Univerzita Karlova v Praze

Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Ústav informačních studií a knihovnictví Studijní program: informační studia a knihovnictví Studijní obor: informační studia a knihovnictví

Eliška Veselá

KOMU!IKAČ!Í MÉDIA V DĚJI!ÁCH KOMU!IKACE Zpracování podkladů pro multimediální e-learningový projekt Bakalářská práce

Praha 2009

Vedoucí bakalářské práce: Oponent bakalářské práce: Datum obhajoby: Hodnocení:

PhDr. Helena Kučerová

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační zdroje. V Praze 8. srpna 2009

………………………….. podpis studentky

Identifikační záznam VESELÁ, Eliška. Komunikační média v dějinách komunikace : zpracování podkladů pro multimediální e-learningový projekt. [Communication media in the history of communication : processing resources for a multimedial e-learning project.] Praha, 2009-08-08. 53 s., 1 DVD příl. Bakalářská práce. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Ústav informačních studií a knihovnictví. Vedoucí bakalářské práce PhDr. Helena Kučerová.

Abstrakt Bakalářská práce se zabývá zpracováním podkladů pro multimediální e-learningový projekt připravovaný Vyšší odbornou školou informačních služeb (VOŠIS). Projekt je zaměřen na dějiny komunikace. Tato práce zachycuje průběh vyhledávání a zpracovávání podkladů pro jeden z modulů připravovaného kurzu – komunikační média v dějinách komunikace. První část práce popisuje způsoby a průběh vyhledávání a kritéria následného třídění nalezených materiálů. Druhá část stručně popisuje jednotlivá komunikační média, jejich vznik a vývoj v čase. Soupis nalezených zdrojů je umístěn na posledních stranách práce a metadatový popis jednotlivých zdrojů je vzhledem ke svému rozsah uložen v systému elektronické podpory Moodle. Obrazové materiály tvořící přílohu bakalářské práce jsou umístěny ve formě elektronické přílohy na DVD uvnitř tištěné verze práce. Elektronická forma přílohy byla vybrána z důvodu zachování kvality fotografií.

Abstract This bachelor’s thesis is dealing with a processing of materials for multimedia, e-learning project currently being prepared by Vyšší odborná škola informačních služeb (VOŠIS). The project is focused on communication history. This thesis describes a research and a processing of materials for one module of a course – Communication media in communication history. The first section depicts a process of the research and criteria for further sorting of materials. The second section goes into individual media types – their characteristics, emergence and development in time. A list of all sources is presented on the last pages of the thesis, however, metadata description of individual sources is due to its extent stored in Moodle (e-learning platform). Graphic materials forming an appendix

of the thesis are stored on a DVD inside of a printed version. Electronic form of an appendix was selected in order to maintain quality of photographs.

Klíčová slova komunikační média, masová média, multimédia, média, dějiny médií, e-learning

Key words communication media, mass media, multimedia, media, media history, e-learning

Obsah Úvod....................................................................................................................................8 A. Teoretická část.........................................................................................................10 1. Cílová skupina uživatelů a využití materiálů .......................................................10 2. Mentální mapy.........................................................................................................12 3. Rešerše......................................................................................................................15 3.1. Zdroje ................................................................................................................15 3.2. Klíčová slova.....................................................................................................16 3.3. Průběh a kritéria vyhledávání ...........................................................................16 3.4. Zpracování vybraných dokumentů....................................................................17 B. Praktická část ..........................................................................................................19 4. Média........................................................................................................................19 4.1. Definice médií...................................................................................................19 4.1.1. Uživatelské definice..................................................................................19 4.1.2. Vědecké definice.......................................................................................19 4.2. Klasifikace ........................................................................................................21 4.3. Funkce médií.....................................................................................................25 4.4. Teorie médií - masová a mediální komunikace ................................................26 4.5. Mediální instituce a organizace.........................................................................31 4.6. Svoboda vyjádřování.........................................................................................32 4.6.1. Svoboda tisku............................................................................................32 4.6.2. Svoboda médií...........................................................................................33 5. Textová média .........................................................................................................34 5.1. Písmo a kniha ....................................................................................................34 5.1.1. Papyrus......................................................................................................34 5.1.2. Pergamen...................................................................................................34 5.1.3. Papír ..........................................................................................................34 5.1.4. Knihtisk.....................................................................................................35 5.1.5. Mechanizace a digitalizace tisku...............................................................35 5.2. Periodický tisk...................................................................................................35 5.2.1. Předchůdci novin a periodického tisku .....................................................36 5.2.2. Rozvoj periodického tisku ........................................................................36 5.2.3. Politický tisk .............................................................................................36 5.2.4. Seriózní tisk...............................................................................................37 5.2.5. Masový tisk ...............................................................................................37 5.2.6. První bulvární noviny................................................................................38 5.2.7. Financování – Northcliffovská revoluce...................................................39 5.3. Žurnalistika .......................................................................................................40 5.4. Časopisy ............................................................................................................41 6. Zvuková média ........................................................................................................43 6.1. Telegraf a telefon ..............................................................................................43 6.1.1. Vynález elektrického telegrafu .................................................................43 6.1.2. Vynález bezdrátového telegrafu................................................................43 6.2. Telefon ..............................................................................................................44 6.2.1. Mobilní telefony a sítě v České republice.................................................44 6.3. Rádio a rozhlas..................................................................................................45 6.3.1. První rozhlasové společnosti.....................................................................45 6.3.2. Začátek rádiového vysílání v Československu .........................................46 6.3.3. Stanice Českého rozhlasu..........................................................................46

6

6.3.4. První komerční stanice v Československu................................................47 Obrazová média ......................................................................................................48 7.1. Fotografie ..........................................................................................................48 7.1.1. Kamera obscura.........................................................................................48 7.1.2. Daguerrotypie............................................................................................48 7.1.3. Objev nitrocelulózového filmu .................................................................49 7.2. Film ...................................................................................................................49 7.2.1. První přístroje na zachycení pohyblivého obrazu .....................................49 7.2.2. Rozvoj filmové technologie a průmyslu ...................................................50 7.3. Televize.............................................................................................................51 7.3.1. Počátky televizního vysílání .....................................................................51 7.3.2. Kabelová televize......................................................................................51 7.3.3. Technika pro nahrávání a přehrávání videa ..............................................52 7.3.4. Situace v České republice .........................................................................52 7.3.5. Digitalizace televizního vysílání ...............................................................52 8. Internet a multimédia .............................................................................................54 8.1. Internet ..............................................................................................................54 8.1.1. ARPANET ................................................................................................54 8.1.2. FESNET a CESNET .................................................................................54 8.2. Multimédia ........................................................................................................55 Závěr ................................................................................................................................56 7.

7

Úvod Vyšší odborná škola informačních služeb1 připravuje rozsáhlý e-learningový projekt s názvem Dějiny komunikace. Tento projekt obsahuje řadu modulů týkajících se například funkce jazyka v dějinách komunikace, spisovatelů a knihovníků, či jihoslovanských knihoven. Většina témat byla zformulována pedagogy Vyšší odborné školy informačních služeb a rozdělena ke zpracování mezi jednotlivé studenty. Téma, které jsem si vybrala se nazývá Komunikační média v dějinách komunikace. Hlavním motivem výběru pro mě byl profesní zájem o média, jelikož v oblasti médií pracuji. Zároveň mě vedl i můj amatérský zájem o fotografii a film. Zadáním znělo vyhledat a setřídit popis multimediálních podkladů pro danou tematiku. Cílem práce je zpracování přehledného soupisu multimediálních materiálů, který bude obsahovat co nejpodrobnější popisné informace a odkazy na zdroje. Nejedná se tedy o vytvoření lektorského materiálu pro pedagogy daného kurzu, ani o shromáždění materiálů v plném znění. Soupis je vypracován jak formou tradičních bibliografických citací, tak i ve formě metadatové ve formátu Dublin Core. Po podrobném seznámení s tématem a ujasnění si jednotlivých pojmů, například metodou myšlenkových (mentálních) map, jsem přistoupila k vyhledávání materiálů. Zvolila jsem tradiční způsob rešerše, tedy na základě jednotlivých klíčových slov a deskriptorů jsem prohledávala oborové databáze, knihovní katalogy i internetové vyhledávače. Používala jsem také zdroje, které nejsou v běžné odborné praxi považovány za důvěryhodné, otevřenou encyklopedii Wikipedia či videoserver Youtube. Většinou byly tyto zdroje využívány pouze jako sekundární prameny informací, ale zařadila jsem i několik článků a videí na místo primárních zdrojů. Do soupisu jsem zařadila pouze články, které obsahovaly ověřené prameny a relevantní informace. Domnívám se, že tento moderní způsob sdílení znalostí může zpracování tématu velmi přispět. Všechny nalezené materiály jsem posléze vytřídila a popsala. Největší úskalí spojené se zpracováním jsem očekávala v příliš širokém pojetí práce. Podle zadání měla bakalářská práce obsáhnout celou oblast komunikačních médií z hlediska jejich vývoje a historie. Rozhodla jsem se tedy pojmout seznámení s tématem, které je umístěno v praktické části práce, jako stručný a zevrubný přehled celého vývoje

1

Dále jen VOŠIS

8

médií. Rovněž jsem se obávala problémů s autorskou ochranou dokumentů a to zejména obrazových a audiovizuálních. Tištěná podoba bakalářské práce je strukturována do dvou hlavních částí. Teoretické umístěné v první polovině a praktické umístěné v polovině druhé. Teoretická část podrobně mapuje způsoby a průběh zpracování materiálů. Je zde popsána cílová skupina, průběh rešerše a následného třídění materiálů a jejich přesné uložení. Praktická část se snaží stručně seznámit se vznikem a vývojem jednotlivých médií. Kapitoly jsou rozděleny především podle způsobu zpracování a šíření médií, ale současně i podle historické návaznosti. Bibliografický soupis je umístěn v elektronické příloze práce. Popis v metadatovém formátu Dublin Core jsem vložila v elektronické podobě k jednotlivým zdrojům v systému elektronické podpory Moodle. Toto uložení jsem zvolila zejména proto, že rozsah metadatového popisu je pro tištěnou verzi příliš velký. V Moodle jsou také uloženy krátké články, které jsou mimo jiné součástí tištěné verze, jako jednotlivé podkapitoly praktické části. Dále jsem do Moodle vložila i veškeré fotografie v plné velikosti s popiskem a s metadatovým popisem. Fotografie jsou i součástí tištěné verze bakalářské práce. Jsou zde uloženy na DVD disku, který je součástí obou výtiskům jako elektronická příloha. Tištěnou přílohu jsem vynechala zejména z důvodu zachování kvality fotografií. Zároveň bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce PhDr. Heleně Kučerové za poskytnutí podpory a potřebných rad pro zpracování práce.

9

A. Teoretická část 1. Cílová skupina uživatelů a využití materiálů Materiály, které jsem ve své bakalářské práci sesbírala a analyzovala jsou určeny pro pedagogy VOŠIS, kteří připravují e-learningový projekt na téma dějiny komunikace. Celý projekt má být rozdělen na několik částí, z nichž každá má svou vlastní tematiku. Část projektu na níž se podílím, se věnuje problematice komunikačních médií z pohledu dějin. Zabývá se jejich vznikem, tříděním, vývojem a dalšími tématy s tím spojenými. Nalezené materiály mají být multimediální, alespoň do té míry, aby splňovaly podmínky e-learningu. Některé materiály jsou textové, většinou monografické, ale jsou zde zahrnuty i obrazové a video materiály. Jazyk dokumentů je omezen především na český, případně anglický a to z toho důvodu, že s nimi budou pracovat zejména lidé mluvící česky, či s dostatečnou znalostí angličtiny. Zpracované materiály jsou rozděleny do několika tematických okruhů. Třídění do jednotlivých okruhů jsem zvolila tak, aby na sebe témata logicky navazovala a dávala smysl. Jako první jsem umístila okruh věnující se obecně médiím. Tím jsem se rámcově pokusila uvést do dané problematiky. Okruh je dělen na jednotlivé podkapitoly. Každá podkapitola se věnuje jinému pojmu nebo jinému náhledu na média. V podkapitole 4.1. jsou pro porovnání různé definice, které média popisují. Podkapitola 4.2. zahrnuje klasifikaci médií podle několika rozdílných hledisek. Zmínila jsem mimo jiné i mediální komunikaci a funkce médií a neopomenula jsem ani problematiku mediálních organizací a institucí. Podkapitolu 4.6. jsem zaměřila na svobodu vyjadřování a svobodu tisku. V této kapitole, zejména v podkapitolách věnujících se definicím a funkcím, jsem použila mnoho přímých citací. Je to z toho důvodu, abych nepozměnila smysl a myšlenku, kterou jim vložil původní autor. Další okruhy jsou věnovány již médiím samotným. Ta jsou rozdělena do čtyř hlavních kapitol, částečně podle historického hlediska, částečně podle formy, v níž jsou produkována. Na prvním místě, v kapitole 5., jsou zařazena historicky nejstarší, tedy média textová. V této kapitole se krátce věnuji vzniku textové komunikace, tedy písma, materiálů na psaní a knihy, a dále popisuji vývoj od knihy ke knihtisku a později k masovému periodickému tisku a vzniku žurnalistiky. Nevěnuji se příliš podrobně problematice související s

10

počátky komunikace, jelikož toto téma je poměrně podrobně vypracované v jiném modulu projektu, který se nazývá Funkce jazyka v dějinách komunikace. Druhý okruh tvoří média zvuková, umístěná v kapitole 6. Mezi tato média jsem zařadila také telegraf, přestože se nedá říci, že by byl médiem přenášejícím zvukové informace, ale z pohledu historického vývoje zde své místo má. Jak je řečeno v kapitole 6.1., byl telegraf nepostradatelným

prostředkem

ke vzniku

telefonního

přístroje a rádia.

Technologie byla velmi podobná, rozdíl je pouze v tom, že telegraf nedokázal přenášet lidský hlas. Dále je v okruhu zvukových médií zařazen telefon a rádio. Kapitola 7. popisuje obrazová média. Jako první je zachycen vznik a vývoj fotografie, která byla základem pro vývoj filmu a filmové technologie. Film je řazen za fotografií, protože je zde patrná časová i technologická návaznost. Jako poslední jsem zmínila popis televize. V tomto okruhu je opět popsán historický vývoj jednotlivých médií a zejména u fotografie je kladen důraz na technologii, z toho důvodu, že způsoby zachycování obrazu byly jedním z největších objevů 19. století na poli médií. U televize jsem se naopak zaměřila na vývoj z hlediska společenského. Technologie použitá pro přenos obrazu je poměrně složitá a vyžaduje dostatečné znalosti z oboru fyziky a elektrotechniky. Popis technologie je navíc zaznamenán v doprovodných zdrojích. Jako poslední jsem umístila okruh multimédií a internetu v kapitole 8. Na posledním místě je řazen proto, že je nejmladším oborem médií, a to jak po stránce historické, tak po stránce technologického vývoje. Je to oblast, která není ještě příliš podrobně popsána z pohledu teoretické vědy a není jasně definována. Důvodem je fakt, že se obor multimédií, nových médií či internetu neustále a velkou rychlostí vyvíjí, takže je velmi obtížné jej sledovat. Tomuto okruhu jsem věnovala pouze stručně pojatou kapitolu, protože se domnívám, že takto rozsáhlé téma by zasloužilo vlastní zpracování. Cílem mé práce bylo vyhledat kvalitní a relevantní materiály k tématu komunikačních médií a popsat je a setřídit do přehledné podoby. Na základě analýzy těchto dokumentů jsem sepsala stručný přehled celého tématu. Pro zpracování materiálů jsem zvolila horizontální metodu, tedy metodu, při níž se autor snaží obsáhnout téma v největší možné šíři. Tato metoda je využívána zejména u rozsáhlých témat, na rozdíl od metody vertikální, používané u témat úzce specifikovaných.

