MASARYKOVA UNIVERZITA

MASARYKOVA UNIVERZITA Pedagogická fakulta

Katedra sociální pedagogiky

Vliv ústavní výchovy na osobnost jedince Bakalářská práce

Brno 2006

Vedoucí práce:

Mgr. Lenka Gulová

Vypracovala:

Veronika Kubová

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům.

…………………………………..

Veronika Kubová

2

Děkuji paní Mgr. Lence Gulové za podnětné rady a pomoc, kterou mi poskytla v průběhu zpracování mé bakalářské práce.

3

OBSAH Úvod ........................................................................................................................ 6 1. TEORETICKÁ ČÁST........................................................................................ 8 1.1 Ústavní výchova v kontextu doby..................................................................... 8 1.2 Ústavní a ochranná výchova v ČR ................................................................. 10 1.3 Zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v ČR.................................. 12 1.3.1 Diagnostický ústav ............................................................................ 12

1.3.2 Dětský domov.................................................................................... 13

1.3.3 Speciální výchovná zařízení.............................................................. 14 1.4 Specifika ústavní výchovy............................................................................... 17 1.5 Nejčastější důvody k umísťování dětí do ústavní výchovy............................ 21 1.6 Dopad ústavní výchovy na osobnost jedince .................................................. 23

1.6.1 Deprivační syndrom ......................................................................... 24 1.6.2 Následky ústavní výchovy z hlediska jedincovy životní dráhy........ 27

1.7 Náhradní rodinná péče jako alternativa k ústavní péči ................................ 29 1.7.1 Formy náhradní rodinné péče v ČR ................................................ 30

1.7.2 Nové trendy v oblasti náhradní rodinné péče .................................. 34

1.8 Efektivita ústavní výchovy.............................................................................. 36 2. EMPIRICKÁ ČÁST ......................................................................................... 38 2.1 Kvalitativní metodologie................................................................................. 38

4

2.2 Cíl výzkumu .................................................................................................... 40 2.3 Metoda výzkumu a sběr dat ........................................................................... 41 2.4 Výzkumný soubor ........................................................................................... 42 2.5 Analýza rozhovorů.......................................................................................... 44 2.6 Vlastní výzkumné šetření................................................................................ 46

2.6.1 Úskalí ústavní výchovy ..................................................................... 46

2.6.2 Problematika rodiny......................................................................... 65

2.6.3 Náhradní rodinná péče ..................................................................... 71

2.7 Interpretace získaných údajů......................................................................... 76 Závěr ..................................................................................................................... 82 Prameny a literatura ............................................................................................ 84 Resumé .................................................................................................................. 87

5

Úvod Ústavní výchova je forma náhradní výchovné péče dětí, jejichž rodiče se o ně

nechtějí či nemohou z nejrůznějších příčin postarat. Tyto děti jsou pak odsouzeny

prožívat část či celé své dětství a období dospívání v kolektivní výchově ústavního zařízení.

Výchova dítěte v ústavním zařízení je do jisté míry nepřirozenou záležitostí.

Mluvíme-li o dětství, každý z nás si jistě vybaví chvíle strávené po boku svých rodičů a sourozenců, popř. dalších členů širší rodiny. Ústavní výchova je tedy pro

většinu lidí vzdáleným pojmem. Přesto je však řada dětí, a není jich málo, které dětství v pravém slova smyslu nikdy nepoznaly či nepoznají. Vlivem určitých okolností není jejich vyrůstání v původní rodině možné, a proto musejí být z rodiny

odebrány a umístěny do náhradní výchovné péče. Smutným faktem zůstává, že

nejvíce takto „opuštěných“ dětí končí v péči ústavní. Ten pojem „opuštěný“

neznamená doslova opuštěný, jeho význam chápejme spíše jako nezajištěný, zanedbaný. Tyto děti jsou většinou tzv. sociálními sirotky, tzn. že své rodiče mají,

ale jejich péče o ně byla natolik problematická, že nebylo v nejlepším zájmu dítěte v rodině zůstat. Nejčastěji se jedná o rodiny alkoholiků či lidí majících sklony k sociálně patologickému chování. Pobyt v ústavním zařízení jistě není optimálním řešením, jak dítěti zajistit bezstarostné a klidné dětství. Je pouze jednou z možností, jak danou situaci řešit.

Ústav je světem sám pro sebe, má svá pravidla, specifika a také svá úskalí.

Dítě nevyrůstá v úzkém kontaktu s nejbližšími členy rodiny, nezná důvěrné rodinné vazby, atmosféru skutečného domova. Metaforicky řečeno, domov je takovým

klidným „ostrůvkem“ v rozbouřeném moři okolního světa. Dítěti, které tento ostrůvek nemá, chybí pevné zázemí a kořeny, nenachází klid. Těžko tento klid naleznout uprostřed kolektivu dětí a několika stále se střídajících vychovatelů. Dítě

marně hledá hlubší kontakt a nebývá vyslyšeno. Není tu nikdo, kdo by se z něj tak upřímně radoval jako rodič, který je svědkem prvních kroků svého dítěte. Dítě má

kde bydlet, kde trávit čas, avšak to, co činí domov domovem, přítomnost lásky, zájmu a pochopení, v ústavu nikdy nenalezne. Ale právě tyto „maličkosti“ jsou tím 6

podstatným, co potřebuje dítě pro své šťastné dětství, zdravý vývoj a dobrý základ do celého budoucího života.

Záměrem mé bakalářské práce je snaha o hlubší proniknutí do problematiky

ústavní výchovy a zamyšlení se nad tím, jak se dětem v ústavech žije, čím jsou

vybaveny do budoucna a jaký vliv na ně jejich pobyt v ústavní péči zanechává. Na základě výzkumu, který proběhl mezi vychovateli z dětských domovů, se snažím zhodnotit celkové pojetí ústavní péče v ČR.

V první části své bakalářské práce, tj. v části teoretické, se věnuji úvahám nad

pojetím ústavní péče v ČR, zamýšlím se nad její efektivitou a vlivem, který má na

osobnost jedince, jež v ústavní výchově pobývá. Mapuji také nabídku jiných možností náhradní výchovné péče mimo ústavní zařízení, tj. náhradní rodinné péče v uměle vytvořeném rodinném prostředí.

Druhá část bakalářské práce je věnována kvalitativnímu výzkumnému šetření

v oblasti ústavní péče. Prostřednictvím hloubkových rozhovorů s odborníky, kteří v oblasti ústavní výchovy pracují, se snažím poodhalit zákulisí ústavní péče a zjistit,

do jaké míry se shodují výpovědi těchto odborníků s popsanou teorií v první části práce. Zajímalo

mě,

jak

lidé, kteří

jsou

s danou problematikou denně

v bezprostředním kontaktu, hodnotí současné pojetí ústavní péče.

7

1. TEORETICKÁ ČÁST 1.1 Ústavní výchova v kontextu doby „Ústav je světem pro sebe, ostrov soběstačného řádu, v němž je život

omezený a předvídatelný vůči okolnímu sociálnímu prostředí. Ústav je spjat se třemi

archaickými lidskými zkušenostmi: zkušeností rodiny, zkušeností obce a zkušenosti vyobcování. Zkušeností obce a rodiny je společný zážitek domova……Ústav je vždy pokusem o umělý domov, azyl……Třetí archaickou zkušeností, protichůdnou, je

vyobcování. Tato zkušenost je negativem předchozích dvou. Právo patřit do obce a do rodiny může člověk ztratit a může být vyhnán do sféry neznáma, chaosu. Tam

může se stejně postiženými vytvořit miniaturní komunitu, která s původní obcí komunikuje minimálně“ (Mühlpachr, P., 2001, s. 33).

Ústavní výchova je nařizována soudem dle § 46 zákona č. 94/1963 Sb.

o rodině, jestliže je výchova dítěte vážně ohrožena či narušena a případná jiná

výchovná opatření nevedla k nápravě nebo jestliže z jiných závažných důvodů nemohou rodiče výchovu dítěte zabezpečit.

V současné době je ve vyspělých zemích zhruba 1% dětské populace

odsouzeno k životu mimo vlastní rodinu. Z toho pouze 1 - 2% dětí jsou skutečnými sirotky. Naprostá většina těchto dětí jsou „sociálními sirotky“, tzn. že mají alespoň

jednoho rodiče, ale ten se o ně z nejrůznějších příčin neumí, nemůže či nechce

postarat. Nejčastěji se bohužel setkáváme se situací, kdy se rodiče starat nechtějí.

Tohoto času pobývá v ústavní výchově ČR více než 22 tisíc dětí a jejich počet se bohužel stále zvyšuje.

Zdravý vývoj dítěte je podmíněn především zdravým rodinným prostředím.

Právě láskyplné rodinné zázemí, atmosféra důvěry a bezpečí podporuje v dítěti navození bazální důvěry k okolnímu světu. Pokud není tato důvěra vážným způsobem narušena, je pravděpodobné, že z dítěte vyroste samostatný a zodpovědný

jedinec schopný aktivní spolupráce s okolím. Pokud však nejsou některé ze

základních potřeb dítěte dostatečně a dlouhodobě uspokojeny, prochází dítě situací 8

vážné psychické deprivace. Ta se projevuje zejména emoční a sociální labilitou, obtížnou integrací jedince do společnosti, problémy v komunikaci a navazování

vztahů, neschopností důvěřovat, otevřít se, přizpůsobit se. Dítě žijící v ústavu

postrádá zkušenost těch nejpřirozenějších a nejbližších interpersonálních vztahů

a podnětů, které nalezneme právě v rodině. Ani (v ideálním případě) vřelý vztah

vychovatelů ke svým svěřencům nemůže nahradit skutečnou rodičovskou lásku, neboť na rozdíl od rodičů bude vždy chybět láskyplný individuální přístup, jako

tomu bývá u vlastního dítěte. Vychovatelé nemohou znát přání, sny a trápení všech svých svěřenců, tyto děti se pak zpravidla nemají komu svěřit, před okolím se stahují

a prohlubuje se v nich strach, nedůvěra a pocit úzkosti, který mnohdy ústí v hněv a agresivitu namířenou proti sobě i druhým. Děti mají v ústavech také minimum podnětů ke svému osobnímu rozvoji. Není vedle nich nikdo, kdo by je podpořil a radoval se nad jejich úspěchy.

Ústavní výchova však skrývá i řadu jiných problémů. Současný ústavní

systém byl založen před více než třiceti lety a jeho koncepce se zdá značně

nedořešená. Děti do tří let vyrůstají v kojeneckých ústavech spadajících pod resort zdravotnictví, děti od tří do osmnácti let žijí v dětských domovech řízenými resortem školství. Ačkoliv podle zákona o sociálně právní ochraně dětí nesmí být v případě náhradní rodinné péče rozdělováni sourozenci, je na pováženou, že v případě ústavní

výchovy to neplatí. Sourozenci jsou rozděleni do příslušných zařízení dle věku

a přicházejí tak o jedinou pozitivní citovou vazbu. Už jen umístění dítěte do ústavu je

pro něj značně traumatizující (tzv. šok z umístění), natož pak časté cestování z jednoho typu zařízení do druhého, náhlá změna prostředí, zvykání si na neznámé vychovatele a nový dětský kolektiv. To vše se negativně podepisuje na momentálním psychickém stavu dítěte a velmi často tyto problémy přetrvávají i v dospělosti.

V neposlední řadě je nutné se zamyslet nad otázkou, s jakým základem do

života vstupují po nabytí své plnoletosti bývalí svěřenci výchovných ústavů. Z tohoto pohledu je vhodné zvážit efektivitu současné koncepce ústavní výchovy.

9

1.2 Ústavní a ochranná výchova v ČR Ústavní výchova je nařizována dětem mladším osmnácti let v případě, kdy je

jejich výchova vážně ohrožena či narušena nebo pokud rodiče nemohou z jiných vážných důvodů výchovu zabezpečit. O ústavní výchově rozhoduje soud na návrh

obce s rozšířenou působností dle zákona o rodině. Nařizuje se z důvodů sociálních

a výchovných. Ústavní výchova nemá trestní ale preventivní charakter a trvá pouze

tak dlouho, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do osmnáctého roku života jedince, tedy do dosažení jeho zletilosti. Výjimečně může být soudem prodloužena i po dosažení zletilosti, nedéle však do devatenácti let.

Výkon ústavní výchovy u dětí do tří let věku zabezpečují zdravotnická

zařízení, tj. kojenecké ústavy a dětské domovy pro děti do tří let, u jedinců od tří do

osmnácti let školská zařízení. Pokud byla ústavní výchova nařízena z důvodů sociálních, je jedinec starší tří let zpravidla umístěn do dětského domova či zvláštní

školy internátní. Pokud jde o ústavní výchovu z výchovných důvodů, jedinec putuje do výchovného ústavu.

Kromě ústavní výchovy existuje i tzv. ochranná výchova, která je druhem

ochranného opatření zajišťující prevenci, izolaci a resocializaci dítěte, pokud se dopustilo společensky nebezpečného činu. Ukládá ji soud v občansko-právním

řízení, spáchá-li dítě mezi dvanáctým a patnáctým rokem věku čin, za který lze dle

trestního zákona uložit výjimečný trest, dále osobám mladším patnácti let, které se

dopustily činu, který by byl u právně odpovědných osob pokládán za závažný trestný čin. Soud může uložit ochrannou výchovu také v trestním řízení u mladistvých mezi patnáctým a osmnáctým rokem tehdy, jestliže ochranná výchova splní dle soudu lépe svůj účel než uložení trestu odnětí svobody. Problematiku ochranné výchovy upravuje zákon č. 218/2003 o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže.

Ochranná výchova je nařizována soudem, není-li o výchovu mladistvého

náležitě postaráno a tento nedostatek ve výchově není možno odstranit v jeho vlastní

rodině nebo v rodině, v níž žije. Dále je pak nařizována v případě, kdy dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána či prostředí, ve kterém žije, neposkytuje záruku

jeho náležité výchovy. Uložení ústavní výchovy by bylo v daném případě 10

nedostatečným opatřením. Ochranná výchova je realizována ve speciálních

školských výchovných zařízeních (výchovných ústavech) a trvá tak dlouho, dokud to vyžaduje její účel, nejdéle však do dovršení osmnáctého roku života. V jistých

případech může být soudem prodloužena, nejdéle však do devatenáctého roku života jedince.

Preventivně výchovná péče je novou iniciativou v oblasti péče o jedince

s poruchami chování ve smyslu prevence a terapie poruch chování a prevence umisťování jedince do náhradní výchovné péče. Preventivně výchovná péče je

realizována středisky výchovné péče pro děti a mládež (SVP), jejichž činnost upravují §§ 16 a 17 zákona č. 109/2002 Sb. SVP jsou organizační součástí

diagnostických a výchovných ústavů nebo mohou fungovat i samostatně. Tato zařízení jsou určena dětem a mladistvým s negativními a patologickými projevy

chování, pokud nevznikly důvody pro jejich umístění do zařízení pro výkon ústavní či ochranné výchovy. Zabývají se tedy hlavně činností v oblasti sekundární prevence sociálně patologických jevů, tj. prací s jedinci, kteří již mají zkušenosti s některými projevy asociálního chování a hrozí u nich jejich další rozvinutí. Práce SVP je

založena na bázi svobodného rozhodnutí klienta a souhlasu jeho rodičů. Těžiště

práce se nalézá v upevňování rodinných vazeb a upravování rodinných vztahů klienta. SVP nabízí ambulantní, internátní či krizové (azylové) oddělení. Ambulantní

oddělení poskytuje poradenskou péči klientům ve věku od šesti do osmnácti let. Internátní oddělení poskytuje možnost maximálně dvouměsíčního pobytu, při němž je zajištěno i vzdělání klientům. Krizové oddělení nabízí pomoc v akutní životní krizi

či bezvýchodné životní situaci po dobu maximálně tří dnů. Může se jednat o útěky z domova, selhání rodičovské péče apod.

11

1.3 Zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy v ČR Systém zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy je právně upraven

zákonem č. 109/2002 Sb. o výkonu ústavní výchovy a ochranné výchovy ve

školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních

a o změně jiných zákonů. V oblasti ústavní péče se prolíná činnost tří orgánů státní správy

–

Ministerstva

zdravotnictví

ČR,

Ministerstva

školství,

mládeže

a tělovýchovy ČR a Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Ministerstvo zdravotnictví ČR zajišťuje ústavní péči dětem od narození do jednoho roku života

v kojeneckém ústavu a od jednoho do tří let v dětském domově. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR spravuje diagnostické ústavy, dětské domovy

pro děti od tří do osmnácti let (popř. do devatenácti), dětské domovy se školou a výchovné ústavy pro mládež. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR zodpovídá za

ústavy sociální péče pro výkon ústavní a ochranné výchovy dětí tělesně nebo

mentálně postižených. Jedná se o ústavy pro tělesně postiženou mládež, ústavy pro tělesně postiženou mládež s přidruženým mentálním postižením a ústavy pro tělesně postiženou mládež s více vadami. Tato zařízení sociální péče upravuje vyhláška MPSV ČR č. 182/1991 Sb.

1.3.1 Diagnostický ústav Diagnostický ústav je vstupním diagnostickým zařízením poskytující

komplexní psychologický, pedagogický, sociální a zdravotní rozbor jedince, který

má být umístěn v kolektivní péči. Délka pobytu dosahuje maximálně osmi týdnů, po nichž je jedinec zařazen do odpovídajícího ústavu (dětského domova, dětského domova se školou či výchovného ústavu). Diagnostický ústav vede evidenci všech jedinců umístěných v zařízeních a též evidenci volných míst v těchto zařízeních ve svém územním obvodu. Poskytuje také na dobu nezbytně nutnou péči jedincům

s nařízenou ústavní nebo uloženou ochrannou výchovou zadrženým na útěku z jiných

zařízení z místa pobytu nebo z přechodného ubytování. Do diagnostických ústavů jsou jedinci přijímáni na žádost rodičů či zákonných zástupců nebo na základě rozhodnutí soudu. Dle věku se dělí na dětské diagnostické ústavy (DDÚ) - na území

12

ČR osm ústavů a na diagnostické ústavy pro mládež (DÚM) – na území ČR dva ústavy pro dívky a tři ústavy pro chlapce.

Dětský diagnostický ústav je internátní koedukované zařízení pro děti od

šesti let (výjimečně již od tří) do patnácti let. Důvody k přijetí mohou být sociální či

výchovné. Při DDÚ je zřízena škola, která zajišťuje vzdělání dle vzdělávacího

programu ZŠ, ZvŠ a PŠ. V době mimo vyučování jsou děti rozděleny do výchovných skupin maximálně po dvanácti jedincích.

Diagnostický ústav pro mládež je internátní nekoedukované zařízení pro

jedince od patnácti do osmnácti let. Důvodem k přijetí jsou výchovné problémy. Jedinci jsou do DÚM nejčastěji odesíláni soudním rozhodnutím. Součástí ústavu je i škola či možnost zařazení do pracovní skupiny. V době mimo vyučování jsou svěřenci rozděleni do výchovných skupin po deseti jedincích.

1.3.2 Dětský domov Dětský domov je určen duševně a tělesně zdravým dětem od tří do osmnácti

let bez závažných výchovných problémů, kterým byla soudně nařízena ústavní výchova ze sociálních důvodů nebo v případě, nemůže-li být jejich výchova realizována ve vlastní rodině či v jiné formě náhradní rodinné péče. Dětský domov je koedukované zařízení. Děti navštěvují školu v blízkosti domova či ve vzdálenějším

místě, kde přes týden pobývají na internátě a do domova se pak vracejí pouze na

víkendy. Dětské domovy se dělí na dětský domov rodinného typu a dětský domov internátního typu.

Dětský domov rodinného typu slouží dětem, u kterých se předpokládá

dlouhodobý pobyt v domově. Děti zde mohou zůstat až do ukončení své profesní

přípravy, nejdéle však do dvaceti šesti let. Základní organizační jednotkou je rodinná

buňka o osmi až deseti dětech. Sourozenci jsou zařazováni výhradně pospolu. Každá rodinná buňka má své vlastní prostory. Vychovatelé jsou oslovováni jako teta a strýc.

13

Dětský domov internátního typu slouží dětem, u kterých se předpokládá

kratší doba pobytu. Základní organizační jednotkou je výchovná skupina do patnácti dětí.

