Univerzita Karlova v Praze

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta Katedra obchodního práva

Jednatel ve společnosti s ručením omezeným

Diplomová práce

Pavel Uher

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Daniel Patěk, Ph.D.

září 2011

Prohlášení „Prohlašuji, ţe jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny pouţité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla vyuţita k získání jiného nebo stejného titulu.“

V Praze dne 8. září 2011

Podpis

Poděkování Děkuji JUDr. Danielu Patěkovi, Ph.D., vedoucímu mé diplomové práce, za cenné připomínky a rady při jejím zpracování.

Obsah Úvod .............................................................................................................................................. 1 1.

2.

Pojem Jednatele .................................................................................................................... 2 1.1.

Povaha jednatele jako statutárního orgánu.................................................................. 3

1.2.

Předpoklady pro výkon funkce jednatele ..................................................................... 5

Vznik funkce jednatele .......................................................................................................... 9 2.1 Ustanovení jednatele či jednatelů při vzniku společnosti................................................. 11 2.2 Ustanovení jednatele či jednatelů během existence společnosti. .................................... 12

3.

4.

Zánik funkce jednatele ........................................................................................................ 14 3.1.

Smrt jednatele ............................................................................................................. 16

3.2.

Odstoupení z funkce ................................................................................................... 16

3.3.

Odvolání ...................................................................................................................... 20

3.4.

Uplynutí funkčního období ......................................................................................... 21

3.5.

Ztráta způsobilosti k výkonu funkce............................................................................ 22

3.6.

Zánik společnosti ......................................................................................................... 23

3.7.

Dohoda stran ............................................................................................................... 23

3.8.

Výpověď ...................................................................................................................... 24

Působnost jednatele ........................................................................................................... 25 4.1.

Obchodní vedení ......................................................................................................... 26

4.2.

Jednání jménem společnosti ....................................................................................... 30

4.3.

Povinnosti jednatele ................................................................................................... 32

4.3.1.

Povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře...................................... 33

5.

6.

4.3.2.

Povinnost loajality ............................................................................................... 36

4.3.3.

Povinnost mlčenlivosti ........................................................................................ 37

4.3.4.

Zákaz konkurence................................................................................................ 39

Vztah jednatele ke společnosti a jejím orgánům ................................................................ 43 5.1.

Smlouva o výkonu funkce ........................................................................................... 44

5.2.

Odměňování jednatele ................................................................................................ 46

5.3.

Vztah jednatele a valné hromady ............................................................................... 47

5.4.

Vztah jednatele a dozorčí rady .................................................................................... 50

Odpovědnost jednatele....................................................................................................... 52 6.1.

Odpovědnost vůči společnosti .................................................................................... 53

6.1.1.

Odpovědnost za škodu ........................................................................................ 54

6.1.2.

Odpovědnost za porušení zákazu konkurence.................................................... 58

6.2.

Odpovědnost vůči společníkům .................................................................................. 59

6.3.

Odpovědnost vůči třetím osobám .............................................................................. 60

Závěr............................................................................................................................................ 63 Seznam zkratek ........................................................................................................................... 65 Použitá literatura a ostatní zdroje............................................................................................... 66 Knižní publikace ...................................................................................................................... 66 Odborné časopisy.................................................................................................................... 67 Soudní rozhodnutí ................................................................................................................... 67 Internetové zdroje .................................................................................................................. 68 Důvodové zprávy..................................................................................................................... 68

Abstrakt ....................................................................................................................................... 69 Abstract ....................................................................................................................................... 71 Klíčová slova ................................................................................................................................ 73 Keywords ..................................................................................................................................... 73

Úvod

Jako téma své diplomové práce jsem si zvolil jednatele ve společnosti s ručením omezeným. K volbě tohoto tématu mě vedlo hned několik důvodů. V prvé řadě jsem chtěl prohloubit své znalosti v právním odvětví, které mě baví a kterému bych se chtěl věnovat i v budoucnu. Rovněţ jsem chtěl pochopit některé aspekty výkonu funkce jednatele, jakoţto statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným, která je u nás v současné době nejoblíbenější a nejčastěji zakládanou právní formou společnosti.1 Důvod této oblíbenosti spatřuji především v tom, ţe společnost s ručením omezeným kombinuje výhody osobní a kapitálové společnosti. Tyto výhody spočívají zejména v omezeném ručení společníků za závazky společnosti a relativně snadném vzniku a jednoduché vnitřní organizační struktuře této společnosti. V své práci bych se chtěl zaměřit, jak vyplývá jiţ z názvu, na právní úpravu postavení jednatele ve společnosti s ručením omezeným. Jsem si vědom toho, ţe se jedná o téma velmi široké a kaţdá kapitola by si zaslouţila být samostatným tématem. Mým cílem vzhledem k omezenému rozsahu práce tedy není podrobný rozbor jednotlivých aspektů funkce jednatele, nýbrţ se chci pokusit komplexně popsat právní úpravu vzniku a zániku funkce jednatele, jeho působnost a odpovědnost. Zároveň bych chtěl upozornit na některé výkladové obtíţe, které se týkají jednotlivých ustanovení. V souvislosti s připravovaným zákonem o obchodních korporacích se pokusím zmínit o zamýšlených změnách v této nové právní úpravě, stejně jako upozornit na případné odlišnosti se stávající úpravou.

1

Srov. Analýza společnosti Czech Credit Bureau přístupná ke dni 16. 5. 2011 na

http://www.creditbureau.cz/Novinky/Novinky/Pages/Po%C4%8Det-obchodn%C3%ADchspole%C4%8Dnost%C3%AD-loni-v-%C4%8CR-vzrostl-na-363-tis%C3%ADc.aspx

1

1. Pojem Jednatele

Jednatel je dle ustanovení § 133 odst. 1 ObchZ statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným. Společnost s ručením omezeným je obchodní společností a jako taková je tedy právnickou osobou.2 Statutárním orgánem je ve smyslu § 20 odst. 1 ObčZ. ten kdo je oprávněn činit právní úkony právnické osoby ve všech věcech a to buď na základě smlouvy o zřízení právnické osoby, zakladatelské listiny nebo na základě zákona. Jednání statutárního orgánu je tudíţ osobním jednáním právnické osoby, nejde o zastoupení, coţ ostatně vyplývá z § 13 odst. 1 ObchZ. V tomto ohledu je tedy nesprávné hovořit o statutárním orgánu jako o „statutárním zástupci“, jak se to často stává v obchodní praxi.3 Jednání jiných osob neţ jednatele jménem společnosti nelze povaţovat přímo za jednání společnosti, ale za jednání zákonného zástupce nebo zástupce na základě plné moci. Jednatel jakoţto statutární orgán je tedy oprávněn jednat jménem společnosti ve všech věcech a společnost je tímto jeho jednáním vázána, a to i tehdy pokud překročil rozsah jejího předmětu podnikání, s výjimkou jednání, které překračuje působnost statutárního orgánu svěřenou mu zákonem (§ 13 odst. 4 ObchZ.). Kromě výše uvedené „vnější působnosti“, je jednatel i orgánem s vnitřní působností. Dle ustanovení § 134 ObchZ je oprávněn především k obchodnímu vedení společnosti a plní další povinnosti stanovené zákonem, společenskou smlouvou, stanovami či smlouvou o výkonu funkce, kterou lze uzavřít dle § 66 odst. 2 ObchZ.

2

Srov. § 56 odst.1 Obch.Z.

3

Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář, Díl I. Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 93.

2

1.1.

Povaha jednatele jako statutárního orgánu

Jak jiţ bylo uvedeno výše, statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je podle § 133 odst.1 ObchZ jeden nebo více jednatelů. Toto ustanovení však vyvolává pochybnosti o povaze jednatelů a v teorii na něj není jednotný názor. Jde o to, zda více jednatelů tvoří jediný kolektivní statutární orgán nebo zda kaţdý z těchto jednatelů je samostatným statutárním orgánem. Jak uvádí T. Dvořák:4 „Nepochybným zůstává pouze ten fakt, že alespoň jednoho jednatele společnost mít musí.“ První z uvedených názorů zastávají zejména I. Pelikánová a K. Eliáš. I. Pelikánová5 uvádí, ţe „ jedinou odchylkou je formulace § 85 (roz. obchodního zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb.), připouštějící, aby veřejná obchodní společnost měla několik statutárních orgánů. Ve společnosti s ručením omezeným užití množného čísla (statutárním orgánem jsou jednatelé nikoli jednatel, popř. každý jednatel) umožňuje kolektivní chápání statutárního orgánu. Na tom nic nemění, že jednatel může být jenom jeden…“ K. Eliáš a J. Hejda6 se k uvedené problematice vyjadřují jednoznačně: „ Je-li jednatelů více, tvoří kolektivní statutární orgán“ V jiné své práci K. Eliáš7 dále poznamenává: „Pro řešení otázky, kterou se zde zabýváme (roz. jednatelé jako kolektivní orgán), má značný význam dikce prvé věty § 133, odst. 1 obch. zák. Ta určuje, že statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů. Neurčuje tedy, že statutární orgán společnosti je jednatel a že tehdy, je-li jednatelů více, je statutárním orgánem každý z jednatelů.“ Druhý zmiňovaný názor (tzn. ţe kaţdý z jednatelů je samostatným statutárním orgánem) zastává především M. Bartošíková8: „…je třeba pohlížet na každého jednatele společnosti jako na samostatný 4

Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 248. 5

Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 2. díl, 2. vydání, Praha, Linde Praha, 1998, s. 510. 6

Eliáš, K., Hejda, J. in Eliáš, K., Dvořák, T. a kolektiv. Obchodní zákoník. 5. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2006, s. 317. 7

Eliáš, K. Znovu o jednatelích aneb chvála pozitivismu, Právní praxe v podnikání, 1996, č. 1.

8

Bartošíková, M. Ke svolávání valné hromady společnosti s ručením omezeným, Právní praxe v podnikání, 1995, č. 7-8, s. 15

3

statutární orgán. Z dikce poslední věty ust. § 134 obch. zák. nevyplývá, že jednatelé vytvářejí jediný kolektivní statutární orgán.“ Obdobně se vyjadřuje téţ I. Štenglová9 v souvislosti s odstoupením z funkce člena statutárního orgánu: „ Po novele provedené zákonem č. 370/2000 Sb. již není sporné, že lze ustanovení odstavce 1 vztáhnout i na jednatele společnosti s ručením omezeným. Před novelou totiž bylo právo odstoupit z funkce přiznáno pouze členům orgánů – jednatelé nejsou členy orgánu, ale orgány.“ Stejného názoru je téţ J. Dědič.10 Osobně se přikláním obdobně jako I. Rada11 k názoru, ţe jednatelé tvoří kolektivní statutární orgán. Pokud by tomu bylo jinak, byla by společnost s ručením omezeným jedinou společností, jíţ je umoţněno mít více statutárních orgánů, zvláště poté co jsou i společníci veřejné obchodní společnosti pojímáni novelou č. 370/2000 jako statutární orgán kolektivní. Tomuto názoru přisvědčuje i fakt, ţe v připravovaném novém občanském zákoníku12 se výslovně v § 148 uvádí, ţe právnická osoba si tvoří orgány o jednom členu (individuální) nebo o více členech (kolektivní). Stejně tak vládní návrh zákona o obchodních korporacích13 v ustanovení § 202 odst. 2 počítá s kolektivním pojetím statutárního orgánu, kdyţ uvádí, ţe více jednatelů tvoří sbor jednatelů. V případě sboru jednatelů pak odkazuje na obdobné pouţití ustanovení vztahujících se k představenstvu akciové společnosti.

9

Štenglová, I. In Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 248. 10

Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 1192. 11

Srov. Rada, I. in Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání. Praha: Linde Nakladatelství s.r.o., 2004, s. 11. 12

Paragrafované znění návrhu přístupné ke dni 1. 6. 2011 na

http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html 13

Paragrafované znění návrhu přístupné ke dni 1. 6. 2011 na

http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/zakon-o-obchodnich-korporacich/navrh-zakona.html

4

1.2.

Předpoklady pro výkon funkce jednatele

Jednatelem ve společnosti s ručením omezeným se nemůţe stát jakákoli osoba, ale pouze osoba splňující zákonné předpoklady pro výkon této funkce. Podmínky pro výkon funkce jednatele jsou stanoveny především v § 135 odst. 2 a § 194 odst. 7 ObchZ. Podle těchto ustanovení se jednatelem můţe stát fyzická osoba, která dosáhla věku 18 let, je plně způsobilá k právním úkonům, bezúhonná a u níţ nenastala překážka provozování živnosti. Osoba, která uvedené předpoklady nesplňuje nebo na jejíţ straně je dána překáţka výkonu funkce, se jednatelem nestane, i kdyţ o tom rozhodla valná hromada. Z jiných ustanovení ObchZ lze dovodit, ţe jím zároveň nemůţe být osoba, která je členem dozorčí rady téţe společnosti (§ 139 odst. 2 ObchZ ), dále osoba, na níţ se vztahuje zákaz výkonu funkce dle § 38l ObchZ., a osoba, která je zároveň prokuristou téţe společnosti. Nyní se pokusím na některé předpoklady zaměřit podrobněji. Poţadavek, aby jednatelem byla fyzická osoba, lze dovodit z § 133 odst. 3 ObchZ., který stanoví, ţe jednatele jmenuje valná hromada z řad společníků nebo jiných fyzických osob. Tento poţadavek však nelze povaţovat za jednoznačný a mezi odbornou veřejností vyvolává nejednotnost. Důvodem je ustanovení § 194 odst. 2 (na jehoţ pouţití odkazuje § 135 odst. 2 ObchZ), za obdobného pouţití § 71 odst. 2 věty druhé ObchZ, které umoţňuje, v případě ţe jednatele jmenuje soud, aby se jednatelem stal i společník – právnická osoba. V takovém případě je nutno aby jednatel – právnická osoba určil konkrétní fyzickou osobu, která bude vykonávat funkci jednatele a která se zapíše do obchodního rejstříku podle § 38g odst. 1 ObchZ.14 S moţností, aby se takovým způsobem jednatelem stala i právnická osoba, se ztotoţňuje především J. Dědič15, který uvádí: „Pouze v případě, že jednatele jmenuje soud podle § 194 odst. 2 ObchZ, může být jednatelem jmenována i právnická osoba. Soud může jmenovat jednatelem pouze tu právnickou osobu, která je společníkem SRO nebo je zapsána 14

Štenglová, I. In Bartošíková, M., Štenglová, I. Společnost s ručením omezeným, 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 223. 15

Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 1194.

5

v seznamu správců podstaty.“ Obdobný názor zastává i I. Štenglová16: „ Jednatelem může být zásadně pouze fyzická osoba, a to buď společník, nebo jiná osoba. Po novele provedené zák. č. 370/2000 Sb. tento závěr neplatí již zcela bezvýjimečně, neboť bude-li jednatele společnosti jmenovat soud podle ustanovení § 194 odst. 2, na jehož obdobné použití odkazuje § 135 odst. 2, vyplývá z obdobného použití § 71 odst. 2 věty druhé, možnost jmenovat jednatelem i společníka – právnickou osobu.“ Odlišné stanovisko zaujímají K. Eliáš a J. Hejda17, kdyţ uvádí: „ Způsobilost být jednatelem mají jen fyzické osoby, a to i má-li být jednatel ustaven z řad společníků (§ 135 odst. 2 v souv. s § 194 odst. 7)“. Názor, ţe jednatelem se můţe stát pouze fyzická osoba, zmiňuje ve své práci také I. Pelikánová18: „ Zákonodárce nesprávně formuloval pravidlo vymezující okruh osob, z nichž mohou být jednatelé vybíráni. Mělo tu být řečeno, že jednateli mohou být jenom osoby fyzické, avšak tyto osoby nesmí být společníky společnosti. Zákon pomíjí skutečnost, že společníkem může být i právnická osoba. V takovém případě by doslovný výklad vedl buď k závěru, že tato právnická osoba může být jednatelem, nespolečník by potom mohl být jednatelem jenom za předpokladu, že je osobou fyzickou, anebo k závěru, že společníkem ve společnosti s ručením omezeným může být jenom fyzická osoba, což by neodpovídalo systematickému výkladu.“ Rovněţ T. Dvořák19 ve své publikaci zmiňuje v rámci podmínek způsobilosti k výkonu funkce jednatele pouze fyzickou osobu. Dle mého názoru moţnost ustavení právnické osoby jednatelem nebyla cílem zákonodárce, jedná se spíš o nesprávnou legislativní formulaci. Nelze tedy daná ustanovení vykládat doslovně. To ovšem nic nemění na faktu, ţe připravovaný návrh zákona o obchodních korporacích v ustanoveních § 74 odst. 1 a § 206 odst. 2 připouští,

16

Štenglová, I. In Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s.432. 17

Eliáš, K., Hejda, J. in Eliáš, K., Dvořák, T. a kolektiv. Obchodní zákoník. 5. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2006, s. 317. 18

Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 2. díl, 2. vydání, Praha, Linde Praha, 1998, s. 511-512. 19

Srov. Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3., přepracované vydání.ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 257

6

aby se jednatelem právnická osoba stala obecně, tedy nejen v případě, ţe jednatele jmenuje soud. Poţadavek, aby fyzická osoba, která má být jednatelem, dosáhla věku 18 let, je třeba odlišovat od pojmu „zletilost“.20 Je nutno totiţ brát v potaz ustanovení § 8 odst. 2 ObčZ., dle kterého se zletilosti nabývá nejen dovršením osmnáctého roku, ale i před dosaţením tohoto věku, a to uzavřením manţelství. Osoba, která by takto zletilosti nabyla, se tudíţ jednatelem stát nemůţe. Plné způsobilosti k právním úkonům se pak podle našeho právního řádu nabývá dosaţením věku 18 let, pokud fyzická osoba nebyla ve způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu omezena nebo jí nebyla zcela zbavena. Mezi další výše zmíněné podmínky výkonu funkce jednatele patří bezúhonnost. A to bezúhonnost ve smyslu ţivnostenského zákona (zák. č. 455/1991 Sb. o ţivnostenském podnikání, dále jen „ŢZ“). Za bezúhonnou se podle § 6 odst. 2 tohoto zákona nepovaţuje osoba, která byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, jestliţe byl tento trestný čin spáchán v souvislosti s podnikáním, anebo s předmětem podnikání, o který ţádá nebo který ohlašuje, pokud se na ni nehledí, jako by nebyla odsouzena. Bezúhonnost se prokazuje výpisem z evidence Rejstříku trestů, u zahraničních osob pak doklady dle § 46 odst. 1 písm. a) nebo b) ŢZ. Jak uvádí T. Dvořák:21 „Obdobně jako u posuzování bezúhonnosti žadatele o živnostenské oprávnění se však nevyžaduje bezúhonnost absolutní, nýbrž postačí bezúhonnost relativní, tj. bezúhonnost vzhledem k předmětu činnosti jednatele.“ Pokud jde o překáţky provozování ţivnosti, jakoţto jeden z dalších předpokladů výkonu funkce jednatele, jsou vymezeny v § 8 ŢZ.22 Obecně uznávaným předpokladem výkonu funkce jednatele je rovněţ podmínka vyplývající z § 139 odst. 2 ObchZ., podle které se jednatelem nemůţe stát osoba, jeţ je 20

Srov. Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 2422 21

Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. ASPI-Wolters Kluwer, 2008, 258 s. 22

Srov. § 8 zák. č 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání.

