Pøehledné èlánky
P SYCH I A T R I E ROÈNÍK 16 2012 ÈÍSLO 4
PRAŽSKÝ STUDENT HENRY HEAD (KE 150. VÝROÈÍ NAROZENÍ A 125. VÝROÈÍ DOKONÈENÍ STUDIJNÍHO POBYTU V PRAZE) THE PRAGUE STUDENT HENRY HEAD (ON OCCASION OF HIS 150th BIRTH ANNIVERSARY AS WELL AS THE 125th ANNIVERSARY OF HIS PRAGUE SOJOURN COMPLETION) PAVEL ÈECH Kabinet dìjin lékaøství, Univerzita Karlova v Praze, 3. lékaøská fakulta SOUHRN Proslulý britský neurolog Henry Head (1861–1940) pozoruhodnì zahájil vìdeckou dráhu, když dvì ze svých studentských let (1884–1886) trávil ve Fyziologickém ústavu Nìmecké Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze pod vedením profesora Karla Ewalda Konstantina Heringa (1834–1918), který v roce 1868 s budoucím vìhlasným lékaøem a spoluzakladatelem psychoanalýzy Josefem Breuerem (1842–1925) objevil mechanizmus reflexní nervové kontroly dýchacích pohybù cestou bloudivého nervu (Hering-Breuerùv reflex). Head vynalézavì pokraèoval v jejich výzkumu a objevil zvrat zmínìného reflexu (dnes zvaný Headùv paradoxní reflex), jehož fyziologický význam byl docenìn pozdìji. Po návratu do Anglie a dostudování v Cambridgi Head pøi práci v nìkolika londýnských nemocnicích a lancashirské psychiatrické léèebnì v Rainhillu u Liverpoolu zamìøil svùj zájem na psychologickou stránku chorob, na fyziologii èití (urèil tzv. Headovy zóny a senzitivní dermatomy, objasnil mechanizmus pøenesené bolesti, v pokuse na sobì samém sledoval regeneraci nervù, objevil protopatickou a epikritickou citlivost) a na afázii a pøíbuzné poruchy øeèi. Klíèová slova: Henry Head, Karl Ewald Konstantin Hering, Josef Breuer, Hering-Breuerùv reflex, Headùv paradoxní reflex, Praha
SUMMARY The famous British neurologist Henry Head (1861–1940) remarkably embarked on his scientifical career when spending two of his student years (1884–1886) at the Department of Physiology of the German Charles-Ferdinand University in Prague under the guidance of Professor Karl Ewald Konstantin Hering (1834–1918) who in 1868, together with the budding illustrious physician and co-founder of psychoanalysis Josef Breuer (1842–1925), had discovered the mechanism of reflex nervous control of breathing movements via the vagus nerve (the Hering-Breuer reflex). Inventively continuing their research, Head discovered a reversal of the above reflex (now called the Head's paradoxical reflex) the physiological importance of which would later be appreciated. Back in England, after graduating from Cambridge, working at several hospitals in London as well as at the County Mental Hospital in Rainhill near Liverpool, Head focused his interest in psychological aspects of disease, in sensory physiology and in aphasia and kindred disorders of speech. He identified the so-called Head zones and sensory dermatomes, elucidated the mechanism of referred pain, performed an autoexperiment on nerve regeneration, discovered the protopathic and epicritic sensibility. Key words: Henry Head, Karl Ewald Konstantin Hering, Josef Breuer, Hering-Breuer reflex, Head paradoxical reflex, Prague Èech P. Pražský student Henry Head (ke 150. výroèí narození a 125. výroèí dokonèení studijního pobytu v Praze). Psychiatrie 2012;16(4):217-222.
Obrázek 1: Henry Head (1861–1940), britský neurolog, v letech 1884–1886 student Nìmecké Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, objevitel Headových zón a Headova paradoxního reflexu – foto Theodore C. Marceau († 1922) (http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/c/cb/Henry_Head.jpg)
V roce 2011 uplynulo 150 let od narození velkého britského neurologa, který v letech 1884–1886 zahájil svou vìdeckou dráhu v Praze významným pøíspìvkem k fyziologii dýchání, navazujícím na objev vídeòského spoluzakladatele psychoanalýzy, od jehož narození nás v roce 2012 dìlí 170 let. Henry Head (obr. 1) pøišel na svìt 4. srpna 1861 (Sherwood) v Park Road è. 6 (Brain) v severolondýnském Stoke Newingtonu (Rolleston) jako nejstarší z jedenácti dìtí (Sherwood) v rodinì se silnou kvakerskou tradicí (Holmes, 1940). Otec Henry Head, pojišśovací agent (Sherwood) u Lloydovy banky (Rolleston), byl synem ipswichského starosty Jeremiáše Heada a Mary rozené Howardové (Sherwood). Matka Hester byla dcerou londýnského obchodníka s vínem Richarda Lowa Becka a Rachel Lucasové z Hitchinu, sestøenicí vynikajícího
217
