Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií
Možnosti participace rodin s dětmi na rozhodování o sociálních službách ve vybrané lokalitě Bc. Lenka Šuláková
Brno 2015
1
Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci „Moţnosti participace rodin s dětmi na rozhodování o sociálních sluţbách ve vybrané lokalitě“ vypracovala samostatně s vyuţitím pouze citovaných pramenů v této práci.
V Pardubicích 8. 5. 2015
Bc. Lenka Šuláková
2
-
Poděkování: Na tomto místě bych chtěla poděkovat především vedoucí diplomové práce PhDr. Kateřině Kubalčíkové, PhD., za odborné vedení, její uţitečné rady, podněty a především za její vstřícnost, trpělivost a čas, který mi při vedení a konzultacích věnovala. Mé poděkování patří i respondentkám, za ochotu a čas, který mi byly schopné věnovat. V neposlední řadě bych chtěla poděkovat také své rodině, která mě podporovala nejen při psaní této práce, ale také v průběhu celého studia.
3
Obsah 1.
Úvod ........................................................................................................................................ 6
2.
Sociální sluţby ........................................................................................................................ 7
3.
2.1.
Vývoj ............................................................................................................................... 8
2.2.
Zákon o sociálních sluţbách ............................................................................................ 9
2.3.
Povinnosti poskytovatele ............................................................................................... 10
2.4.
Plány v rozvoji sociálních sluţeb .................................................................................. 12
2.5.
Role občanů ................................................................................................................... 13
2.6.
Rozhodování na lokální úrovni ..................................................................................... 13
Participativní přístup ............................................................................................................. 14 3.1.
4.
5.
6.
Participace uţivatelů ...................................................................................................... 17
Komunitní plánování sociálních sluţeb................................................................................. 18 4.1.
Komunitní plánování ..................................................................................................... 18
4.2.
Komunitní plánování sociálních sluţeb ......................................................................... 19
4.3.
Aktéři komunitního plánování ....................................................................................... 19
4.3.1.
Zadavatelé ................................................................................................................. 20
4.3.2.
Poskytovatelé............................................................................................................. 20
4.3.3.
Uţivatelé .................................................................................................................... 21
4.4.
Zásady a principy komunitního plánování .................................................................... 22
4.5.
Fáze komunitního plánování ......................................................................................... 23
4.6.
Přínos komunitního plánování ....................................................................................... 25
Atributy participace v komunitním plánování ....................................................................... 27 5.1.
Zdroje ............................................................................................................................ 27
5.2.
Informace....................................................................................................................... 28
5.3.
Vzdělání......................................................................................................................... 28
5.4.
Rovný přístup ................................................................................................................ 28
5.5.
Vhodné fórum a struktury ............................................................................................. 29
5.6.
Jazyk .............................................................................................................................. 30
5.7.
Hodnotící mechanismus ................................................................................................ 30
Rodiny s dětmi jako klienti sociálních sluţeb ....................................................................... 31 6.1.
Rodina ........................................................................................................................... 31
6.2.
Sociálně aktivizační sluţby ........................................................................................... 33
7.
Představy ............................................................................................................................... 34
8.
Metodologie práce ................................................................................................................. 35 8.1.
Dílčí výzkumné otázky .................................................................................................. 35
8.2.
Výběr respondentů ........................................................................................................ 36 4
8.3.
Techniky výzkumu ........................................................................................................ 37
8.4.
Kódování odpovědí ....................................................................................................... 38
8.5.
Analýza dokumentů ....................................................................................................... 38
8.6.
Limity výzkumu ............................................................................................................ 39
8.7.
Harmonogram výzkumu ................................................................................................ 39
9.
Analýza dat z rozhovorů a dokumentů .................................................................................. 41 9.1.
Sociální sluţby v dané lokalitě ...................................................................................... 41
9.1.1.
Rozsah a obsah .......................................................................................................... 41
9.1.2.
Dostupnost ................................................................................................................. 44
9.2.
Představy o moţnosti zapojení občanů do nastavení sluţeb ......................................... 46
9.2.1.
Vznik nové sluţby ..................................................................................................... 46
9.2.2.
Zapojení triády ......................................................................................................... 48
9.3.
Podmínky pro zapojení .................................................................................................. 53
9.3.1.
Zdroje ........................................................................................................................ 53
9.3.2.
Informace................................................................................................................... 55
9.3.3.
Vzdělávání ................................................................................................................. 57
9.3.4.
Rovnost, fórum a struktury ........................................................................................ 59
9.3.5.
Jazyk .......................................................................................................................... 61
9.3.6.
Hodnotící mechanismus ............................................................................................ 63
9.4.
Další vyvstalé okruhy z rozhovorů ................................................................................ 65
9.4.1.
Struktura .................................................................................................................... 65
9.4.2.
Konkurence ............................................................................................................... 65
9.5.
Výsledky pracovních skupin ......................................................................................... 66
9.6.
Výběr zástupců triády .................................................................................................... 66
10.
Závěr...................................................................................................................................... 68
11.
Literatura: .............................................................................................................................. 70
Přílohy: operacionalizované otázky scénáře k rozhovorům
5
1. Úvod Komunitní plánování proţívá v posledních letech boom, obce se snaţí, aby se na poskytování sluţeb, na jejich tvorbě a změně mohli podílet mimo jiné i poskytovatelé sluţeb a zároveň i uţivatelé sluţeb, pro které jsou určeny. Sluţby jsou poté realizovány dle potřeb uţivatelů, moţností poskytovatelů a obcí. Touto spoluprací se koncept komunitního plánování zabývá a v posledních letech se tak snaţí co nejvíce zpřístupnit sociální sluţby všem výše zmíněným. Téma práce jsem si vybrala, protoţe jiţ několik let pracuji v sociálních sluţbách a s moţností transformace sluţeb se tedy potýkám v kaţdodenních situacích. Moţnosti participace všech sloţek triády se proto zabývám. Vzhledem k tomu, ţe se pracovních skupin komunitního plánování zúčastním pravidelně, zajímalo mě, jak tuto moţnost vnímají i ostatní účastníci komunitního plánování. Zároveň jsem chtěla zjistit, jaké moţnosti zapojení mají i další účastníci. Vzhledem k tomu, ţe je toto téma stále novým fenoménem, je co zlepšovat. Má práce se proto zaměřila na to, jaké představy mají účastníci o komunitním plánování a zároveň i jejich zkušenost s touto metodou. V práci jsem se zaměřila na následující výzkumnou otázku: „ Jaké představy o roli občanů při rozhodování o sociálních sluţbách pro rodiny s dětmi v obtíţné ţivotní situaci mají účastníci komunitního plánování v dané lokalitě? Toto otázku dále rozvíjím v metodologii práce na představy klientů o sociálních sluţbách, představy o moţnosti participace a moţnostech zapojení jednotlivých aktérů. Zjištěné poznatky chci předat koordinátorce KP v dané lokalitě a doufám, ţe tímto přispěji ke zlepšení a inovaci komunitního plánování lokality. Vzhledem k tomu, ţe se v práci zajímám i o představy potencionálních uţivatelů sluţeb, měla by práci zlepšit podmínky jejich zapojení a tím by měl být dán i větší prostor pro jejich zapojení. Práce je rozdělena na 3 oddíly. V teoretické části se zaměřuji na vysvětlení základních pojmů stěţejních pro tuto práci: sociální sluţby, participace, komunitní plánování a atributy participace. V metodologické části se zabývám vysvětlením dílčích otázek práce, výzkumnou metodou, výběrem respondentů a problémy s výzkumem. V následující analytické části jsem hodnotila výstupy z rozhovorů s účastníky komunitního plánování a analýzu dostupných dokumentů.
6
2. Sociální služby Tato kapitola se zabývá definicemi sociálních sluţeb, jejich významem a od jejich historického počátku volně přechází k jejich dnešní podobě, hlavnímu legislativnímu vymezení a trendům do budoucnosti. Sociální sluţby jsou v evropském kontextu definovány jako „služby veřejného zájmů.“ (Hradecký, 2008, 17) „Jsou to činnosti nebo souhrn činností poskytující osobám pomoc v nepříznivé sociální situaci a ochranu před sociálním vyloučením s cílem možnosti zapojení do běžného života společnosti a využívat obvyklým způsobem jiných systémů- bydlení, práce. (Kapitoly komunitního, 2005, 4) „V anglosaském pojetí jsou sociální služby vše, co poskytuje výhody těm, kteří mají problém“ (Matoušek, 2001,178). V literatuře je dále moţné setkat se u sociálních sluţeb s pojmem humen services (lidské sluţby), který by mohl být u nás zaměněn s pojmem humanitární sluţby, kdy jde o akutní pomoc lidem v nouzi např. při povodních. (Matoušek, 2007). Matoušek rozděluje sociální sluţby na státní a nestátní, kdy státní sluţby jsou vţdy regulovány státem- jsou to většinou sluţby pod magistrátem měst jako např. orgán sociálně právní ochrany dětí. Sluţby nestátní jsou takové, jejichţ zřizovatelem je nestátní organizace – většinou nezisková organizace, charita nebo soukromá osoba. (Matoušek, 2001). Poskytovatelé nestátních sociálních sluţeb mohou ţádat Ministerstvo práce a sociálních věcí a další např. město, kraj o dotace do sociálních sluţeb. Kaţdopádně na fungování sluţeb je moţné poţádat pomocí projektu o dotaci na danou aktivitu sluţby. Dotace je zpravidla na rok, poté musí být sepsán nový návrh a projekt, který opět projde dotačním řízením a pokud je schválen, dostane organizace peníze. (Koldinská, 2002 in Tomeš 2002). Veřejno- právní organizace poskytující sociální sluţby jsou financovány ze státního rozpočtu, z daní poplatníků (např. úřady). Zároveň mohou organizace dostávat finanční nebo jiné prostředky od dalších organizací prostřednictvím sponzoringu. Mnohdy jsou sociální sluţby poskytovány zcela zdarma, mnohdy za úplatu, i přesto ale nestačí ve většině případů vybrané peníze na uţivení organizace. Motivací provozovatelů sociálních sluţeb není zisk, mnohdy se jedná o filantropii, tedy pomoc bliţnímu na základě křesťanských tradic. Sociální práce se realizuje prostřednictvím sociálních sluţeb. (Matoušek 2001) Sociální sluţby představují specifickou formu sociální pomoci, kde by peněţité dávky neplnily účel. Klientovy problémy se buď penězi řešit nedají, nebo je tu moţnost, ţe by klient 7
nepouţil peníze na daný problém, v tomto případě přichází na řadu sociální sluţby (Tomeš, 2002) Sociální sluţby jsou „poskytovány lidem společensky znevýhodněným, a to s cílem zlepšit kvalitu jejich života.“ Zároveň se v poslední době dbá i na to pomoci lidem, kteří jsou pouze ohroţeni sociálním znevýhodněním, vyuţívají se sluţby informativní – dříve neţ klient přijde o vše a musí vyuţít sluţeb nocleháren, je mu např. dána moţnost dluhového poradenství. Dále se pomáhá nejen osobě samotné, ale i její rodině a okolí např. u osoby závislé na návykových látkách, kde se často pracuje s partnery, rodinnými příslušníky. (Matoušek, 2007, 9) Všichni lidé by si měli být rovni dle Všeobecné deklarace lidských práv, ovšem všichni se nerodí stejní, mají různé odlišnosti a poté i odlišné moţnosti k přístupu ke vzdělání nebo práci, proto stát tyto odlišnosti reguluje a dochází k pomoci od státu. U nás je kaţdý člověk povinen platit si pojištění, pro případ, ţe by se dostal do situace, kterou by nemohl sám, zvládnout. Pokud tato situace nastane, dostane poté od státu pomoc toto je ochrana od státu. Sociální sluţby také chrání občana, protoţe mu pomáhají. (Tomeš, 2011)
2.1. Vývoj Sluţby byly vţdy moţností, jak pomoci chudým. Tato specifická forma solidarity se objevila uţ v Babylonu, kdy byl rodinám po padlých vojácích poskytován příděl. V křesťanství byly základní potřeby (zázemí a jídlo) plněny poutníkům. Ve středověku byly sluţby v rukou církví a různých řádů, které se v rámci víry a boţího milosrdenství snaţily pomoci svým bliţním. Oproti tomu ve světské rovině docházelo k sociálnímu vylučování slabších, protoţe představovali pro vrchnost hrozbu- např. nemocí. (Matoušek, 2007) V dnešní době by ovšem lidé, kteří mají problém, čekali na solidaritu okolí velmi dlouho, a proto vznikly sociální sluţby, kde pracují profesionálové, jejíţ kaţdodenní profesionální práce je solidarita a pomoc těm, kteří svoji situaci nezvládají. (Koldinská, 2002 in Tomeš, 2002) Po roce 1989 prošly sociální sluţby velkými změnami, ale velký rozmach nastal aţ s novým zákonem o sociálních sluţbách, s jehoţ nabitím moci dochází k důrazu na práva klientů a na jejich individuální schopnosti. Je zde i snaha o de-institucionalizace, tzn. moţnost, aby byla sluţba nabízena klientovi v jeho přirozeném prostředí a co nejméně se pouţívala pobytová sluţba, kdy je klient odtrţen od reality. Zákon pak uvádí základní zásady, které se soustřeďují především na (Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011):
8
-
Bezplatné sociální poradenství pro kaţdého- pokud má člověk problém, je třeba ho zdarma vyřešit.
-
Zachování lidské důstojnosti a respekt k lidským právům – přestoţe má člověk nějaký problém, není tím méně člověk, jeho práva tím nejsou méněcennější.
-
Individuální přístup – kaţdý člověk můţe problém řešit jinak, má jiné schopnosti, dovednosti, zkušenosti, a tak je třeba k němu přistupovat.
-
Aktivizace k samostatnosti – je třeba pouze člověku nastínit moţnosti, ale volbu provádí sám, pracovníci za něj jeho situaci neřeší, pouze mu ukazují, jak by se dala řešit.
-
Podpora při zakotvení v přirozeném sociálním prostředí – sluţby jsou nastaveny i terénní formou, tzn. člověk nemusí nikam docházet, pracovník dojde za ním.
-
Rovnoprávnost – ve sluţbách jsou si lidé rovni, nikdo nemá lepší postavení.
-
Dobrovolnost – člověk můţe kdykoliv ze sluţby odejít bez udání důvodu.
Jednotlivé části na sebe zvolna navazují a prolínají se. Sociální sluţby musí splňovat 15 standardů kvality sociálních sluţeb, které se soustřeďují na zlepšování sluţeb. Člověk vyuţívající sociální sluţbu je uţivatel nebo klient. (Hradecký, 2008)
2.2. Zákon o sociálních službách Stěţejní legislativní úpravou pro sociální sluţby je zákon č. 108/2006 Sb., který obsahuje podmínky poskytování pomoci a podpory fyzickým osobám v nepříznivé sociální situaci prostřednictvím sociálních sluţeb nebo příspěvku na péči, dále jsou v něm sociální sluţby rozděleny na formy a druhy, zákon také upravuje náleţitosti smluv (které musí mít kaţdý uţivatel sociálních sluţeb) a formy úhrady. Popsány jsou i podmínky pro poskytování sluţeb, povinnosti poskytovatelů a další prvky se sociálními sluţbami spojené (Michalík, 2009,19; Zákon 108/2006). Sociální sluţby dělíme na sociální poradenství, sociální péči a sociální prevenci. (Michalík, 2009) Zákon v současné době vyjmenování 33 druhů sluţeb, který by měla jeho novela, která je plánována na rok 2015 změnit. Dále se změny budou týkat deinstitucionalizace sluţeb, kdy budou nahrazeny sluţby pobytové sluţbami terénními, klient bude v přirozeném prostředí a sociální pracovník za ním bude pouze docházet (Tomeš, 2011, Sulek, 2013) Zákon mimo jiné definuje je i činnosti, které jednotlivé sluţby vykonávají mezi nimi je na např. (Michalík, 2009, 45) 9
-
Pomoc při zvládání běţných úkonů péče o vlastní osobu.
-
Pomoc při osobní hygieně nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu.
-
Poskytnutí stravy nebo pomoc při zajištění stravy.
-
Poskytnutí ubytování, případně přenocování.
-
Pomoc při zajištění chodu domácnosti.
-
Výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti.
-
Sociální poradenství.
-
Zprostředkování kontaktu se společenským prostředím.
-
Sociálně terapeutická činnost.
-
Pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záleţitostí.
-
Telefonická krizová pomoc.
-
Nácvik dovedností pro zvládání péče o vlastní osobu a soběstačnosti.
2.3. Povinnosti poskytovatele Kaţdá sociální sluţba podléhá registraci, existuje registr poskytovatelů sociálních sluţeb, kde jsou informace o všech sociálních sluţbách nabízených v České republice, tyto informace je nutné pravidelně aktualizovat. Aby byla sluţba registrovaná, musí poskytovatel dodrţovat řadu povinnosti mezi nimi následující (Michalík, 2009, 50): -
Dostupnost informací – K tomu, aby sociální sluţbu navštěvovali klienti je třeba, aby o ní věděli, aby věděli, komu sluţba pomáhá (cílová skupina nebo okruh osob) a jakou formou a to je obvykle napsáno ve veřejném závazku nebo poslání sluţby. Většinou se tyto informace objevují na letácích sluţby, internetových stránkách organizací nebo ve výročních zprávách.
Tyto dokumenty jsou dostupné na akcích, kde se setkávají
sluţby. Letáky by měly být dle moţností cílové skupiny tam, kde se vyskytuje, letáky pro rodiny s dětmi v rodinných centrech, mateřských školách. Zároveň je třeba, aby leták byl napsán jazykem cílové skupiny, aby mu rozuměla- pouţívat minimum odborných výrazů. Pokud půjde do sluţby klient, který je informovaný, bude s ním lepší spolupráce, nebude vyţadovat sluţby, které organizace nenabízí a sám si bude moci říct i to o jaké sluţby má zájem. (Hradecký, 2008; Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011)
10
-
Dodrţování práv- při práci s klienty je třeba, i přestoţe mají klienti své problémy, do kterých se mnohdy dostali svou vinou, se k nim chovat dle jejich práv, nějakým způsobem je nestereotypizovat, rozhodně neuráţet a jejich práva zachovávat. Můţe se stát, ţe klient přijde pomočený, v roztrhaném oblečení, i v tomto případě je nutné, aby se klientovi pomohlo a našla se nejlepší cesta, jak ze situace ven. Mnohdy se můţe stát, ţe pracovník rozvírá moţný vějíř variant, jak se z dané situace dostat, ale klient si neustále volí svou cestu, která se můţe zdát pracovníkovi špatná. Pracovník upozorní na důsledky vyplývající z daného řešení situace, ale klienta nepřemlouvá, aby zvolil jinou cestu, protoţe klient má svá práva a je to pouze jeho rozhodnutí, které zvolí. Důleţité je i to, ţe sociální sluţby jsou dobrovolné, tzn. ţe mohou klienti kdykoliv spolupráci ukončit. Jedním ze základních práv v sociálních sluţbách je i právo stěţovat si. Pokud se klient domnívá, ţe jsou jeho práva porušována, můţe si stěţovat na poskytovatele. O tomto právu je klient informován při jednání se zájemcem o sluţbu. Zároveň je kaţdá sluţba povinna mít systém podávání stíţností, který by měla mít na viditelném místě, aby byl klientům k nahlédnutí. (Zavádění standardů, 2002)
-
Pravidla pro poskytování sluţby – vzhledem k tomu, ţe jsou sluţby poskytovány mnohdy více lidem naráz a měly by klientovi pomoci, je třeba, aby klient dodrţoval ve sluţbách nějaká pravidla, nastavení hranic, kam můţe. Většinou jsou to pravidla slušného chování, uklidit po sobě, nenadávat ostatním a starat se o své věci, chovat se k pracovníkovi slušně. Na pravidla sluţeb zvolna navazuje sankční řád, který má kaţdá sluţba jako pohrození klientovi pro případ, ţe nedodrţuje daná pravidla sluţby. Většinou jsou v něm sankce od napomenutí po vyloučení ze sluţby. Vyloučení ze sluţby je moţné maximální dobu 6 měsíců, poté je klient brán jako nový uţivatel. (Standardy kvality, 2008)
-
Individuální plánování- Sociální sluţby poskytují své činnosti na základě individuálního plánování tzn, ţe zájemce přichází do sluţby s tím, jaké jsou jeho potřeby a také s představou, jak mu organizace pomůţe (viz. kapitola Zákon o sociálních sluţbách). Organizace má jasné dané činnosti, které provádí. Pokud dojde ke shodě nabídky sluţby a očekávání klienta, je s klientem uzavřena smlouva o poskytování sociální služby (mnohdy jen ústně). Ve smlouvě je stanoven cíl, kterého chce uţivatel dosáhnout. Další kroky, které vedou k naplnění cíle uţivatele, se nazývají individuální plánování. Kdy jsou s klientem dány jednotlivé dílčí, reálné cíle 11
k dosaţení zakázky. Tyto cíle jsou tvořeny dle individuálních specifik a potřeb klienta. Při jednáních se zájemci si sluţby evidují počet odmítnutých, tj. počet těch kteří ţádali jinou sluţbu nebo pro ně tato nebyla vhodná. Sluţba klientům můţe být ukončena na základě rozhodnutí klienta (nemusí udávat důvod) nebo na základě neplnění dílčích cílů, nevyuţívání sluţby nebo porušením pravidel. (Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011)
-
Dodrţování standardů kvality – důleţitým spektrem povinností poskytovatele je dodrţovat standardy kvality sociálních sluţeb. Standardy se dělí na personální, procedurální a provozní. Všech 15 standardů má definována kritéria, které jsou pro poskytování sociálních sluţeb zásadní. Na jednotlivé sluţby poté můţe dojít inspekce kvality sociálních sluţeb, která zkoumá, zda je vše dodrţeno. Některé standardy jsou ve
výše
popsaných
povinnostech
obsaţeny
(Hradecký,
2008;
Závádění
standardů,2002)
2.4. Plány v rozvoji sociálních služeb Vzhledem k tomu, ţe sociální sluţby jsou prvkem, který pracuje s lidmi, jejíţ potřeby jsou neustále měněny, platí to samé i o systému sociálních sluţeb. V plánech do roku 2012 se jako hlavní tréma inovací sociálních sluţeb objevovali témata jako transformace sluţeb sociální péče1, rozvoj preventivných sluţeb2, financování sociální sluţeb a jejich rozvoj nebo vzdělávání a profesionalizace pracovníků. Jako samostatnou kapitolu bych označila i vzrůst zájmu o komunitní plánování a vytvoření střednědobých plánu sociálních sluţeb, kdy se priorita č.4 přímo zajímá o to, jak plánovat a podporovat města v tvoření střednědobých plánů. (Priority rozvoje, 2008)
1
Zvláště vytvoření systému terénních programů, které by nahrazovaly dnešní pobytové služby a tím by dávaly větší prostor klientově samostatnosti 2
Rozvoj preventivních služeb jako možnost zabránění dalším problémům- např. snažit se občany učit finanční gramotnost, než poté řešit následky dluhových pastí a exekucí
12
2.5. Role občanů Jak je napsáno výše, tak vzrostl zájem o komunitní plánování a tím i o moţnosti občanů, aby vznesli svůj názor. Komunitního plánování se mohou zúčastnit lidé nejen, kterých se problematika týká, ale i ti, kteří se o ni zajímají, nebo je zajímá proces komunitního plánování. Dle zásad komunitního plánování se diskuzí můţe zúčastnit kaţdý občan. Výklad pojmu občan souvisí se vztahem ke státu a společnosti a občanem daného státu je ten, který má občanství (Linhard, Petrusek, Vodáková, 96,697-698).
Občanství lze nabýt
narozením, určením otcovství, osvojením, nalezením na území České republiky, udělením, prohlášením nebo v souvislosti se svěřením do ústavní, pěstounské nebo jiné formy péče. Prokázat občanství lze občanským průkazem, cestovním dokladem, osvědčením (ne starší 1 roku) nebo listinou o nabytí nebo udělení státního občanství (Zákon 186/2013Sb.). V novodobě společnosti se rozvíjely spolky jako třeba hasičský, myslivecký nebo jinak zájmový a tyto spolky stály v základech občanské společnosti. Během II. světové války byly spolky zrušeny a tím i organizace společnosti tzv. zdola pozastavena. V totalitním státě platilo, ţe chtěl stát za své občany rozhodovat a přidělovat jim dobro, pro jejich vlastní aktivitu nebo iniciativu nebylo místo (Šiklová in Tomeš, 264). Třetí sektor je „protiváhou, přirozenou bariérou proti mocenské rozpínavosti státních organizací a právě vládnoucích politických stran, má vyrovnávat dravosti sektoru ziskového i politicko- mocenského. V určitých oblastech, např. v poskytování lékařské nebo sociální péče je tento sektor nezastupitelný.“(Šiklová, in Tomeš 2002,264) Mezi nestátním a státním sektorem by měla být nastavena spolupráce, aby nedocházelo k dublování sluţeb a tím zbytečnému financování. Role občanů a jejich individuální práva jsou v posledních letech neustále probírána, kaţdý člověk má svá práva a tím, ţe si jich je vědom má hlavně v třetím sektoru moţnosti, jak prosazovat své názory a připomínky. V dnešním světě jiţ není občan pouze člověk, který poslouchá nařízení shora, ale můţe se k nim vyjádřit nebo nastavit jiná. (Tomeš, 2011)
2.6. Rozhodování na lokální úrovni Rozhodování je činnost, kdy si volíme jednu moţnost alespoň dvou moţných variant. (Křupka, Kašparová, Máchová, 2011, online). Občané jsou zvyklí, ţe za ně někdo rozhodoval, většinou to byla rozhodnutí v rámci státu. Od novověku docházelo k výsadnímu postavení národních států, stát, tedy jeho zástupci, byl aktérem všeho dění a na nich leţela rozhodnutí. V posledních letech u nás dochází k tomu, ţe zástupci státu se snaţí respektovat povinnosti a pravidla, které jsou nastaveny shora nebo zdola. Nařízení mohou pramenit např. ze členství 13
v nějakém spolku, organizaci, pro Českou republiku jsou typická nařízení z Evropské unie, jíţ jsme součástí. Zároveň je ovšem dán i větší prostor občanům, aby vyjádřili svůj názor a to nejen ve volbě svých zástupců, ale i dalších prvků. (Čmejrek, 2008) V současné době se i u Evropské unie jedná o to, zda bude EU prezentovat jako spojení několika národních států nebo dojde k tzv. Evropskému regionu. (Hloušek, 2004). V současnosti tedy dochází k protichůdnému postavení globalizace a participaci na lokální úrovni. Na jedné straně je stát malý na to, aby řešil problémy celosvětového charakteru a v zásadě velký na řešení problémů jednotlivce. Je třeba si ale uvědomit, ţe pokud bude chudý a vyloučený jeden region z celku, je nepůjde zapojení tak dobře. (Tomeš, 2011) Pokud budou stále dělat rozhodnutí „vládci“ naší země, mohou volit rozhodnutí špatná, která fungují jinde skvěle, ale na daném území to nepůjde, protoţe je třeba, aby měli i občané moţnost se k dané problematice vyjádřit. Mnohem lépe se navíc dělají aktivity, které si člověk zvolí neţ ty, jeţ mu jsou nakázány shora.
3. Participativní přístup Participativní přístup je moţnost občana zapojit se do aktivit, vznést svůj návrh. V následující kapitole jsou hlavní definice pojmu a i vypsány charakteristické znaky, které napomáhají lepší participaci. Pojem participace byl historicky vyuţíván Platonem pro vztah věcí a ideí, dnes se pouţívá k označení účasti. V sociální politice se o „participaci objektů (klientů) nejčastěji hovoří ve třech rovinách, a to jako o účasti: financování sociální politiky (pojistné, částečná úhrada nákladů na poskytnuté služby), na rozhodování o volbě nejvhodnějších způsobů uspokojování potřeby (příspěvky na péči apod.) na řízení sociálních institucí, např. účast zaměstnanců na řízení podniku.“ (Tomeš, 2011,35) Nejčastější skupinou, která participuje, jsou právě zaměstnanci, kteří se sdruţují v odborech, jimiţ se snaţí změnit pracovní podmínky. Druhou skupinou jsou pojištěnci obligatorního sociálního pojištění a třetí skupinou je občanská společnost, která se v lokalitách domáhala moţnosti aktivně se podílet na změnách ve sportu, kultuře atd. (Tomeš, 2011) Participace obecně můţe být brána „ ve smyslu dobrovolných aktivit cílených na posílení vlivu ve vybraných oblastech zájmů jednotlivých aktérů.“ (Čermák, Vobecká, 2012, 33). Participace je v sociální práci brána jako zapojování, mnohdy ovšem někteří autoři tyto pojmy neztotoţňují např. Adams. Croftová a Beresford rozlišují dva typy participace14
self-advocacy a konzumerismus. Konzumerismus je sice zapojení klientů, ovšem je výhodné pro toho, kdo výzkum tvoří, chce tím vyzkoušet, zda je o produkt zájem, zda se typ bude prodávat apod. Naproti tomu self- advocacy je zaměřeno na klienta a na jeho potřeby pro něj samotného. (Croftová, Beresford, 2002, in Matoušek, 2013) Na participaci zvolna napojuje participativní přístup. Mimo Croftové a Beresfordové byli i další, kteří se zajímali o participaci v sociální práci jako byla např. Sherry Arnstein, která vytvořila „ţebřík“ moţné úrovně participace klientů následovně: na prvních příčkách jsou manipulace a terapie, které podle Arnstein nejsou přímo participativní, těmito výrazy jsou označeny situace, kdy je klient do akce/ rozhodování přizván, protoţe být přizván musí, z nějakého vnějšího faktoru- a na rozhodování se vůbec nepodílí. Další tři fáze jsou nazvány jako tokenismus (obsahuje informování, konzultování, zapojení), kde je participace realizována „na oko“, sice se klient stává zástupcem určité skupin, ovšem jeho hlas se na rozhodování nepodílí. Za pravou participaci pokládá Arnstein aţ partnerství, delegování a občanskou kontrolu, kde v posledním bodu občanské kontroly se klient podílí na rozhodování, ale situace i řídí a organizuje. (Arnstein, 1969, in Matoušek, 2013) Bernard rozlišuje formu participace jako aktivní účast na plánování nebo zjišťování informací. Aktivní účast chápe jako účast v triádě(více viz aktéři komunitního plánování), pracovních skupinách nebo na pracovních setkáváních s veřejností. Zjišťování informací probíhá dle něj formou dotazníkového šetření, standardizovanými nebo neformálními rozhovory s cílovou skupinou, účastí na setkávání cílových skupin nebo sběrem informací od poskytovatelů (Bernard,2010) Brueggemann hovoří i o důleţitosti výzkumu potřeb a s tím související participace klientů, protoţe právě o klientovy potřeby se jedná a kdo zná lépe své potřeby, neţ- li klient sám. Pokud bude výzkum dělat nezávislá osoba, můţe dojít k moţnosti, ţe se reálné potřeby klientů nebudou shodovat s tím, co bude nabízet budoucí sociální sluţba. V této fázi hovoří o třech stupních participace – konzultace, spolupráce nebo plná kontrola, kdy výzkum je plně v rukou komunity, na kterou budou poté výsledky aplikovány, takţe nemělo dojít ke zkreslení. (Brueggemann,2002) Participativní přístup je novější a stojí oproti tzv. administrativnímu přístupu, který je starší a je klasicky byrokrativním přístupem, postupuje se v něm podle neosobních napsaných pravidel, která jsou sepsána z vrchu – není zde prostor pro vyjádření názoru, nebo podílení se na rozhodování. Pravidla, postup je pevně dán vnější (nadřazenou) silou. (Kubalčíková, in Matoušek, 2013, 104-106; Musil, in Matoušek, 2013, 106-108). Tento přístup je typický pro 15
úředník státní správy, nalezneme ho např. na úřadech práce – kdy mají své formuláře, které jsou vytištěné pro celou republiku stejně a poté chtějí pouze vyplněný formulář a další postup je téţ podle předepsaného řádu- v tomto řádu je napsáno, jak, kdy a co mají klienti dodat, jak s danou ţádostí poté bude naloţeno i to, jaké mají moţnosti se odvolat. Vše je ohraničeno daty a čísly a dle dokumentu se pracovníci úřadů práce řídí po celé České republice, je to v podstatě manuál, jak danou věc řešit. Prostor pro participaci klientů, pro jejich názory a připomínky není. (zákon č.500/2004 SB. Správní řád) Oproti tomu v sociálních sluţbách různých neziskových organizací, kde se postupuje podle standardů kvality (zákon č.108/2006 Sb. Zákon o soc. sluţbách), které se soustředí nejen na provozní a personální záleţitosti, ale i na průběh spolupráce mezi klientem a pracovníkem organizace. Kdy se dbá na dodrţování jeho práv při poskytování sluţby. Zároveň si klient tvoří zakázku s pracovníkem při jednání se zájemcem a smlouva je tak kompilací nabídky sluţby a přáním/potřebou klienta. Celý individuální plán, který mapuje poskytování sluţby a je jejím základem poté poukazuje na pracovníkovo vedení klienta k dosaţení cíle. Spolupráce je nastavena jako partnerství, pracovník se nad klienta nepovyšuje a klientův názor nezpochybňuje. Pracovník pouze klientovi rozprostře „vějíř moţností“ a je pouze na něm, kterou moţnost si vybere, ale je moţné, ţe si vybere i moţnost, která nebyla v nabídce a pracovník s ní nesouhlasí. V tomto případě pracovník klienta upozorní na rizika z volby plynoucí, ale konečně rozhodnutí nevymlouvá. Participativní přístup je v těchto většinou nestátních neziskových organizacích zcela běţný. (Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011) Zájem „zadavatele“ nehraje roli, zadavatel pouze registruje sluţbu dle cílové skupiny a činností, které organizace ze zákona poskytuje. Participace nastavuje nové pojetí klienta, klient uţ není „loutka“, se kterou se hýbe, ale je mu dán prostor k tomu, aby se vyjádřil, co a jak chce. Ve většině komunitních plánů se s účastí veřejnosti počítá jako s rovnocenným partnerem uţ při jeho tvorbě. V pracovních skupinách se objeví kolonka veřejnost, pod kterou se můţe schovat i uţivatel, ale ovšem ve SWOT analýzách je nízké zapojení veřejnosti zmiňováno poměrně často (Komunitní plán, 2012). Většinou se uţivatelé/veřejnost mohou do komunitního plánu zapojit, aţ kdyţ je napsán a oni se k němu mohou vyjádřit, mohou ho připomínkovat. Mnohdy ale k připomínkování nedojde, protoţe klienti nevědí, kde mají daný plán hledat, nemají informace o tom, ţe něco jako komunitní plán probíhá a není napsán jazykem uţivatelů- nesplňuje atributy participace (viz. níţe).
