Nachricht über einigen Forschungen und Erwägungen aus den Bereichen Historie, Botanik und Astronomie

Ptolemaios, Keltové a Slované, sídlištní regiony, Kosmas, pravěké cesty (urzeitliche Wege), Atlantis

Miloslav Toman: HISTORIE Německé shrnutí a zejména český překlad výběru tří statí z knihy Deutsche Zusammenfassung und tschechische Übersetzung der Auswahl der drei Teilen aus dem Buch

Miloslav Toman: Nachricht über einigen Forschungen und Erwägungen aus den Bereichen Historie, Botanik und Astronomie

erscheint in Edition Nove beim Novum Verlag GmbH, Rathausgasse 73, A- 7311 Neckenmarkt, Österreich (www.novumverlag.com; [email protected]) Ladenpreis inkl. MWSt Euro 23,90.

( Anschrift des Verfassers : RNDr. Miloslav Toman, CSc., Kpt. Nálepky 7, CZ400 01 Ústí nad Labem, Tschechische Republik) Přehled všech částí knihy: Übersicht aller Teilen des Buches: A. Kartographische Identifikationder geographischen Angaben auf der sog. Karte des großen Germaniens von C. Ptolemaios aus dem 1. Jahrhundert B. Die uralten Siedlungsregionen in Böhmen und andere ungelöste Probleme der Chronik von Kosmas wie auch die Problematik des Ursprungs der Schwarzerden und benachbarten Böden und die Problematik der Entwicklung der tschechischen pseudoxermen Vegetation C. Die Weise der genetischen Überlieferung der quantitativen Merkmalen, Computertheorie der Vererbung und die Theorie über eine mögliche Art des Ursprungs des Lebens auf den verschiedenen Planeten D. Variabilität und Gliederung der Sektion Festuca der Gattung Festuca in Böhmen E. Drei statistischen Gesetzmäßigkeiten bei der Bearbeitung des Materials aus den böhmischen Populationen der Gattung Festuca Sekt. Festuca festgestellt F. Einige astronomische Erwägungen G. Bemerkungen zu den Informationen über Atlantis bei Platon Als Nachtrag noch das Kapitel H. Künstliche Auspflanzungen im Gelände

Deutsche Zusammenfassung – Německé shrnutí

A. Kartografická identifikace geografických údajů na t.zv. mapě Velké Germanie (= střední Evropy) od C. Ptolemaia z 1. století

Kartographische Identifikation der geographischen Angaben auf der sog. Karte des Großen Germaniens (= Mitteleuropa) von C. Ptolemaios aus dem 1. Jahrhundert.

Man kam bei der Rekonstruktion der Ptolemäischen Karte des Großen Germaniens von den Angaben aus, die hat E. Šimek veröffentlichtt. Es ging hier aus der Voraussetzung, dass Ptolemaios die Angaben aus den älteren Karten, die haben keine Koordinaten, übernahm. Man wurde vorausgesetzt, dass diese Karten wurden in der azimutalen Projektion konstruiert, aber Ptolemaios sie als die Karten in der Kegelprojektion anrnahm. Es wurde weiter begründet, dass die Angaben aus der vier Vorlagenkarten (A,B,C,D) abstammten, wobei aus der ersten Karte die Angaben über Poleis, aus der zweiten die Angaben über die Küsten der Baltischen- und Nordmeeres und über den Siedlungsregionen der Stämme, aus der dritte die Angaben über Orographie und aus der vierte die Angaben über Hydrographie der Gelände von Ptolemaios übernommen wurden. So es wurde möglich, die Ptolemäischen Poleis mit den keltischen Oppiden und anderen wichtigen Siedlungen aus der keltischen Zeit identifizieren. Die Identifikation ist in der Tab. A1 durchgeführt. Die Identifikation der Siedlungsregionen wurde auf der Abb. A2 (ursprüngliche Polemäische Karte) und Abb. A4 (Lokalisation der Siedlungsregionen der Stämme auf der gegenwärtigen Karte), die Identifikation der Struktur der Küsten wurde in der Tab. A2 und Abb. A3, die Identifikation der Orographie in der Tab. A3 und Abb. A5 gemacht. Man wurde für Hydrographie dreierlei Erklärung angetragen. Gleichzeitig wurde es festgestellt, dass die Poleis im Gebiet des Westpolens, nordwestlichen Slowakei, Nordmähren und Ostböhmen die slawischen Namen haben und mit den Fundstellen mit den ähnlichen gegenwärtigen Namen identifiziert sein können. Daraus leiten wir ab, dass dieses Gegiet ist mindestens von der keltischen Zeit ununterbrochen von Slawen besiedelt. Die völlige deutsche Version dieses Absatzes wurde auch in der Zeitschrift Eirene, 39: 174-208, 2003 (Toman, M. : Ein Versuch über die kartographische Identifikation der geographishen Punkte auf der Karte des Großen Germaniens von C. Ptolemaios und E. Šimek) veröffentlicht.

B. Pravěké sídlištní regiony v Čechách a jiné nedořešené problémy Kosmovy kroniky jakož i problematika původu černozemí a příbuzných půd a problematika vývoje české pseudoxermní vegetace

Die urzeitlichen Siedlungsregionen in Böhmen und andere ungelösten Problemen der Chronik von Kosmas, wie auch die Problematik des Ursprungs den Schwarzerden und verwandten Böden wie auch die Problematik der Entwicklung der tschechischen pseudoxerothermen Vegetation

Alle in diesem Arbeitteil angeführte Tatsachen entsprechen einer grundlegenden Voraussetzung, dass die uralte Siedlungen auf solchen Stellen begründet waren, wo sich die freie Räume, die die Bedingungen für Bewegung der Leuten leisten und die es wurde möglich für die landwirtschaftliche Tätigkeit auszunutzen, sich mit solchen baumreichen Stellen mischen, die Holz für die Heizung und für die Bauwerke bieten (Besiedlung- Grundprinzip). Es war das namentlich auf den Rändern der ursprünglichen und künstlichen Steppenkomplexe und im Mosaiken Bewuchs. Die archäologischen Funde gaben linienförmig die Steppenkomplexe um. In den ursprünglichen Mosaikräumen des Waldes und den Waldfreien Zönosen sind aus denselben Gründen die archäologischen Funde flächig verbreitet. Ein wichtiger biologischer Zeiger der Besiedlung, Wermut (Artemisia absinthium), das Archäophyt, kommt heute in den ursprünglichen Steppenregionen nur in einigen Randgemeinden vor. Es ist das auf den Stellen, wo ursprünglicher Waldfreiregion ist künstlich im Wald ausweitet. In den zentralen Teilen solcher Regionen wurde Wermut nach der Expansionszeit von den ursprünglichen zönologisch ausgegliechenden Krautgesellschaften gänzlich liquidiert. Ähnlich es war im den Mosaikengebieten. Deshalb finden wir heute in der Mitte der ursprünglichen Waldfreien und Mosaikengebieten keine Wermutfundorte. Diese ursprünglichen Waldfreien und Mosaikräumen sind auch am Rand mit den sog. strategischen Punkten begleitet. In der Bronzezeit band sich die Besiedlung nur auf die Mosaikformationen oder auf die Ränder der ursprünglichen Waldfreien Gebieten. In den nachfolgenden Zeitabschnitten entstand die Kolonisation auch im ehemaligen Wald. Diese ursprünglich ganz bewaldeten Räume hatten wieder die Randbesiedlung, die mit den strategischen Punkten begleitet wurde. Wermut ist aber auf der Fläche dieser Regionen in fast allen Gemeinden bis zur unseren Tagen aufbewahrt. Aus diesen Stellen nämlich die ursprüngliche Vegetation gänzlich verschwand und hier nachträglich nur die reine Unkraut- und andere Ersatzzönosen entstanden. In der frühslawischen Zeit sind in der Mitte der Siedlungsregionen auf der Stelle des abgeholzten Waldes und abgeholzten Mosaikengebieten, wie auch auf den ursprünglichen Waldfreien Räumen die umfangreichen Weiden entstanden.

Auf der Grundlage dieser Prinzipe wurden in Böhmen fünfzehn frühslawischen Siedlungsregionen identifiziert und ihre Entwicklung von dem Eneolithikum bis protohistorischen Zeit, beschreibt. Es wurde auch die bisherige Voraussetzung über die Gliederung der uralten Lúka- Siedlungsgebiet revidiert. Auf Grund derselben Methode es wurde der Verlauf der uralten Verkehrswege festgestellt. Man diskutiert sich in der Arbeit auch die Fragen über den Kampf auf dem Turské- Feld, Lokalisation der Hněva Brücke, Durchdringung der Slaven in Böhmen, Nichtexistenz der ersten Přemysliden und anderen frühtschechischen Legenden, und über andere bisher nicht völlig gelöste Problematik der Kosmases Chronik. In den letzten Kapiteln leiten wir die ursprünglichen Steppen- und Mosaikvegetation von den pliozänen und pleistozenen Seen ab. Auch den Ursprung den zweiphasischen Böden in Böhmen begründen wir aus der Ausbreitung der periglazialen Seen. Wir mappieren diesen Seen aus den floristischen Gründen und behandeln wir um der weiteren Entwicklung der pseudoxerothermen, d. i. um der weiteren Entwicklung der seltensten Vegetation in Böhmen.

G. Poznámky k Platonově Atlantidě

Bemerkungen zur Atlantis bei Platon

Es ist einem überzeugenden Beweis gegeben, dass Atlantis als ein großer Insel bzw. ein Kontinent, der sich jemals zwischen Europa, Afrika und Amerika ausbreitete, und der war tragisch vernichtet, niemals existierte. Es ist auch eine Erklärung vorgeschlagen, was für einen Untergrund für Entstehung der von Platon veröffentlichte Legende über Existenz und Untergang des Atlantis, sein sollte.

Český text-Tschechischer Text

A. Kartografická identifikace geografických údajů na t.zv. mapě Velké Germanie (= střední Evropy) od C. Ptolemaia z 1. století

Tzv. "mapa C. Ptolemaia", která popisuje pravěký svět se považuje za velkou záhadu. Jedna její část se zabývá střední Evropou (tzv. Velkou Germánií).

Tzv. "mapa C. Ptolemaia" není ve skutečnosti mapou ve vlastním slova smyslu. Je to soubor údajů o koordinátách (zeměpisné délce a šířce) jednotlivých lokalit. Jestli k tomuto materiálu také kdysi patřila skutečná mapa, není jisté. Převážná většina jmen, která "mapa" udává, se v současné geografii nevyskytuje. Všechny dosavadní pokusy věrohodně srovnat Ptolemaiovy údaje se současným světem ztroskotaly. E. Šimek zkonstruoval mapu Velké Germánie, jak mohla tato mapa podle Ptolemaiových údajů vypadat. Ani tato rekonstrukce však nepřinesla identifikaci lokalit. Šimkovu mapu jsem použil jako podklad pro svoji práci. Ptolemaios přebíral své údaje většinou z dnes nezvěstných starých map, zejména asi z map Marina z Tyru. Předpokládal jsem, že ony předlohové mapy byly vytvořeny v azimutální projekci. Ptolemaios zřejmě tuto skutečnost přehlédl a údaje lokalizoval jako by byly zaneseny v projekci kuželové. Bylo pracováno s tímto předpokladem. Bylo při tom zjištěno, že většina Ptolemaiových sídlišť (polis) je identická s keltskými opidy. Tímto způsobem bylo možno vysvětlit i ostatní zeměpisné údaje Ptolemaiovy "mapy". Jako důsledek provedené rekonstrukce bylo také zajímavé zjištění, že Slované již v době keltské sídlili ve východních Čechách, v severní Moravě, severozápadním Slovensku a v západním Polsku.

A1. Úvod Lokalizací údajů na mapě C. Ptolemaia se zabývá velmi četná literatura. Jako podklad pro naši práci, která se věnuje oblasti střední Evropy (Ptolemaiova "Velká Germanie") sloužily především následující prameny : Holder 1961, Steche 1937, Herrmann a kol. 1991 a Šimek 1930-1953. Poslední práce přináší také kritický přehled po obsáhlé literatuře a podává tak dobrý přehled o problematice. Přijali jsme ji jako hlavní podklad pro naše úvahy. Z uvedené literatury lze konstatovat, že lokalizace Ptolemaiových údajů bývá u různých autorů velice různě interpretována. To platí především pro lokalizaci Ptolemaiových sídlišť (polis). Některá Ptolemaiova polis jsou při dosavadních pokusech o identifikaci ztotožňována jen toponomasticky na základě zvukové podobnosti jmen, jiná na základě předpokládaného geografického umístění jména. Lokalizace se obvykle váže na širší okolí některých měst nebo k některým částem řek nebo pohoří. Většinou ale chybí doklady pro pravěké osídlení oněch míst. Řešení od dvou různých autorů bývají jen velmi zřídka totožná. Někdy je nutno pro navržené řešení předpokládat Ptolemaiův omyl nebo jeho nevysvětlitelnou nepřesnost. Tato nepřesnost představuje často až vzdálenost několika geografických stupňů. V naší předkládané práci byl vypracován empiricky systém k identifikaci lokalit na Ptolemaiově mapě. Při něm byly také respektovány pravděpodobné změny terénu od doby Ptolemaiových

předchůdců, tj. těch, od kterých přebíral Ptolemaios údaje, do současné doby. Označení Ptolemaiových měst bylo při tom určeno s průměrnou odchylkou 30 km. Nebylo při tom nutno předpokládat omyly v Ptolemaiově textu.

A2. Metodika práce

Pravěká struktura tzv. Velké Germanie, což prakticky znamená střední Evropu, byla popsána v kap. 11 druhého dílu Ptolemaiovy práce Geografiké Hyfégesis. Dosud nejasné údaje tohoto materiálu byly výrazně revidovány a byly znovu podrobeny kritickým excerpcím textu. K tomu jsme použili monografické zpracování problematiky u E. Šimka (1930 - 1953). Tento autor publikoval údaje Ptolemaia jak původním textem tak v jeho kritickém českém překladu, přičemž se věnoval i předpokládanému umístění Ptolemaiových údajů na mapu střední Evropy. S ohledem na způsob zpracování v předkládané práci jsme předpokládli, že Šimkova rekonstrukce mapy představovala fundovaný pramen, který bylo možno použít jako spolehlivý podklad pro naši analýzu. Naše výsledky potvrdily tento předpoklad. V naší publikaci jsou zhodnoceny jen údaje z kap. 11 druhého dílu Ptolemaiových podkladů. Tato část Ptolemaiovy práce představuje věrohodné podklady pro původní popis Velké Germanie. Pozdější Ptolemaiovy doplňky ke geografii Velké Germanie, které ovšem také Šimkovo zpracování respektuje, se nám jeví jen jako neorganicky vzniklé dodatky původních údajů. Ptolemaios použil převážně metodiku přejímání cizích pramenů, které pocházejí převážně z "nejlepších map". To vyplývá z jeho vlastního popisu pracovní metodiky (Šimek, l. c., díl 1 str. 5-6). Při našem zpracování jsme došli k názoru, že Ptolemaiovy údaje představují neorganické spojení několika, navzájem nezávisle vzniklých map, původně v azimutální geografické projekci. Tyto předlohy měly rozmanitá měřítka a rozmanitou pozici. To způsobilo dosavadní nesrozumitelnost Ptolemaiových údajů. Velmi významný podklad pro naše úvahy o azimutální projekci Ptolemaiových předloh představuje kromě jiného např. tvar Jutského (Kimbrišského) poloostrova, jak vyplývá z Ptolemaiových údajů. Kromě toho však existují i jiné Šimkem (l. c., díl 1 str. 3-5) zmíněné směrové odchylky, kterými se odlišuje Ptolemaiova Velká Germanie od současného kuželového pojetí. Všechny jsou charakteristické pro azimutální projekci. Po vysvětlení těchto nepřesností jsme konstatovali, že Ptolemaios pro konstrukci své původní, dnes nezvěstné mapy Velké Germanie (dnes jsou z ní známy toliko geografické údaje) použil nejméně čtyři v našem dalším textu charakterizované mapy. Nejspíše pocházely z pozůstalosti Marina z Tyru. Byly bez geografické sítě. To potvrzuje Ptolemaiův údaj, že na materiálu Marina z Tyru chybí koordináty, tedy poledníky a rovnoběžky (Šimek l. c., díl 1 str. 6).

Ptolemaios nezjistil azimutální charakter předloh. Opatřil mapy předloh sítí rovnoběžek a poledníků kuželové projekce a celek pak přejal jako výslednou mapu v kuželové projekci. Různá měřítka a různé polohy hlavních bodů těchto předlohových map byly mu neznámy.1 Proto při snaze o srovnání Ptolemaiovy mapy se současnými mapami vzniká mnoho obtížně řešitelných nejasností. I my jsme při řešení problematiky přezkoušeli neúspěšně mnoho pracovních hypotéz. Úvaha o vztahu mezi kuželovou projekcí u Ptolemaia a azimutální projekcí u jeho předchůdců se zprvu jevila jako jedna z možných pracovních hypotéz. Když jsme ale zjistili, že s její pomocí je možno dosíci velmi pravděpodobných výsledků, počali jsme považovat tuto pracovní hypotézu za správnou, všestranně jsme ji rozpracovali a dále rozvedli. Na základě této pracovní hypotézy se nám podařilo všechny údaje Ptolemaiovy Hyfégesis jak je Ptolemaios uvádí v kap. 11 druhého dílu s výjímkou řek věrohodně lokalizovat. Srovnali jsme Ptolemaiovu mapu v Šimkově versi s atlasem Vokálka, Janáčkové et al. (1971), mapami 27 - 28 a 45 46. Tyto podklady Vokálka, Janáčkové et al. jsou zhotoveny v moderní kuželové projekci. Jestliže srovnáváme situaci na mapě s azimutální projekcí s mapou v projekci kuželové, musíme hlavní bod na mapě s azimutální projekcí spojit s jiným libovolným bodem. Tím dostaneme přímku, kterou budeme dále nazývat hlavní přímkou. Podobně musíme odpovídající body také spojit na mapě s kuželovou projekcí. Situace je tenkráte identická, jestliže všechny lokality svírají na obou mapách s hlavní přímkou týž úhel a jestliže vzdálenost od hlavního bodu na mapě v azimutální projekci ke vzdálenostem od hlavního bodu u těchže míst na mapě s kuželovou projekcí je u všech míst vyjádřitelná rovnoměrně stoupající nebo klesající křivkou. Jak vyplyne z dalšího rozboru, přichází tato situace v úvahu i v našem případě. Identifikace obou bodů na obou mapách není ale jednoduchou záležitostí. Je nutno ještě upozornit na skutečnost, že použití běžného kilometrového měřítka není při tomto srovnání možné. Na mapách s azimutální projekcí jsou totiž měřítka v každé části mapy rozdílná. Srovnatelné jsou toliko vzdálenosti od hlavních bodů, které jsme odměřili přímo na obou mapách v milimetrech a centimetrech. Tato měřítka před zmenšením map do tiskové podoby jsou znázorněna v horním levém rohu obr. A2, A3, A4 a A5. Složitým empirickým způsobem bylo zjištěno, že Ptolemaiovy údaje v jeho Hyfégesis, díl druhý, kap. 11 byly přejímány ze čtyř map velmi různého charakteru. Nepodařilo se nám ale zjistit, jaký mělo důvod, že Ptolemaios identifikoval, ovšem ale nesprávně, hlavní body nejméně tří ze čtyř map jeho předloh na jediné místo (jeho koordináty vždy jsou 480 jeho zeměpisné šířky a 420 30´ jeho zeměpisné 1

Kartografická projekce řeší problém, jak zobrazit na rovinnou plochu mapy skutečnosti zjistěné na zemském povrchu, když Země má vpodstatě tvar koule. Jsou tři základní způsoby této projekce, azimutální zobrazení, válcové zobrazení a kuželové zobrazení. V našem případě se jedná o rozdíl mezi azimutálním a kuželovém zobrazení. Azimutální projekce je ta, při které promítáme zemský povrch na rovinnou plochu. Místo, ve kterém se tato rovná projekční plocha zdánlivě dotýká zemského povrchu označujeme jako hlavní bod. V okolí tohoto místa je zobrazení nejpřesnější. Zkreslení se od tohoto místa k okrajům mapy výrazně zvětšuje. Při kuželové projekci vztyčujeme nad Zeměkoulí nebo nad jejími částmi zdánlivý projekční kužel. Při tomto zobrazení mají místa zobrazená ve stejné vzdálenosti od vrcholu tohoto hypotetického kužele srovnatelné měřítko, v ostatních částech mapy je měřítko více či méně odchylné. Rozdíly jsou tím větší, čím je kužel strmější. Proto je tato projekce nejužívanější pro mapy, zobrazující nevelké části terénu, kde je strmost nepatrná a kde je proto zkreslení neveliké. Ilustrační nákresy k této problematice jsou součástí obecné úvodní části každého dobrého atlasu světa.

délky). Toto místo samozřejmě neodpovídá oněm koordinátám na našich moderních mapách. I na každé mapě z Ptolemaiových předloh znamenalo jinou lokalitu. Z této neočekávané zákonitosti, která se na Ptolemaiových mapách objevila je možno například předpokládat, že mapy jeho předloh měly označené hlavní body. Ptolemaios mohl předpokládat, že všechny tyto hlavní body označují totožné místo. Výše zmíněné čtyři mapy Ptolemaiových předloh byly následující:

Mapa A. Je to mapa středoevropského prostoru, která končí v severoněmecké nížině přibližně v geografické šířce měst Bydgosc, Berlin a Hannover. Zasahuje na jih k dnešním městům Ljubljana a Verona, na západě za státní hranici Francie a na východě do středního Slovenska. Má hlavní bod na Ptolemaiových koordinátách 480 Ptolemaiovy zeměpisné šířky a 420 30´ zeměpisné délky. Jako hlavní přímku jsme používali spojnici hlavního bodu s Ptolemaiovým polis Argelia. Polis Argelia odpovídalo, jak bude ještě v dalších souvislostech zdůvodněno, keltskému oppidu Závist u Zbraslavi jižně od Prahy. Hlavní přímka odpovídá tedy spojnici Závisti u Prahy s hlavním bodem. Hlavní bod na našich mapách v kuželové projekci odpovídá bodu na hlavní přímce, ležícímu mezi městy Tura a Zsambok východně od Budapeště. Z předlohové mapy A přejímal Ptolemaios umístění svých polis (= "měst").

Mapa B. Tato mapa sahá od nejsevernějšího bodu Jütského poloostrova k severním okrajům Alp a od francouské hranice přibližně k hranici slovensko-české. Hlavní bod na mapě v kuželové projekci je mezi městem Půchov a obcí Červený Kámen v severozápadním Slovensku. Na Ptolemaiově předloze odpovídal týmž koordinátám, jako hlavní bod na mapě A. Úhly jsou odečítány od hlavní přímky, která vede od hlavního bodu k mysu Grenen (Dánsko), což u Ptolemaia odpovídá spojnici od hlavního bodu k nejsevernějšímu a nejvýchodnějšímu bodu Kimbrišského (Jutského) poloostrova. Z této mapy přejímal Ptolemaios údaje o pobřeží Jutského poloostrova a jeho okolí, jakož i o přilehlých ostrovech. Odtud přejímal také údaje o jednotlivých kmenech ve střední Evropě.

Mapa C. Tato mapa sahá z prostoru Čech a Moravy do Alp a od Rýnu po Slovensko. Jeho hlavní bod leží poblíže města Nová Dubnica u Trenčína (Slovensko). U Ptolemaia opět odpovídá týmž koordinátám jako hlavní bod u map A a B. Z této mapy přebíral Ptolemaios údaje orografii (výškové členění) terénu. Úhly jsme odečítali od spojnice hlavní bod s městem Görlitz (Německo), což u Ptolemaia odpovídá spojnici hlavního bodu se severozápadním okrajem Askinburgského pohoří. Při zpracovávání Ptolemaiových údajů je nutno ještě počítat s mapou D, která znázorňuje říční síť. Její problematika bude blíže rozvedena v kap. A7.

A3. Předlohová mapa A. Na mapu 27-28 z Atlasu světa (Vokálek, Janečková et al. 1971) byly podle popsané metody přeneseny lokality polis ("měst"). Převážná část z nich se nacházela těsně u keltských oppid nebo jiných důležitých lokalit z keltské doby, jak je uvádějí Filip (1956), Schaff et Teilor (1975), Grosvenor a kol. (1977), Herrmann a kol. (1982), Novotný (1986) nebo Moscati a kol. (1991). Jestliže srovnáme

graficky vzdálenosti od hlavního bodu k těmto oppidům nebo k jiným důležitým místům z keltského období s odpovídajícími polis na mapě E. Šimka (l. c.), dostaneme téměř pravidelně stoupající křivku, poněkud ukloněnou k ose x (obr. A1 černé body a nepřerušovaná křivka). To ukazuje na identitu mezi polis u Ptolemaia a keltskými oppidy, případně jinými důležitými místy z keltské doby. Tím je také zdůvodněno, že předlohová mapa A vznikla nejpozději v keltském období. Při této analyse jsme počítali k oppidům všechny lokality, které byly jako oppida označeny nejméně v jedné z výše uvedených publikací. V tab. A1 je uvádíme jako lokality kategorie I. Ostatní důležité lokality z keltského období, které jsme čerpali z výše uvedené literatury jsou lokality kategorie II. Jsou to většinou rozsáhlá pohřebiště nebo důležité pohřby, často uváděné jako knížecí pohřby. Předpokládáme, že tato naleziště nepřímo dokumentují dosud neznámá důležitá keltská sídliště v jejich okolí. Popsaným způsobem bylo možno ztotožnit 67 Ptolemaiových polis (71 %). Z nich identifikujeme polis Pariena s oppidem Púchov a Asanka s oppidem Slovenské Pravno a považujeme obě za slovanské. Důvodem k tomu jsou následující úvahy. Puchov (Pariena) leží na řece Váh. Prakticky totéž jméno jako Ptolemaiovo polis nese nedaleká řeka v úvodí Váhu, Parná. Předpokládáme, že toto jméno Parná měl původně (v keltském období) Váh včetně jeho postranního toku, dnešní říčky Parná. Totéž jméno mělo v onom území na řece Váhu (=Parná) ležící oppidum. Do naší doby se jméno zachovalo právě jako pojmenování přítoku Váhu. Jméno je odvozeno ze slovanského základu pářiti (vydávati páru). Vzhledem k apostrofu u "A" v rukopisu je možno číst jméno polis Asanka ( ´Asanka) jako Jasanka. Totéž jméno má například les mezi Vílovem a Louční u Kdyně v jihozápadních Čechách. V severním okolí oppida Slovenské Pravno jsou četné toponomasticky nebo archeologicky dokumentovaná hradiště. Jsou zde také některá místní jména, která jsou, obdobně jako Jasanka, odvozena ze základu "jasan" : Jasenová, Horní a Dolní Jaseno, Turčianské Jaseno, Jasenská dolina. Ta ukazují na pravděpodobně neobvykle veliký výskyt jasanu v okolí. To je právě důvod pro naši identifikaci oppida Slovenské Pravno s polis Asanka. Tento postup je kartograficky možný. V severovýchodní části Ptolemaiovy mapy je pět dalších pravděpodobně slovanských polis: Stragona, Rugion, Skurgon, Kalisia a Askaukalis. Jsou to všechna polis v tomto území. Všechna mají v okolí srovnatelná místní jména. V tomto území ale nejsou žádná známá oppida. Stragona je kartograficky téměř přesně identifikovatelná s obcí Strážná u Lanškrouna (severovýchodní Čechy). V její bezprostřední blízkosti se nachází rozsáhlá, archeologicky dosud neprozkoumaná výšina Hradiska. Rugion odpovídá jménu Ružín, které má např. vodní plocha u Košic na Slovensku. Kartograficky odpovídá prostoru severně od Gniezdna v Polsku. Tam se nachází obec Rogovo s velmi starými dějinami. Nedaleko odtud je významná archeologická lokalita Biskupice. Do blízkosti obce Skorzecin na Skorzecinském jezeře (jihovýchodně od Gniezdna) je možno kartograficky umístit polis Skurgon. Ekvivalent tohoto jména je možno hledat ve jméně Skuhrov. Toto jméno má např. devět obcí v Čechách.

Jméno polis Kalisia můžeme číst jako Kaliža nebo Kalíška (malá Kalisz). Příbuzná jména jsou např. Kaluža (Slovensko), Kaliště (16 obcí v Čechách) nebo Kalisz (několik obcí v Polsku). Kartograficky můžeme ztotožnit toto jméno s obcí Kalety jihozápadně od Czenstochové. Něco podobného je také u Askaukalis, které je možno ztotožnit s městem Kalisz. Město je vzdáleno jen 35 km od předpokládaného teoretického bodu tohoto polis. Prvý díl jména, Askau- není slovanský. Přichází ale u dvou dalších Ptolemaiových jmen, u polis Askalingion a pohoří Askiburgion. Ve jméně je v něm možno hledat protiklad k nedalekému Kalisia. Vzhledem ke španělské slovní zásobě je možno Askaukalis vysvětlit jako "hnusná Kalis". Při rozboru jmen pravděpodobných slovanských lokalit jsme vycházeli především z následujících prací: Profous et al. 1949 - 1960, Lutterer, Majtán et Šrámek 1982, Hosák et Šrámek 1970 - 1980, a Kropidlák et al. 1977 - 1978. Všechna údajná slovanská jména polis se nachází v pásu, který vede ze středního Polska do severozápadního Slovenska až severovýchodních Čech. V tomto prostoru se nenachází žádné jméno, jehož původ by nebylo možno vysvětlit ze slovanského základu. Lze tedy předpokládat, že toto území již v období vzniku předloh k Ptolemaiově mapě, tedy nejméně v 1. až 2. století před Kristem, pravděpodobně ale ještě dříve, bylo slovanské. Datování vzniku předlohové mapy A nejméně do 1. až 2. století před Kristem dokládáme tím, že v tomto období ještě podle archeologických dokladů většina identifikovaných míst existovala. Pro ostatní máme následující tři vysvětlení: Ptolemaiův předchůdce mohl některá místa zakreslit do mapy na základě starších údajů, rozdíl v kulturní úrovni rozličných míst mohl být způsoben nerovnoměrným vývojem keltské kultury nebo obyvatelstvo opuštěných oppid mohlo v jejich okolí vybudovat nová, do naší doby archeologicky neznámá sídliště. Je však také možno připustit, že vznik předloh k Ptolemaiově mapě se váže k ještě dřívějšímu období. Skutečnost, že v severní části oblasti se sedmi pravděpodobně slovanskými jmény byly identifikovány tři kmeny Lugiů (viz kap. A5 a obr. A4), považujeme za další důkaz, že toto území bylo v období vzniku předloh k Ptolemaiově mapě osídleno slovanským obyvatelstvem. Jestliže totiž odmítneme odvození těchto jmen od jména keltského boha Lugha, můžeme je ve smyslu Profouse (l. c.) odvodit ze slovních základů "luh" nebo "louže". V tomto smyslu je také nutno upozornit na úzké přimknutí tohoto území k dnešní Lužici, jejíž pojmenování má stejný původ. Popisovaný pás slovanských jmen představuje střed území, na kterém byla v pozdější době rozšířena przeworská kultura. Tato kultura bývá také někdy považována za slovanskou (Hlinka 1985, str. 174 - 175). Je nápadné, že při kartografické identifikaci můžeme nalézti na příslušných místech odpovídající místní jména. V ostatních částech Velké Germanie s 88 polis mohou být polis jen zřídka takto identifikovány. Leufana je nejspíše Leuphan u Lipska. Dalších několik možných případů tohoto typu bude uvedeno na konci kap. A3. Přežití slovanských místních jmen v severovýchodní části našeho regionu vysvětlujeme tím, že obyvatelé tohoto prostoru, který byl již v čase předchůdců Ptolemaia osídlen Slovany, nezměnili nikdy národnost.

V tab. A1 jsou Ptolemaiova polis, která na předpokládaných místech jsou doložena příbuznými jmény uvedena jako kategorie III. U ostatních polis, která nemůžeme spojit s žádným známým místem (kategorie IV) uvádí tab. A1 jen přibližnou polohu blízkým známým městem. Ptolemaiova jména slovanských polis představují prvá zaznamenaná slovanská slova. Pro Českou republiku je toto zjištění významné i tím, že dokumentuje, že v období předchůdců Ptolemaia byla v severovýchodní části osídlena slovanským obyvatelstvem. Stragona (Strážná u Lanškrouna) je prvé dokumentované slovanské místní jméno z území České republiky a současně prvá podle jména známá lokalita v území. Identifikaci Ptolemaiových polis uvádíme v tab. A1. Zde je také udána jejich geografická pozice podle Šimkova (l. c.) rozboru, odchylka směru od hlavní přímky a vzdálenost od hlavního bodu na obou mapách. Předposlední sloupec udává teoretickou odchylku od hlavní přímky na mapě Vokálka, Janečkové aj. (l. c.). Byla stanovena na základě teoretické křivky, která přibližně odpovídá té, která je znázorněna na obr. A1 nepřetržitou linií. Původní předloha k obr. A1 musela samozřejmě být mnohem jemnější a přesnější. Musela být přepracována do přibližné podoby z důvodu nezbytného zmenšení při publikaci. Na základě odchylky, odečtené z původní předlohy k obr. A1 a na základě směrové odchylky na Ptolemaiově mapě bylo zjištěno teoretické umístění polis. Poslední sloupec tab. A1 pak udává odchylku mezi místem teoretického umístění na základě Ptolemaiových údajů a mezi jeho skutečnou polohou. V průměru se jedná o 30 km, což je pro tak prastarý a primitivní pramen překvapující přesnost. K tomu je nutno ještě připočíst to, že geografické umístění udává Ptolemaios většinou v desítkách geografických minut, což samo o sobě v příslušné geografické délce způsobuje průměrnou nepřesnost 12 km, při geografické šířce dokonce 19 km. Jak již bylo uvedeno, u 22 lokalit (24 %), které náleží Kategorii IV. udává tab. A1 toliko přibližnou posici. S výjímkou čtyř případů (Bibakon, Medoslanion, Tropaia Drusoi a Vomoi flavoi) se všechny nacházejí na území německé nebo polské části Severoněmecké nížiny nebo v její bezprostřední blízkosti, což je severně od oblasti, ve které se vyskytují keltská oppida. Naše práce není první, která dává Ptolemaiovy polis z Velké Germanie do souvislosti s keltskou civilizací. Již r. 1896 uváděl Holder (reprint Holder 1961) velkou část jmen Ptolemaiových polis z Velké Germanie jako keltská slova. Že se opravdu pravděpodobně o keltská slova jedná vyplývá ze srovnání v kap. A4. Ta na jedné straně uvádí názvy polis na druhé podobně znějící slova u Holdera (l. c.) (v kap. A4 za písmenem K). Neuvádějí se tam ta polis, která jsou výše v naší práci indikována jako slovanská. K tomu je ještě nutno poznamenat, že rozsáhlé dílo Holdera (l. c.) konstatuje převážnou měrou jen jména vlastní. Důvodem je, že nejsou známy starokeltské texty, toliko osobní a místní jména z textů latinských a jiných. Jen zřídka jsou tam uváděna jiná slova než vlastní jména, převážně s nejistým vysvětlením jejich významu. Jako příspěvek k poznání charakteru starokeltské řeči jsme udělali v kap. A4 s pomocí jmen polis následující analýzu. Vycházeli jsme ze zjištění, že polis ve Velké Germanii u Ptolemaia náležejí převážně keltským oppidům. Srovnali jsme charakter těchto slov s podobně znějícími slovy v různých evropských

jazycích. Při tom jsme dávali přednost fonetickému čtení. Předpokládáme totiž, že vyjadřuje archaický charakter řeči a přibližuje se tak více řeči příslušného území v době keltských oppid. Ze srovnání je patrno, že pojmenování polis (= oppid) je blízké slovům v románských řečech, tj. ve Španělštině (S), latině (L), rumunštině (R), a francouzštině (F). Jména ve východní části mapy upomínají na turecká (T) slova. Výrazovou podobnost s irštinou (I) je možno zjistit zejména ve středním západovýchodním pásu Velké Germánie. V protikladu k tomu, s výjimkou těch polis, jimiž bylo výše indikováno praslovanské osídlení v severovýchodní části předlohové mapy A, je vztah k slovanským nebo germánským slovům zjistitelný jen zřídka. Nebylo účelem našeho rozboru vysvětlovat význam příslušných starokeltských slov, nýbrž jen zjistit základní charakter starokeltské řeči. Z našeho rozboru, dokumentovaného materiály v kap. A4 vyplývá, že Keltové představovali pravděpodobně etnickou součást rozsáhlého komplexu kmenů, který za časů Ptolemaiových předchůdců osídloval střední a jižní Evropu a byl při tom geograficky diferencován. Za časů oppid zasahovala tato skupina románsko- keltských prajazyků od britských ostrovů po dnešní Turecko, jižní Italii a Španělsko. Jazykové změny v souvislosti s římskou invasí do dnešní Francie setřely původní pozvolnost přechodů mezi keltštinou na území Francie a latinou. Podobným způsobem odstranilo porománštění prarumunštiny a prašpanělštiny kdysi pozvolné jazykové přechody na příslušných územích. Invaze Germánů a Maďarů, jakož i rozšíření Slovanů pak způsobilo nejdůležitější hiáty mezi současnými keltskými a románskými jazyky. Východokeltské kmeny se dokonce pokusili kolem roku 200 před Kristem rozšířit svoji moc do Malé Asie a spojili se s Pergamonem proti Galatii. Ale teprve v r. 25 mohl si Řím Galatii podrobit (Bedürftig 1990). Domnívám se, že tímto způsobem lze vysvětlit i postavení praturecštiny ve zmíněné geografické diferenciaci jazyků keltského období. K problematice identifikace polis s oppidy ještě uvádíme, že severní okraj předlohové mapy A odpovídá podle Schaaffa a Taylora (1975) přibližně hranici mezi germánskou a keltskou oblastí, jižní okraj přibližně hranici mezi územím keltským a římským. V souvislosti s národnostní problematikou na území tzv. keltské kultury v období oppid jakož i k problematice vztahů římské a keltské kultury bychom rádi poznamenali, že považujeme za možné, že zjištěná materiální kultura nemusí být výrazem národní identity. Rozšíření cizí kultury nemusí vždy znamenat expansi cizího národa. V protikladu k tomu může jedna a táž kultura být produkována různými, i národnostně velmi odlišnými skupinami. Na to poukazují následující příklady. Kdybychom pro období po Kristu měli k dispozici jen produkty materielní kultury a historikové při jejich analýze by používali tutéž metodu, kterou používají při hodnocení prehistorických nálezů, pak by se muselo rozšiřování křesťanství ve Středozemí a posléze ve střední Evropě jevit jako rozšiřování určitého národa. Předpokládalo by se pak, že gotika byla způsobena další národnostní výměnou, rovněž pak renesance atd. V období ranně křesťanském by mohla být přijímána kulturní podobnost Čechů s Němci, Francouzy a Italy jako vyjádření určité národnostní pospolitosti. Naproti tomu pohanští Pobaltští a Polabští Slované, Čechům nesporně nejbližší národnostní okruh, by museli být vnímáni jako jiný, výrazně odlišný národ. Na tomto místě je také nutné učinit poznámku ke jménu polis Marobudon.

Podle mínění Steche (1937) a Ondroucha (1959) nemuselo mít jméno tohoto místa vztah ke jménu historicky známého vůdce Markomanů Marobuda. Výše zmíněné pojetí jakož i podkladová mapa A, která navíc odpovídá situaci v keltském, nikoli v germánském období se zdá pojetí Steche (l. c.) a Ondroucha (l. c.) potvrzovat. Znamená, že není možno hledat polis Marobudon v území Markomanů. Je naopak pravděpodobné, že nebylo pojmenováno Marobudon po Marobudovi, ale Marobud po Marobudon. Mohlo se tak stát po germanizaci severního úbočí Alp. Podobná praktika, totiž že byl šlechtic, případně i jiný občan, pojmenován podle místa nebo krajiny, bylo přece ve středověku pravidlem. Je totiž také zajímavé, že v protikladu k lokalizaci polis Marobudon na předlohové mapě A, nacházejí se podle předlohové mapy B (obr. A4) sídliště Markomanů při česko- moravsko- rakouské hranici. Na severních svazích Alp se nachází polis Bergion. Je možno také odvozovat jeho jméno z německého záladu (Berg = hora). Tab. A1 uvádí toto polis jako identické s lokalitou Dürenberg. V širším okolí nalezneme také města Bergen und Bergheim. V tomto území se nacházelo i Marobudon. Tab. 1 identifikuje Marobudon jako Hallstadt. I u polis Marobudon je možno předpokládat germánský původ. Např. část slova maro by bylo lze odvodit od staroevropského základu pro moře (cf. Lutterer, Majtán et Šrámek 1982 : 202), budeln = německy kopati; to by mohlo mít vztah k od pravěku těženým solným dolům u Hallstadtu. Možná, že tato dvě polis naznačují germánskou enklávu mezi rakousko- českou hranicí a severními Alpami. Identifikaci Ptolemaiových polis s významnými keltskými lokalitami patrně odporují polis Vomoi flavoi a Tropaia Druzoi. U nich Šimkova (l. c. díl 3, str. 80) analýza potvrzuje, že jsou to dvě ze tří jmen, která Ptolemaios přejal z jiných pramenů než zbývající. Je také nápadné, že to jsou dvě z jediných čtyř jmen jižně od 510 sev. šířky, které se nepodařilo identifikovat s žádnou z významných keltských lokalit. Jak je dokumentováno v kap. A4, jazyková podobnost jmen těchto dvou polis může potvrzovat jejich jiný sémantický význam, než jaký je běžný u ostatních keltských oppid, případně u Ptolemaiových polis.

A4. Seznam polis s uvedením jejich jazykové podobnosti V následujícím textu je za jmény Ptolemaiových polis uvedeny podobně znějící slova z vybraných evropských jazyků. V dalším uvádíme slovníky, které sloužily jako podklady tohoto srovnání, jakož i symboly, jimiž jsou označeny srovnávané řeči: K (keltština : Holder 1961), S (španělština : Dubský 1993), L (latina : Říha 1889), F (francouzština : Neumann et Hořejší 1992), R (rumunština : Staca 1961), I (irština : Dinneen 1927) a T (turkština : Steuerwald 1966). Do seznamu nejsou zahrnuta jména polis slovanského původu. Význam tohoto přehledu byl vysvětlen v kap. A3.

Abiluon – K: Abileia, Abilia, Abilius. S: abierte. L: abluo, ab, lugeo, illue. F: abime. R: abil. I: ab, lua. T: abis.

Aleison – K: Aleinus, sono-, sonno, Sonius. S: alejar, son. L: alea, sono. F: alea, son. R: son. I: a leit, son, sonn. T: alay, son. Aleisos – K: Aleinus, Sosa, Sosiacus, Sosianus, Soso. S: alejar, sosa. F: alea. L: alea. R:0. I: a leit, sos. T: alay. Alkiomoenis – K: Alce, alce, Alcianus, Alcius, Alciodorus, Menos, Menii, meno, menogenus. S: alcion, alcor, menor. L: alcis, mens. F: mener. R: meni, menire. I: meon. T: alci, meni. Amisia – K: Amitius, amma, Amma. S: 0. L: amisio. F: amission. R: 0. I: amasaim, amasan. T: 0. Anavon – K: Anavo, Anavos. S: anavia, ana. L: anas. F: 0. R: 0. I: annaom. T: anavan, anavatan. Anduaition – K: Andueia, Andus, Andura, Aita, Aiteia, Aitula. S: anduariales, andar, anduana, aiton. L: 0. F: andouille. R: 0. I: annduir, anduine, anduil, aitionnlad, aitim, aitiompail. T: ait. Argelia – K: Argela. S: 0. L: Argilla. F: argent. R: 0. I: argal, argail, arg. T: argal, argin. Arsikua – K: Arsius, Arsiaco, Arsax. S: 0. L: ars, sica, siccus, ico. F: 0. R: arsic, arsikar. I: arsuigim, arsa. T: ara, arsa. Arsonion – K: Arsius, Arsiaco, Arsax. S: arzon, son. L: ars, son, sono, sonitus. F: 0. R: ars, son. I: arsuigim, arsa. T: arsa, ar, son. Artaunon – K: Artas, Artaunus, Artelia, Aunius, Aunia, Aunon, Aunus. S: arte, aunar. L: ars (artis), arte. F: art, auna. R: arta. I: art, arta. T: ar, tau, taun. Askalingion – K: Ascattinius, Asconis fossa, Asconius, Asconia, Lingaron, Lingauster, Lingones. S: asko. L: ascia. F: linge. R: linge. I: asc, lingead, lingim. T: asik, aski, as-, as. Askaukalis – K: Ascattinius, Asconis fossa, Asconius, Asconia, Aulinus, Auliquiacus, Aulon. S: asco, cauce. L: as, ascia, caulis. F: caule. R: asculta. I: asc. T: aski, asik, as-, as. Askiburgion – K: Ascattinius, Asconis fossa, Asconius, Asconia, Burgion, Burgogiate, Burgonnum. S: asco, burgo. L: as, ascia, burgus. F: bourg, bourgion. R: asculta, bour. T: aski, asik, as-, as, burc. Astovia – K: Asta, Astariacus, Astectus, Astoilunnus, Via, Viacus. S: asta, via. L: asto, astu, via. F: via. R: via. I: asta, astal. T: 0. Bergion – K: Bergium, Bergonius, Bergulla. S: Bergeantar. L: 0. F: berge, berger. R: berc. I: 0. T: 0. Bibacon – K: Bibali, Bibe, Bacona, bacis, bacon. S: bacca. L: bi, bacca. F: bac. R: baca. I: bi, bacos. T: bac, baca. Bikurgion – K: Bibali, Bibe, Bigorra, Bigur, Curion, Kurgia. S: 0. L: bi,curo, cura. F: 0. R: curge. I: 0. T: kurgu. Bogadion K bogio-, Bogionius, Diodurum, Diogilium, Diolindum,Diona. S: bogar. L: 0. F: bogue. R: bogat. I: bogadires, bog, dion. T: bogum.

Budorgis – K: Budares, Buddanus, Budenicum, buden, Budic, Orgius, Orgilus, Orgiacus, Orgus. S: budare. L: orgia. F: bouden, bouder, boudair, organe. R: buda, budur, budala, orgie. I: bud. T: budun. Budorigon – K: Budareo, Buddanus, Budenicum, buden, Budic, Origena, Origniacum. S: budare, rigor, riego. L: rigo, rigeo. F: Bouden, boudair, rigueur. R: buda, budur, budala, rigid. I: bud. T: budun. Budoris – K: Budares, Buddanus, Budenicum, buden, Budic, Orises, Orius. S: budare, oro. L: ora, or, origo, orior, F: bouden, bouder, boudair. R: buda, budur, budala, ori. I: Bud. T: budun, ora. Bunition – K: Buniones, Bunna, Buniaca. S: 0. L: 0. F: 0. R: bunicel, bunic. I: bun, bunnos. T: 0. Devona – K: Deva, Devoni, Devonia, devos. S: devenir. L: 0. F: devoir. R: 0. I: 0. T: deva, devir. Eburodunon – K: Eburacon, Eburianus, Eburobriga, Dunion, Dunius,Dunon, Dunus. S: eburneo, duna. L: ebur. F: ebouler. R: ebulite, dunare. I: eibear, dun. T: ebru, dun. Eburon – siehe Eburodunon. Fabiranon- K: Fabiacus, Fabriacus, ranna, Rannius. S: fabrica, fabricar, rano. L: fabre, faber, annona, anno. F: faber. R: ranit. I: fabar. T: 0. Felikia – K: Feliaca. S: felicidad. L: felix. F: felicité, feliciter. R: feluri, felicitare, felie. I: 0. T: felek. Feugaron – K: Garomanus, Garonius, Garos, Garra, Garunna. S: feuco, garra. L: garrio. F: feu, gare, garer. R: feud, gauri. I: 0. T: 0. Fleum – K: 0. S: 0. L: fleo. F: 0. F: fleos. I: 0. T: 0. Furgisatis – K: Furseus, Satia, Sation, Saton, Satinus, Sator, Satta. S: furoso, sato. L: furo, fur, satis. F: Fureur, satiété. R: fur, fura, furgon. I: fur, fuargaire, satior, sation. T: furya, satis. Gravionarion – K: Graviacae, Gravieius, Gravii, Gravinum, Narus,Narius, Narrissus. S: grava, gravo, narria, narigon, narrai. L: gravo, gravor, naris, narare. F: grave, narer. R: grava, grav, narui. I: naraire. T: gravür, narin. Hegetmatia – K: Egea, Egeus, Egeta, Eggius, Mattia, Mattium, Matton. S: hegemonia, mate. L:egeo, egens. F: hégémonie, matin, mâtiné. R: hegemonia, matua, mate. I: mata. T: mat. Kalaigia – K: Calladunon, Calaetus, Calaguritani. S: calar. L: calleo, caleo, aio. F: calé, caler, aiguille, aigle. R: cala. I: calla, calas, calgaire. T: kale. Kanduon – K: Canna, Caniacus, Cannicus, Canon, Duodecianus, duaogemel. S: can, cana, duo. L: cano, caneo, canus, canis, duo. R: canat, cana, canin, duo. I: can. T: can. Kantioibis – K: canta-, Cantarius, cantalon, Cantia, Cantiaca, Cantianus, Cantianilla, Cantii, Cantilia, oibelos. S: canto, ojo. L: canto. F: oie. R: 0. I: canta. T: canta. Karrodunon – K: Carrofulum, Carronenses, Dunion, Dunius, Dunon, dunus, S: carro, duna. L: careo, caro, carus. F: carré, carre. R: cari, dunare. I: car, dun. T: kara, dun.

Kasurgis – K: Casuaria, Cassius, Cassion, Cassitalos, Cassilius, Uro, Urobiocae, Urogenia. S: casa, urgir. L: cassus, urgeo. F: cas, urger. R: casap, urgisi. I: cas, urgnamaim, urgaire. T: kas, kasa,kase. Kelemantia – K: Celeia, Celenses, Celena, Celenus, Mantius, Mantia, Mantiacus. S: cele, mato. L: cella, celo, mane, maneo. F: celer, manteau. R: cela, celar, mantus. I: ceol, matair, mate. T: mat, manti. Koionoenon – K: Coios, Coionius, Coione, Neu, Nenni. S: cojo,nena, nene. L: coicio, nenia. F: coi. R: cojor, nene. I: 0. T: nenin. Kolankoron – K: Colon, Colius, Coroniacum, Corrogenatus, Coronca. S: cola, corona, coro. L: corona, colo. F: cole, coron. R: colan, corogit. I: col, colan, colann, coroin, corr. T: kolan, kol, koro. Koridorgis – K: Coria, Coriacus, Corialis, Orgius, Orgilus, Orgiacus, Orgus. S: corito, orgia. L: corium, orgia. F: coriace, orgie. R: corijare, corija, orgie. I: 0. T: koro. Lakiburgion – K: Laciacus, Lacimurga, Laciomanis, Lacon, Burgion, Burgogiate, Burgonnum villa. S: lacio, laco, burgo, laca. L: lacus, lacer, burgus. F: lac, lacis, bourg, bourgeon. R: lac, lacis, bourg, bourgeon. R: lac, bour. I: laca, burc. T: burc. Leufana – K: Leucimaia, leuga, Leuconum. S: leudo, fana. L: leuca, fanum. F: leu, leuco, fanal. R: leu, fana. I: 0. T: leu, fanus. Leucaristos - K: Leucimaia, leuga, Leuconum, Caristus, Carisso, Carisss. S: leudo, cari, caricia. L: leuca, cereo. F: leu, leuco, careo, carier. R: leu, cari. I: carr, carran. T: karis. Limios alsos – K: Limitium, Limistus, Alsa, Alsatis, Alsena. S: limite, alsa. L: limes, alsus. F: limite. I: 0. T: lime. Lirimeris – K: Liria, Liricanus, Lirium, Lirinus. S: lirio, mero. L: mereor, meritium, merius. F: lier, meris. R: mereor. I: 0. T: 0. Lokoriton – K: Loccae, Loccon, Beneloci, Loconia, Locoverus, ritton, rito-, Ritona. S: loco. L: loco, locus, ritus. F: loco, rite. R: loc, rit. I: locar, rit, ritim. T: loca. Lugidunon – K: Lugi, Lugidamus, Lugidinus, Dunion, Dunius, Dunon, Dunus. S: lugar, duna. L: lugeo. F: lugubre, luge. R: lugubru, dunare. I: lug, dun. T: dun. Lupfurdon – K: Lupion, Lupiacus, Lupius. S: lupia,furo, furor, fuerte. L: lupa, lupus, furo. F: lupére, loup, fouir, fuir, fureur, fuire. R: lup. I: luparan, lupaid, fuarda, fuard, fuar. T: lüp. Lupia – siehe Lupfurdon. Marionis – K: Marra, Marrilla, Marruca, Marius, Marus, maro-, Marilatus. S: marion. L: mare, marinus, (mas) maris. F: mari, maron, marier, marais. R: marital, mare. I: mar. T: marj. Marionis etera – siehe Marionis. Marobudon – K: Marra, Marilla, Marruca, Marius, Marus, maro-, Marilatus, Budares, Buddanus, Budenicum, buden, budic. S: marion, budare. L: mare, marinus, (mas) maris. F: mari, maron, marier,

marais, bouden, boudair. R: marital, mare, buda, budur, budala. I: mar, marb, marbas, budan, bud. T: marj, budun. Matiakon – K: Mattius, Matto, matiobarbulus, matiani, conaidus, Conantius, Conanus, Conbogius. S: matita, mato, con. L: 0. F: matier. R: 0. I: mata, con. T: matia. Medoslanion – K: Mediolon, Mediomano, Mediocantus, Slania. S: medio. L: medius. F: median. R: mediu, media, slanina. I: meide, slain, slaine. T: medet, medyun. Mediolanion – K: Mediolon, Mediomano, Mediocantus, Lannus, Lannius, Laniacus. S: medio, lanio. L: medio, lanion. F: median, lanier, lanaire. R: mediu, media, lancier. I: meide, lana, lann. T: medet, medyun. Meliodunon – K: Melina, Melior, Melisa, Melissus, Dunion, Dunius, Dunon, Dunus. S: melito, duna. L: mel. F: meler, duna. F: meler, duna. R: melian, dunare. I: melim, meilit, meill, dun. T: melûl, melûn, dun. Melokabos – K: Melodorum, Melus, Maela, Maelo, caballos, Caballos, Caballius, Cabalion. S: melar, caboso. L: mel. F: mêler, mêlée, cabosse. R: melanj. I: meilim, meilit, meill, cabog. T: melûl, melûn, caba. Menosgada – K: Menogenos, Menos, Menosca, Gadalis, Gadeni. S: menos. L: 0. F: mener, gade, gadoue. R: meni, gadina. I: meon, gada, gad. T: gadder, gaddere, gadir. Mersovion – K: Mersella, vio-, Viomantos, Viomina. S: mero, via. L: merso, via. F: merisa, via, vie. R: mereor, mereu, via. I: meirse. T: mersin. Munition – K: Muna, Munniacum, Munnius, Munus. S: municion. L: munitio. F: munition. R: munitis. I: mun, munar. T: munis. Navalia – K: Nava, Navia, Navica, Navius, Navionius. S: nava, naval, nave. L: navo, navis, navalis. F: naval. R: nava. I: 0. T: 0. Nomisterion – K: Nomantinus, Nommus, sterio-, Sterius, stero-, Stero. S: nomo. L: nomos, sterto, (sto) steti. F: nom. R: nomol, stare. I: staire. T: 0. Novesion – K: Novena, noven, novello, Noveniares, Novento. S: 0. L: novo, novus. F: nouveau. R: nou, novac. I: 0. T: 0. Prodentia – K: Prodanus, Prodilus. S: prodigo. L: prodeo, prodigus, prodo. F: 0. R: prodig. I: 0. T: 0. Redituinon – K: reda, redi-, Redeverus, Redones, Tuia, Tuidi, Tuillu. S: red, intuir. L: raeda, intueor. F: redition, intuitif, intuition. R: redije, intuito. I: reidim, reide, intin, uin. T: reddiye. Riusiava – K: Riusa, Riumanos, Riunda, Riuros, Ava, Avaka, -ava. S: riso. L: risus, avare. F: risée, aval, avalé. R: ris. I: 0. T: riya, av. Segodunum – K: sego-, Segobodium, Segobriga, Segodannianus, Segomaros, Dunion, Dunius, Dunon, Dunus. S: segar, duna. L: seges. F: sec. R: seca, dunare. I: dun. T: dun.

