MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kinantropologie
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Brno, 2006
Jan Fiala
MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra kinantropologie
Historie lyžování v českých zemích Bakalářská práce
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracoval:
Mgr. Martin Vilím
Jan Fiala
III. ročník TVS -p
Brno, 2006
Děkuji panu Mgr. Martinu Vilímovi za poskytnuté konzultace a informace
o literatuře, kterou jsem použil k vytvoření bakalářské práce.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně, s použitím
uvedené literatury.
Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně
v knihovně Fakulty sportovních studií a zpřístupněna ke studijním účelům. Brno, duben 2006
Jan Fiala
OBSAH ÚVOD
1. CÍL PRÁCE………………………………………………………………......7 2. STRUČNÝ PŘEHLED HISTORIE LYŽOVÁNÍ VE SVĚTĚ………………8 2. 1 Předsportovní využití………………………………………….……8
2. 2 Sportovní využití lyží………………………………………….…..10
3. LYŽOVÁNÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH DO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY…13
3. 1 Němci v pohraničí…………………………………………………13 3. 2. Češi v počátcích lyžování…………………………………...……14
4. LYŽOVÁNÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE………………………...…..17 5. ZÁVODNÍ LYŽOVÁNÍ……………………………………………...…….19 5. 1 Běh na lyžích………………………………………………..…….19
5. 2 Skok na lyžích………………………………………………..……22 5. 3 Sjezdové disciplíny……………………………………………..…23
6. HISTORIE HORSKÉ SLUŽBY…………………………………………….26
6. 1 Počátky poskytování pomoci na naších horách……………………26
6. 2 Horská služba po druhé světové válce……………………………..27
6. 3 Současnost………………………………………………………….28
7. VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI ČESKÉHO LYŽOVÁNÍ……………………..30 7. 1 Josef Rössler-Ořovský……………………………………………..30
7. 2 Mathias Zadarský…………………………………………………..31
7. 3 Jan Buchar………………………………………………………….32
8. TRÉNINK LYŽAŘŮ PŘED 100 LETY A DNES…………………………..38
8. 1 Tréninkové metody závodníků před 100 lety………………………38
8. 2. Trénink současných závodníků…………………………………….39
ZÁVĚR
LITERATURA PŘÍLOHY
ÚVOD
Více než sto let po založení prvního českého lyžařského spolku jsme se
pokusili zaznamenat běh lyžařských událostí, vedoucích k rozvoji tohoto sportu v rozsahu a kvalitě, jaká nemá obdoby patrně v žádném jiném sportovním odvětví. Vývoj od jednoduchého dřevěného nářadí chudých severských lovců doby
kamenné ke sportovnímu lyžování druhé poloviny 19. století až k současným fantastickým rychlostem docilovaným v běžecké stopě, ke skokům přesahujících hranici 200 m a k současné moderní a účelové výzbroji a výstroji sjezdařů, řítících
se rychlostí 100 a více km/hod. po úbočích hor do údolí a k miliónovým masám lyžařů – mužů, žen a dětí lyžujících po rozsáhlých pláních, lesích a horstvech zimní přírodou – to jsou dějiny lyžování. Jejich impozantní kapitolou je nadšení a
radost z pohybu ve volné zimní přírodě desítek miliónů lyžařských nadšenců po celém světě
Mimořádná přitažlivost lyžařského sportu ve srovnání s jinými odvětvími
sportu není náhodná. K radosti ze sportovního pohybu se řadí mnohostranné
zážitky: zimní kouzlo hor, měření vlastních sil na sněhu v jeho nevyčerpatelných obměnách, styk s přírodou a jejími živly, zimou, větrem, mlhou…..
Lyžování během relativně krátké doby otevřelo miliónům lidí nový svět.
Lyžařský sport jim zpříjemnil zimu, ono dříve tak nevlídné roční období. Naznačil
nové cíle dovolených a rekreace. Dal vyniknout řadě výrobních oborů, uvedl do
pohybu obrovské investiční prostředky atd. Především však poskytl lidstvu do té doby zcela neznámé radosti.
1. CÍL PRÁCE Cílem naší práce je zpracovat dějiny vývoje lyžování doma a částečně i ve
světě a poukázat na podíl českého lyžování na rozvoji tohoto sportu v měřítku mezinárodním. Do práce jsme také zahrnuli historii Horské služby, která se stala nedílnou součástí lyžařského sportu a pobytu na horách.
-7-
2. STRUČNÝ PŘEHLED HISTORIE LYŽOVÁNÍ VE SVĚTĚ 2. 1 Předsportovní využití lyží Vznik lyží spadá s největší pravděpodobností do období doby kamenné –
mezolitu (8 000 – 4 000 let př. n. l.). V té době nabyl význam vedle rybolovu lov
zvěře, který se stal základním způsobem obživy kultur obývajících arktické a subarktické krajiny Eurasie. Postupná lovecká specializace přivodila vznik
dálkových zbraní (oštěpu, luku a šípu) a důležitých dopravních prostředků –
člunu, saní a lyží. Lyže se nepochybně vyvinuly zdokonalením sněžnic, které sloužily k chůzi ve sněhu, v předmět umožňující pohyb skluzem. Dálkové zbraně ve spojení s lyžemi usnadňovaly lov zvěře, rozšiřovaly loviště na větší území a skýtaly celým loveckým pospolitostem možnost přesunů na velké vzdálenosti.
Podle (Chovanec, 1972) se domněnka o mezolitickém stáří lyží opírá o
nálezy skalních kreseb lovců na lyžích na území Norska a dnešního Ruska a o četné archeologické doklady uchované v rašelinném prostředí ve všech severských zemích. Přesto, že pocházejí již z doby rozvoje neolitické kultury v této oblasti nebo ještě mladších období, dokonalé formy a opracování
pozůstatků dřevěných lyží jsou svědectvím o jejich dlouhém předcházejícím
vývoji. Za nejstarší hmotný doklad vůbec je pokládána lyže, zvaná podle švédské obce, u níž byla nalezena, „Hotting“. Pochází z doby kolem 2 500 let př. n. l.
Stejného stáří jsou i dvě skalní kresby objevené na norském ostrově Rödöy (viz.
Obr. 2), ležícím v blízkosti polárního kruhu, zatímco více než dvacet skalních kreseb zjištěných na území Ruska při pobřeží Bílého moře a Ladožského jezera je datováno do doby kolem roku 500 př. n. l.
Podobu prehistorických lyží užívaných na území Eurasie lze rozlišit do tří
základních funkčních a tvarových typů:
Lyže jižního typu jsou krátké, stejně dlouhé, holé (tj. bez koženého
potahu), vzadu příčně uříznuté. Horní i spodní povrch desky je rovný a hladký. Nejstarší formy tohoto typu neměly vodící žlábek a byly bez prvků pružnosti. U mladších, již lépe vyvinutých lyží jižního typu , se objevuje žlábek. Areál jejich
rozšíření zaujímá střední a jižní Skandinávii, jižní Finsko a přes pobaltské republiky zasahuje jižním směrem do Polska, Běloruska a Ukrajiny. Východní -8-
hranicí vlivu lyží jižního typu je Ural. Nejstarším dokladem je výše již zmíněná lyže „Hotting“.
Lyže arktického typu (sibiřské) mají podobné proporce jako lyže typu
jižního, jsou však o něco delší, vpředu i vzadu zašpičatělé a v některých případech ohnuté nahoru na obou koncích. Vespod jsou zpravidla potaženy tulení nebo sobí
kůží se srstí obrácenou dozadu, která umožňuje skluzný pohyb vpřed a zabraňuje podkluzování. Byly rozšířeny severně od oblasti lyží jižního typu v zeměpisném
pásmu od východního okraje severní Sibiře až po severní Skandinávii. Za nejstarší archeologický nález lyži arktického typu jsou pokládány lyže ve Švédsku u obce
Kalvtrask. Jejich stáří se odhaduje na 4 000 let. Lyže arktického typu jsou jedinými
představiteli
nejstarších
užitkových
lyží,
které
u
sibiřských
národnostních skupin (Evenkové, Chantové, Mansové, Nanajci, Ainové atd.) přetrvaly v nezměněné podobě do současné doby.
Lyže severního typu se zásadně liší od obou typů předchozích. Jsou
kombinací lyží nestejné délky a šířky. Levá lyže, úzká a dlouhá, opatřená žlábkem, sloužila jako skluzná. Pravá lyže, zvaná andor, krátká a zpravidla na
spodu poražená kůží, bez žlábku, sloužila jako odrazová. (viz. Obr. 2) U nejmladších lyží severního typu z počátku 19. století přesahovala délka skluzné lyže 3 m při šířce 6 cm, odrazová lyže měla délku kolem 2 m při šířce v rozmezí 7-8 cm. Lyže severního typu jsou značně mladší než oba typy předchozí. Objevily
se patrně až v 9. století n. l. a byly užívány výlučně na území severských zemí a
Finska. Norové, Švédové, Finové a Laponci jezdili na těchto lyžích běžně ještě na počátku 20. století. (Bartoš, Luštinec, 1988)
Pro východní a střední Asii přinášejí cenná svědectví o lyžích Turkmenů,
Sojotů, Tunguzů, Mongolů a dalších asijských kmenů čínští, arabští a perští dějepisci 7. – 14. století. Od 12. století jsou lyže doloženy v ruském historickém písemnictví.
