Masarykova univerzita

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií

Pohraničí není ničí – soubor publicistických textů na téma česko-německých vztahů na Děčínsku Nobody owns borderlands – Set of publicistic articles concerning Czech-German relations in the Decinsko region

Bakalářská práce Martin Bartkovský

Vedoucí práce: Ing. Rudolf Burgr Brno 2013

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou práci vypracoval samostatně s použitím pramenů a literatury uvedené v bibliografii.

___________________________ V Brně dne 3. 1. 2013

Poděkování Děkuji především vedoucímu práce ing. Rudolfu Burgrovi za věcné a podrobné připomínky a konzultace při tvorbě bakalářské práce. Dále pak, všem kteří nějak přispěli ke vzniku této bakalářské práce a také děkuji rodině za soustavnou podporu během studia.

Anotace Bakalářská práce Pohraničí není ničí – soubor publicistických textů na téma česko-německých vztahů na Děčínsku obsahuje soubor publicistických textů, které pojí společné téma: českoněmecké vztahy na Děčínsku. Práce charakterizuje vývoj česko-německých vztahů v regionu a na základě toho představuje sérii článků, koncipovaných pro regionální mutaci MF DNES Severní Čechy. Texty byly vytvořeny tak, aby splňovaly kritéria vzešlá z hloubkových rozhovorů dlouhodobých členů redakce a na základě metodiky z odborných tuzemských i zahraničních příruček. Teoretická část práce je zaměřena na popis cílového média, vývoj česko-německých vztahů v regionu a definici žánrů - feature/reportáž/publicistické interview. Praktická část následně předkládá pět autorských textů společně s vlastní reflexí redakčních postupů při přípravě těchto textů. Klíčová slova MF DNES, Sudety, Děčín, česko-německé vztahy, reportáž, feature, story, publicistické interview, cílové médium, redaktor, respondent, Thun, Mikulášovice, děčínský zámek, kvalitativní rozhovor, publicistika, tvůrčí práce, produktová práce

Annotation Bachelor thesis Nobody owns borderlands – Set of publicistic articles concerning CzechGerman relations in the Děčínsko region contains a set of journalistic texts on common topic: the Czech-German relations in the Decinsko region. The work describes the development of Czech-German relations in the region and presents the series of articles which are conceived for regional version MF Dnes Severní Cechy. Texts were created by following the criteria which have been formulated according to analysis of qualitative interviews with long-term members and editors of MF DNES and on the methodology of the domestic and foreign professional guides. The theoretical part is focused on the description of the target medium, the development of Czech-German relations in the region and the definition of genres feature / reportage / journalistic interview. Practical part presents five original texts with a reflection of editorial procedures during the preparation of these texts. Keyword MF DNES, Sudetenland, Decin, Czech-German relations, reportage, feature, story, journalistic interview, target media, editor, respondent, Thun, Mikulasovice, Decin castle, qualitative interview, journalism, creative work, product work

„Už jsou zjištěni zdejší Němci, kteří tak zhovadile šli židům rabovat. Ovšem, že ve jménu Hitlera a Reichu. Sám také jejich jména znám a hnusím si je. Do černé knihy s nimi. Co tomu řeknou, až přijde ten příšerný Dies Irae. Dnes by je snad nikdo z nás nelitoval, jako vůbec zadního nácíka.“ 21. 1. 1942 kněz František Wonka Manětín

Obsah 1

Úvod ................................................................................................................................... 8

2

Cíle a metodologická východiska práce ........................................................................ 10

3

2.1

Cíle práce ................................................................................................................... 10

2.2

Výzkumné metody ..................................................................................................... 10

2.3

Výběr respondentů pro kvalitativní výzkum ............................................................. 11

Teoretický kontext práce ................................................................................................ 13 3.1

Vymezení oblasti Děčínska ....................................................................................... 13

3.2

Vymezení pojmu Sudety ........................................................................................... 14

3.3

Vývoj česko-německých vztahů na Děčínsku do první světové války...................... 15

3.4

Vývoj česko-německých vztahů na Děčínsku v období světových válek ................. 16

3.5

Vývoj česko-německých vztahů na Děčínsku po druhé světové válce do současnosti 19

4

5

6

Výběr a popis cílového média ........................................................................................ 21 4.1

Historie deníku .......................................................................................................... 21

4.2

Charakteristika MF DNES......................................................................................... 21

4.3

Charakteristika MF DNES Severní Čechy ................................................................ 22

Charakteristika vybraných publicistických žánrů ...................................................... 24 5.1

Charakteristika žánru feature ..................................................................................... 24

5.2

Charakteristika žánru reportáž ................................................................................... 26

5.3

Charakteristika žánru publicistické interview ........................................................... 27

Práce se žánry v MF DNES Severní Čechy .................................................................. 30 6.1

Feature v MF DNES Severní Čechy.......................................................................... 30

6.2

Reportáž v MF DNES Severní Čechy ....................................................................... 30

6.3

Interview v MF DNES Severní Čechy ...................................................................... 31

Reflexe tvůrčí části práce ............................................................................................... 33

7

7.1

Story/feature - Potomek sudetských Němců buduje tvář českého pohraničí ............ 33

7.1.1 7.2

Publicistické interview - Tante Elke. Pomáhala všem, i když jí odsunuli babičku ... 35

7.2.1 7.3

Komentář editorky.............................................................................................. 37

Feature/story - Malý český král z Děčína chtěl zrovnoprávnit Čechy a Němce ....... 37

7.4.1 7.5

Komentář editorky.............................................................................................. 36

Reportáž - Mementa českých Němců vábí již několikátou generaci turistů ............. 36

7.3.1 7.4

Komentář editorky.............................................................................................. 35

Komentář editorky.............................................................................................. 38

Reportáž - Sídlo místodržícího, pevnost či kasárna - zámek Děčín je konečně

opraven ................................................................................................................................. 38 7.5.1

Komentář editorky.............................................................................................. 39

8

Závěr ................................................................................................................................ 40

9

Jmenný rejstřík ........................................................................................................... 42

10

Seznam zdrojů ............................................................................................................. 44

10.1

Písemné ...................................................................................................................... 44

10.2

Elektronické ............................................................................................................... 46

11

Přílohy .......................................................................................................................... 48

Celkový počet slov: 11 189 Rozsah tvůrčí části: 5 674

1

Úvod

Druhá světová válka totálně rozvrátila stovky let symbiotického soužití Čechů s Němci v československém pohraničí. Po jejím konci bylo německé obyvatelstvo odsunuto do německého vnitrozemí. Ať už šlo o odsuny divoké přímo v roce 1945 či organizované o rok později, vždy se jednalo v rámci tzv. reparace škod, kterých se během druhé světové války dopustilo nacistické Německo na Československu. Krajinu a stavení, která po sobě tito lidé zanechávali, obydleli přistěhovalci ze všech koutů tehdejší republiky. Vytvořil se tak unikátní mikrosvět, který výrazně ovlivnil povahu lidí v tomto regionu a také významně formoval a formuje generace odtud vzešlé. Na Děčínsku tvořili před válkou česky mluvící občané pouze osm procent veškerého obyvatelstva. Německá většina zde žila celá staletí, během nichž si vytvořila specifickou kulturu, která se promítala jak v architektuře, tak v pořádání různých spolkových akcí či při vytváření

a

dodržování

tradic.

Zdejší

šlechta

patřila

k nejbohatším

obyvatelům

Československa a významně se podílela nejen na regionálním, ale i celostátním kulturním rozvoji. Teprve válkou koncentrovaná krutost dvacátého století narušila zdejší mikroklima a zpřetrhala křehké česko-německé vztahy. Česká většina s sebou po válce do severočeského pohraničí přinesla tolik rozdílných vlivů, že se nakonec neuchytil ani jediný. A v kontextu divoké a zvrásněné severočeské krajiny to nebylo ani dost dobře možné. Děčínsko se tak stalo regionem bez folklóru, kde se slaví pouze státem uznané svátky. Tématem této bakalářské práce jsou česko-německé vztahy na Děčínsku. Spíše však než na jejich deskripci se tato práce zaměří na to, jak česko-německé vztahy ovlivňovaly a ovlivňují zdejší krajinu a její obyvatele. Prostřednictvím vybraných publicistických žánrů, výpovědí pamětníků, vlastních zkušeností a záznamů z dobových a odborných publikací se autor této práce pokusí tento bilingvální vliv zmapovat z několika úhlů pohledu. Hlavní osou práce tak budou příběhy pamětníků, potomků sudetských Němců dosud žijících na Děčínsku, staveb, které formují ráz regionu a významných osobností z hlediska česko-německých vztahů. Hlavním cílem práce je vytvořit soubor publicistických textů tak, aby jejich výsledná podoba splňovala jak kritéria nastavená odbornou žurnalistickou obcí, tak cílového média, pro něž budou koncipovány a redigovány. Cílem teoretické části práce je nastínit historický kontext a vývoj česko-německých vztahů na Děčínsku s důrazem na dvacáté století. Dále také charakterizovat zvolené 8

publicistické žánry a cílové médium, díky čemuž bude možné nastínit, jak by toto téma mohlo být prezentováno v tisku široké laické veřejnosti. Cílem praktické části pak bude vytvořit soubor publicistických textů tak, aby co možná nejlépe přiblížil čtenářům cílového média problematiku česko-německých vztahů na Děčínsku. Záměrem je také celostátně známé téma situovat regionálně a prostřednictvím konkrétních příběhů postihnout česko-německé třecí plochy. K tomuto účelu budou sloužit témata nejen konkrétních lidí (osobností, pamětníků, potomků vysídlených Němců), ale i staveb, které Němci před deportací postavili (děčínský zámek, rozhledny). Dohromady by pak texty měly vytvořit mini-seriál demonstrující současnost, která reflektuje onen českoněmecký odkaz. Jako cílové médium si autor zvolil severočeskou mutaci MF DNES - Severní Čechy.

9

2

Cíle a metodologická východiska práce

V této kapitole autor představí hlavní cíle práce a použité metodologické postupy. Autor si nejprve definuje cíle práce a následně určí metodologii výzkumu a postupu výroby, které budou vycházet z konkrétních požadavků cílového média, pro něž budou texty určeny. 2.1

Cíle práce

Cílem této práce je na základě relevantních odborných publikací, elektronických zdrojů, vlastních kvalitativních rozhovorů se zástupci redakce cílového média vytvořit soubor publicistických textů na téma česko-německých vztahů na Děčínsku. Přínos práce pak spočívá ve snaze nastínit, jak se do česko-německých vztahů 21. století promítá mnohasetletá společná historie, k čemuž slouží skutečné příběhy lidí a míst z tohoto regionu. 2.2

Výzkumné metody

Vzhledem k subjektivitě cílového média i vymezeného tématu se autor rozhodl pro výzkum s kvalitativní metodou sběru dat, konkrétně pak metodou kvalitativních rozhovorů se členy redakce cílového média. V rámci metody výběru respondentů se vzhledem ke konkrétnosti redakce cílového média rozhodl autor pro výběr úsudkem neboli účelový výběr1 těch členů redakce, kteří nejlépe odpovídají pozorovaným veličinám, jsou velmi úzce spjati buď s tématem práce či obecnou podobou článků v médiu a reprezentují tak nejrelevantnější vzorek celé redakce. Dle Hendla má kvalitativní výzkum sestavený z kvalitativních rozhovorů (oproti kvantitativnímu výzkumu a strukturovaným dotazníkům) několik výhod, např. svobodu při samotném rozhovoru, která nabízí možnost variability připravených otázek podle vzniklých situací a zjištěných skutečností, možnost získat rozmanitou škálu odpovědí a také jsou mnohem lépe patrné osobní názory dotazovaných2. Disman také vyzdvihuje přednosti kvalitativních rozhovorů. Dle něj tak může sociolog mnohem lépe nahlédnout do tématu a navíc minimalizuje zkreslení, která se mohou vyskytnout u kvantitativních metod sběru dat (např. nízká návratnost strukturovaných dotazníků). Základní rozdíl mezi kvalitativní a kvantitativní metodou sběru dat pak vymezuje

1

viz Disman, M. (1993): Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, str. 112 113

2

viz Hendl, J. (2005): Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál, s. 164

10

stručným, ale výstižným způsobem. Tvrdí, že kvalitativní výzkum nám pomáhá rozumět pozorované realitě. Kvantitativní výzkum testuje validitu tohoto porozumění3. Tato práce využívá tzv. rozhovor pomocí návodu. Hendl „návod“ definuje jako seznam důležitých témat, která je při rozhovoru potřeba probrat a zamezí se tak případnému odklonu rozhovoru do nežádoucích a irelevantních oblastí. Tento typ rozhovoru navíc umožňuje tazateli naprostou svobodu při získávání informací, jediným omezením jsou témata, od kterých by se tazatel neměl vzdálit4. Kvalitativní rozhovory se členy redakce MF DNES Severní Čechy doplňuje analýza odborné literatury s mediální tématikou od tuzemských i zahraničních autorů jako jsou Ruβ – Mohl, Bakičová, Osvaldová, Halada nebo Tušer. Teoretické poznatky následně doplní praktické zkušenosti cílového média získané z příruček, ze kterých se v redakci čerpá. Jmenovitě to pak bude příručka „Severní Čechy – Koncepce regionální přílohy“ od Jana Veselého, šéfredaktora MF DNES Severní Čechy a Etický kodex novináře MF DNES. 2.3

Výběr respondentů pro kvalitativní výzkum

Respondenty si autor práce zvolil na základě těchto kritérií: doba působení v médiu, míra podílu na definitivní podobě článků, profesní zkušenosti a vazba k tématu. Každý respondent má za sebou minimálně sedmiletou redakční praxi a zabýval se či se zabývá českoněmeckými vztahy. Zástupci z redakce byli vybráni tak, aby zde byla zastoupena osoba šéfredaktora, editora i redaktora. Jan Veselý působí od roku 2005 ve funkci šéfredaktora (jako redaktor zde působí již od roku 1997) severočeské mutace MF DNES a je i autorem interní příručky „Severní Čechy – Koncepce regionální přílohy“, která definuje filosofii přílohy a objasňuje složení a obsah stránek. Ze své pozice je pro tuto práci nejpřínosnějším zdrojem, který doplňuje teoretické poučky o poznatky z praxe. Společně s editorkou Vladěnou Maršálkovou také kontroluje všechny texty a dohlíží na informační hodnotu článku, dodržení žánru a novinářské etiky. Každé jaro a léto připravuje regionální speciály zabývající se česko-německou příhraniční turistikou a byl iniciátorem nepravidelné on-line rubriky severočeského iDNESu "Tipy ze Saska/Ústecka".

3 4

viz Disman, M. (1993): Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum, str. 19 viz Hendl, J. (2005): tamtéž, s. 174

11

Vladěna Maršálková vystudovala religionistiku na UJEP a její bakalářská práce se zabývala německými sakrálními památkami na Teplicku. V redakci působí již od roku 2005 a od roku 2007 je zde editorkou. Má hlavní slovo během finální podoby každého vydání a společně s redaktory upravuje stylistickou stránku článků, vymýšlí titulky a upravuje perexy. Martin Krsek je historik a publicista píšící pro různá periodika od roku 1995. Pro MF DNES Severní Čechy déle než rok připravoval pravidelný seriál o slavných značkách pocházejících z Ústeckého kraje. Díky oběma profesím je cenným zdrojem především při volbě témat pro praktické výstupy a úpravy obsahu jednotlivých článků. Sám se zabývá problematikou česko-německých vztahů, v rámci redakce je prakticky jediný, kdo zpracovává historická témata pro současného čtenáře. Na téma česko-německých vztahů již publikoval několik rozhovorů s pamětníky či reportáží z míst dotčených vzájemnou minulostí obou států.

12

3

Teoretický kontext práce

V této části práce se autor bude nejprve věnovat kulturně-historickému a socio-geografickému vymezení oblasti Děčínska, neboť se právě zde odehrávají všechny příběhy z praktické části práce. V další kapitole pak dojde k vymezení pojmu „Sudety“, protože je tento pojem opět klíčový k pochopení všech souvislostí v praktické části práce a jeho použití bylo několikrát v minulosti dezinterpretováno. Po definování pojmů Děčínsko a Sudety přichází na řadu stanovit historický kontext. Ačkoli se články v praktické části týkají současné podoby Děčínska a toho, jak se na ně odráží různé polohy česko-německých vztahů především z 20. století, je potřeba nastínit alespoň stručně historický vývoj již od počátku kolonizace českého pohraničí. V kapitole je následně rozebrán i dopad významných události menšího i globálního významu, které měly vliv na toto území. 3.1

Vymezení oblasti Děčínska

Prostor tohoto regionu se během let výrazně měnil a je potřeba nastínit, co se pod pojmem Děčínsko skrývá v této práci. Fakticky tato práce používá termín Děčínsko pro oblast, která geograficky odpovídá okresu Děčín5 a veškerá místa, která kdysi např. spadala do jiného historického a dnes již zaniklého okresu či byla samostatnou obcí a stala se součástí města Děčín, jsou brána z pohledu aktuálního. Město Děčín bylo již od roku 1868, na základě rakouské správní reformy zakotvené v prosincové ústavě, okresním městem6. Tak tomu bylo až do roku 1938, kdy bylo území na základě Mnichovské dohody připojeno k Německu. Po druhé světové válce bylo však území opět prohlášeno za české a Děčín je tedy opět okresním městem. Nejzásadnějšími změnami v regionu bylo sloučení dvou sousedních měst, Děčínu a Podmokel, do souměstí Děčín-Podmokly (oficiálně Tetschen-Bodenbach) v roce 1942. K další změně názvu došlo v roce 1947, kdy se město nazvalo Děčínem7. Během té doby

5

velmi přehledně je okres zmapován na mapce č. 1 viz přílohy viz Dobeš, J. – Hledíková, Z. – Janák, J. (2005): Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha: Lidové noviny 7 Podmokly si zachovaly svůj název jako městská čtvrť 6

13

docházelo také k přičleňování dalších obcí k Děčínu (Želenice, Bělá, Boletice nad Labem, Březiny, Nebočady) a v roce 1949 došlo k zániku soudních okresů Česká Kamenice a Benešov nad Ploučnicí8. 3.2

Vymezení pojmu Sudety

Termín Sudety sice v českých zeměpisných šířkách vyvolává negativní konotace spojené jak se separatistickými tendencemi jejich obyvatel, tak s uzurpátorskými plány nacistického Německa. Tento pojem je ve skutečnosti mnohem starší. Vůbec poprvé byl použit jako označení pro krušnohorskou oblast na mapách, které jsou tradičně přisuzovány Claudiu Ptolemaiovi9, ten jako první použil termín Sudéta, což je slovo pocházející z keltštiny a v doslovném překladu znamená „les kanců“. Termín byl znovuobjeven v osmnáctém a devatenáctém století, kdy se jím začala označovat pohraniční horská pásma na česko-německém a česko-polském pomezí. Ve dvacátém století se pak začal onen pojem neformálně používat pro všechny oblasti Československa, kde majoritní skupinu tvořilo německy mluvící obyvatelstvo10. V rámci nacistické propagandy bylo pojmu Sudety zneužito stoupenci Konráda Henleina k posílení separatistických snah skupiny sudetských Němců, zaštítěné pod politickou stranu SdP (Sudetendeutsche Partei). Vyvrcholením těchto snah pak bylo kodifikování pojmu Sudetenland pro veškeré pohraniční území, které bylo následně připojeno k Německu11. V roce 1945 bylo používání názvu Sudety dokonce oficiálně zakázáno. "Název "Sudety" nepřípustný: ministerstvo vnitra upozorňuje, že používání názvu "Sudety", jeho odvozenin a podobných výrazů, obvyklých v době okupace, je nepřípustné. Pro označení příslušného území buď užíváno názvu "pohraniční území". Opatření tohoto dlužno dbáti zejména v úředním styku veškeré veřejné správy."12 Legislativně bylo povoleno až v roce 2004 v souvislosti úpravy právního řádu při vstupu ČR do EU, neboť „dle stanoviska Odboru legislativy a koordinace předpisů a kompatibility s právem Evropských společenství

