaddáfího, jako osud Libye a jejího obyvatelstva. Jednotlivé časopisy se soustředily na jiné oblasti (nicméně obě důležité) libyjského konfliktu. Respekt se postavil do role rádce, prognostika i kritika. Jeho texty, ať už byly přejaté například z The Economist, nebo napsané autory přímo pro časopis, se vyznačovaly jasnou kritikou libyjského despoty, západních vlád, skepsí vůči povstalcům (oprávněné vzhledem k minimu informací, což Respekt zdůrazňoval) a zároveň snahou předpovědět, co by se mohlo s Libyí stát. Už překlad článku britského politologa Timothyho Gartona Ashe z 24. ledna 2011 naznačil, jakým směrem se bude ubírat postoj Respektu vůči dění v Libyi, narozdíl od Týdne, který hledal zajímavosti o severoafrickém státě, Respekt hledal názor. Přeložený text se věnoval roli sociálních sítí v revoluci a až beletristickým tónem 78 ŠVEHLA, Marek. Jak si získat Araby. Respekt, 28. 2. 2011, roč. 22, č. 8, s. 15 79 SOBOTA, Jiří. Vítězství v bohaté zemi. Respekt, 29. 8. 2011, roč. 22, č. 35 s. 21 – 23

28

poukazoval na vztah Evropy vůči autoritářským režimům severní Afriky. „Jelikož je Kaddáfí jenom další diktátor, doufám, že odpověď zní: Ano. Ať s nimi (diktátory, pozn.) Kleenex (tak Kaddáfí označoval WikiLeaks, jako značku kapesníků, pozn.) vytře podlahu, pěkně s jedním po druhém, jako se vytírají chuchvalce hlenu.“80 Respekt měl mnohem větší snahu dění v Libyi komentovat, na rozdíl od Týdne, který tento sklon projevoval mnohem méně. Co týdeníky v zájmu o Libyi spojuje, je již zmíněná skepse vůči všem stranám. Jak sama média přiznávala, informace o Libyi se sháněly těžko. Tato situace dávala Respektu prostor pro to, aby vytvářel své vlastní teorie, respektive polemizoval nad souvislostmi mezi libyjskou revolucí a českým sametem nebo pádem Berlínské zdi. Texty, které Kaddáfímu věnoval Týden, se dostávaly od prvotního rozčarování z nastalé situace až po finální zúčtování s Kaddáfím jako s diktátorem minulosti. Týden se věnoval Libyjské otázce komplexně. Nijak výrazně se nezajímal o průběh bojů, což je u týdeníku s ohledem na permanentně se měnící situaci pochopitelné (Respekt, pokud se věnoval průběhu bojů, ohraničoval popis událostí větou zmiňující uzávěrku čísla). Časopis ale přinesl vhled do moderních dějin Libye a populárně ho zajímala záležitost zdražování benzínu. Týden na Kaddáfího nijak výrazně neútočil. Časopis jej odsuzoval, ale primárně ho nelynčoval a na rozdíl od předrevolučního informování, kdy sklouzával hlavně košatými přídomky k bulváru, v roce 2011 se událostem věnoval precizněji a hlavně svůj sarkasmus usměrňoval faktografickými přehledy a snahou pomoci čtenáři se v otázce Libye zorientovat. Článek Kaddáfího majetek pod drobnohledem ze 14. března 2011 přinesl detailní popis Kaddáfího majetkových poměrů a investic mimo domovskou Libyi. Rozsáhlý text Petra Podaného z konce března 2011 přichází i se zhodnocením českého mediálního zájmu o Libyi: „V posledních týdnech dominují českým médiím libyjské události. Je to výjimka, o Libyi si jinak Češi v novinách příliš často nečtou.“81 Nicméně překvapení z nastalé situace, kdy se jinak až na svého vůdce nezáživná Libye dostala do popředí světového dění, vystřídalo kladení otázek. Nejvýrazněji je to vidět na vydání Týdne z 28. března 2011, kde se objevil z hlediska názoru zajímavý komentář Petra Podaného. „Je Kaddáfí takovou hrozbou pro svět, rozpoutal snad genocidu, že si vysloužil od OSN nejtvrdší rezoluci v její 66leté historii (první byla

80 GARTON ASH, Timothy. Nová média a revoluce. Respekt, 24. 1. 2011, roč. 22, č. 4 s. 78 81 PODANÝ Petr. Kaddáfí jako lovná zvěř. Týden, 28. 3. 2011, roč. 18, č.13 s. 16 – 20