7

zároveň členem dozorčí rady téţe společnosti. Tento odbornou veřejností konstantně zastávaný názor však zpochybňuje jeden z jeho původních hlasatelů J. Dědič. Domnívá se, ţe bude-li člen dozorčí rady jmenován jednatelem, zanikne jeho členství v dozorčí radě podle § 138 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 194 odst. 7 ObchZ., a to z důvodu, ţe přestane splňovat jednu z podmínek členství v dozorčí radě, kterou je neexistence výkonu funkce jednatele.23 Osobně s tímto názorem, stejně jako T. Dvořák24, nesouhlasím. Logickým výkladem daných ustanovení totiţ můţeme dospět k názoru, ţe jestliţe nemůţe být členem dozorčí rady jednatel, pak ani člen dozorčí rady nemůţe být jednatelem. Z citovaných ustanovení dále jasně plyne, ţe členství v dozorčí radě zaniká z důvodů výslovně v zákoně uvedených, kterými nejsou jmenování ani volba člena dozorčí rady jednatelem. Dle mého názoru by se jednalo o extenzivní výklad, který není v daném případě vhodný. Dojde-li tedy ke jmenování (volbě) člena dozorčí rady jednatelem, nebo ke jmenování (volbě) jednatele členem dozorčí rady, bude usnesení valné hromady nicotné. Nepřípustnost výkonu funkce jednatele je stanovena rovněţ pro osoby uvedené v § 38l ObchZ. „Účelem ustanovení je, aby se osoby, které se podílely na úpadku jakékoli právnické osoby, po určitou dobu nepodílely na řízení či kontrole jiné právnické osoby – podnikatele.“25 Jednatelem se tak nemůţe stát ten, kdo vykonával funkci statutárního orgánu, byl členem statutárního orgánu nebo jiného orgánu právnické osoby, která je podnikatelem a na jejíţ majetek byl prohlášen konkurz. Totéţ platí, byl-li insolvenční návrh podaný proti takové právnické osobě zamítnut pro nedostatek majetku. Ustanovení § 38l ObchZ upravuje dále dobu trvání této překáţky, podmínky, za nichţ se k této překáţce nepřihlíţí, a podmínky, za nichţ tato překáţka odpadá.26

23

Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 1205. 24

Srov. Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 257. 25

Štenglová I. In Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. 26

Srov. § 38l odst.3, 4, 5 ObchZ..

8

Jednatelem nemůţe být také osoba, která je zároveň prokuristou. Tento poţadavek sice není v zákoně výslovně stanoven, avšak vyplývá z povahy věci. Jeho základem je samotná právní povaha obou funkcí. Jednatel je statutárním orgánem společnosti a jeho jednání je tudíţ povaţováno za osobní jednání společnosti, zatímco prokurista je pouhým zástupcem společnosti a jeho jednání je jednáním v zastoupení. Druhým podstatným rozdílem je pak v rozsahu zmocnění jednat za společnost. Dle ustanovení § 14 odst. 1 ObchZ. je prokurista zmocněn pouze k právním úkonům k nimţ dochází při provozu podniku. Na druhé straně jednatel, jakoţto statutární orgán, je oprávněn činit právní úkony společnosti ve všech věcech, jedná se tedy o vnější pravomoc. Toto oprávnění pak sice můţe být omezeno společenskou smlouvou, stanovami nebo valnou hromadou, avšak jakékoli takové omezení je vůči třetím osobám neúčinné. Rozsah zmocnění prokuristy je tedy uţší neţ u jednatele.

2. Vznik funkce jednatele

Ke vzniku právního vztahu mezi jednatelem a společností dochází vţdy na základě zákonem stanovených právně relevantních skutečností. V případě prvního jednatele(ů) je touto skutečností společenská smlouva (eventuálně zakladatelská listina), jelikoţ podle § 110 odst. 1 písm. e) ObchZ musí společenská smlouva obsahovat jména a bydliště prvních jednatelů společnosti a způsob, jakým jednají jménem společnosti. Další jednatelé jsou pak jiţ jmenováni rozhodnutím valné hromady (§ 125 odst. 1 písm. f) ObchZ). K tomu, aby se určitá osoba stala jednatelem, je třeba jejího souhlasu. Tento poţadavek sice není v obchodním zákoníku výslovně zdůrazněn, můţeme jej však dovodit především z článku 9 odst. 1 LZPS27, ve kterém se uvádí, ţe nikdo nesmí být podroben nuceným pracím a sluţbám, stejně tak jako z článku 2 odst. 3 LZPS28 ve kterém je stanoveno, ţe nikdo nesmí být nucen činit to, co mu zákon neukládá. Lze tedy

27

Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

28

Viz tamtéž.

9

usuzovat, ţe jmenování určité osoby od funkce jednatele je účinné teprve tehdy, kdyţ s ním daná osoba projeví souhlas. Forma souhlasu zákonem stanovena není, můţe tedy být udělen předem nebo dodatečně, písemně, ústně nebo i konkludentním činem.29 Na základě nutnosti souhlasu ke vzniku funkce jednatele dovozují někteří autoři, ţe se jedná o smlouvu mezi společností a jednatelem. Tento názor zastává např. K. Eliáš30, který tvrdí, ţe zde dochází ke vzniku obligačního poměru mezi společností a jednatelem a to v důsledku určitých právních úkonů, které se na základě vzájemného konsenzu skládají do smlouvy. Společnost tedy musí určité osobě učinit nabídku, aby se stala jejím jednatelem, a tato osoba musí tuto nabídku akceptovat. Iniciativa ze strany společnosti je pak završena relevantním projevem vůle, jímţ je ve stádiu zakládání společnosti souhlasný projev vůle všech společníků ve společenské smlouvě a za existence společnosti pak půjde buď o usnesení valné hromady, nebo o rozhodnutí společníků místo valné hromady. Opačného názoru je J. Dědič31, kdyţ ve své publikaci uvádí, ţe „ jmenování určité osoby jednatelem společnosti není smlouvou, ale jinou právní skutečností (rozhodnutím valné hromady), a to kombinovanou souhlasem fyzické osoby s výkonem funkce jednatele.“ Osobně se přikláním spíše k názoru J. Dědiče. Má úvaha se opírá o fakt, ţe i např. pracovněprávní předpisy rozlišují vznik pracovního poměru na základě pracovní smlouvy, volby či jmenování, a i zde se vyţaduje souhlas s volbou nebo jmenováním, a přesto se volba ani jmenování nepovaţují za smlouvu. Rovněţ tak i likvidátor můţe být jmenován soudem a zjevně nepůjde o smlouvu. Zároveň je nutno dodat, ţe stejně jako je vyţadován souhlas určité osoby s ustanovením do funkce jednatele, pak na druhé straně nemá ţádná osoba právní nárok nato být jednatelem. Povinnost společníků nebo valné hromady zvolit určitou osobu za

29

Dědič, J. in Dědič, J., Kunešová-Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu, Praha: nakladatelství Polygon, 1999, s. 420. 30

Eliáš, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektum, 1997, s. 167 a nás.

31

Dědič, J. in Dědič J., Kunešová- Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu, Praha: nakladatelství Polygon, 1999, s. 421.

10

jednatele pak nemůţe být zaloţena ani smluvně. Jak uvádí T. Dvořák:32 „Případná práva tohoto druhu mohou být výhradně v rovině morální, nikoliv však právní“. Pokud by se tedy ve společenské smlouvě či ve stanovách obdobná ustanovení vyskytla, je nutno je povaţovat ve smyslu § 43 ObčZ. za absolutně neplatná pro rozpor se zákonem. Je tedy ponecháno na volné úvaze společníků nebo valné hromady, koho ustanoví za jednatele. Výjimku představují pouze případy, kdy daná osoba nesplňuje zákonné podmínky pro výkon funkce jednatele. V takovém případě se logicky jednatelem stát nemůţe.

2.1 Ustanovení jednatele či jednatelů při vzniku společnosti

Jak bylo uvedeno výše, podle § 110 odst. 1 písm. e) ObchZ. jsou první jednatelé jmenováni všemi společníky ve společenské smlouvě, v případě jediného zakladatele pak v zakladatelské listině. Ve společenské smlouvě (zakladatelské listině) musí být uvedena jména a bydliště prvních jednatelů a také způsob jakým jednají jménem společnosti. Mezi tyto poţadavky lze jistě zařadit i přesné určení jejich počtu. „Určení prvních jednatelů obchodní společnosti patří mezi podstatné části společenské smlouvy. Má-li dojít ke snížení počtu těchto jednatelů, jejichž počet byl uveden ve společenské smlouvě, může se tak stát pouze změnou společenské smlouvy. Pokud společenská smlouva nebo zákon svěřují valné hromadě rozhodování o změnách společenské smlouvy, může se tak stát způsobem uvedeným v § 127 odst. 4 ObchZ“.33 Funkce prvních jednatelů pak vzniká aţ zápisem společnosti do obchodního rejstříku, tedy okamţikem jejího vzniku. Je to logické, neboť vzhledem k tomu, ţe jednatel je statutárním orgánem společnosti, nemůţe se jím nikdo stát, dokud tato společnost jako subjekt práva neexistuje.

32

Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. ASPI-Wolters Kluwer, 2008, 263 s. 33

Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 15 Co 11/93 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 41/1995

11

2.2 Ustanovení jednatele či jednatelů během existence společnosti.

Dochází-li k ustanovení jednatelů po vzniku společnosti, vzniká jejich funkce okamţikem, kdy o jejich jmenování bylo platně a účinně rozhodnuto. Můţe však vzniknout i později, a to dnem uvedeným v rozhodnutí společníků nebo valné hromady o jmenování jednatele. Naopak je vyloučena zpětná účinnost rozhodnutí o jmenování. Takové rozhodnutí by bylo neplatné a rejstříkový soud je povinen zápis pro rozpor se zákonem odmítnout. Ke jmenování jednatele za doby existence společnosti můţe podle obchodního zákoníku dojít trojím způsobem: 1) usnesením valné hromady podle § 125 odst. 1 písm. f) ObchZ. Případně i souhlasem společníků dle § 127 odst. 7 ObchZ, kdy společníci, kteří nebyli přítomni na valné hromadě, projeví svůj souhlas s rozhodnutím valné hromady i mimo valnou hromadu. Tento souhlas musí být společnosti doručen ve lhůtě jednoho měsíce ode dne, kdy se konala nebo měla konat valná hromada. 2) rozhodnutím společníků dle § 130 ObchZ. Jde o případ, kdy je společníkům zákonem umoţněno přijímat rozhodnutí i mimo valnou hromadu. V takovém případě osoba, která je oprávněna svolat valnou hromadu, předloţí návrh usnesení společnosti společníkům k vyjádření s oznámením lhůty, ve které mají učinit písemné vyjádření. Pokud se společníci v dané lhůtě nevyjádří, platí, ţe nesouhlasí. Osoba, která předloţila návrh usnesení, oznámí výsledky hlasování jednotlivým společníkům. Většina se v tomto případě počítá z celkového počtu hlasů, které příslušejí všem společníkům. 3) rozhodnutím jediného společníka podle § 132 ObchZ. V tomto případě se valná hromada nekoná a její působnost vykonává tento jediný společník. Toto rozhodnutí musí mít písemnou formu a musí být společníkem podepsáno. 12

Jiný způsob ustanovení jednatele za existence společnosti, neţ některým z výše uvedených způsobů, není moţný. Není tudíţ přípustné, aby společenská smlouva či stanovy stanovili, ţe jednatele můţe jmenovat jiný orgán společnosti či třetí osoba.34 Vznik funkce jednatelů ustanovených za existence společnosti nastává okamţikem jejich jmenování, tedy některým z výše uvedených způsobů. Na rozdíl od prvních jednatelů jmenovaných ve společenské smlouvě či zakladatelské listině, jejichţ zápis do obchodního rejstříku má konstitutivní účinky, má tak zápis jednatelů ustavených za existence společnosti pouze deklaratorní povahu. Díky tomu je nově jmenovaný jednatel oprávněn jednat jménem společnosti ve všech záleţitostech jiţ od okamţiku svého jmenování. Časový nesoulad okamţiku vzniku funkce a okamţiku zápisu do obchodního rejstříku však často vyvolává problémy. Můţe tak např. dojít k situaci, kdy třetí osoba jednající v dobré víře v zápis v obchodním rejstříku, bude jednat s osobou, která uţ jednatelem není. V tomto případě je nutno postupovat dle ustanovení § 29 odst. 1 a 3 ObchZ. Takové jednání bude tedy společnost zavazovat, pokud společnost neprokáţe, ţe třetí osoba o nesouladu mezi skutečným a zapsaným stavem věděla. V praxi je rovněţ obvyklé, ţe nově jmenovaný jednatel podává návrh na zápis své osoby do obchodního rejstříku. Pakliţe rejstříkový soud zamítne návrh na povolení zápisu nového jednatele, povaţuje se jeho jmenování od počátku za neplatné. Tím však nejsou dotčena práva třetích osob nabytá v dobré víře.35 Výkon funkce neplatně jmenovaného jednatele pak končí ke dni právní moci rozhodnutí. Pokud by totiţ odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a povolil zápis, pak je jmenování platné36 V průběhu existence společnosti můţe dojít k tomu, ţe se funkce jednatele uprázdní. V takovém případě je valná hromada společnosti podle ustanovení § 135 odst. 34


Srov. § 30 odst. 2 ObchZ.

36

Dědič, J., Holejšovský, J. in Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I., Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 157.

13

2 ve spojení s § 194 odst. 2 ObchZ povinna jmenovat nového jednatele, a to ve lhůtě 3 měsíců od okamţiku, kdy zanikla funkce původního jednatele. Podle názoru odborné veřejnosti se jedná o lhůtu pořádkovou, jejíţ nedodrţení má za následek pouze vznik závazku k náhradě škody osobami, které byly povinny svolat valnou hromadu za účelem volby nového jednatele.37 V případě, ţe společnost nemá obsazenou pozici jednatele, a ani ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy skončil výkon funkce všem jednatelům, nebude zjednána náprava, můţe soud rozhodnout o jejím zrušení a nařízení likvidace podle § 68 odst. 6 písm. a) ObchZ. Ve společnosti s ručením omezeným, která má pouze jednoho jednatele, můţe dojít k situaci, kdy v důsledku pozbytí funkce jednatele, nebude statutární orgán schopen plnit svoji funkci. V tomto případě můţe jmenovat chybějícího jednatele soud na návrh osoby, která osvědčí právní zájem, a to na dobu, neţ bude jmenován nový jednatel nebo jednatelé.

3. Zánik funkce jednatele

Zánikem funkce jednatele dochází rovněţ k zániku práv a povinností tvořících obsah právního vztahu mezi společností a jednatelem. Nezaniká však odpovědnost za porušení právních povinností, kterých se daná osoba dopustila při výkonu funkce jednatele, pokud zákon nestanoví něco jiného. Odpovědnostní povinnosti plynoucí z porušení povinností při výkonu funkce totiţ nejsou obsahem funkce jednatele.38 Obchodní zákoník nestanoví výslovně způsoby zániku funkce jednatele. Z ustanovení § 135 odst. 2 ve vazbě na ustanovení § 194 odst. 2 a odst. 7 ObchZ však můţeme dovodit, ţe funkce jednatele zaniká především smrtí jednatele, jeho 37

Dědič, J. in Dědič J., Kunešová- Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu, Praha: nakladatelství Polygon, 1999, s. 422, shodně též Eliáš, K., Hejda, J. in Eliáš, K., Dvořák, T. a kolektiv. Obchodní zákoník. 5. přepracované a rozšířené vydání. Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2006, s. 318 38


14

odstoupením z funkce, odvoláním z funkce, uplynutím funkčního období a ztrátou způsobilosti k výkonu funkce jednatele. Z povahy věci plyne, ţe funkce jednatele zaniká rovněţ spolu se zánikem společnosti. Někteří autoři řadí ke způsobům zániku funkce jednatele i výpověď a dohodu stran, coţ dovozují především z ustanovení občanského zákoníku týkajících se zániku závazku.39 Stejně jako v případě zápisu jednatele ustanoveného za existence společnosti, tak i u zániku funkce jednatele, má výmaz z obchodního rejstříku pouze deklaratorní povahu. Rovněţ i zde jsou tedy chráněna práva třetích osob nabytá v dobré víře v pravdivost údajů zapsaných v obchodním rejstříku. V této souvislosti je nutno zdůraznit, ţe dojde-li k zániku funkce jednatele, pak je nutno vţdy toto zapsat do obchodního rejstříku, a to i tehdy, pokud by společnost pak vůbec neměla obsazený statutární orgán. Tento závěr lze podepřít i usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15.1. 2001 sp.zn. 7 Cmo 271/2000, kde soud konstatuje: „Zápis či výmaz členů představenstva akciové společnosti coby statutárního orgánu do resp. z obchodního rejstříku má charakter toliko deklaratorní, tedy pouze zobrazuje již nastalý skutečný právní stav. Jestliže došlo k zániku funkcí členů představenstva akciové společnosti, je povinností rejstříkového soudu tuto změnu do obchodního rejstříku zapsat, tedy představenstvo vymazat, a to i přesto, že členové představenstva nebyli ve svých funkcích nahrazeni.“40 I kdyţ se uvedené rozhodnutí vztahuje na členy představenstva akciové společnosti, domnívám se, ţe jej lze analogicky aplikovat i na jednatele společnosti s ručením omezeným. Rejstříkové soudy mají rovněţ povinnost udrţovat soulad mezi stavem skutečným a stavem zapsaným v obchodním rejstříku.

39


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 7 Cmo 271/2000, Soudní rozhledy, 2001, č. 5, s. 153.

15

3.1.

Smrt jednatele

Smrt jednatele nebude v praxi zřejmě nejčastějším způsobem zániku funkce jednatele, přesto však k němu můţe dojít. Smrtí jednatele zaniká jeho funkce v důsledku toho, ţe se jedná o závazek osobní povahy.41 Výkon funkce jednatele pak tedy na dědice nepřechází a zaniká buď okamţikem smrti jednatele, případně jeho prohlášením za mrtvého.

3.2.

