MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKY

VYBRANÉ ASPEKTY POSTAVENÍ ČESKÉ ŽENY V HISTORII A DNES Bakalářská práce

Brno 2007

Autor práce: Monika Hledíková

Vedoucí práce: Mgr. Lenka Gulová, Ph.D

Bibliografický záznam HLEDÍKOVÁ, Monika. Vybrané aspekty postavení české ženy v historii a dnes : bakalářská práce. Brno : Masarykova univerzita, Fakulta pedagogická, Katedra sociální pedagogiky, 2007. 67 l., 8 l. příl. Vedoucí bakalářské práce Mgr. Lenka Gulová, Ph.D.

Anotace Tato práce se skládá ze dvou částí, a to z části teoretické a části praktické.

Teoretická část se zabývám tím, jaké místo zaujímala žena ve vybraných oblastech společnosti v historii a jaké místo zaujímá dnes. Oblasti, které byly vytyčeny a na které byla zaměřena pozornost jsou: veřejný život, politika, vzdělání, zaměstnání a rodina. Předmětem této bakalářské práce je ukázat, jak se na ženu v dané době a v dané společnosti pohlíželo, jaká práva a povinnosti žena měla, zda jí byl umožněn a kdy jí byl umožněn přístup ke vzdělání, do zaměstnání či do veřejné sféry, jak se postupně pohled na ženu od starověku až po současnost změnil,a jak si žena postupně vydobývala své „místo na slunci“.

V praktické části se provedl výzkum na téma: Diskriminace žen v České republice. Výzkum se orientoval na dvě skupiny, a to muže a ženy ve věku od 20 do 30 let. Cílem výzkumu bylo zjistit, jaké názory na danou problematiku respondenti mají a tyto názory mezi danými skupinami porovnat.

V závěru se zhodnotilo a porovnalo, jak se postavení ženy v průběhu dějin až po dnešní dobu změnilo a zda je i v současnosti žena v určitých oblastech stále diskriminována.

Annotation This thesis consists of two parts, namely the theoretical part and the practical part.

The theoretical part deals with the place that a woman took in selected areas of society in the past and what place she takes today. Areas that were demarcated and 2

which attention was focused on are: public life, politics, education, occupation and family. The object of this thesis is to show how a woman in certain period and certain society was seen, what rights and duties she had, whether she was allowed and when she was allowed to enter education, occupation or public sphere and how the view on a woman has gradually been changing from antiquity till these days and how a woman has gradually gained her „place in the sun“.

In the practical part the research on the subject: Discrimination of women in the Czech Republic was done. The research was oriented towards two groups - men and women from 20 to 30 years old. The aim of the research was to find out what opinions on the subject the respondents have and to compare opinions of the mentioned groups.

At the end it was evaluated and compared how the place of a woman has changed in the course of history till these days and whether a woman is still discriminated in certain areas.

Klíčová slova Postavení ženy ve společnosti, domácí násilí, diskriminace žen, feminismus, rovné příležitosti.

Keywords The role of a woman in society, domestic violence, discrimination of women (sex discrimination), feminism, equal opportunities.

3

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům Brně dne 19.dubna 2007

Monika Hledíková

4

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala paní doktorce Lence Gulové za odborné vedení a důležité rady při zpracování mé bakalářské práce.

5

Obsah ÚVOD.......................................................................................................................................................... 8 1.

POSTAVENÍ ŽENY V DÁVNÉ MINULOSTI (PRAVĚK A STAROVĚK)............................ 10

2.

ŽENA V ZAJETÍ SVÉ DOBY (OD STŘEDOVĚKU DO 19. STOLETÍ)................................. 13 2.1 2.2 2.3 2.4 2.5 2.6 2.7 2.8

3.

POSTAVENÍ ŽENY V 19. STOLETÍ (ZA HABSBURSKÉ MONARCHIE)........................... 24 3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7

4.

ŽENA A ČESKÁ SPOLEČNOST .................................................................................................... 24 PRVNÍ VLNA FEMINISMU .......................................................................................................... 26 ŽENA A VZDĚLÁNÍ ................................................................................................................... 27 ŽENA A PROFESE ...................................................................................................................... 30 ŽENA A RODINA ....................................................................................................................... 32 ŽENA A POLITIKA ..................................................................................................................... 32 VZNIK ŽENSKÝCH DENÍKŮ ....................................................................................................... 32

POSTAVENÍ ŽENY NA PŘELOMU 19. A 20. STOLETÍ ........................................................ 34 4.1 4.2 4.3

5.

ŽENA A SPOLEČNOST ............................................................................................................... 13 ŽENA A RODINA ....................................................................................................................... 15 ŽENA A POLITIKA ..................................................................................................................... 16 ŽENA ZA FEUDALISMU ............................................................................................................. 17 MUŽ, ŽENA A DĚTI V ARISTOKRATICKÉ RODINĚ NA PRAHU NOVOVĚKU ................................... 17 ŽENA A SMRT V 16. A 17. STOLETÍ ........................................................................................... 19 ŽENA A VZDĚLÁNÍ ................................................................................................................... 22 VZNIK FEMINISMU ................................................................................................................... 23

ŽENA A SPOLEČNOST ............................................................................................................... 34 ŽENA A VZDĚLÁNÍ ................................................................................................................... 34 ŽENA A ZAMĚSTNÁNÍ ............................................................................................................... 34

POSTAVENÍ ŽENY V PRVNÍ POLOVINĚ 20. STOLETÍ....................................................... 35 5.1 ŽENA V OBDOBÍ PŘED PRVNÍ SVĚTOVOU VÁLKOU .................................................................... 35 5.2 ŽENA ZA PRVNÍ SVĚTOVÉ VÁLKY ............................................................................................. 35 5.3 ŽENA A DOBA PRVNÍ ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY(1918 – 1938) ......................................... 35 5.3.1 Společensko – politická aktivita a veřejná činnost žen ...................................................... 36 5.3.2 Vzdělání, profese a rodina ženy za kapitalismu ................................................................. 37

6.

POSTAVENÍ ŽENY V SOCIALISTICKÉ SPOLEČNOSTI..................................................... 39 6.1 6.2 6.3 6.4 6.5

ŽENA A ZAMĚSTNÁNÍ ............................................................................................................... 39 ŽENA A RODINA ....................................................................................................................... 40 ŽENA A VZDĚLÁNÍ ................................................................................................................... 41 SPOLEČENSKÁ A POLITICKÁ ANGAŽOVANOST ŽEN ................................................................... 41 DRUHÁ VLNA FEMINISMU ........................................................................................................ 42

7.

SHRNUTÍ 20. STOLETÍ ............................................................................................................... 43

8.

POSTAVENÍ ŽENY V SOUČASNOSTI ..................................................................................... 44 8.1 8.2 8.3 8.4 8.4.1 8.5 8.6 8.7 8.8 8.8.1 8.8.2 8.8.3

TŘETÍ VLNA FEMINISMU .......................................................................................................... 44 ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI ............................................................................................................... 44 ŽENA A ZAMĚSTNÁNÍ ............................................................................................................... 44 ŽENA A ROVNÉ PŘÍLEŽITOSTI VE VZDĚLÁNÍ ............................................................................. 46 Diskriminace při vzdělání .................................................................................................. 46 NEROVNÁ ROZDĚLENÍ PRÁV A POVINNOSTÍ V RODINĚ ............................................................. 47 NEROVNOST MUŽŮ A ŽEN V POLITICKÉM ŽIVOTĚ A LEGISLATIVĚ ............................................ 48 DOMÁCÍ NÁSILÍ........................................................................................................................ 48 OPATŘENÍ ČESKÉ VLÁDY PROTI DISKRIMINACI ........................................................................ 49 Rozpočtová politika............................................................................................................ 49 Opatření vlády v rámci Evropské unie............................................................................... 49 Vnitrostátní dokumenty ...................................................................................................... 50

6

9.

VÝZKUMNÉ ŠETŘENÍ................................................................................................................ 51 9.1 9.2 9.3 9.4 9.5 9.6 9.7 9.7.1 9.7.2 9.7.3 9.7.4 9.7.5 9.7.6 9.7.7 9.8 9.9

PŘEDMĚT VÝZKUMU ................................................................................................................ 51 CÍLE......................................................................................................................................... 51 STANOVENÍ HYPOTÉZ .............................................................................................................. 51 METODY VÝZKUMU ................................................................................................................. 51 VÝZKUMNÝ SOUBOR ............................................................................................................... 52 ÚČEL VÝZKUMU ...................................................................................................................... 52 VÝSLEDKY VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ ......................................................................................... 52 Výsledné složení respondentů ............................................................................................ 52 První okruh - Pohled na diskriminaci žen.......................................................................... 53 Druhý okruh - Setkání popřípadě vlastní zkušenost s diskriminací.................................... 55 Třetí okruh - rovné příležitosti na trhu práce..................................................................... 56 Čtvrtý okruh - Rovné příležitosti ve vzdělání ..................................................................... 57 Pátý okruh - Postavení ženy v rodině................................................................................. 57 Šestý okruh - Domácí násilí ............................................................................................... 59 OVĚŘOVÁNÍ HYPOTÉZ ............................................................................................................. 59 ZÁVĚR VÝZKUMNÉHO ŠETŘENÍ ................................................................................................ 60

ZÁVĚR ..................................................................................................................................................... 61 RESUMÉ .................................................................................................................................................. 63 RESUMÉ .................................................................................................................................................. 64 POUŽITÁ LITERATURA...................................................................................................................... 65 SEZNAM PŘÍLOH.................................................................................................................................. 67 PŘÍLOHY................................................................................................................................................. 68

7

Úvod Ženské pohlaví postavení ve společnosti nikdy nemělo lehké. Už od starověku se projevovala nerovnost a diskriminace ženy v rodině, ve vzdělání, v zaměstnání a ve veřejném životě. Žena nesměla chodit ani do školy, ani do zaměstnání a už vůbec se nesměla podílet na veřejných rozhodování. Jejím právoplatným místem byl domov a rodina. Byla po staletí brána jako ochránkyně rodinného krbu. I přes tuto mnohdy nelehkou úlohu, její role nebyla oceňována a velmi často zakoušela bezpráví, pohrdání a fyzické i psychické týrání.

I když se postupem času tyto nepříznivé podmínky v daných oblastech pomalu zlepšovaly, stále přetrvávají až dodnes. A právě tyto přetrvávající tendence byly důvodem, proč jsem si zvolila dané téma. Ve své práci chci ukázat na negativní postoje mužů a společnosti vůči ženám, které byly a stále jsou. Je až hrozivé, jak ve společnosti stále vládnou předsudky, které ženy diskriminují. Jako budoucí pedagog a i jako žena nesouhlasím s těmito postoji, které jsou už od pradávných časů pořád zakořeněné v naší společnosti a ne a ne ji opustit. Myslím si, že dogmatické názory typu: žena patří k plotně a k dětem a muž má vydělávat peníze a účastnit se společenského života, mužům vyhovují a proto s nimi nehodlají nic dělat. Proč by také měli, když se jich netýkají.

Pro společnost a její harmonické fungování je přitom důležité, aby obě pohlaví byla rovnoměrně zastoupena ve všech oblastech lidské činnosti. Aby se k tomu dospělo, muselo by se s odstraněním předsudků vůči ženám začít již výchovou v rodině a následně výchovou ve škole. Pro budoucí kultivovanou mladou generaci je proto důležité, aby sami pedagogové nesouhlasili s diskriminací – hlavně muži a ženy nebyly naopak zaryté feministky, které by zase naopak žákyním vštěpovaly své negativní postoje vůči mužům. Dobrý pedagog by měl děti, hlavně ty menší a žáky na základních školách, kteří ještě nemají vytvořený vlastní názor na danou problematiku a přejímají hodnoty a postoje, kromě v rodině i ve škole, vést k rovnocennosti a k tolerantnosti obou pohlaví. Teprve potom bude vytvořena hodnotná společnost.

Ve školách by se mělo o této problematice více mluvit. Například by se toto téma mohlo probírat v Občanské výchově, protože se týká celé společnosti. Dětem by

8

měly být uváděny konkrétní příklady ze života, aby si dokázaly udělat představu. Já si nevzpomínám, že bychom se někdy na základní škole bavili ve vyučování o diskriminaci žen. A na střední škole už vůbec ne. Tam k tomu nebyl ani prostor. Ale na základní škole, kdy děti mají ještě rodinnou a občanskou výchovu, by se toto téma dalo vsunout.

I oblast domácího násilí je stále hodně tabuizována. Přitom není vyloučeno, že některé děti domácí násilí páchané na mamince, popřípadě i na sobě, zažívají. Problém je v tom, že si ještě hodně rodin myslí, že domácí násilí je pouze soukromou záležitostí a tudíž by se mělo řešit i doma. Dítě se pak bojí a stydí mluvit o daném problému ve škole, kde by mohlo najít pomoc. Na druhou stranu se zavádí do Občanské výchovy oblast Právo pro každého, kde se děti seznámí formou hry o právech, která mají, o právních předpisech a s kontakty, na kterých mohou najít odbornou pomoc (například telefonní čísla na Linku bezpeční, různá centra...).

Na důkaz, že existují mezi mužskou populací předsudky, uvedu příklad. Na gymnáziu, kde jsem studovala, nás vyučoval z biologie jeden nejmenovaný starší pan profesor, který zastával názor, že žena patří pouze do kuchyně a pokud by mohl, tak by ji zapřáhl za pluh, aby orala místo dobytka. Naštěstí se jeho názor neprojevoval ve vztahu ke známkování, ale nebyla hodina, aby nějaký ten negativní postoj na ženy neutrousil. Nás jeho názory nijak v úsudku neovlivnily, ale u dětí na základní škole by tomu tak být nemuselo. Jen tak pro zamyšlení, názor, že žena má orat, se objevoval v pravěku, kdy ženy také skutečně zapřaženy za pluh (nebo něco podobného) oraly. Tak by mě tedy zajímalo, když jsme tak vyspělá a civilizovaná společnost, do jaké míry jsme tedy vyspěli a zcivilizovali.

9

1. Postavení ženy v dávné minulosti (pravěk a starověk) Téma ženy je současně spjato také s tématem muže. Když chceme mluvit o ženách, musíme zároveň mluvit o vztahu mezi ženou a mužem, matkou a dítětem či dcerou a otcem. Obě pohlaví byla po tisíciletí vnímána jako dvě stránky jednoho jevu, dva doplňující se protiklady jako dobro a zlo, hřích a ctnost, slabost a síla, kdy většinou byla ta horší stránka připisována ženě. Po tisíciletí se objevovala fyzická a psychická nadřazenost mužů nad ženami.

„Ženská otázka“ nebyla vždy mezi mužem a ženou pokládána. Na samém počátku v prehistorii lidstva byla různost pohlaví a s ní spojené úlohy a postavení ve společnosti spíše chápána jen jako přirozeně daná, jako výraz přírody. Lidé proto považovali odlišnost pohlaví na základě přírodních zákonů za ničím nezměnitelný fakt, který utvářel jejich život. Rozdílnost mezi mužem a ženou byla brána jen na základě biologickofyziologické odlišnosti pohlaví. Rozdílnost společensky podmíněná nebyla ještě poznána. Muž a žena byli tedy původně na stejném stupni společenské prestiže a nebyl důvod, proč by se biologicky podmíněný rozdíl měl stát podmínkou nerovnosti.

Biologický rozdíl nebyl tedy příčinou nerovného postavení muže a ženy ve společnosti, byl jen součástí přirozené podstaty člověka. Podoba vztahu se mezi mužem a ženou stávala objektem až v průběhu jeho vývoje v dějinách. Žena nebyla považována za něco výjimečného v lidském rodě. Byla lidskou bytostí, která se na svět rodila se stejnými právy, která byla přisuzována vlivem historického vývoje výhradně mužům.

V období divošství a barbarství se vztahy mezi pohlavími lišily jako součást společenských vztahů od vztahů, které byly v pozdějších dobách. Etnologické výzkumy vyvrátily, že podřízení ženy muži bylo výrazem její přirozené slabosti a méněcennosti. Stejně jako muži žili v mnohoženství, tak ženy žily v mnohomužství. Společně se mezi sebou milovali, plodili děti, starali se o ně a také o potravu. Existovala zde všeobecná ženská a mužská pospolitost. V těchto vztazích nebyla žádná podřízenost jednoho pohlaví druhému. V této době utvářel vztahy rodový svazek, podle kterého k sobě patřili ti, kdo si byli generačně rovni. Rodová organizace vyspělejšího typu divošství a barbarství později zakázala styk mezi mužem a ženou ze stejného rodu.

