MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sociálních studií Katedra sociologie

Reflexe konceptu integrace a promítnutí jeho definice do přistěhovaleckých politik na příkladu České republiky. Diplomová práce

Vypracovala:

Tereza Modráková

Vedoucí práce:

PhDr. Michal Vašečka, PhD.

Brno 2009 1

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem předloženou diplomovou práci s názvem „Reflexe konceptu integrace a promítnutí jeho definice do přistěhovaleckých politik na příkladu České republiky“ vypracovala samostatně s použitím zdrojů uvedených v seznamu literatury.

V Brně dne 13. prosince 2009 …………………………… Tereza Modráková

2

PODĚKOVÁNÍ Velmi ráda bych poděkovala vedoucímu své diplomové práce panu PhDr. Michalovi Vašečkovi, PhD. za jeho podnětné rady a cenné připomínky při vypracovávání této práce.

3

Obsah 1

Úvod a cíl práce ........................................................................................................ 6

2

Integrace přistěhovalců v teorii a praxi ................................................................. 8

2.1

Integrace přistěhovalců – pojem versus koncept .................................................. 9

2.2

2.1.1

Koncept integrace v praktickém diskurzu...................................................... 9

2.1.2

Kategorizace přístupů užívání konceptu integrace ...................................... 11

Institucionalizace členství v národním státě ........................................................ 12 2.2.1

Etnický a občanský národ ............................................................................ 13

2.2.2

Solidarita jako kategorie přijetí ze strany přijímací společnosti .................. 14

2.2.3

Občanství jako institut formálního členství - faktor inkluze i exkluze ........ 15

2.2.3.1

Principy práva na občanství .............................................................................. 16

2.2.3.2

Potřeba redefinice formálního členství .............................................................. 17

2.2.3.3

Podmínky pro zisk občanství .............................................................................. 19

2.2.3.4

Duální občanství ................................................................................................ 20

2.2.4

Dílčí diskuze ................................................................................................ 21

2.3 Národní stát jako „přirozená" jednotka integrace aneb kohezivní společnost jako projekt první modernity ........................................................................................... 21

2.4

2.3.1

Společenská struktura, individualizace a pluralizace identit ....................... 23

2.3.2

Společenská struktura a horizontální nerovnost .......................................... 24

Institucionální a kulturní dimenze konceptu integrace ...................................... 25 2.4.1 2.4.1.1

2.5

2.6

Kulturní rovina integrace ............................................................................. 26 Selhání kulturní integrace – uzavřenost kulturních a sociálních hranic ............ 28

2.4.2

Občansko-politická rovina ........................................................................... 29

2.4.3

Sociálně-ekonomická rovina ........................................................................ 29

Cíle integrace .......................................................................................................... 30 2.5.1

Nediskriminace a rovnost v příležitostech a šancích ................................... 31

2.5.2

Občanství jako prostředek nebo cíl integrace - postupné nabývání práv..... 32

2.5.3

Dílčí cíle socio-ekonomické dimenze .......................................................... 33

2.5.4

Hodnocení efektivity integrace a integračních politik ................................. 34

Koncept integrace na poli politiky – korektnost a reformulace ........................ 35 2.6.1

Řízená imigrace: ano či ne? ........................................................................ 36

2.6.2

Způsoby legitimizace migrace a vliv na integraci ....................................... 37

2.6.2.1

2.6.3

Existence duálních přistěhovaleckých politik..................................................... 39

Formulace a reformulace konceptu integrace v rámci formální definice .... 40 4

2.6.3.1

Přisvojení si konceptu ........................................................................................ 41

2.6.3.2

Manipulace s konceptem integrace .................................................................... 42

2.6.3.3

Vágnost pojmu jako prostředek k politickému konsensu .................................... 43

2.7

Dílčí shrnutí a diskuze ........................................................................................... 43

3

Koncept integrace přistěhovalců v České republice ........................................... 45

3.1

Institucionalizace členství k českému státu a zisk občanství ............................. 45

3.2

3.1.1

Zkušenost migrace a jejich dopad do chápání členství v ČR....................... 45

3.1.2

Novodobé migrační toky a promítnutí do přistěhovaleckých politik .......... 46

3.1.3

Legální vymezení – Ústava ČR .................................................................. 48

3.1.4

Principy a podmínky zisku občanství v ČR ................................................. 49

Přistěhovalecké politiky českého státu ................................................................. 51 3.2.1

Integrační politika a koncept integrace v ČR ............................................... 52

3.2.2

Imigrační politika a její cíle ......................................................................... 54

3.2.3

Koncept integrace na poli politiky a ve veřejném diskurzu ČR .................. 56

3.2.4

Cíle integrace v ČR a hodnocení efektivity ................................................. 57

3.2.5

Dílčí diskuze a shrnutí ................................................................................. 58

4

Závěr ....................................................................................................................... 60

5

Literatura................................................................................................................ 62

Anotace................................................................................................................................ 68 Annotation .......................................................................................................................... 69 Jmenný index...................................................................................................................... 70

5

1 Úvod a cíl práce Migrace a přistěhovalectví mění charakter života západních společností. Migrace je tématem čím dál naléhavějším s ohledem na viditelnost rozdílů v podmínkách života v industriálních státech a zemích tzv. třetího světa. Společnosti západního typu se tak pro mnoho cizinců staly vysněným světem, do kterého je třeba se dostat. Evropské státy i EU jako celek na imigraci reagují na základě celé škály postojů a argumentací, které se promítají do přistěhovaleckých (migračních a integračních) politik. V zásadě je ale jasné, že není možné přijmout každého cizince, který má o vstup do Evropy - na evropský pracovní trh a do struktur evropského sociálního nebo zdravotního zabezpečení - zájem. Vyvstává tedy velmi důležitá otázka pro všechny vlády vyspělých států: kdo a za jakých podmínek se bude moci dostat do „pevnosti Evropa“, za jakých podmínek bude umožněn pobyt a s jakými právy? Integrace cizinců do struktur západních společností je v současném světě jedním z nejpalčivějších témat, kterému státy a národy v současnosti čelí. Migrační vlny cizinců ze třetích zemí do Evropy se během poslední periody evropské historie bezprecedentně zintenzivnily a stávají se strukturálním rysem společnosti. Současně s migrací vyvstává potřeba integrace přistěhovalců v nových prostředích. Ta se zdá být v politickém, akademickém i občanském diskurzu natolik jasně artikulovaná ve všech společnostech západního typu, že lze říci, že v této problematice panuje téměř mezinárodní konsenzus. Samotný pojem integrace je, stejně jako ostatní pojmy vztahující se k sociální soudržnosti, natolik skloňovaným v mnoha disciplínách sociálních věd, že se zdá být snad nadužívaným. Tím spíše je zarážející, jak málo konsenzu je spojeno s jeho teoretickým vymezením, samotnými cíli integračního procesu a praktickým pozadím. A to přesto, že tato vymezení mají reálné dopady, neboť je výchozím bodem pro tvorbu integračních politik států i následné evaluace jejich úspěšného nebo neúspěšného nastavení. Práce pracuje s takovým pojetím integrace (inkluze, exkluze, koheze), jež staví na funkcionalistickém vymezení společnosti jako koherentním celku, v rámci něhož plní jedinci určitou úlohu pro celý systém. Z tohoto pohledu je hodnocen především vztah pojetí začlenění ve společenské struktuře, která se opírá o oficiální politické a sociálně-politické vymezení. Koncept integrace přistěhovalců je pojímán v souladu s těmito formálními vymezeními jako proces, vedoucí k méně či více definovaným cílům, jež se odvíjí za 6

percepce připisovaných funkcí (předpokládaných výhod či nevýhod) jejich existence na území přijímacího státu. Stát je v tomto pojetí jednotkou, v rámci níž se reprodukuje koncept integrace skrze historii, tradice, formální vymezení v legislativě a skrze konkrétní formulace politické reprezentace. Uchopení konceptu integrace z této perspektivy má za cíl poukázat na jeho nejasnost v několika ohledech a zpochybnit některé předpoklady, na kterých koncept integrace v rámci tohoto diskurzu staví. Jednak jde o předpoklad relativně stabilního integrovaného celku národního státu, do kterého je možno včlenit dodatečného jedince, a jednak jde o pevné hranice konceptu integrace a předpokladu jeho stabilního politického vymezení. Ke konceptu je tak přistupováno jako k měnící se kategorii, jež podléhá argumentačním a jiným tlakům ze světa politiky a praktických přístupů. Funkcionalistické vymezení konceptu integrace operuje do značné míry v hranicích metodologického nacionalismu (Wimmer, Glick-Schiller, 2002), který předpokládá implicitní překrývání hranic „společnosti“, kulturního prostoru a národního státu. Práce se potýká jednak s rovinou „jak“ přistěhovalce integrovat, což odkazuje ke způsobům a opatřením, a jednak s rovinou „kam“ jej integrovat, čímž naráží na neexistenci homogenního společenství v situaci institucionalizované individualizace v podmínkách druhé modernity (Beck, Beck-Gernsheim 2005). Cílem práce je kritické zhodnocení propojení teoretických východisek konceptu integrace imigrantů a praktické roviny sociálně politických opatření přistěhovaleckých politik. Výchozí tezí je, že státy a osoby politické reprezentace používají koncept integrace jako vágní pojem, pod jehož hlavičkou se nacházejí často protikladné opatření a teze, a že cíle samotného integračního procesu jsou s ohledem na multidimenzionalitu problematiky a procesu nejasně artikulované. Tato teoretická a praktická východiska a pozadí jednotlivých vlivů působících na koncept integrace a přistěhovalecké politiky jsou pak demonstrovány na příkladu českého prostředí. Praktickým cílem je pak aplikovat teoretické předpoklady analýzy a přístupy na problematiku přistěhovalců v České republice a odpovědět na otázku, jaký rámec pro vymezení konceptu integrace poskytují v ČR základní legální dokumenty, které jsou oficiálním stanoviskem institucionalizace členství a s jakými argumentačními rovinami se pojí ve veřejném diskurzu a na politické scéně.

7

2 Integrace přistěhovalců v teorii a praxi Percepce konceptu integrace přistěhovalců je vzhledem k vývoji migračních trendů stále více pod drobnohledem nejen akademiků a politických reprezentací, ale stále více také veřejnosti, která skrze média vědomě nebo nevědomě konfrontuje teoretická východiska s vlastními zkušenostmi v každodenním životě. Přístup k integraci přistěhovalců je tak vzhledem k příchodu velkého počtu cizinců s rozdílným hodnotovým a normativním systémem zásadně měněn. V následující kapitole vycházím z takového pojetí konceptu integrace (a příbuzných konceptů týkající se společenské soudržnosti - inkluze, exkluze, koheze), které vychází z funkcionalistického pojetí společenského systému, kde jsou jednotliví aktéři nositelé určitých funkcí. Z funkcionalistického vymezení je koncept integrace hodnocen především ve vztahu ke společenské struktuře, v jejímž rámci se implicitně (skrze institucionalizaci členství) nebo explicitně (skrze politické dokumenty a vyjádření) definuje členství. Koncept a pojetí integrace je ovlivňováno historickými a institucionálními vlivy partikulárních historií jednotlivých členských států. To se promítá v rozdílném chápání pojmů národnost, v institucionalizaci členství v národním státě, rozdílné chápání občanství. Jelikož je koncept silně propojen s praktickou rovinou jeho implementace, kapitola poukáže také na mechanismy, které vedou ke zkreslování konceptu integrace s ohledem na vytyčené přistěhovalecké politiky ze strany společenských aktérů především z oblasti politického pole.

Koncept je měněn reformulacemi jednotlivých politických stran

národního prostředí, které popularizují přistěhovalecká témata v rámci svých politických cílů, populistických orientací a strategií zisku voličů. Tím se dostáváme ke skutečnosti, že i již tak vágně formálně definované koncepčními materiály týkající se integrace jsou zkreslovány a překrucovány. Koncept integrace je v současnosti měněn v souvislosti s reflexí působení migrantů v transnacionálních polích, které jsou mimo rámec hranic národního státu. Ačkoli je tato perspektiva velmi plodná a zajímavá, práce se záměrně tímto diskurzem nezabývá, jelikož chce přiblížit perspektivu přistěhovaleckých politik, jež se definují v rámci hranic státu jako politické jednotky. Autorka tedy na jedné straně vnímá potřebu redefinice konceptu integrace a inkluze s ohledem na procesy globalizace a pohyb transnacionálním prostoru, zároveň však reflektuje státní diskurz přistěhovaleckých politik.

8

2.1 Integrace přistěhovalců – pojem versus koncept Samotný pojem integrace znamená začleňování, sjednocení různých jednotek v jeden vyšší celek. Pod spojením společenská nebo sociální integrace máme na mysli „kontinuální proces sjednocování elementů společenské struktury a procesů, které se v ní odehrávají, ve vyvážený funkční celek směřující k dosažení koheze, konsenzu, stability, replikace a možností dalšího růstu, a tím i k zachování životaschopnosti daného společenského systému“ (Horáková, 1997:4). Definice od Horákové je poměrně dobrý příklad funkcionalistického chápání pojmu integrace, kde je důraz kladen na funkční propojení jednotlivých složek společenské struktury. Přistěhovalci jsou v tomto pojetí vnímáni jako potenciální nositelé určitých společenských funkcí, kterými mohou do společnosti svou přítomností a činností přispět, ale také jako ti, kteří mohou svou přítomností a činností stávající společenské funkce narušit nebo je ohrozit. Integrace není společenským stavem, ale neustálým kontinuálním procesem, na jehož průběhu se podílí obě zainteresované strany – jak přistěhovalec, tak přijímací společnost. Tento aspekt je důležitý ze sociálně-politického hlediska, jelikož případné intervence musí směřovat k oběma stranám. Přijímací společnost je vůči přistěhovalci charakterizována souborem podmínek, vymezením členství a ochotou přistěhovalce přijmout, přistěhovalci zase přichází se svými normovými, hodnotovými a kulturní aspekty, jejichž

slučitelnost

se

základními

hodnotami

přijímací

společnosti

liberálně

demokratických států plní významnou úlohu. 2.1.1

Koncept integrace v praktickém diskurzu

Pod pojmem integrace lze nalézt v různých praktických i teoretických studiích snad všechny druhy začleňování přistěhovalce do struktur přijímací společnosti mimo jeho domovský stát - tzn. do struktur ekonomických, sociálních, kulturních a institucionálních. Pojem je nejednotně používán jak různými sociálními vědci, tak politickou reprezentací a označuje mnohdy protikladné přístupy k imigrantům – od forem nucené asimilace přes pluralistické a multikulturní formy integrace až někdy i segregaci. Zvláště v rétorice tvůrců sociálních politik a uvádění jejich myšlenek do podoby konkrétních intervencí v rámci integračních politik vedoucích k jakékoli formě začlenění (ať už domnělého nebo skutečného)

nalezneme

směs

nejrůznějších

nekonzistentním utilitarismem přijímacího státu.

9

přístupů

odůvodňovanými

často

S ohledem na teoretické nejasnosti samotného konceptu integrace Joppke a Morawska (2003:4) konstatují, že integrace je spíše než analytickým konceptem praktickou kategorií převzatou ze světa politiky a jako s takové bychom k ní tedy měli přistupovat. Koncept integrace, a k němu příbuzné pojmy sociální koheze, soudržnosti, inkluze nebo exkluze, poukazují na snahy vypořádat se s odlišnostmi, sociálními nerovnostmi a jejich legitimizací. V definičním vymezení těchto konceptů a jejich používání v praktickém diskurzu nenacházíme žádný obecný konsenzus. Někteří autoři preferují termín integrace, jinde je tento termín odmítán a jsou preferovány neutrálnější výrazy jako „vsazení“ (insertion), inkorporace nebo koexistence. Obsah a význam termínů souvisejících se začleňováním se může lišit podle specifické doby, místa nebo země, stejně jako podle politických a historických okolností (Ordner et al., 2003:33). Jejich význam je spojen s různými interpretacemi s akademickými diskurzy. Tyto koncepty mají kromě své mikrosociální dimenze (integrace určitého subjektu nebo jejich skupin do dílčích společenských struktur) také svou mezo- a makrospolečenskou rovinu. Ta souvisí se soudržností společnosti jako celku a s její schopností a mechanismy se vyrovnávat s prvky jinakosti a s nerovnostmi, které jsou vnímány jako cizorodé prvky pro „koherentní“ celek. Tento aspekt je silně spojen s rovinou vypořádání se s cizinci, jelikož právě oni mohou být považováni za onen cizorodý prvek narušení soudržnosti. V tomto kontextu má sociální integrace významnou spojitost s pojmem sociální koheze, jež představuje „podmínky stability politického systému, bezpečnosti a zdroj ekonomické výkonnosti“ (Bayer et al., 2005:2).1 Společnost však cizí prvky potřebuje ke své sebedefinici, neboť jak poukazuje Bauman (1996:45), „cizí skupina je přesně onou imaginární opozicí, již k sobě vlastní skupina potřebuje pro svou sebeidentitu, soudržnost, vnitřní solidaritu a emocionální jistotu“. Kategorie cizosti a jinakosti tak plní funkci pro sebedefinici hranice mezního společenství.

1

Pojmy soudržnost a koheze jsou často chápány jako synonyma. Přesto Šafr a Sedláčková (2006) navrhují jejich rozlišování. Pojem soudržnost vztahují k sociálněvědnímu diskurzu, jež se vztahuje ke „stavu“ společnosti (jako cíli). Naopak pojem koheze používají v praktickém sociopolitickém diskurzu a označují jím proces a konání vedoucí k stavu sociální soudržnosti. Je tedy spojen s intervencionismem a policy making (Šafr, Sedláčková 2006).

10

2.1.2

Kategorizace přístupů užívání konceptu integrace

Používání konceptu integrace (a obecně konceptů soudržnosti) lze klasifikovat do několika přístupů. Z hlediska funkcionalistického paradigmatu jsou koncepty integrace a soudržnosti přistěhovalců pojímány v kontextu společenského systému a struktury, v jejímž rámci jsou přistěhovalci nositeli určitých funkcí. Jde o proces vedoucí k vzájemné adaptaci jednotek a subsystémů pro zachování jejich funkce pro celek a pro stabilitu institucionalizované kultury (Mareš, 2006:14). Lze si všímat jednak manifestní funkce integrace přistěhovalců, kde bývá zdůrazňován jejich ekonomický přínos do země nebo do demografické struktury, a jednak manifestní funkce existence integračních opatření, jejichž cíl je chápán ve smyslu zlepšení situace přistěhovalců v partikulárních oblastech života nutné pro dobro celku. Lze se také zamýšlet nad latentní funkcí existence integračních opatření. Podle Joppke (2008) jsou někdy tato opatření vytvářena k uklidnění společnosti, že vláda situaci přistěhovalců řeší. Do funkcionalistického paradigmatu patří například hlediska ekonomická nebo politická. Politický pohled na koncept integrace je spojen s citlivostí tématu přítomnosti imigrantů ve společnosti ze strany původních občanů, kteří k němu přistupují s celou sadou svých postojů a zkušeností. Vyjednávání o podobě konceptu integrace a o jeho uchopení se tak stává předmětem politického boje, ve kterém jsou prezentovány ekonomické, sociální nebo kulturní výhody a nevýhody; nebo je téma lapeno do nacionalistických diskurzů o potřebě ochrany národního státu. Z politického hlediska je také na imigranty nahlíženo jako na předmět administrace, jenž je třeba řídit, monitorovat a sledovat vývoj. Ekonomové hledí na integraci z hlediska nákladů a výnosů, se kterými je integrace přistěhovalců spojena. To znamená, že hodnotí náklady a výnosy plynoucí z přítomnosti nebo nepřítomnosti migrantů pro mikro a makro ekonomické prostředí, či náklady a výnosy spojené s realizací integračních opatření. Ekonomické hledisko je tedy zaměřeno jak na analýzu výhod plynoucích z anti-imigračních nebo pro-imigračních přístupů, tak na analýzu efektivity konkrétních přistěhovaleckých politik a opatření. Neexistence explicitních cílů integračního procesu (neboli cíle žádoucího stavu, ke kterému by se proces měl přibližovat), či alespoň možnost její operacionalizace, však činí analýzu efektivity velmi komplikovanou. Rasistické a xenofobní diskurzy lze taktéž řadit do funkcionalistických přístupů, jen s tím rozdílem, že tyto přístupy jsou ze své podstaty orientovány na dysfunkce spojené jak 11

s kulturním vylučováním a důrazu ohrožení kulturní jednoty v symbolické rovině, tak s hledáním nákladů a nevýhod v rovině praktické (spojených s trhem práce, bydlením, vzděláním apod.). Mocenské hledisko je spojeno s politickou rovinou dominance v procesu začleňování. Přistěhovalci jsou nahlíženi jako ti, kdo mají v přijímací společnosti komparativně méně moci oproti občanům v prosazování svých cílů, neboť ve svém postavení disponují nízkým kapitálem používat politických a občanských mechanismů. Moc lze v kontextu integrace chápat ve smyslu možnosti diktovat druhým míru nejistoty v níž musejí žít (Crozier In Bauman, 2000:119). Mocenská dominance je také podstatou politik asimilace, které staví na hierarchické nadřazenosti majoritní kultury, do které se má přistěhovalec začlenit. Transnacionální a humanistické diskurzy vztahující se ke konceptu integrace překračují rámec metodologického nacionalismu. Transnacionalismus pojímá sociální prostory v polycentrickém pohledu na životy lidí, kteří jsou integrováni nebo napojeni v geograficky nezávislých a sociálně odlišných prostorech (Klvaňová, 2009:93). Integrace je tak nahlížena z perspektivy vícedimenzionality transnacionálních sociálních prostorů, jež překračují hranice národních států. Jedinec se tak může integrovat paralelně v přijímací společnosti, avšak zároveň zůstává pevně spjat s původní domovinou jak skrze komunikaci, média, sledování tamní situace, tak skrze zasílání remitencí, jež mají významný dopad na životy lidí v zemích třetího světa (více viz Skeldon 2008). Humanistické diskurzy zdůrazňují hodnotu člověka a lidské svobody, ve které jsou si jedinci rovni. V kontextu konceptu integrace se tento přístup promítá jednak do multikulturalistických politik, které ponechávají jedinci svobodu na jeho kulturní sebeurčení, stejně jako na svobodný pohyb, a jednak do morální povinnosti přijímat ty, kterým hrozí ve své domovině ohrožení (problematika azylu). Důležitý je také důraz na rovná práva všech jedinců, bez ohledu na individuální charakteristiky jejich uznávaného statusu. Tato morální dimenze přijímání přistěhovalců a jejich integrace je předmětem nekompatibility v souvislosti s pragmatickými zájmy národních států.

