Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta

Univerzita Karlova v Praze

Filozofická fakulta

Ústav světových dějin Seminář nejnovějších dějin

Rigorózní práce

Tomáš Perman Příspěvek

ke studiu historiografické diskuse

o politice appeasementu v anglicky psané odborné literatuře

Vedoucí práce Doc. PhDr. Martin Kovář, Ph. D.

Praha 2006

l ~l /l/1 /1~ 1 / l /~ l/l l ~~~~~~ "'2551139679"'

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Obsah

Prohlášení. ................................................................................................................................ 3 Úvod ......................................................................................................................................... 4 I.

část:

Appeasement. ......................................................................................................................... 1O II.

část:

Historiografická diskuse o politice appeasementu ................................................................ .44 II.1 Soudobá reflexe politiky appeasementu ......................................................................... .44 11.2

Poválečná

interpretace politiky appeasementu ................................................................ 56

II.3 A. J. P. Taylor a jeho "The Origins ofthe Second World War" ...................................... 66 II.4 Nástup revizionismu ve zkoumání politiky appeasementu v 60. letech 20. století.. ....... 79 11.5

Zpřístupnění dokumentů úředních fondů

britské vlády a ministerstva zahraničí (1967 -70)

a jejich zohlednění v historickém bádání o appeasementu v 70. letech a na počátku 80. letrevizionistický pohled ............................................................................................................. 89 II.6 Hodnocení politiky appeasementu v 80. a 90. letech -revizionismus vs. postrevizionismus ........................................................................................................................ 104 II. 7 Diskuse o appeasementu na přelomu druhého a třetího tisíciletí.. ................................. 118 Závěr. .................................................................................................................................... 125

Použité prameny a literatura ................................................................................................. 127

2

Prohlášení: Prohlašuji, že jsem rigorózní práci vypracoval samostatně, výhradně s použitím uvedených pramenů

a literatury.

Tomáš Perman

V Praze, 9. ledna 2006

3

Úvod

dějin

Historické interpretace oddělit

od interpretací, které

britské diplomacie 30. let 20. století je

vysvětlují

události druhé

světové

britskou politiku appeasementu s vypuknutím války a přehled

událostí: britští politikové dopustili

Německo,

příchod

někdy

války. Historikové

předkládají

často

obtížné spojují

nám tento zjednodušený

války tím, že umožnili Hitlerovi vyzbrojit

konsolidovat jeho západní hranice a expanzi na východ. Britové nedokázali

zabránit Hitlerovi v okupaci Porýní v březnu 1936 a o dva roky

později

nezasáhli proti

německé anexi Rakouska. Šest měsíců po anšlusu britský premiér Chamberlain akceptoval

odstoupení Sudet

Německu

v Mnichově. Poté, co Hitler na

jaře

1939 obsadil zbytek

Československa, poskytli Britové záruky územní celistvosti Polsku. Když Hitler v září 1939 zaútočil,

na Polsko Německu

britská vláda se spolu s Francií postavila na jeho obranu a vyhlásila

válku. Britské rozhodnutí jít do války a dostát svým

neodvolatelně

dřívější usmiřovací

zvrátilo

závazkům opožděně

politiku, která uznávala Hitlerovy teritoriální

požadavky jako pokus dosáhnout s Německem mírového evropského Většina

historiků

v názorech na její

předeslat,

čtyři

že následující

interpretací, které v takto První skupina

očekávali

nějak

politický

hlavní proudy

rozdělení čistých

historiků

vůdce.

čekali

Britové

je pro

až do roku 1939, aby se postavili Hitlerovi

ohledně odpovědi

přehlednost

na tuto otázku. Je však nutno

modelové a jedná se o "ideální typy"

formách neexistují. zastává názor, že britští politici nevzali

Hitlerovu osobnost. Soudí, že Hitler byl "obyčejný"

uspořádání.

s touto analýzou politiky appeasementu souhlasí, ale liší se

příčiny. Proč

silou? V zásadě existují

ale

Britští

buď

šílenec

či revolucionář

političtí přestavitelé

dostatečně

v potaz

anebo obojí, ale jistě ne

však byli racionální lidé,

kteří

racionální chování i u Hitlera. Proto doufali, že jej bude možné v jeho požadavcích

uspokojit. Britské selhání a prohlédnutí Hitlerovy osobnosti až po obsazení zbytku

4

Československa odpovídá tomu, proč byl appeasement tak dlouho prosazován. A. J. P. Taylor

však tento argument

převrací

dohodnout; neobratní britští

a

naznačuje,

přestavitelé

že Hitlera bylo možno zastrašit nebo se s ním

ale podle

něj

pokazili

obě

možnosti, a

přivedli

tak

svou zemi do války. 1 vědců

Druhá skupina nepřijatelné představy,

omezeními, která

se snaží dokázat, že britská vláda rozpoznala Hitlerovy

ale nebyla schopná zastavit ho

ovlivňovala

kvůli

domácím

první

nutná k zastavení Hitlera ještě

světovou

Hlavními

britské elity, byly podle nich ideologické a politické spory

i neadekvátní vojenské možnosti Britského impéria. Britská opatření

problémům.

před

válku a podobné vize další

téměř znemožňovaly ospravedlňovat

veřejnost

ani parlament by

rokem 1939 nepodpořili. Bolestivé vzpomínky na světové

války britským

předákům ztěžovaly,

ba

rychlé zbrojení, nová spojenectví a vojenskou intervenci,

když jako alternativa stále existovala možnost jednání. Marnost vyjednávání

přitom

nebyla

zcela zřejmá až do obsazení Prahy. 2 Jedna varianta této interpretace hlásá, že britské elity nebyly ochotné spojit se se Z ideologických německou

čímž

by

důvodů

Sovětským

se britské elity obávaly bolševismu více než nacismu, preferovaly

expanzi na východ, a tím

nasměrovaly

svazem, a proto nedokázaly zastavit Hitlera.

pozornost obou

vlastně

válku mezi

Německem

nepříjemných režimů

tím, že britské vládní kruhy usilovaly o mírovou

a

Sovětským

svazem,

jinam. Jiná varianta argumentuje

zahraniční

politiku, aby udržely domácí

status quo. Náklady na urychlené zbrojení by zvýšily hrozbu vyvolanou

hospodářskou

krizí,

která mohla otřást sociálním a politickým uspořádáním britské společnosti. 3 Třetí

respektovat

skupina kvůli

historiků

zdůrazňuje

rozsáhlým globálním

omezení, která musela britská diplomacie

závazkům.

1

Tito historikové tvrdí, že v 30. letech

Wolfers, A., Britain and France between Two Wars: Conflicting Strategies of Peace since Versailles, London 1940; Gilbert, M. - Gott, R., The Appeasers, London 1963; Taylor, A. J. P., The Origins of the Second World War, London 1961. 2 Churchill, W ., The Second World War, vol. I- The Gathering Storm, London 1948; Rowse, A. L., A ll Sou/s and Appeasement: A Contribution to Contemporary History, London 1961; George, M., The Warped Vision: British Foreign Policy, /933-1939, Pittsburgh 1965. 3 Cowling, M., The lmpact of Hitler. British Politics and British Policy, 1933-/940, London 1975.

5

válečné loďstvo

britské

v Africe a na Dálném

již nemohlo bránit zájmy Britského impéria v Evropě, ve

východě

vyvstaly pro britskou a

Středomoří

říši

proti

současným

nové hrozby,

Itálií a na Dálném

východě

výzvám dalších velmocí.

představované

v Evropě

Středomoří,

Během

30. let totiž

Německem,

v Africe

Japonskem. V tomto kontextu se appeasement

britské vlády stal realistickou strategií, diktovanou geopolitickými okolnostmi. 4 Poslední skupina britských globálních

historiků

závazků

sleduje

dvě

divergentní

příčiny

appeasementu, a to

a relativní úpadek britské vojenské moci, jež se

plně

vzrůst

projevily

až ve 30. letech, i když jejich původ byl starší. 5 Koncem 19. století se zvětšil rozdíl mezi britskými imperiálními povinnostmi a vojenskou silou, a tak se appeasement stal základním kamenem britské diplomacie. Appeasement znamenal "politiku k uspořádání mezinárodních (v

důsledku

toho i domácích)

vyjednávání a

kompromisů.

sporů

Tím se

uznáním a napravením

měl vyloučit

křivd

pomocí racionálního

ozbrojený konflikt, který by byl nákladný,

krvavý a potenciálně velmi nebezpečný". 6 Cíl britské diplomacie po první světové válce byl shrnut v memorandu londýnského ministerstva

zahraničí

z roku 1926: "Máme všechno, co

chceme - možná víc. Náš jediný cíl je zachovat to, co máme a žít v míru."7 Tváří v tvář současným nárokům

ze strany irských, indických, egyptských a palestinských

požadavkům

autonomii dominií a provokacím

po

větší

Německa,

vláda pokoušela manévrovat mezi ochranou svých pozic a

nacionalistů,

Itálie a Japonska se britská

usmiřováním

aspirací jiných

národů.

Každá z výše uvedených historických "škol" nabízí britské diplomacie

během

různé

analýzy a interpretace

30. let minulého století. Všechny jsou však formulovány

a testovány na bázi rozhodnutí britské vlády. ~ Colvin, I., The Chamberlain Cabinet: How the Meetings in Downing Street JO, 1937-1939, led to the Second

World War, London 1971; Middlemas, K., Diplomacy oj lllusion: The British Government and Cermany, 19371939, London 1972; Thorne, C., The Limits oj Foreign Policy. The West, the League and the Far Eastern Crisis oj 1931-1933, London 1973. 5 Barnett, C.. The Collapse oj British Power, London 1972; Kennedy, P., The Tradition oj Appeasement in British Foreign Policy, 1865-/939, British Journal of International Studies 2 (1976), s. 195-215. 6 Kennedy, P., op. cit. s. 195.

6

Cílem této práce je analyzovat anglicky psanou historiografickou debatu, jež se zabývá appeasementem. Až na vzácné výjimky se jedná o knihy a texty z anglického jazykového prostředí, ačkoliv

jsem považoval za nutné upozornit také na

německých autorů.

V

Německu

některé

významné práce příčinách

je totiž (hned po Velké Británii) diskuse o

války

nejrozsáhlejší. Práce je

rozdělena

appeasement a tím, jak se části

Náplní první stejně

částí.

do dvou měnil

V první teoretické

části

se zabývám pojmem

význam tohoto slova v průběhu 30. let a v poválečné

práce jsou taktéž

nejdůležitější příčiny

vedoucí k politice appeasementu,

jako obecné seznámení s historickými fakty 30. let 20. století. některé méně

zejména na

známé

skutečnosti,

době.

Důraz

jsem kladl

naopak vynechal jsem popis a hodnocení

jednotlivých krizí (remilitarizace Porýní, anšlus Rakouska, Mnichov atd.), jež se odehrávaly polovině

v druhé

Druhá interpretace

30. let.

část

příčin

je

věnována

druhé

světové

priority historického bádání také

převládající

historiografické

politické

debatě

o appeasementu, tedy tomu, jak se

války v průběhu 20. století měnily. Zde je zajímavé sledovat

(například

přesvědčení

v důsledku té

či

zpřístupňování

oné generace

archivních

historiků,

jež se

promítalo do diskusí, týkajících se politiky appeasementu. Tato druhá členěna

do kapitol. V prvních dvou se

zahraniční

politice a

označované

přetrvává.

válečnou

a

postupně

poválečnou

třetí

kapitole druhé

části

ale

často významně

stěžejní část

práce je

zaobírám soudobými diskusemi o britské

interpretací politiky appeasementu. Toto pojetí,

za ortodoxní, je významné také tím, že v povědomí

Ve

materiálů),

české

laické

veřejnosti

stále

práce analyzuji knihu The Origins ofthe Second World

War britského historika A. J. P. Taylora, která byla mezníkem v úvahách o Hitlerovi a appeasementu. Ve Taylorových 7

čtvrté

argumentů

kapitole se zabývám

u mladší generace

"generačním střetem", či

historiků.

úžeji reflexí

Tato nová generace obohatila debatu

cit. z Medlicott, W. N., British Foreign Policy Sirzce Versailles, 1919-1963, London 1968, s. xvi. 7

o tzv. objektivní příčiny appeasementu (vnitropolitická situace a vliv mírových hnutí, nelehké křehká hospodářská

vztahy s Francií, averze britských elit k bolševickému Rusku, nedostatečná

Británie a

vojenská

připravenost,

situace

relativní úpadek britské moci ve

v souvislosti s rozsáhlými závazky Britského impéria) a znamenala v druhé

polovině

světě

60. let

minulého století ve zkoumání politiky appeasementu nástup revizionismu. Novým

přelomem

v debatě bylo

veřejnosti.

zpřístupnění

Britská vláda zkrátila léta jež

lhůtu

těsně předcházející těží

z nových

britských archivních pro

světové

druhé

pramenů,

zpřístupnění

dokumentů

z padesáti na

válce tak byly

v letech 1967-70

třicet

let; relevantní materiály pro

historikům

k dispozici. Analýza prací,

je cílem páté kapitoly. Další kapitoly se zabývají

stále plodné debaty o appeasementu v 70.-90. letech. Poslední kapitola druhé nejnovějšími směry

Je

zřejmé,

ve zkoumání britské

zahraniční

pokračováním

části

se zabývá

politiky předválečných let.

že rozsáhlost literatury mi dovolila upozornit jen na

a nejcitovanější práce k tématu. Upustil jsem proto také od literatury, jež by sice vydala na samostatnou publikaci,

zevrubnější

obecně

analýzy memoárové

je však její

o appeasementu zejména ze strany nejvyšších britských politických

nejvýznamnější

přínos

pro debatu

představitelů pohříchu

apologicky jednostranný. Základní práce k tématu jsem uvedl výše, ostatní si

čtenář

vyhledá

v obsáhlém seznamu literatury. Další

překážkou

generace

historiků

a událostí

napříč

a

bylo rozhodování jak práci pojmout, zda chronologicky

změny

v pojetí tématu)

historickými generacemi).

či

tematicky (hodnocení

Přestože

je

přehled

(různé

různých problémů

literatury v tomto úvodu

popsán tematicky, nakonec jsem se rozhodl pro chronologické pojetí, jež je vzhledem k časovému

odstupu

žádoucí a

v jistém smyslu

a přehlednější.

8

pro

českého

čtenáře

zajímavější

Za cenné připomínky během zpracovávání tématu a za pozorné a kritické čtení rukopisu děkuji vedoucímu mé práce Doc. PhDr. Martinu Kovářovi, Ph. D. Zvláštní dík patří PhDr. Ondřeji Houskovi, který mi doporučil množství velice užitečné literatury a byl též velmi podnětným kritikem konceptu práce. Zavázán jsem rovněž Mgr. Veronice Lanové za jazykové úpravy.

9

První část Appeasement

stejně

Co je appeasement? V této teoretické stati je nezbytné a odpovědět. Hovořím-li

složité na tuto otázku ústupků, prováděnou

o britském appeasementu, rozumím jím politiku

Velkou Británií od Hitlerova nástupu k moci v lednu 1933 až do nástupu Winstona Churchilla do funkce premiéra v květnu 1940. Tuto politiku se budu snažit analyzovat, v úvodu pokládám za nutné v různém

měřítku

vůči

také

říci,

že byla

uplatňována

vůči

nejen

nacistickému

přičemž

hned

Německu,

ale

Itálii a Japonsku.

Slovo appeasement, které má

původ

francouzštině

ve staré

a znamená konejšení,

lichocení, smiřování nebo splnění přání, 8 má v politické historii 20. století mnohem vyhraněnější

mírové

definici. Znamená politiku britských vlád ve 30. letech, jež si kladla za cíl

vypořádání

se s německým diktátorem Adolfem Hitlerem. Od usmiřování

appeasement synonymem

pomocí

vzhledem k následujícím událostem (druhá Appeasement je emotivní termín,

ústupků

světová

a podvolení se

a

odpůrci

záminka k vyřizování

síly, což

mělo

pejorativní význam.

nejednoznačný.

Každý pokus o jeho

definici se setkává se sémantickými problémy. Appeasement 30. let. Zastánci i

dob je

jednoznačně

válka)

poněkud zavádějící

hrozbě

těch

měl různé

významy již na konci

appeasementu jej chápali všelijak a mnohdy jim sloužil jen jako

účtů či

k umlčení druhé strany. Jak ještě uvidíme, svým

způsobem

byl

v britské politické elitě každý "tak trochu appeaser". 9 V tomto smyslu je obtížné určit ostrou hranici. Během

druhé poloviny 30. let se pojem appeasement

Z pozitivně vnímaného

či

postupně významově měnil.

neutrálního termínu, užívaného širokým okruhem britských politiků

8

Adams, R. J. Q., British Po!itics and Foreign Policy in the Age oj Appeasement, 1935-1939, Stanford 1993, s. I. 9 Robbins. K., Appeasement, Oxford 1997, 2. vyd., s. 23.

10

a tedy široce akceptovaného v politických diskusích, se stalo slovo konotacemi. Totální usmíření

neúspěch

stupeň "odpovědnosti"

Výše

chápali v Británii

zůstává

přispění

k vypuknutí války, respektive

mezi historiky

předmětem

stále živé debaty.

dokonale zdiskreditoval pozitivní koncept appeasementu, jak jej

minimálně

pojmem, obsahujícím

a jeho následné

appeasementu,

zmíněný neúspěch

koncept s negativními

appeasementu ve snaze dosáhnout svého hlavního cíle, tj.

Německa,

nacistického

či

téměř

do roku 1937. Appeasement se stal vágním a všezahrnujícím

jakoukoli politiku, kterou je možno

označit

za "slabou, váhavou

a neurčitou.'" 0 Tuto světovou

proměnu

pojmu lze demonstrovat na slovníkových heslech. Zatímco

válkou byl appeasement definován jako pacifikace

v mezinárodních vztazích ke další

rozměr,

koncept

zabránit agresi,

zmírnění napětí

usmíření,

případně

jehož

politika

a

podpoře

prostředkem

usmiřující

druhou

(zklidnění, usmíření), směřující poválečná

hesla

přidávají

principiální

oběť,

jež

spolupráce,

byla

před

obyčejně

potenciálního agresora. Tato

je odvozena zejména z historické zkušenosti 30. let a "neodráží pohled

poválečná

měla

definice

všeobecně přijímaný

Angličany, ... , v r. 1937." 11 Degenerace konceptu appeasementu se objevila v letech 1937-38,

kdy

postupně

Přelomem

o mírovém

bylo období od Mnichovské konference po okupaci

od té doby tradiční

představy

ztroskotaly Chamberlainovy

ztělesnění "zbabělých ústupků

českých

uspořádání

Evropy.

zemí v březnu 1939,

britské vlády". Zatímco však appeasement byl

politikou založenou na ústupcích z pozice síly, pohybující se v mezích

vytyčených

appeaserem, Mnichov znamenal souhlas s požadavky protivníka v krizové situaci; v zásadě je možno

říci,

že byl ústupkem z pozice slabšího.

Někteří

tak

historikové došli dokonce k závěru, že slovo appeasement je tímto spojením

nenapravitelně

zkompromitováno, že je

vlastně

zcela nepoužitelné v jakékoli diskusi

o politických událostech po druhé světové válce. Žádný politik by si jistě nepřál, aby jeho

10 ll

Rock, W. R., British Appeasement in the 1930s, London 1977, s. 24. ibid.

ll

politika byla v dnešní

době

spojována s touto nálepkou.

Nicméně,

jak poznamenal americký

historik R. 1. Q. Adams v jedné z posledních syntéz o problematice, kterou se zde zabývám, užitečný

"appeasement bude vždy

zahraniční

termín pro studenty britské

politiky

v meziválečném období", 12 jednoduše proto, že je vžitý a těžko jej budeme zaměňovat s něčím jiným než s obdobím evropské diplomacie,

předcházejícím

světové

vzniku druhé

války. Appeasement zkrátka dosáhl "postavení mýtu". 13 Původ

appeasementu pochází z

tradičního způsobu

o mocenskou rovnováhu mezi velmocemi. Po první nesouhlasem s francouzskou agresivitou se tímto

způsobem

Francie snaží zajistit měl

Appeasement Německo

též

kořeny

vůči

britské diplomacie, který usiloval

světové

ochromenému

Německu

bezpečnost před německým

v zájmu Británie,

poháněn

válce byl

neboť měl

i s

vědomím

válkou. Tato touha ještě zesílila v období

a 30. let.

Konečně, upřímní appeaseři

v plánu docílit toho, aby

světové hospodářské

krize na

přáním

napravit

v Británii byli motivováni

nespokojeným mocnostem, spáchané na mírové konferenci v Paříži po první Tento argument,

ať

už je správný nebo chybný, byl

toho, že

rivalem.

před

obnovilo svou moc a stalo se prosperujícím obchodním partnerem jako

světovou

britským

nejvýznamnější,

první

přelomu

20.

křivdy vůči

světové

protože na

něj

válce. slyšelo

veřejné mínění.

Nyní si stanovím Za prvé

přijímám

bezpečnost.

ohledu

prostředky,

strukturalistickou tezi

12 13

z nichž britská (nejen

zahraniční)

politika vycházela.

za svou tezi, že jednou z hlavních funkcí každého státu je zajistit svému

obyvatelstvu na

předpoklady,

Za druhé, že každý stát jakými

německého

jej

dosáhne.

při uskutečňování

V této

tohoto cíle jedná bez

souvislosti

jsem

si

historika W. Grunera, který definoval tzv. národní,

Adams, R. J. Q., British Politics and Foreign Policy in the Age oj Appeasement, 1935-1939, s. I. Watt. O. C., Appeasement: The Rise oj a Revisionist School?, Political Quaterly 3 ( 1965), s. 191.

12

vypůjčil či

úžeji

britský zájem.

14

Pomocí tohoto termínu mohu analyzovat široké spektrum omezení a pozic

dlouhodobě silně

obsažených v britské politice, jež se týkala

ekonomických a domácích

vztahů

této

země

zahraničních,

po roce 1800. Gruner ve spojení s politickým významně ovlivňovaly

systémem konstruuje následující, mnohdy propojené elementy, které britskou strategii

při řešení

imperiálních,

politických krizí doma i v cizině, a navazuje tak úzce na model

navržený o několik let dříve dalším strukturalistou P. Kennedym. 15

Bezpečnost:

Amerikách a ve částí

tento prvek zahrnoval britské

světových mořích.

britské strategie v

bezpečnostních zájmů,

ochrana

před přímým

Tyto

porevoluční

bezpečnostní

vnější bezpečnostní

zájmy v Evropě, Asii, v obou

zájmy byly

a postnapoleonské epoše.

Stejně

nesmírně důležitou

jako v oblasti

jsou zde blízce svázány dva aspekty- objektivní pocit

vnitřních

bezpečnosti,

tj.

ohrožením britských pozic a systémem hodnot, a za druhé, subjektivní

pocit bezpečí, tj. strach z útoku na tyto pozice a hodnoty. Obchod a finance: globální neomezenou

finanční

celosvětovou komerční směnu světového

Londýn byl centrem

a obchodní zájmy Velké Británie si žádaly

všech

obchodu. "Dílna

druhů

světa"

zboží i finančních transakcí, se stala

zvláště

ve viktoriánské

centrem globálního ekonomického systému. Odtud se financovaly a investice v zámoří.

Předchozí úspěšná

merkantilistická politika byla

jiné, založené na úvahách o Británii, která získá rostoucím

světovém

ekonomických krizí

bohatství díky volné či

nevyhnutelně

konkurentů.

znamenala pokles

zároveň pojišťovaly

opuštěna

ve

prospěch

podíl na neomezeném a stále

hospodářství

Mnozí britští státníci si exportů

14

době

zboží. Jakékoli narušení obchodu, v důsledku

válek, se však dotýkalo britského

ekonomik protekcionistických válka by

směně

převládající

přičemž

a

vzrůst

mnohem více než

dobře uvědomovali,

importu, ztrátu

zisků

že

z námořní

Gruner. W. 0., The British Political, Social and EconomicSystem and the Decision for Peace and War: Reflections on Anglo-German Relations 1800-1939, British Journa1 oťlnternationa1 Studies 3 (1980), s. 189-218. 15 op. cit., s. 195-196; Kennedy, P. M., The Tradition oj Appeasement in British Foreign Policy 1865-1939, British Journa1 oť Internationa1 Studies 2 ( 1976), s. 195- 215.

13

dopravy atd. Relativní pokles britského průmyslu od 70. let 19. století mimo jiné znamenal, že národní

bohatství

rostlo

příliš

pomalu

nestačilo

a

potřebám

a ekonomických reforem doma a udržování obranných sil v nejistém Systém dopravy a komunikace: udržování na zemi a na

moři

nejen z pohledu

nesmírně

byl

hospodářských

významný

otevřeného

zájmů,

světě zároveň.

rozhodovacího procesu, a to

ale také jako faktor, týkající se

záruk pokojného vývoje v metropoli. Tento aspekt nabýval na vzrůstající

důležitosti

následkem

závislosti Velké Británie na dovážených surovinách a potravinách a na vývozu

průmyslového přepravce

sociálních

systému dopravy a komunikace

činitel při vytváření

a imperiálních úvah a

drahých

zboží a také uhlí. Zde pak hrálo

zboží na

byla ve Velké Británii

zřejmá

tak ekonomické úvahy. Jako společnosti

splnit požadavky a rozšiřování

roli britské

loďstvo

coby

největší

světě.

Domácí reformy: "kontinuita a

pro evoluci

klíčovou

změna",

tj. strategie

směřující

ke konsolidaci moci,

již od konce 17. století. Tato strategie zahrnovala jak politické,

prostředek

stabilizace systému vlády se stala nutnou podmínkou

a politického systému, tj. pro zavedení zlepšení a reforem schopných

očekávání

domácího obyvatelstva. Zde stojí za zmínku zejména postupné

volebního práva, a s tím související vznik parlamentní demokracie.

Ochrana a udržování míru na mezinárodní úrovni: tento prvek byl nezbytným komponentem britského národního zájmu. Mezinárodní konflikt, zejména v Evropě, urovnán pokud možno mírovými nástroje

zahraniční

schopné

vytvořit prostředí,

politiky

případnou nepřátelskou

akci

prostředky:

kromě případů

měl

být

mezinárodní arbitráž, vzdání se války jako

sebeobrany,

důraz

ve kterém bude nutné, aby politici

usmíření

a kompromisy

odůvodnili

a ospravedlnili

na

před veřejným míněním.

Impérium: tento fakt bylo nutné zahrnout do rozhodovacího procesu jak v zahraniční politice, tak v domácích záležitostech. Od konce 18. století byly v britské politice otázky přednosti

evropských

či

naopak imperiálních

závazků předmětem pokračujících

14

debat. V této

souvislosti

řešili

britští

představitelé

impéria, lidských a materiálních

problémy obrovského

zdrojů.

rozšiřování

a rozptýlenosti

S blížícím se 20. stoletím nabývala diskuse

o imperiálních záležitostech na naléhavosti. Vláda byla stále více nucena zamýšlet se nad tím, případně může

které regiony mají prioritu a kterých se a závazků mohla koncentrovala

čas

příliš

času

od

požadavky na mírové

důvod

prostředků

do jednoho regionu,

počátku

úplnější

analýzu rozhodujících

politiku, kdy byla Británie jako

s přihlédnutím k tomu, co jsem

relativně

britské

přinucena vypořádat

Německa.

Proto se pokusím,

právě

popsal, stanovit omezení a motivy vedoucí

okamžitý vliv na rozhodování britských elit v

Později době

se budu zabývat faktory,

mezinárodních krizí ve druhé

30. let.

Zároveň

musí být

řečeno

determinují povahu vývoje předmětem může

problémů

upadající velmoc

v meziválečném období k britské politice appeasementu.

polovině

by sílu

19. století. Já je však budu aplikovat pouze na

se s dynamickými a agresivními požadavky nacistického

měly

neměla

uspořádání světa.

politiky, které vyvstaly od

které

povinností

pro kompromisy v zahraničně-politické oblasti i pro

Tyto prvky mohou být rámcem pro

meziválečnou

různých

paralyzovat rozhodovací proces. Pokud by Británie

mnoho obranných

ochránit ostatní. To byl pádný

vzdát. Existence

interpretací a

předchozí

toto: do jaké míry

pozdějších

zůstává

let,

události a vlivy

mezi historiky ve

častých dohadů. Přehnaný důraz

na

příčiny

znamenat

přílišné

zjednodušení a neuspokojivé

Historikové i politici rozdílných

zdrojů

a

dospět

čelí

k

podobným

závěry, vysvětlované

problémům.

nějakému řešení či

15

většině případů

a následky

vyústit ve sporné teorie o determinismu a nevyhnutelnosti; malý

nutně

důraz

či

kontinuitu

na totéž

může

shodou náhod.

Musí shromáždit informace z mnoha

rozhodnutí. Fakta mohou být

obtížně

dokazatelná nebo neúplná.

Nevyhnutelně

přiřazena různým faktorům. Přesně

ohledně

tak dochází k nesouhlasu

váhy, jež má být

tak je to s appeasementem. Víme mnoho, ale nejsme si důvody,

jisti, jak hodnotit osobní, politické, ekonomické nebo vojenské

které k němu vedly.

Ve své stati 16 z roku 1976 se britský historik a jeden z největších expertů na problematiku appeasementu P. Kennedy vyslovil v tom smyslu, že appeasementu

můžeme

skutečný původ

hledat již od poloviny 19. století, tedy mnohem

připouštěli do té doby (hranicí byl zhruba rok 1914 ),

se od té doby až do roku 1939

příliš nezměnila.

17

dříve,

než historikové

a že povaha britské zahraniční politiky

V tomto pojetí je appeasement hodnocen jako

veskrze pozitivní politika, založená na optimistických předpokladech o univerzální lidstva.

Zároveň

zvláště

ve 30. letech a

v sobě nese negativní složku, strach z hrůzy a způsobil,

politiky

konfliktů,

racionalitě

který se projevil

že se termín appeasement stal synonymem pro slabost

a zbabělost, ačkoli až do Mnichovské konference v září 1938 požíval značné vážnosti. 18 Když na

počátku

slovníku, znamenalo začátku třetí Německa

20. let slovo "appeasement" pomalu pronikalo do politického

něco

jiného, než jak ho chápala generace na konci 30. let. Poté, co na

dekády 20. století opadla vlna nenávisti ke všemu

pro ty, kdo cítili vinu za "versailleské

usmíření mělo

německému,

uspořádání",

stalo se

usmíření

naléhavým tématem. Toto

demonstrovat britskou šlechetnost, nezaujatost a moudrost, nikoli

zbabělost.

Žádná z pohnutek však nebyla pro appeasery silnější a přesvědčivější než odpor k válce jako válkou byla nesmyslnou.

prostředku zřejmá:

k vyřešení mezinárodních

těžkostí.

totální povaha tohoto konfliktu

Samozřejmě,

Lekce

učinila

udělená

první

válku v její

světovou

tradiční

roli

že se celý britský národ neobrátil k pacifismu - ten byl záležitostí

pouze jednoho křídla labouristů.

19

strachu. Za appeasementem stálo

zjištění

Nebyla to ani otázka zbabělosti, nezodpovědnosti nebo o

ničivosti

16

moderní války, jasné ohodnocení toho, že

Kennedy, P. M., The Tradition of Appeasement ... , c. d. Ačkoli již I O let před Kennedym totéž naznačoval M. Gilbert v knize The Roots of Appeasement, když za hranici stanovil Krymskou válku ( 1854-56 ). 18 Kennedy, P. M., The Tradition of Appeasement ... , c. d., s. 195-196. 17

16

náklady na ni vysoce převyšují zisky, jež mohou připadnout vítězi; zjištění, že Evropa dosáhla takové úrovně morálního vývoje, kdy válka musí být považována za barbarství neslučitelné s civilizovaným životem. Válka se stala v britském myšlení nejvyšším zlem, a proto další konflikt nemohlo nic ospravedlnit. Tyto pocity nalezly

20

vyjádření v osobě

Nevilla Chamberlaina v období jeho

premiérství, když neustále zdůrazňoval zbytečnost konfliktu a prohlašoval, že pouze hrozící dominance jedné velmoci v Evropě nebo přímý útok na britské životní zájmy by byly důvodem k válce. Chamberlain byl mužem míru a v tomto smyslu reprezentantem drtivé většiny

svých

krajanů.

V klimatu 30. let měl koncept appeasementu velkou vnitřní sílu a přitažlivost. "Bylo křesťanské jednat se sousedem shovívavě. Bylo civilizované a lidské ukázat trpělivost,

toleranci a velkorysost vůči poraženému nepříteli."

21

Appeasement nabízel naději na

zmenšení nepřátelství a stabilizaci Evropy mírovým způsobem. Od druhé poloviny 30. let však excesy německých nacistů, stejně jako jejich zastrašování v agresivní zahraniční politice, začaly pocit soucítění s Německem narušovat. Tento silně zakořeněný postoj ale uvadal jen

zvolna, zvláště, když jej soustavně živil Chamberlain, jenž příliš dlouho zůstával ve falešné víře, že náležité vyřízení budoucího statutu Německa v Evropě může vyústit ve spokojenost

a dobrou vůli Berlína.

22

Appeasement živily také sympatie k Německu, do určité míry dokonce aktivního proněmectví. Na prvním místě stál samozřejmě problém Versailles a pocit viny, skutečný či domnělý, který hrál nacistickému Německu do karet. Jestliže psychologicky byla válka

nemyslitelná, pak diskreditace Versailles učinila ideu války proti Německu nesmyslnou.

19

23

Ceadel, M., Pacifism in Britain. 1914-1945: The Defining ofa Faith, Oxford 1980. Gilhert, M., The Roots of Appeasement, London 1966. 21 Rock, W. R., British Appeasement in the 1930s, c. d., s. 42. 22 Fuchser, L. W., Neville Chamberlain and Appeasement. A Study in the Politics of History, New York London 1982. 23 Lentin, A., Guilt at Versailles. Llo.vd George and the Pre-history of Appeasement, London 1985.

20

17

Navíc zde existoval

ještě

diktát ekonomické reality. Stabilizované a prosperující

Německo mělo velkou důležitost pro britskou prosperitu,

první

světové

24

což byla myšlenka již hlásal po

válce ekonom John M. Keynes v knize The Economic Consequences of the

Peace. V průběhu

hospodářské

krize tento názor oživila. A

Německo,

zdálo, se pod nacistickým režimem rychle zotavovalo z recese.

jak se

alespoň zvnějšku

Početní návštěvníci

v prvních

letech Hitlerovy vlády se vraceli na Britské ostrovy s pocitem uspokojení a se zprávami o jeho vzrůstající vitalitě. Reportáže v tisku pořádku"

25

vytvářely obraz německé schopnosti "dát věci do

v protikladu k často opakovanému (zejména v konzervativních kruzích) sloganu let

1936-37 "Lepší Hitler než Blum",

vyjadřujícímu

přednost

německé

před

disciplíny

pokračující francouzskou ztrátou prestiže za levicového premiéra. 26

U

některých appeaserů

anglo-německá příbuznost,

hrála nadto roli

mající

původ

v historii, rasová shoda (sic!), 27 kulturní spolupráce a další společné rysy, jako například smysl pro disciplínu, poctivou práci a národní prestiž. Tyto úvahy mohly poddaných Jeho a

vůdců.

Veličenstva,

ale

Ti byli ve svém

propagandisty,

kteří

měly

význam u

přesvědčení

ukazovali britskou a

vzdělaných

těžko

vrstev, tedy u

ovlivnit masu

společenských

posilování britskými historiky a

německou odpovědnost

za první

elit

německými

světovou

válku -

myšlenku, že rozdílné postupy těchto dvou národů mohly zabránit katastrofě. 28 V době Chamberlainova nástupu do německých

"legitimních

úřadu

zájmů"

v

premiéra se v Británii

Evropě, zvláště

rozšířila

idea o nutnosti uznání

v té východní. Tyto zájmy byly vnímány

spíše jako ekonomické než teritoriální a politické, ale rozdíly britské politické elity 2

příliš

~ nejnověji Forbes. N., Doing Business with the Nazis. Britain's Economic and Financial Relations with Cermany /931-/939, London 2000; Schmidt, G., Eng/and in der Krise. Crundziige und Crundlagen der britischen Appeasement-Politik (1930-1937), Opladen 1987, zkrácený angl. překlad - The Politics and Economics of Appeasement, British Foreign Policy in the /930s. Leamington Spa 1988. 25 Gannon, F. R., British Press and Cermany, /936-1939, London 1971; Morris, B., The Roots of Appeasement. The British Weekly Press and Nazi Cermany during the /930s, London 1991. 16 Blumova vláda byla podporována komunisty, což konzervativci sledovali s krajní nedůvěrou. 27 Spolky jako Anglo-German Fellowship, sdružující mnohé ze špiček britského kapitálu i politického života, či společnost lady Astorové scházející se na zámku Cliveden, jejímiž hosty byli občas i nejvyšší vládní představitelé.

18

pečlivě nepromýšlely.

29

Přijetí principu dominantního německého vlivu ve východní Evropě

bylo pilířem Chamberlainovy politiky. 30 Premiér to chápal jako zcela přirozenou věc, která německé

navíc mohla zabránit něhož

státy

válčí

spolupráci se

z hospodářských

Sověty.

důvodů.

To ukazuje na "ekonomismus", podle

Pokud

německé

hospodářské

neohrožovalo britské obchodní zájmy a mocenská struktura západní Evropy neporušena, Británie podle

něj neměla

proti

německému

postupu na

Východě

pronikání zůstávala

nic namítat.

Ekonomický appeasement neznamenal alternativu k politickému appeasementu. Do jaké míry byl tento pohled vrcholem

dřívějších proněmeckých sentimentů

mocenské reality, není snadné odhadnout, první

důvod

ale

nebo

otevřeným přiznáním

zřejmě učinil

ten druhý snáze

přijatelným.

Pocity sympatií

vůči Německu

doprovázely v Británii

stejně

silné anti-francouzské

nálady. 31 To byl též jeden z důležitých faktorů při formování appeasementu. Silné spojenectví obou zemí v letech 1914-18 a jejich století,

stejně

společný

strach z rozpínavosti

jako jejich demokratická tradice, to vše

Německa

směřovalo

od

počátku

20.

k deklarování jednoty

v britsko-francouzských vztazích, která však zakrývala rozdílné vnímání jistých evropských problémů. Německa

Rozdíly se jako

o obnoveném fair-play a

jasně

prostředku Německu

skončila.

Francouzské trvání na oslabení

k zajištění vlastní bezpečnosti nekorespondovalo s britskými zájmy

schopném intenzivní obchodní

blahovůli vůči

francouzských vztazích

projevily, když válka

poraženému

napětí,

které

nepříteli.

přetrvávalo

výměny,

ani s britským smyslem pro

Následkem toho se

po celé

meziválečné

vytvořilo

v britsko-

období.

Watt, D. C., Intluence ťrom without: German Intluence on British Opinion, 1933-38, and Attempts to Counter it, in: Watt, D. C.. Personalities and Policies. Studies in the Formulation oj British Foreign Policy in the Twentieth Centurv, London 1965, s. 117-135 29 Kaiser, D. E., Économic Diplomacy and the Orig in s oj the Second World War. Cermany, Britain, France and Eastern Europe I 930- I 939, Princeton 1980. 30 Bruegel, J. W., Czechoslovakia before Munich: The Cerman Minority Problem and British Appeasement Polic_>', Cambridge 1973; Medlicott, W., N., Britain And Cermany: the Search for Agreement 1930-1937, London 1969; Parker, R. A. C., Chamberlain and Appeasement. British Policy and The Coming oj the Second World War, New York- London 1993. 31 Bell, P. M. H., France and Britain, 1900-1940, Entente and Estrangement, London 1997; Thomas, M., Britain, France and Appeasement. Anglo-French Relations in the Popu/ar Front Era, Oxford -New York 1996; 28

19

Nejednalo se ale jen o otázku politických příslušníků

neschopností článku

silná,

obou

národů

nevěděli,

příliš zřetelně

nezávislá nebo

se tento problém zhoršoval

vcítit se do situace druhého. Jak napsal ve známém

John Cairns, Britové "nikdy zcela příliš

rozdílů; časem

co s Francií: byla

závislá, byla

příliš

připomínkou

příliš

slabá nebo

krvavé minulosti,

varováním, kvůli jejím spojencům, které mohlo přerůst v možné problémy." 32 Známé těžkosti na francouzské politické

scéně

vyvolávaly

postupně

v Británii ztrátu

důvěry

a tedy roli opory, kterou Francie mohla hrát v Evropě. Sklon tamních veřejným

vzbuzoval

prohlášením, která byla v protikladu k jejich soukromým zděšení, podezření

obecně

nízké

mínění

Premiér

neměl příliš důvěru

o

nedůvěru

a

kvalitě

britských

francouzských

protějšků.

politiků

ve stabilitu, sílu

politiků

k jasným

stanoviskům, přirozeně

Chamberlain a jeho suita

měli

a nebyli vždy daleko od pravdy.

ve francouzskou ochotu ani ve schopnost postavit se

Německu

a jednat s ním jako rovný s rovným. Obával se možnosti, že v okamžiku krize a sílícího veřejného mínění "něco udělat"

by francouzská vláda zbrklým postupem

zničila

plány

a záměry appeaserské politiky. Výsledkem byla dominace Londýna v britsko-francouzských vztazích v letech 1938-39, charakteristická zváni na konzultace do hlavního francouzské

zahraniční

síle a tendence

Paříže

politiky

města

Britům.

například

tím, jak

často

byli francouzští

Velké Británie. To znamenalo jasné

ministři

podřízení

Jejich pochybnosti o francouzské morální a vojenské

podléhat nátlaku britských

partnerů

mohly odrážet britský pocit vlastní

nejistoty. Je možné, že kdyby Britové Francii v kritických chvílích v jejích postojích více podporovali, mohla být francouzská politika jiná. Takto se stal nedostatek víry ve Francii dalším

pilířem

appeasementu.

Appeasement Je

téměř

nemožné

významně

říci,

ovlivnil stav britské armády v meziválečném období,

nakolik byl tento faktor rozhodující v letech 1938-39.

ačkoli

Kromě

již

Davis, R., Anglo-French Relations before the Second World War. Appeasement and Crisis, Palgrave: Basingstoke 200 I. 32 Cairns, J. C., A Nation of Shopkeepers in Search of a Suitable France: /9/9-/940, American Historical Review 3 (1974), s. 729.