11

2. Mentální mapy Materiály jsem vyhledávala pomocí klasické rešerše. Klíčová slova a jednotlivé vztahy mezi nimi jsem si musela nejprve ujasnit, k čemuž jsem použila mentální mapu, nejprve načrtnutou na papír a později podrobněji zpracovanou v programu CmapLite2. Mentální mapy jsou podle Roberta Fischera pomůcky pro utřídění si vlastních myšlenek a pojmů k tématu, které se chystáme zpracovat. Jsou složeny ze slov, pojmů a myšlenek. Lze je označovat mnoha názvy, například pojmové mapy, kognitivní mapy či sémantické mapy. Jejich hlavním cílem je graficky znázornit vztahy mezi jednotlivými pojmy. Pojmy jsou myšlenky, kterým dáváme označení v podobě slov, a pod nimiž si dokážeme představit dané objekty. Pojmy mohou být v mapách znázorněny různými způsoby. Požívá se například znázornění, které připomíná pavučinu, dále také můžeme použít sled po sobě následujících kroků, nebo řazení vedle sebe, případně pod sebou. Časté je také znázornění pomocí množinových uskupení, řetězců, či souvislost mezi celkem a jednotlivými částmi. Nejvariabilnějším zobrazením je takzvaná síť. Díky ní je možné znázornit více úrovní vztahů mezi jednolivými pojmy.3 Pro mé potřeby se jevilo jako nejlepší zobrazení pomocí sítě, protože nejlépe vyjadřuje mé myšlenkové pochody a souvislosti mezi nimi. Mentální mapa sama o sobě je pro mě velmi přínosná, protože využívá grafického znázorňování, tedy pro mě snadno pochopitelného vjemu. Na základě této mapy jsem sestavila soubor klíčových slov, podle něhož jsem vyhledávala v jednotlivých databázích a katalozích. Pojmy shrnuté v mentální mapě nejsou v přesném poměru k počtu a podobě použitých klíčových slov. Klíčová slova však z této mapy vychází a pro vyhledávání jsem nevyužila pouze malou část pojmů. V mapě jsou také poměrně zřetelné vazby mezi jednotlivými pojmy, podle nichž jsem se snažila organizovat uspořádání práce. Způsob, kterým jsou propojena jednotlivá média, byl stěžejním pro pořadí těchto médií v textu samotné práce. Například návaznost zvukových či obrazových médií. Některé pojmy jsou zároveň spojeny s několika dalšími, jako je tomu například u historického vývoje. Ten je tedy obsažen ve všech

2 3

kapitolách

pojednávajících

uloženo také v elektronické příloze na DVD volně podle FISCHER, R., 1997, s. 71-86

12

o

konkrétních

médiích.

13

3. Rešerše 3.1.

Zdroje

Pro zpracování jsem vybírala zejména primární a sekundární zdroje, a to zejména veřejně přístupné ve fondech knihoven nebo na internetu. Používala jsem zdroje ve formátech textových,

obrazových,

powerpointových

prezentací,

webových

stránek

či

audiovizuálních souborů. Vyhledávání bylo prováděno v katalozích Národní knihovny, Městské knihovny v Praze, Knihovny společenských věd T. G. Masaryka v Jinonicích, Knihovny Fakulty sociálních věd UK a v internetovém vyhledávači Google i v jeho specializovaných databázích Google Scholar a Google Books. Audiovizuální zdroje pochází zejména ze sítě CESNET a také z úložiště audiovizuálních záznamů Youtube. Při rešerši jsem rovněž použila otevřenou encyklopedii Wikipedia, ovšem pouze články, které obsahovaly ověřené zdroje a dostatek relevantních informací. Články z Wikipedie jsou i sekundárními odkazy pro další zdroje informací. Wikipedia není odbornou veřejností považována za plnohodnotný zdroj, ale domnívám se, že pro studijní účely a sdílení znalostí má tato encyklopedie svou nezpochybnitelnou informativní hodnotu. V dubnu 2009 jsem se soustředila na vyhledávání v předplacených i volně dostupných oborových databázích přístupných přes proxy server Univerzity Karlovy, a to jmenovitě v databázích Communication & Mass Media Complete, Library, Information Science & Technology Abstracts with Full Text (LISTA) a Film & Television Literature Index with Full Text, zpřístupňovaných společností EBSCO. Využila jsem také databázi SAGE Full Text Collections zpřístupňovanou společností CSA Illumina a databázi ProQuest. Obsah nalezených materiálů však příliš nekorespondoval s potřebami mé práce a s mou vlastní představou o ní. Většina článků a odborných prací byla příliš úzce specifikována a zaměřena na konkrétní detailní témata. Materiály, které jsem nalezla, byly často věnovány novým jevům a tématům v oblasti médií, případně jevům obecně známým ale nahlíženým z nové perspektivy. Pro mou práci však lépe vyhovovaly články a materiály tvořené formou souhrnů a přehledů, které v odborných databázích nebývají příliš často uloženy. Proto jsem se rozhodla tyto zdroje do své práce nezahrnout, což mi velmi zúžilo možnosti vyhledávání.

15

3.2.

Klíčová slova

Při rešerši jsem nejčastěji vyhledávala pomocí fulltextu, a pokud to bylo možné například v odborných databázích, užívala jsem deskriptory a klíčová slova ověřená v tezaurech jednotlivých databází. V kombinaci s anglickými ekvivalenty jsem určila jako klíčová slova tato: •

komunikační média, masová média, multimédia, média, dějiny médií, mediální komunikace, cenzura, objektivita, nosiče

•

tisk, knihtisk, periodický tisk, dějiny periodického tisku, žurnalistika, noviny, časopisy

•

telegraf, dějiny telegrafu, telefon, dějiny telefonu, rádio, dějiny rádia, rozhlas, dějiny rozhlasu, rozhlasové vysílání

•

fotografie, dějiny fotografie, film, filmový průmysl, dějiny filmu, televize, dějiny televize, televizní přijímač, kabelová televize, digitalizace vysílání

•

internet, multimédia, nová média

3.3.

Průběh a kritéria vyhledávání

Samotné vyhledávání probíhalo v několika etapách. V první etapě jsem se zaměřila na oborové databáze, a to především na materiály z okruhu masových médií obecně. Po neúspěšném hledání v databázích jsem zahájila rešerši v katalozích výše zmíněných knihoven. Tato fáze byla úspěšnější a odkryla mi především monografické tištěné materiály. Po jejich prostudování jsem pronikla hlouběji do tématu a nalezla jsem v nich i odkazy k dalším autorům a klíčovým slovům. V další etapě jsem využívala klíčová slova z okruhů jednotlivých médií a prohledávala především katalogy knihoven a internetové vyhledávače. Většina zdrojů byla textová. V dalších etapách jsem se tedy zaměřila na audiovizuální zdroje, webové stránky a portály či jiné netradiční zdroje. Po shromáždění materiálů jsem musela jednotlivé dokumenty roztřídit a nevhodné vyloučit. Hlavním kritériem pro třídění byla především kvalita a relevance zdrojů. Zařadila jsem však i zdroje, jejichž původ není zcela ověřen, ale jejich obsah je kvalitní a zachycuje v sobě důležité a nepostradatelné informace. Dalším kritériem byl formát dokumentu. Zde jsem kladla důraz na vyváženou diverzitu zdrojů.

16

Při zpracování materiálů jsem narazila na několik úskalí. Především bylo velmi problematické nalézt audiovizuální či jiné netradiční zdroje, které by se daly považovat za věrohodné. Pro audiovizuální dokumenty se nejlépe osvědčilo použití sítě CESNET. Dále se k hledání netradičních formátů zdrojů osvědčil i internetový vyhledávač Google, kde lze snadno zadat jako hlavní kritérium pro vyhledávání formát dokumentu. Dalším problémem bylo zajistit vhodnou obrazovou dokumentaci, která by nebyla chráněna copyrightem proti opětovnému použití. Pokud chráněna nebyla, bylo zase problematické získat informace o autorovi a další potřebné informace pro formální popis. Rozhodla jsem se proto pořídit fotodokumentaci vlastními prostředky, což mi usnadnilo i provedení formálního popisu jednotlivých fotografií.

3.4.

Zpracování vybraných dokumentů

Všechny vybrané materiály jsou popsány ve formě citací ve standartním bibliografickém formátu podle ISO 690 a ISO 690-2 a umístěny v elektronické příloze bakalářské práce. Dokumenty jsou rozděleny do tří oddílů a řazeny podle abecedy. Prvním z oddílů jsou zdroje, tedy knihovní katalogy a internetové vyhledávače. Další oddíl obsahuje zdroje a literaturu přímo citovanou v textu práce. Třetí oddíl popisuje další vyhledané materiály. Veškeré citace umístěné v textu, v poznámkách pod čarou obsahují dostatečné množství informací, pro to, aby byly snadno identifikovatelné v bibliografickém soupisu umístěném v elektronické příloze. Do bibliografického soupisu jsem neumístila pouze fotografie. Jsou totiž popsány ve formátu Dublin Core a navíc jsem jejich autorkou, tudíž nepovažuji za nutné tyto fotografie citovat Použité materiály jsem popsala také v metadatovém formátu Dublin Core, který je součástí mezinárodní normy ČSN ISO 15836:2003 (97 0201)4, a to ve verzi Dublin Core Metadata Element Set Version 1.1. platné od roku 1999.5 Popis pomocí metadatových prvků jsem vytvořila za podpory generátoru metadat dostupného na internetových stránkách Webarchivu.6 Tento popis jsem sestavila pro potřeby možného budoucího zpracování a ukládání materiálů do databáze. Z důvodu velkého rozsahu tohoto popisu jsem se rozhodla metadatový popis umístit do systému elektronické podpory Moodle, do sekce s názvem Multimediální projekt – Komunikační média v dějinách komunikace, v němž jsou zároveň umístěny i odkazy na všechny zdroje dostupné online, citace 4

ČSN ISO 15836:2003 (97 0201), 2006, 12 s. viz Dublin Core Metadata Initiative 6 viz Webarchiv 5

17

monografií a tištěných materiálů a fotografie v plné velikosti. Sekce komunikačních médií je rozdělena do pěti okruhů. Jsou jimi okruhy médií, textových médií, zvukových médií, obrazových médií a internetu a multimédií. Každý okruh obsahuje články ve formátu PDF, mnou volně sepsané podle citované literatury. Dále je ke každému tématu přiřazen okruh zdrojů s metadatovými, případně bibliografickými popisy. Celkem je ve formátu Dublin Core popsáno 88 zdrojů. Z toho je 28 obrazových, přesněji 23 fotografií ve formátu JPG a 5 kreslených obrázků ve formátu GIF. Dále je zde zahrnuto 17 audiovizuálních materiálů, z toho je 14 videí volně přístupných přes internet v síti CESNET a na videoserveru Youtube a 3 celovečerní filmy chráněné autorskými právy. Ostatní zdroje jsou textové. Popsáno je 11 monografií a zbylé textové dokumenty jsou přístupné přes internet, většinou v textových formátech HTML, PDF a TXT. Bakalářská práce obsahuje rovněž přílohu, která je v elektronické formě přiložena k oběma tištěným exemplářům na DVD disku. Na tomto disku jsou uloženy zmenšené fotografie s popisky v textovém souboru nazvaném Příloha.doc a dále složka se stejnými fotografiemi v plné velikosti, pojmenovaná Fotodokumentace. V příloze lze také nalézt kompletní bibliografický soupis, který tradičně bývá umístěn v tištěné verzi práce na posledních stranách za závěrem. V tomto případě je však soupis poměrně rozsáhlý a z toho důvodu jsem se po konzultaci s vedoucí práce rozhodla přiložit jej v elektronické formě do souboru s názvem Seznam použité literatury a zdrojů.doc. V poslední řadě je na DVD uložen soubor s názvem Dublin Core metadatový popis.doc, který obsahuje popis veškerých vyhledaných materiálů ve formátu Dublin Core. Tyto materiály jsou očíslovány a seřazeny ve stejném pořadí, v němž jsou řazeny v systému elektronické podpory výuky Moodle.

18

B. Praktická část 4. Média 4.1.

Definice médií

Slovník cizích slov uvádí slovo médium, jako substantivum neutrum původem z latiny, vyjadřující prostředek, prostředí, střední část či článek něčeho. Slovo mediální je pak ve slovníku přeloženo jako střední, středový, tíhnoucí ke středu.7 Ve Všeobecné encyklopedii jsou média řazena pod pojem masmédia a definována takto: „Masmédia - prostředky masové komunikace. Přenášejí sdělení anonymní mase příjemců ve vysokém počtu identických kopií (ve formě výtisku, signálu, magnetické kopie, filmové kopie, letáku, plakátu apod.) Prostředek šíření masové kultury. Masmédia umožnila rychlé rozšíření informací, napomohla snížit kulturní rozdíly mezi městem a venkovem, vzdělanou elitou a masou, na druhé straně je považována za nástroj všeobecné manipulace a za příčinu zpovrchnění a otupení lidských myšlenek i smyslů, za hlavního šiřitele konzumní mentality.“8 „Užití pojmu je spojeno s myšlenkou zprostředkování, s myšlenkou soustředění, s myšlenkou nosiče duchovního výrazu, odpoutávajícího se od místa a času.“9

4.1.1. Uživatelské definice •

„Médium je zprostředkující činitel, prostředek, sociol. prostředek komunikace mezi lidmi.“10

•

„Médium /lat. Medius znamená střední (přeneseně) prostředník, zprostředkující činitel, vše, co umožňuje komunikaci, vše, co slouží jako prostředek k uchování a přenosu sdělení v prostoru a v čase.“ 11

•

„Médium je zprostředkující činitel, prostředek, prostředí. Zvláštní kategorii tvoří prostředky masové informace a propagandy (masová média).“12

4.1.2. Vědecké definice Definice úzce specifikované jako prostředek přenosu: 7

volně podle Slovník cizích slov. 1971, s. 223 Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1999, s. 117 9 WIEGERLING, K. in SCHELLMANN, B., 2004, s. 10 10 Všeobecná encyklopedie ve čtyřech svazcích in SCHELLMANN, B., 2004, s. 10 11 Universum všeobecná encyklopedie in SCHELLMANN, B., 2004, s. 10 12 Malá Československá encyklopedie v šesti svazcích in SCHELLMANN, B., 2004, s. 10 8

19

•

„Média jsou technická a organizační infrastruktura pro komunikaci“13

•

„Médium zahrnuje všechny technické nástroje a aparatury, jejichž pomocí se publicistické výpovědi dostávají na veřejnost“ 14

•

„Média jsou zprostředkovatelské instance. ke zprostředkování potřebují nejen veřejnost, místo pro prezentaci sdělení a transportní kapacitu, ale také obsah. To, co média transportují, jsou sdělení vztahující se k nějakému předmětu či události.“15

•

„Médii rozumíme v dané souvislosti materiálně - mechanické nebo energetické (elektrické,

elektromagnetické,

elektronické,

optoelektronické)

nosiče

a zprostředkovatele dat, příp. informačních celků a mechanické i elektronické prostředky pro jejich zpracování, a to ve smyslu tří základních fenoménů, tedy ukládání, přenosu a zpracování.“16 Definice šíře specifikované jako významná společenská zařízení: •

„Média jsou nejen komunikační kanály schopné transportovat systémy znaků. Jsou to také organizace, tedy účelné sociální systémy, a sice komplexnísystémy. Tyto systémy mají velký vliv na všechny myslitelné vrstvy společenského bytí. Jsou to institucializovaná zařízení, která hrají svou úlohu v systému uspořádání společnosti.“17

•

„Aby se mohl uskutečnit akt komunikace, je zapotřebí média, tj. znázornění přenášených řečových znaků. Vlastní podoba média závisí na druhu užitého znakového systému, stejně jako na druhu sociálního kontaktu mezi partnery komunikace.“18

•

„Média jsou mj. technologické artefakty (např. kabel, satelity, online systémy), publicistické organizace (redakce, zpravodajské agentury, rozhlasové organizace, tisková střediska, distribuční systémy), stejně jako samo zpravodajství, tedy

13

HUNZIKER, P. in SCHELLMANN, B., 2004, s. 11 PÜRER, H. in SCHELLMANN, B., 2004, s. 11 15 WIEGERLING, K. in SCHELLMANN, B., 2004, s. 11 16 HIEBEL, H. et al. in SCHELLMANN, B., 2004, s. 11 17 RÜHL, M. in SCHELLMANN, B., 2004, s. 11 18 HUNZIKER, P. in SCHELLMANN, B., 2004, s. 11 14

20

výsledky selektivního rozhodování redakcí, které jsou šířené různými technickými prostředky.“19 •

„Masová média podávají, podle určitých pravidel, svědectví o světě, s nímž jejich konzumenti nemají či nemusí mít vlastní zkušenost. Média dále přesvědčují o výhodnosti či správnosti určitého chování a o platnosti hodnot a norem a jako vyjednavači umožňují vyjasnění názorů a stanovisek. Kromě toho ještě baví své příjemce, ale mohou je také poučovat, vzdělávat apod.“20

4.2.