8

viz Schelle K. – Schelleová, I. (2009): Gerichtsbarkeit in der Tschechischen Republik: (Geschichte, Gegenwart und Perspektiven). Norderstedt: GRIN verlag, s. 143 - 150 9 viz Ptolemy – Berggren, J. L. – Jones, A. (2001): Ptolemy's Geography: An Annotated Translation of the Theoretical Chapters. Princeton: Princeton university press, s. 131 10 viz Spurný, M. (2006): Sudetské osudy. Praha: Antikomplex. s. 10 - 11 11 viz Kastner, Q. (1996): Osidlování českého pohraničí od května 1945. Praha: Sociologický ústav AV ČR, s. 12 12 Úřední list republiky Československé, 24. 5. 1945, s. 1

14

Ministerstva vnitra České republiky (MV ČR) ze dne 13. srpna 2004 však nejsou vyhlášky z 22. května 1945 a z 31. srpna 1942 zakazující používání sudetské terminologie součástí platného právního řádu České republiky“13 Tato práce bude využívat pojmu Sudety ve významu českých pohraničních oblastí, kde byla do roku 1945 dominantním jazykem němčina a oblastí, kterých se týkala poválečná deportace německy mluvících obyvatel. 3.3

Vývoj česko-německých vztahů na Děčínsku do první světové války

První zmínky o děčínské provincii můžeme datovat do roku 993, kdy se o ní hovoří jako o součásti pohraniční správy českého státu, jednalo se však o poměrně málo obydlené území. Z této doby jsou známé první kosterní pozůstatky z Mariánské louky v Děčíně a ze soutoku Křinice a Brtnického potoka14. Větší rozkvět této oblasti nastal až v době, kdy bylo založeno na pravém břehu Labe královské město Děčín tehdejším českým králem Přemyslem Otakarem II. Přesné datum založení není známo, ale většina historiků tvrdí, že to bylo někdy kolem roku 125015. Následně do oblasti Děčínska začaly proudit vlny německých kolonistů, kteří udali krajině charakteristický ráz v podobě dlouhých sítí obydlí podél říčních toků, ve kterých se střetávají západní hrázděné stavby se slovanskými roubenkami16. V 15. století byla oblast zmítána válkami mezi místními správci (rod Vartenberků) s Lužickým Šestiměstím a nevyhnuly se jí ani husitská tažení. Během 16. a 17. století došlo k rozvoji oblasti v souvislosti s labským obchodem, zakládáním cechů a čilou obchodní spoluprací se Saskem a Hamburkem. Po třicetileté válce v této oblasti němčina zcela převážila. V roce 1628 odkoupila děčínské panství rodina Thun-Hohenstein, která tento region spravovala až do roku 1932, a významně se podílela na pozvednutí životní úrovně nejen na Děčínsku, ale v celém státě. Jeden z posledních majitelů zámku Franz Anton kníže Thun und Hohenstein (1847 – 1916) zastával funkci místodržitele Čech a z této pozice se

13

viz Kaucký, J. (2004): Nový správní řád – z.č.500/2004. Používání názvu Sudety – stanovisko, Č. j. LG1242/2004 14 viz Pokorný, P. (2008): Labské pískovce - historie, příroda a ochrana území. Děčín: Správa CHKO Labské pískovce, s. 38 15 viz Slavíčková, H. (1997): Děčínská zastavení. Děčín: Státní oblastní archiv, s. 22-23 16 viz Vařeka, J. (2007): Lidová architektura: Encyklopedie. Praha: Grada Publishing, s. 162 a 217 - 216

15

snažil o zlepšení česko-německých vztahů v rámci celého Rakouska-Uherska17. Významným stimulem pro celou oblast, byla výstavba železniční trati Praha – Drážďany v roce 1851, která procházela Děčínem a měla přímý vliv na zvýšení počtu obyvatel v celém regionu a rozvoj labské paroplavby. Devatenácté století přineslo, v duchu nacionalismu Velké francouzské revoluce přiživeného vlnou národních obrození, zásadní změnu ve vnímání národnosti, která byla klíčová pro pozdější vývoj událostí v Sudetech. Upustilo se od dělení geografického a přišlo se s dělením jazykovým, stručně řečeno „jakým jazykem mluvíš, k tomu národu patříš“18. Prakticky ze dne na den se z „německy mluvících Čechů“ stali Němci. Na počátku dvacátého století tedy můžeme mluvit o Děčínsku jako o oblasti téměř výhradně německé. 3.4

Vývoj česko-německých vztahů na Děčínsku v období světových válek

Události první poloviny 20. století byly z hlediska česko-německých vztahů naprosto klíčové a vzhledem k dostupnosti pamětníků a četnosti pramenů budou tato fakta nejvíce reflektována v praktické části práce. Nutno ještě poznamenat, že v okrese Děčín se v této době nacházelo cca 80 obcí a není možné a ani žádoucí, popsat jejich detailní vývoj v rámci této práce. Řada historiků se ale shoduje, že vývoj celého Děčínska velmi korespondoval s vývojem jeho hlavního města, kterému bude věnována následující kapitola. První světová válka a především její závěr pomohl dokončit československý emancipační proces a vykrystalizoval ve vznik Československa. Národnostní složení v pohraničí se nemění, na Děčínsku pořád Němci představují silnou většinu. Češi zde žijí prakticky v anonymitě a do spolků se slučují pouze výjimečně. Jednu takovou výjimku představovala děčínská vila Bohemia, kde se setkávala česká společnost a konaly se zde také nejrůznější představení, ve kterých občas zazněla čeština19. Ve dvacátých letech bylo v Děčíně stále poměrně zanedbatelné množství česky mluvících obyvatel (8 – 10%). V sousedních Podmoklech20 se však z důvodu silné industrializace objevila nezanedbatelná česká menšina. Tomáš Hradecký hovoří v tomto

17

detailněji jsou tyto informace dostupné např. Statutární město Děčín. Historie města (stručné pojednání o historii města od jeho počátků po současnost). Online text. Dostupné z http://www.mmdecin.cz/mesto-aokoli/historie/historie.html#Historie-mesta nebo Iniciativa pro děčínský zámek. Historie zámku. Online text. Dostupné z http://www.zamekdecin.cz/web_cz/?p=clanky/historie-zamku-&obr=3 kde jsou spracovány historiky Státního okresního archivu Děčín 18 viz např. Řezník, M. (2003): Formování moderního národa (Evropské „dlouhé“ 19. st.). Praha:Triton 19 viz Joza, P. (2009): Kvádrberk – malá děčínská vlastivěda. Děčín: Iniciativa pro děčínský zámek, s. 94 20 o vzniku souměstí Děčín – Podmokly a o zániku samostatných Podmokel viz kapitola výše

16

případě až o 20% zastoupení21. Právě zde začala být spolková česká činnost rozmanitější22 a alespoň částečně srovnatelná s tou německou. Ve třicátých letech byly v Sudetech dominující dva vlivy. Jednak se zde naplno promítla hospodářské krize, jež měla za následek masivní propouštění a rozmach veliké bídy, která místy propukala i v hladomor a jednak stále rostoucí vliv a nacistického Německa, jehož populistická rétorika nacházela v Sudetech nebývalý ohlas. Napětí mezi oběma národy se v pohraničí stupňovalo. Sudetští Němci měli pocit, že pro ně Československá vláda nedělá dostatek a stále více se uchylovali k myšlenkám národního socialismu. Krize se prohloubila natolik, že levicové hnutí Sudetendeutsche Heimatsfront, které propagovalo sjednocení všech Sudetských němců v Československu přerostlo v politickou stranu s názvem Sudetendeutsche Partai (SdP) v jejímž čele stanul Konrád Henlein, a která v roce 1935 zvítězila v čs. volbách. Československá vláda, v obavě před rozpínavostí Německa, začala od roku 1936 budovat pás pohraničního opevnění (systém bunkrů a palpostů vyrostl také na Děčínsku)23. Ve třicátých letech to bylo na Děčínsku mírně odlišné. Velká hospodářská krize se Děčínu a Podmoklům téměř vyhnula, protože zde byl dostatek garantovaných pracovních míst v železniční a lodní dopravě a ve strojírenství24. Větší dopad pak měla krize na severní cíp regionu, oblast v okolí Šluknova, kde docházelo k propouštění a uzavírání sklářských a textilních závodů25. Politická krize již byla znatelně cítit i zde a situace se začala také vyhrocovat. V Děčíně dochází k veřejnému sympatizování s nacisty. V roce 1934 zde dokonce promlouvá Konrád Henlein a SdP zde, jako v celém Československu vyhrála volby26. Orální historička a spisovatelka Alena Wagnerová sumarizuje toto období do jediné citace, kterou slyšela z úst mnoha pamětníků: „Do roku 35 se nám žilo s Němci dobře a v míru, jenže pak začali nosit bílé podkolenky.27“ Parafrázuje tak vzrůstající nacionální tendence u sudetských němců, radikalizaci jejich názorů a snahu vyvolávat střety s českou

21

viz Hradecký, T. (2010): Poválečné Děčínsko 1945 – 1948. Ústí nad Orlicí: Oftis, s. 26 počet českých spolků se pohyboval v řádech stovek, přičemž nejprestižnější byl spolek střelecký 23 podrobněji se celorepublikovými událostmi zabývá např. Karník, Z. (2003): České země v éře První republiky, 1918-1938: díl 3. O přežití a o život (1936-1938). Praha: Libri, s. 119 - 129 24 viz Hradecký, T. (2010): tamtéž, s. 26 – 27 25 na tuto skutečnost vzpomíná Elfrída Marie Šíchová v rozhovoru, který je součástí praktické částí této práce 26 viz Slavíčková, H. (1997): Děčínská zastavení. Děčín: Státní oblastní archiv, s. 45 27 viz Česká televize (2011): Heydrich – Konečné řešení (12/44). A zase byli druzí. Televizní pořad. Dostupné online http://www.ceskatelevize.cz/porady/10350893065-heydrich-konecne-reseni/211563235400012-a-zasebyli-druzi 22

17

pohraniční menšinou. Pamětnice Marie Kubátová vzpomíná na to, jak v té době v Děčíně čelila jako Češka několika útokům ze strany členů Hitlerjugend, na všudypřítomné pochody „hnědých košil“, na hlídky, které drželi otcové rodin v obavě před německým rabováním a na hrozbu vpádu německých vojsk, které v tu dobu již viselo ve vzduchu28. Již 3. října 1938, tedy tři dny po podepsání Mnichovské dohody, vstoupily do oblasti Děčínska jednotky wehrmachtu. Zatímco řada Čechů z této oblasti prchala, sudetští Němci dávaly najevo svůj souhlas vyvěšením praporů s hákovým křížem společně s hajlováním a vztyčenou pravicí. Po pádu Československa, které mnozí sudetoněmečtí političtí představitelé nikdy neakceptovali jako „svůj“ stát, neočekávali obyvatele sudetské župy nic jiného, než že život poběží stejně jako doposud, pouze bez Čechů. Vystřízlivění z této ideji přišlo vzápětí. Hitlerova diktatura usilovala o normalizaci sudetských Němců pro potřeby Říše, v jejímž duchu zakázala většinu jejich spolkové činnosti a folklóru29. Říšští Němci považovali své sudetské krajany zpočátku za příliš „infikované“ češstvím, během války z toho však udělali přednost. Volker Zimmermann tvrdí, že se sudetští Němci považovali za specialisty národního boje a byli mnohem ostřeji vymezeni vůči Čechům než ti říšští. Někteří pracovali na gestapu jako tajní policisté či překladatelé, protože znali české prostředí a uměli jazyk30. V květnu 1945 se na osvobození Děčínska podílela 2. polská armáda a 2. ukrajinský front. V rámci osvobozujících operací bylo na město Děčín podniknuto několik náletů, při kterých zemřelo zhruba 200 lidí. Správu nad městem nejprve převzali čeští a němečtí antifašisté, nicméně znásilňování a rabování bylo na denním pořádku. Koncem května dorazily oddíly Svobodovy armády a začalo hromadné zatýkání nacistických funkcionářů a později i soustředěné pronásledování německého obyvatelstva. Pro německé obyvatelstvo platila již od 9. května všeobecná pracovní povinnost, která spočívala v odklízení suti a rozebírání protitankových zátarasů31

28

viz Ovčálek, E. (2002): KNIHOVNA: Opožděná svědectví o odsunu ze Sudet. Online text. Dostupné online http://blisty.cz/art/10782.html 29 viz Joza, P. (2009): Kvádrberk – malá děčínská vlastivěda. Děčín: Iniciativa pro děčínský zámek, s. 281 30 viz Zimmermann, V. (2001): Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Politik und Stimmung der Bevölkerung im Reichsgau Sudetenland (1938-1945). Essen: Klartext Verlag 31 viz Joza, P. (2009): tamtéž, s. 304 – 310

18

3.5

Vývoj česko-německých vztahů na Děčínsku po druhé světové válce do současnosti

Již v červnu 1945 začala první fáze „evakuace německého obyvatelstva“ známější jako tzv. odsun. Nejprve museli město opustit říšští Němci, později však došlo i na místní obyvatele. V Detlefově publikaci se očití svědci odsunů shodují na jednotlivém scénáři: vojáci vtrhli do bytu kolem páté hodiny ráno a dali jeho obyvatelům zhruba půl hodiny na sbalení věcí a přesun na shromaždiště, odkud se vypravovaly transporty do Německa. Zákony, které tuto činnost částečně legitimizovaly (prezidentské dekrety č. 33 a 108 zbavující Němce v bývalých Sudetech občanství a umožňující konfiskaci jejich majetku) byly vydány až později. Při odsunech z roku 1946 se pak postupovalo dle dekretů č. 5, 12, 33 a 108, které umožňovaly na našem území setrvat pouze politickým vězňům či osobám, které se nacismu postavili se zbraní v ruce32. Po těchto „evakuacích“ se region vylidnil, přišel o mnohaleté kulturní tradice a rodinné vztahy se nenávratně přetrhaly. Do prázdných domů se začali stěhovat Češi a Slováci ze všech koutů obnovené republiky a vytvořili tak heterogenní masu postrádající jednotící prvek, který by umožnil vytvoření jakési kultury. Kromě nich se do pohraničí uchylovali nejrůznější kriminálníci ve snaze ukrýt se před spravedlností či bývalý kolaboranti, kteří se s patřičnou brutalitou páchanou na místních snažili vykoupit ze svých dávných hříchů. Děčínsko bylo vůbec jednou z prvních lokalit, kam se lidé začali po válce stěhovat a díky tomu tu byla poprvé v historii dominantní čeština33. Až do roku 1989 byla také snaha dát termínům Sudety a sudetský Němec hanlivý význam34 či je ze slovníku úplně vytlačit legislativní cestou35. V době, kdy byla u moci KSČ (1948 – 1989) českoněmecké vztahy stagnovaly. V padesátých letech byl děčínský zámek sídlem 19. brigády pohraniční stráže, která měla zabránit případným ilegálním přechodům přes hranice do Německé demokratické republiky a odtud do Západního Berlína. V této oblasti tzv. zakázaného pásma je zaznamenáno několik případů zastřelených lidí při pokusu o útěk36. Dle Volkera Zimmermana panovalo obecně po

32

viz Detlef, B. (2005): Der Weg zur Vertreibung 1938-1945: Pläne und Entscheidungen zum"Transfer" der Deutschen aus der Tschechoslowakei und aus Polen. München: Oldenbourg Verlag, s. 376 33 viz Hradecký, T. (2010): Poválečné Děčínsko 1945 – 1948. Ústí nad Orlicí: Oftis, s. 27 34 viz Kučera, O. (2004):Sudetoněmecký landsmanšaft - historie, struktura, cíle. Online text. Dostupné online http://glosy.info/texty/sudetonemecky-landsmansaft-historie-struktura-cile/ 35 viz kapitola výše o vymezení termínu Sudety 36 viz Vaněk, P. (2004): K vývoji ženijnětechnického zabezpečení státní hranice v letech 1951 – 1955. In: Sborník Archivu Ministerstva vnitra č. 2, s. 183 – 230

19

válce mezi oběma národy nepřátelství. Částečně se jej snažil zakrýt tehdejší generální tajemník UV KSČ Klement Gottwald, který pod heslem "není Němec jako Němec" propagoval obnovení česko-německých vztahů na předválečnou úroveň. Zimmerman tvrdí, že zatímco komunističtí funkcionáři obou zemí vybudovali "nejintenzivnější bilaterální vztahy v rámci východního bloku" lidé na obou stranách přijímali jejich snahy ambivalentně. Sudetští Němci doufali v návrat do svých usedlostí v ČSR, čehož se pochopitelně obávali Češi žijící v nových domovech v pohraničí37. Komunistické vedení NDR situaci uklidnilo, když v roce 1950 v deklaracích s Polskem, Československem a Maďarskem prohlásilo poválečné hranice, stejně jako nucené vysídlení Němců, za „nezměnitelné" a „oprávněné"38. Nicméně díky tomu, že NDR bylo jednou z mála "povolených zemí" kam mohli českoslovenští občané vycestovat, stalo se brzy cílem nákupních a rekreačních výletů. V rámci morálního či právního uchopení česko-německých vztahů se toho mnoho nevykonalo, v praxi se však vzájemný vztah obou národů normalizoval. Po roce 1989 se znovu otevřela otázka česko-německých vztahů a začalo se veřejně diskutovat o Mnichovu, Benešových dekretech a odsunech. Oba národy se prostřednictvím Smlouvy o dobrém sousedství z roku 1992 a Česko-německé deklarace z roku 1997 shodly na tom, že staré křivdy a bolesti náleží minulosti. V posledních letech debatu o česko-německých otázkách obnovil postoj prezidentů obou zemí. Zatímco spolkový prezident Joachim Gauck se v otevřeném dopise svému českému protějšku omluvil za nacistické projevy agrese a teroru v období druhé světové války39, Václav Klaus sám sebe prohlašuje za zastánce českých zájmů v rámci těchto bilaterálních vztahů a omluvit se za poválečné osudy odmítl, čímž vyvolal negativní reakce spolku sudetských Němců40.