16
Nejznámějším participativním přístupem je tzv. politická participace, kdy si lidé mohou zvolit svého zástupce ve vedení např. města a tím se podílí na řízení města, dle toho jakého představitele si zvolili. Představitelé města tím získávají legitimitu za své chování, protoţe oni jsou voleni veřejností a zároveň tím dochází k efektivitě jejich rozhodování, protoţe oni jsou volení zástupci. V dnešní době ovšem dochází k nízké účasti u voleb a tak je efektivita i celkový dojem volených zástupců velmi ovlivněna. (Čmejrek, 2008)
3.1. Participace uživatelů Komunitního plánu by se měli účastnit uţivatelé a veřejnost. Jejich účast je stěţejní, protoţe sociální sluţby se zřizují a fungují kvůli nim. Uţivatelé mohou svým přístupem a zapojením vnést důleţité informace do plánu, protoţe oni ţijí reálný ţivot, při kterém potřebují pomoc a jen oni vědí, jak by jim sluţba mohla pomoci (mnohdy se stává, ţe klienti neumějí popsat své potřeby a problémy, někdy si je jen neumí připustit). Účast uţivatelů je tedy nutná, v ideálním případě po celou dobu komunitního plánování. 3 Při práci s uţivateli je třeba dodrţovat atributy participace- viz níţe a zároveň se snaţit, aby měl uţivatel ke komunitnímu plánu a jeho realizátorům důvěru, aby mohl vědět, ţe pokud vyřkne názor, nebude znevaţován a hlavně se do komunitního plánu zapojí. (Metodiky pro, 2007) V počátcích plánu je třeba, aby se uţivatel zapojil do správné pracovní skupiny, tzn, aby bylo jasně definováno, která skupina se věnuje které cílové skupině.4 Uţivatel se můţe zapojit do počátečních příprav, tzn. jak bude skupina fungovat, jak často se bude scházet a kde se bude scházet (ideální je v začátcích scházet se v jejich přirozeném prostředí tzn. pro rodiny s dětmi např. v mateřských centrech)- více viz atributy participace- zdroje. Uţivatel zde funguje jako jedinec se zkušenostmi. (Metodiky pro, 2007,č.3, 8) Další moţností je zapojení uţivatelů v rámci analýzy potřeb, které je často vyuţíváno. Nejčastěji je vyuţíváno sociologických průzkumů, kde je ovšem výzkumný vzorek zacílen na veřejnost celkově, tudíţ data si poté musí jednotlivé pracovní skupiny rozlišit. Zároveň tím, jak se vzorek nespecifický můţe dojít i k obecným výsledkům. Dobrým případem je pořádání
3
Komunitní plán města XY je plně podporována z fondu EU, na celé komunitní plánování je vypsán projekt, budoucnost komunitního plánu po skončení projektu je nejistá.
4
(cílová skupina je taková, která má stejné znaky a shodný problém- např. osoby bez přístřeší, se zdravotním omezením- Krutilová,
2011)
17
tzv. kulatých stolů nebo moderovaných besed, kde se setkají lidé, kteří hovoří o stejných tématech. (Metodiky pro, 2007, č. 3, 12) Zapojení uţivatele procesem konzultací značí, ţe klient není přítomen na setkávání pracovní skupiny, ale je schopen odpovídat na otázky, které mu členové komunitního plánování dají. S takovýmto uţivatelem se pracuje individuálně, je zde prostor pro vysvětlení nejasností, ale ztrácí se tzv. brain storming. Tyto konzultace mohou probíhat po celou dobu zakládání, tvoření i implementace komunitního plánu. (Metodiky pro, 2007, č. 8) Častým zapojením bývá zapojení do hodnocení komunitního plánu- to znamená, ţe pracovní skupina vytvořila plán a ten poté dává k připomínkování veřejnosti. Můţe se ovšem stát, ţe pokud je to jediná forma participace a plán je vytvořen podle normativů, které jsou stereotypně okopírovány dle jiného plánu, nesejde se u uţivatelů s nadšením a mohou být naplánovány sluţby, které nejsou pro danou lokalitu vhodné. (Metodiky pro, 2007, č.3) Tyto formy jsou pouţívány buď samostatně, nebo v kombinaci. V ideálním případě je uţivatel přítomen začátkům i procesu tvoření komunitního plánu a zároveň i připomínkování.
4. Komunitní plánování sociálních služeb 4.1. Komunitní plánování Metoda komunitního plánování je relativně novou metodou zaloţenou na participativním přístupu občanů. Metoda je v jednotlivých městech zaváděna pro zefektivnění sociálních sluţeb. Začátky komunitního plánování v České republice jsou spojeny s česko- britským projektem „Podpora MPSV při reformě sociálních sluţeb“ z let 2000- 2002 v píseckém kraji (Bernard, 2010). Komunitní plánování je „metoda vycházející z principu participace na procesu rozhodování, která je využívána při rozhodování o místní a typové dostupnosti sociálních služeb, ale může jít i o jiné služby, v podstatě každý aspekt lidského života.“ (Matoušek, 2013, 313) Podle Vaskové a Ţeţuly se je jedná o metodu, která umoţňuje zpracovávat rozvojové materiály pro různé oblasti veřejného ţivota (Vasková, Ţeţula, 2002). Definic komunitního plánování nalezneme v literatuře mnoho, ale jejich podstatou je to, ţe komunita (tzn. lidé ţijící na jednom místě, kteří mají mezi sebou nějaké vazby nebo mají vazby k tomu místu a zároveň mají společné potřeby, a tudíţ hledají zdroje, jak své potřeby naplnit) plánuje, jak se dostat ze
18
ţivotní situace A do ţivotní situace B. Plánování je tedy pomyslná cesta, jak se dostat z přítomnosti do budoucnosti, kde je situace zlepšená. (Materová, 2004). Komunitní plánování je tedy plánování, kdy se aktivně na rozhodování o situaci zapojují lidé, kterých se daná problematika týká.
4.2. Komunitní plánování sociálních služeb Komunitní plánování sociálních sluţeb metoda, kterou lze na úrovni obcí nebo krajů plánovat sociální sluţby tak, aby odpovídaly místním specifikům i potřebám jednotlivých občanů a také proces zjišťování potřeb a zdrojů a hledání nejlepších řešení v oblasti sociálních sluţeb (Průvodce procesem, 2004,2). Komunitní plánování je momentálně i v zákoně o sociálních sluţbách zákon č. 108/2006, kde je v §3 písmeno h. definován tzv. plán rozvoje sociálních sluţeb jako „výsledek procesu aktivního zjišťování potřeb osob ve stanoveném území a hledání způsobů jejich uspokojování s využitím dostupných zdrojů, jehož obsahem je popis a analýza existujících zdrojů potřeb, včetně ekonomického vyhodnocení, strategie zajišťování a rozvoje sociálních služeb, povinnosti zúčastněných subjektů, způsob sledování a vyhodnocení plnění plánu a způsob jakým lze provést změny v poskytování sociálních služeb. (Zákon č.108/2006Sb.) Plán rozvoje sociálních sluţeb je vlastně výsledek komunitního plánování na určité časové období. Podle definice od Oriniakové se postupy komunitního plánování obecně nazývají plánování se širokým zapojením veřejnosti. „Komunitní plánování sociálních služeb je přístup, který odpovídá za to, že služby v dané lokalitě budou odpovídat specifikům i potřebám jednotlivých občanů, kteří v dané lokalitě žijí.“ (Oriaková, Rosecký, 2004) V dalších bodech je psáno, ţe komunitní plán není konečný, ale ţe je cyklický, takţe plán rozvoje je např. ročním vyústěním komunitního plánování. Plán rozvoje vytváří město, ale podklady z komunitního plánu si téţ bere kraj, který vytváří také plány rozvoje. Kaţdé město si je poté pojmenovává- pro města jsou typické akční plány na rok XY/plán rozvoje, pro kraje je to jsou střednědobé plány, ve kterých se projevují informace z komunitního plánu. Na základě jednotlivých krajských plánu se poté vytváří národní plán. (Průvodce procesem, 2004)
4.3. Aktéři komunitního plánování Důleţitou podstatou komunitního plánování sociálních sluţeb je to, ţe se na něm podílejí všechny strany, kterých se daná problematika týká- zadavatelé, poskytovatelé a uţivatelé 19
(veřejnost jako potencionální uţivatel). Spolupráce těchto tří sloţek se nazývá triáda. Kdy kaţdá skupina má v komunitním plánu své místo a teprve při zastoupení všech bude komunitní plán fungovat, tak jak má. V lokalitě poté budou sluţby, na které budou mít zadavatelé peníze, poskytovatelé podmínky a zároveň o ně bude zájem ze strany uţivatelů. V případě, ţe triáda takto nefunguje, je plánování otázkou náhody, kdy je moţné ţe se budou dotovat sluţby, které jsou sice celostátně přínosné (v některé obci fungují), ale nejsou potřebné pro danou obec. (Zatloukal, 2008)
4.3.1. Zadavatelé Zadavatelem můţe být město, tzn. lidé z magistrátu nebo zastupitelstva. Jejich důleţitost je hlavně v tom, ţe oni rozhodují, kam do jaké sféry půjdou dotace. Jejich zájmem a zájmem komunity je, aby si své potřeby uměli před nimi obhájit a poté získali prostředky na realizaci svých potřeb. Rozhodně se zastupitelstvu bude lépe rozhodovat o dotacích, pokud budou vědět, ţe jsou dané prostředky vyuţity a o sluţby je zájem. Zároveň by to měl být zadavatel, který má přehled o tom, jaké sluţby v dané lokalitě jsou a které by byly ještě třeba. Zadavatel by měl vznést do pléna poskytovatelů zakázku na jinou, další sluţbu, popř. zajistit, aby daná nepříznivá situace a cílová skupina, která nemá v současnosti ţádnou pomoc, byla řešena, aby jiţ stávající sluţba, která pracuje s danou cílovou skupinou, rozšířila sluţby. Tak jako se řeší plány na výstavby v obci, se poté řeší i plány na nové sluţby nebo reorganizace jednotlivých sluţeb. Často si zadavatelé nechávají vytvořit různé analýzy a demografické studie, co a jak je třeba zlepšit v sociálních sluţbách (pokud jsou osvícení a přikládají sociálním sluţbám význam), tato analýza, která nemusí být vypracována rukou odborníků, ale např. školou nemusí mít správné výsledky. Mnohdy ovšem tyto analýzy přebírají z jiných krajů, měst atd. a poté podle daného vzoru plánují sociální sluţby. Můţe se tak stát, ţe ve městě, které má křesťanskou základnu a tím i princip solidarity vybudují např. charity, kam budou lidé nosit pouţité oblečení, jídlo atd., ale uţ ve městě nebude dostatek klientů, protoţe se o ně postarají ve jménu křesťanské tradice rodiny svépomocí. Zadavatel sluţbu „platí, zřizuje, zadává, organizuje a připravují výběrová řízení, je tedy v jejich zájmu připravit co nejkvalitnější služby, za co nejméně peněz“ (Návrhy, 2005, 5).
4.3.2. Poskytovatelé Poskytovatelem se rozumí zástupce sociální sluţby, coţ jsou většinou státní nebo nestátní organizace, které sluţbu provozují. Sociální sluţba má zabezpečit občana, v případě, ţe je 20
v nepříznivé ţivotní situaci- má nějaký problém, se kterým si sám nemůţe poradit. (Průvodce procesem, 2004) Těchto sluţeb je v současnosti v České republice několik- rozdělují se na typy – ambulantní (klient do nich pouze dochází a tráví čas, můţe trávit i několik hodin denně), terénní (poskytují sluţby v klientově přirozeném prostředí- pracovníci za klientem dochází, tráví s ním čas, protoţe on sám nemá moţnosti/nebo nechce vyuţívat jiný typ sluţby např. ambulantní) a na pobytové (kde klient bydlí a je o něj soustavně pečováno). Dále se sluţby mohou dělit podle cílových skupin, kterým poskytují pomoc – např. na osoby bez přístřeší, rodiny s dětmi nebo seniory. Dělení je většinou odvislé dle autora. Kaţdá z těchto sociálních sluţeb má svá specifika podle druhu klientů a podle typu. Práce ve sluţbě se podle toho můţe lišit. Poskytovatel vzhledem k tomu, ţe pracuje s cílovou skupinou, je s ní denně v kontaktu, zná problémy cílové skupiny, ví, s jakými problémy za ním často klienti chodí, a zároveň je školen v nejnovějších trendech v oblasti potřebné pro cílovou skupinu. (Kozlová, 2005). Více informací je v předchozí kapitole Sociální sluţby.
4.3.3. Uživatelé Uţivatelem sluţby se rozumí člověk, který má nějaký problém, se kterým si sám neumí poradit, a tak vyhledá odbornou pomoc. (Vasková, Ţeţula, 2002). Konkrétní uţivatel potřebuje pomoci s konkrétní svou situací, která má svá specifika, a pokud na něj bude pracovník zkoušet model, který uţ fungoval na klienta před ním, nemusí to fungovat, protoţe klienti jsou individuální bytosti, které se mohou chovat jinak. Zároveň se jeden klient do situace mohl dostat pouze proto, ţe podepsal smlouvu, které nerozuměl a druhý klient se ve stejné situaci ocitl, protoţe uţ neměl peníze a byl nucen podepsat půjčku. S jedním klientem je třeba pracovat na obezřetnosti (správné čtení smluv i poznámek pod čarou) a druhý klient bude vyţadovat delší práci a naučení finanční gramotnosti- jak šetřit. Zároveň je moţné ţe poskytovatelé v souvislosti, s tím, ţe jeden uţivatel bude mít problémy s gramotností, budou této situaci přikládat větší význam neţ je třeba a budou pořádat besedy na téma finanční gramotnosti, a tím mohou odradit další klienty, kteří mají větší a jiný problém. Uţivatelé někdy mohou mít i problém pojmenovat svůj problém, můţe jít o takové specifikum, které do dotazníků nebo průzkumů veřejnosti nenapíší, mnohdy jim ani daná věc, jako problém nepřijde a teprve, kdyţ na ni pracovník upozorní, zjistí, ţe to je spouštěčem všech problémů. Zároveň se poskytovatelé často mohou setkávat s tím, ţe se uţivatelé snaţí své problémy shodit na někoho dalšího. V podstatě to znamená, ţe klient má problém, protoţe úřednice mu opomněla dát tiskopis, nepřipomněla mu, ţe ho musí donést v daný termín atd. Uţivatel 21
v rámci svých práv si můţe na poskytovatele stěţovat, coţ je jedno ze základních práv, které by nemělo být opomíjeno při jednání se zájemcem o danou sluţbu – (standardy kvality sociálních sluţeb standard 7 ), tím nabude dojmu, ţe on problém nemá, ţe problém je v poskytovateli a toto nedorozumění se na komunitním plánu můţe vysvětlit. Neméně důleţitou součástí patřící k uţivatelům je veřejnost (jakoţto potenciální uţivatel sluţby), která by se na tom, zda a jaké sluţby budou, měla podílet. Nemusí znát perspektivu cílové skupiny, ale pokud chce v komunitě/ obci něco změnit, je to pro ni moţnost, vzhledem k tomu, ţe kaţdý občan se můţe stát lehce uţivatelem sociálních sluţeb – v době půjček a hypoték se člověk lehce stane osobou bez přístřeší, můţe mít nějaký zdravotní úraz, a poté se pro něj budou hodit sluţby pro zdravotně postiţené nebo jen zestárne a poté bude vyuţívat sluţeb pro seniory. (Čámský, Krutilová,… 2011)
4.4. Zásady a principy komunitního plánování Mezi nejzákladnější princip komunitního plánování patří výše zmíněná triáda (spolupráce zadavatelů, poskytovatelů a uţivatelů). Další principy jsou následující dle Návrhů kapitol pro plánování sociálních sluţeb (Návrhy kapitol, 2005). -
Konsenzus – třeba triády, ovšem samotná účast triády nestačí a je třeba aktivity triády, aby kaţdá ze stran řekla svůj názor a návrh moţného řešený, z těchto návrhů se poté pomocí kompromisu stane jeden výsledný, se kterým budou souhlasit všechny strany
-
Přání uţivatelů versus normativy- komunitní plán je výsledkem dohody mezi triádou, nemělo by se stát, ţe normativy (dané vnějšími prvky) zasáhnout do řešení, plán s nimi můţe být ovšem komparován
-
Princip občanské společnosti- uţ z historie komunitního plánování je zřejmé, ţe mohlo vzniknout teprve po vzniku občanské společnosti, a tak je třeba v komunitním plánování dodrţovat rovnost mezi jednotlivými aktéry (více kapitola atributy participace v komunitním plánování).
-
Zapojení- bez aktivního zapojení a vyjadřování názorů jednotlivých stran nelze komunitní plánování realizovat, pokud bude triáda pouze přítomna, ale nebude se aktivně vyjadřovat, názor nebude vyslyšen, a tudíţ komunitní plánování nebude účinné.
22
-
Demokracie- pokud se návrh nelíbí všem, není nic odsouhlaseno. Komunitní plánování je o tom, ţe kaţdý hlas je stejně důleţitý, tudíţ pokud bude hlasovat jeden uţivatel proti zbytku sám, výsledek komunitního plánování neprojde.
-
Vše je veřejné- komunitní plány se nedělají v uzavřených místnostech, můţe se zúčastnit kdokoliv, koho se problém týká, jsou jednání otevřená a zápisy z nich dostupné.
-
Svoboda vyjadřování - komunitní plánování je přítomná triáda, proto, aby kaţdý mohl říci svůj názor, tudíţ je třeba, aby k tomu měl prostor (viz atributy participace v komunitním plánování).
-
Průběh- u většiny práce jde hlavně o výsledek, u komunitního plánování je důleţitý nejen výsledek, ale i průběh jednotlivých jednání, protoţe při nich se řeší aktuální situace u uţivatelů, zadavatelů a poskytovatelů, není to o tom, problém hned vyřešit, ale debatovat nad moţnostmi z hlediska svých zkušeností, při těchto debatách se můţe najít řešení nebo se odkryjí příčiny problému.
-
Cyklický proces- mohlo by se zdát, ţe komunitní plán je hotov, pokud je vytvořen akční plán/plán rozvoje sluţeb na jeden rok, ale komunitní plán tím nekončí. Sluţby stále fungují a stále se zdokonalují, hledají se nové alternativy, tak aby sluţby co nejvíce vyhovovaly potřebám klientů. Pokud totiţ jeden problém ustane, můţe se další vynořit a není ani nemoţné, ţe se daný problém vynoří znovu.
-
Řízení- viz atributy participace v komunitním plánování- fórum a struktury
-
Legitimita – tu symbolizují přání a potřeby klientů
-
Hledání nových zdrojů- je moţné, ţe se při komunitním plánu zjistí, ţe jsou sluţby nedostatečně, a proto bude třeba, aby se nešly nové zdroje, jak finanční, tak personální.
-
Stanovení reálných cílů- vzhledem k tomu, ţe se na komunitním plánování dohaduje triáda, mělo by být tomuto principu dostáto- jedná se o to, aby komunitní plán řešil opravdu to, co chce komunita, a neřešil otázky, které jsou např. na národní úrovni. Zároveň je třeba, aby při tvorbě cílů a aktivit komunitního plánování byly zadány reálné cíle.
4.5. Fáze komunitního plánování Správný komunitní plán má obsahovat- popis a analýzu existujících zdrojů, údaje o obci, analýzu potřeb, představu o budoucnosti sociálních sluţeb, časový plán, způsob jakým budou 23
jednotlivý aktéři zapojeni a také způsob evaluace (Vasková, Ţeţula, 2002). „Komunitní fáze“ lze rozdělit podle autorů, pro tuto práci je vybráno dělení od lektorů z Ústí nad Labem, kde má komunitní plánování dlouhou tradici- vymezili deset kroků komunitního plánování rozdělen do 3 fází, které na sebe navzájem navazují a bez ukončení jednoho nelze začít s další fází (Krbcová-Mašínová, Polesný, 2008) 1. Fáze přípravná – příprava prostředí, ustavení řídící struktury, zapojení uţivatelů 2. Fáze zpracování plánu – regionální informační systém sociálních sluţeb, analýza a mapování potřeb uţivatelů, návrhy komunitního plánu, proces konzultací a zpracování konečné verze 3. Fáze implementace plánu – implementace do práce, vyhodnocení a smluvní vztahy Ač je dělení jakékoliv a označení fází má jiná označení, většinou se v nich objevují stejné aktivity. V přípravné fázi, je třeba ustanovit základní skupinu, najít vedoucího skupiny, který bude dále řídit ostatní a zajistit vhodnou strukturu skupiny a připravit popř. domluvit se na pravidlech fungování pracovní skupiny (pracovní skupina jsou obvykle uţivatelé, poskytovatelé a zadavatelé, kteří pracují se stejnou nebo podobnou cílovou skupinou), zjištění, kdo další by mohl k dané problematice mít informace tedy, kdo další by se do komunitního plánu mohl zapojit. Kromě definování aktérů, kteří by se měli zapojit, je také důleţité určit si mechanismy toho, jak se budou do komunitního plánování zapojovat a jak je skupina osloví (stěţejním problémem komunitních plánů je zapojení uţivatelů), proto je dobrá např. informační kampaň- viz participace. Poté kdyţ je vytvořena „pracovní skupina“ (okruh lidí, kteří se zajímají o stejnou tématiku, např. osoby v krizi) je třeba porozumět problémům komunity definovat si problémovou skupinu, zamyslet se nad tím, co jsou asi její nejčastější problémy a zhodnotit existující instituce pro danou cílovou skupinu, zda jsou dostačující, na co se zaměřují, zda mají nějaké slabé stránky apod. Při této fázi je jiţ dán prostor uţivatelům, aby nejen popsali stávající situaci, ale aby pronesli svá přání a potřeby v souvislosti se sociálními sluţbami. Pokud nejsou uţivatelé, je nahrazena tato část průzkumem veřejného mínění (viz. komunitní plán města XY,2012), který ovšem není tak přesný a obvykle je tvoře nějakou anketou, která nemá odpovídající hodnotu. Nedílnou součástí je i to, kdo a jak bude komunitní plánování financovat. (Metodiky pro, 2007)
24
Pokud je to vše nastaveno mělo by se plynule přejít k návrhu řešení- máme problém (ten jsme také zjišťovali pomocí diskuze, řeší se aktuální situace, pokud se navrhne více problémů, řeší se ty aktuálnější nebo akutní/důleţitější), víme, jaké jsou naše zdroje a moţnosti a nyní se přichází k řešení. V této fázi by se měl navrhnout směr, kterým se komunitní plán bude ubírat, zvolit priority (zvolit důleţitější problém). Zároveň se pracovní skupina zaměří i na to, co by projektu mohlo pomoci, ale i co by ho mohlo zhatit, jaké jsou jeho překáţky (mohou si vytvořit SWOT analýzu). Výsledkem této diskuze je, ţe se existující nabídka sluţeb přetransformuje tak, aby vyhovovala přání klientů a zároveň moţnostem zadavatelů. Mohlo by se zdát, ţe tím celý komunitní plán končí, ovšem je třeba ho realizovat, tzn. vytvořit postupný plán zavádění komunitního plánu do praxe- většinou nelze vše uskutečnit během krátké doby, ale na změny si uţivatelé musí chvíli počkat. Před samotným zavedením do praxe je moţné ho veřejnosti a zastupitelstvu dát k připomínkování a ke schválení, zdali bylo správně dodrţeno, co dříve navrhli. Tento plán je poté konečný a uţ se sleduje, jak probíhá realizace. Samozřejmostí jako i u jiných projektů je i tady jeho evaluace, kdy se hodnotí, zda nabil svých cílů, zda byly cíle reálné a i časový horizont je splnitelný. Na tento komunitní plán navazuje další, který se dále zlepšuje a inovuje oproti prvnímu. Můţeme vyhledávat nové partnery pro projekt, je moţné ţe se i cílová skupina posune, respektive uţivatelé, kteří budou v pracovní skupině, se změní. (Průvodce procesem, 2004)
4.6. Přínos komunitního plánování Komunitní plánování je zcela nový fenomén v mnoha městech se teprve zavádí, jeho přínos je ovšem významný. Díky tomu, ţe komunitní plánování dává prostor pro to, aby si uţivatelé sluţeb řekli, jaké sluţby chtějí, dochází k tomu, ţe se nefinancují sluţby, o které není zájem. Zároveň se zvyšuje kvalita sluţeb, protoţe takové, které nemají klientelu, jsou zrušeny a sluţby, které mají klienty, se díky komunitnímu plánu mohou lépe přizpůsobit potřebám klientů. Dříve byly sociální sluţby zakládány podle komplexní znalosti potřeb a zdrojů, např. bylo zjištěno, ţe populace stárne, a proto byl v kaţdém městě zřízen domov pro seniory, vše bylo tvořeno na základě normativů ze shora. Uţivatelé byli zaškatulkováni podle národních koncepcí, které vycházely z demografických studií a tomu je nyní konec (Rosecký, Oriniaková, 2004). Po roce 2007 přešly zřizovatelské funkce na kraje a obce a s tím se začalo řešit, kolik sluţeb vlastně v ČR potřebujeme a kde. (Matoušek, 2007) Plánování sociálních
25
sluţeb má největší vliv na efektivitu sociálních sluţeb a to ţe za méně peněz dostávají uţivatelé lepší sluţby. (Zatloukal, 2008) V návrhách kapitol autoři rozlišují tři hlavní přínosy: hospodárné vyuţití finančních prostředků, srozumitelné a transparentní vyuţívání prostředků a jako třetí uvádějí moţnost pruţné reakce na změny, coţ je důvod velmi aktuální, je moţné, ţe sluţby několik let budou nastavené určitým směrem, ovšem doba a potřeby se mění a komunitním plánováním je moţné na tyto změny rychle zareagovat. Přínosem také hodnotí zapojení veřejnosti, které je dán prostor a moţnost vyjádřit svůj názor (Návrhy kapitol, 2005). Na základě zlepšení kvality plánování sociálních sluţeb, byl vytvořen projekt Kritéria kvality plánování sociálních sluţeb, který proběhl v několika městech, která mají s komunitním plánováním delší zkušenost a ten pomocí 8 kritérií hodnotí kvalitu plánování. Kritéria jsou: legitimita, popis aktuální situace, kvalifikace a kompetentnost, řízení procesu plánování, zapojování, plán rozvoje sociálních sluţeb, informovanost a zvyšování kvality procesu. Tyto kritéria, která jsou dostupná online v připravené hodnotící tabulce, mají pomoci při tvoření komunitního plánu i jeho zhodnocení (dle Ţárský, 2009), následující části se práce zaměřuje na jednotlivé standardy kvality. Legitimnost je naplněna, pokud je plán schválen místní samosprávou, která se jej rozhodla podpořit a zároveň je o tomto veden záznam. Dalším bodem je popis aktuální situace, který se soustředí na to, zda analýza existujících institucí se vztahuje k potřebám klientů a zároveň je zpracována kvalitně. Kvalifikace a kompetentnost je zajištěna pravidelným vzděláváním pracovní skupiny a je dbáno na to, aby pracovník v čele koordinační skupiny měl vhodnou kvalifikaci, znalosti i dovednosti. Kritérii pro správné řízení procesu plánování jsou hlavně dobrá organizační struktura, jasná pravidla pro proces a zajištěnost přenosu informací v procesu. Bez zapojování by komunitní plán neměl své opodstatnění, a proto je v komunitním plánu doloţeno, jak se účastníci zapojují. Kvalitní plán rozvoje sociálních sluţeb odlišuje sociální sluţby od sluţeb ostatních a obsahuje předem stanovené náleţitosti a vychází z dokumentů, které jsou na niţší a vyšší úrovni, nejde proti nim. Dále je pro kvalitní plánování důleţitá informovanost, kdy jsou občanům vţdy dostupné informace o plánování, ví, kde je hledat i to, ţe se mohou komunitního plánu zúčastnit.
26
A posledním kritériem je zvyšování kvality procesu, jeţ souvisí s cyklickým opakováním celého procesu. Při kaţdém monitoringu se poté zlepšují další prvky komunitního plánování.
5. Atributy participace v komunitním plánování Pro lepší zapojení cílové skupiny do komunitního plánu, je třeba, aby měli participující dobré podmínky a moţnosti, k čemuţ slouţí níţe zmíněné atributy participace. Hardina atributy participativního přístupy dělí na: zdroje, informace, vzdělávání, rovný přístup, vhodné fórum a struktury, jazyk a hodnotící mechanismus. (Hardina, 2002) V této části bych jednotlivé atributy blíţe popsala.
5.1. Zdroje Uţ před započetím projektu je třeba uvědomit si, jaké budou předpokládané náklady na projekt. Musí se najít vhodné místo setkávání, které je mnohdy třeba pronajmout, zajistit vhodnou techniku (počítač, mobilní telefon, projektor atd.). Dále jsou potřeba lidské zdroje, lidé, kteří budou vědět o problematice komunitního plánování a budou celý proces řídit; pokud bude participace klientů vytvořena pomocí dotazníkového šetření, je třeba zajistit personál, který bude dotazník provádět. Vzhledem k nízké informovanosti a novosti projektu je třeba zajistit, aby o komunitním plánování lidé věděli. Posledním prvkem, který je třeba zafinancovat je vzdělání pracovní skupiny- více atribut vzdělání. (Metodiky pro, 2007, č.3) Mezi zdroje nepatří jen finanční, ale i materiální. Jedná se například i o to, aby se prostředí, kde k participaci dochází „líbilo“, tzn. bylo vhodné a hlavně důstojné. Vţdy se mnohem lépe pracuje v podmínkách, které jsou příjemné a uvolňující. Kaţdý raději chodí do pěkné místnosti, která je dobře dostupná a zároveň je např. připraveno občerstvení atd. K těmto podmínkám patří i čas, pokud se tedy jedná o pracovní skupinu rodiny s dětmi, neměl by být moc brzy, aby rodiče stihli dát své děti do školky, jeslí apod. V případě, ţe taková moţnost není, měla by být pro ně připravena alternativa v podobě dětského koutku (který by mohl mít svou pečovatelku, aby mohli být rodiče v klidu). Je velmi důleţité, aby tým našel moţnosti, jak se sejít s uţivateli a čas a místo jim například přizpůsobil, alespoň v začátcích, neţ bude navázána důvěra. Nevyplatí se ani mít setkávání na magistrátu, úřadě, kam lidé s malými dětmi těţko dojdou. (Komunitní plán XY, 2012).
