UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu
Seberozvoj matky dítěte se zdravotním postižením a arteterapie Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce:
Zpracovala:
PhDr. Jana Jebavá
Bc. Petra Cihlová srpen 2009
Abstrakt Název práce: Seberozvoj matky dítěte se zdravotním postižením a arteterapie Cíl práce: Cílem této práce je zjistit, zda jsou arteterapeutické seberozvojové skupiny z pohledu matek dětí s postižením přínosem, zda se díky společnému setkávání zmírní jejich sociální izolace. Zda pro ně bude přínosem navázání kontaktu a sdílení zkušeností. Zda si ve skupinách v rámci arteterapeutických aktivit také mohou předávat potřebné informace a zkušenosti s péčí o zdravotně postižené dítě. Metodika: K dosažení cíle své práce využívám metody rozboru dostupné literatury a komparace. V praktické části využívám kvalitativní metodu nezúčastněného pozorování a rozhovoru s otevřenými otázkami. Výsledky: Zjišťují přínos arteterapeutických seberozvojových skupin pro matky dětí se zdravotním postižením a význam arteterapeutických aktivit ve skupinách. Přispěly Středisku rané péče Praha k ověření, zda má smysl pokračovat v pořádání seberozvojových skupin i po skončení projektu „Můžu“. Klíčová slova: matka, seberozvoj osobnosti, kreativita, krize, dítě se zdravotním postižením, raná péče, arteterapie
Abstract Title of Thesis Mother of the Child with a Handicap and Her Self-Development in Connection with Art Therapy Aim of Thesis The aim of this work is to ascertain if the artetherapeutical self-developing groups are beneficial from the perspective of mothers with disabled children and if their social isolation reduces thanks to the collective meetings. Also if they will benefit from contacting others and sharing experiences and whether or not they can transfer necessary information and experiences with caring of a disabled child, within the artetherapeutical group activities. Methodology I achieved the theoretical aim of my thesis using methods of analysis and comparison of available literature. Regarding the practical part, I used the qualitative method of impersonal observation and interview with open questions. Results I have found out that the artetherapeutical self-developing groups are very beneficial for mothers with disabled children and that the artetherapeutical group activities are very imporant. These results were a major contribution to the Prague Association for Early Intervention. Now they have an attestation that it makes sense to organize the self-developing groups even when the project „I Can“ finishes. Key words Mother, self-development, invention, crisis, disabled child, early intervention, artetherapy
Touto cestou bych ráda poděkovala zejména PhDr. Janě Jebavé za odborné a metodické vedení této práce, za podnětné připomínky, cenné rady a čas, který mi věnovala. Také bych chtěla poděkovat své rodině a mému příteli za trpělivost a podporu v době vzniku této práce. Bez jejich pomoci by tato práce nemohla vzniknout.
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jsem pouze literaturu uvedenou v seznamu bibliografické citace.
___________________ Petra Cihlová
Svoluji k zapůjčení své diplomové práce ke studijním účelům. Prosím, aby byla vedena přesná evidence vypůjčovatelů, kteří musejí pramen převzaté literatury řádně citovat. Jméno a příjmení:
Číslo obč. průkazu: Datum vypůjčení:
Poznámka:
Obsah: 1 Úvod ................................................................................................................... 8 1.1 Hypotézy...................................................................................................... 10 2 Osobnost ženy.................................................................................................. 11 2.1 Žena............................................................................................................ 11 2.2 Ženská role ................................................................................................. 12 2.3 Mateřská role .............................................................................................. 13 3 Role matky dítěte se zdravotním postižením .................................................... 15 3.1 Proces vyrovnávání se s postižením dítěte................................................. 16 4 Arteterapie........................................................................................................ 21 4.1 Definice....................................................................................................... 21 4.2 Historie........................................................................................................ 23 4.2.1 Historie v Čechách .............................................................................. 23 4.2.2 Historie ve světě.................................................................................. 24 4.3 Formy ......................................................................................................... 26 4.3.1 Individuální arteterapie ........................................................................ 26 4.3.2 Skupinová arteterapie ......................................................................... 26 4.4 Cíle a cílové skupiny ................................................................................... 27 4.4.1 Cíle arteterapie.................................................................................... 27 4.4.2 Cílové skupiny arteterapie................................................................... 27 4.5 Techniky ..................................................................................................... 31 4.5.1 Malování............................................................................................. 31 4.5.2 Tužky a pastely .................................................................................. 32 4.5.3 Modelování......................................................................................... 33 4.5.4 Tisk..................................................................................................... 34 4.5.5 Koláž .................................................................................................. 35 4.5.6 Muchláž.............................................................................................. 35
4.6 Arteterapeut a jeho osobnost...................................................................... 35 4.7 Symbolika barev ......................................................................................... 36 4.8 Skupinová tvorba ........................................................................................ 39 5 Poskytování služby rané péče .......................................................................... 41 5.1 Legislativa................................................................................................... 42 5.2 Společnost pro ranou péči .......................................................................... 42 5.2.1 Cíl činnosti sdružení ............................................................................ 43 5.3 Středisko rané péče SPRP Praha............................................................... 44 5.3.1 Formy poskytovaných služeb .............................................................. 45 6 Seberozvojové a svépomocné skupiny............................................................ 50 7 Metodická část................................................................................................. 52 7.1 Cíl výzkumu ................................................................................................ 52 7.2 Dílčí výzkumné otázky ................................................................................ 52 7.2.1 Struktura otázek k rozhovoru............................................................... 55 7.3 Výzkumný vzorek........................................................................................ 55 7.4 Použité metody výzkumu ............................................................................ 56 8 Empirická část .................................................................................................. 56 8.2 Výsledky nezúčastněného pozorování........................................................ 57 8.2.1 Terapeut............................................................................................. 57 8.2.2 Průběh arteterapeutických seberozvojových skupin.......................... 57 8.2.3 Umělecké kreativní aktivity................................................................. 58 8.3 Rozhovory................................................................................................. 65 9 Diskuse............................................................................................................ 72 10 Závěr .............................................................................................................. 76 11 Použité zdroje................................................................................................. 78 12 Přílohy ............................................................................................................ 82
1
Úvod Narodí-li se ženě zdravé dítě, je to pro matku a otce jedna
z nejradostnějších událostí v jejich společném soužití. Podle mého názoru, teprve příchod dítěte na svět, přináší rodině to pravé životní naplnění. Rodiče jsou v okamžiku narození dítěte naplnění láskou a štěstím, poskytují dítěti pocit bezpečí a jistoty. Do hry nastupují i rituály, které se dějí naprosto bez rozmýšlení, intuitivně. Matka přikládá své dítě k prsu, oba rodiče dítě hladí, chtějí cítit jeho vůni, houpavými a rytmickými pohyby dítě uklidňují a uspávají. Všichni společně prožívají „rodinné štěstí“. Narodí-li se dítě se zdravotním postižením, nebo s nepříznivou diagnózou, např. předčasně, obrátí se rodičům, ve chvíli kdy se o problému dozvědí, život naruby. Z jedné strany také prožívají pocity štěstí a lásky, ze strany druhé tyto pocity zalévá strach a velká nejistota z přítomnosti i budoucnosti. Bude naše dítě žít? Bude jeho postižení slučitelné se životem? Prožívá bolest? Proč se to stalo právě nám? Kdo je viníkem? To jsou otázky, které si v prvních chvílích rodiče kladou a prožívají zajisté šok z nastalé situace. Až následující dny a týdny ukážou, jak se celá situace bude vyvíjet a jak se s touto, zajisté velmi zátěžovou, situací budou rodiče vyrovnávat. Domnívám se, že v těchto chvílích dochází k těsnému sepjetí psychickému a duchovnímu mezi matkou a dítětem, ale i mezi otcem a dítětem a rodiči vzájemně. V těchto okamžicích může do role vstupovat raná péče, která, v případě zájmu rodičů, nabídne rodinám s handicapovaným dítětem podporu a pomoc v mnoha oblastech. Poskytuje včasnou podporu rozvoje zachovalých funkcí dítěte, napomáhá v jejich informovanosti, prosazuje práva a zájmy rodičů zdravotně postižených dětí, poskytuje poradenství v oblastech vývoje a výchovy dítěte. Velkým přínosem je poskytování služeb rané péče v domácím prostředí a upřednostňování péče v rodinách před ústavní výchovou. Střediska rané péče mohou rodinám nabídnout i svépomocné nebo seberozvojové skupiny, kde se rodiče mohou scházet a sdílet své problémy společně. Arteterapeutická seberozvojová skupina ve Středisku rané péče Praha nabídla rodinám, které mají dítě se zrakovým nebo kombinovaným postižením, možnost společně se scházet u výtvarných kreativních aktivit a přitom sdílet své 8
problémy, navazovat kontakty, předávat si informace a zkušenosti, ale také načerpat nové inspirace a relaxovat u společných setkání. Tato diplomová práce je zaměřena na přínos arteterapeutických seberozvojových skupin pro matky, které mají dítě se zdravotním postižením. Důvodem této práce je můj hluboký zájem o tuto skupinu žen a hledání možností pomoci a podpory. Také arteterapie je pro mne velmi zajímavým oborem a zajímala jsem se o to, jak ji lze v seberozvojových skupinách využít. V teoretické části této práce jsem využila poznatky z arteterapie, zpracované v mé bakalářské práci, v roce 2007, jelikož obor arteterapie neprošel od té doby zásadními změnami. Teoretická část pojednává také o osobnosti ženy, její ženské a mateřské roli, o roli matky dítěte se zdravotním postižením. Dále se zabývá procesem vyrovnání se rodičů s nepříznivou diagnózou dítěte, poskytováním
služby
rané
péče
a
potřebností
svépomocných
a
seberozvojových skupin. Jelikož jsem ve Středisku rané péče Praha zaměstnaná, měla jsem možnost být na seberozvojových arteterapeutických skupinách přítomna jako nezúčastněný pozorovatel. Atmosféra a způsob vedení terapeutkou mne zaujalo natolik, že jsem se rozhodla věnovat svou diplomovou práci zjištění přínosu těchto seberozvojových skupin. Výsledky práce také mohou sloužit Středisku rané péče Praha jako ukazatel, zda má smysl a přínos takové skupiny i nadále pro matky dětí s handicapem organizovat. Sama jsem absolvovala kurz arteterapie a kurz didaktiky arteterapie pro zdravotně postižené a chtěla bych se v budoucnosti této oblasti na poli arteterapie a seberozvojových skupin věnovat v roli terapeuta.
9
1.1 Hypotézy
Hypotézy: Předpokládám, že přínosem arteterapeutických seberozvojových skupin pro matky dětí se zdravotním postižením bude:
Zmírnění sociální izolace
Navázání kontaktu s matkami s podobným problémem – dítě se zdravotním postižením
Sdílení zkušeností, předávání informací
Relaxace a načerpání nových inspirací
10
2
Osobnost ženy
2.1
Žena Tělesné rozdíly mezi muži a ženami jsou nápadné na první pohled i
poslech. Jen málokdy si nejsme jisti, ke kterému pohlaví náš protějšek patří – a pak nejspíš trochu znejistíme. Etnografie a další vědy dokazují, že v rámci jedné rasy mohou být tělesné pohlavní rozdíly zřetelné ve větší, nebo menší míře. Pokud jde o lidské rasy, nejmenší rozdíly vykazují Malajci, zatímco mezi lidoopy jsou největší tělesné pohlavní rozdíly u goril. Z etologie a výzkumů lidského chování víme, že se muži a ženy chovají vzájemně více nebo méně odlišně podle toho, jaké předpisy a zákony – často nepsané – vládnou v té které společenské a kulturní epoše (Karsten, 2006, s. 9). Žena je pojem vymezený určitými soubory vlastností – zpravidla nazývanými feminita či ženskost. Ženskost je dána jednak pohlavím, které odkazuje k fyzickým rozdílům lidského těla a dále charakteristikami, které překračují hranice anatomie a fyziologie. Žena je dospělý člověk a toto slovo se používá pro označení pohlaví člověka nebo role ve společnosti. Mezi osobní vlastnosti ženy patří: emocionalita, vrtkavost, přizpůsobivost, orientovanost na vztahy, instinktivnost1 a expresivnost2. Žena je dále považována za spolupracující, pasivní, verbální3 a pečovatelskou. (Cihlová, 2007, s. 31). V sociologických teoriích jsou ženy většinou chápány jako součást účelově skloubené, dynamické rodové a jiné směsice – společnosti. Jednotlivá žena je tedy prvkem sociální struktury, článkem řetězce sociálních vztahů, bodem sociální sítě. V této logice za základní, podstatné vlastnosti ženy musíme považovat ty, které má společné s jinou ženou, s mužem, prostě s člověkem, které ji s ostatními spojují, ne ty, které ji odlišují, vydělují. Žena je 1
Instinktivností nebo také pudovostí se všeobecně označuje schopnost domoci se určitých cílů bez předchozího návodu nebo nácviku. Instinkt je vrozený pud, vnuknutí nebo tušení. Např. pud sebezáchovy. 2 Expresivnost, expresivita znamená různým způsobem (např. výrazně, působivě) vyjádřené citové zaujetí mluvčího. Exprese je vyjádření, výraz, vyslovení, výraznost. 3 Verbální znamená slovy či jazykem vyjádřený, zprostředkovaný (verbální komunikace), od jazyka odvozený. Verbální chování je sociálně podmíněné chování člověka v mezilidské interakci, které je zprostředkováno jazykem.
11
tedy především člověkem, ne ženou (stejně jako muž je především člověkem, ne mužem) (Vodáková, Vodáková, 2003, s. 268). 2.2
Ženská role Žena naší civilizace především získala velkou sexuální svobodu (výběr
partnera,
předmanželský i
mimomanželský
sex, rozvody),
proniká
do
zaměstnání, dříve kvalifikovaných jako „mužská“ (medicína, vědecká povolání, ale i fyzicky náročná manuální nebo polomanuální řemesla), objevuje se i v politice (zatím zřídka). To je řada nových rolí, možností nových identit (Vodáková, Vodáková, 2003, s. 272). V posledních více než 50 letech došlo ke změnám v pojetí ženské role. Tento vývoj sice probíhal pomalu, ale změny můžeme pozorovat např. v oblékání nebo v trávení volného času. Dále se změny projevují ve vymezení vlastní identity, sociálním očekávání, zaměřeným na jedince opačného pohlaví. Ženy
chápou
změny
v
pojetí
ženské
role
pozitivně,
jako
dosažení
rovnoprávnosti. Zvyšuje se jim prestiž a s ní i možnost lepšího uplatnění ve společnosti. Žena se tak stává ve společnosti dominantnější4, nezávislejší a samostatnější. Hovoříme také o emancipaci5, která pro ženy znamená zisk, na druhé straně ovšem i zátěž dvojí role – profesní a mateřské. Na druhé straně ženy, které jsou schopny zvládnout více rolí, mohou získat lepší sociální hodnocení, více privilegií a tím i větší sebeúctu. Nemají tak stereotypní život, mohou získávat různé zkušenosti a rozvíjet své kompetence. Jsou také mnohem aktivnější a nezávislé na svém partnerovi. Role ženy ve společnosti, její životní úroveň, vliv, moc, prestiž, ale také její seberealizace a pocit uspokojení je dán možností placeného zaměstnání. Dříve totiž ženy také pracovaly, ale jednalo se o práci v domácnosti, takže
4
Dominantnější – může být vyloženo jako charakterový rys, který motivuje člověka k ovlivňování svého okolí. Dominance je osobní vlastnost charakterizovaná ovládáním druhých, sebeprosazováním, nezávislostí, nepoddajností či vůdcovskými sklony. 5 Emancipace znamená osvobození, vyproštění, vymanění, zrovnoprávnění, získání nezávislosti ap. Nejčastěji se tento výraz užívá ve spojitosti s hnutím za politické, hospodářské a společenské zrovnoprávnění žen a mužů.
12
neplacenou a branou za automatickou. Ženu takováto práce sice také uspokojovala, ale nebyla pro ni mnohdy naplněním její životní role. Podle Dobsona6 (1975, s. 34) se tradiční role ženy stala předmětem neúcty a posměchu. Výchova dětí a péče o rodinu má ve většině států velmi nízké společenské ohodnocení a ženy, které jsou do této role vrženy, na sebe často pohlížejí s neskrývaným rozčarováním. Žena se často snaží skloubit více rolí, které mají rozporné a celkově nadměrné požadavky, aniž se s nimi (zcela) identifikuje: většinou tradičním způsobem rodí a opatruje děti a přitom netradičně studuje a snaží se dosáhnout profesionální kariéry, jakou dosahují muži. Jenom velmi malé části žen se podaří stoprocentně zrealizovat tuto strategii, protože vyžaduje nadlidské úsilí. Ženy dosahují špičkové profesní kariéry spíše za cenu vzdání se mateřské role (respektive její soudobé podoby) (Vodáková, Vodáková, 2003, s. 274). 2.3
Mateřská role Mateřská role je primárně biologicky podmíněna a je psychicky a
sociálně významná a ceněná. Matce tato role přináší mnoho zkušeností, ale i mnoho starostí. Pro ženu představuje tato role určitou zátěž a proto je tato role leckdy odkládána a některé ženy dávají přednost bezdětnosti. Matka, respektive oba rodiče, přejímají za společnost zodpovědnost za výchovu dítěte a společnost tuto zainteresovanost od rodičů – matky očekává. Mateřská role s sebou přináší spoustu nových zážitků a osobního uspokojení, ale také mnoho povinností a nároků. Na počátku mateřství dojde k poklesu významu seberealizace v jakékoliv jiné roli, např. profesní. Je to dáno i časovou náročností, kterou mateřská role do života ženy přináší. Je mnoho aspektů, které jsou typické pro rodičovskou, respektive mateřskou roli. Mezi nejdůležitější patří tyto:
Jde o nadřazenou roli, rodič – matka je v dominantním postavení a
rozhoduje téměř o všem.
Dítě je závislé na péči matky a je jí ve všem podřízené.
6
James Dobson – přední americký psycholog, autor mnoha publikací o ženách, rodinných vztazích, výchově dětí. Působí jako terapeut v manželské poradně.
13
Matkou zůstává žena navždy a mateřská role není vratná.
Matka je díky dítěti upoutána specifickou vazbou na druhého rodiče.
Mateřská role, vzhledem k závislosti dítěte na matce vyžaduje změnu
životního stylu. Žena na počátku mateřství začíná řešit problém propojení hned několika rolí – role manželky, matky a profesní role. V době před narozením dítěte si o propojení těchto rolí tvoří pouze představy. Po narození dítěte, v době kdy již matkou je, ji ovlivňuje určitá získaná zkušenost. Rozhodující je, zdali je v mateřství spokojená a jaká je její momentální situace v manželství a ekonomické podmínky. Jsou-li všechny tyto faktory v harmonii, žena nemá důvod navracet se v brzké době do zaměstnání a naopak si vychutnává svou mateřskou roli. Je-li tomu naopak, žena se vrací do zaměstnání, alespoň na část úvazku, v manželství může nastat určité napětí, čímž může být ovlivněno celkové rodinné klima. V určité době se ale většina žen snaží vrátit alespoň na část úvazku do zaměstnání. Je to dáno nepřijetím práce v domácnosti společností, jako plnohodnotné činnosti. Také pro ženu samotnou tato práce nemá příliš velkou hodnotu. Práce v domácnosti je stereotypní a žena je izolovaná. Samotné propojení profesní a mateřské role s sebou nese dosti velké zatížení, které může u ženy vést ke stresu a frustraci. U ženy se mohou objevit nepříznivé reakce na tuto zátěž a ty se potom mohou negativně projevit ve vztazích v rodině, k dětem, manželovi, ale i v zaměstnání. V této době může ženě pomoci její partner a to buď pomocí v domácnosti, zvýšenou péčí o děti, nebo alespoň psychickou podporou v rámci častějších rozhovorů se ženou a společným řešením nastalých problémů. Žena si v takové situaci nachází cestu úniku k relaxaci, ke svým zálibám, ke sportu. Toto období je také rizikové pro vznik závislostí na lécích, alkoholu. Přesto většina žen – matek poukazuje na pozitivitu mateřské role. Ženy v této roli nacházejí uplatnění, seberealizaci a uspokojení. Některé ženy hovoří o mateřství jako o náplni svého života, i přes starosti, které s sebou tato, pro společnost tak přínosná a nenahraditelná role, přináší.