29

válka v Zálivu), pokud jde o zmocnění k násilí proti členskému státu?“82 Autor sám odpovídá, že drsný postup Západu je „hloupost“83, a o něco výše ve svém textu pokládá otázku, „odkud se najednou vzala ta zášť?“84 Stejný autor svůj kritický postoj vůči Západu rozvíjí i v dalším textu ze stejného čísla, který pojmenoval Kaddáfí jako lovná zvěř. Na stejné stránce byl proti komentáři Podaného postaven i názor jeho kolegy Dana Macka. Ten intervenci proti Kaddáfímu podporoval. Časopis tak dal prostor dvěma protichůdným názorům. To podtrhuje stav, kdy situaci v severní Africe chyběl jasný směr a Západ netušil, co by mohlo následovat po pádu loajálních autokratů. Macek se vyslovuje pro to, že kdyby Západ útok na Kaddáfího nepodnikl, „v očích celého regionu by se postavil na stranu tyranie, což by hrálo do rukou protizápadních islamistů. Ti vyšli posíleni z mnohaleté opozice proti autokratům, jejichž čas, zdá se, letos vypršel.“85 Autor v těchto větách shrnuje jak obavy, tak nutnost rozhodnout se, zda stát proti diktátorům, nebo čekat, jak revoluce dopadnou a možná trochu doufat, že se prozápadní autokraté u moci udrží. Ať už se jednalo o diktátora samotného, nebo povstalce, nečitelnost Libye na začátku roku 2011 vzbuzovala obavy. Co se dalo čekat od národa, o kterém se víceméně nic nevědělo a který vlastně ani národem nebyl a není, vzhledem k historickým reáliím Libye, jež vznikla na základě koloniálních panství a je rozdělená mezi jednotlivé kmeny ovládající určitá území? Týden kupříkladu zmínil, že většina libyjských členů Al-Káidy pocházela právě z ohniska libyjské revoluce, tedy z města Benghází. Konkrétně se jednalo o 60,2 procent kajdistů z tohoto státu.86 Faktorem, který ovlivňoval pokrývání libyjských událostí, byl nedostatek reportérů na místě. Respekt ani Týden v Libyi nikoho neměly. Novináři se museli vypořádávat s nedostatkem informací. Jak Týden napsal v textu z 28. února 2011: „V zemi nejsou zahraniční novináři ani nezávislí pozorovatelé, takže rozsah bojů a obětí není znám.“87 Svízelná situace ovšem nutila oba týdeníky hledat nová témata a nové způsoby, jak zajímavě předat informace čtenářům.

82 83 84 85 86 87

PODANÝ, Petr. Velké libyjské pokrytectví, Týden, 28. 3. 2011, roč. 18 , č. 13 s. 21 Tamtéž PODANÝ, Petr. Velké libyjské pokrytectví, Týden, 28. 3. 2011, roč. 18 , č. 13 s. 21 MACEK, Dan. Chytit šanci za pačesy. Týden. 28. 3. 2011, roč. 18, č. 13, s. 21 PODANÝ Petr. Kaddáfí jako lovná zvěř. Týden, 28. 3. 2011, roč. 18, č.13 s. 16 – 20 LANDERGOTT, Josef. Krvavý příběh diktátora ze stanu. Týden, 28. 2. 2011, roč. 18, č. 9, s. 16 – 19

30

Vzhledem k tomu, že oba časopisy postrádaly reportéry z místa, pomáhaly si kontaktováním dostupných osobností z Evropy. Respekt se, v době, kdy se řešila možnost zavedení bezletové zóny nad Libyí, zeptal několika osobností (Jacquese Rupnika, Martina Povejšila (českého velvyslance při NATO) nebo Ireny Kalhousové (analytičky specializující se na Blízký Východ) na jejich názory ohledně vojenské intervence v Libyi. Týden zase využil příležitostí rozhovorů s Tonym Blairem a dále s příslušnicí habsburského rodu Walburgou Habsburg Douglasovou, která řekla, že „vládl přece všeobecný dojem, že Muammar Kaddáfí má jako diktátor všechno pevně v rukou.“88 Tím narazila opět na moment překvapení, který vzbudily revoluce v arabském světě. Její tvrzení podporuje výpověď přímého aktéra sbližování Libye se Západem, Tonyho Blaira. Ten pro Týden řekl: „Podívejte, já jsem se s Kaddáfím celkem úzce seznámil. Podílel jsem se na ukončení jeho mezinárodní izolace na základě toho, že se zřekl jaderného i chemického zbrojního programu a přestal sponzorovat terorismus a začal proti němu naopak bojovat. To vše bylo dobré. Problém byl v tom, že takové režimy jsou pro nás navenek třeba bodem stability, jenže vlastnímu obyvatelstvu neposkytují příležitosti.“89 Přední britský politik se zároveň vyjádřil, že „bylo by velice divné, kdyby Mubarak odešel a Kaddáfí zůstal.“90 Blairovy vzpomínky na vytváření vztahu Západ – Libye zmínil i Respekt, který 14. března 2011 napsal: „V roce 2004 prolomil ledy (ve vztazích Západu a Libye, pozn.) Tony Blair svou návštěvou vůdcova stanu nedaleko Tripolisu. Šikovný diktátor se tehdy vzdal svého skomírajícího jaderného programu a stal se spojencem Západu v boji proti terorismu.“91 Další způsoby, jakými si týdeníky pomáhaly udržet libyjské téma zajímavé pro své čtenáře, kromě otázek osobnostem, se už liší. Respekt pravidelně přináší překlady britského týdeníku The Economist. V době libyjské krize využil této smlouvy k tomu, aby čtenářům zajistil kvalitní texty, které by zahrnovaly i svědectví novinářů přímo z místa. Zároveň časopis rozvíjel teorii spojující arabské jaro s pádem železné opony, což korespondovalo s vlastním názorovým směřováním Respektu. Poměrně výrazně se to projevilo v textu Jak si získat Araby z posledního února 2011. Autor tu hledá podobnosti mezi arabským jarem a revolučním hnutím v roce 1989 ve střední a východní Evropě. Nicméně dodává, že o případných nových vůdcích 88 89 90 91

