Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta Katedra jihoslovanských a balkanistických studií Bakalářská práce
Vanja Igić
Novodobá svatba v Bělehradě a Praze Modern Weddings in Belgrade and Prague
Praha 2011
Vedoucí práce: PhDr. Jaroslav Otĉenášek, PhD.
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně, ţe jsem řádně citovala všechny pouţité prameny a literaturu a ţe práce nebyla vyuţita v rámci jiného vysokoškolského studia ĉi k získání jiného nebo stejného titulu.
V Praze dne 18. 8. 2011
Abstrakt Cílem této bakalářské práce je ukázat soudobé svatební obyĉeje v Bělehradě a Praze na pozadí typické starosrbské a staroĉeské svatby. Práce se především podrobně zabývá popisem tradiĉních svatebních zvyků, které přetrvaly do souĉasnosti a staly se tak souĉástí novodobých svateb. Souĉasně se snaţí vystihnout podobnosti a rozdíly v tradicích obou popisovaných oblastí. Metoda popisu moderní sňatkové kultury je zaloţena hlavně na rozboru tradiĉních svatebních prvků a zároveň je proloţena výsledky dotazníkového průzkumu. Rozbor ukazuje, ţe aĉkoli se mnohé staré zvyklosti zachovaly, praktikují se ĉasto v pozměněné podobě a některé dokonce úplně ztratily svůj původní význam a charakter.
Abstract The goal of this bachelor thesis is to show contemporary wedding customs in Belgrade and Prague on the background of typical Old Serbian and Old Czech wedding. The thesis primarily thoroughly deals with the characterization of wedding customs which lasted to this day and therefore became a part of modern weddings. Simultaneously it tries to depict similarities and differences in traditions of both of the described regions. The method of describing the modern marriage culture is based primarily on analysis of traditional wedding components and at the same time is interspersed with results of the questionnaire survey. The analysis shows that even though many of the old customs preserved they are being often practiced in an altered form and some of them even lost their original meaning and character.
Klíĉová slova Svatba, Srbsko, Ĉesko, tradice, zvyky, sňatek, manţelství, obřad.
Keywords Wedding, Serbia, Czech, tradition, customs, marriage, wedlock, ceremony.
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 6 1
Historie moderních svatebních zvyků v Bělehradě .......................................................... 9 1.1
1.1.1
Kum, kumstvo ................................................................................................. 11
1.1.2
Dever .............................................................................................................. 13
1.2
2
Tradiĉní svatební prvky dříve a dnes ...................................................................... 13
1.2.1
Námluvy: Begenisanje (navoĊenje), ugled, ureĊaj ........................................... 14
1.2.2
Zásnuby - Proševina ........................................................................................ 15
1.2.3
Zvaní hostů ..................................................................................................... 16
1.2.4
Rozluĉka se svobodou ..................................................................................... 18
1.2.5
Svatební průvod - VoĊevina ............................................................................ 20
1.2.6
Svatební obřad: Úřední, církevní ..................................................................... 23
1.2.7
Svatební hostina .............................................................................................. 26
Historie moderních svatebních zvyků v Praze ............................................................... 30 2.1
Výnamné svatební funkce ...................................................................................... 32
2.1.1
Druţba ............................................................................................................ 32
2.1.2
Druţiĉka ......................................................................................................... 33
2.2
3
Významné svatební funkce ..................................................................................... 10
Tradiĉní svatební prvky dříve a dnes ...................................................................... 33
2.2.1
Námluvy ......................................................................................................... 33
2.2.2
Ohlášky ........................................................................................................... 35
2.2.3
Rozluĉka se svobodou ..................................................................................... 36
2.2.4
Svatební průvod .............................................................................................. 38
2.2.5
Svatební obřad: Úřední, církevní ..................................................................... 39
2.2.6
Svatební hostina .............................................................................................. 41
Dnešní svatba: Význam jejích zvyků v Bělehradě a Praze ............................................. 46
Závěr .................................................................................................................................... 50
Seznam pouţitých pramenů a literatury ................................................................................ 52 Přílohy ................................................................................................................................. 54
Úvod O svatbách v Bělehradě a Praze toho z hlediska tradic bylo napsáno poměrně málo. Tato práce je tedy tímto nedostatkem poněkud limitována. Téma jsem si vybrala, protoţe je mi problematika svateb blízká a mohu se k němu relevantně vyjadřovat i na základě vlastní zkušenosti – opakované zúĉastněné pozorování. Zvláště svatby v Bělehradu soustavně sleduji od 90. let 20. století do souĉasnosti. Shodou okolností se svatby, kterých jsem se zúĉastnila v Srbsku v Bělehradě, zaĉaly rovnat poĉtu těch, které jsem navštívila v Ĉechách v Praze. Pokusila bych se tedy v následujícím textu o rozbor a porovnání zvyků, které jsou souĉástí souĉasné svatební ceremonie. Nahlédneme do historie, abychom připomenuli, jak zvyky, které ze svateb známe dnes, vypadaly v minulosti, podíváme se na jejich proměny, přizpůsobení se lokalitě a době a na to, jak vůbec dnešní ĉlověk svatební obřad vnímá. Vedle odborných publikací, ĉasopisů a jiných uvedených médií, které pouţívám, vycházím i z anket a průzkumů, které jsem k danému tématu provedla. Ankety vyplňovali převáţně lidé z Prahy, s lidmi v Bělehradě jsem o svatebních zvycích hovořila přímo formou polořízeného interview. 10 anket vyplnili lidé z Bělehradu, 50 z Prahy. Věkový průměr všech osob, které vyplňovaly dotazník, je 29,7 let, z toho bylo 12 muţů a 48 ţen. Pokusím se tedy sestavit urĉitý přehled svatebních zvyků, přiĉemţ budu vycházet jak z vlastní zkušenosti, tak z osobní dokumentace a materiálů získaných od respondentů. Během celé 2. poloviny 20. století dochází v obou státech, tj. v Srbsku i Ĉesku, k poklesu poĉtu uzavřených manţelství a tento trend pokraĉuje dodnes. Od roku 1919 se na území Ĉeské republiky uzavíralo nejméně 7 sňatků na tisíc obyvatel roĉně-výjimkou byly roky 1944, kdy to bylo 6,7%, a rok 1957 s 6,6%. Pod 7% klesla hrubá míra sňateĉnosti opět aţ v roce 1993, tentokrát nešlo o pokles jednorázový, úroveň sňateĉnosti se od té doby jiţ nezvýšila. Přitom se v populaci postupně zvyšuje poĉet i podíl osob schopných uzavřít sňatek, především mladých svobodných lidí, jejichţ rozhodnutí vstoupit ĉi nevstoupit do manţelství o celkovém charakteru sňateĉnosti rozhoduje. Od roku 1937 jde o první generaci mladých lidí, jejíţ soukromý ţivot není svazován a usměrňován ani vládnoucím reţimem ani příliš silnými konvencemi, jde o generaci, která má moţnost si způsob svého ţivota více méně svobodně volit. Zásadní změna ţivotních podmínek po roce 1989 proto znamenala obdobně důleţitou změnu i ve sňatkovém chování-tento proces byl o to razantnější, ţe se mezitím změnily postoje mladých lidí k instituci manţelství i v západních zemích, a ţe se změnila sama tato instituce, postavení ţeny ve spoleĉnosti, hodnotový systém, v němţ rodina ztrácí své výsadní 6
postavení. Protoţe aţ do roku 1992 převládal vstup do manţelství v nízkém věku, za nových ekonomických podmínek nastala na několik let situace, kdy je osob ochotných uzavřít sňatek velmi málo. Nezanedbatelná ĉást mladých lidí vstoupila totiţ do manţelství před rokem 1992 ještě v nízkém věku. Jiţ v letech 1993–2000 došlo ke vzestupu průměrného věku při prvním sňatku o více neţ tři roky, u muţů i u ţen, do roku 2004 se hodnota tohoto ukazatele zvýšila o dalších více neţ 1,5 roku.1 V Srbsku je během celé 2. poloviny 20. století viditelná tendence poklesu poĉtu uzavřených sňatků. Pro celé území Jugoslávie poĉet uzavřených manţelství udával v roce 1946 13,2 sňatků na tisíc obyvatel, zatímco v roce 1962 se sníţil na 8,6. Tendence opadání poĉtu uzavřených manţelství za rok je nejvíce vidět v roce 1991, kdy se v centrálním Srbsku uzavřelo 33 698 manţelství. Na zaĉátku 90. let 20. stol. dochází k nejintenzivnějšímu procesu rozkladu tradiĉního způsobu ţivota, stejně jako k sociální krizi 80. let 20. stol. Důsledkem toho je i poĉet uzavřených manţelství, který vzhledem k roku 1950 dosáhl svoji nejniţší hodnotu, a to právě v roce 1991.2 Obě země mají rovněţ spoleĉný jeden zásadní rys, a tím je znaĉný ateizmus spoleĉnosti, který převládl po druhé světové válce. Poĉet věřících v Ĉesku se za půl století sníţil o pět miliónů osob. V roce 1950 bylo podle Ĉeského statistického úřadu v republice 8,3 milionu osob, které se hlásily k některé z církví. V roce 1991 se poĉet věřících sníţil na 4,5 milionu osob. Věřící také uzavírají manţelství méně ĉastěji-opět podle statistiky-neţ osoby bez vyznání. Věřící se však méně rozvádějí, coţ lze přiĉíst větší odpovědnosti ke sňatku. 3 K podstatnému zvýšení poĉtu věřících dochází aţ u kategorie 50–59letých. To jsou totiţ roĉníky, které zĉásti zastihla ještě náboţenská výchova ve školách, a především u nich probíhalo intenzivnější předávání náboţenských tradic v rámci rodiny. 4 Sĉítání lidu v roce 1950 bylo nadlouho posledním, při němţ se zjišťovalo náboţenské vyznání a k opětovnému zařazení této otázky došlo aţ při sĉítání v roce 1991.5 To samé platilo i pro Jugoslávii. Spoleĉenský význam církve zaĉal klesat uţ během první poloviny 20. století. To, na ĉem se
1
FIALOVÁ, Ludmila. Demografický informační portál [online]. c1995, poslední úpravy 27. 12. 2005 [cit. 201012-15]. Dostupné z: http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=232. 2 PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 115. 3 VAVROŇ, Jiří. Český statistický úřad [online]. c.2007, poslední úpravy 25. 7. 2011 [cit. 2011-08-17]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/17_4_2007_za_pul_stoleti_ubylo_pet_milionu_vericich. 4 Český statistický úřad [online]. c2003, poslední úpravy 18. 03. 2011 [cit. 2011-08-17]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/o/4110-03-skladba_obyvatelstva_podle_nabozenskeho_vyznani,_pohlavi_a_podle_veku. 5 Český statistický úřad [online]. c2007, poslední úpravy 12. 11. 2007 [cit. 2010-12-15]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/historie_scitani_lidu_na_uzemi_ceske_republiky_ii_.
7
však církev i nadále nepostradatelně podílela, byly svatby. Od roku 1991 se však poĉet věřících, alespoň statisticky, zaĉal razantně zvyšovat. Podle sĉítání lidu z roku 2002 bylo jiţ 95% obyvatel Srbska věřících. Ze 7 498 001 obyvatel (centrální Srbsko bez Kosova) bylo věřících 7 123 611, nevěřících 40 068 (85% celkového poĉtu obyvatel byli pravoslavní). 6 Při popisování charakteristických svatebních prvků se zaměřuji hlavně na popis tradiĉní venkovské svatby. Povaţuji ji za hlavní zdroj svatebních zvyků souĉasnosti a to v souvislosti s urbanizací, která sebou tyto tradiĉní elementy do měst přinesla.
6
BETA. B92, Vesti, Popis 2002: 95 odsto graĎana vernici, 0,5 odsto ateisti [online]. c2003, poslední úpravy 04. 07. 2003 [cit. 2010-12-15]. Dostupné z: http://www.b92.net/info/vesti/index.php?yyyy=2003&mm=07&dd=04&nav_category=12&nav_id=113071.
8
1 Historie moderních svatebních zvyků v Bělehradě Tabulka níţe ukazuje přehledněji zmíněnou tendenci úbytku uzavřených manţelství v Srbsku.
Rok
Počet uzavřených manželství
1950 – 1954
49 870 za rok
1955 – 1959
42 163 za rok
1960
44 294
1961
44 524
1961
41 196
1964
42 239
1965
44 189
1966
43 209
1970
49 830
1974
48 105
1975
45 973
1976
44 621
1977
45 622
1980
42 170
1991
33 698
Tabulka ĉ. 1. PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 114.
V roce 1991 bylo v centrálním Srbsku zaregistrováno 21,3% svobodných dívek. 7 V roce 1948 uzavřelo manţelství celkem 988 mladistvých ţen a 706 mladistvých muţů, v roce 1961 je to 505 mladistvých ţen a 164 mladistvých muţů. V roce 1991 byl poĉet sňatků uzavřených mladistvými v Srbsku ještě dost velký, ĉinil 38,1% celkového poĉtu uzavřených manţelství v tomto roce.8 V rámci Jugoslávie byl v roce 1952 průměrný věk vstupu do manţelství 22 let u ţen a 24,8 u muţů. V roce 1961 je to 22,4 let u ţen a 25,4 u muţů, tedy o něco zvýšený průměr. V roce 1971 je to v Srbsku u ţen 23,3 let, v roce 1976 24,4 a v roce 1981 24,9. V 90. letech 20. stol. se hodnoty výrazně zvýšily: za rok 1994 je to u ţen
7
PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 114. 8 Tamtéţ, s. 117.
9
v průměru 26,1 let a roku 2008 dokonce aţ 28,3, u muţů je to za stejné období 29,7 a 32,1. 9 V 10 anketách, které vyplnili obyvatelé Bělehradu, všichni uvedli, ţe je u ţeny pro vstup do manţelství ideální věk kolem 25 let, u muţe kolem 30. Mezi respondenty byli dva ţenatí, pět vdaných a dvě svobodné dívky – kromě posledních dvou zmíněných všichni uvedli, ţe i jejich věk uzavření manţelství odpovídá tomuto průměru. „Podle definice, kterou udává ve svých kánonech pravoslavná církev, je manţelství svatým tajemstvím lásky a společenstvím manţelů v čase a věčnosti; je stanovené jako jednota dvou osob v jedné bytosti a v jednom účelu, jako sjednocení v jedno tělo a jednu duši, ale s vlastnostmi dvou osobností.“10 Pro národy jihovýchodní Evropy bylo manţelství skoro vţdy jediným přijatelným a oĉekávaným způsobem ţivota kaţdé dospělé osoby, tedy logickým vyústěním mládí. Bylo povaţováno za ostudné zůstat svobodný. Na ty, kterým se nepodařilo uzavřít manţelství, bylo nahlíţeno s urĉitým opovrţením. Celibát byl v srbském prostředí vţdy řídkým jevem, jako jediné odůvodnění celibátu přijímala církev slib ĉistoty. Prvky toho, co můţeme nazvat „starou (tradiĉní) srbskou svatbou“ dnes můţeme hledat uţ jen na vesnici. Staré zvyky a obyĉeje, které budu popisovat, najdeme dodnes nejvíce v selském prostředí, kde také nejspíše mají své kořeny. Je také nezbytné uvést spojitost obyĉejů a víry – srbské pravoslaví se specificky projevuje právě nejvíce ve zvycích. Lidové svatební zvyky se lišily podle věku, ve kterém se do manţelství vstupovalo. Věk většinou odpovídal době, kdy mladík a dívka dosáhli dospělosti.
1.1 Významné svatební funkce Pro lepší pochopení textu a orientaci ve zvycích, které budeme popisovat, je nutné hned na zaĉátku uvést dva pojmy, které jsou nedílnou souĉástí svatby v Srbsku. Jedná se o konkrétní svatební pojmenování osob, které hrají v průběhu svatby důleţitou roli.
9
Tamtéţ, s. 118. Tamtéţ, s. 95.