Pøehledné èlánky chirurga Marcuse Becka (Sherwood) a dcerou bratrance ještì slavnìjšího chirurga Josepha Listera (Pine). U Lloyda zaèali po otcovì boku slibnou kariéru mladší bratøi Francis, pozdìji až do pøedèasné smrti v roce 1905 øeditel otcovy firmy Henry Head & Co., a Christopher, Francisùv nástupce ve firmì, radní za konzervativní stranu a v letech 1909–1911 starosta londýnské ètvrti Chelsea, který 15. dubna 1912 zahynul na palubì Titaniku (Anonym, 1912). Nejmladší Henryho sourozenec Bernard, major 5. pluku Královských velšských støelcù, padl 13. srpna 1915 uprostøed jedenáctimìsíèní bitvy o Dardanely (Anonym, 1915). Dìtství prožil Henry alias Harry v domì na Stamford Hillu, jehož interiér navrhl proslulý výtvarník a básník z druhé generace prerafaelistù William Morris (Brain). Školní docházku zahájil v místì (Brain); pozdìji pøešel na kvakerskou internátní Grove House School (Brown) v nedalekém Tottenhamu (Rolleston), kde mìl štìstí na skvìlého uèitele pøírodopisu Ashforda (Brain). Na lékaøské povolání pomýšlel od svých 8 let: Headovy tehdy zasáhla epidemie spály a nemocné navštìvoval rodinný lékaø Brett; Harry odpozoroval jeho poèínání pøi vyšetøování vzorkù moèi, pøi snídani pak nahøíval nad petrolejkou lžièku s èajem a starostlivì v nìm zjišśoval pøítomnost albuminu (Brain). Pozdìji mu byl velkým vzorem matèin bratranec a Listerùv asistent, zruèný chirurg, strhující uèitel, obìtavý a nezištný lékaø Marcus Beck (Brain). Ve 13 letech pøešel Harry na internátní Charterhouse School (Brain) v surreyském Godalmingu, kde se tehdy rodil Old Carthusians Football Club, jeden z prvních v Anglii, s mužstvem složeným ze ,starých hochù‘ – absolventù školy, za hry vznikalo pravidlo ,ofsajdu‘ (Marples) a svìt se toèil kolem kulatého míèe; pro uèení však stále zbývalo dost místa v hlavì Harryho Heada, kterého tu pøírodopisec W. H. W. Poole zasvìtil do pitvy a zhotovování mikroskopických øezù (Brain). Head mìl pak namíøeno do Cambridge, døíve však strávil semestr (Henson) na nìmeckých univerzitách (Brain). V Halle si osvojoval fyziologické a histologické techniky u Julia Bernsteina (Swash), autora hypotézy elektrického membránového potenciálu neuronù jako projevu zadržování kationtù na vnitøní stranì membrány a aniontù vnì membrány, a poslouchal pøednášky vynalézavého chirurga a apoštola Listerovy antisepse Richarda Volkmanna (Swash), který nedávno provedl první excizi rakoviny rekta. V Lipsku navštìvoval Harry pøednášky anatoma a fyziologa Wilhelma Hise (Swash), prùkopníka embryologie ústøedního nervstva, objevitele neuroblastù a odpùrce ,mìkké dìdiènosti‘ lamarckistù, který rok pøedtím položil základ neuronové teorie. Do Anglie se pak vracel mladík doživotnì uhranutý nìmeckou kulturou (Swash). Od øíjna 1880 studoval Harry pøírodní vìdy na cambridgeské Trinity College (Holmes, 1940). Vìnoval se zejména fyziologii v ústavu, který od jeho založení v roce 1870 vedl profesor Michael Foster, autor uèebnice Textbook of Physiology (1876) a zakladatel i vydavatel èasopisu Journal of Physiology od roku 1878. Na zaèátku posledního roèníku požádal Foster Heada, aby jako vyuèující asistent pomáhal pøi fyziologických demonstracích lektorùm Johnu Newportu Langleyovi a Walteru Holbrooku Gaskellovi (Swash); Langley tehdy na základì studia opaèných úèinkù pilokarpinu a atropinu na slinìní u koèky rozvíjel svou pøedstavu receptivních látek a Gaskell nedávno popsal úèinky mimobunìèného pH na srdeèní a cévní tkánì. V roce 1884 složil Head s vyznamenáním bakaláøskou zkoušku z pøírodních vìd; rodièe však v téže dobì rmoutil pochybnostmi o pevnosti své kvakerské víry a zaèal váhat i nad volbou povolání lékaøe (Swash). Tehdy se
218
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 16 2012 ÈÍSLO 4 rozhodl, že se opìt vydá do Evropy a navštíví Fyziologický ústav Lékaøské fakulty Nìmecké Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, už 14 let vedený profesorem Heringem (Holmes, 1940). Karl Ewald Konstantin Hering (obr. 2) se narodil 5. srpna 1834 v pohranièním hornolužickém Altgersdorfu (ÖBL)
Obrázek 2: Karl Ewald Konstantin Hering (1834–1918), nìmecký fyziolog, spoluobjevitel Hering-Breuerova reflexu, v letech 1870–1895 profesor Nìmecké Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, v letech 1884–1886 uèitel Henryho Heada – foto anonym, AUK (Dìjiny Univerzity Karlovy III;306).