20

zmíněných

vůči

morálních zábran

na zbrojení, když byly tyto

válce

měla jistě

prostředky

zoufale

Britská vojenská síla se ovšem stále

relativně

Během

naděje

20. let vkládala Británie

Společnosti národů

význam i

potřebné

v roce 1922 respektive v v přípravné komisi pro

účastnili

Londýně

světovou

zástupci kteréhokoli jiného státu

nějaký čas ještě

pro domácí

učinila

konzervativců

dobu volali po aktivní britské návrhy nemělo

obezřetně

německá

při

sil ve Washingtonu

návrhu konceptu pro konferenci i na konferenci samotné smiřovala

s neúspěchem odzbrojovací

doufala v odzbrojení, i když diktátorské státy scéně

na nápravu zjevných

účasti při

byly

zpočátku

kterýkoli jiný ministr. Státní podpora

začaly

neproduktivní: labouristé

ně představovalo válečné

nedostatků

Na konci roku 1937

potřeba minimálně

programů

pro zastrašovací efekt,

v letech 1935-37

těchto programů

britské armády s vojsky ostatních obranné síly Německu,

připraveny

zahraničně-politické

připravili

vojenští

udělal

paradoxně

více než

papíře,

nepříliš

což jej

linii. memorandum, srovnávající sílu

upozornili, že doba, kdy budou britské

mateřské země,

obchod a životní zájmy impéria proti

Itálii a Japonsku najednou, je velmi vzdálená.

21

jako ministr

však byla chaotická a

náčelníci štábů

států, přičemž

hájit území

štvaní;

proto torpédovali a po celou

plánovaná. Když se Chamberlain stal premiérem, britské plány byly spíše na rozhodování o

zbrojit.

formování kolektivní bezpečnosti. Konzervativci své

opírali o argument, že zbrojení je

při

hrozba.

k tomuto cíli významné kroky.

však být užito k "dobrodružstvím na kontinentu". Chamberlain

ovlivnilo

reformy.

odzbrojovací konferenci na konci 20. let a byla horlivější než

financí pro podporu nových zbrojních

zřejmě

zdroji

v roce 1930. Britská delegace se stala "motorem"

setrvávali na odzbrojovacím stanovisku a zbrojení pro návrhy

hospodářské

námořních

konferencí o snížení

Neustávající debaty na domácí politické

umírněné

finančními

do všeobecného odzbrojení pod patronátem

v letech 1932-34. Britská diplomacie se jen nerada konference a po

plýtvat

zmenšovala s tím, jak rostla

a navzdory francouzskému vzdoru

Britští politikové se akt i vně

nechuť

"Nemůžeme

...

zveličovat

význam ...

jakékoli politické nebo mezinárodní akce, která může být podniknuta ke snížení počtu našich potenciálních nepřátel a k získání podpory potenciálních spojenců."

33

Varování ministerstva

financí, aby zvýšené výdaje na zbrojení, s nimiž armáda počítala, nepodlomily odolnost ekonomiky, podpíraly Chamberlainovy plány na aktivní prosazování appeasementu. V roce 1938 se mnoho nezměnilo. Zpráva náčelníků štábů ihned po anšlusu Rakouska varovala, že národ není připraven na válku, že je třeba se vyhnout ozbrojenému konfliktu s Německem kvůli Československu bez ohledu na následky, a to do té doby, než se plně projeví výsledky zbrojních programů. Takové tedy bylo pozadí, na němž byl formulován postoj britské vlády k Československu. Chamberlain byl však narozdíl od svých kolegů přesvědčen, že politika, která vyvrcholila v Mnichově, je správná bez ohledu na vojenskou

nepřipravenost jeho země. Vědomí vojenské slabosti, číhající v myslích těch (Halifax), kteří

byli opravdově zneklidněni Hitlerovou taktikou a kteří považovali Mnichov za "strašný a nešťastný obchod" a za jedno z menších zel, ale mělo při rozhodování nepochybně ,

34

vyznam.·

Má-li čtenář na paměti přiznanou vojenskou slabost a váhavý důraz na kolektivní bezpečnost, což byl symbol evropské diplomacie od roku 1920 do poloviny 30. let, mohl by

z toho usuzovat, že se Británie mohla obrátit o pomoc a podporu na Společnost národů v čase prohlubující se mezinárodní krize. Londýn tak nicméně neučinil; po roce 1935 pak nedostatek britské důvěry ve schopnost této instituce plnit svou hlavní funkci- udržení míru - znamenal další stimul k tomu, aby Británie jednala samostatně. Britové na rozdíl od jiných (Francouzi) nikdy neuvažovali o Společnosti národů jako o možném nástroji pro akci proti agresorům. Skličující neúspěch Společnosti národů při japonské agresi v Mandžusku a její neschopnost

přijmout efektivní opatření potvrzovaly britské pochyby o její neužitečnosti. Katastrofální

Colvin, The Chamberlain Cabinet: How the Meetings in Downing Street JO, 1937-1939, led to the Second World War, London 1971, s. 62-64. 3 ~ Lord Haliťax, Fullness of Days, London 1957, s. 20 I.

33

22

kolaps snah o zastavení italské agrese v Habeši, poté co Británie hrála vedoucí úlohu

při

stanovení nedostatečných ekonomických sankcí, byl vskutku deprimujícím zážitkem. Chamberlain bez obalu bezpečnost, přičemž

v kolektivní

Společnosti národů

legitimních

nároků,

Společnost

ve

obecně

a

věci změnilo.

se nestalo nic, co by jeho názor v této evropské mocnosti,

národů

Německo

Nebyla

a Itálie, jež ve 30.

vystoupily a považovaly ji za nástroj k zablokování jejich

terčem

kritiky

bezpečnosti,

a kolektivní

k efektivnímu obrannému přednost řešení problémů občas

důvěry

nesly hlavní vinu.

Chamberlain byl národů

ztrátu

"ukřivděné"

to ale jen vina této organizace; letech ze

přiznal

labouristů, kteří pokračovali

ačkoli

příspěvku

zároveň

Británie v

v obhajobě

Společnosti

odmítali podporovat zbrojení, nutné

Evropě.

Chamberlain a jeho lidé dávali

v mezinárodních vztazích pomocí nových technik appeasementu;

však došlo k neupřímné

podpoře návrhů,

které

měly

oživit de facto zkrachovalou

Společnost národů. mateřské

Za této situace postoj britských dominií k pozici záležitostech nabíral na postoje

vůči

důležitosti.

v evropských

Britská vláda využívala dominia a jejich odmítavého

možnému konfliktu v Evropě k potvrzení a

prosazovali. Názor dominií byl tudíž

země

důležitý,

ospravedlnění

linie, kterou

appeaseři

jen pokud se shodoval s názorem britské vlády.

Časté odkazy k nepříznivému postoji dominií však ukazují, že je nutné zařadit tento fenomén

k příčinám, vedoucím k appeasementu. Představitelé

dominií

zůstávali obecně

velmi

odměření

v Evropě, které se mohly dotýkat schopnosti metropole tak si

uvědomovali

nutnost

přispěchat

přispět

účastníci

řešení československé

závazkům

Británie

na jejich vlastní obranu.

Stejně

Británii na pomoc, kdyby se zapletla v evropských

problémech. Tento postoj nebyl nijak nový, projevil se již 1925 a potvrdili ho

k jakýmkoli

při

jednáních o Locarnu v roce

Imperiální konference v Londýně v roce 1937. Mnichovské

otázky Commonwealth

23

vřele přijal, stejně

jako

takřka

celý

svět.

Po

obsazení Prahy v březnu 1939 schválila britské garance Polsku jediná Austrálie. Názor dominií charakterizovaly izolacionistické postoje a odpor vůči závazkům Británie na kontinentě. 35 To usnadňovalo britské snahy o prosazení appeasementu. Nebyl učiněn žádný

pokus o ovlivnění a změnu tohoto názoru poukázáním na důležitou pozici Británie v Evropě. Ještě těžší je zhodnotit váhu amerického vlivu na appeasement, konkrétně vnímání

amerického potenciálu v Evropě britskou vládou. Tato otázka vyvstala vždy, když se probíraly alternativy k appeasementu a vláda se ocitla pod palbou opozice, která hledala spojence v zájmu přísnějšího postupu vůči Německu. Jednání vlády však končila pokaždé stejně: se Spojenými státy v evropských záležitostech nelze počítat.

Chamberlain

byl

(a

rozhodně

ne

sám)

v zahraničně-politických

kalkulacích

zahrnujících USA velmi opatrný. Částečně ho ovlivnily předchozí zkušenosti z jednání s "nezodpovědnými Američany" Uak je Chamberlain vnímal), týkající se mezinárodního měnového systému, stejně jako ostrý protibritský odpor, který doprovázel izolacionistický tón

většiny amerického tisku. Zvláště se tu ale projevovalo jasné přesvědčení, při vědomí silného

amerického izolacionismu, že není způsob, jak by USA mohly zasáhnout do problémů, jimž Evropa čelila. I kdyby se o to prezident F. D. Roosevelt pokusil, Kongres by případnou intervenci s takřka stoprocentní pravděpodobností neschválil. Snad jedině Anthony Eden, ministr zahraničí v letech 1935-1938, zastával stanovisko blízké spolupráce se Spojenými státy. Jak později napsal Edenův předchůdce ve Foreign Office Samuel Hoare, vedoucí politikové "byli hluboce podezřívaví ... ohledně americké připravenosti naplnit inspirující slova skutečnou akcí", a tak byli přesvědčeni, že "v nejbližší krizi, která Evropě hrozí, musíme ... spoléhat hlavně na sebe." 36 Toto hodnocení se nezměnilo do té doby, než appeasement definitivně pohřbila válka a drastická změna názorů na obou březích Atlantiku.

Ovenda1e, R., Appeasement and the English-Speaking World. The United States, the Dominions and the Policy of Appeasement /937-1939. Cardiff 197536 Hoare, S., Nine Troub/ed Years, London 1954, s. 263.

35

24

Chamberlain bezpochyby toužil po podpoře a porozumění ze strany USA, ale současně si uvědomoval, že bude bezpečnější počítat jen se slovy. Roosevelt se zdál britské

vládě jako "nespolehlivý mluvka".l

7

Postoj Británie k Sovětskému svazu byl značně důležitý a stal se "podpůrným" argumentem, proč se vydala britská vláda cestou appeasementu. I když Británie akceptovala SSSR jako velmoc, hluboce mu nedůvěřovala. Za touto nedůvěrou stála kombinace ideologických předsudků a upřímných politických mínění. Mnoho konzervativních ministrů pociť oval o strach z bolševismu a nenávist vůči němu, neboť hlásal doktrínu světové revoluce

a socialismu. To bylo v očích většiny Britů v naprostém rozporu s jejich tradičními hodnotami.l 8 Konzervativci, dominující vládám ve 30. letech, Moskvu pokud možno ignorovali a později s jistým nadhledem a podezíravostí sledovali sovětské návrhy na řešení evropských

problémů.

Chamberlain chtěl v Evropě udržet mír pomocí "přátelských a racionálních" diskusí mezi Británií, Francií, Itálií a Německem. Sovětský svaz měl být z těchto jednání vyloučen; jeho vstup mezi výše uvedené velmoci britskému premiérovi evokoval obnovení mezinárodního systému z doby před rokem 1914, znamenajícího obklíčení Německa v Evropě. SSSR nebyl pozván na Mnichovskou konferenci, a ani v posledních týdnech míru se na Chamberlainově postoji k Sovětům mnoho nezměnilo.

39

Zdráhavá britsko-francouzsko-

sovětská jednání v dubnu 1939, k nimž britskou vládu donutil mezinárodní i domácí tlak, plně

odhalila neochotu britských představitelů vázat se na sovětské Rusko. Tento problém ovšem není možné zjednodušovat. Do hry o "Grand Alliance" vstoupili aktivně zejména

srv. Watt, D. C.. Roosevelt and Nevil/e Chamberlain: Two Appeasers, International Journal 2 ( 1973), Watt dochází k závěru, že kdyby Roosevelt a Chamberlain byli na postu toho druhého, nebyl by v jejich politice příliš

37

rozdíl. 38 I když nelze zjednodušeně tvrdit, že appeasemcnt znamenal prostředek k ochraně třídních zájmů a privilegií. srv. George, M., The Warped Vision: British Foreign Polic·y 1933-1939, Pittsburgh 1965. 39 Middlemas. K., Diplomacy (){ Jllusion: The British Government and Cerman}', 1937-1939, London 1972; Aster, S., 1939, The Making of the Second World War, London 1973.

25

představitelé Polska, jehož vůli museli Britové respektovat 40 a jehož neochota ke spojenectví dobře

se SSSR je méně

příznivě

známa. Vojenský

mohla být britské

izolace a

sovětské

sovětské

klíčová;

vládě

SSSR v možném konfliktu hodnotila britská vláda zapříčinily

než sílu polské armády, což mimo jiné

v důstojnickém sboru Britové

přínos

vytvoření

čistkách

armády.

Rusko jednoduše nepovažovali za cenného spojence, jehož pomoc by řešila

politika, která by

zdála být

zprávy o

nejmoudřejší.

problémy

střední

Evropy bez zapojení SSSR se

Pokud by taková politika znamenala zesílení

bariéry možnému komunistickému pronikání do

střední

sovětské

a západní Evropy,

tím lépe. Od té doby, co Je slovo appeasement v nejširším

povědomí

spojeno s Mnichovem,

patří britský postoj k Československu mezi zásadní faktory appeasementu. Britská vláda

integritu ČSR jemně řečeno přehlížela. Jediné řešení sudetoněmecké otázky, kterou zaregistrovala až v roce 1936,

viděla

v přijetí všech nacistických

požadavků československou

I:

vládou bez ohledu na následky. 41 Podezíravost a nezájem z britské strany doprovázelo pevné přesvědčení, vítěznou

že

československé

válkou

Sudetoněmecké

nad

strany

území nelze ve stávajících hranicích udržet ani

Německem. ohledně

Britové

neústupnosti

ochotně

přijímali

československé

stížnosti

případnou

Henleinovy

vlády, aniž by zkoumali jejich

oprávněnost. Ignorovali možnost, že Hitler napadne Československo i v případě, že by nemělo

na svém území žádného

vágními a

nefunkčními

Němce.

garancemi

Britská vláda konejšila své

okleštěné

republice.

Závěr

svědomí

je jednoznačný:

po Mnichovu

československá

otázka nebyla tak důležitá jako pacifikace Hitlera; pokud mělo být Československo v tomto procesu obětováno, potom tato oběť dávala smysl. Československo v britských očích nestálo za

světovou

válku.

-1o V dubnu 1939 poskytli Britové bezpečnostní záruky Polsku, a to se stalo formálně britským spojencem. -II

Což je základní teze práce německého historika J. W. Bruegela, Czechoslovakia before Munich, c. d., s. 195

a nn.

26

i :

'

I

! I. I

~

Britský postoj k Polsku nebyl

příliš

Veřejné mínění

rozdílný.

Poláky jako

nejméně

sympatický národ z těch, jež po první

a východní

Evropě

nezávislé státy. Pokud by Hitler vznesl nárok na

sudetoněmeckými

oblastmi, bylo

pravděpodobné,

světové

na "Ostrovech" vnímalo

válce

vytvořily

ve

střední

Gdaňsk ještě před

že by Británie a možná ani Francie do

války proti Německu nevstoupily. 42 Britské záruky Polsku z dubna 1939 však neměly co do činění

se sympatiemi k Polsku,

vymykají "spravedlivým zahraniční

třídě.

nárokům"

spíše z náhlého poznání, že se Hitlerovy ambice

a z potřeby demonstrovat odpor

vůči německé

agresivní

politice.

Výše uvedené stále

vyvěraly

nevysvětlují

Většina

skutečnosti naznačují

tuto politiku, její prosazení se a

autorů

rozměrech

mnohé o širších nepřipuštění

proto celkem logicky hledá

appeasementu, ale

alternativ v britské vládnoucí

příčiny

v osobě premiéra Nevilla

Chamberlaina a u jeho nejbližších a pokouší se psychologickým rozborem jejich myšlenek najít

odpovědi

budu zabývat

na otázky a

obvinění

vznesené legendárním pamfletem Guilty Men, jímž se

později.

Konfrontován se zhoršující se mezinárodní situací v Evropě, vyvolanou nároky Itálie a Německa, Chamberlain navrhoval

přivést

představitele

těchto

k jednacímu stolu. Cílem bylo dosáhnout míru v Evropě, nového k situaci, "kdy rozumné stížnosti mohou být

odstraněny,

států

spolu s Francií

uspořádání,

zkrátka

dospět

kdy podezření mohou být ponechána

stranou a kdy důvěra může být opět obnovena". 43 Sovětské Rusko, jak jsem zmínil výše, mělo být z tohoto vzájemného

uspořádání

porozumění"

podle Chamberlaina

a až poté

Chamberlaina nelze uvědomoval,

že

nemůže

reciproční

podezřívat

vyloučeno.

Premiér žádal "atmosféru

výhody.

z obdivu k diktátorským

režimům.

Premiér si ale

diktátory ignorovat. Pokoušel se "žít s nimi v míru",

považoval nároky týkající se revize Versailles do

42

značné

míry za legitimní, a proto byl

Gannon, F. R., The British Press and Germanv. 1936-1939, c. d., s. 19-20. - House o f Commons Debatcs. December 21·st , •1937. co!. 1804-7.

41

27

přičemž

ochoten jít v jednání velmi daleko. Jediná podmínka, kterou stanovil, spočívala v tom, že se všechny případné změny budou uskutečňovat mírovou cestou, tedy jako výsledek jednání bez použití síly nebo hrozby silou. I když věděl, že se při jednáních s diktátory dopouští jistého risku, dával mu přednost před jedinou alternativou, kterou viděl- pokračující rozhořčení, "až nakonec zábrany povolí a začne konflikt, o němž si mnozí myslí, že bude znamenat konec civilizace".

44

Chamberlainova politika byla v jeho očích tak racionální, že nechápal, jak jí někdo může

oponovat. Zpočátku

bylo kritiků

ll

málo, ale s postupujícím časem, s dalšími

mezinárodními krizemi a se zrychlujícím se tempem německého a italského zbrojení dospívalo stále více Britů k přesvědčení, že appeasement je, pokud jde o dosažení svého cíle, neúspěšný. Kritikům se zdálo těžké pochopit, jak dříve mohlo tolik lidí appeasement

podporovat. N ásledkem toho se stal appeasement předmětem kontroverze a předchozí konsensus o povaze tohoto termínu a politiky zcela zmizel. S ideou jednání s diktátory je svázán ještě jeden koncept. Politika Chamberlaina a jeho kolegů vycházela z předpokladu, že diktátoři jsou racionální lidé, přístupní argumentům

a kompromisům. Chamberlain si nedokázal představit, že politici jiných států jsou schopni uvažovat o užití války i v případech, kdy se nejedná o nutnou sebeobranu. Nedovedl si představit, že někde žijí lidé s odlišným názorem na svět. Tato víra v lidskou racionalitu se

stala dominantním prvkem jeho myšlení. Chamberlain odmítal poopravit hodnocení svých poradců navzdory přesvědčivým důkazům o opaku. Appeasement musel být úspěšný, protože

si premiér a téměř všichni Britové přáli, aby úspěšný byl. To jistě naznačuje neschopnost rozlišovat přání od reálných vyhlídek. Británie měla hrát v Evropě zvláštní roli prostředníka a usmiřovatele. Appeasement tak na sebe vzal podobu poslání. S tím, jak naléhavost mise vzrůstala a jak se její závazek prohluboval, premiér viděl pouze to, co vidět chtěl. Není

~ 4 House of Commons Debates, February 21 ", 1938, co!. 64.

28

,, I

i

pochyb o tom, že zpočátku měl sympatie a podporu valné většiny populace. Zda to bylo z neznalosti, realismu nebo idealismu, je méně významné. Přístup, jakým Chamberlain appeasement prosazoval, byl s1ce ukázkou osobní

politiky, ale svým způsobem se jednalo o opravdovou "národní politiku". Appeasement se stal v první řadě britským fenoménem, ačkoli se mu dostalo podpory též od mnoha Francouzů a Američanů.

45

Kromě této skutečnosti je třeba pozastavit se také nad tím, jak Chamberlain politiku

usmiřování realizoval. Ministerský předseda soudil, že urovnání sporů s diktátory je možné

pouze prostřednictvím osobních jednání. Jako obchodník se za dlouhá léta naučil, že nejlepším způsobem jak řešit rozepře, je tiše a přímými rozhovory vyjasňovat své pozice s partnery a postupně dojít ke kompromisu. Proč by stejná metoda nemohla fungovat v mezinárodní politice? Tváří v tvář Hitlerovým opakovaným ujištěním, že jeho teritoriální nároky jsou omezeny principem národního sebeurčení, si Chamberlain dokázal představit, že se s ním uvnitř jasně stanovených hranic dohodne na podmínkách "transakce" jako s kterýmkoli jiným obchodníkem. Často se píše o Chamberlainově nedůvěře v ministerstvo zahraničí, což se projevovalo

premiérovou osobní diplomacií. Chamberlain považoval Foreign Office, svázané tradicí a nepřihlížející ke strategické a ekonomické pozici země, za málo výkonné a vzhledem k hrozící krizi příliš těžkopádné. Proto začal pro své záměry využívat zvláštní emisary, kteří měli udržovat neustálý kontakt s velvyslanci Německa a Itálie v Londýně. Co bylo možná ještě důležitější, premiér vytvořil v Downing Street "paralelní Foreign Office", vedené

Horacem Wilsonem, jenž působil taktéž jako jeho poradce nejen v zahraničních záležitostech. Toto přisvojení funkcí obyčejně náležejících do sféry ministerstva zahraničí způsobovalo nelibost této instituce a následně nedostatek koordinace s vládou. ~ 5 I když Francouzi také vyvíjeli svou vlastní appeaserskou iniciativu, srv. Davis, R., Anglo-French Relations before the Second World War. Appcasement and Crisis, Basingstoke 2001.

29

Jak jsem již uvedl, až do roku 1938 je obtížné určit hranici mezi appeasery a jejich

I

zřetelnými protivníky. Mnoho britských politiků mělo bezesporu smíšené názory, jež se navíc

s průběhem událostí neustále proměňovaly. V meziválečném období se sotva vyskytoval nějaký významný britský představitel, jenž by neinklinoval k názoru, že appeasement je

žádoucím cílem britské zahraniční politiky. V této souvislosti bych rád poukázal na ty, kdo se na základě svého postavení a vlivu stali hnací silou appeasementu a jejichž oddanost této politice byla pevná a trvalá. Zároveň upozorním na největší "oponenty" usmiřovací politiky. Těsně po druhé světové válce historikové zdůrazňovali vliv nedefinovaného uskupení

"Cliveden set", okruhu vzdělaných, konzervativně orientovaných, často aristokratických osob, jenž zahrnoval taktéž vládní činitele a který se scházel v Clivedenu, ve venkovském sídle lorda Astora. 46 Tito lidé sdíleli společné životní názory; co se týče veřejného dění a politiky, většina z nich sympatizovala s appeasementem. Pozdější odpůrci této politiky se proto

domnívali, že ji řídil spiklenecký mikrokosmos britské vládnoucí třídy. Další generace vědců však tuto teorii vyvrátily. Bez ohledu na to, jakou podporu získával appeasement z těchto setkání a jaký vliv měli účastníci clivedenských schůzek na politické představitele, neexistovalo žádné spiknutí, žádná pravidelná setkávání, žádné členství. Přední appeaseři ve skutečnosti navštívili Astorův zámek zřídkakdy. Zatímco clivedenské diskuse nesporně

posilovaly směr britské zahraniční politiky a Timesy byly téměř vládním orgánem, snahy identifikovat appeasery podle jejich kontaktů s "Clivedenem" mají jen omezenou vypovídací hodnotu.

47

Podobně se rozšířila představa, že členové oxfordské koleje All Souls vytvořili kliku,

jež koncipovala appeasement. Na počátku tohoto tvrzení stálo zjištění, že značný počet absolventů této koleje pronikl do vedoucích míst v britské vládě. Tuto představu narušil

historik A. L. Rowse, jenž sám na All Souls studoval, v polemickém spisu o appeasementu,

~ 6 majitele deníku The Times.

~ 7 nejnověji Rose, N., The Cliveden Set. Portrait of an Exclusive Fraternity, London 2000.

30

'i

"většina

kde ukázal, že

pojmenovat appeasery ve vztahu k nějaké uchopitelné Vedoucí

někteří vášnivě

z nás oponovala (appeasementu) -

představitele

měli

tak vzala opět za své.

a stoupence appeasementu lze nejsnáze identifikovat jako

Chamberlaina a "ad hoc" skupinu sebe shromáždil. Tito lidé

skupině

Snaha

důvěryhodných

mnoho

osob, kterou ministerský

společných rysů;

předseda

v první řadě je spojovalo

kolem

přesvědčení

o správnosti politiky appeasementu, vše ostatní bylo spíše nahodilé. Tito lidé si nebyli tolik jisti silou Británie, avšak ne všichni konali pod vlivem strachu a slabosti. 49 Ačkoli

(sociální,

hospodářské,

zahraniční

později

zdravotní), je ironií

politikou. V této politické

kritici

vnitřní

Chamberlain prokázal silné politické schopnosti zejména ve

vyčítali.

sféře

dějin,

že se jako premiér zabýval

ho jistě nelze

označit

politice

téměř výlučně

za zcela neznalého, jak mu to

Chamberlain nebyl tak pacifistický, aby usiloval o "mír za každou

cenu". 50 Neměl ovšem opravdový cit pro diplomacii a ne vždy dohlédl všech následků, které jeho jednání v této oblasti směr

své politiky, i když

mělo.

Horší bylo, že nedovedl uznat své chyby a

veřejné mínění,

jímž se

oháněl,

se již s jeho stanovisky rozešlo.

Podobné názory jako premiér (viz výše) sdíleli jeho kolegové v tzv. kabinetu, jenž se scházel velmi kabinet

tvořili

často

a

spolu s premiérem ministr

separátně

případně změnit

vnitřním či

užším

se radil o hlavních rozhodnutích. Užší

zahraničí

Edward Halifax, ministr vnitra Samuel ;I

Hoare a ministr financí John Simon. Simon s Hoarem byli zkušení politici s ministerskými zkušenostmi a značným intelektuálním formátem.

51

Oba však silně podléhali Chamberlainovu

I'

i

!i I,:, 'I:

I'

vlivu a zastávali jeho názor, že se ve dorozumění

s diktátory. Oba také

měli

vládě

nesmí

přijmout

sklon premiérovi pochlebovat.

Simon nadto nedisponoval znalostmi ekonoma a přesvědčoval

nic, co by mohlo ohrozit

často trpěl

ostatní, že udržení evropského míru závisí na

48

nerozhodností. Simon

porozumění

mezi

Německem

Rowse. A. L., Appeasement: A Study in a Po/itical Dec/ine, /933-1939, New York 1961, s. 108. Robbins, K., Appeasement, zde cit. nové vyd. Oxford 1997, s. 34. 50 Dilks, D., .. We Must Hope for the Best and Prepare for the Worst": The Prime Minister, the Cabinet and Hitler's Cermany, /937-1939, Proceedings of the British Academy 73 ( 1987), s. 309-352. 49

31

l~

a Francií. Žádoucí se pro něj stala úmluva o zbrojení, a proto Británii nic nemohlo zabránit vyhověla

v tom, aby

Simonovi bylo Poté

mělo

každému nároku Berlína, který považoval za "rozumný a

zřejmé,

podle

něj

Německo

bude dál zbrojit, aby se vyrovnalo ostatním velmocem.

střední Evropě.

stát do stávajícího systému. Simon

Hoara považovali

současníci

tím, že tento fakt dával

typický appeaser,

zřejmě

Halifax, godesberské

věrný

schůzce

přípravy

věděl,

nepřítelem

co je Hitler je

sovětský

zač,

a pokusy

ale soudil, že

komunismus.

za muže pozoruhodných schopností; jeho popularita ale

ostentativně

najevo. Z Hoara se stal horlivý, a je možno

říci,

pod vlivem ranních procházek s Chamberlainem v St. James' Parku.

Po obsazení Prahy nacisty v březnu 1939 ale i on kolegů, později zveličená

jediná odlišnost od jeho

za každou cenu vyhnout

Prosazoval dvojí linii - obranné

chce dobré vztahy s Londýnem, a že jeho hlavním

trpěla

chtěl

dojít ke konvencím o zbrojení. Simon se

angažmá Británie ve začlenit německý

že

čestný".

tlačil

na spojenectví se SSSR, v čemž tkví

ve vlastních

pamětech.

vykonavatel premiérovy politiky, ukázal nezávislé myšlení až po jeho s Hitlerem v září 1938, na které Ftihrer zvýšil své

původní

požadavky

ohledně československého území. Halifax tyto požadavky na zasedání vlády rázně odmítl. 52

V následujícím v

březnu

půlroce

pasivní Halifax, který již ztratil iluze o povaze nacistického režimu, se

1939 chopil iniciativy,

s Německem.

Z pozice

své

neboť

si již

jasně uvědomoval

morální autority se

měl

nevyhnutelný konflikt

dokonce v květnu

Chamberlainovým nástupcem. Jeho postoj k appeasementu lze

vyjádřit

heslem-

1940 stát "nepříjemná

nutnost, nikoli pozitivní dobro". Oficiální poradci vlády zaujímali taktéž vlivné postavení appeasementu. Stálý podtajemník ministerstva

zahraničí

při

Alexander Cadogan, jenž nahradil ve

funkci Chamberlainovi nepohodlného Roberta Vansittarta, se ocitl v vládou a Foreign Office;

51 52

většinou

však

přijímal

formování politiky

"křížové palbě"

premiérova stanoviska,

ačkoli

Shodou okolností Hoare i Simon zastávali ve 30. letech mimo jiné úřad ministra zahraničí. Roherts, A., The Holy Fox. A Life of Lord Halifax, London 1991.

32

ten

měl

mezi pocit,

že stálý podtajemník jeho názory a přání obchází. Cadogan odmítl Godesberg a naléhal na rychlejší tempo zbrojení. Zato Horace Wilson, premiérova "šedá eminence", muž silně zainteresovaný v politice appeasementu, hrál významnější úlohu.

53

Hlavní průmyslový

poradce britské vlády měl zcela volné ruce a jeho četné funkce nabyly postupem času formálního charakteru. Jestliže základní ideje appeasementu přináležely nesporně premiérovi, věrný Wilson je posilo val a významně zasahoval do sporů mezi Foreign Office a vládou.

Chamberlain tedy při prosazování appeasementu spoléhal na radu a podporu Wilsona a užšího kabinetu. Ani jeden z těchto pilířů ale neměl při formulování zahraniční politiky ve vládní hierarchii oficiální statut. Vláda a nepřímo vládní výbor pro zahraniční politiku tento atribut měla a Chamberlain s nimi také spolupracoval. Výbor pro zahraniční politiku, vzniklý po německé remilitarizaci Porýní, se scházel poměrně nepravidelně; diskusi v něm řídil premiér, jenž se nesetkával s velkým odporem. Výbor se ostatně skládal z členů vlády, převážně z ministrů silových resortů. Premiér také často konfrontoval výbor s již přijatými

rozhodnutími. 54 Ve vládě byla dostatečná většina služebně starších ministrů na straně svého vůdce. 55 Mladší ministři, Chamberlainem pohrdlivě nazývaní "Boys Brigade", občas vznesli nepříjemný dotaz nebo symbolický protest, a jednou či dvakrát dokonce vážněji vzdorovali, 6

aniž se ale jejich vzdor promítl do následného hlasování. 5 Chamberlain nebyl ochoten vzít do kabinetu někoho s odlišnými názory na zahraniční politiku, ačkoli na něj v tomto směru vyvíjeli jeho oponenti po Mnichově a po obsazení Prahy (zvláště Halifax) nátlak.

srv. GILBERT, M., Horace Wilson: Man oj Munich? History Today (October 1982), s. 3-9. Rock, W. R., Appeasement in the 1930s, c. d .. s. 60. 55 kromě užšího kabinetu se mohl premiér vždy spolehnout na tyto členy vlády: T. Inskip (koordinace obrany, později kolonie). lord Hailsham (lord chancellor, později lord president), lord Zetland (Indie), lord Stanhope (školství), lord Maugham (lord chancellor, po Hailshamovi), lord Runciman (lord president, po Hailshamovi), K. Wood (letectvo, po Swintonovi), E. Brown (práce), J. Anderson (lord privy seal), lord Chatfield (koordinace obrany, po Inskipovi), D. J. Colville (Skotsko, po Elliotovi) a L. Burgin (doprava, později bez portfolia). 56 Middlemas. K .. The Diplomacy oj lllusion, s. 316; členy této skupiny byli A. Eden (do února 1938 ministr zahraničí), O. Stanley (obchod), W. S. Morrison (zemědělství), W. Elliot (Skotsko, později zdravotnictví), W. Ormsby-Gore (kolonie), M. MacDonald (dominia, poté kolonie), L. Hore-Belisha (válka), Lord de Ia Warr (lord privy seal, později školství) a lord Winterton (chancellor of the Duchy oť Lancaster).

51

54

33

V širším smyslu musí být většina konzervativních členů parlamentu zařazena mezi stoupence appeasementu, ačkoli jejich podpora měla mnohdy formu slepého souhlasu, nikoli přesvědčeného a aktivního vystoupení. Premiér vládl většinou 250 poslanců v dolní sněmovně

a všichni, kromě 25 až 30 z více než 350 konzervativních poslanců, jež "zdědil" po Baldwinovi, jej neochvějně následovali. 57 Nepochybně tomu tak bylo také díky stranickému whipovi Davidu Margessonovi, o jehož organizační schopnosti se premiér mohl opřít nejen při hlasování o zahraničně-politických otázkách. Chamberlain měl značný vliv na organizaci

strany, částečně přenesený z minulosti Uako Baldwinův muž pro stranické záležitosti), částečně spjatý s jeho funkcemi. Z praktických důvodů byla vláda oligarchickým tělesem, jež

Chamberlain ovládal téměř diktátorsky. 5

8

Na ministerstvu zahraničí panovaly mezi významnými úředníky během 30. let značně smíšené názory na nevyhnutelnost války, pokud měla Británie zabezpečit své životní zájmy. Vedoucí úředníci zvažovali jako alternativu k appeasementu taktiku zastrašování nebo zadržování. 59 Uvnitř tehdejší Foreign Office lze rozpoznat tři hlavní skupiny. První prosazovala politiku zastrašování, druhá chtěla udržovat diktátory v nejistotě a neprozrazovat jasnou britskou pozici, třetí se hlásila k appeasementu či přinejmenším odmítala odklady snah po usmíření s Německem a Itálií. Do první skupiny patřil Robert Vansittart, v letech 1930-38 stálý podtajemník ministerstva zahraničí, poté odsunutý na méně významný (nikoli však formálně) post hlavního diplomatického poradce vlády. I on však v průběhu 30. let

podporoval například Hoare-Lavalův pakt o habešské otázce, případně leteckou a koloniální smlouvu s Hitlerem. Důležitější byl ale jeho prvořadý zájem na spojenectví Mussoliniho Itálie s Londýnem. K Vansittartovým spojencům patřili jeho asistent Orme Sargent a Reginald Leeper, vedoucí tiskového oddělení Foreign Office. Tito vysocí úředníci zahraničního

57

Thompson, N ., Thc Anti-Appeasers: Conservative Opposition to Appeascment in the 1930s, Oxford 1971. opačný názor zastává Christopher Hill. Cabinet Decisions on Foreign Policy. The British Experience, October 1938-June 194J,Cambridge 1991.

58

34

I 'r',l

,,.: :•',,

ministerstva prosazovali rychlejší zbrojení, užší vztahy s Francií a jako prostředek k zastrašení Němců

navázání

sekretář

přátelských vztahů

ve Foreign Office,

se

Sověty. Představitelem

později Halifaxův

skupiny je možno s výhradami

zařadit

již

vedoucího centrálního odboru ministerstva,

sekretář

soukromý

zmiňovaného

Oliver Harvey. Do

za

střední

něhož

třetí

Evropu.

nejpřesvědčenějšího

appeasera Nevile

Henderson, zástupce Velké Británie v Berlíně, jenž se pokládal za "zvláštního Chamberlaina, od

Edenův

Cadogana a také Williama Stranga,

zodpovědného

Mezi velvyslanci a vyslanci zaujímal postavení

druhé skupiny byl

dostával instrukce. Britové mu

pověřence"

někdy výmluvně přezdívali

"náš

nacistický velvyslanec v Německu". 60 Henderson nastínil svou vizi americkému velvyslanci v Německu Doddovi takto: znamená jeho panství v

"Německo

Evropě.

Britská

si musí říše

podřídit

dunajsko-balkánskou oblast, což

se Spojenými státy musí vládnout na

mořích.

Anglie a Německo musí nastolit těsné vztahy, ekonomické i politické, a řídit celý svět." 61 Howard Kennard, britský zástupce v Polsku, posílal do Londýna o

Německu

naopak varovná

hlášení. Stálý tajemník ministerstva financí a šéf státní správy Warren Fisher funkce moc

pozměnit doporučení

z britského diplomatického sboru.

kabinetu, jež adresovalo ministerstvo Dělo

se tak zejména ve

prospěch

měl

ze své

zahraničí či někdo

politiky appeasementu,

ačkoli Fisher neměl iluze o dlouhotrvajícím míru s Německem. Úspěšně zasahoval v oblasti

obranné politiky a otázek zbrojení, intervence v

zahraničně-politické sféře

již tak

úspěšné

nebyly. 6'-

Pro charakteristiku názorů uvnitř ministerstva zahraničí jsem si vypůjčil terminologii používanou pro studium studené války . 60 Goldman, A. L., Two Views ofGermany: Nevile Henderson vs. Vansittart and the Foreign Office, /937-1939, British Journal of International Studies ( oct. 1980), s. 247-277. Tento Hendersonův obraz se významně pokusil revidovat P. Neville v knize Appeasing Hitler. The Diplomacy of Sir Nevile Henderson, /937-39, London 2000. 61 Dodd W. E. Jr.- Dodd. M. (edd.), Amhassador Dodďs Diary /933-1938, London 1940 (zde cit. 8. vyd. z roku 1944) s. 425. 62 Watt, D. C., Sir Warren Fisher and British Rearmamcnt against Germany, in: Watt, D. C., Personalities and Policie s. London 1965, s. I 00-116.

59

35

třeba

Mimo vládní a parlamentní kruhy je bezpečnost

Times, jehož znepokojovala zájmů

s Německem na

zmínit Geoffrey Dawsona, šéfredaktora The

Britského impéria a jenž

kontinentě. Německé

nároky byly podle

nepociťoval

žádný

něj oprávněné

střet

a nijak je

nezmenšovala skutečnost, že o ně žádal diktátor. 63 Dawsonovo postavení bude zřetelnější, podotknu-li, že udržoval v blízké kontakty s vládou; The Times zaujímaly postavení

nejvýznamnějšího

zvláště

listu v Británii,

ostatně

již delší dobu

v zahraniční politice. Jejich

šéfredaktor spoléhal v "německých záležitostech" na markýze Lothiana, slovy vyslance ČSR v Londýně Jana Masaryka,

"nejvlivnějšího

z neoficiálních

Angličanů",

respektovaného

liberálního intelektuála se zkušenostmi z vládní administrativy a rozsáhlými kontakty. Svými charakterovými vlastnostmi, zejména

čestností,

citem pro spravedlnost a také známostmi na

vysokých postech, prosazoval Lothian své appeaserské v roce 1938 své úsudky o nacistickém

Baldwinova sekretáře a blízkého

zastánců přítele

něj

třeba zdůraznit,

že

oceňoval některé

přátelství.

o britské

v politických kruzích; v průběhu roku 1938

appeasementu vybírám Thomase Jonese,

Astorových, Dawsona a Lothiana.

jako jeho kolegové i Jones byl germanofil, jenž režimu. Hitler usiloval podle

Je

Německu poněkud přehodnotil.

Jako posledního z řady významných dřívějšího

přesvědčení.

stejně

Chamberlaina neodlišoval od jeho

Jonesovi

Podobně

aspekty nacistického

zajišťovaly

vliv jeho styky

jako Lothian však appeasement zavrhl.

oponentů

zásadní nesouhlas o

oprávněnosti

appeasementu jako legitimního postupu v zahraniční politice, nýbrž to, do jaké míry jsou okolnosti k jeho užití vhodné, zda jsou diktátorské státy schopny premiérovy metody a jejich

Výše jsem

zmiňoval

načasování přiměřené

labourističtí lídři

appeasement znamená ztrátu respektu, cti a 63

přátel.

bezpečnosti uvnitř

varovali, že

diktátorům

Labour Party.

nelze

věřit

a že

Sympatizovali s republikánskou vládou ve

srov. Gilbert. M .. The Roots (!f"Appeasement. c. d .. s. 143-144.

36

zda jsou

a zda je jeho politika úspěšná či nikoli.

neefektivní podporu kolektivní

Od Edenovy rezignace v únoru 1938

usmíření,

Španělsku a ostře se stavěli proti sbližování Británie s Itálií. Mnichov odsoudili a od března se silně

angažovali v jednáních o alianci se SSSR. Vedle Clementa Attleeho a Arthura

Greenwooda,

dvou

představitelů

vedoucích

Chamberlainově zahraniční

labouristů

komoře

v dolní

parlamentu,

politice nejvíce oponovali Hugh Dalton a Josiah Wedgwood,

následovaní Herbertem Morrisonem, Staffordem Crippsem a dalšími. Jejich stanoviska se pravidelně

názorů,

objevovala v tisku, zejména v Daily Herald, hlavní

tribuně

labouristických

zatímco New Statesman and Nation bylo periodikum, odrážející labouristický

"světový

souvisel

neměli

názor". Labouristé tedy především

s tím, že pro

ně

potíže s

šířením

svých stanovisek, jejich problém

nedokázali získat širší podporu.

Labouristický vliv na vládu nelze

označit

jinak než za nepatrný.

Před březnem

1939

brala vláda výzvy k nastolení alternativ politiky appeasementu jako nesmyslné a nepřihlížející k momentálním

potřebám.

Poté se labouristé

zaměřili

na získání

zahraniční

byla vláda ochotna akceptovat až jako poslední možnost. Do

straně

promítaly zcela odlišné postoje v domácích otázkách. Na podrážděností, netrpělivostí

pomocí kolektivní

zahraniční

politiky se navíc

vlády se projevovaly

politiku se ve 30. letech podobal

Již od Versailleské konference obhajovali liberálové udržení míru

bezpečnosti,

všeobecného odzbrojení

obranné síly), sankcí (ekonomických, vojenských) vzpírajícímu se její

spojenectví, jež

a přehlížením.

Pohled upadající liberální strany na stanoviskům labouristů.

sovětského

vůli.

Proti

Baldwinově

neustálé opozici. Nesouhlasili s přehlížením

i

(zároveň

odmítali

Společnosti národů

Chamberlainově

Sovětského

"dostatečné"

proti jakémukoli státu

linii byli liberálové v téměř

svazu, odsuzovali zradu

Společnosti

národů v habešské otázce a bojácnou toleranci německé a italské intervence ve Španělsku.