Dětský domov se školou nahradil dříve používané názvy dětský výchovný

ústav a zvláštní školu internátní. Pečuje o děti od šesti let do ukončení školní

docházky s nařízenou ústavní výchovou či uloženou ochrannou výchovou.

1.3.3 Speciální výchovná zařízení Speciální výchovná zařízení jsou internátní výchovná zařízení pro výkon

ústavní či ochranné výchovy obtížně vychovatelné mládeže. Jádrem převýchovného procesu jsou výchovné ústavy, které mají školu přímo v zařízení ústavu. Při umístění

jedince do výchovného ústavu musí být splněna podmínka právní úpravy, tj. nařízení ústavní či ochranné výchovy, popř. rozhodnutí soudu o předběžném opatření. Speciální výchovná zařízení se dělí dle věku, pohlaví, typu navštěvované školy

a stupně mravního narušení. Řadíme sem dětský výchovný ústav (DVÚ), dětský

výchovný ústav se zvýšenou výchovnou péčí, dětský výchovný ústav s výchovně léčebným režimem, výchovný ústav pro mládež (VÚM), výchovný ústav pro mládež

se zvýšenou výchovnou péčí, výchovný ústav pro mládež s ochranným režimem,

výchovný ústav pro mládež s výchovně léčebným režimem, výchovný ústav pro děti a mládež a výchovný ústav pro nezletilé matky. Dětský

výchovný

ústav

(dětský

domov

se

základní

školou)

je

nekoedukované zařízení internátního typu pro jedince s asociálními sklony ve věku

od deseti do patnácti let s nařízenou ústavní výchovou. Svěřenci nemohou volně opouštět prostory ústavu, vzdělávání dle vzdělávacího programu základní či zvláštní

školy je zajištěno přímo v areálu zařízení. V době mimo vyučování jsou děti

rozděleny do výchovných skupin po dvanácti jedincích. Tento ústav zajišťuje kromě výchovy a vzdělání také převýchovu. Pokud soud rozhodne o zrušení ústavní

výchovy nebo ředitelství ústavu svého svěřence podmínečně propustí za dobré výchovné výsledky, opouští svěřenec areál ústavu a vrací se do své rodiny. Pokud

14

však opět selže, vrací se zpět, popř. je-li starší patnácti let, putuje do výchovného ústavu pro mládež.

Dětský výchovný ústav se zvýšenou výchovnou péčí poskytuje azyl dětem

s antisociálním chováním s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou ve věku od deseti do patnácti let. Přeřazuje se do něj také mládež z dětského výchovného ústavu, jejíž převýchova v tomto zařízení nebyla úspěšná. Základní výchovnou jednotkou je výchovná skupina v počtu dvanácti jedinců.

Dětský výchovný ústav s výchovně léčebným režimem představuje zařízení

souběžné výchovné a léčebné péče pro děti se zjištěnou přechodnou či trvalou

duševní chorobou, pro kterou nemohou být vychovávány v jiných zařízeních pro výkon ústavní či ochranné péče. Charakter jejich oslabení však není natolik závažný, aby musely být hospitalizovány ve zdravotnických zařízeních či v ústavech sociální

péče. Mohou být přijímány i děti mladší deseti let. Tento ústav může být zřízen

samostatně nebo jako zvláštní oddělení DVÚ. V době mimo vyučování jsou děti

rozděleny do výchovných skupin po osmi jedincích. Děti jsou do tohoto typu zařízení zařazovány pouze na dobu nezbytně nutnou.

Výchovný ústav pro mládež je nekoedukované zařízení pro mravně

narušenou mládež ve věku patnácti až osmnácti let s nařízenou ústavní nebo

ochrannou výchovou. Ústav zabezpečuje svěřencům převýchovu a přípravu na

povolání v rozsahu vzdělání odborných učilišť či praktických škol. Školy s možností získání maturity v ústavu nejsou. Možnost vzdělání nemá každý svěřenec, mnozí

z nich jsou zařazeni přímo do pracovních skupin a vykonávají práce v areálu ústavu nebo pod dohledem pedagogického pracovníka VÚM mimo ústav. Pobyt svěřenců

bývá mnohokrát přerušen útěky či pobyty ve věznicích. Mimoškolní čas tráví svěřenci ve výchovných skupinách po dvanácti jedincích.

Výchovný ústav pro mládež se zvýšenou výchovnou péčí je určen

mladistvým s vyšším stupněm mravní narušenosti. Přijímáni jsou i svěřenci

z výchovného ústavu pro mládež, u nichž tamní převýchova nebyla úspěšná. Svěřenci jsou rozděleni do výchovných skupin po dvanácti jedincích.

15

Výchovný ústav pro mládež s ochranným režimem je zařízením pro

mladistvé s výrazným antisociálním chováním a opakovanými útěky. Počet svěřenců ve výchovné skupině čítá deset. Jsou zde zřizovány pouze pracovně výchovné skupiny.

Výchovný ústav pro mládež s výchovně léčebným režimem je novým

typem péče o mladistvé s nařízenou ústavní či ochrannou výchovou, kteří trpí kromě

poruch chování i nějakou další vadou (např. zdravotním handicapem, závislostí na návykové látce apod.). Charakter jejich poruchy není natolik závažný, aby museli být

tito jedinci umístěni do zdravotnického zařízení či ústavu sociální péče, ale zároveň

nemohou být zařazeni do jiného typu školského zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy. Výchovná skupina v době mimo vyučování čítá maximálně osm jedinců.

Výchovný ústav pro děti a mládež je určen jedincům od deseti do osmnácti

let s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou. Zřizuje se tam, kde není možno provozovat odděleně DVÚ a VÚM. Nedostatkem tohoto typu ústavu je časté přenášení negativních zkušeností a vzorů chování starších svěřenců na mladší.

Výchovný ústav pro nezletilé matky vymezuje zákon č. 390/1991 Sb. a je

určen dívkám do osmnácti let s nařízenou ústavní nebo ochrannou výchovou a jejich

dětem. Zaměřuje se na proces převýchovy, ale i na utváření kladného postoje k vlastnímu mateřství, převzetí zodpovědnosti za sebe i za dítě.

16

1.4 Specifika ústavní výchovy V ČR nyní funguje třináct kojeneckých ústavů pro děti od narození do

jednoho roku života, deset dětských domovů pro děti od narození do tří let, šestnáct dětských domovů pro děti od jednoho do tří let, osmdesát dva dětských domovů

internátního typu, čtyřicet pět dětských domovů rodinného typu, patnáct dětských výchovných ústavů, dvacet výchovných ústavů pro mládež, osm dětských diagnostických ústavů a čtyři diagnostické ústavy pro mládež.

Ústavní výchova představuje v ČR jednu z forem náhradní rodinné péče. Její

systém byl založen v 50. letech 20. století a v různých obměnách zůstává platný

dodnes. Čím dál častěji se však setkáváme s alarmujícími ukazateli zastaralosti a nedostatečné efektivnosti tohoto systému, které poukazují na nutnou změnu. Hlavním nedostatkem současného systému ústavní péče je její rigidita. Od jejího vzniku se příliš nezměnilo a potřeby dítěte, které by zde měly hrát hlavní roli, nejsou

stále důsledně akcentovány. Dítě má velice omezené možnosti poznat skutečný život za zdmi ústavu, stává se sociálně izolovaným a tím i závislým na pomoci druhých

i po odchodu z ústavu. Svět ústavu je do jisté míry odtržen od reality a děti, které v něm prožijí celé své dětství a období dospívání, ani nemohou být vybaveny takovými sociálními a emocionálními návyky, které by měly získat v prostředí dobře fungující rodiny. Ústavní život by měl co nejvíce navozovat prostředí domova, časté

střídání několika vychovatelů a velký počet dětí připadajících na jednoho vychovatele však této myšlence do jisté míry odporují. Ústavy také mnoho nepodporují kontakty svěřenců s jejich vlastními rodinami či rodinami cizími v rámci tzv. hostitelské péče.

Péče o jedince realizovaná v ústavní výchově je především značně roztříštěná

mezi správu několika ministerstev – zdravotnictví, školství, mládeže a tělovýchovy a práce a sociálních věcí. Každý resort tak svoji pozornost soustředí pouze na úzký

okruh svých svěřenců bez nutné spolupráce s dalšími ministerstvy. Jedinec v ústavní péči se ocitá v mašinérii zákonů a vyhlášek a jeho skutečné potřeby se pod tíhou

legislativy odsouvají do pozadí reálného zájmu. Na pováženou je z tohoto pohledu

oddělování sourozenců dle věku, zdravotního stavu, mentální úrovně a výchovných 17

problémů a jejich umísťování do zařízení dle příslušných resortů, čímž je završen akt zpřetrhání veškerých dosavadních vazeb dítěte na něco či někoho blízkého

a známého. Dítě se ocitá v cizím prostředí, mezi cizími lidmi, postrádá osoby i předměty, na které bylo zvyklé, musí si zvykat na ztrátu soukromí a intimity

domova, vypořádává se s kolektivem dětí, který se ne vždy vykazuje vstřícností. A s tím vším se bude muset dítě, které se kupříkladu ocitlo v ústavní výchově ihned

po narození a nebylo přijato do náhradní rodinné péče, smiřovat hned několikrát. Novorozenec, kterého rodiče opustili v prvních dnech či měsících života, putuje na

základě rozhodnutí soudu o ústavní výchově či na základě předběžného opatření do

kojeneckého ústavu. Předběžné opatření se vydává v přímém ohrožení života dítěte na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí a soud o něm rozhoduje do 24 hodin od podání návrhu. Toto opatření pak musí být do tří měsíců stvrzeno rozhodnutím

o nařízení ústavní výchovy, jinak se dítě vrací zpět do rodiny. V případě souhlasu

rodičů s adopcí spolupracuje kojenecký ústav s orgánem sociálně-právní ochrany dětí na umístění dítěte do náhradní rodinné péče. Řeší se i možnost právního uvolnění

dítěte v případě tzv. kvalifikovaného nezájmu rodičů o dítě. Pokud se nepodaří dítě

umístit do jiné formy náhradní rodinné péče, putuje pak zpravidla do dětského

domova pro děti do tří let. Dítě starší tří let je umístěno v některém typu školského zařízení (nejčastěji v dětském domově či v ústavu sociální péče). Jestliže během

svého pobytu vykazuje problémové chování, rozhoduje o jeho dalších přesunech ředitel školského zařízení po konzultaci s diagnostickým ústavem. Jedinec je pak zpravidla poslán do některého ze zařízení v síti výchovných ústavů.

Za celou cestu, kterou dítě od svého vstupu na pole ústavní výchovy urazí, se

tedy setkává se stále novými tvářemi vychovatelů, je nuceno se neustále adaptovat na nové prostředí a hledat přátelství u nových dětí. Nikdy tedy nemůže být navozen skutečný pocit klidu, harmonie a bezpečí, jako by tomu mělo být v dobře fungující rodině.

Spornou otázkou také zůstává pobyt dětí v diagnostickém ústavu, kde se po

dobu osmi týdnů společně střetávají děti s nařízenou ústavní či ochrannou výchovou. Dítě, jež netrpí poruchou chování, bylo týráno či osiřelo, se zde setkává s dětmi drogově závislými, dětskými delikventy či dokonce dětskými vrahy.

18

Nedostatečně je také podporováno umísťování dětí do náhradní rodinné péče,

které by s větším důrazem následoval vzor rodinného života. Byť došlo za poslední

dobu v této záležitosti k velkému posunu, ústavní výchova zůstává u nás zatím nejrozšířenějším typem náhradní výchovné péče. Podle Zprávy o stávajícím stavu

náhradní výchovné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí v České republice z roku 2002 (http://www.varienty.cz/downBooks.php) bylo v roce 2001 umístěno: • • • • • •

2003 dětí do ústavní výchovy

1026 do péče jiných osob než rodičů 512 do péče budoucích osvojitelů 339 do péče budoucích pěstounů 81 do ochranné výchovy

103 dětí zůstalo neumístěno.

Současné pojetí péče o děti, které byly připraveny o své rodinné prostředí,

také nenapomáhá možnosti ponechat dítě v péči osoby z širší rodiny a nezpřetrhat tak možnost jeho vyrůstání v relativně přirozeném prostředí. Mnohdy by také stačilo

více pracovat s rizikovou rodinou, poskytnout jí adekvátní pomoc a předejít tak odebrání dítěte z rodiny a jeho následnému umístění do ústavu. Jak dokládá Zpráva o stávajícím stavu náhradní výchovné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí

v České republice z roku 2002 (http://www.varienty.cz/downBooks.php) bylo

z celkového počtu dětí umístěných v průběhu roku 2000 do kojeneckých ústavů a dětských domovů přijato: • • •

59,7% ze sociálních důvodů

21,0% ze zdravotních důvodů 3,0% dětí z důvodu týraní

Vysoké procento dětí se zdravotními problémy pobývající v ústavní péči také

není přímým důkazem nezájmu rodičů o své handicapované dítě. Může jít o neschopnost se o dítě postarat např. z důvodů finančních či zdravotních. Dále se může jednat o nedostupnost denních stacionářů v místě bydliště či finanční

nedostupnost těchto zařízení. Víceméně tedy chybí prevence ústavní péče přímo ze 19

strany státu. Většinu preventivních opatření zastávají nestátní organizace. Stát přitom

vynakládá na dítě v ústavní péči až 250 000 Kč ročně. V případě, kdy je dítě svěřeno do pěstounské péče, náklady rapidně klesají, až na 60 000 Kč ročně.

Celkem bylo v průběhu roku 2000 propuštěno z ústavní péče 1920 dětí: • • • • •

45,4% do vlastní rodiny 25,6% do adopce

16,1% do jiného dětského domova či ústavu sociální péče 8,4% do jiné formy náhradní rodinné péče 4,5% jinam

(dle Zprávy o stávajícím stavu náhradní výchovné péče o děti a mládež bez

rodinného

zázemí

v České

republice

http://www.varienty.cz/downBooks.php)

z roku

2002,

Děti jsou do ústavní péče umísťovány: • • • • • •

70,40% na základě nařízení ústavní výchovy 19,50% na základě předběžného opatření

1,60% na základě prodloužené ústavní výchovy 0,80% na základě uložené ochranné výchovy 5,50% na žádost rodičů 2,20% na žádost dítěte

(dle Zprávy o stávajícím stavu náhradní výchovné péče o děti a mládež bez rodinného

zázemí

v České

republice

http://www.varienty.cz/downBooks.php)

20

z roku

2002,

1.5 Nejčastější důvody k umísťování dětí do ústavní výchovy

Klíč k otázce, proč je stále tolik dětí umísťováno do náhradní výchovné péče,

je jednoznačně v jejich rodině. Vždy se najdou rodiče, kteří se z nejrůznějších důvodů nebudou moci či nebudou chtít o své děti postarat. Příčinou může být

neschopnost splnit svou rodičovskou roli z důvodů chronické psychické či fyzické

nemoci, trvalé invalidity či dokonce smrti. Častěji jsme však svědky nezvládnuté výchovy z jiných důvodů. Bývá to opakovaná kriminální činnost rodičů a jejich pobyt v nápravném zařízení, sklony k sociálně patologickému jednání jako např.

prostituce matky, alkoholismus, drogová závislost. Výjimkou není ani opuštění dítěte

velmi mladými rodiči. V tomto případě se jedná o mladé nezodpovědné páry (často neplnoleté), které těhotenství neplánovaly a neuměly se s novou situací vyrovnat. Někdy se setkáváme s případem, kdy si mladý pár, častěji pouze matka, chce dítě

ponechat, avšak nemůže tak učinit, neboť není hmotně zajištěná a je odkázána na pomoc své původní rodiny. Ta ji může pomoc odmítnout a matce tak nezbývá mnoho jiných možností než pobyt v azylovém zařízení či umístění dítěte do náhradní

výchovné péče. Také jedinci, kteří sami vyrůstali v zařízeních ústavní výchovy nebo

v disharmonickém rodinném prostředí, mají větší předpoklady k nedostatečné

odpovědnosti vůči svému dítěti. V tom nejhorším případě se můžeme setkat také s přímým ohrožením života, zdraví nebo zdravého vývoje dítěte v původní rodině. Dítě je psychicky, fyzicky či sexuálně týráno či zneužíváno a musí být z rodiny odebráno.

Přehled nejčastějších důvodů k zařazení dítěte do náhradní výchovné péče –

od nejčastějších k méně častějším( podle Vocilky, M., 1999, s.12): • • • • • • •

nezvládnutá výchova

zanedbávání, zneužívání a týrání dětí trestná činnost rodičů alkoholismus rodičů

nízká sociální úroveň rodiny prostituce matky osiření

21

Příčiny k umísťování dětí do kojeneckých ústavů: • • •

45% ze sociálních důvodů

30% ze zdravotních důvodů

25% ze zdravotně-sociálních důvodů

Ze zdravotnických zařízení pak děti putují: • • • •

téměř 50% do své původní rodiny přibližně 28% do adopce 8% do pěstounské péče

10% do dětského domova nebo do ústavu sociální péče, je-li dítě těžce zdravotně postiženo

V dětských domovech nejdéle přebývají děti starší třinácti let a děti romské.

22

1.6 Dopad ústavní výchovy na osobnost jedince Pobyt jedince v ústavní výchově s sebou přináší značný zásah do jeho života,

a to nejen v období, kdy v ústavu bezprostředně pobýval, ale i v jeho dalším životě, kdy ústav opustil a předpokládá se jeho plnohodnotné zapojení do širší společnosti.

„Ústavní péče má nezanedbatelná rizika pro klienty, tato rizika se liší podle

toho, v kterém věku a v jaké životní situaci se klient do ústavní péče dostal“ (Mühlpachr, P., 2001, s. 35).

Jedinec, který od raného dětství žije v ústavní výchově, má jen málo možností

konfrontovat tento život s reálným světem za zdmi ústavu, je sociálně izolován. Děti

z dětských domovů, které navštěvují školu mimo tento domov, jsou na tom o něco lépe, neboť se ve školním prostředí setkávají s dětmi vyrůstajícími v rodinném

prostředí a mají tak možnost se alespoň teoreticky seznámit s příkladem skutečného rodinného života či nalézt přátele mezi vrstevníky mimo ústav. Děti, které za školou

dojíždějí a mají možnost ubytování na internátě, se do ústavu vracejí jen na víkendy,

svátky a prázdniny. Tím, že jsou nuceny se o sebe přes týden postarat samy, se také rozvíjí jejich samostatnost, soběstačnost, vytváří si vazby, kontakty a přátelství mimo ústav, což může usnadnit jejich pozdější „přestup“ z ústavu do společnosti.

Horší pozici při odchodu z ústavní péče mají však jedinci, kteří pobývají

v dětském domově se školou či výchovném ústavu a jejich životní rozhled je omezen

na areál ústavu a jen občasné výlety mimo něj. Jde o jedince s výchovnými problémy

a sociálně patologickými rysy, což samo o sobě znesnadňuje jejich začlenění do společnosti.

Ústav je ve srovnání s rodinným prostředím anonymním teritoriem, ve kterém

nemůže být mezi dětmi a vychovateli, popř. dětmi navzájem, navázána tak důvěrná vazba jako mezi dětmi a rodiči ve skutečné rodině. Dítě vychovávané v ústavu ve větších skupinkách dětí, u kterých se na směny střídají vychovatelé, je daleko méně

podněcováno ke svému rozvoji. Spolu s ostatními dětmi se musí dělit o pozornost vychovatelů, čímž je prakticky znemožněn hlubší individuální přístup personálu zařízení k jednotlivým dětem. Péče je redukována především na hromadné činnosti celého kolektivu - podání jídla, hračky, plnění školních povinností či vyplnění 23

volného času, ale vlastní potřeba kontaktu a lásky zůstává většinou neuspokojena.

Dítě vyrůstá po boku svých vrstevníků, s nadsázkou by se dalo říci, že vychovává jeden druhého, což vede také k předávání a upevňování negativních návyků a způsobů chování. Prostředí dětského kolektivu stejně starých dětí je tedy výchovně nevhodné. V rodinném prostředí, ve kterém je dětská činnost usměrňována kvalitní

a pozornou péčí rodičů a kde je dítě vsazeno do posloupnosti různě starých sourozenců, ve které má svoji jasnou pozici, tvoří pro vývoj dítěte jasnější pravidla.

