Univerzita Karlova v Praze
Filozofická fakulta Ústav politologie
Bakalářská práce
Barbora Hatalová
Frakce Rudé armády a Rudé brigády: komparace strategického jednání
Red Army Faction and Red Brigades: Comparison of the Strategic Actions
Praha, 2013
Vedoucí práce: PhDr. Ondřej Slačálek
Na tomto místě bych ráda poděkovala PhDr. Ondřejovi Slačálkovi za cenné rady a připomínky, kterými přispěl k vypracování této bakalářské práce.
Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracovala samostatně a výhradně s použitím citovaných pramenů, literatury a dalších odborných zdrojů.
V Praze dne 28.7. 2013
Podpis:………………………..
Anotace Bakalářská práce se zabývá rozborem dopadu působení dobového politického kontextu na proměnu strategie levicových teroristických uskupení, a to konkrétně Frakce Rudé armády (RAF) v Německu a Rudých brigád (RB) v Itálii. Na základě rozboru strategie obou zmíněných skupin je pak v první části rozebrán vliv působení dobového kontextu na strategii v případě RAF, a to, jakým způsobem se tato proměňovala od počátku existence skupiny až po její rozpad v polovině 90. let 20. století. Akcent je přitom kladen na období její největší aktivity. Druhá část řeší obdobnou otázku v případě RB. Strategie je dle zvoleného tematického rámce rozdělena do čtyř rovin, které jsou pak v rámci jednotlivých období působení zhodnoceny. Abstract This bachelor thesis aims to analyse the impact of historical context on strategy turns of left wing terroristic groups, namely Red Army Faction in Germany and Red Brigades in Italy. First part of the thesis examines the impact of political attitude and historical context on strategy of Red Army Faction. It focuses on the turns in strategy since the beginning until the end of existence of this group with emphasis on the era of the highest activity. Second part of the thesis focuses on the same topic in case of Red Brigades. For the research purpose is the strategy divided into four levels which are involved in the analysis of different eras of activity for each group.
Klíčová slova levicový terorismus, Frakce Rudé armády, Rudé brigády, levicová studentská hnutí, nová levice Key words left wing terrorism, Red Army Faction, Red Brigades, left wing student movements, new left
Obsah Obsah 1. Úvod...............................................................................................................................................6 2. Vymezení pojmů .............................................................................................................................9 2.1 Terorismus ................................................................................................................................9 2.2 Terorismus jako metoda násilného prosazování zájmů ............................................................. 10 2.3 Dělení terorismu ...................................................................................................................... 11 2.3.1 (Ultra)levicový terorismus/sociálně-revoluční terorismus ...................................................... 12 2.4 Strategie .................................................................................................................................. 12 3. RAF .............................................................................................................................................. 15 3.1 Dobový politický kontext a příčiny vzniku RAF ...................................................................... 15 3.1.1 Studentské nepokoje a vznik prvních hnutí ....................................................................... 17 3. 2 Frakce Rudé armády a její vznik ............................................................................................. 19 3. 3 Strategie RAF ........................................................................................................................ 20 3.4 Útoky jakožto reakce na dobový kontext a prostředek k dosažení cílů ...................................... 23 3.4.1 Reakce státních složek a proměna strategie ....................................................................... 26 3.4.2 Druhá generace RAF ........................................................................................................ 28 3.4.3 Třetí generace RAF a její zánik ......................................................................................... 30 4. Rudé brigády ................................................................................................................................ 33 4.1 Dobový politický kontext v Itálii a počátek vzniku Rudých brigád ........................................... 33 4.2 Rudé Brigády a jejich vznik..................................................................................................... 35 4.3 Strategie RB ............................................................................................................................ 36 4.4 Útoky jakožto reakce na dobový kontext a prostředek k dosažení cílů ...................................... 39 4.4.1 Období koncepce ,,ozbrojené propagandy“ ....................................................................... 39 4.4.2 Období koncepce ,,Útoku do srdce státu“ .......................................................................... 41 4.4.3 Období úpadku Rudých brigád.......................................................................................... 44 5. Závěr ............................................................................................................................................ 47 Zdroje ............................................................................................................................................... 51
Seznam použitých zkratek AD - Action Directe (Organizace Přímá akce) BGS G9 - Bundesgrentzschutz Gruppe 9 (Spolková pohraniční stráž č. 9) BKA - Bundeskriminalamt (Spolkový úřad vyšetřování) BR-PCC - Partito Comunista Combattente (Bojující komunistická strana) CCC - Cellules Communistes Combattantes (Bojující komunistické buňky) CPM - Collettivo Politico Metropolitano (Metropolitní politický kolektiv) DC - Democrazia Cristiana (Křesťanští demokraté) EU - Evropská unie FARL- Factions Armés Révolutionnaires Libanaises (Libanonské ozbrojené frakce) IBM - The International Business Machines Corporation NATO- North Atlantic Treaty Organization (Severoatlantická aliance) NDR - Německá demokratická republika NSDAP - Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei (Národně socialistická německá dělnická strana) PCI - Partito Comunista Italiano (Italská komunistická strana) PG - Partito della Guerriglia (Strana guerilly) PSI - Partito Socialista Italiano (Socialisté) PSIUP - Partito Socialista Italiano di Unità Proletaria (Italská socialistická strana proletářské jednoty) SPD - Sozialdemokratische Partei Deutschlands (Sociálnědemokratická strana Německa) RAF - Rotee Arme Fraktion (Frakce rudé armády) RB - Brigate Rosse (Rudé Brigády) SDS - Sozialistischer Deutscher Studentenbund (Socialistický německý studentský svaz) SRN - Spolková republika Německo UCC - Unione dei Comunisti Combattenti (Svaz bojujících komunistů) USA - United States of America (Spojené Státy Americké)
6
1. Úvod Studentské nepokoje 60. let 20. století a vznik nové levice se staly základem pro vytvoření uskupení, která lze v jejich pozdější fázi označit jako teroristické organizace. V první fázi se jednalo se o skupiny složené zejména ze studentů zastávající revoluční levicové myšlenky, kteří chtěli zvrátit v rámci dobového kontextu podobu státního režimu spojeného dle jejich představy s kapitalistickými a imperialistickými silami. Jejich vzorem se stala mimo jiné revoluční hnutí v Latinské Americe nebo vláda Mao Ce-tunga v Číně a celosvětově je spojovala témata jako válka ve Vietnamu nebo dekolonizační proces ve třetím světě a postavení nově vzniklých, dekolonizovaných států spolu s otázkou neokolonialismu. Revoluční boj a snaha o převrat nabývaly různých podob v souvislosti s dobovým kontextem v daném státě. Bakalářská práce komparuje německé Frakce Rudé armády a italské Rudé brigády. Obě skupiny vznikly původně jako pokračování studentských hnutí v uvedených zemích a v porovnání s ostatními teroristickými skupinami v daném období se jedná o dvě nejznámější formace tohoto typu, které neměly vazby na národnostně motivovaný boj. Jak Německo, tak Itálie procházely v 60. letech 20. století obdobím hospodářského růstu spojeným se zvyšováním konzumu, který se stal jedním z hlavních témat odporu jak RAF, tak i RB. Předmětem rozboru v předkládaném textu je strategické jednání obou skupin, a to, jak bylo ovlivněno reakcemi ze strany státního aparátu. Stupňující se míra užití násilí totiž v obou státech vyvolala poměrně silnou reakci v podobě přijímání narychlo vytvořených zákonů a snahu o co nejrychlejší mobilizaci protiteroristických jednotek. V případě Itálie byla navíc aktivita RB paralelně doprovázena činností ultrapravicových skupin, ale také tendencemi ke státnímu převratu v rámci státních struktur, především bezpečnostních složek. Komparace strategie teroristických skupin a reakcí vlád na ně vyjde z analýzy politické situace v národních kontextech vzniku těchto skupin, přičemž se nutně dotkne i kontextu vývoje sociálních hnutí konce šedesátých let, z jejichž prostředí vzešla řada členů obou skupin či idejí, o něž se zkoumané formace opíraly. Práce analyzuje především tyto faktory: 1. Dobový politický kontext, který působil na obě skupiny v 60. až 90. letech 20. století a proměny tohoto kontextu; 2. Vzájemný vztah uvedených kontextů s činností obou formací a proměny jejich fungování v důsledku změny vnějšího prostředí; 3. Jaký dopad na RAF a RB měly změny politik stáních složek, proti nimž obě skupiny bojovaly.
7
Co se týče dosavadního výzkumu daného tématu, existuje celá řada prací – odborného i spíše publicistického charakteru- zachycující působení obou skupin. Je tomu tak samozřejmě proto, že obě hnutí hluboce zasáhla život společností považovaných běžně za liberálnědemokratické, nadto ekonomicky úspěšné, jež navíc prošly traumaty režimů stojících na politickém násilí a ve kterých tudíž demokracie nebyla čistě vládní formou a mechanismem řešení sporů, ale svého druhu státní ideologií. Samo téma strategie obou skupin rozebírá několik relevantních prací, avšak málokdy jde o detailní rozbor pouze tohoto důžitého tématu. Literatura dostupná k dané problematice je tak celkem široká, byť v českém kontextu občas nastává problém s její dostupností. Vzhledem k omezením spojeným s neznalostí německého a italského jazyka je bakalářská práce zpracována zejména ze zdrojů v jazyce anglickém. Tento fakt by však s ohledem na srovnávací charakter studie a na fakt, že se jedná o bakalářskou práci neměl být závažnou překážkou k jejímu zpracování. Studie je od začátku koncipována jako komparace dvou konkrétních časově synchronních jevů, jež se vyskytly v podobných politických kontextech: post-fašistické
společnosti
v období
ekonomického
růstu,
s dominantní
křeťansko-
demokratickou stranou (byť v Německu již doplněnou protipólem „systémové“ SPD) a alianční vazbou na USA, která má silné dopady na domácí politiku (v případě Německa ve vztahu k NDR, v případě Itálie ve vztahu k PCI). Text je rozdělen do tří kapitol. První z nich je zaměřena na teoretické předpoklady práce. Zabývá se definicí terorismu s důrazem na (ultra)levicový terorismu, na který je zaměřena práce i ve své analytické části. Dále je pak zde rozebírán pojem strategie, která později slouží k rozboru v další části práce. Druhá kapitola se věnuje Frakci rudé armády, vymezuje dobový kontext, který vedl ke vzniku skupiny. Rozebírá ideologii a strategii RAF spolu s nejdůležitějšími útoky a nastiňuje reakci vlády na tyto podniknuté kroky. Třetí kapitola rozebírá organizaci Rudé brigády, a to prakticky ve stejné struktuře jako kapitola předcházející.
8
2. Vymezení pojmů 2.1 Terorismus Nalezení přesné definice terorismu může být komplikované, neboť vymezením tohoto pojmu se zabývala řada expertů, jejichž definice jsou rozdílné a neexistuje (vše)obecná shoda na jedné interpretaci. Situaci trefně vystihuje glosa Schmida a Jongmana ,,v úsilí vymezit terorismus vypsali autoři téměř tolik inkoustu, kolik aktéři terorismu prolili krve.“
1
Tito
autoři provedli v roce 1988 výzkum definičních prvků terorismu, které se nejčastěji vyskytovaly ve 109 zkoumaných definicích. Výsledkem byl soubor 22 nejčastěji používaných elementů, kdy jako nejfrekventovanější z výzkumu vyplývají: 1) násilí, síla, 2) politický, 3) důraz na teror, strach, 4) hrozba, 5) psychologické efekty a očekávané reakce.2 Za pravděpodobně první oficiálně uznanou definici politického terorismu lze považovat tu, která byla zformována v roce 1937 při příležitosti uzavření Úmluvy o prevenci a potlačování mezinárodního terorismu v Ženevě. Pod pojmem terorismus označovala kriminální činy namířené proti státu, jejichž cílem je vyvolání hrůzy (terror) u určitých osob, skupin osob či ve veřejnosti.3 Paul Wilkinson dospěl k definici terorismu jako ,,donucovacího zastrašování, jako systematicky užívaného vraždění a ničení nebo hrozby vraždění a ničení k terorizování jednotlivců, skupin, komunit či vlád s cílem dosáhnout uznání politických požadavků teroristů“.4 Teroristické násilí se obecně vyznačuje svou neomezeností, nevybíravostí, libovolností a nepředvídatelností, nelidskostí a barbarskostí. Terorismus je zvláštní forma utajeně vedené, nevyhlášené a nekonvenční války, realizované bez ohledu na jakákoli humanitární omezení a pravidla.5 Jak uvádí Miroslav Mareš v knize Terorismus v ČR, pro řadu odborníků je pojem terorismu pouze výraz odporu proti etablované moci (v jeho subverzivní variantě). Pokud je terorismus součástí odporu, tak se jedná o aktivní a násilný
1
SOUILEIMANOV, E. Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 37.
2
SCHMID, A. P.; JONGMAN, A. J. Political terrorism: A new guide to actors, authors, concepts, data bases,
theories, & literature, New Brunswick: Transaction Publishers, 2005, str. 5. 3
STRMISKA, M. Politický terorismus. Úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech.
Brno: Masarykova univerzita, 1996., str. 5. 4
STRMISKA, M. Politický terorismus. Úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. Brno:
Masarykova univerzita v Brně, 1996. str. 6. 5
Tamtéž.
9
odpor. Dalšími nejvýznamnějšími formami násilného odporu jsou především sabotáže, násilné demonstrace, nepokoje a vzpoury.6
2.2 Politické násilí jako metoda prosazování zájmů Vzhledem k tomu, že terorismus je možné považovat za politicky motivované násilí sloužící k prosazování zájmů, je důležité se zaměřit právě na tuto koncepci. Násilí a jeho prvky mohou sloužit jako prostředek zastrašení, ale zejména v případě teroristických skupin slouží jako nástroj k dosažení požadovaného záměru. Cílem jednotlivců anebo zájmových skupin je prosadit svůj vliv a zájem. Vliv ve smyslu možnosti donutit ostatní, aby jednali, mysleli či se cítili, tak jak je zamýšleno.7 V řadě případů je násilí vázáno na různé oblasti politiky, mezi politické motivy lze zahrnout
motivy politicko-ideologické (tj. především motivy (ultra)pravicového a
(ultra)levicového zaměření), ale taktéž motivy sociálně-politické (tj. náboženské násilí, etnické násilí, ekologické násilí atp.). K užití násilí může dojít i ze strany aktérů, kteří primárně netvoří ideologicky ani strukturálně skupinu s tímto záměrem, nicméně pod tlakem situace se mohou uchýlit k této formě prosazování zájmů (např. demonstrace odborářů, studentů či studentů, které přerostou v potyčku s policií). Důležitým prvkem k rozlišení od ostatních projevů násilí je politická motivace, nikoli však pouze averze.8 Na politické násilí lze také nahlížet jako na specifický repertoár kolektivní akce, který zahrnuje použití fyzické síly za účelem prosazení svého politického cíle a v daném čase je považováno v dané kultuře za nelegitimní. Charles Tilly9 je autorem typologie kolektivního násilí, která na základě míry koordinace mezi aktéry provádějícími násilí a míry bezprostředního poškození osob či věcí, generuje sedm typů mezilidského násilí. Jedná se o násilné rituály, koordinovanou destrukci, oportunismus, rvačky, individuální agrese, rozptýlené útoky a přerušená jednání. V případě násilného prosazování zájmů mohou být využity všechny výše zmíněné strategie, ovšem dá se očekávat, že budou způsobovat odlišné škody a reakce.
6
MAREŠ, M. Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií, 2005. str. 24-25. BANFIELD, E. C. Political Influence: A New Theory of Urban Politics. New York: The Free Press, 1961, str. 3. 8 MAREŠ, M. Otázky vymezení a typologie politického násilí. Politologický časopis, č. 4, 2003, str. 338-347. 9 TILLY, CH. The Politics of Collective Violence. Cambridge: Cambridge University Press, 2003, str. 6-25. 7
10
2.3 Dělení terorismu Z pohledu příčin, neboli důvodů vzniku terorismu můžeme terorismus obecně dělit na základní čtyři typy, a to terorismus politický, náboženský, kriminální a psychotický.10 Následující tabulka zobrazuje typologii politického terorismu. Tabulka č. 1 Politický terorismus – dělení Politický terorismus Státní Represivní Establishmentu (režimu)
Okupační čí válečný (barbarismus)
Nestátní Subverzivní
Realizovaný státem (statesupported)
Represivní
Sponzorovaný státem (statesponzored)
Subverzivní Revoluční Náboženský
Ultralevicový Ultrapravicový Anarchistický
Subrevoluční Ultralevicový Etnickéseparatistický Ekologický ,,Single-issue“ (monotematický či jednosložkový) Vigilantistický Náboženská
Zdroj: SOULEIMANOV, E. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 44.