Nejstarší zprávy o severském lyžování přinesl však již v polovině 6. století
n. l. řecký historik Prokopius a jeho současník Gót Jordanus. Zmínky o lyžování
na severu Evropy obsahuje i celá řada pozdějších západoevropských kronik, ale teprve počínaje 16. stoletím se rozšířil okruh literatury, která podrobněji
seznamuje střední a západní Evropu s životem severských národů. (Chovanec, 1962)
-9-
Jedinou oblastí lyžování mimo severské pásmo bylo hornaté území
Kraňska (jihozápadní Jugoslávie) obývané slovinskými sedláky. Přestože první líčení lyžařských dovedností Slovinců pochází až z poslední čtvrtiny 18. století, můžeme na základě novodobých etnografických výzkumů soudit na severský
původ slovinských lyží a za počátky lyžování považovat osídlení Kraňska Slovany na přelomu 6. a 7. století. Na počátku 18. století se lyže také začaly využívat, zejména ve Skandinávii a Rusku, k vojenským účelům. Vznikaly první
lyžařské vojenské oddíly cvičené v jízdě na lyžích. V rámci výcviku byly v roce 1767 konány první branné lyžařské závody. (Chovanec, 1962)
2. 2 Sportovní využití lyží Rozšiřující se využívání lyží pro vojenské účely předznamenalo počátek
jejich postupné proměny z dopravního prostředku lovců a sedláků v předmět zábavy, rekreace a sportu. V čele tohoto vývoje bylo od 2. poloviny 18. století především Norsko, kde s přílivem venkovského obyvatelstva vyústilo ve vznik sportovního lyžařství.
Za jeho počátek jsou pokládány závody uskutečněné 2. dubna 1843
v Trömse, které jako první měly ráz novodobého sportovního soutěžení.V kraji Telemarkem vznikl nový typ lyží, způsob byl oproštěn od závislosti na jedné holi
a obohacen o nové prvky ovládání lyží při sjezdu – telemark a kristiánii. V roce
1861 byl založen centrální sportovní svaz a od roku 1862 pořádal svaz každoročně lyžařské závody, na jejichž programu byl běh, skok a sjezd. Výrazem stoupajícího
zájmu o lyžařský sport i jeho propagaci byla první lyžařská výstava uspořádaná v roce 1862 v norském přístavním městě Trondheim a vydání první lyžařské příručky v 1865. V roce 1877 založili norští lyžaři v Oslo Christiania – Ski-Club,
první lyžařský klub na světě. Závody na lyžích zvané Husebyrennen, pořádané
klubem od roku 1879, zahájily tradici soutěží v Holmenkollen. Ty až do první
světové války byly prvními neoficiálními mistrovstvími Evropy. (Bartoš, Luštinec, 1988)
Souběžně s počátky rozmachu sportovního lyžování v severských zemích
došlo v západní Evropě k prvním snahám využít lyží jako tělovýchovného náčiní
při cvičení v zimní přírodě. Lyžování propagovali ve svých dílech klasikové - 10 -
tělesné výchovy v Německu A Vieth a I. Ch. Guts Muths, který cvičil jízdu na lyžích norského původu již roku 1795. Přestože kolem poloviny 19. století byly
pokusy v jízdě na lyžích konány již ve všech horských oblastech Evropy, vytvářené rozvojem sítě přístupových a horských komunikací, ubytovacích a
pohostinských zařízení a služeb, dozrály až v posledním desetiletí století. Lyžování se začlenilo do širokého proudu tělovýchovného a sportovního hnutí.
Jedním z hlavních impulsů byla úspěšná Nansenova expedice, která v roce 1889 za velké pomoci lyží překonala Grónsko. K nejpokročilejším oblastem horské turistiky mezi evropskými pohořími náležely Krkonoše a mezi evropskými národy to byli první čeští lyžaři, kteří se v počátcích moderní éry lyžování nejrychleji přiblížili vysoké úrovni lyžařského severu. (Bartoš, Luštinec, 1988)
Obr. 1: Lovec ve zvířecí masce na ostrově Rödöy u pobřeží Norska z doby 2 500 let př. n. l.
- 11 -
Obr. 2: Laponský lovec na lyžích severního typu
- 12 -
3. LYŽOVÁNÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH DO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY
Na úvod této kapitoly je nutno podotknout, že české hory před druhou
světovou válkou byly převážně osídleny německy mluvícím obyvatelstvem, a tak jistě i mezi prvními průkopníky lyžařského sportu na českých horách byli Němci.
A ne pouze historiky proklamované první průkopnické kroky Josefa RössleraOřovského a hraběte Harracha.
3. 1 Němci v pohraničí První, kdo se pohyboval za pomoci lyží na české půdě, jsou v historických
dokumentech uváděni dva synové městského rady Krause z Görlitz. Ti podnikli
v zimě r. 1880 náročný výstup k Petrově boudě, kde se ocitli v centru pozornosti personálu, hostů a horských kronikářů. (Hampl, 2001).
Prvními podrobnějšími zmínkami jsou v kronikách aktivity kapitána v.v.
Otto Vorwerga, který se po ukončení služby v norské armádě usadil okolo r. 1885 v severním podhůří Krkonoš, v Jelení Hoře. V zimě podnikal sólo výpravy směřující často na českou stranu krkonošského masivu, což opět zpozorovali
tamní kronikáři. O tom najdeme i záznam v kronice Horních Míseček: „První stopy lyží objevil v r. 1889 hajný Josef Rieger na služební obchůzce horským revírem Zlaté návrší, aniž by dokázal objasnit původ těchto souběžných drah. Teprve v r. 1890 potkali F. Donth a W. Glasser muže na dvou prkýnkách směřujícího přes hory do Špindlerova Mlýna.“ (Kronika Horních Míseček).
Tím se stal hlavním hrdinou vyprávění o lyžujícím cizinci právě kapitán
Vorwerg, který shodou okolností v dalších letech Rokytnici několikrát navštívil,
aby zde s norskými studenty uspořádal první lyžařské kurzy. Tato pozoruhodná osobnost, o které se čeští historici zmiňují jen v souvislosti s prvním lyžařským
výstupem na Sněžku 7. 3. 1893, se přičinila o propagaci lyžování i prvním
novinovým článkem, který byl pod titulkem „Poutník po Krkonoších“ uveřejněn v r. 1891. (Hampl, 2001)
- 13 -
V ročence Hlavního svazu německých spolků pro zimní sporty v ČSR
(HDW) z r. 1930 uvedl A. Hinz chronologický přehled údajů o prvních lyžujících
Němcích v českém pohraničí tak, jak byly zapsány do lyžařské kroniky HDW.
Z těchto záznamů je patrné, že vojenský vysloužilec sehrál v Krkonoších
významnou roli lyžařského misionáře, jehož norské lyže navíc posloužily za vzor prvním
místním
výrobcům.
Tak
k osamoceným
Vorwergovým
v krkonošském sněhu rychle přibývaly další. (Hinz, 1930)
stopám
Na rozdíl od situace v ČSR, kde došlo již v roce 1918 k pouhému
přejmenování „předválečného“ svazu na Svaz lyžařů Republiky Československé (SLRČS), němečtí funkcionáři ustavili 23. 12. 1919 na sjezdu v pražském hotelu Deutsches Hans zcela novou instituci s novou organizační strukturou. Tak vznikl
„Hlavní svaz německých spolků pro zimní sporty v Československu“ (HDW). Jako místo ústředí byl stanoven Liberec a výkonnými orgány svazu se stalo 9 žup
pokrývajících celé pohraničí. HDW 5 let po svém založení v r. 1924 sdružoval 15 500 sportovců, o 2 roky později to bylo dokonce 17 800 registrovaných členů.
Tento pozitivní růst v počtu se zastavil až na konci 20. let v důsledku hospodářské krize. Takže už v roce 1934 předčil SLRČS výše zmiňované HDW v počtu členů, když dosáhl hranice 21 200. (Hampl, 2002)
Na závěr této kapitoly je nutné uvést, že v té době žilo na území ČSR 7
mil. obyvatel české a 3 mil. obyvatel německé národnosti, přesto bylo stále
pohraničí osídleno především obyvatelstvem německé národnosti. A tak je počet registrovaných členů SLRČS úctyhodný.
3. 2 Češi v počátcích lyžování Již v roce 1893 uspořádali jilemničtí lyžaři první výlety do hor. Záhy také
zahájily výrobu lyží dvě zdejší firmy: „Václav Lorenc“ a „Hynek Mečíř a spol.“.
Výrazný mezník tvoří rok 1894, kdy Jilemničtí založili Český krkonošský spolek Ski jako jeden z prvních lyžařských spolků v Evropě mimo Skandinávii. V témže roce navštívil Rössler-Ořovský s dalšími pražskými lyžaři Jilemnici a navázal
první kontakty s rychle se rozvíjejícím lyžařstvím krkonošským, jež v té době již daleko přesahovalo rozměry pražských poměrů. (Hampl, 2001) - 14 -
Důležitou osobností, jež ovlivnila rozvoj lyžování, se stal Jan Buchar,
řídící učitel v Dolních Štěpanicích u Jilemnice. Proud českých turistů, který začal Buchar do Krkonoš směřovat, se měl stát nejen hrází proti tvrdým germanizačním
tlakům německého obyvatelstva, ale zároveň měl zlepšit hmotné postavení zdejších horalů. (Bartoš a Luštinec, 1988)
Jak jsem již uvedl, Český krkonošský spolek Ski v Jilemnici záhy navázal
kontakty s pražským Ski klubem a společně s ním se ujal organizování českého sportovního lyžování. V roce 1895 uspořádal v Kozinci své první skutečné
závody. 19. 1. 1896 zhlédla i veřejnost ve Stromovce první úspěšné závody pražského klubu. (viz. Obr. 3) Zde se poprvé jela jízda o mistrovství království
Českého (1050 m) a zvítězil časem 1 min. 50 sec. Mládek z Jilemnice. (Chovanec, 1972).
Již v následujícím roce zorganizoval jilemnický spolek v Dolních
Štěpanicích první mezinárodní závody. Skládaly se ze soutěží: jízdy o mistrovství
Krkonoš na 12 km, jízdy zahajovací na 1 000 m, jízdy chlapců do 18 let také na 1 000 m, jízdy chlapců do 14 let na 500 m, skoku s náběhem 1 m (každý závodník 3 skoky), jízdy dam na 500 m a hlavní jízdou na 6 km.