Setidava – K: Setabis, Andaseta, Setanda, Setelsio, Davus, Ambidavus, Davius, Davanus. S: seto, davalar. L: saeta. F: davier. R: sete, davalm. I: 0. T: setim, dava, davar. – Siehe auch Setovia. Setovia – K: Setu, Setubogios, Setuleia, Setunia, Via, Viacus. S: seto, via. L: saeta, via. F: seton, via R: sete, via. I: seoto. T: setir, setim.- Siehe auch Setidava. Setuacoton – K: Setu, Setubogis, Setuleia, Setunia, Cotton, cottos, Cottus, Cottu. S: seto, coto. L: saeta. F: seton, coton. R: sete, cotoi. I: seoto, cotun. T:setim, setir.- Siehe auch Setidava. Siatuanda – K: Siacon, Sianiacon, Sianus, Siarus, tu, Tuatuci,Tuboricon, anda-, Andaseta, Andavum, Ande. S: sia, tuatem. L: 0. F: tuat. R: 0. I: sia, tuan. T: tual. Singoné – K: Singoria, Singilla, Singiacus, Singidunon. S: singar, singao. L: singular. F: singeur. R: singe. I: sin, goin. T: 0. Stereontion – K: Sterius, Stero, stero. S: 0. L: 0. F: 0. R: steregie. I: 0. T: 0. Strevinta – K: Strenus, Streceia, Stremiacus, Vintancaestir, Vintedon, Vintilius, Vintion, Vintius, Vintia. S: 0. L: strenus. F: stress. R: strein, strajer, vint. I: streabog usw., streara, streo. T: 0. Susudata – K: su-, Sudini, Sudeta ore. S: sudante. L: sudo, (sudus) sudatus, sudis, susurr, udus. F: sud, sudation, sus. R: sudoare, sud, sus, uda, udatura. I: susa, sudaire, data. T: 0. Tarodunon – K: taro, Taro, Taronius, Taroana, Taros, Dunion, dunius, Dunon, Dunus. S: tarro, duna. L: 0. F: taré, dune. R: tarim, dunare. I: tar, tara, tarr, tarra, tarád, taraim, dun. T: dun. Tekelia – K: Tecco, tecco, Tecessus, Tecos, Tecus. S: tecle, tecleo. L: tectum, tectus. F: 0. I: 0. T: teke, tekel. Teuderion – K: Teuda, Teudecianus, Teudericiaco, Teudicius, teudius, Teudus, Deri, -dero, Derro. S: 0. L: 0. F: teindre, teint. R: teu, deriva. I: 0. T: dere. Treva – K: Trevarium, trev-, Trevanacus, Treveri, Treverius, Treveriae. S: 0. L: 0. F: treve. R: 0. I: tré, tré-, treabad, treabailte, treo. T: 0. Tropaia drusoi – K: Tropos, Drusam, Drusiacus, Drusiacum, Drusianus, Drusinius, druso-, Druso, Drusus. S: tropa. L: tropaeum. F: trop, drouser. R: tropai, druid. I: trop, druis, druidim. T: 0. Tulifurdion – K: Tulia, Tulla, Tullio, Tullion, Tullo, Tullon, Furseus. S: tule, furo, fura, fuerte. L: (fero) tuli, furo. F: tuile, tuer, fureur. R: tuli, tulei, furoare. I: tuilim, tulla, fuirim. T: tulû. Tulisurgion – K: Tulia, Tulla, Tullio, Tullion, Tullo, Tullon, Surg, Suriacus, Surion, Surius. S: tule, surgir. L: (fero) tuli, surgo. F: surgir. R: tuli,tulei, surgun. I: tuilim, tulla, suirgim. T: tulû. Usbion – K: Ussia, usubim, Usura, Ussubium, Bio, Biocnos, Bionna, Bionta. S: uso, usual. L: 0. F: us, bion. R: usca, usa, uz. I: us, bionn. T: us. Virition – K: Vir, Vira, Viria, Viritus, Virisio, Virius. S: viril. L: vir, virido, viritim, viridis. F: viril. R: viril. I: uiril, uirin, uirris. T: viraj, virane. Virunon – K: Viruna. S: viruna. L: vir, virus, vireo. F: virer. R: viri. I: 0. T: viraj, virane.

Vomoi flavioi – K: Vomun, Flaviacus, Flaviniacus, Flaviobriga, Flavionavia. S: vomito, flavo. L: vomo, flavus. F: vomi, vomir, flave. R: voma, vomita. I: 0. T: 0.

A5. Předlohová mapa B Podobným způsobem jako u předlohové mapy A byly také zde přeneseny z Ptolemaiovy mapy udávané geografické body Kimbriského (= Jutského) poloostrova a přilehlých ostrovů (obr. A2) na mapu Vokálka, Janečkové aj. 1971, mapa 45-46, a sice do nejvíce pravděpodobných poloh ve stanovených směrech (obr. A3). Z porovnání vzdáleností na Ptolemaiově mapě a na mapě Vokálka, Janečkové aj. (l. c.) bylo opět možno získat očekávanou křivku (obr. A1 - prázdné kruhy a přerušovaná křivka). Ta je velmi blízká té, která byla zjištěna u polis (obr. A1 - černé kruhy a nepřerušovaná křivka). Na Ptolemaiově mapě překvapuje ostrovní charakter jižní Skandinavie. "Saské ostrovy" polohově odpovídají oblasti Dogger Bank, která je dnes ostrovuprostá a ostrov Alokiai s přilehlým poloostrovem na Ptolemaiově mapě odpovídají okolí města Thistedu. Je ale nutno upozornit, že všechny tyto nepřesnosti jsou pravděpodobně toliko zdánlivé. Je možno je vysvětlit pravděpodobným vývojem terénu od dob Ptolemaiových předchůdců. Mělká Dogger Bank dosahuje na některých místech jen hloubky necelých 20 m. V její blízkosti jsou četné malé ostrovy. Vzhledem ke známé rychlé redukci pevniny nedalekého ostrova Helgoland lze snadno předpokládat, že v období vzniku předlohové mapy B mohla se v tomto prostoru ještě nacházet významná skupina ostrovů. Mohla být Ptolemaiem označena jako "Sasské ostrovy". Pojmenování "Sasské ostrovy" pro skupinu ostrovů na Dogger Bank se opět může zdát nepravděpodobné. Zde je však nutno připomenout očekávaný směr sasské expanze do Anglie. Výsledkem této expanse je, že dnes používáme pro obyvatele Anglie jméno "Anglosasové". Dogger Bank leží mezi Dolním Saskem a Anglií a proto mohlo být od Sasů osídleno dříve než Anglie. Pojmenování "Sasské ostrovy" může ale být také důsledek jejich zobrazení na pravděpodoné původní kartografické Ptolemaiově mapě. Obvyklý důsledek zkreslení okrajových území v azimutální projekci způsobuje, že ostrovy na dnešní Dogger Bank jsou zobrazeny nedaleko sasských břehů, a že proto byly Ptolemaiem nazvány "Sasské". Vzestup pevniny v jižním Švédsku po ústupu pevninského ledovce je všeobecně známou skutečností. Je také známa bohatá sedimentace na pobřeží Severního a Baltického moře. Čtvrtohorní sedimenty dosáhly např. na pobřeží Holandska mocnosti až přes 600 m (Ložek 1973 : 265). Ještě v časné době poledové neexistovala v dnešní jižní Skandinavii pevnina. Je proto možné, že i od doby vzniku předlohové mapy B po dnešní dobu došlo v tomto území k větším geomorfologickým změnám.

Jižní Švédsko se dnes vyznačuje nepatrnými nadmořskými výškami. S výjimkou západní části poloostrova Skäne a jihovýchodního pobřeží s oblastí Blekinge a jižní části provincie Kalmar je toto území protkáno četnými jezery a bažinami. Předloha B Ptolemaiovy mapy patrně odpovídá stavu geomorfologie jižní části Švédska před oněmi změnami. V době jejího vzniku leželo toto území níže než dnes. Souvislá pevnina byla jen tam, kde je dnes území bez bažin a jezer. Ostatní části současné pevniny byly v této době zaplaveny vodou, ve které se nacházely četné větší nebo menší ostrovy. Předpokládaná pevnina v provinciích Kalmar a Blekinge mohla být středem Velkých Skandin, poloostrov Skäne centrálním ostrovem Malých Skandin. Z podobných důvodů předpokládáme, že v době vzniku předlohy B k Ptolemaiově mapě mohla být jihovýchodní část Limfjordu u města Alborg uzavřena. Úžina pokračovala v blízkosti města Fjerristlev, případně také jihozápadně od města Hjorring. I tam jsou dnes bažiny. Tak vznikly ostrovy Alokiai. Poměry znázorněné na obr. A1 (prázdné kruhy), A2 a A3 potvrzují tyto předpoklady. Přehledná identifikace lokalit ve smyslu předchozího textu je znázorněna v tab. A2. Z obr. A1 také vyplývá, že tyto vztahy jsou téměř totožné s těmi, které byly zjištěny na předlohové mapě A. Vzhledem ke skutečnosti, že hlavní bod pro znázornění poměrů na Kimbrišském (Jutském) poloostrově a přilehlých ostrovech leží výrazně mimo tuto oblast a že území kmenů jsou udávána téměř z celého prostoru Ptolemaiovy mapy, lze předpokládat, že oba tyto typy údajů pocházejí z jedné předlohové mapy. Území jednotlivých kmenů nejsou ale u Ptolemaia lokalizována pomocí geografických koordinát, nýbrž pomocí vztahů k jiným geografickým charakteristikám. Podle těchto údajů je Šimek (l. c.) také ve své verzi Ptolemaiovy mapy (obr. A2) znázornil. Při přenášení geografické pozice kmenových území na mapu na obr. A4 vycházíme plně ze Šimkovy lokalizace. Vždy jsme indikovali střed kmenových území podle Šimka (l. c.). Vzhledem k tomu, že z obr. A1 vyplývá, že vzdálenosti u předloh A a B jsou téměř totožné, používáme při tomto přenášení ideální křivku pro polis, tedy křivku, která je na obr. A1 znázorněna nepřerušovanou čarou. Na obr. A2 a A4 jsou kmenová území znázorněna následujícími zkratkami: adk (Adrabaikampoi), ail (Ailuaiones), ang (Angrivarioi), aur (Auarpoi), bai (Baimoi), bat (Batenoi), bch (Bainochaimoi), bre (Brukteroi meizus), bri (Brukteroi mikroi), Bug (Burguntoi), bur (Lugoi Buroi), chm (Chaimai), chr (Chairuskoi), cht (Chatai), chu (Chaituroi), dan (Dandutoi), dug (Dulgumnioi), dun (Lugoi Dunoi), far (Faradenoi), fri (Frisioi), ink (Inkriones), int (Intuergoi), kae (Kauchoi meizus), kai (Kauchoi mikroi), kal (Kalukones, kam (Kamavoi), kar (Karintoi), kas (Kasuarioi), kob (Kobandoi), kog (Kognoi), kor (Korkontoi), kua (Kuadoi), kur (Kuriones), lak (Lakkobardoi), mar (Markomanoi), mav (Marvingoi), net (Neretanoi), oma (Lugoi Omanoi), pak (Parmaikampoi), rat (Rakatai), rtr (Rakatrioi), rut (Rutikleioi), sab (Sabalingioi), san (Sueboi Angeiloi), sax (Saxones), sid (Sidenoi), sie (Sidones), sig (Sigulones), sil (Silingai), sla (Sueboi Langobardoi), sse (Sueboi Semnones), sud (Sudenoi), syg (Sygambroi), tea (Teutonoaroi), ten (Tenkeroi), teu (Teuriochaimai), tub (Turbantoi), tur (Turonoi), var (Vargiones), vas (Varistoi), vib (Visburgioi), vir (Virunoi), vis (Vispoi).

Použitým postupem byly odstraněny všechny nejasnosti, které Šimek (l. c., díl druhý) po srovnání Ptolemaiových údajů s jinými historickými prameny vypočítává. Saxones leží na levém břehu Labe,

Sygambrové na levém břehu Rýna, Markomani jsou dokumentováni v jižních Čechách, Rakataiové a Rakatriaiové va středním Rakousku (srovnej český název země Rakousko) a Bainochaimaiové v blízkosti Prahy. Je také zajímavé, že kmenové území Sudenoiů leží na jižních okrajích Českomoravské vrchoviny a že Českomoravská vrchovina byla podle předlohové mapy C (viz níže) totožná s pohořím Soudeta. Šimek (l. c.) tuto možnost připouštěl, ale při svém způsobu zobrazení Ptolemaiovy mapy ji nemohl doložit. S identifikací Českomoravské vrchoviny se Soudety u Ptolemaia souhlasí i skutečnost, že podle Kliepertovy (1878) dokumentace bylo jméno Sudety pro soubor pohoří na česko- moravskoněmecko- slezské hranici použito poprvé teprve roku 1558. Předpokládáme, že pojmenování Sudet v dnešním slova smyslu vzniklo teprve po špatné lokalizaci textu Ptolemaiovy mapy. Zdá se, že je na Ptolemaiově mapě ještě další jméno polis, odvozené od jména kmene: jméno kmene Sidones a polis Sussudata. Šimek (l. c., díl 2, str. 34-35) také tuto možnost předpokládal, ale opět ji nemohl na svém pojetí mapy doložit. S použitím naší metodiky jsme oba posledně jmenované názvy mapovali na severním úpatí Lužických, příp. Jizerských hor. Je pravděpodobné, že základ uvedených čtyř výrazů, Soudenoi, Soudata, Sidones a Sussudata měla ve středoevropské keltštině určitý obecný význam. Pravděpodobně znamenala mokrý, vlhký nebo provlhčený terén (srovnej heslo Susudata v kap. A4). Skutečně na severním úpatí Lužických hor, kam je možné obě poslední jména lokalizovat, je území bohaté na jezera a bažiny. Na Českomoravskou vrchovinu a do přilehlých pánví, Třeboňské a Českobudějovické, lokalizoval Toman (1989 str. 557 - 559 a 1991 str. 576) výrazně vlhký předhistorický les More. Na základě analýzy o rozšíření a charakteru společenstev kostřavy vlásčité (Festuca tenuifolia) v tomto prostoru zdůvodnil, že v minulosti bylo toto území ještě výrazněji vlhčí než dnes.

A6. Předlohová mapa C Při identifikaci geografické polohy pohoří na předlohové mapě C bylo nalezeno takové umístění hlavního bodu na Ptolemaiově mapě a odpovídajícího bodu na mapě Vokálka, Janečkové a kol. 1971 mapa 27, aby se pohoří nacházela ve vzájemně přijatelné poloze (obr. A5), a aby vztahy mezi okrajovými body pohoří na obou mapách kreslily požadovanou křivku. Tak bylo zjištěno, že hlavní bod u Ptolemaia odpovídá na moderní mapě poloze města Nová Dubnice u Trenčína. Srovnání této situace je znázorněno na obr. A5 a A6. Podklady jsou v tab. A3. Jak již bylo uvedeno v kap. A2, odpovídá hlavní bod předlohové mapy C na Ptolemaiově mapě zase koordinátám 480 zeměpisné šířky a 420 30´ zeměpisné délky. Hlavní přímku vedeme na Ptolemaiově mapě po spojnici hlavní bod - severozápadní okraj Askinburgion oros, což odpovídá na moderní mapě v kuželovité projekci spojnici hlavního bodu s městem Görlitz. Na tomto podkladě byla identifikace provedena následovně: Askinburgion oros jsou pohoří od Jizerských hor a Krkonoš po Jeseníky, Melibokon oros je komplex Českého středohoří, Doupovských hor, Krušných hor a Smrčin, Abnoby jsou Schwarzwald, Schwäbische Alb a Fränkische Alb, Soudeta ore je Českomoravská vrchovina se

Šumavou a Bavorským lesem, Sarmatika ore jsou Javorníky a Moravskoslezské Beskydy, případně snad celé Karpaty. Poslední pohoří, zaznamenané na mapě C jsou Alpy. Z provedené rekonstrukce je možné odvodit, že výraz "hyle" znamená na Ptolemaiově mapě nížinu se světlými lesy (stepními lesy) a s významným podílem lužních lesů. Semanos hyle, který se nachází jižně od Melibokon oros, představuje tedy Severočeský lesostepní okres (Toman 1969, 1981) a přilehlé části českého Polabí, Gabreta hyle, který se nachází jižně od Soudeta ore, tedy jižně od Českomoravské vrchoviny je totožný s Dyjskosvrateckým úvalem. Orkynion drymos , který leží mezi Orkynios drymos a Sarmatika ore je na lesostepi bohatý soubor Ždánických vrchů, Chřibů a Bílých Karpat. Luna hyle, který má ležet "pod" Orkynios drymos je Dolnomoravský úval spolu se Záhoriem a Moravským polem. Tento poslední nížinný komplex obklopený vrchovinami má skutečně vzezření měsíce. Lokalizace všech uvedených pohoří je provedena v tab. A3 pomocí okrajových bodů. Ty jsou na obr. A5 označeny prázdnými kroužky a na obr. A6 jsou porovnány s Ptolemaiovými údaji.

A7. Předlohová mapa D Rekonstruovat předlohovou mapu D se nám nepodařilo. Ptolemaios z ní přebíral údaje o pramenech a ústí řek. Byly opět přezkoušeny početné koncepce. Jako nejpravděpodobnější se nám jevila ta, která má na Ptolemaiově mapě hlavní bod na 480 zeměpisné šířky a na 420 30´ geografické délky, což v tomto případě odpovídalo meandru u Vácu na Dunaji. Hlavní přímka při tom spojovala hlavní bod s ústím řeky Labe (ústí řeky Albis u Ptolemaia). Jestliže přeneseme průběh skutečného toku Dunaje zpátky na Ptolemaiovu mapu, potom je její pramen situován západně od Abnob. Dále protéká Abnobami, "nížinou" mezi Abnobami a Sudety, pak opět středem Soudeta ore a teprve pak teče do Velké Uherské nížiny. Takový průběh toku se pochopitelně musel jevit Ptolemaiovi jako nepravděpodobný. Je proto možné, že to byl důvod k přesunutí Dunaje k jihu, a sice mezi Abnoby, Soudeta ore a Alpy. Při tomto způsobu zobrazení lokalizace ostatních bodů na říční síti u Ptolemaia, tedy kromě těch bodů, které mapují průběh toku Dunaje včetně jeho soutoků s přítoky, odpovídá předpokládané skutečnosti. Jiné přijatelné řešení je to, při kterém hlavní bod na Ptolemaiově mapě hledáme při vyústění Visly (u Ptolemaia Vistula), přičemž za dnešní vyústění Visly je nutno považovat vyústění ramena Visly u Baltijska. Hlavní přímku vedeme odtud k vyústění toku Amisios, které je totožné s vyústěním Ems u Emden. Potom odpovídá pramen řeky Albis pramenu Sázavy (Sázava se vlévá prostřednictvím Vltavy do Labe), pramen řeky, která teče k Labi je pramen Labe. K tomu je nutno upozornit na skutečnost, že na soutoku Vltavy s Labem má Vltava skutečně větší průtok. Pramen řeky Amisios v tomto případě však není pramen Emže, nýbrž pramen Emsbach, levého přítoku Lahnu. Na Lahnu nedaleko jeho ústí do Rýna leží město Bad Ems. Při této koncepci nemá tedy pramen Amisios nic společného s ústím Amisios. Pramen odpovídá pramenu Emsbach, jeho ústí je však ústí řeky Ems.

Při této koncepci by byl pramen řeky Danubius (Dunaj) totožný s pramenem Isaru a horní tok Dunaje by byl identický s prvou řekou, která ústí ze strany Germanie do Dunaje. Bylo by ale možné přijmout také třetí řešení, totiž, že Ptolemaios pro znázornění říční sítě ve Velké Germanii použil dvě předlohové mapy, přičemž znázornil severní část území podle jedné, jižní část území podle druhé předlohy.

Literatura

Bedürftig, F. (Red.) (1990) : Enzyklopädie des Wissens, díl 9.- Köln. Dinneen P.S.(1927) : Folcloir gledilge agus bearla an Irisch-Englisch dictyonary.- Dublin. Dubský J. et al. (1993) : Velký španelsko-český slovník.- Praha, 1993.

Filip, J. (1956) : Keltové ve střední Evropě. Praha. Grosvenor, G. M. et al. (1977) : Celtic Europe.- Washington. Herrmann, J. et al.(1982) : Deutsche Gesichte. Díl. l.- Berlin. Hlinka, B.(1984) : Spor o praotce Čecha.- Praha. Holder, A. (1961) : Alt-Keltischer Sprachsatz.- Graz. Hosák, L. et Šrámek, R. (1970-1980) : Místní jména na Moravě a ve Slezsku. Díly 1-2.- Praha. Kropidlák, M. et al. (1977-1978) : Vlastivědný slovník obcí na Slovensku. Díly 1-3.- Bratislava. Lutterer, J., Majtán, M. et Šrámek, R. (1991) : Zeměpisná jména Československa.- Praha. Moscati, S. (Red.) (1991) : Les Celtes.- Bompiani. Neumann, J. et Hořejší, V. (Red.) (1992) : Velký francouzsko-český slovník, Ed. 2.- Praha. Novotný, B. (1986) : Encyklopédia archeológie.- Bratislava. Ondrouch, V. (1959) : Historische Voraussetzungen für die Limesforschung in der Tschechoslowakei (Boiohaemum, Markomanen und die Bainochaimai). In : Limes Romanus Konferenz, Nitra, 63-106.- Bratislava.

Profous, A. et al. (1949-1960) : Místní jména v Čechách.- Praha. Říha, J. (1889) : Křížkův slovník latinsko-český.- Praha. Schaaff, U. et Taylor, A.K. (1975) : Spätkeltische Oppida im Raum nördlich der Alpen.- RGZM 1975 : 322-327. Staca, J. (1961) : Rumunsko-český slovník.- Praha.

Steche, T. (1937) : Altgermanien in Erkundenbuch des Cl. PTOLEMAIOS.- Leipzig. Steuerwald, K. (1966) : Langenscheidts Taschenbuch der türkischen und deutschen Sprache.- Berlin, München, Wien a Zürich.

Šimek, E. (1930-1953) : Velká Germanie Klaudia Ptolemaia.- Praha a Brno. Toman, M. (1969) : Charakteristika Severočeského lesostepního okresu jako přirozené fytogeografické jednotky.- Severočes. Přír., 1 : 115-162. ---(1981) : Die Gesellschaften der Klasse Festuco-Brometea im westlichen Teil des böhmischen Xerothermgebietes.- Feddes Repertorium, 92 : 303-332, 433-498, 569-601. ---(1989) : Die Verbreitung des Wermuths (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische Beobachtungen in Bezug zur frühhistorischen Besiedlung Böhmens.- Feddes Repertorium, 100 : 531-563. ---(1991) : Nachtrag zu den Analysen der Gattung Festuca Sect. Festuca in Böhmen.- Feddes Repertorium, 102 : 572-579.

Vokálek, V. et Janáčková, M. (Red..) (1971) : Atlas světa.- Praha.

Přílohy

Tab. A1. Identifokace Ptolemaiových polis ve Velké Germanii

Polis (mm) Kategorie lokality

(°) Vzdálenost od hlavního bodu

Odchylka od hlavní přímky

Geografická šířka

Geografická délka

Identifikováno na místo (km)

Nepřesnost v terénu

(mm) Teoretická vzdálenost od hlavního bodu (mm)

(°) Vzdálenost od hlavního bodu

Odchylka od hlavní přímky

Ptolemaiova mapa (ŠIMEK 1930-1953) Identifikace na mapě VOKÁLEK et JANÁČKOVÁ (1971)

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18. 19. 20. 21. 22. 23. 24. 25. 26. 27. 28. 29. 30. 31. 32. 33. 34. 35. 36. 37. 38. 39. 40.

Abiluon Aleison Aleisos Alkimoennis Amisia Anavon Anduaition Argelia Arsikua Arsonion Artaunon Asanka Askalingion Askaukalis Askiburgion Astovia Bergion Bibakon Bikurgion Bogadion Budorgis Budorigon Budoris Bunition Devona Eburodunon Eburon Fabiranon Felikia Feugaron Fleum Furgisatis Gravionarion Hegetmatia Kalaigia Kalisia Kanduon Kantioibis Karrodunon Kasurgis

35° 20´

47° 20´ 51° 30´ 55°

-55

112

Vače b. Ljubljana

-59

80

80

30

-225

223

Ernolsheim

-24

175

177

10

47° 30´

+19

168

Severovýchodně od Gubinu

-*-

-*-

123

-*-

31° 30´

51° 30´

-50

153

Santa Lucia

-50

103

113

50

41° 55´

47° 30´

-21

178

-22

126

131

40

40° 30´

47° 40´

-100

18

-100

28

25

15

36° 30´ 41° 40´ 43° 30´

52° 20´

-66

35

-62

37

34

30

0

131

II Zbraslav u Prahy

0

94

94

0

30° 10°

52° 20´

+9

25

I Velká Maňa u Nitry

0

27

27

25

43°

50°

+47

95

I Okolí Sosnoviec

-*-

-*-

68

-*-

32° 30´

50° 20´

-30

187

-29

152

140

65

44°

53° 45´

+46

51

+29

34

42

60

27° 30´

54° 15´

-5

191

-9

148

144

50

37° 20´

52° 30´

+46

140

+42

96

102

35

33°

54° 30´

-19

237

-19

204

202

10

33°

49° 30´

+14

163

I Severozápadne od Cottbusu

-*-

-*-

120

-*-

34° 20´

48°

-34

145

I Dürenberg

-34

105

105

0

30° 15´

51° 15´

-45

145

I Jižně od Lienzu

-*-

-*-

105

-*-

40° 41°

52° 52° 30´

-15

139

-15

84

100

80

-19

198

-19

152

150

10

+7

68

+14

52

52

40

+27

108

I Okolí Nysy

-*-

-*-

78

-*-

-26

232

I Saverne Usspanne

-25

180

188

45

+27

172

I Jihovýchodně od Gorzóva Vlkp.

-*-

-*-

128

-*-

-41

153

IV Karlsteg

-42

117

113

20

-50

54

I Velem

-47

47

48

35

+5

38

I Pohanská u. Plavecké Podhradie

-3

42

37

30

+1

224

I Jižně od Hammeln

-*-

-*-

177

-*-

-37

55

I Sopron

-34

47

45

15

-13

172

I Houbig u Happurg

-13

129

132

15

-8

224

I Lanaye, Limbourg

-9

214

210

30

-48

113

II Magdalensberg u St. Veit

-47

81

81

5

-28

170

III Auerberg, Bernbeuren

-34

138

136

35

+10

78

+10

55

58

15

+5

120

+5

87

86

5

28° 38° 32° 30´

49°

28°

52° 40´

39° 30´

51°

32° 30´

55° 30´

39° 41° 31° 30´

48° 45´

39° 32° 40´

49° 30´

I I IV II I I II

I Manching II Régoly IV Czabrendek

III Heuneburg I Slovenské Pravno IV Steinsburg u Römhildu II Kalisz IV Titelberg u Pétange

IV Třísov u Českého Krumlova I Finsterlohr IV Hostýn

48°

55° 20´ 28° 45´ 48° 30´ 36° 52° 15´ 31° 30´ 54° 45´ 39° 40´ 48° 37° 30´ 50° 10´ 43° 45´ 51° 33° 52° 20´ 32° 40´ 42° 40´

52° 50´

39° 15´

51° 50´

I Staré Hradisko II Hradenín u Kolína n. Labem

41. 42. 43. 44. 45. 46. 47. 48. 49. 50. 51. 52. 53. 54. 55. 56. 57. 58. 59. 60. 61. 62. 63. 64. 65. 66. 67. 68. 69. 70. 71. 72. 73. 74. 75. 76. 77. 78. 79. 80. 81. 82. 83. 84. 85. 86. 87. 88. 89. 90. 91. 92. 93. 94.

Kelemantia Koinoenon Kolankoron Koridorgis Lakiburgion Leufana Leukaristos Limios alsos Lirimeris Lokoriton Lugidunon Lupfurdon Luppia Marionis Marionis etera Marobudon Mattiakon Mediolanion Medioslanion Meliodunon Melokabos Menosgada Mersovion Munition Navalia Nomisterion Novesion Pariena Prodentia Redintuinon Riusiava Rugion Segodunon Setidava Setuakoton Setovia Siatuanda Singoné Skurgon Stereontion Stragona Strevinta Susudata Tarodunon Telekia Teuderion Tréva Tropaia drusoi Tulifurdon Tulisurgion Usbion Virition Virunion Vomoi flavioi

41°

47° 40´

-68

25

I

Szalaczka

-82

42

37

35

36° 50´

55° 30´

+15

185

IV

Jižní okraj Berlina

-*-

-*-

137

-*-

39°

53° 30´

+18

134

I

Legnica

+21

94

96

25

37° 15´

48° 30´

-39

82

II

Neunkirchen

-36

51

60

30

39°

55° 35´

+24

176

IV

Jihozáp. od Gorzowa Wlkp.

-*-

-*-

130

-*-

34° 15´

54° 40´

+4

187

III

Leupahn jihových. od Lipska

+4

133

142

45

41° 45´

52° 40´

+33

105

IV

Okolí Opole

-*-

-*-

76

-*-

41°

53° 30´

+30

123

II

Wroclaw

+28

88

88

20

34° 30´

55° 30´

+9

2000

IV

Okolí Magdeburgu

-*-

-*-

152

-*-

31° 30´

49° 20´

-38

168

I

Fentbach in Bayern

-33

119

125

50

39° 30´

52° 30´

+17

112

IV

Okolí Klodzka

-*-

-*-

80

-*-

38° 10´

51° 40´

+4

103

I

Lhotice

+5

77

74

25

34° 30´

52° 45´

-6

158

I

Stradonice

-3

102

115

70

34° 30´

55° 50´

+9

208

IV

Mezi Magdeburg a Stendalem

-*-

-*-

160

-*-

36°

55° 50´

+15

198

IV

Severozáp. okraj Berlina

-*-

-*-

150

-*-

35°

49°

-36

115

II

Hallstadt

-35

88

83

40

30°

50° 50´

-27

194

I

Grabenstätten

-26

152

146

35

28° 10´

53° 45´

-13

238

II

Urmitz

-13

192

200

40

38°

47° 10´

-63

72

IV

Mezi Nagykanisza a Maribor

-*-

-*-

54

-*-

39°

49°

-26

58

I

Braunsberg u Hainburgu

-18

44

46

25

31° 30´

50° 40´

-26

173

I

Endelhausen u München

-30

121

128

55

34°

49° 30´

-32

132

I

Rainberg u Salzburg

-32

97

95

10

35° 30´

53° 45´

+6

162

I

Hohburg u Würzen

+6

133

120

65

31° 40´

52° 30´

-13

184

I

Schwanberg u Iphofen

-13

145

137

55

27° 40´

53° 15´

-16

240

I

Trier

-19

195

202

55

39°

51°

+4

85

II

Maloměřice u Brna

+4

57

62

25

31°

51° 10´

-22

182

I

Burgberg u Heroldingen

-22

137

137

0

42°

49° 20´

+24

31

II

Skalka u Půchova

+24

41

32

45

33° 45´

48°

-47

133

II

Feldkirchen

-47

88

95

35

38° 30´

50° 30´

-7

82

I

Oberleiserberg

-12

56

60

20

31°

47° 30´

-53

174

II

Este

-57

134

130

75

42° 30´

55° 40´

+39

170

III

Rogovo u Gniezdna

+39

117

125

40

31° 30´

49°

-39

166

II

Innsbruck

-38

127

123

25

44°

53° 30´

+48

123

IV

Jihozáp. od Pabianice

-*-

-*-

88

-*-

34°

48° 20´

-49

130

II

Klagenfurt

-49

85

94

45

Tab. A2. Identifikace Ptolemaiových údajů z pobřeží Jutského (Kimbrišského) poloostrova a ze Skandií. Srovnání údajů na obou mapách je na obr. A3.

Označení na mapě

Označení v Ptolemaiově Textu

Vzdálenost od hlavního bodu Ptolemai os

Vokálek (mm)

(mm)

Úhel svíraný s hlavní přímkou Ptolemai os ( ° )

Vokálek (°)

A

Výběžek za Labem

242

180

25

23

B

Saské ostrovy (Dogger Bank)

265

220

24

24

C D E F G H J

"Následující výběžek"

255

208

15

13

Ostrovy Alokiai

265

220

8

8

"Ještě další výběžek"

257

220

4

3

Nejsevernější a nejvýchodnější bod

260

217

0

0

235

185

3

5

K

Prvý výběžek za ním 217

167

12

10

L M A O

Další výběžek za ním 224

163

-2

-2

Prostřední ostrov z Malých Skandin

223

162

-8

-9

Západní okraj Velkých Skandin

218

160

-12

-11

Jižní okraj Velkých Skandin

230

167

-16

-15

Východní okraj Velkých Skandin

235

175

-10

-12

Severní okraj Velkých Skandin

207

150

21

17

Ohyb poloostrova k východu

Tab. A3. Lokalizace Ptolemaiových údajů o pohořích (oros). Podklady k obr. A5. Grafické srovnání vzdáleností k hlavnímu bodu je na obr. A6.

Ptolemaiova mapa podle Šimka

Mapa Vokálka a Janečkové

Vzdálenost k hlav- nímu bodu (mm)

Vzdálenost k hlav- nímu bodu (mm)

Odchylka od hlavní přímky ( ° )

Odchylka od hlavní přímky ( ° )

Kraj

Askibourgion

SZ

0

145

Görlitz

A

0

68

JV

+30

103

Prudnik

B

+30

103

-17

130

Úštěk

C

-11

64

-30

172

Coburg

D

-30

108

-58

175

Memmingen

E F

-58

119

-38

192

Heidelberg

-38

132

Schwarzwald, Schwäbische a Fränkische Alb

-19

15

Českomoravská vrchovina až Bayerischer Wald

-44

68

Přibližný údaj okrajového bodu

Označení na obr. A5 a A6

Pohoří (Oros)

V Melibokon Z

J Abnoba S

Soudeta

Sarmatika

V Z

J S

G H -19

58

Přerov

-47

135

Regen

+27

10

Brumov

+33

59

-63 -71

J K L M

+27

4

Nový Jičín

+33

17

145

Vöcklabruck

-62

70

207

La Chambre

-71

190

V Alpeia

Z

Identifikace

Jizerské hory až Jeseníky

České středohoří až Fichtelgebirge

Javorníky a Moravskoslezské Beskydy, evtl. Karpaty Alpy

Obr. A1. Srovnání vzdáleností k Ptolemaiovým polis a ke keltským lokalitám (černé kruhy) jakož i vzdáleností k Ptolemaiovým polis a k lokalitám na severoevropském pobřeží (bílé kruhy).

Obr. A2. Mapa lokalit na severoevropském pobřeží a umístění kmenů na mapě Ptolemaiově a Šimka. Přehled lokalit je v tab. A2. PU = hlavní bod. GE = hlavní přímka.

Obr. A3. Přenesení Ptolemaiových lokalit ze severoevropského pobřeží na mapu Vokálka a Janečkové 1971, mapa 45-46. GE = hlavní přímka.

Obr. A4. Kmenová území na mapě Vokálka a Janečkové 1971. mapa 27-28. 27 28. PU = hlavní bod; Ge = hlavní přímka. Vysvětlení zkratek je v kap. A5.

Obr. A5. Ptolemaiova orografie na mapě Vokálka a Janečkové 1971, mapa 27. Pohoří (oros) jsou šrafovaná pole. Okrajové lokality viz tab. A3. Zkratky : Sar = Sarmatika ore; Orky = Orkynios drymos; Gabr = Gabreta hyle.

Obr. A6. Grafické srovnání vzdáleností mezi hlavním bodem a okrajovými body pohoří na obou mapách. Podklady jsou v tab. A3.

B. Pravěké sídlištní regiony v Čechách a jiné nedořešené problémy Kosmovy kroniky jakož i problematika původu černozemí a příbuzných půd v Čechách a problematika vývoje české pseudoxerotermní vegetace Tento článek konstatuje v Čechách patnáct sídlištních regionů, vymezuje je s přesností na katastry jednotlivých obcí a popisuje jejich vývoj od doby bronzové po dobu praslovanskou. Charakterizuje průběh většiny komunikací, které vedly z Čech na Moravu a do ostatních okolních zemí. Upřesňuje lokalizaci bitvy na Turském poli, dokazuje, že Mělník nevznikl na místě pravěkého Pšova, že Přemysl Oráč, Libuše ani První Přemyslovci neexistovali, že Hněvin Most nevedl přes Komořanské jezero, že poslovanění Čech nemělo původ v jihoevropském Chorvatsku, ale v Chorvatsku východočeském, a odchylně od dosavadní interpretace popisuje i některé další skutečnosti, zmiňované v Kosmově Kronice. V poslední kapitole se vracíme se ke staré teorii o původu černozemí. Černozemě v Čechách vznikly podle této teorie z usazenin vodních ploch, které přetrvaly jako zbytky pliocenního jezera do prvé doby ledové, a analogických vodních ploch z druhého zavodnění Severočeského lesostepního okresu. Na základě rozšíření pliocenních reliktů mapujeme rozsah pliocenního jezera ve střední a východní části Čech a nastiňujeme pravděpodobný další vývoj pseudoxerotermní, tedy nejvzácnější vegetace v Čechách.

B1. Úvod Autor předkládané práce publikoval v časopise Feddes Repertorium (Berlin) studii Die Verbreitung des Wermuts (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische Beobachtungen in bezug zur frühhistorischen Besiedlung Böhmens (Toman 1989). V ní hodnotil vztah mezi rozšířením pelyňku pravého (Artemisia absinthium L.) na území Čech a polohou pravěkých sídlištních regionů. Zjistil zřetelné koincidence. V místech předpokládaných pravěkých sídlištních regionů se mu většinou podařilo identifikovat větší či menší nahromadění lokalit tohoto druhu. Hranice územních celků s rozšířením pelyňku pravého byly většinou doprovázeny lokalitami, které označil za strategické body. Byly to lokality, na nichž byla faktologicky nebo toponomasticky dokumentována pravěká hradiště, strážiště, týny apod. Tato souvztažnost byla tak nápadná, že bylo možno rámcově ztotožnit ony enklávy s pelyňkem pravým s praslovanskými sídlištními regiony, jak jsou doloženy ve nečetných protohistorických dokumentech. Výjimkou z tohoto pravidla byly sídlištní regiony Litoměřiců, Čechů, Prvých Chorvatů a Zličanů. V místech jejich předpokládané existence enklávy pelyňku pravého chyběly. To Toman (l. c.) vysvětlil regresí těchto enkláv v důsledku zpětné sukcese k původní vegetaci. Popis této regrese je závažnou záležitostí předkládané práce.

Strategické body jako důležitého ukazatele hraničních poloh sídlištních regionů používáme i v předkládané práci. Podobně jako Choc (1963) a na rozdíl od naší prvé koncepce (Toman, l. c.: 536) řadíme mezi strategické body i lokality s názvem odvozeným od výrazu "čihadlo". Nepředpokládáme již, že by mohla být odvozena od lapadel ptáků. Téměř všechna se totiž vyskytují v okrajových partiích sídlištních regionů nebo při jejich pravděpodobných spojnicích, případně na jejich pravděpodobných spojnicích se zahraničím, tedy na pravěkých komunikacích (viz kap. B8). Některá jména obcí, která uvádíme jako strategické body odvozuje Profous (1949-1960) od osobních jmen pocházejících od výkonu strážní služby. I tato místa zahrnujeme mezi strategické body. Předpokládáme totiž, že ona osobní jména dostávali lidé, pověření strážní službou. I tato jména se vyskytují téměř výhradně v okrajových zónách sídlištních regionů nebo na komunikacích. Mezi strategické body je nutno počítat i odvozeniny místních jmen od výrazů „chod“ případně „choditi“. Chodové byli totiž nejspíše chodící strážci kmenových hranic. Po sjednocení Čech ztratila jejich existence opodstatnění s výjimkou okolí Domažlic, kde bylo nejspíše spojení s nejbližším sídlištním regionem Německa obdobného charakteru jako spojení mezi sousedními sídlištními regiony na území Čech. Spojení ostatních hraničních částí knížectví se zahraničím bylo uskutečnitelné jen po stabilních komunikačních spojích. Předpoklad, že chodové byli původně chodící strážci hranic všech sídlištních regionů v Čechách je možno zdůvodnit větším počtem odvozenin od slova „chod“ mimo území současného Chodska. Podle Profouse (l. c.) jsou odvozeniny od slova „chod“ v Čechách následující : Chodov u Karlových Varů, Chodov u Bečova n.Teplou, Chodovská Huť u Mariánských lázní, Chodova Planá, Zadní Chodov, Chodský Újezd, Maršovy Chody, Nové Chody, dnes Svatý Kříž, Chodov u Domažlic, Chodouň u Hořovic, Chodov u Prahy, Chodovice u Hořic, Chodouny u Roudnice n.L. a Chodovlice u Lovosic. Předpokládáme následující možnou kategorizaci strategických bodů a jím odpovídajících členů strážní a obranné služby. Chod byl stráž, chodící po hranicích, bez pevného stanoviště. Čihadlo znamenalo neopevněnou pevnou strážní lokalitu při cestě, která spojovala kruhovitě rozložené (viz dále) okrajové lokality sídlištních regionů. Čihadla byla také při komunikacích. Byla střežena čihákem (časté příjmení a název obce v okrese Ústí n. Orlicí). Strážiště bylo nad úroveň cesty vyvýšené neopevněné místo osazené strážou či střížou. Týn znamenal částečně opevněné místo v úrovni cesty a hradiště opevněné místo nad úrovní cesty. Obě měly početnější posádky. Týny byly obsazeny týnčany (Týnčany u Příbrami), hradiště hradišťany (Hradišťany u Plzně a některé kopce).

Laskavostí archeologického ústavu ČAV (kolegové PhDr. Kuna a PhDr. Hajšmanová) byla autorovi této práce poskytnuta databáze archeologických nálezů z území Čech. To umožnilo srovnat závěry s tímto novým velice důležitým aspektem. Rozsáhlou databázi Archeologického ústavu používám jako reprezentativní soubor archeologických lokalit, tj. lokalit známých i dosud neznámých na území Čech. Že tato praxe byla možná ukazuje skutečnost, že na jejím základě bylo možno stanovit v práci uvedené jednoduché zákonitosti, které v podstatě téměř beze zbytku řeší jak otázky rozsahu a vývoje sídlištních regionů v Čechách, tak navazující otázky biologické. Při akceptování dalších přírodovědných vztahů bylo možno onu předpokládanou regresi lokalit ve čtyřech výše vzpomenutých regionech dostatečně charakterisovat. Umožnilo to také postihnout vývoj sídlištních regionů v Čechách od eneolitu resp. od doby bronzové po dobu ranně slovanského (praslovanského) osídlení. Za dobu ranně slovanskou (praslovanskou) při tom považuji období ranného středověku. Pokud by bylo možno na základě databáze odlišit nálezy mladohradištní, byly tyto údaje z doby ranně slovanské vyděleny. Při zpracovávání se ukázalo, že regrese rozšíření pelyňku pravého postihla částečně i některé další sídlištní regiony. Srovnáním přírodovědných a historických ukazatelů se podařilo stanovit vcelku jednoduché zákonitosti i pro vysvětlení tohoto jevu. Jako závažný nedostatek práce se zprvu jevila neúplnost znalostí o rozšíření pelyňku pravého v severovýchodních Čechách. Byla odstraněna laskavostí Agentury ochrany přírody a krajiny v Pardubicích. Paní RNDr. Faltysová zaslala autorovi práce s neobyčejnou ochotou v několika zásilkách výpisy z databáze Agentury, týkající se rozšíření pelyňku pravého ve východních Čechách a úplnosti provedeného průzkumu v intravilánech obcí tohoto regionu. I jí bychom rádi vyslovili vřelé poděkování. Poskytnuté materiály ze severovýchodních Čech jsou dostatečně representativní. Z databáze Agentury vyplývá, že nejméně 90% intravilánů obcí v území, které bylo v pravěku osídleno, bylo již botanicky prostudováno. Je tedy možno v převážné většině případů předpokládat, že v intravilánech obcí, o kterých chybí v databázi Agentury údaj o výskytu pelyňku pravého, se tento druh skutečně nevyskytuje. Pro konečné zpracování byl významně doplněn průzkum rozšíření pelyňku pravého i v ostatních územních celcích. Práce neřeší otázku politické samostatnosti sídlištních regionů v jednotlivých obdobích ani otázku, do jaké míry lze pro společnost v jednotlivých sídlištních regionech používat pojem "kmen". Pokud je na některých místech použit výraz "kmen", je to většinou reminiscence na údaje jiných autorů a toto slovo je použito jako synonymum k výrazu "sídlištní region". Práce toliko dokumentuje, že na území dnešních Čech existoval určitý počet vzájemně izolovaných osídlených prostor vyznačujících se samostatným vývojem, které měly v době ranně slovanské svá pojmenování. Popisuje jejich rosah a vývoj a identifikuje jejich jména.

B2. Význam pelyňku pravého jako indikačního druhu praslovanského osídlení Pelyněk pravý se v Čechách chová jako archeofyt. Archeofytem rozumíme rostlinný druh, který se díky lidské činnosti v určitém období intensivně rozšiřoval. V následujících časových etapách však jeho nové lokality nevznikaly. Regresí se naopak počet lokalit snižoval. Tímto procesem jsou dnes v rozšíření archeofyta konservovány určité rysy informací o rozšíření antropogenní vegetace (a tedy i osídlení) v období expanse druhu. Pelyněk pravý je rostlina východoevropských stepí. Do střední Evropy pronikla podle Hegiho (1929) v době bronzové. Je však pravděpodobné, že se k nám dostal až v době předslovanské. Předslovanské osídlení totiž často obklopuje jednořadě území, jehož základem je prostor osídlený v předchozích dobách, rozšířený o část, která je charakteristická přítomností pelyňku pravého v intravilánu obcí. Předslovanské osídlení však chybí úplně v jeho středu. Jedná se patrně o vnitřní pastvinu sídlištních regionů. Expanse pelyňku pravého byla zřejmě zastavena expansí příbuzného pelyňku černobýlu (Artemisia vulgaris L.). To je dnes všudypřítomná plevelná a rumištní rostlina, kterou často nalezneme i ve společenstvech s pelyňkem pravým. Pelyněk pravý byl v době praslovanské nejspíše rozšířen v celé antropogenně obhospodařované krajině. V důsledku dalšího vývoje krajiny, který bude níže popsán, zmizel z míst původní bylinné vegetace. Vytvořením kulturní stepi a rozšířením společenstev svazu Bromion v původně zalesněných územích byl likvidován i v těchto prostorách, a to na většině lokalit mimo intravilány obcí. V současné vegetaci představuje součást oněch, kdysi všeobecně rozšířených, dnes ovšem vzácných, plevelných společenstev, jejichž zbytky se dochovaly právě jen v uzavřených a neustále frekventovaných intravilánech a v neuzavřených společenstvech na skalách. Tam, zejména v nejstarších částech obcí, především na návsích, jmenovitě v blízkosti kostelů a kapliček, na zdech starých hřbitovů nebo na hrázích návesních rybníků, nacházíme dodnes jeho lokality.

B3. Metodika zjišťování rozšíření pelyňku pravého v obcích Rozšíření pelyňku pravého v obcích bylo zjišťováno za pomoci automobilu. Zaznamenáván byl jak výskyt tak nepřítomnost druhu. Hlavní výzkum byl prováděn před prvou publikací výsledků (Toman 1989) v létech 1986 a 1987. Dodatečné zjišťování situace pak v létech 1995-1999. Pelyněk pravý je rostlina, která je v době vegetace (do poloviny září) velmi nápadná svým intenzívně sivým zabarvením. Lokalitu je možno objevit na vzdálenost deseti i více metrů. Proto asi 70% lokalit bylo zjištěno ještě před zastavením automobilu. Samozřejmě vždy byla přímým ohledáním exemplářů potvrzena taxonomická příslušnost nálezu. Přibližně dalších 20% lokalit bylo zjištěno bezprostředně po zastavení po krátkém průzkumu okolí (do tří minut). Při negativním zjištění bylo pokračováno v hledání po dobu dalších 15 až 20 minut. V

této době bylo objeveno zbývajících 10% lokalit. Jestliže ani poté nebyl druh zjištěn, bylo předpokládáno, že se druh v obci nevyskytuje. Jak vyplývá z předchozích údajů, pravděpodobnost tohoto konstatování se silně blížila jistotě.

B4. Lokality pelyňku pravého s netypickou výpovědní hodnotou

Netypickou výpovědní hodnotu pro řešenou problematiku mají především lokality, na které byl pelyněk pravý zanesen se štěrkem. Jsou zejména na železničních tělesech (Vejprnice a Křimice u Plzně, Úpohlavy u Lovosic, Veletice a Dobříčany u Loun, Louny hlavní nádraží a Mnichovo Hradiště nádraží (obojí Schönfelder ústně), Častolovice u Kostelce n.Orlicí) a na okrajích silnic (u Boleboře, mezi Jiřetínem a Litvínovem, u Nepomuku, Velkého Boru u Blatné, u Svéradic a Domyslic na Blatensku). Do této skupiny mohou patřit i isolované lokality ve velkých městech. Typem nálezu, neposkytujícím informaci o sídlištních regionech jsou také lokality v přirozených společenstvech na pobřeží řek a na skalách. Domin (1904) uvádí druh ve svém útvaru pobřeží řek, bohužel ale bez výčtu lokalit. Na skalách roste pelyněk pravý u Týřovic na Berounsku, na Zbořeném Kostelci, u Zruče nad Sázavou, kolem Berounky severně od Plzně, na Lovoši u Lovosic, na Hradišti u Řehlovic nebo na skalách kolem Labe v okolí Ústí nad Labem i jinde. Podobný význam mají i lokality na jiných místech ve volném terénu (na pěšině nad Novou Vsí u Ústí nad Labem nebo v polích severně od Budyně nad Ohří (Lukšan ústně)), případně v obcích, isolovaných od sídlištních regionů (Tisá u Děčína). Zajímavé je, že v obcích nejbližších lokalitám na skalách se často nepodařilo pelyněk pravý objevit. Jedná se zřejmě o místa v okolí pravěkých cest. Na pravěkých komunikacích byly po jejich zrušení lokality pelyňku pravého přirozenou cestou likvidovány. Rostlina, druh stepní, však zůstala zachována v přilehlých skalních útvarech a společenstvech jim blízkých, na které z pravěkých komunikací pronikla. Tyto lokality jsou v kap. B8 využity jako jedna z důležitých dokumentací průběhu pravěkých a předvěkých cest.

