UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ Katedra obecné antropologie

Bc. Michael Rádl

Bazar a zastavárna: etnografie na rozhraní formální a neformální ekonomie Diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Yasar Abu Ghosh, Ph.D.

Praha 2014

Prohlášení Prohlašuji, že jsem práci vypracoval/a samostatně. Všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány. Práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu.

V Praze dne 25. června 2014

Michael Rádl

Poděkování Na tomto místě bych rád poděkoval Mgr. Yasaru Abu Ghoshovi, Ph.D. za jeho odborné vedení a cenné rady při vytváření mé diplomové práce, a také svým informátorům a dalším spolupracovníkům, bez jejichž ochoty a trpělivého přístupu by tato práce nemohla vzniknout.

Obsah: Abstrakt:................................................................................................................................. 5 1. Úvod................................................................................................................................... 6 1.1 Téma a cíl práce ......................................................................................................... 7 2. Teorie, metody a techniky ............................................................................................... 10 2.1 Teoretické zakotvení a východiska .......................................................................... 14 2.2 Výzkumné otázky..................................................................................................... 22 2.3 Prostředí výzkumu a výzkumný vzorek ................................................................... 25 2.4 Otázka reflexivity ..................................................................................................... 26 3. Bazar jako bojiště, bazar jako most ................................................................................. 29 3.1 Aktéři........................................................................................................................ 30 3.1.1 Zaměstnanci....................................................................................................... 30 3.1.2 Zákazníci ........................................................................................................... 31 3.1.3 Úředníci ............................................................................................................. 46 3.2 Zboží - poklady i veteš ............................................................................................. 48 3.3 Geneze zastavárny a vývoj zastavárenských služeb ................................................ 53 3.4 Nákup - prodej - půjčka : každodenní rutina ............................................................ 56 3.5 Vyjednávání podmínek půjčky ................................................................................ 60 4. Marginalizované skupiny v roli zákazníků ...................................................................... 72 4.1 Romové jako významná skupina zákazníků ............................................................ 74 4.2 Život na dluh jako (vnucený?) životní styl .............................................................. 76 4.3 Bazar jako prostor integrace..................................................................................... 80 5. Shrnutí a závěr ................................................................................................................. 83 Použitá literatura a zdroje: ................................................................................................... 87 Příloha - fotografie z terénu ................................................................................................. 90

Abstrakt: V této práci se zabývám otázkou, co vlastně utváří bazar-zastavárnu a co toto zařízení znamená pro různé skupiny zákazníků. Základní výzkumnou metodou je autoetnografie, protože se nejlépe hodí v situaci, kdy jsem sám majitelem takového obchodu a během terénního výzkumu využívám vlastních vzpomínek a vystupuji jak v roli přímého účastníka-majitele, tak i antropologa, který prostředí bazaru zkoumá. V empirické části přináším stručnou charakteristiku různých typů zákazníků bazaru podle toho, jakým způsobem bazar-zastavárnu využívají. Prostřednictvím popisu a analýzy vztahů a interakcí, ke kterým dochází při obchodních jednáních v bazaru-zastavárně, se pokouším ukázat, co tento druh ekonomiky, která bývá označována jako neformální nebo okrajová, znamená pro různé skupiny zákazníků. Zejména se zaměřuji na otázku, jak vnímají bazar-zastavárnu marginalizované skupiny a jak jej zakomponovali do svého životního stylu. Na základě shromážděných dat dovozuji, že bazar-zastavárnu pokládají za standardní ekonomické zařízení a za téměř nezbytnou součást své každodennosti. Klíčová slova: bazar-zastavárna, nákup, prodej, zástava, půjčka, použité zboží, zákazníci, marginalizované skupiny

Abstract: In this paper I deal with the issue, regarding what actually constitutes bazaarpawnshop and what this facility means for different groups of customers. Basic research method is auto-ethnography, because best suits in the situation, where I am myself the owner of such shop and during field research I use my own memories and perform both as a direct participant-owner as well as an anthropologist, examining the environment of bazaar. In the empirical part, I offer a brief characterization of different types of customers, depending on the way how they use the bazaar-pawnshop. By describing and analyzing relationships and interactions occurring in the course of business negotiations in the bazaar-pawnshop, I try to show what this type of economy, often referred to as informal or marginal, means for different groups of customers. In particular, I focus on the question how marginalized groups perceive bazaar-pawnshop and how they incorporate it into their lifestyle. On the basis of collected data I infer that they regard the bazaar-pawnshop as a standard economic facility and as an almost necessary part of their everyday life. Keywords: bazaar-pawnshop, purchase, sale, pawn, loan, used goods, customers, marginalized groups

5

1. Úvod Když jsem přemýšlel o tématu své diplomové práce, jedním z nápadů bylo zpracování bazaru-zastavárny z perspektivy ekonomické antropologie. Významným důvodem, který stál v pozadí mého rozhodování a velmi je ovlivnil, byla kromě zájmu o ekonomickou antropologii také jedna poměrně důležitá okolnost: sám bazar-zastavárnu vlastním, a vzhledem k tomu, že se jeho provozem zabývám už více než patnáct let (v pozici majitele a provozovatele), troufám si tvrdit, že za tu dobu se v problematice, spojené s tímto odvětvím, již poměrně dobře orientuji. Při zvažování tématu práce sehrála jistou roli i touha poukázat na různé pověsti, mýty, fámy, nebo "zaručené zprávy", které o prostředí bazarů a zastaváren ve veřejném diskurzu obecně kolují. Zároveň jsem chtěl nabídnout vysvětlení, proč jsou některé praktiky a reprezentace zmíněného odvětví chápány nějakým určitým, do značné míry kolektivně sdíleným způsobem, a v této souvislosti se zabývat otázkou, jestli existuje nějaký rozpor mezí tím, co se na základě takového obecně sdíleného pohledu o bazaru říká a tím, co se tam ve skutečnosti odehrává - a pokud ano, pak proč takový rozpor existuje a kde (a kým) je artikulován. Vzhledem k tomu, že téma bazaru a zastavárny mi připadá velmi zajímavé, byl jsem přesvědčen, že k takovému tématu musí existovat značné množství odborné literatury, a to nejen zahraniční, ale i domácí. Proto mě překvapilo, že jsem zpočátku nemohl najít mnoho domácích autorů ani textů, které by se zmíněným tématem v českém prostředí zabývaly, což by mohlo naznačovat, že tento fenomén u nás dosud nikdo nezpracoval. Existují sice různé práce, které se zabývají obchodem s použitým zbožím zejména se jedna o diplomové a bakalářské práce, kterým se ještě budu podrobněji věnovat dále v textu (srov. např. Hájková, 2012; Klouzalová, 2010). Tyto práce se však věnují převážně u nás poměrně novému, a proto přitažlivému tématu bleších trhů. Samozřejmě existuje mnoho článků, zejména v bulvárním tisku, které se bazarům a zastavárnám věnují, většinou se však jedná o kratší, rádoby objektivní články, které jsou obvykle jednostranně a tendenčně zaměřené, a jejichž cílem většinou není žádný objektivní popis, ale spíš hledání senzací a servírování bulvárních zpráv širokému publiku. Domnívám se, že v tomto kontextu není důležitá sama skutečnost, že bulvár chce přinášet „senzační“ zprávy a reportáže, které zajišťují jeho prodejnost - nakonec psát a publikovat může dnes téměř kdokoliv a cokoliv. Podle mého soudu se jako daleko důležitější jeví to, že konzumace takových „odborných“ článků potom do jisté míry ovlivňuje mínění veřejnosti a může tak formovat její názor na danou problematiku. Prostředí bazarů-zastaváren, obchodní

6

transakce a interakce, ke kterým zde dochází, jsou ve zmíněných článcích, určených obvykle širší veřejnosti, často záměrně představovány v jakémsi „ohromujícím“ stylu, který odhaluje nejrůznější triky, podvody a nečisté praktiky, s neskrývaným cílem šokovat čtenáře. Proto bývá v takových článcích jednání téměř všech účastníků - jak „obskurních majitelů“ zmíněných obchodů, tak i jejich „podezřelých zákazníků“, kteří je zásobují zbožím neurčitého původu - záměrně ukazováno jako téměř kriminální nebo aspoň nepoctivé, společensky závadné a nemorální. I když je jasné, že obsah zmíněných bulvárních článků nemusí být a také není hodnověrnou reprezentací veřejného diskurzu (a není ani spolehlivou reprezentací názorů samotných čtenářů uvedených článků), přesto takové texty můžou postoj veřejnosti do značné míry ovlivňovat. Představa, že budu pravděpodobně první (nebo jedním z prvních), kdo se odhodlá zabývat se fenoménem bazaru a zastavárny v českém prostředí z antropologické perspektivy, mě naplňuje rozpornými pocity. Na jedné straně je to samozřejmě radost, vzrušení a hrdost, protože pokusit se zmapovat dosud neprobádanou oblast je snem každého antropologa. Na druhou stranu se ovšem vkrádá strach z neznámého, pokora, pochyby a nejistota. Proč zrovna já mám být první? Co když na to nestačím a téma, které voní příslibem něčeho nového, svým přístupem prostě "odfláknu" a zkazím? Mám se do toho za takových podmínek vůbec pouštět? Tyto a podobné otázky mi vířily hlavou, odpověď však nakonec byla jednoznačná: musím veškeré pochybování překonat a pokusit se splnit to, co jsem si předsevzal, protože jsem přesvědčen o tom, že nevyužít jedinečné kombinace zkušeností v oboru obchodu s použitým zbožím a antropologického vzdělání, kterého se mi dostalo, by prostě byla neodpustitelná chyba. Občas mám sice při přípravě a psaní textu pocit, jako bych si ukousl příliš velké sousto, ale nakonec kdo jiný by mohl popsat prostředí bazaru plastičtěji než ten, kdo se v něm již takovou dobu pohybuje a současně, aspoň do jistě míry, je snad dostatečně odborně připraven takového úkolu se ujmout.

1.1 Téma a cíl práce

Jak jsem již naznačil v úvodním odstavci, při úvahách o tématu závěrečné práce jsem nemohl opominout problematiku prostředí bazaru, v němž se již léta pohybuji a o němž jsem přesvědčen, že si zaslouží bližší pozornost. Jak je patrné ze samotného názvu této práce, rozhodl jsem se zamyslet nad tím, co se děje na rozhraní formální a neformální

7

ekonomie a blíže prozkoumat procesy, interakce a transakce, k nimž dochází v prostředí, jež velmi dobře znám z vlastní praxe: z přímé zkušenosti majitele a provozovatele bazaruzastavárny v jednom středně velkém severočeském městě. Již téměř dvacet let (od roku 1996) takový podnik provozuji a jsem přesvědčen o tom, že tento druh podnikání je natolik různorodý, a že v něm dochází k tolika interakcím nejrůznějšího druhu, že by bylo neodpustitelným hříchem, pokud bych se nepokusil o odborný popis a analýzu jak prostředí bazaru, tak jevů zde se vyskytujících a samozřejmě i aktérů, kteří toto prostředí utvářejí a bez nichž by si je nebylo možné představit. Cílem mé práce bude vysvětlit ekonomickou a sociální roli „fringe economics“1 (jejímž typickým příkladem mohou být právě některé obchodní transakce, odehrávající se v bazaru) pro určitou část české společnosti za konkrétních historických podmínek (které bývají označovány jako přechod k tržnímu hospodářství). Během tohoto období přechodu proběhly ve společnosti převratné ekonomicko-sociální změny a ne všichni byli schopni se těmto změnám včas - nebo vůbec - přizpůsobit a zůstali na okraji společnosti nebo byli a stále jsou na její okraj odsouváni. Analýza interakcí, procesů, dějů a vztahů, k nimž dochází v bazaru-zastavárně, tedy není vlastní cíl této práce, jak by se mohlo zdát, ale je to jen nezbytný prostředek, užitečný nástroj, a vlastně první krok k tomu, aby vytčený cíl mohl být naplněn. Co je vlastně bazar-zastavárna a k čemu slouží? Jak vůbec takový podnik vypadá, jak se liší při pohledu zvenčí a zevnitř, jaké jsou jeho charakteristické prvky? Jakou má tato instituce společenskou funkci, má-li vůbec nějakou? A jak tuto funkci, resp. smysl, vidí a vnímají různí zákazníci, případně různé skupiny zákazníků? Utváří bazar nějaký „typický“ prostor, určité charakteristické zboží nebo jsou pro definici toho, co je nebo není bazar důležité spíše vztahy a interakce aktérů - tedy to, co „se děje“? Definice, která každého nejspíš napadne jako první, bude se vší pravděpodobností definice ekonomická tedy taková, která se zabývá střetáváním nabídky a poptávky. Jak ale uvidíme dále, tato funkce zdaleka není jediná a pravděpodobně není ani nejdůležitější - a dokonce taková „bezproblémová“ ekonomická definice nemusí být pro každého naplněna stejným 1

Termín „fringe economics“, zdomácnělý v zahraniční odborné literatuře, zde používám proto, že podle mého názoru mnohem lépe vypovídá o fenoménu, který představuje, než jeho český překlad („hraniční, okrajová ekonomika“). Výraz „fringe economics“ se dá použít nejen pro ekonomiku okrajovou a v celkovém hospodářském kontextu moderních států poměrně nevýznamnou, ale také pro takovou, která může být v určitých případech na hranici legality a bývá považována za jakýsi protipól mainstreamové ekonomiky nebo případně za její doplněk. Také občas používaný termín „neformální ekonomika“, který se vyskytuje v různých odborných textech, zabývajících se ekonomickou antropologií (srov. např. Kužel, 2002), může být v některých případech naplněn jiným významem, než „fringe economics“.

8

obsahem. Na otázku „co je bazar“ může totiž existovat mnoho odpovědí, podle toho, jaký význam převládá v očích určitého zainteresovaného aktéra (resp. určité skupiny aktérů) podstatné je tedy v první řadě to, jaký význam bazaru ten který uživatel sám připisuje. Pro někoho2, kdo se potřebuje zbavit nepotřebných věcí z domácnosti, je bazar něco jako odkladiště, kde může takový vysloužilý předmět odložit a ještě za něj dostane něco málo zaplaceno. Pro drobné zlodějíčky je to „sedmé nebe“, kde se mohou poměrně lehce zbavit svého nepoctivě nabytého majetku a kde mají zajištěný odbyt, aniž by byli nějak zvlášť ohroženi případnou sankcí ze strany úřadů3. Pro jiného může být návštěva bazaru vítaným zpestřením procházky, něco jako návštěva muzea nebo podobného místa. Další zase mohou bazar spojovat s možností půjčit si peníze a neřeknou mu jinak, než zastavárna. Jak vidno, bazar může mít mnoho tváří - ty mohou být podobné nebo se mohou pro každého více či méně odlišovat - každý může vidět jeho funkci i význam v něčem jiném a naplnit pojem „bazar“ svým vlastním obsahem, o kterém je pak přesvědčen, že je jediný správný. Další ne zcela bezvýznamnou funkcí bazaru je, že specifickým způsobem integruje příslušníky různých marginalizovaných vrstev do struktur většinové společnosti4 podobný princip ale může fungovat také naopak: v určitých případech může zastavárna působit jako katalyzátor a napomáhat marginalizaci některých jednotlivců i skupin, případně prohlubovat marginalizaci již existující. To je právě jedním z témat, na které bych se chtěl ve své práci zaměřit a věnovat se mu podrobněji. Na počátku se ovšem nemohu vyhnout obecnému popisu prostředí a také otázkám, jejichž zodpovězení je nutné pro pochopení toho, jak bazar vůbec funguje a k čemu slouží. Otázky, kterými se budu v dalším textu jednorázově nebo opakovaně zabývat, se týkají právě tématu naznačenému v předchozím odstavci: i když začnu prostým popisem prostředí a účastníků děje (který se kvůli základní orientaci v daném prostředí nedá dost dobře opomenout) to podstatné, čemu bych chtěl věnovat nejvíce prostoru a co bych chtěl podrobit hlubší analýze, jsou především aktéři - jejich vztahy a způsob jednání, jejich sociální zakotvení a nejrůznější interakce a procesy, které se ve vymezeném prostoru 2

Jednotlivé skupiny zákazníků a dalších aktérů, jež v tomto odstavci stručně naznačuji, jsou vlastně „weberovské“ ideální typy a bude jim věnována náležitá pozornost dále v textu (především v kapitole „Aktéři“) 3 I když každý, kdo v bazaru nabízí něco k prodeji, musí předložit osobní doklady a každá taková obchodní transakce podléhá podle zákona poměrně přísné evidenci, podle mých zjištění se nezdá, že by takové nařízení mělo nějaký podstatný efekt a dotyčné jedince odrazovalo od prodeje kradeného zboží. 4 Principu, který může napomáhat integraci některých jedinců, většinou patřících k marginalizovaným skupinám, se budu blíže věnovat v kapitole „Marginalizované skupiny v roli zákazníků“

9

odehrávají. Jinými slovy, znamená to zaměřit se na otázky: kdo jedná, jak jedná, jaký je účel jeho jednání (a je-li nějaký rozdíl v tom, jak tento účel vnímá on sám a jak ho vnímají ostatní účastníci)5, čeho dotyčný aktér hodlá svým jednáním dosáhnout a jaké volí prostředky, aby své záměry prosadil. Jak jsem již upozornil výše, znovu na tomto místě podotýkám, že ačkoliv se hodlám poměrně do hloubky a podrobně věnovat popisu interakcí, které v bazaru probíhají a dějům, které se tam odehrávají, analýza těchto dějů není konečným cílem mé práce, ale jen nezbytným prostředkem k tomu, abych odkryl, jaký smysl a význam má okrajová ekonomie („fringe economics“) pro určité aktéry nebo skupiny aktérů.

2. Teorie, metody a techniky Při práci na této studii budu využívat především vlastní zkušenosti, které jsem získal za celou dobu provozování zmíněného obchodu. Vzhledem k tomu, že tyto vzpomínky a zážitky pocházejí z poměrně dlouhého období (majitelem a provozovatelem bazaru jsem přibližně 18 let) a původně nebyly nijak metodologicky zakotvené, musely být doplněny a zpracovány standardními technikami etnografického výzkumu6. Tyto vlastní dlouholeté zkušenosti a zážitky a jejich interpretace pak tvoří základní kostru celé práce především proto, že se vlastně jedná o jedinečnou příležitost využít podle mého soudu poměrně ojedinělé situace, kdy autor-výzkumník je zároveň dlouholetým účastníkem všeho, co se ve zkoumaném prostředí odehrává. Na druhou stranu je zde reálné nebezpečí, že tyto vzpomínky by mohly být neutříděné, nesystematické, protože jsou celkem logicky poznamenané tím, že zájem, který jsem dříve sledoval, byl spíše ekonomicko-provozní, než antropologický. Role majitele a výzkumníka jsou přece naprosto odlišné, už jen proto, že odlišný je zájem i cíl, který oba sledují. Zatímco majitel sleduje především prosperitu

5

Více k tématu intencionality (srov. Fay, 2002 : 165-185) Tyto původní vzpomínky, týkající se celé doby existence popisovaného bazaru nejsou - a ani nemohou být - nijak teoreticky nebo metodologicky zakotvené, protože v převážné části tohoto období jsem ještě nebyl studentem antropologie a o odborných metodách a technikách jsem vůbec nic nevěděl - a tudíž jsem o nich ani nepřemýšlel ani se jimi neřídil. Můj přístup k celé problematice se změnil teprve v období, kdy jsem se začal věnovat antropologii (tedy přibližně od roku 2011), resp. od té doby, kdy jsem začal uvažovat, že bych své zážitky zhodnotil v diplomové práci. Svou roli, její proměny a postupný vývoj potom podrobně popisuji dále v textu. 6

10

celého podniku a interakce, probíhající v bazaru vnímá především z pohledu člověka, který je na těchto interakcích a jejich důsledcích zainteresován zejména ekonomicky, výzkumníka ekonomika podniku (z hlediska zisku) zajímá jen zcela okrajově a soustředí se především na to, co se při obchodování v bazaru vlastně odehrává, jak jednotliví aktéři při obchodování jednají a jak se dá na základě jejich jednání interpretovat smysl, který těmto transakcím připisují. S měnícím se přístupem a s proměnou role majitele/výzkumníka úzce souvisí i otázka temporality - v převažující části poměrně dlouhého časového úseku, kterým se zde zabývám, jsem o antropologii a jejích metodách pravděpodobně vůbec nevěděl a nemohl je proto využívat. To až zpětně se pokouším o jakousi rekonstrukci vzpomínek a o to, abych události, jichž jsem byl svědkem, zasadil do nějakého antropologického konceptu a mohl je interpretovat z odborné perspektivy za použití standardních výzkumných metod a technik. Zamýšlel jsem využít etnografickou metodu, ale vzhledem k výše naznačeným skutečnostem jsem usoudil, že klíčovou metodou, která by daleko lépe odpovídala dané situaci, by měla být spíš auto-etnografie, což je relativně nová metoda, spojující etnografii s autobiografií. Její princip představuje v dané situaci asi tu nejlepší možnost, jak odborným způsobem propojit své jedinečné zkušenosti a zážitky (antropolog v roli majitele bazaru) s etnografií (majitel bazaru v roli antropologa)7. Pro doplnění celkového obrazu a objasnění některých skutečností potom doplňuji výše zmíněnou metodu zejména rozhovory (především neformálními a v menší míře i polo-strukturovanými) se zákazníky, zaměstnanci, a případně dalšími osobami, které mohou k tématu přispět nějakým názorem nebo informací8. Dále spoléhám především na techniku zúčastněného pozorování, kdy v roli výzkumníka pozoruji a následně interpretuji určitou sociální realitu, prostředí a jednání aktérů, kteří danou realitu v tomto prostředí vytvářejí. Vzpomínky a zážitky lze jistě v rámci auto-etnografie s úspěchem využívat, ale nelze je považovat za poznatky, získané zúčastněným pozorováním. Pozorování je již (na rozdíl od předchozího "vzpomínání") pochopitelně systematická technika, zaměřená na popis a následnou analýzu a interpretaci pozorovaných dějů. Důležitá je právě správná interpretace pozorovaných skutečností - v první fázi se proto zaměřím spíše na prostý popis prostředí a toho, co se děje, víceméně 7

Více k tématu, popisující principy autoetnografie (srov. Ellis et al., 2011) a také (Reed-Danahay, 1997) 8 I když „Ich forma“ bývá v akademickém psaní někdy předmětem názorových střetů a její používání se obecně spíše nedoporučuje, přesto v této své práci záměrně užívám první osobu singuláru, protože se domnívám, že vzhledem k žánru, jímž je auto-etnografie, je její použití vhodné a zcela oprávněné.

11

tedy na popis interakcí mezi různými aktéry, kteří se v souvislosti s provozem bazaru vyskytují, ať už jsou to zákazníci, personál, oficiální úředníci nebo další osoby. Dále je důležité obrátit pozornost k vysvětlení, jaký význam je připisován určitému jednání (a kým), s jakým záměrem kdo jedná a jak je smysl takového jednání chápán ostatními aktéry. Je to tedy vlastně takový přechod od "řídkého" popisu k "zhuštěnému" 9, přičemž první prostě jen popisuje situaci, zatímco druhý se již zaměřuje na významy, které má určitě jednání pro různé aktéry, kteří se dané interakce účastní a na jeho zasazení do odpovídajícího interpretačního rámce. Zároveň se jako velmi důležitá jeví i otázka smyslu - v tomto ohledu je potřeba poučit se především u Maxe Webera, pro jehož pojetí rozumějící sociologie byla otázka smyslu klíčová. Mě však inspiroval spíše Brian Fay, který z Weberových myšlenek vychází a který se ve své eseji o intencionalitě jednání, jež nese poměrně výmluvný název „Je význam chování jiných dán tím, co tímto chováním myslí oni?“ (Fay, 2002 : 165-185) zabývá otázkou, jaká je šance, že určitě jednání bude ostatními chápáno tak, jak je aktér zamýšlel. Důležité je nejen to, jak takové jednání chápou ti, kteří jsou spolu s aktérem přímými účastníky děje, ale i to, jak si toto jednání vysvětluje současný (nebo budoucí) pozorovatel. Nedílnou součástí zúčastněného pozorování jsou terénní poznámky, jež obsahují nejen faktické, "objektivní" obrazy skutečnosti, ale též popis okolností, které mohou, ale také nemusí mít v daném okamžiku nějaký důležitý význam - ten se může objevit později a mimo to jsou poznámky velmi užitečné pro analýzu různých jevů, které by byly bez podpory terénních poznámek obtížně vysvětlitelné nebo by možná úplně unikly pozornosti. Proto si od chvíle, kdy se moje běžná a obvyklá (pracovní) účast na dění v bazaru "proměnila" ve výzkumnou činnost, vedu terénní deník, kde různé postřehy a okolnosti zapisuji, s tím, že jejich analýza může být klíčová (nebo přinejmenším přínosná) pro následnou interpretaci pozorovaných dějů, nebo mi poznámky aspoň poslouží pro lepší orientaci a pochopení kontextu. Kromě zúčastněného pozorování je další důležitou výzkumnou technikou rozhovor. Ve svém terénním výzkumu využívám především dva druhy rozhovoru: jednak jsou to poměrně podrobné polo-strukturované rozhovory s několika vybranými informátory, o nichž se vzhledem k jejich častému, dlouholetému a poměrně intenzivnímu využívání služeb bazaru-zastavárny domnívám, že budou velmi přínosné pro vysvětlení jejich motivace i důvodů, proč zmíněných služeb využívají. Druhým typem jsou pak velmi krátké 9

Pojem „zhuštěný popis“ zde používám v Geertzově smyslu, kdy nejde primárně o izolovaný popis nějakého aktu nebo jednání, ale především o jeho význam, který může být poměrně odlišný pro ty, kteří předmětné jednání umí (resp. neumí) „přečíst“ (Geertz, 2000 : 13-42).

12

(ale poměrně časté) neformální rozhovory s náhodnými zákazníky, na jejichž jednání mě něco zaujme. Každá konkrétní situace, ke které během uzavírání obchodu dochází, je svým způsobem jedinečná, je to vlastně zápletka, uzlový bod, od kterého se odvíjí příběh, a ten potom může mít mnoho různých pokračování, zakončení i následků. Krátké, jakoby mimochodem vedené rozhovory se zákazníkem velmi pomohou blíže vysvětlit pohled toho-kterého konkrétního aktéra na nějakou určitou situaci a do jisté míry odhalí jeho názor, postoj nebo přesvědčení. Neformální rozhovor, realizovaný prostřednictvím jedné nebo nanejvýš několika, na první pohled bezvýznamných, jakoby běžných hovorových otázek, může být klíčem k pochopení nejen děje samotného, ale i jeho pozadí, které nemusí být na první pohled zřejmé. Samotný průběh vyjednávání podmínek obchodu, které se mohou na první pohled jevit pro určitého aktéra jako přinejmenším nerovné nebo dokonce přímo nevýhodné, můžeme potom nahlédnout a hodnotit jeho pohledem, vlastně z jeho pozice. To znamená představit si ne sebe sama v jeho situaci (tedy to, jak bych v této jeho situaci jednal já sám), ale přímo konkrétního aktéra v dané situaci - jde vlastně o to, dokázat si představit a správně identifikovat habitus aktéra, odvozovaný od specifické kombinace kapitálů, s nimiž tento aktér disponuje10 a jež spolu s jeho sociálním zázemím tvoří základ jeho habitu. V jehož rámci (a pod jeho vlivem) pak dotyčný určitým způsobem vystupuje a jedná, a do značné míry automaticky nebo dokonce podvědomě uplatňuje návyky, které si v rámci socializace osvojil a jež teď jeho vystupování ovlivňují, aniž by si toto ovlivňování musel nutně uvědomovat. Zároveň je ovšem nutné vzít v úvahu a správně zhodnotit také celou stávající situaci včetně všech jedinečných podmínek, za nichž určitá obchodní transakce probíhá, a cíl, jehož chce konkrétní aktér dosáhnout. Vlastní systematická terénní a výzkumná činnost se uskutečnila v průběhu let 2012 až 2014 a zahrnovala především techniky jako je třídění vlastních vzpomínek, jejich selekci, vyhodnocení a zasazení do určitého interpretačního rámce z hlediska cíle práce, výzkumné rozhovory se zákazníky a dalšími informátory a jejich analýza, zúčastněné pozorování v prostoru bazaru i mimo něj, vedení deníku, zaznamenávání terénních poznámek a fragmentovaných útržků rozhovorů, pořizování fotografické dokumentace nebo cílené zkoumání dříve pořízených dokumentů a formulářů, souvisejících s provozem bazaru.

10

Mám na mysli především kapitál kulturní, ekonomický a sociální (a jejich kombinaci a vzájemný poměr) ve smyslu, jak s těmito pojmy nakládá Pierre Bourdieu (srov. např. Bourdieu, 1986 : 241258 nebo Bourdieu, 1998 : 9-25)

13

2.1 Teoretické zakotvení a východiska Jak již bylo řečeno výše, při hledání teoretických východisek a odborné literatury jsem byl zpočátku trochu překvapen tím, že se mi podařilo nalézt jen poměrně málo domácích pramenů, zabývajícími se přímo tématikou bazaru nebo zastavárny. Na druhou stranu jsem ovšem brzo zjistil, že existuje velké množství textů, především zahraničních autorů, které řeší příbuzná, analogická nebo související témata. Literatura, ze které vycházím, a která se podle mého názoru velmi dobře hodí pro účely této práce, se dá z mé perspektivy tematicky rozdělit do několika základních skupin: a) První skupinu tvoří práce, zabývající se orientálním bazarem a popisující interakce, které zde probíhají. Podoba českého „bazaru“ (jako zařízení, zabývající se obchodem s použitým zbožím), a toho „původního“ bazaru (tedy termínu, kterým se u nás obvykle označuje orientální tržiště), totiž není vůbec náhodná, a jak uvidíme dále, mají tyto dva pojmy mnoho společného. Autorem, kterého jsem v souvislosti s pojmem „bazar“ rozhodně nemohl opominout, je Clifford Geertz. Mám na mysli jeho díla, ve kterých se zabývá především kulturou a sociální organizací v islámských zemích, a popisuje, jak může souviset sociální organizace s interakcemi, které se odehrávající právě na tržišti súku. Například v eseji „Suq: The Bazaar Economy in Sefrou“ (Geertz et al., 1979 : 123225) lze nalézt nejen dokonalý popis prostředí, které jsme si (my, Evropané) zvykli nazývat orientálním bazarem, ale především ukázku toho, jak je popisovaný ekonomický systém zakomponován do zdejšího způsobu života a proč má tak klíčový vliv na sociální organizace tradiční marocké společnosti. Další významný Geertzův příspěvek k problematice bazaru a second-handového obchodování, ze kterého jsem také vycházel, je esej, zabývající se nákupem a prodejem zboží na orientálním tržišti - bazaru, súku (Geertz, 1978). Autor zde mimo jiné představuje takové fenomény, jako je třeba „smlouvání na zkoušku“ (tedy pouze jakési sondování, za kolik je možné věc získat, ovšem bez skutečného záměru předmět zakoupit) nebo se zabývá otázkou heterogenity zdánlivě stejných produktů a tedy i jejich rozdílné ceny - oba tyto fenomény jsou významnou měrou přítomné i v prostředí, o kterém píšu - tedy v prostředí českého bazaru (second-handu), což je

ještě

umocněno

tím,

že

bazar

velmi

často

funguje

i

jako

zastavárna.