Odstoupení z funkce

Pro odstoupení jednatele z funkce neobsahuje obchodní zákoník zvláštní úpravu. Uplatní se tedy ustanovení § 66 odst. 1 ObchZ, které upravuje obecně moţnost odstoupení z funkce pro statutární orgány nebo jejich členy. Stejně jako nemůţe být nikdo do výkonu funkce jednatele nucen, a je vyţadován jeho souhlas s ustanovením do této funkce, tak i na druhé straně, nemůţe být jednatel nucen v této funkci setrvávat. Moţnost odstoupení z funkce je právem jednatele.42 Jednatel můţe z funkce odstoupit z jakéhokoliv důvodu nebo i bez udání důvodu, coţ ostatně plyne i z jiţ dříve zmiňovaného článku 9 odst. 1 LZPS. Poţadavek dobrovolnosti zmiňuje ve své práci i I. Pelikánová43: Základním principem, který je vyjádřen v prvním odstavci, je dobrovolnost výkonu funkcí v obchodní společnosti.“ K. Eliáš44 pak k moţnosti odstoupení uvádí: „Kdokoli kdo v s.r.o. působí jako jednatel, může ze své funkce kdykoli odstoupit. Úkon má povahu odstoupení od smlouvy, protože vztah mezi oběma subjekty stojí na smluvním základě. Jde o úpravu dispozitivní.“

41

Srov. § 66 odst. 2 ObchZ.

42

Srov. Znění § 66 odst. 1 ObchZ. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 2. díl, 2. vydání, Praha, Linde Praha, 1998, s. 132. 44 Eliáš, K. Jednatel s.r.o. po novele V. Zánik jednatelské funkce, Obchodní právo, 1996, č. 6, s. 10. 43

16

Proces odstoupení jednatele můţeme rozdělit do dvou fází. V první fázi musí jednatel ve smyslu § 66 odst. 1 ObchZ odstoupení oznámit, a to orgánu, jehoţ je členem, nebo orgánu, který jej jmenoval. Tímto orgánem jsou tedy buď zbývající jednatelé, nebo valná hromada. Moţnost oznámení odstoupení zbývajícím jednatelům nepřipouští J. Dědič, jelikoţ odmítá kolektivní chápání statutárního orgánu v případě více jednatelů. K výše uvedenému tedy J. Dědič45 uvádí: „Osoby, jež nejsou členem orgánu (např. jednatel, likvidátor), mohou oznámit odstoupení z funkce pouze orgánu, který je zvolil (jmenoval).“ Forma oznámení není obchodním zákoníkem upravena, není tudíţ vyloučeno ani ústní oznámení. Z hlediska důkazního a z potřeby právní jistoty stran se však přikláním k písemné formě tohoto projevu vůle. Příslušný orgán, jemuţ bylo odstoupení oznámeno, nemůţe rezignaci schválit nebo odmítnout, ale můţe ji pouze vzít na vědomí. Vyplývá to mimo jiné i z usnesení Vrchního soudu v Praze46, který judikoval, ţe „projednání odstoupení jednatele valnou hromadou společnosti s ručením omezeným je jen oficializovaným a institucializovaným vzetím na vědomí jednostranného projevu vůle odstupující osoby.“ Ve druhé fázi procesu odstoupení pak výkon funkce jednatele končí dnem, kdy jeho odstoupení projednala nebo měla projednat valná hromada. Jak bylo zmíněno výše, toto projednání je pouze formálním aktem, jehoţ účelem je zabránění ochromení společnosti v důsledku odstoupení jednatele a poskytnutí moţnosti učinit potřebná opatření, spočívající buď v doplnění počtu jednatelů, nebo jmenování nového jednatele. Podmínkou zániku funkce však je, ţe odstoupení projednala nebo měla projednat řádně svolaná valná hromada, a to i kdyţ nebyla usnášeníschopná.47 Společenská smlouva nebo stanovy však mohou stanovit, ţe výkon funkce končí dnem, kdy odstoupení projednali zbývající jednatelé. V případě, ţe společenská smlouva či stanovy takovéto ustanovení neobsahují, je k projednání oprávněna pouze

45

Dědič J., J. in Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha: nakladatelství Polygon,

2002, s. 444. 46

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13.1.2004 sp. zn. 7 Cmo 89/2003, Soudní rozhledy,

2004, č. 10, s. 385 a násl. 47

Srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28.7. 1999 sp. zn. 7 Cmo 672/98, Právní

rozhledy, 2000, č. 6, s. 279 a násl.

17

valná hromada. Příslušný orgán je povinen odstoupení projednat na svém nejbliţším zasedání poté, co se o odstoupení z funkce dozvěděl. Ustanovení § 66 odst. 1 připouští také moţnost, aby došlo k zániku funkce, aniţ by došlo k výše uvedenému projednání. Jde o případ, kdy jednatel oznámí své odstoupení bez předchozího sdělení přímo na zasedání valné hromady nebo zasedání zbývajících jednatelů. Výkon funkce pak končí aţ uplynutím dvou měsíců po takovém oznámení. Eventuálně můţe valná hromada nebo zbývající jednatelé na ţádost odstupujícího jednatele schválit jiný okamţik zániku funkce. Podle T. Dvořáka48 můţe být tímto jiným okamţikem zániku funkce schválen nejdříve ten den, kdy byla rezignace na zasedání podána. Účelem je zabránit odstupujícímu jednateli, aby ostatní postavil před hotovou věc a společnost opustil okamţitě. V souvislosti s odstoupením jednatele z funkce je nutno zmínit, jak je tomu s ukončením výkonu funkce v jednočlenné společnosti, pokud je ve společnosti jediný jednatel. Sporným je v tomto případě okamţik zániku funkce tohoto jednatele. Podle ustanovení § 132 odst. 1 ObchZ se totiţ v jednočlenné společnosti nekoná valná hromada, ale působnost valné hromady vykonává právě tento společník. Jediný společník tak můţe rozhodovat prakticky kdykoliv a nelze tudíţ přesně určit situaci, kdy při výkonu působnosti valné hromady zasedá.49 K projednání odstoupení jednatele tak můţe dojít okamţitě, jakmile je společníkovi oznámeno. Otázkou tedy je, zda výkon funkce jednatele končí jiţ doručením oznámení společníkovi nebo teprve uplynutím dvouměsíční lhůty od tohoto okamţiku, tak jak je uvedeno ve větě šesté § 66 odst.1 ObchZ. K uvedené problematice zaujal Vrchní soud v Praze dvě zcela odlišná stanoviska. V usnesení ze dne 1.2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 438/2005, Vrchní soud v Praze50 judikoval, ţe k zániku výkonu funkce jednatele dochází jiţ okamţikem, kdy se jediný společník o odstoupení dozvěděl, tedy kdy mu bylo odstoupení doručeno nebo se dostalo do jeho dispoziční sféry. V odůvodnění pak poukazuje nato, ţe účel ustanovení 48

Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 268 49

K projednání odstoupení jednatele zákon nepředepisuje zvláštní formu.

50

Srov. Vrchní soud v Praze. Odstoupení jednatele z funkce v jednočlenné společnosti s ručením omezeným. Právní rozhledy, 2006, č. 12, s. 462-463.

18

§ 66 odst. 1 ObchZ není ten, aby jediný společník mohl odstoupení zvrátit, tedy rozhodnout o tom, zda jeho funkce zanikne či nikoli, ale ten aby o něm byl kvalifikovaným způsobem informován a mohl na něj reagovat. Naproti tomu o několik let dříve, v usnesení ze dne 24.9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 364/200251, stejný soud rozhodl přesně opačně, kdyţ judikoval, ţe oznámení jednatele o odstoupení z funkce doručené jedinému společníkovi je nutno posuzovat tak, jako by bylo učiněno na zasedání tohoto orgánu. Výkon funkce jednatele pak skončí uplynutím dvou měsíců po doručení, pokud společník na ţádost jednatele neschválí jiný okamţik zániku funkce. Nesoulad mezi uvedenými usneseními pak sjednotil svým rozhodnutím52 aţ Nejvyšší soud. Nejvyšší soud se zde přiklonil k závěrům staršího rozhodnutí Vrchního soudu v Praze53, a konstatoval, ţe v případě odstoupení jednatele z funkce v jednočlenné společnosti s ručením omezeným, zaniká výkon funkce tohoto jednatele teprve uplynutím dvou měsíců od doručení oznámení jedinému společníkovi. V odůvodnění pak Nejvyšší soud odkazuje na své dřívější rozhodnutí54, ve kterém dovodil, ţe účelem ustanovení § 66 odst. 1 ObchZ je umoţnit orgánům společnosti či členům orgánů společnosti odstoupení z funkce, aniţ by jim v tom společnost bránila. Zároveň má však bránit tomu aby statutární orgán či jeho člen ukončil funkci ze dne na den, aniţ by dal společnosti přiměřený čas k tomu, aby za něj mohla najít náhradu. Takovým postupem by totiţ mohlo dojít k ochromení činnosti společnosti. Oba uvedené cíle pak povaţuje Nejvyšší soud za rovnocenné. Závěrem lze dodat, ţe podle J. Dědiče55 nemůţe odstoupit z funkce jednatele společník, který byl jmenován do funkce soudem. Stejný názor zastává rovněţ T. Dvořák.56

51

Srov. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 364/2002.

52

Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1549/2005.

53

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 364/2002.

54

Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.9. 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2003.

55

Srov. Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 1201.

19

3.3.

Odvolání

Odvolání, jakoţto patrně nejčastější způsob zániku funkce jednatele, je obchodníkem zákoníkem výslovně předvídáno v ustanovení § 125 odst. 1 písm. f). Podle zmíněného ustanovení je k odvolání jednatele oprávněna valná hromada společnosti a k tomuto rozhodnutí je potřeba prosté většiny hlasů (§ 127 odst. 3 ObchZ.). K odvolání můţe dojít jak z iniciativy jednatele tak i třetí osoby. V souvislosti s odvoláním jednatele je však třeba připomenout, ţe je vyloučeno, aby společenská smlouva či stanovy zaloţili neodvolatelnost jednatele. 57 Výše zmíněné ustanovení je totiţ kogentní a není tedy moţné valné hromadě toto oprávnění odejmout. Domnívám se, ţe stejně tak nelze ve společenské smlouvě či stanovách stanovit, ţe jednatele lze odvolat pouze z určitých důvodů. Takové ustanovení by bylo neplatné pro rozpor se zákonem. Odvolání jednatele je totiţ plně v kompetenci valné hromady. Ta jej můţe odvolat z jakéhokoliv důvodu nebo i bez udání důvodu a jakékoliv omezení tohoto práva by muselo být výslovně umoţněno zákonem. K tomu aby mohl být jednatel platně odvolán, musí být dodrţen řádný procesní postup svolání a rozhodnutí valné hromady, eventuálně rozhodnutí společníků mimo valnou hromadu. V případě ţe tento procesní postup dodrţen není, nelze povaţovat odvolání jednatele za platné a jednatel zůstává jednatelem. Vzhledem k tomu, ţe odvolací důvody závisí zcela na vůli valné hromady, tak případně i rejstříkový soud či soud, rozhodující o neplatnosti usnesení valné hromady můţe zkoumat pouze procesně právní stránku svolání a usnesení společnosti o odvolání nikoli však stránku věcnou. Zákon nestanoví, kterým dnem zaniká funkce jednatele, v případě ţe byl odvolán. Pro okamţik zániku funkce tak bude určující obsah rozhodnutí valné hromady o odvolání jednatele, ve kterém by měl být stanoven den, ke kterému funkce jednatele zaniká. Pokud v rozhodnutí tento den uveden nebude, jen nutné přiměřeně pouţít

56


Srov. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.10 2000 sp. zn. 29 Cdo 968/2000, Soudní judikatura, 2001, č. 2, s. 102 a násl.

20

ustanovení § 574 odst. 2 ObchZ, které upravuje vypovězení mandátní smlouvy mandantem. Odvolání pak nabývá účinnosti dnem, kdy se jednatel o odvolání dozvěděl nebo dozvědět mohl.58 Odlišná je situace u jednatele jmenovaného do funkce soudem. Tento nemůţe být odvolán valnou hromadou. Je však moţné, aby soud, který jmenoval do funkce jednatele společníka, jej také odvolal, nelze-li na něm spravedlivě poţadovat, aby byl nadále jednatelem.59

3.4.

Uplynutí funkčního období

Moţnost zániku funkce jednatele uplynutím funkčního období připouští ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ odkazující na obdobné pouţití ustanovení § 194 odst. 2 páté věty, které upravuje zánik výkonu funkce člena představenstva (a tedy i jednatele) uplynutím tří měsíců od skončení funkčního období. Interpretační potíţ dané úpravy však spočívá v tom, ţe obchodní zákoník nikde neupravuje délku funkčního období jednatele, a to ani odkazem na ustanovení § 194 odst. 1 ObchZ, upravující maximální délku funkčního období členů představenstva. Z ustanovení § 110 ObchZ vyplývá, ţe stanovení délky funkčního období jednatele není obligatorní náleţitostí společenské smlouvy. Jednatel tudíţ můţe být ustanoven na dobu určitou nebo neurčitou. Rozhodující v tomto ohledu bude vůle společníků projevená ve společenské smlouvě nebo ve stanovách. Z výše uvedeného lze tedy dovodit, ţe pokud společenská smlouva či stanovy upravují funkční období jednatele, pak výkon jeho funkce zaniká aţ uplynutím tří měsíců ode dne skončení jeho funkčního období. V případě absence této úpravy je

58

Srov. Rada, I. in Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání. Praha: Linde Nakladatelství s.r.o., 2004, s. 57, shodně též Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 1201. 59


21

jednatel ustaven na dobu neurčitou a ustanovení § 194 odst. 2 věty páté ObchZ se nepouţije. V tomto případě tedy ani není moţný zánik jeho funkce uplynutím funkčního období.

3.5.

Ztráta způsobilosti k výkonu funkce

Jak jiţ bylo zmíněno v kapitole 1.2., k tomu, aby se určitá osoba stala jednatelem, musí splňovat stanovené předpoklady. Tyto předpoklady jsou obsaţeny především v ustanovení § 194 odst. 7 ObchZ, na nějţ odkazuje ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ, a dále pak v ustanovení § 38l ObchZ. Zatímco předpoklady obsaţené v § 194 odst. 7 jsou spíše všeobecnými předpoklady pro výkon funkce, ustanovení § 38l se týká zejména předchozího podnikatelského působení jednatele. V ustanovení § 194 odst. 7 ObchZ je pak uvedeno, ţe přestane-li osoba, která je jednatelem splňovat některou z podmínek stanovenou pro výkon této funkce obchodním zákoníkem či jiným právním předpisem, jeho funkce tím ex lege zaniká, nestanoví-li obchodní zákoník něco jiného. Zároveň je zde však stanoveno, ţe pokud za společnost jedná jako jednatel osoba, která přestane splňovat uvedené předpoklady, a tudíţ jednatelem jiţ není, je společnost jejím jednáním vázána. To však samozřejmě platí pouze za předpokladu, ţe třetí osoba nevěděla a ani s přihlédnutím ke všem okolnostem vědět nemohla, ţe nejedná jiţ s jednatelem. Na druhé straně ustanovení § 38l odst. 6 ObchZ stanoví, ţe pokud nastane překáţka uvedená v prvním odstavci tohoto paragrafu, existuje moţnost, aby příslušný orgán, jakmile se o překáţce dozví, jednatele buď odvolal, nebo potvrdil ve funkci. K odvolání nebo potvrzení ve funkci je vyţadován souhlas dvou třetin hlasů společníků přítomných na valné hromadě. V případě, ţe k potvrzení ve funkci nedojde do tří měsíců ode dne, kdy nastala překáţka uvedená v prvním odstavci, výkon funkce zaniká posledním dnem této lhůty.

22

3.6.

Zánik společnosti

Zánikem společnosti dochází rovněţ k zániku funkce jednatele. Společnost zaniká výmazem z obchodního rejstříku a součástí tohoto rozhodnutí je i rozhodnutí o vymazání statutárního orgánu. Zánik funkce jednatele v důsledku zániku společnosti je logickým důsledkem, neboť není moţné, aby existoval statutární orgán bez společnosti

3.7.

Dohoda stran

Obchodní zákoník neupravuje moţnost zániku funkce jednatele v důsledku dohody mezi jednatelem a společností, teoreticky ji však nelze vyloučit a to vzhledem k ustanovení § 572 odst. 2 ObčZ. Podle J. Dědiče60 je k uzavření takové dohody nutný souhlas valné hromady společnosti. Argumentuje tím, ţe jinak by takovou smlouvu mohl uzavřít jednatel s jiným jednatelem i bez vědomí společníků, případně i jednatel sám, z jedné strany jménem společnosti a z druhé strany jménem svým. Názor, ţe k zániku funkce jednatele můţe dojít dohodou, zastává i K. Eliáš61, podle něhoţ jednatel činí návrh smlouvy, který je akceptován valnou hromadou. Obdobně argumentuje téţ T. Dvořák.62 S těmito názory však polemizuje J. Dědič ve výše uvedené práci, kdyţ tvrdí, ţe usnesení valné hromady není právním úkonem, a nemůţe proto být ani akceptem návrhu smlouvy.

60

Dědič, J. in Dědič J., Kunešová- Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu, Praha: nakladatelství Polygon, 1999, s. 424. 61

Eliáš K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektum, 1997, s. 172.

62

Srov. Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 270.

23

Osobně se domnívám, ţe zánik funkce jednatele tímto způsobem je moţný, neboť základem právního vztahu mezi společností a jednatelem je smlouva o výkonu funkce či smlouva mandátní. Výše uvedené ustanovení občanského zákoníku pak umoţňuje jednateli či společnosti, aby vzájemnou dohodou takovou smlouvu zrušili.

3.8.

Výpověď

Výpověď je podle části odborné veřejnosti posledním moţným způsobem zániku funkce jednatele, i kdyţ v praxi jistě velmi ojedinělým. Na přípustnost tohoto způsobu zániku funkce existují mezi právními teoretiky dva zcela odlišné názory. Zatímco T. Dvořák63 a K. Eliáš64 takovou moţnost zániku funkce připouští, zejména s ohledem na ustanovení § 582 ObčZ, J. Dědič65 tento způsob zániku funkce odmítá s odůvodněním, ţe specifická úprava podání rezignace podle § 66 odst. 1 ObchZ vylučuje podání výpovědi jednatelem. V této otázce bych se přiklonil spíše k názoru J. Dědiče, neboť ustanovení umoţňující jednateli odstoupení z funkce povaţuji za speciální ve vztahu k obecné moţnosti podání výpovědi podle občanského zákoníku.

63


Eliáš K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektum, 1997, s. 173.