jako syn evangelického faráøe (NDB). V letech 1853–1858 vystudoval na univerzitì v Lipsku lékaøství (NDB). Po promoci v roce 1860 (BSPLF) pracoval jako praktický lékaø (NDB), v roce 1862 se habilitoval z fyziologie (ÖBL) a v letech 1863–1865 (Hlaváèková) pracoval v Lipsku jako poliklinický asistent (NDB). Ve výzkumu smìøoval od zoohistologie (Hering E. Über den Bau der Wirbeltierleber. Sber Akad Wiss Wien 1866;54(1):335) pøes fyziologii krve (Hering E. Zur Lehre vom Leben der Blutzellen. Ibid. 1867;56(2):691) k fyziologické optice, kde proti Helmholtzovì empiristické pøedstavì prostorového vidìní jako výsledku uèebního procesu postavil nativistickou teorii schopnosti vrozené (Hering E. Die Lehre vom binokularen Sehen. Leipzig: W. Engelmann, 1868). Když byla v Lipsku zøízena stolice fyziologie a v roce 1865 na ni z Vídnì povolán profesor Carl Ludwig, za jeho nástupce (NDB) na vídeòské Josefovì lékaøsko-chirurgické akademii byl naopak z Lipska jako profesor fyziologie a lékaøské fyziky povolán Ewald Hering (Gad). Na Josefovì akademii neboli Josefinu se jeho zájem soustøedil na fyziologii dýchání. Pod jeho vedením tu Oppolzerùv klinický asistent Josef Breuer (Schönbauer, obr. 3) zjistil, že inflace plic tlumí vdech a deflace plic jej stimuluje, èímž se svým uèitelem objevil mechanizmus reflexní kontroly dýchacích pohybù cestou bloudivého nervu (Hering E, Breuer J. Die Selbststeuerung der Athmung durch
Obrázek 3: Josef Breuer (1842–1925), rakouský internista, docent Vídeòské univerzity, spoluobjevitel Hering-Breuerova reflexu, spoluzakladatel psychoanalýzy – foto anonym 1877, Bildarchiv IGM Wien (Hirschmüller).
P SYCH I A T R I E ROÈNÍK 16 2012 ÈÍSLO 4 den Nervus vagus. Sber Akad Wiss Wien 1868;57(2):672–677, 1868;58(2):909–937), známý dnes jako Hering-Breuerùv reflex (Dorland, Stedman, Thiele). Objev reflexu bránícího přílišnému rozpínání plicní tkáně otevřel nové otázky: Breuerovi se nedaøilo rozsoudit, jde-li o jediný reflex, èi zda jsou dva – inflaèní a deflaèní; nadto pozoroval, že na pasivní rozepnutí plíce vzduchem odpovídá pokusné zvíøe nìkdy místo oèekávaného výdechu vdechem! Po smrti profesora Oppolzera v roce 1871 odešel Breuer z lékaøské kliniky do velmi úspìšné praxe – jeho pacienty se stali profesoøi Brücke, Exner, Fleischl, Billroth, Dumreicher, Gersuny, Chrobak, Frisch, Kaposi i Schnabel (Schönbauer); v domácí laboratoøi pøitom prùkopnickými pøíspìvky obohacoval fyziologii rovnovážného ústrojí: nezávisle na pražském fyziku Ernstu Machovi (Schönbauer) vysvìtlil podstatu funkce polokruhovitých kanálkù pohybem endolymfy (Breuer J. Über Bogengänge des Labyrinths. Allg Wien med Ztg 1873;18:598,606. Breuer J. Zur Lehre vom statischen Sinne (Gleichgewichtsorgan). Vorläufige Mittheilung. Anz Ges Ärzte 1873;(9):31–33. Breuer J. Über die Function der Bogengänge des Ohrlabyrinthes. Med Jb 1874;72–124. Breuer J. Beiträge zur Lehre vom statischen Sinne (Gleichgewichtsorgan, Vestibularapparat des Ohrlabyrinths). Zweite Mittheilung. Med Jb 1875;87–156), což název „Mach-Breuerova teorie“ pøipomíná dodnes (Thiele). Objev Hering-Breuerova reflexu – první experimentální prùkaz biologického regulaèního mechanizmu, oznaèovaný za poèáteèní krok ve vývoji biokybernetiky (NDB) – zùstal jediným plodem Heringovy spolupráce s nejlepším vídeòským žákem. Jejich cesty se zakrátko rozešly: Breuer setrval po celý život (1842–1925) v rodné Vídni (Hirschmüller), kdežto Hering ji po pìti letech vymìnil za Prahu. Zde totiž 28. èervence 1869 v 82. roce svého vìku zemøel profesor Jan Evangelista Purkynì, pøednosta fyziologického ústavu sídlícího od roku 1851 ve Spálené ulici è. 74 (Gad). V posledních letech nutil zhoršující se zdravotní stav starého pána pøenechávat pøednášky asistentu Františkovi Novotnému (BSPLF), v dùsledku èehož byl v roce 1867 do Prahy jako druhý profesor fyziologie povolán z Padovy Maxmilian Heinrich Vintschgau (Gad) a v roce 1868 byla pro nìho zøízena laboratoø ve dvou místnostech Svatováclavských lázní
Obrázek. 4: Svatováclavské láznì s okolím v severním Podskalí – pohled ze Smíchova; vpøedu vlevo barokní plavecký dùm èp. 354 s mansardovou støechou a døevnou ohradou (zboøen kolem 1885), za ním klasicistní budova Svatováclavských lázní èp. 339 (zboøena 1907), v pozadí vpravo kostel sv. Ignáce – foto J. Eckert kolem 1874; MMP, inv. è. 160608 (Beèková).