10

Postupem času se vztahy mezi mužem a ženou stávaly kvalitnější a vytvořil se matriarchát, ve kterém byla hlavou rodiny matka. V tomto období měla mytologie ve středu své pozornosti ženy. Žena měla vůdčí roli, neboť ona měla dáno od přírody rodit děti a tím i zachovávat rod. Žena ,stejně jako úrodná půda, byla uctívána jako zdroj života. Mnohé kmeny věřily, že když žena zaseje zrna, bude poté úroda bohatší. Například ženy v přední Indii nahé v noci tlačily pluh okolo pole, aby bylo úrodnější. Žena se stávala zosobněním přírody a její nadvláda v pravěku byla obecně rozšířena. Mužská božstva jí byla podřízena.

V prvobytně pospolné společnosti byla dělba činností většinou rozdělena na základě fyziologických a psychologických předpokladů, tzn. že muž lovil, poznával přírodu, vyvíjel svou fyzickou sílu, žena hlídala oheň, rodila a vychovávala děti. Charakter těchto prací odsuzoval ženu k usedlému životu, který byl omezen jen k nejbližší osadě.

Existovaly ale i kmeny, které nerozlišovaly psychické a fyzické rozdíly mezi pohlavími. Muž i žena byli vychováváni podle stereotypu, který byl v Evropě vštěpován pouze ženám nebo pouze mužům. U jednoho kmene byli i muži vlídní, vřelí, laskaví a nesamostatní,věnovali se tanci a zpěvu, ženy u tohoto kmene byly samostatné, přebíraly veškerou péči o výchovu jak dětí, tak mužů. U jiného kmene byly naopak i ženy velmi bojovné, agresivní a bezohledné. Ve vztahu k evropské kultuře je to chápáno jako obrácený vztah, kdy se muži chovali jako ženy a ženy zase jako muži.

I když žena byla u některých divochů a barbarů nadměrně přetěžována prací, měla jejich opravdovou úctu mnohem větší než u Evropanů. Dáma za civilizace naoko zahrnovaná dvořením a odcizená vší skutečné práci, zaujímala daleko nižší postavení ve společnosti, než těžce pracující žena doby barbarské, která byla u svého národa uznávaná za skutečnou dámu. Ve většině kultur je rozdíl mezi stereotypem muže a ženy jedním z nejsilněji zafixovaných rozdílů. I když fyziologie podmiňuje vznik odlišných společenských rolí muže a ženy, hlavní vliv mají společenské podmínky, v nichž obě pohlaví žila a žijí.

Svržením mateřského práva a přechod k rodině patriarchálního typu vznikl počátek podrobení ženy, kdy se muž stal hlavou rodiny. Patriarchální typ rodiny 11

vznikl spolu se soukromým vlastnictvím výrobních prostředků. Muž tak vlastnil nejen majetek, ale i ženu. Muž byl zdroj všeho práva a rozhodování. Žena byla zbavena své důstojnosti, porobena, stala se otrokyní jeho žádosti a pouhým nástrojem na rození dětí. I postavení bohyň v mytologii patřilo k dřívějšímu váženějšímu postavení ženy. Ve starověku už tedy úcta k ženě klesala a nebyla již vzorem pro mužské jednání. Významní filosofové, jako Platón či Aristoteles, považovali ženské pohlaví za horší, jehož ozdobou bylo mlčení,a kterému měl muž vládnout. Dokonce lásku k chlapcům považovali za důkaz vyšší vzdělanosti. Jednu dobu bylo v Římě více prostitutů než prostitutek.

Žena byla obětí i objektem mužovy nadvlády, byla uzavírána před světem a sloužila jenom svému muži. Když například přišel na návštěvu nějaký jiný muž, žena se musela uchýlit do svého pokoje. Ven z domu mohla vycházet pouze za doprovodu otrokyň. Panující tehdejší morální normy ji přikazovaly naprostou cudnost a naprostou věrnost. Na rozdíl od muže, kterému bylo dovoleno vše. Vybíral si libovolně ze svých otrokyň, se kterými poté spával,a kterým vévodila jeho manželka.

S monogamií tedy zároveň vznikala i dvojí morálka – jiná pro ženy a jiná pro muže. Cizoložné ženy musely svým oklamaným manželům nechávat část svého věna. Cizoložství se u žen velmi tvrdě trestalo. Pro muže tresty zákonně nebyly stanoveny, protože byli sami zákonodárci a výhody jejich pohlaví i v normách sexuálního chování nehodlali měnit. Důvodem této morálky bylo, že chtěl muž mít jistotu v otcovství. Mužova sexuální svoboda byla vyvážena věrností jeho ženy. To, co bylo mravné a dovolené pro muže, bylo pro ženu nemravné a zakázané. Žena se stala v této době pouze věcí, kterou si muž mohl přivlastnit a naložit s ní dle svého uvážení.

Dalo by se tedy říci, že vznik odlišných morálních norem určených pro jednotlivá pohlaví, je historicky podmíněn. Je třeba také připomenout, že žena v období vzniku prvních městských států neměla žádné volební právo.

12

2. Žena v zajetí své doby (od středověku do 19. století)

2.1 Žena a společnost Se vznikem křesťanství nebyly názory na ženu zvláště pozitivní a lichotivé. I když rané křesťanství povzneslo ženu v učení Ježíše, který hlásal náboženství lásky pro všechny lidi bez rozdílu pohlaví a společenského postavení, středověká římsko – katolická církev se však postupně a záměrně vzdalovala od ideálů, které byly obsaženy v učení Ježíše. Křesťanství pocházející z židovství převzalo a rozvinulo jeho učení o ženě jako o původkyni všeho zlého, která zasluhovala pouze pohrdání. Žena byla prohlašována za nečistou, za svůdkyni, za bránu pekelnou, pokušitelku, bytost posedlou sexem a za studnici hříchu, ze které pocházelo mužovo zlo. Žena, která vznikla z mužova žebra a svedla ho k prvotnímu hříchu, byla chápána jako muži podřízená a méněcenná. Muž byl brán jako hlava ženy, protože Kristus se stal hlavou církve. Tudíž zde panovalo přesvědčení, že vládu muži dalo boží rozhodnutí. Muž si na rozdíl od ženy neměl zahalovat hlavu, protože byl odleskem slávy boží, kdežto žena byla odleskem slávy mužovi. Na mši či při nějakém shromáždění bylo nejlepší, když ženy mlčely. Nesměly ani vstoupit např. do Sixtinské kaple a při zpěvu museli jejich vyšší hlasy nahradit vykleštění chlapci.

Ve 4. až 6.století se úctě svatých otců těšily pouze ženy ozdobené panenstvím, které bylo bráno po celý středověk jako nejvyšší hodnota. Zdůrazňoval se hlavně celibát na rozdíl od manželství, což vedlo ke snížení hodnoty ženy a degradaci v manželství. Dokonce se vedly polemiky, zda žena má vůbec duši. Nakonec se představení církve dohodli, že ano. Někteří duchovní se začali na ženu dívat vlídnějším pohledem. Ženská část lidstva si nepatrně polepšila v období vrcholného středověku, kdy vznikl kult Panny Marie, matky boží, který měl zmírnit odsouzení ženy v křesťanství. Tak jako Eva byla pramenem hříchu, tak Panna Maria byla pramenem spásy. Doba husitství na čas propůjčila aktivním účastnicím hnutí pocit rovnoprávnosti. Husitství a doba předbělohorská, díky opadnutí zájmu o ideál panny, umožnila ocenění světské ženy, manželky, matky, ale i urozené, krásné a vzdělané paní, která byla oporou svému politicky aktivnímu muži. I přes tyto obhajující tendence, přibývání světic a ženských komunit, stále trvaly proti ženám nepřátelské útoky. Existovala zde úvaha, že dlouhé 13

ženské vlasy byly symbolem sexu, proto si je také ženy musely zahalovat, aby se mladíci nechytli do jejích rozhozených sítí. Žena zakrytými vlasy ukazovala také svou podrobenost muži.

Ve 12. a 13. století se postupně na základě záporných svědectví o ženách fixovalo podřízené postavení žen, které se formou závazných právních norem převedlo do denního společenského života. Pro mnichy představovala žena hřích a smrt. Neblahý vztah k ženám vyvrcholil k čarodějnickým procesům, při kterých bylo upáleno v průběhu tří staletí 60 000 tisíc žen.

V našich zemích jsme se ve středověku přímo s takovými extrémními projevy proti ženám nesetkali. Důvodem bylo pozdější pronikání křesťanství a s ním přicházející mariánský kult. V 9. a 10. století byly zasvěceny tomuto kultu kostely v Praze, na Budči a Liberci. České země nepostihly v pozdním středověku ani čarodějnické procesy, pouze okrajově v 17. století, kdy tyto procesy v jiných zemích pomalu končily. K rozmachu nedošlo také díky zániku inkvizice za husitství v 15. století a vytvoření odporu k jejím praktikám. Existence různých církví a náboženských směrů v předbělohorském období v Čechách vedla k jisté toleranci a snášenlivosti, které tvořily bariéru proti procesům inkvizice.

I když tyto projevy nebyly tak výrazné jako v jiných částech křesťanské Evropy, i v českých zemích vládl pohled na ženu, který ji podceňoval. Opět se zde projevilo spojení ženy s ďáblem, vlasy jako symbol hříšné sexuality a rozumové omezenosti, tudíž ženy nemohly vládnout. Vláda náležela pouze mužům. Existence ženy neměla žádný smysl. Žena byla pouze nositelkou a zneuživatelkou sexuální funkce. I když sám mistr Jan Hus uctíval své stoupenkyně, v obecné rovině varoval před stykem se ženou, která byla ďáblovým nástrojem a muži bránila v poznání pravdy, strhla ho v hřích smilstva a ničila ho jak tělesně tak duševně. Ženy byly vyloučeny z účasti na veřejném životě a byly uzavřeny do kruhu rodiny a domácnosti. S tímto postavením žen byli srozuměni i vzdělanci na konci pozdního středověku. Ani počátek 16. století, nastupující raný novověk, nezměnil postoj mužů v katolické české a moravské společnosti k možností zasahování žen do veřejných záležitostí. Větší možnost pro společenskou angažovanost pouze některých katolických

14

dam přinesl až konec 16. století, kdy začínalo v Čechách docházet k zápasu mezi katolickou a evangelickou stranou.

2.2 Žena a rodina V přímé návaznosti na záporné názory církevních představitelů na ženy se vyvinulo právo, které je znevýhodňovalo v manželství. Toto právo patřilo s konečnou platností od 13. století pod dohled církve, která je od 11. století zařadila mezi svátosti. Manželské záležitosti tak byly probírány před církevními soudy. I když některé ženy zůstávaly svobodné a jiné se podle svého společenského postavení uchylovaly do kláštera, nacházela většina žen své životní poslání hlavně v manželství a rodinném soužití, ve kterém měl výhodu dominantního postavení v domě a rodině, kdo jiný než muž.

Muž měl za úkol svou ženu poučovat a vychovávat i mnohdy s použitím fyzických trestů. Pro tresty byli i husitští kazatelé bez ohledu na zbožné ženy, které se kolem nich soustřeďovaly. Bití žen byla ve středověku běžná forma výchovy, která závisela pouze na vůli muže. Hlavním měřítkem u tělesných trestů bylo, aby žena zůstala naživu. Nevěrnou manželku přistiženou při činu však mohl manžel dokonce zabít. Někdy byly manželky zazdívány. Vzpurným šlechtickým dcerám bylo ukládáno pouze domácí vězení. Pro názornost násilí zde uvádím příklad: V roce 1482 žádala jakási Dorota z Miličína před soudem o rozvod. Vedly ji k tomu jak majetnické důvody, tak ublížení na zdraví, způsobené ranou sekyry do hlavy. Její muž doznal, že ji skutečně sekyrou uhodil a že ji asi třikrát bil, protože mu nadávala, pak ji ještě zranil nožem na stehně. Rozvést se s ní však nechtěl. Církevní soud rozhodl o zachování manželství s tím, že muž nemá bít ženu železnými nástroji, ale nicméně tak může činit pro její špatnost prutem, holí nebo ji tahat za vlasy. Existují i další podobná svědectví svědčící o brutalitě vůči ženám v manželském svazku.

Na ženy byly kladeny obrovské nároky a povinnosti, které mnohé ženy neustály, a vyčerpané, nešťastné, trýzněné jak fyzicky, tak mnohdy i psychicky, předčasně umíraly. Bezohledné chování mužů zakoušely ženy ze všech společenských vrstev a skupin. Problém nebyl v tom, že vedle šťastných manželství, existovala i nešťastná stejně jako dnes, ale v tom, že násilí na ženách v tomto posvěceném svazku bylo ve 15

středověku společensky přípustné a právně zakotvené a pokud k manželství došlo, nebylo z něho zákonnou cestou prakticky úniku, protože pro svátost manželství podle evangelia platilo: „co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“1

Církev si byla vědoma těchto úskalí manželství a snažila se je alespoň zmírnit tím, že požadovala při sňatku souhlas obou snoubenců. Ženy z nižších společenských vrstev měly šťastnější manželství. Na venkově byly rovnocenným partnerem svému muži při práci na poli, v sadě, ve stáji, stejně ve středověku jako dlouho do novověku.

Kromě mužovy nadřazenosti musely ještě ženy snášet bez počet porodů, protože církev považovala vedle dvou důvodů manželství – věrnost a svátost, také zachování rodu. Každý jiný účel byl považován za hřích a jakákoliv snaha bránící početí byla nedovolená. Také byly zakázané i pokusy o potrat, při nichž ženy užívaly mimo jiné různé lektvary. Oslabené ženy tak umíraly po mnoha porodech v nízkém věku. Na jejich úmrtí se podepsaly nemoci i dobová úroveň lékařství a hygienických podmínek. Ženy z nižších vrstev nesly větší váhu fyzického zatížení, ženy z vyšších vrstev zase větší váhu zatížení psychického hlavně v manželství, která byla uzavírána z majetkových a politických důvodů,protože v nich panoval velký věkový rozdíl a problémy s dětmi, které bojovaly o vládu v zemi. Tím, že církev proklamovala učení, že děti jsou darem od Boha, snižovala tak tím mužovu odpovědnost za jejich početí, výchovu a zdraví. Žena tak nesla podle zákona větší odpovědnost za děti než její muž.

Pod tlakem církve měla žena ve středověku dvě možnosti: zůstat pannou, žít svobodná či se stát Kristovou snoubenkou žijící v klášteře a nebo se provdat a věnovat celý svůj život dětem a domácnosti při podřízeném postavení vůči muži. Svatba byla pojímána jako jistá služba katolickému náboženství, proto ji bylo potřeba podstoupit. Společensky relativně svéprávné postavení přinesl ženě až vdovský stav.

2.3 Žena a politika Co se týká politické aktivity žen na vrcholu společenské pyramidy, pomáhala v době knížecích Čech poměry uvnitř vládnoucí dynastie regulovat. Od dob Přemysla 1

LENDEROVÁ, Milena a kolektiv. EVA NEJEN V RÁJI : Žena v Čechách od středověku do 19. století. Praha : Karolinum, 2002. str. 28

16

Otakara I., který získal dědičně královskou korunu a dosáhl pro Čechy povýšení na království, se stabilizovala politická situace v zemi a politická úloha žen vládnoucích dynastií došla téměř k útlumu a jejich role ve státních záležitostech ztratila do konce 14. století na váze. Královny byly až na výjimky (Eliška Přemyslovna) méně aktivní než jejich předchůdkyně po boku přemyslovských českých knížat. Od počátku husitské doby politická role českých královen získala na čas opět na síle.

2.4 Žena za feudalismu Kromě prostých pracujících žen, žen, které patřily k šlechtě a panstvu, existovaly i ženy nevolnice. Se vznikem feudalismu se zhoršilo postavení většiny svobodných členů pospolitosti. Území byla rozdělena do jednotlivých panství, ve kterých měl hlavní slovo pán daného statku, který měl neomezenou moc a rozhodoval i o lásce a citu mezi nevolníky. Povoloval či zakazoval sňatky a mohl donutit každého muže, který dovršil osmnácti let a každou dívku, která měla čtrnáct let, ke sňatku. Také si mohl vybrat ke svému potěšení jakoukoliv ženu ze statku. Z této moci poté vyplynulo právo tzv. první noci, které užíval i správce jeho statků. Z tohoto práva se bylo možné vykoupit pouze určitým poplatkem. Důvodem této „péče“ šlechty o poddané byl její zájem o to, aby se nevolníci množili, protože jejich pracovní síla byla nejlevnější. Ve feudální rodině neměla žena ekonomickou, sociální ani kulturní rovnost.