Do stejné skupiny textů se dá zařadit rovněž dílo Pierra Bourdieu, především jeho rané práce z období, kdy pobýval v Alžírsku a studoval tamní zemědělce a vesničany, zejména Kabyly. Například ve své knize o Kabylech - berberském kmenu, obývajících oblast na severovýchodě Alžírska (Bourdieu, 1979), poukazuje Bourdieu na významnou

14

roli sociálního kapitálu, která je v tomto prostředí mnohem významnější, než v moderní (soudobé) západní společnosti. A právě otázka posouzení významu sociálního kapitálu je důležitá pro správnou interpretaci některých jevů vyskytujících se v prostředí bazaruzastavárny, jimž se budu věnovat dále v textu - zejména v kapitole o marginalizovaných skupinách. b) Další skupina literatury, s níž pracuji, se zabývá obecně problematikou obchodu, směny, nákupu a spotřeby. Důležitým autorem, jehož práce jsou pro poznání fungování současného způsobu nakupování, spotřeby a chování běžného zákazníka nepostradatelné, je Daniel Miller. V knize „A Theory of Shopping“ (Miller, 1998a) je pro účely této práce (kromě obecných poznatků o spotřebním chování) přínosná zejména ta část, kde se zabývá šetrností a hospodárností v souvislosti s různými typy obchodů, které se liší jak podle kvality prodávaného zboží, tak podle velikosti prodejních cen nebo výše poskytovaných slev (Miller, 1998a : 49-62). Zabývá se také otázkou, zda v některých případech není nakupování jen zástupnou aktivitou pro vyjádření určitých sociálních vztahů a vazeb, nebo připomíná celkem logickou, i když často přehlíženou myšlenku o tom, že chudší lidé se daleko více než bohatí zaměřují na peníze a ceny zboží, protože právě oni musí brát otázku peněz neustále v úvahu a řešit ji i v těch nejběžnějších každodenních situacích, přičemž nedostatek prostředků na nákup základních nebo běžných životních potřeb u nich často vyvolává úzkost a frustraci, kdy vlastní chudoba je zároveň zdrojem pocitu viny a sebeobviňování z neschopnosti peníze si opatřit (srov. Miller, 1998a : 31-32) c) Dále jsem vycházel z prací, zabývajících se obchodem s použitým („secondhandovým“) zbožím, recyklací a opětovným využitím již jednou vyřazeného nebo odloženého spotřebního zboží. Za klíčovou autorku, zabývající se obchodováním s použitým zbožím, považuji pro účely této práce zejména Nicky Gregson (a její výzkumný tým). I když se nezabývá přímo otázkou obchodování v bazaru, ale věnuje se především problematice bleších trhů, přesto se výsledky, ke kterým dospěla, dají do značné míry generalizovat a poté aplikovat na nejrůznější podoby second-handového obchodu. Nejen v jejích studiích o Car Boot Sales (jimiž se autorka především zabývá, a což je vlastně určitá varianta toho, co u nás označujeme pojmem „bleší trh“), (srov. Gregson a Crewe, 1996; Gregson a Crewe, 1997; Gregson et al., 1997), ale i v dalších pracích, kde se věnuje otázkám recyklace spotřebního zboží v souvislosti konzumním životním stylem soudobé společnosti (Gregson et al., 2013; Gregson et al., 2007) se dá najít mnoho poznatků, které platí víceméně pro jakékoliv second-handové obchodování nebo pro zacházení s použitým zbožím, které má proměnlivý charakter - produkt se mění se ze zboží v předmět spotřeby a

15

v prostředí secondhandu (bazaru) opět ve zboží. Samozřejmě nelze v tomto kontextu opomenout knihu „Second Hand Cultures“ (Gregson a Crewe, 2003), kde autoři představují tento segment trhu nejen z hlediska různorodosti a proměnlivých osudů zboží, které mění majitele (a do jisté míry i svůj charakter), ale analyzují především jednání aktérů a nakonec i samotné aktéry, kteří se tohoto obchodování účastní, ať už v roli prodejců nebo zákazníků, popřípadě zastávají obě tyto pozice zároveň či střídavě. Dalším významným autorem, který se v jistém smyslu dá zařadit do této skupiny a který mi pomohl nahlédnout další rovinu dění v bazaru, je Igor Kopytoff. Tento autor se (podobně jako již zmíněná Nicky Gregson a další) také zabývá proměnou produktů opětovnou komodifikací spotřebního zboží (tedy zpětnou, resp. cyklickou proměnou produkt-komodita-spotřební (užitný) předmět - a opět komodita) a jejich koloběhem, který trochu připomíná princip reinkarnace duší. Ve své studii s názvem „Sociální život věcí“ (Kopytoff, 1988) odhaluje autor na příkladu biografie běžných spotřebních předmětů jejich proměnu z obchodní komodity (masově vyráběného produktu, který je určen k prodeji) přes předmět s určitou užitnou hodnotou (kterou reprezentuje předmět v očích svého majitele, který jej zakoupil pro své osobní použití), až k okamžiku, kdy je takový předmět znovu nabídnut k prodeji a stává se tedy v určitém smyslu opět komoditou, produktem, se kterým se obchoduje. d) Za další zdroje hodné pozornosti, nahlížející ovšem téma bazaru-zastavárny z poněkud jiné perspektivy než díla, zmiňovaná v předchozích odstavcích, považuji především takové, jejichž tématikou je dluh. V této souvislosti musím poukázat především na obsáhlou, inspirativní a svým způsobem revoluční práci Davida Graebera, pojednávající o dluhu a o způsobech a pravidlech směny z jiné, než z ekonomické perspektivy (Graeber, 2011); dále sem řadím práce, zabývající se reprodukcí určitých sociálně-patologických jevů, objevujících se v sociálně vyloučených enklávách; a také způsobem života, jehož součástí je stav „permanentního“ zadlužení, které se téměř nedá překonat pomocí prostředků, jež jsou jedinci v dané situaci dostupné (Mareš, 1999; Mareš, 2000). To, co spojuje Graeberovo téma dluhu s problematikou sociálního vyloučení, jíž se zabývá Mareš, jsou právě rozmanité způsoby percepce dluhu různými skupinami aktérů a z toho vyplývající odlišné způsoby a strategie, jak se s dluhem vyrovnat - buď se mohou pokoušet dluhu co nejdříve zbavit, nebo jej naopak zakomponovat do svého života a naučit se s ním žít. e) Cenným zdrojem informací jsou také práce, které se snaží vysvětlovat zaměření některých marginalizovaných skupin na dnešek - tedy jejich orientaci na život v

16

přítomnosti a nikoliv v budoucnosti (Day et al., 1999). Právě takový způsob uvažování bývá často jednou z klíčových příčin neporozumění a „nekompatibility“ se zavedenými zvyklostmi většinové společnosti, v jejímž prostředí menšina žije. Viditelné nebo nápadné projevy „jiného“ životního stylu, se se pak často stávají zdrojem - nebo možná záminkou vzájemné nevraživosti mezi majoritou a příslušníky marginalizovaných skupin11. S problematikou životního stylu marginálních (nebo marginalizovaných) skupin ovšem úzce souvisí i další téma, které může částečně poodhalit nebo vysvětlit některé jevy, popisované v této práci, a tím je otázka sociální zakotvenosti. Tímto tématem, a především hledáním souvislostí mezi sociálním zakotvením jedince a jeho ekonomickým chováním, se zabývá Mark Granovetter (Granovetter, 1985). Dané téma se mi jeví jako zvlášť významné, a proto pokládám za přínosné je přiblížit trochu podrobněji. Granovetter ve své práci ukazuje dva protichůdné a vzájemně nekompatibilních názory - na jedné straně je to pohled na člověka jako „homo oeconomicus“, který podřizuje své (ekonomické) jednání přísné racionální úvaze a ekonomické kalkulaci, druhý pól myšlení pak představuje člověk, jehož jednání je plně podřízeno zafixovaným kulturním návykům, zvyklostem a tradicím. První typ je tedy výrazně individuální, který se neohlíží na nic a na nikoho a sleduje pouze vlastní zájem a výhodnost transakce, v níž má účast. Druhý typ je téměř jeho pravým opakem - člověk podřizuje své jednání tradicím i kultuře, kterou vstřebal v rámci své socializace. Od těchto „kulturních imperativů“, které přijal za své, se jedinec obvykle nedokáže oprostit a mimoděk nebo záměrně je vnáší do všech interakcí, a tedy i do obchodních transakcí. Granovetter však přichází s teorií sociální zakotvenosti (social embeddedness) ekonomického chování (Granovetter, 1985 : 482), která se pokouší o jakési smíření obou těchto krajních perspektiv. Autor se ve svém článku vlastně předestírá teorii, která se pokouší vyřešit jednu ze základních otázek sociální teorie: v jakém jsou vztahu a jak se vzájemné ovlivňují individuální jednání, společenské instituce, a sociální vztahy, jinými slovy se pokouší svou teorií přispět k vyřešení klasického sociologického problému duality jednání a struktury. Svým rozborem a relevantní argumentací poměrně úspěšně a důvěryhodně objasňuje, do jaké míry je v moderní společnosti ekonomické jednání jedinců zakotveno ve struktuře sociálních vztahů. Vychází ze dvou, víceméně protichůdných ekonomických teorii - neoklasické, která podceňuje vliv socializace a předpokládá 11

Je to často právě viditelně odlišný životní styl příslušníků rozličných marginálních a marginalizovaných skupin, jenž je pro majoritu zosobněným důkazem odlišného způsobu uvažování (které je ve veřejném diskurzu obvykle považováno za nekompatibilní s tím většinovým). Soubor těchto odlišných projevů pak bývá laicky označován jako „odlišná kultura“ a tato domnělá kulturní odlišnost, často vtělená do věty „Oni jsou jiní než my“, pak bývá používána jako argument a „legitimní“ odůvodnění vzájemné nevraživosti.

17

racionálního a individualisticky uvažujícího aktéra („homo oeconomicus“); na druhé straně potom ukazuje, jak se reformní ekonomové snaží až příliš obracet pozornost dovnitř společnosti (k sociální struktuře) a ekonomické jednání aktéra vysvětlují především s ohledem na kulturní vlivy dané společnosti a na zakotvení jedince v existujících společenských strukturách. Oba přístupy jsou si paradoxně podobně v tom, že opomíjejí stávající (v daně společnosti momentálně dominující) strukturu sociálních vztahů sofistikovaná úvaha o tomto problém ale musí počítat s odpovídajícím (nepřeceňovaným ani nepodceňovaným) zakotvením ekonomického jednání ve společenských strukturách. Oba přístupy vlastně naprosto ignorují sociální vztahy, které mohou mít (a také mají) vliv na ekonomické rozhodování a aktéra považují za izolovaného „atomizovaného“ jedince, který se rozhoduje pouze sám za sebe. A právě odhalení této nové perspektivy je hlavním tématem článku - autor ukazuje, že ekonomické jednání lidí není jen přísně racionální ekonomické jednání osamocených atomizovaných jedinců, „očištěné“ od všech vlivů společnosti, ale zároveň upozorňuje, že by bylo stejnou chybou nahlížet takové jednání pouze prizmatem aktérovy kultury, ve které byl socializován, a která pak determinuje veškeré jeho jednání - samozřejmě včetně jednání ekonomického. Shrnutí teorie, s níž Granovetter přichází, spočívá v tom, že jednání je podle něj vždy podřízeno nějakému účelu a může být ovlivněno různými faktory - v článku představuje svou vlastní perspektivou „sociálně zakotveného přístupu“, která chápe jednání nejen jako závislé na postavení jedince v existující síti vztahů, ale i na momentální situaci, ve které k jednání dochází. Kromě zakotvenosti aktéra do sociální struktury tento přístup zohledňuje i racionální ekonomickou úvahu a vliv kulturního vybavení jedince na jeho rozhodování. Klíčový rozdíl od předchozích přístupů však spočívá především v tom, že Granovetterůvo pojetí „sociální zakotvenosti“ nepovažuje aktéra za „atomizovaného jedince“ (jak to činí výše popsané předchozí přístupy), ale počítá s tím, že jedinec je vždy organickým prvkem nějakého celku, který jeho rozhodování ovlivňuje - jedinec tedy není vypreparován ze své sociální struktury, ale naopak je její neoddělitelnou součástí. f) Další práce, z nich rovněž čerpám inspiraci, popisují možné způsoby fungování neformální ekonomiky, její pozice a uplatňování v běžném životě (Abu Ghosh, 2010); nebo se zabývají ekonomickými problémy marginalizovaných skupin, přičemž původ těchto problémů spatřují autoři v sociálním vyloučení - nebo alespoň naznačují jejich souvislost se sociálním vyloučením (Hirt, 2006). Jiné referenční zdroje, z nichž lze, přinejmenším částečně, vycházet (nebo s nimi naopak polemizovat) jsou bakalářské a diplomové práce, zabývající se fenomény utváření specifického sociálního prostředí a

18

neformálních obchodních transakcí na bleším trhu (Hájková, 2012; Klouzalová, 2010). Další literatura, v níž jsem hledal teoretická východiska, souvisí s pojetím trhu v různých obdobích i kulturách. Podle současných obecných ekonomických teorií (srov. např. Holman, 2005) je základním smyslem každého obchodního vztahu uspokojení nějaké lidské potřeby, přání nebo touhy, přičemž jednání vedoucí k tomuto cíli musí být oběma stranami, jež vstupují do obchodního vztahu, posouzeno jako výhodné a přinášející prospěch. Pokud uzavření obchodního vztahu chápeme jako svobodné rozhodnutí, pak platí, že pohnutky kupujícího i prodávající musí být v určitém smyslu shodné. Oba aktéři musí předpokládat, že jim plánovaná transakce přinese prospěch nebo nějakou výhodu a že na ní tedy vydělají - ostatně takovou teorii o motivaci účastníků obvykle nabízí již úvodní kapitola většiny ekonomických učebnic (srov. Holman, 2005 : zejm. kap. 1 a 2). Tento princip se samozřejmě uplatňuje i v bazaru, a uplatňuje se zde nejspíš mnohem víc než v běžných moderních obchodech - především kvůli tomu, že obchodování v bazaru má mnohem blíž k historicky staršímu modelu trhu, který byl pojímán jako místo vzájemných interakcí v daleko větší míře, než je tomu dnes při každodenním nakupování v „běžných“ obchodech. Trh byl původně nejen místem, kde se střetávala nabídka s poptávkou, ale též prostorem, kde docházelo k sociálním interakcím a k navazování vzájemných vztahů, které byly nutné zejména v době, kdy místo peněz se k vypořádání pohledávek používalo dlužních závazků. Jejich vypořádání se pak nemohlo obejít bez vzájemného kontaktu dlužníka a věřitele, přičemž tento vztah byl obvykle osobní a měl dlouhodobější charakter. Jak tento „bezpeněžní“ systém fungoval, i důvody proč se mohl udržet poměrně dlouho, ukazuje ve své knize o dluhu Graeber, a to zejména v prvních několika kapitolách (Graeber, 2012 : 19-99). Úplně jiný typ „trhu“ pak ve své práci představuje David Miller, který se zabývá studiem spotřebního chování v současnosti, kdy převažujícím prostředím našich nákupů jsou neosobní obchodní centra (Miller, 1998b). Nejen samotné prostředí, ale i způsob nakupování je v takových obchodních centrech v porovnání s klasickým trhem (tržištěm) diametrálně odlišný. Podle toho, jak autor poukazuje na souvislost nakupování, prostoru a identity, může takové prostředí dokonce podporovat i částečnou proměnu vnímání sebe sama a do velké míry tak může ovlivňovat jednání jak nakupujících, tak i prodavačů. V jeho další knize, kde se zabývá teorií nakupování, jednáním nakupujících i jejich motivací k nákupu toho nebo jiného zboží, jakož i důvody, které je vedou k volbě určitého obchodu (Miller, 1998a) pak můžeme rovněž najít zajímavé kontrasty mezi novodobým

19

(současným) nakupováním v supermarketech nebo obchodních centrech a nakupováním v menších obchodech, jejichž prostředí daleko víc připomíná původní trh. Poměrně podrobný popis jednání a praktik, které by se daly chápat jako návrat k původnímu „tržišti“, přináší ve svých pracích především výše zmiňovaná N. Gregson, která se (se skupinou dalších spolupracovníků) poměrně detailně a dlouhodobě zabývá výzkumem bleších trhů v Anglii. Mimo jiné zde plasticky ukazuje, jak rozdílně aktéři pojímají svou účast při běžných každodenních nákupech v „normálních“ obchodech a supermarketech, a jak se mění jejich očekávání, vystupování i jednání v prostředí blešího trhu. Na rozdíl od běžného současného obchodu, kde jsou role zákazník-prodejce předem a víceméně pevně stanoveny, vystupuje účastník na trhu daleko aktivněji - sám se stává subjektem, který je si dobře vědom nejen své role při projednávání obchodní transakce, ale i při utváření samotného prostoru, kde se tento obchod odehrává (Gregson a Crewe, 1996 : 91). Aktivní účast takového zákazníka na procesu obchodní transakce, jeho role, vystupování i jednání, jakož i používané strategie, jsou pak velmi odlišné od zákazníka, kterého popisuje Miller v knize „A Theory of Shopping“ (Miller, 1998a : 11-13; 49-62). Tam sice zákazník také rozhodně nevystupuje jen jako pasivní recipient zboží, vnucovaného reklamou a obchodníkem, ale přitom zdaleka nemá takový vliv na utváření prostředí a celkového obrazu obchodního místa jako výše popsaný návštěvník blešího trhu (a dá se předpokládat, že podobně aktivní roli zastává analogicky i zákazník bazaru). Zcela souhlasím s Millerem (Miller, 1998a; Miller, 1998b), že dnešní nakupování, zvláště pak ve velkých obchodech - v supermarketech a především v hypermarketech a v obdobných obchodních centrech gigantických rozměrů, je činnost do značné míry „odlidštěná“. Zákazník si v tomto prostředí téměř bez obsluhy vybírá zboží z regálu obvykle sám, bez asistence prodavače, a současný trend směřuje k tomu, aby si nákup u samoobslužné pokladny také sám namarkoval a zaplatil - přičemž preferovaný způsob platby je prostřednictvím elektronické platební karty. Cílem tedy je, aby se zákazník obsloužil pokud možno úplně sám, bez asistence personálu, nebo aby takovou asistenci vyžadoval v míře co nejmenší. Důvodem takové redukce pracovníků v obchodě jsou pravděpodobně zamýšlené úspory mzdových nákladů, což bývá veřejnosti prezentováno jako snaha o dosažení nižších prodejních cen. Zákazník, v jehož zájmu se údajně taková opatření provádějí, se však často v takovém obchodě cítí jako by byl součástí nějakého „nákupního systému“, který připomíná velký stroj nebo továrnu - jako by byl zákazník jen kolečkem v obchodním soukolí - jako skupina sice podstatným, ale na úrovni jednotlivce dokonale nahraditelný a nerespektovaný. Zdá se mi, že k názoru zákazníka jako jednotlivce

20

se moc nepřihlíží - jako by se od něj očekávalo jen to, že si vybere z předestřené nabídky zboží, zaplatí a poté uvolní místo dalším nakupujícím. Pokud zákazník nakupuje a utrácí zde své peníze, „Obchod“ se snaží uspokojit každé jeho přání. Tak tomu bylo i dřív, ale dnes je čím dál důležitější podmínkou, že tato přání musí být masová. Zákazník již není chápán jako individuum, které může mít individuální přání, ale je stále více považován jen za jakéhosi bezejmenného příslušníka masy nakupujících. „Zákazníkem“ se tedy stává ne jeden konkrétní jedinec, ale celá anonymní masa nakupujících jako jeden celek. Původní osobní vztah aktérů - obchodníka a zákazníka - se tedy čím dál víc transformuje do odosobněné anonymní roviny „Obchod“ a „Zákazník“. Podle vlastních zkušeností, získaných během dlouholeté praxe a pozorování soudím, že bazar je v tomto směru nejen „tradičním“ obchodním místem, kde obsluha udržuje interakce v osobní rovině, ale vztahy zúčastněných jsou také mnohem komplexnější. Je místem, kde se „dělá obchod“ v takovém smyslu, že zákazník je zde opravdu aktérem, který sám spoluvytváří prostředí, scénu i podmínky a podílí se na celé transakci v míře mnohem větší, než je tomu v běžném moderním obchodě, popsaném výše. Bazar umožňuje zákazníkům nakoupit i prodat co potřebují nebo co jim přebývá a tím pomáhá zprostředkovat více-směrný tok peněz i zboží. Zároveň jim do jisté míry dovolí prostřednictvím smlouvání o ceně (jak nákupní, tak i prodejní) spoluurčovat podmínky, a tak se do obchodní transakce aktivně zapojit i v oblastech, ke kterým nemá jako zákazník supermarketu přístup a je z nich víceméně vyloučen. Zákazník bazaru, ať již zaujme pozici jako prodávající nebo nakupující, získává v takovém typu obchodu úplně novou, aktivnější roli. Už není jen pasivním účastníkem nějakého předem připraveného scénáře, ve kterém byl vlastně jen anonymním a nahraditelným článkem standardní (nebo spíše standardizované) obchodní transakce, ale sám se na tomto ději podílí a je vědomým a aktivním spolutvůrcem obchodních podmínek a vlastně i celého prostředí a jeho atmosféry. A právě zákazníkův pocit, že je v probíhající transakci aktivním aktérem a má možnost ji všestranně ovlivňovat pak způsobuje, že k této transakci přistupuje mnohem kreativněji a tím se stává nejen spolutvůrcem obchodu (a tedy i tím, kdo spoluurčuje cenu), ale zároveň celého procesu, který ve svém důsledku ovlivňuje charakter prostředí bazaru. Zákazník se tu vlastně stává aktivním činitelem, tím, kdo spoluvytváří nebo aspoň pomáhá vytvářet výsledný celkový obraz toho, co potom můžeme nazvat „bazarem“.

21

2.2 Výzkumné otázky Vzhledem k tomu, že prostý popis atmosféry, která obklopuje bazar-zastavárnu a praktik, které jsou pro toto prostředí charakteristické, by byl mohl působit neuspořádaně a neměl by valný smysl, stanovil jsem předem některé otázky, jejichž zodpovězení pokládám za přínosné pro poznání nejen toho, co může obsahovat pojem bazar a zastavárna a jakých významů může nabývat, ale především pro pochopení role, jakou hraje neformální okrajová ekonomika pro některé aktéry, zejména v souvislosti s jejich ekonomickosociálním postavením a společenským zakotvením v rozmanitých strukturách a skupinách. V této souvislosti musím předeslat, že zvolené otázky jsou jen předběžné a s ohledem na vývoj této práce může dojít k tomu, že některé z nich budou vypuštěny nebo nahrazeny otázkami jinými, které více vystihují situaci. Výzkumné otázky a témata, jimiž se zde chci zabývat, by se daly krátce představit následujícím způsobem: 1a) Bazar jako „most“ pro příslušníky marginalizovaných vrstev12, jako instituce, která zajišťuje jejich spojení s většinovou společností, jejími zvyklostmi a normami. Přestože se při obchodních transakcích musí přizpůsobovat obě strany, které do nich vstupují, jsou to právě příslušníci marginalizovaných vrstev, kteří se při těchto interakcích bazarem, jakožto s institucí, která představuje jednu ze struktur majoritní společnosti, musí přizpůsobit mnohem více. Zkušenost s takovým přizpůsobením má potom vliv i na jejich další interakce s ostatními institucemi majoritní společnosti, se kterými přicházejí do styku. V tomto smyslu tedy bazar hraje roli prostředníka, místa, kde se střetávají příslušníci majoritní společnosti s jejími marginalizovanými vrstvami. 1b) Bazar jako „bojiště“ - to je vlastně druhá strana metafory, kterou jsem použil, a která logicky musí dohromady znít: „bazar jako bojiště a most“ a tvořit tak jeden celek. Jedno bez druhého je jen poloviční a neobsahuje celou pravdu. Bazar není jen místem, kde je možné výhodně nakoupit nebo se zbavit věcí, které už dosloužily, ale zároveň je i místem boje - místem, kde se denně odehrávají nové a nové zápasy při vyjednávání obchodních podmínek. Ty sice vycházejí (resp. měly by vycházet) z principů univerzality, výsledek vyjednávání je ovšem vždy ovlivněn i osobními vztahy účastníků, jejich vystupováním během jednání i jejich schopnostmi používat při tomto jednání smysluplnou a cílevědomou argumentaci. Výsledek je tedy vždy jakýsi kompromis mezi principem 12

Mezi ostatními marginalizovanými skupinami tvoří poměrně důležitou skupinu Romové. Ačkoliv je jejich pozice pro účely této práce určena především sociálně, přece jen se od jiných skupin v podobném sociálním postavení určitými prvky jednání liší, proto jim v kapitole o marginalizovaných skupinách bude věnována pozornost jako samostatné skupině.

22

univerzality, kdy obchodník přistupuje ke každému zákazníkovi stejně, a partikularity, kdy je obchodní jednání ovlivněno osobními vztahy, přičemž pojmy univerzalita a partikularita jsou součástí párů „pattern variables“ - vzorových proměnných (srov. Parsons, 1967 : 15-44). 2) I když je bazar podle živnostenského zákona standardní obchodní živností a spadá do stejné kategorie jako jakýkoliv jiný obchod, přesto je zřejmé, že v rámci veřejného diskurzu bazar-zastavárna nepatří k typickým ekonomickým zařízením většinové společnosti. Podle mých vlastních zkušeností si dovolím soudit, že není veřejností přijímán úplně stejně jako jiné obchody, ale je často považován v určitém smyslu za místo, které je přinejmenším „podezřelé“ - kde se „vyskytují divní lidé a odehrávají se nekalé obchody na hranici zákona a občas možná i za ní“. Zaměřím se proto na to, jaké transakce v bazaru probíhají, jakým způsobem se vedou obchodní jednání a především na to, jaký smysl připisují těmto transakcím samotní aktéři. 3) Příslušníci marginalizovaných skupin patří k zákazníkům, kteří využívají bazar především k tomu, aby si opatřili chybějící hotovost - nejčastěji půjčkou oproti zástavě nebo prodejem různého použitého zboží. Proto bude jedním z klíčových témat podrobný popis a interpretace různých variant a strategií, které tito aktéři užívají při vyjednávání o půjčce nebo obecně při obchodování v bazaru. Vzhledem k tomu, že bazar chápou především jako zastavárnu („půjčovnu peněz“), je převažujícím důvodem jejich návštěvy získání zástavní půjčky hotovosti. Chtěl bych se zaměřit na způsoby, jakými dosahují svého cíle, a to hlavně z hlediska: a) jak je pro ně půjčka dostupná; b) sjednávání výše půjčky; c) smlouvání o podmínkách půjčky; d) vyjednávání o termínu vrácení půjčky a o případných sankcích při jeho nedodržení - včetně možností, jak tyto sankce v rámci individuálního vyjednávání minimalizovat nebo odvrátit; e) jejich schopnosti/neschopnosti dostát svým závazkům, vyplývajících z uzavřené zástavní smlouvy; f) licitování o úlevách z domluvené odměny (úroku) při vracení půjčky. Vzhledem k tomu, že k nejvíce viditelným (rozpoznatelným) marginalizovaným skupinám, které využívají služeb bazaru-zastavárny, patří Romové, a také proto, že se některými způsoby jednání od dalších marginalizovaných skupin odlišují, bude jim věnováno poněkud více prostoru, než skupinám jiným. 4) Život „na dluh“ jako zaběhnutý životní způsob - v rámci této otázky je možné se ptát, je-li nějaká souvislost mezi sociálním vyloučením, životem v relativní chudobě - s nízkým příjmem, plynoucím převážně ze sociálních dávek a z příležitostných výdělků, neustálým opakujícím se zadlužováním při snaze zajistit si prostředky na základní životní

23

potřeby, a tím, co se dříve označovalo pojmem „kultura chudoby“13. Pokusím se ukázat a vysvětlit strategie, které tento způsob života doprovázejí a umožňují realizovat. Také chci ovšem poukázat na důvody, které k sociální exkluzi vedou a které jsou vlastně do značné míry její příčinou. V této souvislosti považuji za vhodné zaměřit se zejména na to, jak dotyční aktéři vnímají možnost se ze své neuspokojivé situace dostat (neuspokojivé zejména v ekonomickém ohledu) a v jakém poměru je v tomto uvažování přítomna na jedné straně naděje a odhodlání a na druhé straně rezignace. 5) Na základě zkušeností a doplňujících rozhovorů se pokusím ukázat některé důvody, proč je pro některé zákazníky tak přitažlivé půjčovat si hotovost v zastavárně, i přesto, že je to jeden z nejdražších (a tudíž z ekonomického hlediska i nejméně výhodných) způsobů, jak získat hotovost14 - zvláště je tato otázka namístě v době, kdy se bankovní ústavy i nebankovní instituce předhánějí v nabídkách půjček za mnohem výhodnějších podmínek15, než jaké může nabídnout zastavárna. Je v tomto, na prvním pohled iracionálním a pro ně „nevýhodném“ jednání, nějaká, třeba skrytá logika, nebo se jedná jen o neinformovanost zákazníků zastavárny? Nebo hraje nějakou významnou roli třeba lenost a neochota hledat výhodnější zdroj financování, případně nechuť měnit své zvyklosti, zaběhlý životní styl, návyky, stereotypy, atp.?

13

Koncept (někdy se místo o konceptu mluví o teorii) „kultury chudoby“ byl podroben rozsáhlé kritice a dnes je již ve společenskovědním diskurzu považován za zastaralý a překonaný. Postupně byl nahrazen konceptem „sociální exkluze“, k jehož hlavním přednostem patří především to, že je multidimenzionální - kromě chudoby bere v úvahu i další faktory, a proto je daleko lépe uzpůsoben k vysvětlování sociálně-patologických jevů, o kterých se dříve hovořilo v souvislosti s chudobou. Ekonomická a sociální deprivace, což jsou charakteristické jevy, převládající ve vyloučených lokalitách, jsou potom doprovázeny přesvědčením dotyčných osob nebo celých skupin o bezvýchodnosti jejich situace - zejména v souvislosti se sociální exkluzí, která chudobu často (ale ne nutně a ne vždy) provází, nebo s předpokládanou rolí státu a jeho sociálních institucí, která je jimi často pokládána za nedostatečnou. 14 Pokud se budeme orientovat podle výše nákladů, přepočtených na roční úrokovou míru, pak půjčka v zastavárně patří jednoznačně k těm nejdražším způsobům, jak si opatřit (vypůjčit) hotovost, protože poplatek za poskytnutí půjčky je v zastavárnách obvykle kolem 1% denně z vypůjčené částky. Tuto vysokou cenu však kromě snadné dostupnosti (stačí vlastnit téměř jakýkoliv hodnotnější předmět a osobní doklady) vyvažuje především fakt, že se jedná o půjčku krátkodobou, v řádu dní nebo maximálně týdnů. I když se tedy úrok, přepočítaný na roční úrokovou míru, může na první pohled jevit jako velmi vysoký, celkové náklady na takovou půjčku bývají kolem 10% z vypůjčené částky (při tomto modelovém výpočtu vycházím z toho, že průměrná doba výpůjčky bývá průměrně asi deset dní). 15 Záměrně zde vynechávám nový, ale poměrně prudce se rozvíjející trend, který sledují některé úvěrové firmy, specializující se na „výrobu dlužníků“ a následné uspokojování vlastní, všemi možnými způsoby navýšené pohledávky, prostřednictvím následné exekuce na majetek dlužníka. Zdrojem zisku takových firem je vedle poplatků za vlastní půjčku (úroku), především navýšení o různé smluvní pokuty, sankce a jinou penalizaci, přičemž tyto poplatky v mnoha případech mohou převýšit nejen domluvený úrok, ale i původně zapůjčenou částku. Tento způsob „půjček“ by podle mého názoru vyžadoval samostatný rozsáhlý výzkum, a proto není předmětem mé práce.

24

6) Jaké mají pravidelní návštěvníci zastaváren reálné možnosti dosáhnout na produkty, naznačené v předchozím bodě - tedy na běžnou půjčku od banky, spotřebitelský úvěr, nebo jiný (levnější) zdroj financování svých potřeb nebo překlenutí období finančních potíží? Mají vůbec takovou možnost? Nemůže být oblíbenost zastavárny jako „půjčovny peněz“ právě v tom, že řeší náhle vzniklou potřebu hotovosti okamžitě a (téměř) bez formalit a bez zbytečných otázek? Nevyvažuje právě ta „okamžitost a jednoduchost“ vyšší poplatek, který je později nutno za poskytnutou půjčku zaplatit?

2.3 Prostředí výzkumu a výzkumný vzorek Jak již bylo naznačeno výše, prostředí, ve kterém se odehrávají děje a procesy, popisované v této práci, je bazar-zastavárna, jehož jsem majitelem. Obchod se nachází v Roudnici nad Labem, což je menší (dříve okresní) město v severních Čechách, asi čtyřicet kilometrů od Prahy, ve kterém žije asi 13 000 obyvatel (ČSÚ, 2011). V souvislosti s tématem práce je určitě potřeba zmínit, že v Roudnici n/L, která patří k Ústeckému kraji, je relativně vyšší nezaměstnanost než v jiných krajích ČR - a podstatně vyšší, než v Praze (ČSÚ, 2013). Proto část obyvatel za prací dojíždí - především do Prahy (ale i do jiných měst). Dojíždějící jsou tak nuceni vydávat část svých příjmů za dopravu, ti, kteří najdou práci v místě, se zase často musí spokojit s nižší mzdou, proto je možné konstatovat, že kupní síla obyvatel není (například v porovnání s Prahou) příliš vysoká. Výzkumný vzorek je v tomto případě poměrně obsáhlý a zahrnuje vlastně všechny aktéry, kteří se jakýmkoliv způsobem podílejí na dění nejen přímo v bazaru samotném, ale i na utváření jeho prostředí. Jinak řečeno, nejedná se pouze o zákazníky, se kterými jsem navázal verbální kontakt, abych od nich získal vysvětlení jejich určitého jednání, ale zahrnuje též všechny ostatní osoby (a instituce), které nějakým způsobem ovlivňují provoz nebo prostředí bazaru. Je ovšem pravda, že někteří informanti jsou významnější, zatímco role jiných je v tomto výzkumu spíše okrajová. K těm důležitějším patří především zákazníci, jejichž popis a jakousi typologii přináším v kapitole, která je věnována aktérům. Bylo by však chybou pokládat za součást výzkumného vzorku jenom ty, kteří se nějak aktivně podílí na dějích a interakcích, pozorovaných v bazaru. Důležitou a neoddělitelnou součástí výzkumného vzorku je přece především prostředí bazaru samo o sobě. Významné je v této souvislosti nejen umístění obchodu v určité budově, ležící v té které části města, ale i vnitřní uspořádání místa - jako je promyšlené umístění prodejního pultu, zajišťující přehled po většině prostor, specifické „bazarové“ zboží, způsob jeho „ne25

uspořádaného“ naaranžování ve stále se obměňující výloze, trezory, sloužící k uchovávání zastavených předmětů a hotovosti, elektronické zabezpečení nebo kamery, sledující dění v prostoru obchodu. Důležitou složkou výzkumného vzorku jsou i dokumenty a formuláře pro výkup zboží nebo poskytování půjček, které mají v obchodě též důležitou funkci. A nakonec jsem součástí vzorku samozřejmě i já sám - v roli majitele a provozovatele bazaru, ale také v roli antropologa, který celou scénu pozoruje.