27
5.2. Informace K tomu, aby se mohl klient zapojit, potřebuje dostatečné informace o tom, jak dané věc funguje a co se v ní řeší. Bez takovýchto informací se zapojit nemůţe. Je třeba mít hlavně k informacím přístup, jde vůbec o to, aby klienti věděli, ţe něco jako komunitní plánování existuje, co to je a ţe se mohou zapojit. Při umístění letáků záleţí klientech, kteří by měli participovat, dle jejich stáří, schopností i specifik. Např. pro skupinu seniorů se letáky o komunitním plánování mohou vyvěsit u lékaře, pro matky s dětmi mohou být taktéţ u lékaře, v organizacích poskytující volnočasové aktivity nebo jen vyvěšené u dětských hřišť. Důleţitá je forma tzn. ţe např. mezi mladými lidmi je momentálně velmi rozšířen Facebook, naopak mladí lidé skoro nečtou noviny, tudíţ pokud informace pro mladé budou v novinách, nebude to mít takový efekt. Forma by měla také zaujmout a hlavně by z ní měl klient pochopit, ţe se čeká na jeho zapojení, ţe je třeba. (Kopecký, 2013)
5.3. Vzdělání Vzhledem k tomu, ţe je komunitní plánování relativně nové, je třeba se v něm dále vzdělávat, a náleţité vzdělání by měli mít nejen lidé na řídících pozicích komunitního plánování, ale i ostatní aktéři. Situace kolem cílové skupiny se neustále mění, specifika cílové skupiny a jejich problémy nejsou stabilní. Proto by se komunitní plánování mělo snaţit o vzdělávání ve svých řadách a tím i profesionálnější přístup.
Vzhledem k tomu, ţe se
participace účastní zadavatelé, poskytovatelé i uţivatelé, kteří mají absolutně odlišné zkušenosti a informace, je třeba, aby došlo je zmírnění rozdílů v informacích. Např. uţivatel ví, jaké jsou momentální nedostatky v cílové skupině, ale oproti poskytovateli nezná standardy poskytování sluţeb. Poskytovatel poté nemusí rozumět dotování sluţeb, které zná zadavatel. K tomu, aby společně mohli pracovat na jednom cíli, je třeba, aby měli podobné startovací pozice nebo alespoň zmírněné rozdíly. (Hardina, 2002, Materová, 2004, Veteška, 2013) Často je ovšem počítáno s tím, ţe sociální pracovníci, kteří se plánování účastní, se musí pravidelně školit, mají povinně 24 hodin vzdělávání za rok. Tudíţ je tím podmínka splněna. (Čámský, Krutilová, 2011).
5.4. Rovný přístup Dalším z atributů je rovný přístup, komunitního plánu se zúčastní triáda- zadavatel, poskytovatel a uţivatel. Zadavatel i poskytovatel jsou většinou vzdělanostně na lepší úrovni 28
neţ uţivatel (nemusí tomu ovšem být vţdy). Uţivatel sluţby je oním uţivatelem proto, ţe má nějaký problém, se kterým si sám nemůţe poradit. V této situaci by se dalo říci, ţe je uţivatel na spodním stupni a zadavatel/poskytoval jsou nad ním. Ovšem v procesu komunitního plánování (a i při poskytování sluţby) se zachovává pravidlo rovnosti, tudíţ kaţdý ze skupiny má sílu hlasu shodnou s dalším, ve skupině není nikdo, kdo by měl právo veta nebo naopak slabší hlas. Nelze diskriminovat někoho na základě rasy, náboţenského nebo politického přesvědčení, pohlaví nebo věku. (Listina základních, 2000) I přestoţe proti sobě můţe sedět vysokoškolsky vzdělaný bohatý starosta a osoba bez přístřeší, oba dva mají stejně velký hlas a stejně velkou moţnost projevit svůj názor. V komunitním plánu by organizační struktura měla dbát na to, aby k tomu docházelo, a aby kaţdému byl onen prostor dán a jeho názor nebyl nijak znevaţován. Právě o tom je participativní přístup, ţe spolu mluví dva lidé v rozdílném postavení, ale jejich rozhovor je na partnerské úrovni, oběma jde o to, aby se to či ono zlepšilo. Toto postavení je rovné i na základě dalších atributů, které mnohdy vedou k předsudkům jako je jazyk, etnicita, náboţenství, národnost, vzhled atd. (Tomeš, 2011)
5.5. Vhodné fórum a struktury Na předcházející rovnost plynně navazuje vhodné fórum a struktury, které spolu úzce souvisí. Pokud má být ve skupině rovnost a kaţdý má mít moţnost říci svůj názor, je třeba k tomu mít vhodné podmínky. Ve skupině, kde bude schopný vedoucí skupiny, kterého se ovšem budou všichni bát, nebo bude dávat prostor jen svým oblíbencům, se participace nepodaří. Je třeba, aby podmínky byly zajištěné tak, ţe se nikdo nebude bát svůj názor pronést, skupina ho přijme (nikdo nebude znevaţovat nebo bude aspoň upozorněn, ţe toto chování není vhodné) a poté bude kaţdý názor prodiskutován. Komunikace ve skupině je základním kamenem dobré spolupráce, protoţe pokud ve skupině něco nepůjde nebo se bude skupina ubírat jinou cestou a nikdo na to neupozorní, můţe dojít k nenaplnění cílů participace a tím i komunitního plánování. Pokud např. budou vést dialog pouze poskytovatel se zadavatelem a uţivatel bude stát stranou, protoţe se budou např. bavit o věci, které nerozumí (nemá dostatek informací), celý proces nebude plnohodnotný a je moţné, ţe se např. navrhnou sluţby, které si uţivatelé nepřáli. Zároveň je třeba, aby byl v čele skupiny někdo, kdo jí bude řídit, aby dával prostor všem, korigoval diskuze a kontroloval, zda nejsou některé atributy participace porušeny. Tento člověk nemá ovšem právo veta, ale je rovným partnerem ostatních, můţe být ze strany zadavatele, poskytovatele i uţivatele a měl by být volen. Je třeba, aby se jednání účastnili zástupci celé triády, aby došlo k nějakému konsensu mezi nimi, 29
protoţe kaţdý z nich má svou funkci- zadavatel má převáţně materiální zdroje, poskytovatel nabízí personální zdroje a uţivatel je ten, který popisuje, o co mohou klienti ţádat, v čem mají problémy. Pokud jedna strana chybí, sociální práce se nezlepšuje, ale pouze stagnuje, v horším případě se zhoršuje (Hardina, 2002) Při rovném přístupu jde hlavně o to, aby se členové triády necítili podceňování. Kaţdý člověk by měl mít stejnou moţnost ovlivnit výsledek- komunitní plán. Mělo by tedy jít o to, ţe proti paní Mgr. XY z magistrátu a proti pánovi Ing. XY sedí malý problémový školák, který jim vysvětluje, co by si přál změnit, na co by se měli zaměřit a jeho potřeby by měly být alespoň vyslyšeny a rozhodně by neměly být znevaţovány. (Průvodce procesem, 2004).
5.6. Jazyk Aby byly předešlé atributy naplněny, musí docházet k tomu, ţe v participaci pouţíván správný jazyk a termíny. Jedná se o přizpůsobení se jazyku cílové skupině (tato praxe platí zcela běţně při sociální práci). Pokud si aktéři z triády (vysvětleno níţe) budou mezi sebou mluvit odborně, jazykem sociálních pracovníků (pouţívat běţné zkratky- standardystandardy kvality sociálních sluţeb, US- uţivatel sluţby, 108- zákon o sociálních sluţbách, které nikomu nic neříkají nebo jiţ zmíněné pojmy pouţívat bez vysvětlení), uţivatel jim nebude rozumět. Tím, ţe člověk práci dělá delší dobu, projeví se to i na jeho slovníku, vzhledem k tomu, ţe pracuje se stejně kvalifikovanými odborníky, pouţívá slovník, který je plný zkratek, odborných výrazů a symboliky. (Pokorný, 2010) Uţivatel, který většinou nemá stejné vzdělání, poté nerozumí, o čem se baví, a tudíţ se k věci nemůţe vyjádřit. Poté nebude jeho funkce na participaci naplněna a je zcela zbytečná. Střídmé pouţívání cizích slov, zkratek a termínu, které souvisejí se sociální sluţbou, se nedoporučuje ani na letákách, dokumentech nebo internetových stránkách. Pokud klient nebude rozumět, co je to komunitní plánování, těţko se ho bude chtít aktivně účastnit. Moţným problémem při participaci můţe být i nedostatečná připravenost na uţivatele, který nebude slyšet nebo to bude cizinec. Skupina by dle své cílové skupiny měla být připravena na moţnosti a zajistit např. tlumočníka. (Hardina, 2002, Kopecký, 2013)
5.7. Hodnotící mechanismus Aby se projekt a participace mohla dále rozvíjet, musí být nastaveno vyhodnocování projektu, zda dochází k naplňování cílů, jak popř. jak zlepšit nebo docílit naplnění cílů. Pokud 30
by hodnotící mechanismus nebyl nastaven projekt, by stagnoval a neplnil by svou funkci správně. (Průvodce procesem, 2004)
6.
Rodiny s dětmi jako klienti sociálních služeb 6.1. Rodina Rodina je podle Giddense definována jako „skupina osob přímo spjatých
příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí.“ (Giddens, 1999, 156) Ohroţená je taková rodina, v níţ dochází k nerovnováze v sociálním fungování, přičemţ tato nerovnováha je důsledkem interakcí mezi jednotlivými členy rodiny či mezi rodinou a subjekty v jejím sociálním okolí. (Matoušek, 2013, 359) Tato rodina potřebuje pomoci, protoţe se sama ze své situace nemůţe dostat. Proto se sociální pracovníci, kteří s touto rodinou pracují, snaţí stabilizovat vztahy v rodině samotné a zároveň její vztahy a působení na okolní instituce. (Tomeš, 2011, Navrátil, 2003) Základním faktorem ohroţené rodiny je schopnost „zvládat“, nejsou to jasná pravidla, standardy, jak danou situaci zlepšit, ale jde o to, ţe se kaţdá rodina, dle svých individuálních specifik postaví do situace podle vzoru, ale jejich jednání je ovlivněno jejich vlastním konáním. Kvalita této schopnosti můţe být ovlivněna vlastnostmi klienta, očekáváním, která jsou na klienta kladena z prostředí, tím, kdo klientovi nabízí pomoc (pokud někdo) a interakcemi mezi očekáváním subjektů v jeho sociálním prostředí a klientovou schopností zvládat (Matoušek, 2013,379-380) a Navrátil ještě rozšiřuje schopnost zvládat o to, jaká očekávání mají klienti od organizací, které jím mají pomoci. (Navrátil, 2003) Dunovský problematiku rodiny řeší z hlediska fungování, tzn. jak rodina funguje z hlediska společenských norem, které jsou platné ve většinové společnosti. Podle míry, zda se rodinám daří naplňovat očekávání kladená na standardní rodinu, pak dělí rodiny na akční, problémové, disfunkční a afunkční. V současnosti ovšem existují tzv. projektivní faktory, coţ znamená, ţe si rodina můţe udělat vlastní pravidla fungování v závislosti na proţitých situacích a na jednotlivých členech. V podstatě to znamená, ţe neplatí, ţe pokud by rodina nesplňovala všechna kritéria funkční rodiny, uţ musí být jiným typem, ale má na jednotlivé aspekty ţivota jiný přístup. (Dunovský, 2013 in Matoušek, 2013, 360) Ohroţená rodina se těţce definuje, protoţe v současné době prochází instituce rodiny velkou změnou, dříve např. platilo, ţe muţ měl v rodině jasné postavení- kdy on byl hlavní ţivitel, staral se o peníze a prezentoval rodinu venku, oproti tomu ţena byla spojena 31
s mateřstvím, s domovem a byla spíše v soukromí. V dnešní době se genderové role obrací, není tak zřejmá dichotomie mezi muţem a ţenou, souvisí to např. s pracovní aktivitou ţen a oddálením věku pro zakládání rodin. V současné době je rodina v krizi, manţelé (pokud jsou sezdáni- zvětšuje se počet nesezdaných párů) mají děti v pozdějším věku. Společnost klade na ţenu vysoké pracovní nároky, tudíţ aby neztratila kariéru nebo pracovní pozici, vrací se velmi brzy zpět do pracovního procesu a děti jsou poté vychovávány v různých institucích nebo po prarodičích. Zároveň často dochází k tomu, ţe rodiče nemají na své děti čas a ty se poté chytají part a končí v síti terénních programů nebo nízkoprahových zařízení pro děti a mládeţ (typy sluţeb pro problémové děti nebo mladé dospělé). Zároveň v poslední době roste počet rozvodů a rodičů samoţivitelů. Model „správné rodiny“ je nyní v krizi a dále se z generace na generaci posouvají stávající zvyky. (Karsten, 2006, Risman,1998) „Ztráta sociální ukojenosti a sociální identity rodin a s ní spojená nejistota a nejednoznačnost společenských očekávání vůči rodinám výrazným způsobem ovlivňují život rodin a sociální pracovníci tedy pracují na odstranění nejistoty a snaží se zlepšit situaci rodin.“ (Matoušek, 2013, 361) Podle Matouška jsou základními funkcemi dnešní rodiny ekonomické zajištění, emocionální podpora všech členů rodiny a výchova dětí. (Matoušek, 2013, 302) Rodina tedy musí mít určité příjmy a umět s nimi hospodařit, tak aby rodina fungovala (měla kde bydlet, co jíst, aby kaţdý z členů měl zajištěné základní potřeby), zároveň aby uměla sama řešit problémy a spolupracovala při jejich řešení a nastavení pravidel jednotlivým členům rodiny – hlavně dětem. Při hodnocení rodiny je třeba zajímat se o rizikové a projektivní faktory. Rizikové ohroţují soudrţnost rodiny nebo jejího člena. Projektivní naopak napomáhají při řešení problémů rodiny- zaţité manuály na řešení situace, finance. (Matoušek, 2013) Ohroţená rodina je ta, kde rizikové faktory převaţují nad projektivními, a hrozí v nich rozpad rodiny nebo újma někoho z rodiny. U problémových rodin se ne vţdy můţe jednat pouze o jeden problém, ale můţe jich mít rodina víc, v této situaci je třeba dát problémům pořadí a řešit je postupně od nejzávaţnějšího. Vzhledem k tomu, ţe je většinou o problémech v rodině informován pracovník z vnějšku (OSPOD, učitel ze školy), je velký problém s řešením situace, protoţe většinou dospělí z rodiny se nechtějí se svými problémy svěřovat a myslí si, ţe je zvládnou sami. Těchto typů rodin a této práce se vyuţívá hlavně terénní forma sociální práce, kdy sociální pracovník na problému s rodinou pracuje v jejich přirozeném prostředí, tedy u nich doma. Pracovník za nimi dochází a teprve aţ kdyţ je navázán dobrý kontakt a důvěra, můţe se přistoupit k ambulantnímu typu sociální práce, kdy klient dochází za pracovníkem k němu do organizace. (Kozlová, 2005) 32
S problémovou rodinou nikdy nepracuje pouze jedna organizace, většinou se jedná alespoň o dvě- např. nějaký typ sanace z neziskové organizace (sociálně aktivizační sluţby) a zároveň sociální odbor magistrátu – OSPOD, pokud situace ohroţuje zdravý vývoj dětí. Při takovéto práci je třeba, aby se organizace mezi sebou dohodly a jedna měla vůdčí funkci a situaci kolem rodiny řídila, pokud se organizace nedohodnou a nebudou spolupracovat, popř. půjdou v rozhodnutí proti sobě, rodině to nepomůţe ba naopak, klient můţe mít poté pocit nedůvěry k jednotlivým sociálním sluţbám a navázání komunikace s ní bude problematické. Pracovník za rodinu její problémy neřeší, pouze se snaţí motivovat rodinu k tomu, aby zlepšila svou situaci, během toho se snaţí přistupovat k rodině rovným přístupem, tzn. jako partner. Pracovník nerozhoduje o rodině, pouze jí poskytuje „vějíř moţností“, ze kterého si můţe vybrat, ale dle principů standardů kvality a dobrovolnosti sluţeb nenutí rodinu vybrat si moţnost, která se můţe zdát pracovníkovi nejlepší, ale nechává rodině moţnost volby dle jejich uváţení (Čámský, Krutilová, 2011). Při práci s touto cílovou skupinou je třeba, aby pracovník znal představy rodiny o pomoci a zároveň i své moţnosti pomoci jim a nesliboval rodině, něco co nemůţe splnit. Zároveň by při prvních analýzách rodiny měl zjišťovat, zda se rodina nemůţe obrátit na své blízké, komunitu nebo někoho dalšího. Velmi důleţitým vodítkem je i v tahové klima mezi jednotlivými členy rodiny, kdy se mohou aţ v pozdější době díky navázání důvěry odkrýt situace z minulosti, jeţ zapříčinily současné problémy (Matoušek, 2013, 303-4)
6.2. Sociálně aktivizační služby Organizace pracující s rodinou a dětmi mohou mít různé názvy, ale jejich spojovatelem je, ţe se jedná většinou o sociálně aktivizační sluţby pro danou cílovou skupinu (výzkum této práce zkoumá sociálně aktivizační sluţby). Sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi mohou být dle zákona 108/2006Sb. „terénní nebo ambulantní služby poskytované rodině s dítětem, u kterého je jeho vývoj ohrožen v důsledku dlouhodobé krizové sociální situace, kterou rodiče nedokáží sami bez pomoci překonat a u kterého existují další rizika ohrožení jeho vývoje. Služba obsahuje výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu nespolečenským prostředím, sociálně terapeutickou činnost a pomoci při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí.“ (§65 zákon 108/2006Sb.) Jak je popsáno výše, tak tyto sluţby mohou probíhat v přirozeném prostředí dítěte, tzn. mají terénní formu. Tato spolupráce se osvědčila mnohem lépe a dochází k ní častěji namísto 33
odebrání dítěte (předsudek veřejnosti vůči sociálním pracovníkům z OSPOD). Sociální pracovník s rodinou spolupracuje delší dobu např. 6 měsíců, kdy dochází do rodiny a pracuje na tom, aby se dítěti vedlo lépe (zlepšilo si známky, přestalo chodit za školu a hledá důvody nefunkčnosti rodiny, které se takto odráţí) nebo řeší i situace, které se týkají celé rodiny (zadluţenost, špatné ţivotní podmínky atd.). Na zlepšení situace se můţou podílet i další organizace, pokud je problém rozsáhlejší. (Nedělníková, 2015)
7. Představy „Člověk neţije jen v přítomnosti, ale také v minulosti a budoucnosti. K minulosti se vracíme vzpomínkami, k budoucnosti se vztahujeme pomocí snění. Vztah k minulosti i k budoucnosti se děje v představách.“ Představy můţeme rozdělit na paměťově nebo fantazijní. U představ paměťových jde o něco, co jsme předtím zaţili, mnohdy lehce upravené, ale podněty se nám vryly do paměti a oproti fantazijním, které nemají reálný základ. (Plevová, Petrová, 2011) Podle psychologického slovníku je představa „duševní zobrazení nepřítomného předmětu.“.. „Představu nemůžeme pozorovat, jde pouze o iluzi předmětu.“(Sillamy, 2001, 164). Podle Říčana je představou „obraz předmětu, který není přítomen, pokud existuje či existoval.“ (Říčan, 2005,61). Ten představám dává několik funkcí – přípravu činnosti, kdy se díky představivosti rozvíjí kreativita a tvořivost; vyrovnávání napětí, kdy do představ utíkáme před napětím a problémy všedního dne a moţnost třetího světa, v němţ ţijeme neustále, nejen do něj utíkáme před problémy, ţijeme ho při jakékoliv činnosti, kterou děláme. Říčan uvádí i další význam slova představa, který je pro tuto práci stěţejní a to je názor. Názory se člověku mění podle toho, v jakém prostředí je vychován a jaké hodnoty na něj působí. (Říčan, 2005) Představy jsou velmi individuální, kaţdému se můţe ta či ona věc projektovat úplně jinak, záleţí na jeho zkušenostech, vědomostech i kreativitě. (Plháková, 2005) Podle Čačky mají představy tři funkce: poznávací, funkci citů a volní. Díky poznávací (kognitivní funkci je člověku díky představám umoţněno fungovat v běţném světě, orientovat se, lidé poznávají různé předměty a poté si je mohou projektovat, znají je- představy totiţ dle výše popsaného mohou souviset s tím, co jsme někdy zaţili (vnímali) a poté se nám vybavují v jiných v podobných situacích. „Z hlediska citů se imaginace podílí nejen na kompenzaci neupokojivé reality, ale tvoří i významnou složku postojů“( Čačka, 1999,15). Představy lze tedy chápat jako součást postojů. Postoj je „proces individuálního vědomí, jež současně determinuje jak 34
aktuální, tak potenciální reakce každé osoby vzhledem k sociálnímu okolí“ (Nakonečný, 1999,94), Postoj má rovinu poznávací (coţ jsou naše názory, myšlenky, mínění, jimiţ si na základě našich informací klasifikujeme a hodnotíme svět), konativní ( snaha o změnu, konání, akci v rámci hranic daného postoje) a emocionální (kdy svět hodnotíme na základě našich citů např. sympatie, antipatie). (Hayes, 2000) „V rámci volní regulace chování je pak imaginace nejen nositelem prosté představy cíle a prostředků k jejich dosažení“ (Čačka, 1999, 15). Znamená to, ţe díky představám můţeme fungovat v našem světě, umíme se vněm pohybovat a rozumíme mu.
8. Metodologie práce 8.1. Dílčí výzkumné otázky Jako hlavní výzkumná otázka byla zvolena: Jaké představy o roli občanů při rozhodování o sociálních sluţbách pro rodiny s dětmi v obtíţné ţivotní situaci mají účastníci komunitního plánování v dané lokalitě? V této části totiţ předpokládám, ţe u účastníků komunitního plánování z řad potencionálních klientů půjde pouze o emotivní sloţku, protoţe nemají s komunitním plánováním moc velkou zkušenost, a proto můţe jít o obavy. Jako dílčí výzkumné otázky byly zvoleny: 1. Jaké představy mají účastníci komunitního plánování pro rodiny s dětmi o rozsahu, obsahu a dostupnosti pomoci v jejich tíţivé ţivotní situaci? 2. Jaké představy o moţnosti zapojení občanů o nastavení sluţeb mají účastníci komunitního plánování pro rodiny s dětmi? 3. Jaké podmínky jsou vytvořeny pro zapojení občanů o rozhodování dle účastníků komunitního plánování pro rodiny s dětmi? V následující části mám krátce shrnutí toho, proč jsem vybrala dané dílčí výzkumné otázky a nastíním jejich souvislost s hlavní výzkumnou otázkou: OT1: Tato otázka, která zdánlivě s hlavní výzkumnou otázkou nesouvisí, je třeba proto, aby bylo vidět, jaké představy o sociálních sluţbách mají respondenti obecně, o tom, zda po sociálních sluţbách chtějí to, co mohou nabídnout. Vzhledem ke své praxi vím, ţe klienti často chodí a hledají ve sluţbách něco, k čemu nejsou nastaveny nebo si naopak na sluţbách vytvářejí závislost. (Čámský, Krutilová, 2011) Komunitní plánování je o sociálních sluţbách, potřebách klientů, proto je třeba, aby měli účastníci hlavně z řad veřejnosti a potencionálních 35
uţivatelů povědomí o tom, co mohou od sluţeb očekávat a i o tom, co bude na oplátku ţádáno od nich. OT.2: K tomu, aby se mohli účastnit lidé komunitního plánování, je třeba, aby měli povědomí o tom, kdy a jak se mohou zapojit. Zároveň se v této části zajímám i o moţné bariéry v zapojení. OT.3: V této části se práce zajímá hlavně o to, jak jsou momentálně nastavené podmínky pro participaci a jak je hodnotí účastníci, co jim vadí, co by měnili. Touto částí chci poukázat na to, co můţe být překáţkou v jejich zapojení nebo, neaktivitě na komunitním plánování.
8.2. Výběr respondentů Výzkum se týká účastníků komunitního plánování proto, i ti byli vybrání z tzv. triády= zkoumáni zadavatelů, poskytovatelů a uţivatelů/ veřejnosti. Zadavatelé byli problémem, protoţe „lidé z města“ se komunitního plánování sice zúčastní, ovšem nejsou to ti, kteří by rozhodovali o dotacích, spíše jsou ze sociálních sluţeb. Zároveň při prvním rozhovoru s koordinátorkou komunitního plánování (respondentka 1) bylo zjištěno, ţe zástupce zadavatele je těţké definovat, poté bylo řešeno, ţe je zaneprázdněn a na otázky neodpoví, proto není mezi respondenty. Z poskytovatelů sociálních sluţeb byli vybrání dle informací z komunitního plánu, osloveni byli všichni, kteří se zajímají o problematiku rodin (pracovní skupina je spojena s cílovou skupinou mládeţe), jednalo se tedy o výběr kompletní, kdy nebyl třeba vzorek, ale oslovena byla celá populace, ovšem oslovení neměli zájem zúčastnit se výzkumu, takţe byl výběr dle moţností respondentů. U klientů sociálních sluţeb byl problém s jejich anonymitou, většina sluţeb jim jí totiţ nabízí a dostat se k takovýmto klientům a dělat s nimi rozhovor je v podstatě nemoţné, pokud v zařízení tohoto typu nepracujete nebo nemáte praxi. V tomto případě jsem zvolila techniku sněhové koule a to tak, ţe jsem v dané lokalitě zkontaktovala známé, kteří by věděli o potencionálních klientech sociální sluţby rodiny s dětmi. Shodou okolností se poté v práci vyskytují i klienti sluţeb, coţ bylo ovšem zjištěno, aţ po při rozhovorech a nebylo to cílené. V následující tabulce jsou respondenti a k nim přiřazené pozice v komunitním plánování.
36
Respondentka 1 Respondentka 2 Respondentka 3 Respondentka 4 Respondentka 5 Respondentka 6 Respondentka 7 Respondentka 8
Pozice Koordinátorka komunitního plánování Poskytovatelka Potencionální klientka poskytovatelka Poskytovatelka Potencionální klientka Poskytovatelka Potencionální klientka
Poznámka Na pozici pracuje krátkou dobu Rok a půl na pozici sociálního pracovníka Využila v minulosti sociální službu Půl roku na pozici sociální pracovnice Šest let na pozici vedoucí sociální pracovnice Nikdy nevyužila žádnou službu Ředitelka společnosti Nikdy nevyužila službu
Tabulka 1- Základní rozdělení respondentek
8.3. Techniky výzkumu Pro práci byl zvolen kvalitativní přístup, který stojí v opozici kvantitativnímu, který „předpokládá, že lidské chování můžeme do jistě míry měřit a předpovídat.“(Hendl 2008, 46). Glaser a Corbinová (1989) definují kvalitativní přístup jako výzkum „jehož výsledků nedosahujeme pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace“(Glaser, Corbinová, 1989 in Hendl, 2008, 50), jehoţ nevýhodou je to, ţe výsledky ne vţdy jdou zobecnit na další populaci nebo do jiného prostředí, je velmi časově náročný na provedení a výsledky mohou být ovlivněny výzkumníkem (Hendl, 2008,52). Výzkumné techniky byly zvoleny dvě: analýza dokumentů a rozhovor. Úřední dokumenty byly analyzovány ještě před výzkumem a tvorbou dílčích výzkumných otázek, aby se předešlo dotazování na prvky, které jsou v dokumentech obsaţeny (zároveň poté docházelo k mnohem lepšímu výzkumu). Analyzovány byly dokumenty ve webové podobě i tištěné (kterých bylo ale málo). Zároveň tištěné dokumenty nejsou klientům k dispozici (kromě pravidelného vydávání časopisu města). Jednalo se převáţně o analýzu internetových stránek komunitního plánování daného města. Technikou sběru dat od účastníků komunitního plánování byly strukturované rozhovory s otevřenými otázkami, dle scénářů, které jsou v příloze. Scénáře byly orientační, byly pro kaţdou skupinu přetransformovány, dle jejich zkušeností. V práci byl pouţit jiný jazyk pro poskytovatele a potencionální uţivatele sluţeb, protoţe kaţdý z nich má jinou slovní zásobu a jiné povědomí o problematice. I přestoţe byly otázky takto transformovány dle jednotlivých respondentů, bylo třeba je i při rozhovorech dále upravovat, aby nedošlo k nedorozumění ze strany respondentů a zároveň se následnými otázkami doptávat na správné pochopení. Byly pouţity tři typy otázek: otázky vztahující se ke zkušenostem nebo chování, otázky vztahující se k pocitům a otázky vztahující se ke znalostem. (Patton, 199, in Hendl 2008,168) V technice 37
rozhovorů je prostor pro další doptávání a zároveň se eliminuje moţnost, ţe by respondent otázku špatně pochopil a odpověď by poté nebyla relevantní k výzkumné otázce. Technika rozhovoru je proto ceněná, na rozdíl od dotazníků, kde lze během krátkého času získat informace od mnoha respondentů. Informace jsou ale povrchní a otázky musí být velmi dobře konstruovány, aby byly validní. Rozhovor dává prostor na zjišťování více informacím, a proto byl pro tuto práci zvolen. (Hendl, 2008)
8.4. Kódování odpovědí Vzhledem k otevřeným odpovědím na otázky je třeba poté informace škálovat, kategorizovat podle jednotlivých témat, na která odkazovala, aby mohly být analyzovány. Poté bylo vyuţito otevřené kódování: „kdy výzkumník provádí otevřené kódování prvním průchodem daty, přitom lokalizuje témata v textu a přiřazuje jim označení …otevřené kódování odhaluje v datech určitá témata.“ (Hendl, 2008, 247)
8.5. Analýza dokumentů Část týkající se analýzy dokumentů o komunitním plánování v dané lokalitě se sestávala pouze ze dvou zdrojů- komunitního plánu daného města a internetových stránek, které dané město komunitnímu plánu věnuje. Další informace nejsou volně dostupné, v podstatě o komunitním plánu mimo těchto dvou neexistuje zatím ţádný leták nebo informace pro nové členy pracovních skupin. Problematikou pouze internetových zdrojů se práce dále zabývá v následujících kapitolách, protoţe i respondentky hovořily o tom, ţe pokud nemá osoba přístup na internet, o komunitním plánování se toho moc nedozví, protoţe komunitní plán není distribuován do domácností a spíše se zabývá přímo cíly jednotlivých skupin, neţ informacemi o komunitním plánování. Internetové stránky mimo následující informace obsahují i informace o akcích organizací, které navštěvují komunitní plánování, tiskové zprávy nebo časopisy jednotlivých sluţeb, stránky jsou velmi nepřehledné a neţ se veřejnost „prokliká“ k samotnému komunitnímu plánování, můţe ztratit zájem se zúčastnit. Zároveň nejsou informace na webových stránkách aktualizované. Vzhledem k anonymitě města nejsou uvedeny přesné citace z komunitního plánu, ani stránky, aby nebylo podle tohoto moţné dohledat, o jaké město se jedná.
38
8.6. Limity výzkumu Limitem práce byla etika výzkumu, v ideálním případě by se práce zaměřovala na odpovědi respondentů z řad klientů sociálních sluţeb. Sociální sluţby ovšem svým klientům nabízejí moţnost anonymity a mnohdy, pokud se jedná o tíţivé situace rodin, je třeba, aby se informace o tom, ţe rodina vyuţívá sociální sluţbu, nedostaly jinam neţ k poskytovatelům sluţby, i další kroky, které jsou podnikány ve prospěch rodiny, musí být s jejich souhlasem (kontaktování např. školy nebo návazné instituce). Proto byla tato část triády nahrazena i veřejnosti tedy potencionálními uţivateli sluţeb (dle mého názoru- jedná se hlavně o rodiny, které mají nízký příjem, neúplné rodiny - takové rodiny, které jsou potencionálně ohroţeny tíţivou ţivotní situací). V rámci úplné anonymity klientů v této práci nepopisuji jejich osud, vzhledem k tomu, ţe nezávisle na sobě byli kontaktováni klienti sluţeb, jejíţ zástupci byli respondenty z řad poskytovatelů (některé informace by mohly vyvolat problémy- jako hodnocení poskytované sluţby). Vzhledem k informacím z výzkumu vyplývající zůstávají i ostatní respondenti skryti po označení respondent 1 atd. Vzhledem rozděleným rolím v komunitním plánování je za označením i jeho pozice v komunitním plánování, kde to má spojitost k informacím. Vypadá to tedy následovně respondent 1- poskytovatel. Rozhovory s nimi probíhaly v klidném prostředí, jeden rozhovor s potencionální klientkou byl vytvořen na hřišti. I přestoţe všichni respondenti dostali informaci, ţe nahrávka nebude zveřejněna a ţe zůstanou anonymní, tak se obávali, ţe se přijde na to, kdo co řekl. Celkově se respondenti více bavili předtím, neţ se začalo nahrávat a všichni svorně řekli, ţe mi s výzkumem moc nepomohli, protoţe toho o komunitním plánování moc nevědí. I lokalita výzkumu zůstává pro tuto práci utajena, komunitní plánování je zde velmi nové, a proto je zde velký prostor pro jeho zlepšování. Velkým problémem při psaní práce byl nezájem účastníků komunitního plánování, zapojit se do výzkumu. Organizace většinou neměly čas na rozhovory, popřípadě jim téma nepřišlo zajímavé. Tento problém můţe svědčit o malém zapojení účastníků do komunitního plánování, ale i malou aktivitu. Z genderového hlediska není výzkum vyrovnaný, jednalo se pouze o respondentky (v komunitním plánování totiţ muţští zástupci organizací nejsou).