10
10
1.1.1 Kum, kumstvo Kumstvo11 (kmotrovství) je spoleĉenský vztah mezi dospělou osobou – kumem („kmotrem“) a dítětem kumĉetem (kumĉe), který vzniká vykonáním rituálního obřadu pokřtění. V Srbsku je mezi lidmi obecně bráno, ţe po vykonání zmíněného religiózního obřadu vzniká mezi oběma osobami téměř biologická vazba, tedy vztah mezi kumem a kumĉetem (=pokřtěným) a také rodinou pokřtěného. Význam tohoto vztahu mezi kmotry spoĉívá ve spojení rodin a ochraně dítěte během jeho ţivota.12 Jedná se o zvláštní přátelství, které mělo v Srbsku vţdy význam blízkého pokrevního příbuzenstva. Prvotně bylo kumstvo u starých Srbů zřejmě spojené i s vraţdou – bylo to smíření, které zahrnovalo dohodu o tom, ţe mstitel bude kmotrem prvního narozeného dítěte v rodině viníka. „Vrah s usmířením prosí protivníka, aby byl jeho kmotrem při křtu. To bylo určitě proto, aby ho lépe přiměl k usmíření, a také proto, aby z dosavadního nepřítele učinil upřímného přítele.“13 První známé kumstvo u Srbů bylo kumstvo Petra Gojnikoviće z dynastie Vlastimirovićů, srbského kníţete v letech 892 aţ 918, s příslušníkem cizího státu, a to z důvodu upevnění míru s Bulhary. V Srbsku je hodně rozšířené rĉení „Kumstvo se neodmítá!“14 Odtud není těţké vyvodit analogii s původním úĉelem instituce kumstva, která na jedné straně slouţila k usmíření nebo upevnění vztahů mezi dvěma skupinami (nejĉastěji poĉetnou rodinou) a na druhé straně pro záštitu toho, kdo poţadoval takovéto kumstvo, ať uţ ze strany samotné rodiny kuma ĉi okolí. Zmíněné kumstvo se váţe především ke křtu dítěte. V srbské tradici se však svědci na svatbě nazývají rovněţ „kumové“. 15 První svědek je většinou důleţitější a podle pravidel
11
Srbsky „kum“ znamená v ĉeštině „kmotr“. „Kumstvo“ by tedy mohlo být „kmotrovství, kmotření.“ BOSANAC, M. – MANDIĆ, O. – PETKOVIĆ, S. Rječnik sociologije i socijalne psihologije. 1977. s.320. 13 KARADŢIĆ, Vuk Stefanović. Crna gora i Crnogorci [online]. Dostupné z: http://www.berane.me/fajlovi/opstina_berane/attach_fajlovi/lat/glavnestranice/2010/10/pdf/Vuk_Karadzic___Crna_Gora_i_Crnogorci.pdf. 14 „Kumstvo se ne odbija!“ 15 Srbská etnoloţka A. Pavićević tvrdí, ţe toto pojmenování je nesprávné. Podle ní je na základě staré praxe svědkem na svatbě vţdy osoba, která byla při křtu dítěte a vztah, který by se dal nazvat kmotrovstvím neboli v srbštině „kumstvo“, je vztah, který vznikne mezi katechumenem a svědkem. S touto informací jsem se nikde jinde nesetkala. Podle autorky však toto vychází z uĉení pravoslavné církve. (PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 92.) Na základě vlastních zkušeností a bádání se opováţím tvrdit, ţe se v dnešní době toto pojmenování v Srbsku pouţívá kaţdodenně v obou významech: ve významu svědka na svatbě i jako osoby, která je kmotrem dítěte. Kdyţ se podíváme na rituály, které se ke křtu váţou, tak i osoba, která je při křtu dítěte, je zároveň urĉitým svědkem – před Bohem svědĉí o tom, ţe je dítě připravené přijmout křesťanskou víru. Na druhou stranu ale existují některé kraje v jiţním Srbsku, kde se svědkové na svatbě nazývají zcela jinak. Např. „kum“ je jenom ten, kdo pokřtil dítě a první svědek na svatbě je tzv. „prvi svat“. V následujícím textu budeme výraz „kum“ pouţívat pro svědka na svatbě. 12
11
také váţenější. Většinou je z rodiny ţenicha, zatímco druhého svědka volí nevěsta. Na mnoha svatbách, především na těch, na kterých jsou přísně dodrţovány tradice, se dodrţuje výběr prvního kuma z řady tzv. „starého kumstva“, tzn. z rodiny, která byla kumy rodiĉů ţenicha. Nicméně, v dnešní době je to ojedinělé. V moderní době je velmi rozšířená praxe výběru prvního kuma podle svobodné volby ţenicha. Tento kum přitom nemusí mít nic spoleĉného se „starým kumstvem“. Ţenich si kuma vybere například ze svých blízkých přátel. Druhý svědek, kterého vybírá nevěsta, se nazývá „stari svat“ neboli tzv. „starojko“ (starosvat). Nejĉastěji je to nejlepší přítelkyně nevěsty. Starojkem můţe být nazýván i bratr nevěstiny matky, nebo jiný příbuzný z muţského nejbliţšího příbuzenstva matky. V některých velmi tradiĉních poměrech se dodrţuje zvyk zavolání kuma při narození dítěte, který jej pokřtí a vybere mu jméno. Někdy je to jen formální - kum řekne jméno, které si domluvil s rodiĉi dítěte, a někdy ho vybere skuteĉně sám. Kaţdopádně je v Bělehradě zvykem slavnostně kumovi ohlásit narození dítěte a není vzácností, ţe je zrovna on také kumem dítěte při křtu. Existuje celá řada zvyků, která se váţí k pozvání kuma na svatbu a jeho svatební roli. (Viz také oddíl Zvaní hostů.) Některé tradiĉní rodiny dodrţují instituci kumstva velmi přísně, tj. několik generací nazpátek. Takováto stará kumstva se zřídka kdy přerušují. K přerušení dochází například jen tehdy, kdyţ se rodiny od sebe zcela vzdálí a ztratí kontakt, nebo kdyţ kum z nějakého důvodu sám přeruší tuto vazbu. Během svatby je známo, ţe kuma nesmí nikdo urazit, a ţe mu po celou dobu svatebního dne nesmí nic chybět. Poté, co je kum pozván, se stává hlavou celé svatby a symbolickou osobou, které se ostatní budou vţdy ptát jako první jak postupovat během příprav i samotného obřadu. Po celou dobu je kum význaĉně uctíván a respektován. Na svatební veselici sedí na poĉestném místě vedle ţenicha a nevěsty. Pro ceremoniál v kostele je nutné, aby kumové byli pokřtěni. (Někdy je zapotřebí, aby to bylo doloţeno výpisem z rejštříku církevních knih.) Neplatí však, ţe osoby, které jsou kumy během církevního obřadu, musí být stejné i v průběhu obřadu na úřadě. Kum je uctíván i po svatbě, a to tak, ţe je manţeli o Velikonocích obdarován košíkem s obarvenými vajíĉky. Někdy se to dělá jen při prvních Velikonocích, jindy je to dodrţováno celý ţivot. Fenomén podobný srbskému „kumstvu“ v prostředí ĉeském nenajdeme. Být však svědkem na svatbě, je i v Ĉesku také povaţováno za velkou ĉest. Proto se i zde svědek většinou vybírá peĉlivě. Existuje nepsané pravidlo, podle kterého se „svědĉení oplácí“. Platí tedy, ţe se osobě, která byla někomu na svatbě za svědka, svědĉení nabízí nazpátek. Bez úĉasti svědků by sňatek nebyl právoplatný. 12
V Praze i Bělehradě se v dnešní době svědci volí volněji neţ v minulosti, mohou to být třeba i dvě svědkyně. Svědkům se ĉasto svěřují snubní prstýnky. Je to praktické opatření, které by mělo zabránit vzniku situace, kdy ţenich s nevěstou prsteny ve spěchu zapomenou v místě bydliště.
1.1.2 Dever Srbskou obdobou toho, co v Ĉesku bývával druţba, je dever. Jeho role se na rozdíl od ĉeského prostředí pouţívá dodnes. Pravidlem je, aby dever byl ţenichův svobodný mladší bratr. V dnešní době, kdy jsou rodiny málo poĉetné, se této role ujímají i svobodní bratranci ţenicha. Pokud ani takoví v rodině nejsou, pak se této role musí ujmout někdo jiný z mladšího svobodného příbuzenstva, např. strýc. Není moţné, aby dever byl ţenichův otec nebo například děda. I strýc, který je deverem, je výjimkou. (V praxi jsem se však setkala i s takovým případem.) Někdy se ale stává, ţe mladší bratr se oţení dříve neţ starší – není tak neobvyklostí, ţe je starší bratr deverem mladšího bratra. Deverem můţe být i dítě, ale většinou jsou jimi dospělí lidé. Úkolem devera je hlídat nevěstu během svatby. 16
1.2 Tradiční svatební prvky dříve a dnes Nyní se podívejme na schéma tradiĉního ustáleného způsobu uzavření manţelství v Srbsku.17 Schéma se skládá z několika fází. Jednotlivými etapami svatebního procesu prochází rodiny nevěsty a ţenicha spoleĉně. Svatební proces trvá několik měsíců a vypadá zhruba takto: Námluvy: Begenisanje (navođenje), ugled, uređaj Zásnuby: Proševina Zvaní hostů Rozlučka se svobodou Svatební průvod: Vođevina Svatební obřad: Úřední, církevní Svatební hostina Návrat
16
Výsledky průzkumu, odpovědi respondentů z Bělehradu. Vyuţiji zde zĉásti praktické rozdělení srbské etnoloţky A. Pavićević, podle které se můţeme lehce zorientovat v jednotlivých etapách tradiĉní svatby. PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 297. 17
13
Pořadí těchto fází můţe být i jiné, většinou však jen málo pozměněné.
1.2.1 Námluvy: Begenisanje (navođenje), ugled, uređaj Begenisanje, navođenje Shora zmíněný proces mohl zaĉínat něĉím, co se v Srbsku nazývá „begenisanje“18 neboli „navoĊenje“ a co by se dalo přirovnat k tradiĉním ĉeským námluvám. Begenisanjem se chápe vzájemné seznámení budoucích snoubenců, ke kterému většinou docházelo na vesnické zábavě. Jejich setkání mohlo být iniciováno právě skrze námluvy. V této úvodní ĉásti tradiĉních námluv se snoubenci zaĉali zajímat o svůj vzájemný původ, rodinu a spoleĉenské postavení. Ústřední postavou srbských námluv je „navodadţija“ („provodadţija“), ĉili postava, která při námluvách figuruje jako prostředník a předává vzkazy mezi budoucími snoubenci. Úkolem navodadţije je také vychvalovat rodinu buducího ţenicha ĉi nevěsty.19 Ugled Po jiţ proběhlých námluvách následuje „ugled“ – jakási „pověst“. Mladík se se svými příbuznými vydává do domu dívky, aby si proveřil chvály, kterými je předtím novodadţija dával dohromady. Uređaj Pokud by uţ při této návštěvě došlo k souhlasu ke svatbě, rovnou by se také uspořádal „ureĊaj“20. UreĊaj zahrnuje návštěvu ţenicha a jeho rodiny v domě rodiĉů potenciální nevěsty. Cílem této ĉásti předsvatebních námluv bylo seznamování rodin, prohlídka domácností a domluva kolem svatební hostiny. Bylo také zvykem dát dívce dukát, tzv. „kaparu“, coţ byla jistá garance, ţe byl sňatek domluven.21 Z této tradice dodnes zůstala právě tato symbolika garance dukátem, který byl však v dnešní době zaměněn za zlatý přívěsek, náušnice ĉi prstýnek. Prstýnek se dává v tomto případě nevěstě, pokud se neplánuje
18
Z tureckého „beğenmek“: líbit se, vybírat, vybírat si něco podle svého vkusu, odsouhlasit. VUJAKLIJA Milan. Leksikon stranih reči i izraza. 8. vyd. 2004. s. 107. 19 PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 297. 20 Zařízení. 21 Z italského „cappera“ – peníze, které se při uzavírání smlouvy dávají předem jako záloha, ţe všechny podmínky smlouvy obě strany řádně splní. VUJAKLIJA Milan. Leksikon stranih reči i izraza. 8. vyd. 2004. s. 385.
14
zvláštní ţádání o ruku ĉi zasnoubení. Návštěva by měla být přivítána slavnostním obědem, u kterého by měli být z ţenichovy strany přítomni i bliţší příbuzní z muţské linie. Schéma šesti aţ devíti fází svatebního procesu je dnes jiţ pozměněné, přizpůsobené souĉasným podmínkám a nese se v duchu mnohem větší svobody a individuální volby. Vzhledem k tomu, ţe manţelství v dnešní době předchází většinou delší vztah, smysl některých ĉástí svatebního procesu popsaných výše se pomalu vytrácí. UreĊaj však zůstal důleţitým bodem svatebních příprav právě kvůli domluvě rodin ohledně financování svatby. 22
1.2.2 Zásnuby - Proševina Pokud se rodiny rozhodnou dodrţovat tradiĉní pořadí předsvatebních obyĉejů, tak by měl patnáct dní po této dohodě mládenec poţádat o ruku nevěsty, v srbštině „proševina“, 23 „veridba“. 24 Setkání se odehrává v domě nevěsty a je slavnostní přímo úměrně finanĉní situaci rodiny. Zde se schází uţší rodina a průběh zásnub bývá poměrně bohatý, někdy se dokonce koná veselice pod stanem na zahradě. Jediné, co dnes ještě připomíná tradiĉní rituální formu, je zvyk darování. Pokud je „ureĊaj“ zakonĉen darováním dukátu, pak na zásnubách rodiĉe nevěsty obdarují ty, kteří o ruku přišli ţádat: budoucího tchána a tchýni, kumovi a starojkovi se věnuje tzv. bošĉaluk 25 (také „bokĉaluk“ nebo „bašĉaluk“), tj. raneĉek, ve kterém se nejĉastěji nacházely peřiny, kobereĉky, ruĉníky, povleĉení nebo košile. Před tím je obdarováná nevěsta: tchýně jí daruje boty, šperky a nějaké obleĉení, dever, kum nebo tchýně daruje prsten a ostatní popořadě obdarují její rodiĉe věcmi podobnými těmi z bošĉaluku. 26 Ještě srbský jazykovědec, historik a etnograf V. S. Karadţić (1787-1864) uvádí, ţe v jeho době se vzácně dodrţoval zvyk zasnoubení novorozeňat. Jednalo se tehdy jiţ o archaický způsobem zasnoubení a sám Karadţić píše, ţe mladík si jiţ nevěstu vybírá sám a málokdy tak za něj ĉiní otec, nebo někdo jiný. 27
22
PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 298. 23 Od slova „prositi“ – ţádati o ruku. 24 Od slova „veriti“ – říká se, ţe mládenec „veri“ dívku, od slova „vera“, tedy v ĉeštině víra. Dívka při zásnubách a na svatebním obřadu přejímá víru svého muţe; snoubencům se tak potom říká „verenici“. 25 Z perského a tureckého „bohcalik“ – svatební dar nevěstin (obvykle košile, spodní prádlo, ponoţky) zabalen do raneĉku. VUJAKLIJA Milan. Leksikon stranih reči i izraza. 8. vyd. 2004. s. 125. 26 PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 299. 27 KARADŢIĆ, Vuk Stefanović. Ţivot i običaji naroda Srpskoga [online]. c1867. Dostupné z: http://books.google.com/books/reader?id=sWjgAAAAMAAJ&hl=cs&printsec=frontcover&output=reader&pg= GBS.PP1. s. 98.
15
V minulosti si nevěsta v dohodnutý den vybírala s ostatními ţenami svatební roucho, obvykle podle vlastního rozhodnutí. Bylo zvykem mít šaty hedvábné, pokud nebyly z hedvábí celé, pak alespoň zástěra, která se přes šaty nosila. Dále se nosívaly dva šátky – jeden kolem krku a druhý na hlavě. Dalším doplňkem byla vesta, která údajně musela být vţdy hedvábná, i kdyţ byla rodina chudá. Karadţić uvádí: „...na krásném rouše a zbraních našemu národu nejvíce záleţí a toto přání poukazuje na to, ţe mu kdysi bylo přáno nosit samet a hedbáví, zdobené zbraně a náhrdelníky.“28
1.2.3 Zvaní hostů Hosté tedy byli tradiĉně zváni na svatbu hned po tom, co byl ukonĉen ureĊaj nebo proševina. Existoval ustálený způsob tohoto zvaní za pomoci několika pomůcek. Těmi jsou „pogaĉa“ (tradiĉně upeĉený nekvašený chleba), ozdobená „buklija“ (tradiĉně vyzdobená dřevěná láhev), ve které je víno nebo rakije (tradiĉní balkánská ovocná pálenka), vyšívaný ruĉník (hedvábný ĉi bavlněný) ve tvaru šálu, vyšívaný kobereĉek „ćilim“ 29 anebo (místo něj) rounem vyšívaná přikrývka. Ĉasto se nosí jablko, do nějţ by budoucí svatebĉané (potom, co jsou pozvaní) měli zarazit nějaký penízek. Oblíbené bylo a dodnes je tradice zvaní kuma. Podle obyĉeje chodí kuma zvát ţenich se svým otcem nebo deverem, ĉasto se s nimi vypraví i další příbuzní. V souĉasnosti se k nim obvykle přidávají i přátelé. U svědka by podle tradice měli být všichni přivítáni obědem. Ještě předtím, neţ se zaĉne hodovat, by se všichni měli spoleĉně na přivítanou napít z buklije, kterou pak ţenich kumovi věnuje. Ĉasto se před tím, neţ se napijí, ještě pokřiţují. Po krátkém hodování odchází ţenich se svým doprovodem, ke kterému se přidává v této fázi i kum, do domu nevěsty, aby ji poţádal o ruku. Předtím, neţ všichni odejdou ze svědkova domu, obdaruje svědek ţenicha a svatebĉany rovněţ pogaĉou. Je to jakýsi dar „nazpátek“. Tento zvyk původně vznikl patrně tak, ţe lidé chodili zvát svatebĉany někdy i do poměrně vzdálených vesnic. V dobách, kdy se cestovalo třeba i celý den, potřebovali mít s sebou dost jídla na cestu. Kromě toho má pogaĉa zřejmě mnoho symbolických významů: její přijetí by mohlo znamenat usmíření, souhlas apod. Někdy se stejným způsobem jako kum, zve na svatbu i bratr nevěstiny matky, nebo (pokud nemá bratra) někdo jiný z jejího nejbliţšího muţského příbuzenstva. Jak jiţ bylo zmíněno, tomuto ĉlověku se v tradiĉním svatebním
28
Tamtéţ, s. 290. Z tureckého a perského „kilim“ – pokrývka, koberec, druh zástěry. VUJAKLIJA Milan. Leksikon stranih reči i izraza. 2004, s. 915. 29
16
názvosloví říká starojko. Ostatní svatebĉané jsou zváni stejným způsobem. Kaţdý z pozvaných by se měl napít z buklije a poté ji doplnit rakijí ĉi vínem. 30 Výše popsaný způsob zvaní hostů jsem také sama v terénu zaznamenala. Kdyţ se vdávala jedna respondentka (shodou okolností příbuzná), spoleĉně s jejím budoucím ţenichem jsem se i já s rodinou vydala pozvat na svatbu prarodiĉe. Sebou jsme nesli bukliju, ruĉník a jablko. V souĉasnosti se tradiĉní dary, které příchozí nesou, transformovaly do froté ruĉníku a deky. Je to hlavně proto, ţe dnes jsou autentické deky, kobereĉky (ćilimi) a ruĉně dělané přikrývky drahé a méně dostupné, také je to praktiĉtější. Tradiĉní oběd dnes nahradilo malé obĉerstvení, u kterého ĉasto bývá med a sladká pochoutka - slatko31. Dodnes je tedy zvykem obcházet svatebĉany a ústně je na svatbu zvát, ale paralelně s tím se rozesílají i písemné pozvánky. Dnes se tedy nejĉastěji tradiĉním způsobem zvou jen ti nejbliţší přátelé a rodina, ostatní jsou obesláni písemně. Doba mezi zásnubami a svatbou kolísala dříve mezi dvaceti dny aţ několika měsíci, záleţelo na domluvě a na tom, zda není rodina truchlící (tj. zda nedrţí smutek po zemřelém). Tak je tomu většinou i dnes. Pokud je rodina truchlící a zesnulým je někdo z bliţších ĉlenů rodiny (a v dřívějších dobách byli bliţšími ĉleny v podstatě všichni, protoţe se ţilo v širších rodinách, ve velkém rodinném kruhu), byla svatba odkládána. Pokud se jednalo o otce ĉi matku, bratra ĉi sestru jednoho ze snoubenců, smutek se většinou drţel po celý rok a svatba se musela odloţit. Nejĉastěji se však smutek drţel ĉtyřicet dní a tak je tomu obvykle i dnes32. Souĉástí tradiĉních svatebních příprav je také věno - srbsky „miraz33.“ Miraz je jedním z těch svatebních prvků, který přetrval. Skládá se většinou z různých domácích potřeb, někdy i z pozemku, v některých případech se dávala i ĉást otcovy penze. Hodnota věna vţdy záleţela na dohodě rodiĉů. Dříve byly jeho souĉástí různé praktické věci: tradiĉní ćilimi, povleĉení, ruĉníky, prádlo apod. Věno se balilo do skříňky nebo truhly a poslední ĉtvrtek před svatbou odvezlo do ţenichova domu na ozdobeném trakaři, který táhli voli ozdobení bílými ruĉníky. Vedl je některý muţ z ţenichova domu – na zádech nosil připevněnou košili, kterou dostal jako dárek od nevěstiných rodiĉů. Takto trakař projíţděl celou vesnicí ĉi městeĉkem, ĉímţ bylo všem zvědavým přihlíţejícím umoţněno posoudit hodnotu nevěstiny výbavy,
30
PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 299. 31 Specialita udělaná z kandovaného ovoce, obvykle se jí vítávají hosté. 32 Základní a nejdůleţitější doba drţení smutku po úmrtí v pravoslavné tradici. 33 Z arab. mírat, turec. miras – dědictví; majetek, který dívka přináší muţi během sňatku. VUJAKLIJA Milan. Leksikon stranih reči i izraza. 8. vyd. 2004. s. 553.