2.4 Otázka reflexivity Domnívám se, že v každé empirické práci, kdy výzkumník nějakým způsobem penetruje terén a kdy dochází k interakcím s pozorovanými subjekty nebo s informanty, musí odpovídajícím způsobem zvážit i otázku reflexivity - tedy zabývat se otázkou, do jaké míry svou činností (nebo jen svou prostou přítomností) ovlivní terén a prostředí, kam organicky nepatří, a kde je vlastně vetřelcem. Vliv výzkumníka na terén je tak obecně známá věc, že stojí jen za krátkou zmínku, domnívám se však, že v mém případě je otázka reflexivity poměrně důležitá, protože zde nastává situace, kdy jako výzkumník, jsem současně i majitelem - tedy součástí zkoumaného prostředí - a zastávám tedy jak roli pozorovatele, tak i pozorovaného objektu - v jistém smyslu se tedy dá konstatovat, že pozoruji sám sebe, přičemž moje role „majitele“ je pro celou práci stejně důležitá, jako role „výzkumníka“. Jak předesílám již v úvodu, rozhodl jsem se ve své práci přinést etnografii bazaru a zastavárny. Vzhledem k tomu, že podnik, který hodlám takto popsat, vlastním a provozuji již téměř dvacet let, by se tento úkol mohl zdát jednoduchý. Prostě jenom utřídím své vzpomínky, popíšu zkušenosti, které jsem za mnoho let nasbíral, nějak to „antropologicky“ uspořádám a práce bude hotová… Při bližším pohledu je ovšem jasné, že tak jednoduché to nebude a že se zde rýsuje hned několik problémů. Pokud pominu drobné problémy s pamětí (protože jako provozovatel bazaru jsem si pochopitelně nevedl žádný terénní deník16 ani poznámky z pozorování - ostatně, v té době jsem o antropologii a výzkumných metodách neměl ani ponětí), je zde něco mnohem závažnějšího, něco, co přímo ohrožuje samotnou podstatu práce. Pokud totiž má být výzkum založen na principu nezaujatosti a 16

Je sice pravda, že z období, než jsem začal studovat antropologii žádný terénní deník ani podobné poznámky nemám, ale jako náhradu používám k podobným účelům původní obchodní a provozní poznámky nebo další záznamy, ze kterých lze některé události nebo jevy odvodit a rekonstruovat.

26

nestrannosti, musím nějakým vhodným způsobem přiměřeně reflektovat svoje dvojznačné postavení v tomto sociálním prostoru (srov. Hammersley a Atkinson, 1995 : 16 a násl.). Zúčastněné pozorování je jistě velmi efektivní výzkumná technika, ale protože jsem zároveň také majitel a prodavač, který i přes uvědomování této dvojí pozice sleduje především své vlastní ekonomické cíle, zdá se, že v tomto případě moje role účastníka vysoko převyšuje a jaksi i zastiňuje roli pozorovatele - a právě proto považuji problém reflexivity výzkumníka za mimořádně důležitý a hodný pozornosti. Jsem si pochopitelně vědom toho, že s otázkou reflexivity se v tomto případě nedá vypořádat jednoduše tak, že na počátku přiznám určitou osobní zainteresovanost a pak již se k tomuto tématu nebudu vracet, pokládaje věc za vyřízenou. Právě naopak uvědomování si všech možných situací a způsobů, jakými ovlivňuji terén, chování i výpovědi účastníků děje, je právě tím, co je potřeba zachytit, popsat a vysvětlit. Smysl tohoto odstavce tedy spočívá především v tom, abych dal najevo, že jsem si problémů, týkajících se reflexivity vědom, a že se jimi hodlám zabývat v průběhu celé práce. Problémy, se kterými se bude nutné vyrovnat, se dají rozdělit do dvou skupin jednak

bude nutné přehodnotit poznatky, viděné po dlouhá léta spíše z pozice

provozovatele a majitele než výzkumníka, a jednak je třeba si uvědomit, že získané informace budou do značné míry ovlivněny tím, jak mě aktéři vnímají (a jak já vnímám je) v souvislosti s mým dvojznačným postavením - jednak jako majitele bazaru a jednak jako výzkumníka. Je velmi pravděpodobné, že se budou jinak chovat i hovořit před člověkem, který může nějakým způsobem ovlivnit jejich zájmy (majitel v roli výzkumníka), než před nezaujatým a neutrálním pozorovatelem (nestranný výzkumník). Informanti totiž v daném případě nejednají ani hovoří nestranně a nezaujatě, protože mě již nemohou vnímat neutrálně a dá se očekávat, že během jakékoliv interakce budou pravděpodobně sledovat svůj zájem, kterým může být dosažení lepších nebo výhodnějších obchodních podmínek, nebo využití takového rozhovoru k vylepšení vlastního obrazu. Nutno podotknout, že tento princip má reciproční platnost, neboť i já jsem byl v minulosti veden především zájmy obchodními nebo možná i osobními a nikoliv výzkumnými. Jsem přesvědčen, že výchozí situace je typický příklad sociální situovanosti výzkumníka a s tím související ovlivnění zkoumaného terénu - jedná se tedy o „paradox pozorování“ par excellence. V této souvislosti musím podotknout, že určitá (poměrně značná) situovanost jak mých zákazníků v roli informantů, tak i moje, v dvojroli majitel/výzkumník, je pochopitelná a souvisí s osobními i ekonomickými zájmy, jež oba jako aktéři sledujeme především - a pokud mám pohlížet na své zákazníky prostřednictvím jejich životního stylu, musím podobný princip

27

uplatňovat i tehdy, když jde o mě jako o majitele. Tuto skutečnost - tedy že obě strany (jak informanti, tak i já v dvojroli majitele/výzkumníka) budou nejspíš přizpůsobovat své výpovědi vlastním cílům a záměrům, je třeba mít neustále na paměti a při analyzování interakcí z ní vyvodit odpovídající závěry. Další problém, který souvisí s reflexivitou a výše zmíněným, poněkud obtížným postavením přímého, ve věci zainteresovaného účastníka jako výzkumníka, je otázka možnosti uplatnění „anthropological gaze“ (Stoller, 1982 : 2-10). Ztížená možnost odstupu a neschopnost „vidět věci, které leží přímo před očima“ bude nejspíš překážka, kterou je užitečné si neustále uvědomovat a připomínat. Příčinou je samozřejmě dlouholetá aktérská přítomnost ve zkoumaném prostředí, a tudíž i určitá otupělost

- a následkem této

otupělosti pak bude snížená citlivost vůči podnětům a jevům, které by dobrý pozorovatel, přicházející „zvenčí“ okamžitě zaregistroval. Tato „slepota“, způsobená profesionální deformací je příčinou omezené schopnosti přepínat z jedné role do druhé - každé minulé jednání, kterého jsem se účastnil nebo kterého jsem byl svědkem v roli majitele, je tak zdrojem úplně jiných informací (a tím pádem i jiných vzpomínek, které utkvěly v paměti) než jednání, které bylo vedeno nebo pozorováno z pozice výzkumníka. Tato situace může připomínat oddělené komunikační systémy, o nichž ve své systémové teorii píše Niklas Luhmann. Podle zmíněného autora probíhá komunikace v různých systémech sociální sféry ve vzájemně nesrozumitelných jazycích. Ač o sobě tyto systémy „vědí“ (rezonují), přece si navzájem nerozumí, neboť oba používají své vlastní, odlišné, komunikační prostředky (Luhmann, 2006). V tom je možné rozpoznat jistou analogii s mým vlastním postavením v rámci tohoto terénního výzkumu - jako obchodník přijímám, uchovávám a zpracovávám úplně jiný druh informací, než jako výzkumník. Během rozhovorů, jednání a dalších interakcí s partnery, je postoj představitelů obou výše zmíněných rolí diametrálně odlišný a vzájemně nekompatibilní - jako obchodník v nich vidím zákazníky a cíl veškerého snažení je orientován na dosažení výhody v obchodním jednání; jako antropolog se zajímám o vysvětlení pohnutek, odhalení smyslu a pochopení základních principů sledovaného děje. Přestože zpočátku vypadal tento problém dost nepřekonatelně, nakonec se ukázalo, že postup „přepínání rolí“ není tak nemožný, jak se zprvu zdálo. Jen bylo třeba mít neustále na paměti, kdy jednám jako výzkumník a kdy jako majitel, a v souladu s danou pozicí potom adekvátně vyhodnotit odpovědi, vyjádření i postoje zákazníků a dalších informantů.

28

3. Bazar jako bojiště, bazar jako most Mám rád staré věci a vždycky jsem s oblibou navštěvoval všechny možné second handy, bazary, prodejny starožitností, antikvy a antikvariáty, burzy a bleší trhy a vůbec všechna možná místa, kde se tyto „staré krámy“ objevují a prodávají. Také mi vždycky přišlo líto nějakou věc vyhodit - jednak mi připadá, že každá stará věc má svou „duši“, a jednak to prostě považuji za záležitost ekonomického i ekologického principu - proč něco vyhazovat, když to může ještě dál sloužit (ať už mně nebo komukoliv jinému…). Asi v sobě mám něco, co by se dalo nazvat „vetešnická nátura“ - někdo by také mohl říct, že jsem „vetešník od přírody“. Měl jsem v té době17 starou chalupu nedaleko města Roudnice nad Labem, plnou různých „starožitností“ (vlastně spíš jen starých krámů) a při pokusech o její opravu jsem najednou mnohem silněji pociťoval potřebu některé z těchto věcí prodat (nebo se jich prostě zbavit) a jiné vhodné předměty zase získat do svého vlastnictví a obohatit jimi dům i domácnost. Přitom jsem ovšem narážel na jeden problém - ačkoliv v té době byl nějaký ten bazar (případně něco podobného pod nějakým jiným, mnohdy docela honosným názvem typu „antique“ nebo „starožitnosti“) skoro v každém městečku a pomalu i v každé větší vesnici, v Roudnici tehdy nic takového nebylo. Kdo tedy chtěl prodat nějakou starou používanou věc, starožitnost nebo třeba vysloužilý předmět, pro který již neměl doma využití, mohl ho buď vyhodit, nebo ho mohl zkusit prodat v některém ze sousedních měst, kde takové podniky existovaly. Zájemci o koupi na tom byli pochopitelně stejně, a pokud chtěli koupit nějaké levnější použité zboží, museli zkrátka zkusit štěstí v jiném městě. Občas se tomu podivovali i turisté, kteří si snad chtěli zpestřit prohlídku města návštěvou bazaru a když se ptali, kde najdou v Roudnici nějaký bazar, dostávalo se jim odpovědi, že zde žádný není. Napadlo mě, že taková situace přímo volá po nějakém operativním řešení - a to bylo vlastně poprvé, kdy jsem začal (zpočátku ne zcela vážně) uvažovat o tom, že si zde nějaký bazar otevřu sám. Čím déle jsem tenhle, na první pohled poněkud ztřeštěný nápad převaloval v hlavě, tím se mi myšlenka „mít svůj vlastní bazar“ přestávala zdát tak abstraktní, utopická a nereálná. I když jsem s ničím takovým neměl žádnou předchozí zkušenost, představa vlastního bazaru-vetešnictví se mi najednou jevila naprosto reálná a v dané situaci (a změněných politicko-ekonomických poměrech) vlastně logická. Všechny námitky, které mě napadaly a stejně tak i různé „racionální“ důvody, které hovořily proti mému podnikatelskému záměru, jsem obratem 17

Jedná se přibližně o období poloviny devadesátých let dvacátého století.

29

dílem bagatelizoval a dílem rovnou zavrhoval jako neodůvodněné. Zkrátka jsem tehdy jednal víceméně v duchu toho, co se někdy označuje jako weberovský podnikatelský étos: „kde je vůle, neexistuje překážka“. Pronajal jsem si tedy v Roudnici poměrně velký obchod a začal podnikat v oboru použitého zboží.

3.1 Aktéři Pokaždé, když jsem si pokládal otázku, co dělá bazar bazarem a pokoušel se dobrat toho „co je to vlastně bazar“, dospěl jsem vždy k odpovědi, která byla neúplná a na otázku odpovídala pouze částečně, protože vždy zohledňovala jen určité hledisko. Proto se teď pokusím najít další střípky, které snad přispějí k rozluštění hádanky „co je bazar“ a pomohou se složením celé mozaiky. Bazar tvoří (spolu s prostorem, zbožím a dalším zařízením, dokumenty a předměty) především živí aktéři. Podle mého soudu se za nejdůležitější skupiny aktérů dají s ohledem na téma práce považovat především zákazníci, zaměstnanci a „úředníci“18, protože se prostřednictvím svého jednání přímo podílejí na vytváření prostoru bazaru a podstatnou měrou ovlivňují výsledný charakter prostředí. Stručné charakteristiky zmíněných skupin aktérů, vytvořené na základě vlastních zkušeností a dlouhodobého pozorování, předkládám v této kapitole.

3.1.1 Zaměstnanci Krátce po otevření bazaru jsem zjistil, že s ohledem na jeho velikost, členitost prostor a poskytované služby nejsem schopen zvládat veškerou agendu a servis sám. Proto bylo téměř hned na počátku zřejmé, že musím přijmout dalšího pracovníka. K první prodavačce později přibyla i druhá, takže jsme se mohli v práci střídat tak, aby v obchodě neustále obsluhovali dva lidé, což z dlouhodobého hlediska velmi pomohlo zajistit každodenní hladký provoz obchodu. Zaměstnanci bazaru jsou opravdu v mnoha směrech úplně jiní, než prodavači v běžných obchodech s „normálním“ zbožím, jako je třeba prodejna drogerie nebo obuvi. V 18

Pojem „úředníci“, který jsem použil pro označení specifické skupiny aktérů, slouží v tomto kontextu jako souhrnný název pro všechny zástupce státní moci nebo městské samosprávy (tj. příslušníky policie, městské policie, kontrolory z různých státních nebo městských úřadů), kteří mohou jakýmkoliv způsobem zasahovat do dění v bazaru nebo ovlivňovat situaci, a to jak přímo, tak i nepřímo.

30

souvislosti se zaměstnanci je nutné si především uvědomit, že pracují se zbožím, které je velmi heterogenní a pokaždé jiné - z toho také vyplývá požadavek jejich zvýšené flexibility v této oblasti. Není to jako v jiných obchodech, kde je jeden určitý druh zboží pokaždé stejný a nijak se nemění, v bazaru je i zboží jednoho druhu vždy specifické a jedinečné - vzhledem k tomu, že se jedná o použité zboží, liší se mírou opotřebování, funkčnosti, stáří nebo i vzhledu. Prodavač je současně i nákupčím, takže pokud zákazník nabízí nějaký předmět k prodeji, musí prodavač posoudit, zda takovou věc vůbec přijmout - tedy jestli je po tomto druhu věcí dostatečná poptávka. Zároveň musí posoudit aktuální stav a funkčnost a poté stanovit cenu, kterou je ochoten za věc zaplatit s přihlédnutím k možnosti dalšího prodeje. Nadto musí znát (a při rozhodování vzít v úvahu) i případnou nabídku jiných bazarů, kam by se tento zákazník mohl v případě nespokojenosti obrátit. Odborná způsobilost a postupně nabyté zkušenosti s provozem bazaru jsou jistě velmi důležité a pro výkon samostatné práce vlastně nezbytné, přesto však nejsou tím hlavním. Klíčové vlastnosti dobrého „bazaristy“ jsou především smysl pro obchod - musí tedy předvídat a využívat všechny možnosti, související jak s nákupem tak i prodejem, dále se předpokládá zaujetí „starou veteší“, která mu musí připadat „krásná a úžasná“ a ve které rozhodně nesmí vidět jen opotřebované, vysloužilé a vyřazené předměty, ale věci, které mají „svou“ hodnotu. V neposlední řadě musí být ochoten neustále své znalosti rozvíjet a flexibilně se přizpůsobovat měnícím se požadavkům trhu i jednotlivých zákazníků. Samozřejmě k zaměstnancům patřím především já sám, ale popis a celé rozpracování mé vlastní role i toho, jak ovlivňuji prostředí bazaru (a jak ono ovlivňuje mne) přinesu dále v textu v kapitole, která se blíže zabývá vznikem a provozem bazaruzastavárny.

3.1.2 Zákazníci Zákazníci tvoří páteř každého obchodu a není žádný důvod, proč by tomu mělo být v bazaru jinak. Zákazník je nejspíš nezbytný článek každého obchodu, podle pouček obecných ekonomických teorií by se dokonce mohlo říci, že zákazník je nejdůležitějším prvkem, bez kterého by obchodní transakce postrádala smysl. Protože on je nakonec tím, kterému se v obchodě všechno podřizuje - za tím účelem, aby zde utratil své peníze a přinesl obchodníkovi zisk. Samozřejmě, že z takové obchodní transakce musí mít prospěch i zákazník, jinak by se žádná obchodní směna nemohla uskutečnit (a pakli-že ano, pravděpodobně by taková směna nebyla svobodná). Na první pohled by se tedy podle výše 31

uvedeného popisu mohlo zdát, že zákazníci tvoří téměř homogenní skupinu aktérů, od které se očekává víceméně jediné: směnit v obchodě své peníze za zboží a tím přispět k uskutečnění koloběhu výroba-prodej-spotřeba. Zákazníci však rozhodně homogenní skupinu netvoří, naopak při jejich bližším studiu dospějeme k poznání, že jsou velmi různí jak s ohledem na preference, tak na způsob jejich jednání a strategie, se kterými přistupují k obchodním transakcím. Zákazníci, přicházející do bazaru, se podle různých kritérií dají rozdělit do mnoha specifických skupin. V souvislosti s tím, že bazar obvykle poskytuje celé spektrum služeb, nabízím určité rozdělení zákazníků především podle účelu, za kterým do bazaru přicházejí a který zde hodlají naplnit. Dá se zhruba říci, že už samotné pojmenování nebo hovorové označení bazaru jednotlivými skupinami zákazníků vychází především z toho, jaký vidí převládající účel této instituce, podle toho, k čemu ji oni sami nejčastěji využívají a jak vidí její smysl. Zjednodušeně se dá konstatovat, že většina zákazníků používá zavedené pojmenování „bazar“, ať už zde nakupují, prodávají nebo si půjčují peníze. U romských zákazníků (kterým se pro jejich specifičnost budu dále v textu ještě podrobněji věnovat), kteří toto místo vnímají převážně jako „půjčovnu peněz“, však jednoznačně převažuje pojmenování „zastavárna“ - a to dokonce i v případě, že zde jen nakupují nebo prodávají. K rozdělení zákazníků, které přináším v této kapitole, se dají použít různé klíče, podle toho, jaký cíl sledujeme. Seznam zákaznických typů, který níže předkládám, jsem určitě nezamýšlel jako nějaké nekompromisní dělení do přesně ohraničených skupin a mým záměrem nebylo ani vytvoření naprosto neochvějně a za všech okolností platných kategorií - už jen proto, že možných kritérií (a tím i kategorií) je téměř nepřeberné množství. Vzhledem k zamýšlenému určení této práce jsem se rozhodl zákazníky dělit například podle toho, zda hodlají něco koupit nebo sami prodávat, jaký zaujímají postoj k nabízenému zboží a také podle jejich vztahů k bazarovému prostředí a zde uskutečňovanému způsobu prodeje. Dále je budu diferencovat podle mnoha dalších kritérií, které se postupně vynoří, a které budu z nějakého důvodu pokládat za přínosné. Určitý náznak typologie zákazníků uvádí i Gregson a Crewe (srov. Gregson a Crewe, 1996 : 95), přičemž si dovolím na tomto místě opět připomenout, že nejen tuto, ale i další práce Nicky Gregson a jejího výzkumného týmu, které se zabývají problematikou obchodu s použitým zbožím, pokládám za velmi inspirativní a sloužily mi jako důležité východisko úvah a někdy i jako ujištění o správnosti mých vlastních poznatků. Nejdříve tedy zkusím nějak charakterizovat zákazníky, kteří kromě nákupu zboží v bazaru také sami nabízejí něco na prodej. Potom představím i další typy, kteří většinou spíš

32

nakupují. Nabízející zákazníci se dají přibližně rozdělit do dvou skupin - jedni se pokoušejí prodat vysloužilé předměty ze své vlastní domácnosti; druzí potom s použitým zbožím obchodují, ať již příležitostně nebo pravidelně. Hrubý přehled jednotlivých typů19 zákazníků, který jsem podle zkušenosti s nimi sestavil, by mohl vypadat například následovně: 1) Profesionální obchodník - obvykle provozuje aktivní činnost na větším počtu míst, kde se obchoduje s použitým zbožím. Pro nákup i prodej svého zboží využívá všech příležitostí, určité zboží nakupuje nebo získává na jednom místě a prodává na jiném, přičemž se vždy řídí místní výhodnou nabídkou nebo poptávkou. Pro účely své živnosti využívá větší či menší (většinou však poměrně hluboké) znalosti všech možných druhů použitého zboží, jeho cen i lokálních odlišností v nabídce i poptávce, přičemž pružně reaguje na všechny změny a výkyvy poptávky. K podobným závěrům dochází i autorská dvojice Gregson a Crewe, když popisují důležitost informací pro profesionální obchodníky, obchodující na bleších trzích - zejména hovoří o „kumulovaných znalostech“ (které by se daly charakterizovat jako komplexní a dokonalé „zbožíznalství“) a potom o „lokálních znalostech“ - což jsou vlastně znalosti terénu, spočívající především v systematicky utříděných informacích o tom, které zboží je na jednom místě ceněno nebo žádáno více (nebo méně) než na místě jiném - tedy vlastně jde o analytické zmapování nabídky a poptávky s přihlédnutím k určitým konkrétním lokalitám - a zejména k jejich odlišnostem (srov. Gregson a Crewe, 1996 : 99-104). Do skupiny „profesionální obchodník“ řadím především majitele obchodů na lukrativnějších místech, kteří v různých bazarech a vetešnictvích v menších městech nebo na periferii - obvykle stranou hlavních turistických tras, vyhledávají levné, ale přitom kvalitní, hodnotné a dobře prodejné zboží, které následně prodávají ve svých obchodech, přičemž výhodnému umístění jejich obchodu potom odpovídá i vysoká cena tam za své zboží požadují. 2) Příležitostný obchodník - obvykle se obchodem s použitým zbožím neživí, spíše občas - pokud se naskytne možnost a příznivé okolnosti - využije příležitosti, která se 19

Když hovořím o typech (zákazníků, ale i dalších aktérů), mám na mysli weberovske ideální typy, které v reálných situacích málokdy existují v čistě podobě - reálný aktér je obvykle spíše směsí různých typických vlastností, přičemž však jedna z nich obvykle převažuje a zastíní ty ostatní. Jeden znak tedy většinou bývá dominantní, a právě ten pak považuji za klíčový pro určení typu daného aktéra, zatímco ostatní vlastnosti jsou doplňkové. Přímou inspiraci pro použitou kategorizaci zákazníků mi pak byla Baumanova typologie cestovatelů, kdy Bauman rozpoznává čtyři základní typy postmoderních osobnostních vzorců (tulák, turista, zevloun a hráč) a reálný „cestovatel“ je potom kombinací všech těchto typů v určitém poměru (Bauman, 2002a : 25-60).

33

nabízí. Pokud si všimne, že je někde něco levně k mání - a zároveň si uvědomí, že někde jinde to viděl prodávat dráž, pak takové zboží nakoupí s tím, že se ho pokusí následně prodat a realizovat tak pro sebe sice příležitostný, ale vítaný větší nebo menší zisk. Zákazník typu „příležitostný obchodník“ může sice na první pohled vyvolat dojem, že by klidně mohl patřit do skupiny uvedené v přechozím odstavci („profesionální obchodník“), ve skutečnosti má však tolik odlišných znaků, že považuji za správné definovat tuto skupinu samostatně. Zásadní rozdíl je především v tom, že tito lidé obvykle nemívají vlastní obchod - i když se jim tedy občas povede velmi výhodný nákup, jejich možnost následného prodeje je značně omezena a i v případě, že mají své stálé nebo „smluvní“ odběratele (obvykle z řad majitelů obchodů se starožitnostmi), jejich případný zisk je vždy nižší, právě proto, že působí jako prostředníci. V určitých případech mohou prodávat přímo (např. prostřednictvím inzerátů nebo internetových aukcí), ale ani tak zdaleka nedosahují zisku ani obratu, který by byl srovnatelný s „profesionálním obchodníkem“ z předchozí skupiny. 3) Prodejce vlastních věci - tenhle zákazník je vlastně úplně „normální“, takže se možná vkrádá otázka, proč by měl reprezentovat nějaký typ a proč by mu měla být v této kapitole věnována vůbec nějaká pozornost. V pochybnosti, vyřčené v předchozí větě se ale už skrývá zárodek odpovědi - věnuji se mu právě proto, že tento zákazník je „normální“, běžný a proto na první pohled nezajímavý. Ale přesto, že se jedná o nejběžnější typ zákazníka, zasluhuje tato skupina pozornost třeba už jen proto, že je velmi heterogenní, a to hned z několika hledisek. Především se dá jako možná perspektiva použít druh nabízených předmětů a jejich prezentace: mohou to být věci hodnotné, které dotyčný potřebuje zpeněžit například proto, že potřebuje peníze nebo proto, že se mu předmět již z nějakého důvodu nehodí - nechce se svého majetku „jen tak zbavit“ - není to pro něj tedy „něco na vyhození“, ale to, co nabízí, považuje za poměrně hodnotné a očekává, že dostane přiměřeně zaplaceno. Jiný zákazník, taktéž patřící do této skupiny, může však být jeho pravým opakem: třeba dělá doma pořádek a je mu líto vyřazené věci hodit do kontejneru nebo je odvézt na skládku. Takový pak nabízí věci úplně jiným způsobem než předchozí a má také zcela odlišnou představu o ceně, kterou by mohl požadovat - kolikrát mu stačí mu, že dostane tolik, aby to pokrylo jeho náklady na dopravu nebo „pár korun“ navíc, případně nechce vůbec nic20.

20

Tato nabídka („..nic za to nechci, nechte si to tu třeba zadarmo nebo to klidně někde vyhoďte…“) přichází zpravidla tehdy, když jsou nabízené věci opravdu na hranici použitelnosti a je

34

4) Zloděj a prodejce kradených věci - mediální pozornost, věnovaná čas od času bazarům (možná by se spíš hodil výraz „mediální panika“) způsobila, že určitá část veřejnosti vnímá takové obchody jako „překladiště“ kradeného, případně falešného, podvodného a jinak závadného zboží, nebo aspoň takového, jehož původ je nejasný či z nějakého blíže neurčeného důvodu podezřelý. Podle mých zkušeností patří ovšem podobné názory spíše k mýtům o bazarech, které jsou napříč veřejností šířeny a udržovány, aniž by se opíraly o nějaký seriózní výzkum nebo argument. Pokud mohu po téměř dvacetileté praxi otázku „nejasného původu zboží“ posoudit, jeví se mi takový názor jako značně přehnaný, protože většina zboží pochází od lidí, které (vzhledem k velikosti města, kde bazar leží) osobně znám a s věcmi, které tito lidé dávají do prodeje, nebyl téměř nikdy žádný problém. Proto jsem nakloněn věřit tomu, že převážná většina takto nakoupeného zboží opravdu pocházela z jejich majetku. Ani ti neznámí, kteří přijdou něco prodat poprvé, nejsou obvykle problémoví zákazníci, kteří by prodávali odcizené věci. Tím ovšem nechci říci, že se kradené zboží v bazarech vůbec nevyskytuje a že se zloději těmto místům vyhýbají. Právě naopak - čas od času přicházejí a je na personálu, aby uměl rozpoznat nebo spíše podle určitých náznaků odhadnout, zda nabízený předmět nebude za pár dní hledat policie nebo jeho původní (pravý) majitel. O tom, že takový odhad je někdy velmi těžký, můžou svědčit dvě různé, ale spolu související příhody: nákup horského kola a nákup několika starých hrnků. V prvním případě bylo nabízeno horské kolo a vzhledem k určitým okolnostem21 jsem usoudil, že by mohlo být odcizené, a proto jsem se rozhodl je nekoupit. Protož jsem nechtěl dotyčnému přímo říct, co si o jeho nabídce myslím, tvrdil jsem, že o kolo nemáme zájem především z důvodů nízké poptávky a také proto, že momentálně máme kol na prodej již několik a v obchodě není právě dostatek místa. Prodávající nato snížil cenu, což mě utvrdilo v přesvědčení, že můj odhad byl správný. Potom se najednou zeptal, zda by se kolo lépe prodávalo, kdyby k němu dodal též nákupní doklad a záruční list a k mému naprostému překvapení došel do auta a oba doklady přinesl. Kolo bylo podle všeho opravdu jeho a nakonec jsem ho od něj vykoupil s pocitem, že jsem dotyčnému v duchu křivdil. Druhá příhoda byla úplně opačná - zákazník, který nevypadal nijak „podezřele“ položil na pult několik starých, mírně otlučených hrnků a zeptal se, zda mu za

těžké posoudit, zda se v takovém případě jedná ještě o „komoditu“ nebo už o odpad. 21 K rozhodujícím okolnostem, o kterých mluvím, patřilo zejména to, že několik dní předtím byl v našem obchodě člověk, který nějaké jízdní kolo pohřešoval, nabízející muž nebyl místní a požadoval relativně nízkou částku, a celkově podezřelý dojem navíc podtrhávala i skutečnost, že zmíněné kolo na sobě mělo připevněný zámek, od nějž prodávající neměl klíč.

35

ně něco dáme. Domníval jsem se, že pocházejí z jeho domácnosti a že se před jejich odložením do popelnice jen tak pro jistotu zeptal v bazaru, zda by je ještě někdo neupotřebil. Nakonec za ně dostal nějakou zanedbatelnou částku a byl bych na celou záležitost úplně zapomněl, když se za pár dní objevil policista, hrnky zabavil a zajímal se, od koho jsme je vykoupili. Předložil jsem mu doklad o výkupu a překvapeně se ptal, zda se policie opravdu zabývá tím, že hledá ukradené hrnečky tak nepatrné ceny. Vysvětlení, jehož se mi dostalo, však bylo poměrně překvapivé - nedávno byla v blízké rekreační oblasti vykradena zahradní chatka a majitel viděl u nás v bazaru hrnky, které poznal jako svůj majetek, pocházející právě z této vykradené chatky. Pomocí dokladu o výkupu byl nakonec identifikován pachatel vloupání. Z těchto dvou příběhů je patrné, že i odhad, založený na dlouholeté zkušenosti nemusí být dostatečný a že kradené zboží se v bazaru prostě čas od času vyskytne. 5) Okradený - hledající v bazaru své vlastní ukradené věci (takový zákazník může na první pohled působit jako „návštěvník“ - viz jeden z následujících typů). Projevy lidí, kteří byli okradeni a hledají v bazaru (často na radu nebo přímé doporučení policie) svoje vlastní věci, které jim byly odcizeny například při vloupání do domů, chaty, chalupy nebo jiné nemovitostí, se dají rozdělit do dvou skupin: jedni se rovnou při příchodu obrátí na někoho za pultem a ptají se přibližně takhle: "…Nedal vám sem někdo teď nedávno kolo (sekačku, obraz, vrtačku, rybářský prut...atp.)? Víte, nás nedávno vykradli, kdyby vám to tady náhodou někdo nabízel, tak mi zavolejte, já vám tady třeba nechám telefon…"22. Druzí na to jdou opačné - takoví „hledající“ zákazníci mohou na první pohled působit jako návštěvníci, kteří se jdou „jen tak“ podívat do bazaru, neupozorňují na sebe, v tichosti projdou celý obchod a všechno zboží si pečlivě prohlížejí. Pokud své věci nenajdou, buď se zeptají obsluhy (opět se ptají na to, zda někdo nenabízel to či ono) nebo rezignovaně usoudí, že ptát se nemá smysl a odejdou tak tiše, jako přišli. V případě, že objevili nějakou věc, která je (nebo o níž se domnívají, že by mohla být) jejich, vyrukují s otázkou: "…kdo vám sem dál tohle? Určitě to máte někde zapsaný, ne…tak mi to vydejte, to je totiž moje, to mi ukradli - a řekněte jméno a adresu toho, kdo to přinesl…". Ani v jednom případě však nedostanou to, co chtějí: pokud bude někdo nabízet zboží, na které jsme byli (někým) předem upozorněni, že pochází z krádeže, nebudeme mít pochopitelně zájem ho vykupovat ani brát do zástavy - a tím pádem ani nezjistíme identitu člověka, který tyto předměty 22

Pokud není uvedeno jinak, opírají se takto formátované poznámky v textu (uvozovky a kurzíva) o blíže nedatované krátké zápisky a stručné postřehy zaznamenané v terénním deníku v období trvání výzkumného projektu, tedy z let 2011 - 2014.