14
3
Role matky dítěte se zdravotním postižením U matek, kterým se narodí dítě se zdravotním postižením, dochází
k velké psychické zátěži, se kterou se mohou vyrovnávat nejrůznějším způsobem. Matka postiženého dítěte zažívá nejrůznější psychické stavy, mohou mít pocit viny či depresivní sklony, na rozdíl od otců dětí, kteří mají spíše sklon k popírání problému. U matek můžeme mluvit i o prožívání jakéhosi traumatu. Matka se s dítětem identifikuje, a jestliže je její potomek postižený, cítí se méněcenná…Rodiče různého pohlaví zpravidla reagují odlišně, nejen vzhledem k biologické a sociální specifičnosti jejich role, ale i s ohledem na důsledky této situace pro jejich další život. Není pochyb o tom, že jakékoli závažnější postižené dítěte ovlivní i jejich manželský vztah a změní celkové klima v rodině. Může vést k posílení vzájemných vazeb a poskytované opory, nebo naopak k jejich rozpadu (Vágnerová, 2008, s. 164-165). Pro matky postižených dětí je důležitá odborná pomoc nejen psychologů a to především v době vzniku postižení dítěte nebo v době zjištění, že dítě bude mít zdravotní handicap. Takovým matkám, ale i otcům mohou pomoci nejrůznější svépomocné skupiny a aktivity, které se ve skupinách provozují a to především proto, že dle Vágnerové (2008, s. 208) terapeutický efekt spočívá v podpoře této skupiny, pocitu pochopení a sdílení obdobných problémů, mnohdy i v poskytnutí užitečných informací a zkušeností. Matky, ale i otcové zdravotně postižených dětí se učí žít se skutečností, že současná medicína nedokáže dělat zázraky a že jejich dítě neumí zcela vyléčit. Přesto si stále uchovávají jakousi naději, protože možnosti léčby se neustále zdokonalují. Četné výzkumy rodin s postiženým dítětem přinášejí shodná zjištění: rodina je pod neustálým stresem. Oba rodiče zakoušejí – i po překonání vstupní krize – značnou úzkost a deprese, negativně bývají ovlivněny manželské vztahy. …Obvykle však bývá největší zátěž na bedrech matek (Blažek, Olmrová, 1988, s. 27). Blažek a Olmrová (1988, s. 27) popisují dva typy krizí, kterým čelí matky 15
mentálně retardovaného dítěte, podle odpovídajícího socioekonomického statusu rodiny:
pro matky středních vrstev je hlavním problémem to, že retardované dítě
ohrožuje jejich vlastní i rodinné cíle a aspirace; situaci vidí jako tragickou;
problémem matek s nižším socioekonomickým statutem je jejich
neschopnost přeorganizovat role v domácnosti tak, aby jim to umožňovalo vést přijatelný rodinný život; když se věnují retardovanému dítěti, odcizují se tím ostatním členům rodiny. 3.1
Proces vyrovnávání se s postižením dítěte
Jelikož odborná literatura vždy uvádí v souvislosti s reakcemi na postižení dítěte celou rodinu a ne pouze matku dítěte, budu v této kapitole i já popisovat proces vyrovnávání se s postižním dítěte u celé rodiny. PaedDr. Dana Kutálková7 napsala v úvodu knihy „Jak se žije dětem s postižením“: Každý z nás je jiný, a každý rodič proto na postižení dítěte reaguje po svém. Asi nikdo není zpočátku ušetřen pocitů typu „proč zrovna já“ a pocitů zoufalství. Plakat se dá ale jen určitý čas. Pak, zatímco jeden přijme situaci jako výzvu a dá se do boje, jiný z boje uteče, protože tuto ránu osudu neunese. Je to zkouška osobních vlastností i sil a netroufla bych si nikoho soudit za to, jak se s ní vypořádá (Chvátalová, 2001, s. 11). Reakce rodičů na postižení jejich dítěte, způsob zvládání této situace a přijetí určitého způsobu jejího řešení závisí na mnoha okolnostech, i na předpokládané příčině vzniku postižení. Z tohoto hlediska je důležité, jaké bylo jejich očekávání ve vztahu k rodičovské roli. Narození postiženého dítěte představuje zátěž, obvykle neočekávanou. Je traumatem vyplývajícím z pocitů selhání v rodičovské roli a viny, které se vztahují k postiženému dítěti. Vědomí neschopnosti zplodit zdravého potomka vede ke ztrátě sebedůvěry a pocitům méněcennosti (Vágnerová, 2008, s. 164). 7
PaedDr. Dana Kutálková se narodila v Praze, v roce 1951. Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, obor logopedie. V současnosti pracuje jako klinická logopedka a vede programy pro děti s dysfázií. Věnuje se také psaní odborné literatury.
16
Chování rodičů, kteří mají postižené dítě, může být odlišné od normy, může být méně přiměřené či akcentované, někdy se tyto reakce objevují pouze v určitých obdobích nebo náročných situacích. Je třeba chápat je jako reakci na komplexní a dlouhodobou zátěž, s níž se musí vyrovnávat a ne vždy ji zvládnou tak, jak by bylo žádoucí. Pěkně je charakterizuje matka kombinovaně postiženého syna: „Jde o normální reakce na nenormální situaci.“ (Chvátalová, 2001, s. 35). Narodí-li se rodičům dítě se zdravotním postižením, je zde riziko, že jejich postoje a chování k dítěti budou až extrémní. Může se objevit tzv. hyperprotektivní přístup, kdy je dítě se zdravotním postižením protěžováno a upřednostňováno anebo naopak se může objevit i odmítnutí dítěte. Oba dva přístupy mohou ovlivnit psychický vývoj dítěte a může tak dojít k opoždění jejich rozvoje. Podle Vágnerové (2008, s.165) lze období, kdy jsou rodiče konfrontováni se skutečností označit jako „fázi krize rodičovské identity“. Jde o fázi, kdy rodiče reagují na nepříznivou odlišnost a nepříznivou nejasnou budoucnost, která může být pro rodinu hůře přijatelná. Tuto fázi může předcházet krátké období nazvané „fáze nejistoty“, kdy si rodiče uvědomují, že je jejich dítě v něčem odlišné, ale ještě není např. potvrzená diagnóza dítěte. Důležitá je také pomoc a pochopení okolí, především prarodičů a přátel. Rodiny s nemocným či postiženým dítětem mají často tendenci se izolovat od okolí, množství stresu v rodině přitom silně negativně koreluje právě s narušením kontaktů rodiny s okolím. Významné je poskytování nejen emoční, ale i instrumentální podpory, ta ale nabývá na významu až v dalších dnech (Jungwirthová, 2000, s. 14). Vágnerová (2008, s. 165 – 168) popisuje proces akceptace postiženého dítěte rodiči v těchto fázích: 1. Fáze šoku a popření 2. Fáze bezmocnosti 3. Fáze postupné adaptace a vyrovnání s problémem 4. Fáze smlouvání 5. Fáze realistického postoje 17
Fáze šoku a popření Jedná se o první reakci na skutečnost, že dítě má zdravotní postižení. Podle Vágnerové (2008, s. 165) se šok projevuje strnutím, neschopností jakékoliv reakce. Popření nepřijatelné informace je projevem obrany vlastní psychické rovnováhy. Jelikož se v této fázi rodiče ještě nesmířili se skutečností, že jejich dítě je nemocné, nechtějí ani od odborníků, většinou lékařů, slyšet o možnostech lékařské péče a výchovy. Doba, kdy dochází k postupnému přijetí nepříznivé informace je různá a reakce rodičů se také liší podle doby vzniku postižení dítěte. Rodiče v této fázi často hledají i „viníka“, kterým se většinou stává lékař sdělující nepříznivou diagnózu. Fáze bezmocnosti V této fázi se rodiče cítí bezmocnými, nevědí si rady, prožívají také pocity viny a hanby. Obávají se reakcí okolí, nikdy se s podobným problémem ještě nesetkali. Rodiče mají protichůdné prožitky, na jedné straně očekávají pomoc, kterou nedokáží specifikovat a na straně druhé mají obavy z odmítnutí a dokonce i zavržení. Rodiče mohou být v této fázi zvýšeně emočně citliví k chování ostatních osob. Fáze postupné adaptace a vyrovnání s problémem Rodiče začínají mít zvýšený zájem o informace, které se týkají diagnózy, možností léčby a další péče, ale i vzdálenější budoucnosti. Přetrvávají ale i negativní emoční reakce, jako je úzkost, strach spojený s budoucností, smutek, deprese s truchlením nad ztrátou očekávaného narození zdravého dítěte, ale i pocity hněvu na „osud“ a „viníka“. Je několik způsobů, jak se rodiče s postižením dítěte vyrovnávají. Záleží např. na zkušenostech rodičů, věku, kvalitě partnerského vztahu, osobnostních vlastnostech, zdravotním stavu, druhu a příčině postižení, počtu společných dětí. Aktivní způsob zvládání se podle Vágnerové (2008, s. 167) projevuje tendencí bojovat s nepřijatelnou situací. Rodiče mohou vyhledávat pomoc u lékařů, léčitelů, fyzioterapeutů – zvýšenou aktivitou si vlastně udržují psychickou rovnováhu. Může se ale 18
projevit i jejich agresivita a to především proti tzv. „viníkovi“. Únikové varianty zvládání zátěžové situace jsou charakteristické nějakou formou útěku ze situace, kterou nelze uspokojivě zvládnout nebo se s ní rodiče ještě nedokážou vyrovnat (Vágnerová, 2008, s. 167). Příkladem takového úniku může být odchod jednoho z rodičů od rodiny, umístění dítěte do ústavního zařízení, případně neustálé popírání a zlehčování nastalé situace. Rodiče v této fázi mohou přijmout, jako kompenzaci z neuspokojivé rodičovské role, náhradní řešení. Např. se mohou realizovat ve své profesi. Také ale mohou na nastalou situaci zcela rezignovat a důsledkem toho může být stagnace dítěte i v oblastech, kde by k ní nemuselo dojít. Rodiče v této fázi nejen zpracovávají nastalý problém, ale hledají i řešení, jak se s postižením dítěte vyrovnat. Obávají se o budoucnost a vývoj dítěte. V této fázi rodiče potřebují co nejvíce erudovaných informací o možnostech péče, léčbě, výchově a vzdělávání dítěte. Fáze smlouvání Jedná se o přechodné období, kdy rodiče sice už přijali skutečnost o postižení dítěte, ale hledají alespoň malou cestu ke zlepšení, vyjádření alespoň malé naděje. Tato fáze je charakterizovaná dlouhodobým stresem spojeným s vyčerpáním a únavou z dlouhodobé nepřetržité péče o postižené dítě. Fáze realistického postoje Rodiče postupně akceptují skutečnost, že je jejich dítě postižené a přijímají je takové, jaké je (Vágnerová, 2008, s. 168). Rodiče začínají mít realistické plány, jejich chování je přiměřenější, jejich cíle jsou splnitelnější. Smíření se s postižením dítěte nemusí ovšem nastat u všech rodičů a také se může měnit ve spojitosti s nastalými zátěžemi v průběhu vývoje dítěte – onemocnění, volba školského zařízení apod. Pro porovnání uvádím ještě reakce rodičů na sdělení o narození dítěte s postižením popisované jako fáze duševní krize podle Blažka a Olmrové (1988, s. 24). 0. Sdělení diagnózy 1. Fáze šoku 19
Projevy: citová dezorganizace, zmatenost, ochromené jednání, neschopnost tomu uvěřit, iracionalita. Trvání: od dvou minut do několika dní. Potřeby: Sympatie a emocionální posila. 2. Fáze reaktivní Projevy: bolest, žal, zklamání, úzkost, agresivita, odmítání, vina, selhání, obranné mechanismy. Proces neintegrace v průběhu diskuse. Potřeby: Naslouchání rodičům. Katarze tím, že se vypovídají. Sympatie, ale čestnost. Fakta o případu. 3. Fáze adaptační Realistické hodnocení; rodiče se ptají: „Co by se dalo udělat?“, což je znamením ochoty začít jednat („Jak bychom mohli pomoci?“) Potřeby: Spolehlivá a přesná informace o léčebném a výchovném přístupu a o budoucnosti. 4. Fáze reorientace Rodiče začínají jednat, vyhledávají pomoc a informaci a plánují budoucnost. Potřeby: Poskytování pravidelné pomoci a vedení. Překonání krize. Táňa Fisherová8, ve své knize rozhovorů „Nežít jen pro sebe“ (2002, s. 70 – 71), odpovídá novinářce Daniele Brůhové na otázku, jaké bylo vyrovnání se s nemocí syna takto: „Pomalounku se přicházelo na to, že postižení je vážnější a vážnější a že to nebude jen tak. Tato fáze byla rozložena do několika let. S každým novým pokrokem se člověk staví na nohy. Nevím přesně, kdy to u mě skončilo úplně. Muselo to být okolo patnáctého roku jeho věku, kdy už člověk ví, nejen že to dítě chce, ale že ho chce takové, jaké je. Už nečeká na zázrak…. Fází přípravy je mnoho a dá to strašlivou práci. Je za tím mnoho slz a takových těch menších a větších zoufalství a propadů. Získala jsem ale za to vřelý vztah ke všem lidem s postižením.“
8
Táňa Fischerová – narodila se v roce 1947, studovala Janáčkovu Akademii Múzických umění, působí jako herečka, je aktivní v několika nadacích a občanských sdruženích. Je matkou mentálně postiženého syna.
20
4
Arteterapie
4.1
Definice Arteterapii můžeme klasifikovat jako formu psychoterapie, nebo také
úžeji, visual arteterapie, kdy prostřednictvím grafické, malířské a sochařské činnosti působí jako prostředek výchovy, sociální integrace, komunikace pro handicapované jedince. Výtvarná arteterapie je cílený terapeutický proces, realizovaný zejména individuálně, ale také skupinově, jenž řídí či usměrňuje speciálně školená osoba – arteterapeut. Výtvarná arteterapie disponuje výjimečnými, specifickými možnostmi pozitivního vlivu na handicapovaného jedince. Zejména můžeme hovořit o výrazné pomoci v oblasti seberealizace, o rozvoji imaginativního vnímání reality, rozšíření výčtu normálních životních situací a jejich adaptability (Jebavá, 2000, s. 5). Arteterapie je jedním z psychoterapeutických postupů. Opírá se o výtvarné projevy klientů jako o hlavní léčebný prostředek. Nejde při ní o dokonalé, konečné dílo, ale o proces tvorby. Arteterapie je vhodná jako „rozehřívání“ pro jakýkoliv typ psychoterapie. Krom toho, že se při arteterapii objevuje nový psychoterapeutický materiál, klient objevuje i své tvůrčí vlohy a díky tomu si může významně posílit sebevědomí (Matoušek9, 1995, s. 86). Sophia Kellyová (1998) vymezuje arteterapii jako nerušivý terapeutický proces vhodný pro dospělé a děti, kteří se vyrovnávají s emocionálními problémy, s traumatem z dětství, případně hledají možnost duševního, osobnostního růstu (The American Art Therapy Association, 1998 in Šicková, 2002, s. 31). Arteterapie v širším smyslu znamená léčbu uměním, včetně hudby, 9
Doc. PhDr. Oldřich Matoušek vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jako psycholog se věnoval dětem, mládeži i dospělým. Pracoval v terapeutických komunitách. Věnoval se manželské i rodinné terapii. Psychoterapii se věnoval také jako vědecký pracovník. Teoreticky se zabýval neurózami a rodinnou terapií. Od roku 1991 přednáší na Filozofické fakultě UK v Praze. Je autorem mnoha knih zabývajících se psychoterapií.
21
poezie, prózy, divadla, tance a výtvarného umění. Arteterapie v užším slova smyslu znamená léčbu výtvarným uměním (Šicková, 2002, s. 30). Arteterapie představuje soubor uměleckých technik a postupů, které mají kromě jiného za cíl změnit sebehodnocení člověka, zvýšit jeho sebevědomí, integrovat jeho osobnost a přinést mu pocit smysluplného naplnění života (Šicková10 in Šicková, 2002, s. 31). Je zřejmé, že arteterapie je kulturní terapií, která má své kořeny v magických úkonech, rituálech, obřadech a je spojena se symbolikou v uměleckém podobenství. Studium archaických kultur potvrzuje používání sošek a kreseb, kterým byla připisována léčivá síla. S vírou v moc obrazů jsou spojeny i jeskynní kresby lovců doby kamenné (Perout, 2005, s. 25). Dle mého názoru je arteterapie léčba výtvarným uměním, která je vhodná pro všechny věkové kategorie a téměř všechna zdravotní a psychická onemocnění. Myslím si, že arteterapii lze také využít u různých skupin osob – např. nezaměstnaných, žen na mateřské dovolené, rodičů trpících traumatem ze ztráty dítěte, hyperaktivních dětí. Díky arteterapii, lze výtvarným projevem vyjádřit pocity a stavy, které nedovedeme vyslovit, navázat komunikaci s terapeutem nebo lektorem. Můžeme rozvíjet kreativitu, posílit si sebevědomí a sebehodnocení, najít své slabé a silné stránky. Důležitým faktorem pro všechny jedince, kteří se hodlají zúčastnit kurzu arteterapie a mají obavy, že neumějí dobře kreslit, je, že není potřeba žádných nadprůměrných výtvarných dovedností (Cihlová, 2007, s. 13). V současnosti se můj názor na arteterapii rozšířil o domnění, že není pro terapii třeba žádných složitých technik. I jednoduché výtvarné kreativní činnosti lze považovat za terapii uměním, zvláště pokud ji lze využít u určitých skupin osob, jako jsou například rodiče, jejichž dítě má zdravotní handicap nebo lidé s
10
Doc. Jaroslava Šicková-Fabrici je akademická sochařka. Působí na katedře léčebné pedagogiky Pedagogické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Specializuje se na arteterapii a výchovu výtvarným uměním. Od roku 1984 pracuje s různě postiženými dětmi.
22
postižením. Arteterapie v takové podobě totiž může působit jako „slučovací činitel a průvodce“ při společných setkáních takovýchto osob. Jednotlivé umělecké kreativní činnosti mohou pomoci odbourávat počáteční obavy z navázání kontaktu a mohou být pomocníky při vytváření příjemné atmosféry jednotlivých setkání.
4.2 4.2.1
Historie Historie v Čechách Od 50. let 20. století se arteterapie využívala v různých léčebnách a
psychoterapeutických zařízeních jako součást psychoterapie. V 70. letech 20. století založila PhDr. Darja Kocábová arteterapeutickou sekci na půdě Psychoterapeutické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně11. Sdružovali se v ní zájemci o danou problematiku z různých oborů. Byly pořádány semináře a dílny. V 80. letech 20. století velice vzrostl zájem o arteterapii jako samostatný obor hlavně mezi studenty, kteří měli arteterapii zařazovanou do výuky. I proto v roce 1990 vznikl v Čechách první Ateliér arteterapie při Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích12. Arteterapie se zde studuje jako samostatný obor. Jde o tzv. rožnovskou arteterapii. Zakladatelem byl pedagog, hudebník a malíř PaedDr. Milan Kyzour13. Základem 11
Česká psychoterapeutická společnost (ČPS) je odbornou společností České lékařské společnosti J. E. Purkyně (ČLK JEP). ČLK JEP je dobrovolné nezávislé sdružení fyzických osob - lékařů, farmaceutů a ostatních pracovníků ve zdravotnictví a příbuzných oborech. ČPS usiluje o využívání vědecky podložených poznatků, integrovaných do psychoterapeutické praxe, v péči o zdraví občanů se zvláštním důrazem na preventivní činnost. Podílí se na zvyšování úrovně odborných znalostí svých členů v oblasti psychoterapie. Dbá na dodržování etických zásad při výkonu psychoterapie. A v neposlední řadě dbá na užívání pouze takových diagnostických, preventivních a terapeutických způsobů, jejichž povaha a účinek jsou podloženy v současnosti uznávanými vědeckými důkazy všech vědních oborů. 12 Ateliér arteterapie při Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích poskytuje jako jediný v České republice distanční bakalářské vysokoškolské studium intervenční arteterapie, probíhající formou studijně výcvikové komunity. Studium bylo zahájeno ve školním roce 1990/91. 13 PaedDr. Milan Kyzour se narodil v roce 1959, vystudoval Pedagogickou fakultu Na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, magisterský obor Český jazyk – Hudební výchova a bakalářský obor Arteterapie. V roce 2002 obhájil na Univerzitě Komenského v Bratislavě na katedře Liečebnej pedagogiky rigorózní práci. Pracoval jako hudebník, učitel, arteterapeut. V letech 2000 – 2002 působil jako vedoucí Ateliéru arteterapie Pedagogické fakulty JU. V současné době pracuje jako vedoucí poradny drogových závislostí Zdravotního ústavu se sídlem v Č. Budějovicích a nadále působí jako odborný asistent v Ateliéru arteterapie na Pedagogické fakultě Jihočeské univerzity.