37

viz Zimmermann, V. (2010): Eine sozialistische Freundschaft im Wandel: Die Beziehungen zwischen der SBZ/DDR und der Tschechoslowakei (1945–1969) Essen: Klartext Verlag 38 ony deklarace byly po sjednocení Německa v devadesátých letech prohlášeny z neplatné s odůvodněním: „protože se Německo s uzavřením sjednocení stalo plně suverénním státem, nemusí snášet žádné omezení suverenity, kterému bylo podřízeno z moci tehdejších spojenců…“ a vztah Německa vůči ČSR, respektive ČR byl redefinován v rámci Smlouvy o dobrém sousedství z roku 1992 a Česko-německé deklarace z roku 1997, viz Pavlíček, V. - Suchánek, R. (1998): O některých otázkách majetkových nároků v česko-německých vztazích. Online text. Dostupné online z http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Pavlicek.htm 39 viz Polák, P. (2012): Nejprve omluva, nyní návštěva. První německý prezident míří do Lidic. Online text. Dostupné z http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/nejprve-omluva-nyni-navsteva-prvni-nemeckyprezident-miri-do-lidic--1121172 40 viz Až odejdu, ztratí Česko obhájce v sudetoněmecké otázce, tvrdí Klaus. Online text dostupný z http://www.lidovky.cz/klaus-az-odejdu-cr-bude-chybet-obhajce-v-sudetonemecke-otazce-p5j-/zpravydomov.aspx?c=A121114_161118_ln_domov_vs a Omluvte se za příkoří, žádají Klause sudetští Němci. Online

20

4

Výběr a popis cílového média

Následující kapitola pojednává o historii deníku Mladá fronta, Mladá fronta DNES a MF DNES, následně se věnuje charakteristice celostátní podoby média a regionální mutaci s názvem Severní Čechy. 4.1

Historie deníku

MF DNES, pokud pomineme změny v názvu či vedení je jednou ze stálic české mediální krajiny. Její historie sahá do období průběhu druhé světové války, kdy se v rámci ilegálního Hnutí mládeže za svobodu zrodil nápad na mládežnické vydavatelství. V květnu 1945 dochází k obsazení pražských tiskáren v Panské a Legerově ulici v Praze a následně k vydávání prvních čísel Mladé fronty v rámci stejnojmenného nakladatelství a pod vedením šéfredaktora Jaromíra Hořce. V roce 1953 přišel deník o politickou nestrannost a stává se jedním z orgánů Socialistického svazu mládeže (SSM)41. Až v lednu roku 1990 byl opět deník převeden pod vydavatelství Mladá fronta. Poté následovala série privatizací, po nichž vznikl sice de iure nový deník s názvem Mladá fronta DNES, de facto ale toto periodikum mělo stejné čtenáře, know-how i redaktory jako zaniklá Mladá fronta. Od roku 1995 je MF DNES součástí vydavatelské skupiny Rheinisch-Bergische Druckerei und Verlagsgesellschaft GmbH42. V druhé polovině devadesátých let začínají vznikat krajské redakce MF DNES, kterým je postupně vyhraněn třetí sešit v rámci každého vydání deníku. Od roku 1998 je provozován také internetový zpravodajský portál iDNES, který se v roce 2010 dočkal rozšíření o krajské rubriky, které jsou přímo napojeny na regionální mutace MF DNES. I když má tento portál vlastní vedení a vlastní centrální redakci, na regionální úrovni dochází k výraznému prolnutí obou struktur. V roce 2012 je jak internetový portál iDNES, tak online podoba tištěného vydání MF DNES optimalizována pro operační systémy mobilních telefonů a tabletů. 4.2

Charakteristika MF DNES

Deník MF DNES vychází v současnosti denně s výjimkou neděle ve formátu 310×230 mm. Šéfredaktorem centrální redakce je Robert Čásenský. Vedle pražského newsroomu má MF

text dostupný z http://www.lidovky.cz/omluvte-se-za-prikori-zadaji-klause-sudetsti-nemci-f8l-/zpravysvet.aspx?c=A110611_115805_ln_zahranici_mev 41

SSM se stalo vydavatelem - nakladatelství Mladá fronta již noviny nevydávalo viz investiční příručka MF dnes. Online text. Dostupné online http://data.idnes.cz/soubory/mafra_all/A090720_BOP_A031215_MF1_MFDBROZURA.PDF 42

21

DNES ještě dalších 14 krajských redakcí. MF DNES je dle jejích slov největším českým seriozním deníkem. Dle výzkumu Media projekt činí prodaný náklad 205 467 kusů, přičemž každé vydání přečte 814 000 čtenářů. Tato čísla řadí MF DNES na druhou příčku za deník Blesk jak ve čtenosti, tak prodejnosti43. MAFRA uvádí, že hlavní cílovou skupinou MF DNES jsou nejčastěji vzdělaní lidé, domácnosti z nejvyšších socioekonomických skupin, lidé s vedoucím postavením, lidé s rozhodovací pravomocí, podnikatelé a zaměstnanci.44 4.3

Charakteristika MF DNES Severní Čechy

Severočeská mutace MF DNES sebe prezentuje jako „plnohodnotné krajské noviny, které dávají plastický obraz o dění v Ústeckém kraji. Regionální příloha je vedle magazínů a celostátního deníku třetím pilířem MF DNES a společně tyto složky tvoří kompaktní trojici. Žijí se Severočechy, což znamená, že se snaží odrážet jejich pocity, pomáhat jim řešit problémy, nabízet zamyšlení i zábavu a přinášet to nejzajímavější ze všech oblastí jejich života“45. MF DNES Severní Čechy je regionální mutací tohoto deníku v Ústeckém kraji. Jako většina příloh začala vycházet v druhé polovině devadesátých let. Současným šéfredaktorem je Jan Veselý, editorkou je Vladěna Maršálková. MF DNES čte v tomto kraji 50 000 lidí a prodejnost se pohybuje mezi 10 – 11 tisíci. Nejvíce jsou čtenářsky zastoupeni lidé v produktivním věku 34 – 50 let a post produktivním věku 60+, přičemž mírně převažují ženy. Dle průzkumu tyto čtenáře nejvíce zajímají témata týkající se ekologických problémů, zdraví, dopravní situace a sociálních problémů v regionu46. Šéfredaktor Veselý sepsal pro interní potřeby příručku, kde shrnuje základní knowhow severočeské mutace a objasňuje rozložení témat, použití žánrů a naznačuje filosofii redakce. Titulní strana nese nejdůležitější a nejzajímavější informace – tzv. top události z Ústí a Teplic, má za cíl upoutat, ale měla by obsahovat i nějakou dobrou zprávu. Strana dvě má

43

viz Media projekt - údaje za 2. a š. kvartál roku 2012. Online text. Dostupné z http://www.median.cz/docs/MP_2011_zprava.pdf 44 viz Čtenáři MF DNES, Lidových novin a Metra – inzertní prezentace. Online text. Dostupné z http://data.idnes.cz/soubory/mafra_all/A101110_TVE_D1023.PDF

45 46

údaje zjištěné při rozhovoru s Janem Veselým, viz rozhovor v sekci přílohy údaje zjištěné při rozhovoru s Janem Veselým, viz rozhovor v sekci přílohy

22

motto „věcné“. Jedná se o aktuální zpravodajskou stránku z dění na severu Čech. Odhaluje zákulisí konkrétních událostí, obsahuje zajímavosti. Strana tři nese motto: „lidské“. Opět se jedná o aktuální zpravodajskou stránku, tentokrát jsou však události a příběhy popisované očima konkrétních lidí. Obsahuje pevnou rubriku „Co mě těší a co mě štve“, kde severočeské osobnosti či úspěšní a známí lidé glosují dění v kraji a každou středu přináší rozhovor s podnikateli a top manažery z kraje. Strana čtyři s mottem „blízké“ představuje lokální zpravodajství z největších měst severních Čech (Děčín, Most, Louny, Chomutov, Litoměřice, Litvínov). V sobotu vychází na této straně seriály MF DNES, právě na tuto stranu je cílen soubor publicistických textů o česko-německých vztazích na Děčínsku, které jsou hlavním tématem této práce. Poslední strana přílohy je věnována sportu a kromě informací o lokálních týmech v nejvyšších ligách přináší i informace o nižších a žákovských ligách47 . V redakci severočeské MF DNES se postupuje podle novinářských příruček „Jak co děláme v MF DNES – Dobré noviny“ od bývalého šéfredaktora Pavla Šafra, dále podle příručky „Severní Čechy – Koncepce regionální přílohy“, kterou sepsal šéfredaktor MD DNES Severní Čechy Jan Veselý, „Pravidla MF DNES“ od bývalého zástupce šéfredaktora Petra Orálka a samozřejmostí je pak „Etický kodex MF DNES“.48 Na jaře roku 2012 bylo v lokálních redakcích MF DNES zavedeno několik změn, které se následně od podzimu promítly i v centrální redakci. Nejzásadnější změnou bylo propojení redakcí MF DNES, iDNES a Lidové noviny. Severočeské mutace se tato změna příliš nedotkla neboť od počátku zavedení regionálních redakcí iDNES zde byl vyčleněn z redakce jeden pracovník, který dohlížel nad správu webu Ústecka a Liberecka a propojení tištěných novin s webem tak bylo na maximální možné úrovni. Redaktoři navíc od samého počátku připravovali články jak pro tisk, tak pro webovou podobu. Celá severočeská příloha přišla v rámci změn o pátou stranu. Ta podle Veselého nesla motto „příjemné“ a čtenář zde měl nacházet odpočinek ve formě pozvánek na kulturní akce či reportáží z nich. V pátek nesla tipy na víkend a v sobotu „Rubriku ze společnosti.“ V principu se jednalo o pozitivní a nekonfliktní články. Obsah této strany je v současnosti rozprostřen podle potřeby do celého čísla. Další změny proběhly v rovinně personální (propuštění několika redaktorů a fotografů, najímání externistů) či administrativní (změna pracovních úvazků apod.), avšak nemají na podobu článků, vzniklých v rámci této práce, velký vliv.

47 48

viz Veselý, J.: Severní Čechy – Koncepce regionální přílohy. Ústí nad Labem: MF DNES dostupné online http://epaper.mfdnes.cz/o-mf-dnes/eticky-kodex

23

5

Charakteristika vybraných publicistických žánrů

Z rozhovorů pořízených pro tuto bakalářskou práci vyplynulo, že vedle zprávy jsou nejčastějším novinářskými žánry zastoupenými v severočeské MF DNES právě feature, reportáž a interview. Následující kapitola se nyní bude věnovat podrobné charakteristice každého z těchto žánrů tak, jak je definuje odborná tuzemská i zahraniční literatura. 5.1

Charakteristika žánru feature

Pokud zkoumáme etymologickou stránku označení tohoto žánru, zjistíme, že pochází z latinského slova facere, což znamená vytvářet, modelovat. Vystižnější je však překlad anglického termínu feature, což znamená charakteristický rys, vlastnost. Pokud k těmto několika termínům přidáme lakonický výrok, že „feature je reportáž s pozadím“49, získáme sice velmi vágní, nicméně alespoň částečnou představu o tom, co tento těžko uchopitelný žánr představuje. Pro potřeby této práce se však na daný termín autor podívá tak, jak jej chápe zahraniční i česká odborná veřejnost. V zahraniční literatuře se můžeme setkat s názorem, že feature je veškerý novinový obsah, kromě zpráv a sportovního zpravodajství50. Sharon Wheeler v publikaci Feature writing for journalists nejprve tvrdí, že feature je vše, co nejsou zprávy. Svou definici nicméně rozšiřuje tím, že vyjmenovává některé rysy, které by podle ní měl feature obsahovat – osobní myšlenky a zkušenost autora, barvy, popisné pasáže, výpovědi odborníků, dialogy, narace v backgroundu. Wheeler dále tvrdí, že feature je delší než zpráva a je mnohem náročnější na přípravu51. Pape a Featherstone upozorňují na fakt, že feature se nedrží klasického principu obrácené pyramidy, který se uplatňuje především ve zpravodajském stylu psaní a který řadí informace v textu od těch nejdůležitějších až po ty méně důležité. Klíčová informace může být u feature klidně uprostřed článku a poslední odstavec, který není problém ve zpravodajství

49

Ruβ – Mohl, S – Bakičová, H.(2005): Žurnalistika Komplexni průvodce praktickou žurnalistikou. Praha,

Grada Publishing. s. 57 50 51

Harcup, T. (2004): Journalism : principles and practice. London: Sage publications, s. 116 viz Wheeler, S. (2009): Feature wriing for journalists. London: Routledge, s. 2-3

24

vyškrtnout, nese vyvrcholení celého textu formou odkazu na úvodní pasáž či celé téma shrnuje52. Andrew Boyd charakterizoval feature jako lidský příběh, který má za cíl nejprve vtáhnout čtenáře do příběhu, než jej zpočátku zahltit fakty. Proto tento žánr označuje jako soft news story53. Tento žánr sice slouží převážně tam, kde je kladen důraz na zábavu či poučení, nepoužívá se však jen k tvorbě oddechových a nenáročných články. Feature se může také zabývat těžšími tématy a díky své formě jít více do hloubky než je tomu tak v klasickém zpravodajství54. Z dostupných definic můžeme vyvodit, že feature je žánr, který v sobě prolíná faktické údaje s lidským příběhem a je silně poznamenán osobním vkladem autora. Feature by společně s ostatními publicistickými žánry měl tvořit přidanou hodnotu novin a odlišit je tak od konkurence. Tuto myšlenku již představil Aristoteles ve své Poetice, kde tvrdí, že „nejdůležitější jest dovésti dobře tvořit metafory. Neboť pouze to nelze převzíti od jiného, je to známkou nadání; tvořiti totiž dobré metafory znamená postřehovat podobnosti mezi věcmi.“55 Tuzemská literatura se feature věnuje velmi sporadicky. Navíc dochází k vzájemnému prolínání s žánrem story, který v redakční praxi slouží, ve většině případů, jako synonymum feature. Praktická encyklopedie žurnalistiky pak termín feature definuje jako uměleckou metodu objevování nových informací a souvislostí použitelných pro žurnalistickou tvorbu. Jako druh lingvistického textu se používá v souvislosti s investigativní žurnalistikou a jako druh reportážní tvorby, kdy se jeho tvůrce snaží získat jedinečná fakta z archivů odborných pramenů či vlastního pozorování a kdy skládá zevrubný obraz konkrétní události se všemi možnými dopady na veřejnost.“ 56

52

viz Pape, S. – Featherstone, S. (2006): Feature writing: a practical introduction. London: Sage publications, s. 61 53

rozdělení na soft a hard news vysvětlují např. Bruce Itule a Douglas Anderson, přičemž jako hard označují

žánry, které přinášejí holá fakta a aktuální informace s odpovědí na základní žurnalistické otázky co, kdy, kde, kdo a proč. Jako soft poté označují žánry, které nenesou zpravodajské informace, ale doplňují hard news o přidanou hodnotu formou pobavení či poučení čtenáře (viz Itule, B. – Anderson, D. (2007): News Writing and Reporting for Today's Media. Boston: McGraw – Hill, s. 130 – 133) 54

viz Boyd, A. (2001): Broadcast Journalism: Techniques of Radio and TV News. Oxford: Focal press, s. 73 Aristoteles (1999): Rétorika. Poetika. Praha: Rezek, str. 375 56 Osvaldová, B. – Halada, J. (2002): Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri, s. 70 55

25

Zatímco v angličtině označuje termín story de facto jakýkoli žurnalistický text, v českém prostředí se jedná o útvar, který klade patřičný důraz na příběh, se kterým je článek provázán57. Jedná se o ukázku variace žánru feature, která nemusí splňovat všechny výše popsané znaky a v podstatě se tak story stává samostatným žánrem. Bartošek pak o story říká toto: „Příběh (story) získal významné místo na hranici zpravodajství a publicistiky. Doplňuje obecná sdělení o podstatě událostí vylíčením prožitků a pocitů zúčastněných jednotlivců. Příběh je malý epický útvar s neutrálním pásmem autora a s mírně emotivním a jazykově specifickým pásmem postav. Obě pásma jsou zřetelně oddělena.“58 Burgr tedy s ohledem na fakta konstatuje: „Článek napsaný jako příběh – story – tedy obvykle ilustruje osud člověka v pro něj nezvyklé životní situaci. V takovém textu se tedy – na rozdíl od feature – nemusí objevit komentáře zvenčí, fakta a argumenty, které popisovaný jev dokládají a podporují. Hlavním je tady příběh hrdiny (hrdinů) a problém (jev, trend či fenomén) je vyjádřen implicitně, je skryt uvnitř příběhu. Text je postaven především na výpovědi aktérů a autorském pohledu na ně. Pokud budeme vycházet z výše uvedených charakteristik, pak můžeme konstatovat, že v českém prostředí existují dva samostatné žánry – story a feature."59 5.2

Charakteristika žánru reportáž

Reportáž je jedním z nejstarších publicistických žánrů vůbec. Je považována za oživující prvek a v souvislosti s tím je v současnosti také jedním z nejužívanějších publicistických útvarů. Všichni mediální teoretici se shodují na tom, že se jedná o velmi prestižní žánr, který však patří k neobtížněji zvládnutelným co se zpracování týče. Na novináře klade vysoké nároky nejen v rovině stylistické, ale také testuje jeho schopnost přenést subjektivní pocity z konkrétní události či místa nezaujatým čtenářům tak, aby v nich vzbudil pocit, že jsou na oněch místech společně s ním. Andrej Tušer ji zařazuje mezi publicistiku emocionálního typu, avšak etymologií slova reportáž60 dokazuje, že se nejedná pouze o beletristický žánr s absencí faktů. Podle něj je

57

viz Burgr, R. (2012): Feature - téma spojené s příběhy, In. Čuřík, J. (2012 eds.): Nové trendy v médiích online a tištěná média I. Brno: Masarykova univerzita, s. 71 58 viz Bartošek, J. (1997): Žurnalistika: Úvod do studia. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palckého v Olomouci, s. 65 59 viz Burgr, R. (2012) tamtéž 60 z latinského reporto – přinést/hlásit zprávu, z anglického report – zpráva, zvěst, hlásit, referovat

26

reportáž sice osobní svědectví, vylíčení nějaké konkrétní události či konkrétního jevu, nicméně jejím stavebním kamenem jsou právě fakta61. Pro každou reportáž je klíčové, aby byl autor textu přímým účastníkem dané události či aby přímo navštívil místa spojená s reportovaným jevem. Tento fakt vyplývá již z názvu publikace Bech-Karlsena Být přitom. Právě osobní prožitek může autorovi pomoci vybrat fakta a detaily, které v reportáži zdůrazní. Tato osobní analýza pozorovaného dodává reportáží originalitu, protože díky subjektivnímu vnímání každého autora by z totožné akce měly vznikat poměrně odlišné reportáže62. I když bude reportáž souborem sugestivních prožitků a plná barvitých svědectví, je třeba najít mezi těmito jednotlivostmi sjednocující prvek. Stejně tak nestačí pouhá analýza vypracované rešerše. Na oboje upozorňuje ve svém textu Osvaldová, která tvrdí, že „reportér musí dávat do souvislostí příčiny a souvislosti, hledat mezi nimi jednotící prvek. Tento prvek nazývají Američané pojmem story. Absence story znamená špatnou reportáž, vede k roztříštění celku.“63 5.3

Charakteristika žánru publicistické interview

Publicistické interview je žánr, jehož název pochází z angličtiny a znamená schůzku nebo rozhovor. Dle Encyklopedie praktické žurnalistiky se stručně jedná o cílenou výměnu otázek a odpovědí, kde mají diskutující partneři jasně určenou roli tazatele a odpovídajícího64. Publikované rozhovory jsou známy již od antiky, kdy své texty formou rozprav publikovali starořečtí filosofové65. Zrod rozhovoru jako žánru je datován do třicátých let 19. století v souvislosti s rozvojem masového tisku v USA a Velké Británii následnou bulvarizací novin spojenou s poptávkou po lidských příbězích. Údajně prvním otištěným interview byl rozhovor s korunní svědkyní vraždy v newyorském Herald Tribune66. V současnosti je interview stálým žánrem většiny médií, a pokud je zdařile napsán, patří ke čtenářsky velmi přitažlivým článkům.