2.2 Institucionalizace členství v národním státě Vnímání vymezení osob patřících do státu je jedním z nejvýznamnějších aspektů ovlivňující možnost přistěhovalce integrovat se s připsanými občanskými, sociálními nebo politickými právy plynoucími z legálního statusu členství. Možnost zisku státního občanství (jakožto legálně definované kategorie zahrnující práva a povinnosti a umožňující 12

alespoň z formálního hlediska plně participovat na životě společnosti) je základním inkluzivním prvkem především v dlouhodobém horizontu života přistěhovalců, nicméně je ovlivňuje pojetí imigrantských rolí v horizontu krátkodobém. Tato perspektiva je pevně spojena s národním státem, do kterého se má jedinec integrovat. Operuje tak v konceptech metodologického nacionalismu (Wimmer, Glick-Schiller 2002) a přehlíží perspektivu transnacionalismu. S jistou nadsázkou lze říci, že zásadní otázkou spojenou s konceptem integrace je nejasnost základního definičního aspektu vymezujícího členství v národě resp. společnosti nebo ve státě. Následující podkapitoly se zabývají různými přístupy k vymezení členství. Některé přístupy staví na integraci na základě historické zkušenosti, kultury, etnicity nebo občanství, Alexander (2006) staví členství na solidaritě ústřední skupiny. 2.2.1

Etnický a občanský národ

Ačkoli se jednotlivé evropské národy z historického hlediska konstituovaly rozdílně, stojí na představě shody politických a kulturních hranic. Zatímco ve státech západní Evropy se národní stát konstruoval po mnoho staletí a je inkluzivní i pro rozdílné etnické a národnostní skupiny2, v jižní, východní a střední Evropě byla jeho konstrukce výsledkem nacionalistických hnutí z poměrně nedávné minulosti – z 19. a 20.století. I přes podobné rysy chápání hranic státu v obou skupinách jsou v jejich pojetí významné rozdíly, které plynou z rozdílného vymezení národního státu – občanského v prvním případě a vymezení etnického pro státy druhé skupiny (Barša, 2003:8). V rámci občanského národa, jehož představitelem bývá uváděna Francie, jsou lidé zahrnuti do členské příslušnosti skrze občanství s vědomím toho, že národ je záměrně vytvořenou identitou pro praktické a politické účely fungování státu. S ohledem na toho vědomí je možné explicitně uvažovat o jednotlivých institucích funkcionalisticky – jejich úkolem je občany asimilovat do jednotné politické kultury (příkladem je instituce školství, kde jsou s ohledem na tento veřejný zájem omezovány symboly a identifikace partikularistických skupin, které by mohly zdůrazňovat jinou než občanskou loajalitu ke státu a republice). Podle Barši (2003) jde tak o národotvorný nacionalismus. Druhým typem, jehož hlavním představitelem je Německo, je národ etnický. Ten se hlásí k mýtické minulosti a hlubokým kořenům, jejichž přirozeným vyústěním je národní

2

Jeho „ústřední solidarita“ (Alexander 2006) je potenciálně rozšířitelná na okrajové skupiny.

13

stát. Historický charakter okolností jeho vzniku je tak popírán ve prospěch jeho přirozeného vzniku. Nacionalismus v tomto pojetí je státotvorný. U příslušníků obou typů národa je vytvářena hlubinně citová až existenciální vazba, která je stěžejním východiskem pro pojetí členství. Skutečnost, jak se v průběhu vývoje historie konstruovalo a institucionalizovalo pojetí členství do národního státu (etnické nebo občanské vymezení příslušnosti) má významné implikace pro chápání přistěhovalců a přiznávání jejich plného legálního členství (občanství), jež je předpokladem pro možnost plné participace ve všech společenských dimenzích. 2.2.2

Solidarita jako kategorie přijetí ze strany přijímací společnosti

Pro Alexandra (2006:17) je kategorie členství spojena s konceptem solidarity, který „odkazuje k subjektivním pocitům spojeným se začleňováním, jež zažívají jedinci ve vztahu k příslušníkům vlastních společenských skupin“. Tato kategorie podle něj stojí mimo sféry politiky a ekonomiky, které jsou oproti solidaritě více instrumentální3, i mimo otázky kultury, jež jsou zaměřeny na konstrukci významů v relativní nezávislosti od specifického časoprostorového kontextu. Společenská solidarita je konkrétnější kategorií, jelikož je spojena s konkrétním časem a s konkrétními společenskými skupinami, a je inkluzivní, neboť se ustavila historicky kolem členů zakládajících skupinovou jednotku na základě sdílení určitých vlastností a znaků, na základě kterých formují „ústřední skupinu“. Podle Alexandra (ibid.) formy solidarity a jejich rozsah přetrvávají v čase. „Bez ohledu na to, jaké formy budoucích institucí tyto „ústřední skupiny“ vytvoří, bez ohledu na případný liberalismus jejich sociálního a politického uspořádání, přetrvávají v nich pozůstatky této ústřední solidarity“. S příchodem nových (okrajových) skupin tak vznikají tlaky na rozšiřování této ústřední solidarity, jež je hlavním inkluzivním faktorem ústřední skupiny. Z hlediska institucionalizace příslušnosti ke skupině pak Alexander (2006:18) definuje inkluzi jako „proces, skrze nějž získávají dříve vyloučené skupiny nárok na solidaritu „mezního“ společenství dané společnosti“.4 Na vlastnostech mezního společenství (na hranicích jeho

3

Politika zaměřuje svoji pozornost na snahu na řízení cílů a ekonomika se zabývá produkcí a nedostatkem. Odkazem na „mezní“ společenství má Alexander (2006) na mysli nejširší solidární skupinu, do které se jedinci ještě mohou cítit začleněni (přesahuje okruh příbuzenství a přátel; jde o hranice všeobecně vnímané „společnosti“). V termínech Andersona (1991) jde o imaginární komunitu. 4

14

otevřenosti nebo uzavřenosti) pak závisí schopnost společnosti přijmout přistěhovalce tak, aby mu bylo umožněno cítit se jako plnoprávný člen společnosti, jenž je začleněn do ústřední solidarity mezního společenství. Inkluze je tedy spojena s charakteristickými rysy hranic solidarity (zda jsou vazby vymezeny primordialisticky nebo občansky) a na schopnostech jejich proměny. Tato definice také odkazuje spíše k pociťované solidaritě mezního společenství, kdy nejde pouze o behaviorální aspekty příchozích. Z historického hlediska je pak vývoj moderního státu chápán jako proces přeměny hranic solidarity – ze společnosti primordiální na společnost občanskou, v rámci nějž docházelo k diferenciaci funkcí provázené procesem ekonomické a politické transformace a zrodem občanských vazeb. 2.2.3

Občanství jako institut formálního členství - faktor inkluze i exkluze

Integrace přistěhovalců je velmi úzce spojena s otázkami týkající se občanství, které lze právem považovat za jednu ze stěžejních styčných ploch vztahující se k hodnotové jednotě, kohezi a identitě liberálně demokratických států (Favell 2001). Právě v konceptu občanství jakoby se potkávaly dvě protikladné tenze plynoucí z rozdílných obhajob imigrace a integrace do liberálních států. A tou je sledování důsledků příchodu a začlenění imigrantů do státu jako politické jednotky5 a přístupu k jedinci jako k lidské bytosti, která má právo na migraci a na svoje občanská a sociální práva. Občanství lze chápat jako inkluzivní faktor pro ty, kteří mají právo na přináležitost do ústřední skupiny; pro ostatní ne-členy je pak faktorem vyloučení z celých společenský oblastí, které jsou chráněni s odkazem na národní exkluzivitu členství. Jakoby v návaznosti na to se Favell (2001) zamýšlí nad tím, zda rozdílné zacházení s jednotlivými etnickými skupinami je v souladu s myšlenkami svobody, rovnosti, tolerance nebo spravedlnosti, které mají být součástí liberálně demokratických společností. Zároveň však podotýká, že tyto ideály jsou velmi vzdáleny od skutečné politické praxe. Jde o vnitřní rozpory idejí, na kterých jsou založeny liberálně-demokratické společnosti vzniklé z tenze mezi partikularismem národního státu a universalismem lidství.

5

V klasifikaci argumentace Sales (2007) lze řadit ke Consequentialist Nationalism.

15

2.2.3.1 Principy práva na občanství Právo na občanství vychází z historické zkušenosti konstrukce národa. Jedná se o tři hlavní principy: ius sanguinis, odvozený z pokrevní příbuznosti a etnicity předků národa dané země, a ius soli (právo země), kde je nárok na občanství odvozen z místa země narození. Pokud země vnímá přidělování občanství podle ius soli, umožňuje inkorporovat i kulturně a etnicky odlišné skupiny obyvatel do jednoho státu či politického celku (příkladem je USA nebo Velká Británie). Z historického pohledu je tento princip aplikován většinou v původně koloniálních zemích, kde bylo třeba v určitých historických periodách začlenit jednotlivce jiného etnika a národností do státu tak, aby výsledný celek byl funkční z hospodářského a politického hlediska. Naopak příkladem uplatňování principu ius sanguinis (etnického a kulturního vymezení subjektů národního státu) jsou dnes již bývalé emigrační země (jako je Německo, Španělsko nebo Řecko), které se snaží i po odchodu a usazení svých občanů v jiných státech o udržení vazeb loajality, jež mohou být využity v případě možného návratu (využití „law of return“) a zpětných reintegracích do původní vlasti. Úskalím tohoto přístupu pak je, že občanství může získat poměrně snadno člověk, který se na daném území nenarodil a nikdy na něm ani nežil, jen z toho titulu, že někdo z jeho předků byl občanem daného státu. Nikoli však jedinec jiného etnika, který se na daném území narodil a žije na něm i se svými potomky. Je potom matoucí, zda rétorika, kde loajalita k zemi vychází především z etnických kořenů nachází své opodstatnění. Stále častěji se v praxi setkáváme ještě se třetím principem, jež Castles a Davidson (2000:84) nazývají ius domicili, podle kterého lidé mohou získat nárok na občanství na základě místa bydliště, jež se nachází na území daného státu. Vývoj v evropských státech poukazuje na vzrůstající význam tohoto principu. Cizinci deklarují svou loajalitu k zemi především tím, že v zemi dlouhodobě žijí, pracují a naučí se jazyk. V praxi se nesetkáme s tím, aby některý ze států při přiznávání občanského statusu aplikoval princip v jeho čisté podobě. Ve většině případů jde o jakousi kombinaci zmíněných principů. I země, převážně aplikující princip práva země (jako USA), udělují občanství dětem svých občanů narozených v cizině na základě krevní příslušnosti rodičů občanů. Také země, jež donedávna uplatňovaly princip krevní příslušnosti, jsou okolnostmi

16

nuceny přistoupit na právo místa bydliště (ius domicili) s ohledem na soustavné vylučování celých segmentů přistěhovalecké populace (příkladem je Německo6). 2.2.3.2 Potřeba redefinice formálního členství Do jaké míry je občanství základním inklusivním mechanismem současných společností, je otázka, jež v současné době prochází žhavými diskusemi. Současný vývoj poukazuje na nutnost redefinice institucionalizace osob do struktur společnosti. Přesto není vůbec jasné, co je tou hlavní hodnotou, skrze které se lidé identifikují s partikulárním národem. Začíná být zjevné, že pokud bude nadále členství v relativně uzavřené kulturní komunitě (a pocit oboustranné přináležitosti) podmiňovat přístup k ostatním dimenzím členství, snahy integračních politik o občanskou participaci nebudou funkční. Problém vzniká zvláště u participace v politické rovině, neboť by soustavně vzrůstal počet těch, kteří jsou vyloučeni z možnosti používat legitimní prostředky skrze politickou participaci k ovlivňování dění v místě, kde žijí, pracují a platí daně. Spolu s Bauböckem (1994:202) lze položit v této souvislosti provokativní otázku, zda není vyloučení přistěhovalců z této možnosti politické zásadním selháním inkluzivních principů liberálních demokracií. Demokracie (jako vláda lidu) by ztratila svou funkci, jelikož legitimita vzešlých rozhodnutí by se opírala o stále menší podíl názorů populace. Podle Castles a Davidson (2000:viii) není občanství založené na jedinečné a individuální příslušnosti k národnímu státu v současném mobilním globalizovaném světě dostačující, neboť samotný model národního státu byl v několika ohledech narušen7. Nové přístupy k občanství by měly brát ohled jak na kolektivní identity, tak na skutečnost, že lidé mohou patřit do více než jedné společnosti. Přitom ale členství v této komunitě nemůže být založeno výhradně na národních vazbách založených na společné historii a kultuře. Řešením pro vyrovnání vlivů globalizace by podle nich bylo, aby stát fungoval hlavně jako politická jednotka, kde nebude důraz kladen na národnost občanů státu. Namísto toho navrhují, aby stát byl redefinován na demokratický občanský stát, kde

6

Německo bylo až do změny zákona o občanství roku 2000 specifické svým etnickým pojetím národa a přiznávání občanství a přistěhovalci tak v některých případech ani po několik generací neměli přístup ke všem právům plynoucích ze statusu občanství. 7 Národní státy ztratily část ekonomické i politické moci vůči subjektům pohybujícím se v transnacionálním a nadnárodním prostrou - korporacím a organizacím (Wimmer, Glick-Schiller 2009).

17

existuje možnost zisku formálního členství a to bude inkluzivní a flexibilní. Zahrnutí do něj by pak nemělo být definováno kulturou ani členstvím ve specifických kulturních skupinách, ale místem bydliště jedince. Druhou možností je podle nich navrhnout takové formy demokratické politické participace, které budou přesahovat ohraničenost jednotlivých států (mohou být definovány např. regionálním, supranacionálním nebo transnacionálním kontextem). S jejich prvním návrhem, s jistou formou de-etnizovaného občanství, souhlasí také Joppke a Morawska (2003). Ti poukazují na dva směry, kterým by se de-etnizace mohla ubírat. První vychází z liberalizace přístupu k občanství, díky němuž by tak bylo možné uplatňovat volnější pravidla pro jeho zisk a zahrnout tak i přistěhovalecké skupiny. Druhý směr spočívá v rozšíření specifických práv (běžně chápaných jako součást statusu občanství) i na ne-občany. Zisk státního občanství by tak měl být spíše než na etnicitě založený na místu narození nebo žití a měly by ho spojovat společné politické hodnoty a normy.8 Druhý návrh Castles a Davidsona (2000) je pak v souladu s názorem například Soysal (1994). Ten argumentuje, že význam národního občanství globálně upadá a že model je postupně redefinován směrem k postnárodním schématům členství nebo konceptem univerzálních lidských práv. Další východisko pak prezentuje Brubacker (1992), jež poukazuje na nutnost procesu znovu vybudování významu občanských tradic. Tyto přístupy však nemají oporu v realitě a při sledování vývoje evropských pravidel udělování občanství nacházíme jako pravdivé spíše přístupy Joppke a Moravské (2003). Přestože lze uznat, že vývoj přiznávání občanství směřuje k jeho de-etnizaci, Castles a Davidson (2000) nepopírají význam kulturních a sociálních vazeb, které jsou pro členství ve státu důležité. Od skutečnosti, že individualita je vždy formována v rámci určitého kulturního a sociálního kontextu, a že jedinci jsou zároveň členy specifických skupin s konkrétními zájmy, hodnotami a potřebami, nelze totiž abstrahovat. Abstrakce od této skutečnosti by tak totiž popírala diference v přístupu k politické a ekonomické moci a byla by falešným obrazem o rovnosti občanů vycházející z liberálních principů. Úkolem

8

Joppke a Morawska (2003:18-19) poukazují na tři elementy de-etnizovaného občanství, které lze v současných politikách spojených s občanství vysledovat. Prvním je obnova ius solis principu přiznávání občanství v Evropě (nebo doplnění tohoto principu komplementárně k jeho ius sangunis variantě), druhým je vzrůst významu duálního a vícečetného občanství a třetím je stále tolerantnější přístup k rozdílným minoritním identitám (de facto multiculturalism).

18

občanství je kompromis mezi partikularitou individuální rovnosti i uznání kolektivních rozdílů. Nejvýznamnější tenze pro redefinici občanství jsou obsaženy v principech inkluze a exkluze rozmanitých skupin, mezi právy a povinnostmi občanů a především mezi tím, zda bude politická přináležitost definována občanstvím a kulturní příslušnost odkazem k vymezeným kategoriím národa. Důležitá je tedy také míra, do které lidé, patřící do různých skupin v rámci populace, mohou využívat skutečných výsad spjatých s občanstvím - zda jsou zahrnuti do „ústřední solidarity“ (Alexander 2006). Castles a Davidson (2000:84) tuto kategorii nazývají substantial citizenship - to znamená takový obsah občanství, který zakládá možnost mít rovné šance na participaci v různých sférách společnosti (jako je trh práce, možnost využívání systému sociálního zabezpečení, možnost uplatňovat politický vliv apod.). 2.2.3.3 Podmínky pro zisk občanství Podmínky pro naturalizaci imigrantů a jejich potomků jsou v jednotlivých evropských státech velmi odlišné, neboť se v přiznávání občanství odráží vliv historických zkušeností, které se odehrávaly v procesu formování národních států. Jednotlivé státy definují v rámci své svrchovanosti nad územím pravidla, která jsou podkladem pro jeho zisk. První pravidlo souvisí s legální stanovenou dobou pobytu přistěhovalce na území daného státu.9 Pobyt na území je tak vnímán jako časová prověrka zájmu o členství a prokázání solidarity vůči ostatním členům. Stanovovány jsou dále zákonné požadavky typu prokázání znalosti jazyka nebo obeznámenosti s hodnotami a zvyklostmi místního prostředí.10 Mezi dalšími požadavky ze strany některých přijímacích států je vyžadování dobrého charakteru, což se dokládá čistým trestním rejstříkem.11 Některé země také

9

Pravidlo nutnosti legálního pobytu je porušováno institucí amnestie nelegálních migrantů. Americká vláda svým poměrně nekonsistentním postojem k ilegálním migrantům udělila od druhé poloviny 80.let již několikrát amnestii nelegálním migrantům, což bývá kritizováno jako jeden z důvodů příchodu dalších nelegálních vln přistěhovalců. V Evropě byl tento přístup velmi silně kritizován Evropskou Unií poté, co Španělsko zlegalizovalo pobyt ilegálních přistěhovalců na území Španělska, kteří poté díky otevřenému Shengenského prostoru dostali přístup do celé Unie. Porušením tohoto pravidla tak vznikla paradoxní situace, že ti, kteří co porušovali zákonem vymezená pobytová pravidla, dostali možnost zlegalizovat svůj pobyt přednostně před těmi, kdo tato pravidla respektovala. 10 Tento požadavek se promítá do nutnosti absolvovat tzv. integrační kurzy, které jsou zaváděny v Západní Evropě stále častěji a stále častěji je jejich absolvování povinné, přičemž neúčast bývá sankcionována (Joppke 2008). Tento prvek lze chápat jako znak oživování principu asimilace (Joppke, Moravska 2003).

