Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická
Bakalářská práce
Postavení náboţenství v Perské a Římské říši a jeho vliv na politiku ve vybraném období komparace Lucie Mrázová
Plzeň 2015
Západočeská univerzita v Plzni Fakulta filozofická Katedra politologie a mezinárodních vztahů Studijní program Mezinárodní teritoriální studia Studijní obor Mezinárodní vztahy a východoevropská studia
Bakalářská práce
Postavení náboţenství v Perské a Římské říši a jeho vliv na politiku ve vybraném období komparace Lucie Mrázová
Vedoucí práce: Mgr. Ľubomír Lupták, Ph.D. Katedra politologie a mezinárodních vztahů Fakulta filozofická Západočeské univerzity v Plzni Plzeň 2015
Prohlašuji, ţe jsem práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedených pramenů a literatury.
Plzeň, duben 2015
………………………
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu mé práce Mgr. Ľubomíru Luptákovi, Ph.D.
Obsah
1 ÚVOD ......................................................................................... 1 2 TEORETICKÝ ÚVOD.................................................................. 3 3 CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÝCH ŘÍŠÍ ............................... 8 3.1 Římská říše ...................................................................................8 3.2 Perská říše ..................................................................................17 3.3 Interakce mezi Perskou a Římskou říší ...................................22
4 CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH NÁBOŢENSTVÍ ......... 25 4.1 Římské pohanské kulty .............................................................25 4.2 Judaismus ..................................................................................27 4.3 Křesťanství .................................................................................29 4.4 Zoroastrismus ............................................................................31 4.5 Manicheismus ............................................................................34
5 PŘEHLED DAT URČENÝCH KE KOMPARACI ....................... 37 5.1 Římská říše a přechod od pohanství ke křesťanství .............37 5.2 Římská říše a judaismus ...........................................................47 5.3 Římská říše a manicheismus....................................................50 5.4 Perská říše a zoroastrismus .....................................................51 5.5 Perská říše a manicheismus.....................................................54 5.6 Perská říše a další náboţenské menšiny ................................56
6 ZÁVĚR...................................................................................... 59 7 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A PRAMENŮ..................... 63 8 RESUMÉ .................................................................................. 66
1
1 ÚVOD Cílem
této
bakalářské
práce
bude
sledovat
vztah
mezi
náboţenstvím a politikou ve dvou starověkých říších, Perské a Římské, a následně situaci v obou impériích porovnat. Jelikoţ náboţenství po celou historii lidstva ovlivňovalo chování a myšlení člověka a společnosti, lze předpokládat, ţe mělo významný vliv rovněţ na politické elity a na jejich chování a rozhodování. Náboţenské smýšlení panovníků tak mohlo určovat fungování a osud celých impérií. Náboţenská víra však neovlivňovala jen vládnoucí kruhy, nýbrţ především běţné obyvatelstvo, ať uţ lidi výše postavené nebo ty z nejniţších vrstev. Lid mohl být vlastně ovlivněn
náboţenstvím
dvojí
cestou,
působením
duchovních
a
náboţenským chováním samotného panovníka. Vzhledem k dlouhým dějinám obou říší se budu zabývat pouze omezeným
obdobím
v jejich
historii,
vymezeným
s důrazem
na
předpoklad srovnatelné konfigurace náboţenských a politických procesů v daném období a na předpoklad neoddělitelnosti těchto dvou sfér v obou sledovaných kontextech. U Římské říše zkoumané období započne vznikem dominátu, který začal vládou císaře Diocletiana v roce 284 n. l. Termín označuje historické období říše známé téţ jako pozdní císařství. Zároveň ale značí formu politického uspořádání, kde vláda byla v rukou panovníka jako svrchovaného pána ostatních obyvatel státu (Burian – Oliva 1984: 487). Rokem 395 n. l., ve kterém se Římská říše rozpadla na dva samostatné státy, pak mnou vymezené období končí (Burian – Oliva 1984: 499). U Perské říše se bude jednat o období od nástupu Sasánovské dynastie v roce 224 n. l. (Burian – Oliva 1984: 485) do r. 379, kdy v Persii skončila vláda Šápúra II. (Axworthy 2009: 254). Hlavní metodou v této práci bude komparace. Abych mohla porovnat celkovou situaci v obou říších, budu porovnávat dílčí oblasti vztahu mezi náboţenstvími, říšemi a jejich politikami. Samozřejmě
2
v kaţdé z těchto říší, a to po celou dobu jejich existence, převládalo odlišné náboţenství. Avšak díky geografické blízkosti zemí se příslušníci různých náboţenských skupin vyskytovali v obou státech. To mi tedy umoţňuje
porovnávat
přístup
vládnoucích
elit
jak
k náboţenství
dominujícímu, tak k těm ostatním. Dalšími dílčími oblastmi komparace budou zákony a opatření týkající se náboţenství a jejich dopad na společnost a vládnutí a politický vliv duchovních. Komparací těchto dílčích oblastí a analýzou výsledků komparace bych měla zodpovědět výzkumné otázky, které jsem stanovila takto: Jaký je rozdíl v přístupu vládnoucích elit k dominantnímu náboţenství v obou říších a k náboţenstvím méně významným (a k jejich stoupencům)? Jak se v obou říších liší vliv duchovních na politiku? Text práce jsem rozdělila na čtyři kapitoly. V první kapitole začnu teoretickým
úvodem.
Ve
druhé
kapitole
budu
velmi
stručně
charakterizovat obě říše a jejich historii jako analytický základ pro práci se zkoumaným problémem. O něco podrobněji se ovšem zaměřím na vymezená období a na nejdůleţitější historické události, které zde v té době proběhly. V rámci třetí kapitoly představím jednotlivá náboţenství, která se v daném období v říších vyskytovala a která budou předmětem mého výzkumu. Čtvrtá kapitola bude obsahovat přehled dat určených ke komparaci. Tedy všechny poznatky týkající se oblastí komparace, které při své práci zjistím. V závěru práce pak tyto poznatky vyhodnotím a následně se pokusím zodpovědět výzkumné otázky. Literatura, kterou jsem pro tuto práci pouţila, je z velké části psaná česky. Téma Římské říše je totiţ v české literatuře hojně zpracované. O Perské říši však vyšlo mnohem méně publikací, a to jak v češtině, tak v angličtině. Nicméně v angličtině je literatury o Persii přeci jen více, stejně jako o tématu impérií.
3
2 TEORETICKÝ ÚVOD Výzkumníci z oboru mezinárodních vztahů se dlouho zabývali tématem imperialismu, avšak zanedbávali výzkum impérií jako politických systémů. Existuje pro to několik důvodů. Uţ pojem impérium je problematický, jelikoţ neexistuje přesná a všemi uznávaná definice. Obvykle se všichni shodnou pouze na tom, ţe jde o multinárodní a politicky centralizovanou jednotku. Dalším problémem je, ţe impéria ve svém klasickém pojetí zmizela po II. světové válce. Rovněţ toto téma nebylo politicky vhodné, proto bylo mainstreamem ignorováno. Existují ale i další problémy. Definování pojmu impérium je tedy obtíţné, nicméně ne nemoţné. Navíc po rozpadu SSSR se tento termín postupně očistil a začal se na akademické půdě znovu pouţívat (Motyl 2001: 1–3). V této práci nahlédnu na impéria z pohledu Alexandra Motyla a jeho knihy Imperial ends: the decay, collapse, and revival of empires, a poté z pohledu autorů Barryho Buzana a Richarda Littla a jejich knihy International systems in world history: remaking the study of international relations.
Motyl
definuje
impéria
jako
hierarchicky
organizované
centralizované politické systémy. Jsou sloţeny z jádra a periferií, přičemţ elity jádra dominují elitám periferním tím, ţe usměrňují toky vzájemných zdrojů a zprostředkovávají vzájemné interakce (2001: 4). Impéria mohou mít a nemusí mít souvislé území. Ta, která ho mají, bývají silněji centralizovaná. Tak je tomu v obou sledovaných říších, kterými se zabývá tato práce. Elity z jádra v tomto případě zasahují výrazně do správy všech oblastí říše a nepřenechávají místním vládcům příliš mnoho důleţitých pravomocí (Motyl 2001: 4). Impéria zahrnují kromě dominantního či státotvorného národa, který ţije především v jádru říše, také mnoho dalších etnik. Tato etnika ţijí na podrobených územích, která byla začleněna do říše a jsou jejími periferiemi. V Římské říši je jádrovou oblastí Itálie a státotvorným
4
národem Římané. V Perské říši za Sásánovců byla jádrem Persie a dominantním
národem
k heterogennosti
Peršané
obyvatelstva
(Motyl
v obou
2001:
říších
21–22).
nepřekvapí,
Vzhledem ţe
také
náboţenství v říších bylo nejednotné. Jak se oba státy rozšiřovaly do dalších a dalších oblastí, pohlcovaly rozličné národy i s jejich vírou. Ke snaze náboţenství sjednotit docházelo aţ později. Zánik impéria můţe být buď v podobě kolapsu, kdy dojde k rychlému a úplnému rozpadu centrální imperiální struktury, nebo se můţe jednat o dlouhodobý proces. Pomalý zánik či rozpad impéria můţe mít více forem. Jednou z moţností je úpadek říše, při němţ se sniţuje síla a moc státu jako celku, zejména pokud jde o vojenskou kapacitu. K zániku říše však také můţe vést změna ve vztazích mezi centrem a periferiemi. Centrální vláda například postupně přichází o svou kontrolou nad periferií. Nebo vzniknou významné vztahy mezi periferiemi říše, coţ vede ke změně struktury politického systému. Impérium můţe zaniknout také pomalým drolením, kdyţ od centra postupně odpadávají další a další periferie. Po zániku impéria však můţe dojít k jeho znovuobnovení, tedy opětovnému nastolení centralizované struktury mezi jádrem a jeho bývalými (všemi či některými) periferiemi (Motyl 2001: 4–5). Perská a Římská říše – tedy impéria, kterými se zabývá tato práce – nakonec také zanikly, kaţdá ovšem jiným způsobem. Perská říše zanikla v 7. století, kdy ji dobyli Arabové (Axworthy 2009: 63). Kdyţ se tedy přidrţím způsobů, jak můţe impérium zaniknout, které určil ve své knize Alexandr Motyl, mohu označit zánik Perské říše za kolaps (2001: 4– 5). U Římské říše se jedná o dlouhodobý proces, ale situace je sloţitější. Neţ došlo k jejímu zániku, vytvořilo se totiţ druhé centrum a říše se rozpadla na dvě části. Jednalo se tedy o změnu struktury impéria. Západní část pak v 5. století podlehla nájezdům barbarů. Neoznačila bych to však za kolaps, jako v případě Persie, nýbrţ spíše za postupný
5
úpadek síly a moci státu a oslabování efektivnosti armády. Východní část pak odolávala ještě další tisíciletí (Robert 2001: 22; Motyl 2001: 4–5). Přestoţe impéria mají určité společné základní charakteristiky, které umoţňují zahrnout je pod jeden termín bez ohledu na to, kde, kdy a za jakých okolností existovaly, jsou také dostatečně pestrá na to, aby se daly vytvořit určité typy. Motyl klade velký důraz na strukturu, proto rozděluje impéria na typy podle jejích obměn. Jedno hledisko, podle kterého můţeme dělit impéria, je struktura území. To je u některých říší koncentrované a spojité (dá se říci, ţe tak je tomu u Perské říše), zatímco jiná impéria mohou mít svá území i v zámoří (typickým příkladem byla Velká Británie). Samozřejmě je moţné, aby říše disponovala jak periferiemi u svého jádra, tak zámořskými územími a vzdálenými oblastmi. Taková území mělo například právě Římské impérium. Dalším hlediskem je počet periferií říše, který se pohybuje od dvou do jakéhokoliv potenciálního mnoţství dostupných periferií. Obě zkoumané říše sestávaly z více periferních oblastí. Impéria mohou být rozdělena také podle toho, jak silně ovlivňují elity z jádra elity periferní (Motyl 2001: 19– 20). Barry Buzan a Richard Little ve své knize zmiňují definici impérií od Michaela Doyla z jeho knihy Empires. Doyle definuje impéria jako vztahy politické kontroly nastolené některými politickými společnostmi nad svrchovanost jiných politických společností (Doyle 1986: 19). Podle Buzana a Littla však tato definice není zcela vhodná. Neměla by se totiţ podceňovat legitimita, kterou impéria často mají, a jejich nadvláda by neměla být viděna jen jako nucené břímě (Buzan – Little 2000: 176). Během starověku a klasického období byla dominantní formou agrární impéria. Obvykle obsahovala jádrovou oblast, která měla různou úroveň administrativní a armádní kontroly nad svými sousedními regiony. Agrární impéria měla obvykle své centrum ve vysoce zalidněné oblasti
6
s velkou zemědělskou produkcí. Toto přesně platí například pro Perskou říši. Agrární impéria byla nejběţnější, ale ne jedinou formou. Také existovala například obchodní impéria jako Kartágo, ve kterých byla armádní a administrativní kontrola niţší neţ v agrárních (Buzan – Little 2000: 176–177). Impéria
starověké
a
klasické
éry
byla
v mnoha
ohledech
pozoruhodně flexibilními jednotkami. Neměla totiţ ani pevnou hranici ani jednotnou úroveň vnitřní politické kontroly. Spíše existovaly jednotlivé zóny, postupně se vzdalující od centra, ve kterých se podle vzdálenosti sniţovala centrální kontrola nad administrativní i vojenskou činností. Velké říše tedy sestávaly z jednotek, které byly ve škále od zcela podřízených přes semi-nezávislé k jednotkám v podstatě nezávislým, ale pod silným vlivem impéria. Úlohu této více méně nezávislé, ale silně ovlivňované oblasti, hrála jak pro Persii tak pro Římskou říši Arménie. Pokud nahlédneme na impéria takto, tak ačkoliv mohou být viděna jako jednotky uvnitř mezinárodního systému, mohou být také druhem hierarchického mezinárodního systému samy o sobě (Buzan – Little 2000: 177–178). Prosperita či naopak úpadek impérií často závisely na vládě konkrétního panovníka. Velcí vojevůdci1 mohli zapříčinit velký rozmach říše nebo dokonce vznik nového impéria. Naopak slabí vládci způsobovali úpadek a často i rozklad říše. Impéria mohla být ovšem suţována i přírodními katastrofami, epidemiemi (např. mor) a především útoky barbarů. Tyto události je také značně oslabovaly. Stále hrozícím problémem byl secesionismus. Byly zpochybňovány hranice a neustále narušována rovnováha mezi centrální a periferní vládou. Jednou z velkých hrozeb pro soudrţnost a stabilitu impérií mohla být také
1
Jako byli například Alexandr Veliký nebo Čingischán. Nebo pokud mám uvést příklad bliţší tématu práce, můţu zmínit Kýra či Ardašíra.
7
náboţenská heterogennost v říši. Jak uţ bylo uvedeno výše, byla taková situace i v Persii a v Římské říši. A právě o tom, jak se panovníci snaţili s touto hrozbou vypořádat, a jak se vlastně k otázce náboţenství stavěli, pojednává tato práce (Buzan – Little 2000: 178).
8
3 CHARAKTERISTIKA ZKOUMANÝCH ŘÍŠÍ V prvních dvou částech této kapitoly stručně představím zkoumané říše a jejich historii s důrazem na vymezená období. Záměrně vynechávám historické události spojené s jakýmkoliv náboţenstvím, neboť toto téma bude rozebráno podrobně ve čtvrté kapitole. Třetí část kapitoly bude věnována výčtu vzájemných interakcí mezi oběma říšemi ve zkoumaném období.
3.1 Římská říše Podle legendy byl Řím zaloţen roku 753 př. n. l. Následovalo období vlády králů, které trvalo do revoluce v roce 509 př. n. l. Tehdy byla nastolena republika. Ve skutečnosti bylo území Říma osídleno dlouho před vznikem města a díky křiţovatce cest měla oblast výhodnou polohu. Město pak nejspíše vzniklo jednak splynutím několika osad a jednak rozvojem jedné z nich, která ovládla ostatní. Nadvládu nad městem získali Etruskové a právě oni byli králi Říma. Roku 474 př. n. l. ustoupili Etruskové za jejich původní hranice a patrně v této době se změnil politický reţim v Římě na republikánský (Robert 2001: 15–17). Období republiky lze rozdělit do tří fází. Nejprve probíhalo dlouhé dobývání Apeninského poloostrova, které skončilo dobytím Tarentu v roce 272 př. n. l. Za další období lze povaţovat rozšiřování římské nadvlády, a to nejprve do západního Středomoří po poráţce Kartága a poté, po vítězstvích nad Makedonií a Sýrií i na východ. Třetí období je charakterizováno vnitřními rozbroji v 1. století př. n. l., které vedly k rozvratu institucí a občanským válkám. Období republiky pak končí v roce 27 př. n. l. nastolením císařství. Toto období bývá rozdělováno na dvě části. Na principát označující poměrně liberální monarchie a na dominát, který znamenal absolutní vládu císaře (Robert 2001: 19–21). Na období dominátu neboli pozdního císařství se nyní podíváme podrobněji.