23
pro jeho arteterapeutický přístup byly mnoholeté zkušenosti s výtvarným vedením dětí všech kategorií a dlouhodobá terapeutická práce s pacienty neuropsychiatrie v Českých Budějovicích. Rožnovská arteterapeutická škola je koncipována jako výcviková, předpokládající zážitkovou analýzu ve skupině. Klade důraz na praktickou zručnost studentů, aplikování poznatků v konkrétní práci s artefaktem14 v klinickém prostředí nebo v oblasti speciální a léčebné pedagogiky. Metoda je projektivní, přibližuje se nejvíc k dynamické psychoterapii s jejím kauzálním přístupem. K interpretaci se využívají zadaná témata, která jsou zpracována formou akvarelu a koláže a tzv. akčním akvarelem (Šicková, 2002, s. 28). Arteterapii lze také jako samostatný obor formou tříletého bakalářského studia studovat na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Dále vzdělání v arteterapii umožňuje Česká arteterapeutická asociace formou pětiletého psychoterapeutického výcviku. Arteterapii je možné také studovat jako součást výuky na některých fakultách a vyšších odborných školách v Praze. V roce 1994 vznikla Česká arteterapeutická asociace (ČAA) jako samostatné profesní sdružení. Sdružuje lidi, kteří mají zájem o arteterapii bez ohledu na jejich vzdělání nebo profesní zařazení. ČAA pořádá pro své členy různé semináře a konference, podílí se na organizaci arteterapeutických výcviků a usiluje o zkvalitňování arteterapie. Přesto arteterapie u nás nemá dosud jasně vyhraněný profesní statut, zřetelné vymezení a pravidla.
4.2.2
Historie ve světě Samotné kořeny arteterapie sahají až do 18. a 19. století a souvisí s
psychopatologií15 schizofrenie16. Odborníci měli zájem o tvorbu duševně 14
Artefakt je uměle vyrobený předmět, opak přírodniny. Může být zpracovaný výtvarně – umělecké dílo či předmět nebo účelově – řemeslný výrobek. 15 Psychopatologie je nauka o příčinách a projevech duševních poruch, psychologické odvětví zabývající se systematickým studiem nepříznivých psychických procesů, vlastností a stavů, ale také teoretická základna klinické psychologie a psychiatrie. 16 Schizofrenie je závažná duševní choroba. Provází ji změna myšlení a vnímání reality. Objevuje se úzkost, bludy a halucinace. U nemocného schizofrenií dochází k rozštěpu mysli a celkovému úpadku osobnosti. Schizofrenie má mnoho podob, jsou lehčí případy, ale i velmi závažné. Není vymezena přesná doba projevu nemoci, nicméně nejčastěji ke schizofrenii dochází mezi 16. - 25. rokem života. Schizofrenie může vážně poškozovat mozek, ale také
24
nemocných a při zkoumání jejich produkce byly určeny dvě zásady: 1. Duševně nemocní malují jinak než zdraví. 2. Charakter jejich tvorby se mění dle druhu a vývoje nemoci. Již tehdy vznikla myšlenka využití výtvarné tvorby k terapeutickým účelům. Termín „art therapy“17 se poprvé objevuje ve třicátých letech 20. století v USA, kdy jej ve svých pracích používá Margaret Naumburgová. Východiskem této průkopnice arteterapie je tvrzení, že „proces arteterapie je založen na poznání, že nejzákladnější myšlenky a pocity člověka derivované z nevědomí dosáhnou výrazu lépe v obrazech než ve slovech“ (Naumburg in Šicková, 2002, s. 26). Další významnou osobností v začátcích arteterapie je Edith Kramarová18. Věnovala svou práci arteterapii s dětmi. Jejím cílem bylo posílit osobnost dětí a jejich smysl pro vnímání identity pomocí výtvarné exprese, což bylo aktuální zejména u dětí emigrantů z Evropy během 2. světové války. V Evropě se termín „art therapy“ začal používat až roku 1940. V 70. letech 20. století začal rakouský psychiatr Leo Navratil diagnostikovat duševně nemocné pomocí kreseb a maleb. Židovský emigrant do USA Viktor Löwenfeld pracoval v 80. letech 20. století zejména s nevidomými a slabozrakými dětmi. Jeho výzkum dokázal, že se populace dělí na haptické a vizuální typy. V USA ve Filadelfii bylo již v 60. letech 20. století nabízeno univerzitní studium arteterapie. V Evropě se první profesionální školení arteterapeutů začala nabízet až na konci 80. let 20. století. V současnosti zažívá tento mladý obor ve světě plný rozkvět. V posledních 20. letech vzniklo mnoho institutů a studijních programů nabízejících studium arteterapie. Na Slovensku byla arteterapie součástí studia léčebné pedagogiky na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského již od roku 1967, ale s nástupem
může rázem odeznít bez poruch kognitivních a intelektových funkcí. Dědičnost hraje velkou roli při vzniku choroby. Schizofrenií trpí přibližně 1% světové populace. 17 Termín „art therapy“ lze přeložit jako léčba, terapie výtvarným uměním 18
Edith Kramarová, narozena v roce 1916 ve Vídni. Je sochařka a arteterapeutka. Za druhé
světové války emigrovala do USA.
25
normalizace bylo toto studium násilně na dvacet let přerušeno. Prvním vysokoškolským pedagogem arteterapie byl akademický malíř Doc. Roland Hanus. V současnosti na Slovensku sdružuje odborníky různých oborů, které souvisejí s arteterapií, organizace Terra therapeutica. 4.3 Formy 4.3.1 Individuální arteterapie Terapeut se vždy věnuje jen jednomu klientovi. Je tak klientovi umožněno navázat s terapeutem bližší kontakt, oba se mohou lépe poznat a arteterapie může být silným emocionálním zážitkem. Terapeut má na daného klienta vždy dostatek času a může se plně soustředit na daný problém klienta. Individuální terapie je vhodná pro klienty, které by skupinová terapie rušila, nebo by příběhy ostatních osob měli na klienta negativní dopad. Např. agresivita, psychotické jevy, negace. Forma individuální arteterapie je doporučena schizofrenikům na počátku terapie a vhodná je také pro hyperaktivní nebo anxiózní děti.
4.3.2 Skupinová arteterapie Tato forma terapie s sebou přináší celou řadu výhod, ale i nevýhod. V první řadě je tato forma mnohem náročnější pro arteterapeuta. Do skupiny lze ale zařadit mnohem zajímavější a dynamičtější cvičení a techniky. Ve skupině se setkávají klienti s podobnými problémy, proto se pro ně stává prostředí skupiny podnětným, především při zpětných vazbách členů skupiny. Klienti se mohou navzájem podporovat, mají možnost spolupracovat. Klientům je také ve skupině umožněno zažít pocit sounáležitosti a empatie. Příběh jiného člena skupiny může být pro ostatní příkladem, vzorem či ponaučením. Mezi nevýhody patří méně času věnovaného každému členu skupiny, nelze vždy dosáhnout diskrétnosti jako při individuální arteterapii. Arteterapeut by měl být obratný a pohotový, aby dovedl vždy zareagovat na dění ve skupině. Skupinová
arteterapie
je
vhodná
zejména
u
seniorů,
tělesně
handicapovaných a skupin osob, které mají společné téma – ženy po mateřské dovolené, nezaměstnaní, alkoholici apod. Mezi skupinovou formu arteterapie 26
řadíme také rodinnou arteterapii, která je specifická především generačními rozdíly. 4.4
Cíle a cílové skupiny
4.4.1 Cíle arteterapie Cíle arteterapie souvisejí jednak s teoretickými východisky, ale také s individuálními potřebami klientů, s nimiž se pracuje a v neposlední řadě také s jejich věkem. Obecně můžeme cíle rozdělit na individuální a sociální:
Mezi individuální cíle můžeme zařadit celkový rozvoj osobnosti, rozvoj
fantazie, uvolnění, sebevnímání a sebeprožívání, sebehodnocení, motivace, uspořádání zážitků, nadhled a poznání vlastních možností.
K cílům sociálním patří přijetí a vnímání druhých lidí, uznání jejich
hodnoty a jejich ocenění, společné řešení problémů, navázání kontaktů, zapojení do skupiny, komunikace a spolupráce se skupinou, pochopení vztahů a vytváření sociální podpory. Arteterapie s dětmi má svá specifika. Díky tomuto terapeutickému procesu
můžeme lépe
s dětmi navázat
kontakt,
nahlédnout
do
jeho
nevědomého života, napomáhat socializaci a podporovat integraci osobnosti. U všech věkových i problémových skupin je cílem arteterapie znovuvybudovat z různých důvodů narušené přirozené dispozice člověka – kreativitu, spontaneitu, schopnost komunikace se sebou samým, s druhými, s prostředím, v němž žije, chápání života v jeho souvislostech a jeho smysluplné prožívání. (Šicková, 2002, s. 62)
4.4.2 Cílové skupiny arteterapie Arteterapie je nejvhodnější metodou zejména pro klienty, kteří mají potíže s jakoukoliv formou komunikace, především ale slovní. Jsou to klienti, kteří trpí schizofrenií a mentálním postižením. Také je vhodnou formou terapie 27
pro děti, dospívající a seniory, pro emočně labilní jedince, pro klienty s tělesným handicapem a rovněž pro zrakově postižené. Dále ji můžeme využít u jedinců se sociálními problémy – u týraných, zneužívaných, u drogově závislých, u vězňů a alkoholiků. V neposlední řadě je arteterapie též vhodná pro příslušníky z řad tzv. pomáhajících profesí, tj. psychology, psychoterapeuty, lékaře, speciální pedagogy apod. Arteterapie lze využít také všude tam, kde je třeba pracovat s osobností člověka. Např. u žen vracejících se po mateřské dovolené do zaměstnání nebo u matek dětí se zdravotním postižením, kde lze předpokládat, že arteterapie může pomoci ve zmírnění jejich sociální izolace, může přispět při navazování nových kontaktů a také může být zdrojem relaxace a odpočinku.
Děti Především ji využíváme u dětí, které trpí poruchou pozornosti a chování,
u dětí s emocionálními problémy a u dětí delikventních. Cílem je zde posílit sebevědomí, motivaci dětí a naučit je sebekontrole.
Dospívající U této věkové kategorie může arteterapie napomoci klientům dostat se
z konkrétního myšlení k abstraktnímu, může formovat obraz sebe samého směrem ke zdravé sebekritičnosti. Také může napomáhat rozvoji zdravé sexuality a budování sociální zručnosti. Celkově napomáhá krystalizovat osobnost dospívajícího, respektovat psychické i fyzické změny. Cílem je podporovat klienta v nalézání vlastní identity.
Senioři Arteterapie napomáhá seniorům při přizpůsobení se nové životní situaci
spojené se ztrátou zdraví, poklesu fyzických sil, změněnou sociální i ekonomickou stránkou života. Cílem je procvičit krátkodobou paměť a jemnou motoriku a posílit vědomí vlastní hodnoty.
28
Tělesně postižení Cílem arteterapie u těchto jedinců je procvičování jemné motoriky –
kreslením, modelováním, ale hlavně kompenzací možností, které vyplývají z izolace od okolního světa, způsobené především znemožněním pohybu. Důležité je zde zažít úspěch a tím minimalizovat pocity méněcennosti, podporovat kreativitu a fantazii. Díky skupinovým formám arteterapie mohou tito jedinci sdílet své prožitky, navazovat nová přátelství a smysluplně trávit volný čas. I u této skupiny osob se hojně v arteterapii využívá práce s hlínou. Nabízí postiženým hmatovou stimulaci a senzibilizaci a také rehabilitaci jemné motoriky.
Zrakově postižení U nevidomých se v arteterapii využívá hmatové percepce, jelikož hmat a
sluch jsou využívány ke kompenzaci zrakového postižení. U této skupiny osob se nejvíce pracuje s hlínou, neboť modelování je pro zrakově postižené způsobem sebevyjádření. Díky arteterapii mají zrakově postižení jedinci možnost vnímat své okolí, ale mohou také rozvíjet kreativitu a tím si pozvednout sebevědomí a sebehodnocení.
Mentálně postižení Výtvarné aktivity pro mentálně postižené jedince jsou velmi důležitou
součástí jejich života. Pro mentálně postižené je často mnohem jednodušší vyjádřit své problémy, pocity a touhy výtvarnou formou, než slovně. Prostřednictvím arteterapie získávají tito jedinci nejen silný emotivní zážitek, ale také můžeme arteterapii využít jako způsob učení o světě a jeho souvislostech. Dále můžeme napomoci integraci těchto osob a rozvíjet jejich kreativitu, komunikaci, sebeovládání a vcítění se.
Schizofrenici Cílem je pomocí arteterapie reflektovat jejich problémy, které toto
onemocnění přináší - hněv, depresi, chaos, strach a zoufalství – a integrovat je 29
jako součást sebe. Nejenže lze díky arteterapii zmapovat problémy těchto klientů, ale zároveň je možné být nápomocným při řešení konkrétních problémů. U těchto klientů je vhodná z počátku léčby individuální arteterapie, později je možné klienta zařadit do menší skupiny.
Jedinci se sociálními problémy (týrané a zneužívané děti) Je mnoho varovných příznaků, z nichž se dá rozpoznat, že se jedná o
týrané nebo zneužívané dítě. Jsou to např. těla bez rukou, bez ramen, postavy oblečené v sexy šatech, hlavy bez těl, těla bez spodní části, ohraničení, uzavření postavy, srdcovité tvary, slzy, kapky, časté používání červené barvy, hlavně na neobvyklých místech – dveře, okna, déšť aj. V diagnostice týraných a zneužívaných dětí musí být odborníci velice obezřetní a přístup k této problematice sebou nese velkou profesionalitu a zodpovědnost. Kresba může být prvním krokem, jak navázat komunikaci s týraným nebo zneužívaným dítětem. Díky arteterapii může dítě neverbálně vyjádřit své emoce, především hněv. Zde se doporučuje kromě kresby využít i práci s hlínou. Cílem je změnění obrazu o svém těle, reflektování svého traumatu a jeho zničení, které vede k reformování a budování nového světa.
Příslušníci pomáhajících profesí Arteterapie se využívá jako podpůrné terapie, prevence tzv. syndromu
vyhoření. Cílem je relaxace, katarze, ventilace napětí. Výtvarná reflexe umožňuje posílení obranných mechanismů organismu, udržení si „hranic“, uvědomění si úskalí, s nimiž je člověk pracující v oblasti pomáhajících profesí konfrontován. (Šicková, 2002)
Matky po mateřské dovolené vracející se do zaměstnání Důvodem pro využití arteterapeutických kurzů pro tuto cílovou skupinu je
potřeba zvýšení sebevědomí a sebejistoty. Kurzy mohou podpořit rozvoj osobnosti žen a usnadnit jim návrat do běžného života. V centrech, které se problematikou této cílové skupiny zabývají, mohou ženy díky těmto kurzům vyhledat i aktivní odpočinek a získat určité arteterapeutické dovednosti. Má bakalářská práce, určená zjišťování přínosu absolvování kurzu „Arteterapie 30
jako metoda sebepoznání“ (r. 2007), potvrdila, že absolvování kurzu má pro tyto ženy smysl.
Matky dětí se zdravotním postižením U této cílové skupiny lze arteterapii využít ke zmírnění sociální izolace,
může přispět při navazování nových kontaktů a také může být zdrojem relaxace a inspirace. Úskalím u těchto žen může být jejich velká nejistota a pocit, že „nic nedokážou“. Terapeut v kurzu by měl zpočátku volit jednodušší techniky, které tyto ženy lehko zvládnou a až po čase, kdy ženy dojdou k přesvědčení, že dokáží více a že není potřeba být výtvarným odborníkem, přejít na složitější techniky. Arteterapie nemůže zaznamenat úspěch u jedinců, kteří tuto formu terapie vytrvale odmítají a u osob, které mají pro výtvarný projev nepřekonatelné zábrany. U některých onemocnění, především u schizofrenie v počátečním stavu a v období začínající deprese, může být arteterapie příliš náročná a spíše by mohla vést ke zhoršení zdravotního stavu. 4.5
Techniky Pro usnadnění vyjádření pocitů klienta se využívá v arteterapii rozličných
výtvarných technik. Jelikož při výtvarném projevu dochází k mimovolnímu slučování vědomých a nevědomých tendencí, je umožněno terapeutovi rozpoznat některé osobnostní rysy klientů. V arteterapii je tento děj právě díky výtvarnému projevu mnohem rychlejší, než při psychoterapii, která je omezená na vyjadřování slovy. Arteterapeutických technik je mnoho a já se zde zmíním o těch základních a nejvíce používaných.
4.5.1 Malování Pro malování lze využít různých potřeb: Temperové a anilínové barvy různě ředěné, práškové barvy rozmíchané ve vodě, vodové barvy a barvy 31
v mističkách. Využívají se štětce různé velikosti, může se malovat i rukou na velké čtvrtky nebo balicí papír. Barvy se mohou ředit, míchat, vytvářet různé odstíny a doplňkové barvy. Příkladem malování je prstomalba. Může pomoci klientovi při hledání sebe sama, harmonie, vnitřního klidu, z neurotických stavů. Podle Jebavé (2000, s. 85) můžeme pomocí prstů a barvy ťukat gestické obrazy, které mají zcela abstraktní, ideopolitický ráz, neboť zaznamenávají pouze vnitřní svět jedince. Prstomalba má osvobozující účinek, neboť člověka rytmizuje. Barva pomocí svého světelného spektra působí na psychiku člověka a odhaluje jeho současný duševní stav. Při prstomalbě můžeme využít i hudby, čímž vzniká tzv. muzikomalba. Muzikomalby lze využít u klientů s vážnějšími poruchami hrubé a jemné motoriky a u introvertních klientů. Podle hudby lze spontánně malovat rytmus. Cílem by mělo být psychické a somatické uvolnění klienta. Důležitou součástí je výběr hudby, která by měla být uvolňující a harmonizující. Dynamické hudby lze využít pro odreagování z vnitřních problémů a starostí.
4.5.2 Tužky a pastely U této techniky je možné využití olejových, voskových nebo křídových pastelů. Používají se různé druhy papíru, křídové pastely lze rozmazávat a je vhodné po dokončení práce použít fixativ. Kreslí se koncem pastelu či celou plochou, zlehka nebo se dá přitlačit a klást barvy na sebe. Využití techniky:
Vyškrabávání – na papír se nanesou různé vrstvy olejových pastelů.
Pomocí jehlice nebo hrotu tužky se vyškrabává libovolná kompozice.
Vosková kresba – voskovými pastely se nakreslí dostatečně výrazná
kompozice, která se následně přetře řidší barvou.
Kresba křídovými pastely – křídovými pastely se dají vytvářet různé
struktury, do kterých se dá posléze kreslit pryží, nebo se dají rozmazávat prsty a dlaní. Lze vytvářet různé odstíny. 32
4.5.3 Modelování Pro modelování lze využít rozličné materiály: 1. Modelovací hlína – je potřeba hotové výrobky vypálit v keramické peci. Snadno se s ní pracuje. Při práci je možné použít vodu. 2. Newclay – samozatvrzující hmota, která obsahuje nylon. Není vhodná k příliš jemné práci, neboť zasychá rychleji než hlína. Po zaschnutí je možné výrobky malovat nebo lakovat. Při práci je možné použít vodu. 3. Plastelína – nabízí se v různých barvách, je oblíbená především u dětí. 4. Modelovací těsto – vytvořené z oleje, mouky a vody. Dobře se s ním pracuje a je vhodné pro děti. 5. Kašírování – natrhané noviny nebo papír se namočí do lepidla na tapety, nebo disperzního lepidla. Kousky papíru se po té nanáší na předmět nebo konstrukci. Kašírovat můžeme také celé plochy plasticky pojatých obrazů, které můžeme kombinovat s jinými předměty (např. staré hračky). Při kašírování obrazů je dobré zapojit více klientů (3-4). Namočené papíry se namačkané přitisknou a vytvoří se tak plastický obraz na desku z dřevotřísky nebo sololitu. Po zaschnutí (trvá několik dní) se obraz natře bílým latexem a opět se nechá zaschnout. Po té se na obraz může malovat temperovými nebo akvarelovými barvami a po dokončení se ještě fixuje bezbarvým lakem. Pravidla pro práci s materiály, vhodnými k modelování:
Pracuje se na dřevěné desce, otáčecím stojanu nebo pevném stole.