V případě státního i nestátního terorismu se rozlišují dva základní typy, a to represivní a subverzivní terorismus. V případě státního terorismus je represivní teror prováděn nejčastěji skrz státní složky. Může se ale taktéž objevit v podobě establishmentu11 (režimu) čí v podobě okupačního či válečného terorismu. Státní subverzivní terorismus je potom představován skrz ,,teroristické aktivity, páchané speciálními jednotkami jednoho státu na svrchovaném území druhého státu za účelem potlačení či likvidace skupin či jednotlivců resp. jejich aktivit, např. domácí opozice v exilu, resp. skupin. režimů či jednotlivců druhého státu“12 Druhý typ státního subverzivního terorismu potom představuje ,,teroristického aktivity třetího aktéra či aktérů, sponzorované státem, namířené proti občanům jiných států (vládě, skupinám atd.)“ 13 V případě nestátního terorismu represivním terorismem označujeme takové teroristické aktivity, které se uplatňují uvnitř teroristickým skupin ze strany vedení nebo k níže postaveným členům, například opozici.
Nestátní subverzivní terorismus se dále dělí na
10
FOLTIN, P.; ŘEHÁK, D. Důvody realizace a formy terorismu. Obrana a strategie, vol. 2005, no. 1, 2005, str. 35-36. 11 „Terorismus establishmentu teroristické aktivity míří na udržení systému (režimu) proti (politickým) oponentům, např. domácí opozici.“ SOUILEIMANOV, E. Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 45. 12 SOUILEIMANOV, E. Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 45. 13 Tamtéž.
11
revoluční a subrevoluční. Zatímco subrevoluční terorismus si klade za cíl dílčí změny systému, revoluční terorismus cílí na celkovou změnu systému.14 Vzhledem k tomu, že v obou případech zkoumaných skupin jde o projevy terorismu zdola, proti držitelům moci, jedná se o subverzivní revoluční terorismus. Z hlediska širší ideové motivace RAF i RB klasifikují jako ultralevicový terorismus.
2.3.1 (Ultra)levicový terorismus/sociálně-revoluční terorismus Nacionálně-separatistická15 vlna terorismu v 60. a 70. letech často využívala marxisticko-leninistické rétoriky především z toho důvodu, že korespondovala s jejím pojetím ekonomického znevýhodňování z důvodu menšinového statusu. Primárním cílem bylo založit vlastní stát a dosáhnout sociální a ekonomické spravedlnosti, ideologie pak nebyla hlavním motivem jejich jednání. V kontrastu k tomuto, sociálně-revoluční terorismus tohoto období vzešel z takzvané Nové levice, kdy byla marxisticko-leninistická rétorika znovu podpořená narůstající mírou industrializace, které zvětšovala ekonomickou nerovnost obyvatelstva.16 Tato vlna revolucí a potažmo terorismu se objevila zejména ve Spojených státech amerických (dále jen USA) a v Evropě. Ač se obvykle jednalo o menší skupiny, tak znásobený efekt teroristických skupin jim dodával o to větší míru pozornosti.17 Obecně byli evropští levicoví teroristé odpůrci imperialismu, na který nahlíželi nejen jako na soubor moci vojenské a politické, ale taktéž moci ekonomické. Tomuto odpovídaly i jejich cíle, které kromě politické zahrnovaly i hospodářskou sféru. Svou činnost tak často pojímali jako součást třídního a antiimperialistického boje, který nepovažovali za terorismus, ale za městskou guerillu18 a ozbrojenou propagandu.19
2.4 Strategie V širším pojetí lze na terorismus nahlížet jako na určitou strategii prosazování zájmů. „Strategie označuje koncepční organizaci a řízení určité činnosti za účelem ovlivnění budoucích podmínek a dosažení definovaných cílů. Strategie bývá chápána jako obecný 14
SOUILEIMANOV, E. Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str. 45. nebo etnicko-nacionální 16 POST, J.M. The mind of the terrorist:The psychology of terrorism from the IRA to al-Qaeda. New York: Palgrave Macmillan, 2007, str. 101. 17 RUBIN, B. M.; RUBIN, J.C. Chronologies of modern terrorism. New York.: M.E. Sharpe, 2008, str. 33-34. 18 Koncept městské guerilly se v uceleném pojetí zrodil v Latinské Americe a do konzistentní podoby byl v roce 1969 sepsán brazilským komunistou Carlosem Marighellou v příručce Minimanuál městské guerilly.“ (SOUILEIMANOV, E. Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str.122). 19 SOUILEIMANOV, E. Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006, str.121-122. 15
12
postup či umění koncepčně dosahovat stanovených cílů pomocí identifikovaných prostředků, metod a nástrojů v určitém časovém rozvrhu“. 20 Pro účely této práce se bude na strategii pohlížet v užším smyslu, jako na konkrétní strategii každé ze zkoumaných skupin, a to ve čtyřech následujících rovinách. První z nich zahrnuje deklaraci cílů, jakožto základ každé strategie. Vychází ze strategického záměru či zájmu, který má být při dosahování cílů akcentován. Druhá pak soubor metod, nástrojů a prostředků, třetí harmonizaci kroků, systematizaci a časový harmonogram. Čtvrtou rovinou je řízení a kontrola, jakožto základní podmínka pro úspěšnou realizaci strategie. Především sdílení stanovených cílů v rámci organizace, mechanismy kontroly monitorující dosahování cílů, řízení skupiny, delegace úkolů atp.21 Co se týče obecných strategií pro moderní subverzivní terorismus, tak při jeho vzniku v polovině 19. století se jednalo především o kombinaci tzv. filozofie bomby22 a propagandy činem. 23 Postupem času se taktiky subverzivního terorismu rozšířily. Mezi nejobecnější Miroslav Mareš shrnuje následující: a)
sabotáže a symbolická poškozování věcí (sabotáže mohou být menšího i velkého
rozsahu a mohou vést i k ohrožení lidského zdraví a životů); b)
braní rukojmí (individuí i skupin osob);
c)
únosy (individuí i skupin osob);
d)
atentáty a útoky proti lidskému zdraví a životům (na individua i skupiny osob, a to i ve
velkých prostorách – domech, letadlech, lodích apod.) e)
hrozba výše uvedenými aktivitami. 24 Použitím zmíněných taktik mohou teroristi zastrašit držitele moci buď přímo a nebo
skrz zastrašené cílové publikum a donutit je tím k určitému specifickému chování, případně 20
HLAVÁČ, I.: Strategie. In ZEMAN, P. (ed.): Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně, 2002, str. 127. 21 HLAVÁČ, I.: Strategie. In ZEMAN, P. (ed.): Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně, 2002, str. 128-129. 22 filozofie bomby předpokládala, že teroristické útoky samy o sobě povedou ke zhroucení státu (MAREŠ, M. Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií, 2005, str.42). 23 původně anarchistická propaganda činem mj. předpokládala, že se díky teroristické činnosti podaří získat nové stoupence a vytvořit masové hnutí (MAREŠ, M. Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií, 2005, str.42). 24 MAREŠ, M. Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií, 2005, str.44.
13
oslabit jejich vazby a co možná nejvíce znemožnit příliv nových příznivců. Některé strategie mají za cíl pouze získání pozornosti pro prezentaci svých názorů, o jejichž správnosti chtějí přesvědčit buď držitele moci nebo širší veřejnost. Dále může sloužit k zastrašení oponentů tak, aby opustili své dosavadní názory či pozice, které by byly nahrazeny teroristy. V neposlední řadě může jít o donucení současných držitelů moci k neuváženým opatřením, vyprovokování chaosu a přesunutí sympatií ve směru, kam teroristé plánují.25 O jaký typ strategie se jedná v případě obou zkoumaných případů se pokusí tato práce odpovědět v následujících kapitolách.
25
MAREŠ, M. Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií, 2005, str.41-42.
14
3. RAF 3.1 Dobový politický kontext a příčiny vzniku RAF Jedním z hlavních cílů politické reprezentace Spolkové republiky Německo (západní Německo, SRN) po skončení druhé světové války byla rekonstrukce státu. Především v ohledu ekonomickém a společenském s cílem vybudování postavení na mezinárodní úrovni. V kontrastu k tomuto postoji však nebyla dostatečně řešena otázka denacifikace společnosti, a reprezentanti nacistického Německa tak mohli zastávat odlišné pozice, v rámci nichž se podíleli na řízení státu.26 Fakt, že se i přes rostoucí blahobyt a ekonomický rozvoj nedokázal stát s touto otázkou vypořádat, se stal jedním z argumentů protestních hnutí v 60. letech 20. století. Dále byl společenský rozpor patrný v otázkách vytvoření samostatného vojska a jaderného arzenálu země, o které usiloval tehdejší kancléř Konrad Adenauer. Právě boj o možnosti vývoje jaderného arzenálu západního Německa se stal jedním z prvotních příčin formace levicových uskupení bojujících proti politické reprezentaci země.27 Co se týče ekonomické situace země, představovala 60. léta nárůst blahobytu a zvyšování ekonomické prosperity země v návaznosti na pomalý růst na konci 40. a v 50. letech. Západní Německo v rámci ekonomického růstu dokonce zaznamenalo posun na přední místa žebříčku produkce západoevropských zemí. 28 Právě nárůst blahobytu se stal dalším tématem levicových uskupení, kritizujících proměnu životního stylu společnosti v důsledku zvyšujícího se bohatství a akcent na materiální statky. Zároveň byla kritizována nerovnoměrná distribuce sociálních služeb ze strany státu, které byly příliš zatíženy byrokratickými strukturami. 29 Počátky formování a vzniku levicových skupin v Německu je možné pozorovat zhruba od 60. let 20. století ve spojení se studentskými protesty probíhajícími v západní Evropě. V SRN se tak jako v ostatních státech západní Evropy objevila v tomto období vlna 26
Příkladem zde může být německý kancléř z let 1966 -1969 Kurt Georg Kiesinger, který v roce 1933 vstoupil do NSDAP a zastával funkce ve státním aparátu a po roce 1949 bez problémů působil jako poslanec Spolkového sněmu. 27 THOMAS, N. Protest Movements in 1960s in West Germany: A Social History of Dissent and Democracy. New York: Berg, 2003, str. 13-45. 28 KOLINSKY, E. Parties, Opposition and Society in West Germany. Beckenham: Croom Helm Ltd., 1984, str. 17. 29 HALFMANN, J. Social Change and Political Mobilization in West Germany. In: Katzenstein, P. J. (ed.) Industry and Politics in West Germany: Toward the Third Republic. New York: Cornell University Press, 1989, str. 52-53.
15
protestního levicového hnutí. Stejně jako se jinde jednalo o hnutí Nové levice, která kritizovala jak kapitalistický systém, tak Sovětský svaz. Usilovala o revizi mocenských vztahů a prohlubování emancipace.30 Vývoj Nové levice v tehdejším Německu byl však oproti zbytku Evropy opožděn v důsledku vývoje politické situace spojené s rozdělením státu na dvě části. Uskupení pak nebývá spojováno primárně s působením politických stran, ale spíše s aktivitami mimoparlamentní opozice a intelektuálními aktivisty zapojenými v diskusích okolo periodik jako Das Argument, Frankfurter Hefte nebo Neuer Kritik.31 Právě v těchto se na počátku odehrávala debata ve spojitosti s nacistickou minulostí země a zapojení bývalých sympatizantů režimu do státních struktur. Tento fakt vyvolával v mnoha mladých lidech nejen rozčarování a zlost, ale stal se také impulsem k revolučnímu smýšlení. Na počátku 60. let tak v těchto periodicích rozvinuli myšlenku, že fašismus je extrémní odpovědí kapitalismu na ekonomickou krizi. V tom, že zůstali sympatizanti zapojení do řízení státu, viděli kontinuitu s nacismem.32 Dalším tématem kritiky ze strany levice v západním Německu se, stejně jako po celém světě, stala válka ve Vietnamu. S jejím vedením v první řadě nesouhlasili pacifisté, pro které znamenala zbytečné ztráty životů.33 Studentská hnutí však nesouhlasila s válkou jako takovou, vzhledem k tomu, že pro ně znamenala důkaz morálního úpadku kapitalistických sil a projev imperialismu. Kritika tak směřovala nejen na stranu Spojených států, ale také směrem k západoněmecké vládě, která USA podporovala. Požadavkem protestujících tak bylo ukončení války, stažení zahraničních vojsk a uznání práva obyvatel Vietnamu na sebeurčení.34 Určujícím byl také vztah levicových skupin ke třetímu světu, který se snažili podporovat v boji proti imperialismu. Důležitou roli v tomto směru hrál proces dekolonizace a snaha nově vzniklých států o vytvoření dalšího segmentu mezinárodního systému. Evropa a severní Amerika tak podle studentských hnutí již dále nebyly centrem světa a bylo důležité zohlednit existenci nově vznikající platformy států.35 Důležitou inspirací pro levicová hnutí byl také 30
VALENTA, M. Revoluce na pořadu dne: Kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně zelených. Diskurzivní analýza. Praha: Univerzita Karlova, 2011, str. 148. 31 LUCARDIE, P. The New left in France, Germany and the Netheralnds: Democratic Radicalism Resurrected? Online text, University of Groeningen, 2008, str. 2-5. 32 VARON, J. Bringing the War Home. The Weather Underground, the Red Army Faction, and Revolutionary Violence in the Sixties and Seventies. Berkley: University of Califormia Press, 2004, str. 32-34. 33 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 15-16. 34 THOMAS, N. Protest Movements in 1960s in West Germany: A Social History of Dissent and Democracy. New York: Berg, 2003, str. 69-71. 35 SLOBODIAN, Q. Foreign Front: Third World Politics in Sixties West Germany.Durham: Duke University Press, 2012, str. 1-4.
16
Che Guevara a jeho „teorie ohnisek“, podle které se boje guerilly mají stát příkladem a napomoci šíření revoluce36, která pak doplňovala koncept městské guerilly, zmíněný v další části práce.