8.7. Harmonogram výzkumu Před výzkumem probíhala rozsáhlá četba literatury, která čítala nejen kniţní tituly, ale i internetové stránky. Internetové stránky byly prohlíţeny i při tvorbě analýzy dostupných 39
dokumentů. Tato část probíhala v období od září do ledna 2015. Následovala část tvorby dílčích výzkumných otázek, jejich operacionalizace a tvorba scénářů- období únor aţ březen 2015. V březnu a dubnu byly kontaktovány instituce, které patří do pracovní skupiny rodin s dětmi v komunitním plánování dané lokality. Následovaly rozhovory ve vybraných institucí (instituce, které měly zájem se výzkumu zúčastnit). Zároveň byli vybíráni i další respondenti z řad klientů a nakontaktován koordinátor komunitního plánování. Na konci měsíce dubna byly rozhovory analyzovány a byly sepsány formální náleţitosti práci.
40
9. Analýza dat z rozhovorů a dokumentů 9.1. Sociální služby v dané lokalitě Otázky se zaměřovaly hlavně na potencionální klientky sociálních sluţeb tak, aby věděly, komu mají sociální sluţby pomáhat a v podstatě i jak, aby nečekaly nereálné prvky, které sociální sluţby nenabízejí a nabízet nemohou. Na internetových stránkách o komunitním plánování je k dispozici seznam sociálních sluţeb, které ve městě jsou. Sluţby jsou rozděleny podle pracovních skupin komunitního plánování, přesně kopírují sociální sluţby, které jsou zapojené do komunitního plánování (zřejmě jiné organizace nejsou, respektive jsou všechny zapojeny).
Informace o těchto
sluţbách jsou řazeny abecedně dle názvu jmen poskytovatelů- takţe typ, o jakou sociální sluţbu jde, je dán aţ na druhé místo, v tabulce se proto „neinformovaný“ člověk těţko vyzná. Informace o sluţbách jsou napsány odbornými výrazy ze sociální práce, takţe se v nich prostý občan neorientuje. Zároveň je třeba upozornit na to, ţe informace nejsou aktualizovány vyskytují se zde nesrovnalosti v adresách i e-mailových stránkách. Stránky budí dojem, ţe jsou pro odborníky, tomu odpovídá jazyk, ale i dělení, Zároveň to vypovídá i o postavení sociálních sluţeb mezi ostatními sluţbami města. V komunitním plánu města se v části o sociálních sluţbách, nejprve věnuje pozornost městu, které se řadí mezi jedno z 10 největších měst České republiky. Na jeho území je 72 sociálních sluţeb, toto číslo není dále nijak definováno, tudíţ budí dojem, ţe je na území spousta sluţeb. Veřejnost dle priorit v sociální oblasti řadí seniory, zdravotně postiţené a rodiny s dětmi na první místa. Veřejnost si uvědomuje, ţe kaţdý člověk je potencionální uţivatel sociálních sluţeb. Jako chybějící sluţby ve městě označují azylový dům, městský klub pro děti a nízkoprahové zařízení pro děti (pro skupinu rodin s dětmi). Zároveň by se v sociální oblasti zaměřili na sociální začleňování osob, pracovní uplatnění, sociální bydlení a efektivní síť sluţeb, kde se nebudou financovat duplicitní sluţby (tyto priority úzce souvisí s komunitním plánováním). Tato témata mohou být nastavována, protoţe jsou často zmiňována v médiích, o dalších typech nemusí mít povědomí.
9.1.1. Rozsah a obsah Úkolem sociálních sluţeb je „pomoci lidem v nouzi jo, a nebo pro mladý, kteří třeba plácnu nemaj zkušenosti na koho se obrátit“ (dle respondentky 3). „Služby pomáhají lidem v nějaký nepříjemný životní situaci, nepříznivý, snaží se, aby ty lidi nespadli, nebyli úplně vyloučený z kolektivu, trochu finančně, materiálně a ňákými jakoby komunitními akcemi“ (dle 41
respondentky 6). Poslední z respondentek se zaměřovala na osoby bez přístřeší. Je vidět, ţe respondentky mají povědomí o tom, co sociální sluţby mohou nabízet, komu i jak. Celkový rozsah pomoci (myšleno na cílovou skupinu, je velký), coţ si uvědomují i respondentky. Zajímavostí je i odpověď respondentky 6, která pomoc vidí ve financích a materiálnu, coţ odporuje např. Tomešově definici, kdy sociální sluţby pomáhají tam, kde by peněţité dávky neplnily účel Vzhledem k tomu, ţe se práce zajímá o rozhodování o sociálních sluţbách na daném území, zjišťovala i to, jak jsou pokryty potřeby klientů. Podle respondentky 1 „máme kvalitní síť sociálních služeb, máme tradiční sít sociálních služeb, jestliže ňáká služba chybí, určitě ňáká služba chybí, nic tragického to nebude.“ V tomto jí podporují i ostatní respondentky, síť sociálních sluţeb jako takových (dle zákona o sociálních sluţbách) ve městě je na dobré úrovni, přímo pro sluţby pro rodiny s dětmi by daly vypíchnout chybějící „specifické služby jako podporovaný bydlení, chráněný bydlení“ (dle respondentky 5) a i „systém psychologické i psychiatrické podpory dětí“ (dle respondentky 4), zároveň jsou málo řešeny „problémy bydlení, třeba když jsou zadluženi, což je velká část klientů“(dle respondentky 2). Respondentky z řad poskytovatelů vědí, na co by se mělo komunitní plánování zaměřit, kde jsou v sociálních sluţbách ve městě mezery. Zajímavou myšlenkou byla odpověď respondentky 7, která se dostala při odkrytí potřeb klientů, k financování sluţeb, kdy „z pohledu donátorů je ta představa, že ty služby jsou dostatečně pokrytý, .. že ty služby jako reálně nepokrývaj všechny potřeby, který by ty klienti měli, kdyby o tý službě věděli, laická veřejnost běžná, ty potenciální klienti, tak odborná tzn. zástupci škol, dětský lékaři, tušili že takováhle služba existuje, moje zkušenost je taková, že vůbec nevědí, že takováhle služba existuje a že nevědí, co to je.“ Kdy odkrývá to, ţe jsou sluţby financovány velmi málo, takţe na to, kolik peněz dostávají, je to široké spektrum a zároveň se dostává k otázce informovanosti veřejnosti o existenci jednotlivých typů a druhů sluţeb. Zároveň se tu odkrývá i postavení zadavatelů, ti jsou s financemi pro sociální sluţby spokojeni, proto se nemusí zúčastnit komunitního plánování, stávající systém jim zjevně přijde v pořádku. Pokud se jim zdá, ţe peněz do sociálních sluţeb jde hodně, tak by se měli zapojovat a zlepšovat situaci Typičtí klienti sociálních sluţeb nejsou nijak významně popisování, jsou to lidé, „ kteří jsou ve finanční nouzi, v bytové nouzi, přišli z výkonu trestu,,… ale na první pohled bych je nepoznala některý z nich.“(Respondentka 1) Tito lidé jsou tedy závislí na systému dočasně, potřebují pomoc, radu. Do této situace se můţe dostat zcela kaţdý, jak popisuje respondentka 2 „dostal se do takový situace, že se mu rozpadla rodina, že začal hrát automaty nebo chlastat 42
nebo prostě lidi, kteří prostě nemaj práci.“ Respondentka 6 si typického klienta přestaví jako „důchodce nebo mladýho člověka z děcáku.“ Výsledkem je, ţe člověkem vyuţívajícím sociální sluţbu se můţe stát úplně kaţdý bez ohledu na věk nebo pohlaví. Všem respondentkám se okamţitě vybavují situace, kdy je na tom, člověk opravdu zle, ale sociální sluţby pracují i s lidmi, kteří mají problém, který vyřeší např. sociální poradenství (Zákon o sociálních sluţbách). U rodin s dětmi se většinou jedná o „mladší ženu do 30 let, jedno nebo dvě děti partner…. většinou nefunguje“ (dle respondentky 5). Respondentka 2 k tomu dodává problémy s bydlením a se zaměstnáním, které jsou u většiny klientů sociálních sluţeb. Klientkami sluţeb jsou tedy hlavně ţeny z rozpadlých rodin, jsou tedy ovlivněny současnou krizí rodiny dle Karsten (2006) Dle respondentek se dají pocity klientů sociálních sluţeb rozdělit na několik skupin. Podle respondentky 2 je velký rozdíl v pocitech podle toho, jak se k nim klient dostane. „ti, co přijdou sami, tak jsou jakoby zdeptaní a chtěj tu situaci řešit a berou to tak, že jim můžeme pomoct a když jde o klienty, kteří jsou s doporučením z jiné organizace nebo i přes OSPOD5, tak mají pocit, že všechno zvládají sami.“ Respondentka 4 k tomu dodává, ţe pokud je to opravdu tížívá situace, občas přijde klient, kterej je dost na pokraji sil.“ Respondentka 5 má trochu jiné dělení, a to na ty, kteří se částečně stávají závislý na sociálních sluţbách (viz. Principy sociálních sluţeb) a ty kteří vyuţívají pomoc poprvé: „ takoví, co už prošli víc služeb (upraveno), už to znaj, už vědí, co maj říct a není se čemu divit, že prošli víc zařízení, takže už jako vědí, ale věřím tomu, že ty který jdou poprvý do služby (upraveno), že se celkem bojej, co vlastně bude. … ňáký osobní selhání, jako skončila jsem ve službě (upraveno), tam jsou přeci hrozný ženský, já tam přece nepatřím, můžou mít třeba špatnou zkušenost z podobnýho zařízení nebo někde něco slyšely od nějakej známejch.“ Pocity klientů se tedy podle respondentek, poskytovatelek dělí na to, jestli je to nutnost, jiná varianta není a musíme vyuţít sluţbu, kde můţe jít i o obavy, jak dodává respondentka 4 „s ňákou obavou, že je tady budeme nějak hodnotit, obava z toho, že když se když se svěří s nákým problémem, že se dostanou do potíží, OSPOD pro řadu těch rodin je velkej strašák.“ Právě to, ţe se svěří a mohou přijít o děti, ţe si přiznají, ţe uţ na své problémy nestačí a musí spolupracovat s tou sociální pracovníci, která má nálepku jako ta, která bere děti, je pro ně velmi těţké. Proto je třeba informovat o tom, jaké sluţby jsou a co od nich můţeme očekávat, o jejich zásadách a o tom, jak se sluţba poskytuje. V tuto chvíli to vypadá, ţe mezi lidmi je zaţitý stereotyp, ţe sociální sluţby jsou něco zlého, proto se bojí, naopak ti, kteří se stávají závislými na sluţbách,
5
Orgán sociálně- právní ochrany dětí
43
dané obavy nemají, protoţe vědí, co očekávat, dle zásad vědí, ţe jsou sociální sluţby dobrovolné ve většině případů. Dle respondentek jsou pocity podobné, moţná ještě trapnost (respondentka 2), ţe si nedokáţe poradit sám, podle respondentky 6 je to aţ frustrace z toho, ţe se na něj všichni vykašlali a je třeba jim pomoci a brát v potaz tyto pocity, které mohou vyplynout jako bariéra pro zapojení se do komunitního plánování, protoţe uţ budou se sociálními sluţbami spojováni, můţe to být nálepka toho, ţe si sami ve své situaci nedokáţou pomoci. Dané obavy korespondují i se zmiňovanými prioritami, kde jsou v komunitním plánu sociální sluţby na jednom z posledních míst, lidé nevědí, co mají očekávat, ţijí ve strachu z toho, ţe pokud přiznají, ţe mají problém, bude na jejich problém upozorněno a vyvodí se z něj následky. Kdyby byla lepší prezentace sociálních sluţeb lépe srozumitelná, lidé by neměli obavy se zapojovat.
9.1.2. Dostupnost Dle předchozího textu by mohla být jako překáţka vyuţívání sluţeb neinformovanost a moţná stereotypizace. Dle respondentek to jsou ale finance, povinnosti klientů a náplň práce sociálních pracovnic. Finance jsou dle respondentky 1 hlavním důvodem, ţe si „nemůžou zaplatit službu“, respondentka k tomu dodává chybějící „ nějaký služby zdarma,které by jim pomohly např. s právníma věcma.“ Respondentka 2 a 8 jako překáţku označily vlastní aktivitu klientů „ tak jako že se tam po nich něco chce, že musej něco dělat, a že to není všechno hned a není to jen tak o tom, že bude pracovník všechno za ně dělat“ (respondentka 2). Respondentka 8 to spíše upravovala na to, ţe na „musej běhat potěch úřadech, spoustu musí vyplnit, jsou tam nepříjemní na těch úřadech, opravdu jsou tam nepříjemný, kolikrát vyloženě ponižujou.“ Podle respondentky 3 se stále setkává s tím, zda je „člověk bílej nebo černej“, coţ by se v sociálních sluţbách stávat nemělo podle dodrţování standardů kvality sociálních sluţeb. (Hradecký, 2008) Posledním problémem je nesplnění cílové skupiny, kdy se respondentce 4 stalo, ţe nemohla z tohoto důvodu ona sama poskytnout sluţbu a nenašla ani jinou, která by se pro klienta hodila. Zákon o sociálních sluţbách sluţby škatulkuje a to, co není v mezích, poté není financováno. Vzhledem k tomu, ţe Zákon o sociálních sluţbách je teoretický koncept, který by mohl být komunitním plánováním upravován.
44
Speciálně tyto bariéry ve vyuţití sluţeb by mělo komunitní plánování znát a pracovat s nimi, dostávat mezi lidi povědomí, jak to opravdu funguje, vymýtit stereotypy a pracovat na zlepšeném vnímání sociálních sluţeb. Respondentky se snaţí dělat sluţby dostupnější hlavně informovaností o nich, respondentka 2 pořádá různé akce. „ se snažíme vymýšlet různé akce, aby byla větší informovanost, takže na těch akcích je to pro širokou veřejnost, takže se tam na těch akcích potkáme třeba s lidmi, kteří se pak stanou našimi klienty.“ Organizace respondentky 7 se snaţí „informovat odborníky, kteří jsou v úzkým kontaktu s rodinama s dětma, aby povědomí o tom, že ta služba existuje, ňáký měli a aby prostě měli důvěru.“ Obě dvě respondenty ukazují na to, ţe je o sociálních sluţbách velmi malé povědomí, takţe je velmi těţké je transformovat dle potřeb jejich klientů, protoţe spousta lidí, se do sluţby nedostane. Sluţby se snaţí transformovat spíše na své vlastní úrovni a „ snažíme se vycházet z těch aktuálních potřeb, pokud nejsme schopni poskytnout službu, kterou ten člověk potřebuje v dané míře, tak se snažíme jim pomoc s kontaktování dalších služeb,“ dle respondentky 4. Zároveň respondentka 5 udává, jestli je nutné zvyšovat dostupnost sluţeb, kdyţ „ dříve nebylo tolik zájemců, tolik klientů, že jsme nemívali takovej problém,toho velkýho zájmu, bych řekla, že spíš máme hodně žádostí, který nemůžeme uspokojit, protože to místo nemáme.“Kdy je sluţba nedostupná, protoţe zájem o ni je tak veliký. Otázkou je, zda to opět nesouvisí s tím, ţe se klienti stávají více závislí na sluţbách, coţ jde proti principům sociálních sluţeb. Dílčí závěry: Podle analýzy dokumentů se ve městě provozuje 72 sluţeb, které ovšem zdaleka nepokrývají potřeby klientů. Respondenti z řad poskytovatelů vědí, co chybí, nejsou to typické sluţby z nabídky zákona 108/2006Sb., jsou to sluţby, které jsou sociální, ale nespadají do činností. Největší bariérou v přístupu k sociálním sluţbám, a tedy i ke komunitnímu plánování, jsou stereotypy, které znesnadňují pozici sociální práce. Je třeba se vrátit k vývoji sociálních sluţeb, kdy je v podstatě na jedné straně křesťanský základ (sociální sluţby) a na straně druhé světští panovníci (veřejnost)6, kdy jedna strana pomáhá a druhá strana problémy snaţí schovat. Veřejnost, světští, bere sociální sluţbu jako problém, se kterým se neuměli vypořádat
6
Viz Matoušek,2007
45
sami, vidí v tom poníţení, předsudky z toho, ţe něco nezvládli a ţe se na ně poté bude nahlíţet stejně jako ve středověku, jako na ty co jsou „za branami“. Tím, ţe mají sociální sluţby takové stigma, o sluţbách nejsou ţádné informace. Ačkoliv na stránkách komunitního plánování jsou typy na akce v sociálních sluţbách, lidé to nevědí. Mezi veřejnost (respondentky) se snad uţ dostává povědomí o tom, ţe sociální sluţbu můţe vyuţít úplně kaţdý, kdo má problém, ţe pomáhá velkému rozsahu lidí různými podmínkami a nemusí se bát, i kdyţ tato obava stále je. Obsah pomáhání si respondentky představují různě- hlavně to byly rady, doprovázení atd. Otázka byla zaměřena na to, zda si lidé nepředstavují, ţe se jako pomoc dostanou peníze, kterými se v poslední době řeší takřka vše. Ono materiálno se v odpovědích vyskytuje často, tato myšlenka jde ovšem proti principům sociálních sluţeb, kdy si sám člověk volí svou cestu a tím se učí, pokud je jeho situace řešena materiálnem, člověk dělá chyby znovu a situace se opakuje, protoţe se neponaučí.
9.2. Představy o možnosti zapojení občanů do nastavení služeb 9.2.1. Vznik nové služby Otázka zapojení triády do komunitního plánování začíná přes tvoření nových sluţeb a názoru na to, jak a podle čeho se tvoří. Respondentky se většinou shodují, ţe sluţba vznikne, kdyţ se zjistí, „že se často objevují problémy v určitých situacích, určitých věcech“ (respondentka 4), „na to se může přijít průzkumem potřeb.“ (respondentka 6). Ovšem kteří lidé se do výzkumu zapojí? Výzkum bude opět jen u těch, kteří problém mají nebo se o sociální sluţby zajímají. Opravdové pole potřeb nebude odkryto, protoţe se lidé bojí se zapojit, aby nebyli stigmatizováni. Přijdou na to lidé, kteří jsou s klienty nebo potencionálními klienty ve styku, pro skupinu rodiny s dětmi to mohou být „lékaři, školy“(respondentka 4). Jenţe tito lidé se také málo zajímají o sociální sluţby, takţe skutečné nastavení potřeb je velmi těţké. Tento impuls můţe přijít i od poskytovatelů sociálních sluţeb, sluţby na to mohou reagovat „změnou třeba aktivit činností, které dělaj, ale jsou teda hodně limitovaný tím, že jako zákon o sociálních službách nám předepisuje naše povinný činnosti,…
další věc je že jsme samozřejmě
limitovaný tím, že žijeme z dotací.“ (respondentka 7) Jak vychází z předchozího, je třeba monitorovat potřeby klientů, ať uţ v sociálních a jiných sluţbách, tak i z vnějšího pohledu, např. nechat si vypracovat analýzu potřeb v dané oblasti, aby byly sluţby dobře nastavené a financované efektivně. I kdyţ k tomu se dostává 46
respondentka 7, která narazila na téma dotací a zákona o sociálních sluţbách, kdy musí jakákoliv sluţba spadat do zákona, ovšem někdy jsou potřeby klientů mimo zákon. Podle respondentky 1 není „až tak hybatelem těch služeb, nejsem jistá, jestli komunitní plánování může být nástrojem k tomu“ z tohoto pohledu to vypadá, ţe komunitní plánování je tedy opravdu jen na teoretické úrovni a netýká se ţádných změn. Kdo tedy má řešit změny sluţeb, kdyţ ne poskytovatelé, zadavatelé nebo klienti? „Každý rok nám vznikaj akční plány na jednotlivé pracovní skupiny a tam oni si pracovní skupiny na základě právě těch zkušeností definují, … něco chybí, tak oni si to daj do toho akčního plánu a budou doufat, že se to ńákým způsobem bude realizovat nebo aspoň na to upozorní, … by mohla zvládnout pracovní skupina a možná koordinátor nebo náš úsek, tak se daří, pak to jsou věci, které jsou závislý na penězích nebo na politický situaci na radnici,“ dodává respondentka 1. V této části to tedy vypadá, ţe komunitní plánování je pouze o plánování a „doufání“, bez realizace, kdyby do něj byli řádně zapojeni zadavatelé, ti, co dotují, mají přístup ke zdrojům a přerozdělují je, tak by komunitní plánování lépe fungovalo a opravdu by mohlo tvořit nové sluţby. Jak dodává respondentka 2 „ neziskovky, tak ty asi moc toho udělat nemůžou“, coţ je zcela pochopitelné, a proto komunitní plánování funguje na principu triády. V současnosti je postavení neziskových organizací ve městě velmi špatné, organizace mezi sebou nespolupracují, kaţdý chce své místo a není tu prostor pro diskuzi (viz Zásady komunitního plánování), kdy rovný přístup není nastaven ani mezi poskytovateli sociálních sluţeb, jednotlivé organizace mezi sebou soutěţí o klienty i dotace. Podle respondentky 5 je velmi těţké vůbec novou sluţbu vytvořit, protoţe „ služby trošku zaostávaj, protože máme ňákej řád, pravidla, v kterých se jako točíme a já nevím… ,jako s nikým neděláme to stejný jako fakt, je to hrozně individualizovaný, takže v tom si myslím, že se na ty potřeby dá reagovat, ale zároveň si myslím, že jsou jako potřeby, na který nemůžem, protože nemáme ty další jako by zdroje z čeho brát, tak to narazí na to, že na to nemáme v rozpočtu peníze.“ I přesto, ţe jsou sluţby svázaný zákonnými normami a činnostmi, které musí vykonávat, snaţí se podřídit potřebám klientům. Komunitní plánování ve městě funguje a „snaží pomoci dětem s rodinami a řeší se tam vlastně aktuální potřeby, na kterých se shodnou ty zástupci z těch organizací a na základě toho se pak vypracovávají ty plány a snaží se minimalizovat ty problémy.“ (respondentka 4) O tom, jaký význam má komunitní plánování ve městě hovoří respondentka 5„ten plán je tady v tom městě špatně nahlíženo mě přijde, tydlecty opatření se musej dělat nahoře a tam mám 47
pocit, že když by někdo řekl, že máme komunitní plán, tak nikdo neví co to je.“ O tom, ţe na komunitní plánování je nahlíţeno jako na formální prvek, mluví i respondentka 7: „ velice dobře „je to strukturovaný, systém je nastavený dlouhodobě, …procesy byly precizně nastavený formálně, druhá stránka je ta realita, jak se to naplňuje, to co bylo v projektu napsaný.“ V řadách respondentek poskytovatelů funguje komunitní plánování hlavně na formální úrovni. Povědomí o komunitním plánování u respondetek z řad veřejnosti je hlavně v tom, ţe se setkávají poskytovatelé sociálních sluţeb a ty společně diskutují, co by se dalo v sociálních sluţbách změnit. Je zvláštní, ţe většina ví, ţe něco takového funguje, ale další informace, jako zda se zapojit nebo jak uţ nejsou přístupné.
9.2.2. Zapojení triády Podle Zatloukala (2008) by měla být zastoupena triáda, poskytovatel, zadavatel a klient (potaţmo veřejnost), respondenti mají přehled o tom, kdo by měl zúčastnit a ve všech případech jmenovali 3 sloţky, v tom jak funguje realita se, ale jiţ respondenti rozchází. Jediné, na čem se respondentky shodly, je, ţe jsou zastoupeny poskytovatelé sociálních sluţeb (podle respondentky 1 asi 80%-90% poskytovatelů). Při zastoupení veřejnosti uţ taková souhra nebyla, podle respondentky 1 „chodí veřejnost tak z 50% …do seniorů, do dětí ( myšleno skupina rodiny s dětmi) … veřejnost se zajímá, až když to potřebuje.“ „Veřejnost na setkání chodí, jeden zástupce. Klienti by samozřejmě chodit měli, protože se jedná o nich.“(respondentka 2) Zajímavé je číslo respondentek, veřejnost chodí, ale to pouze jeden člověk? Znamená to tedy, ţe pokud bude do kaţdé skupiny chodit jeden zástupce z veřejnosti je triáda naplněna? Respondentka 5 k tomu dodává, ţe se vţdy situace uzavře s tím, ţe klienti tam nejsou, ale „snad jsem ani nezaregistrovala ňákou větší snahu dostat ty klienty do komunitního plánování.“ V podstatě se situace uzavře tím, ţe klienti nemají zájem a dál se nic neřeší, zvláště kdyţ od koordinátorky komunitního plánování slyšíme, ţe teď komunitní plánování funguje.“(Respondentka 1) O nesnaze informovat veřejnost nebo klienty sluţeb svědčí i fakt, ţe podle respondentky 1 „pochopitelně že do cizinců, do osob ohrožených soc. vyloučeným, tam žádnou veřejnost prostě nedostanem.“ Toto stereotypně dokazuje, ţe do těchto se ani nebude komunitní plánování snaţit klienty dostat, moţná proto, ţe by byla těţce nastavována rovnost mezi jednotlivými aktéry, a nebo by to bylo příliš sloţité, např. se sháněním překladatele pro cizince. V komunitním plánování tedy není vytvořen prostor pro triádu, pro základní moţnost zapojení se, čím nejsou naplněny zásady komunitního plánování.
48
„Vedení města přes vedoucí odboru, přes gestčního náměstka a vůbec mají zájem na tom, aby komunitní plánování šlapalo, chodej do koordinační skupiny, chodej do komise pro sociální a zdravotní věci a choděj i do skupin dokonce (podle respondentky 1), ale např. respondentka 4 by brala mnohem větší zapojení právě této skupiny. Na to navazuje respondentka 5, která v momentální situaci neví, kdo v komunitním plánování brán jako zadavatel, protoţe „tam choděj poskytovatelé, pak tam choděj úředníci z magistrátu, který ale jako v podstatě fungujou taky jako poskytovatelé sociální práce a zadavatel tam je někdo, komu my posíláme ňáký papíry, ale od něj my nedostáváme nic.“ Právě ona jednostrannost je největším problémem, poskytovatelé se snaţí, hledají varianty, přijdou na řešení a to je vše, o dalších krocích nemají zprávy, takţe to budí dojem, ţe se nic neděje. To, ţe triáda se nezapojuje, nevadí, protoţe dle respondentky 1 ono provázání je její úkol. Od koordinátorky komunitního plánování se totiţ očekává „koordinace a přenos informací napříč triádou (z pracovních skupin do koordinační skupin, pak vedoucí odboru a až po gestčního náměstka), když jsou nějaký problémy ve skupině, aby se na to dalo zaměřit, aby se na to město zaměřilo, aby se na to reagovalo, to je asi největší úkol.“ Takţe v podstatě to, ţe triáda nefunguje, nevadí, protoţe tuto nefunkčnost nahrazuje koordinátorka komunitního plánování, to ovšem je jen přenos, ale není moţná diskuze a budí to dojem nadřazenosti. V základních principech komunitního plánování je funkčnost triády a ona spolupráce jako základní kámen, pokud nejsou obsaţeny všechny sloţky, přenos informací není třeba. Informace mohou být zkreslené, mohou být jinak pochopené, nedochází k diskuzi a problémy se nijak dál neposouvají. Podle Krbcové- Mašínové, Polesného (2008) se dělí komunitní plánování na 3 fáze, které se dále člení. V této části práce se zaobírám, v které fázi je podle respondentek nejlepší se zapojit. Většina respondentek 1, 2, 4 se shodují na tom, ţe by měla být celá triáda po celou dobu procesu, který „ţivý“, takţe je v podstatě moţnost zapojit se kdykoliv a poté bude u dalších akčních plánů a dalších začátků i hodnocení. Sice by podle respondentky 5 bylo samozřejmě „nejlepší na začátku, takže když se do toho kdokoli zapojí kdykoliv tak, proč asi ne.“ Oproti tomu stojí respondentka 6, podle které je v přípravné fázi spoustu práce a to by je mohlo odradit od další spolupráce, s čím souhlasí i respondentka 8 „dostatečně by stačilo na vyhodnocování, protože ty lidi na tom začátku by pro ně bylo složitý to všechno pojmout.“ Je skvělé, ţe se všechny respondentky sice shodly na tom, ţe by bylo dobré, aby se účastníci zúčastnili stále, ale zároveň ostatní fáze zapojení neodmítají, dokonce by se mohli účastnit jen některých částí. Všem respondentkám hned naskočily povinnosti spjaté s jednotlivou fázi a 49
hodnotily, kdy by bylo nejlepší i přesto, ţe samy řekly, ţe je vhodné po celou dobu procesu. Dané myšlení poukazuje na mínění o zapojení, je tak nízké, proto je třeba zapojovat pomalu a méně, neţ dávat něco povinně a ve velké míře. Ostatně respondentky si toto uvědomují a snaţily vybrat, kdy je zapojení nejdůleţitější. V otázce moţností zapojení všechni respondentky okamţitě mluvily o setkáváních pracovních skupin a o přihlášce do nich, bez které se nemůţete zúčastnit. „Přihlášku je možné získat pouze přes magistrát města nebo od vedoucích pracovních skupin.“ (respondentka 1). Respondentka 6 si posteskla, ţe neví, zda je to veřejné a zároveň se obává toho, ţe to bude mít spoustu formalit a směrnic, coţ v podstatě ukazuje i ta přihláška, kdy je velmi sloţitě napsána, coţ odrazuje. Přihláška je k dispozici online, a pokud se veřejnost nebo zájemce „prokliká“ webovými stránkami, tak nalezne i informace, koho má kontaktovat. Kdyţ zájemce kontaktuje koordinátorku komunitního plánování, tak mu vysvětlí jednací a organizační řád (který je také online) a vysvětlí mu informace o komunitním plánování, poté je moţné, aby se zájemce jednou či víckrát účastnil vybrané pracovní skupiny jako host. Následně vyplní a odevzdá přihlášku (formální a velice sloţitá) a stává se členem na jeden kalendářní rok, poté se můţe prodluţovat. Nutnost kontaktovat koordinátorku komunitního plánování můţe být překáţkou pro zapojení, kdyby byly vyvěšeny plakáty a účast veřejnosti by byla otevřenější. (dle analýzy dokumentů). Respondentka 2 by se ráda jednou dvakrát zúčastnila. Podle respondentky 7 by tato formazúčastnit se jednou, dvakrát- byla ideální, ale zároveň dodává, ţe „ je prostě utopie, že by se veřejnost zapojovala do těch pracovních skupin, protože veřejnost o tom prostě neví, veřejnost
si
pod
pojmen
komunitní
plánování,
občan
jako
nepředstaví
vůbec
nic.“Respondentka by brala besedy, které by v podstatě byly stejné jako pracovní skupiny, nebyly by tak formální a časově náročné. Rozdílem mezi koordinátorkou komunitního plánování a potencionálními klienty bylo i to, ţe veřejnost by se přišla podívat nárazově, vedení (respondentka 1) by chtělo, aby chodili stále. Tato formálnost je pro většinu respondentek svazující a zabraňuje dalším aktivitám. Další metodou je připomínkování „Loni byly v rámci veletrhu možnosti připomínkování akčních plánu, projekt to letos nenakazoval, takže nebyly.“(respondentka 1) Je vidět, tak trochu, ţe se dělají prvky, které se dělat musí, aby se splnily normy např. projektu a iniciativa např. v zapojení, informovanosti není podporována (to co se není nakázáno, se nedělá). Momentálně je připomínkování spíše ve fázi pracovních skupin, kterým občas přijde na e50
mail materiál, ke kterému se mají vyjádřit. (respondentka 5). Připomínkování bylo dle analýzy dokumentů i při sepsání komunitního plánu moţné, ale další připomínkování, např. jednání skupin není moţné. Ale k nikomu dalšímu se nedostane. Dotazníkové šetření navrhuje respondentka 4, „ty zástupci těch jednotlivých organizací kteří přímo spolupracují s těmi klienty by jim dali možnost nějakou formou říct svůj názor, třeba dotazníkovým šetřením nebo i formou rozhovoru,“ coţ je zajímavá metoda. Jde ale o to, ţe by dotazníky dávali poskytovatelé a ti by poté vytipovali respondenty a např. k veřejnosti by se problematika a podněty na ní nedostaly. Po členovi pracovní skupiny se očekává periodicita, je povinnost tam chodit a účastnit se nějaké aktivity a „bude nějak reflektovat tu situaci v terénu, co se týká potřeb našich klientů ,, že budem sledovat jestli ten soubor služeb pokrývá potřeby klientů budeme schopni to tam za sebe jako poskytovatele to tam vyhodnotit.“ (respondenta 7) Periodicita je důleţitá proto, ţe neví, o čem se mluvilo minule a nezná souvislosti (respondentka 1). To trochu diskriminuje lidi, kteří by si to chtěli třeba jen vyzkoušet, láká je to, ale zároveň nevědí co od toho očekávat (viz předcházející odstavec). Ovšem takoví členové nemají v komunitním plánování své místo, nemají smysl (dle respondentky 1). To se nelíbí respondentce 5, která se nejvíce zamyslela nad povinností tam být. Jak bylo napsáno výše, je nutné se zúčastnit, pokud člověk 2x nepřijde, můţou ho vyloučit z pracovní skupiny, ovšem nikdo neřeší, co se děje poté: „pokud totiž člověk nemluví, nikdo ho nenutí a člověk má splněno, účastnil se, i když ničím nepřispěl.“ Řeší se ovšem často věci, které „jsou trošku zbytečný a že fakt pak jako by nikam moc nedojdeme .. takovej názor, že stejně se jako nic nezmění, takže jako proč něco plánovat vyjadřuju k tomu“ (respondentka 2), coţ jde proti Bernardtovi a jeho zapojení (Bernardt, 2010) Dílčí závěr: Moţnosti o zapojení občanů byly dány velmi rozmanitě, jak v časovém tak způsobovém horizontu- ovšem dominantou jsou setkání pracovních skupin. Toto zjištění vychází z aktivity komunitního plánování, jiné nejsou k dispozici stále. Připomínkuje se pouze hotový komunitní plán, dotazníkové šetření bylo pouze v začátku. S těmito technikami se dále nepracuje, coţ je velká škoda. Vzhledem k tomu, ţe se kontroluje docházení do skupin, je třeba zaměřit se na změnu docházení nebo nad jinými technikami, které by přiblíţilo komunitní plánování blíţe k veřejnosti. Zároveň je třeba počítat s tím, ţe se zapojí i veřejnost,která není odborná a proto je třeba ubrat na formálnosti setkávání i dalšího zapojení, 51
vhodným prostředkem jsou diskuze nebo neformální setkávání. Lidé se sociálních sluţeb obávají, jak vyplynulo z předcházející kapitoly, sociální sluţby jsou stále něco stigmatizujícího, a pokud se komunitní plánování neotevře veřejnosti, nezbaví se formální prvků a povinností, alespoň v začátcích, triáda nebude fungovat. Zároveň, jak je napsáno níţe neplatí stejná pravidla pro všechny členy, coţ můţe značně eliminovat zapojení, protoţe není zaručena rovnost ve skupině (viz principy komunitního plánování) Překvapivým zjištěním je postavení koordinátorky komunitního plánování, která u uţivatelů a poskytovatelů sleduje docházku, pokud by se přišli jen jednou podívat, tak se o tom nedozvědí, musí kontaktovat koordinátorku a poté začnou formální záleţitosti, které některé klienty děsí, varianty, ţe by se konaly pouze besedy, jednorázové akce nezmiňuje, oproti tomu u ostatních respondentek se těší velké oblibě. Zadavatelům se docházka nepočítá, není třeba, aby chodili pravidelně, tedy podle respondentů nechodí vůbec. Velkým problémem, který odkryla tato otázka je i to, jaký dopad a smysl má komunitní plánování, pokud je to setkání poskytovatelů, kteří si popovídají o daném problému, navrhnou řešení, předloţí zadavateli a dále se nic neděje. V tomto případě lze pochopit nezapojenost aktérů triády, protoţe tato metoda není účinná, v podstatě dochází k tomu, ţe se sejdou poskytovatelé a sdílejí svou praxi, coţ zastupuje např. případové konference, které se ve městě nekonají.