9
Po padesáti letech krize, politických zmatků a rychlého střídání císařů na konci principátu se v roce 284 chopil moci Diocletianus (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 466). Gaius Aurelius Valerius Diocletianus, pocházející z chudé dalmatské rodiny, byl zvolen radou důstojníků na místo císaře Numeriana, který zemřel za podivných okolností na zpáteční cestě z perského taţení. S novým císařem ovšem nesouhlasil Carinus, bratr Numeriana a císař na západě. Kdyţ však vytáhl proti Diocletianovi, byl zrazen a zavraţděn vlastními důstojníky a Diocletianus mohl poloţit pevné základy dominátu (Čéška 2000: 32). To znamenalo, ţe císař uţ nebyl první mezi rovnými (jako za principátu), nýbrţ měl v rukou absolutní vládu nad svými poddanými (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 476). V době, kdy se Diocletianus stal císařem, byla situace v říši poměrně chaotická. Hranice impéria váţně ohroţovali Peršané z východu a barbarské kmeny ze severu. Navíc i uvnitř říše docházelo ke vzpourám obyvatelstva nebo k vyhlášením několika uzurpátorů za císaře (Burian 1991: 135). V konsolidaci říše, především potlačením povstání v Galii, pomohl Diocletianovi Maximianus, za coţ byl v roce 286 povýšen do postavení druhého Augusta (císaře) (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 476). V roce 293 Diocletianus zdokonalil duální systém vlády na společnou vládu čtyř císařů – tetrarchii. Ke dvěma Augustům přibyli dva Caesarové, kteří jim byli podřízeni. Diocletianovým Caesarem se stal Galerius, Maximianovým Constantius Chlorus. Tetrarchie měla vyřešit vojenské i administrativní problémy říše, které přetrvaly z dob krize (Burian 1991: 136). Rovněţ měla tetrarchie pomoci oběma nástupcům Augustů získat před převzetím moci dostatečné zkušenosti. Diocletianus se tak navíc snaţil omezit moţnost uzurpace. Kaţdý z vládců se staral o svou část říše. Diocletianus a jeho Caesar ovládali východ, Maximianus a Constantius západ (Burian – Oliva 1984: 488).
10
Kromě vytvoření tetrarchie stihl Diocletianus během své vlády také provést reformu armády, daňovou a měnovou reformu a správní reformu říše. V roce 305 se však po těţké nemoci rozhodl vzdát se postavení Augusta a odejít z čela říše. K témuţ kroku donutil také Maximiana. Pak odešel do ústraní do svého paláce v Dalmácii, kde roku 316 zemřel (Grant 2002: 222–223). Po Diocletianově odchodu nastoupili na trůn Galerius a Constantius jako noví Augusti. Na místa jejich Caesarů prosadil Galerius Maximina Daiu pro sebe a Flavia Valeria Severa pro Constantia (Čéška 2000: 45). Následující události ukázaly, ţe systém tetrarchie je slabý a neobstojí proti boji o osobní pozice ctiţádostivých muţů v čele říše. Nová tetrarchie sice vznikla, avšak trvala jen krátce, jelikoţ uţ v roce 306 zemřel Constantius Chlorus. Jeho smrt způsobila v nástupnickém systému zmatky. Nedošlo totiţ k tomu, ţe by se Severus stal po Constantiovi Augustem. Tím byl vojsky v Británii provolán Constantiův syn Konstantin2. Navíc došlo v Římě k revoltě proti Severovi, při níţ byl za císaře provolán Maxentius, syn Maximiana. Tento bývalý císař toho vyuţil a opět se prohlásil za Augusta a syna uznal jako svého Caesara. Maxentius svého otce ovšem odmítl poslouchat a uznávat jako nadřazeného, proto se Maximianus pokusil zbavit ho moci násilím, nicméně bezúspěšně. Poté bývalý císař uprchl ke Konstantinovi. I toho se ovšem roku 310 pokusil zradit, coţ mělo nakonec za následek jeho smrt (Burian – Oliva 1984: 489–490). Druhý Augustus – Galerius – mezitím potvrdil Konstantina jako Caesara, avšak proti Maxentiovi nařídil vojenský zákrok. Taţení vedl v roce 307 Severus a dospěl aţ k Římu, nakonec byl ale poraţen a přišel o ţivot (Burian – Oliva 1984: 489). Galerius se pokusil uvést vše znovu do
2
V práci pouţívám českou podobu jména Constantinus pro lepší odlišení od podobně znějících jmen.
11
pořádku a na podzim roku 308 uspořádal jednání v Carnuntu (Horní Panonie). Zde došlo k dohodě díky autoritě Diocletiana. Galerius byl znovu potvrzen východním Augustem s Caesarem Maximinem Daiou. Druhým Augustem byl ovšem stanoven Galeriuv přítel Licinianus Licinius. Tomu byl přidělen západ, kde měl v roli Caesara pokračovat Konstantin (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 484–485). Výsledky jednání v Carnuntu byly jen krátkodobé, jelikoţ ne všichni s nimi byli spokojeni. Kromě toho samozřejmě nebyl brán zřetel na uzurpátory – ani na Maxentia v Římě, ani na dalšího samozvance Domitia Alexandra, který v té době ovládal Afriku. Tito muţi ovšem fakticky drţeli moc nad částmi říše. Rozhodnutím v Carnuntu byl zklamán také Konstantin a odmítl vzdát se titulu Augustus, který přijal ještě před tímto jednáním (Burian – Oliva 1984: 490). Rovněţ Maximinus Daia nebyl s postavením Caesara spokojen a nechal se roku 310 svými jednotkami také prohlásit Augustem, coţ Galerius nakonec uznal (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 485). V říši tedy byli čtyři panovníci, všichni v postavení Augustů. Navíc tu také byla nevyřešená situace s uzurpátory. Avšak řady vládců brzy prořídly a čtyři z nich záhy přišli o ţivot. Uţ roku 311 zemřel Galerius a na jeho místo nebyl vybrán ţádný nástupce. Jím ovládané území si rozdělili mezi sebe Licinius a Maximinus Daia. Jako další byl odstraněn uzurpátor Domitius Alexander, kterého porazil druhý samozvanec Maxentius, aby pro sebe získal Afriku a její zásoby obilí. Maxentia však záhy na to, v roce 312, vojensky porazil Konstantin. Tímto vítězstvím se Konstantin stal pánem celé západní říše. Posledním z vládců, který prohrál v tomto boji o moc, byl Maximinus Daia. Ten totiţ vytáhl na Licinia, avšak při jejich vzájemném střetu v roce 313 prohrál a i kdyţ nezemřel přímo v bitvě, smrt si ho našla brzy poté, kdyţ podlehl těţké nemoci. Zbyli tedy pouze Konstantin, vládce na západě, a Licinius, pán východu (Burian – Oliva 1984: 490).
12
Doba společné vlády Konstantina a Licinia v letech 313–324 nebyla příliš harmonická. Mezi císaři se neustále objevovaly spory, které přerůstaly i v ozbrojené konflikty (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 487). K prvnímu došlo jiţ v roce 316, kdy v panonském Cibalae Konstantin porazil Licinia. Pak došlo k další, tentokrát nerozhodné bitvě v Thrákii. Následovalo sice urovnání roztrţky, ale vztahy zůstaly napjaté. V roce 323 vstoupil Konstantin se svými vojsky do Liciniovy Thrákie, kdyţ odráţel vpády Gótů. Neoprávněný vstup se stal záminkou pro další vzájemné boje, které mezi císaři vzplály následujícího roku. Konstantin zaútočil na Licinia na moři i na souši a po několika bitvách definitivně zvítězil a stal se tak jediným pánem celého Římského impéria (Grant 2002: 247). Licinus byl zajat a brzy i popraven po obvinění, ţe se znovu pokusil chopit moci (Grant 2002: 255). Konstantin během své vlády přistoupil k mnoha reformám. Reorganizoval především armádu, ve které dával přednost germánskému ţivlu. Rovněţ provedl reformy ve finanční oblasti a ve správě říše. Ve své práci navazoval na Diocletiana. Důleţitým Konstantinovým počinem bylo zaloţení nového města. Shledal, ţe Řím jiţ přestal být vhodný vzhledem k jeho geografické poloze. Zprvu se Konstantin zdrţoval v různých městech na západě, ale nakonec si vybral vhodnou polohu pro své nové město. V letech 324–330 ho zaloţil na místě řeckého města Byzantium u strategické Bosporské úţiny. Město dostalo jméno Konstantinopolis (Grant 2002: 247–248). Během své vlády vedl Konstantin také mnoho válek. Kromě sporů o vládu to byly především boje s barbary. Spory měl ale také s Persií, nicméně v době, kdy připravoval perské taţení, Konstantin váţně onemocněl a roku 337 zemřel (Čéška 2000: 87). Uţ během svého ţivota ale přemýšlel o nástupnictví a rozhodl se pro dynastický princip. Postupně jmenoval své syny Caesary. Nejstaršího Crispa a Constantina roku 317, Constantia roku 324 a nejmladšího Constanta v roce 333. Navíc jmenoval Caesarem i synovce Dalmatia
13
(roku 335). Ten však byl krátce po císařově smrti zabit. Ani nejstarší Crispus nebyl Caesarem dlouho, jelikoţ ho sám Konstantin nechal roku 326 zabít (Burian 1991: 144). Po Konstantinově smrti tedy převzali vládu jeho zbylí synové, kteří si rozdělili správu říše tak, ţe Constantinus II. vládl na západě, Constantius II. na východě a nejmladší Constans spravoval Itálii spolu s dáckou diecézí. Území, které měl spravovat Dalmatius, tedy Ilyrskou praefekturu,
si
mezi
sebou
rozdělili
Constantius
s Constansem.
Constantinovi II. bylo přiznáno mezi bratry prvenství, a také byl určen za poručíka Constansovi (Burian – Oliva 1984: 493). Bratři však rozhodně nebyli jednotní a brzy se mezi nimi objevily spory. Především mezi Constantinem II. a Constansem, který se odmítal bratrovi podřizovat. Constantinus II. chtěl situaci vyřešit vojensky a roku 340 nečekaně vtrhl do Itálie, byl však zabit po poráţce u Aquileie. Constansovi tak spadla do klína vláda nad celou západní říší, aniţ s tím mohl nepřítomný Constantius II. cokoliv udělat (Čéška 2000: 94). Jenţe Constansova vláda vyvolávala odpor, a to jak u civilního obyvatelstva, které trpělo pod tvrdými daněmi, tak u jeho vojáků (Burian – Oliva 1984: 493). Nakonec proti němu vypukla roku 350 vzpoura, jejíţ velitel Magnetius byl provolán za císaře. Constans sice uprchl, ale byl na útěku zavraţděn (Čéška 2000: 98). Uzurpátor Magnetius sice získal pod svou vládu značné území, ale nakonec byl roku 351 poraţen Constantiem II. v bitvě u Mursy, a poté spáchal sebevraţdu. Ještě během války s Magnetiem si Constantius II. jmenoval svého Caesara. Vybral synovce Galla (Grant 2002: 262). Mezi Gallem a Constantiem II. se však brzy objevilo napětí, které se později stupňovalo. Constantius se totiţ domníval, ţe Gallus chce vládnout nezávisle na něm. Proto ho vylákal na jednání do Mediolana, cestou jej však nechal zatknout a roku 354 popravit (Burian – Oliva 1984: 494).
14
Constantius II. tedy opět vládl říši sám, proto jmenoval nového Caesara, tentokrát Gallova nevlastního bratra Juliana. Pak musel Constantius řešit na východě nové problémy s Peršany. Poslal pro posily k Julianovi, jenţe jeho vojáci odmítli uposlechnout, neboť se domnívali, ţe tento krok má být cestou jak oslabit jejich oblíbeného vůdce. Dokonce provolali Juliana Augustem, čímţ ovšem vyvolali okamţitou Constantiovu reakci. Ten sebral vojsko a vytáhl proti Julianovi. Schylovalo se k boji, avšak Constantius v zimě roku 361 váţně onemocněl a zemřel. Julianus se tak stal jediným císařem v impériu (Grant 2002: 262–263). Julianus se osvědčil jako dobrý válečník i starostlivý vladař. Po Constantiově smrti zúčtoval s vládními činiteli zdiskreditovanými jejich neschopností a bezohledností. Také se zřekl Constantiova nákladného dvora, vystupoval prostě a obklopoval se raději vzdělanci, neţli úlisnými dvořany. Kromě jeho činnosti v oblasti náboţenství, o které bude pojednáno níţe, prováděl také měnové a hospodářské reformy (Čéška 2000: 116–118). Julianus rovněţ touţil dosáhnout velkého vítězství v Persii, proto připravil taţení do této země, ačkoliv nemělo příliš velkou podporu. Přes počáteční úspěchy se mu při bojích přestalo dařit a při jednom z perských útoků byl dne 26. června 363 zraněn. Ještě téhoţ dne zranění podlehl (Čéška 2000: 123–124). Bezprostředně po Julianově smrti zvolili přítomní vysocí důstojníci a úředníci jeho nástupcem Flavia Joviana. Nový císař toho během svojí vlády nestihl příliš vykonat. Prvním počinem bylo uzavření potupného míru s Persií, aby tak umoţnil římskému vojsku navrátit se bezpečně domů. Poté se snaţil rychle přesunout na západ, aby upevnil svou moc v říši, která byla oslabená smrtí císaře Juliana. Nepřekročil však ani hranice malé Asie, kdyţ jej přepadla 17. února 364 náhlá smrt (Čéška 2000: 133–134).
15
K volbě nového císaře se sešli v Níkaji civilní i vojenští hodnostáři a vybrali nepříliš významného Flavia Valentiniana. Armáda ho schválila, ovšem poţadovala, aby vybral svého spoluvladaře. Valentinianus tedy záhy jmenoval druhým Augustem svého bratra Flavia Valenta, přičemţ Valentinianus se ujal vlády nad západní částí říše a Valentovi připadla část východní (Čéška 2000: 134). Vláda těchto dvou císařů nebyla prosta problémů. Roku 365 se například vzbouřil proti Valentovi jeden z jeho příbuzných, Prokopios, a prohlásil se císařem. Po rychlém potlačení povstání byl potrestán smrtí. Kromě dalších problémů, které vyvstaly uvnitř říše, museli řešit také situaci na římských hranicích. Nepokoje a loupeţivé vpády je suţovaly
v Galii, Británii i v severní Africe.
Valentianius také řešil problémy s Kvády na rýnském limitu. Zde jej roku 375 dostihla smrt, nikoliv však v boji, nýbrţ při jednání. Císaře ranila mrtvice a ještě téhoţ dne zemřel (Burian – Oliva 1984: 496). Valentinianovým nástupcem se stal jeho syn Gratianus, kterého otec jmenoval Augustem jiţ v roce 367 v jeho osmi letech. Po smrti Valentiniana se stal jediným vládcem na západě, nicméně pouze krátce, neboť pět dní na to provolala armáda dalším Augustem jeho nevlastního mladšího bratra Valentiniana II. (Grant 2002: 287). Gratianus svého bratra ovšem jako císaře uznal a stal se jeho poručníkem. Bratři spravovali s Valentovým souhlasem dvě třetiny říše (Čéška 2000: 142). Východní císař Valens měl mezitím velké problémy s Góty. V roce 378 propuklo v Thrácii velké povstání, které vyvolali zde usazení Gótové, ale přidalo se k němu i další obyvatelstvo. Valens se rozhodl řešit tuto situaci vojensky. Přestoţe neměl dost silnou armádu, rozhodl se nepočkat na pomoc synovce Gratiana, jenţ byl právě vázán bojem s Alamany, a na vzbouřence sám zaútočil. Bitva u Hadrianopole 9. srpna 378 však skončila drtivou římskou poráţkou a sám císař Valens v ní zahynul. Prohra znamenala velký problém, neboť se tak zhroutil římský obranný systém, a to právě v oblasti, která byla pod největším tlakem
16
barbarských kmenů. Gratianus potřeboval spoluvladaře pro východní část říše, jelikoţ se nemohl spolehnout na Valentiniana II., který byl v té době ještě dítětem. Rozhodl se proto za Valentova nástupce jmenovat v roce 379 Flavia Theodosia (Burian – Oliva 1984: 497). Theodosius s Gratianovou pomocí vybudoval novou východní armádu, přesto boje s Góty nevedly ke zdárnému konci. Oba Augusti se tedy rozhodli pro diplomatické řešení. Gratianus uzavřel mír s Ostrogóty v Panonii a Theodosios přijal Vizigóty do svých sluţeb. Postupně tak začal proces, kdy obranu říše měly na starosti stále z větší části polobarbarské kmeny, nikoliv obyvatelstvo s vlasteneckým vztahem k říši (Čéška 2000: 147–148). Problémům však nebylo konce, ačkoliv tentokrát se objevily na západě. Vojsko, nespokojené s vládou císaře Gratiana, vyhlásilo roku 383 Augustem svého vrchního velitele Magna Maxima. Gratianus vytáhl se svými vojsky za Maximem, aby jeho vládu ukončil, nicméně jeho vojáci dezertovali a Gratianus byl nucen ustoupit. Při útěku pak byl chycen Maximovým důstojníkem a popraven. Uzurpátor Maximus pak značně rozšířil
své
území
a
zkoušel
vyjednávat
s Valentinianem
II.
i
s Tehodosiem. Oba v té době neměli jinou moţnost, neţ jeho vládu se zdráháním uznat. Jenţe v roce 387 Maximus nečekaně vpadl do Itálie, na coţ jiţ Theodosius zareagoval vojenskou akcí. Maximus střet prohrál a zaplatil ţivotem (Grant 2002: 295–296). Valentinianus II. byl poslán do Galie s novým poručníkem Frankem Arbogastem. Mladý císař pod jeho dozorem velmi trpěl a nakonec byl 15. května 392 nalezen oběšený. Objevily se samozřejmě spekulace, které ale nebyly potvrzeny, ţe nešlo o sebevraţdu. Po Valentinianově smrti dosadil Arbogast na jeho místo Flavia Eugenia, který se sice snaţil navázat komunikaci s Theodosiem, nicméně bez odezvy (Čéška 2002: 165–167). Theodosius byl rozhodnut vyřešit situaci s Eugeniem vojensky.