65


24

4. Působnost jednatele

Působnost jednatele, jakoţto výkonného orgánu společnosti, můţeme rozdělit do dvou základních oblastí. Jednatel je jednak orgánem s vnější působností, přísluší mu tedy jednat jménem společnosti ve všech věcech (§ 20 odst. 1 ObčZ), současně je však i orgánem s působností vnitřní. V rámci této vnitřní působnosti je pak osobou zabezpečující obchodní vedení společnosti a zároveň plní další povinnosti uloţené mu zákonem, společenskou smlouvou, rozhodnutím valné hromady, případně smlouvou o výkonu funkce. Rozsah působnosti jednatele můţe být v některých případech omezen. Dle § 133 odst. 2 ObchZ můţe společenská smlouva, stanovy případně valná hromada svým usnesením omezit působnost jednatele. Toto omezení je však vůči třetím osobám neúčinné, bez ohledu nato zda o něm ví. Pokud jednatel překročí toto omezení, bude právní úkon platný (není-li dán jiný důvod neplatnosti) a jednatele stíhá odpovědnost za toto jednání. Neplatný však zůstane ten právní úkon, k němuţ nebyl jednatel ex lege vůbec oprávněn. Působnost jednatele je zákonem omezena i v situaci, kdy je na majetek společnosti prohlášen konkurs. V tomto případě dle ustanovení § 246 odst. 1 InsZ přechází oprávnění nakládat s majetkem společnosti na insolvenčního správce. Jednatel pak vykonává jen tu část působnosti, která na správce nepřešla. K omezení působnosti jednatele dochází i při vstupu společnosti do likvidace, kdy jeho působnost přechází v zákonem stanoveném rozsahu na likvidátora (§ 70 odst. 3 ObchZ). Avšak v případě, ţe se místo likvidátora z jakéhokoliv důvodu uvolní, je jednatel povinen vykonávat jeho působnost aţ do doby, neţ bude zvolen nebo jmenován nový likvidátor (§ 68 odst. 5 ObchZ). V neposlední řadě je působnost jednatele omezena i v případě, kdy zákon vyţaduje k určitým právním úkonům předchozí souhlas valné hromady, například při dispozicích s podnikem.

25

4.1.

Obchodní vedení

Jak bylo zmíněno výše a jak vyplývá z ustanovení § 134 ObchZ, náleţí jednateli obchodní vedení společnosti. V případě, ţe má společnost jediného jednatele, přísluší rozhodování o obchodním vedení výlučně jemu. Má-li však společnost dva a více jednatelů, vyţaduje zákon k rozhodnutí o obchodním vedení souhlas většiny jednatelů, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného. Společenská smlouva tak můţe např. stanovit, ţe o obchodním vedení bude rozhodovat menšina případně jeden jednatel. Jak vyplývá z ustanovení § 66 odst. 4 ObchZ, mohou se jednatelé usnášet tehdy, je-li přítomna nadpoloviční většina z nich. K přijetí rozhodnutí je pak třeba souhlasu většiny přítomných jednatelů. V obou uvedených případech však můţe společenská smlouva či stanovy zvolit jinou úpravu. V případě rovnosti hlasů rozhoduje hlas předsedajícího. Pokud by jednatel jednal v rozporu s usnesením přijatým většinou z nich, bude jeho jednání společnost zavazovat, avšak on sám bude společnosti odpovídat za škodu, kterou tím způsobil. Pojem „obchodní vedení“ není obchodním zákoníkem nikde definován. O jeho vymezení se snaţila celá řada autorů i judikatura. Podle T. Dvořáka66 „lze obchodní vedení nejlépe charakterizovat jako průběžnou pravidelnou správu záležitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních aj. otázkách běžného života.“ I. Štenglová67 ve svém komentáři definuje obchodní vedení jako „řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech“. Obdobným způsobem se vyjadřuje téţ K. Eliáš:68 „Obchodní vedení zahrnuje především rozhodování o provozních záležitostech společnosti vůbec, tj. po

66

Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. ASPI-Wolters Kluwer,

2008, s. 251. 67

Štenglová, I. In Štenglová I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání.

Praha: C.H. Beck, 2009, s. 435. 68

Eliáš, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektum, 1997, s. 163.

26

stránce organizační, technické, výrobní, ekonomické, obchodní, personalistické apod.“ Nejvyšší soud69 pak pod obchodním vedením rozumí rozhodování o vnitřních záleţitostech společnosti, její řízení, zejména pak rozhodování o realizaci její podnikatelské činnosti uvnitř společnosti. Vedle pokusů o pozitivní vymezení pojmu obchodního vedení se objevují i snahy o jeho vymezení negativní, a to zejména výčtem povinností jednatele, které do obchodního vedení nenáleţí. Dle I. Štenglové70 tak do obchodního vedení nepatří ty činnosti, které jednatelé provádějí ve vztahu ke společníkům či orgánům společnosti. Za tyto činnosti pak povaţuje zejména svolání valné hromady dle § 128 odst. 1 ObchZ, oznámení o následném přijetí usnesení valné hromady podle § 127 odst. 8 ObchZ, vedení seznamu společníků podle § 135 odst. 1 ObchZ, předkládání návrhů usnesení společníkům k rozhodnutí mimo valnou hromadu apod. Svůj názor odůvodňuje především tím, ţe tyto činnosti se bezprostředně nedotýkají kaţdodenní podnikatelské činnosti, ale směřují pouze k zajištění výkonu práv společníků. K činnostem jednatele, jeţ nenáleţí do obchodního vedení, se vyjádřil i Nejvyšší soud71, a to konkrétně k povinnosti svolat valnou hromadu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, ţe svolání valné hromady není součástí obchodního vedení, ale nelze jej povaţovat ani za jednání společnosti ve vztahu k třetím osobám. Jde o zvláštní zákonem stanovenou povinnost, kterou jednatelé plní nad rámec obchodního vedení společnosti. Opačný názor, tedy ţe svolání valné hromady je obchodním vedení, však zastává K. Eliáš.72 Svůj postoj odůvodňuje tím, ţe jde o úkon, jímţ se svolává k zasedání vrcholný orgán společnosti. Zcela odlišné stanovisko pak zaujímá ke svolání valné

69

Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Odon 2/97 publikovaný v časopise Právní

rozhledy, ročník 1997, č. 8. 70

Srov. Štenglová, I. In Bartošíková, M., Štenglová, I. Společnost s ručením omezeným, 2. vydání.

Praha : C.H. Beck, 2006, s. 223. 71

Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Odon 2/97, publikovaný v časopise Právní

rozhledy, ročník 1997, č. 8, s. 429. 72

Srov. Eliáš K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektum, 1997, s. 164.

27

hromady ve svém komentáři I. Pelikánová73, která svolání valné hromady povaţuje za právní úkon jednatelů. Dle současné platné právní úpravy není moţné přenést obchodní vedení na jiný orgán společnosti, či za tímto účelem vytvořit orgán zvláštní. Vyvstává však otázka, zda není moţné obchodní vedení přenést v určité míře na valnou hromadu, a to na základě ustanovení § 125 odst. 3 ObchZ, které valné hromadě umoţňuje vyhradit si k rozhodování věci, které jinak náleţí do působnosti jiných orgánů společnosti. Osobně se domnívám, ţe to moţné není. Dle mého úsudku, jistě nebylo záměrem zákonodárce umoţnit přenos podstatné části působnosti jednatele, tedy obchodního vedení, na valnou hromadu, zvláště kdyţ tuto působnost svěřuje v ustanovení § 134 odst. 1 výslovně jednateli. Zároveň se přikláním k názoru I. Rady74, který ve spolupráci s P. Dobešem k dané problematice uvádí: „Máme za to, že v jednotlivých otázkách spadajících pod obchodní vedení si valná hromada může vyhradit nutnost svého souhlasu, přenesení obchodního vedení do působnosti valné hromady však možné není. Tento závěr je třeba jednoznačně dovodit z ustanovení § 194 odst. 4 obchodního zákoníku, který zapovídá udílení pokynů představenstvu (s odkazem na ustanovení § 135 odst. 2 obchodního zákoníku i jednatelům) v rámci obchodního vedení společnosti. Argumentem a minori ad maius je třeba dospět k závěru, že stejně jako není možné atrahovat působnost jednatelů jednat jménem společnosti navenek, nelze přenést ani obchodní vedení společnosti“. V době vzniku této práce je však jiţ připravena novela obchodního zákoníku75, která umoţňuje statutárnímu orgánu pověřit obchodním vedením zcela nebo zčásti někoho jiného, s výjimkou činností v rámci obchodního vedení, které zákon svěřuje do výlučné působnosti statutárního orgánu (např. účast na zasedání statutárního orgánu, rozhodování o pověření obchodním vedením, rozhodování o základním zaměření obchodního vedení společnosti) 73

Srov. Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 2. díl, 2. vydání, Praha, Linde Praha,

1998, s. 487. 74

Rada, I., Dobeš, P. in Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání. Praha: Linde

Nakladatelství s.r.o., 2004, s. 11. 75

Viz tisková zpráva Ministerstva spravedlnosti přístupná ke dni 27. 6. 2001 na http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=317563

28

Jak jiţ bylo zmíněno výše, ustanovení § 194 odst. 4 poslední věty ObchZ ve spojení s § 135 odst. 2 ObchZ zakazuje valné hromadě a i komukoliv jinému dávat jednatelům pokyny týkající se obchodního vedení. Současně však první věta zmíněného ustanovení stanovuje povinnost jednatelů řídit se zásadami a pokyny schválenými valnou hromadou, pokud jsou v souladu s právními předpisy a stanovami. Vyvstává tak otázka, zda nelze poslední větu ustanovení § 194 odst. 4, která zapovídá udílení pokynů týkajících se obchodního vedení, vztáhnout i na zásady. V této souvislosti je tedy vhodné vymezit rozdíl mezi pokyny a zásadami. J. Dědič76 spatřuje rozdíl mez zásadami a pokynem v tom, „že zásada vymezuje obecné pravidlo, zatímco pokyn se vztahuje ke konkrétní situaci…Pokyn na rozdíl od zásady musí být formulován výslovně.“ Shodný názor zastává téţ M. Bartošíková.77 I. Rada s P. Dobešem78 pak vidí rozdíl mezi oběma pojmy zejména v míře jejich abstraktnosti, kdyţ uvádějí: „…udílení pokynů je operativnější a umožňuje dosáhnout žádaného účelu s větší pravděpodobností, dává však současně, resp. právě proto, statutárnímu orgánu menší prostor k využití jeho samostatného uvážení a tím uplatnění jeho odbornosti. Tato úvaha byla zřejmě taky rozhodující při rozhodnutí zákonodárce o vyloučení takového ovlivňování statutárního, tedy odborného orgánu, orgánem laickým, tedy valnou hromadou.“ Vzhledem k výše uvedeným názorům odborné veřejnosti na rozdíly mezi oběma pojmy a na základě vlastní úvahy se domnívám, ţe zákonodárce zcela úmyslně zakázal pouze udílení pokynů, nikoli i zásad. Závěrem lze dodat, ţe je nanejvýš ţádoucí aby konkrétní práva a povinnosti jednatelů při obchodním vedení byli upraveny společenskou smlouvou či stanovami.

76

Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 2415. 77 Bartošíková, M. Povinnost a odpovědnost statutárních orgánů kapitálových společností. Obchodní právo, 1998, č. 11, s. 2. 78 Rada, I., Dobeš, P. in Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání. Praha: Linde Nakladatelství s.r.o., 2004, s. 80.

29

4.2.

Jednání jménem společnosti

Jednatelské oprávnění jednatelů je zakotveno v ustanovení § 133 ObchZ. Rozumíme jím činnost jednatele navenek, tedy právní úkony společnosti vůči třetím osobám. Jak vyplývá z ustanovení § 133 odst. 1, je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti kaţdý z nich samostatně, pokud společenská smlouva nestanoví něco jiného. Společenská smlouva tak můţe např. stanovit, ţe jednatelé A a B mohou jednat pouze společně, zatímco jednatelé C a D mohou jednat zcela samostatně, nezávisle na ostatních. K moţnosti společného jednání jednatelů se ve svém rozsudku vyjádřil i Nejvyšší soud ČR79, kdyţ judikoval, ţe: „Jednání dvou nebo více jednatelů společně nelze považovat za omezení jednatelského oprávnění, které je ve smyslu ustanovení § 133 odst. 2 obch. z. neúčinné vůči třetím osobám, nýbrž za určení způsobu jednání členů kolektivního statutárního orgánu jménem společnosti.“ V souvislosti s určením způsobu jednání jménem společnosti pak odbornou veřejnost rozděluje otázka, zda je moţné ve společenské smlouvě stanovit, ţe jednatelé jsou oprávněni v některých věcech jednat pouze společně, a ve všech ostatních pak samostatně nebo zda takové ustanovení ve společenské smlouvě přípustné není. Mezi zastánce přípustnosti takového řešení patří např. M. Bartošíková s I. Štenglovou80 a také K. Eliáš81. Mezi kritiky uvedeného řešení patří naopak T. Dvořák82. Dle mého názoru není takové určení způsobu jednání statutárního orgánu příliš vhodné a osobně se přikláním k tomu, ţe je nepřípustné. Domnívám se totiţ, ţe jde o omezení jednatelského oprávnění podle § 133 odst. 2 ObchZ, které je neúčinné vůči třetím osobám. Taková úprava ve společenské smlouvě by ohroţovala právní

79

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 39/2004.

80

Srov. Bartošíková, M., Štenglová, I. Společnost s ručením omezeným. 2. Vydání, Praha: Prospektum, 1994, s. 79. 81

Srov. Eliáš, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektum, 1997, s. 34.

82

Srov. Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 253.

30

bezpečnost třetích stran uţ jen tím, ţe by jistě v mnoha případech bylo sporné, zda je třeba jednání jednoho nebo více jednatelů. Ještě před několika lety bylo také poměrně obvyklou formulací způsobu jednání jménem společnosti uvedení, ţe jednatel jedná společně s prokuristou. Takové určení způsobu jednání jménem společnosti je však nutno dle současné právní úpravy striktně odmítnout. Vyplývá to především z jasné formulace ustanovení § 13 odst. 2 věty druhé ObchZ, kde se uvádí, ţe právnická osoba jedná statutárním orgánem nebo za ni jedná zástupce. Spojka „nebo“ zde má přitom vylučovací význam.83 Negativní postoj k uvedené formulaci zaujala rovněţ i judikatura. Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí84 k dané problematice uvádí: „Jednatel je statutární orgán jednající jménem společnosti s ručením omezeným, zatímco prokurista je zástupcem společnosti jednajícím za společnost (v rámci úkonů týkajících se podniku). U jednatele společnosti s ručením omezeným se do obchodního rejstříku zapisuje způsob, jakým jedná jménem společnosti, zatímco u prokuristy se zapisuje způsob jeho podepisování za společnost (způsob jakým činí svůj podpis), a pouze je-li prokuristů více, zapisuje se určení, zda jde o prokuru samostatnou nebo společnou. Za způsob podepisování tedy nelze považovat údaj o tom, že podepisuje společně se statutárním orgánem.“ Jednatel k výkonu své funkce nepotřebuje ţádné zvláštní pověření ani zmocnění a při jednání se prokazuje pouze aktuálním výpisem z obchodního rejstříku, kde je uvedeno jeho jméno, bydliště a způsob jakým jménem společnosti jedná. Problematická situace tak ovšem můţe nastat v případě, kdy nově zvolený jednatel ještě není zapsán v obchodním rejstříku. Dle rozhodnutí Vrchního soudu v Praze85 lze v takové situaci doloţit změnu v osobě jednatele např. notářským zápisem o usnesení valné hromady, kterým byla určité osoba do funkce jednatele zvolena. Na závěr je nutno připomenout, ţe bez ohledu na způsob jednání, který je zapsán v obchodním rejstříku, jedná za právnickou osobu v občanském soudním řízení vţdy jen

83


Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000 sp. zn. 7 Cmo 55/99, Soudní rozhledy, 2000, č. 6, s. 170 a násl. 85

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000 sp. zn. 6 A 17/1998, Soudní judikatura ve věcech správních, 2001, č. 1, s. 76 a násl.

31

jeden jednatel samostatně, coţ ostatně vyplývá z ustanovení § 21 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.

4.3.

Povinnosti jednatele

Jak bylo uvedeno v úvodu kapitoly 4., plní jednatel vedle obchodního vedení a jednání jménem společnosti i další konkrétní povinnosti, které mu ukládá obchodní zákoník, společenská smlouva, smlouva o výkonu funkce či rozhodnutí valné hromady. Tyto povinnosti můţeme rozdělit do dvou skupin, a to na povinnosti obecné a povinnosti konkrétní, jeţ jsou spojeny s určitými konkrétními situacemi.86 Mezi obecné povinnosti můţeme zahrnout:  povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře,  povinnost loajality,  povinnost mlčenlivosti,  zákaz konkurence. Z konkrétních povinností jednatele, pak obchodní zákoník upravuje:  povinnost zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví (§ 135 odst. 1 ObchZ)87  povinnost vést seznam společníků (§ 135 odst. 1 ObchZ)  povinnost svolávat valnou hromadu (§ 128 ObchZ)  podávat návrhy na zápis do obchodního rejstříku  povinnost podávat společníkům informace o záleţitostech společnosti a umoţnit jim nahlédnout do dokladů společnosti (§ 122 odst. 2 ObchZ)  povinnost seznámit společníky s výsledky hlasování mimo valnou hromadu (§ 130 ObchZ) 86

Srov. Dědič, J. in Dědič J., Kunešová- Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu, Praha: nakladatelství Polygon, 1999, s. 426. 87

Dle I. Štenglové je tato povinnost součástí obchodního vedení. Viz Štenglová, I. In Štenglová, I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 436.

32

 povinnost účastnit se rozhodování jediného společníka, pokud o to poţádá (§ 132 odst. 2 ObchZ) V dalším výkladu bych se rád zabýval pouze povinnostmi obecnými. Důvodem je především zásadní povaha těchto povinností, které svým významem přesahují úpravu společnosti s ručením omezeným a vztahují se i na statutární orgány ostatních kapitálových společností.

4.3.1. Povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře

Povinnost vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře plyne pro jednatele z ustanovení § 135 odst. 2, jeţ odkazuje na obdobné pouţití ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ, které tuto povinnost stanoví pro členy představenstva akciové společnosti. Stejně jako v případě obchodního vedení, není ani pojem „péče řádného hospodáře“ v obchodním zákoníku nikde definován. Tento pojem byl do obchodního zákoníku zaveden jeho novelou zákonem č. 370/2000 Sb., která tak nahradila dříve uţívaný pojem „náleţité péče.“ Důvodová zpráva88 k návrhu tohoto zákona definovala „náleţitou péči“ (ve vztahu k § 79a ObchZ) jako péči „…řádnou, obezřetnou, preferující potřeby a zájmy společnosti. Požadavek této míry péče nevyžaduje odbornou kvalifikaci při plnění povinností … zahrnuje však jeho péči o to, aby zájmy společnosti byly vyřízeny co nejlépe. Předpokládá tedy, že společník řádně pečující o zájmy společnosti dovede rozpoznat, že je nutná odborná pomoc speciálně kvalifikovaného subjektu a dovede tuto pomoc pro společnost zajistit.“ Důvodová zpráva pak dále ve vztahu k ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ stanovila, ţe pojem „náleţitá péče“ se nahrazuje pojmem „péče řádného hospodáře.“ Vzhledem k absenci zákonné definice, se o vymezení tohoto pojmu pokusila právní teorie.