2.5 Muž, žena a děti v aristokratické rodině na prahu novověku Životní rituály aristokratické rodiny, které ovlivňovala hlavně křesťanská víra a pouto aristokratů k existujícím konfesím, probíhaly na prahu novověku jak v zámeckých kaplích, tak v mnoha soukromých a veřejných šlechtických rezidencí. Rodinné vztahy narušovala pestrá škála emocionálních projevů, biologické, osobní a společenské zvraty, které vnášely do soužití muže, ženy a dětí pocit napětí. K důležitým mezníkům v životě aristokrata patřil sňatek, kterým končilo období dospívání. Ve společnosti převládaly hlavně sňatky z rozumu, aby se získala či zachovala rodová prestiž a uspokojily se mocenské jak osobní, tak kolektivní zájmy.

Kromě otcovské reflexe rodinného soužití pronikaly do instrukcí k ženění také soudobé společenské názory na postavení ženy v manželství. Především humanisté

17

viděli uplatnění ctnostné, cudné, pobožné a pracovité ženy při výchově dětí a vedení šlechtické domácnosti. Neposlušnou manželku se slušelo přetáhnout kyjem. Na rozdíl od žen, které měly vstoupit do manželství cudné a čisté, získávali šlechtičtí mladíci své první sexuální zkušenosti při kavalírských cestách do zahraničí, kde se rychle zbavovali předsudků o škodlivosti předmanželského sexu, kterou hlásala křesťanská morálka.

I když v 16. a 17. století rostl vliv studu a s ním spojená intimita tělesných projevů, zůstávala svatební noc novomanželů veřejnou záležitostí. Jejich prvnímu tělesnému sblížení přihlíželo zpravidla i několik svědků najednou, aby se přesvědčili, že nevěsta dodržela očekávanou křesťanskou zvyklost a vstoupila do manželství jako panna. V zemském zřízení na začátku 17. století bylo zakotveno ustanovení, že šlechtična, která tuto zvyklost nedodržela, ztratila nárok na svůj případný dědický podíl. Mnohá manželství byla naplněna láskou, citem, porozuměním, ale také byla mnohdy ohrožena nepředvídatelnými nástrahami například dlouhým pracovním odloučením manželů, při kterém žena citově strádala, trápila se a zažívala nudu, kterou zaháněla výchovou dětí, šitím, psaním dopisů, modlením a ve společnosti svých přítelkyň. Rušný společenský život zvláště v rudolfínské Praze sváděl dokonce i k manželské nevěře. Nejen muži, ale i ženy zaneprázdněných šlechticů vyhledávaly v anonymitě pražských měst milostná dobrodružství s mladými kavalíry. Pokud aféra ženy byla odhalena, následoval krutý trest opět vyhnáním nebo zazděním. Provinilý muž musel zaplatit peněžitou pokutu. Nelegitimní sexualita odloučených partnerů byla také provázena pohlavními nemocemi, k nimž patřila hlavně syfilis, která se objevila v českém šlechtickém prostředí v polovině 16. století. Obraz žen z aristokratického prostředí měl na začátku novověku daleko k očekávané cudnosti a stydlivosti z dřívějších dob středověku. Počátkem 17. století toužily urozené dámy z nejvyšších aristokratických kruhů po společenské prestiži a osobní emancipaci.

Rozvody v této době ještě nebyly běžnou záležitostí, ale i přes to pronikaly rychle do veřejného mínění. I když hlavním cílem pohlavního styku bylo početí nového jedince, měli lidé již základní znalosti o antikoncepci, ke které patřila hlavně přerušovaná soulož. Jiné ochranné prostředky nebyly známé až do konce 18. století. Průběh svého těhotenství pozorovaly šlechtičny s velkou všímavostí a radost z mateřských pocitů sdělovaly svým mužům. Bohužel byly v 16. a 17. století velmi časté samovolné potraty. Narození patologických novorozenců bylo veřejně chápáno 18

jako boží trest za nemravný život matky a její nemanželské početí. Každý porod hraničil s ohrožením života rodičky i dítěte. V důsledku velké novorozenecké úmrtnosti byla neustálá gravidita žen jedinou cestou pro zachování rodu. Kvůli biologické a genetické vyčerpanosti aristokratů, která se projevovala ztrátou plodnosti u mužů, zůstala mnohá manželství bezdětná.

Ve výchově dětí panovaly rozdíly. Chlapci se učili jízdě na koni, šermu, tanci a hudbě. Poté studovali u soukromého preceptora nebo v městské škole. Po ukončení vzdělání vstoupili do služeb u královského dvora a zúčastnili se kavalírských cest do zahraničí. Dívky se věnovaly ručním pracím a osvojovaly si způsoby vedení domácnosti.

Období od 2. poloviny 16. do 1. poloviny 17. století bylo provázeno boji mezi panovnickou mocí a stavovstvím, zostřovaly se náboženské poměry. Vnitropolitické dění v zemích Koruny české i v samotných Čechách spoluutvářelo několik významných osobností z nejvyšší šlechty, které stály v centru nejvýznamnějších událostí a také se na nich podílely. Mezi tyto postavy patřila i žena, jistá Polyxena z Lobkovic, která byla označena za první dámu království a vymykala se zvyklostem ,které byly typické pro většinu žen tehdejší společnosti.

2.6 Žena a smrt v 16. a 17. století V období raného novověku se žena setkávala se smrtí hned v několika případech. V první řadě šlo o úmrtí dětí, která byla i přes materiální zabezpečení v aristokratické rodině, velmi častá. Za druhé se žena setkala se smrtí manžela a za třetí to byla její vlastní smrt. Smrt dítěte byla, při roli, kterou kladlo šlechtické prostředí, pociťována šlechtičnou za osobní selhání a nenaplnění očekávání manžela i blízkého okolí. Na ženu byl vyvíjen psychický tlak při dlouhodobém očekávání vytouženého syna a zároveň dědice rodového majetku. Při zajištění rodové tradice byla ve šlechtickém prostředí mnohem více pociťována ztráta chlapce, jakožto dědice, než dívky.

Smrt manžela znamenala pro většinu šlechtičen přelomový okamžik v jejich životě. Alespoň nějaké to plus si získala katolická církev, která ustanovila, že se 19

o vdovu a sirotka, kteří žili po smrti muže a otce v posměchu, potupě a urážkách, měla postarat vrchnost. Vdova měla udržovat dům čistý a voňavý, měla se zříci všech světských radovánek a šperků (ne vždy to dodržela), měla jít příkladem ve výchově dětí, udržovat dobrý řád mezi svými služebníky, měla spravovat majetek a také se postarat o rodiče.

Smrt manžela byla často doprovázena veřejně vyjadřovaným hlasitým projevem bolesti, smutku a zoufalství. Nejvíce se odsuzovalo falešné a přehnané vyjadřování smutku. Vdovy nosily smuteční šat, některé dokonce až do své smrti. Jestliže se u panenství cenila dobrovolnost, u manželky ctnost tak u vdovy poctivost. Život vdovy byl vymezen zvláštními předpisy, které nařizovaly, aby byly vdovy zdrženlivé, neoblékaly se nápadně, neustále se modlily a měly naději v Boha.

O vdovy, které překročily šedesát let, se měla postarat bratrská obec ze společných peněz. Mladší vdovy měly dvě možnosti – buď se o sebe dokázaly postarat samy nebo se musely znovu vdát, aby se o ně manžel postaral. Realita raně novověkých Čech byla často odlišná a stavěla vdovy do různých životních situací. Čím výše vdova stála na společenském žebříčku, tím méně se musela obávat o svoji budoucnost. Na jedné straně přinášelo vdovství situace, které dříve řešil manžel (finanční záležitosti, společenský styk), na druhé straně umožnilo pozůstalým ženám „ochutnat“ pocit svobody. Vdova měla v předbělohorských Čechách své místo v právním systému i ve společnosti. Zárukou důstojného života a finančního zabezpečení vdovy bylo věno, které si s sebou přinesla do manželství a na které měla po smrti manžela nárok. Čeští a moravští aristokraté svým manželkám zaopatřovali sídla, kde po jejich smrti měly setrvávat. Ne vždy proběhlo dělení majetku bez hádek a neshod mezi pozůstalými. Příbuznými byla vdova považována za „nebezpečí“ pro rodový majetek, a proto si neměla odnést nic, co jí doopravdy nepatřilo či co neměla právně pojištěné.

V době, kdy byla manželství uzavřená z rozumu velmi častá, nebylo mnoho šťastných manželských párů. A právě v takovém případě mohlo znamenat ovdovění vysvobozením a příležitostí začít nový život, zvláště pokud vdova byla mladá. Žena se teprve po smrti chotě stávala relativně nezávislou a mohla rozhodovat sama o svém osudu. Zatímco před svatbou rozhodoval otec nebo bratři, v manželství muž, tak vdova byla závislá pouze na financích a na přísném veřejném mínění, které se zájmem 20

sledovalo pikantnosti vdov z aristokratických kruhů, které si vybraly, že si budou o svém osudu rozhodovat samy. Tudíž to opět neměly lehké. Soudobá společnost totiž vnímala ovdovění velmi citlivě a vdovy byly předem podezřelé, že chtěly začít ihned po smrti manžela prostopášný život. Zatímco se u mladých vdov druhý sňatek spíše očekával či byl alespoň tolerován, stárnoucí pozůstalé manželky se mnohdy začaly oblékat nepřiměřeně svému věku v naději, že uloví mladého ženicha či milence a stávaly se tak terčem posměchu. Mnozí moralisté viděli ve vdovách důkaz o slabosti a nestálosti ženského pokolení. Bohaté vdovy měly spoustu nápadníků, kteří se však zajímali pouze o majetek. Ne všechny ženy se těšily na vdovský šat, ty, které své muže opravdu milovaly, jejich smrt velmi zasáhla.

Žena hrála důležitou roli při posledních službách zemřelému. Žena plnila svou jedinou veřejnou funkci a tou bylo, dát k vidění a k slyšení kolektivní žal. I když roli ženy při přípravě pohřbu postupně přebrali kněží, i v průběhu raného novověku měla žena své přesně určené místo. V pohřebním průvodu zesnulého zaujímala podle přesně daného pořádku první místo v zástupu, který kráčel za mužskou částí pohřebního průvodu před zástupem měšťanů a vesničanů. Urozené členky pozůstalých byly vedeny vždy dvěma příslušníky vyššího šlechtického stavu, kteří byli fyzickou oporou zkoušené ženě a zároveň symbolizovali ochotu se o pozůstalé ženy v budoucnu postarat.

Mezidobí, což byla doba mezi smrtí a samotným pohřbem, se výrazně lišilo v ženském a mužském světě české a moravské šlechty. Smrt mužského příslušníka rodu byla vnímána mnohem intenzivněji. Mezidobí se u úmrtí muže protáhlo až na několik měsíců, u šlechtičen šlo pouze o několik dnů, maximálně týdnů. Doba mezi smrtí ženy a jejím pohřbem se výrazně nelišila ani v protestanském prostředí. Důvodem rozdílu v mezidobí byla hlavně časová náročnost příprav na dostatečně reprezentativní rozloučení se zemřelým. Pohřeb aristokrata, který zastával politické funkce, nebyl nikdy pouze soukromým rozloučením. Pohřbem se zpravidla ujímal rodové tradice a majetku dědic, který tak chtěl prostřednictvím slavnosti na sebe upozornit.

Naproti tomu smrt ženy, ať byla vnímána mnohdy tragicky, nevyžadovala tolik pozornosti celé stavovské společnosti a byla pouze uzavřeným rodinným setkáním. Smuteční slavnost neplnila reprezentativní funkci a jejím prvotním úkolem byla poslední služba zemřelé, tj. uložení těla k poslednímu odpočinku do rodinné hrobky. 21

V některých případech se smutečního obřadu nezúčastnili ani nejbližší příbuzní. Většina šlechtičen byla pochována vedle svého manžela. Smrt životní družky zanechala hlubokou psychickou ránu u mnoha českých šlechticů. Mnohdy jim pocit zodpovědnosti za svůj rod velel, aby se co nejdříve znovu oženili, ale vzpomínky na jejich zemřelou manželku dlouho přetrvaly. Povinnost zachování rodu tak zvítězila nad osobními pocity.

2.7 Žena a vzdělání Žena byla všeobecně vyloučena z procesu přetváření a řízení světa a byla vychovávána pro roli služebnou. Úvahy o potřebě vzdělání ženy se objevily výrazněji až v období renesance, ale v koncepcích orientovaných k zájmům muže a k výchově ženy pro potřeby muže a domácnost.

V 18. století bylo jen žalostně málo mimořádně význačných, učených, českých žen usilujících o intelektuální rozhled, které by vynikaly v umění, vědě, politice, náboženství či v jiné oblasti veřejného života. Středoevropské prostředí neposkytovalo mnoho kulturních podnětů jako například Francie Ludvíka XIV. Habsburská monarchie byla kulturně zaostalá a ženy v ní hrály nevýraznou úlohu. Pokud se múzy v Čechách přece jen objevily, oslovovaly hlavně pánskou část vybrané soukromé společnosti. Charakteristickým rysem české šlechtičny byla zbožnost, smysl pro nádheru církevních slavností či naopak pro přehnanou askezi. Středoevropská dívka mohla nabýt vzdělání pouze v některých klášterech, které se na počátku 17. století specializovaly na výuku dívek. Dívky, které se musely vdát, přicházely do těchto klášterů na omezenou dobu. Chovanky byly vedeny k meditaci, učily se jazykům (hlavně italštině a francouzštině, němčina byla sice úředním jazykem, ale až do přelomu 18. a 19. století platila za jazyk společensky nižší než předchozí dva), luxusním ručním pracím, hře na hudební nástroj.

Do jaké míry se v českém prostředí rozvíjel vztah k literatuře a literární tvorbě, nelze přesně říci. Navzdory tomu existovaly 3 české barokní šlechtické čtenářky, které byly velmi pilné, aktivní, o přečteném přemýšlely a byly schopny vlastních názorů, dokonce i překladů a vlastní interpretaci vybraných děl. Dívky už v útlém věku dokázaly přeložit knihy z francouzštiny do němčiny. Překládat se dalo doma, v klidu, a proto bylo možné zůstat v anonymitě a nevystavovat se tak zbytečně literární kritice. Překladatelka tak neohrožovala své dobré jméno. Byla to vhodná činnost i pro vdanou 22

ženu, neboť se práce dala přizpůsobit rodinnému životu. Tyto ženy nejen že měly aktivní čtenářský a překladatelský zájem, ale byly vzdělané i v humanitních oborech a znaly několik cizích jazyků. Ženy, kromě toho, že se učily v klášterech, získávaly své vzdělání hlavně z knih, které jim přivezl či objednal jejich otec. O těchto třech velmi chytrých a kultivovaných českých žen byly nalezeny zmínky, tudíž nelze vyloučit, že takových žen existovalo v tehdejší době více.

Bylo – li francouzské 18. století „stoletím ženy“, pak v privilegovaných společenských vrstvách střední Evropy se začalo – hlavně díky salónům – prosazovat ženské pohlaví kolem roku 1800. „Úsloví „za vším hledej ženu“ nabylo platnosti ve Vídni a snad i v Praze.“2

2.8 Vznik feminismu Myšlenka rovnosti pohlaví byla dlouhou dobu pouze utopií. Český feminismus, snaha o ženskou emancipaci se objevil až v 17. století v umírněnější formě než třeba ve Francii nebo v Anglii. Nevznikal tím, že by se ženy vůči mužům chtěly vymezovat, ale naopak s nimi úzce spolupracovaly ve společném úsilí o obrození národa. Muži – vlastenci potřebovali probudilé partnerky, aby jim rodily uvědomělé Čechy a vychovaly je k mateřskému jazyku a všemu Slovanskému. Svým dcerám, sestrám a manželkám muži dopřáli přiměřené vzdělání, dokonce si mohly zahrát i divadlo.

Idylka emancipace zmizela v okamžiku, kdy ženy požadovaly kvalifikaci, která by jim umožnila vlastní profesi. Chtěly vzdělání s maturitou, poté i studia univerzitní. Chtěly prostě vstoupit na trh práce. Mužský odpor k tomuto přání byl podpořen vidinou studené plotny, nepřišitých knoflíků a špinavých dětí. Manželky by se staly ekonomicky nezávislé a tím i neovladatelné. Přesto ženy nakonec své právo na vzdělání prosadily a uhájily.