3.1.1 Studentské nepokoje a vznik prvních hnutí První kritika vlády se začala objevovat na počátku 60. let, a to hlavně ve spojitosti s prosazováním rozvoje jaderného programu v Německu. První protesty byly organizovány skupinami pacifistů, kteří otevřeně nezastávali určitou ideologii. V polovině 60. let se pak protestní agenda rozšířila, a to ve spojitosti s návrhem zákonů o výjimečném stavu (Notstandsgesetze)37, které byly po mnoha demonstracích, stávkách a dalších způsobech protestů, které nabyly v některých případech násilné podoby, přijaty v roce 1968. Kromě těchto zákonů se však levicová hnutí bouřila také proti válce ve Vietnamu, vzestupu neonacismu a dalším tématům. Jejich činnost byla koordinována skupinou, která byla od roku 1967 nazývána Kampaň za demokracii a odzbrojení (Kampagne für Demokratie und Abrüstung). Akce byly velmi často iniciovány Studentskou socialistickou ligou (Sozialistichse Deutsche Studentenbund) a následně zformovanou Socialistickou ligou (Sozialistiche Bund), které se staly základem Nové levice v západním Německu. 38 Studenti se v západním Německu v první řadě aktivizovali v rámci rigidního systému vysokého školství, který zůstával ve stejné podobě již od 19. století. V 60. letech se pak začal objevovat požadavek zpřístupnit vysokoškolské vzdělání širšímu spektru společnosti, což však bylo v rozporu s tradičními metodami výuky a způsobem, kterým bylo celé studium organizováno. První, kdo upozornil na tento problém veřejně, byla právě Studentská socialistická liga. Ta byla na počátku 60. let vyloučena ze struktury levicové SPD,39 a to kvůli přílišnému příklonu k marxistické ideologii. Takto sdružená skupina studentů se začala orientovat také na politická témata jako výše zmíněné požadavky na ukončení války ve Vietnamu, protesty proti režimu v Íránu nebo podpora guerilly v Latinské Americe. Zpočátku se jednalo o poměrně segregovanou část studentů, což se však změnilo poté, co byl v červnu 1967 zastřelen policií jeden z účastníků studentského protestu proti režimu v Íránu. Tato 36
HOSEK, J.R. ‚Subaltern Nationalism‘ and the West Berlin Anti-Authoritarians. German Politics & Society., Vol. 26, Issue 1, 2008, str. 66-67. 37 Soubor zákonů, který upravoval možnosti postupu vlády ve výjimečných situacích, jako jsou povstání, vyhlášení válečného stavu, živelné pohromy atd. Tento soubor zákonů nemohl být dle požadavku Spojenců po 2. světové válce přijat až do chvíle, kdy získá SRN suverenitu. 38 LUCARDIE, P. The New left in France, Germany and the Netherlands: Democratic Radicalism Resurrected? Online text, University of Groeningen, 2008, str. 2-5. 39 Sociálnědemokratická strana Německa
17
událost mobilizovala širší vrstvu studentů k protestům, které se již netýkaly v první řadě reformy vysokého školství. 40 Další masovější studentské demonstrace vypukly v dubnu 1968, a to v důsledku napadení a pokusu o vraždu jednoho z hlavních představitelů a vůdců západoněmeckého studentského hnutí Rudiho Dutschkeho. Toho se pokusil na ulici zastřelit stoupenec extremistického pravicového hnutí. Tyto demonstrace byly namířeny primárně proti nakladatelství Axel Springer, které mimo jiné vydávalo bulvární deník Bild. Studenti obviňovali Bild z vytváření nenávistné atmosféry, která vyvrcholila právě útokem na Dutschkeho.41 Do čela protestních hnutí se postavil Andreas Baader, který narozdíl od Dutskcheho zastával poměrně pozitivní postoj k užití násilí. Zatímco v předchozí etapě R. Dutschke tvrdil, že užití násilí je možné, ale proti věcem, nikoliv proti lidem, začalo docházet v roce 1968 pod vedením A. Baadera i k útokům právě proti lidem. Prvním takovým incidentem bylo poranění zhruba 130 příslušníků policejních sborů dlažebními kostkami při protestu, který je známý jako tzv. Bitva na Tegelerské cestě.42 Dalším násilným činem se stal žhářský útok na dva obchodní domy ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1968. Během výbuchu čtyř bomb došlo k materiálním škodám, nikdo však nebyl zraněn. 43 Radikalizace hnutí bývá spojována se skupinou Komuna 1 (Kommune 1) a se subkulturou nazývanou Blues. Komuna 1 byla skupinou lidí, kteří svými činy chtěli provokovat autority, s kterými nesouhlasili. Jejich první akcí byl pokus o tzv. pudinkový útok na amerického viceprezidenta Humpreyho během jeho návštěvy v Berlíně v dubnu 1968, který se však nezdařil, a to vzhledem k tomu, že policie dostala o připravovaném útoku zprávu. 44 Další podobnou skupinou pak byla Wielandkommune, která se pokusila spáchat atentát na amerického prezidenta Nixona během jeho návštěvy v Berlíně v únoru 1969. Na trasu, kudy měla projíždět jeho kolona, byla umístěna nálož, která však nevybuchla. Jednalo se tak o první teroristický čin levicového hnutí. Zároveň se začala na konci 60. let formovat výše zmíněná subkultura reprezentovaná rozchodem se strukturami a hodnotami etablované 40
KOLINSKY, E. Parties, Opposition and Society in West Germany. Beckenham: Croom Helm Ltd., 1984, str. 225-228. 41 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 17-18. 42 VALENTA, M. Revoluce na pořadu dne: Kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně zelených. Diskurzivní analýza. Praha: Univerzita Karlova, 2011, str. 163-164. 43 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 22. 44 THOMAS, N. Protest Movements in 1960s in West Germany: A Social History of Dissent and Democracy. New York: Berg, 2003, str. 98-99.
18
společnosti. V tiskových prohlášeních, která její příslušníci vydávali, se začaly objevovat přímé výzvy k teroristickým útokům. K poslednímu kroku, který vedl k přerodu směrem k organizovanému terorismu, byla cesta skupiny radikálů napojených na Blues do Palestiny, kde prošli výcvikem skupiny Al Fatah. Tato skupina po svém návratu do Německa zformovala první teroristickou skupinu Tupamaros Westberlin. Zanedlouho poté došlo k založení Frakce Rudé armády45. Samotné studentské hnutí procházelo vnitřním rozkolem a v roce 1970 oznámili jeho členové na konferenci ve Frankfurtu oficiální rozpuštění.46 Uskupení, která vznikla tímto rozpadem, lze rozdělit do čtyř skupin, a to: 1) teroristická uskupení - RAF, Hnutí 2. června atd., 2) spirituální uskupení – bývalí členové SDS, kteří vycestovali nejčastěji do Indie nebo Nepálu a jejich boj proti politickému režimu nahradil esoterismus, 3) alternativní subkultury – Blues, Sponti-Szene atd., 4) politická uskupení – od dogmatických komunistických stran označovaných jako Kskupiny, až po občanské iniciativy a emancipační hnutí (feministická hnutí, boj za práva homosexuálů atd.).47
3. 2 Frakce Rudé armády a její vznik Frakce rudé armády (Rotee Arme Fraktion, dále jen RAF48) byla založena v roce 1970 jakožto skupina reprezentující tzv. městskou guerillu. Skupina se profilovala stejně jako další levicové teroristické skupiny dle modelu latinskoamerických Tupamaros a jejich hlavním cílem byl zejména boj proti americkému imperialismu a odstranění sociální nespravedlnosti ve Spolkové republice Německo. Sami sebe členové skupiny proklamovali za obhájce práv obyvatel třetího světa, který byl dle jejich názoru okupován Spojenými státy americkými a jejich západními spojenci, mezi něž patřilo i tehdejší západní Německo. Jednou z prvních kampaní, kterou skupina proti státu vedla, byla zaměřená proti americkým vojenské
45
VALENTA, M. Revoluce na pořadu dne: Kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně zelených. Diskurzivní analýza. Praha: Univerzita Karlova, 2011, str. 163-165. 46 VARON, J. Bringing the War Home. The Weather Underground, the Red Army Faction, and Revolutionary Violence in the Sixties and Seventies. Berkley: University of Califormia Press, 2004, str. 65-66. 47 VALENTA, M. Revoluce na pořadu dne: Kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně zelených. Diskurzivní analýza. Praha: Univerzita Karlova, 2011, str. 166. 48 zkratka RAF byla zjevnou provokací, vzhledem k tomu, že se jedná o zkratku označující britské královské letectvo, které bombardovalo během 2. světové války Německo a Rudá armáda pak měla spojitost se sovětskou armádou
19
přítomnosti na území tehdejší SRN. Dle jejich tvrzení byly tyto vojenské jednotky zapojeny do bombardování Kambodži v roce 1972.49 Klíčovým momentem vzniku RAF bylo výše zmíněné zapálení nákupního centra ve Frankfurtu nad Mohanem, vzhledem k tomu, že jedním ze čtyř z účastníků akce byl také A. Baader, jeden ze zakladatelů skupiny. Za tuto akci byl odsouzen ke třem letům trestu v káznici. Jelikož se všichni odsouzení odvolali a odvolací řízení se protahovalo, podařilo se všem obviněným uniknout. A. Baader během útěku kontaktoval německou levicovou novinářku Ulrike Meinhofovou, členku mimoparlamentární opozice, redaktorku časopisu Konkret. Během domlouvání ozbrojeného boje proti režimu byl však Baader v dubnu 1970 zatčen. Skupina osob kolem Meinhofové zosnovala Baaderovo osvobození z věznice, k němuž došlo v květnu 1970 a při němž byl zraněn jeden strážce. Jeho násilné osvobození tak znamenalo první akci RAF, v té době spíše známou jako skupina Baader-Meinhofová.50 Působnost RAF bývá rozdělena do tří generací. První, zakladatelská, se ustanovila se vznikem skupiny, tedy v souvislosti s osvobozením Baadera z vězení. Kromě něho a Meinhofové byli součástí této generace také Gudrun Ensslinová (partnerka Baareda) a advokát Horst Mahler. Konec první generace je spojován s uvězněním jejích členů po provedení atentátů zejména proti americkým cílům na území západního Německa v roce 1972. Druhá generace je pak spojena zejména se snahou osvobodit nebo alespoň zmírnit podmínky uvězněným členům první generace. Tento koncept, nezakládající se primárně na ideologii, vydržel skupině až do takzvaného Německého podzimu v roce 1977. Třetí generace a její působení se vyznačovalo technicky dobře provedenými, často neobjasněnými útoky. Svou činnost pak RAF ukončila oficiálně v roce 1998.51
3. 3 Strategie RAF Strategie Frakce Rudé armády bude v této části práce rozdělena do čtyř rovin, a to v návaznosti na dělení provedené v teoretické části práce. Jelikož však bylo působení skupiny rozděleno do čtyř generací, je poměrně složité zachytit veškeré roviny, zejména pak tu, která je zaměřena na realizaci strategie prostřednictvím řízení a kontroly. První rovinou strategie je
49
GROENEWOLD, K. The German Federal Republic’s Response and Civil Liberties. In: SCHMID, A.P.; CRELISNTEN, R.D. Western Responses to Terrorism. Abingdon: Frank Cass Publishers, 1993. 50 STRMISKA, M. Politický terorismus: úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 45. 51 VALENTA, M. Revoluce na pořadu dne: Kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně zelených. Diskurzivní analýza. Praha: Univerzita Karlova, 2011, str. 240.
20
deklarace cílů a to, jaký záměr či zájem má být akcentován při dosahování cílů. Ty byly formulovány na základě ideového přesvědčení členů skupiny. Mimo jiné byly ideologickým základem působení v případě RAF, stejně jako u ostatních hnutí Nové levice ve světě, práce Mao Ce-tunga, Che Guevary a programovým základem se jim stala práce brazilského marxistického revolucionáře Carlose Marighelly, který vytvořil strategii guerillových bojů v městských oblastech a terénu. I přes existenci určitých ideových základů vydala RAF své první prohlášení zahrnující ideové principy až jedenáct měsíců po svém vzniku. Celkově však skupina nijak systematicky neformulovala své ideologické postoje. Jejich prohlášení směrem k veřejnosti byla značně fragmentovaná, spíše heslovitého charakteru a v některých případech dokonce i protichůdná. Jejich ideologie tak byla založená spíše na ex post vyjádřeních, ospravedlňujících jejich činy, které však nebyly vedeny v rámci ucelené politické agendy. 52 Daňková53 shrnuje ideologické zázemí skupiny v následujícím schématu: 1) Společensko-politická realita v SRN byla chápána jako dále neúnosná a bylo třeba ji změnit, 2) hlavními příčinami takového stavu byl kapitalismus a imperialismus, který se podle skupiny projevoval zejména ve Vietnamu a zemích třetího světa, 3) všechny stávající pokusy o reformu se ukázaly jako chybné, jelikož sloužily pouze pro upevnění kapitalistického systému a bylo tedy nutné provést revoluci, 4) jelikož podle nich neexistovala v SRN masová základna, která by revoluci provedla, bylo potřeba ji vytvořit a jako vhodný prostředek se jevily guerillové akce teroristických skupin. Své cíle pak skupina proklamovala v rámci vydávaných komuniké, prohlášení a dokumentů. Prvním dokumentem byl spis Frakce Rudé armády: Koncept městské guerilly (Rote Armee Fraktion: Das Koncept Stadtguerilla) vydaný na jaře roku 1971. Bylo v něm zdůvodněno využití ozbrojeného boje, který byl podle členů v danou chvíli možný, správný a ospravedlnitelný. Jednalo se podle nich o nezbytnou součást antiimperialistického boje v západních metropolích. Zároveň zde byl vyzdvižen primát praxe ve vztahu k teorii. Městská guerilla pak měla dle dokumentu kromě agitačních a propagačních cílů směřovat k destrukci státního aparátu. Důležité pak bylo nenechat se demoralizovat násilím systému. Klíčovým 52
VARON, J. Bringing the War Home. The Weather Underground, the Red Army Faction, and Revolutionary Violence in the Sixties and Seventies. Berkley: University of Califormia Press, 2004, str. 65-66. 53 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 33.
21
bylo vytvoření ilegálního aparátu, jakožto nosného prvku ofenzivní revoluční intervence.54 Objevil se zde také poprvé typický znak skupiny, pěticípá hvězda s nápisem RAF a samopalem typu Heckler&Koch MP 5.55 Problémem proklamovaných cílů však bylo, že skupina vlastně nevěděla, co je pro ně „revolučním subjektem“, tedy pro koho proklamovaný boj vede. Dělnická třída se totiž postupně dostávala na okraj zájmu RAF, což lze vysledovat v rámci jejich tří nejdůležitějších spisů vydaných v prvních letech působnosti první generace. V posledním z nich Meinhofová, jakožto autorka těchto spisů, konstatuje, že dělnická třída ztratila uvědomění o své pozici vykořisťovaných a utlačovaných. Ve skutečnosti se totiž nepodařilo dělnickou třídu oslovit a probudit v ní nadšení pro revoluci. Proto se skupina obrátila na studenty a inteligenci a později i na skupiny na okraji společnosti. Ani v tomto případě se jim však tyto nepodařilo aktivizovat a nepřišla tak žádaná odezva. 56 Postupně se skupina začala soustředit na „svou osobní“ agendu, která se čím dál tím více vzdalovala reflexi veřejného mínění a tím i ztrácela podporu a obdiv veřejnosti. Druhá generace RAF vycházela z dřívějších manifestů generace první a rezignovala na tvorbu programových stanovisek skupiny. V jejich činnosti lze také vysledovat především naplňování „osobní“ agendy, především osvobození členů první generace, než aby reflektovala změny v západoněmecké společnosti, jako například dopady energetické krize v 70. letech. Posledním vydaným prohlášením je Guerilla, odboj a antiimperialistická fronta (Guerilla, Widerstand und antiimperialistische Front) z května 1982, který je dílem třetí generace RAF.57 Ačkoli se na začátku třetí generace snažila navrátit tematicky k otázkám reflektujícím společenskou situaci, výsledkem bylo, že se stejně stala uzavřenou teroristickou skupinou, jako předchozí generace. Druhou rovinou jsou pak metody, nástroje a prostředky vedoucí k naplnění proklamovaných cílů. V případě RAF je tato rovina spojena s faktem, že skupina sama sebe proklamovala jako městskou guerillu a inspirovala se výše zmíněným dílem Marighelly. Na základě toho preferovaly německé městské guerillové skupiny metody umisťování bomb, únosy lidí a úkladné vraždy. Jejich cílem pak bylo vyprovokovat státní autority k násilné
54
STRMISKA, M. Politický terorismus: úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 47-48. 55 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 33-35. 56 Tamtéž. 57 VALENTA, M. Revoluce na pořadu dne: Kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně zelených. Diskurzivní analýza. Praha: Univerzita Karlova, 2011, str. 242.
22
reakci, která by jim pomohla získat sympatie občanů státu. RAF tak spolu s dalšími skupinami měla možnost získat publicitu a vytvářet určitou atmosféru strachu s omezenými prostředky a s omezeným počtem členů.58 S metodou a nástroji souvisí také fakt, že členové první generace RAF prošli na počátku existence organizace bojovým výcvikem v Jordánsku. Jednalo se o výcvikový tábor Organizace pro osvobození Palestiny (PLO), s kterou byla skupina v kontaktu.59 Důležitou podmínkou fungování městské guerilly bylo zcela zřejmě získávání peněžních prostředků. Stejně jako u jiných teroristických skupin se důležitým zdrojem staly bankovní loupeže. První akcí takového typu bylo souběžné přepadení Spořitelny města Berlína pětičlenným gangem a ozbrojená loupež v dalších dvou bankách na území západního Berlína. Týden po této loupeži objevila policie na základě anonymního udání byt, ve kterém se členové RAF sdružovali, a zatkla pět z jejích členů. Po tomto průlomu do struktury organizace se zbylí členové přesunuli směrem na západ a začali budovat týlovou strukturu organizace v dalších městech. Zde byly na falešná jména pronajímány konspirativní byty a garáže, docházelo k loupežím aut a přepadávání dalších bank. 60 Následující dvě roviny strategie je v případě RAF a jejího rozdělení do generací poměrně složité sledovat. V případě systematizace a časového harmonogramu lze říci, že vzhledem k tomu, že velká část aktivit skupiny byla prováděná ad hoc, nelze harmonogram zcela jasně vysledovat. Co se týče řízení a kontroly, neměla organizace jasnou strukturu a některá období působnosti se dokonce vyznačovala neexistencí řízení a kontroly. Jedinou jasnou vůdčí osobností zůstal až do své smrti Andreas Baader, který řídil aktivity skupiny pomocí komunikačních cest z vězení.
3.4 Útoky jakožto reakce na dobový kontext a prostředek k dosažení cílů Vzhledem k tomu, že členové a sympatizanti skupiny RAF provedli od počátku 70. let celou řadu akcí, není možné zachytit všechny, proto se práce zaměřuje na nejzásadnější provedené útoky.
58
ROSENFELD, A. ‚Anarchist Amazons‘: The Gendering of Radicalism in 1970s West Germany. Contemporary European History, Vol. 19, No. 4, 2010, str. 353. 59 SMITH, J.; MONCOURT A. Daring to Struggle, Failing to Win: The Red Army Factions’s 1977 Campaign of Desparation. Oakland:PM Press, 2008, str. 8. 60 STRMISKA, M. Politický terorismus: úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 45-46.