61

viz Tušer, A. (2003): Ako sa robia noviny. Bratislava: SOFA, s. 110 viz např. Bech-Karlsen, J. (1991): Být přitom: reportáž jako žánr a metoda. Oslo: Universitetsforlaget, s. 16 a taktéž Dočekalová, M (2006): Tvůrčí psaní pro každého. Jak psát pro noviny a časopisy, jak vymyslet dobrý příběh, praktická cvičení. Praha: Grada, s. 42 63 Osvaldová, B. – Kopáč, R. – Tejkalová, A. (2010): O reportáži, o reportérech. Praha: Karolinum, s. 6 64 viz Osvaldová, B. – Halada, J. (2002): Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri, s. 82 65 např. dílo Sókrata je dochováno pouze ve formě rozhovorů s jeho žákem Platónem 66 viz Haller, M. (1991): Das Interview : ein Handbuch für Journalisten. Mnichov: Ölschläger, s. 22 - 25 62

27

V dnešní době však není každý zachycený rozhovor automaticky publicistickým interview, existují zde určitá pravidla, která je potřeba dodržovat. Na důležitost teoretických znalostí poukázal i moderátor české televize Václav Moravec, který říká, že „znalost možností rozhovoru (interview), jak jsou popsány v teorii žurnalistických žánrů, je prvním a základním předpokladem k jeho zvládnutí.“67

Osvaldová s Haladou upozorňují, že ona teoretická

pravidla sice definují interview po formální stránce, určují jeho charakteristické rysy a kompoziční prvky, kterými by se novinář měl řídit při výsledném zpracování68, nicméně jedním dechem dodávají, že ony nadefinované poučky nejsou neměnnou šablonou, ale pouze pomocným modelem ke zvládnutí formy. Je to právě originálně a nápadně pojatý obsah, který ve výsledku určuje kvalitu rozhovoru a který de facto prodává noviny69. Existuje několik způsobů dělení interview. Pro potřeby této práce je ale nejprve nutné vymezit publicistické interview od toho zpravodajského. Andrej Tušer velmi výstižně vymezuje hlavní rozdíly, když tvrdí, že ve zpravodajském interview jde převážně o okamžitý a operativní rozhovor z místa události, kdy je nejdůležitější zachytit reakce na bezprostřední situace či aktuální výroky a odpovědět tak na základní zpravodajské otázky70. Naproti tomu v publicistickém interview je již novinář respondentovi rovnocenným partnerem, má důkladně nastudováno co možná nejvíc informací týkajících se respondenta a problematiky, které se rozhovor týká, publicistické interview je také dlouhodobě plánované a uskutečňuje se v rámci významných výročí, příležitostí, objevů či je zpovídaná osoba natolik zajímavá, že její výpověď může zaujmout veřejnost nebo mít dalekosáhlý společenský účinek71. Dalším dělení interview je dle zpracování a reprodukce otázek a také dle toho, jakou roli v něm novinář zaujímá. Toto dělení pomáhá při sestavování formy interview a jeho znalost by neměla být podceňována. Tušer dělí publicistická interview takto72: interview klasické (přesný přepis otázek a odpovědí), interview zpracované (používá parafráze a komentující poznámky), interview – dialog (základní typ tohoto žánru, novinář je iniciátorem

67

Moravec, V. (2009): Rozhovor v rozhlasovém a televizním vysílání. In: Osvaldová, B. – Kopáč, R. (2009): Rozhovory o interview. Praka: Karolinum s. 73 68 např. u rozhovoru to znamená, že novinář volí téma, klade jasné otázky, nepodsouvá respondentovi odpovědi, zachycuje setkání a osobnost zpovídaného, může ovlivnit řazení jednotlivých odpovědí či dvě odpovědi spojit v jeden celek, nesmí však změnit konečný smysl výpovědi – snaží se zkrátka co nejvěrněji interpretovat ono setkání svým čtenářům 69 viz. Osvaldová, B. – Halada, J. (2007): Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri, s. 93 a 243 70 kdo, co, kde, kdy a proč 71 viz Tušer, A. (2003): Ako sa robia noviny. Bratislava: SOFA, s. 105 72 viz Tušer, A. (2003): tamtéž, stejné dělení publikuje také Veľas, Š. (2000): Teória a prax novinárskych žánrov, Bratislava: Universita Komenského, s. 24

28

otázek, forma založená na výměně otázek a odpovědí), interview – rozprava (novinář je rovnocenným partnerem), interview monologické (otázky jsou zamlčeny), interview reportážní (výpovědi se dokreslují popisem prostředí či osobnost zpovídaného). Po důkladném zvážení všech forem a po konzultaci s editorkou MF DNES Severní Čechy se autor rozhodl pro interview dialogem, tedy výměnu otázek a odpovědí založených na předem připravené kostře a improvizaci přizpůsobenou konkrétním odpovědím.

29

6

Práce se žánry v MF DNES Severní Čechy

V této části autor představí, jak v redakci cílového média pracují se žánry. Autor tuto kapitolu sestavil na základě informací získaných z hloubkových rozhovorů se členy redakce a analýzou metodických příruček, které se v redakci běžně používají a její redaktoři se jimi řídí. 6.1

Feature v MF DNES Severní Čechy

Dle slov šéfredaktora MF DNES Severní Čechy Jana Veselého se v redakční praxi story a feature příliš nerozlišují. „Pod termín „storka“ se skryl lidský příběh, na kterém se dá ilustrovat nějaký jev, který má dopad na více lidí nebo se skrze něj dá popsat nějaká skutečnost. Jako čistá publicistika se u nás feature/story příliš neobjevuje. Spíš se příběh používá k ozvláštnění a zlidštění zpravodajství, to už ale mluvíme o news feature.“73 Ke zvládnutí novinářských žánrů po teoretické stránce však slouží v této redakci vnitřní příručka „Jak a co děláme v MF DNES – Dobré noviny“, kterou sestavil bývalý šéfredaktor pražské centrální redakce Pavlel Šafr. V této příručce je v kapitole, kterou připravil Viliam Buchert, mezi žánry feature a story vloženo rovnítko74. Dále tento žánr Buchert definuje jako kratší reportáž či živě napsanou zprávu, přičemž je zde hlavní důraz kladen na příběh konkrétního člověka, skupiny lidí, fenomén nebo trend ve společnosti. Při návodu jak napsat dobré story/feature Buchert ve stejné publikaci upozorňuje na důležitost drobných detailů a jejich schopnost vtáhnout čtenáře do děje. Žánr by pak dále měl obsahovat časté citace nebo barvitý jazyk. Zároveň upozorňuje na fakt, že dobrou story/feature nedělá pouze onen konkrétní příběh, ale také citlivé použití backgroundu, uvedení do kontextu a vysvětlení souvislostí. Na rozdíl od reportáže je pak story/feature kratší a zaměřuje se právě na onen příběh, díky němuž je tzv. okénkem do života společnosti. Neměl by chybět ani překvapivý závěr, který má vést k zamyšlení, dojetí či pobavení75. 6.2

Reportáž v MF DNES Severní Čechy

Jan Veselý vidí publicistickou reportáž vhodnou pro severočeskou mutaci MF DNES takto: „Pokud se jedná o reportáž typu „na vlastní kůži“, tak se ich forma vyloženě nabízí a bylo by

73

údaje zjištěné při rozhovoru s Janem Veselým, viz rozhovor v sekci přílohy doslova se v textu praví: story (neboli feature, jak je označován v anglosaské žurnalistice). viz Šafr, P. (2002): Jak a co děláme v MF DNES – Dobré noviny. Praha: MF DNES. Dostupné online https://is.muni.cz/auth/of/1423/ZUR105/podzim2011/Jak_a_co_delame_v_MF_DnesDobre_noviny?fakulta=1423;obdobi=5465;studium=485393 75 viz tamtéž 74

30

na škodu ji nepoužít. Pokud se ale jedná o reportáž např. z protestního pochodu, je lepší když si redaktor udrží odstup a zůstane v roli nezúčastněného pozorovatele. Každopádně z reportáže musí být cítit, že byl redaktor skutečně na místě a že to nenapsal od stolu. Měla by vtáhnout čtenáře do děje a ozvláštnit obsah dané stránky nebo celé přílohy76“. Viliam Buchert upozorňuje, že reportáž patří k nejnáročnějším novinářským žánrům a rozhodně ji nezvládne každý. Její náročnost pak spočívá v nutnosti dlouhodobé časové zátěže a zorientování se v daném prostředí. Dále upozorňuje, že reportáž se pohybuje na hraně mezi zpravodajstvím a publicistikou. Autor pak v reportáži může sehrát důležitou roli a psát pak v ich-formě. Šafr ale varuje, aby se z reportáže nestal pouhý popis osoby redaktora, což je častou chybou v rámci tohoto žánru. Podle příručky Jak a co děláme v MF DNES – Dobré noviny pak dobrá reportáž přinese čtenáři barvitý, zajímavý a poutavý obrázek nějaké události či jevu. Čtenář by si měl umět přesně představit, jak to na místě, kde se událost odehrála, vypadalo a co se tam dělo. Důležitá je opět práce s detaily. V reportáži pak neplatí systém obrácené pyramidy a to nejdůležitější tudíž redaktor nemusí prozradit hned v úvodu. Opět jako v případě žánrů story/feature by měla být reportáž zakončena pointou. 6.3

Interview v MF DNES Severní Čechy

V rozhovoru, který vznikl pro potřeby této práce, šéfredaktor Jan Veselý přiznal, že se v severočeské MF DNES snaží mít rozhovor každý den. Většinou se ale jedná o rozhovory zpravodajské, jsou kratší a vyžadují méně času na přípravu. Publikovat delší rozhovory není problém, jen to není, díky jejich časové náročnosti, v každodenním provozu redakce úplně běžné. V MF DNES Severní Čechy nicméně vychází každé pondělí business rozhovor se zajímavým nebo úspěšným podnikatelem z Ústecka. Do konce minulého roku vycházela každou středu rubrika „Na kávě“, která měla vždy působit pozitivně. Do budoucna chystá severočeská redakce rozhovory se zajímavými lidmi, kteří jsou významnými rodáky ze severu Čech. Interview, které pokrývá život česko-německé rodačky, který odrážel a odráží dění v regionu, se též nachází jako praktický výstup této bakalářské práce v příloze. Veselý dále uvádí, že konkrétní podobu rozhovorů konzultují na poradě, i když výsledný rozhovor pak záleží na konkrétním redaktorovi. Obecně ale platí, že z redaktora

76

údaje zjištěné při rozhovoru s Janem Veselým, viz rozhovor v sekci přílohy

31

nesmí být cítit zaujatost, nesmí respondenta někam tlačit a nesmí být prvoplánově zlý77. Publicistické interview patří v severočeské MF DNES k nejdelším článkům. Podle editorky Vladěny Maršálkové mohou být takovéto články „provzdušněny mezititulky ve formě citací z následujícího textu, infoboxy nebo stručným profilem zpovídané osoby“78. Bývalý zástupce šéfredaktora Petr Šimůnek začíná rubriku o interview v příručce MF DNES tvrzením, že dobré publicistické interview je rozhovor se zajímavými lidmi o zajímavých věcech. Publicistický rozhovor může obsahovat osobní otázky kladené tak, aby byla zpovídaná osoba představena čtenáři jako člověk z masa a kostí. i takový rozhovor by ale měl být něčím aktuální79. Šimůnek preferuje publicistické interview formou rovného dialogu mezi oběma účastníky,

vymezuje

se

proti

politika/sportovce/podnikatele.

Při

rozdělení

rolí

sestavování

na pořadí

hodného otázek

novináře doporučuje

a

zlého začínat

nekonfliktními tématy a k problematickým částem se dostávat postupně – vrstvu po vrstvě. Maximálním rozsah rozhovoru v MF DNES stanovuje na jednu stranu, delší rozhovor je už pro čtenáře nezajímavý, pokud se nejedná o osobu či událost mimořádného významu. Každý rozhovor je pak doplněn fotografií zpovídané osoby pocházející z místa konání rozhovoru.

77

údaje zjištěné při rozhovoru s Janem Veselým, viz rozhovor v sekci přílohy údaje zjištěné při rozhovoru s Vladěnou Maršálkovou, viz rozhovor v sekci přílohy 79 Šimůnek, P. (2002): Interview, In. Šafr, P. (2002): Šafr, P. (2002): Jak a co děláme v MF DNES – Dobré noviny. Praha: MF DNES. Dostupné online https://is.muni.cz/auth/of/1423/ZUR105/podzim2011/Jak_a_co_delame_v_MF_DnesDobre_noviny?fakulta=1423;obdobi=5465;studium=485393 78

32

7

Reflexe tvůrčí části práce

V této části autor ozřejmí pracovní postupy při vytváření tvůrčí části práce, do jaké míry zohlednil praktické redakční postupy vysledované v rámci hloubkových rozhovorů se členy redakce cílového média a jak ovlivnila formální podobu článků odborná literatura. Kromě vlastní autorské reflexe navíc autor ke každému článku zveřejní komentář editorky MF DNES Severní Čechy vzešlý z emailové komunikace po odeslání hotových článků k předběžné a hodnotící kritice. Žánry autorských textů byly vybrány s ohledem na čtenářsky nejoblíbenější a v publicistice cílového média často používané. Všechny články by měly být otištěny na jaře roku 2013 v rámci osmašedesátiletého výročí od konce druhé světové války a následně překlopeny pro webový portál iDNES. Z tohoto důvodu je v reportážních textech poněkud více fotografií, protože autor předpokládá vytvořením webové galerie. Formát článků je upraven pro lepší přehlednost a neodpovídá layoutu média, neboť ten se dotváří v rámci redakčního systému a v nevytištěné „pracovní“ verzi působí nepřehledně. Jak je již popsáno v rámci definování cílového média, autor texty koncipuje jako seriál s týdenní periodicitou s tím, že každý článek by měl vyjít v rámci sobotního vydání na předposlední straně regionální přílohy. Tato strana je dle redakční praxe určena k dění z z největších měst severních Čech a v sobotu zde nepravidelně vychází podobné seriály. Při sestavování formy článků se autor řídil informacemi získaných od šéfredaktora a editorky. V přístupu k obsahu měl naopak hlavní slovo historik a redaktor MF DNES Martin Krsek, který podobné články v minulosti publikoval. 7.1

Story/feature - Potomek sudetských Němců buduje tvář českého pohraničí

Článek o Romanu Klingerovi, potomku sudetských Němců, si kladl za cíl připomenout průměrnému čtenáři severočeské MF DNES problematiku odsunů demonstrovanou na lidském příběhu, k čemuž se žánr feature hodí nejvíce. V rámci porovnání několika definic tohoto žánru z odborných publikací, které jsou popsány výše, se autor rozhodl, v rámci variability tohoto žánru, pro Bartoškovu definici80, která nejvíce odpovídá tomu, jak v redakci cílového média k tomuto žánru přistupují. Bartošek fakticky vymezuje z množiny feature

80

Bartošek, J. (1997): Žurnalistika: Úvod do studia. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, s. 65

33

podmnožinu story tím, že story podle něj nemusí respektovat některé náležitosti žánru feature a stává se tak samostatným žánrem. Autor při rozhodování podobě článku vycházel z rozhovoru s Janem Veselým, který uvedl, že „... v praxi to (žánr feature a story) nerozlišujeme. Pod termín „storka“ se skryl lidský příběh, na kterém se dá ilustrovat nějaký jev, který má dopad na více lidí nebo se skrze něj dá popsat nějaká skutečnost...“ Tento článek je tedy zpracován v žánru story tak, jak jej definuje česká odborná veřejnost81. Rozhovor s respondentem probíhal v rámci prohlídky kostela a následného, zhruba hodinového, posezení nad diktafonem. Autor původně plánoval jako výstup ze získaného materiálu publicistické interview, nicméně improvizovaná prohlídka kostela nakonec posloužila jako možná dějová nit mezi jednotlivými výpověďmi respondenta. Reportážní prvky z popisu prohlídky a okolního prostředí pak mají za cíl vtáhnout čtenáře více do děje. Autor zde nevystupuje v ich formě a záměrně tak nechává vyniknout zpovídaného. Vzhledem k zajímavému osudu rodiny Klingerovi, která ilustruje jak poválečné dění v československém pohraničí, tak zánik typické severočeské kultury v průběhu let a její složitou obnovu po sametové revoluci až do současnosti. Sám respondent pak svým životem potvrzoval, že ačkoliv jsou česko-německé křivdy záležitostí poměrně dávné historie, stále se rodí lidé, kteří si tento odkaz ponesou celý život. Díky angažovanosti jeho a jeho rodiny tak mohl autor rozkrýt kulturní pozadí nenápadné severočeské vesnice a demonstrovat tak čtenáři, že dochází k renesanci zapomenutých tradic, případně jej motivovat k návštěvě či vyvolat hlubší zájem o problematiku. Autor si v textu citovaná fakta ověřil z odborných historických publikací, protože nechtěl příběh Romana Klingera násilně prokládat citacemi odborníků na problematiku či místních historiků. Při tomto rozhodnutí vycházel autor z tvrzení, že „Článek napsaný jako příběh – story – tedy obvykle ilustruje osud člověka v pro něj nezvyklé životní situaci. V takovém textu se tedy – na rozdíl od feature – nemusí objevit komentáře zvenčí, fakta a argumenty, které popisovaný jev dokládají a podporují. Hlavním je tady příběh hrdiny (hrdinů) a problém (jev, trend či fenomén) je vyjádřen implicitně, je skryt uvnitř příběhu“82.

81

v anglické literatuře bývá termínem story označen jakýkoli žurnalistický text viz Burgr, R. (2012): Feature - téma spojené s příběhy, In. Čuřík, J. (2012 eds.): Nové trendy v médiích online a tištěná média I. Brno: Masarykova univerzita, s. 71 82

34

7.1.1

Komentář editorky

Článek je čtivý a zpracovává zajímavé lokální téma, které by mohlo oslovit naše čtenáře. Po formální stránce splňuje všechny požadavky, autor navíc dodal k textům vlastní fotografie. Před otištěním bude potřeba pouze aktualizovat údaje o Velikonoční jízdě. 7.2

Publicistické interview - Tante Elke. Pomáhala všem, i když jí odsunuli babičku

Rozhovor s Elfrídou Marií Šíchovou, sudetskou Němkou, která zůstala v Československu navzdory deportaci německy mluvícího obyvatelstva po druhé světové válce, je, stejně jako předchozí článek o Romanu Klingerovi, personifikací česko-německých vztahů ve dvacátém století. Na jejím bohatém životě se dají definovat všechny etapy, kterými si v uplynulých devadesáti letech Děčínsko prošlo. Autor se rozhodl pro formu interview dialogem83, kdy byl tedy iniciátorem otázek z předem připravených okruhů v rámci kterých tvořil improvizovaně vymyšlené otázky podle aktuální potřeby a v reakci na předchozí výpovědi respondenta. Autor se snažil dodržet zásady redakční praxe MF DNES při tvorbě rozhovoru - autor se snažil být k problematice odsunů neujatý, nepodsouvat respondentovi odpovědi dogmaticky formulovanou otázkou a jeho hlavním cílem bylo co nejrealističtěji vykreslit zpovídanou osobu. Samotný rozhovor s Elfrídou Marií Šíchovou trval něco přes tři hodiny. Autor se nejprve snažil navázat kontakt obecnými, zdvořilostními dotazy a následně se propracovával až k choulostivějším tématům jako byl příjezd nacistů, poválečný odsun či nástup komunistů k moci. Stejný postup propaguje i v interní příručce MF DNES bývalý zástupce šéfredaktora Petr Šimůnek84. Celý rozhovor se odehrával v češtině. Paní Šíchová mluví velmi dobře česky i když se značným německým přízvukem a občas do němčiny nevědomky přejde. Pro autenticitu celého rozhovoru zde autor ponechal několik germanismů a německých floskulí, které jsou součástí běžné respondentovi mluvy. Celý rozhovor byl po následném přepsání a finální editaci dán paní Šíchové k autorizaci, ta však neměla potřebu nic měnit.