Pøehledné èlánky (Gad) v Koèièí ulici na Novém Mìstì pražském mezi Karlovým námìstím a podskalským bøehem Vltavy (obr. 4). Pìkná klasicistní budova èp. 339–341 (obr. 5) vyrostla v roce 1839 na místì spjatém s povìstí o jelenovi, který knížeti Václavovi ze skály vyhrabal pramen vody (Ruth). Vedle lázeòského zaøízení mìla i plesový sál a hostinské sínì, pøed hlavním vchodem zahrádku se studánkou a kamennou sochou svatého Václava (Lašśovková). Do domu proslulého pøedtím jako dìjištì Tylových Èeských besed, lidových shromáždìní v revoluèním roce 1848 a Havlíèkova procesu vstoupila v roce 1868 s Vintschgauem také vìda a pražská univerzita. Rodákovi z Wiltenu u Innsbrucku však i po Purkyòovì smrti zùstala Praha pouhou zastávkou na jeho životní dráze smìøující do rodných Tyrol: už 6. bøezna 1870 se Vintschgau stal profesorem fyziologie v Innsbrucku (BSPLF).
Obrázek 5: Svatováclavské láznì rok pøed pøíchodem Ewalda Heringa, východní prùèelí se zahradou – xylografie F. Chalupa, Svìtozor 1869;133 (Lašśovková).
Tehdy byl z Vídnì do Prahy povolán a øádným profesorem fyziologie Karlo-Ferdinandovy univerzity od 6. bøezna 1870 (Hlaváèková) jmenován Ewald Hering. Ten v roce 1871 prosadil koupi a pøestavbu celé budovy Svatováclavských lázní pro úèely fyziologického ústavu (Gad). Oproti Vídni se tu badatelsky zamìøil pøedevším na fyziologickou optiku v pracích o vnímání svìtla (Hering E. Zur Lehre vom Lichtsinne. Sber Akad Wiss Wien 1872;66, 1873;68, 1874;69, 1874;70), o prostorovém vidìní a oèních pohybech (Hering E. Der Raumsinn und die Bewegungen des Auges. In: Hermann L. (ed.) Handbuch der Physiologie 3/1. Leipzig: Vogel, 1879;343–601), o výkladu barvosleposti na základì své teorie ,protibarev‘ (Hering E. Zur Erklärung der Farbenblindheit aus der Theorie der Gegenfarben. Prag: Tempsky, 1880). V akademickém roce 1877/78 byl dìkanem profesorského kolegia pražské lékaøské fakulty. Po jazykovém rozdìlení Karlo-Ferdinandovy univerzity v roce 1882 se s celým ústavem vèetnì budovy pøihlásil k nìmecké univerzitì, v akademickém roce 1882/83 se stal jejím prvním rektorem a v roce 1884/85 dìkanem profesorského kolegia nìmecké lékaøské fakulty (BSPLF). V roce 1884 (Rolleston) našel Henry Head ve Svatováclavských lázních modernì vybavený ústav (Brain) se svìtovì proslulým pøednostou, jehož prvním asistentem byl rodák z Bíliny Wilhelm Biedermann a druhým asistentem v Praze narozený Rudolf Limbeck (Gad). Head pøijel studovat fyziologii dýchání; jeho badatelský plán vycházel z Breuerovy práce z roku 1868 (Breathnach) vèetnì otázek obìma objeviteli opuštìných, když Hering se teï vìnoval fyziologii vidìní, kdežto Breuer zkoumal ústrojí rovnováhy (Breuer J. Neue
219
Pøehledné èlánky Versuche an den Ohrbogengängen. Arch Physiol 1889;44:135–152) a v letech 1880–1882 byl navíc zamìstnán léèbou hysterie s konverzními pøíznaky u Berthy Pappenheimové alias Anny O. úèinnou vlastní katarzní metodou, do níž zasvìcoval a jíž nadchl svého pøítele Sigmunda Freuda (Hirschmüller) a zásadnì tím pøispìl ke zrodu psychoanalytické metody vyšetøování a léèby duševních poruch (Breuer J, Freud S. Über den psychischen Mechanismus hysterischer Phänomene. Vorläufige Mittheilung. Neurol Zbl 1893;12:4–10,43–47. Freud S, Breuer J. Studien über Hysterie. Leipzig – Wien: Franz Deuticke, 1895). Head uchopil odložený Breuerùv a Heringùv námìt s tvùrèí vynalézavostí: k pokusùm na králících si zhotovil endotracheální a endobronchiální rourku s témìø pùlstoletým pøedstihem pøed jejím zavádìním do anesteziologické praxe v humánní medicínì (Cross) a vynalezl metodu záznamu stahu bránice z izolovaného xifisternálního svalového snopce, nazývanou pak Headùv preparát bránièního snopce (Cross). Aby mìl Hering-Breuerùv reflex pod kontrolou po celou dobu pokusu, zvolil metodu berlínského fyziologa Johannese Gada – reverzibilní blokádu krèního úseku bloudivých nervù chladem bez jejich pøetínání. Bìhem pokusu vyvolávala inflace