36

nabízí (pokud s ním neuzavíráme kupní smlouvu, nemůžeme požadovat jeho doklady). A v případě, že si někdo pozná svoje věci, ani jemu nemůžeme poskytnout osobní údaje toho, od koho byly vykoupeny - doporučíme mu, aby přišel s policistou, kterému pak na základě sepsaného protokolu poskytneme k dalším úkonům jak výkupní (nebo zástavní) smlouvu, tak i odcizené předměty. 6) Podvodník - takový zákazník se podle mých zkušeností neobjevuje naštěstí příliš často. Když už navštíví obchod, je to vždy za účelem podvodného vylákání peněz za něco, co má nižší než deklarovanou cenu - podvodník obvykle nabízí k prodeji předmět, který má podle jeho tvrzení vlastnosti, které ve skutečnosti nemá. Nejčastěji se jedná o šperky, o kterých tvrdí, že jsou zlaté - ve skutečnosti jsou pouze pozlacené nebo mají nižší ryzost. Věrohodnost svého jednání se pokouší podpořit tím, že takové předměty téměř nikdy neprodává přímo, většinou je nabízí jako zástavu půjčky, přičemž obvykle zdůrazňuje, že chce půjčit jen zlomek jejich „skutečné hodnoty“, že je to jen na pár dní, a že „kdyby opravdu nutně nepotřeboval, nikdy by to do zastavárny nedal“. Před nákupem takového falešného zlata, vydávaného za pravé, ovšem může obchodníka účinně ochránit jeho zkušenost - drahé kovy obvykle mají úřední punc nebo se dají rozpoznat pomocí kyseliny (tzv. zkouška na kameni). Další druhy podvodů, o něž se občas zákazníci pokoušejí, se týkají elektroniky, která funguje jen částečně (přičemž závadu se snaží při předvádění zakrýt a zatajit), nebo třeba falešných „starožitných“ předmětů - což bývají obvykle repliky, o nichž nabízející tvrdí, že mají kdovíjakou historickou cenu, případně obrazů neznámých autorů, jež vydávají za díla známých umělců, atp. 7) Milovník retro stylu - vyznavač kréda "zlaté staré časy" - takový zákazník by se dal popsat jako člověk, který se přiklání k tradiční módě určité epochy, má rád její atmosféru, kterou také rád napodobuje, a svůj postoj vyjadřuje mimo jiné právě tím, že se obklopuje předměty, které s touto dobou nějak souvisí. Může se přitom jednat o oblečení, hračky, dekorativní nebo užitné předměty, auta, různé vybavení domácnosti, technické zařízení a další - někdy se taková preference vztahuje jen k určitě oblasti života (např. záliba ve stylovém oblečení nějakého určitého období), jindy může být zaměřena mnohem šířeji - takový člověk se potom rád obklopuje věcmi, které pro něj reprezentují jeho oblíbenou historickou epochu a snaží se v určitě míře kopírovat i dobový životní styl. V bazarech je velmi častým zákazníkem, neboť i když mnoho nenakupuje, přichází většinou opakovaně v určitých intervalech a hledá předměty svého zájmu. Když najde něco, po čem

37

z titulu své vášně touží, obvykle příliš nesmlouvá a snaží se svůj „úlovek“ získat stůj co stůj - často takovou věc koupí i za poměrně nadsazenou cenu, která by byla jinými zákazníky posouzena jako „úplně nesmyslná“. 8) „Vyzyvatel“ - domácí kutil a opravář všeho možného - zákazník, kterého jsem označil termínem „vyzyvatel“ nekupuje předmět pro nějakou užitnou vlastnost, kterou už předmět má, ale pro takovou vlastnost nebo kvalitu, kterou mu teprve hodlá dodat svým přičiněním. Dalo by se říci, že vlastně nehledá bezchybný výrobek, ale právě naopak - to, co ho přitahuje a láká ke koupi je právě nějaká nedokonalost, chyba nebo závada, kterou by mohl opravit, nějak věc vylepšit, zdokonalit nebo opět uvést nějakou nefunkční věc do provozuschopného stavu a tak na ní zanechat svůj „podpis“. Právě to je jeho cílem - jakési propojení vlastní práce a předmětu samotného. Jako by předmět sám o sobě byl jen něčím neutrálním, skoro až podřadným, „neživým“, jako by neměl vlastní duši ani tvář. Ta mu může být vtisknuta teprve prostřednictvím tvůrčího zásahu nového majitele. Tím, že věc opraví nebo vylepší nebo prostě nějak zajistí, aby z nepoužitelného předmětu „na vyhození“ bylo opět něco, co může sloužit nebo zdobit, se on sám stane v jistém smyslu „součástí“ věci - a ona se na oplátku stane součástí jeho samého. Pro „vyzyvatele“ není cílem předmět jen koupit a vlastnit, radost a uspokojení mu přináší spíše to, že může předmět přetvářet, opravit jej nebo upravit, a tím mu vlastně dát nový život. 9) „Zlatokop“ - hledač "pokladů" a kuriozit, nebo také sběratel - v tomto odstavci jsou vlastně zahrnuty dvě skupiny (hledač cenností a sběratel), ale vzhledem k tomu, že mají mnoho společných rysů, uvádím je zde pohromadě. Možná by se mohlo zdát, že takový zákazník nebude v obchodech s použitým zbožím moc vzácným hostem, pokud však mohu soudit, nepřichází zákazníci, kteří by se dali charakterizovat jako sběratelé ve skutečnosti nijak často. Sběratel se v krámě objeví spíše ojediněle a hledá mnohdy velmi pozoruhodné předměty, o kterých by málokdo předpokládal, že by mohly být předmětem sběratelské vášně: například staré litinové nádobí, které je smaltováno určitým (třeba modrým) smaltem; nebo jakékoliv porcelánové hrnečky - na nichž ovšem musí být obrázek nějakého ptáka; dřevěné vycházkové hole s kovovými štítky; staré mechanické budíky bez ohledu na značku období výroby…a mnoho dalšího. Mezi nimi potom působí poměrně fádním dojmem ti, které bych v tomto kontextu označil za „běžné sběratele“ - tedy třeba sběratelé vojenských předmětů z první světové války; sběratelé starých plechových hraček německé značky Märklin; starých pivních lahví s reliéfním

38

nápisem; vojenských vyznamenání z určitého období…a dalších předmětů, které se obvykle sbírají. Ale tím už jsem se dostal k přechodu mezi těmi, kteří hledají předmět do své vlastní sbírky (což jsou obvykle ti, kteří hledají opravdu něco neobvyklého, jako např. již zmíněné litinové nádobí) a těmi druhými, kteří sami tyto předměty možná ani nesbírají, ale cíleně je po bazarech vyhledávají se záměrem jejich dalšího prodeje za mnohem vyšší cenu, například na aukci nebo přímo sběratelům (což často bývají právě ti zákazníci, kteří hledají věci, které jsou ve sběratelských kruzích i v povědomí informovaných laiků známé jako sběratelské předměty). Jiní zákazníci se zase specializují na staré zlaté nebo stříbrné šperky, a po bazarech hledají nějaké cennější kousky - například z určitého období nebo vyrobené v nějakém konkrétním stylu, další zase pečlivě prohlížejí vystavené šperky, aby zjistili, zda kamínky, jimiž jsou některé z nich osázeny, nejsou třeba brilianty nebo jiné drahé kameny. Můj vztah (jako majitele obchodu) k takovým zákazníkům (ať už patří do skupiny sběratelů „pro sebe“ nebo těch, kteří vyhledávají cennější kousky k dalšímu prodeji) je v každém případě kladný, protože obchodu prospívají hned ze dvou důvodů: koupí našeho zboží dovolují utržit za prodej peníze (a tedy realizovat zisk - i když menší, než by mohl být v případě, že bych byl detailně informován o možné ceně všeho existujícího zboží); a zároveň takoví zákazníci během obchodního jednání o kupovaném zboží zaujatě a odborně mluví a tak jsou vlastně zdrojem cenného poučení, které příště umožní takové zboží mnohem lépe zhodnotit i ocenit. 10) Vypůjčovatel (běžný, příležitostný, výjimečný) - o zákaznících, kteří vnímají bazar pouze jako „zastavárnu“ - tedy jako místo, kde si mohou vypůjčit peníze, bude řeč ještě později, a proto se v této kapitole spokojím jen s touto stručnou zmínkou o jejich existenci. 11) Vetešník, bezdomovec, lovec z kontejnerů, apod. - když si zákazník, patřící k této skupině zvykne chodit do určitého bazaru, objevuje se potom pravidelně několikrát týdne nebo i častěji. Přináší obvykle předměty, nalezené v kontejnerech, ve sběrných dvorech a na podobných místech, nebo získané jiným, těžko identifikovatelným způsobem, aby je směnil za finanční prostředky, které mu umožňují přežít na ulici nebo jsou pro něj jakýmsi příspěvkem k jeho příjmu23. Za mnoho let, po které provozuji bazar, se těchto zákazníků vyskytlo mnoho a u všech se daly vysledovat některé shodné nebo podobné

23

Obvykle se v takovém případě jedná o nedostatečný nebo nepříliš vysoký příjem v podobě různých sociálních dávek, přídavků, podpory nebo důchodu.

39

vlastnosti. Především téměř nesmlouvají - vyloží na pult své „poklady“, vezmou nabídnutou částku a zase v tichosti odejdou, aby se zítra nebo za pár dní objevili znovu. Také „zboží“, které přinášejí, je podobné - staré vysloužilé předměty ze skla a porcelánu, polo-funkční nebo nefunkční elektrospotřebiče, které někomu nestály za opravu a proto je odložil, drobný nábytek nebo bytové doplňky, jež jsou mírně „vyšlé z módy“. Nezřídka nabízejí též obnošené oblečení nebo boty…a mnoho podobných „pokladů“. Zboží, které nabízejí, obvykle nestojí za nic a je téměř neprodejné, přesto od nich často věci „vykoupím“ a to ze dvou důvodů: jedním je empatie, soucit a možná ještě pocit, že je správné aspoň trochu se rozdělit se o své zdroje s někým, kdo nejspíš nemá vůbec nic: „…No tak to tady nech, no, co mám s tebou dělat…Když už jsi s tím přišel, tak pár korun dostaneš, ale příště už mi to sem radši nenos, už takhle tu máme krámů dost…ani to není kam dávat a nakonec to stejně skončí v popelnici…“. Opravdu se většinou jedné jen o pár drobných v řádu desetikorun, takže o žádný velký „dar“ z mé strany se určitě nejedná, na druhou stranu dotyčnému pravděpodobně pomůže i to málo. Navíc musím přiznat, že koupě takového zboží, která je ve skutečnosti spíše vyplacením „malého finančního příspěvku“ má i své nevyslovené, ale přece jen poměrně důležité důvody: vzhledem ke specifickému způsobu života (často na ulici nebo v nějakém azylovém domě) vypadají tito zákazníci někdy poměrně odpudivě a občas se z nich line i nepříjemný zápach - oboje pak odrazuje další zákazníky, kteří kvůli tomu dokonce někdy odcházejí z obchodu. Potom je docela racionální řešení dotyčnému raději něco dát (resp. „koupit od něj to jeho zboží“) a věřit, že potom sám odejde, než jej odmítat a dohadovat se s ním, protože taková diskuse téměř vždycky zabere mnohem víc času a jiní zákazníci (kteří možná přišli nakoupit) mezitím opouštějí místnost. 12) Šťoural a perfekcionista, chce za pár korun koupit dokonalé a bezchybné zboží Jako by ani nevěděl nebo nechtěl vědět, že je v bazaru a že kupuje použité předměty, které už sloužily někomu jinému, a že skutečnému stavu zboží odpovídá i prodejní cena, která je obvykle mnohem nižší než cena stejného, ale nového zboží, prodávaného v běžném obchodě „z první ruky“. Kromě toho, že tento zákazník zboží pozorně prohlíží, zkoumá a upozorňuje na sebemenší oděrku nebo jinou známku opotřebení, předjímá i různé potenciální závady, které by se mohly vyskytnout někdy v budoucnu a žádá proto mnohem větší záruky24 než bazar běžné poskytuje nebo si vymiňuje další snížení již tak

24

I bazar je ze zákona povinen poskytnout dvouletou záruku na prodávané zboží, byť je toto zboží staré nebo používané. Záruka se ovšem vztahuje na skryté a výrobní vady, nikoliv na opotřebení

40

dost nízké ceny. Na tom, že někdo požaduje slevu, není nic zvláštního - mnoho nakupujících v bazaru se pokouší smlouvat (a obvykle také nějakou větší či menší slevu dostanou), zákazník typu "šťoural" však slevu uplatňuje jako přirozený nárok a navíc obvykle v takové výši, že ji není možné poskytnout a zároveň mít z takového prodeje ještě aspoň minimální zisk. Nijak výjimečné nejsou ani případy, kdy takový zákazník vůbec nemá v úmyslu něco koupit, ale přichází se do obchodu spíš pobavit, přičemž součástí této zábavy je vedle prohlížení různého zboží také pokud možno důkladné zaměstnávání prodavače. Ostatně moje zjištění, že někteří lidé primárně nepřicházejí s úmyslem nakoupit, ale spíš se pobavit, nápadně koresponduje se závěry, ke kterým dospěli Gregson a Crewe (Gregson a Crewe, 1996 :108-109) kde autoři v určitém smyslu přirovnávají trh k Bachtinovu karnevalu, přičemž zážitky z nakupování mohou být v určitých případech srovnatelné se zážitky, získanými díky pouhé návštěvě nějakého zajímavého prodejního místa - složka zákazníkovy potřeby „pobavit se“ je rovnocenná se složkou uspokojování potřeby něco koupit. Návštěvník vnímá určitá prodejní místa (např. tržiště, bleší trh, vetešnictví a další) tak trochu jako jakousi atrakci a baví se, aniž by nutně musel mít v úmyslu také nakupovat. Byl jsem prodávajícím personálem upozorněn i na zvláštní, jakoby vyostřený typ takového zákazníka, který se v obchodě baví tím, že se pokouší co nejvíc ovládat a zaměstnávat prodavače, aniž by chtěl opravdu něco koupit - zdá se, že někdy takový člověk přichází proto, aby se odreagoval nebo si v interakcích s obsluhou dokazoval vlastní důležitost. Podle názoru personálu dokáže takový člověk „vysát veškerou energii“ a odhadují, že způsob jeho jednání by možná mohl souviset s pocitem méněcennosti a nenaplněnosti, který se možná snaží tímto způsobem kompenzovat. K příbuzným typům zákazníků, které jsem pro jejich podobnost záměrně sloučil do jednoho odstavce, patří i šetřílek, což je zákazník, který se vždycky pokouší usmlouvat slevu, ať je cena jakkoliv nízká. Dá se rozdělit na ty, pro které je případná sleva poměrně důležitá, patří spíše k nízkopříjmovým vrstvám a sleva (resp. nízká výsledná cena) je pro ně významným činitelem, který rozhodne o tom, zda si věc koupí nebo ne. Na druhé straně jsou ovšem zákazníci, které bych nazval „smlouvači ze sportu“ - ti se bez ohledu na svou finanční situaci snaží usmlouvat slevu „za každou cenu“ a dokázat tak sobě i svému okolí, že se vyznají v obchodování, a že prostě „vědí jak na to“. Zevloun je další typ zákazníka, který se v něčem podobá ostatním, které jsem zařadil do této skupiny - ani on nepřichází do obchodu primárně kvůli nakupování, ale spíš výrobku nebo jeho končící životnost - a zboží, prodávaného v bazaru je v mnoha případech (ne-li ve většině) na hranici životnosti nebo ji spíše překračuje. Zavedenou praxí je proto poskytnout záruku aspoň „na vyzkoušení“ v řádu několika dnů až týdnů.

41

proto, aby zahnal nudu a přitom se trochu pobavil, pokochal se pohledem na vystavené zboží nebo něco zajímavého viděl a zažil. Pokud něco upoutá jeho zájem, pak příležitostný nákup není vyloučen, i když původně nepřišel kvůli nakupování, ale spíš kvůli zábavě, zajímavému zážitku nebo zkrátka jen proto, aby si ukrátil dlouhou chvíli. 13) Příznivec šetrného životního stylu, recyklace a ochrany životního prostředí (odpůrce konzumního způsobu života) - lidé nakupují v bazaru z různých důvodů: k těm, které člověka nápadnou jako první možná bude patřit nízká cena a možnost ušetřit peníze. Tyto důvody ovšem nejsou jediné, a pro mnoho lidí ani nepatří mezi ty hlavní, které jsou rozhodující při volbě, zda nakoupit použité či nové zboží. Ti, o kterých se v tomto odstavci zmiňuji, navštěvují obchody s použitým zbožím z jiných důvodů, než je nízká cena. Ta je pro ně pouze příjemným doprovodným jevem, přičemž tou hlavní motivací proč volí raději použité zboží je domněnka, že je škoda vyhazovat věci, které ještě mohou sloužit a že jejich koupí pomohou ochránit životní prostředí a zbavit přírodu a zbytečně zátěže. Tito zákazníci nahlížejí rozmařilost a plýtvání velmi negativně a jsou přesvědčeni o tom, že recyklací a znovuvyužitím předmětů, které již byly pokládány za odpad, pomohou ušetřit jak přírodní zdroje nebo spotřebu energie, která je zapotřebí k výrobě stále dalších předmětů, tak i množství odpadů, které lidstvo produkuje. Podle vlastních prohlášení se snaží o odpovědný přístup ke spotřebě (jehož součástí je i orientace na použité zboží), přičemž skromnost a omezení spotřeby pokládají za součást šetrného životního stylu, které vede k ochraně přírody i životního prostředí. Proti argumentu šetrnosti k životnímu prostředí, odůvodňované nižší spotřebou ale hovoří výzkumy, o kterých se zmiňuje Gregson v jedné ze svých prací. Výzkumy, které provedla autorka se svým týmem, totiž podle ní ukazují, že „…nákupy použitého zboží (tedy nakupování v bazarech, second handech, na bleších trzích…atd.) nemotivují ani nevedou ke snížení množství odpadů, proto, že vysloužilé předměty jsou opětovně využívány. Jako daleko významnější motivace než myšlenka šetrnosti k životnímu prostředí se jeví konzumní snaha aktérů o spořivost - výsledkem však potom není menší spotřeba, ale naopak větší, protože peníze, které zákazníci takto ušetří koupí (levnějšího) použitého zboží utratí za jiné zboží...“ (Gregson et al., 2013 : 98).

42

A nakonec bych chtěl představit dvě poněkud zvláštní skupiny zákazníků: 14) Zákazníci, "co nikdy nepřijdou" - jak může být zákazníkem ten, kdo se v obchodě nikdy neobjeví? K přemýšlení o této zvláštní skupině „zákazníků-nezákazníků“ mě inspirovala poznámka, kterou pronesla paní prodavačka, která v bazaru již několik let pracuje: "…Kdybych tu nezačala pracovat, nikdy bych dovnitř nezašla…možná bych ani nevěděla, že tu nějaký bazar je. Prostě by mě nenapadlo vlézt dovnitř a něco tady hledat, v bazarech se prodává zboží, které mě vlastně vůbec nezajímá, a nikdy bych nepřemýšlela o tom, že bych tu něco mohla nakoupit. Ještě by mě tu třeba někdo viděl a pomyslel si, že tu normálně běžně nakupuju, vypadala bych pak jako nějaká socka...". „Zákazníci, kteří nikdy nepřijdou“ se pak dají ještě dále rozdělit do dvou podskupin. Jednak jsou to ti, kteří o tomto obchodě prostě nevědí a příliš se o něj nezajímají, přičemž jejich postoj k použitému zboží „z druhé ruky“ může být naprosto neutrální (nevyhledávají ho, ale ani neodmítají). Jednoduchým a přijatelným vysvětlením skutečnosti, že do bazaru nikdy nenašli cestu, může být například to, mentální mapa města, uložena v jejich hlavě, tuhle adresu (čtvrt, část města nebo obchod samotný) prostě neobsahuje. Zygmunt Bauman popisuje zmíněnou situaci těmito slovy: "Každý nosí v hlavě mentální mapu svého města, kde jsou místa, která akceptuje a naopak místa, která úplně ignoruje - dva lidé z téhož města tedy mohou toto město znát úplně jinak" (Bauman, 2002b : 168). Tato část ne-zákazníků by možná mohla upoutat ekonomy, zabývající se otázkami marketingu a průzkumu trhu, ale z antropologického hlediska (resp. z hlediska tématu této práce) příliš zajímaví nejsou. Zato druhá část této skupiny je podle mě mnohem pozoruhodnější - jsou to ti, kteří se bazaru (a secondhandu obecně) vyhýbají jaksi cíleně a sledují tím určitý záměr - a právě tato část si podle mého názoru zaslouží zvýšenou pozornost a podrobnější rozbor. Právě k této části ne-zákazníků mě přivedl výše citovaný úryvek rozhovoru s prodavačkou, jímž jsem otevřel odstavec o „zákaznících, kteří nikdy nepřijdou“. Pokusím se tedy o vlastní interpretaci toho, o jakém postoji předmětný (podle mého názoru klíčový) výrok, obsažený ve zmíněném úryvku rozhovoru, vlastně vypovídá. Podle mého soudu se z něj dá vyvodit, že existuje určitá skupina jedinců, kteří nemají žádný zájem na tom, aby byli viděni, jak nakupují v bazaru (resp. obecně v obchodech se zbožím z druhé ruky), a kteří se velmi snaží, aby s tímto prostředím vůbec nebyli spojováni, protože mají pravděpodobně dojem, že takové spojení by mohlo vážně poškodit jejich pracně budovanou image, kterou považují za úhelný kámen svého společenského statusu. Zdá se, že jsou přesvědčeni o tom, že by návštěvou takových míst (bazar, second-

43

hand, atp.) mohli být společensky stigmatizováni, přičemž péče o vlastní status je pro ně mnohem zásadnější, než pro jiné lidi. Nejsou to však příslušníci střední nebo vyšší třídy, jak by se mohlo zdát podle toho, co bylo výše řečeno, ale obvykle ti, kteří zaujímají ve společenské hierarchii spíše nižší příčky. Klíčové přitom je, že sice nepatří k nejnižším společenským třídám, ale zase od nich nejsou natolik vzdálení, aby necítili určitou latentní hrozbu možného společenského propadu. A pokud by k takovému propadu došlo, pak by se právě oni mohli najednou ocitnout ve skupině, kterou do té chvíle sami pokládali za třídu, zaujímající místo na úplném „společenském dně“. A to je právě tím hlavním důvodem, proč cítí palčivou potřebu, se od této třídy (kterou považují za jakýsi spodek společnosti) důsledně distancovat25. Proto podnikají různá opatření a činí všechny myslitelné kroky, aby se od této nejnižší třídy odlišili a nezavdali příčinu být snad někým považováni za její součást. Kromě toho, že přikládají velký význam svému vzhledu (projevovaný např. ve způsobu oblékání) dbají i o další atributy, které pokládají za stavební kameny svého obrazu, který vystavují pohledům veřejnosti. Způsoby nakupování, resp. rozlišování obchodů na takové, které pokládají z hlediska svého statusu za „pro ně vhodné“ a naopak na ty „nevhodné“, které by jejich pověsti mohly uškodit, se ukazují jako klíčový prvek jejich sebe-reprezentace. Pokud by snad byli někým spatřeni, jak v takových „nevhodných“ obchodech nakupují nebo se v nich vůbec vyskytují, obávají se, že by to mohlo vzbudit dojem, že jsou na tom finančně špatně a nakupují zde proto, že nákup v „normálním obchodě“ by byl nad jejich možnosti. Důsledek, který z toho vyplývá - že by totiž mohli být zařazení do stejně společenské skupiny s těmi, od nichž se tak pracně snaží odlišit - je pro ně naprosto nepřijatelný, a může být zdrojem studu i frustrace. Úplně jiná je situace u příslušníků středních a vyšších tříd. Pokud v bazaru nenakupují, není to obvykle proto, že by se v takovém krámě styděli nakupovat nebo se obávali, že tu budou někým spatřeni (a že jim to snad nějak společensky uškodí), ale spíš proto, že je „bazarové“ zboží neoslovuje a nezajímá, nebo o takovém obchodu s použitým 25

Úzkost příslušníků nižších tříd z toho, že by mohli být pokládáni za „úplné chudáky“ příslušníky skupiny na samém dně společnosti, kterou oni sami nazývají „podtřída“ nebo expresivně „socky“, není nic nového a ve společnosti se vyskytuje odedávna - srov. např. kapitolu o sociálním ukázňování v knize Martina Rheinheimera o lidech na okraji společnosti (Rheinheimer, 2003 : 85-88), kde ty nejchudší vrstvy obyvatelstva hrají v období raného novověku roli jakéhosi „strašáka“, přičemž tato role je sociálně velmi významná. Slouží jako důležitý nástroj sociální kontroly - tím, že předvádí odstrašující příklad pro chudší vrstvy, které zakládají svůj status na tom, že se dosud dokážou aspoň uživit, aniž by byly odkázány na pomoc zvenčí - a právě tato skutečnost pro ně představuje symbolickou, ale klíčovou hranici, která jim zajišťuje způsob, jak se distancovat od třídy, kterou považují za společenské dno. A odtud také pramení dodnes velmi silný pocit nutnosti (zejména nižších tříd) se radikálně odlišit od skupiny, kterou považují za „podtřídu“ nebo také „spodinu společnosti“, a tuto distanci pokud možno viditelně artikulovat a zdůrazňovat.

44

zbožím v dané lokalitě vůbec nevědí. Dokonce to může být i naopak a návštěva bazaru, resp. nakupování a užívání použitého zboží se může stát pro některé příslušníky střední nebo vyšší třídy zdrojem určité prestiže nebo posílení jejich společenského statusu26. Důvodem je poměrně vysoké společenské hodnocení idejí, které dnes „přicházejí do módy“ - takovou myšlenkou je třeba téma recyklace a snaha o znovuvyužití odpadů nebo vyřazených věcí a s tím související princip ne-konzumního životního stylu a šetrnosti k přírodě a životnímu prostředí. K podobným společensky kladně hodnoceným důvodům patří i záměr některých zákazníků podpořit svým nákupem v různých charitativních obchodech ideu „pomoci potřebným“. Některé obchody s použitým zbožím (označované jako dobročinné nebo charitativní apod.) občas pořádají sbírky použitých předmětů, které pak prodávají dál a výtěžek z takového prodeje obvykle dávají k dispozici na financování nějakého humanitárního nebo sociálního účelu, jehož proklamovaným cílem je pomoc těm, kteří takovou pomoc potřebují. A právě tento cíl akcentují někteří zákazníci - tím, že se veřejně ztotožní s cílem, sledujícím dobročinnost (nebo jindy zase ideu ochrany životního prostředí a šetrnosti k přírodě) mohou v očích ostatních (většinou příslušníků téže společenské třídy, na jejichž mínění jim záleží), potvrdit nebo posílit svou prestiž a společenský status. 15) Návštěvník - primární důvod, který vede k „návštěvníky“ k tomu, aby vstoupili do obchodu, není nákup zboží (i když následně samozřejmě není vyloučen), ale téměř vždy nějaký jiný účel - především jsou takovým důvodem různé interakce s personálem nebo ukrácení dlouhé chvíle - za takovým účelem přicházejí zejména pracovníci městských služeb, kteří zrovna mají co dělat v okolí obchodu, prodavačky ze sousedních krámků nebo prostě jen známí zde pracujících prodavaček. Dalším důvodem pak může být prohlídka starých věcí a pátrání po zajímavostech a kuriozitách bez úmyslu něco koupit (vlastně něco jako návštěva muzea nebo jiné městské zajímavosti), někdy i pátrání po svých vlastních (odcizených) předmětech, nebo třeba výzvědná návštěva předcházející vyklízení domácnosti, při níž si chce návštěvník jen ujasnit, co z vyklízeného haraburdí odvézt rovnou na sběrný dvůr a co by se ještě mohlo dát v bazaru zpeněžit, atp. Zajímavým typem návštěvníka (jakožto člověka, který přišel za jiným účelem než je samotný nákup) jsou

Popsaný fenomén velmi připomíná princip „strategie blahosklonnosti“, o němž se zmiňuje Pierre Bourdieu v jedné ze svých přednášek a který by se dal volně parafrázovat přibližně tak, že „pokud se člověk ve vyšším společenském postavení skloní níže, jeho společenský status se tím nijak nesníží, ale právě naopak potvrdí a dokonce posílí“ (Bourdieu, 1995 : 218). 26

45

lidé, schovávající se v obchodech před deštěm nebo náhlou nepřízní počasí27 - když začne pršet, najednou je v obchodě plno lidí, kteří si zaujatě prohlížejí zboží. Když déšť ustane, nenápadně se zase vytratí.

3.1.3 Úředníci Na konstatování, že existence a provoz obchodu závisí do značné míry na rozličných úřednících, kteří rozhodují o podmínkách živnosti, o daňových a obchodních zákonech nebo třeba jen o předepsané délce záruční doby není jistě nic překvapivého, spíš to vypadá jako banalita, kterou ani není třeba zmiňovat. Rád bych však ukázal, že kromě takových úředních rozhodnutí, které jsou do značné míry přímá a tím pádem je i jejich dopad předvídatelný, mohou být i rozhodnutí, která - přestože jsou velmi důležitá - mohou být poměrně nenápadná a jejich vliv se projeví jaksi nepřímo nebo s určitým zpožděním. Na příkladě bazaru bych tu chtěl ukázat jedno takové rozhodnutí městského zastupitelstva, které je na první pohled poměrně nezajímavé, ale které má dalekosáhlý vliv na situaci drobných živnostníků, kteří mají na území města své obchody. K proměně struktury (a tedy i tváře) městské části může dojít několikerým způsobem - domnívám se, že bude přínosné začít rozdělením příčin takové proměny podle toho, zda se za takovou proměnou skrývá či neskrývá nějaké úřední rozhodnutí. Typickým příkladem takové proměny, za kterou pravděpodobně nestojí žádné rozhodnutí „shora“, a ke které dochází víceméně jaksi „samo od sebe“, je gentrifikace nebo její opak, jež bývá označován jako ghettizace. Příčinu těchto fenoménů je třeba hledat především v preferencích obyvatel, kdy v prvním případě se do určité čtvrti stěhují bohatší lidé, v druhém případě ji zase ti bohatší opouštějí. Změnám se potom postupně přizpůsobuje i infrastruktura dané oblasti. Tento příklad, kde proměna městské čtvrti není přímým důsledkem nějakého konkrétního úředního rozhodnutí, jsem uvedl víceméně proto, abych zdůraznil kontrast a připravil půdu pro ukázku strukturní proměny města nebo jeho části, která naopak přímým důsledkem takového úředního rozhodnutí je. Nejlépe bude vysvětlit situaci na následujícím příkladu: Před několika lety jsem si začal všímat, že v našem bazaru klesají tržby. Na tom by ostatně nebylo nic divného, takový trend se dá vysvětlovat třeba ekonomickou krizí nebo tím, že se „mění móda“ a lidé už prostě nemají takový zájem o použité zboží - doba „starých opotřebovaných krámů“ prostě mizí a pozornost zákazníků se obrací jinam. 27

Moje prodavačky používají pro tyto návštěvníky, schovávající se před deštěm, přiléhavý název „dešťovky“.

46

Potom jsem si ovšem všiml, že ulice, kde náš obchod leží, je nápadně prázdnější a daleko více vylidněná, než bývala dřív, a začal jsem přemýšlet o důvodech této změny. Příčina ovšem ležela přímo před očima, stačilo si jí jen všimnout a zasadit věci správně do kontextu - tou příčinou bylo otevření nového (na místní poměry neobvykle velkého) obchodního komplexu na okraji města. Již od devadesátých let vyrůstaly v městě supermarkety a hypermarkety známých obchodních řetězců, jejich počet ani rozměry ovšem dosud nepřekročily takovou mez, aby jejich existence nějak významně ovlivnila osudy místních maloobchodníků. K tomu došlo až teď, kdy byl otevřen tento nový komplex. Střed města se začal pomalu vylidňovat - ne snad, že by se odsud stěhovali obyvatelé, ale citelně ubylo těch, kteří se dříve v centru města během dne pohybovali a vytvářeli jednak to, co by se dalo nazvat jako „městský ruch“ a především tvořili zákazníky místních obchodů. To všechno jakoby najednou ustalo. Lidé dnes mohou sednout do auta a jet nakupovat do zmíněného komplexu, kde je k mání mnoho druhů zboží na jednom místě a navíc jsou zde pro ně ceny v porovnání s malými obchody v centru města poměrně příznivé - na druhou stranu ovšem díky jejich odlivu střed města usíná a upadá, někteří zavedení obchodníci odcházejí a své obchody opouštějí, protože s ohledem na klesající tržby je nemohou dále provozovat. A právě z hlediska bazaru je důsledek výše popsaného úředního rozhodnutí možná významnější, než pro jiné obchody bazar totiž potřebuje ke své obchodní činnosti nejen zákazníky, kteří zboží přinášejí, ale i takové, kteří je kupují, a zmíněné úřední rozhodnutí může znamenat odliv zrovna té části zákazníků, kteří by v bazaru mohli nakupovat a utrácet tu své peníze. Pokud však není komu prodávat (resp. pokud klesá počet kupujících), musí se v odpovídající míře omezit i výkup aby se ve skladu nehromadilo vykoupené zboží. Odliv kupujících tak následně způsobí i omezení naší poptávky po zboží a to potom zase odliv těch, kteří své věci na prodej nabízejí. Z uvedeného příkladu je patrné, že někdy mohou úředníci svou činností a rozhodnutími opravdu velmi významně ovlivnit obchodní sféru v daném místě, i když takové rozhodnutí nemusí na první pohled vůbec souviset s nějakým konkrétním obchodem - v tomto případě s bazarem. Do stati o úřednících bezpochyby patří i popis interakcí s příslušníky policie, což jsou úředníci, se kterými „bazarista“ přichází do styku poměrně často. Objevují se v obchodě v různých intervalech, podle mých odhadů přibližně jednou za dva týdny - ale někdy třeba několikrát za týden a jindy je zase měsíce nevidíme. Spektrum důvodů jejich návštěv není příliš široké a kladené otázky jsou obvykle velmi podobné: jednak se ptají, zda někdo nepřinesl v poslední době na prodej nebo do zástavy určitý konkrétní předmět

47

(nebo více předmětů); nebo na to, zda nějaké zboží nepřinesla nějaká konkrétní osoba. V obou případech je jako součást odpovědi (která bývá založena na vlastní paměti a znalosti určitých osob, které takové věci čas od času přinesou) vyžadován i důkaz takového svědectví, obvykle tedy doklad o výkupu nebo o zástavní smlouva. Jejich návštěva je často jen informativní, k zabavení zboží nedochází nijak často28 - ovšem v případě, že vykoupené zboží opravdu pochází z krádeže a je úředně zabaveno (oproti protokolu o vydání věci)29, nedostaneme za něj od nikoho žádnou náhradu a celá škoda jde k tíži podniku (tedy k mé vlastní). Z dlouholeté zkušenosti mohu prohlásit, že se v těchto případech vyplatí jednat s policií poctivě a žádné informace ani hledané vykoupené zboží nezatajovat - výše utrpěné škody při případném zabavení zboží nakonec není tak velká a provozovatel bazaru je potom úředníky pokládán za partnera, na jehož tvrzení se dá spolehnout a nikoliv za potenciálního spolupachatele.