88

Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 370/2000 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, ASPI, ev. č. 14152 (LIT).

33

Dle J. Dědiče89 zahrnuje pojem péče řádného hospodáře především „požadavek plnit povinnosti na určité odborné úrovni, která však nemusí dosahovat úrovně znalostí odborníka daného oboru, avšak musí být odborníkem na řízení korporací, požadavek seznamovat se s novými poznatky v oboru řízení a správy společností a uplatňovat je v činnosti společnosti a při rozhodování se rozhodovat se znalostí věci a v případě, že člen představenstva nemá potřebné odborné znalosti, povinnost zajistit posouzení daného případu osobou, která potřebné odborné znalosti má. Požadavek péče řádného hospodáře vyžaduje aktivní přístup k plnění povinností a nedostatek znalostí potřebných k výkonu funkce nebo nedostatek času pro jejich uplatnění není omluvitelným důvodem pro nevynaložení péče řádného hospodáře.“ K. Eliáš90 se domnívá, ţe pojem péče řádného hospodáře je …„sjednocením označení požadavku vyššího stupně kvality jednání člena představenstva-po povinných osobách je tedy nutné požadovat, aby správu společnosti konali tak, jakoby se starali o vlastní

majetek…Péče

řádného

hospodáře

je

kategorií

kvantifikovatelnou

a

nesubsumuje nutně také odbornost.“ V obdobném duchu vymezuje pojem péče řádného hospodáře i I. Štenglová:91 „Pod pojmem péče řádného hospodáře si lze, podle našeho názoru, představovat takovou péči, s jakou hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj majetek. Přitom nelze vyžadovat, aby člen představenstva byl odborníkem ve všech oblastech, kterých je třeba při obchodním vedení společnosti a jednání jménem společnosti.“ Vzhledem k výše uvedeným názorům právních teoretiků se domnívám, ţe k tomu aby jednatel vykonával funkci s péčí řádného hospodáře, není nutné, aby měl zvláštní odborné znalosti, které by se vázaly na konkrétní předmět podnikání té které obchodní společnosti a které by jej k této funkci předurčovali. Ostatně ani obchodní zákoník při výčtu předpokladů nutných pro výkon funkce jednatele poţadavek 89

Dědič, J., J. in Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III., Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 2417. 90

Eliáš, K. a kol. Obchodní zákoník-praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, Praha: nakladatelství Linde, 2004, s. 429. 91

Štenglová, I. In Štenglová, I., Plíva S., Tomsa M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 669.

34

odborných znalostí nezmiňuje. Na druhé straně by však jistě měl mít základní znalosti týkající se problematiky faktického řízení společnosti, stejně jako základní přehled z ekonomické a právní oblasti. V případě, ţe jednatel nemá v určité záleţitosti potřebné odborné znalosti, měl by si vyţádat od kvalifikovaných odborníků nutné podklady k posouzení této záleţitosti. Tento poţadavek ostatně zmiňuje ve svém rozsudku i Nejvyšší soud ČR.92 V případě, ţe jednatel poruší povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, odpovídá za škodu, kterou tím společnosti způsobí. Je-li sporné, zda jednatel jednal s péčí řádného hospodáře, nese důkazní břemeno o tom, ţe jednal s péčí řádného hospodáře, tento jednatel. V návrhu nového zákona o obchodních korporacích93 je pak v souvislosti s pravidly jednání členů statutárních orgánů v ustanovení § 55 odst. 1 stanoveno, ţe péči řádného hospodáře neporuší ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, ţe jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace. V ustanovení § 56 odst. 1 se pak uvádí, ţe při posuzování zda člen orgánu jednal s péčí řádného hospodáře, se vţdy přihlédne k péči, kterou by v podobné situaci vynaloţila jiná rozumně pečlivá osoba, byla-li by v postavení člena obdobného orgánu. V souvislosti s těmito ustanoveními připravované úpravy tak bude do českého právního řádu zavedeno tzv. pravidlo podnikatelského úsudku (business judgement rule). To dává moţnost jednajícímu orgánu, aby prokazoval, ţe v rámci rozhodování jednal lege artis a nenese tedy odpovědnost za případnou újmu, třebaţe by ji v ekonomickém smyslu způsobil.94

92

Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008 ze dne 30. 10. 2008.

93

Paragrafované znění návrhu přístupné ke dni 1. 6. 2011na

http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/zakon-o-obchodnich-korporacich/navrh-zakona.html 94

Důvodová zpráva k návrhu zákona o obchodních korporacích přístupná ke dni 1. 6. 2001 na

http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni%20navrh%20zakona%20o%20obchodnich%20korporacich_2011_DZ. pdf

35

4.3.2. Povinnost loajality

S povinností jednatele vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře úzce souvisí i tzv. povinnost loajality. Jedná se o povinnost jednatele jednat v souladu se zájmy společnosti, tedy nikoli v zájmu pouze určitého společníka či v zájmu vlastním nebo dokonce v zájmu třetí osoby. Tuto obchodním zákoníkem výslovně nezakotvenou povinnost lze dovodit z ustanovení § 567 odst. 2 ObchZ. Podle tohoto ustanovení činnost, k níţ se mandatář (a tedy i jednatel) zavázal, je tento povinen uskutečňovat podle pokynů mandanta a v souladu s jeho zájmy, které mandatář zná nebo znát musí. Tohoto ustanovení lze uţít s ohledem na znění ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ, dle kterého se vztah mezi společností a jejím statutárním orgánem řídí přiměřeně ustanoveními o smlouvě mandátní. Za součást povinnosti loajality je nutno povaţovat i povinnost jednatele řídit se pokyny a zásadami schválenými valnou hromadou, jsou-li v souladu s právními předpisy a stanovami. Tato povinnost pro jednatele vyplývá z ustanovení § 194 odst. 4 ObchZ, na jehoţ pouţití odkazuje § 135 odst. 2 ObchZ. V této souvislosti můţe vyvstat otázka, zda se jednatel můţe od pokynů valné hromady odchýlit či nikoliv, a to s ohledem na znění ustanovení § 567 odst. 3 ObchZ. Osobně se v této otázce přikláním k názoru J. Dědiče,95 podle něhoţ je součástí povinnosti loajality i moţnost odchýlit se od pokynů valné hromady, je-li to naléhavě nezbytné v zájmu společnosti a jednatel nemůţe včas obdrţet souhlas valné hromady. Smlouva o výkonu funkce nebo společenská smlouva však mohou takovou moţnost vyloučit. Lze tedy shrnout, ţe povinnost loajality je velmi úzce spjata s povinností výkonu funkce s péčí řádného hospodáře a můţeme ji povaţovat za její součást. Lze si totiţ jen těţko představit statutární orgán, který by postupoval s péčí řádného hospodáře a zároveň nejednal v souladu se zájmy společnosti. Podstatou povinnosti loajality je tedy

95

Dědič, J. in Dědič, J., Kunešová- Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a

účetního pohledu, Praha: nakladatelství Polygon, 1999, s. 430.

36

taková činnost jednatele, která je vykonávána pro společnost a v jejím zájmu a nikoliv v zájmu někoho jiného.

4.3.3. Povinnost mlčenlivosti

Povinnost mlčenlivosti plyne pro jednatele zprostředkovaně z odkazu ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ na ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ. Dané ustanovení upravuje povinnost členů představenstva zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech, jejichţ prozrazení třetím osobám by mohlo společnosti způsobit škodu. Uvedená formulace však připouští z gramatického hlediska dvojí výklad. Podle jednoho rozlišuje obchodní zákoník důvěrné informace na straně jedné a skutečnosti, které jsou společnosti způsobilé přivodit škodu na straně druhé. K tomuto výkladu se ve své publikaci přiklání J. Dědič96, který k dané problematice dále uvádí: „Rozdíl mezi oběma případy je v tom, že povinnost mlčenlivosti ve vztahu k důvěrným informacím platí bezvýjimečně bez ohledu na to, zda prozrazení důvěrné informace může způsobit společnosti škodu, zatímco jiné skutečnosti než důvěrné informace jsou předmětem povinnosti mlčenlivosti, pouze pokud by jejich prozrazení třetí osobě mohlo společnosti způsobit škodu.“ Výše uvedené ustanovení je však moţno vykládat i tak, ţe jde o informace a skutečnosti, které jsou důvěrné a způsobilé společnosti způsobit škodu. Tuto argumentaci zastává ve svém komentáři I. Štenglová.97 Pojem „důvěrné informace“ není však přímo obchodním zákoníkem nikde definován. I. Štenglová98 se tudíţ domnívá ţe „… takovými informacemi budou všechny informace tvořící předmět obchodního tajemství…“. Obchodním tajemstvím jsou pak ve smyslu ustanovení § 17 ObchZ veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální 96


Srov. Štenglová, I. In Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 669. 98

Viz tamtéž.

37

materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běţně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje. Osobně se však domnívám a přikláním se tak k názoru I. Rady a M. Augustýna99, ţe pojem „důvěrná informace“ je pojmem mnohem širším neţ „obchodní tajemství“, neboť nemusí jít nezbytně o informaci obchodní, výrobní či technické povahy. Za důvěrné lze povaţovat i informace mající povahu personální, organizační či informace týkající se měnového vývoje, atd. I. Rada s M. Augustýnem100 pak k samotnému pojmu důvěrných informací uvádějí: „… důvěrnými informacemi jsou ty informace, které společnosti způsobují jinou újmu než majetkovou škodu.“ Prozrazením důvěrné informace třetím osobám ve smyslu § 194 odst. 5 ObchZ rozumíme nejen její zveřejnění, uveřejnění či šíření ale i její sdělení jakýmkoli jiným způsobem (tedy např. i důvěrným sdělením). Povinnost mlčenlivosti však nelze pojímat absolutně, neboť by tím byl prakticky znemoţněn obchodní styk. Sám obchodní zákoník počítá s výměnou důvěrných informací a to v souvislosti s kontraktačním procesem dle ustanovení § 271 ObchZ. Dané ustanovení stanoví, ţe pokud si strany při jednání o uzavření smlouvy navzájem poskytnou informace označené jako důvěrné, nesmí strana, které byly tyto informace poskytnuty, je prozradit třetí osobě a ani je pouţít v rozporu s jejich účelem pro své potřeby, a to bez ohledu na to, zda dojde k uzavření smlouvy či nikoli. Ten kdo tuto povinnost poruší má povinnost nahradit škodu v souladu s ustanovením § 373 ObchZ a násl. Povinnost mlčenlivosti můţe být dále jistě „prolomena“ v souvislosti s tzv. due diligence, jeţ vyţadují budoucí investoři před případným kapitálovým vstupem do společnosti. Informace poţadované investory jsou často velmi podrobné a mají zpravidla charakter důvěrných informací. Odmítnutí poskytnutí takových informací by však případného investora mohlo odradit a společnosti tak způsobit škodu, která by

99

Srov. Rada, I., Augustýn M., in Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání.

Praha: Linde Nakladatelství s.r.o., 2004, s. 97. 100

Viz tamtéž.

38

teoreticky mohla vést aţ k úpadku společnosti. Souhlasím tedy s názorem J. Dědiče101, ţe zpřístupnění informací v procesu due diligence není porušením povinnosti mlčenlivosti, za předpokladu, ţe je to v zájmu společnosti a je-li smluvně zajištěna mlčenlivost osob. Porušení povinnosti mlčenlivosti nespojuje obchodní zákoník s ţádnou zvláštní sankcí. Přichází zde tudíţ do úvahy jiţ výše zmíněná povinnost k náhradě škody, která porušením povinnosti mlčenlivosti společnosti vznikla, eventuálně je moţné odvolání jednatele z funkce. Rovněţ není vyloučeno, aby ve smlouvě o výkonu funkce byla pro případ porušení této povinnosti sjednána smluvní pokuta.

4.3.4. Zákaz konkurence

Další významnou povinností, která pro jednatele vyplývá z ustanovení obchodního zákoníku, je zákaz konkurenčního jednání. Obecně bychom mohli zákaz konkurence charakterizovat jako omezení moţnosti vykonávat určitou podnikatelskou činnost pro osoby v zákoně uvedené, kterou se tyto osoby mohou dostat do rozporu se zájmy „své“ společnosti. V případě jednatele pak půjde zejména o zabránění tomu, aby zneuţil svého postavení ve společnosti v její neprospěch. J. Dědič102 se k úpravě zákazu konkurence vyjadřuje takto: „Cílem úpravy zákazu konkurence je postavit určité bariéry jednatelům v nepoctivém a spekulativním jednání na úkor SRO, a tím i jednotlivých společníků, a umožnit SRO napravit újmu, která jí byla takovým jednáním způsobena.“ Podle J. Pokorné a E. Večerkové103 se zákaz konkurenčního jednání snaţí především postihnout jednání, kterým s obchodní společností nečistě soutěţí členové jejich vlastních orgánů za účelem osobního 101

Srov. Dědič, J. in Dědič J., Kunešová- Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a

účetního pohledu, Praha: nakladatelství Polygon, 1999, s. 433. 102

Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. Praha: nakladatelství Polygon,

2002, s. 1209. 103

Srov. Pokorná, J. – Večerková, E.: K zákazu konkurenčního jednání v obchodních společnostech, Právní rozhledy, 1997, č. 12, s. 601.

39

obohacení a získání neoprávněných výhod. Podle obou autorek je také konkurenční jednání charakterizováno určitými znaky, a to především tím, ţe jednající osoba je s obchodní společností spjata formální vazbou (člen statutárního či dozorčího orgánu společnosti), tato osoba pak dále realizuje svůj vlastní zájem, čímţ poškozuje zájmy společnosti, zejména pak její zájmy majetkové. Pro členy statutárních orgánů je tato povinnost obecně stanovena v ustanovení § 65 ObchZ, ve vztahu k jednatelům pak zákaz konkurenčního jednání upravuje speciální ustanovení § 136 ObchZ. Podle tohoto ustanovení jednatel nesmí: a) podnikat ve stejném nebo obdobném oboru podnikání společnosti ani vstupovat se společností do obchodních vztahů, b) zprostředkovávat nebo obstarávat pro jiné osoby obchody společnosti, c) účastnit se na podnikání jiné společnosti jako společník s neomezeným ručením nebo jako ovládající osoba jiné osoby se stejným nebo podobným předmětem podnikání, a d) vykonávat činnost jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu jiné právnické osoby se stejným nebo s obdobným předmětem podnikání, ledaţe jde o koncern. Ad a) Dle tohoto ustanovení nesmí být jednatel podnikatelem v předmětu podnikání společnosti nebo v oboru obdobném, přičemţ není rozhodující, zda při tom vstupuje se společností do obchodních vztahů či nikoliv. Obdobným oborem podnikání se dle J. Dědiče104 rozumí „…takový jiný obor podnikání, který je z hlediska soutěžního práva konkurence schopným oborem oboru podnikání SRO.“ Druhá věta tohoto ustanovení pak zapovídá jednateli vstupovat se společností do obchodních vztahů, a to bez ohledu nato zda podniká v obdobném či odlišném oboru podnikání. V důsledku toho např. nemůţe jednatel, který je současně auditorem či daňovým poradcem, poskytovat své sluţby společnosti, v níţ vykonává funkci statutárního orgánu.105

104

Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. Praha: nakladatelství Polygon,

2002, s. 1209. 105

Srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 2 Afs 4/2005.

40

Ad b) Dané ustanovení zakazuje jednateli uzavírat smlouvy mandátní, komisionářské a další smlouvy obstaravatelského typu, jejichţ obsahem je obstarávání nebo zprostředkování obchodů společnosti pro jiné osoby. Obstaráváním obchodů pro jiné osoby rozumíme uzavírání smluv, které se týkají obchodů společnosti, vlastním nebo cizím jménem pro jiný subjekt neţ je tato společnost. Zprostředkováváním obchodů společnosti se pak rozumí taková činnost jednatele, která směřuje k uzavření obchodní smlouvy mezi zájemcem a třetí osobou, jeţ se týká předmětu podnikání společnosti, v níţ vykonává funkci statutárního orgánu. Ad c) V tomto ustanovení se jednateli zakazuje, aby se stal společníkem veřejné obchodní společnosti nebo komplementářem komanditní společnosti. Rovněţ není moţné, aby měl jednatel postavení ovládající osoby (ve smyslu § 66a odst. 1 aţ 5 ObchZ) v jakékoliv jiné právnické osobě, která má stejný nebo podobný předmět podnikání jako společnost, v níţ je jednatelem. Ad d) Tímto ustanovením je jednateli zapovězeno vykonávat funkci statutárního orgánu (např. jednatele jiné s.r.o., člena představenstva a.s., ředitele státního podniku, aj.), člena statutárního orgánu nebo jiného orgánu (např. likvidátora, člena dozorčí rady, aj.) v právnických osobách se stejným nebo s obdobným předmětem podnikání, s výjimkou společností, které jsou v koncernovém vztahu se společností, jejímţ je jednatelem. Z dikce daného ustanovení pak vyplývá, ţe není rozhodující, zda jde o koncern smluvní či faktický. Konkurenční jednání uvedené v ustanovení § 136 odst. 1 písm. d) se však od přechozích konkurenčních jednání v určitých okolnostech liší. Výstiţně o tom hovoří J. Pokorná a E. Večerková106, kdyţ uvádějí, ţe formulace písmene d) „… nestanoví, že fyzické osoby v postavení statutárních orgánů obchodních společností, jejich členů či členů jiných orgánů společnosti nesmí svého postavení zneužívat na úkor zájmů společnosti, nýbrž se snaží zabránit vzniku situací, v nichž lze zneužívání očekávat souběhu postavení fyzické osoby jako člena statutárních orgánů více společností se stejným nebo podobným předmětem činnosti. Obchodní zákoník tedy nezakazuje vlastní konkurenční jednání, ale snaží se zabránit vzniku okolností, za nichž by velmi pravděpodobně ke konfliktu zájmů a konkurenčnímu jednání došlo.“ 106

Pokorná, J., Večerková, E.: K zákazu konkurenčního jednání v obchodních společnostech –

Některé výkladové problémy, Právní rozhledy, 1997, č. 12, s. 603.