PODANÝ, Petr. Česká princezna. Týden, 7. 3. 2011, roč. 18, č. 10 s. 38 – 43 MACEK, Dan. S Klausem se neshodneme, ale... Týden, 12. 9. 2011, roč. 18, č. 37 s. 48 - 51 Tamtéž SOBOTA, Jiří. V dobré společnosti. Respekt, 14. 3. 2011, roč. 22, č. 11 s. 32 – 34

31

severoafrických států nelze s určitostí nic říct. Komentář je zajímavý právě spojením s rokem '89 a dokazuje, že se Respekt snažil na situaci dívat ne jen jako na událost, která se děje poměrně daleko, ale vnést i myšlenkovou invenci. Podobnou myšlenku vyslovil i The Economist. Překlad textu Není čas na skepsi vyšel ve stejném čísle časopisu jako článek Jak si získat Araby. Oba texty jsou potom podtržením určité teorie, o níž ovšem autoři sami pochybují. Oba se shodují na tom, že situace je nejistá. The Economist napsal: „V arabském světě právě padají prekérní spojenci Západu a tamějším lidem se západní panství již dlouho zajídá.“92 Respekt přinesl ještě v témže čísle další text přejatý z The Economist, jednalo se o reportáž z Benghází, bašty revoluce. Týdeník tak chytře doplnil žánr, který mu logicky scházel a který se nabízel jako čtenářsky atraktivní. Bez svého zpravodaje na místě časopis přinesl text z místa dění. Respekt se zároveň snažil najít nová témata, která by vázala Libyi na Evropu. To se mu podařilo objevit v aféře, která se roztočila kolem prestižní univerzity London School of Economics, na níž získal doktorát Kaddáfího syn Saíf a samotný Kaddáfí měl možnost přednášet na půdě univerzity, i když jen formou videokonference. Univerzita se snažila zachránit svou reputaci, navíc bylo jasné, že přijala od diktátorského režimu peníze na svůj provoz. Respekt tématu věnoval delší článek a výstižně se mu podařilo propojit libyjské peníze s akademickou sférou. Týden se naopak vracel do minulosti, do doby před arabským jarem a mnohdy se nepokrytě podivoval nad změnou, jakou prošly vztahy Libye a západních států. Zároveň hledal spojení Kaddáfího s Českou republikou. Zatímco Respekt objevil souvislosti arabského jara a sametové revoluce, Týden prozaičtěji sáhl po faktech. Připomněl, že jedním z držitelů nejvyššího státního ocenění České republiky, řádu Bílého lva I. třídy, byl i Muammar Kaddáfí. Týden lakonicky poznamenal, že „Muammar Kaddáfí je tak doma i ve stověžaté Praze.“93 Diktátor získal ocenění od prezidenta Gustáva Husáka v červnu 1978. Časopis se několikrát vrátil k životopisu diktátora, který nabízel snadné a přesto zajímavé vystavění příběhu o vůdci státu s nejasným původem – objevily se spekulace, že diktátorovým otcem byl nad Libyí sestřelený pilot francouzského letectva za druhé světové války, který pocházel z Korsiky. Příběh vojáka, který svrhl libyjskou monarchii a vymyslel si ideální společnost, džamahríji, která balancovala mezi marxismem a islámskou tradicí, již chtěl zavést ve své zemi, lákala. 92 THE ECONOMIST. Není čas na skepsi. Respekt, 28. 2. 2011, roč. 22, č. 8 s. 29 93 MLV, MAV. Muammarův klíč od bran Prahy. Týden, 28. 3. 2011, roč. 18, č. 13 s. 17

32

Dalším tématem, jež spojilo Libyi s Evropou, byl italský strach z nekontrolovatelného přílivu uprchlíků. Řím se bál, že Apeniny zaplaví vlna přistěhovalců ve chvíli, kdy diktátor padne, a nikdo tak nebude kontrolovat libyjské pobřeží. Toto téma zajímalo obě média. Respekt se k němu postavil kriticky. Přednesl údaje, které z obav Itálie dělaly neoprávněné přehánění situace. Nicméně týdeník sám na konci textu ze 7. března 2011, který se uprchlíkům věnuje, připouští, že důvod k obavám není pouze „zatím“94. Zajímavým tématem se stala ropa. Ropné zásoby Libye představovaly lákadlo pro evropské vlády. Navíc libyjská ropná pole leží blízko Evropě. Potíž se objevila ve chvíli, kdy Evropě došlo, že bašta povstalců na východě státu je zároveň oblastí se zásobami ropy. Týden se věnoval jak evropskému zájmu o ropu, tak dopadům libyjské krize na ceny benzínu v Česku.