17
Posbíral armádu a roku 394 proti němu vytáhl. Střetli se u malé říčky Frigidu a Theodosius bitvu s přehledem vyhrál. Eugenius byl zajat a popraven, Arbogast nakonec na útěku sám spáchal sebevraţdu (Burian – Oliva 1984: 498). Tímto se Theodosius stal jediným vládcem celého římského impéria. Jeho samostatná vláda však netrvala dlouho, neboť jiţ 17. ledna 395 v Mediolanu skonal. Ještě za svého ţivota určil své nástupce. Roku 383 prohlásil Augustem svého staršího syna Arcadia, v roce 393 druhého syna Honoria. Chlapci však byli císaři pouze formálně, faktickou moc získali do svých rukou aţ po otcově smrti. Arcadius se ujal vlády na východě a Honorius na západě. Toto rozdělení Římského impéria se nakonec ukázalo jako končené a trvalé (Burian – Oliva 1984: 499). Historie Východořímské (Byzantské) a Západořímské říše se tedy začala psát zcela odděleně. A zatímco Východořímská říše se udrţela ještě více neţ tisíc let, neţ byla definitivně poraţena dobytím Konstantinopole Turky v roce 1453, Západořímská říše nepřeţila vpády barbarů a byla rozvrácena jiţ v 5. století. Datem jejího zániku je rok 476, kdy byl Řím vydrancován barbarským vojevůdcem Odoakerem (Robert 2001: 22).
3.2 Perská říše3 Íránské kmeny byly západní větví árijských národů, přicházejících nejspíš z území mezi dnešní Ukrajinou, Kavkazem, Uralem a Altajem. Právě toto západní křídlo se ve 2. pol. druhého tisíciletí př. n. l. usídlilo přibliţně na území dnešního Íránu. Tři nejvýznamnější íránské kmeny byly Médové, Peršané a Parthové (Krejčí 1993: 76).
3
Datování událostí v období vlády Sásánovské dynastie je sporné a ve zdrojích, které jsem vyhledala, se liší. Pro zjednodušení budu vycházet z datování v knize Dějiny Íránu od Michaela Axworthyho. Rovněţ podobu jmen jsem převzala z této publikace.
18
Ve druhé polovině 8. století př. n. l. se Asyřané pokoušeli ovládnout území Médů, avšak ti se proti nim zorganizovali v kmenovou federaci a nakonec se jim podařilo Asyřany ve druhé polovině 7. století př. n. l. porazit a vyvrátit Asyrskou říši (Krejčí: 76). Kmen Peršanů, původně pod nadvládou Elamitů, z jejichţ područí se osvobodil, na čas přijal nadvládu Médů. V 6. století se pak stal hlavní silou v rámci íránských kmenů (Krejčí 1993: 76). Povstání proti Médům vedl perský princ Kýros, který odvozoval svůj původ od svého praotce Achajmena. V roce 549 př. n. l. dobyl médské hlavní město Ekbatana, ovládl Médii a z Persie udělal střed říše. Postupně dobyl ještě mnoho dalších území a vytvořil říši rozkládající se od východního pobřeţí Egejského moře aţ k řece Indu (Axworthy 2009: 17). Dynastie Achajmenovců vládla v Persii aţ do roku 330 př. n. l. Během té doby říše rozšířila ještě více své území a přečkala období řecko-perských válek, aţ byla poraţena Alexandrem Makedonským (Axworthy 2009: 253). Uţ Alexandrův otec Filip Makedonský plánoval zaútočit na Persii, ale neţ svůj plán uskutečnil, byl zavraţděn. Alexandr pokračoval tam, kde jeho otec skončil a uskutečnil taţení do Persie. Rozhodující bitvu s Peršany svedl r. 331 př. n. l. u Gaugamél. Alexandr zvítězil a perský král Dareios uprchl z bojiště, avšak později byl zabit satrapou Baktrie. Alexandr táhl dále do Persie a roku 330 př. n. l. dobyl a zničil hlavní město Persepolis (Axworthy 2009: 30–31). Alexandr zemřel r. 323 př. n. l. v Babylonu a objevil se problém nástupnictví. Nebylo jasné, kdo by se měl ujmout vlády a mezi jeho vojevůdci se rozpoutalo mnoho válek o dobytá území. Persii ovládl na více neţ jedno století Alexandrův vojevůdce Seleukos a jeho potomci (Axworthy 2009: 31–32). Jiţ roku 250 př. n. l. se však od Seleukovské říše odtrhla Parthie (Axworthy 2009: 253). Vlády se zde ujal Parthský rod Arsakovců.
19
Následovalo dlouhé období bojů mezi Arsakovci a Seleukovci, ve kterých proţívaly
střídavý
úspěch
obě
strany.
Aţ
za
vlády
Arsakovce
Mithradatése II. konečně Parthové zvítězili (Axworthy 2009: 34). Dynastie Arsakovců pak vládla v Persii aţ do r. 229 n. l. (Axworthy 2009: 253). Začátkem třetího století se v perské provincii Fárs objevila nová mocenská síla vzešlá z místních vládců, dosud podřízených Arsakovcům. Tito provinční panovníci postupně rozšiřovali svoji moc, aţ se v roce 224 jejich vůdce Ardašír utkal s králem Arsakovců Artabanem V. v bitvě u Hormuzdgánu. Ardašír v bitvě zvítězil a Artabana zabil. Ardašír pocházel z poměrně mladého rodu Sásánovců, pojmenovaném po předku Sásánovi. Rod měl také poněkud niţší postavení. Aby toto bylo zakryto, odvozoval Ardašír svůj původ od Achajmenovců (Axworthy 2009: 41–42). Sásán byl pravděpodobně drobným kníţetem, světským panovníkem, ale zároveň správcem jedné ze svatyň bohyně Anáhity4. Jeho synem měl být Pápák, který se stal pánem části Fársu. Pápak byl otcem Ardašíra. Existují však i jiné verze o původu Ardašírově (Klíma 1977: 134–135). V roce 226 se dal Ardašír korunovat králem králů, avšak trvalo mu ještě nějakou dobu, neţ dobyl celou Parthskou říši a definitivně svrhl Arsakovce (Axworthy 2009: 42). Podařilo se mu to s pomocí Parthské šlechty, nespokojené s arsakovským rodem. Ardašír vybudoval velmoc. Nastala nová éra v dějinách Íránu pod vládou perské dynastie. (Klíma 1977 137–141). Hlavním městem říše byl Ktesifón, kde byla později také korunována většina sásánovských panovníků (Frye 1983: 121). Posledních několik let vlády byl Ardašírovým spoluvládcem jeho syn Šápúr I., který zcela převzal vládu po otcově smrti v roce 241. Ardašír i Šápúr prováděli změny ve vládě, především ji více centralizovali, ale také přibylo byrokracie. Šápúr sám pak v podstatě pokračoval v politice
4
Bohyně Anáhita patřila spolu s Ahura-Mazdou a Mithrou k hlavním íránským boţstvům (Burian – Oliva 1984: 485).
20
svého otce. Oba také zaloţili mnoho měst. V zemi rovněţ podporovali rozvoj obchodu, zejména kolem Hedvábné stezky, ale také po moři. V některých městech byly budovány uznávané školy (Axworthy 2009: 43– 45). Po úspěšné vládě Šápúra I. se na trůnu poměrně rychle vystřídalo několik nepříliš úspěšných panovníků. Kdyţ Šápúr I. zemřel, nastoupil po něm jeho syn Hormuzd I. Vládl v letech 272–273 (Axworthy 2009: 263). Byl pravděpodobně nejmladším Šápúrovým synem a dostal tak přednost před starším Narsém. Jeho jméno je spojeno s dobrou vládou (Daryaee 2009: 10). Jeho nástupce Bahrám I. vládl také krátce, pouze tři roky, a to v letech 273–276 (Axworthy 2009: 263). Bahrám však pravděpodobně nebyl synem Hormuzda I., nýbrţ spíše dalším synem Šápúra I. Podobně jako Narsé byl také starší neţ Hormuzd. Zdá se však pravděpodobné, ţe jeho matkou byla buď níţe postavená královna nebo konkubína (Frye 1983: 127). Jako další se ujal vlády Bahrám II. (276–293) (Axworthy 2009: 263). Během jeho vlády došlo k zajímavým událostem v oblasti náboţenství, a také se Sásánovská říše střetla s Římem. Bude o nich však pojednáno v dalších částech práce. Další panovník, syn Bahráma II. Bahrám III., vládl pouze několik měsíců, neţ byl svrţen svým strýcem Narsém (293–302). Ten byl pravděpodobně podporován částí šlechty, která se spikla proti Bahrámovi III. Zdá se, ţe za ním stáli menší provinční vládci, zatímco Bahráma podporovala centrální část říše. Není mnoho informací o vnitřní politice Narsého, ani jeho nástupce, syna Hormuzda II., který vládl v letech 302–309 (Frye 1983: 129–130). Po smrti Hormuzda II. se pátralo po nástupci. Jeho syn ÁdharNarsé byl kvůli své krutosti na trůně jen chvilku. Další syn Hormuzda II., jménem Hormuzd, byl zase příliš neoblíben. Velmoţové jeho otce ho, jakmile Hormuzd II. zemřel, vsadili do vězení. Později se dostal na
21
svobodu a utekl do Římské říše. Nakonec se zjistilo, ţe jedna z ţen Hormuzda II. je těhotná. Přesvědčila všechny, ţe čeká syna, a tak jí prý posadili korunu na břicho a uznali nového krále. Skutečně se pak narodil syn, byl jím Šápúr II. (Klíma 1977: 158–9). Tento panovník vládl od roku 309 aţ do roku 379, byl tedy nejdéle vládnoucím sásánovským panovníkem vůbec. Jako dítě Šápúra ve vládě sice zastupovala šlechta, ale on byl velmi brzy schopen převzít moc (Frye 1983: 133). Jedna z prvních věcí, kterou po převzetí moci udělal, byla úspěšná odvetná výprava proti Arabům, kteří za jeho dětství suţovali zemi nájezdy (Klíma 1977: 159). Během své vlády pak posiloval obranu země proti nájezdům, jednak proti Arabům a jednak proti kočovníkům z východu (Frye 1983: 136). Země pod vedením Šápúra II. rostla a vzkvétala, rovněţ za jeho vlády vyvrcholil proces centralizace (Frye 1983: 133). Nástupci Šápúra II. vládli v Persii, více či méně úspěšně, ještě mnoho století. Jejich poráţka nakonec přišla ze strany muslimských Arabů, kteří vytáhli proti Sásánovcům v roce 637 za vlády Jazdegerda III. Toho roku byla perská armáda poraţena v bitvě u Qádesíje a Arabové se po ní zmocnili hlavního města říše i celé Mezopotámie. Pak byli Peršané znovu poraţeni v bitvě u Nehávandu r. 641 a z této poráţky se jiţ Sásánovci nevzpamatovali, jejich odpor se zhroutil. Král Jazdegerd III. uprchl na východ, kde hledal pomoc v boji proti Arabům, avšak nakonec byl r. 651 zabit vlastními poddanými (Axworthy 2009: 63–64). Rod Sásánovců pozdvihl Perskou říši politicky i kulturně na jeden z nejvýznamnějších starověkých států. Bohatství říše bylo zaloţeno na zemědělství, řemeslech a obchodě. Pokud jde o obchod, říše výrazně těţila ze své příznivé polohy, jelikoţ jí procházela proslulá Hedvábná stezka, po níţ proudil obchod od Středozemního moře přes Indii aţ do Číny. Avšak charakter vlády v říši byl despotický a blaho říše záleţelo na osobních kvalitách panovníka. Dějiny této dynastie jsou také protkány neustálými válkami se sousedy říše – s Araby, Armény, Chazary, Huny,
22
Kušány a především s Římany. O střetech s Římskou říší bude pojednávat následující podkapitola (Klíma 1977: 168–173).
3.3 Interakce mezi Perskou a Římskou říší Kdyţ se na východě chopili moci Sásánovci, hlásili se k tradici říše Achajmenovců. To vedlo k napětí na hranici s Římskou říší, jelikoţ si nárokovali území bývalé Achajmenovské říše. Především pak usilovali o kontrolu nad Arménií. Ve válkách s Římem pokračovali v politice parthských Arsakovců (Burian – Oliva 1984: 485). S válečnými výboji proti Římské říši začal hned první Sásánovský panovník Ardašír. Započal tak dlouhou řadu válek mezi Perskou a Římskou říší, které však v podstatě neměly ţádné váţné příčiny. Boje se vedly o poměrně bohaté provincie a oba státy doufaly, ţe tak získají hospodářské výhody. Avšak ani jedna ze stran nedokázala té druhé nikdy zasadit rozhodující úder. Arménie, Mezopotámie a Sýrie se staly arénou těchto dvou velkých impérií (Axworthy 2009: 43). Ardašírovy útoky na Římskou říši nebyly nejdřív příliš úspěšné, ale nakonec dosáhl nějakých výsledků, kdyţ dobyl města Nisibis a Karhy. Jeho syn Šápúr I. byl úspěšnější, a to hned několikrát. V bitvě u Misikoe v roce 243 porazil a zabil římského císaře Gordiana. Poté v roce 244 porazil římského císaře Filipa Araba a v roce 260 dokonce porazil a zajal císaře Valeriána. Co se s tímto císařem pak stalo, není zcela jasné. Podle římský dějepisců byl krutě zabit, avšak je pravděpodobnější, ţe v zajetí v klidu doţil (Axworthy 2009: 43–44). V té době se Římané nedokázali proti Peršanům vzchopit, ale objevila se nová síla. V syrské Palmýře se osamostatnil Septimius Odenathus a úspěšně bojoval proti Římanům, moţná i proti Peršanům. Kdyţ byl v roce 267 zavraţděn, vládu po něm převzala jeho ţena Zenobia. V roce 269 dobyla Egypt, ale jiţ v roce 273 ji římský císař Aureliánus porazil a obnovil moc Říma v oblasti (Axworthy 2009: 49).
23
Za vlády Bahráma II. v roce 283 čelila Sásánovská říše invazi římského císaře Carina. Carinus dobyl hlavní město Sásánovců a byl by pokračoval dál, kdyby v prosinci téhoţ roku nezemřel. Byl uzavřen mír a Římané dostali zpět Mezopotámii, která byla od výbojů Šápúra pod perskou
nadvládou.
Bahrám
II.
na
tyto
podmínky
přistoupil
pravděpodobně proto, ţe byl v té době zaměstnán revoltou svého bratra Hormuzda ve východních provinciích (Frye 1983: 128). Řím a Persie se střetly také během vlády Sásánovce Narsého. Tento panovník totiţ vyuţil situace, kdy byl římský panovník Diocletianus zaneprázdněn potíráním vzpoury v Egyptě, a vtrhl do Sýrie. Jeho útok měl potlačit Galerius, ale u města Nicephorium Callinicum utrpěl těţkou poráţku. Římská říše tak přišla o celou Mezopotámii. Galerius však jiţ dalším rokem svou chybu napravil. Vydal se do Arménie a porazil zde perskou armádu. Zmocnil se obrovské kořisti, mimo jiné také Narsého harému. Pak táhl dál, aţ k hlavnímu městu sásánovské říše, Ktesifónu, které se mu podařilo dobýt. Nakonec byla uzavřena mezi oběma říšemi mírová smlouva. Římu se vrátila Mezopotámie, rozšířená aţ k Tigridu, a získal také uznání jeho vlivu nad Arménií. Narsému se alespoň vrátil zpátky jeho harém (Grant 2002: 238). Mír se pak mezi Persií a Římem udrţel po čtyřicet let. Narušil ho aţ Šápúr II., který obnovil v roce 338 vojenské akce proti Římu (Burian 1991: 172). Konflikt se opět soustředil v Mezopotámii. Šápúrovi docela obstojně čelil Constantius II. Šápúr pak navíc musel taţení ukončit kvůli výbojům kmenů na východě. Musel zaměřit svou pozornost v této části říše a zdrţel se tam v letech 353 aţ 358 (Grant 2002: 261). Kdyţ však dosáhl na svých východních hranicích klidu, pustil se Šápúr znovu do války s Římem. Podařilo se mu obsadit některá města a pevnosti. Constantius II. poslal pro pomoc k Julianovi, ale ten byl místo toho provolán Augustem. Constantius II. se ho tedy vydal zpacifikovat, avšak cestou zemřel (Čéška 2000: 106).
24
Julianus se stal po Constantiovi II. vládcem a byl přesvědčen, ţe jemu se konečně podaří porazit definitivně Persii. Na taţení vyrazil v březnu roku 363. Dorazil aţ ke Ktesifónu, ale netroufl si město obléhat. Nejprve se chtěl spojit s přicházejícími posilami. Šápúrova armáda však na Julianovo vojsko neustále doráţela. V jedné z šarvátek byl pak Julianus zraněn a na toto zranění také zemřel. Šápúr II. pak ještě zesílil své útoky. Nově jmenovaný římský císař Jovianus neměl jinou moţnost, neţ sjednat nevýhodný mír. Slíbil vyklidit pět provincií za Tigridem, včetně mnoha pevností. Také Peršanům přenechal značnou část Arménie (Grant 2002: 273–274). Na sklonku vlády Šápúra II. zaútočil na Persii římský císař Valens. Šlo zde především o uplatňování vlivu na Arménii a na Jihokavkazskou Ibérii (dnešní Gruzii) (Čéška 2000: 145). Přestoţe jejich armádu porazil, nedosáhl velkého úspěchu a roku 376 uzavřel nevýhodný mír (Grant 2002: 284).