1.6.1 Deprivační syndrom Dlouhodobý pobyt dětí v ústavní výchově může vést k typickým osobnostním

deformacím především v intelektové a citové oblasti, v oblasti sociálních vztahů, postojů, systému hodnot, sebehodnocení a sociální a emoční zralosti. Děti se musí

smiřovat s absencí sociálního zázemí, po odchodu z ústavu jsou odkázány samy na

sebe nebo se stávají sociálně závislými na další pomoci ze strany státu. Nezanedbatelné procento z nich propadne kriminálnímu jednání nebo skončí jako bezdomovci. Jednou z forem pomoci při osamostatňování těchto mladých lidí se

staly domy na půli cesty, které na omezenou dobu poskytují přístřeší a zázemí k vybudování toho, co bylo v rámci ústavní výchovy opomenuto.

Tito jedinci mohou být poznamenáni dlouhodobou citovou frustrací

v důsledku citového chladu, anonymity, nedostatku soukromí a intimity v ústavním

prostředí, mohou být sociálně a emocionálně nezralí, což znesnadňuje jejich integraci

do společnosti. Bývají sociálně opoždění, nezralí, nezodpovědní, díky naučenému

účelovému chování v prostředí ústavního režimu nemají dostatečně vyvinuté svědomí. Mohou trpět sníženou schopností navazovat trvalé a kvalitní mezilidské vztahy, často sami selhávají v rodičovské roli a jejich děti mnohdy končívají

v ústavní výchově. Neosobnost ústavní péče také může zapříčiňovat fakt, že děti nerozvinou všechny své schopnosti do té míry, do jaké by toho byly schopny v podnětném a starostlivém prostředí skutečného domova.

Tyto popsané skutečnosti mají společný původ v psychické deprivaci, která

může děti procházející prostředím ústavní výchovy postihnout. Psychická deprivace

spočívá v nedostatečném uspokojení základních duševních potřeb, obzvláště pak 24

lásky, vřelosti, stimulace, sociálního styku, výchovy či citového pouta dítěte na své

rodiče. Důležitým činitelem při vzniku psychické deprivace je nedostatečný přívod sociálních, citových i senzorických podnětů. Podle Langmeiera a Matějčka je

psychická deprivace: „…Psychickým stavem vzniklým následkem takových životních situací, kdy subjektu není dána příležitost k uspokojení některé jeho základní (vitální) psychické potřeby v dostatečné míře a po dosti dlouhou dobu“ (Langmeir, Matějček, 1968, s. 24).

Deprivační syndrom se obvykle znatelně projevuje u dětí, které pobývaly

v ústavní péči od útlého dětství až do své dospělosti, jejich výchovné prostředí bylo

často měněno či vykazovalo známky neosobnosti, chladu a odstupu ze strany

personálu i z hlediska věcného vybavení. „Tyto následky ústavní výchovy nazývané deprivačním syndromem jsou tím závažnější a tím hůře odstranitelné, čím dříve se dítě do ústavní péče dostalo a čím déle v ní bylo“ (Mühlapachr, P., 2001, s. 35).

Projevy deprivace mohou mít u těchto dětí širokou škálu podob od lehčích

k velmi závažným nedostatkům na poli sociálním, intelektovém, emocionálním

i charakterovém. Děti obvykle začínají později mluvit, jejich slovní zásoba je

nápadně chudá a problém bývá i v sociálním užití řeči, ve schopnosti konverzovat s někým cizím, sdělovat svá přání a zážitky, dotazovat se. Děti mohou být opožděny také v získávání a upevňování sociálních a hygienických návyků, ve vývoji jemné

motoriky či adaptivních funkcí jako je percepce, manipulace s předměty a jejich užívání, hra, schopnost přizpůsobit se. Děti zpravidla nedosahují své maximální

intelektové úrovně, převažuje složka praktické inteligence nad složkou slovně

pojmovou, vykazují nedostatky v praktickém usuzování a schopnosti samostatně pracovat. Šestileté děti nebývají dostatečně školsky zralé, nástup povinné školní

docházky se tedy odkládá. Děti mívají problémy se svým chováním, trpí neurotickými či afektivními poruchami, poruchami chování, nesnadno se přizpůsobují sociálním pravidlům.

Náprava deprivačních poruch je nesmírně obtížnou a dlouhodobou záležitostí.

Langmeir a Matějček shrnují dnešní názory na možnost a úspěšnost nápravy

deprivace u dětí vyrůstajících v ústavní péči takto: „Těžké a dlouhotrvající deprivace působí v psychické struktuře dítěte zpravidla hluboké změny, které mohou být trvalé. Čím mladší je dítě a čím déle deprivace trvá, tím menší je naděje, že bude možno

následky beze zbytku odstranit. Je také patrné, že jisté poruchy hlavně v emocionální

oblasti přetrvávají i tam, kde se pacient sociálně a intelektově přizpůsobil celkem 25

normálně“ (Langmeir, Matějček, 1968, s.302). Důležité z hlediska nápravy

deprivačních poruch také zůstává plné pochopení podstaty deprivačních mechanismů

a schopnost přistupovat ke každému takto „postiženému“ dítěti individuálně. „Čím

důkladněji dítě poznáme, čím hlouběji nápravná opatření zasáhnou a čím dříve

s nimi započneme, tím větší je naděje na úspěch“ (Langmeir, Matějček, 1968, s. 303). Podle Langmeira a Matějčka je důležité směřovat nápravné snahy na čtyři základní oblasti: reaktivaci, redidaxi, reedukaci a resocializaci. V případě reaktivace

jde o přísun nových podnětů z okolí, které by dítěti pomohly aktivizovat rozvoj základních duševních procesů. Z metodologického hlediska tím rozumíme adaptační

terapii. Redidaxí rozumíme utváření nových účelnějších návyků a způsobů chování

namísto těch starých, nevhodných. Jde v zásadě o přeučování formou discentní terapie. Smyslem reedukace je přestavba osobnosti po stránce povahové

a charakterové, změna vztahu dítěte k sociálnímu okolí, což je otázkou psychoterapie. Prostřednictvím socioterapie či rodinné terapie je pak jedinec

resocializován, tedy znovu zapojován do společnosti. Učí se přijímat společenské role a navazovat uspokojivé společenské vztahy. Jednotlivé fáze nápravy je nutné přizpůsobit konkrétnímu jedinci „na míru“ a pojmout je komplexně.

Odstraňování deprivačních následků je nesmírně časově náročné a jeho

celková efektivita zůstává s otazníkem. Veškeré nápravné snahy by se tedy měly

převést na oblast prevence. Podle Langmeira a Matějčka je tedy důležité: „…Aby se

dětem dostávalo podnětů z vnějšího životního prostředí v náležitém množství, kvalitě, seskupení a časovém sledu tak, aby nedocházelo k ochuzení nebo poruchám

CNS……Organismus by tedy neměl být podněty ani podvyživován, ani přesycován,

ani zásobován příliš jednostranně…Zadruhé je třeba dbát toho, aby dítěti byly zajištěny podmínky pro „učení“ již na nejzákladnější úrovni. Znamená to, že

přicházející podněty mají mít pro dítě „význam“ tak, aby si je mohlo začlenit do soustavy svých prožitků a poznatků. Mají mít „posilující“ význam především v oblasti žádoucího chování. K tomu je ovšem třeba určité stálosti prostředí a v něm

především určité stálosti dospělých osob, které se dítětem zabývají……Zatřetí je třeba vytvořit podmínky k vývoji kladných, trvalých vztahů mezi dítětem a jeho prvními vychovateli, prostředí jeho domova a pak i širším společenským a věcným prostředím.“ Autoři zde mají na mysli citový vztah mezi dítětem a dospělým. Dále

autoři pokračují: „Začtvrté je třeba umožnit dítěti zapojení do společnosti tak, aby si osvojilo přiměřené sociální role umožňující později „dospělý“ společenský život“ 26

(Langmeir, Matějček, 1968, s. 320-321). A to nejen na úrovni primární sociální skupiny (rodiny), ale i za jejími hranicemi, tj. ve skupině vrstevníků, ve škole, v zaměstnání.

Prevence deprivačního syndromu u dětí v ústavní péči je především otázkou

personálu ústavního zařízení, který by měl být náležitě poučen a vybaven takovými

profesionálními a osobnostními vlastnostmi, které umožňují kvalitní zvládnutí této náročné profese. Málo osobních vztahů panujících v ústavních zařízení, citový

odstup a chlad jsou těmi hlavními předpoklady pro navození deprivačních tendencí. V současné době je také proto akcentována snaha o výchovu opuštěných dětí mimo ústav v náhradní rodinné péči jako je adopce či pěstounství, aby se minimalizovala možnost vzniku problémů plynoucích z pobytu v ústavu.

Do oblasti prevence ústavní výchovy dětí a z ní plynoucí deprivace lze

zahrnout také výchovu k rodičovství, která by měla pomoci vybudovat v mladých lidech zodpovědnost za svou rodičovskou roli tak, aby se počet umisťovaných dětí do ústavních zařízení minimalizoval. V případě nutnosti umístit dítě do ústavu by

nemělo být dítě zcela izolováno od své rodiny, pokud je to v jeho zájmu. V některých případech umožňuje intenzivní práce s problémovou rodinou zlepšení situace natolik, že dítě je po dočasném pobytu v ústavu opět vráceno do své rodiny a ústavního života je ušetřeno.

1.6.2 Následky ústavní výchovy z hlediska jedincovy životní dráhy Jedinec, který prožil v ústavní péči celé dětství a období dospívání a nemá

rodinu, do které by se mohl vrátit nebo která by mu mohla pomoci při osamostatňování se, je postaven před složitou situaci začleňování se do společnosti

a adaptaci na mimoústavní život. V ústavu, ve kterém prožil většinu svého života, měl plné zaopatření a dokonale se orientoval v jasných ústavních pravidlech.

Najednou se však ocitá v nových situacích, na které není dostatečně připraven. A právě tato nepřipravenost na praktický život se může stát zdrojem různých selhání,

např. páchání kriminální činnosti, propadnutí závislosti na omamných látkách apod. Zjistilo se, že mezi vazebně stíhanými a vězeňsky trestanými mladistvými,

především chlapci, prošlo 10 % dětskými domovy a dalších 15 % výchovnými ústavy. Samotné ústavy však za kriminální činnost těchto jedinců nemohou. Chybou

je nedostatek včasně poskytnutého rodinného zázemí, které by děti postupně již od 27

dětství připravovalo na vstup do života dospělých, seznamovalo je s nejrůznějšími nástrahami a působilo na utváření vhodného hodnotového žebříčku. Toto působení

by při tom bylo dlouhodobé a soustavné a nevázalo by se na věk kalendářní dospělosti.

Náš systém ústavní výchovy přeje velkým typům zařízení, ve kterých dochází

k vytvoření velkého a homogenního kolektivu, kde je jen málo možnosti přistoupit ke každému jednotlivci individuálně. Internátní systém péče o děti také neumožňuje

jejich zapojení do běžných denních činností jako je vaření, nakupování, praní apod., tedy do běžných činností rodinného života. Děti nemají možnost se při těchto činnostech setkávat a spolupracovat na jejich vykonání tak, jako tomu bývá v běžné rodině.

Jedinci, kteří prošli ústavní výchovou, často nejsou schopni pozitivního

uplatnění ve společnosti, jsou nesamostatní a mohou končívat v jiném zařízení

– v azylovém domě, ústavu sociální péče, psychiatrické léčebně či dokonce ve vězení. Výzkumy prokázaly, že naprostá většina těchto dětí si není schopna v prvním

roce po odchodu z ústavu udržet zaměstnání déle než několik týdnů. Nejčastější problém těchto mladých lidí bývá ztráta střechy nad hlavou a domova, ve kterém

vyrůstali, často proto končívají jako bezdomovci. Částečnou pomoc pro ně v dnešní době představují tzv. domy na půli cesty, ve kterých se právě vyšlí chovanci ústavů učí pod dohledem sociálních pracovnic samostatnému životu, hospodaření s penězi, hledají si práci a ubytování a vůbec učí se tomu, k čemu dnešní ústavní výchova zatím ještě nesměřuje - tedy samostatnosti a soběstačnosti.

Děti v ústavních zařízeních, obzvláště v těch velkých, nemají mnoho nadějí

k vyslyšení svých přání – od těch nejdrobnějších k přáním rozsáhlejším, např.

ohledně rozvíjení svých zálib či výběru školy, na které by chtěly studovat. Všechna tato rozhodnutí bývají v rodině uskutečňována vzájemně mezi rodiči a dětmi.

V ústavech rozhodují o dětech ředitelé a vychovatelé, tedy lidé, kteří nemohou znát každého svého svěřence tak hluboce, aby přesně odhadli jeho přání, nadání či zájem.

Pobyt jedince v ústavu ovlivňuje nejen jeho psychiku z aktuálního

i následného hlediska, ale po odchodu z něj představuje i jakousi výchozí pozici pro život, která je v mnohém handicapována.

28

1.7 Náhradní rodinná péče jako alternativa k ústavní péči Česká

republika

čítá

ve

srovnání

s vyspělými

evropskými

státy

neporovnatelně více dětí dlouhodobě žijících v ústavních zařízeních. Kupříkladu

Velká Británie má pouze jedno dítě, Norsko dvě děti a Rakousko tři děti na deset tisíc dětí v populaci umístěno v ústavní výchově. V ČR jich žije na stejný počet dětí v ústavní výchově až šedesát. To je v rámci celé naší země více než 20 tisíc. Přes

všechny snahy o zlepšení této situace nadále zůstává největší procento dětí bez rodin v péči ústavních zařízení. Tento trend přetrvává i přesto, že existuje již řada důkazů

o tom, že pro zdravý vývoj dítěte je tento typ náhradní rodinné péče nejméně vhodný.

Na rozdíl od ČR jsou současné trendy ve světě naprosto opačné. Opírají se

především o prevenci a podporu ohrožených rodin, posilují činnost terénních

sociálních pracovníků, hledají jiné efektivnější formy náhradní rodinné péče, a tak

umístění dítěte do ústavního zařízení zůstává krajní variantou řešení. Má-li totiž dítě

dobře prospívat, mělo by vyrůstat v prostředí podnětném a citově bohatém a stálém, a to se i přes nejlepší úmysly pracovníků ústavních zařízení nepodaří do takové míry,

do jaké to lze zajistit ve vlastní či náhradní rodině. Cílem by tedy měla být

maximální pomoc rodinám v jejich nesnázích, aby se procento dětí umisťovaných do ústavních zařízení minimalizovalo. Podmínkou takového přístupu je ale posílení

a zkvalitnění práce sociálních pracovníků tak, aby jejich práce byla skutečnou pomocí lidem ve smyslu zachování či rekonstrukce původního rodinného prostředí. Předpokladem je kvalitnější odborná příprava a snížení počtu případů na jednoho sociálního pracovníka, aby mohl být u každého případu uplatněn individuální

přístup. Cílem by mělo být pomoci dítěti hájit právo na dospívání v klidném a citově

bohatém rodinném prostředí. To samo o sobě vyžaduje důvěrně poznat jeho rodinné zázemí, popř. vynaložit úsilí na jeho harmonizaci, aby se předešlo odejmutí dítěte rodičům a jeho následnému umístění do ústavu.

V našem státě chybí dostatek azylových zařízení pro rodiny s dětmi

v obtížných životních situacích či kvalitnější síť zařízení poskytujících pomoc

rodinám s dětmi s různými typy postižení. Zvážíme-li, že největší procento dětí putujících do ústavů je zde kvůli špatné sociální situaci rodiny či z důvodů

zdravotních obtíží rodičů, je takové řešení na místě. V zahraničí tato podpora 29

ohroženým rodinám nabírá i směr k rozšíření krátkodobé terapeutické pěstounské péče, jejímž cílem je poskytnout na přechodnou dobu útočiště dětem, jejichž rodiče se o ně nemohou ze zdravotních či sociálních důvodů postarat, ale nechtějí děti traumatizovat umístěním do anonymního prostředí ústavu. U nás bohužel nejčastěji v takovém případě dítě do ústavu putuje a ke stresu, který zažívalo ve vlastní

nefungující rodině, se tak přidává stres z neznámého a chladného prostředí ústavního zařízení, nezřídka kdy také doprovázen zpřetrháním jediného pozitivního citového pouta se svými sourozenci. Následky tohoto hrubého zásahu do osudu dítěte pak dle

délky pobytu v zařízení mohou přetrvávat po celý život. Z tohoto pohledu je nutné hledat takové formy náhradní výchovné péče, které plně hájí nejlepší zájem dětí na

přirozený život v rodině, čímž je míněna především náhradní rodinná péče – péče v prostředí uměle vytvořené rodiny.

1.7.1 Formy náhradní rodinné péče v ČR Všechny formy náhradní rodinné péče jsou právě upraveny zákonem

č. 94/1963 Sb. o rodině a zákonem č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí. O všech formách náhradní rodinné péče rozhoduje soud.

Mezi základní formy náhradní rodinné péče patří adopce, pěstounská péče

individuální a skupinová (SOS vesničky), poručenství, svěření do výchovy a tzv. hostitelská péče. Od roku 2000 se z iniciativy Fondu ohrožených dětí zrodil nový typ profesionální rodinné péče pro děti vyžadující okamžitou pomoc – Klokánek.

Adopce (osvojení) je nejvyšším a z právního hlediska pro dítě tím

nejvýhodnějším typem náhradní rodinné péče, neboť právní postavení dítěte osvojeného je stejné jako právní postavení dítěte vlastního. Při adopci tedy vzniká mezi osvojencem a osvojitelem právní vztah jako mezi biologickými rodiči

a vlastními dětmi. Podmínkou je však tzv. právní uvolnění dítěte. Problematiku osvojení upravuje zákon o rodině č. 94/1963 Sb. v ustanoveních §§ 63 až 77. Osvojit

lze jen dítě právně volné, tj. se souhlasem rodičů nebo na základě rozhodnutí soudu o jejich nezájmu o dítě. Právně volné je takové dítě, jehož rodiče zemřeli, byli zbaveni rodičovské zodpovědnosti nebo nemají způsobilost k právním úkonům

v plném rozsahu. Pokud jsou zákonnými zástupci osvojovaného dítěte rodiče, není 30

třeba jejich souhlasu, jestliže po dobu šesti měsíců soustavně neprojevovali o dítě

zájem nebo nejméně po dobu dvou měsíců po narození dítěte neprojevili o dítě žádný zájem.

Rozlišujeme osvojení zrušitelné (osvojení I. stupně, osvojení prosté)

a osvojení nezrušitelné (osvojení II. stupně, osvojení plné). U osvojení zrušitelného

lze dítě osvojit bez ohledu na věk, tedy ihned po uplynutí tříměsíční předadopční

péče. V matrice i v rodném listě dítěte zůstávají zapsáni jeho původní rodiče. Tento typ osvojení lze na návrh osvojitelů či dospělého osvojence zrušit, čímž opět vznikají práva a povinnosti mezi osvojencem a jeho původní rodinou. U osvojení

nezrušitelného jsou náhradní rodiče zapsáni v matrice namísto původních rodičů, avšak zápis o původních rodičích vždy zůstává v poznámce. Zletilý osvojenec má právo do matriky nahlédnout.

Do osvojení jsou nejčastěji přijímány děti v raném věku, u kterých se

předpokládá méně problémový zdravotní a psychomotorický vývoj. Podmínkou je, aby bylo dítě právně volné, tzn. aby byl vyřešen vztah s jeho původní rodinou.