17
kterou sama ruĉně vyráběla a zdobila. 34 Dnes tato výbava obnáší víceméně to samé s tím rozdílem, ţe je většina z věcí pouze koupená. Největší rozdíl je však ve způsobu odvozu věna do domu ţenicha, nedodrţují se při něm staré obyĉeje, většinou se vše naloţí do auta a odveze. V souvislosti s věnem je nezbytné zmínit ještě jistou paralelu s ĉeským „jitřním darem“ (viz také oddíl Jitřní dar) Tím je starý církevní zákon, který se zabýval ztrátou nevěstina panenství. V období byzantských právních předpisů urĉovalo toto usměrnění (ještě před vznikem zákona o manţelství), zda se nevěsta můţe vdát - podle toho, zda byla pannou ĉi ne. Sňatek uzavřený s dívkou, jeţ není panna, byl obvykle neplatný (nějaký odkaz na odbornou literaturu). Pokud byla nevěsta rozvedená osoba ĉi ovdovělá, toto nařízení se ji netýkalo. Přestoţe toto předepisovaly byzantské právní předpisy, v kánonech pravoslavné církve je to povaţované spíše za morální zákon. Předmanţelské panenství bylo pravoslavnou církví vyţadováno od obou snoubenců. Nedodrţení této normy bylo sankciováno vyřazením na urĉitou dobu ze svatého přijímání. 35
1.2.4 Rozlučka se svobodou Hlavní ĉást veselky se zpravidla odehrávala v neděli, ale slavilo se v podstatě uţ v sobotu veĉer, kdy se konala rozluĉka se svobodou. V předveĉer svatby probíhaly oslavy v obou domácnostech, nevěsty i ţenicha. Srbská etnoloţka A. Pavićević uvádí, ţe se k tomuto veĉeru obvykle neváţou ţádné rituály. V rámci svého výzkumu zjistila, ţe někteří starší lidé tvrdí, ţe rozluĉka se svobodou je novější zvyk a ţe za jejich mládí nic takového nebylo. 36 Z mých rozhovorů s respondenty z Bělehradu, kteří se narodili ve 30. letech 20. století, vyplývá, ţe toto tvrzení není úplně přesné. Nějaké obyĉeje se s rozluĉkou se svobodou nejspíše přeci jen vázaly. V domě nevěsty se jiţ dříve chystaly drobné předměty, kterými byli hosté a snoubenci ve svatební den zdobeni. Jedná se o rozmarýnové větviĉky, zimostráz a některé neurĉité rostlinky s bílými kvítky. V Srbsku se tyto větviĉky dnes nejĉastěji váţou stuhami, které mají barvy srbské vlajky. Tento veĉer se rovněţ zdobil nevěstin dům a vozy, které se další den vydaly na svatební průvod. Výzdoba se prováděla i v domě ţenicha. Úĉastnily se jich nejvíce mladé, svobodné dívky. Celkově se největší důraz kladl na výzdobu brány domu
34
PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 299. 35 Tamtéţ, s. 122. 36 Tamtéţ, s. 300.
18
nevěsty a ţenicha. V obou domácnostech se podle respondentů tento veĉer hojně popíjelo za doprovodu hudby. Pro ilustraci uvádím příklad obyĉeje, který jsem sama viděla na jedné rozluĉce se svobodou. Rozluĉka byla spoleĉná pro ţeny i muţe, odehrála se v domě rodiny ţenicha. Během veĉera se dívky věnovaly zdobení. Mimoto se odehrál další rituál, jehoţ se úĉastnili všichni přítomní. Hlavním aktérem byl v tomto případě ţenich – tomu někdo doprostřed místnosti přinesl ţidli, na kterou se posadil. Matka mu přinesla sekeru a holící nástroje a odešla z místnosti. Všichni mladí muţi se shlukli kolem něj, přijali roli jakýchsi holiĉů a těmito nástroji ţenicha holili. Poté ţenich sám předvedl, jak se umí oholit sekerou. Vše doporovázely obscéní vtipy a bouřlivý potlesk. S tímto zvykem jsem se v odborné literatuře nesetkala. Podle respondentů by tento úkon měl symbolizovat přípravu na sňatek. Jak sami uvedli, ţenich má na sobě pěnu na holení a někdo z muţů (údajně je to většinou kum) bere sekeru, a snaţí se ho oholit. Jedná se tedy jen o symbol – ve skuteĉnosti mu sekerou pěnu jen setřou a ţenich se poté sám peĉlivě oholí. Tento úkon podle většiny úĉastníků připravuje ţenicha na těţký ţivot, který ho ĉeká - sekera je tupější neţ holící strojek ĉi ţiletka a tak symbolizuje, ţe od nynějška bude vše mnohem obtíţnější. V souvislosti s tímto obyĉejem bychom mohli uvést jedno srbské přísloví, které odráţí symboliku sekery: „Dabogda se sekirom brijao“. Toto přísloví by se do ĉeštiny dalo přeloţit jako „kéţ by měl cestu trnitou“ a vyjadřuje jisté negativní přání, které se blíţí zaklínání. Zřejmě není náhodou, ţe zrovna tento nástroj je předmětem onoho rituálu holení a jeho význam bude v srbské tradici zcela urĉitě hlubší. Ještě Karadţić uvádí, ţe se v přímořské oblasti před setměním svatebĉané scházeli v domě ţenicha. Ţenich prý jednotlivcům urĉoval jejich svatební role a poté došlo na samotnou oslavu. Rovněţ se zmiňuje o tom, ţe pokud bylo svatebĉanů hodně, některé role se násobily. Díky tomu můţeme lépe porozumět násobení svatebních rolí. Karadţić také píše, ţe tito lidé se mezi sebou sami domluví, jak si rozdělí své povinnosti. 37 V oblasti Sremu se podle Karadţiće veĉer před svatbou scházely dívky a shromaţďovaly květiny, které další den dávaly svatebĉanům. Zpívaly u toho písně a byly veselé. Z toho poměrně dobře jasně plyne, ţe řada dnešních zvyků, které vypadají moderně, bude mít pravděpodobně mnohem starší základ.
37
KARADŢIĆ, Vuk Stefanović. Ţivot i običaji naroda srpskoga. 1957. s. 103.
19
1.2.5 Svatební průvod - Vođevina Hlavní svatební den zaĉínal a dodnes zaĉíná většinou ĉasně zrána. Svatebĉané se scházeli v domě ţenicha, aby se připravili na cestu k nevěstě. Před odchodem z ţenichova domu se ĉasto podávalo obĉerstvení, coţ platí i v souĉasnosti. V minulosti, kdy překonávat vzdálenosti bylo podstatně obtíţnější neţ dnes, trvala cesta svatebĉanů za nevěstou poměrně dlouhou dobu. To stálo patrně na pozadí vzniku obyĉeje dostateĉně se najíst před cestou.38 Po příchodu svatebĉanů k domu nevěsty zaĉíná obřadní zvyk, kterému se v srbské tradici říká „voĊevina“. 39 Tradiĉní svatební průvod dnes jiţ v Bělehradě není moţné vidět. Bývával to průvod svatebĉanů, z nichţ někteří šli pěšky a jiní jeli na vozech taţených koňmi. Dnes koně nahradila auta, která jedou v koloně a hlasitě troubí. Podle tradice by měl ţenichův otec ozdobit kaţdý vůz před cestou kobereĉkem nebo ruĉníkem. Jsou to dary a majitelé vozů si je po svatbě nechávají. Dnes se místo kobereĉků pouţívají spíše košile, které se váţou na zrcátka aut. Otec ţenicha někdy také podle starého zvyku zapaloval bazalku a modlil se za úspěšný odchod i návrat svatebĉanů, protoţe se svatebĉané po obřadu vraceli do ţenichova domu, kde veselka nejĉastěji probíhala. Těmito úkony dával otec ţenicha znamení průvodu, aby se vydal na cestu. Ještě před tím, neţ průvod vyrazil, se jeden z ţenichových mládenců 40 vydal do domu nevěsty, aby ohlásil jejich příchod. Tomuto poslovi se říká „muštulugdţija“. 41 Muštulugdţija sebou nosil lahviĉku nebo bukliji s rakijí. Měla to být přesně ta buklija, která se pouţívala při tradiĉním zvaní hostů na svatbu. S někým z nevěstina domu si muštulugdţija tuto bukliji vyměnil za jinou, s tou se vracel zpátky k domu ţenicha. Cestou se tradiĉně potkával se svatebním průvodem. K setkání mělo dojít na nějaké křiţovatce. Jakmile k tomu došlo, všichni se zastavili a ĉekali, dokud muštulugdţija nenabídl kaţdému z průvodu trochu rakije z této nové buklije. 42 Dnes se muštulugdţija na svatbě objevuje jen málo. Pokud se svatební průvod vydá na cestu k nevěstě (a většinou se i dnes tato cesta koná), pak se tato role buď úplně vynechá, nebo ji někdo plní jen symbolicky. Ten pak jde v průvodu svatebĉanů mezi prvními a nosí bukliji, ale zmíněné tradiĉní úkony se jiţ nedodrţují. 43 Cestu k nevěstě
38
Tamtéţ, s. 111. Svatební průvod, doslova „odvádění“. 40 „Mladoţenjski momci“ – většinou byli dva, jeden svobodný, druhý ţenatý. Chodívali o svatebních přípravách s ţenichem, zvali hosty atp. 41 Termín pravděpodobně vznikl z tureckého „muštuluk“ – znamená to příznivý, příjemný hlas, odměnu pro toho, kdo jako první přinese nějakou dobrou, radostnou zprávu. VUJAKLIJA Milan. Leksikon stranih reči i izraza. 8. vyd. 2004. s. 897. 42 PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 301. 43 Výsledky průzkumu, odpovědi respondentů z Bělehradu. 39
20
doprovázela střelba z ruĉních zbraní, coţ se dnes uplatňuje jiţ méně. V ĉele svatebĉanů jel vůz s tzv. „barjaktarem“, 44 ĉlověkem, který měl za úkol nést vlajku. Tuto roli měl většinou ţenichův švagr nebo bratranec. Dnes jiţ ani barjaktar není nezbytnou souĉástí svateb, ale samotnou státní vlajku můţeme také ĉasto vidět vlát nad svatebním průvodem automobilů. Podle obyĉeje měla být cesta k nevěstě obtíţná. Při příchodu k domu nevěsty na svatebĉany ĉekal úkol sestřelit tzv. „šućur“. Tento výraz by měl podle tradice oznaĉovat jablko nebo tykev, které visí přivázané na provaze na větvi stromu. Šućur měl trefit „vojvoda“. 45 Pokud vojvoda nedokázal předmět sestřelit, musel vzít sekeru a pokácet strom, na kterém byl zavěšen. I dnes se šućur ĉasto sestřeluje, ale většinou je umístěn tak, aby jej bylo jednoduché trefit. Před bránou nevěstina domu ĉekala svatebĉany další překáţka v podobě koryta naplněného vodou. Za překroĉení tohoto koryta se muselo zaplatit. Věšina svatebĉanů vţdy zaplatila - hozením mince do koryta. Ţenich koryto a bránu většinou překonal bez zaplacení a snaţil se ke své nevěstě dostat nějakou „zkratkou“. Před bránou vţdy hlídali tzv. „akĉije“ přátelé a sousedé, kteří vypomáhali na svatbě. Při příchodu do zahrady ĉi do dvora byli svatebĉané, stejně jako u ţenicha v domě, ozdobeni rozmarýnovou snítkou. Svatebĉany zdobily mladé, svobodné dívky, coţ platí dodnes. Za ozdobu od kaţdého svatebĉana pak dostaly nějaké drobné peníze. Dnes se svatebĉané ĉasto zdobí i umělými kvítky. Tradiĉně se však pouţíval rozmarýn, protoţe je dodnes pokládán za symbol vytrvalosti - rozmarýn je stále zelený - lidé se tak snaţí "přenést" vytrvalost i do manţelství. Před vchodem do domu na ţenicha ĉekal vţdy „namet“ – bratr nevěsty nebo některý její jiný příbuzný z muţské linie, kterého ţenich měl "lstivě" obejít a dostat se přes něj k nevěstě bez přílišného placení. Ţenich si zde tedy musel nevěstu vykoupit, šlo o hru na smlouvání. Takto se nevěsta „vykupuje“ dodnes. Cena byla dříve spíše symbolická, dnes uţ se jedná o konkrétní sumu. Po vykoupení nevěsty ji namet ţenichovi přivedl. Tento okamţik býval doprovázen oslavnými výstřely. Poté, co se ţenich dostal k nevěstě, mu v některých případech podal její otec sklenici s vínem, kterou musel celou vypít. Na jejím dně se nacházela zlatá mince. Ţenich si ponechával sklenici i zlaťák. Nevěsta dostávala v tuto chvíli prsten od starojka, který si před obřadem sundala, aby jí mohl být během obřadu opět nasazen. Nevěsta by měla starojka za tento prstýnek odměnit ruĉníkem. Pokud i dnes starojko nevěstě dává takový dárek, ĉasto místo prstenu věnuje jiný šperk. Nevěstu měl vţdy z domu vyvést dever. Dnes ji také vyvádí dever – je to jeden z nejoĉekávanějších momentů voĊeviny. Nevěsta mu má před vyvedením
44 45
Z tureckého „bayrak“ – vlajka. VUJAKLIJA Milan. Leksikon stranih reči i izraza. 8. vyd. 2004. s. 103. Ĉesky vévoda.
21
darovat ruĉník, který si dever přiváţe přes rameno a nosí po celý den. I dnes lze podle tohoto ruĉníku lehce rozpoznat kdo je dever. Ĉasto se ale místo ruĉníku pouţívá obyĉejný ubrus, někdy i ruĉní výroby. Poté, co nevěsta vykroĉí z domu, se sejde se svatebĉany u pohoštění na zahradě. Celou voĊevinu i příchod svatebĉanů k nevěstě vţdy doprovázela hudba, kterou vyhrával orchestr. Byla to vţdy specifická srbská dechová hudba, která je i na dnešní svatbě samozřejmostí. Jedná se o velmi rytmické vyhrávání, u kterého se dobře tanĉí. Je dodnes zvykem, aby dechová kapela, které se v srbštině říká „trubaĉi“, 46 na svatbě hrála od rána aţ do konce veselky. Trubaĉi jsou natolik oblíbeným prvkem oslav, ţe se dnes stali souĉástí skoro kaţdé svatby. Někdy jsou přítomni jen ráno, po dobu voĊeviny a po obřadě a na oslavě jsou vystřídáni jinými hudebníky (např. kapelou hrající populární hudbu). Je však velmi oblíbené, kdyţ trubaĉi hrají při voĊevině a před kostelem ĉi úřadem (před obřadem a po obřadu). Trubaĉi hrají na různé tradiĉní nástroje, především ţešťové, jako např. trubky a tuby, a nechybí většinou ani velký buben a ĉinely. Předcůdci dnešních svatebních trubaĉů jsou tzv. „gajdaši.“47 V dnešní době je velmi oblíbené si u hudebníků objednat konkrétní písniĉku, za kterou se jednomu ĉi více hudebníkům dají do trubky nebo kapsy u košile peníze. Podobně se dnes objednávají písně i u kapely, která hraje na oslavě. Někdy atmosféra na hostině eskaluje do té míry, ţe se zpěvaĉce kapely dávají bankovky do výstřihu, který je na svatbách ĉasto větší, neţ se sluší. Písně, které trubaĉi vyhrávají, jsou rychlé i pomalé. Hrají převáţně národní písně, mezi kterými jsou velmi oblíbené skladby spojené se svátky Vidovdan 48 nebo ĐurĊevdan49 (písně se podle svátků i jmenují). Mezi velmi oblíbené se dnes řadí i písně slavného skladatele Gorana Bregoviće, jeţ jsou známé i v zahraniĉí (Meseĉina, Kalašnjikov aj.). Zajímavé je, ţe jsem jeho skladby slyšela i na jedné svatbě v Praze. Kdyţ se ţenich s nevěstou a starojkem přidali k ostatním hostům, podával se oběd, kde hrála ústřední roli pogaĉa. Pogaĉe byly většinou dvě: první podával svatebĉanům vojvoda, druhou některý akĉija. Oba s pogaĉou hosty obešli a nabídli, za coţ jim kaţdý svatebĉan dal nějaké peníze na tác. Tyto peníze se daly budoucím novomanţelům. Peníze, které po vojvodovi s pogaĉou vybral akĉija, si rozdělili ti, jeţ pomáhali při svatebních přípravách. Dnes se po vyvedení nevěsty z domu (bytu) jde většinou rovnou k obřadnímu místu.
46
Do ĉeštiny by se dalo přeloţit jako „trubaĉi“. Od slova „gajde“ – tradiĉní dechový nástroj, balkánské dudy. 48 Vidovdan, den svatého Víta - v Srbsku významný svátek spjatý s bitvou na Kosově poli, která se odehrála na Vidovdan 28. 6. 1389. Je to významný svátek nejen pro Srby, ale i pro ostatní pravoslavné jiţní Slovany. Připadá na 15. 6. podle juliánského kalendáře a na 28. 6. podle gregoriánského. 49 ĐurĊevdan je národním svátkem, jehoţ uctíváním se oslavuje památka sv. Jiří. Připadá na 6. 5. podle gregoriánského kalendáře a 23. 4. podle juliánského. 47
22
Eventuelně se stává, ţe se svatebĉané zdrţí u nevěsty doma, kde si připíjí rakijí. Někdy bývá přichystané i menší pohoštění. Po tomto krátkém obědě musel vojvoda podle obyĉeje koupit od švagrové ozdobeného kohouta obleĉeného do spodního prádla. Zde se opět smlouvalo. Tento vtipný okamţik zpestřovaly různé poţadavky, např. na lepší spodky pro kohouta. Druhý den svatby se z tohoto kohouta většinou udělala polévka. Po tom, co vojvoda „vykoupil“ kohouta, darovala nevěsta svědkovi, starojkovi a vojvodovi raneĉek s dary (opět košile, ponoţky, ruĉníky apod.). V tuto chvíli měli svatebĉané zaĉít tancovat tradiĉní srbský tanec, kterému se říká „kolo“. Kolo se dodnes na svatbách tancuje. Svatební průvod se za střelby a hlasité hudby vydával v této fázi pomalu na obřad. V tento den se nevěsta od rána chystala do svatebních šatů. Při přípravách jí pomáhaly dívky, které jí u toho zpívaly.