Po štěpanických závodech se závodní činnost v Krkonoších rozběhla
naplno. Mezinárodní závody se konaly od tohoto roku každoročně a těšily se stále masovější oblibě. (Bartoš a Luštinec, 1988)
Počátek nové důležité etapy v rozvoji lyžování začíná rokem 1903. Díky
úspěšným 8. mezinárodním lyžařským závodům, které se konaly 1. února 1903 ve
Vysokém nad Jizerou, došlo 13. února r. 1903 k založení vysockého Ski klubu, jehož stanovy byl schváleny na podzim 28. října. Tím se splnila podmínka
k založení celonárodní lyžařské organizace. A tak byl 21. listopadu 1903 v hostinci Ráj v Jablonci nad Jizerou založen „Svaz českých lyžníků“, jehož předsedou byl zvolen Jan Buchar.
Z iniciativy rakouských úřadů se později svaz přejmenoval na „Svaz
lyžařů v království Českém“. (Chovanec, 1972).
Po Bucharovi se stává v roce 1907 předsedou Josef Rössler-Ořovský a to
znamená pro Svaz velký přínos, protože nový předseda působí již od roku 1906 jako tajemník olympijského výboru a svých zkušeností a zahraničních konexí
později v zájmu svazu často využívá. Jistě také jemu především patří zásluha, že
v roce 1910 se Svaz stává přes odpor a protesty německých lyžařských klubů - 15 -
členem mezinárodní lyžařské komise a že si dobré mezinárodní postavení udržuje až do první světové války. (Chovanec, 1972)
První světová válka ochromila činnost svazu a uzavřela tak první a
významnou kapitolu v jeho dějinách.
Lyžařskou historii v meziválečném období lze vyčíst především z četných
údajů o soutěžích v běhu , skoku a později i ve sjezdu a slalomu. Tyto nejvýznamnější soutěže byly od roku 1921 do r. 1936 každoročně pořádány
v renomovaných lyžařských střediscích v Krušných horách, v Krkonoších, Jeseníkách a v r. 1929 i ve Vysokých Tatrách. (Hampl, 2002)
Obr. 3: Program závodů pořádaných českým Ski-klubem v Praze 19. ledna 1896 - 16 -
4. LYŽOVÁNÍ PO DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLCE V poválečných letech se organizační struktura svazu měnila v kratších či
delších údobích. Bylo nutno svazovou organizaci přizpůsobit změnám ve státních tělovýchovných orgánech, provedených
na
základě zákonných opatření
vydávaných v rámci procesu sjednocování TVS. Zákonná úprava sjednocení TVS se řešila postupně ve třech fázích, v roce 1949, 1952 a 1957:
V roce 1949 byl zřízeny Státní úřad pro tělovýchovu a sport (SÚTVS)
v Praze a Slovenský úrad pre telovýchovu a šport (SÚVTŠ) v Bratislavě.
Praktickou tělovýchovnou činností se zabývala Československá obec sokolská (ČOS).
SÚTVS byl zrušen 1952 a nahrazen Státním výborem pro tělovýchovu a
sport (SVTVS). Současně byla zrušena ČOS.
K 1. 1. 1957 byl zrušen SVTVS a zřízen Československý svaz tělesné
výchovy (ČSTV); v červnu téhož roku byla zvolena sedmnáctičlenná Ústřední sekce lyžování ČSTV. (Kulhánek, 1989)
Na masovém rozvoji lyžování se v té době podílely hlavně lyžařské
výcvikové zájezdy školní mládeže, podnikové rekreace, rekreace ROH a SSM. Zásluhu na širokém rozvoji lyžování, zejména po jeho kvalitativní stránce, měli
lyžařští cvičitelé. V roce 1961 byl ujasněn obsah základního lyžařského výcviku. Organizovaný základní lyžařský výcvik v lyžařských oddílech a všech organizacích ČSTV, na školách, v rámci rekreace ROH, SSM a v armádě se uskutečňoval podle jednotné osnovy. (Kulhánek, 1989)
V období let 1976 – 1986 vycházeli federální i oba národnísvazy lyžování
ve své činnosti z pevné organizační základny. V tomto období se u nás začínala rozvíjet masová forma lyžování. Byly získány tisíce aktivních členů, stovky
cvičitelů, trenérů, rozhodčích, zdravotníků a organizačních pracovníků. Sva lyžařů
byl v té době po kopané druhým největším v počtu členů (80 tisíc registrovaných lyžařů). Soutěže o spartakiádní vločky a další spartakiádní akce měly rekordní účast. (Kulhánek, 1989)
Velký význam na masovém rozvoji lyžování měla v té době tradiční
výběrová rekreace ROH. Na té se každoročně podíleli desetitisíce osob. Zájem byl
hlavně o běh na lyžích, konala se spousta běžeckých závodů masového - 17 -
charakteru, např.: Jizerská padesátka, Biela stopa SNP, Po stopách I. čs.
armádního sboru, Lužická třicítka, Rýmařovská třicítka, Trutnovská padesátka, Chodská třicítka a mnoho dalších masových běhů.
Mezi další velmi frekventované masové soutěže, které pravidelně
organizovali lyžařské oddíly, patřily zejména soutěže o odznak Lyžař ČSR, o Pražskou vločku a o Spartakiádní vločku.
- 18 -
5. ZÁVODNÍ LYŽOVÁNÍ Závodní lyžování dospělo během své historie velkou obměnou a naši
závodníci dosáhli nemalých úspěchů. V této kapitole jsme se více zaměřili na
úspěchy českých a československých sportovců do roku 1980. Úspěchy československých a později českých sportovců v 80. a 90. letech (viz. Příloha č. 1)
5. 1 Běh na lyžích Nejstarší disciplínou lyžařského sportu je bezpochyby běh na lyžích.
V našich zemích se konaly závody v běhu na lyžích v počátečním stadiu
na tratích nejrůznějších délek. Během doby byly tratě jednak prodlužovány, jednak zkracovány. Kratší závody byly vypisovány na 2 000 m, na 1 500 m, na 1 000 m, až konečně roku 1902 Josef Rössler-Ořovský zavedl závod v běhu na
100 m, který se záhy stal velmi populárním a byl svého času nezbytnou složkou všech závodů. (Chovanec, 1972)
Mezi delší závody patřil i tzv. lyžařský maratón, který se stal královskou
disciplínou. Je považován i v dnešní době za vrchol všech větších lyžařských akcí a bývá zařazen na závěr soutěží.
První závod v běhu na 50 km se konal 3. února 1905 za účasti 10
závodníků z (toho 3 cizinců), na trati z Vysokého n/J. přes Bílou skálu, Kořenov, podél Mumlavy na Labskou louku, kde byl odpočinek, pak přes Cechovnice,
Šeřín a Žalý do Jilemnice. Vítěz závodu J. Kraus z Jilemnice dosáhl času 11 hod. 30 min.
Nezapomenutelně je zapsán do historie našeho lyžování 8. ročník v roce
1913, kdy tragicky zahynul Bohumil Hanč se svým přítelem Václavem Vrbatou. (Chovanec, 1972)
Po skončení světové války v roce 1918 obnovily SL RČS a větší české
lyžařské kluby velmi brzy závodní činnost. Na národní úrovni byla obnovena mistrovství republiky a pravidelně se konala každoročně až do roku 1941. První mistrovství ČSR v klasických disciplínách uskutečnil svaz za spoluúčasti ČSK Praha v roce 1920 na Štrbském Plese. (Kulhánek, 1989) - 19 -
20. a 30. minulého století byla důležitá pro rozvoj lyžování v ČSR. Kromě
obnovy mnoha lyžařských klubů, došlo také na stavbu nových a rekonstrukci stárnoucích chat. Lyžování se stávalo velmi populárním.
V dalších letech navázali čs. lyžaři rozsáhlé mezinárodní styky s Polskem,
tehdejší Jugoslávií, Rakouskem, Francií, Německem, Finskem, Norskem, Švédskem a dalšími zeměmi. V období 1926 – 34 se Fr. Wende stal trojnásobným
a A. Bartoň dvojnásobným mistrem Polska. Čtyřnásobnými mistry Polska se stali
O. Německý a C. Musil. Od roku 1928 reprezentují čs. studenti úspěšně na akademických mistrovstvích. (Kulhánek, 1989)
K předním českým závodníkům třicátých let patřili František Šimůnek a
Antonín Bartoň ml., kteří nás reprezentovali na ZOH 1932 v Lake Placid a 1936
v Garmisch-Partenkirchenu kde se František Šimůnek umístil na 5. místě ve sdruženém závodě.
V letech 1945 – 63 patřili mezi nejúspěšnější běžce František Balvín,
Stanislav Baluch, Jan Blažíček, Jaroslav Carda, Rudolf Čilík, Karel Dvořák atd. Mezi běžkyněmi to byly Marie Bartáková, Eva Břízová, Anna Fialová, Květa Lelková atd. (Kulhánek, 1989)
Na přelomu 60. a 70. let organizoval svaz lyžařů velké významné
mezinárodní závody, mezi nimi i závod světové úrovně. Na Štrbském Plese se
v roce 1970 uskutečnilo mistrovství světa v klasických disciplínách. Vedle tohoto závodu byly u nás pořádány další mezinárodní závody: Běžecké turné Slize –
Nové Město n. Mor., Bezroukův memoriál na Slizčí, Zlatá lyže Českomoravské Vysočiny v Novém Městě n. Mor.
