Svoboda sdružování a svoboda shromažďování Mgr. Peter Gabaľ „Demokracie je diskuse.“
Tomáš Garrigue Masaryk
Svoboda sdružování a svoboda shromažďování patří mezi základní politická práva, stejně jako svoboda projevu. S ní obě úzce souvisí, každá má ale vlastní obsah. Budeme se mu věnovat v jednotlivých kapitolách tohoto textu.
Oddíl druhý: Politická práva (...) Článek 19 (1) Právo pokojně se shromažďovat je zaručeno. (2) Toto právo lze omezit zákonem v případech shromáždění na veřejných místech, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. Shromáždění však nesmí být podmíněno povolením orgánu veřejné správy. Článek 20 (1) Právo svobodně se sdružovat je zaručeno. Každý má právo spolu s jinými se sdružovat ve spolcích, společnostech a jiných sdruženích. (2) Občané mají právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich. (3) Výkon těchto práv lze omezit jen v případech stanovených zákonem, jestliže to je v demokratické společnosti nezbytné pro bezpečnost státu, ochranu veřejné bezpečnosti a veřejného pořádku, předcházení trestným činům nebo pro ochranu práv a svobod druhých. (4) Politické strany a politická hnutí, jakož i jiná sdružení jsou odděleny od státu.
Svoboda sdružování i svoboda shromažďování jsou zakotveny v Listině základních práv a svobod, která je nedílnou součástí ústavního pořádku České republiky. Velmi podobně definuje obě tyto svobody řada mezinárodních dokumentů a úmluv. První dodatek Ústavy Spojených států amerických rovněž v roce 1791 zakotvil „právo lidu pokojně se shromažďovat“, zatímco o organizaci politického života a sdružování občanů se americká ústava nijak nezmiňuje. Obě tato politická práva chrání právní řád prostřednictvím trestního zákoníku: „Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy omezuje ve výkonu jeho sdružovacího nebo shromažďovacího práva, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.“
Přestože ústavní zakotvení a míra ochrany svobody sdružování a svobody shromažďování jsou stejné, mají velmi různé postavení ve společenské diskusi. I přes rozpuštění Dělnické strany Nejvyšším správním soudem v roce 2010 se debata vedla spíše na téma svobody projevu, než přímo o svobodě sdružování. Naproti tomu svoboda shromažďování se stala předmětem vášnivých debat o tom, zda Např. Listina základních práv Evropské unie, Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Všeobecná deklarace lidských práv, Mezinárodní úmluva o odstranění všech forem rasové diskriminace. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, § 179 odst 1.
1
jedno ze základních politických práv není ohroženo administrativními a policejními zásahy a voláním po zpřísnění zákonné úpravy. V následujících řádcích vysvětlím, proč. Svoboda shromažďování „Občané mají právo pokojně se shromažďovat. Výkon tohoto práva slouží občanům k využívání svobody projevu a dalších ústavních práv a svobod, k výměně informací a názorů a k účasti na řešení veřejných a jiných společných záležitostí vyjádřením postojů a stanovisek,“ uvádí § 1 tzv. shromažďovacího zákona. Výstižně definuje obsah svobody shromažďování. Její vztah se svobodou projevu je velmi úzký, ale nekryjí se. Svobodu projevu lze realizovat v mnoha různých podobách: mluveným slovem, písmem, statickým nebo pohyblivým obrazem, kombinací těchto způsobů nebo třeba jen pouhým mlčením za určitých okolností (např. tichou pietní vzpomínkou na určitém místě, v určitý den, v určitém oblečení apod.). Všechny tyto formy pak lze uskutečňovat v úzké skupině, ve skupině lidí uzavřené či přístupné komukoliv, tedy i směrem k široké veřejnosti. Tu mohou tvořit lidé osobně přítomni na určitém místě; veřejnost lze také oslovovat prostřednictvím tisku, rozhlasu, televize, filmu, internetu nebo jiných komunikačních kanálů. Svoboda shromažďování může být naplňována i pasivním způsobem (tedy nikoliv vyjadřováním postojů a stanovisek, ale jejich vnímáním, buď se záměrem přijímat informace, nebo třeba jen uspokojit zvědavost). Přednostně se váže k využívání politických práv a svobod, ale může být prostředkem uplatnění i jiných potřeb, než úzce politických, například kulturních a společenských zájmů. Zmíněný zákon se však nevztahuje na shromáždění související s poskytováním služeb, zpravidla tedy na tržištích, v nákupních centrech apod. Meze svobody Aby svoboda byla úplná, nepodléhá povolování. Zákon v § 4 uvádí, že „ke shromáždění není třeba předchozího povolení státního orgánu.“ Přesto zákon obsahuje určitá omezení. V první řadě jsou zakázána shromáždění v okruhu 100 metrů od budov zákonodárných sborů nebo od míst, kde tyto sbory jednají. Dále pak musí být veřejná shromáždění předem oznamována místně příslušnému úřadu. Zde již začíná prostor, o kterém se vedou vášnivé diskuse. Zákon ukládá příslušnému úřadu oznámené shromáždění z řady důvodů zakázat.