2

LENDEROVÁ, Milena a kolektiv. EVA NEJEN V RÁJI : Žena v Čechách od středověku do 19. století. Praha : Karolinum, 2002. str. 155

23

3. Postavení ženy v 19. století (za Habsburské monarchie) 3.1 Žena a česká společnost Protiženské postoje, zakotvené v křesťanské společnosti od středověku po další staletí, se během novověku postupně zmirňovaly až do vítězně postupující emancipace žen od přelomu 19. a 20. století. Mnohaletý zápas žen o rovnoprávnost ve společnosti, spojené také s přístupem ke středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání, narážel na odpor zastánců tradičních konzervativních názorů. Jejich nositelé nebyli schopni vnímat ženy jako rovnocenné bytosti s muži. Měli obavu z toho, že ztratí svá privilegia a přitom si neuvědomovali, že nerovnoprávné postavení žen zvyšovalo sociální napětí, snižovalo důstojnost žen i mužů a bránilo plnému rozvinutí mravních přístupů jednotlivců i celku.

Na vzdělání a postavení žen panovaly ve společnosti různé názory: a.

Názory, které byly ovlivněny osvícenskými myšlenkami. Osvícenství, které se rozvíjelo od konce 17. století, ovlivňovalo od dvacátých let

19. století také vzdělanější část společnosti v českých zemích. Bylo výrazem intelektuální, mravní a ekonomické emancipace nových společenských vrstev a zdůrazňovalo přirozenou rovnoprávnost lidí oproti stavovským privilegiím a svobodu vůči despotismu. Už koncem 18. století s touto myšlenkou souvisel názor, že žena a muž jsou rovnocenné bytosti, což byl první krok k tomu, aby se usilovalo o jejich rovnoprávnost. Nerovnocenné a nerovnoprávné postavení ženy bylo výsledkem zakořeněných církevních, filosofických i politických přístupů. Ve Všeobecném občanském zákoníku z roku 1811 bylo ustanoveno: „Manželka je i v domácnosti pouze vykonavatelkou manželových příkazů. Manžel byl hlavou rodiny, byl oprávněn vést domácnost, zastupovat manželku na úřadech a byl povinen jí poskytovat výživu.“3 Po napoleonských válkách se osvícenské myšlenky šířily i mezi vzdělané ženy. Stále však panoval názor, že žena je nerovnocenná, patřící pouze do soukromé sféry. Muž k ní choval vlastnický vztah, ve kterém nebyly dostatečně chráněna její důstojnost, potřeby a zájmy.

3

MALÍNSKÁ, Jana. Do politiky prý žena nesmí – proč? Praha : Sociologické nakladatelství, 2005. str. 9

24

b.

Názory vycházející z konzervatismu Opět jako v předchozím období měla hlavní vliv na utváření názoru na postavení

ženy ve společnosti, v rodině, na vzdělání a zařazení do pracovního procesu katolická církev. Samozřejmě ani v této době nezměnila svůj konzervativní přístup k ženám. Žena neměla opustit soukromou sféru. Stačilo ji pouze základní vzdělání a opět měla být k dispozici rodině a svému muži, bez občanských práv. Vzdělání dívek se odehrávalo výhradně v rodinném kruhu. I když církev během 19. století prosazovala svůj negativní postoj k ženám, narážela v českých zemích na nesouhlas jednotlivců, kteří vystupovali proti omezenému a nekvalitnímu vzdělání dívek. S postupem času odpor ze strany pokrokově smýšlejících žen a jejich organizací vzrůstal. Katolická církev však do svého pojetí ženské otázky nezahrnovala ženy z nižších společenských vrstev, které bez ohledu na rodinu, musely pracovat až 16 hodin denně. Církev vedla proti zaměstnaným ženám pouze středních vrstev kampaň, ve které tvrdila, že zaměstnání je pro ženu ponižující, odnímá její půvaby. Církev nebyla ochotna připustit, že zaměstnávání ženy v druhé polovině 19. století bylo nutností.

Některé významné osobnosti také schvalovaly konzervativní názory církve, které byly podporované také medicínou a psychologií. Prohlašovala se tvrzení, že žena má menší mozek než muž, a proto není přizpůsobena ke studiu na vysoké škole a k vědecké práci. Žena má tudíž menší schopnost logického uvažování a abstraktního myšlení. Žena je tedy bytostí přírodní a muž samozřejmě bytostí kulturní.

c.

Názory stoupenců ekonomického a politického liberalismu a socialismu Liberalismus zdůrazňoval význam svobody člověka a jeho přirozených práv.

Přispěl k přeměně staré selsko – řemeslnické poddanské společnosti ve společnost moderní, industriální a občanskou. Tento proces transformace probíhal až do třetí čtvrtiny 19. století. Je nutné zdůraznit, že bez vědomého úsilí české inteligence a od šedesátých let různých ženských spolků rozvíjet a budovat dívčí školství, nebylo dosaženo liberálních ideálů „vzdělaného člověka“, protože se politika do devadesátých let 19. století zrovnoprávněním dívčího vzdělávání s chlapeckým téměř nezabývala.

25

3.2 První vlna feminismu Již ve vzdělaném prostředí Prahy prvního a druhého desetiletí 19. století však nalézáme zárodky emancipačního vědomí, které postupně zasahovalo celou českou společnost. Systematicky se začalo ženské hnutí rozvíjet od šedesátých let a pocházelo ze středních vrstev. Na začátku se zaměřovalo na vzdělávací a přednáškovou činnost, na zakládání dívčích škol a také na činnost charitativní. Jedním z nejdůležitějších aspektů emancipačního hnutí se stal konflikt mezi konzervativními názory na ženu v manželství a vzrůstajícím úsilím žen změnit jeho mravní a filosofickou podstatu.

České feministky nesouhlasily s nemravnými názory na ženu, ke kterým ještě přibyl názor, že žena díky svojí ženskostí dosáhne všeho, co potřebuje a prostituce byla vždy přirozenou a nutnou součástí života, a usilovaly o rovnoprávnost a o respekt celé společnosti. Jejich činností bylo hlavně zveřejnit skutečnosti, které ženu stavěly do nerovnoprávné pozice a byly pro veřejnost do té doby tabu. Také trvaly na přesvědčení, že i vdaná žena, zůstane – li v domácnosti, musí být na určité duševní úrovni, která by ji umožnila kvalitně vychovat novou generaci. Díky této přednáškové činnosti vzrůstala vzdělanost obyvatelstva a postupně mizela negramotnost.

Od devadesátých let ženy začaly usilovat o naplnění občanských a politických práv, kdy také chtěly získat právo volební, právo na vzdělání a majetek. Toto ženské hnutí bývá také označováno jako emancipace žen, což byl především proces, ve kterém se ženy chtěly zrovnoprávnit s muži jak v rodině, tak ve společnosti. Tyto snahy formálně vyvrcholily uzákoněním rovných práv pro obě pohlaví zakotvených v ústavě ČSR po roce 1918. Vlna skončila v roce 1930, kdy tyto hlavní cíle byly splněny.

K prvním českým feministickým ženám patřila např. Magdalena Dobromila Rettigová (1785 – 1845). Navštěvovala školu s německým vyučovacím jazykem jen krátce, neboť vyšší vzdělání bylo umožněno výjimečně pouze dívkám z nejvyšších společenských kruhů. Zastávala názor, že by vzdělání mělo směřovat k tomu, aby se žena stala vzornou matkou, hospodyní a rovnocennou partnerkou svého muže. Proto otevřela „domácí školu“ pro dívky z nižších vrstev. Bohužel většině z nich nebylo umožněno ani toto skromné praktické vzdělání.

26

Další významnou bojovnicí za ženská práva byla Božena Němcová. Zastávala názor, že nižším vrstvám, včetně žen, nesmí být odpírána možnost kvalitního vzdělání a že je pro ně samotné i pro společnost důležité, aby měly přístup ke studiu jako chlapci. Byla přesvědčená o tom, že by vzdělané ženy mohly daleko více zvýšit úroveň rodin, a tím i celého českého národa. Odmítala názor, že hierarchické uspořádání společnosti je přirozeně dané, dokonce dané Bohem.

Za rovnoprávnost bojovalo mnoho osobností, které se pokoušely změnit dosavadní stav ve vzdělání dívek i chlapců, hlavně neprivilegovaných vrstev.

3.3 Žena a vzdělání Ve studiu a osobním rozvoji k nezávislosti byli podporováni pouze chlapci, dívky byly vedeny k poslušnosti a byly předurčeny pro udržování rodiny a chodu domácnosti.

V rámci tereziánských reforem v roce 1774 byla uzákoněna povinná školní docházka pro chlapce i dívky od šesti do dvanácti let, díky níž došlo k podstatnému rozšíření vzdělanosti mezi nejširšími vrstvami obyvatelstva.

Další možností, jak získat vzdělání, byl soukromý učitel či chození do vznikajících soukromých škol pro dívky. Pro dívky, které ale nepocházely z vyšších společenských vrstev a neměly soukromého učitele či nemohly studovat na soukromých školách z důvodu nedostatku peněz, byla tato škola jediným zdrojem vzdělání. I Přesto se ani mnohem později nedostalo všem dívkám tohoto základního vzdělání. Po ukončení základní školy, mohly dívky navštěvovat měšťanské školy. Do těchto měšťanských škol chodilo v českých zemím před první světovou válkou jen každé dvanácté děvče. Gymnázia byla přístupná pouze chlapcům.

Ve čtyřicátých a v padesátých letech považovala rakouská vláda české obrozenecké snahy za nebezpečné, a proto na školách, které byly po desetiletí poznamenané konzervativními názory, prosazovala výuku němčiny. Přesto se úroveň školního vzdělávání zvyšovala, a tím pomáhala pozvolnému rozkladu konzervativní pojetí

školy.

Myšlenky

Velké

francouzské 27

revoluce

postupně

ovlivňovaly

i privilegované vrstvy, které přestaly pokládat stavovské uspořádání společnosti za přirozeně dané. Ženy tak mohly posilovat své postavení ve společnosti a bojovat za svoji rovnoprávnost. Ženy si uvědomovaly, že dosažením zrovnoprávnění českého národa s německým by vedl k rychlejšímu zrovnoprávnění v české společnosti.

Vznikl Český výrobní spolek a Ženský výrobní spolek, Spolky se staly centry emancipačního úsilí českých žen, jejichž práce si získala celospolečenský a národní význam. Snažily se o to, aby dívkám bylo umožněno vyšší vzdělání v rodném jazyce. České dívky, které chtěly navštěvovat školu mezi čtrnáctým a patnáctým rokem, totiž musely jít buď do školy německého výrobního spolku nebo do jiné soukromé německé školy, ve kterých se pedagogové snažili žákyně odnárodnit a aby pohrdaly českým jazykem. Ženskému výrobnímu spolku se moc nedařilo a jeho aktivity byly považovány za zbytečné. „V této době platilo, že učená ženská byla společností vnímána stejně jako čarodějnice ve středověku.“4

V roce 1865 získal Český výrobní spolek od vlády povolení k založení první dívčí průmyslové školy v Praze, která trvala dva až tři roky a byla určena i pro dívky z nižších společenských vrstev, kterým bylo prominuto školné. Škola dívkám umožnila, aby se vyučily v různých oborech např. švadlenou. Později její absolventky získaly právo samostatně provozovat živnost v oboru, ve kterém byly vyučeny.

Vznikaly další dívčí školy například městské školy střední, specializované kuchařské školy. Pro dívky existovalo několik druhů středních škol, ale žádná nebyla ukončena maturitou, tudíž dívky nemohly jít studovat dále na univerzitu. Náhradní funkci za střední školy měly různé kurzy, které navštěvovali i chlapci. Kvalitou výuky se však vyšším dívčím školám a lyceím nemohly rovnat. Až v roce 1890 se podařilo založit na popud Elišky Krásnohorské první dívčí gymnázium ve střední Evropě, Minervu. Střední dívčí školství (dívčí gymnázia, lycea, vyšší dívčí školy) se nikdy nestalo za habsburské monarchie součástí státního vzdělávacího systému. Mnohé ze škol financovaly obce, spolky či církve.

4

MALÍNSKÁ, Jana. Do politiky prý žena nesmí – proč? Praha : Sociologické nakladatelství, 2005. str. 34

28

1865 neformálně vznikl tzv. Americký klub dam, který se stal prvním organizačním střediskem pro činnost českých žen a dívek. Byl zaměřen na charitu a vzdělání. Krátce po založení tohoto klubu si ženy začaly připravovat přednášky také samy. Vládě a policii právě tato přednášková činnost vadila nejvíce, a proto byl klub rozpuštěn.

Počátek šedesátých let byl významný i tím, že ve volbách do pražské městské rady zvítězila česká strana, jejíž nejvýznamnějším představitelem byl František Ladislav Rieger. Česká převaha na pražské radnici umožnila významným osobnostem kulturního a společenského života budovat společně s pokrokově smýšlejícími ženami, Karolinou Světlou (1830 – 1899) a Eliškou Krásnohorskou (1847 – 1926), dívčí školství z prostředků českého národa. Tomáš Garrigue Masaryk informoval o špatné situaci v českém dívčím školství a také předkládal vládě a poslancům návrhy na její řešení. Budování dívčího školství a možnost dosažení určitého stupně vzdělání otevíralo ženám dveře k profesionálnímu uplatnění. Neprovdaným a vdovám, které dosud musely spoléhat na ochotu své rodiny, se tak naskytla možnost se o sebe i o své děti postarat.

Pád Bachova absolutismu v habsburské monarchii, postupné uvolňování politických poměrů a obnovování ústavnosti během šedesátých let 19. století umožnily výrazné oživení společenského i politického života. Začaly také vycházet první ženské časopisy (např. Lada).

Dalším úspěchem ve vzdělání dívek bylo otevření vyšší dívčí průmyslové školy v Praze na začátku osmdesátých let 19. století. Byl položen dobrý základ k všeobecně – praktickému vzdělávání dívek, který jim umožnil ekonomickou nezávislost v případě potřeby či svobodného rozhodnutí. I tyto školy však byly většině dívek nedostupné.

Úspěch Minervy vyvolal další tlak ze strany žen na vídeňskou vládu, aby jim zpřístupnila studium na vyšších chlapeckých školách a na univerzitě. Byl však nutný ještě několikaletý zápas o to, aby se absolventky Minervy mohly stát řádnými studentkami české Univerzity Karlo – Ferdinandovy a aby po absolutoriu mohly vykonávat svá povolání.

29

Pražské ženy, dívky a muži se mohli účastnit soukromých přednášek a seminářů univerzitních profesorů. Tyto mimoškolní aktivity měly za úkol vychovávat mužskou inteligenci k většímu respektu vůči ženám. Vycházely z tradic vyspělého českého školství předbělohorského období, kdy k šíření kvalitního všeobecného vzdělání přispívaly městské školy společně s katolickými a bratrskými školami.

Z českých politiků to byl především Tomáš Garrigue Masaryk, který se zasadil o vysokoškolské studium žen. Byl totiž přesvědčen o rovnocennosti žen. Roku 1895 bylo povoleno několika absolventkám Minervy studovat na Karlově – Ferdinandově univerzitě jako hospitantky bez právního nároku skládat zkoušku. Teprve výnos MKV č. 7155 z roku 1897 ženám umožnil řádné studium na filosofických fakultách. O tři roky později bylo povoleno ženám studium na lékařských a filosofických fakultách. Řádného studia na právnické fakultě se ženy dočkaly až za první republiky.

Pro vzdělání žen a možnosti uplatnit jejich ekonomická a sociální postavení mluvil hlavně demografický vývoj. Od poloviny 19. století v Evropě totiž ubývalo mužů a přibývalo žen. Přesto představa ekonomicky aktivní ženy, která pocházela ze středních vrstev, byla dlouhou dobu nepřijatelná. Jakmile ženy začaly usilovat o středoškolské či vysokoškolské vzdělání a uplatnění v profesním životě, vzbuzovalo to odpor jak u mužské populace, tak u katolické církve. Muži tolerovali tradiční ženská povolání např. hospodyni, společnici, námezdní dělnici. Obávali se totiž konkurence a skutečnosti, že ženy pracovaly ochotně za nižší mzdy, a tím strhávaly dolů i platy mužů.

3.4 Žena a profese Začátkem 19. století ženy nemohly získat certifikát a profesi, proto ve vyšších vrstvách žily pouze pro rodinu, v chudších mohly pracovat pouze jako dělnice, služky, kojné či prostitutky.