1.2.6 Svatební obřad: Úřední, církevní Úřední obřad Zatímco církev vţdy kladla důraz na duchovní ţivot a jeho morální stránku, obĉanský sňatek zdůrazňoval mezi manţeli především právní vztah. Souĉasnému obřadu v kostele předchází obvykle registrace na úřadě, někdy je postup opaĉný. Obĉanský sňatek se za starých ĉasů odehrával v obecní obřadní síni. Později síně nahradily méně formální místa podle volby snoubenců. Snoubenci si na obecním úřadu vyplní přihlášku, ke které musí být přiloţen rodný list a eventuelně i jiné dokumenty. Není však v dnešní době ĉasté (ani v Bělehradě ani v Praze), aby se lidé brali zároveň na úřadě a v kostele. Respondenti z Bělehradu ĉasto uváděli nejasné informace o pořadí těchto sňatků. Někteří tvrdili, ţe je správné uzavírat manţelství nejprve v kostele, a aţ poté na úřadě. Někteří uvedli, ţe církev povaţuje uzavření sňatku nejprve na úřadě za hříšné. Podle nich (chtějí li pravoslavní věřící uzavřít sňatek a respektovat při tom tradice) by měli logicky přistoupit k sňatku v pořadí opaĉném – tedy, nejdříve ho zpeĉetit v kostele, pak teprve na úřadě. Mnozí dotazovaní uvedli, ţe lidé si raději „odbudou“ jako první obřad na úřadě, protoţe se těší na ceremonii v kostele, která je mnohem slavnostnější a podle některých také romantiĉtější.
23
V zákoně, který platil v Socialistické federativní republice Jugoslávii,50 je manţelství definováno jako spoleĉenství, ve kterém se uskuteĉňují souĉasně zájmy obou manţelů, rodiny a spoleĉnosti. „Je to zákonem uspořádané, celistvé, stálé, sexuální, emocionální, ekonomické a prostorové ţivotní společenství manţelů.“51 Dnes vypadá obřad na úřadě zhruba takto: Na zaĉátku obřadu seznamuje oddávající snoubence s ĉlánky zákona. Oba stojí před stolem, ţena na pravé straně a muţ na levé (při obřadu v kostele stojí opaĉně). Za nimi stojí dva svědci - starojko a kum. Oddávající stojí na opaĉné straně stolu neţ snoubenci a svědkové. Kaţdého ze snoubenců zvlášť, nejdříve ţeny, poté muţe, se ptá, zda souhlasí se vzájemným uzavřením manţelství. Po jejich souhlasu prohlašuje manţelství za uzavřené. Vše se děje sváteĉním způsobem ve speciální místnosti tomu urĉené. Místnost je podle příleţitosti vybavena a ozdobena. Sváteĉnost obřadu se projevuje i na obleĉení osob, které k manţelství přistupují. Při úředním uzavírání sňatku je moţné uĉinit výjimku, která v církevním právu neexistuje - jeden z budoucích manţelů nemusí být přítomen osobně, ale v zastoupení zplnomocněného. Manţelskou smlouvu podepisuje nejdříve nevěsta, poté ţenich. Po navléknutí prstýnků, polibku a potlesku se nejĉastěji odchází před budovu, kde dochází k fotografování. Na úřadě je většinou tolik svatebĉanů, kolik se jich tam vejde. Církevní obřad Pro obřad v kostele bylo dříve zapotřebí mít dokumenty, které vyţadovalo církevní manţelské právo. Patří mezi ně rodokmeny, které mají vylouĉit moţné příbuzenství obou budoucích novomanţelů nebo jiné překáţky, které by mohly bránit uzavření manţelství. Za bývalé Jugoslávie musel být doloţen svobodný rodinný stav obou snoubenců a výpis z matriĉní knihy o uzavření manţelství před příslušnými státními orgány. Budoucí manţelský pár musel vţdy podstoupit předmanţelskou zkoušku, která se jiţ dnes nevykonává. Respektive, děje se tomu tak v samotný den obřadu. Tento úkon vykonává se snoubenci pravoslavný kněz (pop), jehoţ úkolem je ukázat smysl, který manţelství dává pravoslavná církev. Pop klade snoubencům různé otázky. Dříve to byla jakási příprava na svatební obřad, u které byl přítomen i svědek. Svatební obřady se vykonávají dopoledne a nejĉastěji v sobotu nebo neděli po skonĉení liturgie.
50
ZPBO: Zakon o braku i porodičnim odnosima. [online]. Dostupné z: http://www.stkpula.hr/gpp/Akti/Propisi/ZBPO/ZBPO%20-%20procisceni.htm. 51 PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. 2006. s. 98.
24
Dnes vypadá obřad v kostele zhruba takto: Snoubenci stojí na zaĉátku obřadu před oltářem, muţ na pravé straně, hledíce směrem k Jeţíšově ikoně, ţena na levé straně, hledíce na ikonu Bohorodiĉky. Na zaĉátku obřadu dochází k církevnímu zasnoubení, aţ později k samotnému sňatku. K obřadu dochází uprostřed kostela. Hlavním bodem zásnubního aktu je navlékání prstýnků – nejdříve se nasazuje muţi, poté ţeně. Prstýnky po navléknutí třikrát vyměňuje kum - z nevěstiny ruky na ţenichovu a opaĉně. Tento postup by měl symbolizovat vzájemné přejímání osudu. Samotný prstýnek je symbolem věrnosti mezi manţeli a jejich věrnosti Bohu a pravoslaví. Hlavním rysem pravoslavného manţelství je jeho svátost. Pravoslavní křesťané věří, ţe manţelství je smlouvou mezi manţeli a Bohem, tedy svatým spoleĉenstvím. V rámci této smlouvy oba před Bohem přísahají, ţe budou respektovat základní pravidla křesťanského ţivota. Jako odměna je ĉeká materiální bohatství, plodnost, klidný ţivot, zdraví. Během zásnubní ĉásti i sňatku se ĉtou modlitby. Jejich tématem je především hodnota manţelství a vztah mezi partnery. Dále se ĉtou biblické texty o vztahu muţe a ţeny a o poţehnání manţelství Bohem. 52 Na konci obřadu pár vykonává kruhový průvod. Kdysi se obcházelo kolem kostela, dnes krouţí pár kolem stolku, na kterém jsou obřadní pomůcky. Před nimi jde oddávající. Tento proces symbolizuje věĉnost, která je zpodobněna kruhem. Proto se také říká, ţe pro manţely je sňatek zaĉátkem spoleĉné cesty k věĉnému ţivotu. Během obřadu se nevěstě a ţenichovi dává na hlavu koruna, která symbolizuje muĉednictví Kristovo, jeţ má být vzorem pro lásku a obětování se církvi. Během obřadu snoubenci pijí víno ze spoleĉné ĉíše. Na konci obřadu se novomanţelé ĉasto políbí. Není to však nutností a neexistuje zde zřejmě pevné pravidlo. Můţe se stát, ţe po uzavření manţelství přikáţe novomanţelům, aby se políbili, pop.53 Obřad v kostele nebývá doprovázen mnoha lidovými zvyky. Do kostela vchází jen menší poĉet svatebĉanů, zatímco ostatní před kostelem oslavují. Orchestr před kostelem vyhrává, hosté tanĉí „kolo“ a pijí rakiji. Rakiji všem nabízí akĉije, bez ohledu na to, zda jsou to hosté ĉi kolemjdoucí. Snad jediným zvykem, který se při obřadu dochoval dodnes, je rituál šlápnutí na nohu – ten známe i z ĉeského prostředí. Podle obyĉeje by jeden ze snoubenců měl tomu druhému během obřadu šlápnout na nohu. Lidé věří, ţe tak bude mít v manţelství hlavní
52
Tamtéţ, s. 94. Avšak, dojde k tomu jen, pokud se dotyĉní nestydí a pokud se k tomu ţenich odhodlá. KARADŢIĆ, Vuk Stefanović. Ţivot i običaji naroda srpskoga. 1957. s. 127. 53
25
slovo ten, který po dobu krouţení kolem stolku s obřadními pomůckami šlápne jako první tomu druhému na nohu a řekne přitom: „Vodim vola oko stola.“54 Po skonĉení obřadu by měl někdo před kostelem ĉi radnicí vykřiknout: „Kume, izgore ti kesa!“55 Kum zareaguje vyhozením peněz, které má v pytlíku nebo v kapse, do vzduchu. Dnes je toto rozhození mincí velmi obíbeným zvykem. Peníze, které rozhodí mezi svatebĉany (někdy kvůli dětem rozhází i bonbóny), rychle zmizí – mince posbírají buď ţebráci, kteří se ĉasto na svatbách objevují, nebo svatebĉané. Kaţdý by si měl aspoň jeden penízek pro štěstí vzít. Nevěsta poté většinou hází kytici, kterou se snaţí chytit neprovdané dívky. (Dnes si ji ĉasto nechává.) Po obřadu jdou svatebĉané spoleĉně na oslavu, která se dříve konávala nejĉastěji v domě ţenicha, dnes se koná skoro vţdy v restauraĉním zařízení.
1.2.7 Svatební hostina Příchod svatebĉanů na místo hlavní oslavy dříve skoro vţdy doprovázely výstřely z palných zbraní. Po příchodu novomanţelů na místo hostiny dostala nevěsta jako dar raneĉek s košilí, někdy i ponoţkami, spodním prádlem a kapesníĉky. I dnes tyto dary nevěsta dostává. Aby svatebĉané mohli vejít do dvora, museli opět zdolat koryto s vodou, za jehoţ překroĉení se opět vybíraly peníze. Peníze vybírali akĉije, kteří smlouvali o cenu za vstup na hostinu. Svatebĉané se snaţili proniknout různými postranními cestami, aby nemuseli platit a aby vstup na hostinu byl co nejzábavnější. Rodiĉe ţenicha měli nevěstu přivítat a přivést před práh domu. Nevěstě v tu chvíli někdo většinou podal tzv. „nakonjĉe“. Bylo to nejĉastěji nejmladší z dětí, pokud moţno chlapec, jenţ symbolizoval přání, aby nevěsta prvně porodila potomka muţského pohlaví. Nevěsta pak třikrát dítě zvedla, políbila a věnovala mu nějaký malý dárek. I dnes by se kaţdá nevěsta měla připravit na to, ţe by ji někdo nakonjĉe mohl podat. Následně měla tchýně přivítat novou snachu jiţ zmíněnou specialitou, tzv. slatkem. Snacha někdy nabídla slatko svému muţi. Ten jej přijal a poté vyndal bochník chleba a lahev vína. Takto vybavení vcházeli novomanţelé do domu. Snacha měla dostat od tchýně ihned zástěru odpovědět jí děkovným a závazným gestem – sednutím tchýni do klína. Některý ze svatebĉanů jim měl pod ţidli rozlít trochu vody, ĉoţ bývalo ţertovně komentováno, ţe se tchýně poĉůrala štěstím. Při tomto slavnostním příchodu nevěsty do domu se také někdy dodrţoval ten zvyk, ţe snacha umyla nohy svému tchánovi.
54 55
„Vedu vola kolem stolu.“ „Kume, shořel ti pytlík!“
26
Všechny tyto zvyky jsou dnes mezi lidmi známé, nejsou však dodrţovány jiţ tak ĉasto jako v minulosti. Pokud je lidé dodrţují, tak většinou v pozměněné, jednodušší a pro dnešní dobu přijatelnější podobě. Nikde se jiţ nesetkáme s tím, ţe by se všechny zmíněné úkony prováděly na jedné svatbě. Na pozadí děje, popsaného výše, se svatebĉané postupně usazovali ke stolům, kde ĉekali na zahájení hostiny. Jakmile se objevili ţenich s nevěstou, akĉije měli zaĉít s roznášením jídla. Podle novějších zvyků sedí manţelé spolu s hosty u hlavního stolu, hned vedle kuma, starojka a nejbliţších příbuzných. Dříve však jedli v oddělenné místnosti, stáli mezi hosty a pomáhali s obsluhováním. Někdy se také od sebe vzdalovali, aby se, jak se říkávalo, na sebe více těšili. Při této hostině hrály opět ústřední roli tzv. pogaĉe. Kolovaly kolem stolu a kaţdý host si kousek ulomil. Jako poděkování za pogaĉu přikládal host na tác obálku s penězi. Těchto tradiĉníh chlebů bylo na hlavní oslavě několik: od přátel (ten koloval kolem stolu jako první), od rodiĉů ţenicha, od starojka, od kumů, od tzv. poĊanů56 a od akĉijů. Většinou se dnes na hostině v Bělehradě jako předkrm podávají pokrmy studené kuchyně (uzené maso, sýry, specialita zvaná kajmak, 57 vejce, nakrájená zelenina) a pogaĉa můţe, ale nemusí být její souĉástí. Před hlavním jídlem jsou také servírovány polévky (nejĉastější je slepiĉí). Hlavní chod nejĉastěji obsahuje tradiĉní srbské plněné papriky nebo sarmu,58 „svatební zelí“, 59 peĉené prase nebo tele, grilované maso (pljeskavice, ćevapi60), gibanicu,61 pitu62 a proju.63 Na konec vţdy přijde na řadu mnoţství sladkostí a dortů. Dnes je tato tradiĉní srbská kuchyně ĉasto doplněna o kuchyni evropskou. Samozřejmostí oslavy vţdy byla a dodnes je přítomnost orchestru a hudby. PoĊané se dříve k svatební veselici připojovali aţ později. Seděli za zvláštním stolem, někdy dokonce i ve zvláštní místnosti. V dobách, kdy se pořádaly hostiny v domě, tam někdy i přespávali. To vedlo zřejmě i ke vzniku tradiĉního ranního umývání poĊanů na zahradě ţenichova domu.
56
PoĊani – rodiĉe a rodina nevěsty, kteří přichází do ţenichova domu v den svatby. Wikipedia [online]. poslední úpravy 29. 04. 2011 [cit. 2011-08-18]. Dostupné z: http://sr.wikipedia.org/srel/%D0%9F%D0%BE%D0%B2%D0%BE%D1%92%D0%B0%D0%BD%D0%B8. 57 Mléĉný výrobek, který se vyrábí kvašením mléĉného tuku. Tuk se nechává stranou při vaření ĉerstvého kravího mléka. Je to pokrm měkký, krémovitého sloţení s lehce nakyslou chutí. 58 Mleté maso a rýţe, které jsou balené v kyselém zelí a vařené nejĉastěji s uzeným masem. 59 „Svadbarski kupus“ – vařené kyselé zelí a uzené maso. 60 Grilované mleté maso. Pljeskavica má tvar placatého kruhu, ćevapi malé zaoblené tyĉinky. 61 Druh slaného pokrmu, který se dělá z několika vrstev tenkého těsta, které je proloţené nejĉastěji sýrem, vajíĉky a olejem. Existují však i jiné náplně – maso, zelenina nebo i sladká náplň. 62 Pokrm podobný jako gibanica. Z vlastní zkušenosti vím, ţe hlavní rozdíl je v tom, jaký způsobem se náplň zamotává do těsta. Chuť je skoro stejná. 63 Tradiĉní srbský slaný chleba, který se peĉe z kukuřiĉné mouky. Je mnohem měkĉí struktury neţ běţný chleba.
27
Nevěsta, neboli „odiva“,64 jim do rukou nalévá vodu, v níţ se umyjí, za coţ jí posléze dají peníze. Dnes se tento rituál takřka vůbec nedodrţuje. Příchod kuma a devera na hostinu býval doprovázen výstřely. I odchod kuma z hostiny měl specifický průběh. Tancovalo se tzv. „barevné kolo“, které jako první zaĉali tancovat dever s nevěstou. Tímto způsobem byl dáván najevo i odchod novomanţelů. Podle novějších tradic však nevěsta neodchází úplně (pokud k dodrţení tohoto zvyku vůbec dochází) a kolem půlnoci se převléká ze svatebních šatů do jiných a vrací se zpět mezi svatební hosty. Touto dobou pak také dochází ke krájení „hlavního“ svatebního dortu. Na jeho vrcholku se dnes nejĉastěji nachází figurky novomanţelů. Kromě tohoto „hlavního“ dortu nosí svatebĉané dle modernějšího zvyku i jiné dorty jako dárek. Svatba by se měla naplánovat tak, aby se doba jejího konání nekryla s obdobím postním. Dříve byly nejĉastějším svatebním darem různé potřeby pro domácnost. Ty se kupují dodnes. V souĉasnosti byly klasické nástroje nahrazeny spíše moderními elektronickými přístroji. Stejně jako dříve tak i dnes je oblíbeným darem obálka s penězi. Ĉasto se při svatební veselce ohlašovalo nahlas kdo jaký dárek novomanţelům přinesl. To je dodnes na svatbách ĉasté. Dnes jsou nejĉastěji novomanţelé obdarováni na svatební hostině (většinou hned při příchodu), tedy aţ po obřadu. Zároveň se novomanţelům souĉasně s předáním daru ještě jednou blahopřeje. Fenoménem dnešní doby jsou tzv. svatební listy. Ţenich s nevěstou připraví seznam věcí, které potřebují nebo které by chtěli mít, a hosté si z něj pak vyberou dárek, kterým by chtěli novomanţele obdarovat. Někdy snoubenci na svých svatebních stránkách připíší i přesnou adresu obchodu, kde se dar dá sehnat. Vybere-li si budoucí host ze seznamu nějaký dárek, zaškrtne jej a tím dá ostatním svatebĉanům najevo, ţe je dar zabraný. Dodnes se uchoval zvyk (setkala jsem se s ním v Bělehradě i Praze) přikládat k darům, které mají ĉepel (noţe, nůţky apod.), minci, jeţ má obrazně řeĉeno „ubrušovat špiĉky“. 65 Nejnákladnější dary většinou věnuje nejbliţší rodina, především rodiĉe. Dříve trvala hostina většinou dva, tři dny nebo i déle, coţ ani v souĉasnosti není neobvyklé. 66 Před druhou světovou válkou i nějakou dobu po ní se svatební veselky konaly
64
„Odiva“ je název pro nevěstu v Ĉerné Hoře. Dívka se sňatkem stává „odivou“ pro své rodiĉe a její příbuzenstvo. 65 SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. 2001. s. 63 66 Karadţić dokonce píše, ţe srbská svatba trvá skoro týden. Podle něj se dva dny před svatebním obřadem zaĉíná slavit a po obřadu se slaví do té doby, neţ odejde kum. KARADŢIĆ, Vuk Stefanović. Ţivot i običaji naroda Srpskoga, [online]. Dostupné z: http://books.google.com/books/reader?id=sWjgAAAAMAAJ&hl=cs&printsec=frontcover&output=reader&pg= GBS.PP1. s 318.