Klasifikace

„Média je možné klasifikovat z nejrůznějších hledisek a podle nejrůznějších kritérií proto, že média jsou velice složitý a v čase se proměňující sociálně komunikační jev, podmíněný dobovou situací společenskou, technickou, politickou i kulturní. Rozvoj technické úrovně je zřejmě nejnápadnějším avšak nikoli nejdůležitějším rysem vývoje všech sekundárních médií.“21 Základním dělením je podle Jiráka a Köpplové dělení na primární a sekundární komunikační média. Za primární jsou považované kódy užívané při komunikaci, tedy například přirozený jazyk. Sekundárními médii jsou prostředky snažící se o záznam a přenos sdělení, kterými se lidé pokoušejí překonat prostorovou a časovou omezenost vysílaných sdělení. Jsou to například nástěnné malby v jeskynních, písmo, tisk, prostředky signalizace (kouřové signály, vlajkové abecedy, vysílací techniky) či prostředky pro zaznamenávání sdělení.22 Další dělení autoři uvádí podle toho, jaký typ společenských vztahů mohou média utvářet: •

„Interpersonální média jsou kategorie médií sloužící podpoře interpersonální komunikace, rozlišovacím znakem je nejen to, že se jejich uživatelé vnímají jako jedinečné osobnosti, ale i skutečnost, že tato média zpravidla umožňují vysílání a přijímání vzkazů na obou stranách. Interpersonálními médii jsou dopisy, poselství, e-mailové vzkazy, telegraf, telefon apod.

•

Masová média spadají do kategorie médií sloužící celospolečenské komunikaci, tedy zpravidla komunikaci mezi jedním výchozím bodem a blíže neurčeným, leč vysokým počtem bodů cílových. Komunikace směřuje od jednoho bodu k publiku.

19

RÜHL, M. in SCHELLMANN, B., 2004, s. 11 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 43 21 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 21 22 volně podle JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 17 20

21

Jejich podstatným rysem je skutečnost, že nepodporují vysílání a přijímání sdělení na obou stranách, nýbrž svou podstatou staví jednoho účastníka do role vysílatele (podavatele) a druhého do role příjemce. Masovými médii jsou noviny, časopisy, knihy, pozemní, kabelové i satelitní televizní a rozhlasové vysílání, film, kompaktní disky i magnetofonové nahrávky, stejně jako ekvivalenty těchto tradičních médií v kyberprostoru počítačových sítí, zvláště internetu, tedy síťová média23 je možné používat jako interpersonální i masová média. Jsou schopna vytvářet sociální vztahy tím, že slouží k propojení mnoha bodů s mnoha dalšími body a konstituují tak vztahovou a komunikační síť, přičemž všechny body, které do ní patří se mohou dostat do role jak podavatelů, tak příjemců. Takovými médii jsou

například

pošta,

komunikační

aktivity

umožňované

moderními

telekomunikačními prostředky, jako jsou telefonické konference, či využití současné počítačové techniky k chatům, konferencím apod.“24 Dalším kritériem pro třídění je třídění podle smyslového vnímání: •

„sluch - rozhlas (masové), telefonní hovor (interpersonální)

•

zrak - knihy, noviny a časopisy, dopis

•

hmat - sdělení psaná Braillovým písmem, exponáty na výstavě určené k ohmatávání

•

více smyslů najednou - zrak, sluch (televizní program, videonahrávka)“25

Poslední třídění, které Jirák s Köpplovou uvádí je podle kanálů přenosu: •

„tištěné (knihy, letáky, noviny..)

•

elektronické (rádio, televize)

•

chemické (filmy)

na přelomu 20. a 21. století je typická technologická konvergence, tedy sbližování jednotlivých kanálů“26 Bernhardt Schellmann rozdělil ve své knize komunikační média podle čtyř různých hledisek:

23

GROSSBERG, WARTELLA, WHITNEY in JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 21 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 21-22 25 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 23 26 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 39 24

22

1) „podle technických kritérií (podle toho nakolik příjemce a vysílač při komunikaci využívají technických prostředků) •

Ani vysílač ani příjemce nepoužívají technické prostředky. Oba se omezují na možnosti komunikace dané člověku přírodou, tedy lidský hlas, gestikulaci a mimiku. Transportními prostředky komunikace jsou ta nejpřirozenější z médí, jaká existují, média elementárního lidského kontaktu, lidská média. Říkáme jim primární média. Fapříklad pohyby těla, především výraz obličeje, pohyby rukou, držení těla, smích a pláč, zvuky (pokud nejsou kodifikované) jako sykání, hlasitý dech, pískání, sténání, vzdychání, mlaskání; demonstrativní pohyby hlavou a rukama, vůně a zápachy, mluvená řeč, hlasitost a spád řeči.

•

Technické prostředky užívá pouze vysílač, příjemce se obejde bez nich. Máme na mysli tiskoviny jako jsou noviny, časopisy nebo knihy, které vyžadují značné technické prostředky na výrobu, čtenář je ovšem může užívat bez jakéhokoli technického vybavení. Tato média nazýváme sekundárními médií. Fapříklad raná sekundární média jako znamení zvony, bubny, ohněm a kouřem, optická telegrafie, signální stožáry, vlajky. Dále také sekundární média na bázi obrazu, písma a liter, tedy rukopisy, dopisy, tiskoviny, knihy, tiskové orgány jako noviny a časopisy, reklamní tiskoviny, plakáty, fotografie.

•

Vysílač i příjemce používají při komunikaci technických prostředků a také přenos sdělení vyžaduje techniku. Typickým příkladem jsou elektronická masmédia rozhlas a televize, stejně jako internet. Média této kategorie nazýváme terciální média. Příkladem jsou raná terciální média jako kabelový přenos, telegrafie, dálkový

přenos,

přenos

po telegrafních

drátech,

Morseova

abeceda,

kodifikovaná optická telegrafie, telefon, nebo mladší terciální média, tedy rozhlas, televize, gramofonová deska, magnetofonový pásek, videokazeta, zvukový film, kompaktní disk; televize. 2) podle úlohy v komunikačním procesu: •

Přenosová a transportní:

Patří mezi ně lidská řeč (přirozené), telefon, rozhlas, televize, internet (technická), vyvěšování vlajek, zvukové (houkačka, zvony)a světelné signál. Mnoho ze symbolických či signálních médií se již nepoužívá, ale byla velmi přínosná (optická telegrafie). 23

•

Média sloužící k ukládání a fixování dat:

Mezi něž patří rukopisy, tiskoviny, obrazy, fotografie, magnetofonové pásky a kazety, videokazety, filmy, zvukové, obrazové a multimediální CD, online systémy a databanky. 3) podle stupně zveřejnění (počet osob, které mají být osloveny - jedna osoba, dvě, více osob, masy) •

Interpersonální komunikace:

Média v interpersonální komunikaci se vztahují ke komunikaci člověka s člověkem, především v soukromém a pracovním styku.

V centru zde stojí prostředek

komunikace, který je pro člověka nejtypičtějším a zároveň nejrozvinutějším, totiž lidská řeč. Jmenovat můžeme ale i technicky zprostředkovanou individuální komunikaci po telefonu nebo online. •

Komunikace v malé skupině:

Při komunikaci v malé skupině je úkolem médií umožnit výměnu (interakci) mezi více osobami, obvykle s cílem dojít k nějakému rozhodnutí. Příkladem je práce v týmu v oblasti projektového managementu nebo užívání software pro skupinovou práci. •

Komunikace v organizaci:

Média v komunikaci organizací jsou velké kooperativní sítě uvnitř podniků, úřadů a jiných

organizací.

Zahrnují

všechny

aspekty

interpersonální

a skupinové

komunikace. Média zasahují významně do organizační struktury. •

Masová komunikace:

Fa rozdíl od komunikace individuální, skupinové a komunikace v organizaci je masová komunikace zaměřena na velké publikum, které není soustředěno na jednom místě, ale je rozptýlené (disperzní publikum). Jedná se o komunikaci veřejnou. Cílem masmédií je právě zveřejňování sdělení. Dále se jedná o komunikaci jednostrannou, při níž v podstatě nedochází k interakci. Masmédiím náleží v oblasti médií zcela výsadní postavení. Významně ovlivňují život každého jednotlivce i celé společnosti. Vyžadují masivní nasazení techniky přinejmenším na straně produkce, je tedy zcela pochopitelné, že základem pro vznik masmédií, například denního tisku nebo rozhlasu, byl technický pokrok na sklonku 19. a na počátku 20. století.

24

4) podle počtu užitých mediálních prvků •

Monomédia obsahují pouze jedno jediné médium, jakým je např. obraz, zvuk nebo text. Máme na mysli třeba audio CD nebo knihu sestávající pouze z textu. Tato média působí na jediný smysl uživatele, např. sluch nebo zrak.

•

Duální média vytvářejí spojení mezi dvěma mediálními poli a dosahují tak nové kvality užívání médií. Jsou to především audiovizuální prostředky.

•

Multimédia jsou spojením více mediálních prvků na společné digitální bázi. Cílem je působit najednou na několik lidských smyslů. To se děje kombinací statických a dynamických mediálních prvků. U multimédií se zpravidla spojují tři znaky: -

multimodalita - působí zároveň na více smyslů

-

integrace - jednotlivé prvky jsou svedeny na společnou digitální bázi, což nabízí možnost vytvářet libovolné kombinace.

-

interaktivita - uživatel je veden formou dialogu přes zadávací mechanismus, jako je klávesnice nebo touchscreen. Informace mohou být vyvolávány a zpracovávány podle individuálních potřeb.

Východiskem pro vznik multimédií bylo srůstání tzv. TIME oborů, tj. telekomunikační (T) a informační (I) technologie, médií (M) a zábavního průmyslu (E - entertainment).“27

4.3.

Funkce médií

Funkce médií se dají zjednodušeně shrnout do několika bodů. Mění se samozřejmě v čase, a to především v tom smyslu, že se rozšiřují a rozrůstají. Technologický rozmach v posledních několika desetiletích však neměl na změnu funkcí téměř žádný vliv, spíše ovlivňuje mediální cesty šíření a zaznamenávání. Proto můžeme i dnes použít několikabodové rozdělení funkcí z roku 1948, které vytvořil Harold Laswell. Základními funkcemi médií jsou podle něj: •

„informování - poskytování informací o událostech a podmínkách života, jakož i o platném rozdělení moci a uspořádání mocenských vztahů, a usnadňování adaptace na změny podporou inovací a pokroku

27

klasifikace převzata z SCHELLMANN, B., 2004, s. 12-15

25

•

socializace

-

společenských

vysvětlování vztahů

a komentování

a informací

spolu

významů s podporou

událostí, ustálených

platných autorit

a společenských norem, dále vytváření konsenzu a nastolování posloupnosti priorit •

kontinuita - podpora převládajících kulturních vzorců, včetně objevování subkultur a nových směrů ve vývoji kultury

•

zábava - nabídka napětí, pobavení či rozptýlení, prostředek uvolnění a zdroj oslabování sociálního napětí

•

získávání - agitování pro společensky významné cíle např. ve sféře politiky, ekonomiky či ekologie - záleží na dominantní hodnotové orientaci společnosti.“28

Funkcemi médií se po Laswellovi zabývali ještě další autoři (např. C. R. Wright), kteří v zásadě jen dále rozvádějí Laswellovo dělení, případně jakékoli funkce médiím zcela upírají.

4.4.

Teorie médií - masová a mediální komunikace

Masová komunikace je termín, který vznikl koncem 30. let 20. století Pojem masový odkazuje k velkému rozsahu lidí či produktů. Masová komunikace je určena masovému publiku, které je velmi různorodé. Jednotliví příslušníci se navzájem neznají a nemají příliš společného. Složení publika se neustále mění, je rozptýlené a velmi početné. Příjemci mediálního sdělení nedokážou jednat organizovaným způsobem. Nevyvíjí žádnou činnost, a dalo by se říci, že jsou v jistém smyslu předmětem manipulace. „Masová komunikace zahrnuje instituce a postupy, jimiž specializované skupiny využívají technické prostředky (tisk, rozhlas, filmy apod.) pro šíření symbolického obsahu směrem k rozsáhlému, nesourodému a široce rozptýlenému publiku.“29 Média zprostředkovávají komunikaci. Bez nich by nebyla komunikace možná, protože je brána jako existující pouze v případě, že je uskutečněna. Z tohoto pohledu jsou tedy média nezbytnou součástí masové i jakékoli jiné komunikace. Masová či mediální komunikace spadá do komunikace mezilidské, kterou lze dělit různými způsoby. Köpplová ji dělí podle roviny organizace společnosti, v níž se komunikace odehrává:

28 29

JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 44 JANOWITZ in MCQUAIL, D., 2007, s. 30-31

26

•

„intrapersonální - komunikace se sebou samým, např. při zpracování nového poznatku jedincem či zvažování výhod různých řešení před rozhodnutím

•

interpersonální - komunikace mezi dvěma až třemi lidmi, tedy diadická, či triadická

•

skupinová - komunikace uvnitř nějaké ustavené skupiny, např. rodiny

•

meziskupinová - komunikace mezi ustavenými skupinami, např. mezi třídami ve škole, mezi sportovními týmy, či mezi zájmovými skupinami uvnitř nějaké komunity

•

institucionální/organizační - komunikační procesy v rámci politického systému, uvnitř podnikatelského subjektu, mezi takovými subjekty atd.

•

celospolečenská - komunikační procesy, jež jsou potenciálně dostupné všem příslušníkům určité společnosti - sem spadá i komunikace podmíněná existencí masových médií, tedy mediální komunikace“30

De Fleur a Ball-Rokeach dělí komunikaci na jednotlivé epochy, podle převažujícího způsobu komunikace v daném období vývoje: •

„epocha znamení a signálů

•

epocha mluvení a jazyka

•

epocha psaní

•

epocha tisku

•

epocha masové komunikace“31

Jednotlivé epochy představují přírůstek nových možností komunikace, nikoli jejich střídání. Mc Luhan koncem 60. let 20. století vymezil tři hlavní období, podle toho, jaký prostředek byl rozhodující pro dané období:

30

31

•

„analfabetické tribální období

•

typografické a mechanicko-individuální „Gutenbergovo období“

•

elektronické období“32

JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 16 DeFLEUR, BALL-ROKEACHOVÁ, S. in JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 18

27

Vývoj komunikace pak rozdělil podle převládajícího média: •

„období orální kmenové kultury - popisuje jako svět ucha, jako dobu akustického prostoru

•

období psané kultury - rukopisů, kdy fonetické písmo nahrazuje akustické vnímání vnímáním vizuálním

•

Gutenbergova galaxie s tištěnou knihou, která se stala nejen prvním masovým výrobkem, ale také prvním uniformním opakovatelným konzumním zbožím

•

nástup elektřiny“33

Werner Faulstich toto McLuhanovo dělení posunul dále tím, že přiřadil jednotlivým obdobím časové rozmezí, v němž se pohybuje: •

„Fáze A - převládají primární média nebo lidé jako médium a toto období trvá zhruba do roku 1500. Lidské médium bylo médiem malých skupin.

•

Fáze B - dochází k přesunu těžiště na sekundární média nebo tištěná média; období 1500-1900. Tištěná média byla zpočátku individuální a později masová.

•

Fáze C - dochází k přesunu těžiště na terciální neboli elektronická média od roku 1900 až zhruba do konce 20. století - převážně masová média.

•

Fáze D - dochází k převaze kvartárních neboli digitálních médií od konce 20. století. Se svým trendem k individualizaci již výrazně poznamenává počátek nastupujícího tisíciletí.“34

Odborníci na komunikaci vytvořili dva modely, které jsou pro teorii komunikace stěžejními. Prvním z nich je model přenosový, který se řídí podobnými pravidly jako doprava. Hlavní myšlenkou, jak uvádí Köpplová, tedy je, že komunikace je proces, při němž je přenášeno sdělení od neurčeného zdroje (podavatele) k neurčenému adresátovi (příjemci). Jako prvek, který má iniciativu, je brán zdroj, zatímco příjemce může pouze reagovat, čímž vzniká zpětná vazba. zdroj → sdělení → příjemce Přenosový model vysvětluje různými způsoby několik autorů: 32

McLUHANN in JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 18 McLUHANN in JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 19 34 FAULSTICH, W. in JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 19 33

28

•

„Shannon - Weaverův model (1949): matematická teorie komunikace - Při komunikaci jde o technický proces, při němž se mezi vysílačem a příjemcem přenáší určité množství znaků. Aby k tomu došlo, musíme znaky učinit transportovatelnými tím, že je přeměníme na technické signály. To se děje formou tzv.

kódování

a dekódování.