19

odmítají naturalizovat ty, jež mohou být potenciálně nebezpeční pro veřejný pořádek a bezpečnost. Castles a Davidson (2000:87) upozorňují, že tato pravidla mohou být snadno zneužity proti těm imigrantům, kteří ve své zemi protestovali například proti diktátorským režimům nebo vystupují proti rasismu v cílové zemi. Tím se mohli dostávat do střetů s policií a mít záznam v trestním rejstříku. Některé státy zahrnují také jistý set těžko ověřitelných subjektivních kritérií jako je loajalita k republice (vyžadováno v Rakousku) nebo věrnost ústavě (v německém případě); Švýcarsko zase vyžaduje obeznámenost se švýcarským způsobem života, zvyky a způsoby.12 Stále častějšími jsou také kritéria spojené s ekonomickými aspekty života, tzn. je vyžadováno potvrzení, že dotyčný cizinec vlastní dostatečné prostředky pro živobytí, nebo je třeba jinak doložit finanční solventnost, která by zajistila ekonomickou soběstačnost cizince. To je vnímáno jako potenciální předpoklad nezávislosti na systému sociálního zabezpečení. Z hlediska pohledu inkluze do „ústřední solidarity“ (Alexander 2006) lze vnímat tuto podmínku jako známku přechodu ke společnosti občanské, jelikož nepředpokládá se začleněním cizince do kategorie této solidarity. Aneb jedinci je dovoleno být členem v případě, že jeho členství nebude zasahovat do členství ostatních občanů. Není neobvyklé, že státy definují přístupová pravidla ke svému občanství pružně. Příkladem je Německo, které vyžadovalo kromě jiného také „veřejný zájem k naturalizaci“, na jehož základě bylo možné naturalizaci imigranta odmítnout s nejasnými důvody, nebo naopak jej bylo možné využít k naturalizaci celých kategorií skupin (příkladem byli dlouhodobí residenti a potomci přistěhovalců) 2.2.3.4 Duální občanství Důležitým signálem integračních záměrů a významným aspektem v problematice zisku občanství a naturalizace je také skutečnost, zda státy přistěhovalci umožní ponechání si původního občanství (a zda je mu dovoleno mít občanství duální nebo dokonce vícečetné). Migranti si chtějí ponechat původní občanství nejen z emocionálních důvodů, ale také z praktických. Vzdání se ho může blokovat možný návrat do vlasti na stáří, nebo může být

11

Dobrý charakter je někde vyžadován i přísněji než jen absencí záznamu v trestním rejstříku - např. v USA jsou stanoveny podmínky jako nebýt polygamní, alkoholik, gambler apod. (Castles, Davidson 2000). 12 Předpoklad možnosti ovlivňovat tato subjektivní kritéria je součástí již zmíněných integračních kurzů (více viz Joppke 2008).

20

v některých případech důvodem

ztráty majetkových práv na půdu. Ani emocionální

hlediska vzdání se občanství nejsou zanedbatelná. Mohou vést k rozpolcenosti s ohledem na osobní a národní identitu spjatou se zemí původu. Ztráta občanství by tak paradoxně mohla vést k intenzivnějšímu přilnutí k původní etnické nebo národní identitě jako příklad jednoho ze zvrácených efektů asimilační politiky v koncepci rakouského politologa Bauböcka (In Barša 2003). Duální (nebo vícečetné) občanství se do praktické politiky dostává stále častěji a je tak empirickým důkazem pro obhajobu pozice Joppke a Moravské (2003) o liberalizaci přístupu k občanským statusům. Jeví se jako jedno z možných řešení související s vícečetnými identitami s ohledem na zvyšující se migrační toky v rámci globalizujícího se světa, kdy lidé častěji žijí ve více státech. Navíc princip jedinečného občanství je ze své podstaty narušován u dětí z národnostně smíšených manželství na území rozdílných států, kde se kombinují různé principy pro přiznání občanství (ius solis s ius sangunis). 2.2.4

Dílčí diskuze

Pokud

vycházíme

z historického

pojetí

společnosti

vycházející

z etnických

a

primordialistických tradic, stejně jako pokud bychom přistoupily na argumenty Alexander (2006), pro kterého je integrace přistěhovalců spojena s nutností otevírat hranice ústřední solidarity mezního společenství, jež jsou základními inkluzivními aspekty pro pociťovanou příslušnost (která hraje větší roli než behaviorální aspekty přistěhovalců), lze položit otázku: jakou roli pak mohou hrát integrační politiky? Jaký má vůbec smysl integrační politiky vytvářet, pokud je pociťované členství hlavním integračním faktorem, bez něhož se symbolicky zavírají ostatní společenské struktury? Lze se také ptát, jaké je možné aktivovat mechanismy či strukturální faktory pro otevírání hranic přináležitosti a solidarity mezního společenství.

2.3 Národní stát jako „přirozená" jednotka integrace aneb kohezivní společnost jako projekt první modernity Koncept integrace implicitně vychází z předpokladu téměř homogenního společenství založeného na sdílených normotvorných hodnotách a relativně stabilní struktuře. Toto společenství je vnímáno jako integrované díky diferenciaci funkcí, jež je základem pro organickou solidaritu (Durkheim). Společnosti, jež se v této souvislosti chápe ve smyslu

21

národního státu, jsou tak připisovány charakteristiky již integrovaného relativně stabilního celku, do něhož je možné externí subjekt začlenit (integrovat). Model společnosti založený na národním státu je součástí projektu první modernity, kde jsou za dané brány kolektivní identity jako je třída, rodina nebo etnicita (Beck, BeckGernsheim, 2005:206). Ty kategorizují nejen společenskou strukturu, ale také myšlení členů společnosti a plní tak integrační funkce. Národ jako kulturní komunita, čerpající legitimizaci svého členství z odkazu na předky, jazyk a historickou zkušenost, se stal předpokladem pro stát jako politickou komunitu (Castles, Davidson, 2000:81). Tomuto celku kulturní a politické komunity jsou připisovány sdílené hodnoty a normy, na kterých stojí integrace společenské struktury. Přesto lze položit otázku, zda jsou opravdu stávající hodnoty a normy sdílené všemi členy společnosti a do jaké míry jsou stávající občané opravdu integrovaní (resp. kde jsou integrováni -jaká je podoba stávajících společenských institucionálních a kulturních struktur). Koncept integrace imigrantů jakoby implicitně předpokládal, že společnosti byly a jsou před příchodem imigrantů vnitřně integrované, a právě kvůli jejich příchodu hrozí desintegrace celé společnosti, rozvolnění vzájemných společenských vazeb a nabourání ustanovené konsensuální normativní a institucionální struktury celku (Joppke, Morawska, 2003:3). Tento předpoklad však není zcela na místě. Jak ukazuje postklasická sociologie, „společnost“ s těmito charakteristikami nikde neexistuje. Moderní společnost byla a je tvořena rozmanitými autonomními a leckdy na sobě nezávislými poli nebo systémy, jež zahrnují (integrují) jednotlivé sociální aktéry vždy jen v určitém ohledu a v určitých sférách, nikdy však v jejich celistvosti (ibid.). V tomto segmentujícím pohledu pak můžeme o migrantech uvažovat jako o těch, kteří jsou vždy určitým způsobem do polí či systémů přijímací společnosti integrovaní, přestože jako celé osoby nejsou a ani být nemohou; z jiných jsou naopak vyloučeni. Tato skutečnost se však týká také stávajících občanů, kteří jsou začleněni jen v některých systémech a nikoli v jiných (příkladem jsou instituce občanské společnosti, dobrovolnické spolky, pracovní organizace apod.). Zapojení se do specifických systémů je ovlivněno výbavou kulturními a habituálními dispozicemi jednotlivých sociálních aktérů – jak původních občanů tak i přistěhovalců. Z úhlu tohoto makrosociologického pohledu je neintegrovaný imigrant strukturální nesmysl, jelikož každý je vzhledem k určitým systémům nebo polím neintegrovaný a k jiným systémům naopak integrovaný. Může jít o systémy lokality nebo bydlení, etnických skupin nebo např. nelegální ekonomiky (Joppke, Morawska 2003). 22

2.3.1

Společenská struktura, individualizace a pluralizace identit

Vašečka (2008:205) spolu s Alexandrem (1988) v souvislosti s pluralizací identit a společenské struktury navrhují změnu perspektivy na integraci. Podle nich není již stěžejní otázkou „jak“ přistěhovalce integrovat, ale „kam“ jej integrovat, což implikuje otázku struktury společnosti. Vymezená jednotka „majoritní společnosti“ souhlasící s hranicemi národa jakožto kulturní komunity (Castles, Davidson 2000:81) a jasně definovaným souborem vymezujících charakteristik je teoretickým konstruktem. Členové zapadající do modelu národa jsou kulturně, hodnotově, sociálně i ekonomicky

natolik diferencované subjekty, že je

problematické o nich hovořit jako o „společnosti“ s jasně definovanou strukturou. Sociologové zabývající se společností v podmínkách druhé modernity upozorňují na zásadní proměny společenské struktury (např. Beck 2004; Bauman 2004; Giddens 2003) související s procesy individualizace a pluralizace identit. Podle Becka a Beck-Gernsheim (2005:xxii) individualizace se stává podstatou sociální struktury společnosti druhé modernity jako takové, kde je individualizace institucionalizovaná. Základním předpokladem pro rozvoj a existenci individualizace společnosti je změna charakteru institucí, na kterých byl jedinec závislý (typu rodina, sousedství, třída) a které jej udržovaly v hranicích vymezených kategorií. Tyto formy a kategorie sice jednotlivci předurčovaly společenské postavení, na druhou stanu plnily stabilizační úlohu v jeho životě i v životě společnosti. S rozvojem sociálního státu se závislost člověka přenesla z dřívějších kategorií na instituce sociálního státu a trhu práce, kde jsou kritéria a požadavky nastaveny nikoli kolektivně, ale individuálně (příjemcem sociálních dávek je individuum nikoli skupina, při hledání práce či jejím vykonávání závisí člověk rovněž sám na sobě). Svoji integrační funkci tak do jisté míry přestávají plnit kategorie společenská třída nebo statusové skupiny (i etnické), které by reprodukovaly společenské uspořádání (Beck, Beck-Gernsheim 2005). Jejich rozpadem pak nastává situace, kdy tuto úlohu na sebe museli převzít individualizovaní jedinci, na které byl naložen náklad vlastní odpovědnosti, že svou činností musí tvořit vlastní biografii. Biografie každého jedince se proto stává standardizovanou (tzn. že se každý musí vejít do předpřipravených šablon a požadavků, každý musí být individualizovaný), ale současně i výběrovou, neboť každý si určuje (více méně) co bude dělat a jak bude žít. Vzniká tak paradox představy možnosti ovlivnit vlastní život, jež je však svázán vnějším strukturálním prostředím. 23

Vztáhneme-li tyto předpoklady na integraci přistěhovalců, jedinec se neintegruje do vymezených společenských kategorií, ale spíše do institucionálních struktur, které přistupují ke každému imigrantovi jako k (více méně) samostatné jednotce, jež se zvlášť integruje a definuje na trhu práce, zvlášť ve společenském životě, v bydlení, zvlášť v individuálním přístupu k integraci do státu či společnosti, kam přichází. Míra integrace tak do jisté míry (s ohledem na nastavená kritéria dané země) však závisí na individuálních dispozicích každého jedince. S přihlédnutím k těmto předpokladům se lze vymezit vůči platnosti tezí strukturálního funkcionalismu, které staví na předpokladu lineárních sebe-reprodukujících se systémů jako nositelů určitých funkcí. Beckem popsaná změna společenské struktury v podmínkách druhé modernity odkazuje ke společnosti diferencovaných individuí, a kategorie, podle nichž bylo možné donedávna vnímat a odhadovat jejich hodnoty, postoje, preference a životní dráhy, jsou rozmělněny (Beck, Beck-Gernsheim 2005). 2.3.2

Společenská struktura a horizontální nerovnost

Spolu s pluralizací identit se pluralizovaly také nerovnosti a to napříč tradičními kategoriemi stratifikačního systému. Ty sice sociální stát svou činností rozmělnil, společenské nerovnosti však žádném případě nezmizely - změnily se pouze z vertikálních forem na formy horizontální (Mareš, 2006:11-13). Zatímco vertikální nerovnost je spojena se strukturálními nerovnostmi tradičních stratifikačních schémat sociálního konfliktu (na dichotomiích bohatství, moc versus chudoba a privilegia versus deprivace), horizontální nerovnost je spojena s kulturní nerovností, kde pozice „in“ a „out“ vychází ze statusových kategorií etnicity, věku nebo genderu. Tyto souvislosti dovolují vyslovit hypotézu, že se identity všech jednotlivců (jak občanů tak přistěhovalců) značně pluralizovaly a životní biografie individualizovaly. Jejich kulturní a hodnotové orientace se diverzifikovaly napříč společenskou strukturu a napříč domnělými kategoriemi tříd a nerovností. Individualizovaná individua v této situaci již nejsou pouze hráči rolí klasické industriální společnosti, jak lze odvodit z teorie klasického funkcionalismu (Beck et al., 1994:16).

24

2.4 Institucionální a kulturní dimenze konceptu integrace Z pohledu odpovědi na otázku „jak“ přistěhovalce integrovat, narážíme na dvě hlavní dimenze konceptu integrace – institucionální (strukturální) a kulturní (normativní). Zatímco strukturální rovina poukazuje na míru začlenění přistěhovalce do společnosti v dimenzích socio-ekonomických a občansko-politických (jako trh práce, vzdělání, zdravotní systém, bydlení nebo participace v občanské společnosti a v politice apod.), normativní odkazuje ke kulturní orientaci a k míře identifikace přistěhovalce s hodnotami přijímací společnosti (Entzinegen, Biezeveld 2003). Míra integrace v těchto dvou hlavních dimenzích spolu nemusí v souladu – změny vyvolané v jedné oblasti nemusí nutně vyvolat změny v druhé. Podle stávajících zkušeností s přistěhovalci v některých státech se ukázalo, že imigranti se dokázali plně začlenit do společenských veřejných institucionálních struktur, ale přitom si po několik generací na území přijímací země udržovali svoje odlišné kulturní zvyky, aniž by tato skutečnost byla překážkou jejich společenské participace. Požadovaná míra kulturního „splynutí“ a přijetí se odráží do zaměření prvků integračních politik na pomyslné škále asimilace versus multikulturalismus. Odlišujícím prvkem je právo na autonomii v oddělení privátní a veřejné sféry obyvatel žijících na daném území, na míru donucení nebo dobrovolnosti k přizpůsobení v primární sféře a v oficiálním uznání jejich odlišností sférou veřejnou. Podle kombinací přístupu k privátní a veřejné sféře lze rozdělit čtyři ideální typy společenských uspořádání (Furnivall a Smith, In Rex 1997:208). První předpokládá společnost s jednotnou veřejnou doménou, kde je zároveň podporována (nebo umožněna) diverzita ve sféře privátní nebo záležitostí komunity. Spadá sem idea multikulturalismu, jež se opírá o rovnost v příležitostech. Druhý ideální typ podporuje jednotnost jak ve sféře veřejné tak ve sféře komunitních a privátních kulturních praktik. Jde o typické asimilační politiky namířené k menšinám žijících na daném území. Tyto politiky staví na předpokladu, že po kulturní asimilaci přijde téměř automaticky začlenění také do ostatních struktur, nebo že kulturní asimilace je předpokladem pro integraci v dalších strukturách. Třetí ideální typ dovoluje diverzitu (a tedy i různá práva pro jednotlivé skupiny) ve veřejné sféře, ale zároveň explicitně vyžaduje a podporuje diverzitu kulturních praktik jednotlivých skupin (příkladem je kolonialismus či apartheidních praktiky). Posledním čtvrtým typem je společnost, která uplatňuje rozdílná práva a diverzitu ve veřejné sféře, ačkoli privátní a komunitní doména je mezi jednotlivými skupinami 25

poměrně kulturně homogenní. Tento poslední typ je příkladem uspořádání, které bylo na jihu Spojených států amerických před tím, než do platnosti vstoupily zákony týkající se občanských práv. K typologii autorů lze však doplnit, že podobná situace je aplikovaná také v některých současných případech imigrantských skupin především druhých a třetích generací, kterým nebyl přiznán občanský status a práva a povinnosti s ním spojené, ačkoli v kulturní rovině jsou si podobné (a pluralizované) jako identity majoritní společnosti. 2.4.1

Kulturní rovina integrace

Kulturní rovinu začleňování přistěhovalců do struktur přijímací společnosti lze považovat za nejvíce kontroverzní a historicky proměnlivou. Kulturní rovina integrace je nejvíce ovlivněna skutečností individualizace a pluralizace společnosti a pojí tak otázku „jak“ a „kam“ imigranta integrovat do jedné. Pojmy, se kterými se tak v této dimenzi můžeme setkat v teoretické literatuře i v praktickém diskurzu jsou asimilacionismus, melting plot, pluralismus nebo multikulturalismus. Asimilací se v klasické sociologii má na mysli postupná změna z více odlišného chování k méně odlišnému. Koncept byl uveden na americké půdě Chicagskou školou – především dílem R.E.Park z roku 1930 (Velký, 1996:108), kde byl chápán jako progresivní a nezvratitelný proces, ve kterém se imigranti postupem času čím dál více přizpůsobují a připodobňují členům původní společnosti. Důraz byl přitom kladen na jednostrannost procesu - celá odpovědnost za úspěch přizpůsobení byla kladena na bedra přistěhovalce. Asimilační perspektiva vnímala přizpůsobení cizinců a eliminaci jejich odlišností jako podmínku rovnosti, která měla být základem pro sociální vzestup, společenskou solidaritu i pro možnost fungování demokratického systému státu. Tehdejší zkušenosti plynoucí z dalšího společenského vývoje ukázaly, že asimilace jako nevyhnutelná perspektiva postupné kulturní a ekonomické konvergence není platná. Etnicita u přistěhovalců neztratila na své relevanci a socio-ekonomická situace byla stále nerovná v souladu s rasovou a etnickou odlišností. Tyto diference se neztratily ani u druhých a třetích generací žijících v přijímací společnosti - naopak se relevance příslušných etnických odlišností mnohdy ještě oživila (Barša 2003). Vyvíjený nátlak se ukazuje ve svých důsledcích jako kontraproduktivní a neuposlechnutí asimilačního imperativu je zdrojem pro diskriminaci a nerovnost, na což poukázal například Bauböck (in Barša

26

2003)13. Alexander (2006:14) v této souvislosti podotýká, že „pokud má být začlenění úplné – musí vlastnosti okrajových skupin samy projít procesem přehodnocení“. Klade tak důraz na dobrovolnost celého procesu, kdy přistěhovalec přehodnocuje svoje přístupy v každodenním srovnání s novou kulturní realitou. S ohledem na neúspěch asimilačního přístupu se koncept začal přehodnocovat. Poněkud vstřícněji se jevil přístup, který vznikl taktéž na americké půdě, jehož představa spočívala v postupném splynutí charakteristik přistěhovalců s původní většinou za předpokladu, že nedojde k úplnému vymizení kulturních aspektů přistěhovalců. Přístup známý jak „melting plot“ se snaží stavět na tom, že nové kulturní rysy dalších přistěhovaleckých vln jsou vítaným obohacením většinové kultury a vzájemnou kombinací vzniká nová a lepší kvalita. Postupem času se odhalilo, že tato rétorika zakrývala nevyřčenou skutečnost, že jádrem americké kultury je stejně anglosaský protestantismus, který na jiné kulturní přístupy nahlíží s hierarchicky nadřazeným despektem (Barša 2003). Přístupy politik multikulturalismu a pluralismu jsou historicky spojeny s politikami Kanady nebo Velké Británie. Staví na oddělení privátní a veřejné sféry. Ve veřejné sféře je vyžadována jednota, ve sféře privátní je tolerována nebo dokonce podporována kulturní diverzita. Dělení na veřejnou a privátní sféru je sice analyticky užitečný nástroj, nicméně fakticky jsou tyto dimenze významně propojeny. Privátní sféra hraje stěžejní roli v procesu socializace jedinců k participaci ve veřejné sféře a ta je zase tvořena právě systémy kulturních, morálních, rodinných a náboženských hodnot jednotlivých individuí, jež mají své kořeny v socializaci z privátní sféry. Přesto na předpokladu jejich oddělitelnosti staví koncept multikulturality. Navíc se v jeho rámci předpokládá, že politika, ekonomika a právní systém je založen na novém abstraktním systému hodnot a je tak tedy osvobozen od kontroly tradičních hodnot spojených s partikulárními identitami (Rex 1997).