83

Tušer, A. (2003): Ako sa robia noviny. Bratislava: SOFA, s. 104 a 106, stejné dělení publikuje také Veľas, Š. (2000): Teória a prax novinárskych žánrov, Bratislava: Universita Komenského, s. 24 84 Šimůnek, P. (2002): Interview, In. Šafr, P. (2002): Šafr, P. (2002): Jak a co děláme v MF DNES – Dobré noviny. Praha: MF DNES. Dostupné online https://is.muni.cz/auth/of/1423/ZUR105/podzim2011/Jak_a_co_delame_v_MF_DnesDobre_noviny?fakulta=1423;obdobi=5465;studium=485393

35

7.2.1

Komentář editorky

MF DNES uvažuje do budoucna s rozhovory se zajímavými lidmi z Ústecka a toto interview by mohlo být prvním z nich. Podobných lidí jako je paní Šíchová je málo a každý článek, který jejich osudy zaznamená, je potřebný. Rozhovor byl editorsky několikrát krácen, nicméně před samotným zveřejněním by ještě potřeboval několik editorských zásahů. 7.3

Reportáž - Mementa českých Němců vábí již několikátou generaci turistů Reportáž pojednává o pětici rozhleden na děčínsku, které pojí fakt, že je na přelomu

19. a 20. století postavili německy mluvící obyvatelé severočeského pohraničí. Článek byl koncipován jako živý průvodce po těchto sudetoněmeckých mementech a klade si za cíl přiblížit čtenáři nejen historii spojenou s rozhlednami, ale poukázat i na kladný německý odkaz z tohoto regionu. Vybrané rozhledny pak svým osudem - postaveny sudetskými Němci, po válce povětšinou chátrají, jejich majitelé a správci jsou odsunuti do Německa a je na ně zapomenuto, po revoluci v roce 1989 dochází k postupné obnově a v rámci projektů EU a česko-německým iniciativám jsou opět zpřístupňovány a opravovány - působí jako alegorie vývoje česko-německých vztahů na Děčínsku. Autor všechny rozhledny v rozmezí zhruba čtrnácti dnů osobně navštívil nejen za účelem pořízení vlastních fotografií, ale také kvůli zachycení atmosféry, kterou mají následně v článku zprostředkovat čtenáři hojně použité reportážní prvky (zvuk nákladních vlaků pod Chlumem, personifikace a samota Vlčí hory či hlasy ozývající se z restaurace na Dymníku). I Bech-Karlsen ve své publikaci Být přitom tvrdí, že „právě osobní prožitek může autorovi pomoci vybrat fakta a detaily, které v reportáži zdůrazní. Tato osobní analýza pozorovaného dodává reportáží originalitu.“85 Také šéfredaktor MF DNES Severní Čechy Veselý zdůrazňuje, že „z reportáže musí být cítit, že byl redaktor skutečně na místě a že to nenapsal od stolu. Měla by vtáhnout čtenáře do děje a ozvláštnit obsah dané stránky nebo celé přílohy.“86 Autor chtěl zdůraznit příběh rozhleden a z tohoto důvodu vystupoval pouze jako nezávislý pozorovatel, který čtenáři předkládá historii a současnost s minimem subjektivních zážitků, které však svou přítomností mají přispět k plasticitě textu. Rozhledny jsou jedny z

85 86

Bech-Karlsen, J. (1991): Být přitom: reportáž jako žánr a metoda. Oslo: Universitetsforlaget, s. 16 viz rozhovor s Janem Veselým

36

posledních staveb pamatující doby, kdy v kraji převládala němčina, a právě proto se jim autor rozhodl věnovat samostatný prostor. 7.3.1

Komentář editorky

V rámci nepravidelné rubriky „Tipy z Ústecka a Saska“ naši redaktoři připravují reportáže ze zajímavých míst obou regionů. Rozhledny se v tomto místě pravidelně objevují, ale v souvislosti s česko-německými vztahy o nich ještě nikdo nepsal. Článek je pro tuto rubriku vhodný, vybízí čtenáře k návštěvě popisovaného místa, což je hlavní účel Tipů z Ústecka/Saska. 7.4

Feature/story - Malý český král z Děčína chtěl zrovnoprávnit Čechy a Němce

Feature o českém místodržiteli Franzi kníže Thun-Hohensteinovi má čtenářům představit méně známou postavu česko-německých dějin, která však ve svém životě vykonávala natolik důležité funkce a byla pro vztahy obou zemí natolik význačná, že stojí za výraznější zmínku. Z hlediska přípravy a množství podkladů, ze kterých autor čerpal při závěrečném zpracování, jednoznačně nejnáročnější text práce. Autor v rámci rešerše tématu mluvil s historikem děčínského zámku Františkem Šumanem, který pomáhal zmapovat historii rodiny Thunů pro potřeby zámku, ústeckým archivářem Petrem Jozou, který na téma děčínské historie publikoval řadu titulů a brněnským historikem a spisovatelem Janem Galandauerem, který se osobou Franze Thuna zabýval dopodrobna a vydal také stejnojmennou publikaci. Informace získané z rozhovorů následně autor práce ověřil prostřednictvím dobových listin, které jsou k dispozici v děčínském archivu a z odborných publikací popisující dobu a život Franze Thuna87. Kolem vybraných replik historiků pak autor rekonstruoval životní příběh Franze Thuna, na kterém chtěl ilustrovat komplikovanost česko-německých vztahů v té době. Z dobové korespondence autor vyjmul některé Thunovy citáty, které měly dodat textu na lidskosti a pomoci čtenáři osobnost českého místodržícího lépe přiblížit. Vzhledem k síle a zajímavosti příběhu jednotlivce z česko-německých dějin a vlastní povaze materiálu se autor rozhodl opět pro žánr feature. Stejně jako v článku o Romanu

87

konkrétně pak Galandauer, J. (2007): František kníže Thun. Praha: Paseka, Šuman, F. (2007): Zámek Děčín -

historický průvodce. Děčín: IDZ, Wank, S. (2009): In the twilight of empire. Vídeň: Böhlau Verlag

37

Klingerovi i zde dal autor nejvíce prostoru hlavní postavě, jeho životu a jeho názorům. Kvůli historické povaze článku však bylo potřeba doplnit text o výpovědi odborníků. Žánrově se tedy výsledná práce pohybuje na rozhraní feature a story. S odkazem na Andrew Boyda, který tvrdí že „...feature je lidský příběh, který má za cíl nejprve vtáhnout čtenáře do příběhu, než jej zpočátku zahltit fakty...feature se může také zabývat těžšími tématy a díky své formě jít více do hloubky než je tomu tak v klasickém zpravodajství..“88 a Sharon Wheeler, která definuje znaky feature jako „...osobní myšlenky a zkušenost autora, barvy, popisné pasáže, výpovědi odborníků, dialogy, narace v backgroundu...“89 se autor přiklání k tomu, že je tento článek žánrově spíše feature. Při konečné podobě článku se autor snažil vycházet z rozhovorů s šéfredaktorem Veselým a pouček používaných při běžné redakční praxi v MF DNES Severní Čechy, konkrétně pak Jak a co děláme v MF DNES – Dobré noviny. Viliam Buchert zde tvrdí, že v žánru feature „je hlavní důraz kladen na příběh konkrétního člověka, skupiny lidí, fenomén nebo trend ve společnosti...obsahuje časté citace nebo barvitý jazyk...citlivé použití backgroundu, uvedení do kontextu a vysvětlení souvislostí... závěr má vést k zamyšlení, dojetí či pobavení...“90. 7.4.1

Komentář editorky

Článek o málo známé osobnosti. Čtenáři nabízí poučení a zároveň ho nezatěžkává velkým množstvím historických informací. Podobné články u nás příliš často nevycházejí, ale v rámci tohoto seriálu a jako víkendové čtení, proč ne. 7.5

Reportáž - Sídlo místodržícího, pevnost či kasárna - zámek Děčín je konečně opraven

Reportáž o zámku Děčín vznikla za účelem představit zámeckou historii a současnost průměrnému čtenáři MF DNES. Vzhledem k tomu, že plánování zveřejnění textů je na jaro 2013, na kdy je současně plánováno dokončení všech oprav v areálu, pojal autor text jako prohlídku, která má čtenáře vtáhnout do děje a vyvolat v něm zájem o česko-německou historii a návštěvu zámku.

88

Boyd, A. (2001): Broadcast Journalism: Techniques of Radio and TV News. Oxford: Focal press, s. 73 Wheeler, S. (2009): Feature wriing for journalists. London: Routledge, s. 2-3 90 Šafr, P. (2002): Jak a co děláme v MF DNES – Dobré noviny. Praha: MF DNES. Dostupné online https://is.muni.cz/auth/of/1423/ZUR105/podzim2011/Jak_a_co_delame_v_MF_DnesDobre_noviny?fakulta=1423;obdobi=5465;studium=485393 89

38

Autor sám zámek Děčín navštívil a účastnil se celkem tří prohlídek, aby pochytil veškerá fakta a mohl vstřebat atmosféru, která na prohlídkách panuje. Prohlídkami získané informace následně autor ověřil konzultací s historikem děčínského zámku Františkem Šumanem a v odborné literatuře. Vzhledem k povaze textu a formě zisku informací se autor rozhodl napsat reportáž v ich formě. Ono rozhodnutí se opírá také o slova šéfredaktora Veselého, který tvrdí, že „pokud se jedná o reportáž typu „na vlastní kůži“, tak se ich forma vyloženě nabízí a bylo by na škodu ji nepoužít,“91. Jako pojící prvek článku si autor vybral osud rodiny Thun-Hohenstein, která jako poslední šlechta vlastnila zámek, zasloužila se i o jeho nynější podobu a svým osudem je blízká . Výsledný text je spíše koláží složenou z faktických informací a okolních vjemů, které na návštěvníka během prohlídky působí. Zároveň jsou do textu nenásilně včleněna fakta o česko-německé historii. Autor záměrně načíná v reportáži několik témat, kterým následně nevěnuje příliš mnoho prostoru ve snaze přimět čtenáře k vlastní iniciativě a vlastnímu přemýšlení o česko-německé historii. Česko-německé vztahy jsou opět v textu zastoupeny formou alegorie k celému severočeskému pohraničí. Zámek zažil největší rozkvět v době, kdy jej držela německá šlechta. Ta byla po druhé světové válce odsunuta z Československa a celý objekt chátral až do roku 1989 kdy jej společnými silami opět rekonstruují Češi s Němci. 7.5.1

Komentář editorky

Článek je, podobně jako reportáž o rozhlednách, koncipován pro rubriku Tipů ze Saska/Ústecka. O děčínském zámku jsme již v minulosti několikrát psali, ale nepomatuji si, že by to někdo pojal formou reportáže v ich formě. Text je čtivý a mohl by se našim čtenářům líbit.

91

viz rozhovor s Janem Veselým

39

8

Závěr

Bakalářská práce Pohraničí není ničí – soubor publicistických textů na téma česko-německých vztahů na Děčínsku je prakticky zaměřená. Předkládá soubor pěti publicistických textů určených pro regionální mutaci MF DNES Severní Čechy. Současně s tím se práce věnuje charakteristice

vývoje

česko-německých

vztahů

na

Děčínsku,

deskripci

cílového

média,definici pojmů z odborné literatury a redakční praxi a kritické reflexi autorských textů. Autor nejprve popisuje vývoj česko-německých vztahů na Děčínsku s hlavním důrazem na události 20. a 21. století, neboť právě ony a jejich dopady jsou hlavním tématem praktické části. Tuto část sestavil autor na základě analýzy odborných publikací, archivních materiálů a výpovědí historiků. V rámci publicistických žánrů zvolil autor trojici čtenářsky nejoblíbenějších a také hojně zastoupených v rámci cílového média - reportáž, feature a publicistické interview. V teoretické části práce autor definuje tyto žánry na základě odborné literatury a následně je srovnává s redakční praxí vypozorovanou v rámci hloubkových rozhovorů a analýzou redakčních příruček. Výsledek srovnání pak aplikuje při tvorbě textů a zohledňuje jej v rámci kritické reflexe. Obsahově se snažil autor postihnout jak osudy lidí žijících, tak osobností z minulosti či některých typických staveb regionu, které pojí společná česko-německá minulost. Jednotlivé články pak byly koncipovány tak, aby průměrný čtenář MF DNES Severní Čechy textu porozuměl, případně v něm texty vyvolaly o problematiku hlubší zájem či zapříčinily alespoň minimální diskuzi o česko-německých vztazích v rámci regionu. Po formální stránce pak autor zohlednil informace získané od šéfredaktora Jana Veselého, editorky Vladěny Maršálkové a Martina Krska, historika s vazbou na danou a vytvořil texty tak, aby odpovídaly stylu a filosofii média. Všechny praktické výstupy, které obsahuje tato práce, by měly být zveřejněny zhruba v květnu 2013 jako seriál, kdy každý text vyjde v sobotním vydání na předposlední straně. Texty byly již zevrubně okomentovány editorkou, nicméně před jejich zveřejněním bude určitě potřeba další editorský zásah, případně doplnit texty o aktuality či změny, které mohou nastat v prodlevě mezi jejich napsáním a zveřejněním. Praktická část této bakalářské práce tedy představuje čtenáři globální téma českoněmeckých vztahů na regionální úrovni, předkládá mu příběhy míst a lidí, které by měly přispět do veřejné debaty o této problematice a částečně pomoci odstranit celospolečenské 40

předsudky, které se za období od konce druhé světové války do Sametové revoluce, kdy se problematice příliš nemluvilo, vytvořily. Poskytují impulz k přemýšlení při návštěvě popisovaných míst, nabízí jiný pohled na události kolem poválečných odsunů a předkládají Severočechům osobnost, na kterou mohou být právem hrdí. V neposlední řadě pak poskytují čtenáři populární formou historické informace, které by měly přispět k prevenci toho, aby se vzájemné česko-německé křivdy již nikdy neopakovaly.

41

9

Jmenný rejstřík

Anderson, D. 24

Haller, M. 26

Aristoteles 24

Harcup, T. 23

Bachman, A. 61

Hendl, J. 10

Bakičová, H. 10, 23

Henlein, K. 13, 16

Bartošek, J. 25, 31

Hitler, A. 17, 48

Bech-Karlsen, J. 26, 34

Hledíková, Z. 12

Boyd, A. 24, 35

Hradecký, T. 15, 18

Buchert, V. 28, 36

Itule, B. 24

Burgr, R. 24, 32

Joza, P. 15, 17, 35

Čásenský, R. 20

Karník, Z. 16

Čuřík, J. 24

Kastner, Q. 13

d'Este, F. F. 58

Kaucký, J. 13

Detlef, B. 17, 18

Klaus, V. 19

Disman, M. 9, 10

Klinger, R. 31, 32, 35, 47

Dobeš, J. 12

Kopáč, R. 26, 27

Dočekalová, M. 26

Krsek, M. 11, 31, 38, 46, 67

Featherstone, S. 23

Kubátová, M. 16

Galandauer, J. 35, 60

Kučera, O. 18

Gauck, J. 19

Maršálková, V. 11, 21, 30, 38

Gottwald, K. 18

Masaryk, T. G. 60

Halada, J. 10, 24, 26

Moravec, V. 27 42

Orálek, P. 22

Šimůnek, P., 30, 33

Osvaldová, B. 10, 24, 26

Štefánik, M. R. 60

Ovčálek, E. 16

Šuman, F. 35, 62

Pape, S. 23

Tejkalová, A. 26

Pavlíček, V. 19

Thun, F. 14, 34, 35, 60, 62

Pokorný, P. 14

Thun, F. A. 54

Polák, P. 19

Thun, L. 58

Přemysl Otakar II. 14

Thun, M. 58

Ptolemaios, C. 13

Trčka z Lípy, M. 58

Ruβ – Mohl, S. 10, 23

Tušer, A. 10, 25, 33

Řezník, M. 15

Vaněk, P. 18

Schelle K. 12

Vařeka, J. 14

Schelleová, I. 12

Veľas, Š. 27

Slavíčková, H. 14, 16

Veselý, J. 10,11, 21, 22, 28, 29, 31, 34, 36,

Spurný, M. 13 Suchánek, R. 19 Svoboda, L. 17 Šafr, P. 22, 28, 36 Šíchová, E. M. 16, 32, 33, 50

38 Wagnerová, A. 16 Wenschuch, A. 56 Wheeler, S. 23, 35 Zimmermann, V. 17, 18

43

10 Seznam zdrojů 10.1 Písemné Aristoteles (1999): Rétorika. Poetika. Praha: Rezek Bartošek, J. (1997): Žurnalistika: Úvod do studia. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palckého v Olomouc Bech-Karlsen, J. (1991): Být přitom: reportáž jako žánr a metoda. Oslo: Universitetsforlaget Boyd, A. (2001): Broadcast Journalism: Techniques of Radio and TV News. Oxford: Focal press Burgr, R. (2012): Feature - téma spojené s příběhy, In. Čuřík, J. (2012 eds.): Nové trendy v médiích - online a tištěná média I. Brno: Masarykova univerzita, Detlef, B. (2005): Der Weg zur Vertreibung 1938-1945: Pläne und Entscheidungen zum"Transfer" der Deutschen aus der Tschechoslowakei und aus Polen. München: Oldenbourg Verlag Disman, M. (1993): Jak se vyrábí sociologická znalost: příručka pro uživatele. Praha: Karolinum Dobeš, J. – Hledíková, Z. – Janák, J. (2005): Dějiny správy v českých zemích. Od počátků státu po současnost. Praha: Lidové noviny Dočekalová, M (2006): Tvůrčí psaní pro každého. Jak psát pro noviny a časopisy, jak vymyslet dobrý příběh, praktická cvičení. Praha: Grada Galandauer, J. (2007): František kníže Thun. Praha: Paseka Haller, M. (1991): Das Interview : ein Handbuch für Journalisten. Mnichov: Ölschläger, Harcup, T. (2004): Journalism : principles and practice. London: Sage publications Hendl, J. (2005): Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha: Portál Hradecký, T. (2010): Poválečné Děčínsko 1945 – 1948. Ústí nad Orlicí: Oftis 44

Itule, B. – Anderson, D. (2007): News Writing and Reporting for Today's Media. Boston: McGraw – Hill Joza, P. (2009): Kvádrberk – malá děčínská vlastivěda. Děčín: Iniciativa pro děčínský zámek Karník, Z. (2003): České země v éře První republiky, 1918-1938: díl 3. O přežití a o život (1936-1938). Praha: Libri Kastner, Q. (1996): Osidlování českého pohraničí od května 1945. Praha: Sociologický ústav AV ČR Kaucký, J. (2004): Nový správní řád – z.č.500/2004. Používání názvu Sudety – stanovisko, Č. j. LG-1242/2004 Moravec, V. (2009): Rozhovor v rozhlasovém a televizním vysílání. In: Osvaldová, B. – Kopáč, R. (2009): Rozhovory o interview. Praha: Karolinum Osvaldová, B. – Halada, J. (2002): Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri Osvaldová, B. – Halada, J. (2007): Praktická encyklopedie žurnalistiky. Praha: Libri Osvaldová, B. – Kopáč, R. – Tejkalová, A. (2010): O reportáži, o reportérech. Praha: Karolinum Pokorný, P. (2008): Labské pískovce - historie, příroda a ochrana území. Děčín: Správa CHKO Labské pískovce Pape, S. – Featherstone, S. (2006): Feature writing: a practical introduction. London: Sage publications Ptolemy – Berggren, J. L. – Jones, A. (2001): Ptolemy's Geography: An Annotated Translation of the Theoretical Chapters. Princeton: Princeton university press Ruβ – Mohl, S – Bakičova H.(2005): Žurnalistika Komplexni průvodce praktickou žurnalistikou. Praha, Grada Publishing Řezník, M. (2003): Formování moderního národa (Evropské „dlouhé“ 19. st.). Praha:Triton Slavíčková, H. (1997): Děčínská zastavení. Děčín: Státní oblastní archiv 45

Spurný, M. (2006): Sudetské osudy. Praha: Antikomplex Šuman, F. (2007): Zámek Děčín - historický průvodce. Děčín: IDZ Tušer, A. (2003): Ako sa robia noviny. Bratislava: SOFA Vaněk, P. (2004): K vývoji ženijnětechnického zabezpečení státní hranice v letech 1951 – 1955. In: Sborník Archivu Ministerstva vnitra č. 2 Wank, S. (2009): In the twilight of empire. Vídeň: Böhlau Verlag Vařeka, J. (2007): Lidová architektura: Encyklopedie. Praha: Grada Publishing Veľas, Š. (2000): Teória a prax novinárskych žánrov, Bratislava: Universita Komenského Veselý, J.: Severní Čechy – Koncepce regionální přílohy. Ústí nad Labem: MF DNES Wheeler, S. (2009): Feature wriing for journalists. London: Routledge Zimmermann, V. (2001): Die Sudetendeutschen im NS-Staat. Politik und Stimmung der Bevölkerung im Reichsgau Sudetenland (1938-1945). Essen: Klartext Verlag Zimmermann, V. (2010): Eine sozialistische Freundschaft im Wandel: Die Beziehungen zwischen der SBZ/DDR und der Tschechoslowakei (1945–1969) Essen: Klartext Verlag 10.2 Elektronické Až odejdu, ztratí Česko obhájce v sudetoněmecké otázce, tvrdí Klaus. Online text dostupný z http://www.lidovky.cz/klaus-az-odejdu-cr-bude-chybet-obhajce-v-sudetonemecke-otazce-p5j/zpravy-domov.aspx?c=A121114_161118_ln_domov_vs. Ověřeno ke dni 31. 12. 2012 Omluvte se za příkoří, žádají Klause sudetští Němci. Online text dostupný z http://www.lidovky.cz/omluvte-se-za-prikori-zadaji-klause-sudetsti-nemci-f8l-/zpravysvet.aspx?c=A110611_115805_ln_zahranici_mev. Ověřeno ke dni 31. 12. 2012 Česká televize (2011): Heydrich – Konečné řešení (12/44). A zase byli druzí. Televizní pořad. Dostupné

online

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10350893065-heydrich-konecne-

reseni/211563235400012-a-zase-byli-druzi. Ověřeno ke dni 31. 12. 2012 . 46

Kučera, O. (2004):Sudetoněmecký landsmanšaft - historie, struktura, cíle. Online text. Dostupné online http://glosy.info/texty/sudetonemecky-landsmansaft-historie-struktura-cile/. Ověřeno ke dni 31. 12. 2012 Ovčálek, E. (2002): KNIHOVNA: Opožděná svědectví o odsunu ze Sudet. Online text. Dostupné online http://blisty.cz/art/10782.html. Ověřeno ke dni 31. 12. 2012

Pavlíček, V. - Suchánek, R. (1998): O některých otázkách majetkových nároků v českoněmeckých

vztazích.