Zaměstnané mladé ženy pracovaly nejvíce jako služky. Do města odcházely za potřebou výdělku a aby se zde mohly vdát. Neuvažovaly vůbec o tom, že by se chtěly osamostatnit. V této době panovala totiž myšlenka, že jedinou zárukou ekonomicky zajištěného života je sňatek. Provdané ženy nižších soc. vrstev byly nuceny pracovat 30

vždy, zvláště v době krize či mužovy nezaměstnanosti. Na venkově si mohla žena práci sladit s domácností. Jiné to bylo při přechodu do města, kde si tyto chudé rodiny nemohly dovolit pomocnici v domácnosti a tak se např. práce v továrně jen těžko dala skloubit s povinnostmi matky. Ženy tak z nižších společenských vrstev bez ohledu na rodinu, musely do poloviny osmdesátých let 19. století pracovat až šestnáct hodin denně.

Toto značné pracovní zatížení, slabá výživa a mateřství vedly v 19. století k vysokým počtům úmrtí žen v plodném věku.

Ženy ze středních vrstev, z měšťanské společnosti, měly možnost po absolvování obecné školy dvě možnosti, buď se vdaly, což bylo pro ně ekonomicky výhodnější nebo zůstaly v rodině a pomáhaly ručními pracemi vylepšovat rodinný standard. S nástupem tovární výroby klesla potřeba jemné ruční práce a dívky se tak staly zátěží v rodině. Musely se tedy začít živit vyššími měšťanskými povoláními, ke kterým však neměly patřičné vzdělání a kvalifikace. A právě z tohoto důvodu vznikaly emancipační snahy o ekonomické zajištění a o vyšší vzdělání. Většina dělnických žen neměla ukončené ani základní osmileté vzdělání.

Také se v 19. století, když už ženy byly zaměstnávány, projevovala nerovnocennost. To,že ženy konaly těžkou práci 12 a víc hodin denně za až o jednu třetinu nižší plat než muži, nikomu nevadilo, ale jakmile došlo k emancipačním snahám získat vzdělání a kvalifikace pro intelektuálně náročnější místa za vyšší mzdy, vzbuzovalo odpor. Ke konci 19. století se stala práce svobodných žen a vdov běžným respektovaným jevem. Provdaných žen v zaměstnání byla jen třetina. S postupným šířením socialistických myšlenek dělníci pochopili, že ženy zvětšují dělnický vliv na zaměstnavatele a pomáhají v boji za zlepšení pracovních podmínek. Dělnické ženy podporovaly činnost socialistických stran a nikdo jim nebránil, aby se zapojily do politiky, což také učinily, byť v minimálním počtu. Ke konci 19. století se omezila pracovní doba žen, byl ustanoven zákaz práce žen v noci a ochrana těhotných.

31

3.5 Žena a rodina Každá žena si musela do manželství přinést věno,na výživu dcery, ale se kterým manžel mohl libovolně zacházet, dokonce ho i utratit. Pokud šlo o dědictví, manželka na rozdíl od dětí nepatřila k zákonem nařízeným dědicům. To zda jí muž něco odkázal, záleželo pouze na něm. Muž zastupoval celou rodinu před úřady, soudy. Žena nemohla bez svolení svého muže nabývat majetek, provozovat živnost či být zaměstnaná. Otcovství mohl muž uznat jen dobrovolně, k nemanželským dětem neměl žádné závazky. Dále byl tvrdý a hrubý. Proto ženy usilovaly na přelomu 19. a 20. století o zákonnou úpravu, která by jim umožnila rozvod. Opět zde byl rozdíl, zda manželství byla uzavřena před státní jurisdikcí nebo před církví. Snahy zdemokratizovat manželské právo byly řešeny v prvorepublikovém Československu po celé období.

3.6 Žena a politika Počátkem devadesátých let vzrůstal zájem žen o politické dění. Začaly se také objevovat články na téma „žena a politika“. Zájem se objevil hlavně v době, kdy vláda uvažovala o zavedení všeobecného volebního práva, ale pouze pro muže. Zákony uplatňované v rakouské monarchii nebraly na vědomí vzniklé společenské změny – jako např. aby se ženy se středoškolským či vysokoškolským vzděláním mohly uplatnit ve veřejné sféře.

3.7 Vznik ženských deníků Typické pro 19. století bylo psaní dívčích a ženských deníků. V Českém prostředí se deníky objevovaly už od druhé poloviny 16. století, až na přelom 19. a 20. století. K jeho oblibě přispělo osvícenské 18. století. Deníky si psali ženy i muži, začínali většinou na začátku puberty. Muži bývali v psaní vytrvalejší, protože ženy s ním skončily zpravidla, když se vdaly. Nejprve bylo psaní omezeno jen na privilegované stavy, později se s rozvojem gramotnosti rozšířilo i do nižších vrstev.

Do deníku si dívky a ženy zaznamenávaly své sny, přání, tužby, milostná snění, rodinné neshody, každodenní činnosti jako vaření, konání návštěv, pletení punčoch, čtení, návštěva salónů s hudební produkcí, společenské hry, sváteční mše, ale také úvahy o politice, morálce, vlastenectví. Do deníku si psaly také smutné události např. 32

epidemii cholery v letech 1831 – 1832, požár Národního divadla. Deník byl jen ochráncem soukromí zdánlivě, protože ženy žádné soukromí v 19. století neměly. Svobodnou kontrolovala matka či vychovatelka a vdanou manžel. Deníky přinášely mnoha ženám úlevu v trápení.

Prvořadou starostí dívky v 19. letech bylo dostát požadavkům společnosti, vyhovět všeobecně závazné normě, modelu dívky, manželky, matky a hospodyně. Tyto normy se v průběhu století měnily velmi pomalu. Dívka se měla naučit pokoře, trpělivosti, vedení domácnosti, přiměřenému vzdělání a společenskému chování a vystupování. Dívky si do svých deníků zapisovaly obavy, zda těmto normám vyhovují. Dobře vychovaná žena měla být skromná, což většina dívek z měšťanského prostředí byla. Je třeba také zdůraznit, že reprezentantky českých měšťanských vrstev hrály od poloviny 19. století v jazykově české společnosti roli elit politických, kulturních a hospodářských. Zápisky žen středních a horních vrstev nepředstavovaly zcela pravdivý obraz prožité skutečnosti, ale byly z velké části obrazem, který autorka sama o sobě vytvářela.

33

4. Postavení ženy na přelomu 19. a 20. století 4.1 Žena a společnost Společnost na přelomu 19. a 20. století byla ochotna akceptovat pracující ženu v domácnosti, v průmyslu či zemědělství, ale už nepřijímala ženu se středoškolským nebo vysokoškolským vzděláním, která chtěla být činná v povolání donedávna vykonávaných pouze muži. S příchodem 20. století se však díky ženskému hnutí se vzdělané

ženy

postupně

uplatňovaly

v

praxi

a

postupně

se

přibližovaly

k rovnoprávnému postavení v rodině a ve společnosti.

4.2 Žena a vzdělání Přelom 19. a 20. století se také vyznačoval zkvalitněním výuky nejen u chlapců ale také u dívek, které mohly vystudovat střední školu (Maturitu mohly skládat přímo na škole, ve které studovaly. Předtím ji směly složit pouze na chlapeckém gymnáziu.). Ženy se od přelomu století mohly, i díky středoškolskému či vysokoškolskému vzdělání, uplatnit i v oborech, které byly doposud pouze výhradou mužů.

4.3 Žena a zaměstnání Po roce 1900 vstoupily na trh práce první vysokoškolsky vzdělané ženy působící jako lékařky, profesorky či farmaceutky. Protože učitelky a profesorky středních škol musely dodržovat celibát ještě na začátku 20. století, nemusely řešit otázku rodiny či povolání. I u dalších oborů mnohé ženy zůstaly svobodné. Rodiny z nižších společenských vrstev potřebovaly i ženin plat. Žena si tak musela rozdělit čas pro rodinu a pro práci.

Nejvíce žen pracovalo jako průmyslové dělnice či služky v domácnosti, nejméně pak jako učitelky či úřednice. Na konci 19. století a počátku 20. století existovalo málo pracovních míst, kde by ženy mohly uplatnit svou vysokoškolskou kvalifikaci.

34

5. Postavení ženy v první polovině 20. století 5.1 Žena v období před první světovou válkou Ještě v roce 1907 požadovaly ženy členství politických spolků a všeobecné volební právo i pro ženy. Býti voleny také nemohly. Žena za Rakouska byla postavena na úroveň dětí, bláznů, slepců a hluchoněmých, kteří také neměli žádná volební práva. Dopustila – li se žena trestného činu, byla však bez milosti souzena jako muž.

V roce 1912 byly zavedeny Vyšší ženské kurzy pro absolventky všech středních škol starší sedmnácti let. Kurzy trvaly šest měsíců. Poplatek za jeden semestr byl 10 Kč.

5.2 Žena za první světové války Během první světové války se mnohé ženy ze středních a nižších vrstev musely ujmout profesí, pro něž neměly ani teoretickou průpravu. Odpor mužů v oboru práv byl vůči ženám velmi silný. Zpochybňoval schopnost žen kvalitně a zodpovědně vykonávat náročné povolání soudce či notáře. Až v roce 1930 se třicet jedna žen stalo prvními čekatelkami na povolání soudce.

Zvyšoval se zájem žen o studium. Studium však mnohým dívkám stěžovali někteří profesoři, protože ke studiu žen zaujímali záporné stanovisko. Studentky se však nedaly odradit a dosáhly doktorátu všeobecného lékařství. K výraznému vzestupu ženských doktorských promocí došlo až za první světové války. Studium práv jim ale bylo umožněno až po vzniku Československé republiky.

5.3 Žena a doba první Československé republiky(1918 – 1938) Od počátku existence republiky nepřestaly ženy usilovat o to, aby rovnost daná zákonem také přešla do praktického života, který byl bohužel i na počátku dvacátých let 20. století v zajetí mnoha konzervativních tradic a předsudků. Principem českého feminismu bylo získání respektu a vzájemné spolupráce mezi oběma pohlavími.

35

5.3.1 Společensko – politická aktivita a veřejná činnost žen Za první republiky se otázka účasti žen na politickém životě brala v potaz, ale ani T.G.M. tuto diskriminaci nijak nezlepšil.

V prvních letech 20. století vznikl také Výbor pro volební právo žen, protože podle rakouského spolkového zákona z roku 1867 bylo ženám a mladistvím zakázáno členství v politických stranách. Teprve v roce 1908 kandidovala první dvě ženy do Československé sociálně demokratické strany dělnické. Obě vyšly z volebního klání čestně a jejich vystoupení ve volbách do českého zemského sněmu bylo hodnoceno jako první úspěch ženského hnutí v politické oblasti. Ženy se po vzniku Československé republiky zapojily do veřejného života a vykonávaly nejrůznější funkce v obecních a státních orgánech. Mnohé z nich, které byly aktivní již před válkou, pracovaly např. v radě hlavního města Prahy, v Národním shromáždění nebo v senátu.

Dosažení volebního práva bylo vrcholem snah v průběhu první poloviny 20. století. Volební právo získaly ženy až v roce 1920 ústavou. I když ženy teoreticky získaly stejná volební a občanská práva touto ústavou, zavedení do praxe tomu bránily ještě trvající předsudky. Pro opravdové naplnění musely ženy během dvacátých a třicátých let vyvinout ještě soustu energie. Vznikalo mnoho ženských hnutí, organizací a spolků (liberálně orientované a katolicky orientované – těm šlo hlavně o charitu,vzdělání dívek. Stavěly se proti liberálním názorům), které byly organizované, mnohdy i na mezinárodní úrovni a vydávalo mnoho veřejných písemných materiálů (letáky, brožury, články, časopisy), ve kterých informovaly veřejnost o postavení ženy v tehdejší společnosti a své záměry a cíle. Tyto činnosti byly na jedné straně podporovány, také prezidentem T. G. M., na straně druhé zavrhovány. Společensko – politická aktivita žen se ve všech oblastech veřejného života rozrostla, zorganizovala a mezinárodně propojila. Ženské pokrokové organizace se dokonce vyjadřovaly k návrhům zákona či dávaly vlastní návrhy na úpravu předkládaných materiálů. Období první Československé republiky bylo dost výrazně zasaženo fenoménem liberalizačních a demokratizačních ženských snah.

36

5.3.2 Vzdělání, profese a rodina ženy za kapitalismu Po rozpadu Rakouska - Uherska jsme byli hospodářsky vyspělý kapitalistický stát. Raný kapitalismus umožnil ženám přístup ke vzdělání a to v rozsahu přesahujícím rodinnou orientaci. Nejčastějším typem bylo vzdělání základní (43%), pak vyučení a střední odborná škola.

Nástup kapitalismu otevřel hlavně ženám proletářkám cestu do společenské výroby. Ženy z vyšších vrstev, které nepracovaly, se stávaly předmětem koupě či prostředníkem sňatku peněz. Žena proletářka musela mnohdy zvládnout práci jak doma, tak v zaměstnání. S nastupujícím kapitalismem bylo mnoho žen součástí pracovního procesu, mnohdy jedinými živitelkami v rodině.

Ženy v zaměstnání měly pro kapitalisty výhodu v tom, že to byla levná pracovní síla, která měla disciplínu a vytvářela větší míru nadprodukce. Kvůli nepříznivým pracovním podmínkám, dlouhé pracovní době, vykořisťování v továrnách došlo k nárůstu nemocných žen, kterým se zkracoval věk, které trpěly tuberkulózou, poruchami zraku, nemocemi ženských orgánů a dalšími chorobami. Neuznávalo se jejich právo na stejnou mzdu s muži a jednalo se s nimi jako s méněcennými tvory. Jakmile se ženy pracující ve státní službě vdaly, byly propuštěny.

Proletářky a ženy v zemědělství, které se neprovdaly, musely kvůli své chudobě odkládat své děti. Na druhou stranu by se dalo říci, že chudší ženy se nestávaly pouze věcí na prodej,ale byly si se svými muži rovny na základě stejného postavení ve společenské dělbě práce. Uvnitř takového svazku mohla vzniknout opravdová láska. Bohužel třeba že byly rovné mužům s možností zařazení do společné výroby, ve skutečnosti s nimi nebyly rovny ani právně, ani fakticky. Pracující žena se stávala pouze méně ekonomicky závislá na muži. Nerovnoprávné postavení ženy za kapitalismu se jen prohlubovalo. Požadavek takzvané rovnoprávnosti v profesi a ve vzdělání byl bližší pouze ženám z vyšších vrstev, které nereagovaly na rostoucí bídu a vykořisťování prosté pracující ženy, ale orientovalo se na rovná práva ve vzdělání či na právo volit.

37

Rozvoj kapitalismu vedl ke změně ekonomických podmínek, které nutily ženy opustit rodinu a hledat si přiměřený způsob obživy. Většina z nich však bohužel nebyla připravena na překročení hranice mezi soukromou sférou a sférou veřejnou.

Proletarizace rodin vedla k oddělení rodinných a výrobních funkcí, dosud spojených a také ke změnám v rodinných vztazích a v morálce. Tím, že kolektivní, rodinná, neplacená práce byla zaměněna za individualizovanou práci za odměnu, došlo ke změření schopností a možností každého člena rodiny. Zanikala patriarchální středověká rodina s výsadním právem muže.

38

6. Postavení ženy v socialistické společnosti 6.1 Žena a zaměstnání Teprve manifest komunistické strany k výdělečné práci žen jako předpokladu jejich sociální a lidské rovnoprávnosti znamenaly obrat k přístupu ženské otázce. Byla stanovena zákonná pracovní doba, zakázána práce žen pod zemí, provedeny některé úpravy ve prospěch kojících matek apod. Zapojení žen do pracovního procesu se stávalo samozřejmostí a přínos jejích práce pro naše národní hospodářství byl velmi významný. Protože mužů v produktivním věku bylo po druhé světové válce málo, vzrostl počet pracujících žen. V době socialismu se snížil počet žen v domácnosti. Technický pokrok v průmyslu přispíval ke snížení namáhavosti prací a umožnil tak širší uplatnění žen při činnostech, které dříve kvůli své namáhavosti nevykonávaly. Došlo tím ke snížení fyzické námahy a zároveň to také ženy donutilo si zvýšit kvalifikace. Také vzrostl podíl žen – nejen vdaných, ale i matek. Největší skupinou ekonomicky činných žen v ČSSR byly

zaměstnankyně.