6. Jak se vyvíjel pohled Respektu a Týdne na diktátory Způsob, s jakým Týden a Respekt přistupovaly k tématům spojeným se třemi sledovanými diktátory, se pochopitelně vyvíjel v závislosti na událostech, které se prohnaly Tuniskem, Egyptem a Libyí. V případě tuniského diktátora bin Alího je pak nejméně patrná změna v přístupu k jeho osobnosti. Tunisko jakožto stát, kde arabské jaro začalo, novináře zajímal. Bin Alí tak získal větší prostor než před revolucí. Nicméně také kvůli svému brzkému útěku do exilu nedosáhl na autokraty v Egyptě a Libyi.

6.1 Největší zájem budil Kaddáfí Nejvíce se média zajímala o libyjského autokrata Kaddáfího. Důvod byl zcela zřejmý. Zatímco k bin Alímu se novináři vrátili ve chvíli, kdy byl v nepřítomnosti odsouzen, Kaddáfí nabízel až do své smrti v říjnu 2011 materiál ke zpracovávání. Libye spadla do občanské války a byla nad ní vyhlášena bezletová zóna. Do libyjského konfliktu se tak zapojili vnější hráči ze západního světa, což přiblížilo kauzu občanské války k evropským prioritám. Společně s obavami z imigrační vlny přes Itálii dál do Evropy a 94 GARTON ASH, Timothy. Západ a Libye. Respekt, 7. 3. 2011, roč. 22, č. 10 s. 16

33

faktem, že stát produkuje ropu, tak libyjská krize budila pozornost, protože se až nebezpečně přiblížila k našim životům. Už to nebyla jen revoluce, která jde proti tyranovi vládnoucímu za Středozemním mořem, už to byl konflikt, který mohl mít dopad na samotnou Evropu. Podobnou pozornost si vysloužil také Husní Mubarak v Egyptě. Vládl totiž nejdůležitějšímu státu arabského světa, udržoval dobré vztahy se Západem a garantoval mírovou smlouvu s Izraelem a židovský stát měl v Káhiře i svou ambasádu. Husní Mubarak tak zajišťoval stabilitu, a ačkoli byla relativní, slibovala určitý klid mezi Araby a Židy. Mubarak držel na uzdě i Muslimské bratrstvo. Pro Západ byl tedy ideálním spojencem. Slovo stabilita se objevovalo v textech jak před arabským jarem, tak během něj. „Za vlády zkorumpovaných diktátorů Mubaraka a bin Alího na pláže přijížděly miliony návštěvníků. Teď, když diktatury padly, najednou opadá i zájem Evropanů. Jako by považovali stabilní diktátory za lepší hostitele než vlády pokoušející se o obtížný přechod k odpovědnější správě.“95 Napsal Respekt v červenci 2011, kdy už oba zmínění diktátoři padli a Kaddáfí válčil s rebely. Nicméně novináři měli v určitých momentech tendenci obhajovat Mubarakovu přítomnost v čele státu. Z pochopitelného důvodu stability a spojenectví se Západem. I tak jej ovšem označovali za diktátora, ačkoli v jeho případě bylo často k vidění označení prezident. Nedošlo zde k absolutnímu odsouzení jako u Kaddáfího. Pokud se podíváme právě na otázku, zda novináři diktátory odsoudili, v Kaddáfího případě se tak stalo naprosto jasně. Zatímco hlavně v textech uveřejněných Týdnem se Kaddáfí v době před revolucí objevoval prakticky jako komická postava beduínského diktátora, po té, co rozpoutal válku s odpůrci, se na jeho hlavu snesla nevybíravá kritika. Mubarak měl v tomto ohledu štěstí a novináři se často spokojili s označením faraon, které jasně odkazuje na monarchistický způsob Mubarakovy vlády. Nedá se říct, že by média tohoto diktátora primárně odsoudila, spíše mnohdy v době těsně po vypuknutí revolucí polemizovala, zda je Mubarakův odchod správným řešením a zmiňovala Muslimské bratrstvo jako sílu, která má možnost dostat se ke kormidlu, když Mubarak zmizí. Odsuzování bin Alího pak není nijak důležité s ohledem na nevýraznost diktátora a jeho rychlý odchod ze scény. Oproti předrevoluční době se pochopitelně zvedl zájem novinářů o region. Zatímco během sledovaných čtyř předrevolučních let (2007 až počátek revoluce v únoru 95 LINDNER, Tomáš. Last minute. Respekt, 11. 7. 2011, roč. 22, č. 28, s. 16