Poté, co si

průběh

událostí vynutil fundamentální

kritizovat neadekvátní úsilí

při

změny

v britské vojenské síle,

zbrojení. V tomto posledním

37

bodě

začali

liberálové reagovali na

měnící se realitu o poznání rychleji než labouristé. Široká shoda v ostatních otázkách

a

společná

opozice

Předseda

vůči

diktátorům.

přivedla obě

strany od roku 1937 ke spolupráci.

strany Archibald Sinclair podporoval a

labouristů.

vedoucích

appeasementu

někdy

dokonce

vyostřoval

Projevoval nespokojenost s ustupováním "proradným a agresivním"

Po anšlusu Rakouska navrhoval zorganizovat mírumilovné státy v systém

vzájemné vojenské pomoci. Iritoval ho fakt, že Británie neustále krotí odpor nutně

Z toho usuzoval, že appeasement koalici

států

vyústí ve válku. Po

západní Evropy a USA, jež

měla

být pro

respektující právo v mezinárodních vztazích jsou silou. Liberální opozice

vůči

kterou Británie po první

světové

vůči Německu

Mnichově

spolupracovat a postavit se mu

požadavku po

přísnější zahraniční

mluvčím

1936 shledal Hitlera rozeným

vůdcem

liberální strany.

Přidával

se k

zkušeností a reputace; na druhé

straně

alespoň destruktivního stranictví.

64

návštěvě Německa

podezření

důsledky,

Chamberlainovu linii

rázně

při

či

Příležitostně se do debat o appeasementu zapojovali další

dobře

přesnou představu

nevyvozoval logické

v září

z blížící se senility

či

Richard Acland.

tisku, liberální zásady hlásal celostátní deník News Chronicle;

roli hrál i Manchester Guardian, velmi

též David Lloyd

jazyk. Vliv bývalého premiéra vyplýval z jeho

jej však oslabovalo

liberálové - Geoffrey Mander, Wilfred Roberts

měl

němu

a dynamickou osobností vysokých kvalit, nikdo

květnatější

útocích na appeasement nepoužíval

deník

politice Velké

a Itálii.

George, britský premiér v letech 1916-22. Navzdory tomu, že po

týče

toho, že národy

válce zrušila, ale vydržela až do dubna 1939 a znamenala

důsledném

Sinclair nebyl jediným

Co se

agrese.

apeloval na širokou

Německo důkazem

připraveny

obětí

všeobecné branné povinnosti (s ohledem na dlouhou tradici),

nekonzistentní prvek v jinak Británie

postoje

informovaný zejména na poli

o nacistickém

neustále

Německu,

zdůrazňoval

důležitou

zahraničním.

a i když vždy z této

Tento

představy

úskalí politiky appeasementu a častokrát

odmítl. Také v The Economist nalezly liberální pohledy na

38

appeasement jasné

vyjádření.

Stejně

jako labouristická, ani řečníky.

appeasementu nepostrádala pravidelné a zdatné nízká a pozice Mezi

vůči vládě

zůstaly

slabá,

nejvášnivější

liberální opozice

Jelikož však podpora

voličů

vůči

byla

liberální výtky namnoze nepovšimnuty.

kritiky appeasementu

patřila

malá skupina

konzervativců,

jež ale

měla ve svém středu několik výrazných osobností. Ústupky vůči diktátorům podle této

skupiny jen povzbuzovaly jejich touhu po další spolupráci s Francií stát připravovat

pevně

proti

stupňujícím

čelit

na to, že budou muset

pomoc napadeným zemím, nikoli o napaden.

Neville

Thompson,

se

měla

v

těsné

požadavkům diktátorů; obě země

se

měly

Británie podle nich

agresi silou zbraní. V jejich pojetí se jednalo o aktivní

vyčkávání,

který

"kořisti".

až bude jeden z demokratických

studoval

appeasementu, tvrdí, že lze vysledovat "obraz

fenomén ojedinělého

států přímo

konzervativní opozice

vůči

a nesouvislého nesouhlasu,

individuálních výtek a malých klik, ale žádné soudržné skupiny." 65 Bylo jistě obtížné kritizovat vládu kontrolovanou vlastní stranou, jež přívrženců

zejména

měla

a jejíž politika se zdála být v souladu široce

před

Mnichovem tak málo

nikdy neobjevila sněmovně

pečlivě

sněmovně

v dolní

přijímanými

konzervativců sebevědomě

názory. To je

oponovalo

přemýšliví

důvod, proč

vládě

propracovaná alternativa k politice appeasementu.

i mimo ni projevovali

většinu

drtivou

a respektovaní konzervativci, jimž

a

proč

Přesto dělala

se

se ve starosti

zhoršující se mezinárodní situace i to, jak na ni Chamberlainova vláda reagovala. Jejich vytrvalé pochyby napomohly k a vytvořily členové

předpoklady

k

opuštění

ústřední

rozšíření

veřejné

diskuse o appeasementu

této politiky britským národem. V

postavou v malé

diplomacii a rovnováhu moci ve Německu

65

a

popředí

stáli dva

konzervativní strany- Anthony Eden a Winston Churchill.

Eden se stal

64

otevření

větším

skupině konzervativců,

rozsahu než kabinet a

a Itálii bez jasných záruk "pro futuro". Jako

jež podporovala

stavěla

zahraniční

se proti

ústupkům

ministr se Eden podvolil

srv. Lentin, A., Guilt at Versailles. Lloyd George and the Pre-history of Appeasement, London 1985. Thompson. N .. The Anti-Appeasers ... , c. d., s. 2.

39

tradiční

zrušení sankcí, uvalených na Itálii za invazi do Habeše; v porýnské krizi vyzýval k dalšímu jednání s Hitlerem. Mohlo by se zdát, že Edena více iritovalo italské než mezinárodních mu od

května

závazků.

To je ale jen jedna strana pravdy

-ještě

německé

porušování

více ho znepokojovalo, jak

1937 nový premiér přímo zasahoval do vedení zahraniční politiky. znepříjemňoval

Po své rezignaci Eden

neformální diskusní kroužek bez pevného

vládě

členství

život. Jeho skupina byl

a pozic. Skládal se asi z dvaceti

otevřený,

poslanců,

převážně mladších mužů. 66 Churchill, který stál poněkud stranou této skupiny (částečně svou

vlastní volbou), měl několik blízkých stoupenců. 67 Mezi oběma skupinami existovaly ohledně zahraničně-politických sudetoněmecká

témat silné spojení a poměrně pravidelné styky

otázka); jejich

předáci

hlasování

68

Mnichově

vnímá,

"křižáky"

Eden stali

vděčí

za to svým

pamětem

návrhů

pro

ně

a

najmě

svému

totiž bylo dosti riskantní. Kdyby

sněmovně.

Leo Amery to

takto: zdržení se hlasování bylo "jako znak nesouhlasu s vládní politikou vyloučili

v tažení proti

na vrcholu popularity) vyhlásil konání parlamentních voleb,

mohlo to pro disidenty znamenat ztrátu místa ve

nespokojenci zcela

Rozhodně

Nespokojení konzervativci se většinou při nepříjemném

zdrželi; odmítnutí vládních

Chamberlain (po

větší míře

veřejnost

působení za druhé světové války.

když vrcholila

ale získali vliv teprve v předvečer války.

nelze tvrdit, že se Churchill a v ještě appeasementu. Pokud je tak dnes

(zvláště

z hlavního proudu, jenž by

průběh

později vysvětloval dostatečné",

událostí

aniž se

přivedl postupně

k akceptování naší pozice. 69 Skutečností je, že disidenti postrádali společnou, jasně formulovanou politiku a jistotu široké podpory v dolní premiérův zahraničně-politický

sněmovně.

Jejich aktivita tak

měla

na

kurs malý efekt.

66

zejména Lord Cranhorne, L. S. Amery, R. Law, E. Spears, H. Macmillan, H. Nicolson (liberál a hlasitý kritik appeasementu). O. Gunston a A. Crossley. 67 B. Bracken (mj. Churchillův zeť), R. Boothhy aR. Keyes. 68 Eden. A. (the Earl oť Avon), The Eden Memoirs ll. Facing the Dictators, London 1962; Churchill, W., The Second World War. vol. I. The Gathering Storm, London 1948 (český překlad- Druhá světová válka. I. Blížící se bouře. Praha 1992). 69 Amery, L., My Political Life. 111.. The Unjórgi1·ing Years. 1929-/940, London 1955, s. 287.

40

Neexistovala žádná spolupráce straně

a nespokojenými konzervativci na

mezi

labouristy a liberály na jedné

straně

druhé, což byl fakt, který oslaboval vliv opozice.

Zatímco v zahraničně-politických debatách zastávali podobné názory, v ostatních otázkách zůstávali rozděleni.

Až do poloviny roku 1938 reagoval britský tisk na politiku appeasementu podle svého politického

zaměření.

a liberálními sklony a v

několika

V průběhu

sudetoněmecké

projevovat pochybnosti o

krize

Kritika se objevovala

nezávislých periodikách jako některé

přílišných

například

náhlá

J. L. Garvin,

změna

březnu

z izolacionistického pohledu, německou

Hitlerova okupace Prahy

vůči diktátorům,

Mnichově vyjádřilo

lavinovitě

podnítila

bez ohledu na její formu. Názorná byla

intimus,

předtím

nahlížel na appeasement s lehkomyslným

Daily

který

Mail,

začínal netrpělivě

změně

dlouho

postoje britské vlády.

schvaloval

appeasement

volat po tvrdých krocích, jež by odvrátily

expanzi.

Tyto požadavky tisku Sovětským

jako

Po

začaly

válce, ale pocit ponížení, hanby

však jeho deník trval na radikální

konzervativní

Dokonce

ve Financial News.

postoje vlivného "nezávislého" deníku Observer, jehož šéfredaktor

Chamberlainův

optimismem. Po 15.

například

režimům.

podařilo předejít

zřejmé.

a neblahé tušení budoucnosti byly

v denících s labouristickými

konzervativní noviny (Daily Telegraph)

ústupcích totalitním

celé spektrum tisku hlubokou úlevu, že se

požadavek po rozhodné politice

hlavně

převážně

pokračovaly

v

mírně

se

obměňujících

svazem, Churchill do vlády) až do vypuknutí války. To

veřejné mínění

rozeznal

dříve

než vláda

jako celek proti appeasementu nikdy iniciativám opozice a

vytvářel

neúspěch

nepůsobil,

po

klima, v němž by je

41

se variantách (aliance se naznačuje,

že tisk

appeasementu. A zatímco

březnu

veřejnost

1939

důrazně

stejně

dříve

tisk

napomáhal novým

široce akceptovala.

Ve Velké Británii

působily

také orgamzace a nátlakové skupiny, které stály ne-li

v přímé opozici k appeasementu, pak alespoň v obranném postoji vůči němu. 70 "The League například

of Nations Union"

odsuzovala zavržení SN jako

nejvhodnější

organizace, jejímž

prostřednictvím bylo možné řešit problémy v Evropě. Členy unie ale rozdělovaly názory na

revizi mírové smlouvy s

Německem

Next Five Years Group". Mezi jeho kritiků

usmíření.

a šance na jeho

členy vyčnívali

Další spolek

měl

název "The důsledných

Sir Arthur Salter, jeden z

appeasementu, a dále Norman Angell a lord Allen z Hurtwoodu. Ti všichni zastávali

vizi kolektivní bezpečnosti - s Německem, bude-li ochotno spolupracovat; pokud ne, pak i bez něj.

Tuto vizi nesdílelo izolacionistické uskupení,

odmítalo britské závazky na střední

a východní

Evropě.

bezpečnosti, podepřené

kontinentě

a

později

zdůrazňovalo

nazvané "New Imperialists", jež

"The New Commonwealth" se snažil o

o mezinárodní ozbrojené síly

se ozývali profesionální historikové a

novináři,

zájmů

impéria ve

zajištění

kolektivní

absenci jakýchkoli

Společnosti národů.

kteří

Ve stejném duchu

publikovali knihy a

články,

jež

zpochybňovaly předpoklady, na nichž se appeasement zakládal. 71 Tyto protesty však měly

sotva

nějaký

a veřejného

vliv.

Chamberlainův

mínění,

ale nikoli

kabinet byl vysoce náchylný k vůči

realitě

stranického systému

nátlakovým skupinám za branou dolní

sněmovny

parlamentu.

Na

závěr

appeasementem.

této stati je nutno vymezit rozdíl mezi tzv. pasivním a aktivním Pasivním

appeasementem

chápu

nepřipravené

sankcionování postupu protivníka respektive jiného státu, který porušuje smlouvy, a stává se tak hrozbou pro životní zájmy neúspěch při usmiřování

a

nekoordinované

prostřednictvím

usmiřující

však není appeasement. Aktivní appeasement

zbrojení

mocnosti. Pouhý

předpokládá

sympatie

srv. Watt. O. C., lntluence ťrom without: German Intlucnce on British Opinion, 1933-38, and Attempts to Counter it, in: Watt, O. C., Personalities and Policie s. c. d., s. 117-135. 71 Např. Seton-Watson, R. W .. Britain and the Dictators, London 1938; Wiskemann, E., Czechs and German.1·, London 1938; Gcdye, G. E. R., Fallen Bastions, London 1939. 70

42

pro konkrétní stížnosti a požadavky, vytýčené potenciálním nebo činným agresivním protivníkem. Usmiřující mocnost protivníkovi nabízí, aby formuloval nároky jasněji, což má vést k jednání, směřujícímu k vzájemnému vypořádání se. Oba přístupy mohou, nikoliv nutně, doprovázet morální ohledy. Pasivní přístup, pragmatický a neplánovaný, byl charakteristický pro britskou zahraniční politiku v Evropě za vlády Stanleyho Baldwina; Neville Chamberlain inicioval fázi aktivního appeasementu, novou éru programu, kladoucího si za cíl přímou konfrontaci a řešení hlavních problémů, jež trápily Evropu.

43

Druhá část Historiografická diskuse o politice appeasementu

První kapitola Soudobá reflexe politiky appeasementu

Soudobou reflexi zahraniční politiky Velké Británie v druhé polovině 30. let 20. století lze nejlépe sledovat v britském tisku 30. let. V této kapitole proto upozorním na některé tendence, jež ve svých výzkumech nalezli britští historikové, kteří se pokusili nějakým způsobem tisk a jeho vztah k appeasementu zmapovat, byť šlo vždy jen o určité spektrum

tisku a o určitý problém, který autoři sledovali. Zásadní práce pojednávající o tisku druhé poloviny 30. let se objevila až na počátku 70. let díky Franklinovi Gannonovi, o dvě desetiletí

později následovaly texty Bennyho Morrise a Richarda Cocketta.

72

Z rozšířených

a populárních pamfletů většinou levicové provenience, útočících na soudobou britskou zahraniční politiku, podrobně rozeberu jen nejvlivnější z nich - Guilty Men, od něhož se celá

historiografická diskuse o appeasementu odvíjí.

73 I

I',

Třicátá léta 20. století znamenala pro britské noviny "zlatý věk". Tiskový průmysl se

stal důležitým a výnosným podnikáním. Jeho hospodářská struktura se však vyvíjela odděleně od té žurnalistické, jež se jí plně podřizovala. Jestliže cílem bylo prodat co nejvíce výtisků, muselo se čtenářstvu do značné míry předkládat to, co žádalo. Rozvíjející se masová společnost nebyla právě náročná na kvalitu a dávala přednost zábavě před informacemi.

Gannon, F. R.. The British Press and German_v 1936-1939, London 1971; Cockett, R., Twilight oj Truth. Chamberlain. Appeasement and the Manipulation oj the Press, London 1989; Morris, B., The Roots oj Appeasement. The British Weekly Press and Nazi German_v during the 1930s, London 1991. 73 Cato. Gui/ty Men, London 1940: dalším vlivným pamfletem byl např. Your M. P., stejně jako Gui/ty Men vydaný nakladatelstvím Victor Gollancz.

72

44

Inzerenti se ochotně podvolovali postojům veřejnosti a lidé kupovali noviny více, když se cítili

bezpečně

a

spokojeně.

O Německu psal denní tisk v Británii ve značně fantaskních barvách. Potenciální hrozby okázalých nacistických vojenských přehlídek se ztrácely ve zprávách o jejich velkoleposti a nadšení přihlížejících obyvatel. Tisk se pouze zřídka zabýval podrobně nacistickou ideologií. Z šéfredaktorů snad jen J. L. Garvin z Observeru mluvil plynně německy a zajímal se o každodenní život v Říši četbou několika německých novin. Zásadní

články na titulních stranách psalo často několik autorů,

74

přičemž hlavní slovo měl

šéfredaktor; původně kritický článek o Německu se mohl vypuštěním náležitých pasáží snadno stát článkem přinejmenším neutrálním. Žádné

novmy,

snad

kromě nejprodávanějšího Daily Mai/,

75

nepodporovaly

a neomlouvaly v průběhu 30. let nacistické excesy. Stejně tak se ale zdráhaly vyostřovat mezinárodní spory přijetím tvrdé linie vůči diktátorům, mimo jiné z toho důvodu, že "čtenáři nejevili o tyto články zájem a komentátoři je nechtěli psát".

76

Kromě toho nebyla nouze

o možné nepřátele. Francie ztrácela prestiž především kvůli tomu, že její slabost začala být zjevná každému. Levici vadily fašistická Itálie, nacionalistické Španělsko a Japonsko, pravice se v tisku nelichotivě vyjadřovala o republikánském Španělsku a Sovětském svazu. Nacistický režim dosáhl i přes svou "svéráznost" některých ekonomických úspěchů, alespoň v očích britských novinářů, včetně snížení nezaměstnanosti. A narozdíl od Mussoliniho, jenž provedl invazi do Habeše a "dráždil" Brity ve Středomoří, Japonska, které dobývalo Mandžusko a ohrožovalo Singapur, nebo Sovětů, kteří hrozili revolucí,

74

77

se Hitlerova vláda

Gannon, F. R., s. viii. op. cit., s. 33. 76 op. cit., s. 2. 77 toto zaklínadlo však od druhé poloviny 30. let koexistovalo v soudobém tisku v západní Evropě s oceňováním upevnění Stalinova postavení. od nějž si sliboval ,.uklidnění" bolševické revoluce, Foster, A. J., The Times and Appeasement: The Second Phase, Journal of Contemporary History 3 ( 1981 ), s. 444.

75

45

zdánlivě zaobírala pouze vnitřními reformami a snahou dosáhnout rovnosti v mezinárodním

postavení

Německa.

Konsensus, podporující appeasement v denících a týdenících, se objevil v průběhu roku 1935 a zůstal nedotčen až do září 1938. Po tomto datu se ale nenávratně vytratil; šok a ponížení způsobené Mnichovem zanechaly v Británii hlubokou stopu. Okupace Prahy pak dalšímu prosazování appeasementu zasadila konečný úder a znamenala další krok od

usmiřovací politiky k odporu vůči agresivním diktátorům.

78

Jak správně upozornil Gannon,

téměř všichni šéfredaktoři a novináři britského tisku mezi válkami byli liberálního založení

"v nejširším smyslu slova". 79 Liberalismus postuloval následující - toleranci, kompromis a možnost řešení konfliktů rozumem, který nakonec převládne. Britská touha usmířit Německo před rokem 1933 je srozumitelná ve světle vlivu liberalismu v intelektuálních

vrstvách. 80 Appeasement, jako osvícená politika spravedlnosti pro všechny, se stal "dítětem" liberální orientace. Po roce 1933 se appeasement opět ve jménu liberalismu změnil z politiky založené na morálce a hledání spravedlnosti v politiku vyvolanou strachem a účelností.

81

Hodnoty liberalismu tak sloužily jako pozadí k přijetí politiky appeasementu v tisku. Byly tedy předpokladem, nikoli hlavní příčinou appeasementu.

82

Gannon zdůrazňuje, že

appeasement byl výtvorem souhry okolností, ale především výsledkem krize liberálního svědomí. 83 Nevyvěral z postojů k nacistickému Německu nebo strachu z války, ale znamenal

spíše vedlejší produkt stanovisek a politik, přijatých již před Hitlerovým nástupem k moci, k různým sporným tématům- Versailles, zbrojení atd. Podle novějšího výzkumu je třeba vyvrátit předchozí úvahy o tom, že je rozdíl mezi "prozíravými levicovými liberály, kteří pochopili opravdový ráz nacistické hrozby od úplného

78

Morris. B .. s. I. Gannon, F. R., s. 4-5. 80 tato vrstva nejčastěji kupovala právě týdeníky jako Obsen-er, Sunda_v Times- oba s nákladem kolem 200 000 kusů, nebo The Economist, New Statesman a Spectator, s nákladem několikanásobně nižším. 81 Morris. B., s. 3. 8' . - op. ctt., s. 10 . 83 Gannon. F. R., s. 4.

79

46

začátku,

reakčními

a

konzervativci,

zejména pro politiku, kterou slíbil

kteří

uvítali

Hitlerův

uplatňovat vůči

nástup nejen

zprávě

útoků

předsedovi

W. W. Hadley,

přesvědčení

vděku

za udržení míru. Ani levicové noviny se

na vládu. Hadley proto mohl svou zprávu

zakončit

ale

o postoji tisku k probíhajícím

událostem, že v hlavních tiskovinách vládne jednomyslné a především ministerskému

osobě,

jeho

bolševikům".

ruským

šéfredaktor Sunda_v Times, zjistil již v čase Mnichova ve

kvůli

vládě

nepouštěly

do

důvod

konstatováním: "Je zde

soudit, že názory o Mnichovu, ze kterých citujeme, věrně zastupují veřejné mínění." 84 Na druhou stranu "odsouzení" britského tisku problematizuje fakt, že které se

zdánlivě

prosazovaly předpovědi

nejsilněji

jejich

vůči

ukázaly jako nejvíce zaslepené a chápavé zbrojní programy, jichž bylo

kritiků

zapotřebí,

právě

ty noviny,

Hitlerovu režimu,

pokud by se ukázaly varující

jako správné.

Britský tisk formuloval své postoje k Německu charakteristicky tím, že si uchovával své politické a filozofické uspokojením,

neboť

byla

představy.

Konzervativní listy

vytvořena zdánlivě legálně

a

vztahy s britskou vládou. Zdálo se, že je také mnohem a východoevropských

států

vnitřních poměrů států,

v pravicovém tisku

Hitlerovu vládu s jistým

přinejmenším

stabilnější

udržovala

přátelské

než jakákoli vláda

středo­

té doby. Z toho vyplývalo, že Britové nemají právo zasahovat do

jež se

přehlížely

nevměšují

do záležitostí Británie. Neznamená to, že se

nebo zcela zatajovaly novinky o nacistickém režimu.

smyslu pro spravedlnost, musely jako od

přijaly

například

Times

čelit

výtkám od levicových

Při

svém

radikálů, stejně

nacistů.

Liberální a labouristický tisk zaujal Herald se to projevovalo

přinášením

kritičtější

postoj. V News Chronicle a Daily

nelichotivých zpráv o

Německu

a

příležitostnými

sloupky o pronásledování Židů nebo o životních podmínkách německého obyvatelstva. Všechny noviny se shodovaly na stanovisku, že politikou britské vlády musí být vycházet se všemi národy, pokud se nepokoušejí vyvážet svá státní ~~ Hadley, W. W .. Munich: Befóre and After, London 1944. s. 93 nn.

47

uspořádání

a

dobře

nevytvářejí

a

nevyostřují

mezinárodní problémy. Na rozdíl od bolševismu, jenž hrozil násilnými

prostředky světovou

revolucí, byl nacismus systémem vlády,

když toto dogma vyvrátily události z

března

určeným výlučně Němcům.

1939, zvedl se v tisku

vůči

Až

appeasementu

jednohlasný odpor. Tím se dostávám k fenoménu, jenž je

přítomen

i v dnešním mediálním

k manipulaci "nezávislého a svobodného" tisku. Chamberlainovo appeaserské vedlo k mnohdy

úspěšnému

Premiérovi a jeho

omezování

spolupracovníkům

se

nepřátelství

podařilo

jako aktivní stoupence appeasementu. Nedlouho po zjistil, že pro Hitlera podmínku k jakékoli předseda

představuje umírněný

dohodě

mezi

nejvýznamnější

příchodu

do

úřadu

a sice

přesvědčení

vůči Německu

britského tisku

získat

světě,

ho

a Itálii.

noviny na svou stranu premiéra Chamberlain

britský tisk ve vztahu k Německu nezbytnou

oběma zeměmi.

Následující

tři

roky se proto ministerský

magnátů, těmto kancléřovým přáním

a jeho okolí snažili, s podporou tiskových

vyhovět.

Chamberlain využíval

síť

osobních

kontaktů,

aby "cenzuroval" britský tisk,

spoléhal na nikým nepodepsané politické zprávy, jež Známé jsou

například

měly

za úkol

přičemž

utvářet veřejné mínění.

vazby Hoara k lordu Beaverbrookovi (vlastníku Daily Expressu)

a Halifaxe s Dawsonem (šéfredaktorem Times).

Stejně dobře

je známa role

Timesů

jako

polooficiálního deníku britské vlády v zahraničně politických otázkách. Sám Chamberlain se vedle Dawsona blíže stýkal jen s lordem Kemsleyem, majitelem Sunday Times, Daily Sketch a množství regionálního tisku. Také Kemsleyho bratr, lord Camrose, jemuž Telegraph,

měl

osobní spojení se

členy

jediný z tiskových

magnátů

s Churchillem, což

vysvětluje, proč

Daily

Baldwinovy a Chamberlainovy vlády. Ten také jako

(vedle svérázného Beaverbrooka) udržoval blízké se konzervativní Daily Telegraph

k zahraničně-politické linii Chamberlainovy vlády. 85

85

patřil

Cockett. R., s. 13.

48

přátelství

obezřetně vyjadřoval

Vztahem mezi Whitehallem a tiskem se ve své R. Cockett, jenž prosazuje

poněkud smělou

prvotině

Twilight of Truth zabýval

hypotézu: britský tisk se podle

něj

stal

hříčkou

v rukou politiků a neměl jinou možnost než pomáhat premiérovi prosazovat jeho politiku. 86 Zároveň doplňuje

tvrzení, že vlastníci tisku podporovali politiku, jež pomáhala k vyšším

ziskům

atmosféře

a stabilní

noviny zisk. Cockett šíření

veřejnosti,

ve

upozorňuje

vládních zpráv.

Dělo

přitahovat

což mohlo

inzerenty, z nichž

měly

na neformální kontakty mezi vládními kruhy a tiskem

se tak s

vědomím novinářů, šéfredaktorů

a

při

vlastníků listů;

například v případě Dawsona z Times ale manipulace probíhala tak skrytě,

87

že si ani

neuvědomoval, že je premiérovým nástrojem. 88 Právě na případu The Times, 89 blízkému vládě,

a jejich dopisovatele v

a objektivita něhož

Berlíně

novinářů obětovány

touze po zlepšení

nacisté v naléhali, aby psal o

však bylo horší, jeho

články

Normana Ebbuta lze ilustrovat, jak byly autonomie britsko-německých vztahů.

Německu smířlivěji,

jejich

Ebbut, na

přání příliš nevyhověl.

Co

se dostaly do konfliktu s představami šéfredaktora Times

a s potřebami britské diplomacie. Jen v listopadu 1934, tedy

ještě před nejkrizovějšími

lety,

mu Dawson a jeho zástupce Barrington-Ward zkrátili, a tím zkreslili dvanáct článků. 90 Podobné praktiky znechutily další

novináře, kteří

nemohli

vyjádřit svůj

názor a

raději

z Times

odešli. 91 Od roku 1936 se Chamberlain také mohl, straně

a

uvnitř

vlády,

opřít

o týdeník Truth,

Josephem Ballem. Truth využíval jakékoli územní nároky ve

střední Evropě

přinejmenším

tajně

ovládaný jeho

příležitosti

v nejlepším možném

86

ve vztahu ke konzervativní

k tomu, aby světle.

podřízeným

a

přítelem

představoval německé

S počátkem roku 1937

přijal

op. cit., s. I. což je možno přičíst blízkému porozumění mezi Chamberlainem a Dawsonem. 88 Cockett, R., s. 188. 89 srv. MacLachlan, D., ln the Chair: Barrington Ward ojThe Times, 1927-1948, London 1972; The History oj The Times vol. IV. London 1952; MacDonald, 1., A Man oj The Times, London 1976; Coote, C., Editorial, London 1964; Wrench, J. E., Geof{rey Dawson and Our Times, London 1955. 90 McDonough, F., The Times, Norman Ebbut and the Nazis, 1927-37, Journal of Contemporary History 3 (1992). s. 418. 91 v r. 1936 A. L. Kenncdy, A. L. Barkcr v r. 1937 a Godfrcy Winn o rok později. 87

49

Truth antisemitský a rasistický tón, který využíval k útokům na oponenty Chamberlainovy

politiky.

92

Je příznačné, že obdobné praktiky jako Chamberlain užívali při podkopávání premiérovy linie jeho odpůrci Vansittart a Leeper, jenž se ovšem jako vedoucí tiskového oddělení na velký vzdor nezmohl. Tito úředníci ministerstva zahraničí se nehodlali vzdát

zavedené praxe využívání tisku jako nástroje politiky. Konkrétní novinář se většinou dostavil za odpovědným úředníkem Foreign Office a konzultoval s ním článek, který měl následujícího dne vyjít. Někdy ovšem vycházela iniciativa přímo z ministerstva - tento způsob upřednostňoval právě

Vansittart.

Citlivost vlády k tištěným médiím vyvěrala z reálných obav o stav veřejného mínění. Jeho výzkumy na počátku roku 1938 naznačovaly, že se značná část veřejnosti kloní spíše k opozici. 93 Vliv vlády se proto soustředil na tiskové magnáty, význačné novináře a BBC, zcela závislou na vládě, a proto téměř oficiální. Nejzjevnějším následkem Chamberlainovy kontroly tisku, jež probíhala většinou přesvědčovacím, nikoli nátlakovým způsobem, bylo nepřipuštění alternativ k appeasementu.

Je nápadné, že noviny, které neměly žádné vazby na vládu (The Daily Mirror), se staly oponenty appeasementu. Nezdá se, že by existoval nedostatek novinářů ochotných a schopných zformulovat před čtenáři nepříjemné skutečnosti, takovým v tom ovšem bylo neustále bráněno ze strany šéfredaktorů a vlastníků. Ti vědomě cenzurovali jakékoli zprávy a reportáže, jež mohly naznačovat pochybnosti o politice appeasementu.

94

V roce 1940 sepsali tři levicoví novináři, skrytí pod tradičním pseudonymem Cato, pamt1et s názvem Gui/ty Men, v němž se objevil seznam patnácti mužů (včetně tří premiérů

92

Cockett, R., Ball. Chamberlain and Truth, Historical Journal I ( 1990), s. 136. srv. Adamthwaite, A .. The British Government and the Media, 1937-1938, Journal oť Contemporary History 2 (1983). s. 291-2.

91

50

a deseti ministrů),

95

kteří se z různých důvodů stali appeasery. Příchod druhé světové války

znamenal, že tito muži byli poznamenáni "cejchem", jehož se až do konce svých

životů

nezbavili. Argument Gui/ty Men o tom, jak se Británie nechala zavléct do druhé

světové

války,

se objevil také v Churchillových poválečných pamětech, 96 zdůrazňujících "zbytečnost války". Cato hledal viníky pohromy, kterou znamenaly ústup britsko-francouzských sil z Belgie a blížící se zkáza Britů u Dunkirku. 97 Nalezl je v těch, kteří třímali politickou moc v předcházejícím desetiletí. "Líní nebo oklamaní"

premiéři

Chamberlain, podporovaní svými ministry a "kohortami odvrátit hrozby vyvolané diktátory. Pokud si je připravit veřejné mínění

na tato

nebezpečí

a

MacDonald, Baldwin a zejména

obdivovatelů

a

kývalů",

"obvinění" uvědomovali,

čelit

jim.

Prováděli raději

nedokázali

pak nebyli schopni

ústupek za ústupkem,

aby se vyhnuli obtížným rozhodnutím. Po obsazení

českých

zemí Hitlerem následovalo to, co

za prazvláštní krok - garance Polsku, jež rukou

"země,

podle

autorů

přesunuly

zabránily získat na britskou stranu

Guilty Men považovali

rozhodnutí o válce a míru, slovy Cata, do

statkářů

ovládané degenerovanou partou

autoři

Sověty,

a starých

vojáků".

Tyto garance navíc

které Londýn zoufale

potřeboval.

Jak dále argumentoval Cato, dokonce ani se skálopevnými zárukami Polsku neprováděla

vláda ty

nejnutnější přípravy

aby dozírali na zbrojení a hospodářství. opatřeních,

Gui/ty Men

klíčové

zdůrazňovali

jež kontrastovaly se

na válku. Byli jmenováni nekompetentní

úřady,

nutné k rozběhnutí

úspěšného

Chamberlainovy sliby o energických a

skutečnými

ministři,

válečného

zodpovědných

událostmi, vedoucími k evakuaci Dunkirku.

Životy ztracené v prvních měsících války proto šly na vrub appeaserů. 9

~ srv. Martel, G. (cd.), The Times and Appeasement. The Journals ofA. L. Kennedy, 1932-1939, Cambridge 2000.

95

Neville Chamberlain. John Simon, Samuel Hoare, Ramsay MacDonald, Stanley Baldwin, Edward Halifax, Kingsley Wood, Erncst Brown, David Margcsson. Horace Wilson, Thomas Inskip, Leslie Burgin, Lord Stanhope, W. S. Morrison, Rcginald Dorman Smith. 96 Churchill, W .. The Gatherinf? Storm. c. d.

51

Pamflet Gui/ty Men

končil zvučným

opravuJe "trhliny v našich zdech",

neměla

konstatováním: zatímco Churchillova vláda by "s sebou

vláčet

kteří

ty,

nechali ze zdí

zříceniny". 98 Hlavním cílem útlé brožury bylo odstranit Chamberlainovy přívržence definitivně

z vlády.

Autory legendárního dílka

99

byli fejetonista Sunday Express Peter Howard, vojenský

historik a redaktor Evening Standard Frank Owen, a Michael Foot, tehdy píšící také pro Evening Standard, 100 později téměř padesát let poslanec a v letech 1980-83 vůdce labouristů.

Nápad napsat knihu Gui/ty Men se zrodil na

střeše

budovy,

patřící

Evening Standardu, kde se

po práci tito tři novináři často scházeli. 101 Impulsem jim byla vojenská katastrofa britského expedičního

sboru u Dunkirku a fakt, že Británie nyní stála zcela osamocena proti Hitlerovi,

který jí hrozil invazí. Koncept knihy se roku 1940 a již o

měsíc později

podařilo

napsat

během

prvního

červnového

víkendu

se Gui/ty Men prodávali ve stáncích, slovy jednoho z

autorů,

"jako pornografická klasika", 102 ačkoli hlavní knižní distributoři pamflet odmítli šířit.' 03 Jen během

prvních 'VO

exemp l aru.

tří

měsíců

vyšlo dvaadvacet vydání a prodalo se více než 200 000

104

Tento obchodní faktograficky

úspěch

však nemohl

nepřesná, autoři přeskakují

nebo strukturálních souvislostí. Cato Baldwin. Oba ministerští

předsedové

zastřít

skutečnost,

že kniha je mnohdy

z jednoho tématu na druhý bez chronologických

začíná

analýzou vládního tandemu MacDonald -

jsou podrobeni kritice, protože

"převzali

vládu nad

Jen s vypětím všech sil Britové dokázali přepravit své expediční vojsko o síle 330 000 mužů zpět přes kanál La Manche. 98 Stevenson, J., Introduction. in: Cato. Guiltv Men, London 1998, s. xv. 99 o původu knihy více Foot, M., Debts oj Honour, London 1980, s. 96-98 a od stejného autora Loyalists and Loners, London 1986. 100 deník Evening Standard stejně jako Dail_v Express a týdeník Sunday Express patřil kanadskému tiskovému magnátovi lordu Beaverbrookovi, jenž se stal v nové Churchillově vládě ministrem zodpovědným za zvýšení produkce válečných zařízení. Beaverbrook přitom neměl tušení, že "jeho" novináři se skrývají pod pseudonymem Cato. 101 Foot, M., Preface in: Cato, Gui/ty Men, London 1998 (I. vyd. London 1940), s. v. 102 op. Cit., S. Vl. 103 Jedním z důvodů bylo, že i v nové Churchillově koalici seděli někteří přední appeaseři, včetně Chamberlaina. JO.J Aster, S., "Guilty Men"': The Case oť Neville Chamberlain, in: Boyce, R.- Robertson, E. M. (edd.), Paths to War. New Essays on the Origins !!f'the Second World War, New York 1989, s. 234. 97

o

o

52

převahou

obrovským impériem, s vojenskou

bědování

na pokraj národní katastrofy". Následuje klamáním

veřejnosti,

nad

zahraničně-

krátkozrakostí v

a především nad vyloženou

upevněnou

a

nezpůsobilostí

a

politickou svobodou, a dovedli jej údajně

špatným odhadem situace,

obranně-politických

rozhodnutích

premiérů.

obou

MacDonald se choval jako "slepý k úmyslům nové nacistické vojenské moc1, vyrůstající

v srdci Evropy". Kritiky odbýval s tím, že se jedná o "proJeV nerozvážnosti

německého

mládí". Navíc zanechal Británii "po

když mu byla vláda na páté místo na

svěřena.

světě".

autoři

Baldwina

Pokárali ho za

přiznání,

z "neobratnosti nebo ze

druhořadému

zbabělosti"

úřadu) bezbrannější",

že nemohl vyhrát volby v roce 1935 odchod do penze v roce 1937,

země

v tak špatném stavu, že ... by

tyranovi jako Mussolini". Cato oba premiéry obvinil

v zásadních

zahraničně-politických

otázkách.

Cato uznal, že Chamberlain byl "houževnatý starý obchodník, a morálního charakteru", který, než se stal premiérem, obhajoval "nutnost Když se ujal moci, musel učinil

přiznat,

značné

neprodleně"

že pokrok v této oblasti je pomalejší, než

průběhu

sudetské krize, ani nezabránila

v březnu 1939, ani vypuknutí války o mnozí v jeho blízkosti nabádali, aby "s ohledech". Dunkirk potvrdil Několik

Catův

dalších kapitol

roku

později.

zbrojit.

okupaci

ujištění

však

českých

zemí

Cato poukazoval na to, že premiéra

největším vypětím připravil

národ na válku ve všech

argument, že tato rada nebyla vyslyšena.

věnuje

útoku je i Horace Wilson, hlavní

půl

německé

vitality

očekával. Přesto

mnoho optimistických prohlášení o tempu britského zbrojení. Taková

nezastrašila Hitlera v

než

Baldwinův

"že on a jeho kolegové nechali obranu

neriskovali válku ani proti

letech (v

zatratili za "snížení britských vzdušných sil až

s programem zbrojení. Když Cato komentoval zdůraznil,

čtyřech

Cato postavám

průmyslový

svou "politikou, filozofií života a ideologií".

ministrů

a

poradců.

Jedním z

terčů

jeho

poradce vlády, jenž hypnotizoval Chamberlaina Konečně,

53

hlavnímu vládnímu whipovi Davidu

Margessonovi

připsal

potlačení

nelítostný Cato manipulaci parlamentu a

nespokojenosti mezi

toryi. Hlavní část Gui/ty Men se zaobírá obdobím tzv. "phoney war" - podivné války. 105 Místo aby Chamberlain nasadil všechny zdroje své

země,

"přednost pokračování

doby, dával podle Cata premiér zbrojením; "naši vládci si stále

neuvědomovali

aby napravil nedostatky z

předchozí

metod v období míru" s pozvolným

význam totální války". Vláda "se

nenamáhala vyzbrojit naši zem, dokonce ani poté, co jsme se ve válce

střetli

příliš

s nejhroznější

vojenskou mocí všech dob". Základní argumenty pamtletu jsou tedy tyto: MacDonaldova, Baldwinova ani Chamberlainova administrativa nedokázaly splnit svou povinnost a Británii, aby se mohla postavit východě. příprav.

Všechny

tři

vlády

v tvář ambicím nacismu a třetí,

konzervativní

většinu

kvůli zbytečným ústupkům

ve

Středomoří

vyzbrojit

a na Dálném

optimistickým hodnocením vojenských

politika appeasementu byla odsouzena jako zaslepená

sněmovně,

pošpinil reputaci

v marné

naději

neměla

tváří

po zachování míru. Za

získanou ve volbách 1931 a 1935,

k prosazení shody s vládní politikou, i když ostří sporů, promyšleně

agrese v Evropě, ve

podváděly veřejné mínění

zahraniční

Za druhé,

přímé hrozbě

adekvátně

premiéři

zneužili

podporu obyvatel. Politický aparát otupil

opozičních kritiků

a ignoroval talentované politiky

na úkor neschopných a podlézavých. V letech 1938 a 1939 se Chamberlainovi kritikové sjednotili v přesvědčení, že Hitler vrátil vztahy mezi státy v Evropě do doby stěhování národů. Po okupaci Československa bylo stále

zřejmější,

národů.

A

právě

Nemorálnost takové politiky

Německem může

Británie vykoupit jen na úkor jiných

přinutila Chamberlainův

kabinet vyhlásit Berlínu válku.

tato morální potupa, kulminující katastrofou u Dunkirku, dohnala autory Guilty Men

k vznesení

100

že mír s nacistickým

obvinění

proti jeho

administrativě

s takovou vášní. Cato nikdy nehlásal, že britská

Od vyhlášení války Německu 3. září do počátku norské kampaně v dubnu 1940 vedla Británie jen omezené operace, kalkulovalo se i s podepsáním příměří s Berlínem.

válečné

54

vláda nezbrojila, jak mu bylo podsouváno. Výtky

mířily

k tomu, že zastrašování v době míru

a obranné zbrojení ve válce Hitlera nezastrašilo ani neobránilo Británii válkou. V tom je i dnes "Nejslavnější

přes četné

jeho bleskovou

nedostatky síla Guilty Men.

polemika britské politické historie" se stala

a zachovala si vliv až do dnešního dne. Uchovala hospodářskou

před

krizi, politiku appeasementu a

rozčarování

nesmírně

populární

generace, jež zažila

počáteční neúspěchy spojenců

světové

ve druhé

válce. Její význam tkví v tom, že nastavila tón diskuse o appeasementu na dalších dvacet let po válce. Verdikt Cata schválili a

anti-appeaseři,

levicově zaměření autoři. Představiteli

pravicoví historikové,

stejně

jako liberálové

prvních byli Winston Churchill, Lewis Namier

a John Wheeler Bennet, druhým vévodili A. L. Rowse a Elizabeth Wiskemannová. Sympatie ke

Catově

interpretaci appeasementu v této současně

nezmizely;

předválečné

generaci

tuto tezi podporovali i mladší historikové,

historiků

nikdy fakticky

například

Martin Gilbert

a Richard Gott, Telford Taylor, Anthony Adamthwaite a Larry William Fuchser. 106 Na

začátku

60. let napadl "ortodoxní konsensus", inspirovaný Guilty Men, v několika

knižních recenzích

nejdříve

Max Bellof, a poté A. J. P. Taylor svými The Origins oj the

Second World War (1961) a W. N. Medlicott v The Coming oj War in 1939 (1963) a British Foreign Policy since Versailles ( 1968). "Stavidla" revizionismu vláda, když na konci 60. let délku utajení státních

dokumentů

definitivně otevřela

zkrátila z padesáti na

(viz další kapitoly). Zkoumání appeasementu se poté ubíralo jiným omezení

zahraniční

politiky, jež

vylučovala

britská

třicet

směrem- zdůrazňovala

let se

jakoukoli alternativu k appeasementu: globální

závazky a naproti tomu omezené vojenské zdroje, zbrojení versus fiskální stabilitu atd. Zatímco motivy men"

začali

appeaserů

se historikové pokoušeli

rozumově zdůvodnit,

zavrhovat jako neudržitelnou a zavádějící.