Podílely

se

většinou

na

kvalifikovaných

profesích,

v administrativě, vědě a umění. Ženy měly střední odborné či všeobecné vzdělání a jejích pracovní a platové podmínky byly příznivější než u žen, které pracovaly manuálně.

Vzniklo

vedle

mužských

profesí

(horník,

doprava),

smíšených

(chemie,soudnictví) také hodně feminizovaných odvětví (textil, pojišťovnictví, zdravotnictví). Důvodem tohoto rozdělení byl stále trvající historicky podmíněný názor na ryze mužská povolání např. stavař mostů a typicky ženská povolání např. pečovatelky o nemocné v rámci jejich fyzických a psychických možností. Protože se zde stále objevoval problém zaměstnání versus rodina, umožnil socialismus, aby matky mohly zůstat doma se svými dětmi a vybudoval řadu jeslí a mateřských škol, které umožnily ženám se co v nejkratší době opět vrátit do pracovního procesu. Dále ženy pobíraly mateřský příspěvek.

Častěji než muži ženy pracovaly u pásu, kde nebyla nutná kvalifikace a práce tohoto druhu nevyžadovala mnoho přemýšlení,samostatného rozhodování, byla monotónní a únavná. Vážným problémem dělnických povolání byla směnnost a noční práce žen.

39

I když si ženy zvyšovaly svou kvalifikaci a zastávaly stále více náročných povolání, byla jejích kvalifikace méně využívána než u mužů. Důvodem byly malé děti. Kvůli tomu mnoho žen bralo i práci pod úroveň jejich kvalifikace. Existovala také pracovní ochrana žen, tj. Zákaz, aby vykonávaly některé fyzicky těžké a zdraví škodlivé práce.

Celkový průměr mezd ženské populace byl nižší než u mužské. Důvodem byla jiná struktura mužské a ženské práce, s tím, že fyzicky a zdravotně namáhavé, a tedy i mzdově preferované práce mohli vykonávat výhradně muži. Souviselo to také s nároky mateřské a rodinné funkce ženy a její pracovně právní ochranou. Ale na druhé straně se socialismus snažil uplatňovat zásadu odměny podle množství a kvality vykonané práce, milióny žen byly schopny žít ze svých platů a tím se podařilo odstranit ekonomickou závislost ženy na muži. I když se zvyšoval počet žen ve vedoucích funkcích, stále byly ženy v této oblasti podceňovány nejen okolím ale i samy sebou a tím pádem i diskriminovány.

6.2 Žena a rodina Protože měl socialismus zájem na vytváření nových, kulturních jedinců, podporoval značně rodiny a matky, které se na tomto formování velkou měrou podílely. Bylo zde uzákonění rovnoprávnosti ženy a muže např. žena vstupovala do manželství dobrovolně, nebyla žádný nástroj a předmět soukromého vlastnictví, čímž se vytvářely demokratické vztahy. Realizace rovných práv, ekonomická a i politická aktivita a vyšší kvalifikace ženy vedly k otázce přehodnocení dělby práce v rodině a tím i více času na zájmové a kulturní aktivity. Zvýšila se s tím spojená úroveň materiální sféry – školky, větší kvalita služeb, zvyšuje se počet osob využívajících společné stravování. Mnoho rodin se ve výchově dětí shodovalo či se snažilo o kompromis. Celkově lze říci, že byla úloha ženy v rámci socializačně výchovné funkce rodiny velmi komplexní, všestranná a kladná. A do značné míry byla upuštěna představa o muži, který vládne rodině.

Ženy v socialistické společnosti jsou přesvědčeny o rovnoprávnosti pohlaví, mají vzdělání a profesionální aspirace. V období raného mateřství se ženy vrací zpět do tradiční role. Muži často očekávali, že žena bude bez obtíží plnit jak roli dobré pracovnice, tak roli matky a hospodyně. Žena však fyzickou a psychickou zátěž 40

odmítala a požadovala na manželovi, aby se na nich podílel též. Ženy měly v průměru podstatně méně volného času než muži, a to i přesto, že muži věnovali své profesionální a politické činnosti více času. Docházelo k postupné racionalizaci domácích prací a tím ke zkrácení časových výdajů žen na domácnost v roce 1979 – 1980 to dělaly jen 2 – 3 hodiny denně. Mladší manželé vykonávaly domácí práce společně. Socialistická společnost zaváděla různá opatření pro zlepšení pracujících žen s dětmi např. dostatek obchodů, služby prádelen a čistíren. Zvyšovaly se přídavky na děti. Slevy v jízdní dopravě, slevy na dani ze mzdy podle počtu dětí.

6.3 Žena a vzdělání Vzdělání žen se stalo jednou z nejvýznamnějších sociokulturních charakteristik rozvinutého socialismu. Dívky se soustřeďovaly na obory textil a oděvnictví, ekonomika, zdravotnictví. Během socialismu rostl počet dívek mající obor ukončený maturitou. Dívky lpěly většinou na humanitních oborech. Gymnázia a střední odborné školy a odborné školy jsou od roku 1954 značně feminizovány. Obory průmyslové a lesnické měly převahu chlapců.

Zlom v počtu dívek na vysokých školách nastal až po roce 1948. Za socialismu byl velký nárůst počtu vysokoškolských studentek, které se podílely ze 44,7% na celkovém počtu studentů. Objevovaly se i rodiny, ve kterých měla vyšší vzdělání žena.

6.4 Společenská a politická angažovanost žen Socialistická internacionála nevytvořila žádný orgán na podporu činnosti ženského hnutí. Až I. Komunistická internacionála se snažila zapojit ženy do politického života hlavně proletářských žen do komunistické strany. Vznikl Československý svaz žen, ve kterém byly prosazovány zájmy žen v praxi. Ženy aktivně vstupovaly do politického života jako členky komunistické, či jiné politické strany, jako odborářky, členky různých společenských a zájmových organizací.

41

6.5 Druhá vlna feminismu Druhá vlna feminismu se objevila v 60. létech 20. století. Ženy požadovaly vůli rozhodovat nezávisle, přiznání práva na větší kontrolu nad svým tělem, právo na ukončení těhotenství a přístup ke všem profesím. Kladly důraz na to, aby jinakost nebyla předpokladem pro nerovnost. Tato společenská změna se bohužel netýkala států pod komunistickou nadvládou, tudíž ani našeho. Byla zde omezena svoboda projevu a shromažďování a proto se nemohlo šířit jakékoliv feministické hnutí. Ženy tak neprošly stádiem sebeuvědomění, zformulování a prosazení svých potřeb a požadavků.

42

7. Shrnutí 20. století Ve 20. století ženy vstoupily do všech sfér lidské činnosti. Věnovaly se umění, výchově, učitelství, obchodu. Staly se levnou silou v továrnách a zemědělství. Pozvolna pronikaly do lékařství a techniky. Pouze právo, vojenství a bohoslužba jim zatím zůstaly nedotčené. Velká většina žen dávala ale stále přednost mateřství, svou profesi ochotně po uzavření sňatku opouštěly a vracely se k rodinnému krbu. Psychická a fyziologická méněcennost ženy byla pouze výrazem stereotypů dané doby; ženy se již uplatňovaly v rozmanitých sférách lidských aktivit. Jejich intelekt a dovednosti již nebylo možné zpochybnit. A fyzická méněcennost? Ženy se dožívaly vyššího věku než muži, projevovaly menší náklonnost k sebevraždám, mezi mrtvě narozenými dětmi bývalo více chlapců. Pouze svalová potence muže zůstala jeho atributem. Ženskou méněcennost tak postupně vyvrátila psychologie, fyziologie,lékařství, kulturní antropologie, která objevila právě ty civilizace, ve kterých byla žena dominantní a muž pasivní. Tak vznikl názor, že diference mezi pohlavími je dána kulturou a výchovou. Ve skutečnosti je mezi muži a ženami biologicky určena pouze role při plození a rození dětí. Muži se samozřejmě bránili. Kdy přišel na pomoc i psycholog Sigmund Freud roku 1932, kdy žena prý muži závidí jeho penis, a proto se cítí méněcenná. Do Čech dolehly pouze vzdálené ohlasy feminismu. První republika – s prezidentem feministou – byla k ženám vlídná. Ženská profese se stala spíše ekonomickou nutností, než možností nalézt svoji identitu. Ještě na konci 20. století některé ženy nepochopily, že k tomu, aby dostaly stejný plat jako muži, je potřeba pracovat stejně jako oni bez ohledu na provozní dobu mateřské školky, obchodů či kadeřnictví.

Ke konci 20. století už studoval přibližně stejný počet žen a mužů a v některých oblastech začalo ženské vysokoškolské vzdělání převažovat. Studující ženy se tedy za několik málo desetiletí staly běžnou samozřejmostí. Měly možnost se projevit prakticky a mnohokrát potvrdit schopnost pracovat ve většině hospodářských, řídících, politických a dalších odvětví veřejného života.

43

8. Postavení ženy v současnosti 8.1 Třetí vlna feminismu Třetí vlna feminismu se objevuje v současné době, kdy ženy požadují např.: stejné mzdy žen a mužů za stejnou práci, rovné příležitosti v přístupu ke vzdělání, rovné zastoupení v politické sféře, společné normy péče o děti, ochrana všech žen před jakýmikoliv formami násilí. U nás postupně dochází k pozitivním změnám, na které má velký vliv snaha splnění požadavků EU, rozvíjející se občanská společnost. Diskriminace je důsledkem rodových (genderových) stereotypů a vede k nerovnému postavení žen a mužů ve společnosti.

8.2 Rovné příležitosti „Rovnost všech občanů a občanek České republiky je deklarována zejména v Listině základních práv a svobod.“5 Bohužel se u nás setkáváme ještě dnes s diskriminací na základě pohlaví (například nerovný přístup ke vzdělání, nerovný podíl účasti v politice, diskriminace před vstupem do zaměstnání – diskriminační inzeráty a přijímací řízení, diskriminace v zaměstnání – platová nerovnost, sexuální obtěžování).

8.3 Žena a zaměstnání Diskriminace při přijímacím pohovoru – zaměstnavatel často zjišťuje u žen věk, počet dětí, plány v soukromém životě, ačkoliv by ho tyto údaje neměli zajímat. Na základě těchto zjištěných dat dochází od zaměstnavatele k diskriminaci (např. malá úspěšnost mladých žen 25 – 35 let při žádání o práci). Objevuje se zde stereotypní představa, že se žena bude chtít stát matkou, odejde na mateřskou, bude zůstávat s nemocnými dětmi doma a bude tak způsobovat svému zaměstnavateli problémy. Přitom opět dochází k porušení zákona o zaměstnanosti a zákoníku práce. („§Zákon o zaměstnanosti, 435/2004, §4, odstavec 2“6, § Zákoník práce, Zákon č.262/2006 Sb. (ke dni 1.1.2007), Hlava IV, §16).

5 6

Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů. Brno : Nesehnutí, 2004. str. 17 Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů. Brno : Nesehnutí, 2004. str. 21

44

Dále jsou časté diskriminační inzeráty typu: „Hledáme mladého muže bez závazků, ženu s odrostlými dětmi.“7 Proti těmto inzerátům se lze bránit tím, že upozorníme příslušný Úřad práce, který může zaměstnavateli, který takový inzerát používá, udělit pokutu.

Platová diskriminace – v porovnání s muži mají ženy až o 30% menší mzdu. Rozdíl mezi platy je znatelnější v případě vyššího vzdělání a vyšší kvalifikace. Ženy na vedoucích funkcích a řídících funkcích v některých oborech mají až o 100% nižší plat než muži za tutéž práci. Přitom je v ČR ze zákona dávat za vykonání stejné práce různé platové ohodnocení zakázáno (§ Zákon o mzdě, Zákon č. 1/1992 Sb. (ke dni 1.1.2007) §4a, odstavec 1) Sice na výši platu existují dané tabulky stejné pro muže i ženy, ale často je zaměstnavatelé obchází.

Nerovnost v udělování bonusů (např. služební auto, mobil), rozdíl v pracovních podmínkách poskytnutým mužům a ženám ( např. pracovní doba, práce přesčas, poskytování dovolené). Mezi porušování rovných pracovních podmínek patří také nepřítomnost dámských toalet na pracovišti. Rovné zacházení se všemi zaměstnanci je opět uzákoněno v Zákoníku práce, Zákon č. 262/2006 Sb. (ke dni 1.1.2007). Mnoho pracovníků nedůvěřuje ženám v oblasti pracovních výkonů a zodpovědnosti. Další specifickou oblastí diskriminace v zaměstnání je sexuální obtěžování, které je možno žalovat či nahlásit na Úřadu práce, protože na tuto formu diskriminace také pamatují zákony - „§ Zákon o zaměstnanosti, 435/2004“8 a Zákoník práce, 262/2006 Sb. (ke dni 1.1.2007).

I když je zaměstnanost žen u nás velmi vysoká (v roce 2004 byla míra ekonomické aktivity žen ve věku 15 let a více 50,5%), je nezaměstnanost vyšší než nezaměstnanost mužů.

Mezi typicky ženské profese patří povolání, která souvisí s výchovou hlavně malých dětí, zdravotnické profese na střední úrovni a kancelářské práce středně – technického rázu.

7 8

Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů. Brno : Nesehnutí, 2004. str. 21 Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů. Brno : Nesehnutí, 2004. str. 23

45

Se zaměstnáním je spojen i problém rovnosti pohlaví v oblasti sociálního pojištění. Ženy pracují mnohem častěji v nestandardních formách výdělečné činnosti např. na částečný úvazek, z domu, z nichž některé nejsou pokryté sociálním pojištěním. Mají méně placenou práci, a proto jejich dávky z pojištění jsou nižší. Mají přerušovanou kariéru z důvodu péče o rodinu. V roce 2002 měly ženy průměrnou výši měsíčního výdělku o čtvrtinu nižší než muži.

8.4 Žena a rovné příležitosti ve vzdělání U dívek se stále předpokládá, že se zajímají o humanitní předměty, a proto je jim zamezen přístup do některých např. technických oblastí (např. studenti a studentky si měly vybrat mezi literárním a informativním předmětem. Protože se do informativního předmětu přihlásilo moc studentů, byly dívky požádány, aby raději přešly do semináře literárního, že to pro ně bude lepší.). Stále jsou snižovány intelektuální schopnosti dívek v některých oborech např. pokud udělá v matematice chybu chlapec, považuje se to za zbrklost, pokud dívka, vysvětluje se to tak, že nemá na matematiku buňky.

8.4.1 Diskriminace při vzdělání Nerovnosti ,vzhledem k jinému přístupu,mezi mužem a ženou se formují již na prvních stupních vzdělávacího systému. Dívky jsou směřovány k povolání např. učitelka, švadlena, zdravotní sestra, a navzdory individuálním předpokladům jsou mnohdy od tradičně mužských oborů jako fyzika, technika, správce sítě, zrazovány. (můj názor. Nejde o to, že by ženy neměly možnost se hlásit a popř. dostat, pokud je to na základě písemného testu – při pohovoru mohou být diskriminovány, na jakýkoliv obor, ale spíše jde o výchovu doma, ve školy, která je právě diskriminuje a od jiných netradičních oborů pro ženy odrazuje. Opět zakořeněné stereotypy. Možnosti jsou,existují i zákony, ale přístup k ženám, hlavně ten typický, stereotypní, předsudkový, psychický mužský, se relativně moc nezměnil. Nebo se alespoň dané zákony a přístupy k ženám v praxi nedodržují.). Zájem o vysokoškolské studium je profilovaný podle pohlaví např. více mužů se hlásí na technické, přírodní vědy, vojenské vědy a nauky a ženy zase na humanitní obory, zdravotnické. Ve školství dochází také často k diskriminaci. Na základních a středních školách je převaha žen, na vysokých školách a zejména na vyšších pozicích převažují muži.

46

Dívky také převažují na středních odborných školách a gymnázií a na vyšších odborných školách. Chlapci převažují na středních odborných učilištích a mezi frekventanty speciálních škol hlavně při ústavní a ochranné výchovy. Bakalářské studium na vysokých školách absolvují častěji dívky, pouze třetina je jich mezi absolventy doktorských programů.

Úspěšnost při přijetí na střední školy podle pohlaví je zhruba na stejné úrovni. Při přijetí na vysoké školy byla větší úspěšnost u chlapců než u dívek. Na vysokých školách převažují dívky v oborech společenskovědních, v medicíně a farmacii. Málo jich je na technických oborech a vojenských vysokých školách. Čím vyšší je typ školy, tím je větší převaha mužů. Čím jsou vyšší pozice ve školství, tím je opět větší převaha mužů. Čím vyšší pedagogickou hodnost vyučující na vysoké škole mají, tím je zastoupení žen mezi nimi nižší.