Zákon č. 84/1990 Sb. o právu shromažďovacím ve znění pozdějších změn a doplňků. „Za shromáždění ve smyslu tohoto zákona se považují též pouliční průvody a manifestace.“ Viz § 1 odst. 3 zákona o právu shromažďovacím. Oznamovací povinnost se nevztahuje na shromáždění v organizacích nebo firmách přístupných jen jejich členům či pracovníkům a jmenovitě pozvaným hostům, na shromáždění jmenovitě pozvaných osob v uzavřených prostorách, na shromáždění v obydlích občanů, na shromáždění pořádaných církvemi nebo náboženskými společnostmi v kostele nebo v jiné modlitebně, ani na procesí, poutě a jiné průvody a shromáždění sloužící k projevům náboženského vyznání.
2
Výčet důvodů je v souladu s koncepcí ústavního pořádku ČR, který připouští omezit výkon politických práv zejména ochranou práv jiných lidí. Kdyby svolavatel například oznámil, že si chce připomenout výročí narození některého z nacistických představitelů tzv. Třetí říše, úřad by zřejmě dospěl k závěru, že oznámený účel shromáždění směřuje k výzvě porušovat ústavu a zákony. V tomto případě zejména § 403-§ 405 trestního zákoníku. Čistě teoretický příklad je ale na hony vzdálen praxi. Ve snaze předejít zákazu svolavatelé v oznámeních obvykle uvádějí legitimní cíle.
Zákon č. 84/1990 Sb. o právu shromažďovacím - § 10 (1) Úřad, jemuž bylo shromáždění oznámeno, je zakáže, jestliže by oznámený účel shromáždění směřoval k výzvě: a) popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů; b) dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti; c) jinak porušovat ústavu a zákony. (2) Úřad shromáždění zakáže též tehdy, jestliže a) se má konat na místě, kde by účastníkům hrozilo závažné nebezpečí pro jejich zdraví, b) na stejném místě a ve stejnou dobu se má podle dříve doručeného oznámení konat jiné shromáždění a mezi svolavateli nedošlo k dohodě o úpravě doby jeho konání; nelze-li určit, které oznámení bylo doručeno dříve, rozhodne se za účasti zástupců svolavatelů losováním. (3) Úřad může shromáždění zakázat, má-li být konáno v místě, kde by nutné omezení dopravy a zásobování bylo v závažném rozporu se zájmem obyvatelstva, lze-li bez nepřiměřených obtíží konat shromáždění jinde, aniž by se tím zmařil oznámený účel shromáždění.
Má pak úřad právo předem zkoumat, zda oznámený účel je skutečný, a případně shromáždění zakázat? Ukažme si toto dilema na příkladu. Svolavatel jako účel shromáždění uvede protest proti poplatkům ve zdravotnictví (či naopak podporu poplatkům). Úřad zjistí, že svolavatel je činný v neonacisticky orientovaných uskupeních, datum shromáždění připadá na výročí začátku transportů Židů do koncentračních táborů a má se konat na tehdejším shromaždišti transportovaných. Úřad získá dojem, že i bez výslovného projevu, např. otevřeného schvalování holocaustu, by už jen samotným místem a datem i oblečením přítomných mohlo být shromáždění vnímáno veřejností jako podpora, propagace nebo schvalování hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, nebo jako popírání, zpochybňování, schvalování či ospravedlňování genocidia, což jsou trestné činy. Úřad tedy shromáždění zakáže. Soud, na který se třeba svolavatel obrátí se žalobou proti rozhodnutí správního orgánu o zákazu veřejného shromáždění, však možná rozhodnutí úřadu zruší. Proč?