55

interpretaci "guilty

Druhá kapitola Poválečná

interpretace politiky appeasementu

Historiografie appeasementu po druhé ovlivněna změnami,

jež se odehrály ve

vycházelo ve 40. a 50. letech

kromě

světové

světové

prožitých

bloky jakýkoli "ústupek agresorovi"

straně

válečných hrůz

druhé. V

jednoznačně

míry stále je,

politice. Silné zaujetí proti také ze

státy americkými a jejich západoevropskými spojenci na jedné a jeho východoevropskými satelity na

určité

válce byla, a do

vztahů

straně,

počínající

a

appeaserům

mezi Spojenými

Sovětským

svazem

studené válce vnímaly oba

a za všech okolností jako nesprávný krok.

N apříklad pro premiéra Eden a znamenal N ásir v době suezské krize v některých ohledech totéž co Hitler. Rychlá akce mohla zastavit jeho kariéru zvětšila

a ohrožovala tak mír a britské zájmy. Eden

ještě před

měl

v paměti, že

v roce 1936 dosaženo Hitlerova pádu okamžitou intervencí německých

jednotek do Porýní.

tím, než by se jeho moc

Nečinnost vůči znárodnění

Francouzů

podobně

a

mohlo být

Britů při

vstupu

Suezu by podle tohoto názoru

egyptského prezidenta Násira jen posílila. "Suezská katastrofa" posléze ve Velké Británii minimálně

zdiskreditovala argumenty o historických analogiích. V USA žádná taková reflexe do konce 60. let (Vietnam) nenastala, politikové neustále z Mnichova" - odporovat agresi, k

větším

ztrátám než

"usmiřovat

včasná

neboť

"slepý appeasement" v konečném

"ponaučení

důsledku

vždy vede

preventivní akce. Neodsoudit Mnichov znamenalo v zámoří

komunisty" a odmítat NA TO.

Tyto rozdílné zkušenosti ovlivnily hodnocení britské "většina

zdůrazňovali

zahraniční

politiky 30. let.

amerických politických

analytiků

významně Ještě

a

106

britské i americké historiky

při

v roce 1976 mohl Donald Watt napsat, že

historiků

zůstává

nekriticky

přesvědčena

Gilbert. M. - Gott. R., The Appeasers, London 1963; Taylor, T., Munich, New York 1979; Adamthwaite, A. P., The Making ofthe Second World War, London 1977; Fuchser, L. W., Neville Chamberlain and Appeasement. A Study in the Politics of History. Ncw York - London 1982.

56

o dogmatech anti-appeaserské (ortodoxní) školy. Žádný významný americký historik se nezaměřil

na nové zkoumání

či

reinterpretaci

důkazů

příčinách

o

druhé

světové

války

v Evropě." 107 Z doby naznačoval,

těsně

že

po válce stojí za zmínku jen

bojácnost

Británie

přinutila

tři američtí autoři;

jinak

rezolutně

Arthur Furnia, jenž

antifašistickou

Francii

k ústupkům, 108 Margaret Georgeová, jejíž knihou se zaobírám níže, a Arnold Wolfers, který reflektoval britsko-francouzské vztahy let 1919-1939 již v průběhu války. 109 První kritiky appeasementu v Británii je možno najít mezi historiky, dospělosti před

první

ministerstvu

zahraničí,

pracovali v

nově

Sdíleli

přesvědčení

světovou

byli

válkou.

členy

Někteří

z nich

působili

několik

britské delegace na mírové konferenci v Paříži a poté

založeném Institutu mezinárodních

vztahů

své generace o tom, že Velká Británie je

z nich bylo

Odpor této generace smířit

se

skutečností,

Představiteli

doplnila v

dotčeno vůči

v Aberyswythu ve Walesu.

světová

velmoc, jejímž trvalým

"wilsonismem" a méně jich lze

označit

této generace byli Charles Webster, R. W. Seton-Watson letech

soustředilo

na

za germanofily.

politice britských vlád ve 30. letech pramenil z neochoty

že Británie na mezinárodním poli slábla, tedy ze

meziválečných

dosáhli

v letech 1914-1918 na

zájmem je rovnováha moci v Evropě. Jejich životní i badatelské zaujetí se Evropu,

kteří

poněkud

v oblasti mezinárodní politiky sklon

stavět

odlišná skupina se

příznivě

ke

zraněné

či

národní cti.

Lewis Namier, jež

historiků. Měla, obecně řečeno, středovým

a

netotalitárním evropským vládám, na jejichž úkor nastolil Hitler

levě

svůj

orientovaným, "Nový

řád".

S předchůdci je spojoval názor, že není možné nacistické Německo usmířit. 110 Dva významní

Watt D. C., The Historiography oť Appeasemcnt. in: Sked, A - Cook, C. (edd.), Crisis and Controversy Essays in Honour oj A. 1. P. Taylor. London 1976. 108 Furnia, A. H .. The Diplomac.v of Appeasement. Georgetown 1959. 109 Wolťers. A .. Britain and France between Two Wars: Conflicting Strategies oj Peace Since Versailles, Harcourt 1940. 110 Vedle J. Whecler-Bcnnetta a E. Wiskemannové, jimž se budu věnovat podrobněji, patří do této skupiny např. L. Woodward. A. Bullock, R. Butlcr, M. Bclloť nebo H. Trevor-Roper. 107

57

historikové se však z tohoto hodnocení vymykali, a to Edward Hallet Carr a William Norton Medlicott. Krátce po vypuknutí války vyšla konzervativnímu britskému historikovi W. N. Medlicottovi publikace British Foreign Policy since Versailles, 111 v níž vytyčil otázky, na měli

které se

nevyhnutelná? Lze Británii politiky? Byly

zaměřit

budoucí badatelé

německé

nepokrytě

zkoumání

činit spoluodpovědnou

neměli

až ve

viny": Byla válka

za divoké metody nacistické

zahraniční

žádnou možnost jak válce zabránit,

neboť

odmítal jakoukoli možnost urovnání sporů mírovou cestou, jak mu to nabízel

Chamberlain. V roce 1968 Medlicott svou knihu zaměřím

"válečné

cíle tak dalekosáhlé, jak se zdálo podle agresivity metod, jichž nacisté

používali? Medlicott soudil, že Britové Hitler

při

čtvrté

na toto druhé vydání se

kapitole, kde budu analyzovat sílící revizionismus.

světové

Po druhé

přepracoval;

z prvních bývalý vysoký

válce zhodnotil krizové dvacetiletí mezi válkami jako jeden úředník

zahraničí

ministerstva

a profesor mezinárodních

vztahů

E. H. Carr. Svou starší práci o mezinárodních vztazích po versailleském míru, 112 která do jisté míry

shodně

s Keynesem kritizovala versailleský systém a

ekonomického a sociálního problému

poválečné

Evropy,

upozorňovala

přepracoval

na

nerozřešení

na analytickou knihu

International Relations between the Two World Wars (1919-/939), kritizující v porovnání se svými současníky britskou politiku v době Mnichova jen mírně. 113 Carr byl zjevem v britské historiografii neobvyklým,

nepatřil

totiž do žádné historické školy a naprosto nezapadal do

rámce soudobého hodnocení appeasementu, jehož se dotkl již za války v práci Twenty Years'

Crisis, významnou Historikové

především

položením

předválečné

a

základů

meziválečné

realistické teorie mezinárodních

generace,

kteří

zahájili nevyhnutelný proces

historického hodnocení fenoménu appeasementu, pojali tento problém o mnoho Medlicott 111 112

či

Carr. Je

překvapivé,

že když se tito

autoři začali

kritičtěji

než

zabývat politikou appeasementu,

Medlicott, W. N., British Foreign Policy since Versailles, London 1940. Carr. E. H., lnternational Relations since the Peace Treaties, London 1937.

58

vztahů.

nesmetli ze stolu existujících Generace

válečné

domněnkách

historiků,

a

jež do

předsudcích

větší či

a také generace jejich žákl:1, rozdělena

kteří

značnou

a dávali jim

dospělosti

dosáhli

míru akademické vážnosti.

v téže

době, může

a internacionalisty, stojící politicky nalevo od

vycházela ze zcela odlišných ideových

být, velmi

pravděpodobně

podstatě

v

ke stejným

směrů

závěrům

autoři

než

jako

středu

významnější

zmíněný

premiérem W. Churchillem a jeho interpretací událostí. třeba zdůraznit,

"historického

že oba

autoři,

řemesla". Namierův puntičkářský

významnou roli v analýze taktéž jako

současníci

pevný pohled,

ačkoli

a

dějin

pamflet. Jejími

válečným

britským

Oba dva však

neboť

představiteli

dějin

zároveň

18. století

hodlali hrát

nepsali pouze jako historikové, ale

měl

na britskou politiku ve 30. letech

trvalo, než dosáhl

konečné

názorové

Jejich úkolem bylo ospravedlnit svá tehdejší přesvědčení v procesu historického

bádání. "Sladit" motivy

vědce

a

účastníka

jimž musí profesionální historik vypořádali

řádu.

nějaký čas

neboť

114

událostí. Každý z nich

Wheeler-Bennettovi

pozici,

nejvýznačnějšími

výzkum v oblasti politických

30. let 20. století,

účastníci

(left-of-centre

zejména Namier, byli uznávanými

je považován za "historický kumšt" nejvyššího

115

všeobecně,

pamfletu Gui/ty Men; navzdory tomu

zástupci byli Lewis Namier a John Wheeler-Bennett, podporovaní

pozice.

na

menší míry oponovala ve 30. letech politice appeasementu,

intemationalists). První skupina zaujímala

Je

stavěli

Spíše

do dvou skupin - na konzervativce, kritizující appeasement (anti-appeasement

Conservatives)

dospěla

nově.

polemiky a neanalyzovali téma zcela

s touto výzvou

čelit,

úspěšně.

událostí je však jedním z

nejnamáhavějších úkolů,

a je pochybné, zda se Namier a Wheeler-Bennett

Jejich analýzy byly

Oba historici si osvojili moralizující tón a styl, jímž 111

silně

zabarveny osobním zaujetím.

zvěčnili

dojem

zločinu

a odsouzení,

Carr. E. H .. lnternational Relations hetween the Two Wars ( /919-/939), London 1947, s. 272-3. Namier. L. B .. Diplomatic Prelude. London 1948; Namier, L. B., Europe in Decay. A Study in Disintegration 1936-1940, London 1950, zejména esej nazvaná Appeasement, s. 205-228; Whee1er-Bennett, J. W., Munich: Prologue to Tragedv. London 1948; Churchill, W. S., The Second World War. I. The Gathering Storm, London 1948. 114

59

vytvořený počátku

historiků vyjadřujících

autory Guilt_v Men. Donald Watt, jeden z prvních

se na

60. let bez obalu proti sílící ortodoxii této interpretace appeasementu, prohlásil, že

Namier v

sobě ztělesňoval

"spojení detektiva, žalujícího, soudce i poroty".

Také Wheeler-Bennett hledal spíše

obvinění

učinil,

proti Chamberlainovi za to, co

než

aby se pokusil pochopit motivy jeho jednání: "Poddat se vydírání je vždycky odsouzeníhodné, neboť

to

povyšuje

pouhou

sebeochranu

opodstatněně

a nedotknutelné. Takové ústupky jsou jako akt zrady na tom, za co všichni

Oba

autoři představovali

zkušenosti v žádném předseda.

ručíme

principy,

které

musí

Podle Namiera "byla jeho

pro povinnosti, které kariéra

,příjemného nedělního

měl

označit

cílů,

představivosti,

za

jehož

plnit jako ministerský

středostavovského

obchodníka, který

odpoledne', mdlého a

umíněný; měl

nakolik to vyžadovaly jeho hlubší instinkty a

posvátné

- vykoupení života na úkor posledních

průpravou

[Chamberlain] byl bystrý, neznalý a

být

odsuzovány, protože je to možno

Chamberlaina jako muže omezené

případě nestačily

naplnil politiku atmosférou

nad

klidně

nudného.

schopnost oklamat sám sebe natolik,

záměry. Zároveň

dokázal klamat ty,

kteří chtěli

, · " I I7 , kl amam. b yt Podobně

se

vyjadřoval

krátkozrakostí: "Sám (byl) nesnáze

vyřešit

zbraně.

Wheeler-Bennet. "Jeho" Chamberlain byl vmen politickou

především

obchodník, (který) nemohl pochopit, jak by mohly

Nezaobíral se otázkou, zda by jakýkoli

vůdce

v

Evropě,

ať

představitel státu demokratického nebo totalitárního, mohl v tomto smýšlet jinak než on.'" 18

Je možná pravda, že od Chamberlaina nebylo možné Hitlerovy hanebnosti, která se

plně

odhalila až

během

a v

očekávat,

závěru

aby pochopil hloubku

války. Nacistický seznam

Whecler-Bennett prohlašoval po své návštčvě Berlína v roce 1933, že Hitler je muž dobrých úmyslů, který nechce válku. a že Mein Kampfje kniha, jí7. nemusí být přikládán zvláštní význam. Navštívil také jako jeden z mála Britů exklut.ivní berlínský Herren Klub, kde se scházeli nacističtí pohlaváři. 116 Whecler-Bennett. J .. Munich: Prologue to Tragedy. London 1948, s. 3-4. 117 Namicr. L. B .. DtjJ!omatic Prelude. London 1948, s. 41. 11 x Whceler-Bcnnctt. J.. s. 268. 115

60

nedodržených záruk však

přesto

nechával britského premiéra

při

jeho jednáních s Hitlerem

' II<J "trestu h o d ne douvenvym a kl•d 1 nym. v

vv•

'

"

Wheeler-Bennett ani Namier neukázali

příliš

porozumění

pro omezené pole

působnosti,

na kterém ve 30. letech britští politici a zejména Chamberlain mohli operovat.

Nepřihlíželi

k faktu, že v té

době

existovalo rozsáhlé Britské impérium, jehož záležitostmi

a zájmy se metropole musela zabývat. Z jejich knih by si mohl ministři neměli

zraněnou

na

zřeteli

čtenář

odnést dojem, že britští

nic jiného než evropské problémy. Tyto práce byly poznamenány

národní hrdostí a neochotou rozpoznat, že britská moc ovlivnit

upadala. Pro oba autory nastalo v britské politice mezi válkami cosi

průběh

radikálně

událostí

chybného

a nesprávného, na co nemohl být žádný Brit hrdý. Slovy Wheeler-Bennetta: "Britská státnost nebyla nikdy tak u Medway."

pokořena

cizí mocí od dob, kdy Nizozemci spálili britskou flotilu

120

Namier, jenž sloužil

během

první

světové

války na ministerstvu

obdivoval Churchilla, se domníval, že Británie mohla intervenovat proti spojenců, soustředěn

ve

aby zachovala na

Středomoří

německou

tradiční

rovnováhu sil. Zájem obou

autorů

zahraničí

Německu

byl

a velmi

bez pomoci

téměř výhradně

hrozbu, bez ohledu na strategická omezení, vyvolaná výzvami Itálie

a Japonska na Dálném

východě. Německá

touha po

světové

dominanci mohla

být podle nich při několika příležitostech zastavena "bez krajního úsilí nebo obětí", 121 avšak následkem zanedbání mezinárodní situace v letech 1933-1937 byla Británie pod vedením Chamberlaina

přinucena

angažovat se v roce 1938

a (stala se) spoluviníkem potupy."

122

přehlížením

"agrese a nespravedlnosti

Britská vláda nerozpoznala, že válka má přednost před

mírem udržovaným za každou cenu.

110

op. cit. s. 16. op. cit. s. 434. 121 Namier. L. 8. Dip/omatic Pre/ude, s. ix. ]1, . -- Wheeler-Bennett. J., Mulllch, s. 434.

120

61

Tento útok na reputaci appeaserů zprava

SI

v ničem nezadal s nekompromisní

.. ofenzivou" z internacionalistické levice. Mezi nejznámější zástupce tohoto proudu patří Alfred Leslie Rowse, Elizabeth Wiskemannová a Američanka Margaret Georgeová. Jejich přístup se sice poněkud lišil od Namierova či Wheeler-Bennettova, ale podstata jejich

poselství měla shodné rysy. Autoři této skupiny našli vysvětlení nikoli ve zkoumání determinant britské zahraniční politiky, ale v tajemných zprávách o sobeckém spiknutí a úmyslném mlžení průběhu událostí a faktů. Wiskemannová žila ve 30. letech vzrušující "dvojí život". V průběhu školního roku působila na cambridgeské univerzitě a o letních prázdninách cestovala po evropských

metropolích, kde se setkávala s předními politiky a spisovateli. V té době ztratila iluze o míru v Evropě a začala psát o příčinách války ještě před tím, než propukla. Po válce v psaní pokračovala a ještě dvacet let po jejím skončení přiznávala, že "si nedělá nárok na objektivitu dějin Evropy v letech 1919-1945". Wiskemannová označila Chamberlaina za "neústupného,

domýšlivého, naivního a neinformovaného". Nic nebylo podle ní marnějšího než cesta premiéra do Německa, jen aby se zeptal Hitlera, co by ho uspokojilo. "Hitler byl nenasytný a žádal všechno ve jménu zachování míru, kterým pohrdal."

123

Rowse a Georgeová alespoň hledali vysvětlení pro to, co vedlo Chamberlaina k jeho

činům. Rowse si dal za úkol vysvětlit zdánlivě nevysvětlitelné: "Čím byli (appeaseři) posedlí? Jak vysvětlit jejich slepotu? ... Dnes již není pochyb, že tito lidé jednali špatně; avšak jak mohli jednat tak špatně, tváří v tvář všemu, a proč se tak mýlili- .. .'"

24

Rowseovy vědecké zájmy byly značně rozsáhlé: spekuloval nad možným autorstvím her připisovaných Shakespearovi, stejně jako s požitkem vysvětloval dějiny a topografii rodného

Cornwallu.

Jeho

analýza

meziválečné

politiky

a diplomacie

nepostrádala

neochvějnou jistotu v líčení průběhu událostí. Obecným rysem této fáze historiografické

123

Wiskemann, E .. Europe of'the Dictators /Y/9-1945, London 1966. s. 5 a 145.

62

diskuse o appeasementu (do počátku 60. let ovšem o diskusi v pravém smyslu slova ne lze mluvit) je, že ji příliš nepoznamenal nedostatek sebejistoty, který jedině mohl poněkud poopravit soudobé úvahy, psané ještě bez přístupu k veřejným či soukromým archivům a postrádající pohled z historické perspektivy. Tato skupina však prezentovala odhalenou a nenapadnutelnou pravdu, jíž se dostalo v mnoha případech ještě větší autority v očích veřejnosti tím, že autoři těchto knih prožili události, které analyzovali. Rowseově jistotě

ohledně vlastních hodnotových soudů se vyrovnalo snad jen opovržení vůči Chamberlainovi

a jeho víře, že lze dělat obchody s mužem, jako byl Hitler: "Ješitný starý hlupák- jeho dojem oproti všem důkazům ve formě křivých přísah, mučení, vražd a brutality, které se hromadily o d ro k u 19 '_1">3 ,

•••

"12)

Pro Rowse a Georgeovou ležel klíč k příčinám války z britské strany v narušeném vlivu upadajících vládnoucích tříd. Každý historik si musí všimnout, mínil Rowse, že Británie v roce 1914 pod vedením liberální vlády vstoupila do první světové války na straně Francie a Ruska. O dvacet let později, po dvou dekádách dominace toryů, "byla tato země na pokraji války s Německem i s Itálií a zároveň byla jedinou spásou pro Francii, kterou jsme zlomili, a která byla jen napůl na naší straně". 126 Rowse vypozoroval "třídu v úpadku", zruinovala zem a oslabila ji na úroveň druhořadé mocnosti.

128

127

která téměř

Tím de facto potvrdil

hodnocení Benita Mussoliniho; pro italského diktátora Chamberlain a jeho vládní kolegové nebyli "již z téže hmoty jako Francis Drake a ostatní skvělí dobrodruzi, kteří vytvořili jejich

říši, nýbrž unavení synové dlouhé řady bohatých lidí, kteří ztratí svou říši".

129

Rowse se tak

znovu vrátil k představě Chamberlaina jako "spíše naivního obchodníka", představitele politické generace, jež neměla "nic z odvahy aristokratů 18. století". Appeaseři, tedy

124

Rowse. A. L.. Al! Sou/s and Appeasement: A Contrihution to Contemporary History, London 1961, s. 13,

tučné

písmo autorovo. op. cit. s. 83. kurzíva autorova. op. cit. s. 84. kuri.Íva autorova. 127 tento argument pádně vyvrací Lany i. G. A .. The Prohlem ofAppeasement, World Politics 15 ( 1963), s. 326. 12 ~ Rowse. A. L., Al! Sou/s, s. 117. 129 Ciallltl' deník J93l)-JY43. Praha 1948. s. 21.

12

' 126

63

"příslušníci středostavovské třídy s pacifistickým profilem, nevěděli nic o Evropě, o historii,

jazycích nebo diplomacii, natož o strategii či válce".

11

° Chamberlain

a appeaseři oponovali

představitelům ministerstva zahraničí, kteří věděli o Evropě a zejména o Německu mnohem

víc. Ve své samolibé ignoranci se tito lidé ani neobtěžovali číst Mein Kamp{, v němž jim . Ier "pra k.ttc k y pre v dem sdvl·! ' I u " . 111 e 1 , co ma' v umys · H It

Vzhledem k tomuto historiografickému konsensu bylo zřejmé, že se tato interpretace appeasementu brzy dostane do univerzitních i školních učebnic. Tím bylo zajištěno přežití nelichotivého portrétu Nevilla Chamberlaina a politiky, kterou ztělesňoval pro další generaci. Tato generace již nebyla přímo ovlivněna osobní zkušeností 30. let. Obdivuhodnou syntézu Charlese L. Mowata, 1.-:2 která formovala nejen soudobé historické povědomí, ale i dospívající historický dorost, můžeme vzít jako ukázku tohoto procesu. Mowat věnuje ve svém díle politice appeasementu celou kapitolu. Jeho celková interpretace byla stále pevně zakotvena v rámci argumentace již zmíněného pamfletu Gui/ty Men, sepsaného před více než desetiletím. Ostrá kritika appeaserů pocházela opět z morálních pozic; zejména je v textu patrný vliv Wheeler-Bennetta a jeho Mnichova. Mowatovi ovšem nelze upřít mnohem větší stupeň historické objektivity: "Ještě po Mnichovu nebylo pochyb, že appeasement je

populární, a to navzdory mnoha kritikům. Měl za sebou větší část tisku ... Alternativou k appeasementu byla válka -

to alespoň bylo řečeno jeho kritikům; a válku nikdo

neobhajoval. Zajisté ne labouristé; ani imperialisté z řad toryů jako Churchill, ... , jehož ostatní všeobecně považovali za 'válečného štváče'. Zpětně byl proti appeasementu každý; tehdy však nemnoho."

\10 131 132

111

Rowse. A. L.. Al! Sou/s. s. 19. op. cit. s. 8-9. Mowat. C. L.. Britain hetween the Wan /9/8-1940. London 1955 (zde cit. přetištěné vydání z r. 1968), zvl.

kapitola I I. 1.n op. cit. s. 591.

64

Při podrobném čtení je možné dokonce zjistit, že Mowat zmiňuje

argumenty ve

prospěch appeasementu, které se v debatě více prosadily až o desetiletí později. Lepší

psychologická "připravenost" (sjednocený národ) Británie na válku v roce 1939 než o rok dříve, strategii ministerstva financí na pomalé zbrojení, a tudíž nepřetěžování britské

ekonomiky či proappeasementský postoj dominií, aniž by jim ovšem autor přiznával jakýkoli vliv na rozhodování Londýna. Mowatův Chamberlain byl mužem jednosměrné vize, který nedůvěřoval Foreign

Office a místo toho spoléhal na "zhoubné" rady Horace Wilsona. Premiérovým fatálním omylem bylo, že věřil v lidskou stránku diktátorů, na které lze úspěšně působit, zejména v rozhovorech mezi

čtyřma očima.

Jak je vidět, autoři 40. a 50. let navázali ve své argumentaci na odkaz zanechaný pamfletem Guilt.v Men a považovali britskou zahraniční politiku konce 30. let za naprosto nevhodnou a morálně pochybenou. 134 Místo aby odpovědní britští politikové ve spolupráci s Francií odporovali Hitlerovým ambicím, snažili se ho usmířit; Mnichov se pak stal synonymem pro appeasement. Počátkem 60. let se však objevila kniha, která dosavadním ortodoxním přesvědčením o odpovědnosti Chamberlaina a jeho předchůdců za válku otřásla.

objevily se ale i dvč významné knihy. které se postavily na obranu appeasementu- Feiling. K., The Lije oJ Neville Chamberlain. London 1946 a Hoare. S., Nine Troubled Years. London 1954. 114

65

Třetí

kapitola

A. J. P. Taylor a jeho "The Origins ofthe Second World War"

Druhá světová válka a její příčiny jsou již od 60. let minulého století vděčným tématem historických debat. Až do té doby bylo vše jasné: válku zavinil Hitler a dokonce ji od počátku

plánoval.

Přitažlivost tvrzení o Hitlerově vině byla jistě značná. Rozsudek Norimberského

soudního tribunálu o válečných zločinech se opíral o drtivé množství důkazů. Není pochyb o tom, že v letech 1939-1941 Německo zaútočilo na okolní státy a nikoli naopak. Američané, Britové a Sověti se spojili, aby bojovali proti Hitlerovi. I po válce, kdy se jejich jednota začínala drolit, se shodovali na odsouzení Hitlerových zločinů, a to přesto, že každý z nich měl svůj předválečný "vroubek". Vidět víc než Hitlerovu vinu znamenalo nastolit nepříjemné

otázky, týkající se amerického izolacionismu, britského appeasementu či německo-sovětského paktu o neútočení. Tyto otázky však prozatím zastiňovaly hrůzy nacistických zvěrstev. V roce 1961 však britský historik Alan John Percivale Taylor vydal knihu nazvanou

The Origins r~ť the Second World War, jež útokem na tezi o Hitlerově vině otevřela dodnes neustávající spor o příčinách druhé světové války . ..Je všeobecně uznáváno, že ... už známe všechny odpovědi (ohledně druhé světové války - T. P.) a nepotřebujeme již vznášet další otázky."

135

Právě touto větou uvedl A. J. P.

Taylor svůj zřejmě nejznámější, ale rozhodně nejkontroverznější počin, The Origins oj the

Second World War (dále jen Origins) a vzápětí se v celé práci snažil tímto přesvědčením mohutně otřást. V provokativním stylu, jehož byl představitelem, Taylor především rozvířil

obrovskou historickou debatu, když odmítl Hitlerovi přiznat dopředu promyšlený plán na rozpoutání světové války. Rozvinul se tak rozsáhlý historický spor, plnící postupně nejen

1

'~ Taylor. A. J. P .. The Origins o{the Second World War, London 1961 (zde cit. 8. vyd. z roku 1977). s. 9.

66

police zejména britských a amerických knihoven, ale i stránky denního tisku v západních zemích.

A. J. P. Taylor se narodil v roce 1906 jako jediný syn do rodiny zámožného výrobce bavlny. Po dokončení univerzitního studia v Oxfordu, kde byl mimo jiné jediným členem labouristického klubu v celé koleji, pokračoval ve studiu diplomatické historie na univerzitě ve Vídni. V roce 1930 nastoupil jako asistent na univerzitu v Manchesteru, kde působil až do roku 1938 a kde ho značně ovlivnil historik Lewis Namier. Po vypuknutí druhé světové války Taylor spolupracoval s ministerstvem informací a s BBC, čímž ve své generaci nijak nevybočoval. Mnozí z jeho kolegů-historiků působili například v tajných službách, v armádě,

na ministerstvech či právě v BBC. Rád bych zde zmínil věhlasná jména A. Bullocka, W. N. Medlicotta nebo pozdějšího Taylorova zásadního ideového odpůrce H. Trevora-Ropera. V letech 1938-1976 vyučoval Taylor na Magdalen College v Oxfordu a získal s1 reputaci plodného autora, podnětného učitele a především autority na diplomatickou historii 19. a první poloviny 20. století. Často zaujímal poněkud svérázné názorové pozice a zpochybňoval všeobecně sdílené historické interpretace událostí. Ve svých historických dílech se Taylor zabýval zejména dějinami Německa a habsburské

monarchie,

přičemž

těžil

ze

znalosti

cizích jazyků

a

z bádání

ve

středoevropských archivech. Později se zaměřil také na britské dějiny. Z jeho četných knih je třeba zmínit vedle již legendárních Origins také The Struggle for Mastery in Europe 1848-

1914 a jeho "opus vitae" English History 1914-1945. Cynismus v Taylorových knihách a veřejných projevech kontrastoval s romantickým idealismem. Taylor během studené války prosazoval jednostranné odzbrojení Západu v oblasti jaderných sil, zaujímal prosovětské postoje a vyslovoval se proti společnému trhu evropských společenstev v pravidelných komentářích v britském bulvárním týdeníku Sunday

67

Express a později v televizních vystoupeních, čímž ukájel své novinářské ambice.

136

Jeho

novinářská práce je ostatně značně rozsáhlá a sám Taylor ji chápal jako rovnocennou protivu

profese historika. Vzhledem k Taylorovým pozdějším postojům stojí za zmínku, že ve 30. letech nebyl zastáncem appeasementu. Později napsal: "Před druhou světovou válkou byl jsem jak antinacista, tak aktivní odpLtrce appeasementu, ve skutečnosti mnohem větší než většina mých dnešních kritiků."

137

I proto překvapí, že Taylorovy Origins stále zůstávají hlavní revizionistickou interpretací událostí, které předcházely druhé světové válce v Evropě. Po jejich publikování se strhla bouřlivá debata. Ačkoli autor stejně jako jeho předchůdci kritizoval britské a francouzské politické předáky, především kvůli jejich nedůsledné politice během 30. let, připojil ke své argumentaci navíc dvě teze. Hitler podle něj nebyl ničemným německým vůdcem, za nějž byl po válce považován, ale pouze pokračovatelem v politice předchozích německých

vlád, které usilovaly o územní expanzi východním směrem. Základním

problémem, s nímž se po roce 1919 podle Taylora potýkali evropští politici, nebyl Hitler nebo expanzionistická ideologie nacionálního socialismu, ale německé ambice, které byly první světovou válkou potlačeny, nikoli však odstraněny. I když autor v Origins odsoudil Hitlera za

zánik demokracie v Německu, koncentrační tábory a přesídlování lidí, trval na tom, že říšský kancléř

nebyl v

zahraniční

politice

ničím výjimečný.

Taylor zastával názor, že Hitler měl totožný cíl jako jeho předchůdci před rokem 1914, případně Stresemann nebo ostatní představitelé Výmarské republiky ve 20. letech.

Tímto

cílem bylo přetvoření Německa v dominantní mocnost v Evropě a možná, v delším časovém

116 117

Louis. R. (cd.). The Origins oť the Second World War: A. J. P. Taylor and his Critics. London 1972, s. I. op. cit.. s. 2.

68

horizontu, ve světě. Hitler nebyl o nic horší než mnoho jiných politiků té doby. Jediné, co tento oxfordský historik připouští, je fakt, že "ve špatnostech je (Hitler) všechny překonal".

138

Základní otázkou pro Taylora přesto nebylo Flihrerovo politické snažení, ale chybná politika západních státníků. Proč se tváří v tvář existujícím ambicím Německa a neřešenému "německému problému" po roce 1919 Britové a Francouzi nepostavili na odpor nárokům

Berlína v druhé polovině 30. let a proč se mu náhle v roce 1939 rozhodli oponovat kvůli polské otázce? Když válka vypukla, nejednalo se o konflikt mezi totalitní diktaturou a demokracií, ale o "válku mezi třemi západními mocnostmi o versailleské uspořádání".

139

Taylor přiznává: "Má kniha má málo co do činění s Hitlerem .... týká se Velké Británie a Francie. Tyto státy byly vítězi první světové války. Ony měly rozhodnutí ve svých rukou."

140

Taylorova kniha posouvá debatu od Hitlera - cílevědomého plánovače k Hitlerovi oportunistovi, jehož apetit se zvyšoval s každým dalším ústupkem, který mu nabídli britští a francouzští politici, kdykoli vznesl otázku křivd, jež Německo utrpělo na mírové konferenci ve Versailles po první světové válce. Hitler neměl v Taylorově podání žádné konkrétní plány. Německý kancléř nebyl démonický génius, tahající za nitky evropské politiky podle svých ďábelských záměrů, ale pouze využíval příležitostí, jak se před ním objevovaly. Za anšlus

Rakouska v březnu 1938 "mohl Schuschnigg, ne Hitler".

141

Krize v Sudetech byla vytvořena

sudetskými nacisty, "kteří stupňovali napětí bez Hitlerova vedení."

142

"Německý kancléř

pouze využil výhody, které mu krize skýtaly.'" 43 Od října 1938 Hitler věděl, že mnichovský kompromis nemůže fungovat, jelikož nezávislé Československo nemůže přežít, neboť bylo zbaveno svých přirozených hranic a prestiže. Výsledek, jímž byla německá okupace Prahy,

138

Taylor. A. J. P .. The Orig in s. s. 71. op. cit.. s. 278. l-Ili Taylor. A. J. P .. Sccond Thoughts. in: The Origins. nestránkováno. l-Il Taylor. A. J. P .. The Origins. s. 149. l-lc op. cit.. s. 248. l-IJ op. cit.. s. 152.

139

69

nebyl ani záměrný, ani odsouzeníhodný. České země byly koneckonců po tisíc let součástí Římsko-německé říše. 144 Následovala polská krize. Německý kancléř podle Taylora světovou

válku v roce 1939 neplánoval; Taylor dokazuje, že německé zbrojení nebylo v tomto roce v žádném případě natolik rozsáhlé, aby postačovalo potřebám armády v evropské, neřkuli světové válce. Právě míra a rychlost německého zbrojení byla dle Taylora v dosavadní literatuře nadhodnocována. Německo nezbrojilo zuřivě hned od nástupu Hitlera k moci, ale až

od jara roku 1936, a to ve srovnatelném měřítku jako Británie a Francie.

Taylorův provokativní bestseller se snažil o demýtizaci Hitlerovy osobnosti. Říšský kancléř je v něm spodobněn jako "politik 19. století", kdy ideologie nehrála žádnou roli.

Zajímavé přitom je, že Taylorova interpretace a argumentace není založena převážně na nových, dosud neznámých skutečnostech, ale na pouhé reinterpretaci vydaných dokumentů. čtivost a přesvědčivost argumentů přinutila kritiky, kteří se vzápětí nad Taylorovou

publikací vyrojili, aby znovu promýšleli a ospravedlňovali své předchozí teze. Někteří z kritiků polemizovali nad konkrétními dokumenty (například nad tzv. Hossbachovým protokolem), na tomto místě však není dostatek prostoru tyto detaily historických střetů popisovat. Hlavním bodem, který Taylorovi kritici zdůrazňovali, byla otázka Hitlerových záměrů. Plánoval válku či jenom využíval příležitostí, aby dosáhl tradičních cílů německé zahraniční politiky? Nebo usiloval o vytvoření německého impéria rozšířeného na východě o ruské území? Kolik váhy je možno přisoudit Fiihrerovým řečnickým výkonům při nacistických shromážděních a myšlenkám v jeho knize Mein Karnpf nebo proslovům, jež byly určeny jeho podřízeným? Do jaké míry Fiihrer věřil tomu, co říkal? Jak vážně bylo Fiihrerovo jednání

motivováno jeho projevy? Taylor zobrazil Hitlera jako osobnost, čekající na příležitost, kterou mu ostatní dají svými chybami. Nikoli pečlivý plánovač, ale kavárenský tlachal a snílek, přinejlepším

144

op. cit.. s. 202-3. 70

oportunista a improvizátor. Hitler si možná dokázal představit nové evropské uspořádání pod německým vedením, chtěl ho však dosáhnout sérií krátkých lokalizovaných válečných tažení.

Přesně takovou válku, nikoli světový konflikt, plánoval v září 1939 proti Polsku. Světová

válka byla poslední věc, kterou si Hitler přál, tvrdí Taylor. Válka z roku 1939 byla chybou, výsledkem hrubých diplomatických chyb na obou stranách. Pokud však Hitler neměl plán, ale jen neurčitá přání a sny, znamenalo to, že se odpovědnost za válku nemohla omezit jen na několik nacistických individuí. Zahrnovala by

i ty, kteří věřili v kolektivní bezpečnost, sebeurčení národů, v odzbrojení. A odpovědnost byla něco jiného než vina, zdůrazňuje Taylor; ti, kteří věřili v alternativy k válce a rovnováhu

moci, nebyli nutně slabí nebo zlí- většina z nich se vnitřně ztotožňovala s nápravou křivd, jež měla zabránit tomu, aby se opakovala katastrofa z let 1914-1918.

Rozruch, který Origins vyvolaly, způsobil údajný Taylorovův amorální pohled na Hitlera a pololichotivý portrét britského premiéra Chamberlaina. Revizionistický pohled na Hitlera byl představoval

nevyhnutelně

právě

svázán s revizionismem, týkajícím se appeasementu, jenž

Neville Chamberlain.

Pokud byla Hitlerova zahraniční politika

interpretována jako série geniálních improvizací, kladoucí si za cíl omezené velkoněmecké cíle, a ne jako předem promyšlený plán k agresi, potom se Chamberlainovy dobře míněné pokusy o dorozumění se s Německem mohly jevit v jiném, lepším světle. Chamberlain nebyl pro Taylora ani břídil, ani zbabělec, ale povolaný politik, který požíval značné podpory svého národa. Taylor hodnotil na pozadí Hitlerových motivací britskou politiku usmiřování jako "realistickou a logickou", ačkoli zároveň zůstával velmi kritický ke ztroskotání jednání mezi spojenci a Sovětským svazem v roce 1939, což pravděpodobně vyvěralo z jeho levicové politické orientace. Kritiky, poukazující na nepřipravenost Británie na hrozící konflikt, zpražil Taylor v Origins následující dedukcí. Pokud si Londýn a Paříž pouze přály ubránit se potenciálnímu

71

agresorovi, potom by byl tomuto cíli úměrný poměrně malý nárůst pozemních sil, jenž byl lehce zajištěn letech 1936-1939. Pokud spojenci usilovali o porážku Německa a chtěli opět nastolit rozložení sil podobné tomu z Versailles v roce 1919, pak byly jejich přípravy naprosto neadekvátní. Pokusit se o to by však vyžadovalo zcela neudržitelné, šesti- až desetinásobné zvýšení existující úrovně zbrojení. Pokud jde o Mnichovskou dohodu, pro mnohé kritiky stále největší "škraloup" na Chamberlainově reputaci, Taylor nešetřil chválou: " ... triumf pro britskou politiku, ... ; ne pro

Hitlera, ... triumf pro ty, kdo kázali rovnou spravedlnost mezi národy; triumf pro ty, kdo

odvážně odsoudili krutost a krátkozrakost Versailles."

145

Chamberlain je Taylorem paradoxně

kritizován za to, že nebyl ve své politice důsledný. Měl-li důvěru v trvanlivost mnichovského uspořádání, potom bylo zbytečné urychlovat zbrojení. To mimo jiné znamenalo, že premiér

pochybuje o Hitlerově dobré vůli, a především že nevěří vlastní politice appeasementu. Hitler si tak odnesl z Mnichova ponaučení, že hrozbou síly se dá vymoci mnohé. V Taylorově knize před čtenářem defilují známé postavy meziválečné světové politiky, jak je možná neznáme; rozhodně je však neznali šokovaní čtenáři Oržgžns na začátku 60. let. Stresemann zde není "dobrým Němcem", jehož smrt zavinila, že se Německo nakonec neubíralo mírovou cestou, ale tím, kdo sdílel Hitlerovy sny o nadvládě ve východní Evropě. "Rooseveltovu hospodářskou politiku bylo těžké odlišit od Hitlerovy." Stalin je popisován nikoli jako ideolog a osnovatel světové revoluce, ale nejkonzervativnější státník v Evropě, podporující mírové uspořádání z roku 1919 a usilující o to, aby se Společnost národů stala efektivní mezinárodní institucí.

146

Taylor sleduje přísně chronologicky běh událostí, které vedly k prvním výstřelům druhé světové války v září 1939. čtenář, který se nechává vést těmito událostmi, může ovšem

145

op. cit.. s. 189. Martcl, G .. Thc Rcvisionist as Moralisl- A. J. P. Taylor and the Lcssons oť European History, in: Martel, G. (ed.). The Origins oťthe Second World War Reconsidered. London 1986, s. 2-3. 14 ('

72

17 zjistit, že ho autor "vede krok po kroku do propasti". + Jen několik věcí je v Taylorově knize takových, jaké se zdály být lidem na Západě v poválečných letech. Náš "průvodce" většinou dochází k neotřelým závěrť1m. Čtenář si z této "lekce" odnáší zvláštní dojem, že události se vymkly kontrole a nikdo z politiků je nebyl schopen zvládnout; že Hitler a Mussolini neudělali nic víc, než že reagovali na akce druhých - na agitace sudetských Němců, na

vypuknutí občanské války ve Španělsku, na slovenské požadavky po autonomii. Politici západních velmocí se mezitím pohybovali v "morální a intelektuální mlze". Revizionismus knihy šel daleko za hranice vytyčené předchozím historickým bádáním. Taylor chtěl vytvořit úplnější a pravdivější obrázek Hitlera poukazováním na ty události, při nichž německý kancléř nesledoval žádný plán, protiřečil si nebo byl ostatními politickými

předáky

odstaven stranou. Taylor tím způsobil

rozruch, který by byl

pravděpodobně omezen na několik odborníků, diskutujících v odborných časopisech. Místo

toho obrátil svou knihou meziválečný svět vzhůru nohama a tvrdě jím otřásl. Političtí vůdci se stávají v Origins pouhými stoupenci jiných, ideologové jsou tu cynickými realisty, slabí silnými. Náhody maří všechny politické plány. Události v Taylorově pojetí opravdu nepodléhaly předchozím historickým modelům. Čtenáři, kteří berou poprvé knihu do rukou bezmála 45 let poté, co byla sepsána,

budou pravděpodobně stále uchváceni její zábavností a čtivostí. V Origins je sotva jedna jediná stránka, která neprovokuje, neopomene otřást dříve nezpochybnitelnými dogmaty. Ozvěny, způsobené Taylorovou knihou, jsou stále slyšet. Pojďme si je proto připomenout.