52
9.3. Podmínky pro zapojení V následující části se práce zaměřuje na to, jaké jsou moţnosti zapojení cílové skupiny rodina s dětmi. Moţnosti jsou charakterizovány jako atributy participace dle Hardiny (2002).
9.3.1. Zdroje V části zdrojů byly dle respondentů zkoumány hlavně čas a místo, kde by se měly skupiny setkávat. Pracovní skupiny se ve městě setkávají u jednotlivých poskytovatelů sociálních sluţeb pro rodiny s dětmi, nějakým systematickým způsobem se střídají mezi sebou. Takhle se shodně shodují respondentky z řad poskytovatelů. Podle respondentky 1 je místo na určení vedoucího skupiny: „ někteří to mají daný každý druhý čtvrtek od 8:30 v podniku (upraveno) a přesto vlak nejede, občas, když se tam tomu vedoucímu něco dostalo, tak se to přehodí.“ Názorná ukázka toho, jak ve skupině funguje nadřazené postavení vedoucího, viz rovnost„Většinou jsou to lidé pružní a i třeba 14 dní dopředu se dokáží dohodnout, záleží to na kdejaké skupině, kteří to maj dané už dopředu,“ dodává. Ovšem na internetových stránkách nelze nikde nalézt seznam míst setkávání, ta by měla být volně přístupná, aby docházelo k lepšímu zapojení. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o pracovní skupinu rodiny s dětmi, očekávalo by se nějaké uzpůsobení právě pro děti, například dětský koutek, hlídání dětí atd. Respondentka 1 s tím nemá problém, ovšem nejprve je třeba, aby si o to skupina řekla – „ většinou se scházejí v některém zařízení, tak tam by určitě nebyl problém, ale zatím jsme ten požadavek třeba na dětský koutek neměli. “ Dle atributů by místo mělo být uzpůsobeno dříve, neţ aktivní matky budou o koutek ţádat. Moţná i toto je důvodem neaktivnosti cílové skupiny, která nejprve musí vznést poţadavek na podmínky a aţ poté tomu bude přizpůsobeno. Podle respondentky 2 by bylo dobré, kdyby pracovní skupina chtěla, aby chodily i rodiny s dětmi, aby měla skupina „jednotnej prostor, asi by to pro ně bylo jednodušší, kdyby se měli zúčastnit jako pořád nebo vícekrát (myšleno potencionální uživatele), určitě by ňáky prostory k tomu přístupný byly ale tím, že se střídáme, tak každá organizace není takhle přizpůsobená, aby ty prostory měla tak velký.“ Ono střídání je vhodné pro poskytovatele, ţe vidí, v jakých podmínkách, prostorech pracují jiní, ale pro zapamatování si místa a času pro veřejnost by bylo ideální místo ani čas neměnit, tím se vyřešila neaktuálnost webových stránek a chybějící informace o setkávání.
53
Zajímavostí bylo i vysvětlení, ţe „matky s dětmi, přímo s těmi dětmi nechodí, chodí matky nebo veřejnost, ale že by s sebou brali děti to ne …“ Toto tvrzení je dále v opozici s ostatními respondentkami z řad poskytovatelů, protoţe ty naopak tvrdí, ţe do komunitního plánování veřejnost matky nechodí. Neaktivnost matek s dětmi můţe být zapříčiněna i tím, ţe nemají, kam děti dát nebo počítají s tím, ţe dětský koutek v místě nebude, takţe by se stejně nemohly plnohodnotně zapojit, protoţe by je jejich děti omezovaly. „Potencionální klienti, tak to mě teda vůbec nic nenapadá, pokud by se to třeba dělalo v mateřským centru, kam choděj rodiny s dětma, ale to prostě není, ty nejsou naše cílová skupina …. Ta naše cílová skupina, které je v běžným terénu, není tak úplně podchytitelná, aby na takovýhle akce chodili,“ podle respondentky 7. Respondentka si pod veřejností představí hlavně ty lidi, kteří mají uţ nějaké problémy a ţe by komunitní plánování mělo řešit i to jaké problémy lidé mají, jaké mají potřeby, v tomto případě nehraje roli. Sociální sluţby pracují s lidmi, kteří jiţ nějaké problémy mají a „řeší“ je, ale dle stigmatu se stále ještě klienti bojí své problémy přiznat, tudíţ i mezi rodinami, které „normálně“ fungují (svou situaci „zvládají“ viz Matoušek) se mohou objevit rodiny, které potřebují pomoci od sociální sluţby. Do konfrontační roviny se pak dostává respondentka 7 s respondentkou 5, kdy se skupina podle respondentky 7 cílová skupina docela dost prolíná s cílovou skupinou třeba azylového domu pro matky s dětmi, popř. dětského centra, takţe by pořádala jednorázové akce v azylovém domě, coţ by ovšem naráţelo na práva klientů a standardy kvality sociálních sluţeb. Respondentky z řad potencionálních klientů by uvítaly veřejná místa, kam by měli přístup lidé (respondentka 8) nebo třeba „v ňáký sokolovně“(respondentka 3), protoţe, kdyby „to bylo furt jenom na magistrátě, tak by to budilo ten dojem, že je to takový ňáký takový úřednický“ uvádí respondentka 7, která si i přesto, ţe by byla moţnost chodit tam s dítětem, tuto variantu neumí představit „nedokážu se soustředit, když tam moje dítě poletuje a pořád po mě něco chce.“ Respondentka 5, která je z řad poskytovatelů, se přidává k tomu, ţe by bylo lepší, kdyţ by to bylo v centru města „čím dostupnější místo, tím lepší…. U některých poskytovatelů, kde by se tam dostali do kontaktu s chodem tý služby, protože to by narušovalo obě ty věci“, tato respondentka poukazuje na to, ţe to, ţe momentálně se setkání uskutečňují u sluţeb, také není úplně ideální, protoţe to můţe jít proti zásadám sluţby např. anonymita, zároveň pak poukazuje na to, aby byla místa veřejná, stejně jako si to přejí potencionální uţivatelé.
54
V otázce času se respondentky rozcházely, setkání se většinou konají jednou za měsíc a trvají kolem 2 hodin a ještě se poté k tomu připočítává příprava před (podle respondentky 5), setkání se střídají „jednou ráno, jednou odpoledne,…. Určitě by bylo vhodnější, kdyby to bylo odpoledne“ podle respondentky 2. S tím souhlasí respondentka 5, podle které závisí hlavně na skupinách „ideální čas je od 5 do 7 večer, protože ňák se předpokládá, že lidi v tudletu dobu už nejsou v práci, ale ono plno lidí v tudletu dobudu v práci jako je.“Podle respondentky 7 jsou setkání mnohem delší „bejvá to celý dopoledne 3-4 hodiny se tam sedí.“ Coţ zcela nekoresponduje s odpovědí ostatních, hlavně by to mohla být i překáţka pro ostatní, i kdyţ podle respondentky 8 se za hodinu času nic nevyřeší, takţe by setkání udělala klidně na 6 hodin s přestávkami. V otázkách času práce dostala nový horizont a to sice, ţe čas tolik nevadí, respondenti, se budou účastnit, ale ne v této podobě, práce se tomuto tématu věnuje dále . Zjištěné informace souhlasí i s analýzou dokumentů- setkání pracovních skupin se konají zpravidla (dle komunitního plánu) jednou měsíčně mimo období letních prázdnin. Setkání nejsou otevřená veřejnosti (proti dříve zmíněným zásadám komunitního plánování) a má přístup pouze triáda a hosté, které musí schválit vedoucí komunitního plánování. Pracovních skupin je 7 a jsou rozdělené podle specifik dané cílové skupiny.
9.3.2. Informace Informace o setkáních jednotlivých pracovních skupin jsou posílány přes e-mail členům pracovních skupin, jiná moţnost v současné době není. Zajímavostí je, ţe se ţádný z poskytovatelů ani koordinátorka komunitního plánování nepozastavuje nad tím, ţe se o těchto setkáních nemají moţnost lidé, kteří nemají internet (coţ klienti v tíţivé ţivotní situaci mohou být), se o změnách nějak dozvědět. Kromě internetu by je ostatní hledali na stránkách magistrátu, ale jak dvě respondentky uvádějí „ Někde na stránkách magistrátu, ale tam to nikdo nenajde podle mě“ (respondentka 7) a respondentka 5 dodává „krkolomně prokousávat přes internetový stránky, nevím kam přesně.“ Je pravdou, ţe internetové stránky magistrátu města nejsou dobře členěné a vyhledávání je nepřehledné, coţ jen dokazují informace od respondentek i analýza dokumentů. Hodně respondentek by informace ráda vidělo v časopisu města, protoţe „ se dostane to ke každejm schránkám, ke všem obyvatelům a pak už je to na těch lidech, že pokud maj zájem tak přijdou.“ (repondentka 6) Respondentka 8 si na těchto novinách chválí, ţe vychází jednou 55
měsíčně, tak by měla čerstvé informace dopředu, s tím aby se to dostalo k tomu člověku nejblíţe souhlasí i respondentka z řad veřejnosti, ta by informace chtěla tam, „kde bydlím nebo třeba ve městě na ňákým místě ňákej ten plakát vyvěsit,“ Respondentka 5 navrhuje lokální časopis„většinou i ty obvody maj svoje, kam by se to dalo dát. Nebo třeba fungujou, takový ty vývěsky… města by mohly mít ňáký takový vývěsky na frekventovaných místech, takže lidi prostě jednou za čtvrt roku uďál velkej sál, budou tam politici, lidi pojďte říct, tak věřím tomu, že by přišli ty lidi.“ Ideální názor, který spojuje to, aby se lidi zúčastnili, ale zároveň stačí udělat akce jen jednou za určité časové období. Vyřešily by se tím problémy trvalým nastavováním ostatních atributů participace. Tím, ţe v současné době fungují pouze pracovní skupiny, se s jinou variantou ve městě v podstatě nepočítá, coţ je velká škoda. V současné době je jedinou formou propagace veletrh sociálních sluţeb. Úspěšnost této akce je ovšem podle respondentů malá, podle respondentky 6 to „nedolehne k tý veřejnosti blíž“ , respondentka 5 má také o veletrhu malé mínění „že tyhlety akce lidem neřeknou, co to opravdu je, plno lidí třeba projde okolo veletrhu a řeknou si, jééé co se tady děje, ale kdybych je potkala druhej den a zeptala se víš, že to bylo v rámci komunitní plánování, tak jim to stejně nic neřekne, nebo myslim si to.“ Je pravda, ţe tyto akce jsou hlavně na seznámení se sluţbami ve městě, ale více informací o komunitním plánování se tam člověk nedozví, pokud nechce a sám se neptá. Moţnou variantou by bylo představování komunitního plánování na středních školách dle respondentky 6 nebo propagace komunitního plánování v rámci sociálních sluţeb (respondentka 4). Pokud lidé nevědí, co komunitní plánování obnáší, nezapojí se. Obecně je nízká informovanost o komunitním plánování spjata s nízkou informovaností o sociálních sluţbách, dle respondentky 7 „obecně si myslím, že veřejnost jako taková má strašně malé povědomí i o sociálních službách, o typech sociálních služeb, že ty služby existujou o tom, že existuje nějaká odlehčovací služba, většina lidí prostě neví, pletou si ošetřovatelky a pečovatelskou službu, prostě dokud to nemusí člověk akutně řešit, že si ty informace vyhledává.“ Toto potvrzuje i respondentka 3, která by na komunitní plánování chodila i proto: „Tak zaprvé bych se tam dozvěděla hodně, třeba ani nevím o tom, na co by člověk měl víc nárok a tak.“ Takţe v podstatě moţné, ţe by si účastníci pracovních skupin začali řešit své problémy a vyptávat se na co mají ještě nárok. Neinformovanost o moţnostech pomoci je totiţ velká, nicméně je pravda, ţe tyto informace člověka zajímají, aţ v případě, ţe nějakou pomoc potřebuje.
56
Respondentka 5 si posteskla, ţe „ informace jsou selektovaný, co se má dostat ven a co se úplně nemá dostávat ven a to třeba z ňákejch reakcí, nemám informace o tom, jakým způsobem se ten akční plán bude jako naplňovat ze strany toho zadavatele, proč jako tam vlastně jsme, chodíme říkat svůj názor, ale kdo to má dělat, na městě si myslej, že to máme dělat my, jako poskytovatelé, ale to jsou věci, který nemůžeme dělat my.“ Všichni tedy do komunitního plánu chodí a říkají, co by se mělo změnit a jak, ale dále se s tímto nic neděje, nikdo neví, kde je problém, na čem se daná věc zastavila atd. Moţná to úzce souvisí s rolí koordinátorky komunitního plánování, která má předávat informace dále (dle svých slov). Aktuálně je málo informací o komunitním plánování, buď je respondenti znají ještě ze školy, nebo si je umí vyhledat na internetu (respondentka 4). Ostatně zájem o komunitní plánování nebyl ani mezi respondentkami tak velký, respondentka 5 sama v podstatě uvedla, ţe je to povinné a to je jediný důvod proč tam chodí. Respondentka 6 naopak to, ţe se zajímá o situace mladých rodin, ale ne však o komunitní plánování. U respondentky 3 zájem vzrostl po našem rozhovoru. Tím, ţe lidé nevědí co to je komunitní plánování a pokud se o problematiku sami nezajímají, nemohou se zapojovat. Netuší, co to obnáší. Internetové stránky jsou velmi sloţité a spíše pro odbornou veřejnost, takţe informace ani nemají, kde získat. V komunitním plánu se hovoří o propagační kampani, která ovšem počítá s informacemi v rámci sociálního poradenství, tudíţ je pouze pro lidi, kteří uţ mají nějaký problém a vyuţívají nějakou sluţbu, k veřejnosti se informace nedostanou. A jak je psáno výše zatím se s touto situací nic neděje, protoţe komunitní plánování formálně funguje, splňuje náleţitosti, ovšem spolupráce, diskuze, triáda, principy komunitního plánování nefungují.
9.3.3. Vzdělávání Vzdělání se předpokládá u člověka, který bude skupinu vést, a i člověk, člen pracovní skupiny, má mít další přístup ke vzdělávání:„ Členům pracovních skupin nenabízíme v současné době , vedoucí prochází tuším ňákým vzdělávácím procesem, členové ne, ale tak nějak cítíme odezvu, ale je to hudba budoucnosti“(dle respondentky 1) -proti stojí kritérium kvality komunitního plánování, profesionalita. Kurzy v současné době nejsou, na čemţ se shodují ostatní respondentky, zatímco respondentky z řad poskytovatelů by braly obecné kurzy o komunitním plánování, např, jak na SWOT analýzu (respondentka 2), zatímco respondentky z řad veřejnosti by se zajímaly o to, jak lidem pomáhat respondentka 3), kurz podávání ţádosti na sociální odbor (respondentka 6). 57
Respondentky z řad poskytovatelů (respondentka 5 a 7) ovšem upozorňují na náplň kurzu, aby se nestalo, ţe by kurzy kopírovaly vzdělání, které má mít sociální pracovník –viz. kapitola atributy participace-vzdělání. „někdy se o tom mluvilo v rámci kp o kurzech, jsou kurzy, který se zcela jako dublujou se vzděláváním, který musí mít pracovník v rámci praxe v sociálních službách, třeba jsme řešily kurz krizový intervence.“(respondentka 5). Respondentka 7 je také pro kurzy, ale pouze „pokud by to směřovalo k tomu, že se ňák zkvalitní to komunitní plánování a byly by tam zapojeni všechny tři skupiny.“ Komunitní plánování by totiţ suplovalo organizace a jejich vedení, které má povinnost zaplatit 24 hodin, jeţ musí absolvovat, tím by se mohlo stát, ţe kurzy o komunitní plánování nahradí kurzy pro zdokonalování sociální práce. Tyto kurzy by ztrácely smysl, pokud by nenabízely pro pracovníky něco nového, co by mohli vyuţít v praxi. Přístup k dokumentům mají účastníci pracovních skupin komunitního plánování určitě prostřednictvím svých vedoucích. „Vedoucí z každýho setkání pořizuje zápis a dává k tomu přílohy, který jsou potřeba (vysvětleno- probírané dokumenty, objasnění informací) a měl by je následně rozesílat všem členům svý pracovní skupiny,“ vysvětluje respondentka 1. Respondentky z řad poskytovatelů s ní souhlasí, s tím, ţe informace jsou na webových stránkách. Jinou variantu neznají, a proto respondenti z řad potencionálních uţivatelů přístup nemají. Pouze respondentce 5 chybí více informací, má informace, které jsou běţně dostupné na internetu, přeposlané zápisy ze skupin, ale chybí jí něco dalšího, jako třeba přístup k zápisu koordinační skupiny. Tím by se totiţ ukázalo, jak se se zjištěnými informacemi z pracovních skupin nakládá, co řeší koordinační skupina atd. V tuto chvíli se na pracovní skupině něco projedná, ale není jasné, zda bylo projednání účinné, protoţe z něj nejsou vyvozeny praktické důsledky. Přístup k dokumentům ovšem není jediná věc, důleţité je jestli dokumentům rozumí. Ač si respondentka 2 libuje, ţe je to většinou dobře napsané, respondentka 5 upozorňuje, ţe ani ona sama kolikrát nerozumí, často se také v dokumentech objevují „takové holé informace a už se mi nedostane informace, jak se na tom bude pracovat a kdo“, takţe informace tam napsána je, ovšem není s ní dále pracováváno, z textu není jasné co, a jak se bude dělat. S hledáním odpovědí nebo informací by respondentky neměly problém (nerozuměly by hlavně paragrafům a zákonům- respondentka 3), ale informace by si našly na internetu nebo by se zeptaly. Ovšem jejich pocity při nerozumění dají popsat slovy respondentky 8 „pokud něčemu nerozumím a zajímá mě to, pak se o tom babrám dal se ptám. No tak pocity mám blbý a říkám si (upraveno), že jak to píšou, že prostě normální člověk těm jejich výrazům nerozumí a myslím, že kolikrát i lidi, který maj i vysokou školu, tak nad tím přemešlej,co tím míněj“, coţ 58
v podstatě dokazuje i výše zmíněná respondentka 5, protoţe pokud dokumentům nerozumí, ani lidé, kteří v dané problematice pracují, mají vysokou školu, tak jak poté mohou fungovat ti, kteří jsou z veřejnosti. Toto navazuje na jiţ tolikrát zmíněnou formálnost i odbornost, je třeba dokumenty vytvářet tak, aby si je mohl kdokoliv přečíst (tím bylo komunitní plánování veřejné- zásady komunitního plánování) a také byly napsány tak, ţe jim porozumí.
9.3.4. Rovnost, fórum a struktury Jak je psáno v teoretické části, je velmi důleţité, aby tyto prvky byly naplněny, protoţe teprve potom je moţná diskuze nad danými tématy. Rovnost- „My to neeliminujeme, já si myslím, že o tom to je, abychom věděli názory lidí napříč celým spektrem, a tak si myslím, že by to mělo být, zajímá, jaké potřeby mám vysokoškolák a jaké potřeby má babička“ (respondentka 1). Toto je základ správného komunitního plánování, vyslechnout a zakomponovat názory všech, kteří mají do komunitního plánování mluvit. Přesně dle principů i atributů komunitního plánování dle Hardiny (2002). ….problémy jsem nezaznamenala a to že vedení města má vyšší vzdělání to se s tím počítá. (respondentka 1) Mezi práva účastníků pracovních skupin je vznášet podněty a připomínky k problematice. Kaţdý člen má hlasovací právo, o jednotlivých usneseních se hlasuje, případně se vyuţije konsensu. Organizační i jednací řád jsou strukturovány jako „zákonná opatření“, coţ můţe ve čtenářích vzbuzovat dojem formality i nezájmu. (viz analýza dokumentů) Všechny respondentky odpověděly, ţe ve skupině má kaţdý rovný přístup a zároveň pokud mají říci svůj názor, tak s tím nemají problém, v případě, ţe by někdo problém měl je třeba dle respondentky č. „toho dotyčnýho podržet a třeba mu říct, jakej já sem měla problém, že mi ta sociální služba pomohla, nebejt ní, kde já bych dneska byla a prostě mu dodat tu sílu.“ Respondentce z řad potencionálních uţivatelů se můţe jevit náplň komunitního plánování jako sociální sluţba, tedy pomoc potřebným, ale vystihla přesně podstatu rovného přístupu fóra. U nových členů, např. z veřejnosti záleţí hodně na samotném člověku, na jeho temperamentu. Respondentka 4 nemá problém říci svůj názor, „protože tím se odhalují všechny pohledy na ten názor, aby se vytvořil nějakej plán, kterej bude nějakým způsobem užitečnej do budoucna.“ I přestoţe, jak se svorně všechny respondentky shodují, tak 59
v pracovní skupině je prostor pro diskuzi, která je základním kamenem, respondentka 4 uvádí „ Vzhledem k tomu, že jsem v té praxi teprve krátce, tak ještě úplně ne (myšleno nezapojuji), protože nemám tolik zkušenosti … mám krátkou dobu praxe.“ Touto větou nastiňuje problém zapojení ostatních klientů nebo veřejnosti, protoţe ti jsou v problematice velmi krátce, mnohdy jí ani nejsou zasaţeni. Tímto v podstatě proklamuje to, ţe pokud lidé nemají ty zkušenosti, nevědí o sociální práci, tak se mohou cítit docela špatně ve skupině. Ačkoliv je podle ní dobrý přístup, tak ona sama se styděla, moţná bála. V kombinaci s těţkostí přiznat si potřebu vyuţití sociální sluţby můţe přinést velký blok do zapojení. Zároveň se tu ale znovu poukazuje dle respondentky 4 na to, ţe jsou v pracovních skupinách pouze „zástupci různých organizací a zástupci města, nebyli tam klienti, takže těžko říct….názory města a těch organizací, tak to tam bylo jakoby ve stejné pozici.“ Stejný názor má i respondentka 2 „ rozdíl nevnímám, vzhledem k tomu, že naše veřejnost, která tam byla, byla vzdělaná.“ V podstatě se můţe zdát, ţe největší problém přijde, aţ se veřejnost začne zapojovat. Nicméně z řad respondentek by to neměl být problém. Respondentka 7 uvádí k rovnosti ještě jednu rovinu a to, ţe mezi zadavateli a potencionálními uţivateli není rozdíl: „Já tam vidím jako styčný bod a to je prostě to, že o tom nic nevědí a že je ta sociální oblast prostě nezajímá (upraveno- myšleno jak zadavatele, tak potencionální klienty).“Mínit, ţe postavení uţivatelů a zadavatelů je odlišné, není třeba, protoţe mají oba stejnou pozici. Rozdíl můţe být pouze ve vzdělání a to záleţí na schopném vedoucím, aby se zaručil za to, ţe bude ve skupině rovnost. Zároveň se ve výsledcích objevuje často i pasivní posluchač v pracovní skupině, proto by měl pracovat v diskuzi víc vedoucí pracovní skupiny. Ačkoliv se zdá nemoţné, tak účastníci komunitního plánování pracovních skupin tam mohou pouze sedět, nemusí svůj názor říci, (respondentka 5) „Od toho je tam ten vedoucí, aby ten prostor dal,“ (respondentka 1). Nyní mluví, jen ten, kdo mluvit chce, takţe pokud by se někdo styděl, neměl by informace, tak by se ke slovu dostat nemusel, protoţe mluví, ten kdo chce. Tím, ţe je komunitní plánování povinné a je třeba účast, můţe docházet k tomu, ţe „pasovních posluchačů“ bude přibývat, ovšem nedojde k naplnění principů komunitního plánování, protoţe nebude diskuze. „Role jsou rozdělené …možná kompetence, tam to trochu pokulhává, nejsem si jistá, jestli každý ví, za co je zodpovědný,“ dle respondentky 1. Podle respondentky 5 má její rolí být „prostředník mezi zadavatelem a tou veřejnosti“, díky tomu ţe pracuje v sociálních sluţbách má k veřejnosti, klientům blízko, a tak by v podstatě mohla tlumočit jejich názor výš. Tím se opět dostáváme k tomu, ţe nefunguje triáda. Tato nefunkčnost je nahrazena kompetencí účastníků, koordinátorka nahrazuje spojení poskytovatel- zadavatel, poskytovatel nahrazuje 60
spojení zadavatel- uţivatel. Pokud by triáda fungovala správně, nedocházelo by k tomuto zbytečnému přenosu informací, který nemá s diskuzí nic společného.
9.3.5. Jazyk Jak je psáno v teoretické části věnované jazyku, je právě jazyk jedním z moţných prostředků, který musí být upraven, aby se veřejnost co nejvíce zapojovala. Špatně formulovaný jazyk, můţe být velkou bariérou v zapojení. (Pokorný, 2009) Respondentky z řad poskytovatelů se všechny shodují, ţe jazyk komunitního plánování, respektive setkání pracovních skupin, není uzpůsobený. Podle respondentky 2 by to mohl být problém, kdyby člověk nerozuměl a „muselo opravdu přizpůsobit tomu člověku a volit takový výrazy, aby ten člověk rozuměl“, je to ale zapříčiněno tím, ţe tam veřejnost není. Kdy se tam veřejnost objevovala, tak by si členové skupiny dávali pozor. U uţivatelek sociálních sluţeb, byla odpověď hned jasná, ţe by nerozuměly: „ty výrazy, normální člověk to nepobere, ty výrazy třeba nezná, takže pro něj to bude těžký pochopit, o co jde“ (respondentka 8), ale v podstatě na to okamţitě navazovalo, to, ţe by se zeptaly a s tím by neměly problém. (respondentka 3) Momentální situace moţná dokazuje nadřazenost poskytovatelů a i to „hlavním aktérem jsou tam poskytovatelé služeb, který si rozumí, tak si myslím, že pro běžnýho občana to je nesrozumitelný“ (respondentka 7) , respondentky dodávají, ţe situaci budou řešit aţ do skupin začnou chodit klienti nebo veřejnost, ale není to ten problém, ţe mají klienti představu o mluvě a bojí se? To dodává respondentka 6, ţe vlastně to je důvod, proč se nezapojuje, protoţe se bojí, protoţe, kdyţ nerozumí, musí se ptát „ člověk neorientuje v tý sféře a když je to podaný jakoby jazykem té sféry, tak tomu člověk nerozumí.“ Touto variantou se v podstatě můţeme dostat k začarovanému kruhu, kdy se jazyk skupiny nezmění, dokud tam nezačne chodit veřejnost a zároveň veřejnost se můţe bát, právě onoho jazyka. Zcela obrácenou dimenzi problému má respondentka 1, která v podstatě na rozdíl od všech zmíněných by neměnila zaběhnuté komunitní plánování, ale měli by se přizpůsobit občané, kteří se chtějí zúčastnit, v podstatě by se pro komunitní plánování nic neměnilo. Podle respondentky 1 „člověk je v tom je chvíli zmatený, ten, kdo chce, tak se v tom začne orientovat, ten, kdo ne, tam to kolem něj protančí.“ Dále uvádí: „když já mám nějaký problém a dojdu někde, kde na mě mluví cizími slovy, a já mám problém, který chci vyřešit tak se budu ptát todle todle todle, protože mám potřebu to vyřešit.“ Respondentka si zcela určitě neuvědomuje, ţe na straně, o které mluví, jsou i klienti sociálních sluţeb, kteří mají své 61
povinnosti a třeba pokud od nich chceme zjistit informace, se jim přizpůsobit, stejně jako platí, ţe v sociálních sluţbách se snaţíme je motivovat a mluvíme tak, aby nám rozuměli, tak toto by mělo mít stejný přístup. V podstatě jako jediná ze všech respondentek, které chtěly měnit a upozorňovaly na to, ţe „neví, jestli to pude (myšleno zaběhnutý sociální žargon v pracovních skupinách), až se to odzkouší, tak se uvidí.“ (respondentka 5) V tomto případě tedy komunitní plánování nepůjde blíţe k lidem, jak dáno v principech a nebude se brát na ně zřetel, ale aby se mohla veřejnost zapojit, tak se bude muset snaţit. Coţ se můţe ostatním jevit, jako značná překáţka v zapojení, pokud budou vědět, ţe se tam mluví odborně, přeci jen lidé, kteří v sociální sféře pracují, pouţívají „ţargon“ denně a neţ se na stejnou úroveň, pokud je to vůbec moţné, dostane veřejnost, bude to chvíli trvat (tedy pokud jí to neodradí uţ v začátcích) Podle respondentky 5 by ale samotná veřejnost nebo potenciální uţivatelé nebyli jediní, kdo by mohl mít problém „když by tam přišla veřejnost a přišel by tam i ten zadavatel, kterej taky nezná tenhleten žargon, tak my jako poskytovatelé se tomu musíme přizpůsobit, to že se velmi často řeší, aby rozuměli uživatelé nebo veřejnost, ale zadavatele nikdo neřeší.“ Vzhledem k tomu, ţe se předpokládá, ţe zadavatelé mají vzdělání, většinou se tak často neřeší, ţe by nerozuměli, ale je třeba upozornit na to, ţe to mohou být odborníci v jiných oblastech a tím pádem mají i jiný pracovní ţargon. Stále se dávají na rovinu neporozumění klienti sociálních sluţeb, ale vzhledem k tomu, ţe se klientem můţe stát kaţdý, můţe se předpokládat, ţe klient můţe mít vysokou školu a naopak zadavatel se bude orientovat ve stavbě silnic, ale sociální sférou nebude poznamenaný. Podporu hledají respondentky z řad poskytovatelů většinou u těch, se kterými na skupině sedí a té se ptají, pokud něco nevědí nebo u vedoucího skupiny. Zároveň všechny svorně přiznávají, ţe se necítí dobře, pokud nevědí, o čem se mluví, co se řeší a tak dále. Respondentka 4: „Tak určitě nepříjemně, asi bych se nezapojovala do diskuzí a nebylo by to příjemné.“ Takţe opravdu jazyková bariéra můţe mít vliv na zapojení jednotlivých častí triády, nejen na veřejnost. Jazyková bariéra se projevuje i v dokumentech. Všechny dokumenty o komunitním plánování jsou psané jazykem sociálních pracovníků a člověk mimo obor se v nich nemůţe orientovat. Neustále jsou pouţívány zkratky a odborné výrazy. Vzhledem k tomu, ţe se má zapojit i neodborná veřejnost, nemusí být jejich slovní zásoba vytříbená a hlavně nemusí obsahovat tolik cizích slov, aby komunitní plán pochopili. Na webových stránkách je spousta zkratek (SWOT analýza, ZŠ, MŠ, prostředky ESF) a cizích slov, které nikde nejsou
62
vysvětleny a mohly by potencionálního uţivatele značně znevýhodnit, moţná i odradit od spolupráce.