Vycházejme z toho, že svoboda projevu a svoboda shromažďování platí pro všechny, kdo jejich uplatňováním neporušují ústavu a zákony. I aktivní příslušník uskupení, označovaných jako neonacistické, má tedy právo veřejně vyjádřit svůj názor na otázku zdravotnických poplatků. Jakkoliv má úřad podezření, že se shromáždění zřejmě odchýlí od ozná § 403: Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka, § 404: Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, § 405:Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia.
3
Prezident Soudcovské unie Tomáš Lichovník uvedl pro ČT, že nejde o náklonnost soudů k pravicovým extremistům, ale úřední rozhodnutí v těchto případech bývají mnohdy nedostatečně odůvodněná. „Není to tak, že by soudy snad chtěly chránit extremistické skupiny, ale ten problém bývá většinou v odůvodnění toho rozhodnutí zákazu pochodu...,“ říká šéf soudců Lichovník. Zdůrazňuje, že svoboda shromažďování je jednou ze základních výsad demokratického státu a k jejímu úřednímu omezení musí existovat skutečně závažný důvod. Pokud však tyto důvody nejsou dostatečně vyjádřeny v případném zákazu, pak soudu nezbývá, než rozhodnutí o zákazu zrušit. Šéf soudců: Svoboda shromažďování platí i pro extremisty, 21. 4. 2009, ČT24.
meného účelu, je jen málo pravděpodobné, že shromáždí a předloží natolik jasné důkazy, které by před soudem obstály jako dostatečně odůvodňující zákaz shromáždění. To už je totiž omezení jednoho ze základních politických práv, podle ústavy a zákonů přípustné je z velmi konkrétních závažných důvodů. Pokud nelze přesvědčivě obhájit zákaz shromáždění, neznamená to, že úřady mají nečinně přihlížet porušování zákonů, pokud k němu na shromáždění dojde. I na to zákon pamatuje: shromáždění může být rozpuštěno, pokud se podstatně odchýlí od oznámeného účelu a v průběhu shromáždění nastanou okolnosti, které by odůvodnily jeho zákaz podle citovaného § 10 zákona o právu shromažďovacím. Učinit tak má zástupce úřadu nebo v jeho nepřítomnosti příslušník Policie České republiky ve službě.
Zákon předepisuje i formu takového aktu, kdy úřední osoba účastníkům sdělí, že „shromáždění je rozpuštěno a vyzve je, aby se pokojně rozešli. Sdělení musí obsahovat důvody k rozpuštění a upozornění na následky neuposlechnutí této výzvy a musí být učiněno takovým způsobem, aby bylo účastníkům srozumitelné a aby se s ním všichni účastníci shromáždění mohli seznámit.“ Nejen zákaz, ale také rozpuštění shromáždění totiž lze napadnout u soudu, kde úřad musí své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Pak má úřad šanci uspět. Nejvyšší správní soud v jednom ze svých rozhodnutí dokonce připustil i krajní možnost, že správní orgán může vycházet nejen z oznámeného, ale ze skutečného účelu shromáždění. Soud ovšem zároveň konstatuje, že pouhá příslušnost svolavatele k extremistické skupině nemůže být sama o sobě důvodem k zákazu shromáždění. Úřednické kličky Valnou většinu shromáždění, která byla zakázána nebo rozpuštěna, organizovaly osoby a uskupení, označované jako pravicově extrémistické. Je samozřejmě povinností příslušného úřadu zkoumat oznámený účel shromáždění. Z dřívějších zkušeností pak úřad může pojmout podezření, že shromáždění by se mohlo odchýlit od oznámeného účelu způsobem, který by odůvodňoval jeho zákaz podle § 10. Snahu zabránit případnému porušování zákonů nelze úřadu vytýkat. Navíc v mediálně sledovaných případech příslušný úřad nezřídka čelí výzvám občanů a organizací, aby Viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu Brně ze dne 5. 11. 2008, č. j. 30 Ca 124/2007 – 47 Rozsudek čj. 8 As 51/2007-67
4