Pěstounská péče se nelépe uplatňuje u sociálně osiřelých dětí, které

z nejrůznějších příčin nejsou vhodné k osvojení. Často jde o děti trpící vážnějšími

zdravotnímu či psychomotorickými obtížemi, děti odrostlejší, jiného etnika (v ČR

především Romové) či celé sourozenecké skupinky. Bránit v osvojení mohou i překážky právní, např. nesouhlas rodičů k adopci. Na rozdíl od adopce nemusí být dítě v případě pěstounské péče právně volné, což umožňuje život v rodinném

prostředí i dětem, které by byly jinak odsouzeny k pobytu v ústavním zařízení. Pěstoun není zákonným zástupcem dítěte, k dítěti nemá vyživovací povinnost

a právo zastupovat dítě a spravovat jeho záležitosti má jen v běžných věcech. Stát proto na výživu dítěte v pěstounské péči přispívá částkou, která představuje cca

1,3 životního minima. Pěstounské péče může být též využito v případě potřeby umístit dítě do rodiny na kratší dobu, než se vyřeší situace v jeho původní rodině. Tento trend je značně podporován v zahraničí, u nás se v takovém případě častěji

volí krátkodobý pobyt dítěte v ústavním zařízení. Problematiku pěstounské péče

upravuje zákon č. 359/1999 Sb. o sociálně-právní ochraně dětí v ustanoveních §§ 20 až 27 a §§ 44 až 47. Hmotné nároky pěstounské péče upravuje zákon č. 117/1995 Sb.o státní sociální podpoře v ustanoveních. §§ 36 až 43.

31

Pěstounská péče individuální je formou náhradní rodinné péče, při které

pěstounská rodina přijímá dítě či skupinku dětí do své péče. Pěstoun při tom není

zákonným zástupcem dítěte a nemá k němu vyživovací povinnost. Hmotné zabezpečení dítěte v pěstounské péči zajišťuje stát, stejně tak jako přiměřenou odměnu těm, kteří se ho ujali.

Skupinová pěstounská péče je realizována v zařízeních pro výkon

pěstounské péče, ve kterých o děti pečují manželské páry. Tyto tzv. rodinné buňky žijí zcela samostatně jako nová uměle vytvořená rodina.

Specifickou formou skupinové pěstounské péče jsou tzv. SOS dětské

vesničky, kde se o děti stará pouze žena. Vesničku tvoří společenství rodinných

skupin, často početnějších, neboť je tento typ náhradní rodinné péče vhodný pro přijetí většího počtu dětí či celých sourozeneckých skupin. Na území ČR fungují zatím tři vesničky – v Doubí u Karlových Varů, ve Chvalčově a v Brně-Medlánkách.

Poručenská péče je považována za vyšší typ pěstounské péče, protože se

poručník stává zároveň také zákonným zástupcem dítěte. Podmínkou této formy péče je tedy právní uvolnění dítěte. Od osvojení se poručenská péče liší především tím, že

poručník nemá k dítěti vyživovací povinnost a má nárok na stejné dávky státní

sociální podpory jako pěstoun. Do poručenské péče se obvykle svěřují děti, které z důvodu vyššího věku nebo zdravotních či jiných handicapů nemají šanci na

osvojení, byť jsou právně volné. Poručenskou péči upravuje zákon o rodině č. 94/1963 Sb. v ustanoveních §§ 78 až 82.

Svěření do výchovy je nejméně vhodným typem náhradní rodinné péče,

neboť není dostatečně vyřešena otázka vyživovací povinnosti dítěte. Osoba, do jejíž

péče bylo dítě svěřeno, nemá k dítěti žádnou vyživovací povinnost. Jedná se o svěření do výchovy jiné fyzické osobě než rodiči, nejčastěji prarodičům nebo jiným příbuzným. Svěření do výchovy upravuje zákon o rodině č 94/1963 v ustanovení § 45.

Tzv. hostitelská péče je zajímavým typem výchovné péče pro děti pobývající

v ústavní výchově. Zákon termín hostitelská péče neužívá, běžně se jím však

označuje pobyt dítěte s nařízenou ústavní výchovou u jiných osob než rodičů, který 32

od 1. 4. 2000 umožňuje § 30 zákona č. 359/1999Sb. o sociálně-právní ochraně dětí.

O pobytu dítěte v hostitelské péči rozhoduje ředitel či jiný pověřený pracovník ústavního zařízení. Zákon nestanoví žádné hmotné zajištění pro hostitelskou rodinu.

Dlouhodobá hostitelská péče je vhodná pro děti, které by měly přejít do

osvojení nebo pěstounské péče k žadatelům o hostitelskou péči a nejsou ještě splněny

všechny podmínky k tomuto kroku potřebné. Hostitelská péče je vhodná pro děti odrostlejší, které již nemají mnoho šancí na život v náhradní rodině, aby mohly

osobně nahlédnout do prostředí fungující rodiny a získaly více zkušeností a podnětů ze situací mimo ústav. Nevhodná je hostitelská péče u menších dětí, jež se velmi

rychle citově zaangažují a traumatizují je pak následné návraty do ústavu. Stejně tak jednorázové pobyty v hostitelské rodině bez možnosti opakování a navázání hlubšího

pouta nejsou příliš vhodné. Ideálem by bylo, pokud by hostitelská péče přerostla v péči pěstounskou, avšak v praxi se s tím bohužel moc nesetkáme.

Zařízení pro děti, vyžadující okamžitou pomoc je novým typem

profesionální rodinné péče v ČR. Zřizování a provoz těchto zařízení upravuje zákon o sociálně právní ochraně dětí č. 359/99 Sb. v ustanoveních § 42 a § 48 odst. 2, písm.

c a zákon o rodině č.94/1963 Sb. v ustanovení § 46. Tato zařízení poskytují ochranu a pomoc dítěti, jehož život nebo příznivý vývoj je ohrožen, dále jde–li o dítě týrané či zneužívané či o dítě, které se ocitlo bez jakékoliv péče nebo v prostředí, kde jsou závažným způsobem ohrožena jeho základní práva.

Z iniciativy Fondu ohrožených dětí vzniklo v roce 2000 zařízení pro děti

vyžadující okamžitou pomoc – Klokánek. Klokánek je založen na rodinné péči

manželského páru či ženy – vychovatelky (tety). Maximální počet dětí v této uměle vytvořené rodině je 6. Klokánek přijímá děti bez ohledu na věk již od narození

a neodděluje sourozenecké skupiny tak, jako tomu bývá v rámci ústavní výchovy. Děti zde pobývají pouze na dobu nezbytně nutnou, než se vyřeší situace v jejich

původní rodině nebo než je pro ně nalezena trvalá náhradní rodina, není-li návrat do původní rodiny možný. Klokánek si zakládá na individuálním přístupu ke každému dítěti v atmosféře emočně a podnětově bohatém rodinném prostředí.

33

1.7.2 Nové trendy v oblasti náhradní rodinné péče Úvahy o rozvinutí nabídky služeb náhradní rodinné péče jsou výsledkem snah

o prevenci ústavní péče. Toto aktuální téma, které již v řadě vyspělých zemích našlo

adekvátní odezvu v praxi, není u nás stále dostatečně akcentováno, a tak v oblasti náhradní výchovy dominuje výchova ústavní. V posledních letech bohužel stále ubývá žadatelů o náhradní rodinnou péči, především o děti zdravotně a sociálně znevýhodněné, které jsou pak odsouzeny k vyrůstání v ústavním zařízení. Proto je

nutné hledat nová řešení této situace v oblasti nových, alternativních forem rodinné péče.

Jednou z nadějí je terapeutická a profesionální pěstounská péče, která je

v zahraničí již několik let velmi úspěšně provozována. Předpokládá vznik nové

profese pěstoun - terapeut, neboť se jedná o náročnou práci s dětmi vyžadující zvláštní péči, tzn. s dětmi duševně či tělesně postiženými, s vrozenými vývojovými

vadami či vývojovými riziky. V optimálním případě by mohlo být dítě navráceno do původní rodiny, pokud se situace v rodině natolik zlepší, že je to nejlepším zájmu

dítěte. Jinak je pro něj vyhledána vhodná náhradní rodina. Cílem této péče je prevence sociálního osiření a následné ústavní výchovy.

Částečná (respitní) pěstounská péče je často využívána rodiči, kteří se

starají o své postižené dítě 24 hodin denně. Jde o úlevu rodičům v jejich náročné péči o dítě.

Pěstounská péče v nouzi je obdobou našeho Klokánku. Jedná se o pomoc

dětem v případě nouze, pokud je pro ně nebezpečné zůstat tam, kde jsou. Po dobu deseti dnů je o děti pečováno v rodinném prostředí, než je situace v rodině vyhodnocena a je rozhodnuto v nejlepším zájmu dítěte, jak krizi řešit. Pokud není

návrat do rodiny možný, hledá se možnost přijetí dítěte širší rodinou či přáteli, práce s původní rodinou však pokračuje.

34

Sdílené péče mezi biologickou a pěstounskou rodinou se užívá tehdy, není-

li možné, aby rodiče o své dítě pečovali v maximálním rozsahu. Na péči o dítě se proto pravidelně podílejí pěstouni.

Vyspělé evropské státy akcentují ve své strategii pomoci opuštěným dětem

nejlepší zájem dítěte o zachování jeho původního rodinného prostředí, je-li to alespoň trochu možné. V případě, že intenzivní práce s rodinou nenabyla

požadovaného výsledku, se hledá pro dítě vhodná náhradní rodinná péče, která se

snaží zrovnoprávnit naději na skutečný domov dětem zdravým s dětmi zdravotně postiženými či sociálně handicapovanými. Postupy při realizaci této pomoci pak

vycházejí z požadavků co nejefektivnějšího, nejrychlejšího a nejjednoduššího zásahu, aby křehká dětská osobnost, která na celou situaci doplácí nejvíc, neutrpěla další rány vlivem špatné administrativy.

35

1.8 Efektivita ústavní výchovy Zamyslíme-li se nad problematikou efektivity ústavní péče, musíme vyjít

z otázky, zda-li ústav dělá skutečně to, co dělat má. V případě kojeneckých

a dětských domovů by to tedy mělo být nahrazení nefungujícího rodinného prostředí,

v případě sirotků neexistujícího rodinného prostředí, takovým prostředím, které vybaví jedince odpovídajícími schopnostmi a dovednostmi nutnými k samostatnému a plnohodnotnému životu. Pokud je tedy jedinec vytržen z nefungující rodiny a na

základě soudního nařízení umístěn do ústavní péče, měl by tedy být tento krok jedinci prospěšnější než jeho zanechání v rodinném prostředí. Obrazně řečeno, mělo

by se mu to z hlediska jeho zdravého vývoje „vyplatit“. Z informací, které jsou však

o dané problematice k dispozici v odborné literatuře, ze zkušeností jedinců, kteří v ústavní výchově vyrůstali nebo z výpovědí lidí, kteří v jejím prostředí pracují, však

často docházíme k závěru, že ani vytržení dítěte ze závadného rodinného prostředí a jeho vyrůstání v ústavu nebude tím nejlepším řešením.

Ústavní výchova nezabezpečuje kvalitní život a vývoj jedince, ani jeho

následnou integraci do společnosti. Ale už ten pojem ústavní výchova, zamyslíme-li

se nad ním, nám dává odpověď, proč tomu tak je. Ústav, ať sebelepší, zůstane vždy jen ústavem, kolektivním výchovným prostředím, kde se pozornost personálu bude tříštit mezi několik jedinců současně. Nehledě na to, že ústavní personál jsou taky jen

lidé mající své vlastní rodiny, ke kterým se vracejí a do ústavu přicházejí a odcházejí pouze v rámci svého zaměstnání. Oproti v něm žijícím dětem, kterým simuluje domov.

Má-li být výchova dítěte z hlediska požadavku kvalitního rozvoje osobnosti

a optimálního zapojení se do společnosti efektivní, jedinou možností, jak tomuto požadavku maximálně vyhovět, je vyrůstání dítěte v rodinném prostředí, ať už

zrekonstruovaném původním nebo vytvořeném náhradním. Dítě, které má možnost vyrůstat v rodinném prostředí, poznat intimitu domova, pocítit láskyplnou a starostlivou péči rodičů, má neporovnatelně více šancí se v životě dobře uplatnit

než dítě, které za svůj nedospělý život nepoznalo nic jiného než organizovanou činnost v ústavním zařízení či nezažilo, jaké to je, když je tu někdo „jen pro něj“.

Zdá se, že jedinou možností, jak zcela vyloučit následky ústavní deprivace, je

ústavy zrušit, avšak nedomnívám se, že by se vývoj v této oblasti ubíral tak 36

radikálním směrem. Vzhledem k vysokému procentu dětí, které u nás v ústavní výchově vyrůstá, se to zdá spíše utopií. Vždy se zřejmě najdou rodiče, kteří své děti nebudou schopni či nebudou chtít vychovávat, ale proč by toto nezodpovědné rozhodnutí měly odnést jejich děti?

V ústavech pobývá naprostá většina dětí z rodin ze sociálními obtížemi. Při

vhodné a včasné intervenci do rodinné situace za strany státu, sociálních pracovníků

a odborníků by zde mohla být reálná naděje na vyřešení rodinné situace a možnosti udržení rodiny pohromadě. A z hlediska dané problematiky není pro dítě vyšší

potřeby než mít svoji rodinu a zůstat s ní. Pokud by se podařilo tímto způsobem minimalizovat počet dětí, které vyrůstají v ústavní péči, je vysoká naděje na

zkvalitnění její celkové efektivity. Domnívám se, že v tomto stavu, který panuje teď, se více udělat nedá.

V případě, že ubude jedinců pobývajících v ústavech a ústavní výchova bude

suplovat výchovu dítěte opravdu jen ve výjimečných případech, je také možnost se těmto dětem v ústavech více věnovat a více pro ně udělat. A to nejen po dobu, kdy

v ústavu pobývají, ale i ve chvíli, kdy se bude řešit otázka jejich odchodu do života. V současné době je situace bohužel taková, že jedinci, kteří opouštějí ústavní výchovu, jsou buď nuceni se vrátit do prostředí, ze kterého byli před tím pro jeho

nefunkčnost vytrženi, nebo jsou postaveni před problematiku hledání bydlení, která sama o sobě není jednoduchá. A zvážíme-li, že tito jedinci nemají za sebou rodinu,

která by je podpořila ať už materiálně či psychicky, vychází nám z toho docela svízelná

situace,

která

není

o jaké efektivitě tu mluvíme?

v této

problematice

náležitě

dořešena.

Tak

Pokud mají ústavy sloužit k tomu, aby měly děti kde být, je-li situace v jejich

rodinách natolik špatná, pak ano, tento účel splňují. Děti mají kde bydlet, co jíst

a kde trávit čas. Ale pokud mají nahradit výchovné prostředí do takové míry, aby se

jeho efektivita dala přirovnat k výchově v rodině, pak ne, tento účel nesplňují a ze

samotné podstaty ani splňovat nemohou. Smutné však je, že i přes veškeré informace, které jsou o dané problematice k dispozici, ústavní výchova v ČR stále zůstává dominantním náhradním výchovným prostředím a že těch dětí, co v ní tráví svoje dětství, není málo.

37

2. EMPIRICKÁ ČÁST 2.1 Kvalitativní metodologie „Kvalitativní výzkum zahrnuje popis a interpretaci sociálních nebo individuálních lidských problémů a jeho podstatou je vytvoření komplexního, holistického obrazu o zkoumaném problému. Důraz klade na způsob, jakým lidé interpretují jevy

sociálního světa a svoji zkušenost. Vychází z empirických dat, mající podobu textů (měkká data)“ (Hendl, J., 1997, s. 12).

Kvalitativní výzkum přepokládá aktivní zapojení badatele v průběhu celého

výzkumu a snaží se o jeho hlubší proniknutí do zkoumané problematiky, pochopení souvislostí, vcítění se. Hlavním cílem kvalitativního výzkumu je porozumět člověku,

pochopit jeho postoje a jednání. Podle kvalitativního výzkumu je nazíráno na každého člověka jako na jedince jedinečného. Cílem kvalitativního výzkumu není zevšeobecnění údajů, ale hluboké proniknutí do daného tématu a objevení zcela

nových souvislostí. Kvalitativní výzkum je tzv. konstrukční, tzn. že neověřuje teorie, ale odhaluje nové skutečnosti a z nich pak buduje nové teorie. Mezi základní rysy kvalitativního výzkumu patří: • • •

dlouhodobost intenzivnost

podrobný zápis

Charakteristickými metodami kvalitativního výzkumu je: • • •

nestrukturované pozorování (především zúčastněné pozorování) etnografické interview

metoda životní historie

38

Hlavními složkami kvalitativního výzkumu jsou: • • •

údaje

analytické a interpretační postupy

písemné a ústní výzkumné zprávy Údaji rozumíme

informace pocházející z různých zdrojů, nejčastěji

z rozhovorů a pozorování. Pomocí analytických a interpretačních postupů docházíme

k vytváření závěrů a nových teorií. Tento proces obsahuje techniky tzv. konceptualizace údajů, nebo-li kódování. Písemné a ústní výzkumné zprávy jsou nositelkami souhrnného pojednání o daném výzkumu a jeho závěrech.

Kvalitativní výzkum je výzkumem velmi časově náročným. Má-li být

výzkumem plnohodnotným, vyžaduje výzkumníkovo hluboké nasazení a zaujetí daným problémem a také ochotu věnovat výzkumnému úkolu i něco ze sebe samotného.

39

2.2 Cíl výzkumu Výzkumná část mé bakalářské práce vychází ze snahy hlouběji proniknout do

problematiky ústavní výchovy v ČR prostřednictvím výpovědí jedinců, kteří v dané

oblasti pracují. Motivována snahou o důkladné proniknutí do zvoleného tématu a pochopení všech souvislostí jsem se rozhodla pro kvalitativně orientovaný výzkum.

Problematika ústavní výchovy je v dnešní době velmi frekventovaným

pojmem, jemuž je věnována řada knižních publikací či článků v odborných i laických

časopisech. Ústředním záměrem mé bakalářské práce bylo teoretické seznámení

s nejzávažnějšími oblastmi dané problematiky a následná konfrontace těchto poznatků se zkušenostmi a názory skutečných odborníků na dané téma, tedy s lidmi,

kteří v rámci ústavní výchovy pracují. Zajímalo mě, do jaké míry se budou praktické zkušenosti odborníků shodovat s teoretickými studiemi v odborné literatuře.

Cílem mé bakalářské práce bylo prozkoumání vlivu ústavní výchovy na

osobnost a kvalitu života jedince, který v ústavní výchově pobývá nebo v určité fázi svého života pobýval. Na základě získaných poznatků jsem se snažila zhodnotit

celkovou efektivitu současného pojetí ústavní péče v ČR, a to z hlediska požadavku na zdravý vývoj jedince (zejména vývoj v oblasti psychických jevů a sociálních

dovedností) a jeho následného optimálního začlenění se do společnosti po opuštění ústavního zařízení.

Předmětem mého ústředního zájmu se tedy staly tyto tématické okruhy: 1. Zjistit, jak odborníci z praxe hodnotí vliv ústavní výchovy na život jedince (z pohledu jeho současného pobytu i následného osamostatňování se).

2. Zmapovat, co chybí v oblasti ústavní výchovy, aby se naplnil požadavek nejlepšího zájmu dítěte.

40

2.3 Metoda výzkumu a sběr dat Pro účely své práce jsem zvolila výzkumnou metodu individuálního

rozhovoru

s vychovateli

v dětských

domovech.

Jednalo

se

o

rozhovor

nestandardizovaný (hloubkový), jehož předností je ponechání většího prostoru k odpovědím. V tomto typu rozhovoru jsem užila otevřených otázek. Výhodou tohoto typu otázek je naprostá svoboda obsahu i formy odpovědí. Výzkumník

stanoví daný problém a charakter odpovědi je ponechán zcela na respondentovi.

Strukturu otázek jsem měla předem připravenou, ale v průběhu rozhovoru jsem

reagovala na respondentovy myšlenky pokládáním doplňujících otázek. Také pořadí otázek a jejich přesná formulace nebyla striktně dodržena. Vzhledem k pospolitosti jednotlivých témat práce docházelo v průběhu rozhovoru k častému prolínání souvislostí.

Celkem jsem uskutečnila čtyři rozhovory s vychovatelkami v dětských

domovech rodinného typu. Dvě z oslovených žen pracují v dětském domově Dagmar v Brně, dvě ženy pracují v dětském domově ve Vranově. Oba rozhovory žen

z dětského domova Dagmar se uskutečnily přímo v budově tohoto zařízení. Oba rozhovory žen z dětského domova Vranov se uskutečnily mimo toto zařízení, konkrétně v místě bydliště respondentek.

Průběh rozhovoru byl se souhlasem respondentek zachycen na diktafon.