V roce 1964 -74 dosáhli českoslovenští lyžaři a lyžařky řady významných
medailových úspěchů na ZOH a MS. Na dlouhou dobu to bylo nejúspěšnější
období v historii českého s československého lyžařství. Na MS 1970 ve Vysokých Tatrách skončila Helena Šikolová na 4. místě v běhu na 10 km. Blanka Paulů získala dvě bronzové medaile na mistrovství Evropy juniorů 1972 a 1973.
Mimořádně úspěšným pro naše klasické lyžování bylo 30. MS 1974 ve Švédském Falunu kde získal Blanka Paulů a Stanislav Henych stříbrné medaile a bronzovou medaili štafeta žen. (Kulhánek, 1989)
Na 13. ZOH v Lake Placid 1980 vybojovala Květa Jeriová bronzovou
medaili v běhu na 10 km. O dva roky později na Mistrovství světa v severských
disciplínách v Oslu 1982 získala Květa Jeriová bronzovou medaili v běhu na 10 - 20 -
km. Ve světovém pohárů pro sezonu 1981/82 skončila na pěkném třetím místě. Tento úspěch zopakovala i v ročníku následujícím a přidala se k ní i Blanka Paulů, která skončila hned za ní na čtvrtém místě.
Na ZOH v Sarajevu přišel další úspěch našeho klasického lyžování, když
opět Květa Jeriová získala bronzovou medaili, tentokrát v běhu na 5 km a štafeta ve složení Dagmar Švubová, Blanka Paulů, Gabriela Svobodová a Květa Jeriová vybojovala stříbrnou medaili.
O čtyři roky později na ZOH v Calgary se přidali k naším úspěšným
reprezentantkám v klasickém lyžování i muži a štafeta na 4 x 10 km ve složení R. Nyč, V. Korunka, P. Benc a L. Švanda vybojovala bronzovou medaili.
První samostatná česká účast na ZOH 1994 v Lillehameru nebyla příliš
úspěšná ani pro jedno odvětví lyžování a tak největším úspěchem bylo 5. místo
družstev v severské kombinaci a 6. místo K. Neumannové v běžecké kombinaci 5 a 10 km.
Další větší úspěch přišel až na MS 1997 v Trondheimu , kde získala
Kateřina Neumannova bronzovou medaili v závodě na 15 km. Na konci sezony opakuje úspěch Květy Jeriové a končí ve světovém poháru na 3. místě. O rok později na ZOH v Naganu získává stříbrnou a bronzovou medaili. Na MS
v Ramsau 1999 přidává bronzovou medaili na 5 km klasicky. V tom samém roce přidala ještě jeden medailový úspěch na MS štafeta mužů na 4 x 10 km.
Na ZOH v Salt Lake City 2002 opakuje Kateřina Neumannová své
medailové úspěchy a opět získává stříbrnou a bronzovou medaili. V roce 2003
Martin Koukal přidává k medailové sbírce z MS tu nejcennější v běhu na 50 km. Tento úspěch opakuje na MS Oberstdorfu o rok později i Kateřina Neumannová
zlatou medaili v běhu na 10 km volnou technikou. A svojí velmi úspěšnou kariéru završuje získáním dalšího stříbrného kovu ale hlavně zlaté olympijské medaile na ZOH 2006 v Turíně.
- 21 -
5. 2 Skok na lyžích Za svůj vznik vděčí skok na lyžích jízdě z kopce v terénu s překážkami.
V rozvoji skoku na lyžích je historický rok 1879, kdy se prvně uskutečnily tradiční lyžařské závody v Holmenkollen.
U nás mají závody ve skoku stejně bohatou tradici jako běh na lyžích.
První závod ve skoku na lyžích na území českých zemí se konal v Dolních Štěpanicích v Krkonoších již v roce 1896.
Výkonnost našich prvních závodníků se pohybovala od 15 do 20 m.
Jednoho z nejlepších výkonů dosáhl J. Josífek skokem 19, 75 v roce 1912 na
Zvíčině. To bylo ovšem v srovnání se světovou úrovní málo. Způsobeno to bylo
především nedostatkem vhodných můstků, umožňujících větší délku skoku. Nejlepší výkon v Evropě byl skok 50 m dosažený Norem Smithem v Davidu roku 1911. (Chovanec, 1972)
Teprve až v roce 1923 se podařilo díky jilemnickému klubu dokončit
stavbu můstku, který umožňoval skoky na úroveň 45 m.Po jeho rekonstrukci na přelomu 20. a 30. se tato hranice posunula až k 50 m.
V období 1945-63 patřili mezi závodníky – skokany: Miloslav Bělonožník,
Jáchym Bulín, Josef Císař, Drahomír Jebavý, František Felix, Antonín Chroust, Antonín Lenemayer atd.
V roce 1964 na ZOH v Innsbrucku skončil Josef Matouš na 4. místě ve
skoku. Na MS 1966 v Oslo uspěl Jiří Raška a na obou můstcích skončil na 4. místě.V roce 1968 získal na středním můstku pro české lyžování první olympijskou medaili a na velkém přidal ještě stříbrnou. V roce 1970 získal na MS
ve Vysokých Tatrách stříbrnou medaili na velkém můstku a stal se tak nejúspěšnějším českým lyžařem té doby. Na stejném MS získal zlatou medaili
Stanislav Rygl ve sdruženém závodě. Dalšími úspěchy byly: bronzová medaile
Jiřího Rašky v r. 1972 na MS v letech na lyžích v Planici, bronzová medaile v r. 1973 pro Karla Kodejšku a v roce 1975 titul mistra světa v letech na lyžích v Kulmu a bronzová medaile z MS 1974 pro Rudolfa Höhnla. Hned
v následujícím roce se stává mistrem světa v letech na lyžích Karel Konejška.(Kulhánek, 1989)
- 22 -
V roce 1983 se konalo v Harrachově MS v letech na lyžích a Pavel Ploc
zde vytvořil světový rekord v délce 181 m a získal stříbrnou medaili. Pavel Ploc
byl úspěšný i v následujícím roce na ZOH 1984 v Sarajevu, kde získal bronzovou medaili na velkém můstku a po výborných výkonech v celé sezoně končí
v celkové klasifikaci Světového poháru na 3. místě. Tím ovšem jeho medailové
úspěchy z vrcholných akcí nekončí a v roce 1985 na MS v letech na lyžích získává bronzovou medaili.
Další úspěch zaznamenali čeští skokané na ZOH 1988 v Calgary, kde
vybojoval Jiří Parma stříbrnou a Jiří Malec bronzovou medaili na můstku P 70. Český skokanský sport je ovšem úspěšný dál a na ZOH v Albertville 1992 končí naše družstvo na třetím místě a získává bronzovou medaili.
V následujícím roce přicházejí na dlouhou dobu poslední medailové
skokanské úspěchy, když na MS ve Falunu získává Jaroslav Sakala stříbrnou a bronzovou medaili a skokanské družstvo končí na stříbrné pozici. (Jedlička, 2003)
Na tuto úspěšnou generaci českého skokanského sportu dokázal až
v letošní sezóně Jakub Janda. Vyhrál teprve jako druhý Čech „Turné čtyř můstků“. A vůbec jako první celkovou klasifikaci Světového poháru.
5. 3 Sjezdové disciplíny Kolébkou sjezdových disciplín nejsou alpské země, i když jsou alpskými
disciplínami nazývány. Alpské země jim pouze daly nový charakter a vytvořily
novou techniku hodící se pro alpské terény. Kolébkou sjezdových disciplín, stejně jako u klasických, je Skandinávie.
Prvním zprávou o sjezdovém závodu u nás je zpráva o 14. mezinárodních
závodech, pořádaných v r. 1909 ve Vysokém nad Jizerou. Do programu byla tato nová disciplína zařazena jako „závod na 250 m bez holí“. Teprve v roce 1913 v rámci 18. mezinárodních závodů se uskutečňuje opravdový sjezdový závod „sjezd s hřebene Pancíře“, jehož se vedle mužů účastní i ženy. (Chovanec, 1972) - 23 -
Nezvykle velkou úlohu vzhledem k současné situaci ve sjezdovém
lyžování, sehráli Angličané, kteří zakládali po první světové válce lyžařské kluby pouze pro jízdu z kopce.
Mezníkem v rozvoji novodobých sjezdových závodů bylo v r. 1924 vydání
pokynů o slalomových závodech, které zpracoval Angličan Arnold Lunn.
U nás se konají první závody v novodobých sjezdových disciplínách od
roku 1928. V tomto roce se závodí ve slalomu na Studniční hoře v Krkonoších.
Program mistrovství ČSR byl obohacen o sjezdové disciplíny v r. 1937,
zpočátku o sjezdový dvojboj pro muže i ženy, později od roku 1946 o sjezd a
slalom a od roku 1952 i o slalom obří. V témže roce je nahrazen dvojboj sjezdovým trojbojem, tzv. alpskou kombinací. (Chovanec, 1972)
V září 1953 byla otevřena vysoká škola pro výchovu odborných TV
pracovníků Institut tělesné výchovy a sportu a při něm jednoroční trenérská škola. Vytvořila se profese trenéra z povolání, prvním profesionálním lyžařským
trenérem LS SVTVS se stal Miloslav Bělonožník. Už následujícím rokem se tento počet rozrostl na 16 lyžařských trenérů z povolání, kteří byli přiděleni různým tělovýchovným složkám a útvarům. (Kulhánek, 1989)
V období 1964 – 75 organizovaly svazy lyžařů ČSSR, ČSR a SSR
významné mezinárodní závody, mezi nimi závod světové úrovně. V roce 1974 v Jasné se uskutečnilo mistrovství Evropy juniorů ve sjezdových disciplínách.