využil všech svých možností k zákazu takového shromáždění. V takové situaci se úřady pak někdy samy dopouštějí jednání na hraně zákona, když se uchylují k administrativním překážkám a zástupným důvodům pro zákaz shromáždění. Například údajnou hrozbou omezení dopravy a zásobování, které by bylo v závažném rozporu se zájmy obyvatelstva, jak tento důvod uvádí § 10 odst. 4 zákona o právu shromažďovacím. I průkaznost uvedených důvodů lze napadnout u soudu, kde by pak úřad musel prokazovat třeba závažnost případného omezení dopravy a zásobování. Shromažďovací právo není nadřazeno právům ostatním, a proto je u konkrétního případu nutné posuzovat konflikt tohoto práva s právy jinými. Rozpuštění, dokonce i pomocí policejního zásahu, by zřejmě bylo namístě, pokud by došlo například k ohrožení zdraví a života lidí. Ať už přímým násilím, nebo nepřímo třeba bráněním výjezdu či průjezdu vozidel rychlé lékařské pomoci nebo hasičů apod. Na straně druhé omezovat svobodu shromažďování lze pouze na základě ústavy a zákonů a z důvodu ochrany práv jiných. Nikoliv však úřednickou svévolí, jakkoliv by mohla být vedena bohulibými úmysly. Rovnost občanů před zákonem S cílem, aby nebyla svoboda shromažďování zneužívána k hlásání popírání práv a svobod jiných nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti, ozývaly se v posledních letech hlasy volající po zpřísnění shromažďovacího zákona. Z nich byl zatím vyslyšen jen jeden. V roce 2009 byla přijata novela, kterou se upravila lhůta pro ohlášení shromáždění na tři pracovní dny, místo tří kalendářních dnů.10 Legislativní podobu zatím nedostaly úvahy o možnosti dát úřadům možnost zakázat ohlášené shromáždění nikoliv jen pro oznámený účel, ale i při pouhém podezření z hrozby porušování ústavy a zákonů. Paradoxem je, že tyto debaty sice vznikaly po zkušenostech se shromážděními uskupení, označovaných jako pravicově extrémistické, ale nejhlasitější protesty proti jakémukoliv zpřísnění zákona nebo jeho přísnějšímu výkladu se ozývaly hlavně z kruhů považovaných za liberální nebo levicové. Je to paradox jen zdánlivý. Přísná pravidla, řád a povolování místo pouhého ohlášení jsou hodnoty typické právě pro síly radikálně až extrémně pravicové. Vyznavači co nejširší svobody naopak varují, že snaha omezit svobodu shromažďování by fakticky nahrávala těm, proti kterým zdánlivě míří. A postihla by všechny občany, kterým by se celkově ztížila možnost vyjadřovat svá stanoviska k otázkám veřejného zájmu. Prodloužení lhůty pro ohlášení shromáždění by například snižovalo možnost vyjádřit se včas k aktuálnímu dění, například k rozhodování státních orgánů a samospráv. Rozšíření možností úřadu odmítat navržené místo shromáždění a určovat jiné by mohlo v krajním případě zájemcům komplikovat účast na shromáždění, snižovat jeho dosah na širší veřejnost apod. Možnost zakázat shromáždění pro pouhé podezření z narušení veřejného pořádku by v konečném důsledku umožnilo úřadům potlačovat své kritiky atd. Viz např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2007, č.j. MHMP 359589/2007 10 Zákon č. 294/2009 Sb., kterým se mění zákon o právu shromažďovacím.
5
Již § 7 listiny práv, která byla součástí ústavy habsburské monarchie, vydané 4. března 1849 císařem Františkem Josefem I., zajišťuje svobodu shromážďování: „Rakouští občané mají právo shromažďovati se a spolky zřizovati, pokud se koli účel, prostředky, aneb spůsob shromáždění aneb spolčení ani právu nepříčí, ani státu nebezpečen není. Vykonávání tohoto práva, jakož i výminky, pod nimiž se spolkovní práva nabývají, vykonávají aneb pozbývají, ustanoví zákon.“
Zkrátka a dobře, aby byla svoboda shromažďování zachována pro všechny, je nutné strpět i případné pokusy jí zneužít. Tím spíš, že při účinném postupu úřadu a policie na místě shromáždění by mělo zůstat jen u pokusu, který bude podle zákona včas ukončen. Podrobné informace k tématu lze najít na portálu Shromažďovací právo11, který vznikl jako součást projektu občanského sdružení Iuridicum Remedium za podpory Nadace OSF Praha. Podle autorů portálu se právní úprava shromažďovacího zákona od jeho přijetí v roce 1990 dosud zhoršovala.