3.2 Zboží - poklady i veteš Místní obyvatelé projevovali již od samého počátku o nově otevřený obchod živý zájem, takže provoz se začal docela slušně rozbíhat. Zpočátku prázdné prostory se pozvolna plnily zbožím, tak jak zákazníci přinášeli to, čeho se doma potřebovali zbavit, a buď jim bylo líto takovou věc vyhodit, nebo očekávali, že ji nějak výhodně zpeněží. Prodej takto bezmyšlenkovitě nakoupeného zboží ovšem nijak zvlášť úspěšný nebyl vzhledem k tomu, že v počátečním období jsme přijímali do prodeje takřka cokoliv, bez nějaké selekce podle kvality nebo zjištěné poptávky, začalo se v obchodě pomalu hromadit zboží, o které nebyl zájem ani zadarmo, natož pak za peníze. Pokud ovšem takové zboží nabízí zákazník, který ho chce v bazaru prodat, nešetří chválou a jeho finanční požadavky jsou často naprosto nereálné. Tento princip by se dal poměrně výstižně vyjádřit metaforou „poklad a veteš“, která názorně ukazuje, jak to s takovým použitým zbožím vlastně je: pokud někdo nabízí něco k prodeji, obvykle ji vychvaluje jako poklad a prohlašuje, že je to „…Věc, která byla původně strašně drahá, ještě teď je naprosto zachovalá a bezvadně fungující, všemi žádaná a chtěná, určitě se brzo prodá, a pokud za ni dotyčný nedostane aspoň tolik a tolik peněz, vůbec nebude o nějakém prodeji ani uvažovat a raději si ji 28

Pokud bych měl blíže definovat poněkud vágní pojem „nijak často“, řekl bych, že je to v daném případě přibližně pětkrát až osmkrát do roka s tím, že celková hodnota zabaveného zboží obvykle ročně nepřesáhne částku pěti tisíc. 29 Ukázka takového policejního protokolu o vydání věci k dalšímu řízení je na obr. 7 v příloze.

48

ponechá, protože to není jen tak nějaký šunt za pár korun, jako se dneska prodává…“ - to, co nabízí, je v jeho očích prostě „poklad nevyčíslitelné hodnoty“30. Úplný opak ovšem platí v případě, kdy nějakou takovou věc hodlá v bazaru koupit nebo o koupi uvažuje - v tu chvíli je daný předmět potenciálním kupcem okamžitě označen jako „předraženej starej krám“ - čímž chce kupující naznačit, že nabízená věc je nehorázně drahá („…Prosimtě, co to tu máš za ceny? Tolik nechtěj ani za nový a ještě tam dostanu dvouletou záruku…“), opotřebovaná tak, že je vlastně na hranici životnosti (nebo možná i lehce za ní), pravděpodobně nefunkční a vůbec taková, že bude požadovat značnou slevu, aby si ten „krám“ koupil nebo aby o koupi začal vůbec uvažovat („…Když mi pořádně slevíte, tak bych si to možná vzal…jinak vám to tu zůstane ležet nafurt a nikdo to nekoupí, dyť je to starej krám, za tuhle cenu to nemůžete nikdy prodat…“). Jeho záměrem však není pochlubit se tím, jak má doma úžasné (a drahé) věci - v případě, že věc nabízí k prodeji; ani poukázat na neupotřebitelnost, zastaralost a potenciální nefunkčnost a samozřejmě také „předraženost“ námi nabízeného zboží - v případě zájmu o koupi. Takový zákazník se snaží vychvalováním toho, co nabízí, dosáhnout lepší pozice pro vyjednávání o prodeji nebo se naopak snaží pomocí nejrůznějších negativních až urážlivých poznámek dosáhnout snížení ceny zboží, o které má zájem. V obou případech je hlavním cílem jeho verbálního i mimického projevu snaha o dosažení lepší a výhodnější ceny - nižší nebo vyšší, podle toho, zda se zrovna nachází v pozici prodávajícího či kupujícího. Jak v případě výkupu zboží, které zákazníci přinášejí a chtějí prodat, tak i v případě, že mají v úmyslu něco koupit, hraje významnou roli smlouvání. Na rozdíl od běžných obchodů s pevnými cenami, kde smlouvání o ceně není obvyklým jevem, je obchodování v bazaru často zákazníky pojímáno nejen jako způsob, jak dosáhnout lepší ceny, ale často také jako zábava, i když v mnoha případech je podle nejistého jednání patrné, že je to pro ně poměrně nová zkušenost. Mnozí však tuto svou novou roli berou docela vážně a umění smlouvat si osvojují velmi rychle, včetně takových jemných nuancí jako je třeba „smlouvání na zkoušku“, jehož cílem není momentální záměr nakoupit (nebo prodat) za výhodnější cenu, ale během konverzační hry, při které zákazník předstírá zájem o nějaký předmět zjistit, co všechno je druhá strana ochotná připustit, jak velký je v daném obchodě rozdíl mezi první 30

Je celkem běžné a očekávatelné, že prodávající za účelem dosažení vyšší ceny vychvaluje to, co má na prodej, protože taková mírně přehnaná pozitivní prezentace zboží se obvykle při prodeji používá a dá se říct, že je dokonce očekávaná a patří k našim obchodním zvyklostem. V bazaru se ale provozovatel setká i s takovými zákazníky, kteří nabízejí zboží očividně nízké kvality (poškozené, nefunkční, zastaralé,…atp.) a přesto je vychvalují nejen proto, aby lépe prodali, ale podle mého přesvědčení (podepřeného dlouholetou zkušeností) dokonce i proto, že jsou o jeho proklamovaných kvalitách opravdu bytostně přesvědčeni.

49

nabídkovou cenou a tou, které je v rámci smlouvání nakonec dosaženo. Získané poznatky potom může s úspěchem využít jindy (případně jinde) pro skutečný nákup. Právě smlouvání patří k metodě, které zákazníci obvykle spojují se svou představou „orientálního“ tržiště a s aktivní rolí obou zúčastněných stran - jak prodávajícího, tak i nakupujícího31. Úvodní pasáží jsem se vlastně pomalu přesunul k tomu, jak se zboží do bazaru dostává. Z výše řečeného už je asi patrné, že nejobvyklejší a také pravděpodobně nejčastější způsob, jak se věci ocitnou ve výkladní skříni bazaru, je ten, že někdo zkrátka věc přinese přímo do bazaru a nabídne ke koupi. V souvislosti s tím, jak se věci dostávají do bazaru, se vzápětí vynoří i otázka, proč se tam vlastně dostávají. Důvodů, proč lidé nosí věci do bazaru, může být mnoho (stejně jako je velmi rozdílné jak spektrum vykupovaného zboží, tak i jeho kvalita), ale ty hlavní důvody32 se dají shrnout přibližně takto: Zákazník si koupil předmět podobného typu a chce jím nahradit ten, který už měl. Ten původní mu potom doma překáží a najednou začne být klasifikován jako nadbytečný. Jako takový může být buďto vyhozen nebo někomu věnován nebo se majitel pokusí takový předmět zpeněžit - a za jednu z nejjednodušších cest mnoho lidí stále považuje právě nabídnout takový předmět v bazaru. Dalším důvodem může být to, že majitel změnil estetické preference a předmět se mu zkrátka přestal líbit, proto má v úmyslu se jej zbavit a pořídit si jiný, který by více vyhověl jeho vkusu nebo novým požadavkům. Důležitým a poměrně častým důvodem, proč lidé nosí věci do bazaru je „dělání místa“ - při úklidu bytu, domu nebo chalupy takový člověk zjistí, že má „spoustu krámů, které jen zabírají místo“ - a právě uvolnění prostoru je tím důvodem, který motivuje lidi k tomu, aby se nepotřebných věcí zbavili. Množství peněz, které za ně dostanou při prodeji, není v tomhle případě nijak rozhodující, protože uvolnění prostoru je mnohdy považováno za hodnotnější a cennější, než věc, které se takto zbavují. Typická nabídka takového zákazníka pak vypadá asi takhle: „ ...Tady jsem vám přinesl nějaký věci - uklízel jsem stodolu, tak jestli to budete chtít, tak si to nechte...moc za to nechci, je mi to celkem jedno co mi dáte...jestli si to nevezmete, pojedu s tím rovnou na skládku...ale nevím, no, třeba to tady prodáte, tak se radši ptám…třeba by se to mohlo ještě někomu hodit...“. 31

V souvislosti s popisovaným smlouváním v bazaru je podle mého soudu zřejmá jistá analogie s interakcemi účastníků při smlouvání o ceně a o dalších podmínkách obchodu v prostředí marockého tržiště (včetně „smlouvání na zkoušku“), které přináší Clifford Geertz v článku „The Bazaar Economy“ (Geertz, 1978 : 32) 32 Velmi podobně se k této problematice vyjadřují i Gregson a Crewe v knize „Second Hand Cultures“, přičemž v otázce zdůvodnění „proč lidé dávají věci do bazaru“, docházejí k pozoruhodně srovnatelným závěrům (srov. Gregson a Crewe, 2003 : 119).

50

Takový zákazník tedy nabízí věci, které jsou z jeho pohledu vlastně odpad a kterých se chce zbavit - a my je v bazaru většinou ochotně přijímáme a dokonce mu za ně dáváme peníze…Ale věci, resp. hodnota těchto věcí, nezůstává stejná - pohled na ně se mění jak se způsobem prezentace v obchodě, tak s ubíhajícím časem a proměnlivou módou. Není totiž nic výjimečného na tom, že věc, označená jako veteš a určená na vyhození se po nějaké době stane vyhledávaným a cenným předmětem. A potom je zde ještě jiný důvod, který bývá některými zákazníky považován za klíčový - touha vydělat a získat peníze za věci, které nepotřebuje nebo o kterých usoudí, že se bez nich obejde. V tomhle případě pak není rozhodujícím motivem něčeho se zbavit, ale naopak získat za svou věc co nejvíc peněz. Není výjimkou, že zákazník obvolá nebo obejde několik bazarů a hledá nejvyšší nabídku. To se však stává spíše u hodnotnějšího zboží, jako jsou různé starožitnosti nebo dražší elektronika, u běžného vybavení domácnosti tenhle postup postrádá smysl, protože náklady na dopravu jsou mnohdy vyšší, než případný rozdíl v ceně. Nehledě na to, že pokud zákazník požaduje vyšší cenu, než je mu nabídnuta při výkupu za hotové, má obvykle možnost svěřit věc do obstaravatelského („komisního“) prodeje - potom je víceméně respektována jeho cena a věc je za tuto cenu nabízena k prodeji. Z hlediska dosažení vyššího výnosu za prodávanou věc je tento způsob pro zákazníka jistě výhodnější, nevýhodou však je, že musí počkat, až se věc prodá a teprve potom může dostat vyplaceny peníze za prodej - pochopitelně po odečtení provize, která v tomto případě činí obvykle dvacet procent z prodejní ceny zboží. S rozmanitostí zboží, jeho kvalitou, stavem, vzhledem a funkčností souvisí také jeho prodejní cena, která se může opravdu výrazně lišit nejen podle již řečených parametrů, ale i podle druhu obchodu s použitým zbožím a podle jeho umístění v určitém městě či v nějaké konkrétní části města. V souvislosti s proměnlivým obrazem ceny, za kterou se zboží prodává, se často se vyskytuje poměrně mylná, nebo přinejmenším nepřesná představa, že určitě zboží má určitou, víceméně konstantní hodnotu a tudíž je bez ohledu na okolností kdekoliv prodejné za přibližně srovnatelnou cenu. Taková představa je spíš iluzí, plynoucí z dávných, matně se vynořujících vzpomínek a zkušeností, nabytých kdysi v období plánovaného hospodářství, kdy zboží, nabízené v obchodech, mělo jednotnou cenu, stanovenou centrálními úřady, cenu poměrně stabilní jak geograficky (na celém území státu), tak i časově (po celou dobu, kdy bylo obchodní sítí nabízeno k prodeji). V období po revoluci (1989) nastává volná tvorba cen a tím také naprosté zmatení zákazníků, kteří tuto skutečnost přijímají a vyrovnávají se s ní různým způsobem, závisejícím na mnoha faktorech. Takovým faktorem může být věk, vzdělání, životní

51

zkušenost a rozhled, ale také flexibilita a míra orientace v rychle se proměňujícím soudobém světě. Skutečnost, že jedno a to samé zboží může mít různou cenu nejen v různých oblastech celé země, ale třeba i v sousedících obchodech v jedné ulici, případně že se jeho cena může výrazně změnit jak v období předpokládaných a očekávaných sezónních výprodejů, tak třeba i zcela „bezdůvodně“ během jednoho dne - to vše přijímá někdo s naprostou samozřejmostí, zatímco jiného to neustále znova překvapuje a uvádí ve zmatek. Přesně tohle je ale proces, který se v bazaru odehrává každý den při uzavírání všech zde probíhajících obchodů - cena se operativně (a víceméně intuitivně) stanovuje nejen u každého druhu zboží, ale u každého kusu jednotlivě, protože i když se jedná o stejný druh zboží a dokonce o zdánlivě identický typ, jeho stav se bude pravděpodobně kus od kusu lišit třeba podle stáří, zachovalosti nebo míry opotřebení. Dalšími faktory, které ovlivňují cenu zboží v bazaru, je místní poptávka, související s umístěním obchodu v určitém městě nebo místě. Zajímavým fenoménem je také vztahovost cen - v běžném hovorovém jazyce se občas používá výraz „cenové relace“. Většinou však tento termín není používán úplně správně a je jím obvykle označována výše cen v nějakém obchodě. Ve skutečnosti se však jedná o vztahovou záležitost, tedy o vztahy mezi cenami určitého zboží nebo o vztahy mezi cenami různého zboží v určitém místě. Je přitom poměrně nepodstatné, zda je takovým „místem“ míněn jednotlivý obchod, obec, region nebo stát, důležité je, že se jedná o vztah, resp. poměr mezi cenami. Vysvětlení bude možná lépe patrné na příkladu - představme si proto dva obchody, třeba s hodinkami: v jednom prodávají převážně levné, ve druhém zase spíše drahé hodinky. Přitom předpokládejme, že mají i jeden model, který je v obou obchodech naprosto identický a také stejně drahý. V dražším z obou obchodů budou tyto hodinky zastupovat ve zdejším kontextu zdejších cen to levnější zboží a mnozí zákazníci je budou kvůli nižší ceně pokládat za méně kvalitní hodinky. Naopak v tom druhém levnějším obchodě, budou ty samé hodinky svou relativně vyšší cenou patřičně vyčnívat a patřit k těm nejdražším, proto se dá očekávat, že zde budou představovat luxusní kategorii zboží. Z toho potom vyplyne jak rozdílná poptávka po těchto konkrétních hodinkách v obou obchodech, tak i profil zákazníka, který je v jednom nebo druhém obchodě bude kupovat. Tímto, zdánlivě odtažitým příkladem se pokouším, vysvětlit, jak funguje princip obchodu v různých bazarech, resp. v různých obchodech, zabývajících se prodejem použitého zboží. Pokud se některé obchody budou prezentovat jako „antik“, „starožitnosti“ nebo „obchod s uměním“ a jiné jako „bazar“, „zastavárna“ nebo „vetešnictví“, potom již z názvů samotných vyplývá poměrně rozdílná cenová politika. K podobnému závěru dochází

52

i dvojice autorů Gregson a Crewe ve své knize „Second Hand Cultures“, kde poukazují právě na výše popsaný fenomén - tedy na možnou rozdílnost prodejní ceny identického, resp. srovnatelného zboží, přičemž výše této ceny závisí na tom, v jakém druhu obchodu, v jakém prostředí nebo dokonce v jaké městské čtvrti je toto zboží nabízeno ke koupi (srov. Gregson a Crewe, 2003 : 33-49). Výše předestřená úvaha je vlastně zároveň ukázkou „agency“ neživých aktérů: na zákazníka působí nejen předměty na prodej, ale vlastně i celkový dojem a uspořádání obchodu, včetně naaranžování zboží, jeho cen a v neposlední řadě i to, že věci na prodej jsou často záměrně prezentovány v určitém kontextu, který má vyvolat dojem, že nabízené předměty mohou významné posílit prestiž toho, kdo je vlastní - a taková představa má v zákazníkovi vzbudit touhu tyto předměty koupit. Samozřejmě, že pokud výše nastíněnou situaci podrobíme důkladné úvaze, dojdeme k přesvědčení, že za touto manipulaci stojí obchodník, který (s využitím všech možných psychologických poznatků a reklamních taktik) v takovém stylu naaranžoval svůj obchod i nabízené zboží - přesto však nemůžeme úplně popřít, že v celém představení hrají určitou aktivní roli i předměty samy.

3.3 Geneze zastavárny a vývoj zastavárenských služeb Můj původní záměr, se kterým jsem obchod otvíral, byl pouze nákup a prodej použitého zboží. Chtěl jsem vytvořit prostor, kde se bude střetávat zájem těch, kteří mají doma něco, co považují za přebytečné - věci, které nepotřebují nebo z nějakého důvodu nechtějí, a na druhé straně zájemců o takové předměty. Zdálo se, že zákazníci přicházejí do bazaru nakoupit především proto, že to pro ně znamená možnost získat něco za „výhodnou cenu“, tedy za cenu nižší, než by stálo zboží nové. Na tomto základním principu, tedy na prodeji levnějšího, použitého zboží, fungoval můj bazar od svého založení přibližně asi rok. Již v této době se sice objevovaly požadavky (především požadavky místních Romů) na půjčky finanční hotovosti, za které by ručili předmětem nějaké přiměřeně vyšší hodnoty, ale myšlence na půjčování peněz jsem se relativně dlouho bránil - jednak jsem se do provozování zastavárny nechtěl pouštět, protože jsem s takovým druhem podnikání neměl žádné zkušenosti a vlastně ani žádnou přesnou představ jak zastavárna vlastně funguje. Dalším důvodem mé předběžné averze byl pocit, že tento druh podnikání ovlivní výslednou tvář obchodu a bude mít negativní vliv na jeho percepci místními obyvateli. Zkrátka jsem měl pocit, že se zavedením zastavárenského provozu se bazar posune z oblasti „seriózního podniku“ kamsi na okraj, a to nejen díky samotnému faktu půjčování 53

peněz, ale především proto, že bude mnohem více vyhledáván lidmi, kteří bývají označováni jako „sociálně vyloučení“. O nich jsem měl v té době jen poměrně mlhavou představu a byl jsem přesvědčen o tom, že jejich častá přítomnost by mohla bazaru „zkazit pověst“ a že ostatní lidé by se kvůli tomu mohli mému obchodu vyhýbat. Když se po nějaké době již nedalo dále odolat neustálému tlaku a stále naléhavějším požadavkům zájemců o půjčku, pokusil jsem se o kompromisní řešení, kterým bylo zavedení čehosi na způsob „nákupu se zárukou zpětného prodeje za předem dohodnutou cenou“. Vzhledem k tomu, že tento model se příliš neosvědčil, a to především z organizačně-administrativních důvodů33, rozhodl jsem se rozšířit spektrum nabízených služeb o regulérní zastavárenství. Zastavárenská činnost, na rozdíl od běžné obchodní činnosti typu nákup/prodej, spočívá v půjčování peněz, přičemž půjčka hotovosti je obvykle zajištěna předmětem, který je vzájemnou dohodou dlužníka a věřitele ohodnocen jako cennější než požadovaná částka. Tento předmět nechává dlužník věřiteli „v zástavě“ a po vrácení dluhu, zvýšeného o dohodnutý poplatek je mu navrácen zpět. Dlužno dodat, že rozhodující slovo34 v otázce stanovení hodnoty předmětu, který je přijímán do zástavy (a tedy i výše částky, kterou je ochoten na tento předmět půjčit), má ten, kdo půjčku poskytuje - akceptování navržených podmínek ze strany dlužníka tedy spočívá jen v tom, že takové ohodnocení buď přijme, nebo odmítne - v takovém případě pak není půjčka realizována. Zájemců o naše zastavárenské služby časem přibývalo s tím, jak se o novém podniku dovídali. Zdá, se, že nikomu nevadila ani poměrně vysoká marže, která je u tohoto druhu půjček poměrně běžná - jak už jsem zmínil výše, obvyklý poplatek je jedno procento 33

Důvody, pro které se tento způsob ručení při vypůjčování peněz neosvědčil, jsou zejména organizačně-administrativní: při výkupu je nutné vést evidenci osoby, která věc prodává a zároveň zapsat věc do stavu zboží (do skladového protokolu). Při jejím prodeji je třeba zase udělat záznam o prodeji (tržbě). Pokud někomu půjčím peníze s tím, že věc, kterou za půjčku ručí, napřed jakoby vykoupím a po vrácení vypůjčené částky ji dotyčnému zase jakoby prodám zpátky, jsou výše popsané administrativní úkony vlastně nadbytečné, příliš pracné a místo toho by stačil jeden záznam o půjčce se zřízením zástavního práva k věci, která slouží jako záruka půjčky. Do evidence vykoupeného zboží by taková věc musela být zapsána pouze v případě, že by dotyčný půjčenou částku v dohodnutém termínu nevrátil a zastavená věc by „propadla“. 34 Samozřejmě, že v této otázce nelze pominout zákon nabídky a poptávky, takže by se mohlo zdát, že konkurenční boj nahrává zákazníkům, ale zdá se, že podmínky zástavní půjčky ovlivňuje opravdu víc její poskytovatel, než zájemce o půjčku. Jedním důvodem pravděpodobně je, že zájemců o „zastavárenskou půjčku“ (tzn. o krátkodobou půjčku relativně malé částky - v řádu stokorun a dnů) je stále mnohem více než poskytovatelů této služby (především z důvodů administrativní i odborné pracnosti, a také nemožnosti tuto činnost nějak zautomatizovat, aby se vyplácela větším subjektům, poskytujícím finanční služby); druhým důvodem je potom to, že zástavní podmínky půjčky jsou ve většině zastaváren tak podobné, až to může vypadat, jako by se ve skutečnosti jednalo o nějakou nepsanou tichou kartelovou dohodu, kterou všichni provozovatelé zastaváren víceméně dodržují.

54

z vypůjčené částky za každý den. Stejně tak při stanovení výkupní ceny zboží se počítá s tím, že věc bude nabízena k prodeji minimálně za dvojnásobek. Je však třeba uvést také důvody, kterými by se dal takový, na první pohled vysoký poplatek u zástav i vysoká marže v případě nákupu a prodeje zboží vlastně obhájit. Já vidím takové důvody především dva - vysoká marže totiž kompenzuje jednak zvýšené riziko - vykupovaný předmět může pocházet z krádeže a v případě, že si jej majitel pozná a/nebo jeho vydání nárokuje policie, musí být vydán bez náhrady; dále se může jednat o nefunkční předměty, resp. o předměty s nějakou skrytou vadou, atd. V případě poruchy nebo zabavení zboží policií není žádná možnost, jak získat vložené peníze zpět a všechny tyto škody jdou na vrub provozovatele, resp. majitele obchodu. Proto jsou marže nastavené tak, jak jsou - zdánlivě vysoko, ale po odečtení případných ztrát už jejich velikost tak jednoznačná není. Navíc je ve hře také otázka společenské prestiže - vzhledem k tomu, že povolání „vetešníka“ a především zastavárníka je mnohdy širokou veřejnosti vnímáno jako „nepočestné“35, je právě vyšší ziskovost tím, co kompenzuje pocit potenciálně nižšího společenského statusu. Nevím, jestli je tento postoj obecně platný nebo jestli se dá nějak generalizovat, ale v každém případě je to způsob, jakým zastavárenský a bazarový business (a v jeho rámci i svou pozici) vnímám já sám jako osoba, která je poměrně velmi dlouhou dobu přímo uprostřed všeho dění jako jeho klíčová součást. Původně, tedy v době otevření obchodu a následujících asi deseti let, byl pro mě tento obchod především otázkou obživy. V době, kdy jsem začal studovat antropologii, však pomalu a nenápadně přišla proměna, která spočívala zejména v tom, že jsem v souvislosti se získáváním antropologických poznatků postupně měnil i perspektivu svého pohledu. Dění kolem sebe jsem najednou začal vnímat jakoby jinýma očima a o věcech začal uvažovat odlišně než dřív - co bylo pro mě předtím samozřejmé („tak to prostě je a hotovo“) už náhle tak samozřejmé nebylo, a místo otázek „co“ nebo „jak“ jsem si najednou začal klást také otázky „proč“.

35

V povědomí veřejnosti hraje při posuzování společenského statusu a prestiže stále velkou roli to, jaké dotyčný zastává povolání. Vliv povolání jedince na jeho společenský status sice již není zdaleka tak významný, jako býval např. v období raného novověku - k tomu srov. např. první kapitolu Dülmenovy studie o „bezectných lidech“ - lidech, jejichž status byl tehdejší společností považován za velmi nízký kvůli tomu, jaké vykonávali zaměstnání (Dülmen, 2003 : 21-40), přesto však je i dnes povolání stále důležitou položkou při posuzování společenského statusu.

55

3.4 Nákup - prodej - půjčka36 : každodenní rutina Tato triáda činností (nákup, prodej a půjčka) je úhelným kamenem bazaru, jeho smyslem i důvodem bytí, protože umožňuje a zároveň ospravedlňuje jeho existenci. Jak to tedy vlastně probíhá? V začátcích každého obchodu s použitým zbožím je potřeba zajistit si (třeba nákupem v jiných bazarech, bleších trzích, pomocí inzerátů nebo z vlastních zásob) aspoň nějaké zboží a toto nabízet ke koupi. Za pár dní již začnou přicházet zákazníci, sem tam někdo něco koupí, ale spíš sem chodí s nabídkami různých předmětů, většinou pocházejících z jejich domácnosti, kterých by se za nějaký přiměřený obnos rádi zbavili. Vzhledem k tomu, že začínající bazarista není téměř nikdy schopen naplnit regály vlastním zbožím, musí logicky tyto nabídky přijímat a aspoň zpočátku nakupovat v podstatě téměř všechno co kdo přinese. Má to však jeden malý háček - pokud nemá v záloze poměrně dost velký finanční kapitál, brzo mu začnou docházet peníze na další nákupy a je nucen hledat pro takovou situaci nějaké východisko. Vhodným řešením je například přijímání zboží do komisního prodeje. Zákazník prostě předá své zboží bazaru a ten za něj obstará prodej. Z prodejní ceny si potom ponechá určitou provizi37 a zbývající částku vyplatí zákazníkovi, který mu toto zboží svěřil do prodeje. Podobně to platí o půjčkách - i v tomto případě začnou brzo docházet finanční zdroje a je třeba hledat řešení. U půjček to však není tak snadné jako v případě komisního prodeje, tady je jediným řešením zajistit z vlastních zdrojů dostatečně velkou hotovosti na poskytování půjček, v opačném případě hrozí odliv zákazníků. K dočasnému finančnímu vyčerpání dochází jak v případě nákupu zboží, tak i půjček ze stejného důvodů - hlavní příčinou výše popisovaného vyčerpání hotovosti, která byla původně k dispozici, je prodleva mezi dobou, která uplyne od dostatečného zaplnění obchodu zbožím a jeho prodejem, u půjček potom mezi dobou půjčení a začátkem splácení prvních výpůjček. Jak jsem již uvedl dříve, nabídka použitého zboží značně převyšuje poptávku. Prostě je mnohem více těch, kteří se potřebují „něčeho zbavit“, než těch, kteří touží po tom, aby si nějakou tu použitou věc sami koupili. Z toho také vyplývá prodejní a cenová strategie, která by se dala shrnout do věty „není umění dobře koupit, ale dobře prodat“. Taková věta by se leckomu mohla zdát podivná a možná i trochu protismyslná - jak se dá 36

Půjčka na zástavu samozřejmě také patří k základním činnostem, které jsou uvedeny v názvu této kapitoly. Ale vzhledem k tomu, že zastavárenskou činnost detailně popisuji na jiném místě, budu se v této kapitole zabývat především nákupem a prodejem. 37 V konkrétním případě mého bazaru činí provize v případě komisního prodeje dvacet procent z realizované prodejní ceny.

56

oddělit jedno od druhého a dobře prodávat, aniž by se předtím zboží „dobře“ nenakoupilo? Vysvětlení je však poměrně prosté a souvisí s dnes běžnou situací na trhu, kdy zboží je přebytek, není problém cokoliv vyrobit, produkovat a také koupit. Převis nabídky zboží nad poptávkou je dnes patrný snad ve všech obchodech, které se předhánějí v umění přitáhnout zákazníky, aby nakupovali právě u nich - a v bazaru je tento převis nabídky obzvlášť patrný38. Zboží je zkrátka čím dál víc a problém tedy není v tom, jak věci sehnat, ale spíš jak je prodat. V souladu s tím je také strategie second-handového nákupu a prodeje - nabídka bazaru je sice závislá na tom, co lidé přinesou a nabídnou k prodeji, ale zároveň i tam platí, že těchto nabídek použitého zboží je mnohem víc, než bychom mohli prodat, a to i v případě velmi nízkých prodejních cen. Proto nejenže mnoho nabízeného zboží (zejména to, po kterém není příliš velká poptávka) odmítneme vykoupit vůbec za jakoukoliv cenu, ale i výkupní ceny dalšího zboží (tedy toho, o které je aspoň nějaký zájem) nabízíme poměrně nízké - například v porovnání s pořizovací cenou nového zboží stejného druhu. Samozřejmě se nabízí námitka, proč nám to ti lidé vůbec prodávají, když u nás dostanou tak málo - proč to nenabídnou jinde (v jiném bazaru) nebo se nepokusí prodat své věci přímo bez nějakého prostředníka (jakým je třeba bazar) a nenabídnou je například pomocí inzerátu nebo internetového prodeje? Odpověď není nijak překvapivá a souvisí s již zmíněným poznatkem, že zboží je dnes moc a nabídka značně převyšuje poptávku. Jiné bazary totiž nabízejí srovnatelné podmínky a hledání podmínek jen o něco lepších se zákazníkům pravděpodobně moc nevyplatí, protože náklady na hledání takové lepší nabídky by nejspíš byly vyšší, než případný přínos takového hledání. Ani soukromý prodej prostřednictvím inzerátu nebývá příliš úspěšný, i zde je totiž nabídka tak velká, že úspěšný prodej se tímto způsobem realizuje spíše výjimečně39. V souvislosti se značným převisem nabídky nad poptávkou musím uvést na pravou míru i jeden z mýtů, které se ve veřejném diskurzu v souvislosti s bazary často vyskytuje: jedná se o domněnku, že v bazarech se vyskytuje poměrně dost kradeného zboží nebo zboží nelegálního a jinak závadného původu. O tomto tématu jsem se již krátce zmiňoval (v kapitole o zákaznících), ale domnívám se, že si zaslouží větší pozornost a podrobnější

38

Nejen v mém obchodě, ale i v dalších bazarech, které jsem navštívil - a které existují již delší dobu, přibývá zboží viditelně rychleji, než se stačí prodávat. Výsledkem je obchod přeplněný věcmi na prodej do té míry, že zákazníci již někdy ztrácejí zájem se nepřehledně (a neesteticky) nakupeným zbožím probírat. 39 Tato informace pochází především od zákazníků, kteří se tímto způsobem (inzeráty, internet…atd.) pokoušeli své věci nabízet. Úspěšnost takového prodeje však byla podle jejich referencí obvykle velmi nízká, proto nakonec raději přinesli všechno do bazaru a akceptovali naši (poměrně nízkou) cenu - raději, než by se dál pokoušeli o prodej bez prostředníka.