Kódováním

rozumíme

zašifrování

znaků

u komunikátora a dekódováním jejich rozšifrování recipientem. Podle tohoto modelu

dochází

k poruchám

komunikace,

jestliže

nefunguje

technické

zprostředkování (např. šumy, okolní zvuky). •

Badurův model: rozšiřuje Shannon - Weaverův model. Je nezbytné, aby přenášené znaky byly účastníky totožně interpretovány. Dorozumění se uskuteční tehdy, jestliže komunikační partneři dospějí ve všech třech rovinách ke stejné interpretaci. Rozlišujeme tři roviny dorozumívání: 1. syntaktická rovina - znaky jsou sestavovány podle určitých gramatických pravidel 2. sémantická rovina - znaky mají určitý význam, případně myšlenkový obsah 3. pragmatická rovina - znaky je třeba vidět v rovině mezilidských vztahů

•

Schéma podle Maletzkeho (1963): Komunikace jako vzájemný děj, kde se všechny prvky nacházejí ve vzájemné závislosti. Překonává jednostranný pohled Laswella - komunikace jako jednostranný akt. Vzájemná interakce mezi komunikátorem a recipientem je ovlivňována tlaky: 1. tlak na straně komunikátora - komunikátor může být pod tlakem veřejnosti 2. tlak výpovědi - komunikátor se vyjadřuje veřejně a může být brán za slovo 3. tlak média - to podléhá konkrétním dramaturgickým a technickoorganizačním ustanovením, která podstatně ovlivňují to, co se má produkovat a nabízet veřejnosti 4. tlak na straně recipienta - druh média určuje, v jaké formě má recipient nabízené sdělení přijímat

29

•

Laswellova formule: Kdo říká co, jakým kanálem, komu, s jakým účinkem? Obsahuje pět komponent“35

•

„George Gebner (1956) - vypracoval Laswellův model z pěti prvkového na deseti prvkový: Fěkdo - vnímá nějakou událost - a reaguje na ni - v nějaké situaci pomocí nějakých prostředků - aby nabídl materiály - v nějaké podobě - v nějakém kontextu - s nějakým obsahem - a s nějakými důsledky.“36

Druhým modelem je model kulturální, který byl zpracován ve stejné době nikoli jako konkurent modelu přenosovému, ale jako jeho doplněk. „Raymond Williams (1958) - kultura představuje prostředí, v němž jedinci získávají představu o tom, jaký význam mají přisoudit vlastní zkušenosti. Je tedy zásobárnou návodů k interpretaci podnětů. Kulturální model komunikace vnímá komunikaci jako konstruování sdíleného prostoru významů, v němž se příslušníci dané kultury pohybují. Zatímco přenosový model izoluje sdělení a “dopravuje“ je jako dopis od podavatele k příjemci, kulturální model klade důraz na skutečnost, že lidé spolu sdílejí svět společných významů, které berou jako samozřejmost, dávno předtím, než k formulaci nějakého sdělení dojde.“37 Mezi mediální a interpersonální komunikací je mnoho rozdílů. Jedním z hlavních je fakt, že podavatel mediálního sdělení nemá přímý kontakt se svými příjemci. Zpětná vazba se mu dostává zprostředkovaně a s velkým zpožděním. Navíc je mediální komunikace přenášená pomocí speciálních technologií, které určují její povahu. Záběr a dostupnost této komunikace je velmi široký, neboť překonává bariéru prostoru a času. Toho se velmi propracovaně využívá zejména v reklamě. Cena a pojetí reklamy jsou závislé na vysílacím čase (např. nejdražší reklamní čas na světě je v přestávce finálového zápasu Superbowl v USA). Anonymita mediálního vysílání v příjemcích vyvolává nedůvěru, proto se podavatelé snaží co nejvíce přiblížit způsob zprostředkování interpersonálnímu sdělení (např. hlasatelé, komentátoři atd.). Podavatel nemá snadnou úlohu, protože nezná jednotlivé příjemce, a přesto je musí oslovit a zaujmout. Vytváří si tedy jednotlivé cílové skupiny (žena v domácnosti, děti, podnikatelé atd.). Sdělení na příjemce takového vysílání působí mnohem osobněji a více mu důvěřují.

35

SCHELLMANN, B., 2004, s. 19-27 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 49 37 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 50-51 36

30

4.5.

Mediální instituce a organizace

Mediální instituce se podle McQuaila věnují šíření a zveřejňování kultury a informací. Jednotlivé instituce se ve svých činnostech a aktivitách vzájemně překrývají. Dělí se zejména podle typu technologie užité pro jejich tvorbu či šíření (např. tisk, film, rozhlas, televize) a zároveň uvnitř jednotlivých typů (např. celostátní a lokální). Také se odlišují dle zemí v nichž působí a mění se v čase. Mají řadu rysů, z nichž se mezi hlavní řadí38: •

„Hlavní činností je produkce a distribuce symbolických obsahů.

•

Jsou umístěny ve veřejné sféře tzn. jsou otevřeny všem příjemcům i podavatelům, zabývají se veřejnými záležitostmi za veřejným účelem, zvláště těmi, od kterých se bude odvíjet formování veřejného mínění. Odpovídají za svou činnost široké veřejnosti a jejich odpovědnost se uplatňuje prostřednictvím zákonů, nařízení a tlaků ze strany státu a společnosti.

•

Fa základě své činnosti jsou obdařena vysokým stupněm svobody.

•

Femají formálně sebemenší moc.

•

Účast v médiích je dobrovolná a prosta jakéhokoli společenského závazku. Těsná vazba mezi užitím médií a volným časem.“39

Na rozdíl od mediálních institucí, které představují způsob, kterým je činnost prováděna, mediální organizace popisují Jirák a Köpplová jako jednotlivé struktury lidí a výrobní postupy, které danou činnost provádějí a podílejí se tím na výsledném produktu. Příklady mediálních organizací mohou být Česká televize, Český rozhlas, vydavatelství Vltava Labe Press a mnoho dalších. Mediální organizace, zvláště v České republice, působí na poli jedné mediální instituce. Zejména v posledních letech se však trend posouvá směrem ke sdružování více institucí, tedy ke vzniku takzvaných mediálních skupin. Jednotlivé organizace pracují podle pevně stanovených struktur a procesů a jsou podle nich i financovány. Největší podíl přichází především z reklamy, a to zvláště u soukromých organizací (např. komerční televize, komerční rádia). Některé veřejnoprávní organizace či instituce jsou placeny také formou koncesionářských poplatů (částka, kterou poplatník platí za to, že se v jeho domácnosti nacházejí funkční přijímače signálu), ty však, alespoň v českých podmínkách, nemohou zdaleka pokrýt jejich výdaje, proto je jejich

38 39

volně podle McQUAIL, D., 2007, s. 32 McQUAIL, D., 2007, s. 32

31

financování prováděno vícezdrojově (kombinace koncesionářských poplatků a reklamy). Dalším méně důležitým zdrojem financování je vlastní hospodářská činnost organizací, prodej vlastního výrobku (tištěná média), či financování ze státního rozpočtu. To v sobě však zahrnuje riziko oslabení nezávislosti média na státu.40 Mediální instituce a organizace jsou součástí celkové struktury médií, tu McQuail popisuje takto: •

„mediální systém - veškerá národní média

•

multimediální firma - s významnou účastí v několika médiích

•

mediální sektor - noviny, televize, film, hudba atd.

•

oblast distribuce - celý stát, region, město, lokalita

•

jednotlivé médium - novinový titul, televizní kanál atd.

•

jednotlivý mediální produkt - kniha, film, píseň atd.“41

4.6.

Svoboda vyjádřování

4.6.1. Svoboda tisku Se svobodou tisku se setkáváme v okamžiku, kdy Gutenberg vynalezl knihtisk. Zároveň se objevuje úsilí o její regulaci. „Cenzura je institucializovaná, mocensky garantovaná kontrola zveřejňování obsahů. V Anglii ustavena roku 1487 a v Fěmecku roku 1475 nebo 1479. Jednou z písemností upravující cenzuru je bula papeže Innocence VIII. z roku 1487 nazvaná Contra Impressores Librorum Reprobatorum. Dále se cenzuře a svobodě tisku věnoval John Milton, který sepsal v roce 1644 řeč za svobodu necenzurovaného tisku, určenou anglickému parlamentu a nazvanou Areopagetica. Byla v ní žádána svoboda morální, náboženská, intelektuální a politická (4 spisy). Byla základem bojů za svobodu tisku v Evropě i Americe. Vnější tisková svoboda byla vybojována v Anglii roku 1695, ve Francii roku 1789, v Fěmecku v roce1848 a v USA roku 1791, kdy byl vydán první ústavní dodatek, který upravoval podmínky svobody tisku.”42

40

volně podle JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 74-75 McQUAIL, D., 2007, s. 185 42 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 63 41

32

4.6.2. Svoboda médií Svoboda médií přináší společenským institucím, v rámci jejich každodenních potřeb, také výhody, zvláště proud spolehlivých informací. Nezávislost tisku je také předpokladem vykonávání funkce „hlídacího psa”, tedy veřejného ostražitého sledování nejmocnějších, zvláště vlády a významných podniků. „Kritéria svobody médií: •

Vyžaduje absenci cenzury, povolování (licencování) nebo jiných typů ovládání a kontroly ze strany vlády, a tudíž nepopírané právo zveřejňovat a rozšiřovat zprávy a názory a nebýt jakýmkoli způsobem nucen publikovat to, co si dotyčný subjekt publikovat nepřeje.

•

Vyžaduje rovné právo a stejnou příležitost pro všechny občany svobodně přijímat zprávy, názory, vzdělávání a kulturu (a mít k nim volný přístup), tedy právo komunikovat.

•

Vyžaduje svobodu zpravodajských médií při získávání informací z relevantních zdrojů.

•

Vyžaduje absenci skrytého vlivu při výběru zpráv a názorů ze strany majitelů médií a zadavatelů reklamy.

•

Může mít aktivní a kritickou redakční politiku v reprezentování zpráv a názorů a politiky tvůrčího, inovačního a nezávislého přístupu při prezentaci umění a kultury.”43

43

McQUAIL, D., 2007, s. 168

33

5. Textová média 5.1.

Písmo a kniha

Písmo, jeden z prostředků lidské komunikace, byl vynalezen v několika částech světa nezávisle na sobě. Písmo má původ ve starověkém Egyptě a Sumeru, ale zhruba ve stejné době objevovali písmo také Číňané a Mayové. Se vznikem písma můžeme začít mluvit o vzniku komunikačních médií, i když v poněkud jiném smyslu než je chápeme dnes. Komunikačním médiem jsou totiž jakékoli nosiče informací, například svitky, hliněné destičky a jiné.

5.1.1. Papyrus Velký význam pro vznik písma a knih měl objev papyru, látky, vyráběné z dřeně stonků rostliny šáchor papyrus. Ta se nacházela původně v Egyptě (4. tisíciletí před naším letopočtem), ale později se rozšířila i do oblasti středozemí. Jeho velkou nevýhodou byla křehkost, snadno se lámal a znehodnocoval. Používal se zhruba do 6. století našeho letopočtu. Do té doby měly dokumenty podobu svitků uchovávaných ve speciálních pouzdrech, jimž se říkalo rotuly. Skladování svitků však bylo velmi náročné na prostory, největší známou knihovnou byla Alexandrijská, která obsahovala zhruba 700 000 svitků uložených v jednotlivých poličkách. První věty svitků byly v podobě indexu vytesány do zdí knihovny.44

5.1.2. Pergamen Čtvrté století našeho letopočtu přineslo do Evropy nový materiál, který začal nahrazovat papyrus. Byl to pergamen. Ten se používal na Blízkém východě již v 6. - 5. st. př. n. l. Pergamen byl vyráběn z vyčiněné oslí, kozí, ovčí, telecí nebo vepřové kůže. Kůže byla prosvítavá, slabě nažloutlá, s hladkým hustým lícem. Byla hladce obroušená, nakřídovaná a hlazená.45 Tento materiál s sebou přinesl velký zvrat, protože se začal vázat do podoby kodexu, tedy knihy velmi podobné té, kterou známe dnes.

5.1.3. Papír Dalším krokem vývoje knihy se stal objev papíru. Byl vynalezen v Číně ve 2. st. n. l. Prostřednictvím Arabů se zhruba od 8. st. n. l. začala znalost výroby papíru šířit na Přední východ a později, zhruba ve 14. století, přes Afriku i dále do Evropy 44 45

volně podle Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1999, s. 41 volně podle Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1999, s. 91

34

(Španělsko, Francie). V Čechách se první zprávy o výrobě papíru vztahují zhruba k roku 1490.46 Od této doby byla kniha již běžným médiem, ale stále se vyráběla ručně za spolupráce písmáků, iluminátorů či ilustrátorů. Výroba knihy trvala velmi dlouho a náklady na její výrobu byly vysoké. Knihy v ruční podobě byly vytvořeny v malém počtu kopií a měly většinou náboženský charakter.

5.1.4. Knihtisk Zásadní zvrat ale přišel až v roce 1455 ve městě Maizu. Knihtiskař Johannes Gensfleisch známý pod jménem Gutenberg zde vynalezl technologii mechanického knihtisku pomocí pohyblivých liter. Knihtisk nebyl sice před Gutenbergovým objevem neznámý, ale Johannes Gutenberg ho objevil a proslavil pro celou Evropu. Mechanický tisk zjednodušil rozmnožování a šíření knih. Bylo možné tisknout mnoho kopií a současně knihy nabývaly více světského charakteru. Knihtisk pomohl vyvolat společenskou revoluci. Díky tomuto vynálezu můžeme začít hovořit o masových médiích.

5.1.5. Mechanizace a digitalizace tisku Od Gutenbergova období prošla kniha ještě několika většími změnami, ale žádná z nich už příliš nezměnila její formu. Vynález deskového tisku, případně vynález sázecího stroje Ottomarem Mergenthalerem roku 1884, přinesl mechanizaci do výroby knih, čímž umožnil výrobu více kopií.47 Moderní doba přinesla do této oblasti novou digitalizovanou techniku. Všechny tiskařské procesy jsou řízeny počítačem.48 Digitální technika je používána i pro restauraci starých tisků, případně jejich převodu na nová média. Většina knihoven dnes podstupuje proces digitalizace, přenášení klasických knih a tištěných materiálů na digitální média, která následně mohou být snadno přístupná přes počítač.

5.2.

Periodický tisk

Ačkoli s příchodem knihtisku můžeme hovořit o vzniku masových médií, prvním skutečně masovým médiem se stal až tisk periodický.