9.3.6. Hodnotící mechanismus Stejně jako u jiných projektů je důleţité se dále posouvat a hodnotit, jak funguje komunitní plánování za dané období. Podle respondentky 1 existuje několik způsobů vyhodnocování – vyhodnocení akčních plánů, evaluační dotazníky a focus group. „Akční plány vyhodnocují vedoucí pracovních skupin ve svých pracovních skupinách,aby plány byly realizovatelné, díky financím nebo nějakým věcem není možné … my zjišťujeme názory ve skupinách, zjišťujeme silný, slabý stránky, hrozby a příležitosti, tam máme odezvy ze skupin,“ takto respondentka 1 popisuje hodnocení toho, jak komunitní plánování pomáhá, spíše neţ hodnocení komunitního plánování je to hodnocení cílů a opatření jednotlivých skupin. Poté jsou evaluační dotazníky: „zjišťujeme co si lidé myslí o komunitním plánování, máme dva druhy jednak pro členy pracovních skupin a jednak pro veřejnost, různě rozmístěny schránky, jde o tom informace v časopise města (upraveno) i a veřejnost se nám může vyjádřit i třeba prostřednictvím webu nebo na různých místech, třeba v ordinacích, poté jsou z toho vypracované zprávy, které jsou na internetu.“(Respondentka 1) Respondentka 3 si spletla hodnocení komunitního plánování s hodnocením sluţby, které kdysi absolvovala a kde hodnotila „věci, který nám byly poskytnutý, tam mohli dát prostě od jedničky do pětky zakroužkovat“, coţ je vlastně také styl hodnocení, kdyţ se samotní klienti nezapojují do komunitního plánování, je moţno hodnotit nastavení sluţeb skrz sluţby aktuální- zjistit co chybí, co by chtěli jinak, ovšem opět se ho nezúčastní respondenti z řad veřejnosti. Ani mezi respondenty z řad poskytovatelů není o hodnocení povědomí, pouze jedna si na dotazník vzpomněla (respondentka 5), ale hned uvedla, „obávám se, že jich dostatek nebylo“, čím zhodnotila zájem o hodnocení.“ V současné době jsou na webových stránkách umístěny evaluační dotazníky, které můţe kaţdý vyplnit online, nynější systém vyhodnocování se řídí metodikou a plánem monitoringů, jiţ nejsou k dispozici na internetu (pouze je o nich zmínka). Nikde ovšem není čas zahájení nebo ukončení moţnosti dotazník odeslat. Dotazníky jsou dva- pro veřejnost a pro členy pracovních skupin. Pro veřejnost má 5 otevřených otázek týkajících se závaţných problému, změn, líbivosti a zájmu a otázka na věk dotazovaného. Pro členy pracovní skupiny je dotazník podobný, má ovšem více otázek a u kaţdé je třeba škálovat na stupnici 1-5. Pak je focus group, kdy hodnotí vedení komunitní plánování (respondentka 1) 63
Celkové hodnocení je pak spojení evaluačních dotazníků a focus group „názory zespoda a svrchu, kde se to prolíná a na základě toho nám vyjdou opatření,“ uţ v této větě respondentky 1 se objevuje ona nadřazenost zadavatelů, kteří jsou ti svrchu a poskytovatelů a klientů, kteří tvoří tu spodní část, v procesu komunitního plánování by se takto nemělo na triádu a její postavení nahlíţet. To, ţe hodnocení neprobíhá současně, nemají stejné podmínky a v podstatě se ani při hodnocení nesetkávají, dokazuje nefunkčnost triády. Hodnotit komunitní plánování jako účinné nelze, podle respondentek 2,4 a 5 by komunitní plánování bylo účinné, pokud by nezůstávalo pouze u plánování, ale docházelo také k realizaci. Respondentce 5 se zdá komunitní plánování neúčinné, protoţe jinak by „viděla rozvoj služeb, rozvoj toho, co tady chybí, že bych viděla aktivity, který se dějou, teď se furt mluví o tom,to vždycky zůstane.“ Respondentka 7 dodala, ţe účinnost se pozná podle toho „že jsou financovaný služby, který jsou potřebný a jsou pokrytý potřeby klientů, což je otázka, jak to poznám.“ Je pravda, ţe pokud do těch sluţeb nevidí ze shora, tak v podstatě neví, zda komunitní plánování funguje dobře či ne. Na komunitní plánování respondentky chodí proto, ţe to je součást jejich práce (respondentka 2). Respondentka 5 to bere v tuto chvíli jako „ztrátu času, nejdůležitější účast toho zadavatele, teda informace od něj, který jako nemám, tam bych viděla, že to má jako smysl, že to co říkáme, že je prostě potřeba, že to někdo poslouchá, že to reflektuje, že má snahu s tím něco děla.“ A to asi nejvíce proto, ţe to nemá jasnou strukturu a cíle. Dílčí závěry: S naplněností atributů participace to není jednoznačné, vţdy to vypadá, ţe formálně jsou naplněny dle analýzy dokumentů mimo jazyka), ale provedení není ideální. Vedení (koordinátorka komunitního plánování) se domnívá, ţe atributy jsou nastaveny dobře, ovšem dle ostatních respondentů to tak není a převládá obava z komunitního plánování, jako něčeho, co je plné formálních náleţitostí a pravidel, kde není prostor pro otevřenou diskuzi, pokud se toto nezmění, nebudou se chtít uţivatelé a veřejnost zapojovat. Zajímavostí je, ţe atributy se budou pře-nastavovat, aţ v případě, ţe přijde podnět od veřejnosti, tzn. ţe do té doby to bude fungovat a lidé mohou mít obavy z jazyka, místa atd. Takţe to momentálně vypadá jako začarovaný kruh, kdy se nic nezmění, dokud nepřijde podnět, podnět zároveň nepřijde, dokud se lidé přestanou bát zapojovat. Velkým problémem výše zmíněného je jazyk a formální stránka, pokud se ve skupině nenastaví jinak jazyk, nebude se veřejnost zapojovat, jak bylo napsáno výše, je třeba udělat jednorázové setkání na neformální úrovni a přizpůsobit tomu i podmínky. 64
9.4. Další vyvstalé okruhy z rozhovorů Z rozhovorů vyplynuly další prvky, které jsou v jednotlivých kapitolách nastíněny, zde je jim věnován větší prostor.
9.4.1. Struktura Struktura práce v pracovních skupinách není, proto nikdo neví, jak se má na skupinu připravit a můţe se stát, ţe tam celou dobu jen sedí. Často je to jen o: „potřebách těch služeb a sdílej se tam náký zkušenosti no.“ (Respondentka 7) V podstatě, kdyby fungovala triáda, tak by docházelo k diskuzi o nastavení, takhle je to spíš o sdílení zkušeností. Podle webových stránek se pracovní skupina zajímá o rodiny s dětmi v krizových situacích (neúplné rodiny s nezaopatřenými dětmi, situace dětí, jejíţ rodinné prostředí je nevyhovující, nebo dětí, které potřebují specifickou péči), ale zároveň i pro rodiny v situacích standardních (rod. dovolená). Ze sociálních sluţeb jsou to hlavně sociálně aktivizační sluţby, odborné sociální poradenství nebo raná péče, zároveň další specifické problémy rodin se dají řešit napříč dalšími skupinami. Ze setkání se vytváří zápis, který není online (opět proti zásadám komunitního plánování), je pouze moţný k nahlédnutí u vedoucího, tudíţ je velmi těţké pro potencionální členy si představit, co se na setkání řeší. Největším problémem pracovní skupiny, celkově komunitního plánu je nemoţnost realizace naplánovaných aktivit a s tím souvisí neaktivní přístup k výstupům z pracovní skupiny (vychází ze SWOT analýzy). Kdyby docházelo k tomu, ţe bude mít pracovní skupina jasně dané cíle, co se bude na jednotlivých setkáních řešit, mohli by se na to účastníci lépe připravit a i pro veřejnost, která by k cílům musela mít přístup, kdyby věděla, co se řeší a mohla by se rozhodnout, zda se chce zapojit či ne.
9.4.2. Konkurence Na pracovních skupinách se potkávají poskytovatelé sluţeb, kteří pracují se stejnou klientelou, a můţe dojít k tomu, ţe jsou postaveni do pozice konkurence, mohou mít problém říci svůj názor, aby svou organizaci nepoškodili. Komunitní plánování by nemělo stavět organizace proti sobě, ale mělo by docházet ke konsensu (viz. zásady komunitního plánování), aby se vyřešila problematika dané cílové skupiny. Nemělo by docházet k hodnocení. „ve skupině, tak tam byli zvláštní vztahy mezi poskytovateli, takže tam bylo docela husto pak, zvlášť, když se jednalo o projektech nebo o takových věcech a to mi teda bylo hodně nepříjemný.“ (respondentka 5), v této části není 65
uplatněn atribut participace podle Hardiny(2002)- rovnost. V takovémto prostředí se těţko sděluje svůj názor, pokud to můţe mít vliv na další působení organizace. Schopný vedoucí pracovní skupin by tuto debatu měl zastavit, pracovní skupina by měla řešit nastavení sluţeb a neřešit chyby nebo know-how ostatních.
9.5. Výsledky pracovních skupin Uţ v předchozích kapitolách bylo zmíněno, ţe se těţko pracuje na něčem, co nemá výsledky. Ovšem respondentka 5 odkazuje ještě na věc kritizování „ možná vážím slova, co řeknu, protože ehm se můžu obávat, aby se to jako neobrátilo ve zlým, třeba co bych se bála by bylo kritizovat, třeba samotní komunitní plánován, město (upraveno) je poskytovatelem dotací, tak se tu nesmí říct, co je tam špatně,“ coţ je velký problém pro otevřenou diskuzi, pokud nesmí komunikovat, nesmí říct názor, velkým problémem je právě ta neotevřenost s tím, ţe by to mohlo mít dopad na dotace.“ To, ţe komunitní plánování organizuje město, které rozděluje dotace, které jsou pro neziskové organizace stěţejní, značně omezuje diskuzi. Na komunitním plánování by měly být řečeny všechny informace, všichni by měli mít stejný prostor, coţ není v tomto případě naplněno.
9.6. Výběr zástupců triády Podle respondentky 5 je velkým problémem i to, ţe poskytovatelé mají v komunitním plánování zástupce, kteří jsou v přímém kontaktu s klienty, ale tito zástupci nemají informace o tom, jaké plány mají organizace do budoucna nebo jaká je finanční situace (v přihlášce se zaškrtává, jaké informace můţe poskytnout daný zástupce). Tyto informace většinou poskytují ředitelé organizací nebo vedoucí ekonomové, proto je problém v tom, ţe nemají potřebné informace k tomu, aby se mohli k dané problematice vyjádřit, coţ se po nich většinou chce. Zároveň tyto informace mohou být známé ze setkávání zástupců města a neziskových organizací, kdyţ se řeší nějaký problém. Poté ví víc vedoucí dané skupiny, který se k nim můţe dostat, neţ samotný poskytovatel sluţby. Poskytovatel sluţby se poté necítí informován a můţe to narušit diskuzi. Dílčí závěr: Tyto výše popsané prvky, jsou další ukázkou toho, ţe komunitní plánování není nastaveno nejlépe. Rozhodně by projevený názor neměl mít vliv na dotace a hlavně, to, ţe respondentky nejsou spokojeny s tím, jak něco funguje, by mělo mít pozitivní efekt nebo alespoň prostor 66
pro zamyšlení. Pokud nemohou říci svůj názor/bojí se ho říci, situace se nezlepší, atmosféra na pracovní skupině nebude otevřená a celé komunitní plánování nebude mít smysl. To samé platí o vyhodnocování, jaký má smysl, pokud tam triáda píše to, co chtějí organizátoři slyšet, komunitní plánování se neposouvá, ale stagnuje. Pokud budou i poskytovatelé stavěni do role konkurence, nemá komunitní plánování smysl, protoţe nikdo neřekne svůj názor, jaký je ve skutečnosti, ale bude ho upravovat, tak aby nepoškodil organizaci. Výběr zástupců je také velmi nešťastný, protoţe poté komunitní plánování opravdu budí dojem setkávání poskytovatelů, kteří se baví o potřebách sluţeb, co by se jak mělo změnit, ale nedochází k nějakým změnám, protoţe k těmto informacím nemají přístup.
67
10. Závěr Role občanů v komunitním plánování je v momentálním provedení velmi ztíţena. Pokud se občan dostane do situace, kdy bude potřebovat pomoc, nebude na dobré emotivní úrovni a bude pro něj dle výsledků těţké najít si informace o tom, jak mu můţou sociální sluţby pomoci. Tento člověk bude např. v krizi a bude chtít hlavně, aby situace byla co nejrychleji zaţehnána, nebude chtít poté, co projde všemi formálními částmi pomoci (vyplňování dokumentů na úřadech), se zapojovat do dalších formálních uskupení, zvláště pokud má opět vyplňovat nějakou přihlášku, ke které se v podstatě ani nedostane. A poté bude muset pravidelně navštěvovat pracovní skupinu, je to moc povinností pro jednoho člověka, zvláště pokud má nějaký problém. Stále není povědomí o tom, ţe sociální sluţbu můţe vyuţít kaţdý a ţe to není stigmatizující. Vůbec to, ţe se můţe zapojit pouze přes přihlášku je také velmi direktivní, proč by nemohly být nastaveny besedy nebo jednorázová setkávání, na kterých by mohli říct občané svůj názor a tím by byli zapojení. Tím, ţe většina respondentek volí zapojení do pracovní skupiny, se ukazuje, ţe o dalších formách je pouze malé povědomí, respektive se ví, ţe probíhají, ale ne další informace. Další částí je informovanost. Komunitní plánování je momentálně na velmi nízké úrovni, akce pořádané jsou sice velké, nicméně nikde někdo nezjistí, ţe jde o akci, která souvislost s komunitním plánováním. Informace zkrátka mezi lidmi nejsou. Informace se mezi lidi dostanou tím, ţe je budou „mít na očích“, na nástěnkách, veřejných prostorách atd. To, ţe o sociálních sluţbách neví veřejnost, která je potřebuje hlavně, pokud se něco děje, je klasický přístup, ale to, ţe o nich nevědí ani odborníci z další sféry je velkým problémem. Pokud na sociální sluţby nebudou odkazovat i školy, státní sféra nebo např. lidé v nemocnicích, situace se nezmění. Tím, ţe se nezapojují všechny sloţky triády, je velký problém v tom, ţe nejsou vidět, ţádné výsledky, a proto se ani nynějším účastníkům nechce zapojovat se do komunitního plánování. Poté aţ se ho budou účastnit všichni a bude vidět, ţe se na nastavení sociálních sluţeb funguje, je moţné, ţe zájem o komunitní plánování bude větší. Zároveň při komunitním plánování nemají občané moţnosti se zapojit, nejen ţe o komunitním plánování nevědí, ale zároveň je velmi formální a profesionální, zaměřené na poskytovatele sluţeb, kteří jediný se ho pravidelně a aktivně zúčastňují. Formálně jsou atributy dle Hardiny (2002) naplněny, ale v praxi není uzpůsobena pro běţné občany, jako např. jazyk nebo rovnost. 68
Doporučení pro praxi Aby se mohli občané více zapojit, je třeba více otevřít proces komunitního plánování, dát jim moţnost volby, zda chtějí se zúčastnit, mohou se přijít podívat, bez jakéhokoliv kontaktu vedení. Poté by se mohli podívat na to, jak to vypadá, co se tam řeší a s tím samozřejmě i moţnost zapojit se do diskuze : tzn. ţe musí být jiţ upraveny atributy participace tak, aby bylo moţné se zapojit a občané se tam necítili špatně, je třeba aby bylo vidět, ţe se o jejich názor pracovní skupina zajímá a ţe není špatný. Pokud se v pracovní skupině nezmění hlavně jazyk, většina občanu se pouze přijde podívat a poté v podstatě udělá komunitnímu plánu negativní reklamu v tom, ţe ničemu nerozuměl a nemá cenu tam chodit. Obrovským problémem komunitního plánování je malá informovanost a při tom stačí malé letáčky na různá místa ve městě, můţe to být hlášeno rozhlasem nebo vyuţít poskytovatelů sociálních sluţeb a jejich nástěnek nebo míst, odkud se informace ke klientům dostanou. Zároveň je třeba upustit od toho, ţe se občané mají účastnit všech setkávání pracovních skupin a vyuţít variantu besed, nárazových akcí. Například na jiţ zmíněném veletrhu udělat prostor pro diskuzi. Rozhodně více propagovat komunitní plánování a to nejen na internetu, protoţe většinu klientů nebo i občanů se k internetu nedostanou (např. osoby staršího věku nebo i méně technicky zdatní). Internet je sice novým médiem, ale ne všichni jej vyuţívají. Zároveň pokud se nezmění pravidla a nezačne fungovat triáda, bude komunitní plán pouze formální častí, protoţe dle zákona ho má mít kaţdé město. Poté aţ budou komunitní plány výsledkem práce všech
69
11. Literatura: BERNARD, P. Komunitní plánování sociální služeb a problémy participace . Sociální práce/Sociálna práca 2010, č. 3, str. 100-110. BRUEGGEMANN, W.: The Practice of Macro Social Work. Thomason Learning, StamfordLondon-Singapore-Toronto 2002 ČAČKA, O, Psychologie imaginativní výchovy a vzdělávání s příklady aplikace, Brno : Doplněk, c1999. ISBN: 80-7239-034-1 ČÁMSKÝ, P. Sociální služby v ČR v teorii a praxi, Praha : Portál, 2011. ISBN: 978-80-2620027-7 (broţ.) ČERMÁK, D.,VOBECKÁ, J. Spolupráce, partnerství a participace v místní veřejné správě, SLON, 2012, Praha, ISBN 978-80-7419-067-4 ČMEJREK, J. Obce a regiony jako politický prostor, Praha, 2008, ALFA, ISBN 80-8719700-3 GIDDENS, A. Sociologie Praha : Argo, 1999. ISBN: 80-7203-124-4 (váz.) : HARDINA, D. Analytical Skills for Community Organizations Practice. New York: Columbia University Press.2002 HAYES, N. Základy sociální psychologie. Praha:2000 Portál HENDL, J, Kvalitativní výzkum : základní teorie, metody a aplikace, Praha : Portál, 2008. ISBN: 978-80-7367-485-4 (váz.) HLOUŠEK, J. Posilování rozvoje občanské společnosti v regionech České republiky : sborník dokumentů Praha : ICN, c2000. ISBN: 80-902284-7-X (broţ.) HRADECKÝ, I.et. Manuál implementace standardů kvality v terénních sociálních sluţbách,Praha: SKOK 2008 KARSTEN, H. Ženy - muži : [genderové role, jejich původ a vývoj, Portál, 2006. ISBN: 807367-145-X (broţ.) : Komunitní plán města XY na rok 2013-2016, 2012 KOPECKÝ, L. Public relations : dějiny - teorie – praxe, Praha : Grada, 2013. ISBN: 97880-247-4229-8 (broţ.) KOZLOVÁ, L. Sociální služby. Praha: 2005, Triton. KRBCOVÁ MAŠÍNOVÁ, L., POLESNÝ, M. Deset kroků procesem komunitního plánování (Metodiky pro plánování sociálních služeb). 2008 Ústí nad Labem: Centrum komunitní práce Ústí nad Labem. 70
Kritéria kvality plánování sociálních služeb. Nedatováno. MPSV: DC VISION. KUBALČÍKOVÁ, K. Role uživatele a zjišťování potřeb v procesu komunitního plánování sociálních služeb. Sociální práce/Sociálna práca. Brno, ASVSP. 2009, roč.9, č. 1: s. 85-96. LINHART, J., PETRUSEK, M., VODÁKOVÁ, A., MAŘÍKOVÁ, H. Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum.1996 ISBN 80-7184-310-5. Listina základních práv Evropská unie: Evropský parlament, Rada Evropské unie a Evropská komise. Nice. 7.12.2000 MATEROVÁ, J. 2004. Komunitní plánování sociálních služeb - metodika. Praha: Agora Central Europe. MATOUŠEK, O. Sociální služby : legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení Praha : Portál, 2007. ISBN: 978-80-7367-310-9 (váz.) : MATOUŠEK, O. Základy sociální práce Praha : Portál, 2001. ISBN: 80-7178-473-7 MATOUČEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce, Praha, Portál, 2013. Metodiky pro plánování sociálních služeb. 2007. Praha: Centrum pro komunitní práci. MICHALÍK, J. Poradenství pro uživatele sociálních služeb Praha : Národní rada osob se zdravotním postiţením ČR, 2009. ISBN: 978-80-87181-03-4 Návrhy kapitol pro komunitní plánování sociálních služeb v ČR. 2005. Komunitní plánování, o.p.s. NEDĚLNÍKOVÁ, A. Sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi (online), 2015, (staţeno 02-28-2015) dostupné na: http://www.socialni-zaclenovani.cz/socialne-aktivizacni-sluzbypro-rodiny-s-detmi NAKONEČNÝ , M. Sociální psychologie. Praha: 1999, Academia NAVRÁTIL, P. Životní situace jako předmět intervence sociálního pracovníka. Sociální práce/Sociálna práca 2003, č. 2, str. 84-94. Průvodce procesem komunitního plánování sociálních služeb. 2004. Praha: MPSV. PLEVOVÁ, I., PETROVÁ, A.: Obecná psychologie, Univerzita Palackého, 2011, Olomouc, ISBN 978-80-244-3247-2 PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie, Praha : Academia, 2005. ISBN: 80-2001387-3 (broţ.) ISBN: 978-80-200-1499-3 (dotisk : broţ.) POKORNÝ, J. Lingvistická antropologie : jazyk, mysl a kultura. Praha : Grada, 2010. ISBN: 978-80-247-2843-8 (broţ.) Priority rozvoje sociálních služeb pro období 2009-2012, 2008, Praha: MPSV 71
RISMAN, B. Gender Vertigo New Haven Yale University Press, c1998 ROSECKÝ, D., ORINIAKOVÁ, P. 2004. Komunitní plánování sociálních služeb. Plzeň: CpKP ČR. ŘÍČAN, P. Psychologie : příručka pro studenty, Praha : Portál, 2005. ISBN: 80-7178-923-2 (váz.) TOMEŠ, I.. Obory sociální politiky, Praha : Portál, 2011. ISBN: 978-80-7367-868-5 (váz.) TOMEŠ, I. Sociální správa, Praha : Portál, 2002. ISBN: 80-7178-560-1 VETEŠKA, J. Trendy a možnosti rozvoje dalšího profesního vzdělávání. Praha : Česká andragogická společnost, 2013. ISBN: 978-80-905460-0-4 (broţ.) Standardy kvality sociálních služeb – Výkladový sborník pro poskytovatele, 2008 SILLAMI, N. Psychologický slovník, Univerzita Palackého, 2001, Olomouc, 1.vyd., ISBN: 80-244-0249-1 VASKOVÁ, V., ŢEŢULA, O. 2002. Komunitní plánování, věc veřejná. Jak zjistit co lidé opravdu chtějí? Jak zlepšit život v obci? Praha: MPSV. ZATLOUKAL, L. 2008. Plánování rozvoje sociálních služeb metodou komunitního plánování. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. Zavádění standardů kvality sociálních služeb do praxe- Průvodce poskytovatele, 2002 ŢÁRSKÝ: Kritéria kvality plánování sociálních služeb (online) http://www.mpsv.cz/files/clanky/6681/kriteria.pdf, staţeno (02-28-2015)
dostupné
Zákonná ustanovení: Zákon č.500/2004Sb. Správní řád Zákon č.108/2006Sb. O sociálních sluţbách Zákon č. 186/2013Sb. Zákon o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů
72
na:
Anotace Šuláková Lenka: Moţnosti participace rodin s dětmi na rozhodování o sociálních sluţbách v dané lokalitě Diplomová práce: Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita Brno, 2015 Vedoucí diplomové práce: PhDr. Kateřina Kubalčíková, Ph.D. V diplomové práci se věnuji moţnosti zapojení rodin s dětmi na rozhodování o sociálních sluţbách, zaměřuji se na představy účastníků komunitního plánování. Cílem práce je zodpovědět výzkumnou otázku: „Jaké představy o roli občanů při rozhodování o sociálních sluţbách pro rodiny s dětmi v obtíţné ţivotní situaci mají účastníci komunitního plánování v dané lokalitě? Práce je rozdělena do 4 kapitol- teoretickou, metodologickou a dvě analytické části ukončené závěrem. V teoretické části jsou definovány základní pojmy: sociální sluţby, participativní přístup, atributy participace, komunitní plánování, rodina jako klient sociálních sluţeb a představy. V metodologické části jsou mimo popsány metody práce- analýza textu a rozhovor. Analytická část je rozdělena na analýzu dostupných dokumentů a analýzu ze vzniklých rozhovorů. Závěr shrnuje, jaké moţnosti zapojení mají občané v komunitním plánování dle představ respondentů. Klíčová slova: sociální sluţby, participativní přístup, komunitní plánování, rodiny s dětmi, atributy participace Počet slov: 24034
73
Abstract Šuláková Lenka: The possibility of families with children participating on decision-making process in selected locality Thesis Social Studies, Masaryk University, Brno, 2015 Supervisor: PhDr. Kateřina Kubalčíková In this thesis is focused on possibility of families with children participating on decision – making proces of social services. I focused on citizen's idea of community planning. Target of this thesis is get answers to main research question: „Which ideas of citizen´s role in desicionmaking proces of social services for families with children in difficult life situation have participants of community planning in selected location?“ This thesis is devided in 4 parts – theoretical part, methodical part and two analysis. In theoretical part are defined basic terms social services, participated approach, atribute of participation, community planning, family like client of social services and ideas. In the methodological part are described methods of thesis. Analytical part is devided on textual analysis and analysis of conversation with respondents. In conclusion is summarized , which possibilities of participation have citizens in community planning in idea of respondents. Key words: social services, participative approach, community planning, families with children, atribute of participation
Word count: 24034
74
REJSTŘÍK VĚCNÝ administrativní přístup ............................................ 15, 91 akční plán ...................................................................... 63 aktivita ........................................................................... 44 ambulantní služby ......................................................... 21 analýza potřeb .............................................. 17,20, 23, 46 anonymita ..................................................................... 54 atributy participace .................. 17, 23, 27, 53, 58, 59, 101 bariéry ..................................................................... 45, 98 beseda ............................................................. 18, 50, 100 cílová skupina .......................................................... 20, 21 delegování ..................................................................... 15 demokracie.................................................................... 23 diskuze............................................................... 29, 60, 96 dobrovolnost ............................................................. 9, 11 dotazník ................................................................. 51, 100 efektivita ................................................................. 26, 64 etika............................................................................... 39 evaluace .................. 63, 96, viz hodnocení, viz hodnocení fáze komunitního plánování .................................... 23, 49 finance ........................................................................... 47 fórum a struktury ........................................ 29,59, 93,102 gender ..................................................................... 32, 94 hodnotící mechanismus .................................... 18, 30, 93 individualita ..................................................... 8,21, 31,90 individuální plánování ................................................... 11 informovanost .......... 10, 28, 42, 45, 50,55,56, 97, 98, 100 jazyk .......................................................30, 61, 62, 93, 96 jednání se zájemcem ..................................................... 22 klient ................................................................. 36, 42, 97 komunita ........................................................... 18, 20, 22 komunitní plán .............................................................. 22 komunitní plánování ........................ 12, 17, 18, 19, 25, 47 konkurence.................................................................... 66 konsensus .................................................... 22, 29, 59, 66 konzultace ..................................................................... 18 konzumerismus ............................................................. 14 Kritéria kvality plánování sociálních služeb ........ 26,57, 93 kvalitativní přístup ......................................................... 37 manipulace .................................................................... 14 názor ............................................................................. 34 občan ....................................................................... 12, 20 občanská kontrola ......................................................... 15 občanská společnost ..................................................... 22 občanství ....................................................................... 13 ohrožená rodina ...................................................... 31, 93 participace ........................................ 14, 27, 41, 46, 49, 98 participativní přístup ..............................14, 15, 18, 29, 91 partnerství ..................................................................... 14 plánování ....................................................................... 19 pobytové služby ............................................................ 21 pocity....................................................................... 43, 97 podpora ........................................................................... 9
politická participace ...................................................... 17 poskytovatel ........................... 7, 11, 19, 20, 28, 36, 60, 92 postoj ............................................................................ 35 potřeby............................................................... 19,20, 25 povinnosti poskytovatele .......................................... 9, 10 pracovní skupina ........ 17, 24, 50, 53, 58, 60, 95, 100, 102 práva klientů ..............................................8,11,13, 22, 90 principy komunitního plánování .... 22, 52, 57, 59, 62, 103 principy sociálních služeb .............................................. 46 projektivní faktory.................................................... 31,32 představa ...................................................................... 34 přihláška ................................................................ 50, 100 přínos ............................................................................ 25 připomínkování .......................................... 18, 25, 50, 100 přípravná fáze................................................................ 24 přístup k dokumentům ......................................... 58, 102 rizikové faktory ............................................................. 32 rodina ................................................... 31, 41, 53, 93, 101 role ................................................................................ 60 rovina emociální ............................................................ 35 rovina konativní ............................................................ 35 rovina poznávací ........................................................... 35 rovnoprávnost ................................................................. 9 rovnost ....................................................... 28, 53, 59, 102 self-advocacy................................................................. 14 schopnost "zvládat" ................................................ 31, 93 smlouva o poskytování sociální služby .......................... 11 sociálně aktivizační služby ....................................... 33, 66 sociální služby ................ 7,10, 11,19, 20, 41,46, 90, 92,96 sociologický průzkum .................................................... 17 spolupráce..................................................................... 47 standardy kvality sociálních služeb .............. 9, 12, 54, 101 struktura ..........................................................59, 66, 102 svoboda ......................................................................... 23 terapie ........................................................................... 14 terénní služby ................................................................ 21 tokenismus .................................................................... 14 triáda ...... 15, 20, 22, 23, 28, 47, 48, 52, 57, 60, 64, 92, 93, 100 třetí sektor .................................................................... 13 uživatel ............................................. 17, 19, 21, 28, 91, 92 veřejnost ............................................................17, 22, 91 výzkum potřeb .............................................................. 15 vzdělávání ............................................ 12, 28, 57, 96, 102 zadavatel .................................... 19, 20, 28, 36, 42, 92, 97 zájemce ......................................................................... 11 zákon ....................................................................... 15, 91 zákon o sociálních službách...................... 8, 19, 43, 44, 47 zapojení ........................................................ 14, 17, 22, 24 zásady komunitního plánování .....................22,44, 55, 59 zdroje ...................................................................... 27, 53 znevýhodnění .................................................................. 8
75
REJSTŘÍK JMENNÝ
Kubalčíková ............................................................. 15, 91 Linhard .......................................................................... 13 Máchhová ..................................................................... 13 Materová............................................................19, 28, 93 Matoušek ..................... 7, 8, 15, 25, 31, 32, 33, 45, 54, 91 Michalík ................................................................9, 10, 90 Musil ....................................................................... 15, 91 Nakonečný .................................................................... 35 Navrátil.......................................................................... 31 Oriniaková ............................................................... 19, 25 Petrová .................................................................... 34, 94 Petrusek ........................................................................ 13 Platon ............................................................................ 14 Plevová .................................................................... 34, 94 Pokorný ......................................................................... 61 Polesný ......................................................... 24, 49, 92, 99 Risman .......................................................................... 32 Rosecký ................................................................... 19, 25 Říčan.............................................................................. 34 Sembdner ........................................................8, 10,12, 90 Šiklová ........................................................................... 13 Tomeš............................................................. 8, 14, 31, 42 Vasková ..............................................................18, 21, 24 Vobecká ........................................................................ 14 Vodáková ...................................................................... 13 Zatloukal ................................................ 20, 26, 48, 92, 99 Žárský ...................................................................... 26, 93 Žežula .................................................................18, 21, 24
Adams ........................................................................... 14 Arnstein ......................................................................... 14 Beresford ....................................................................... 14 Bernardt ................................................................... 15,51 Brueggemann ................................................................ 15 Corbinová ...................................................................... 37 Croftová......................................................................... 14 Čačka ....................................................................... 34, 94 Čámský .......................................................... 8, 10, 12, 90 Čermák .......................................................................... 14 Čmejrek ................................................................... 14, 17 Dunovský ....................................................................... 31 Giddens ................................................................... 31, 93 Glaser ............................................................................ 37 Hardina ......................... 27, 28, 30, 53, 59, 67, 69, 93, 101 Hendl ............................................................................. 37 Hloušek.......................................................................... 14 Hradecký ....................................................7, 9, 10, 44, 90 Karsten .......................................................................... 32 Kašparová ...................................................................... 13 Koldinská ..................................................................... 7, 8 Kopecký ............................................................. 28, 30, 93 Kozlová .................................................................... 21, 32 Krbcová- Mašínová ...................................... 24, 49, 92, 99 Krutilová ....................................... 8, 10, 12, 22, 28, 33, 90 Křupka ........................................................................... 13
76
Příloha č.1 – operacionalizované otázky 1. Jaké představy mají účastníci KP pro rodiny s dětmi o rozsahu, obsahu a dostupnosti pomoci v jejich životní situaci? Povědomí o obsahu sociálních Co očekávají respondenti od 1. Co je typické pro sociální službu? službách sociálních služeb? a. Komu pomáhá? b. Jak pomáhá? 2. Jak si představíte člověka, který využívá sociální službu? a. Co se mu stalo? b. Co žádá? c. Vypadá nějak odlišně? Co je pro něj typické? d. Kdo je podle Vás typickým klientem sociálních služeb? 3. Jak se podle Vás cítí člověk, který využívá SS? 4. S jakými pocity za Vámi klient jde? Představa o rozsahu Co by měly služby nabízet, aby je 5. Jak může SS pomoci potřebným? respondenti využívaly? 6. Jaké mohou být překážky ve využívání sociální služby? a. Chybí nějaká sociální služba ve městě podle Vás? Vlastní aktivita a dostupnost Jakou mají respondenti zkušenost se 7. Využil/a jste někdy sociální služby? SS? a. Nabídla SS služba to, co jste potřebovala? b. Přistupovali k Vám SP profesionálně? c. Jak se jejich profesionalita projevovala? d. Co se naopak očekávalo od Vás? 8. Jak dlouho pracujete v sociálních službách? a. Co Vám na Vaši práci vadí/co naopak vyzdvihujete? 9. Myslíte si, že systém SS v dané lokalitě pokrývá dostatečně potřeby klientů? a. Chybí nějaké služby? b. Dle čeho tak soudíte? 10. Co je třeba udělat, aby byly služby pro klienty dostupnější? 2. Jaké představy o možnosti zapojení občanů do nastavení služeb mají účastníci KP pro rodiny s dětmi? Informovanost o zapojení Jaké informace o možnosti zapojení 11.Máte představu, podle čeho se tvoří nové služby? mají respondenti? a. Podle čeho sociální služby mění možnou pomoc 77
Rozhovor K,
Rozhovor K, KOOR,P, Z
Rozhovor Z, KOOR Rozhovor P Rozhovor K Rozhovor K,KOOR.P Rozhovor K
Rozhovor P
Rozhovor p, KOOR, Z Rozhovor P, KOOR, Z
Rozhovor K
Příloha č.1 – operacionalizované otázky potřebným? 12.Jak mohou sociální služby reagovat na změny v potřebách občanů? 13.Byl /a jste někdy přizván/a, abyste vyjádřila, co by mělo ve městě být- jaké služby? 14.Slyšel/a jste někdy o komunitním plánování? a. Co to znamená? b. Jak to probíhalo? c. Kdo by se měl podle Vás zapojit? 15.Jak ve Vašem městě funguje KP? a. Zapojuje se celá triáda? b. Kdo by se měl zapojovat? 16.Jak mohou SS reagovat na změny v potřebách občanů? 17.Kdy je možné se do KP zapojit? 18.Jak je možné se zapojit? Pozice při zapojení Jaká je pozice respondenta v KP? 19.Chtěl/a byste se KP zúčastnit? Zkušenost Jakou zkušenost má respondent 20.Jste zapojen/a do komunitního plánování? s komunitním plánováním? a. Jaká je Vaše pozice v KP? b. Jak často se setkáváte? c. Jaké jsou pro Vás překážky ve Vašem zapojení? d. Jak se Vaše zapojení projevuje/ co se očekává od Vás? 3. Jaké podmínky jsou vytvořeny pro zapojení občanů do rozhodování dle účastníků KP pro rodiny s dětmi? Zdroje Jaké finanční a materiální možnosti 21.Kolik času popř. kdy jste ochot(e)n/a věnovat KP? zapojení se do KP má respondent? a. Kde by se podle Vás mělo konat setkávání KP? b. Je něco, co Vám na setkáváních chybí? (popř. popište ideální místo, čas a kolektiv KP, který by měl být, abyste se co nejvíce zapojil/a) 22.Podle čeho vybíráte místo a čas, kde se budou setkání konat? informace Jaká je informovanost respondentů 23.Jak se o setkávání dozvídáte? o KP? a. Mate dostatek informací o KP? 78
Rozhovor KOOR, P, Z, Rozhovor K Rozhovor K
Rozhovor KOOR, P,Z
Rozhovor P,Z, KOOR Rozhovor P,Z,KOOR Rozhovor P,Z,KOOR Rozhovor K Rozhovor K, P, Z, KOOR
Analýza dokumentů Rozhovor K,P,Z, KOOR
Rozhovor KOOR Rozhovor K,P,Z
Příloha č.1 – operacionalizované otázky
Vzdělání
Vhodné fórum a struktury, rovnost
Jaké mají respondenti v KP možnosti vzdělávání?