13

Oživení a posilování etnického vědomí u přistěhovaleckých skupin vystavených asimilační politice je první ze zvrácených efektů tak, jak jej definoval Bauböck (in Barša 2003). To je způsobeno větší potřebou vymezování se vůči majoritní přijímací společnosti a potřebou stabilního kulturního prostředí. Dalšími zvrácenými důsledky je zkreslené vnímání pozice těch imigrantů, kteří se nejsou schopni nebo ochotni plně asimilovat - na ně následně pohlíženo jako na zaostalé a kulturně nižší jedince z majoritního etnocentrického nadhledu. Třetím efektem je pak tzv. rasistický paradox, který se zamýšlí nad nestálostí nastavených pravidel a požadavků na přijetí přistěhovalců ze strany majoritní společnosti. Ta svá pravidla může kdykoli měnit a redefinovat tak, že se stávají pro cizince systematicky nedosažitelné.

27

2.4.1.1 Selhání kulturní integrace – uzavřenost kulturních a sociálních hranic Zdá se, že ani jeden z modelů historické zkušenosti neodpovídá na otázku, jak integrovat imigranty z kulturně odlišných prostředí ze třetích zemí, jejich hodnotová orientace je od té kulturní značně odlišná. Otázka se dotýká problematizace koexistence skupin a jednotlivců s hodnotami založených na netoleranci hodnot jiných. V současné době se však i hranice mezi těmito koncepty kulturní integrace pomalu rozmazává. Funkčnost multikulturních konceptů selhává a na příkladu největších zastánců těchto politik (př. Holandsko) lze sledovat opět příklon k jistým formám asimilace. Pro demonstraci lze použít příklad země, jejíž politiky vůči cizincům jsou tradičně v teoretické literatuře označované jako za asimilační – Francie. Jednotlivé aspekty politik je Francie však kulturní diference v privátní sféře toleruje a připouští, pouze jim nechce dát legální veřejný status, který by zdůrazňoval alternativní loajalitu k té občanské a státní. Podle Joppke a Morawska (2003:7) tak aplikuje politiky de facto multikulturalismu. Kromě otevřenosti hranic členství ústřední skupiny (resp. její uzavřenosti) jde také o otevřenost kulturních a sociálních hranic přistěhovaleckých komunit. Ta je podle Szaló (2002) ústřední kategorií pro porozumění biografické a historické dynamiky začleňování asimilace. Sociální a kulturní zakotvenost ovlivňuje strategická jednání, která vychází z dispozic jednajících aktérů (habitů) a z pozic ve struktuře vztahů moci a podmínek v prostředí jednajícího (Bourdieu). Překročení těchto hranic je v případě migrace příkladem jistého typu strategického jednání, kdy rozhodnutí a chování jednajícího migranta jsou nutně ovlivňována jeho habitem z prostředí domoviny. Jeho volby, které ovlivňují dynamiku procesu začleňování (asimilace), jsou tak nutně pevně spjaty s jeho sociální a individuální identitou a s otevřeností sociálních a kulturních hranic. Tato otevřenost je podle Szaló (2002) zásadní pro porozumění konstruování identity imigranta v novém prostředí.14 Není bez zajímavosti, že ačkoli je tato rovina téměř stěžejní, jelikož souvisí s otevřením hranic ústřední skupiny, prostředky na její ovlivnění ze strany policy makers jsou poměrně slabé. Jde jednak o přístup k možnostem viditelných identifikačních znaků

14

Symptomy strukturální asimilace zpravidla nevedou mechanicky k fázi zakořenění - překračování těchto hranic se děje spíše až v intergeneračním procesu začleňování. Eroze etnické identity a původních jazykových praktik tak vede ke kulturní asimilaci spíše až u dalších generací (Szaló 2002).

28

etnické, národnostní nebo např. náboženské komunity, nebo výměny multikulturních hodnot v podobě festivalů, přednášek a médií. Multikulturní přenos je však podmíněn do značné míry ostatními dimenzemi. 2.4.2

Občansko-politická rovina

Občansko-politická rovina integrace souvisí s možností imigranta participovat na životě a chodu společnosti jako občan. Stěžejním tématem integrace je zde občanská rozdílnost mezi jedinci přijímací společnosti a dlouhodobě usazenými imigranty a v jejich participaci na životě společnosti. Pokud nemá etnická nebo národnostní příslušnost vliv na možnosti participace na úřednickém nebo politickém postu, jde o politickou asimilaci. V případě záměrných snah prosadit podíl zástupců etnických příslušníků v politických a občanských institucích kvůli eliminaci občansko-politické segregace se jedná o akomodaci (Barša 2003). Zápornými variantami je politická segregace (kontrola většiny nad menšinou) a otevřený etnický konflikt spojený s často celkovou segregací v ostatních dimenzích (dle Birch, In Barša 2003). Dimenze tak souvisí jednak s umožněním aktivně se podílet na politických rozhodnutích jakožto užití legitimního prostředku na dosažení vlastních cílů a jednak s participací v institucích občanské společnosti.15 Aktivní účast v občanské společnosti může být také zdrojem intenzivnější výměny a kontaktů se členy původní společnosti a je tak významně propojena s kulturní a sociální rovinou integrace. Politická participace je ve většině států umožněna až na základě zisku občanství (kromě výjimek participace v lokálních zastupitelstev). 2.4.3

Sociálně-ekonomická rovina

Sociálně-ekonomická integrace je spojena se začleněním etnicko-kulturních skupin přistěhovalců do sociálních struktur přijímací společnosti (Barša 2003). Její úspěšnost se pak posuzuje porovnáním socio-ekonomických charakteristik cizinců a původních občanů. V případě úplné ekonomické asimilace neexistuje vazba mezi původem a pozicemi v sociální stratifikaci společnosti). Častější je však asimilace částečná, kdy vazba mezi

15

Ve snahách o operacionalizaci konceptu pro měření úspěchu míry integrace jsou sledovány oblasti participace např. v dobrovolnické činnosti, svépomocných skupinách v rámci komunity, či členství v odborech, sportovních klubech či kulturních asociacích (Entzinger, Biezeveld, 2003:29).

29

společenskou pozicí a etnicitou existuje (jejich sociální a ekonomická pozice je ve srovnání s původními občany horší; mají omezenější možnosti a šance se uplatnit). Ekonomická segregace je pak termín pro popis situace, kdy nejsou přistěhovalci ve vyšších socioekonomických pozicích zastoupni téměř vůbec (Barša 2003). Opatření a cíle sociálních politik, jež lze řadit do této dimenze, se týkají tedy narovnání rozdílu v socio-ekonomickém postavení mezi občany a přistěhovalci ovšem s přihlédnutím k zájmům původních občanů. Velmi patrná je především vzájemná propojenost všech aspektů nejen uvnitř této dimenze, ale také jejich návaznost na roviny ostatní.

2.5 Cíle integrace Cíle konceptu integrace není snadné v oficiálních programových dokumentech sociálních politik dohledat. Podle Mareše (2007:12) je cílem evropských sociálních politik dosažení kohezivní nebo také plně integrované společnosti. Jak však bylo nastíněno, společnost s těmito charakteristikami nejenže neexistuje nyní

(v situaci institucionalizované

individualizace a pluralizace identit), ale ani v minulosti, kde se daly pokládat kategorie společenských struktury za platné. Tento cíl však nestojí na žádných hodnotách, které by byly podkladem pro inkluzi/ integraci, tedy pro cíl samý. Kromě tohoto všezahrnujícího a zároveň vágního cíle, jehož naplnění je velmi problematické s ohledem na nejasnost existence společenského celku vymezeného hranicemi „kam“ se má přistěhovalec integrovat, jsou implicitně artikulovány cíle „jak“ se integrovat - skrze realizaci dílčích úkolů v jednotlivých kontextech a dimenzích. Přesto lze říci, že přesná operacionalizace cílů neexistuje ani na úrovni konkrétních integračních dimenzí. Tato skutečnost se jasně ukazuje v případě snah o měření a hodnocení míry integrace, která by mohla sloužit jako zpětná vazba pro hodnocení úspěšnosti nebo neúspěšnosti vymezených politik vzhledem k dosaženým cílům. Je zřejmé, že z teoretického hlediska není snadné nalézt relevantní cíl začlenění (integrace nebo inkluze) přistěhovalce do společnosti. Z funkcionalistického hlediska však tato problematika není také přesně definovaná. V programech integračních opatření jsou cíle rozloženy do partikulárních podcílů v jednotlivých integračních sférách, přičemž oblasti, kterým se tyto politiky věnují, se zdají být bez přesného vymezení požadovaného stavu. S trochou nadsázky lze říci, že cílem integračních politik je to, aby imigrant již nebyl imigrantem, a aby tedy přestal být cílem integračních politik. 30

2.5.1

Nediskriminace a rovnost v příležitostech a šancích

Stále častěji zaznívá z programových prohlášení cíl rovnosti v příležitostech a v šancích. Nejde tedy ani tak o eliminaci nerovností, které mohou být vnímány jako spravedlivé, ale o nastavení takových podmínek, jež by umožnily participaci a příležitost ke změně situace díky osobnímu úsilí. To je spojeno s cílem nediskriminace. Snahy o jejím zamezení na trhu práce nebo ve vzdělání jsou podmínkou pro motivaci a snahu, neboť diskriminace může znehodnotit celý vzdělanostní systém s ohledem na fakt, že by i přes snahu v něm a následné kvalifikace nedostali cizinci příležitost se uplatnit kvůli svému původu a stereotypům s ním spojenému. Anti-diskriminační politiky jsou kromě toho zaměřeny také na oblast bydlení, přístup ke vzdělání a ochranu proti rasistickým útokům. Je však otázka, do jaké míry se zabývat eliminací nerovných přístupů, jež jsou základem pro diskriminaci. Podle Rexe (1997:206) multikulturní společnosti nutně znamenají společnost, ve které si jedinci nejsou rovní a musí být k nim přistupováno s jiným přístupem. Podle něj nelze předstírat, že multikulturalismus a rovnost v přístupu jsou stejnými cíli se stejným pojmenováním. To potvrzuje také Farkas (2003:4): integrace má být chápána jako rovnost šancí k možnosti plně participovat na ekonomickém, sociálním a politickém životě společnosti nehledě na jejich rasu, barvu pleti a původ. Asimilační politiky stejného přístupu ke všem lze v tomto smyslu odsoudit, jelikož nezohledňují rozdíly mezi znevýhodněnými skupinami a původním obyvatelstvem. Farkas proto podotýká, že pokud k různým skupinám přistupují politiky jako by stejné byly, rovnost příležitostí je tak automaticky poškozena. To potvrzuje také historická zkušenost hnutí černochů v americkém prostředí, kde byla asimilace odmítána právě jako znak rovnosti - a tedy jako opak negativně chápaného neodlišování rozdílů (Rex 1997). Cílem bylo dosáhnout rovnosti v respektu pro oddělenou černou kulturu. Podle Farkas (2003) je dokonce cílem integračních politik a rovných příležitostí nastavení rovného podílu většinové a menšinové populace v zastoupení v relevantních společenských pozicích. Na základě tohoto pojetí vyžadují zdroje nerovnosti právní intervence ve formě afirmativních akcí a sociálních opatření, které by narovnaly nepoměr, jež je pak zdrojem kumulovaných znevýhodnění, jimiž mnoho imigrantů trpí, a které by změnily praktiky přijímací společnosti, jež tvoří bariéry plné participace.

31

2.5.2

Občanství jako prostředek nebo cíl integrace - postupné nabývání práv

Problematika cílů integrace přistěhovalců je velmi úzce spojena s nabýváním občanských práv, které jsou spojeny s přístupem do jednotlivých sfér společnosti. V některých státech je za cíl integračního procesu přistěhovalců považován zisk občanství16, který je jinde naopak považován nikoli jako cíl integrace, ale jako nástroj integrace jako prostředek k jeho dosažení. Tento přístup se odráží v přístupu evropských politik - Niessen a Schibel (2005:55) uvádí, že „usnadněním naturalizace se zmenší rozdíl mezi občany a dlouhodobě usazenými přistěhovalci v oblasti práv a může se rozšířit nabídka příležitostí k participaci“. Přístup je založen na předpokladu, že zmenšením rozdílu v legálním postavení mezi občany a občany přistěhovalci dojde automaticky k prohloubení integrace. Pravidla pro možnost zisku občanství jsou odrazem formálního stanoviska státu k přijetí „jiných“ do solidarity ústřední skupiny. Otázkou zůstává, zda a do jaké míry se vyjádření státu dostává do postojů občanů přijímací společnosti a do jaké míry se promítá do postojů stávajících občanů. Nastíněné dimenze mají významnou spojitost s institucí občanství, jež jsou analyticky dělena na občanská, sociální a politická podle Mashallova konceptu navrženého po 2.světové válce.17 Hranice mezi kategoriemi občanství a ne-občanství jsou nejasně definované a často se prolínají (Castles, Davidson, 2000:103). Tyto nejasné kategorie jsou úzce spojeny s druhým návrhem na řešení problematiky členství (občanství) pocházející od Joppke a Moravské (2003), který spočívá v rozšíření určitých práv spojovaných s občanstvím i na ne-občany. Návrh nachází oporu v praktickém politickém životě v tom, že řada zemí používá určité formy „kvazi občanství“, kde jsou využívány pouze určitá práva. Faktická náplň občanských statusů se tak stává flexibilní. Poměrně vstřícně přistupují státy (alespoň formálně) k problematice základní občanských práv (rovnost před zákonem), vycházející z Všeobecné Deklarace Lidských Práv, a také sociálních práv, které přistěhovalci mohou získat již na základě trvalého pobytu jako jakéhosi předstupně plného občanského statusu. Castles a Davidson (2000) řadí do občanských (civil) práv ty, jež se vztahují k ochraně jednotlivce před zákonem, svobodě a nedotknutelnosti osoby, právo na svobodu

16

Například v zemích jako je Dánsko a Holandsko je cílem integračních politik zisk občanství cizinců a jejich participace ve společnosti (Gil, Pérez, Bijl et al. 2007). 17 Kromě těchto tří základních práv pak Castles a Davidson (2000) doplňují ještě práva genderová a kulturní, jež podle nich patří k základním aspektům občanství v multikulturních společnostech.

32

vyznání, projevu, ochranu před svévolí státních orgánů a nucenou prací, nebo zákaz diskriminace na základě rasy, etnicity, jazyka, víry nebo sexuální orientace. Tato práva jsou většinou součástí ústavy a jsou formálně aplikována na všechny subjekty, které se ocitnou na území státu. Operují tedy v logice „územní suverenity“ (Bauböck, 1994:207)18. Sociální práva se týkají zajištění minimálního životního standardu jakožto ochrana před absolutní chudobou v případě ztráty zaměstnání či specifických životních událostí (zajišťovány institucemi sociálního státu), právo na zdravotní ošetření, na práci, na základní vzdělání, ale také rovnost příležitostí (na pracovním trhu, ve vzdělávacím systému atp.). Tato práva jsou přiznávána také imigrantským skupinám v případě jejich participace na trhu práce nebo zisku trvalého pobytu. Méně konsenzu je pak spojeno s přiznáváním práv politických, které jsou ve většině případů spojeny až s plným legálním občanstvím. Autoři Castles a Davidson (2000:viii) přitom upozorňují na to, že pokud má být zachována demokracie, všichni členové dané společnosti by měli mít politický hlas jakožto občané. S tím souhlasí také Bauböck (1994), který vidí v systematické exkluzi celých skupin lidí žijících a pracujících na daném území z politické participace selhávání demokratických systémů. 2.5.3

Dílčí cíle socio-ekonomické dimenze

Zdá se, že praktické integrační politiky jsou vymezeny (spíše než cíli) souborem partikulárních oblastí, na které se zaměřují. Nejvýrazněji svoje cíle integrační politiky zaměřují na oblasti ze socio-ekonomické dimenze, která předpokládá behaviorální participaci imigranta ve společnosti, a je předpokladem k jeho soběstačnosti. Důraz je kladen na ekonomickou soběstačnost cizince – a tedy na jeho pracovní uplatnění a participaci na trhu práce. Nejde jen o důstojnou možnost zisku příjmů, nezneužívání dávek sociálního zabezpečení a o vnímání přistěhovalce jako přínosného, ale také o skutečnost, že v zaměstnání dochází k častějším stykům mezi původní populací a novými skupinami a intenzivnějšímu multikulturnímu přenosu. Pracovní uplatnění má také pomoci ustanovit sociální role v komunitě, pomoci k lepšímu naučení se a používání jazyka, stejně jako dalších sociálních kompetencí.

18

Ta vychází z předpokladu, že každý stát má na svém území nastolená určitá pravidla a každý, kdo se na daném území vyskytne, je těmito pravidly vázán bez ohledu na to, jakého občanství je on sám a na jak dlouho na území státu pobývá.

33

V definovaných cílech je čím dál větší priorita kladena na roli vzdělání, které se chápe jako významná prerekvizita pro trh práce. Zvláště u druhých a třetích generací cizinců žijících na daném území je vzdělání vnímáno jako jeden ze stěžejních strategických nástrojů pro narovnání rovnosti příležitostí. Bydlení je také jedním z integračních činitelů a zdrojem rozdílů mezi občany a přistěhovalci. K diskuzi je nejen kvalita bydlení, ale také lokalita, ve které se nachází. Právě výběr lokality je spojena s problematikou segregace imigranta nebo komunity od struktur „majority“, které působí podle zkušeností významně desintegračně. Etnická segregace a vytváření enkláv ghett pak determinuje nejen sociální kontakty s okolím, ale také výběr školské instituce, zdravotnických institucí atd. Do této roviny patří též oblast začlenění do sociálního zabezpečení. Negativní pocity vůči imigrantům někdy vznikají právě ze strachu z parazitního zneužívání sociálního systému. Je však otázkou, do jaké míry jsou tyto obavy na místě, neboť zdaleka ne všichni imigranti mají přístup k právům, na jejichž základě by mohli dostávat sociální dávky. Do politik se dostávají nyní stále populárnější socio-kulturní kurzy, které jsou zaměřeny na seznámení cizince se specifiky sociálního a ekonomického života v hostitelské společnosti, stejně jako s principy demokratické a občanské společnosti důležitými pro aktivní participaci a možnostech ovlivňovat legálními prostředky společenské podmínky. V neposlední řadě kurzy poskytují též pomoc s nabytím jazykových kompetencí. Tyto kurzy jako specifická forma integračních politik zasahují především první fázi začleňování a svými dopady zasahuje do sféry všech ostatních dimenzí. 2.5.4

Hodnocení efektivity integrace a integračních politik

Vágnost konceptu a nemožnost jeho operacionalizace má také ekonomický rozměr. Neexistence cílů integračního procesu a jednotlivých dimenzí integračních politik nemohou sloužit ani pro finanční zhodnocení efektivity (komparace vynaložených nákladů s výsledky na integrační proces nebo hodnocení úspěšnosti politik). Koncept integrace navíc nemá jasně artikulované cíle, které by bylo možné jasně definovat, operacionalizovat a měřit. Hodnocení dosaženého úspěchu je tak zatím pouze v nedohlednu. Evropská unie proklamuje nutnost vytvoření systému evaluačních indikátorů integrace, které by byly podkladem pro hodnocení procesu integrace a snaží se podnítit jeho vznik ve spolupráci s akademickým a neziskovým sektorem.

34

Nemožnost provedení analýzy přínosů a nákladů integračních politik je tak způsobena především dvěma faktory. Jednak neexistencí systému indikátorů na hodnocení nebo evaluaci integračních politik spolu s mírou dosáhnutého pokroku integračního procesu. A jednak možnost prokázat souvislost stavu míry integrace a politik, s ohledem na skutečnost, že do integračního procesu konkrétního přistěhovalce a jejich skupin zasahuje celý souhrn vnějších těžko kontrolovatelných proměnných, které nelze při hledání kauzálních souvislostí integrace a politik kontrolovat.19

2.6 Koncept integrace na poli politiky – korektnost a reformulace Západní svět a Evropa se staly pro mnoho cizinců především ze zemí třetího světa vysněným světem - téměř rájem, do kterého „je třeba“ se dostat. Jednotlivé evropské státy i EU jako celek na nové imigrační vlny reagují různě. Palo et al. (2007) rozpor legitimizačních a argumentačních reakcí k imigračním vlnám charakterizují jako kompromis mezi ekonomickými zájmy země směřující ke zvyšování pracovní síly ze zahraničí a politickým a volebním diktátem spojený s vysoce restriktivními imigračním opatřeními. V zásadě se ale obě hlavní linie shodnou na skutečnosti, že není možné přijmout každého cizince, který má o vstup do Evropy zájem. Kromě umožnění vstupu na trh práce je zvláště citlivým tématem vstup do struktur evropských sociálních států (systému sociálního a zdravotního zabezpečení) a podílu rozhodování na politice. Pro všechny vlády západní Evropy, pro politickou reprezentaci i pro veřejnost vyvstává velmi důležitá otázka týkající se vymezení toho, kdo a za jakých podmínek se bude moci dostat do „pevnosti Evropa“, za jakých podmínek mu bude dovoleno zůstat a s jakými právy. Percepce tohoto vymezení je spojena s možnostmi a ochotou redefinice institucionálního základu přijímací společnosti v poli kultury, ekonomiky, v občanském a veřejném prostoru a ochoty přijetí cizince do systémů ústřední solidarity. Souvisí tak s různými a vzájemně propojenými dimenzemi společenské struktury národního státu a s percepcí jeho potenciálního ohrožení. Představa ohrožení je chápána buď na symbolické

19

Mezi další problémy měření integrace lze řadit také zcela pragmatické problémy spojené (kromě nemožnosti operacionalizovat koncept integrace) s vymezením přesné cílové skupiny (resp. odpověď na otázku: „kdo je vlastně migrant“ naráží na problematiku dalších generací stejně jako na problém začlenění krátkodobých pracovních migrantů, kteří o začleňování do institucionálních struktur nemusí stát) a také neschopnost stanovit cíle integračního procesu.