Při práci s hlínou je možné použít vodu, zvláště je-li hlína příliš tvrdá, lze jí
namočenýma rukama opracovat a opravit praskliny či nerovnosti.
Nedokončenou práci je třeba obalit mokrým hadrem a igelitem, aby
nevyschla.
Při vytváření prostorové plastiky se začíná s větším množstvím hlíny, které
se postupně opracovává a modeluje, nebo se tvaruje přidáváním menších kousků hlíny.
Na rovném podkladu lze vytvářet plastickou kompozici. Jedná se o tzv.
vytváření reliéfu. (např. kachle, obrázek) 33
Modelování je tvořivý proces, spojený s bezprostředním haptickým vnímáním a poznáním světa. Tento proces podněcuje kreativitu a podporuje vlastní seberealizaci klienta. Cílovou skupinou pro tuto techniku jsou nejen děti, ale i zrakově postižení jedinci, jimž je díky arteterapii umožněno vnímat okolí, a mohou svobodně vyjádřit své pocity. 4.5.4 Tisk K tisku je potřeba forma – matrice, která se pokládá do nádoby s barvou, nebo se barva nanáší na matrici štětcem. Na matrici se poté přitiskne papír, který se ještě překryje novinami. Rukou, válečkem, příp. lahví se přejíždí přes noviny pro získání dokonalého obtisku. Pro tisk jsou ovšem vhodné i jiné nejrozličnější předměty. Jsou to např.:
Přírodniny, provázky, látky, listová zelenina
Části těla – prsty, ruce, chodidla
Vystříhané obrazce ze čtvrtky, lepenky, kartónu
Houbičky z různých materiálů, vystříhané do různých tvarů Techniky tisku:
Monotyp – na desku z dřevotřísky, sololitu nebo umělé hmoty, příp. se dá
použít tvrdý papír, se maluje přímo štětcem, nebo se na podklad nanese hustší barva, na kterou se kreslí prstem či nějakým tupým předmětem. Po té se přiloží papír, jemně se přitlačí a opatrně sejme.
Negativní a pozitivní tisk – z čtvrtky nebo kartónu se vystřihne jednoduchý
obrazec. K tisku se dá použít jak vystřižený obrazec, tak papír, ze kterého se obrazec vystřihnul. Tuto techniku můžeme použít opakovaně a spojit ji s malbou. Technika tisku je oblíbená především u dětí, lze ji využít i u mentálně handicapovaných.
34
4.5.5 Koláž Jde o vytváření kompozice seskupováním nejrůznějších materiálů – noviny časopisy, přírodniny, zbytkový materiál, látky. Roztříděné materiály a vybrané motivy, vystříhané nebo vytrhané, které jsou vhodné pro vybranou kompozici, se nalepují na papír, kartón, příp. na sololit. Kompozici lze doplnit kresbou tužkou nebo tuží. U koláže je zajímavá spolupráce více klientů. Tato technika je vhodná pro uvolnění, hru, nahodilost a absurdní cítění klienta.
4.5.6 Muchláž Jedná se o techniku, která je založená na podobném principu jako koláž. Rozdíl tkví v tom, že při muchláži se pomocí zničení a zmuchlání materiálu vytvoří nový motiv a objekt mající třetí rozměr. Různé druhy papíru, které buď zmuchláme, nebo složíme do rozličných tvarů, nalepujeme na podkladní materiál. Kompozici můžeme poté dotvořit temperovými nebo akvarelovými barvami. 4.6 Arteterapeut a jeho osobnost Jelikož se arteterapeut řadí mezi příslušníky pomáhajících profesí, jsou pro jeho práci důležité určité znalosti, dovednosti a především osobnostní předpoklady, jako pro ostatní pracovníky v pomáhajících profesích, především ale pro psychoterapeuty. Je důležité, aby měl znalosti z oboru psychologie, pedagogiky, speciální pedagogiky a psychiatrie. Arteterapeut by měl mít znalosti z dějin umění, ze současné výtvarné tvorby, z teorie umění a z estetiky. Dalším předpokladem je dokonalé zvládnutí výtvarných technik. Mezi charakterové vlastnosti arteterapeuta patří jeho vyrovnanost, charizmatičnost a empatie. Arteterapeut by měl umět improvizovat a předvídat vývoj událostí, neměla by mu chybět určitá míra intuice. Tyto vlastnosti jsou předpokladem dobrého zvládnutí jak individuální, tak skupinové formy 35
arteterapie. Dále by měl umět naslouchat klientům, k čemuž může využívat zpětné vazby klientů, do které by neměl zasahovat. Zpětnou vazbu a rozhovory ovšem může iniciovat, hlavně pokud jsou klienti ostýchaví. Důležité je, aby uměl s klienty navázat pocit důvěry a povzbuzovat je, příp. jim pomáhat, při zvládání zadaných úkolů. I arteterapeuta může potkat syndrom vyhoření, což znamená vyčerpání veškerých terapeutických sil a nemožnost pokračovat v další práci terapeuta. Proto je důležité, umět se od práce odpoutat a udržovat si určitý odstup. Pomoci může i účast na pravidelných supervizích. A jelikož je v arteterapii stále se co učit, je vhodné, aby se arteterapeut zúčastňoval dalšího vzdělávání a získával tak nové odborné znalosti a zkušenosti. 4.7
Symbolika barev Barvy mají v arteterapii psychologický, estetický a kulturní kontext. Je
prokázané, že na psychické i fyzické zdraví člověka mají vliv barvy a jejich kombinace. Každý člověk vnímá barvy individuálně a proto i jejich působení je individuální. Důležité jsou zákonitosti psychologického působení a vnímání barev, ale i jejich vlastnosti, jako je teplo, chlad, světlost a tmavost. Jestliže arteterapeut umí pracovat s barvami a jejich kombinacemi, dokáže lépe z obrázku klienta rozeznat jeho náladu, harmonii nebo naopak vnitřní nesoulad.
Bílá barva Bílá barva je symbolem čistoty, světla, nevinnosti, naivity a dokonalosti. Jedná se o barvu nepestrou a přidáme-li jí k jiným barvám, vytváří jejich odstíny. Představuje symbol plodnosti, ale i smrti. V interiéru bílá barva opticky zvětšuje prostor a napomáhá sjednotit nesourodé prvky. 36
Bílá barva vyžaduje i absolutně dokonalý tvar, křivku, nebo ušlechtilou siluetu. (Jebavá, 2000, s. 40)
Černá barva Černá barva je kontrastní – doplňkovou barvou k barvě bílé, je jejím opakem. Je barvou tajemna, absolutna, smutku, chaosu, temnoty, propasti a smrti. Může být znamením plnosti života nebo absolutního nedostatku. Používáli se ve výtvarném projevu pouze černá barva, signalizuje, především u dětí, prožité trauma. V interiéru černá barva prostor zmenšuje, zužuje, může vytvářet pocit strachu. Ve spojení s doplňkovou bílou barvou vzbuzuje dojem elegance, vytříbenosti, až noblesy. (Jebavá, 2000, s. 40)
Červená barva Červená barva má pozitivní i negativní symboliku. Je to barva života, lásky, síly, tepla a plodnosti, ale i požáru, války a nenávisti. Často jí ve svých výtvarných pracích používají děti hyperaktivní a agresivní. U mladších dětí je červená barva obecně oblíbená. V interiéru se považuje za prostorotvornou, pro svoji symboliku života, tepla a plodnosti. Prostor opticky zmenšuje a zužuje. Také zvyšuje chuť k jídlu a povzbuzuje duševní aktivitu. Doplňkovými barvami k červené jsou neutrální bílá, která podporuje její účinky a barva zelená, která je barvou kontrastní a její účinky tlumí.
Fialová barva Může být symbolem věčnosti, vážnosti, zamyšlení, ale také rovnováhy a smíření mezi nebem a zemí, duší a tělem, láskou a moudrostí. Bývá spojována se smutkem a utrpením, může symbolizovat přicházející katastrofy. V interiéru by fialová barva neměla být používána příliš často. Vhodné je použít ji jen jako malý doplněk, který potom působí tajemně a výjimečně. Ve větších plochách působí smutně, záhadně a příliš vážně. 37
Modrá barva Modrá barva je barva chladná a symbolizuje nebe, moře a dálku. Je symbolem moudrosti, čistoty, víry, povinnosti a sebepozorování. Je považována za barvu duchovní, introvertní a pasivní. Je-li tato barva kalná, potom symbolizuje smutek, hrůzu a pověry. V interiéru se její využití rozlišuje dle použitého odstínu. Celkově má velký prostorotvorný význam, prostor opticky zvyšuje a prohlubuje. Tmavý odstín modré prostor zmenšuje a zužuje, světlý odstín naopak prostor rozšiřuje.
Zelená barva Zelená barva symbolizuje život, jaro, svěžest, naději a klid. Je to barva rovnováhy mezi modrou a žlutou. Některé tóny zelené barvy mají negativní symbolický obsah jako barvy jedu a hrůzy vzbuzujících démonických očí např. hadí oči. (Jebavá, 2000, s. 41) V interiéru se zelená barva hojně využívá v lékařství, neboť vyvolává klid, svěžest, pocit naděje. Neutrální zelená působí stále, trvale a soustředěně. Jedovatá zelená je velmi dráždivá a proto se v interiéru nedoporučuje používat.
Žlutá barva Žlutá barva je barva teplá a symbolizuje světlo, moudrost a rozum a kladné životní pocity. Také je spojována se symbolikou věčnosti a proměny. Ve zlatavých odstínech působí v interiéru teplým dojmem. Jako teplý bod působí použití zářivě žlutého předmětu v prostoru.
Oranžová barva Oranžová barva je složenina žluté a červené. I proto symbolizuje kombinaci energie – sexuality a intelektu. Je symbolem síly, nebojácnosti. Pomáhá mobilizovat lidi, kteří upadli do letargie a depresí. Oranžová je „sociální barva“, barva extrovertů. (Šicková, 2002, s. 120)
Hnědá barva Hnědá barva je barvou země, pokory, solidnosti, trpělivosti, spolehlivosti 38
a trvalosti. Jedná se o barvu klidnou, nenápadnou až omšelou. Je v oblibě u lidí, kteří jsou zodpovědní za práci, kterou nechce nikdo přijmout. Jsou to lidé, kteří stojí pevně na zemi. Také je hnědá barva oblíbená u lidí, kteří trpí depresemi. I v interiéru působí hnědá barva zemitě, klidně, solidně a vážně. Nedoporučuje se její časté použití, protože potom působí všedně a omšele. 4.8
Skupinová tvorba V téměř každé skupině se vytvářejí vztahy a dochází ke komunikaci na
mnoha různých úrovních a pomocí různých prostředků: 1. Mezi jedincem a jeho já 2. Mezi jednotlivými členy 3. Mezi skupinkami členů 4. Mezi vedoucím skupiny a jednotlivci 5. Mezi vedoucím a skupinou, mezi skupinou a institucí 6. Mezi institucí a širší společností (Campbellová, 2000, s. 21) Ve skupině často vznikne velice silný pocit sounáležitosti a díky tomu je ovlivněna výtvarná tvorba. Možnost zpětné vazby dává jednotlivým členům skupiny možnost nahlédnout do svého nitra, zamyslet se nad sebou a „zhmotnit“ určité myšlenky. Tím se jednotliví členové skupiny mohou dozvědět více o sobě samém. Pojetí výtvarné tvorby ve skupině lze rozdělit na dva póly. Jedním pólem je pojetí výtvarné tvorby jako oddechové činnosti, druhým pólem je pojetí jako terapie. Skupina zaměřující se na oddechovou, nebo případně vzdělávací činnost především rozvíjí výtvarné techniky a dovednosti. Do popředí zde vstupuje využití kompozice, barev, použitý materiál. Důležitým aspektem je hodnocení z estetického hlediska. Vedoucí skupiny zde figuruje spíše jako pedagog. V terapeutické skupině nehrají výtvarné techniky a dovednosti příliš velkou roli. Důležitá je zde spontánnost členů skupiny a vyjadřování o sobě 39
samém. Pro poskytování zpětných vazeb prostřednictvím společné diskuze je poskytována stejně dlouhá doba, jako pro výtvarnou tvorbu samotnou. Výtvarné práce nejsou v terapeutické skupině považovány za „hezké“ a „ošklivé“, ani za „dobré“ a „špatné“, všechny práce jsou ve skupině přijímány bez rozdílu. Terapie zde probíhá v úzkém kruhu jednotlivého člena skupiny, jeho výtvarné práce a terapeuta. Terapeut nabízí skupině své zkušenosti, ale i představy. Provází členy skupiny terapeutickým sezením a pomáhá jim zvládat celý průběh terapeutického procesu. Campbellová (2000, s. 26 - 27) popsala několik způsobů, jak terapeut může ve skupině vytvořit vhodné prostředí, aby se členové skupiny dokázali uvolnit a využít svých přirozených tvořivých schopností
:
1. Vytváří členům skupiny prostor k vyjádření obav a úzkostí. 2. Vysvětlí účastníkům, že arteterapeutický přístup k výtvarné tvorbě se velmi liší od klasického pojetí, na které si možná vzpomínají ze školy. Je důležité zdůraznit následující body: a)
hlavním cílem skupiny je využívat výtvarnou tvorbu
b)
neprovádí
se
hodnocení
jednotlivých
prací
(rozhodně
se
nic
neznámkuje!) c)
smysl vaší práci dáváte vy
d) výtvarných pojetí je mnoho (např. abstraktní či figurativní) a nikdo vám nebude říkat, jak by vaše práce měla vypadat 3. Upozorňuje účastníky, že barvy, struktury a tvary se dají využít k vyjádření pocitů a nálad. 4. Stručně s účastníky prodiskutuje individuální i skupinové asociace spojené s různými barvami. Pro práci ve skupině je dále třeba, aby terapeut dal přesné zadání práce a vymezil čas, který je k práci určený. Také by měl zajistit dostatek výtvarných materiálů a ochranných pomůcek. Před zahájením terapeutického procesu, by měla být zadaná pravidla a vymezené hranice, tak aby se jednotliví členové skupiny mohli vzájemně respektovat. Všechny členy skupiny by měl terapeut upozornit na možnost nevypovídat o své práci při zpětných vazbách, pokud o ní 40
nebudou chtít sami hovořit. Na druhou stranu by měl členům skupiny navrhnout, že pokud budou své pocity a problémy sdílet s ostatními, může jim to i pomoci a naopak mohou mnohé získat. Při prvním sezení by se měli terapeut a členové skupiny navzájem seznámit. Je dobré otevřít diskuzi o náplni práce, přístupů členů skupiny i terapeuta, o celkovém pojetí terapeutického procesu a o jeho cílech.
5
Poskytování služby rané péče Poskytování rané péče rodinám dětí se zdravotním postižením je
v České republice již samozřejmostí. Od 90. let minulého století se buduje síť organizací, které ranou péči poskytují na velice profesionální úrovni. Společnost pro ranou péči poskytuje prostřednictvím svých Středisek rané péče odborné služby pro rodiny dětí se zrakovým a kombinovaným postižením. Raná péče je velice potřebnou službou pro rodiny handicapovaných dětí, neboť včasná podpora rozvoje zachovalých funkcí může pomoci při samotném fyzickém i psychickém vývoji zdravotně postižených dětí. Také kontakt rodiny s poradci a jinými odborníky rané péče je přínosem pro rodiče postižených dětí. Napomáhá v jejich informovanosti, mají podporu v sociální, pedagogické a psychologické oblasti. Raná péče prosazuje práva a zájmy rodičů a jejich postižených dětí. Poskytuje poradenství ve všech oblastech vývoje, výchovy a programu stimulace zraku. Velkým přínosem je poskytování služeb rané péče v domácím prostředí a upřednostňování péče v rodinách a integrace před ústavní výchovou. Dítě se v domácím prostředí, které je pro něj v raném věku nejpřirozenější, cítí bezpečně mezi svými blízkými, nejsnáze přijímá nové podněty a učí se novým dovednostem. Služby rané péče pomáhají rodičům zdravotně postižených dětí otevírat nové možnosti a řešit situace, na které nebyli připraveni.
41
5.1
Legislativa Raná péče je sociální služba a v České republice je poskytována dle
zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách. Je zařazena ke službám sociální prevence, má tedy dle zmiňovaného zákona „zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společností, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů“ (Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 53). Definice služby rané péče zní podle zákona č. 108/2006 Sb., § 54 takto: „Raná péče je terénní, popřípadě ambulantní služba poskytovaná dítěti a rodičům dítěte ve věku do 7 let, které je zdravotně postižené, nebo jehož vývoj je ohrožen v důsledku nepříznivé sociální situace. Služba je zaměřena na podporu rodiny a podporu vývoje dítěte s ohledem na jeho specifické potřeby. Služba podle odstavce 1 obsahuje tyto základní činnosti: a) výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, b) zprostředkování kontaktu se společenským prostředím, c) sociálně terapeutické činnosti, d) pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.“
5.2
Společnost pro ranou péči Společnost pro ranou péči (SPRP) je občanské sdružení (o. s.), které již
od roku 1990 poskytuje profesionální péči rodinám dětí se zrakovým postižením. Působnost SPRP je celorepubliková. Služby rané péče poskytuje dětem
se
zrakovým
a kombinovaným
prostřednictvím Středisek rané péče. 42
postižením
a jejich
rodinám
5.2.1 Cíl činnosti sdružení Prosazovat a hájit ranou péči pro děti s postižením a jejich rodiny jako soustavu služeb a programů poskytovaných ohroženým dětem, dětem se zdravotním postižením a jejich rodinám s cílem eliminovat nebo zmírnit důsledky postižení a poskytnout rodině, dítěti i společnosti předpoklady sociální integrace, a to se zřetelem na včasnou diagnostiku a následnou péči. K dosažení svého cíle vykonává a zajišťuje sdružení zejména tyto činnosti:
poskytuje služby rané péče dětem se zrakovým a kombinovaným postižením a jejich rodinám prostřednictvím středisek rané péče, která za tímto účelem zřizuje
spolupracuje s odbornými pracovišti
spolupracuje při přípravě právních norem a předpisů upravujících ranou péči a její poskytování
dbá o odbornost svých členů a jimi poskytovaných služeb
uchází se o členství a činnost v mezinárodních organizacích pro ranou péči
spolupracuje s rodiči dětí s postižením
provádí a zajišťuje rekvalifikační a rehabilitační činnosti
zajišťuje vzdělávací a osvětovou činnost
vydává odborné neperiodické publikace, periodický tisk a informační tiskoviny
poskytuje a zajišťuje odborné konzultační a informační služby 5.2.2 Poslání Společnosti pro ranou péči, o. s.
Společnost pro ranou péči o.s., (SPRP), je organizace s celorepublikovou působností.
Poskytujeme terénní služby rané péče, podporu a pomoc rodinám, ve kterých vyrůstá dítě se zrakovým a/či jiným postižením v raném věku .
Realizujeme program Provázení, který podporuje schopnosti, síly a cíle každého člena rodiny. 43
Chceme, aby naše služby vedly k posílení kompetencí, zodpovědnosti a nezávislosti rodičů /zákonných zástupců/ při výchově dětí
Chceme umožnit rodině vychovávat dítě v jeho přirozeném prostředí a žít běžný život.
5.3
Středisko rané péče SPRP Praha Středisko rané péče zřízené Společností pro ranou péči o.s. je centrum
pro podporu a provázení rodin dětí se zrakovým a kombinovaným postižením. Středisko má odbornou garanci kvality služeb rané péče, kterou poskytuje Asociace pracovníků v rané péči na základě šetření na pracovišti. Asociace pracovníků v rané péči je celostátní profesní organizace. Jejím posláním je prosazování oboru rané péče jako terénní sociální služby poskytované rodinám dětí raného věku se zdravotním postižením či ohrožením vlivem sociálního prostředí. Středisko rané péče nabízí své služby rodinám dětí s postižením zraku od narození do 4 let a rodinám dětí s kombinovaným postižením (zrakové s mentálním, pohybovým a dalším) od narození do 7 let. Služby poskytuje v rámci programu „Provázení“. Hlavní cíle programu jsou: 1. podpora rodiny 2. podpora psychomotorického vývoje dítěte 3. osvěta a vzdělání Odbornými pracovníky střediska jsou poradci rané péče, kteří mají vysokoškolské vzdělání v oboru speciální pedagogiky, sociální práce a prošli rekvalifikačním kurzem Poradce rané péče nebo Instruktor stimulace zraku. Středisko
dále
spolupracuje
s
oftalmology,
lékaři,
fyzioterapeuty,
psychoterapeuty, rodinnými terapeuty, speciálními pedagogy a supervizory.