23
Útoky RAF lze obecně rozdělit do dvou fází, první z nich souvisí s působností členů v rámci hnutí Nové levice na konci 60. let a na počátku jejich existence v první polovině 70. let. V této fázi se cílem útoků stával zejména majetek reprezentující německý kapitalismus nebo americkou vojenskou přítomnost. Druhá fáze se pak objevuje v souvislosti se zatčením první generace RAF, kdy dochází k přerodu a cílem útoků se stávají konkrétní osoby, které reprezentovaly základní pilíře německé kapitalistické společnosti61. Co se týče prvního většího plánovaného útoku RAF, měl jím být soubor pumových atentátů v roce 1972. Předcházely mu potyčky s policií, která začala vyvíjet akci v oblasti protiteroristické politiky, s kterou neměla do té doby zkušenosti. Bylo pro ni tedy těžké identifikovat cíle a pochopit logiku jednání útočníků. V roce 1971 však byl při náhodné kontrole dokladů zastřelen policista v Hamburku a následovaly další oběti na straně policie. Ta začala při kontrolách a raziích také střílet, což mělo za následek usmrcení dvou členů skupiny. 62 Samotná akce z května 1972, nazývaná také jako „Květnová ofenziva“ zahrnovala umístění a odpálení náloží ve dvou amerických základnách, policejních stanicích ve dvou západoněmeckých městech a v sídle nakladatelství Axel Springer. Na počátku kampaně 11. května 1972 umístilo „Komando Petry Schelm“ nálož do prostor velitelství 5. americké armády ve Frankfurtu, jejíž odpálení způsobilo zranění 13 mužů a smrt jednoho důstojníka. Následující den byla umístěna nálož před policejní stanici v Augšpurku, která zranila jednu osobu a později pak druhá nálož umístěná před Ředitelstvím bavorské federální policie v Mnichově zdemolovala 25 aut. Čtyři dny poté umístili členové RAF bombu do auta soudce v Karlsruhe, který podepsal velkou část příkazů k zadržení členů RAF. Výbuchem byla těžce poraněna jeho manželka, která auto používala. 19. května pak byla umístěna nálož do redakce Springer Press v Hamburku, která zranila 38 zaměstnanců. Posledním činem Květnové ofenzivy bylo propašování nálože do Vrchního velitelství americké armády v Heidelbergu, jejíž výbuch zabil tři vojáky a pět z nich zranil. 63 Ke každé akci se pak přihlásilo komando, které neslo název některého z padlých členů RAF nebo pro ně památné události. 64 V průběhu
61
HORBATIUK, K. G. Anti-Terrorism: The West German Approach. Fordham International Law Journal, Vol. 3, No. 9, 1979, str. 169. 62 STRMISKA, M. Politický terorismus: úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 46-47. 63 VARON, J. Bringing the War Home. The Weather Underground, the Red Army Faction, and Revolutionary Violence in the Sixties and Seventies. Berkley: University of Califormia Press, 2004, str. 209-210. 64 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 32.
24
června a července byli všichni členové RAF, kteří byli za přípravu a provedení akce zodpovědní, zatčeni. 65 První generace RAF naplňovala myšlenku ideologického boje proti imperialismu, kapitalismu a destrukce státního aparátu, tak jak bylo řečeno v hlavních komuniké z tohoto období. V této fázi došlo ke zformování struktury skupiny, která původně působila primárně na území západního Berlína. Vzhledem k zatčení některých členů během loupežných přepadení v bankách byli ostatní nuceni odejít do jiných německých měst, v důsledku čehož vznikla struktura, která se soustředila do čtyř hlavních center vedených hlavními členy RAF. Jednalo se o skupiny v západním Berlíně, Frankfurtu, Hamburku a Stuttgartu. Rozhodující slovo při plánování akcí měl A. Baader operující v rámci skupiny ve Frankfurtu. Jak se však ukázalo v materiálu vydaném U. Meinhofovou, nepodařilo se skupině vytvořit fungující strukturu s týlovým zabezpečením, což mělo za následek to, že nemohly být prováděny „populární akce“ po vzoru Tupamaros.66 Primárním cílem v tomto období nebyly útoky na jednotlivé osoby, ale na místa reprezentující imperialismus, kapitalismus a útlak ze strany státního aparátu. V případě výbuchů bomb na amerických vojenských základnách se jednalo zejména o protest proti válce ve Vietnamu a výbuch v Heidelbergu byl oficiálně proklamován jako odpověď na bombardování Vietnamu. 67 Nakladatelství Axel Springer kromě toho, že se jednalo o kapitalistickou organizaci, vydávalo ve svých titulech články útočící proti Nové levici, dělníkům a jejich stávkám a RAF, kterou se snažilo kriminalizovat. Usmrcení konkrétních osob, nebylo s výjimkou jednoho útoku v rámci Květnové ofenzivy zamýšlené. To, že nemělo dojít ke zranění osob dokládá i fakt, že členové komanda zodpovědného za výbuchy v Axel Springeru před samotným odpálením dvakrát do nakladatelství volali, aby před ním varovali. 68 V případě útoku na soudce v Karlsruhe měla volba cíle osobní kontext, jelikož to byl právě on, kdo podepsal rozkazy k zadržení členů RAF. V dokumentu Frakce Rudé armády Koncept městské guerilly je potom přímo řečeno, že cílené zabíjení není záměrem a v případě zabití se jedná pouze o sebeobranu. Revolučním subjektem v případě útoků pak v tomto období měli být zejména dělníci, kteří byli ze strany státu utlačováni. V několika komuniké
65
RUBIN, B. M.; RUBIN, J.C. Chronologies of modern terrorism. New York.: M.E. Sharpe, 2008, str. 41-42. STRMISKA, M. Politický terorismus: úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 46-47. 67 RUBIN, B. M.; RUBIN, J.C. Chronologies of modern terrorism. New York.: M.E. Sharpe, 2008, str. 42. 68 SMITH, J.; MONCOURT, A.; DUNNE, B. The Red Army Faction, a Documentary History, Volume 1, Projectiles for the People. 66
25
RAF pak bylo zmíněno, že je potřeba bojovat hlavně za pracující lid, v rámci třídního boje. Nicméně ačkoliv se dělníci v tomto období bouřili a stávkovali, neztotožňovali se s akcemi skupiny.
3.4.1 Reakce státních složek a proměna strategie Jak již bylo řečeno, nebyla německá policie na počátku 70. let plně připravena na konfrontaci a boj s terorismem, a to ačkoliv již v 50. letech 20. století bylo zřízeno oddělení pro boj s terorismem BKA (Bundeskriminalamt). To však nedisponovalo dostatečným zázemím, finančními prostředky a pravomocemi, které by mu umožňovaly bojovat s nově vzniklými skupinami. Přijetí dodatků k zákonům umožnilo další rozvoj BKA, což mělo za následek to, že v roce 1973 se jednalo o plně funkční jednotku s poměrně širokou škálou pravomocí. Jejím hlavním cílem pak bylo získávání a analýza informací. Operativní zásahy zajišťovala policejní jednotka BGS G9 (Bundesgrentzschutz Gruppe 9). V roce 1975 pak byly založeny další dvě jednotky, které měly za úkol sledování aktivit, které by mohly vést k teroristickým činům. 69 Na počátku 70. let, kdy nebyly činy RAF příliš násilné, bylo možné ve společnosti najít podporu jejich aktivitám, a jak vyplynulo ze šetření, každý dvacátý občan byl ochoten poskytnout pronásledovaným teroristům nocleh. S postupnou radikalizací jejich činů se však všeobecné mínění proměnilo a došlo k vytvoření atmosféry strachu. Na to musela reagovat vláda, která přijala celou řadu protiteroristických zákonů ad hoc ve velmi krátkém období, kdy schválení některých z nich trvalo jen šest týdnů. V letech 1972 – 1974 byla přijata celá řada opatření, která měla omezit působnost členů skupiny a těch, kteří jim pomáhali například tím, že při přijímání do pracovního poměru muselo být dokládáno, že daný kandidát není členem některých z extrémních hnutí.70 Vydané zákony a celková reakce státu byla hodnocena jako poměrně přehnaná. Nicméně stát se snažil za každou cenu zabránit pokračování podobných akcí. Občané byli zrazováni od jakékoliv podpory RAF, záměrem bylo zcela izolovat členy skupiny od veřejnosti. Nově vytvořené zákony byly mnohdy velmi široce formulovány a například podle paragrafu 129 a 129a bylo jako trestné označeno vytváření teroristické skupiny, členství v ní,
69
HORBATIUK, K. G. Anti-Terrorism: The West German Approach. Fordham International Law Journal, Vol. 3, No. 9, 1979, str. 170-172. 70 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 32-46.
26
propagace a její podpora.71 Vzhledem k tomu, že se jednalo o poměrně nejasné označení, mohl být v rámci tohoto opatření zatčen kdokoliv, aniž by byl podezřelý z trestné činnosti. Uvěznění příslušníků první generace však neznamenalo konec jejich aktivity. Vzhledem k výše zmíněné snaze o izolaci byli jednotliví členové uvězněni na různých místech v západním Německu s tím, že tento krok měl přerušit jakoukoliv jejich komunikaci. Někteří z nich pak byli vězněni dokonce ve věznicích za zvláštních podmínek absolutní izolace. V červnu 1972 pak spolkový ministr Horst Ehmke, zodpovědný za rozvědnou činnost, zdůraznil důležitost izolace členů RAF jak mezi sebou, tak od okolního světa s cílem předejít jakémukoliv projevu solidarity s členy RAF a izolovat je a jejich radikální názory od zbytku světa.72 Nejaktivnější v tomto ohledu byl stále A. Baader, který vydával pokyny pro RAF, ve kterých vyzýval k vysvobození uvězněných nebo akcím, které by k vedly k jejich propuštění. Prakticky až do své smrti s Baader udržel pozici vůdce RAF, a to i přesto, že byl uvězněn a s okolím komunikoval pouze nepřímo. Uvězněným se podařilo vytvořit efektivní komunikační systém, díky němuž zůstávali ve spojení. Tímto způsobem pak také komunikovali a předávali rozkazy a instrukce. Ty byly distribuovány za pomoci jejich právních zástupců, kteří nejen zprávy vynášeli a přinášeli zpět do vězení, ale někteří z nich je dokonce interpretovali a dále šířili. Za své jednání pak byli všichni podezřelí souzeni za podporu teroristické činnosti. 73 V návaznosti na uvěznění začala být praktikována nová metoda k dosažení cíle, a to skupinová hladovka. Cílem jednání skupiny byla diskreditace režimu a získání podpory mezi obyvateli západního Německa. Hladovka byla reakcí na jejich cílenou izolaci, která byla v mnoha případech spojená s cílem celkové deprivace. Někteří z uvězněných, například U. Meinhofová, byli drženi ve speciální části věznice, která byla uzpůsobena nejen k izolaci, ale celkové deprivaci za pomocí smyslové izolace.74 První hladovku tak začali vězni kolektivně
71
VARON, J. Bringing the War Home. The Weather Underground, the Red Army Faction, and Revolutionary Violence in the Sixties and Seventies. Berkley: University of Califormia Press, 2004, str. 256. 72 SMITH, J.; MONCOURT, A.; DUNNE, B. The Red Army Faction, a Documentary History, Volume 1, Projectiles for the People.237-238. 73 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 43. 74 Cela, ve které byla držena Meinhofová byla celá vymalována na bílo a 24 hodin osvětlená světlem z jedné zářivky. Celý blok byl izolován od jakéhokoliv hluku a jediným kontaktem s okolím byla denní dodávka jídla.
27
držet v lednu 1973 s požadavkem možnosti vyšetření nezávislými lékaři a ukončení jejich izolace.75 Skupina držela v období 1973 – 1989 několik kolektivních hladovek, kterými dosáhli určitých omezených cílů. Byly vytvořeny skupiny protestující proti údajnému mučení členů RAF ve věznicích a celou otázku se podařilo určitým způsobem medializovat, čímž vězni získali podporu ze strany veřejnosti. Nicméně zůstávalo stále diskutabilní, zda jsou opravdu mučeni. Touto otázkou se v roce 1975 zabývala i Evropská komise pro lidská práva, která však ve svém rozhodnutí stížnost odmítla jako nepodloženou, jelikož členové RAF nebyli zadržováni kvůli svému politickému přesvědčení, ale kvůli prokazatelným trestným činům, které spáchali. 76
3.4.2 Druhá generace RAF Druhá generace RAF byla aktivní zejména v letech 1977 – 1979. První pokus o navázání na aktivitu první generace přišel se skupinou, která nesla označení Skupina 4. 2. (Gruppe 4.2.), a to podle data, kdy byli její členové v roce 1974 zatčeni. Jejich primární snahou bylo osvobození uvězněných vůdců. V první řadě se snažila skupina vybudovat logistickou základnu a navázat komunikaci s Baaderem, od kterého dostávala pokyny. Nicméně se však jednalo o silně roztříštěnou, velmi slabě organizovanou skupinu, která se také odklonila od koncepce městské guerilly a upřednostnila „teroristickou strategii“, které se nepodařilo realizovat žádný útok. Další akcí, kterou druhá generace RAF provedla, bylo obsazení budovy německého velvyslanectví v Stockholmu v roce 1975. Za propuštění rukojmích požadovali propuštění dvaceti uvězněných členů RAF, a to po vzoru propuštění členů Hnutí 2. června, které se odehrálo o měsíc dříve. Při tomto incidentu přišli o život dva pracovníci velvyslanectví. Celá akce skončila pro RAF neúspěchem a její členové byli zatčeni švédskou policií, což znamenalo oslabení naděje první generace na propuštění.77 Jelikož se aktivity RAF v rámci druhé generace vyznačovaly tím, že skupina neměla danou organizační strukturu, vedení a konkrétní cíle, znamenalo zlom propuštění členky první generace Brigitte Monhauptové z vězení poté, co ukončila čtyř a půlletý trest. Ona byla pověřena Baaderem dalším vedením skupiny. Takto organizovaná skupina v roce 1977
75
VARON, J. Bringing the War Home. The Weather Underground, the Red Army Faction, and Revolutionary Violence in the Sixties and Seventies. Berkley: University of Califormia Press, 2004, str. 218-222. 76 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 52-61. 77 CLUTTERBUCK, R. Terrorism, Drugs, and Crime in Europe: After 1992. London: Routledge, 1990, str. 47.