34

2011) zaznamenal Kaddáfí v Týdnu šedesát textů se svým jménem, jen za deset měsíců od začátku revoluce do silvestra 2011 se o něm Týden zmínil osmapadesátkrát. Rozdíl u Respektu byl ještě markantnější. Z devatenácti předrevolučních textů vystoupal Kaddáfí na osmdesát zmínek od chvíle, kdy se v Libyi začalo střílet. Zájem o bin Alího i Mubaraka se také zvýšil, ovšem v číslech nižších, úměrných době trvání revoluce a mediální přitažlivosti autokratů. Nemůže zůstat bez povšimnutí, že Týden se o jednotlivých diktátorech zmiňoval v předrevoluční době více než Respekt. Ten naopak zacílil svůj zájem na severní Afriku v době revolucí (s tím si můžeme spojit i to, že měl tendence hledat spojitost mezi arabským jarem a rokem '89 v Československu, časopis projevuje také obecný zájem o demokracii jako takovou) a předehnal v počtu textů Týden.

6.2 Stereotypy a zpravodajské hodnoty Pokud se podíváme na stereotypizaci diktátorů, jak byla naznačena v podkapitole 2.1. Mediální reprezentace a stereotypizace, je zřejmé, že postava Kaddáfího vyvolávala snahu zvláště v Týdnu přetvořit události kolem diktátora v podívanou. Kaddáfí tu tak byl reprezentován stereotypem nevyzpytatelného, ale polepšeného (vůči Západu) diktátora, který se snaží upoutat pozornost. Stereotypem, který se vztahoval na všechny diktátory, pak bylo spojení jejich loajality k Západu. Severoafrický diktátor byl v době před revolucí zkrátka ten, který přijímal autoritu Západu, byl ochoten s ním spolupracovat a držel stabilitu. Tento stereotyp by se dal definovat spojením, které se v textech objevovalo „garant stability“. Ještě krátce před revolucemi se neočekávaly vzpoury a otázku spíš vyvolával vysoký věk diktátorů s ohledem na možné nástupce. Když pak přišly revoluce, stabilita vzala za své společně s diktátory. Tehdy se stereotyp severoafrického diktátora začal měnit a v případě Kaddáfího, který se u moci držel zuby nehty, přerostl v odsouzení a odmítnutí. Po Mubarakovi byla někde cítit nostalgie. Bin Alí jako nevýrazná osobnost vytvoření nového revolučního stereotypu nezaznamenal, spíše sklouzl ke svým diktátorským kolegům jako vůdce policejního státu a nenechavec, který hrabal ze státního majetku. Zpravodajské hodnoty, které určovaly výběr událostí spojených s diktátory, doznaly společně s revolucemi jasné změny. Se začátkem roku 2011 bylo nutné informovat nejen o výstředních sporech Kaddáfího nebo politických kontaktech

35

Mubaraka se Západem. Do popředí se tak dostaly hodnoty neobvyklost, relevance, aktuálnost nebo podstatnost. Bylo z čeho vybírat. Události se každým dnem měnily. Respekt tento stav řešil prostřednictvím rubriky Deset světových zpráv, které by vás neměly minout. V ostatních textech jak v Respektu, tak v Týdnu se autoři detailněji dívali na jednotlivé faktory událostí, které ale všechny byly aktuální, rozhodně relevantní z důvodu blízkosti severní Afriky a krveprolití v ulicích velkých měst. Tyto události byly navíc neobvyklé. Zatímco před revolucemi byli diktátoři považování za ty, kteří drží stabilitu regionu, najednou se jejich moc hroutila a jen těžko se dalo odhadnout, kdo přijde k moci po nich. Bylo navíc podstatné informovat o těchto diktátorech, o jejich odchodu ze scény, jelikož se změny v severoafrických státech týkaly i Čechů (v evropském kontextu), byť třeba ne tolik jako Itálie, která se začala bát přílivu uprchlíků, které Kaddáfí držel za hranicemi Evropy. Navíc čtenář jistě očekával, že si v Respektu nebo Týdnu o severoafrických událostech přečte. Arabské jaro spustilo vlnu revolucí a v Sýrii dosud neukončenou (k dubnu 2015) občanskou válku. Od Respektu, který se o arabské jaro zajímal výrazněji než Týden, mohl ještě jeho čtenář očekávat zaměření týdeníku na demokracii ve světě. Hledání souvislosti s koncem komunismu tak byly pro týdeník příznačné, stejně jako o něco menší míra skepse vůči politikům, kteří by mohli přijít po diktátorech. Ačkoli je nutné upozornit, že pochyby o opozici, která se dostávala k moci, byly cítit z obou médií a byly zcela oprávněné. O dlouhodobě umlčované opozici se moc nevědělo, jak ukazují reportáže Kateřiny Šafaříkové z Egypta v Respektu, nebyla ani nijak organizovaná s výjimkou Muslimského bratrstva, o jehož demokratickém směřování se dá pochybovat, už kvůli tomu, že se jedná o náboženskou organizaci a je tudíž u ní méně pravděpodobné, že by vytvářela sekulární demokracii západního střihu. Protože se novináři přirozeně nemohli zeptat na názory diktátorům opozičních stran, měli ztížené podmínky v psaní textů o severní Africe. Jak naznačuje reportáž Libye jde do Evropy z Respektu, i ve chvíli, kdy byl novinář na místě, setkal se s odmítavým postojem obyvatel k vyjádřením o politické situaci státu. Kaddafí s novináři, jak bylo zmíněno, nekomunikoval. Větší objektivitu tak jistě mají texty napsané v době revolucí, konkrétně po pádu despotů. Egyptské reportáže Kateřiny Šafaříkové v Respektu to dokazují. Novinářka mluvila s místními, měla možnost se jich zeptat na