44
5.3.1 Formy poskytovaných služeb Terénní služby Terénní služby tvoří převážnou část poskytovaných služeb. Jedná se o pravidelné konzultace v domácím prostředí, a zároveň také o doprovázení klientů do odborných zařízení, k lékařům a na úřady. Spolupráce s rodinou tak probíhá v jejím přirozeném prostředí. Obsah setkání se odvíjí podle aktuálních potřeb rodiny. Zahrnuje obvykle přímou práci s dítětem, dále poradenství v oblasti výchovy, stimulace zraku, používání vhodných pomůcek, předávání kontaktů a sociální poradenství. Umožňuje rodičům při výchově dětí využívat předměty a prostory denní potřeby. Do péče o dítě je zapojena celá rodina. Podporují se tak svépomocné snahy rodičů a pocit sounáležitosti všech členů rodiny. Ambulantní služby Jedná se o služby, které jsou realizovány přímo ve středisku. Mezi tyto služby patří:
komplexní posouzení, které je vstupním setkáním rodičů s týmem odborníků. Tým odborníků posuzuje vývojovou úroveň dítěte a aktuální potřeby rodiny. Toto setkání je podkladem pro vytvoření individuálního plánu péče o rodinu. Tým odborníků je složen z poradkyně rané péče, fyzioterapeutky, psychoterapeutky a zrakového terapeuta.
funkční vyšetření zraku stimulace zraku
konzultace pohybového vývoje
psychoterapeutické služby: konzultace s psychoterapeutem a videotrénink
interakcí dle potřeb a zájmu klientů
telefonické konzultace
sociální poradenství
45
Půjčovna specializovaných pomůcek, hraček a literatury U dětí se zrakovým postižením je omezeno poznávání okolí. Proto se u těchto dětí musí podporovat využívání ostatních smyslů, jako jsou zrak, hmat a sluch. Nejúčinnějším a nejzábavnějším způsobem je hra. Proto je součástí služeb střediska rané péče Praha půjčování speciálních hraček a pomůcek. Jedná se např. o zvukové hračky pro rozvoj sluchu, povrchově upravené hračky pro rozvoj hmatu (hmatové pexeso, hmatové desky, hmatové knížky, sound box) a speciálně zrakově stimulační hračky a počítačové programy na míru pro děti se zbytky zraku. Pro děti s kombinovaným postižením se jedná o pomůcky podporující nejen rozvoj zbylých smyslů, ale i možností komunikace (pomůcka Komunikátor pro děti nemluvící) a hrubé a jemné motoriky. Řada pomůcek pro stimulaci zraku nebo podporu vývoje dětí s kombinovaným postižením není běžně dostupná, ale byla upravena či přímo zhotovena na základě dlouholetých zkušeností poradkyň SRP s touto skupinou. Pořízení takovýchto pomůcek bývá zpravidla velmi nákladné a pro rodiče jsou tak často nedostupné. Prostřednictvím půjčovny hraček jsou tyto pomůcky k dispozici všem klientům. V knihovně jsou rodičům k dispozici knihy, příručky i články různých témat. Jsou to jednak témata týkající se rodičovství, výchovy dítěte, speciální pedagogiky i lékařství. Rodiče zde mohou získat mnoho inspirace a rad k řešení různých situací. Týdenní rehabilitační kurzy pro rodiny Rehabilitační kurzy probíhají 1 x ročně. Pražské středisko tyto kurzy pořádá společně s ostatními středisky v Čechách. Kurzu se mohou účastnit celé rodiny. Obvyklý počet se pohybuje kolem 20 rodin. Na programu se podílejí poradkyně ze všech středisek. Program bývá velmi pestrý. Zahrnuje výtvarné činnosti (výroba hmatových knížek, drátkování atd.), pohybové aktivity (využívají se tělocvična i venkovní prostory), zážitkové workshopy (pro rodiče i zdravé sourozence), semináře, přednášky společné hry rodičů a dětí, a jiné. 46
Během večerních programů pro rodiče je zajištěno hlídání dětí studenty vysokých škol. Kurz umožňuje navázat sociální kontakty s jinými rodiči v podobné životní situaci, získat potřebné informace a inspiraci pro práci s dětmi, prožít nové zkušenosti a zážitky, pocit radosti a sounáležitosti. Kurzy a semináře Cílem Střediska rané péče je mimo jiné zvyšovat informovanost o dané problematice. Pražské středisko pořádá semináře nejen pro rodiče, ale také pro širokou i odbornou veřejnost. Patří mezi ně např. seminář pro dětské sestry a psychology v Thomayerově nemocnici v Praze, seminář pro dětské lékaře v Rakovníku na téma "Služby rané péče", dále seminář pro rodiče a beseda s bývalými klienty na téma „Integrace" a „Albinismus“.
Distribuce časopisu pro rodiče Rolnička Časopis Rolnička vychází čtvrtletně. Je určen především pro klientské rodiny. Na vydání časopisu se podílejí všechna Střediska rané péče SPRP. Do Rolničky svými články přispívají rodiče, poradkyně i odborníci z různých oborů. V časopise vycházejí různé odborné články, rady, informace, příběhy a fotografie.
5.3.2 Průběh poskytování služeb Střediska rané péče SPRP Praha 1. Žádost klienta: ve většině případů je první kontakt ve formě telefonické konzultace – rodiče se obrátí na Středisko rané péče na základě informace od lékaře, vývojového psychologa, popř. jiného odborníka nebo na základě referencí od jiných klientů rané péče. Pracovník Střediska jim poskytne první informace o službách rané péče a zapíše jejich žádost. Do týdne je zájemce o službu kontaktován terénním pracovníkem, který s rodinou dojedná termín a podmínky tzv. prvního osobního kontaktu. 2. První osobní kontakt: na týmové poradě je stanoven zodpovědný 47
poradce, který uskuteční první konzultaci v rodině, kde podrobně vysvětlí nabídku služeb a principy jejich poskytování, zjistí potřeby rodiny a dohodne termín komplexního posouzení. 3. Komplexní týmové posouzení: odehrává se v prostorách Střediska rané péče. Tým pracoviště (instruktor stimulace zraku, psycholog, poradce rané péče, případně další odborník) zajišťuje individuální potřeby, objednávku rodiny a úroveň psychomotorického vývoje dítěte, posuzuje, zda postižení dítěte odpovídá kritériím služby, a stanovuje po domluvě s rodiči dobu poskytování služby – do 4 let u dětí se zrakovým postižením, do 7 let u dětí s kombinovaným postižením, nebo na dobu určitou. Rozhodující je vždy jak míra postižených funkcí dítěte, tak i zájem, dovednosti a kompetence rodičů dítě podporovat. 4. Dohoda s klientem: pokud komplexní posouzení prokáže, že potřeby rodiny, stav dítěte i ostatní kritéria umožňují přijetí rodiny jako klienta, je s rodiči dohodnuto, jaké cíle budou naplňovány, jaké služby budou poskytovány a po jakou dobu. Je sepsána Dohoda o poskytování služeb, která obsahuje základní údaje o klientovi, jméno zodpovědného poradce, výčet klientem vybraných služeb a je podepsán klientem i poradcem. Současně jsou klienti ústně informováni o možnostech při podávání stížnosti (nadřízení poradce, nezávislá Rada klientů), o vedené dokumentaci (klienti mají právo nahlížet do dokumentace, která je o nich vedena), o nakládání s osobními daty (s osobními údaji je nakládáno v souladu s platnou legislativou) a způsobu kontaktu s poradcem. V písemné podobě získají kontakt na výše zmíněnou Radu klientů. 5. Ukončení péče: u ukončení péče z důvodu dosažení horní věkové hranice, je rodičům během posledního roku péče poskytnut přehled nabídky návazných služeb v regionu (speciálně pedagogických center, mateřských škol, stacionářů, organizací rodičů a dalších sociálních či vzdělávacích služeb). S klientem je také dohodnut postup naplňování cílů v tomto konkrétním období. Poradce zpracuje ve spolupráci s rodiči Závěrečnou zprávu o rané péči. Jedno vyhotovení obdrží rodiče, další je podle výběru rodičů předáno do instituce, která se bude dále dítěti či rodině věnovat. Služby jsou ukončeny návštěvou v rodině klienta nebo v zařízení společně s pracovníky vybrané, návazné služby. 48
Pokud rodiče nemají zájem o žádnou návaznou službu, je závěrečná zpráva předána pouze jim. Pokud byl klient přijat na dobu určitou, provádí se v případě potřeby v závěru dohodnutého období kontrolní komplexní posouzení, při kterém je rozhodnuto, zda bude péče ukončena, nebo prodloužena na další dobu.
Komplexní posouzení (kontrolní) provádí
vždy poradce-metodik,
instruktor stimulace zraku. V literární příloze č. 2 (str. 83) předkládám rozhovor s matkou sedmiměsíčního zrakově postiženého syna, který trpí vrozeným šedým zákalem (kataraktou) a prodělal od narození již dva operační zákroky. Rozhovor jsem uskutečnila proto, abych mohla zprostředkovat názor na ranou péči a organizování seberozvojových skupin z pohledu klientky rané péče, která služeb seberozvojových skupin dosud nevyužila. Rozhovor je zajímavý i z důvodu profesního zaměření matky, která před porodem pracovala na krajském úřadě na odboru sociálních věcí a setkala se tak s ranou péčí i z pozice úředníka, který může rozhodovat např. o tom, jaké finance budou poskytnuty pro ranou péči, nebo kontrolovat, jak je služba rané péče poskytována. 5.4
Projekt „Můžu“ Společnost pro ranou péči - Středisko rané péče Praha realizovalo na
území hlavního města Prahy od 1. ledna 2007 do 31. srpna 2008 projekt „Můžu" spolufinancovaný Evropským sociálním fondem, státním rozpočtem České republiky a rozpočtem hl. m. Prahy. Cílem projektu byla podpora osob pečujících o dítě s těžkým zdravotním postižením při vstupu na trh práce a vzdělávání pracovníků organizace poskytovatele sociálních služeb. Pro osoby pečující o dítě s těžkým zdravotním postižením byli hlavními cíli projektu: 1. osobnostní růst 2. zmírnění sociální izolace 49
3. vytvoření komunikačního prostoru pro navazování kontaktů a výměnu informací 4. sdílení zkušeností 5. relaxace a odpočinek 6. osvojení technik zvládání stresu a poskytnutí námětů pro trávení volného času v rodině s těžce postiženým dítětem V rámci projektu byla uskutečňována klíčová aktivita „Seberozvojové skupiny“. Jednalo se o pořádání cca 2-3 hodinových setkání v pravidelných intervalech. Tato setkání byla „otevřená", tj. nenavazovala na sebe; jejich obsahem byly různé arteterapeutické aktivity. Projekt byl určen pro celé rodiny, ovšem ukázalo se, že na setkání dochází z velké většiny jen matky s dětmi. Bylo to dáno také dobou setkání, která probíhala ve všední den dopoledne. Z tohoto důvodu je diplomová práce věnovaná přínosu arteterapeutických seberozvojových skupin pro matky dětí se zdravotním postižením.
6
Seberozvojové a svépomocné skupiny … rodičovské skupiny vzájemné pomoci se zrodily ve Spojených státech
nejprve na poli mentální retardace a teprve potom se rozšířily na další handicapy…(Blažek, Olmrová, 1988, s. 47). Blažek a Olmrová (1988, s. 47) popisují hlavní přínosy svépomocných skupin takto: Lidé v nich překonávají pocit, že si je osud vybral, aby po celý život nesli zvláštní břímě, stejně jako s tím spjaté pocity izolace a bezmocnosti. Rodiče se navzájem informují o metodách výchovy, o zvláštnostech vývoje svých dětí, o problémech očekávatelných v určitém věku nebo o fázi poruchy, o emocích, jaké v nich jejich děti navozují. Pomáhají si vyrovnávat se s pocity viny a úzkosti. Pro rodiče dětí se zdravotním postižením je velmi důležitá možnost stýkat se s rodiči, kteří řeší obdobný problém. Proto mnoho organizací nabízí 50
možnost setkávat se ve svépomocných, resp. seberozvojových skupinách. Terapeutický efekt těchto skupin spočívá v podpoře této skupiny, pocitu pochopení a sdílení obdobných problémů, mnohdy i v poskytnutí užitečných informací a zkušeností (Vágnerová, 2008, s. 208). Nejdůležitějším
faktorem
je,
že
rodiče
postižených
a
vývojově
opožděných dětí mají takto příležitost hovořit s jinými lidmi, kteří jim mohou pomoci v překonávání jejich životního údělu. Mnohdy se rodiče naučí, jak efektivněji komunikovat se svým dítětem, jak s ním zacházet a jak se snáze učit. … Rodiče s podobnými starostmi a problémy se sdružují do zájmových skupin, které mohou působit při poradenských centrech; zde spolu hovoří a vyměňují si zkušenosti, což je vysoce prospěšné (Hirschfeldová, Linhartová, 1999, s. 90). Svou významnou a nezastupitelnou funkci mají i skupiny rodičů dětí s určitým onemocněním či postižením, ať jsou více nebo méně formálně vedeny a organizovány oddělením nemocnice nebo zcela svépomocně. Sdílení prožitků, jež je jedním z nejúčinnějších psychoterapeutických mechanismů, je tu zpravidla
volnější než
v případě
dialogu s profesionálním pracovníkem
(Matějček, 2005, s. 318 – 319). Jungwirthová (2000, s. 35) uvádí, že bezbřehá úzkost z neznámé diagnózy a neschopnost představit si budoucnost dítěte je pak ochromující a představy rodičů často mnohem horší, než obvyklá skutečnost. V tomto případě považuje za naprosto podstatné co nejrychlejší napojení rodičů na skupiny rodičů dětí s daným postižením. Domnívá se, že ještě lepší, než poskytnout kontaktní adresu, je se svolením rodičů požádat příslušnou organizaci či skupinu o aktivní pomoc. Dále uvádí, že rodiče ve chvílích krize často nejsou schopni zmobilizovat své síly a telefonovat či psát zcela neznámým lidem a může pro ně být i problém nahlas vyslovit diagnózu dítěte. Podle mého názoru umožňují seberozvojové skupiny, v rámci svých aktivit, řešit a diskutovat problematiku, která je právě pro účastníky nejvíce aktuální, tj. rodinné, zdravotní a sociální problémy. Klíčová je skutečnost, že 51
průvodcem a rádcem pro druhé je člověk ve stejné životní situaci. Rodiče si mohou předat cenné rady, zkušenosti a informace, které se od žádných odborníků nedozvědí.
7
Metodická část Pro realizaci praktické části mé diplomové práce jsem si zvolila metodu
kvalitativního výzkumu. Ten se provádí delším a intenzivním kontaktem s danou skupinou, kdy se výzkumník snaží získat ucelený pohled na předmět výzkumu. (Hendl, 2005). Disman (2000) uvádí, že kvalitativní výzkum je zaměřen na porozumění lidem v sociálních situacích. Výsledkem kvalitativního výzkumu tedy může být i nová teorie, kdy jsou v sebraných datech hledány určité pravidelnosti a významy. 7.1 Cíl výzkumu Jelikož je má
diplomová práce zaměřena na areteterapeutické
seberozvojové skupiny pro matky dětí se zdravotním postižením, kladu si za hlavní cíl výzkumu zjistit, jaký má přínos setkávání v seberozvojových skupinách z pohledu jejich účastnic. Především, zda došlo ke zmírnění jejich sociální izolace a k navázání kontaktu se spoluúčastnicemi. Jestli si ve skupině měli možnost předat informace a sdílet zkušenosti a zda jim skupina přinesla potřebnou relaxaci a inspiraci. Hlavní metodou pro získání odpovědi na tyto otázky budou rozhovory s účastnicemi
kurzu.
Otázky,
které
budu
účastnicím
klást,
vznikly
operacionalizací dílčích výzkumných otázek.
7.2
Dílčí výzkumné otázky Tyto dílčí výzkumné otázky, které vyplynuly z kapitol teoretické části a
také
ze
zkušeností
při nezúčastněném 52
pozorování
při
jednotlivých
arteterapeutických seberozvojových skupinách. Tyto dílčí otázky je ještě nutné upravit tak, aby byly dobře použitelné při rozhovorech s účastnicemi. 1. Jaké má dítě zdravotní postižení? 2. Co matku přivádí do seberozvojových skupin? 3. Jaké formy pomoci již matka vyzkoušela? 4. Jaká má matka od seberozvojové skupiny očekávání? 5. Jak na matku působí osobnost terapeuta? 6. Jsou účastnice s průběhem jednotlivých skupin spokojené? 7. Jaké jiné aktivity by ve skupinách přivítaly? 8. Byly pro účastnice seberozvojové skupiny přínosné?
53
Tabulka č. 1: Převod dílčích výzkumných otázek na otázky k rozhovoru Dílčí výzkumná otázka 1. Jaké má dítě zdravotní postižení?
2. Co matku přivádí do seberozvojových skupin? 3. Jaké formy pomoci již matka vyzkoušela? 4. Jaká má matka od seberozvojové skupiny očekávání?
5. Jak na matku působí osobnost terapeuta?
6. Jsou účastnice s průběhem jednotlivých skupin spokojené?
7. Jaké jiné aktivity by ve skupinách přivítaly? 8. Byly pro účastnice seberozvojové skupiny přínosné?
Operacionalizovaná otázka Řekněte mi něco o vaší rodině. Kolik máte dětí a jak jsou staré? Co pokládáte za největší problém vašeho dítěte s postižením? Co vás přivedlo k tomu, že jste začala navštěvovat seberozvojovou skupinu, resp. setkání? Už jste v minulosti vyzkoušela jiné formy pomoci? Očekávala jste, že vám v něčem setkání pomohou? Pokud ano, v čem konkrétně? Změnila se nějak očekávání v průběhu konání jednotlivých setkání? Máte nějaké připomínky k osobnosti lektora? Co nejvíce a co nejméně oceňujete na způsobu vedení jednotlivých setkání? Byla pro vás dostačující obsahová náplň setkání? Vyhovovaly vám výtvarné aktivity na jednotlivých setkáních? Získala jste během setkání informace, které jste mohla později využít? Využila jste setkání k výměně zkušeností s ostatními účastnicemi? Vyhovovala vám frekvence setkání 1x za měsíc? Pokud ne, jak často byste se chtěla scházet? Chybělo vám něco v programu? Chtěla byste si na setkáních vyzkoušet i jiné aktivity? Měla pro vás setkání nějaký přínos? Pokud ano, co pro vás bylo nejpřínosnější? Chtěla byste ještě doplnit něco, o čem jsme nehovořily?
54
Obecný pojem
Rodina a dítě se zdravotním postižením
Důvod přítomnosti na skupinách Jiné formy pomoci
Očekávání od seberozvojových skupin
Osobnost terapeuta
Průběh seberozovojových skupin
Jiné možnosti aktivit
Přínosnost seberozvojových skupin
7.2.1 Struktura otázek k rozhovoru Zde uvádím upravené, tzn. operacionalizované otázky, které jsem doplnila o základní informační otázky a které takto použiji při rozhovorech s respondentkami. 1. Řekněte mi něco o vaší rodině. 2. Kolik máte dětí a jak jsou staré? 3. Co pokládáte za největší problém vašeho dítěte s postižením. 4. Co vás přivedlo k tomu, že jste začala navštěvovat seberozvojovou skupinu, resp. setkání? 5. Už jste v minulosti vyzkoušela jiné formy pomoci? 6. Očekávala jste, že vám v něčem setkání pomohou? Pokud ano, v čem konkrétně? 7. Změnila se nějak očekávání v průběhu konání jednotlivých setkání? 8. Máte nějaké připomínky k osobnosti lektora? 9. Co nejvíce a co nejméně oceňujete na způsobu vedení jednotlivých setkání? 10. Byla pro vás dostačující obsahová náplň setkání? 11. Vyhovovaly vám výtvarné aktivity na jednotlivých setkáních? 12. Získala jste během setkání informace, které jste mohla později využít? 13. Využila jste setkání k výměně zkušeností s ostatními účastnicemi? 14. Vyhovovala vám frekvence setkání 1x měsíčně? Pokud ne, jak často byste se chtěla scházet? 15. Chybělo vám něco v programu? 16. Chtěla byste si na setkáních vyzkoušet i jiné aktivity? Pokud ano, jaké? 17. Měla pro vás setkání nějaký přínos? Pokud ano, co pro vás bylo nejpřínosnější? 18. Chtěla byste ještě doplnit něco, o čem jsme nehovořily? 7.3
Výzkumný vzorek V mé diplomové práci budu zjišťovat vlastnosti objektu – arteterapeutické
seberozvojové skupiny pro rodiče dětí se zdravotním postižením – zrakovým 55
nebo kombinovaným ve Středisku rané péče Praha, která je jednotkou zkoumání.