28
převáţně doma. Koncem 60. let se vţilo slavení v restauraĉních zařízeních. V polovině 70. let se zaĉalo oslavovat ve velkém stylu – ĉasto pod stanem na zahradě ţenichova domu. Stan se kompletně se stoly, ţidlemi, nádobím a vším vybavením pronajímal. Návrat Tato souĉást tradiĉní srbské svatby se dnes skoro vůbec nedodrţuje. „Návrat“ je první návštěva nevěsty v domě rodiĉů. V minulosti nevěsta chodila na první návštěvu rodiĉů obvykle po dvou týdnech od svatby a přinesla tradiĉní dary (košile, prádlo aj.) nejbliţším příbuzným. Později se ustálilo, ţe se k rodiĉům nevěsty chodívalo na návštěvu v den „slavy“.67 Z toho důvodu se ĉasto vybíral takový manţelský partner, jehoţ rodina neslavila stejnou slavu.
67
Den, který je vzpomínkou na pravoslavného světce, jenţ se oslavuje podle církevního kalendáře. Rodiny věří, ţe je ten daný světec ochráncem jejich rodu a proto se v tento den scházejí, oslavují a vítají hosty. Při vstupu do manţelství nevěsta přejímá slavu svého muţe. V Srbsku se nejĉastěji slaví svatý Nikola, svatý archanděl Michael, svatý Jan, svatý Jiří, svatý Dimitrije a svatá Petka. DUŠANIĆ, Milutin. Veronauka u kući: Pravosalvna verska čitanka. 2010. s. 178.
29
2 Historie moderních svatebních zvyků v Praze V roce 2010 bylo v Ĉesku uzavřeno celkem 39 tisíc manţelství, coţ je nejniţší poĉet od roku 1918. V roce 2009 jich bylo 47,9 tisíc a v roce 2008 52,5 tisíc. Podrobný popis sňateĉnosti
v
2.
polovině
20.
století
je
uveden
v tabulce
níţe.
Obrázek ĉ. 1: Český statistický úřad [online]. poslední úpravy 15. 01. 2010 [cit. 2010-12-15]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/snatecnost.
V roce 1910 zůstalo z 1000 osob do věku 50 let svobodných 7% muţů a 10% ţen. Muţi uzavírali první sňatky nejĉastěji mezi 25 aţ 30 lety, v průměru ve 28 letech, dost ĉasto však i ve věku nad 30 let. Jejich partnerky vstupovaly do manţelství jen mírně mladší, v průměru ve věku 25,4 let. I kdyţ se polovina dívek vdala do 25 let věku, nevěsty ve věku nad třicet let nebyly výjimkou. Trvale svobodnou však zůstávala kaţdá desátá ţena. Ţivot mimo manţelství nebýval spoleĉenským ideálem, byl spíše důsledkem neúspěchu při hledání vhodného partnera. Po druhé světové válce se situace výrazně změnila.68 V roce 1991, stejně jako v osmdesátých letech, byla pravděpodobnost uzavření prvního sňatku u obou pohlaví nejvyšší ve věkové skupině 20-24 let. Postupem ĉasu převáţila prvosňateĉnost osob 25-29letých nad osobami 20-24letými – u muţů poprvé v roce 1994, u ţen
roku
1997. Od
roku
2003 je
tak nejvyšší
zastoupení
prvosňateĉnosti
muţů zaznamenáváno aţ ve věkové skupině 30-34 let. Nárůst prvosňateĉnosti osob starších
68
Demografický informační portál [online]. c2005, poslední úpravy 25. 12. 2005 [cit. 2010-12-15]. Dostupné z: http://www.demografie.info/?cz_detail_clanku&artclID=232.
30
30 let je tedy výraznější aţ od poĉátku 21. století. Nositeli změn sňatkového chování se staly generace narozené na konci 1. a ve 2. polovině 70. let, jejichţ velká ĉást odkládala svůj vstup do manţelství. 69 Z dotazovaných úĉastníků mého průzkumu uvedlo 42 ze 49 lidí ĉeského původu ţijících v Praze, ţe ideálním věkem pro vstup do manţelství je u ţen věk do 30 let. 9 lidí upřesnilo, ţe ideální by bylo vdát se ve 25 letech. Ideálním věkem pro vstup do manţelství u muţů je u 29 z 49 dotazovaných rovněţ věk do 30 let (13 lidí upřesnilo, ţe ideální by bylo oţenit se ve 30 letech), 11 napsalo 27-35 let. Příĉiny poklesu sňateĉnosti souvisí s celkovými změnami ţivotního stylu mladé generace po roce 1989. Před rokem 1989 byla sňateĉnost v tehdejším Ĉeskoslovensku, obdobně jako v dalších východoevropských zemích, velmi vysoká. Co nejĉasnější sňatek byl povaţován za samozřejmou událost v ţivotě kaţdého mladého ĉlověka. Průměrný věk nevěst při prvním sňatku v ĈSSR se pohyboval kolem 21 let. S ĉasným uzavíráním ĉasto neuváţených sňatků souvisela i vysoká míra rozvodovosti a z toho plynoucí uzavírání ĉetných druhých a dalších sňatků, které míru sňateĉnosti dále zvyšovalo. Široké spektrum moţných aktivit mladých lidí po roce 1990 odsunul plány na vstup do manţelství do pozadí. Potenciální snoubenci většinou své sňatky odkládají na pozdější dobu, aţ naplní své kariérní plány. Někteří lidé se dokonce rozhodnou pro celoţivotní dráhu bez stálého manţelského partnera. Niţší míra sňateĉnosti, která z těchto změn vyplynula, přitom zapadá do evropského průměru. Postoj mladých lidí v ĈR k uzavírání sňatků se přiblíţil postoji mladých lidí v západní Evropě.70 Pro mnohé lidi dnes jiţ není důleţité ţít ve spoleĉném manţelském svazku, postaĉuje jim ţít ve spoleĉné domácnosti. Z údajů o struktuře sňateĉnosti podle náboţenského vyznání je patrné, ţe sňatky mezi sebou uzavírali nejĉastěji lidé stejného náboţenského vyznání. V Ĉesku se manţelství od roku 1950 mohlo platně uzavřít jen na národním výboru a podle zákona byl jeho jedinou právoplatnou formou ustanoven povinný obĉanský sňatek. Kdo chtěl, mohl po uzavření obĉanského sňatku jít do kostela a uzavřít jej i tam. Církevní sňatek měl však význam vedlejší, pouze slavnostní. 71
69
Český statistický úřad [online]. poslední úpravy 15. 01. 2010 [cit. 2010-12-15]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/snatecnost. 70 Český statistický úřad [online]. [cit. 2010-12-15] Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2003edicniplan.nsf/t/570050B497/$File/snatecnost.pdf. s. 8. 71 Sluková A., s. 12.
31
2.1 Významné svatební funkce
Při popisování zvyků v Bělehradě jsme zjistili, ţe řada starších svatebních prvků, o kterých se předpokládalo, ţe jiţ vymizely, stále ţije, aĉ jsou některé uţ archaické. Na druhou stranu mnohé souĉásti svateb, o nichţ jsme se domnívali, ţe vznikly teprve nedávno, jsou paradoxně velmi starého původu. U mnoha prvků souĉasných svatebních obřadů došlo ĉasto pouze k přejmenování některých tradiĉních souĉástí svateb nebo se byly tyto prvky modifikovány a jejich původní podoba jiţ vymizela. S tímto se lze setkat v ĉeském i v srbském prostředí, jde tedy o obecný jev. Podobně jako v předchozí kapitole si i nyní nejprve přiblíţíme dva příklady termínů spjatých s tradiĉní svatbou.
2.1.1 Družba Jak uţ samo slovo napovídá, druţba je ţenichovým druhem. Říkávalo se také, ţe je to ten „druhý po ţenichovi“. Druţba chodíval s ţenichem na námluvy, kde plnil funkci hlavního organizátora. Byl také vţdy prostředníkem při jednání o věnu, oběma stranám domlouval, aby přidaly ĉi slevily. Druţba je také ten, který celou svatbu „reţíroval.“ Říkalo se mu téţ tlampaĉ nebo plampaĉ. Většinou to byl ţenichův svědek, nejstarší mládenec. Byl řeĉníkem na svatbě, smluvĉím, vypravěĉem, pořadatelem, řídil chod svatby a rozveseloval hosty. Jeho úkolem bylo také pronášet přípitky, vyprávět veselé příběhy a bavit spoleĉnost. Z dotazovaných úĉastníků mého průzkumu nevědělo 23 ze 49 lidí ĉeského původu ţijících v Praze co je to druţba. Zbylí respondenti vesměs hádali a jen 4 z nich popsali druţbu přesně. Mnozí tvrdili, ţe druţba jsou kamarádi ţenicha nebo svatební průvod druţiĉek, neboť usoudili, ţe druţba je podstatné jméno v mnoţném ĉísle. Druţba má dnes jiţ funkci malou. V době, kdy lze celou svatbu přenechat organizátorovi, jenţ se postará o všechny detaily, můţe jeho význam zcela postrádat smysl. Organizátorem svatby můţe být někdo známý, z rodiny, svědek nebo nějaký příbuzný, ale můţe to být i profesionál, který se na organizování svateb specializuje. Tento ĉlověk je pak jakýmsi moderním druţbou. Jemu se přenechá řízení celé veselky. Měl by proto disponovat důleţitými vlastnostmi druţby, být vtipný a veselý a schopný vyplnit svatební den pestrým programem. Druţbu bychom podle všeho mohli přirovnat k srbskému deverovi.
32
2.1.2 Družička Druţiĉka, nebo také „druţka“, byla spoleĉnicí nevěsty, stejně jako druţba spoleĉníkem ţenicha. Je to „druhá“ nejdůleţitější ţena u oltáře, na hostině a po celou dobu svatby. Druţiĉky podle tradice zvaly hosty na svatbu, vedly ve svatebním průvodu ţenicha a nevěstu, obsluhovaly na hostině atp. Postava druţiĉky má své kořeny ještě v pohanských dobách. Jejich slavnostní šat se měl vţdy co nejvíce podobat svatebním šatům nevěsty - lidé věřili, ţe by tímto způsobem mohli zmást zlé duchy, kteří podle pověr nosili nevěstě neštěstí. Druţiĉkami byly nejĉastěji mladší dívky, panny, z rodiny nevěsty nebo alespoň ze stejné vesnice. Dnes jsou to spíše děti, které ĉasto nesou nevěstě závoj nebo kráĉí před snoubenci při obřadu a hází jim na cestu okvětní lístky. V Bělehradě se lze s druţiĉkami setkat také, v srbštině se jim říká deveruše. Je zde patrná souvislost mezi slovy dever-deveruša, stejně jako u slov druţba-druţiĉka. Můţeme tak povaţovat funkci obou dvojic za podobnou. Význam druţiĉek a deveruš nebyl však nikdy tak zdůrazňován, jako význam druţby a devera.
2.2 Tradiční svatební prvky dříve a dnes
Před popisem svatebních prvků si ukaţme nejprve schéma tradiĉního ustáleného způsobu uzavření manţelství v Ĉesku: Námluvy Ohlášky Rozlučka se svobodou Svatební průvod Svatební obřad: Úřední, církevní Svatební hostina
2.2.1 Námluvy Námluvy neboli zásnuby byly za starých ĉasů velkou událostí pro všechny zvědavce ve vsi. Na námluvy se chodilo především o sváteĉních dnech (v sobotu nebo neděli) a to do domu nevěstiných rodiĉů. Chodívali na ně ţenich s otcem, dohazovaĉ nebo druţba, rychtář s konšelem a jiní muţi z příbuzenstva. Matka šla s muţi na námluvy jen v případě, ţe nevěstu ještě neznala. Někdy se před námluvami chodilo i „na výzvědy“, na kterých se zjišťovalo 33
potenciální věno nevěsty. Vţdy se oĉekávalo, ţe otec budoucí nevěsty muţe uctivě a srdeĉně uvítá a dá svolení ke sňatku. O souhlas ţádal druţba, nikoliv ţenich, a to jak otce, tak i matku. Pokud rodiĉe nevěsty souhlasili, oslavily se hned zásnuby. Domlouvalo se také zpravidla věno a sepisovaly se svatební smlouvy. Za tímto úĉelem se námluv úĉastnil rychtář nebo kantor. Svatební smlouvy byly kdysi ĉtyři - týkaly se věna, výbavy, tzv. jitřního daru a obvěnění. Tyto smlouvy byly do roku 1950 nedílnou souĉástí právních úkonů potřebných k uzavření manţelství. Byly zrušeny aţ s příchodem rodinného zákona, který vstoupil v platnost 1. 1. 1950 (Zákon o právu rodinném), jelikoţ byly povaţovány za přeţitek související s nerovnoprávným postavením ţeny. 72 Svatební smlouvy, které existují dnes, se týkají především rozsahu budoucího spoleĉného jmění manţelů. Není třeba je zde více popisovat, jsou to právní formality a s lidovými zvyky nemají mnoho spoleĉného. Podívejme se však blíţe na ĉtyři zmíněné staroĉeské smlouvy. a) Věno Šance na vdávání nevěsty záleţely z velké ĉásti na jejím věnu. Platilo, ţe ĉím větší bylo věno, tím větší byla šance se vdát. Podle zvyku nevěsta (nebo někdo za ni) odevzdávala ţenichovi nemovitosti, které měly ulehĉit náklady spojené s jeho nastávající povinností ţivit manţelku. Většinou to byla větší ĉástka peněz nebo ĉást majetku rodiĉů (na venkově se dával například dobytek). Pokud měli rodiĉe potřebné věno, nebylo vzácností, ţe se dívky vdávaly i ve věku 16 - 17 let. Velikost věna se urĉovala podle ţivnosti, do které se nevěsta vdávala, a tak platilo, ţe pokud její věno bylo větší a rovnalo se přibliţně polovině ţenichova majetku, byla přijata tzv. „do polovice“. To znamenalo, ţe se stala spolumajitelkou ţenichovy ţivnosti. Šlo tedy o důleţitou svatební smlouvu, která upravovala majetkové vztahy. 73 b) Výbava Do svatební výbavy patřily různé praktické předměty, které nevěstě a ţenichovi střádali rodiĉe a prarodiĉe - povleĉení, ubrusy, kuchyňské příbory a nádoby, nábytek, ale také motyky, vidle, košťata, peřiny, postele, truhly a drobnosti jako zástěry, šátky, prádlo, střevíce atp. Výbavu do manţelství přinášeli oba novomanţelé, ale většinou byl nevěstin přínos větší. 74
72
SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. 2001. s. 12. Tamtéţ, s. 15. 74 Tamtéţ, s. 15. 73
34
c) Jitřní dar Tato smlouva je v dnešní době nejzastaralejší ze všech ĉtyř. Udávala podmínku, ţe nevěsta musí vstupovat do manţelství jako panna. „Jitřním darem“ se pak nazývalo odškodnění za to, ţe nevěsta ztratila panenství jiţ před uzavřením manţelství. 75 d) Obvěnění Obvěnění je jakýsi přídavek ke věnu, který dostávala nevěsta od ţenicha - většinou pokud ţenich pocházel z majetnější vrstvy. 76 Námluvy a zásnuby dnes vypadají v Praze i Bělehradě zcela jinak neţ v minulosti. Samotné slovo „námluvy“ uţ zní dost zastarale. Můţeme říci, ţe se dnes lidé „namlouvají“ navzájem, svévolně a bez tradiĉních prvků. Zásnuby jsou však stále souĉástí předsvatebního období. Zatímco dříve hráli ústřední roli při výběru nevěsty a ţenicha rodiĉe, dnes se budoucí novomanţelé rozhodují sami. Moderní doba sebou nese i úpadek rodinných hodnot. Dodrţuje-li vůbec někdo staré zvyky, tak tím způsobem, ţe mísí staroĉeské/starosrbské obyĉeje s těmi moderními. Smysl zásnub ale pořád zůstává stejný: je to jakýsi předmanţelský slib, závazek, ţe se dva lidé vezmou. Zásnuby jsou dnes jiţ spíše intimní záleţitostí a úĉastní se jich jen budoucí snoubenci. Pojmy jako „námluvy“ nebo „provodadţija“ dnes v běţném rozhovoru jen málokdy slyšíme.