35

rovině, jako znesamozřejmění jediné myslitelné kultury jako jistoty životního prostoru, tak fyzické, kde v populaci přijímací společnosti panuje oprávněný či méně oprávněný strach především z neregulérních migrantů, zvýšené kriminality, fundamentalistů jiných náboženských vyznání nebo ohrožení jistot pracovního trhu. Všechny tyto faktory se pak promítají do rétoriky používané k legitimizaci některé z pozic pro-imigračních nebo proti-imigračních postojů, jež se promítá do širšího pojetí konceptu integrace – ovlivňují společenský konsenzus vůči vnímání příchodu imigrantů, žádoucnosti jejich participace v jednotlivých sférách národního státu i postoje k jejich naturalizaci. Text se nezabývá procesy přenosu postojů skrze média nebo komunikační vůdce, spíše poukazuje na jejich ideovou legitimizační rovinu a jejich možných zkreslení prezentovaných veřejnosti. Jejím postojům vůči imigrantům a jejich příchodu je pak skrze demokratické volby zpětně dána legitimita, čímž mohou být implementovány do konkrétních integračních opatření, resp. do jejich absence. 2.6.1

Řízená imigrace: ano či ne?

Ve vyjádření politických reprezentací, médií, akademiků i veřejnosti se odráží jakási postojová ambivalence evropských států – jakoby se nemohly rozhodnout, zda je pro ně přijímání imigrantů nevyhnutelné, především s ohledem na demografické indikátory stárnoucí Evropy a charakteristiky stárnoucího trhu práce se všemi důsledky, které z toho plynou na ekonomickou efektivitu a důchodové systémy, které jsou do jisté míry stále založené na „pay-as-you go“ systému, nebo naopak nežádoucí kvůli potenciálnímu ohrožení bezpečnosti, (zdánlivé) kulturní jednoty, xenofobním postojům veřejnosti a jiné hodnotové systémy přistěhovaleckých minorit. Kromě této funkcionalistické dichotomie se také do vnímání promítá diskurz spojený s azylovými procedurami, jež odráží morální závazek pomoci obětem válečných nebo humanitárních krizí, zároveň je však zdrojem vysokých finančních nákladů i častým terčem zneužívání ze strany žadatelů, kteří jej někdy využívají pro svoje ekonomické cíle. V zásadě však jednotlivé subjekty odmítají vnímat migraci jako to, čím skutečně je – tedy do značné míry přirozeným procesem světa provázaného globalizujícími vazbami. Politiky stále staví na iluzi možné řiditelnosti migračních toků. Jejich vývoj lze však řídit jen do jisté míry a historické zkušenosti ukazují, že restrikce vedou pouze k zintenzivnění nelegálních proudů, nad nimiž pak politické jednotky ztrácí jakoukoli možnost nejen kontroly, ale i možnosti sledování jejich počínání a aktivit. Restrikce migrace je spojena 36

s dalším rozvojem celého spektra nelegálních systémů např. klientských a překupnických agentur, které mohou neregulérního migranta jakkoliv vykořisťovat, jelikož ten nemá jakoukoli instanci, ke které by se mohl odvolat.

2.6.2

Způsoby legitimizace migrace a vliv na integraci

Rétorika obhajující některý z pro-imigračních nebo proti-imigračních politik státu se točí okolo dvou hlavních hledisek (Sales 2007). První se zabývá tím, zda jsou stěžejní zájmy imigrantské země (hledisko národních zájmů) nebo zájmy ne-občanů jakožto lidských bytostí. Hlavními protikladnými dichotomiemi jsou v rámci této diskuze (podle Rush, Chang 2004, In Sales 2007:215) nacionalistické hledisko na jedné straně, v rámci něhož je imigrantům přisuzováno minimum práv, a kosmopolitismus, jež prosazuje rovná práva pro migranty a občany partikulárního národního státu, na straně druhé. Druhé hledisko se zabývá otázkou, zda by se pozornost měla zaměřit na důsledky migrace na národní stát nebo zda by individuální práva měla mít přednost nehledě na potenciální důsledky. Pozornost zastánců kontrol důsledků migrace je věnována možnostem přistěhovaleckých politik zasahovat do skutečných nebo potenciálních dopadů způsobených migrací. Kombinací těchto principů byly vytvořeny čtyři ideální typy přístupů. Prvním typem jsou Consequentialist Nationalists („nacionalisti“ zvažující důsledky imigrace20). Tento přístup se zabývá a sleduje dopad migrace na stát, přičemž stát a národ v rétorice politické reprezentace je v tomto případě ztotožněn. Vychází tak z neobčanského pojetí členství ve státu, kde se implicitně předpokládá shoda kulturních a politických hranic (Barša 2003). Spadají sem všechny opatření řízené migrace – které slouží k hledání potenciálních benefitů z migrace a řízenými restrikcemi migrace se snaží minimalizovat možné náklady. Ohnisko pozornosti jsou tak jednak zájmy národního státu jako celku (jeho společenská struktura, ekonomika, kriminalita, eliminace kulturních konfliktů apod.) a jednak zájmy partikulárních skupin v něm. Ty však mohou být, a často jsou, v protikladu i v rámci jedné sledované dimenze. Příkladem jsou ekonomické argumenty zaměstnanců a zaměstnavatelů. Zatímco zaměstnanci odmítají imigraci ze strachu o své pracovní posty,

20

Vlastní překlad.

37

nebo z tlaku na snižování jejich mezd21 vyvolaný příchodem pracovní síly s nižšími platovými nároky, zájmům zaměstnavatelů tlak na snižovaní celkových výrobních nákladů díky možnosti využít levnější pracovní síly vyhovuje. Druhým typem jsou Consequentalist Cosmopolitans (kosmopolité zvažující důsledky migrace22). Argumenty spadající do této kategorie vyzdvihují a sledují dopady migrace v globálním měřítku (na globální ekonomiku či např. na rozvojové země). Kladně hodnotí zastánci tohoto přístupu na migraci například to, že volný pohyb pracovní síly zvětšuje globální příjem a celkový blahobyt (liberálně zaměření ekonomové), což je kritizováno především ze strany levicových intelektuálů, kteří zdůrazňují výhodnost migrace pro již bohaté země. Argumentuje se také Ti dopadem migrace na rozvojové země (brain-drain, dopad remitencí23 apod.). Třetí argumentační linií jsou Right-Based Nationalists. Argumenty tohoto typu nadřazují práva občanů národního státu nad práva migrantů. Stát z pozice této argumentace vyvíjí tlak na restrikci migrace, kterou odůvodňuje právem řídit národní budoucnost a vlivy na národní identitu a kontinuitu. Poslední typ pak staví univerzalistickém diskurzu lidských bytostí a lidských práv (Right-Based Cosmopolitans). V tomto pojetí není ospravedlnitelná nadřazenost práv občanů národního státu nad migranty, jejich práva jsou si rovná.24 Tyto ideální typy argumentačních linií a jejich kombinace legitimizují žádoucnost nebo nežádoucnost migrace či její restrikci. Málokdy se objevují ve své čisté podobě - ve většině politických prohlášeních a dokumentech se objevují ve vzájemných kombinacích, či si vzájemně protiřečí. Protikladné argumentace v legitimizaci byly způsobeny již historickým vývojem liberálně-demokratických států, kdy šly ruku v ruce tendence demokratizace a nacionalizace. „Právě ze spojení principu územní suverenity s principem lidských práv,

21

převis nabídky pracovní síly nad její poptávkou umožňuje zaměstnavatelům najmout pracovníky s nižšími mzdovými nároky 22 Vlastní překlad. 23 Více viz Skeldon, 2008. 24 Sané (2007) upozorňuje na zajímavou souvislost, že ve Všeobecné Deklaraci Lidských Práv, která je uznávanou mezinárodní smlouvou (ač právně nezávaznou) schválenou po 2. světové válce Organizací spojených národů, je jako jedno z práv v článku 13 ods.2 definováno právo na emigraci: „Každý má právo opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země“ (Všeobecná, . Toto právo tak implicitně zasahuje také právo na imigraci, jelikož emigrace z jednoho státu bez následné imigrace do státu jiného pozbývá na smyslu. Přesto naplňování tohoto práva není ve většině případů možné uplatňovat; pouze minoritě z migrujících je toto právo uznáno (jde např. o vysoce kvalifikované osoby apod.).

38

jenž implikuje demokratickou samosprávu lidí obývajících dané území, vznikla specificky moderní politická forma – liberální národní stát“ (Baršová, Barša 2005:19). Setkáváme se s paradoxní povahou tohoto uspořádání, která na jedné straně staví na univerzalistické představě o přirozených lidských právech, a na straně druhé na zcela partikularistickém modelu národa, jehož členství je inkluzivní do vlastních řad a exkluzivní vzhledem k ostatním těm, kdo nemají členský statut. Podle autorů je tak liberální stát tažen na skřipci dvou protikladných principů, jimž nemůže vyhovět zároveň. 2.6.2.1 Existence duálních přistěhovaleckých politik Do přistěhovaleckých politik se tyto protikladné argumentace dostávají především ve snaze o vytvoření kompromisu mezi pragmatickými a funkcionalistickými pojetími přítomnosti přistěhovalců na území přijímacího státu a přiznáním jejich univerzální lidské hodnoty. Joppke (2007:8) upozorňuje na existenci ostře odlišených – až téměř duálních – přistěhovaleckých politik, kde vysoce kvalifikované pracovní síle jsou předestřeny rozvolněné přístupové a pobytové podmínky pro vstup na „červeném koberečku“, zatímco ostatní jedinci s nízkou kvalifikací jsou se svými rodinami odsouváni a zastavováni skrze přísné vstupní předpoklady (věkové limity, podmínky soužití, předvstupní integrační kurzy apod.). Rozdíly mezi přistěhovalci jsou tak s ohledem na pragmatické zájmy přijímacího státu kategorizovány pomocí specifických rozlišovacích schémat, které jsou podkladem pro postavení v oficiálních sociálních a přistěhovaleckých politikách. Je jim tak připsána zvláštní partikulární hodnota, která odráží domnělou schopnost funkčně participovat na životě společnosti, přičemž jedinci s vysokou hodnotou (kvalifikací) dostanou speciální práva i povinnosti, jež jim umožňují lépe a funkčněji participovat na životě společnosti. To následně napomáhá také ke změně percepce a jejich nahlížení ze strany subjektů přijímací společnosti a vede tak k sebenaplňujícímu se proroctví, že tito jedinci jsou opravdu schopni se lépe integrovat do přijímacích struktur. Tyto přístupy se také kombinují při hledání funkce existence multikulturality v rozvoji ekonomiky, přičemž například deklarovaná výhoda spočívá v možnostech uplatnění nových kreativních přístupů řešení nějakého problému. Takovým projektem, kde je oslavována diverzita jako zdroj kreativity, je Europe In The Creative Age (Florida et al.,

39

2004). Explicitně je zde pracováno s termínem „kreativní třída“ zahrnující aktéry kreativního zaměstnání25, jejichž de-etnizované vymezení je chápáno s ohledem na jejich funkci jako součást jádra společnosti. Zdá se tak, že přistěhovalcům jsou přiznána jejich „univerzální“ lidská práva zvláště v případě jejich užitečnosti pro přijímací společnost, ale jsou odepřeny v případě jejich neužitečnosti. V tom případě se argumentace stočí na kladení důrazu na ty aspekty, které se jeví pro společnost jako nebezpečné nebo nákladné. 2.6.3

Formulace a reformulace konceptu integrace v rámci formální definice

Samotná opatření integračních politik jsou ovlivněna nejen definicí konceptu integrace a jeho vymezení v koncepčních materiálech vlády, ale především také jejím uchopením skrze partikulární politické reprezentanty, jejich interpretaci v rámci konkrétního politického plánu a jejich vidění světa. Politizace konceptu integrace je tak s ohledem na kontroverznost celé problematiky pro veřejnost nevyhnutelným jevem. Politika je uskutečňována v rámci jazyka, v rámci argumentací a rétoriky, která kategorizuje, rozděluje, či dává do souvislosti s určitými částmi kulturních konotací či sociálních kontextů politik, jež tvarovaly jejich vznik a vývoj v čase (srov. Favell 2001:9). Tyto faktory jsou integrální součástí ospravedlňování a odůvodňování politických opatření a praktik. Nelze tyto vlivy vnímat jakkoli odděleně od komplexního rámce politiky, neboť jsou součástí vytváření konsenzu jak

před ostatními politickými subjekty, tak před

veřejností. Význam textových formulací a reformulací, kdy jde na první pohled často o drobné změny použitého termínu nebo zdůraznění jednoho aspektu na úkor jiných, je pro celou interpretaci konceptu integrace zásadní. V politické praxi není výjimkou, že rozdílné politické strany pocházející dokonce i z opačného politického spektra interpretují a uchopují termín rozdílně, argumentují pomocí jiných argumentačních vzorců, i přesto, že cílem politického boje na tomto poli může být v obou případech záležitost podobného rázu – například restrikce imigrace. Navíc se používaná rétorika může v těchto případech odehrávat v rámci formálně definovaného pojetí integrace zakotveného v legislativním rámci země.

25

Kreativní třída zahrnuje profesionály, umělce, muzikanty, vědce, ekonomy, architekty, inženýry a jiné pracovníky, jejichž náplň práce souvisí s kreativními konceptuálními úkoly.

40

Blommaert (1998) uvádí příklad z Belgického politického prostředí, kdy jedna a tatáž definice integrace byla uchopována pravicovými politiky na jedné straně a humanisticky orientovanými levicovými politiky na straně druhé zcela rozdílně, ačkoli cílem obou skupin byla právě restrikce příchodu dalších přistěhovalců. Autor analyzoval rozdílné textové formulace obhajoby témat týkající se imigrace a integrace a poukazuje na to, že zdánlivě nepatrnými reformulacemi a zdůrazňování dílčích aspektů konceptu se jeho faktický význam mnohdy významně zkreslil a pozměnil. Podle autora jsou dvě hlavní možnosti zkreslení definovaného a psaného konceptu ze strany politických reprezentací. Jednak jde o jeho přisvojení do podoby požadovaného diskurzu a jednak o manipulaci. 2.6.3.1 Přisvojení si konceptu Strategie přisvojení si konceptu spočívá v tom, si partikulární interpretace přivlastní terminologický repertoár integrace a následně je koncept interpretován pouze z dílčího politického nebo diskursivního pohledu, který je prezentován jako jediný správný. Pravicový diskurz používá koncept integrace jako jednostranný proces kulturní adaptace a z tohoto titulu se pak v projekci do konkrétních opatření stává represivním prostředkem. Část síly jejich proklamací spočívá právě v přizpůsobení pravicových myšlenek do řeči a terminologie integračních přístupů, když užívá stejné termíny, pojmy a pohybuje se ve stejném referenčním lexikálním rámci. Užívání termínů jako je tradice, kultura či náš sociální systém vede k neustálé konstrukci opozice „my“ versus „oni“, které má pak dopad na interpretaci a konstruování reality, kdy jsou přistěhovalci vyčleňováni z „ústřední solidarity“ přijímací společnosti (Alexander 2006). To podle Blommaerta (1998:79) vede k tomu, že lidé, kteří chtějí oponovat pravicovým obhajobám a přístupům k integraci, musí používat společný lexikální konceptuální základ a tak jsou nutně také v rozporu s některou z částí těch integračních přístupů, které sami zastávají. Pravice však v tomto případě koncept integrace používají pouze ve smyslu jedné z integračních dimenzí – v tomto případě kulturní. Pojem integrace je pro ně téměř synonymem pro jednostranné kulturní a behaviorální přizpůsobení vedoucí k asimilaci. V jejich striktním rozlišování „my“ versus „oni“ je implicitně nebo explicitně zdůrazňována myšlenka, že „my“ jsme ztělesněním řádu a dodržování „našich“ základních norem a hodnot, zatímco „oni“ jsou jeho přirozenými narušiteli nerespektující „naše“ pravidla a normy a vyznačují se neposlušným a rušivým chováním. Plné nepodřízení se jednostrannému kulturnímu imperativu asimilace většinové společnosti může být základem pro represi, pro jejich 41

odmítnutí v ostatních sférách společnosti i důvodem pro nepřiznání základních lidských práv26. Kulturní asimilace se tak může stát hlavní a nejdůležitější podmínkou pro další roviny integrace, které jsou v rámci této interpretace potlačeny. Strategie přisvojení není používána jenom pro potlačování práv stávajících skupin, ale také pro obhajobu restriktivních politik orientovaných směrem k potenciálně příchozím (např. vůči azylantům). Argumentace pro omezování příchodu cizinců i proti přiznávání uprchlických statusů je založena paradoxně na humanistických a multikulturních ideálech. Spočívá v tom, že je to v zájmu samotných (stávajících) imigrantů a azylantů, kteří již na území jsou, jelikož jejich další příliv by evokoval vyšší míru rasismu, xenofobie a stimuloval by pocity nejistoty lokální populace, což by brzdilo nebo zamezilo jejich úspěšnou integraci. Úspěch integračních politik založených na respektu k různým kulturám je v rámci této argumentace možný jen za předpokladu restriktivní imigrační politiky. Odkazem k legitimním a humanistickým cílům integračních politik ochrany přistěhovalců před rasismem se odstraní část potenciálně protestujících proti příliš restriktivním opatřením. Tím jsou stávající přistěhovalci už v rétorice zahrnuti do kruhu hranic sodality, na základě kterých jim může být přiznána zvláštní péče, ačkoli nedosahují na plný členský status. 2.6.3.2 Manipulace s konceptem integrace Strategie manipulace konceptu spočívá v možnostech postupných reformulací různými politickými aktéry, kdy se textová a konceptuální vágnost konceptu „zpřesňuje“ sekundárními interpretacemi, jež se nakonec významně odlišují od původního záměru tvůrců politik. Interpretace tak mohou být posunuty třeba díky relativně zanedbatelné změně termínu, kterým lze nahradit pojem do té doby používaný, a který je pak nápomocný pro snadnější obhajobu vlastních politických pozic. Politici používají slova a formulace, jako by jejich skladba a výběr byl irelevantní, a hájí se tím, že jejich stanovisko je v souladu s ustanoveným konceptem a že tedy všichni přece s hlavní myšlenkou konceptu integrace souhlasí. Jde o nahrazení slov jako integrace přistěhovalců pojmem emancipace, jež je spojena se strukturálními a ekonomickými aspekty a zcela opomíjí aspekty kulturní; jinde je kladen důraz pouze na požadavky přijímací společnosti bez jakéhokoli přihlédnutí k potřebám příchozích.

26

Argumentace Right-based Nationalist podle Sales (2007).

42

Při analýzách dílčích prohlášení jednotlivých politiků v belgickém prostředí Blommaert (1998) dochází k závěru, že ačkoli se odvolávají na stejně legálně definovaný koncept integrace, jejich pojetí je naprosto odlišné jak od významu původně zamýšleného jeho tvůrci, tak od sebe navzájem. Co se však týče skutečného dopadu a uplatňování moci nad životy přistěhovalců, jsou rozdílné interpretace přistěhovaleckých politik daleko důležitější než vládou definovaný legální rámec konceptu integrace, který je sestavený z vágních pojmů. 2.6.3.3 Vágnost pojmu jako prostředek k politickému konsensu Vágnost a nejasnost interpretace klíčových politických pojmů se může na politickém poli jevit za jistých okolností jako prospěšná – a to v případě, kdy je na politicky citlivé téma nutno vyjednat „konsenzus“ různých zainteresovaných subjektů, politických aktérů a aliancí. Široká definice konceptu tak poskytuje prostor pro různorodé interpretace a skrze to lze politicky uspokojit subjekty s rozdílnými politickými preferencemi, kteří mají dané politické opatření schválit. Tvůrce sociálních politik tak nelze podle Blommaerta (1998) vinit z představení vágních definic konceptu integrace, jelikož efektivita jejich politik do jisté míry závisí na tom, zda projde volbami, a následně zda bude schválena v sítu politických hlasování. Ty však implicitně vyžadují otevřenost klíčového konceptu a jeho ponechání v prostoru interpretační mezery. Precizní definice by tak nemusela vést ke konkrétnějším výsledkům, ale k marnému politickému boji, ve kterém by různé politické subjekty se specifickými prioritami nárokovaly začlenění svých ideologických požadavků do konceptu, díky čemuž by bylo problematické se na něm dohodnout.