28
zavraždila generálního prokurátora Sigfrieda Bubacka na jeho cestě do kanceláře. Tento čin lze považovat za přelomový v tom ohledu, že se jednalo o otevřenou vraždu ve srovnání se spíše konspirativními akcemi předcházejícího období . Ve stejném měsíci byli A. Baader, G. Ensslin a J.C. Raspe, přední představitelé první generace RAF, odsouzeni k doživotnímu trestu odnětí svobody. Zmíněnou vraždou Bubacka začala tzv. Ofenziva roku 1977. V rámci ní byl unesen na konci července tiskový mluvčí Dresdner Bank Jürgen Ponto a v září Hanns Martin Schleyer, člen představenstva Daimler-Benz, prezident Spolkového sdružení německých zaměstnavatelských spolků. Jeho propuštění bylo podmiňováno propuštěním 10 členů RAF. Je tedy zřejmé, že došlo k proměně strategie skupiny, která byla ovlivněna vnějšími podmínkami. Proklamované cíle zůstávaly oficiálně nezměněny, ačkoliv první pokusy o pokračování RAF byly spojeny pouze se snahou o osvobozením uvězněných členů, nikoliv pak s bojem proti imperialismu, kapitalismu a útlaku společnosti. Hlavním vůdcem skupiny zůstával A. Baader, jehož důležitost vyzdvihla U. Meinhofová ve svém prohlášení z roku 1974, a který i nadále vydával instrukce a rozhodoval o podobě skupiny, tak jak je možné vidět v případě jeho pověření B. Monhauptové vedením skupiny. Co se týče proměny cílů útoků, začala se skupina po roce 1977 orientovat na únosy jednotlivců, nikoliv na poškozování objektů. Ačkoliv ve svých prohlášeních RAF proklamovala, že jejím záměrem není útočit na osoby, v rámci únosů osob pak docházelo k jejich usmrcení. Až do smrti všech členů první generace bylo jedním z hlavních cílů jejich vysvobození. Z komuniké skupiny je pak zřejmá i proměna revolučního subjektu, a to v tom ohledu, že již není primárně vyzdvihován boj pro pracující třídu. Zřejmá je i orientace na spolupráci s dalšími organizacemi ve světě. Meinhofová ve svém komuniké z roku 1976 vyzývá k mezinárodnímu propojení skupin bojujících proti imperialismu a kapitalismu. V reakci na násilné činy skupiny vydala vláda další sadu zákonů, která se stejně jako předcházející setkala s vlnou kritiky. V roce 1975 tak vstoupil v platnost dodatek zákona, podle kterého mohlo probíhat soudní řízení v absenci obžalovaného, v případě, že se k nepřítomnosti rozhodne sám. Dále pak vešel ve stejném roce v platnost dodatek, který umožňoval vyloučit obhájce z obhajoby, jestliže existuje podezření, že využívá kontakt k zprostředkování komunikace obžalovaných s okolním světem. Tento zákon také upravoval to, že jeden obhájce může obhajovat pouze jednoho obžalovaného, který může mít pouze tři právní poradce. Jelikož vláda podezírala členy první generace z toho, že se podíleli na
29
plánování Schleyerova únosu, usnesla se na nutnosti znemožnit vězněným členům RAF kontakt s okolním světem. Byl tak přijat další z protiteroristických zákonů, Zákon o zabraňovaní kontaktu. Ten se vztahoval na ty vězně, kteří byli odsouzeni za podporování teroristických uskupení a stejně jako předchozí protiteroristické zákony vyvolal značnou kontroverzi. V říjnu téhož roku došlo k únosu letadla společnosti Lufthansa mířícího z Frankfurtu na Mallorcu skupinou palestinských teroristů. Jedním z požadavků únosců bylo propuštění členů RAF z vězení. Skupina byla zneškodněna poté, co po několika dnech přistála na letišti v somálském Mogadišu. 18. října 1977 pak zahynuli za nejasných okolností Baader, Ensslinová a Raspe a den poté bylo nalezeno tělo mrtvého M. Schleyera . Německý podzim znamenal pro členy RAF neúspěch, vzhledem k tomu, že se jim nepodařilo vyjednat propuštění vězněných vůdců první generace a museli se navíc vyrovnat s jejich smrtí. Zároveň znamenala tato etapa konečný důkaz, že boje vedené ve stylu městské guerilly byly odsouzeny v západním Německu k neúspěchu. Skupině se nepodařilo oslovit širší základnu příznivců a v rámci svého jednání naopak zvrátili veřejnost proti sobě. Jejich nízké podpoře u společnosti uškodila také spojitost s únosem letadla na Mallorku, na jehož palubě se nenacházel ani jeden z představitelů státu. Sami členové skupiny se již v polovině 70. let přiklonili k názoru, že jejich boj neodpovídá principům městské guerilly. Po tomto období tak došlo k útlumu aktivity RAF. Do roku 1980 byla zatčena velká části aktivních členů druhé generace RAF, s tím, že některým z nich umožnil východoněmecký režim skrýt se před stíháním na jejich území. Této alternativy využilo zhruba deset bývalých členů, kteří však museli i přesto měnit svou identitu, jelikož se v případě několika z nich podařilo odhalit jejich původ. V roce 1982 pak policie zatkla B. Monhauptovou spolu s dalšími klíčovými představiteli organizace, což znamenalo konec druhé generace RAF.
3.4.3 Třetí generace RAF a její zánik Třetí generace RAF se začala formovat kolem roku 1984, a to na ideových a personálních základech předcházející generace. V rámci snahy o vytváření antiimperialistické fronty navázala třetí generace spolupráci přes hranice, a to s francouzskou skupinou Přímá akce (Action Directe, AD), belgickými Bojujícími komunistickými buňkami (Cellules Communistes Combattantes, CCC) a také s italskými Rudými brigádami (Brigate Rosse, BR).
30
Novým rysem skupiny byl posun směrem k větší kriminální profesionalitě a opatrnosti v rámci prováděných akcí. Cílem bylo nevystavovat se zbytečným rizikům, osvobození uvězněných členů druhé generace nebylo přímým zájmem skupiny. Hlavními cíli se pak měly stát osoby se symbolickým významem. 78 V polovině prosince 1984 se pokusila RAF o bombový útok v sídle školy pro důstojníky NATO v Oberammergrau za použití bomby umístěné v autě. Ta však byla nalezena a odstraněna, takže se útok nezdařil. Ve stejné době vydala RAF spolu s AD společné komuniké „Za jednotu západoevropských revolucionářů“( Für die Einheit der Revolutionäre in Westeuropa – Pour l’Unite des revolutionnaires en Europa de l’ouest), ve které proklamovaly obě skupiny vznik Spojené jednoty pro boj proti imperialismu NATO. Na konci ledna 1985 členové AD zabili v Paříži francouzského generála Reného Audrana a RAF na začátku února Ernsta Zimmermana, čelního představitele zbrojařského průmyslu v Německu. 79 Následovaly další akce, zejména pak útoky na americké základny. Při jednom takovém útoku zabili členové RAF amerického vojáka proto, aby získali jeho identifikační kartu a mohli proniknout na základnu. V následujícím roce byl proveden atentát na veřejnosti zcela neznámé osoby, které působily v různých průmyslových odvětvích na vedoucích pozicích. V říjnu 1986 došlo k útoku na Gerolda von Braunmüla, ředitele odboru ministerstva zahraničí, do jehož agendy spadala i spolupráce s EU a NATO, který byl zastřelen z bezprostřední blízkosti do hlavy. 80 Aktivity třetí generace RAF již nedokázaly vzbudit pozitivní reakce ve společnosti ani v levicových kruzích, jelikož se jejich činnost víceméně kriminalizovala. Co se týče provádění útoků, odklonila se skupina od únosů osob směrem k atentátům, které vyžadovaly zapojení menšího počtu osob. Ačkoliv skupina stále bojovala v duchu ideologie předchozí generace, byly její činy méně politicky motivované, což lze vidět v případě atentátů na osoby, které nebyly veřejně činné. Skupina se také více profesionalizovala a snažila se vyvarovat zbytečných chyb, které by mohly vést k jejich zadržení, o čemž svědčí i fakt, že z této generace byly zatčeny pouze dvě osoby. 81 Došlo také k proměně struktury organizace,
78
STRMISKA, M. Politický terorismus: úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 51-52. 79 GAL-OR, N. Tolerating Terrorism in the West: An International Survey. London: Routledge, 2005, str. 49-50. 80 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 123-125. 81 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 112.
31
ve které došlo k jasnému rozdělení rolí, což mělo za následek větší „efektivitu“ působení skupiny. Sjednocení Německa znamenalo pro RAF proměnu cílů v důsledku mocenských přesunů v rámci nového uspořádání. Rozpad Sovětského svazu a východního Německa označili její členové za výhru imperialismu ve studené válce. Nově tak RAF chtěla zabránit vzniku německé velmoci, která měla být vytvořena sjednocením obou částí Německa. Tvrdili, že německé elity sledují prakticky stejné imperiální cíle jako nacismus, a to snahu podniknout útok na evropské státy, ale tentokrát v ekonomické a hospodářské oblasti. Na počátku 90. let pak celá organizace dle zprávy BKA měla zhruba 20 -30 členů. 82 Zároveň došlo k proměně jejích struktur a spekulovalo se o tom, že pokles její aktivity v Německu byl spojen se snahou o spolupráci s teroristickými skupinami v Evropě. Jednou z posledních aktivit skupiny byla vražda ředitele Deutsche Bank, jedné z největších německých soukromých bank na konci 80. let. V dubnu 1991 byl zastřelen Detlev Rohwedder, ředitel Treuhandanstaltu (úřad zodpovědný za privatizaci ve východním Německu).83 Útok na Rohweddera byl prakticky poslední násilnou akcí, kterou RAF provedla, vzhledem k tomu, že organizace nebyla jednotná v názoru na směr, jakým by se měly ubírat její další aktivity. V roce 1992 navrhl spolkový ministr spravedlnosti ve svém programu předčasné propuštění některých členů RAF za předem daných podmínek. Tento krok byl považován za vstřícné gesto ze strany vlády a za pokus o usmíření s cílem ukončení eskalace násilí. Na základě tohoto kroku bylo propuštěno několik vězněných členů, kteří proklamovali, že dočasně pozastavují násilí páchané proti lidem. V roce 1993 pak RAF realizovala svůj poslední útok, a to na prázdnou vězeňskou budovou ve Wieterstadtu. V dubnu 1998 pak skupina vydala tiskové prohlášení, ve kterém oficiálně ukončila svou činnost.84
82
STRMISKA, M. Politický terorismus: úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 53. 83 MERKL, P.H. West German Left-Wing Terrorism. In: CRENSHAW, M. (ed.) Terrorism in Context. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2007, 172-173. 84 DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006, str. 131-133.
32
4. Rudé brigády 4.1 Dobový politický kontext v Itálii a počátek vzniku Rudých brigád Stejně jako ve zbytku západní Evropy znamenala Itálie v 60. letech 20. století období ekonomického růstu spojené s nárůstem blahobytu, a to v kontrastu s předchozí dekádou, kdy byla země řazena spíše do skupiny nerozvinutých ekonomik. V průběhu zhruba dvou dekád se tak podařilo proměnit povahu ekonomiky, které dominovala převážně zemědělská produkce na tu, která stala jedním z hlavních industriálních producentů Západu. S touto proměnou byl spojen také rozvoj střední třídy, kterou tvořili obyvatelé jihu stěhující se za prací do měst a severu, kteří využili rozvíjející se industrializace, která přinášela nárůst pracovních míst. Se společenskou transformací souvisela proměna zásadní italské hodnoty, a to rodiny. Vzhledem k nárůstu počtu pracovních míst začaly být ve větší míře zaměstnávány i ženy, které v Itálii tradičně vedly domácnost. Ženská emancipace se pak projevila i ve zvyšujícím se počtu studentek na vysokých školách.85 Velmi rychlý rozvoj průmyslu na severu země však měl za následek prohlubování ekonomických rozdílů mezi severem a jihem země a zároveň docházelo k obecnému zhoršování podmínek pro dělníky v severoitalských továrnách. Ti se začali bouřit, vzhledem k tomu, že v danou chvíli převyšovala nabídka na pracovním trhu poptávku a v případě, že nesouhlasil zaměstnavatel s požadovanými změnami, bylo poměrně snadné najít si práci u jiného zaměstnavatele. Dělníci se začali sdružovat do spolků, v rámci nichž protestovali proti neúnosným podmínkám na pracovišti, což vzbudilo pozornost levicových intelektuálů, vzhledem k tomu, že ti viděli bouře dělníků jako možný impuls k proměně společnosti po vzoru některých levicových učení. 86 Na počátku 60. let začalo docházet ke sbližování křesťanských demokratů (DC) a socialistů (PSI), a to nejprve na lokální úrovni, kdy v místních volbách získali socialisté velký počet hlasů a vytvořili spolu s křesťanskými demokraty na mnoha místech koalice. Stejná situace se pak objevila v parlamentních volbách v roce 1963, kdy nezískali DC potřebnou většinu a sestavili tak středo-levou koalici právě s PCI. Takto sestavená vláda slibovala
85
KILLINGER, C. L. The History of Italy. Westport: Greenwood Publisers, 2002, str. 180-181. GINSBORG, P. A history of contemporary Italy: society and politics, 1943-1988. New York, N.Y., USA: Penguin Books, 1990, str. 248-251. 86
33
prosazení sociálních reforem, které se jí však nepodařilo nakonec prosadit, což mělo za následek vypuknutí nepokojů v druhé polovině 60. let.87 Zvláštní postavení v politickém systému měla komunistická strana (PCI), jakožto největší komunistická strana působící na Západě. Vzhledem k její voličské základně se jednalo prakticky o největší opoziční stranu v systému. V 60. letech pak PCI proklamovala svůj program jako „italskou cestu k socialismu“. Tento přerod však měl být postupný a nepočítal s vyhrocením sociálních a politických konfliktů.88 Stejně jako všude na Západě se v druhé polovině 60. let začala formovat Nová levice, politický proud, který vzniká v souvislosti cyklu masových protestních hnutí v politickém prostoru nalevo od PCI a Italské socialistické strany proletářské jednoty (PSIUP).89 Nová levice (nebo také revoluční levice, mimoparlamentní levice) zahrnovala škálu uskupení ze třech hlavních oblastí. Zaprvé radikální frakce protestních hnutí, primárně dělnického a studentského, zadruhé skupiny, které se oddělily od organizací ,,staré“ extrémní levice nebo vznikly jejich transformací a za třetí skupiny, které se zrodily z disidentských kolektivů, které se rozešly s ,,mateřskými“ levicovými stranami (především PCI a PSIUP).90 Konec 60. let znamenal vyvrcholení nepokojů s vládní politikou, respektive s neprovedením slibovaných reforem. Situace vyvrcholila ve dvou bodech. Jedním z nich bylo studentské hnutí, inspirované událostmi na Západě, které vyprovokovalo nepokoje již v roce 1967. Tyto nepokoje se postupně šířily na jednotlivých univerzitách a v lednu 1968 se centrem dění stala Univerzita v Pise. Nepokoje se rozrostly z konfrontace s univerzitními autoritami na boj proti státním autoritám. Největší akcí studentského hnutí se stal pochod z počátku března 1968 na Valle Giulia v Římě, kde bylo zraněno zhruba 500 studentů a velká část příslušníků policejních sborů. Mnoho studentů, kteří se k protestům připojili se před vypuknutím krize, se hlásilo spíše k politické pravici, nicméně situace na italských univerzitách mnohé z nich donutila změnit své politické názory a připojit se spíše k levici, avšak bez hlubokého příklonu k marxistické ideologii. 91
87
GINSBORG, P. A history of contemporary Italy: society and politics, 1943-1988. New York, N.Y., USA: Penguin Books, 1990, str. 256-257. 88 STRMISKA, M. Studie o utváření italské Nové levice (1968-1972). Brno, 1994, str. 11. 89 která vznikla odštěpení radikálnějšího levicového křídla PSI poté, co byla vytvořena koalice s DC 90 STRMISKA, M. Studie o utváření italské Nové levice (1968-1972). Brno, 1994, str. 8-9. 91 ABSE, T. Italy: A New Agenda. In: ANDERSON, P.; CAMILLER, P. (eds.) Mapping the West European Left. Lodon: Verso, 1994, 191-192.
34
Druhým bodem byly dělnické nepokoje z roku 1969, které souvisely s přílivem druhé generace dělníků do továren, kteří však pocházeli z jihu Itálie, nikoliv ze severu, jak tomu bylo doposud. Bylo tomu tak zejména proto, že severoitalský pracovní trh nebyl schopen uspokojit potřeby továren na počty zaměstnanců. Protesty začaly paradoxně propukat nejdříve v menších továrnách v okrajových oblastech, kde byly dělnické odbory poměrně slabší. Největším z takových akcí byl protest v textilní továrně Valdagno v dubnu 1968, kdy pochodovalo zhruba 4000 dělníků, nejčastěji však žen, do centra města, kde svrhli sochu zakladatele továrny. Akce vyústila zatčením 42 osob, které ale byly později pod tlakem dělnického hnutí propuštěny. V březnu 1968 pak byla vyhlášena generální stávka v Miláně s požadavkem zvýšení platů dělníků pracujících v oblasti kovodělné výroby, jíž se zúčastnilo zhruba 300 000 pracovníků. Během následujících měsíců pak vypukla celá řada akcí, ve kterých se bouřili dělníci ze severu proti podmínkám, ve kterých byli zaměstnáváni a nuceni žít.92 Na počátku 70. let pak došlo v souvislosti s výše uvedenými událostmi k expanzi ultralevicového terorismu. Působily zde dva okruhy, a to Skupiny partyzánské akce a Rudé brigády. Vedle zmíněných působily ještě menší uskupení, jako například Skupina XXII. října či Superclan.93
4.2 Rudé Brigády a jejich vznik Studentské hnutí se kromě potřeby reformy univerzit formovalo okolo dvou dalších témat, a to třídní boj a boj proti autoritám. Studenti se pak setkávali s dělníky v jednotlivých továrnách a pomáhali jim s organizací protestů proti odborovým svazům. Začaly se tak vytvářet skupiny, jejichž členy byli jak studenti, tak dělníci. Těchto aktivit se účastnili hlavně ti členové studentského hnutí, spolu s levicovými intelektuály, kteří primárně kritizovali politiku PCI, odbory a revizionismus „staré“ levice. Jejich ideologie byla založena na ústřední roli dělnické třídy, třídního boje a právu dělníků vytvářet autonomní organizace.94
92
GINSBORG, P. A history of contemporary Italy: society and politics, 1943-1988. New York, N.Y., USA: Penguin Books, 1990, str. 311-313. 93 STRMISKA, M. Politický terorismus: úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. Brno: Masarykova univerzita, 1996, str. 35-36. 94 , DELLA PORTA, D. Social Movements, political violence, and the State. A Comparative Analysisof Italy and Germany. Cambridge: Cambridge University Press, 1995, str. 85-89.