Kniha The Origins (~ť the Second Wor/d War vyšla v dubnu 1961. Počet kritiků dával tušit, že jde o práci značně kontroverzní. Několik recenzentů v britském tisku ji prohlásilo za objektivní mistrovské dílo, jiní ji označili za perverzní, ostudný, nezodpovědný, nebezpečný, případně intelektuálně ubohý počin. Profesionální historici napadali Taylora za vše, čím se

147

op. cit.. s. 6.

provinil proti vědě; jeho důkazy byly často skrovné a nespolehlivé; Taylor nezřídka překrucoval dokumenty selektivními citacemi, pomíjel ty, které se mu nehodily a označoval je

za nedůležité (zajímavé v této souvislosti je, že Taylor nečetl před vydáním svých Origins Hitlerův Mein

Kampf{"'~~, jeho logika byla místy pochybná, opakovaně si odporoval

a dedukoval závěry, které byly v rozporu s jeho důkazy. Diskuse začala v Times Literar_v Supplement, kde Taylorovu knihu (a její příznivou recenzi v tomto periodiku) napadli nejrůznější kritikové (například Isaac Deutscher, Elizabeth Wiskemannová či A. L. Rowse). Další výměnu názorů otiskl časopis Encounter, pokračovalo se v rozhlasu a byla také odvysílána televizní debata. Dokonce i v britském parlamentu bylo

• • vzneseno nevk o l'k d otazu. o 149 o hl e d nev o ngms 1 Taylor byl brzy nejznámějším historikem v Británii a zůstal jím i po své smrti v roce 1990. Jeho autobiografie z roku 1983 se stala knižním hitem a každá kniha se jménem A. J. P. Taylor má již dopředu zajištěn úspěch u čtenářů. Když vyšly Origins ve Spojených státech, reakce byla ještě extrémnější než na Britských ostrovech. Taylor byl obviněn z očišťování nacistů; časopis Horizon otiskl dokonce blahopřejné "Memorandum Adolfa Hitlera" Taylorovi. Nešť astný Taylor si po četných

kritikách postěžoval v dopise příteli: "Vytvořil jsem dojem ... , že omlouvám Hitlera. To jsem nezamýšlel. Chtěl jsem jen říct, že mnohem méně plánoval a více improvizoval". 1974 označil autor Origins jako "další knihu, na kterou nejsem zrovna hrdý".

151

150

V roce

Ještě později

pak vzpomínal: "Nikdy mě nenapadlo, že by někdo mohl vidět (knihu) jako apologii Hitlera nebo chválu na appeasement.'"

52

1• 8

Goda. N. J. W .. A. J. P. Taylor. Adolf' Hitler. and the Origins ofthe Second World War, Intcrnational History Rcview l (200 I). s. I 13. 1 9 • Manci. G .. Thc Rcvisionist as Moralisl- A. J. P. Taylor and thc Lessons oť Europcan History, s. 2. 150 Gnda. N. J. W .. s. 123. l:il ihid. 152 Taylor. A. J. P .. A Persona! Historv. London 1983. s. 234.

74

Jedním z největších Taylorových kritiků v Británii se stal Hugh Trevor-Roper, který spustil zničující polemiku v Encowzteru. Nařkl Taylora, že sdílí názory appeaserů, a co bylo závažnější, obvinil ho z účelového vybírání faktů, jejich zamlčování, popřípadě upravování

jen proto, aby podpořil svou tezi. Taylor se v následujícím čísle Encounteru ostře ohradil a porovnal Trevor-Roperovo využití citací z Origins s tím, jak nakonec Trevor-Roper tyto citace interpretoval. Celá polemika vyústila jednak v osobní urážky, jednak poněkud komicky tím, že se oba historici předháněli v poučování, jak správně vědecky citovat z historických pu bl 1'k act., ~~­ -Nejvíce výtek si kniha vysloužila tím, že údajně omlouvala Hitlerovy zločiny. Několik kritiků šlo ještě dále, když výslovně napsali, že Taylor snímá z Němců vinu za válku. To bylo

ve skutečnosti opakem toho, čeho chtěl autor Origins dosáhnout. Isaac Deutscher například soudil, že záměrem knihy je ospravedlnit německé zbrojení. Jiní považovali za hlavní motiv Taylorovy práce poučení, že Británie měla zůstat stranou a dovolit německou hegemonii v

Evropě.

Tito kritici naprosto nepochopili Taylorův záměr. Ten zřejmě přeháněl, když napsal, že on sám "byl anti-appeaserem ode dne, kdy se Hitler dostal k moci.'"

54

V každém případě

se mohl prohlásit za bývalého aktivního oponenta Německa. Ve 30. letech byl dalek toho, aby odsuzoval britské rozhodnutí jít do války. Soudil ovšem, že svalovat vinu za válku na samotného Hitlera znamená, že se Němci mohou schovávat za nacisty, a vyjít tak z válečného běsnění s morálně "čistým štítem". Taylor se také ohrazoval proti tomu, že promítá do knih

osobní politické sympatie: "Když píšu, nejsem oddán ničemu jinému než historické pravdě; takové,jakji vidím .. .''.

155

1' 3

Trcvor-Ropcr, H .. A. J. P. Tavlor. Hitler and the War, Encounter, July 1961: Taylor, A. J. P .. How to Quote: Exercises for Beginners, a Trcvor-Ropcr, H.: A Reply. Encountcr 1961: přetištěno in: Louis. R. (ed.), The Origins o{the Second World War: A. J. P. Taylor and his Critics, London 1972. 1 4 ' Taylor, A. J. P .. The Origin.1, s. 17. 1" Taylor, A. 1. P .. Accident prone. or what happened next. Journal of Modern History I ( 1977 ). s. 18.

75

Taylor a jeho kniha se často stávali předmětem dezinterpretací, k čemuž jistě přispěl fakt, že autor Origins strávil většinu své dosavadní kariéry profesionálního historika dokazováním toho, že je Německo zodpovědné za rozpoutání první světové války; nyní se zdálo, že se pokouší dokázat, že nemusí nést odpovědnost za druhou světovou válku. Taylorův přístup byl tak chladnokrevný, že kritici přehlédli jeho ironii. Smršť ohlasů v Times Literary Supplement Taylor komentoval jen krátkým ironickým

sdělením: "Nemám žádné sympatie k autorům, kteří nesnesou kritiku nebo kteří se na ni snaží

odpovídat. Přesto musím poděkovat vašim korespondentům za bezplatnou publicitu, kterou mé knize věnovali.'"

56

Když v roce 1962 vyšlo americké vydání Origins, využil jejich autor příležitosti a přidal "Předmluvu pro americké čtenáře". Kniha vyvolala nepřátelské, z Taylorova pohledu nesprávné a nepochopené recenze. Cynismus knihy rozzuřil seriózní americké historiky. Zámořští akademici nesli nelibě Taylorovu nejnovější práci, ačkoli nevíme, zda tomu tak bylo

i proto, že, jak Taylor poté často říkával, "nesnesli vyhlídky na to, že by měli zásadně změnit poznámky ke svým

přednáškám."

Více než o debatu šlo v Americe o nepříjemné nedorozumění. Taylor zde splýval jako publicista a historik. Od zastánců studené války nemohl zřejmě nikdo čekat, že budou souhlasit s Taylorovou obhajobou sovětské předválečné pozice v Origins, ani s jeho samozřejmými návrhy na navázání přátelských mezistátních vztahů se Sověty po válce, jak je

Taylor mnohokrát propagoval v tisku. "Ospravedlnit" Hitlera znamenalo v očích Američanů podporovat Chruščova. Američtí historici se ovšem také více profilovali jako odpůrci appeasementu než jejich kolegové v Evropě, kde zaujala ústřední postavení kolem Taylorovy knihy debata o Hitlerovi a jeho válečných plánech. Kromě toho zde byl ještě jeden aspekt, který dráždil americkou kritiku, Taylorův důraz na mocenskou politiku, jenž byl zřetelným

1

'<' Sisman, A .. A. J. P. Taylor: a BioKraphy. s. 296.

76

úderem

americkým

idealistickým

sentimentům.

V americkém

pojetí

byla

válka

ospravedlnitelná pouze jako sebeobrana. V roce 1963 bylo publikováno druhé vydání Origins, jež obsahovalo novou předmluvu nazvanou "Second Thoughts''. Taylor využil příležitosti odrazit kritiky a podpořit svou argumentaci novými fakty, mj. také ohledně appeaserů. Chtěl jim více porozumět, ne je ospravedlňovat nebo odsuzovat. Podle něj to nebyli ani hlupáci, ani zbabělci. Jakou měli

alternativu? Spojenectví se Sověty představovalo jedinou volbu: volba, kterou bylo v roce 1939 připraveno akceptovat jen málo Britů. V předmluvě Taylor dále rozvinul teze o kontinuitě německé zahraniční politiky od Bethmanna-Hollwega k Hitlerovi. Taylorův závěr byl nekompromisní a svérázný: "v oblasti mezinárodních vztahů není na Hitlerově

politice nic špatného, kromě toho, že byl Němec".

157

Kniha The Origins (~ť the Second World War se stala mezinárodním bestsellerem. Byla přeložena do všech evropských jazyků na západní straně železné opony, kromě řečtiny.

Návdavkem se dočkala své sinhálské verze. 158 Stala se povinnou četbou pro studenty moderní historie nejen v anglosaském světě. Inspirovala minimálně tři sborníky, které kriticky reagovaly na její odkaz. 159 Přestože byly v knize nalezeny četné faktografické chyby,

160

., '" 161 v 1·tv na stu d.mm mo derm' h.tstone, . zanec h a Ia "o b razo b orec k y' a osvo b ozuJtCt ne b ot' pomohla historikům odpoutat se od předsudků, jež obklopovaly události vedoucí k válce. Taylorova kniha byla první významnou revizionistickou prací o Hitlerovi a změnila úhel

1 7 '

Taylor, A. J. P .. Second Thoughts in: The Origins, nestránkováno. 's Sisman. A .. A. J. P. Taylor. s. 300, Taylor, A. J. P., A Persona! History, s. 239. 1' 9 Rohertson. E. M. (cd.). The Orig in s oť the Second World War. London 1971, Louis. Roger (ed.). The Origins oť the Second World War: A. J. P. Taylor and his Critics, London 1972, Martel, G. (ed.). The Origins of the Second World War Reconsidered. London 1986. 160 Doporučuji především vynikající článek T. W. Masona. Some Origins of the Second World War, Past and Present 29 ( 1964 ). s. 67 -P.7. vyvracející mnohé 1. Taylorových demagogických závěrů a především neznalosti ohledně ekonomiky a zbrojení Třetí říše. Jr>! Watt. O. C.. The Historiography oť Appeasement. in: Sked. A.- Cook. C. (edd.). Crisis and Controvers.v Essays in Honour oťA. J. P. Taylor. London 1976. s. ll O. 1

77

pohledu také na appeasement. Autorovi ovšem "přinesla více problémů než všechny Ueho) km"h y do hro mady". lh~Taylorovy Origins jsou náchylné ke kritice v mnoha bodech, konkrétně v tom, jak jejich autor zachází s vojenskými a finančními úvahami, které ovlivňovaly britské elity v postoji k Hitlerovu Německu. Navzdory kritikám se ale Taylorova kniha stala klasikou a zároveň centrálním bodem diskusí o druhé světové válce. Přestože historici mnohé z Taylorových závěrtl posléze přijali, laická veřejnost stále lpí na historických klišé 50. let.

1 2 (1

Taylor. A. J. P .. Accident Prone. s. I.

Čtvrtá kapitola

Nástup revizionismu ve zkoumání politiky appeasementu v 60. letech 20. století

světová

Druhá

válka znamenala mezi dosud žijícími generacemi mnohem

než jakákoli jiná historická zkušenost. Britové, během

kteří

dosáhli

dospělosti před

větší přelom

válkou nebo

ní, se stali vojáky, jakmile završili osmnáctý rok života. Bojovali po celém

kteří přežili,

získali možnost bezplatného univerzitního

nabýt odpovídající pracovní kvalifikaci. úředníky

Poválečná

již z pouhé ekonomické nutnosti. Mezi

vzdělání,

těmi, kteří

ti,

aby mohli co nejrychleji

ostatně

Británie

světě;

nutně

potřebovala

vystudovali na univerzitách

soudobou historii, se objevilo také

několik jedinců,

z nichž se posléze stali historikové,

profesně zaměření

Počáteční přijetí

interpretace ve smyslu "Guilty men" se

na události 30. let.

u této generace v průběhu 50. a 60. let změnilo v kritičtější přístup. 163 O

něco

mladší vrstevníci stejné generace

historiků

zažili válku jako

děti

dospívající mládež. I je mnohdy vojenská služba po válce povolala na neklidná místa ve (Palestina, Hong Kong). V

době

univerzitních studií prožili

v mezinárodní politice - Korejskou válku, navzájem hrozily atomovými s jinou mapou

světa,

rozdělení Německa

zbraněmi. Později

než která v jejich

rozčarování

dětství

a

světa

Commonwea/thu si neuchovali

příliš

·'

do dvou

bloků,

jež si

naučili

se žít

ukazovala Britské impérium, rozkládající se na nenávratně

mizí; noví

dlouho hodnoty britské demokracie, jež se jim

snažila vštípit bývalá metropole, když jim "darovala" nezávislost.

16

světě

ze ztráty idealismu

zažili "katastrofu" v Suezu a

všech kontinentech. Nyní se zdálo, že britská vlajka z bývalých území členové

nebo

Za představitele této generace je možno označit F. S. Northedge aR. A. C. Parkera.

79

Poté, co tato generace historikLt dokončila univerzitní studia, se fakta o britské

zahraniční politice ve 30. letech zdála jasná - aktéři politiky appeasementu promluvili,

164

oficiální dějiny byly napsány a historické časopisy zpravidla nejevily o nepříliš vzdálenou minulost zájem. "Diplomatičtí historikové" byli proto svými učiteli směřováni k výzkumu britských dokumentů z přelomu 19. a 20. století.

165

Je obtížné určit, kdy se Chamberlainova pověst konečně osvobodila z "okovů", do kterých ji uvrhl Cato. Lze dokonce tvrdit, že se tak zcela nestalo nikdy. Zatímco první generace autorů zůstávaly aktivní, bylo nepravděpodobné, že by je mohly ohrozit alternativní výklady událostí, a to dokonce ani pokud by byly podepřeny novými přesvědčivými fakty. "Duch Guilt_v Men" zažil v roce 1963 velký čerstvý triumf (a zřejmě v tomto rozsahu poslední) díky vydání knihy The Appeasers od Martina Gilberta a Richarda Gotta.

166

Bylo

příznačné, že oba autoři, zástupci mladší generace, pocházející z vyšší střední společenské

vrstvy, 167 byli schopni méně emocionálního pohledu na předválečnou éru než jejich předchůdci. V porovnání s nimi předložili poněkud jinou obžalobu politických vůdců 30. let

a zejména Chamberlaina. Zaměřili se na metody, jež byli appeaseři ochotni použít, aby prosadili svou politiku, která si vytkla za cíl vyhnout se válce - ekonomické nabídky německému průmyslu ve formě půjček a navrácení německých kolonií.

Obrovský obchodní úspěch knihy, nejen v Británii, ale i v Evropě a Spojených státech, naznačil neutuchající touhu laické veřejnosti po morálním poselství, jež appeasement stále

evokoval. Pro Taylorovy Origins měli lidé převážně slova odsouzení, zatímco knihu jeho

\(•~ Henderson. N .. Failure of a Mission: Ber/in 1937-1939, London 1942; Simon, J., Retrospect. the Memoirs of the Right Honourahle Viscount Simon. London 1952; Hoare, S., Nine Trouhled Years, London 1954; Haliťax, E.. Fullness o{Days. London 1957 Vansittart. Robert. The Mist Procession, The Autohiography of Lord Vansittart, London 1958. 160 Watt. O. C.. The Historiography oť Appeasement. c. d., s. 116. 166 Gilbert. M. -Gott. R .. The Appeasers. London 1963, srv. také Gilbert. M., Brita in and Cermany hetween the Wan. London 1965. 1(' 7 proti které revoltovali. čímž se podobali levicovým radikálům 30. let. Opravdovými hrdiny této generace však již nebyli sovětští komunisté. ale Fidel Castro a Che Guevara.

80

žáků Gilberta a Gotta přijali s nadšením, neboť potvrzovala staré známé anti-appeaserské

argumenty. Mnohem

méně

nadšené

přijetí

Appeasenl

profesionálními

historiky

ovšem

naznačovalo, alespoň v akademických kruzích, že dochází ke změně. Nastupující historikové

byli ochotni znovu prozkoumat (zatím ze značně torzovitých dostupných dokumentů) předválečná léta bez předsudků předchozí generace a jejích břitkých zjednodušujících odsudků. Kniha The Appeasers možná nebyla "labutí písní" ortodoxního směru v debatě

o appeasementu; reakce na tuto práci nicméně ukázaly, že je nutné tento směr a ideje, které reprezentoval, znovu přehodnotit; pomalu ale jistě nastupoval sílící revizionistický proud 60. let, jenž debatu o britské politice appeasementu učinil opravdovou diskusí, pokračující až dodnes. Na ortodoxní pozici zůstával i lan Col vin, jenž jako mladý zpravodaj News Chronicle, vyhnaný z Berlína na konci

března

1939, přivezl

do

Británie falešnou

informaci

o bezprostředním nebezpečí německého útoku na Polsko, což mělo posléze vliv na urychlené rozhodnutí vlády poskytnout bezpečnostní záruky Varšavě. V politické biografii Roberta Vansittarta,

stálého

podtajemníka

pro

zahraniční

záležitosti

a

později

hlavního

diplomatického poradce vlády, Colvin ukázal, že vypuknutí války nebylo náhodné. Hitler usiloval o ovládnutí Evropy systematicky; nešlo tedy o pominutí smyslů německého kancléře, jak tvrdili na počátku války někteří appeaseři, například velvyslanec v Berlíně Henderson.

168

Politika appeasementu byla proto od počátku naivní a hloupá. Martin Gilbert následně poněkud překvapivě přehodnotil své názory na appeasement, aby se stal jako nástupce zemřelého Randolpha Churchilla oficiálním životopiscem W. Churchilla. 169 Gilbertovy pozdější práce potvrdily, že byl jedním z historiků generace,

Col vin. I.. Vansittart in O.ffice: An Historical Survey of the Origins of the Second World War hased on the Papers o{ sir Robert Vansittart. London 1965. s. 345. 169 co se týče appeasementu. Gilbert přijal velkou část Churchillovy argumentace ke kritice Chamberlainovy politiky. srv. Gilbert. M., Winston S. Churchill. vol. V. /922-1939. London 1976. 168

Rl

jejíž zájem o dějiny 30. let se zrodil ze sympatií k radikálním proudům v britské zahraniční politice. "Hybnou silou" této generace bylo zjištění, že politika appeasementu vycházela v Británii nikoli z politické pravice Uako například ve Francii), ale ze středu a z levice. I proto již o tři roky později Gilbert v další knize The Roots (~f Appeasement tvrdil, že appeasement nebyl "hloupá a proradná myšlenka v myslích zatvrzelých a naivních mužů, ale šlechetný postoj, mající kořeny v křesťanství, odvaze a zdravém rozumu".

170

Gilbert nyní

prezentoval promyšlenou analýzu celé politiky appeasementu, v níž odmítal úvahy o tom, že politika usmiřování byla pouze Chamberlainovým výmyslem. V novém Gilbertově pojetí se stala pilířem britské zahraniční politiky v meziválečném období a odrážela přesvědčení liberálně založených politiků o "chybách Versailles, jež se nesmějí opakovat". Hlavním cílem

appeasementu zůstávalo napravení "německých křivd", jež zavinily chyby mírotvůrců v roce 1919. Appeasement měl za úkol vytvořit "mezinárodní vztahy bez východiska ozbrojeného kontliktu". 171 Liberální tradice odmítala přijmout fakt, že zlo by mohlo zcela zvítězit nad lidskou přirozeností, a předpokládala, že všichni politikové mohou být dovedeni k míru, když se s nimi bude jednat s náležitou vážností. Ve zpětném pohledu se zdá, že appeasement postrádal smysl; skutečnost, že zklamal, když čelil nacismu, ještě neznamená, že byl od počátku mylný. Podle Gilberta appeasement "nikdy nebyl pošetilý, i když od roku 1938

nerea1Jstic k'" y . 17'0

o

Gilbertovo hodnocení částečné zprostilo Chamberlaina "viny" a především znamenalo důležitý mezník v procesu zkoumání britské zahraniční politiky 30. let- důraz se od nynějška

kladl na vysvětlování dějů a činů oproti předcházejícímu odsuzování. "Tradici "Guilty Men" v britské historiografii se dařilo více než čtvrt století a nyní by měla pomalu vyhasínat.

Meziválečná léta si zaslouží být předmětem analytičtějšího výzkumu."

170

Gilbert. M .. The Roots o{Appeasement. London 1966, s. xi. op. cit.. s. 159. 172 op.cit..s. 187.

171

17.1

. . .. Op. Cll., S. XIII.

82

173

příležitosti

Kniha Keitha Robbinse Munich 1938, vydaná u pokračovala

politiky. třeba

Mnichova,

ve stejném duchu. Robbins se pokoušel odhalit determinanty Chamberlainovy

Stejně

jako Gilbert kladl appeasement do

zvažovat ve

světle

zahraniční politiky."

174

padesáti let evropských

dlouhodobějšího

dějin,

kontextu. "Mnichov je tří

nikoli pouze

nebo

čtyř

let britské

Chamberlainova korespondence ukázala, že si plně uvědomoval Německa.

potenciální hrozbu nacistického předchozích

výročí

30.

provádět

Premiér ovšem nemohl

politiku

generací. Rozvoj bombardovacího letectva znamenal, že žádný civilizovaný

politik již nemohl považovat válku za vyhlazením bezbranných žen a

dětí,

pokračování

prostředky.

politiky jinými

Válka hrozila

a proto bylo záhodné se jí vyhnout. V otázce samotné

Mnichovské konference nesetrvával Robbins na žádném nekompromisním stanovisku. Nechával na dalším výzkumu a na Chamberlaina vedly k jeho postoji z premiérových prohlášení druhé

straně

odtajnění

nějaké historikům

naznačovala,

že

věřil

dosud neznámé

Hitlerovu slovu v

příčiny.

Mnichově

trval na tom, že budoucí politika se musí zakládat na

Německem

materiálů,

relevantních archivních

zda

Některá

bez výhrad. Na

pěstování přátelských

vztahů

s

stejně

jako Gilbertovy The Roots of Appeasement roli "mostu" mezi ortodoxním

ve spojení se strategií intenzivního zbrojení. Robbinsova kniha sehrála

a revizionistickým pojetím appeasementu. V

polovině

60. let se

začal

pohled

historiků

na politiku appeasementu

výrazně měnit. Donald Watt v důležitém článku The Rise ofa Revisionist Schoo/?

že budoucí výzkum oficiálních a soukromých

dokumentů

by mohl

vážně

175

skutečně

naznačil,

narušit dosavadní

ortodoxní hodnocení této problematiky. Mohl by totiž ukázat, že britská vláda byla v inkriminované značných

době soustavně

omezována pacifistickým postojem

nedostatktt ve vojenské

v dohledné

době

vyhnula válce,

ochraně

prováděla

impéria a pod tlakem

vláda politiku, kterou

veřejnosti. Při vědomí

náčelníků štábů,

provádět

mohla. Podle Watta

m Rohhins. K., Munich /938, London 1968. s. 3. Watt, D. C.. Appeasement: The Rise oť a revisionist School?. Po1itica1 Quaterly 3 ( 1965), s. 191-214.

175

83

aby se

k tomu přispělo

varování ministerstva financí, že rychlé zbrojení by mělo za následek

zruinování celé britské ekonomiky. Na rozhodování Londýna působila i dominia svým odporem k případným závazkům metropole. Mezinárodní situace také nebyla právě optimistická, neboť Británie neměla mnoho spolehlivých spojenců, nehledě na problémy vnitroimperiální (Indie, Egypt, Palestina). Za těchto okolností bylo dle Watta rozumné hledat s diktátory diplomatický kompromis, alespoň do té doby, než bude jisté, že usilují o neospravedlnitelné územní zisky a nikoli nápravu křivd z Versailles.

176

Watt ještě v roce 1965 vydal soubor studií nazvaný Personalities and Policies, jež zkoumaly některé z jím naznačených problémů. Věnoval se v nich rozhodovacímu procesu v britské politické elitě,

vztahům

Británie a USA a dosud zanedbávanému

vlivu

Commomvealthu na zahraniční politiku Londýna. Z dostupných neúplných pramenů vyvodil, že dominia nestála o angažování Británie ve středoevropských problémech, jež by se jich mohly vážně dotýkat. Watt zároveň zdůraznil, že existovaly mnohem důležitější faktory než postoj dominií, jež určovaly politiku appeasementu, tedy faktory uvedené v již zmiňovaném

článku.

177

Na Watta navázal Frederick S. Northedge, 178 který uvedl britskou zahraniční politiku let 1916-1939 do širšího kontextu. 179 Ztrátu velmocenského postavení nezapříčinily jen chyby britských politiků, Northedge ji připsal také stylu zahraniční politiky, jenž byl nevhodný pro zemi s celosvětovými závazky a omezenými zdroji v období, kdy se stará rovnováha moci v Evropě a na Dálném východě nacházela v rozkladu. "Neúspěch britské politiky mezi

m srv. Watt. O. C.. Appeasement Reconsidered: Some Nef?lected Factors. Round Tahle 53 (1963), s. 358-371 a Watt. O. C.. Appeasement: The Rise oťa rerisionist School ?, c. d., s. 208-12. 177 Watt. O. C.. Personalities and Policie.\·. Studie.\· in Formulation oj British Foreign Policy in the Twentieth Century. London 1965. zvl. kapitoly 5-8. m a další autoři. srv. přehledný ale zjednodušený výklad v Thorne. C., The Approach oj War, 1938-1939, London 1967; z amerických autorů zasáhli v 60. letech do debaty o appeasementu svými příspěvky Lammers, 0., Explaining Munich: the Search jiJr Motive in British Polic\', Stanťord 1966; Oťfner. A., American Appeasement 1933-JY38. Cambridge (Mass.) 1969; Rock. W. R., Appeasement on Tria!: British Foreign Policy and its Critics, 1938-1939. Hamden (Conn.) 1966. 179 Northcdge F. S .. The Trouhled Giant: Britain among the Great Powers, 1916-1939, London 1966.

84

válkami zavinil především nedostatek zdrojů.'"

80

Británie měla ve hře víc, než mohla reálně

ubránit. Jakmile by se soupeřící velmoci rozhodly společně zaútočit na některé části jejího rozsáhlého impéria, neexistovala podle Northedge moc, která by mohla katastrofě předejít.

V 60. letech se mezitím do vlivných funkcí na univerzitách dostávali konzervativně založení historikové a političtí filozofové, 1x1 kteří svým působením ovlivňovali mladé vědce ve prospěch konzervativních hodnot v době, kdy se bez ohledu na pozici Velké Británie ve světě životní úroveň poddaných Jejího Veličenstva zvyšovala. Politické a vůbec společenské

elity se rekrutovaly z mnohem širší sociální základny než kdykoli předtím. Z tohoto pozadí pocházeli historikové,

přesvědčení

o nespravedlnosti

výtek z řad disidentů uvnitř

konzervativní strany ve 30. letech. Se zájmem znovu studovali již vydané zápisy Chamberlainova kabinetu a měli pochopení pro problémy, jimž musel čelit. Zdůrazňovali rozdíly mezi silou impéria a jeho závazky, jež byly motivem, jak se aspoň tito historikové domnívali, k váhání Londýna v zahraničně-politických otázkách. Právě konzervativec Medlicott, 1x2 jenž se vyjádřil k appeasementu již krátce po

vypuknutí druhé světové války, o sobě znovu dal výrazně vědět v 60. letech řadou studií a knih. Nejdříve tak učinil v krátkém pamfletu o příčinách druhé světové války,

183

v němž je

možné ho kritizovat za snad až příliš ochotné přijetí soudů konzervativních apologistů appeasementu. V rozšířeném a přepracovaném vydání British Foreign Policy since Versailles, nyní nazvaném British Foreign Policy since Versailles, 1919-1963 z roku 1968, přinesl některé nové argumenty ve prospěch britských vlád 30. let, jež rozpracoval o rok dříve

v životním díle Contemporary Eng/and, závěrečném svazku edice History of England. x

1 4

V obou knihách upozornil na to, že si britští politikové uvědomovali nebezpečí ze strany

180 181 182

181

op. cit.. s. 629. např. W. N. Medlicott a K. Popper. Medlieottův vliv také vyplýval z důsledného recenzování záplavy všech nových svazků dokumentů a pamětí. Medlicott. W. N .. The Com ing oť War in /93Y, London 1963.

85

Německa, ale pozornost museli upnout především ke Středomoří a k Dálnému východu, kde

se zdály výzvy Itálie respektive Japonska aktuálnější. Britská vláda před sebou v polovině 30. let v oblasti zahraniční a obranné politiky spatřovala čtyři hlavní úkoly - obranu vlastních Britských ostrovů, udržování námořních tras

komunikace, dále ochranu a vnitřní bezpečnost imperiálního území a na posledním místě obranu spojeneckých zemí (Francie, Belgie, Nizozemí).

185

Medlicott se také znovu vrátil

k otázce nevyhnutelnosti války. Nástup nacismu podle něj nezavinilo mírové uspořádání z roku 1919, ale ekonomická krize let 1928-32. Dosud vydané dokumenty britského zahraničního ministerstva dostatečně objasnily touhu britské vlády vyhnout se novému

konfliktu. 186

Appeasement

tak byl

slovy

Medlicotta "kultivovaná politika ústupků

a ekonomické pomoci s cílem usmířit rozšířený pocit uvnitř německého národa o křivdě, jež by vzala vítr z plachet militaristů". 187 Autor psal stejně jako Gilbert a Robbins o dvojí politice vlády - zastrašit Berlín zrychlením zbrojení a zároveň navenek okázale akcentovat dobré vztahy mezi oběma zeměmi. To jasně ukazuje, že appeaseři nebyli naivní, ale že realisticky hodnotili situaci, v níž se nacházeli. Většina britského obyvatelstva se starala o vlastní problémy - zmrazení platů,

masovou nezaměstnanost a vzrůstající zdanění, a nestála o "zahraniční dobrodružství". Chamberlainovu vládu

188

lze kritizovat za taktické chyby; alternativa k nepopulárním

rozhodnutím, za něž nesla odpovědnost, ale podle Medlicotta neexistovala, neboť Chamberlainova zahraniční politika vycházela z Baldwinova dědictví.

189

Mnichov zajistil

Británii rok míru, který využila ke zbrojení, a měla tedy větší manévrovací prostor ve vztahu k nacistickému

Německu.

Medlicott. W. N .. Contemporarv Eng/and 1914-/964, London 1967. zvláště kapitoly 8 a 9. Medlicott. W. N .. British Foreign Policy since Versailles /919-1963. London 1968, s. xviii. tsó op. cit.. s. 230. 1 7 s op. cit.. s. 232. tss Medlicott, W. N., Contemporary Eng/and, s. 323. ts'l op. cit.. s. 359.

ts-1

ts:i

86

Medlicott svůj závěrečný soud o možnosti vyhnout se válečnému konfliktu am po téměř třech desetiletích nezměnil. Válce podle něj nebylo možné zabránit; Hitler opustil již

v roce 1937 myšlenku dorozumění se s Francií a Británií, měl jistotu spolupráce s Itálií a byl přesvědčen, že Říše potřebuje potraviny a suroviny k expanzi na Východě, jež mu Západ

nemohl nebo nechtěl v dostatečné míře nabídnout. Hitlerův cíl -vytvoření velké kontinentální mocnosti, souměřitelné se Spojenými státy- se neslučoval se zájmem Británie. V polovině 60. let se k tématu znovu vyjádřil i A. J. P. Taylor, a to monumentálním svazkem English History, 1914-1945, 190 jenž je často s nadsázkou označován za jeho skrytou autobiografii. Taylorovy názory, někdy kontroverzní, jindy pobuřující, jsou roztroušeny v celé této objemné syntéze. Taylor věnoval problematice britské zahraniční politiky 30. let celou XII. kapitolu, nazvanou Appeasement. Každý zažitý ortodoxní mýtus v ní znovu kriticky přezkoumal. Appeaseři nebyli podle něj vinni, přinejhorším byli nekompetentní. "Angličané

ukázali málo nadšení pro dynamické vůdcovství, dokonce i když jim bylo nabídnuto. Vládci a ovládaní měli (na appeasement) v podstatě tentýž názor. .. Obě skupiny zkoušely prosazovat své představy v měnícím se světě. Obě doufaly, že se bouře nerozpoutá nebo se alespoň rozpoutá někde jinde.'" 91 MacDonald byl "nespravedlivě obviněn ze zrady; pozdější útoky proti němu byly vulgární". Baldwin svým benevolentním přístupem k zahraniční politice "věrně zpodobňoval dekádu (30. let)".

192

Chamberlain "víc než kdokoli jiný položil základy

britské válečné síly během druhé světové války".

193

Také ale po Mnichovu využil argumenty

o vojenské nepřipravenosti Británie k udržení své linie. Tyto argumenty premiéra podle Taylora nijak zvláště neovlivňovaly, jeho prvořadým cílem bylo zabránit světové válce bez ohledu na ně. "Všechny kritiky zpražil otázkou: jaká je alternativa?'"

1 v cd'V 1cm'vra dvc Th e Oxt'ordH'Lstory o1,FEng I anc. Taylor. A. J. P., English History, /914-1945, London 1965. s. 319. 192 op. cit.. s. 319, 325. 193 op. cit.. s. 414. 19 .J op. cit.. s. 415.

J')()

191

87

94

Taylor celkově hodnotil Chamberlaina o něco příznivěji než v Origins; zdůrazňoval dilema jeho vlády - pomoci konkrétní zemi proti Hitlerovi nebo začít všeobecnou válku s Německem, která by jej (a s ním pravděpodobně i Británii) zbavila statutu velmoci? Britskofrancouzské síly mohly operovat pouze na západní německé hranici, o přímém vojenském angažmá ve východní Evropě nemohl podle Taylora Londýn reálně uvažovat.

Portrét Chamberlaina se tedy v 60. letech změnil. Z muže, jenž "slepě prosazoval své poslání", 195 se stal "realistický státníke, vědomý si britské slabosti a síly potenciálních nepřátel, muž který svými ústupky získal čas na zbrojení a předpoklady pro vytvoření jednoty

národa a impéria." 196 Vědci nyní appeasement oceňovali spíše jako pokus získat čas nutný k přípravám na válku. Historikové viděli rozdíl mezi appeasery a anti-appeasery spíše v taktice, nikoli ve strategii. Revizionisté odhlíželi při hodnocení appeasementu od morálních soudů a rozšířili diskusi o objektivní sociální, ekonomické a strategické příčiny. Ačkoli

historikové ještě neměli vládní dokumenty nutné k náležitému historickému výzkumu k dispozici,

prameny

k přehodnocování politiky appeasementu

neustále

přibývaly

-

pokračovalo vydávání třetí série Documents on British Foreign Polic·y; svými pamětmi stále ještě přispívali bývalí ministři britských vlád a přední vojenští nebo ekonomičtí představitelé

30. let. Již v nejbližších letech měla ale padnout i poslední překážka pro nerušené historické studium politiky appeasementu.

195

196

Wheelcr-Bennett. J.. Munich. c. d. Medlicott. W. N .. Contemporan Eng/and. c. d.

88

Pátá kapitola Zpřístupnění dokumentů úředních fondů britské vlády a ministerstva

zahraničí (1967 -70) a jejich zohlednění v historickém bádání o

appeasementu v 70. letech a na počátku 80. let- revizionistický pohled

Od poloviny 60. let se reputace Chamberlainovy vlády stala přinejmenším předmětem akademické diskuse. Obě strany, jež se jí zúčastnily, věděly, že pracují s omezeným dokumentárním materiálem. Již v roce 1944 britská vláda rozhodla připravit k vydání ediční

řadu Docwnents on British Foreign Policy, pokrývající léta 1919-1939.

197

Verdikt editorů,

rozdělit proces vydávání do tří sérií, znamenal, že tzv. III. série, vymezená lety 1938-39, začala vycházet již v roce 1949. Editorství bylo svěřeno váženým historikům. Ani tento fakt

ale nezabránil podezřením, že některé vydané dokumenty mají diskreditovat politiku appeasementu. Kromě této významné ediční řady mohli historikové vycházet při bádání o appeasementu ještě z memoárů politiků meziválečného období, ze snadno dostupných záznamů z jednání parlamentu a také ze soudobého tisku. Soukromé spisy představitelů

Chamberlainovy vlády byly naproti tomu k dispozici jen několika vyvoleným autorům. Vedle tohoto souboru materiálů ležely v archivech mimo dosah vědců dokumenty britských vlád z 20. a 30. let, včetně spisů kabinetu a jeho výborů, zejména Výboru pro imperiální obranu atd. Kritici i zastánci appeaserů soudili, že by mohly potvrdit jejich názor. Zákonná lhůta pro zpřístupnění těchto archiválií byla stanovena na padesát let. Public Records

Act z roku 1957 tento zákon aplikoval na všechny vládní dokumenty a dále vymezil, že zvláště citlivé dokumenty veřejné sféry mohou být utajeny ještě delší dobu.

Precedentem k tomuto ro1.hodnutí bylo vydání edice dokumentů z let 1914-18. nazvané British Documents on the Origins oť the War v ronnczí let 1926-38. 197

89

Labouristická vláda Harolda Wilsona 198 se po čtyřletém rozhodování uvolila zkrátit lhůtu pro zpřístupnění archivních dokumentů z padesáti na třicet let. V roce 1967 přijala sněmovna Puhlic Records Act, jenž umožnil bádání mj. o appeasementu. Následující tři roky

byl vždy k prvnímu lednu umožněn přístup veřejnosti k vládním dokumentům; náležitému historickému zhodnocení "politiky usmiřování" už nic nestálo v cestě. Vedle novinářtt a publicisttt, hledajících často senzační odhalení, využila nové prameny také část historiků, jež své předsudky o "zbabělosti" britské vlády v druhé polovině 30. let ani pod jejich vlivem nezměnila. 199 Tyto práce našly často nadšené přijetí u veřejnosti, u akademické obce se však často setkaly s pohrdáním. Stejně tomu bylo s prací lana Colvina The Chamberlain Cahinet, 200 jež se stala do určité míry historiografickou kuriozitou. Na

rozdíl od autorů, o nichž ještě bude řeč, sehrál Col vin v "dramatu" o appeasementu jistou roli (viz předchozí kapitola); nyní se pokoušel toto drama vysvětlit pomocí nových pramenů. Colvin by zřejmě více zapadal do éry Namiera a Wheeler-Bennetta, pohyboval se totiž na pomezí historické objektivity

a osobních

zážitků.

Jeho

knihu

vydalo

symbolicky

nakladatelství Victor Gollancz, stejně jako o tři desetiletí dříve legendární pamflet Guilty Men. Colvinův výtvor působí poněkud uspěchaně a vykonstruovaně. Většina textu je špatně

stravitelným přepisem protokolů kabinetu a jeho výboru pro zahraniční politiku v letech Chamberlainova působení v úřadu premiéra. Závěry knihy jsou břitké a jednoznačné; Col vin zaútočil na vládu za to, že nezbrojila včas, že zbytečně kapitulovala v československé otázce,

že vstoupila do války o rok později než bylo třeba, že nedokázala dovést k úspěšnému konci jednání o spojenectví se Sovětským svazem. 201 Col vin představil Chamberlaina jako ješitného

s závislá také na souhlasu výboru, složeného ze zástupců tří nejvýznamnějších politických stran. Mosley. L., On Borrowed Time, London 1969; Parkinson. R., Peace fór Our Time. Munich to Dunkirk, the /nside Story. London 1971. Hardy. F.. The Abyssinian Crisis, London 1974. 21 Xl Colvin. I., The Chamberlain Cahinet: How the Meetings in Downing Street 10. 1937-1939. led to the Second World War. London 1971. 201 op. cit.. s. 266. argument. který převzali i post-revizionisté v 90. letech. 19

199

90

autokrata, přehnaně náchylného k chvále a lichotkám, který zcela dominoval svému kabinetu a často ignoroval odlišné názory jeho členů.

202

Premiér podle něj ochotně naslouchal jen

lidem podobného ražení, jako byl sám. Colvinův výzkum nově otevřených dokumentů neodhalil "za dva a půl roku schůzí kabinetu žádný případ, kdy by diskuse v kabinetu změnila (premiérův) názor na určitou věc, ačkoli o něm bylo známo, že názory mezi jednotlivými

jednáními vlády měnil". 203 Colvin svou knihou znovu posílil stále významné ortodoxní pozice v debatě. Detailní studie, jež vycházely v 70. letech ve velkém množství, ale potvrzovaly Wattovu prognózu z poloviny 60. let. Znepokojení náčelníků štábů nad mnohostrannou vojenskou slabostí Británie a jejich stupňující se tlak na vládu, aby umožnila rychlejší zbrojení a zároveň po určitou dobu zajistila diplomatické urovnání mezinárodních sporů, ukazuje kniha Normana Gibbse Grand Strategy.

204

O konkrétních složkách britské armády

07 06 . d navaJI ' . ' prace ' B nana . Bon d a,-~o~· S tep h ena R os k'll poJe 1 a-~ a M ontgomeryh o H yd ea.-~ Stu d'1e

Uriho Bialera 208 odráží strach z útoku ze vzduchu na města v jihovýchodní Anglii, kdežto Lawrence Pratt rozpracoval politiku Londýna v oblasti Středomoří.