Svoboda sdružování Stejně jako v případě svobody shromažďování, i u svobody sdružování platí, že jde o prastarý společenský jev. S vývojem civilizace postupně nabýval obsah jednoho ze základních politických práv a vyvíjel se do stále formalizovanějších podob, upravených zákonem. Pokud jsem dříve citoval z habsburské listiny práv z roku 1849 (zrušené po necelých třech letech platnosti), připomeňme nyní ústavu z roku 1867, která do právního řádu monarchie vrátila katalog základních občanských práv. Článek 12 příslušného zákona uváděl: „Rakouští občané státní mají právo se shromažďovati a spolky činiti. Jak se těchto práv má užívati, ustanovuje se zvláštními zákony.“ V obdobném duchu pak obě tato práva spolu se svobodu tisku zakotvila ústava Republiky československé z roku 1920, která kromě práva „tvořiti spolky“ navíc uváděla, že „právo spolčovací k ochraně a podpoře pracovních (zaměstnaneckých) a hospodářských poměrů se zaručuje“. Tento historický pohled zčásti naznačuje šíři svobody sdružování, která dnes v ČR sahá od zájmových spolků a občanských sdružení přes odborové organizace a politické strany a hnutí až po církve a náboženské společnosti. Tomu odpovídá i právní úprava, která sestává z několika zákonů po různé oblasti sdružování. Občanská společnost a odbory Nejširší sféru12 upravuje zákon o sdružování občanů.13 V duchu článku 20 Listiny základních práv a svobod ve svých úvodních ustanoveních konstatuje, že „občané mají právo se svobodně sdružovat“ a že „k výkonu tohoto práva není třeba povolení 11 http://www.shromazdovacipravo.cz. 12 Podle webové stránky u Ministerstva vnitra ČR bylo v roce 2010 v České republice registrováno přes 78 tisíc občanských sdružení. 13 Zákon č. 83/1990 Sb. o sdružování občanů ve znění pozdějších změn a doplňků.
6
státního orgánu“. Dále pak uvádí, že „občané mohou zakládat spolky, společnosti, svazy, hnutí, kluby a jiná občanská sdružení, jakož i odborové organizace a sdružovat se v nich“. Těm pak stanoví právní rámec, v němž se mají pohybovat. Zahrnuje například povinnost registrace na ministerstvu vnitra, povinnost hlásit změny stanov, soudem přezkoumatelnou pravomoc ministerstva odmítnout registraci nebo sdružení rozpustit. Důvody pro odmítnutí registrace nebo pro rozpuštění spočívají zejména v porušování zákonů. Proto nejsou dovolena sdružení „jejichž cílem je popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, náboženské vyznání a sociální postavení, rozněcovat nenávist a nesnášenlivost z těchto důvodů, podporovat násilí, anebo jinak porušovat ústavu a zákony“.14 Samotný zákon o sdružování občanů výslovně uvádí, že se nevztahuje na sdružování občanů v politických stranách a politických hnutích, v církvích a náboženských společnostech, nebo k výdělečné činnosti či k zajištění řádného výkonu určitých povolání (čím jsou myšleny např. stavovské komory nebo profesní svazy). Občanské sdružení pak může být ministerstvem rozpuštěno i tehdy, pokud vyvíjí činnost, která je vyhrazena právě výše uvedeným typům organizací. Na ně se totiž vztahuje jiná právní úprava, o níž bude řeč v následujících podkapitolách. Zákon o sdružování občanů se vztahuje rovněž na odborové organizace. K tomu dodejme, že v této oblasti právní řád ČR stanoví několik specifických omezení. Podle zákona vojáci v činné službě nemohou vytvářet odborové organizace a sdružovat se v nich. Podmínky činnosti odborových organizací sdružujících příslušníky Policie ČR a Vězeňské služby ČR zase stanoví zvláštní zákon. Politické strany a hnutí Činnost politických stran a hnutí se řídí samostatným zákonem.15 Ve srovnání s obecnou úpravou sdružování občanů požívají politické subjekty podle tohoto zákona vyššího stupně ochrany, podléhají však také přísnějším podmínkám registrace. Odlišný právní režim vyplývá z toho, že politické subjekty se podle volebních výsledků mohou přímo podílet na správě věcí veřejných, včetně zákonodárné činnosti a vládní moci. Stát navíc ze svého rozpočtu přímo financuje politické strany a hnutí, a to v závislosti na počtu hlasů voličů, odevzdaných ve volbách do samosprávných nebo zákonodárných orgánů. Návrh na registraci občanského sdružení mohou podávat nejméně tři občané, z nichž alespoň jeden musí být starší 18 let. Naproti tomu o registraci strany nebo hnutí mohou požádat sice rovněž tři občané, avšak pouze plnoletí a zejména podpořeni peticí alespoň jednoho tisíce občanů. Dále pak návrh na registraci musí ve srovnání s občanskými sdruženími obsahovat podrobnější údaje například o organizačních jednotkách, včetně vymezení rozsahu jejich majetkových práv, nebo o orgánech strany či hnutí, včetně způsobu ustavování a rozsahu oprávnění. 14 § 4 zákona o sdružování občanů. 15 Zákon č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích ve znění pozdějších změn a doplňků.