35
V září 1969 vzniklo milánské radikálně levicové uskupení Metropolitní politický kolektiv ( Collettivo Politico Metropolitano, CPM ), kde se začínalo utvářet jádro budoucích Rudých brigád (Brigate Rosse, RB).95 CPM tvořily skupiny dělníků, studentů a zaměstnanců působících v továrně Pirelli, Sit – Siemens, IBM, Alfa Romeo a nebo Magneti – Marelli. Zprvu se nevymezovali jako revoluční uskupení, jejich cílem bylo upozornit na to, že požadavky dělnického hnutí nemůžou být pochopeny odborníky ani tradičním levicovým politickým křídlem, které v té době představovala například PCI. Tato organizace tedy sloužila jako aréna pro diskuzi o podobě budoucí revoluční avantgardy vedoucí k zformování nové revoluční organizace.96 RB97 se finálně zformovaly v říjnu 1970 pod vedením studentského aktivisty Renata Curcia, jeho přítelkyně Mary Cagol a Alberta Franceschiniho. 98 V srpnu téhož roku vystoupila dvojice Curcio a Corrado Simioni s referátem, kde řešili otázku přechodu k ozbrojenému boji, protože dle nich sektory nejvyspělejšího dělnictva projevily touhu po politické moci, což se vzdálilo tradičním institucím dělnického hnutí, a tudíž se tímto dostaly do střetu s nimi, potažmo systémem. Šlo jim tedy o organické propojení politiky s válkou a za žádoucí považovali ,,občanskou válku dlouhého trvání“, což byla koncepce maoistického původu. Tímto explicitně odmítli leninistické pojetí fází boje o moc. 99
4.3 Strategie RB Stejně jako v případě kapitoly věnující se RAF bude i v této části práce strategie dělena do čtyř rovin dle teoretické části. Co se týče deklarace cílů a záměr, který tyto cíle sledují, jsou opět spojeny s jejich ideologickým přesvědčením, které prakticky vychází z konceptu nové levice v kombinaci se specifickými podmínkami v Itálii. Důležitým se v tomto ohledu stal dokument Sociální boj a organizace v metropoli, který vznikl jako výsledek diskusí na semináři CPM v Chiavari v listopadu 1969, a stal se zásadním zdrojem východisek RB, které byly následující:
95
STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita, 2000, str.19. 96 Tamtéž. 97 V první fázi se skupina jmenovala Rudá brigáda (Brigata Rossa), označení v plurálu začalo být používáno až později ve spojitosti se vznikem dalších operačních jednotek skupiny. 98 SOCCORSO, R., 1976 cit. podle SUNDQUIST, V. H. Political Terrorism: An Historical Case Study of the Italian Red Brigades.Journal of Strategic Security, Vol. 3, No. 5, 2010, str. 53. 99 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 13-14.
36
1) V severoamerických a evropských metropolitních oblastí existují objektivní podmínky pro přechod ke komunismu a bojem se postupně začínají naplňovat taktéž i subjektivní podmínky. Je tedy třeba zahájit svou vlastní revoluci s primárním cílem zničení stávajícího mocenského systému. 2) Základní terén pro provádění revolučního boje jsou velkoměsta, která jsou srdcem systému, střediska hospodářského a politického vykořisťování a tudíž ohniska rozporů a konfliktů. Jsou to místa, kde vládně organizovaný chaos, charakteristický pro pozdně kapitalistickou společnost. Ideologicky sami sebe členové RB považovali za marxisty snažící se o vytvoření socialistického státu v Itálii po vzoru Leninova socialismu z let 1917-1924 a kulturní revoluce Mao Ce-tunga. Stejně jako další levicové skupiny byly RB ovlivněny díly Lin Piaa, Che Guevary, Carlose Marighelly a Abrahama Guillena, válkou ve Vietnamu a tématy, které spojovaly levicová hnutí po celém světě. Ačkoliv skupina vznikla ze studentských hnutí, nepovažovali se členové RB za protestní hnutí. Za nepřípustné považovala skupina spojení PCI s DC ve vládě, a jedním z jejích hlavních cílů bylo přerušit spolupráci těchto dvou stran.100 Vůči Nové i ,,staré“ levici se brigadisté vymezovali jako ,,ozbrojená levice“ a jako jediní ,,důslední komunisté“. Jejich cíl bylo svržení kapitalismu, k čemuž mělo dojít cestou proletářské revoluce, po které by následovalo nastolení proletářské diktatury a komunismus. Stejně jako RAF pak i RB svá stanoviska vydávali v rámci komuniké a dalších dokumentů. Prvním uceleným dokumentem z roku 1971, který byl psaný formou rozhovoru, se stalo První interview se sebou samými. 101 Dále požadovali, aby se Itálie vymanila z vlivu Západu a opustila struktury NATO.102 Jistou roli ve vývoji RB hrála i ultrapravicová uskupení, se kterými byly levicové skupiny ve střetu již od poloviny 60. let, ještě v rámci studentských hnutí. Posun ve vztahu k pravici nastal v roce 1969, kdy došlo k výbuchu nálože na náměstí Piazza Fontana v Miláně, který zabil 14 lidí a 80 zranil. Vláda automaticky připsala útok levicovým studentským skupinám, ale později se ukázalo, že za ním stojí ultrapravicová skupina. Ta chtěla tímto výbuchem
100
SMITH, P.J. The Italian Red Brigades (1969–1984): Political Revolution and Threats to the State. In: NORWITZ, J. H. (ed.) Armed Groups: Studies in National Security, Counterterrorism, and Counterinsurgency. Newport: Naval War College Press, 2008, str.16-17. 101 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 23. 102 DUGDALE-POINTON, T. The Red Brigade Terrorist Group. History of war. Online text, 2007, cit. 3. 7. 2013. Dostupné z: http://www.historyofwar.org/articles/weapons_red_brigades.html.
37
donutit vládu k větší represi vůči přívržencům komunistů v Itálii. RB následně používaly podporu ultrapravice ze strany vlády jako ospravedlnění jejich útoků.103 Nástrojem legální či pololegální agitace pro RB představoval časopis, který vznikl kolem formace Nový odboj, nesoucí název ,,Komunistický časopis nového odboje“. Jeho heslo ,,nový odboj“ brigadisté nechápali jako navázání na antifašistickou rezistenci, nicméně jako otevření nového cyklu sociálních konfliktů. Prostřednictvím tohoto časopisu RB nejenom agitovali na širší publikum, ale taktéž se zde vymezovali vůči jiným militantním ultralevicovým organizacím.104 Druhá rovina strategie pak zahrnuje metody, nástroje a prostředky vedoucí k naplnění proklamovaných cílů. I v případě RB hraje roli fakt, že se jednalo o skupinu městské guerilly, což ovlivňuje tuto rovinu. Na počátku 70. let však měla skupina k této koncepci poměrně daleko. Bylo tomu tak zejména z důvodu špatného vyzbrojení, nedostatečných zkušeností s vojenskými akcemi a konspirací.105 V prvních letech působnosti, v letech 1970 – 1972, se tak členové skupiny zaměřovali zejména na užití zápalných lahví k podpalování automobilů zaměstnanců administrativy, představitelů pravicových zájmových skupin a sdružení.106 Stejně jako RAF pak RB začaly získávat finanční prostředky z bankovních přepadení. Na základě toho získala skupina finanční prostředky k tomu, aby mohla nashromáždit lepší výzbroje a materiálního zabezpečení.107 Od roku 1972 pak došlo ke změně používané metody směrem od sabotáží k únosům a vraždám nejprve představitelů kapitalismu v podobě majitelů továren a od roku 1974 i vládních představitelů a veřejně činných osob.108 V roce 1977 pak RB zařadily do svého repertoáru také nový prvek zraňování střelbou do nohou oběti, který se pro ně stal specifickým.109
103
CHENOWETH, E. Italy and the Red Brigades: The Success of Repentance Policy in Counterterrorism. In: FOREST, J. J. F. (ed.) Countering Terrorism and Insurgency in the 21st Century: International Perspectives. Westport: Prager Security International, 2007, str. 353-354. 104 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 23. 105 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 24. 106 CHENOWETH, E. Italy and the Red Brigades: The Success of Repentance Policy in Counterterrorism. In: FOREST, J. J. F. (ed.) Countering Terrorism and Insurgency in the 21st Century: International Perspectives. Westport: Prager Security International, 2007, str. 355. 107 HENNINGER, M.The Postponed Revolution: Reading Italian Insurrectionary Leftism as Generational Conflict. Italica , Vol. 83, No. 3/4 (Fall - Winter, 2006), str. 632. 108 SMITH, P.J. The Italian Red Brigades (1969–1984): Political Revolution and Threats to the State. In: NORWITZ, J. H. (ed.) Armed Groups: Studies in National Security, Counterterrorism, and Counterinsurgency. Newport: Naval War College Press, 2008, str. 19. 109 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 43.
38
V případě roviny systematizace a časového harmonogramu, dalo by se říci, že vzhledem k povaze skupiny není možné tuto úroveň sledovat. Jednotlivé činy byly prováděny spíše na ad hoc bázi s tím, že o systematizaci se dá hovořit spíše v použití prostředků. Poslední rovinou je řízení a kontrola, která souvisí s organizací skupiny. RB se dělily jak horizontálně, tak vertikálně. Základní jednotkou byla brigáda, které na vyšší úrovni tvořily kolony, horizontální struktura byla tvořena tzv. frontami. Nejdůležitější částí pak bylo jádro, které se později přetransformovalo do tzv. Strategického vedení, které se stalo nejvyšším orgánem. Jeho členy byl zpočátku Curcio, Cagolo, Franceschini a Morreti. Jednotky na nižších úrovních však působily poměrně samostatně.110
4.4 Útoky jakožto reakce na dobový kontext a prostředek k dosažení cílů Působení RB lze stejně, jako v případě RAF, rozdělit do několika období, která se vyznačují určitými charakteristickými prvky.
4.4.1 Období koncepce ,,ozbrojené propagandy“ Mezi lety 1970-1971 provedli brigadisté řadu akcí za pomocí zápalných láhví, kterými malá
komanda
administrativy.
111
RB
podpalovala
automobily
vybraných
představitelů
podnikové
První akcí tohoto typu bylo podpálení automobilu vedoucího podniku Sit-
Siemens, Gieseppeho Leonida v září 1970.112 V listopadu a prosinci téhož roku poté následovaly velmi podobné akce, jejichž oběťmi se stali Ermanno Pellegrini z podniku FIAT a Enrico Loriga, vysoký představitel PCI. Poslední ze série útoků zaměřených pouze na destrukci věcí bylo umístění osmi bomb pod nákladní vozy továrny Pirelli z ledna 1971.113 Z počátku března roku 1972 byl proveden první únos, inženýra Idalga Macchiarniho, který byl ve vedení podniku Sit Siemens a pro RB představoval typického neofašistu z vyšších vrstev. Jednalo se pouze o symbolický akt, kdy byl Macchiarni vyslýchán, vyfotografován se zbraní u hlavy a cedulí na krku. Tato fotografie byla zaslána do milánských deníků a RB se tak dočkaly publicity. Ačkoli byla většina brigadistů za provedení akce 110
STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 31. 111 CHENOWETH, E. Italy and the Red Brigades: The Success of Repentance Policy in Counterterrorism. In: FOREST, J. J. F. (ed.) Countering Terrorism and Insurgency in the 21st Century: International Perspectives. Westport: Prager Security International, 2007, str. 355. 112 HENNINGER, M. The Postponed Revolution: Reading Italian Insurrectionary Leftism as Generational Conflict. Italica, Vol. 83, No. 3/4 (Fall - Winter, 2006), str. 632. 113 STRMISKA, M. Politický terorismus: úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. V Brně: Masarykova univerzita, 1996, str. 25-26.
39
zatčena, jádru RB se podařilo uniknout a téměř okamžitě zahájilo rekonstrukci organizace, nyní však s cílem být tajnou, podzemní vojensko-politickou skupinou. Po této události se skupina začala rychleji rozšiřovat do dalších velkých severoitalských měst.114 V únoru 1973 došlo k dalšímu únosu, a to představitele neofašistických odborů ve společnosti FIAT, Bruta Labateho.115 Následovaly další dva únosy v červnu a prosinci téhož roku, které byly v podstatě dost podobné jako ty předcházející, zaměřené na vedoucí osoby průmyslového světa. Změnu pak znamenal únos z dubna 1974, kdy brigadisté unesli pravicového soudce Maria Sossiho, prostřednictvím něhož potom vydírali vládu, aby propustila osm vězňů teroristické organizace 22 .října (Gruppo XXII Ottobre).116 Tímto aktem končí období, které se neslo v duchu ,,ozbrojené propagandy“.117 Během první fáze působení, a to do roku 1972, byly RB vnímány jako poměrně bezvýznamná skupina operující pouze v okolí Milána. Nevzbuzovala tak pozornost ze strany vlády, bezpečnostních složek, které byly v tehdejší době více vytíženy bojem proti narůstající míře kriminality ve větších městech a ani ze strany dalších uskupení v rámci nové levice.118 Postupně se však skupina svými činy dostala do povědomí zejména obyvatel okrajových částí Milána a získala tak status místních hrdinů, a to zejména mezi pracující třídou.119 S rostoucím sebevědomím RB přicházela touha po realizování akcí, které by měly větší ohlas. Zde nastal zvrat ve vývoji RB, který znamenal posun v jejich strategii. K ní pak došlo s prvním únosem. V počáteční fázi se skupina zaměřovala zejména na osoby působící v oblasti průmyslu s tím, že zlom přišel s únosem výše zmiňovaného soudce. V důsledku zatčení některých členů došlo k proměně struktury organizace a vytvoření jasné daného vedení. Co se týče podpory akcí skupiny, těšily se RB zhruba do roku 1974 podpoře ze strany dělníků, studentů a levicových intelektuálů, kteří jim v některých případech dokonce i finančně přispívali na fungování. S postupnou radikalizací a využíváním brutálnějších metod
114
Tamtéž. HENNINGER, M. The Postponed Revolution: Reading Italian Insurrectionary Leftism as Generational Conflict. Italica, Vol. 83, No. 3/4 (Fall - Winter, 2006), str. 633. 116 Italská levicová teroristická skupina založená 22.října 1969, ideologicky vycházela z marxismu-leninismu. 117 HENNINGER, M. The Postponed Revolution: Reading Italian Insurrectionary Leftism as Generational Conflict. Italica, Vol. 83, No. 3/4 (Fall - Winter, 2006), str. 633. 118 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 24-25. 119 HENNINGER, M. The Postponed Revolution: Reading Italian Insurrectionary Leftism as Generational Conflict. Italica, Vol. 83, No. 3/4 (Fall - Winter, 2006), str. 633. 115
40
ztrácely RB podporu, a to i ze strany dělníků, pro něž boj vedly, a jejichž požadavky a potřeby dále nebyly schopny reflektovat.120
4.4.2 Období koncepce ,,Útoku do srdce státu“ Toto období lze vymezit léty 1974 – 1978, kdy se do čela RB dostal Mario Moretti, který prosazoval technokratickou koncepci založenou více na fanatismu než na idejích. Jeho vedení sice převzalo klíčové koncepce a pojmy RB z let 1973 – 1974 (koncepce ,,úderu do srdce státu“ a ,,imperialistického státu multinacionálních společností“), ale v redukované podobě.121 V červnu 1974 tak již pod vlivem nového vedení došlo k přepadení sídla neofašistické Italské strany sociálního hnutí, přičemž byli neplánovaně zabití dva členové strany.122 Ke zlomu došlo únosem podnikatele Vittoria Gancia v červnu 1975, za něhož požadovali únosci výkupné, což bylo novým prvkem únosů. Následující den byl ovšem Gancia osvobozen policií. Tato akce RB byla zásadní v tom, že v rámci policejní razie byla zastřelena Mara Cagolová, která byla jednou z posledních původních významných členů organizace. Obrat ve strategii pod vedením Morettiho přišel přibližně za rok, kdy došlo k první cílené vraždě, jejíž obětí byl soudce generálního prokurátora Francessca Coca a jeho dva členové eskorty. Motivem tohoto činu byl fakt, že soudce Sossi (který byl unesen již v roce 1974) odmítl podepsat propuštění osmi vězňů, které RB požadovaly propustit výměnou za F. Coca. Od tohoto útoku však brigadisté až do zimy roku 1977 nepodnikli zásadní akci. Výjimkou byl únos lodního inženýra, za jehož propuštění žádali výkupné, jinak se jednalo spíše o defenzivní přestřelky s policí.123 V únoru se objevil nový prvek jejich útoků, a to úmyslné zranění. První obětí byl ministerský úředník Valerio Traversi, který se zasadil o změnu vězeňského zákona124 a druhou Mario Scoffone, vedoucí kádrového oddělení ve firmě FIAT.125 Sílící brutalitu v metodách RB potvrdila dubnová vražda Fulvia Crociho, prezidenta Asociace právníků. F. Croci byl odpovědný za výběr veřejných obhájců obviněných 120
JAMIESON, A. The Use of Terrorism by Organized Crime: An Italian Case Study. In: BJORGO, T. (ed.) Root Causes of Terorism. Myths, Reality and Ways Forward. London: Routledge 2005, str. 174. 121 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str.35-36. 122 Mapping Militant Organizations: Red Brigade. Online text, dostupné z: http://www.stanford.edu/group/mappingmilitants/cgi-bin/groups/view/77#note43, náhled 16.7.2013. 123 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str.36. 124 HENNINGER, M. The Postponed Revolution: Reading Italian Insurrectionary Leftism as Generational Conflict. Italica, Vol. 83, No. 3/4 (Fall - Winter, 2006), str. 634. 125 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 36.