2.2.2 Ohlášky Snoubenci v dnešní době (v Ĉesku i Srbsku) prohlašují, ţe znají vzájemně svůj zdravotní stav, ţe do manţelství vstupují dobrovolně a ţe neţijí v jiném trvajícím manţelství. Málokdo dnes ale ví, ţe se to dříve dělalo ve formě ohlášek. Ohláška vyzývala, aby „kaţdý, kdo by věděl o nějaké překáţce, která by bránila, zamýšlenému manţelství, ji oznámil příslušnému obĉanskému nebo církevnímu úřadu.“77 Obĉané tak mohli oznámit jiţ trvající manţelský svazek jednoho ze snoubenců, příbuzenství snoubenců apod. Námitku mohl vznést kdokoliv. Ohlášky byly do roku 1918 jen církevní, po vzniku první republiky pak dvojí – obĉanské, které se vyvěšovaly na úřadech, a církevní, které se ohlašovaly během nedělní bohosluţby. Byly souĉástí zákonných formalit, které se vázaly k uzavření manţelství, a měl
75
SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. 2001. s. 15. Tamtéţ, s. 15. 77 SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. 2001. s. 13. 76
35
se o ně postarat ţenich po námluvách. Ohlášky byly ĉteny většinou třikrát, avšak bohatší si připláceli i další ĉtení. V srbském prostředí se v pravidlech pravoslavné církve dnes můţeme doĉíst, ţe pop můţe dle přání budoucích manţelů oznámit svatbu v kostele na třech liturgiích a tak se zároveň zeptat lidí, zda existuje nějaká překáţka pro uzavření tohoto manţelství. 78
2.2.3 Rozlučka se svobodou I v Ĉesku bylo louĉení se svobodou tradiĉním završením svatebních příprav. Mívalo zde mnoţství regionálních názvů – propíjení svobody, vyhrávaĉka, louĉení, rozluĉka, svíce a stavění svíce, střílení, vití věneĉků, chození na zpívaĉku, stavění slavobrány, louĉení se svobodou, štando, zastaveníĉko, rozlouĉení, lúĉení, vyhrávání. Zpravidla se ţenich louĉil s mládenci a nevěsta s druţiĉkami a kamarádkami. Tato oslava se konávala alespoň dva dny před svatbou, coţ přetrvalo dodnes. Bylo to zřejmě z praktických důvodů – aby na svatbě byli všichni ĉilí. Program louĉení byl pestrý. Mládenci například stavěli „slavobrány“, které druţiĉky zdobily myrtami a květinami. Dívky pletly rozmarýnové věneĉky a pírka jako ozdoby pro svatebĉany. 79 Vyzdobily nakonec i celý dům nevěstiných rodiĉů. Jak vidíme, rozmarýn je spoleĉným znakem srbské i ĉeské svatby. Dnes se ozdobě hostů v Ĉesku říká myrta. Myrta se do Ĉeska údajně dostala z Řecka a dodnes se tento symbol dochoval v podobě myrtových věneĉků jako souĉást svatebního obřadu řeckokatolické církve. Podle antických bájí byla Myrta spjatá s bohyní Venuší. Myrta byla její oblíbenou kněţkou, kterou Venuše proměnila v trvale zelený a voňavý keřík s drobnými bílými květy. 80 V minulosti nevěsta nosívala myrtu na kytici a na šatech, zdobila vozy a doplňovala dekoraci v kostele a na hostině. Dva myrtové věneĉky svázané bílou stuhou mají představovat symbol panenství. Lidé věřili, ţe myrta je magickou rostlinou, která manţelům přinese lásku, štěstí a plodnost. 81 Dnes se myrtové věneĉky a větviĉky nechávají svázat nejĉastěji v květinářství. Rozmarýn se pouţíval odedávna v podobě malé větviĉky, která měla ozdobný úĉel. Za starých ĉasů se v Ĉesku prý nosil i před svatbou, během jejích příprav. Byli jí ozdobeni všichni muţi, kteří šli na námluvy. Rozmarýn byl zároveň zásnubním symbolem, nosila jej nevěsta s ţenichem v době ohlášek. Ţenich nosil zelenou rozmarýnovou větviĉku a nevěsta zelený rozmarýnový
78
Srpska pravoslavna crkva. [cit. 15. 3. 2011] http://www.spcoluzern.ch/index.php?pg=1116&lang=srl. 79 SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. 2001. s. 18. 80 Tamtéţ, s. 52. 81 Tamtéţ, s. 50.
36
Dostupné
z:
věneĉek.82 Dnes je mnohé jinak, např. myrtovou větviĉkou jsou svatebĉané ozdobeni aţ těsně před obřadem. Na svatbách mají také uţ od starých ĉasů důleţité místo květiny - zdobili se jimi hlavně svatebĉané a koňské povozy. Dnes se jimi zdobí i oddávací síň a místo hostiny. Květinová výzdoba vyjadřuje radost ze ţivota a ze šťastné události. Květiny jsou také symbolem posledního daru svobodné dívce od jejího nastávajícího. Tradice říká, ţe kytici by nevěsta měla vidět teprve ve svatební den a měl by ji pro ni zařizovat právě ţenich. Dnes uţ se tradice, která se váţe ke svatební kytici, téměř nedodrţuje. Kytici si nevěsta uţ vybírá sama. V době, kdy se sňatek uzavíral jen církevně, se v ĉeském prostředí nosívala velmi dlouhá kytice, kterou druţiĉky nosily v ĉele průvodu před nevěstou. V kostele nevěsta kytici nedrţela, místo ní měla v rukou modlitební kníţku. Při hostině kytice stála na stole před novomanţeli. Tradice biedermeieru je v srbském prostředí podobná. V obou zemích se dochoval zvyk házení kytice, která se dříve házela jen při východu z radnice ĉi kostela. Tradice spoĉívá v tom, ţe se nevěsta otoĉí zády k svatebĉanům a hodí kytici za hlavu. Svatebĉané se hozenou kytici pokouší chytit (dříve kytici chytaly jen panny). Nejvíce se dnes zdobí místo svatební hostiny, dekorace je také v kostele a můţe být i v matriĉní síni. V dekoraci převládají květiny. Nejvíce jsou zdobené stoly s pohoštěním, ĉasto myrtovými věneĉky. Zdobí se vstupní dveře domu, ve kterém se koná veselka – nad dveřmi je ĉasto girlanda z květin, která představuje pomyslnou slavobránu (v Bělehradě tak ĉasto vidíme girlandy i dlouho po svatbě viset nad vstupními dveřmi bytů). Zdobí se nejen domy rodiĉů snoubenců, ale i dopravní prostředky. Rozluĉka se svobodou konĉívala aţ po půlnoci. Vše doprovázela ţivá hudba, u které se hlasitě zpívalo a výskalo. Staroĉeská dechová hudba je zvláštní ţánr, který se dochoval dodnes. Avšak, na rozdíl od Bělehradu, kde jsou trubaĉi samozřejmou souĉástí kaţdé dnešní svatby, se na svatbě v Praze s tradiĉní ĉeskou hudbou příliš nesetkáváme. Nevěsta během rozluĉkového veĉera přijímala gratulace a dárky a v závěru veĉera došlo také ke spojení dvou rozluĉkových oslav. Úĉastníky rozluĉek však uţ dávno nejsou jen sousedé, nýbrţ spoleĉnost sousedů, přátel, kolegů z práce, vdaných i ţenatých. Kaţdá nová svatba byla velkou událostí a všichni se na ni těšili. Svatební přípravy trvaly na vesnici celý měsíc a podílelo se na nich mnoho lidí, převáţně ţeny z příbuzenstva a ze sousedství. Samozřejmostí bylo, ţe osoby, které se na přípravách podílely, se následně úĉastnili i svatební hostiny. 83
82 83
Tamtéţ, s. 50. Tamtéţ, s. 18.
37
2.2.4 Svatební průvod Tradiĉní svatební den zaĉínal snídaní v domě ţenicha, u které obvykle svědek pronesl slavnostní řeĉ. Přípitky byly vţdy samozřejmostí - u obou národů jsou dochovány mnohé oslavné písně a přípitky, které srbský i ĉeský folklór spojuje se svatbou. Svatební den jiţ od rána doprovázela muzika. Od samotného rána plnil druţba svou funkci – krájel chleba a pobízel hosty, aby si nabírali sýr nebo tvaroh se solí a kmínem a připíjeli kořalkou. Svatebĉané, se podobně jako v prostředí bělehradském, po krátkém hodování u ţenicha vydali do nevěstina domu. Hlavní dveře domu nevěsty byly zpravidla zamĉené. Podle zvyku starší mládenec klepal na dveře a starší druţiĉka dveře otevírala. Vítala je verši. Ţenich musel (stejně jako v Srbsku) splnit několik úkolů, aby mohl nevěstu získat. Ĉekalo ho sekání dříví a zodpovídání otázek, které se týkaly nevěsty. Byla mu také někdy předvedena řada falešných nevěst (většinou starší ţeny přestrojené za nevěsty), které odmítal. Aţ nakonec před něj byla přivedena nevěsta pravá. Vidíme, ţe se v obou zemích ke svatebnímu dni pojilo co nejvíce duchaplných elementů, které měly co nejvíce rozveselit všechny přítomné a navodit veselou atmosféru. Ţenich však pravou nevěstu musel ještě odprosit u rodiĉů. 84 Aţ do druhé světové války platil obyĉej poděkování ţenicha oběma rodiĉům, kteří budoucím novomanţelům poţehnali. Svatební průvod se dříve ohlašoval troubením z trubek nebo střílením. Cestou se také kolemjdoucím rozdávaly svatební koláĉky - tzv. metáĉky. Tyto koláĉe se pekly v domě rodiĉů nevěsty a ţenicha. Byly různých velikostí a nahrazovaly dnešní svatební dort. Koláĉe ţeny pekly a nosily do domu nevěsty a ţenicha, za coţ byly odměněny pohoštěním. U této příleţitosti ţeny podle zvyku odnesly při odchodu z domu nějaký předmět, který pak ţenich musel na svatbě vykoupit. Dnes se s koláĉky také setkáme, nejĉastěji na hostině, kde jsou rozmístěné na stole s pohoštěním. Sama jsem jednou při odchodu ze svatební hostiny dostala zabalené koláĉky. Tento balíĉek si vysvětluji jako moţný přeţitek tzv. výsluţky. Výsluţku by měli dostat nejen všichni svatebĉané, ale i oddávající, fotograf a ostatní důleţité osoby, které se podílely na utvoření svatebního dne. Pro svobodné se připravuje malý látkový sáĉek, zdobený krajkou nebo výšivkou. Podle tradice se do sáĉku vkládají tři sladkosti, aby svobodný nezůstal „na ocet.“ Nemělo by se zapomenout na nikoho. O to by se měla postarat matka nevěsty, která všem výsluţku při odchodu ze svatby předá. Výsluţka můţe být zabalená i v hezké krabiĉce nebo ozdobném papíře. Rozdáváním výsluţek můţe být však
84
Tamtéţ, s. 19.
38
pověřen i organizátor svatby. Smyslem výsluţky je vyjádřit poděkování hostům za jejich úĉast a za dary, které novomanţelům věnovali. 85 Koláĉky, jaké známe z ĉeského prostředí, v Srbsku na svatbách však nenajdeme. Cestou k nevěstě někdy průvod narazil na tzv. „zatahování“ – tento zvyk spoĉíval v zastavení průvodu přáteli, sousedy, kuchařkami a jinými úĉastníky svatby, kteří byli převleĉení v maskách a ţádali výkupné (buď peníze, nebo i koláĉky a kořalku.)86 Dnes se však v Praze i Bělehradě na obřad většinou přijede v koloně aut, která má své pořadí. Cestou na obřad se troubí a dává se všem ve městě najevo, ţe prochází svatební průvod.
2.2.5 Svatební obřad: Úřední, církevní Úřední obřad Stejně jako u obĉanského sňatku v Bělehradě i v Praze vše probíhá slavnostní formou, veřejně a za přítomnosti dvou svědků. Vyřizování formalit je rovněţ obdobné. Snoubenci předkládají následující dokumenty: rodný list, obĉanský průkaz (cizinci pas nebo jiný potřebný dokument), doklad o místě trvalého pobytu a rodinném stavu. 87 Samotný obřad je také podobný tomu, který lze vidět v Bělehradě. V praţském prostředí stojí rovněţ před oltářem pouze snoubenci a svědkové. Nevěsta stojí po ţenichově pravé ruce, svědkové za snoubenci. Mezi snoubenci a svědky ještě mohou stát druţiĉka s mládencem (pokud to jsou děti). Je-li poĉet druţiĉek větší a zejména jsou-li vrstevníky snoubenců, stojí aţ za svědky. Po tom, co si snoubenci řeknou své ano, nasazuje ţenich jako první nevěstě prstýnek na levou ruku. Poté nevěsta uĉiní totéţ. Následuje první manţelské políbení a podepsání protokolu o uzavření manţelství. Jako první se podepisuje ţenich, poté nevěsta, po ní svědek ţenicha, svědek nevěsty, oddávající a nakonec matrikář. Nevěsta se podepisuje nejdříve svým novým příjmením a poté rodným. Následují gratulace. V Bělehradě je průběh v podstatě stejný. Moderní svatba v Bělehradě a Praze se dnes přibliţuje obecnému trendu svateb ve světě. Během obřadu svatebĉané ĉasto stojí ve svatebním průvodu (jak během úředního, tak i církevního sňatku) a za doprovodu hudby ĉekají ve špalíru na nevěstu. Nevěsta přichází s otcem, který ji před svatebním stolcem předává ţenichovi. Svatebĉané se pak rozejdou do stran a řídí se pokyny oddávajícího.
85
Tamtéţ, s. 19. Tamtéţ, s. 20. 87 Tamtéţ, s. 36. 86
39
Církevní obřad Církevní sňatek poţaduje nejprve vyřízení formalit na matriĉním úřadě v místě trvalého bydliště jednoho ze snoubenců nebo v místě, kde sídlí farnost, u které se snoubenci chtějí vzít. Snoubenci vyplní ţádost o uzavření manţelství a na základě toho získají Osvědĉení pro uzavření církevního manţelství. Toto osvědĉení se musí předloţit oddávajícímu i s křestními listy. 88 Pokud po úředním obřadu následuje katolický církevní sňatek, jeho přípravy zaĉínají po domluvě s farářem a mohou trvat různě dlouho – pár týdnu nebo klidně i rok. Konec této přípravy představuje poslední schůze, na které se snoubenci věnují přípravě průběhu svatební ceremonie. Den před sňatkem v kostele chodí snoubenci většinou ĉasně ráno ke zpovědi. K té mohou přistoupit jen pokřtěni. Ĉasto se v katolických rodinách dodrţuje zvyk poděkování rodiĉům za výchovu, kteří ţehnají kříţkem na ĉelo. V kostele se střídavě stojí, sedí nebo kleĉí - záleţí na tom, zda je obřad souĉástí mše svaté ĉi nikoliv (samotný obřad trvá asi 20 - 30 minut, se mší zhruba o 40 - 50 minut déle). Kněz sám vĉas upozorní přítomné, ţe si mají pokleknout nebo sednout. Stejně jako u sňatku pravoslavného se i při katolickém místa nevěsty a ţenicha liší od těch při sňatku obĉanském. Nevěsta tedy stojí před oltářem vlevo, ţenich vpravo. Pravidla pro druţiĉky a mládence zůstávají stejná jako u civilního sňatku. Ani církevní obřad v Praze není doprovázen ĉetnými tradicemi, vše se nese ve strohém duchu. Ĉtou se při něm evangelia, kněz promlouvá v duchu textu Písma, někdy nechá předĉítat i nevěstu a ţenicha – vybírá takové ĉtení, které se pro snoubence hodí a které je vystihuje. Při vzájemném manţelském slibu si snoubenci podají pravé ruce a kněz přes jejich ruce poloţí tzv. štólu.89 Podávají se prsteny, nejdříve ţenichovi, pak nevěstě. Kněz také vyzve všechny přítomné ke spoleĉné modlitbě. Na konci obřadu přijímají novomanţelé gratulace.90 Během svatebního obřadu si dnes snoubenci ĉasto zvolí hudbu, tou nejĉastější je známá píseň „Ave Maria“. Známý je také Svatební pochod v různých verzích a jiné skladby světoznámých autorů. Na novomanţele se v Praze dnes hází na konci obřadu při východu z radnice ĉi kostela konfety a tzv. „ţivotadárná“ semena – těmi jsou podle pověr pšenice, rýţe, ĉoĉka, hrách, fazole, ořechy, mandle, hrozinky, sušené ovoce, chmel, okvětní lístky aj. – vyznaĉuje to symbol plodnosti a bohatství. Říká se, ţe kolik zrnek se nevěstě zachytí na šatech, tolik
88
Tamtéţ, s. 36. Pruh látky, souĉást liturgického oděvu v katolické církvi. Wikipedia [online]. poslední úpravy 28. 12. 2010 [cit. 08. 06. 2011]. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0t%C3%B3la. 90 SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. 2001. s. 80. 89
40
bude mít dětí. Tradice házení semen bude zřejmě starší. Uveďme si zajímavý příklad z Babiĉky Boţeny Němcové, kdy babiĉka říkávala: „Aby je Pánbůh také tak obsypal boţím poţehnáním!“91 Nevěsty by si tato zrníĉka měly schovávat pro štěstí. Platí také, ţe kolik semínek, tolik štěstí. V srbské tradici nic obdobného nenajdeme.
2.2.6 Svatební hostina Dříve se svatba konala v kostele, který se nacházel v místě bydliště nevěsty. Kdyţ byly zavedeny obĉanské sňatky, konala se svatba na nejbliţší radnici. I místo konání hostiny bývalo tradiĉní. Hostina se konala v domě rodiĉů nevěsty, nebo výjimeĉně v místním hostinci. Na svatební hostině se tradice přísně dodrţovaly, a to především ve sloţení chodů a v pravidlech stolování. Aţ do 19. století bylo zvykem, ţe nevěsta směla celý den z jídla jen uţdibovat a mladší mohli zaĉít hodovat aţ po starších. Proto ĉasto novomanţelé odešli ze svatební veselky do domu nevěsty ĉi ţenicha, kde se pořádně najedli. Hostiny se lišily podle toho, zda byla rodina hostitelů chudší ĉi bohatší. Pochoutkami na svatbách byly dříve omáĉky, které se jedly se šiškami nebo s chlebem, u bohatších pak s hovězím masem ĉi klobásou. Ĉím byla svatba bohatší, tím měla více omáĉek. Omáĉky byly různé: s mandlemi, hrozinkami, povidly, ĉesnekové, cibulové, koprové aj. Na poĉátku 19. století byly nejoblíbenější křenová a švestková. Na pořádné svatební hostině pak nesmělo chybět několik druhů polévek. Velká svatba se někdy i podle poĉtu druhů polévek měřila. Svatba velká musela mít vţdy nejméně tři druhy. Mezi nimi byly nejĉastěji slepiĉí, hovězí a knedlíĉková. To jsou tradiĉní polévky, které se na svatbách jí dodnes. Na velké svatbě se k polévce vţdy podávalo maso. Na stole s pohoštěním měly své místo i dţbány zdobené ĉervenými stuhami a rozmarýnou. Byla v nich kořalka, víno a hlavně pivo. Všichni svatebĉané pili z jedné nádoby. 92 Dnes se na svatbách podává nejĉastěji nejdříve polévka - většinou hovězí vývar se zeleninou, játrovými knedlíĉky a nudlemi. Po polévce přichází na řadu hlavní chod v duchu tradiĉní ĉeské kuchyně - svíĉková na smetaně s brusinkami a houskovými knedlíky, tradiĉní staroĉeská peĉeně s domácím bramborovým knedlíkem a dušeným kysaným zelím (tzv. vepřo-knedlo-zelo) nebo vepřová panenka. Studená kuchyně hostinu buď zahajuje jako předkrm, nebo ji uzavírá. Na dnešní svatbě není neobvyklé, ţe se hosté ráno zúĉastní obřadu, poté se rozejdou a znovu se sejdou aţ na veĉerní oslavě. Úzký kruh rodiny a přátel je však většinou po celý den pospolu. S přáteli se svatba mnohdy oslavuje i další den zvlášť. Oslavy
91 92
SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. 2001. s. 92. Tamtéţ, s. 92.