36

názor. A dotazovaní jí svůj náhled na věc předali. Obrázek Egypta 2011 byl tudíž komplexnější. Objektivita svým způsobem utrpěla i v období plném skepse vůči porevolučním elitám. Objektivně by bylo ideální proklamovat západní demokratické hodnoty a lidská práva, ale stejně tak byla logická volba prozápadních despotů u vlády, kteří nedovolili například Muslimskému bratrstvu, aby se dostalo k moci, byť mělo širokou základnu podporovatelů mezi nižšími společenskými vrstvami.

Závěr Režimy diktátorů bin Alího, Mubaraka a Kaddáfího jsou v tuto chvíli minulostí. Sledované severoafrické státy během roku 2011 nastoupily cestu ke změnám a dá se předpokládat, že k demokracii, ačkoli není jisté, zda přímo k demokracii západní. Zvláště konec diktátorů se stal pro novináře píšící pro Respekt a Týden výrazným tématem, o němž bylo nutné psát. Oba týdeníky považovaly severoafrické vládce za diktátory, v případě bin Alího a častěji Mubaraka se pak objevovalo označení prezident. Kaddáfího reprezentoval stereotyp výstředního autokrata, v době revolucí pak do role vládce zabíjejícího své obyvatele. Právě Kaddáfímu byl věnován největší prostor v obou sledovaných týdenících. Respekt i Týden se snažily informovat o dění v severní Africe zvláště v době revolucí, kdy po jejich zájmu volaly revoluce a válečný konflikt v Libyi. Týdeníky také hledaly spojitost s Českem, Respekt se soustředil na souvislosti pádu železné opony a revolucí arabského jara, Týden pak několikrát zmínil návštěvu Kaddáfího v Praze v době socialismu. Zájem byl i o zdražování benzínu nebo ohrožení letovisek v revolučních státech. Týdeníky lavírovaly mezi odsouzením autokratů a určitou nostalgií po jejich stabilních vládách, protože po pádu bin Alího, Mubaraka a Kaddáfího se k moci dostali lidé, o nichž Západ mnoho nevěděl. A novináři se s touto situací museli vyrovnat.

37

Summary Ben Ali's, Mubarak's and Gaddafi's regimes belong to the past. Tunisia, Egypt and Lybia embraced the changes and we can only assume if their new way is to be democratic. Although, we cannot be sure whether their democracy is to be the western one. Mainly, it was the end of the dictators which Respekt's and Týden's journalists felt a strong need to write about. Both magazines considered the North African rulers as the dictators. When reading about Ben Ali and Mubarak, we could sometimes find a word ‘prezident’ relating to both of them. Gaddafí was ascribed the stereotype of an eccentric autocrat who, during the revolution, became a ruler willing to kill the citizens. Gaddafí got the biggest part of the journlists' attention in both magazines. The interest in the North African issues grew with the beginning of the revolutions. Both Respekt and Týden tried to cover the events also due to the war in Libya. The magazines were seeking for the connection between those events and the Czech Republic. Respekt was looking for the connection between Arab Spring events and the fall of the Iron Curtain in Central and Eastern Europe at the end of the 1980s. Týden mentioned Gaddafi's visit to Prague in the socialist times of the state. Also the increase of oil prices and the revolution's threat in the popular summer resorts called the attention. Both magazines vacillated between the refusal of the dictators and the nostalgia of the old stable governments for after Ben Ali's, Mubarak's and Gaddafi's falls, people of whom the West did not know much about were getting into power. Thus the journalists had to deal with this situation