B5. Vztah sídlištních regionů a jejich osídlení k přírodnímu charakteru porostů a rozšíření pelyňku pravého

B5.1. Základní princip při tvorbě lidských sídel

Při řešení této otázky je především nutno uvážit základní princip při vzniku osídlení. Ten byl realizován při zakládání sídel již nejméně od eneolitu. Je následující : pravěká sídla vznikala tam, kde byla k disposici dostatečná zásoba dřeva na stavby a otop a současně volný prostor pro polní zemědělskou výrobu (Toman 2000 : 35). Lze tudíž předpokládat, že pravěká sídla byla především zakládána ve více či méně liniovitých útvarech na hranici původní stepi a lesa nebo v liniovitých útvarech na hranici lesa a uměle odlesněného prostoru. Byla však také zakládána v plošných útvarech v mosaice lesa a bezlesých prostor, ať již původních nebo vzniklých lidskou činností. V prostorách stepních je tak liniovitý pruh sídel ukazatelem ohraničení sídlištních regionů. V mosaikálních útvarech je jím vnější hranice plošného osídlení.

B5.2. Význam pelyňku pravého při osidlovacím procesu Z další úvahy při řešení této otázky vyplývá, že se lokality pelyňku pravého dnes vyskytují jen na místech, kde se v době praslovanské po zániku původních společenstev vytvořila a do dnešní doby udržela konkurenčně nevyrovnaná společenstva. Jsou to většinou společenstva plevelná, cizí původnímu porostu. Ta jsou obvykle neorganickou směsicí druhů. Jsou tvořena vedle druhů domácích i druhy zavlečenými. Většinou jsou v intravilánech obcí. Jak bude dále zdůvodněno, dokumentují tyto lokality regiony, nacházející se na místě původních lesů. Původní les totiž neměl vytvořeno travnaté pseudoxerofilní bylinné patro. Jeho bylinné patro bylo vytvořeno z mezofilních květnatých druhů. Po vykácení lesa a jeho přeměnění v pastvinu se vytvořilo ono umělé, konkurenčně nevyrovnané společenstvo s pelyňkem pravým a jinými plevelnými druhy. Ostrovy s pelyňkem pravým jsou dnes obklopeny zbytky praslovanského osídlení. Uvnitř těchto regionů se praslovanské lokality nenacházejí. Domníváme se, že tyto útvary dokumentují souvislou, na okrajích osídlenou pastvinu a že tento útvar byl specifický pro dobu praslovanskou. Společenstvo s pelyňkem pravým zůstalo nejspíše na místě tak dlouho, dokud území jako pastvina fungovalo. Kruhovitý charakter má i praslovanské osídlení v regionech osídlení staršího, tedy předslovanského. Uvnitř těchto prostor se však lokaloty pelyňku pravého nenachází. Předpokládáme, že praslovanská pastvina zasahovala i tam. Nevznikla tam ale z lesa, nýbrž z kulturní stepi. Kulturní step představuje konkurenčně vpodstatě vyrovnané společenstvo tvořené převážně bylinným patrem. Jeho důležitou součástí jsou luční trávy. Ve starších kulturních regionech nahradilo les již před obdobím rozšiřování pelyňku pravého. Plevelná společenstva s pelyňkem pravým zůstala patrně na lokalitách tak dlouho, dokud prostor fungoval jako pastvina. Po likvidaci souvislé pastviny se počala šířit kulturní step i do oněch částí někdejší pastviny, která byla charakteristická rozšířením pelyňku pravého. Důvod k tomu poskytla změna společenského systému. Souvislá pastvina s okrajovým osídlením, která byla charakteristická pro praslovanskou prvobytně pospolnou společnost byla likvidována. Na jejím místě vznikly ve středu někdejších pastvin šlechtická sídla. Ta představují základ současných obcí. Dnes již kulturní step ovládla většinu v době praslovanské uměle odlesněné plochy. Plevelná společenstva někdejších pastvin s pelyňkem pravým zůstala zachována takřka výhradně v nejstarších částech obcí, založených v těchto uměle odlesněných prostorách. Tam se udržela díky neustálému pohybu lidí, zvířat a mechanizace. Proto dnes souvislý výskyt pelyňku pravého v intravilánech obcí vymezuje ty regiony, které byly v dobách předslovanských pokryty nepřerušovaným lesem. V době praslovanské byly uměle odlesněny a přeměněny v souvislou pastvinu. V původně lesních územích, v době praslovanské odlesněných, tvoří tedy rozšíření pelyňku pravého v obcích vnější hranici sídlištních regionů. Mimo prostory v době praslovanské vykáceného lesa pelyněk pravý při expansi toliko narušil konsistenci původního konkurenčně vyrovnaného bylinného patra. Vytvořil tak heterogenní složku původní fytocenosy. Jeho lokality tam proto byly zpětnou sukcesí přirozených společenstev snadno likvidovány. To bez ohledu na to, jestli se jednalo o původní step, o zalesněnou step, vzniklou vytvořením stromového patra nad travnatým stepním společenstvem (Toman 1988 : 73 - 74), o původní mozaikální formaci lesa a původních nelesních společenstev, tedy o lesostep (též se stepí svazu Bromion), louky a lesa, nebo o mosaiku rašeliniště s lesem. Tentýž proces dokonce dokonce proběhl i v konkurenčně vyrovnané kulturní stepi, která zůstala jako zbytky z předslovanského osídlení. Lokality pelyňku pravého zaznamenáváme ve stepních a původních mozaikálních územích jen ojediněle, a to na okrajích sídlištních regionů. Tedy v místech, kde byl souvislý bezlesý prostor výrazněji uměle rozšířen do

okolního lesa. Proto jsou vzácné lokality pelyňku pravého v těchto prostorách jedním z ukazatelů ohraničení sídlištních regionů.

B5.3. Velkoplošné stepní komplexy Na základě zhodnocení rozšíření archeologických nálezů, strategických bodů a rozšíření pelyňku pravého je možno konstatovat, že v Čechách existují dvě původní velkoplošné enklávy stepní vegetace. Prvá počíná severně od Loun a táhne se kolem Litoměřic po severní okolí Libochovic a severní okolí Roudnice. Východně od Loun zasahuje i jižně od řeky Ohře. Byla v pravěku sídlištním regionem Litoměřiců. Druhá je v severní části sídlištního regionu Čechů mezi Kladenskem a okolím Mělníka. Nazývala se v ranném středověku Turské pole (Toman 2000). Během změn archeologických kultur od eneolitu po dobu ranně slovanskou se rozsah těchto velkoplošných stepních komplexů výrazněji změnil jen v prostoru mezi Mělníkem a okolím Mladé Boleslavi. Jak vyplývá z předchozí podkapitoly, byly zmíněné regiony osídleny jen na okrajích. Jen tato místa byla pro osídlení příhodná. Jen tam navazovaly volné prostory, vhodné pro pastvu a zakládání polí na les, který poskytoval dostatek dřeva na otop a ke stavbě příbytků. Střed stepních regionů sloužil nejspíše za pastvu skotu (turů) nebo jako loviště divokého skotu ("Turské pole"). Lze také uvažovat o možnosti polodivokého chovu skotu na těchto místech. Liniovité ohraničení nejen praslovanskými, ale i předslovanskými sídlišti je možno využít při vymezení sídlištních regionů ve stepních územích. Tvoří hranici původní stepi. Jak již bylo konstatováno, přežívá pelyněk pravý ve velkoplošných stepních územních celcích jen vzácně a toliko na okrajích. Bývá to nejčastěji tam, kde hranice stepního území byly činností pravěkého člověka posunuty poněkud dále do území lesa, tedy mimo dosah původních stepních porostů. V ostatních částech stepních regionů byl pelyněk pravý po odeznění jeho expansivního období zlikvidován. Likvidaci provedly původní, cenologicky vyrovnané, stepní porosty. Původní charakter velkoplošných stepních území není nutno si představovat jen jako soubory rozličných společenstev stepních případně i slanomilných s vzácnými stepními a slanomilnými druhy. Jednalo se o specifickou katénu, ve které na vlhčích místech mimo dosah slanomilných druhů (zejména v okolí potoků) nebo na sušších místech mimo dosah druhů stepních (viz kap. B11) existovaly porosty dlouhostébelných luk, do nichž snad pronikaly i dřeviny. Nikoli ovšem v takovém množství, aby umožnily vznik osídlení. Uvnitř Turského pole mezi obcemi vyjmenovanými v kap. B6.9. (znázorněno na obr. B15) se nacházely dva větší komplexy lesa, dokumentované dnes nejen věncem archeologických lokalit, ale i absencí významných stepních druhů. Jejich botanické složení můžeme dodnes indikovat na významném zbytku, na Budenické bažantnici, lokalitě mesofilních lesních bylin. Donedávna se tam vyskytoval vzácný hrachor hrachovitý (Lathyrus pisiformis). Dodnes tam nalezneme bohaté porosty orseje blatoucholistého (Ficaria calthaefolia)(roste i na přilehlém hřbitově), který je charakteristický pro lemové porosty mezi lesem a stepí. V některých částech Turského pole je možno v původní vegetaci předpokládat menší prostory pokryté zalesněnou stepí (stepní porosty s částečně vyvinutým stromovým patrem ( Toman 1988 : 73 - 74) s nadrostem borovice (Toman 1991a : 154 - 155). Míra zalesnění opět nedosahovala té úrovně, aby vyvolala možnost osídlení.

Zalesněná step byla zřejmě na východě častější než na západě. Přecházela v chudé borové lesíky asociace Armerio elongatae- Pinetum (Toman 1973a).

B5.4. Maloplošné stepní komplexy

Jsou to především čtyři drobné enklávy na Žatecku : kolem potoka Hasiny, kolem Velké Vsi u Podbořan a dvě enklávy kolem Chomutovky. Jsou základem regionu Lúka. Jejich významnou součástí jsou opět stepní společenstva podsvazu Astragalo-Achilleenion, některá společenstva svazu CirsioBrachypodion a společenstva slanomilná. Původní jádra maloplošných stepních komplexů se, podobně jako stepní komplexy velkoplošné, se vyznačují absencí pelyňku pravého v intravilánech obcí. Osídlení bylo v prvých etapách vývoje (eneolit až halštadt) omezeno na jejich okraj. Vzhledem k neveliké vzdálenosti od okrajů někdejšího lesa se v období praslovanském v některých případech přesouvalo osídlení i do centra maloplošného stepního území. Okolní původní les byl v době ranně slovanské přeměněn v pastvinu, ve které se bezlesé plochy nejspíše střídaly se zbytky původních lesních porostů. To se dnes projevuje běžnou přítomností pelyňku pravého v obcích, obklopujících tyto maloplošné stepní regiony. Tak vznikla kolem osídlení poměrně vzácná vnější pastvina. V západním okolí Žatce pak vznikla částečným odlesněním umělá mozaikální formace lesa a pastvin. Je to území, kde se dnes setkáváme s bohatými předslovanskými a ranně slovanskými archeologickými nalezišti v prostoru, kde jsou uvnitř obcí plošně rozšířeny lokality pelyňku pravého. Tato vazba ukazuje na průnik původního lesa v době předslovanské. Maloplošný skalněstepní komplex na Berounsku, který pravděpodobně v údolích doprovázely komplexy lesů, byl rovněž neosídlen. Zaujímal jádro Barrandienu. Lokality pelyňku pravého v něm také chybí. Osídlení se vázalo na obklopující region, původně nejspíše s mozaikální strukturou vegetace.

B5.5. Význam vegetačně významných stepních údolí pro osidlovací proces

Jedná se o drobné údolní útvary pokryté původně stepí, která zasahovala až k samým břehům řek nebo potoků. Pro nevelikou rozlohu neovlivňovaly charakter osídlení. Lokality pelyňku pravého jsou proto přítomny nebo nepřítomny stejně jako v území je obklopujících. Příkladem je úzký pruh původních planárních stepí kolem Ohře mezi Strannou a Levonicemi na Žatecku, tvořený zejména asociacemi Potentillo argenteae-Achilleetum setaceae a Armerio elongatae- Festucetum trachyphyllae (Toman 1988 : 77). Tato společenstva je možno nalézti v bezprostřední blízkosti řeky.

Nalezli jsme je i necelý jeden metr od okraje vodního toku. Na přilehlých strmých svazích je výběr asociací pestřejší. Stepní vegetace končí při horním okraji svahu. Všechny okolní obce jsou lokalitami pelyňku pravého. Podobně u Holedče a Holedečku na Žatecku sahá stepní vegetace až k Blšance a končí při horních okrajích údolí. Rovněž zde nalezneme ve všech okolních obcích pelyněk pravý. V reliktně významných údolích u Bělé p.Bezdězem sahá stepní vegetace opět jen k hornímu okraji strání, v některých místech však téměř až k potokům. V Bělé p.B. právě tak jako v okolních obcích jsme pelyněk pravý nenalezli. Situace se opakuje i jinde.

B5.6. Mozaikální formace a formy vývoje tohoto komplexu

Mapky č. B1 a B2 dokazují, že se na území jižních a západních Čech přísně vylučují regiony plošně osídlené v době bronzové se dnešními regiony s výskytem pelyňku pravého. Totéž platí s jistými výjimkami pro okolí Hradce Králové (mapka B3). Rovněž ve všech ostatních regionech s plošným rozšířením kultury doby bronzové (okolí Duchcova a severně a severovýchodně od Prahy mezi Kolínem, Kouřimí a Kutnou Horou) je pelyněk pravý jen vzácně nacházen, a to vesměs v okrajových partiích regionů. Aby bylo zřejmé, že se skutečně v místech s výskytem kultury doby bronzové lokality pelyňku pravého v obcích nenacházejí, byl proveden representativní výzkum výskytu tohoto druhu ve všech místech s plošně rozšířenou kulturou bronzovou ve východní části Bechyňska. Výsledky, vesměs negativní zjištění, jsou na mapce č. B1 znázorněny. V prostoru kultury z doby bronzové na mapce č. B 2 byl proveden podobný průzkum v 97 obcích. Jen v šesti z nich byly nalezeny lokality pelyňku pravého. Z nich tři (Olešná, Čivice, Újezd u Kříže) bezprostředně navazují na rozšíření pelyňku pravého v území beze zbytků kultury doby bronzové. V ostatních územních celcích, v době bronzové plošně osídlených, tedy původně mozaikálních, je počet obcí s positivním a negativním rozšířením pelyňku pravého zaznamenán v kap.B6 a v dodatcích. Že zákonitost vzájemného vylučování archeologických nalezišť a lokalit pelyňku pravého již neplatí pro dobu halštadtskou je patrno z mapky č. 4. Tehdy již byly v prostoru pozdějšího Bechyňska vytvářeny osídlené enklávy také uměle uprostřed původního lesa. Ani další regiony s pelyňkem pravým na celé ploše území nevykazují lokality z doby bronzové. Jsou to zejména sídlištni regiony Pšov (kap. B6.11.) a Sázavsko (kap. B6.15.). Vzájemné vylučování prostor, osídlených plošně kulturou bronzovou (tedy mozaikální formace v našem slova smyslu) a prostor s rozšířením pelyňku pravého ukazuje, že v mozaikální formaci byl antropogenně rozšířený pelyněk pravý původní mozaikální vegetací eliminován stejně jako ve

stepních regionech. Stepní (a konečně i stromová) složka mozaikální formace snadno při zpětné sukcesi likvidovala plevelné druhy, jimiž byla její společenstva narušena. Tedy i pelyněk pravý. Stejně na původních místech výskytu mozaikální vegetace, stejně ale i v sousedních lokalitách, původně lesních, kam se mozaikální vegetace uměle, tedy za přispění člověka, rozšířila. Právě proto jsou území se souvislým výskytem pelyňku pravého v intravilánech obcí charakteristická jen pro ta místa, kde pravěká kultura velkoplošně nahradila původní les, nikoli pro místa, kde nahradila původní mozaikální formaci. Vzhledem k obecnému rozšíření pelyňku pravého téměř na celém Žatecku můžeme konstatovat, že tento region nebyl původně ani souvislou stepí, ba ani souvislou mozaikální lesostepí. Byly tam v kap. B5.3. popsané čtyři malé stepní enklávy obklopené lesem. Byly od pravěku osídlené. Dále se tam vyskytovaly dva úzké pruhy stepních společenstev kolem Ohře a Blšanky. Jsou popsány v kap. B5.4. Jak bylo zdůvodněno, bylo v době praslovanské na okrajovou zónu většiny sídlištních regionů vázáno veškeré osídlení. Vnitřek sloužil nejspíše jako pastvina. Někdy bylo toto území původně lesem, a bylo tedy dokumentováno rozšířením pelyňku pravého v intravilánech obcí. Jindy však bylo původně stepí nebo kulturní stepí a nebylo tedy pelyňkem pravým dokumentováno. Jen někdy byly některé části praslovanských sídlištních regionů osídleny plošně. Jedná se zejména o následující území: okolí Duchcova, severní a severovýchodní okolí Prahy, pásovité Zlicko, mozaikální partie pásovitého Lemůzska a některé části Lúky, Druhého Charvátska a Bozenska. V těchto regionech nejspíše původní mozaikální formace přetrvala až do počátků doby historické. Mozaikální formace mohla ale zde také mít i umělý, antropogenní původ. Antropogenně vzniklá umělá mozaika mohla buď rozšiřovat mozaiku původní nebo mohla navazovat na základ v liniovité hranici lesa a bezlesého prostoru.

To, že kromě původních mozaikálních území existovaly i mozaikální regiony vytvořené člověkem, lze dokumentovat následujícím srovnáním. S mozaikálním územím Bechyňska, dokumentovaným již v době bronzové je prakticky totožné mozaikální území v době halstadtské. Má jen poněkud větší rozlohu (obr. B4). I v době laténské bylo v příslušném prostoru mozaikální osídlení. Zabíralo však plochu výrazně menší a bylo vázáno na pás bažin (dnes rybníků) v okoí Budějovic a Vodňan (obr. B8). Z toho lze odvodit, že mezi osídlením z doby bronzové a z doby halštadtské nebyla mezera. Druhé přímo navazovalo na prvé, přičemž se na úkor lesa postupně zvětšoval rozsah jeho mozaiky. To dokonce může znamenat, že obojí osídlení mohlo patřit téže populaci. Nápadné zmenšení rozsahu osídlení v době laténské pak naznačuje časovou mezeru, ve které se zpětnou sukcesí k lesu poměry přiblížily původnímu stavu. Populace doby laténské byla zřetelně jiného původu. Okupovala nejspíše jen mozaikální prostor původních rašelinišť a bažin, který nejspíše nalezla neosídlený. Byl nejspíše totožný s původním rozsahem osídlení v době bronzové. Na rozdíl od doby bronzové a halštatské však populace z doby laténské zřejmě nevytvářela na svých severních a jižních hranicích umělé mozaikální prostory, které by znamenaly rozšíření regionu. Jak jsme již uvedli v kap. B5.2. tak v územních celcích, kde praslovanské osídlení narazilo na kulturní step z předchozích období, rovněž nenacházíme v intravilánech obcí lokality pelyňku pravého. I tam však má praslovanské osídlení většinou kruhovitý charakter. I tam sloužila v době praslovanské jejich vnitřní, sídlišti liniovitě obklopených část, nejspíše jako pastvina. Tato skutečnost umožňuje přesně stanovit hranice praslovanských sídlištních regionů i v původně mozaikálních územích, jakými jsou části regionů Bozeňska, Bechyňska, Tuhoště, Silvany nebo Prvého Charvatska (viz kap. B6). Využít tam ovšem můžeme, obdobným způsobem jako v územích lesních a stepních, i strategické body.

Jihovýchodní část území Bozenska není charakteristická ani plošnými nálezy z doby bronzové, které by jednoznačně dokumentovaly mozaikální území, ani souvislým výskytem pelyňku pravého v intravilánech obcí, který by indikoval původní les. Jedná se zřejmě o případ, kdy drobné mozaikální území nebylo v době bronzové pro svou nevelikou rozlohu a možná i pro odlehlost úplně osídleno.

B5.7. Pastviny praslovanského období

Populace doby praslovanské jsou tedy charakteristické pastevectvím. Je to zřejmě proto, že tehdy byl opuštěn jako základní způsob obživy lov.

Souvislé pastviny byly významným ekonomicko-geografickým útvarem, kterým se lišilo ranně slovanské osídlení od všech předchozích. Byla to nezalesněná a neosídlená území, která zřejmě byla vytvořena v každém slovanském sídlištním regionu. Sloužila k pastvě nebo k polodivokému chovu skotu. V původně bezlesých územích mohla sloužit i jako loviště skotu divokého. Pastviny byly jednak vnitřní, jednak vnější. Vnitřní vznikaly jednak na původně bezlesých prostorách (regiony Česka, Litoměřicka), jednak odlesněním, a to buď odlesněním mozaikální formace (Prví Charváti), lesa ( Pšované, Sázavsko) nebo mozaikální formace a lesa (Bozensko, Bechyňsko, Tuhošť, Silvana, Druzí Charváti). Vnější pastviny měla Lúka v místech odstraněných lesů na širokém obvodu několika původně osídlených enkláv. Některé části regionů, které si zachovaly do doby praslovanské mozaikální strukturu (Duchcovsko, severní okolí Prahy až po Turské pole, Lemůzsko a Zlicko) postrádaly dokumentovatelné souvislé pastviny.

B6. Charakteristika, vymezení a popis sídlištních regionů (Přehled všech sídlištních regionů v Čechách je na mapce 5)

B6.1. Bozensko Tento sídlištní region není Tomanem (1989), uváděn. Byl identifikován při neúplném průzkumu rozšíření pelyňku pravého v roce 1999, kdy byl tento druh zjištěn v obcích Rybníky, Drhovy, Nechalov, Drevníky, Žebrák, Vyskočilka, Nečín, Obory, Jelence, Dolní Hbity, Nepřejov, Větrov, Zduchovice, Osečany, Nalžovice, Křepenice, Dublovice a Chramosty. Pelyněk pravý nebyl nalezen v obcích Budínek, Drhovce, Jablonná, Sv. Jan, Hrabří, Oříkov, Třebnice, Solopysky, Břekova Lhota, Kňovice, Kňovičky a Líchory. V době předslovanské bylo Bozensko osídleno v době bronzové a halštadtské (obr. B7). V prvé tvořilo zde osídlení úzký západovýchodní útvar, který má nápadnou odlišnost od úzkého jihoseverního výběžku, kterým do sousedství lokalit na území pozdějšího Bozeňska zasahovaly podél

Vltavy lokality na území pozdějšího Bechyňska. Vzdálenost obou území je větší než 10 km. Je možné, že touto strukturou byly již v době bronzové naznačeny hranice mezi oběma regiony. Osídlení doby halštadtské jen nepatrně proniká do jižních částí prostoru, osídleného v době bronzové. To vysvětluji tím, že během doby bronzové bylo toto území nejspíše plošně odlesněno. Odlesněný prostor tvořil patrně hranici halštadtského osídlení mozaikální katény. Je zřetelně spojen s halštadtským osídlením pozdějšího Bechyňska. V době laténské bylo Bozeňsko neosídleno. Proto se tam rozšířil les. Po jeho částečném vykácení zde vybudovalo ranně slovanské obyvatelstvo enklávu oddělenou od Bechyňska asi třináct kilometrů širokým pásem bez nálezů z dohy laténské a bez lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí, avšak s četnými lokalitami ranně slovanské kultury. V tomto území předpokládám hranici mezi oběma sídlištními regiony, pás nepřerušovaného lesa mezi dvěma soustavami vnitřních pastvin, lemovaný na okrajích řadami ranně slovanských nálezů. Izolovanost Bozeňska od Bechyňska dokumentuje nejen absence nálezů z doby laténské na území Bozeňska, ale i izolovanost výskytů pelyňku pravého. Mezi jeho arelami v Bechyňsku a Bozeňsku je pás široký dokonce asi 34 km. Doplníme-li lokalisaci archeologických nálezů z doby ranně slovanské strategickými body a několika prastarými archivními údaji (sec. Palacký 1907, který uvádí z prostoru mapky obce z r. 1057 Drázov a Živohošť, z r. 1088 Součice a Raztely, z r. 1159 Kozárovice, z r. 1228 Hradiště, Záhořany, Svaté pole, Podruhlí, Uzenice, Drahenice, Lisovice, Stěžov a Nerestce a z r. 1234 Horosedly), dostaneme uzavřený kruh lokalit, který patrně ohraničuje někdejší vnitřní pastvinu Bozeňska (obr. B6). Hranice prochází katastry následujících obcí: Příbram, Bytíz, Drázov, Duběnice, Skalice, Sv. Pole, Dobříš, St. Huť, Nový Knín, Živohošť, Mokrovsko, Nalžovské Podhájí, Nalžovice, Radíč, Osečany, Strážovice, Hradištko, Sedlčany, Doubravice, Jesenice, Počepice, Týnčany, Krašovice, Krásná Hora n. Vlt., Skrýšov, Vestec, Hojšín, Milešov, Konětopy, Jesenice a Příbram. Jádro regionu vyplňují obce s lokalitami pelyňku pravého, což právě dokazuje, že vnitřní pastvina regionu vznikla odstraněním souvislého lesa. Lokality pelyňku pravého však nedosahují až k hranici území.

B6.2. Bechyňsko (Behin)

Jak již bylo dokázáno mapkou č. 1, vylučují se v rozsáhlé části jižních Čech lokality kultury doby bronzové a lokality pelyňku pravého, přičemž osídlení doby bronzové má zde plošný charakter. Z toho lze vyvozovat, že v době bronzové bylo zde osídleno výhradně mozaikální území. Toto mozaikální území ohraničovaly katastry následujících obcí: Černá, Hořice, Boletice, Kladné, Vyšný, Křemže, Lipanovice, Holašovice, Vrábče, Haklovy Dvory, Hluboká, Zliv, Dívčice, Újezdec, Strpí, Újezd, Libějovice, Netolice, Krtely, Šipoun, Prachatice, Laziště, Dvory, Strunkovice, Týnec, Dolní Poříčí, Jinín, Modlešovice, Slaník, Řepice, Rovná, Putim, Kestřany, Dobev, Velké Nepodřice, Krašovice, Boudy, Mírovice, Orlík, Chrást, Kostelec, Jickovice, Kučeř, Milevsko, Sepekov, Zběšičky, Staré Sedlo, Řepeč, Dobronice, Černýšovice, Radětice, Bechyně, Nuzice, Soběslav, Hodětín, Smilovice, Třitim, Kostelec, Lišnice, Ševětín, Mazelov, Lisov, Hodějovice, Zborov, Doudleby, Opalice. Analogické osídlení v době bronzové v okolí Plzně, jehož jihovýchodní část patřila v době slovanské k provincii Behin (Bechyňsko)

byla ohraničeno následujícími obcemi : Klatovy, Tajanov, Tupadly, Lučice, Močerady, Křenovy, Semošice, Horšovský Týn, Chrastavice, Spáňov, Kout, Nový Klíčov, Domažlice, Luženice, Šitboř, Starý Kramolín, Svržno, Mělnice, Darmyšl, Horní Metelsko, Podražnice, Všekary, Honezovice, Vrhaveč, Černošín, Třebel, Kšice, Únehle, Ostrov, Nové Městečko, Čeminy, Malesice, Radčice, Skvrňany, Doubravka, Újezd, Bukovec, Jarov, Čivice, Olešná, Němčovice, Radnice, Holoubkov, Pavlovsko, Mítov, Srby, Žinkovy, Habartice. Osídlení pozdějšího Bozeňska odděloval v době bronzové od osídlení Bechyňska nápadný asi desetikilometrový neobydlený pás. Z mapky č. 4 je patrno, že kultura doby halštadtské již hvězdicovitě pronikala i na okraje přilehlé k lesní oblasti, tedy té, která je dnes charakterizována lokalitami pelyňku pravého v intravilánech obcí a vznikla tedy odlesněním souvislého lesa (nálezy pelyňku pravého jsou uvedeny v dodatku 2, negativní zjištění v dodatku 1). Osídlení bylo však stále vpodstatě plošné a dokumentovalo tedy stále území mozaikální. Významným způsobem zasahovalo i do pozdějšího regionu Bozeňska. Jeho hranice tvořily katastry následujících obcí : Český Krumlov, Kájov, Boletice, Chvalšiny, Chlum, Nová Ves, Lipanovice, Dolní Chrášťany, Třebanice, Prachatice, Dub, Újezdec, Zálezly, Malenice, Černětice, Račí, Nišovice, Volyně, Přechovice, Nemětice, Záhorčice, Sousedovice, Mutěnice, Strakonice, Dražejov, Katovice, Dolní Poříčí, Horní Poříčí, Střelské Hoštice, Hejná, Čímice, Hydčice, Bor, Svéradice, Komušín, Škvořetice, Blatná, Bezdědovice, Chlum, Lnáře, Kocelovice, Závišín, Pročevily, Pňovice, Vysoká, Modřovice, Lašsko, Konětopy, Trhové Dušníky, Pičín, Jesenice, Kácíň, Jablonná, Horní Hbity, Solenice, Velká, Vestec, Nový Knín, Nalžovice, Hrachov, Dublovice, Třebnice, Oříkov, Počepice, Blehov, Vlksice, Drahnětice, Skrýchov, Drahnětice, Řepeč, Bečice, Dražičky, Tábor, Skalice, Rybova Lhota, Soběslav, Veselí nad Lužnicí, Vlkov, Želeč, Malšice, Bechyně, Hodonice, Sobětice, Dolní Bukovsko, Kostelec, Poněšice, Dobřejovice, Červený Újezdec, Jelmo, Zborov, Střížov, Kamenný Újezd, Třebonín, Rájov, Český Krumlov. V době laténské zde vzniklo osídlení dosti geograficky odlišné od osídlení obou předchozích období. Jak ukazuje jeho nejširší část, bylo však stále ještě plošné a tedy vázáno na mozaikální katénu (obr. B8, východní část centrálního pásu). Bylo výrazně užší než osídlení z dob bronzové a halštadtské. Do Bozeňska nezasahovalo. Jeho mnohem užší rozsah než bylo osídlení v době halštadtské lze vysvětlit tak, že v delším mezidobí mezi halštadtským a laténským osídlením, ve kterém bylo toto území bez obyvatelstva, pronikl na podstatnou část jeho okrajů regresivní sukcesí les. Laténská kultura je známa z následujících katastrů : Boletice, Chvalšiny, Holubov, Třísov, Záluží, Opalice, Vrábče, Plav, Roudné, Nedabyle, Staré Hodějovice, Hrdějovice, Češnovice, Kuklov, Hrbov, Netolice, Mahouš, Vlhlavy, Plástov, Zliv, Munice, Hlavatce, Lékařova Lhota, Malovice, Mydlovary, Dívčice, Olešník, Nákří, Záblatí, Dříteň, Záboří, Chvalešovice, Malešice, Knín, Vlkov, Veselí nad Lužnicí, Horusice, Dolní Bukovsko, Pořežany, Jaroslavice, Temelínec, Těšínov, Protivín, Vodňany, Skočice, Kloub, Milenovice, Radčice, Malenice, Zálezly, Úlehle, Litochovice, Vepřovice, Nišovice, Volyně, Střítěž, Paračov, Milejovice, Hoštice, Staré Prachatice, Budkov, Strunkovice, Blanice, Bavorov, Tábor, Dražičky, Bežerovice, Bechyně, Nuzice, Hvožďany, Týn nad Vltavou, Hostín, Dobronice, Radětice, Blehov, Milevsko, Jestřebice, Květov, Paseky, Žďár, Nová Ves, Štětice, Heřmaň, Skála, Maletice, Nový Dvůr, Putim, Semice, Smrkovice, Hradiště, Písek, Oldřichov, Nová Ves, Zvíkovské Podhradí, Zbonín, Smetanova Lhota, Vrábsko, Laziště, Kostelec nad Vltavou, Orlík, Kožlí, Lety, Plíškovice, Čimelice, Boudy, Mirotice, Lučkovice, Bělčice, Černínsko, Chlum, Blatná, Hradiště, Řásanice, Nová Ves, Srby, Vrčeň, Komoušín, Velký Bor, Babín, Nezamyslice, Střelské Hoštice, Dolní Poříčí, Katovice, Mnichov, Třebohostice, Podolí, Řepice, Strakonice, Slaník, Hájská, Strunkovice, Jinín, Cehnice, Štětice, Modlešovice, Sedlíkovice, Kestřany, Lhota, Dobev, Nepodřice, Brloh, Velká Turná, Malá Turná, Jemnice, Rohozná, Kbelnice, Rovná. Izolovanou enklávu prostorově rovněž nálející k pozdějšímu

Bechyňsku mělo laténské osídlení na jihovýchodním Plzeňsku, kde je dokumentováno archeologickými nálezy v těchto obcích : Habartice, Bolešiny, Petrovice, Petrovičky, Předslav, Točník, Klatovy, Tajanov, Tupadly, Malechov, Poříčí, Kaliště, Vlčí. Na území pozdějšího Bozeňska La-Tenská kultura nepronikala. To lze vysvětlit opět tím, že v časově dlouhém hiátu mezi halštadtském a laténském osídlení invadoval na široká okrajová území, v době halštadtké osídlená, les. Z mapky č. 8 je také patrno, že v době praslovanské již osídlení liniovitě obklopovalo centrální neobydlený pás. Tento neobydlený pás byl ve východní části prostorově identický s územím, osídleným v době laténské. Představoval nejspíše území původně pokryté mozaikální katénou, která byla v laténském období postupně antropogenně zbavována lesní složky. Můžeme předpokládat, že likvidace lesní složky mozaikální katény byla podmíněna přemnožením obyvatelstva doby laténské a v konečné fázi způsobila odliv obyvatelstva této doby. V době praslovanské representovala východní část souvislé vnitřní pastviny Bechyňska. Ranně slovanské osídlení pokračovalo dále na západ a severozápad do oblasti původně lesní, kde liniovitě obepínalo dnešní soubor lokalit pelyňku pravého v intavilánech obcí (obr. B8 západní část). Tento soubor lokalit pelyňku pravého, jak bylo uvedeno v kap. B5.1, dokumentuje vykácený les. V území ještě dále na severozápad, v okolí Klatov, obklopovalo opět slovanské osídlení prostor, který měl v době bronzové mozaikální charakter. Ten byl v době ranně slovanské rovněž již prost osídlení a proto byl pravděpodobně také již bez lesní složky. Že část u Klatov byla skutečně původně mozaikální vyplývá opět z mapky č. 10, na které hranice mezi lesní a mozaikální vegetací, označená tam čarou se třemi šipkami, je totožná s hranicí mezi lokalitami pelyňku pravého a osídlení z doby bronzové na mapce č. 2. Popisovaným způsobem vznikla jednotící soustava, zřejmě nepřerušovaná vnitřní pastvina na okraji s pásovitě strukturovaným komplexem obcí s ranně slovanskými lokalitami. Její hraniční body byly Holubov u Č. Krumlova, Nedabyle resp. Zborov u Č. Budějovic, Mahouš u Netolic, skupina Velkého Kameníku, Bechyně, Protivín, Písek, Prachatice, Strakonice, Střelské Hoštice, Komoušín, Bělčice a Mírovice. Výběžek území sahal odtud k Blehovu u Milevska a Dobronicím u Bechyně. Pravděpodobné pastvinné jádro území pokračovalo za hranicemi někdejších laténských sídlišť k Rábí, Štipoklasům a k Blevicím a, jak vyplývá právě z mapky č. 10, okolím Nalžovských hor až ke Klatovům. Podrobně lze tento pás lokalit vymapovat následovně : Březnice, Počaply, Martinice, Vacíkov, Závišín, Bezdědovice, Chlum, Kocelovice, Hradiště, Řasanice, Kvášňovice, Myslív, Nehodív, Štipoklasy, Zborovy, Němčice, Radochovy, Žinkovy, Klikařov, Vrčeň, Přešín, Mítov, Hořehledy, Těšnovice, Spálené Poříčí, Hradištský Újezd, Blovice, Hradiště, Vlčice, Ždírec, Měcholupy, Měčín, Kbel, Týniště, Horšice, Nezdice, Vřeskovice, Mezihoří, Malechov, Kokošín, Předslav, Bolešiny, Klatovy, Týnec, Javor, Hodousice, Nýrsko, Stará Lhota, Hojsova Stráž, Strážov, Střeziměř, Hradiště, Čiháň, Buršice, Ustáleč, Zbynice, Dobršín, Sušice, Trsce, Stráž, Albrechtice, Kadešice, Nezamyslice, Hejná, Hydčice, Týnec, Malý Bor, Třebomyslice, Velký Bor, Komušín, Babín, Želenov, Katovice, Virtova Ves, Třebohostice, Hubenov, Černíkov, Droužetice, Domanice, Řepice, Přešťovice, Přední Ptákovice, Paračov, Milejovice, Milíkov, Kapsova Lhota, Strakonice, Libětice, Černětice, Malenice, Tvrzice, Lipovice, Kožlí, Budkov, Vítějovice, Vítice, Krašlovice, Skočice, Sudoměř, Putim, Heřmaň, Kloub, Lékařova Lhota, Vodňany, Petrův Dvůr, Jáma, Kuklov, Dolní Chrášťany, Češnovice, Homole, Chlum, Český Krumlov, Zlatá Koruna, Kamenný Újezd, Doudleby, Římov, Malče, Veselka, Trocnov, Ledenice, Libníč, Červený Újezdec, Dobřejovice, Vitín, Vlkov, Drahotěšice, Tichonice, Lišnice, Kostelec, Purkarec, Nová Ves, Litoradice, Týn nad Vltavou , Hosty, Údraž, Kluky, Nová Ves, Žďár, Myšenec, Nový Dvůr, Semice, Písek, Podolí II, Mirotice, Boudy,

Zvíkovské Podhradí, Jetětice, Písecká Smoleč, Koloměřice, Hvožďany, Nuzice, Bechyně, Bežerevice, Debrník, Soběslav, Sedlečko u Soběslavi, Želeč, Bezděčín, Malšice, Dražičky, Sedlečko u Chotovin, Řepeč, Obděnice, Milevsko, Kostelec nad Vltavou, Kožlí, Laziště, Šerkov, Zalužany, Hořejany, Modřovice, Pňovice a Březnice. Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí prostřední, odlesněné části Bechyňska jsou následující : Brod, Plánička, Skránčice, Mladotice, Zavlekov, Rábí, Černíč, Těchonice, Žďár, Štipoklasy, Nehodív, Myslív, Týřovice, Břežany, Týnec, Hejná, Horažďovice, Třebomyslice, Jelenovice, Velký Bor, Svéradice, Slatina, Holkovice, Maňovice, Pačejov, Olšany, Kvášňovice, Defurovy Lažany, Újezd u Chánovic, Chánovice, Nová Ves, Čivice, Želvice, Vrčeň, Smeredov, Huť, Řasanice, Hradiště, Horní Poříčí, Chlum, Mačkov, Nahošín, Doubravice, Lažany, Třebohostice, Chrášťovice, Klínovice, Podolí, Hubenov, Černíkov, Droužetice, Vahlovice, Lom, Jarotice, Bořetice, Malčice, Podolí II, Holušice, Velká Turná, Malá Turná, Petrovice, Jemnice, Brusy, Dobev, Velké Nepodřice, Lhota u Kestřan, Putim, Štěkeň (Toman 1989 : 537-538). Východní část popisovaného území, byla tedy v době brozové až laténské plošně osídlená. Nejspíše dokumentuje původní mozaiku bažinné a slatinné vegetace s lesem. Ta byla zřejmě podmíněna specifickými ekologickými podmínkami osídlených částí Budějovické pánve a Třeboňské pánve a jejich nejbližšího okolí. Lokality pelyňku pravého ve střední části území jsou následující : Brod, Plánička, Skránčice, Mladotice, Zavlekov, Rábí, Černíč, Těchonice, Žďár, Štipoklasy, Nehodív, Myslív, Týřovice, Břežany, Týnec, Hejná, Horažďovice- Vorstadt, Třebomyslice, Jelenovice, Velký Bor, Svéradice, Slatina, Holkovice, Maňovice, Pačejov (Gemeindeteil beim Bahnhof), Olšany, Kvášňovice, Defurovy Lažany, Újezd bei Chánovice, Chánovice, Nová Ves, Čivice, Želvice, Vrčeň, Smeredov, Huť, Řasanice, Hradiště, Horní Poříčí, Chlum, Mačkov, Nahošín, Doubravice, Lažany, Třebohostice, Chrášťovice, Klínovice, Podolí, Hubenov, Černíkov, Droužetice, Vahlovice, Lom, Jarotice, Bořetice, Malčice, Podolí II, Holušice, Velká Turná, Malá Turná, Petrovice, Jemnice, Brusy, Dobev, Velké Nepodřice, Lhota u Kestřan, Putim, Štěkeň. Negativní nálezy uvádí Toman (1989 ) na str. 559. Jsou též uvedeny zde v doplňku práce. Pro region je doloženo jméno Behin, Bechyňsko. Z jeho strukturální jednoty lze soudit, že byl na tomto území jediným sídlištním regionem a že tudíž žádné další odtud uváděné "kmeny" (bývají pro ně hledána jména jako Doudlebové, Netolici apod.) neexistovaly. Hradiště Doudleby a Netolice byly toliko pevnosti vzniklé na přístupových cestách jako ochrana regionu. Tak to ostatně uvádí Kosmova kronika (kniha prvá, kap. 27). Tyto pevnosti byly nejspíše osídleny jako vystěhovalecké osady příslušníky jiných kmenů, po nichž byly pojmenovány (viz kap. B7.1). Hranice mezi popisovaným regionem a následujícím Tuhoštěm probíhala v blízkosti potoka Zubřiny. Jestliže Slavník ve smyslu Kosmovy kroniky stavěl na pokraji území pomezní hrady, pak je zřejmé, že mu patřila celá provincie Behin. To také dokazuje, že Kosmův potok Surina (Kosmas, kniha prvá, kap. 27) byla skutečně Zubřina. Podobně hrad Oseka měl souvislost s horou Osek u Rokycan, situovanou těsně za širokým pásem lesa na hranicích regionu. Obě tato místa, potok Zubřina a hora Osek, patřila v době Slavníkově a Kosmově již k Česku. Byla na české straně širokého hraničního lesního komplexu. Proto tvořila hranici Slavníkovy domény proti Česku. Severní ohraničení západní části Bechyňska v době slovanské je naznačeno také hiátem v rozšíření lokalit z doby laténské jižně od Plzně (obr. B9).

Autor předkládané práce došel k názoru (Toman, l. c. : 558-559), že les More u Kosmy (Kniha 2, kap. 39) se nechá odvodit z téhož staroevropského základu jako např. moře (německy Meer latinsky "mare") a další německé výrazy Moor, Morast atd. Z toho odvodil, že se jednalo o obě původně zabahněné jihočeské pánve, Třeboňskou a Budějovickou. Později (Toman 1991b : 576) v souvislosti s velkým introgresním dvorcem u druhu Festuca capillata na Českomoravské vrchovině uvažoval, že tato oblast musela být v pravěku mnohem vlhčí, než dnes, a že tudíž také nejspíše patřila do komplexu lesa More. Naše současná analýza ukazuje, že Budějovická pánev byla v době Kosmově již silně osídlena. Les More měl tedy nejspíše jádro na jižní, vyšší části Českomoravské vrchoviny, jižně od toku řeky Sázavy, odkud zasahoval do Třeboňské pánve.

B6.3. Tuhošť (Tugust)

Jak vyplývá z mapky č. 10 po srovnání s mapkou č. 2 zasahoval Tuhošť jak do původně mozaikálního tak do původně lesního území. Rozhraní mezi nimi je na mapce č. 10 vyznačeno silnou čarou a třemi šipkami. Je totožné s hranicí mezi rozšířením pelyňku pravého (srv. s dodatkem 2), které dokumentovalo území původně lesní a osídlením v době bronzové na mapce č. 2. Osídlení v době bronzové bylo plošné a tedy vázáno na mozaikální katénu. Tvořilo součást velikého ostrova plošného rozšíření bronzové kultury v okolí Plzně. Jeho ohraničení je posáno v kap. B6.2. Toman (1989) neznal zákonitost o vzájemném vylučování mozaikálních území a lokalit pelyňku pravého. Území vykreslil toliko na základě rozšíření pelyňku. Proto považoval hiát v rozšíření tohoto druhu severozápadně od Stříbra za hranice mezi dvěma sídlištními regiony, Tuhoštěm a druhým, který označil ve smyslu některých interpretací jedné z versí Kosmovy kroniky za Mežsko (Misa). Přerušení výskytu však nebylo způsobeno při tvorbě arel pelyňku pravého, ale při jejich redukci. Je totiž zřetelná koincidence tohoto hiátu s rozšířením lokalit doby bronzové a tudíž s existencí původní mozaikální formace v těchto místech. Žádný sídlištní region Mežsko neexistoval. Tuhošť byl ohraničen katastry následujících obcí : Bělá n. Radbuzou, Ostrov, Hostouň, Svržno, Štítary, Tašnovice, Srby. Ohnišťovice, Meclov, Březí, Luženice, Stráž, Spáňov, Domažlice, Jeníkovice, Podháj, Sv. Anna, Horšovský Týn, Horšov, Borovice, Podrážnice, Osvračín, Františkov, Nahošice, Kanice, Hradiště, Podzámčí, Kdyně, Němčice, Úboč, Srbice, Krchleby, Staňkov, Holýšov, Lišina, Mantov, Týnec, Hradec, Všekary, Hradišťany, Křtín, Jivjany, Milevo, Kladruby, Stříbro, Kšice, Slavice, Černošín, Otín, Týnec, Planá, Dolní Jádruž, Chodský Újezd, Štichov, Brod n. Tichou, Lom u Tachova, Lesná, Oldřichov, Kočov, Dolní Sedliště, Ošelín, Svojšín, Vrbice u Stříbra, Málkovice, Kurojedy, Lhota, Skviřín, Kosov, Borovany, Bonětice, Racov, Mělnice, Čečín, Bělá n. Radbuzou. Tyto hranice jsou určeny na území osídleném v době bronzové strategickými body, v ostatní části Tuhoště strategickými body a hraničními polohami rozšíření pelyňku pravého v intravilánech obcí. Zjištěné lokality pelyňku pravého v území Tuhoště vypisuje Toman (1989) na str. 538, v předpokládaném regionu Mežsko na str. 541. Jsou následující : Bělá nad Radbuzou, Újezd sv. Kříže, Doubravka, Čečín, Valcha, Borek, Štítary, Vidlice Libosváry, Miřkov, Horní Metelsko, Polžice, Sv. Anna, Hlohová, Přívozec, Nahošice, Kanice, Úboč, Semněvice, Šlovice, Jivjany, Buková, Telice, Kladruby, Milevo, Prostiboř, Tuněchody, Brod u Střibra, Staré Sedlo, Bonětičky, Bonětice, Borovany, Holostřevy,

Skviřín, Málkovice, Kurojedy, Nynkov, Ošelin, Ostrovice, Víchov, Štokov, Chodský Újezd, Dolní Jádruž, Otín, Týnec, Boudy, Vysoké Sedliště, Dolní Sedliště, Lom u Tachova, Kočov a Oldřichov. Tam je také základní přehled problematiky Tuhoště. Negativní zjištění v rozšíření pelyňku pravého uvádí tatáž publikace na str. 559 a 560 (zde v dodatku 1). Jméno Tuhošť nese nejen popisovaný region. Stejně se jmenuje prostor u hradiště u Smolova u Domažlic (Strér sec. Turek 1967) a kopec u Švihova v téže oblasti. Podle Profouse (1949-1960) je původ německého jména Domažlic, Taus, také ve jméně Tuhošť (Tugust). Jinde v Čechách se místní jména odvozená od tohoto základu nevyskytují. "Tuhošť" je tedy zřejmě výraz typický pro někdejší mluvu obyvatel tohoto území, označující nějaký obecnější jev. Snad by bylo možno z významového příbuzenství slov tuhý a pevný odvodit i příbuzenství slov tugust (tuhost) a pevnost.

B6.4. Silvana

Vzhledem k tomu, že v knize prvé kap. 10 své Kroniky uvádí Kosmas pět krajů pravěkého Lucka, avšak toliko Silvaně dává specifické pojmenování, domníváme se, že toto území bylo původně rovněž samostatným kmenovým územím. Bylo mnohem větší než ostatní kraje Lúky. Jen z menší části spadalo do oblasti mozaikální katény (plošné osídlení v době bronzové). Dnes je jeho původně lesnatá část identifikovatelná pásem lokalit pelyňku pravého, na jehož okrajích jsou archeologické lokality z doby praslovanské a strategické body. Část původně mozaikální je doložena jen praslovanskými archeologickými lokalitami a strategickými body, které ji ohraničují. Území je znázorněno v severozápadní části mapky 10. Silná čára se šipkami i zde naznačuje rozhraní mezi původním lesem a původní mozaikální vegetací. Hranice je opět totožná s hranicí mezi osídlením v době bronzové a rozšířením pelyňku pravého, jak je znázorněna na mapce č. B2. Pastviny obklopovaly neosídlené lesnaté území na rozvodí mezi Mží, Třemošnou, Střelou a Úterským potokem, ohraničené obcemi Manětín, Vladměřice, České Doubravice, Strážiště, Křečov, Horní Hradiště, Babina, Plasy, Loza, Dolní Bělá, Krašovice, Trnová, Horní Bříza, Ledce, Příšov , Všeruby, Úněšov, Číhaná, Ostrov u Bezdružic, Březina, Borek, Pšov, Novosedla, Hrádek a Manětín. Vnější hranice regionu procházela katastry obcí Kryry, Strojetice, Vrbice, Hořovičky, Bukov, Chotěšov, Jesenice, Tlesky, Žďár, Podbořánky, Velečín, Tis u Blatna, Kračín, Číhání, Luby, Radotín, Rabštejn n. Střelou, Přehořov, Potvorov, Sedlec, Mariánský Týnec, Hradecko, Nová Ves, Soseň, Oráčov, Zderaz, Kolešovice, Kněževes, Chrášťany, Lubná, Lišany, Senomaty, Šanov, Klečetné, Velká Chmelištná, Zdeslav, Všesulov, Krakov, Hvozd, Zhoř, Krakovec, Milíčov, Šípy, Bělbořice, Čistá, Kožlany, Hodyně, Rakolusky, Kozojedy, Liblín, Borek, Dolní Hradisko, Koryta, Horní Bříza, Bukovec, Doubravka, Radčice, Křimice, Vochov, Bděněves, Knyje, Úlice, Jezná, Hracholusky, Lipno, Třebouz, Dlouhé Hradiště, MMydlovary, Trpisty, Bezemín, Strahov, Kohoutov, Kokašice, Okrouhlé Hradiště, Potín, Bezdružice, Úterý, Teplá Vidžín, Světec, Dolní Jamné, Stožetín, Brložec, Radyně, Kozlov, Stružná, Těš, Týniště, Těšetice, Polom, Ratiboř, Věrušice, Žlutice, Záhořice, Protivec, Mokrá, Lubenec, Řepany, Malměřice, Petrohrad, Černčice, Kryry.

Rozšíření pelyňku pravého v někdejší Silvaně, které charakterizuje její lesnatou část, je možno opět určit z údajů Tomana (1989), a sice positivní nálezy ze str. 541-543 (zde v dodatku 2), negativní ze str. 559-560 (zde v dodatku 1). Silvana měla podle Kosmovy Kroniky ležet v povodí řeky Mže (Mže-Berounky). Sahala ke Konstantinovým Lázním a Úterý. To je dokumentováno i listinou knížete Bedřicha z roku 1183, kde jsou jako "quondam ad Sathec pertinentes" (kdysi patřící k Žatci: Silvana byla v době Kosmově již součástí Lúky) uváděny obce Blažim, Bořislav Kejšovice, Krsy, Polínka, Staré Sedlo a Zahrádky. Také část okolí Manětína patřila roku 1235 k Žatci (Sedláček 1921 : 19 a 159). Odtud opět Sedláček (l. c.), Kudrnáč (1951) i Turek (1952, 1975) odvozují příslušnost okolí Manětína k Lúce. Všechny tyto indikace odpovídají vymezení Silvany jak v předchozím textu, tak na obr. B10. Kopec severovýchodně od Radčic u Plzně se dodnes nazývá Silvánský vrch. Je to vedle citované pasáže z Kosmy druhá, a to dosud nezaznamenaná, dokumentace jména regionu Silvana. Ukazuje na zasahování protohistorické Silvany do severního okolí Plzně. Zajímavé je, že údolí podél řeky Radbuzy asi 5 km jihovýchodně od Silvánského vrchu u Radčic se nazývá České údolí. Naznačuje, že mezi těmito dvěma místy probíhala hranice mezi Silvanou a Českem. Sahal tedy sídlištní region Čechů až do okolí Plzně. Vyhodnocením průzkumu rozšíření pelyňku pravého zjistíme skutečně pruh lokalit tohoto druhu, který vede z Česka do okolí Plzně a je od lokalit regionu Silvana isolován. Tímto výběžkem Česka, tedy okolím Radnic a údolím Berounky, asi vedla protohistorická spojnice z jižní Evropy do okolí Prahy. Bude blíže popsána v kap. B6.9.

B6.5. Lúka.