57

vysvětlení. Předně je třeba si uvědomit, že pro majitele bazaru není nijak výhodné takové zboží nakupovat - také proč vědomě kupovat něco kradeného, když téměř za tu samou cenu je možné stejnou věc koupit přímo od právoplatného majitele? Pokud totiž chce dotyčný prodat, nezbývá mu moc jiných možností, než akceptovat cenu, kterou mu vykupující nabídne - ať je jakkoliv nízká. V tomto světle je potom zřejmé, že zboží nekalého původu (které se v bazarech v určitém množství vždy nutně vyskytuje, už jen proto, že při výkupu nelze odlišit zloděje od majitele - pokud se on sám nějak neprozradí). Navíc přitom hraje roli jedna velmi zajímavá okolnost - člověk by předpokládal, že zloděj, který se chce zbavit odcizených věcí, se bude při prodeji snažit pokud možno skrýt svou identitu, ale podle mých zkušeností je tento předpoklad naprosto mylný nebo platí spíše výjimečně. Naopak, zloději při prodeji nelegálně nabytého zboží v naprosté většině případů s ledovým klidem předkládají své doklady40, nanejvýš si snad přivedou kolegu, na jehož průkaz je potom evidován výkupní doklad. Bez ohledu na morální aspekt celé věci mohu zodpovědně prohlásit, že vědomé přijímání a následný prodej kradených věcí nepřináší majiteli žádnou výhodu ani žádný zisk navíc. Mimo jiné i pro vysokou pravděpodobnost, že takové zboží bude zabaveno (pokud je najde majitel nebo policie) a majiteli tak vznikne škoda ve výši ceny, kterou za takové zboží zaplatil, aniž by mohl dostat cokoliv nazpět. Samotný každodenní provoz ani samotný prodej se nedá nijak zobecnit - jsou dny, kdy přichází jeden zákazník za druhým, přináší věci na prodej nebo do zástavy a jindy nepřijde hodinu i dvě vůbec nikdo. Takového „prázdného“ času se potom využívá k různým provozním činnostem, jako je přerovnání zboží v regálech nebo ve výloze, oprava a různé úpravy cen nebo drobné administrativní úkony - třeba zapsání vykoupeného zboží do evidence, založení zástavních smluv do registru a jiné. Terénní poznámky: 5. 10. 2013 Sobota je divný den - je otevřeno od devíti do jedenácti, tedy pouhé tři hodiny, a rutina sobotního dne je obvykle velmi podobná - hned po otevření se do krámu nahrne několik nedočkavců, kteří již před otevřením nervózně přešlapovali před vchodem, po jejich obsloužení pak nastává období "bezvětří", které obvykle trvá tak 30-40 minut. Před desátou se začne krám opět plnit lidmi - přicházejí jednak zákazníci z řad chalupářů nebo náhodní 40

Již několik let je v platnosti zákonné ustanovení, podle kterého je vykupující pracovník v obchodech, které v rámci své činnosti vykupují zboží od veřejnosti, povinen vyžadovat od prodávajících osobní doklady a údaje z nich zapisovat do formulářů o výkupu zboží. Ty pak slouží jako podklad pro další úřední úkony, pokud je nějaké zboží hledáno policií v rámci pátrání po odcizených předmětech.

58

turisté, procházející městem, a dále pak ti, kteří si potřebují půjčit nějaké peníze na víkend. V sobotu bývá jen málo takových, kteří přicházejí nabídnout něco k prodeji, a když už se někdo takový objeví, jedná se obvykle o chalupáře, kteří chtějí "prodat i nakoupit" zároveň vlastně tedy potřebují spíš obměnit své chalupářské vybavení a doplňky domácnosti. Dnes před desátou byl také klid - dlouhou dobu jsme v krámě sami, čas si krátíme povídáním a prováděním drobných pracovních úkonů v rámci provozně-údržbové činnosti, jako je třeba poupravení špatně čitelných nebo chybějících cenovek, přerovnání zboží některém z regálů, oceňování vykoupeného zboží nebo razítkování a děrování formulářů zástavních smluv. Krátce po desáté přichází paní s větší taškou - nabízí různé skleničky, vázy, porcelánové hrníčky a podobně. Včera dělala na chalupě úklid a věci - pokud bychom je nekoupili - by asi vyhodila do popelnice nebo odvezla do sběrného dvora. Tak to jde napřed zkusit k nám, jestli za ně aspoň něco nedostane...

Zákazníky, kteří v bazaru nakupují, jsem poměrně vyčerpávajícím způsobem popsal v kapitole, zabývající se aktéry, a to včetně zachycení těch pohnutek a motivací k nákupu, které se dají v roli prodávajícího rozpoznat. Proto bych chtěl na tomto místě dodat už jen několik krátkých zobecnění. Podle mých poznatků se dá konstatovat, že zákazníci, nakupující v bazaru (nebo obecně v jakémkoliv obchodě s použitým zbožím) se vlastně dělí do dvou skupin: jedni se tím nijak netají a před všemi známými se chlubí svou šetrností. Druzí se naopak snaží své nákupy v bazaru utajit, protože se obávají, že by mohli být svým okolím považováni za takové, kteří nakupují použité zboží z nutnosti a nemohou si dovolit nakoupit v „normálním“ obchodě. K velmi podobným závěrům dochází také Gregson a Crewe v knize „Second hand cultures“, v kapitole o nakupování oblečení v second-handu. Jejich poznatek by se dal parafrázovat přibližně následovně: „…Někteří se stydí dát najevo, že nakupují v second-handu, jiní to naopak staví na odiv. Ti první říkají: „Nechci, aby bylo vidět, že si nemůžu dovolit dražší kalhoty než za dvě stovky“, ti druzí naopak chtějí ostatním ukázat: „Hele, jak umím nakupovat - takové krásné kalhoty jsem objevil, a staly mě jen dvě stovky…“ (Gregson a Crewe, 2003 : 102). Ostatně, obava ze „společenského znemožnění“ je naprosto neopodstatněná, protože v bazaru rozhodně nenakupují výhradně nebo především lidé méně majetní. Když vyjdu z vlastních zkušeností, mohu konstatovat, že zákazníci bazarů pocházejí víceméně ze všech společenských tříd. Jiná skupina zákazníků zase dává najevo, že nákupem v bazaru artikulují odmítnutí konzumního způsob života a nakupování použitého zboží je pro ně způsobem vyjádření alternativního životního stylu. Vnucuje se ovšem otázka u kolika z nich je to skutečně přesvědčení a u kolika spíš „z nouze ctnost“. Některé výzkumy, zaměřené na recyklaci a 59

spotřebu (srov. např. Gregson a Crewe, 2003 : 11) totiž ukazují, že pohnutky, založené na myšlenkách recyklace, šetrnosti a alternativního stylu jsou u zákazníků spíše vzácné, a že převládají argumenty, akcentující hospodárnost a snahu ušetřit, což by svědčilo o tom, že u většiny převládá konzumní životní styl a hledisko nízké ceny. Výsledkem potom ale není to, že nakoupí méně zboží (což by opravdu znamenalo omezení spotřeby), ale že za stejnou cenu naopak nakoupí více.

3.5 Vyjednávání podmínek půjčky V této kapitole se pokusím ukázat, jak se sjednávají podmínky zástavní půjčky a jejího vrácení. Při jejím psaní mě napadlo, že kapitola by se klidně mohla jmenovat „Jak půjčky probíhají“ - což by vlastně byla přiléhavá parafráze názvu jedné z kapitol Braudelovy Dynamiky kapitalismu41. Nejprve je asi nutné se ptát, proč si vlastně lidé chodí půjčovat peníze do zastavárny. Na tuto otázku se dá odpovědět jednoduše: většinou ne proto, že by si tento způsob jak si opatřit peníze dobrovolně zvolili, ale spíše proto, že jim v dané situaci nic jiného nezbývá. Logiku vypůjčování peněz za podmínek, které se jeví jako poměrně nevýhodné, bych rád uvedl parafrází příhody „o menším zlu“ z knihy Davida Graebera o dluhu: „…Argumenty, které Athéňané použili pro zdůvodnění svého požadavku platby daní od porobeného města, byly jednoduché: pokud jim nezaplatí, tak je zmasakrují. Racionálně vzato je tedy pro ně „výhodnější“ zaplatit, protože se tím vyhnou mnohem horším následkům (v případě, že by podmínky nepřijali)“ (Graeber, 2012 : 189). Analogie s nevýhodnými podmínkami zastavárny je nabíledni - pokud zákazník podmínky půjčky nepřijme, předpokládá se, že pokud potřebné peníze nesežene, následky pro něj budou ještě horší. Jeho volba je tedy, přinejmenším z jeho pohledu, racionální a logická - vypůjčit si a přijmout podmínku zaplatit vysoký úrok je pro něj menší zlo, než obejít se bez hotovosti, kterou z nějakého - pro něj důležitého důvodu - nutně potřebuje. Zkrátka by se mohlo jednoduše konstatovat, že lidé si půjčují tehdy, když nemají peníze, které v daný okamžik nutně potřebují, a nikdo jiný není ochoten jim půjčku poskytnout. Pokud je ale nějaká odpověď takto přímočará a jednoduchá, bývá obvykle spíš zjednodušující a nevystihuje komplexně a důsledně celý problém. Jsem totiž přesvědčen o tom, že pro správné posouzení problematiky půjčky v zastavárně je nutné se současné 41

Tuto asociaci ve mě vyvolala vzpomínka na druhou kapitolu knihy „Dynamika kapitalismu“, která nese název „Jak směny probíhají“ (Braudel, 1999)

60

tázat, kdo jsou ti, kteří si chodí půjčovat, k jaké společenské vrstvě patří, jak nebo proč se dostali do situace, kdy je jejich jediným východiskem půjčka v zastavárně, a také to, zda se jedná o situaci výjimečnou a přechodnou nebo spíše trvalou. Téměř každý se může dostat do finanční tísně - zaměstnavatel nepošle včas výplatu, sociální dávky se zdrží na poště, vyskytnou se nějaké neočekávaně výdaje - těchto a dalších podobných důvodů může být mnoho. Kdo nemá vytvořenou finanční rezervu, musí takové situace řešit tím, že si peníze prostě vypůjčí. Jestliže si někdo chce půjčit hotovost v zastavárně, musí za svou půjčku ručit nějakým svým majetkem. Vzhledem k tomu, že jsme zaměření spíš na „mikropůjčky“ (tedy půjčky menší finanční hotovosti přibližně od stokoruny do maximálně pěti tisíc), vhodnou zástavou, kterou požadujeme jako záruku půjčky, bývá obvykle nějaký menší, ale přiměřeně hodnotný předmět (zlato v jakékoliv podobě, mobilní telefon, elektrické nářadí např. motorová pila, vrtačka..., různé elektronické herní konzole, digitální fotoaparát, jízdní kolo, apod.). Do zástavy nepřijímáme nemovitosti, motorová vozidla, ani nejrůznější osobní doklady (které jsou mimochodem zájemci o půjčku nabízeny jako záruka velmi často). Pokud dotyčný disponuje vhodným předmětem, který je možné jako záruku přijmout, může se přistoupit k tomu hlavnímu - k dojednání výše půjčky a ostatních podmínek. Na první pohled může popisovaný proces vypadat jako spoluvytváření podmínek smlouvy oběma účastníky, ale tím, kdo „tahá za delší konec provazu“ je nakonec obvykle budoucí věřitel a nikoliv zájemce o půjčku. Tomu nakonec zbývá jen možnost volby, že nabízené podmínky buď přijme, nebo odmítne - v tom případě ovšem z půjčky sejde a on se bude muset obrátit jinam. Takhle to sice na první pohled vypadá, ale je to ve skutečnosti opravdu tak jednoduché a tak jednoznačné? V jednotlivých případech nejspíš ano, ale je nasnadě, že kdybychom stále zaujímali takto dominantní a mocenský vyhraněný postoj k zákazníkům, netrvalo by dlouho, než by si tuhle pro ně nepříznivou okolnost uvědomili (a vzájemně předali) a nejspíš by pak využili svého zákaznického práva volby - a vybrali by si jiný podnik. Možná by se pro ně takové rozhodnutí neobešlo bez určitých logistických potíží a nepohodlí, ale jistě nejsme jediný bazar v kraji a jinde by třeba byli vstřícnější jejich potřebám. Takže „vyjednávání půjčky“ je opravdu vyjednávání, a ne jenom formální přijetí nebo nepřijetí nabízených podmínek. Je to vskutku cesta mezi Skyllou a Charybdou: nabídneme zájemci příznivé podmínky nebo přistoupíme na přehnaný požadavek půjčky, a pokud dotyčný půjčku nevrátí, proděláme nebo bude zisk nepatrný (což je - vzhledem k nutným provozním nákladům - v konečném důsledku téměř totéž). Anebo nastavíme podmínky půjčky tak, aby byly příznivější spíše pro nás, případně

61

budeme půjčovat méně - a zákazníci se možná začnou obracet jinam. Trvalo poměrně dlouho, než se mi podařilo tuhle rovnici rozlousknout a najít vhodné řešení, které by přinášelo užitek a uspokojilo obě strany - nalezené řešení by se možná dalo s jistou nadsázkou nazvat „user friendly“ přístup. V souvislosti se zastavárnou by zmíněná strategie snad mohla na první pohled vypadat trochu neobvykle, ale v prověrce časem nakonec obstála a ukázala se jako poměrně úspěšná. Její těžiště spočívá v tom, že zájemce o půjčku dostane opravdu tolik, kolik odpovídá reálné hodnotě předmětu, jímž chce za půjčku ručit (pochopitelně snížené o případnou prodejní marži, která obvykle bývá mezi třiceti až šedesáti procenty z prodejní ceny), bez zbytečných spekulací o „rychlém zisku“ v případě jeho propadnutí. Další část této strategie spočívá v tom, že předmět, který není vyplacen do sjednané doby (a tedy bychom jej mohli od této chvíle pokládat za „vykoupený“ a následně prodat) necháme ve své evidenci ještě po určitou dobu (v řádu dnů až týdnů) jako „zástavu“ a tím pádem dáme majiteli možnost tento předmět ještě po nějakou dobu dodatečně vyplatit a tak o něj nepřijít. Zisk, který plyne z popsaného postupu, je sice menší, než v případě prodeje takové věci, ale na druhou stranu nepřijdeme o zákazníka, kterému tím vlastně dáme možnost přicházet a zastavovat tentýž předmět opakovaně (a tím dosahovat opakovaného zisku), takže je takový postup vlastně výhodný ač se na první pohled jeví právě opačně. Velmi důležitou otázkou, která se v souvislosti s půjčkami na vysoký úrok (a jejich hlediskem „výhodnosti“ či „nevýhodnosti“ pro ty, kteří si takto půjčují) dříve či později vynoří, je hledisko racionality42. Vzhledem k tomu, že pojem „racionalita“ je ve společenských vědách již obsazen poněkud jiným obsahem, který by mohl být zavádějící, bude možná lepší zvolit si pojem jiný, který lépe odpovídá tomu, na co chci v tomto odstavci zaměřit pozornost. Termín, který se mi zdá velmi vhodný pro nahrazení pojmu „racionalita“, je logika jednání. Nikoho asi nepřekvapí informace, že zastavárenské služby jsou pro ty, kteří je opakovaně nebo dlouhodobě využívají, z ekonomického hlediska poměrně nákladné. Jak jsem předpokládal - a v rozhovorech se zákazníky se tento předpoklad potvrdil - i oni jsou si těchto vyšších cenových nákladů velmi dobře vědomi. Není to tedy tak, že by v okamžiku, kdy potřebují půjčku, absolutně ignorovali skutečnost, že tuto půjčku budou muset nějak splatit, ani to, že dodatečné náklady v podobě úroku budou poměrně vysoké. To si většina z nich uvědomuje velmi dobře - a přesto si půjčují. Někteří jednou a výjimečně, jiní opakovaně, a poměrně velká část zákazníků si půjčuje 42

„Racionalita“ je pro tyto účely pojímána jako vycházející ze současných mainstreamových ekonomických teorií (srov. např. Holman, 2005), kdy za hlavní kritérium racionality je obvykle pokládáno především to, zda se určité jednání vyplatí, a to především ekonomicky.

62

dokonce pravidelně. Takové jednání pak přímo vybízí k úvahám o člověku jako o „homo economicus“ a o možnosti aplikovat tento princip na ty, kteří si za tak zvláštních a evidentně „nevýhodných“ podmínek vypůjčují. Ale co si vlastně představit pod pojmem homo economicus? Obvyklá definice praví, že je to člověk, který sleduje nějaký svůj prospěch a při snaze o jeho dosažení postupuje ekonomicky a racionálně43. Ale jak je to s racionalitou, když někdo jedná způsobem, který ho viditelně daleko víc poškozuje, než mu pomáhá? Dá se ještě mluvit o racionálním jednání, když si někdo půjčuje a již dopředu počítá s tím, že na poplatcích zaplatí poměrně velkou částku - možná i víc, než kolik činí samotná půjčka? Teď bude asi potřeba zaměřit se na to, co je racionalita a jak ji definujeme. Problém všech kritických hodnocení utilitaristických teorii spočívá především v tom, že předpokládají nějakou obecně sdílenou racionalitu - tedy racionalitu objektivní. Co když je to ale tak, že kromě této racionality, která je víceméně sdílená většinou ekonomicky uvažujících jedinců existuje ještě podobný, ale přesto odlišný princip, který pro zdůraznění rozdílu budu nazývat logika jednání. Takové logické jednání je vždy založeno na subjektivních důvodech jednajícího, a přestože se nepoučenému pozorovateli (který nezná jeho pozadí ani důvody), může zdát naprosto iracionální, jednajícímu aktérovi zcela jistě dává nějaký smysl a je pro něj (a případně také pro skupinu, jejímž je členem) úplně srozumitelné. A protože je pro něj toto jednání často jediné možné (případně je vyhodnoceno jako nejlepší z možných), je logicky také tím nejlepším, které je vhodné pro řešení nastalé situace. Ekonomické chování neznamená (jen) hospodárné, ale - a to především - chování racionální. V učebnicích ekonomie se sice uvádí, že je to racionální chování spotřebitele, ale podobné hledisko platí i obecně - je to racionální chování lidí vůbec, tedy nejen to ekonomické. Ale co se pod pojmy ekonomické nebo racionální jednání vlastně skrývá? V tom je právě ten háček - racionální chování může pro každého znamenat něco jiného, každý má své (legitimní) důvody proč něco dělá nebo nedělá. A právě v tom, že každý má jiné touhy a přání je kouzlo ekonomie i její možnosti a zdánlivé paradoxy. Když dva chtějí něco úplně jiného, nedá se soudit, že jeden uvažuje racionálně a druhý ne. Racionálně (subjektivně logicky) uvažuje mladý manažer, který pracuje od rána do večera - jeho racionální cíl je vydělat hodně peněz, ale s úplně stejnou subjektivní 43

Definice a určení toho, co je a co není v rámci euroamerické společnosti pokládáno za “racionální“ vychází z myšlenek Weberovy protestantské etiky (srov. Weber, 2009 : 182-222), která má klíčový vliv na formování mainstreamové ideologie - a tato ideologie potom ovlivňuje názor celé společnosti na ekonomické (ale i jiné) otázky. Za (ekonomicky) racionální - a také kladně hodnocený a společensky žádoucí přístup je v rámci takto ovlivněného myšlení považováno především plánování, odkládání spotřeby, skromnost, šetrnost, hospodárnost, atp. Pokud jedinec nevykazuje tyto vlastnosti, bývá jeho jednání posuzováno okolím jako nezodpovědné a (ekonomicky) nerozumné.

63

logikou uvažuje i záměrně nezaměstnaný člověk, který pracuje jen tehdy, když potřebuje momentálně peníze (racionálním cílem je v tomto případě mít hodně volna a využít ho po svém). Ačkoliv obecně se má za to, že racionálně (dá se použít i výrazu ekonomicky, v tomto případě se jedná téměř o synonymum) uvažuje ten první, při bližším pohledu se ani tomu druhému rozhodně nedá upřít logika jeho jednání, přičemž logický (a legitimní) je i způsob, jakým toto jednání odůvodňuje. V případě bazaru-zastavárny, kterým se zde zabývám, bude tedy otázka logiky jednání velmi důležitá, a to nejen z hlediska zákazníků44, ale i z hlediska majitele. Dá se jako logické jednání označit takové, kdy je dlužníkům poskytnuta zdánlivě zbytečná sleva z úroků v případě, že si chtějí po delší době vyzvednout své zastavené předměty nebo si tyto odkoupit zpět (v případě, že zástava již propadla) - a prodávat tak velmi snadno prodejné zboží vlastně „pod cenou“? Jinými slovy - pokud je možné takové zboží prodat téměř okamžitě za tržní cenu, je nějak zdůvodnitelné (tedy „racionální“) prodávat je komukoliv za cenu nižší, než je jeho tržní cena? A obstojí jako přijatelné zdůvodnění jen prosté poukázání na skutečnost, že ten, komu takovou slevu poskytuji, je původní majitel věci? Na první pohled je takové jednání z ekonomického hlediska úplně chybné, protože představuje čistou ztrátu, resp. nevyužití možnosti maximalizovat svůj zisk. Přesto má toto jednání přísně racionální základ, a pokud jsou při něm nápadně stavěny na odiv „ušlechtilé“ motivy, pak tyto slouží spíše jako zdůvodnění, které je možné představovat navenek, a které jen pomáhají zakrýt pravý důvod takového jednání. Vysvětlení je docela jednoduché, ale možná bude lepší začít otázkou: pokud zákazník dostane poměrně velkorysou slevu, díky které se majitel vlastně vzdává určitě části svého zisku, dá se hovořit o logickém a cílevědomém jednání s přísně ekonomickým zdůvodněním, nebo je to spíš forma daru, jejímž motivem je třeba sentimentalita nebo lítost nad situaci dlužníka a jeho soucit s ním - jinými slovy tedy snaha nějak mu ulehčit a pomoci v jeho údělu? Takové vysvětlení je pochopitelně tím, které se nabízí jako první a také je nahlas artikulované a dotyčnému zákazníkovi zdůrazňované - s jasnou snahou vyvolat v něm dojem jeho vlastní důležitosti, výjimečnosti a zároveň předvést ukázku lidského a ušlechtilého přístupu majitele k zákazníkovi jako k důležité osobě, ke které má nějaký speciální vztah a který pro něj nepředstavuje jen univerzálního bezejmenného zákazníka jednoho z mnoha, od kterého očekává jen předání peněz a realizaci zisku. I když takové nápadně předváděné důvody mohou samozřejmě existovat, pravý důvod takového jednání Důvody jednání zákazníků, ukazující proč je z jejich hlediska odůvodněné a logické půjčovat si v zastavárně za podmínek, které jsou obvykle pokládané za nevýhodné, podrobně rozpracovávám dále v textu 44

64

majitele zastavárny je úplně jinde. Stojí za ním pečlivá kalkulace, která má přísně racionální charakter, protože jeho cílem a motivací není láska k zákazníkům, ale právě ona maximalizace zisku - sleduje tedy cíl, který vlastně v interakci se zákazníkem naoko verbálně popírá. Pokud je však výše popsána „ušlechtilá“ motivace důsledně zdůrazňovaná, a pokud pak vstoupí do obecného povědomí určitě skupiny zákazníků (třeba tak, že si to navzájem řeknou), může to sloužit jako vynikající reklama, která pomůže nejen udržet stávající zákazníky, ale i přivést další. To je ovšem spíše takový vedlejší produkt - primární a také hlavní motivace zmíněného jednání spočívá v něčem úplně jiném. Představme si modelovou situaci: zákazník zastaví zlatý šperk, a když jej má „vyplatit“ a vrátit půjčku i s úroky, zjistí, že tolik peněz nemá. Taková situace se dá řešit v zásadě dvěma způsoby - okamžikem nezaplacení v dohodnutém termínu může takový předmět přejít do vlastnictví věřitele a ten může daný předmět okamžitě, a s náležitým ziskem prodat. Tím ovšem dojde k tomu, že dotyčný dlužník přestane být majitelem takového předmětů - malého, skladného, poměrně cenného a s vynikající likviditou - tedy ideálního předmětů pro funkci „zástavy půjčky“. Takový člověk bude samozřejmě navštěvovat zastavárnu i nadále, bude však jako zástavu nabízet (resp. vnucovat) předměty mnohem

horších

vlastností

i

kvalit

-

například

věci

rozměrné,

podléhající

„technologickému stárnutí“ (elektroniku, různé vybavení domácnosti jako je nábytek nebo nádobí, atp.), a jiné předměty, které sice snad mají určitou hodnotu, ale v případě nevyzvednutí jsou poměrně nesnadno prodejné. Pokud ovšem majitel oželí vidinu okamžitého zisku a odpustí dlužníkovi určitou část beztak dost vysokého úroku, případně mu jeho hodnotný zastaveny předmět (v našem modelovém případě např. zlatý šperk) odprodá zpět za cenu jen o něco málo nižší než je cena tržní, pak je velká pravděpodobnost, že takové jednání bude mít v budoucnosti přinejmenším jeden velmi příznivý důsledek. Tímto důsledkem bude, že dotyčný člověk zanedlouho opět donese do zástavy ten samý cenný předmět (který se mezitím vrátil do jeho vlastnictví) a jako většina zákazníků zastavárny tak bude činit opakovaně. Navíc bude rozhlašovat po okolí, jak ohleduplně s ním bylo jednáno: „…Propadly mi náušnice, co jsem zastavil, ale mohl jsem si je koupit zpátky a ještě jsem dostal slevu…“. Díky opakovanému zastavování toho samého předmětu a vypůjčování peněz tím samým zákazníkem tak dochází rovněž k opakovanému zisku, který dotyčný znovu a znovu přináší majiteli zastavárny. Účelem výše popisované slevy rozhodně není snížení zisku majitele, jak se na první pohled může jevit, ale jak vyplývá z této úvahy, je to naopak jeho maximalizace. Na první pohled iracionální

65

jednání tedy získává z této perspektivy úplně jiný význam45. Celá tahle vsuvka vlastně sleduje jediný cíl: chce ukázat, že posuzování „racionality“ či spíše logiky jednání nějakým objektivním prizmatem může být v určitých situacích přinejmenším ošidné, ne-li úplně nemožné. Z toho také vyplývá, že předpokládat v každé situaci jen jedno „logicky správné“ jednání je zjevně chybné, protože logika jednání je závislá nejen na dané situaci, ale i na sociálním zakotvení toho kterého jedince a na hodnotách, které - mnohdy právě s ohledem na toto sociální zakotvení - považuje za prioritní. Důsledkem takové objektivní racionality by pak mohl být návod na řešení většiny životních situaci určitým předem daným způsobem, přičemž všechny ostatní způsoby by mohly být a priori považované za iracionální a tedy neefektivní - k tomu v běžných každodenních situacích velmi často dochází a tento rozdílný a „nekompatibilní“ pohled je jednou z hlavních příčin nevraživosti mezi majoritou a marginalizovanými skupinami ve společnosti (srov. např. Day et al., 1999 : 1-24). Princip „objektivní logiky jednání“ stojí za tím, že všechny odlišné způsoby nebo možnosti řešení určité situace (než ty, považované majoritou za „správné“) bývají většinovým míněním ohodnoceny jako nerozumné, nezodpovědné a nevhodné pro moderního člověka, který by měl v souladu s teoriemi modernity jednat vždy racionálně. A právě jako „iracionální“ a nelogické je majoritou velmi často posuzováno jednání těch, jejichž výdaje za nejnutnější životní náklady pravidelně převyšují oficiální příjem (často reprezentovaný pouze sociálními dávkami), a proto si chodí chybějící hotovost vypůjčovat, přičemž jsou nuceni přijmout poměrně nevýhodné podmínky. Takové jednání je většinovou společností, která uvedené existenční problémy obvykle neřeší (a mnohdy si je ani nedokáže představit), odsuzováno jako odporující zdravému rozumu, neekonomické a nezodpovědné. Při debatách v obchodě (i jinde) jsem se často setkal s různými projevy údivu: „…Proč to vlastně dělají? To si neumí spočítat, že budou muset vrátit mnohem víc, než si vypůjčí? Nebo jim je to úplně jedno? Copak žijí jen dnes a nevidí, co bude zítra?...“. Málokdo z těchto kritiků si však přitom uvědomuje, že oni si nepůjčují, protože chtějí, ale proto, že prostě musí - v dané situaci nemají jinou možnost jak sehnat hotovost, kterou v daný okamžik nutně potřebují. Na uvedeném příkladu jsem se pokoušel ukázat, že racionalita může být vnímána i subjektivně a pod pojmem „racionální jednání“ si mnoho lidí může představit mnoho způsobu jednání při řešení jedné a té samé situace. Z tohoto hlediska se pak objektivní logika jednání jeví jako abstraktní a ve skutečnosti neexistující, jediné, o čem se dá mluvit je logika jednání 45

Popsaný postup je vlastně také ukázka ekonomické „racionality“, zvláštní je však v popisovaném případě právě ta skutečnost, že na první pohled moc racionálně nevypadá a ekonomického zisku je dosahováno právě tím, že jednání je zdánlivě neracionální a nelogické.