41
brigadistů v plánovaném soudním procesu. Během června roku 1977 se potom objevil nový cíl útoků, a to novináři a vedoucí osoby redakcí a médií. Několika konzervativním novinářům brigadisté prostříleli kolena, dále bylo zraněno několik osob z veřejnoprávní televize126 a poslední akcí kampaně bylo smrtelné postřelení zástupce ředitele La Stampa. 127 Během následujících měsíců poté pokračovaly útoky především na představitele italské justice a policii.128 V červnu roku 1976 proběhly volby do parlamentu, kde Křesťanští demokraté (DC) získali 38,7 % a komunisté (PCI) 34,4 %, na základě toho výsledku vznikla křesťanskodemokratická vláda.129 Tuto vládu vedl Giuglio Andreotti ještě další tři roky. Jeho stranickým kolegou byl Aldo Moro, který zvažoval spolupráci s PCI v rámci pokračování linie „historického kompromisu“. Na tuto změnu v ideologii PCI reagovali studenti a dělníci negativně a v zemi se znovu vzedmula vlna pouličních bouří a stávek.130 V březnu 1978, kdy měla být představena nová vláda za podpory komunistů, se udála z hlediska důsledků klíčová akce RB, a to únos A. Mora. Moro byl unesen při cestě do parlamentu, doprovázen pěti bodyguardy, kteří byli během útoku zastřeleni. Moro byl držen po dobu pětapadesáti dní, 9. května bylo jeho tělo nalezeno v kufru auta, poblíž sídel italských komunistů a křesťanských demokratů.131 Po jeho smrti se rozpoutaly mnohé spekulace o motivu tohoto činu, mezi které patřily konspirativní teorie o manipulaci Rudých brigád vládou USA, popřípadě o tom, že se vláda rozhodla Mora obětovat v rámci udržení vlastní stability.132 Základním faktorem, který způsobil změnu směru, byla proměna ve vedení RB. Původní členové jádra organizace Curcio a Franceschini byli zatčeni a Cagolová byla zabita při policejní razii, na základě čehož se dostala do čela již zmiňovaný Moretti a jeho odlišná vojensko-politická linie.133 V dubnu 1975 byla vydána Strategická rezoluce RB, kde došlo
126
The Global Terrorism Database, online, dostupné z: http://www.start.umd.edu/gtd/search/Results.aspx?page=2&search=red%20brigades&count=100&expanded=yes &charttype=line&chart=overtime&ob=GTDID&od=desc#results-table 127 La Stampa byl jeden z nejčtenějších italských deníků. 128 The Global Terrorism Database, online dostupne: http://www.start.umd.edu/gtd/search/Results.aspx?page=2&search=red%20brigades&count=100&expanded=yes &charttype=line&chart=overtime&ob=GTDID&od=desc#results-table 129 PROCACCI, G. Dějiny Itálie. Praha: NLN, 1997, str. 382. 130 PROCACCI, G. Dějiny Itálie. Praha: NLN, 1997, str. 382-383. 131 HOF, T. The Moro Affair - Left-Wing Terrorism and Conspiracy in Italy in the Late 1970s. Historical Social Research., Vol. 38, No. 1, 2013, str. 232-233. 132 DRAKE, R. Why the Moro Trials Have Not Settled the Moro Murder Case: A Problem in Political and Intellectual History. The Journal of Modern History , Vol. 73, No. 2 (June 2001), str. 359-378. 133 HENNINGER, M. The Postponed Revolution: Reading Italian Insurrectionary Leftism as Generational Conflict. Italica, Vol. 83, No. 3/4 (Fall - Winter, 2006), str. 634.
42
k určité redefinici hlavních cílů. Bylo rozhodnuto o upřednostňování boje proti italskému státu, přívěsku ,,imperialistického státu multinacionálních společností“ před militantní aktivitou v industriálních konfliktech.134 Změna nastala také ve způsobu obstarávání finančních prostředků na provozování své činnosti, kdy skupina začala prostředky získávat z loupežných přepadení bank.135 Zároveň s tím došlo k proměně metody, a to z ozbrojené propagandy k cílenému narušování státního aparátu. Období pod vedením Morrettiho bylo také prostoupeno častými zásahy policie, od kterých se nicméně brigadisté nenechali vyprovokovat k odvetným akcím, protože věděli, že by to pro ně znamenalo eskalaci konfliktu v pro ně nevýhodné situaci. 136
Únosem a usmrcením Mora RB v obecné rovině naplňovaly původní cíl ze Strategické rezoluce z roku 1975 – „úder do srdce státu“ a pokračovaly v nenávistné kampani proti Křesťanské demokracii, která byla hlavním držitelem moci ve státě. S vládou komunikovali prostřednictvím vydáváním dokumentů - ,,poselství“, v kterých se zpočátku zmiňovali pouze o souzení A. Mora, teprve až v pozdějších „poselstvích“ se zmiňují o podmínkách propuštění, které spočívaly v propuštění několika vězněných brigadistů. Celá akce budila dojem, že únos byl naplánován bez předem promyšlené taktiky jednání se stáními orgány a DC. Vedení RB taktéž nejspíš přecenilo reakci vlády, která se rozdělila na dva tábory, a to zastánci vyjednávání s RB (socialisti a menšina křesťanských demokratů) a odpůrci vyjednávání s RB (křesťanští demokraté a komunisty), přičemž druhá zmiňovaná v tomto procesu převládla. Ačkoli tato akce vzbudila ohromnou pozornost, tak je obecně považována za politickou prohru RB.137
Obecně lze tedy pozorovat zvyšující se míru brutality útoků ze strany skupiny. Již zmiňovaný únos a vražda Mora byly dle vydaných komuniké pouze aktem legitimní revoluční spravedlnosti a jeden z kroků k tomu, jak zneškodnit stát a jeho struktury. Jejich akce, které
134
STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str.35-36. 135 HENNINGER, M. The Postponed Revolution: Reading Italian Insurrectionary Leftism as Generational Conflict. Italica, Vol. 83, No. 3/4 (Fall - Winter, 2006), str. 634. 136 HENNINGER, M. The Postponed Revolution: Reading Italian Insurrectionary Leftism as Generational Conflict. Italica, Vol. 83, No. 3/4 (Fall - Winter, 2006), str. 634. 137 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 38-43.
43
tímto činem vyvrcholily, začala italská společnost vnímat velmi negativně. K Morově vraždě se osobně vyjádřil i papež Pavel VI.138
Stát se snažil na útoky RB reagovat větším zapojením represivních složek, které však v případě protiteroristického oddělení nebyly příliš efektivní ve svých zásazích. Bylo tomu tak proto, že došlo v polovině 70. let k restrukturalizaci tohoto sboru a nebylo jasné, kdo má jaké kompetence. Nicméně v důsledku akcí RB v tomto období došlo jeho k opětovné aktivizaci. Byla přijata sada zákonů rozšiřující pravomoci různých policejních složek. Jak se však ukázalo, stát v důsledku útoků RB přijímal zákony a opatření poměrně narychlo a vytvořil tak poměrně neprůhledný, snadno zneužitelný systém kompetencí.139 V srpnu roku 1978 nastoupila do čela protiteroristické politiky nová posila a to v podobě Carla Alberta Dallaho Chiesy, který byl generálem italských karabiniérů. Zatčení sympatizanti byli za poskytnutí informací motivováni přislíbením nižšího trestu a tím bylo jednodušší dostihnout další členy RB.140 Zvyšující se míra policejního násilí však zvyšoval úměrně násilí ze strany RB.141
4.4.3 Období úpadku Rudých brigád Poslední období existence RB je charakteristické pokračováním ozbrojených útoků, rozkolem uvnitř skupiny a nárůstem počtu teroristických organizací v Itálii, ať už levicových, či pravicových. Na počátku této etapy došlo k poměrně velkému počtu politických vražd. V červnu 1978 byl zavražděn policejní komisař Antonio Esposito, v září ředitel podniku Lancia – Chivasso Pietro Coggiola, v říjnu soudce Girolamo Tartaglione a v prosinci poté další dva policisté. Podpora veřejnosti, která již po vraždě A. Mora byla velmi nízká, poklesla ještě více v důsledku vraždy komunistického dělníka, veřejností oblíbeného zástupce odborových svazů, Guida Rossy142, po jehož vraždě propukly v továrním prostředí stávky a demonstrace. Rok 1979 znamenal velkou eskalaci útoků ze strany RB
138
143
spolu s rozkolem
SMITH, P. J. The Italian Red Brigades (1969–1984): Political Revolution and Threats to the State. In: NORWITZ, J. H. (ed.) Armed Groups: Studies in National Security, Counterterrorism, and Counterinsurgency. Newport: Naval War College Press, 2008, str. 19-20. 139 CHENOWETH, E. Italy and the Red Brigades: The Success of Repentance Policy in Counterterrorism. In: FOREST, J. J. F. (ed.) Countering Terrorism and Insurgency in the 21st Century: International Perspectives. Westport: Prager Security International, 2007, str. 358-359. 140 DRAKE, R. Rudé brigády. In: Kolektiv autorů. Encyklopedie – světový terorismus. Praha: Svojtka & Company, 2001, str. 490. 141 CHENOWETH, E. Italy and the Red Brigades: The Success of Repentance Policy in Counterterrorism. In: FOREST, J. J. F. (ed.) Countering Terrorism and Insurgency in the 21st Century: International Perspectives. Westport: Prager Security International, 2007, str. 360. 142 G.Rossa udal příslušníka nepravidelných sil RB policii. 143 Uvádí se přes 2500 incidentů.
44
uvnitř RB, a to kvůli odlišným názorům vůdců organizace.144 Po zatčení Morretiho v dubnu 1981 tento rozkol vyústil k odštěpení milánské kolony, která kritizovala morettiovské brigády především z důvodů absence obecné strategie a ztráty kontaktů s militantními sektory italského dělnictva. V prosince se potom „zbylé RB“ rozdělily na Rudé brigády – Bojující komunistická strana (Brigate Rosse – Partito Comunista Combattente, BR-PCC) a Strana guerilly (Partito della Guerriglia, PG). Zatímco milánská kolona se proklamovala jako odborářská, s cílem zapojení dělnických bojů na ochranu pracujících, byla z těchto třech nejvíce bojová PG, která se považovala za stranu guerilly městského proletariátu. Třetí uskupení BR-PCC samo sebe proklamovalo za vojenskou skupinu čerpající z ideových zdrojů leninismu.145 V roce prosinci 1981 provedly Brigády útok na základnu NATO a unesli amerického generála Jamese Lee Doziera, který zastával vysokou funkci v generálním štábu organizace. Tento cíl si pak vybrali proto, že NATO pro ně představovalo reprezentanta a ochránce mezinárodního kapitalismu.146 Mezi lety 1982-1983 proběhla celá řada úspěšných policejních zásahů, v jejichž důsledku došlo k zneškodnění všech tří organizací, které se z původní skupiny odštěpily. Po roce 1983 pak v podstatě fungovaly jen velmi malé fragmenty původních RB. V polovině 80. let proběhl pokus o opětovné získání svého původního postavení, kdy se BR-PCC spojila s teroristy z Libanonských ozbrojených frakcí (FARL) a zavraždili spolu v únoru 1984 amerického diplomata Leamona Hunta. K boji proti kapitalismu a snaze o vyvolání marxisticko-leninistické revoluce se tak okrajově přidružilo i téma podpory Palestiny.147 V rámci hledání nové identity došlo na podzim roku 1984 k dalšímu rozkolu kolem otázky „strategického ústupu“. Větší část BR-PCC zastávala názor, že je třeba zůstat uzavřenou organizací, odolnou proti jakékoliv infiltraci a pokračovat v koncepci „ozbrojeného boje“ a „dlouhodobé války“. Naopak zbytek organizace byl pro spolupráci s jinými protestními hnutími s vizí vrácení se k původní strategii „ozbrojeného boje“, které fungovalo pod
144
DRAKE, R. Rudé brigády. In: Kolektiv autorů. Encyklopedie – světový terorismus. Praha: Svojtka & Company, 2001, str. 490-491. 145 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 46-50. 146 DRAKE, R. Rudé brigády. In: Kolektiv autorů. Encyklopedie – světový terorismus. Praha: Svojtka & Company, 2001, str. 491. 147 DRAKE, R. Rudé brigády. In: Kolektiv autorů. Encyklopedie – světový terorismus. Praha: Svojtka & Company, 2001, str. 492.
45
vedením Curcia. Tato menšinová frakce se nakonec oddělila a přijala název Svaz bojujících komunistů (Unione dei Comunisti Combattenti, UCC).148 Poslední vlna teroristických akcí jak ze strany UCC, tak i z BR-BCC přišla mezi léty 1985 – 1987, kdy došlo k několika vraždám a útokům především na politické osoby. I přes jejich značný ohlas jejich kapacita již nedostačovala na permanentní teroristickou kampaň, srovnatelnou s předešlou érou. Činnost UCC byla ukončena v roce 1986 a dva roky poté došlo k rozbití zbytku jádra BR-BCC policií. 149 Jak je možné vidět, poslední fáze působení RB je charakteristická nejednotností uvnitř strany, která se oproti předchozím obdobím ještě více radikalizovala. Po zatčení Morettiho se ukázalo, že to nebyl pouze on, který určoval radikálnější směr, jelikož se útoky RB prakticky neproměnily. Celkový rozkol uvnitř organizace a vznik odštěpených skupin měl prakticky za následek úspěch ze strany státu, kterému se skrz policejní složky podařilo organizaci rozbít. Zvyšující se tlak na skupiny je nutil být více a více obezřetnými, ale zároveň měl za následek větší počet chyb ze strany členů RB a nástupnických organizací.150
148
STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str. 51-52. 149 STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000, str.53-54. 150 CHENOWETH, E. Italy and the Red Brigades: The Success of Repentance Policy in Counterterrorism. In: FOREST, J. J. F. (ed.) Countering Terrorism and Insurgency in the 21st Century: International Perspectives. Westport: Prager Security International, 2007, str. 360-362.