Mezi další důležité závody patřily: Velká cena Frenštátu, Sjezdový závod „Memoriál
Františka
Skorkovského“,
Juniorkritérium,
dorostenců a dorostenek ve Špindlerově Mlýně, závody žactva v Říčkách a Vratné.
sjezdové
závody
Skiinterkritérium, sjezdové
Na MS 1974 ve Sv. Mořici vybojoval Miloslav Sochor 4. místo
v kombinaci. Bohumír Zeman získal na mistrovství Evropy juniorů 1974 v Jasné
bronzovou medaili v obřím slalomu a o rok později 1975 v Mayerhofenu stříbrnou medaili ve slalomu. (Kulhánek, 1989)
První olympijskou medaili ve sjezdových disciplínách získává v 1984 na
ZOH v Sarajevu Olga Charvátová.
V roce 1986 zařazuje svaz akrobatické lyžování jako svou řádnou
disciplínu. A v témže roce končí Olga Charvátová ve Světovém poháru alpských
disciplín na 4. místě. Dalším z nečetných úspěchů českého lyžování je 5. místo Lenky Kebrlové v alpské kombinaci na ZOH 1988 v Calgary. - 24 -
Po první polovině 90. let, kdy české sjezdové lyžování nedosáhlo většího
úspěchu, začínají sbírat úspěchy travní lyžaři. V roce 1997 se stává Michal Mačát mistrem světa v superobřím slalomu. Jan Němec a Sylva Lipčíková vybojovali tituly mistrů světa v roce 2001
Na úspěchy Olgy Charvátové dokázala navázat až v loňském roce Šárka
Záhrobská ziskem bronzové medaile na MS. V mužské kategorii, především v alpské kombinaci, je v posledních letech úspěšný Ondřej Bank. (Jedlička, 2003)
- 25 -
6. Historie Horské služby Bakalářská práce o historii lyžování v Českých zemích by nebyla úplná,
nezmínit se v ní i o historii Horské služby. Přítomnost horské služby je totiž nedílnou součástí našich hor již od jeho počátků.
6. 1 Počátky poskytování pomoci na našich horách Život na horách je tvrdý hlavně díky klimatickým podmínkám a
nečekaným zvratům počasí. Jeho součástí jsou tragické konce lidí, kteří zde
zabloudili a tragicky zahynuli. Již v 17. století používali obyvatelé hor tyčové značení pro cesty a chodníky ke svým obydlím. Všeobecný názor na hory se zásadně změnil v 18. století. Hory se stávají módní záležitostí a přicházejí sem
první návštěvníci, hledající v přírodě krásu, zdraví a relaxaci. V doprovodu horalů, coby znalců dané oblasti, mapují neznámé kouty pohoří.
V roce 1850 takto vzniká první koncesovaná služba průvodců a nosičů,
podmíněná znalostí poskytování první pomoci.
V závodě v běhu na lyžích na 50 km 24. března 1913 zahynuli
v Krkonoších dva závodníci – Bohumil Hanč a jeho kamarád Václav Vrbata. Ve sněhové bouři Vrbata poskytl Hančovi část svého oděvu, ačkoli věděl, že nasazuje vlastní život. Jeho čin se zapsal do dějin jako základní čin pomoci člověka člověku v horách a na jeho počest je 24. březen slaven jako Den Horské služby v České republice.
Po první světové válce dochází v českých zemích k velkému rozvoji
lyžařství a tudíž i k stoupajícímu počtu návštěvníků zasněžených hor. S počtem návštěvníků se však zároveň zvyšuje počet úrazů a tragických událostí. V roli
záchranářů působili tehdy místní hasiči, kteří byli vyškoleni lékaři k poskytování první pomoci.
Mnoho obětí během zimní sezony v roce 1933 vedlo v roce 1934
v Krkonoších k vytvoření samostatného záchranného sboru o šesti oddílech.
- 26 -
Jednotná organizace Horské služby v Krkonoších byla založena 12. května 1935. (Pavlica, Jirešová, 2002)
Hlavních nedostatkem nové organizace bylo materiální vybavení členů.
Vynahradili si ho však svou nezměrnou obětavostí, skromností a kamarádskou soudržností. V těžkých podmínkách, když jsou lidé odkázáni pouze jeden na
druhého, bývá odvaha, lidskost a osobní statečnost prověřována víc než kdykoliv jinde. A Horská služba se stávala symbolem těchto vlastností.
Politické události a druhá světová válka přerušily existenci mladé
organizace, ale jenom formálně. Podstata práce a myšlenka přežívaly i za okupace.
6. 2 Horská služba po druhé světové válce
Po válce vznikají postupně záchranářské spolky i v jiných oblastech Čech
a Slovenska. V roce 1948 pro oblast Jeseníky a Šumavu, v roce 1949 pro Orlické
hory, 1951 Beskydy, 1954 Jizerské hory a v roce 1955 pro Krušné hory. V roce 1950 aktiv dobrovolných pracovníků Horské záchranné služby požádal o zařazení do tehdejšího Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport v Praze a schválil své nové stanovy.
Horská služba s celostátním působením vznikla 1. prosince 1954
sjednocením dvou největších záchranářských organizací v Československu –
Horské záchranné služby a Tatranské horské služby. Byl změněn členský odznak
a vytvořeny oblastní komise. Nastává období velkého rozmachu organizace, která otevírá své dveře dobrovolníkům i profesionálům.
V roce 1957 došlo ke zrušení Státního výboru pro tělesnou výchovu a
sport a k vytvoření Československého svazu tělesné výchovy, pod jehož vedení spadá i HS v celé republice.
Vliv na rozvoj a zkvalitnění práce má zvýšený mezinárodní styk se
zahraničními partnery z alpských zemí. Bylo zavedeno mezinárodní značení sjezdových tratí a lyžařských cest, používají se SOS telefony a radiostanice a od
roku 1967 sněžné skútry. Postupně se budují a modernizují objekty záchranných stanic a domů HS.
V letech 1958 – 59 byla zahájena průkopnická činnost v uplatnění psa pro
záchrannou práci v lavinách ve Vysokých Tatrách. Po lavinové tragédii na - 27 -
Kubínské holi v zimě 1968, kdy se lavinový pes mimořádně osvědčil, se chov a výcvik lavinových psů zintenzivnil a členové HS absolvovali výcvikové školy
psovodů a lavinových psů v Rakousku. V Krkonoších a Nízkých Tatrách vznikla
střediska lavinové prevence a pravidelný průzkum a měření lavin se staly rutinní prací. Podle dlouhodobého podrobného plánu modernizace HS z roku 1967 se
modernizovaly a budovaly nové objekty záchranných stanic a domů HS. Situace se postupně stabilizovala a jen s malými obměnami přetrvala až do současnosti. (Pavlica, Jirešová, 2002)
6. 3 Současnost Československá HS se stala postupně jednou z nejlépe vybavených
horských služeb ve východní Evropě. Pravidelná účast na zasedáních a
kongresech IKAR – Mezinárodní federace záchranných služeb při UIAA (Union
Internationale des Associations d-Alpinisme) a úspěšné zvládnutí mezinárodního
symposia ve Vysokých Tatrách v prosinci 1967, které řešilo problém právního postavení záchranných služeb a bezpečnosti v horách,vedlo k přijetí HS ČSSR za člena IKAR, po boku dalších záchranných služeb v Evropě.
Dalším mezníkem v upevnění organizační struktury HS bylo schválení
nového statutu s platností od 1. ledna 1975, který byl v roce 1986 znovu inovován.
Jedinou zásadní změnou po listopadu 1989 bylo vystoupení HS z ČSTV a
proměna na sdružení občanů (Sdružení horských služeb ČR), včleněné do resortu zdravotnictví. Zároveň byla přijata do Integrovaného záchranného systému ČR. Od roku 2001 záchranáře sdružuje jediný právní subjekt – Horská služba ČR.
Horská služba sídlí v Praze a skládá se ze sedmi oblastí, které se dále člení
do nejmenších jednotek – okrsků, působících ve všech známých horských
střediscích. V současnosti sdružuje téměř 550 dobrovolných členů a 50
zaměstnanců – profesionálních záchranářů. Úzce spolupracuje s Policií ČR,
Leteckou záchrannou službou a zdravotnickým resortem. Výcvik členů probíhá po celou dobu jejich členství, stejně jako odborná příprava a doškolování,vždy
v souladu s nejnovějšími poznatky v oblasti poskytování první pomoci i vývojem technických prostředků pro speciální zásahy v horském terénu. - 28 -
Členové HS, ať už v průběhu let vystupovali pod jakýmkoliv názvem,
pokračují ve velmi potřebné práci na horách dodnes. A v dnešní době jsou jejich
služby o to více potřeba, když české hory, zejména Krkonoše se potýkají
s náporem turistů ze zahraničí, a tak dostala navíc další, stejně těžký a celoroční úkol – uchránit před lidmi také přírodu … (Pavlica, Jirešová, 2003)
- 29 -
7. VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI ČESKÉHO LYŽOVÁNÍ
V českém lyžování se na jeho počátku objevila spousta osobností, které se
staly během doby velmi důležitými pro lyžování. Nelze však v této práci zmínit
všechny významné závodníky a funkcionáře. Vybrali jsme tedy dvě osobnosti, které měly největší zásluhu na rozvoji lyžování v českých zemích a samozřejmě
jsme nemohli opomenout tak významnou osobnost nejen pro české lyžování, ale celosvětové a to Mathiase Zadarského.
7. 1 Josef Rössler-Ořovský Byl významnou osobností začátků českého sportovního hnutí. Stal se
průkopníkem a propagátorem mnoha sportovních odvětví (rychlobruslení, lyžování, jachting, atletika, lední hokej, fotbal, veslování, tenis atd.)