66

subjektivní, lišící se podle životního stylu a zvyklostí každého jedince, jeho kulturního a mentálního nastavení, a také podle kontextu, který je velmi proměnlivý a který je nutno neustále znovu zvažovat při každém novém rozhodování. Po krátkém zamyšlení nad logikou jednání těch, kteří opakovaně využívají zastavárnu jako „půjčovnu peněz“ se pokusím ukázat, jak zástavní půjčka vlastně probíhá a jak se vyjednává o její výši, zajištění a vrácení. Zákazník, který potřebuje půjčit peníze, nabídne do zástavy nějaký hodnotný předmět, který je jeho majetkem. Současně se buď zeptá, kolik by bylo možné si při jeho zástavě vypůjčit nebo přímo řekne, kolik by potřeboval. Když se požadavky žadatele o půjčku přibližně kryjí s pohledem toho, kdo peníze poskytuje - tedy, když poskytovatel usoudí, že předmět, nabízený jako zástava dosahuje hodnoty půjčky nebo ji spíše o něco převyšuje, nic nebrání sepsání zástavní smlouvy a vyplacení peněz. Zastavený předmět zůstane v úschově toho, kdo půjčku poskytl jako záruka jejího vrácení. Pokud majitel zastaveného předmětu splní podmínky smlouvy a peníze včas vrátí, dostane tento svůj předmět zase zpět. Pokud peníze nevrátí, jako řešení situace může nastat jedna ze dvou variant - pokud dotyčný stojí o to, aby mu byl předmět vrácen, a nemá v danou chvíli na jeho vyplacení (ale má aspoň nějaké peníze), může si zaplatit prodloužení zástavní smlouvy o další dohodnuté období (nevrací půjčené peníze, ale zaplatí zatím jen úrok za období, o které si chce smlouvu prodloužit). Tím se smlouva prodlouží a dotyčný získá (za poplatek) čas. Zástavní smlouva46 stále zůstává v platnosti a on neztrácí vlastnické právo k zastavenému předmětu. Pokud do konce takto prodlouženého termínu přinese peníze, které si vypůjčil a příslušný poplatek, dostane svou věc zpět. Druhá varianta nastane v situaci, že dotyčný peníze včas nepřinese, ani se o osud svého zastaveného předmětu dále nezajímá. V tom případě se má za to, že nedoufá, že by v dohledné době sehnal dostatek peněz na jeho vyplacení a než by se o to pokoušel, raději nechá zastavený předmět propadnout a spokojí se s penězi, které již za předmět dostal prve jako půjčku. Takto nabytý předmět je potom bazarem zaevidován jako vlastní (tj. vykoupené) zboží a je vystaven v prodejních prostorách obchodu. Vlastně může nakonec přijít na řadu i varianta třetí, založená na tom, že poskytovatel půjčky uvěří slibům vypůjčovatele, že momentálně sice nemá, ale že peníze brzo sežene, a že velmi stojí o to, aby zastavený předmět mohl vyplatit. To přichází v úvahu především u stálých zákazníků, u nichž se dá (aspoň do jisté míry) předpokládat, že svoje slovo dodrží a že peníze nakonec přinesou, úroky zpětně doplatí a předmět tak získají zpátky do svého vlastnictví. To je hrubý popis toho, co se při půjčování děje, ale samozřejmě dochází k mnoha 46

Ukázka zástavní smlouvy je v příloze na obr. 6

67

alternativám jak při zastavování předmětů a půjčování peněz, tak při jejich vracení. Předně bych se v této souvislosti chtěl zmínit o licitaci při oceňování zástavního předmětu. Pokud poskytovatel půjčky ocení předmět níže, než by si představoval ten, kdo o peníze žádá, obvykle se snaží poskytovatele přesvědčit o tom, aby přehodnotil svůj odhad a půjčil více. Takových „přesvědčovacích metod“ může být mnoho, ale přesto se dají zobecnit do několika typických strategií, které zájemci o půjčku často používají: - tvrdí (ať již pravdivě nebo ne), že ten samý předmět zastavovali v minulosti již několikrát, vždycky dostali půjčeno víc a vždycky také půjčku vrátili („…To tady už bylo kolikrát, vždycky mi na to půjčujete x peněz… já to přece vždycky vrátil, tak proč mi najednou dáváte míň?...“). - zdůrazňují, že předmět, který nabízí jako zástavu půjčky má údajně mnohem větší hodnotu, než kolik požaduje („…Víte, kolik ten telefon stál? Šest tisíc stál, ještě je v záruce, a já chci po vás jen patnáct set, to mi snad můžete půjčit, ne? Přece si nemyslíte, že bych ho tady nechal, když byl tak drahej, to bych byl asi blázen…“). - upozorňují, že předmět je vypůjčený a musejí ho vrátit majiteli. To používají jako argument, který v jejich očích dává patřičnou váhu slibu, že peníze určitě vrátí („…Ten prsten není můj, půjčila jsem si ho od xy, musím mu ho zas vrátit, to si myslíš, že bych ho tu mohla nechat, když je jeho? Von by mě zabil, kdybych mu ho zas nepřinesla, to mi teda věř, to prostě musím vrátit i kdybych ty peníze měla sehnat kdovíkde…“ - snaží se působit na city a vyvolat soucit a empatii tím, že zdůrazní svou špatnou situaci a legitimní účel, na který peníze nutně potřebují. Zároveň se někdy pokouší navodit pocit spoluzodpovědnosti za případné újmy, ke kterým by mohlo dojít, kdyby peníze v požadované výši nedostali („…No tak nám to přece půjč, potřebuju to na sunar pro malou a na plenky, to přece chápeš, ne? Jdu rovnou za tebou, ty mě určitě pochopíš, vždyť máš taky děti, ne?…My nemáme doma ani korunu tak co mám asi dělat… Já to přece nechci pro sebe, ale pro děti, ani jsme ještě nejedli, dneska…ty peníze prostě potřebuju, jinak ten víkend vůbec nepřežijem…“) - poslední, z často používaných postupů při licitování o výši půjčky je argument, který by se dal vyjádřit slovy „chci to jen na chvíli“ - ten spočívá v tom, že dotyčný zdůrazňuje, že potřebuje půjčit opravdu jen na pár dní a mylně se domnívá, že to má nějakou souvislost s tím, jak velkou půjčku může dostat - jako by si požadovanou částku téměř nespojoval s hodnotou zastavovaného předmětu, ale jen s dobou, na kterou si chce peníze vypůjčit („…No tak dobře, chtěl jsem těch tisíc korun na čtrnáct dní, ale stačí mi to klidně jen na týden…Ne? Nejde to, jo? No tak aspoň do pondělka, já ty peníze teďka nutně

68

potřebuju, v pondělí to určitě vyberu, na mě se můžeš spolehnout…“). Podobné scénky se odehrávají také při vracení vypůjčené částky společně s dohodnutým poplatkem. Někdo akceptuje výši poplatku (o kterém je samozřejmě informován již ve chvíli, kdy smlouvu uzavírá a půjčuje si peníze) bez řečí a jakoby samozřejmě, jiný zkouší uplatnit různé důvody a výmluvy proč tolik zaplatit nemůže, nebo vyžaduje slevu, kterou obvykle odůvodňuje nepříznivou finanční situací. Pokud zákazník vrací půjčené peníze včas, poplatek obvykle není příliš vysoký, protože se odvíjí (jak jsem již detailně popsal výše) od velikosti půjčené částky a doby, na kterou si dotyčný peníze vypůjčil. Nezřídka se stává, že zákazník - většinou náhodný, který u nás ještě nebyl nebo si chodí půjčovat jen výjimečně - je výší poplatku příjemně překvapen a paradoxně jej považuje za nízký: Terénní poznámky: 27. 3. 2014 Zákazník, zastavující poměrně slušně zachovalý motorový křovinořez, si jako půjčku odnáší osm set korun. Mohl by klidně dostat i víc, ale údajně mu to úplně stačí, potřebuje jen „přežít“ do pondělí, kdy očekává, že mu přijde na účet výplata. Ptá se, kolik dělá celkový poplatek za poskytnutou půjčku, kolik tedy bude při vracení platit navíc. Vzhledem k tomu, že půjčka je na období od čtvrtka do pondělí, tedy na 5 dnů, dostává se mu odpovědi, že zaplatí navíc čtyřicet korun. Na jeho tváři se objevuje výraz příjemného překvapení: „...To jsem nevěděl, že to bude takhle málo, ty peníze mi strašně pomůžou, ani nevím, co bych jinak dělal, a ten poplatek je fakt dost malej, čekal jsem, že to bude mnohem víc…“.

Úplně jiná situace nastává ovšem v případě, že půjčená částka je vyšší a doba výpůjčky delší. V tom případě je poplatek za půjčku poměrně vysoký, protože roste úměrně s počtem dní, po které půjčka trvá. Může tak lehce dojít k tomu, že v určitých případech poplatek převýší hodnotu (resp. možnou prodejní cenu) zastaveného předmětu. Nejhorší kombinace pro toho, kdo má opravdu vážný zájem o vrácení zastaveného předmětu, je potom situace, kdy si domluví zpětné doplacení úroků a přijde půjčku vrátit třeba po měsíci nebo i po delší době. Poplatek může mezitím vzrůst do takové výše, že se dotyčnému vůbec nevyplatí takto navýšenou půjčku vracet. Takový případ obvykle řešíme individuálně - většinou tak, že mu zastavený předmět vrátíme zpátky za cenu, která je jakýmsi kompromisem mezi tím, co si vypůjčil a tím, kolik by bylo možné za předmět utržit při jeho prodeji. Důvody uvedeného postupu jsou ovšem spíše výsledkem

69

ekonomické úvahy a kalkulace47, než soucitu s člověkem, který by mohl přijít o předmět, na kterém mu záleží. Vracení půjček sice probíhá postupně, tak, jak kdo dostane očekávané peníze, ale největší část dlužníků se přece jen objevuje v termínu, kdy se berou sociální dávky. Vzhledem k tomu, že většina je dostává na účet nebo poštovní poukázkou, přičemž termín, dohodnutý jako den splacení půjčky je víceméně orientační (nikdo totiž neví úplně přesně, kdy peníze opravdu přijdou), projevuje se pár dní před domluveným datem splatnosti mírná nervozita - ti, kteří si stanovili dřívější termín vrácení půjčky, přicházejí žádat o několikadenní odklad s tím, že poplatek za prodloužení termínu doplatí potom. Takovým žádostem je obvykle vyhověno, protože už samotná žádost je důkazem, že na svůj zastavený majetek myslí a mají opravdu v úmyslu jej vyplatit. Ve „výplatní den“, který je zpravidla několikrát měsíčně (podle toho, zda přichází mzda, sociální podpora nebo rodičovské příspěvky, invalidní a další důchody nebo nějaké jiné dávky) panuje v obchodě čilý ruch, protože většina těch, kteří peníze obdrží, má zájem splatit co nejdřív půjčenou částku a získat zpět své věci, které sloužily jako zástava dluhu. Po takových rušných dnech, kdy většina zákazníků vrací své dluhy, nastane pár dní, kdy se ani příliš nepůjčuje, ani nevrací - a potom začnou postupně zase přicházet zákazníci, kteří půjčku potřebují, a celý cyklus se opakuje. Terénní poznámky: 21. 1. 2014 Když jsem dnes během cesty do práce projížděl autem přes náměstí, všiml jsem si postávat před poštou několika hloučku povědomých tváří. Většina z nich jsou místní Romové, téměř všechny je znám jako naše víceméně stále zákazníky. Tenhle ranní ruch před poštou by mohl signalizovat, že přišly peníze. Konečné se tedy bere! Honem spěchám do krámu, abychom se připravili na očekávaný nápor zákazníků, toužících vyplatit své zástavy. Asi po hodině mi začíná být trochu divné, že provoz v obchodě je minimální, žádné fronty se netvoří a po nějakém návalu ani památky. Vyběhnu na chvíli na náměstí - hloučky před poštou už pomalu a neochotně opustily okolí vchodu na postu a volně se rozptýlily do několika koutů náměstí. Někteří si dávají v místní cukrárně kávu nebo sladký zákusek, jiní stojí jen tak venku, zabrání do hovoru, kritizujíce nový systém výplaty dávek ("…Zas nic nepřišlo...to je hrůza, co nám tam s tím dělaj...dřív jsme brali celkem pravidelně, ale teď, co maj ty nový počítače..."). Z útržků hovoru je jasné, že netrpělivě očekávané dávky sociální podpory ještě nepřišly. Na moji přímou otázku, zda se dnes „bere“ odpovídají záporně a zároveň neurčitě:

47

Tyto důvody, opřené o ekonomickou úvahu poměrně detailně popisuji v této kapitole, v odstavci o racionalitě a logice jednání.

70

"…Nic, no...zas nám to neposlali tak, jak maj... snad už to konečně přijde zítra…".

V souvislosti se zástavami mluvím celou dobu o dluhu, půjčování, vracení, apod., ale to, zda opravdu v této situaci vzniká dluh - tedy specifický vztah mezi vypůjčovatelem a poskytovatelem zástavní půjčky, založený na nějakém závazku, který je nutné vyrovnat, není vůbec tak jednoznačné, jak se může vzhledem k používané terminologii zdát. Zkusím se proto detailně zaměřit na to, k čemu vlastně při poskytování zástavní půjčky mezi oběma subjekty dochází, přičemž pro zjednodušení zde budu jednoho nazývat dlužníkem a druhého věřitelem, i když podle mého soudu jimi ve skutečnosti (v pravém slova smyslu) nejsou: Dlužník žádá věřitele o půjčku a jako zástavu nabízí předmět přibližně stejné hodnoty, jako je velikost půjčky, o níž žádá. Věřitel nabídku přijímá, vyplácí peníze a bere si předmět do úschovy s tím, že vrátí-li dlužník půjčku navýšenou o dohodnutý poplatek, vrátí mu zastavený předmět, který měl v úschově. Nakonec jsou možné dvě varianty dlužník zaplatí, co zaplatit měl a je mu vrácen zastavený předmět; nebo nic nevrátí a věřitel si předmět ponechá. Jak je vidět, v každém okamžiku - v každé jednotlivé fázi celého procesu - jsou závazky obou stran vyrovnané. Jinak řečeno, v každém okamžiku jsou oba držiteli něčeho, co má srovnatelnou hodnotu - peněz na jedné straně a zastaveného předmětu na straně druhé. Nemůže tedy vzniknout žádný takový vztah, který je obvyklý v situaci, kdy je předmětem úvahy běžný dluh, při kterém vzniká mezi oběma účastníky závazek, trvající až do okamžiku vyrovnání dluhu. U zástavní půjčky se vlastně jedná o jakýsi „kvazi-závazek“, spočívající v tom, že věřitel dlužníkovi slibuje, že mu jeho zastavený předmět vrátí zpět, vrátí-li on vypůjčenou částku s příslušným poplatkem. Pokud se však dlužník z jakéhokoliv důvodu rozhodne vypůjčenou částku nevrátit (a automaticky se tím vzdá i nároků na zastavený předmět), nemusí nic vracet ani nikomu nic ohlašovat zkrátka nemusí se nadále vůbec celou věcí zabývat a vztah mezi oběma zanikne uplynutím předem domluveného termínu vrácení. Jako by to byly dvě nezávislé, ale v určitém smyslu přece jen propojené obchodní transakce - dlužník vlastně „prodá“ věřiteli svou věc, ale za určitý poplatek (jehož velikost závisí na výši částky a na čase) si vymíní právo zpětného odkupu, přičemž toto právo může, ale nemusí uplatnit. Pokud se rozhodne, že si v domluveném termínu předmět od věřitele „koupí“ zpět, potom zaplatí věřiteli původní částku, kterou předtím za předmět dostal jako půjčku, a navíc domluvený poplatek. Pokud se rozhodne, že věci nechá tak, jak jsou, vzdává se tím vlastně nároku na opětovné nabytí vlastnických práv - ale ani věřitel nemá v takovém případě právo cokoliv nárokovat,

71

protože za své peníze již dostal protihodnotu v podobě dlužníkovy věci. Dalo by se tedy říci, že účet je v každém okamžiku vyrovnán - proto tvrdím, že se nemůže jednat o běžný vztah dlužníka a věřitele, který je až do vyrovnání závazku nevyrovnaný a věřitel má až do splacení dluhu nad dlužníkem určitou moc, vyplývající z nerovnoměrného rozdělení závazku a nároku.48 Jediný závazek, který má v rámci vztahu (zástavního) dlužníka a (zástavního) věřitele nějaký reálný základ, je právě opačný - zavázán je věřitel, který uzavřením smlouvy dlužníkovi slibuje, že jeho zastavený předmět neprodá až do smluvené doby nikomu jinému, ale právě jen dlužníkovi, a to za předem smluvenou částku.

4. Marginalizované skupiny v roli zákazníků Když jsem v předchozím textu psal o zákaznících, kteří navštěvují bazar, nedělal jsem v podstatě žádný rozdíl mezi tím, zda přicházejí do bazaru nebo do zastavárny a celé obchodní zařízení jsem pojímal jako jeden celek. Teď ale musím předchozí nepřesnost poněkud opravit, protože z hlediska příchozích vůbec není to samé, zda s ohledem na svůj záměr vnímají obchod jako bazar, nebo jako zastavárnu. Pohlédneme-li na zákazníky z této perspektivy, vidíme, že mezi oběma skupinami je s ohledem na důvod jejich návštěvy významný rozdíl. V prvním případě přichází zákazník do bazaru, aby něco prodal nebo nakoupil, případně vstoupí dovnitř příležitostně a neplánovaně - „jen tak se podívat“, prohlédnout si nezávazně zboží a zjistit, zda by se mu něco nehodilo, nebo si chce třeba jen ze zájmu prohlédnout staré věci a vůbec nemá v úmyslu nic kupovat. Úplně jiná situace ovšem nastává, pokud do obchodu přichází jako do zastavárny. Do zastavárny přicházejí zákazníci především proto, aby si vypůjčili a odnesli hotovost. Znovu tedy připomínám již dříve položenou otázku: kdo jsou ti, kteří si přicházejí půjčit? Otázka je důležitá zejména proto, že poukáže na ty, kteří vnímají bazar primárně jako zastavárnu, tedy jako místo, kde si mohou vypůjčit peníze. Zatímco bazar navštěvují lidé všech možných sociálních tříd, do zastavárny většinou49 přicházejí lidé, jejichž příjmy patří spíše k nižším. I když je zřejmé, 48

Ze starověku (ale i ze středověké Indie a dokonce i ze současnosti) jsou známé případy dlužníků, kteří za vyrovnání závazku ručí sami sebou - to znamená svou svobodou a životem. Pokud nejsou schopni dluh splatit, stávají se vlastně „majetkem“ věřitele, který je může např. prodat nebo využívat k práci ve svůj prospěch. Takový vztah je známý pod pojmem „dlužní otroctví“. Více k tématu dluhu a dlužního otroctví (Graeber, 2012 : 201) 49 Jak jsem již konstatoval dříve v textu, není nijak řečeno, že se do situace, kdy jako jediné

72

že do situace, kdy jediným řešením je okamžitá výpůjčka nějaké finanční částky, se může za určitých okolností dostat téměř každý, přeci jen se dají zhruba vymezit určité skupiny lidí, jež z mnoha důvodů50 patří mezi častější zákazníky než ostatní. Jsou to skupiny, u kterých se - z hlediska využívání zastavárny - dají vysledovat některé shodné nebo velmi podobné charakteristické rysy. Patří k nim například dlouhodobě nezaměstnaní (ale i někteří zaměstnanci s velmi nízkým nebo nepravidelným příjmem), bezdomovci, drogově závislí, či osoby žijící na hranici chudoby nebo často i pod ní. Takové skupiny mnohdy nejsou majoritou považovány za plně integrovanou součást společnosti a jsou různými způsoby vytlačovány na její okraj, proto se o nich obvykle hovoří jako o marginalizovaných skupinách51. Společným atributem všech zmíněných skupin je především chudoba a čas od času se vyskytující „akutní“ nedostatek hotovosti právě ve chvíli, kdy ji nutně potřebují. Klíčový problém tedy není to, že přežívají s nízkým příjmem, ale spíš to, že nemají potřebnou hotovost právě tehdy, kdy peníze velmi naléhavě potřebují a sociální úřady jsou při řešení této okamžité potřebnosti jimi samými shledávány jako poněkud těžkopádné a neschopné řešit jejich aktuální potíže. Dalším společným znakem, kromě chudoby, je situace částečného či úplného sociálního vyloučení, kdy chybí nejen stálé zaměstnání, které by zajistilo aspoň elementární příjem a standardní bydlení, ale těžko dostupné jsou i některé sociální služby, které by měly napomáhat takové situaci čelit. Proto je v takovém prostředí „chození do zastavárny“ často posuzováno za jedno z mála dostupných východisek - takové, které je vždy po ruce a obvykle nedostatek hotovosti aspoň přechodně vyřeší. V širším smyslu se tedy dají marginalizované skupiny zobecnit 52 a považovat je za jeden zákaznický typ - je to takový „zákazník“, který obvykle nepřichází

schůdné řešení dotyčnému připadá půjčka v zastavárně, by se za určitých okolností nemohl dostat příslušník téměř jakékoliv sociální třídy nebo příjmové skupiny. Ale přesto se dá s jistotou konstatovat, že lidé s nižšími příjmy patří k nesrovnatelně častějším (v mnoha případech k pravidelným) zákazníkům, než ti bohatší. 50 Hlavním důvodem je především to, že chudoba se často (i když samozřejmě ne vždy) pojí se sociální exkluzí a spektrum možných řešení občasných finančních problémů je v takových případech značně zúžené a omezuje se na ty nejméně výhodné způsoby získání potřebné hotovosti. Typickým příkladem takového (ekonomicky) nevýhodného způsobu pak je právě půjčka v zastavárně. 51 Pro více informací o pojmech „marginalizace“ a „sociální vyloučení“ a jejich rozbor (srov. např. Mareš, 2000) 52 Považuji za zřejmé nejen to, že marginalizované skupiny mohou být rozličné, ale i to, že jedinci, ze kterých tyto skupiny sestávají, mají různé vlastnosti i charakteristiky a proto se nedají obecně paušalizovat a pokládat za nějaký určitý „druh“. Když tedy o nich přesto hovořím jako o jednom specifickém typu zákazníka, mám tím na mysli weberovský ideální typ, kdy akcentuji právě ty charakteristiky, které jsou podobné a ne ty, kterými se skupiny i jednotlivci navzájem odlišují.

73

nakoupit, prodávat53, ani obchodovat v bazaru, ale získat prostřednictvím zástavní půjčky hotovost.

4.1 Romové jako významná skupina zákazníků Ačkoliv v této části budu hovořit o Romech, musím zdůraznit, že nemám v úmyslu pokoušet se o pohled na problematiku zastavárny a jejích zákazníků z etnické perspektivy. Přesto pokládám za vhodné pokusit se aspoň v několika větách vymezit skupinu, o kterou se jedná, tedy určitým způsobem definovat, koho a proč zahrnuji do skupiny, kterou zde označuji jako Romy. Předem se vzdávám možnosti najít nějakou univerzální definici a jednoznačně vymezit Romy jako skupinu tak, aby tato definice platila vždy, bezpodmínečně a v každé situaci. Romové jistě nejsou všichni stejní, dají se rozlišovat podle mnoha kritérií, ale přesto jsou obvykle příslušníci různých romských skupin označováni majoritou souhrnně jako Romové. Jak se tedy vypořádat s určením, koho mohu jako Romy nazývat a jak je vlastně budu definovat? Jsem přesvědčen o tom, že obecná definice prostě neexistuje a ani existovat nemůže - a já zde nehodlám zabřednout do nekonečné polemiky, která se vždy rozhoří okolo pokusů určit kdo je nebo není Rom, přičemž podobné pokusy jsou nejspíš stejně předem odsouzeny k neúspěchu54. Navíc se domnívám, že pro účely této práce není bezpodmínečně nutné ani příliš přínosné zabývat se do hloubky etnicitou Romů ani jejich případným sub-etnickým členěním (které bude v jiném kontextu nejspíš velmi významné) a pokoušet se poměrně krkolomným způsobem dospět k nějakému jednoznačnému vymezení. Proto přijmu víceméně zjednodušující definici a za Romy budu pro účely této práce považovat ty, kteří se jako Romové sami deklarují, ke svému romství se víceméně veřejné hlásí a mimoto jsou jako Romové rozpoznávání i svým okolím55. 53

I když typickým produktem bazaru-zastavárny, o nějž zmiňovaní zákazníci projevují přednostní zájem, je zástavní půjčka, přesto není úplně správné tvrzení, že nikdy nepřicházejí do bazaru prodávat. Nabízejí však věci k prodeji většinou tehdy, když jimi přinesené předměty odmítáme přijmout jako zástavu půjčky - například pro velké rozměry, neskladnost, snadnou rozbitnost nebo z dalších důvodů. 54 Pro další informace o tématu, zabývajícím se různými (odlišnými) přístupy k problematice „romství“ srov. zejména polemiku Marka Jakoubka, Pavla Barši a Viktora Elšíka (Jakoubek a Budilová, 2008; Jakoubek, 2008; Jakoubek, 2004; Elšík, 2005). 55 Jsem si vědom toho, že taková definice „romství“, kterou jsem přijal, je velmi zjednodušující a některými autory zatracovaná jako esencialistická a nedostatečná (srov. Jakoubek a Budilová, 2008), nicméně se domnívám, že pro účel této práce je dostačující - a to především proto, že lidé, kterým se zde chci věnovat, tvoří natolik heterogenní skupinu, že bližší určení by bylo velmi

74

Důležitou charakteristikou těch Romů, kteří jako zákazníci navštěvují zastavárnu 56, je především to, že jsou v podobném sociálním postavení jako mnohé další marginalizované skupiny - společným znakem je tedy především chudoba a většinou také absence stálého zaměstnání a ohrožení sociální exkluzí. Když hovořím o „Romech“, je nutno si uvědomit, že podobné atributy (tedy především sociální) lze najít i u většiny dalších marginalizovaných skupin, které jsou v podobném sociálně-ekonomickém postavení - jako by romství v tomto případě nebylo založeno na určité etnické odlišnosti od ostatních, ale spíš na určitém způsobu života, který je u zmíněných marginalizovaných skupin v mnohém srovnatelný. Vynořuje se proto otázka, má-li vůbec smysl hovořit o Romech, když zároveň tvrdím, že sdílí podobné vlastnosti a charakteristiky jako mnoho jiných marginalizovaných skupin a z výše řečeného by se mohlo zdát, že se od nich vlastně ničím neliší. Domnívám se, že smysl to určitě má, protože podstatný rozdíl od ostatních skupin v podobné sociální situaci je právě v některých osobitých způsobech, jakými Romové využívají zastavárnu. Především je to už sám název, kterým označují bazar: zatímco název, který se pro dotyčné zařízení vžil u širší veřejnosti, je bazar, Romové o něm téměř výhradně mluví jako o zastavárně, přičemž jen zcela výjimečně použijí názvu bazar - a to dokonce i v případě, že si zde vůbec nehodlají půjčovat peníze, ale jen něco nakupovat nebo prodávat. Dalším charakteristickým rysem jsou skupinové návštěvy zastavárny - samozřejmě tím není řečeno, že by Romové nikdy nepřicházeli jednotlivě (nebo ne-Romové společně), ale poměrně nápadnou odlišností od ostatních je právě to, že často přicházejí ve skupinách, a to jak při příležitosti žádosti o půjčku, tak (a to mnohem častěji) při jejím vracení. V období, kdy přijdou na účet nebo na poštu sociální dávky, není výjimečné, že se do obchodu nahrne skupina lidí, a když se je obsluha snaží obsloužit, ukáže se, že ve skutečnosti to potřebuje jen jeden nebo dva a ostatní tvoří doprovod. Tím se pomalu dostávám k tomu, čím se Romové významně odlišují od ostatních marginalizovaných skupin - jejich jedinečnost spočívá především v tom, že jednají mnohem více jako skupina, která si je vědoma svých vnitroskupinových pout. Společná návštěva zastavárny je sice nápadným, ale přece jen povrchním projevem takové koheze k mnohem důležitějším patří především vzájemné půjčování věcí, které pak dotyční použijí problematické. Nadto mi podrobnější analýza nepřipadá příliš účelná, protože se zde nezabývám etnickými skupinami Romů, nýbrž tím, jak skupina místních Romů, určená především sociálně, využívá bazar-zastavárnu. 56 Pokládám za důležité upozornit, že do skupiny Romů, o které v této práci hovořím, patří víceméně jen ti, kteří využívají služeb zastavárny. S ostatními Romy, kteří rovněž žijí v tomtéž městě, nepřicházím do styku, a tudíž se zde o nich vůbec nezmiňuji, protože předmětem mého zájmu jsou jen ti, kteří jsou zároveň zákazníci zastavárny.

75

jako zástavu půjčky v zastavárně. Je to vlastně specifický druh solidarity57, kdy si navzájem sice nepůjčují peníze58, ale věci ano. Když si někdo potřebuje vypůjčit a nemá co nabídnout do zástavy, požádá jiného (obvykle příbuzného), o němž ví, že má nějaký cenný předmět, o jeho zapůjčení za účelem zástavy. Dotyčný mu obvykle vyhoví, protože vrácení daného předmětu považuje za jistější, než případné vrácení peněz (pokud by peníze vůbec půjčil). Navíc je z důvodů zavedených zvyklostí téměř nemožné nevyhovět - pokud jeden něco vlastní (a ví se o tom), je pro něj velmi těžké nevyhovět požadavku na zapůjčení, pokud k tomu nemá opravdu pádný důvod (například takový, že věc potřebuje sám pro sebe - a to se právě týká peněz, o kterých se vždycky dá tvrdit, že „zrovna potřebuje něco nutného zaplatit“).

4.2 Život na dluh jako (vnucený?) životní styl Život ze dne na den, který bývá někdy lidově označován jako život „z ruky do huby“, je princip, s jakým se setkáváme i ve většinové společnosti. Ale většinová euroamerická společnost obvykle klade důraz spíš na opačné hodnoty, jakými jsou plánování, hospodárnost, šetrnost, a další, které víceméně vycházejí z již zmíněné Weberovy práce o protestantské etice (Weber, 2009 : 182-222). A to je nejspíš důvod, proč je způsob života „ze dne na den“ obvykle spojován nejen s určitými negativními vlastnostmi některých lidí, ale často i celých skupin, o kterých v rámci veřejného diskurzu panuje předsudečné přesvědčení, že takový život vedou. Obraz takového způsobu života může v prostředí majority evokovat představu některých negativních vlastností, které jsou s tímto fenoménem obvykle spojované, a z nichž k těm hlavním patří nezodpovědnost, lenost, nehospodárnost, nedostatek organizačních schopností a umění plánovat, spoléhání na štěstí a náhodu, na pomoc ostatních, a mnohé další. Takové vlastnosti jsou pak obvykle 57

O vnitroskupinové solidaritě mezi Romy bylo již řečeno i napsáno mnoho, ale domnívám se, že je potřeba zdůraznit její hlavní rys: podle vysvětlení jednoho z romských informantů není žádnou povinností (ani zvyklostí) nabízet ostatním to, co jeden vlastní, ale pokud je přímo požádán o pomoc v situaci, kdy sám má (relativní) dostatek, nemůže dost dobře žádost o pomoc odmítnout. Praktickou ukázku specifičnosti této solidarity dokládá i výmluvný úryvek rozhovoru z knihy Michaela Stewarta „Čas Cikánů“, kde aktéři hovoří o sdílení jako o určité povinnosti a zároveň odhalují strategii, jak se takové povinnosti vyhnout: „..Sami prasata nezabíjíme, protože, jak víš, máme hodně širokou rodinu. Museli bychom dát každému, a co by nám potom zůstalo? Místo toho vozíme prasata na jatka a bereme si peníze…“ (Stewart, 2005 : 73) 58 Samozřejmě, že i v rámci popisované skupiny dochází i k vzájemným finančním půjčkám, které mohou být v zásadě dvojího druhu - bezplatné půjčky mezi známými a příbuznými, nebo půjčky od romských lichvářů, kteří působí v rámci této komunity. Ani jeden z uvedených případů není předmětem této práce, proto je zde dále nerozebírám.

76

považované za neslučitelné s konceptem, že člověk by měl svůj život zodpovědně plánovat s ohledem na blízkou i vzdálenější budoucnost. Tento koncept patří v určitém smyslu k elementárním principům, jimiž se většinová společnost řídí, ať už si jej explicitně uvědomuje nebo ne a jeho dodržování (nebo přinejmenším uznávání) je v prostředí majority hodnotou, která je společností oceňována, zatímco absence odpovídajícího jednání pak často vyvolává spíše odpor. Tento dojem nekompatibility je také používán jako argument, proč část veřejnosti čas od času vyjádří demonstrativní odmítnutí nebo nesouhlas s takovým způsobem života jako s nezodpovědným a nedůstojným „moderního člověka“. Podle této teorie bývá člověk, který žije ze dne na den, často nahlížen s podezřením, že „parazituje“ na svém okolí a je nezodpovědný vůči sobě i svým blízkým a vlastně žije „na úkor společnosti“. Takový způsob života pak obvykle není v rámci majority pokládán za „normální“ a běžný, ale téměř vždy je spojován s nějakou marginalizovanou a obecně opovrhovanou skupinou „páriů“, pro niž se zmíněný životní styl naopak považuje za charakteristický a obecně praktikovaný. Považuje se vlastně za takový typický atribut, kterým se celá skupina jako celek i její jednotliví členové odlišují od „spořádané“ většiny. Koncept života „z ruky do huby“ je v rámci laického veřejného diskurzu obvykle považován za typický právě pro skupiny, které majorita považuje za asociální, nepřizpůsobivé, parazitující na „slušné společnosti“, jejími členy pak obvykle opovrhuje a podezírá je ze všech možných poloilegálních i nelegálních aktivit. Typickým představitelem takové marginální skupiny můžou být bezdomovci, závislí narkomani žijící na ulici a z „prostředků ulice“, squatteři, dlouhodobě „z vlastní viny“ nezaměstnaní - a obvykle sem bývají zařazováni i Romové59 - tedy aspoň jejich „viditelná“ část. Viditelná v tomto případě nemusí vždycky znamenat jen to, že taková část Romů žije nějak odlišným, pro majoritu víceméně „nesrozumitelným“ a proto také odsuzovaným způsobem, ale často jsou viditelní jen proto, že se nijak netají se svojí romskou identitou, hovoří na veřejnosti svým jazykem, nosí odlišné šaty nebo se na veřejnosti chovají podle svých tradic a zvyklostí. Vývoj pojmosloví ve veřejném diskurzu dokonce došel tak daleko, že celé skupiny Romů, společně s dalšími (ne-romskými) jedinci, bývají někdy označováni jako „společensky nepřizpůsobiví občané“ a celá skupina je pak spojována s určitými 59

Pokud se v této kapitole věnuji převážně Romům, není to proto, že by v souvislosti s chudobou nebo sociálním vyloučením zaujímali nějaké specifické nebo výjimečné místo. Podobně jsou na tom i další skupiny, ohrožené chudobou - především bezdomovci, dlouhodobě nezaměstnaní, zaměstnanci, pracující za minimální mzdu a další. Romové jsou zde tedy zmiňováni spíše jako referenční (a také nejvíce viditelná a nejznámější) skupina - podobné závěry ovšem platí i pro další výše zmíněné skupiny chudých a sociálně vyloučených.