25
4 CHARAKTERISTIKA JEDNOTLIVÝCH NÁBOŢENSTVÍ 4.1 Římské pohanské kulty Římské předkřesťanské náboţenství se svou podstatou lišilo od našeho současného chápání tohoto pojmu. Náboţenství nepředstavovalo morální hodnoty společnosti. Římané v ţádném případě nechápali bohy jako duchovní bytosti. Byli pro ně spíše zosobněnými přírodními silami či lidskými vlastnostmi a hodnotami. Veřejné projevy úcty bohům – rituály – měly společensko-politický charakter a účastnili se jich všichni římští občané včetně panovníka (Nemec 2005: 9–10). Bylo to náboţenství konkrétní a racionální, mystické a iracionální prvky se začaly objevovat aţ koncem republiky. Rovněţ se jednalo o náboţenství tolerantní a otevřené. Neexistovalo zde ţádné dogma, které by museli všichni akceptovat. Dá se říci, ţe se jednalo o náboţenství zvykové, jelikoţ se opíralo o obyčeje předků. Nemělo ţádné posvátné knihy jako je Bible či Korán. Rovněţ nevznikla církev jako pevná organizace, jak ji známe například z křesťanství (Skřejpek 1999: 40–42). Římské náboţenství označujeme jako polyteistické. Je pro něj typické velké mnoţství bohů a bůţků či dalších nadpřirozených bytostí, takţe se můţe jevit aţ nepřehledné (Skřejpek 1999: 40). Je běţné připodobňovat římský polyteismus k řeckému, avšak řecký pantheon je mnohem více propracovaný neţ římský. Skupina velkých bohů v Římě byla volnější, pronikali do ní neustále nové postavy a vztahy mezi nimi nebyly jasně dané (Rüpke 2007: 24). V počátcích Říma zastupovala nejdůleţitější bohy indoevropská triáda Jupiter (svrchovanost), Mars (válečník) a Quirinus (vyţivovací a ochranná funkce). Ti byli ovšem později pod etruským vlivem nahrazeni trojicí Jupiter, Juno, Minerva. Tito bohové uţ částečně odpovídali řeckým protějškům (Zeus, Héra, Athéna) (Eliade 1993: 212). K této základní trojici postupně přibývali další bohové, kteří zastupovali nejrůznější
26
funkce: například bohyně krbu a domácího ohně Vesta, bůh plodnosti Faunus, bohyně růstu obilí Ceres, bůh vodních toků Neptun a mnoho, mnoho dalších (Skřejpek 1999: 50). Kromě bohů v pantheonu věřili Římané v další nadpřirozené bytosti. Uctívali celý zástup drobných bůţků, bohů míst a předků či zboţštěných lidí. Mimo to existovala ještě jedna zvláštní skupina bytostí – démoni, kteří byli něčím mezi lidmi a bohy (Rüpke 2007: 25). O římské kulty se starali kněţí. Byli v podstatě správci kultů a tuto činnost mohli vykonávat laikové. Někteří byli jmenováni, jiní voleni (na omezenou dobu) a byli rozděleni podle toho, o které bohy se starali. Nejvyšším knězem byl pontifex maximus. (Robert 2001: 148). Původně se římský náboţenský ţivot obešel bez chrámů. Posvátná místa se nacházela v přírodě. Chrámy se začaly stavět aţ v době Etrusků, ale byly zasvěceny bohům a vstupovat do nich mohli pouze kněţí. Rituály se odehrávaly na prostranství před chrámem, kam se mohl shromáţdit lid (Robert 2001: 150). Podstatná část náboţenského ţivota Římanů se však odehrávala v jejich domovech. Téměř všichni měli doma vlastní svatyni, kde uctívali své předky a tradiční domácí bůţky (Láry a Penáty). Na rituály dohlíţela muţská hlava rodiny a byly součástí kaţdodenního ţivota (Smith: 2006: 86). V císařském období vzrostl římský náboţenský zápal, kdyţ se objevil tzv. císařský kult, který oslavoval zboţštěné císaře. Prvními zboţštěnými panovníky byli Caesar a Augustus a vytvořili tak důleţitý precedens, ačkoliv jejich nástupci nebyli zboţšťováni automaticky. Caesar navíc zavedl další novinku, kdyţ funkci pontifex maximus přiřadil k funkci imperátora. Císařské kulty měly rovněţ své kněze, obřady i chrámy (Eliade 1993: 213–214). Ve třetím století našeho letopočtu se objevil nový směr, tzv. novoplatonismus. Jeho zakladatelem byl Plótínos. Novoplatonismus se
27
snaţil sloučit náboţenské a filosofické prvky a být tak dostatečnou alternativou křesťanství, jehoţ vliv narůstal. Novoplatonismus však nemůţeme jednoznačně označit jako náboţenský směr (Smith 2006: 87).
4.2 Judaismus Dějiny ţidovského náboţenství sahají daleko do minulosti, jedná se o jedno z nejstarších monoteistických náboţenství na světě. Ţidé věří, ţe jsou vyvoleným národem samotného Boha. Podstatnou sloţkou ţidovské víry je podílet se na specifickém způsobu ţivota (Keene 2008: 38–39). Dějiny Ţidů se odvíjí od Abraháma, jehoţ Bůh vyzval, aby se usadil v kenaanské zemi. Podle dvanácti synů Abrahámova vnuka Jákoba dostalo název dvanáct ţidovských kmenů. Z nejsilnějšího kmene Judy pak pochází výraz Ţid (Keene 2008: 40). Podle Bible přišli Ţidé jako svobodní lidé do Egypta, avšak později byli utlačováni a v otroctví (Eliade 1993: 152). Tehdy Bůh povolal Mojţíše. Ten poţadoval na faraonovi, aby tento národ propustil. To se však stalo aţ po seslání deseti ran na Egypťany. Ţidé pak putovali čtyřicet let do země zaslíbené, Kenaanu (Keene 2008: 40). Zde se usadili a vytvořili výše zmíněných dvanáct kmenů (Eliade 1993: 125). Během putování obdrţel Mojţíš od Boha na hoře Sinaj Desatero přikázání. V Kenaanu si Ţidé sami vládli, měli i vlastní krále. Ţidovský král Šalamoun nechal postavit Jeruzalémský chrám (Keene: 40–41). Po smrti tohoto krále se království rozdělilo na severní část Izrael a jiţní Judsko (Eliade 1993: 125). Po vládě několika špatných králů však byla severní část země v 8. století př. n. l. dobyta Asyřany a v 6. století př. n. l. jiţní část podlehla Babyloňanům (Keene 2008: 41). Jeruzalémský chrám byl zničen a Ţidé byli odvlečeni do Babylónie. V roce 539 je však osvobodili Peršané v čele s Kýrem Velikým. Ţidé se pak mohli vrátit z exilu a obnovit Jeruzalémský
28
chrám. Jiţ v té době se od sebe začaly oddělovat jednotlivé skupiny ţidů, které šly částečně vlastním vývojem. Spojoval je všechny ovšem důraz na Bibli a na Jeruzalémský chrám. Ţidovské komunity se šířily po územích na blízkém východě, ale ve druhém století př. n. l. se ţidé usadili i v Římě (Cowling 2006: 265–267). Ve druhém století př. n. l. došlo v Judsku k ţidovské vzpouře proti syrskému vládci Antiochovi IV. Vzpouru vedl rod Makabejců a vítězný mír je dodnes připomínán slavením tzv. Chanuky, čili Svátku světel. V letech 63 př. n. l. aţ 200 n. l. byla oblast Judska pod nadvládou Římské říše. Během této doby propukalo mnoho ţidovských vzpour. Ke všeobecné vzpouře nakonec došlo v roce 66 n. l., avšak po počátečních úspěších byla tvrdě potlačena a r. 70 byl zničen Jeruzalémský chrám. Tak Ţidé přišli o svůj ústřední sjednocující symbol. Po této pro Ţidy tragické události docházelo ještě k dalším vzpourám. Za zmínku stojí např. vzpoura Bar Kochby v roce 132. Avšak ţádná nebyla úspěšná. Naopak byly brutálně potlačovány (Cowling 2006: 267–269). Na počátku 3. století se ţivotní podmínky pro Ţidy zlepšily, ovšem kdyţ se v Římské říši na konci 4. století stalo výlučným náboţenstvím křesťanství, bylo Ţidům odňato mnoho práv (Eliade 1993: 126). V sedmém století se změnila situace, kdyţ začaly arabské výboje. Většina Ţidů se během jednoho století dostala pod muslimskou nadvládu a jejich ţivotní podmínky se v podstatě zlepšily. Ovšem pro Ţidy ţijící na křesťanských územích začala být v následujících stoletích situace nepříznivá. Začala se šířit nenávist a pogromy. Jak se Ţidé postupně šířili do dalších evropských zemí, od Anglie po Polsko, nenávist k nim je po nějaké době následovala. Rovnosti dosáhli Ţidé aţ v 19. století, kdy docházelo k oddělování církve od státu a Ţidé mohli být nehledě na náboţenství loajálními občany státu (Cowling 2006: 270–272).
29
Bohuţel narůstající tolerance k Ţidům nebyla všeobecná. Objevil se také moderní antisemitismus, jehoţ přímým důsledkem byl holocaust během II. světové války, při němţ zahynulo na šest milionů ţidovských muţů, ţen a dětí (Cowling 2006: 273). Ţidovské vnímání Boha je zcela odlišné od vnímání bohů v pohanských kultech, o kterých bylo psáno v předchozí podkapitole. Bůh je pro ně „transcendentní“ stvořitel, tedy odlišuje se od toho, co stvořil. Stojí mimo svět, ale můţe do něj zasahovat. Bůh je všudypřítomný a rovněţ podle Ţidů nemá počátek ani konec. Ústředním rysem ţidovské víry je také jejich přesvědčení o boţí všemohoucnosti a vševědoucnosti. Další důleţitou součástí judaismu je víra v konec světa, kdy Bůh pošle Mesiáše, aby spasil jeho národ. Podoba této postavy byla v průběhu historie popisována různě. V mesiášském období zavládne na zemi mír a neboţtíci vstanou z mrtvých a proběhne poslední soud nad celým lidstvem. Spravedliví půjdou do nebe a hříšníci skončí na věky v pekle (Cohn-Sherbok 2006: 286–8). Pro ţidovské náboţenství je velmi důleţité jejich Písmo. Ústřední místo zaujímá Tanach. Je napsán v hebrejštině a má třicet devět knih. To je stejně jako u křesťanského Starého zákona, ačkoliv zde jsou odlišně uspořádány. Skládá se ze tří částí: Zákona (Tóry), Proroků (Nevi’im) a Spisů (Ktuvim) (Keene 2008: 44).
4.3 Křesťanství Křesťanství je v současnosti nejrozšířenější náboţenství na světě s asi dvěma miliardami věřících. Je však rozděleno do mnoha různých sekt a církví, které vznikaly postupně během jeho dlouhé historie. Největší je římskokatolická církev s více neţ jednou miliardou členů (Keene 2008: 86).
30
Křesťanství je zaloţeno na osobě Jeţíše Krista jako Boţího syna. Jeţíš však byl skutečnou historickou postavou. Poznatky o jeho ţivotě jsou čerpány ze čtyř evangelií z Nového zákona. Jeţíš se narodil jako Ţid v Betlémě v Judsku a vyrostl v Galilei. Zde také strávil většinu ţivota. Jeho narození dle evangelií však nebylo obyčejné. Zvěstovali je andělé a měl být počat nikoliv lidmi, nýbrţ z moci Boţí (France 2006: 317–318). O jeho ţivotě do třiceti let není mnoho známo, ale předpokládá se, ţe dostal starozákonní vzdělání v synagoze. Jeho působení odstartovalo pokřtění od Jana Křtitele. Ten vyzýval Izrael k návratu k Bohu a své stoupence křtil v řece Jordán. Jeţíš se k němu připojil. Pak začal sám kázat. Vedl potulný způsob ţivota, kázal a učil své stoupence, konal zázraky. Evangelia mluví především o zázračném léčení, ale i o nadpřirozené moci nad přírodními ţivly. Postupně kolem sebe shromáţdil dvanáct nejbliţších učedníků, kteří měli pokračovat v jeho poslání (France 2006: 318–319). Ačkoliv byl velmi oblíbený, jeho nekonvenční chování mu přineslo i spoustu nepřátel. Zejména vzbudil odpor ţidovských představených. To nakonec vedlo k tomu, ţe ho zradil Jidáš, jeden z jeho nejbliţších učedníků, čímţ umoţnil Jeţíšovo zatčení a smrt (France 2006: 320). Noc před svou smrtí se Jeţíš sešel se svými učedníky k večeři, aby oslavili Pesach. Tuto „Poslední večeři“ si křesťané dodnes připomínají. Brzy poté byl Jeţíš zatčen. Na intenzivní nátlak ţidovského vedení ho pak římský místodrţící Pilát Pontský odsoudil k smrti ukřiţováním (Keene 2008: 92). Byl pohřben, avšak brzy byla hrobka objevena prázdná. Po nějaký čas se pak Jeţíš znovu ukazoval mezi lidmi a rozšířila se zpráva o jeho zmrtvýchvstání (France 2006: 322). Křesťanská víra se pak rychle šířila do dalších oblastí. Jiţ za patnáct let se dostali křesťané do Říma. Vzniklo několik významných center křesťanství. Stoupenci tohoto náboţenství byli v dalších staletích
31
často vystavováni represím, ale ve své víře vytrvali. Aţ bylo křesťanství nakonec ve čtvrtém století v Římské říši zrovnoprávněno a později přijato za státní náboţenství. Pak uţ se mohlo snáze rozvíjet a zaţívalo nevídaný rozkvět (McGrath 2006: 311). Během dlouhých dějin křesťanství se vyvíjely různé cesty, po kterých šly jednotlivé skupiny věřících, a vyvinulo se tak mnoho různých církví a sekt. V roce 1054 došlo k tzv. Velkému schizmatu, které znamenalo definitivní rozkol mezi východní a západní církví. Přesto však během středověku křesťanství nabývalo na síle. V 16. století došlo v západní církvi k reformaci, z níţ nakonec vznikl protestantismus jako svébytný typ křesťanství. Protestantismus si získal spoustu příznivců a dodnes je velmi oblíbený a po západním katolictví nejrozšířenější. Rovněţ v 16. století začal proces velmi významný pro utváření současného křesťanství, byla jím expanze této víry na americký kontinent, ale i do dalších oblastí celého světa (McGrath 2006: 313–316). Posvátnou knihou křesťanů je Bible. Je tvořena Novým zákonem a Starým zákonem, který křesťané převzali z judaismu. Starý zákon obsahuje 39 knih. Nový zákon se skládá z celkem dvaceti sedmi knih – čtyř evangelií, Skutků apoštolů, dvacet jedna dopisů či epištol a knihy Zjevení. Většina těchto textů byla sepsána poměrně brzy po Jeţíšově smrti (Keene 2008: 98–99). Autory evangelií jsou Matouš, Marek, Lukáš a Jan, kteří líčí ţivot Jeţíše Krista. Skutky apoštolů popisují počátky církve a šíření křesťanství. Jsou doplněny epištolami, kde se rovněţ pojednává o problémech v raně-křesťanských obcích. Vznik knihy Zjevení se klade do pozdější doby a předpovídá konečné vítězství křesťanství nad světem zla (Burian 1991: 79).
4.4 Zoroastrismus Zoroastrismus je starověké perské náboţenství zaloţené na učení proroka
Zoroastra
(téţ
nazýván
Zarathuštra).