Determinujícími faktory žen ve vzdělání jsou rodina, domácnost, neflexibilní časový rozvrh hodin, chybí ubytovací a sociální služby na školách technického charakteru pro děvčata. Omezené pracovní možnosti a nižší úroveň platů.

8.5 Nerovná rozdělení práv a povinností v rodině Jednou z největších příčin diskriminace je nerovnoměrně rozdělená péče o dítě. Jednou z možností jak by se i otec mohl podílet na výchově dítěte je čerpání tzv. Rodičovské dovolené. Tato dovolená pro obě pohlaví je v ČR zavedena až od roku 2001 a upravuje ji § Zákoník práce, 262/2006 Sb. (ke dni 1.1.2007). Bohužel výše rodičovského příspěvku (kolem 7000) neumožňuje, aby muži zůstali doma. Odstranění této diskriminace bude možné až se vyrovnají platy mužů a žen a také po změně stereotypů ve společnosti. Stále ještě přetrvává další nerovnost v rodině a tou je finanční závislost na muži a nerovnováha moci, která může až v extrémních případech vést k domácímu násilí.

I když je možnost s dětmi zůstat na tzv. Rodičovské dovolené (doba, která následuje po mateřské dovolené, kterou nastupuje žena po narození dítěte) uzákoněná pro ženy i pro muže, zůstávají doma většinou ženy. Souvisí to také s menšími 47

průměrnými výdělky žen. Menší mzda ženy je také hlavním důvodem muže při rozhodování o tom, zda zůstane na rodičovské dovolené či nikoliv. Dále se zde objevuje problematika vykonávání a rozvržení domácích prací, které většinou po příchodu ze zaměstnání provádí opět žena. I když jí muž pomáhá, stále má více volného času než jeho žena.

8.6 Nerovnost mužů a žen v politickém životě a legislativě Ve volbách a to ve všech typech voleb, převládali jak mezi kandidujícími, tak mezi zvolenými muži. Například nejnižší podíl žen byl ve volbách do poslanecké sněmovny ČR v roce 2002 (kandidující 18,8% a zvolené 11,1%), ve volbách do Poslanecké sněmovny ČR v roce 2006 činil podíl mezi zvolenými 15,5%. Výjimkou byly volby do senátu v roce 2006 byly úspěšnější ženy.

Ve vysokých rozhodovacích a řídících pozicích na ministerstvech dominují muži. U policie a v armádě také jasně převládají muži a jejich převaha se zvýrazňuje v případě řídících a rozhodovacích pozic. Mezi soudci vrchních, nejvyšších a Ústavního soudu převládají též muži.

Naprosto všude v této oblasti (vláda, obecní zastupitelstva) jsou ženy v menšině. Česká republika nízkým počtem žen v politickém životě zaujímala v roce 2004 poslední místo mezi ostatními členskými státy EU. Problém tkví v tom, že pokud nebude dostatečné množství žen v zákonodárných orgánech, tak nedojde k významnému posunu v problematice rovných příležitostí žen a mužů. Jediný významný rozdíl mezi mužem a ženou před zákonem je ten, že zákon chrání ženy v těhotenství a mateřství. Avšak tyto zákony jsou ještě přehodnocovány, zda nediskriminují muže.

8.7 Domácí násilí Násilí páchané na ženách patří také do diskriminace žen, jsou totiž porušovány práva ženy (lidská práva).

Násilí se opět odráží na zakořeněných společenských a genderových stereotypech, že muži jsou nadřazeni ženám, vládnou ve společnosti, v rodině a dokonce

48

ženu mohou vlastnit. Násilí má více forem, nejčastější formou v ČR je domácí násilí mezi partnery, kdy jsou ženy obětí ve více než 90% případů. Náš právní řád zatím pojem domácí násilí nedefinuje a české právo tento termín zatím neužívá (pouze pojem týrání svěřené osoby, který je ustanoven v trestním zákoně č. 140/1961 Sb.). Pozitivní ale je, že byl přijat zákon na ochranu žen před domácím násilím.

8.8 Opatření české vlády proti diskriminaci 8.8.1 Rozpočtová politika Rozpočtování z hlediska rovnosti žen a mužů – jedná se o přístup k rozpočtům, ve kterém jde o spravedlivější přerozdělování finančních prostředků z hlediska rovného přístupu žen a mužů k čerpání finančních zdrojů, které společnost vytvořila. Jde o vynakládání finančních prostředků z veřejných rozpočtů na zabezpečení potřeb a zájmů jak žen, tak mužů, je to jedna ze součástí politiky.

Česká vláda navazuje na českou prvorepublikovou ústavu, která jako první v Evropě vyjádřila formulaci o rovnosti pohlaví. Ministerstvo financí má proto za úkol připravit informativní metodiku rozpočtování z hlediska rovnosti žen a mužů jako pomůcku pro orgány veřejné správy a zastupitelstva, která chtějí hledisko rovnosti žen a mužů začlenit do svých programů.

8.8.2 Opatření vlády v rámci Evropské unie Česká republika se přijetím legislativy EU zavázala k vytváření rovných příležitostí. Díky procesu slaďování našeho práva s právem EU došlo k novelizaci Zákoníku práce a zákona o zaměstnanosti. Tyto novely vnesly do našeho pracovního práva principy rovných příležitostí, nediskriminaci a ochranu lidské důstojnosti na pracovišti formou definice pojmu sexuální obtěžování. ČR se zavázala k dodržování rovných

příležitostí

a

prosazování

genderové

rovnosti

podpisem

zásadních

mezinárodních dokumentů například se jedná o Konvenci OSN o odstranění všech forem diskriminace žen.

49

Dále se připravuje Evropský pakt pro rovnost žen a mužů, na kterém se podílí i Česká republika. Evropský pakt byl jednomyslně přijat na jednání Jarního summitu Evropské rady ve dnech 23. a 24. března 2006. Evropský pakt pro rovnost žen a mužů chce zajistit rovné postavení žen a mužů na trhu práce a potřít stereotypní předsudky o roli mužů a žen v zaměstnání, zlepšit podmínky pro sladění pracovního a rodinného života mužů a žen a posílit používání hledisek rovnosti žen a mužů ve všech plánovacích a rozhodovacích procesech.

Na ministerstvu práce a sociálních věcí byl v květnu 2006 zahájen projekt pod názvem Twinningový projekt zaměřený na prosazování rovnosti žen a mužů na pracovišti. Tento projekt má pomoci České republice při naplňování závazků vyplývajících z mezinárodních smluv. Cílem projektu je podpořit prosazování politiky rovného zacházení a rovných příležitostí mužů a žen na pracovišti. Partnery projektu jsou Ministerstvo práce a sociálních věcí, oddělení rovnosti žen a mužů a Spolkové ministerstvo hospodářství a technologie. Evropská unie poskytne na tento projekt 170 000 EUR a Česká republika 13 800 EUR.

8.8.3 Vnitrostátní dokumenty Česká republika má také vnitrostátní dokumenty, které formulují nedostatky a kroky k nápravě v oblasti rovných příležitostí žen a mužů. Nejdůležitější jsou „Priority a postupy vlády při prosazování rovnosti mužů a žen“, které se každoročně aktualizují. Ukládá také Ministerstvu práce a sociálních věcí zodpovědnost za splnění daných opatření a koordinaci vnitřní politiky v tomto směru. Problematika rovných příležitostí a postavení žen ve společnosti je na úrovni institucí jištěna četnými závazky, přesto je potřeba většího nasazení a metod, které by skutečně odstranily existující genderové nerovnosti, které ve většině případů znevýhodňují ženy.

Instituce pro zajištění rovných příležitostí a odstranění diskriminace: •

MPSV – oddělení pro rovnost mužů a žen

•

Rada vlády pro rovné příležitosti žen a mužů – poradní orgán vlády

•

Rada vlády ČR pro lidská práva - Výbor pro odstranění všech forem diskriminace žen.

•

Podle nařízení vlády z roku 1. 1. 2002 pracuje na každém ministerstvu minimálně jeden pracovník pro rovnost mužů a žen.

50

9. Výzkumné šetření Má bakalářská práce je zaměřena na postavení ženy ve vybraných aspektech společnosti a její diskriminaci. Protože je toto téma i v současnosti stále velmi aktuální, rozhodla jsem se provést výzkumné šetření.

9.1 Předmět výzkumu Předmětem výzkumu byla diskriminace žen v České republice. Zaměřila jsem se na oblast domácího násilí, rovných pracovních příležitostí, rovného přístupu ke vzdělání, postavení ženy v rodině a na diskriminaci žen obecně.

9.2 Cíle Určila jsem si tři cíle: 1.

Zjistit názor respondentů na postavení ženy v naší společnosti a její diskriminaci

2.

Porovnání odpovědí mužů a žen na dané otázky

3.

Ověřit stanovené hypotézy

9.3 Stanovení hypotéz Hypotéza č.1 Muži nevnímají diskriminaci žen, tak silně, jako ony samy. Hypotéza č.2 Platové ohodnocení v zaměstnání je u žen nižší než u mužů.

9.4 Metody výzkumu Jednalo se o kvantitativní výzkum formou dotazníků. Každý respondent měl k dispozici dotazník, který obsahoval 21 otázek. Respondenti měli při odpovědi na výběr z možností „ano“ a „ne“. U některých otázek vyjadřovali, proč si myslí, že ano nebo proč ne, abych získala co nejvíce informací.

51

Pro lepší přehlednost jsem při zpracování výzkumu rozdělila otázky do šesti okruhů, které jsem vyhodnotila.

Na vyplňování dotazníků měli respondenti libovolný čas, většinou měli dotazník vyplněný mezi čtvrt a půl hodinou. Pokud měli nějaké otázky, byly jim zodpovězeny.

9.5 Výzkumný soubor Jednalo se o náhodný výběr mužů a žen České republiky ve věku od 20 do 30 let. Celkem jich bylo 60 – polovina mužů a polovina žen.

9.6 Účel výzkumu Myslím si, že je důležité vědět, jaké stanovisko zaujímají naši spoluobčané k diskriminace žen, protože se ženská otázka v naší společnosti stále řeší.

9.7 Výsledky výzkumného šetření Dotazníky jsem analyzovala do šesti okruhů. Přikládám k nim grafy se slovním hodnocením a do přílohy 2 vyplněné dotazníky na ukázku.

9.7.1 Výsledné složení respondentů U žen se nejčastěji vyskytoval ročník 1983, 60% má dosažené středoškolské vzdělání s maturitou a v současné době 73,3% žen studuje.

Mužů bylo nejvíce narozených v letech 1981, 1982 a 1985. Nejvíce jich dosáhlo středoškolského vzdělání s maturitou – 50% a v současné době jich nejvíce studuje – 66,7%.

52

9.7.2 První okruh - Pohled na diskriminaci žen Muž i Jsou ž eny diskriminovány?

Že ny Jsou ž e ny diskriminovány? 20,6%

39,4%

60,6%

79,4% ANO

NE

ANO

NE

79,44% žen si myslí, že se postavení ženy ve společnosti v průběhu dějin zlepšilo, ale uvědomuje si, že jsou ženy v ČR diskriminovány a snažilo by se tuto situaci zlepšit zvláště, pokud by se diskriminace týkala jich samých či blízkého okolí. Diskriminace se podle nich vyskytuje v oblasti pracovních příležitostí, hlavně při pohovorech nebo při návratu do pracovního procesu, kde jsou diskriminujícím faktorem děti. Dále při získání vyšších pozic, které jsou nabízeny přednostně mužům .A také se zde objevovaly názory, že ženy jsou na stejném místě jako muži méně finančně ohodnoceny.

Na otázku, zda ženy mají být v určitých oblastech diskriminovány, uvedlo 43,33% že „ano“ a to v takových oblastech, které jsou fyzicky náročné a mohou mít zdravotní následky např. u policie, v armádě, v dolech, ale na druhou stranu většina dodala, že by tato pozitivní diskriminace měla být odstraněna a pokud žena danou práci chce vykonávat a obstojí v ní, tak by ji měla být umožněna.

Pro zajímavost uvádím některé citace: „...ženy jsou diskriminovány při hledání zaměstnání, zaměstnavatelé dávají přednost stejně, nebo i méně kvalifikovaným mužům. Největší problém mají ženy s dětmi...“ „...jsem přeci žena. Musím ukázat společnosti, že jsme taky její silnou součástí a máme právo být na stejné úrovni jako muži...“ „...jednou také budu žádat o zaměstnání a nechci doplatit na to, že jsem žena a mám děti, a proto mě nezaměstnají nebo budu mít míň peněz než muž na té samé pozici...“

53

U mužů si 60,56% myslí, že se zlepšilo postavení žen v průběhu dějin, ale že jsou ženy stále diskriminovány. K boji a prosazování práv a rovných příležitostí žen by se přiřadili, hlavně v oblasti nerovnoměrné rozdělení mzdy. Diskriminace se podle nich vyskytuje hlavně v oblasti pracovních příležitostí a pracovního ohodnocení - nižší plat za stejně vykonanou práci.

Zbylých 39,43% mužů by se za práva žen či rovných příležitostí nepostavilo, protože si myslí, že muži a ženy nemají rozdílná práva. Ženy, které mají pocit diskriminace, by si podle mužů měly za svá práva bojovat samy, protože mužů se tento problém netýká.

Na otázku, zda ženy mají být v určitých oblastech diskriminovány, odpověděla více jak polovina mužů, že „ano“ z důvodu menší fyzické a psychické odolnosti v některých typech povolání, jako například v armádě, u policie, hasičů, práce v dolech. Respondenti si také mysleli, že by ženy neměly být dosazovány do vyšších funkcí, protože si pak vybíjí na svých podřízených - mužích své komplexy.

Ukázka některých citací: „...ženy nepracují v kamenolomech, důlních šachtách a při výkopových pracech. Myslím, že by jim to mělo být umožněno!...“ „...no jistě! Odlišná tělesná konstrukce, jiné cítění, možnost rodit děti a premenstruační syndrom. Diskriminujme je, pokud je máme rádi...“ „...ono se to srovná časem samo i bez feministek...“ „...protože mají stejné možnosti, často i spousta mužů nemůže sehnat práci a na diskriminaci se neodvolávají, pouze ženy a afroameričani. U nás cikáni...“

54

9.7.3 Druhý okruh - Setkání popřípadě vlastní zkušenost s diskriminací Že ny Se tkání / vlastní z kuše nost s diskriminací

Muž i Se tkání / vlastní z kuše nost s diskriminací

19,4% 21,9%

80,6%

78,1%

ANO

NE

ANO

NE

V tomto okruhu měli respondenti na výběr ze sedmi možností, kde se mohli setkat s diskriminací. U žen činila celková diskriminace 19,44%, u mužů 22,22%.

ženy

muži

ve vlastní rodině

13,33%

13,33%

na pracovišti

23,33%

33,33%

v kolektivu

16,67%

20%

na ulici

26,67%

23,33%

20%

13,33%

16,67%

20%

0%

10%

v partnerském vztahu při studiu někde jinde

Tabulka č. 1: Setkání popřípadě vlastní zkušenost s diskriminací mužů a žen

Z tabulky je patrné, že se ženy setkaly nejvíce s diskriminací na ulici a na pracovišti. Muži se setkali s diskriminací žen nejvíce na pracovišti.

Při možnosti někde jinde muži odpovídali: na internetu, v zaznamenaných skutečných událostech, v médiích a v armádě.

Pro zajímavost jedna citace: „...vzhledem k charakteru naší školy (původně výhradně mužský obor) jsou v určitých oblastech patrné ulehčení mužům (např. u zkoušení apod.)...“

55

9.7.4 Třetí okruh - rovné příležitosti na trhu práce Že ny Rovné přílež itosti na trhu práce

Muž i Rovné příle ž itosti na trhu práce

28,0%

49,3%

50,7%

72,0% ANO

NE

ANO

NE

Podle žen nejsou vytvořeny na trhu práce rovné příležitosti a stát nic nedělá pro vytvoření a zachování těchto příležitostí. Dále si myslí, že jsou muži lépe hodnoceni za stejně vykonanou práci například v oblastech managementu, ve vedoucích pozicích, ve školství, a v platovém ohodnocení při nástupu. I když mají muž a žena stejné vzdělání, stejně kvalitní a hodnocenou práci nedostanou. Jsou o tom přesvědčeny téměř ¾ respondentek.