7
Ministerstvo vnitra sice může ze zákonných důvodů odmítnout registraci strany či hnutí, což podléhá přezkoumání soudem, rozpustit již zaregistrovaný politický subjekt nebo pozastavit jeho činnost ale může pouze soud.16 Specifickým možným zásahem je pozastavení činnosti strany a hnutí rozhodnutím soudu z důvodu porušování zákona nebo kvůli rozporu s platnými stanovami. „Při pozastavení činnosti mohou strana a hnutí činit pouze úkony zaměřené na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, a to nejdéle po dobu jednoho roku,“ uvádí zákon. Při delším trvání nežádoucího stavu vláda nebo prezident republiky podají soudu žalobu na rozpuštění strany. Specifickým důvodem zrušení strany a hnutí je případ, že subjekt nepředloží Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu v zákonem stanovené lhůtě. To v ČR vedlo ke zrušení již několika stran. Tyto případy ale nevyvolaly takřka žádnou pozornost, neboť vesměs šlo o subjekty málo známé, voličsky neúspěšné a někdy i prakticky neaktivní. Právní úprava sdružování v politických stranách a v politických hnutích nicméně nebyla předmětem vážnějších polemik ani při ostře sledovaném dvojnásobném rozhodování o osudu Dělnické strany.17 Debaty se vedly téměř pouze na téma svobody projevu.
16 Samozřejmě mimo možnosti, že strana či hnutí se zruší vlastním rozhodnutím - dobrovolným rozpuštěním, sloučením s jinou stranou a hnutím nebo přeměnou na občanské sdružení. Viz § 13 odst. 1 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. 17 První návrh na ukončení činnosti Dělnické strany Nejvyšší správní soud v březnu 2009 zamítl.
8
Nejznámější případ rozpuštění občanského sdružení v ČR Ministerstvo vnitra v roce 2006 rozpustilo Komunistický svaz mládeže (KSM) se zdůvodněním, že toto sdružení „sleduje dosahování svých cílů způsoby, které jsou v rozporu s ústavou a zákony“. Program KSM například uváděl, že svaz usiluje o revoluční překonání kapitalismu a odstranění soukromého vlastnictví výrobních prostředků a jeho nahrazení společenským vlastnictvím. Městský soud v Praze v roce 2008 dospěl k závěru, že rozhodnutí ministerstva bylo v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud však na základě kasační stížnosti KSM nařídil městskému soudu věc projednat znovu. Ten pak v roce 2010 zrušil rozhodnutí ministerstva a KSM může opět působit jako občanské sdružení. Městský soud byl při svém opakovaném projednání věci vázán právním názorem vyšší instance, tedy Nejvyššího správního soudu. A podle něj došlo k zásahu do práva svobodně se sdružovat a zároveň do práva na svobodu projevu, „přičemž tento zásah nebyl dostatečně odůvodněn, co se týče jeho nezbytnosti“. Nejvyšší správní soud v zásadě nenamítal nic proti tvrzení, že KSM hlásá extrémní názory. Administrativní zásah do svobody projevu a svobody sdružování je ale podle Nejvyššího správního soudu nezbytný až v případě vážného nebezpečí, že by extrémní názory mohly začít být skutečně prosazovány a realizovány. „K rozpuštění sdružení nepostačuje každé porušení zákona či veřejného pořádku, ale pouze takové, které se svým významem vyrovná omezení sdružovacího práva,“ uvedl Nejvyšší správní soud. Podle něj se ale ministerstvo při rozpuštění KSM opíralo pouze o dokument na internetových stránkách. Nezkoumalo ale činnost KSM, jeho postavení a vliv ve společnosti ani jeho reálné možnosti dosáhnout proklamovaných cílů. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2009, čj. 7 As 29/2008 - 104.