209

Podobně se historikové

zabývali strategickým dilematem Spojeného království na Dálném východě, kde se potýkalo . k e'h o cisarstvi. / 21 () p . / s 1apons kem s rostouci/ moci/ Japons o vyprsem srn l ouvy o spoJenectvi v

/

v

/

v roce 1922 závisela britská moc v oblasti do určité míry na "blufování". To bylo na pováženou, zvláště když více než polovina impéria ležela východně od Suezu. Británii se ale nedostávalo zdrojů, aby byla schopna bránit své zájmy po celém světě. S tím, jak se

202

op. cit.. s. 260. op. cit.. s. 265. 211 ~ Gibbs. N .. Grand Strategr, vol. one. London 1976. 20 ' Bond. B .. British Militarv Po/in hetween the Wars, London 1980. 206 Roskill, S. W .. Naval Po.licr hetween the Wars. 2 vol s., London 1968, 1976. 2117 Montgomery Hyde, H., BrÚish Air Policy hetween the Wars, London 1976. 2118 Bialer. U .. The Shadow ofthe Bomber. London 1980. 209 Pratt. L. R .. East of Malta, West ofSuez. Cambridge 1975. 210 Lee. B. A .. Britain and the Sino-Japanese War, /937-1939: A Study in the Dilemmas of British Decline, Stanťord 1973: Louis. W. R .. British Strategy in the Far East, /9/9-1939, Oxford 1971; Lowe, P. C., Great Britain and the Origins of the Pacific War: A Study of British Policy in East Asia, /937-/941, Oxford 1977;

203

91

prohlubovala krize v Evropě, Británie v případě japonského útoku nemohla dostát svým závazkl:1m na východní polokouli. Chamberlainovy pokusy o dorozumění s Japonci narážely na jejich netečnost, skepticismus ministerstva zahraničí a nelibost Američanů.

211

Roli dominií při prosazování politiky appeasementu a jejich vliv na britské rozhodování detailně odkryly knihy Ritchieho Ovendalea, R.

F. Hollanda a Erica

Andrewse. 212 Ovendale se zaměřil na vliv veřejného mínění obyvatelstva USA a britských dominií na politiku appeasementu v letech 1937-39. Americký prezident Roosevelt podle něj apeloval na uchování míru ve světě, zatímco všechna dominia s výjimkou Nového Zélandu oponovala jakékoli válce kvůli problémům střední a východní Evropy. Austrálie a Jihoafrická unie namítaly, že sudetské oblasti by měly z etnických důvodů připadnout Říši. Ovendale soudil, že pozice USA a dominií měly jistý vliv na Chamberlainovy úvahy v době Mnichova, ale nebyly rozhodujícím faktorem při formulaci britské politiky v období, předcházejícímu vypuknutí války. Spíše potvrzovaly již rozhodnutou britskou vládu o správnosti svých kroků? 13 Autor naopak připsal Chamberlainovi zásluhu na tom, že když v roce 1939 válka přišla,

Commonwealth do ní vstupoval jednotně. Britsko-americké vztahy uspokojivě analyzovali Callum A. MacDonald a David

Reynolds. 214 MacDonaldova kniha je studií o americké politice v letech 1936-39, a zaobírá se i americkým vlivem na britskou zahraniční politiku v době "klasického appeasementu" - tedy v druhé polovině 30. let. Britsko-americké vztahy v uvedeném období podle něj poznamenalo vzájemné podezřívání a nedůvěra, což ztěžovalo spolupráci obou států. Ve Washingtonu se

Thornc. C.. The Limit.\ oť Foreign Policv. The West. the League and the Far Eastern Crisis oJ 1931-1933, London 1973. 211 srv. též Kcnncdy. P .. .. Appeasement" and British Defence Policy in the lnter-War Years, British Journal oť Intcrnational Studies 4 ( 1978 ). s. 161-177. 212 Ovendale. R .. .. Appeasement" and the English-Speaking World: The United States. the Dominions and the Policv oť .. Appeasement", 1937-1939. Cardifť 1975; Holland. R. F.. Britain and the Commonwealth Alliance /918-1939. London 1981; Andrews. E. M .. /solationism and Appeasement in Australia: Reactions to the European Crisis. 1935-1939. Canberra 1970. 2 1 1. Ovcndale. R.. c. d .. s. 319. 21 ~ MacDonald. C. A .. The United States, Britain and Appeasement /936-1939, London 1981; Rcynolds, 0., The Creation oť the Anglo-American Alliance /937-41. London 1981.

92

obávali, že Chamberlain nesdílí americký ideál politiky "otevřených dveří". Neměli pochopení pro jeho obhajování imperiálních celních preferencí a podezírali ho z plánování tajné

hospodářské

dohody s

Německem,

jež by dále diskriminovala americký obchod.

V Londýně zase poukazovali na to, že americká politika je příliš sobecká a touží po finančním pronikání do Britského impéria výměnou za spolupráci obou mocností. Cena za to se britské vládě

zdála příliš vysoká. V 70. letech se v anglickém jazyce neobjevily souměřitelné práce

o vztazích Británie s evropskými mocnostmi (Francie, Itálie, Sovětský svaz). Upozorňuji proto jen na významnou studii Johna Cairnse, hodnotící britsko-francouzské vztahy.

215

Konzervativec Medlicott v návaznosti na své předchozí práce trval na důležitosti vojenských a ekonomických tom, že ve vztahu k

faktorů při

Německu

rozhodování britských vlád ve 30. letech a také na

existovala v britské politice po celou dekádu kontinuita.

Chamberlain i Vansittart byli podle Medlicotta "devětatřicátníci", politici, kteří usilovali o oddálení války do té doby, než bude mít Británie reálnou šanci konflikt vyhrát. V Medlicottových

šlépějích pokračovali

ajejich následovníci. Práci Michaela Howarda

vojenští historikové 217

216

meziválečné

generace

a několikasvazkovou biografii Maurice

Hankeyho, sekretáře výboru imperiální obrany ( 1912-1938) a sekretáře kabinetu (1919-1938), od Stephena Roskilla, 218 doplnily studie Petera Dennise o branné povinnosti studovaný ekonomický appeasement, jímž se částečně zabýval C. A. Macdonald.

215

219

a málo

220

Cairns. J. C.. A Nation oj Sfwpkeepers in Search oj a Suitahle France, 1919-1940, American Historical Review 3 ( 1974). s. 710-743. 216 Medlicott. W. N .. Britain And Cermany: the Search for Agreement 1930-1937, London 1969: zde cit. vyd. in: Dilks. O. (ed.). Retreatfrom Power, London 1981. s. 78-101. 217 Howard. M .. The Continental Commitment: the Dilemma oj British Foreign Policy in the Era oj the Two World Wars. London 1972. 218 Roskill, S .. Hankey. Man r!f'Secrets, 3 vols .. London 1970. 1972, 1974. 219 Dennis. P., Decision hy Default: Peacetime Conscription and British Defence 1919-1939, London 1972. 220 MacDonald. C. A., Economic Appeasement and the Cerman .,Moderates", 1937-1939: an lntroductory Essar. Past and Present 56 ( 1972 ). s. I05-135.

93

První celistvou práci o tzv. ekonomickém appeasementu a roli ministerstva financí vytvořil poněkud překvapivě německý historik Bernd Jtirgen Wendt, 221 jenž identifikoval ústřední

otázku diskusí o ekonomickém appeasementu:

kjednáním o pomoci ,,vydusit ve vlastní

Německu,

šťávě"

a hospodářské ústupky? Německo raději

v

měla

měli

pokud by o to Berlín požádal, nebo se

naději,

později

že tím

Nebezpečí

získá Británie od Hitlera

přístupu

prvního

spočívalo

bez záruky trvalé dohody o budoucnosti Evropy. Druhý pasivně přihlížel

riskuje válku, než aby

být Británie

zhoršující se

připravena

nacisté nechat větší

politické

v tom, že mohl posílit

přístup

hospodářské

hrozil tím, že Hitler situaci doma, jež by

oslabila prestiž nacistů. 222 Proto Chamberlainova vláda prosazovala kurs spolupráce, čímž chtěla Německo

integrovat do západního kapitalistického systému.

Ekonomickým appeasementem a problémem zbrojení se zabývali též Brit G. C. Peden a Američané R. P. Shay jr. a David E. Kaiser.n' Pedenova kniha demonstruje racionální argumenty ministerstva financí proti zbrojení ve velkém

měřítku.

Treasury se zabývalo

dilematem zda více vydávat více na zbrojení a tím ohrozit stabilitu britského ponechat zemi zcela bezbrannou v případě evropského konfliktu. Peden nedostatek kvalifikovaného

dělnictva,

hospodářství či

upozorňuje

nutného pro vybudování zbrojního

též na

průmyslu. Kromě

toho existovaly vážné politické překážky, jež bránily utrácet více za "děla místo másla". 224 Strategie ministerstva financí čas,

předpokládala

aby mobilizovala zdroje impéria.

Právě

dlouhou válku, a Británie proto appeasement jí mohl tento

Kaiser studoval britské, francouzské a Evropy a došel ke součástí

třem závěrům.

expanzionistické

Zaprvé,

zahraniční

německé hospodářské

německá hospodářská

jistý

poskytnout.

pronikání do východní politika byla integrální

politiky. Za druhé, oproti

221

čas

potřebovala

předchozímu

bádání

Wcndt. B. L Economic Appeasement. Handel und Finem::. in der Britischen Deutschland-Politik 1933-1939, 1971. 222 op. cit., s. 554. 223 Pcden, G. C., British Rearmement and the Treasury: 1932-1939, Edinhurgh 1979: Shay, R. P., British Rearmament in the Thirties. Politics and Profit.\·, Princeton 1977; Kaiser, O. E., Economic Diplomac,v and the Origins ofthe Second World War. Cermany, Britain, France and Eastern Europe 1930-1939, Princeton 1980. 22 ~ Pcden, G. C.. c. d., s. 180-1. Di.issddorť

94

zpochybnil fakt, že se německá a východoevropské ekonomiky doplňovaly. Hospodářský úspěch Německa nebyl nutným výsledkem jeho politické a ekonomické síly, ale vyplýval ze

slabosti národních měn Německa a jeho východoevropských sousedů. Obě strany dávaly proto přednost směnnému obchodu, což umožnilo Německu využívat své zlaté rezervy k nákupu surovin nutných ke zbrojení. Za třetí, britsko-francouzský ústup z východní Evropy znamenal opuštění tradiční rovnováhy sil, což vedlo k válce. V tomto třetím bodě měl Kaiser pravdu jen částečně, neboť je známo, že po Mnichově se britská i francouzská vláda pokoušely udržet a dokonce posílit v regionu své pozice. Kaiserův hlavní argument - že neschopnost bránit status quo na Východě byla fundamentální chyba, kvůli které pak Británie musela bránit sama sebe- se ale zdá dostatečně přesvědčivý. Odpor veřejného mínění ke zbrojení a jeho podpora britské vlády, jímž argumentovali zastánci appeaserů, také přitahoval pozornost historiků, a to již před otevřením fondů Puhlic Record O.ffice, neboť noviny a publikované projevy politiků měli historikové již k dispozici. Vedle zmíněné Watkinsovy knihy pocházely další práce o této problematice od nebritských autorů - Američan Franklin R. Gannon, absolvent britských univerzit, dobře zdokumentoval

britský tisk na konci 30. let. 225 Fenomén pacifismu v meziválečném období představili veřejnosti

Martin Ceadel a David Lukowitz. 226 Ceadel navzdory argumentům revizionistů

překvapivě konstatoval, že "pacifismus byl příliš slabý než aby byl politicky důležitý ... "

227

Cambridgeský neo-tory Maurice Cowling interpretoval britskou zahraniční politiku v kontextu vnitřní stranické politiky. Právě "vnitropolitické manévry" jsou náplní jeho "hutné a těžko stravitelné" syntézy.w; Autor naznačoval, že se Chamberlain obával budoucí války ve velkém rozsahu, což by mohlo vést k vzestupu labouristů a odborových hnutí stejně jako po první světové válce. Appeasement poskytl konzervativcům příležitost ponechat si moc

125

Gannon. F. R .. The British Press and Germanr, /936-/939, London 1971. Ceadel. M. Paciflsm in Britain /9 I 4-45: Oxford 1980: Lukowitz. D. C., British Pacifists and Appeasement: The Peace Pledge Union. Journal of Contemporary Hi s tory I ( 1974 ). s. 115-127. 227 Ceadel. M .. Pacifism in Britain. c. d .. s. 283 226

95

a

zároveň

zachovat impérium a

a Chamberlaina jeho

společenské uspořádání,

prostřednictvím

Chamberlainovy chyby, jak je

viděl

usilovaly

Cowling,

o

začaly

o které se opíralo. Vlády Baldwina popularitu

mnichovským

strany

u

voličů.

uspořádáním,

jež

ukončilo

své

naděje, že izolacionistická Británie může vyváznout ze závazků ve středovýchodní Evropě. Američan

Neville Thompson studoval,

stejně

krajanů,

jako mnoho jeho

229

zabývajících

se politikou Chamberlainovy vlády, v Británii. Zde také vydal studii o konzervativní opozici vůči appeasementu. 230 Podle něj žádná organizovaná opozice proti němu uvnitř strany vlastně

neexistovala. Kritiky a zformulovat třetí

přijatelnou

absence silného Klíčovým

ještě neúčinné,

bylo málo, a to ze

tří důvodů:

zaprvé neschopnost

alternativu k appeasementu, zadruhé stranické tlaky na disidenty a za

vůdce

schopného

vyjádřit

nespokojenost s kurzem

rokem 1939 z pohledu britské vlády se zabýval

zahraniční

odpůrce

politiky.

revlZlomsmu

Kanad'an Sidney Aster, jenž také absolvoval univerzitní studia v Británii. Pokoušel se dokázat, že válka se stala nevyhnutelnou až po 15. konfliktu byl obsažen již v

předchozích

březnu, přestože

zárodek budoucího

událostech, v odlišných politických a osobních

přístupech obou stran. V stupem do Československa ale Hitler potvrdil pochyby o své

spolehlivosti a pohřben

odpovědnosti

také appeasement,

a ukázal své nenasytné ambice. Tímto dnem byl podle Astera neboť

jeho hlavní

předpoklad,

důvěra

v dané slovo, zcela

zmizel. 231 Od té doby sledovali britští a francouzští političtí představitelé, jejichž země se mezitím

horečně připravovaly

válčit kvůli odčinění křivd,

na válku, zoufale jediný cíl- přesvědčit Hitlera, že nestojí za to

jež mohou být urovnány mírovým

22 R Cowling. 229

způsobem.

M .. The lmpact of Hitler. British Politin· and British Policy, 1933-1940, London 1975 op. cit., s. 9. 230 Thompson. N .. The Anti-Appeasers: Conservative opposition to appeasement in the 1930s, Oxford 1971. 231 Aster. S .. 1939, The Making ofthe Second World War, London 1973, s. 13-14.

96

V 70. letech se objevily také biografie protagonistů politiky appeasementu včetně Yn . Yl1- Ed ena,--B a ld wma,-

v ansittarta-· . 114

71S 1 a.--a Ch urc h'll

u' plny'

seznam biografií lze nalézt

v bibliografii Sidneyho Astera British Foreign Policy, 1918-1945.

236

Medlicottův žák David Carlton zničil obraz Anthonyho Edena jako zapřísáhlého anti-

appeasera. 2·17 Až do té doby historikové často akceptovali interpretaci událostí v jeho pamětech.

Carlton

ale

poprvé

na

základě

dokumentů

ukázal,

že

Eden

Hitlerovi

a Mussolinimu, oproti jeho tvrzením ve vlastních memoárech, důsledně nečelil; nevznesl totiž námitky proti Hoare-Lavalovu plánu do té doby, než byl veřejně zdiskreditován. Byl to Eden, nikoli Chamberlain, kdo v červenci 1937 naléhal na nová jednání s Itálií a kdo během remilitarizace Porýní německými jednotkami ziistával pasivní. Ani problematika Mnichova nepřestávala vědce zajímat. V uvedeném období jdou knihy o Mnichovské konferenci do desítek. Nemá význam jmenovat dlouhý seznam literatury o Mnichovu; proto uvádím pouze nadšeně přijatou práci Telforda Taylora,

238

jež potvrzuje

obraz britské vlády, příliš sužované domácími, finančními a imperiálními těžkostmi, než aby riskovala válku kvůli "vzdáleným a málo srozumitelným územním sporům". Je třeba upozornit také na významnou a v anglosaském prostředí vlivnou knihu

německého historika J. W. Briigela o vztahu sudetských Němců a českého etnika v ČSR, který se odrážel v politice appeasementu britské vlády.

239

Autor ukazuje, jak britská

a francouzská vlády naléhaly na prezidenta Beneše a československou vládu kvůli přijetí

2·12

Hyde, H. M .. Balchrin: the Unexpected Prime Minister, London 1973; Middlemas. K.- Barnes, A. J. L., Baldwin, London 1969; Young. K .. Stan/ev Baldwin, London 1976. c.n Aster. S .. Anthony Eden. London 1976-; Carlton, D .. Anthony Eden: A Biography, London 1981, zvl. kapitoly II-V. 2 q Rose. N ., Vansittart. A Study oť a Diplomat. London 1978. cl:i James, R. R., Churchill: A Study in Fai/ure /900-1939. London 1970; Pell ing, H .. Winston Churchill, London 1974. 236

Aster, S .. British Foreign Polic_\". /9/8-1945. A Guide to Research and Research Materials. Wilmington (Delaware) 1991 -opravené vyd. (I. vyd. 1984). 237 Carlton. 0., c. d. 23 R Taylor. T .. Munich: The Price oť Peace, London 1979. 239 Brucgel. J. W .. C;.echo.1/omkia befáre Munich: The Cerman Minority Problem and British Appeasement Po/in-. Cambridge 1973.

97

rostoucích sudetoněmeckých požadavků. Bri.igel také kritizuje britské politiky za jejich slepou důvěru v Henleina, jenž byl pouhým nástrojem Hitlera v Československu.

Další studie pocházely z per historiků radikálního založení, kteří jako Taylorovi epigoni ukazovali, že britské veřejné mínění oponovalo zbrojení mnohem méně, než jak to zdůrazňovali

konzervativní politikové a

veřejného mínění

později

jejich apologeti,

ve vnímání Německa jako agresora v

zimě

případně,

že

změnu

1938-39 oficiální politické kruhy

na'l eZite neocem'l y.-~40 v.

v

V práci o britském appeasementu Je nezbytné zmínit také skupinu historiků, zabývajících se jeho francouzským ekvivalentem. Zde bylo pole méně ovlivněno idejemi politické debaty v Británii. Z generace, jež dospěla ve 40. letech, upozorňuji na Alastaira Parkera, 241 jehož stěžejní práce o appeasementu ale pocházejí až z posledního desetiletí 20. století. Do skupiny se stejným badatelským zájmem patří ještě zástupce generace dospívající v 50. letech P. M. H. Bell 242 a představitelé generace 60. let, Neville Waites Adamthwaite.

243

a Anthony

244

Vzít v potaz všechny

příčiny,

jež

přispěly

k prosazení appeasementu, je

téměř

nadlidský úkol. Někteří historikové se o to v 70. letech ve svých knihách přesto statečně pokusili. Tyto všeobecné práce zvládli nejlépe Američan William R. Rock a dva Britové, Anthony Adamthwaite a Keith Middlemas - ani jednoho však nelze označit za typického revizionistu. 245 Právě Middlemasova práce je zřejmě nejvýznamnější; autor využil mnohem širší okruh dokumentace než například Colvin, včetně soukromých zápisů některých členů c40 Eatwcll. R .. Munich, Puhlic Opinion and Popu/ar Front, Journal of Contemporary History 6 ( 1971 ). c41 Parker, R. A. C.. The Fint Capitulation: France and the Rhineland Crisis, World Politics ( 1955-6); Great Britain. France and the Ethiopian Crisis, 1935-1936, English Historical Revicw ( 1974 ). c4 c Bel!. P. M. H .. Thc Brcakdown of the Alliance in 1940, in: Waitcs, N. (ed.), Trouhled Neighhours. FrancoBritish Relations in the Twentieth Centurr. London 1971. 243 w . . a1tes. N. (c d .). c .d. 244 Adamthwaitc. A. P .. Bonnet, Daladier and French Appeasement, April - September /938. International Relations ( 1967): Rcactions to thc Munich Crisis, in: Waites, N. (cd.), c. d. w Rock. W. R .. British Appea.1ement in the 1930s, London 1977: Rock. W. R .. British Appeasement (1930's): A need for Revision? South Atlantic Quaterly 78 ( 1979), s. 290-30 I: Adamthwaite, A. P. The Making of the

98

Chamberlainovy vlády (Hoare, Inskip). Byl mu deníkům

a korespondenci. Middlemas nabídl

rovněž umožněn přístup

"předběžný komentář

k Chamberlainovým

britské politiky ve

světle

nových dokumentů ... " 2+6 Autor byl přesvědčen, že Chamberlain po nástupu do úřadu ministerského

předsedy

Klíčovou změnu

pro

určené

strategie,

inicioval

něj

radikálně

znamenalo

pouze k odražení

odlišnou

opuštění

zahraniční

strategie zastrašování ve

německého

zahraniční

zřetel.

které musel Londýn brát v neochotě

čelit

politiky

nevěnovala

247

Německem

obranné

Middlemas připouštěl, že předchozí

tolik pozornosti objektivním omezením, na

"Iluze" britské politiky

nicméně

prosté otázce- zda je válka nevyhnutelná, a dále ve

zajistit koexistenci s

prospěch

útoku na Britské ostrovy. To vedlo

k "zvýšenému riziku možných příčin evropské války". interpretace britské

předchůdci.

politiku než jeho

za podmínek, jež bude

určovat

podle

víře politiků,

spatřoval

spočívala

že je možno

Londýn. Middlemas soudil,

že forma appeasementu, již Chamberlain prosazoval, nemohla ochránit Británii ani zastrašit Hitlera od aktu agrese. Celý problém tak

něj

před

v neadekvátním

útokem,

vůdcovství

premiéra. Z

dlouhodobější

perspektivy se nad appeasementem zamýšlel Correlli Barnett, jehož

práce The Collapse (~ť British Power

248

je provokativní a kontroverzní, neboť považuje "éru

appeasementu" za smutné vyvrcholení tradice evangelického idealismu a nevšímavosti

vůči

hospodářské a strategické realitě, typické pro viktoriánskou dobu. Práce Paula Kennedyho,

jenž zasáhl časového postupně

významně

do diskuse v 80. letech, se

horizontu; vidí appeasement jako ztrácející místo ve

síly. Tento stát se

vnitřně

světových

podobně

"přirozenou

249

vztahuje k appeasementu z delšího politiku pro malý ostrovní stát,

událostech a nesoucí

břemena,

vyvíjel od oligarchické k demokratičtější

jež již byla nad jeho

společnosti,

v níž

silně

Second World War. London 1977: Middlcmas. K.. Diplomacy oj Illusion: The British Government and Germanv. 1937-1939, London 1972. 24 ~> Middlemas. K .. c. d., s. 3-4. 2-17 . op. ctt.. s. ?-· l.JR Barnctt. C.. The Co !lapse oť British Power, London 1972, nové vyd. 1993. 249 Kcnnedy, P .. The Realities hehind Diplomacy: Background 1nfluences on British External Policy 1865-1980, London 1981.

99

zakořenily

pocity ve

prospěch

mírového a racionálního vyrovnání". Podobného druhu je

dvousvazkový soubor statí Retreat from Pmver, 250 který editoval další z prominentních revizionistů

David Dilks, jehož obšírné úvody k jednotlivým

vlivy na rozhodování Londýna. Dilks dříve

přesvědčivě

příspěvkům zdůrazňují vnější

analyzoval appeasement již o desetiletí

v článku Appeasement Revisited, kde tvrdil, že není možné

politice 30. let bez a na Dálném

zřetele

k tomu, že politikové museli

východě stejně

jako v

Evropě.

bedlivě

porozumět

sledovat

britské

dění

ve

zahraniční

Středomoří

Neexistovala jasná politika Londýna k

Německu;

ta se odvíjela od vztahů s ostatními potenciálními hrozbami. 251 Pokud by se Británie zapletla do války v Evropě, mohlo toho Japonsko využít k útoku na britské zájmy v oblasti. mohl konflikt s Japonskem povzbudit

Německo,

Stejně

tak

aby se pustilo do agresivních dobrodružství

/ kontmentu". --~~~ na "starem o

Donald Watt se v kritickém smyslu, že by

autoři,

přehlížet "příchuť" částí

článku

Hžstoriography of Appeasement

píšící o politice appeasementu,

neměli

vyjádřil

v tom

ve svých reinterpretacích

doby, o které píší. Watt vznesl otázku, do jaké míry se Británie cítila být

evropského velmocenského systému. Další nedostatky v debatě o appeasementu, jež si

podle Watta zasluhovaly pozornost, zahrnují intelektuální výši diskusí o naivní ekonomické teorie o

příčinách

války

konfliktech; víra v to, že každý konflikt je že neexistuje státní zájem Británie

učinila

či neřešitelný

viděných

důsledkem

spor;

zahraniční

politice,

v obchodních a kapitálových

selhání komunikace mezi aktéry; v to,

pokračující přesvědčení

o tom, že pokud by

přeskupil

v souladu s britskými

správná rozhodnutí, mezinárodní systém by se

2 0 "

Oilks. O. (cd.), Retreat from Power, Studie.\- in Britain 's Foreign Policy oj the Twentieth Century, zejména vol. I - 1906-1939, London 1981: vzhledem k Oilksovu revizionismu není bez zajímavosti, že obdivoval Edena, s nímž spolupracoval na jeho pamětech; Oilks je též autorem Chamberlainovy biografie z níž však i po více než 20 letech zůstává pouze první svazek Oilks, 0., Neville Chamberlain. I. /869-1929. Cambridge 1984; k problematice appeascmentu srv. též Oilksovu předmluvu in: Oilks, O. (ed.). The Diaries oj Sir Alexander Cadogan, /938-1945, London 1971. 251 Oilks. 0., Appeasement Revisited. University of Leeds Review I ( 1972), s. 28-56. 2 2 " srv. též. Haycs, P .. Thc Twcntieth Cen tury 1880-1939. Modern British Foreign Policy. London 197, s. 262322.

100

představami. 2 -" 3 Historikové by podle něj neměli být slepí k chybám, mylným úsudkům

a nekompetenci úředníků, případně k nevýkonnosti britské vládní mašinérie. Watt v 70. letech upozornil ještě na jeden nešvar, mířící do historické obce - mnoho britských historiků, zabývajících se politikou appeasementu, totiž nemělo základní povědomí o obsahu archivL! a o odborné literatuře v zemích, s nimiž udržovala Británie aktivní politické vztahy. Otázku cizích vlivů, jež se z Evropy dostávaly na Britské ostrovy, někteří autoři zmiňují

opravdu zřídkakdy, přestože na určité úrovni rozhodovacího procesu mohla být

důležitá. Málo pozornosti věnovali historikové v 70. letech sociálním poutům appeaserů

v zámořských dominiích v severní Americe, Jižní Africe, Austrálii a také v kontinentální

E vrope, zdouraznu_1e W atr.--~~4 v

v

•

Některé práce v tomto období byly zastaralé již v době svého vydání, neboť se

neustále objevovaly nové dokumenty. Téměř každý měsíc vycházely v odborných časopisech nové studie, což platí ostatně dodnes. Přece jen však existovaly nejasnosti - například role, jakou hrály při vládním rozhodování zpravodajské služby nebo "opravdové" Chamberlainovy či

Halifaxovy úvahy a pocity. Autoři,

píšící o appeasementu v 50. a 60. letech, k němu byli vysoce kritičtí, protože se

Jim zdálo, že vyjadřuje úpadek morálky tehdejší doby. Ve srovnání s nimi se většina pozdějších

prací soustředila na vynucené strategické, hospodářské a politické motivy v pozadí

britské zahraniční politiky ve 30. letech. Při vysvětlování politiky appeasementu ji měli historikové sklon, alespoň implicitně, ospravedlňovat, ovšem bez ohledu na její etický rozměr.

Chamberlain se již nejevil tak zbabělý a neschopný; autoři ho zobrazovali spíše jako

premiéra, jenž vedl Británii v těžké době; i když nakonec nebyl úspěšný, zdálo se nepravděpodobné,

že by kdokoli jiný mohl vyjít ze situace lépe. Někteří vědci označovali

appeasement za "správný", alespoň v praktických podmínkách. Opouštěli také představu, že 2 3 '

přesvědčení rozšířené zejména v USA.

lOl

"politika

usmiřování"

byla v jakémkoli smyslu výtvorem samotného Chamberlaina. Spíše ji

vnímali jako "tradici", 255 vlastní britské politice již od poloviny 19. století. Opovržení a lhostejnost, Evropě, napůl

strach a

napůl

pociťovaná

mnoha britskými politiky k

obdiv, se kterými nazírali na

Německo

komunismu, obavy z budoucí války- tedy osobní pocity, jež -

byly v 70. letech

zastřeny

a východní

a Itálii, jejich odpor ke

ovlivňovaly

jednotlivé osobnosti

záplavou strohých memorand ministerstva financí náčelníků

vybroušených strategických hodnocení vojenských

každému ve fondech Puhlic Record Offlce. Tyto práce, přínosem

pro diskusi o appeasementu;

ministři

(Duff Cooper,

předpovědím

střední

Stanley)

zůstalo

chtěli

těžící

ale otázkou,

odporovat

z

štábů,

přístupných

nyní

úředních dokumentů,

proč například někteří

diktátorům

či

navzdory

byly

kabinetní

chmurným

o ztrátách Britského impéria v možném konfliktu, zatímco Chamberlain a jeho

blízcí spolupracovníci zoufale prosazovali usmíření Berlína a Říma i poté, co se veřejné mínění

postavilo k "jejich" politice zády. V roce 1939 nebyly ústupky

"přirozené",

Německu

logické ani

jako mohly být v roce 1936 nebo již v roce 1926. Místo toho vnímala

veřejnost

appeasement v posledním roce míru jako politiku, postrádající prozíravost i morální idealismus. V Downing Street se však tohoto konceptu neustále drželi. V Chamberlainově případě

zjevně

k dispozici

formálně přístupné

Autoři

příčinnými

jedné k

sehrálo roli osobní

přesvědčení.

Chamberlainovy osobní spisy, k tomu ale

z nadšení nad novými dokumenty

souvislostmi - mezi nejasným,

straně,

a shlukem objektivních

ospravedlnění

ústupkti

"všechna ta memoranda

diktátorům měla

Historikové, jimž byly od roku 1975

(na

či

někdy

pozapomněli

zmateným

strukturálních

na

straně

druhé.

většinu historiků)

25

na rovnováhu mezi

způsobem

motivů,

jež

příliš nepřihlíželi.

myšlení

dvěma

appeaserů

ospravedlňovaly či

na

sloužily

Jak poznamenal Robert Skidelsky,

stejný vliv jako na ministry, pro které

~ Watt. O. C.. Historiography oť Appeasement. in: Sked, A.- Cook, C. (edd.), Crisis and Controversy Essays in Honour of A. 1. P. Tay!or. London 1976. s. 122-5.

102

byla určena: vyvolat dojem, že se nedá dělat nic jiného než uposlechnout jejich instrukcí. Historik ... je tak v pokušení napsat dějiny sympatizující s konzervativci (ve vládě)."

256

Vskutku, oficiální dokumenty ignorují vnější okolnosti - stranickou politiku, zájmové skupiny, veřejné mínění. Nelze z nich vyčíst ani emoce, osobní přátelství, sociální síť, jež tvoří běžný politický život. Tento nedostatek při hodnocení politiky appeasementu si však vědci začali

v 80. a 90. letech

uvědomovat.

c:i:i Schrocder. P. W .. Munich and the British Tradition. Historical Journal I ( 1976), s. 223-243; Kennedy. P., The Tradition oj Appeasement in British Foreign Policy, 1865-/939, British Journal oť International Studies 2 (1976),s. 195-215. c:i<• Skidelsky. R.. Going to War with Cermany: Bet~veen Rn'isionism and Orthodoxy. Encounter 39 ( 1972), s. 58.

103

Šestá kapitola Hodnocení politiky appeasementu v 80. a 90. letech revizionismus vs. post-revizionismus

Od 70. let je složité mluvit o appeasementu jako o jednoduchém pojmu. Vědci se spíše potýkají s vymezením politiky appeasementu, neboť existuje ekonomický, vojenský, politický či sociální appeasement. Je nesmírně obtížné určit, jak jedna forma appeasementu souvisí

s dalšími, a která z nich je primární. V 80. a 90. letech historikové tyto formy analyzovali, a přispěli tak k dalšímu pochopení této politiky. Vyšla řada vynikajících monografií a článků; zároveň se objevily známky "vyčerpání" originality pohledů a argumentů. Vědci nepřestávali přehodnocovat portréty významných politiků éry appeasementu.

Biografie Churchilla, Baldwina, Simona a Edena zvýraznily některé obrysy těchto osobností, ale dosavadní poznání významně nezměnily. 257 Zato Andrew Roberts v knize Holy Fox poněkud otřásl představami o ministru zahraničí Halifaxovi jako o muži, jenž prosazoval

appeasement za k azvdou cenu.--~~)l Také Chamberlainův obraz dostal plastičtější rysy. Historikové, kteří studovali premiérovu osobní korespondenci, ukázali, že vlastně nevěděl, jak má Hitlera hodnotit. Jeden týden se sebevědomě vyjadřoval v tom smyslu, že všechno je v pořádku a pravděpodobnost války je čím dál menší, ale následující týden byl k mírové budoucnosti Evropy značně skeptický. 259 Larry Fuchser v premiérově psychologicko-politické biografii zjistil, že "portrét

Rose. N., Churchill. An Unrulv Li{e. London 1994 (české zkrácené vyd. -Churchill. Nepoddajn_v život, Brno 1995); Watt. O. C.. Churchill and Appeasernent. in: Blake, R. - Louis, R. W. (edd.), Churchill, Oxford 1996, s. 199-214; Jenkins, R .. Baldwin, London 1987; Outton, 0., Simon: A Political Biography of Sir John Simon. London 1992; James. R. R_, Anthony Eden, London 1987; Outton. 0., Anthony Eden: A Lije and Reputation, New York 1997; Peters. A. R .. Anthonv Eden at the Forei[?n Office. /93 I- /938. Aldershot 1986. 258 Rohcrts. A .. The Holy Fox. A Life o{ Lord Hali{ax, London 1991. 259 Fuchser. L. W ., Neville Chamberlain and Appeasement. A Study in the Politici· of History, New York London 1982; Watt. O. C.. Misinťorrnation, Misconception, Mistrust: Episodes in British Policy and the Approach oť War. 1938-1939. in: Bcntley, M.- Stevenson, J. (edd.). High and Low Politics in Modem Britain, London 1983.

257

104

Chamberlaina, ... , není ani ve stylu ,guilty men', ani potvrzení tázali: ,Co jiného jsme nutně vylučovat."

měli dělat?'

... , oba postoje jsou do

názorů těch, kteří

určité

uštěpačně

se

míry platné a nemusí se

260

Studie Christophera Hilla261 o rozhodování britské vlády zpochybnila předchozí Colvinovu interpretaci Chamberlainovy osobnosti jako autokrata, jenž podkopával tradice vládnutí v Británii a opíral se o souhlas malé skupiny rozhodnutí

během září

užšího kabinetu

či

podobně

smýšlejících

ministrů. Klíčová

1938 byla nakonec podle Hilla rozhodnutími celého kabinetu, nikoli

jednoho muže. Totéž platilo pro jednání s Rusy v roce 1939.

Někteří autoři

dokonce ukazovali, že už od konce roku 1938 Chamberlain ztrácel svou silnou pozici ve

vládě

a že směr zahraniční politiky začal určovat sám jeho blízký spolupracovník Halifax? 62 Nového hodnocení se dočkal i Robert Vansittart v knize Michaela Roie. zde vystupuje nikoli jako

zapřisáhlý

o možných protivnících Británie, K 25.

výročí

germanofob, ale jako

přičemž Německo

úředník,

jenž

263

chladně

Vansittart kalkuloval

bylo pouze jedním z nich.

vydání Taylorových Origins publikoval Gordon Martel sborník The

Origins oj the Second World War Reconsidered, 264 v němž vyčníval příspěvek významného revizionisty Paula Kennedyho nazvaný Appeasement. Ve druhém vydání sborníku o druhé

světové

války Kennedy spolu s Talbotem Imlayem svou studii

a aktualizoval. 265

V polemické

stati

s Taylorovou

nelichotivou geopolitickou pozici Británie 30. let ve před

26

rokem 1914 britským

°Fuchser, L. W ., c. d., s.

čtvrtstoletí

světě,

jež podle

mírně přepracoval

starou něj

příčinách

knihou

zmínil

na rozdíl od období

představitelům neumožňovala provádět osvědčenou

politiku

19R.

261

Hi ll, C.. Cahinet Decisions on Foreign Polily. The British Experience, Octoher 1938 - June 1941, Camhridge 1991. 262 Roherts. A .. The Holy Fox, c. d., kapitoly 13-1 R. 263 Roi. M. L.. Alternative to Appeasement: Sir Robert Vansittart and Alliance Diplomacy, 1934-1937, London 1997. (1~ Martcl, G. (cd.). The Origins of' the Second World War Reconsidered. The A. J. P. Taylor Debate after TwentvJive Years. London 19R6. 265 Kennedy. P .. Appcasement. in: Martel, G. (cd.). c. d., s. 140-161; Kenncdy, P.- Imlay, T.. Appeasement, in: Martcl. G. (ed.). The Origins o{the Second World War Reconsidered. A. J. P. Taylor and the Historians, London 1999 (nové přepracované vyd.). s. I 16-135. 2

105

appeaseři

rovnováhy sil na evropském kontinentu. Kennedy upozornil také na to, že zřídkakdy

konzultovali svou politiku s vojenskými,

určili směr

případně

politiky a teprve poté žádali odborníky o argumenty, o například

opírat. Proto

nedostatky v britském letectvu v

přesvědčení, že appeasement je "morálně správný". David Dilks rozvinul Chamberlaina

působivou

téměř bezvýhradně

Nejdříve

ekonomickými experty.

době

něž

mohli svou politiku

Mnichova jen posilovaly jejich

266

revizionistickou interpretaci appeasementu, v níž

obhajoval jako mistra reálpolitiky, prosazujícího nejlepší,

ne-li jediné možné politiky za obtížných okolností. 267 Chamberlainova politika byla podle něj populární a

koncepční,

ale také

dovedně řízená:

takže Britové mohli "doufat v nejlepší a 1939 ukázal, že mu a odpor.

Premiérův

národ jednotný a

skutečně

věřit,

nelze

pomohla vymanévrovat Hitlera v Mnichově,

připravovat

Chamberlainova strategie se

politický um zajistil, že válka

připravený

se na nejhorší". Když Hitler v březnu

přišla

změnila

v zastrašování

v "nejlepší" možný okamžik, kdy byl

na válku.

Dilksovo celkové hodnocení appeasementu je následující: appeasement vyrostl na neúspěchu

mírového

uspořádání

vojenské hrozby. Chamberlain si

uvědomoval,

aby zabránila

na omezení

počtu

přimět

Hitlera k

Německu

možných

řešení

k

úspěšné zahraniční

že Británie nemá dostatek vojenských

nároků

soustředit

Premiér doufal, že jednání na vysoké úrovni by mohla bez použití síly. Chamberlain ale tento

kombinoval s přípravami na nejhorší, tedy stálým zbrojením, "zač".

klíčem

obnově německé

v revizi Versailleské smlouvy; proto se musela

nepřátel.

svých

za úkol zabránit

že vojenská síla je

předpokladu,

politice a založil appeasement na prostředků,

měl

z roku 1919 a

Chamberlain usiloval o mír, protože z duše

nenáviděl

přístup přece

neboť nevěděl,

vidinu války, ale

jen

co je Hitler

nepřál

si mír za

každou cenu.

266

op. cit., s. 128. Dilks, D., .. We Must Hope .fár the Best and Prepare fór the Worst": The Prime Minister. the Cabinet and Hitler'.\ Cermanv, /937-1939, Proceedings of the British Academy LXXIII ( 1987), s. 309-352.

267

106

věnoval

Donald Watt se příčiny

neúspěchu

britské politice po Mnichovu v krátké studii, v níž

pokračující

politiky

usmiřování

-

"dezinformaci, mylné

vytyčil tři představy

a nedůvěru."~ 6 x "Dezinformace", jež ovlivnily britskou vládu, pocházely podle něj od těch, kteří šířili

přiblížily

válku na dosah. "Mylné

německé

představitele,

a

novinář

obavy z války (rumunský vyslanec Tilea,

především

představit

představy"

v britských

ve špatném hodnocení

si realitu totalitní

nadějích sovětské

společnosti.

setrvávaly na konceptu zastrašování.

kabinetu

Colvin). Tyto dezinformace

spočívaly

v názorech na

na vznik bloku Polsko - balkánské státy politiky;

vyvěraly především

z neschopnosti

Britské politické elity také podle Watta

"Nedůvěra"

se odrážela ve vztazích vlády se

svazem a Polskem, ačkoli přinejmenším v případě Sovětů byla vzájemná. počin,

"umírněné"

269

naivně

Sovětským

Wattův další

monumentální studie o posledním roce míru, nabídla ne zcela lichotivý portrét

appeasementu; autor

nicméně

pochyboval, zda by alternativní politika

"přinesla něco

. . 'h o " .270 _)lne

Rozdílné názory na appeasement se objevily v přístup.

interdisciplinární

analýzy o vzájemném

Němci

působení

psali hutné,

pozoruhodně

kde historikové

Významně

tak

uplatňovali

zdokumentované strukturální

domácích a mezinárodních determinant,

appeasementu jako "iluzorní a diletantskou". proudu.

Německu,

přispěli

bořící

kritiku politiky

k síle revizionistického

~71

Takovým Velké Británii.

příkladem

272

byla i kniha Gustava Schmidta, která

výrazně

ovlivnila debatu ve

V první části práce se autor zabýval ekonomickým appeasementem, ve

26

x Watt. O. C., Misinforrnation, Misconception. Mistrust: Episodes in British Policy and the Approach of War, 193R-1939, c. d., s. 214-254. 2 w op. cit.. s. 253-54. 270 Watt . O. C .. How War Came. The Immediate Origins of the Second World War, 1938-1939, London 1989, s. 624. 271 Kennedy. P .. 'The Logic (lťAppeasement', Times Literary Supplement, 2R May 1982, pp. 585-6. Wendt, B. J., "Economic Appeasement"- a Crisis Strategy, in: Mommsen, W.- Kettenacker, L. (edd. ). The Fascist Challenge and the Policr oťAppeasement. London 19R3, p. 171. 272 Schmidt, G .. Eng/and in der Krise. Grund::.iige und Grundlagen der hritischen Appeasement-Politik ( 19301937). Opladen 198 I. zde cit. zkrácený angl. překlad - The Politics and Economics oj Appeasement. British Foreign Polin· in the 1930s. Leamington Spa 19R6.