Přehled nálezů pelyňku pravého na území Žatecka lze nalézt u Tomana (1989) na str. 541-543 (zde v dodatku 2), negativní zjištění pak na str. 559-560 (zde v dodatku 1). K tomu byly po roce 1989 doplněny lokality pelyňku pravého v Lubenci, Řepanech, Dvércích, Podbořanském Rohozci, Nepomyšli, Buškovicích, Podbořanech, Brodech, Chrášťanech, Pětipsech, Libědicích, Čejkovicích, Selibicích, Levonicích, Okoříně, Všestudech a Sušanech. Pelyněk pravý nebyl nalezen také v serii obcí, vyjmenovaných v posledním odstavci dodatku 1. Z pravěkého Žatecka uvádí Kosmas (kniha prvá, Kap. 10) čtyři regiony. Kromě centrální Lúky tři další. Ty popisuje následujícím textem: "Prima regio est sita circa rivulum nomine Guntna, secunda ex utraque parte est fluvii Uzkca, tercia extenditur per circuitum torrentis Brocnica….". Řeka Uzkca se obvykle ztotožňuje s Chomutovkou, a to vzhledem k německému názvu Chomutovky, Assig. Sporné jsou dva další potoky, Guntna a Brocnica. Pro identifikaci "torrens Brocnica" jsem upozornil (Toman 1989 : 545-546), že protohistorické jméno tohoto toku je odvozeno ze staročeského výrazu "brotiti", což znamená červeniti (Machek 1961, Gebauer (1970). Profous (1949-1960) odvozuje od tohoto základu název obcí Brocno a Brocná.

Lze předpokládat, že jméno potoka mělo původ v červeně zabarvené vodě, kterou v některých obdobích potok nabýval nebo v červených podkladových horninách, jimiž protékal. Významově obdobná jména nesou v okolí např. Červený potok, přítok Rakovnického potoka nebo Červený vrch u Královic v povodí Střely. Oboje tato pojmenování a zřejmě i pojmenování "Brocnica" je dáno existencí geologických útvarů spodního červeného souvrství (karbon) nebo svrchního červeného souvrství (perm), které jsou v tomto území obecné. Srovnáním spádu toku jsem ve své práci (Toman 1989) porovnal rychlost proudu (torrens Brocnica = bystřina Brocnica) obou říček, které bývají s Brocnicí identifikovány: Blšanky (Sedláček 1920, 1921, Váňa 1973 atd.) nebo Střely (Turek 1952, 1957). Jednoznačně se ukázala být pravděpodobnější Blšanka. Problém je ovšem v tom, že pojem bystřiny vyvolává představu drobného toku. Blšanka má však průtok o polovinu větší než Chomutovka, která je v u Kosmy nazývána řekou (průtok Chomutovky je 1,02 m3/sec, Blšanky 1,65 m3/sec; průtok Střely je dokonce 3,20 m3/sec : Vlček 1984). Je sporné i jméno druhého toku, Guntná. Patrně nevzniklo ze základu hutný, jak bývá obvykle předpokládáno. Ze 14 rukopisů Kosmovy Kroniky (Bretholz 1923) se jen ve třech případech vyskytuje varianta "Gutna", tedy bez "n" na třetí posici. Ostatní exempláře mají vždy na třetí posici ono "záhadné" "n" (Guntna, Buntua, Suntua). Jedná se tedy u Guntny zřejmě o souvislost se slovem "huntéř", což znamená (Gebauer 1970) "přespolní řezník, dovážející do města maso". Je tedy Guntna ekvivalentní novočeskému "Řeznice". Výraz patrně souvisí se starohornoněmeckým "Gund", což ukazuje (Profous 1949-1960, díl 1 str. 705) na válku nebo krev. V severním Německu je podobnou odvozeninou jmenován jeden z přítoků Vesery, řeka Hunte. Atributem potůčku (rivulum) je tedy opět nejspíše červená barva. Je nutno ho tedy hledat v téže oblasti jako bystřinu Brocnici. Sedláček (1920) ztotožnil potůček Huntná s tím, který byl do roku 1945 nazýván Svině (Saubach). Uplatnění názvu Hutná na mapách po tomto roce pro Svini bylo jen reminiscencí na Sedláčkův rozbor. Konstatování Váni (1973), že Hutná je jediné Kosmou uváděné jméno, které se zachovalo do dnešní doby je proto nesprávné. Zmizení jména Huntná ze staré geografie dokumentoval rovněž Sedláček (1920 : 107). Na území, na kterém teče Svině, se nevyskytuje ani útvar spodního ani útvar svrchního červeného souvrství. V dosti složitých poměrech osídlení pravěkého Žatecka jsem se pokusil identifikovat Kosmovy kraje a vodní toky. Vyhotovil jsem jednak mapu, na kterou jsem zanesl katastry obcí s archeologickými nalezišti z období eneolitu, doby bronzové a halštadtské a lokality pelyňku pravého (obr. B11), jednak mapu, na kterou jsem zanesl katastry obcí s archeologickými nálezy z doby praslovanské a obce, v jejichž katastru nebyly praslovanské nálezy učiněny (obr.B12). V obou případech se jeví na území Žatacka pět osídlených enkláv. Dvě jsou severně od Ohře, tři jižně od ní. Obě enklávy situované severně od Ohře jsou přičleněny k Chomutovce. V nejstarších dobách (obr. B11) u nich zjistíme jen okrajové osídlení. V době slovanské to platí toliko o enklávě východní. V obou jsou však bohatá naleziště nejvzácnější stepní a slanomilné květeny, nikoli ale pelyňku pravého. Obě jsou však pásem lokalit pelyňku pravého odděleny. Tak jsou zde identifikována dvě centra osídlení, v nejstarších dobách přičleněné k drobné centrální stepi.

Na základě této situace s dvěma osídlenými enklávami na Chomutovce se domnívám, že latinský text Kosmovy kroniky "secunda ex utraque parte est fluvii Uzkca" nevystihuje obvyklý překlad "druhá se rozprostírá na obou březích řeky Uzky" (Hrdina 1949 : 29). Bude pravděpodobně nutno akceptovat doslovný překlad "druhá (se skládá) z obou částí na řece Uzkca". Enkláva jižně od Ohře, západně od Blšanky má výrazné centrum v kotlině kolem Velké Vsi u Podbořan. Je v ní významná skupina obcí, ve kterých chybí pelyněk pravý, a to v části, ve které se do nedávna vyskytovala nejvzácnější slanomilná květena (Toman 1976). V okrajových partiích části bez pelyňku pravého jsou lokality květeny stepní. Vše je začleněno do území s výskytem pelyňku pravého, které se táhne do okolí Žatce. Region je v povodí Liboce, ve kterém se nikde nevyskytují horniny útvarů spodního nebo svrchního červeného souvrství. Zde tedy asi byla ona centrální část Lúky. Zajímavé jsou dvě poslední v pravěku osídlená území. Jimi protékají potoky, sbírající vody z geologického útvaru svrchního červeného souvrství. V nich se tedy asi budou vyskytovat potoky Brocnica a Huntná. Prvá je kolem Hasiny a Klučeckého potoka. Zahrnuje archeologické lokality z období ranně slovanského Hříškov, Smolnice, Brloh, Citoliby, Louny, Zbrašín, Jimlín, Zeměchy, Březno, Hřivice, Markvarec, Lipno, Lipenec, Skupice, Mradice, Strkovice, Drahomyšl, Třeskonice, Líčkov, Liběšice, Dobříčany, Kluček, Lhota, Sádek, Měcholupy a Holedeč. S výjímkou několika okrajových lokalit (Zeměchy, Jimlín, Strkovice, Touchořice, Holedeč, Měcholupy) chybí v těchto obcích naleziště pelyňku pravého. Osídlení je zde tedy plošné, v eneolitu až halštadtu však bylo okrajové (mapka 11). Území je bohaté na stepní a slanomilné rostliny. Předpokládám, že jeho charakter byl tedy původně stepní, že se však během přestávek v osídlení změnil v zalesněnou step nebo že pro jeho nevelikou rozlohu byl pro obyvatele později osídleného centra regionu pro nevelkou vzdálenost dostupný i les za okrajem území. K průniku stromů mohlo přispět i významné narušení původních stepních porostů v prvých kulturních obdobích. Název Hasiny je pravděpodobně původní. Přetrval z doby staročeské. Hasati znamenalo rejditi, hasot hlučný rej (Machek 1961). To vystihuje charakter Hasiny, zejména v horním toku : potůček s vodou hlučně se přelévající přes kameny. Hasina tedy asi nebude ani Brocnica ani Huntná. Bylo by těžko vysvětlitelné, proč byl ve středověku opuštěn tehdy běžný název a nahražen jiným výrazem, který se dnes jeví jako staročeský. Jedno z těchto dvou jmen bude mít ale asi Klučecký potok. Poslední v pravěku osídlené území je na Černockém potoku s ranně slovanskými lokalitami Siřem, Soběchleby, Malá a Velká Černoc. Na ně navazují Blšany, Libošovice, Milostín, Nesuchyně, Mutějovice, Hředle a Třeboc. Osídlení je v podstatě liniovité, což odpovídá identifikaci Huntné. Podle Kosmy mělo být jen "kolem potůčku" ("circa rivulum nomine Guntna"). Čenocký potok teče na podkladu svrchního červeného souvrství. Je to skutečně jen potůček s průtokem 0,14 m3/sec . Je tedy zřejmě s "rivulum nomine Guntna" identický. Tento a následující údaje byly převzaty od Vlčka 1984. Jméno "Brocnica" nesl tedy zřejmě Klučecký potok. Tomu odpovídají také ostatní atributy: koryto je vyhloubeno ve svrchním červeném souvrství, a má největší sklon ze všech potoků na Žatecku, 1,21% (Hasina 0,86%, Černocký potok 0,88%, Blšanka 0,97%, Očihovecký potok 1,17%). To nasvědčuje pojmu "bystřina" ("torrens") podobně jako nevelký průtok, 0,15 m3/sec.

Na Žatecku se vyskytují nejvzácnější slanomilné a stepní rostliny. Ty se však váží výhradně na výše popsané čtyři enklávy a dvě vegetačně významná stepní údolí, charakterisovaná v kap. B5.4. Kromě pravěkých základů oněch enkláv se stepní a slanomilnou květenou, se v intravilánech obcí běžně vyskytuje pelyněk pravý. U Černockého potoka a v území jižně odtud kolem Očihoveckého potoka a u Krýr je několik isolovaných drobných stepních lokalit. Je pravděpodobné, že byly podstatou pastvin kolem "rivulum nomine Guntna".To vše ukazuje, že Žatecko, na rozdíl od sídlištních regionů Litoměřiců (kap. B6.8.), Lemůzů (kap. B6.10.) a Turska, (část sídlištního regionu Česko : kap. B6.9.) bylo, právě jen s výjímkou oněch stepních a slanomilných enkláv, původně celé zalesněno. Tomu ostatně odpovídá i osídlení v době bronzové. Rozšíření pelyňku pravého v regionu Lúka lze opět vymapovat podle dodatků 1 a 2. Lokality této rostliny v hlavní části území obklopují osídlené enklávy ranně slovanského období (viz obr. B11) a dokumentují tak vnější pastvinu.

B6.6. Sedlecko (Zedlza)

Jsou k disposici jen nedostatečné údaje o rozšíření pelyňku pravého v tomto regionu. Avšak při cestě vlakem z Karlových Varů do Kadaně jsme donedávna téměř nepřetržitě pozorovali kolem tratě trsy této rostliny. Teprve mezi léty 1998 a 2002 tam byl pelyněk pravý spolu s ostatními plevely, nejspíše herbicidem, zničen. V severovýchodní části území, na Kadaňsku, byla tato rostlina zjištěna téměř ve všech obcích, ve kterých byl dělán průzkum. Čelakovský (1873) udává bohatý výskyt druhu kolem Ostrova ale, bohužel, bez výčtu lokalit. Celkově se tedy zdá, že rozšíření pelyňku pravého v intravilánech obcí bude vymezení Sedlecka dokonale dokumentovat. V území je také známo jen několik archeologických nalezišť. Příčinou je zřejmě řídké osídlení, malé množství obdělávaných polí a nepřístupnost vojenského prostoru v Doupovských horách. Strategickými body lze ohraničit Sedlecko následovně: kopec Strážný u Tocova, hradiště na Úhošti u Kadaně (?), obec Hradiště u Kadaně, kopec Strážiště u Kadaně, Hradiště u Louchova, hora Hradiště u Perštejna, Stráž n.Ohří, kopec Stráž u Jáchymova, Strážiště u Staré role, hradiště u Tašovic a hradiště u Sedlce. Jméno sídlištního regionu bylo odvozeno ze slova "sedlec", což je (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982) staročeské deminutivum od slova "sedlo" a znamená malé pole, malý dvůr nebo malou zemědělskou usedlost. Malá chudá pole s malými dvory byla typická pro úzká údolí s prudkými svahy u Ohře mezi Karlovými Vary a Kadaní a u přilehlých potoků. Jméno ukazuje na protiklad k úrodné rovinné Lúce (= Louce) na Žatecku a lesnaté Silvaně. Jméno nedalekého Duchcovska (Dasena : Kap. B6.7.) bylo zase odvozeno od bažinatého terénu. Hranice mezi Lúkou a Sedleckem musely být v okolí Kadaně. Tam končí ekologické podmínky, které jsou typické pro Sedlecko a přecházejí v ty, které jsou charakteristické pro Lúku. Nachází se tam také

několik strategických bodů, které mohly oba regiony oddělovat. Této skutečnosti odpovídá i rozložení archeologických lokalit na mapách 11. a 12. Znalosti o rozšíření pelyňku pravého v území jsou dosud nedostatečné. Jsou shrnuty u Tomana (1989) na str. 542 a 543 (zde v dodatku 2), negativní údaje na str. 559 a 560 (zde v dodatku 1). Centrum Sedlecka se hledá u Sedlce u Karlových Varů. Choc (1972) považuje hradiště na okraji obce za správní středisko regionu. Důvodem je mu existence hradiště a jméno obce v bezprostřední blízkosti. Odvozeniny od výrazů "sedlo", "sedlec" apod. patří ale v Čechách k velmi hojným místním jménům. Jsou dávána nejen obcím, ale i kopcům a horám. V území, které bezprostředně na region navazuje a které bylo odtud kolonizováno (Šimek 1955) nalezneme Staré Sedlo a Nové Sedlo u Lokte. Nápadné je, že odvozeniny od "sedla" apod. často mají úzkou regionální vazbu k archeologicky nebo toponomasticky dokumentovaným hradištím nebo týnům. Příkladem jsou následující dvojice : Hradsko u Kaniny a Sedlec, vrch Sedlo u Úštěka a obce Horní a Dolní Týnec, Sedlec, část Prahy a Levý Hradec, Starý Plzenec a Sedlec, Týnec u Plané a Vysoké příp. Dolní Sedliště, hradiště Smolov u Domažlic a nedaleké Sedlice, Mariánský Týnec nebo Hradecko u Královic a Sedlec, hradiště Kněží Hora u Strakonic a Novosedly, Sedlice u Blatné a hradiště Hradec, hradiště přímo na hoře Sedlo u Sušice, hradiště Branišovice u Českých Budějovic, které bylo samo nazýváno Sedlec (Dubský 1949) a nedaleký les Sedlec a mnohé jiné. Proto mohla být geografická vazba obce Sedlec u Karlových Varů a nedalekého hradiště jen dalším případem této zákonitosti. Není tedy bezpodmínečně nutno v něm hledat centrum sídlištního regionu. Tomu odpovídá i skutečnost, že nejstarší prameny neznají Sedlec u Karlových Varů jako konkrétní místo (obec, hradiště), ale jako územní region. Obec Sedlec u Karlových Varů je historicky dokumentována teprve dosti pozdě, až 1226 (Choc 1972).

B6.7. Duchcovsko (Dazana, Dasena)

Archeologické nálezy na tomto území jsou plošně rozloženy. Jejich komplex je na východní straně ohraničen fytogeografickým celkem Milešovského středohoří včetně jeho výběžků na severní Lounsko, tj. do okolí Charvátců, na severní úpatí Brníku, Dlouhého vrchu, Rané a Milé: tedy opět na území původně také zalesněné (Johanovský in Toman 1988 : 571-573). Severní hranici tvoří Krušné hory, jižní a západní slané bažiny Srpiny, okolí Bylan, Komořanského jezera a duchcovských rybníků. Srpinské bažiny sahají hluboko do regionu, až k samé Bílině. Sidlištní region Duchcovska je územím typicky mosaikálním, bohužel dnes důlní těžbou z větší části zničeným. Průzkum rozšíření pelyňku pravého byl dělán v regionu a jeho nejbližším okolí v 64 obcích (srovnej s dodatkem 1). Positivní výsledek měl jen v některých okrajových místech včetně okolí Srpiny, což plně odpovídá mozaikálnímu charakteru území : v obcích Okořín, Všestudech, Sušanech, Koporči, Lišnici, Poleradech, Patokryjích, Hrobčicích, Bílině, Svinčicích, Korozlukách, Bečově, Břvanech, Hrádku, Jablonci, Hořenci, Radovesicích, na Rači u Habří, v Teplicích, Oseku, Mariánských Radčicích, Horním Litvínově a Kopistech. Tyto obce současně ohraničují sídlištní region. Celkově je tento složitě strukturovaný region ohraničen také následujícími katastry s praslovanskými nálezy : Křižatky, Horní Jiřetín, Souš, Kopisty, Braňany, Mariánské Radčice, Libkovice, Osek, Duchcov, Lahošť,

Hudcov, Zabrušany, Hostomice, Křemýž, Hradiště, Prosetice, Teplice, Trnovany, Srbice, Bystřany, Nechvalice, Řehlovice, Stadice, Žalany, Černčice, Milešov, Bžany, Lhenice, Chudeřice, Radovesice, Dřínek, Mrzlice, Dobrčice, Kozly, Odolice, Milá, Bečov, Zaječice, Korozluky, Lužice, Mirošovice, Hrobčice, Bílina, Želenice, Liběšice, Patokryje, Havraň, Nemilkov, Skyřice, Vtelno, Slatinice, Vršany, Vysoké Březno, Malé Březno, Strupčice, Okořín, Holešice, Kunratice, Podhoří a Ervěnice. Duchcovsko je zakresleno na mapě 13. Je vymezeno obcemi, v jejichž katastru byl učiněn nález z doby ranně slovanské, negativně katastry obcí, ve kterých takový nález učiněn nebyl. Je ohraničeno také lokalitami pelyňku pravého v intravilánech sídlišť. Ve druhé polovině dvacátého století bylo někdy (např. Turek 1975) území Duchcovska ztotožňováno se sídlištním regionem Lemůzů, zatímco Duchcovsko (Dazana) bylo hledáno na Děčínsku. K takové interpretaci bylo nutno předpokládat omyl v řazení regionů v listině Jindricha IV. z 29. dubna 1086. Nenalezl jsem nikde důvod, proč byla tato koncepce prosazována. Lze dobře dokumentovat region Lemůzů v okolí Úštěku, tedy tak, jak to vyplývá z řazení uvedené listiny Jindřicha IV. To konstatoval již Toman (1989). Znovu je to zdůvodněno zde v kap. B6.10. V okolí Děčína není žádné nahromadění archeologických lokalit z doby ranně slovanské. Jméno Děčína nevzniklo ze jména sídlištního regionu, ale z osobního jména Ďaka, které se ve 12. století změnilo na Děka (Profous 1949-1960, Lutterer, Majtán et Šrámek (1982). Interpretaci názvu teritoria jako Ďačané umožňuje toliko opis Kosmovy kroniky, pořízené Mnichem Sázavským (A3a, Dresden). Je to tentýž exemplář, který jako jediný presentuje "torrens Brocnica" jako "Briznica" a umožňuje tím její nesprávné ztotožnění s potokem Březnice, v jehož okolí není dokladováno žádné ranně slovanské osídlení. Jako údajné ranně slovanské centrum Děčínska bývá považován Quaderberg. Po podrobné analýze dospěl Zápotocký (1977 : 538) k názoru, že z archeologického hlediska rovněž jako z hlediska historického, toponomastického a folkloristického nic neukazuje na to, že by byl Quaderberg slovanským hradištěm. Většina sídlištních regionů má svoji ekvivalenci danou sídly archidiakonátů v seznamu Arnošta z Pardubic (sec. Palacký 1907 : 201-208), několik sídly děkanátů. Děčín však v tomto seznamu nefiguruje ani jako archidiakonát, ani jako děkanát, ba ani jako plebánie. Výraz Dazana příp. Dasena je odvoditelný od předslovanského základu daks-, což znamená vodní plochu, bahno nebo bažinu. Od téhož kmene lze odvodit jméno Duchcova (rukopis kol 1240 Tockczaw, 1393 Doxaw : Lutterer, Majtán et Šrámek 1982) i německé pojmenování Dux. Změna samohlásky z "a" na "o" proběhla podle Lamprechta (1987) v ranně slovanském období. V bezprostřední blízkosti Duchcova se nacházejí Želénky, na jejichž hranici bylo zjištěno významné slovanské hradiště (Váňa 1976, 1978). Okolí Duchcova a celého sídlištního regionu se vyznačovalo ještě počátkem dvacátého století charakteristickými bažinami (Domin 1904, 1907), které zřejmě kdysi sloužily jako pastviny pro dobytek a které daly regionu jméno. Ze stejného základu jako jméno Duchcova a kmene Dazana vznikla i jména obcí Doksy u České Lípy, Doksy u Kladna a Doksany u Litoměřic (Profous 1949-1960, Lutterer, Majtán et Šrámek 1982).

B6.8. Litoměřicko (Lutomerici)

Území je na severu ohraničeno Milešovským Středohořím ve smyslu M. Tomana (1981 : 311, 316, 317, 1988 : 581), tedy včetně Třebušínské vrchoviny, na jihu pak lesnatým Poohřím. Jeho výběžky jdou do okolí Roudnice a Terezína. Na západě pak zasahuje tento region do okolí Libčevse. Na východě sousedí s hraničním lesnatým pruhem, postupujícím ze skupiny Sedla na Sedleckou plošinu. Ten na píscích mezi Chodouny a Vetlou přechází v hraniční borový les. Vnitřek území Litoměřiců zaujímala původně slanomilná vegetace (Toman 1989 : 554, 555 a zde na obr. B11) lemovaná stepními společenstvy. Na píscích Travčického lesa a na okraji právě konstatovaného pruhu borových lesů na východní hranici území byly vytvořeny pásy vzácné psamofilní vegetace (Toman 1973a). Tak bylo formováno nejpozoruhodnější stepní území Čech, které vytvářelo vnitřní pastvinu regionu Litoměřiců. Okolím Černčic a Počedělic přesahovalo řeku Ohři a postupovalo až k Peruci. Na výskyt pelyňku pravého byly prověřeny téměř všechny obce včetně obcí v nejbližším okolí území (viz dodatky 1 a 2). Průzkumem a studiem literatury bylo zjištěno pouze několik lokalit: Litoměřice, Tlučeň, Sebuzín, Církvice, Lovoš, Lipá, Lahovice a Žabovřesky. Archeologické lokality, lokality pelyňku pravého a strategické body vymezují region Litoměřiců následujícím způsobem (obr. B14) : Dolní Týnec, Soběnice, Dolní Řepčice, Pokratice, Skalice, Libochovany, Řepnice, Tlučeň, Sebuzín, Církvice, Prackovice n.L., Litochovice n.L., Malé Žernoseky, Lhotka n.L., Lovosice, Čížkovice, Boreč, Lipá, Vlastislav, Košťálov, Třebenice, Chodovlice, Dlažkovice, Podsedice, Vojnice, Lukohořany, Solany, Třebívlice, Řisuty, Měrunice, Všechlapy, Lahovice, Libčeves, Židovice, Mnichovský Týnec, Chraberce, Chožov, Obora, Černčice, Veltěže, Slavětín, Peruc, Stradonice, Pátek, Kystra, Radonice, Volejnice, Horka, Křesín, Dubany, Libochovice, Poplze, Radivesice, Žabovřesky, Hostenice, Brozany, Rochov, Keblice, Lukavec, Prosmyky, Žalhostice, Velké Žernoseky, Litoměřice, Počáply, Bohušovice n.O., Hrdly, Dolánky, Doksany, Rohatce, Libotenice, Hrobce, Židovice, Vědomice, Kyškovice, Černěves, Chodouny, Lounky, Nučnice, Encovany, Křešice, Horní Řepčice, Dolní Týnec. Toto vymezení velmi přesně odpovídá rozšíření vzácné stepní, pískomilné a slanomilné vegetace.

B6.9. Česko.

B6.9.1. Členění pravěkého Česka

Region Česko se sestává z pěti součástí: z Turského pole, z plošně osídleného mozaikálního území, sahajícího od jižní hranice Turského pole po čáru Kladno, severní okraj Prahy, Šestajovice, Mochov, Čelákovice, z drobného stepního území, zřejmě s mozaikálním okrajem v okolí Uhříněvse, z mozaikálního území se skalněstepním středem v Barrandienu a z dlouhého výběžku, nejspíše kolem komunikace, vedoucí z Barrandienu do jižního okolí Plzně. Botanicky dobře dokumentovaný stepní prostor severního Slánska a východního okolí Veltrus jsme ztotožnili s Turským polem již dříve. Důvodem k tomuto ztotožnění byl předpoklad, že jméno

označuje místo, kdysi známé jako pastvina divokého nebo zdomácnělého skotu (turů). Tento předpoklad je potvrzen i skutečností, že se na jeho okraji vyskytuje vesnice Tuřany. Její jméno vysvětluje Profous (1949-1960) jako "vesnici lidí, kteří bydlí na tuřím poli nebo na tuří louce". Kdesi tam, se tedy ve vzdálenosti dvou stadií od hradu Čechů se odehrávala známá bitva mezi Čechy a Lučany (Toman 2000). Území Turského pole jsem také v citované práci ztotožnil s územím rozšíření stepní květeny s vůdčím druhem kozince vičencovitého (Astragalus onobrychys) a územím se slanomilnou květenou na severním Slánsku, tedy s fytochoriony Jarpická tabule a Byseňsko-neratovický pás. Fytochoriony v tomto a následujících odstavcích jsou přebírány od Tomana (1988) a sice ze stránek 229-231 a 339-342 a jsou znázorněny zde na obr. B26. Na základě rozboru archeologických údajů jsme však nyní dospěli k závěru, že Turské pole bylo zřejmě rozsáhlejší (obr. B15), než jsme předpokládali v roce 2000. Muselo zahrnovat také Slánskou tabuli, rovněž význačnou bohatostí stepní květeny a vůdčími druhy trávnička prodloužená (Armeria elongata), kozinec rakouský (Astragalus austriacus), čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis). (podrobné rozšíření posledních dvou druhů v Čechách bylo publikováno Tomanem 1973b) a mateřídouška obecná (Thymus serpyllum), bílichovskou část Evaňsko-bílichovské tabule, která byla ve své stepní části charakterisována zejména druhy čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis), len tenkolistý (Linum tenuifolium: jeho rozšíření v Čechách publikoval Toman 1967) a zimostrázek alpinský (Polygala chamaebuxus). Muselo zahrnovat i Řipskou tabuli, která má vůdčí druhy podobné jako Slánská tabule a Mělnickou kotlinu, kdysi bohatou na polabské černavy, doprovodnou stepní květenu a na vzácné druhy pískomilné. Jednotící charakteristikou tohoto území byla původní bezlesost, jen vzácně snad prokládaná drobnými lesíky, zejména borovými (Toman 1991a : 154-155. V regionu bylo na výskyt pelyňku pravého prověřeno 71 obcí. V terénu nebo v literatuře byl tento druh zjištěn toliko v Chlomku, Lhotce, Velkém Borku, Mělnické Vrutici, Zárybech, Borku, Zvoleněvsi, Slaném, Dolínu, Ječovicích a Martiněvsi a na lesní cestě v místě někdejší osady Miletic u Budyně n.O. Ohraničení Turského pole je ve smyslu metodiky předkládané práce dáno následujícími obcemi, vesměs s praslovanskými archeologickými nálezy v katastrech nebo obcemi s lokalitami pelyňku pravého, případně strategickými body : Roudnice nad Labem, Nížebohy, Budyně n.O., Martiněves, Roudníček, Mšené lázně, Brníkov, Podbradec, Ječovice, Lukov, Černochov, Vraný, Páleč, Uherce, Pananský Týnec, Žerotín, Hořovičky, Bílichov, Srbeč, Mšec, Mšecké Žehrovice, Honce, Lány, Tuchlovice, Kačice, Lada, Řisuty, Tuřany, Byseň, Trpoměchy, Vítov, Žižice, Luníkov, Osluchov, Knovíz, Jemníky, Slaný, Přelíc, Hrdlív, Libušín, Kladno, Dubí, Cvrčovice, Pchery, Olšany, Brandýsek, Dřetovice, Libochovičky, Zákolany, Otvovice, Holubice, Debrno, Dolany, Lobeček, Máslovice, Vodochody,Panenské Břežany, Bašť, Líbeznice, Měšice, Sluhy, Mratín, Kostelec n.L., Záryby, Borek, Sudovo Hlavno, Konětopy, Kropáčova Vrutice, Kojovice, Přívory, Všetaty, Tišice, Mlékojedy, Lobkovice, Předboj, Veliká Ves, Neratovice, Libiš, Tuháň, Lhotka, Mělník, Liběchov, Hořín, Obříství, Hostín, Horní Beřkovice, Jeviněves, Černouček, Mnětěš, Sazená, Bříza, Straškov, Vražkov, Kostomlaty p. Řípem, Libkovice p. Řípem, Bechlín, Předonín, Dobříň, Kleneč, Roudnice nad Labem. V území jsou dvě enklávy, původně charakterizované nejspíše lesní vegetací, a to mezi obcemi Jarpice, Bratkovice, Černuc, Budihostice, Hobšovice, Zlonice, Lisovice, Šlapánice a Jarpice a mezi obcemi Chržín, Uhy, Lešany, Olovnice, Slatina, Blevice, Koleč, Třebusice, Želenice, Kamenný Most, Neuměřice, Velvary a Chržín.

Druhou součástí Česka je území jižně od Turského pole mezi Kladnem, Prahou a Čelákovicemi. Tam jsem bezúspěšně hledal pelyněk pravý ve 14 obcích. Plošné rozložené osídlení bez nálezů pelyňku pravého zřejmě dokumentuje původní mozaikální katénu, zde nejspíše lesostep. V drobné stepní enklávě, zřejmě s mozaikálním okrajem v okolí Uhříněvsi, ve třetí součásti českého sídlištního regionu, nebyl pelyněk pravý hledán. Území je ohraničeno katastry obcí Běchovice, Koloděje, Říčany, Popovice, Modletice, Čestlice, Průhonice a Dubeč. Jeho stepní květena je zpracována Šimrem (1925, 1929). Pravěkými kulturami významné mozaikální území okrajů Barrandienu s neobydleným skalněstepním středem lze velmi přesně identifikovat geologickým podkladem (viz mapku 16). Vnitřní skalněstepní jádro je tvořeno srbskými vrstvami (břidlice a pískovce), vápenci bránickými a vápenci hlubočepskými. Vnější ohraničení mozaikální zóny tvoří vnější hranice vrstev záhořanských (jílovité a písčité břidlice a pískovce). Na výskyt pelyňku pravého jsem prověřil 32 obcí. Zjištěn byl jen v linii Karlštejn-Srbsko-Koněprusy-Černín-Svatá-Záhořany-Hudlice. Na tu bezprostředně navazují lokality ve výběžku českého území k Plzni, které představuje poslední, pátou, součást regionu. Lokality výběžku Česka k Plzni jsou zřetelně odděleny od lokalit Silvany souborem obcí bez výskytu pelyňku pravého. Území je ohraničeno archeologickými nálezy z doby praslovanské a serií strategických bodů na okraji. Jeho příslušnost ke kmeni Čechů byla zdůvodněna v kap. B6.4. Představuje nejspíše komunikační spojku sídlištního regionu Čechů s jižní Evropou. Severní část tohoto úzkého geografického útvaru byla v území původně lesním a představovala jakýsi koridor s lokalitami pelyňku pravého v intravilánu obcí Otročiněves, Nižbor, Sýkořice, Pustověty, Kalubice, Nezabudice, Všestary, Skřivaň, Novosedly, Týřovice, Újezdec, Chříč, Ostrovec, Lhotka, Terešov, Panoší Újezd, Svinná, Kamenec, Olešná, Čivice, Újezd u Radčic. Obklopující ranně slovanské archeologické lokality jsou v této severní, původně zalesněné části v Radonicích, Hlohovičkách, Branově, Křivoklátu, Velké Bukové, Pustovětech, Tytrách, Zvíkovci, Hradišti, Podmoklech a Plané. V jižní, původně mozaikální části (tedy bez lokalit pelyňku pravého), poněkud plošně rozšířené, jsou to praslovanské archeologické lokality v Nadrybách, Střapoli, Smědlicích, Ejpovicích, Starém Plzenci, Losinné, Stěnovicích, Radobyčicích, Hradišti, Plzni, Nové Hospodě, Vejprnicích, Liticích, Dobřanech, Netunicích, Chválenicích, Blovicích, Hradišti, Ždírci, Přešině, Mítově, Hořesedlech, Spáleném Poříčí, Těňovicích, Mirošově, Pavlovsku, Strašicích, Cheznovicích, Mýtu, Rokycanech, Litohlavech, Přívěticích, Březině a Radnicích. Hranice je zároveň určena relativně velkým množstvím strategických bodů (mapka č. 10, severovýchodní část). Jak ukazuje silná čára se šipkami na mapě č. 10 identická s ohraničením lokalit z doby bronzové na mapce č. 2 byla část výběžku bez lokalit pelyňku pravého opět součástí prostoru, kam zasahovalo území s archeologickými lokalitami z doby bronzové, neboli kde byla v původní vegetaci mozaikální formace. Kdesi v tomto území se měla nacházet mohyla Krokovy dcery Kazi. Měla být (Kosmas, kniha 1 kap. 4) nad břehem řeky Mže při cestě, kudy se chodí do končin kraje Bechyňského přes horu, jež slove Osseca. Lokalisace hory Osseca byla dosud sporná.

Výběžek Česka do okolí Plzně, pravděpodobná spoj z Česka na jih a jihozápad, je situován podél řeky Berounky (Mže). Na konci se rozděluje na pět částí. Z nich druhá nejvýchodnější a následující směřují do provincie Behin (Bechyňska; obr. B10). V nejjižnější části onoho druhého nejvýchodnějšího výběžku je Osecký vrch u Rokycan, se kterým je tedy zřejmě hora Osseca totožná. Údajná Kazina mohyla ležela tedy kdesi při této cestě.

Vzhledem k tomu, že hraniční hrady Bechyňska, Chýnov, Doudleby a Netolice, byly vybudovány Slavníkem a že je tudíž pravděpodobné, že Slavníkovi patřilo celé Bechyňsko a že tudíž lze předpokládat, že výběžkem Česka vedla cesta do provincie Behin, je s lokalitou Osecký vrch totožný i hrad, který měl ležet „na hoře, jež slove Osseca“, a který měl také ohraničovat dle knihy 1 kap. 27 Kosmovy Kroniky Slavníkovo panství. Rozšíření pelyňku pravého v regionu a okolí lze opět stanovit z dodatků 1 a 2.

B6.9.2. Bitva na Turském poli

Na Turském poli se odehrávala známá bitva mezi Čechy a Lučany. Kosmas (Kniha prvá kap. 12) uvádí, že probíhala dvě stadia od hradu Čechů. Ve starém Římě bylo stadium osmina míle (Vyjedenskij 1954). Protože míle byla 1479,5 m, měřilo stadium 184,9 m. Dvě římské míle měřily tedy 370 m. Kdyby se bitva odahrála v této vzdálenosti, byl by Kosmas určitě referoval, že se odehrála "u hradu". Z toho je patrno, že Kosmova míle musela být odlišně veliká než míle starořímská. Její velikost lze zjistit následujícím způsobem. Kosmas použil pojem "stadium" ještě na jednom místě. Při popisu věštby založení Prahy měla Libuše věštit 30 stadií od budoucího hradu, což Sedláček (1923) komentuje následovně : "Lze mít za to, že Libuše věštila na svém sídle, kterým měl být Libušín. Věštit na Vyšehradě nemohla, neboť ten měl být založen až po její smrti. Vzdálenost z Libušína do Prahy přímou čarou je 27 km. Třicet stadií však obnáší pouhých 5550 m." Z toho Sedláčkovi vyplývá, že Kosmas buď neznal vzdálenost z Libušína do Prahy, nebo že myslil na jiné místo, vzdálené od Prahy 5,5 km. Středověká míle ale pravděpodobně nebyla s identická s mílí římskou, ale s některou ze středoevropských mílí z pozdější doby. Rakouská míle měřila 7,467 km, bavorská 7,420 km, pruská 7,533 km (Vyjedenskij 1924). Neznal-li Kosmas správnou velikost římské míle a vycházel-li z ranně středověkého ekvivalentu některé z mílí středoevropských, pak stadium (osmina míle) měřilo kolem 933 m, 927 m, příp. 941m. Vzdálenost z místa, na kterém Libuše věštila do Prahy byla tedy 27,990 km, 27, 825 km příp. 28,230 km, což je nápadně blízké Sedláčkem udávané vzdálenosti z Libušína do Prahy (27 km). Z toho vyplývá, že Kosmas předpokládal, že Libuše věštila na Libušíně a že Kosmas znal vzdálenost z Libušína do Prahy velmi přesně. Jeho stadium však bylo odvozeno z ranně středověké míle, která se v Kosmově době používala ve střední Evropě. Kosmovo stadium tedy měřilo něco přes 900 m. To také vysvětluje zdánlivou nesmyslnost Kosmova údaje vzdálenosti bojiště na Tursku od hradu Čechů v pověsti o Lucké válce. Bylo to tedy dvě stadia přibližně po 930 m, čili necelé 2 km. Tuto vzdálenost již není možno označit "u hradu". Je tedy pochopitelné, že ji Kosmas udává tak, jak ji udává.

Z Kosmovy kroniky však žádné bližší určení místa bitvy nevyplývá. Neúspěšně se o to pokusil až 200 let po Kosmovi tzv. Dalimil. Situoval místo bitvy do blízkosti obce Chýnov, dnes části Kralup nad Vltavou. Bylo to nejspíše v souvislosti s existencí nápadného mohylového pole v Chýnovském háji, které se ještě na počátku 20. století dávalo do souvislosti s bitvou na Turském poli (Otto et al. 1906). V blízkosti tzv. Dalimilem předpokládaného bojiště leží dnes vesnice Tursko. Ta se ale původně jmenovala Černuc. K přejmenování obce Černuc na Tursko došlo nejspíše mezi rokem 1406 a 1422, jak to vyplývá z Profousem (1949-1960) citovaných materiálů. Ty totiž do roku 1406 uvádejí všude toliko Černuc (1100, 1107, 1237, 1253, 1255, 1344, 1348, 1349, 1352, 1367, 1406). Listina z 1422 uvádí "Tursko alias Czrnuz", pozdější pak výhradně Tursko. K problematice je ještě nutno učinit následující poznámku. Údaj "in villa Czyrnucy Naturcye" v listině z roku 1205, který je jediný svého druhu vznikl 80 let po Kosmově smrti a 120 let před dokončením Kroniky Dalimilovy s "upřesněnou" lokalizací Turského pole. Vznikl patrně z nutnosti odlišit Černuc u Velvar a Černuc u Kralup nad Vltavou. Vzhledem k

identifikaci Turského pole, provedené v předkládané práci bude však nutno tento údaj vztáhnouti tento údaj k Černuci u Velvar, která skutečně v pozdně osídleném území (na Turském poli) leží. Časová souvztažnost změny jména k období, následujícímu po dokončení Dalimilovy kroniky je nápadná a potvrzuje, že Turské pole bylo hledáno u Černuce u Libčic nad Vltavou teprve od doby Dalimilovy lokalizace bitvy. Ke změně názvu obce Černuce na Tursko došlo v období počátků vzmachu národního sebevědomí a počátků husitských bouří "ve kterých zájem o silně nacionálně exponovanou kroniku stoupal. V období bezprostředně následujícím , ve druhé třetině 15. století, pak vznikla řada opisů díla, přičemž někteří písaři dali najevo jeho pociťovanou aktuálnost nikoli jen jeho úpravou, ale dokonce svým komentářem v podobě marginálních poznámek" (Daňhelka et al. 1988). Místo Tyrova proslovu před bitvou není totožné s pahorkem Krleš (dnes Krliš), kde dnes stojí starobylý křesťanský (sic!) kříž, jak to uvádí Rieger (1872). Není totožné ani s pahorkem s jiným křesťanským křížem mezi Turskem a samotou Těšinou (Otto et al 1906). Místo Tyrova proslovu nelze dokonce ztotožnit ani s kopcem Erš. Všechna uvedená místa totiž leží ve vzdálenosti 3,5 až 5 km od Levého Hradce, 4 až 6 km od Budče. Nevyskytují se na volném prostoru Turského pole nýbrž v navazující mozaikální lesostepi (viz níže). Vzhledem k provedenému vymezení Kosmova stadia se zdá, že je nejspíše nutno hledat místo bitvy na Turském poli na u Blevic, jak předpokládal Toman (2000). Výšině uprostřed pole odpovídá svah nad obcí směrem k Zákolanům, který je jako jediný možný vzdálen od Budče, pravěkého střediska kmene Čechů, téměř přesně 2 km a leží skutečně na Turském poli, tedy na nezalesněné části severního okolí Budče. Druhá možnost, která by přicházela v úvahu jsou svahy u Dřetovic. Ty jsou však od Budče vzdáleny přes 3 km, nikoli 2 km (dvě stadia), kde podle Kosmy bitva probíhala. Vzhledem k velmi přesnému údaji vzdálenosti Libušín- Praha by taková nepřesnost u Kosmy překvapovala. Onen hrad Čechů, jejich kmenové centrum, který v citované pasáži uvádí Kosmas je skutečně Budeč, nikoli Levý Hradec. O tom svědčí to, že Levý Hradec Kosmas označuje v téže pasáži jako "malý hrádek". Ostatně totéž dokumentuje sám výraz "hradec" (hrádek) v názvu místa. K pověsti o bitvě na Turském poli se patrně váže rozsáhlý soubor pohřebišť neznámého stáří jihovýchodně a východně od Blevic. Nejspíše se jedná o původně veliké mohylové pole, ze kterého se do 19. století zachovalo několik ostrovů identifikovatelných mohyl. Ve smyslu informací Sklenáře (1992) lze předpokládat, že počínalo na návrší Nad Skalkou. Táhlo se odtud na východ až k zrušené části cesty, která dodnes vede jižně od Blevic do Zvoleněvse. Na sever pokračovalo přes polohy Na Libuši a Na Hrobích (!) snad až po Moučnici. Do tohoto mohylového pole mohla patřit i Sklenářem (l. c.) neuváděná, blíže nelokalizovaná serie 7-8 mohyl v jedné řadě, kterou zjistil na katastru obce Knor v roce 1930 (Sláma 1977). Mohyla, jmenovaná v době Kosmově "hrob udatného bojovníka Tyra" (Kosmas kniha 1 kap. 12) mohla být Krolmusem zakreslená mohyla (reprodukce kresby u Sklenáře 1992 Tab. 1), mající v obvodu 90 kroků, tedy průměr ca. 20 m. Sjednocovací proces se však v Čechách spíše nežli bitvami uskutečňoval vyvražděním soupeřících rodů (viz vyvraždění Slavníkovců a Vršovců). Proto je možno také připustit, že pověst o bitvě na Turském poli nemusí mít reálný podklad. Mohla vzniknout lidovou fabulací právě na základě existence rozsáhlého mohylového pole nad východní stranou Blevic.

B6.9.3. Problematika lokality "Ztibecna pagus"

K Libušínu se zřejmě vztahuje i jiný údaj Kosmovy Kroniky, jehož lokalisace se dosud považovala za spornou. Jedná se o problematiku jména "Ztibecna pagus". Libuše postavila „hrad tehdy nejmocnější u lesa, který se táhne ke vsi Ztibecna“ (Kosmas, kniha 1, kap. 4). Jelikož Libušín neleží na spojnici Praha- Zbečno zdá se, že buďto Ztibecna pagus není Zbečno nebo že Libušin hrad neztotožnil Kosmas s Libušínem. Libušín leží totiž 26 km severovýchodně, Zbečno 36 km jihivýchodně. Podobně sporná je Kosmova lokalisace podle Kroka pojmenovaného hradu hradu, tedy nejspíše Krakova nebo Krakovce a jeho vztažení k tomuto Ztibecne. Je totiž vzdálen od Zbečna 20 km. Je důvod k předpokladu, že „Ztibecna pagus“ nebylo Zbečno, nýbrž Královice u Rakovníka. Hrad, pojmenovaný podle Kroka u téže vsi byl potom asi skutečně Krakov, případně Krakovec u Královic u Rakovníka. Tuto doměnku zdůvodňuji následujícím způsobem.

Jméno Královic u Rakovníka mohlo vzniknout až po prvém povýšení Čech na království, tedy po roce 1158. Tomu odpovídá prvá dokumentace jména Královic z r. 1183. Ves však existovala již dříve, a sice na místě staršího knížecího dvorce (všechny tyto údaje podle publikace Lutterer, Majtán et Šrámek 1982). Její původní jméno však není známo. Lze usuzovat, že původní jméno Královic bylo buď Šíbence (tak se nazývá také kopec jižně od Nepomuku) nebo ze slovního základu téhož jména vzniklá jiná odvozenina, Šíbečná (ves). Středověký přepis posledního výrazu je totožný se zněním jména obce v Kosmově Kronice, „Ztibecna pagus“. Důvodem pro naši doměnku je jednak jméno vrchu mezi Královicemi a Kožlany, zejména na starších mapách (např. Hrušák 1985) uváděný jako Šibenecký (nikoli Šibeničný!!), hlavně však jméno Podšibenského mlýna. Ten se nachází u silnice kousek pod Královicemi. Je bez jakékoli geografické návaznosti na předchozí lokalitu od které je plné tři kilometry vzdálen. Původ jeho jména je snadno vysvětlitelný, příjmeme-li pro Královice, pod nimiž skutečně leží, jméno Šibence nebo Šibečná ves, tedy „Ztibecna pagus“. Základ výrazů Šíbence a Šíbečné může být šíbati = švihati, šlehati (Havránek et al. 1948 - 1951). Uvažovaná slovní podoba může mít význam „větry nebo dešti ošlehané místo“. K tomu je ještě třeba poznamenat, že tato "Ztibecna pagus" nemusí být totožná se "Stbecna curtis" na jiných místech Kosmovy Kroniky.

B6.10. Lemůzsko

Sídlištní region Lemůzů (obr. B17) byl dosud kladen různými autory na velmi různá místa. Niederle (1927 : 191-192) a Dubský (1928 : 97) vypočítávají, kde byl tento sídlištní region různými autory předpokládán: severozápadně od Lučanů, u Bíliny, v pásu mezi Bílinou a Doksy, u Ploučnice, v okolí Bezdězu, v děkanátu Jablonné, u Jablonce nad Nisou, v Záhvozdí, u Žitavy nebo u Zhořelce. Naše

koncepce ho klade na archeologicky, botanicky i toponomasticky dobře definovatelné místo mezi sídlištním regionem Litoměřiců a Pšovanů, a odpovídá jeho řazení v listině Jindřicha IV. z 20. dubna 1086. Jeho okrajově osídlená část jižně od Úštěku velmi přesně souhlasila se souvislým, na lokality bohatým rozšířením druhů koulenka prodloužená (Globularia elongata) a tořič muchonosný (Ophrys insectifera), které jsou jinde v Čechách krajně vzácné (oba druhy mapuje Toman 1973b). Velmi výrazná je i bohatá přítomnost dalších vzácných druhů, lnu tenkolistého (Linum tenuifolium) (Toman 1967), střevíčníku pantoflíčku (Cypripedium calceolus), třešně křovité (Prunus fruticosa), hořce křížatého (Gentiana cruciata), sasanky lesní (Anemone sylvestris) (Toman 1975), lnu žlutého (Linum flavum), hvězdnice chlumní (Aster amellus) (rozšíření obou druhů u Tomana 1974) aj. Tyto rostliny vyžadují menší zastínění. Rostou obvykle na okraji řídkých borů. Předpokládáme tudíž, že osídlená část jižního Lemůzska měla převážně mozaikální charakter. Centrem sídlištního regionu Lemůzů byl široký neosídlený rovinatý lesnatý prostor okolo Úštěckého potoka a navazující lesnatý prostor mezi Vědlicemi, Drahobuzí a Malečovem. Ten byl v území mezi Úštěkem a Štětím lemován (odtud je název sídlištního regionu Lemůzů) osídleným mozaikálním pásem s původně lesnatým okrajem (okrajové lokality pelyňku pravého v obcích) porostlým mosaikou borových lesů a stepních společenstev svazu Cirsio-Brachypodion. Severně od Úštěku měl již poměrně úzký osídlený prostor charakteristiku původně odlesněného území bez příměsi vzácných druhů (viz dodatky 1 a 2). Neosídlenost středového lesnatého území dosvědčuje zejména absence lokalit pelyňku pravého v obcích Tetčiněves, Rochov, Vedlice a Drahobuz, se kterou je zde spojen nedostatek lokalit archeologických a absence lesostepních druhů v prostoru mezi těmito obcemi. V tomto centrálním v době protohistorické neosídleném území je naopak velký počet lokalit druhů lesních. Okrajový mozaikální pás, který měl původně lesnatý vnější okraj, dosvědčují vyjmenované lesostepní druhy na zvýšeném obvodu sídlištního regionu a doprovod lokalit pelyňku pravého v obcích na jeho vnější periferii. Lesostepní druhy v okrajovém pásu severně od Úštěku chybí. Sídlištní region vznikl nejspíše tak, že na cestách, jejichž poloha byla určena lesostepními pruhy, se právě v oněch lesostepních pásech rozmnožilo prehistorické osídlení. Je nutno upozornit na skutečnost, že druhy, charakterisující lesnaté území kolem Úštěckého potoka chybí u Obrtky. To platí nejen pro dymnivky (Corydalis cava, C. fabacea) a hrachory (Lathyrus vernus, L. niger), ale např. i pro křivatec žlutý (Gagea lutea). Stepní druhy zasahují v tomto území někdy až téměř k samému potoku. Borové, tedy nikoli listnaté lesy jako původní součást lesostepní mosaiky jižní poloviny okrajových partií sídlištního regionu Lemůzů dosvědčuje zjištění Tomana (1981 : 587-590), že výsadba běžných složek dourav, ptačího zobu (Ligustrum vulgare) a svídy (Cornus sanguinea) likviduje vzácné stepní druhy bylinného patra. V posledních 40 letech bylo zde nevhodnou podsadbou těchto keřů pod borovicí nebo nevhodnou výsadbou dubů (Quercus sp. div.) mnoho nejkrásnějších botanických lokalit zničeno. Výčet lokalit pelyňku pravého v intravilánu obcí Lemůzska nalezneme u Tomana (1989 : 548 a zde v dodatku 2). Negativní vymezení, vyplývající z údajů do r. 1989 je tamtéž na str. 560 a zde v dodatku 1. Byl proveden i průzkum dodatečný, vesměs negativní. Pomocí lokalit pelyňku pravého, lokalit

archeologických, strategických bodů a rozšíření výše uvedených charakteristických rostlin lze okraj regionu vymezit následujícími katastry : Horní Týnec, Týniště u Zubrnic, Hradište u Levína, Náčkovice, Mukařov, Sluková, Merboltice, Velká Javorská, Taneček, Stráž u České Lípy, Kvítkov, Hostíkovice, Holany, Zátyní, Tuháň, Domašice, Rašovice, Kalovice, Robeč, Sukorady, Velký Hubenov, Střížovice, Strachaly, Brocno, Chcebuz, Počeplice, Štětí, Čakovice, Velešice, Hoštka, Kochovice, Vetlá, Svářenice, Vrutice, Drahobuz, Strážiště, Břehoryje, Chotiněves, Trnobrany, Úštěk, Starý Týn, Srdov, Levín, Horní Týnec. Západní hranici regionu tvoří pruh lesů, podrobněji charakterizovaný v kap. B6.8. Dvojici Týnců při západním úpatí Sedla (Horní Týnec a Dolní Týnec) vysvětlujeme tak, že se jedná o dva strategické body, nejsoíše na komunikaci, z nichž jeden patřil do sídlištního regionu Litoměřiců, druhý do sídlištního regionu Lemůzů. Na výskyt pelyňku pravého byly prověřeny (dodatky 1 a 2) téměř všechny obce v regionu a v okolí.