41

Ustanovení § 136 ObchZ obsahuje pouze minimální výčet jednání jednatele, jímţ můţe dojít k porušení zákazu konkurence. Společenská smlouva či stanovy mohou zákaz konkurence ještě zpřísnit, není však moţné rozsah zákazu konkurence zúţit či dokonce vyloučit. Ustanovení § 136 odst. 3 ObchZ pak umoţňuje, aby společenská smlouva určila, v jakém rozsahu se vztahuje zákaz konkurence i na společníky. V případě, ţe jednatel poruší zákaz konkurence, můţe po něm společnost v souladu s ustanovením § 65 odst. 2 ObchZ poţadovat, aby vydal prospěch z obchodu, při kterém tento zákaz porušil anebo převedl tomu odpovídající práva na společnost. Uvedená práva společnosti vůči jednateli však zanikají, nebyla-li uplatněna u odpovědné osoby do tří měsíců ode dne, kdy se společnost o této skutečnosti dozvěděla, nejpozději však uplynutím jednoho roku od jejich vzniku. Rovněţ není dotčeno právo společnosti vůči jednateli na náhradu škody způsobenou porušením zákazu konkurence. Zákaz konkurence upravený obchodním zákoníkem se uplatňuje pouze v době, po kterou jednatel svou funkci ve společnosti vykonává. Není však vyloučeno, aby povinnost dodrţovat zákaz konkurence byla smluvně upravena i na dobu po ukončení výkonu funkce. Nejčastěji půjde o tzv. konkurenční doloţku obsaţenou ve smlouvě o výkonu funkce. Takové ujednání však musí být výslovné, jeho obsahem nesmí být nepřiměřená omezení a osobě, která ukončila výkon funkce statutárního orgánu, musí být poskytnuta odpovídající kompenzace.107 Závěrem lze dodat, ţe obdobná konstrukce zákazu konkurence je zachována i v návrhu nového zákona o obchodních korporacích108. Na rozdíl od současné úpravy je však umoţněno, aby společníci společnosti s ručením omezeným udělili souhlas k tomu, aby se osoba, která překáţku v podobě zákazu konkurence naplňuje nebo u níţ překáţka nastane v průběhu výkonu funkce, jednatelem stala, za předpokladu, ţe o této překáţce věděli nebo na ni byli písemně upozorněni poté, co nastala.

107

Srov. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95.

108

Paragrafované znění návrhu přístupné ke dni 1.6. 2011 na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/zakon-o-obchodnich-korporacich/navrh-zakona.html

42

5. Vztah jednatele ke společnosti a jejím orgánům Vzhledem k tomu, ţe jednatel je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným, a jeho jednání se tudíţ povaţuje za osobní jednání společnosti, je nezbytná právní regulace tohoto vztahu. Základem právní úpravy vztahu mezi společností a jednatelem je ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ. Dle zmíněného ustanovení se vztah mezi jednatelem a společností při zařizování záleţitostí společnosti řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud mezi společností a jednatelem nebyla uzavřena smlouva o výkonu funkce nebo pokud ze zákona neplyne jiné určení vzájemných práv a povinností. Jednatel je rovněţ podle tohoto ustanovení povinen vykonávat svoji funkci osobně. Jednatel sice můţe zmocnit určité osoby k některým jednáním (např. zmocnit advokáta k zastupování společnosti před soudem), avšak je vyloučeno, aby zmocnil jinou osobu k výkonu své funkce, a stal se tak pouze jakýmsi formálním statutárním orgánem.109 Vztah mezi jednatelem a společností je v souladu s ustanovením § 261 odst. 3 písm. f) ObchZ tzv. „absolutním“ obchodněprávním vztahem, coţ znamená, ţe takový vztah se vţdy řídí obchodním zákoníkem bez ohledu na povahu účastníků takového vztahu. To však nevylučuje moţnost, aby nemohl být jednatel zároveň činný v pracovním poměru ke společnosti. Naopak je souběh funkce jednatele a jeho postavení jako vedoucího zaměstnance (např. jako finančního či obchodního ředitele) v českém podnikatelském prostředí běţný a právní řád jej nezakazuje. Judikatura však dovodila, ţe náplní činnosti takového pracovněprávního poměru nesmí být výkon činnosti statutárního orgánu.110 Zejména pak Nejvyšší soud ČR dlouhodobě povaţuje pracovní smlouvy vedoucích zaměstnanců, kteří jsou zároveň statutárním orgánem, za neplatné, pokud se činnost vykonávaná na základě pracovního poměru překrývá

109

Srov. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1993, sp. zn. 11 Cm 973/93, Soudní

rozhledy, 1995, č. 1, s. 5 a násl. 110

Srov. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/1992.

43

s výkonem funkce statutárního orgánu.111 K tomuto výkladu Nejvyššího soudu se pak svým rozsudkem112 připojil i Nejvyšší správní soud, kdyţ odmítl uznat nároky z dávek nemocenského pojištění pro jednatele a zároveň ředitele společnosti s ručením omezeným, přestoţe za něj společnost řádně hradila pojistné jako za jiné zaměstnance. Uvedený rozpor mezi podnikatelskou praxí a judikaturou by však měla odstranit novela obchodního zákoníku113, o níţ jsem se zmínil v kapitole věnované působnosti jednatele. Tato novela má vloţit do obchodního zákoníku nový paragraf, umoţňující výše uvedený souběh funkcí. Konkrétně pak bude moţné vykonávat např. obchodní vedení společnosti ve funkci ředitele v pracovním poměru, i pokud bude ředitel zároveň jednatelem. Zároveň novela vymezuje činnosti, které nebude moţné na zaměstnance přenést, jelikoţ jsou vyhrazeny výlučně statutárnímu orgánu. Stejně tak výslovně stanoví, ţe přenesení činností statutárního orgánu na jiné osoby nijak nesniţuje odpovědnost statutárního orgánu za porušení povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Připravovaná novela tak plně vychází z návrhu zákona o obchodních korporacích, který tuto oblast upravuje v ustanovení § 47.

Smlouva o výkonu funkce

5.1.

Jak jiţ bylo zmíněno výše, v případě ţe není sjednána smlouva o výkonu funkce, řídí se vztah mezi společností a jednatelem přiměřeně ustanoveními o smlouvě mandátní. Je tomu tak nepochybně proto, ţe výkon činnosti jednatele se blíţí přímému zastoupení, ačkoliv jím není. Je však zřejmé a vyplývá to ostatně i z ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ, ţe právní úprava mandátní smlouvy se na vztah mezi jednatelem a

111

Srov. např. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002,

Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 781/2005, a další. 112

Srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.12.2010 , sp.zn. 3 Ads 119/2010- 58.

113

Viz tisková zpráva Ministerstva spravedlnosti přístupná ke dni 27. 6. 2001 na

http://portal.justice.cz/justice2/MS/ms.aspx?j=33&o=23&k=2375&d=317563

44

společností pouţije pouze subsidiárně a jen na ty oblasti vztahu, jeţ nejsou upraveny zákonem či smlouvou o výkonu funkce. Smlouva o výkonu funkce musí být uzavřena v písemné formě a musí být schválena valnou hromadou nebo písemně všemi společníky postupem dle ustanovení § 130 ObchZ. Nevyţaduje-li společenská smlouva většinu jinou, rozhoduje valná hromada o schválení smlouvy prostou většinou hlasů přítomných společníků. Lze to dovodit především z ustanovení § 127 odst. 4 ObchZ, kde není uvedeno, ţe k rozhodnutí o schválení smlouvy o výkonu funkce je třeba kvalifikované většiny hlasů.114 Ze zákona není jasné, zda souhlas musí být předchozí nebo zda postačí aţ souhlas následný. V této otázce souhlasím s názorem J. Dědiče115, který k dané situaci uvádí: „Z toho, že valná hromada schvaluje smlouvu, plyne, že valné hromadě musí být předložena ke schválení smlouva již uzavřená a že nepostačuje, aby valná hromada schválila jen smluvní formulář bez uvedení konkrétních osob a jejich práv a povinností.“ Pokud jde o samotný obsah smlouvy o výkonu funkce, nestanoví obchodní zákoník ţádné náleţitosti. Při tvorbě obsahu smlouvy tak budou rozhodující kogentní ustanovení obchodního zákoníku upravující vztah jednatele a společnosti, od nichţ není moţné se odchýlit. Samozřejmě není vyloučeno, aby byly jednateli smlouvou uloţeny povinnosti ve větším rozsahu, neţ zákon vyţaduje, a to zpravidla za kompenzaci v podobě zvýšené odměny. „Není však přípustné omezení nebo vyloučení povinností jednatele pod limit daný zákonem.“116 Ve smlouvě o výkonu funkce by pak měly být upraveny především otázky týkající se postupu jednatele při obchodním vedení společnosti, jeho práva a povinnosti, způsob odměňování jednatele, pravidla týkající se ukončení výkonu funkce, délky jeho funkčního období či odstupného. Jak bylo zmíněno v kapitole o zákazu konkurence, můţe smlouva obsahovat i ujednání o tzv. konkurenční doloţce, která jednateli zakazuje

114

Srov. Pohl, T. Smlouva o výkonu funkce, Právní rádce, 2001, č. 3, s. 34.

115

Dědič, J. in Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 458. 116

Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. ASPI-Wolters Kluwer, 2008, s. 275.

45

na určitou dobu po ukončení funkce ve společnosti vykonávat aktivity konkurenčního charakteru.

5.2.

Odměňování jednatele

Odměňování jednatele v souvislosti s výkonem jeho funkce lze povaţovat za jednu ze sloţek vztahu mezi společností a jednatelem. Právo na odměnu plyne pro jednatele z jiţ výše zmiňovaného ustanovení § 66 odst. 2 ObchZ, jeţ odkazuje na přiměřené pouţití ustanovení o mandátní smlouvě, která je dle ustanovení § 566 odst. 1 ObchZ smlouvou úplatnou. Není-li tedy mezi společností a jednatelem sjednáno něco jiného, náleţí jednateli odměna obvyklá a to ve smyslu ustanovení § 571 ObchZ. Má-li být výkon funkce bezplatný, měla by být tato bezúplatnost výkonu funkce výslovně dohodnuta, případně by se jednatel musel svého práva na odměnu vzdát.117 Právo na odměnu můţe jednateli plynout kromě zákona i ze smlouvy o výkonu funkce, vnitřního předpisu (§ 66 odst. 3 ObchZ), případně o ní můţe jednorázově rozhodnout valná hromada v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 písm. f) ObchZ. Zákon neupřesňuje, co se rozumí vnitřním předpisem ve smyslu ustanovení § 66 odst. 3 ObchZ. Podle T. Dvořáka118 je však „…nepochybné, že v s.r.o. to může být společenská smlouva či stanovy.“ S tímto názorem jistě nelze neţ souhlasit. Jak bylo zmíněno výše, můţe o odměně jednatele rozhodnout i valná hromada, přičemţ toto rozhodnutí nelze přenést na jiný orgán společnosti. K rozhodování valné hromady se pak I. Rada s P. Dobešem119 vyjadřují takto: „Valná hromada může o odměně členů statutárního orgánu nerozhodnout, tj. takové rozhodnutí opominout. Nemůže však jednostranně rozhodnout o tom, že jim odměna nepřísluší. Takové 117


Viz tamtéž.

119

Rada, I., Dobeš, P. in Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání. Praha: Linde Nakladatelství s.r.o., 2004, s. 168.

46

rozhodnutí by bylo v rozporu s principem úplatnosti vztahů všech zúčastněných subjektů. V případě, že se tak přesto stane, nebo jestliže nebudou členové statutárního orgánu společnosti souhlasit s výší odměny, mohou se domáhat určení odměny v obvyklé výši.“ Výše odměny není obchodním zákoníkem nijak omezována, lze však jistě dovodit, ţe by měla být přiměřená náročnosti povinností vykonávaných jednatelem, stejně jako moţnostem společnosti. K výši odměny pak D. Ševčík120 výstiţně dodává: „Ani úplata či odstupné sjednané ve smlouvě o výkonu funkce však nesmí být rozporné se zásadou dobrých mravů či poctivého obchodního styku.“ Z poslední věty ustanovení § 66 odst. 3 ObchZ plyne, ţe jednateli právo na odměnu nepřísluší, jestliţe svým jednáním zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům nebo se při výkonu funkce dopustil zaviněného porušení svých právních povinností. Souhlasím však s I. Radou a V. Chýským121, kteří tvrdí, ţe uvedené ustanovení se aplikuje, pouze pokud jde o tzv. nenároková plnění. Pro úplnost lze dodat, ţe v zájmu právní jistoty a předcházení případným sporům se jako nejlepší řešení jeví podrobná úprava způsobu odměňování jednatele obsaţená ve smlouvě o výkonu funkce.

5.3.

Vztah jednatele a valné hromady

Na vztah jednatele, jakoţto výkonného orgánu společnosti s ručením omezeným, k valné hromadě, která představuje nejvyšší orgán společnosti tvořený společníky, lze nahlíţet z několika pohledů. Valná hromada hraje důleţitou roli zejména v souvislosti se vznikem a zánikem funkce jednatele, kdyţ podle ustanovení § 125 odst. 1 písm. f) ObchZ rozhoduje o jmenování a odvolání jednatelů.

120

Ševčík, D. Společnost s ručením omezeným, vzory podání a listin, právní úprava po novele, 1. vydání, Praha: Prospektum, 2001, s. 26. 121

Srov. Rada, I., Chýský, V. in Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání. Praha: Linde Nakladatelství s.r.o., 2004, s. 177.

47

Zároveň však valná hromada ovlivňuje činnost jednatele tím, ţe mu můţe prostřednictvím svých usnesení udílet pokyny v souladu s ustanovením § 194 odst. 4 ObchZ, na jehoţ pouţití odkazuje ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ. Je ovšem nutno připomenout, ţe zmíněné ustanovení zapovídá komukoliv (a tedy i valné hromadě) dávat jednateli pokyny týkající se obchodního vedení. O této problematice bylo ostatně jiţ pojednáno v kapitole věnované obchodnímu vedení. V souvislosti s výše uvedeným bych pak rád ještě zmínil ustanovení § 203 připravovaného zákona o obchodních korporacích122. Dle tohoto ustanovení jednatel můţe poţádat valnou hromadu o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení. Zákon pak výslovně stanoví, ţe pokud jednatel takový pokyn plní, odpovídá za případnou újmu tím způsobenou pouze tehdy, je-li pokyn v rozporu s právními předpisy nebo společenskou smlouvou. Jednatelé se při výkonu své funkce mají řídit pouze těmi pokyny valné hromady, které jsou v souladu s právními předpisy a stanovami (§ 194 odst. 4 ObchZ). V ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ je však uvedeno, ţe jednatelé odpovídají společnosti za škodu, kterou způsobili plněním pokynu valné hromady, jen byl-li tento pokyn v rozporu s právními předpisy. Vyvstává tedy otázka, zda k naplnění odpovědnosti jednatele postačuje, pokud bude pokyn valné hromady v rozporu „pouze“ se stanovami či společenskou smlouvou a nikoliv právním předpisem. Osobně se domnívám, ţe v případě, ţe jednatel v důsledku plnění pokynu valné hromady porušil pouze stanovy společnosti, tak za škodu způsobenou společnosti neodpovídá. Stanovy i společenská smlouva jsou dle mého mínění dokumenty, které ve značné míře regulují vnitřní dění ve společnosti, nikoli vztah mezi společností a jednatelem. Rovněţ si myslím, ţe pokud by chtěl zákonodárce zaloţit odpovědnost jednatele i v případě plnění pokynu, který je v rozporu se stanovami či společenskou smlouvou, výslovně by to v dotčeném ustanovení uvedl.

122

Paragrafované znění návrhu přístupné ke dni 1.6. 2011 na http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/zakon-o-obchodnich-korporacich/navrh-zakona.html

48

Stejného názoru je i J. Pokorná123: „Jestliže člen představenstva v důsledku plnění pokynu valné hromady porušil pouze stanovy společnosti, za škodu společnosti způsobenou neodpovídá. Tím však není dotčena odpovědnost osob uvedených § 66 odst. 6, § 66c.“ Naopak zcela odlišné stanovisko zastává I. Pelikánová124, kdyţ ve svém komentáři uvádí: „Je jasné, že ani dříve nemohl člen představenstva zavazovat protiprávní pokyn valné hromady. Také rozpor se stanovami by bylo nutné chápat stejným způsobem, protože stanovy obsahují vnitřní normy právnické osoby, které jsou nadřazené individuálním pokynům, i kdyby to byly pokyny valné hromady. Valná hromada by musela nejprve změnit stanovy, a teprve poté vydávat pokyny odpovídající jejich nové podobě.“ Od protiprávních pokynů je nutno odlišovat tzv. nevhodné pokyny, tedy pokyny, které sice jsou v souladu s právními předpisy a stanovami, ale jejichţ realizací můţe být společnosti způsobena újma. Ačkoliv povinnost jednatele upozornit valnou hromadu na nevhodnost takového pokynu jiţ není zákonem výslovně stanovena125, domnívám se, ţe ji lze odvodit z povinnosti vykonávat funkci s péčí řádného hospodáře. Nesplnění této povinnosti tedy lze povaţovat za jednání, které je v rozporu s péčí řádného hospodáře a můţe sebou eventuálně nést odpovědnostní následek ve formě např. odvolání z funkce či neposkytnutí odměny. Odpovědnost jednatele za škodu je tu však po novele č. 370/2000 Sb. vyloučena a přichází v úvahu pouze při plnění pokynu, který je v rozporu s právními předpisy. V připravovaném návrhu zákona o obchodních korporacích126 je pak v souvislosti s plněním nevhodného pokynu v ustanovení § 55 odst. 2 uvedeno, ţe 123

Pokorná, J. in Kobliha, I., Kalfus, J., Krofta, J., Kovařík, Z., Kozel, R., Pokorná, J., Svobodová, I. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2006, s. 614. 124

Pelikánová, I. In Pelikánová, I. a kol. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl, 1. vydání, Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 1996, s. 300. 125

Před účinností novely obchodního zákoníku č. 370/2000 Sb. platilo, že členové statutárního orgánu se své odpovědnosti za škodu, způsobené společnosti splněním nevhodného pokynu valné hromady, mohli zprostit, pokud alespoň jeden z nich na nevhodnost pokynu valnou hromadu upozornil a požádal o zaprotokolování tohoto upozornění do zápisu z valné hromady. 126

Paragrafované znění návrhu přístupné ke dni 1.6. 2011 na

http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/zakon-o-obchodnich-korporacich/navrh-zakona.html

49

v případě, ţe člen orgánu plní pokyn valné hromady a před jeho splněním jej na jeho nevhodnost upozorní, neodpovídá za případnou z toho vzniklou újmu.

5.4.