plic útlum vdechu, zmrazení krèního úseku bloudivých nervù zpùsobilo reverzibilní blokádu, ohøívání pak vedlo k zotavování, bìhem nìjž umìlá inflace plic paradoxnì vyvolávala pøídatný vdech a souèasnì kontrakci snopce bránice na Headovì preparátu, než s pokraèujícím zotavováním zaèala inflace posléze opìt vyvolávat útlum vdechu. Head tak potvrdil Breuerùv postøeh zvratu reflexu a popsal „negativní následnou akci“, jak zvrat „z nouze o lepší název“ nazval. Pøi øešení Breuerovy odložené otázky jednoho èi dvou reflexù zjistil, že Hering-Breuerùv reflex lze vyvolat nejen umìlou inflací, ale také kolapsem obou plic po punkci hrudníku; že tedy prostøednictvím bloudivého nervu jsou inspiraèním stimulem jak inflace, tak i deflace plic. Svatováclavské láznì byly ústøedním, zøejmì však nikoli jediným dìjištìm Headova pražského života. Zmínili jsme už poèátky klubové organizace kopané v Anglii; v èeských zemích se tato organizace zrodila v roce 1889 – ne ovšem z toho, že se tehdy na louèeòské panství z Cambridge vrátil Emmerich Thurn-Taxis s míèem a tøemi Anglièany, kteøí to s ním umìli, totiž komorníkem, zahradníkem a uèitelem knížecích dítek, ale tak, že v Praze byl založen International Rowing Club, provozující vedle veslování i fotbal (KÈZ). Pøedklubová kopaná se u nás hlavnì mezi studentstvem šíøila už od roku 1887 (OSNND). Dnes však v anglické literatuøe nacházíme opakované tvrzení, že fotbal zavedl u nás Henry Head: „He introduced soccer to Czechoslovakia“ (Gardner-Thorpe, Gibson, Poeck)! Pøijmout toto tvrzení ovšem znamená pøedsunout prvopoèátek dìjin kopané v èeských zemích o jeden až tøi roky – do èasù Headova studijního pobytu v Praze v letech 1884–1886. Do Anglie se bakaláø Head vrátil s materiálem pro objevnou publikaci; pøesto však v prosinci 1887 zveøejnil úplnì jiný èlánek o tom, jak v Praze opakoval Heringovy pokusy s kolísáním „nervového proudu“ následkem tetanického dráždìní (Head H. Ueber die negativen und positiven Schwankungen des Nervenstromes. Pflügers Arch Ges Physiol 1887;40:207–273), zatímco ten zásadnì dùležitý èlánek o inflaèním a deflaèním reflexu a o paradoxní „negativní následné akci“ nevyšel ani v roce 1888! To však byl Headùv pøístup: dopsanou práci obvykle èetl a opravoval pìtkrát, pak ji odložil a nechal zrát; po nìjakém mìsíci nebo roce ji znovu pøeèetl a teprve potom koneènì zveøejnil (Widdicombe). Tenhle èlánek nakonec vyšel ve dvou èástech až 1. února 1889 (Head H. On the Regulation of Respiration. Part I. Experimental. J Physiol 1889;10:1–70. Part
220
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 16 2012 ÈÍSLO 4 II. Theoretical. J Physiol 1889;10:279–290). Název „negativní následná akce“ pro zvrat Hering-Breuerova reflexu byl pozdìji vytìsnìn termínem Headùv paradoxní reflex a ještì pozdìji vyslovil londýnský fyziolog Kenneth William Cross hypotézu životní dùležitosti tohoto reflexu pro první vdech novorozence (Cross). Pražská profesura Ewalda Heringa trvala ètvrt století: v roce 1895, povolán za zemøelého Carla Ludwiga, odešel do Lipska (Gad) pokraèovat ve výzkumu na poli fyziologie zraku a zabývat se teorií nervové èinnosti. Pùvabná budova pražského ústavu pøetrvala jeho odchod o 12 let: po nové parcelaci Podskalí byly všechny barokní domy zámožných voraøù a v roce 1907 i Svatováclavské láznì zboøeny (Beèková, obr. 6 a 7) a mezi ulicemi Koèièí (dnes Trojanovou), Dittrichovou a Václavskou vyrostl Chemický ústav c. k. Èeské techniky (Baśková). V letech 1908–1917 došlo do Stockholmu 15 návrhù na Nobelovu cenu pro Heringa za dílo v oboru fyziologie smyslù, pøedevším fyziologické optiky a zvláštì
Obrázek 6: Svatováclavské láznì ètyøi roky po odchodu Ewalda Heringa, pohled z Koèièí ulice – foto J. Eckert 1899; AMP, sign. VI 48/9 (Beèková).
Obrázek 7: Svatováclavské láznì tìsnì pøed zboøením, pohled z Koèièí ulice, v pozadí vlevo kostel sv. Václava – foto ateliér J. Eckerta 1908(?); AMP, sign. VI 48/10 (Beèková).