2.7 Dílčí shrnutí a diskuze Koncept integrace se vztahuje k přijetí prvků odlišnosti a k jejich začleňování do společenského celku, u něhož se předpokládá jistá míra homogenity a stability společenské struktury. V tomto ohledu je tedy spojen s ostatními koncepty společenské soudržnosti. Pojetí tohoto mnohodimenzionálního konceptu, jenž lze interpretovat z pozice různých akademických a politických diskurzů, je zásadně ovlivněno historickými vlivy, jež se promítly do institucionalizace členství v ústřední skupině (Alexander 2006). Nejvýznamnější dichotomie pojetí členství k národnímu státu je tvořena rozdílem, zda byl národ konstituován občansky (národotvorný nacionalismu), nebo je založen 43

především na primordialistických etnických vazbách (státotvorný nacionalismus). V obou případech jsou ale v Evropě je pojetí národa postaveno na shodě politických a kulturních hranic (Barša 2003). Tato historická institucionalizace členství do národního státu je dodnes promítána do pojetí plnoprávného členství, podmínek k jeho dosažení a participace v jednotlivých dimenzích integrace. Lze se domnívat, že je také hlavní podstatou problému rasistického paradoxu (Bauböck in Barša, 2003), který odkazuje ke zvyšujícím se nárokům ústřední skupiny na charakteristiky přistěhovalců, jimž ve svém důsledku cizinci nemohou nikdy vyhovět a zůstávají cizinci. Jde totiž především o charakteristiky pociťované příslušnosti, spojené s otevíráním hranic ústřední skupiny, kterých se integrační politiky mohou jenom těžko dotknout. Do pojetí integrace se kromě toho promítají argumenty spojené buď se zájmy národa jako celku, nebo humanistických práv přistěhovalců. Ve snaze o konstrukci integračních opatření v poli politiky funguje vágní formulace jako prostředek k „interpretační mezeře“ klíčového konceptu, jež umožňuje politickou manipulaci s konceptem, díky čemuž lze koncept schválit subjekty s různým politickým smýšlením. Ovšem nikoli s ohledem na konsensus členů politické reprezentace, ale díky nejasnosti a nepřesnosti, která umožní rozdílným politickým a sociálním aktérům si koncept přizpůsobit.

44

3 Koncept integrace přistěhovalců v České republice Česká republika je v rámci evropského prostoru v souvislosti s migračními trendy naprosto specifickým případem pramenícího z historické periody migrační izolace v kontextu komunistického bloku a následného otevření hranic po roce 1989, kdy do ČR začalo proudit komparativně daleko více přistěhovalců než do jakékoli jiné země ve středoevropském prostoru. Zatímco v zemích západní Evropy jsou zkušenosti s imigrací součástí reality po mnoho desetiletí a jejich přistěhovalecké politiky již mohou stavět na této zkušenosti, v České republice se témata integrace a migrace teprve nyní politizují a dostávají se veřejných debat a politických diskurzů. Následující kapitola se snaží poukázat na vymezení konceptu začleňování/ integrace v konkrétním kontextu národního státu České republiky. Cílem této části je odpovědět na otázku, jaký rámec pro vymezení konceptu integrace poskytují v ČR základní legální dokumenty, které jsou oficiálním stanoviskem institucionalizace členství, jak je ke konceptu přistupováno na politické scéně a s jakými argumentačními rovinami se pojí.

3.1 Institucionalizace členství k českému státu a zisk občanství Na význam institucionalizace členství v národním státě a promítnutí jeho vnímání do možnosti začlenění/ integrace

přistěhovalce do struktur přijímací společnosti byo

poukázáno v první části práce. Nyní bude nastíněno, zda má české formální legislativní vymezení potenciál pro bylo možné otevírání hranic ústřední solidarity pro začlenění do mezního společenství a jaké požadavky jsou kladeny na imigranta a jeho sociální a kulturní hranice. 3.1.1

Zkušenost migrace a jejich dopad do chápání členství v ČR

Do konceptu integrace se promítají historicky institucionalizované zkušenosti spjaté se státem jako s politickou a kulturní jednotkou. Před samotnou analýzou budou tedy stručně nastíněny historické aspekty a migrační toky s dopadem na institucionalizaci přináležitosti k českému státu základní v novodobé historii českého území.

45

Kategorie češství byla konstruována historicky v opozici proti německým a rakouským prvkům, se kterými se české komunity dělily o území. Významným obdobím pro konstrukci této kategorie bylo 19. století, a především období národního obrození. Baršová a Barša (2005:211) poznamenávají, že státní občanství v rámci RakouskaUherska se na základě občanského zákoníku z roku 1811 nabývalo na základě občanství rodičů (tedy skrze rodovou přináležitost). Vedle toho bylo možné občanství získat na základě službě státu – například skrze vstoupení do veřejné služby apod. Na základě zákona z roku 1833 pak cizinec žádal cizince úřady o udělení občanství po splnění pobytové podmínky deseti let v zemi, přičemž „úřady neměly povinnost žádosti vyhovět“ (ibid, 2005:212). Délku pobytu bylo možné obejít v případě ekonomických jistot a řádného mravního chování. Lze se domnívat, že současné pojetí možnosti zisku členství (občanství) nese významné znaky z jeho institucionalizace právě z této doby, kdy občanství je předáváno rodem, nárok na jeho zisk není automatický a je podmíněn morálními a pobytovými aspekty. Vlny

imigrace

etnických

Čechů

se

odehrály

po

vzniku

samostatného

Československa (poválečné návraty), kdy nový stát zval zvláště kvalifikované Čechy se zkušenostmi z úřednických pozic (hlavně z Vídně), ale také na řemeslnické práce. V době komunistické éry byla Česká republika (resp. Československá) spíše zemí emigrační, než-li imigrační. To se projevilo v etnické homogenitě české společnosti, která má díky tomu malé zkušenosti s integrací přistěhovalců do vlastních struktur. Imigrace na české území se v této době odehrávala v rámci smlouvy mezi socialistickými zeměmi, kdy cizinci přicházeli jako pracovní migranti na dočasnou dobu. Baršová a Barša (2005:239) uvádí, že politiky integrace pro dlouhodobou přítomnost imigrantů na území ČR nebyly uskutečňovány, jelikož se předpokládal jejich odchod. Teprve po revoluci se do přistěhovaleckých politik dostává kromě prvku dočasnosti pracovní migrace také percepce trvalého charakteru přítomnosti cizinců v ČR. 3.1.2

Novodobé migrační toky a promítnutí do přistěhovaleckých politik

Přistěhovalecká situace se rapidně změnila po otevření hranic po roce 1989 a dále po roce 2004 vstupem do EU. Integrační a imigrační politiky se měnily v závislosti jak na vnějších faktorech – tlaku ze strany EU (nutných přijetí aspektů přístupových dohod) a na kolísání světového hospodářství, tak s ohledem na faktory vnitřní, kterými byly především potřeby flexibilně řešit vznikající problémy spojené s příchodem imigrantů a utilitaristické zájmy přijímací země. 46

Lze rozlišit čtyři hlavní období, jež jsou promítnuty také v integračních a migračních politikách: 1993-1996, 1997-1999, 1999 až 2008 (Předkládací zpráva, 2008) a od konce 2008 po současnost. V prvním období (1993-1996) byl přístup k cizincům spíše liberální, což bylo umožněno nízkou mírou nezaměstnanosti a nízkým počtem přistěhovalců na začátku období. V dalším vývoji rostla jak nezaměstnanost, tak výrazným způsobem počet cizinců (ze 78 tis. v roce 1993 na téměř 200 tis. v roce 1996). Vzrůstal také podíl zaměstnanosti cizinců na celkové pracovní síle ČR27 (z hodnoty kolem 1 % na počátku období na 3,8 % v roce 1997). Spíše dočasný charakter těchto zaměstnání přistěhovalců se soustředil na ty segmenty trhu práce, o které čeští občané neměli zájem. V druhém období (1997 až 1999) se již počet cizinců v ČR nezvyšoval takovým tempem a pohyboval se víceméně nad hranicí 200 tis. až do roku 2004. V této době začaly být přistěhovalecké politiky více regulovány s ohledem na přístupové dohody ČR do EU, ve kterých byla vyžadována harmonizace – šlo především o zpřísňování podmínek pobytu a zaměstnávání. Podíl cizinců na pracovní síle ČR klesl k 2,9 % v roce 1999, což byl také následek zhoršující se situace na trhu práce a rostoucí nezaměstnaností, jež dosáhla v roce 1999 až 8,7%. Horáková (2005) uvádí, že s ohledem na tuto skutečnost úřady práce začaly prosazovat od roku 1998 restriktivní politiku v oblasti vydávání povolení cizincům. Tvorbou koncepčních materiálů integrace cizinců ze třetích zemí a snahami o kontrolovanou a řízenou imigraci lze charakterizovat období následující od roku 1999. Snahy o koncepční řešení se promítly jak do přístupu k otázkám imigrace a integrace cizinců, tak do otázek pobytu přistěhovalců na území státu a jejich ekonomických aktivit. Koncepční materiály z této doby lze považovat za počátek přistěhovaleckých politik v ČR. Byly vytvořeny Zásady Koncepce integrace cizinců na území České republiky (1999) a na jejich základě byla pak poprvé představena Koncepce integrace cizinců na území České republiky. Ta se zabývá legálně dlouhodobě usazenými imigranty. Také byly vymezeny Zásady politiky vlády v oblasti migrace cizinců (2003). V současné době lze identifikovat také čtvrté období započaté rokem 2009, jež má dopad na přistěhovalecké politiky. Realita světové hospodářské krize jako vnější faktor změny vnitřního prostředí donutil české politiky ke změně přístupu k imigraci. Tato období

27

Termín zaměstnanost cizinců poukazuje na cizince v postavení zaměstnanců a cizince podnikající v ČR na základě živnostenského oprávnění. Pracovní síla je rovna součtu zaměstnaných občanů a uchazečů o zaměstnání evidovaných úřady práce.

47

je charakterizováno výraznou restrikcí a projekty zaměřené na podporu odchodu cizinců ze země (příkladem je projekt Dobrovolné návraty, omezení seznamu cílových zemí u projektu Zelené karty či restrikce vydávání pracovních povolení). Lze říci, že ačkoli se do přistěhovaleckých politik promítá především vývoj legální migrace, kromě jí do ČR po celá 90. léta proudilo také hodně neregulérních migrantů, jejichž počet je těžko odhadovatelný. 3.1.3

Legální vymezení – Ústava ČR

Členství v České republice je v preambuli základního legálního dokumentu Ústavy ČR vymezeno na čistě občanských principech: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu“.., ve kterém se Ústava odvolává k občanům republiky a nikoli k „Čechům“ vymezeným kulturně nebo etnicky. Toto ústavní vymezení je ve srovnání s ostatními zeměmi středoevropského prostoru výjimečné (srovnání viz Vašečka, 2008:203). Přesto na dalších řádcích úvodního ústavního prohlášení identifikujeme odkaz k tradicím a ke kulturní komunitě, která je základem představy národního státu založeného na společné etnicitě, jazyku a historické zkušenosti: …“věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku“. Zajímavostí tohoto úryvku je spojení minulosti a budoucnosti, kde minulost je definována skrze tradice, a budoucnost je definována občansky s připomínkou budování a rozvíjení republiky za předpokladu ochrany stávajícího. Právě kombinace kulturního a politického aspektu národa, spolu s orámováním diskurzem univerzalistické lidské hodnoty (v napojení na demokratický systém a rovnoprávný koncept občanství), obsažený v další části preambule, dělá českou ústavu poměrně pokrokovým dokumentem: „v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, …“. Zmíněný universalismus implikuje možnost rozšíření kulturní komunity také na ostatní jedince, kterým jsou přiznána lidská práva jakožto hodnoty rovných občanů, jež jsou podmínku pro fungování demokratického systému a občanské společnosti. Další proklamace směřují k poměrně nejasně interpretovatelnému stanovisku volající po ochraně a střežení hodnot plynoucí z minulosti: „odhodláni společně střežit a 48

rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství“, přičemž ovšem není zřejmé, zda se tato výzva vztahuje ke kulturnímu bohatství národního státu nebo bohatství lidského - evropského a světového. Zde se lze však domnívat, že jde o odkaz k primordialistickým vlastnostem národního celku nebo alespoň středoevropského regionu. Preambule zakončuje svou deklaraci spíše občansky, kdy svou činnost vztahuje k právům a právnímu státu, který by měl ze své podstaty na základě deklarovaných univerzalistických hodnot přistupovat ke každému jednotlivci stejně nehledě na jeho etnickou nebo rasovou příslušnost („odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky“). Lze říci, že preambule Ústavy ČR je poměrně vyváženým celkem, který jednostranně neakcentuje kulturní ani občanskou komunitu. Základní právní rámec pro ostatní zákony je tak poměrně vstřícným předpokladem pro začlenění imigrantů bez nutných kulturně asimilačních tlaků. 3.1.4

Principy a podmínky zisku občanství v ČR

Převažujícím principem pro udělování státního občanství v ČR je právo krve - ius sanguinis. Dítě, narozené na území České republiky, nezískává automaticky české občanství, ale občanství svých rodičů, přičemž pro zisk českého občanství dítěte stačí, aby alespoň jeden z rodičů měl české občanství. Princip ius sanguinis byl aplikován také v realizaci vládního programu k přesídlování cizinců s prokázaným českým původem (krajanů), žijících v zahraničí, který vznikl začátkem 90. let.28 U těchto skupin etnických Čechů, žijících třeba i po několik generací na území jiného státu, je hlavním kritériem český původ (ostatní podmínky udělení občanství platné pro osoby ze třetích zemí jsou marginální). Tento zákon také dokládá stálou dominanci etnického a primordialistického přístupu, který navzdory ústavnímu občanskému vymezení přináležitosti ke státu zůstává silný. Tyto přístupy jsou tak ve shodě s ostatními zeměmi středoevropského prostoru (př. Slovensko, Maďarsko), kde jsou podobné politiky též realizovány. Navazujícím principem pro zisk státního občanství v ČR je ius domicili, který definuje možnost zisku státního občanství na základě místa dlouhodobého bydliště

28

Více na: http://www.mvcr.cz/clanek/predpisy-upravujici-presidlovani-krajanu.aspx

49

(Castles, Davidson, 2000:84). V případě ČR je zisk občanství přistěhovalci tímto způsoben umožněn na základě dlouhodobého prokázání snahy se integrovat a legálního pobytu. Princip práva země ius solis uplatňuje české právo v jakési kvazi-formě. Nevztahuje se na občanství se všemi právy, ale na jeho předstupeň v podobě statusu trvalého pobytu. Cizinec s trvalým pobytem, jemuž se narodí na území ČR potomek, má povinnost podat žádost o povolení k trvalému pobytu pro potomka z důvodu společného soužití se svým zákonným zástupcem. Dokonce se již po podání žádosti považuje novorozencův status jako by měl trvalý pobyt (ještě před nabytím právní moci rozhodnutí), neboť se berou v potaz významné finanční konsekvence zdržení rozhodnutí. Podle platných legislativních norem je zisk formálního členství v ústřední skupině (občanství) umožněn po splnění pěti podmínek – morálních, pobytových, jazykových, praktických a těch spojených s loajalitou. Morální podmínka stanoví, že žadatel o občanství nesměl být v posledních pěti letech před podáním žádosti odsouzen pro úmyslný trestný čin.29 Tato instituce lze chápat jako eliminace potenciálního vstupu subjektů ohrožujících veřejný pořádek, bezpečnost a veřejné zdraví do společenských struktur ústřední solidarity a je jedinou podmínkou, pro kterou neexistuje žádný mechanismus prominutí. Pobytové podmínky se dotýkají spíše délky pobytu na území ČR a jsou založeny na principu postupného nabývání práv. Po pěti letech legálního pobytu na území ČR, které musí být podloženo některým z druhů dlouhodobých víz, může imigrant zažádat o trvalý pobyt. Ten lze považovat za formu kvazi-občanství, jelikož je již spjat s významným posunem v možnostech využívání sociálních a občanských (civil) práv. Podmínkou pro jeho zisk je také schopností domluvit se česky, jež se dokládá složením standardizované zkoušky30. Další práva jsou s ohledem na logiku postupnosti nabývána po dalších pěti letech trvalého pobytu, kdy přistěhovalec může požádat o české občanství31. Ve vývoji tohoto institutu lze také spatřovat významný posun k otevírání možnosti vstupu do

29

Toto povolení se prokazuje se výpisem z rejstříku trestů v ČR. V legislativě od 2009. 31 Podmínku pětileté délky trvalého pobytu lze za jistých okolností prominout z několika zákonem definovaných důvodů – „narodil-li se na území ČR; - nebo žije na území ČR nepřetržitě alespoň deset let; nebo měl v minulosti státní občanství ČR, případně státní občanství ČSFR; - nebo byl osvojen státním občanem ČR, - nebo je jeho manžel (manželka) státním občanem ČR; - nebo je alespoň jeden z rodičů žadatele státním občanem ČR; - nebo přesídlil do ČR do 31. prosince 1994 na základě pozvání vlády a nebo je bezdomovcem (osobou bez státního občanství), nebo má na území České republiky přiznáno postavení uprchlíka“ (Udělení, 2008). 30

50

společenských struktur, jelikož délka této doby byla zkrácena na polovinu z původních 10 let (celková čekací doba na občanství byla tedy 15 let oproti současným 10 letům). Důležité jsou také aspekty chápané v kontextu požadované loajality, jež souvisí se vztahem původního a potenciálně nového občanství. Jde o to, zda je cizinec ochoten se vzdát původního občanství ve prospěch toho českého. ČR neumožňuje duální občanství a zřeknutí se toho stávajícího je jedním z podkladů žádosti32. Zde lze nalézt jistou formu nekonzistentního přístupu, kdy stát na jedné straně proklamuje politiky multikulturalismu (viz dále) a na straně druhé nutí cizince ke zřeknutí se jednoho ze stěžejních identitotvorných identifikací s vlastním národem. Navíc, institut občanství je spojen kromě emocionálních vazeb také s praktickou rovinou, neboť někteří přistěhovalci s ohledem na specifika občanství své země mohou být připraveni například o majetková práva k půdě apod. Jak ukazují výzkumy loajality související s fenoménem transnacionalismu, loajalita k původní zemi nemusí být překážkou pro behaviorální participaci v zemi přijímací (Klvaňová 2009). Je tedy pak otázka, jakou funkci má institut zřeknutí se původního občanství plnit. Za nutný projev loajality lze považovat také nutnost složení státoobčanského slibu, jehož dnem složení se nabývá státní občanství ČR (s výjimkou dětí, na které se povinnost nevztahuje). Požadavek integrace obsažen ve státoobčanském slibu v sobě nemá jakékoli známky požadavku kulturní asimilace. Je zcela orientován na občanskou participaci – dodržování zákonů a plnění občanských povinností: „Slibuji na svou čest věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat všechny zákony a jiné obecně závazné právní předpisy. Slibuji, že budu plnit všechny povinnosti státního občana České republiky“.

3.2 Přistěhovalecké politiky českého státu Za přistěhovalecké politiky v České republice lze považovat jednak definovanou integrační politiku, která je specifikovaná v Koncepci integrace cizinců, a jednak politiku migrační, jež zahrnuje partikulární opatření snah řízené migrace a zamezení migrace nelegální.

32

I tato podmínka může být za jistých okolností prominuta (dle zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky) a to především v případě, že to neumožňuje původní stát, nebo je to spojeno s nepřiměřenými správními poplatky apod., či pokud by tato skutečnost ohrozila bezpečnost osob blízkých v zemi původu. Jsou zde také definovány zcela utilitaristické zájmy ČR, kdy prominutí této podmínky lze za předpokladu, že jde o významný přínos pro ČR „z hlediska vědeckého, společenského, kulturního či sportovního“. Ostatní výjimky se dotýkají vztahu se Slovenskem, nebo jsou zaměřeny na ty, kdo na území žijí nejméně 20 let (Udělení, 2008).