41
se ĉasto konají formou rautu na zámecké zahradě pod stanem. Spoleĉný oběd je většinou naplánován tak, aby ĉasově plynule navazoval na svatební obřad. Na svatbách, které jsem sama zaţila, se servíroval zpravidla předkrm, polévka, jeden nebo dva hlavní chody a mouĉník, který zřejmě nemusí vţdycky být nutností, vzhledem k tomu, ţe na stolech byly obvykle místo nich rozmístěné svatební koláĉky. Pokud se podává na dnešní svatbě i veĉeře, bývá to nejdříve kolem páté hodiny a servíruje se ve stylu švédského stolu. Ĉasto se pak kolem desáté veĉer podává další studené jídlo. 93 Po veĉeři se na staroĉeské svatbě vybíraly peníze na různé potřeby pro novomanţele. Někdy od svatebĉanů vybírala peníze ţena obleĉená v bílých šatech, která drţela v náruĉí dítě, jeţ uspávala. Tomuto zvyku se říkalo „vybírání na povijánek“ a byl to způsob, jak našetřit na kolíbku pro budoucí dítě novomanţelů.94 Na hostině se dodnes jako staroĉeská tradice obecně dodrţuje zvyk vybírání peněz. Vybírá se dále na nevěstu (peníze dá ten, kdo si s ní zatancuje), na kašiĉku (ţena přijde s panenkou v ruce, jeţ znázorňuje dítě; svatebĉané dostanou jako chod kaši a měli by hned vědět, ţe mají přispět na výbaviĉku pro dítě ĉi na dárek pro štěstí), do umyvadla (druţba nebo někdo jiný přinese ke kaţdému hostu umyvadlo s hůlkou a s uvázaným ruĉníkem nebo utěrkou, hosté se umyjí a utřou a za to hodí peníze do umyvadla), do střevíĉku (do ukradeného střevíĉku nevěsty se vybírají peníze; některý z ţenichových kamarádů vyhlásí draţbu, ţenich by měl vykoupit střevíc jako první). Všechny vybrané peníze se předávají nevěstě. Vybírání peněz na spoleĉný ţivot novomanţelů zůstalo dodnes zvykem v Praze i Bělehradě. Nedílnou souĉástí svatebních oslav byli vţdy muzikanti a zábava při tancování. Veselka dříve zaĉínala taneĉním sólem novomanţelů za doprovodu valĉíku. Tato tradice se dodrţuje dodnes. Ĉasto se po prvním tanci rozbíjely po přípitku sklenice a po nich následoval druhý tanec – tanec rodiĉů novomanţelů. Zábavu někdy zpestřovaly i parodie na novomanţele a jejich slabé stránky. Ĉinilo se tak například prostřednictvím předĉítání falešných svatebních smluv. Do zábavy také patřilo „ĉepení nevěsty.“ Nevěsta seděla při tomto obyĉeji pouze v přítomnosti vdaných ţen na ţidli uprostřed místnosti. Takto byla nevěsta přijímána do tzv. „cechu vdaných“ neboli „babského cechu“. Nevěstě se za doprovodu hudby a zpěvu rozplétaly vlasy a snímal závoj. Poté jí byl nasazen „ĉepec“ (šátek), který většinou dvakrát shodila z hlavy. Po třetím nasazení si jej však uţ na hlavě nechala. Po ĉepení tancovala s ostatními ţenami a poté byla předána k tanci s novomanţelem. Ostatní
93 94
Výsledky průzkumu, odpovědi respondentů z Prahy. SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. 2001. s. 20.
42
muţi s nevěstou také tanĉili, podle tradice by si s nevěstou měl zatanĉit kaţdý z nich a za tanec s ní vţdy zaplatit. Na ţádné svatbě nesměla nikdy chybět tradiĉní polka. 95 Tradice, které jsou dnes na svatební hostině dodrţovány, se týkají většinou uspořádání svatebních stolů a zasedacího pořádku. V ĉele svatebního stolu sedí vţdy novomanţelé. Obklopují je buď svědkové, nebo rodiĉe. V případě, ţe sedí vedle novomanţelů rodiĉe, sedí po pravici nevěsty ţenichův otec s matkou a po levici ţenicha nevěstina matka a otec. Po rodiĉích následují svědkové. Pokud sedí vedle novomanţelů jako první svědkové, je nevěstin svědek po její pravici a ţenichův po jeho levici. Tím se zasedací pořádek rodiĉů posouvá o jedno místo. Ostatní je obklopují v pořadí: sourozenci, prarodiĉe, vzdálenější příbuzní, přátelé.96 Pokud se hostina koná v restauraci, můţe se stát, ţe budou dveře restaurace zamĉené. Někdy je po nevěstě ţádáno, aby při vstupu na hostinu (ať uţ se koná kdekoliv) řekla své nové příjmení. Při hostině se dnes ĉasto vykonávají některé staré zvyky, aniţ by lidé znali jejich přesný význam. Přátelé nebo personál například v restauraci rozbijí nějaký kus nádobí pro štěstí. Lidé věří, ţe střepy přinášejí štěstí, a proto je manţelé spoleĉně zametají, coţ prý zároveň ukazuje, jak budou sehraní v domácích pracích. Rozbíjí se nejĉastěji skleniĉka nebo porcelánový talíř. Aţ po rozbití talíře by měli být hosté pozváni na hostinu, ĉemuţ předchází to, ţe ţenich přenese nevěstu přes práh a stejně tak druţba druţiĉku. Dalšími úkoly, které manţelé plní, jsou např. krájení chleba dřevěným noţem, chování dítěte v náruĉí, odpovídání na různé otázky. Nevěsta by také měla být všímavá a nepřehlédnout koště přede dveřmi, zatímco ţenich by si měl všimnout sekery. Oba by pak měli předvést, jak s těmito nástroji umí zacházet. Podle tradice jedí novomanţelé spolu. Samozřejmostí je dnes také slavností přípitek. Podle tradice pronáší první přípitek ţenichův svědek ĉili druţba nebo hlavní organizátor svatby. Druhý pronáší podle tradice otec nevěsty. Hostina by také měla zaĉít polibkem novomanţelů. Nevěsta by měla být obslouţena jako první a to starší druţiĉkou nebo svědkem. Všichni zaĉnou hodovat ve chvíli, kdy nevěsta uchopí příbor. Nejstarší druţiĉka by měla přinést polévku, kterou jedí oba novomanţelé spoleĉně. Pouţívají přitom pouze jednu lţíci, coţ symbolizuje manţelskou svornost a odhodlání sdílet dobré i zlé. Někdy také dostanou ještě před polévkou kosti a zbytky jídla. Pokud nevěsta dostane bochník chleba a tupý nůţ, měla by ukrojit kus chleba a hodit ho za sebe. Podle velikosti ukrojeného kusu se říká, ţe je štědrá nebo lakomá.
95 96
Tamtéţ, s. 22. Tamtéţ, s. 47.
43
Krájení svatebního dortu má také svá pravidla. Dort rozkrajuje nevěsta spoleĉně s ţenichem, který s ní drţí střenku noţe. Ţenich při tomto úkonu nevěstě symbolicky pomáhá tím, ţe poloţí svou pravou ruku na její levou (u leváků je to obráceně). První kousek podává ţenich nevěstě, druhý nevěsta ţenichovi. Další podá nevěsta matce ţenicha, poté své matce, otci ţenicha, svému otci, svědkům a ostatním hostům podle věku a důleţitosti. Je pravidlem, ţe kaţdý z hostů musí sníst aspoň kousek dortu (stejně jako v srbské tradici). Podle tradice přináší odmítnutí smůlu nejen manţelům, ale i tomu, kdo odmítl. Proto se také tomu, kdo byl pozván na svatbu, ale nemohl se zúĉastnit, posílá kousek dortu jako symbol úĉasti na štěstí novomanţelů. Stejný zvyk lze pozorovat i v Bělehradě. Během hostiny se také mohou nejdůleţitější úĉastníci vzájemně obdarovat dárky. Nevěsta ĉasto hází kyticí za hlavu aţ na oslavě. Dnes uţ ji nechytají jen panny, ale všechny svobodné dívky. Pro štěstí novomanţelů by kytici měl vţdy někdo chytit (mohou to být i páni). Jen málokdo dnes však zná všechny tyto zvyky. Proto je vzácností vidět je všechny na jedné svatební hostině. Souĉástí veselky dnes ĉasto bývá nějaký program, kterého se svatebĉané úĉastní v podobě hráĉů. Soutěţí tak v různých hrách ĉi jiným způsobem zpestřují oslavu. Někdo nechává svatbu plynout samovolně a neplánuje ţádný program, jiný jí dává staroĉeský ráz. Dají se také vyuţít některé tradice a zpestřit se moderními prvky. Mezi oblíbený moderní zvyk patří vystřelování podvazku. Novomanţel nevěstě vysvlékne podvazek a s napnutím ho „vystřelí“ mezi svobodné pány. Kdo podvazek chytí, ten se podle pověry jako další oţení. Podvazkový pás se pak s pomocí svědka na hostině několikrát vydraţí. Dnes se na svatbách běţně ĉtou svatební blahopřání, rozbalují se dárky a unáší se nevěsta. Setkala jsem se s případem, kdy byla nevěsta unesena i další den po svatbě. Unesli ji přátelé a ţenich ji měl najít. Jeden z dotázaných mi sdělil, ţe pokud je tomu tak druhý den, měli by nevěstu unést přátelé dřív, neţ se ţenich probudí. V dnešní době záleţí převáţně na představivosti přátel novomanţelů, do jaké míry bude svatba zpestřená. Ĉasto se přátelé a rodina domluví a přichystají ostatním a hlavně novomanţelům zábavnou scénku. Obdarování Dříve bylo zvykem, aby se ţenich a nevěsta mezi sebou „obdarovávali.“ Nevěsta dostávala střevíĉky, svatební kytici, někdy i peníze na svatební šaty a dárek „prvního probuzení“ – většinou nějaký drahý šperk. Dárky ji přinášela druţiĉka za doprovodu muziky, která zahrála za jejího příchodu – tomu se říkalo „dostaveníĉko“. Ţenich druţiĉku za tuto 44
sluţbu vyplatil velkým koláĉem. Ţenich od nevěsty dostával vlastnoruĉně vyšívanou košili (zde vidíme spoleĉný prvek srbské a ĉeské tradice) nebo manţetové knoflíĉky, hedvábný šátek nebo kapesníĉek, ponoţky (opět shoda), případně i klobouk, pírko z rozmarýny apod. Rodiĉe bývali také obdarováni. Ţenich matce nevěsty daroval dort jako poděkování za dceru a stejně tak obdarovala i nevěsta matku ţenicha. Bylo zvykem, aby nevěsta věnovala dort matce ţenicha na hostině. Obě s napětím sledovali hosté. Matka přijetím dortu souhlasila se synovým výběrem nevěsty, odmítnutím nesouhlasila. Nepřijetí dortu bývalo svatebĉany odsuzováno. Nevěsty u předávání říkaly různé děkovné proslovy. Matka ţenicha dávala nevěstě šperk jako symbol toho, ţe ji přijala. Tyto zvyky obdarování se lišily vţdy podle toho, nakolik byli ţenich s nevěstou majetní. V některých případech byly obdarovány i jiné osoby (např. druţiĉky). V minulosti přinášeli hosté jako svatební dary hlavně potraviny, ĉímţ chtěli pomoci přípravě svatební hostiny. 97
97
Tamtéţ, s. 17.
45
3 Dnešní svatba: Význam jejích zvyků v Bělehradě a Praze Při popisování a zkoumání jednotlivých zvyků je nejzajímavější sledovat, ĉi přesněji řeĉeno pokusit se vysledovat, kde a jak vznikaly. Vysledovat původ lidových zvyků však není jednoduché a není to ani předmětem této práce. O původu některých zvyků se dá hovořit pouze jako o pravděpodobném. Například u darů, které se na srbské svatbě dávají nejĉastěji při zvaní hostů i během jiných ĉástí svatebního procesu (zmíněné peřiny, kobereĉky, ruĉníky, povleĉení nebo košile aj.), se můţeme domnívat, ţe jde o věci pro všední den potřebné a uţiteĉné. Někteří lidé ze starší generace, kteří se narodili ve 30. letech 20. století, mi řekli, ţe se při svatbách ĉasto zpívaly různé svatební písně. Aĉkoli si nikdo nevzpomněl, které to byly, můţeme se domnívat, ţe se podobají těm, o kterých se zmiňuje V. S. Karadţić ve svém popisu svatebních zvyků. Mnohé písně, které Karadţić uvádí, se také vztahují k tradiĉnímu „kolu“. Příklady tradiĉní kultury dvou vybraných měst, Prahy a Bělehradu, mezi kterými existují jisté kulturní rozdíly, mohou dobře vykreslit obraz dnešního ţivota v těchto městech. Ĉeská a srbská kultura toho mají mnoho spoleĉného, ale v mnoha ohledech se také liší. Základními spoleĉnými znaky svatebního dne je bezpochyby setkání ĉlenů rodin nevěsty a ţenicha a jejich spojení sňatkem. Na zvyk, jenţ byl dříve povaţován za normu, dnes jiţ nemusí být brán zřetel. Týká se to například majetnosti rodiĉů ţenicha a nevěsty. Dříve mívaly rodiny snoubenců přibliţně stejný spoleĉenský i majetkový status. Vzhledem k dnešní větší svobodě ve výběru partnera a menší vázanosti na tradiĉní rodinu, však jiţ v souĉasnosti statutární rovnost rodin nebývá pravidlem. Je tedy pouze na snoubencích, zda na svatbu pozvou jen nejbliţší rodinu a pár přátel, nebo i celý okruh známých. V Ĉeském prostředí se dnes dá uplatnit třístupňové měřítko velikosti svateb – mini: snoubenci a svědkové, malá: 20-30 svatebĉanů, velká: nad 30 svatebĉanů. Takové rozdělení by se v Srbsku však uplatnit nepodařilo. Mluvíme-li o malé svatbě v Bělehradě, ĉasto je to svatba, která má 30-50 svatebĉanů. Svatba se v dnešní době kvůli pracovnímu týdnu konává v pátek nebo v sobotu. Kalendář příprav, který mají moderní snoubenci před sebou, jiţ není ovlivňován ţádnými pověrami. Postupuje se rychle. Pokud není vybraný termín moţný, dá se vše za nějaký ten příplatek s farářem nebo matrikářem domluvit. Dnes jako by nic nebylo nemoţné. Ĉeské prostředí dříve a rychleji zaĉalo zpracovávat světové svatební trendy, které se dnes jiţ šíří především přes internet. Proto je ĉeská svatba mnohem méně pod vlivem starých 46
obyĉejů a více pod vlivem novodobých trendů. Některé rysy starých tradic a pověr však můţeme spatřit i na té nejmodernější svatbě. Mnoţství zvyků se dodnes dodrţuje jak během předsvatebních příprav, tak i ve svatební den. V Srbsku mnozí lidé věří, ţe porušení daných zvyků s sebou nese zlé znamení v podobě prokletí a neštěstí, které se přenáší i na potomky. Pověry jsou však tématem dosti širokým a jejich podrobné zpracování by se do této práce nevešlo. Pověry ovlivňovaly svatební přípravy i svatební den, který naši předkové vyhlíţeli rovněţ podle pověr. Základní otázkou bylo, zda se ţena vdá a kdy se tak stane. Nejvíce pověr se váţe k samotnému svatebnímu dni. Z nich je mnoţství úĉinných dodnes. Většinou se týkají toho, co by měla, ĉi neměla dělat nevěsta. U některých pověr je zajímavé, ţe existují ve více variantách. Ze zkoumání svatebních zvyků je zřejmé, ţe svatby byly v minulosti mnohem pestřejší, zajímavější a hlavně zábavnější, jelikoţ pověry, které se ke svatbám vázaly, vedly ke zvykům, které měly ĉasto komický charakter. Pokud by dnes někdo chtěl dodrţet všechny zvyky, o kterých jsem se zmínila, byla by oslava nabytá od zaĉátku aţ do konce velmi pestrým programem. Kdybychom se například podívali na staroĉeský kalendář pověr, který urĉuje, kdy je příhodné období pro uspořádání svatby, přišlo by nám nejspíše nesmyslné se takovýmto kalendářem řídit. V souĉasné době si lidé věci přizpůsobují tak, jak jim to nejvíce vyhovuje, coţ platí i pro zvyky a tradice. Shrneme-li si například podle tohoto kalendáře dny, ve kterých by se lidé brát neměli, zůstanou nám sice kromě pátku všechny dny v týdnu volné, ale ve výsledku se nám nevhodná doba ukáţe v celých měsících. Takovýto kalendář je dnes i pro velmi pověrĉivé lidi problematické dodrţet. Nebudeme zde však pro velké mnoţství svatebních pověr provádět jejich rozbor. Pověry jsou dnes spíše kuriozitou, nikoliv pravidlem. V rámci průzkumu, který měl zjistit, nakolik jsou dnes lidé v Ĉesku pověrĉiví, jsem poprosila o umístění jednoduché ankety na webové svatební stránky, 98 ve které od listopadu 2010 aţ do ĉervence 2011 hlasovalo celkem 21 lidí. Zajímalo mě především, nakolik jsou pověrĉiví právě lidé navštěvující tyto stránky, protoţe se tím moje anketa soustředila na respondenty, kteří jsou buď budoucími novomanţeli, anebo jiţ do manţelství vstoupili. Tři lidé odpověděli, ţe jsou pověrĉiví, 14 lidí uvedlo, ţe jen trochu/někdy a ĉtyři lidé uvedli, ţe pověrĉiví nejsou. Vidíme tak, ţe tradiĉní chování ještě stále velmi ovlivňuje spoleĉnost, i kdyţ jiţ nezasahuje do hluboké podstaty lidského ţivota. Dnešní mladí lidé, kteří vykonávají svatební zvyky a obyĉeje, na většinu tradiĉních zvyků přistupují nejĉastěji pod vlivem rodiĉů a ĉasto ani nevědí jaký je jejich význam. Mezi tyto tradiĉní hodnoty se dnes vĉlenily jiné – moderní, romantické. Dnes uţ je vše jednodušší i
98
svatebniinfo.cz [online]. Dostupné z: http://www.svatebniinfo.cz/zvyky/svatebni-povery.html.