Online

text.

Dostupné

online

z

http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/Pavlicek.htm. Ověřeno ke dni 31. 12. 2012 Polák, P. (2012): Nejprve omluva, nyní návštěva. První německý prezident míří do Lidic. Online text. Dostupné z http://www.rozhlas.cz/zpravy/politika/_zprava/nejprve-omluva-nyninavsteva-prvni-nemecky-prezident-miri-do-lidic--1121172. Ověřeno ke dni 31. 12. 2012 Statutární město Děčín. Historie města (stručné pojednání o historii města od jeho počátků po současnost).

Online

text.

Dostupné

z

http://www.mmdecin.cz/mesto-a-

okoli/historie/historie.html#Historie-mesta. Ověřeno ke dni 31. 12. 2012 Šafr, P. (2002): Jak a co děláme v MF DNES – Dobré noviny. Praha: MF DNES. Dostupné online https://is.muni.cz/auth/of/1423/ZUR105/podzim2011/Jak_a_co_delame_v_MF_DnesDobre_noviny?fakulta=1423;obdobi=5465;studium=485393. Ověřeno ke dni 31. 12. 2012 Šimůnek, P. (2002): Interview, In. Šafr, P. (2002): Šafr, P. (2002): Jak a co děláme v MF DNES

–

Dobré

noviny.

Praha:

MF

DNES.

Dostupné

online

https://is.muni.cz/auth/of/1423/ZUR105/podzim2011/Jak_a_co_delame_v_MF_DnesDobre_noviny?fakulta=1423;obdobi=5465;studium=485393. Ověřeno ke dni 31. 12. 2012

47

11 Přílohy Seznam příloh Příloha 1: Mapa Děčínska Příloha 2: Potomek sudetských Němců buduje tvář českého pohraničí Příloha 3: Tante Elke. Pomáhala všem, i když jí odsunuli babičku Příloha 4: Mementa českých Němců vábí již několikátou generaci turistů Příloha 5: Sídlo místodržícího, pevnost či kasárna - zámek Děčín je konečně opraven Příloha 6: Malý český král z Děčína chtěl zrovnoprávnit Čechy a Němce Příloha 7: Hloubkový rozhovor: Jan veselý – šéfredaktor MF DNES Severní Čechy Příloha 8: Hloubkový rozhovor: Vladěna Maršálková – editorka MF DNES Severní Čechy Příloha 9: Hloubkový rozhovor: Martin Krsek – historik a publicista MF DNES severní Čechy, autor článků s historickou tématikou

48

Příloha 1

Mapa

Děčínska

(zdroj:

http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Decin_District_2010_

names_DC_CZ.png )

Příloha 2

Potomek sudetských Němců buduje tvář českého pohraničí Šluknovský výběžek býval odpradávna středem několika kultur. Převážně německy mluvící obyvatelstvo tu kombinovalo zvyky české, sousedního Německa a lužického Srbska. Po druhé světové válce čekala velkou spoustu rodin deportace za hranice a lidé, kteří přišli po nich, již na lokální tradice nenavázali. Roman Klinger, potomek neodsunutých sudetských Němců, se snaží v rodných Mikulášovicích oprášit zašlé zvyky a navázat na odkaz svých předků.

49

Je sychravé sobotní odpoledne. Před Mikulášovickým kostelem stojí obrýlený mladý muž. Vytahuje z kapsy klíče a s širokým dobráckým úsměvem zve k prohlídce kostela sv. Mikuláše. Kromě toho, že Roman Klinger vypomáhá místnímu faráři, ještě vyučuje na zdejší základní škole a je organizátorem Velikonoční jízdy. O tom ale později. V majestátné kostelní výzdobě upoutají oči německé nápisy nad oltářem popisující křížovou cestu. „V padesátých letech se to mělo přetřít a veškeré ubrusy s biblickými citáty v němčině se měly spálit, jenže místní farář nic z toho Roman Klinger. Autor: Martin Bartkovský neudělal, a tak se to zachovalo dodnes. Vždyť ještě v sedmdesátých letech se tu kázalo německy, protože jediní lidé, kteří chodili do kostela, byli místní rodáci,“ vysvětluje Roman a prstem ukazuje na místa na lavicích, kde kdysi bývaly jmenovky zdejších německých rodin. Běž domů Hitlere On sám je pak jedné takové rodiny potomkem. Během jeho dětství bydlela celá rodina u prarodičů, kde se mluvilo jenom německy. Česky se naučil až v mateřské škole. Do první třídy si hrdě nesl kornout plný sladkostí – saský zvyk přejatý z židovské tradice, který symbolizuje školní zralost dítěte a dnes je hojně rozšířen po celém Německu i Česku. Německých rodin žilo po válce v Mikulášovicích a okolí jen velmi málo a tak jeho přátelé byli z drtivé většiny Češi. To nápisy na domech svědčily o opaku, ještě v devadesátých letech nesla spousta obchodů a domů původní německé nápisy, bez českého překladu.

Mikulášovický kostel. Autor: Martin Bartkovský

Na věži kostela, odkud je krásný výhled na celé Mikulášovice, Roman komentuje jednotlivá stavení v obci, jako je bývalá lékárna s hvězdárnou nebo vyhořelé kino, a snaží se připomenout jejich majestátnost, kterou kdysi oplývaly. Během toho vzpomíná na své předky. „V roce 1938 navštívil Šluknov Adolf Hitler a většina lidí z okolí ho musela jít pozdravit. Můj děda, když Hitler 50

projížděl kolem, tak volal posměšně Heim Hitler (domů Hitlere). No a prababička ho za to doma hrozně seřezala,“ říká pobaveně. Pak ale zavzpomíná na praprarodiče a zvážní. Jedni museli přihlížet, jak jejich hospodářství chřadne v rukách sice hodného, ale neschopného českého správce a ti druzí byli vysazeni z vlaku do Berlína těsně před jeho odjezdem díky dlouholeté pradědově práci v české továrně. Ti, kteří v Čechách zůstali, na své odsunuté známé a blízké nezapomněli. „Babička mi vyprávěla, jak se sázely brambory až k lesu k hranicím a domů se odnesl třeba jen jeden pytel a zbytek šel do Německa. Načerno. Tak si prostě tehdy lidé pomáhali,“ dodává Roman. Cylindr, frak a červenooranžová šerpa Cestou dolů z věže se dostává na místní tradice. Češi a Slováci, kteří sem po válce přicházeli, byli takovou různorodou směsicí, že udržet původní obyčeje zkrátka nebylo možné. „Celkem odlišně se tu slavily Velikonoce. Jako malí jsme se sestrou na zelený čtvrtek obcházeli další německé rodiny a říkali básničky výměnou za bonbony. V neděli se pak šlo do kostela. Na to už se ale zapomnělo a dnešní mikulášovické děti už chodí pouze v pondělí na pomlázku,“ vzpomíná.

Velikonoční

jízda.

Autor:

Archív

Romana

Klingera Jedna mikulášovická tradice však ční nad všemi ostatními. Již v roce 1842 zde byl založen spolek velikonočních jezdců, jehož předsedou byl právě Romanův praděda. „Muži z vesnice se oblékli do černého fraku, červenooranžové šerpy, na hlavu si posadili cylindr a na slavnostně ustrojených koních vyjeli do vsi. Následoval je průvod s hudebníky a kasičkou do které se vybíralo na dobročinné účely. Byla to klasická veselice, při které se zpívalo, tančilo a u větších stavení se popíjelo,“ připomíná Roman tradici vzešlou původem od Lužických Srbů, které udělali přítrž až nacisté zákazem spolkové činnosti. V současnosti však následuje kroky svého prapředka a je předsedou znovuobnoveného spolku velikonočních jezdců a hlavně jeho zásluhou se tato tradice opět do Mikulášovic vrátila a těší se velké oblibě. A údajně dnes ani nikomu nevadí, že se u ní zpívá jak česky, tak německy. Dva Češi v kostele Při odchodu z kostela Roman poklekne a pokřižuje se. Mikulášovice nejsou výjimkou ve velmi ateistických severních Čechách, kde se k vyznání přihlásilo jen něco málo přes pět procent obyvatel. „V neděli při bohoslužbách nás je v kostele pětadvacet, z toho jedenáct s německými kořeny, pár Polek, pár Slováků a Češi tam bývají maximálně dva,“ komentuje 51

Roman pravidelné osazenstvo místního svatostánku. Kostel ale neslouží jen k výhradně církevním účelům. Varhany, které obsahují na dva tisíce píšťal, a v minulosti přitahovaly i posluchače vážné hudby, byly nedávno restaurovány a v budoucnu by se měly kostelem rozeznít nejen při bohoslužbách, ale také při pořádaných koncertech. Venku před kostelem visí na sloupu dvojjazyčný plakát lákající na koncert. Předválečná symbióza se do Mikulášovic pomalu navrací. Potvrzuje to i Roman, když odpovídá na otázku, zda se cítí být spíš Čechem nebo Němcem. „Já jsem něco mezi. Jsem něco mezi jako tahle krajina. České pohraničí se bez Německa neobejde zrovna tak, jako se to německé neobejde bez Čech. Těch sedm set lidí, co stálo o Velikonocích před kostelem a neřešilo, kdo je Čech a kdo Němec mě utvrzuje v tom, že jsme na správné cestě.“ Martin Bartkovský

Příloha 3 Tante Elke. Pomáhala všem, i když jí odsunuli babičku Elfrída Marie Šíchová žila celý život ve Vilémově u Šluknova. Je jedním z posledních žijících starousedlíků, kteří v sobě nesou odlesk předválečného severočeského života a jsou neuvěřitelně cennými svědky událostí celého dvacátého století. Paní Šíchová se již v útlém věku stala členkou červeného kříže a péči o druhé obětovala celý svůj život. Ačkoliv mluví „tante Elke“ plynně česky a má české příjmení, v její řeči jsou jasně patrná německá slůvka a občas se objeví i rázná německá dikce, která pak kontrastuje s milou a vlídnou tváří. I když letos oslavila devadesáté narozeniny, má stále výbornou paměť a rozhodně má i co říci. Máte velmi krásný domek. Docela kontrastuje proti některým zdejším novostavbám s brčálovými fasádami a plastovými okny. Bydlíte tu dlouho? Naja. Tenhle domek postavili moji rodiče, kteří pocházeli z Vilémova, a já tu žila celý život. Naše rodina byla v severních Čechách po několik generací. Maminka byla z německé rodiny a tatínek z české, ale to tu nebylo nic neobvyklého. A doma jste mluvili česky nebo německy?

Elfrída

Marie

Šíchová.

Autor:

Martin Bartkovský Německy. Ale náš tatínek trval na tom, že se my děti musíme naučit česky, když žijeme v Československu. A měl recht. Bratr i sestra byli na výměně v českých rodinách a u nás byly zase české děti. Takhle to tu tehdy chodilo. Pro mě se žádná česká rodina na výměnu nenašla a tak jsem aspoň chodila pár let do české školy. 52

Tehdy se na vzdělání tolik nelpělo jako dnes, pokračovala jste pak ve svých studiích? Když mi bylo patnáct, tak maminka trvala na tom, abych se něčím vyučila a přihlásila mě na německou obchodní školu ve Varnsdorfu. I když to bylo tehdy hodně drahé, tak mě to připravilo na povolání účetní, které jsem pak vykonávala celý život. To už se ale dostáváme na konec třicátých let, období doznívající hospodářské krize a sílícího vlivu německého nacismu. Bylo to v tu dobu přítomné i tady na Šluknovsku? Bylo a jak. Já měla ale štěstí, protože se za mě rodiče přimluvili a já dostala práci ve vilémovské přádelně jako mzdová účetní. Tehdy jsem měla nárok na 50 marek za měsíc, ale deset nebo dvacet procent mi sráželi, protože jsem byla žena. Jinak tu byla veliká bída a nezaměstnanost. Někteří lidé tu pak byli pro Hitlera, protože sliboval práci. Byla tu i SdP, ale z naší rodiny a blízkých známých se k ní nikdo nehlásil. Byl tu jeden pokrývač, Oto, který byl členem SA, byl ale moc hodný a nikomu neubližoval. Jen věřil té nacistické propagandě, která slibovala, že bude líp. Osmého května pak nemohl uvěřit tomu, že je konec války. Zaslechl to v rádiu a běžel se ještě přeptat mého táty, jestli je to pravda. Pořád prostě nemohl uvěřit tomu, že by Německo kapitulovalo. Nakonec ho chudáka zavřeli. Po sepsání Mnichovské dohody došlo k připojení Sudet, tedy i celého Děčínska k Říši. Jak to tu tehdy probíhalo? Víte já si pomatuju na jednu zvláštnost. V roce 1938 bylo vidět ohromné severní světlo. Obloha jako krev s bílými pruhy. Uprostřed noci. A staří lidé tehdy říkali, že to znamená, že bude válka, protože se tu prý podobné světlo objevilo i před první světovou. A vidíte? Měli recht. Nějaké rodiny v tom roce utekly z pohraničí před nacistickými vojáky do vnitrozemí. Většina z nich se ale za pár dní vrátila. Tante Elke ve vchodových dveřích svého domku působí jako My nikam nešli. Můj pohádková babička. Autor: Martin Bartkovský tatínek nám říkal, že je lepší zůstat, než utéct a potom se vracet. Že ten návrat je strašně těžký a tak že radši zůstaneme tam, kde jsme doma, ať se děje co se děje. Němci pak ale brali všechno stejně. 53

Všechny rodiny, které zůstaly v Sudetech, byly halt považovány za německé. Nikdo se neptal na národnost. Takže se stali všichni, bez výjimky, součástí nacistických válečných počtů… Naja. To se nikoho neptali, jestli je Čech nebo Němec, ročník 22 musel jít k odvodu. Já jsem byla u odvodu třikrát, ale nikdy mě nevybrali. Už ve čtvrté třídě jsem se stala členkou červeného kříže. Museli jsme tedy i přísahat na zásady červeného kříže – povinnost pomoct každému bez rozdílu národnosti, náboženství nebo rasy. Díky tomu jsem pak za války chodila občas vypomáhat do nemocnice a nebyla sem tak nasazená třeba k obsluze flaku (protiletecké dělo, pozn. red.), což bylo tehdy pro ženy velmi běžné. Dotkly se tyhle praktiky nějak dalších členů vaší rodiny? Můj bratr byl ročník 1918 a tenhle celý ročník musel narukovat, ve Vilémově to bylo asi 50 dalších kluků. On byl zámečníkem a dostal se na leteckou základnu jako mechanik motorů, takže sice přímo do boje nemusel, ale několikrát jejich letiště bombardovali. Navíc každý mechanik, potom, co opravil motor, musel s letadlem absolvovat první let a životem tak ručil za to, že bude letadlo v pořádku. Nic se mu ale nestalo a tak se nám pak v pořádku vrátil domů. Šluknov navštívil po zabrání Sudet dokonce sám Adolf Hitler. Viděla jste ho? No richtig. Tenkrát nás tam "esesáci" odvezli na náklaďácích, protože bylo potřeba nahnat tam co nejvíc lidí, kteří by ho přivítali. Svezli tam takhle dělníky z několika továren a žáky ze škol, přímo ze směny nebo vyučování. Stáli jsme tam namačkaní kolem silnice, na všechno dohlížela spousta vojáků, a když kolem projížděl, muselo se hajlovat. Já od něj byla opravdu kousek. A když jeho auto zmizelo v dálce, tak nás zase odvezli zpátky. Všechno to bylo jen naoko. To je halt tak v životě. Když umřel Stalin, tak celé ředitelství podniku muselo dolu ke škole, kde byl červenej koberec s naaranžovanou prázdnou rakví se sovětskou vlajkou a té rakvi jsme se museli poklonit. Bylo to halt podobný, diktátor jako diktátor. Jak dlouho byli nacisté na Šluknovsku? Tady byli vojáci až do konce. Chtěli i vyhodit viadukt do povětří a bránit se do posledního muže, měli i připravené nálože a sedmého května všechny z vesnice vyhnali do lesa. Jenže příští den ve dvanáct hodin skončila válka, takže se už bránit nemuseli. Na louce před kostelem pak zlikvidovali všechnu munici. I přesto se pak v lese ještě spoustu let nacházely zbraně i nevybuchlé patrony. Jeden malý chlapec tehdy taky našel jeden takový náboj, a když si s ním začal hrát, tak to vybuchlo a utrhlo mu to jednu ruku. To bylo moc smutné. Po válce se Československo uchýlilo, pod záštitou vítězných mocností, k odsunu německého obyvatelstva. Údajně se to měla být forma reparace za příkoří, která československému národu způsobil během války ten německý…