46

volně podle Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1999, s. 38 volně podle SCHELLMANN, B., 2004, s. 44 48 volně podle SCHELLMANN, B., 2004, s. 44 47

35

5.2.1. Předchůdci novin a periodického tisku Moderní tisk v sobě kombinuje mnoho prvků, které se vyvíjely ve všech historických obdobích. Jedním z předchůdců jsou informační letáky vydávané starými Římany za vlády Julia Ceasara a vystavované na veřejných místech již před začátkem našeho letopočtu. Nazývaly se acta diurna. Podobné letáky byly vydávány také v Číně zhruba ve 2. - 1. století před naším letopočtem. Po vynálezu knihtisku se začala tisknout velká množství letáků, pamfletů či bulletinů. Tyto tiskoviny byly přímými předchůdci novin, jaké známe dnes. Za jedny z prvních novin je považován zpravodajský leták, který začala tisknout benátská vláda v roce 1556. Leták s názvem Fotizie scritte bylo možné koupit za gazetu (malou minci). Dodnes je slovo gazeta nebo gazette používáno pro vyjádření významu periodický tisk. Dalším předchůdcem novin byl anglický Corrantos řízený vládou, který se začal, zpočátku nepravidelně, vydávat v roce 1621.49 Vývoj v Evropě a USA byl odlišný, ale hlavní tendence byly společné. Na obou kontinentech se noviny a jiný periodický tisk začaly formovat jako seriózní tisk (označovaný jako tisk kvality, nebo prestižní tisk), jenž byl zaměřen především na vyšší společnost, která se vyznačovala svou majetností a vzděláním. Postupně se ze seriózního tisku začal vyvíjet tisk masový (neboli bulvární). Svou roli ve vývoji hrál i tisk politický.50

5.2.2. Rozvoj periodického tisku K rozvoji tisku přispěly společenské a později i průmyslové změny ve společnosti. Vlády, které byly závislé na veřejném mínění, dávaly větší prostor neregulovanému tisku, na rozdíl od zemí se silnou centrální vládou. Tisk působil jako protivník vládnoucí moci. Odklon od feudální monarchie způsobil ve většině zemí uvolňování svobodného tisku. Zároveň bylo zaváděno volební právo pro většinu obyvatel. Z toho důvodu lidé získali hlubší zájem o politické dění zprostředkovávané tiskem.51

5.2.3. Politický tisk Politický tisk sloužil pro propagaci jednotlivých politických stran a kruhů. V Evropě se začal objevovat zhruba od poloviny 19. st., v Českých zemích od 80. let 19. století. V Německu to byl například list Fationalzeitung (1848), který propagoval liberální

49

volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 62-63 volně podle JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 29 51 volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 63 50

36

program. V Itálii pak Il Risorgimento (1847) Camilla Bensa di Cavoura, propagující sjednocení země a dále katolický tisk jako Unità Catolica vydávaný v Turíně, nebo L'Osservatore Cattolico vydávaný v Miláně. Tento druh periodického tisku, byl povětšinou profesionálně provedený. V dnešní době je v USA téměř neznámý a v Evropě je na ústupu. Byl vytlačen komerčními novinami, ale některé tituly jsou politickými stranami nepřímo ovlivňovány.52

5.2.4. Seriózní tisk Seriózní tisk (prestige press), nazývaný také tisk kvality nebo prestižní tisk, dosahoval svého vrcholu od roku 1850 do konce století. Bylo to období vyšší buržoazie a seriózní tisk byl tedy vydáván zejména pro vyšší třídu. Jeho četba vyžadovala kvalitnější vzdělání než tisk masový. Rozšiřován byl pomocí předplatného, které bylo poměrně vysoké, tudíž si ho střední a nižší třída nemohla dovolit. Důležitými osobnostmi utvářejícími podobu tisku byli např. Daniel Defoe či Samuel Johnson v Evropě, nebo Benjamin Franklin v USA. Seriózní tisk přináší důležité informace z oblasti mezinárodního obchodu a směny.53

5.2.5. Masový tisk Změny, které nastávaly v první polovině 19. století, daly vzniknout tisku masovému. Byl to především počátek průmyslové revoluce, který s sebou přinesl rychlý rozvoj papírenských a tiskařských technologií (např. tiskařská rotačka). Dalším důležitým faktem byla dostupnost vzdělání (USA 30. léta 19. století vznik celostátního veřejného školského systému), díky čemuž se zvýšila gramotnost a lidé začali mít zájem o čtení novin. V neposlední řadě se o vznik masového tisku zasloužil i velký rozvoj obchodu. V některých zemích, především v USA a Francii, se masový tisk rozvíjel zhruba od první třetiny 19. století. V ostatních zemích Evropy např. v Německu, Anglii, RakouskuUhersku se postupně ustavoval až od druhé poloviny 19. století.54 Ke vzniku masového tisku přispěla potřeba vyhovět nově vznikající třídě řemeslníků, obchodníků a měšťanů, která začala vznikat díky průmyslové revoluci. Nový druh tisku byl zpočátku šířen poštovními službami, později pouličním prodejem. Prodej zprostředkovávali nejčastěji kameloti prodávající noviny na veřejných prostranstvích, případně byl prodáván v kioscích. Předplatné již nebylo tak častým způsobem koupě. 52

volně podle JIRÁK, J., KOPPLOVÁ, B., 2003, s. 29-30 volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 64 54 volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 64-65 53

37

Cena těchto novin byla velmi nízká, ve většině zemí byly prodávány za nejmenší minci. Z toho se vyvinul jeden z mnoha názvů pro masový tisk. V 19. století se v USA a Velké Británii vžil pojem penny press, v německy mluvících zemích to byl název Groschenpresse a na území Čech se ujal pojem šestákový tisk, popřípadě krejcarový tisk. V USA se uchytil ještě termín yellow press (žlutý tisk), který byl odvozen od komiksové postavičky Yellow Kid, kterou vytvořil F. Outcalt ve svém komiksu, jež vycházel v deníku New York World vydavatele Josepha Pulitzera. První titulem tohoto typu byl Penny Magazin vydávaný v Londýně od roku 1832. V Čechách se užívalo mimo jiné i označení bulvární tisk (podle listů prodávaných kameloty na francouzských bulvárech, širokých ulicích, budovaných v Paříži od 40. let 19. století. Vžila se také označení revolverový tisk, senzační tisk či populární tisk (používalo se hlavně v první polovině 20. století) Masový tisk se od seriózního odlišuje několika specifiky. Především je určen masovému publiku. Vychází ve vysokém nákladu a je prodáván za velmi nízkou cenu, a to i díky velkým zásobám levného novinového papíru z buničiny a dostupnosti technologie Hoeova válcového lisu. Skladba obsahu masového tisku je přizpůsobena vkusu střední a nižší třídy. Píše se tedy o populárních tématech, která zahrnují sex, kriminální příběhy apod. Používá výraznější grafickou formu s nápadnějšími titulky a velkým množstvím ilustrací a později i fotografií. Texty jednotlivých článků a reportáží jsou krátké, skladba věty jednoduchá, často používá vulgární výrazy a text na stránkách je zalamován. Značnou oblibu si u masového publika získaly skandální zprávy a senzace.55 „Skandalizace, tedy výklad něčího jednání, domnělého či skutečného jako skandálního, se začala používat jako prostředek pro zvýšení oblíbenosti tisku. Kromě toho se také stala nástrojem politického boje.“56

5.2.6. První bulvární noviny Pokusů prodávat noviny nikoli jako předplatné, ale přímo jednotlivcům na ulici, bylo několik. První úspěšný pokus učinil až Benjamin H. Day v roce 1833, kdy začal vydávát 3. září noviny Few York Sun s podtitulem „svítí pro všechny“. Noviny byly tematicky zaměřeny na dělnickou třídu. Získaly si své čtenáře zejména vulgaritou, senzacemi, místními zprávami, humornými příběhy od soudu a jinými lidsky zajímavými příběhy. Day rychle zvedal náklady novin, po šesti měsících od počátku vydávání měl již náklad 8 55 56

volně podle JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 30-32 JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 31

38

000 a do roku 1837 již náklad vzrostl na 30 000, což bylo víc než součet nákladů všech titulů, jež v té době vycházely v New Yorku. Senzacechtivost Dayových novin vedla až k uveřejňování smyšlených zpráv, například o životě na Měsíci. Kvůli takovým článkům byl Day silně kritizován svými konkurenty.57 Jedním z konkurentů Few York Sun byl deník Few York Herald (vznik 1835), který byl součástí novinového impéria, jemuž vládl skot James Gordon Benett. Snažil se zasáhnout co nejširší publikum, proto psal nejen o hrdelních zločinech, znásilněních a důkazech mravní zpustlosti, ale zahrnul také témata pro vyšší společnost, jako politiku či obchodní záležitosti.58 Dalším průkopníkem ve vydávání bulvárních novin byl například vydavatel Emile de Girardin s deníkem La Presse (vznik 1836), nebo vydavatel Armand Dutacq s novinami Le Siécle (vznik 1836). Na konci 19. století panovala v USA velká rivalita. Největšími protivníky byli William Randolph Hearst59 a Joseph Pulitzer. Nápady, které byly vytvářeny v rámci konkurenčního boje, se v novinách udržely dodnes.

5.2.7. Financování – Northcliffovská revoluce Vydávání periodického tisku bylo oblíbenou činností vydavatelů, ale bohužel jim nepřinášelo výdělek. Tisk novin brali pouze jako vedlejší činnost. Náklady na tisk sice nebyly příliš vysoké, ale cena jednoho výtisku ani zdaleka nepokryla náklady na jeho výrobu. Vydavatelé tedy začali hledat nové varianty financování. Velkým zvratem byla takzvaná Northcliffovská revoluce. „Forthcliffovská revoluce: 1. změna ekonomických podmínek vydávání novin, charakterizovaná prudkým růstem podílu příjmů z inzerce a reklamy, které se stávají hlavním zdrojem zisku 2. přeměna vydávání novin v odvětví průmyslového a obchodního podnikání, v němž se zisk stává jedním z hlavních, ne-li rozhodujících důvodů vydávání novin 3. změna proporce významu funkcí novin vedoucí k posílení funkce novin jako zdroje zábavy“.60 57

volně podle JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 31 a DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 65-66 58 volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 66-67 59 ztvárněn Orsonem Wellesem ve filmu Občan Kane

39

Lord Northcliffe (vlastním jménem Alfred Harmsworth) byl anglický vydavatel, který působil na přelomu 19. a 20. století. Své zkušenosti z týdeníku Answers to Correspondents on Every Subject under the Sun (kopie úspěšného týdeníku Tit-Bits pikantní novinky vydavatele Georga Newnese) zužitkoval v masovém listu Daily Mail (vznik 1896) a dalších titulech jako např. nedělník Fews of the World a listy Observer a Times, nebo elegantní noviny pro dámy The Daily Illustrated Mirror. List Daily Mail si získal oblibu, stejně jako ostatní masové listy, díky užívání krátkých článků a dojemných příběhů. Dále zakomponoval do obsahu zprávy o zločinech, které byly popisovány ze strany policistů i známých zločinců (motto: Dejte mi jednu vraždu denně!) dopisy a reakce čtenářů. Northcliff byl průkopníkem financování novin pomocí inzerce a reklamních triků (např. výhodné pojistné pro čtenáře). Náklady a sazbu za inzerci odstupňoval podle výše prodaných nákladů (certified net sales), čímž dal inzerentům možnost zvážit dosah jejich reklamy. Čím byl náklad větší, tím víc se snižovaly náklady na výrobu jednoho čísla a bylo možné snížit cenu výsledného výtisku pro jednotlivé čtenáře. Mnoho vydavatelů začalo tuto formu financování napodobovat a tím více rostl rozdíl mezi tiskem masovým a seriózním. Stále vzrůstající vulgarita a pokleslost masového tisku vzbuzovala protesty představitelů církví, školství či vlády. Ze strachu z vnějších zásahů a cenzury začala tiskařská impéria omezovat obsah novin sama. Noviny se tedy stávaly méně senzacechtivými a pomalu se začaly přibližovat dnešní podobě. Vrchol popularity periodického tisku byl zvláště v USA kolem roku 1850 (kdy vycházel jeden výtisk novin na pět rodin), později ještě obliba vzrůstala až do 1. světové války. Ve 20. letech 20. století se vývoj ustálil a od té doby postupně klesá. Tištěné noviny jistě budou střídat nové technologie, ale periodický tisk je tak silným prvkem masové komunikace, že pravděpodobně nikdy zcela nahrazen nebude.61

5.3.

Žurnalistika

Vznik tištěných periodických médií s sebou přinesl i nový obor, který se nazývá žurnalistika, a zahrnuje v sobě mnoho jednotlivých profesí (redaktor, editor, korektor, grafik atd.). Od žurnalisty se očekává že bude: • 60 61

„z neustávajícího toku informací vybírat zprávy

JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 34-35 volně podle JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 30-35

40

•

rozeznávat, co je důležité a co ne

•

důležité zprávy řadit do kontextu, z něhož lze vysoudit, jaký má informace dosah a jaké má důsledky pro život jednotlivce ve společnosti

•

vykládat informaci a její kontext jasně, zřetelně a pochopitelně

•

odolávat vnějším tlakům a považovat první tři body za mravní imperativ svého jednání.“62

Původně žurnalisté pracovali přímo pro jednotlivé deníky, ale později se objevil i nový způsob práce. Ten se vyvinul během občanské války v USA, kde byla potřeba dodávat objektivní informace na rozlehlá území. Tím byl podpořen vznik zpravodajských a tiskových agentur, které zaměstnávaly nezávislé novináře. Ti sbírali informace ze všech oblastí a vytvářely z nich zprávy, které mohly být dále posílány jednotlivým deníkům. Díky tomuto postupu se mohl tisk dostat i do menších měst, kde nebyly dostatečné kapacity pro vytváření vlastních novin. Tiskových agentur postupem času přibývalo a jejich existence je nezbytná dodnes. Tisková agentura ČTK (Česká tisková kancelář) je jediná česká agentura působící na území České republiky a její služby začaly fungovat již v roce 1918. Na našem území byl počátek žurnalistiky spjat především s národním obrozením a jeho osobnostmi. První české noviny vyšly v Praze roku 1719, vydal je tiskař Karel František Rosenmuller pod názvem Český postilion (Pražské české noviny). Nejznámější jsou noviny obrozence Václava Matěje Krameria vydané poprvé v roce 1789. Původně se jmenovaly Pražské noviny, ale v roce 1791 byly přejmenovány na Krameriusovy c.k. vlastenecké noviny.

5.4.

Časopisy

Vývoj časopisů u nás byl úzce spjat s vývojem novin. Jedním z prvních byl časopis Květy, do něhož přispívaly nejvýznamější osobnosti Národního obrození. Množství periodických časopisů poměrně rychle narůstalo a dělilo se do mnoha odvětví. Vyvinuly se odborné časopisy, zájmové časopisy, tituly pro ženy, bulvární tituly, časopisy pro děti a mnoho jiných. V dnešní době v České republice vychází přibližně tři tisíce titulů, z toho asi tisíc odborných. Přesný počet je velmi těžké určit, protože se neustále mění. Jednotlivé tituly zanikají, rodí se nové, nebo mění vydavatele a majitele. Asi 62

JIRÁK, J., KÖPPLOVÁ, B., 2003, s. 33

41

nejpočetnější skupinou mezi populárními tituly jsou časopisy pro ženy, kterých v současné době vychází téměř sto. S rozvojem internetu se trh s periodiky rozšířil ještě o internetové časopisy, které si získávají stále větší oblibu.

42

6. Zvuková média 6.1.

Telegraf a telefon

Jak vysvětluje Melvil DeFleur, slovo telegraf pochází od starých Řeků a je to složenina slov tele, což se dá přeložit jako na vzdálenost a graf, což znamená psát. Vznik telegrafu vycházel z potřeby komunikace na velké vzdálenosti, kterou měli lidé již odedávna. Vytvářeli rozličné systémy komunikace. Často bylo užíváno dorozumívání pomocí bubnů či později děl. Dalším oblíbeným způsobem byly kouřové a světelné signály. Pravděpodobně nejpropracovanější byla soustava semaforových stanic, která vznikla ve Francii v době vlády Napoleona.

6.1.1. Vynález elektrického telegrafu První pokusy o sestrojení telegrafního vysílání užívaly magnety, byly však neúspěšné. Vedly ovšem k vynálezu elektromagnetu, od něhož zbýval už jen malý krok k vynálezu elektrického telegrafu. 19. století bylo stoletím průmyslové revoluce a s ní spojených objevů a vynálezů. Na vynálezu elektrického telegrafu pracovalo nezávisle na sobě několik lidí a telegraf objevili zhruba ve stejném období. První komu se však elektrický telegraf podařilo patentovat byl Samuel F. B. Morse. Sestrojil ho tak, že omotal deset mil drátu okolo své dílny a na něm se pokoušel přenést signál. Díky jeho úspěchu se mu s podporou vlády podařilo 24. května 1844 zprovoznit první telegraf mezi Washingtonem D.C. a Baltimorem. Dalším velkým úspěchem ve vývoji telegrafu bylo natažení kabelů mezi Evropou a USA po dně Atlantského oceánu, které uskutečnil Cyrus W. Field 27. července 1866. Rok poté vymyslel Alexandr Graham Bell metodu, díky níž bylo možné přenášet hlas pomocí elektrických drátů. Tím dal vzniknout telefonu.63

6.1.2. Vynález bezdrátového telegrafu Dalším důležitým posunem byl vynález bezdrátového telegrafu, jež vznikl v období občanské války v USA. Velký podíl na tom měl James Maxwell, který ve Skotsku odkryl teorii elektromagnetických vln. Předpokládal, že se vlny šíří rychlostí světla. V roce 1888 demonstroval pomocí laboratorního zařízení existenci těchto vln němec Heinrich Hertz. V 90. letech 19. století vstoupil do procesu vývoje Ital Gugliemo Marconi. Koupil si Hertzovo laboratorní zařízení a vylepšil ho natolik, že se mu podařilo posílat zprávy typu tečka-čárka na vzdálenost zhruba jedné míle. Tento systém, který vytvořil, byl sestrojen 63

volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s 104-105

43

z běžných laboratorních zařízení postavených na širokopásmovém vysílání a přijímání hertzových vln. Systém se tak stal prvním bezdrátovým telegrafem. Marconi se snažil najít okamžité komerční využití pro svůj vynález. Stavěl později i větší zařízení s velkým dosahem, překonal dokonce i Atlantský oceán. Využití si telegraf našel hlavně pro lodní komunikaci.64

6.2.