B6.11. Pšov

Je to rozsáhlé, v době ranně slovanské odlesněné území (obr. B18), charakterisovatelné souborem lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí. Je obklopené strategickými body. Jedná se o dnes zemědělsky neobhospodařované území, využívané takřka výhradně k rekreaci. Vesnice jsou často polorozpadlé. Území sloužilo donedávna asi z poloviny jako nepřístupné vojenské cvičiště. Proto jsou zde archeologické nálezy velice sporé. Jméno sídlištního regionu odpovídá jménu řeky Pšovky, která teče středem regionu. Při jejím horním toku je prostor bez lokalit pelyňku pravého s ojedinělými, někdy ovšem i velmi pozoruhodnými nálezy květeny stepní (např. i hlaváček jarní- Adonis vernalis). Velmi vzácnou stepní květenu hostí také území, dnes v podstatě bez osídlení, mezi Doksy, Hradčany u Mimoně a Zahrádkami u České Lípy. Lze předpokládat, že mozaikální území kolem horní Pšovky bylo jádrem sídlištního regionu. Kolem něho se odlesněním vytvořila vnitřní pastvina, dnes charakteristická bohatým výskytem pelyňku pravého v obcích (lokality viz Toman (1989 : 548) (viz též dodatek 2), negativní vymezení na str. 560 (viz též dodatek 1). Sídlištní region lze ohraničit katastry obcí Kanina, Velký Újezd, Stránka, Skramouš, Nosálov, Bezdědice, Kruh, Luka, Zbyny, Doksy, Bezděz, Strážov, Hradčany, Mimoň, Zákupy, Vlčí Důl, Písečná, Srní u České Lípy, Provodín, Drchlava, Nedamov, Vidim, Horní Zimoř, Truskavna, Kanina. Stanovení hranic bylo jako vždy provedeno také tak, že bylo na výskyt pelyňku pravého prověřeno dostatečné množství obcí za obvodem regionu (Toman 1989 : obr. B7). Původním správním centrem, tedy hrádkem Pšovem ve smyslu Kosmovy Kroniky (kniha prvá, Kap. 15) bylo možná hradiště u Kaniny. Přemyslovecký Mělník je v obvodu Turského pole a není s Pšovem totožný. K jeho výstavbě došlo nejspíše pro odlehlost a těžkou přístupnost Pšovska a těžkou dostupnost původního správního centra z centra Česka. Mělník byl vybudován ještě v regionu Čechů. Z Prahy byl dobře dostupný a právě proto byl učiněn novým správním centrem kraje. Mezi sídlištním regionem Pšovanů v původním rozsahu a Mělníkem je celý pruh obcí bez nálezu pelyňku pravého. Ty pravděpodobně dokumentují neodlesněný pruh a tedy původní hranici mezi

Českem a Pšovskem : Liběchov, Želízy, Vehlovice, Střednice, Strážnice, Vysoká, Bosyně, Janova Ves, Kokořín, Střemy, Nebužely, Jenichov, Hleďsebe, Hostín, Řepín, Živonín, Chorušice a Choroušky. Jak bylo naznačeno, je překvapivé, že na okraji Turského pole, tedy mimo prostor sídlištního regionu Pšovanů, leží Mělník. K tomu je nutno uvážit, že lze jen těžko hledat důvod pro změnu jména hrádku Pšova, který skutečně existoval (Kosmas, kniha prvá, kap. 15) na Mělník, ačkoli tuto změnu současní autoři vesměs předpokládají. O změně jména se poprvé zmiňuje Kristián v legendě "De vita et passio sancti Wenceslai et sanctae Ludmilae aviae eius". Jedná se však o změnu jména provincie, nikoli o změnu jména hradu. Mělník je označen jako nově vystavený hrad. Nikde se neuvádí, že by byl vystavěn na tomtéž místě jako hrad Pšov. Text Kristiánovy legendy zní (Profous 1949-1960): "Borzyvoy habuit uxorem Ludmilam, filiam Slauiboris, comites ex prov. Sclauorum, quae Psow antiquitus nuncupatur, nunc a modernis ex civitate noviter constructa Myelnic vocitatur", čemuž odpovídá i český překlad (Kolár 1998): "Měl také manželku jménem Ludmilu, dceru knížete Slavibora z kmene slovanského, který se dříve jmenoval Pšov a který dnešní lidé nazývají nyní podle nově vystavěného hradu Mělnickem". Jako místně identické uvádí hrad Pšov a hrad Mělník teprve Kronika tzv. Dalimila ze 14. stol., tedy plných 500 let po založení Mělníka (Profous 1942-1960): "Liudmila ta jest byla žena Bořivojova a hraběnka ze Psowa, jemuž tehdy Psow diechu, témuž potom Mělník vzdiechu, neb před Mělníkem hrad bieše, ten sobě Psow jmě jmějieše a pod městem potóček teče, ten sobě Psova řěče". Další starý údaj předpokládané identity obou míst je marginální poznámka na rukopisu C1b Kosmovy Kroniky, "qui nunc Mielnic dicitur". Tento rukopis pochází ale až z 15. století (Bretholz 1923). Marginální poznámka je tam zřejmě reminiscencí na Dalimilovu Kroniku. Kosmas sám se o žádné změně jména hradu nezmiňuje, i když by tak jistě učinil v textu knihy první kap. 15, kdyby byl měl k tomu důvod. Píše jen "filia Zlauiboris, comitis de castello Psow nomine Ludmila". O změně jména se nezmiňuje ani v úvodu Kroniky při dedikaci Šebířovi, proboštovi mělnického kostela. V nejbližším okolí Mělníka je několi obcí, ve kterých se vyskytuje pelyněk pravý: Chloumek, Lhotka, Velký Borek, Mělnická Vrutice. Ty představují okrajové polohy Turského pole, kterými Turské pole navazovalo na lesní zónu. V následujícím pásu se pak nachází značné množství obcí bez výskytu pelyňku pravého. Jsou vyjmenovány výše v této kapitole. Představují původní hraniční území mezi Českem (Turským polem) a Pšovskem, které je výskytem pelyňku pravého charakteristické. Zdá se tedy, že Mělník, jak již bylo konstatováno, skutečně není místně totožný s hradem Pšov. Jak již bylo také uvedeno, vznikl nejspíše na okraji Turského pole, tedy ještě v regionu Čechů, jako nové správní centrum jinak poměrně nepřístupného Pšovska.

B6.12. Prvé Chorvatsko

Sídlištní region Prvých Chorvatů vznikl na části prostoru, který byl původně okrajově osídlenou stepí, jež sem ve starších prehistorických dobách zasahovala z Turského pole (obr. B19). V době laténské a římské a v období mezi římským a praslovanským osídlením byla nejspíše přirozenou

expansí stromů z okolních lesů přeměněna v zalesněnou step. Do ranně slovanského období přetrvala okrajově osídlená centrální pastvina s příměsí vzácných druhů stepního charakteru na severovýchodním Mladoboleslavsku. Na jejím obvodu jsou následující archeologické lokality z doby praslovanské : Kobyly, Sezemice, Podolí , Hradec, Dneboh, Branžež, Obrub, Dolní Bouzov, Plazy, Řepov, Kolomuty, Bojetice, Vinařice, Chloumak, Čejetice a Klášter Hradiště. Jsou tam i strategické body Strážiště u Mukařova, Hradec u Březiny, Týnec u Bojetic a Čihátka u Ptýrova, Hradčany a Střížovice a možná některé z hradišť na severovýchodním okraji regionu. Lokality pelyňku pravého, které u lučně stepního regionu rovněž indikují okrajové polohy byly zjištěny v Budě, Vinci, Podlázkách, Debři a Hrdlořezích (obr. B20). Že základem osídleného území nebyl les bylo stanoveno tak, že na výskyt pelyňku pravého bylo bezúspěšně prověřeno dalších 27 obcí uvnitř regionu a dalších 32 obcí v někdejším výběžku Turského pole, tedy ve směru na Pšovsko a Česko (srovnej s dodatkem 1). O prastarém napojení na Turské pole svědčí nejen mapka na obr. B19, ale i ojedinělé výskyty některých stepních druhů, význačných pro Turské pole: řebříček štětinolistý (Achillea setacea), kozinec vičencovitý (Astragalus onobrychys), Komonice zubatá (Melilotus dentata) apod. Kromě sídlištního regionu Prvých Charvátů vznikl z výběžku stepí Turského pole na Mladoboleslavsko také základ regionu Pšovanů v enklávě na horní Pšovce. Ten byl v době ranně slovanské odlesněním rozšířen do lesnatého území Dokska. Proto je dnes Pšovsko, ovšem kromě oné nevelké enklávy kolem Pšovky původně pokryté stepí, význačné souvislým výskytem pelyňku pravého v intravilánech obcí (viz kap. B6.11.). Druhotnou expanzi lesa na část území nejspíše umožnilo silné narušení stepních společenstev v poměrně úzkém výběžku Turského pole původního rozsahu, spojené s přerušením osídlení v těchto místech.

B6.13.Druhé Chorvatsko

Druzí Chorvati obývali region, který byl složitým komplexem sídel, pastvin a lesů mezi městy Turnov, Lázně Bělohrad, Náchod, Dobruška, Rychnov nad Kněžnou, Litomyšl (až k obci Budislav), Chrudim (výběžek k České Lhotici a Kovářovu), Týnec n. L., Městec Králové a Turnov. Osídlení mělo pásovitý charakter. Situaci na převážné části území znázorňuje mapka č. 21, poměry v prostoru kolem Turnova a Jičína mapka č. 22. Absence pelyňku pravého a existence roztroušených nalezišť druhů z okruhu svazu Bromion v severní části regionu dokladuje mozaikální charakter původních porostů v těchto místech. V jižní části dokumentují naleziště pelyňku pravého v intravilánech obcí někdejší lesy v okolí Chlumce n. Cidlinou, mezi Hradcem Králové, Rychnovem nad Kněžnou a Chocní a severně od Skutče. Okrajové partie těchto lesů byly v době slovanské nejspíše přeměněny na pastviny. Jak ukazují mapky č. 21 a 22 byly pastvinami zřejmě složitým způsobem proloženy i ostatní části regionu. Pastviny také ohraničovaly území na západě. S ohledem na jasnější situaci v jiných částech Čech považuji za pastviny ta území, která byla v dřívějších dobách osídlena, avšak jsou prosta archeologických nálezů z doby ranně slovanské. Za pastviny mám také regiony se souvislým výskytem pelyňku pravého v intravilánech obcí.

Jak jsem uvedl v úvodu k této práci, čerpám údaje o rozšíření pelyňku pravého v severovýchodních Čechách z registru Agentury ochrany přírody a krajiny v Pardubicích (dodatek 2). Sám jsem se bez úspěchu pokusil nalézt tento druh ve 34 obcích mezi Lázněmi Bělohradem, Kopidlnem a okolím Turnova, v Holicích a v šesti obcích v jejich východním okolí, jakož i v devíti obcích jihovýchodně od Dobrušky (dodatek 1). Vesměs tedy v regionech, ve kterých registr Agentury pelyněk pravý skutečně neuvádí. Bezúspěšnost těchto pokusů potvrdila spolehlivost registru Agentury. V území je zajímavý čtvercový prostor v okolí Chocně, Vysokého Mýta a Litomyšle. Jsou odtud známy teprve nálezy z doby praslovanské. Je to nejspíše původně lučně stepní území obklopené lesem. Toto naznačuje pásovitý soubor lokalit pelyňku pravého za jeho okraji, jakož i některé botanické nálezy. Soudě podle údajů u Kosmy (kniha první kap. 23), patřilo k Slavníkovu panství Druhé Charvatsko a Bechyňsko. Ze skutečnosti, že sídelním hradem Slavníkovců byla Libice nad Cidlinou lze odvozovat, že k němu patřilo i Zlicko, které bylo nejspíše původním dominiem celého rodu.

B6.14. Zlicko Zlicko (mapka č. 23) je sídlištní region výrazně pásovité stavby mosaikální struktury. Ta byla potvrzena absencí lokalit pelyňku pravého v obcích a plošným rozložením archeologických lokalit z doby bronzové. Prověřil jsem intravilán 32 obcí (viz dodatek 1). Ani jednou jsem pelyněk pravý nenalezl. Pásovitost stavby nejspíše naznačuje směry protohistorických komunikací. Výběžek k Opolanům a výběžek k Choťovicím směřuje do regionu Druhých Charvátů. Je možno očekávat, že na území Druhých Charvátů na ně navazovaly spoje, vedoucí do dnešního Polska. Výběžky k Vrdům a k Čáslavi vedly na Haberskou stezku, výběžek k Třebonínu navazuje na výběžek Sázavského regionu k Zruči n. S., Pertolticím a Zbraslavicím. Liniovitý výběžek u Doubravan navazuje na výběžek téhož regionu u Hryzel, podobně jako lokality u Chotýše na výběžek k Hrusicím a k Třemblatům. Výběžek k Mukařovu směřuje do stepního území Česka v okolí Uhříněvse. Přes Kounice a Limůzy se možná chodilo do severního Česka, případně do Prvého Charvátska a Pšovska. Má tedy sídlištní region Zličanů charakter křižovatky komunikací. Hiátem u Úval a Vykáně bylo Zlicko odděleno od Česka, hiátem v linii Žehušice-Týnec n. L.Radovesnice II. od Druhých Charvátů. Popisovaná struktura území vznikla nejspíše tak, že mozaikální formace, plošně osídlená v době bronzové (lokality z doby bronzové jsou na mapce 23 vyznačeny plnými body), která byla v podstatě eliptičného obrysu, se postupně redukovala. V době neolitu a eneolitu zasahovala tato plošně osídlená mozaikální formace dokonce ještě blíže k Českomoravské vrchovině. Nejvýznamnější zbytky vzácné stepní květeny jsou v oněch osídlených pásech. V okolí asi byla v době praslovanské hustá zalesněná step nebo les, který vznikl na místě původní mozaikální lesostepi (mozaika stepi a lesa) expansí lesních druhů z lesních částí vegetačně porušené mozaikální formace do jejích původně bezlesých součástí. V neolitu sahal region vlastního Zlicka až k čáře Podmoky, Římovice, Vilémov, Skryje. Na ten navazovalo území zřejmě s mosaikální strukturou vegetace mezi Habry, Prosečí, Tisem, Skuhrovem, Havlíčkovým Brodem, Věží, Suchou, Mírovkou, Pohledem, Českou Bělou, Sobíňovem, Chotěboří, Novou Vsí a Uhelnou Příbramí, které se v eneolitu zúžilo na lokality ve směru Nová Ves- ChotěbořHavlíčkův Brod a po této době bylo zřejmě úplně redukováno. Dále zde bylo malé území kolem Světlé nad Sázavou.

Další region, tehdy zřejmě bezlesý, mezi eneolitem a dobou bronzovou redukovaný, byl ohraničen kruhovitým souborem lokalit mezi obcemi Bělá, Zdislavice, Čihošť, Ovesná Lhota, Vlkanov, Pavlov, Ostrov, Kožlí, Ledeč nad Sázavou, Obrvaň a Chřenovice. V době bronzové bylo v pratypu regionu Zlicko plošné osídlení (mozaikální katéna) ohraničené katastry obcí Stará Lysá, Straky, Bobnice, Chleby, Netřebice, Úmyslovice, Podmoky, Městec Králové, Velké Výkleky, Nepodlisy, Olešnice, Dlouhopolsko, Ohaře, Býchory, Týnec nad Labem, Selmice, Kladruby, Řečany, Záboří, Kobylnice, Sulovice, Žehušice, Zaříčany, Vlačice, Vrdy, Žleby, Potěhy, Tupadly, Žáky, Krchleby, Olšany, Křesetice, Bylany, Miskovice, Suchdol, Chotouchov, Pučery, Bečváry, Sobočice, Zásmuky, Hryzely, Ždánice, Kouřim, Třebovle, Lipany, Krupá, Kšely, Přistoupim, Tucharaz, Doubravčice, Mrzky, Limuzy, Roztoklaty, Tlustovousy, Nehvizdy, Záluží, Čelákovice, Přerov nad Labem, Lysá nad Labem a Stará Lysá. Linie osídlení byly ve zlickém regionu v době praslovanské následující: prvá vedla od Mukařova přes Doubravčice, Mrzky a Limůzy k Tismicím a přes Český Brod ke Kounicím, Liblicím, Klučovu, Hořanům, Poříčanům, Třebestovicím, ke Kšelám a k Chotýši. Druhá sahala od Bohouňovic II, Hryzel a Doubravan ke Kouřimi, Lipanům, Klášterní Skalici, Žabonosům, Vrbčanům a Plaňanům, Radimi a Pečkám, kde se lomila ve směru na Ratenice, Cerhenice, Velim, Křečhoř, Štítary a Žibohlavy. Třetí začínala u Choťovic a postupovala podél Cidliny a Labe k Opolánkám, Opolanům, Libici nad Cidlinou, Choťánkám, Kluku, Poděbradům, Velkému Oseku, Osečku, Předhradí, Pňovicím, Veltrubám, Hradištku I, Kolínu a Štítarům, Hlubokému Dolu, Starému Kolínu a Týnci n. L. Na ni navazoval nevelký plošný soubor lokalit kolem Kutné hory (Opatovice, Hořany, Bylany, Kutná Hora, Sedlec, Malín, Nové Dvory, Církvice, Neškaretice, Poličany, Křesetice, Kluky, Močovice a Třeběšice s výběžky k Chotusicím a Horním Bučicim a k Třebonínu.

B6.15. Sázavsko

U tohoto protohistorického území jako u jediného v Čechách není dochováno skutečné jméno. Region identifikoval Toman (1989) na základě zhodnocení souvislého rozšíření pelyňku pravého a nazval je "Sázava-Siedlungsgebiet". Mapoval je (l. c.) na obr. B9 a B10. Lokality pelyňku pravého v obcích uvádí na str. 550 (zde viz dodatek 2), lokality negativního vymezení na str. 560-561. Při dodatečném výzkumu bylo na výskyt pelyňku pravého prověřeno dalších deset obcí na jeho západní hranici, s jednou výjimkou (Bukovany) vesměs s negativním výsledkem. Rovněž byl tento druh bezúspěšně hledán v sedmnácti obcích mezi Blaníkem a Lukavcem (negativní zjištění uvádím v dodatku 1). Sázavský sídlištní region byl vytvořen u Benešova a u Vlašimi. Vznikl pravděpodobně, podobně jako Zlicko, na křižovatce pravěkých cest. Centrum měl v okolí Českého Šternberka. Jeho pravděpodobný rozsah vymezený lokalitami pelyňku pravého, archeologickými lokalitami a strategickými body je mapován na obr. B24. Centrální plošná část Sázavska byla ohraničena katastry obcí Psáře, Liběž, Všechlapy, Těchnov, Dalovy, Třemošnice, Drahňovice, Čeřenice, Vraník, Ledečko, Rataje, Otryby, Vranice, Kácov a Sošice. Výběžek směrem k Boseňsku a Bechyňsku procházel katastry obcí Lbosín, Třebešice, Býkovice, Střížkov, Struhařov, Dobříčko, Myslíč, Benešov, Bukovany, Pecerady, Zbořený Kostelec, Týnec n.Sázavou, Chleby, Netvořice a Tuchyně s odbočkou do Česka a snad i do Zlicka přes Čerčany, Pyšely, Lštění, Hrusice a Zvánovice. Komunikace odtud také odbočovala přes Jírovice a Bystřici na směr Chýnov- Jindřichův Hradec- Slavonice- Krems. Výběžek přes Pavlovice, Hradiště a Louňovice vedl na cestu do Brna. Další výběžky do Zlicka vedly přes Dojetřice, Vlkančice, Mělník, Újezdec, Bohuňovice a Hryzely a přes Zruč, Slavošov a Zbraslavice. Cesty směrů Pelhřimov- Dačice- Znojmo a Jihlava – Brno napojovaly na výběžek u Pertoltic a Vlastějovic.

B7. Diskuse k otázce vývoje sídlištních regionů v Čechách

B7.1. Pravděpodobnost existence dalších pravěkých sídlištních regionů v Čechách Váňa (1968) se domnívá, že již ve druhé polovině 9. století došlo v Čechách ke kmenovému sjednocení. Vyvozuje to ze skutečnosti, že Fuldské anály uvádějí v roce 845 čtrnáct pokřtěných vůdců z Čech, v roce 872 ještě pět, v roce 895 znají z Čech už jen dva "primores". S tímto sjednocovacím procesem souvisí zřejmě nejen známá bitva na Turském poli, ale např. i konstatování Dubského (1949 : 610) že slovanský "kmen" na střední Otavě (tedy Bechyňsko) byl vyvrácen na konci 9. století. Descriptio civitatum et regionum ad septentrionalem plagam Danubii (tzv. Bavorský geograf) uvádí na popisovaném území také "Behaimare". Horák a Trávníček (1956) předpokládají identitu tohoto regionu s komplexem "kmenů" v Čechách. Pozoruhodné je, že počet "civitates" v "Behaimare" , patnáct, je prakticky totožný s počtem českých vůdců, kteří jsou zmiňováni ve Fuldských análech k roku 845. Rukopis je různými autory kladen do rozličných období 9. století, někdy však i do pozdější doby (viz Horák et Trávníček, l. c., str. 410). Turek (1982) na základě zjištění, provedených R. Novým (písemná informace od autora) ohraničuje vznik rukopisu léty 811 a 818. Předkládaná práce uvádí na základě analýzy souborů archeologických nálezů a přírodovědných skutečností tentýž počet sídlištních regionů : čtrnáct, se Silvanou patnáct. Materiály neposkytují další možnosti. Skutečnost, že trojí vzájemně nezávislá dokumentace (Fuldské anály, Bavorský geograf a provedený rozbor) podávají shodné výsledky, se zdá dokazovat, že počet pravěkých sídlištních regionů doby ranně slovanské na území Čech jak jsou uvedeny v této práci (čtrnáct, se Silvanou patnáct), je konečný. Těchto patnáct protohistorických sídlištních regionů je přehledně znázorněno na obr. B5. V této souvislosti je nutno upozornit na poměry na Chebsku. Na Chebsku nebyly zjištěny lokality pelyňku pravého (průzkum viz Toman, 1989 : 563). Je tam však drobná, asi 5 km2 veliká v době praslovanské osídlená enkláva mezi obcemi Cheb, Hradiště, Dlouhé Mosty, Dolní Lomany, Františkovy lázně, Střížov a Cheb, která je redukovaným pozůstatkem drobného sídlištního regionu z období před příchodem Slovanů. Ten měl okrajové osídlení a byl ohraničen obcemi Cheb, Hradiště, Dolní Dvory, Dřenice, Odrava, Povodí, Dvorek, Třebeň, Skalná , Žirovice, Dolní Lomany, Lužná, Cetnov, Střížov a Cheb. Areál byl tedy nejspíše bezlesý (stepní). O tom svědčí i skutečnost, že se tam dodnes vyskytují nejvzácnější slanomilné rostliny. Na přelomu 19. a 20. století byly známy zejména lokality Cheb, Františkovy lázně a Soos. Od doby po roce 1000 je toto území opět souvisleji osídleno (Šimek 1955). Některá historická literatura uvádí z Čech další kmeny. Jejich jména bývají odvozena např. od pomezních strážních hradů, postavených Slavníkem, otcem sv. Vojtěcha (Kosmas, kniha prvá, kap. 25). Jsou to zejména údajné kmeny Doudlebové a Netolici. Dalším často takto uváděným kmenem bývají Volyňané. Kap. B6.2. této předkládané práce dokázala, že tyto kmeny neexistovaly. Příslušné lokality byly organickou součástí kmenového území Bechyňska (Behin), který obýval okraje rozsáhlých avšak souvislých pastvin v jižních Čechách. Pomezní hrady Doudleby a Netolice neměly jinou funkci než tu, kterou Kosmas na citovaném místě zmiňuje : chránily Slavníkovu doménu. Zavádějící je, že Doudlebové, Netolici (Znetolici : Bavorský geograf) i Volyňané jsou jména kmenů, které skutečně mimo území Čech existovaly. V této souvislosti je třeba upozornit na četné osady vzniklé ze zajatců cizího "kmene" (Turek 1982 : 43), případně z vystěhovalců cizího "kmene". Jsou to poměrně četné osady, které mají jméno odvozené od jména cizího "kmene" : Charvátce, Pšov, Limůzy, Milčany, Čechy apod. Vznikly tím, že zajatcům z válek, případně dobrovolným vystěhovalcům byl vyhrazen určitý prostor, na kterém si založili vlastní obec. Doudleby a Netolice byly nejspíše také takové vystěhovalecké obce. Jejich obyvatele usídlil Slavník na svém panství a dal jim za úkol střežit opevněná místa na jeho okraji. Podobný význam měla nejspíše i Volyně. Stejným způsobem mohla vzniknout i velmi nepravděpodobná pověst o nočních návštěvách Libuše ve vzdálených Stadicích a o původu nejstarší známé české dynastie, která byla později nazvána "Přemyslovci" (Kosmas, kniha prvá, kap. 5 a 6). Základem pověsti mohla být skutečnost, že zakladatel českého knížecího rodu byl "ze Stadic", tj. z kmene Stadiců. Stadici jsou jedním z regionů, které uvádí Bavorský geograf. Nezávisle na této skutečnosti mohla vzniknout z příslušníků téhož kmene jako vystěhovalecká nebo zajatecká osada obec Stadice. Pokud se týče údajných osobností Libuše a Přemysla odkazuji na rozbory J. Kuzmy- Novotného (České slovo z 23. 3. 1935 sec. Karbusický 1967 : 315) a Karbusického (l. c. : 315-316). Je v nich jednoznačně dokázáno, že žádná kněžna Libuše ani žádný kníže Přemysl Oráč neexistovali. Tak zvaný výčet prvých českých knížat u Kosmy (kniha prvá, kap. 3 až 9), kde jsou obě tyto osoby uváděny je toliko nesprávně koruptelou čtený obecný text. Tento obecný text mohl znít například takto:

Krokъ kazi thetka (= teďka), liubosa przemysl. Nezamyslm na ta vojenu ni zla. V krzo my se (e=l) neklan, hosti vit. Přerklad do novočeštiny může být: Nyní přeruš krok, raději přemýšlej. Nechystáme na tebe vojnu ani zlo. Ve (jménu) kříže my se nebijeme (neválčíme), hosty vítáme. Je nutno upozornit, že "neklan" není odvozeno od slova "klaněti", jak předpokládá Karbusický (l. c.), ale od staročeského základu "kláti". Nápis byl nejspíše text ranně křesťanského původu. Jako v jiných prvokřesťanských textech nebyla v něm oddělována slova. Lid v něm počal vidět náhrobní kámen hrobky pohanských knížat. Mohl být umístěn na břehu potoka Botiče. Na jednom místě se tam totiž (Jirásek 1956 : 74) říkalo "Na Hrobce" a podle lidové pověsti tam bylo pohřebiště českých pohanských knížat. Zmíněná pravděpodobnost tedy dokumentuje, že v českých pověstech zmiňované osoby Libuše a Přemysl Oráč neměly reálnou existenci a tedy že prvý kníže rodu "Přemyslovců" se nejmenoval Přemysl.

B7.2. Obecné schéma vývoje sídlištních regionů v Čechách

Jak vyplývá z předchozího textu, je možno objevit ve vývoji sídlištních regionů v Čechách následující základní schéma. Prvé stabilnější osídlení vzniklo v eneolitu nebo v době bronzové. Bylo jím plošné osídlení mozaikálních regionů (Bechyňsko, Duchcovsko) nebo okrajové osídlení stepních prostor (Litoměřicko, Turské pole). V následujících etapách se některé z mozaikálních regionů redukovaly. Někdy z nich zůstalo jen osídlení podél cest (Zlicko). Původní stepní prostory měly neměnnou posici. Jen po zalesnění stepi mezi Mělníkem a Mladou Boleslaví došlo k oddělení Prvého Chorvatska a základu sídlištního regionu Pšovska od Turského pole. Vývoj tohoto typu umožnilo významné porušení původní přírodní rovnováhy, zejména tehdy, jestliže bylo následováno etapou odlivu obyvatelstva. Po likvidaci lesních součástí uvnitř lesostepní mozaiky vzniklo v severní části někdejšího výběžku sídlišti obklopené neosídlené bezlesí, Prvé Chorvatsko. Jeho vnitřní část se v praslovanském období změněnila v centrální pastvinu. V následujících vývojových etapách se sídlištní regiony rozšiřovaly, a sice osídlováním prostoru kolem navazujících cest (Lemůzsko) nebo kulisovitým klučením lesa a tím rozšiřováním bezlesí (Pšovsko, postupný vývoj Bechyňska). Tím se zvětšovala vnitřní část sídlištních regionů. V době praslovanské byla zvětšena a využívána jako vnitřní pastvina. Původní lesní plocha je dnes význačná plošným rozšířením pelyňku pravého v intravilánech obcí. Kombinací všech těchto typů vývojových procesů se rozdělil původně jednotný sídlištní region v okolí Plzně na tři části. Je možné, že právě redukce redukce mozaikální formace uvnitř některých sídlištních regionů spojená se vznikem neosídlitelného bezlesého prostoru způsobila odliv obyvatelstva. Když pak po určité době opět pronikla na toto území mozaikální formace, vzniklo zde znovu souvislé plošné osídlení. Byl- li časový hiát dostatečně veliký, vyměnil se typ kultury: z kultury doby bronzové na halštadtskou, laténskou atd. Tyto procesy mohly probíhat především v Bechyňsku. Teprve slovanské obyvatelstvo, charakteristické zemědělskou výrobou plánovitě vytvářelo bezlesé pastviny a okruh sídlišť na jejich mozaikálním okraji (Bozeňsko, Pšovsko), případně vnější pastviny v

okolí osídleného mozaikovitého centra (centrální Lúka). V době slovanského osídlení vznikly po odlesnění také zcela nové sídlištní regiony, a sice v okolí cest (Sázavsko) anebo po kulisovitém odlesnění, pravděpodobně opět s vývojovým centrem na cestách (Pšovsko).

B7.3. Pronikání Slovanů do Čech

V časopise Eirene (39 : 174 - 208, 2003) byla publikována studie autora této práce "Ein Versuch über die kartographische Identifikation der geographischen Punkte auf der Karte des Großen Germaniens von C. Ptolemaios und E. Šimek Její český překlad je na jiném místě této knihy pod názvem "Kartografická identifikace geografických údajů na t. zv. mapě Velké Germanie (= střední Evropy) od C. Ptolemaia z 1. století". Práce provádí identifikaci údajů Ptolemaiovy mapy Velké Germánie. Vychází z předpokladu, že Ptolemaios přebíral údaje map předchozích autorů (zejména Marina z Tyru), které byly mapovány v azimutální projekci, a mechanicky je převedl do projekce kuželové, aniž respektoval rozdíly obou znázornění. Výsledek umožnil identifikovat s přesností na dobu získávání informací neobvyklou (průměrná odchylka 30 km) Ptolemaiovy polis s keltskými opidy. Tím byla také potvrzena správnost použité koncepce. To rovněž umožnilo určit období původu podkladů pro vytvoření Ptolemaiovy "mapy". Bylo to údobí, ve kterém ve Velké Germanii dominovala kultura doby s převládajícími keltskými sídlišti. Podobným způsobem jako Ptolemaiovy polis byly v citované práci zpracovány i ostatní údaje Ptolemaiovy "mapy". Bylo dále provedeno jazykové srovnání jmen Ptolemaiových polis. V severovýchodní části mapy, tedy na území západního Polska, severního Slovenska, a severovýchodních Čech, tedy ve východní části prostoru Velké Germanie, z něhož nejsou keltská opida známa, byla po rekonstrukci Ptolemaiových podkladů zjištěna jména polis odvoditelná ze slovanských jmenných základů. Na příslušném místě tam také vždy nalezneme současné místní jméno identické nebo téměř identické se jménem na onom místě uváděného Ptolemaiova polis. Podobný jev je u keltských opid jak byla s údaji Ptolemaiových polis identifikována, jakož i u ostatních polis, zaznamenaných na Ptolemaiově "mapě", velmi vzácný. Ona jména se slovanskými základy se týkají polis Rugion, Skurgon, Askaukalis ("Špinavé Kalis") a Kalisia v západním Polsku, Asanka a Pariena na Slovensku a Stragona a Lugidunon v nejvýchodnějších Čechách. Vzhledem ke zřejmé časové koexistenci keltských a slovanských jmen sídlišť lze tedy předpokládat, že Ptolemaiova polis identifikují v severovýchodní části mapy slovanská sídliště keltského období. Jejich jména přetrvala do současné doby. Narozdíl od ostatní Velké Germánie, kde došlo k národnostní výměně keltské civilizace a tím k zániku původních keltských místních jmen, zde k národnostní výměně nedošlo. To dokumentuje nepřetržitost slovanského osídlení nejméně od údobí keltských opid. Nejvíce k jihu a západu jsou z těchto slovanských sídlišť posunutá polis Stragona a Lugidunon. Po rekonstrukci mapy je Stragona přesně (tj. s odchylkou přibližně 0 km) ztotožnitelné s obcí Strážná u Lanškrouna, která má na okraji rozsáhlé, dosud nedostatečně prozkoumané hradiště. Podobně Lugidunon (za použití výrazu "dun" z irského, tedy do dnešní doby přežívajícího keltského jazyka "pevnost Lužanů") je snad ztotožnitelné s odchylkou 20 km s osadou Lužany, části obce Olešnice v

Orlických horách, případně s odchylkou 50 km s obcí Lužany nad Trotinou. Lze také uvažovat o tom, že se jednalo o jakousi pevnost Lugiů, u které Ptolemaios neudal jméno. Z právě popsaných souvislostí lze vyvodit, že nejpozději v době keltských opid sahalo souvislé slovanské osídlení do severovýchodních Čech. Charakter jmen polis v ostatních částech Čech není slovanský. V jiných částech Čech a Moravy v době keltských opid tedy Slované ještě nesídlili. Sledujeme- li původní názvy českých kmenů (Sázavsko je název umělý), zjišťujeme zajímavou skutečnost, že značnou část z nich neodvodíme ze slovanského základu: Behin (Bechyňsko), Tugust (Tuhošť), Silvana, Česko (odvozeno od pravěkých Zechů, jejichž hlavní rozšíření bylo v předvěké Sarmacii), a Dasena (Duchcovsko). Jsou to právě ty kmeny, které mají základy na rozsáhlých mozaikálních vegetačních útvarech. Jejich průnik na území Čech sahá možná již do doby bronzové, do období prvotního rozdělování prostoru. Zřetelně slovanská jsou toliko následující jména kmenů: Druzí a Prví Chorvati (chorvat = pastevec), snad Bozeňsko, Zličané, Pšované (od pša = pšenice), Lemůzi (od "lemovati"), Litoměřici, Lučané a Sedličané. Tato skupina kmenů slovanských jmen je rozšířena v pásu, ve kterém byl nedostatek rozlehlých prostor porostlých mozaikálními formacemi. Byly tam původně buď souvislé stepi bez nutného podílu stromů, nebo souvislé lesy, které bylo nutno před osídlením vyklučit. U Zličanů a Lemůzů vzniklo osídlení v okolí pravěkých komunikací. Výjimkou jsou pouze Druzí Charváti, na jejichž území se nacházela polis Stragona a Lugidunon, které, jak bylo výše konstatováno, jsou také odvoditelná ze slovanského jmenného základu. Byla tudíž, jak rovněž výše dovozujeme, osídlena slovanským obyvatelstvem nejspíše již v době keltské. Území Druhých Chorvátů také mělo, jako jediné původně slovanské, na významné části prostoru mosaiku stepi a lesa. Zmíněný pás kmenů slovanských jmen sledoval především tok řek Labe a Ohře, Jizery a Pšovky. Sahal na jih do Posázaví a byl vklíněn mezi sídlištní regiony kmenů neslovanských. Je nutno opět připomenout, že pravěké osídlení od doby bronzové bylo vázáno na místa, kde bylo současně k disposici dřevo na stavby a otop a bezlesý prostor pro zemědělskou výrobu. V pravěku tedy především na mozaikální formaci. Sídlištní regiony slovanských jmen s výjimkou Druhých Chorvátů byly vázány vždy buď na úzký pás na hranici mezi lesem a stepí (Litoměřici a prví Chorvati), prostory po vyklučeném lese (Pšované, Lučané, Sedličané) nebo komunikace (Lemůzi, Zličané, Sázavsko). Osidlovaly tedy většinou druhořadé polohy. Jedině Druzí Chorvati mají základ osídlení v mozaikálním prostoru. Z toho lze usuzovat, že v období prvotního rozdělování území se Slované do středních a západních Čech nedostali. Sídlili však, nejpozději v období keltských opid, na severozápadní Moravě a v nejvýchodnějších Čechách. Z původně Slovany osídleného prostoru pak postupně pronikli naši slovanští předkové na zbytková, civilizačně druhořadá stanoviště do pásu podél řek Labe, Jizery, Pšovky a Ohře a do pásu v okolí cest přes Zlicko a Sázavsko snad až do Bozeňska. Tento průnik je nutno datovat do některého pozdějšího

období. Teprve poté následovalo poslovanění celých Čech včetně neslovanského území Čech středních, obývaných neslovanským kmenem (ne národem!!) Zechů (Čechů). Je-li něco pravdivého na pověsti o příchodu praotce Bohema, jak ji předkládá Kosmas nebo praotce Čecha jak ji interpretuje kronika tzv. Dalimila, potom se jedná o epizodní případ pochodu neveliké skupiny osob, která vyšla z tehdy již slovanského území Druhého nebo Prvého Chorvatska (nikoli z Chorvatska jihoevropského) a usídlila se v nevelikém prostoru drobných borových lesíků ve stepi v okolí Roudnice nad Labem. Ten navazoval na větší komplex souvislých borových lesů v okolí Chodoun, Kyškovic a Račic (rozdíl mezi výrazem "les" pro ostatní zalesněnou plochu a "velký hvozd" pro tyto porosty u tzv. Dalimila). Je ovšem možné, že od této skupiny slovanských osadníků vycházelo poslovanění neslovanského středočeského kmene Zechů. Je možné, že pás druhotně vzniklých slovanských kmenů od Prvého Chorvatska a Zlicka do Sedlicka byl v době tohoto tak zvaného "příchodu Čechů" již vytvořen. Záměna českých Chorvatů s Chorvaty jihoevropskými v kronice tzv. Dalimila je snadno pochopitelná. V době vzniku Dalimilovy kroniky nebylo již povědomí o východočeských Chorvatech. Byli však známi Chorvati jihoevropští. Žádný praotec Bohemus ani praotec Čech neexistovali. Jména Čech a Bohemus nejsou slovanská jména. Z udaného vyplývá, že slovanský živel pronikl do východních Čech (Druhé Chorvatsko) nejspíše již v době keltských opid nebo snad dokonce ještě časněji. Dále se rozšiřoval postupným vkliňováním mezi stávající keltské a germánské kmeny do obtížně osídlitelného prostoru v linii Labe- Ohře a do Posázaví. Poslovanění celých Čech pak bylo provedeno postupnou a všestrannou infiltrací z tohoto základu. Toto zjištění je nápadně příbuzné (minimálně směr a období průniku) představě, tradované některými archeology ve 30. letech 20. století, totiž že lid popelnicových polí (lužická kultura) byl národnosti praslovanské. Zmíněný proces průniku Slovanů a poslovanění Čech mohl být postupný a mohl trvat více než jednu historickou etapu.

B8. Komunikace v době prehistorické a protohistorické (= primitivní počátky historického období) B8.1. Vztahy sídlištních regionů a pozemních komunikací Pozemní komunikace v době prehistorické a protohistorické nemusely být totožné se zemskými stezkami v době pozdější. Zatímco účelem zemských stezek bylo hlavně spojení Prahy se zahraničím, účelem komunikací

v době prehistorické a protohistorické, tedy v době rozčlenění Čech na isolované a samostatné sídlištní regiony, bylo vzájemné propojení těchto sídlištních regionů a účelné spojení se zahraničím každého z nich. Je však pravděpodobné, že základní charakter pravěkých a předvěkých komunikací měl mnohé shodné rysy se základním charakterem sítě zemských stezek. Pravěké a předvěké komunikace můžeme rozdělit do dvou okruhů, vnějšího a vnitřního. Komunikace vnějšího okruhu spojovaly sídlištní regiony se zahraničím, komunikace vnitřního okruhu je propojovaly mezi sebou. Zatímco komunikace vnitřního okruhu se patrně během vývoje osídlení měnily v souvislosti se změnou velikosti a posice sídlištních regionů, komunikace vnějšího okruhu zůstávaly po všechny vývojové etapy prakticky neměnné. To se projevuje dnes tím, že archeologické lokality a strategické body všech období od eneolitu po dobu ranně slovanskou se vyskytují v příhraničním území Čech na stejných směrech. Tytéž směry zaujímají i lokality pelyňku pravého. Můžeme tedy využít k vymapování pravěkých a ranně středověkých pozemních komunikací v příhraničním území Čech všechny vyjmenované ukazatele. Výjimkou z tohoto pravidla je území Havlíčkobrodska, kam v době neolitu a eneolitu zasahoval zlický sídlištní region (viz kap. B6.14). Proto jsou tam pro mapování pozemních komunikací aplikovatelné jen archeologické lokality z doby bronzové a údobí mladších. Metoda je nepoužitelná i tam, kde sídlištní regiony zasahují do samé blízkosti zemských hranic. V těchto místech totiž nemůžeme dobře odlišit dokumentaci prastarých pozemních komunikací od dokumentace hraničního pásu sídlištních regionů, který je charakterizován týmiž ukazateli. Uvnitř sídlištních regionů byly komunikace mezi jednotlivými sídlišti. Tak se vytvářela v mozaikálních regionech plošná síť spojných cest. Cesty na základních komunikačních směrech představovaly cesty nejdůležitější a nejčastěji frekventované. Při okrajovém osídlení, ať již to bylo osídlení na okrajích primárně bezlesých stepních prostor nebo sekundárně bezlesých útvarů, probíhala opět komunikace toliko mezi sousedními sídlišti. Předpokládáme tam tedy převážně primární spoje po periferii sídlištních regionů.

B8.2.Směry komunikací vnějšího komunikačního okruhu V této podkapitole bude proveden výčet pravděpodobných směrů cest vnějšího komunikačního okruhu v Čechách, zpracovaný na základě metodiky, popsané v podkapitole předchozí. V závorce jsou uvedena písmena, která označují typ dokumentace lokality : s – strategické body, a – archeologické lokality také z doby slovanské, p – archeologické lokality jen z dob předslovanských, l - lokality pelyňku pravého. Metodika dovoluje vytypovat ve vnějším komunikačním okruhu v Čechách následujících dvacet komunikací a komunikačních komplexů : 1. Spojnice z Duchcovska po jižním a západním okraji Chabařovické kotliny vycházela pravděpodobně ze Stadic. Postupovala mezi Rovným a Jedovinou. Dále šla přes Tuchomyšl (a), Vyklice (a), Zálužany (p), Chabařovice (a), Přestanov (p), Chlumec (a), Žandov (a), a odtud nejspíše Telnickým údolím, případně Nakléřovským průsmykem. 2. Spojnice z Litoměřicka postupovala po severním okraji Chabařovické kotliny : ze Sebuzína (l) přes Brnou (l), Střekov (l,a) na Ústí n.L. (a), Hostovice (a), Trmice (a), Předlice (a), Hrbovice (a), mezi Střžovicemi (s) a Českým Újezdem (a), kde navazovala na spoj č.1. 3. Další cesta navazovala na předchozí a postupovala kolem kopce Bukova (l), Strážek (s), vrchu Strážiště u Libouchce (s) na Tisou (l). 4. Čtvrtá spoj navazovala na cestu 2. Další pokračování bylo kolem Mariánské skály (l), Krásným Březnem (a), kolem skály mezi Krásným Březnem a Neštěmicemi (l), přes Neštěmice (a), Mojžíř (a), kolem Kozí Hory (l), přes Povrly (a), Roztoky (a), Dobkovice (p), Borek (p), Malšovice (p), Chrochvice (p), DěčínPodmokly (a), Bělou (a) a dále snad kolem Maxiček do Saska. 5. Tato komunikace opět odbočovala ze spoje č. 2 přes Čihadla u Střekova (s) a Sluneční stráň na cestu u Nové vsi (l), přes Březí (p), Svádov (a), Valtířov (a), Malé Březno (p), Těchlovice (l, p), Nebočady (a), Boletice (p), Křešice (p), Děčín (a), Debrnou (p), Malou Veleň (p), kopec Hlídka u Jedlky (s), kopec Ostrý u Benešova n.Pl. a skály u Františkova n. Pl. (l). Zde se nejspíše napojovala přípoj z Lemůzska a přes Horní Polici (a) z Pšovska. Cesta pokračovala přes Malou Bukovinu (a), Strážný vrch u Veselého (s), Srbskou Kamenici (a) a Strážiště u Srbské Kamenice (s), Na valech u Rynartic (s), Doubice (a), Hrazený a Číhanou u Rynartic (s), Strážný vrch u Lipové (s) po Stráž u Lobendavy (s). 6. K předchozí spoji se poblíže Rumburku připojovala cesta z Pšovska : Česká Lípa (p), Svojkov (p), Sloup(p), vrch Strážný u Cvikova (s), kopec Čihadlo u Horní Světlé (s), Krompach (p), Tolštejn (l) a kopec Valy u Studánky (s).

7. Spoj z Prvého Charvátska na cestu 6 postupoval následovně : Svijany (a), Svijanský Újezd (a), Kobyly (a), 8. 9.

10. 11. 12. 13. 14.

15.

16.

17.

18.

Střížovice u Pěnčína (s), hradiště Klamorna (s), Hradčany u Českého Dubu (s), Český Dub (p), Světlá pod Ještědem (p), Hrádek nad Nisou(p), Loučná (a). Napojení bylo kdesi u Varnsdorfu. Odbočka odtud severním směrem šla přes Příšovice (p), Střížovice u Pěnčína (s), Pilníkov (p), Machnín (a), Stráž nad Nisou (s), Kunratice u Frýdlantu (p), hradiště Loučná u Frýdlantu (s) a Saň (a). Spoj z Druhého Charvátska Podkrkonoším na Frýdlantsko šla z Choustníkova Hradiště (s, a) nejprve na Dvůr Králové n.L. (a). Tam někde byla odbočka do Polska přes Trutnov (a) a Křenov (a). Dále pokračovala na Záboří (a) a Hostinné (l, a) kde byla odbočka do Polska přes les Čihadlo u Dolního Lánova (s), údolí Valy u Vrchlabí (s) a Strážné (s). Cesta dále pokračovala kolem následujících bodů : Dolní Kalná (a), Horní Kalná (a), Jilemnice (p), Mříčná (a), Hrabačov (p). Tam někde byla odbočka na cestu 7 nebo 8 přes Háje n. Jizerou (p), Benešov u Semil (a), Semily (p), Smrčí (p), Malou Skálu (l, p), Frýdštejn (p), Hodkovice (a) a Bílou (a). Dále šla cesta přes Novou Ves (p) a Vysoké n. Jizerou (p), v jehož okolí byla odbočka do Polska přes Jablonec n. Jiz (p), a kolem hory Stráž u Rokytnice n. Jiz. (s). Další pokračování bylo přes Zlatou Olešnici (a), Šumburk n. Desnou (a), rašeliniště Na Čihadlech pod Černou horou (Jizerské hory) (s), výšinu Na stráži u Hejnic (s), a hradiště na sz okraji Frýdlantu (s). V okolí Choustníkova hradiště nasedal také směr, na kterém se dnes nachází vrch Hradiště u Radvanic (s), vrch Zadní Hradiště u Janovic (s) a vrch Strážný u Janovic (s). Na této komunikaci opět bylo výchozím bodem Choustníkovo Hradiště. Dalšími lokalitami pak Strážkovice (s), údolí Čihadlo u Skalky (s), Strážná hora u Broumova (s) a nedaleké hradiště (s). Do Kladska vedla z Čech spoj po linii Úsí n. Orlicí (a), kopec Strážný u Černvíru (s), Dolní Dobrouč (a), Celné (s) s přípojem z nejbližšího moravského regionu po linii Strážná u Lanškrouna (s), kopec Na Vartě u Bystřece (s) a návrší Hradiska u Jablonného (s). Výběžek Druhého Charvátska u Čisté se téměř dotýkal analogického výběžku nejbližšího moravského regionu, ohraničeného lokalitami Radiměř, Květná, Chmelik, Kamenná Horka a umožňoval tak spoj k Olomouci. Z výběžku Druhého Charvátska u Kovářova vedly dvě cesty, které zřejmě zprostředkovaly tomuto regionu přímý kontakt s většinou sídlištních regionů v Čechách. Prvá byla následující : Spytice (p), Heřmanice (a), Vrtěšice (a), Zvěstovice (p), Římovice (p) a Kobylí Hlava (a). Druhá šla po linii Spytice (p), Heřmanice (a), Proseč (p), Tis (p), Malčín (p), Světlá n. Sázavou (p), Koňkovice (p), Želiv (a), kopec Stráž u Červené Řečice (s), Lesná (p) a Chýnov (s). Komunikace z výběžku Zlicka u Čáslavi přes Habry na Moravu do Brna byla tato : Kobylí Hlava (a), Proseč (p), Strážný vrch u Uhelné Příbrami (s), Nová Ves u Chotěboře (p), kopec Hradiště u Chotěboře (s), Střížov u Chotěboře (s) (zde odbočka : Libice n. Doubravou (a), kopec Hradiště u Studnice u Hlinska (s) a hradiště Cejřov u Skutče (s)). Dále cesta vedla kolem návrší Strážky u Olešenky u Přibyslavi (s). Tam se nejspíše napojovala na následující linii od Vlastějovic n. Sázavou : kopec Hradiště u Starých Hamrů u Ledče n. Sáz. (s), Ledeč n. Sáz. (p), Světlá n. Sáz.(p), Havlíčkův Brod (p), Michalovice (p), kopec Strážky u Olešenky (s), hora Strážná u Nového Veselí, Strážná hora u Pejškova (s), obec Hradčany u Tišnova (s) a kopec Strážná u Moravské Knínice (s). Jihlavská cesta měla patrně severní a jižní větev. Severní byla vedena od výběžku Sázavského regionu u Vlastějovic n. Sáz. kolem návrší Hradiště u Starých Hamrů u Ledče n. Sáz. (s) přes Ledeč n. Sáz. (p), Koňkovice (p), les Na Čihadle u Nového Dvora u Kejžlic (s), horu Čihadlo u Herálce (s) po Na Čihádkách u Jihlavy (s). Jižní větev vedla z téhož výběžku přes kopec Blažejovská Stráž u Dolních Kralovic (s), Čihovice (s), les Hradiště u Hněvkovic u Humpolce (s), horu Stráže u Krasoňova (s), horu Strážník u Šimanova (s) opět k výšině Na Čihádkách u Jihlavy (s). Cesta zřejmě pokračovala u obce Střížova u Jihlavy (s), Čihalína (s) a nedalekého kopce Stráž (s), Týnce (části Třebíče) (s), Střížova u Třebíče (s), Pod Čihadlem u Náměště n. Oslavou (s) a u Čihadel u Vysokých Popovic (s). Na další trase bylo zřejmě Brno. Jiná cesta z výběžku regionu Sázavsko u Vlastějovic směřovala do Znojma. Procházela kolem hory Blažejovická Stráž u Dolních Kralovic (s), obce Čihovice (s), hory Stráž u Červené Řečice (s), lokality Červená Řečice (a), hory Varta u Pelhřimova (s), vrchu Strážný u Počátek (s), vrchu Hradisko u Velké Lhoty (s), obce Hradisko u Dačic (s), kopce Na Stráži u Jemnic (s), a obce Čížova u Vranova n. Dyjí (s). Cesta z výběžku regionu Sázavsko u Louňovic do Brna postupovala následujícím směrem : hora Strážiště u Salačovy Lhoty (s), Pacov (p), Leskovice (p), hora Čihadlo u Ctiboře u Počátek (s) (kdesi zde byla křižovatka s cestou 17), vrch Strážný u Jihlávky (s), kopec Stráhovice u Horních Dubének (s), kopec Ostražka na jižním okraji Bezděkova (s), Hrutov (Kosmas, kniha 2, kap. 12). Komunikace navazovala kdesi mezi Čihalínem a Týncem, částí Třebíče, na spoj č. 16.

Na trase 18 leží také obec Hrutov, zřejmě totožná s Hrutovem v Kosmově Kronice, kniha 2 , kap. 12. Tím je zřejmě definitivně vyřešena dosud sporná lokalisace tohoto místa. Vávra (1971) se domníval, že Kosmův

Hrutov byla lokalita, která byla později překryta Vysokým Mýtem. Na témže místě informuje Vávra o názorech jiných autorů na umístění Hrutova : početní badatelé jej hledají na hradišti u Benátek, Pekař v Řetové u České Třebové, Richter u Moravské Třebové, Fukal u hradu Úsobrna, Ferulík ve Staré Trnávce a Hrutovské pole u Jevíčka. 19. Trasa z Chýnova do Slavonic a dále do Rakous vedla kolem následujících lokalit : Chýnov (Kosmas, kniha 1, kap. 27), kopec Strážiště u Psárova (s), obec Drunče (a), kopce Strážky a Čihadlo u Deštné (s), Jindřichův Hradec (a), kopec Čihadlo u Jindříše (s), obec Strážkovice (s). Zde někde nasedala přípojka od Novosedel n. Nežárkou (p), Stráže n. Nežárkou (s, a) a Malíkova n. Nežárkou (p). Hlavní cesta dále pokračovala kolem obce Střížovice (s), komplexu rybníků Na strážích u Valtínova (s), a kolem kopců Stráž a Čihadlo u Slavonic (s).

Neveliký prostor vnějšího komunikačního okruhu mezi Bechyňskem a státní hranicí a mezi Tuhoštěm a státní hranicí je oním případem, kdy není možno dostatečně odlišit strategické body a lokality, indikující pravěké cesty od těch, které indikují hranice sídlištních regionů. Situace je ztížena také tím, že se rozsah regionů a proto zřejmě i průběh cest v tomto území v jednotlivých historických etapách měnil. Nelze tedy zde aplikovat navrženou metodu. Je ale nutno upozornit na výběžky regionů, které pravděpodobně nesly komunikace. 20. Hlavní komunikaci ze Silvany do Ašského výběžku předpokládáme na trase od Teplé u Mariánských lázní (a) kolem hradiště u Bezverova (s), kopce Strážného u Horního Slavkova (s) (zde odbočka přes Cihelny (a) do Sedlecka), hradiště Staré Sedlo (s) (tam odbočka přes Loket (a) do Sedlecka a přes Libavské údolí (p) a Odravu (p) do enklávy u Chebu). Linie dále vedla přes Královské Poříčí (p), Týn u Sokolova (s), kopec Čihadlo u Nových Dvorů (s), Liboc (p), kopec Wache u Bad Brambachu (s), kopec Stráž u Horních Pasek (s) a obec Dolní Paseky (p). Od Královského Poříčí vedla nejspíše alternativní spoj přes Mlýnek (a) a Lesnou (a). – Druhý směr ze Silvany na enklávu u Chebu byl určen následujícími body : Teplá u Mariánských Lázní (a), obec Číhaná (s), hradiště Smraďoch u Mariánských lázní (s), obec Valy u Mariánských lázní (s) a kopec Stráž u Vysoké. Na tuto trasu se napojovala patrně i přípojka z Tuhoště. Prostor vnějšího komunikačního okruhu mezi sídlištními regiony Sedleckem, Lúkou a Duchcovskem a hranicí je opět úzký. Je proto i tam velice obtížné rozlišit strategické body a lokality na cestách od strategických bodů a lokalit určujících obvody sídlištních regionů.