Vztah jednatele a dozorčí rady

Dozorčí rada, jakoţto dozorový a kontrolní orgán, je ve společnosti s ručením omezeným na rozdíl od jednatele pouze fakultativním orgánem. Podle ustanovení § 137 odst. 1 ObchZ je zřizována tehdy, stanoví-li tak společenská smlouva či zákon. Ve většině případů bude tedy její zřízení záviset na vůli společníků projevené ve společenské smlouvě. Ustavení dozorčí rady pak bude zřejmě nejčastější ve společnostech, jeţ vyvíjejí odborně náročné činnosti, případně tam, kde se společníci na aktivitách společnosti osobně nepodílejí a nejsou ani jednateli. Ve vztahu k jednatelům plní především dozorovou funkci podle ustanovení § 138 odst. 1 písm. a) ObchZ. Předmětem dohledu je zde nikoli pouze činnost jednatelů související s podnikatelskou činností společnosti, ale veškerá činnost jednatelů a plnění jejich povinností. Kontrole pak podléhá postup jednatele nejen z hlediska zákonnosti, ale i z hlediska hospodárnosti a účelnosti.127 Dle ustanovení § 138 odst. 1 písm. b) pak dozorčí rada nahlíţí do obchodních a účetních knih a jiných dokladů a kontroluje tam obsaţené údaje. Kontrolní funkce dozorčí rady vůči jednatelům se tak nepochybně projevuje i v této oblasti, neboť podle ustanovení § 135 odst. 1 ObchZ jsou jednatelé, mimo jiné povinni zajisti řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Z postavení dozorčí rady jako kontrolního a dozorového orgánu také vyplývá povinnost jednatelů poskytnout jí v tomto směru nezbytnou součinnost. Půjde zejména o povinnost jednatelů umoţnit dozorčí radě přístup ke všem interním materiálům společnosti, zejména pak k účetním knihám. V případě, ţe jednatelé tuto povinnost nesplní, nemá však dozorčí rada moţnost jednatele jakkoliv postihnout. Můţe však o 127


50

tomto porušení informovat společníky, případně valnou hromadu, která pak má moţnost jednatele odvolat. Nutno ovšem zdůraznit ţe i ve vztahu k dozorčí radě musí jednatel postupovat v souladu se zákonným poţadavkem výkonu funkce s péčí řádného hospodáře. Výstiţně o tom hovoří T. Dvořák:128 „Zjistí-li tedy jednatel, že např. určitý člen dozorčí rady předává získané informace konkurenční společnosti, musí mu přístup k dalším informacím okamžitě zamezit, informovat společníky a ostatní členy dozorčí rady a popř. i podniknout jiná potřebná opatření, jinak porušuje svoje povinnosti při výkonu funkce.“ Závěrem lze poznamenat, ţe dozorčí radě mohou být svěřeny společenskou smlouvou i jiné kompetence, neţ ty, které jsou jí svěřeny zákonem. O této moţnosti hovoří především I. Štenglová129, podle které moţnost rozšíření pravomoci tohoto orgánu plyne ze skutečnosti, ţe společnost si ve svých zakladatelských dokumentech můţe zřídit i jiné orgány, neţ ty které upravuje obchodní zákoník.

128


Štenglová, I. In Štenglová I., Plíva S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 469.

51

6. Odpovědnost jednatele V právní teorii existuje celá řada definic pojmu právní odpovědnost. I přes tyto četné snahy o její vymezení lze však konstatovat, ţe je institut odpovědnosti v teorii i praxi vnímán jednotně. Mezi nejčastěji zmiňované definice tohoto pojmu patří i ta od J. Čapka130, podle kterého: „…se právní odpovědností rozumí povinnost strpět za porušení povinnosti následky stanovené právními normami, v rámci odpovědnostního právního poměru.“ Pod odpovědností jednatele můţeme tedy rozumět negativní právní důsledky, které postihují jednatele v případě, ţe porušil povinnosti uloţené mu zákonem, případně jinou právní skutečností, nejčastěji smlouvou. Tyto negativní důsledky mohou vyplývat jak z norem práva soukromého (v případě jednatele půjde nejčastěji o odpovědnost dle obchodního zákoníku), tak z norem práva veřejného (zejména odpovědnost trestní a správní). V závislosti na tom, zda k porušení povinnosti došlo jednáním zaviněným či nezaviněným, pak rozlišujeme odpovědnost subjektivní a objektivní. Z hlediska odpovědností jednatele jakoţto statutárního orgánu nabývá největšího významu jeho odpovědnost obchodněprávní, tedy odpovědnost dle ustanovení obchodního zákoníku, která je odpovědností objektivní. Obecně je tato odpovědnost upravena v ustanovení § 194 odst. 5 a 6 ObchZ (na jehoţ pouţití odkazuje ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ), zvláštní případ ručení jednatelů je pak upraven v ustanovení § 131 odst. 5 ObchZ. V souvislosti se subjekty odpovědnostního vztahu, jehoţ je jednatel účastníkem, můţeme rozlišovat odpovědnost jednatele ve vztahu ke společnosti, dále odpovědnost ve vztahu ke společníkům společnosti či odpovědnost ve vztahu k třetím osobám (zejména věřitelům společnosti). V dalším výkladu bych se rád věnoval hlavně odpovědnosti jednatele vůči společnosti, jakoţto základnímu typu odpovědnosti statutárního orgánu, krátce se pak zmíním i o zbylých dvou typech odpovědnosti.

130

Čapek, J. in Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J.: Základy teorie práva, 1. vydání, Praha, Codex, 1996, str. 145

52

6.1.

Odpovědnost vůči společnosti

Jak jiţ bylo zmíněno v kapitole páté, vztah mezi společností a jednatelem je absolutním závazkovým vztahem, který se přiměřeně řídí ustanoveními o mandátní smlouvě, nestanoví-li smlouva o výkonu funkce něco jiného. Poruší-li jednatel právní povinnosti, které má ve vztahu ke společnosti, můţe vůči němu společnost uplatnit sankce. Nejčastější sankcí pak jistě bude odvolání z funkce na základě rozhodnutí valné hromady. Jak však bylo uvedeno v kapitole věnované zániku funkce jednatele, valná hromada můţe jednatele odvolat z jakéhokoliv důvodu nebo i bez uvedení důvodu. Příčina odvolání tudíţ vůbec nemusí souviset s porušením povinností ze strany jednatele. V důsledku toho tedy sankční charakter odvolání ustupuje do pozadí. Další sankcí, která přichází v úvahu, je neposkytnutí odměny a to v souladu s ustanovením § 66 odst. 3 ObchZ. Jak však vyplývá z daného ustanovení131, můţe jít pouze o neposkytnutí tzv. nenárokového plnění, tedy plnění, které je sjednáno ve smlouvě o výkonu funkce nebo odsouhlaseno valnou hromadou. Důvodem pro neposkytnutí plnění je pak dle zmíněného ustanovení skutečnost, ţe jednatel výkonem své funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti nebo zaviněně porušil povinnosti při výkonu funkce. K prvnímu z uvedených důvodů, tedy ţe jednatel výkonem své funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům I. Rada s V. Chýským132 uvádí: „Tento důvod je třeba vykládat tak, že existuje zřejmá, resp. zjevná příčinná souvislost mezi výkonem funkce a nepříznivými hospodářskými výsledky. Člen statutárního orgánu nemusí porušit žádnou povinnost, aby nastal pro něj nepříznivý následek. Společnost pouze musí prokázat, že mezi jeho jednáním a nepříznivým hospodářským následkem je souvislost. Tento nepříznivý následek navíc 131

Srov. znění § 66 odst. 3 ObchZ.

132

Srov. Rada, I., Chýský, V. in Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání. Praha: Linde Nakladatelství s.r.o., 2004, s. 178

53

nemusí být důsledkem výhradně činnosti člena statutárního orgánu, čímž by byla důkazní povinnost společnosti nepřiměřeně ztížena. Postačí, že výkon jeho funkce k tomuto hospodářskému výsledku „přispěl“.“ V souvislosti s druhým důvodem, kterým je porušení povinnosti při výkonu funkce, je vhodné zdůraznit, ţe zde obchodní zákoník vyţaduje zavinění. A to na rozdíl od odpovědnosti za škodu, která je v obchodních vztazích zásadně objektivní a o které bude pojednáno níţe. Povinnost dokazovat zavinění zde přitom má společnost. Jako sankce v případě porušení povinnosti při výkonu funkce jednatele přichází v úvahu i smluvní pokuta. To však jen v případě, ţe je smluvní pokuta mezi společností a jednatelem sjednána ve smlouvě o výkonu funkce.

6.1.1. Odpovědnost za škodu

Odpovědnost za škodu můţeme povaţovat za nejčastěji vznikající druh odpovědnosti jednatele. Speciální úpravu této odpovědnosti nalézáme v ustanovení § 194 odst. 5 ObchZ, které zakotvuje solidární odpovědnost členů statutárního orgánu za škodu, kterou způsobili porušením povinností při výkonu své působnosti. Obecná úprava je pak zakotvena v ustanovení § 373 a násl. ObchZ a ve smyslu ustanovení § 757 ObchZ se pouţije obdobně. Ke vzniku odpovědnosti jednatele za škodu je třeba dle ustanovení § 373 ObchZ naplnění několika předpokladů. Jsou jimi: a) porušení povinnosti jednatelem, b) vznik škody, c) příčinná souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody, d) neexistence okolnosti vylučující odpovědnost podle ustanovení § 374 ObchZ Ad a) Prvním předpokladem odpovědnosti za škodu je porušení některé z povinností, které jsou povinni jednatelé při výkonu své funkce plnit. Povinnost prokazovat, ţe jednatel porušil v konkrétní situaci určitou povinnost, má společnost. K povinnosti

54

prokazovat porušení povinnosti pak K. Eliáš133 uvádí: „Není tedy možné jakoukoli v majetkových poměrech společnosti vzniklou škodu automaticky přičítat k tíži osobě, která ve společnosti zastává určitou funkci s tím, že škoda vznikla v důsledku porušení její povinnosti, která pro ni ze zastávané funkce vyplývá.“ Výjimku tvoří porušení povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, kde má důkazní povinnost jednatel. Vedle zmíněné povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře, patří mezi nejvýznamnější povinnosti, jejichţ porušením můţe dojít ke vzniku odpovědnosti za škodu, zejména: povinnost jednat v souladu se zájmy společnosti, povinnost mlčenlivosti, povinnost dodrţovat pokyny valné hromady či povinnost dodrţovat zákaz konkurence. Ad b) Druhým předpokladem odpovědnosti za škodu je vznik škody. Škodou ve smyslu ustanovení § 379 ObchZ rozumíme škodu skutečnou a ušlý zisk. K oběma formám pak J. Dědič134 uvádí: „Škodou se rozumí majetková újma, která je vyjádřitelná v penězích. Může jít o škodu skutečnou, jejíž výše je dána tím, oč se zmenšil majetek poškozeného v důsledku porušení právní povinnosti jednatelem, tak o ušlý zisk, který je představován hodnotou majetku, který by poškozený získal (resp. získat mohl), pokud by k porušení povinností nedošlo.“ Do skutečné škody pak řadíme i náklady, které musela poškozená strana vynaloţit v důsledku porušení povinnosti jednatelem Vzhledem k tomu, ţe škoda musí být poškozenou stranou prokazatelně dokázána a doloţena, mohou logicky nastat obtíţe zejména v souvislosti s dokazováním ušlého zisku. V důsledku toho umoţňuje poškozené straně obchodní zákoník v ustanovení § 381 poţadovat místo skutečného ušlého zisku, náhradu zisku dosahovaného zpravidla v poctivém obchodním styku za podmínek obdobných podmínkám porušené smlouvy v okruhu podnikání, v němţ podniká. Škoda se pak v souladu s ustanovením § 378 ObchZ nahrazuje v penězích. Uvedením v předešlý stav se škoda nahrazuje pouze tehdy, pokud o to společnost poţádá a je-li moţné a obvyklé.

133

Eliáš, K.: K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností, Právník, 1999, č. 4, s. 320. 134

Dědič, J. in Dědič, J., Kunešová- Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu, Praha: nakladatelství Polygon, 1999, s. 442.

55

Ad c) K zaloţení odpovědnosti jednatele za škodu je třeba, aby mezi protiprávním jednáním jednatele a vznikem škody byla příčinná souvislost, tedy aby toto protiprávní jednání bylo příčinou vzniku škody. Příčinnou souvislost zde musí prokazovat poškozená společnost. Ad d) Jednatel se můţe odpovědnosti zprostit, prokáţe-li, ţe porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost. Za okolnost vylučující odpovědnost se dle ustanovení § 374 ObchZ povaţuje překáţka, která nastala nezávisle na vůli jednatele a která mu brání ve splnění povinnosti, jestliţe nelze rozumně předpokládat, ţe by jednatel tuto překáţku nebo její následky odvrátil nebo překonal, a dále, ţe by tuto překáţku v době porušení povinnosti předvídal. V praxi můţe být sporné posouzení toho, zda mohl jednatel překáţku či její následky odvrátit či překonat. V této souvislosti bych rád uvedl stanovisko M. Tomsy135: „Při posouzení, zda mohl překážku překonat, se nevychází z jeho okamžitých a zvláštních poměrů, není tu tedy hledisko objektivní, ale vychází se z posouzení, zda to bylo možné při vynaložení péče, kterou lze od podnikatele očekávat.“ Domnívám se, ţe s tímto názorem lze souhlasit. U jednatele, jakoţto statutární orgánu společnosti a osoby podléhající reţimu obchodního zákoníku, se totiţ dle mého názoru předpokládá jistá míra znalostí a zkušeností. Jednatel tak tudíţ nese i vyšší riziko odpovědnosti za škodu jím způsobenou. Vyšší mírou odpovědnosti osob, které podléhají úpravě obsaţené v obchodním zákoníku, se ve svém rozsudku zabýval i Nejvyšší soud.136 Podle ustanovení § 374 odst. 2 ObchZ však odpovědnost nevylučuje překáţka, která vznikla teprve v době, kdy povinná strana (tedy jednatel) byla v prodlení s plněním své povinnosti, nebo vznikla z jejich hospodářských poměrů. Poškozená společnost však nemá nárok na náhradu škody, jestliţe nesplnění povinnosti jednatele bylo způsobeno jednáním této společnosti (srov. ustanovení § 376 ObchZ), nebo pokud část škody byla způsobena nesplněním povinnosti poškozené společnosti předcházet vzniku škody nebo omezit její rozsah (srov. ustanovení § 382 ObchZ). Je však třeba upozornit nato, ţe doslovná aplikace těchto ustanovení by mohla 135

Tomsa, M. In Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1110. 136 Srov. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 690/2001.

56

vést k tomu, ţe by poškozená společnost často neměla vůbec nárok na náhradu škody, jelikoţ jednání jednatele je jednáním společnosti.137 V souvislosti s ustanovením § 194 odst. 5 ObchZ je pak nutno zdůraznit, ţe jakákoli smlouva mezi společností a jednatelem nebo ustanovení stanov, které vylučují nebo omezují odpovědnost jednatele za škodu, jsou neplatné. Výše uvedené lze rovněţ dovodit z obecného ustanovení § 386 odst. 1 ObchZ., podle kterého se nelze vzdát nároku na náhradu škody před porušením povinnosti, z něhoţ můţe škoda vzniknout. V případě, ţe je škoda způsobena více jednateli, odpovídají za tuto škodu dle ustanovení § 194 odst. 5 věty třetí ObchZ společně a nerozdílně. V praxi pak někdy můţe být obtíţné rozlišit, kteří z jednatelů způsobili porušením svých povinností společnosti škodu. Zejména v případě, kdy porušení povinnosti jednatele spadá do působnosti obchodního vedení. Vodítkem k rozlišení, kdo z jednatelů svou povinnost porušil, a kdo nikoliv, můţe být zápis ze zasedání jednatelů, ve kterém jsou uvedeni ti jednatelé, kteří hlasovali proti jednotlivým usnesením nebo se hlasování zdrţeli. Povinnost pořizovat takový zápis však obchodní zákoník pohříchu stanoví pouze pro akciovou společnost. Domnívám se však, ţe je v zájmu společnosti i samotných jednatelů, aby takové zápisy byly pořizovány i ve společnosti s ručením omezeným, ačkoliv to obchodní zákoník v případě této společnosti nevyţaduje. Právo na náhradu škody vůči jednateli uplatňuje poškozená společnost. Avšak vzhledem k tomu, ţe společnost jedná svým statutárním orgánem, mohlo by dojít k absurdní situaci, kdyby jednatel uplatňoval jménem společnosti právo na náhradu škody sám vůči sobě. Uvedenou situaci tak řeší obchodní zákoník v ustanovení § 131a, které opravňuje společníky podat jménem společnosti ţalobu o náhradu škody proti jednateli, který odpovídá společnosti za škodu, kterou jí způsobil. Právo na náhradu škody se pak promlčuje ve čtyřleté subjektivní lhůtě, která začíná běţet ode dne, kdy se společnost dozvěděla nebo mohla dozvědět o škodě, kterou jí jednatel způsobil. Objektivní promlčecí lhůta je desetiletá. Právo na náhradu škody se tak promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.

137

Rada, I., Chýský, V. in Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání. Praha: Linde Nakladatelství s.r.o., 2004, s. 182.

57

6.1.2. Odpovědnost za porušení zákazu konkurence

Podstata a obsah povinnosti dodrţovat zákaz konkurence byl rozebrán jiţ v kapitole 4.3.4. V této části práce bych se tak rád věnoval zejména důsledkům porušení tohoto zákazu. Sankce vyplývající z porušení zákazu konkurence jsou obsaţeny v ustanovení § 65 odst. 2 ObchZ, na jehoţ pouţití odkazuje § 136 odst. 2 ObchZ. Společnost je tedy dle zmíněného ustanovení oprávněna poţadovat, aby jednatel, který porušil zákaz konkurence: a) vydal prospěch z obchodu, při kterém porušil zákaz konkurence, b) anebo převedl tomu odpovídající práva na společnost. Vedle těchto nároků je pak v souladu s poslední větou ustanovení § 65 odst. 2 ObchZ společnost oprávněna poţadovat i náhradu škody. Na vztah mezi nároky uvedenými výše pod písmeny a) a b) existují v teorii dva rozdílné názory. J. Dědič138 se domnívá, ţe osoba, která porušila zákaz konkurence je povinna vydat prospěch z obchodu, při němţ tento zákaz porušila, z čehoţ jasně plyne, ţe závazek k plnění ve prospěch osoby, která porušila zákaz konkurence, byl jiţ splněn. Povinnost převést odpovídající práva pak vzniká tehdy, kdyţ osoba porušující zákaz prospěch ještě nezískala, ale vznikl jí jiţ nárok na plnění nebo se jedná o opakující se plnění (konkurenční obchod nebyl ještě vůbec nebo zcela konzumován). Odlišný přístup pak zaujímá I. Rada s V. Chýským139, podle kterých se vydání prospěchu

z obchodu

uplatní

především

na

porušení

povinnosti

spočívající

v konkurenčním jednání ve prospěch třetího [§ 136 odst. 1 písm. b) a c) ObchZ] a naopak převod práva na společnost se uplatní z jednání učiněného na účet vlastní [§ 136 odst. 1 písm. a) ObchZ] 138

Dědič, J. In Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha: nakladatelství Polygon, 2002, s. 437. 139

Rada, I., Chýský, V. in Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání. Praha: Linde Nakladatelství s.r.o., 2004, s. 185.