47
kvůli tomu, ţe celou svatbu můţe zorganizovat profesionální svatební poradce a organizátor. Vše je moţné objednat, hodně se telefonuje a práce není jiţ doma v kuchyni, ale u firem, u kterých si ĉlověk můţe celou svatbu „objednat.“ Existují adresáře hradů a zámků, kde lze jednoduše najít informace o moţnostech církevního i obĉanského sňatku. Specialisté na pořádání svateb svým klientům pomáhají se orientovat v jejich moţnostech i cenových relacích. Dříve si lidé své vzpomínky zapisovali do kronik nebo si nechali namalovat svatební portrét. Dnes jsou tu profesionální fotografové a kameramani. Video ze svatby je dnes jiţ samozřejmostí. Zásnuby ztratily svou prvotní funkci a jejich obsah je ochuzený. Někdy je skuteĉně těţké říci, jaký je původ některých dnešních svatebních prvků. Mnohé zkrátka prošly transformací, které uţ neporozumíme. Svatby jsou mnohdy stylové. Ĉasto jsem se v průzkumu setkala s tím, ţe lidé uspořádali svatbu v nějakém konkrétním stylu (hlavně v ĉeském prostředí). Svatba se např. odehrávala na zámku a ve středověkém obleĉení, které mělo navodit atmosféru jako v pohádce. Obecně jsou svatby na zámcích oblíbené díky pohádkové atmosféře, ať uţ v dobových kostýmech, ĉi bez nich. U dotázaných jsem narazila například na svatbu ve stylu známé Disneyovské pohádky Alenka v říši divů. Ĉasto si lidé vybírají nějaké místo, které mají hodně rádi a uţ ho dobře znají, kde zaţili něco pěkného a rádi by se tam opět vraceli. Někteří lidé nechávají oddat i v létajícím balónu, ĉi na palubě letadla, ze kterého jako novomanţelé vyskoĉí padákem. Neobvyklá místa jsou dnes velmi populární. Můţe jít i o zříceniny, louky, parníky nebo stodoly. Mít co nejoriginálnější svatbu je dnes velmi ţádané. Originalita však jde ruku v ruce s odklonem od tradice. Snaha o originalitu se v ĉeském prostředí projevuje i ve volbě svatební dopravy. Na jedné ze svateb jsem viděla u kostela zaparkovaná mnohá auta ve stylu veteránů. Nejvíce mě však překvapil průvod svatebĉanů, který přijel na obřad do kostela na kolech. Originalita svatby většinou vychází z hobby nebo oblíbené ĉinnosti snoubenců. Jestliţe v minulosti snoubenci řešili, kam si do boty umístit penízek pro štěstí a nevěsta si dávala pozor, aby se náhodou neprohlédla v zrcadle v šatech ještě před svatbou, tak dnes se řeší věci zcela jiné – nakupují se svatební ĉasopisy, kde je široký výběr svatební módy a chodí se na módní přehlídky, kde lidé sledují nové trendy, které se odráţejí v mnoha salónech se širokým výběrem svatebních doplňků. Šaty se dají koupit, půjĉit, nechat ušít. Nevěsta můţe také vyuţít sluţeb módní návrhářky. Dnes se řeší, jaké šaty se k nevěstě hodí, dříve se řešilo, jaké šaty přinesou štěstí a blahobyt. To samé u ţenicha. Ţenich a nevěsta velmi ĉasto obcházejí svatební půjĉovny spolu a při výběru si pomáhají. Ţenichovo obleĉení se řídí nevěstiným, mělo by stylově i barevně ladit. Dnes se lidé inspirují všude – v televizi, v
48
ĉasopisech, v médiích všeho druhu. Sledují trendy. Věci, které se dříve vyráběly doma ruĉně, dnes najdou na internetu.
49
Závěr Sledovali jsme svatbu ve dvou velkoměstech, ve dvou nositelích ekonomické, ideologické a spoleĉenské dominance. Tato města v urĉitých obdobích přitahovala obyvatelstvo z celého státu. Obyvatelé, kteří přišli z velmi rozliĉných oblastí, udrţují mnohé tradiĉní zvyky. Bělehrad představoval pro obyvatele Jugoslávie takovýto magnet v celém pováleĉném období, kdy se do hlavního města stěhovali obyvatelé téměř ze všech koutů federace. 99 Dalo by se říci, ţe v Srbsku se pod tlakem nových názorů na manţelství a instituce s ním provázané, staly zvyky terĉem transformace, která trvala nejen celou 2. polovinu 20. století, ale trvá dodnes. Význam manţelství slábne, klesá poĉet uzavřených manţelství a roste ĉetnost nemanţelského souţití. Nemanţelské souţití se stalo stejně rozšířeným jako manţelství. V souĉasnosti jiţ není tak ĉasté, ţe by na výběr manţelského partnera měli vliv rodiĉe, mladí lidé se dnes seznamují spontánně. Lidé také chtějí dosáhnout většího stupně vzdělání, proto je viditelný rozdíl mezi věkem, ve kterém se mladí lidé brali dříve a mezi tím, v kolika letech se berou dnes. Svatba je jedním z klíĉových bodů lidského ţivota. Lze však říci, ţe to, co bylo v minulosti v obou státech, v Ĉesku i Srbsku, dané jako systém ustálených zvyků, se dnes jiţ nedodrţuje. To, co se dříve přísně zachovávalo, je dnes přeţitkem s odkazem na venkovský ţivot. Pro souĉasnost je typická naprostá svoboda v obřadním procesu, ale i v jiných sférách ţivota. Mnohé z tradic se vytratily v moderním ţivotním stylu, nebo se přeměnily, a tento proces neustále kulminuje. Někteří lidé z Bělehradu, kteří vyplnili anketu, uvedli krátce k jedné otázce odpověď na to, co si představují pod pojmem „tradiĉní srbská svatba“. Podívejme se na všech šest odpovědí: 1) třídenní oslava 2) „kolo“, trubaĉi, kostel 3) nejméně 300 svatebĉanů, stoly přeplněné jídlem a pitím, mnoho dětí, muţi ve speciálních oblecích urĉených pro slavnostní příleţitosti, ţeny v nově ušitých kostýmech 4) tradiĉní proševina, dobré jídlo, spousta svatebĉanů, trubaĉi, „kolo“, nejméně dvoudenní oslava 5) velká svatba, na které jsou přítomni všichni příbuzní, i ti nejvzdálenější, velký poĉet známých 6) sešlost u ţenicha a voĊevina, zdobení svatebĉanů, kostel, velká slavnost. Tito lidé také vyplňovali kolonku, ve které uváděli, zda mají raději tradice, nebo nekonvenĉnost. 7 lidí z 10 uvedlo, ţe
99
NIŠKANOVIĆ, Vilma. Etnološke sveske I: Neke karakteristike svadbenih običaja u Beogradu na primerima
opština Stari grad i Novi Beograd. s. 154.
50
mají raději tradice, dva se vyjádřili pro nekonvenĉnost a jeden kolonku nevyplnil. Jeden dodal, ţe má rád tradice, ale jen ty, ke kterým dochází na venkově; jeden uvedl, ţe má tradice rád, ale ţe je v dnešní době nemoţné všechny dodrţet. Tyto dvě otázky jsem poloţila i dotazovaným v Praze s tím rozdílem, ţe jsem se v otázce ohledně tradiĉní svatby ptala na svatbu ĉeskou. Z důvodu velkého mnoţství ĉeských respondentů uvádím výsledky pouze té ĉásti, ve které se dotyĉní vyjadřovali k tradicím a nekonvenĉnosti. S ostatními odpověďmi jsem pracovala během psaní práce. Obecně však mohu říci, ţe v otázce tradiĉní ĉeské svatby se nejvíce opakovaly tyto odpovědi: bílé šaty, házení kytice, myrta, rozbité nádobí, veselka. Ze 49 lidí uvedlo 25, ţe má raději tradice. 9 lidí má rádo „něco mezi“; 7 se vyjádřilo pro nekonvenĉnost; 5 uvedlo, ţe mají rádi spojení obojího; dva nevěděli a jeden se nevyjádřil vůbec. Při zkoumání novodobé svatby v Bělehradě a Praze nebylo moţné vyvodit závěry, které by zcela jasně ukazovaly, jak novodobá svatba přesně vypadá, protoţe se tradiĉní hodnoty a moderní prvky dnes míchají. Tradiĉní obyĉeje se v souĉasnosti z městských svateb vytrácejí. Ty, které se zachovávají, mění postupně svou prvotní podobu a funkci. Střet starého a nového dává ráz tomu, co můţeme nazvat novodobým.
51
Seznam použitých pramenů a literatury 1) BOSANAC, M. – MANDIĆ, O. – PETKOVIĆ, S. Rječnik sociologije i socijalne psihologije. Zagreb. 1977. 2) BETA. B92, Vesti, Popis 2002: 95 odsto graĎana vernici, 0,5 odsto ateisti [online]. c2003, poslední úpravy 04. 07. 2003 [cit. 2010-12-15]. Dostupné z: http://www.b92.net/info/vesti/index.php?yyyy=2003&mm=07&dd=04&nav_category =12&nav_id=113071. 3) Český statistický úřad [online]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/home. 4) Demografický informační portál [online]. Dostupné z: http://www.demografie.info/?cz_home=. 5) DUŠANIĆ, Milutin. Veronauka u kući: Pravosalvna verska čitanka. 2010. ISBN 97886-84799-29-8. 6) FROLEC, Václav. Svatební obřad. Brno, 1983. 7) HAŠKOVÁ, H. – RABUŠIC, L. K nízké sňatečnosti v České republice. [online] 8) HRUŠÁKOVÁ, Milana. Sňatek a paragrafy. Praha, 2000. 9) KARADŢIĆ, Vuk Stefanović. Ţivot i običaji naroda srpskoga. Beograd. 1957. 10) KARADŢIĆ, Vuk Stefanović. Ţivot i običaji naroda Srpskoga, [online]. 1867. Dostupné z: http://books.google.com/books/reader?id=sWjgAAAAMAAJ&hl=cs&printsec=frontc over&output=reader&pg=GBS.PP1. 11) KARADŢIĆ, Vuk Stefanović. Kovčeţić za istoriju, jezik i običaje Srba sva tri zakona. 1849. 12) KARADŢIĆ, Vuk Stefanović. Crna gora i Crnogorci, [online]. 1837. Dostupné z: http://www.berane.me/fajlovi/opstina_berane/attach_fajlovi/lat/glavnestranice/2010/10/pdf/Vuk_Karadzic___Crna_Gora_i_Crnogorci.pdf>. 13) LAUDOVÁ, Hannah. Prameny lidových tradic Čech. Praha, 2000. 14) Magazin Venčanje. [online] Dostupné z: http://www.magazinvencanje.com/onama.html. 15) Moje svatba. [online] Dostupné z: http://www.mojesvatba.cz/. 16) NEDELJKOVIĆ, Mile. Godišnji običaji u Srba. Beograd, 1990. ISBN 96-307-0322-9.
52
17) NIŠKANOVIĆ, Vilma. Etnološke sveske I: Neke karakteristike svadbenih običaja u Beogradu na primerima opština Stari grad i Novi Beograd. 18) PANTELIĆ, Milan. Mali pravoslavni podsetnik. Šabac, 2000. ISBN 978-86-7844083-0. 19) PANTELIĆ, Nikola. Porodica i tradicija u gradovima Srbije krajem XX vek: na primeru Kruševca, Šapca, Uţica i Bora. Beograd., 2007. ISBN 86-7587-039-6. 20) PAVIĆEVĆ, Aleksandra. Na udaru ideologija: brak, porodica i polni moral u Srbiji u drugoj polovini 20. veka. Beograd, 2006. ISBN 86-7587-038-8. 21) PAVLOVIĆ, Marko. Srpska pravna istorija. Kragujevac, 2005. 22) PETROVIĆ, Mirjana Savić. Leksika svadbenih običaja u RaĎevini. Beograd, 2009. ISBN 978-86-82873-23-5. 23) Reci da: Specijalizovani časopis za venčanja. [online] Dostupné z: http://www.vencanje.rs/. 24) SLUKOVÁ, Andrea. Svatba: průvodce pro začátečníky i pokročilé. Praha, 2001. ISBN 80-247-9064-5. 25) Srpska pravoslavna crkva. [cit. 15.3.2011]. Dostupné z: http://www.spcoluzern.ch/index.php?pg=1116&lang=srl. 26) Tvoje svatba. [online] Dostupné z: http://www.tvojesvatba.cz/. 27) VEĈERNÍK, J. – MATĚJŮ, P. Zpráva o vývoji české společnosti 1989-1998. [online] Dostupné z: http://userweb.pedf.cuni.cz/kov/download/holubec_cspol.pdf. 28) VUJAKLIJA, Milan. Leksikon stranih reči i izraza. 8. vyd. 2004. ISBN 86-07-015389. 29) Wikipedia [online]. Dostupné z: http://sr.wikipedia.org/wiki/%D0%93%D0%BB%D0%B0%D0%B2%D0%BD%D0% B0_%D1%81%D1%82%D1%80%D0%B0%D0%BD%D0%B0. 30) www.svatebniinfo.cz [online]. Dostupné z: http://www.svatebniinfo.cz/. 31) ZPBO: Zakon o braku i porodičnim odnosima. [online]. Dostupné z: http://www.stkpula.hr/gpp/Akti/Propisi/ZBPO/ZBPO%20-%20procisceni.htm.
53
Přílohy Příloha ĉ. 1: Tabulka ĉ. 2: Vzor ĉeského dotazníku
1. část: Pro všechny dotazované.
Odpovědi
1) Jste : a) muţ b) ţena 2) Jste: a) ţenatý/vdaná b) svobodný/á c) rozvedený/á d) vdovec/vdova? 3) Kolik je Vám let? 4) Jaká je Vaše profese? 5) Jaká je Vaše národnost? 6) Na kolika ĉeských svatbách jste celkem byl/a? Uveďte také, kde byl obřad. (Na úřadě, v kostele, na jiném místě.) 7) Co si představíte pod pojmem „tradiĉní ĉeská svatba“? 8) Jste věřící? 9) Kolik hostů bylo na obřadu, na kterém jste byl/a? Pokud jich bylo víc, uveďte od-do. 10) Kolik hostů bylo na svatební hostině, na které jste byl/a? Pokud jich bylo víc, uveďte od-do. 54
11) Jaký věk je podle Vás ideální pro vstup do manţelství? 12) Poţádali byste rodiĉe své/svého nastávající/ho o jeho/její ruku? 13) Jakým způsobem jste byl/a pozván/a na svatbu? a) ústně b) pozvánkou 14) Byl/a jste někdy na rozluĉce se svobodou? Jak to probíhalo? Kolik dní před svatbou byla rozluĉka? 15) Měl/a jste Vy rozluĉku se svobodou? 16) Kde probíhala svatební hostina, na které jste byl/a? 17) Byl/a jste jako svatební host nějak ozdoben/a ? Např. myrtou? 18) Znáte nějaké svatební pověry? Popište je. 19) Vyjmenujte nějaké tradiĉní zvyky, o kterých víte, ţe by na svatbě neměly chybět. (Např. házení kytky.) 20) Jaké jídlo se podávalo na svatbě, na které jste byl/a? 21) Jaké dary jste přinesl/a na svatbu? 22) Byly na svatbě, na které jste byl/a, rozbaleny a ukázány hostům dárky, které nevěsta s ţenichem dostali? 23) Byly na svatbě, na které jste byl/a, druţiĉky?
55
24) Máte rád/a tradice, nebo raději něco nekonvenĉního? 25) Říkají Vám něco pojmy: věno, výbava, jitřní dar, obvěnění a druţba ve spojitosti se svatbou? Pokud ano, krátce u kaţdého pojmu uveďte, co si pod ním představujete. 26) Byly na svatbě, na které jste byl/a svatební koláĉky? 27) Setkali jste se se zvykem troubení aut při cestě na svatební obřad? 28) Byl/a jste někdy na nějaké opravdu zvláštní svatbě? 29) Jaká hudba hrála na svatbě, na které jste byl/a? 30) Byl na svatbě, na které jste byl/a, profesionální fotograf?
2. část: Pro všechny, kteří vstoupili do
Odpovědi
svazku manželského. 1) Uveďte, kde jste měl/a svatbu (na úřadě, v kostele, někde jinde) a napište, proĉ jste se pro takové místo rozhodli. 2) Uveďte, kolik přítomných bylo na Vašem obřadě. 3) Uveďte, kolik hostů bylo na Vaší svatební hostině. 4) V jakém roce jste měl/a svatbu? 56
5) Kolik hostů bylo na svatební hostině? 6) Ţádal/a jste rodiĉe své/ho nadcházející/ho o její/jeho ruku? 7) V kolika letech jste se vdala/oţenil?. 8) Dostali jste ke svatbě věno? Popište jaké. 9) Jakým způsobem jste pozvali hosty na obřad? a) ústně b) pozvánkou 10) Měl/a jste rozluĉku se svobodou? Jak to probíhalo? Kolik dní před svatbou byla rozluĉka? 11) Předcházelo svatbě zasnoubení? 12) Kde jste měli svatební hostinu? 13) Jak dlouho po zásnubách/poţádání o ruku došlo ke svatbě? 14) Zdobil někdo na Vaší svatbě hosty? Jak? 15) Máte natoĉenou Vaší svatbu? 16) Uveďte, zda a jaké svatební zvyky se objevily na Vaší svatbě. (Např. házení kytky.) 17) Jaké jídlo se podávalo na Vaší svatbě? 18) Zkuste vyjmenovat dárky, které jste na svatbě dostali. 19) Měli jste na svatbě druţiĉky?
57
20) Fotili jste se s hosty? Pohromadě, ĉi zvlášť? 21) V jaký den byla Vaše svatba? 22) Dali jste si se svým/svou budoucí/m (před svatbou ĉi potom) nějaký dárek ke svatbě? Jaký? 23) Troubily cestou na Váš obřad auta? 24) Měli jste svatební web? 25) Jaký typ svatby jste měli? a) romantický b) tradiĉní c) historický d) neformální e) jiný (uveďte jaký) 26) Kdo ţádal o ruku? a) on b) ona c) nikdo 27) Jaká hudba hrála na Vaší svatební oslavě? 28) Jaký sňatek jste uzavřeli? a) obĉanský b) církevní c) obojí 29) Uzavřeli jste předmanţelskou smlouvu? 30) Měli jste na svatbě hlavního organizátora? Kdo to byl? 31) Kdo a jak na Vaší svatbě krájel dort?
58
Odpovědi
3. část: Pro všechny, kteří byli oddáni v kostele.
1) Jakého jste vyznání? 2) Proĉ jste se rozhodli pro obřad v kostele? 3) Jak dlouho trval Váš obřad v kostele? 4) V kolik hodin se obřad konal? 5) Jaké druhy textů předĉítal při obřadu oddávající? 6) Charakterizujte obřad v kostele, popište ho krátce od zaĉátku do konce. 7) Kolik lidí jste pozvali na obřad?
59