Respondenty,
tedy
jednotkou
zjišťování,
budou
účastníci
arteterapeutické seberozvojové skupiny, které ji navštěvovaly v průběhu projektu „Můžu“. Jelikož skupinu z velké většiny navštěvovaly ženy – matky, je výzkumný vzorek tvořen pouze matkami. Průměrně se jednotlivých skupin zúčastňovalo 8 – 10 matek.
7.4
Použité metody výzkumu Ve své práci použiji metodu nezúčastněného pozorování, kdy budu
přítomna u jednotlivých setkání tak, aby interakce s prostředím byla minimální a co nejméně rušivá. Touto metodou bych chtěla získat co nejvíce informací o chodu a průběhu jednotlivých setkání. Další metodou bude strukturovaný rozhovor s otevřenými otázkami, který povedu s účastnicemi arteterapeutických seberozvojových skupin po ukončení projektu „Můžu“. Podle Hendla (2005) se tento typ rozhovoru využívá v takových případech, kdy je třeba minimální variace kladených otázek a redukuje se tak pravděpodobnost, že se data z jednotlivých rozhovorů budou příliš strukturně lišit. Rozhovory mně poslouží ke zjištění hodnocení účastnicemi arteterapeutických seberozvojových skupin.
8
Empirická část Tato část diplomové práce poslouží pro analýzu a interpretaci výzkumem
získaných dat. V první části se budu zabývat daty získanými nezúčastněným pozorováním a v druhé části pak daty, které vzešly z rozhovorů s účastnicemi. 8.1
Realizace výzkumu V první části výzkumu jsem se účastnila jednotlivých setkání jako
nezúčastněný pozorovatel. Chtěla jsem zjistit, jak jednotlivá setkání probíhají, jak se účastnice zapojují, jaká jsou témata jejich rozhovorů. Také jsem chtěla zjistit, jak ve skupině figuruje terapeut, co může účastnicím nabídnout. 56
Po ukončení projektu „Můžu“ jsem s odstupem asi 2 měsíců provedla postupně rozhovory s šesti účastnicemi i přesto, že jsem o rozhovor požádala 10 účastnic. Dvě z nich nakonec rozhovor odmítly, jedna účastnice nemohla rozhovor podstoupit pro zhoršení zdravotního stavu dítěte a jedna se v mezidobí přestěhovala bez zanechání kontaktu. Jednotlivé rozhovory trvaly přibližně 20 – 30 min. Cílem rozhovorů bylo zjistit, jaké názory mají jednotlivé účastnice arteterapeutických seberozvojových skupin. Pro zachování anonymity neuvádím ve své diplomové práci doslovný přepis rozhovorů ani jejich jména. 8.2
Výsledky nezúčastněného pozorování
8.2.1 Terapeut Mgr. Vladimíra Svobodová vystudovala Univerzitu Karlovu v Praze, Fakultu tělesné výchovy a sportu, obor Tělesná a pracovní výchova zdravotně postižených. Promovala v roce 2000. K jejím zájmům patří různorodé výtvarné činnosti a sportovní aktivity. Profesně se v současnosti věnuje předškolní výchově v Domě dětí a mládeže v Praze 4 Modřanech. Kurz arteterapie absolvovala u PhDr. Jany Jebavé na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy v roce 2000. Žije v Praze, je vdaná a je matkou tří dětí. 8.2.2 Průběh arteterapeutických seberozvojových skupin Skupiny probíhaly v prostorách Střediska rané péče Praha. Maminky se scházely i se svými dětmi od 9:00 hodin. Po předání potřebných informací o dětech tzv. „hlídacím tetám“, což byly poradkyně Střediska rané péče, případně studentky, většinou, pedagogických fakult a předání dětí, se maminky shromáždily
v zasedací
místnosti.
K dispozici
měly
maminky
drobné
občerstvení. Terapeutka již měla připravené pomůcky na aktivity, které byly předem avizované v pozvánce. Pokud se některá maminka nechtěla do aktivit zapojit, nemusela. Mohla jen pozorovat a zapojit se do hovoru s ostatními. Při prvních setkáních projevily maminky obavy, že výtvarné aktivity nezvládnou, že neumí kreslit, že se bojí, že něco zkazí. Terapeutka se proto rozhodla, že i přes vysvětlení, že k arteterapeutickým aktivitám není třeba 57
výtvarného vzdělání, použije alespoň zpočátku jednoduché výtvarné činnosti s použitím šablon, aby maminky nebyly odrazeny od dalších setkání. Také „dobrovolnost“ a vědomí, že se maminkám nikdo za jejich artefakty nebude posmívat, povzbudili maminky k aktivní účasti i na dalších setkáních. S malou přestávkou v průběhu setkání nebo nucenou pauzou kvůli potřebám dětí, probíhalo setkání do 12 hodin. Maminky si nejen stihly vyrobit své artefakty, ale mohly i sdílet své problémy, starosti, ale i radosti s péčí o dítě se zdravotním postižením. Mnohdy maminky navázaly bližší kontakt a je pravdou, že 12 hodina pro maminky nebyla koncem setkání a že se jim mnohdy nechtělo odcházet. Ještě nějakou dobu probíhala vzrušená debata v „kuloárech“ střediska. Ani přítomnost dětí na setkáních nebyla velkou překážkou. Mnohdy děti nevydržely v hlídacím koutku, a tak se promítali do setkání maminek, maminky mnohdy své děti v průběhu kurzu krmily a uspávaly. Záleželo hodně na věku a také na typu postižení dítěte. Zdálo se ale, že průběh skupiny tím nebyl nikterak narušen. 8.2.3 Umělecké kreativní aktivity Setkání č. 1 – „Tupování“: Potřeby: barvy na textil, plastový talířek na barvy, kontura, šablona, houbička, žehlička, krepová páska Pracovní postup: 1. Triko, příp. jiný textil se vyloží novinami nebo plastovou podložkou, aby se při práci nedostala barva na zadní díl. 2. Na plastový talířek se připraví barvy, které se tak mohou během tupování mezi sebou míchat. 3. Místo tupovacích štětců, které si při práci vyžadují zkušenost se připraví molitanové houbičky. Je možné houbičku držet prsty, kolíčkem nebo připevnit provázkem na okraj tužky.
58
4. Na místo, kde bude obrázek, se umístí šablona, která se může přilepit krepovou páskou a pomocí houbičky se nanáší barvy. V molitanu musí být jen málo barvy, lepší je nanášet menší množství barvy v několika vrstvách. 5. Používá-li se více barev, je lepší postupovat od nejsvětlejší k tmavším odstínům. Potom není třeba použít více houbiček. Pomocí houbičky je možné s více barvami vytvořit jemné přechody, stínování apod. 6. Po nanesení barev se odstraní výplň trika, aby se po zaschnutí barev nepřilepila k textilu. 7. Po zaschnutí barev je možné obrázek domalovat konturami, které celý motiv podtrhnou a zvýrazní. Po zaschnutí se barvy zafixují zažehlením. Průběh: Jelikož se jednalo o první setkání, dostavilo se na něj 11 klientek a 15 dětí. Tento vysoký počet byl i k rázu větší potřeby na prostor při samotné tvorbě dosti náročný, ale terapeutka i koordinátorka setkání vše dobře zvládly. Koordinátorka projektu představila terapeutku klientkám a seznámila je s průběhem tohoto setkání i plánem do budoucna. Klientky si přinesly své oděvy, které chtěly zdobit tupováním. Vzhledem k časové dotaci setkání a obavám z neúspěchu, využily klientky předem terapeutkou připravených šablon. Na setkání vládla dobrá nálada, klientky se během výroby společně představovaly a seznamovaly, probíraly své příběhy, vyměňovaly si zkušenosti. Terapeutka občas poradila s umístěním šablony, s výběrem barev nebo množstvím nanášené barvy. Po ukončení setkání probíhala ještě nějakou dobu vzrušená debata některých klientek. Setkání č. 2 – „Malování skleněných šperků (náušnic) vitrážovými barvami“ Potřeby: skleněná tabulka (tloušťka 0,2 mm), barvy na sklo, kontura, drátek, silikon na sklo, náušnicové háčky, řezák na sklo, brousek, kleštičky, pravítko štětec. Pracovní postup: 1. Ze skleněné tabulky se vyříznou dva stejné čtverečky (nebo jiné tvary), hrany se obrousí dohladka. Skleněné tabulky se řežou řezákem na sklo, který 59
se dá koupit ve všech obchodech s výtvarnými potřebami. Řezák se uchopí pevně do ruky, kolečko se přiloží na sklo a vede se řez. Při řezání je třeba hodně přitlačit, aby šlo sklo dobře odlomit. Tenčí sklo jde dobře zlomit v ruce. Ostré hrany je třeba zabrousit dohladka. Speciální brousek na sklo se při broušení namáčí do vody. 2. Čtverečky skla se konturou rozdělí na malá políčka a nechají se zaschnout. Vznikne tak mozaika, která se tenkým čtverečkem vybarvuje barvami dle fantazie. 3. Barva se nechá zaschnout a pro hezčí vzhled se ještě jednou obtáhne kontura. Šperky je lepší vypálit v troubě dle návodu na vitrážových barvách. 4. Z drátku se vytvarují háčky na pověšení tak, že se konec drátku chytne do kleštiček a vytvoří se miniočko. To se chytne naplocho do kleštiček a smotá se do spirálky. Konec se zahne do pravého úhlu a ohne se směrem k sobě. Konec se nechá asi 1 cm dlouhý a kleštičkami se ohne do tvaru očka, které se pevně uzavře. 5. Háček se nalepí na náušnice a do nich se navleče háček na náušnice, který lze koupit ve výtvarných potřebách. Průběh: Na toto setkání se dostavilo osm klientek. Většina klientek se na toto setkání velmi těšila. Mělo totiž, dle jejich sdělení, jít o první výrobu vlastních šperků. Tři klientky měly obavy, že nezvládnou řezání a lámání skla. Terapeutka klientky ujistila, že jim s výrobou náušnic pomůže, budou-li potřebovat. Setkání provázela příjemná atmosféra, kterou jen jednou lehce narušil pláč a nelibost dítěte jedné klientky. Během setkání si všechny klientky stihly vyrobit náušnice. Středisko bohužel není vybaveno pečící troubou, takže si klientky vymalované výrobky nemohly vypálit. Dvě klientky se rozhodly, že si výrobky vypálí doma, proto si na náušnice nepřilepovaly háčky. V průběhu setkání probíhaly debaty na témata týkající se péče o děti a možnostech zařazení do speciálních mateřských školek.
60
Setkání č. 3 – „Velikonoční zdobení věnců na zavěšení“ Potřeby: větve proutí, břečťanu, zlatého deště, lýko, mašličky z juty na ozdobení, drátek, vyfouklá vejce, akrylové barvy, ubrousky s velikonoční tematikou, lepidlo na ubrouskovou techniku, štětce Pracovní postup: 1. Nejdříve se připraví vyfouklá vejce, která se budou zdobit ubrouskovou technikou: Omyté a očištěné vejce se natře nejlépe světlou akrylovou barvou. Z vystřiženého velikonočního motivu z ubrousku se oddělí dvě spodní vrstvy. Zůstane horní, barevná, velmi tenká vrstva. Místo, kam se bude obrázek lepit, se natře ve slabé vrstvě lepidlem pro ubrouskovou techniku. Obrázek se přiloží a jemně uhladí prsty směrem od středu ven, aby nevznikly bubliny a záhyby. Pak se ještě jednou natře lepidlem. Lepidla nesmí být moc, aby se ubrousek neroztrhal. Nechá se zaschnout. 2. Podle fantazie se z větviček proutí, břečťanu a zlatého deště vytvoří věnec, který se spojí drátkem. 3. Věnec
se
ozdobí
mašličkami
z juty,
vyfouklými
vejci
ozdobenými
ubrouskovou technikou a připevní se stuha na zavěšení Průběh: Tohoto setkání se zúčastnilo 9 klientek. Přišly v dobré náladě a přinesly s sebou spoustu vyfouklých vajec a větviček, takže pomůcek potřebných k výrobě velikonočního věnce bylo dost. Místnost, kde se setkání odehrávalo, vyzdobila terapeutka ve velikonočním duchu a jedna klientka s sebou donesla upečené velikonoční perníčky, takže velikonoční atmosféra byla opravdu dokonalá. Dvě klientky s sebou na toto setkání přivedly i starší zdravé děti, které se setkání také účastnily a pomáhaly při výrobě věnce. Terapeutka měla připravené pěkné povídání o starodávných velikonočních zvycích, aby si klientky připomněly, proč vlastně velikonoční svátky slavíme. Všechny klientky se s chutí pustily do práce a pod jejich rukama vznikaly pěkné výtvory. Dvě klientky nestihly celou práci dokončit, protože jejich děti vyžadovaly zvýšenou pozornost i během setkání. Během práce vznikla nenucená debata o tom, jak každá rodina dodržuje velikonoční zvyky. 61
Setkání č. 4 – „Výroba zvířátek z korálků (žirafa nebo slon)“ Potřeby: stříbrný drátek silný 0,3 mm, žluté, černé, béžové a šedé neprůsvitné rokajlové korálky velikosti o průměru 2 mm (žirafa) a 2,5 mm (slon), předloha Pracovní postup: Žirafa (výška motivu 9 cm) 1. Nejdříve se začne navlékat tělo. Korálky se navlékají zepředu směrem dozadu podle předlohy (viz příloha B, obr. č. 6, s. 85) na 1,2 m dlouhý drátek jako plochou figurku. Konce drátku se zajistí provléknutím pravého konce drátku předposlední korálkovou řadou tak, aby oba konce drátku byly na levé straně. Konce drátku se pak stočí a odstřihnou. 2. Potom se začne navlékat krk žirafy. První a druhou řadou těla žirafy se provlékne drátek dlouhý 1 m. Krk se navléká zespodu směrem nahoru a konce drátku se zajistí tak, že se spojí a stočí. Zbytek se odstřihne. 3. Následuje vypracování hlavy. Vrchními třemi řadami krku se provlékne po stranách jeden 20 cm dlouhý drátek. Na ten se navléknou korálky tvořící hlavu a konce drátku se zajistí stejně jako u krku. Na ouško žirafy se provlékne posledním korálkem nejvrchnější řady krku drátek dlouhý 10 cm, navléknou se na něj korálky a konce drátku se zajistí opět stejně jako u krku. 4. Na nohy se provlékne vždy jeden 30 cm dlouhý drátek zespodu tělem – od první k druhé a od druhé k třetí řadě, počítáno od vnějšího okraje těla. Pak se navléknou nohy. Na ocásek se provlékne 30 cm dlouhý drátek, navléknou se na něj korálky a drátek se pak vede kolem posledního korálku a provlékne se korálkovou řadou zpět. Konce drátku se zajistí spojením, stočením a odstřihnutím konců. Slon (výška motivu 5,5 cm) 1. Korálky se začínají navlékat od hlavy podle předlohy (viz příloha B, obr. č. 6, s. 85) na 1,5 m dlouhý drátek. Konce drátku se zajistí provléknutím pravého konce drátku předposlední korálkovou řadou tak, aby oba konce drátku byly na levé straně. Konce drátku se pak stočí a odstřihnou. Na uši se připevní po stranách tří vrchních řad hlavy vždy jen jeden drátek dlouhý 30 cm. Pak se 62
navléknou korálky a konce drátku se zajistí spojením a stočením drátku. Konce se odstřihnou. 2. Následuje navlékání korálků pro nohy slona. Jsou potřeba 30 cm dlouhé drátky, které se provléknou osmou, devátou, čtrnáctou a patnáctou řadou. Po navléknutí korálků se konce drátků zajistí, viz uši slona. 3. Naposledy se vypracuje chobot slona. Je potřeba drátek 30 cm dlouhý, který se provlékne čtyřmi středními korálky řady pod očima. Na drátek se navléknou korálky a konec se zajistí stejně, jako uši slona. 4. Hotový výrobek může vzhledem ke své velikosti sloužit např. jako přívěsek na klíče. V tom případě se provlékne uchem slona kroužek na klíče. Průběh: Na toto setkání přišlo šest klientek i vzhledem k tomu, že se jednalo o setkání v předprázdninovém období (polovina června) a většina klientek, které se seberozvojové skupiny zúčastňovaly, již odjely na prázdniny. Terapeutka s sebou opět přinesla vyrobené předlohy. Vybrala jednoduchá malá a plochá zvířátka, aby klientky neměly obavy z práce s navlékáním korálků a tvořením předem daného tvaru podle předlohy. Pro případ, že by některá klientka měla již s výrobou zvířátek z korálků zkušenost, měla terapeutka připraveny i motivy plastických, tedy na výrobu těžších postaviček. Nakonec se ale ukázalo, že pro všechny klientky je to první zkušenost, a tak zůstaly u výroby slona nebo žirafy. Pokud měla nějaká klientka pochybnosti s pracovním postupem, terapeutka každé individuálně vysvětlila se vším, co bylo třeba. Dvě klientky si stihly během setkání vytvořit obě zvířátka. Vzhledem k předprázdninovému období se rozhovory točily kolem prázdninových pobytů a plánování dovolené – opět některé klientky projevily obavy s vycestováním mimo domov s postiženým dítětem. Jelikož se na setkání sešly tři klientky s dětmi, které nosily brýle, odehrával se další rozhovor ve víru výběru vhodných brýlí a zkušeností s výrobci a očními optikami. Jedna z klientek potřebovala poradit, a protože terapeutka neměla s touto problematikou zkušenosti, přivolala k rozhovoru jednu poradkyni rané péče, která předala klientce potřebné informace a kontakty. Toto předprázdninové setkání mělo podle mého názoru velmi příjemnou atmosféru a klientky se jen velmi nerady rozešly s přáním setkat se opět po prázdninách. 63
Setkání č. 5 – „Encaustická malba“ Potřeby: sada vosků na encaustické malování nebo kvalitní české voskové barvy (musí obsahovat včelí vosk), křídový papír různých velikostí, speciální žehlička Pracovní postup: 1. Voskové barvy se podle fantazie nanesou na speciální žehličku. 2. Žehličkou se barvy nanáší na křídový papír různými technikami – např. vlnovkami, „cik-caky“, kroužky apod. 3. Hranou nebo špičkou žehličky se mohou dokreslovat detaily, případně pro pokročilé je možné využít speciální pero na encaustické malování s různými nástavci. 4. Hotový obrázek lze také vyškrabávat rydlem na linoryt. Průběh: Tohoto setkání se zúčastnilo 10 maminek. Podle jejich slov se na setkání těšily a byly zvědavé, jak enkaustické malování probíhá. Terapeutka s sebou přinesla několik hotových obrázků a knihu o enkaustickém malování pro inspiraci. Než začala samotná výroba, chvíli si klientky společně s terapeutkou povídaly o encaustice a o symbolice barev. Potom začala samotná práce. Klientky se nebály kombinovat barvy a díky této rychlé a na výtvarné dovednosti nenáročné technice vznikaly pod jejich rukama krásné barevné obrázky. Po té, co byl dokončen poslední obrázek, hovořil terapeutka s klientkami o významu jejich výtvorů, o tom proč použily jednotlivé barvy a co by mohly jednotlivé obrázky představovat. Klientky, díky tomu, že je tato technika rychlá a nenáročná, pojaly toto setkání také jako možnost, vyrobit si dárky pro své blízké. Během práce probíhaly opět rozhovory s výměnou zkušeností o péči o děti a klientky si předávaly informace o firmách dodávajících do České republiky speciální kočárky a vozíky pro děti. Setkání č. 6 – „Malování na porcelánové hrnky“ Potřeby: speciální barvy a kontura na porcelán, porcelánové hrnky, obyčejná tužka, pečící trouba 64
Pracovní postup: 1. Na porcelánový hrnek se obyčejnou tužkou namaluje předloha dle fantazie nebo podle předlohy. 2. Nejdříve se nanese kontura a nechá se důkladně zaschnout. Po té se nanáší barvy. 3. Po dokončení (zaschnutí barev) je třeba barvy na hrnku zafixovat vypálením v troubě po dobu cca 30 min. na 250°C. Doporučení: okraj hrnku, cca 2 cm je lepší ponechat čistý, aby při pití nedošlo k přímému kontaktu se rty, jelikož na barvy určené k malování na porcelán nejsou v České republice udělány atesty zdravotní nezávadnosti. Průběh: Tohoto setkání se zúčastnilo osm klientek. Hrnky pro výrobu pro ně byly připraveny. Terapeutka přinesla již několik hotových výrobků pro inspiraci. Klientky se většinou pouštěly do jednoduchých vzorů. Jelikož se toto setkání odehrávalo před týdenním kurzem pro rodiny a tři klientky se na kurz chystaly se svými rodinami, probíhalo téměř celé v duchu příprav na pobytový kurz. Hovořilo se o speciální výbavě, kterou si s sebou budou brát, o množství hraček, které zabalí pro děti, o obavách s přípravou speciální stravy a aklimatizaci dětí v novém prostředí, ale i o těšení se na nové zážitky a nápady, jak pracovat s dětmi a na společná setkání. Pro dvě klientky bude pobytový kurz pro rodiny úplně první zkušeností s dovolenou a s delším pobytem mimo domov, proto vyjádřily obavy, aby kurz zvládly. Jedna z klientek, která se kurzu nezúčastní, se podělila o svou zkušenost s dovolenou u moře v Chorvatsku a velice si ji pochvalovala. Říkala, že i přes stejné obavy, aby vše zvládli, byla dovolená úžasná a ostatní by si dovolenou měli také vyzkoušet a nebát se této zkušenosti. Setkání č. 7 – „Ostrov snů“ Potřeby: velký balicí papír, pastelky Pracovní postup: 65
1. Klientky jsou rozděleny do skupinek (po třech až čtyřech). 2. Na velký balicí papír, jeden společný pro skupinku, malují svůj ostrov snů – co by chtěli na ostrově mít, záleží na nich, zda to bude práce skupinová nebo práce jednotlivkyň. 3. Po dokončení provede terapeutka s klientkami rozbor: jaké měli pocity při malování, jestli se chtěli zapojit do skupiny, jak to bylo s prostorem, jak je to v běžném životě, co by potřebovali pro to, aby své sny mohly zrealizovat. Průběh: Tohoto setkání se zúčastnilo 7 klientek. Na začátku terapeutka seznámila klientky s průběhem setkání a rozdělila je do dvou skupinek (po třech a po čtyřech klientkách). Skupinka si pak našla své místo v místnosti, obě skupinky si vybraly prostor na zemi a za zvuků relaxační hudby se pustily do tvorby. V jedné skupince, kde byly tři klientky vládla poměrně tichá atmosféra a každá klientka si malovala svůj „ostrov snů“. Ve druhé skupince probíhaly debaty na téma, co by chtěly, co by si přály a co by na obrázku asi být nemělo. Společnými silami potom vznikal velký „ostrov snů“. Práce na obrázcích trvala přibližně hodinu s malými přestávkami několika klientek, které potřebovaly přebalit, nakrmit či utišit své děti. Po malé pauze na občerstvení začala terapeutka s klientkami rozebírat jednotlivá díla dle výše popsaného rozboru. Klientky tak měli možnost, díky této arteterapeutické technice, si ujasnit, kam až sahá hranice jejich snů a zda je možné je převést do skutečnosti. Co je pro jejich splnění třeba udělat, jaké úsilí je třeba vyvinout. Téměř všechny klientky se vyjádřily, že jejich snem ani není úplné uzdravení jejich postiženého dítěte – to že by se jednalo o sen nereálný – ale rády by, aby se postižení dítěte alespoň zmírnilo či vylepšilo. Jejich cíle byly, co se zmírnění postižení týče, spíše malé a realistické. V ostrově snů ale také nechyběly jiné touhy, jako jsou např. odpočinek, spánek, dovolená, zaměstnání, babička na hlídání… Po skončení setkání vypadaly klientky pozitivně naladěné a odhodlané splnit si alespoň jeden ze svých snů. 8.3 Rozhovory V této části diplomové práce budu interpretovat odpovědi účastnic arteterapeutických seberozvojových skupin, které mi poskytly při rozhovoru. 66
Budu zde rozebírat odpovědi na dílčí výzkumné otázky, kterým jsem přiřadila otázky z rozhovoru, jak uvádím výše v tabulce č. 1. Vzhledem k ochraně osobních údajů, nebudu uvádět jejich pravá jména. Pro přehlednost v interpretaci rozhovorů jsem respondentkám přidělila jména: Anna, Barbora, Dana, Eva, Hana, Iva. 1.