Délky jednotlivých rozhovorů se pohybovaly mezi 60 až 90 minutami. Na počátku každého setkání s respondentkou jsem stručně představila záměr své práce a nabídla k nahlédnutí strukturu připravených otázek. V úvodu každého rozhovoru jsme si s respondentkou chvíli neformálně povídaly o dané problematice, abychom uvolnily

napětí a navodily tu správnou tvůrčí atmosféru. Rozhovory probíhaly bez výjimky ve vstřícné a otevřené atmosféře. Respondentky byly velice sdílné a z jejich projevu

bylo patrné hluboké zaujetí danou problematikou a zájem o zprostředkování všech

informací, které mi mohly k danému tématu poskytnout. Zaznamenaný rozhovor jsem přepsala do spisovné podoby češtiny a získané údaje následně analyzovala. Z pochopitelných důvodů byla jména respondentek změněna.

41

2.4 Výzkumný soubor Kvalitativní výzkum ze své podstavy výzkumníka navede k záměrnému

výběru výzkumného souboru. Tento soubor je vždy reprezentativní, ale na rozdíl od

požadavku náhodného výběru, typického pro statistické metody, se tato reprezentativnost vyznačuje tím, že daný soubor reprezentuje dané prostředí a danou problematiku. Záměrný výběr je zcela v režii výzkumníka a uskutečňuje se na

základě tzv. relevantních znaků, tj. těch znaků, které jsou důležité pro dané

zkoumání. Výběr je tedy nutno provést kvalifikovaně. Zvětšováním souboru se jeho vlastnosti nezlepšují. Rozsah souboru se proto ukončuje tzv. saturací, tzn. že výběr je ukončen ve chvíli, kdy výzkumník postřehne, že zjištěné informace se již začínají

opakovat. Neboť se jedná o intenzivní zkoumání určité problematiky, pracuje se s menším množstvím případů.

Výběr odborníků do výzkumného souboru byl pro účely mého výzkumu tzv.

pozitivní, tzn. soubor tvoří pouze jedinci, kteří byli ochotni spolupracovat. Celkem

jsem uskutečnila čtyři rozhovory s vychovatelkami - „tetami“ ze dvou dětských domovů rodinného typu: DD Dagmar a DD Vranov. S oběma vychovatelkami

z dětského domova Dagmar jsem navázala kontakt a požádala je o spolupráci v průběhu vykonávání pedagogické praxe v tomto zařízení. Jednu vychovatelku, pracující v dětském domově Vranov, jsem oslovila s jistotou přímo, neboť jde o moji

kamarádku. Ta mi pomohla se zprostředkováním rozhovoru s další vychovatelkou ze stejného zařízení.

Základní informace o respondetkách: Paní Jarmila, DD Dagmar Věk:

49 let

Délka praxe v oboru:

23 let práce ve školství, z toho 6 roků v DD Dagmar

Dosažené vzdělání:

Střední pedagogická škola

42

Paní Jitka, DD Dagmar Věk:

57 let

Délka praxe v oboru:

38 let práce ve školství, z toho 16 let v DD Dagmar

Dosažené vzdělání:

Střední pedagogická škola

Paní Marta, DD Vranov Věk:

59 let

Délka praxe v oboru:

38 let práce ve školství, z toho 8 let v DD Vranov

Dosažené vzdělání:

SpŠ textilní a pedagogické minimum na VŠ

Slečna Michaela, DD Vranov Věk:

26 let

Délka praxe v oboru:

Přibližně

Dosažené vzdělání:

a 3 měsíce v DD Vranov

Bakalář speciální pedagogiky 1,5

43

roku

práce

v kojeneckém

ústavu

2.5 Analýza rozhovorů Data získaná v průběhu čtyř hloubkových rozhovorů jsem se rozhodla

zpracovat metodou otevřeného kódování. Otevřené kódování je ta část analýzy, která se zabývá označováním a kategorizací pojmů pomocí podrobného studia údajů. Pojmy jsou základními jednotkami analýzy. Následuje proces tzv. konceptualizace údajů, která má odhalit vztahy mezi jednotlivými pojmy. Když jsou z údajů „vypreparovány“

určité

jevy,

následuje

seskupování

pojmů

kolem

nich,

tj. kategorizace. Vzniklá kategorie je třídou pojmů, které náleží podobnému jevu.

Každá kategorie je pojmenována a rozvíjena jejími vlastnostmi a dimenzemi.

Vlastnostmi rozumíme charakteristiky či znaky kategorie a dimenzemi umístění vlastnosti na nějaké škále.

Prostřednictvím výzkumného šetření mi na základě otevřeného kódování vznikly tři základní kategorie: • • •

Úskalí ústavní výchovy Problematika rodiny

Náhradní rodinná péče

Úskalí ústavní výchovy Obsahem této kategorie se staly pojmy popisující ty oblasti ústavní výchovy, které respondetky označily za sporné: • • • • • • • •

nedostatek soukromí (velké neoddělené prostory) zloba a rivalita v dětech (“boj o místo“) nesamostatnost dětí

rozdělení sourozenců v rámci systému ústavní výchovy absence reálných představ o hospodaření s penězi absence návyků z praktického života citová deprivace

dlouhodobost ústavní výchovy 44

• •

problematika odchodu jedince z ústavní výchovy (nedořešená otázka bydlení) malá pravomoc vychovatelů v otázce výchovy dětí

Problematika rodiny Tato kategorie sdružuje pojmy, které souvisí s otázkou rodiny klientů ústavní výchovy: • • • • •

rodina jako hlavní příčina k umísťování

negativní vliv rodiny na dítě (často i v dospělém věku dítěte) nezájem rodičů o vlastní děti pobývající v ústavní péči

absence pomoci problémové rodině jako prevence ústavní péče nízká návratnost dětí do rodin

Náhradní rodinná péče Náplní této kategorie jsou pojmy, které se sdružují u problematiky náhradní rodinné

péče jako alternativě k ústavní výchově: • • •

děti nejsou právně volné

nízký zájem žadatelů o náhradní rodinnou péči

absence nových modelů náhradní rodinné péče

45

2.6 Vlastní výzkumné šetření „Otevřené kódování je, jako když začínáte skládat puzzle. Nejprve je nutné

vše uspořádat; rozdělit dílky podle barvy, přičemž je někdy nutné všimnout si i velmi

nepatrných odlišností ve stínování; aby bylo později možné skládat kousek po kousku dílky dohromady“ (Strauss, A., Corbin, J., 1999, s. 151).

Na úvod této kapitoly jsem si dovolila odcitovat pasáž z knihy Základy

kvalitativního výzkumu od autorů A. Strausse a J. Corbinové, neboť metaforicky, avšak

zcela

výstižně

popisuje

záměry

otevřeného

kódování.

Rozhovory

s respondentkami, které jsem v průběhu jejich uskutečňování nahrávala na diktafon,

jsem přepsala do elektronické podoby. Již v průběhu rozhovorů i jejich následného přepisování jsem si uvědomila, že v některých názorech a pohledech na danou

problematiku se respondentky shodují. Jakýsi prapočátek kódování tedy spadá do doby, kdy rozhovory teprve vznikaly. Vlastní proces rozebrání a konceptualizace údajů však nastal ve chvíli, kdy byly všechny informace již přepsány. Podrobným

studiem informací byly v údajích identifikovány určité jevy, kolem kterých se seskupily pojmy, tj. byl uskutečněn proces kategorizace. Tyto skupiny pojmů mají určitý rozsah, avšak spadají pod danou kategorii.

V průběhu uskupení pojmů jsem stanovila tři kategorie, které svými názvy

názorně vystihují údaje, které zastupují: úskalí ústavní výchovy, problematika rodiny, náhradní rodinná péče.

V následujících třech podkapitolách cituji názory respondentek vztahující se

k jednotlivým kategoriím. Citované pasáže byly zachyceny v průběhu rozhovoru.

2.6.1 Úskalí ústavní výchovy Paní Jarmila, DD Dagmar „Přestože tady pracuji, tak si myslím, že ty děti by měly být v ústavní

výchově jenom ve výjimečných případech, kdy to opravdu jinak nejde a jinak, že by

měly mít ty svoje rodiny, měly by jít do těch pěstounských rodin. To je určitě lepší.

A dětský domov bych si, to je taková má vize, představovala trochu jinak. 46

Představovala bych si, že tady těch dvacet čtyři dětí, co jsou tady, by se rozdělilo po sedmi, tak jak to máme, ale rozdělily by se se vším všudy tak jako doma. Samy by si

vařily, samy by si všechno zajišťovaly. Samozřejmě, že by to někdo zastřešoval. Ale

toto, kdy je to vlastně jako na internátě, kde se chodí někam do jídelny a děti ani neví, odkud to jídlo přichází, tak to si myslím, že není dobré.“

„My se snažíme ty naše děti jakoby do všeho vmontovat. Chodí nakupovat,

ale nakupují na fakturu, takže oni za ten nákup v podstatě nezaplatí, což je třeba taky chyba.“

„Mají kapesné. To kapesné se mně zdá až moc nízké. Je to kolem těch

270 korun a je to odstupňované podle věku. Zdá se mně dost nízké a myslím si, že by měla existovat pravidla, co si z toho kapesného musí pořídit a na co jim musí zbýt, aby se učily hospodařit.“

„My máme spoustu nařízení a spojuje je to, že my těm dětem musíme to

kapesné vydat, když o něj požádají. Takže praxe je taková, že dostanou kapesné, hned ten den si ho vyberou, za den si ho „rozfofrujou“ a tím pádem to hasne. Pak se třeba stane, že se mu rozbije pero, tužka, ztratí ji. To už je třeba v měsíci potřetí, ale

já mu nemůžu říct, že si ho zaplatí sám z kapesného. Protože on ho zaprvé už nemá a za druhé toto my dělat nesmíme. Takové jsou u nás zákony a myslím si, že to není

dobré. Protože to není o tom, že by tady ty děti někdo šidil, to rozhodně ne, to můžu říct, že děti se tady mají velice dobře, ale je to o tom, že by se měly učit trochu

hospodařit. To tady chybí. Jinak jsme si trošičku prosadili třeba to, v mezích, jak to tady jde, že si děti samy perou atd. Já teď mluvím za svou rodinku, to je pár dětí. Samy si uklízí, teď si budeme i vařit. Tak to se mi taky líbí, to si myslím, že je potřeba.“

„Pokud strhneme kapesné za to, že to dítě něco provedlo, tak musíme

vypisovat různé papíry a samozřejmě většina lidí si řekne, proč by to dělal. Proč

bych si přidělával ty starosti? Já vím, že je to těžké, ale taková ta důvěra v nás tam chybí. Ale zase vím, že se to dá někde zneužívat. To určitě. Tady se to teda neděje, tady si myslím, že se mají děti opravdu dobře.“

„Rozdíl oproti normální rodině já alespoň vidím v určité rivalitě. I když

v rodině je taky rivalita. Jenomže tam je ta rivalita mezi dvěmi až třemi dětmi, tady

je mezi sedmi. Takže já vím, co ty naše děti nejvíc potřebují. Potřebují takovou tu přízeň, aby si s nimi člověk popovídal, aby věděly, že s nimi soucítím. Ale ony by

47

pak chtěly mít toho člověka jen pro sebe a ono to nejde. Takže ta rivalita to je tady toto.“

„Ony ty děti tady opravdu bojují o tu přízeň.“

„Já jsem si opravdu představovala, že jsou to v podstatě jako vaše děti, že se

o ně staráte a nemáte ty ruce svázané zas tak moc těmi nařízeními, takže je to jako

v rodině. A ono to tak úplně v tomto smyslu není, protože jak už jsem mluvila o tom kapesném a je víc takových věcí….Nemůžete to dítě třeba ani potrestat tak, jak by si

v té chvíli zasloužilo. Ale já teď nemluvím o tom, že by je tady někdo mlátil. Ono to někdy musí být. Takže v tomto je možná taky chyba, protože oni se s tím v životě setkají a to, co jim tady mnohdy musí člověk tolerovat, protože to jinak nejde, tak on

jim to ten život bohužel vrátí. Kdyby to tady ty děti měly možná trošičku takový, jako opravdu v tom životě, tak by potom lépe obstály.“

„Máme tady rozdělené sourozence. Je to hrozně kruté, myslím. Byli tady

sourozenci, kdy tomu chlapečkovi byl rok, když se dostal do „kojeňáku“. Ten druhý

přišel sem, celou tu dobu se neviděli a dneska už ten mladší bude mít tři, to znamená, že přijde pravděpodobně sem a teprve se za ty dva roky uvidí s tím bratrem. A já si

myslím, že to není dobře, protože v té době se utváří vztahy a tím pádem se to všechno přetrhá. Tady se jedná o maminku, která je teď zavřená. A to bych taky

prosazovala, ať si ty svoje děti opravdu vezmou do výkonu trestu s sebou. Protože to ten malý kluk bude mít za ty dva roky strašně těžké, aby měl nějaký ten vztah

k mamince. Tím jsem si jistá, že některé věci jsou nevratné….Bylo by to v těchto případech asi lepší, kdyby šli hned spolu….Buďto tak, aby aspoň sourozenci byli

spolu nebo aspoň do těch třech roků, než se to všechno ustálí, pokud to jde, tak aby opravdu byly s těmi maminkami. Aby pak ty děti věděly, kam patří.“

„Někdy to slyším, že se našim dětem ostatní děti posmívají, že jsou

z „děcáku“. Ale myslím si, že je to spíš v těch našich děckách. Takže oni to spíš mají tak v sobě. Ale neznám konkrétně, že by děti říkaly, že by se jim někdo posmíval.“

„Největší rizika ústavní výchovy spatřuji v tom, že má to dítě zkreslený

pohled na normální život a když potom tedy přijde mezi ty lidi, do života, tak ho lituji.“

„Citová deprivace je, to je, určitě je…..Myslím si, že musí být v první řadě

strašně těžké se vyrovnat s tím, že většina dětí ty rodiče má, všichni ty děti chtějí

a mě ti moji rodiče nechtějí. Takže to je první fakt a s tím se ty děti vyrovnávají hrozně těžce.“

48

„Jak se daří dětem včleňovat do života? Daří, některým se to podaří. Třeba

tady máme jednoho chlapce, který přišel později, měl asi dvanáct roků, takže měl jakýsi ten základ. Ta rodina fungovala. Maminka potom onemocněla, tak musel jít

sem. U těchto rodin je to dobře, tam to potom dobře dopadne v tom životě, protože měly ty děti základ. Kdo je ale v tom „kojeňáku“ a potom je celý život v tomto zařízení, tak už to nebývá tak snadné. Třeba zrovna teď tady máme jednoho kluka,

který je tady od tří let, teď je mu dvacet čtyři a moc se mu nechce do toho života. Studuje. To je dnes takový docela běžný jev i v rodinách, že se těm dětem nechce

z té rodiny odejít. Zase to souvisí s nějakým tím úspěchem ve školách. Ti, co na to prostě mají, ti, co se lépe učí, tak ti se dovedou samozřejmě uplatnit v tom životě

lépe a taky to lépe všechno pochopí. A ti, co prostě na to nemají, tak ti se vrátí do té rodiny a tam je to úplně o ničem. Tam to sjede k tomu, co dělají ti rodiče.“

„Po odchodu z domova jdou do našeho cvičného bytu, garsonky. Tam můžou

bydlet, tuším, maximálně dva roky, než si seženou něco jiného. Ale pokud tedy nemáme nikoho dalšího do toho bytu, tak se to dělá tak, že tam to dítě klidně může bydlet, dokud je to potřeba. Většinou si hledají podnájmy. Takový ti schopnější, co si

teda dovedou ten život zorganizovat, tak si hledají podnájmy, chodí do práce. Zdá se mně ale, že hospodařit fakt moc neumí.“

„To bydlení by si měli platit oni sami, pokud chodí do práce. Ale jinak když

odtud odchází to dítě, tak dostává buď peněžitou pomoc, to je myslím dneska kolem

patnácti tisíc a nebo pomoc ve formě výbavy. Právě těm Romům jsme se snažili něco koupit, protože peníze tam nejsou vůbec o ničem. Takže něco dostávají, ale je to tedy

málo. Pokud jsou tedy samostatní, jdou do toho bytu. Teď už máme druhý byt, tam máme jednoho kluka. Pak se taky snažíme nějak domluvit s radnicí. Ono by zase

nebylo asi dobře, kdyby ty děti dostávaly byty jen tak zadarmo. Ten podíl by na tom

měly mít. Ale mělo by se k tomu možná malinko přihlídnout, že to dítě opravdu nemá to zázemí, tak jako ho mají děti v rodinách.“

„Je to naprosto logické, že se z nich stávají bezdomovci, protože tady jsou ty

děti celý život nebo půl života jako v bavlnce, ale když vyjdou ven, tak spoustu věcí neznají. Protože tady jsou pořád tak trošičku za větrem. Teď nemají zázemí v rodině. Já třeba mám syna, který od nás odešel už třikrát a vždycky se měl kam vrátit. To oni

nemají. To je veliká chyba. Takže pak se nedivím, že se to stane a jsou z nich

bezdomovci. A taky mají spoustu věcí samozřejmě vrozených, taková ta výkonnost v práci, tak ta není u některých z nich taková, jaká by měla být. No tak oni je z té 49

práce dneska vyhodí, svět je takový, a pak to určitě sklouzne. Je to zase na tom, kdo na to prostě má a třeba si tu školu udělá a kdo na to nemá. Ačkoliv tady byly i děti, které se vyučily a taky byly dobré.“

„V domech na půli cesty jsme zatím nikoho neměli, takže nevím, jak to funguje.“

„Ještě horší u toho vzoru rodinného života je, ne že ho nemají, ale oni ho mají

špatný. To je horší.“

„Já si myslím, že by určitě měly být ty děti spolu s tou maminkou tak, jak

jsem říkala, když je to v tom výkonu trestu. Potom když už jdou do tady toho ústavního zařízení, tak aby tedy tady nemusely zůstávat dlouho, aby pokud možno ty

malé děti byly v těch náhradních rodinách a ty ostatní, u kterých se to opravdu nepodaří, stane se jim to až v tom vyšším věku a už nemůžou nikam jít, tak aby měly

ty podmínky co nejbližší tomu rodinnému životu. Aby nebyly jenom v té bavlnce. Potom je to tedy o to horší.“

„Taková ta zodpovědnost, kdy to dítě něco udělá a musí svým způsobem za

to zaplatit, jak se říká, to tady někdy chybí. Třeba se stane, že nechodí někam, kde jsme mu to zaplatili, tak by bylo správné, aby si to uhradil sám. Ale to my právě nemůžeme. Takže v tomto ta zodpovědnost nemůže být žádná.“

„No chybí to zázemí určitě. To, když se něco stane, tak aby měly ty děti

aspoň na nějakou dobu možnost se někam vrátit. Třeba to říkám špatně, ale v tom domově by měl být jeden pokojíček, který by byl tady pro tyto případy, když tomu dítěti něco selže. Přijde sem třeba na rok, než se dá zase dohromady a zase půjde dál.