Jako závodník vynikal v rychlobruslení. Roku 1889 vytvořil český rekord
na 600 m časem 1:19, r. 1890 vyhrál mistrovství Prahy, 1891 zvítězil
v Klagenfurtu na 200 m a 1892 – 93 utvořil v Paříži rekord na 500 m. Ve
veslování se stal v r. 1893 – 94 mistrem Čech ve skifu a roku 1891 zvítězil na mezinárodních závodech lyžoval.
v Terstu, v Piranu a v Benátkách a také závodně
Vášnivě propagoval sport a pobyt v přírodě zejména vodní a zimní
turistiku. Byl zakladatelem: Českého Ski klubu Praha (1887), Českého Yacht
klubu (1893), I. Českého lan-tenisového klubu (I. ČLTK Praha r. 1891), Českého Sculling Cerclu (1894), spoluzakladatelem České atletické amatérské unie (ČAAU v r. 1897), Svazu lyžařů Království českého (1903).
V letech 1900 – 08 pracoval jako zpravodaj Českého olympijského výboru
a v letech 1909 – 1929 jako tajemník Českého, později Československého
olympijského výboru (ČSOV). Organizoval a vedl české a československé olympijské výpravu na OH 1908, 1912, 1924, 1928 a na ZOH 1928.
Jméno Josefa Rösslera-Ořovského můžeme spojit s počátky celého
českého sportu, především však s lyžováním, které je jeho dílem. Roku 1887 - 30 -
založil první lyžařský spolek v Evropě, mimo Skandinávie, Lyžařský kroužek při Bruslařském závodním klubu Praha, který byl v roce 1924 přejmenován na Český Ski klub Praha, jehož byl 38 roků předsedou (1887 – 1925).
Z jeho iniciativy byl založen v r. 1903 Svaz lyžařů Království českého,
který se stal prvním lyžařským svazem na světě vůbec a jehož předsedou byl v letech 1907 – 1913 a dlouhá léta jeho hybnou silou, zejména v jeho začátcích.
Byl také prvním, jenž se snažil prosadit myšlenku o založení mezinárodní
lyžařské federace. Na hrách 1908 se pokusil svolat první mezinárodní poradu, které se však nezúčastnili Němci a Rakušané. Po založení Mezinárodní lyžařské komise (MLK) v r. 1910, na kterém se podílel velkou měrou, se stal v r. 1923
členem jejího řídícího orgánu. Na 7. kongresu MLK v Praze, konaném 5. – 6. 2. 1923, jemuž předsedal, přednesl návrh na přeměnu MLK v Mezinárodní federaci
lyžování (FIS). Tento návrh byl přijat a realizován o rok později na 8. kongresu v Chamomix 1924 při příležitosti „týdne zimních sportů“, který se stal později prvními zimními olympijskými hrami.
Po celou dobu své činnosti bojoval J. Rössler-Ořovský na mezinárodním
fóru o přímém zastoupení
Království českého v MOV i v jednotlivých
mezinárodní sportovních federacích. Byl neúnavným bojovníkem za věc národní, ovládal hlavní evropské jazyky a v jednáních byl nesmlouvavý.
Svým mezinárodním rozhledem a vysokou odborností posunul vývoj
českého sportu v té době kupředu. (viz. Obr. 4) (Kulhánek, Mráz, 1987)
7. 2 Mathias Zdarsky Původem z Kožichovic u Třebíče byl velkou osobností v dějinách
lyžování. Stal se zakladatelem alpské techniky jízdy na lyžích. Studoval
v Mnichově na umělecké akademii a v Curychu na Polytechnice, po krátkém pobytu v cizině se r. 1889 usadil na statku v Habernreithu u Lilienfeldu v Dolním
Rakousku a celý zbytek života věnoval lyžování. V roce 1897 vydal v Hamburku příručku „Die alpine Lilienfelder Skilauftechnik“, která vyvolala mezi lyžaři bouři
nevole. Zadarsky totiž prohlásil v té době výhradně používanou norskou techniku za nevhodnou pro jízdu v alpském terénu, zavrhl dlouhé lyže, zdůrazňoval - 31 -
bezpečnost jízdy a odmítal přímé sjíždění svahů. Zásluha Mathiase Zdarskeho spočívala především v tom, že byl prvním, kdo zvolil vědecký přístup k technice
jízdy na lyžích. Také jeho vázání, k jehož konečné podobě dospěl po šestiletém experimentování, bylo pokrokem. Bylo kovové a umožňovalo pohyb paty směrem
nahoru a zabraňovalo posunutí chodidla do stran. Díky tomuto vázání bylo možno používat k jízdě oblouky krátkého poloměru.
Přes počáteční neshody se zastánci norského způsobu sjíždění svahů dala
nakonec za pravdu historie Mathiasu Zdarskemu a jeho tzv. „Lilienfeldské technice“.
V uznání zásluh byl Mathiasu Zdarskému v Lilienfeldu postaven pomník
s nápisem „Zadarsky will never be dethroned from his position as fater of Alpine Skiing – Arnold Lunn“
(Zadarsky nebude nikdy svržen ze své pozice otce
sjezdového lyžování – Arnold Lunn). (viz. Obr. 5) (Kulhánek, Mráz, 1987)
7. 3 Jan Buchar Jan Buchar pocházel z vesničky Mříčné u Jilemnice. V roce 1879
odmaturoval na učitelském ústavu v Jičíně. To mu bylo 20 let. Následná působiště by Janu Bulharovi mohl asi leckterý milovník hor závidět. Po pětiletém působení na školách v Podkrkonoší se stal řídícím učitelem školy v Dolních Štěpanicích,
nedaleko Jilemnice ve směru na Mísečky. Na této škole učil až do svého odchodu do penze v r. 1925. Pro další vývoj Bulharova života a potažmo i českého lyžování má velký vliv jeho záliba v turistice. V r. 1888 byl založen Klub českých turistů (KČT), který vzápětí začal vydávat Časopis turistů. Hned do prvního čísla přispěl Jan Buchar článkem Vzhůru do Krkonoš! O rok později pak zakládá
v Jilemnici místní odbor KČT. V době Vánoc došla harrachovské lesní správě zásilka dvou párů lyží objednaných ve Vídni. Hrabě Jan Harfách se snažil získat lyže pro svoje lesní zaměstnance již o dva roky dříve, ale skandinávská délka 3,5
m se v hustém lesním porostu neosvědčila. Jasanové nebo bukové rakouské lyže (pár za jedenáct zlatých) byly podstatně kratší – jen 2 m 20 cm. Když po prvních
pokusech hajní hlásili, že se lyže osvědčují, nechal vrchní lesmistr zhotovit ve
štěpanické pile lyže podle rakouského vzoru postupně pro všechen lesní personál. Používat lyže se naučilo také několik jilemnických občanů, mezi nimi i Jan - 32 -
Buchar. Brzy se v jízdě na lyžích dokonalil natolik, že se s nimi vydal sám až na
Benecko. Výlet na lyžích se mu ohromně zalíbil, pochopil výhody tohoto nářadí pro zimní turistiku a začal na lyžařské výlety vodit také školní děti a ostatní jilemnické zájemce. Ještě téhož roku s dalšími lyžařskými nadšenci vytvořil
úředně schválený Český krkonošský spolek „Ski“ a stal se členem jeho výboru. Tento klub existuje v Jilemnici dodnes.
Impuls k dalšímu rozvoji dalo krkonošskému lyžování Bucharovo spojení
s pražskými lyžaři. Když na Štědrý den 1892 Buchar poprvé zkoušel lyže, Pražáci lyžovali již pátým rokem a koncem osmdesátých let měli k dispozici kolem 25
párů lyží. Pražských lyžařů nebylo mnoho, jezdívali lyžovat do okolí Prahy a často museli řešit problémy s nedostatkem sněhu.
Když se Buchar proslavil svojí turistickou publicitou, napsal mu předseda
Českého Ski klubu Praha Josef Rössler-Ořovský, že se Pražáci přijedou v zimě
1893/94 podívat, jak by se dalo lyžovat v Krkonoších. Buchar jako místní rodák a
výtečný znalec Krkonoš se jim stal trvalým a obětavým vůdcem a nadchl je tak, že začali přes Jilemnici do Krkonoš jezdit každou sobotu.
O rok později zahájil Buchar rozsáhlou agitační činnost ve prospěch
lyžování – přednášel o lyžování a zimní turistice na lyžích po celém území Čech a
Moravy, promítal při tom vlastnoručně kolorované diapozitivy a organizoval letní
i zimní výpravy českých turistů po Krkonoších. Také jeho zásluhou se v horách začíná více ozývat čeština. V roce 1902 se stal předsedou jilemnického klubu a v této funkci působil s krátkými přestávkami až do roku 1927.
Od počátku se věnuje také organizování lyžařských závodů. Jeho
jilemnický klub pořádá spolu s Českým Ski klubem Praha v únoru 1903 ve
Vysokém nad Jizerou velmi úspěšné 8. mezinárodní Mistrovství zemí Koruny české. Tato událost podněcuje vysocké lyžaře k založení Českého Ski klubu ve Vysoké n. Jizerou. Zrodil se tak nejen třetí nejstarší český lyžařský klub, ale
současně se i naplnila podmínka, umožňující dlouhodobý záměr RossleraOřovského: založit centrální lyžařskou organizaci.
21. listopadu 1903 se v hotelu Ráj v Jablonci nad Jizerou sešli v čele
svých organizací
Jan Buchar z Jilemnice a Josef a Oldřich Ďoubalíkové
z Vysokého. Jan Buchar měl pověření jednat také za Český Ski klub Praha. Stanovy spolku, který původně nesl název Svaz českých lyžařů, byly císařským a
- 33 -
královským místodržitelstvím v Praze schváleny až za tři roky a název spolku se musel změnit na Svaz lyžařů v království českém.