B8.3. Hněvin most Hněvin most vedl přes bažiny v sousedství dnešního města Mostu. Obvykle se předpokládá, že přes bažiny někdejšího Komořanského jezera. Podle informace Ibrahima Ibn Jakuba z r. 965-966 (viz Vávra 1979) byl asi dvě míle dlouhý a začínal hned za pohraničním hvozdem. V kap. B6.9. bylo dokázáno, že ranně středověká míle byla blízká některé z vrcholně středověkých mílí středoevropských a měřila tedy přibližně 7,5 km. Hněvin most musel tedy měřit asi 15 km. Jméno města Mostu zřetelně s Hněviným mostem souvisí. Dokonce i vrch nad městem se dnes nazývá Hněvín. Původ jména vrchu Hněvín je ale nutno hledati v reminiscenci na staré prameny při revizi geografických názvů po roce 1945. Mapy z prvé republiky jmenují tento vrch Schlossberg, Zámecký vrch. Původně se dokonce nazýval Landeswarte (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982). Název Landeswarte poukazuje na hraniční polohu na zemské stezce. Město Most bylo založeno až za Přemysla Otakara II. (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982), tedy mezi léty 1253-1278. Po vysušení vodní plochy se Komořanské jezero změnilo na Jezerní louku. Dříve zavodněnou plochu lze identifikovat z někdejší rozlohy rašelin. Ty zaujímaly v roce 1923 celkem 1132 ha a rozprostíraly se na katastrech obcí Horního a Dolního Jiřetína, Ervěnic, Komořan, Dřínova, Jezeří a Albrechtic (Schreiber 1923). Jak vyplývá ze skutečnosti, že mezi Komořanským jezerem a regionem Duchcovska je dnes pruh obcí bez ranně slovanských archeologických nalezišť a bez lokalit pelyňku pravého (obr. B13), zasahoval na tato místa v době protohistorické les, tedy výběžek pohraničního hvozdu. Polohu na okraji území Čech, tedy těsně před hraničním hvozdem, dokazuje právě název Landeswarte pro dnešní Hněvín. Jak odhaduje Vávra, případný most přes Komořanské jezero mohl být podle geografické situace nejvýše pět km dlouhý (Vávra 1979). Ibrahim Ibn Jakub však uvádí dvě míle. Vzhledem k důkazu, provedenému v kap. B6.9., totiž že středověká míle měřila asi 7,5 km, to znamená, jak bylo výše uvedeno, že Hněvin most byl přibližně 15 km dlouhý. Nemohl tedy vésti přes Komořanské jezero.

Jižně od města Mostu vytypoval Toman (1969a) na základě zbytků vegetace slaných bažin a místních názvů dvě zabahněná území. Prvé bylo v okolí Čepiroh a Bylan, druhým pak Srpinské údolí. Na mapce č. 13 se projevují jako zářezy do hranic sídlištního regionu Duchcovska. Srpinské údolí dávalo předpoklady být obzvláště významnou komunikací od hraniřního hvozdu do středu Čech. Západně odtud je totiž terén rozbrázděn hlubokými napříč vedenými údolími, východně pak velmi členitým kopcovitým terénem severního okolí Loun. Srpinské údolí jako zbytek prastarého říčního koryta pravěké Ohře představovalo téměř absolutní rovinu. Bylo však silně zabahněné. Bažiny byly vysušeny až na přelomu 19. a 20 století (Domin 1904 : 88-89). Prověrkou bohatých archivních materiálů kolem roku 1959 uložených v okresním archívu v Mostě, pocházejících z 19. století, byla zjištěna (Toman 1969a) velká zanášecí schopnost vod v údolí. Přibližně v pětiletých cyklech se opakovaly spory o udržování odvodňovacích příkopů. Již za několik let po pročistění tekla voda mimo odvodňovací strouhy. V katastrálních mapách z r. 1842 je tzv. potok Srpina (tehdy ještě jmenovaný Lumpenbach) označován jako Hauptgraben, tedy nikoli jako potok, ale jako odvodňovací příkop. Na starší speciální mapě z prvé republiky je potok jmenován Lumpengraben, kdežto Srpina je udána jako název údolí. Z toho je patrno, že koryto tzv. potoka Srpiny je zde umělé. Ranně středověká situace v údolí byla patrně následující (Toman 1969a : 130-131) : na plochém, nepříliš svažitém dnu údolí (na 10 km asi 4 m, na 7 km mezi Bečovem a Sedlcem pouhé 2 m) voda v důsledku velké zanášecí schopnosti nevytvářela stabilní koryto. Tekla volně v bažinatém terénu v početných mělkých stružkách a jezírcích. Takto vzniklé bažiny byly důležitým residuem slanomilných společenstev. Na Srpinské údolí navazovalo u Počerad široké údolí potoka Jezeř, doleji pak široké údolí Hrádeckého potoka. Z lokalit slanomilné květeny je možno soudit, že obě měla obdobný charakter jako Srpina. V místech jejich napojení je obec Břvany. Původ jejího jména vysvětluje Profous (1949-1960) jako „ves lidí, bydlících u břví“ přičemž břví je podle něho „lávka, břevno, položené na lávku, kláda, trám“. Vzdálenost mezi řekou Bílinou a Počerady je necelých 10 km, od Počerad do Břvan 2,5 km a od Břvan k řece Ohři je 4 km, celkem tedy asi 16 km. Vzdálenost je tedy přibližně dvě ranně středověké míle zabahněným terénem, což odpovídá délce mostu podle Ibrahima Ibn Jakuba. Jméno obce Břvany v tomto prostoru dokumentuje jakési klády, nejspíše klády, jimiž byla vydlážděna prastará komunikace, případně hatě. Hněvin most vedl tedy pravděpodobně těmito komunikačně velmi výhodnými místy. Vedl tudíž od řeky Bíliny Srpinským údolím, údolím potoka Jezeř a Hrádeckého potoka k řece Ohři. Ostatně rovněž pojmenování "Gněvin most" znělo podle Luterera, Majtána a Šrámka (1982 : 294) původně "Gněvin mast", přičemž "mast" mělo původ v středohornoněmeckém slově "mast", které znamenalo "kmen nebo trám pokládaný na hatě". Byl tudíž Hněvin "most" ve skutečnosti cesta, v blátivých úsecích zpevněná kládami a hatěmi. Vzhledem k tomu, že město Most bylo založeno až za Přemysla Otakara II. (Lutterer, Majtán et Šrámek 1982), je pravděpodobné, že všechny ranně středověké literární údaje o Hněvině "mostu" včetně údajů Kosmovy kroniky se vztahují jen k tomuto "mostu", nikoli k obci Most.

B9. Některé přírodovědné zákonitosti zjištěné při výzkumu sídlištních regionů v Čechách

B9.1.Původ dvoufázových půd a stepních společenstev ve vnitročeské nížině Předchozí kapitoly svým vytypováním stepních, mozaikálních a lesních prostorů umožňují při srovnání s pedogenetickou mapou (Balatka et al. 1975-1977) a studiemi o rozšíření nejdůležitějších druhů stepních, slanomilných (halofilních) a pískomilných (psamofilních) učinit některé závěry o vývoji dvoufázových půd (černozemě, slinovatky, rendziny) v Čechách a tím i o vývoji vegetace na dně české kotliny (vnitročeské reliktní území ve smyslu Tomana 1991a) během čtvrtohor. Údaje o rozšíření nejdůležitějších druhů stepních, slanomilných a pískomilných lze získat např. v následující literatuře: o druzích stepních pojednává zejména Toman 1967, 1969b, 1970, 1972, 1973b, 1974, 1975, 1978, 1997, Vulterin 1947, Martinovský 1961, 1969, Slavík 1966, Bělohoubek 1997, Kubát 1997 o druzích slanomilných Toman 1976, 1988 : 205-235, Sládek 1999, Sládek et Ondráček 1989, Novák 2002, o druzích psamofilních Toman 1973b a 1988 : 339-376. Teoretické podklady našich úvah o vývoji dvoufázových půd na dně české kotliny během čtvrtohor jsou následující. Zakladatel ruské půdoznalecké školy Dokučajev konstatoval vázanost černozemí na rostlinnou formaci stepí ("Klasifikacija počv prof. V. V. Dokučajeva" a "Ruskij černozem" in Dokučajev 1949) a tamtéž charakterizoval stepi v kapitole "Rastitel´nosť stěpěj" v práci "Naši stěpi preždě i těpěr" téměř výlučnou přítomností bylinných

druhů, někdy s přítomností některých nízkých keřů (čimišník křovitý - Caragana frutescens, mandloň nízká – Amygdalus nana, višeň křovitá – Prunus fruticosa), tedy vesměs porostem bezlesých travinatých prostor. Podobné charakteristiky nalezneme u Aljechina (1951) a jiných ruských autorů. Možnou mechaniku vzniku černozemí, vázanou na suchou zemi, nastínil Vil´jams (1950), zejména v kapitole "Stěpnoj počvoobrazovatěl´nyj proces" (str. 209-231) .Tyto základní teoretické these bývají dnes pro území východní Evropy a jihozápadní Asie všeobecně přijímány. Je ale nápadné, že v Čechách není možno pozorovat souvislost výskytu černozemí, příp. příbuzných dvoufázových půd (slinovatky, rendziny) s bezlesými prostorami. Rozsáhlé černozemní okrsky mezi Úvaly, Přerovem nad Labem a Kutnou Horou, mezi Čelákovicemi, Záryby a Prahou, mezi Chlumcem nad Cidlinou a Jičínem, v okolí Chrudimi nebo severozápadně od Hradce Králové byly původně charakteristické mozaikální formací. Byly tedy vázány na stejnou formaci (nejspíše na mozaiku lesa se stepí svazu Bromion a loukami, případně rašeliništi) jako původní vegetace mezi Plzní a Klatovy (součást sídlištních regionů Bechyňsko, Tuhošť, Silvana a Česko) nebo mezi Táborem, Milevskem, Protivínem a Českým Krumlovem (součást sídlištního regionu Bechyňsko) (viz kap. B5.5.). Tam však dvoufázové půdy včetně černozemí chybí. Původně mosaikální území s četnými lokalitami druhů svazu Cirsio-Brachypodion mezi Úštěkem a Štětím, osídlené kdysi kmenem Lemůzů, postrádá dvoufázové půdy. Tomu odpovídá i skutečnost, že po mnoho staletí uměle odlesněné části sídlištních regionů Bozenska, Bechyňska, Tuhoště a Silvany neumožnily vznik dvoufázových půd. Značná část černozemí v okolí Žatce, Podbořan a Pětipes měla ve smyslu kap. B5.6. dokonce původně nadrost lesa. Vznik černozemí v Čechách nelze tedy u nás spojovat s bezlesým terénem. Jak již bylo upozorněno (Toman 1991a) a bude v dalších kapitolách znovu diskutováno, je velmi pravděpodobné, že rozšíření stepních společenstev řádu Festucetalia valesiacae halofilních druhů v bezlesých regionech severozápadních Čech je spojeno s opakovaným ústupem Podřipského jezera (cf. Žebera et Mikula 1982). Vzhledem k pravděpodobné geografické podobnosti rozšíření dvoufázových půd v české kotlině s územím periglaciálního jezera z pozdních třetihor a glaciálů donau a günz lze tam hledati příčinnou souvislost a rozsah černozemí a příbuzných půd odvozovat z rozsahu těchto jezer. V této souvislosti je možno připomenout teori o původu černozemí z bahna a řas (Pallas, Murchison, Wangenheim, Qualen, Eichwald sec. Pech in Otto 1893). Lze předpokládat, že alespoň v české kotlině proběhl proces tvorby černozemí a příbuzných půd (slínovatky, rendziny) ve smyslu této teorie. Černozemě a příbuzné půdy v Čechách dokumentují nejspíše rozsah periglaciálních zavodnění v obdobích donau a günz. Zbývá vysvětlit, jak je možné, že dvoufázové půdy většinou zůstávají při povrchu půdy i tehdy, jestliže jsou předpokládané jezerní sedimenty překryty mladšími zeminami, například sprašemi. Zde je nutno připomenout mnohonásobné přemisťování humózních A- horizontů půdní faunou ve směru k půdnímu povrchu, pozorované jak u černozemí, tak u rendzin (Nef 1957 sec. Ložek 1973 : 172-173). Tím je také možno odůvodnit skutečnost, že v černozemních A-horizontech nenacházíme žádné fosilie. To byl nejdůležitější důvod, pro který byla svého času odmítnuta teorie o původu černozemí z bahna a řas (Pech in Otto 1893). Tento proces současně vysvětluje, proč jsou vrstvy spraší, časté podkladové horniny černozemí, protkány četnými chodbičkami živočichů, a to i v horizontech, uložených mnoho metrů pod půdním povrchem.

B9.2. Pseudoxerothermní rostliny Pseudoxerotermní květena (Toman 1991 : 157) včetně druhů stepních tvoří významnou složku české vegetace. Je to vývojová skupina rostlin, která zahrnuje kromě jiného i druhy, které dnes rostou na nejsušších, sluncem vyprahlých, teplých lokalitách, jiné však na místech podstatně vlhčích. Úvahy o jejím vývoji poukazují na to, že se na naše území dostala a u nás se dále vyvýjela za podmínek, které neodpovídaly vždy předpokladům xerothermosti, tedy suchosti a teplosti prostředí. Jak ukáže další rozbor, rozšířila se k nám nejspíše pomocí vodních proudů. Některé druhy pseudoxermního komplexu byly původně součástí porostů bažin, které zůstaly po ústupu pozdně třetihorního a ranně čtvrtohorního jezera a teprve po jejich vysušení se dostaly na současná stanoviště, jiné se na bažinatých místech vyskytují dodnes.

Pseudoxerotermní květena je nejpamátnější vegetace Čech, charakteristická tvorbou nelesních travnatých společenstev (step), případně porosty světlých borových lesů a řídkých dubových lesíků. Pseudoxerotermní vegetace porůstá spraše, opukové stráně, drobné skalky, případně i vysoké kompaktní skály a droliny (sutě) a jiné podklady. Tak zvaná květena slanomilná se u nás většinou (ale ne vždy) vyskytuje na bažinatém podkladě. V pseudoxerotermní květeně jsou zastoupeny vzácné

druhy, které většinou (ale nikoli vždy) vznikly okolí Středozemního nebo Černého moře, případně v přilehlých částech Asie. Tam bývá i jejich dnešní hlavní rozšíření.

B9.3. Kategorie stepních a slanomilných druhů z hlediska osidlování uvolněného dna periglaciálního jezera Z hlediska vývoje opuštěného dna periglaciálních jezer lze stepní a slanomilné druhy rozdělit do následujících kategorií : 1. obligátně stepní (obligátně pseudoxerothermní) druhy (kozinec bezlodyžný- A. exscapus, kavyl sličný- Stipa pulcherrima, vlnice chlupatá- Oxytropis pilosa, hlaváček jarní- Adonis vernalis, len tenkolistý- Linum tenuifolium, čičorka pochvatá-Coronilla vaginalis, hvězdnice chlumní- Aster amellus, hořec křížatý- Gentiana cruciata apod.).Tyto rostliny nepronikaly bezprostředně po ústupu periglaciálních jezer do bažinatých území s obligátními halofyty a nikdy tedy nevytvářely s obligátními halofyty smíšené regiony. Proto představují vůdčí druhy stepních, v období günz povětšině nezabahněných okrsků fytogeografického členění terénu. 2. Fakultativně stepní (fakultativně pseudoxerothermní) druhy ( kozinec rakouský – Astragalus austriacus, kozinec vičencovitý-Astragalus onobrychys, kavyl vlásčitý- Stipa capillata, vousatka obecná- Bothriochloa ischaemum, kozinec dánský- Astragalus danicus, kozinec cizrnovitý- A. cicer, šalvěj hájní- Salvia nemorosa aj.). Tyto druhy, dnes běžně rozšířené v stepních územích, byly původně přítomny i v basálních částech bažinatých podokresů Severočeského lesostepního okresu, které jsou dnes význačné slanomilnou květenou. Vytvářely tak s druhy slanomilnými charakteristickou mosaiku zabahněných okrsků někdejšího dna periglaciálního jezera. Při postupném vysušování periglaciálních bažin ustupovaly obligátní halofyty (kategorie 4) z vysušovaných prostor a fakultativní pseudoxerofyty se tak staly nejvýznamnější součástí těchto území. Důkaz existence vztahu této kategorie rostlin k okrskům dnes chrakterisovaných halofyty podává květena strání nad potoky mezi Chomutovem, Žatcem a Mostem a Dominovo (1904 : 91) referování o poměrech na Srpině. Mísily se tam druhy slanomilné s druhy fakultativně stepními. Domin (l. c.) to charakterizuje následujícím způsobem "Zajímavo jest, že někdy přímo nad pravou slanou vegetací na terénu sotva se zvyšujícím, ale ovšem sušším, vyvinuty bývají teplé pontické útvary. Často tu sídlí Avena pratensis, Anthemis tinctoria (jinak v tomto kraji vzácná), případně Salvie, nebo sem zabloudí nějaká Orobancha. K podzimku tu ještě vlaje Stipa capillata neb Andropogon." O tomto jevu bezprostředního regionálního míšení halofytů s druhy fakultativně stepními bylo již dříve referováno (Toman 1988 : 231-232, 1991a : 156). Bylo vysloveno přesvědčení, že obdobnou strukturu měla kdysi vegetace ve všech současných "halofilních" regionech. Po antropogenním narušení přírodního rovnovážného stavu došlo k ústupu fakultativně stepních druhů z oněch převážně bažinatých území. Jelikož v těchto regionech, dnes charakteristických především slanomilnou květenou, byly tedy původně přítomny významným způsobem i druhy fakultativně stepní, je snad vhodné označovat tyto regiony jako halofilně-stepní. 3. Fakultativní halofyty (ledenec přímořský- Tetragonolobus maritimus, jetel jahodnatý- Trifolium fragiferum, bahnička jednoplevá- Eleocharis uniglumis, sítina Gerardova- Juncus gerardi aj.).Tyto druhy jsou rozšířeny v halofilně-stepních regionech, odkud pronikají i do některých společenstev regionů stepních, pokud tyto stepní regiony byly kdysi zabahněny a po jejich vysušení v nich vymizely druhy obligátně halofylní. Je to tedy v územích kdysi zavodněných a dodatečně přirozeným způsobem vysušených. Tam vytvářejí charakteristickou mosaiku s fakultativně pseudoxerotermními druhy. 4. Obligátní halofyty (sivěnka slatinná- Glaux maritima, ostřice žitná- Carex secalina, komonice zubatá – Melilotus dentatus, kuřinka slanomilná – Spergularia salina atp.). Jsou omezeny na bažiny, které přetrvávají po ústupu jezera na původně nejnižších částech území, zasaženého jezerní transgresí a jsou podstatou halofilněstepních podokresů případně příslušných residuí. Halofilně- stepní podokresy Severočeského lesostepního okresu jsou dva, centrální podokres se slanomilnou květenou a Byseňsko-Neratovická brázda. Mají pásovitou strukturu (Toman 1988 : 230-232). Oddělují od sebe jednotlivé stepní podokresy Severočeského lesostepního okresu. V současné době se v basálních komplexech halofilně-stepních podokresů Severočeského lesostepního okresu nacházejí ze stepních druhů povětšině jen ty, které mají schopnost přesahovat do svazu Bromion. Ostatní byly po antropogenním narušení ekologické rovnováhy zlikvidovány.

B9.4. Pravděpodobný charakter původní struktury primárně bezlesých částí Turského pole, Litoměřicka, Lemúzska a Lúky (Severočeský lesostepní okres)

Stepní lokality řádu Festucetalia valesiacae jsou dnes v Severočeském lesostepním okrese exponovány ke všem světovým stranám. Většinou jsou sice orientovány k jihu, západu nebo východu. Jsou však i významné lokality na rovině (křižovatka polních cest 1 km západně od Brníkova, mez za čp. 50 v Radešíně u Roudnice před kolektivizací, okraj lesa jihozápadně od odbočky silnice do Radešína ze silnice Šlapánice-Mšené lázně, polní cesta při severozápadním okraji Výšínku) nebo dokonce bohatá naleziště na severní exposici (stráně mezi Ředhoští a Podbrádeckým potokem, mezi Roudníčkem a Kostelcem, u serpentiny mezi Brníkovem a Poplzemi apod.). Z těchto skutečností lze vyvozovat, že od ústupu jezera z období poslední jezerní transgrese do počátku doby bronzové (tj. do počátku vzniku početnějších lidských společenství v krajině) pokrývala Severočeský lesostepního okresu step, tvořená společenstvy řádu Festucetalia valesiacae, doprovodnými společenstvy řádu Brometalia a původních luk. Na některých místech společenstva řádu Festucetalia valesiacae chyběla. Stepní katéna byla v halofilně-stepních okrscích doplněna společenstvy slanomilnými. Bezlesost regionu potvrzuje bezlesými okrsky Turského pole a Litoměřicka výše provedený rozbor sídlištních regionů. Ve formě bylinných společenstev byla step udržována četnými stepními živočichy, kteří svou biologickou činností (zejména pohybem a okusem) rozrušovali půdu. Okus a biologická rovnováha stepních porostů neumožňovala rozšíření lesa. Po redukci počtu divokých stepních živočichů byla jejich činnost doplněna pasoucími se stády polokulturního nebo kulturního skotu. Zbytky stepních společenstev zůstaly dodnes zachovány zejména na okrajích cest, mezích a soliflukcích. Zbytky halofilních společenstev nalezneme v halofilně-stepních podokresích na cestách, pastvinách a na místech periodicky zaplavovaných. V intravilánech obcí nacházíme v halofilně-stepních podokresích zbytky halofilní flory tam, kde činnost domácího zvířectva nahrazuje činnost původní fauny. Je to zejména kolem rybníčků a v zabahněných částech intravilánů. Toman publikoval ze severozápadních Čech mapku rozšíření druhů, které mohou být považovány za možnou součást původně bezlesých společenstev, významných rostlin slanomilných, psamofilních a význačných druhů řádu Festucetalia valesiacae jakož i podřízených svazů a podsvazů. Přetiskujeme ji zde jako obr. B25. Významné rostliny vyjmenovaných typů nejsou rozšířeny na prostoru souvisle, nýbrž vytvářejí jakousi síť lokalit. Srovnáme-li tuto mapku s rozsahem Litoměřicka a Turského pole, tedy regionů ve všech historických etapách bezlesých (obr. B14 a B15), zjistíme, že existují značné rozlohy původně bezlesých prostor, na které významné druhy stepní a slanomilné nezasahují. Za původní porosty těchto území nelze tedy považovat nic jiného než porosty společenstev řádu Brometalia, případně dlouhostébelných luk. Je možné, že ona síť nejvýznamnějších stepních lokalit dokumentuje síť potoků v kterési historické etapě. Neprostupnost příslušných společenstev pro les mohla být dalším činitelem, který zabraňoval průniku stromů do společenstev řádu Brometalia uvnitř této sítě a způsoboval bezlesost regionů Turska a Litoměřicka. Původní bezlesí dokumentuje vedle rozboru sídlištních regionů a právě uvedených skutečností i existence dvou obcí Loucká v Turském poli. Je možno uvažovat také o tom, zda název obce Lukohořany v Litoměřicku nemá podobný původ. Pásy reliktních společenstev znázorněných na mapce B25 vznikly nejspíše jako více méně souvislá residua jejich někdejšího celoplošného rozšíření. Je možné, že nějakým způsobem dokumentují síť řek a potoků ve starších geologických obdobích. Bylo by možno uvažovat i o tom, že jejich síťovité rozložení v prostoru vedle přirozené činnosti zvířectva rovněž zabraňovalo proniknutí lesních společenstev do bezlesého území Severočeského lesostepního okresu.

B9.5. Pozdně třetihorní (paratetické) jezero na území Čech B9.5.1. Všeobecná informace Dostál (1944) publikoval názor, že druhy, které označujeme jako druhy pseudoxerotermního komplexu, pronikly do Čech již koncem třetihor v souvislosti s vytvořením rozsáhlého jezera, případně zálivu paratetického moře na našem území. Rozbor problematiky českých populací kostřav rodu Festuca sekce Festuca (oddíl D této knihy) iniciovalo potvrzení tohoto předpokladu a dosti přesné stanovení rozsahu tohoto jezera. Žebera a Mikula (1980) předpokládali v Čechách na přelomu třetihor a čtvrtohor dvě jezerní transgrese. Prvá z nich byla zřejmě totožná s jezerem Dostálovým. Rozborem populací kostřav rodu Festuca sect. Festuca bylo zjištěno, že vzácné druhy kostřav příslušné sekce vytvářejí na našem území lineární soustavu lokalit, která nejspíše vykresluje hranice prvé jezerní transgrese (viz oddíl D kap. D10 této knihy). Na liniích této soustavy se vyskytují i izolované lokality zbývajících druhů kostřav. Pomyslné čáry výskytu vzácných kostřav doplňují také lokality původní populace druhů pseudoxerotermního komplexu z jiných rostlinných rodů, které se vyskytují v Čechách na jedné nebo na několika málo lokalitách. Hranici vyznačují i izolované soubory několika lineárně řazených lokalit druhů komplexu. Menší plošně strukturované enklávy podobných populací bývají pak orientovány tak, že je možno předpokládat začátek jejich

expanze v refugiu ležícím na oněch reliktních liniích. Všechna naleziště druhů pseudoxerotermního komplexu, které mají u nás jen izolované lokality, leží rovněž na oněch liniích. Na obdobné pozici pak leží i lokality některých vzácných druhů, které vzhledem k jejich ekologii lze jen dosti obtížně označit jako pseudoxerotemní. Proto definovaný soubor rostlin označuji také ve smyslu dále provedeného rozboru jako pliocenní invadienty. Jak bylo již naznačeno, lze předpokládat, že pliocenní invadienty pronikly na území Čech koncem třetihor (pliocén) v souvislosti s transgresí mladotřetihorního jezera případně zálivu mladotřetihorního moře. Do periferního dvorce na pobřeží tohoto jezera se rozšířila na píscích Festuca albensis (jmenovitě na Řipském ostrově) a na hlinitém podkladu a na pobřežních skalách F. airoides, později, po křížení s F. ovina, změněná na F. subsudetica. V jejich porostech se zachytily rozmnožovací orgány (diaspory) jiných druhů pliocenních invadientů, zanesených sem vodou z jiných částí Evropy. Pokud byly zasazeny do příhodných podmínek, vytvořily na lokalitě rozsáhlejší populace. V oblastech vápenců a opuk se pobřeží snadno erodovalo a tvořilo mělké zálivy, přičemž vznikaly drobné plošné arely pliocenních invadientů. Velmi často se rozmnožovací orgány zachytily a dále rozšiřovaly nezávisle z několika míst. Zvláštní případ tohoto typu je ten, kdy se rozmnožovací orgány rozšiřily z prvotní enklávy, opět nejspíše prostřednictvím vody, na další lokality (ostřice tlapkatá - Carex pediformis, zvonovec liliolistý - Adenophora liliifolia), nebo na izolované lokality na protilehlé straně zálivu jezera (např. lýkovec vonný - Daphne cneorum nebo tučnice česká Pinguicula bohemica), případně vytvořily souvislou řadu lokalit (devaterník šedý - Helianthemum canum u Štětí). Obecně lze konstatovat, že izolované lokality nebo skupiny lokalit pliocenních invadientů nevznikly u nás po redukci rozsáhlých arel, ale že jsou výslednicí paralelního osídlení na březích pliocenního jezera. Zajímavé je například také to, že všechny exklávy vousatky obecné (Bothriochloa ischaemum) se nacházejí na vymapovaných březích pliocenního jezera. Z toho lze soudit, že tyto exklávy nemají původ v zanesení člověkem, jak se obvykle předpokádá, ale že i ony jsou výslednicí primární expanze na břehu pliocenní transgrese. Je nutno konstetovat, že na břeh jezera lze umístit i Dominovu (1924) lokalitu mydlice bazalkovité (Saponaria occimoides), kterou Domin považoval za pozoruhodný reliktní druh. To ovšem nesouhlasí s oficielním názorem současné botaniky. Kostřava labská (Festuca albensis) přežila v původní podobě toliko tam, kde se vyskytovala na píscích v porostech se sinokvětem modrým (Jurinea cyanoides) a smělkem sivým (Koeleria glauca), tedy v Travčickém lese. Jinde postupně vytvořila hybridní populace s jinými druhy kostřav, jmenovitě s kostřavou waliskou (F. valesiaca). Podobná hybridizace postihla i kostřavou nízkou (Festuca airoides), která původně nejspíše rostla ve skalních společenstvech, na lokalitách, které byly obnaženy erozí jezerních břehů. Rozsah pliocenního jezera je zakreslen na obr. 27. Není tam však zakreslena jeho západní část v okolí Chebu, Mariánských lázní a Plzně. Důvodem k tomu je, že bylo obtížné posoudit charakter původu lokalit, které odtud udává nejstarší botanická literatura. Že se jezero rozprostíralo i v těchto místech dokumentuje kromě jiného bohatost forem rožců (Cerastium) v okolí Mariánských lázní (Toman 2003) jakož i pliocenní sedimenty v těchto místech. V prostoru pliocenního jezera se při jeho mapování projevily tři ostrovy : Řipský (obr.B27 : 1), Kolínský (obr. B27 : 2) a královéhradecký (obr. B27 : 3). Přehled lokalit, na jejichž základě jsem vymapování jezera prováděl uvádím v dodatku 3 tohoto oddílu publikace. Teplé třetihorní období úplně rozkládalo jemnou organickou hmotu, vzniklou z řas. Nevedlo tedy ke vzniku dvoufázových půd. Po maximu prvého zavodnění začala voda opadávat. Vznikaly izolované vodní plochy. Přitom se postupně ochlazovalo klima. Tato situace přetrvala až do prvé doby ledové (donau). Tehdy se ve zbytcích vodních ploch počala hromadit organická hmota odumřelých řas a bahen. Tak vzniklaly podmínky pro tvorbu dvoufázových půd. Za prvé jezerní transgrese se tedy základy pro tvorbu dvoufázových půd nevytvářely pod celkovým prvotním rozsahem jezera, ale jen pod jeho roztrhanými zbytky, které přetrvaly z maxima jeho rozšíření v době pliocenní do prvé doby ledové (donau). Tím lze vysvětlit ostrůvkovitou přítomnost dvoufázových půd v území mimo Severočeský lesostepní okres, okolí Pražské a Berounsko, tedy zejména v Polabské nížině v nejširším slova smyslu a v Pojizeří, jakož i jejich absenci v ostatních částech Čech. Z tohoto předpokladu ovšem vyplývá, že hranice pliocenní transgrese v Polabí a Pojizeří musí být koncipována tak, aby území maximální pliocenní transgrese zahrnovalo veškeré ostrovy dvoufázových půd v těchto místech. Samozřejmé je, že území pliocenního jezera musí zahrnovat veškeré pliocenní sedimenty u nás tak, jak jsou zaznamenány na geologických mapách. Struktura pliocenního jezera jak je vyznačeno na obr. B27 dovoluje také vysvětlit skutečnost, proč soustava řek Labe a Vltavy obtékala v prastarém období, tj. těsně po ústupu pliocenního jezera, Řip z obou stran. Odpovídá rovněž zjištění (Balatka a Sládek 1962) že se Sázava v nejstarších čtvrtohorách vlévala přímo do Labe. Ukazuje také na to, jak vznikly toky Pšovky, Ploučnice, Jizery a jiných řek. Ze skutečností uvedených v této kapitole lze tedy vyvodit, že pliocenní invadienty pronikly do Čech nejspíše díky vázanosti na společenstva kostřav z rodu Festuca sekce Festuca. Pronikly především do porostů písčin a

skal při pobřeží jezera. Pliocenní invadienty byly tedy zřejmě druhy, které měly schopnost rozšiřovat rozmnožovací orgány prostřednictvím vodních proudů (hydrochorie). Kostřava písečná (Festuca ×psammophila) v Polabí mezi Káraným a Týncem n. Labem byla nejspíše původně rozšířena na nízkém písčitém hřbítku, který vytvářel úzký ostrov uvnitř jezera (Kolínský ostrov dle obr. B27 : 2). Na jeho okraji se souvisle rozšířila a je tedy jen zdánlivě vázána na současný tok řeky Labe. O zdánlivosti této vazby svědčí absence jejích lokalit v nejbližším okolí Nymburka. Zdánlivost dokumentuje i dvouřadost těchto lokalit a jejich orientace ve směru Písty - Konárovice. Považuji za nutné zde konstatovat, že z doplňujícího materiálu pro údaj "6. Nymburk, beim Bahnhof (sterile Probe)" který uvádí Toman (1974a : 549) bylo zjištěno, že na této lokalitě neroste kostřava písečná, nýbrž dlouhoosinatý druh z okruhu Festuca duriuscula, obtížně dnes u nás taxonomicky zhodnotitelný, který se vlivem člověka v současné době na některých píscích dosti rozšiřuje.

B9.5.2.Rozdíl mezi rostlinami, které byly na lokalitu vysazeny nebo dosazeny a původními rostlinami, které mapují pobřeží parathetického jezera (pliocenními invadienty)

K pliocenním invadientům počítáme druhy izolovaných lokalit ojedinělých pseudoxerotermních druhů. Nelze však k nim počítat druhy lokalit, na které byla rostlina vysazena. Otázku vysazování v přírodě jsme zpracovali ve studii o výsadbách v Ústeckém kraji (Toman 2003b). V území tohoto kraje bylo registrováno nejvíce lokalit vysazených „vzácných“ druhů. Je to proto, že největší pravděpodobnost přežití skýtají výsadby do trvale nezapojených porostů. Trvale nezapojené porosty mají především stepi (též písčité stepi), společenstva slanomilná a podobná společenstva slatinná. Ta jsou právě specifikami Ústeckého kraje a jeho blízkého okolí. Následuje stručný přehled charakteristik vysazených lokalit a jejich rozdílu od pliocenních invadientů podle podrobného rozboru Tomana (2003b, viz též oddíl E předkládané práce). Vysazené nebo dosazené druhy jsou často z estetického hledista zajímavé. Obvykle se jeví jako cenologicky heterogenní součást porostu, která nedosahuje hranic fytocenosy. Šíří se rozmanitou rychlostí z míst výsadby. Jelikož většinou bývá vysazováno několik (1 – 3 vzácně až 10) jedinců zůstane v porostu právě takovéto množství jedinců nebo souborů vysazovaného druhu. Postupné zvětšování souvislých ostrovů vysazených druhů je důležitým indikátorem výsadby. Bylo zjištěno, že i ojedinělý vysazený exemplář může v nezapojených porostech přežívat desítky let. Vzniká tak jeden krajní případ, kdy nacházíme na lokalitě jen ty exempláře, které tam byly vysazeny. V případě, kdy dochází k rozrůstání výsadby můžeme sledovat souvislé zvětšování ostrůvků od míst výsadeb. Často se pak stává, že vysazený druh, na lokalitě udávaný a v minulosti obtížně hledaný, se stane nepřehlédnutelným. Často nacházíme na lokalitách větší počet vysazených druhů. Identifikují někdy zbytky bývalých šlechtických botanických zahrad (Čarodol u Horních Beřkovic, stráně nad zámkem v Encovanech). Jindy jsou to významné lokality, které lákají k výsadbě svoji výjimečností (Milešovka, Řip). Mohou to však být i místa, která si některý botanik obzvláště oblíbil (Holý vrch u Vrbky u Budyně n.O., několik metrů široký prostor u pěšiny zápedně od Rovného, Habrovka u Roudnice, skupina Tříkřížové hory, Slunečná stráň poblíže Střekova u Ústí n.L.). V těchto případech bývají dosazené rostliny rozmanité ekologie a nemají fytocenologický vztah k původnímu porostu ani mezi sebou. Jejich areály na lokaliě bývají oddálené, ale mohou se i částečně překrývat.

Antropogenní vlivy mohou způsobit, že některý z vysazených druhů se neobvykle rozmnoží. Po odstranění tohoto vlivu dochází k jeho regresi. To je případ vztahu pastvy k prastarému kultivaru hvozdíku pýřitého (Dianthus plumarius, jako kultivar Dianthus ×novakii)u Klenče a Vražkova nebo známé lokality kyvoru lékařského (Ceterach officinarum) na Sluneční stráni u Střekova. U Klenče a Vražkova se populace po odstranění pastvy značně redukovala. Na Sluneční stráni byl kyvor vysazen do opuštěného lomu. Při běžných procesech sukcese se pak z lokality téměř vytratil. Jestliže je rostlina vysazena po vykácení lesa do náhradní fytocenosy, potom se ostrůvek vysazeného druhu může jistou dobu zvětšovat, ale po zpětné sukcesi k lesu zaniká. Jindy ke zvětšování ostrůvku nedochází. Vysazené rostliny, na místě několik let přežívají. To platí jak pro suchý a teplý Ústecký kraj, tak pro ostatní části Čech. Předpokládáme, že pravděpodobnost, že mimo Ústecký kraj se výsadba pseudoxerotermního druhu udrží je minimální. Souvisí to právě se skutečností, že trvale nezapojené porosty, ve kterých mají pseudoxerotermní druhy schopnost trvale přežívat, jsou mimo Ústecký kraj vzácné. Předpokládáme proto, že téměř všechny izolované lokality pseudoxerotermních druhů mimo Ústecký kraj a jeho okolí jsou lokalitami které dokumentují pobřeží pliocenního jezera. Větší počet lokalit kosatce bezového (Iris sambucina) kolem Ústí n. L. ukazuje, že některé druhy bývaly vysazovány v některých regionech i soustavně. Kosatec bezový není totiž z volné přírody znám. Je to umělý kulturní hybrid. V témže prostoru jako lokality kosatce bezového se vyskytuje několik nalezišť tařice horské, vždy s několika jedinci v netypické fytocenose. Obdobně v prostoru mezi Úštěkem a Štětím existuje několik nevelkých lokalit lnu žlutého bez obvyklého fytocenologického doprovodu (pcháč panonský – Cirsium pannonicum, hadí mord španělský- Scorzonera hispanica). U Břehoryjí a Vědlic se sice pcháč panonský vyskytuje. Roste ale v naprosto jiných částech lokality než len žlutý. Je pravděpodobné, že sem byl vysazen len žlutý i pcháč panonský, každý na jinou část lokality. Předpokládalo se, že se výsadby rozrostou a spojí, což se nevyplnilo. Lokalita lnu žlutého u Prackovic, dnes zničená lomem, vznikla na netypickém podkladu. Ani zde nebyl obvyklý fytocenologický doprovod. I lokality ovsíře stepního registrované po druhé světové válce byly nejspíše vysazeny. Lokality, mapující pobřeží parathetického jezera jsou významné následujícími charakteristikami. Na lokalitě bývá přítomen ojedinělý vzácný druh. Výskyt na nalezišti bývá souvislý až nesouvislý. Jednotlivé exempláře bývají roztroušené. Nebylo pozorováno soustavné rozšiřování areálu druhu na lokalitě. Jestliže druh z lokality zmizel, je nutno prověřit, jestli to nemohlo být způsobeno antropogenní změnou ekologických podmínek. Za ekologické podmínky je při tom nutno považovat také např. púdní sesuvy a činnost zvířat. Činností zvířat může být nejen pastva, ale i činnost hlodavců, žab, ptáků apod. Ekologie může být změněna např. i pravidelnými výlovy ryb nebo pravidelným koupáním. Hranice výskytu původního druhu na lokalitě bývá totožná s některou hranicí ekologickou nebo cenologickou. Lokalita se nachází na místě, na kterém je jí možno vzhledem k rozšíření ostatních

pliocenních reliktů pobřeží pliocenního jezera očekávat. Pliocenní invadienty nemusí být z estetického hlediska zajímavé.

B9.6. Druhá jezerní transgrese Druhou jezerní transgresi kladou Žebera a Mikula (1980) do druhé doby ledové. Je pravděpodobné, že k ní došlo přibližně následujícím způsobem. V prvé době meziledové, to je v období mezi prvou a druhou ledovou dobou (donau a günz) se odnosem materiálu na dolním toku odtokové soustavy Labe, Vltava a předchůdce Ohře prohloubil terén více než na jejím toku horním. V jádru dnešních regionů Turského pole a Litoměřicka se po zahloubení terénu udržely zbytky bažin vzniklých po ústupu pliocenního jezera. Rozsah zbytků bažin z období prvé transgrese v mezidobí prvé meziledové doby je zachycen na obr. B28 v prostorech 1, 2A a 2B. Kolem těchto bažin se v době mezi prvou a druhou transgresí vytvořil na slínech široký pruh kalcifilních obligátních pseudoxerofytů (čičorka pochvatá - Coronilla vaginalis, len tenkolistý - Linum tenuifolium, tořič muchonosný - Ophrys insectifera, koulenka prodloužená - Globularia elongata, střevičník pantoflíček Cypripedium calceolus, len žlutý - Linum flavum, pcháč panonský - Cirsium pannonicum, hadí mord španělský Scorzonera hispanica aj. : Abb. B28 území 5 až 12). Druhá jezerní transgrese zasáhla posléze i do tohoto pásu kalcifilních obligátních pseudoxerofytů. To dokazuje vztah mezi rozšířením těchto druhů na jedné straně a černozemí a slínovatek na straně druhé. Lokality kalcifilních obligátních pseudoxerofytů se, s výjímkou regionu B28 : 7, zachovaly v těchto místech přes druhou transgresi nejspíše toliko tam, kde drobné ostrůvky nezaplaveného terénu vyčnívaly nad hladinu jezera. V druhé jezerní transgresi, která byla zřejmě poslední (Žebera et Mikula l. c.), bylo zaplaveno Turské pole a území pozdějších sidlištních regionů Litoměřicka a Lůky, tedy jádro Severočeského lesostepního okresu. Po ústupu druhého jezera pronikl na východní okraj Džbánu a do okolí Peruce až po pravděpodobnou průrvu s halofyty u Evaně borový les s podrostem zimostrázku alpinského (Chamaebuxus alpestris). Místy i šípaková (Quercus pubescens) doubrava. Do jejich expanse byla stržena i čičorka pochvatá (Coronilla vaginalis). Tak se s ostatními kalcifyty na refugiích vytvořila mozaika, charakteristická pro toto území, mozaika zbytků kalcifilních společenstev, borových lesů se zimostrázkem a šípákových doubrav (obr. B28 : 5). Kalcifilní šípáková doubrava s kalcifilním stepním společenstvem obsahujícím len žlutým (Linum flavum), hadí mord španělský (Scorzonera hispanica), pcháč panonský (Cirsium pannonicum) aj. nejpíše také pronikly zpět na prostor kdysi jimi zabraný v severním okolí Litoměřic a u Třebívlic. Spolu se rozšířily šípákové doubravy a místy (u Skalice u Třebívlic) i bory (obr. B28 : 9 až 11). Na prostoru kol řeky Labe byla značná část dvoufázových půd odplavena. Řeka tam naplavila písčité sedimenty. Rozšířila se pískumilovná vegetace (obr. B28 : 8). Nekalcifilní obligátní pseudoxerotermy se šířily na uvolněná úbočí a úpatí skal v severním okolí Loun (obr. B28 : 12) již během transgrase jezera prostřednictvím vodních proudů. Po ústupu jezera se také mohly rozšiřovat od lokality k lokalitě poměrně pomalou souvislou expanzí. Z úpatí kopců se též částečně šířily kalcifilní druhy. Podobný proces postihl i regiony B28 : 9 a 10. Na Žatecku se nenacházely bažinaté zbytky pliocenní transgrese. Proto se tam dvorec kalcifytů nevytvořil. Později vzniklé zavodněné území, tedy území jezera z doby druhé jezerní transgrese, je na Žatecku znázorněno na obr. B28 : 3 a 4. Na rozdíl od Turského pole a Litoměřicka, kde druhá transgrese významně přesáhla rozsah transgrese prvé (srovnej rozšíření dvoufázových půd), na Žatecku nedosáhlo druhé zavodnění úrovně prvého. Na území mezi Úštěkem a Štětím pravděpodobně druhá jezerní transgrese nezasáhla. Tam dnes černozemě ani příbuzné půdy nenacházíme. V tomto prostoru jsou ale v důsledku absence druhého zavodnění téměř souvislé porosty kalcifilních obligátních pseudoxerotermů (obr. B28 : 7). Fakultativní pseudoxerofyty a obě kategorie druhů halofilních vyplňovaly bažiny na uvolňovaném dnu jezera. Při postupném vysušování bažin ustupovaly z okrajových poloh obligátní halofyty. Při kultivování prostoru mizely z antropogenně využívaných bažinatých míst rostliny fakultativně pseudoxerofilní (Toman 1991a).

B9.7. Zonace vývoje území po druhé jezerní transgresi Další vývoj území, které postihla druhá jezerní transgrese, nebyl jednotný. Jsou důležité především floristické rozdíly mezi jeho západní částí, zasahující přibližně pravěkou Lúku, částí severovýchodní, které zahrnuje pravěké Litoměřicko, a částí jihovýchodní, přibližně Turské pole.

Území s druhy refugiálního pásu kalcifilů, sahající z jižního okolí Kladna přes okolí Rané a Třtěna po okolí Skalice u Třebívlic, odděluje západní část území druhé jezerní transgre od zbývajících dvou regionů. Tento pás byl původně nejspíše rozvodím mezi Praohří, tekoucí Srpinským údolím do řeky Bíliny, a labsko- vltavskou soustavou včetně hypotetické Brozanky. Brozanku předpokládají Žebera a Mikula (1980 : 28) jako ekvivalent pozdějšího dolního toku řeky Ohře. Území západně od onoho pásu kalcifitů bylo charakterizováno především prorostlíkem nejtenčím (Bupleurum tenuissimum). Narozdíl od části severovýchodně od charakterizovaného hřbetu chybí zde vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa), hlaváček jarní (Adonis vernalis), kozinec vičencovitý (Astragalus onobrychys) aj. Původně se zde nejspíše nevyskytovaly ani kozinec bezlodyžný (Astragalus exscapus), kozinec rakouský (A. austriacus) ani tařice horská (Alyssum montanum). Ty sem vnikly až po tektonických pohybech o intensitě 25 až 50 m, které pro území mezi Kadaní a Vtelnem předpokládal Engelmann (sec. Balatka a Sládek 1962 : 236). Dnes je známo z prostoru západně od pásu Kladno - Raná - Třtěno - Skalice u Třebívlic několik lokalit kozince rakouského (zejména u Lipence, Selibic, Tatinné, Minic a Polerad). Ty navazují na lokality v severním okolí Loun. Kozinec bezlodyžný se rozšířil poněkud dále. Tařice horská pronikla svými lokalitami až na jižní okraj druhé jezerní transgrese. Její nejvíce k jihu posunutá naleziště na jižním Žatecku a Kadaňsku nápadně korespondují s jižním okrajem rozšíření dvoufázových půd. Do území zmíněné tektonické poruchy se také souvisle rozšířily i dymnivka nízká (Corydalis pumila) a orsej blatoucholistý (Ficaria calthaefolia). V prostoru byly značně (avšak ne úplně) redukovány dříve tam běžně rozšířené obligátní halofyty. Jak se do terénu v souvslosti s probíhajícím zdvihem postupně zařezávaly potoky přesunuly se jejich vzácné zbytky na prameniště na svazích. Ty jsou dnes často nápadné porosty jitrocele slatinného (Plantago maritima), jež jsou místy (např u Tatinné nebo u Škrle) i dosti rozsáhlé. Prostor vyznačujeme na mapce B28 jako území 3. Část Žatecka, která nebyla geologickou poruchou postižena pak jako území B28 : 4). Severovýchodní část území zavodněného při druhé jezerní transgresi, tedy přibližně sídlištní region Litoměřicka, odděluje od části jihovýchodní, tedy od Turského pole refugiální pás kalcifytů na linii PerucPoplzy- Mšené lázně- Vrbka- Štětí. Ten kdysi nasedal na pás Kladno- Skalice u Třebívlic kdesi u Bílichova. Rozdíl v složení severovýchodní a jihovýchodní části regionu je zejména v druzích hlaváček jarní (Adonis vernalis), vlnice chlupatá (Oxytropis pilosa), tařice horská (Alyssum montanum) a orsej blatoucholistý (Ficaria calthaefolia). Ty mají na severovýchodní části území těžiště rozšíření v Čechách, zatímco v jihovýchodní se vyskytují jen vzácně. Většinou tam nejspíše představují neoživená rezidua pliocenních invadientů. Na území, postiženém druhou jezerní transgresí je zajímavé vzájemné vylučování kozince vičencovitého (Astragalus onobrychys) a kozince dánského (Astragalus danicus). Oba tyto druhy jsou rostliny fakultativně pseudoxerotermní. Pří tom kozinec vičencovitý má jediné souvislé rozšíření v Čechách na Jarpické tabuli (Toman 2000). Několik jeho izolovaných lokalit se také váže na halofilně stepní území severně od Ohře mezi Libochovicemi, okolím Třebenic a okolím Lovosic : Košťálov, Radobýl, Libochovice a nejspíše také Chotěšov (Toman 1997, 2002). Na tato místa proniklo nejspíše jezero a po jeho ústupu i kozinec vičencovitý úzkou průrvou pod Evaní, na které také končí rozšíření zimostázku alpinského v prostoru Džbán - Perucko. Lokality kozince vičencovitého severně od Libochovic jsou na okraji jinak plochého okrsku slaných bažin východně od území na linii Košťálov - Hazmburk. Lokality na této linii měly v době poslední jezerní transgrese nejspíše obligátně stepní charakter. Nebyly však osídleny kalcifilními druhy. Území Košťálov - Radobýl - Libochovice není rozbrázděno hlubokými údolími potoků, jako je tomu v okolí Slaného. Bažiny byly proto během vývoje odvodněny nejspíše jen na okrajích. Právě tam byl kozinec vičencovitý vzácně nalezen. Obligátně stepní linie Košťálov- Hazmburk nejspíše oddělovala poslední jezerní transgresi v prostoru Slaný- Lovosice od ostatních nekalcifilních částí Severočeského lesostepního okresu. Jak již bylo konstatováno, dokumentuje výběžek jezera na Slánsku do území Litoměřicka kozinec vičencovitý. Prostor s ohraničený předpokládaným rozšířením kozince vičencovitého jsem označil na obr. B28 jako 2A, zbývající části severovýchodního prostoru s bažinami přetrvávajícími od doby pliocenního jezera pak jako 2B.

B9.8. Poznámky k vývoji rozšíření druhů pseudoxerotermního komplexu v době po ústupu druhé transgrese Po zaříznutí řek se v následujících epochách obnažily nad jejich břehy souvislé komplexy skal po kterých se rozšiřovaly některé významné pseudoxerofyty (locika vytrvalá - Lactuca perennis, trýzel škardolistý - Erysimum

crepidifolium, kosatec český - Iris bohemica aj.). Pod skalami se v dobách ledových hromadily díky arktickému větrání rozsáhlé sutě. Na nich jakož i na místech, ze kterých se ze skal ony ohromné balvany příledovcových sutí odlupovaly, rozšiřovaly se lomikámen trsnatý (Saxifraga decipiens), kapradinka skalní (Woodsia ilvensis), jestřábník Schmidtův (Hieracium schmidtii), hlaváč fialový (Scabiosa columbaria), kozlík chlumní (Valeriana wallrothii) aj. Severovýchodní část okresu Polabsko-dokského měla do doby římské rovněž stepní charakter, a jak bylo zdůvodněno v kap.B6. 12. byla součástí Turského pole. V době ranně slovanské byla již z větší části zalesněna. V této době byly již zalesněny i části okresu Polabsko-dokského, které měly mosaikální charakter ještě v době bronzové. Zalesnění však nebylo úplné. Nezalesněny zůstaly frekventované partie na cestách, ze kterých vznikl sídlištní region zlický. Lužní lesy v Poohří vytvářejí pruh, který přetíná jinak souvislou arelu fakultatině stepního kozince vičencovitého (Astragalus onobrychys) a rozšíření druhů halofilních. Jsou charakteristické výskytem bledule jarní (Leucoium vernum). Analogicky lužní lesy v Polabí přetínají Terezínskou kotlinu s pískomilnou vegetací a jsou charakteristické výskytem sněženky (Galanthus nivalis). Oba pásy představují nejspíše nezávislé vývojové proudy, které oddělovaly sídlištní region Litoměřiců od Turského pole. Jak je možno předpokládat ze současné vegetace v trojúhelníku Roudnice n.L.-Doksany-Nížebohy, byly hraniční lužní lesy v těchto místech doplněny na souvislý pás borovými lesy se stepním podrostem. Skutečnost, že přetínají jinak souvislou arelu významného stepního kozince vičencovitého dokumentuje, že vznikly až po období expanse stepních a halofilních druhů které se rozšiřovaly na opuštěné jezerní dno těsně po poslední jezerní transgresi. Představují dnes zřejmě nejmladší původní vegetační strukturu Severočeského lesostepního okresu. Nejvíce jihozápadní částí Severočeského lesostepního okresu je uměle odlesněné území (viz lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí), kdysi nejspíše pastvinného charakteru. Je charakteristické neobvykle častým výskytem druhů s pravděpodobnou pastvinnou potencí : koniklec luční (Pulsatilla pratensis), hrachor trávolistý (Lathyrus nissolia), mochna šedavá (Potentilla inclinata) a pochybek prodloužený (Androsace elongata). Tak vznikla díky antropogenním zásahům Rohozecká pahorkatina. Vzhledem k celkové situaci předpokládám, že ani hrachor trávolistý ani mochna šedavá nemusely proniknout na území Čech teprve v souvislosti s lidskou činností. Jejich rozšíření v souvislosti s antropogenními vlivy toliko uvolnilo jejich refugia, ve kterých počala expanze.