Někomu by to sice nepomohlo, ale u hodně těch skoro dospělých by to k něčemu bylo.“

„Třeba já jsem se teď hrozně nadchla, když jsem slyšela o jednom dětským

domově mimo Českou republiku. Tam si koupili rodinný dům, nechali si ho opravit, vybudovali si tam dvě nebo tři poschodí a v každém tom poschodí mají jednu tu rodinku. Mají pro to i lepší podklady, protože nejsou zařazeni tak jako my pod ministerstvo školství, ale jsou pod sociálním dohledem, takže tam mají vlastně trochu

jiné zákony a hospodaří si v podstatě úplně sami. Takže děti chodí na obědy ve všední den do jídelen, kde si vaří. Mají také na každou tu rodinku zvláštní vodoměr, elektroměr, prostě tak, jak je to doma. Samozřejmě se tam ale střídají vychovatelé, nemají tam jenom jednoho člověka. Ale to je ten ideál.“

„A hlavně si myslím, že o tom, jak to v tom domově vypadá nebo by mělo

vypadat, rozhodují většinou lidé, kteří o tom zase tak moc ponětí nemají. Já jsem 50

taky nevěděla všechno, dneska už vím, kde jsou chyby. Ale ono je to asi těžké do toho proniknout. Ale měli by o tom asi vždycky rozhodovat ti, co v tom bezprostředně pracují.“

Paní Jitka, DD Dagmar „My tady ty děti nemáme šanci postihnout. My nesmíme vůbec nic. My

musíme pedagogicky působit na ty děti tak, aby se chovaly slušně. No já kolikrát těm dětem tady říkám, že se chovají hůř, než holky ve výchovném ústavu, které byly

problémové, z horších rodin. A oni mi na to řeknou, že doba je jiná. A opravdu asi je, je to dobou, ve které oni žijí.“

„Já vám můžu říct, jak to asi chodí ve Švýcarsku, kde žije má dcera. Když se

dítě dostane do krizového centra, což je taky takový dětský domov, tak okamžitě působí psycholog, psychiatr, lékař na rodiče. Oni vychovávají ty rodiče, ty děti jsou

sice umístěny, ale nejsou tam dlouhodobě a naopak působí na ty rodiče. Když je třeba otec alkoholik a matka by se bývala snažila o dítě, alkoholikovi dají jakýkoliv

jednopokojový byt, ten dostane třeba do čtrnácti dnů, vystěhují ho z původního

bydliště, to znamená, že to dítě se může vrátit domů. Kdežto u nás tady toto neexistuje. Kdyby bylo po mém, tak půl roku dám těm rodičům šanci, a pak

okamžitě děti odebírám a umísťuji. Umisťuji je v SOS vesničkách, ne v dětských

domovech. Ale do SOS vesniček, kde mají pocit takové větší domácí svobody nebo domova. Tohle je zařízení takové společné. Oni si pořád myslí, jak kdyby byly někde

na táboře. Málokteré dítě to tady bere jako domov. Já nemám pocit, že by se tady cítily jako doma. Mělo by to tak být. To paní ředitelka kolikrát říká, že se tady cítí

jako doma, ale jenom v určitých situacích, nechtějí to brát jako domov všeobecně. A tyto děti jsou na sebe hrozně žárlivé, protože když já si budu dnes všímat jednoho,

tak okamžitě reagují ostatní děti. A už začnou na něho útočit, žalovat mně na něho, abych viděla, že není tak dobré, jak si myslím.“

„Tam vzniká taková rivalita mezi dětmi, oni bojují o přežití, o své přežití.

A o přízeň toho, kdo s nimi pracuje.“

„Toto jsou jedny a ty samé děti, jsou stejné, tam nejde udělat rozdíly. Oni vás

berou, pořád jste ta nejlepší, dokud jim přitakáte, ale jestliže po nich něco vyžadujete nebo něco negativního poznamenáte, tak je zle. Tak oni útočí a dovedou říct i věc, která není pravda. Dovedou si vymyslet to, že vás zlikvidují do týdne. Oni mají 51

v sobě vztek vůči dospělým. Ale jinak bojují i proti sobě. I ti sourozenci tady jdou proti sobě. V rodině každý brání sourozence, ale tady ne. Tady vznikají hádky, u mě ve skupině u dvou děvčat.“

„A ony právě nevidí tady ten rodinný vztah těch sourozenců v rodině.

A vůbec ten běh domácnosti. Já si myslím, že dřív bylo lepší, když ty děti chodily

k vychovatelům do rodin. Teď nechodí, protože to nějak nejde, protože by vznikal

střet zájmů nebo tak. Ale bylo dobré, když by chodily. Já jsem si třeba brávala v tom

výchovném ústavu ne jedno dítě, ale třeba tři až čtyři. A vezla jsem je sedmdesát kilometrů do Vítkova k mamince, aby ty děti viděly vůbec ten průběh pátku, soboty, neděle. Co se dělá, že se musí uklízet..My tady taky uklízíme, ale pro ně je to úplná

hrůza. Ale doma by viděly, že se to dělá. Že se musí navařit, že se nádobí umyje. Oni to ví, ale nechce se jim, bohužel.“

„Nejhorší na tom zvykání si tady v domově je, když přijdou děti už z domu

a jsou větší. Ty menší děti třeba pláčou, ale přece jenom si zvykají rychleji. Ty větší

jsou takové odtažité, neví, do čeho jdou, co je to vůbec za zařízení, co se tady dělá. Neví, do čeho jdou a ty první dny jsou děti takové bojácné, ostražité, snaží se, moc se

do toho kolektivu nevnucují, jenom tak z povzdálí sledují, co se bude dít. Ty děti

z kojeneckého ústavu si zvykají rychleji, protože ty jsou v tom kolektivu malých dětí

a nic jiného neznají. Protože do toho „kojeňáku“ jdou jako mimina, které ještě to prostředí nevnímají. Vyrůstají tam ve velkém kolektivu a tak si myslí, že to prostě takhle dál pokračuje.“

„No, to jinak nejde, z bezpečnostních důvodů musíme dělat všechno

společně. Vy za ty děti ručíte. Do osmnácti let ručíme za ty děti, to znamená, že když my jdeme na zahradu, musí jít všichni. To víte, že oni nechtějí a já se kolikrát ani nedivím. Protože jdou se čistit ráno zuby, jdou všichni, jdou na snídani, jdou všichni,

jdou do školy, ale oni nechtějí už ani do té školy společně chodit. A odpoledne je to takhle. No snažíme se ale, když si chce třeba dítě číst, tak je upozornit, aby na sebe

dávaly pozor, protože úraz je raz dva. A to je pro nás potom dost nepříjemné, protože to musíte sdělit rodičům, i když jsou v kriminále, tak jim musíte napsat. A nebo se snažíme o to, když jeden vychovatel zůstává tady, tak si děti rozdělit na ty, co chtějí

být tady a na ty, co chtějí jít ven. A ten jeden vychovatel jde na zahradu, ale tím

pádem ručí i za mé děti ze skupiny. Takže ono to tak jednoduché není. Na vycházku můžou jít každý den, ale ne nadlouho, jen mezi jídlem.

52

„Naše děti nemají moc kamarádů z jiného prostředí, ne. Proto oni ani nechtějí

odpoledne na vycházky. Ty děti nemají kam jít. A aby se třeba šly projít jenom městem, to je moc nebere. Protože oni vlastně znají cestu odtud do školy a zpátky.“

„Nevím, že by děti měly nějaké kamarády ze školy, že by pro ně přišly do

domova. Jenomže další věc je, že my sem nemůžeme vpustit tolik dětí. Kdyby si

každý dovedl kamarádku, my za ni potom zodpovídáme. To je další takový paradox. My když si pustíme na zahradu jejich kamarády, my zodpovídáme i za jejich úraz.

Takže to každý z těch zaměstnanců říká, že to nejde, protože my každý máme co dělat, abychom si uhlídali ty svoje děti.“

„Do určité míry jsou ty děti tady tím pobytem handicapovány. Oni se někdy

vytahují, že jsou z dětského domova, ale někde to nechtějí vůbec připustit, aby se někdo dozvěděl, že jsou z domova. Já jim říkám, že se nemají za co se stydět, že za

to nemůžou. Za to, že jsou tady, můžou jejich rodiče. Oni se schovávají. V učilišti od jedné dívky vůbec do dneška neví, že je z domova.“

„Já jsem vždy chtěla děti brávat k sobě na pátek, sobotu, neděli, protože jsem

na to byla zvyklá z toho výchovného ústavu, ale tady je to prostě jiné, jeden druhému

by záviděl. Chtěla jsem i to, aby se děti střídaly. Že bych si brala jednou toho, pak toho. Ale paní ředitelka s tím nějak svolná nebyla, že to prostě nejde. A další věc je,

že i když s nimi my pracujeme, tak bychom museli mít vyšetření sociálního prostředí. To není problém, ale toto mě už vedlo k takové apatii. Ale děti kdykoliv ví,

že k nám můžou přijít a můžou být čtyři, pět, kdo bude chtít. A děti by rády šly. Jenomže paní ředitelka tvrdí, že by jim to záviděly ostatní. A nejsem sama, která by si je brávala. Nejde to, bohužel.“

„Ty rizika ústavní výchovy, to je právě ta deprivace těch dětí po vstupu sem

do toho ústavu, když mají nařízenou ústavní výchovu. Oni se s tím pořád nedovedou vyrovnat. Oni si pořád myslí, že je stát snad bere těm rodičům. Oni ty negativa u těch rodičů nevidí. Nevidí, že je nejsou schopní vychovávat, že jsou to alkoholici, že jsou

to zloději, že jsou to kriminálnici. A oni si myslí, že my, ti pracovníci tady, jsme za

to vinní. Že my chceme, aby tady byly, my je nechceme propustit domů. A na to reagují dost podrážděně kolikrát. Vůbec si neuvědomí, že za to můžou rodiče, kteří

dali popud k tomu, že byla nařízená ústavní výchova. No a ono zrušit tu ústavní výchovu je taky problém. To není tak jednoduché. Když je udělané „předběžko“

a ten rodič požádá, tak to dítě může dostat domů, pokud si udělá tedy doma pořádek

53

v té rodině nebo přestanou pít nebo tak. To se stává ale málokdy. To „předběžko“ je nařízené jen u pár dětí a z toho je pak nařízená ta ústavní výchova.“

„Určitě jsou tady ty děti handicapovány. To je právě buď to, že to chtějí dávat

jako privilegium, že prostě jsou z dětského domova nebo se naopak za to stydí.

A taky mají jiný přístup ke kamarádům, jiný k celému tomu okolí. Prostě oni se snaží být v pozadí. Tam je největší chyba, že se nevychovávají ti rodiče, aby to dítě dostali

domů. Tady se o to nikdo nesnaží, nikdo. Já si myslím, že tady máme pár jedinců, co

by tady museli být, jinak že by všechno šlo dát do rodin a udělat dohled nad tou rodinou, aby se chovala tak, jako průměrná rodina. I finančně a tak.“

„No to je nejhorší tady tohle, že my jim vyplňujeme veškerý jejich volný čas,

my je musíme zaměstnat, my je musíme zabavit. A oni vyjdou ven a neporadí si s hodinou volného času. Oni přijdou do toho bytu a neví, co mají dělat. Tady my jim

naplňujeme opravdu všechno. Oni třeba nemají minutu volno. Já s tím nesouhlasím,

my si taky nesedneme. Ty děti si samy nepohrají a nenajdou si nějakou činnost. Chybí tam ta radost z něčeho. A to se pak projevuje i v tom dospělém životě. Jsou nesamostatní, vyloženě nesamostatní, nenaplní si svůj volný čas. Takže to je problém tady těchto domovů, tady těchto ústavů.“

„Určitě se to na ně podepíše, protože nemají vzor rodiny. Oni tady do těch

patnácti let neví, co se v té rodině dělá. Oni ví, co se dělá tady, v domově, celá

skupina, ale oni vůbec nevidí ten život doma. To je právě hrozná chyba. Já bych

opravdu ty děti na ty soboty a neděle pouštěla do rodin. Já si myslím, že by se našly rodiny, které by si je braly. Protože tady byly kolikrát rodiny, že by si je vzaly na ty Vánoce a tak. Ne, že ne. Prostě bylo řečeno že ne. Já si myslím, že by to bylo dobré, protože by viděly i to negativní, nějakou hádku třeba, jak to mezi těmi dospělými

bývá. Ale oni si teď myslí, že je všechno buď ideální nebo celá ta rodina nestojí za

nic. Oni ani nemají tu představu. Tady, když si rozbije boty, tak je musí dostat, protože nemůže jako dítě z domova chodit v rozbitých botách. Ona ztratí věc, my jí

říkáme, že si to bude platit sama, ale to nejde. My ji nemůžeme z kapesného strhnout vůbec nic. To znamená, že ona tu věc musí dostat zase. On když rozbije hračku, tak dostane další. Nemají představu o penězích. Dostanou kapesné a splatí dluhy. Oni ho nemají vysoké, nějakých 270 korun, ale oni už mají nadělané dluhy. My jim říkáme,

že to nejde, že jako první musí uhradit nájem, pak si musí něco nechat na jídlo a pak můžou utrácet. Bohužel, oni tohle nevidí.“

54

„My se jim tady snažíme vykládat, co musí první uhradit, jak má hospodařit

s penězi, ale to je zbytečné. Dostanou výplatu a to je něco, drží poprvé takové peníze v ruce, ale za dva dny není co řešit. No a pak to dopadne tak, že je třeba vyhodí z bytu. To teď u té jedné holky bylo dvakrát. Třikrát nezaplatila, tak ji vyhodili.“

„Úplně jiné zákony bych dala. Zaprvé trochu volnější pro nás, protože máme

strašnou zodpovědnost. Samozřejmě ručíme za zdraví dětí, ale nemělo by to být zase tak, abychom se báli je pustit na kolo, protože v deseti letech můžou jít doma jezdit samy. Ale tady když je pustím, tak za ně ručím. Jestliže oni si někde zlomí ruku, já

jsem je neměla pouštět. A to je ve všem. Ty zákony jsou hrozně staré a měly by se

nějak obnovovat vzhledem k tomu, že ta doba se taky mění. A věkově jsou dnes děti v deseti jako kdysi v patnácti, na té úrovni.“

„My nemůžeme porušit žádný zákon. I ty volné vycházky těch malých dětí.

Tam je napsané, že od sedmi let může na procházku. Ale to dítě, když k nám přijde

do Brna, do cizího prostředí, tak kam já ho můžu pustit? Tady na zahradu? A když se

mu zase tady něco stane, tak já jsem za to zodpovědná, protože toto je zahrada

dětského domova. Tak já mu můžu jen říct, ať jde tady za plot, protože tady nesmí být, protože tady by se něco stalo v našem areálu. Tak to jsou úplně takové výsměchy.“

„Pořád budu tvrdit jedno a to samé, co by se mělo změnit.. Vychovávat

rodiče. Převýchova rodiny, kurátoři, kteří by se o to snažili. Jenom vychovávat rodinu. A udělat takové prostředí, aby to dítě mohlo zůstat doma. I horší rodinné

prostředí je lepší než být v dětském domově. Bohužel. Neměla bych to říkat vzhledem tomu, že tady pracuji, ale když to vidím, teprve teď si uvědomuji, jak je to hrozné. Když to dítě ví, že ve dvanáct musí jít na oběd, že za minutu dvanáct je brzo a minutu po dvanácté je pozdě, protože chodíme všichni naráz…Na snídani všichni

naráz, na večeři všichni naráz. To znamená, že je to takový tábornický život. Oni

přesně ví, co se bude dělat, podívají se na hodinky….A to je hrozné. Co potom z takových dětí může vyrůst? Pro běžnou rodinu? Já si vůbec neumím představit, že by si ta holka našla partnera a byla s ním. Ona je šikovná, ale ona si vůbec neporadí. Ona by tak potřebovala někoho k sobě, kdo ji bude říkat, co má dělat. Ona si

nevyplní čas. Děti by měly opravdu vidět nějakou dobu chod celé rodiny, aby viděly, co se tam dělá.“

„V tom služebním bytě můžou být děti maximálně dva roky a během té doby

se taky musí snažit něco sehnat. Měly by dostat stálý byt. Takto si to představuji. Že 55

by děti šly odtud a šly přímo do bytu, ale aby ten byt už byl jejich, aby je nikdo nemohl vyhodit. Aby stát počítal s tím, že tady třeba máme tolik a tolik dětí

a každým rokem vyjdou tak dva až tři. Protože tady všichni vědí, kolik má kdo roků a co a jak bude potřebovat, tak aby se s tím počítalo. Protože proč by se měly děti vracet do prostředí, ze kterého byly odebrané?“

„My tady máme jednoho kluka a tomu už paní ředitelka vyloženě nabízela

náš byt a on se bojí do toho bytu! Ve dvaceti čtyřech letech. Protože on je tady zvyklý. Jde do jídelny, nají se. Jde se učit do pokoje, tam má počítač, tam dělá všechno do školy. Takhle v tom bytě by se staral sám o sebe. Ale už je na řadě. On je

tu od tří let. On je dvacet jedna let tady! A on to velice těžce ponese, on je zrovna takový typ.“

„Dům na půli cesty…Byla se tam ta jedna holka podívat a nelíbilo se jí to.

Nemusí to být špatné, ale zase tyto velké děti dát někam, to je pokračování našeho domova. Mezi cizími lidmi.“

„Co chybí za pomoc? Tak zaprvé jsou to finance, protože oni odchází

a nemají nic. Od nás dostanou za patnáct tisíc věci, což v současné době jsou jedny

peřiny, jedny hrnce. Jinak nemají nic. Jsou tu děti, které třeba pobírají ten sirotčí

důchod, tak něco budou mít našetřeno. Ten se jim dává na knížku. Takže opravdu finance. Bydlení a část nějakých financí, aby ty děti z něčeho začaly. Protože jestli oni vydělají šest až sedm tisíc, tak nic neušetří.“

„Přijde mi to pořád stejné. Hrozně svázané. Mně samotné by vyhovovalo

u těchto sedmi dětí, které mám na starosti, mít je doma a pracovat s nimi po svém.

A vím, že bych z toho něco vycupala. Ale jestliže jsem tady, nemůžete na dítě křiknout, nemůžete mu lepnout, tak to není výchova. Teď vidím, co by se s nimi

doma dalo zvládnout. Teď kdybych měla tu svou skupinku doma, tak vím, že s nimi něco zvládnu. A víc jak tady. Protože tady co….Tady je to pořád dokola.“ Paní Marta, DD Vranov „Ti vychovatelé přistupují k těm dětem prakticky stejně, tam nejsou nějaké

zvláštní rozdíly. Samozřejmě jinak bude přistupovat mladá holka, jinak já, já jsem se

k nim stavěla jako jejich tetička nebo jejich maminka, víc jako maminka, protože člověk se s nimi pomazlí, i když jsou za pět minut zase sprostí. Takto to tam je. Oni v sobě mají takovou zlobu, protože dospělí jim ublížili a my jsme toho všeho vinni 56

v domově. Nedokážou si to tak přesně srovnat. Nadávají na to, jaký jsou tam poměry, že to je hrozný, protože musí uklízet, umýt se, vyčistit si zuby, nachystat si učení, musí se učit, a to jsou pro ně katastrofální věci.“

„Ticho nebo takové soukromí toho tam moc není. Protože když je dvacet dětí

pohromadě, tak je vždycky křiku. Tam se to hodně prolíná. Když chtějí ty starší holky zůstat samy, no tak jsou samy chvilku, ale když se vrátí z domu, tak většinou nejsou tím návratem do toho domova, do toho prostředí velkého kolektivu, moc

nadšené. Ale to je naprosto individuální. Protože jsou děti, které se prostě netěší,

protože to doma bylo lepší. Když jsou tam jeden nebo dva dny, tak je obskakuje ta babička většinou, rodiče selhali, tak je obskakuje a teď najednou je tady nějak zvlášť nikdo neobskakuje.“

„Ono to nejde pořád a není to dobře, kdybychom si ty děti přehnaně brávali

domů, protože potom pláčou. Já jsem měla strašně ráda jednu holčičku a dost často jsem si ji brala. Ale ona to vždycky strašně oplakala, když jsme se blížily k Vranovu, že se tam zase musí vracet. Naštěstí ta dopadla výborně, vzala si ji jedna paní za svoji.“

„No snažím se nevytvořit takový vztah, jako že bych k někomu z těch dětí

tíhla víc. Měla jsem je samozřejmě….Vždycky to vznikne, ale člověk to nemá dělat. To není dobře, to musí všechny brát stejně.“

„Po odchodu od nás jdou ty děti do ubytovny. To je spolupráce s krajským

úřadem. Na Kabátníkovu většinou. No a potom jim v minulosti městská čtvrť dávala,

jednopokojový byt. Takže to je celkem takové docela pěkné. Všechny děti, které odešly, se buď vdaly, děvčata, chlapec šel do rodiny, která se o něho zajímala už

v mládí nebo v dětství, no a jeden hoch zůstal v ubytovně, protože ta jeho matka hrozným způsobem selhala.“

„Dům na půli cesty jsme zatím nevyužili.“

„Ty děti mají handicap a docela velký. A občas se stane, že i ty děti ve škole

jim to dávají najevo. Jdou na ně docela krutým způsobem. Ve studijních výsledcích ne. My se s těmi dětmi učíme a snažíme se, aby ty studijní výsledky byly pěkné a řekla bych, že tak nějak odpovídají tomu jejich intelektu a nejsou o nic horší, než výsledky, co mají děti z rodin.“