107

druhé politickým systémem a zahraniční politikou Británie. Soustředil se na objektivní faktory appeasementu a odmítl historické interpretace založené na osobnostech jako neuspokojivé. Vedle kontinuity britské politiky upozornil na relativní úpadek váhy britského vlivu ve světě a na problematiku zbrojení ve vztahu k politickému systému. Schmidt prezentoval appeasement jako krizovou strategii, silně ovlivněnou vnitřní politikou. Britští politikové podle něj spoléhali na "politickou sílu" - schopnost odradit Německo od

překročení mezí revize mírové smlouvy z roku 1919,

273

a na získání času, jenž by umožnil

nejen zbrojit, ale i zvýšit připravenost Británie na útok proti ní. Spojené království se podle autora nacházelo

uprostřed

přechodné

krize, jež ohrožovala společenskou

stabilitu

a hospodářské zotavování po recesi z přelomu 20. a 30. let; proto si nemohlo dovolit téměř žádný zásah proti výzvám totalitních států. Od německých editorů pocházel i sborník, na němž se rovným dílem podíleli němečtí a britští historikové.n+ Autoři v něm analyzovali vzájemně se doplňující příčiny, jež vedly ke snaze dohodnout se s diktátory mírovou cestou, i postoje dalších velmocí ke světovým událostem ve 30. letech. Upozorňuji pouze na esej Roye Douglase,

275

jenž představil několik

poměrně originálních myšlenek. Poukázal na to, že Japonsko zaměstnané výboji v Číně nepředstavovalo

pro britské zájmy velkou hrozbu. Dalším značně diskutabilním argumentem

je, že kdyby v době anšlusu Rakouska zastával post ministra zahraničí místo Edena Halifax, zajistil by Mussoliniho odpor proti Hitlerovu počínání.

276

Liberálové a labouristé sledovali

podle Douglase v průběhu roku 1938 se znepokojením spíše španělské bojiště než to, co se dělo ve střední Evropě. Premiér Chamberlain se obával, aby se mu situace nevymkla z rukou

a válka nevypukla z nějakého "nicotného důvodu". Pokud jde o to, co si Chamberlain a jeho kolegové slibovali od Mnichova, Douglas vzal za své revizionistické argumenty - pochyby

273

op. cit.. s. 388-391. Mommsen. W. ~ Kettenacker. L. (edd.). The Fascist Challenge and the Policy oj Appeasement, London 1983. 275 Douglas. R .. Chamberlain and Appeasement, in: Mommscn, W. ~ Kettenacker, L. (edd.). c. d., s. 79-88. 27 (' op. cit.. s. 82-3.

274

108

o

připravenosti

Francie a Británie na válku,

stejně

jako vlažný

přístup

dominií a

veřejného

mínění k možné válce na obranu Československa. Po březnu 1939 byl však appeasement definitivně pohřben.

Pokud se

nějaké

aktivity jednat s diktátory vyskytly i v

pozdější době,

bylo by podle Douglase chybou spojovat je s appeasementem. Nelze v nich hledat ani doporučení

britské vlády jiným státLtm, aby ustupovali

kritiku appeasementu v britští politici

měli

případě

Německu.

Autor uznal jen

československou

britského tlaku na

vládu, a také v tom, že se

vyhnout jakýmkoli závazkLtm, které nemohli dodržet.

Revizionismus vyvolal

téměř nevyhnutelně

reakci. Na konci 20. století tak existovala

již rozsáhlá post-revizionistická literatura, která se v

některých případech

vzkřísit

Někteří

jejich

základní poselství

"soupeři"

v

původní

ortodoxní školy.

debatě, zdůrazňující

vliv individuálních stejně

oprávněnou

názorů

dokonce pokoušela

post-revizionisté

objektivní faktory, zašli

příliš

připomínali,

daleko a zcela pominuli

a osobností. "Chamberlain byl pro appeasement ve Velké Británii

dLtležitý jako Hitler pro nacismus. Mentalita

člověka

- jeho

předsudky,

motivace,

myšlení a jednání- jsou životně důležité při hodnocení formulování a provádění politiky." Nejpřesvědčivější

že

277

analýza tohoto druhu pochází z pera oxfordského historika R. A. C.

Parkera. Ten soudil, že historikové rozpitvali determinanty Chamberlainovy politiky tak důkladně,

že ve

až se zdá, že k appeasementu nebyla jiná alternativa možná. Parker byl

skutečnosti

přesvědčen,

takové alternativy existovaly, a že Chamberlain a jeho kolegové

vědomě

vybírali z nabízených možností. "Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 mohl Chamberlain, jak ukazují

důkazy,

zajistit v Británii

dostatečnou

podporu pro blízké spojenectví s Francií

a politiku zadržování a obkličování Německa, zahalenou smlouvou o Společnosti národů." 278 Parker kritizoval zejména Chamberlainovo chování po Mnichovu, zcela popírající tvrzení, že pozdržením války

vědomě

získával

čas

ke zbrojení. Chamberlain

277

přijal

Hitlerovy požadavky,

Wcinberg. G.- Rock. W.- Cicncala. A., The Munich Crisis Revisited. International History Review 4 (1989), s. 683. cn Parker, R. A. C., Chamberlain and Appeasement. British Policy and The Coming of the Second World War, New York - London 1993, s. 346.

109

aby se úplně vyhnul válce, nikoli aby odsunul její začátek, zdůraznil Parker. Jindy zdrženlivý Horace Wilson (Chamberlainův blízký spolupracovník a poradce) v 60. letech, kdy si již užíval důchodu, přiznal, že "naše politika nikdy nebyla určená jen k odložení války či k tomu, aby nám umožnila vstoupit do války jednotně. Cílem appeasementu bylo vyhnout se válce ' 1 v navzvd y."-'>7l) upne,

Parker nicméně odmítal interpretovat Chamberlainovu politiku jako totální kapitulaci a ničím neohraničený ústup z britských pozic. Současně ale odhalil, že historické prameny vyvolávají vážné otázky ohledně premiérových rozhodnutí. Po schůzce v Godesbergu Chamberlain užšímu kabinetu sdělil, že se Hitlerovy cíle omezují na připojení sudetských oblastí k Říši. Vzápětí ujistil celý kabinet, že Fiihrer "by nepodvedl člověka, kterého respektuje a se kterým jednal; byl si jist, že Herr Hitler k němu chová jistý respekt".

280

Chamberlain propadl nadějím o německých mírových úmyslech, ačkoli ho dostupné důkazy měly podle Parkera navést zcela opačným směrem. Po obsazení Prahy byl premiér již

obezřelejší, ale i tak zůstával "nejdůvěřivějším z britských státníků". Nepříjemná kaňka

281

na Chamberlainově pověsti se objevila rovněž v práci Richarda

Cocketta, jež se zabývala premiérovou snahou dohlížet na to, co o jeho politice píše tisk?

82

Cockett ukázal, že pomocí "naléhavého tlaku na vlastníky, šéfredaktory a politické novináře" byla Chamberlainova vláda schopná vytvořit při podpoře své politiky dojem národní jednoty, 84 . ' strane coz neo d povt'd a 1o s k utecnostt.- 8·' Po do b ne stu d.te N.tc k a C rowsona-' o k onzervattvm v

v

•

'

v

v

tvrdila, že mnohem větší část toryů ("mlčící většina") než se dosud předpokládalo, si nebyla jistá správností Chamberlainovy strategie vůči diktátorským státům. Tyto práce zpochybnily

279

Gilbert. M .. Horace Wilson: Man of Munich ?. Hi s tory Today 32 ( 1982). s. 6. Parker. R. A. C. op. cit.. s. 169. 28 I · op. CIL. S. 205. 2 2 x Cockett. R. B .. Twili?,ht of Truth: Chamberlain. Appeasement and the Manipulation of the Press, London 1989; Cockctt. R. B .. Ball. Chamberlain and Truth, Historical Journal I ( 1990), s. 131-142. 283 Cockett. R. B .. Twilight. s. 83; srv též Morris. B .. The Roots of Appeasement. The British Weekly Press and Na;,i Germanr during the 1930s. London 1991. 28 ~ Crowson. N. 1., Facing Fascism: the Conservative Party and the European Dictators. /935-1940, London 1997. 280

IlO

dosud platné "dogma" revizionistů - totiž, že premiér jednal se souhlasem veřejného mínění a dělal to, co si

přála převážná část

obyvatelstva.

Další zajímavý příspěvek post-revizionistické školy pocházel od kanadského historika Sidney Astera. Poté, co se zdálo bezpečné, alespoň v akademických kruzích, konečně pohřbít mýtus "guilty men", se Aster pokusil vzkřísit většinu původních Catových argumentů. Učinil tak na základě výzkumu Chamberlainových osobních dokumentů, tedy zdroje, jenž od té doby, co jej poprvé využil Keith Feiling, 285 mluvil obecně ve prospěch premiéra. Podle Astera z těchto dokumentů vystupovala "pošetilá důvěra, neoprávněný optimismus a mylné závěry". 286 Chamberlain podle něj přehlížel agresivní dynamismus totalitních států; premiérův

odpor k válce byl tak silný, že pokřivil jeho stanoviska. Aster ukázal na Chamberlainovo zaslepené přesvědčení, že k jeho politice neexistuje alternativa, a na jeho nesouhlas se zbrojením ve velkém měřítku. Premiér nikdy neprosazoval appeasement, aby získal čas nutný ke zbrojení, alespoň ne do té doby, než rezignoval a zpětně odůvodňoval své předchozí jednání. " ... ,dopisy (jeho sestrám Idě a Hildě) potvrzují, že obvinění, jež (proti němu) vznesl v

•

'

v

'

C ato v roce 1940 b y I y ve sk utecnost1 opravnene.

"2ll7

Britsko-francouzské vztahy diskutovali Martin Thomas

2 8 R

a Philip Bel1,

289

kteří

objasnili, proč se Paříž ocitla ve vleku Londýna. Francouzi sledovali obnovením "entente cordiale" realizaci případné vojenské aliance obou zemí. Appeasement byl totiž v Paříži vnímán jako politika slabosti, již lze překonat angažováním Britů ve východní Evropě, což by posílilo pozice Třetí republiky. Thomas analyzoval bezúčelné prosazování ekonomického a koloniálního appeasementu, zejména na francouzské straně, a zbrojních strategií Francie a Británie, jež zřejmě nikdo před ním nestudoval současně. Bell upozornil na mezeru mezi

prvním Chamberlainovým životopiscem. Aster. S., "Guilty Men": The Case oť Neville Chamberlain, in: Boyce, R. - Robertson, E. M. (edd.), Paths to War: New Essays on the Orif?Úls oťthe Second Wor/d War, London 1989, s. 262. 1 • -S7 op. Cll.. S. 241. m; Thomas. M., Britain, France and Appeasement: Anglo-French Relations in the Popu/ar Front Era. Oxford

lH:i

lX<>

1996. Bel!, P. M. H., France

eX'>

(ll/(/

Britain, I 900- JY40: I. Entente and Estrangement, London 1996, kapitola 12.

lil

francouzskými očekáváními a britskými akcemi v předvečer války. Francie iniciovala koalici Paříže, Londýna a Moskvy, která ale podle autora ztroskotala na britské neochotě a polské

neústupnosti pustit

Sověty

na své území.

Vztahem Británie a Sovětského svazu na vládní úrovni ve 20. století se zabýval Curtis Keeble, 290 bývalý britský velvyslanec v Moskvě, který potvrdil, že appeaseři nepovažovali Sovětský

svaz až do poloviny roku 1939 za významného "hráče na evropské šachovnici".

Britský postoj ví'tči Sovětům se řídil čtyřmi zásadami: 1) nezříkat se možnosti pomoci ze strany sovětské vlády, 2) neohrozit společnou frontu nevšímavostí k námitkám Polska a Rumunska, 3) neztratit sympatie světa "poskytnutím munice" německé propagandě proti

Kominterně, 4) nenechat se vyprovokovat a neohrozit mír násilnou akcí Německa?

91

Koloniální appeasement přitahoval již ve své době pozornost britských představitelů, ačkoli Hitler v rámci svých nároků na "vyrovnání" o dřívější německé kolonie na rozdíl od

mnoha svých krajanů zájem neměl. Tento prvek, úzce spojený s osobou Chamberlaina, analyzoval Andrew Crozier, 292 který zdůraznil, že jediný vážný britský pokus "odměnit Hitlera za dobré chování v Evropě" vrácením afrických kolonií skončil naprostým fiaskem. Obrannou politiku labouristů v letech 1933-39 analyzoval David Lukowitz,

293

jenž

diskutoval paradoxní strategii labouristů - odpor proti zbrojení při vědomí barbarské povahy fašistických režimů. Obavy z následků zbrojení lze podle autora pochopit, neboť voličům strany by se mohlo zhoršit sociální zabezpečení, ale "ve světle pozdějších událostí, se tento postoj ... zdá neinteligentní, nevlastenecký a téměř sebevražedný."

294

Podle Lukowitze se

labourističtí předáci až příliš zaměřovali na kolektivní bezpečnost a Společnost národů, což

nebyla realistická politika. Labour Party se soustředila na zamezení válce, nikoli na sankce

Keehlc. C.. Britain and the Soviet Union. 1917-1989, London 1990. op. cit.. s .. 144; srv. Northedge. F. S.- Wells. A .. Britain and Soviet Communism: The lmpact oj Revolution, London 1982. 292 Crozier. A. J .. Appeasement and Cermany 'sLast Bid for Colonies. London - Basingstoke 1988. 293 Lukowitz. O. C.. The Deťence Policy ofthe British Lahour Party: 1933-1939, dizertační práce University of lowa 1968. faksimile z roku 1983. Michigan. c94 op. cit., s. I. c<JO 291

112

proti případným agresorům. 2 l) 5 Nejnověji vliv mírových hnutí v době appeasementu o

~<)6

zdokumentovala Ceceha Lynch.-

Wesley Wark se věnoval roli tajných služeb a jejich vlivu na rozhodování britských vlád ve 30. letech. 2<J 7 Zaměřil se na cíle britských rozvědek a vysvětlil, z čeho vycházely odlišné představy předních znalců tajných služeb o Německu. Wark ukázal, že chybné ohodnocení nacistického režimu do určité míry ovlivnilo politiku appeasementu. Významným nedostatkem podle něj bylo, že výzvědné služby nikdo nekoordinoval a každé ministerstvo je využívalo pouze pro své potřeby. Informace výzvědných služeb a jejich analýzy málokdy mířily

v

proti politice vlády, spíše je podporovaly. Jak ostatně přiznal Samuel Hoare, ani

případě

zcela

přesných

informacích o

Německu

by to

nemělo

na prosazování appeasementu

velký vliv. Pokračovaly

též diskuse o problémech se zbrojením a hospodářském potenciálu

Británie před druhou světovou válkou. Historikové se většinou přikláněli k tomu, že vystavět a nově vyzbrojit loďstvo, vybavit letectvo stíhači i těžkými bombardéry a vyzbrojit pozemní vojsko pro roli významného hráče na evropském bojišti bylo nad průmyslové i finanční možnosti země. 29 x Hospodářská krize z přelomu 20. a 30. let zasadila britskému hospodářství těžkou

ránu. Scházeli kvalifikovaní

dělníci,

moderní továrny i

loděnice.

Utrácení

peněz

na

zbrojení navíc nemohlo přinést jistá a rychlá řešení, naopak mohlo vést k oslabení britské ekonomiky vlivem inflace a k destabilizaci platební bilance.

295

299

Zajímavý argument přinesl

op. cit.. s. 24 7. Lynch. C .. Beyond Appeasement: lnterpreting lnterwar Peace Movements in World Politics, lthaca (N.Y.) London 1999. 297 Wark. Weslcy, The Ultimate Enemy: British lntelligence and Naz.i Cermany. /933-1939. London 1985; srv. Andrew. C.. The Sec ret Service: the Making (if the British lntelligence Community, London 1986. 29 ~ Maiolo. J. A .. Admiralty War Planning. Armaments Diplomac_v. and lntelligence Perceptions of Cerman Seapower and their h~fluence on British Foreign and Defence Policy, 1933-1939, London 1996; Maiolo. J. A., The Royal Na\'y and Naz.i Cermany, /933-39: A Study in Appeasernent and the Origins of the Second World War. London 1998; Smith. M .. British Air Strategy hetween the Wars, Oxford 1984. 299 Parker. R. A. C., British Reannament /936-9: Treasury, Trade Unions and Skilled Lahour, English Historical Revicw 1981, s. 306-43; Gordon, G. A. H .. British Seapower and Procurement Between the Wars: A Reappraisal (if Rearmament. London 1988; Barnett, C.. The Audit qf War: The lllusion and Reality of Britain as a Creat Pmver, London 1996; Post. G. jr., Dilemmas of Appeasement. British Deterrence and Defense, 1934/937.1thaca (N.Y.) 1993.

206

113

Scott Newton, který upozornil na "koalici" vládnoucích elit, složenou z představitelů ministerstva financí, Bank of England a londýnské City. Tyto skupiny měly společný zájem na obraně svobodného podnikání a omezeného státu proti vnitřní hrozbě socialismu V"V' V'b o IVsev1smu. . J()() a vnejstmu ne bezpec1 Autoři neopouštěli

revizionistické argumenty ani v polovině 80. let. Projevilo se to

v uznávané syntéze Philipa Bella z roku 1986,JoJ a v dalších pracích, sepsaných na konci 80. let u příležitosti 50. výročí vypuknutí druhé světové války.

302

Bell poukazoval na to, že

politiku britské vlády lze označit za zbabělou například v případě španělské občanské války, ale nikoli v roce 1939. Svou knihu nepojal jako pouhé "převyprávění událostí", ale zmínil též roli ideologií, ekonomických otázek a strategií ozbrojených sil velmocí před válkou. Anthony Lentin viděl zárodky budoucí katastrofy jako mnoho jiných již v podmínkách "kartaginského míru" z Versailles.JOJ Američan Ra! ph J. Q. Adams přehledně analyzoval problematiku v knize British

Politics and Foreign Policy in the Age ofAppeasement, 1935-39.

304

Autor sice uznával silné

argumenty revizionistů, ve své interpretaci se ale přikláněl spíše na stranu jejich odpůrců. Na rozdíl od Dilkse vinil Chamberlaina z toho, že si dobře uvědomoval, že Hitler je nebezpečný, ba možná šílený. Zároveň ale odmítal myšlenku, že si appeaseři přáli konflikt Německa a Sovětského svazu; rozhodně to podle něj nikdy nebylo bází jejich politiky. Kniha končí post-revizionistickým soudem: " ... vždy je třeba si pamatovat, že appeaseři neprosazovali kurz, jenž vedl k tak tragickým následkům, protože byli zbabělí nebo zlomyslní; přesto však

Newton. S .. Profits oť Peace: The Political Economy ofAnglo-German Appeasement. Oxford 1996. Bel!. P. M. H .. The Origins oť the Second World War in Europe. London - New York 1986, 2. vyd z roku 1997 je poněkud méně příznivé k appeasementu než původní text. 302 Watt. D. C.. How War Came. The lmmediate Origins of the Second World War, /938-1939, London 1989; srv. argumentačně výtečnou, ale často faktograficky chybnou práci R. J. Overyho, The Origins of the Second World War, London- New York 1987,2. vyd. 1998. 103 Lentin. A .. Guilt at Versailles. Llovd George and the Pre-history of Appeasement, London 1985. 104 Adams. R. J. Q., British Politics and Foreign Policy in the Age oť Appeasement, /935-1939. Stanford 1993.

.lCXl 101

114

jakékoli dLJvody (měli), (tyto důvody) byly špatné."

305

Od stejného autora pochází i užitečný

sborník, l06 v němž jsou k dispozici části nejdůležitějších textů, týkajících se appeasementu. Někteří

autoři

naopak

akcentovali

strukturální

problémy

Britského

a zmenšovali tak důležitost osobností v rozhodování o zahraniční politice Londýna.

impéria, 307

Britové

Keith Robbins a Frank McDonough shrnuli dosavadní poznání o appeasementu v krátkých, ale výstižných pracích, v nichž ale již silně zaznívaly post-revizionistické argumenty. Kanaďana Paula Doerra

300

308

Práci

lze rovněž s výhradami přiřadit k této skupině.

V 90. letech byl přístup k appeasementu dotčen přehodnocováním významu druhé světové války pro Velkou Británii. Skutečnost, že po jistý čas stáli Britové osamoceni proti

Hitlerovi, svědčil o odvaze tohoto národa; cena za vítězství ale nebyla nízká. Objevili se někteří historikové, zdůrazňující nedostatky Churchillovy osobnosti a bořící vlastenecké

mýty, jež stále obklopují pohled obyčejných Britů na druhou světovou válku.

310

Strategie

prosazovaná před válkou i během ní Churchillem podle těchto autorů vedla k úpadku Velké Británie, ke kolapsu Britského impéria, k sovětské nadvládě ve východní Evropě a k pozici Británie samotné jako "državě" USA. Britské impérium již nebylo velmocí, za jakou ji Churchill pokládal. Například v prosinci 1944 se mnoho vedoucích úředníků ministerstva zahraničí domnívalo, že Churchill mylně prosazuje "politiku appeasementu" vůči Moskvě

a Washingtonu. Zde se nacházel smutný "konec britské slávy".

311

Ultra-revizionisté psali o

tom, že Británie vyšla ze světového kont1iktu na straně vítězů jen "zázrakem". Takové názory nezůstaly bez odezvy; existovaly vážné pochyby o proveditelnosti a morální správnosti

105

op. cit.. s. 160. Adams. R. J. Q. (cd.). British Appeasement and the Origins oj World War ll, Lexington (Mass.)- Toronto 199-+. 107 Young. J. W ., Britain and the World in the Twentieth Cen tury, London - New York 1997, s. 114-127. 308 Robbins. K .. Appeasement, Oxford 1988. nové vyd. Oxford 1997; McDonough, F., Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War. Manchester 1998. 309 Docrr. P. W .. British Forei[!,n Polit)". 1919-/939, Manchester 1998. 310 Nevillc. P .. Winston Churchill: Statesman or Opportunist? London 1996. 111 Charmley. J. D .. Churchill. The End (I{Glory. A Political Biography. London 1993.

106

115

"rozdělení

sfér vlivu" s Hitlerem. Přesto někteří historikové chválili Chamberlaina za

velkorysost, s jakou byl připraven vyhnout se "pohromě vítězství", jež nakonec následovala. Při

hodnocení politiky appeasementu číhá na vědce jisté nebezpečí; je důležité

nepodlehnout dojmu, že appeasement "vymysleli a souborem neustále se vytvořenou

měnících

vztahů

řídili"

v Británii.

Zahraniční

politika je

mezi státy. Appeasement byl vnitropoliticky

iniciativou, která vyvolala odpověď zvnějšku. Vláda se nacházela v situaci, kdy

mohla určovat, jak se bude chovat Británie, ale nemohla kontrolovat, jak se zachovají její "protivníci". Je snadné uvěřit tomu, že appeasement mohl fungovat, ale kvůli nesouhlasu diktátorů

se tak nestalo. Zahraniční politika, jež nebere v potaz reakce ostatních států, je však

odsouzena k

neúspěchu.

Bylo by tedy chybou nazírat na politiku appeasementu

izolovaně.

Britské postoje a činy je nutné vnímat například v kontextu obav Whitehallu z velikosti Luťtwaffe

a jeho odhadů o úrovni německého zbrojení. To, jak Britové rozuměli Hitlerovým

záměrům,

lze analyzovat pouze s přihlédnutím k tomu, co historikové publikovali o německé

politice - vědci, zabývající se britskou politikou appeasementu by proto měli mít k dispozici také pohled z jiných, nebritských perspektiv. V současné době nejsou v debatě o appeasementu zastánci post-revizionismu dominantním proudem. Appeasement již není vnímán jako ostudná kapitulace, ale logická a realistická politika, jež

umožňovala

Hitlerovi

vyřešit německé

nároky bez války. To vedlo

u některých "ultra-revizionistických" historiků až k hodnocení Chamberlaina jako obránce národa, jenž mohl zachránit impérium a zabránit poválečnému úpadku Británie, kdyby neztratil rozvahu a dále pokračoval ve své linii. 312 Předpokladem tohoto tvrzení je vznik vleklé války mezi

Sověty

a nacisty, jejíž výsledek by mohla Británie diktovat. Tuto

interpretaci dokázal vážně zpochybnit pouze Alastair Parker se svými rozsáhlými znalostmi archivních

dokumentů

30. let, když ukázal na

112

nebezpečí

tak

cílevědomého

postupu

Charmlcy, J., Chwnherlain and the Lost Peace, London 1989; Cow1ing. M., The Impact oj Hitler, London 1975.

116

v zahraniční politice, jaký předvedl Chamberlain. Ten totiž svými schopnostmi mnoho lidí přesvědčil o tom, že appeasement je jediný logický směr politiky, a tím zničil podporu pro

rozdílné

přístupy.

117

Sedmá kapitola Diskuse o appeasementu na přelomu druhého a třetího tisíciletí

Zájem o příčiny druhé světové války a o appeasement neutuchá ani v posledních letech. Historikové jsou neustále přitahováni osobnostmi Chamberlaina, Churchilla nebo Nynější

Hitlera.

kritičtěji,

generace

historiků

nazírá na appeasement,

a zdá se, že post-revizionismus

začíná

obecně řečeno, opět

o

něco

nabírat vrchu. Post-revizionisté uznávají

revizionistický pohled na Chamberlaina jako na schopného politika, jenž měl ve 30. letech dominantní vliv

na britskou

zahraniční

politiku. Odmítají však základní argument

revizionistického proudu, podle něhož byl appeasement jedinou logickou politikou, diktovanou vojenskou a hospodářskou slabostí Britského impéria. Podle post-revizionistů premiér prosazoval pouze jednu z možných linií. Mohl například posílit Společnost národů či vytvořit

protinacistickou alianci složenou z Británie, Francie, Sovětského svazu a menších

nezávislých

států,

ohrožovaných

německou,

italskou a japonskou agresí. Podle nich

Chamberlain prosazoval appeasement se zatvrzelostí, bez ohledu na jeho morální rámec. Historiografie appeasementu se tak "točí v kruhu". Až s odstupem času a také "podle počtu

citací" se ukáže, která práce měla na debatu o appeasementu větší či menší vliv. Po

jistém váhání jsem vybral z nedávné doby několik děl, které si podle mého názoru zaslouží pozornost každého, kdo se zabývá

příčinami

druhé

Dnes již zesnulý R. A. C. Parker

světové

přidal

války z pohledu appeasementu.

další významnou post-revizionistickou

interpretaci appeasementu svou poslední knihou Churchill mul Appeasement.w' Parker v tezi, napsané ještě před samotným výzkumem, konstatuje, že druhá světová válka byla "zbytečnou válkou", jinými slovy, že Churchillova vize antifašistické koalice států, seskupená kolem

118

britsko-francouzského svazku, mohla zabránit

katastrofě,

již Chamberlainova politika odvrátit

nedokázala. Podle Parkera se Chuchillovy názory na britskou moc ve měnily. Nejdříve

prosazoval izolacionistický postoj své

země vůči

světě

v průběhu 30. let

evropskému kontinentu,

kde měla podle jeho mínění dominovat vyzbrojená Francie. 314 Postupně se zasazoval Paříže,

o britskou podporu mělo

zamezit nacistickým územním

Společnost

národl'1, jíž se Churchill

"ženevskému fóru"

těsné

aby posléze inicioval

měla ostatně

nárokům

v

předtím

britsko-francouzské spojenectví, jež

Evropě.

Tuto alianci mohla

posvětit

s opovržením vysmíval. Jeho podpora

své meze. Nezajímal se o Mandžusko ani o Mussoliniho

výboje v Habeši; netajil se ani svými názory na události ve Španělsku, kde proti sobě viděl bojovat "fašisty a komunisty", a setrvával na politice neintervence? 15 Svými postoji ztrácel Churchill podporu

mateřské

úřad, na který dlouho čekal. počátku

varoval

Parker si s odporem v

před

strany, ale byl 316

1938,

S jistotou lze podle

vstříc,

vyjít vládní politice

aby obdržel

Parker ocenil Churchilla také proto, žejako jeden z mála již od

nacismem.

uvědomoval,

září

připraven

že je

případně

něj

těžko

zjistitelné, jak by se Hitler zachoval, kdyby se setkal

v srpnu 1939, kdy mohla být

tvrdit pouze to, že

vytvořena

Churchillův přístup

"Grand Alliance".

"dával jedinou šanci

k zastavení Hitlera", 317 což ale neznamená, že by jej skutečně zastavil. Dalším nevyřešeným problémem vzhledem k Churchill v

červnu

přesvědčil

nepřístupným

ruským

archivům

podle Parkera

Stalina o výhodnosti spolupráce se Západem,

1941 vykazoval Stalin

vůči

států

k

Sovětskému

313

často

mýlil. V první

zda by

je známo, že

britskému premiérovi známky hluboké

Parker Churchilla obhajoval, ukázal také, že se antipatie východoevropských

neboť

zůstává,

nedůvěry.

řadě

ještě

I když

totiž podcenil

svazu, které komplikovaly jednání o alianci.

Parker. R. A. C., Churchill and Appeasement: Could Churchill Have Prevented the Second World War? London 2000. 31 ~ op. cit.. s. 31-32; není bez zajímavosti. že ve 20. letech Churchill vystupoval proti hegemoniální pozici Francie v Evropč. 315 op. cit.. s. 106-107. 316 srv. Stewart. G .. Burying Caesar. Churchill. Chamberlain. and the Bartle fór the Tory Party, London 1999. 317 Parker. R. A. C.. Churchill and Appeasement. s. 259.

119

~----

Až do září 1938 Churchill pod dojmem Henleinových návštěv v Británii občas utvrzoval Chamberlaina v tom, že potíže

dělají

v Praze, nikoli v Berlíně. Parker upozornil na to, že se

cíle Chamberlaina a Churchilla shodovaly, "oba usilovali o nezávislost Británie a jejího impéria, ale jejich metody byly zcela odlišné." 31 s Až po godesberské schůzce Chamberlaina s Hitlerem vyslovil Churchill kategorický nesouhlas s premiérovou politikou a

začal

ho

ostře

kritizovat. Na Parkera úzce navázal jeden z nejvýznamnějších současných post-revizionistů, liverpoolský historik Frank McDonough. 319 Důrazně se vymezil vůči starší práci Maurice Cowlinga The lmpact qť Hitler, zpochybněním jeho myšlenky, že appeasement vycházel především

z vnitropolitického tlaku

labouristů

na britskou vládu. Podle McDonougha by se

kterýkoli vůdce konzervativců pokoušel zachovat si moc, a stejně tak by se bránil politice opozice. Důkazy ukazují, argumentoval McDonough, že vláda rozhodovala o zahraniční politice na

základě

toho, co se jí jevilo jako nejlepší pro

bylo nejlepší pro konzervativní stranu. Chamberlain

bezpečnost

státu, nikoli toho, co by

věděl příliš dobře,

že samostatnost

Británie by byla ohrožena, pokud by Evropě dominovalo Německo, případně jakákoli jiná velmoc. Chamberlain se podle autora obával, že druhá světová válka bude mít pro ostrovní stát katastrofální následky, a napnul veškerou energii, aby se válce tohoto rozsahu vyhnul. Přitom

užíval a zneužíval "atmosféru doby", která našla zalíbení v kolektivní bezpečnosti.

McDonough spatřoval v událostech z 15. března 1939 přelom, jenž zcela odhalil utopii politiky appeasementu a přinutil premiéra, aby se pod tlakem veřejného mínění postavil Hitlerovi. Podle něj tak ale učinil váhavě a zmateně. Ministerský předseda se pro tento úkol ukázal zcela nevhodným a jeho politická rozhodnutí nakonec vedla k vypuknutí války. McDonough studoval právě vztah mezi zahraniční politikou a britskou společností.

318

JJ<J

op. cit., s. 260. McDonough. F.. Neville Chwnherlain. Appeasement and the British Road to War, Manchester 1998.

120

--

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ __j

Analyzoval appeasement "shora" (ve vládních kruzích) a "zdola" (uvnitř společnosti),:no aby ukázal, že tato politika vyvolala značné vášně a opozici (dosud málo studovaná témata). Právě opozici věnoval autor mnoho prostoru, stejně jako manipulaci masmédií s veřejným míněním. Zpochybnil tak tvrzení revizionistů, že appeasement byl ve své době populární. nenabídl žádnou hypotézu

či

321

Autor ale

mechanismus, s pomocí nichž by dokázal, jak se odmítavé

reakce na premiérovu zahraniční politiku dotýkaly vládních kruhů. V novější McDonoughově knize, 322 zaměřené na britsko-německé vztahy v letech 1918-1939, se autor užitečná ještě

věnoval přednostně klíčovým

událostem z let 1937-1939. Práce je

z jednoho důvodu: analyzuje měnící se povahu debaty o roli Hitlera

a Chamberlaina v příčinách druhé světové války. McDonough v ní zdůraznil, že britskou zahraniční

politiku

ovlivňovaly

zejména

vnější

tlaky.

Důvod, proč

na konci 30. let politikové

zvažovali, co se stane v případě, že vypukne světová válka, měl co do činění s obavami z boje na

třech

frontách. Britové

zahraniční

zjevně

toužili po míru, což

významně

živila

právě

domácí politika;

realita však vyvolávala strach z vojenské agrese. Chamberlain ani konzervativci,

ba dokonce ani Británie mohla

většina veřejného mínění mírově

nechtěli

mír za každou cenu. Myšlenka, že by

koexistovat s nacisty, dominujícími

kontextu soudobé britské Nejnověji

ale

Evropě, nepřihlíží

podle autora ke

společnosti.

jsou McDonoughovy názory na appeasement

(konkrétně

na Mnichov)

české

odborné veřejnosti přístupné ve sborníku Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie v Evropě. 323 Mnichov podle autora vyloučil z dění Sovětský svaz a obsadil západní

demokracie do role

těch, kteří obětují

malé státy východní Evropy Hitlerovi. Byla to ale také

poslední šance jak zachovat evropský mír; jakékoli porušení Mnichovské smlouvy by

1211

op. cil., s. 8. op. cit.. s. I. 322 McDonough, F.. Hitler. Chamberlain and Appeasernent, Cambridge 2002. 323 McDonough, F., Chamberlain and the Czcch Crisis oť 1938: A Case Study in the Role oť Morality in the Conduct oť Intcrnational Relations. in: Němeček. J. (cd.), Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie 1· EtTopě. Praha 2004, s. 80-95. 121

121

Chamberlainovu politiku muselo v očích veřejného mínění "pohřbít". McDonough obvinil premiéra, že používal nedemokratických metod, aby dosáhl svých cílů. "Odmítal rady odborníků, nechtěl oponentů

naslouchat Hitlerovým odpůrcům a varováním vlastních politických

a ... zmařil šanci na zastrašení Hitlera a zabránění vypuknutí druhé světové války.

Neuvědomil

si, že přílišná ústupnost tlaku agresivní moci válku pouze odsouvá, ale nezabrání

. ' .>24

jl.

Mnichovské problematice se věnoval také sborník The Munich Crisis, 1938: Prelude

to World War ll;n 5 otištěný též ve zvláštním čísle časopisu Diplomacy and Statecraft (červenec

1999). Obsahu je třináct příspěvků od historiků z celého světa, jež se většinou věnují

pohledům

jednotlivých států na Mnichovskou konferenci. Pokud jde čistě o britský

appeasement,

čtenář

zde nic objevného ani originálního nenajde.

Na "tenký led" se pustil Peter Neville, současná "revizionistická autorita",

při hodnocení britského velvyslance v Berlíně Nevila Hendersona (1937-1939).

326

Henderson

byl vždy historiky kritizován jako zatvrzelý appeaser, který prosazoval usmiřování s Německem více než kdo jiný. Revizionisté, tolik přívětiví k premiéru Chamberlainovi a jeho politice, nechali ortodoxní obraz Hendersona zcela bez povšimnutí. Ještě v roce 1986 napsal Paul Kennedy, že ani po otevření a prozkoumání britských archivů tradiční hodnocení Hendersona "nevyžaduje doplnění". Proti tomuto "beznadějnému" hodnocení nabídl Neville jistý korektiv. Občas málo přesvědčivé argumenty doprovodil konstatováním, že se nepokoušel o "revizionistickou obranu" tématu.:m Připouštěl, že Hendersonovo chápání nacismu a opravdové povahy Hitlerovy zahraniční politiky bylo značně defektní. Navzdory tomu Neville ukazoval, že britský velvyslanec nacistický režim nikdy neobhajoval; sympatizoval ale s

německými

nároky, protože považoval

Pařížskou

mírovou smlouvu za

le-l op. cit.. s. 94. lc' Goldstein. E.- Lukes. I. (edd.). The Munich Crisis, 1938: Prelude to World War ll, London 1999. let> Neville, P .. Appeasing Hitler. The Diplomacy ofSir Nevile Henderson, /937-39, London 2000. 1c7 op. cit.. s. 175.

122

špatnou. Kromě toho soudil: válka "by byla tak strašným zážitkem, že mám dodnes pocit, že se musíme pokusit o cokoli jiného (,aby se jí zabránilo)". Hendersonově

328

Ironií osudu se na překvapivém

jmenování velvyslancem v Německu podílel jeden z jeho pozdějších kritiků,

Robert Vansittart. 32 l) Christopher Price obohatil studium appeasementu další diskutovanou knihou Britain, Anzerica, mul Rearrnament in the 1930s: The Cost (~l Failure.

330

Vyslovil se v tom smyslu, že

Británie disponovala ve 30. letech finančními a hospodářskými zdroji, s nimiž se mohla pustit do ambiciózních zbrojních programů, což podložil zevrubnými ekonomickými analýzami. V

Priceově

nechtěla

interpretaci Chamberlainova vláda nezbrojila nikoli proto, že nemohla, ale protože

zbrojit. Strategie prosazovaná ministerstvem financí (únosné a tedy pomalé zbrojení)

se podle něj ukázala jako vadná a pouze oslabila strategickou situaci Spojeného království. V posledních

pěti

letech se

začaly

objevovat také práce, hodnotící

měnící

331

se historické

reputace Nevilla Chamberlaina a politiky appeasementu. Prvním, kdo se o to pokusil, byl Robert Caputi.-m Ten upozornil na některé dnes již zapomenuté pamflety, útočící na Chamberlainovu vládu, a věnoval se také přelomu v nazírání na appeasement v 60. letech. 111 V/ z d an V'l ym / pn V/kl a d em Je . ana I/yza D av1'd a D uttona;-. 134 nazvana/ N evt'll e Ch am b erlam.· · D a Is1m

Podle Duttona je hlavním "viníkem", který přispěl ke špatné Chamberlainově pověsti, jeho nástupce na postu ministerského

předsedy

Winston Churchill, jenž v

klíčových

letech

neměl

vládní odpovědnost. Churchillovo poválečné líčení událostí mělo za cíl, jako většina

32X

129

· op. ctt.. s. 157. srv. též Ncvillc, P., Ril'(l/ Foreign Office Perceptions oJ Cermany. 1936-39, Diplomacy & Statccraťt 3 (2002),

s. 137-152. 110 Pricc, C., Britain. America. and Rearmament in the 1930s: The Cost oJ Failure, Basingstokc 200 I; srv. Forhcs. N., Doing Business with the Na::,is. Britain's Economic and Financial Relations with Cerman}' /931/939. London 200(L 111 srv. Imlay. T. C., Facing the Second World War: Strategy, Politics. and Economics in Britain and France 1938-1940, Oxford 2003 a Ruggicro, 1., Neville Chamberlain and British Rearmament: Pride. Prejudice and Politics. W cstport 1999. 112 Caputi. R. J., Ne~·ille Chwnherlain and Appeasement. Sclinsgrovc 2000. 1 ·" mj. životopisec Edcna a Simona. 1 '-~ Dutton, 0 .. Ne~·ille Chamberlain. London 200 I.

123

politických memoárů, "v prvé řadě ospravedlnit jeho úlohu a glorifikovat vlastní úspěchy":'

35

Dutton hodnotil Chamberlaina nanejvýš příznivě, když poukázal na jeho zásluhy na místě ministra financí v domácí politice; jeho spekulace typu "co kdyby (premiér) zemřel v roce 1937 a ne až o

tři

roky

později"

je ale

třeba

brát s nadhledem.

Jak napsal Paul Kennedy, "appeasement, ... , není jednoduchý fenomén, jenž lze definovat několika ostrými slovy." 336 Navzdory čtvrt století dominance revizionismu v debatě čelí politika appeasementu obnovené výzvě zastánců Cata a Churchilla, tedy těch, kteří

napadli politiku appeasementu již v roce 1940. Zdá se, že historické prameny vědcům nikdy nedovolí vyslovit definitivní soud nad politikou appeasementu. Je proto třeba rozlišovat mezi tím, co mohou "důkazy" ukázat nevyvratitelně, a tím, co ještě může interpretace těchto důkazů

snést. Je zarážející, že stejné dokumenty, zejména Chamberlainova soukromá

korespondence,

mohou

sloužit

jako

základ

pro

radikálně

odlišné

analýzy.

Je

nepravděpodobné, že stále ještě velké množství nevyužitých britských pramenů by mohlo

vnést do zkoumání politiky appeasementu něco zásadně nového. historiků,

337

Měnící se interpretace

jež utvářely například příslušnost k té či oné generaci, životní názor nebo

předpojatost, zajišťují

i do budoucna, že diskuse o appeasementu bude mít z čeho

. ·n'i · · op. ctt.. s. I ()"-'· 336 Kcnnedy. P .. Appeasement. c. d., s. 156.

124

čerpat.

Závěr

V historickém kontextu druhé poloviny 30. let znamenal appeasement zpočátku politiku aktivní identifikace s nároky nespokojených velmocí, konkrétně Německa a Itálie. Pomocí rozumných ústupků se snažil odstranit legitimní požadavky těchto států, a otevřít tak cestu ke stabilizaci

poměrů

v

Evropě,

mělo

což

zajistit mír pro všechny.

Appeaseři

tuto

politiku nesledovali ze zbabělosti či ze strachu, nýbrž z pocitu jakéhosi poslání, poháněného praktickými úvahami. V ranější fázi vyjadřovala politika appeasementu názor značné části Britů. Neúspěch

v rychlém dosažení vytoužených cílů (evropského odzbrojení a mírové

revize versailleského spolupracovníků

uspořádání)

k prosazování

vedl v

případě

Nevilla Chamberlaina a jeho blízkých téměř

appeasementu

za

každou

cenu,

většina

což

premiérových dosavadních spojenců považovala za nebezpečné překročení původního konceptu. Tato skutečnost vyvolala otázky o mezích a uskutečnitelnosti politiky usmiřování, podněcované

skeptiky a kritiky, a otevřela cestu ke zmatení a kontroverzi ohledně definice

a platnosti appeasementu. Tato kontroverze se stala Navzdory

faktu,

že

appeasement je jedním

historiografie, stále panují pochyby o jeho

přesné

předmětem

historiografické debaty.

z nejzkoumanějších

fenoménů

britské

definici a především interpretaci.