Jaké má dítě zdravotní postižení?
Anna: vdaná, dcera 16 let, zdravá, dvojčata, oba chlapci, jeden chlapec má zrakové postižení. Barbora: vdaná, dcera 2,5 roku – zrakové postižení Dana: vdaná, dcera 5 let – kombinované postižení Eva – žije s přítelem, otcem dětí, dvě děti, dcera 5 let, syn 1,5 roku – kombinované postižení Hana – vdaná, dvě děti, syn 10 let, dcera 9 měsíců – zrakové postižení Iva – vdaná, syn 6 měsíců – kombinované postižení Na
otázku
„Co
pokládáte
za
největší
problém
vašeho
dítěte
s postižením“, uvedla většina respondentek, že je to problém s viděním, s prostorovou orientací, s rozlišováním malých věcí, s dorozumíváním, s řečí, příp. s pohyblivostí. Zajímavé bylo, že Barbora uvedla: „ V současné době nic, možná v budoucnosti s nástupem do školky a školy. Jak se začlení do kolektivu,
nakolik
bude
samostatná….“.
Barboru
při
rozhovoru
vůbec
nenapadlo, že by měla popisovat konkrétní problém, který by mohl být zátěží pro postiženou dceru nebo rodinu aktuální v současnosti. Nahlížela při otázkách tohoto typu spíše do budoucnosti, všechny ostatní ženy hovořily o žhavých problémech, které se svým postiženým dítětem řeší.
2.
Co matku přivádí do seberozvojových skupin? Všechny respondenty shodně uvedly, že se chtěly dozvědět „něco
nového“, chtěly navázat kontakt s jinými rodiči dětí s postižením, setkávat se s nimi, hovořit s nimi na aktuální témata a vyměňovat si zkušenosti. Anna při rozhovoru uvedla: „Zajímalo mne, jak setkání probíhají a co obnáší.“ Čtyři 67
respondentky hovořily také o jedné z mála možností, kde mohou být jejich děti v kolektivu jiných dětí, jelikož návštěva jiného zařízení, např. mateřského centra, je pro ně prozatím nedostupná, vzhledem k nemožnosti volného pohybu dítěte, programového zaměření zařízení, nedostatku vhodných hraček, ale také zkušenosti s nevhodným chováním ostatních přítomných maminek. Eva uvedla: „V jednom mateřském centru, které nechci jmenovat, byla při mé návštěvě se synem tak napjatá atmosféra, téměř nikdo se se mnou nechtěl bavit a jen jsem viděla, jak se ostatní maminky na nás koukají jakoby skrz prsty. Tak už jsem tam příště raději nešla.“ Dana zase uvedla: „Když byly dceři asi dva roky, tak jsem s ní asi třikrát navštívila mateřské centrum, byli k nám všichni velmi vlídní a zajímali se o dceru a možná mě i litovali, ale do střediska rané péče chodím na setkání velmi ráda, protože tady může být dcera v hlídacím koutku, já si odpočinu a zrelaxuji a přitom vím, že o dceru je velmi dobře postaráno. Za to moc děkuji hlídacím tetám.“
3.
Jaké formy pomoci již matka vyzkoušela? Ani jedna z respondentek doposud nevyzkoušela jinou formu pomoci.
Žádná se také nevyjádřila k tomu, že by jinou formu pomoci znala. Pouze Iva uvedla: „V porodnici mi nabídli pomoc psychologa, protože jsme tam strávili poměrně dlouhou dobu, jednou jsem za ním šla, abych se vyplakala, on si se mnou popovídal, ale nepředal mi žádné informace a zkušenosti, takže jsem již příště tuto možnost nevyužila.“ Dodala také, že se domnívá, že je to vlastně poněkud jiná forma pomoci než jsou arteterapeutické seberozvojové skupiny, do kterých docházela ráda a pokaždé, když mohla.
4.
Jaká má matka od seberozvojové skupiny očekávání? Všechny respondentky měly podobná očekávání od společných setkání.
Hana hovořila o možnosti společných setkáních a navázání nových kontaktů, uvedla: „Chtěla jsem se setkat s někým, kdo řeší stejný problém, jako my a navázat s ním kontakt, abychom si mohli vzájemně vyměňovat zkušenosti.“ 68
Barbora zase uvedla: „ Očekávala jsem, že získám orientaci ohledně postižení dcery a jakýsi nadhled.“ Další respondentky hovořily o možnosti odpočinku a relaxace, zdůrazňovaly, že péče hlídacích tet v době konání skupiny byla nad jejich očekávání. Vyjádřily obavy, že není možné nechat dítě v hlídacím koutku tak dlouhou dobu, ale v průběhu jednotlivých setkání tyto obavy vymizely a např. Eva uvedla: „ Při prvních setkáních jsem často měla syna u sebe, ale postupně si zvykal jak na prostředí, tak na hlídací tety a my jsme na setkání chodili čím dál častěji, má očekávání se tedy změnila hlavně z důvodu hlídání syna, mohl zůstat v hlídacím koutku a já se mohla věnovat chvíli sama sobě.“ Anna očekávala, že se snad seznámí s maminkou, která má také dvojčata, aby mohla získat nějaké informace, předat zkušenosti a navázat kontakt, ale bohužel v době konání seberozvojových skupin žádná další maminka dvojčat nedocházela.
5.
Jak na matku působí osobnost terapeuta? K osobnosti
terapeutky
neměla
žádná
z respondentek
negativní
připomínky. S terapeutkou byly spokojené a oceňovaly náplň jednotlivých setkání. Např. Iva uvedla: „ Oceňuji velmi uvolněnou a přátelskou atmosféru a propracovaný program, byla jsem moc spokojená.“
Dana zase v rozhovoru
řekla: „ Byla jsem naprosto spokojená, paní Vlaďka měla pro nás připravené velmi pěkné aktivity a povídání s ní bylo příjemné. To jakým způsobem nám dovedla
poradit
s vyráběním
oceňuji,
bez
ní
bych
to
nedokázala.“
Respondentky také uvedly, že byly rády, když s sebou terapeutka přinesla pro inspiraci již hotové výrobky. Bylo pro ně potom lehčí vytvořit si svůj výrobek. Terapeutka podle názoru některých respondentek také velmi dobře uměla zahnat jejich obavy z nezdaru ve vyrábění a tvorbě.
6.
Jsou účastnice s průběhem jednotlivých skupin spokojené? Většina respondentek
uvedla,
že
obsahová náplň
setkání byla
dostačující, že jim vyhovovala skladba programu a výběr jednotlivých aktivit. 69
Eva uvedla: „Byla jsem moc ráda, že jsem si mohla vyzkoušet tolik aktivit, jaké bych asi jinde nezkusila. Vždy, když přišla pozvánka s novým tématem, už jsem se na setkání těšila, jen někdy jsem měla obavy, že to nezvládnu.“ Jediná Barbora uvedla, že výtvarné aktivity pro ni nebyly příliš zajímavé, že by spíše volila jiné zaměření programu, ale že se jim nebránila a vždy to alespoň vyzkoušela. K otázkám o získání informací a výměně zkušeností se všechny ženy vyjádřily kladně. Všechny na setkáních získaly nové a mnohdy zajímavé informace a předaly si mnoho zkušeností s péčí o postižené děti, o lékařské péči, o speciálních hračkách a pomůckách, ale i o návazných zařízeních jako jsou mateřské a speciální školky a školy, o možnostech dovolené, zkrátka o všem co je zajímalo nebo potřebovaly vědět. Dana uvedla: „Informacemi to na setkáních jen sršelo a jsem moc ráda, že jsem se jich účastnila, protože jsem nejen získala spoustu nových informací, ale mohla jsem i předat nějaké své zkušenosti, což mne potěšilo.“ Anna, jak jsem již napsala výše, očekávala, že se seznámí s maminkou dvojčat, aby si navzájem mohly předat zkušenosti s péčí o děti. To se jí nesplnilo, přesto dodala: „ Byla jsem na setkáních vždy ráda, protože jsem mohla nerušeně hovořit o tom, co mě pálí a získat alespoň nějaké informace, které pro mne byly důležité.“ Hana zase uvedla, že je ráda, že na setkání docházela, protože zde navázala přátelský kontakt s maminkou, která má dítě se stejným postižením, jako její dcera a vyslovila přání, aby jí přátelství zůstalo. Polovině respondentek frekvence setkání 1x za měsíc vyhovovala většinou z důvodu dojíždění a dopravní dostupnosti nebo nemocnosti dítěte. Druhé polovině žen by vyhovovalo, kdyby se seberozvojové skupiny konaly častěji, např. 1x za 14 dní.
7.
Jaké jiné aktivity by ve skupinách přivítaly? K otázce, zda ženám něco chybělo v programu, se všechny shodně
vyjádřily, že ne. Eva uvedla: „Vše, co jsem si vyzkoušela, bylo zajímavé a nic mi nechybělo.“
Anna zase uvedla: „Bohužel nemám představu, co všechno
existuje, vše, co jsme tvořily, bylo zajímavé.“ Barbora, jak jsem již psala výše, se vyjádřila, že by výtvarné aktivity úplně oželela a místo nich raději vyzkoušela 70
jiné aktivity, jako jsou např. relaxační cvičení, muzikoterapie, nebo semináře na různá témata týkající se postižení dětí a péče o ně. Uvedla ale také: „Výtvarným aktivitám jsem se nebránila a nakonec je vždy alespoň vyzkoušela a v budoucnu se jim také nebráním, a pokud se budou setkání opakovat, přijdu i na ta, která budou na vyrábění zaměřena.“ Dana také uvedla: „Líbily by se mi například různé přednášky různých témat a i jiných oborů. Zdravotnických, alternativní medicína, výchova, vzdělávání, kurzy pro maminky.“
8.
Byly pro účastnice seberozvojové skupiny přínosné? Všechny respondentky, na otázku, zda pro ně měly seberozvojové
arteterapeutické skupiny nějaký přínos uvedly, že ano. Iva hovořila o velkém přínosu v přílivu zajímavých informací a získání zkušeností v oblasti péče o dítě. Pro Hanu bylo nejpřínosnější, že našla novou přítelkyni, s níž má mnoho společného. Pro respondentky byla velkým přínosem možnost odpočinout si od každodenních starostí s vědomím, že je o jejich děti dobře postaráno a že jsou jim přitom nablízku. Anna uvedla: „Přínosné bylo navazování kontaktů, relaxace, pomohlo mi i to, že mi někdo pohlídá a zahraje si s dětmi.“ Dana zase pokládala za přínosné kromě odpočinku, že se dozvěděla a vyzkoušela si spoustu nových výtvarných činností, překonala počáteční obavy z neúspěchu a mimo jiné řekla: „Ve výtvarných činnostech jsem získala díky setkáním mnoho zkušeností a těším se, až si některé z nich při vhodných příležitostech vyzkouším i doma.“ I Eva se vyjádřila v podobném duchu: „Až syn povyroste a já budu mít více času, těším se, až si vyzkouším něco vyrobit sama, třeba nějaký dárek pro mé blízké, načerpala jsem inspiraci, co vše se dá v domácím prostředí vyrábět, za použití co nejméně potřeb.“ Na otázku, zda by respondentky chtěly ještě doplnit na závěr něco, o čem jsme nehovořily, uvedla Anna: „Chtěla bych všem, co se na jednotlivých setkáních podíleli a věnovali se nám i našim dětem, moc poděkovat. Jsem ráda, že jsme se mohli setkání účastnit a nejen těchto, ale i jiných akcí, které středisko rané péče pořádalo.“ 71
9
Diskuse
Arteterapeutické seberozvojové skupiny přispěly ke zmírnění sociální
izolace u matek dětí se zdravotním postižením. Z rozhovorů se ženami přímo nevyplývá, zda během docházení na arteterapeutické seberozvojové skupiny došlo ke zmírnění jejich sociální izolace. Žádná žena neuvedla, že se v domácím prostředí v době, kdy na skupiny nedocházela, cítila sociálně izolovaná. Přesto v rozhovorech ženy uvedly, že na skupiny chodily plny očekávání, že navážou nové kontakty a získají potřebné informace. Mnohdy se jednalo i o informace, které by sociální izolaci mohly zmírnit – např. informace o trávení dovolené. K diskusi bych uvedla, zda se sociální izolace skutečně zmírní tím, že se respondentky schází se skupinou osob, které řeší podobný problém. Myslím si, že ke zmírnění částečně došlo už jen tím, že ženy opustily domov a své každodenní starosti a mohly si popovídat ve společnosti jiných žen, byť řešících stejný nebo podobný problém. K úplnému zmírnění sociální situace ale podle mého názoru může dojít až ve chvíli, kdy se např. žena může vrátit do zaměstnání nebo v momentě, kdy je dítě integrováno do školského zařízení a ženě je tak umožněn návrat do běžné společnosti. Domnívám se, že v období raného vývoje dítěte se zdravotním postižením, je matka sociálně izolována téměř vždy, i když se jí podaří alespoň 1x měsíčně navštěvovat seberozvojovou skupinu. Pak už záleží na té které ženě, jak bude ke své izolaci sama přistupovat, jaká je její touha opustit stereotypní prostředí, jak jí rodina umožní, aby mohla alespoň někdy předat povinnosti spojené s náročnou péčí o dítě.
72
Arteterapeutické seberozvojové skupiny přispěly k navázání kontaktu
matek, které řeší podobný problém, mají dítě se zdravotním postižením. Všechny ženy v rozhovorech uvedly, že buď navázání kontaktu ve skupinách očekávaly, nebo že při setkáních nové kontakty navázaly. Přes první obavy z nového prostředí a přítomnosti cizích osob, docházelo k postupným seznamováním mezi jednotlivými ženami a ty které docházely na setkání častěji, se skutečně s jinými ženami mohly i spřátelit. Jen jedna respondentka uvedla v rozhovoru své očekávání, že se ve skupině seznámí s maminkou dvojčat, jako je ona, aby si mohly předávat zkušenosti s péčí o děti a informace. To
se
jí
ale
nesplnilo,
protože
během
průběhu
arteterapeutických
sberozvojových skupin žádná jiná matka dvojčat nedocházela. Přesto živé rozhovory na různorodá témata a mnohé vyměňování telefonních čísel a emailových adres nasvědčují tomu, že seberozvojové skupiny k navazování kontaktů přispěly. Domnívám se, že navazování kontaktu s osobami, které řeší podobný problém, je pro matky velmi důležité. Mohou se snadněji vyrovnat s tíživou životní situací, kterou určitě narození dítěte s postižením je, mohou poznat, že tuto situaci neřeší sami, mají možnost se dozvědět spoustu užitečných informací a praktických rad, které jim žádný odborník nemůže sdělit. Osobnost terapeuta a případné aktivity v průběhu skupin mohou mít pro účastníky podpůrný efekt.
Arteterapeutické seberozvojové skupiny přispěly ke sdílení zkušeností a
předávání informací pro matky dětí se zdravotním postižením. V průběhu konání arteterapeutických seberozvojových skupin jsem vypozorovala, že při každém setkání probíhaly živé debaty na různá témata. Ženy se nebály přijít do skupiny s problémem, který potřebovaly vyřešit. Docházelo téměř vždy ke sdílení a předávání zkušeností, mnohdy ženy odcházely s novými informacemi, které mohly později využít. K rozhovorům 73
nedocházelo jen při arteterapeutických aktivitách ve skupině, ale i po jejím skončení v prostorách střediska, kdy mnohé z žen ještě dlouhou dobu zůstávaly a debatovaly nad nejrůznějšími tématy. Nejčastěji ženy potřebovaly zjistit informace týkající se péče o dítě, kontaktů na odborné lékaře a jiná následná zařízení jako jsou stacionáře nebo speciální mateřské či základní školy, informace z oblasti sociálních dávek a zkušenosti z jednání s úředníky na sociálních odborech místních úřadů. Dále je zajímaly informace a zkušenosti s používáním speciálních hraček a pomůcek pro děti, nebo třeba možnosti trávení dovolených či nástupu do zaměstnání. Respondentky v rozhovorech uváděly, že byly rády, že nejen spoustu zkušeností získaly, ale hodně jich i mohly předat.