„První dny jsou děti naprosto vystrašené, bojí se, co se bude dít, obzvlášť ty

děti, které nikdy nebyly v kolektivu. A u jiných dětí se do dvou dnů projeví jejich

povaha. Ten jejich strach a tu nejistotu dávají najevo pro vychovatele docela 57

nepříjemným způsobem. Jsou drzí, arogantní, vulgární, takže někdy je to opravu

těžké s nimi. Ale to člověk musí přecházet a musí v klidu vše vysvětlovat. Prostě mít hroznou trpělivost. A mnohdy se dojde k nějakému výsledku, že se ty děti uklidní,

ale vždycky v nich už zůstane taková zloba. A potom najednou z ničeho nic buchnou do zdi nebo prostě něco promáčkneou takovým nevhodným způsobem.“

„Tak určitě si lépe zvyknou ty děti, které rodinný život nepoznaly. Ty malé

děti z kojeneckého ústavu jsou spíš tak vyjevené, že se tam kolem nich motají ty starší děti, ale většinou ty starší děti si s nimi hrají, protože to jsou malí miláčci, prcci

malí. Takže si myslím, že ti malí si zvyknou velice rychle. A u těch větších dětí, které přijdou z rodin, tam je to horší, protože si zvykají dlouho a většinou to zvykání

je taky o tom, že nebyly zvyklé si třeba po sobě uklidit, udělat si pořádek, učit se,

prostě to tam vůbec nebylo. Někteří neumí ani pořádně jíst nebo sedět u stolu, takže to pořád musíme rovnat a to se jim nelíbí. Takové samozřejmé věci se učí teprve v jedenácti nebo dvanácti letech.“

„S těmi staršími dětmi vaříváme a není to zas tak moc zřídka. Jeden čas jsme

vařili hodně a necháme ty děti, ať se projeví. A úklid…Uklízí hlavně svoje věci,

svoji ložnici, svoji aktovku. Velice neradi uklízí, velice. No a večer se musí postarat o ty společné prostory, to máme udělané služby na kuchyň, na suterén. Každý udělá

kousek. A někdy se kolem toho půl hodiny mluví a pak je to za pět minut hotové. Kladný přístup k tomu nemají.“

„Neví, že jsou sourozenci a vůbec neví, co je to být bratr nebo sestra, to jako

nechápou v tom prvním okamžiku. My je k tomu musíme vést, že patří k sobě, že

jsou z jednoho jména, že mají jednu maminku, jednoho tatínka. To je dost komplikované, to jsem opravdu prožila tady ten případ. Dokonce si někdy říkají příjmením. My jim to vysvětlujeme, co je to vůbec za vztah, proč se jmenují sourozenci. To my jim musíme všechno vysvětlit.“

„No rizika ústavní výchovy….Ty děti si totiž mnohem hůř poradí s tím

běžným životem a mnohem hůř se zařazují do běžného života. Už jenom tím, že jsou z domova, všude se to s nimi vleče a už k nim jako tak všichni přistupují. Dívají se

na ně skrz prsty. Lehko si tu práci zřejmě taky nehledají, mají s tím komplikace,

protože spoustu věcí vyřídíme za ně nebo musíme vyřídit a ty děti jsou potom nesamostatné.“

„Snažíme se děti připravovat na odchod. Ale dokud jsou děti v domově, tak

neustále nevěří, že by to venku mělo být jiné. Oni tomu nevěří. Až teprve potom, kdy 58

začnou docházet do práce, tak do toho začínají tak nějak víc vidět. Prohlídnou, že

ono to není tak jednoduché. Ale stejně to všechno pochopí, až když vyjdou, protože tady jim bylo hrozně dobře a oni si to vůbec neuvědomují. I když se snažíme je na

ten odchod připravit. Doma rodiče pošlou ty děti něco vyřídit, donést a je to takové normální. Protože my je vlastně zaučujeme, co všechno musí. Ty děti v rodině s tím

tak nějak žijí. To my tam nemůžeme. Oni si sednou, jídlo je už na stole nebo

u okýnka, takže všechno dostanou. Oblečení, pokud jsou děti malé, chodíme vybírat sami, když už jsou větší, tak chodí vybírat s námi. Pořád mají u sebe tu pomocnou ruku.“

„My je nesmíme podle zákona omezovat ve vydávání jejich kapesného. Mě

většinou ten zákon nezajímá, já vám to řeknu otevřeně. Oni musí být trošku omezováni. Oni vyjdou a teď je svět jejich a z nich budou zloději. Tak já se ty děti

snažím trochu navést k tomu, aby šetřily. Prostě aby si mohly koupit něco většího. Musí si ty peníze šetřit, když chtějí něco rozumného, tak aby ty peníze někde mohly brát.“

„Určitě tady ten pobyt zanechá stopy. Kdo má určitou inteligenci, tak se

dobře učí, dobře se zapojuje, ale je to zase na povaze, jestli je spolehlivý nebo ne. Jako že by je to tady zase až tak moc opožďovalo, tak to ne, takto to nepůsobí. Ale

problém mají v tom momentě, když mají říct, že jsou z domova nebo něco podobného. Tak to mají určitě.“

„Vždycky má ta ústavní výchova dopad, i kdyby to dítě bylo jakékoliv

a zvyklo si, tak nikdy to nemá na 100% dobrý dopad. V žádném případě.“

„Určitě celou tu dobu, co tady jsou, jsou handicapováni. A ten první moment,

kdy se musí zařazovat do života, tak je to určitě pro ně tvrdé.“

„Řekla bych, že ten systém ústavní výchovy je špatný. Ve většině států jsou

domovy jen pro ty děti, které nemají absolutně nikoho, pro sirotky. Nebo pro ty děti,

který jsou úplně nemožné, zabíjí. Já bych řekla, že by se o ty děti měli víc zajímat, ale ne samozřejmě v systému školství. O ty děti by se měla zajímat rodina. A prvně

hledat umístění v rodině. A místo toho, aby hledali domovy, tak by měli hledat v rodině, tj. babičky, tetičky atd., protože u nás se jaksi zapomíná, že rodina existuje.

Na to, že má člověk nějaké příbuzné, na to se zapomíná. Dřív byly ty rodiny daleko

soudržnější. Prostě je to všechno špatně. Já bych dětské domovy úplně zavřela. Místo

toho, bych posadila víc lidí na OPD, kteří budou hledat. Ona to bude hrozně těžká práce. Ale hledat v rodinách. A tam nechat opravdu jenom ty chudáky zoufalé děti, 59

které fakt nemají kam jít. Všichni to tam říkáme, všichni. Když se zeptáte kdekoliv

v dětských domovech, tak každý vám řekne, že toto je špatně. Děti se tam mají

úžasně dobře, ale přece jenom to není rodinná výchova. I když si stokrát řekneme, že jsme rodinná skupina a hrozně na tom vláda lpí, abychom byli rodinnou skupinou,

v životě ji nevytvoříme. Ne. Můžeme se snažit, ale pořád je to ještě vzdálené na sto honů, protože to dítě potřebuje soukromí a to je málo platné, to tam mít nikdy nebude, i když bude v pokojíčku po jednom, po dvou, tak pořád otevře dveře a je v domově.“

„Těch negativ tady není dítě ušetřeno, i kdybych se snažila sebevíc. Toho se

to dítě nevyvaruje. To nejde. Ten deprivační syndrom nastane i v okamžiku, když

mně např. zemře otec nebo ho zavřou a já půjdu ke strýcovi. Tak tam už to nastává. Nedokážeme to odstranit. I když jsme na ně hodní, když vycházíme, když to dítě poslouchá, tak pořád je v kolektivu cizích lidí. A to je špatné.“

„Vedeme je k tomu, aby měly ty děti tu myšlenku, že půjdou jednou pryč

a jakmile ten okamžik nastane, jakmile se to tomu dítěti začne připomínat ke konci

pobytu tady, tak vždycky zpozorní a už přemýšlí, jestli tedy v tom domově to nebylo

lepší. To už se začíná ke konci projevovat. Mají strach. My pak pláčeme všichni, když odchází.“

„Oni odchází do ubytovny v Brně v Králově Poli. To je normálně veřejná

ubytovna pro mladé lidi. Myslím si, že je to omezené i věkem.“

„Ze zákona dostávají při odchodu určitou částku, deset nebo patnáct tisíc,

buď finančně nebo nejraději ve formě věcných darů, protože ty peníze se projí, propijí a jsou pryč. U holek to bývá výbava ale tak, aby jim to sedělo.“

„My jsme mluvili o tom domu na půli cesty, nabízeli jsme to, ale nějak o to

nebyl zájem.“

„Oni nejsou do toho běžného života zapojováni od počátku, od toho dětství,

takže ledasco neví, co si mají a nemají zařídit. Jsou překvapení, že tak dlouho trvá

vyřizování nějakých požadavků na sociálním úřadě. Pořád bych se vracela k těm rodinám. K té prevenci. Ty následky, to už je pozdě, to se musí zpočátku. Co budu hasit dům, který už shořel….“

„Vždycky si naše vláda, ať byla jakákoliv, našla jen ty horší příklady. To, co

se teď momentálně děje, to je všechno proti dítěti. Protože to dítě, které vyjde v těch

osmnácti tak rozmazlený, tak co potom z něho bude? To je všechno moc a moc

60

špatně. U těch dětí se toho tady moc nezlepší. Ta povaha je pořád stejná. Musíme bojovat, aby opravdu vláda ty rodiny zapojila.“ Slečna Michaela, DD Vranov „Byla jsem ve dvou zařízeních. Jeden byl kojenecký ústav tady na Hlinkách,

tak tam to na mě působilo dost takovým uzavřeným dojmem. Nikoho si tam nepustí. Člověk z toho má respekt. Myslím si, že spousta věcí by se tam dala udělat trošičku

jinak. Myslím si, že na tom pracují, ale nejde to hned, to je běh na dlouhou trať. Kdybych se měla rozvykládat, co mě tam všechno vadí, tak to je nadlouho.“

„Protože je to zdravotnické zařízení, třeba ty Hlinky, tak jsou tam jenom

zdravotní sestřičky. Schází mně tam trošičku taková ta psychologická a pedagogická péče, přístup. Takže tady tyto pracovníky bych tam taky ráda viděla.“

„Člověk do toho měl šanci proniknout. Bavila jsem se se sestřičkami. A byla

jsem tam přímo s těmi dětmi a sestřičkami v kontaktu, takže ony samy mně řekly, co pokulhává. I ta komunikace vedení versus ty nižší posty vázla. Z toho se pak odvíjí ta

atmosféra, která tam je taková napjatá, což zas tady v tom dětským domově není. Tady je to prostě jiné. Já jsem třeba do toho dětského domova nastoupila s tím, že jsem v podstatě věděla, jak to funguje, takže mě to nepřekvapilo. Jediné, co člověk

může dělat, je pokoušet se tu situaci trochu zlepšit. Že by to na mě nějak depresivně

působilo….Věděla jsem prostě, jak to bude vypadat, nebyl to žádný šok. Spíš to člověk vidí, že tam schází ty oddělené prostory, které tam v současné době nejsou. Čeká se na rekonstrukci, aby tam teda ty rodinné skupiny byly víc oddělené a ty děti

se tak nemixovaly a nebyl tam takový „bugr“. Protože to, co třeba napadne jedno

dítě, většinou samo nezrealizuje, ale když už je jich pět pohromadě, tak už je z toho průšvih. Spíš bych řekla, že toto je tam velký problém, to množství dětí nakumulovaných na jednom prostoru. Teď jsem se přesvědčila, že když s nimi

člověk vyjede někam ven, tak ty děti jsou jak vyměněné. Jsou hodné, poslouchají,

není problém, ale jak už se blížíme do toho domova, tak to je šílené. Chtělo by to fakt, aby ty děti někam chodily, něco dělaly. U některých to jde, ale některé je problém pro cokoliv nadchnout. Takže tam je to složitější. Lítají po domově a perou se. Ale to je tak ta jedna třetina.“

„No tak většinou je to tak, že jedna sestřička má na starosti tak pět dětí, což je

dost. Protože když si vezmete, než nakrmíte jedno svoje dítě a než ho 61

zaopatříte….Jeden člověk má s tím svým dítětem dost práce, zaměstná ho na celý den. A tady je to tak, že mají na starosti třeba pět dětí, které musí přebalit a musí je

nakrmit, nějakým způsobem zaopatřit, takže už toto samotné ty sestřičky vyčerpává

a takovou tu další péči by tam asi měl zajišťovat někdo jiný. Protože těm dětem to schází. Vezměte si, že se věnujete jednomu, teď zbývajících pět vám leží a nic se s nimi neděje. V tom je ta situace dost složitá. Ale není neřešitelná.“

„Ta komunikace tam vázne, strašně, protože tam to vedení neposlouchá, co se

tam děje, sestřičky se bojí něco říct, protože nechtějí, aby je vyhodili. Teď je tam

situace taková napjatá, protože se to bude měnit ze zdravotnického zařízení na nějaké

jiné. A všichni mají strach, jestli je nevyhodí. Přišla jsem prostě do nevhodné doby, možná že dřív to tam bylo o něco lepší. Teď je to tam tak, jakoby se všichni báli, co

přinesou ty velké změny. A nikdo neví, jaké budou a jaký to na ně bude mít dopad. Mimo to jsou tam taky ještě postižené děti, „ležáčci“, které postupně odesílají do ústavu rodiče, kteří by se o ně měli starat. Vůbec za nimi nechodí. S těmi postiženými dětmi je tam taky problém. Myslím si, že by tam měl být speciální pedagog, somatoped, psychoped a ten tam není.“

„Ti „ležáčci“ už jsou odrostlejší, ale je to v podstatě stejná péče. Ale schází

tam ten…..Tam dochází speciální pedagog, dochází tam každý den. K některým jde

každý den a k některým tak jednou týdně. Myslím si, že by bylo vhodné, kdyby tam byl jeden zaměstnaný přímo v tom ústavu, který by o těch dětech věděl a aby s nimi

taky něco dělal…..Ta práce není kompaktní. A ještě navíc ta komunikace toho speciálního pedagoga, který dochází, není s tím dítkem taková, jaká by měla být.

Prostě si myslím, že by bylo vhodné, kdyby pro tyto postižené děti tam někdo takový fungoval. Je tam psycholog, ale o tom se nebudu vyjadřovat.“

„Řekla bych, že v případě, kdy je v té rodině nějaký problém, tak to většinou

dopadá tak, že to dítě zůstane v té ústavní péči až do dospělosti.“

„Co jsem tak zaslechla, tak jsou tam děti, které byly, když přišly

z kojeneckého ústavu, jako zvířátka. Neměly ty základy, nebyly kultivované. V domově jim pak dalo dost zabrat, aby byly relativně v normě. A stejně tak děti, které přijdou z nějakého znečištěného prostředí, rodiče alkoholici a tak, tak nemají ty hygienické návyky a potřebují je znovu budovat.“

„V tom „kojeňáku“ si nemají šanci ty děti nikoho zafixovat. Na mě to tak

působilo, protože se tam permanentně střídá asi pět až šest sestřiček. Ty děti pořád pendlují mezi tím, že některá sestřička je za toto seřve a některá ne. To je prostě 62

individuální. Vy když budete vychovávat svoje dítě, tak ho budete vychovávat nějak, jiná maminka ho zase bude vychovávat jinak. A vezměte si, že to dítě má na sobě

namontovaných šest různých přístupů a musí se naučit, že tato teta tohle chce a tohle

nechce. Toto tam na mě působilo taky dost děsivě. Já si myslím, že to akorát pokračuje pořád dál.“

„Především bych zaměstnala speciálního pedagoga. Pak bych jednala o tom,

jestli tam nemůžu mít nějaké pedagogy, nějaký pedagogický dohled. Ředitel toho kojeneckém ústavu je tam s ekonomickým vzděláním, a to si myslím, že taky není

úplně v pořádku. Je dobře, že je tam ekonom, ale měl by tam být někdo, kdo má sociální vzdělání. Tady ty dvě osoby by měly spolupracovat, aby to šlapalo jak

finančně, tak i nějak lidsky. Přece jenom je to práce s velice křehkými bytostmi.

A to, aby se děti cítily dobře, tak se musí dobře cítit i sestřičky, personál, který tam

pracuje. V případě, že personál bude nervní, tak to bude dopadat na ty děti. To je to, co jsem říkala. A myslím si, že kojeneckému ústavu přispěje opravdu skoro každá organizace. Na malé děti si myslím, že není těžké sehnat peníze, sponzorské dary a tak. A zkoušela bych to trochu jako tak zlidštit. Asi by to chtělo. Já ještě nemám ty

zkušenosti, ale nějaký tým lidí, kteří by sepsali nějaký projekt, aby se to tam začalo zlepšovat. Ale snad prý se k tomu směřuje, tak uvidíme, co se z toho vyklube.“

„Prostorově to v dětském domově zatím rozdělené nemáme, ale to už jsem

říkala, že by bylo dobré, kdyby bylo. Protože dvacet dětí nakumulovaných na jednom místě, to už je docela dost. A myslím si, že ten zásadní problém je v tom, že ty děti

dělají ty neplechy takové, jaké dělají. Kdybych měla těch osm svých dětí pod

palcem, tak si myslím, že to bude lepší, lépe zvládnutelný, opravdu. Nehledě na to, že se dá s nimi trošku něco víc dělat. Těch osm dětí už se vám lépe vezme někam na

výlet. Lépe na ně můžete působit. Třeba já to srovnávám s tím, když jezdím na

tábory. Tam mám na starosti taky osm dětí a ty já si hlídám dvacet čtyři hodin denně. Prostě vím, že mám na starosti těchto osm dětí, vím, co komu je, mám o nich přehled. A to samé si myslím, že by bylo dobré i tady, že bych si hlídala jenom tady ty své a nemusela se starat o další. To si myslím, že by bylo dobré.“

„Já se třeba snažím o to je neprivilegovat. Já jim nabízím. Řeknu holky,

o víkendu mám volno, nemám službu, tak bych vás vzala na celodenní výlet do galerie, do Pernštejna. Kdo půjde, ten půjde. Já spíš tíhnu k těm větším dětem, nedá

se nic dělat. Protože tam už cítím tu možnost toho jejich dalšího rozvoje osobnosti ve

smyslu zodpovědnosti za sebe samé. A co si budeme povídat, v tom domově je toto 63

hodně potlačované. Paní ředitelka říká, že je to zlatá klec. To znamená, děti tam mají

všechno, co potřebují, a pak vyjdou ven je to pro ně hrozný šok a rána. Takže….Já využívám svých zkušeností z života. Tím, že jsem byla rok v Austrálii, že jsem byla

sama v Irsku, tak vím, co člověk tak nějak potřebuje. Že je to ta samostatnost. Takže se snažím to v nich tak jako podporovat. Třeba těm dětem zadám nějaký úkol, aby si ho udělaly samy. Nebo s nimi chodím na výlety, aby si něco zařídily, aby šly koupit

lístky a tak. Normálně to funguje tak, že aby se raději něco nestalo, tak se to za ně

koupí. Člověk si bere na triko, pravda, velkou zodpovědnost v tom smyslu, že se

něco nepovede nebo že někdo něco nezvládne, ale snažím se a budu se snažit o to, aby byly jako trošku samostatní.“

„To je běh na dlouhou trať ta změna toho systému. To nemůžete chtít hned.