O
Zoroastrovi
se
32
v současné době všeobecně soudí, ţe byl skutečnou historickou postavou, přestoţe o jeho ţivotě se neví skoro nic. Vědci se navíc nemohou shodnout, v jaké době měl ţít, ani kde měl ţít. Existují domněnky, ţe ţil na severovýchodě, tam, kde se později rozkládala Baktrie, v oblasti dnešního Afghánistánu. Jiná verze tvrdí, ţe pocházel z oblasti řeky Aras v dnešním Ázerbájdţánu. Rozhodně však je Zoroaster klíčovou náboţenskou postavou a významem se vyrovná prorokům, jako byli Mojţíš, Jeţíš či Muhammad. O jeho ţivotě se sice zmiňují zoroastrovské náboţenské texty, avšak ty byly napsány mnohem později a zmínky o Zoroastrovi v těchto textech mají spíše formu bájí. V těchto textech se tvrdí, ţe prorok ţil někdy okolo roku 600 př. n. l., nicméně současní badatelé se domnívají, ţe to bylo mnohem dříve. Přiklání se spíše k rokům 1200 aţ 1000 př. n. l. (Axworthy 2009: 13). Soudí se, ţe Zoroaster nepřišel s úplně novým náboţenstvím. Spíše zreformoval stávající náboţenské praktiky. Vytvořil tak náboţenství s mnohem sloţitější filosofickou teologií a s větším důrazem na mravnost a spravedlnost (Axworthy 2009: 13–14). Původní náboţenství v oblasti, kde
Zoroaster
ţil,
odpovídalo
společnosti
ovládané
válečnickou
aristokracií a kněţími (Eliade 1993: 252). Bylo směsicí modlářství a pověr. Lidé věřili na mnoho zlých i dobrých bohů. Dobré bohy si snaţili naklonit obětováním domácích zvířat. Kromě zabíjení velkého mnoţství skotu a jedení jeho masa na obětních hostinách, se také popíjel nápoj zvaný haoma s halucinogenními vlastnostmi. Zoroaster si uvědomil, ţe sedláci tak zbytečně přicházejí o spoustu skotu, který pro ně mohl být důleţitý a uţitečný. Také proto vystupoval proti tomuto kultu (Klíma 1977: 27–28). Rovněţ odsuzoval pouţívání haoma. Prosazoval změnu v pantheonu, ten se měl stát monoteistický a dualistický. Tak vlastně byl postupně vybudován zoroastrismus (Eliade 1993: 252). Ve třiceti letech prý Zoroaster zaţil první z několika vidění a začal o něm kázat. Byl však odmítán, vystaven pronásledování a donucen opustit
33
domov. Teprve po deseti letech získal prvního stoupence. Později se k němu však přiklonil panovník Vištaspa, který učinil zoroastrismus oficiálním náboţenstvím svého panství v severovýchodní Persii. Odtud se pak během času rozšířil do celé Persie (Hinnells 2006: 243). Zoroastrijským bohem je Ahura Mazda. Jméno znamená Moudrý Pán. Dualismus spočívá v protikladu dobrého Ahura Mazdy a Ahrimana5, který je vtělením zla. Náboţenství v tomto stádiu nazývají badatelé spíše mazdaismem, jelikoţ současný zoroastrismus je více monoteistický. Boţstva, která existovala před Zoroastrovou reformou, byla do učení zařazena jako andělé či archandělé. Jednalo se především o slunečního boha Mithru nebo o Anáhitu, bohyni potoků a řek (Axworthy 2009: 14). Později se zoroastrismus také musel vyrovnávat s otázkou vzniku Ahura Mazdy a Ahrimana. Někteří stoupenci tohoto náboţenství věřili, ţe byli syny Zurvána, boha stvořitele, ztotoţňovaného s časem. Tato odnoţ zoroastrismu dostala název zurvánismus (Axworthy 2009: 15). Dalšími důleţitými bytostmi v zoroastrismu jsou tzv. Nesmrtelní svatí, které lze připodobnit ke křesťanským archandělům. Je dokonce moţné, ţe zoroastrismus takto skutečně ovlivnil křesťanství. Tyto postavy však nejsou jen bytostmi, nýbrţ ideály, o které by měl člověk usilovat. Dokládají to jejich jména: Dobré myšlení, Spravedlnost, Zboţnost, Vláda, Plnost a Nesmrtelnost (Hinnels 2006: 244). Podle zoroastrismu si kaţdý člověk při svém konání a smýšlení musí vybrat, zda bude stát na straně Ahura Mazdy či Ahrimana, je to volba mezi dobrem a zlem. Dobří lidé pak budou mít v ţivotě štěstí a přijdou do nebe, špatní zaţijí muka v pekle (Keene 2008: 175). V období vlády Parthů byly podniknuty první kroky ke sběru posvátných zoroastrovských textů. Vznikla z toho posvátná kniha Avesta
5
Také nazýván Angra Mainju, Ničivý duch.
34
(Hinnels 2006: 245). Avesta je, podobně jako Bible, dílem mnoha autorů z různých dob. Chronologické pořadí jednotlivých textů Avesty se však dá mnohem hůře určit (Krejčí 1993: 78). Avesta se skládá z několika částí, nejstarší z nich je Jasna (oběti). Udává se, ţe autorem první části Jasny, tzv. gáth (hymnů), je sám Zoroaster. Kromě Avesty pak existují další zoroastrovské texty, pocházejí ovšem z mnohem pozdějších období. Zajímavou písemnou památkou, ač není typicky náboţenská, jsou skalní reliéfy zanechané perskými vládci (Eliade 1993: 252–253). Prvních asi 700 let po Zoroastrově smrti jsou dějiny zoroastrismu neznámé. Ví se pouze, ţe se postupně rozšířil po Persii. Je jiţ však známo,
ţe
zoroastrismus
převládal
v Achajmenovské
říši.
Po
Achajmenovcích, které svrhl Alexandr Veliký, vládla cizí dynastie Seleukovců. Ale po nich nastoupivší Parthové rovněţ vyznávali zoroastrismus. Také za vlády následující dynastie Sásánovců byl zoroastrismus hlavním náboţenstvím. V jejich době se dovršila jednota státu a církve. Sásánovci vládli v Persii aţ do muslimské invaze. Pro zoroastrismus to postupně znamenalo zkázu, jelikoţ pro muslimy nebyl náboţenstvím knihy, jako například judaismus či křesťanství, které tolerovali. Stoupenci zoroastrismu tak byli diskriminováni. Museli se postupně stáhnout do pouští a i tak byli pronásledováni. Je obdivuhodné, ţe za 1400 let utlačování a pronásledování ještě všichni zoroastrovští věřící z Íránu nevymizeli. Odhaduje se, ţe je jich v současnosti v Íránu asi 25 000. Část zoroastriánů však opustila Persii a útočiště našli v Indii. Dnes jich zde ţije asi 65 000 (Hinnels 2006: 245–247).
4.5 Manicheismus Během vlády Šápúra I. se v Persii objevilo nové náboţenství – manicheismus. Nese název po svém zakladateli Máním. V současnosti není tento náboţenský směr příliš známý, ale měl poměrně velký vliv, a to nejen v Íránu, ale i v Evropě (Axworthy 2009: 46). Mání se narodil 14.
35
dubna 216 v Babylonu (Decret 1994: 38). Jeho otec podle tradice pobýval u baptistické gnostické sekty elchasaitů. Kdyţ byly chlapci čtyři roky, vzal si ho k sobě na výchovu. Mání se v tomto ţidovsko-křesťanském prostředí učil dvacet let. Avšak objevilo se u něj náboţenské poslání odporující prostředí, ve kterém vyrůstal. Jeho úkol mu prý byl odhalen ve dvou viděních. Svou první apoštolskou cestu podnikl někdy na počátku 40. let třetího století do Indie (Eliade 2013: 339). Později se Mání na pozvání Šápúra I. dostavil na jeho dvůr a přednesl před ním své učení. Na Šápúra zapůsobilo a dovolil jemu i jeho stoupencům kázat v celé Sásánovské říši. Dále však o Máního ţivotě není známo mnoho informací. Ví se, ţe s panovníkem udrţoval dobré vztahy a ţe se svým posláním procestoval Persii. Navíc vyslal misie i do zahraničí. Po smrti Šápúra dovolil Mánímu šířit manicheismus i další panovník Hormuzd. Ten však vládl pouze jeden rok a jeho nástupce Bahrám I. jiţ tak tolerantní nebyl. Nechal Máního zatknout a v mukách zemřít (Eliade 2013: 340–341). Mání se snaţil vytvořit universální náboţenství. Některá původní náboţenství sice uznával, ale povaţoval je za neúplná. Jeţíšovi připisuje důleţitou úlohu, z Indie přebírá stěhování duší a ze zoroastrismu dualismus (Eliade 2013: 341). Z křesťanství, zoroastrismu a buddhismu chtěl Mání vytvořit jedno náboţenství, ve kterém by se všechna sjednotila a dosáhla vrcholu. Manicheismus by tak měl uspokojit věřící všech těchto náboţenství (Klíma 1977: 150). Základem Máního učení je dualistický pohled na svět. Existuje dobrý bůh, představující dobro, světlo a pravdu, a zlá hmota, která je zlem, tmou a lţí. Oba tyto principy existují odnepaměti a jsou na sobě závislé (Klíma 1977: 150). Manicheismus
byl
také
misionářským
náboţenstvím
a
náboţenstvím knihy. Mání sám sepsal sedm pojednání představujících kánon, aby se tak vyhnul dohadům a herezím (Eliade 2013: 342).
36
Věřící jsou v manicheismu rozděleni na dvě skupiny. Na elekty (vyvolené, dokonalé stoupence), kteří ţijí mnišským ţivotem, a na skupinu posluchačů, laiků. Odlišují se především způsobem ţivota. Vyvolení nesměli mít špatné myšlenky ani řeči, nemohli jíst maso a pít opojné nápoje. Kromě toho nesměli rukama škodit rostlinám ani zvířatům, coţ jim ovšem znemoţňovalo téměř jakoukoliv práci. Mání to řešil tím, ţe udělil laikům povinnost vyvolené ţivit. Ti jim na oplátku dávali rozhřešení. Vyvolení se také nesměli ţenit, ba ani stýkat se s ţenami (Klíma 1977: 153–154). Vzhledem k současnému špatnému povědomí o manicheismu je pozoruhodné zjistit, kam aţ se toto náboţenství rozšířilo. Od třetího do patnáctého století se rozšířilo od Číny po Španělsko a Francii. Pevně se například uchytil v 7. aţ 8. století v Turkestánu v období vlády ujgurských „kaghánů“. Rozšířil se samozřejmě také po Persii a následně do římských provincií, zejména do Egypta a dále do Afriky, a také například do byzantské Malé Asie (Decret 1994: 89).
37
5 PŘEHLED DAT URČENÝCH KE KOMPARACI 5.1 Římská říše a přechod od pohanství ke křesťanství Během 4. století došlo v Římské říši k přechodu od uctívání pohanských kultů k ustanovení křesťanství jako státního náboţenství. Není tedy vhodné psát o vztahu Římské říše a její vlády k těmto dvěma náboţenstvím
odděleně.
Proto
bude
tato
podkapitola
zahrnovat
informace o obou vírách. Uctívání pohanských kultů a křesťanská víra se od sebe podstatně liší, jak bylo ukázáno ve třetí kapitole. V následujícím textu bude vysvětlen vývoj římského náboţenského cítění a postupný přechod ke křesťanství. Především zde bude ukázán přístup jednotlivých panovníků a jejich zásluhy na konečném vítězství křesťanství. Uţ
před
rozšířením
křesťanství
byl
v Římské
říši
mezi
náboţenstvím a politikou poměrně úzký vztah. Političtí činitelé často zastávali také náboţenské funkce. Přibliţně od začátku našeho letopočtu zastával kaţdý císař úřad pontifika maxima, tedy vůdce římského náboţenství. Zároveň však nikomu nebyla vnucována nějaká konkrétní víra. Stát dohlíţel pouze na řádné vykonávání státního kultu, kterého se lidé sice museli účastnit, ale bylo jedno, čemu věří (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 458). Takto pojaté náboţenství ale postupně přestávalo lidi uspokojovat, bylo čím dál více bráno pouze jako akt loajality. Vzdělanější vrstvy se proto uchylovaly k filosofii, kdeţto prostý lid se obracel
k náboţenstvím
přicházejícím
z východu.
Obzvláště
byli
přitahování vizí posmrtného ţivota. A do této situace vstoupilo křesťanství (Čéška 2000: 23–24). Vývoj křesťanského kultu během prvních dvou aţ tří století není předmětem této práce, proto ho zde nebudu uvádět. Důleţité je, jaký postoj ke křesťanství zaujala římská vláda někdy v druhé polovině 3. století. Římská vláda odsoudila křesťanský kult jako hrozbu římské společnosti a snaţila se ho potlačit. Došlo k několika pronásledováním
38
křesťanů. První dvě velká pronásledování proběhla v letech 249–251 a 253–260 (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 461). Tyto akce si sice vyţádaly velkou řadu obětí, avšak k potlačení křesťanství nevedly. Naopak mnoţství mučedníků vyvolávalo další sympatie. Mezi obdobími pronásledování však mělo křesťanství relativně vhodné podmínky pro svůj vývoj. Proto bylo ve druhé polovině 3. století křesťanství a především jeho církevní organizace významným faktorem působícím uvnitř státu. Situace se navíc komplikovala tím, ţe křesťané odmítali podřídit se státnímu kultu (Burian 1991: 161–162). To začalo být velkým problémem v době krize, kdy za příčinu problémů říše byla označena křesťanská neloajálnost k pohanským bohům (Klíčová 2009: 53). Křesťanství bylo na rozdíl od pohanství velmi sjednocující vírou. Pohanských kultů bylo takové mnoţství, ţe na něm nemohla být postavena jednota říše. Ve snaze zreorganizovat pohanství tak, aby mohlo splnit tuto funkci, byl zaveden nový kult Sol Invictus, Neporazitelné Slunce, který měl ostatní pohanské kulty zastřešit (Klíčová 2009: 83–84). Dále uvedu výčet informací týkajících se chování a přístupu ke křesťanství u jednotlivých panovníků Římské říše vládnoucích ve sledovaném období. Diocletianus byl v kaţdém případě zastáncem pohanských kultů. Dokonce sám přijal jméno Jovius a jeho partner Maximian jméno Herculius. Zdůraznil tak svou moc a ukázal jasně svou orientaci. Tato jména pak přešla na příslušné Caesary (Burian 1991: 136). Navíc chtěl Diocletianus upevnit a centralizovat vládu a sjednotit zemi. Nelíbila se mu proto přítomnost monoteistického náboţenství, jehoţ členové
odmítají
uctívat
státní
kult.
Nehodili
se
do
jeho
vize
absolutistického státu. Z těchto i dalších důvodů se rozhodl skoncovat s křesťanstvím jednou provţdy (Burian 1991: 158). Diocletianovo pronásledování křesťanů začalo na přelomu 3. a 4. století v jeho vlastním paláci a bylo následováno čistkou ve východní
39
armádě. V roce 303 zahájil třetí velké pronásledování. Ačkoliv mělo být prováděno v celé říši, ve skutečnosti se jeho intenzita v různých oblastech značně lišila. Silně zasaţena byla Afrika, Egypt a východní provincie. Daleko lépe dopadla Británie či Galie (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 481). Cílem tohoto pronásledování mělo být úplné vymýcení křesťanství. Vydal k tomuto účelu několik ediktů. První z nich zbavoval křesťany občanských práv a svobod a nařizoval zbourat církevní budovy a spálit náboţenské knihy. Druhý nařizoval uvěznit křesťanské kněze a významné představitele církve. Třetí jim pod hrozbou trestu smrti nařizoval obětovat státním bohům a čtvrtý edikt toto nařízení rozšířil na všechny křesťany (Nemec 2005: 37–38). Diocletianovy pohnutky tedy byly jak náboţenského, tak politického charakteru. Jeho záměr však nebyl naplněn ani v nejmenším, neboť přestoţe obětí bylo mnoho, další věřící zůstali a přibývali další. Ani pozice církve nebyla narušena (Burian 1991: 163). Je moţné, ţe neúspěch Diocletianových pronásledování mělo na svědomí i prosté obyvatelstvo. Občané říše, kteří ţili s křesťany v kaţdodenním kontaktu totiţ nesdíleli s císařem názor, ţe křesťané rozvrací říši. Většina společnosti se tedy rozhodla, ţe není třeba vymýtit je ani jejich církev, a protoţe sympatizantů s křesťany byla většina, císař nedokázal své edikty účinně prosadit (Klíčová 2009: 105). Galerius se pronásledování křesťanů za Diocletiana zhostil s velkým nasazením. A zatímco jinde v říši v roce 305 skončilo, na východě pod Galeriem dokonce ještě zesílilo. Galerius v pronásledování vytrval aţ do roku 311, kdy těţce onemocněl. Téhoţ roku krátce před svou smrtí vydal toleranční edikt (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 482). Tento edikt uznal křesťanskou církev a dal křesťanům svobodu vyznání i právo veřejně se shromaţďovat za účelem bohosluţeb. To vše ovšem za podmínky, ţe budou svého Boha prosit o blaho státu (Grant 2002: 240).
40
Pohnutky k tomuto Galeriově obratu v postoji ke křesťanství nejsou známé, ale objevila se řada teorií. Křesťané samozřejmě tvrdili, ţe nemoc na něj seslal Bůh a Galerius chtěl odčinit své skutky. K vydání ediktu ho mohli přesvědčit jiní lidé, třeba jeho manţelka Valerie, která byla sama křesťankou. Nejpravděpodobnější se však zdá, ţe Galerius nakonec shledal pronásledování jako neúspěšné. Nepřinášelo kýţené výsledky a naopak podkopávalo jednotu státu a i u pohanských poddaných vyvolávalo nelibost (Grant 2002: 240). Jedním z nejdůleţitějších panovníků pro rozvoj křesťanství byl bezpochyby Konstantin Veliký. Nebyl však zastáncem křesťanství odjakţiva. Nějaký čas mu trvalo, neţ k tomuto rozhodnutí dospěl. Ovšem jiţ po smrti Maximiana se zřekl přízviska Herculius. V té době se rozhodl pro sluneční kult Sol invictus (Čéška 2000: 51). V roce 312 si Konstantin vydobyl velké vítězství nad Maxentiem v bitvě u Milvijského mostu. Ve vojsku, kterému velel, bylo mnoho křesťanů. Před bitvou prý Konstantin dostal znamení o svém vítězství. Ve svém vidění byl vybídnut k tomu, aby označil štíty svých vojáků Kristovým monogramem. Tato bitva tedy byla vybojována v duchu křesťanství, a proto byla velmi významná (Burian – Oliva 1984: 491). Přestoţe se Konstantin seznámil s křesťanstvím jiţ dříve, teprve po této bitvě se jeho víra začala utvrzovat (Čéška 2002: 56). Historikové se ovšem nikdy neshodli, zda bylo Konstantinovo obrácení k Bohu opravdové, či zda šlo jen o pragmatický krok. Někteří se totiţ domnívají, ţe chtěl křesťanství pouze vyuţít ke sjednocení říše, podobně jako jeho předchůdci zkoušeli vyuţít pohanské kulty (Klíčová 2009: 109). Maximinus Daia, stejně jako Galerius, pokračoval v pronásledování křesťanů i po Diocletianově abdikaci. Přistupoval k němu navíc velmi tvrdě, přísně vyţadoval konání pohanských obětí po všech lidech, včetně malých dětí. Pokračoval v něm i po Galeriově tolerančním ediktu. K tomu
41
se navíc pokusil reorganizovat pohanskou církev, aby se vyrovnala křesťanské. Po bitvě u Milvijského mostu však na nátlak Konstantina musel s represemi přestat. Nakonec zanevřel i na pohanství. Kdyţ totiţ prohrál bitvu s Liciniem, přestoţe mu pohanští kněţí předpověděli vítězství, potrestal je za to odvoláním výnosů proti křesťanům a navrácením církevního majetku (Grant 2002: 256–258). Roku 313 se Konstantin sešel s Licinem v Mediolanu a vydali tzv. edikt milánský, který vyhlásil toleranci ke všem náboţenstvím (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 487). Edikt také rušil všechny zákony vydané v době pronásledování a řešil i navrácení majetku církvi (Burian 1991: 164).