P SYCH I A T R I E ROÈNÍK 16 2012 ÈÍSLO 4 chromatologie (Anonym, 2011). V roce 1916 odešel profesor Hering na odpoèinek (Hlaváèková) a 26. ledna 1918 v Lipsku zemøel (ÖBL). Henry Head po návratu z Prahy v roce 1886 dostudoval fyziologii a anatomii v Cambridgi (Holmes, 1940) a klinické pøedmìty v nemocnici londýnské University College (Holmes, 1940). V Cambridgi pak v roce 1892 dosáhl doktorátu lékaøství (Holmes, 1940) po obhájení práce o poruchách kožní citlivosti pøi vnitøních chorobách; tuto práci, potvrzující posun zájmu od fyziologie dýchacího ústrojí k neurologii, publikoval potom èasopisecky v rozšíøené trojdílné podobì: I. o poruchách kožní citlivosti v hrudních, bederních a køížových kožních okrscích, II. o poruchách kožní citlivosti v okrscích nad úrovní prvního hrudního segmentu, III. o poruchách kožní citlivosti pøi chorobách srdce a plic (Head H. On Disturbances of Sensation with Especial Reference to the Pain of Visceral Disease. Part I. Brain 1893;16:1–133. Part II. Brain 1894;17:339–480. Part III. Brain 1896;19:153–276). Zde urèil a vymezil okrsky zvýšené kožní citlivosti pøi chorobách jednotlivých útrob, dnes všeobecnì známé jako Headovy zóny (Dorland, Stedman, Thiele). Vedle pùsobení v nemocnici University College (Holmes, 1940) pracoval v letech 1891–1893 (Swash) také u Thomase Buzzarda v neurologické Národní nemocnici (Brain), kde poslouchal pøednášky ,otce anglické neurologie‘ Johna Hughlingse Jacksona (Swash), a potom i v Londýnské mìstské nemocnici pro prsní choroby u Viktoriina parku (Brown). Duševní stránce tìlesných chorob zaèal vìnovat zvýšenou pozornost, když od roku 1894 (Rolleston) jako klinický asistent v psychiatrické léèebnì hrabství Lancashire v Rainhillu u Liverpoolu (Holmes, 1940) peèoval o paralytiky trpící pásovým oparem. S ústavním patologem Alfredem Walterem Campbellem urèil pásový opar jako hemoragický zánìt zadních koøenù a spinálních ganglií a bìhem dvouletého pobytu v Rainhillu (Breathnach) na 450 klinických pøípadech a 21 pitvách prozkoumal anatomickou distribuci poruch kožní citlivosti pøi pásovém oparu; pøitom urèil kožní distribuci každého aferentního koøene a také odhalil mechanizmus pøenesené bolesti, èasto provázející onemocnìní vnitøních orgánù (Head H, Campbell AW. The Pathology of Herpes Zoster and Its Bearing on Sensory Localisation. Brain 1900;23:353-523). Od roku 1896 pracoval v Londýnské nemocnici (Rolleston) jako lékaø oblíbený, byś na výzkum zamìøený (Breathnach). V roce 1899 byl zvolen èlenem Královské spoleènosti a rok nato èlenem Královské lékaøské koleje (Rolleston), kde v roce 1901 vìnoval goulstoneovskou pøednášku psychické stránce nemocí vnitøních orgánù (Head H. Certain Mental Changes that Accompany Visceral Disease. Brain 1901;24(95):345-429). V roce 1901 byl „za pøínos poznání patologie pásového oparu a jeho vztahu k senzitivní lokalizaci“ navržen na Nobelovu cenu (Anonym, 2011). Od téhož roku studoval s chirurgem Londýnské nemocnice Jamesem Sherrenem postup reinervace po poranìní periferních nervù. Po zkušenostech s nevalnou spolehlivostí údajù sdìlovaných pacienty pøi psychofyzických testech podstoupil pokus na sobì samém. Na jeho poèátku 25. dubna 1903 mu Sherren na levém pøedloktí obnažil a pøeśal nervus cutaneus antebrachii lateralis a nervus cutaneus antebrachii posterior, vyśal z nich tenký øez a pahýly spojil hedvábnými stehy. V cambridgeské Koleji sv. Jana pak po ètyøi a pùl roku každý týden v pátek, èasto však i v sobotu a nedìli až do 13. prosince 1907, testoval citlivost pøíslušné inervaèní oblasti na rozmanité podnìty antropolog, etnolog, neurolog, psycholog a budoucí slavný váleèný psychiatr William Halse Rivers Rivers. Head