46
5. Závěr Práce analyzovala strategii dvou teroristických skupin, její formování a proměny, a to v závislosti na dobovém politickém kontextu, jeho mutacích a v reakci na změny státních politik. Z tohoto typu rozboru vyplývá následující: Frakce Rudé armády vznikla jako skupina navazující na studentské hnutí 60. let, které se ale v rámci vnitřní nejednotnosti rozpadlo. První generace, jak bývá skupina ve své první fázi nazývána, vycházela programově i ideologický ze zmíněného studentského hnutí. Její strategie byla ovlivněna tématy hnutí. Primárním zájmem byl boj proti imperialismu a kapitalismu. Volba témat a prostředků byla nastolována celkovou strategií. Hlavním cílem bylo poškozování státního majetku se záměrem donutit státní aparát k reakci a k zavedení autoritářských postupů. Nejčastěji využívanou metodou pak byly bombové útoky. Účelem v této fázi nebylo usmrcení osob, pokud se tak stalo, bylo tomu buď v obraně před policisty, nebo jako neplánovaný následek exploze. Již se zde však začíná projevovat jistá proměna, a to v případě odpálení nálože v autě soudce v Karlsruhe, který podepisoval část příkazů k zadržení členů RAF a jehož smrt tak byla plánovanou likvidační akcí. Obecně lze říci, že v této fázi skupina procházela vnitřní debatou o svých cílech, identitě a prostředcích, jež má používat. Poté, co došlo k zatčení první generace RAF, začala se formovat generace další. V počátcích se jednalo o špatně organizovanou skupinu navazující na tradici první generace. Jejich primárním cílem bylo donutit státní aparát, aby propustil vězněné členy organizace. Tomu pak odpovídala volba prostředků. Začíná se zde objevovat metoda únosu, která se zpočátku projevuje obsazením německé ambasády ve Švédsku za cílem dosáhnout propuštění vězněných členů. Po propuštění jedné z členek první generace je opět vytvořena pevnější struktura organizace a zároveň dochází k dalšímu zlomu, a to v podobě využití vraždy uneseného. Unášeny jsou zejména vysoce postavené osoby, popřípadě představitelé státu, kteří jsou po nedodržení ultimáta zavražděni. Západoněmecká vláda reagovala na výše uvedené kroky vydáváním zákonů, které se za každou cenu snažily omezit vliv RAF, a to zejména jejích uvězněných členů na veřejnost a jejich spolupracovníky na svobodě a zároveň se snažila zabránit opakování podobných akcí. Byla také zformována protiteroristická policejní jednotka, která již existovala dříve, nicméně
47
v reakci na činy RAF došlo k rychlejšímu vývoji její agendy a celkovému etablování. Vláda se také veřejně snažila odradit veřejnost od podpory a spolupráce s touto organizací; ta se ve své první fázi těšila jisté míry podpory a pochopení mezi obyvatelstvem. To se však změnilo s jejím postupným příklonem k využití vyšší míry násilí a otevřeného terorismu zaměřeného již na likvidaci osob, nikoli na útoky na státní symboly či na symboly kapitalismu. RAF také začala řešit „svou osobní“ agendu a stávala se tak v očích Němců uzavřenou fanatickou skupinou bez kontaktu s částí veřejného mínění, nespokojenou s možnostmi, jež jí dával politický systém SRN té doby a s celkovou mezinárodní situací (vietnamská válka, pravicové státní převraty ve světě, podpora Západu diktaturám, existence frankismu, salazarismu a coronelismu v jižní Evropě atd.) Strategie druhé generace tedy byla, krom jiného, silně ovlivněna protiteroristickou aktivitou ze strany státu a realizací oněch „osobních“ cílů RAF, jež se staly autonomní na veřejném mínění. Důležitá zde byla také aktivita uvězněných členů. Ti za pomoci svých právních zástupců komunikovali s členy organizace na svobodě a v případě A. Baadera jim předávali pokyny k dalším akcím a určovali jejich agendu. Zároveň přišli s metodou kolektivních hladovek spojených s jistou mírou propagandy, v rámci níž se snažili zdiskreditovat stát, a to tvrzením, že jsou ve věznicích mučeni. Jednalo se podle nich o mučení izolací. Hladovky měly za následek smrt několika členů a dosažení jen částečných úspěchů. RAF zde opět reagovala na činnost státní moci, ale opět realizovala hlavně svoji primárně „vnitřní“ agendu a nevěnovala se tolik proměnám v západoněmecké společnosti v době energetické krize 70. let, détente, konci vietnamské války, degenerací řady národněosvobozeneckých hnutí do vlád autoritářských režimů, propagaci disidenstkého hnutí v komunistické Evropě atd. Třetí a poslední generace RAF již vznikla po smrti původních členů organizace a její existence tak již nebyla ovlivňována skupinou vedenou A. Baaderem z vězení. Ideově však navazovala na tradici první generace a mezi jejími cíli se opět začaly objevovat objekty reprezentující imperialismus, tedy například vojenské základny NATO v Německu. Tematicky se tak skupina opět vrací k otázkám se širším společenským významem, jež jsou akcentovány i občanskou společností a sociálními hnutími, občas i politickou třídou (Zelení, část SPD). I nadále však RAF zůstávala u únosů a vražd reprezentantů kapitalismu a státního aparátu. Neúspěch strategie městské guerilly vedl k příklonu k násilným činům. Nakonec dospěla do stadia, kdy unášela i osoby, které nebyly veřejně činné a docházelo také k vraždám
48
bez politického motivu. Zároveň skupina začala více spolupracovat s dalšími organizacemi ve světě v rámci mezinárodního boje proti kapitalismu a imperialismu. Ty však byly i v progresivním a kriticky zaměřeném veřejném mínění spíše diskreditovány. V případě reakce na státní politiku došlo v rámci RAF k větší profesionalizaci skupiny, a tudíž nedocházelo k zatýkání jejích členů v rámci poměrně účinného boje proti terorismu ze strany státu. Výsledek jenom prohloubil popsané jevy: RAF se stala uzavřenou teroristickou buňkou s nulovým společenským apelem, za to profesionálně vedenou. Reakce na změny vnějšího prostředí tak prohloubily čistě teroristický charakter skupiny, žijící „sama sebou“. I v případě Rudých brigád lze jejich existenci rozdělit do tří období, která odpovídají odlišným způsobům jejich působení. Stejně jako RAF, RB vznikly jako pokračování studentského hnutí, nicméně v Itálii byla skupina více v interakci s dělnictvem, což bylo dáno často identickým původem vyvolaným velkými populačními přesuny z jihu na sever. Studenti tak docházeli do továren a pomáhali dělníkům organizovat boj proti vedení fabrik. V první fázi existence působila skupina spíše lokálně a v rámci koncepce městské guerilly, kdy bojovala zejména proti majitelům a výše postaveným pracovníkům v továrnách. Nástrojem byly zejména zápalné láhve, jelikož skupina nedisponovala dostatečnými finančními prostředky k vedení náročnějšího boje. Současně také vazby na dělnictvo limitovala možnosti autonomní tvrdé teroristické strategie. Zárodky RB tak byly v kontaktu s vývojem podstatných a relevantních složek italské společnosti a jejich hlavním motivem byl boj proti konkrétní podobě kapitalismu. V tomto období skupinu nerozpoznávala vláda ani jiná uskupení jako bezpečnostní hrozbu. Dalším krokem bylo rozšíření oblasti působení organizace spojené s novou metodou, a to únosy. Nejprve se skupina zaměřovala na únosy osob působících zejména v průmyslu, nicméně později unesla i soudce. Jeho osvobození podmiňovala propuštěním uvězněných členů jiné levicové teroristické organizace. Je tedy možné vidět změnu cíle skupiny, kterým se stala také státní reprezentace. Svou roli v tomto ohledu hrál i fakt, že RB tvrdily, že stát svými aktivitami podporuje pravicový terorismus, a to v tom ohledu, že nepodniká kroky proti ultrapravicovým skupinám a některé jejich činy automaticky připisuje skupinám levice. Stejně jako v Německu začala vláda v rámci stupňujícího se násilí přijímat zákony upravující pravomoci bezpečnostních složek za cílem zabránit teroristickým skupinám v jejich aktivitě. Jelikož tak RB musely přizpůsobovat svou aktivitu těmto zásahům, lze říci, že skupina do jisté míry začala svou strategii přizpůsobovat krokům státu, ale také aktivitám ultrapravice.
49
Italská společnost v té době žila nikoli neopodstatněnými tezemi o možnosti státního převratu a přechod na strategii boje proti témuž státu tak měl poněkud jinou motivaci než v SRN. Následující období je spojeno se změnou vedení organizace, kdy v rámci uvěznění některých původních členů a vraždy jedné z vůdčích osobností, došlo ke změně postojů celé skupiny. Ta se tak více začala orientovat na eskalaci násilí ve svých činech. Důsledkem toho však ztrácela onu původní podporu u veřejnosti a dělníků, za které dle svých prohlášení skupina bojovala. Své aktivity začala organizace obracet také proti žurnalistům, justici a policii. V téže době také přijala osobitou metodu prostřelování nohou, která se stala jistým podpisem skupiny. Aktivita tohoto období vyvrcholila únosem a vraždou bývalého ministerského předsedy a lídra křesťanských demokratů A. Mora. Ten byl unesen v důsledku nesouhlasu skupiny se spoluprací Křesťanské demokracie s italskou komunistickou stranou, která tak definitivně ustoupila od své revoluční minulosti. Tím se RB vzdalovaly od dominantních složek na italské levici ještě více a stávaly se, podobně jako RAF, skupinou profesionálních
teroristů.
Strategie
skupiny
byla
v tomto
období
také
určována
protiteroristickou aktivitou ze strany státu, zejména pak stupňující se aktivitou ze strany policie. Řada útoků na státní složky byly vedeny nikoli ideovou motivací, ale motivem pomsty. Poslední období působnosti RB je definováno vnitřním rozkolem skupiny a odštěpení menších skupin. Charakteristický byl nárůst počtu politických vražd spolu s celkovým nárůstem počtu útoků. Zároveň se jednalo o období, kdy bylo provedeno velké množství policejních zásahů, které vedly k zatčení velkého počtu členů organizace a k jejímu následnému zániku. Obě organizace prošly v průběhu své existence různými vývojovými stádii a došlo u nich k podstatné proměně, jak v souvislosti se změnou vedení, tak v souvislosti s provázaností s původními členy skupiny. To znamenalo, že původní východiska byla v obou případech stále zohledňována a zůstala stavebním pilířem těchto formací, nicméně
jejich
prosazování
nabývalo
odlišné
podoby.
Nárůst
důležitosti
„profesionalizovaných“ a ortodoxních teroristických metod a rostoucí důležitost práce v ilegálních buňkách, spolu s nekompromisností ve výběru cílů a snaze vyprovokovat tvrdou reakci, vedly k vnitřním rozporům a izolaci od zbytku levicového spektra. V případě Rudých brigád dokonce došlo k rozpadu skupiny, právě kvůli nesouhlasu s odklonem od původních východisek.
50
Zdroje Neperiodické: ABSE, T. Italy: A New Agenda. In: ANDERSON, P.; CAMILLER, P. (eds.) Mapping the West European Left. Lodon: Verso, 1994. CLUTTERBUCK, R. Terrorism, Drugs, and Crime in Europe: After 1992. London: Routledge, 1990. BANFIELD, E. C. Political Influence: A New Theory of Urban Politics. New York: The Free Press, 1961. DAŇKOVÁ, Š. RAF Frakce Rudé armády. Tři generace teroristů. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. DELLA PORTA, D. Social Movements, political violence, and the State. A Comparative Analysisof DRAKE, R. Rudé brigády. In: Kolektiv autorů. Encyklopedie – světový terorismus. Praha: Svojtka & Company, 2001. Italy and Germany. Cambridge: Cambridge University Press, 1995. DUGDALE-POINTON, T. The Red Brigade Terrorist Group. History of war. Online text, 2007. Dostupné z:
. FOREST, J. J. F (ed.) Countering Terrorism and Insurgency in the 21st Century: International Perspectives. Westport: Prager Security International, 2007. GAL-OR, N. Tolerating Terrorism in the West: An International Survey. London: Routledge, 2005. GINSBORG, P. A history of contemporary Italy: society and politics, 1943-1988. New York: Penguin Books, 1990. GROENEWOLD, K. The German Federal Republic’s Response and Civil Liberties. In: SCHMID, A. P.; CRELISNTEN, R. D. Western Responses to Terrorism. Abingdon: Frank Cass Publishers, 1993. HALFMANN, J. Social Change and Political Mobilization in West Germany. In: Katzenstein, P. J. (ed.) Industry and Politics in West Germany: Toward the Third Republic. New York: Cornell University Press, 1989. HLAVÁČ, I.: Strategie. In ZEMAN, P. (ed.): Česká bezpečnostní terminologie. Výklad základních pojmů. Brno: Masarykova univerzita, Ústav strategických studií Vojenské akademie v Brně, 2002. CHENOWETH, E. Italy and the Red Brigades: The Success of Repentance Policy in Counterterrorism. In: FOREST, J. J. F. (ed.) Countering Terrorism and Insurgency in the 21st Century: International Perspectives. Westport: Prager Security International, 2007. JAMIESON, A. The Use of Terrorism by Organized Crime: An Italian Case Study. In: BJORGO, T. (ed.) Root Causes of Terorism. Myths, Reality and Ways Forward. London: Routledge, 2005. KILLINGER, C. L. The History of Italy. Westport: Greenwood Publisers, 2002. KOLINSKY, E. Parties, Opposition and Society in West Germany. Beckenham: Croom Helm Ltd., 1984. 51
LUCARDIE, P. The New left in France, Germany and the Netheralnds: Democratic Radicalism Resurrected? Online text, University of Groeningen, 2008. MAREŠ, M. Terorismus v ČR. Brno: Centrum strategických studií, 2005. MERKL, P. H. West German Left-Wing Terrorism. In: CRENSHAW, M. (ed.) Terrorism in Context. Philadelphia: University of Pennsylvania Press, 2007. O’DOCHARTAIGH, P. Germany since 1945. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2004. POST, J. M. The Mind of the Terrorist: The Psychology of Terrorism from the IRA to al-Qaeda. New York: Palgrave Macmillan, 2007. PROCACCI, G. Dějiny Itálie. Praha: NLN, 1997. RUBIN, B. M.; RUBIN, J. C. Chronologies of modern terrorism. New York.: M.E. Sharpe, 2008. SCHMID, A. P.; JONGMAN, A. J. Political Terrorism: A New Guide to Actors, Authors, Concepts, Data bases, Theories, & Literature. New Brunswick: Transaction Publishers, 2005. SLOBODIAN, Q. Foreign Front: Third World Politics in Sixties West Germany.Durham: Duke University Press, 2012. SMITH, P. J. The Italian Red Brigades (1969–1984): Political Revolution and Threats to the State. In: NORWITZ, J. H. (ed.) Armed Groups: Studies in National Security, Counterterrorism, and Counterinsurgency. Newport: Naval War College Press, 2008. SMITH, J.; MONCOURT, A.; DUNNE, B. The Red Army Faction, a Documentary History, Volume 1: Projectiles for the People. Oakland: PM Press, 2009. SOULEIMANOV, E. Terorismus. Válka proti státu. Praha: Eurolex Bohemia, 2006. STRMISKA, M. Studie o utváření italské Nové levice (1968-1972). Brno:Masarykova univerzita, 1994. STRMISKA, M. Politický terorismus: Úvod do studia politického terorismu v demokratických systémech. Brno: Masarykova univerzita, 1996. STRMISKA, M. Ozbrojená opozice. Studie k subverzivnímu terorismu. Brno: Masarykova univerzita, 2000. THOMAS, N. Protest Movements in 1960s in West Germany: A Social History of Dissent and Democracy. New York: Berg, 2003. TILLY, CH. The Politics of Collective Violence. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. VALENTA, M. Revoluce na pořadu dne: Kritická teorie Frankfurtské školy a její recepce v německém protestním levicovém hnutí šedesátých let dvacátého století, Frakci Rudé armády a německé straně zelených. Diskurzivní analýza. Praha: Univerzita Karlova, 2011. VARON, J. Bringing the War Home. The Weather Underground, the Red Army Faction, and Revolutionary Violence in the Sixties and Seventies. Berkley: University of Califormia Press, 2004.
52
WRIGHT, J. Countering West Germany’s Red Army Faction: What Can We Learn? In: FOREST, J. J. F. (ed.) Countering Terrorism and Insurgency in the 21st Century: International Perspectives. Westport: Prager Security International, 2007.
Periodické: DRAKE, R. Why the Moro Trials Have Not Settled the Moro Murder Case: A Problem in Political and Intellectual History. The Journal of Modern History , Vol. 73, No. 2 (June 2001), pp. 359-378. HENNINGER, M. The Postponed Revolution: Reading Italian Insurrectionary Leftism as Generational Conflict. Italica , Vol. 83, No. 3/4 (Fall - Winter, 2006). HOF, T. The Moro Affair - Left-Wing Terrorism and Conspiracy in Italy in the Late 1970s. Historical Social Research, Vol. 38, No. 1, 2013, pp. 232-256. HOSEK, J.R. ‚Subaltern Nationalism‘ and the West Berlin Anti-Authoritarians. German Politics & Society., Vol. 26, Issue 1, 2008. HORBATIUK, K. G. Anti-Terrorism: The West German Approach. Fordham International Law Journal, Vol. 3, No. 9, 1979, pp. 167-191. MAREŠ, M. Otázky vymezení a typologie politického násilí. Politologický časopis, No. 4, 2003. ROSENFELD, A. ‚Anarchist Amazons‘: The Gendering of Radicalism in 1970s West Germany. Contemporary European History, Vol. 19, No. 4, 2010, pp. 351-374. SUNDQUIST, V. H. Political Terrorism: An Historical Case Study of the Italian Red Brigades. Journal of Strategic Security, Vol. 3, No. 5, 2010, pp. 53-68.
Internetové zdroje: Mapping Militant Organizations: Red Brigade. http://www.stanford.edu/group/mappingmilitants/cgi-bin/groups/view/77#note43. The Global Terrorism Database. http://www.start.umd.edu/gtd/search/Results.aspx?page=2&search=red%20brigades&count=1 00&expanded=yes&charttype=line&chart=overtime&ob=GTDID&od=desc#results-table.
53