Milánský
edikt
tak
řešil
nejasnosti
vyplývající
z Galeriova
tolerančního ediktu. Totiţ otázku právního postavení křesťanů a církve ve společnosti. Nyní bylo jasné, ţe jim byla všem udělena svoboda vyznání. Pro pohanské kulty tento edikt znamenal, ţe přišly o své privilegované postavení (Nemec 2005: 52–53). Zatímco Konstantin byl rozhodnut jednat ve prospěch křesťanů, Licinius došel k přesvědčení, ţe spojení státu s církví a křesťany je chybou. V letech 320 a 321 proto přijal opatření s cílem potlačit moc církve (Grant 2002: 254). Pak také odstranil všechny křesťany z armády a ze státní správy a sám se vrátil k uctívání Sol invictus. I z tohoto důvodu se vzájemné vztahy mezi císaři zhoršovaly aţ do bodu, kdy došlo ke vzájemnému střetu (Clauss 2005: 54). Konstantin si byl vědom toho, jaké moţnosti můţe přinést spolupráce církve a státu. Chtěl církev vyuţít především k upevnění vnitřní
soudrţnosti
impéria.
Přestoţe
podporoval
křesťanství,
neznamenalo to, ţe by nějak zostřoval vztahy s vyznavači pohanských kultů. Celý ţivot si také ponechal titul pontifex maximus a byl tedy nejvyšším představitelem státního kultu (Burian 1991: 165).
42
Kromě podpory křesťanství se Konstantin hodlal zapojit do záleţitostí církve. Uţ v období vydání milánského ediktu se začal zajímat o spor okolo donatistů6. Donatisté dokonce přímo poţádali Konstantina, aby svár rozhodl. Konstantin nechal o záleţitosti jednat dva koncily, jeden roku 313 v Římě a druhý v roce 314 v Arelate v Galii. Kdyţ oba koncily rozhodly proti donatistům, ti ţádali po Konstantinovi jeho vlastní rozhodnutí. Avšak on podpořil názor koncilů a donatisté navzdory jejich původní ţádosti odmítli vměšování císaře do církevních záleţitostí. Problémy s donatisty se pak v Africe táhly další století. Tento zásah císaře do církevních záleţitostí však způsobil precedens pro další období. A je třeba říci, ţe poté, co bylo křesťanství zrovnoprávněno a vymizel problém primárního boje o přeţití, který byl společný pro všechny, tak se brzy začaly objevovat další spory uvnitř církve. Většinou se týkaly pravé věrouky (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 489). Další z takových problémů, který se záhy objevil, se týkal učení alexandrijského kněze Aria. Jádrem sporu byl výklad boţí trojjedinosti, přičemţ Arius tvrdil, ţe Bůh-syn (Kristus) není roven Bohu-otci. Jiní teologové však byli toho názoru, ţe jejich podstata je stejná. Z Ariova učení vznikl směr zvaný ariánství. Proti tomuto učení vystoupil alexandrijský biskup Alexandros, avšak Arius trval na svém. Konstantin, obávaje se vnitřního rozkolu církve, začal jednat. Svolal roku 325 do Níkaie první ekumenický koncil představitelů církevních obcí. Zde se mimo jiné řešil problém ariánství. Toto učení bylo valnou většinou odmítnuto. Areos přesto neustoupil a ve svém učení pokračoval. Získal si
6
Problém donatistů vyplul na povrch kvůli otázce, kdo má být právoplatným kartaginským
biskupem. Šlo totiţ o status kněţí, kteří se při křesťanském pronásledování vzdali víry, místo aby za ní stali bez ohledu na následky. Donatisté trvali na tom, ţe takoví lidé by neměli být do církve znovu vpuštěni, tím méně aby byli vedoucími činiteli. Všechny církevní obce v Africe byly touto otázkou rozpolcené (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 489).
43
mnoho příznivců, nakonec mu byl nakloněn i sám Konstantin a krátce před smrtí přijal křest od ariánského kněze. Je docela moţné, ţe na koncilu vystupoval proti Areiovi z čistě politického důvodu, neboť potřeboval jednotnou a dobře organizovanou církev, která se těší podpoře obyvatelstva (Burian – Oliva 1984: 492). Během své vlády Konstantin vytvářel mnoho zákonů podporující křesťanství. Hned v roce 313 osvobodil křesťanské duchovenstvo od občanských povinností. Roku 318 biskupové získali právo rozhodovat soudní spory v občanských záleţitostech. V roce 319 bylo křesťanské duchovenstvo dokonce osvobozeno od všech daňových povinností. V roce 321 získala církev právo přijímat dědictví a právo propouštět pod dohledem biskupa otroky na svobodu (Čéška 2000: 66). K tomu všemu navíc Konstantin církev podporoval také finančně. Především sponzoroval stavby mnoha kostelů a basilik. Rovněţ nechával zhotovovat liturgické texty. To vše hradil ze státní pokladny (Čéška 2000: 65). Kdyţ Konstantin zemřel, byl v souladu s pohanským zvykem prohlášen za boha. Zároveň však byl východní církví povýšen na svatého a dokonce na jednoho z apoštolů (Burian – Oliva 1984: 492). Constantius II. se stejně jako jeho otec velmi zajímal o křesťanství a teologické otázky s ním spojené. Jako přívrţenec arianismu nechal rehabilitovat kněze Aria. Snaţil se pak najít ohledně tohoto problému mezi kněţími nějaký kompromis. Pořádal k tomuto účelu dokonce několik koncilů. Kvůli nátlaku císaře nakonec došlo k jistému sjednocení, ovšem díky velkým kompromisům na obou stranách. Constantius II. si také prosadil odsouzení biskupa Athanasia, největšího odpůrce ariánství. Ten poté uprchl do pouště a psal proti císaři i tomuto směru (Grant 2002: 263–264).
44
Kvůli svému příklonu k ariánství se však Constantius dostal do sporu s Constansem, který byl zastáncem katolické ortodoxie. Constans se dokonce rozhodně postavil za biskupa Athanasia. Bratři však své rozpory překonali kvůli vojenským hrozbám, kterým Římská říše musela čelit. Constans se během své vlády také snaţil potlačit stále existující donatistickou herezi (Grant 2002: 266–267). V době, kdy oba jeho bratři uţ byli mrtví a Constantius II. ve svých rukách drţel moc nad celou říší, rozhodl se zavést opatření namířená proti pohanským kultům. Zakázal všechny oběti a nařídil zavřít pohanské chrámy. Neuposlechnutí mělo být trestáno smrtí a ztrátou majetku. Constantius II. se tak stal prvním císařem, který se snaţil vymýtit pohanské kulty, nicméně zákony měly jen malý úspěch, stejně jaké obdobná nařízení proti křesťanství v minulosti (Klíčová 2009: 119). Vláda dalšího císaře Juliana, nebyla dlouhá, ale nesmazatelně se zapsala do dějin církve. Přestoţe byl jako chlapec vychován ke křesťanství, obrátil se k uctívání pohanských kultů (Grant 2002: 270). Kdyţ tedy po Constantiově smrti dosedl na trůn, pokusil se obnovit tyto pohanské kulty opět v roli nejdůleţitějšího státního náboţenství. Podporu těmto kultům však nedával na úkor křesťanství a rozhodně nedošlo k dalšímu pronásledování křesťanů. Pouze církvi zabavil majetek odebraný pohanským chrámům. Dále Julianus znovu povolil pohanské oběti, otevřel pohanské chrámy a obnovil činnost kněţských sborů. Navíc pohanské občany upřednostňoval při obsazování státních úřadů (Burian 1991: 188). Nakonec však přece jenom sáhl i k opatřením diskriminujícím křesťany, kdyţ vydal edikt zakazující jim vyučovat ve veřejných školách (Burian 1991: 189). Avšak Julianus také umoţnil návrat domů všem biskupům, kteří byli exkomunikováni a posláni do vyhnanství. Velice se mu totiţ hodil zmatek, který to do církve vneslo. Julianus nikdy
45
neschvaloval represivní opatření proti křesťanství. Křesťanskou věrouku se snaţil spíše teologicky vyvracet, jelikoţ s ní byl důkladně obeznámen. Pohanské kulty se naproti tomu snaţil zreformovat v pevně organizované pospolitosti po vzoru církve (Čéška 2000: 118–120). Julianův předčasný skon křesťané oslavovali jako Kristovo vítězství a záhy po jeho smrti se rozšířila historka, ţe ho v bitvě nezranil perský voják
nýbrţ
nějaký
křesťanský
voják
z římské
armády.
V rámci
pohanského pantheonu však byl vřazen mezi bohy (Čéška 126–127). Jeho nástupce Jovianus pak rychle zavrhl pohanství (nicméně vůči němu prosazoval snášenlivost) a obnovil křesťanství jako hlavní náboţenství říše (Grant 2002: 275). Oba další vládnoucí císaři, Valentinianus i Valens, byli křesťany, přičemţ Valens dával přednost ariánství (Burian – Oliva 1984: 496). Během Valentinianovy vlády došlo k rozmachu církve, jelikoţ byl náboţensky velmi tolerantní a neměl ani zájem zasahovat do sporů o církevní dogmata (Čéška 2000: 134). Valens jiţ tak tolerantní nebyl. Jako arián nechal pronásledovat katolickou církev, některé biskupy poslal do vyhnanství a některé členy této církve dal popravit (Grant 2002: 285). Císař Gratianus, který na čas vládl s Valensem, byl křesťan se zájmem o teologické otázky a podporoval katolickou církev. Byl prvním císařem, který vypustil hodnost pontifex maximus. Dále zrušil vydávání státních financí
na
pohanské
kulty
(Grant
2002:
288).
Gratianův
bratr
Valentinianus II. byl náboţensky tolerantní a sám sympatizoval s ariánstvím. Za jeho vlády došlo k dalšímu rozmachu donatistického hnutí, neboť v té době přestali být pronásledováni (Burian – Oliva 1984: 498). Poslední císař sjednocené Říše římské Theodosius byl zboţný katolík a jako takový výrazně podporoval katolickou církev. Byl přesvědčen, ţe jediná pravá víra je katolická, zaloţená na níkajském
46
vyznání. Proto nařídil předat všechny kostely do rukou katolických kněţí. Proti heretikům postupoval tvrdě a vydával mnoho represivních opatření (Grant 2002: 293). V roce 380 vydal nařízení, ve kterém stálo, ţe všichni lidé v impériu musí vyznávat stejnou víru jako tehdejší papeţ Damasus a alexandrijský biskup Petros, tedy níkajskou. V roce 381 svolal tzv. druhý ekumenický koncil do Konstantinopoli, na kterém se opět řešila otázka boţí podstaty. Také zde bylo rozhodnuto zrovnoprávnit konstantinopolského patriarchu s římským papeţem. Císař Theodosius se snaţil do koncilu zasahovat, ale i mnoho významných biskupů se zde snaţilo prosadit své ambice a plány. Nejvíce se projevoval biskup Ambrosius, který vystupoval proti ariánům a zbavoval je biskupských pozic (Čéška 2000: 154–158). V roce 380 Theodosius vydal zákon, kterým ustanovil křesťanství jako státní náboţenství s privilegovaným postavením. Jednalo se samozřejmě o katolickou víru přijatou na koncilu v Níkai (Nemec 2005: 72–73). Pohanské kulty zprvu nechal Theodosius poměrně fungovat, oběti byly povoleny a chrámy otevřeny. V roce 391 však obrátil a pohanské chrámy zavřel a jejich bohosluţby zakázal pod hrozbou tvrdých trestů. Tím se křesťanství stalo jediným oficiálně povoleným náboţenstvím v celé říši. Pravděpodobně ho k takovému zákroku přesvědčil Ambrosius. Ten vedl s císařem mocenský souboj, který nakonec skončil v jeho prospěch a ve prospěch církve. Císař se totiţ nakonec podřizoval jeho poţadavkům a církev triumfovala nad státní mocí (Grant 2002: 294). Vládou
císaře
Theodosia
v podstatě
skončil
boj
pohanství
s křesťanstvím o to, které náboţenství získá silnější postavení v Římské říši. Existuje mnoho názorů na to, co zapříčinilo úspěch a konečné vítězství křesťanství. Jednou z věcí, která lidi na křesťanské víře lákala, byla vize posmrtného ţivota a spásy. Také je vábila křesťanská
47
soudrţnost a soucit s bliţními. Panovníci jej zase chtěli pouţít ke sjednocení a upevnění říše, neboť se pro tento úkol hodilo daleko lépe neţ pohanské kulty. Nakonec se tedy křesťanské náboţenství stalo jediným oficiálním v Římě a moc církve vzrostla do té míry, ţe měla často navrch nad samotným císařem (Klíčová 2009: 85).
5.2 Římská říše a judaismus Na území Říše římské ţilo poměrně značné mnoţství Ţidů. Jejich komunity se nacházely v Římě, ale i na jiných místech Itálie, na Sicílii, v Řecku a především v provinciích na východě – v Egyptě, Kyrenaice, Sýrii, Arábii a v Malé Asii. Ţidovskou autoritou v Římské říši byl patriarcha. Zastupoval zájmy ţidovské komunity před římskou vládou. Měl také na starosti finance a jmenování Ţidů do úřadů v jejich komunitách. Mohl dokonce vynášet rozsudky smrti (Horbury 2009: 45). V období od konce 3. století k panování prvních křesťanských císařů lze najít jen málo informací o politice Říma vůči Ţidům (Gager 1985: 94). Během období pronásledování křesťanů zůstali Ţidé pro římské úřady jaksi v pozadí. Avšak kdyţ se křesťanství stalo hlavním náboţenstvím říše, stala se z Ţidů opovrhovaná menšina. Před Ţidy se tak objevily naprosto nové problémy, jelikoţ křesťanští císaři k nim byli často méně tolerantní, neţ ti pohanští. Církev měla tendenci potlačovat Ţidy podobně jako heretiky. Nicméně podle jedné doktríny měli být Ţidé tolerováni, jelikoţ připravili cestu Jeţíši Kristu. Zároveň ale byli zodpovědní za jeho smrt, proto měli ţít na okraji společnosti. To byl postoj většiny duchovenstva. Takovéto názory povzbuzovaly lidové masy k protiţidovským náladám. I oficiální státní politika se přidrţela tohoto výkladu. Byla k Ţidům poměrně nepřátelská a vydávala různé předpisy, které jim ztrpčovaly ţivot. Zároveň se však vyhýbala násilí a pogromům, aby nebyl narušen veřejný pořádek a bezpečnost (Grant 2003: 265–268).
48
Někteří křesťanští věřící učinili pokus obrátit Ţidy na křesťanskou víru. Křesťanské misie mezi Ţidy ovšem nebyly úspěšné (Schäfer 2003: 169). Kdyţ Konstantin roku 313 vydal Milánský edikt, pro Ţidy to znamenalo, ţe křesťanství dosáhlo stejné úrovně jako judaismus. Začal tak proces rozvoje křesťanství, v určitém ohledu právě na úkor judaismu (Schäfer 2003: 167–168). Konstantin během své vlády vydal několik zákonů, týkajících se Ţidů. Nicméně nedá se zde mluvit o vyloţeně protiţidovské
politice.