Jak je nastaven rovný přístup v KP podle respondentů?
b. Co Vám chybí? c. Vadí Vám, že nemáte dostatek informací? Proč? d. Je pro Vás problém si informace zjistit sám/a? e. Kde informace o KP zjišťujete? 24.Jak se snažíte informovat veřejnost nebo cílové skupiny o KP? a. Myslíte si, že je to dostatečné? 25.Zajímáte se o KP? 26.Myslíte si, že je o KP zájem? a. Proč tomu tak je? 27.Jak vnímáte rozdíl mezi vysokoškolsky vzdělanými a ostatními v KP? a. Jaké je podle Vás třeba vzdělání na KP? b. Jak se tento rozdíl snažíte eliminovat? 28.Jak se Vám spolupracuje s lidmi, kteří jsou potencionálními klienti SS? a. Narážíte na problémy v komunikaci? 29.Máte přístup k dokumentům, které se na KP rozebírají? a. Rozumíte jim? 30. Jak informuje účastníky KP, kde mohou naleznout dokumenty, které se na KP rozebírají? 31.Jaké kurzy máte v rámci KP? a. Jaké kurzy by se Vám líbily (v čem se cítíte mezery)? 32.Je komunitní plánování dostatečně financováno na to, aby bylo i vzdělání kvalitní? Proč? 33.Jak se projevuje rovný přístup v KP? a. Jak se cítíte ve skupině KP? b. Myslíte, že máte ve skupině stejný prostor jako ostatní? c. Víte, na koho se obrátit v případě problémů v KP? 79
Rozhovor KOOR
Rozhovor K, P,Z Rozhovor KOOR Rozhovor K, KOOR,P
Rozhovor jen KOOR Rozhovor Z
Rozhovor K,P, Z
Rozhovor KOOR Rozhovor K, KOOR,P
Rozhovor Z Rozhovor K, Z,P
Příloha č.1 – operacionalizované otázky d. Víte, kdo organizuje KP? 34.Jak zajišťujete rovný přístup v KP? Rozhovor KOOR a. Dostává se ve skupině všem stejný prostor podle Vás? b. Máte v KP rozdělené role? Jak? Jazyk Jak hodnotí respondenti jazyk při 35.Rozumíte všem dokumentům o KP? Rozhovor K, P,Z KP? a. V čem nerozumíte? b. Co by Vám pomohlo, abyste lépe rozuměl/a? c. Jak se cítíte, pokud nerozumíte? d. Koho se ptáte, pokud nerozumíte, co se na KP řeší? e. Myslíte si, že je jazyk KP přizpůsoben občanům mimo SS? V čem? Proč? 36.Jak je jazyk KP přizpůsoben občanům, kteří nepracují Rozhovor KOOR v sociálních službách? Hodnotící mechanismus Jak hodnotí respondenti KP? 37.Podle čeho poznáte, že je KP účinné? Rozhovor Z, P, KOOR 38.Vyhodnocoval/a jste někdy Vaši spokojenost se Rozhovor K sociálními službami? 39.Jak probíhalo? Rozhovor K 40.Jak jste zapojen/a do hodnocení KP? Rozhovor Z, P, KOOR 41.Jaké jsou Vaše pocity/obavy na komunitním Rozhovor Z, P, KOOR plánování? 42.Navštěvuje KP rád/a? Proč? Rozhovor Z,P,KOOR,K K-potencionální klient služby Z-zadavatel P- poskytovatel KOOR- koordinátor komunitního plánování KP- komunitní plánování SS- sociální služby
80
Příloha č.2 – scénáře rozhovorů Scénář rozhovoru – potencionální klient 1. Co je typické pro sociální sluţbu? a. Komu pomáhá? b. Jak pomáhá? 2. Jak si představíte člověka, který vyuţívá sociální sluţbu? a. Co se mu mohlo stát? b. Co ţádá? c. Vypadá nějak odlišně? d. Co je pro něj typické? e. Kdo je podle Vás typickým klientem sociálních sluţeb? 3. Jak se podle Vás cítí člověk, který vyuţívá SS? 4. Jak můţe sociální sluţba pomoci potřebným? 5. Jaké jsou podle Vás překáţky ve vyuţívání sociální sluţby? a. Chybí podle Vás nějaká sociální sluţby? Které? 6. Vyuţil/a jste někdy sociální sluţbu? a. Nabídla Vám sociální sluţba to, co jste potřebovala? b. Přistupovali k Vám tam profesionálně? c. Jak se jejich profesionalita projevovala? d. Co se naopak očekávalo od Vás? 7. Máte představu, podle čeho se tvoří nové sluţby? a. Podle čeho podle VÁS mění moţnou pomoc potřebným? 8. Byl/a jste někdy přizván, abyste vyjádřil/a, jaké sluţby by ve městě měly být? 9. Slyšel/a jste uţ o komunitním plánování? a. Co to znamená? b. Jak probíhá? 10. Kdo by se podle Vás měl zapojit do KP? 81
11. Jaké jsou podle Vás moţnosti zapojení? (kdy a jak) 12. Chtěl/a byste se KP zúčastnit? 13. Jste zapojen/a do komunitního plánování? a. Jaká e Vaše pozice v KP ? b. Jaké jsou pro Vás překáţky ve Vašem zapojení? c. Jak se Vaše zapojení projevuje? d. Co se od Vás očekává v KP ? 14. Kolik času popř. kdy jste ochot(e)n/a věnovat KP? a. Kde by se podle Vás mělo konat setkávání KP? b. Je něco, co Vám na setkáváních chybí? (popř. popište ideální místo, čas a kolektiv KP, který by měl být, abyste se co nejvíce zapojil/a) 15. Jak se o setkávání dozvídáte? a. Mate dostatek informací o KP? b. Co Vám chybí? c. Vadí Vám, ţe nemáte dostatek informací? Proč? d. Je pro Vás problém si informace zjistit sám/a? e. Kde informace o KP zjišťujete? f. Zajímáte se o KP? 16. Jak vnímáte rozdíl mezi vysokoškolsky vzdělanými a ostatními v KP? a. Jaké je podle Vás třeba vzdělání na účast v KP? 17. Máte přístup k dokumentům, které se na KP rozebírají? a. Rozumíte jim? 18. Jaké kurzy máte v rámci KP? a. Jaké kurzy by se Vám líbily (v čem se cítíte mezery)? 19. Jak se cítíte ve skupině? a. Myslíte si, ţe máte stejný prostor jako ostatní? 20. Víte, na koho se obrátit v případě problémů v KP?
82
21. Víte, kdo organizuje KP? 22. Rozumíte všem dokumentům o KP? V čem nerozumíte? Co by pomohlo? a. Myslíte si, ţe je jazyk KP přizpůsoben občanům, kteří nepracují v SS? V čem/Proč není? 23. Jak se cítíte, pokud nerozumíte? a. Koho se ptáte, pokud nerozumíte, co se na KP řeší? Proč jeho? 24. Ptal se Vás někdy/někdo, co si o KP myslíte? Jak hodnocení probíhalo? 25. Co Vám KP zpříjemňuje? Proč navštěvujete KP ráda?
Scénář KOOR 1. Myslíte si, ţe systém sluţeb v dané lokalitě pokrývá dostatečně potřeby klientů? a. Chybí nějaké sluţby? b. Dle čeho tak soudíte? 2. Jakou máte představu, jak vypadá typický klient sociálních sluţeb? 3. Jaké mohou být překáţky k vyuţívání sluţeb? 4. Co je třeba udělat, aby byly sluţby pro klienty dostupnější? 5. Jak mohou sociální sluţby reagovat na změny v potřebách občanů? 6. Jak ve Vašem města funguje KP? a. Zapojuje se celá triáda? b. Kdo by se měl podle Vás zapojit do KP? c. Jaké je reálné zapojení? 7. Kdy je moţné zapojit se do komunitního plánování? a. Jak je moţné se zapojit do KP? 8. Co se od Vás očekává v KP? 9. Podle čeho vybíráte místo a čas, kde budou setkání konat? a. Je něco co Vám na setkávání chybí? (popište ideální místo, čas a kolektiv KP, tak aby fungovalo co nejlépe) 10. Jak se snaţíte informovat veřejnost nebo cílové skupiny o KP? 83
a. Myslíte si, ţe je to dostatečné? 11. Myslíte si, ţe je o KP zájem? a.
Proč tomu tak je?
12. Vnímáte na setkáních rozdíl mezi vysokoškolsky vzdělanými a ostatními v KP? a.
Jak se ho snaţíte eliminovat?
13. Informujete účastníky KP, kde mohou naleznout dokumenty, které se na KP rozebírají? Jak? 14. Jaké kurzy máte v rámci KP pro účastníky? 15. Jak zajišťuje rovný přístup v KP? a. Dostává se ve skupině všem stejný prostor podle Vás? b. Jak máte v KP rozdělené role? 16. Jak je jazyk KP přizpůsoben občanům, které nepracují v sociálních sluţbách? 17. Podle čeho poznáte, ţe je KP účinné? 18. Jakým způsobem vyhodnocujete KP? 19. Přináší Vám Vaše role nějaké nepříjemnosti/ v čem si tuto pozici naopak uţíváte?
ROZHOVOR POSKYTOVATEL 1. Myslíte si, ţe systém sluţeb pokrývá dostatečně potřeby klientů? a. Chybí nějaké sluţby? b. Dle čeho tak soudíte? 2. Jak vypadá typický klient sociálních sluţeb? 3. S jakými pocity za Vámi jde? a. Jaké mohou být překáţky k vyuţívání sluţeb? 4. Jak dlouho pracujete v sociálních sluţbách? a.
Na jaké pozici?
5. Čím děláte sluţby pro klienty dostupnější?
84
6. Co Vám na Vaši práci Vadí a co naopak vyzdvihujete? 7. Jak mohou sociální sluţby reagovat na změny v potřebách občanů? 8. Jak ve Vašem města funguje KP? a. Kdo by se měl podle Vás zapojit do KP? b. Kdy je moţné zapojit se do komunitního plánování? c. Jak je moţné se zapojit do KP? 9. Jste Vy zapojen/a do komunitního plánování? Chtěla byste se KP zúčastnit? a. Jaká je Vaše pozice v KP? b. Jaké jsou pro Vás překáţky ve Vašem zapojení? c. Jak se Vaše zapojení projevuje? Co se od Vás očekává v KP? 10. Kolik času popř. kdy jste ochotna věnovat KP? a. Jak často se setkáváte? 11. Kde by se podle Vás mělo konat setkávání KP? a. Je něco co Vám na setkávání chybí?(popište ideální místo, čas a kolektiv KP, který by mě být, abyste se co nejvíce zapojila) 12. Jak se o setkáních dozvídáte? 13. Máte dostatek informací o KP? a. Co Vám chybí? Vadí Vám, ţe nemáte dostatek informací? Proč? b. Je pro Vás problém si informace zjisti sám /sama? c. Kde informace o KP, zjišťujete? d. Zajímáte se o KP nad rámec? 14. Jak vnímáte rozdíl mezi vysokoškolsky vzdělanými a ostatními v KP? 15. Máte přístup k dokumentům, které se na KP rozebírají? a. Rozumíte jim? 16. Jaké je podle Vás třeba vzdělání na účast v KP? 17. Jaké kurzy máte v rámci KP? a. Jaké kurzy by se Vám líbily (v čem se cítíte mezery)?
85
18. Jak se projevuje rovný přístup v KP? a. Jak se cítíte ve skupině KP? b. Myslíte, ţe máte ve skupině stejný prostor jako ostatní? c. Víte, na koho se obrátit v případě problémů v KP? d. Víte, kdo organizuje KP? 19. Rozumíte všem dokumentům o KP? V čem nerozumíte? Co by Vám pomohlo, abyste lépe rozuměl/a? 20. Jak je jazyk KP přizpůsoben občanům, které nepracují v sociálních sluţbách? a. Jak se cítíte, pokud nerozumíte? b. Koho se ptáte, pokud nerozumíte, co se na KP řeší? 21. Podle čeho poznáte, ţe je KP účinné? 22. Jak jste zapojen/a do hodnocení KP? 23. Jaké jsou Vaše pocity/obavy na komunitním plánování? 24. Co Vám zpříjemňuje KP? a. Navštěvuje KP rád/a? Proč?
ROZHOVOR ZADAVATEL 1. Myslíte si, ţe systém sluţeb pokrývá dostatečně potřeby klientů? Chybí nějaké sluţby? Jak jste přišli na to, ţe chybí? 2. Jak vypadá typický klient sociálních sluţeb? a. Jaké mohou být překáţky k vyuţívání sluţeb klientů? 3. Jak mohou sociální sluţby reagovat na změny v Potřebách občanů? 4. Jak ve Vašem města funguje KP? a. Kdo by se měl podle Vás zapojit do KP? b. Kdy je moţné zapojit se do komunitního plánování? c. Jak je moţné se zapojit do KP? 5. Jste Vy zapojen/a do komunitního plánování? a. Jak často se setkáváte? Pravidelně? 86
b. Jaká je Vaše pozice v KP? c. Jaké jsou pro Vás překáţky ve Vašem zapojení? d. Jak se Vaše zapojení projevuje? Co se od Vás očekává v KP? 6. Kolik času popř. kdy jste ochotna věnovat KP? a. Kde by se podle Vás mělo konat setkávání KP? b. Je něco co Vám na setkávání chybí? 7. Jak se o setkáních dozvídáte? a. Máte dostatek informací o KP? b. Je pro Vás problém si informace zjisti sám /sama? 8. Jak se Vám spolupracuje s lidmi, kteří jsou potencionálními klienty sluţeb? a. Naráţíte na problémy v komunikaci? 9. Máte přístup k dokumentům, které se na KP rozebírají? 10. Myslíte si, ţe je KP dostatečně financováno na to, aby bylo při něm poskytováno kvalitní vzdělávání? Proč? 11. Cítíte, ţe je skupině zachovám rovný přístup? Jak? a. Myslíte, ţe máte ve skupině stejný prostor jako ostatní? b. Víte, kdo organizuje KP? 12. Rozumíte všem dokumentům o KP? V čem nerozumíte? Co by Vám pomohlo, abyste lépe rozuměl/a? 13. Jak je jazyk KP přizpůsoben občanům, které nepracují v sociálních sluţbách? 14. Podle čeho poznáte, ţe je KP účinné? 15. Jak jste zapojen/a do hodnocení KP? 16. Jaké jsou Vaše pocity/obavy na komunitním plánování? 17. Navštěvuje KP rád/a? Proč?
87
STAŤ Úvod Komunitní plánování proţívá v posledních letech boom, obce se snaţí, aby se na poskytování sluţeb, na jejich tvorbě a změně mohli podílet mimo jiné i poskytovatelé sluţeb a zároveň i uţivatelé sluţeb, pro které jsou určeny. Sluţby jsou poté realizovány dle potřeb uţivatelů, moţností poskytovatelů a obcí. Touto spoluprací se koncept komunitního plánování zabývá a v posledních letech se tak snaţí co nejvíce zpřístupnit sociální sluţby všem výše zmíněným. Práce se zaměřuje na to:„ Jaké představy o roli občanů při rozhodování o sociálních sluţbách pro rodiny s dětmi v obtíţné ţivotní situaci mají účastníci KP v dané lokalitě? Sociální služby Sociální sluţby jsou v evropském kontextu definovány jako „služby veřejného zájmů.“ (Hradecký, 2008, 17) „Jsou to činnosti nebo souhrn činností poskytující osobám pomoc v nepříznivé sociální situaci a ochranu před sociálním vyloučením s cílem možnosti zapojení do běžného života společnosti a využívat obvyklým způsobem jiných systémů- bydlení, práce. (Kapitoly komunitního, 2005, 4) Velký rozmach sociálních sluţeb nastal s novým zákonem o sociálních sluţbách, s jehoţ nabitím moci dochází k důrazu na práva klientů a na jejich individuální schopnosti. Zákon pak uvádí základní zásady, které se soustřeďují především na (Čámský, Sembdner, Krutilová, 2011): bezplatné sociální poradenství, zachování lidské důstojnosti a respekt k lidským právům, individuální přístup, aktivizaci k samostatnosti, podporu při zakotvení v přirozeném sociálním prostředí a dobrovolnost. Sociální sluţby dělíme na sociální poradenství, sociální péči a sociální prevenci. (Michalík, 2009) Aby byla sluţba registrovaná, musí poskytovatel dodrţovat řadu povinnosti mezi nimi následující (Michalík, 2009, 50): dostupnost informací, dodrţování práv, pravidla pro poskytování sluţby, individuální plánování a dodrţování standardů kvality. Vzhledem k tomu, ţe sociální sluţby jsou prvkem, který pracuje s lidmi, jejíţ potřeby jsou neustále měněny, platí to samé i o systému sociálních sluţeb. V plánech do roku 2012 se jako hlavní tréma inovací sociálních sluţeb objevovali témata jako transformace sluţeb sociální péče7, rozvoj preventivných sluţeb8, financování sociální sluţeb a jejich
7
Zvláště vytvoření systému terénních programů, které by nahrazovaly dnešní pobytové služby a tím by dávaly větší prostor klientově samostatnosti 8 Rozvoj preventivních služeb jako možnost zabránění dalším problémům- např. snažit se občany učit finanční gramotnost, než poté řešit následky dluhových pastí a exekucí
88
rozvoj nebo vzdělávání i vzrůst zájmu o komunitní plánování a vytvoření střednědobých plánu sociálních sluţeb. (Priority rozvoje, 2008). V novodobé společnosti se rozvíjely spojky, které stály na základech občanské společnosti, tzv. zdola společnosti. Role občanů a jejich práva jsou v posledních letech probírána a člověk má moţnost prosazovat své názory a připomínky. (Tomeš, 2011) V současné době je jim dám prostor nejen ve volbě svých zástupců i dalších prvků (Čmejrek, 2008). Participativní přístup „V sociální politice se o „participaci objektů (klientů) nejčastěji hovoří ve třech rovinách, a to jako o účasti: financování sociální politiky (pojistné, částečná úhrada nákladů na poskytnuté služby), na rozhodování o volbě nejvhodnějších způsobů uspokojování potřeby (příspěvky na péči apod.) na řízení sociálních institucí, např. účast zaměstnanců na řízení podniku.“ (Tomeš, 2011,35) Participativní přístup je novější a stojí oproti tzv. administrativnímu přístupu, který je starší a je klasicky byrokrativním přístupem, postupuje se v něm podle neosobních napsaných pravidel, která jsou sepsána z vrchu. Pravidla, postup je pevně dán vnější (nadřazenou) silou, tento přístup je typický pro úředníky státní správy. (Kubalčíková, in Matoušek, 2013, 104-106; Musil, in Matoušek, 2013, 106-108). Nejznámějším participativním přístupem je tzv. politická participace. (Čmejrek, 2008). Komunitního plánu by se měli účastnit uţivatelé a veřejnost. Jejich účast je stěţejní, protoţe sociální sluţby se zřizují a fungují kvůli nim. V počátcích plánování je třeba definovat si jak se zapojit: do pracovní skupiny (Metodiky pro, 2007,č.3), analýzou potřeb, procesem konzultací nebo pouze hodnocením komunitního plánu- připomínkování (Metodiky pro, 2007, č.3-8) Komunitní plánování Relativně nová metoda je v jednotlivých městech zaváděna pro zefektivnění sociálních sluţeb. Začátky komunitního plánování v České republice jsou spojeny s česko- britským projektem „Podpora MPSV při reformě sociálních sluţeb“ z let 2000- 2002 v píseckém kraji (Bernard, 2010). Komunitní plánování je „metoda vycházející z principu participace na procesu rozhodování, která je využívána při rozhodování o místní a typové dostupnosti sociálních služeb, ale může jít i o jiné služby, v podstatě každý aspekt lidského života“ (Matoušek, 2013, 313). Komunitní plánování sociálních sluţeb metoda, kterou lze na úrovni
89
obcí nebo krajů plánovat sociální sluţby tak, aby odpovídaly místním specifikům i potřebám jednotlivých občanů, a také proces zjišťování potřeb a zdrojů a hledání nejlepších řešení v oblasti sociálních sluţeb (Průvodce procesem, 2004,2). Důleţitou podstatou komunitního plánování sociálních sluţeb je to, ţe se na něm podílejí všechny strany, kterých se daná problematika týká- zadavatelé („platí, zřizuje, zadává, organizuje a připravují výběrová řízení, je tedy v jejich zájmu připravit co nejkvalitnější služby, za co nejméně peněz“ (Návrhy kapitol, 2005,5)), poskytovatelé (znají problémy cílové skupiny, ví, s jakými problémy za nimi často klienti chodí, (Kozlová, 2005)) a uţivatelé (veřejnost jako potencionální uţivatelčlověk, který má nějaký problém (Vasková, Ţeţula, 2002)). Spolupráce těchto tří sloţek se nazývá triáda. V lokalitě poté budou sluţby, na které budou mít zadavatelé peníze, poskytovatelé podmínky a zároveň o ně bude zájem ze strany uţivatelů. (Zatloukal, 2008) Mezi nejzákladnější princip komunitního plánování patří výše zmíněná triáda (spolupráce zadavatelů, poskytovatelů a uţivatelů). Další principy jsou následující dle Návrhů kapitol pro plánování sociálních sluţeb (Návrhy kapitol, 2005): konsensus, přání uţivatelů versus normativy, princip občanské společnosti zapojení, demokracie, vše je veřejné, svoboda vyjadřování, průběh, cyklický proces, řízení, legitimita, hledání nových zdrojů a stanovení reálných cílů. „Komunitní fáze“ lze rozdělit podle autorů, pro tuto práci je vybráno dělení od lektorů z Ústí nad Labem, kde má komunitní plánování dlouhou tradici- vymezili deset kroků komunitního plánování rozdělen do 3 fází, které na sebe navzájem navazují a bez ukončení jednoho nelze začít s další fází ( Krbcová- Mašínová, Polesný, 2008) 4. Fáze přípravná – příprava prostředí, ustavení řídící struktury, zapojení uţivatelů 5. Fáze zpracování plánu – regionální informační systém sociálních sluţeb, analýza a mapování potřeb uţivatelů, návrhy komunitního plánování, proces konzultací a zpracování konečné verze 6. Fáze implementace plánu – implementace do práce, vyhodnocení a smluvní vztahy V Návrhách kapitol autoři rozlišují tři hlavní přínosy komunitního plánování: hospodárné vyuţití finančních prostředků, srozumitelné a transparentní vyuţívání prostředků a jako třetí uvádějí moţnost pruţné reakce na změny, coţ je důvod velmi aktuální, je moţné, ţe sluţby několik let budou nastavené určitým směrem, ovšem doba a potřeby se mění a komunitním
90
plánováním je moţné na tyto změny rychle zareagovat. Přínosem také hodnotí zapojení veřejnosti, které je dán prostor a moţnost vyjádřit svůj názor (Návrhy kapitol, 2005). Na základě zlepšení kvality plánování sociálních sluţeb, byl vytvořen projekt Kritéria kvality plánování sociálních sluţeb, který pomocí 8 kritérií hodnotí kvalitu plánování. Kritéria jsou: legitimita, popis aktuální situace, kvalifikace a kompetentnost, řízení procesu plánování, zapojování, plán rozvoje sociálních sluţeb, informovanost a zvyšování kvality procesu. (dle Ţárský, 2009) Pro lepší zapojení cílové skupiny do komunitního plánu, je třeba, aby měli participující dobré podmínky a moţnosti, k čemuţ slouţí níţe zmíněné atributy participace (Hardina, 2002). Zdroje- uţ před započetím projektu je třeba uvědomit si, jaké budou předpokládané náklady na projekt- vhodné místo setkávání, vhodná technika, lidské zdroje, finance (Metodiky pro, 2007, č. 3). Informace - k tomu, aby se mohl klient zapojit, potřebuje dostatečné informace o tom, jak daná věc funguje a co se v ní řeší. Ideálně pro mladé přes Facebook, u jiných např. letáky v ordinacích. (Kopecký, 2013) Vzdělání- vzhledem k tomu, ţe je komunitní plánování relativně nové, je třeba se v něm dále vzdělávat, a náleţité vzdělání by měli mít nejen lidé na řídících pozicích komunitního plánování, ale i ostatní aktéři. Situace kolem cílové skupiny se neustále mění, specifika cílové skupiny a jejich problémy nejsou stabilní. (Hardina, 2002, Materová, 2004) Dalším z atributů je rovný přístup- komunitního plánu se zúčastní triáda- zadavatel, poskytovatel a uţivatel, kteří nejsou na stejné vzdělanostní úrovni, v procesu komunitního plánování má kaţdý shodný hlas, nikdo ve skupině nemá právo veta. Vhodné fórum a struktury- kaţdý musí mít prostor říci svůj názor, vedoucí skupiny musí zajistit dobrou spolupráci (Hardina, 2002). Jazyk- musí být přizpůsoben cílové skupině- nepouţívat sociální ţargon, termíny a zkratky bez vysvětlení (Hardina, 2002, Kopecký, 2013). Hodnotící mechanismus- pro rozvoj a vyhodnocení je třeba zlepšovat celkový mechanismus procesu. (Průvodce procesem, 2004)
Rodina Rodina je podle Giddense definována jako „skupina osob přímo spjatých příbuzenskými vztahy, jejíž dospělí členové jsou odpovědni za výchovu dětí“. (Giddens, 1999, 156). Základním faktorem ohroţené rodiny je schopnost „zvládat“, nejsou to jasná pravidla, standardy, kaţdá rodina si vytvoří svůj vzor, jak se se situací vypořádat (Matoušek, 2013,379380) a Navrátil ještě rozšiřuje schopnost zvládat o to, jaká očekávání mají klienti od organizací, které jím mají pomoci (Navrátil, 2003). Ohroţená rodina se těţce definuje, 91
protoţe v současné době prochází instituce rodiny velkou změnou v postavení muţe a ţeny a role nejsou jasně definovány. (Karsten, 2006) Organizace pracující s rodinou a dětmi mohou mít různé názvy, ale jejich spojovatelem je, ţe se jedná většinou o sociálně aktivizační sluţby pro danou cílovou skupinu Sociálně aktivizační sluţby pro rodiny s dětmi mohou být dle zákona 108/2006Sb. „terénní nebo ambulantní služby poskytované rodině s dítětem, u kterého je jeho vývoj ohrožen v důsledku dlouhodobé krizové sociální situace, kterou rodiče nedokáží sami bez pomoci překonat a u kterého existují další rizika ohrožení jeho vývoje. Služba obsahuje výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti, zprostředkování kontaktu nespolečenským prostředím, sociálně terapeutickou činnost a pomoci při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí“ (§65 zákon 108/2006Sb.). Představy „Člověk neţije jen v přítomnosti, ale také v minulosti a budoucnosti. K minulosti se vracíme vzpomínkami, k budoucnosti se vztahujeme pomocí snění. Vztah k minulosti i k budoucnosti se děje v představách.“ Představy můţeme rozdělit na paměťové nebo fantazijní. U představ paměťových jde o něco, co jsme předtím zaţili, mnohdy lehce upravené, ale podněty se nám vryly do paměti a oproti fantazijním, které nemají reálný základ. (Plevová, Petrová, 2011) Představy jsou velmi individuální, kaţdému se můţe ta či ona věc projektovat úplně jinak, záleţí na jeho zkušenostech, vědomostech i kreativitě (Plháková, 2005). Podle Čačky mají představy tři funkce: poznávací, funkci citů a volní. Díky poznávací (kognitivní funkci je člověku díky představám umoţněno fungovat v běţném světě, orientovat se, lidé poznávají různé předměty a poté si je mohou projektovat, znají jepředstavy totiţ dle výše popsaného mohou souviset s tím, co jsme někdy zaţili (vnímali) a poté se nám vybavují v jiných v podobných situacích. „Z hlediska citů se imaginace podílí nejen na kompenzaci neupokojivé reality, ale tvoří i významnou složku postojů“( Čačka, 1999,15).