Dodatek 1. Obce bez nálezu pelyňku pravého, publikované v práci Toman, M. (1990) : Die Verbreitung des Wermuts (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische Beobachtungen in bezug zur frühhistorischen Besiedlung Böhmens.- Feddes Repert., Berlin, 100 : 531-563. Byly doplněny nálezy z let 1995 až 1999. V tomto přehledu je podán seznam obcí, ve kterých nebyl zjištěn výskyt pelyňku pravého a které jednak byly publikovány v prvé autorově práci o zpracovávané problematice, jednak byly doplněny výzkumem mezi lety 1995 až 1999. Pokud se v Čechách vyskytuje několik obcí téhož jména je možno z geografických souvislostí t.j. podle nejblíže uvedených obcí snadno zjistit, o kterou lokalitu daného jména se jedná.

Lokality, které publikoval Toman (1990) na str. 559

Albrechtice, Údrač, Jehnědno, Chřešťovice, Doběšice, Kluky, Třešně, Záhoří, Svatonice, Vrcovice, Vojníkov, Držov, Paseky, Kukle, Talín, Žďár, Myšenec, Semice, Nový Dvůr, Selibov, Maletice, Skály, Heřmanice, Ražice, Kestřany, Sudoměř, Čejetice, Vlkov, Přešťovice, Kbelnice, Rovná Řepice, Rohozná, Radomyšl, Domanice, Leskovice, Únice, Malé Nepodřice, Oldřichov, Křešovice,Zlivice, Čížová, Chlapovice, Mladotice, Bošovice, Křešice, Třebkov, Kožlí, Šamonice,Dubí Hora, Pamětice, Drhovle, Brloh, Cerhonice, Radobytce, Strážovice, Myštice, Uzeničky, Uzenice, Střížovice, Skaličky,Buzice, Pcelice, Skvořetice, Důl, Mužetice, Němčice, Hněvkov, Čekanice, Závišín, Bělčice, Újezdec, Kocelovice,Hajany, Záhorčice, Lnáře, Tchořovice, Vrbno, Kadov, Dobrotice, Bezděkov, Záhorčičky, Nezdřev, Kasejovice, Polánka, Životice, Oselce, Bezděkovec, Mohelnice, Čmeliny, Víska, Tojice, Třebčice, Mileč, Maňovice, Skašov, Soběsuky, Kokořov, Kramolin,Neurazy, Blížanovy, Zborovy, Velenovy, Plichtice, Hnočov, Nová Plánice, Křížovice, Čiháň, Lukoviště, Mlázovy,Vlčkovice, Kolinec, Malonice, Dlouhavec, Nemilkov, Hory Matky Boží,Mokrosuky, Hrádek,Zbynice, Čejkovy, Lipová Lhota, Budětice, Vlkonice, Miřenice, Otěšín, Letovy, Ustáleč, Buršice, Vlčnov, Nalžovské Hory, Žichovice, Bílenice, Žihovce, Dražovice, Podmokly, Zadní Chodov, Kyjov, Horní Jádruž, Halže, Ctiboř, Březí, Neblažov, Brod n. Tichou, Nahý Újezdec, Vítkov,Malý Rapotín, Velký Rapotín,Pernolec, Částkov, Trnová, Kundratice, Malé Dvorce, Třískolupy, Dubec, Pavlíkov, Stráž, Souměř, Muckov, Bojetice, Bernartice, Strachovice, Darmyšl, Mezholesy, Svržno, Mirkovice, Hostouň, Tasnovice, Oplotec, Hašov, Vítání, Medná, Srby, Meclov, Březí, Mráčnice, Bozdíž, Třebnice, Jenikovice, Mrchojedy, Lazce, Mírov, Milavče, Radonice, Sedlice, Božice, Záhořany, Stanětice,Oprechtice, Hříchovice, Hradiště, Němčice, Lučice, Třepadly, Chocomyšl, Únějovice, Lštění, Malonice, Františkov, Chotiměř, Osvračín, Močerady, Čermná, Krchleby, Horní Kaamenice, Dolní Kamenice, Ohučov, Kvíčovice, Neuměř, Všekary, Černovice, Neuměnice, Bukovec, Čečovice, Malý Malahov, Doubrava, Vranov, Křenovy, Semošnice, Podražice, Horšov, Dolní Metelsko, Nový Dvůr, Věrov, Hradišťany, Zálezly, Krtín, Zhoř, Lšelín, Lisov, Hradec, Střelice, Chotěšov, Týnec, Zbůch, Červený Újezd, Líně, Vodní Újezd, Dobřany, Vstíš, Černotín, Losiná Mantov, Chodová Planá, Víškov, Kříženec, Brod n. Tichou, Křínov, Zliv, Svahy, Pavlovice, Janov, Damnov, Bezděkov, Jemnice, Tisová, Horní Plezom, Dolní Plezom, Lobzy, Hlinná, Ostrov, Malovice, Čenkovice, Kosov, Lažany, Pytlov, Krásné Údolí, Černotín, Třebel, Slavice, Horní Kozolupy, Očín, Strahov, Lomy, Zádub, Domaslav, Lestkov, Vysoké Jamné, Čeliv, Horní Polžice, Dolní Polžice, Řešín, Nová Ves, Poloučany, Okrouhlé Hradiště, Bezemín, Cebív, Lomnička, Sviňomazy, Trpisty, Pernarec, Rozněvice, Skupeč, Křelovice, Ostrov u Bezdružic, Pláň, Záchlumí, Kšice, Erpuržice, Otročín, Těchlovice, Svojšín, Lom u Stříbra, Benešovice, Láz, Úněšov, Hůrky, Zahrádka, Hubenov, Lhotka, Kunějovice, Nekmíř, Kokořov, Stará Chodovská, Vintířov, Chodov, Mírová, Počerny, Jenišov, Tašovice, Jakobov, Horní Hrad, Kostrčany, Valeč, Vrbice, Skřípová, Čichalov, Věrušičky, Budov, Knínice, Veselov, Údrč, Dlouhá Ves, Kelšovice, Smilov, Políkno, Luhov, Služetín, Bezvěrov, Dobrá Voda, Kladruby, Beranov, Heřmanov, Beroun, Staré Sedlo, Křivice, Blažim, Štipoklasy, Krsy, Polínka, Trhomné, Potok, Zhořelec, Borek, Domašín, Štichovice, Pláně, Hodovíz, Osojno, Hvozd, Bažantnice, Krašovice, Žílov, Stýskaly, Malenice, Chotíkov, Kyšice, Dýšina, Chrást, Volduchy, Osek, Výtínka, Bučovice, Smědčice, Březina, Dolany, Druztová, Zruč, Žichlice, Nadryby, Kostelec, Nynice, Planá, Kaceřov, Břízko, Robčice, Chockov, Lhotka, Němčevice, Chiná, Jarov, Dobříč, Obora, Vejvanov, Biskouky, Hlohovice, Hlohovičky, Drahoňův Újezd, Třebnuška, Kladruby, Vojenice, Skoupy, Podmokly, Studená, Hlince, Holovousy, Všehrdy, Brodeslavy, Bohy, Hedčany, Kožlany, Dřevec, Bílov, Vysoká Lybině, Žihle, Jablonná, Dvorec, Chotěšov, Bedlno, Jesenice, Oráčov, Kosobody, Otěvěky, Lhota, Břežany, Milíčov, Kostelík, Modřejovice, Slabce,Svinařov, Rousínov, Hřebenčíky, Novosedly, Skupá, Tytry, Panoší Újezd, Pavlíkov, Lubná, Žďáry, Malinová, Příčina, Hostokryje, Petrovice, Závidív, Václavy, Řeřichy, Lužná, Lišany, Krušovice, Hořesedly, Nesuchyně, Mutějovice, Milostín, Kounov, Dolní Chlum, Chlum, Ryší, Lašovice,

Luby, Běleč, Bratonice, Lhota, Žilina, Ploskov,Lány, Vašírov, Rynholec, Stochov, Kačice, Makotřasy, Běloky, Hostouň, Dobrovíz, Kněževes, Tuchoměřice, Statenice, Černý Vůl, Hískov.

Lokality, které publikoval Toman (1990) na str. 560 Trubín, Bítov, Jarov, Tetín, Hostím, Butovice,Kozolupy, Mořina, Hlásná Třebáň, Běleč, Dolní Vlence, Lítěň, Korno, Měňany, Tobolka, Tmáň, Slavíky, Kublov, Broumy, Nový Jáchymov, Karlov, Potočiště, Loužek, Nebanice, Hartoušov, Hněvín, Lesinka, Třebeň, Doubí, Tršnice, Jindřichov, Hradiště, Střížov, Klest, Slatina, Horni Ves, Horní Dvory, Dolní Lipina, Lipová, Háje, Dolní Pelhřimov, Velká Buková, Vykmanov, Ondřejov, Klášterecká Jeseň, Útočiště, Vernéřov, Hradiště, Místo, Černovice, Málkov, Lideň, Vysoká, Nebovazy, Strážky, Křímov, Celná, Suchdol, Krásná Lípa, Blatno, Květnov, Šerchov, Březenec, Jirkov, Červený Hrádek, Jindřišská, Orasice, Boleboř, Pyšná, Drmaly, Vysoká Pec, Otvice, Pesvice, Údlice, Droužkovice, Račice, Brany, Kopeček, Střezov, Holetice, Denětice, Hrušovany, Přečapy, Hořenice, Bílence, Škrle, Zálezly, Havraň, Nemilkov, Čepirohy, Vtelno, Komořany, Lom, Libkovice, Braňany, Želenice, Liběšice, Hrob, Košťany, Oldřichov, Jeníkov, Hudcov, Lahošť, Kladruby, Straky, Štěrbina, Všechlapy, Zabrušany, Želénky, Hostomice, Světec, Štrbice, Červený Újezd, Mukov, Kučlín, Razice, Mrzlice, Tvrdín, Hrobčice, Mirošovice, Lužice, Dobrčice, Chrámce, Skršín, Sedlec, Zaječice, Bedřichův Světec, Volevčice, Počerady, Milá, Měrunice, Všechlapy, Libčeves, Charvátce, Mnichov, Mnichovský Týnec, Chraberce, Dobroměřice, Březno, Rvenice, Seletice, Vidovle, Tatinná, Bítozeves, Nehasice, Mínice, Žiželice, Skupice, Mradice, Lipenec, Cítoliby, Zbrašín, Touchovice, Hřivice, Markvarec, Třeskonice, Drahomyšl, Dubčany, Liběšice, Kluček, Líčkov, Sádek, Očihov, Očihovec, Březnice, Bílenec, Petrohrad, Blatno, Mukoděly, Příběnice, Lužec, Drahonice, Libyně, Dolní Záhoří, Mlýnce, Vrbička,, Valeč, Dobřenec, Veliká Ves, Široké Třebčice, Vitčice, Radechov, Kadaňská Jeseň, Soběchleby, Hrbovice, Srbice, Modlany, Roudníky, Věšťany, Suché, Žichlice, Koštov, Stadice, Řehlovice, Brozánky, Rtyně, Vělvěty, Lbín, Mošnov, Bukovice, Lelov, Kostomlaty, Štěpánov, Lukov, Medvědice, Opárno, Režný Újezd, Mrsklesy, Lhota, Skalice, Vlastislav, Teplá, Řisuty, Valtířov, Svádov, Kojetice, Malečov, Homole, Haslice, Hlupice,, Kotelice, Třebušín, Řepčice, Všeradice, Rýdeč, Brná n. Labem, Církvice, Libochovany, Kamýk, Miřejovice, Malíč, Michalovice, Píšťany, Skalice, Žitenice, Pohořany, Ploskovice, Maškovice, Velký Újezd, Sedlec, Záhořany, Křešice, Nučničky, Počaply, České Kopisty, Mlékojedy, Prosmyky, Nové Kopisty, Likavec, Bohušovice, Hrdly, Hrobce, Libotenice, Brozany, Brňany, Keblice, Sulejovice, Šiřejovice, Úpohlavy, Sedlec, Třebenice, Lkáň, Vojnice, Pátek, Veltěže, Chožov, Třtěno, Semeč, Židovice, Želkovice, Vrbka, Mšené Lázně, Vrbice, Loucká, Jarpice, Výšínek, Zlonice, Miletice, Smečno, Hřensko, Janov, Labská Stráň, Růžová, Arnoltice, Bynovec, Kámen, Ludvíkovice, Březiny, Soutězky,Horní Chlum, Prostřední Žleb, Horní Žleb, Jalůvčí, Maxičky, Sněžník, Jílové, Modrá, Libouchec, Soběchleby, Chabařovice, Přestanov, Střížovice, Všebořice, Habrovice, Strážky, Bynov, Žďárek, Žďár, Knínice, Malé Chvojno, Velké Chvojno, Čermná, Mnichov, Slavošov, Lipová, Libov, Radešín, Valtířov, Javory, Malšovice, Borek, Dobkovice, Boletice, Nebočady, Přední Lhota, Těchlovice, Rytířov, Lesná, Velká Veleň, Jedlka, Dolní Týnec, Knínice, Čáslav, Příbram, Rychnov, Verneřice, Loučky, Merboltice, Horní Police, Jezvé,Valteřice, Heřmanice, Stvolínské Petrovice, Boletín, Stráž, Stružnice, Horní Libchava, Manušice, Častolovice, Pihel, Chotovice, Janov, Sloup, Bukovany, Svojkov, Svitava, Dobranov, Vítkov, Lasvice, Velenice, Kamenice, Velký Grunov, Bohatice, Noviny p. Ralskem, Pertoltice, Srní Potok, Vranov, Svébořice, Boreček, Kuřívody, Vrchbělá, Obora, Tachov, Okna, Žďár, Houska, Bořejov, Konrádov, Tubož, Nedamov, Sosnová, Okřešice, Zahrádky, Borek, Pavlovice, Dřevčice, Lhota, Obrok, Tuhanec, Pavličky, Zakšín, Deštná, Bukovec, Mošnice, Újezd,

Veselí, Brocno, Radouň, Křešov, Snědovice, Střížovice, Julčín, Vědlice, Strážiště, Rochov, Lada, Tetčiněves, Encovany, Hrušovany, Černěves, Vědomice, Kleneč, Levínské Petrovice, Třebín, Horní Vysoké, Levín, Dolní Vysoké, Hobřina, Starý Týn, Bukovina, Brusov, Držovice, Líčenice, Dubičná, Konojedy, Bílý Kostelec, Janovice, Rané, Kozly, Litice, Hvězda, Skalka, Stvolínky, Blíževedly, Lukov, Lukovsko,Svobodná Ves, Úštěk, Lhota, Zimoř, Liběšice, Dolní Chobolice, Horní Chobolice, Mladé, Miletice, Loucká, Ledčice, Daminěves, Cítov, Mlčechvosty, Vraňany, Bukol, Lužec, Zálezlice, Vrbno, Pšovka, Vehlovice, Liběchov, Želízy, Tupadly, Dolní Zimoř, Chudolazy, Medonosy, Osinalice, Nové Osinalice, Vlkov, Střezivojice, Vojtěchov, Sémanovice, Březinka, Sitné, Kokořín, Janova Ves, Bosyně, Vysoká Strážnice, Střednice, Střemy, Nebužely, Jenichov, Hleďsebe, Živonín, Řepín, Mělnické Vtelno, Radouň, Vysoká Libeň, Hostín, Liblice, Skuhrov, Malý Újezd, Jelenice, Vavřineč, Přívory, Všetaty, Tišice, Chrást, Nedomice, Ovčáry, Dřísy, Lhota, Borek, Martinov, Polerady, Brázdim, Popovice, Dřevčice, Brandýz nad Labem, Stará Boleslav, Choroušky, Chorušice, Ledce, Kadlín, Zamachy, Bezno, Sovínky, Boreč, Vrátno, Horky, Brodce, Hrušov, Písková Lhota, Jezerní Vtelno, Krnsko, Strenice, Rokytovec, Čejetice, Dalovice, Bukovno, Katusice, Skalsko, Kluky, Trnová, Doubravice, Víska, Březovice, Březinka, Plužná, Čistá, Bítouchov, Hlínoviště, Bělá p. Bezdězem, Dolní Krupá, Následnice, Úhelnice, Husí Lhota, Valy, Volenovice, Plazy, Kolomuty, Holé Vrchy, Týnec, Semčice, Úherce, Dobrovice, Sýčina, Nepřevázka, Brodce, Bezděčín, Chrást, Svémyslice, Zeleneč, Šestajovice, Jirny, Nové Jirny, Choroušany, Roztokaty, Přistoupim, Kšely, Vítice, Chotýš, Krupá, Svatbín, Bulánka, Kouřim, Svojšice, Zásmuky, Konojedy, Výžerky, Hradec, Opolany, Kostelní Střímelice, Ondřejov, Bohuňovice II, Horní Kruty, Benátky, Mělník, Nechyba, Radvanice, Sázava, Dojetřice, Bělokozly, Xaverov, Choratice, Chocerady, Vestec, Vodslivy, Ostředek, Mřížovice, Čakov, Tatouňovice, Křešice, Vlkov, Teplýšovice, Čeňovice, Střížkov, Věřice, Okrouhlice, Dlouhé pole, Roušice, Pozov, Nová Ves, Popovice, Mladovice, Postupice, Lísek, Jemniště.

Lokality, které publikoval Toman (1990) na str. 561 Roubíčkova Lhota, Bořenovice, Takonín, Litichovice, Divišov, Bílkovice, Slověnice,, Liběž, Radonice, Ctiboř, Radošovice, Znosim, Hradiště, Velíš, Dub, Ostrov, Kondrac, Zdislavice, Římovice, Rataje, Trhový Štěpánov, Soutice, Tehov, Nemíž, Kladruby, Střechov, Zliv, Hobšice, Starý Samechov, Nové Jiřice, Čestín, Čejovice, Krasoňovice, Radvančice, Prostřední Ves, Bohdaneč, Hranice, Věžníkov, Ostrov, Milanovice, Machovice, Tichonice, Zdizuby, Podvěky, Úžice, Smilovice Chlum, Staňkovice, Smrk, Skvrňov, Františkov.

Lokality, které byly doplněny výzkumem mezi lety 1995 a 1999 Budínek, Drhovice, Jablonné, Svatý Jan, Hrabří, Oříkov, Staré Sedlo, Rataje, Radětice, Senožaty, Hutě, Černýšovice, Bechyňská Smoleč, Sudoměřice, Bežerovice, Nuzice, Hvožďany, Dražíč, Chrášťany, Koloměřice, Koloděje nad Lužnicí, Hosty, Pašovice, Doubrava, Chotýčany, Lhotice, Úsilné, Hůry, Adamov, Rudolfov, Chlumek, Olešnice, Zahájí, Munice, Zliv, Křtětice, Kloub, Chvaletice, Skočin, Miloňovice, Nová Ves, Nebřehovice, Zadní Ptákovice, Radošovice, Přední Zborovice, Chodouň, Málkov, Suchomasty, Býkoš, Neumětely, Hůrky, Dobřív, Hrádek, Pavlovsko, Mirošov, Kakejov, Mešno, Lipnice, Spálené Poříčí, Struhaře, Nechanice, Hradišťanský Újezd, Pertoltice, Petrovice, Bíluky, Měčín, Nedamice, Nedamičky, Přeclav, Třebícína, Hráz, Třebícínka, Vlkov, Nová Ves, Děkov, Svojetín, Kryry,

Dětaň, Krásný Dvůr, Chotěbudice, Podlesice, Nové Třebčice, Račetice, Staňkovice, Lišany, Senkov, Kocanda, Břínkov, Úlovice, Ročov, Brodec, Brloh, Divice, Vinařice, Kozojedy, Smolnice, Nová Ves, Hříškov, Sinutec, Kozly, Odolice, Žichov, Malé Březno, Vysoké Březno, Hošnice, Strupčice, Saběnice, Modlany, Kvítkov, Nové Dvory, Drahkov, Nechvalice, Malhostice, Sezemice, Milešov, Páleč, Kocourov, Mrsklesy, Vlastislav, Děkovka, Březno u Milešova, Sutom, Lukov, Štěpánov, Kyškovice, Vetlá, Mastířovice, Svářenice, Vrbice, Vrutice, Lounky, Černěves, Chodouny, Vraný, Telce, Úherce, Vrbičany, Kokovice, Hořešovičky, Pozdeň, Líský, Hořešovice, Žíchovec, Libovice, Tuřany, Byseň, Lotouš, Podlšín, Zájezd, Okoř, Velká Bučina, Malá Bučina, Libochovičky, Brandýsek, Kobylníky, Čeradice, Páleček, Strádonice, Lisovice, Zlonice, Beřovice, Vítov, Žižice, Třebusice, Blevice, Slatina, Úžice, Dřínov, Újezdec, Netřeba, Kopeč, Líbeznice, Měšice, Mratín, Sluhy, Veleň, Kněžmost, Žantov, Boseň, Lhotice, Dobrá Voda, Veselá, Horka, Následnice, Koprník, Spyšová, Lavice, Zajakury, Samšina, Zámostí, Mladějov, Střeleč, Pařezská Lhota, Hrdoňovice, Roveň, Holín, Cidlina, Kněžice, Libuň, Újezd pod Troskami, Hnanice, Radvanice, Roudný, Přepeře, Modřišice, Podháj, Všeň, Svijanský Újezd, Pěnčín, Čtveřín, Zďár, Žehrov, Rakov, Bátín, Střevač, Bukvice, Velíš, Podhradí, Lázně Bělohrad, Choteč, Lužany, Choceň, Dvořisko, Podrázek, Nořín, Kosořín, Koudelka, Holice, Veliny, Horní Jelení, Dolní Jelení, Dobruška, Chábory, Podbřezí, Trnov, Horákovice, Byzhradec, Solenice, Litohrady, Domašín, Libel, Vykáň, Černíky, Štolmíř, Liblice, Lstiboř, Bylany, Chrášťany, Chotouň, Myškovice, Vrbčany, Blinka, Hradenín, Pohoří, Břežany I., Chocenice, Libodřice, Horní Chvalšiny, Mlékovice, Toušice, Křečhoř, Bošice, Libeň, Okrouhlo, Zvole, Březová, Oleško, Zahořany, Petrov, Mnichovice, Stránčice, Třemblaty, Struhařov, Mrač, Poříčí nad Sázavou, Městečko, Nespeky, Týnec nad Sázavou, Chrást, Pecerady, Brodce, Břeková Lhota, Úročnice, Žabovřesky, Chrášťany, Ouštice, Křečovice, Roudný, Kňovičky, Kňovice, Třebnice, Líchory, Solopysky, Chlistov, Krusičany, Soběšovice, Velběly, Sestrouň, Křížov, Křehule, Lešáky, Volavka, Načeradec, Olešná, Domanice, Pravětice, Slavětín, Holýšov, Mezilesí, Zelená Ves, Týmová Ves, Lukavec, Bezděkov, Dolní Lhota, Horní Lhota.

Dodatek 2. Úplný přehled rozšíření pelyňku pravého v intravilánech obcí po jednotlivých regionech

Bozeňsko Rybníky, Drhovy, Nechalov, Drevníky, Žebrák, Vyskočilka, Nečín, Obory, Jelence, Dolní Hbity, Nepřejov, Větrov, Zduchovice, Osečany, Nalžovice, Křepenice, Dublovice a Chramosty

Bechyňsko Brod, Plánička, Skránčice, Mladotice, Zavlekov, Rábí, Černíč, Těchonice, Žďár, Štipoklasy, Nehodív, Myslív, Týřovice, Břežany, Týnec, Hejná, Horažďovice- Předměstí, Třebomyslice, Jelenovice, Velký Bor, Svéradice, Slatina, Holkovice, Maňovice, Pačejov, Olšany, Kvášňovice, Defurovy Lažany, Újezd bei Chánovice, Chánovice, Nová Ves, Čivice, Želvice, Vrčeň, Smeredov, Huť, Řasanice, Hradiště, Horní

Poříčí, Chlum, Mačkov, Nahošín, Doubravice, Lažany, Třebohostice, Chrášťovice, Klínovice, Podolí, Hubenov, Černíkov, Droužetice, Vahlovice, Lom, Jarotice, Bořetice, Malčice, Podolí II, Holušice, Velká Turná, Malá Turná, Petrovice, Jemnice, Brusy, Dobev, Velké Nepodřice, Lhota u Kestřan, Putim, Štěkeň

Tuhošť : Bělá nad Radbuzou, Újezd sv. Kříže, Doubravka, Čečín, Valcha, Borek, Štítary, Vidlice Libosváry, Miřkov, Horní Metelsko, Polžice, Sv. Anna, Hlohová, Přívozec, Nahošice, Kanice, Úboč, Semněvice, Šlovice, Jivjany, Buková, Telice, Kladruby, Milevo, Prostiboř, Tuněchody, Brod u Střibra, Staré Sedlo, Bonětičky, Bonětice, Borovany, Holostřevy, Skviřín, Málkovice, Kurojedy, Nynkov, Ošelin, Ostrovice, Víchov, Štokov, Chodský Újezd, Dolní Jádruž, Otín, Týnec, Boudy, Vysoké Sedliště, Dolní Sedliště, Lom u Tachova, Kočov a Oldřichov

Silvana Dlouhé Hradiště, Kokašice, Bezdružice, Úterý, Vidžín, Svěrec, Dolní Jamné, Krašov, Vlkošov, Buč, Radyně, Brložec, Lažany, Štědrá, Kozlov, Sovolusky, Těšetice, Ratiboř, Větrušice, Žlutice, Jeřeň, Bošov, Protivec, Chýše, Žďárek, Nahořečice, Skytaly, Vroutek, Kračín, Tis u Blatna, Velečín, Čichořice, Poříčí, Luby, Kobylí, Kolešov, Vladařice, Radotín, Pšov, Močidlec, Rabštejn nad Střelou, Novosedly, Chlum, Manětín, Hrádek, Vladměřice, Č. Doubravice, Přehořov, Odezly, Mladotice, Křečov, Potvorov, Řemešín, Sedlec, Bukovina, Trojany, Hradecko, Mariánský Týnec, Hadačka, Výrov, Kopidlo, Babina, Nebřeziny, Plasy, Rybnice, Dražeň, Loza, Dolní Bělá, Tlučná, Trnová, Horní Bříza, Ledce, Doudlevce, Hodyně, Buček, Lednice, Kočín, Dolní Hradiště, Koryta, Borek, Kozojedy, Třímany, Chlum, Čistá, Bělbožice, Šípy, Všesulov, Krakovec, Krakov, Zhoř, Hvozd, Nová Ves, Kůzová, Zdeslav, Velká Chmelištná, Soseň, Klečetné, Nový Dvůr, Šanov, Senomaty, Nouzov, Pšovlky, Švihov, Přílepy, Kolešovice, Zderaz, Bukov, Kolešov, Hořovičky, Vrbice, Podbořánky, Žďár, Krty, Stebno, Lubenec, Řepany, Černčice, Maloměřice a Ležky

Lúka Svojetín, Malá Černoc, Siřem, Pšov, Milčeves, Libořice, Měcholupy, Holedeč, Holedeček, Stránky, Veletice, Bezděkov, Rybňany, Zálužice, Stekník, Dolejší Hůrky, Lišany, Hradiště, Selibice, Levonice, Strkovice, Tuchořice, Lipenec, Zeměchy, Jimlín, Dvérce, Podbořanský Rohozec, Nepomyšl, Buškovice, Podbořany, Brody, Chrášťany, Pětipsy, Libědice, Čejkovice, Nová Ves, Chmelištná, Maštov, Němčany, Vysoké Třebušice, Kaštice, Mory, Moravěves, Blažim, Výškov, Vrbka, Lenešice, Velemyšleves, Lažany, Vysočany, Hořetice, Žatec, Záhoří, Stroupeč, Vičice, Nechranice, Libočany, Čeradice, Větrušice, Kličín, Žabokliky, Hůrky, Břežany, Chudeřín, Soběsuky, Roztyly, Přeskaky, Libědice, Vikletice, Vojkovice, Malé Krhovice, Vidolice, Záhořany, Poláky, Hořenice, Vinaře, Vintířov, Ždov, Kadaňský Rohozec, Kojetín, Úhošťany, Úhošť, Rokle, Nová Víska, Hradec, Želina, Nová Víska u Kralup, Ahníkov, Spořice, Chomutov a Domina

Sedlecko Pokutice, Zásada, Rašovice, Lestkov, Miřetice, Klášterec, Ciboušov, Kotvina, Dalovice, Černýš, Vysoké, Pernštejn, Lužný, Okounov, Kamenec, Korunní, Stráž, Vojkovice a Zakšov

Duchcovsko Okořín, Všestudy, Sušany, Koporeč, Lišnice, Polerady, Patokryje, Hrobčice, Bílina, Chouč, České Zlatníky, Svinčice, Korozluky, Bečov, Břvany, Hrádek, Jablonec, Hořenec, Radovesice, na Rači u Habří, v Teplicích, Oseku, Mariánských Radčicích, Horním Litvínově a v Kopistech

Litoměřicko Litoměřice, Tlučeň, Sebuzín, Církvice, Lovoš, Lipá, Lahovice a Žabovřesky nad Ohří

Česko Turské pole: Chlomek, Velký Borek, Mělnická Vrutice, Borek, Záryby, Zvoleněves, Slaný, Dolín, Ječovice, Martiněves a na lesní cestě na místě bývalé osady Miletice u Budyně nad Ohří

Barrandien: Karlštejn, Srbsko, Koněprusy, Černín, Svatá, Záhořany a Hudlice Výběžek do jižních Čech: Záhořany, Otročiněves, Nižbor, Sýkořice, Pustověty, Kalubice, Nezabudice, Všestary, Skřivaň, Novosedly, Nezabudice, Hracholusky, Týřovice, Újezdec, Čilá, Chříč, Ostrovec, Lhotka, Těrešov, Prašný Újezd, Svinná, Kamenec, Olešná, Čivice, Újezd u Radnic a Vranovice

Lemůzsko Soběnice, Trnobrany, Srdov, Dolní Šebířov, Náčkovice, Mukařov, Velká Javorská, Taneček, Kvítkov, Hostíkovice, Holany, Heřmánky, Zátyní, Ostré, Rašovice, Domašice, Kalovice, Robeč, Tuháň, Sukorady, Strachaly, Lomy a Chcebuz

Pšovsko Písečná, Vlčí Důl, Brenná, Veselí, Srní, Jestřebí, Provodín, Hradčany, Břehyně, Bezděz, Doksy, Staré Splavy, Chlum, Drchlava, Vrchovany, Stará Skalka u Doks, Zbyny, Horky, Korce, Blatce, Ždírec, Luka,

Kruh, Vojetín, Bezdědice, Nosálov, Libovice, Lobeč, Skramouš, Stránka, Hradsko, Velký Újezd, Dražejov, Nedvězí, Dobřeň, Vidim, Horní Zimoř a Truskavna

Prvé Charvatsko Buda, Vinec, Podlázky, Debř a Hrdlořezy

Druhé Chorvatsko Podle databáze Agentury ochrany přírody a krajiny v Pardubicích : Jaroměř, Nové Město nad Metují, Černčice, Převýšov, Chlumec nad Cidlinou,, Radovesnice, Mlékosrby, Kosice, Kosičky, Kratonohy, Dobřenice, Roudnice, Voleč, Rohovládcová Bělá, Dobřenice, Libčany, Lhota pod Libčany, Hvozdnice, Opatovice, Libišany, Osičky, Štěnkov, Rokytno, Chvojenec, Petrovice nad Orlicí, Žďár nad Orlicí, Olešnice, Černíkovice, Voleč, Vamberk, Doudleby nad Orlicí, Svárava, Labská Chrčice, Krakovany, Uhlířská Lhota, Lipec, Božec, Tetov, Hlavečník, Bílé Vchýnice, Kojice, Týnec nad Labem, Záboří nad Labem, Svatá Kateřina, Zdechovice, Řečany nad Labem, Trnávka, Horoušice, Semín, Živanice, Nerad, Přelovice, Bohdaneč, Přelouč, Lohenice, Mělice, Bezzděkov, Lázně Bohdaneč, Hrádek u Bohdanče, Černá u Bohdanče, Trnová, Srch, Brozany, Ráby, Kunětice, Pardubice, Drozdice, Černá za Bory, Hostovice, Veska, Velíry, Borohrádek, Malá Čermná, Korunka, Nová Ves u Korunky, Chleny, Svídnice, Horušice, Svobodná Ves, Sovoluská Lhota, Litošice, Seník, Krasnice, Semtěš, Konopáč, Chrucim, Dvakačovice, Řestoky, Uhersko, Vraclav, Vysoké Mýto, Řepníky, Zálší, Choceň, Netřeby, Sloupnice, Zhoř, Dlouhá Třebová, Dolní Dobroč, Horní Heřmanice, Seč, Žumberk, Bílý Kůň, Štěpánov, Libecina, Proseč a Litomyšl. Tyto lokality byly zpracovány následujícími autory : Baudyš, Bednář, Cibulková, Čelakovský, Černohous, Deyl, Faltys, Faltysová, Felsmanová, Fiedler, Hadač, E., Hadač, J., Hendrych, Horák, Houfek, Hrobař, Hrouda, Jehlík, Jirásek, Kirschner, Klika, Klimeš, Kopecký, Košťál, Kovář, Krčan, Kropáč, Kroulík, Kubelková, Kučera, Marek, Mendlík, Mikyška, Mladý, Nováková, Neuhäusel, Neuhäuslová , Opiz, Pospíchal, Procházka, Pulchart, Reitmayer, Rohlena, Rydlo, Skalický, Slavík, Smejkal, Souček, Šmarda, Šourková, Šulc, Vodák, Vepřek a Zítko

Zlicko Při průzkumu nebyly nalezeny lokality pelyňku pravého. Region měl výrazně mozaikální charakter.

Sázavsko

Bukovany, Újezdec, Rataje nad Sázavou, Drahňovice, Třemošnice, Dalovy, Lbosín, Třebešice, Býkovice, Struhařov, Dobříčkov, Myslíč, Český Šternberk, Sternov, Měchnov, Všechlapy, Otryby, Vranice, Soběšín, Zdebuzeves, Soušice, Psáře, Hrádek a Pavlovice

Dodatek 3. Ohraničení pliocenního jezera lokalitami charakterizujících druhů

Obvodová linie jezera

Františkov u Suchdola n. Lužnicí (Daphne cneorum); Chlum u Třeboně (Daphne cneorum); Třeboň (Thrincia saxatilis, Astragalus onobrychys); Lužnice n. Lužnicí (F. subsudetica); Ponědražka (Thrincia saxatilis); Tábor (Carex pediformis); Mladá Vožice (Asplenium cuneifolium); Kondrac u Vlašimi (Festuca subsudetica); Vlašim (Festuca subsudetica); Zruč n. Sázavou (F. sazaviensis); Sedlice u Dol. Královic (F. serpentinica, Asplenium cuneifolium, Potentilla crantzii atd.); Dolní Královice (Bothriochloa ischaemum); Habrovčice (Carex pediformis); Vojslavice (Carex pediformis); Želivo (Pulsatilla pratensis); Polná (Festuca serpentinica, Asplenium cuneifolium); Křížová (Festuca serpentinica, Asplenium cuneifolium); Benátky u Litomyšle (Bothriochloa ischaemum); Němčice (Achillea setacea); Potštein (Festuca filiformis); Nové město nad Metují; Josefov (Astragalus onobrychys); Velichovky (Adenophora liliifolia); Habřina (Adenophora liliifolia); Lužany (Adenophora liliifolia); Konecchlumí (Bothriochloa ischaemum); Lukavec u Hořic (Cirsium pannonicum, Festuca subsudetica); Pec pod Sněžkou (Festuca pruinosa); Západní Krkonoše (Festuca airoides); Semily (Festuca filiformis); Chuchelná (Adenophora liliifolia); Ohařice u Jičína (Festuca subsudetica); Tábor (Gagea bohemica); Nouzov (Lathyrus pisiformis); Kněžice u Městce Král. (Virga pilosa); Žehuň (Trinia ucrainica, Adenophora liliifolia, Achillea setacea, Astragalus austriacus atd.); Domanovice (Adenophora liliifolia); Vlkov pod Oškobrhem (Ophrys insectifera, Linum flavum atd.); Dymokury (Lathyrus pisiformis, Linum flavum atd.); Křinec (Linum flavum atd.); Nepřevázka (Hypericum elegans, Astragalus onobrychys); Mladá Boleslav (Astragalus austriacus, Oxytropis pilosa); Radouč Kosmonosy (Achillea setacea); Debř (Fumana procumbens); Klášter u Mnichova Hradiště (Achillea setacea); Příbrazy u Turnova (Daphne cneorum); Rakousy (Sesleia albicans, Daphne cneorum); Ralsko (Carex macroura, Aster alpinus); Hradčanské stěny (Oxytropis pilosa, Gypsophila fastigiata, Astragalus arenarius atd.); Zákupy (Astragalus arenarius); Klíč u Nového Boru (Aster alpinus); Česká Kamenice (Festuca pallens); Ronov u Kravař (Festuca pallens); Stvolínky (Festuca subsudetica); Dubice u České Lípy (Gagea bohemica); Zahrádky (Festuca subsudetica); Holany (Pinguicula bohemica); Provodín (Gagea bohemica); Jestřebí (Festuca subsudetica, F. filiformis, Ligularia sibirica, Astragalus arenarius); Doksy (Festuca subsudetica, Astragalus arenarius); Bezděz (Dianthus gratianopolitanus, Allium strictum, Aster alpinus atd.); Bělá p. Bezdězem a okolí (F. subsudetica, F. belensis, F. muellerstollii a množství dalších vzácných druhů, částečně možná záměrně vysazených); ? Malé Všelisy ( Saponaria ocymoides); Benátky n. Jizerou (Daphne cneorum, Seseli hippomarathrum); Hlavenec (Daphne cneorum); Mečeříž (Daphne cneorum); Konětopy (Pinguicula bohemica); Čečelice (Pinguicula bohemica); Všetaty (Mariscus serratus, Linum perenne, Pinguicula bohemica atd.); Liblice (Pinguicula bohemica); Mělnická Vrutice (Daphne cneorum, Pinguicula bohemica atd.); Mšeno u Mělníka (Carex pediformis); Řepín (Virga pilosa); Chlomek u Mělníka (Daphne cneorum, Astragalus onobrychys, Linum flavum atd.); Kokořín (Adinis vernalis, Astragalus onobrychys); Liběchov (Astragalus excapus);

Ješovice až severní okolí Štětí (řada blízkých lokalit Helianthemum canum); Sedlo u Úštěka (Aster alpinus); Bílá Hora u Podviní, Satan a Loreta u Žitenic a Bílá stráň u Pokratic (vše Linum flavum s bohatým doprovodem); Babiny I, Čeřeniště, Němčí (vše Adenophora liliifolia); Zababeč u Třebušína (Cirsium pannonicum); Kozí vrch u Neštědic (Festca multinervis, Sesleria albicans, Saxifraga aizoon, Minuartia setacea); Neštěmice (Festuca multinervis); Střížovice (Linum flavum); Stadice (Veronica austriaca, Achillea setacea, Carlina acaulis subsp. simplex); Koštov (Thalictrum foetidum); Deblík u Sebuzína (Dracocephalum austriacum, Carex pediformis atd.); Dubice (Artemisia alba); Lovoš (Hypericum elagans atd.); Boreč (Festuca subsudetica); Vršetín (Viola ambigua); Kuzov u Třebívlic (Allium strictum); Skalice u Třebívlic (Adenophora liliifolia); Hradišťany (Adenophora liliifolia); okolí Třtěna (soubor lokalit Hypericum elegans); Brník (Thalictrum foetidum); Milá, Raná, Oblík (Viola ambigua, na posledních dvou Helictotrichon desertorum, v okolí východisko expansí Astragalus exscapus, Stipa spec. div., Oxytropis pilosa atd.); Janský vrch u Korozluk (Helictotrichon desertorum); Most (Viola ambigua, Aster amellus); Zlatník (Dianthus gratianopolitanus); Bořeň (Dianthus gratianopolitanus, Aster alpinus); Syslík u Razic (Stipa stenophylla); Osek (Virga pilosa); Klíny u Litvínova (Festuca subsudetica); Hora sv. Kateřiny (Festuca subsudetica); Vysoká pec (Cirsium pannonicum); Červený hrádek (Astragalus excapus); Krásná Lípa (Pulsatilla patens); Celná u Chomutova (Festuca subsudetica); Hora sv. Šebestiána (Hammarbya paludosa, v okolí základ pro arelu Festuca filiformis); Telcov (Astragalus danicus); Jindřichov (Astragalus danicus); Rašovice u Kadaně (Anemone sylvestris); Úhošť u Kadaně (Dianthus gratianopolitanus atd.); Kadaň (Stipa stenophylla); nad křižovatkou Kryry- Černčice- Kolešov , t.zv. Libořický les u Krýr starší literatury (Aster amellus, Inula hirta, Platanthera chlorantha atd.); Nečemice (Aster amellus); Lhota (Aster amellus); Holedeček (Stipa dasyphylla); Kluček (Scorzonera purpurea); Ličkov (Stipa stenophylla); Tuchořice (Plantago maritima); Drahomyšl (Stipa stenophylla); Lipenec (Gypsophila fastigiata); Malnice (Marrubium peregrinum); Nová Ves u Loun (Linum flavum); Bílichov (Veratrum nigrum, Adenophora liliifolia atd.); Peruc (Carex pediformis, Polygonatum latifolium atd.); Poplze (Carlina acaulis subsp. simplex); Dubany (Hypericum elegans); Hazmburk (Thalictrum foetidum); Úpohlavy (Virga pilosa); Břežany (Seseli devenyense); Budyně n. Ohří (Arctium nemorosum, Virga pilosa atd.); Mšené Lázně (Gypsophila fastigiata, Festuca subsudetica); Budenice (Lathyrus pisiformis); Beřovice (Reseda phyteuma); Drnov (Gypsophyla fastigiata); Knovíz (Reseda phyteuma); Kvíce (Festuca subsudetica); Smečno (Carex pediformis); Libušín (Oxytropis pilosa, Linum flavum atd.); Unhošť (Gagea bohemica); Řevničov (Carex pediformis); Lužná (Festuca filiformis); Rakovník (Bothrichloa ischaemum); Křivoklát (Moehringia muscosa); Baba u Křivoklátu (Allium strictum, Gagea bohemica); Strádonice (Achillea setacea); Zdice (Allium strictum); Trubín (Allium strictum); Králův Dvůr (Virga pilosa); Beroun (Virga pilosa); Hostím (Poa badensis); Sv. Jan Pod Skalou (Minuartia setacea); Karlštejn (Anacamptis pyramidalis, Virga pilosa, Astragalus onobrychys, Adenophora liliifolia; v okolí základy expansí druhů majících v Českém Krasu izolované arely); Dobříš (Anthemis montana); Zadní Třebáň (Gagea bohemica); Mníšek pod Brdy (Pulmonaria molis); Štěchovice (Pulmonaria molis, Erythronium dens- canis); Závist (Pulmonaria molis, Virga pilosa); Černolice (Adenophora liliifolia, Gagea bohemica); Všenory (Festuca subhirtella, Carex pediformis); Dobřichovice (Adenophora liliifolia); Roblín (Adenophora liliifolia); Černošice (Adenophora liliifolia); Modřany (Daphne cneorum); Smíchov (Virga pilosa); Nusle (Daphne cneorum); Říčany (Gagea bohemica); Mnichovice (Festuca subsudetica); Kouřim (Gagea bohemica); Zásmuky (Gagea bohemica); Rataje nad Sázavou (Alyssum montanum); Benešov (Carex pediformis); Votice (Festuca subsudetica); Orlík (Arabis turrita); Horosedly u Mirovic (Anemone sylvestris); Čimelice a Cerhonice (Alyssum montanum); Hvožďany u Blatné (Festuca filiformis); Enkláva na vápencích u Horažďovic a Sušice (Lokality Oxytropis pilosa,

Anemone sylvestris, Ophrys insectifera u Hejné, Festuca rupicola a Gentiana cruciata u Rábí atd.); enkláva na vápencích u Strakonic (Soubory lokalit Anemone sylvestris, Gentiana cruciata, Festuca rupicola atd.); Písek (Festuca rupicola); Zvíkov (Carex pediformis); Strunkovice (Bothriochloa ischaemum); Netolice (Bothriochloa ischaemum); Hadce severně a severozápadně od Českého Krumlova (soubory lokalit Festuca serpentinica a Asplenium cuneifolium); Český Krumlov (Festuca belensis, Astragalus onobrychys, soubory lokalit Anemone sylvestris, Gentiana cruciata, Bothriochloa ischaemum atd.).

Řipský ostrov

Řada lokalit Astragalus exscapus : Vendula (též Allium strictum, Festuca ripensis, Minuartia setacea atd.), Lukavec, Keblice (zde a u Šiřejovic též Hypericum elegans), Brozany, Hostenice. - Přestavlky (Festuca subsudetica); Kleneč a Vražkov (Festuca ripensis); Chržín (Astragalus exscapus); Velvary (Triglochin maritimum, základ expanze Reseda phyteuma); Mínice (Allium strictum, Astragalus exscapus); Otvovice (Adonis vernalis); Zeměchy (Astragalus exscapus); Slatina (Astragalus exscapus); Zákolany (Astragalus exscapus); Zákolany (Astragalus exscapus); Velké Přílepy (Festuca airoides); Únětice (Astragalus onobrychys); Roztoky u Prahy (Virga pilosa); od Husince po Kralupy (lokality Festuca ripensis, Allium strictum, Minuartia setacea); Úžice (Samolus valerandii); Zlosyně (Anthemis montana); Dolní Beřkovice (Gagea bohemica); Cítov (Adonis vernalis); Řip (Festuca ripensis, Hypericum elegans atd.); Podvlčí (Daphne cneorum); Bechlín (Festuca subhirtella, Daphne cneorum); Sovice (Helianthemum canum, Linum flavum); Vetlá (Koeleria glauca, Gagea bohemica); Kyškovice (Koeleria glauca, Corydalis pumilla); Chodouny (Koeleria glauca Festuca ripensis); Travčický les (Festuca albensis, Gypsophila fastigiata Koeleria glauca); Litoměřice- Terezín (Virga pilosa); Radobýl (Astragalus exscapus, Trigonella monspelliaca, Hippocrepis comosa); Knobložka (Linum flavum atd.).

Kolínský ostrov

Záboří (Gypsophila fastigiata); Starý Kolín (Festuca psammophila); Velim (Gagea bohemica); Festuca psammopila : Oseček, Sokoleč, Kostelní Lhota.- Třebestovice (Festuca subhirtella); - Festuca psammophila : Hradištko, Semice (též Coronilla vaginalis), Přerov nad Labem, Císařská Kuchyně, Káraný.- Dvorce Lysé (Pinguicula bohemica); Lysá nad Labem (Festuca psammophila, Astragalus arenarius, Pinguicula bohemica); Festuca psammophila : Ostrá, Stratov, Písty, Zvěřínek, Písková Lhota, Kluk, Velký Osek, Hradištko, Tři Dvory, Konárovice, Lžovice.- Semín (Astragalus arenarius); Chrudim (Bothriochloa ischaemum); Slatiňany (Narthecium ossifragum); Skála u Chrudimi (Festuca pallens); Nasavrky (Festuca subhirtella); Oheb (Festuca pallens).

Královéhradecký ostrov

Astragalus arenarius : Horní Jelení, Čermná n. Orlicí, Zdelov, Olešnice u Častolovic.- Týniště n. Orlicí (Festuca filiformis); Nový Bydžov (Bupleurum tenuissimum); Počáply u Pardubic (Bothriochloa ischaemum); Kunětická Hora (Linum flavum).

Literatura Aljechin, V.V. (1951) : Rastitěl´nosť SSSR v osnovych zonach.- Moskva. Balatka B. et al. (1975-1977) : Pedografická mapa.- Brno. Balatka B. et Sládek, J. (1962) : Říční terasy v českých zemích.- Praha. Bělohoubek, J. (1977) : Současné rozšíření Adonanthe vernalis L.- Severočes. Přír., 30, 36-54. Bretholz, B. (1923) : Die Chronik der Böhmen des Kosmas von Prag.- Berlin. Čelakovský, L. (1873) : Prodromus květeny české. Díl 2.- Praha. Dokučajev, V.V. (1949) : Izbrannyje trudy. Reprint.- Moskva. Daňhelka, J. et al (1988) : Staročeská kronika tak řečeného Dalimila. Díl 1.- Praha. Domin, K. (1904) : České středohoří.- Praha. ---(1907) : Rudohoří a pruh podrudohorský.- Praha. ---(1924) : Mydlice bazalkovitá (Saponaria ocimoides) nová a památná rostlina květeny československé.- Rozpr. 2. Tř. čes. Akad. 33/21. Dostál, J. (1944) : Význam moře Paratethys ve fytogeografii.- Sb. Čes. Spol. zeměp., 49, 37-43. Dubský, B. (1928) : Slovanský kmen na střední Otavě.- Řepice. ---(1949) : Pravěk jižních Čech.- Blatná. Gebauer, J. (1970) : Slovník staročeský. Díl 1.- Praha.

Greuter, W. et al. (1995) : Mezinárodný kód botanickej nomenklatúry (Tokijský kód). (Slovenský překlad).Bratislava. Havránek, B. et al. (red.) (1948-1951) : Příruční slovník jazyka českého. Díl 5.- Praha. Hegi, G. (1929) : Illustrierte Flora von Mitteleuropa. Ed. 1. Díl VI/2.- München. Horák, B. et Trávníček, D. (1956) : Descriptio civitatum ad septentrionalem plagam Danubii.- Rozpravy Československé akademie věd, Cl. 1, 66/2. Hrdina, K. ed.(1949) : Kosmova Kronika česká.- Praha. Hrušák, F. (red.) et al. (1985) : Žatecko a Rakovnicko. Soubor turistických map.- Praha. Choc, P. (1963) : O území českých kmenů.- Časopis Národního muzea, Ser. hist., 132, 68-83. ---(1972) : Hradiště u Sedlce u Karlových Varů.- Acta regionalis, 1970-1971, 45-64. Jirásek, A. (1956) : Staré pověsti české.- Praha. Karbusický, V. (1967) : Nejstarší pověsti české.- Praha. Kolár, J. ed. (1998) : Středověké legendy o českých světcích.- Praha. Kubát, K. (1997) : Pulsatilla patens (L.) Mill. v České republice.- Severočes. Přír., 30, 5-10. Kudrnáč, J. (1951) : Slované v západních Čechách.- Archeologické rozhledy, 3, 185-190, 198-200, 217. Lamprecht, A. (1987) : Předslovanština.- Brno. Ložek, V. (1973) : Příroda ve čtvrtohorách.- Praha. Lutterer, J., Majtán, M. et Šrámek, R. (1982) : Zeměpisná jména Československa.- Praha. Machek, V. (1961) : Etymologický slovník jazyka českého. Ed. 2.- Praha. Martinovský, J.O., (1961) : Revize a dnešní stav lokalit chráněných kavylů tenkolistého a chlupatého v Čechách.- Ochr. Přír. 16, 129-132. ---(1969) : Česnek tuhý, památná rostlina naší květeny.- Severočes. Přír., 1, 1-28. Nef, L. (1957) : État actuel des connaisances sur le role des animaux dans la décomposition des litieres de forests.- Agricultura, 5, Ser. 2e/3, 245-316. Niederle, L. (1927) : Slovanské starožitnosti. Díl 3.- Praha. Novák, J. (2002) : Rozšíření halofytů v dolním Poohří.- Severočes. Přír., 33-34, 111-124. Otto, J. et al. (1906) : Ottův slovník naučný.- Praha. Palacký, F. (1907) : Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě.- Praha. Pech, V. (1893) : Černozem.- In Otto, J. (ed.) : Ottův slovník naučný. Díl 6, 633-634.- Praha. Profous, A. et al. (1949-1960) : Místní jména v Čechách.- Praha. Rieger F. L. et al. (1872) : Slovník naučný. Díl 9.-Praha. Sedláček, A. (1920) : Snůška starých jmen, jak se nazývaly v Čechách řeky, potoky, hory a lesy.- Rozpravy České akademie věd, Cl. 1, 60. ---(1921) : O starém rozdělení Čech na kraje.- Rozpravy České akademie věd, Cl. 1, 61. ---(1923) : Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách.- Praha. Sládek, J. (1999) : Melilotus dentata (W. et K.) Pers. v Čechách.- Severočes. Přír., 31, 15-25. --- et Ondráček, Č. (1989) : Spergularia marina (L.) Griseb. v Čechách.- Severočes. Přír., 23, 1-18. Slavík, B. (1966) : Pflanzengeographische Studie über die Art Lactuca perennis L.- Folia geob. phytotax. 1, 2669. Schreiber, H. (1923) : Die Moore Nordwestböhmens.- Prag. Sklenář, K. (1992) : Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870.- Praha Sláma, J. (1977) : Mittelböhmen im frühen Mittelalter.- Praha Šimek, E. (1955) : Chebsko, dnešní nejzápadnější slovanské území ve staré době.- Brno. Šimr, J. (1925, 1929) : O teplomilné květeně v okolí Uhříněvsi.- Čas. Nár. Muz., Sect. natur., 99, 142-148 (1925), 103, 138-151 (1929). Toman, M. (1967) : Rozšíření lnu tenkolistého (Linum tenuifolium L.) v Čechách.- Regionální studie, 4, 14-24. ---(1969a) : Charakteristika Severočeského lesostepního okresu jako přirozené fytogeografické jednotky.Severočeskou přírodou, 1, 115-162. ---(1969b) : Rozšíření kavylu vlásčitého (Stipa capillata) v Čechách.- Regionál. Studie, 6, 45-64. ---(1970) : Die Verbreitung von Carex humilis Leyss. in Böhmen.- Bot. Jahrb., 90, 411-424. ---(1972) : Die Verbreitung von Pulsatilla pratensis (L.) Mill. in Böhmen.- Bot. Jahrb., 91, 483-495. ---(1973a) : Psamofilní vegetace Terezínské kotliny.- Preslia, 45, 70-86. ---(1973b) : Rozšíření některých stepních druhů v Čechách.- Sborn. Pedagogické fakulty v Ústí n.L., Ser. Nat., 2, 21-102. ---(1974) : Rozšíření druhů Aster amellus L. a Linum flavum L. v Čechách.- Zpr. Českosl. bot. Spol., 9, 9-21. ---(1974a) : Populationsanalyse der Sammelart Festuca cinerea in Böhmen.- Feddes Repert., 85, 533 - 574. ---(1975) : Přehled rozšíření chráněného druhu Anemone sylvestris L. v Čechách.- Československá ochrana přírody, 15, 163-172. ---(1976) : Halofilní květena severozápadních Čech. Preslia, 48, 60 – 75.