Telefon

Telefon byl přímo vyvinut z telegrafu. Nedá se řadit mezi masová média, protože zprostředkovává pouze

interpersonální

komunikaci,

ale svou

roli

ve vývoji

komunikačních médií má. Přestože vynález telefonu, tedy přenos hlasu pomocí telegrafních drátů, objevilo několik lidí najednou, za jeho tvůrce je považován Alexandr Graham Bell. V 80. letech 19. století vznikaly telefonní ústředny, kde operátoři ručně spojovali jednotlivé hovory. V roce 1898 spojil dánský elektroinženýr Valdemar Poulsen telefon s fonografem, čímž umožnil zaznamenávání hovorů. K rozvoji telefonního průmyslu přispěly zpočátku velkou měrou firmy Halske a Siemens. V roce 1949 spatřil světlo světa předchůdce faxu, přístroj pro dálkové kopírování dokumentů. V tehdejším Československu byla faxová služba zavedena v roce 1988. První telefonní kabel mezi Evropou a USA byl položen v roce 1956 a později v roce 1988 byl položen nový, který byl již z optického vlákna pro rychlejší přenos. V 70. letech 20. století se začaly vyvíjet mobilní bezdrátové telefony.65

6.2.1. Mobilní telefony a sítě v České republice V České republice přišel jejich rozvoj po roce 1996, kdy byly uvedeny do provozu dvě mobilní sítě Eurotel a Paegas. Dnes působí v České republice čtyři mobilní operátoři. Jsou to O2 (dřívější Eurotel), T-mobile (dříve Paegas), Vodafone (dříve Oskar) a nejnovější U:fon. Ten ovšem využívá k přenosu technologii CDMA (Code Division Multiple Access), na rozdíl od ostatních, jež využívájí běžnější GSM (Global System for Mobile Communication). V současnosti může přenos být zprostředkován cestou telefonní sítě, pevné sítě, kabelu, rádiového přenosu, satelitu či online. Kromě hlasu je dnes možné přenášet i text, obraz, grafy, pohyblivý obraz či data.66

64

volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s 105-106 volně podle SCHELLMANN, B., 2004, s. 37-38 66 volně podle SCHELLMANN, B., 2004, s. 37-38 65

44

6.3.

Rádio a rozhlas

Výše zmiňovaný Marconiho bezdrátový telegraf uměl přenášet pouze signály založené na tečce a čárce. Jak píše DeFleur, tyto systémy byly schopny přijímat i lidský hlas, pokud byl správně začleněn do vysílaného signálu. Vývoj této metody zabral mnoho času, ale na vánoce roku 1906 byl poprvé zachycen lidský hlas na bezdrátový telegraf. Od tohoto okamžiku započal velmi rychlý vývoj radiové techniky. Vynálezci testovali různé technologie a vyvíjeli nové typy přístrojů. Reginald A. Fessenden například zkonstruoval velmi výkonný vysílač, který byl schopen vysílat komplikovanější signály, nazvaný radiotelefon. Lee de Forest zase vytvořil baňku (audion), vakuovou trubici, jejíž funkce je v dnešní době nahrazena polovodiči. Vývoji technologie přispěly také heterodynamické a superheterodynamické obvody, které výrazně zlepšily příjem signálu. Neustálé objevy byly doprovázeny spory o patenty, které zastavila až 1. světová válka. Zároveň se díky válce vývoj technologie mnohonásobně zrychlil. Radioinženýr David Sarnoff sepsal memorandum, v němž popsal svou představu o budoucnosti radiového přijímače jako součásti každé domácnosti. Ten měl obsahovat přijímač, elektronky, reproduktor a všechny potřebné součásti smontované do úhledné, snadno ovladatelné krabice.

6.3.1. První rozhlasové společnosti V USA povolila vláda hned zpočátku komercializaci rádia. Na trhu se tedy začaly objevovat společnosti provozující rozhlasové vysílání. Jednou z nich byla společnost General Electric, která po odkoupení akcií Marconiho ustavila novou společnost Radio Corporation of America (RCA). V jejím čele jako první stanul David Sarnoff. Dalším průkopníkem vysílání byl dr. Frand Conrad, který vysílal z domova ve spolupráci s místním prodejcem gramofonů. V dubnu 1920 přihlásil svou rodinnou stanici s názvem 8XK. Lidé si stavěli amatérské vysílače sami, ale přesto poptávka po přijímačích rychle rostla. Westinghouse postavil v Pittsburghu výkonný vysílač, aby stimuloval prodej jimi vyráběných přijímačů. Díky tomu vznikla roku 1920 stanice KDKA Pittsburgh. V roce 1920 vysílala tato stanice výsledky prezidentských voleb v USA, které poslouchalo na 500 000 posluchačů. Nových stanic stále přibývalo. V roce 1921 v USA dostalo licenci 32 nových stanic, ale v roce 1922 už licence získalo 254 stanic. V USA byly původně dvě frekvence, na nichž se vysílalo (750 a 833 kHz) a nikdo se nesnažil o regulaci. Stanic ovšem bylo tolik, že se jednotlivá vysílání často překrývala. Interference (překrývání) musela být omezena úpravami zákona a založením Federal Communication 45

Commission (FCC), která jejich dodržování hlídala.67V roce 1934 začal platit tzv. Lucernský plán, který nově dělil vlny pro vysílače jednotlivých států a omezoval sílu těchto vysílačů.68

6.3.2. Začátek rádiového vysílání v Československu Na našem území byly první pokusy o vysílání provedeny na pražském Petříně. „18. 5. 1923 ve 20:15 bylo zahájeno pravidelné rozhlasové vysílání v ČSR - provozované soukromou společností Radiojournal (právně ustavena až v červnu téhož roku) na dlouhých vlnách telegrafního vysílače poštovní správy na kbelském letišti. Výkon vysílače byl 1kW, vysílač pracoval na vlně 1150m. Dále byly v tomto objektu umístěny další dva vysílače o výkonu 1kW, které vysílaly radiotelegrafické zprávy Československé tiskové kanceláře a meteorologické zprávy. Studio bylo umístěno ve stanu půjčeném od Prázdninové péče o mládež. Fa podzim bylo přemístěno do dřevěného přístěnku u budovy. Vysílalo se hodinu denně, od 20:15 do 21:15, hlavně hudba, dále drobné zpravodajství, předpovědi počasí apod. Po uvedení vysílače Strašnice do provozu (1925) se vysílalo ve Kbelích jen dvakrát týdně ve večerních hodinách, hlavně burzovní zprávy. V roce 1928 bylo středisko Kbely zrušeno. Zakládajícími osobnostmi rozhlasu v ČSR byli právník Ladislav Šourek (ředitel společnosti Radioslavia, největšího kapitálového podílníka Radiojournalu, zastupoval Radioslavii při jednání o založení Radiojournalu), Eduard Svoboda (elektrotechnik a podnikatel) a Miloš Čtrnáctý (novinář). Radiojournal vysílal meteorologické zprávy, sport, burzovní zprávy, zprávy o ceně masa a zeleniny.“69 V roce 1924 se vysílání Radiojournalu přesunulo na Vinohradskou třídu, kde sídlí dodnes. Ve 30. letech se objevily nové technologie zaznamenávání zvuku, jako například vosková deska a později pás se systémem magnetické nahrávky. Dalším zlepšením bylo zavedení stereofonního záznamu, který zlepšil kvalitu a přirozenost zvuku. Velmi revolučním krokem bylo zavedení magnetofonových zařízení v roce 1938, které umožnilo střih pořadů.70

6.3.3. Stanice Českého rozhlasu Český rozhlas, jak byl později Radiojournal přejmenován, se postupně vyvíjel a rozrůstal o nové stanice. Nyní jsou v jeho vysílání zahrnuty 4 celoplošné stanice (ČRo 1 67

volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 109-117 volně podle KÖPPLOVÁ, B., a kol. 2003, s. 36 69 KOVAŘÍK, V. et al. in KÖPPLOVÁ, B.a kol., 2003, s. 10 70 volně podle KÖPPLOVÁ, B., a kol. 2003, s. 13-42 68

46

Radiožurnál, ČRo 2 - Praha, ČRo 3 - Vltava a zpravodajský ČRo 6), dále vlastní regionální vysílání ČRo Regina a mimo jiné i speciální a internetové stanice (ČRo Wave, ČRo Leonardo a ČRo Radio Česko)71

6.3.4. První komerční stanice v Československu Komerční stanice začaly v Československu a později České republice vznikat až po roce 1990, kdy se otevřel komerční trh. První českou, nebo lépe řečeno francouzsko-českou, komerční rozhlasovou stanicí se stala Evropa 2, kterou vlastnil Michel Fleischmann. Vysílala na území Prahy a části Středních Čech. Jako další začala ve stejném roce vysílat první česká nezávislá soukromá stanice s názvem Radio Stalin (pozdější Radio 1). Bez povolení vysílala z bunkru pod bývalým pomníkem J. V. Stalina na pražské Letné a byla orientována na alternativní kulturu. V roce 1991 byly založeny stanice např. Rádio Rubi (Přerov), Rádio R. I. O. (Praha), Rádio Vox (majitelů Miroslava Ondříčka a Karla Svobody), City Radio (Praha), Rádio Bonton (Praha a Střední Čechy), Rádio Collegium (zaměřeno na vážnou hudbu), Rádio Contact (Liberec), Rádio Faktor (České Budějovice), Rádio Golem (Praha), Rádio Country (Praha), Rádio Zlatá Praha, Rádio Kiss (Praha) a mnoho dalších, převážně regionálních stanic. Ze zahraničních stanic vysílajících na našem území byla schválena v roce 1992 licence pro Radio Free Europe. Ta donedávna vysílala z budovy bývalého Federálního sněmu na Václavském náměstí, ale dnes je již přestěhována do nové střežené budovy na pražském Hagiboru. Ve stejném roce byla schválena také licence pro vysílání stanice BBC.72 Rozhlas prodělal své nejlepší období tzv. zlatou éru v 30. a 40. letech 20. století Později jeho obliba mírně poklesla, zvláště z důvodu rozvoje televizního průmyslu, ale za poslední období se postavení rozhlasu ustálilo a již dále neklesá.

71

72

názvy stanic převzaty z Český rozhlas volně podle KÖPPLOVÁ, B. a kol., 2003, s. 96-106

47

7. Obrazová média 7.1.

Fotografie

Fotografie, jak ji známe dnes se začala vyvíjet začátkem 18. století. Kořeny vzniku prvních přístrojů však sahají mnohem hlouběji, jak uvádí Melvil DeFleur. Jednou z hlavních a nejstarších součástí dnešního fotoaparátu je čočka. Tu používali již staří Řekové. Zkoumáním funkce čočky se zabýval například již Archimedes, dále pak arabský vědec a filozof Alhazen, nebo také filozof Roger Bacon.

7.1.1. Kamera obscura O mnoho století později se podařilo Leonardu da Vincimu sestrojit dírkovou kameru, tzv. kameru obscuru, což v překladu do češtiny znamená temná místnost. V praxi to byla světlotěsná pravoúhlá místnost, do níž malým otvorem procházelo z venku světlo a vnější obraz tak přenášelo na zadní stěnu místnosti převrácený vzhůru nohama. Později byla do otvoru přidána čočka, případně soustava čoček, neboli objektiv, který dovoloval obraz zaostřit a zjasnit. Nezbytností bylo také zrcadlo, které převrácený obraz, jenž otvorem procházel, otočilo do správného směru. Kamera obscura byla hojně využívána malíři a umělci, protože obraz zachovával perspektivu, stačilo aby světelný obraz obkreslili barvami na papír. Další přínos fotografii vytvořil jezuita Athanasius Kircher. Sestrojil totiž světelný projektor, který byl založen na podobných principech jako dnešní promítačky diapozitivů. Projektor dokázal promítat obrázky na plátno.

7.1.2. Daguerrotypie V 18. století se podařilo pomocí experimentů dokázat existenci chemických sloučenin, které obsahují příměsi solí stříbra, které se rychle mění, jsou-li vystaveny světlu. Na základě objevu této vlastnosti vznikla v roce 1839 fotografická věda nazvaná daguerrotypie. Nezávisle na sobě ji objevili tři lidé, kteří využívali rozdílné technologie avšak stejný chemický základ. Nejdůležitějším z nich byl francouz Louis Daguerre, jehož jméno věda nese. Ten využíval vyleštěné měděné desky potažené jodidem stříbra. Po vystavení světlu se jodid stříbra proměnil v místech na něž světlo dopadalo a naopak zůstal stejný tam, kam světelné paprsky nedopadly. Tato metoda byla velmi oblíbená, protože obraz, který zachycovala byl velmi detailní a ostrý. Daguerrotypií se zabývali také angličané William Talbot a John Herschel. Vyvinuli stejnou technologii

48

zachycování obrazu. Základem pro ni byl papír ošetřený na světlo citlivými chemikáliemi a tato technologie fungovala na principu negativu a pozitivu. Dnes je jako daguerrotypie pojmenováván pouze způsob, který používal Louis Daguerre.

7.1.3. Objev nitrocelulózového filmu Rozmach fotografie v 19. století s sebou přinášel i vývoj technologií pro vyvolávání snímků. Mezi několik nejznámějších způsobů získávání fotografií se v 19. století zařadil např. ambrotyp, tinotyp, mokrý kolódiový proces s citlivým filmem nataženým na desku, suchý proces se skleněnými deskami a další. Revoluci pro fotografický průmysl znamenal objev ohebného nitrocelulózového filmu. Film byl objeven počátkem 90. let 19. století a až do konce století se o jeho patent přeli Georg Eastman a Hannibal Goodwin.73 Nitrocelulózový film byl donedávna nejpoužívanější technologií. S nástupem moderních digitálních fotoaparátů však nitrocelulózový film začaly vytlačovat digitální nosiče informací, především paměťové karty. V letošním roce (2009) dokonce jeden z nejvýznamějších výrobců fotografických materiálů Kodak oznámil ukončení výroby nitrocelulózových filmů.

7.2.

Film

7.2.1. První přístroje na zachycení pohyblivého obrazu Vznik filmu úzce souvisí s optickým jevem iluze pohybu. Jedním z prvních pokusů o vytvoření iluze pohybu je hračka zvaná traumatrope. Používala se již ve viktoriánské době a jako její tvůrce se většinou uvádí Peter Mark Roget. Hračka byla velmi jednoduchá, byl to vlastně malý disk upevněný na tyči a na dvou protějších stranách byla uchycena postavička. Roztočením pomocí lanek vyvolávala iluzi pohybující se postavičky. Prvním skutečným přístrojem na pohyblivé obrázky byl phenakistiskop či fantaskop, který sestrojil Joseph Plateau. Plateau byl odborníkem na persistenci vidění. Zkoumal různé aspekty vidění, především pohyb a barvu. Pochopil, že lidské oko pracuje se zpožděním a proto potřebuje určité množství expozičního času, aby získalo správný vjem. Věděl, že musí každý obrázek na malý moment zastavit, aby ho oko vůbec mohlo zaostřit a vnímat. Pokud by byl pohyb neustálý, místo iluze pohybu by oko zaznamenalo 73

podkapitola volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 78-88

49

jen šmouhu. Fantaskop byl přístroj sestrojený z kladek, klik, pásů, disků a spouští. V podstatě vycházel z traumatropu, ale disk byl mnohem větší a okolo jeho středu byla uspořádána sada kreseb, které se drobně lišily. Všechny své pokusy testoval Plateau sám na sobě, například neustálým hleděním do Slunce, což vedlo k jeho oslepnutí a své principy pohyblivého obrazu formuloval jako slepý. Pro rozvoj filmové technologie byl nezbytný vývoj směrem ke snímání rychlých sekvencí. Jedním z pokusů o sestrojení filmové promítačky byl kinetoskop, jež představil Thomas Alva Edison v roce 1894. Byl to přístroj, který pomocí světelného projektoru promítal stínové obrázky.