„V rámci volní regulace chování je pak imaginace nejen nositelem prosté
představy cíle a prostředků k jejich dosažení“ (Čačka, 1999, 15). Znamená to, ţe díky představám můţeme fungovat v našem světě, umíme se vněm pohybovat a rozumíme mu.
Metodologie práce Jako dílčí výzkumné otázky byly zvoleny:
92
1. Jaké představy mají účastníci komunitního plánování pro rodiny s dětmi o rozsahu, obsahu a dostupnosti pomoci v jejich tíţivé ţivotní situaci? 2. Jaké představy o moţnosti zapojení občanů o nastavení sluţeb mají účastníci komunitního plánování pro rodiny s dětmi? 3. Jaké podmínky jsou vytvořeny pro zapojení občanů o rozhodování dle účastníků komunitního plánování pro rodiny s dětmi? Výzkum se týká účastníků komunitního plánování proto, i ti byli vybrání z tzv. triády= poskytovatelů, uţivatelů/ veřejnosti, zadavatelé se výzkumu nezúčastnili. Pro práci by zvolen kvalitativní přístup „jehož výsledků nedosahujeme pomocí statistických metod nebo jiných způsobů kvantifikace“(Glaser, Corbinová, 1989 in Hendl, 2008, 50), jehoţ nevýhodou je to, ţe výsledky ne vţdy jdou zobecnit na další populaci nebo do jiného prostředí, je velmi časově náročný na provedení a výsledky mohou být ovlivněny výzkumníkem (Hendl, 2008,52). Výzkumné techniky byly zvoleny dvě: analýza dokumentů a strukturovaný rozhovor s předem daným scénářem. Limitem práce byla etika (kdy nemohli být respondenty přímo klienti sluţeb z důsledku anonymity, kterou jim sluţby přinášejí), zároveň zůstalo anonymizováno i místo výzkumu a respondenti.
Představy o rozsahu, obsahu a dostupnosti pomoci v jejich tíživé životní situaci Otázky se zaměřovaly hlavně na potencionální klienty sociálních sluţeb, tak aby věděli, komu mají sociální sluţby pomáhat a v podstatě i jak, aby nečekaly nereálné prvky, které sociální sluţby nenabízejí a nabízet nemohou. Na internetových stránkách o komunitním plánování je k dispozici seznam sociálních sluţeb, které v městě jsou. Sluţby jsou rozděleny podle pracovních skupin komunitního plánování, přesně kopírují sociální sluţby, které jsou zapojené do komunitního plánování. Informace jsou ovšem sloţitě napsány, nemají jasnou strukturu a nejsou ani aktualizované. Úkolem sociálních sluţeb je „pomoci lidem v nouzi jo, a nebo pro mladý, kteří třeba plácnu, nemaj zkušenosti na koho se obrátit“ (dle respondentky 3). Vzhledem k tomu, ţe se práce zajímá o rozhodování o sociálních sluţbách na daném území, zjišťovala i to, jak jsou pokryty potřeby klientů. Podle respondentky 1 „máme kvalitní síť sociálních služeb, máme tradiční sít sociálních služeb, jestliže ňáká služba chybí, určitě ňáká služba chybí, nic tragického to nebude.“ V tomto jí podporují i ostatní respondentky, síť sociálních sluţeb jako takových (dle Zákona o sociálních sluţbách) ve městě je na dobré úrovni, přímo pro sluţby 93
pro rodiny s dětmi by daly vypíchnout chybějící „specifické služby jako podporovaný bydlení, chráněný bydlení.“ (dle respondentky 5) Zajímavou myšlenkou byla odpověď respondentky 7, která se dostala při odkrytí potřeb klientů, k financování sluţeb, kdy „z pohledu donátorů je představa, že služby jsou dostatečně pokrytý, .. že ty služby jako reálně nepokrývaj všechny potřeby, který by ty klienti měli, kdyby o tý službě věděli, laická veřejnost běžná, ty potenciální klienti, tak odborná tzn. zástupci škol, dětský lékaři, tušili že takováhle služba existuje, moje zkušenost je taková, že vůbec nevědí, že takováhle služba existuje a že nevědí, co to je.“ Kdy odkrývá to, ţe jsou sluţby financovány velmi málo, takţe na to, kolik peněz dostávají, je to široké spektrum a zároveň se dostává k otázce informovanost veřejnosti o existenci jednotlivých typů a druhů sluţeb. Zároveň se tu odkrývá i postavení zadavatelů. Typičtí klienti sociálních sluţeb nejsou nijak významně popisování, jsou to lidé, „ kteří jsou ve finanční nouzi, v bytové nouzi, přišli z výkonu trestu,,… ale na první pohled bych je nepoznala některý z nich.“(Respondentka 1). Tito lidé jsou tedy závislí na systému dočasně, potřebují pomoc, radu. Do této situace se můţe dostat zcela kaţdý, jak popisuje respondentka 2. Dle respondentek se dají pocity klientů sociálních sluţeb rozdělit na několik skupin. Podle respondentky 2 je velký rozdíl v pocitech podle toho, jak se k nim klient dostane. „ti, co přijdou sami, tak jsou jakoby zdeptaní a chtěj tu situaci řešit a berou to tak, že jim můžeme pomoct, a když jde o klienty, kteří jsou s doporučením z jiné organizace nebo i přes OSPOD, tak mají pocit, že všechno zvládají sami.“ Pocity klientů se tedy podle respondentek, poskytovatelek, rozdělit na to, jestli je to nutnost, jiná varianta není a musí vyuţít sluţbu, kde můţe jít i o obavy, jak dodává respondentka 4 „s ňákou obavou, že je tady budeme nějak hodnotit, obava z toho, že když se svěří s nákým problémem, že se dostanou do potíží, OSPOD pro řadu těch rodin je velkej strašák.“ Právě to, ţe se svěří a mohou přijít o děti, ţe si přiznají, ţe uţ na své problémy nestačí a musí spolupracovat s tou sociální pracovníci, která má nálepku jako ta, která bere děti, je pro ně velmi těţké. Proto je třeba informovat o tom, jaké sluţby jsou a co od nich můţeme očekávat. Dle respondentek jsou pocity podobné moţná ještě trapnost (respondetnka 2), ţe si nedokáţí poradit sami, podle respondentky 6 je to aţ frustrace z toho, ţe se na ně všichni vykašlali a je třeba jim pomoci a brát v potaz tyto pocity, které mohou vyplynout jako bariéra pro zapojení se do komunitního plánování, protoţe uţ budou se sociálními sluţbami spojovány, můţe to být nálepka toho, ţe si sami ve své situaci nedokáţou pomoci. Dle předchozího textu by mohla být jako překáţka vyuţívání sluţeb neinformovanost a moţná stereotypizace. Dle respondentek to jsou ale finance, povinnosti klientů a náplň práce sociálních pracovnic. 94
Speciálně tyto bariéry ve vyuţití sluţeb by mělo komunitní plánování znát a pracovat s nimi, dostávat mezi lidi povědomí, jak to opravdu funguje, vymýtit stereotypy a pracovat na zlepšeném vnímání sociálních sluţeb. Respondenti se snaţí dělat sluţby dostupnější hlavně informovaností o nich, respondentka 2 pořádá různé akce. „ se snažíme vymýšlet různé akce, aby byla větší informovanost, takže na těch akcích je to pro širokou veřejnost, takže se tam na těch akcích potkáme třeba s lidmi, kteří se pak stanou našimi klienty.“ Organizace respondentky 7 se „snaží informovat odborníky, kteří jsou v úzkým kontaktu s rodinama s dětma, aby povědomí o tom, že ta služba existuje, ňáký měli a aby prostě měli důvěru.“ Obě dvě respondenty ukazují na to, ţe je o sociálních sluţbách velmi malé povědomí, takţe je velmi těţké je transformovat dle potřeb jejich klientů, protoţe spousta lidí, se do sluţby nedostane. Zároveň respondentka 5 udává, jestli je nutné zvyšovat dostupnost sluţeb, kdyţ „ dříve nebylo tolik zájemců, tolik klientů, že jsme nemívali takovej problém, toho velkýho zájmu, bych řekla, že spíš máme hodně žádostí, který nemůžeme uspokojit, protože to místo nemáme.“ Kdy je sluţba nedostupná, protoţe zájem o ni je tak veliký. Otázkou je, zda to opět nesouvisí s tím, ţe se klienti stávají více závislí na sluţbách, coţ jde proti principům sociálních sluţeb. Podle analýzy dokumentů se ve městě provozuje 72 sluţeb, které ovšem zdaleka nepokrývají potřeby klientů. Respondenti z řad poskytovatelů vědí, co chybí, nejsou to typické sluţby z nabídky zákona 108/2006Sb., jsou to sluţby, které jsou sociální, ale nespadají do činností dle zákona 108/2006Sb.
Největší bariérou v přístupu k sociálním
sluţbám, a tedy i ke komunitnímu plánování, jsou stereotypy, které znesnadňují pozici sociální práce. O sluţbách nejsou ţádné informace, ačkoliv na stránkách komunitního plánování jsou typy na akce v sociálních sluţbách, lidé to nevědí. Mezi veřejnost (respondentky) se snad uţ dostává povědomí o tom, ţe sociální sluţbu můţe vyuţít úplně kaţdý, kdo má problém, ţe pomáhá velkému rozsahu lidí různými podmínkami. Obsah pomáhání si respondentky představují různě- hlavně to byly rady, doprovázení atd. Otázka byla zaměřena na to, zda si lidé nepředstavují, ţe se jako pomoc dostanou peníze, kterými se v poslední době řeší takřka vše. Představy o možnosti zapojení občanů do nastavení služeb Respondentky se většinou shodují, ţe sluţba vznikne, kdyţ se zjistí: „že se často objevují problémy v určitých situacích, určitých věcech“ (respondentka 4), „na to se může přijít 95
průzkumem potřeb.“ (respondentka 6) Přijdou na to lidé, kteří jsou s klienty nebo potencionálními klienty ve styku, pro skupinu rodiny s dětmi to mohou být „lékaři, školy.“(respondentka 4) Tento impuls můţe přijít i od poskytovatelů sociálních sluţeb, sluţby na to mohou reagovat. Podle respondentky 1 není „až tak hybatelem těch služeb, nejsem jistá, jestli komunitní plánování může být nástrojem k tomu“ z tohoto pohledu to vypadá, ţe komunitní plánování je tedy opravdu jen na teoretické úrovni a netýká se ţádných změn. Kdo tedy má řešit změny sluţeb, kdyţ ne poskytovatelé, zadavatelé nebo klienti? V této části to tedy vypadá, ţe komunitní plánování je pouze o plánování, bez realizace. Podle respondentky 5 je velmi těţké vůbec novou sluţbu vytvořit, protoţe sluţby mají nastavená pravidla a řády, zákony. O tom, ţe na komunitní plánování je nahlíţeno pouze jako na formální prvek mluví i respondentka 7: „ velice dobře je to strukturovaný, systém je nastavený dlouhodobě, …procesy byly precizně nastavený formálně, druhá stránka je ta realita, jak se to naplňuje, to co bylo v projektu napsaný.“ V řadách respondentek - poskytovatelů funguje komunitní plánování hlavně na formální úrovni. Povědomí o komunitním plánování u respondentek z řad veřejnosti je, hlavně v tom, ţe se setkávají poskytovatelé sociálních sluţeb a ty společně diskutují, co by se dalo v sociálních sluţbách změnit. Podle Zatloukala (2008) by měla být zastoupena triáda, poskytovatel, zadavatel a klient (potaţmo veřejnost), respondenti mají přehled o tom, kdo by měl zúčastnit, a ve všech případech jmenovali 3 sloţky, v tom jak funguje realita se, ale jiţ respondenti rozchází. Jediné, na čem se respondentky shodly, je, ţe jsou zastoupeni poskytovatelé sociálních sluţeb (podle respondentky 1 asi 80%-90% poskytovatelů). Při zastoupení veřejnosti uţ taková souhra nebyla, podle respondentky 1 „chodí veřejnost tak z 50% …do seniorů, do dětí (myšleno skupina rodiny s dětmi) … veřejnost se zajímá, až když to potřebuje.“ Respondentka 5 k tomu dodává, ţe se vţdy situace uzavře s tím, ţe klienti tam nejsou, ale „snad jsem ani nezaregistrovala ňákou větší snahu dostat ty klienty do komunitního plánování.“ V podstatě se situace uzavře tím, ţe klienti nemají zájem a dál se nic neřeší, zvláště kdyţ od koordinátorky komunitního plánování slyšíme, ţe teď komunitní plánování funguje. „Vedení města přes vedoucí odboru, přes gestčního náměstka a vůbec mají zájem na tom, aby komunitní plánování šlapalo, choděj do koordinační skupiny, choděj do komise pro sociální a zdravotní věci a choděj na i do skupin dokonce (podle respondentky 1), ale např. respondentka 4 by brala mnohem větší zapojení právě této skupiny. To, ţe triáda se nezapojuje, nevadí, protoţe dle respondentky č. 1 ono provázání a sdílení informací je její úkol.
96
Podle Krbcové- Mašínové, Polesného (2008) se dělí komunitní plánování na 3 fáze, které se dále člení. Většina respondentek 1, 2, 4 se shodují v tom, ţe by měla být celá triáda po celou dobu procesu, který je „ţivý“, takţe je v podstatě moţnost zapojit se kdykoliv. Poté bude u dalších akčních plánů a dalších začátků i hodnocení. V otázce moţností zapojení všichni respondenti okamţitě mluvili o setkáváních pracovních skupin a o přihlášce do nich, bez které se nemůţete zúčastnit. „Přihlášku je možné získat pouze přes magistrát města nebo od vedoucích pracovních skupin.“ (respondentka 1) Respondentka 3 by brala besedy, které by v podstatě byly stejné jako pracovní skupiny, nebyly by tak formální a časově náročné. Rozdílem mezi koordinátorkou komunitního plánování a potencionálními klienty bylo i to, ţe veřejnost by se přišla podívat nárazově, vedení by chtělo, aby chodili stále. Další metodou je připomínkování „Loni byly v rámci veletrhu možnosti připomínkování akčních plánu, projekt to letos nenakazoval, takže nebyly.“(respondentka 1) Je vidět, ţe se dělají prvky, které se dělat musí, aby se splnily normy např. projektu a iniciativa např. v zapojení, informovanosti není podporována (to co se není nakázáno, se nedělá). Dotazníkové šetření navrhuje respondentka 4, „ty zástupci těch jednotlivých organizací, kteří přímo spolupracují s těmi klienty by jim dali možnost nějakou formou říct svůj názor, třeba dotazníkovým šetřením nebo i formou rozhovoru,“ coţ je zajímavá metoda. Jde ale o to, ţe by dotazníky dávali poskytovatelé a ti by poté vytipovali respondenty a např. k veřejnosti by se problematika a podněty na ní nedostaly. Periodicita je důleţitá proto, ţe se neví, o čem se mluvilo minule, a nezná souvislosti (respondentka 1). To trochu diskriminuje lidi, kteří by si to chtěli třeba jen vyzkoušet, láká je to, ale zároveň nevědí, co od toho očekávat. Ovšem takový členové nemají v komunitním plánování své místo, nemají smysl. (dle respondentky 1) To se nelíbí respondentce 5, která se nejvíce zamyslela nad povinností tam být, pokud člověk 2x nepřijde, můţou ho vyloučit z pracovní skupiny, ovšem nikdo neřeší, co se děje poté. Moţnosti o zapojení občanů byly dány velmi rozmanitě, jak v časovém, tak způsobovém horizontu. Překvapivým zjištěním je postavení koordinátorky komunitního plánování, která u uţivatelů a poskytovatelů sleduje docházku, pokud by se přišli jen jednou podívat, tak se o tom nedozvědí, musí kontaktovat koordinátorku a poté začnou formální záleţitosti, které některé klienty děsí, varianty, ţe by se konaly pouze besedy, jednorázové akce nezmiňuje, oproti tomu u ostatních respondentek se těší velké oblibě. Zadavatelům se docházka nepočítá, není třeba, aby chodili pravidelně, tedy podle respondentů nechodí vůbec.
97
Velkým problémem, který odkryla tato otázka je i to, jaký dopad a smysl má komunitní plánování, pokud je to setkání poskytovatelů, kteří si popovídají o daném problému, navrhnou řešení, předloţí zadavateli a dále se nic neděje. Podmínky jsou vytvořeny pro zapojení občanů do rozhodování V následující části se práce zaměřuje, na to jaké jsou moţnosti zapojení cílové skupiny rodina s dětmi. Moţnosti jsou charakterizovány jsou jako atributy participace dle Hardiny (2002). V části zdrojů byly dle respondentů zkoumány hlavně čas a místo, kde by se měly skupiny setkávat. Pracovní skupiny se ve městě setkávají u jednotlivých poskytovatelů sociálních sluţeb pro rodiny s dětmi. Podle respondentky 1 je místo na určení vedoucího skupiny „většinou jsou to lidé pružní a i třeba 14 dní dopředu se dokáží dohodnout, záleží to na kdejaké skupině, kteří to maj dané už dopředu,“ dodává. „Většinou se scházejí v některém zařízení, které se zúčastní komunitního plánování, zatím jsme ten požadavek třeba na dětský koutek neměli.“ Dle Hardiny (2002) by místo mělo být uzpůsobeno dříve, neţ aktivní matky budou o koutek ţádat, toto můţe být pro matky bariéra. Moţností by bylo i uzpůsobené místo. (respondentka 2) Do konfrontační roviny se pak dostává respondentka 7 s respondentkou 5, kdy se skupina podle respondentky 7 cílová skupina docela dost prolíná s cílovou skupinou třeba azylového domu pro matky s dětmi, popř. dětského centra, takţe by pořádala jednorázové akce v azylovém domě, coţ by ovšem naráţelo na práva klientů a standardy kvality sociálních sluţeb. Důleţité je podle dalších respondentek i to, aby místa byla veřejná a nebudila „úřednický dojem.“ (respondentky 3, 5 a 7) Podle respondentky 1 tam sice chodí matky, ale ne s dětmi, takţe není třeba zatím nic měnit- zároveň si respondentka 6 neumí představit, ţe bude nad něčím přemýšlet a vedle si bude hrát její dítě. V otázce času se respondentky rozcházely, setkání se většinou konají jednou za měsíc a trvají kolem 2 hodin a ještě se poté k tomu připočítává příprava před (podle respondentky 5), setkání se střídají „jednou ráno, jednou odpoledne,…. Určitě by bylo vhodnější, kdyby to bylo odpoledne“ podle respondentky 2. S tím souhlasí respondentka 5, podle které závisí hlavně na skupinách „ideální čas je od 5 do 7 večer, protože ňák se předpokládá, že lidi v tudletu dobu už nejsou v práci, ale ono plno lidí v tudletu dobudu v práci jako je.“ V otázkách času práce dostala nový horizont a to sice, ţe čas tolik nevadí, respondenti, se budou účastnit, ale ne v této podobě, práce se tomuto tématu věnuje dále. Informace o setkáních jednotlivých setkání pracovních skupin jsou posílány přes e-mail členům pracovních skupin, jiná moţnost v současné době není. Zajímavostí je, ţe se ţádný 98
z poskytovatelů ani koordinátorka komunitního plánování nepozastavuje nad tím, ţe se o těchto setkáních nemají moţnost lidé, kteří nemají internet, se o změnách nějak dozvědět. Kromě internetu by je ostatní hledaly na stránkách magistrátu, ale jak dvě respondentky uvádějí, jsou „někde na stránkách magistrátu, ale tam to nikdo nenajde podle mě“ (respondentka 7) a respondentka 5 dodává „krkolomně prokousávat přes internetový stránky, nevím, kam přesně.“ Je pravdou, ţe internetové stránky magistrátu města nejsou dobře členěné a vyhledávání je nepřehledné, coţ jen dokazují informace od respondentek. Respondentky hned nabízejí moţnosti informací v časopisu města, vývěskách, letáky v místech bydliště. Zároveň negativně hodnotí většina respondentek veletrh sociálních sluţeb, který si nikdo nespojí s komunitním plánováním, ovšem nízká informovanost je vyústěním zájmu a informovanosti o sociálních sluţbách obecně. Zároveň jsou podle respondentky 5 informace velmi selektované, nedostávají se k poskytovatelům všechny, a není zcela jasné, jak budou realizovány prvky naplánované v pracovních skupinách. Vzdělání se předpokládá u člověka, který bude skupinu vést a tento člověk má další přístup ke vzdělávání: „Členům pracovních skupin nenabízíme v současné době, vedoucí prochází tuším ňákým vzdělávácím procesem, členové ne, ale tak nějak cítíme odezvu ňákou možnost, že bysme mohli něco takovýho, ale je to hudba budoucnosti.“(dle respondentky 1) Respondentky by braly obecné kurzy, které by prohloubily znalosti o komunitním plánování, respondentky 5 a 7 upozorňují na to, aby poté nebyly kurzy, které nahrazují vzdělávání v sociálních sluţbách, které by se poté dublovalo. Přístup k dokumentům mají účastníci pracovních skupin komunitního plánování prostřednictvím svých vedoucích. „Vedoucí z každýho setkání pořizuje zápis a dává k tomu přílohy, který jsou potřeba (vysvětlenoprobírané dokumenty, objasnění informací) a měl by je následně rozesílat všem členům svý pracovní skupiny,“ vysvětluje respondentka 1. Respondentky z řad poskytovatelů s ní souhlasí, s tím, ţe informace jsou na webových stránkách. Přístup k dokumentům není jediná věc, důleţité je, jestli dokumentům rozumí. Ovšem jejich pocity při nerozumění dají popsat slovy respondentky 8: „pokud něčemu nerozumím a zajímá mě to, pak se o tom babrám dál se ptám. No tak pocity mám blbý a říkám si (upraveno), že jak to píšou, že prostě normální člověk těm jejich výrazům nerozumí a já myslím, že kolikrát i lidi, který maj i vysokou školu, tak nad tím přemešlej, co tím míněj“, coţ v podstatě dokazuje i výše zmíněná respondentka 5, protoţe pokud dokumentům nerozumí, ani lidé, kteří v dané problematice pracují, mají vysokou školu, tak jak poté mohou fungovat ti, kteří jsou z veřejnosti. Rovnost, fórum a struktury- Podle respondentky 2 se komunitní plánování správně zajímá o názory celého spektra lidí. To, ţe ve skupině má kaţdý jiné vzdělání, je jasné. Ve skupině je 99
třeba se navzájem podrţet dle respondentky 3. U kaţdého člověka, který se zapojí, ovšem záleţí na temperamentu. Většina respondentek nemá problém říct svůj názor, ale např. respondentka 4 je v pracovní skupině nová a stále ještě není jistá, protoţe nemá tolik zkušeností. Mnohdy je to problém pro někoho, kdo nezná. Zároveň se znovu ukazuje to, ţe v triádě nejsou zastoupení všichni, tudíţ je těţké hodnotit rovnost. Respondentka 7 poukazuje na to, ţe zadavatelé a veřejnost jsou na stejné úrovni, protoţe se o problematiku nezajímají. Ve výsledcích se objevuje často i pasivní posluchač v pracovní skupině, proto by měl pracovat v diskuzi víc vedoucí pracovní skupiny. Ačkoliv se zdá nemoţné, tak účastníci komunitního plánování pracovních skupin tam mohou pouze sedět, nemusí svůj názor říci. (respondentka 5) Jazyk - Respondentky z řad poskytovatelů se všechny shodují, ţe jazyk setkání pracovních skupin není uzpůsobený. Podle respondentky 2 by to mohl být problém, kdyby člověk nerozuměl a „muselo opravdu přizpůsobit tomu člověku a volit takový výrazy, aby ten člověk rozuměl,“ to se začne dít, aţ se veřejnost bude zapojovat. Respondentky z řad uţivatelek se hned shodly, ţe by nerozuměly a respondentka 6 to udává jako důvod, proč se nezapojuje. Respondentka 1 by neměnila zaběhnuté komunitní plánování, ale měli by se přizpůsobit občané, kteří se chtějí zúčastnit, neuvědomuje si jde např. o klienty sociálních sluţeb, kdy se je snaţíme uţ samotných sociálních sluţbách jim přizpůsobovat řeč, aby rozuměli, protoţe, pokud komunitní plánování nebude dodrţovat principy, bude to pro veřejnost překáţka. Podporu hledají respondentky z řad poskytovatelů většinou u těch, se kterými na skupině sedí a té se ptají, pokud něco nevědí nebo u vedoucího skupiny, protoţe pokud nerozumí, necítí se dobře. Hodnotící mechanismus - stejně jako u jiných projektů je důleţité se dále posouvat a hodnotit, jak funguje komunitní plánování za dané období. Podle respondentky 1 existuje několik způsobů vyhodnocování – vyhodnocení akčních plánů, evaluační dotazníky a focus grop. Podle respondentky 1 se vyhodnocují akční plány, SWOT analýzy, focus group a evaluační dotazníky, z čehoţ první dva jsou orientovány na hodnocení cílů, které je rozdělné, triáda se v něm nepotkává. S naplněností atributů participace to není jednoznačné, vţdy to vypadá, ţe formálně jsou naplněny dle analýzy dokumentů mimo jazyka), ale provedení není ideální. Vedení (koordinátorka komunitního plánování) se domnívá, ţe atributy jsou nastaveny dobře, ovšem dle ostatních respondentů to tak není a převládá obava z komunitního plánování, jako něčeho, co je plné formálních náleţitostí a pravidel, kde není prostor pro otevřenou diskuzi. Změny se 100
budou provádět, aţ přijde podnět od veřejnosti tzn. do té doby to bude fungovat a lidé mohou mít obavy z jazyka, místa atd. Takţe to momentálně vypadá jako začarovaný kruh, kdy se nic nezmění, dokud nepřijde podmět, podnět zároveň nepřijde, dokud se lidé přestanou bát zapojovat. Další okruhy dle rozhovorů Z rozhovorů vyplynuly další prvky, které jsou v jednotlivých kapitolách nastíněny, zde je jim věnován větší prostor. Jedním z nich byla struktura, která znesnadňuje přípravu na skupinu, setkání nemají cíle. Často se jen sdílí zkušenosti. (respondentka 7) Dalším problémem je nastavení konkurence mezi subjekty ve skupinách, které rozhodně nezajišťují dobrou diskuzi. Dále se často opakovalo nepropojení na realizaci, která z komunitního plánování dělá pouze plánování. Zároveň se zde ukazuje i to, ţe zástupci poskytovatelů nemusí mít vţdy aktuální informace a proto nemohou dobře plánovat. Tyto výše popsané prvky, jsou další ukázkou toho, ţe komunitní plánování není nastaveno nejlépe. Rozhodně by projevený názor neměl mít vliv na dotace a neměl by je nějak poškozovat před konkurencí. Zároveň komunitní plánování nemá smysl, pokud tam nejsou lidé, kteří nemají informace, které se na komunitním plánování řeší.
Závěr: Role občanů v komunitním plánování je v momentálním provedení velmi ztíţená. Nepočítá s emocionálním vytíţením při potřebě pomoci a klient bude chtít rychlou pomoc a ţádné formality. Proces komunitního plánování je velmi formální (přihláška, periodicita), na klienta, který má nějaký problém je to moc zavazující, jsou to další povinnosti, které mu někdo nakazuje. Jednorázová setkání by tento problém vyřešila, kdyby ovšem měla veřejnost o komunitním plánování povědomí, informace nemají „na očích.“ Tyto informace je třeba představit i zadavatelům a odborníkům. Zároveň aţ se zapojí triáda, budou vidět i výsledky komunitního plánování a nastavení sluţeb bude fungovat. Doporučení pro praxi Otevření, zpřístupnění a méně formalit na pracovních skupinách Zvýšit informovanost- letáčky na různá místa ve městě, hlášení rozhlasem, vyuţití poskytovatelů sociálních sluţeb, více moţností besed (např. na veletrhu) Více propagace komunitního plánování mimo internet Změna pravidel a nejen formální fungování triády 101
Pouţitá literatura: BERNARD, P. Komunitní plánování sociální služeb a problémy participace . Sociální práce/Sociálna práca 2010, č. 3, str. 100-110. ČAČKA, O, Psychologie imaginativní výchovy a vzdělávání s příklady aplikace, Brno : Doplněk, c1999. ISBN: 80-7239-034-1 ČÁMSKÝ, P. Sociální služby v ČR v teorii a praxi, Praha : Portál, 2011. ISBN: 978-80-262-0027-7 (broţ.) ČMEJREK, J. Obce a regiony jako politický prostor, Praha, 2008, ALFA, ISBN 80-87197-00-3 GIDDENS, A. Sociologie Praha : Argo, 1999. ISBN: 80-7203-124-4 (váz.) : HARDINA, D. Analytical Skills for Community Organizations Practice. New York: Columbia University Press.2002 HENDL, J, Kvalitativní výzkum : základní teorie, metody a aplikace, Praha : Portál, 2008. ISBN: 978-80-7367485-4 (váz.) HRADECKÝ, I.et. Manuál implementace standardů kvality v terénních sociálních sluţbách,Praha: SKOK 2008 KARSTEN, H. Ženy - muži : [genderové role, jejich původ a vývoj, Portál, 2006. ISBN: 80-7367-145-X (broţ.) KOPECKÝ, L. Public relations : dějiny - teorie – praxe, Praha : Grada, 2013. ISBN: 978-80-247-4229-8 (broţ.) KOZLOVÁ, L. Sociální služby. Praha: 2005, Triton. KRBCOVÁ MAŠÍNOVÁ, L., POLESNÝ, M. Deset kroků procesem komunitního plánování (Metodiky pro plánování sociálních služeb). 2008 Ústí nad Labem: Centrum komunitní práce Ústí nad Labem. MATEROVÁ, J. 2004. Komunitní plánování sociálních služeb - metodika. Praha: Agora Central Europe. MATOUČEK, O. a kol. Encyklopedie sociální práce, Praha, Portál, 2013. Metodiky pro plánování sociálních služeb. 2007. Praha: Centrum pro komunitní práci. MICHALÍK, J. Poradenství pro uživatele sociálních služeb Praha : Národní rada osob se zdravotním postiţením ČR, 2009. ISBN: 978-80-87181-03-4 Návrhy kapitol pro komunitní plánování sociálních služeb v ČR. 2005. Komunitní plánování, o.p.s. NAVRÁTIL, P. Životní situace jako předmět intervence sociálního pracovníka. Sociální práce/Sociálna práca 2003, č. 2, str. 84-94. Průvodce procesem komunitního plánování sociálních služeb. 2004. Praha: MPSV. PLEVOVÁ, I., PETROVÁ, A.: Obecná psychologie, Univerzita Palackého, 2011, Olomouc, ISBN 978-80-2443247-2 PLHÁKOVÁ, A. Učebnice obecné psychologie, Praha : Academia, 2005. ISBN: 80-200-1387-3 (broţ.) ISBN: 978-80-200-1499-3 (dotisk : broţ.) Priority rozvoje sociálních služeb pro období 2009-2012, 2008, Praha: MPSV TOMEŠ, I.. Obory sociální politiky, Praha : Portál, 2011. ISBN: 978-80-7367-868-5 (váz.) VASKOVÁ, V., ŢEŢULA, O. 2002. Komunitní plánování, věc veřejná. Jak zjistit co lidé opravdu chtějí? Jak zlepšit život v obci? Praha: MPSV. ZATLOUKAL, L. 2008. Plánování rozvoje sociálních služeb metodou komunitního plánování. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. ŢÁRSKÝ: Kritéria kvality plánování sociálních služeb (online) dostupné na: http://www.mpsv.cz/files/clanky/6681/kriteria.pdf, staţeno (02-28-2015) Zákon č.108/2006Sb. O sociálních sluţbách
102