Jeho prvním předsedou byl v důsledku svých obrovských zásluh o
soudobý rozvoj lyžování v Krkonoších i Podkrkonoší (ale také ze zřetelným
dopadem na rozvoj lyžování v Praze) zvolen Jan Buchar. Předsednickou funkci zastával až do r. 1907, kdy ji po něm převzal Rössler-Ořovský. V té době již měla
činnost svazu mezinárodní dopady. K tomu bylo třeba určitých diplomatických
zkušeností i mezinárodní kontaktů. Těmi disponoval především Rössler-Ořovský,
byl také znalcem cizích řečí a mužem salonů. Buchar – všestranný sportovec a muž hor – zůstal i nadále věrný svazu a hlavně lyžování.
Jednou z jeho největších zásluh bylo pravidelné vodění školních dětí do
hor a tuto jeho činnost brzy napodobily všechny školy v celém západním podhůří
Krkonoš. Byla to skutečnost, která lyžování zpopularizovala a dvěma tehdejším
generacím ukázala, jaký význam mohou mít lyže i pro chudou pohorskou oblast.
Trvalou památku po sobě zanechal také vytyčením turistických a lyžařských cest, například známé Bucharovy stezky přes Žalý na Mísečky nebo na svazích Kozích
hřbetů. Jeho knížka „Bucharovy výlety do Krkonoš“ vyšla ve dvou vydáních ještě ve dvacátých letech. (Jedlička, 2003)
Přestože Buchar vynikal pevným zdravím, skončil jeho život náhle v 73
letech. V Praze 10. října 1932 při přecházení Národní třídy nešťastně zakopl o tramvajovou kolej, spadl pod kola nákladního automobilu a srážku nepřežil. (viz. Obr. 6)
- 34 -
Obr. 4: Josef Rössler-Ořovský
- 35 -
Obr. 5: Mathias Zdarsky
- 36 -
Obr. 6: Jan Buchar
- 37 -
8. TRÉNINK LYŽAŘŮ PŘED 100 LETY A DNES
Tréninkové metody novodobých závodníků se zcela liší od těch před 100
lety. Jejich trénink patří mezi špičkové sportovní programy, na jejichž sestavení a
realizaci se podílejí desítky osob rozličných profesí – trenéři, lékaři,
fyzioterapeuti, dietici, servismani, maséři atd. Jak ale vypadala příprava
lyžařských mistrů běžců a skokanů před sto lety, kolem roku 1900? V porovnání
s dneškem byly metody úsměvné a zároveň obdivuhodné. Pro jejich pochopení to chce pořádnou dávku představivosti.
8. 1. tréninkové metody závodníků před 100 lety Trénink lyžařů závodníků před sto lety byl až na pár výjimek stejný.
Většina z nich nahrazovala klasický trénink, jak ho známe dnes, využíváním lyží
k běžnému životu v zimních měsících v drsných podmínkách hor. V této kapitole zmíním „přípravu“ lyžaře Bohumila Hanče.
Bohumil Hanč, lyžařský mistr z let 1907 – 1913 se učil lyžovat při
tělocviku na benecké jednotřídce. Byl to lyžař běžec, vybavený vynikajícími
tělesnými dispozicemi a cílený trénink a rozvoj sportovní kondice v podstatě neznal. Vlastní tréninky se sestávaly výhradně ze zimních (lyžařských) přejezdů za nákupy, prací a materiálem a také z vlastních cest na závody. Závody se v té
době často vypisovaly až na odpolední hodiny, aby se závodníci mohli ze svých
domovů dostat na lyžích na místo závodu a po krátkém odpočinku závodit. Nezřídka se stávalo, že ještě týž den, opět na lyžích, jeli zpět domů.
Další častou Hančovou (a nejenom jeho) tréninkovou metodou byla
metoda závodní. Dokázal v jednom dni bojovat i ve třech závodech po sobě:
překážkový závod na 2000 – 3000 m, mistrovský závod na 10 000 m a krasojízdu.
Někdy též doplňkové závody na 100 m o rekord či jízdu z kopce bez holí. Tyto fenomény určovaly u geneticky skvěle vybavených lyžařů i skvělé výsledky. Sám
Hanč dokázal za 7 krátkých sezon své soutěžní kariéry vyhrát na 40 závodů doma i za hranicemi. (Suk, 2004)
- 38 -
8. 2. Trénink současných závodníků V této kapitole týkající se tréninkové přípravy současných závodníků se
zaměřím na strukturu trénink mladých lyžařů sjezdařů. Jasně je vidět, jak se změnily nároky na fyzickou přípravu lyžařů.
Tréninkové formy v základním tréninku - Silový trénink a silová vytrvalost - Rychlostně silový trénink - Rychlostní trénink
- Vytrvalostní trénink - Obratnostní trénink
- Koordinační trénink Add) Silový trénink a silová vytrvalost
V dětském věku se trénuje podle metody extensivně-silové vytrvalosti (s
důrazem na objem), aby tak bylo využíváno aerobní kapacity (kapilarizace, vyšší aktivita aerobních enzymů, zvýšené využívání aerobní energie a zlepšení příjmu
kyslíku do svalů). K tomu se musí nejdříve naučit technické provedení cviků a potom zvyšovat pomalu počet opakování. Od 10 – 20 opakování na začátku by
mělo být dosaženo na konci tréninkové jednotky více než 30 opakování nebo
zatížení více než 30 sekund ve 4 – 8 sériích (1 série = 30 opakování), přičemž
pauzy mezi sériemi by měly být 30 – 60 sekund, aby došlo na konci každé série k únavě, ale ne k úplnému vyčerpání.
Příliš intenzivní trénink (tzn. do úplného vyčerpání) není dobrý, protože
vede k překysličení svalových buněk a ne k biologickému přizpůsobování. Add) Rychlostně silový trénink
Při rychlostně silovém tréninku je kladen důraz na kvalitu provedení
jednotlivých cviků. Každý cvik by měl být proveden se 101% nasazením. To je
potom oceňováno především v závodní formě.V jedné tréninkové jednotce se provádí 30 – 60 výskoků, nebo zatížení v 5 – 8 sériích, přičemž mezi sériemi by
měla být přestávka minimálně 3 minuty. Svalové zatížení je mnohostranné: - 39 -
koncentrické, excentrické a reaktivní. Podstatným předpokladem pro efektivní rychlostně-silový trénink je odpočatý a regenerovaný stav závodníka. Silověrychlostní trénink by měl být zapojován po celý rok. Add) Rychlostní trénink
Abychom mohli zlepšit rychlost, musí být cvičení prováděna s velkou
technickou precizností. Rychlé pohyby narušují program, probíhají podle programu řízeného centrální nervovou soustavou. Během pohybu není možná
žádná svévolná oprava. To znamená, že pohyb může být rychle proveden tehdy, když je správná technika stabilní. Cvičení pohybů je zároveň spojeno s jejich programováním.
Hlavním cílem v základním tréninku je osvojení správných pohybových
technik. K tomu je zapotřebí vedle rychlostních cvičení i běžecká abeceda a hry v mnohotvárných formách.
Doba zatížení u rychlostních cvičení by neměla překročit 6 – 8 sekund.
Mezi sériemi následuje zotavení (asi 1 – 3 minuty). Počet sérií je 4 – 8.
Hry obsahují všechny rychlostní požadavky mnohotvárnými způsoby
(akční a reakční rychlost, jednoduché i složité formy, atd.) Aby hry mohly být
účinně zařazeny do silového tréninku, musí být doba zatížení omezena (např. 5. minut hra, 10 minut přestávka, cvičení a krátké přeběhy, apod.), aby pak nedošlo k příliš silné únavě.
Add) Vytrvalostní trénink
Již dříve jsme upozorňovali na význam trénovanosti všeobecné vytrvalosti.
Trénink v oblasti aerobní je jen tehdy účinný, když objem (doba zatížení) je
dostatečně nízká. Děti tíhnou díky svému velkému nutkání k pohybu ke krátké intenzivní zátěži, a musí proto být vedeni s metodickou pomocí k delší a méně
intenzivní zátěži. Objemy zatížení by měly být od počátečních 5-10 minut postupně zvyšovány na 20-40 minut. Čím delší je doba zatížení, o to vyšší je
efektivita tréninku aerobním pásmu. Se stoupající dobou zatížení musí klesat i
intenzita. Protože v tomto věkovém období není řízení intenzity přes srdeční frekvenci ještě možné, můžeme doporučit na začátek známé pravidlo, že během zatížení mohou mluvit, nebo počítat.
- 40 -
Add) Obratnostní trénink
U alpského lyžování je obratnostní trénink omezen na rovnoměrný rozvoj
všech funkcí, přičemž v tomto věkovém období by měla být dána přednost gymnastickým cvičením, která obsahují aktivní protažení (pomalé pohyby) a
zároveň slouží k posílení. Tím je procvičováno vedle schopnosti protažení také pocit napětí.
Cvičení by měla být prováděna v zahřátém stavu a velmi kontrolovaně
(pomalé zaujmutí protahovací pozice – krátká výdrž nebo zcela procítěné kmitání). V žádném případě by pohyby neměly být trhané. Počet opakování se pohybuje mezi 10 – 15 opakováními … Add) Koordinační trénink
Jak již dříve bylo napsáno, že koordinace je schopnost centrální nervové
soustavy. Kognitivní obsahy jako jsou básničky aj. se učíme mnohonásobným
opakováním, a tak jsou i uloženy v dlouhodobé paměti. Stejně tak je to i u
motorických schopností. Obměňováním cvičebních pohybů (motorických úkolů)
se učíme jejich základnímu provedení a ukládáme si ho do motorické paměti. Když dojde v budoucnu ke stejným pohybovým požadavkům, můžeme vždy navázat na vzory, které jsou již uložené v paměti.