38

Použitá literatura a použité prameny Literatura HOURANI, Albert Habib. Dějiny arabského světa: od 7. století po současnost. Vyd. 1. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2010, 566 s. ISBN 978-80-7422-059-3. BERÁNEK, Ondřej (ed.). Arabské revoluce: demokratické výzvy, politický islám a geopolitické dopady. 1. vydání. Praha: Academia, 2013, 304 s. ISBN 978-80-200-22981 HALL, Stuart (ed.). Respresentation: Cultural Respresentation and Signifying Practices. 8. vydání. Londýn: SAGE Publications Ltd, 2003, 400 s. ISBN 0-76195432-5 LIPPMANN, Walter. Public Opinion, New Brunswick: Transaction, 1990, 427 s. ISBN 0-88738-861-2 BRIGHTON, Paul a Dennis FOY. News Values, 1. vydání. Los Angeles ; London ; New Delhi ; Singapore: Sage Publications, 2007, 205 s. ISBN 978-1-4129-4600-1 Nový systém, str 25 – 29 LINHART, Jiří. Slovník cizích slov pro nové století. Vyd. 1. Litvínov: Dialog, 2010, 416 s. ISBN 80-7382-005-6 TRAMPOTA, Tomáš a Martina VOJTĚCHOVSKÁ. Metody výzkumu médií. 1. vydání. Praha: Portál, 2010, 293 s. ISBN 978-80-7367-683-4. BERGER, Arthur Asa. Media analysis techniques. 4. vydání. Thousand Oaks: SAGE, c2012, 260 s. ISBN 978-1-4129-8776-9

39

Prameny JONES, Philip Edward: Revisiting Stereotypes of Non-White Politicians’ Ideological and Partisan Orientations, American Politics Research 2014, roč. 42. č. 2 s. 284 – 310 LUYENDIJK, Joris. Beyond Orientalism. The International Communication Gazette. 2010, roč. 72, č. 1, s. 9-20 FreedomHouse [online]. [cit. 2015-05-06]. Dostupné z: https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2010/tunisia#.VUodHfntmkp, https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2010/egypt#.VUodXfntmkp, https://freedomhouse.org/report/freedom-world/2010/libya#.VUodefntmkp

Texty z Respektu a Týdne citované v bakalářské práci Respekt BUMBÁLEK, Cyril. Libye jde do Evropy. Respekt, 16. 7. 2007, roč.18, č.29 s. 9 FINGERLAND, Jan. Egyptské referendum oddálilo revoluci. Respekt, 2. 4. 2007, roč. 18, č.14 s. 10 FINGERLAND, Jan. Sultán, Sulejman & syn. Respekt, 7. 9. 2009, roč. 20, č.37 s. 24 – 25 FORMÁNEK, Jaroslav. Jasmíny v ohni. Respekt, 24. 1. 2011, roč. 22, č. 4 s. 28 – 29 FORMÁNEK, Jaroslav. Naděje sudu s dynamitem. Respekt, 21. 7. 2008, roč. 19, č. 30, s. 14 FORMÁNEK, Jaroslav. Stan za deset miliard. Respekt, 17. 12. 2007, roč. 18, č. 51-52 s. 11 GARTON ASH, Timothy. Nová média a revoluce. Respekt, 24. 1. 2011, roč. 22, č. 4 s. 78 GARTON ASH, Timothy. Západ a Libye. Respekt, 7. 3. 2011, roč. 22, č. 10 s. 16 GLUCKSMANN, André. Konečně. Respekt, 4. 4. 2011, roč. 22, č. 14 s. 78 LINDNER, Tomáš. Last minute. Respekt, 11. 7. 2011, roč. 22, č. 28, s. 16

40

SOBOTA, Jiří. ŠVEHLA, Marek. Pravda a láska u pyramid. Respekt, 7. 2. 2011, roč. 22, č. 6 s. 13 – 14 SOBOTA, Jiří. Příliš rychlá svoboda. Respekt, 7. 2. 2011, roč. 22, č. 6 s. 23 – 25 SOBOTA, Jiří. V dobré společnosti. Respekt, 14. 3. 2011, roč. 22, č. 11 s. 32 – 34 SOBOTA, Jiří. Vítězství v bohaté zemi. Respekt, 29. 8. 2011, roč. 22, č. 35 s. 21 – 23 ŠAFAŘÍKOVÁ, Kateřina. Arabský podzim. Respekt, 19. 9. 2011, roč. 22, č. 38-39 s. 30 – 32 ŠVEHLA, Marek. Jak si získat Araby. Respekt, 28. 2. 2011, roč. 22, č. 8, s. 15 THE ECONOMIST. Není čas na skepsi. Respekt, 28. 2. 2011, roč. 22, č. 8 s. 29 THE ECONOMIST. Stále nedostatkové zboží. Respekt, 3. 1. 2011, roč. 22, č. 1 s. 26 – 27 Nesign. Odměna pro vzorného Kaddáfího. Respekt, 8. 9. 2008, roč. 19, č. 37 s. 8 Nesign. Odměna pro vzorného Kaddáfího. Respekt, 8. 9. 2008, roč. 19, č. 37 s. 8