54

Budu citovat Václava Havla, který říkal, že ten odsun nebyl správný. Tady se měli vyhledat viníci a kolaboranti a ti se měli potrestat a ne chudáci, co tu měli malou chatičku, kterou si postavili vlastníma rukama. Jinak to probíhalo tak, že ve tři ráno přišli vojáci do každého domu s papírem, že tu rodinu odsunují a ti lidé si museli do hodiny sbalit 30 kilo a odejít pryč. Byla to bolestná věc. Ale válka a její následky nejsou nikdy dobré a nikdy hezké. Je to všecko moc smutný. Když jsem viděla, co se dělo loni v létě v Norsku a že teď u soudu Breivik obhajuje válku proti přistěhovalcům, je mi z toho stejně smutno. Válku už nesmíme nikdy dopustit, protože z ní nikdy nevzejde žádná spravedlnost. Dotkly se odsuny nějak vaší rodiny? Tady na Děčínsku nezbyla rodina, které by se to nedotklo. Tatínek musel s oddacími a rodnými listy, běhat po úřadech, aby dokázal, že má české rodiče. Nakonec dostal občanství číslo dvě. To víte, občanství číslovat je všelijaké, ale bylo to tak. Tak jsme tu mohli zůstat. Odsunuli ale rodiče mé matky. Ráno přiběhla sestřenice a říkala „teto pomoz nám“, jsme odsunutý. Tak jsme sbalili, co jsme mohli, protože museli za hodinu odjet do shromažďovacího tábora do Šluknova, odkud je pak odvážely vlaky. Moje maminka zajela k tomu táboru, ale dovnitř nesměla, tak si nechala zavolat babičku aspoň k plotu, aby zjistila, co v táboře potřebují kromě jídla nejvíc, ale jeden voják na ně začal řvát, že pokud neodejde, že je obě zastřelí. Když jsem tam ale jela s jídlem já, mluvila jsem se známou, s paní Richterovou, která měla čtyři malá děvčátka. A ona si stěžovala, že zapomněla hřeben, takže jsem jela do Šluknova nakoupit staré hřebeny a dovezla je tam. Ty její dcerky mi teď nedávno přijely popřát k devadesátým narozeninám. Nezapomněli na vás. Jak to tu vlastně vypadalo po odsunech? Německé děti nemohly pár let chodit do školy a neodsunutí Němci museli nosit bílé pásky, aby se poznalo, co jsou zač. Halt to byla smutná doba. Po válce tu zůstalo spoustu osamělých lidí. Ať už starých nebo nemocných, kteří zde zůstali opuštění ať už vinnou toho, že byli jejich blízcí odsunuti, nebo padli ve válce. Tak jsem jim pomáhala, protože jsem byla členkou červeného kříže. To jsem musela, na to jsem přísahala. Několika z nich jsem pomohla na jejich poslední cestě a zařídila jsem osm pohřbů lidem, kteří už tu nikoho neměli. Dostala jsem pak od červeného kříže stříbrný a zlatý odznak. Nebyly za to žádné peníze, ale mně to samotné uznání stačilo. A o svou práci účetní jste po roce 1948 nepřišla? V roce 1949 jsem začala pracovat ve Stapu, opět jako účetní. Teď je z té budovy, kde jsme měli kanceláře, troska. Mám odpracováno čtyřicet dva let služebních a z toho mám teď důchod. Když se podíváte zpětně na svůj život, měnila byste? Na svůj život si nestěžuju, žila a chovala jsem se vždycky podle zákonů božích a zásad červeného kříže. S některými lidmi to tu bylo těžké a doteď je to těžké, ale to nevadí, to 55

musíme snést. Ale se sousedy jsem byla vždycky zadobře. I když se tu stala spousta špatných věcí. Nemůžu si na nic naříkat. Celý život jsem pracovala, tak jak jsem k tomu byla vychována. Nejvíc mě mrzí, že už teď nemůžu pracovat alespoň na zahrádce, ale halt to nejde. Až vám bude devadesát, tak to taky poznáte. Martin Bartkovský Příloha 4 Mementa českých Němců vábí již několikátou generaci turistů Stojí tiše a nehnutě nad krajinou, kterou střeží již více než sto let. Bývalo jich tu kdysi až čtyřikrát tolik než dnes a zbudovali je v dobách největšího míru ti, jejichž potomci již dávno v této zemi nežijí. Majestátné děčínské rozhledny. Vysoká místa přitahují člověka již od nepaměti. Rozhledny poskytují turistům cíl cesty, milencům tiché a romantické soukromí a cestovatelům orientační bod ve zvrásněné krajině. Všem do jednoho ale umožňují získat občas tolik potřebný nadhled nad minulostí či současností, zahledět se do dálek budoucnosti a přemítat nad životem a smrtí. Ty na Děčínsku jsou specifické tím, že vznikaly jako první a postavili je sudetští Němci, členové prvních turistických spolků, které působily příhraničně. Němčina pak z kraje vymizela a vysoké štíhle stavby tu zůstaly jako jejich pomníky. Rozhledna za sto ročních hornických platů Pokud se člověk v centru Děčína rozhlédne po okolí, na první pohled ho upoutá Děčínský Sněžník. Osamocená stolová hora spokojeně ční nad městem jako hlava spícího draka s výrazným ostnem u nosu – třicetimetrovou kamennou rozhlednou. Dostat se sem dá cestami romantických dobrodruhů. Po zelené trase z Jílového a červené z Děčína. Na vrcholu se člověk octne v pevném semknutí kdysi zcela zalesněné krajiny, kterou až ve druhé polovině minulého století polidštila paroplavba a železnice. Pohraničí bylo tehdy potřeba prozkoumat a k tomuto účelu bylo možné buď les zcela vymýtit nebo postavit dřevěnou rozhlednu. Hrabě František Antonín Thun to ale pojal po svém. Za dvacet tisíc zlatých (roční mzda dělníka byla tehdy 100–200 zlatých) Rozhledna Děčínský Sněžník. Autor: nechal v roce 1864 postavit věž kamennou. Co se Martin Bartkovský zezačátku jevilo jako rozmařilá investice, se nakonec ukázalo jako dobrý nápad a rozhledna tak vzápětí čelila desítkám a stovkám návštěvníků, mezi nimiž bylo i několik korunovaných 56

hlav. Dnes je z pečlivě opracovaných a usazených kamenů cítit stoletý klid a v tichu okolní krajiny zaplaví každého návštěvníka opojný pocit volnosti. Tak trochu stranou zájmu a přitom prakticky v centru města se nachází kopec Velký Chlum. Téměř až na vrchol se dá dostat autem, nicméně pokud chce člověk zažít opravdovou příměstskou turistiku, vydá se nahoru pěšky, po velmi hrubě upravené cestě z děčínské čtvrti Staré Město. Za zahrádkářskou kolonií ubude pod nohama asfaltu a přibude kamení, cesta se tak stává snem cyklokrosařů a noční můrou turistů šetřících na kvalitní obuvi. Nahoře ale čeká kamenná rozhledna, malinko připomínající tu ze Sněžníku. Postavil ji tu na začátku dvacátého století Děčínský horský spolek pro České Švýcarsko, jehož členy tehdy tvořili pouze Němci. Vykompenzovali tak ztrátu původní dřevěné rozhledny na Malém Chlumu. A udělali dobře. Improvizované posezení s ohništěm svědčí o tom, že si lidé tuto rozhlednu i dnes najdou a výhled, který se z vršku naskytne, za těch pár puchýřů na chodidlech stojí. Navíc jej doplňuje zcela originální soundtrack složený ze zvuků rezavých nákladních vlaků, které již více než Rozhledna Velký jedno a půl století pod Chlumem jezdí. Je ale potřeba kochat se Chlum. Autor: Martin rychle, z jedné strany již rozhlednu přerůstají stromy. Tanečnice, která oslavila druhé padesátiny Děčínsko to není jen Děčín a jeho okolí. Celý Šluknovský výběžek býval vždy takovým unikátním semeništěm rozhleden. Těchto staveb zde v minulém století bývalo bezmála čtyřicet. Dnes jich je přístupná necelá čtvrtina. K tomu málu, co se zachovalo, patří trojice rozhleden na Rumbursku. Jako bájná siréna vábí svým poetickým názvem k návštěvě mikulášovická Tanečnice. V minulosti tu bývaly rozhledny dřevěné, osud ale tomu chtěl jinak. První v roce 1885 zničila vichřice tu druhou o dva roky později zapálil blesk. Až v roce 1904 postavil mikulášovický Okrašlovací a horský spolek šestadvacet metrů vysokou cihlovou krásku z jejíhož vršku se před návštěvníkem obnažují jak Lužické hory, tak České středohoří. Druhou je pak nedaleká Vlčí hora, rozhledna, Rozhledna Tanečnice. Autor: která návštěvníka dostane svou izolací od okolí. Dvanáctimetrová, bezmála sto čtyřicet let stará dáma Martin Bartkovský postavená z cihel a zahalená do smutečních šatů z vlnitého plechu. Členové německého spolku, který se o ni staral, byli rozprášeni válkou a poválečnými odsuny. Nicméně dostala se do dobré pěstounské péče, soukromí majitelé ji spravují již padesát let a rozhledna se tak těší 57

dobrému zdraví. Po překonání několika desítek dřevěných schodů odmění každého návštěvníka dokonale kruhovým panoramatem Lužických hor. Poslední z triumvirátu rumburských věží je Dymník. Dnes ani její název ani malebné okolí s restaurací na první pohled nenapoví nic o její minulosti, na které se snáší stín česko-německé nesnášenlivosti dvacátého století. Věž nechal koncem devatenáctého století postavit na vlastní náklady rumburský starosta a mecenáš Augustin Wenschuch a vděční občané jí začali říkat Augustova. Jméno podle kopce, na kterém stojí, získala až v roce 1945, kdy byli Wenschuchovi potomci, jako německy mluvící Češi, odsunuti do Německa a změnou názvu se tak měla navždy vymazat ona německá stopa. Až po dlouhých šedesáti letech zde byla po rekonstrukci stavby umístěna cedulka s nápisem připomínající dobráckého starostu a dnešní turisté tak mohou spokojeně stoupat po devětasedmdesáti schodech vstříc výhledu na Lužické hory, České středohoří a je-li jasno, tak i na Krkonoše. Rozhledna Dymník. Autor: Zpěv ptáků v korunách nedalekých památných buků nese Martin Bartkovský pryč staré křivdy a z nedaleké restaurace se ozývá němčina zastoupená zhruba stejným počtem hlasů, jako čeština. A příznačný je i fond, ze kterého bylo na opravu rozhledny čerpáno – fond česko-německé budoucnosti. Staré se opravují, nové vznikají Vysoká úmrtnost, která rozhledny na Děčínsku během dvacátého století potkala, je sice smutná, vše se ale pomalu otáčí k lepšímu. Řada rozhleden se v současnosti velmi intenzivně opravuje a nejen to, na Sokolím nebo Strážním vrchu byly postaveny rozhledny nové. Skrze rozhledny a jejich minulost nalézají lidé nástroje pro pochopení svých předků. Potomci lidí, kteří zde v minulosti vyhlídkové věže stavěli, značili turistické trasy a mapovali okolí, jsou sice již dávno někde v německém vnitrozemí, ona touha po rozhledu je však společná pro všechny generace, národy či režimy. Není opojnějšího pocitu, když člověk může překonat nástrahy přírody, pokořit nějaký vrchol, vystoupat po schodech nahoru a shlédnout dolů do údolí. A rozhlednám je jedno, jakou řečí se na nich mluví. Za trochu péče a údržby se odvděčí panoramatem nádherné polabské přírody komukoli. A ona péče se jim dostává, vždyť ještě před dvaceti lety nebyla přístupná ani polovina z nich. Martin Bartkovský

58

Příloha 5 Sídlo místodržícího, pevnost či kasárna - zámek Děčín je konečně opraven Zatímco léto vybízí ke koupání a zima k lyžování, jaro je jako stvořené pro romantické procházky na jejichž konci může být návštěva nějakého hradu či zámku. Jeden takový se tyčí již tisíc let nad Děčínem. Majestátně sedí na vysoké skále a vyhlíží se v hladině největší české řeky – Labe. V minulosti sloužil jako příhraniční obranná pevnost, sídlo českého místodržícího nebo vojenská kasárna. Dnes je druhou nejnavštěvovanější památkou Ústeckého kraje a letos byla konečně dokončena jeho celková oprava. Pojďme si jej společně prohlédnou, vzhůru na zámek Děčín! Cesta na samotný zámek začíná monumentálně. Kráčím prostředkem cesty, která je vytesaná ve skále a její cíl je téměř v nedohlednu. Osm metrů vysoké stěny dekorované sloupovím člověka svírají a popohání jej kupředu. Práce na tak honosné cestě musela zabrat tehdejším kameníkům snad celou věčnost, ale kočáry se čtyřspřežím řítící se od zámku dolů pak působily určitě velmi impozantně. A stejně tak dunivý a démonický pochod vojáků, kteří se na zámku během několika let prostřídali. Na pokladně se dozvídám, že cesta, která mi připadala nekonečná, měří jenom tři sta metrů a že místní průvodkyně a průvodci ji Zámek Děčín. Autor: Martin Bartkovský přes den absolvují několikrát. Moje zadýchání tedy není na místě. Teď již jen chvilku počkat na druhém zámeckém nádvoří a pak již směle dál. Děčínsko – špatný terén a mnoho Němců Vnitřnímu nádvoří dominují dva obrovské stromy, buk a tis. Cestou ke zdobným zámeckým dveřím pod nohama praskají drobné kamínky, které jsou známe z bezpečnostních zón okruhů formule jedna. Ono by vlastně celé nádvoří mohlo sloužit jako závodiště. Minimálně několik vozatajských družin by se tu vyřádilo do sytosti. Tyto představy 59 Vnitřní zámecké nádvoří s majestátným bukem stříhanolistým. Autor: Martin Bartkovský

narušuje sebevědomý krok mladé dámy se svazkem klíčů v rukách. Shromáždí nás do půlkruhu, pozdraví, ujistí se, že máme všichni platnou vstupenku, a rozhovoří se o zámecké historii. Ze změti dat a jmen přechází až sluch. Vše začalo v desátém století dřevěným hradištěm, pokračovalo středověkým gotickým hradem a dnešní podoba zámku je ze sedmnáctého a osmnáctého století. Ve vlastnictví jej drželo několik významných šlechtických rodin, Vartenberkové, Pánové z Bünau či Thunové. Poslední jmenovaní obývali zámek přes tři sta let a jeho dnešní podoba je čistě jejich dílem, stejně jako gotická Růžová zahrada či Dlouhá jízda, jak se jmenuje ona kamenná cesta vedoucí k zámku a mě opět rozbolí nohy, jen si na ni vzpomenu. Z výkladu o panovnících mi utkvěla jedna zajímavá historka, panství vlastnil v minulosti i Mikuláš Trčka z Lípy, který jej ale po velmi krátké době opouští pro "špatný okolní terén a mnoho Němců". Tenhle úsměvný detail poukazuje na skutečnost, že prvními a na dlouhou dobu také jedinými obyvateli severočeského pohraničí byli Němci. Jsem zvědav, jak se tento fakt promítne do výkladu. Následuji průvodkyni do interiérů západního křídla shlédnout expozici věnovanou právě posledním urozeným majitelům zámku – rodině ThunHohenstein. Místodržící Čech, ministr kultury či švagr zastřeleného arcivévody Čím víc se toho o Thunech dozvídám, tím víc mi připadají zajímaví. Katolický rod původem z jižních Tyrol odkoupil panství od protestantských Pánů z Bünau po bitvě na Bílé hoře. Max Thun provedl rozsáhlou barokní přestavbu celého města. František Antonín založil děčínskou zemědělskou školu Libverda, tehdy teprve druhou tohoto typu v Rakousku-Uhersku a podporoval místní zemědělce. Jeho syn Lev byl ministrem kultury, který se přátelil s českými obrozenci, druhý syn Fridrich zase rakouským diplomatem. Jeho vnuk, kníže Franz, byl předsedou rakouské vlády, ministrem vnitra a místodržícím v Čechách. Kromě toho se pokoušel usmiřovat Čechy a Němce a celý svůj život zasvětil péči o naši zemi. Kromě Dále bylo v rodině i několik filantropů, mecenášů a vlivných lidí. O postavení Thunů svědčí také fakt, že jeden z posledních majitelů Franz Thun. zámku, Jaroslav, byl švagrem Františka Ferdinand d'Este a po zámek Děčín sarajevském atentátu vychovával arcivévodovy osiřelé děti právě v Děčíně.

Autor:

Rozhlížím se po okolních návštěvnících z mé skupiny. Několik dětí, které neposedně pobíhají po místnosti, mladý pár, který obdivuje keramiku, rodiče středního věku, kteří znalecky hodnotí kované lustry a kachlová kamna, vášnivý amatérský historik, který v přestávkách mezi výkladem pokládá doplňující otázky a čtyři němečtí studenti, kteří výklad poslouchají z kapesních přehrávačů. S prohlídkami v němčině či angličtině tu nemají problém, cizinců ale musí být o něco více, jinak dostanou "chytré walkmany". Nedá mi to a v momentě, kdy 60

historik na chvilku poleví v palbě otázek na usměvavou průvodkyni, se i já zeptám na Thuny. Zajímá mě, jestli se považovali za Čechy a kde žijí dnes. "Víte, ona ta otázka národnosti je vlastně záležitost moderní doby. Většina lidí, co žili tady na Děčínsku se považovala za německy mluvící Čechy. A Thunové v tomhle nebyli výjimkou. Byli to rakousko-uherští vlastenci, kteří se učili česky a měli velmi rádi tuto zem," říká mi pohotově průvodkyně. "Po první světové válce se dostali do finančních problémů a odprodali zámek československému státu. Sami se pak přestěhovali na menší usedlost v Jílovém u Děčína. A po druhé světové válce je stihl stejný osud jako většinu místních, byli odsunuti do Německa pouze s minimem svých věcí a zbytek jim byl zabaven," dodává dívka. Šlechtici deportování, majetek zkonfiskován Procházíme dalšími pokoji. Pracovna, ložnice modrý salónek zdobený freskami, přepychový rohový sál. Já ale nemůžu dostat z hlavy osud rodiny Thunů. Jejich překrásný zámek okupovalo několik armád. Za dob druhé světové války zde byla důstojnická škola wehrmachtu a v roce 1968 se zde na dlouhých dvacet let usadila sovětská armáda, která objekt kompletně zdevastovala.Veškerý nábytek, Dlouhá jízda. Autor: Martin Bartkovský který cestou míjíme je pouze zapůjčen ze sbírek zámku Sychrov, protože po konfiskaci majetku Thunů proběhla velmi ledabylá inventarizace a původní kousky jsou teď na jiných zámcích. Interiéry i exteriéry se ale povedlo zrestaurovat velmi dobře, na první pohled není vůbec patrné, že zde ještě před dvaceti lety byly ve stěnách díry po kulkách a prostředkem fresek byla vysekána elektroinstalace. Prohlídku končíme v zámecké kapli, kde měli sověti zbudovanou improvizovanou kuchyň. Ptám se na poválečný vztah Thunů k Děčínu a na to, zda na Čechy úplně zanevřeli či si sem občas najdou cestu. "Thunové svůj vztah k Děčínu budovali postupně. Velmi je zasáhlo, v jakém stavu armáda zámek zanechala i to, že jej stát nechal v devadesátých letech chátrat. Postupně se ale vztahy obnovovaly a dnes sem velmi rádi občas zajedou. Jsou tu v podstatě každý rok na slavnostech," říká s úsměvem průvodkyně a vyprovází nás na nádvoří, kde prohlídka končí. Cestou ze zámku se stavuji znovu na pokladně, vyjádřit obdiv nad tím, jak zámek v dnešní podobě vypadá. Všímám si tu informačních cedulí, které představují několik českoněmeckých projektů, jenž pomohly zrestaurovat řadu původních obrazů ze zámecké expozice. 61