77

vlastnostmi jen proto, že je odlišitelná (od majority) a snadno identifikovatelná. Je to typický příklad, jak může etnicita zakládat předsudek - v tomto případě (m. j.) předsudek sociálního zařazení všech jedinců, z nichž se taková skupina skládá.60 Tito jedinci jsou takto již předem zařazováni na spodní příčky v pomyslné sociální hierarchii, aniž by se ti, kdo je takto zařazují, namáhali dál přesvědčovat o oprávněnosti takového zařazení, o jeho důvodech nebo obecně o reálné sociální a životní situaci toho, koho takto zařadí. Způsob života takových skupin a zejména jejich sociální a ekonomické jednání, pak bylo předmětem různých výzkumů, přičemž americký antropolog Oscar Lewis přišel v šedesátých letech s teorií, kterou nazval „teorie kultury chudoby“ (Lewis, 1966). Vychází především z toho, že celé skupiny, pohybující se na okraji společnosti, vykazují v souvislosti s chudobou (která se netýká jednotlivců, ale právě celých těchto skupin) shodné prvky, které jsou vlastně adaptačními mechanismy na dané životní podmínky. Tento přístup byl však podroben kritice a postupně jej ve společenskovědním diskurzu nahradil koncept sociální exkluze61, který je vícedimenzionální a kromě chudoby bere v potaz i další faktory, především sociální. Právě adaptace na chudobu, resp. na sociální exkluzi, je potom jednou z hlavních příčin nejrůznějších negativně hodnocených projevů, které majorita obvykle pokládá za „typický životní styl“ sociálně vyloučených. Ve skutečnosti se však dá říci, že je to právě naopak - sociálně vyloučení nemají svůj typický životní styl, který by se (podobně jako kultura) mohl přenášet z generace na generaci, ale spíš se dá hovořit o tom, že „životní styl má je“ - mohou jen velmi těžko uniknout z podmínek, které jejich život přímo či nepřímo ovlivňují. A jedním z významných faktorů, o kterých se chci v souvislosti s chudobou zmínit, je právě problematika dluhů. Na dluzích je sice do značné postavena i mainstreamová ekonomika, ale tyto dluhy (obvyklé spotřebitelské úvěry od bank nebo úvěrových společností, hypotéky, atp. - pro zjednodušení i jakési „odlišení“ od zástavních půjček je v této kapitole budu označovat jako „běžná půjčka“) jsou od dluhů, kterými se zde zabývám, v mnoha směrech odlišné. Především je potřeba si uvědomit, že „běžnou půjčku“ může dostat jen ten, kdo má pevný měsíční příjem v určité výši - a tuto základní podmínku obvykle splňuje jen málokdo ze sociálně vyloučených skupin. Další podmínkou, která vlastně do určité míry vychází z té první, je závazek (a předpoklad) pevných splátek v určitém domluveném intervalu a také čistý rejstřík v centrálním registru dlužníků. Právě 60

Proti takovému apriornímu zařazování jedince podle domnělé etnické příslušnosti vystupuje např. Štěpán Moravec, který se ve svém článku zabývá negativními důsledky etnické definice sociálního vyloučení romských populací (Moravec, 2006) 61 Více k tématu srov. např. (Mareš, 2000)

78

to jsou překážky, pro které dotyční na „běžnou půjčku“ nedosáhnou - nejen, že obvykle nemají doložitelný pevný měsíční příjem (jiný, než sociální dávky), ale velmi častá je i situace, kdy v minulosti si už nějakou půjčku vzali (nejčastěji spotřebitelský úvěr při nákupu drobné elektroniky apod.) a po určité době ji přestali splácet. Proto mají v mnoha případech na své příjmy nařízeny exekuce, které však obvykle nejsou vymahatelné z důvodu nemajetnosti62. Jejich jediné východisko v případě potřeby hotových peněz je tedy půjčka od známých a příbuzných (kteří jsou však obvykle v podobné situaci a sami peníze spíše potřebují, než aby je mohli půjčovat) nebo půjčka v zastavárně. Pokud totiž poskytnou jako zástavu půjčky nějaký předmět, jehož hodnota zaručí, že věřitel dostane půjčenou částku zpět (ať už proto, že ji dlužník vrátí, nebo proto, že zastavený předmět je možné v případě nesplacení půjčky prodat přinejmenším za částku, která odpovídá té půjčené), nikdo se neptá na jejich nesplacené půjčky kdysi v minulosti, ani na nařízené exekuce nebo na jejich příjmy a majetkové poměry. Jediné, co rozhoduje o možnosti získat peníze v zastavárně je tedy to, zda dotyčný může nebo nemůže nabídnout do zástavy nějakou protihodnotu. A vzhledem k tomu, že ten, kdo půjčit potřebuje, obvykle nějaký předmět, který může sloužit jako zástava půjčky, nakonec přinese - ať už vlastní nebo půjčený - bývá zástavní půjčka považována těmito zákazníky za víceméně jediný dostupný a přitom poměrně jednoduchý způsob, jak získat hotovost. V dohodnutém termínu (tedy obvykle v den, kdy přijdou na účet peníze ze sociálních dávek, případně jiný očekávaný příjem) dlužníci přicházejí půjčku splatit. Po zaplacení všech nutných plateb jim ale většinou moc peněz nezbyde - obvykle zdaleka ne tolik, aby zůstatek pokryl jejich měsíční životní náklady, proto se za pár dní objeví znovu s dalším požadavkem na vypůjčení hotovosti. A celý cyklus se opakuje. Sotva je dluh splacen, vzápětí je znovu obnoven, většinou v původní výši, se stejným zastaveným předmětem a s podobným úrokem. Otázka, kterou jsem si mnohokrát položil - a vlastně na ni nikdy nedostal odpověď, není jen to, kde a jakým způsobem získají zákazníci peníze na poplatek za tuto půjčku, ale především otázka další, která s tou předchozí vlastně souvisí: vždycky mě zajímalo, jaký je vlastně smysl takové půjčky, která se z mé perspektivy jeví jakoby trvalá, přičemž dotyčný v podstatě platí jen úroky, které jsou s půjčkou spojené. Vysvětlení, kterého se mi vždy při příležitostných dotazech od zákazníků obvykle dostane, je takové, že to „prostě jinak nejde“. Všichni si umí velmi dobře spočítat, že taková půjčka přijde poměrně draho, že to jsou vlastně jakoby zbytečně „vyhozené“ peníze, ale přesto

62

Tyto informace vyplývají z mnoha krátkých, víceméně nahodilých neformálních rozhovorů s informanty - zákazníky zastavárny.

79

přijdou příště znovu - hotovost prostě nutně potřebují a jiné možnosti, jak ji „právě teď“ získat, považují za neúčinné, pro ně nevhodné, neefektivní nebo vůbec nereálné a nemožné.

4.3 Bazar jako prostor integrace V souvislosti s marginalizovanými skupinami se ve veřejném diskurzu někdy objevují různé, obvykle víceméně pejorativní pojmy jako „podtřída“, „nepřizpůsobiví“, „socky“, atd. Ale čí jsou to vlastně pojmy? Používají je jako auto-etnonym ti, o něž se jedná, nebo jsou to pojmy majority, která se jejich používáním snaží od dotyčných distancovat a dát právě pomocí záměrně hanlivého pojmenování najevo, že ti, které takto označuje, nepokládá za sobě rovné, ale za někoho, kdo vlastně žije jakoby na okraji, a v jejich očích tedy mimo „normální“ společnost? S touto otázkou pak souvisí dvě poměrně odlišné perspektivy: Na jedné straně je ideologie meritokratické většinové společnosti, která klade velký důraz na zásluhovost a soutěživost. Tato ideologie vyvolává neustálý, všeprostupující konkurenční tlak a podněcuje nekonečné a ničím neohraničené usilování o zlepšení vlastní situace a prosperity individua i celé skupiny, do níž jedinec patří. Předestírá tak vlastně model „ideální“ společnosti jedinců, kteří se svým soutěživým jednáním neustále snaží naplňovat ideu pokroku a vývoje - a pokud někdo tento cíl není schopen naplnit a podřídit mu své počínání (nebo jej dokonce ignoruje), okolí na něj mnohdy pohlíží jako na podivína, který nechápe „diktát doby“. Na druhé straně jsou jedinci i celé skupiny, kterým tento pohled není vlastní, a kteří záměrně63 akcentují odlišné hodnoty, jež jsou do značné míry nekompatibilní s hodnotami, propagovanými prve zmíněnou ideologií většinové společnosti. Tyto skupiny stojí v určitém smyslu jakoby mimo společnost a z nějakého důvodu odmítají (nebo nemohou) přijmout její systém a hierarchii hodnot - o takových skupinách hovoří například americká

63

Nemusí to být nutně jejich záměr, mnozí by rádi výše zmíněné „mainstreamové principy“ uznávali, ale určité okolnosti, za které mohou (ale také nemusí) nést osobní odpovědnost, jim v tom často brání. Takovými okolnostmi může být například ztráta zaměstnání následovaná dlouhodobou nezaměstnaností, závislost na sociálních dávkách z důvodů zdravotních nebo jiných, gamblerství, alkoholismus, atp. - ale kolikrát také třeba nechuť nebo neschopnost zúčastňovat se každodenního „boje o přežití“, který v rámci současné společnosti někteří vnímají jako všudypřítomný a obtížně snesitelný, a proto se mu pokoušejí vyhnout, přičemž následky svého rozhodnutí si někteří uvědomují a jsou ochotni je nést, zatímco jiní si je předem neuvědomí a jsou jimi potom zaskočeni nebo překvapeni.

80

kulturní antropoložka Sharon Gmelch, která ve svém článku popisuje nejen jejich přístup ke světu, který je obklopuje - a s tím související (mnohdy poměrně odlišný) hodnotový žebříček včetně odmítání začlenit se do většinové společnosti, ale také pohled majority na tyto skupiny (Gmelch, 1986). Opět si musím položit otázku, kdo vlastně jsou lidé, kteří se podílí na obchodování v bazaru - a především, kdo jsou ti, kteří využívají zastavárenských služeb? Co pro ně znamená neformální „fringe“ ekonomika, inherentně obsažená v některých transakcích, které v bazaru probíhají? Odpověď nás může dovést k rozlišení dvou typů zákazníků jedni takovou ekonomiku vyhledávají, spoléhají na ni, a v jejich ekonomickém životě hraje hlavní roli, další však na tento typ ekonomiky narazí jen výjimečně a i když ji příležitostně využijí, není pro ně důležitá a nemají žádný zájem ji dále rozvíjet ani účastnit se jí dlouhodobě. Pokud vyjdu z vlastní zkušenosti majitele bazaru, mohu konstatovat, že marginalizované skupiny, o nichž se v této práci zmiňuji, patří spíše k prvnímu typu zákazníků a domnívám se, že právě bazar je v určitém smyslu takový prostor, kde se prostřednictvím obchodních transakcí dostávají do blízkého kontaktu s majoritou a s jejím pojetím norem a hodnot. V rámci interakcí v bazaru pak dochází k jakémusi průniku dvou poměrně odlišných světů i sfér ekonomiky - formální, jejímž představitelem je v tomto vztahu bazar a neformální, představovanou marginalizovanými skupinami zákazníků. Nejen, proto, že bazar-zastavárna pro ně představuje místo, kam jsou zvyklí se obracet ve chvíli, kdy nutně potřebují získat hotovost, kterou v danou chvíli (více či méně) nutně potřebují, a jejíž opatření jinou cestou je pro ně příliš zdlouhavé nebo z jiných důvodů neschůdné nebo nepohodlné, ale také proto, že se zde setkávají s nutností dodržovat určitá pravidla. Pro každé „obchodní jednání“ - ne snad pro nákup, ale pro jakýkoliv akt, kdy zákazník nabízí něco na prodej nebo jako zástavu půjčky, je podle platných nařízení potřeba zaznamenat do příslušného formuláře jeho osobní údaje a uvést typ a číslo dokladu, kterým se prokázal. V počátcích bazaru nepovažoval téměř nikdo z dotyčných zákazníků za nutné osobní doklady nosit a docházelo tak k nedorozuměním a občas i hádkám („…Vždyť mě znáte, ne, na co chcete vidět občanku, chodím sem už jak dlouho, to nevíte, jak se jmenuju nebo co? Vždyť jsem tu skoro pořád…“) - jako by dotyčný nechápal, že do příslušné kolonky je potřeba zapsat číslo dokladu a hledat je v jeho minulých zástavních (nebo výkupních) smlouvách je sice možné, ale poměrně pracné. Časem se situace změnila a dnes při jednání o půjčce předkládají doklady víceméně všichni a pokládají to za něco tak běžného, že nikoho nenapadne se nad tím pozastavit a považovat to za neobvyklý požadavek. Další oblast, ve které docházelo v minulosti k nejrůznějším

81

konfliktům (a vlastně k nim dochází dodnes, i když méně, než dřív), byl termín splatnosti zástavních půjček. Pokud je dohodou obou účastníků stanoven nějaký termín, do kdy má být půjčka vrácena, je součástí ujednání i to, že nesplacením v tomto termínu přechází vlastnické právo k tomuto předmětu na věřitele. Taková část smlouvy je v rámci formální ekonomiky obvykle považovaná za závaznou a nikoho většinou ani nenapadne se nad domluvou o termínech splatnosti pozastavovat - v bazaru ovšem bývá právě tohle ujednání častým předmětem sporů - dotyční sice chápou, že peníze by v domluveném termínu měli přinést, ale jako by již nechápali důsledky nesplnění dohody a mají tendenci považovat zastavený předmět i po tomto termínu stále za svůj majetek, přičemž obvykle slibují jeho vyplacení „co nejdřív“ („…No to mi nemůžeš jen tak prodat, to je moje, já si to vyzvednu… Možná koncem týdne už budu něco mít, tak mi to tu ještě nech, vždyť já to zaplatím, nemusíš se bát…“). Při vracení zástavní půjčky, zvlášť pokud půjčka trvala delší dobu (několik týdnů, měsíc…), zase někteří poukazují na poměrně vysoký poplatek a snaží se různým způsobem vyjednávat o jeho snížení, i když při uzavírání smlouvy s jeho výší souhlasili („…No to nemyslíš vážně, že mám tolik platit, to ti to tu radši nechám, vždyť tolik ani nemám, to mi pak vůbec nic nezbyde…co mám asi tak jíst celej měsíc?…Hele, dám ti půlku a příště to dorovnáme, jo?...“). Z vyjednávání se tak stává každodenní činnost a nikdy se nedá spoléhat na to, že jednou dojednané podmínky platí jednou provždy naopak, je nutné je téměř pokaždé obsah i formulaci každé dohody znovu obnovovat a znovu vymezovat práva i povinnosti obou stran. Pokud tedy mám odpovědět na otázku čím je bazar-zastavárna pro popsanou skupinu zákazníků, docházím k odpovědi, která není úplně jednoznačná, Na jednu stranu považují zastavárnu za místo „poslední záchrany“, kde se jim téměř vždycky podaří získat aspoň nějakou hotovost, nutnou pro přežití do doby, než přijdou sociální dávky (nebo jiný příjem). Na druhou stranu se svou účastí na bazarových transakcích stávají v jistém smyslu součástí mainstreamové ekonomiky (aniž by to vůbec museli pozorovat nebo to pokládat za důležité), protože všechny transakce, probíhající v bazaru-zastavárně podléhají poměrně striktním pravidlům, předpisům, nařízením a zákonům, a i když oni sami si jejich existenci vůbec nemusí uvědomovat, přesto se jim musí podřídit - třeba jen připojením svého podpisu na nejrůznější smlouvy a další doklady, vedené na jejich jméno.

82

5. Shrnutí a závěr Na konci své práce bych chtěl ukázat, k jakým závěrům jsem na základě shromážděných dát dospěl. Domnívám se, že z interakcí, které jsem pozoroval při projednávání obchodních transakcí v bazaru-zastavárně a popsal je výše v textu, je možné vyčíst, jak rozdílný smysl a význam přisuzuje těmto transakcím na jedné straně majorita a na druhé straně marginalizované skupiny. Je pravda, že obě tyto skupiny v roli zákazníků mají mnoho společného - především pomáhají spoluvytvářet charakteristické prostředí bazaru tím, že podmínky zde vyjednávají mnohem aktivněji, než v běžném obchodě s pevnými cenami. Mezi oběma skupinami je však patrný významný rozdíl především v tom, jak bazar vnímají a jak k němu přistupují: pro majoritu (i když zde můžeme pozorovat poměrně široké spektrum postojů od zákazníků, kteří bazary navštěvují velmi rádi a z nejrůznějších důvodů je vyhledávají, až k těm, kteří je víceméně ignorují) nepředstavuje bazar-zastavárna nic, bez čeho by se nemohli obejít a co by nemohli nahradit nějakým jiným obchodem podobného charakteru (například bleším trhem, sběratelskou burzou nebo burzou starožitností, secondhandem a dalšími). Pro marginalizované skupiny však bazarzastavárna (přičemž tento obchod často redukují jen na zastavárnu) mnohdy představuje prostředí, které tito lidé v jistém smyslu pevně zakomponovali do svého života a jsou na něm do značné míry existenčně závislí. Když nepřijdou včas sociální dávky nebo výplata mzdy, když se zničehonic vynoří nutnost nějaké neodkladné platby, nebo když prostě jen náhle dojdou peníze, řeší se taková situace obvykle tak, že se „jde do zastavárny“. Tam se vždycky dá nějaká hotovost sehnat a problém je - aspoň na čas - odsunut někam do neurčité budoucnosti64. V rámci jejich postoje ke službám, které zastavárna může nabídnout, se potom poměrně znatelně projevuje princip sociální zakotvenosti přesně v tom smyslu, který popisuje Granovetter (Granovetter, 1985). Tento princip souvisí v daném případě především s představou, že „jít si do zastavárny pro peníze“ se v každodenním životě marginalizovaných skupin postupně stalo něčím úplně běžným - stejnou rutinou jako jít do jakéhokoliv jiného obchodu pro obvyklé věci denní potřeby. Jedinec při rozhodování zda a kam se obrátit při naléhavě potřebě hotovosti, neuvažuje jako izolované individuum, ale jako součást nějaké referenční skupiny, která ho obklopuje a ke které má nějaký vztah - a 64

I když zástavní půjčka patří (v kontextu této práce) k nejobvyklejším a nejvíce využívaným způsobům, jak si opatřit potřebnou hotovost, časté jsou i některé další způsoby, jako např. prodej drobných věci z domácnosti nebo věcí nalezených v kontejnerech, odložených či získaných vzájemným obchodováním nebo jiným, podobným způsobem.

83

která zároveň svým jednáním formuje obecný obraz toho, co je či není v určitě situaci považováno za „normální a běžný“ postup při řešení nejrůznějších každodenních situací. A takovým „běžným“ postupem, který vyplývá právě z kolektivně sdíleného názoru co je nebo není v dané situaci pokládáno za „normální“, je právě jít do zastavárny ve chvíli, kdy doma dojdou peníze a je potřeba je někde opatřit. Při samotném aktu uzavírání smlouvy o půjčce potom dotyčný sice jedná víceméně sám za sebe a pokouší se domluvit co nejlepší ekonomické podmínky, zároveň ale vystupuje jako součást většího celku (rodina, sociální skupina, komunita), která jeho jednání do značně míry ovlivňuje nebo jej k němu přímo či nepřímo nutí. K takovému ovlivňování dochází přinejmenším ve dvou směrech - jednak příjemcem peněz, získaných v zastavárně nebývá v konečném důsledku on sám, ale ve většině případů celá rodina; a jednak - jak při rozhodování o tom, kde si peníze opatří, tak při samotném sjednávání podmínek půjčky - hraje v prostředí zmíněné skupiny významnou roli všeobecné povědomí65 o tom, jaká kritéria by půjčka „správně“ měla splňovat, přičemž jsou zvažovány různé její aspekty: předmětem těchto „kolektivních“ úvah bývá především to, jak se v rámci dané referenční skupiny posuzuje „spravedlivé“ ocenění zastavovaného předmětu v souvislosti s požadovanou a následně získanou půjčkou, jak se představa o hodnotě toho kterého zastavovaného předmětu utváří nebo jak se k této představě dospívá; a jak se takové přesvědčení „o ceně“ časem zafixuje v mysli aktérů. Dalším předmětem úvah je i „spravedlivá“ výše úroků (ve smyslu: odpovídající částce a času), a mnohé další aspekty celého procesu. Pokud všechny podmínky půjčky odpovídají kolektivně sdílenému hledisku „normality“, je půjčka dotyčným jedincem shledána jako „běžná a normální“, uzavřená podle zavedených pravidel, tedy víceméně spravedlivá a nijak nevybočující z rutinních zvyklostí - a jako takovou ji dotyčný opakovaně akceptuje jako běžnou součást svého života. Dalším významným prvkem je znatelně rozdílná percepce peněz v kontextu jejich původu a následného použití. V souvislosti se získáním nebo vydáním peněz je několik klíčových událostí, kdy podle způsobu jednání, resp. zacházení s penězi, lze rozpoznat rozdílné vnímání peněz a jejich hodnoty právě s ohledem na okolnosti, za jakých byly získané a k jakému účelu mají sloužit66. Pevně daná a předem očekávaná částka, kterou 65

Pojem „všeobecné povědomí“ se zde pochopitelně vztahuje k tomu, co je za ně považováno v rámci dané skupiny. 66 Tématem rozdílné percepce peněz podle různých kritérií se podrobně zabývá Viviana Zelizer (Zelizer, 1996), která rozlišuje toky peněz a vnímání jejich „hodnoty“ podle toho, zda se jedná o transfer, kompenzaci nebo dar. Stejně i v případě zastavárny se jedná o situační posuzování a rozdělování peněz i vnímání jejich hodnoty jak podle okolností příjmů a výdajů, tak i podle jejich relativní výšky.

84

může představovat například výplata sociálních dávek nebo mzda, je obvykle určena (zamýšlena) primárně na zaplacení nutných „povinných“ výdajů, jakými jsou především nájemné a zálohy na služby spojené s bydlením - a hned potom (nebo často i dříve) zaplacení dluhu v zastavárně, protože tato platba je aktéry spojována s opětovným získáním zastavených předmětů. Další část výdajů souvisí s nákupem jídla a nutných domácích zásob, které slouží k okamžité spotřebě i jako rezerva pro nejbližší budoucnost. Do této chvíle jsou peníze nahlíženy poněkud zvláštním způsobem - jako by ani neměly „cenu“ a hrály jen jakousi instrumentální roli neutrálního prostředníka. Jako by v těchto případech sloužily jen jako něco, co se na jedné straně „přirozeně“ přijme a na druhé „povinně“ vydá, aniž by se uvažovalo o jiných - radostnějších nebo osobnějších příležitostech a možnostech, za co peníze utratit. I poměrně velké částky jsou tak přijímány a vydávány jakoby bez výraznějších pozitivních či negativních emocí, které by se s takovým jednáním mohly spojovat nebo by se daly očekávat. Úplně jiná situace ovšem nastává, když peníze docházejí, je potřeba opatřit aspoň nějakou hotovost na nejnutnější výdaje domácnosti - například v období před výplatou mzdy nebo sociálních dávek - a dotyčný usoudí, že nastal čas jít si vypůjčit. Percepce peněz se v tuto chvíli náhle změní a tato změna je rozpoznatelná především z jeho jednání v zastavárně. Ze způsobu vyjednávání o půjčce je najednou patrné, že hodnotu peněz nyní vnímají aktéři úplně odlišně než v předchozím případě, kdy měli peněz dost a přišli je vrátit. Teď se licituje o podmínkách půjčky mnohem usilovněji a vše nasvědčuje tomu, že si dotyčný velmi dobře uvědomuje, že peníze, které si nakonec odnáší, mají v této situaci jakoby úplně jinou hodnotu než v případě, kdy je dostal ve formě mzdy či sociálních dávek nebo kdy je jako dlužnou částku vracel. Ještě očividnější je tato disproporce tehdy, když žadatel o půjčku už nemá co zastavit a chce si připůjčit „na papíry“ - tedy na své zástavní smlouvy, které jsou dosud v platnosti, a o nichž usoudí, že při uzavírání dané transakce nedostal plnou částku, kterou bylo možné půjčit, a že je zde snad ještě prostor pro dodatečné připůjčení. Právě v těchto popsaných situacích lze jasně a zřetelně sledovat rozdílné vnímání hodnoty peněz v případě dostatku a v případě nouze - ve chvíli výplaty dávek (nebo mzdy) a placení velkých výdajů (které mj. zahrnuje i vyplácení dluhu v zastavárně) se částky pohybují v řadu tisíců a jsou vydávány víceméně bez emocí. Ale v okamžiku, kdy je potřeba si peníze vypůjčit, se najednou několik stokorun stává pro žadatele kýženou metou a představuje pro něj úplně jinou hodnotu než předtím v situaci, kdy peníze „odkudsi“ dostal (a „velkoryse“ je vydával), protože jich měl v té chvíli (relativně a dočasně) dost. Nejmarkantněji je tento rozdíl znát právě v případě již

85

zmíněného připůjčeni „na papíry“ - to se často smlouvá o částky ještě mnohem menší a pak třeba i taková připůjčená padesátikoruna vyváží cestu do zastavárny i čas, strávený vyjednáváním celé transakce. S tématem půjčky a proměnlivého vnímání hodnoty peněz souvisí také výše požadované částky - zatímco dříve (tedy v období přibližně před pěti lety a dále do minulosti) poptávali žadatelé o půjčku „co nejvíc peněz na co nejdelší dobu“, nyní je čím dál častější situace, že dotyční žádají méně (tolik, kolik se domnívají, že skutečně potřebují), a na přesně stanovenou dobu (obvykle na termín, kdy očekávají nějaký příjem). Tato strategie svědčí o tom, že si dotyční mnohem více než dřív dávají do souvislosti příčiny a následky a postupně si stále jasněji uvědomují, že výše poplatku se odvíjí právě od velikosti půjčené částky a doby trvání půjčky. Data, prezentovaná v této práci, lze podle mého soudu interpretovat tak, že bazarzastavárna představuje svébytné charakteristické prostředí, na jehož výsledné podobě mají velký podíl sami zákazníci, kteří svým jednáním tento prostor spoluvytvářejí. V bazaru se vlastně znovu učí objevovat zapomenutou praxi tržního jednání, nakupování a prodeje, prezentace zboží, smlouvání o ceně, atd. Nováčci jsou při tomto způsobu obchodování v nevýhodě, protože jim chybí zkušenost, potřebná k úspěšnému jednání a k obchodním transakcím, jež mají v bazaru poněkud odlišný charakter, než v běžných obchodech s novým zbožím a s pevnými cenami. Ukazuje se tedy, že pojem „bazar-zastavárna“ není pro každého naplněn stejným obsahem a že jeho percepce se podstatně liší podle toho, k jaké skupině kdo patří. Na základě předestřených dat se dá dovodit, že mnoho zákazníků, především těch, kteří patří do některé z marginalizovaných skupin, často žijících v podmínkách sociálního vyloučení nebo na jeho hranici, pohlíží na zastavárnu jako na standardní obchodní zařízení a běžnou součást ekonomiky, kde je při splnění určitých podmínek možné kdykoliv získat potřebnou hotovost. Zastavárna tak v jejich očích představuje významnou a do značné míry nezbytnou, ale přitom úplně běžnou a obvyklou součást každodennosti.

86

Použitá literatura a zdroje: Bauman, Z. (2002a). Úvahy o postmoderní Době. Praha: Sociologické nakladatelství. Bauman, Z. (2002b). Tekutá modernost. Praha: Mladá fronta. Bourdieu, P. (1979). Algeria 1960: The Disenchantment of the World, The Sense of Honour, The Kabyle House or the World Reversed (Studies in Modern Capitalism). Cambridge University Press. Bourdieu, P. (1986). The Forms of Capital, in: Richardson, J. (Ed.), Handbook of Theory and Research for the Sociology of Education, (pp. 241–258). New York: Greenwood. Bourdieu, P. (1995) Sociální prostor a symbolická moc. Cahiers du Cefres. (8), 213–234. Bourdieu, P. (1998). Teorie jednání. Praha: Karolinum. Braudel, F. (1999). Dynamika kapitalismu. Praha: Argo. ČSÚ. (2011). Sčítání lidu 2011. Dostupné na: http://vdb.czso.cz/sldbvo (navštíveno 28. 3. 2014). ČSÚ. (2013). Zaměstnanost a nezaměstnanost podle VŠPS - roční průměry 2012. Dostupné na: http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/p/3115-13 (navštíveno 31. 3. 2014). Day, S., Papataxiarches, E., Stewart, M. (1999). Lilies of the Field : Marginal People Who Live for the Moment. Boulder: Westview Press. Dülmen, R. van. (2003). Bezectní lidé: o katech, děvkách a mlynářích: nepočestnost a sociální izolace v raném novověku. Praha: Dokořán. Ellis, C., Adams, T., Bochner, A. (2011). Autoethnography: An Overview. Forum Qualitative Sozialforschung / Forum: Qualitative Social Research, 2011, 12(1). Dostupné na: http://www.qualitative-research.net/index.php/fqs/article/view/1589 (navštíveno 20. 4. 2014). Elšík, V. (2005). KOMENTÁŘ: Romové, etnicita a radikální konstruktivisté. Dostupné na: http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=115 (navštíveno 28. 3. 2014). Fay, B. (2002). Současná filosofie sociálních věd: multikulturní přístup. Praha: Sociologické nakladatelství. Geertz, C. (1978). The Bazaar Economy: Information and Search in Peasant Marketing. The American Economic Review, 68(2), pp.: 28–32.

87

Geertz, C. (2000). Interpretace kultur: vybrané eseje. Praha: Sociologické nakladatelství. Geertz, C., Geertz, H., Rosen, L. (1979). Meaning and Order in Moroccan Society: Three Essays in Cultural Analysis. Cambridge: Cambridge University Press. Abu Ghosh, Y. (2010). Crediting Recognition : Monetary Transactions of Poor Roma in Tercov, in: Multi-Disciplinary Approaches to Romany Studies. Budapest: Central European University Press. Gmelch, S. B. (1986). Groups That Don’t Want In: Gypsies and Other Artisan, Trader, and Entertainer Minorities. Annual Review of Anthropology, 15, 307–330. Graeber, D. (2012). Dluh: prvních 5000 let. Brno: BizBooks. Granovetter, M. (1985). Economic Action and Social Structure: The Problem of Embeddedness. The American Journal of Sociology, 91(3), 481–510. Gregson, N., Crang, M., Laws, J., Fleetwood, T. (2013). Moving up the Waste Hierarchy: Car Boot Sales, Reuse Exchange and the Challenges of Consumer Culture to Waste Prevention. Resources, Conservation and Recycling, (77), 97–107. Gregson, N., Crewe, L. (1996). The Bargain, the Knowledge, and the Spectacle: Making Sense of Consumption in the Space of the Car Boot Sale. Environment and Planning, (D 15), 87–112. Gregson, N., Crewe, L. (1997). Performance and Possession: Rethinking the Act of Purchase in the Light of the Car Boot Sale. Journal of Material Culture, (2), 241– 263. Gregson, N., Crewe, L. (2003). Second-Hand Cultures. Oxford: Berg. Gregson, N., Longstaff, B., Crewe, L. (1997). Excluded Spaces of Regulation: Car Boot Sales as an Enterprise Culture out of Control ? Environment and Planning, (A 29), 1717–1737. Gregson, N., Metcalfe, A., Crewe, L. (2007). Identity, Mobility and the Throwaway Society. Environment and Planning, (D 25), 682–700. Hájková, Z. (2012). Sociální světy pravých bleších trhů v Praze. Bakalářská práce. UK FHS. Hammersley, M., Atkinson, P. (1995). Etnography : Principles in Practice. London: Routledge. Hirt, T. (Ed.). (2006). „Romové“ v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Holman, R. (2005). Ekonomie. Praha: C.H. Beck. Jakoubek, M. (Ed.). (2004). Romové - konec Culturo(mo)logicus. Praha: BMSS-Start.

88

(ne)jednoho

mýtu:

Tractatus

Jakoubek, M. (Ed.). (2008). Cikáni a etnicita. Praha: Triton. Jakoubek, M., Budilová, L. (2008). Mandel poznámek k současnému stavu výzkumu Cikánů/Romů v ČR. Biograf, 25(45). Dostupné na: http://www.biograf.org/clanky/clanek.php?clanek=4506 (navštíveno 10. 11. 2012). Klouzalová, P. (2010). Bleší trh Kolbenova: trh jako prostor, trh jako organismus. Diplomová práce. UK FHS. Kopytoff, I. (1988). The Cultural Biography of Things: Commodization as Process, in: Appadurai, A. (Ed.), The social life of things. Commodities in cultural perspective, (pp. 64–91). Cambridge University Press. Kužel, S. (2002). Dekolektivizace, neformální ekonomika a etnická segregace „Romů“ na severovýchodním Slovensku. Český lid, 89(2), 125–147. Lewis, O. (1966). The Culture of Poverty. San Francisco: W.H. Freeman. Luhmann, N. (2006). Sociální systémy : nárys obecné teorie. Brno: CDK Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK). Mareš, P. (1999). Sociologie nerovnosti a chudoby. Praha: Sociologické nakladatelství. Mareš, P. (2000). Chudoba, marginalizace, sociální vyloučení. Sociologický časopis, 36(3), 285–297. Miller, D. (1998a). A Theory of Shopping. Ithaca: Cornell University Press. Miller, D. (1998b). Shopping, Place, and Identity. New York: Routledge. Moravec, Š. (2006). Nástin problému sociálního vyloučení romských populací, in: Hirt. T, Jakoubek, M. (Eds.), Romové v osidlech sociálního vyloučení. Plzeň: Aleš Čeněk. Parsons, T. (1967). The Social System. London: Routledge, K. Paul. Reed-Danahay, D. E. (Ed.). (1997). Auto/ethnography: Rewriting the Self and the Social. Oxford: Berg. Rheinheimer, M. (2003). Chudáci, žebráci a vaganti: lidé na okraji společnosti 1450-1850. Praha: Vyšehrad. Stewart, M. (2005). Čas Cikánů. Brno : V Olomouci: Barrister & Principal, Univerzita Palackého. Stoller, P. (1982). Relativity and the Anthropologist’s Gaze. Anthropology and Humanism Quarterly, 7(4), 2–10. Weber, M. (2009). Metodologie, sociologie a politika. Praha: OIKOYMENH. Zelizer, V. A. (1996). Payments and Social Ties. Sociological Forum, 11(3), 481–495.

89

Příloha - fotografie z terénu (veškeré zde použité fotografie pocházejí ze soukromého archivu autora)

Obr. 1 Celkový pohled na bazar

Obr. 2 Vnitřní prostory bazaru

90

Obr. 3 Vnitřní prostory bazaru

Obr. 4 Koutek „moderní techniky“

91

Obr. 5 K typickému sortimentu patří použitý nábytek a bytové doplňky

Obr. 6 Ukázka zástavní smlouvy

Obr. 7 Ukázka protokolu o vydání věci

92

Obr. 8 V bazaru nechybí ani použité hudební nástroje různého druhu i stavu

Obr. 9 Jeden ze stálých zákazníků se svou nabídkou zboží

93

Obr. 10 Ukázka části sortimentu bazaru

Obr. 11 Zákoutí s bazarovými „poklady“

Obr. 12 Pohled do výlohy se zbožím 94