Některé
jeho
zákony
se
týkaly
konverze
k judaismu. Nebyl v tomto ohledu ovšem průkopníkem, nýbrţ navazoval na své předchůdce (Schäfer 2003: 169). V zákoně z roku 315 ošetřil konverzi křesťanů k judaismu, a také obtěţování konvertitů ke křesťanství z řad ţidovstva. Pokud někdo vztáhl na takového člověka ruku, měl být potrestán upálením. Dalším zákonem z roku 321 nařídil Ţidům účast v městských kuriích, kterých se dříve účastnit nemuseli. Pointa je v tom, ţe členové kurií zodpovídali a ručili za výběr daní. V roce 335 vydal zákon zakazující obřezávat křesťanské otroky, přičemţ obřízka se rovná konverzi k judaismu. Porušení tohoto zákazu znamenalo svobodu pro obřezaného otroka. Toto bylo jen pár příkladů z Konstantinových zákonů týkajících se Ţidů. Je však třeba připomenout, ţe Konstantin také vydal minimálně dvě nařízení, která zrovnoprávňovala ţidovské kněţí s pohanskými i křesťanskými (Schäfer 2003: 169–170). Rovněţ Konstantinův syn Constantius II. byl činný ve vydávání zákonů upravujících judaismus. Jeho nejdůleţitější zákon z roku 339 zakazoval smíšené sňatky mezi Ţidy a křesťankami. V druhé části tohoto zákona navazuje na předchozí nařízení, kdyţ pokračuje v úpravách vztahů mezi Ţidy a otroky. Po vydání tohoto zákona jiţ nesmí ţádný Ţid koupit otroka jiné víry, jinak ten připadne státu, a zároveň se zvyšuje trest za obřezání otroka. Po takovém činu nejenţe vlastník o otroka přijde, ale
49
bude také odsouzen k smrti. Zdá se však pravděpodobné, ţe tato opatření neměla za cíl vyloţeně diskriminovat Ţidy, nýbrţ ţe měla ekonomický podtext. Otroci byli podstatnou součástí římské ekonomiky. Také Constantiův zákon z roku 353 můţe mít hospodářské pozadí. V tomto předpise je stanoveno, ţe při konverzi k judaismu propadá všechen majetek státu (Schäfer 2003: 171–2). Během vlád Constantia II. a jeho spoluvladaře Galla se ţidé kvůli jejich horšícímu se postavení odhodlali dokonce ke vzpouře v Palestině a jistého Patricia provolali ţidovským králem (Grant 2003: 269). Gallus však povstání záhy potlačil (Schäfer 2003: 173). Zvláštní epizodou v dějinách Říma byla vláda císaře Juliána. O jeho náboţenské činnosti bylo jiţ napsáno ve předchozí podkapitole, ovšem specifická a zcela odlišná od jeho předchůdců i nástupců byla i jeho politika vůči judaismu. V jeho vztahu k Ţidům se prolínají jak náboţenské, tak politické motivy. Jeho postoj k judaismu je dvojaký, protoţe v něm spatřoval směr, ze kterého pochází křesťanství, proti kterému vystupoval. Na druhou stranu podpora judaismu mohla být vhodným prostředkem v boji proti křesťanství (Schäfer 2003: 174–175). Politickým důvodem pro podporu ţidovstva mohla být potřeba podpory ţidovských obcích v Mezopotámii při Juliánově taţení do Persie (Gager 1985: 97). Aby si Julián vyslouţil podporu Ţidů, tak v roce 362 oznámil svůj záměr na obnovení Jeruzalémského chrámu a chtěl navrátit Jeruzalém pod ţidovskou kontrolu. Navíc zrušil všechny speciální daně uvalené na Ţidy a povolil konání tradičních obětí (Gager 1985: 94). Císař Theodosius byl sice aktivním v náboţenské oblasti, ovšem jeho činnost se primárně týkala křesťanů a pohanů. Nicméně také vydal některá nařízení, která se zabývala Ţidy. Především potvrdil zákony svých předchůdců ohledně konverzí a obřízky. Smíšená manţelství mezi Ţidy a křesťany výnosem z roku 388 nově označil za cizoloţství. Pak
50
však následovaly tři výnosy hájící ţidovské zájmy. Tyto výnosy však měly kromě ochrany Ţidů také posílit císařovu autoritu. Byly reakcí na mocenský boj mezi ním a milánským biskupem Ambrosiem (Schäfer 2003: 177). První z těchto nařízení vydané roku 390 se týkalo obchodu a nebylo příliš významné. Druhý zákon z roku 392 však byl mnohem důleţitější, jelikoţ zajistil Ţidům omezenou autonomní jurisdikci. Tento zákon byl vlastně ochranou proti křesťanům, stejně jako poslední zákon z roku 393. Ten připomíná, ţe judaismus není zakázán a nařizuje potrestat kaţdého, kdo by ničil synagogy a snaţil se ho potlačovat (Schäfer 2003: 177–178).
5.3 Římská říše a manicheismus Manicheismus pronikl do římského i řeckého prostředí z Persie. Šířil se především do Sýrie a římské Mezopotámie, hlavně po Máního smrti a začátku pronásledování vyznavačů manicheismu v Persii. Máního učení rovněţ proniklo přes Arábii do Egypta, kde hluboce zakořenilo. Dokonce se zde manichejisté zapojili roku 293 do Achillova povstání. V následujícím textu budou uvedeny některé příklady toho, jak se k manicheismu stavěli římští císaři (Decret 1994: 104–105). Císař Diocletianus vydal přísný edikt týkající se manichejců. Bylo to pravděpodobně roku 302. Politickým motivem pro takový výnos mu byl fakt, ţe manicheismus pocházel z Persie a jeho vyznavači tak mohli být označeni za Peršany či alespoň za věrné Sásánovcům. Tresty byly poměrně kruté, zakladatelé a vedoucí sekt měli být zaţiva upáleni a věřící popraveni a zbaveni majetku. Není však známo, jakou měl tento edikt účinnost (Boatwright – Gargola – Talbert 2012: 481). Dalšími panovníky, kteří vydali zákony přímo proti manichejcům, byli v roce 372 císaři Valentinian I. a Valens (Coyle 2009: 19). V rozmezí
51
let 372 aţ 445 pak bylo vydáno 20 dekretů s tresty pro manicheisty, včetně trestu smrti (Decret 1944: 110). Za vlády Theodosia byli manicheisté zatlačeni do ilegality. Rovněţ uzurpátor Magnus Maximus, současník Theodosia, zavedl proti manichejcům sankce (Grant 2002: 294–296).
5.4 Perská říše a zoroastrismus Zoroastrismus (či mazdaismus) byl perským národním vyznáním uţ dlouhá staletí před nástupem dynastie Sásánovců. Avšak území, která Perská
říše
heterogenní.
zahrnovala,
nebyla
Seleukovci
ani
v ţádném
Arsakovci
případě se
náboţensky
nesnaţili
vytvořit
centralizovanou kontrolu nad záleţitostmi víry, a proto se v Persii v oblasti náboţenství vytvořily značné regionální rozdíly. Mohly zde proto vznikat a vyvíjet se početné náboţenské menšiny, s jejichţ existencí se pak střetla Sásánovská dynastie. Při zkoumání sásánovské náboţenské politiky je třeba mít tuto heterogennost na zřeteli (Pourshariati 2008: 321–324). Jiţ první panovník sásánovské dynastie Ardašír se snaţil ukázat, ţe je především íránský a mazdaistický panovník, a odlišit se tak od předchozí dynastie. Aby ukázal své náboţenské přesvědčení podnikal symbolické kroky, jako je vydání mincí s mazdaistickým chrámem ohně. Na jednom skalním reliéfu v Naqš-e Rostam poblíţ Persepole, který nechal vytesat na oslavu vítězství nad Parthy, je Ardašír zobrazen jak přijímá korunu od Ahura Mazdy. Jasně zde naznačuje, ţe bylo boţí vůlí, aby usedl na trůn (Axworthy 2009: 42). Je tam také nápis, ve kterém se Ardašír označuje za boha a bohem nazývá i svého otce Pápaka. Osvojil si tedy titul boha, podobně jako Alexandr Veliký. To Achaimenovci nikdy neudělali. Je tedy vidět, ţe Ardašír se snaţil svou legitimitu panovníka z velké části vystavět pomocí víry a svého boţského původu (Klíma 1977: 144).
52
Ardašír však nevnímal náboţenství jen jako prostředek pro získání legitimity. Uvědomoval si politický význam církve. Věděl, ţe náboţenství můţe být podporou pro vládu a má silný vliv na poddané. Proto během své vlády podnikl kroky k podpoře státní zoroastrovské (mazdaistické) víry. Zorganizoval správu zoroastrovského společenství a jmenoval nejvyššího mága. V dobytých i nově zaloţených městech nechával budovat chrámy ohně. Dokonce chtěl i kanonizovat víru, aby byla jednotná pro celou zemi a tak snáze ovladatelná. Pověřil náboţenského myslitele Túsara, aby vyhledal a posbíral svatá písma a sestavil text Avesty. Tento počin značně napomohl ustavení státní církve (Klíma 1977: 137–138). Ardašírův syn Šápúr I. rovněţ nechal zřizovat nové chrámy ohně (Daryaee 2009: 71). Také nechal rozšířit náboţenské texty, které byly posbírány z nařízení jeho otce. Nechal je doplnit o poznatky z přírodních věd a filosofie z indických a řeckých pramenů (Axworthy 2009: 50). Tento panovník se však neproslavil jako horlivý zastánce zoroastrismu. Naopak. Byl především znám svou náboţenskou tolerancí. Výjimkou nebyl ani judaismus nebo křesťanství. Byl dokonce přístupný novým směrům (Axworthy 2009: 47). Za vlády Šápúra I. byla posílena zoroastrovská náboţenská organizace. Nebyla to ovšem zásluha Šápúrova. Zaslouţil se o to kněz jménem Kartír. Rovněţ se snaţil vypracovat soubor zákonů, kanonizovat Avestu, vytvořit společnou doktrínu a sjednotit tak víru v říši. Zasadil se o vytvoření náboţenské hiearachie vázané na stát (Daryaee 2009: 9). Kartírova kariéra začala jiţ za vlády Ardašíra. Za Šápúrovy vlády pak rozšířil svou činnost i mimo Írán. Dařilo se mu i během vlád Hormuzda I., Bahráma I. a Bahráma II. Především Bahrám II. k němu choval velkou úctu. Jmenoval ho nejvyšším knězem a soudcem celé říše (Klíma 1977: 146). To ovšem znamenalo, ţe od té doby působili kněţí v celé říši také jako soudci. Navíc je pravděpodobné, ţe pouţívali zoroastrovské
53
náboţenské právo. Pouze při sporech členů jiných náboţenských skupin mezi sebou pouţíváno nebylo (Daryaee 2009: 11). Je dokonce moţné, ţe v době vlády Bahráma II. to byl ve skutečnosti Kartír, kdo měl opravdovou moc, nikoliv král. Také je pravděpodobné, ţe Kartír pouţil svůj vliv, aby zajistil následnictví Bahrámu II. Chtěl zabránit tomu, aby na trůn nastoupil Narsé. Ten totiţ zastával liberální náboţenskou politiku jako jeho otec Šápúr I., s čímţ Kartír nesouhlasil. Jemu se více hodili konzervativní Bahrám I. a Bahrám II., kteří byli ochotní poslouchat přání zoroastrovských kněţí (Frye 1983: 128). Kartír byl přesvědčeným stoupencem zoroastrismu a proslul netolerantností k jiným náboţenstvím a sektám. Ještě se k jeho působení vrátím v dalších částech práce (Klíma 1977: 147). Kdyţ se Narsému konečně povedlo získat vládu, opustil Kartírovy praktiky a jeho tvrdé vyţadování státní víry a vrátil se k náboţenské toleranci (Frye 1983: 131). Chtěl, aby panovník, Sásánovec, byl opět ten, kdo dělá konečná rozhodnutí. Do konce třetího století tak došlo k rovnováze mezi státní mocí a církví a byly na sobě také vzájemně závislé (Daryaee 2009: 15). Šápúr II. chtěl stanovit jednotné pravé učení zoroastrismu. K tomuto účelu uspořádal debatu mezi jednotlivými sektami. Pověření sepsat definitivní liturgické dodatky k Avestě získal kněz Adhurpat, který dokázal pravdivost svých tvrzení, kdyţ podstoupil zkoušku ohněm. V té době se nesourodé náboţenství sjednotilo v přesně danou ortodoxii a dalo základ modernímu zoroastrismu (Axworthy 2009: 50). Pro ţivot společnosti v sásánovské Persii mělo velký význam duchovenstvo jako takové. Hlásalo totiţ morálku. Kněţský stav byl poměrně bohatý, protoţe kněţí vybírali pokuty za hříchy. Za ty byly sice stanoveny v posvátných textech tělesné tresty, avšak hříšník se mohl vykoupit. Církevní organizace byla v době Sásánovců nejdůleţitější
54
oporou vlády (Klíma 1977: 170). Kněţí se stali nepostradatelnými při chodu státu a kaţdodenního ţivota společnosti. Vlastně odebrali velkou část náboţenské moci panovníkům (Daryaee 2009: 14). Při nástupu nového panovníka na trůn se museli kněţí ujistit, ţe je oddaným vyznavačem Ahura Mazdy a ţe je obeznámen se všemi náleţitostmi ohledně této víry. Je zajímavé, ţe ačkoliv se panovník prohlašoval za boha, zákony pro něj platily stejně jako pro kohokoliv jiného (Frye 1983: 134–136). Přestoţe Sásánovci s církví úzce spolupracovali a snaţili se ji vybudovat jako národní církev, vzájemné vztahy nebyly vţdy harmonické. Zdá se navíc mnohem pravděpodobnější, ţe Sásánovci budovali a podporovali církev především z politických důvodů a ve skutečnosti jim příliš nezáleţelo na konkrétních církevních dogmatech (Pourshariati 2008: 325).
5.5 Perská říše a manicheismus Manicheismus
vznikl
v Persii
v době
vlády
sásánovského
panovníka Šápúra I. Jméno nese po svém zakladateli Máním a přímo tento prorok osobně se snaţil prosadit své náboţenství v Persii během vlád několika sásánovských králů (Axworthy 2009: 46). Před Šápúra I. předstoupil Mání se svým učením pravděpodobně 9. dubna 243. Snaţil se získat svolení pro ustavení své církve. Šápúr mu udělil několik slyšení, během kterých se seznamoval s manicheismem (Decret 1994: 47). Mánímu se podařilo udělat na Šápúra pozitivní dojem. Král udělil jemu i jeho stoupencům svobodu kázání v celé říši, coţ v podstatě znamenalo oficiální uznání nového náboţenství (Eliade 2013: 340). Mání byl pak s králem v kontaktu řadu let, dokonce ho doprovázel na vojenských výpravách. Avšak přes veškeré jeho snahy se mu nepodařilo obrátit Šápúra na svou víru. Král však byl k jeho náboţenství tolerantní (Klíma 1977: 149). Ve stejné době působil na Šápúrově dvoře
55
také výše zmíněný Kartír. Aţ do konce vlády Šápúra I. bojovali Mání s Kartírem o královu přízeň a snaţili se mít na něj větší vliv neţ ten druhý (Pourshariati 2008: 331). Nabízí se otázka, proč se vlastně Šápúr o manicheismus zajímal a proč věnoval Mánímu tolik pozornosti. Je nanejvýš nepravděpodobné, ţe se zajímal o otázky o existenci boha a posmrtného ţivota. Spíše se v něm probudil obratný politik, který zvaţoval, zda by manicheismus nebyl pro jeho vládu a jeho záměry vhodnějším nástrojem neţli zoroastrismus. Mohl být přijatelnějším pro podrobené poddané, neboť manicheismus byl vlastně syntézou několika náboţenství (Decret 1994: 47). Dalším vysvětlením by mohla být reakce Šápúra na rostoucí sílu zoroastrovských kněţí. Mohl jim tak dávat na vědomí, ţe král je ten, co má poslední slovo (Daryaee 2009: 9). Šápúrův nástupce Hormuzd I. proti manicheismu také nic nenamítal. Uţ za jeho vlády si však zoroastrovské duchovenstvo čím dál více upevňovalo své postavení u dvora. Toto duchovenstvo povaţovalo Máního za kacíře (Klíma 1977: 149). S nelibostí sledovali přízeň, které se Mánímu u dvora dostávalo. Čekali na příleţitost se ho zbavit a obnovit u dvora monopol zoroastrismu (Decret 1994: 51). Hormuzd I. vládl pouze rok a po něm se ujal vlády Bahrám I., který se podvolil tlaku zoroastrovského duchovenstva. Kartír ho přesvědčil o tom, jak je výhodné, kdyţ je stát sjednocen okolo jednoho tradičního kultu, v tomto případě zoroastrismu. Přijímání cizích kultů bylo podle něj nebezpečné a mohlo vést k rozkladu říše. Bahrám tedy nechal Máního předvolat ke dvoru (Decret 1994: 51). Mání se musel obhájit na veřejné diskusi s Kartírem před radou mágů a za dohledu krále. Avšak výsledkem této diskuse bylo zavrţení Máního učení a sám prorok byl uvězněn (Krejčí 1993: 88). Nebyl ovšem popraven. Byl spoután řetězy na rukou, nohou i na krku. Tím mu byl znemoţněn pohyb. Váha řetězů mu
56
způsobovala nesmírnou bolest. Jeho utrpení trvalo celých 26 dní, neţ podlehl. Mání zemřel 26. února 277. Bylo mu 60 let. Jeho tělo bylo rozčtvrceno a předhozeno psům, kromě hlavy, kterou nechali vystavenou na městské bráně. Bahrám I. po Máního smrti zakázal celé jeho náboţenství a začal s pronásledováním jeho stoupenců (Eliade 2013: 340–341). Pronásledování pokračovalo i po Bahrámově smrti a bylo zvláště silné za Bahráma II. a Šápúra II. Následkem toho došlo k exodu manichejských věřících z Persie (Decret 1944: 90). Manicheistické hnutí mělo velký vliv v celé Persii a také ve středověké Evropě (Axworthy 2009: 47).