58

Osobně se domnívám, ţe volba mezi uvedenými nároky bude záleţet hlavně na uváţení společnosti, který z nároků se jí v dané situaci bude zdát vhodnější. V souvislosti s nárokem společnosti na převedení práv z obchodu, kterým byl porušen zákaz konkurence, je však nutno upozornit na určitý praktický problém. Ten nastává u některých typů smluv (typicky smlouva licenční, smlouva o dílo, aj.) v důsledku toho, ţe převod práv z takových smluv, je podmíněn souhlasem druhé smluvní strany. Ta jej však často nebude ochotna udělit, zejména z toho důvodu, ţe danou smlouvu uzavřela s konkrétní osobou právě s ohledem na její osobní vlastnosti či schopnosti. Převod práv tak často nebude moţné uskutečnit. Na tuto skutečnost upozorňuje i I. Štenglová140: „I když zákon takový převod osobě, která porušila zákaz konkurence, ukládá, domníváme se, že tam, kde z povahy práva vyplyne nemožnost převodu takového práva bez souhlasu jeho poskytovatele (např. u poskytnuté licence) nebude možno bez souhlasu poskytovatele takové právo převést a povinnost splnit.“ Práva společnosti vyplývající z porušení zákazu konkurence, tedy vydání prospěchu či převedení odpovídajících práv, musí společnost uplatnit u odpovědné osoby v subjektivní prekluzivní lhůtě tří měsíců ode dne, kdy se společnost o této skutečnosti dozvěděla, nejpozději však v objektivní prekluzivní lhůtě jednoho roku od porušení zákazu konkurence.

6.2.

Odpovědnost vůči společníkům

Odpovědnost jednatele vůči společníkům přichází v úvahu zejména při uplatnění škody způsobené při přeměně společnosti. Dříve byla úprava této odpovědnosti zahrnuta v obchodním zákoníku. V souvislosti s přijetím zákona o přeměnách obchodních společností a druţstev141 (dále jen „ZPřem“) je však úprava této odpovědnosti obsaţena v ustanovení § 50 tohoto zákona. Dle zmíněného ustanovení

140

Štenglová, I. In Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 210 . 141

Zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev

59

jsou členové statutárních orgánů a znalci společně a nerozdílně odpovědní za škodu, která vznikla porušením jejich povinností při přeměně zúčastněné obchodní společnosti, jejím společníkům nebo členům a věřitelům. Jednatel má však moţnost zprostit se odpovědnosti, pokud prokáţe, ţe jednal s péčí řádného hospodáře. Právo na náhradu škody se pak promlčuje ve lhůtě 5 let ode dne, kdy se zápis přeměny do obchodního rejstříku stal účinným vůči třetím osobám. Zajímavým pak shledávám ustanovení § 50 odst. 3 ZPřem. Dle tohoto ustanovení je výrok soudu, jímţ je přiznáno právo na náhradu škody, pro odpovědné osoby co do základu práva závazný i vůči ostatním oprávněným osobám. To znamená, ţe pokud byl jiţ jeden ze společníků se svou ţalobou vůči jednateli společnosti úspěšný a soud tak shledal odpovědnost jednatele za způsobenou škodu, mohou ostatní společníci poţadovat náhradu škody po jednateli v případných dalších soudních sporech, ve kterých však bude předmětem sporu pouze výše škody, nikoli jiţ základ nároku. Vedle tohoto typu odpovědnosti pak K. Eliáš142 připouští ještě jednu variantu případné odpovědnosti jednatele vůči společníkům: „Myslitelný je však i nástup odpovědnosti reprezentanta společnosti vůči společníkům (nebo některým společníkům) téže společnosti podle obecného práva občanského, např. tehdy, způsobí-li jim škodu úmyslným jednáním proti dobrým mravům (§ 424 obč.z.).“

6.3.

Odpovědnost vůči třetím osobám

Odpovědnost jednatele vůči třetím osobám je typicky odpovědností vůči věřitelům společnosti. Vedle výše zmíněné odpovědnosti jednatele vůči věřitelům za škodu způsobenou porušením povinnosti při přeměně společnosti, je pak třeba zmínit zejména odpovědnost jednatele v souvislosti s porušením povinnosti podat insolvenční

142

Eliáš, K. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností, Právník, 1999, č. 4, s. 320.

60

návrh na společnost dle ustanovení § 98 odst. 1, 2 insolvenčního zákona.143(dále jen „IZ“) Podle tohoto ustanovení má statutární orgán společnosti povinnost podat insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl nebo při náleţité pečlivosti měl dozvědět o úpadku společnosti. Domnívám se, ţe pod pojmem „náleţitá pečlivost“, je třeba v případě jednatele rozumět povinnost postupovat s péčí řádného hospodáře. V případě porušení této povinnosti nastupuje v souladu s ustanovením § 99 odst. 1 IZ odpovědnost jednatele vůči věřiteli za způsobenou škodu nebo jinou újmu, která věřiteli vznikla. V ustanovení § 99 odst. 2 IZ je pak škoda nebo jiná újma vymezena jako rozdíl mezi zjištěnou výší pohledávky přihlášené věřitelem k uspokojení a částkou, kterou věřitel v insolvenčním řízení na uspokojení této pohledávky obdrţel. Jednatel se odpovědnosti můţe zprostit, jen prokáţe-li, ţe porušení povinnosti podat insolvenční návrh nemělo vliv na rozsah částky určené k uspokojení pohledávky věřitele, nebo ţe tuto povinnost nesplnil vzhledem ke skutečnostem, které, jak uvádí IZ, nastaly nezávisle na její vůli, a které nemohla odvrátit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po ní spravedlivě požadovat (§ 99 odst. 3 IZ). V rámci odpovědnosti jednatele vůči věřitelům společnosti, bych se pak rád závěrem zmínil o jeho odpovědnosti nepřímé, tedy o ručení za závazky společnosti. Ručení jednatele za závazky společnosti upravuje zprostředkovaně ustanovení § 194 odst. 6 ObchZ, na jehoţ obdobné pouţití odkazuje ustanovení § 135 odst. 2 ObchZ. Podle tohoto ustanovení ručí jednatel za závazky společnosti, jestliţe způsobil společnosti porušením svých povinností škodu. Obchodní zákoník pak pro vznik ručení předpokládá naplnění dvou skutečností. První podmínkou je, ţe odpovědný jednatel způsobenou škodu neuhradil. Druhým předpokladem je skutečnost, ţe věřitelé společnosti nemohou dosáhnout uspokojení svých pohledávek pro platební neschopnost společnosti nebo proto, ţe společnost zastavila platby. V případě, ţe je jednatelů více, ručí společně a nerozdílně. Kaţdý z věřitelů společnosti pak můţe poţadovat uspokojení svých pohledávek proti všem jednatelům, některým nebo pouze po jednom z nich, a to v souladu a za podmínek stanovených 143

Zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení

61

v ustanovení § 303 a násl. ObchZ. Ručení je však omezeno rozsahem povinnosti jednatele k náhradě škody a zaniká v okamţiku, kdy jednatel škodu uhradil. Zvláštní případ ručení pak nalezneme v ustanovení § 131 odst. 5 ObchZ. Jde o tzv. zákonné solidární ručení za dluhy společnosti. Souvisí s náhradou škody a poskytnutím přiměřeného zadostiučinění osobám, které utrpěli škodu v důsledku neplatnosti usnesení valné hromady. Ručení jednatelů zde však v souladu s ustanovením § 131 odst. 5 ObchZ nastupuje pouze tehdy, jestliţe porušili své povinnosti v souvislosti se svoláním nebo přijímáním usnesení valné hromady, případně v souvislosti s rozhodováním společníků mimo valnou hromadu.

62

Závěr

Ve své diplomové práci jsem se pokusil komplexně obsáhnout právní postavení jednatele ve společnosti s ručením omezeným. Toto téma jsem si zvolil záměrně a to především s ohledem na značnou oblíbenost společnosti s ručením omezeným v českém právním prostředí a tím i důleţitost funkce jednatele jakoţto statutárního orgánu této společnosti. Jak jsem jiţ naznačil v úvodu, zvolené téma je poměrně široké, a proto jsem se snaţil zaměřit na ty aspekty výkonu funkce jednatele, které povaţuji z hlediska právní úpravy za stěţejní. Právní úprava postavení jednatele je v obchodním zákoníku roztříštěna do mnoha ustanovení, z nichţ většina odkazuje na právní úpravu akciové společnosti, coţ sebou přináší i četná výkladová úskalí a nejednotná stanoviska odborné veřejnosti. Při vypracování této práce jsem se tedy pokusil na daná rozporná ustanovení upozornit a zohlednit rovněţ názory právních teoretiků, ke kterým jsem se snaţil v některých případech zaujmout i vlastní stanovisko. K některým výkladovým obtíţím pak přispěla i judikatura svou nejednotností, zejména v případě odstoupení jednatele v jednočlenné společnosti. Vzhledem k tomu, ţe obchodní zákoník na několika místech připouští vícerý výklad, nebylo vţdy snadné určit v konkrétní situaci nejlepší řešení. V souvislosti s připravovanou rekodifikací soukromého práva jsem se také snaţil upozornit, jak na jednotlivá sporná ustanovení reaguje tato nová úprava, zejména pak připravovaný zákon o obchodních korporacích. Mezi problematické otázky, kterým jsem se ve své práci snaţil věnovat pozornost, pak patří zejména určení toho, zda jednatelem můţe být právnická osoba či nikoliv, jaké činnosti náleţí do obchodního vedení, kdy nastávají právní účinky odstoupení jednatele či aktuální otázka souběhu funkce jednatele a jeho postavení jako vedoucího zaměstnance, a mnohé další. V závěru práce pak pojednávám o odpovědnosti jednatele, a to především o odpovědnosti obchodněprávní, která má z hlediska výkonu jeho funkce největší význam. Záměrně jsem se pak vynechal pojednání o trestněprávní odpovědnosti jednatele, zejména s ohledem na sloţitost a rozsáhlost dané problematiky, která by si zaslouţila být samostatným tématem. 63

Domnívám se, ţe mi tato práce pomohla utříbit si základní poznatky o této problematice, zejména pak díky četným sporným ustanovením, v souvislosti s nimiţ jsem pouţil především výklad jazykový a logický.

64

Seznam zkratek ObchZ; obchodní zákoník – zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ObčZ; občanský zákoník – zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník IZ; insolvenční zákon- zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ZPřem; zákon o přeměnách- zákon č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a druţstev ŢZ; ţivnostenský zákon – zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání

65

Použitá literatura a ostatní zdroje

Knižní publikace Bartošíková, M., Štenglová, I. Společnost s ručením omezeným. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006. Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl I. Praha: nakladatelství Polygon, 2002. Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl II. Praha: nakladatelství Polygon, 2002. Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Díl III. Praha: nakladatelství Polygon, 2002. Dědič, J., Kunešová- Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu, Praha: nakladatelství Polygon, 1999. Dvořák, T. Společnost s ručením omezeným. 3. přepracované vydání. ASPI-Wolters Kluwer, 2008. Eliáš, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektum, 1997. Eliáš, K. a kol. Obchodní zákoník-praktické poznámkové vydání s výběrem judikatury od r. 1900, Praha: nakladatelství Linde, 2004. Eliáš, K., Dvořák, T. a kolektiv. Obchodní zákoník. 5. přepracované a rozšířené vydání. Praha: nakladatelství Linde Praha, a.s., 2006. Kobliha, I., Kalfus, J., Krofta, J., Kovařík, Z., Kozel, R., Pokorná, J., Svobodová, I. Obchodní zákoník. Komentář. Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 2006. Pelikánová, I. a kol. Komentář k obchodnímu zákoníku. 3. díl, 1. vydání, Praha: Nakladatelství Linde Praha, a.s., 1996 Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku, 2. díl, 2. vydání, Praha, Linde Praha, 1998. Rada, I. a kol. Jednatelé s.r.o. Představenstvo a.s., 2. vydání. Praha: Linde Nakladatelství s.r.o., 2004. Ševčík, D. Společnost s ručením omezeným, vzory podání a listin, právní úprava po novele, 1. vydání, Praha: Prospektum, 2001 Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 11. vydání. Praha: C.H. Beck, 2006 66

Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 12. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. Veverka, V., Boguszak, J., Čapek, J. Základy teorie práva, 1. vydání, Praha, Codex, 1996.

Odborné časopisy

Bartošíková, M. Ke svolávání valné hromady společnosti s ručením omezeným, Právní praxe v podnikání, 1995, č. 7-8. Bartošíková, M. Povinnost a odpovědnost statutárních orgánů kapitálových společností. Obchodní právo, 1998, č. 11. Eliáš, K. Znovu o jednatelích aneb chvála pozitivismu, Právní praxe v podnikání, 1996, č. 1. Eliáš, K. Jednatel s.r.o. po novele V. Zánik jednatelské funkce, Obchodní právo, 1996, č. 6. Eliáš, K. K některým otázkám odpovědnosti reprezentantů kapitálových společností, Právník, 1999, č. 4. Pohl, T. Smlouva o výkonu funkce, Právní rádce, 2001, č. 3. Pokorná, J. – Večerková, E. K zákazu konkurenčního jednání v obchodních společnostech, Právní rozhledy, 1997, č. 12.

Soudní rozhodnutí Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp.zn. 15 Co 11/93 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu ČR pod č. 41/1995. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2001, sp. zn. 7 Cmo 271/2000. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004 sp. zn. 7 Cmo 89/2003. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999 sp. zn. 7 Cmo 672/98. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2006, sp. zn. 7 Cmo 438/2005. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 364/2002. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 1549/2005. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 7 Cmo 364/2002. 67

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2003. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.10 2000 sp. zn. 29 Cdo 968/2000. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 1 Odon 2/97. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 10. 2004 sp. zn. 29 Odo 39/2004. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2000 sp. zn. 7 Cmo 55/99. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000 sp. zn. 6 A 17/1998. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 29 Cdo 2531/2008 ze dne 30. 10. 2008. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 2 Afs 4/2005. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 192/95. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 1993, sp. zn. 11 Cm 973/93. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/1992. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 1. 2003, sp. zn. 21 Cdo 963/2002. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 781/2005. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.12.2010 , sp.zn. 3 Ads 119/2010- 58. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 29 Odo 690/2001.

Internetové zdroje http://www.creditbureau.cz/ http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/navrh-zakona.html http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/zakon-o-obchodnich-korporacich/navrh-zakona.html

Důvodové zprávy Důvodová zpráva k návrhu zákona č. 370/2000 Sb., kterým se mění obchodní zákoník, ASPI, ev. č. 14152 (LIT). Důvodová zpráva k návrhu zákona o obchodních korporacích dostupná na http://obcanskyzakonik.justice.cz/tinymcestorage/files/2011/Vladni%20navrh%20zakona%20o%20obchodnich%20korporacich_2 011_DZ.pdf

68

Abstrakt Jednatel ve společnosti s ručením omezeným

Tématem mé diplomové práce je jednatel ve společnosti s ručením omezeným. Domnívám se, ţe jde o téma poměrně aktuální, jednak vzhledem k připravované rekodifikaci soukromého práva a jednak z toho důvodu, ţe jednatel je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným, která je u nás nejčastěji zakládanou právní formou kapitálové společnosti. Cílem práce je především komplexně popsat právní postavení jednatele, s důrazem na nejdůleţitější aspekty jeho funkce. Práce má také upozornit na výkladová úskalí některých ustanovení. Diplomová práce je rozdělena do šesti hlavních kapitol. V první kapitole je stručně objasněn pojem jednatele a povaha jednatele jako statutárního orgánu. Rovněţ jsou zde vymezeny předpoklady nutné pro výkon funkce jednatele. Cílem druhé kapitoly je porovnat vznik funkce jednatele, k němuţ dochází při vzniku společnosti a vznik funkce jednatele během existence společnosti. Třetí kapitola se zabývá jednotlivými způsoby zániku funkce jednatele. Největší pozornost je pak věnována odstoupení z funkce, zejména pak odstoupení v jednočlenné společnosti s jediným jednatelem. Kapitola čtvrtá se zabývá působností jednatele. První část této kapitoly je věnována dvěma nejvýznamnějším sloţkám působnosti, tedy obchodnímu vedení a 69

jednání jménem společnosti. Ve druhé části jsou pak popsány nejvýznamnější povinnosti jednatele, které svým významem přesahují i úpravu společnosti s ručením omezeným. Pátá kapitola se věnuje vztahu jednatele ke společnosti. Především smlouvě o výkonu funkce a s ní souvisejícím odměňováním jednatele. Jsou zde rovněţ popsány nejdůleţitější aspekty ve vztahu jednatele k valné hromadě a dozorčí radě. Poslední kapitola se zabývá obchodněprávní odpovědností jednatele. Zejména pak odpovědností za škodu a za porušení zákazu konkurence. V závěru pak shrnuji poznatky, k nimţ jsem při psaní práce dospěl.

70

Abstract A Director in Limited liability company The main reason of my research is a position of a director in Limited liability company. In my opinion this topic is very timely. Firstly due to the upcoming recodification of private law and secondly due to the position of a director as a statutory body of this kind of company which is our most common legal form of the capital company. The aim of the thesis is to describe a legal status of a director and to emphase the most important aspects of his function. The thesis also highlights the pitfalls of interpretation of certain provisions. The thesis is composed of 6 main chapters Chapter One briefly explains the definition of a director and the position of a director as a statutory body. There are defined requirements needed to perform the function of a director. Chapter Two compares the function of a director when a new company is formed and on contrary the emergence of this position during the existence of a company. Chapter Three deals with various ways of cessation of the function of a director. The greatest attention is paid to the resignation, in particular to the resignation in oneperson company with one director. Chapter Four is concerned with the action of a director. The first part of this chapter is devoted to the two most important components of his competence, a business management and negotiation on behalf of a company. Other important duties which go beyond the adjustment to a limited liability company are examined in the second part.

71

Chapter Five analyses the relationship of a director with the company, especially agreement on performance and related remuneration of a director. There are also described important aspects in relation to the executive director of the Ordinary General Meeting and the Supervisory Board. Last chapter focuses on commercial responsibility of a director. In particular, the responsibility for damages and violation of the prohibition of competition. In conclusion I summarize all my findings to which I have arrived.

72

Klíčová slova Jednatel ve společnosti s ručením omezeným

Statutární orgán

Působnost jednatele

Keywords

Director in Limited liability company

Statutory body

Action of director

73

Univerzita Karlova v Praze

Recommend Documents