51

3.2.1

Integrační politika a koncept integrace v ČR

Ministerstvo vnitra ČR, které má přistěhovalecké politiky ve své gesci, definuje integraci jako „proces, v jehož průběhu dochází ke sjednocování domácího obyvatelstva a přistěhovalců v jednu společnost.“ Dále doplňuje, že se jedná „o proces dvoustranný, který vyžaduje přizpůsobování ze strany cizinců na straně jedné a vytváření podmínek pro integraci cizinců v přijímající společnosti na straně druhé.“ Zatímco první věta, jež klade důraz na „sjednocování“ domácího obyvatelstva a přistěhovalců, poukazuje na jistou míru požadavku asimilace, ve větě další je již dána část odpovědnosti nejen na snahu samotných cizinců, ale také na občany ČR, jejich kulturní toleranci a otevřenost. Zásady koncepce integrace cizinců byly vymezeny v roce 1999 s ohledem na přístupové dohody ČR do EU. Sestávají z 15 okomentovaných zásad33. První z formálně vyjádřených zásad integrace praví, že koncepce je založená na principech rovného přístupu a rovné příležitosti. Rovný přístup chápe v právním normotvorném smyslu, druhý pak ve společensko-politickém. Tyto dva principy mají být základním předpokladem pro překonávání strukturálních překážek v hostitelské zemi. Lze ovšem namítat, že rovný přístup je však spojen s politikami asimilace, a proto si s multikulturalismem protiřečí. Jak upozorňuje Farkas (2003:4), politiky stejného přístupu, které právě nezohledňují rozdíly, které jsou mezi znevýhodněnými skupinami a původními občany, mohou rovnost příležitostí poškozovat. Zvláště pokud je integrace chápána jako rovnost šancí k plné participaci na životě společnosti (v ekonomickém, sociálním a politickém poli) nehledě na rasu, etnicitu, barvu pleti nebo původ. Takovýto přístup pak uplatňují země klonící se k politikám asimilace. Naopak komentář k zásadám paradoxně deklaruje, že „cílem ochrany práv cizinců je dosažení rovnoprávného postavení ve společnosti a vyrovnání přirozeného znevýhodnění, se kterým se nově příchozí setkávají v každodenním životě“ (Zásady, 1999:3). Dokonce pak deklaruje jednoznačně asimilační tendence: „existence a realizace jednotlivých předpisů vede i k postupné stabilizaci a sjednocování názorů a postojů veřejnosti k imigrantům“ (ibid.). Přitom

mezi

nejvýraznější

rysy

zásad

patří

přihlášení

se

k politikám

multikulturalismu, které jsou vymezeny až nekriticky pozitivně (zásada č. 2): „Imigrační

33

V příloze.

52

komunity jsou pokládány za integrální a obohacující součást společnosti a za plnohodnotné a nezbytné partnery při vytváření multikulturní společnosti“ (Zásady, 1999:2). Ve vztahujícím se komentáři je pak proklamována snaha o podporu pocitu „sounáležitosti ke státu a společnosti, v nichž žijí a v nichž mají přístup k existujícím službám garantovaným vládou a prospěch z programů určených obyvatelstvu jako celku, aniž by byli nuceni k asimilaci a k opouštění vlastní etnické identity.“ Předpoklad nebýt nucen k opuštění vlastní etnické identity je však porušen minimálně tím, že jestliže chce imigrant získat české občanství, aby opravdu mohl mít přístup k existujícím službám, musí nejenom čekat 10 let, ale také se zřeknout svého občanství původního, které je významnou součástí vlastní identity (národní nebo etnické) Významný je důraz na postupnost začleňování (zásada 5), který má svůj odraz v postupném uznávání práv s ohledem na trvalý pobyt následovaný ziskem občanství. Pokud však uvážíme celkovou dobu pro zisk všech práv 10 let, lze říci, že participace ve všech společenských strukturách není implicitně příliš podporována. Je to tedy v mírném rozporu se zásadou šestou, kde si vláda na svá bedra klade hlavní odpovědnost za vytvoření podmínek pro spravedlivou participaci „cizinců“ na životě společnosti, přičemž tato pravidla mají zaručit imigrantům „plně se podílet na hospodářském, společenském a veřejném životě národa a svobodně udržovat vlastní náboženskou a kulturní identitu.“ (ibid:4-5). Zaručení vytvoření pravidel pro participaci ve veřejném životě „národa“ bez možnosti politické participace, která je umožněna až ziskem občanství, je tak tedy poměrně paradoxním příslibem. Tyto podmínky pak mají navíc být „základním instrumentem k uznání osobního úsilí, podílu i vlastní odpovědnosti“ (ibid:5). V souladu s imigračními projekty je tak tedy důraz kladen na individuální aspekty imigranta. Důležitým prvkem zásad integrace je také vymezení partikulárních socioekonomických oblastí, na něž by měl být kladen důraz. Kromě jazykové výbavy jde především o rovný přístup a rovné příležitosti ve sféře trhu práce, bydlení, vzdělání, zdravotní a sociální péče a náboženství (zásada 8). Spojujícím prvkem zásad je také odmítnutí pozitivní diskriminace, které by bylo vnímáno jako porušení pravidla rovného přístupu. Samotná Koncepce integrace cizinců vznikla roku 2000 a jako svou cílovou skupinu definuje zejména dlouhodobě legálně usazené cizince, jejichž délka pobytu je alespoň jeden rok. Mezi hlavními deklarovanými prioritami je realizace čtyř oblastí, jež jsou pokládány za základní předpoklady pro úspěšnou integraci. Jde o znalost českého jazyka, ekonomická soběstačnost cizince, orientace cizince ve společnosti 53

a vztahy cizince

s majoritní společností. Všechny tyto priority jsou více či méně zaměřeny především na pragmatické fungování přistěhovalce v české společnosti. Analýza zásad koncepce integrace poukázala na skutečnost, že kategorie asimilace a multikulturalismu jsou míchány ve prospěch jejich pragmatického užití pro specifická opatření integračních politik. 3.2.2

Imigrační politika a její cíle

Migrační politika ČR je vymezena Zásadami politiky vlády v oblasti migrace cizinců a partikulárními projekty, jež mají řešit specifické migrační proudy. Zde jsou vymezeny základní rysy a směr migrační politiky: snahou je, za respektování mezinárodních úmluv, smluv a doporučení, formulovat taková opatření, která budou „podporovat řízenou legální migraci a zároveň minimalizovat migraci nelegální“ (Migrační, 2008). Migrační politika ČR sama sebe definuje jako řízenou, tzn. že se cíleně snaží o vymezení těch, kdo a za jakých podmínek smí vstoupit na český trh práce a jaké by měl mít kvalifikační předpoklady. Programy jsou tak namířeny především ke kvalifikované pracovní síle, která již nyní v některých odvětvích chybí a předpokládá se na základě vývojových prognóz další prohloubení nedostatku. Legitimizace odůvodňující příchod nebo restrikce příchodu imigrantů je tak orientována zcela pragmaticky, a při selekci se zaměřuje jak na argumenty kvalifikační (budoucí nedostatek kvalifikovaných pracovníků v určitých profesích), tak na argumenty ekonomické

a makroekonomické

(nedostatek

budoucí

pracovní

síly

z důvodu

demografického úbytku a stárnutí populace a budoucí potřeba přispěvatelů do důchodového a zdravotního systému). Cílem je zisk takových pracovníků, kteří mají ty nejlepší předpoklady k přínosu pro stát a společnost v dlouhodobé perspektivě. Za tímto účelem vznikl projekt Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků34, u kterého je kladen důraz na kvalifikované pracovníky ze třetích zemí a jejich trvalé usídlení v ČR. Pro usnadnění trvalého usídlení je jim zkrácena doba nutná pro zisk trvalého pobytu (resp. následně pak občanství). Nehledě na zaměření na kvalifikovanou pracovní sílu však do ČR přichází také mnoho nekvalifikovaných a málo kvalifikovaných pracovních migrantů, kteří přichází

34

Projekt byl vytvořen Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR a jeho realizace probíhala ve své pilotní fázi od 2003 do 2008.

54

s rodinami nebo bez a kteří také plánují v ČR zůstat. V zájmu rychlého a efektivního zaměstnávání cizinců (a také kvůli předcházení nelegálnímu zaměstnávání cizinců) vznikala potřeba zflexibilnit trh práce. Tato potřeba se odrazila ve zjednodušování legislativy a také například v realizaci projektu Zelené karty35, který je sice zaměřen také hlavně na kvalifikované pracovníky, ale je také určen pro zjednodušení najímání pracovníků na pomocné nebo nekvalifikované pracovní pozice. Těm ale nabízí méně výhodné podmínky s ohledem na prodlužování doby povoleného pobytu, čímž se snaží dát implicitně najevo, že o dlouhodobý pobyt nekvalifikovaných přistěhovalců česká společnost tolik nestojí. Počátkem roku 2009 začala být vůči imigrantům uplatňována změna přístupu s ohledem na novou realitu světové hospodářské krize. Tato období lze charakterizovat výraznými restrikcemi a projekty zaměřené na podporu odchodu cizinců ze země (příkladem je projekt Dobrovolné návraty, omezení seznamu cílových zemí u projektu Zelené karty či restrikce vydávání pracovních povolení). Kromě řízené imigrace jsou v rámci imigrační politiky realizovány také projekty určené k potírání nelegální migrace. Ty se týkají především zahraniční rozvojové spolupráce a projektů k poskytování informací v místě domoviny potenciálních migrantů. Změny v migraci a v imigrační politice a jejich promítnutí do integračních opatření, jež měla významný dopad na socio-ekonomické aspekty života přistěhovalců (flexibilizace zákonů na zaměstnání apod.), tak po celou dobu 90.let plynuly spíše z vnějších faktorů, k nimž byla ČR nucena se vymezit pro ochranu svých ekonomických zájmů a před potenciálními nelegálními aktivitami imigrantů. Tato opatření byla realizována opět s vymezením a odlišením ústřední skupiny, jejíž zájmy je třeba chránit, a těch druhých, s jejichž životy a životními situacemi je možné do jisté míry manipulovat. Tento přístup, jež Sales (2007) kategorizuje jako Consequentialist Nationalists, je typický pro celý přístup k imigraci, nehledě na „partnerské“ proklamace obsažené v zásadách integrace. Lze to demonstrovat také na změně přístupu k imigrantům v rámci nové reality světové hospodářské krize. Ta se, nehledě na koncept a vymezení integrace a dokonce nehledě na předpokládané dlouhodobé cíle migrační politiky, promítla do tvorby a realizace restrikčních opatření a na podporu repatriace cizinců ze země.

35

Jeho realizace byla zahájena 1.1.2009.

55

3.2.3

Koncept integrace na poli politiky a ve veřejném diskurzu ČR

Na české politické scéně mělo doposud téma migrace a integrace poměrně malý prostor a jeho promítnutí do volebních výsledků ve volbách je oproti státům západní Evropy komparativně nižší (Wallace, Stola 2001). Díky této skutečnosti chybí v české politice velké a vlivné politické strany s anti-imigračními programy, které jsou typické například na politické scéně ve Francii, Rakousku nebo v Belgii a Nizozemí. Přesto se témata spojená s přistěhovalectvím pomalu dostávají do politických diskuzí, momentálně především jako odraz ekonomické krize a její promítnutí do zvýšeních restriktivních opatření. Legitimizace migrace a integrace je tak spíše doménou akademických aktivit a neziskového sektoru, které soustředí svoji pozornost na její funkce a dysfunkce pro společenský systém, a na potřeby řešení problémů spojených se specifickými rovinami a komunitami. Nejzřetelněji artikulované názory souvisí s nutností přijímat přistěhovalce s ohledem na nepříznivé demografické prognózy stárnoucí populace ze strany politiků, sociologů, sociálně-politických vědců a ekonomů. Přesto i v této, poměrně jasně vymezené dimenzi makroekonomického dopadu na důchodové systémy a trh práce, nepanuje mezi akademiky a politiky shoda. Někteří autoři vidí v imigraci přistěhovalců řešení tohoto problému – např. Faull In Nielsen, Schibel (2004:5)36, jiní autoři v něm spatřují pouze potenciální východisko (Rabušic, Burjanek 2003), a někteří zastávají názor, že jde o neefektivní prostředek proti populačnímu stárnutí, který je navíc spojen s dalšími problémy kulturního, sociálního, politického i ekonomického charakteru (Coleman 2000; Brücker 2002). V českém prostředí pak pomocí prognóz z modelů „náhradové migrace“ poukazují autoři Burcin, Drbohlav a Kučera (2008) na skutečnost, že imigrace nemůže být řešením stárnutí české populace podávajíce konkrétní čísla. Přes deklaraci neefektivnosti imigrace na redukci problémů spojených se stárnutím české populace pomocí konkrétních důkazů však na české politické scéně jsou tyto argumenty obhajující imigrační proudy používány. Zdá se, že ani parlamentní a vládnoucí politická reprezentace nemá jasno v tom, jaké cizince na našem území vlastně chce.

36

Faull In Nielsen, Schibel (2004:5) uvádí, že „Vzhledem k prognóze postupného stárnutí a úbytku obyvatelstva je rozsáhlejší imigrace do Evropy v nadcházejících letech nejen pravděpodobná, ale také nezbytná“.

56

Na jedné straně dva hlavní programy imigrační politiky ČR (Výběr kvalifikovaných zahraničních pracovníků a projekt Zelené karty) jsou primárně určeny pro kvalifikovanou pracovní sílu, které je umožněno získat rychleji trvalý pobyt apod.37, na straně druhé ale zaměstnavatelé masivně využívají spíše nekvalifikovanou pracovní sílu, která jim umožňuje snížit náklady produkce. Zelené karty mají sice sloužit také pro nekvalifikované imigranty, podmínky jejich daleko kratší platnosti jasně indikují, že tito lidé nejsou zváni do snahy ucházet se o možnost participovat na ústřední solidaritě. Zatímco se politický mainstream snaží do země nalákat kvalifikované pracovníky pomocí programů řízené migrace, ultrapravicové strany, které na české politické scéně téma imigrace a integrace nejvýrazněji politizují, zdůrazňují negativní funkce zaměstnávání cizinců pro českou společnost. V jejich argumentaci však nalezneme nekonzistentní paradoxy plynoucí z domněnky, že cizinci berou českým občanům práci, ačkoli je zřejmé, že ti, proti komu hlavně zbrojí, se ucházejí o zaměstnání na sekundárním trhu práce v často špatných podmínkách, kde češi nechtějí pracovat. Lze se domnívat, že nastavením pre-rekvizity vysoké kvalifikace je implicitně vytyčena také podmínka hodnotové a kulturní blízkosti, jelikož přistěhovalci z hodnotově vzdálených třetích zemí nemají často přístup ke kvalitnímu vzdělání, a pokud ano, jsou tyto edukativní instituce spojeny s hodnotami západního prostředí liberálních demokracií. Prerekvizita vzdělání a kvalifikace tak lze vnímat jako snahu o eufemistické popsání předpokládané kulturní blízkosti. Předpoklad vysokého ekonomického přínosu a nízkých nákladů pak může na pomyslné váze vyrovnávat pocity nepřináležitosti v ústřední solidarity mezní skupiny. Lze vyslovit hypotézu, že se Česká republika snaží otevírat hranice ústřední skupiny skrze ekonomický utilitarismus, pokud se nepředpokládá narušení kulturní jednoty. 3.2.4

Cíle integrace v ČR a hodnocení efektivity

Cíle integračního procesu v celé koncepci integrace cizinců nebo v zásadách integrace z roku 1999 chybí. Jediné hodnocení vymezených „cílů“, které je každoročně v koncepci prováděno, se týká nikoli charakteristik žádoucího stavu v daném procesu (nebo v jeho dimenzích), jež by bylo možné považovat za uspokojivý, ale skrze aktivity, jež je „žádoucí“ udělat. Je tedy vytyčeno „co“ dělat a „kdo“ je za realizaci daného úkolu odpovědný, není však definován cílový stav, ke kterému by proces měl směřovat a jakého

37

Identifikujeme zde koncept Joppke (2007:8) existence duálních imigračních politik.

57

je dobré realizací opatření dosáhnout. Chybí tak vytyčení toho, jaký stav by byl již hodnocen jako dobrý nebo dostačující. V každoročně aktualizovaných Koncepcích integrace cizinců je tato tendence zvlášť patrná, neboť hodnocení splnění jednotlivých úkolů je odvozováno nikoli z hodnocení efektu, ale ze splnění přípravy daného opatření ze strany ministerstva, akademických institucí, neziskových organizací apod. V případě, že ano, vyhodnocuje se opatření kladně, v případě, že ne, je dán nový termín pro jeho splnění. Paradoxem ale je, že nejde ani tak o hodnocení existence opatření, ale o jeho funkčnost pro integrační proces. Samotná existence opatření tak nezaručuje téměř nic, jelikož není jasné, zda bude plnit definovanou funkci pro integraci. Hodnocení skutečného dopadu na integrační proces nebo popřípadě evaluace

ekonomické

efektivity

(vyjádřeno

vztahem

efektu

vůči

vynaloženým

prostředkům) tak není a ani nemůže být realizována. To je samozřejmým důsledkem skutečnosti neexistence cílů integrace – nelze srovnat stav s cílem, popřípadě vyhodnotit odchylku těchto stavů a finančně k tomu zařadit vynaložené finance. Lze říci, že na základě analýzy je cílem celého integračního procesu zisk občanství, které je v legislativě vymezeno občansky, ačkoli jeho chápání a přiznávání je realizováno v souladu především s právem krve. V tom je obsažen hlavní paradox, že přistěhovalci mohou plného členství dosáhnout, ale není jasné, zda mohou být skutečně součástí ústřední skupiny a její solidarity. Podle zásad integrace je dílčím cílem rovný přístup a rovné šance v přístupu v začlenění do pragmatických socio-ekonomických struktur. 3.2.5

Dílčí diskuze a shrnutí

Podle analýzy legislativních dokumentů ČR lze říci, že se Česká republika primárně snaží o de-etnizaci občanství a svými multikulturními prohlášeními dává najevo svůj oficiálně tolerantní postoj k přistěhovalcům. Je však otázka, do jaké míry koresponduje toto občanské chápání s postoji veřejnosti a etnických Čechů. Ve výzkumech veřejného mínění Čechů vůči cizincům jsou sice pragmatické faktory označovány jako jedny z rozhodujících pro začlenění cizince do společenských struktur, přesto je otázka, zda Češi nepředpokládají skoro automaticky shodu v zásadních aspektech kultury. Historie novodobé migrace je natolik novým fenoménem, že svoje postoje mohou jen těžko konfrontovat se zkušenostmi z příchodu nových přistěhovaleckých komunit a jejich snah o trvalé (a nikoli dočasné) usazení.

58

I přes tyto ústavní definice založené na občanských faktorech jsou totiž stále faktory, které v symbolických rovinách implicitně vylučují ty, kdo nespadají do kategorie primordialistického národa, a jež nezískali občanství podle principu práva krve. To deklaruje zarážející skutečnost, že ačkoli v zásadách integrace jsou imigrační komunity „pokládány za integrální (…) součást společnosti a za plnohodnotné (…) partnery“ (Zásady, 1999), přesto se již v názvu tohoto dokumentu dozvíme, že jde o zásady směřující k „cizincům“, nikoli k přistěhovalcům nebo imigrantům, nebo prostě jen „příchozím“, jak navrhuje Roubalová a kol. (2005). Pojem „cizinec“ je přitom spojen s vnímáním něčeho cizího, s přítomností cizorodého prvku, který do integrálního celku společnosti nepatří; rozhodně tedy „cizinec“ není vnímán jako „plnohodnotný partner“, jak jej identifikuje zásada 2 (Zásady, 1999). Ačkoli ani pojmy „přistěhovalec“ nebo „imigrant“ nemusí být vnímány bez negativní konotace, jsou na pomyslném kontinuu „cizosti“ stále pojmově neutrálnější. Přestože lze tedy českou legislativu vůči přistěhovalcům chápat jako posun od kulturní asimilace k multikulturalismu, přesto se pod hlavičku jejího oficiálního definičního vymezení dají vtěsnat opatření s nejasnou kategorií svého ideologického přístupu, který kombinuje prvky „partnerství“ kultur, „cizosti“, tradice a osobního úsilí. Zdá se, že v zemích aplikujících princip práva krve je zisk občanství až výsledkem (cílem) celého procesu, na rozdíl od zemí zakládající právo zisku občanství na principu práva země, kde je vnímáno jako prostředek k možnosti integrovat se v dalších společenských sférách ve smyslu zmenšení rozdílu mezi původními občany a usazenými cizinci v oblasti přiznaných práv a povinností (Niessen, Schibel, 2005:55). Také v ČR je udělení občanství chápáno až jako výsledek celého integračního procesu a nikoli prostředek pro jeho usnadnění. Jeho zisk je tak téměř odměnou za dlouhodobou loajalitu a kulturní začlenění.