Historikové si stanovili při zkoumání politiky appeasementu jasné meze působnosti a

zároveň vytvořili

nové historické spory.

(vnitřně rozčleněnou)

Poválečná

historiografie, jež

vytvořila

ortodoxní

školu, appeasery příkře odsoudila a obvinila je z toho, že krátkozrakostí

a zbabělostí přispěli k vypuknutí druhé světové války. Teprve v 60. letech začali historikové zkoumat

fenomén appeasementu objektivněji. Revizionismus a budoucí směr výzkumu

formovaly

dvě

významné

změny.

První bylo

přijetí

zákona o archivních dokumentech z roku

1967, jenž snížil období nepřístupnosti dokumentů z padesáti na třicet let, druhou nová

.m Ruské archivy však mohou skrývat cenné skutečnosti.

125

generace historiků, usilující o demytizaci 30. let. Tito historikové vyrostli či pracovali v období studené války 60. let a britské "kocoviny" ze ztráty velmocenského postavení Velké Británie. Na základě zpřístupněných archivních dokumentů druhé poloviny 30. let poukazovali v

průběhu

70. a 80. let 20. století na fakt, že britská neschopnost odporovat

Hitlerovi byla nevyhnutelným výsledkem

různých

omezení: složité vnitropolitické situace,

imperiálních závazků a dekolonizačních tlaků po celém světě, absence spolehlivých spojenců v Evropě, vojenské a ekonomické slabosti, názorů veřejného mínění a britských dominií a perspektivy toho, že válka s Německem přinese užitek Itálii, Japonsku a USA na úkor impéria. Od 80. let dodnes se

střetávají

dominující revizionisté s post-revizionisty,

kteří

sice

uznávají objektivní těžkosti, jimž čelily britské vlády v druhé polovině 30. let, ale zdůrazňují osobní

přesvědčení appeaserů

a jejich morální

pravdu pl:1vodnímu ortodoxnímu Laická

veřejnost

v duchu

odpovědnost, čímž

do

určité

míry dávají za

směru. původní

ortodoxní školy stále zastává názor, že appeasement

znamenal politiku kapitulace. Za názorný příklad může posloužit fakt, že synonymem této politiky je Mnichov. Akademikové však tento postoj odmítají. Je nutné zamyslet se nad výrazem appeasement v soudobém kontextu. Je nepochybné, že vědci budou i nadále v

různých

rovinách appeasement

přehodnocovat,

v jeho vnímání nejširší veřejností.

126

a

přispějí

tak

nevyhnutelně

i ke

změně

Použité prameny a literatura Bibliografie: -ASTER, Sidney, British Foreign Policy, 1918-1945. A Guide to Research and Research Materials. Scholarly Resources Inc.: Wilmington (Delaware) 1991-2. opravené vydání Paměti,

deníky a publicistika: -AMERY, Leopold Stennett., My Political Life, III., The Unforgiving Years, 1929-1940, Hutchinson: London 1955 -BUTLER, Richard Austen, The Art of the Possible: the Memoirs of Lord Butler, Hamilton: London 1971 -CHAMBERLAIN, Neville, In Search of Peace: Speeches 1937-1938, Hutchinson: London 1939 -CRASTER, H. H. E. (ed.), Speeches on Foreign Policy by Yiscount Halifax, Oxford UP: London 1940 -DUFF COOPER, Alfred, Old Men Forget. An autobiography of Duff Cooper, Hart-Davis: London 1953 (druhé vyd. 1986) -DILKS, David (ed.), The Diaries of Sir Alexander Cadogan, 1938-1945, Cassel: London 1971 -DOUGLAS-HOME, Alec, Lord, The Way the Wind Blows, Collins: London 1976 -EDEN, Anthony, the Earl of Avon, The Eden Memoirs II. Facing the Dictators, Cassell: London 1962 -EINZIG, Paul, Appeasement before, during and after the War. On British Policy towards Germany. Macmillan & Co.: London 1941 -FISHER, Allan G. B., Appeasement as a Means to Political Understanding and Peace, Survey of International Affairs I ( 1937), s. 56-I 09 -HALIFAX, Edward, Lord, Fullness of Days, Collins: London 1957 -HARVEY, John (ed.), The Diplomatic Diaries of Oliver Harvey, 1937-1940. Collins: London 1970 -HAMILTON, Mary Agnes, Arthur Henderson, a Biography. Heinemann: London -Toronto 1938 -HENDERSON, Nevile, Failure of a Mission: Berlin 1937-1939, Hodder and Stoughton: London 1940 -HOARE, Samuel, Nine Troubled Years, Collins: London 1954 -HODGSON, Stuart, The Man Who Made the Peace: the Story of Neville Chamberlain, a Study, Christophers: London 1938 -CHURCHILL, Winston Spencer, Step by Step, 1936-1939, Thornton Butterworth: London 1939 -CHURCHILL, Winston Spencer, The Second World War. I. The Gathering Storm, Cassell: London 1948 (též český překlad- Druhá světová válka. I. Blížící se bouře, Praha 1992) -JAMES, Robert Rhodes (ed.), Chips, The Diaries of Sir Henry Channon, Weidenfeld and Nicolson: London 1967 -JONES, Thomas, A Diary with Lettres 1931-1950, Oxford UP: London 1954 -LONDONDERRY, Marquess, Ourselves and Germany, Robert Hale: London 1938 -MacLEOD, Colonel Roderick - KELL Y, Denis (edd.), The Ironside Diaries 1937-1940, Constable: London 1962 -MACMILLAN, Harold, Tides of Fortune, Harper and Row: New York 1969 -MACM ILLAN, Harold, Winds of Change, 1914-1939, Macmillan: London 1966

127

-MARTEL, Gordon (ed.), The Times and Appeasement: The Journals of A. L. Kennedy, 1932-1939. Cambridge UP: Cambridge 2000 -MAUGHAM, Viscount, At the End ofthe Day, Heinemann: London1954 -MIDLETON, Earl of, Records and Reactions 1856-1939, John Murray: London 1939 -MINNEY, Rubeigh James, The Private Papers of Hore-Belisha, Collins: London 1960 -NICOLSON, Harold, Diaries and Letters 1930-1939, 3 vols., Collins: London 1966 -SELBY, Walford Harmood Montague, Diplomatic Twilight 1930-1940, John Murray: London 1953 -SIMON, John, Retrospect. the Memoirs of the Right Honourable Viscount Simon, Hutchinson: London 1952 -STRANG, William, Home and Abroad, André Deutsch: London 1956 -V ANSITTART, Robert, Lord, Lessons of my Life, Hutchinson: London 1943 -VANSITTART, Robert, Lord, The Míst Procession, The Autobiography of Lord Vansittart, Hutchinson: London 1958

Literatura: -ADAMS, Ralph James Q. (ed.), British Appeasement and the Origins of World War II, D.C. Heath: Lexington (Mass.)- Toronto 1994 -ADAMS, Ralph James Q., British Politics and Foreign Policy in the Age of Appeasement, 1935-1939, Macmillan P.: Stanford 1993 -ADAMTHW AlTE, Anthony P., The British Government and the Media, 1937-1938, Journal of Contemporary History 2 (1983 ), s. 281-297 -ADAMTHWAITE, Anthony P., The Making of the Second World War, Allen & Unwin Ltd.: London 1977 -ADDISON, Paul, Patriotism under Pressure: Lord Rothermere and British Foreign Policy, in: Peele, Gillian - Cook, Chris (edd. ), The Politics of Reappraisal 1918-1939, Macmillan Press Ltd.: London 1975, s. 189-208 -ANDERSON, David G., British Rearmament and the 'Merchants of Death': The 1935-36 Royal Commission on the Manufacture of and Trade in Armaments, Journal of Contemporary Hi s tory I ( 1994 ), s. 5-37 -ANDREW, Christopher, The Secret Service: the Making of the British Intelligence Community, Heinemann: London 1986 -ANDREWS, Eric Montgomery, Isolationism and Appeasement in Australia: Reactions to the European Crisis, 1935-1939, Australian National University Press: Canberra 1970 (Columbia 1971) -ASTER, Sidney, Anthony Eden, Weidenfeld and Nicolson: London 1976 -ASTER, Sidney, 1939, The Making of the Second World War, André Deutsch Limited: London 1973 -AULACH, Harindar, Britain and the Sudeten Issue, 1938: The Evolution of a Policy, Journal of Contemporary History 2 ( 1983), s. 233-259 -BALDWIN, Arthur Windham, My Father: The True Story, Allen and Unwin: London 1955 -BARNETT, Corelli, The Collapse of British Power, Eyre Methuen Ltd.: London 1972, nové vyd. 1993 -BEDTS, Ralph F. de, Ambassador Joseph Kennedy 1938-1940: An Anatomy of Appeasement, P. Lang.: New York 1985 -BELL, Philip M. H., France and Britain, 1900-1940, Entente and Estrangement, Longman: London 1997 -BELL, Philip M. H., The Origins of the Second World War in Europe, Longman: LondonNew York 1986, 2. vyd 1997

12R

-BEN-ISRAEL, Hedva, Cross Purposes: British Reactions to the German Anti-Nazi Opposition, Journal of Contemporary History 3 ( 1985), s. 423-438 -BEST, A., Economic Appeasement or Economic Nationalism? A Political Perspective on the British Empire, Japan, and the Rise of Intra-Asian Trade, 1933-37, Journal of Imperial and Commonwealth History 2 (2002), s. 77-1 O1 -BIALER, Uri, The Shadow of the Bomber: the Fear of Air Attack and British Politics, 19321939, Royal Historical Society: London 1980 -BLAKE, Robert, The Conservative Party from Peel to Churchill, Fontana: London 1972 -BOND, Brian, British Military Policy between the Two World Wars, Clarendon: Oxford 1980 -BROAD, Lewis, Sir Anthony Eden: the Chronicle of a Career, bez vydavatele: New York 1955 -BROAD, Lewis, Winston Churchill 1874-1945, Hutchinson: London 1945 (česky - Praha 1947) -BRUEGEL, Johann Wolfgang, Czechoslovakia before Munich: The German Minority Problem and British Appeasement Policy, Cambridge UP: London 1973 -BUTLER, James Ramsay Momntagu, Lord Lothian Philip Kerr, Macmillan: London 1960 -CAIRNS, John C., A Nation of Shopkeepers in Search of a Suitable France, 1919-1940, American Historical Review 3 (1974 ), s. 710-743 -CAMERON, Ronald, Appeasement and the Road to War, Pulse: Glasgow 1991 -CARLTON, David, Anthony Eden. A Biography, Allen Lane: London 1981 -CARLTON, David, Eden, Blum, and the Origins of Non-Intervention, Journal of Contemporary History 3 ( 1971 ), s. 40-55 -CARR, Edward Hallet, International Relations between two World Wars 1919-1939, Macmillan: London 1947 -CARR, Edward Hallet, The Twenty Y ears Crisis 1919-1939, Macmillan: London 1942 -CEADEL, Martin, Pacifism in Britain, 1914-1945: The Defining of a Faith, Clarendon Press: Oxford 1980 -CEADEL, Martin, The first British referendum: The Peace Ballot, English Historical Review 1980, s. 810-839 -CLIFFORD, Nicholas R., Britain, America, and the Far East, 1937-1940: A Failure in Cooperation,JournaloťBritishStudies 1 (1963),s.137-154 -COCKETT, Richard B., Ball, Chamberlain and Truth, Historical Journal 1 (1990), s. 131142 -COCKETT, Richard B., Twilight of Truth: Chamberlain, Appeasement and the Manipulation of the Press, Weidenfeld and Nicolson: London 1989 -COL VIN, lan, Vansittart in Office: An Historical Survey of the Origins of the Second World War based on the Papers oť sir Robert Vansittart, Gollancz: London 1965 -COLVIN, lan, The Chamberlain Cabinet: How the Meetings in Downing Street 10, 19371939, led to the Second World War, Gollancz: London 1971 -COWLING, Maurice, The Impact of Hitler. British Po1itics and British Policy, 1933-1940, Cambridge UP: London 1975 -CRAIG, Gordon- GILBERT, Felix (edd.), The Diplomats 1919-1939, Vol. 1-2, Princeton UP: Princeton- New York 1953 -CROSS, J. A., Sir Samuel Hoare: a Political Biography, Cape: London 1977 -CROWSON Nick J., Facing Fascism: the Conservative Party and the European Dictators, 1935-1940, Routledge: London- New York 1997 -CROZIER, Andrew J., Appeasement and Germany's Last Bid for Colonies, Macmillan King's College: Basingstoke 1988 -CROZIER, Andrew J., The Causes oť the Second World War, Blackwell: Oxford 1997

129

-DAVIS, Richard, Anglo-French Relations before the Second World War. Appeasement and Crisis, Palgrave: Basingstoke 200 l -DENNIS, Peter, Decision by Default: Peacetime Conscription and British Defence, 19191939, Duke University Press: Durham 1972 -DILKS, David, Neville Chamberlain. vol I. Pioneering and Reform, 1869-1929. Cambridge UP: Cambridge 1984 -DILKS, David (ed.), Retreat from Power, Studies in Britain's Foreign Policy of the Twentieth Century, vol. I 1906-1939, Macmillan: London 1981 -DILKS, David, "We Must Hope for the Best and Prepare for the Worst": The Prime Minister, the Cabinet and Hitler' s Germany, 1937-1939, Proceedings of the British Academy 73 ( 1987), s. 309-352 -DOERR, Paul W., British Foreign Policy, 1919-1939, Manchester UP: Manchester 1998 -DOUGLAS, Roy, In the Year of Munich, Macmillan: London 1977 -DOUGLAS, Roy, The Advent of War, 1939-40, Macmillan: London 1978 -DUTTON, David, Anthony Eden, A Life and Reputation, Arnold: London 1996 -DUTTON, David, Neville Chamberlain, Arnold: London 2001 -DUTTON, David, Simon: a Political Biography of Sir John Simon, Arum: London 1992 -EDWARDS, Jill, The British Government and the Spanish Civil War, 1936-1939, Macmillan: London 1979 -ELLETSON, Daniel Hope, The Chamberlains, Murray: London 1966 -ELLIS, E. L., A Life of Dr Thomas Jones, University ofWales Press: Cardiff 1992 -EUBANK, Keith, Munich, University of Oklahoma Press: Norman 1963 -FEILING, Keith, The Life of Neville Chamberlain, Macmillan: London 1946 -FORBES, Neil, Doing Business with the Nazis. Britain's Economic and Financial Relations with Germany 1931-1939, Frank Cass.: London 2000 (druhé vyd. 2001) -FORBES, Neil, London Banks, the German Standstill Agreements, and "Economic Appeasement" in the l930s, Economic History Review (New Series) 4 (1987), s. 571-587 -FOSTER, Alan J., An Unequivocal Guarantee? Fleet Street and the British Guarantee to Poland, 31 March 1939, Journal ofContemporary History I (1991), s. 33-47 -FUCHSER, Larry William, Neville Chamberlain and Appeasement. A Study in the Politics of History, Norton: New York - London 1982 -FURNIA, Arthur Homer, The Diplomacy of Appeasement: Anglo-French Relations and the Prelude to World War II, 1931-1938, etc., University Press ofWashington: Washington 1960 -GANNON, Franklin Reid, The British Press and Germany, 1936-1939, Clarendon Press: Oxford 1971 -GEORGE, Margaret, The Warped Vision: British Foreign Policy, 1933-1939, University of Pittsburgh Press: Pittsburgh 1965 -GILBERT, Mark, Pacifist Attitudes to Nazi Germany, 1936-45, Journal of Contemporary History 3 (1992), s. 493-511 -GILBERT, Martin, Britain and Germany between the Wars, Longmans: London 1965 -GILBERT, Martin, Descent in to Barbarism. A History of the 20th Century, 1933-1951, HarperCollins: London 1998 -GILBERT, Martin, Horace Wilson: Man of Munich? History Today (October 1982), s. 3-9 -GILBERT, Martin- CHURCHILL, R. S., Prophet of Truth: Winston S. Churchill. Vol. V. 1922-1939, Heinemann: London 1976 (česky 2002) -GOLDMAN, Aaron, Germans and Nazis: The Controversy over 'Vansittartism' in Britain during the Second World War, Journal ofContemporary History 1 (1979), s. 155-191 -GOLDMAN, Aaron, Sir Robert Vansittarťs Search for ltalian Cooperation against Hitler, 1933-1936, Journal ofContemporary History (1974), s. 93-130

130

-GOLDMAN, A. L., Two Views of Germany: Nevile Henderson vs. Vansittart and the Foreign Oťťice, 1937-1939, British Jo umal of International Studies, ( oct. 1980), s. 247-277 -GOLDSTEIN, Erik- LUKES, Igor (edd.), The Munich Crisis, 1938: Prelude to World War ll, Frank Cass.: London 1999 -GOLLIN, A., The Observer and J. L. Garvin. A Study in Great Editorship, Oxford UP: London 1960 -GRA YSON, Richard S., Liberals, International Relations and Appeasement: The Liberal Party, 1919-1939, Frank Cass.: London 2001 -GRANT, Neil, Munich: 1938. Appeasement fails to bring "Peace for our time". Franklin Watts: New York 1971 -GRUNER, Wolf 0., The British Political, Social and Economic System and the Decision for Peace and War: Reflections on Anglo-Gernan Relations 1800-1939, British Journal of International Studies 3 ( 1980), s. 189-218 -HAIGH, R. H.- TURNER, P. W., British Politics and Society, 1918-1939: The Effect on Appeasement. Sheffield City Polytechnic: Sheffield 1979 -HALL, Hines H., The Foreign Policy-Making Process in Britain, 1934-1935, and the Origins of the Anglo-German Naval Agreement, Historical Journal 2 (1976), s. 477-499 -HAYES, Paul, The Twentieth Century 1880-1939. Modem British Foreign Policy, A. & C. Black Ltd.: London 1978 -HEHN, Paul N., A Low Dishonest Decade: The Great Powers, Eastern Europe, and the Economic Origins ofWorld War II, 1930-1941, Continuum: New York- London 2002 -HENIG, Ruth, The Origins ofthe Second World War 1933-1939, Routledge: London- New York 1995 ( 1. vyd. Methuen & Co. Ltd.: London 1985) -HILL, Christopher, Cabinet Decisions on Foreign Policy. The British Experience, October 1938- June 1941, Cambridge UP: Cambridge 1991 -HOW ARO, Anthony, RAB. The Life of R. A. Butler, Jonathan Cape: London 1987 -HUGHES, Jeffrey L., The Origins of World War II in Europe: British Deterrence Failure and German Expansionism, Journal of Interdisciplinary History 4, The Origin and Prevention oť Major Wars. ( 1988 ), s. 851-891 -CHARMLEY, John, Chamberlain and the Lost Peace, Hodder and Stoughton: London 1989 -CHARMLEY, John , Churchill. The End of Glory. A Political Biography, Hodder: London 1993 -IMLA Y, Talbot C., Facing the Second World War: Strategy, Politics, and Economics in Britain and France 1938-1940, Oxford UP: Oxford 2003 -JAMES, Robert Rhodes, Anthony Eden, Weidenfeld and Nicolson: London 1986 -JAMES, Robert Rhodes, Churchill: A Study in Failure 1900-1939, Penguin: Harmondsworth 1970 -JENKINS, Roy, Baldwin, Collins: London 1987 -KAISER, David E., Economic Diplomacy and the Origins of the Second World War. Germany, Britain, France and Eastern Europe 1930-1939, Princeton UP: Princeton 1980 -KEEBLE, C., Britain and the Soviet Union, 1917-1989, Macmillan: London 1990 -KENNEDY, Paul, Idealists and realists: British views oť Germany, 1864-1939, Transactions of the Royal Historical Society. V. ser., 25 (1975) -KENNEDY, Paul, The Logic of Appeasement, The Times Literary Supp1ement, 28. 5. 1982 -KENNEDY, Paul, The Realities behind Diplomacy. Background Influences on British External Policy 1865-1980, Allen and U nwin: London 1981 -KERSHA W, lan, Making Friends With Hitler: Lord Londonderry, the Nazis, and the Road to War. Penguin Press: London 2004 -KLEINE-AHLBRANDT, William Laird (ed.), Appeasement of the Dictators: Crisis Diplomacy? Holt, Rinehart and Winston: New York - London 1970

131

-LAMB, Margaret- TARLING, Nicholas, From Vesailles to Pearl Harbor: The Origins of the Second World War in Europe and Asia, Palgrave: Basingstoke 2001 -LAMMERS, Donald, Explaining Munich: the Search for Motive in British Policy, Stanford UP: Stanford 1966 -LAMMERS, Donald, Fascism, Communism, and the Foreign Office, 1937-39, Journal of Contemporary Hi s tory 3 ( 1971 ), s. 66-86 -LAMMERS, Donald, From Whitehall after Munich: The Foreign Office and the Future Course of British Policy, Historical Journal 4 (1973), s. 831-856 -LEE, Bradford A., Britain and the Sino-Japanese War, 1937-1939: A Study in the Dilemmas of British Decline, Stanford UP: Stanford 1973 -LENTIN, Anthony, Guilt at Versailles. Lloyd George and the Pre-history of Appeasement, Methuen: London 1985 -LENTIN, Anthony, Lloyd George and the Lost Peace: from Versailles to Hitler, 1919-1940, Palgrave: Basingstoke 200 I -LEWIS, Terrance L., A Climate for Appeasement, Peter Lang: New York 1991 -LITTLE, Douglas, Red Scare, 1936: Anti-Bolshevism and the Origins of British Non-Intervention in the Spanish Civil War, Journal of Contemporary History 2, Bolshevism and the Socialist Left. ( 1988), s. 291-311 -LOUIS, William Roger, British Strategy in the Far East, 1919-1939, C1arendon Press: Oxford 1971 -LOWE, Peter, Great Britain and the Origins of the Pacific War: A Study of British Policy in East Asi a, 1937-1941, Clarendon Press: Oxford 1977 -LUKOWITZ, David C., British Pacifists and Appeasement: The Peace Pledge Union, Journal ofContemporary History I (1974), s. 115-127 -LUKOWITZ, David C., The Defence Po1icy of the British Labour Party, 1933-1939, dizertační práce University of Iowa 1968, faksimile z roku 1983, Michigan. -L YNCH, Cecelia, Beyond Appeasement: Interpreting Interwar Peace Movements in World Politics, Cornell UP: Ithaca (N.Y.)- London 1999 -MAIOLO, Joseph Anthony, Admiralty War Planning, Armaments Diplomacy, and Intelligence Perceptions of German Seapower and their lnfluence on British Foreign and Defence Policy, 1933-1939, University of London: London 1996 -MAIOLO, Joseph Anthony, The Royal Navy and Nazi Germany, 1933-39: A Study in Appeasement and the Origins of the Second World War, Macmillan: London 1998 -MANNE, Robert, The Foreign Office and the Failure of Anglo-Soviet Rapprochement, Journal of Contemporary History 4 ( 1981 ), s. 725-755 -MANSERGH, Nicholas, Survey of British Commonwealth Afťairs. Problems of External Policy 1931-1939, Oxford UP: London 1952 -MARDER, Arthur, The Royal Navy and the Ethiopian Crisis oť 1935-36, American Historical Review 5 ( 1970), s. 1327-1356 -MASTERS, Anthony, Nancy Astor. A Life, Weidenťeld and Nicolson: London 1981 -MacDONALD, Callum A., Economic Appeasement and the German "Moderates", Past and Present 56 (1972), s. 105-135 -MacDONALD, Callum A., The United States, Britain and Appeasement 1936-1939, The Macmillan Press Ltd.: London 1981 -McDONOUGH, Frank, Hitler, Chamberlain and Appeasement, Cambridge UP: Cambridge 2002 -McDONOUGH, Frank, Neville Chamberlain, Appeasement and the British Road to War, Manchester UP, Manchester 1998 -McDONOUGH, Frank, The Origins oť the First and Second World Wars, Cambridge UP: Cambridge 1997

132

-McDONOUGH, Frank, The Times, Norman Ebbut and the Nazis, 1927-37, Journal of Contemporary History 3 ( 1992), s. 407-424 -MacLEOD, Iain, Neville Chamberlain, Frederick Muller: London 1961 -MEDLICOTT, William Norton, Britain And Germany: the Search for Agreement 19301937, Athlone P.: London 1969 -MEDLICOTT, William Norton, British Foreign Policy since Versailles, Methuen: London 1940 -MEDLICOTT, William Norton, British Foreign Policy since Versailles 1919-1963, Methuen: London 1968 -MEDLICOTT, William Norton, Contemporary Eng1and, 1914-1964, Longmans: London 1967 -MEDLICOTT, William Norton, The Coming of War in 1939, The Historical Association: London 1963 -MEEHAN, Patricia, The Unnecesary War. Whitehall and the German Resistance to Hitler, Sinclair-Stevenson: London 1992 -MIDDLEMAS, Keith- BARNES, Anthony John Lane, Ba1dwin: a Biography, London 1969 -MIDDLEMAS, Keith, Diplomacy of Illusion: The British Government and Germany, 19371939, Weidenfe1d and Nico1son: London 1972 -MONTGOMERY-HYDE, Harford, Baldwin: the Unexpected Prime Minister, Hart-Davis: London 1973 -MONTGOMERY-HYDE, Harford, British Air Policy between the Wars, Heinemann: London 1976 -MORRIS, Benny, The Roots of Appeasement. The British Week1y Press and Nazi Germany during the 1930s. Cass: London 1991 -MOWAT, Charles Loch, Britain between the Wars 1918-1940, Methuen and Co.: London 1955 -NAMIER, Lewis, Dip1omatic Prelude, Macmillan: London 1948 -NAMIER, Lewis, Europe in Decay. A Study in Disintegration, 1936-1940, Macmillan: London 1950 -NEILSON, K., The Defence Requirements Sub-Committee, British Strategie Foreign Po1icy, Neville Chamberlain and the Path to Appeasement, English Historica1 Review 477 (2003), s. 651-684 -NEVILLE, Peter, Appeasing Hitler. The Dip1omacy of Sir Nevi1e Henderson, 1937-39, Macmillan: London 2000 -NEVILLE, Peter, Neville Chamberlain, a Study in Failure? Hodder and Stoughton: London 1992 -NEVILLE, Peter, Rival Foreign Office Perceptions of Germany, 1936-39, Diplomacy & Statecraft 3 (2002), s. 137-152 -NEVILLE, Peter, The Appointment of Sir Nevile Henderson, 1937 - Design or Blunder? Journal of Contemporary History 4 (1998), s. 609-619 -NEVILLE, Peter, Winston Churchill: Statesman or Opportunist? Hodder & Stoughton: London 1996 -NEWMAN, Michael, The Origins of Munich: British Po1icy in Danubian Europe, 19331937, Historical Journal2 (1978), s. 371-386 -NEWTON, Scott, Profits of Peace: The Po1itical Economy of Ang1o-German Appeasement. Clarendon Press: Oxford 1996 -NORTHEDGE, Frederick Samuel- WELLS, Audrey, Britain and Soviet Communism: The Impact of Revolution, Macmillan: London 1982 -NORTHEDGE, Frederick Samuel, The Troubled Giant: Britain among the Great Powers, 1916-1939, G. Bell and Sons: London- New York 1966

LB

-OFFNER, Arnold, American Appeasement 1933-1938, The Belknap Press of Harvard UP, Cambridge (Mass.) 1969 -OVENDALE, Ritchie, Appeasement and the English-Speaking World. The United States, the Dominions and the Policy of Appeasement 1937-1939. University ofWales Press: Cardiff 1975 -OVERY, Richard J., The Origins of the Second World War, Longman: London- New York 1987, 2. vyd. 1998 -PARKER, Robert Alexander Clarke., British Rearmement 1936-1939: Treasury, Trade Unions and Skilled Labour, English Historical Review 1981, s. 306-344 -PARKER, Robert Alexander Clarke, Economics, Rearmement and Foreign Policy: The United Kingdom before 1939. A preliminary Study, Journal of Contemporary History 4 (1975), s. 37-47 -PARKER, Robert Alexander Clarke, Chamberlain and Appeasement. British Policy and The Coming of the Second World War, Macmillan: New York - London 1993 -PARKER, Robert Alexander Clarke, Churchill and Appeasement: Could Churchill have Prevented the Second World War? Macmillan: London 2000 -PARKINSON, Roger, Peace for our Time: Munich to Dunkirk - the Inside Story, HartDavis: London 1971 -PEDEN, G. C., British Rearmement and the Treasury, 1932-1939, Scottish Academie Press: Edinburgh 1979 -PEDEN, G. C., Sir Warren Fisher and British Rearmament against Germany, English Historical Review 370 ( 1979), s. 29-4 7 -PEDEN, G. C., The Burden of Imperial Defence and the Continental Commitment Reconsidered, Historical Journal 2 ( 1984 ), s. 405-423 -PELLING, Henry, Winston Churchill, Macmillan: London 1974 -PETERS, Anthony R., Anthony Eden at the Foreign Office, 1931-1938. Gower: Aldershot 1986 -POST, Gaines, Dilemmas of Appeasement. British Deterrence and Defense, 1934-1937, Cornell University Press: Ithaca (N. Y.) 1993 -PRICE, Christopher, Britain, America, and Rearmament in the 1930s: The Cost of Failure, Palgrave: Basingstoke 200 I -PRONA Y, Nicholas - TA YLOR, Philip M., 'An Improper Use of Broadcasting ... ' The British Government and Clandestine Radio Propaganda Operations against Germany during the Munich Crisis and aťter, Journal ofContemporary History 3 (1984), s. 357-384 -RAMSDEN, J., A History of the Conservative Party, vol. 3: The Age of Balfour and Baldwin 1902-1940, Longman: London 1978 -REMAK, Joachim, The Origins of the Second World War, Prentice- Hall: New Jersey 1976 -REYNOLDS, David, Britannia Overruled. British Policy and World Power in the XX'h Century, Longman: London 1991 -REYNOLDS, David, Churchi1l's Writing of History: Appeasement, Autobiography and The Gathering Storm, Transactions-Royal Historical Society (200 1), s. 221-248 -ROBBINS, Keith, Munich 1938. Cassell: London 1968 -ROBERTS, Andrew, The Ho1y Fox. A Biography of Lord Halifax, Weidenfeld and Nicolson: London 1991 -ROBERTSON, James C., The Hoare-Laval Pian, Journal of Contemporary History 3 (1975), s. 433-464 -ROCK, William Ray, Appeasement on Tria!; British Foreign Policy and its Critics, 19381939, Archon Books: Hamden (Conn.) 1966 -ROCK, William Ray, British Appeasement in the 1930s, Edward Arnold: London 1977

134

-ROCK, William Ray, Chamberlain and Roosevelt. British Foreign Policy and the United States, 1937-1940, Ohio UP: Columbus 1988 -ROCK, William Ray, Neville Chamberlain, Twayne Publishers: New York 1969 -ROl, Michael Lawrence, Alternative to Appeasement: Sir Robert Vansittart and Alliance Diplomacy, 1934-1937, Praeger: London 1997 -ROSE, Norman, Churchill. An Unruly Life, Simon and Schuster: London 1994 (česky Churchill. Nepoddajný život, Brno 1995) -ROSE, Norman, Vansittart. A Study of a Diplomat. Heinemann: London 1978 -ROSE, Norman, The Cliveden Set. Portrait of an Exclusive Fraternity, Jonathan Cape: London 2000 -ROSE, Norman, The Resignation of Anthony Eden, Historical Journal 4 ( 1982), s. 911931 -ROSKILL, Stephen, Hankey: Man of Secrets, 3 vols., Collins: London 1970-1974 -ROSKILL, Stephen, Naval Policy between the Wars II: the Period of Reluctant Rearmament 1930-1939, Collins: London 1976 -ROTHSTEIN, Andrew, The Munich Conspiracy, Lawrence and Wishart: London 1958 -ROTHWELL, Victor, The Origins of the Second World War, Manchester UP: Manchester 2001 -ROWSE, Alfred Leslie, All Souls and Appeasement: A Contribution to Contemporary History, Macmillan: London 1961 -RUGGIERO, John, Neville Chamberlain and British Rearmament: Pride, Prejudice and Politics, Greenwood Press: Westport 1999 -SHA W, Grace Louise, The British Political Elite and the Soviet Union, 1937-1939, Frank Cass: London 2003 -SHEN, Peijian, The Age of Appeasement. The Evolution of British Foreign Policy in the 1930s, Sutton: Stroud 1999 -SHEPHERD, Robert, A Class Divided. Appeasement and the Road to Munich, Macmillan: London 1988 -SCHAEFER, Ludwig F. (ed.), The Ethiopian Crisis, Touchstone of Appeasement?, D. C. Heath & Co.: Boston 1961 -SCHMIDT, Gustav, England in der Krise. Grundztige und Grundlagen der britischen Appeasement-Politik (1930-1937), Westdeutscher Verlag: Opladen 1981, zkrácený angl. překlad - The Politics and Economics of Appeasement, British Foreign Po1icy in the 1930s. Berg: Leamington Spa 1986 -SCHROEDER, Paul W., The Collapse of the Second Coalition, Journal of Modem History 2 ( 1987), s. 244-290 -SMITH, Frederick Winston Furneaux, Halifax. The Life of Lord Ha1ifax, Hamish Hamilton: London 1965 -SMITH, Malcolm, British Air Strategy between the Wars, Clarendon: Oxford 1984 -ST AFFORD, Paul, Political Autobiography and the Art of the Plausible: R. A. Butler at the Foreign Office, 1938-1939, Historical Journa14 (1985), s. 901-922 -STEW ART, Graham, Burying Caesar. Churchill, Chamberlain, and the Battle for the Tory Party, Weidenfeld and Nicolson: London 1999 -STRANG, G. Bruce, Once More unto the Breach: Britain's Guarantee to Poland, March 1939, Journal ofContemporary History 4 (1996), s. 721-752 -TAYLOR, Alan John Percivale, English History 1914-1945, Oxford UP: Oxford 1965, nové vyd.2001 -TAYLOR, Alan John Percivale, The Origins of the Second World War, Hamish Hamilton: London 1961 -TA YLOR, Telford, Mu nich, Vintage Books: New York 1979

135

-THOMAS, Martin, Britain, France and Appeasement: Anglo-French Relations in the Popular Front Era. Berg: Oxford 1996 -THOMPSON, Laurence, The Greatest Treason: the Untold Story of Munich, William Morrow and Co.: New York 1968 -THOMPSON, Neville, The Anti-Appeasers: Conservative opposition to appeasement in the 1930s, Clarendon Press: Oxford 1971 -THORNE, Christopher, The Approach ofWar, 1938-1939, Macmillan: London 1967 -THORNE, Christopher, The Limits of Foreign Policy. The West, the League and the Far Eastern Crisis of 1931-1933, Macmillan: London 1973 -TREVOR-ROPER, Hugh R., A. J. P. Taylor, Hitler and the War, Encounter (July 1961) -TROTTER, Ann, Britain and East Asia, 1933-1937, Cambridge UP: London 1975 -W ARK, Wesley K., The Ultimate Enemy: British Intelligence and Nazi Germany, 1933-9, I. B.Tauris: London 1985 -W ATKINS, Kenneth William., Britain divided. The Effect of the Spanish Civil War on British Political Opinion, Thomas Nelson and Sons: London 1963 -WATT, Donald Cameron, How War Came. The Immediate Origins of the Second World War, 1938-1939, Heinemann: London 1989 -WATT, Donald Cameron, Churchill and Appeasement, in: Blake, R. - Louis, R. W. (edd.), Churchill, Oxford UP: Oxford 1993, s. 199-214 -WATT, Donald Cameron, Misinformation, Misconception, Mis trust: Episodes in British Policy and the Approach of War, 1938-1939, in: Bentley, M.- Stevenson, J. (edd.), High and Low Politics in Modem Britain, Clarendon: Oxford 1983 -WATT, Donald Cameron, Personalities and Policies. Stu di es in Formulation of British Foreign Policy in the Twentieth Century. Longmans: London 1965 -WEBSTER, C. K., Mu nich Reconsidered: a Survey of British Policy, International Affairs (April 1961) -WHEELER-BENNETT, John, Munich: Prologue to Tragedy, Macmillan: London 1948 -WHEELER-BENNETT, John, King George Vl: His Life and Reign, Macmillan: London 1958 -WOLFERS, Arnold, Britain and France between Two Wars: Conflicting Strategies of Peace Since Versailles, Brace and Company: New York 1940 -WRENCH, John Evelyn Leslie, Geoffrey Dawson and our Times, Hutchinson: London 1955 -YOUNG, George Malcolm, Stanley Baldwin, Rupert Hart-Davis: London 1952 -YOUNG, John W., Britain and the World in the Twentieth Century, London - New York 1997 -YOUNG, Kenneth, Stanley Baldwin, Weidenfeld and Nicolson: London 1976

Bibliografie historiografické diskuse (appeasement debate): -ADAMTHWAITE, Anthony, War Origins Again, Journal of Modem History 1 (1984), s. 100-116 -BELLOF, Max, Appeasement: For and against, Government and Opposition 7 (1972), s. 112-119 -BIALER, Uri, Telling the Truth to the People: Britain's Decision to Publish the Diplomatic Papers ofthe Inter-War Period, Historica1 Journal2 (1983), s. 349-367 -BOYCE, Robert - ROBERTSON, Esmonde M. (edd.), Paths to War: New Essays on the Origins of the Second World War, Macmillan: London 1989 -BOYER, John W., A. J. P. Taylor and the Art of Modem History, Journal of Modem History 1 ( 1977), s. 40-72 -BURK, Kathleen, Troublemaker. The Life and History of A. J. P. Taylor, Yale University Press: New Haven- London 2000

136

-CAPUTI, Robert J., Neville Chamberlain and Appeasement, Susquehanna UP: Selinsgrove 2000 -CARLTON, David, Against the Grain: In Defense of Appeasement, Policy Review 4 (1980), s. 134-150 -"CATO" (pseudonym- FOOT, Michael- OWEN, Frank- HOWARD, Peter), Gui1ty Men, Victor Gollancz: London 1940, nové vyd. Penguin: London 1998 -COLE, Robert, A. J. P. Taylor: the Traitor within the Gates, Macmillan: Basingstoke 1993 -DILKS, David, Appeasement revisited, University of Leeds Review 1 (1972), s. 28-56 -GILBERT, Martin, The Roots of Appeasement, Weidenfeld & Nicolson: London 1966 -GILBERT, Martin- GOTT, Richard, The Appeasers, Weidenfeld & Nicolson: London 1963, nové vyd. 2000 - GODA, Norman J. W." A. J. P. Taylor, Adolf Hitler, and the Origins of the Second World War, International Hi s tory Review I (200 1), s. 113 -HAUSER, Oswald, A. J. P. Taylor, Journal of Modem History 1 (1977), s. 34-39 -JONES, R. J. Barry, The Study of "Appeasement" and the Study of International Relations, British Journal of International Studies l ( 1975), s. 68-76 -KENNEDY, Paul, "Appeasement" and British Defence Policy in the Inter-War Years, British Journal of International Studies 4 ( 1978), s. 161-177 -KENNEDY, Paul, The Tradition of Appeasement in British Foreign Policy, 1865-1939, British Journal of International Studies 2 ( 1976), s. 195- 215 -KENNEDY, Paul, Reading History: Appeasement, History Today (Oct 1982), s. 51-53 -KENNEDY, Paul, The Study of Appeasement: Methodological Crossroads or MeetingPlace? British Journal of International Studies 6 (1980), s. 181-188 -LANYI, George A., The Problem of Appeasement, World Politics 15 (1963), s. 316-328 -LOUIS, Roger (ed.), The Origins of the Second World War: A. J. P. Taylor and his Critics, John Wiley & Sons: London 1972 -MARTEL, Gordon (ed.), The Origins of the Second World War reconsidered. The A. J. P. Taylor debate after twenty-five years, Allen & Unwin: London 1986 -MARTEL, Gordon (ed.), The Origins of the Second World War reconsidered. A. J. P. Taylor and the Historians, Routledge: London 1999 -MASON, T. W., Some Origins of the Second World War, Past and Present 29 (1964), s. 6787 -MOMMSEN, W. - KETTENACKER, L. (edd.), The Fascist Challenge and the Policy of Appeasement, George Allen and Unwin: London 1983 -OFFNER, Arnold A., Appeasement Revisited: The United States, Great Britain, and Germany, 1933-1940, Journal of American History 2 (1977), s. 373-393 -RICHARDSON, J. L., New Perspectives on Appeasement: Some Implications for International Relations, World Politics 40 (1988), s. 289-316 -ROBBINS, Keith, Appeasement, Basil Blackwell: Oxford 1988, nové vyd. Blackwell: Oxford 1997 -ROBERTSON, Esmonde Manning (ed.), The Origins of the Second World War, Macmillan: London 1971 -ROCK, William Ray, British Appeasement (1930's): A need for Revision? South Atlantic Quaterly 78 ( 1979), s. 290-30 I -SCHROEDER, Paul W., Munich and the British Tradition, Historical Journal 1 ( 1976), s. 223-243 -SISMAN, Adam, A. J. P. Taylor: a Biography, Sinclair-Stevenson: London 1994 -SKIDELSKY, Robert, Going to War with Germany: Between Revisionism and Orthodoxy, Encounter 39 (1972), s. 56-65 -TAYLOR, Alan John Percivale, A Persona! History, Hamish Hamilton: London 1983

137

-TA YLOR, Alan John Pere ivale, War Origins Again, Past and Present 30 (1965), s. 110-113 -W AIBEL, Paul R., The Taylor Thesis: an Examination, The History Teacher l (1972), s. 1728 -WATT, Donald Cameron, Appeasement Reconsidered: Some Neglected Factors, Round Table 53 ( 1963 ), s. 358-371 -WATT, Donald Cameron, Appeasement: The Rise of a revisionist School?, Political Quaterly 3 (1965), s. 191-214 -WATT, Donald Cameron, Christian Essay in Appeasement: Lord Lothian and his Quaker Friends, Wiener Library Bulletin 14 ( 1960), s. 30-31 -WATT, Donald Cameron, Some Aspects of A. J. P. Taylor's Work as Diplomatic Historian, Journal of Modem History I ( 1977), s. 19-33 -WATT, Donald Cameron, The Historiography of Appeasement, In: Sked, Alan- Cook, Chris (edd.), Crisis and Controversy Essays in Honour of A. 1. P. Taylor, Macmillan: London 1976 -WALKER, Stephen G., Solving the Appeasement Puzzle: Contending Historical lnterpretations of British Diplomacy during the l930s, British Journal of lnternational Studies 6 ( 1980), s. 219-246

1.38