Arteterapeutické seberozvojové skupiny přispěly k relaxaci a načerpání
nových inspirací pro matky dětí se zdravotním postižením. V rozhovorech jedna z žen uvedla, že přínosem arteterapeutických seberozvojových skupin byla i relaxace a možnost hlídání dětí. Jiné ženy uvedly, že možnost pohlídání dětí pro ně bylo odpočinkem a že relaxovat mohly právě u výtvarných aktivit, tedy pokud neměly obavy z neúspěchu. Z nezávislého pozorování jsem nabyla dojmu, že při jednotlivých setkáních docházelo spíše k aktivní relaxaci – ženy hovořily na daná témata, která se většinou týkala jejich dětí a potřeb, vytvářely si své výrobky, ale fakt, že mohly dát děti do hlídacího koutku a vědomí toho, že je o ně dobře postaráno a jsou nablízku v případě potřeby, mohl být pro ně podvědomou relaxací. Jedna z respondentek, na otázku „Jaké jiné aktivity by ve skupinách přivítaly?“, uvedla, že by si raději než výtvarné aktivity, vyzkoušela relaxační cvičení. Je tedy možné, že k relaxaci by více přispěla cvičení přímo na ni zaměřená. Z rozhovorů s respondentkami vyplývá, že inspiraci načerpaly všechny. Ať to bylo při rozhovorech s ostatními ženami či při sdílení zkušeností, nebo při samotných arteterapeutických aktivitách. Ženy hovořily o načerpání inspirací 74
pro domácí tvorbu, samy si vyzkoušely různorodé aktivity, z nichž některé mohou doma vyzkoušet a např. tak vyrobit dárky pro své blízké.
75
10
Závěr Předkládaná diplomová práce si klade za cíl zjistit, zda jsou
arteterapeutické seberozvojové skupiny přínosem pro matky dětí se zdravotním postižením, které pořádalo Středisko rané péče Praha. Matka dítěte, které se narodí dítě se zdravotním postižením je postavena před řešení obtížné situace v mnoha oblastech. Nejprve se, společně se svou rodinou, musí s touto těžkou životní situací vyrovnat. Je mnohdy vystavena velkému stresu. V počátcích zřejmě nemá dostatek informací a může se jí zdát, že je v této situaci osamělá. Rodiny dětí s handicapem mají v České republice možnost využít bezplatně služeb rané péče. I přesto, že Zákon o sociálních službách není z pohledu rané péče úplně dobře napsán, je poskytování této služby u nás na velice dobré profesionální úrovni. Zaměstnanci se, kromě klasických služeb terénních návštěv v rodinách, snaží poskytovat i jiné potřebné služby, jako jsou např. seberozvojové skupiny. Středisko rané péče Praha mělo, díky projektu Evropského sociálního fondu a Magistrátu hl. města Prahy, možnost nabídnout rodinám, resp. matkám, dětí se zdravotním postižením arteterapeutické seberozvojové skupiny. Matky si tyto skupiny velmi oblíbily, pozitivně hodnotily především možnost pravidelného kontaktu s jinými osobami, které řeší podobný problém, mohly sdílet podobné životní situace. Hodnotily také zážitek dětského kolektivu pro jejich děti, které nemají jinak možnost se s vrstevníky stýkat a plnou důvěru v personál, který se o děti staral. Ženy si ve skupinách také předávaly mnoho důležitých informací, živě hovořily na různá témata, která se týkala většinou péče o dítě, výchovy a vzdělávání, pomoci v sociální oblasti, možnosti získat speciální pomůcky, vhodného výběru speciálních hraček, ale i odpočinku a relaxace. Ženy načerpaly nové inspirace z oblasti výtvarných kreativních aktivit a těšily se z možnosti, některé z nich vyzkoušet i v domácím prostředí. Otázkou zůstává, zda došlo ke zmírnění jejich sociální izolace. Domnívám se, že ano, ale jen částečně. Sice ženy mohly opustit své domovy, sejít se se skupinou podobně smýšlejících osob a splnit si téměř všechna svá očekávání, ale fakt, že se sejdou s osobami, které řeší podobný problém, a 76
tudíž se všechna témata rozhovorů točí kolem dětí a jejich zdravotního postižení, je podle mého názoru ze sociální izolace vymaňuje pouze částečně. K úplnému zmírnění sociální izolace by došlo až v případě, kdy by se žena vrátila do běžné společnosti. Dítě by začalo navštěvovat následné zařízení – mateřskou nebo speciální mateřskou školu - žena by se vrátila do zaměstnání alespoň na částečný úvazek, nebo by měla čas na vlastní zájmové aktivity. Přesto se domnívám, že organizování a následné uskutečňování arteterapeutických seberozvojových skupin mělo, v rámci projektu, pro matky dětí se zdravotním postižením smysl. Pokud se Středisko rané péče Praha rozhodne další skupiny pořádat, domnívám se, že budou pro další jejich klientky přínosem, ať již budou zaměřeny na arteterapeutické aktivity, nebo podle přání respondentek výzkumu, budou zaměřeny na relaxační cvičení, muzikoterapii či přednášky a semináře zaměřené na výchovu, vzdělávání či alternativní medicínu.
77
11
Použité zdroje
1. BLAŽEK, B., OLMROVÁ, J. Krása a bolest. 1. vyd. Praha: Panorama, 1985. 416 s. 2. BLAŽEK, B., OLMROVÁ, J. Průhledy do dětství. 1. vyd. Praha: Avicenum. 1986. 104 s. 3.
BLAŽEK, B., OLMROVÁ, J. Světy postižených. 1. vyd. Praha Avicenum,
1988. 179 s. 4. BRÝDOVÁ,M. 100 a jeden nápad na originální tričko. 1. vyd. Brno: CP Books, a. s., 2005, ISBN 80-251-0674-8. 5. CAMPBELLOVÁ, J. Techniky arteterapie ve výchově, sociální práci a klinické praxi. Přeložila M. Šárová. 2.vyd. Praha: Portál, 2000. 199 s. ISBN 807178-428-1. 6. CASEOVÁ, C., DALLEYOVÁ,T. Arteterapie s dětmi. Přeložila R. Šormová. 1. vyd. Praha: Portál, 1995. 175 s. ISBN 80-7178-065-0. 7. CIHLOVÁ, P. Arteterapie a rozvoj osobnosti u žen po mateřské dovolené. Praha, 2007. Bakalářská práce na Fakultě tělesné výchovy a sporu Univerzity Karlovy na katedře základů kinantropologie a humanitních věd. Vedoucí práce: PhDr. Jana Jebavá. 8. COPALDO, A., PRETTE, M. C., Tvorivosť, tvar, farba.
Přeložila A.
Škorupová. 1. vyd. Bratislava: Mladé letá ,n.p., 1979 9. DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. 3. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 374 s. ISBN 978-80-246-0139-7 10. DOBSON, J. What Wives Wish Their Husbands Knew about Women, Ilinois, USA: Tyndale House Publishers, 1975 11. DOLEŽALOVÁ, H. Nápady pro maminky na mateřské dovolené. 3. vyd. Praha: Portál, 2006. 182 s. ISBN 80-7367-119-0.
78
12. DUŠKOVÁ, M. Porozumění – Právo volby. 1. vyd. Praha: Občanské sdružení Porozumění se sborem zástupců organizací zdravotně postižených, 1994. 13. FISHEROVÁ, T. Táňa Fisherová: nežít jen pro sebe / Daniela Brůhová. 1. vyd. Praha: Portál, 2002, 136 s. ISBN 80-7178-654-3 14. FULGHUM, R. Od začátku do konce, naše životní rituály. 2. vyd. Praha: Argo, 2008. ISBN 80-85794-44-6. 15. HENDL, J. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. 1. vyd. Praha: Portál, 2005, 408 s. ISBN 80-7367-040-2. 16. HIRSCHFELDOVÁ, C. - LINHARTOVÁ, S. Důležitost raného poradenství. In Raný vývoj dítěte a možnosti rané intervence. Sestavily: PILAŘOVÁ, M., HRADILKOVÁ, T.,1. vyd. Praha : Futurum, 1999. Kapitola 8, 81-96. 17. CHVÁTALOVÁ, H. Jak se žije dětem s postižením. 1. vyd. Praha: Portál, 2001, 184 s. ISBN 80-7178-588-1. 18. JUNGWIRTHOVÁ, I. Rodiče a závažné postižení novorozence. Praha, 2000. 91 s. Diplomová práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy na katedře psychologie. 19. JEBAVÁ, J. Úvod do arteterapie. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-7184394-6. 20. KARSTEN, H. Ženy – muži: genderové role, jejich původ a vývoj. Přeložil P. Babka. 1. vyd. Praha: Portál, 2006. 184 s. ISBN 80-7367-145-X. 21. KAUFMAN – HUBER, G. Děti potřebují rituály. Přeložila A. Syrovátková. 1. vyd. Praha: Portál, 1998. 96 s. ISBN 80-7178-203-3 22. KEBZA, V. Zvládání stresu. 1. vyd. Praha: Státní zdravotní ústav Praha, 1997, 30 s. ISBN 80-7071-042-X.
79
23. KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 7. vyd. Praha: SPN a.s., 2005. ISBN 807235-272-5 24. KOCH, S. Figurky z korálků ploché i plastické. 1. vyd. Ostrava: Anagram s.r.o., 2008. 25. KŘIVOHLAVÝ, J. Jak zvládat depresi. 2. vyd. Praha: Grada, 2003. 176 s. ISBN 80-247-0575-3. 26. LEŠTINA, V. Vytváříme loutky pro tvořivou hru dětí. 2. vyd. Praha: Portál, 1997. ISBN 80-7178-159-2. 27. LIEBMANN, M. Skupinová arteterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2005. 279 s. ISBN 80-7178-864-3. 28. MATĚJČEK, Z. Psychologické eseje (z konce kariéry). 1. vyd. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0892-8. 29. MATĚJČEK, Z. Výbor z díla. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-2461056-6 30. MATĚJČEK, Z. Co děti nejvíc potřebují. 5. vyd. Praha: Portál, 2008. 112 s. ISBN 978-80-7367-504-2 31. MATOUŠEK, O. Potřebujete psychoterapii?. 2. vyd. Praha: Portál, 1999. 136 s. ISBN 80-7178-314-5. 32. MOŽNÝ, I. Moderní rodina (mýty a skutečnost). 1. vyd. Brno: Blok, 1990.184 s. ISBN 80-7029-018-8. 33. PEROUT, E. Arteterapie se zrakově postiženými. 1. vyd. Praha: Okamžik, 2005. ISBN 80-903247-9-7. 34. SOBOTKOVÁ, D., DITTRICHOVÁ, J. a kol. Narodilo se s problémy a co bude dál? 1. vyd. Praha: Grada, 2003. 108 s. ISBN 80-247-0398-X.
80
35. ŠICKOVÁ – FABRICI, J. Základy arteterapie. 1. vyd. Praha: Portál, 2002. 176 s. ISBN 80-7178-616-0. 36. ŠMIKMÁTOROVÁ, M. Malované sklo. 1. vyd. Brno: Computer Press a. s., 2005. ISBN 80-251-0939-9. 37. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. 4. vyd. Praha: Portál, 2008. 872 s. ISBN 978-80-7367-414-4. 38. VÁGNEROVÁ, M. Vývojová psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 528 s. ISBN 80-7178-308-0. 39. VALENTA, J. Metody a techniky dramatické výchovy. Praha: Agentura Strom, 1997. ISBN 80-901954-1-5 40. VODÁKOVÁ, A., VODÁKOVÁ, O. Rod ženský – Kdo jsme, odkud jsme přišly, kam jdeme?. 1. vyd. Praha: Sociologické nakladatelství, 2003. 356 s. ISBN 80-86429-18-0. 41. VOKURKA, M., HUGO, J. Velký lékařský slovník. 6. vyd. Praha: Maxdorf s.r.o., 2006. ISBN 80-7345-105-0. 42. WEBEROVÁ, M. Čím mohou děti překvapit - Předporodní příprava pohledem pediatra. In Zdravé rodičovství na téma porod. Sborník přednášek z konference Zdravé rodičovství pořádané Centrem naděje a pomoci ve spolupráci s OSL ČLK Brno-město. Brno: Centrum naděje a pomoci. 2005. Část 2. Předčasný porod. s. 24-39.
43. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, § 53 URL:
[cit. 2009-0708].
81
12
Přílohy A) Literární přílohy: 1. „DESATERO“ pomoci rodině s nemocným dítětem 2. Rozhovor – Raná péče z pohledu matky zdravotně postiženého dítěte B) Obrazové přílohy: obr. č. 1 – Tupování obr. č. 2 – Encaustická malba obr. č. 3 – Foto ze setkání (Encaustická malba) obr. č. 4 – Foto ze setkání (Výroba velikonočního věnce na zavěšení) obr. č. 5 – Předloha pro výrobu zvířátek z korálků
82
Příloha č. 1
„DESATERO“ pomoci rodině s nemocným dítětem 1.
Napomáhat, aby rodiče pozitivně přijali skutečnost – rodiče by měli
realitu dokonale poznat – opakovaný, klidný, vysvětlující rozhovor vsedě a v soukromí. Rozhovor s oběma rodiči – pokud možno opakovaně s oběma rodiči současně. Vysvětlení příčin a mechanismů postižení. Ponechat prostor na otázky, vyjádření pocitů. Mluvit pravdu, ale s perspektivou – nezatajit podstatnou informaci, nutné je naznačit další pravděpodobný vývoj, odhadnout potřeby a nároky dítěte. Získat spolupráci širší rodiny. 2.
Nemoc – handicap není neštěstí, ale úkol – prožívat postižení dítěte jen
jako neštěstí vede k pasivitě a uzavření se do sebe. Odstranit pesimismus a sebelítost rodičů – jsou největší překážkou na cestě k nápravě. 3.
Obětavost ano, ne sebeobětování – postižené dítě potřebuje pomoc a
porozumění, obětovaní lidé nejsou dobrými společníky ani vychovateli. Vychovatelé by se měli udržet v dobré tělesné i psychické kondici. Rozdělit si práci s dítětem. 4.
V péči o postižené děti je třeba pracovat účelně, všechny kroky výchovy a
rehabilitace v pravý čas a v pravé míře. 5.
Ocenit „hrdinství“ rodičů – CHVÁLIT.
6.
Nejste sami, nejste ohroženi, chraňte si manželství a rodinu –
nehledat vinu a viníka, posilovat soudržnost rodiny. 7.
Dítě potřebuje mít pocit jistoty, že je přijímáno, milováno a rodiče mu
budou pomáhat – vědomí užitečnosti je nejlepší obranou proti komplexu méněcennosti. 8.
Respektovat individualitu vztahu rodič a dítě.
9.
Dítě samo netrpí.
10. Příprava dítěte na vzdělávání – co největší důraz na motivaci snahy po učení a vzdělávání. (Weberová, 2005, s. 36)
83
Příloha č. 2
Raná péče z pohledu matky dítěte se zrakovým postižením Jedná se o rozhovor s matkou sedmiměsíčního zrakově postiženého syna, který trpí vrozeným šedým zákalem (kataraktou). Matka je, i s rodinou, klientkou Střediska rané péče, využívají především terénních služeb poradkyň rané péče. Rozhovor přináší její názor na ranou péči z pohledu klientky, ale jelikož před porodem pracovala ve státní sféře (viz níže), je rozhovor s ní zajímavý i z tohoto pohledu. Rozhovor také přináší její názor na případné účasti v seberozvojových skupinách, kterých se dosud nezúčastňovala.
1. Řekněte mi něco o sobě, dítěti a své rodině. Oba s manželem pracujeme v sociálních službách. Oba jsme vystudovali Husitskou teologickou fakultu. Oba pracujeme ve státní sféře, manžel v Probační a mediační službě a já jsem před porodem pracovala na Krajském úřadě Královéhradeckého kraje, na Odboru sociálních věcí a zdravotnictví. Syn se narodil jako chtěné dítě ve 41. týdnu. Porod byl dlouhý a těžký, nicméně syn ho zvládl bez následků. První operaci syn absolvoval v 5. týdnu, druhou v 7. týdnu. Od 7. týdnu vkládáme synovi do očí kontaktní čočky. Syn operace zvládá poměrně dobře. My už méně. 2. Jak jste se dozvěděla o postižení vašeho dítěte a kdo a jak vám v té době nejvíce pomohl? O diagnóze mi řekl pediatr při odchodu z porodnice. Předal nám kontakt na pracoviště v Motole. Žádné informace o kataraktě jsem se nedozvěděla. Diagnózu katarakty má otec dítěte, bohužel i genetička i gynekoložka v rámci prenatální péče zamítly možnost dědičnosti. O to větší byl šok, když nám diagnózu v porodnici sdělili. Pomohli jsme si s manželem navzájem. 3. Jak jste se dozvěděla o možnosti rané péče? Měla jste dostatek informací? O tom, že raná péče pracuje s metodou zrakové stimulace, jsem se dozvěděla z letáčků na nástěnkách v nemocnici na očním oddělení v Motole a 84
od ošetřujícího lékaře. Ten nám zrakovou stimulaci doporučil jako vhodnou metodu. Informace na letácích byly bohužel pouze stručné – kontakty na jednotlivá střediska, apod., ale co přesně si pod zrakovou stimulací mám představit, jak metoda probíhá, jsem se z letáčků nedozvěděla. Ani pak později z webových stránek. Nejvíce informací jsme dozvěděli při návštěvě střediska rané péče a od konzultantky. 4. Co pro vás raná péče znamená a v čem vidíte její největší přínos a v čem vám nejvíce poradkyně rané péče pomáhají? Raná péče nám nabídla možnost kompenzovat aspoň částečně synovo zrakové postižení. Přínosem je vůbec, že metoda zraková stimulace existuje a že ji středisko zrakové péče učí rodiče. Dalším přínosem je práce v domácím prostředí, nápady, jak upravit a využívat domácí prostředí, půjčování pomůcek, poradenství, psychosociální podpora, možnost funkčního vyšetření zraku apod. 5. Jakých služeb, které raná péče poskytuje využíváte nebo byste chtěla v budoucnosti
využít?
(setkání
rodičů,
pobytové
kurzy
pro
rodiny,
arteterapeutické seberozvojové skupiny, zpravodaj pro rodiče, semináře, workshopy, vzdělávací kurzy…) Využíváme terénní služby u nás doma, poradenství, půjčovnu pomůcek, funkční zraková vyšetření. Do budoucnosti plánujeme se zúčastnit seminářů, workshopů a vzdělávacích kurzů. 6. Myslíte si, že byste využila možnost, setkávat se s jinými rodiči na seberozvojových skupinách? Pokud ano, co byste od takových setkání očekávala? Možnost setkávat se s jinými rodiči je jistě zajímavá. Zatím setkání „svépomocných skupin simulují“ pobyty v nemocnici. Bohužel nebydlíme ve městě, kde sídlí středisko rané péče. Záleží na zaměření seberovojových skupin a jejich programu. Pokud by vyhovoval, rádi se zúčastníme. 7. Využíváte nebo uvažujete o využití i jiných forem pomoci? 85
V současné době využíváme z nabídky rané péče vše, co syn a my potřebujeme. Do budoucna se poradíme s naší konzultantkou o využívání dalších nabídek. Z další nabídky sociálních služeb nevyužíváme nic. 8. Jakou nejlepší formu pomoci pro rodiny dětí se zrakovým postižením byste si představovala – jak by to nejlépe mělo fungovat, aby pomoc byla opravdu pomocí? Myslím, že nastavení služeb střediska rané péče je vyhovující a ověřené praxí. Terénní forma služby doplněná další nabídkou je podle mě dostatečná. 9. Je něco, co byste rané péči chtěla vytknout nebo doporučit? Nastavení nabídky služeb rané péče ani konzultantkám není co vytknout, mají profesionální přístup, znají metodu zrakové stimulace, jsou odborně připravené, na konzultace jezdí připravené. Možná jen to, co je vlastní asi všem sociálním pracovníkům pomáhajících profesí, kteří se potkávají i s medicinálními obory – občas mají tendenci přebírat roli lékařů a tlačit uživatele služeb za hranice sociálního oboru. S touto situací jsme se osobně setkali jen jednou. 10. Máte nějaké představy o vaší budoucnosti? Vše záleží na tom, jak se bude vyvíjet zdravotní stav syna, zatím se v rámci jeho zdravotního postižení vyvíjí dobře. Chtěli bychom další dítě, ale vše závisí na naší odvaze jít do toho znovu. 11. Chtěla byste ještě doplnit něco, o čem jsme nehovořily? Myslím, že bylo řečeno vše podstatné, jen bych ráda poděkovala za možnost využívat služby rané péče.
86
Obr. č. 1
Tupování
Obr. č. 2
Encaustická malba
87
Obr. č. 3
Foto ze setkání (Encaustická malba) Obr. č. 4
Foto ze setkání (Výroba velikonočního věnce na zavěšení)
88
Obr. č. 5 – Předloha pro výrobu zvířátek z korálků
(Koch, 2007)
89