Základ koordinačního tréninku znamená: tak dlouho opakujeme a
zkoušíme, až nastane zlepšení provedení pohybu (efekt učení). K tomu by měla
být formulována jasná pohybová úloha. Je výhodnější zasadit do tréninkové jednotky méně pohybových úloh (ale hodně variant v rámci pohybového úkolu) a
toto úspěšně vyřešit, než nabídnout mnoho cvičení a tím dosáhnou malého efektu učení. V podstatě je učení nových pohybových postupů v odpočatém stavu efektivnější. (Blahutková, 2002)
- 41 -
ZÁVĚR
Lyžování se postupem času změnilo od využívání lyží severskými lovci ke
snadnějšímu pohybu po zasněžených pláních, k jednomu z nejmasovějších sportů na světě.
V této práci jsme zachytili nejdůležitější momenty historie lyžování
v českých zemích, uvedly osobnosti, které se nejvíce podíleli na rozvoji tohoto sportu u nás a zmínili největší úspěchy našich lyžařů na vrcholných lyžařských akcích.
Jednu z kapitol jsme věnovali také Horské službě České republiky, jež se
stala nedílnou součástí našich hor a celého lyžařského sportu již od jeho počátků.
Chtěli bychom ovšem poděkovat všem, kteří se větší, či menší měrou
zasloužili o rozvoj tohoto sportu v českých zemích a ukázali nám tím, že pobyt na
horách není jen drsným životem horalů na přelomu 19.. a 20. století, ale také příjemnou formou dovolené a relaxace ve zdravém a krásném prostředí.
- 42 -
LITERATURA
•
BARTOŠ, M., LUŠTINEC, J. Počátky lyžování v českých zemích. Praha:
•
HAMPL, K. Jak to opravdu bylo? SKI magazín, 2001, roč. 7, č. 1, s. 46 –
• • • • •
Merkur, 1988.
47.
HAMPL, K. Hurá na hřebeny. SKI magazín, 2001, roč. 7, č. 2, s. 58 – 59.
HAMPL, K. Meziválečný boom. SKI magazín, 2002, roč. 7, č. 4, s. 48 –
49.
HAMPL, K., HOLUB, R. Milníky lyžařské historie. SNOW, 2003, roč. 1,
č. 3. s. 70 – 75
CHOVANEC, F. Počátky českého lyžařského sportu. Sborník ITVS UK,
Praha 1962.
CHOVANEC, F. Stručný přehled vývoje lyžařství. Skripta. Praha 1972.
156 s.
•
JEDLIČKA, M. Hrdinná sága českého lyžování. SKI magazín, 2003, roč.
•
KULHÁNEK, O., MRÁZ, J., a kol. Malá encyklopedie lyžování. 1. vyd.
•
KULHÁNEK, O., Zlatá kniha lyžování. 1. vyd. Praha: Olympia, 1989. 574
9, č. 1, s. 74 – 76.
Praha: Olympia, 1987. 487 s.
s.
•
PAVLICA, I., JIREŠOVÁ, B. Historie Horské služby. SKI magazín, 2002,
•
PAVLICA, I., JIREŠOVÁ, B. Horská služba dnes. SKI magazín, 2003,
•
SUK, A. Závody lyžařského středověku. SKI magazín, 2004, roč. 10, č. 2.
• •
roč. 8, č. 1, s. 62 – 63.
roč. 8. č. 3, s. 78 – 79. s. 81 – 83.
HINZ, A. Merksteine zur Geschichte des Skilaufes. Jahrbuch HDW, 1930.
BLAHUTKOVÁ, A. Športová príprava v zjazdovom lyžování. 1. vyd.
Bratislava: PEEM, 2002. 78s. ISBN 80-88901-68-5
- 43 -
SEZNAM PŘÍLOH Příloha č. 1: Úspěchy československých a českých lyžařů v 80. a 90. letech. Příloha č. 2: Předsedové svazu lyžařů v celé jeho historii.
Příloha č. 1: Úspěchy československých a českých lyžařů v 80. a 90. letech
1980 Na 13. ZOH v Lake Placid 1980 vybojovala Květa Jeriová bronzovou medaili v běhu na 10 km.
1982 Na Mistrovství světa v severských disciplínách v Oslu 1982 získává Květa Jeriová bronzovou medaili v běhu na 10 km. Ve Světovém poháru běhu ročníku 1981/82 končí na 3. místě.
1983 V Harrachově se koná Mistrovství světa 1983 v letech na lyžích. Pavel Ploc
zde vytvořil světový rekord skokem o délce 181 m a získal stříbrnou medaili. •
Květa Jeriová je třetí v hodnocení Světového poháru běžkyň v ročníku 1982/83. Hned za ní na 4. místě je Blanka Paulů.
1984 Na ZOH v Sarajevu získává Olga Charvátová bronzovou medaili ve sjezdu,
Květa Jeriová v běhu na 5 km a Pavel Ploc ve skoku na velkém můstku. Štafeta ve složení Dagmar Švubová, Blanka Paulů, Gabriela Svobodová a Květa Jeriová získala stříbrnou medaili.
1985 Mistrovství světa v letech na lyžích v Planici 1985 získává Pavel Ploc
bronzovou medaili.
1988 Na ZOH v Calgary mají čeští lyžaři úspěchy: ve skoku vybojuje Jiří Parma
stříbrnou medaili a Jiří Malec bronzovou na můstku P 70. bronzovou dostane i
štafeta 4 x 10 km volně ve složení R. Nyč, V. Korunka, P. Benc a L. Švanda. Na 5. místě končí Lenka Kebrlová v alpské kombinaci.
1992 Na ZOH v Albertville má bronz družstvo skokanů ve složení T. Goder, F. Jež, J. Sakala a J. Parma. 31. prosince 1992 končí existence Československého svazu lyžařů
1993 Na mistrovství světa ve Falunu získává Jaroslav Sakala stříbrnou a
bronzovou medaili ve skoku a v závodě skokanských družstev kombinované české a slovenské družstvo stříbro.
1998 Na ZOH v Naganu získává Kateřina Neumannová stříbro na 5 km klasicky a
bronz z kombinačního závodu 5 km klasicky a 10 km volně.
1999 Štafeta 4 x 10 km ve složení L. Švanda, M. Petrásek, R. Nyč a V. Korunka
dostává bronzovou medaili na mistrovství světa v Lahti. Stejnou medaili tam
vybojovalo i družstvo skokanů ve složení J. Parma, M. Švagerko, L. Dluhoš a P. Ploc. •
Kateřina Neumannová končí na mistrovství světa v Ramsau v závodě na 5 km také na třetím místě.
2002 ZOH v Salt Lake City: Aleš Valenta získává zlatou medaili v akrobatických
skocích a Kateřina Neumannová stříbrnou v běhu na 15 km volně s hromadným startem a bronz v kombinačním běhu 5 km klasicky a 5 km volně.
2003 Na mistrovství světa v severských disciplínách ve Val di Fiemme se Martin Koukal stává mistrem světa v běhu na 50 km.
2005 Na MS Oberstdorfu získala Kateřina Neumannová zlatou medaili v běhu na
10 km volnou technikou.
2006 ZOH hry v italském Turíně. Kateřina Neumannová získala stříbro ve
skiatlonu na 15 km a po mnohých úspěších také konečně zlatou olympijskou medaili v běhu na 30 km volně. Lukáš Bauer získal stříbro v běhu na 15 km. •
Vítězství Jakuba Jandy na turnaji „Čtyř můstků“ a následné prvenství v celkové klasifikaci světového poháru bylo po dlouhé době opět úspěchem pro české skoky na lyžích.
Příloha č. 2: Předsedové svazu lyžařů v celé jeho historii
Jméno
Buchar Jan
Období
1903 - 1907
Rossler-Ořovský Josef 1907 - 1913
Soudobý název svazu Svaz českých lyžařů
Svaz lyžařů v Království českém
Svaz lyžařů v Království českém a Svaz lyžařů Republiky
Schwarz Jaroš
1913 - 1920
Synáček Jan, Dr.
1920 - 1925
Scheiner Josef, Dr.
1925 - 1929
Pilnáček Josef, V.B.
1929 - 1932
Jauris Antonín, Ing.
1932 - 1948
Duffek Miloš
1948 - 1949
Štěpán Jakub
1949 - 1954
Smola Karel
1955 - 1969
Ing., CSc.
1969 - 1970
Svaz lyžařů socialistické republiky
Mráz Ján
1969 - 1973
svazu tělesné výchovy
Fiala Miloš, Ing
1971 - 1978
Smola Karel
1973 - 1985
Pilař Jiří
1978 - 1984
Jedlička Miroslav,
československé
Svaz lyžařů Republiky československé
Svaz lyžařů Republiky československé
Svaz lyžařů Republiky československé
Svaz lyžařů Republiky československé
Ústředí lyžařů Československé obce sokolské
Ústředí lyžařů Československé obce sokolské
Lyžařská sekce Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport
Svaz lyžování Československého
Svaz lyžování Českého ústředního výboru ČSTV
Svaz lyžování Československého svazu tělesné výchovy
Svaz lyžování Českého ústředního výboru ČSTV
Svaz lyžování Českého ústředního
Prokop Mirko
1984 - 1989
Klapuš Pavel, PaeDr.
1985 - 1989
Jirásek Milan, MUDr
1989 - 1990
Ing., CSc.
1990 - 1994
Svaz lyžařů České republiky
PhDr., CSc.
1990 - 1992
Československý svaz lyžařů
Hálek Miroslav, Ing.
1997 - 1998
Svaz lyžařů České republiky
Mgr.
1998 - 1998
Svaz lyžařů České republiky
Jedlička Miroslav, Potměšil Jaroslav,
Jurečka Jaroslav, Ing. Pěnička Stanislav, Honzl Petr
1994 - 1997
1998 - 2001
Kumpošt Roman, Ing. 2001 -
výboru ČSTV
Svaz lyžování Československého svazu tělesné výchovy
Svaz lyžování Československého svazu tělesné výchovy
Svaz lyžařů České republiky
Svaz lyžařů České republiky
Svaz lyžařů České republiky