5.6 Perská říše a další náboţenské menšiny Tato podkapitola se zaměří především na vztah sásánovských vládců k judaismu a ke křesťanství. Avšak různých náboţenských směrů a sekt bylo v Persii mnohem více. Působili tam například gnostikové, novoplatónští myslitelé či novopythagorejští filosofové. Dále zde ţili pohané různých národností jako byli Egypťané, Arméni, Arabové nebo Aramejci (Klíma 1977: 147). Za Arsakovců judaismus v Persii vzkvétal, ale po nástupu nové dynastie začalo pro Ţidy období nejistoty. Kaţdý z vládců prosazoval vůči Ţidům jinou politiku. Zákony zasahovaly do občanských a náboţenských záleţitostí a někdy si dokonce protiřečily. Avšak ţidovská vzdělanost v té době v Persii vzkvétala. Vznikalo zde mnoho akademií, nejvýznamnější byla akademie v Súrách a v Pumbeditě (Potok 2002: 270–271). Ţidé měli v Persii své vlastní oficiální vůdce. Byli jimi tzv. exilarchové (kníţata ve vyhnanství), kteří byli protějšky palestinských patriarchů. Je dokonce moţné, ţe exilarchy ustanovil aţ Šápúr I. Perští vládci však měli právo schválit volbu kaţdého exilarchy. Exilarchové se těšili podobnému postavení jako vazalská kníţata či guvernéři a účelně ochraňovali ţidovskou komunitu (Grant 2003: 261).
57
Pokud jde o pohled Ţidů samých na perskou nadvládu, shodli se, ţe je jim milejší neţ ta římská. Přitahovaly je také niţší daně, kvůli kterým došlo k vlně emigrace z římského území do perské Babylonie (Grant 2003: 261). Šápúr I. byl velmi tolerantní ke všem náboţenstvím, tedy i ke křesťanství a judaismu. Za jeho předchůdce Ardašíra byli sice Ţidé reţimem poněkud suţováni, ale za vlády jeho syna došlo ke zlepšení jejich postavení (Klíma 1977: 147). Zoroastrovští kněţí potlačovali křesťany i stoupence dalších náboţenství. Není však jisté, jaký do jaké míry se to týkalo i judaismu (Potok 2002: 270). Kněz Kartír, který zde byl uţ několikrát zmíněn, se velmi zasadil o potlačování jiných církví a náboţenství v říši (Klíma 1977: 147). Křesťanství se samozřejmě z Římské říše rozšířilo i do říše Perské. A to především do oblastí obývaných semitským obyvatelstvem. Jako posvátný jazyk pouţívaly syrštinu a byly v ní psány i náboţenské texty. Proto byly perské křesťanské obce závislé na syrských (Klíma 1977: 147). Sásánovští králové aţ do vlády Šápúra II. se ke křesťanství chovali tolerantně a raní křesťané nalézali v Perské říši ochranu (Burian – Oliva 1984: 485). Během svého ţivota mohl Šápúr II. postupně sledovat, jak se změnil postoj křesťanství v Římské říši. Nejprve dosáhlo svého uznání a nakonec se stalo privilegovaným. Tento vývoj se přirozeně odrazil v pohledu perských králů na toto náboţenství. Od té doby hleděli na křesťanství jako na římské náboţenství a podezíravě se dívali na jeho stoupence. Šápúr II. sám, kdyţ se chystal k válce s Římem, poručil křesťanům platit dvojnásobnou daň z hlavy. Biskup Šimon, který byl hlavou perských křesťanů, toto odmítl. Šápúrovou reakcí bylo zahájení pronásledování křesťanů, které trvalo na čtyřicet let. Biskupa Šimona i mnoho dalších nechal ukřiţovat (Klíma 1977: 164). Šápúr II. byl však také známý pronásledováním manichejců a Ţidů (Frye 1983: 139).
58
Zajímavostí je, ţe Sásánovci neměli ţádný právní předpis upravující postavení náboţenských menšin, kromě náboţenského práva Avesty. Poslední slovo ohledně uznání náboţenských směrů a sekt, ale i ohledně odsouzení heretiků, měl král. Zdá se však, ţe panovníci byli v tomto ohledu při rozhodování vedeni vţdy pouze ekonomickými či politickými úvahami, nikoliv náboţenským přesvědčením (Pourshariati 2008: 347).
59
6 ZÁVĚR V této části práce zodpovím dvě výzkumné otázky. První z nich zněla: Jaký je rozdíl v přístupu vládnoucích elit k dominantnímu náboţenství v obou říších a k náboţenstvím méně významným (a k jejich stoupencům)? Nejprve se budu věnovat první části této otázky, tedy přístupu vládnoucích elit k náboţenství dominantnímu. V Římské říši původně dominovaly pohanské kulty, později převládlo křesťanství. V Perské říši byl po celé mnou vymezené období dominantní zoroastrismus. Z práce vyplývá, ţe vládnoucí elity v obou zemích měly k dominantnímu či státnímu náboţenství úzký vztah. Vládnoucí vrstvy či přímo panovník jako jedinec většinou zastupovali státní náboţenství, prosazovali ho a ochraňovali. Lze však najít jisté rozdíly mezi tím, jak přistupovaly k tomuto náboţenství elity v Perské říši a jak elity z říše Římské. Sásánovští panovníci postavili z velké části na zoroastrovském náboţenství svoji legitimitu. Převzali moc v zemi násilím a potřebovali, aby je jejich poddaní respektovali a uznávali za panovníky. Proto zdůrazňovali, ţe jsou domácí dynastií, která uctívá a chrání domácí íránské náboţenství. Zašli dokonce tak daleko, ţe si osvojili titul boha. Římští císaři na rozdíl od perských vládců nevystupovali před lidmi jako bohové. Byli však často zařazováni mezi bohy po své smrtí. Rovněţ neodvozovali svou legitimitu vládnout od toho, jakému náboţenství dávají přednost. Alespoň zpočátku zkoumaného období. V době, kdy státním náboţenstvím byly značně různorodé pohanské kulty, nebyla totiţ důleţitá osobní panovníkova víra, nýbrţ jen to, zda dle tradic dodrţoval rituály těchto kultů. Po nástupu křesťanství se situace částečně změnila. Avšak podle mého názoru vyznávání křesťanství nebylo pro panovníka v tomto období tak důleţité pokud jde o jeho legitimitu ve vztahu k občanům říše, jako spíše v jeho vztahu k církvi. V té době totiţ
60
křesťanství nebylo ještě mezi lidmi natolik rozšířené, aby občané sami odvrhli nekřesťanského panovníka. Je to vidět na příkladu císaře Juliána. Církev však získávala čím dál větší moc a mohla být pro křesťanského panovníka během jeho vlády důleţitým spojencem. Nicméně také tvrdým nepřítelem, obzvláště pokud se ke křesťanství stavěl negativně. V Římské říši se během zkoumaného období změnila také „hlava státního kultu“. Kdyţ převládaly pohanské kulty, byl od dob Julia Caesara hlavou státního náboţenství císař jako pontifex maximus. Kdyţ se však křesťanství stalo dominantním státním náboţenstvím, císař nepřevzal funkci hlavy církve. Tím byl římský papeţ a od koncilu v Konstantinopoli v roce 381 zároveň konstantinopolský patriarcha. První římští císaři si sice ponechávali titul pontifex maximus, ale jak pohanské kulty skomíraly, tak ubýval na významu, aţ ho císař Gratianus ze svých titulů vypustil. Na rozdíl od Říma byl v Perské říši hlavou náboţenství sásánovský panovník po celé zkoumané období, přestoţe postupně pozbýval pravomocí na úkor zoroastrovského duchovenstva. Mohl tedy zasahovat do chodu církevní organizace snáze neţ císař v Římě. Během práce jsem dospěla k názoru, ţe v obou říších přistupovali panovníci
k náboţenství
spíše
z politického
hlediska.
Potřebovali
jednotné, silné a lidmi uznávané státní náboţenství, které by pomáhalo spolu s dobře organizovanou církevní strukturou udrţovat jednotu a stabilitu říše. V řadách vládců samozřejmě existovaly výjimky. Tito panovníci kladli velký důraz na své osobní přesvědčení, spíše neţ na uţitečnost náboţenství. Příkladem můţe být opět císař Julianus, který se snaţil obnovit pohanské kulty v době, kdy křesťanství uţ bylo zavedené a připravené
být
státním
náboţenstvím.
Většinou
však
převládaly
pragmatické důvody. V Perské říši byl tímto jednotícím náboţenstvím zoroastrismus, ale v Římě původní pohanské kulty ztratily legitimitu. Kvůli své roztříštěnosti
61
ani nebyly vhodné pro udrţování jednoty říše. Proto se římský císař Konstantin rozhodl pro křesťanství, které mělo k tomuto daleko větší předpoklady. V další části textu se zaměřím na vztah vládnoucích elit k náboţenským menšinám. Z textu práce vyplývá, ţe v celkovém měřítku byli sásánovští panovníci tolerantnější k menšinovým náboţenstvím neţ panovníci římští. V době vlády Bahráma I. byl sice zakázán a pronásledován manicheismus, ale je zřejmé, ţe k tomu došlo z popudu zoroastrovského duchovenstva, nikoliv z výlučného králova rozhodnutí. Aţ Šápúr II. sám rozhodl o pronásledování náboţenských menšin. Důvody pro jeho jednání byly čistě politické. Také on chtěl totiţ udrţovat jednotu říše podporováním zoroastrismu. Z toho důvodu přistoupil k potlačování menšin. Křesťanství se navíc v tu dobu stalo státním náboţenstvím perského úhlavního nepřítele, Římské říše, a proto se křesťané přirozeně stali politicky podezřelými. Panovníci Říše římské se k pronásledování náboţenských menšin uchylovali mnohem častěji. I oni tak většinou činili z politických důvodů, nicméně často se objevovaly i důvody náboţenské. Nejprve bylo pronásledováno křesťanství, pak se situace obrátila a panovníci zkoušeli potlačit
zase
pohanské
kulty.
Rovněţ
další
náboţenství
jako
manicheismus a judaismus byla potírána. Judaismus byl sice trochu v ústraní během boje pohanství proti křesťanství, ale jakmile křesťanství zvítězilo, obrátila se na něj nesnášenlivost jak křesťanské církve, tak i křesťanských panovníků. V Římě nakonec byly pronásledovány i všechny křesťanské sekty, odlišující se od katolického níkajského vyznání. I v sásánovské Persii se postupně začalo dbát na to, aby státní kult byl jednotný, ale potlačování herezí tam nikdy nenabylo takových rozměrů jako u jejich západního souseda.
62
Druhá výzkumná otázka, kterou jsem stanovila v úvodu práce, zněla takto: Jak se v obou říších liší vliv duchovních na politiku? V sásánovské Persii měl zpočátku většinu náboţenské moci v rukou panovník, ale církevní organizace se postupně upevňovala a kněţí získávali pravomoci do svých rukou. Nakonec byla státní a církevní sféra v sásánovském státě tak propojená, ţe se na sobě staly vzájemně závislé. Církevní organizace byla postupně budována jak panovníkem, tak kněţími. Zoroastrovské duchovenstvo bylo nakonec velmi bohaté a mocné a za vlády Bahráma II. ovládlo dokonce soudní moc. Poslední slovo měl však panovník. Objevily se ovšem i příklady toho, kdy i panovník byl pod vlivem kněţích. Příkladem můţe být Bahrám I., který byl pod přímým vlivem hlavního kněze Kartíra a dovolil církvi, aby se nepřátelsky vypořádala s manicheismem. Takový případ je však spíše výjimkou. Rozdíl mezi zoroastrovskou a křesťanskou církevní organizací je v tom, ţe křesťanská se vyvíjela zcela samostatně a odděleně od státu. Kdyţ se tedy křesťanství stalo dominantním náboţenstvím, církevní struktura jiţ byla v podstatě dotvořená a fungovala bez ohledu na panovníka. Na rozdíl od zoroastrovské církve, která byla se státem úzce propojená. Na počátku sledovaného období nelze v Římě přímo mluvit o vlivu duchovenstva na politiku, jelikoţ politici zastávali také kněţské funkce. Později však, s nástupem křesťanství a s jeho legalizací, začali vysoce postavení křesťanští biskupové římskou politiku výrazně ovlivňovat. Podle mého názoru mnohem více neţ ovlivňovali zoroastrovští kněţí politiku perských králů. Za vlády Theodosia, který v podstatě prohrál mocenský boj s biskupem Ambrosiem a tedy i s církví jako takovou, dokonce došlo k tomu, ţe církev získala nad státem navrch.
63
7 SEZNAM POUŢITÉ LITERATURY A PRAMENŮ Axworthy, Michael (2009). Dějiny Íránu (Praha: Nakladatelství Lidové noviny). Boatwright, Mary T. – Gargola, Daniel J. – Talbert, Richard J. A. (2012). Dějiny římské říše od nejranějších časů po Konstantina Velikého (Praha, Grada Publishing). Burian, Jan (1991). Římské impérium: Vrchol a proměny antické civilizace (Praha: Svoboda – Libertas). Burian, Jan – Oliva, Pavel (1984). Civilizace starověkého středomoří (Praha: Svoboda). Buzan, Barry – Little, Richard (2000). International systems in world history: remaking the study of international relations (Oxford: Oxford University Press). Clauss, Manfred (2005). Konstantin Veliký: římský císař mezi pohanstvím a křesťanstvím (Praha: Vyšehrad). Cohn-Sherbok, Dan (2006). Věrouka. In: Partridge, Christopher ed., Lexikon světových náboţenství (Praha: Slovart), 286–289. Cowling, Geofrey (2006). Historický přehled. In: Partridge, Christopher ed., Lexikon světových náboţenství (Praha: Slovart), 265–273. Coyle, J. Kevin (2009). Manichaeism and Its Legacy (Leiden: Brill). Čéška, Josef (2000). Zánik antického světa (Praha: Vyšehrad). Daryaee, Touraj (2009). Sasanian Persia: The Rise and Fall of an Empire (New York: I.B. TAURIS). Decret, François (1994). Mání a tradice manicheismu (Bratislava: CAD Press).
64
Doyle, Michael W. (1986). Empires (Ithaca: Cornell University Press). Eliade, Mircea (1993). Slovník náboţenství (Praha: Český spisovatel). Eliade, Mircea (2013). Dějiny náboţenského myšlení. II, Od Gautamy Buddhy k triumfu křesťanství (Praha: OIKOYMENH). France, Richard (2006). Jeţíš. In: Partridge, Christopher ed., Lexikon světových náboţenství (Praha: Slovart), 317–323. Frye, R. N. (1983). The political history of Iran under the Sasanians. In: Yarshater, E. ed., The Cambridge History of Iran, Volume 3, Part 1: The Seleucid, Parthian and Sasanian Periods (Cambridge: Cambridge University Press), 116–180. Gager, John G. (1985). The Origin of Anti-Semitism: Attitudes Toward Judaism in Pagan and Christian Antiquity (New York: Oxford university press). Grant, Michael (2002). Římští císařové: ţivotopisy vládců císařského Říma v letech 31 př. Kr. – 476 po Kr. (Praha: BB art). Grant, Michael (2003). Ţidé v římském světě (Praha: BB art). Hinnels, John (2006). Historický přehled. In: Partridge, Christopher ed., Lexikon světových náboţenství (Praha: Slovart), 242–247. Horbury, William (2009). Ţidovská dimenze. In: Hazlett, Ian ed., Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600 (Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury), 43–52. Keene, Michael (2008). Světová náboţenství (Praha: Kniţní klub). Klíčová, Marcela (2009). Vzestup křesťanství: dějiny prvních pěti století církve (Praha: Návrat domů).
65
Klíma, Otokar (1977). Sláva a pád starého Íránu (Praha: Orbis). Krejčí, Jaroslav (1993). Civilizace Asie a blízkého východu: náboţenství a politika v souhře a střetání (Praha: Karolinum). McGrath, Alister (2006). Historický vývoj. In: Partridge, Christopher ed., Lexikon světových náboţenství (Praha: Slovart), 311–317. Motyl, Alexander J. (2001). Imperial ends: the decay, collapse, and revival of empires (New York: Columbia University Press). Nemec, Matúš (2005). Štát, cirkev a právo v Rímskej ríši v prvých štyroch storočiach po Kristovi (Bratislava: IURA EDITION). Potok, Chaim (2002). Putování: dějiny Ţidů (Praha: Argo). Pourshariati, Parvaneh (2008). Decline and Fall of the Sasanian Empire: The Sasanian-Parthian Confederacy and the Arab Conquest of Iran (London: I. B. TAURIS). Robert, Jean-Noël (2001). Řím: 753 př. n. l. aţ 476 n. l. (Praha: Nakladatelství Lidové noviny). Rüpke, Jörg (2007). Náboţenství Římanů (Praha: Vyšehrad). Schäfer, Peter (2003). Dějiny Ţidů v antice: od Alexandra Velikého po arabskou nadvládu (Praha: Vyšehrad). Skřejpek, Michal (1999). Ius et religio: právo a náboţenství ve starověkém Římě (Pelhřimov: Vydavatelství 999). Smith, Clyde Curry (2006). Starověká náboţenství Řecka a Říma. In: Partridge, Christopher ed., Lexikon světových náboţenství (Praha: Slovart), 74–88.
66
8 RESUMÉ The aim of this thesis is to compare the relationship between religion and politics in the Roman Empire (between the years 284-395) and the Persian Empire (between the years 224-379). The thesis answers the questions: What is the difference in the approach of the ruling elites to the dominant religion in both empires and to the religions which are less important (and to their followers)? What is the difference in the influence of the clergy on politics in these empires? The main method of the thesis is comparison. The thesis is divided into four chapters. The first chapter is a theoretical introduction to the theory of empires. The second chapter presents both analyzed empires and their history in the selected period. Third chapter is describing religions that are the subject of research. In the last chapter there is collected information about the relationship of particular rulers to each religion. In my thesis I found that access of the ruling elite to the dominant religion in both empires is usually quite similar. Sasanian Empire’s attitude towards religious minorities was more tolerant than the Roman Empire. And in the Roman Empire the Catholic Church and its members were able to make a greater impact on politics than Zoroastrian priests in the Sasanian Persia.