Je příjemné vědět, že navzdory událostem z dvacátého století spolu zase Češi a Němci komunikují o de facto společných památkách. Kupuji si turistickou známku a vycházím ven. Nechci zbytečně rušit dalšími dotazy, pokladní právě obsluhuje zájezd pětadvaceti německých turistů a ubezpečuje je v tom, že prohlídka bude v němčině. Opouštím zámek opět Dlouhou jízdou. Cesta dolů je už mnohem příjemnější. Martin Bartkovský Příloha 6 Malý český král z Děčína chtěl zrovnoprávnit Čechy a Němce Jeho předci odkoupili po bitvě na Bílé hoře zámek v Děčíně od protestantské šlechty. Dětství strávil se svým otcem diplomatem na cestách po Evropě. Během svého života byl předsedou vlády Rakouska-Uherska a dvakrát místodržitelem Českého království. Děčínský rodák Franz Thun, který si za svou snahu zlepšit českoněmecké vztahy vysloužil dvě přezdívky – zrádce německé věci a malý český král. Jak praví známé pořekadlo „historii píšou vítězové“ a ne každý významný člověk své doby, se dostane do historických učebnic našich dětí. „Husitský král“ Jiřík z Poděbrad se již v patnáctém století pokusil sjednotit Evropu. O pět set let později se Masaryk se Štefánikem pokusili sjednotit Čechy a Slováky. Oba pokusy se minuly úspěchem, nicméně o osobnostech se učíme do dnes. Co s nimi má společného Franz Thun? Stejně jako výše zmiňovaní chtěl sjednocovat, nicméně mu jeho snahy překazila neúprosná kola dějin. Měl by tedy také získat místo v učebnicích? Na tuzemské interpelace odpovídal zásadně česky Ačkoliv Franzova rodina vlastnila zámek v Děčíně a několik dalších tuzemských nemovitostí, své dětství Franz Thun. Autor: zámek strávil se svým otce, rakousko-uherským diplomatem, na cestách po celé Evropě. „Zde se učil politické mazanosti, Děčín tvorbě kompromisů a rozšiřoval si multikulturní obzory. Jeho rodina mu následně zpátky ve vlasti poskytla silné morální i náboženské zázemí. Tato kombinace vychovala z Franze mravně silného rakouského vlastence, který miloval České království a vydal se hájit jeho zájmy na nejvyšší místa,“ vysvětluje původ knížecí povahy historik Jan Galandauer. Přes poslance říšské rady a člena panské sněmovny se stal Franz místodržitelem Čech a později i předsedou rakouské vlády, což mu umožňovalo převést do praxe své myšlenky. Z reakcí tehdejších politických osobností se dá vyčíst, že Franz se takříkajíc nehodil do krámu ani Rakušanům ani Čechům. Navzdory svým předchůdcům nebyl jen jakousi převodovou 62

pákou mezi Vídní a Prahou, nebyl prototypem kariérního rakouského úředníka, který populisticky slíbí cokoli, jen aby se dostal výš. Byl nezávislou osobou s jasným pohledem na české potřeby, které se snažil tlumočit celému Rakousku-Uhersku. „Ačkoliv jeho rodnou řečí byla němčina a při jmenování místodržícím se hájil tím, že by tento post měl zastávat někdo, kdo umí lépe česky, vycházel ze zásady, že čeština je rovnoprávný jazyk. I když byl ve své mateřštině jedním z nejlepších řečníků tehdejší doby, na české interpelace odpovídal zásadně česky,“ vyjmenovává Thunovy klady historik děčínského zámku František Šuman. Franz se tak snažil jít příkladem celé zemi a usiloval o to, aby Čechy byly viděny jako země dvou jazyků a aby i v oblastech zcela německých bylo možné na úřadě vyřešit jakoukoli záležitost v češtině a naopak. Ztělesnění německého nepřítele – Franz Thun Ve svém boji za česko-německé vyrovnání byl sice oddaným místodržícím svého císaře, nicméně neustále opakoval nerozdělitelnost českého království. Na české i německé straně spolupracoval především s lidmi, kteří věřili v budoucnost Rakouska-Uherska jako unie zrovnoprávněných států. Díky němu se scházelo několik vyjednavačů obou stran a docházelo k nalézání kompromisů. „Dokonce nabízel Františku Josefu Zámek Děčín - rodiště Franze Thuna. Autor: Martin Bartkovský

svatováclavskou korunu a přesvědčoval jej, že by jako český král vnesl trochu klidu mezi radikalizující se Čechy,“ demonstruje

jeho snahu na konkrétním příkladu Galandauer. Svými kompromisy byl však zrádcem pro oba tábory a když proti němu vystoupil uznávaný rakouský profesor Adolf Bachman, který byl znám pro důsledné odsuzování českého pohledu na evropské dějiny, celá věc ztroskotala. Franz to komentoval slovy, která by nikdo neosladil ani tím nejsladším cukrem: „Dvorní rada Bachman nám úspěšně plivl do polévky. Německý tisk jej oslavuje jako hrdinu, avšak pro mě představuje takový soubor nízkosti a prolhanosti, že se člověkovi z něho dělá špatně. Pohromu, kterou natropil, nelze sprovodit ze světa. Považuji projekt česko-německého vyrovnání za ztroskotalý a jeho obnovení je nemožné“. Navzdory těmto okolnostem však čekal Franze úkol mnohem náročnější... Vypukl konflikt, který do té doby neměl obdoby – první světová válka. Franz v tu chvíli byl podruhé zvolen českým místodržícím a situaci se snažil uklidnit všemi dostupnými prostředky. Na vyhlášení stanného práva reagoval slovy: „Co se chystá proti českému národu je hrozné, vojáci zešíleli, snažím se mezi něj a Vídeň postavit nějakou ochranou stěnu,“. Bojoval proti udavačství i snahám prosadit ideu českých Němců, že se jedná o německou 63

nacionální válku nebo tezi, že válku rozpoutali Češi ve snaze rozbít Rakousko-Uhersko. Odměnou mu bylo nadávání do zrádců a projevy typu „rakouští Němci před válkou doufali, že když vypukne válka, že přijdou mladí železní lidé jako v Německu, ale to se nestalo. Ztělesněním nepřátel je Franz Thun, který nedělal pro německou politiku dost a podporoval Čechy, kteří v podstatě zavinili válku,“. On však ve své práci neustal a dobře si uvědomoval, že oba národy spolu budou muset po další generace žít a tím pádem je nacionalistická nesnášenlivost to nejhorší, co je může potkat. Nejdůležitější je zdraví a trocha humoru V roce 1915 ze své funkce místodržícího odstoupil. Částečně za to mohla zhoršující se oční choroba, částečně frustrace a vyčerpání z paličatosti obou stran, které se snažil přivést ke smíru. „Jeho nástupci přišli s vládou železné pěsti a snaha usmíření obou národů definitivně padla. O rok později kníže Thun na děčínském zámku umírá,“ líčí smutný konec Franzova osudu Šuman. Spolu s knížetem Thunem zemřelo i břemeno česko-německého sjednocení, které na sebe pak dlouhé roky nikdo nevezme a oba národy na sobě navzájem napáchají mnohem větší zla, než by si Franz kdy uměl představit. Na jeho milovaném Děčínsku se konají židovské „pochody smrti“ a po válce je podobně brutálním způsobem deportováno německy mluvící obyvatelstvo včetně jeho vlastních potomků. Malému českému králi tak byla posmrtně nasazena koruna z trnů. Jeho odkaz však nezemřel a navzdory všemu zlému se oba národy po desítkách let usmířily a odvěké křivdy jsou snad nadobro vyříkány a zapomenuty. V jeho činnosti bylo sice hodně tragiky, má to i svou mravní velikost a dějiny jeho poslání nakonec daly za pravdu, byť nebyl ani vítězem, ani oblíbeným natolik, aby plnil stránky učebnic. Jeho jméno dnes nese dům, ve kterém zasedá dolní komora českého parlamentu a jeho poselství přesahuje hranice regionu i Evropy. A tak i poslední slova budou patřit jednomu citátu, který pronesl na sklonku života, když sumarizoval svou celoživotní práci: „A přece jsme stejně všichni lidmi. Čeho je nám nejvíce třeba, je zdraví a trocha toho humoru.“ Martin Bartkovský Příloha 7 Hloubkový rozhovor: Jan veselý – šéfredaktor MF DNES Severní Čechy Mohl byste stručně charakterizovat severočeskou přílohu MF DNES? Přinášíme čtenářům plnohodnotné krajské noviny, které dávají plastický obraz o dění v Ústeckém kraji. Regionální příloha je vedle magazínů a celostátního deníku třetím pilířem MF DNES a společně tyto složky tvoří kompaktní trojici. Držíme se hesla, že žijeme se 64

Severočechy, to znamená, že se snažíme odrážet jejich pocity, pomáháme jim řešit problémy, nabízíme zamyšlení i zábavu a přinášíme to nejzajímavější ze všech oblastí jejich života. Pro koho vlastně noviny píšete? Jak vypadá váš průměrný čtenář? Denně nás čte v Ústeckém kraji přes 50 tisíc lidí z 10 – 11 tisíc prodaných novin. Nejvíce jsou čtenářsky zastoupeni lidé v produktivním věku 34 – 50 let a post produktivním věku 60+, přičemž mírně převažují ženy. Dle průzkumu tyto čtenáře nejvíce zajímají témata týkající se ekologických problémů, zdraví, dopravní situace a sociálních problémů v regionu. Vycházíme z filosofie, že čtenář si ráno přečte to nejzajímavější, očima přelétne titulky a perexy a poté se během dne k novinám vrací. Podle čeho si vybíráte témata, o kterých píšete? Samozřejmě se snažíme o exkluzivitu, být prvotním nositelem informace, kterou následně přebírají ostatní média. Snažíme se, aby byl v každém čísle mix témat, nechceme působit jako dopravní nebo kulturní servis. Kromě negativních a tragických událostí chceme přinášet taky dobré zprávy. Také poskytujeme našim čtenářům prostor pro výměnu názorů, které se týkají dění v regionu. A neposlední řadě uveřejňujeme i články, které se snaží nějak netradičně zachytit duši severních Čech. Jaké jsou vaše cíle do budoucna? Tak samozřejmě bychom chtěli zvýšit čtenost a stáhnout tak náskok bulvárních deníků. Chceme více propojovat tištěné noviny s online zpravodajstvím na regionálním portálu iDNES a nabízet stále vysokou kvalitu zveřejněných článků. Jaké žánry jsou v severočeské MF DNES nejčastěji zastoupeny? Pokud pominu klasickou zprávu, pak nejčastěji používáme reportáž, rozhovor a feature. Drobné zastoupení má ale i komentář či glosa některého z redaktorů. Určujete si předem, jakým žánrem bude téma zpracováno nebo se rozhodujete až podle nasbíraného materiálu? Je to tak půl napůl. My se hlavně snažíme udržet čtenářovu pozornost a žánrová pestrost je dobrým nástrojem. Na každé straně severočeské přílohy je alespoň jeden jiný žánr než zpráva a to platí i o straně titulní. Ale žádná přesná šablona neexistuje. Nějaký nástin toho, jak bude 65

článek vypadat, domluvíme s redaktorem a editorem na poradě, ale během dne se to může změnit. Rozhodně není problém udělat ze zprávy feature. U každého tématu se snažíme najít konkrétní osoby a převyprávět danou skutečnost jejich očima. Jak pracujete se žánry? Postupujete podle novinářských příruček nebo dáte na praktické zkušenosti? Máme interní metodické příručky, které shrnují odbornou literaturu a podávají stručný návod „jak psát“ různé žánry. Je to ale velmi individuální. Všichni naši redaktoři teorii zvládají, takže jsou to právě praktické zkušenosti, které hrají rozhodující roli. Jsou nějaké charakteristické rysy, které by měla splňovat publicistická reportáž? Měl by v ní autor vystupovat v ich-formě nebo jako nezúčastněný pozorovatel? Tady zase dost záleží na redaktorovi. Pokud se jedná o reportáž typu „na vlastní kůži“, tak se ich forma vyloženě nabízí a bylo by na škodu ji nepoužít. Pokud se ale jedná o reportáž např. z protestního pochodu, je lepší když si redaktor udrží odstup a zůstane v roli nezúčastněného pozorovatele. Každopádně z reportáže musí být cítit, že byl redaktor skutečně na místě a že to nenapsal od stolu. Měla by vtáhnout čtenáře do děje a ozvláštnit obsah dané stránky nebo celé přílohy. Jak se v severočeské MF DNES nahlíží na žánry story a feature? Staví mezi ně rovnítko či je nějak odlišuje? V praxi to nerozlišujeme. Pod termín „storka“ se skryl lidský příběh, na kterém se dá ilustrovat nějaký jev, který má dopad na více lidí nebo se skrze něj dá popsat nějaká skutečnost. Jako čistá publicistika se u nás feature/story příliš neobjevuje. Spíš se příběh používá k ozvláštnění a zlidštění zpravodajství, to už ale mluvíme o news feature. Jak je to s publicistickými rozhovory? Zbývá na ně na těch několika málo stránkách, které jsou vám vyčleněny, prostor? My se snažíme mít rozhovor každý den, ale je pravda, že se většinou jedná o rozhovory zpravodajské, jsou kratší a vyžadují méně času na přípravu. Rozhodně ale nemáme zakázáno publikovat i delší rozhovory. Každé pondělí vychází business rozhovor. To jsou rozhovory s podnikateli, o tom, jak se jim v ústeckém podniku daří rozjet business. Do konce minulého roku nám každou středu vycházela rubrika „Na kávě“ a tam šlo vyloženě o něco pozitivního, 66

o hezkou věc. Do budoucna chystáme rozhovory se zajímavými lidmi, kteří jsou významnými rodáky ze severu Čech. Bylo by to o jejich životě a o jejich názorech. Konkrétní podobu a otázky konzultujeme na poradě, i když samotný rozhovor pak záleží na konkrétním redaktorovi. Obecně ale platí, že z redaktora nesmí být cítit zaujatost, nesmí respondenta někam tlačit a nesmí být prvoplánově zlý. Dáváte články k autorizaci? Ano, a pokud si ji respondent vyžádá, tak v drtivé většině případů souhlasíme. Autorizace jsou ale od toho, aby se zamezilo faktickým chybám, neexistuje, aby nám někdo určoval, co vypustíme, sahal do grafické úpravy, vybíral si fotku nebo dodatečně své výpovědi přepisoval. Musí někdy text ustoupit na úkor fotografiím? Každá strana má alespoň jednu dominantní fotografii. Zastávám ten názor, že by se jak text, fotky měly doplňovat. Většinou se podoba článku řeší hned na poradě, primárně se layout upravuje podle prodané inzerce. Není ale problém použít více fotek, pokud mají velkou výpovědní hodnotu a naopak, pokud je článek napsaný tak, že nepotřebuje obrazový doprovod, násilně se do něj fotografie nevčleňují. Příloha 8 Hloubkový rozhovor: Vladěna Maršálková – editorka MF DNES severní Čechy Jako editorka se staráte o obsah a grafickou úpravu novin. Pracujete podle nějaké šablony nebo se řídíte instinktem? Co se obsahu týče, máme v redakci určitý systém, co se kde má objevit a jak to má zhruba vypadat. Noviny ale musí v praxi působit rozmanitě a přizpůsobujeme tomu šablony jednotlivých stran. Každá strana má jednu hlavní, velkou fotku. Ta fotka ale nesmí mít stejné formátování, takže např. na straně dvě je fotka na šířku, na straně tři na výšku a na čtyřce je fotorám, fotografie doplněná textem. Samotné články by se od sebe měly lišit graficky, pokud mám na nějaké stránce např. čtverák, nemohu hned na vedlejší stranu nalámat článek stejným způsobem. Ve výsledku je to všechno o praxi a cvičeném oku. Člověk si za ta léta zvykne, jak mají noviny vypadat, aby se lidem lépe četly. 67

Jak moc články upravujete? Osobně preferuji, že zásah editora by měl být co nejmenší. Pokud se mi něco nezdá, automaticky to nepřepíšu, ale jdu klidně i několikrát za redaktorem a společně vymyslíme, jak danou pasáž předělat, aby byla srozumitelnější. Snažím se vždycky stylizovat do role čtenáře, a pokud něčemu v textu nerozumím, apeluji na redaktora, aby to v článku více vysvětlil. Editorství je rutina, člověk si po čase osvojí základy novinářského řemesla a ví, jakým způsobem upravovat stylisticky nepovedené věty. Jak je to u přepisování citací? Jak moc do vyjádření zpovídaných osob zasahujete? Nejsme odborný časopis. Píšeme pro lidi, a pokud je nějaká citace příliš strojená nebo obsahuje složitější odborné výrazy, snažíme se to zjednodušit. Redaktor by neměl takové informace otrocky přepisovat, ale snažit se jim porozumět. Základním pravidlem je, že pokud novinář neví, co píše, tak potom ani čtenář neví, o čem čte. Rozhodně se ale při takových úpravách nesmí ztratit nebo nějak zásadně ovlivnit smysl vyřčeného. To si hlídáme autorizací. Ne že bychom posílali všechny články respondentům ke schválení, ale konzultujeme s nimi faktickou přesnost. Ozvláštňujete nějak delší texty? U nás nějaké sáhodlouhé texty nevychází, maximum je nějakých 1 000 – 1 500 slov. Pokud ale text působí opticky dlouze a zhuštěně, snažíme se ho „provzdušnit“ mezititulky ve formě citací z následujícího textu, infoboxy nebo, např. u rozhovorů, stručným profilem zpovídané osoby. Kdo vymýšlí titulky? Znění a podoba titulků je zcela na editorech. Je to dlouhodobá redakční praxe a redaktoři jsou na ni zvyklí. Určitě není problém konkrétní podobu titulků prodiskutovat s daným redaktorem, v běžné pracovní rutině se to ale nestává. Oni se soustředí na to, aby byl článek dobře a srozumitelně napsaný a já zase na to, abych mu dala čtivý, pravdivý a odpovídající titulek.

68

Příloha 9 Hloubkový rozhovor: Martin Krsek – historik a publicista MF DNES severní Čechy, autor článků s historickou tématikou Na univerzitě J. E. Purkyně jste vystudoval historii, co vás přivedlo k psaní pro noviny? Mojí specializací je popularizace regionální historie. V akademickém prostředí se říká publish or perish (publikuj nebo zhyň), tudíž jsem se podílel na přípravě několika publikací, ale protože je mým oborem hlavně popularizace, chtěl jsem psát i pro klasické noviny a naštěstí jsem k tomu dostal prostor. Jak se liší publikování odborné publikace od historií nasáklého článku v MF DNES? Tak samozřejmě rozsahem a odborností. Článek v novinách musí být kratší a srozumitelnější pro většinového čtenáře. Může obsahovat nosné téma, je alespoň potřeba neustále zmiňovat historické souvislosti. Nesmíme ale dělat ze čtenáře blbce, pouze mu umožnit pochopit kontext doby, o které píšeme. Co musí takový článek splňovat, aby jej v MF DNES otiskli? Protože se jedná o deník, měl by vzniknout na nějakou aktuální událost a poskytnout jí historické pozadí. Pokud např. v Ústí pochodují neonacisté a maskují to jako pietní akt za bombardování Drážďan, článek osvětlující toto téma z historického hlediska by měl rozhodně šanci. V severočeské MF DNES jsou ale velmi otevření jakékoli podobné spolupráci, pokud by byl tedy článek nějak originálně pojatý, třeba stylizovaná dobová reportáž z události, která se stala před sto lety či článek popisující zajímavou osobnost, by měl mít velkou šanci na otištění. Jak je to s články týkající se tématiky česko-německých vztahů? Mají o ně čtenáři deníků zájem? Rozhodně ano. Sice to nebudou články, které si přečtou u ranní rychlé kávy, ale v rámci pátečního nebo víkendového čísla by mohly zaujmout. Tahle tématika je pro zdejší region pořád hodně silná a od roku 1989 i poměrně aktuální. Pokud se k ní přistupuje s citem a popisují se poutavě osudy lidí nebo míst, ať už českých či německých, bez snahy vyvolat přehnanou kontroverzi, mohou vzniknout hezké a čtivé články. 69

Musí mít autor takových článků vyhraněné názory např. na problematiku poválečných odsunů? Částečně ano v odborném publikování, ale v denním tisku by si měl zachovat hlavně odstup. Měl by nechat na čtenáři, aby si celkový názor udělal sám a ostentativně mu hned od prvního řádku nepodsouvat, že Němci byli vždycky zlí a Češi ti hodní. Pokud se jedná o rozhovor s potomkem sudetských Němců, redaktor by neměl takovému člověku poskytnout prostor pro vyjádření a osobní komentáře nechat stranou. Při psaní feature neonacismu na Ústecku může občas nějaký fakt subjektivně okomentovat, pokud nebude uvažovat černobíle. U událostí, kde je zažitý nějaký stereotyp by měl nabízet alternativu, jiný pohled na věc. Bylo by možné v severočeské MF DNES otisknout seriál na téma česko-německých vztahů, který by mapoval příběhy lidí a míst z Děčínska? Teoreticky ano. Sám jsem kdysi vyprodukoval podobnou sérii článku. Jednalo se o slavné značky pocházející z Ústeckého kraje – Březňák, mýdlo s jelenem, Zlatopramen apod. Na začátku jsme se shodli zhruba na pěti slavných značkách, ale ten seriál se ujal a vycházel každou sobotu téměř rok a objevilo se v něm přes 50 značek, takže bych neviděl problém v podobném počinu.

70