59

4 Závěr Na základě zkušeností evropských států není těžké vyslovit hypotézu, že integrace přistěhovalců je nedostatečná a v mnoha ohledech selhává. Je nutno se ptát, co stojí za tímto selháním? V čem tkví problém, že neexistuje jasně definovaný koncept integrace, na jehož základě by bylo možné jasně stanovovat jednotlivá politická funkční opatření? Je to problém intelektuálního selhání, že neumíme integraci a její cíle definovat? Nebo jde o záměr definovat koncept vágně jako prostředek k politickému konsenzu v rámci nutných schvalovacích procedur na půdě parlamentu, které jsou často paralyzovány těsnou většinou levice nebo pravice? Nehledě na to, jak je koncept integrace definován a na stupeň jeho nekonkrétnosti, se lze domnívat, že hlavní dimenze selhání je nutno hledat jinde. Integrační politiky stejně stojí především na opatřeních vztahujících se k socio-ekonomické rovině, která se nezdá být tím opravdovým jádrem problému. Ten lze hledat především v tom, na co poukazuje Alexander (2006), že hlavní inkluzivní faktor spočívá v pociťované přináležitosti – a to jak ze strany přijímací společnosti, tak ze strany přistěhovalce. Pokud tedy vycházíme z historického pojetí institucionalizace členství ve společnosti a na pojetí státu, jež je vymezeno předpokladem shody kulturních a politických hranic (Barša 2003), stejně jako pokud bychom přistoupily na argumenty Alexandera (2006) a jeho pociťované solidarity jako základního inkluzivního aspektu, lze položit otázku: jakou roli pak mohou hrát integrační politiky? Má vůbec smysl integrační politiky vytvářet, pokud nestačí behaviorální aspekty spojené se socio-ekonomickou dimenzí? Dostáváme se tak znovu ke konceptu rasistického paradoxu (Bauböck In Barša, 2003), že nehledě na splnění jakýchkoli pragmatických a behaviorálních požadavků, opravdové členství je nakonec stejně v nedohlednu. Pravou podstatu přístupu k cizincům se tak nedozvíme z vymezení legálních dokumentů, které jsou zabalené pod roušku politické korektnosti multikulturalismu. Ta se odhalí skrze jednání sociálních aktérů v době, kdy se hledá společný jmenovatel potenciálního nebezpečí. To lze deklarovat na příkladu České republiky, u níž nelze popřít poměrně liberálně a pragmaticky vymezené formální členství. Přesto v případě nějakého problému, za který lze v současnosti považovat ekonomickou krizi, je hned jasné, kdo je „in“ a kdo je „out“ ústřední skupiny. Ekonomická krize nastavila zrcadlo multikulturálním proklamacím, jaké lze vysledovat v legálních dokumentech ČR, když odhalila restrikční záměry a repatriační politiky. I přes proklamace o „partnerství a nedílné přináležitosti 60

cizinců“ do české multikulturální společnosti, jež jsou deklarovány v Zásadách integrace cizinců, je tak jasné, že přistěhovalci integrální součást společnosti netvoří. S ohledem na nejasnou podstatu konceptu integrace a základů, na kterých stojí, lze vyslovit poněkud záměrně provokativní závěr. Vytvoření kohezivní a plně integrované společnosti je podle všeho stále legitimním cílem. Je ovšem otázka, zda je tento cíl legitimní i s ohledem na přítomnost přistěhovalců, kteří z podstaty své jinakosti jsou a budou stále představovat ne tak docela integrální součást společenství. Jejich přítomnost je vždy spojena s odlišným kulturním a hodnotovým zázemím, který sice může být sladěn s behaviorální rovinou, ale pociťovaná subjektivní rovina, která je stále hlavní, není politikami vynutitelná. Teoretické přístupy a snahy o de-etnizaci občanství jsou tak tedy seriózním pokusem o vytvoření konstruktu kohezivní společnosti stojících na jiných než národních základech. Jeho naplnění by však vyžadovalo změnu v hodnotách především na straně přijímací společnosti, která se zdá být hlavním faktorem exkluze a vylučování. Není tedy třeba integrační politiky zaměřit především na samu ústřední skupinu?

61

5 Literatura

ALEXANDER, J.C. 2006. „Tehdy a dnes: mé názory na „začlenění“ v průběhu čtvrtstoletí.“ In: MARADA, R. (ed.). Etnická různost a občanská jednota. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. ALEXANDER, J.C. 2006. „Ústřední solidarita, etnická okrajová skupina a sociální diferenciace“. In: MARADA, R. (ed.). Etnická různost a občanská jednota. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. ANDERSON, B. 1991. Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism. London: Verso.

BAUMAN, Z. 2000. Liquid modernity. Cambridge: Polity Press. BAUMAN, Z. 2004. Individualizovaná společnost, Praha: Mladá fronta. BAUBÖCK, R. 1994: “Changing the Boundaries of Citizenship. The Inclusion of Immigrants in Democratic Polities.” In: BAUBÖCK, R. (ed). From Aliens to Citizens. Redefining the Status of Immigrants in Europe. European Centre: Vienna. BARŠA, P. 2003. Politická teorie multikulturalismu. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. BARŠOVÁ, A., BARŠA, P. 2005. Přistěhovalectví a liberální stát: imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav. BAYER, I.; SEDLÁČKOVÁ, M., ŠAFR, J. 2005. „Sociální koheze. Teorie a empirické přístupy, projekty a používaná data.“ SDA Info 7 (2): 2-6. Praha: Sociologický ústav AV ČR. BECK, U., GIDDENS, A., LASH, S. 1994. Reflexive modernization. Stanford: Stanford university press. BECK, U., BECK-GERNSHEIM, E. 2005. Individualization: Institucionalized Individualism and its Social and Political Consequences, London: SAGE Publications.

62

BECK, U. 2004. Riziková společnost: na cestě k jiné moderně. Praha: Sociologické nakladatelství, . BLOMMAERT, J. 1998. „Integration policies and the politics of integration in Belgium.” In: MARTINIELLO, M. (ed.). Multicultural policies and the state: a comparison of two European societies. Utrecht, The Netherlands: European Research Centre on Migration and Ethnic Relations, Utrecht University. BRUBAKER, R. 1992. Citizenship and nationalhood in France and Germany. Cambridge, Mass: Harvard University Press. BRÜCKER, H. 2002: „Can International Migration Solve the Problems of European Labour Markets?“ [online]. [cit. 13.12. 2006]. Dostupné na: <www.unece.org/ead/sem/sem2002/papers/Brucker.pdf>. BURCIN, B. , DRBOHLAV, D., KUČERA, T. 2008. „Možnosti migračního řešení perspektivního úbytku a demografického stárnuti obyvatelstva České republiky.“ [online]. Sociologický časopis, 2008, Vol. 44, No. 4. Sociologický ústav AV ČR, Praha. [cit. 1.11.2009]. Dostupné na: . CASTLES S., DAVIDSON, A. 2000. Citizenship and migration: globalization and the politics of belonging. Basingstoke: Macmillan Press. COLEMAN, D. A. 2000. „Who’s Afraid of Low Support Ratios? A UK Response to the UN Population Division Report on Replacement Migration.“ [online]. Paper prepared for the United Nations 'Expert Group' meeting held in New York, October 2000. December 20, 2000. [citováno 2009-10-12]. Dostupné na: . ČERNÍK, J. 2007. „Czech Republic.“ In: GROPAS, R., TRIANDAFYLLIDOU, A. (eds.) European immigration: a sourcebook. Aldershot, England; Burlington, VT: Ashgate. ENTZINGER, H.; BIEZEVELD, R. 2003. Benchmarking in Immigrant Integration. [online]. European Research Centre on Migration and Ethnic Relations (ERCOMER). Rotterdam, August 2003. [citováno 2009-10-11]. Dostupné na: . ENTZINGER, H. 2007. „Open borders and the welfare state“. In: PÉCOUD, A., DE GUCHTENEIRE, P. (eds.). Migration without borders: essays on the free movement of people. UNESCO Publishing: Paris. Berghahn Books: New York, Oxford.

63

FAVELL, A. 2001. Philosophies of integration: immigration and the idea of citizenship in France and Britain. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave in association with Centre for Research in Ethnic Relations, University of Warwick. New York. Second edition. FARKAS, O. 2003. Review on Existing Indicators. Legal Indicators for Social Inclusion of New Minorities Generated by Immigration – LISI. [online]. Project funded by the European Commission - DG Employment and Social Affairs and the European Academy of Bolzano/Bozen. [citováno 2009-11-1]. Dostupné na: . FLORIDA, R., TINAGLI, I. 2004. Europe In The Creative Age. [online]. Funding Provided By The Alfred P. Sloan Foundation, Co-Published In Europe With Demos. February 2004. [citováno 2009-11-22]. Dostupné na: . GIDDENS, A. 2003. Důsledky modernity, Praha: Sociologické nakladatelství. GIL, L. M. A.; PÉREZ, G. A.; BIJL, R. et al. 2007. Immigrant Integration Indicators Proposal for Contribution To The Formulation of a System Of Common Integration Indicators. [online]. European Commission Expert Group INTI-project. Brussels, European Commission, 2007. [citováno 2009-10-10]. Dostupné na: . HORÁKOVÁ, M. 1997. „Problémy integrace etnických menšin“. Sociální politika, 1. str. 4-6. HORÁKOVÁ, M. 2005. Proměny trhu práce v České republice po roce 1989 se zřetelem na pracovní migraci. [online]. Praha: VUPSV, Květen 2005. [cit. 21.6. 2009]. Dostupné z: . JOPPKE, C., MORAWSKA, E. 2003. “Integrating Immigrants in Liberal Nation States: Policies and Practices.” In: JOPPKE, C., MORAWSKA, E. (eds.). Toward assimilation and citizenship: immigrants in liberal nation-states. Houndmills, Basingstoke, Hampshire: Palgrave Macmillan. New York. JOPPKE, C. 2007. Beyond National Models: Civic Integration Policies for Immigrants in Western Europe. [online]. West European Politics, Vol.30, No.1, 1-22, January 2007. [citováno 2009-11-13]. Dostupné na: .

64

JOPPKE, C. 2008. Do Obligatory Civic Integration Courses for Immigrants in Western Europe further Integration? [online]. Focus Migration. [citováno 2009-11-18]. Dostupné na: . KLVAŇOVÁ, R. 2009. „Nejasné loajality. Způsoby přináležitosti a nepatření migrantů v transnacionálních sociálních polích“. In: KLVAŇOVÁ, R., SIDIROPULU JANKŮ K., MARADA, R. (eds.) Sociální studia: Transnacionalismus. Ročník 6/1/2009. Fakulta sociálních studií Masarykovy univerzity. MAREŠ, P. 2006. “Social Exclusion and Social Inclusion: the Czech Perspective”. In: SIROVÁTKA, T. et al. 2006. The challenge of social inclusion: minorities and marginalised groups in Czech society. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister & Principál. MAREŠ, P. 2007. „Úvod: Co s konceptem sociální exkluze v české společnosti?“. In: MAREŠ, P., HOFÍREK, O. (eds.). Sociální reprodukce a integrace: ideály a meze. Sborník z konference. Brno: Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav a Institut pro výzkum reprodukce a integrace společnosti. Migrační politika České republiky. 2008. [online]. Ministerstvo vnitra České republiky. [cit. 7.11. 2009]. Dostupné z: . NIESSEN, J.; SCHIBEL, Y. 2005. Příručka o integraci pro tvůrce politik a odborníky z praxe. [online]. Poslední revize: listopad 2004. České vydání: Ministerstvo práce a sociálních věcí, 2005 [citováno 2009-10-05]. Dostupné na: . PALO, D., FAINI, R., VENTURINI, A. 2007. The social assimilation of immigrants. [online]. Social Protection Advisory Service, The World Bank. February 2007. [citováno 2009-11-02]. Dostupné na: . Předkládací zpráva. 2008. [online]. Ministerstvo práce a sociálních věcí. 18. června 2008. [citováno 2009-06-17]. Dostupné z: <www.komora.cz/Files/Připomínkování%20zákonů/Materialy/99_zpráva.doc>. SALES, R. 2007. Understanding immigration and refugee policy: contradictions and continuities. Bristol, UK: Policy Press. SANÉ, P. 2007. „Foreword“. In: PÉCOUD, A., DE GUCHTENEIRE, P. (eds.). Migration without borders: essays on the free movement of people. UNESCO Publishing: Paris. Berghahn Books: New York, Oxford. 65

SKELDON, R. 2008. Migration and Development. [online]. United Nations Expert Group Meeting on International Migration and Development in Asia and the Pacific. United Nations Economic and Social Commission for Asia and the Pacifik. Population Division, Department of Economic and Social Affairs. Bangkok, Thailand.UN/POP/EGMMIG/2008/4. 9 September 2008 [citováno 2009-11-02]. Dostupné na: . SOYSAL, Y. N. 1994. Limits of Citizenship: Migrants and Postnational Membership in Europe. Chicago: University of Chicago Press. STOJAROVÁ, V. 2004. „Modely integrace imigrantů a jejich projevy v české politice.“ [online]. Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity, Brno. Číslo 2-3, ročník VI, jaro-léto 2004. [citováno 2009-12-02]. Dostupné na: . SZALÓ, C. 2002. „Proces kulturní asimilace a konstrukce identity „přistěhovalců“. In Sirovátka, T. (ed.). Menšiny a marginalizované skupiny v České republice. Brno: Masarykova univerzita a Georgetown. ŠAFR, J., SEDLÁČKOVÁ, M. 2006. „Koncepty a východiska zkoumání sociální soudržnosti: prakticko-politický a sociálněvědní diskurs.“ Pp. 19-37. In TUČEK, M. a kol. (eds.). Soudržnost společnosti z pohledu české veřejnosti. Sociologické studie 06:12. Praha: Sociologický ústav AV ČR. RABUŠIC, L., BURJANEK, A. 2003. Imigrace a imigrační politika jako prvek řešení české demografické situace? Praha: VÚPSV (výzkumné centrum Brno). RABUŠIC, L. 2005. „Jaká imigrační politika České republiky?“ [online]. Multikulturní centrum Praha. Srpen 2005. [cit. 10.5. 2009]. Dostupné z: . REX, J. 1997. „The concept of a multicultural society“. In: GUIBERNAU, M., REX, M. (eds). The Etnicity Reader – Nationalism, Multiculturalism and Migration. Cambridge: Polity Press, , str. 205-220. ROUBALOVÁ, V.; GÜNTEROVÁ, T.; KOSTLÁN, F. 2005. Příchozí. Praha: G plus G. Udělení státního občanství České republiky. [online]. Ministerstvo vnitra České republiky. Odbor všeobecné správy. Oddělení státního občanství a matrik. 31.7.2008. [citováno 200912-02]. Dostupné na: . 66

VAŠEČKA, M. 2008. „Nationalized Citizenship in Central European Countries“. In VAŠEČKA, M. (ed.). Nation über Alles: processes of redefinition and reconstruction of the term nation in central Europe. Bratislava: Center for the Research of Ethnicity and Culture. Velký sociologický slovník 1, A-O. 1996. Praha: Karolinum. WALLACE, C., STOLA, D. (eds.). 2001. Basingstoke: Palgrave.

Patterns of migration in central Europe.

WIMMER, A. GLICK-SCHILLER, N. 2002. „Methodological Nationalism and beyond: nation-state building, migrantion and the social science“. Global Networks 2, 4 (2002) 301334. Blackwell Publishing Ltd. Zásady koncepce integrace cizinců na území ČR. 1999. [online]. Ministerstvo vnitra. Datum poslední revize není dostupné. [citováno 2009-12-1].Dostupné na: .

67

Anotace Název práce:

Reflexe

konceptu

integrace

a

promítnutí

jeho

definice

do

přistěhovaleckých politik na příkladu České republiky. Autor:

Tereza Modráková

Vedoucí práce: PhDr. Michal Vašečka, PhD.

Práce se zabývá konceptem integrace a jejími možnostmi uplatnění v rámci přistěhovaleckých politik západních států. Cílem práce je kritické zhodnocení propojení teoretických východisek konceptu integrace imigrantů a praktické roviny sociálně politických opatření přistěhovaleckých politik. Výchozí tezí je, že státy a osoby politické reprezentace používají koncept integrace jako vágní pojem, pod jehož hlavičkou se nacházejí často protikladné opatření a teze, a že cíle samotného integračního procesu jsou s ohledem na multidimenzionalitu problematiky a procesu nejasně artikulované. Z hodnocení vyplývá, že politiky integrace se míjí svým účelem, jelikož se zaměřují téměř výhradně na behaviorální a socio-ekonomické aspekty, které nejsou tím nejpodstatnějším vymezením členství v ústřední skupině (Alexander 2006). Tím se zdá být pociťovaná přináležitost jak ze strany přijímací společnosti, tak ze strany přistěhovalce. S ohledem na nejasnou podstatu konceptu integrace a základů, na kterých stojí, lze vyslovit poněkud záměrně provokativní závěr. Pokud je jediným řešením integrace přistěhovalců otevření hranic ústřední skupiny přijímací společnosti, která se zdá být hlavním faktorem exkluze a vylučování, není tedy třeba integrační politiky zaměřit především na samu ústřední skupinu?

68

Annotation Title of paper: Reflexion of the concept of integration and its mirroring in migration policies. Case of the Czech Republic.

The paper deals with the concept of integration and the possibilities to be employed in the migration policies of Western societies (or nations). The aim of the paper is to evaluate the interconnection of theoretical foundations of the concept of integration and the practical dimension of social policy measures in regards to migration policies. The initial thesis is that the states and political representatives use the concept of integration as a vague term, under which one can also find the contrasting measures and propositions. The aim of the integration process, in regard to multidimensionality of the concept, is not clearly articulated. Based on the evaluation, we can state that the integration policies do not effectively treat its purpose. They are focused almost exclusively on behavioral and socio-economic aspects, which are not curial for real membership in the "core" group (Alexander 2006). The real aspect is connected to the sensed belonging from the both sides – the side of receiving society and also the foreigner’s side. In regard to the unclear base of the concept of integration, one provocative question could be raised to close the discussion. If the only solution for integrating immigrants is to open the borders of the "core" group of the receiving society (that plays as the main excluding factors), isn't it necessary to focus on the integration politics of the "core" group itself?

Celkový počet znaků: 157 864

69

Jmenný index Alexander, J.C13, 14, 19, 20, 21, 27, 41, 43

Glick-Schiller, N......................... 7, 13, 17

Barša, P.13, 21, 26, 27, 29, 37, 39, 44, 46, 60

Joppke, C.10, 11, 18, 19, 20, 21, 22, 28, 32, 39, 57

Baršová, A....................................... 39, 46

Kučera, T. ............................................. 56

Bauböck, R.......................... 26, 27, 33, 44

Mareš, P. ......................................... 11, 24

Bauman ................................................. 62

Nielsen .................................................. 56

Bauman, Z. ................................ 10, 12, 23

Niessen, J. ....................................... 32, 59

Beck ................................ 7, 22, 23, 24, 62

Palo, D. ................................................. 35

Beck-Gernsheim, E. .............. 7, 22, 23, 24

Pérez, G. A. .......................................... 32

Biezeveld, R. ................................... 25, 29

Rabušic, L. ............................................ 56

Bijl, R. ................................................... 32

Rex ........................................................ 27

Birch...................................................... 29

Rex, J. ....................................... 25, 27, 31

Blommaert, J. .................................. 41, 43

Roubalová, V. ....................................... 59

Brücker, H. ............................................ 56

Sales, R. .............................. 15, 37, 42, 55

Burcin, B. .............................................. 56

Sané, P. . ............................................... 38

Burjanek, A. .......................................... 56

Sedláčková, M. ..................................... 10

Castles, S.16, 17, 18, 19, 20, 22, 23, 32, 33, 50

Schibel .................................................. 56

Coleman, D. A. ..................................... 56

Skeldon, R. ............................... 12, 38, 66

Davidson, A.16, 17, 18, 19, 20, 22, 23, 32, 33, 50

Soysal,Y. N. .......................................... 18

Horáková ................................................ 9

Schibel, Y. ................................ 32, 56, 59

Stola, D. ................................................ 56

Drbohlav, D........................................... 56

Szaló, C................................................. 28

Entzinger, H. ......................................... 29

Šafr, J. ................................................... 10

Farkas, O. ........................................ 31, 52

Vašečka, M.. ................................... 23, 48

Faull ...................................................... 56

Velký .............................................. 26, 67

Favell, A.......................................... 15, 40

Wallace, C ............................................ 56

Florida, R. ............................................. 39

Wimmer, A. ................................ 7, 13, 17

Giddens, A. ........................................... 23 Gil, L. M. A........................................... 32

70