7.2.2. Rozvoj filmové technologie a průmyslu Koncem 19. století žádalo mnoho lidí o patenty na filmové technologie. Jedním z významných přístrojů, který patent získal, byl kinematograf bratří Lumièrových, který slavil ohromný úspěch v 90. letech 19. století. Dalším, svého času pravděpodobně nejúspěšnějším přístrojem, byl vitascope, nazývaný také Armat-Edison projektor. Filmy promítané na těchto přístrojích byly velmi krátké, němé, někdy doprovázené živou hudbou a především jejich obsah nebyl příliš intelektuálně zaměřen. Většinou si publikum žádalo komedie a lechtivá témata. Filmy bývaly promítány v arkádách a ve špinavých skladištích a jejich diváky byli většinou lidé z nižších sociálních vrstev. Filmy postupně získávaly dějovost a obecenstvo žádalo více. Vzájemně na sebe působilo obecenstvo a producenti filmů a napomáhali tak rychlému vývoji techniky i vylepšování filmových obsahů. 1. světová válka snížila produkci evropských filmů a americká produkce začala rapidně stoupat a rozvíjet nový filmový průmysl v Hollywoodu. Během 1. světové války našel film uplatnění nejen jako zábava, ale používal se i k účelům propagandy. Ve 20. letech 20. století se podařilo k filmu přidat i zvukovou stopu. Během druhé světové války přibyl i barevný film. V současné době se ve filmu využívá také technologie 3D. Svá zlatá léta film prodělával ve 40. letech 20. století, poté začal svádět boj s nově příchozí televizí.74

74

volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 89-96

50

7.3.

Televize

Myšlenka rozkladu obrazu na jednotlivé světelné body, jak podotýká Köpplová v Dějinách českých médií v datech, se objevila již v roce 1884. Vyslovil ji německý inženýr Paul Gottlieb Nipkow. První televizní přijímače byly sestrojeny ve 20. letech 20. století. Na vývoji televizorů pracovalo mnoho lidí z různých zemí. Nejrychlejší byl vývoj v USA a Anglii, ale technologií televizorů a televizní techniky se zabývali i inženýři v Československu. Mezi nejvýznamnější patří například docent experimentální fyziky Jaroslav Šafránek či student Vysokého učení technického v Brně František Pilát, který sestrojil ve 30. letech 20. století jeden z prvních televizních přijímačů na našem území.75 Nástup televize neprovázel stejný chaos jako nástup rádia. Zejména z toho důvodu, že se televizní přijímač dostal k lidem až jako finální produkt, který sestrojili a dotáhli k dokonalosti elektroinženýři a jiní odborníci, nikoli amatéři a kutilové jako tomu bylo u rádia. Jak uvádí DeFleur ve své knize, stala se televize symbolem sociálního statusu.76

7.3.1. Počátky televizního vysílání Před válkou existovalo již několik televizních stanic, které vysílaly dvě až tři hodiny denně. První pravidelné vysílání na světě spustila stanice BBC 2. 11. 1936. V Československu pak bylo veřejné zkušební vysílání spuštěno 1. 5. 1953 z Měšťanské besedy. Rozvoj televize jako vybavení domácnosti byl však velmi zbržděn 2. světovou válkou, a její vývoj a zejména prodej se téměř zastavil. Do roku 1948 bylo již například v USA zhruba 80 televizních stanic a několik milionů přijímačů, ale pouze 13 VHF kanálů, proto bylo nutné zavést jistá regulační opatření. Televizní signál se na rozdíl od rádiového šíří přímo, takže si různé stanice na stejném signálu tolik nepřekážejí, což značně usnadňuje mezinárodní regulaci.77

7.3.2. Kabelová televize Nejranější televizní přijímače užívaly elektronky a jejich obrazovky byly velmi malé, černobílé a drahé. S vývojem technologie se obrazovky začaly zvětšovat a zhruba v roce 1975 se objevila i barevná obrazovka. Velké zlepšení také přineslo zavedení koaxiálního kabelu v 50. letech 20. století. Kabel objevil opravář televizí Robert Tarlton. Jeho objev pomohl zlepšit příjem zvláště v místech, kam signál nedosáhl kvůli terénním překážkám. 75

volně podle KÖPPLOVÁ, B. a kol., 2003, s. 183 volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 122-126 77 volně podle KÖPPLOVÁ, B. a kol, 2003, s. 187-192 76

51

Koaxiální kabel mimo jiné umožnil vznik kabelové televize, která se rychle rozvinula především v USA. Tarlton založil společnost Panther Valley Television Company, která zprostředkovávala

televizní

signál

pomocí

kabelových

přípojek

jednotlivým

domácnostem. Systém se rozšířil po celých Spojených státech amerických a nazýval se Community Antenna Television (CATV). V 80. letech ve většině zemí ovládli trh výrobci z Asie.78

7.3.3. Technika pro nahrávání a přehrávání videa Velký význam pro televizní průmysl znamenal revoluční objev nové technologie pro zaznamenávání televizních programů na magnetickou pásku. Tato nová technologie měla nahradit

dříve

používanou

a těžkopádnou

technologii

kinescope.

Magnetickou

videopásku vyvinul spolu s dalšími pěti inženýry Charles Ginsberg v roce 1952 pro americkou společnost Ampex Corporation. Video Tape Recorder (VTR) velmi usnadnil přípravu televizního vysílání. Po sjednocení standardů pro výrobu kazet v 70. letech. 20. století vyvinula japonská společnost Matshushita Corporation nový systém Video Home System (VHS), který dovoluje nahrát až 6 hodin materiálu. Kazety VHS a jejich přehrávače začaly být hojně prodávány jako vybavení domácností.79 Televize byla důležitým objevem z hlediska sociologického a z hlediska masové komunikace, ale ve skutečnosti nebyla revolučním vynálezem jako rádio či film. Televize pouze přejala již známé vynálezy a použitím nové technologie je přivedla do jednotlivých domácností.

7.3.4. Situace v České republice Ještě před několika lety byla situace v České republice ustálena. Existovaly v podstatě čtyři analogové stanice. Dvě veřejnoprávní, patřící České televizi, a dvě komerční. Jednou z nich byla televize Nova, patřící společnosti CET 21 a druhou se stala televize Prima (dříve Premiéra), kterou dnes vlastní švédská společnost MTG. Dále bylo možno si na našem území předplatit kabelovou televizi případně satelitní kanály.

7.3.5. Digitalizace televizního vysílání S příchodem digitalizace televizního signálu se ovšem situace změnila. Začalo přibývat mnoho nových stanic a vznikly i nové kanály, patřící stávajícím televizním stanicím.

78 79

volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 126-129 volně podle DeFLEUR, M., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, S., 1996, s. 129

52

Česká televize má nyní čtyři kanály (ČT 1, ČT 2 s podtitulem jiný prostor, zpravodajskou stanici ČT 24 a ČT 4 Sport). Nova vlastní kanály tři (Nova, Nova Cinema a Nova Sport). Televize Prima v letošním roce zahájila vysílání nové stanice pro cílovou skupinu ve věku kolem třiceti let, takže nyní vlastní kanály Prima a Prima COOL. Objevily se i stanice úplně nové například zpravodajská Z1, nebo TV Barrandov. Na území České republiky vysílají také menší specializované stanice náboženská TV NOE, hudební stanice Óčko, stanice zaměřená na motorové sporty SPORT5 nebo Public TV. Digitalizace televizního vysílání je řízený proces přecházení z analogového signálu na digitální, na němž se dohodly členské státy Evropské unie. Digitální signál dovoluje vysílat několika programům na jednom vysílacím kanálu, na rozdíl od analogového signálu, u něhož byla kapacita vysílacího kanálu naplněna už při vysílání jednoho programu. U digitálního vysílání není překrývání jednotlivých signálů žádným problémem. Ve druhé řadě bude díky digitalizaci umožněno větší otevření televizního trhu novým i zahraničním provozovatelům.80

80

volně podle Digitálně.tv

53

8. Internet a multimédia 8.1.

Internet

Slovo internet pochází z latinské předpony inter (mezi) a anglického slova net, neboli network (síť). Internet byl původně název jen jedné sítě, ale toto pojmenování se zobecnilo a ujalo jako výraz pro celou síť. Internet je komplexní systém vzájemně volně propojených počítačových sítí, spojovaných uzly, které představují většinou jednotlivé počítače. Zařízení mezi sebou komunikují prostřednictvím rodiny protokolů TCP/IP. Každý počítač či jiné zařízení připojené do sítě má svou IP adresu. V současnosti se nejčastěji používá verze IPv4, která je uváděna ve formě čtyř trojčíslí oddělených tečkou například: 285.208.137.167. Každému trojčíslí je přiřazen přesný význam. Nyní se zavádí nová verze IPv6, protože číselné kombinace IPv4 adres jsou již téměř vyčerpány.

8.1.1. ARPANET První internetovou síť sestrojila americká vojenská agentura ARPA (Advanced Research Project Agency). Dne 29. října 1969 byla spuštěna síť ARPANET, kterou představovaly počítače čtyř amerických univerzit, tedy čtyři hlavní uzly. V roce 1971 se síť rozrostla na 15 uzlů a v roce 1972 existovalo již 37 uzlů. Komunikace probíhala prostřednictvím elektronické pošty a konferencí, nikoli prostřednictvím vzdálených počítačů. V roce 1973 se síť rozšířila o dvě neamerické instituce, britskou University College of London a norskou Royal Radar Establishment. Systém fungoval na bázi decentralizované sítě s přepojováním paketů a používal přenosový protokol NCP. Ten velmi záhy vystřídal nový protokol užívaný dodnes TCP/IP. Do 90. let 20. století byla internetová komunikace pouze výsadou vědecké a akademické společnosti, ale v roce 1991 se po přijetí nového zákona americkým kongresem začal internet otevírat komerčním společnostem a trhu.

8.1.2. FESNET a CESNET V českých podmínkách se internet začal vyvíjet počátkem 90. let 20. století. Prvním připojeným byl v Československu v roce 1990 střediskový počítač IBM 4381 na Oblastním vypočetním centru ČVUT Praha (dnes VC ČVUT). Za oficiální datum připojení Československa k internetu se ale považuje až rok 1992. Pro rozvedení internetu do jednotlivých akademických středisek na celém území bylo nutné sestavit

54

komunikační infrastrukturu, kterou se v roce 1992 stal FESNET (Federal Educational and Scientific NETwork). Brzy však bylo zřejmé, že se Československo rozdělí na dvě samostatné republiky, takže byl název sítě záhy změněn na CESNET (Czech Educational and Scientific NETwork). CESNET od svých počátků rozšířil síť po celém území České republiky a zvýšil i počet cest, kterými je Česká republika spojena se zahraničím a v posledních letech se zaměřuje zejména na zvyšování přenosové rychlosti. 81 Nejznámější a pravděpodobně nejpoužívanější součástí internetu je World Wide Web (WWW), provozovaný přes hypertextový protokol HTTP.

8.2.

Multimédia

Multimédia patří do oblasti komunikačních technologií. Jsou to média, která v sobě spojují různé formáty dat, na rozdíl od běžných médií, která používají většinou pouze jeden formát. V multimédiích se snoubí formáty textové, zvukové, obrazové, video, grafické, animace či interaktivní. Většinou jsou tyto formáty přenášeny počítačovými technologiemi, ale není to podmínkou. Multimédia pojmenoval Bob Goldstein v roce 1966. Vyvíjejí se ohromnou rychlostí a pole jejich využití je velmi široké. Používají se, jak pro vědecké účely, tak pro účely zábavní, reklamní či umělecké. Multimédia jsou k nám nejčastěji přenášena prostřednictvím počítačů a jejich příslušenství.82

81 82

volně podle Internet, Wikipedia a SOFTEX NCP volně podle Multimedia, Wikipedia

55

Závěr Cílem práce bylo popsat a zdokumentovat materiály k tématu komunikačních médií a odkázat na jejich přesné umístění. Nedostatek týkající se přílišného rozsahu tématu jsem se snažila vyřešit tím, že jsem zmapovala dané téma formou přehledu a naznačila možné další postupy vyhledávání a zpracování tématu. Z tohoto důvodu však není historie jednotlivých komunikačních médií propracována tak detailně, jak jsem původně zamýšlela. V práci jsem přiblížila způsoby a hlediska vyhledávání a zpracování materiálů, které by měly posloužit tvorbě e-learningového kurzu. Obsah kurzu je i díky své elektronické formě připraven na rozšiřování a prohlubování informací o jednotlivých tématech. Svou práci tedy chápu jako základ, z něhož může vycházet další vývoj. Výběr materiálů postupoval podle kritérií uvedených v kapitole 3.3. Snažila jsem se vybírat ověřené a kvalitní zdroje, ale tato kritéria byla ovlivněna i mou subjektivní představou o podobě celé práce. Vyhledávání materiálů jsem započala v oborových databázích přístupných studentům Univerzity Karlovy, forma vyhledaných dokumentů však nevyhovovala mé představě. Většina článků a odborných prací se zabývala komunikačními médii pouze okrajově, nebo se zaměřovala na příliš úzce specifikovaná témata. Dále jsem využila zejména knihovní katalogy a internetové vyhledávače, kde bylo vyhledávání úspěšnější. Všechny nalezené materiály jsem popsala, jak formou bibliografických citací, s nimiž jsem měla předchozí zkušenost z předmětu Bibliografické rešeršní služby vyučovaném na Filozofické fakultě UK, tak formou metadatového popisu ve formátu Dublin Core. Pro metadatový popis jsem používala generátor metadat přístupný na webových stránkách Webarchivu a vytvořený pracovníky Národní knihovy. Dublin Core a metadata jako taková byla vytvořena pro popis elektronických dokumentů, takže jsem v nich postrádala některé důležité údaje pro popis tištěných monografií či periodik. Například zde není pole pro podnázev, což jsem řešila tím, že jsem vložila podnázev do pole názvu za dvojtečku s oboustrannou mezerou. Dále v generátoru chybí pole pro vložení pořadí a typu vydání. Vytváření metadat pro mě bylo novou zkušeností, takže jsem strávila delší dobu pronikáním hlouběji do této problematiky. Veškeré materiály a metadatové, případně bibliografické popisy jsem navkládala do systému elektronické podpory výuky Moodle. Jsou rozděleny do pěti hlavních okruhů, 56

jak je blíže popsáno v kapitole 3.4. Nahrávání souborů do Moodle bylo poměrně pracné a zdlouhavé, zvlaště u fotografií v plné velikosti, u nichž trvalo i několik minut, než se do Moodle nahrály. Navíc se mi rozhraní Moodle, tedy alespoň verze přístupná na VOŠIS, jeví jako nepříliš uživatelsky přívětivé. Některé operace vyžadují projít několika obrazovkami, než se dostaneme k té, kterou požadujeme. Celý systém mi připadá poněkud málo flexibilní, proto mohu říci, že mě osobně se s ním nepracovalo snadno. Tento názor je však velmi subjektivní, protože v praxi používám zejména čistě komerční počítačové programy a aplikace, které jsou v první řadě zaměřeny na uživatelskou přívětivost. Jedním z dalších úskalí byla autorská ochrana zejména u obrazových materiálů. Kvalitní materiály byly chráněny proti opětovnému užití, a ostatní materiály byly velmi nekvalitní a bez informací k popisu. Tento problém jsem se tedy rozhodla vyřešit tím, že jsem ilustrační fotografie některých médií či nosičů vytvořila sama. Soupis zdrojů, který jsem sestavila, není zdaleka vyčerpávající a nepokrývá celou šíři dané problematiky, což, jak se domnívám, u takto rozsáhlého tématu není možné. Věřím, že má práce bude přínosem pro vytvoření e-learningového kurzu Vyšší odborné školy informačních služeb, který pomůže rozšířit formy vzdělávání na této škole také o elektronickou výuku.