Citace: „...příklad se najde v každém prac. oboru, jsou to prostě muži...“ „...i nástupní platy bývají mnohdy vyšší u mužů než u žen. Vyskytuje se to například v oblasti managementu, ve vedoucích pozicích a někdy i ve školství...“ „...mají snadnější postup na vyšší pozice...“

U mužů je to téměř polovina, která je přesvědčena o tom, že jsou ženám umožněny rovné příležitosti na trhu práce, že muži nedostávají za stejně vykonanou práci lepší plat,protože je mzdové ohodnocení dáno tarifními tabulkami. Dále si myslí, že na základě stejného vzdělání muž a žena dostanou stejnou práci a stát podle nich vytváří rovné příležitosti a snaží se je zachovat, kde se převážná většina shodla v tom, že stát vydává a upravuje zákony, legislativu na ochranu žen před diskriminací v zaměstnání.

Citace: „...záleží na kvalifikaci a zručnosti a ne na pohlaví...“ „...nemyslím si, že by za stejnou práci byli hodnoceni jinak...“

56

9.7.5 Čtvrtý okruh - Rovné příležitosti ve vzdělání Že ny Ste jné příle ž itosti ve vz dě lání

Muž i Ste jné příle ž itosti ve vz dě lání 3,3% 0,0%

100,0%

96,7% ANO

ANO

NE

NE

Všechny ženy zastávaly názor, že mají stejný přístup ke vzdělání jako muži. U mužů tento názor nezastávalo pouze 3,33%.

9.7.6 Pátý okruh - Postavení ženy v rodině Že ny Má se ž e na starat o domácnost a muž být hlavou rodiny? 21,7%

Muž i Má se ž e na starat o domácnost a muž být hlavou rodiny? 41,7%

58,3%

78,3% ANO

NE

ANO

NE

78,33% žen je toho názoru, že žena nepatří k plotně a muž nemá být hlavou rodiny. Jako důvod uvedly, že ženy zvládnou více věcí zároveň, že si jsou s muži rovnocenné a mají stejná práva a povinnosti. Rozdělení rolí mezi partnery by mělo záviset hodně na domluvě a vzájemné pomoci, jak u přispívání na domácnost, tak při domácích pracích a výchově dětí. Také zde panoval názor, že pokud má žena lépe placené zaměstnání a dokáže jím uživit rodinu, tak by neměla zůstávat doma a o chod domácnosti by se mohl místo ní postarat její manžel. Co se týče hlavy rodiny, měl by panovat ve vztahu kompromis, rovné postavení a společné rozhodování.

Ale na otázku, zda by využily možnosti jít na mateřskou a finanční zabezpečení rodiny přenechaly svému manželovi, odpovědělo 80% žen, že ano, hlavně ze začátku,

57

aby si dítěte užila. Ale hodně odpovědí bylo ovlivněno také finanční stránkou tzn. že pokud by vydělávaly více peněz než jejich partner, tak by na mateřskou nešly.

Citace: „...ženy jsou obecně inteligentnější a zvládnou i více věcí zároveň + výchovu i zaměstnání a muž by se měl naučit postarat sám o sebe, a nespoléhat celý život na ženské pohlaví, první se upíná ke své matce, následně partnerce, někdy bohužel obojí...“ „...protože jsou ve vztahu dva, tak by se měli o povinnosti dělit, a ne aby žena dělala poskoka svému muži...“ „...jsem spíš pro rovnost a vzájemnou ohleduplnost, ovšem někdy mám pocit, že žena je chytrá a ponechá muži pocit, že je hlavou rodiny a vše vymyslel sám, aby byla uspokojena jeho ješitnost a dalo se s ním vydržet...“

58,33% mužů si nemyslí, že by ženy patří k plotně a muž má být hlavou rodiny. Záleželo u nich na tradici a schopnosti partnerů. Podle jejich názoru dříve platilo, že muž vydělával peníze a žena se starala o děti. Ale dnes se podle nich situace změnila. Ženy se začínají více prosazovat ve společnosti. Na základě tohoto faktu velmi rozhoduje finanční hledisko. Z toho u odpovědí vyplynulo, že kdo z partnerů vydělává více peněz, ten má živit rodinu a druhý se má starat o domácnost. Obecně by se však měli o domácí povinnosti podělit, aby měli více času na sebe.

Hlavou rodiny by měla být dominantnější osobnost, ale společensky únosnější a tolerovanější, když je hlavou rodiny muž, protože by měl mít přirozenou autoritu. Ale v podstatě záleží na dohodě partnerů, jak budou navenek vystupovat a co bude ve skutečnosti. Vždyť se traduje, že muž je hlavou rodiny, ale žena je krkem, který tou hlavou otáčí.

Ohledně mateřské se všeobecný názor u většiny mužských respondentů opíral o finanční hledisko. V prvních měsících dítěte by měla být na mateřské žena, ale v dalších fázích již muži nevylučují svoji mateřskou dovolenou, pokud by žena dokázala lépe zabezpečit rodinu po finanční stránce.

58

Citace: „...záleží na dohodě mezi partnery. Jestliže má ve vztahu lepší pracovní příležitosti žena, není třeba, aby se jich vzdávala jen kvůli obecnému pohledu, že na rodinu má vydělávat výhradně a pouze muž (můj názor)...“ „...ženy jsou často úspěšnější než muži a znám i několik mužů, kteří doma vaří a uklízí a nejsou to podpantofláci...“ „...pokud by výdělek drahé polovičky dostatečně stačil pro bezpečný chod rodiny...“ „...pokud by žena měla možnost vydělat víc peněz než já, rád bych šel na mateřskou dovolenou (pod podmínkou toho, že by dítě tímto nestrádalo)...“

9.7.7 Šestý okruh - Domácí násilí Že ny Patří domácí násilí do oblasti diskriminace a exituje z ákon před touto diskriminací? 25,0%

Muž i Patří domácí násilí do oblasti diskriminace a e xituje z ákon pře d touto diskriminací? 43%

57% 75,0% ANO

NE

ANO

NE

Přesně ¾ respondentek si myslí, že domácí násilí páchané na ženách patří do oblasti diskriminace a ví, že existuje zákon na ochranu žen před domácím násilím. Až na 6,67% respondentek se s domácím násilím dosud nesetkaly.

U mužů je tohoto názoru 56,67% a s domácím násilím na ženách se setkalo 26,67%.

9.8 Ověřování hypotéz Hypotéza č.1: Muži nevnímají diskriminaci žen tak silně jako ony samy. Tato hypotéza byla mým výzkumem ověřena z několika pohledů v průběhu celého výzkumu. Dospěla jsem k těmto výsledkům.

59

Často se názory mužů a žen shodovaly, ale v oblasti uvědomování si diskriminace a boji proti ní se zviditelnily odlišné názory žen daleko více si diskriminaci uvědomovaly a chtěly tento stav výrazně zlepšit.

Největší rozdíl ve vnímání diskriminace byl u okruhu otázek týkajících se pracovních příležitostí. Podle 72% žen rovné příležitosti na trhu práce nejsou vytvořeny. U mužů toto stanovisko zastává vzhledem k ženám pouze 50,7%. Předpokládaná hypotéza č.1 se mi při výzkumu tedy potvrdila.

Hypotéza č.2: Platové ohodnocení v zaměstnání je u žen nižší než u mužů. Předpokládaná hypotéza č.2 se opět potvrdila. Valná většina žen jasně vyjádřila svůj názor o mzdové diskriminaci na stejných pozicích jako muži a i při obsazování vedoucích míst je mužům dávána priorita před často schopnějšími ženami. I mezi muži byla více jak polovina, která si myslela, že muži dostávají v zaměstnání vyšší plat než ženy. Tím se nám pravdivost hypotézy č.2 opět potvrdila.

9.9 Závěr výzkumného šetření Z výzkumu vyplynulo, že současná generace je o diskriminaci žen dobře informovaná. Při potvrzení pravdivosti hypotéz jsem si ověřila, že ženy jsou v České Republice diskriminovány a samy si to uvědomují. Na druhé straně muži diskriminaci žen připouští, ale nepovažují ji za tak vážný problém jako ženy.

Na základě svého výzkumu jsem zjistila, že jsou muži v České Republice velmi tolerantní a vůči ženám nejsou z převážné většiny zakomplexovaní. Možnou příčinou bylo oslovení mladší generace respondentů. Jednalo se o reprezentativní vzorek dotazovaných ve věku od 20 do 30 let. a i když se ještě nezapojili do pracovního procesu, tak si plně uvědomují, že jsou ženy i v této oblasti často diskriminovány jak po stránce profesní, tak po stránce mzdové.

Ženy chtějí diskriminaci řešit, hlavně pokud se bude týkat jich samotných a větší část mužů by se k nim přidala. Ostatní muži však tento problém řešit nechtějí, poněvadž se jich dle jejich názoru netýká a v podstatě jim tento stav vyhovuje.

60

Závěr I když vztah k ženám nebyl už od dob vzniku lidstva nijak zvláště příznivý, udělaly ženy během historie, vývoje společnosti obrovský kus práce. Postupem času si prosadily přístup ke vzdělání, do zaměstnání a dokonce i do veřejné sféry, i když mnohdy ani v těchto oblastech neměly stejné podmínky jako muži. I postavení ženy v rodině se změnilo. Muži si začali žen více vážit a začaly se budovat demokratické vztahy. I přes tyto na první pohled se zlepšující a pozitivnější vztahy k ženám se bohužel ani do dnešní doby nepodařilo zcela negativní postoje z naší společnosti odstranit. Stále se objevuje nerovný přístup k ženám. Můžeme se s ním setkat hlavně při přijímacích pohovorech do nějakého zaměstnání, při diskriminačních inzerátech, rozdílném finančním ohodnocení. I ve veřejné sféře se objevuje nižší počet žen než mužů. Dalo by se říci, že oblastí, do které mají stejný přístup jak muži, tak ženy je možnost vzdělání. Ženy se v České republice mohou hlásit na jakoukoli střední či vysokou školu. Problémem však je přístup kantorů k ženám.Další problematickou oblastí je skloubení rodiny a zaměstnání. I když se dospělo k mnoha pozitivním změnám například nárok ženy, ale i muže na rodičovskou dovolenou, stále zde přetrvává problém vyšších výdělků muže, které degradují ženu k tomu, aby zůstala s dětmi doma ona. Dalším velmi závažným problémem, který se vyskytuje v naší společnosti je domácí násilí, které ubližuje nejen ženě, ale i celé rodině.

Jedním z důvodů existence diskriminace na základě pohlaví je lhostejnost okolí, na které se podílí hlavně společenské stereotypy, což jsou zažité představy o rolích mužů a žen, které přetrvávají už od dob pravěku. Dívky jsou od mala vychovávány k domácím pracím a výchově dětí. Není tedy divu, že chlapci potom zastávají názor, že žena patří k plotně a k dětem. Stále se také pochybuje o ženiných schopnostech a dovednostech co se týče manuálně mužských prací, technických oborů či fyzicky náročnější práce.Přitom starání se o děti je také náročné jak na psychiku, fyzickou námahu, tak na čas, což si mnohdy muži ani neuvědomují. Hlavně, že my ženy pro jejich práci a koníčky máme a někdy i musíme mít pochopení.

Důležitou úlohu hraje také pasivita, strach či neochota ženy, která se setkala s diskriminací nebo s domácím násilím, se bránit. Žena si musí uvědomit, že jsou diskriminací porušována její práva, důstojnost a mnohdy ohrožen i její život. Přitom má 61

možnost obrany například se může obrátit na úřad práce, odborové organizace, občanské poradny či přímo na ministerstvo práce a sociálních věcí.

Výrazným rozdílem od minulých dob je vznik nejrůznějších zákonů, které ženu chrání před diskriminací a domácím násilí, které zaručují rovnoprávnost mužů a žen. Bohužel v reálném životě však rovné příležitosti pro obě pohlaví dodržována nejsou například někteří zaměstnavatelé tyto zákony obcházejí. Společnost by se měla snažit odstranit přetrvávající předsudky a umožnit ženám stejná práva a stejné možnosti jako mužům. Proces to bude velmi složitý, ale doufám, že si muži uvědomí, jak to ženy mají v životě díky nim složité a budou chtít tuto situaci zlepšit.

62

Resumé Tématem mé bakalářské práce je postavení ženy ve vybraných oblastech společnosti v České republice. Ve své práci se zabývám diskriminací žen v politice, v zaměstnání a rodině. I přesto, že byly podmínky pro rovný přístup ke vzdělání, do zaměstnání i do politiky zlepšeny, stále jsou v naší společnosti předsudky, které ženám ztěžují život.

Také jsem provedla výzkum, který měl zjistit, jaké názory na diskriminaci žen v České republice mezi muži a ženami panují. Velmi mě překvapila tolerantnost a negativní názory na diskriminaci žen mladých mužů.

Ve své práci jsem jako výzkumnou metodu použila dotazník.

63

Resumé Das Thema meiner Bakkalaurarbeit ist die Position der Frau in ausgewählten Aspekten Gesselschaft in der Tschechische Republik. In meiner Bakkalaurarbeit beschäftige ich mich mit Diskrimination Frauen in der Politik, im Beruf und in der Familie. Trozdem, dass die gleichen Bedingungen für den gleichen Zutritt zur Bildung, in den Beruf und in die Politik verbessert wurden, sind Vorurteile in unserer Gesellschaft ständig, die Frauen ihre Leben erchweren.

Ich habe eine Forchung auch gemacht, die feststellen sollte, welche Meinungen an die Diskrimination Frauen in der Tschechische Republik zwischen Frauen und Männer herschen. Toleranz und negative Ansichten jungen Männer von Diskrimination Frauen haben mir sehr überrascht.

In meiner Bakkaleurarbeit habe ich wie forschunge Methode einen Fragebogen benutzt.

64

Použitá literatura ŠOLCOVÁ, Miroslava. Postavení ženy v socialistické společnosti. Praha : Horizont, 1984. 156 s.

BUREŠOVÁ, Jana. Proměny společenského postavení českých žen v první polovině 20. století. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2001. 506 s. ISBN 80-2440248-3.

LENDEROVÁ, Milena a kolektiv. EVA NEJEN V RÁJI : Žena v Čechách od středověku do 19. století. Praha : Karolinum, 2002. 198 s. ISBN 80-246-0375-6.

MALÍNSKÁ, Jana. Do politiky prý žena nesmí – proč? Praha : Sociologické nakladatelství, 2005. 173 s. ISBN 80-7277-295-3.

BAHENSKÁ, Marie. Počátky emancipace žen v Čechách. Praha : Libri, 2005. 171 s. ISBN 80-7277-241-4.

BAUEROVÁ, Jaroslava, BÁRTOVÁ, Eva. Proměny ženy v rodině, práci a ve veřejném životě. Praha : Svoboda, 1987. 306 s.

Rovné příležitosti dívek a chlapců ve vzdělání. Brno : Nesehnutí, 2005. 25 s. ISBN 80903228-6-7.

Průvodce na cestě k rovnosti žen a mužů. Brno : Nesehnutí, 2004. 48 s. ISBN 80903228-4-0.

Informativní metodika. Rozpočtování z hlediska rovnosti žen a mužů. Praha : Ministerstvo financí za podpory Ministerstva práce a sociálních věcí, 2004. 78 s. ISBN 80-85045-14-1.

Zákoník práce k 1.1.2007. Olomouc : Nakladatelství Anag, 2007. 1023 s. ISBN 978-807263-370-8.

65

Ženy a muži v datech [online]. září 2005, [citováno dne 10. ledna 2007]. ISBN 80-2501092-9. Dostupné z: . Shrnutí – statistiky [online]. [citováno dne 10. ledna 2007]. Dostupné z: .

Twinningový projekt zaměřený na prosazování rovnosti žen a mužů na pracovišti [online].

květen

2006

[citováno

dne

12.

prosince

2006]

Dostupné

z:

.

Zákon o mzdě [online]. leden 2007 [citováno dne 7. února 2007] Dostupné z: .

Evropský pakt pro rovnost žen a mužů [online]. 2006 [citováno dne 12. prosince 2006] Dostupné z: .

66

Seznam příloh Příloha č. 1: Reprezentativní vzorek dotazníku vyplněného mužem (text) Příloha č. 2: Reprezentativní vzorek dotazníku vyplněného ženou (text)

67

Přílohy Příloha č. 1: Reprezentativní vzorek dotazníku vyplněného mužem (text)

68

69

70

71

Příloha č. 2: Reprezentativní vzorek dotazníku vyplněného ženou (text)

72

73

74

75