Pøehledné èlánky na sobì rozlišil a pojmenoval „protopatickou“ a „epikritickou“ složku povrchové citlivosti, tedy citlivost s hrubým a jemným rozlišováním bolesti, tepla a chladu. Zpoèátku pozoroval v radiální polovinì pøedloktí a høbetu ruky ztrátu veškeré povrchové citlivosti, po 7 týdnech od operace pak návrat protopatické citlivosti, kdežto epikritická citlivost se obnovila pozdìji (Rivers WHR, Head H. A Human Experiment in Nerve Division. Brain 1908;31:323-450). Od roku 1910 editoval èasopis Brain (Brown). V Národní nemocnici s neurologem Gordonem Morganem Holmesem pøi výzkumu smyslových poruch po poškození mozku poprvé systematicky popsal funkce thalamu a jeho vztah k mozkové kùøe a zavedl pojem tìlesného schématu jako podvìdomé fyziologické funkce pro srovnávání postavení tìla s bezprostøednì pøedcházejícím (Head H, Holmes G. Sensory Disturbances from Cerebral Lesions. Brain 1911;34:102-254). Za první svìtové války jako civilní konzultant v Imperiální nemocnici pro dùstojníky (Gardner-Thorpe) s Georgem Riddochem studoval následky tìžkých poranìní høbetní míchy a podstatnì pøispìl k budování základù léèby traumatické paraplegie (Head H, Riddoch G. The Automatic Bladder, Excessive Sweating and Some Other Reflex Conditions, in Gross Injuries of the Spinal Cord. Brain 1917;40:188-263). Hlavní Headovou zábavou byly hudba a literatura, zvláštì poezie a próza 18. století a psychologické romány George Mereditha, Thomase Hardyho a Henryho Jamese (Rolleston). V úzkém kruhu pøátel obíhaly soukromé tisky dvousvazkového výboru z jeho vlastních veršù a pøekladù Heineových básní (Rolleston); výbor byl po válce publikován (Head H. Destroyers and Other Verses. London: Milford, 1919). Bohatý intelektuální život po boku podobnì založené Ruth se stal celým Headovým svìtem, když tento nejvýznamnìjší britský neurolog 20. století (Widdicombe) byl rozvojem Parkinsonovy choroby v roce 1919 donucen opustit v 58 letech práci v Londýnské nemocnici (Holmes, 1941). Žil pak se svou ženou v pøátelském sousedství se spisovatelem Thomasem Hardym v Dorchesteru v hrabství Dorset; Ruth tam pøipravila antologii z Hardyho díla, Henry k ní napsal úvod (Gardner-Thorpe). V roce 1919 byl podruhé, v roce 1920 potøetí (vždy „za výzkumy smyslových funkcí nervové soustavy“) a v roce 1921 poètvrté („za práce o vztahu mezi mozkomíšním a sympatickým systémem“) navržen na Nobelovu cenu (Anonym, 2011). V roce 1921 mìl ještì v Královské spoleènosti crooneovskou pøednášku (Head H. Release of Function in the Nervous System. Croonian Lecture. Proc R Soc Lond 1920–21;B92:184-209), èasopis Brain editoval až do roku 1925 (Brown). V roce 1927 byl pasován na rytíøe (Brown). Po smrti Hardyho v roce 1928 pøesídlili Headovi do Hartley Courtu u Readingu v hrabství Berkshire (Holmes, 1940) a on tam pùsobil jako smírèí soudce (Mosley). Bìhem dlouhých let života spoutaného nemocí, než nehybný a stìží hovoøící, avšak léky ze strachu z otupení své doposledka jasné mysli odmítající (Pearce) sir Henry ztratil v roce 1939 celoživotní oporu Ruth (Gardner-Thorpe) a rok nato, 8. øíjna 1940, ve svém domì v Hartley Courtu (Holmes, 1940) podlehl pneumonii (Rolleston), dokázal nezlomný duch v jeho pøemoženém tìle obohatit vìdeckou literaturu o poslední velké dílo, monografii o afázii a pøíbuzných poruchách øeèi, založenou na vyšetøení mnoha mužù po støelných poranìních mozku (Head H. Aphasia and Kindred Disorders of Speech, 2 vols. Cambridge: Cambridge University Press; 1926, reprint New York: Hafner, 1963). V práci, kterou pozdìjší prezident Svìtové neurologické federace
221
Pøehledné èlánky Macdonald Critchley pøes vážné výhrady nazval „nejskvìlejší a nejdùležitìjší knihou v celé literatuøe o afázii“ (Critchley), uctil autor dedikací památku tøí svých dávných a již zemøelých uèitelù – cambridgeského fyziologa Gaskella, londýnského neurologa Jacksona a fyziologa Heringa z pražských Svatováclavských lázní. Vysvìtlivky k odkazùm v textu: AMP = Archiv hlavního mìsta Prahy AUK = Archiv Univerzity Karlovy BSPLF = Biografický slovník pražské lékaøské fakulty IGM = Institut für Geschichte der Medizin KÈZ = Kronika èeských zemí
PSYC HIATR IE ROÈNÍK 16 2012 ÈÍSLO 4 MMP NDB ÖBL OSNND
= = = =
Muzeum hlavního mìsta Prahy Neue deutsche Biographie Österreichisches biographisches Lexikon Ottùv slovník nauèný nové doby MUDr. Pavel Èech Lukešova 29/1496 142 00 Praha 4 – Krè e-mail:
[email protected] Do redakce došlo: 16. 4. 2012 K publikaci pøijato: 8. 8. 2012