57

Seznam použité literatury a zdrojů Internetové zdroje a knihovny 1. CESNET. eLearning portál [online]. c2004-2006 [cit. 2009-08-04]. Dostupné z WWW: . 2. Webarchiv. Generátor metadat Dublin Core[online]. c2006 [cit. 2009-08-04]. Dostupné z WWW: . 3. Google [online]. Mountain View (CA, USA) : Google Inc., c2008 [cit. 200908-02]. Dostupné z WWW: . 4. Google Book Search [online]. Mountain View (CA, USA) : Google Inc., c2008 [cit. 2009-08-02]. Dostupné z WWW: . 5. Google Scholar [online]. Mountain View (CA, USA) : Google Inc., c2008 [cit. 2009-08-02]. Dostupné z WWW: . 6. Knihovna Fakulty sociálních věd UK [online]. Praha (Česká republika) : Univerzita Karlova v Praze, c2007 [cit. 2009-08-05]. Dostupné z WWW: 7. Knihovna společenských věd T. G. Masaryka v Jinonicích [online]. Praha (Česká republika) : Univerzita Karlova v Praze, c2009 [cit. 2009-08-05]. Dostupné z WWW: 8. Městská knihovna Praha [online]. Praha (Česká republika) : Městská knihovna v Praze, c2009 [cit. 2009-08-05]. Dostupné z WWW: 9. Fárodní knihovna České republiky [online]. Praha (Česká republika) : Národní knihovna České republiky, c2006 [cit. 2009-08-05]. Dostupné z WWW: . 10. Wikipedia : the free encyklopedia [online]. 2001 [cit. 2009-08-02]. Dostupné z WWW . 11. Youtube [online]. Mountain View (CA, USA) : Google Inc., c2009 [cit. 200908-02]. Dostupné z WWW: .

Literatura užitá a citovaná v práci 12. ČSN ISO 15836:2003 (97 0201) Informace a dokumentace - Dublinské jádro - Soubor prvků (metadata). Praha : Český normalizační institut, 2006. 12 s. 13. DEFLEUR, Melvil L., BALLOVÁ-ROKEACHOVÁ, Sandra J. Teorie masové komunikace. Pavel Klener; přeložili Jan Jirák a Otakar Šoltys. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1996. 363 s. ISBN 80-7184-09-8. 14. Dublin Core Metadata Initiative. Dublin Core Metadata Initiative [online]. S.l : DCMI, c1995-2008 [cit. 2009-08-02]. Dostupné z WWW: . 15. Internet. 2009. In Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 1 Aug 2009 [cit. 2009-0803]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 58

16. FISCHER, Robert. Učíme děti myslet a učit se : praktický průvodce strategiemi vyučování. 1. vyd. Praha : Portál, 1997. 176 s. ISBN 80-7178120-7. 17. JIRÁK, Jan; KÖPPLOVÁ, Barbara. Média a společnost : stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Odpovědný redaktor Zdeněk Jančařík. 1. vyd. Praha : Portál, 2003. 208 s. ISBN 80-7178-697-7. 18. KÖPPLOVÁ, Barbara; et al. Dějiny českých médií v datech : rozhlas-televizemediální právo. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2003. 461 s. ISBN 80-246-0632-1. 19. MCQUAIL, Denis. Úvod do masové komunikace. Odpovědný redaktor Dominik Dvořák; přeložili Jan Jirák a Marcel Kabát. 3. vyd. Praha : Portál, 2007. 447 s. ISBN 978-80-7367-338-3. 20. Multimedia. 2009. In Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 28 Jul 2009 [cit. 2009-08-05]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 21. SCHELLMANN, Bernhardt; et al. Média : základní pojmy-návrhy-výroba. Odpovědná redaktorka Helena Černá. 1. vyd. Praha : Europa-Sobotáles, 2004. 484 s. ISBN 80-86706-06-0. 22. SOFTEX NCP. Historie internetu [online]. 2004 [cit. 2009-08-04]. Čeština. Dostupný z WWW: 23. Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 1. vyd. Praha : Diderot, 1999. 8 sv. ISBN 80-902555-2-3 (soubor). 80-902555-3-1 (sv.1). 80-902555-4-X (sv. 2). 80-902555-5-8 (sv. 3). 80-902555-6-6 (sv. 4). 80-902555-7-4 (sv. 5). 80902555-8-2 (sv. 6). 80-902555-9-0 (sv.7). 80-902555-0-4 (sv. 8).

Ostatní nashromážděné zdroje 24. ALLEN, Woody. Zlaté časy rádia. USA, 1987, 85 min. 25. Audiovizuální centrum Silicon Hill. Média a mediální politika v ČR 2 [online]. Audiovizuální centrum Silicon Hill, 2004, 1h 19m 33s [cit. 2009-0807]. Čeština. Dostupný z WWW: . 26. Audiovizuální centrum Silicon Hill. Média a mediální politika v ČR 3 [online]. Audiovizuální centrum Silicon Hill, 2004, 1h 23m 16s [cit. 2009-0807]. Čeština. Dostupný z WWW: . 27. BERÁNKOVÁ, Milena. Dějiny československé žurnalistiky : český periodický tisk do roku 1918. 1. vyd. Praha : Novinář, 1981. 274 s., [16] s. obr. příl. 28. BERÁNKOVÁ, Milena, MALEC, Karel. Dějiny české žurnalistiky do roku 1945 : stručný přehled. 1. vyd. Praha : SPN, 1980. 62 s. 29. BERÁNKOVÁ, Milena. Přehled dějin české žurnalistiky : počátky českého novinářství a jeho vývoj v době národního obrození. 1. vyd. Praha : SPN, 1976. 165 s.

59

30. BILGIL, Melih. History of the Internet [online]. 2009, 8m 10s [cit. 2009-0807]. Angličtina. Dostupný z WWW: . 31. British Broadcast Corporation. History of the BBC [online]. [2000] [cit. 200908-02]. Angličtina. Dostupný z WWW: . 32. British Broadcast Corporation. The BBC Story [online]. 2006 , 2009-07-21 [cit. 2009-08-03]. Angličtina. Dostupný z WWW: . 33. Canada Science and Technology Museum. Sound Introduction [online]. c2009 [cit. 2009-08-02]. Angličtina. Dostupný z WWW: . 34. Canada Science and Technology Museum. Television [online]. c2009 [cit. 2009-08-02]. Angličtina. Dostupný z WWW: . 35. Česká televize. IMAX : kino ve třech rozměrech [online]. Česká televize, 2003, 9m 50s [cit. 2009-08-07]. Čeština. Dostupný z WWW: . 36. Česká televize. Fastupuje digitální televize [online]. Česká televize, 2004, 28m 10s [cit. 2009-08-07]. Čeština. Dostupný z WWW: . 37. Česká televize. Televize do ruky [online]. Česká televize, 2005, 9m 34s [cit. 2009-08-07]. Čeština. Dostupný z WWW: . 38. Česká televize. Televize ve třech rozměrech [online]. Česká televize, 2003, 5m 26s [cit. 2009-08-07]. Čeština. Dostupný z WWW: . 39. Česká televize. Vše o České televizi [online]. Česká televize, c2007 [cit. 200908-02]. Čeština. Dostupný z WWW: . 40. Český rozhlas. Historie Českého rozhlasu [online]. c2000 , 2009 [cit. 200908-02]. Čeština. Dostupný z WWW: . 41. Český statistický úřad. Informační a mediální sektor | ČSÚ [online]. c2009, aktualizováno dne 23.1.2009 [cit. 2009-08-02]. Čeština. Dostupný z WWW: . 42. GENOVA, Tom. Television History - The First 75 Years [online]. c2001 [cit. 2009-08-03]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 43. Herafilm. Digitální kino budoucnosti [online]. Česká televize, 2007, 12m 41s [cit. 2009-08-07]. Čeština. Dostupný z WWW: . 60

44. History of radio. 2009. In Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 29 Jul 2009 [cit. 2009-08-03]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 45. History of radio. 2009. In Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 29 Jul 2009 [cit. 2009-08-03]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 46. How television works. 2009. In Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 31 May 2009 [cit. 2009-08-03]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 47. HUNKIN, Tim, GARROD, Rex. The Secret Life of Machines : the Fax machine [online]. 1991 [cit. 2009-08-07]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 48. HUNKIN, Tim, GARROD, Rex. The Secret Life of Machines : the Radio [online]. 1991 [cit. 2009-08-07]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 49. HUNKIN, Tim, GARROD, Rex. The Secret Life of Machines : the Telephone [online]. 1991 [cit. 2009-08-07]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 50. HUNKIN, Tim, GARROD, Rex. The Secret Life of the Fax Machine [online]. 1991 [cit. 2009-08-07]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 51. HUNKIN, Tim, GARROD, Rex. The Secret Life of the Radio Set [online]. 1991 [cit. 2009-08-07]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 52. HUNKIN, Tim, GARROD, Rex. The Secret Life of Machines of the Telephone [online]. 1991 [cit. 2009-08-07]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 53. HUNKIN, Tim, GARROD, Rex. The Secret Life of Machines of Machines : the Television [online]. 1988 [cit. 2009-08-07]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 54. HUNKIN, Tim, GARROD, Rex. The Secret Life of Machines of Machines : the Video Recorder [online]. 1991 [cit. 2009-08-07]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 55. HUNKIN, Tim, GARROD, Rex. The Secret Life of the Television [online]. 1988 [cit. 2009-08-07]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 56. HUNKIN, Tim, GARROD, Rex. The Secret Life of the Video Recorder [online]. 1991 [cit. 2009-08-07]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 57. KUNCZIK, Michael. Základy masové komunikace. Pavel Klener. 1. vyd. Praha : Karolinum, 1995. 307 s. ISBN 80-7184-134-X. 61

58. KŮST, František. Digitalizace. Revue pro média : Časopis pro kritickou reflexi médií [online]. 2003, roč. 5, č. 5 [cit. 2009-08-03]. Dostupný z WWW: . 59. Lidové noviny. Lidové noviny [online]. c2005 [cit. 2009-08-02]. Čeština. Dostupný z WWW: . 60. Marconi Corporation. Marconi Calling [online]. c2001 [cit. 2009-08-03]. Angličtina. Dostupný z WWW: . 61. Mediální studia : český a slovenský čtvrtletník pro kritickou reflexi médií [online]. Syndikát novinářů ČR. 2008- , roč. 2006, č. 2- . Praha : Syndikát novinářů, 2008- . čtvrtletně. Dostupný z WWW: . ISSN 1801-997. 62. MIČIENKA, Marek; et al. Základy mediální výchovy. Odpovědná redaktorka Alena Herbergová. 1. vyd. Praha : Portál, 2007. 296 s. ISBN 978-80-7367315-4. 63. Ministerstvo kultury. Média a audiovize | Ministerstvo kultury [online]. c2007 [cit. 2009-08-02]. Čeština. Dostupný z WWW: . 64. Newspaper. 2009. In Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 25 Jul 2009 [cit. 2009-08-03]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 65. PAVLIŇÁKOVÁ, Andrea. Mimo prostor kina : dějiny uvádění a recepce filmu v domácnosti USA[online]. 2006 [cit. 2009-08-03]. Čeština. Dostupný z WWW: . 66. PERNES, Jiří. Svět Lidových novin 1893 - 1993 : stoletá kapitola z dějin české žurnalistiky, kultury a politiky. Odpovědná redaktorka Vladimíra Křižanová. 1. vyd. Praha : Lidové noviny, 1993. 143 s. ISBN 80-7106-056-9. 67. Phono Galerie. The Phonogalerie[online]. c2009 [cit. 2009-08-07]. Dostupné z WWW: . 68. Photography. 2009. In Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 1 Aug 2009 [cit. 2009-08-03]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 69. PROKEŠ, Jiří. Digitálně.tv : přecházíme na digitální TV [online]. c2009 [cit. 2009-08-02]. Čeština. Dostupný z WWW: . 70. Radio history [online]. 2008. 4m 52s. Angličtina. Dostupný z WWW: . 71. Revision history of History of television. 2009. In Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 1 Aug 2009 [cit. 2009-08-03]. Angličtina. Dostupné z WWW: .

62

72. Revue pro média : časopis pro kritickou reflexi médií[online]. Syndikát novinářů ČR. 2001-2005, roč. 1-5, č. 1-20. [Praha] : Syndikát novinářů, 20012005. čtvrtletně. [cit. 2009-08-03]. Dostupný z WWW: . 73. ROMAN, Tomáš. Historie tisku : návaznost na kulturní vývoj [online]. 2008 [cit. 2009-08-03]. Čeština. Dostupný z WWW: . 74. ROTH, Jiří. Mediální výchova v Čechách : tištěná média. Odpovědný redaktor Milan Kruml. 1. vyd. [Praha] : Tutor, 2005. 118 s., XIV. ISBN 8086700-25-9. 75. ŠULÍK, Martin. Zlatá šedesátá. Koprodukce První veřejnoprávní, Česká televize a Slovenský filmový ústav. 2009. 26 x 52 min. 76. Television. 2009. In Wikipedia, otevřená encyklopedie [online]. St. Petersburg (Florida) : Wikimedia Foundation Inc., last mod. 26 Jul 2009 [cit. 2009-0803]. Angličtina. Dostupné z WWW: . 77. The Museum of Broadcast Communications. Encyklopedia of Television [online]. [2008] [cit. 2009-08-02]. Angličtina. Dostupný z WWW: . 78. UNESCO. World communication and information report 1999-2000. Paris : UNESCO, 1999. 302 s. ISBN 92-3-103611-4. Dostupný také z WWW: . 79. VACKOVÁ, Barbora; CÍSAŘOVÁ, Lenka. CNN : globální médium nebo výnosné podnikání?. Revue pro média : Časopis pro kritickou reflexi médií [online]. 2002, roč. 4, č. 4 [cit. 2009-08-03]. Dostupný z WWW: . 80. VOCŮ, Ondřej. Audiální dokumenty : charakteristika současných druhů, vydávání, distribuce, přehled, nároky na zpracování. Praha, 2008. 82 s. , 18 s. Obhájeno 8. 9. 2008 v Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze . Vedoucí bakalářské práce PhDr. Marcela Buřilová. 81. WebArchiv – archiv českého webu [online]. Praha : Národní knihovna ČR, poslední aktualizace 5. 8. 2008 [cit. 2009-08-05]. Generátor metadat Dublin Core. Dostupné z WWW: . 82. WELLES, Orson. Občan Kane. USA, 1941, 119 min. 83. WHITE, Thomas H. United States Early Radio History [online]. 1996 [cit. 2009-08-02]. Angličtina. Dostupný z WWW: .

63

Seznam obrazových příloh Obrázek 1 Kniha ..................................................................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 2 Noviny - výběr....................................................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 3 Časopisy - výběr .................................................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 4 Přenosné rádio značky Grundig..........................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 5 Páskový magnetofon AKAI GX 266D...............Chyba! Záložka není definována. Obrázek 6 Fax Philips PFC 55.............................................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 7 Mobilní telefon Sony Ericsson W380i ...............Chyba! Záložka není definována. Obrázek 8 Gramofonová deska (LP) ...................................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 9 Magnetofonová páska značky BASF .................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 10 Magnetofonová kazeta značky TDK ................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 11 Fotoaparát Kamarád - dvouoká zrcadlovka......Chyba! Záložka není definována. Obrázek 12 Fotoaparát Flexaret automatic - dvouoká zrcadlovkaChyba! Záložka není definována. Obrázek 13 Fotoaparát Praktica BCA electronic - manuálníChyba! Záložka není definována. Obrázek 14 Fotoaparát Olympus 35 DC - poloautomatickýChyba! Záložka není definována. Obrázek 15 Fotoaparát Canon PowerShot A80 ...................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 16 Objektiv KENLOCK s pevným ohniskem 52.0 mmChyba! Záložka není definována. Obrázek 17 Teleobjektiv Pentax 50-200 mm ......................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 18 Nitroceluloidový černobílý film značky Foma.Chyba! Záložka není definována. Obrázek 19 Přenosový vůz televize Nova ...........................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 20 Reportéři televize Nova během natáčení reportážeChyba! Záložka není definována. Obrázek 21 Webkamera značky NEXT...............................Chyba! Záložka není definována. Obrázek 22 Počítačové diskety značek Verbatim a TDK....Chyba! Záložka není definována. Obrázek 23 Datový či hudební disk CD-ROM značky SONYChyba! Záložka není definována. Obrázek 24 Datový disk DVD značky XEROX..................Chyba! Záložka není definována.

64