Rozpuštění dělnické strany Mimořádnou pozornost vyvolalo rozpuštění Dělnické strany v únoru 2010. Jde o dosud jediný případ nedobrovolného rozpuštění politické strany v samostatné ČR nikoliv kvůli nepředložení výroční finanční zprávy, ale pro samotný obsah její politické činnosti. „Dělnická strana se zaštiťovala svobodou projevu a právem sdružovacím především proto, aby mohla směřovat k omezení základních lidských práv a svobod jí napadaných sociálních skupin,“ uvedl mimo jiné v obsáhlém zdůvodnění svého rozsudku Nejvyšší správní soud. V narážce na (zde dříve citovaný) vlastní výrok v prospěch Komunistického svazu mládeže tak vysvětlil, že kvůli použití násilí a oslavování jeho nositelů i kvůli návaznosti na z praxe již známou ideologii nacismu v případě Dělnické strany právo na ochranu společnosti převážilo nad svobodou sdružování. Nicméně i přes její rozpuštění nic nebránilo a nebrání vzniku nové politické strany stejné orientace a podobného názvu i symboliky. O jejím případném rozpuštění, byloli by vládou navrženo, by znovu rozhodoval soud. „Za této situace je legitimní se ptát, zda má vůbec smysl činit takový krok, jakým je rozpuštění Dělnické strany. Soud dospěl k závěru, že má. Nezávisle na možné „reinkarnaci“ Dělnické strany v podobě jiného politického subjektu totiž Soud dospěl k závěru, že je nutné jasně pojmenovat hodnoty prosazované touto stranou, jednoznačně konstatovat, že ideologie navazující na totalitní konstrukci nacionálního socialismu představuje zlo a že existující systém právních hodnot České republiky není s takovou ideologií kompatibilní. Soud připomíná, že rozhodnutí o rozpuštění politické strany má významnou preventivní funkci. Byť by stejní členové rozpuštěné politické strany či kdokoliv jiný založili nový politický subjekt, musí tak činit s vědomím předchozího rozpuštění, které nastavuje hranice jejich budoucímu jednání,“ uvedl k tomu Nejvyšší správní soud. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 17. února 2010, kterým se rozpouští Dělnická strana (Pst 1/2009 – 469).
Sdílení víry Zvláštním typem sdružování na základě sdílení víry nebo náboženského vyznání je účast na životě církví a náboženských společností. I tuto oblast upravuje samostatný zákon. Vymezuje církve a náboženské společnosti jako dobrovolná společenství osob s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpisy, náboženskými obřady a projevy víry, založená za účelem vyznávání určité náboženské víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména s tím spojeného shromažďování, bohoslužby, vyučování a duchovní služby. Specifický, až intimní charakter víry i po formální stránce odlišuje odlišný způsob registrace, kterou na rozdíl od občanských společností nebo politických strana a hnutí nespravuje resort vnitra, ale ministerstvo kultury. Důležité je, že registrovaná církev a náboženská společnost může za podmínek stanovených zákonem k plnění svého poslání získat oprávnění k výkonu několika zvláštních práv: - vyučovat náboženství na státních školách; - pověřit své duchovní k výkonu duchovenské služby v ozbrojených silách a v místech, kde se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení a ochranná výchova; - být financována podle předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností; - konat obřady, při nichž jsou uzavírány církevní sňatky; - zřizovat církevní školy; - zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo Zákon č. 3/2002 Sb. o církvích a náboženských společnostech ve znění pozdějších změn.
9
s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství, je-li tato povinnost tradiční součástí učení církve a náboženské společnosti nejméně 50 let. Zvláštní ochrany požívají církve a náboženské společnosti také z hlediska svobody shromažďování, které nepodléhá oznamovací povinnosti v případě náboženských obřadů, poutí apod. Zákon o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů, jak zní jeho plný název, je už léta předmětem vášnivých diskusí v zainteresovaných kruzích, tedy v dialogu mezi státem a církvemi. Obsahem sporů ale až na výjimky vesměs nejsou svobody projevu, shromažďování a sdružování, jako spíše problém financování církví a také otázky etických a morálních hodnot společnosti, což jsou témata, dalece přesahující poslání tohoto textu.
10
11