--- (1978) : Rozšíření vousatky obecné (Bothriochloa ischaemum (L.) Keng.) v Čechách.- Čas. Nár. Muz., Ser. nat., 145, 170-180. ---(1981) : Die Gesellschaften der Klasse Festuco – Brometea im westlichen Teil des böhmischen Xerothermgebietes.- Feddes Repertorium, 92, 303-332, 433-498, 569-601. ---(1988) : Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens.- Feddes Repertorium, 99, 33-80, 205-235, 339-376, 565-602. ---(1989) : Die Verbreitung des Wermuts (Artemisia absinthium L.) und einige phytogeographische Beobachtungen in bezug zur frühhistorischen Besiedlung Böhmens.- Feddes Repertorium, 100, 531-563. ---(1990) : Ein weiterer Beitrag zur Kenntnis der Populationsstruktur und zur Taxonomie von Festuca Sekt. Festuca in Böhmen (ČSSR).- Feddes Repert., 101, 1 - 40. ---(1991a) : Ein Beitrag zur Entwicklung der Vegetation in Böhmen während des Quartärs.- Feddes Repertorium, 102, 151-157. ---(1991b) : Nachtrag zu den Analysen der Gattung Festuca Sect. Festuca in Böhmen.- Feddes Repertorium, 102, 571-578. ---(1992) : Die Stellung der Steppenvegetation Böhmens in der Steppenvegetation Mitteleuropas.- Feddes Repert.,103, 127-141. ---(1997) : Souvislá arela kozince vičencovitéto (Astragalus onobrychs L.) mezi Velvary, Slaným a Libochovicemi.- Severočes. Přír., 55-66. ---(2000) : Přírodní podstata pozdně osídlených prostor mezi Kladnem, Mělníkem, Litoměřicemi Bílinou a Louny a probmematika Turského pole.- Ústecký sborník historický, 2000, 33-46. --- (2002) : Ještě k problematice kozince vičencovitého (Astragalus onobrychys L.) a k jeho rozšíření v severozápadních Čechách a v sererozápadní části středních Čech.- Severočes. Přír., 33-34, 73-83. ---(2003) : Ein Versuch über die kartographische Identifikation der geographischen Punkte auf der Karte des Großen Germaniens von C. Ptolemaios und E. Šimek.- Eirene, 39, 174-208. ---(2003a) : Charakteristische ausdauernde Arten der Gattung Cerastium im südöstlichen Teil von Slavkovský les (Kaiserwald, Tschechische Republik) und die Problematik der Art Cerastium alsinifolium.- Čas. Nár. Mus., Ser. Natur.hist., 172, 81-108. ---(2003b) : Podezřelá, většinou nejspíše vysazená naleziště pseudoxerotermní květeny na území Ústeckého kraje.Podřipsko, Roudnice n.L., 13 : 110-131. Turek, R. (1952) : Kmenová území v Čechách.- Čas. Nár. Mus., Ser. hist., 121, 3-46.

---(1957) : Die frühmittelalterlichen Stammesgebiete in Böhmen.- Praha. ---(1967) : Smolovské hradiště a problém Tuhoště.- Archeologické rozhledy, 19, 445-451, 461-464. ---(1975) : Listina Jindřicha IV. z 29. dubna 1086 a její teritoria.- Slavia antiqua, 22, 69-122. ---(1982) : Čechy v ranném středověku.- Praha. Váňa, Z. (1968) : Vlastislav.- Památky archeologické, 59, 5-192. ---(1973) : Slovanské hradiště v Levousích a otázka rozsahu luckého území.- Archeologické rozhledy , 25, 271288. ---(1976) : Bílina.- Památky archeologické, 67, 393-478. ---(1978) : Bílina a staré Bělsko.- Památky archeologické, 68 : 394-432. Vávra, I. (1971) : Trstenická stezka.- Historická geografie, 6, 77-132. ---(1979) : Mostecká cesta.- Historická geografie, 18, 3-382. Praha. Vil´jams, V.R. (1950) : Počvovjeděnije.- Sobranije sočiněnij, díl 5.- Moskva Vlček, V. red. et al. (1984) : Zeměpisný lexikon ČSR.- Praha. Vulterin, Z. (1947) : O rozšíření tořiče muchonosného, Ophrys muscifera Huds. v Čechách.- Krása našeho domova, 38, 41-46, 61-73. Vyjedenskyj B. A. et al. (Red.) (1954) : Bol´šaja sovětskaja encyklopedia. Ed. 2, díl 27.-Moskva. Zápotocký, M. (1977) : Slovanské osídlení na Děčínsku.- Archeologické rozhledy, 29, 521-553. Žebera, K. et Mikula, J. (1980) : Říp, hora v jezeru.- Praha.

Karte B1. Gegenseitige Ausscheidung der archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit (repräsentieren das Mosaikgebiet) und den Fundorten des Wermuts in den Intravilanen der Gemeinden (repräsentieren das Waldgebiet) im Ostteil der Bechyňsko.- 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2. Gemeinde ohne den Wermut- Fundorten. 3. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit.

Obr. B1. Vzájemné vylučování archeologických lokalit z doby bronzové (representují mozaikální území) a lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí (representují území lesní) ve východní části Bechyňska (Behin).- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Obce bez lokalit pelyňku pravého. 3. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové,

Abb. B1

Karte B2. Gegenseitige Ausscheidung der archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit (repräsentieren das Mosaikgebiet) und Wermut- Fundorten in den Intravilanen der Gemeinden (repräsentieren das Waldgebiet) im Westteil des Bechyňsko (Behin), im Ausläufer des Česko in die Umgebung von Plzeň und in den Regionen Tuhošť und Silvana.- 1. Gemeinden mit den WermutFundorten. 2. Katastern der Gemeinden mit den Fundorten aus der Bronzezeit.

Obr. B2. Vzájemné vylučování archeologických lokalit z doby bronzové (representují území mozaikální) a lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí (representují území lesní) v západní části Bechyňska (Behin), výběžku Česka do okolí Plzně a v regionech Tuhošť a Silvana.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové.

Abb. B2

Karte B3. Gegenseitige Ausscheidung der archäologischen Fundorten aus der Bronzezeit (repräsentieren das Mosaikgebiet) und Wermut- Fundorten in den Intravilanen der Gemeinden (repräsentieren das Waldgebiet) in der region der zweiten Chorwaten. 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2. Katastern der Gemeinden mit den Fundorten aus der Bronzezeit.

Obr. B3. Vzájemné vylučování archeologických lokalit z doby bronzové (representují území mozaikální) a lokalit pelyňku pravého v intravilánech obcí (represenrují území lesní) v regionu Druhých Charvátů.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové.

Abb. B3

Karte B4. Beziehung zwischen dem Mosaikgebiet und den Fundorten aus der Bronzezeit, Fundorten aus der Hallstattzeit und Wermut- Fundorten in den Intravilanen der Gemeinden im Ostteil des Bechyňsko (Behin).- 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2. Katastern der Gemeinden mit den Fundorten aus der Hallstattzeit. Grau markierter Raum ist das Gebiet besiedelt in der Bronzezeit (im Sinn der Karte B 1).

Obr. B4. Vztah mezi mozaikálním územím s lokalitami z doby bronzové, lokalitami z doby halštadtské a lokalitami pelyňku pravého v intravilánech obcí ve východní části Bechyňska (Behin).- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby halštadtské. Šedě vyznačený prostor je území osídlené v době bronzové ve smyslu obr. B1.

Abb. B4

Karte B5. Siedlungsregionen im Böhmen.- 1. Bozeňsko. 2. Bechyňsko (Behin). 3. Tuhošť. 4. Silvana. 5. Lúka. 6. Sedlecko (Sedlza). 7. Duchcovsko (Dazana). 8. Litoměřicko. 9. Česko. 10. Lemůzsko. 11. Pšovsko. 12. Erste Chorwatsko. 13. Zweite Chorwatsko. 14. Zlicko. 15. Sázavsko.

Obr. B5. Území sídlištních regionů v Čechách.- 1. Bozeňsko. 2. Bechyňsko. 3. Tuhošť. 4. Silvana. 5. Lúka. 6. Sedlecko. 7. Duchcovsko. 8. Litoměřicko. 9. Česko. 10. Lemůzsko. 11. Pšovsko. 12. Prvé Charvatsko. 13. Druhé Charvatsko. 14. Zlicko. 15. Sázavsko.

Abb. B5

Karte B6. Abgrenzung des Bozeňsko.- 1. Katastern der Gemeinden mit den arshäologischen Funden aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bozeňsko. 2. Strategische Punkte. 3. Gemeinde mit einer sehr alten schriftlichen Dokumentation. 4. Durchforschte Gemeinde mit dem Vorkommen des Wermuts. 5. Durchforschte Gemeinde ohne Wermut. 6. Katastern der Gemeinden mit den arshäologischen Funden aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bechyňsko Obr. B6. Vymezení Bozeňska.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské na území Bozeňska. 2. Strategické body. 3. Obce s velmi starou písemnou dokumentací. 4. Prozkoumané obce s výskytem pelyňku pravého. 5. Prozkoumané obce bez výskytu pelyňku pravého. 6. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské na území Bechyňska.

Abb. B6

Karte B7. Die Funde aus der Bronze- und Hallstatt- Zeiten im Gebiet des Bozeňsko und in ihrer Umgebung.- 1. Katastern mit den archäologischen Funden aus der Bronzezeit. 2.Katastern mit den archäologischen Funden aus der Hallstattzeit. 3. Katastern mit den archäologischen Funden aus der Bronze- wie auch aus der Hallstattzeit. Der doppelte Strich abbildet die Linie der urslawischen Besiedlung im Sinn der Karte B 6 und war gleichzeitig einer Grenze der inneren Weide.

Obr. B7. Nálezy z doby bronzové a halštadtské na území Bozeňska a v okolí..- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby halštadtské. 3. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové i halštadtské. Dvojitá čára znázorňuje linii praslovanského osídlení ve smyslu obr. B6 a je současně hranicí vnitřní pastviny.

Abb. B7

Karte B8. Charakter der urzeitlichen Besiedlung und Entstehung der inneren Weide im östlichen Teil des Bechyňsko.- 1. Katastern mit den Fundorten aus den La-Tênen Zeit. 2. Katastern mit den Fundorten aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bechyňsko. 3. Fundorte des Wermuts. 4. Katastern mit den Fundorten aus der urslawischen Zeit im Gebiet des Bozeňsko. Grau ist die innere Weide bezeichnet, die einerseits im Gebiet in der La-Tene-zeitlichen Kultur, andererseits im Gebiet in der urslawischen Zeit entwaldetes Gebiet (also mit den Wermut- Fundorten) entstand.

Obr. B8. Charakter praslovanského osídlení a vznik vnitřní pastviny ve východní části Bechyňska.- 1. Katastry obcí s lokalitami z doby laténské. 2. Katstry obcí s lokalitami z doby praslovanské na území Bechyňska. 3. Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí. 4. Katastry obcí s lokalitami z doby praslovanské na území Bozeňska. Šedě je vyznačena vnitřní pastvina, vzniklá jednak v území osídleném v době laténské, jednak v území

Abb. B8

Karte B9. La-Tênen- zeitliche Fundorte in der Umgebung von Plzeň.

Obr. B9. Lokality z laténského období v okolí Plzně.

Abb. B9

Karte B10. Abgrenzung des Westteils des Bechyňsko, des Ausläufers der Česko in der Umgebung von Plzeň und den Regionen Tuhošť und Silvana.- 1. Fundorte des Wemuts in den Intravilanen der Gemeinden. 2. Gemeinde ohne des Vorkommens des Wermuts, die in der Waldzone (d.i. jenseits der Grenze der Besiedlung in der Bronzezeit im Sinn der Karte B 2) entstanden sind. 3. Katastern mit den urslawischen archäologischen Funden. 4. Strategische Punkte. Die Siedlungsregionen sind grau ausgezeichnet und sind mit einer doppelten Linie abgrenzt. Mit einer einfachen Linie und mit drei Pfeilen ist die Grenze zwischen der Mosaik- Formation und Wald im Sinn der Karte B 2 aufmerksam gemacht.

Obr. B10. Vymezení západní části Bechyňska, výběžku Česka do okolí Plzně a regionů Tuhošť a Silvana.- 1. Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí. 2. Obce bez výskytu pelyňku pravého v lesní zóně, tj za hranicemi osídlení v době bronzové ve smyslu obr. B2. 3. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 4. Strategické body. Sídlištní regiony jsou vyznačeny šedě a ohraničeny dvojitou čarou. Jednoduchou silnou čarou zdůrazněnou šipkami je vyznačena hranice mezi mozaikální formací a lesem ve smyslu obr. B2.

Abb. B10

Karte B11. Die Gründe der Regionen der urslawischen Lúka in der Besiedkung von dem Eneolithikum bis zur Hallstattzeit.- 1. Katasten der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten von dem Eneolihikum bis zur Hallstattzeit. 2. Gemeinde mit den Wermut- Fundstellen. 3. Gemeinden ohne das Vorkommen des Wermuts. A. und B. Randbesiedelte Enklaven um Chomutovka (flumen Uzkca). C. Randbesiedelte Enklave beim Bach Klučecký (torrens Brocnica). D. Libienbesiedlung um Černocký potok (rivulum Guntna). E. Randbesiedlung um den Salzsümpfen bei Nová Ves nahe Podbořany und um einem anliegenden Steppenstreifen, die stellt den Grund der zentralen Lúka vor. F. Das Fundament der Silvana. Diese Regionen sind grau ausgezeichnet. Die Teile der Gründen der Regionen von Sedlecko, Duchcovsko (Daksana) und Litoměřicko sind schraffiert.

Obr. B11. Základy krajů praslovanské Lúky v osídlení z eneolitu až doby halštadtské.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami od eneolitu až do doby halštadtské. 2. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 3. Obce bez výskytu pelyňku pravého. A.a B. Okrajově osídlené enklávy kolem Chomutovky (flumen Uzkca). C. Okrajově osídlená enkláva u Klučeckého potoka (torrens Brocnica). D. Liniovité osídlení kolem Černockého potoka (rivulum Guntna). E. Okrajové osídlení kolem slaných bažin u Nové vsi u Podbořan a přilehlého stepního pruhu, které je základem centrální Lúky. F. Základ Silvány. Tyto regiony jsou vyznačeny šedě. Šrafovaně jsou vyznačeny části základů sídlištních regionů Sedlecka, Duchcovska (Dazana) a Litoměřicka.

Abb. B11

Karte B12. Die Bezirke der Siedlungsregion Lúka, auf Grund des Aufkommens oder Fehlens der urslawischen archäologischen Funden in den Katastern der Gemeinden mit einer Hinsicht auf die Gründe dieser Regionen von Eneolithikum bis Hallstattzeit (Karte B 11).- 1. Katastern der Gemeinden, in welchen wurden die urslawischen archäologischen Funden gemacht. 2. Katastern der Gemeinden, wo die urslawischen Funden fehlen. Grau sind die Teile der Lúka ausgezeichnet : A. Westliche Enklave bei Chomutovka (flumen Uzkca), schon flach besiedelt. B. Östliche Enklave bei Chomutovka, wieder noch mit den Rand- Funden. C. Enklave beim Bach Klučecký (torrens Brocnica), schon mit der zentalen Besiedlung. D. Linien artig besiedelte Enklave beim Bach Černocký (rivulum Guntna). E. Zentral besiedelte Enklave bei Velká ves nahe Podbořany (in urslawischer Zeit griff schon bis in die Umgebung von Žatec). F. Ein Teil der Silvana. Die Teile der Regionen Sedlecko, Duchcovsko (Daksana) und Litoměřicko sind abweichen farbig.

Obr. B12. Kraje sídlištního regionu Lúka, vymapované na základě přítomnosti nebo nepřítomnosti praslovanských archeologických nálezů v katastrech obcí s ohledem na základy těchto krajů z eneolitu až doby halštadtské (na obr. B11). 1. Katastry obcí, kde praslovanské archeologické nálezy byly učiněny. 2. Katastry obcí, na nichž praslovanské archeologické nálezy nebyly učiněny. Šedě jsou vyznačeny části Lúky : A. Západní enkláva u Chomutovky (flumen Uzkca), již plošně osídlená. B. Východní enkláva u Chomutovky, stále jen s nálezy v okrajových partiích. C. Enkláva u Klučeckého potoka (torrens Brocnica), již centrálně osídlená. D. Liniovitě osídlená enkláva kolem Černockého potoka (rivulum Guntna). E. Centrálně osídlená enkláva u Velké Vsi u Podbořan, sahající již až k Žatci, centrální část Lúky. F. Část Silvany. Odlišně barevné jsou části regionů Sedlecka, Duchcovska (Dazana) a Litoměřicka.

Abb. B12

Karte B13. Abgrenzung der Region Duchcovsko (Daksana) auf Grund des Aufkommens oder Fehlens der urslawischen Funden in den Katastern der Gemeinden und der Wermut- Fundstellen in ihren Intravilanen.- 1. Im Kataster wurden urslawische archäologische Funde gemacht. 2.Aus dem Kataster sind die urslawischen Funde nicht bekannt. 3. Lokalität des Wermuts. Duchcovsko ist grau bezeichnet, Teile der Regionen Lúka und Litoměřicko sind schraffiert.

Obr. B13. Vymezení regionu Duchcovska (Dazana) na základě přítomnosti nebo nepřítomnosti nálezů praslovanské kultury v katastrech obcí a lokalit pelyňku pravého v jejich intravilánech.- 1. V katastru obce byl učiněn archeologický nález z doby praslovanské. 2. V katastru obce nebyl učiněn arcgeologický nález z doby praslovanské. 3. Lokalita pelyňku pravého v obcích, ohraničující sídlištní region. Duchcovské je vyznačeno šedě, části regionů Lúka a Litoměřicka jsou vyšrafovány.

Abb. B13

Karte B14. Abgrenzung der Region Litoměřicko.- 1. Fundorte des Wermuts in den Intravilanen der Gemeinden. 2. Katastern der Gemeinden mit urslawischen archäologischen Funden. 3. Strategische Punkte. Die Teile der Regionen Duchcovsko (Daksana), Lemůzsko und Česko (das Feld Turské) sind schraffiert.

Obr. B14. Vymezení regionu Litoměřicka.- 1. Lokality pelyňku pravého v intravilánech obcí. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 3. Strategické body. Části regionů Duchcovsko, Lemůzsko a Česko (Turské pole) vyšrafovány.

Abb. B14

Karte B15. Das Feld Turské.- 1.Katastern der Gemeinden mit den urslawischen archäologischen Funden. 2. Gemeinden mit Fundstellen des Wermuts. Die Teile des Litoměřicko auf dem nördlichen Rand sind schraffiert. Auf dem Südrand ist das MosaikHauptteil des Česko.

Obr. B15. Turské pole.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 2. Obce s lokalitami pelyňku pravého. Části regionu Litoměřicka na severním okraji mapky jsou vyšrafovány. Na jižním okraji centrální mozaikální území Česka.

Abb. B15

Karte B16. Die urzeitliche Besiedlung des Barrandien.- Grau sind die Schichte Záhořanské ausgezeichnet. Die Punkte sind die Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Funden von Eneolithikum bis die urslawische Zeit.

Obr. B16. Pravěké osídlení Barrandienu (součást Česka).- Šedě jsou vyznačeny vrstvy záhořanské. Body jsou katastry obcí s archeologickýmu lokalitami od eneolitu po dobu praslovanskou.

Abb. B16

Karte B17. Abgrenzung der Region Lemůzsko.- 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2. Katastern mit den archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 3. Strategische Punkte. Im westlichen Sektor der Karte ist ein Teil des Litoměřicko- Gebietes (schraffiert).

Obr. B17. Vymezení Lemůzska.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 3. Strategické body. V západní části mapky je část území Litoměřicka (šrafováno).

Abb. B17

Karte B18. Abgrenzung der Region Pšovsko.- 1. Gemeinde mit den Absint- Fundorten. 2. Gemeinde ohne das Vorkommen des Wermuts. 3. Kataster der Gemeinden mit den archaeologischen Fundorten aus der Ur- Slawischen Zeit. 4. Strategische Punkte.

Obr. B18. Vymezení Pšovska.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého.2. Obce bez výskytu pelyňku pravého. 3. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 4. Strategické body.

Abb. B18

Karte B19. Ausläufer des Feldes Turské in die Umgebung von Mladá Boleslav in der La-Têne und Römische Zeiten.- 1. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der La-Tênen Zeit. 2. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der Römischer Zeit.

Obr. B19. Výběžek Turského pole na Mladoboleslavsko v době laténské a římské. 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby laténské. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby římské.

Abb. B19

Karte B20. Abgrenzung der Region Ersten Chorwatsko.- Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 2. Strategische Punkte. 3. Lokalitäten des Wermuts in den Gemeinden.

Obr. B20. Vymezení Prvého Charvátska. 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 2. Strategické body. 3. Lokality pelyňku pravého v obcích.

Abb. B20

Karte B21. Abgrenzung des Hauptteils der Region Zweiten Chorwatsko.- 1. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 2. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten von Eneolitikum bis zur La-Tênen Zeit. 3. Gemeinde mit den WermutFundorten. Grau ist das Gebiet mit den Wermut- Fundstellen und mit den archäologischen Fundorten von Eneolithikum bis zu der La-Tênen Zeit, nicht aber in der urslavischen Zeit besiedelt (vorausgesetzte Weiden in der urslawischen Zeit), schraffiert sind die in der urslawischen Zeit vorausgesetzte Wälder ausgezeichnet. Weis sind bezeichnet die vorausgesetzte mosaikale Bewächse, wie bereits ursprünglich oder anthropogen geentwickelt. Sie sind durch Besiedlung der urslawischen Population bedeutend.

Obr. B21. Vymezení hlavní části Druhého Charvátska.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami od eneolitu až do doby laténské. 3. Obce s lokalitami pelyňku pravého. Šedě je znázorněno území s výskytem pelyňku pravého v obcích a archeologickými lokalitami od eneolitu po dobu laténskou, v době praslovanské neosídlené (předpokládané pastviny v době praslovanské), šrafovaně v době praslovanské předpokládané lesy, bíle jsou vyznačeny předpokládané mozaikální porosty, ať již původní nebo antropogenně vzniklé, které jsou charakteristické osídlením slovanskou populací

Abb. B21

Karte B22. Abgrenzung des nordwestlichen Teils der Region Zweiten Chorwatsko.- 1. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten aus der urslawischen Zeit. 2. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Fundorten von Eneolitikum bis zur La-Tênen Zeit. Grau ist das Gebiet mit archäologischen Fundorten von Eneolithikum bis zu der La-Tênen Zeit, nicht aber in der urslawischen Zeit besiedelt (vorausgesetzte Weiden in der urslawischen Zeit), schraffiert sind die in der urslawischen Zeit vorausgesetzte Wälder ausgezeichnet.

Obr. B22. Vymezení severozápadní části Druhého Charvátska. 1. Obce s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 2. Katastry obcí s archeologickými lakalitami od eneolitu po dobu laténskou. Šedě je vyznačeno území s archeologickými lokalitami od eneolitu po dobu laténskou, neosídlené v době praslovanské (předpokládané pastviny), šrafovaně v době praslovanské předpokládané lesy.

Abb. B22

Karte B23. Abgrenzung der Region Zlicko.- Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Funden aus der Bronzezeit. 2. Katastern der Gemeinden mit den archäologischen Funden aus der urslawischen Zeit. 3. Strategische Punkte. Grau und schraffiert ist Zlicko, nur grau ein Teil von Česko.

Obr. B23. Vymezemí Zlicka.- 1. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby bronzové. 2. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 3. Strategické body. Šrafováno je Zlicko, šedě část Česka.

Abb. B23

Karte B24. Abgrenzung der Region Sázavsko.- 1. Gemeinden mit den Wermut- Fundorten. 2. Gemeinden ohne Wermuts- Vorkommen. 3. Katastern mit den archäologischen Funden aus der urslawischen Zeit. 4. Strategische Punkte.

Obr. B24. Vymezení Sázavska.- 1. Obce s lokalitami pelyňku pravého. 2. Obce bez výskytu pelyňku pravého. 3. Katastry obcí s archeologickými lokalitami z doby praslovanské. 4. Strategické body.

Abb. B24

Karte B25. Die Regionen mit der Verbreitung der Fundorten des pseudoxerothermen Komplexes im Nordböhmischen Bezirk und in den angebundenen Landschaften nach der Publikation Toman, M. (1988) Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens , Bd. 4, Feddes Repertorium, Berlin, 99 :: 565-6O2 (auf der S. 600),- 1. Fundorte der obligaten Halophyten (außer Plantago maritima).- 2. Fundorte der wichticsten psamophilen Arten.- 3. Fundorte der wichtigsten Steppenarten aus der Festucetalia valesiacae im Nordböhmischen Waldsteppenbezirk.- 4. Dasselbe in Milleschauer Mittelgebirge.- 6. Dasselbe im Vltava- Beroun Bezirk.

Obr. B25. Regiony s rozšířením lokalit pseudoxerotermního komplexu v Severočeském lesostepním okresu a v navazujících regionech dle publikace Toman, M. (1988) Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens. Bd. 4. Feddes Repertorium, Berlin, 99 : 565-602 (na str. 600).- 1. Lokality obligátních halofytů (kromě Plantago maritima).- 2. Lokality nejdůležitějších druhů psamofilních.- 3. Lokality nejdůležitějších druhů stepních řádu Festucetalia valesiacae v Severočeském lesostepním okrese.- 4. Totéž v Milešovském Středohoří.- 6. Totéž v Okrese vltavskoberounském.

Abb. B25

Karte B26. Untergliederung des Nordböhmischen Waldsteppenbezirkes nach der Veröffentlichung bei Toman, M. (1988), Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens , Bd. 4, Feddes Repertorium, Berlin, 99 :: 565-602 (S. 225). - A. Unterbezirke mit obligaten Halophyten. B. Unterbezirke mit wichtigsten Pseudoxerothermarten.- 1. Rohozecká Hügelland. 2. Žatecká- Tafel. 3. Evaňsko- Bílichovská- Tafel. 4. Citolibská Tafel. 5. Měrunická- Hügelland. 6. Libochovická- Tafel. 7. Flußgebiet der unteren Ohře. 8. Úštěcká- Tafel. 9. Řipská- Tafel. 10. Jarpická- Tafel. 11. Slánská- Tafel. 12. Zentraler Unterbezirk mit salzliebender Flora. 13. Byseňsko- Neratovický Streifen.

Obr. B26. Členění Severočeského lesostepního okresu dle publikace Toman, M. (1988) Beiträge zum xerothermen Vegetationskomplex Böhmens. Bd. 4. Feddes Repertorium, Berlin, 99 : 565-602 (na str. 225).- A : podokresy halofilně- stepní. B: podokresy s pseudexerotermními druhy.—1. Rohozecká pahorkatina.- 2. Žatecká tabule.- 3. Evaňsko-Bílichovská tabule.- 4. Citolibská tabule.- 5. Měrunická pahorkatina.- 6. Libochovická tabule.- 7.Dolní Poohří.- 8. Úštěcká tabule.- 9. Řipsá tabule.- 10. Jarpická tabule.- 11. Slánská tabule.12.Centrální podokres se slanomilnou květenou.- 13. Byseňsko-Neratovický pás.

Abb. B26

Karte B27. Das vorausgesetzte Gebiet des Ostteils der ersten Seetransgression (schraffiert).- 1. Der Insel Řipský.- 2. Der Insel Kolínský.- 3. Der Insel Královéhradecký.

Obr. B27. Předpokládané území východní části prvé jezerní transgrese (šrafováno).- 1. Řipský ostrov.- 2. Kolínský ostrov.- 3. Královéhradecký ostrov.

Abb. B27

Karte B28. Zweite Seetransgression trift wahrscheinlich die Gebiete 1 bi 6 und 8 bis 12. Einzelne Teile der Karte bedeuten folgende : Senkrecht schraffiert : Umfang der Sümpfen die resten nach der ersten Transgression. Wahrscheinlicher Stand im Donau- Günz- Interglazial.- 3. und 4. Umfang des Sees in der Umgebung von Žatec im Interglazial Günz (3 ist das Gebiet von der Geländeanhub betrofen).Nicht schraffierter Teil : Verbreitung der xerothermen Kalziphyten in der Zeitspanne zwischen der ersten und der zweiten Transgressionen : 5. Das Gebiet, wo die Invasion der Kiefernwälder mit Zwergbuchs nach Rücktritt des Sees hinderte einer Bildung des Streifens der fakultativen Pseudoxerothermophyten mit den Halophyten.- 7. Ein Teil der Streifen mit den kalziphilen obligaten Pseudoxerothermophyten, der von der zweiten Transgression nicht eingreifen wurde.- 8. Ein Teil der Streifen mit den kalziphilen obligaten Pseudoxerothermophyten der ist von der psamophilen Vegetation überdeckt.- 9. bis 11. Die Teile der Streifen der kalziphilen obligaten Pseudoxerothermophyten, auf welchen die Invasion der Waldgesellschaften mit verschiedenartigen Weise nach dem Rücktritt des zweiten Sees der Durchdringung der obligaten Halophyten hinderte, bzw. dort die obligate Halophyten liquidierte.- 6. und 12. Das Gebiet, wo sich beim Rücktritt der zweiten Transgression ein Streifen der fakultativen Pseudoxerophyten mit den Halophyten bildete.Region 7 und das waagrecht schraffierte Gebiet wurden schon jenseits der Grenze der zweiten Transgression.

Obr. B28. Druhá jezerní transgrese zasáhla pravděpodobně regiony 1 až 6 a 8 až 12. Region 7 a, vodorovně šrafovanou část mapky druhá transgrese nezasáhla. Význam jednotlivých částí mapky je následující: Svisle šrafováno: 1 a 2 : Rozsah bažin zbylých po prvé transgresi. Pravděpodobný stav v interglaciálu donau- günz,- 3. a 4. Rozsah jezera v okolí Žatce v glaciálu günz (3 je území postižené pozdějším zdvihem). -Nešrafovaná část : rozšíření kalcifilních pseudoxerotermů v době před druhou transgresí.- 5. Území, na kterém invaze borů se zimostrázkem zabránila po ústupu jezera vytvoření pásu fakultativnich pseudoxerotermů s halofyty . - 7. Část pásu s kalcifilními obligátními pseudoxerothermy, který nebyl zasažen druhou jezerní transgresí. - 8. Část pásu s kalcifilními obligátními pseudoxerofyty překrytá psamofilní vegetací. - 9. až 11. Části pásu kalcifilních obligátních pseudoxerotermů, na kterých invaze lesních společenstev různým způsobem zabránila po ústupu druhého jezera průniku obligátních hakofytů, případně obligátní halofyty likvidovala. - 6 a 12. Území, na kterém se při ústupu druhé transgrese tvořil pás fakultativních pseudoxerofytů s halofyty.

G. Poznámky k Platonově Atlantidě Je uveden přesvědčivý důkaz o tom, že Platonova Atlantida jako veliký ostrov až kontinent, který se kdysi se rozkládal mezi Evropou, Afrikou a Amerikou a který byl tragicky zničen, nikdy neexistovala. Je také navrženo vysvětlení, jaký mohl být podklad pro vznik Platonem publikované legendy o existenci a zániku Atlantidy.

G1. Nástin problematiky

Podkladem pro tento příspěvek byl rozsáhlý a mnohostranný rozbor problematiky Atlantidy, který provedl Z. Kukal (1985). Práce tohoto autora přináší také Novotného (1919) české překlady Platonova díla Kritias a těch pasáží z Timaiose, které pojednávají o Atlantidě. To nám dává možnost upozornit na některé souvislosti, kterým nebyla dosud věnována dostatečná pozornost. Především je nutno poznamenat, že mezi Evropou, Afrikou a Amerikou nikdy žádný větší pevninský celek neexistoval. O tom svědčí následující velmi přesvědčivý důkaz. Ten zřejmě nebyl ještě nikde uváděn. Struktury navazujících pobřeží Evropy, Afriky a Ameriky jakož i přilehlých ostrovů se rámcově doplňují tak, že jejich komplex dokumentuje jednotný prakontinent, ve vědecké literatuře zvaný Gondwana. Kdyby existoval v této oblasti kdysi zničený větší pevninský celek, projevilo by se to výraznými anomáliemi ve struktuře pobřeží těchto tří pevninských ker. Jsou však některé koincidence Platonových textů s realitou, s nimiž bych se rád vyrovnal v následujících poznámkách. Jako dokumentaci provedeného rozboru přepisuji nejvýznamnějších části Platonova textu v Novotného (1919) překladu. Jako podklad jsem použil právě přepis v Kukalově (1985) práci.

G2. Přepis nejdůležitějších částí Platonových textů Z rozhovoru Timaios uvádím následující text: .............. Tak poslouchej, Sokrate; jest to vypravování velmi podivné, ale přece docela pravdivé, jak kdysi řekl největší ze sedmi mudrců, Solón. Ten byl příbuzný a dobrý přítel našeho praděda Dropida, jak i sám praví na mnoha místech ve svých básních; Kritiovi pak, našemu dědu, vypravoval - jak zase tento nám vypravoval ze svých vzpomínek - že tato naše obec vykonala ve starověku velké a podivuhodné činy, které však byly časem a vyhynutím lidí zahlazeny; jeden pak že byl ze všech největší

a ten nyní připomeneme, abychom, jak slušno, i tobě vzdali povinný dík a zároveň po právu a pravdě jako by hymnem oslavili bohyni v jejím svátku............. ..............Povím vám tu starou pověst, jak jsem ji slyšel od muže ne mladého. Bylo totiž tehdy dědu Kritiovi podle jeho řeči skoro již k devadesáti letům, mně pak nejvýše tak deset; slavil se právě třetí den Apaturií, Kureotis. I tenkráte dostalo se dětem toho, co se podle obyčeje pokaždé dělá na tento svátek; otcové nám totiž vystrojili závody v přednášení výpravných básní. Mnoho tu bylo slyšet básní od rozličných básníků, ale mnozí z chlapců jsme přednášeli básně Solónovy, protože byly v oné době ještě nové. A tu řekl kdosi z fratorů - ať už si to tehdy opravdu tak myslil anebo že chtěl Kritiovi jaksi zalichotiti - že se mu zdá Solón ve všem nejmoudřejší a v básnictví nejušlechtilejší ze všech básníků. Z toho měl stařec - pamatuji to jako dnes - velikou radost a řekl s úsměvem:" Kdyby nebyl měl, Amynandre, básnění za vedlejší zaměstnání, nýbrž byl se mu zcela věnoval jako jiní, a kdyby byl dokončil věc, kterou si sem přivezl z Egypta, a nebyl býval nucen pro občanské rozbroje a jiné pohromy, které tu při svém návratu nalezl, jí nechati, myslím, že ani Hesiodos, ani Homeros, ani jiný básník nebyl by ho slávou převýšil."............... ................." Byla věru, Solóne, kdysi před největší vodní zkázou nynější athénská obec nad jiné nejzdatnější do války i ve všem nejlépe uspořádaná; ta podle vypravování vykonala nejkrásnější činy a měla nejkrásnější ze všech ústavní zřízení, o kterých jsme se na světě doslechli." Uslyšev to, Solón prý se podivil a velmi snažně prosil kněží, aby mu všechno zevrubně vypověděli o dávných jeho spoluobčanech. Kněz pravil: "Velmi rád, Solóne, to povím, již kvůli tobě a vaší obci, ale především z vděčnosti k bohyni, která dostala údělem vaší zemi a naší a která je vypěstovala a vzdělala, vaši o tisíc let dříve, ze semene přijatého od Země a Ohně, tuto pak později. Trvání zdejšího zřízení jest udáno v posvátných písmech počtem osmi tisíc let. Ukážu ti tedy krátce zákony tvých spoluobčanů z doby před devíti tisíci lety............. ...............A tu mezi mnoha velkými činy vaší obce, jež jsou u nás vypsány, jest předmětem obdivu a nade všechny vyniká jeden svou velikostí a statečností : vypravují totiž písma, jak vaše obec zastavila kdysi velkou moc zpupně se valící od Atlantského moře na veškerou Evropu a Asii. Tenkrát totiž bylo lze se dostat přes ono moře, neboť mělo před svým ústím, které vy jmenujete ve své řeči Heraklovými sloupy ostrov; ten ostrov byl větší než Libye a Asie dohromady a tehdejší cestovatelé mohli se z něho dostat na ostatní ostrovy a z těchto ostrovů zase na celou protější pevninu, prostírající se kolem onoho pravého moře. Neboť toto naše moře, které leží uvnitř řečeného ústí, jeví se jako záliv se zcela úzkým vchodem; ale tamto jest vskutku moře a zem, která je úplně obklopuje, vším právem by bylo lze zvát pevninou v pravém slova smyslu. A na tomto atlantském ostrově povstala velká a neobyčejná královská moc, panující nad celým tím ostrovem a nad mnoha jinými ostrovy a částmi pevniny; mimo to pak ještě na této straně k nám vládli nad Libyí až po Egypt a nad Evropou až po Tyrhenii. Nuže celá tato moc sebrala se kdysi v jedno a pokusila se jedním nárazem podrobit si naši i vaši vlast i veškerou zemi na této straně úžiny. A tehdy se mohutnost vaší obce, Solóne, před celým světem zaskvěla statečností a silou: postavila se totiž na stranu všech a jsouc zprvu v čele Helénů, ale pak po odpadnutí jiných donucena bojovat samojediná, postoupivší krajní nebezpečenství, svou odvahou i válečným uměním přemohla útočníky a dobyla vítězství; tím zabránila, aby nebyli porobeni, kdo ještě nebyli v porobě, u nás pak, ostatní obyvatele uvnitř Heraklových hranic nezištně osvobodila. Ale v pozdějším čase nastala jednou neobyčejně silná zemětřesení a povodně; přišel jeden osudný den a noc a tu propadlo se u vás všechno mužstvo schopné zbraně do země a právě tak ostrov Atlantis propadl

se do země a zmizel. Proto až dosud jest moře na oné straně nepřístupno plavbě a zkoumání, neboť překáží v cestě vysoko k povrchu nakupené bahno, které zůstavil klesající ostrov.................

Z dialogu Kritias uvádím:

.............Především si vzpomeňme, že tomu jest všeho devět tisíc let od té doby, co podle vypravování byla válka mezi těmi, kdo bydlili vně za Heraklovými sloupy, a všemi obyvateli uvnitř; tu je třeba nyní důkladně vylíčit. Tyto uvedla podle pověsti naše obec pod svou vládu a vybojovala celou válku, ony pak králové ostrova Atlantského, který, jak jsme pravili, kdysi se tam rozkládal a byl větší než Libye a Asie, avšak ponořiv se při zemětřesení, působí nyní svým neproniknutelným bahnem překážku v plavbě těm, kteří vyplouvají odtud na širé moře ................ .................Nežli začneme svůj výklad, jest třeba ještě něco málo objasnit, abyste se snad nedivili, slyšíce helénská jména barbarských mužů; zvíte totiž příčinu toho. Solón zamýšleje užít té pověsti pro svou báseň, vyptával se po významu těch jmen a nalezl, že oni Egypťané, kteří je zapsali, převedli je do své řeči; tu zase, sám znovu probíraje smysl každého jména, převáděl je do našeho jazyka, a tak si je zapisoval. Tyto zápisy byly u mého děda a ještě nyní jsou u mne; hned jako chlapec jsem je důkladně prozkoumal. Budete- li slyšet taková jména, jako jsou u nás, nebudiž vám to nic divného; vždyť jste slyšeli příčinu té věci. Takový byl asi tehdy začátek toho dlouhého výkladu .......... ..............Od moře ke středu celého ostrova prostírala se rovina, která byla ze všech rovin nejkrásnější a dostatečně úrodná, s tou rovinou stýkala se uprostřed ostrova ve vzdálenosti asi padesáti stadií hora, na všech stranách mírně vystupující.......... ............... (Poseidon) vršek, na kterém (Kleito) bydlila, kolem dokola silně opevní; vytvoří totiž vzájemně se objímající větší a menší kruhy střídavě moře a země, a to dva země, moře pak tři ............... ............. Zplodiv pak po pěti dvojčatech mužského potomstva, vychoval je a rozděliv celý ostrov Atlantský na deset dílů, udělil prvorozenému z nejstarších blíženců matčino sídlo i okolní úděl, jenž byl největší a nejkrásnější, i učinil je králem nad ostatními..............

V následujícím textu s více než 500 slovy se nastiňuje genealogie královského rodu a popis přírodního bohatství ostrova. Pak navazuje tato pasáž:

..............Nejprve vystavěli mosty přes mořské pásy, které obkličovaly staré hlavní město, činíce tak cestu ven i ke královskému obydlí. Toto královské obydlí zřídili hned na začátku v tom bydlišti boha i předků a jak je potom jeden od druhého přejímal a výzdoby doplňoval novými výzdobami, převyšoval, co mohl pokaždé svého předchůdce, až vytvořil sídlo, vzbuzující úžas při pohledu na jeho velikost a krásu stavby. Prokopali totiž příkop od moře až k vnějšímu kruhu, tři sta stop zšíří, sto stop zhloubí a padesát stadií zdélí a zřídili takto průplav z moře do něho jako do přístavu, učinivše ústí tak široké,

aby do něho mohly vplout i největší lodi. A také pásy země, které oddělovaly pásy moře, prokopali, tak, aby jedna triera mohla proplouvat sem a tam a opatřili mosty tak vysokým krytem, aby do něho mohly vplout i největší lodi. A také pásy země, které oddělovaly pásy moře prokopali, aby bylo možno dole podplouvat. Křídla suchých pásů měla totiž takovou výšku, že dostatečně vyčnívala nad moře. Byl pak největší z těch kruhů, s kterým bylo moře spojeno, tři stadia zšíří a sousední kruh země byl jemu roven; z druhých pak měl vodní pás šířku dvou stadií; suchý byl zas roven předcházejícímu vodnímu; ten pak, který obíhal kolem samého ostrova uprostřed, jedno stadion. Ostrov, na kterém byl královský dům, měl průměr pět stadií. Pak obehnali ostrov, jakož i pásy a most, široký sto stop, ze všech stran kolem dokola kamennou zdí a postavili všude na mostech u mořských průchodů věže a brány..............

Dále se popisuje pomocí asi 600 slov nádhera královského sídla a města. Po ní je pokračováno následujícím textem:

..............O městě samém i okolí starobylého sídla jest tedy nyní řečeno skoro všechno, jak bylo tenkrát vypravováno; pokusme se nyní charakterizovat povahu ostatní země i způsob jejího zřízení. Především tedy podle vypravování zdvíhal se ostrov z moře velmi vysoko a příkře, ale krajina kolem města byla úplná rovina; objímala město a sama byla kolem dokola objímána horami, svažujícími se až k moři, holá a rovná, podoby obdélné, prostírající se na jedné i druhé straně tři tisíce stadií a zšíří a majíc od moře vzhůru středem dva tisíce stop. Tato pak část celého ostrova byla obrácena k jihu, chráněna proti straně severní. Hory kolem ní tehdy prý vynikaly množstvím a krásou nade všechny nynější, chovajíce v sobě četné ostrovy perioiků a řeky i močály a luhy s hojnou potravou pro všeliká zvířata krotká i divoká i lesy, rozmanité jak množstvím, tak druhy stromů a poskytující hojně dříví pro všechny práce. Takto pak byla ta rovina upravena jednak od přírody, jednak od mnoha králů za dlouhý čas. Byl to celkem podlouhlý pravoúhlý čtyřúhelník; co chybělo, bylo zarovnáno příkopem, kolem dokola vykopaným; co pak se týče jeho hloubky šířky i délky nelze uvěřit vypravování, že by dílo rukou lidských - vedle jiných prací - mohlo být tak veliké, ale třeba říci, co jsme slyšeli : byl vykopán sto stop zhloubí, do šířky pak všude stadion a táhl se kolem roviny v délce deseti tisíc stadií. Přijímal vody, stékající z hor, a vina se kolem roviny, i přicházeje z té i oné strany k městskému průplavu, vypouštěl je tudy do moře. Shora pak vedly do něho rovné příkopy, zšíří asi sto stop, rovinou zase do průplavu, vedoucího k moři; jeden od druhého byl vzdálen sto stadií : tamtudy plavili z toho města dříví a sváželi po lodích dolů i ostatní zboží, spojivše umělými průplavy ony průkopy jednak napříč mezi sebou, jednak s městem..............

Na konci Kritiase (dílo není dokončeno) se líčí pomocí asi 1000 slov státní zřízení, život a zvyky na ostrově.

G3. Pravděpodobné skutečnosti, vyvozené z Platonových podkladů

Z uvedených podkladů vyvozuji následující skutečnosti: 1. Datování Platonem popisovaných událostí "před devíti tisíci lety" se zdá být z hlediska vývoje civilizace nereálné. Lze ale očekávat, že v některých územích kolem obratníku raka nebo ještě jižnějších, ve kterých nedochází ke střídání ročních období a kde nebyla astronomie dostatečně rozvinuta, byl základní časový úsek ("rok") totožný s periodicitou oběhu měsíce. Pocházel- li údaj o bojích s tzv, Atlantiďany z takovýchto končin, potom popisovaným bojům došlo přibližně před sedmi sty lety (9000 : 13 = 692) před dobou, kdy měl být o událostech informován Solón (590 př. Kr.). Tím se dostaneme přibližně k roku 1200 před naším letopočtem ( - 590 - 692 = -1282). Ve smyslu Kienitze (1991) je to období nevysvětleného zániku dosavadního kulturního světa Řecka, Egypta a Chetitské říše, doba nájezdů národů, které Egypťané jmenovali "mořskými národy", "národy ze zemí moře" nebo "lidmi z ostrovů". Z mocných a vojensky zdatných královských říší tehdy zbyla jen jedna: Atický stát, ovládaný z Akropole v Athénách. Tato charakteristika je časově velmi blízká charakteristice údajných Platonových nájezdů "Atlanťanů", které měly odrazit právě Athény. Nelze však přehlédnout, že z rozboru, který provádí Kienitz (l.c. str. 67 - 74) vyplývá, že tyto národy měly svá původní sídla nejspíše ve východním okolí Středozemního moře, tedy ne v údajné Atlantidě. Kienitz (l.c.) dokonce upozorňuje na možnost, že jejich invaze mohla být způsobena postupným vytěsňováním z původních sídlišť v době Stěhováni národů. K údajnému zničení "Atlantidy" mělo však dojít podle rozhovoru Timaios až "v pozdější době", tj. kdykoli mezi tímto obdobím a dobou Solónovou.

2. Velikost "Libye", tj. Afriky bývala v době Platonově uvažována jen po rovník. Přesto ale, měla-li být "Atlantis" větší než "Libye" (= Afrika) a Asie (tj. Malá Asie) dohromady, jednalo se o další světadíl. Jestliže vsuneme takto veliký kontinent mezi Evropu a Ameriku, nezůstane již v Atlantiku příliš mnoho místa. Podle Diodora (sec. Kukal l. c.) měl být ale v Atlantickém oceánu proti "Libyi" (=Africe) veliký ostrov, ke kterému se plulo od "Heraklových sloupů" (Gibraltarská úžina) mnoho dní na západ. Z toho vyplývá úvaha, že tímto "velikým ostrovem" musela být nutně Amerika. To potvrzuje vědomí o existenci Ameriky v antickém světě a současně dokumentuje, že skutečně byly v antické době jisté styky mezi Starým světem a Amerikou.

3. Atlantis nebyla "zničena" beze zbytku, ale ve smyslu textu Platonova Timaiose vlastně jen nahrazena velikým množstvím bahna, které se na jejím místě mělo nacházet ještě v době Solónově a Platonově. Toto bahno ale dokumentuje, že předpokládaná Atlantis byla ještě v době Solonově a Platonově pevninou. Podkladem míst, na kterých se vyskytovalo rozsáhlé a pro plavbu neprostupné bahno je totiž nutně pevnina. I tento údaj tedy popírá propad Atlantidy do moře.

Z toho vyplývá, že Atlantis musela být totožná se silně zabahněným terénem mnoho dní plavby na západ od Gibraltaru. Tato bahna ještě v době Solónově a Platonově, tedy mnoho staletí po údajné katastrofě, existovala. Je tedy možné, že existují do současné doby. Takovýto zabahněný terén není z oblasti Atlantského oceánu známý. Vyskytuje se ale např. v rozsáhlých bažinách v deltě Amazonky.

Vzhledem k tomuto rozboru by bylo možno údajnou "katastrofu" "Atlantidy" vysvětlit například následujícím, v podstatě reálným způsobem. S vědomím existence Ameriky, kterou tehdy jmenovali Atlantida, byla podniknuta k americkým břehům výprava. Narazila však na rozsáhlé bažiny v deltě Amazonky, z čehož bylo usouzeno, že tento kontinent byl nahrazen bahnem, tedy "zničen". Jelikož byla v paměti velká katastrofa, kdy ve Starém světě v jedné nadmíru deštivé noci přišla za součinnosti zemětřesení velká povodeň, která spláchla s athénské Akropole všechnu hlínu a vše kolem rozmočila (dialog Kritias) a kdy se "v jednom osudném dni a noci propadlo všechno athénské zbraně schopné mužstvo do země" (dialog Timaios), dalo se předpokládané "zmizení Atlantidy" do časové souvislosti s touto katastrofou ve Středozemním moři.

Platonem zmíněná katastrofa ve Středozemním moři mohla být způsobena tsunami, rozsáhlým zemětřesením nebo bouřlivým přílivem. O historicky známých katastrofách těchto typů informuje Kukal (l.c.) na str. 143 - 158. Dokladuje, že některé tyto události měly za následek smrt mnoha desetitisíců lidí. Odhaduje se, že zemětřesení s následujícím tsunami v r. 2005 v Indickém oceánu si vyžádalo kolem 250 000 lidských životů.

Informace k rozhovoru Kritias měly být čerpány z písemných poznámek Solóna, které měl Kritias k dispozici. Je však výrazný rozdíl v údajích dialogů Timaios a Kritias. Zatímco v rozhovoru Timaios byla Atlantida pevninou "větší, než Libye a Asie dohromady", v rozhovoru Kritias byla poměrně malým ostrovem. Zatímco v dialogu Timaios jsou informace o problematice velmi kusé, v dialogu Kritias se uvádějí až neuvěřitelné podrobnosti. Přinejmenším část Solonovy pozůstalosti mohla být skutečně v majetku Kritiasovy rodiny. To vysvětluje následující úvaha. Dropidos, praděd Kritiase, účastníka rozhovorů, byl přítelem Solónovým. I děd Kriase, starý Kritias byl obdivovatelem Solona. To může dokumentovat například následující skutečnost. Když se mu chtěl Amynandros zavděčiti, konstatoval, že se mu Solon zdá být zdá být ve všem nejmoudřejší a v básnictví nejušlechtilejší ze všech básníků. Starý Kritias měl z tohoto vyjádření radost. Z těchto důvodů je skutečně pravděpodobné, že starý Kritias vlastnil část Solonovy pozůstalosti. Podle Platonova Kritiase byly v Solónově pozůstalosti, deponované u Kritiasovy rodiny, také Solónovy zápisy o Atlantidě. Podle rozhovoru Kritias hodlal je Solón použít pro chystanou báseň. Byly nejprve v majetku Kritiasova děda. Kritias je již jako chlapec důkladně prozkoumal. V době Platonových rozhovorů byly v jeho vlastnictví.

Jak je ostatně v dialogu Kritias uvedeno, představují tyto zápisy, vyznačující se neuvěřitelnými podrobnostmi, tématický náčrt připravované básně. Je to tedy nejspíše jen Solónova básnická fabulace a je nejspíše pouhým Solónovým výmyslem. Nemá tedy zřejmě žádný reálný podklad.

Literatura

Kienitz, F. - K. (1991) : Národy ve stínu. - Praha. Kukal, Z. (1985) : Atlantis ve světle moderní vědy. - Praha. Novotný, F. (1919) : Timaios, Kritias. - Praha.