Týden DAN. Kaddáfí: francouzská spojka? Týden, 25. 2. 2008, roč. 15, č. 8 s. 14 DEYL, Daniel. Americká politika a la Paris. Týden, 17. 12. 2007, roč. 14, č. 51-52, s. 97 LANDERGOTT, Josef. Berlusconiho gigantomachie. Týden, Speciální vydání: Kronika roku 2010, 1. 12. 2010, roč. 8 (Týden roč.17), č.1 s. 44 LANDERGOTT, Josef. Izrael na všech frontách. Týden, 26. 9. 2011, roč. 18 č. 39 s. 58 – 59 LANDERGOTT, Josef. Krvavý příběh diktátora ze stanu. Týden, 28. 2. 2011, roč. 18, č. 9, s. 16 – 19 LANDERGOTT, Josef. Startuje rok 4708, Týden, 3. 1. 2011, roč. 18 č. 1 s. 26 – 27 LGTT. Bože, ochraňuj faraona. Týden, 6. 4. 2010, roč. 17, č. 14 s. 56 LGTT. Kaddáfího alpský bazar. Týden, Speciální vydání: Kronika roku 2009, 1. 12. 2009, roč. 7 (Týden 16.), č.1 s. 47 LGTT. Lumpové, ale naši. Týden, 26. 5. 2008, roč. 15, č. 21 s. 13 LGTT. Říme, ahoj! Miluji tě! Týden, 15. 6. 2009, roč. 16, č.24 s. 8 – 9 LGTT. Zuby nehty. Týden, 2. 11. 2009, roč. 16, č. 44, s. 55 LGTT. Žvanimír Druhý Libyjský. Týden, 13. 8. 2007, roč. 14, č. 33 s. 10

41

MACEK, Dan. Chytit šanci za pačesy. Týden. 28. 3. 2011, roč. 18, č. 13, s. 21 MACEK, Dan. S Klausem se neshodneme, ale... Týden, 12. 9. 2011, roč. 18, č. 37 s. 48 – 51 MLV, MAV. Muammarův klíč od bran Prahy. Týden, 28. 3. 2011, roč. 18, č. 13 s. 17 PODANÝ, Petr. Česká princezna. Týden, 7. 3. 2011, roč. 18, č. 10 s. 38 – 43 PODANÝ, Petr. Další hlava despoty na špalek. Týden, 24. 1. 2011, roč. 18 č. 4, s. 16 – 17 PODANÝ Petr. Kaddáfí jako lovná zvěř. Týden, 28. 3. 2011, roč. 18, č.13 s. 16 – 20 PODANÝ, Petr. Pohřebiště faraona Mubaraka. Týden, 7. 2. 2011, roč. 18, č. 6 s. 16 – 20 PODANÝ, Petr. Pryč s diktátorem! Týden, 31. 1. 2011, roč. 18, č. 5 s. 8 – 9 PODANÝ, Petr. Velké libyjské pokrytectví, Týden, 28. 3. 2011, roč. 18 , č. 13 s. 21 PODANÝ, Petr. Vyhnání tyrana. Týden, 14. 2. 2011, roč. 18, č. 7 s. 8 – 9 PODANÝ, Petr. Zavražděni, vyhnáni, uvězněni. Týden, 14. 2. 2011, roč. 18, č. 7, s. 48 – 49 PP. Eurostrážce Kaddáfí. Týden, 28. 1. 2008, roč. 15, č. 4 s. 55 Nesign. Faraonův syn se ženil. Týden, 7. 5. 2007, roč. 14, č. 19 s. 122 Nesign. Temná mračna nad „faraónem“ Mubarakem. Týden, 31. 1. 2011, roč. 18, č. 5 s. 40 Nesign. Vládcův nenasytný klan, Týden, 24. 1. 2011, roč. 18 č. 4 s. 17

42

Seznam příloh Příloha č. 1: Počet textů uveřejněných v Respektu a Týdnu věnujících se severoafrickým diktátorům před začátkem revolucí (graf) Příloha č. 2: Počet textů uveřejněných v Respektu a Týdnu věnujících se severoafrickým diktátorům po začátku revolucí (graf)

Přílohy Příloha č. 1: Počet textů uveřejněných v Respektu a Týdnu zmiňujících severoafrické diktátory před začátkem revolucí 100 90 80

Počet textů

70 60 Respekt Týden

50 40 30 20 10 0 bin Alí

Mubarak

Kaddáfí

Respekt

Týden

bin Alí

1

4

Mubarak

9

26

Kaddáfí

19

60

43

Příloha č. 2: Počet textů uveřejněných v Respektu a Týdnu věnujících se severoafrickým diktátorům po začátku revolucí

100 90 80

Počet textů

70 60 Respekt Týden

50 40 30 20 10 0 bin Alí

Mubarak

Kaddáfí

Respekt

Týden

bin Alí

19

11

Mubarak

50

33

Kaddáfí

80

58