LITERATURA Anonym. Mr. Christopher Head. The Times, April 18, 1912. Anonym. Officers Killed in Action. Illustrated London News, September 11, 1915. Anonym. The Nomination Database for the Nobel Prize in Physiology or Medicine, 1901–1953. „Nomination Database“. Nobelprize.org. 8 Oct 2011 http://www.nobelprize.org/nobel_prizes/medicine/nomination/ database.html Baśková R, ed. Umìlecké památky Prahy. Nové Mìsto, Vyšehrad, Vinohrady (Praha 1). Praha: Academia, 1998;307. Beèková K. Zmizelá Praha, Nové Mìsto. Praha: Schola ludus – Pragensia, 1998;259,260,294,295. Biografický slovník pražské lékaøské fakulty 1348–1939. Díl I. A-K. Praha: Univerzita Karlova, 1988;109–110. Díl II. L-Ž. Praha: Univerzita Karlova, 1993;74,82,96-100,130. Brain R. Henry Head: The Man and His Ideas. Brain 1961;84(4):561-566. Breathnach CS. The Legacy of Henry Head. J R Soc Med 1991;84(2):107109. Brown GH. Sir Henry Head. In: Lives of the Fellows of the Royal College of Physicians of London, Vol. IV, 1826–1925. London: 1955, Munk's Roll, 1955, pp. 421-422. Critchley M. Head’s Contribution to Aphasia. Brain 1961;84(4):551-560. Cross KW. Head’s Paradoxical Reflex. Brain 1961;84(4):529-534. Dorland’s Illustrated Medical Dictionary. 36th edition. Philadelphia: Saunders, 2003;816,840,1602,2077. Dìjiny Univerzity Karlovy III. Praha: Univerzita Karlova, 1997;306. Fischer I. Biographisches Lexikon der hervorragenden Ärzte der letzten fünfzig Jahre. Bände III-IV, Nachträge u. Ergänzungen, bearbeitet u. herausgegeben von Peter Voswinckel. B. III., Hindelsheim – Zürich – New York, 2002;605. Gad J. Physiologie. In: Die deutsche Karl-Ferdinands-Universität in Prag unter der Regierung Seiner Majestät des Kaisers Franz Josef I. Prag: Verlag der J. G. Calve’schen k. u. k. Hofu. Universitätsbuchhandlung (Josef Koch), 1899;193-201. Gardner-Thorpe C. Henry Head (1861–1940). In: Rose FC. (ed.) Twentieth Century Neurology: The British Contribution. London: Imperial College Press 2001;9-30. Gibson WC. The Scientific Contributions of Medical Undergraduates in London. Med Hist 1968;12(4):359-384. Henson RA. Henry Head: His Influence on the Development of Ideas of Sensation. Br Med Bull (London) 1977;33(2):91-96. Hirschmüller A. Physiologie und Psychoanalyse im Leben und Werk Josef Breuers. Jahrbuch der Psychoanalyse, Beiheft Nr. 4. Bern: Verlag Hans Huber, 1978. Hlaváèková L, Svobodný P. Biographisches Lexikon der Deutschen Medizinischen Fakultät in Prag 1883–1945. Praha: Karolinum, 1998;90.
222
Holmes GM. Sir Henry Head, M.D., F.R.C.P., F.R.S., Consulting Physician to the London Hospital. Obituary. Br Med J 1940;2:539–541. Holmes G. Henry Head, 1861–1940. Obituary Notices of Fellows of the Royal Society 1941;665-689. Kronika èeských zemí. Praha: Fortuna Print, 1999;567. Lašśovková B, Lašśovka M. Plán Prahy a Vyšehradu na základì mapování stabilního katastru (1856). Praha: Archiv hl. m. Prahy – Scriptorium, 2008;LXI). Marples M. A History of Football. London: Secker and Warburg 1954;150. Mosley C. (ed.) Burke's Peerage, Baronetage & Knightage, 107th edition. Wilmington, DE, U.S.A.: Burke's Peerage (Genealogical Books) Ltd, 2003;2:1846,1847. Neue deutsche Biographie 1955;2:606–607, 1969;8:617-619. Österreichisches biographisches Lexikon 1815–1950. Wien: Österreichische Akademie der Wissenschaften, 1954;Bd.1(Lfg.2):113–114, 1958;Bd.2(Lfg.8):283. Ottùv slovník nauèný nové doby III/2. Praha: Jan Otto, 1935:738. Pearce JM. Henry Head (1861-1940). J Neurol Neurosurg Psychiatry 2000 Nov;69(5):578. Pine LG. The New Extinct Peerage 1884-1971: Containing Extinct, Abeyant, Dormant and Suspended Peerages with Genealogies and Arms. London, U.K.: Heraldry Today, 1972;181. Poeck K. The British Contribution to Aphasiology. In: Rose FC. (ed.) Twentieth Century Neurology: The British Contribution. London: Imperial College Press 2001;35-36. Rolleston JD. Henry Head. In: Wickham Legg LG, ed. The Dictionary of National Biography 1931–1940. London: Oxford University Press 1949;410-412. Ruth F. Kronika královské Prahy a obcí sousedních. III. díl. Praha: Nakladatelství Lidových novin, 1996;1083-1084. Sherwood GFT. (ed.) The Pedigree Register, vol. III. London: the editor 1913–1916;228,230,234,260,261,268,269. Schönbauer L. Das medizinische Wien: Geschichte – Werden – Würdigung. 2. Aufl. Wien: Urban & Schwarzenberg, 1947;375-377,430. Stedman’s Medical Dictionary. 27th Edition. Baltimore: Lippincott Williams & Wilkins, 2000;124,248,811,1013,1538-1539,2000. Swash M. Henry Head and the Development of Clinical Neuroscience. Brain 2008;131(12):3453-3456. Thiele G. (ed.) Handlexikon der Medizin, 1. Bd. A-K. München – Wien – Baltimore: Urban & Schwarzenberg, 1980;307,1039. Widdicombe J. Henry Head and His Paradoxical Reflex. J Physiol 2004;559:1-2.