Ono se to rozvíjí, ale chce to, aby se nad tím zamysleli i tam nahoře. Třeba v Norsku jsou jen jedno až tři procenta dětí v ústavní péči, to jsou většinou ti těžce postižení v nemocnici. Zbytek jde do profesionálních rodin. A tam ten systém je propracovaný,

tam jsou sociální pracovníci, kteří dochází do rodin, kteří radí. Tam je ta péče o tu profesionální rodinu. Protože bych řekla, že i ta profesionální rodina potřebuje péči, ne jenom to dítě. Takže tam je to z toho důvodu tak rozjeté. U nás se to prý odmítlo s tím, že by to stálo hrozné peníze. Při tom když si vezmete, kolik dítě, které je v ústavu, stojí peněz! Nebudeme to řešit. Prostě to musí někomu někde nějak dojít.“

„Mně přijde, že se ti sourozenci hodně navzájem podporují. Přijde mně, že se

semknou, že když už nikoho jiného nemají, tak mají sami sebe.“

„Tak největší rizika ústavní výchovy je samozřejmě ta nesamostatnost těch

dětí, potom odlišný model od výchovy v rodině. Absolutně odlišný. Taky x dětí nakumulovaných na jednom místě, žádný blízký kontakt s blízkou osobou, nikdo, kdo by vám byl vzorem, strašná spousta věcí. Vezměte si, že rodiče mají své děti bezmezně rádi, ať provedou, co provedou. Tady oni permanentně musí jakoby bojovat o to svoje místo s těmi dalšími dětmi. Není to jednoduché. Oni jsou jakoby

v nějaké atypické skupině. Vyrůstají v atypické skupině, takže i to začlenění potom,

následné vytvoření rodiny si myslím, že pro ně musí být strašně těžké. Protože ty děti ten model v životě nezažily. Takže oni ho nemají v té hlavě. Takže tohle bych řekla,

že je asi hodně zásadní a samozřejmě taky to, že dítě odejde z dětského domova a nemá se kam vrátit.“

„Já mám jednoduchou situaci. Mám rodiče a vím, že když bude nějaký

problém, tak vím, že se na ně můžu obrátit. Kdo ale pomůže jim? Takže oni tu situaci 64

mají ještě horší, nehledě na to, že jsou to takové problematické děti, které mají v sobě nějakou skvrnu a o to hůř se pak vyrovnávají s nějakými zátěžovými situacemi. Nejsou tak vyrovnaní jako my třeba…..Vztáhněte si to na sebe….“

„Oni mají účty a běžně jsou v mínusu. Jim můžete říkat čtyřikrát, že to není

v pořádku a kde to budou brát ty peníze. Takže to je jako složité. Protože někteří to holt v sobě nemají. A i když ten vzor rodičů v sobě mají, tak v tom budou akorát pokračovat. Fakt to není jako jednoduché. Myslím, že k tomu vaření se občas

dostanou, pomáhají v sobotu v neděli. Každý den tam mají také nějaký prostor na

úklid, o který se musí postarat. Uklidit jídelnu, uklidit kuchyň, umýt nádobí, vysát, práce na zahradě a tak. Takže s těmito pracemi oni přicházejí do styku, ale mně jde spíš o to, aby si to ty děti uvědomily, že to je potřeba, ne že se to musí.“

„Co by se mělo změnit v tom systému? Určitě menší počet dětí, a tím pádem

mnohem větší možnost působení na jednotlivce.“

„Spíš je handicapuje to, že vyšly z dětského domova než to, že to budou

někde prezentovat. Handicapuje je to, že pobývají svůj dětský život v dětském domově.“

„Myslím si, že by bylo vhodné, kdyby existovala nějaká centra, kam se ty děti

mohly v případě krize obrátit, prostě jako jsou ty domy na půli cesty. Ale možná by

bylo dobré, kdyby externě docházel do domova nějaký sociální poradce nebo někdo

takový, děti by na něj dostaly kontakt. Někdo takový, nějaká kontaktní osoba, na kterou by dostaly děti kontakt a mohly tam průběžně docházet a věděly, že až vyjdou

ven a budou potřebovat s něčím pomoct, tak že budou moct této osobě volat. No a pak trochu větší možnost těch dětských domovů nějak ty děti podporovat. Stát by mohl udělat to, že by postupně přetvářel tady tu ústavní péči v nějakou jinou péči.“

2.6.2 Problematika rodiny Paní Jarmila, DD Dagmar „U nás máme v podstatě jenom jedno dítě, které nemá rodiče. Teda rodiče

má, má tatínka, ale s tím se nestýká. Maminka zemřela. Jinak většinou jsou to alkoholici a lidi, kteří mají nějaké problémy s kriminalitou, jsou zavření.“

65

„V těchto rodinách to jde ruku v ruce. Takže když nefunguje rodič, pak

v podstatě nefunguje ani ta babička, ani ten dědeček a ani ostatní příbuzní. Takže tam nepomůže nikdo. Občas třeba přijdou, ale že by se o ty děti postarali, to ne.“

„Opravdu někdy to u nás tak nahrává těm, kteří se o ty děti nestarají. My jim

musíme podávat každého čtvrt roku zprávu o dítěti. Někteří rodiče o to ani nestojí, ale my to musíme dělat, protože toto je ústavní výchova a takto to prostě je. My jim

musíme vyhovět kdykoliv přijdou za těmi dětmi. Je to sice po domluvě, ale je žádoucí, aby ty děti s těmi svými rodiči byly.“

„To se právě doporučuje, aby ty děti to svoje původní prostředí domova

poznaly, aby si to dovedly porovnat. Někdy je jim tam dobře, obzvlášť těm puberťákům, tam jim dovolí ten jiný život. Nemusí jít spát v tolik a tolik, nemusí nic

dělat a oni si to třeba neumí srovnat, co je pro ně lepší. Mají tam tu volnost. Ale

musím říct, že většina těch dětí si to později uvědomí. Horší věc je s tím, že děti to jakoby nahlas nedovedou nebo nechtějí říct. Samy sobě si to brání přiznat, jak to je. I když to tuší, nedovedou to říct.“

„O prázdninách jdou ti, co můžou, do rodin, ale to mají jenom na 14 dní a je

to samozřejmě po domluvě.“

„Často si ty rodiče myslí, že jim někdo ublížil, že jim ty děti někdo vzal a dal

sem. Ale někdy to dochází až tam, že ty lidi pochopí, jak je to pro ně vlastně hrozně fajn, že se jim o ty děti někdo stará. Tak to omezí a zajdou sem jenom občas.“

„Naše děti ty svoje rodiče strašně milují, úplně bezmezně. Čím jsou menší,

tím je víc milují. Vůbec nechápou, že ten problém vlastně začíná tam od nich. Takže nám to mají za zlé, že my je tady máme, my je tady držíme. Oni by chtěly jít tam domů, kde je to všechno bezvadné. Většinou to tak je.“

„No tak ta návratnost do rodin není moc vysoká. Bývá to tehdy, když v té

rodině dopadne něco dobře, že ten, kdo je ve výkonu trestu, se vrátí. Tak samozřejmě zase to musí přes soud, ale pokud je to v pořádku, děti jdou domů. Není to moc vysoké procento, ale jsou.“

„My to víme, že to nemá cenu, že to v té rodině nebude fungovat, že ty děti

dopadnou stejně jako ty rodiče. Některé děti to nechtějí pochopit a rádi se tam vrací a ono to tak opravdu někdy dopadá.“

„To je totiž tak, že když to dítě má osmnáct, je plnoleté a když řekne, že

odchází, tak my mu nemůžeme bránit. A tady u těch rodin to tak je. Oni mají ten den

osmnáct a ti příbuzní si pro ně přijdou. Tak, jak před tím o ně nemají zájem, tak teď 66

si přijdou pro tyto děti. Tam se nedá nic dělat, my nemáme právo jim to zakázat nebo je tady držet.“

Paní Jitka, DD Dagmar „Každý si myslí, že ty děti v tom dětským domově jsou takové puťky, hrozně

hodné děti a nikdo si neuvědomuje, z jakých rodin přišly. Že jsou to asociální rodiny,

rodiny alkoholiků, potom děti z rodin, kde se o ně rodiče nestarají. Tady se učí od základu původním hygienickým návykům, tak i sžít se s kolektivem. To jim dělá velký problém. Protože dřív si lítaly venku, jak chtěly, neměly žádný režim.“

„Jsou tady většinou děti z rozvrácených rodin, matka potom selže ve

výchově, nestará se o děti a ty jsou pak dané sem. Potom nejvíc je dětí alkoholiků,

protože alkohol působí negativně na každou rodinu. Máme tady jenom jednu dívku, která je sirotek. Úplný ne, ale nežila s otcem od dvou let, takže tam není žádný vztah. Nestýkali se spolu a maminka jí zemřela.“

„Mají prarodiče, ale ti nemají zájem. Nefunguje celá rodina a nebo se prostě

zklamali v té dceři, synovi a tím odvrhli i ty vnoučata, což je hrozné. Opravdu je to kruté. Teď tady máme tři děti, které mají babičku a dědečka, ale už jsou tady rok a nikdo nereagoval na to, že byly odebrány.“

„Ony ty matky by to dítě mohly mít doma, kdyby se chovaly slušně. To je

právě ta převýchova těch rodičů, která tady chybí. Ale než to někomu dojde, tak to bude ještě hodně dlouho trvat.“

„Teď se už snaží ta sociálka působit trochu víc na tu rodinu, ale ne zase tolik.

Teď jsou to doslova úřednice ty sociální pracovnice, takže oni moc velký přehled nemají. Naše paní ředitelka je na toto hrozně šikovná, ona na ně tlačí, což je dobré,

protože proč my bychom měli pořád ulevovat těm rodičům? Vždyť oni jsou

v pohodě, oni tady mají úschovnu těch dětí. Celkem neplatí nic, protože nepracují, peníze nemají. Takže neplatí ani to, co by měli a sem chodí jenom přídavky. Takže já bych byla pro, aby se ty rodiče vychovávali, aby ty děti mohly být doma. Ty rodiny

by měly nad sebou kurátora, který by se tam klidně dvakrát do týdne zašel se podívat, zeptal by se, jak se daří ve škole a tak. A ty děti by mohly být doma. Byly

by spokojenější, protože ať je otec alkoholik, matka sebevětší potvora, která se o ně nestará, je to matka. A oni ji berou. Až když poznají to prostředí, které tam je, tak tam nechtějí být. Bohužel.“

67

„Vždy zavoláme rodičům, jestli by si nechtěli vyřídit návštěvu dětí. Děti by

hrozně chtěly, ale že by měli ti rodiče zájem a brávali si je nějak pravidelně, tak to

v žádném případě. Zaprvé je to stojí peníze, i když sociální odbor na to něco přispívá. Ale že by měli nějaký velký zájem, tak to ne.“

„Do rodin my děti nedáváme. Ne, to ne. Není zájem ze strany těch rodin.“

„I sebehorší rodina je rodina. I když tady mají děti všechno. Mají teplo,

dostatek jídla. Všechno děti oželí, aby šly tam, kde ví, že nebudou mít to, co tady. Ať

je to jídlo, ať jsou to hračky, ať je to teplé prostředí, čistota, oni všechno oželí. Prostě odtam pochází a tam je to táhne.“

„Když my je k tomu doslova dokopeme ty rodiče, tak si ty děti vezmou.

Zavoláme jim, jestli si nechtějí děti vzít, že by děti chtěly a oni si je na ten víkend tedy vezmou.“

„Jedna dívka chodila do rodiny, nikdy jí tam nic nevadilo. My jsme jí tenkrát

říkali, když tam jela poprvé, že se jí tam asi nebude líbit. A ona nám nevěřila.

Vydrželo to rok. A teď teprve vidí, že oni pijí, není nic pořádného na jídlo. Ale to až po těch zkušenostech. Ty starší děti dokážou to prostředí už nějak ohodnotit. Ti mladší ne, ti jsou nadšení, že tam jdou. Oni berou jako křivdu, že se musí vrátit sem. Hrozně pláčou, když je sem dovedou.“

„Já si pamatuji tři děti, co šly zpátky do rodiny a z toho jedno už je

v „diagnosťáku“. Jinak si nepamatuji. Oni ti lidé o to nemají zájem, taky proč, když

tady je o ně postaráno. A oni si je pak vezmou v těch patnácti nebo v osmnácti.

Protože oni se do toho prostředí musí vrátit, pokud jim neseženeme byt nebo něco. Kam by ty děti jinak šly? Partnery si do té doby málokdo z těch dětí najde.“ Paní Marta, DD Vranov „Ten důvod k umístění dětí je naprosté selhání rodiny a většinou bohužel, je

v tom alkohol. Eventuálně jsou tam taky děti rodičů, kteří tráví čas ve vězení, ale v 90% je to alkohol.“

„Částečně osiřelý je jeden hoch, ale ta matka, to je špatné. To jsou Romové

a to je špatné. On by hrozně chtěl do rodiny, ale nejde to, vždycky přijde zklamaný.

Pak máme dvě děti, sourozence, kteří mají zemřelého otce a matka….No ta matka sice žije, ale je pod psychiatrickým dohledem, tak to je taky takové špatné.“

68

„Chodí děti do rodin, chodí. Ony by tam rády chodily, ale ty rodiny naopak

nechodí k dětem.“

„Opravdu málokdy chodí děti do rodin. Když jsou prázdniny, tak si je brávají,

ale není to úplně pravidelné. Tomu nezabraňujeme, jsme naopak rádi, že se ty děti můžou podívat do rodinného prostředí.“

„Rodiče našich dětí jsou většinou černé ovce rodiny, tak i ten zbytek rodiny

ty děti zavrhne. Třeba bratři a sestry těch rodičů fungují normálně. Je to kruté, strašně. Prarodiče se spíš zajímají o ty děti víc než rodiče. Není to pravidlem, ale často to tak je.“

„Některé děti stále ty svoje rodiče čekají a nejhorší je, že když přijde pár

rodičů nebo babička, strýček, tak to dítě, kterému občas ta matka přijde, je strašně zklamané, že ten den zrovna nepřišla. Jsou nervní, protivní. My už to tak musíme

brát, že ten den se pak nějak míň povede. Ale jsou smutné různým způsobem. Jsou agresivní, některé pláčou. Ale není to pravidlem, on většinou nikdo nepřijde. Někdy se vám sem nahrnou tři nebo čtyři rodiče a z toho nepřijde nikdo.“

„Já jsem to nezažila, že by se děti vracely do rodin.Jeden kluk odešel

k babičce, ale jinak se do rodin nevrací. Většinou není kam se vrátit. Bývají to nějaké

holobyty nebo nějaké špatné podmínky. Oni ani nechtějí. Většinou se navštěvují, kontaktují se, ale nevrací se. Buď to to dítě pochopí, že to nejde, že už tam pro něj

není místo. I kdyby je ta maminka měla ráda, přesto je ten vztah narušený a už tolik nevěří.“

„Stává se, že matka má tendence se zřeknout toho svého dítěte, že jí zkazilo

život. To dítě to ví, že mamince zkazilo život, protože maminka to celou tu dobu do toho dítěte hustila. To dítě marně hledá kontakt.“

„I kdyby ta matka byla jaká chce, tak ty rodiče milují. Ale neuvolní je pro

adopci. Když oni vyrůstali v domově, tak ty děti můžou taky. To si myslí.“

„Dá se říct, že se jeden vrátil do své rodiny, ale k babičce ne k rodičům.

Zkoušel to u rodičů, ale bylo to špatné. Ale vždycky záleží na té rodině. Z jaké vyšel, z jakých poměrů. Jinak moc ne.“ Slečna Michaela, DD Vranov

„Většinou jsou ty důvody k umístění sociální problémy, finanční problémy,

jelikož to bývají velice často romské děti. Teda u nás ne, tam je jich asi pět. A je to 69

taky taková vypočítavost od těch rodičů, protože oni si ty děti sem odloží, protože z nějakého důvodu částečně nejsou schopní se o ně starat, ale částečně jsou taky lenošní. Třeba se jim nechce moc pracovat. To jsou takové ty sociálně i psychicky mentálně slabší osoby. To dítě si sem odloží, má tady veškerou péči. A potom, až ty

děti vyjdou, tak už jsou co platné, protože začnou vydělávat a rodiče z nich můžou něco mít. Takže i toto se tam objevuje. Ty rodiče si sem svoje děti odloží a nemusí

na ně v podstatě nic přispívat. Na to dítě se přijedou sem tam podívat. Pak jsou to samozřejmě takové ty klasické věci, jako že mají rodiče psychické problémy, jsou alkoholici, týrají děti. To všecko se tam objevuje taky. Klasické věci. Sirotci jsou tady taky.“

„Jsou děti, které rodiče navštěvují, jezdí za nimi. Ten zájem ze strany rodičů

ale není moc velký. Jinak bych ale řekla, že se rodiče s těmi dětmi vesměs stýkají.“

„Ty malé děti jsou samozřejmě na rodiče hodně fixovaní. Když ten rodič za

nimi přijde, tak jsou nadšení a spokojení a nechápou, proč to tak je. Ale částečně už

jsou s tou situací smíření. Starší už to berou jako fakt, že to takhle funguje. To je to

samé, když se dítěti rozvedou rodiče a pochopí tu novou situaci. Už to tak berou, že jedou za rodiči na návštěvu, ale ví, že u nich asi už nikdy nebudou, protože mají nějaký problém.“

„Stává se, že ty děti už rodiče nechtějí vídat. Tady konkrétně se to děje

u jedné rodiny. U jedné holky. Je tam taková napjatá situace mezi ní a babičkou, protože ona rodiče nějak nemá. Ta babička se ji snaží pořád někam dostat, ale ona nechce. Nechce k té babičce a ta babička nám dělá peklo, protože mi prý tu holku někam tlačíme. Takže to jsou takové paradoxy. No a pak jsou tady děti, které žily

v hodně nuzných podmínkách, chodily třeba krást na pole brambory, aby se najedly. A ta nejstarší holka říkala, že nechápe, jak to mohlo tak dlouho trvat, jak to mohla vydržet. Že se tak dlouho nic nedělo.“

„V rámci nedospělého života bych řekla, že ta návratnost do rodin je

minimální a ta následná….Já bych řekla, že se s těmi rodiči stýkají, když odejdou. V případě, kdy se s nimi stýkaly i během pobytu tady v tom domově, tak obdobným

způsobem se s nimi stýkají i následně. Řekla bych, že mají nějaký svůj život, ale s tou rodinou je ten kontakt i nadále.“

„Často ty děti po odchodu z domova semele ta jejich původní rodina. To

znamená, že když to dítě tady relativně dobře vyrůstá a pak se vrátí do toho svého původního prostředí, tak se často stává, že sklouzne tam, kde jsou ty jeho rodiče.“ 70

2.6.3 Náhradní rodinná péče Paní Jarmila, DD Dagmar „Ideální stav by možná byl, kdyby tyto děti mohly přijít z problémové rodiny

do náhradní rodiny, kde by jich bylo míň a měly by tam toho svého jednoho člověka nebo dva, který by tam byl stabilně. To by bylo ideální. Jenomže to si právě myslím,

že asi nepůjde na ty krátkodobé případy, protože ti pěstouni by taky chtěli mít něco výhledového. Takže v těchto případech si myslím, že by ty dětské domovy měly

zůstat, tady na tu krátkodobou příležitost, než se něco najde, než se dostanou do těch pěstounských rodin. Ty dětské domovy by jako takové, si myslím, měly zůstat, ale trochu by se mělo změnit to hospodaření. I teda to osazenstvo. Protože pokud je tady

jako někdo od tří let a je tady až do těch osmnácti, tak si myslím, že takto by to nemělo být.“

„Do náhradní péče se daří i nedaří děti umísťovat. Teď tu byly tři sestry, co

šly do pěstounské péče. Děti tady právně volné nejsou, takže na to osvojení to tady není. Ony ty velké děti nikdo moc nechce. Ty rodiče s tím taky musí souhlasit, to je

ten problém. My tady rodiče máme a když oni řeknou že ne, tak prostě to dítě stráví život tady. A proto by ty dětské domovy měly zůstat, ale trochu jinačí.“

„No pokud to řeknu nadneseně, tak náhradní rodina se snadněji hledá pro děti

malé, bílé, krásné a bez poruch.“

„Máme tady dítě, které bylo v pěstounské péči a z té se vrátilo, protože tam ta

péče byla až snad, nevím to jistě, do toho týrání. Takže je to hrozně kruté. Myslím si,

že se to na těch dětech podepíše takovou tou skoro citovou tupostí. Protože oni jsou strašně smýkaní a už nevěří.“

„ Hostitelské rodiny jsou většinou rodiny, které si v podstatě ty děti někde

samy najdou. Třeba někam jezdíme, oni se tam skamarádí a potom si domluví, že

přijedou. Samozřejmě, že to musí být všechno přes sociální pracovníky. Musí mít

povolení, musí se to prověřit. Ale máme to. Když oni chodí do těch svých nefungujících rodin, tak mají obrázek buď tady té naší péče a nebo té nefungující rodiny. To, čeho bychom chtěli, aby ty děti dosáhly, tak to nikde nevidí.“

„Zatím jsem nezažila, že by hostitelská rodina to dítě přijala za své nebo do

pěstounské péče.“

71

Paní Jitka, DD Dagmar „Máme tady hostitelskou péči, protože do rodin my děti nedáváme. Ne, to ne.

Není zájem ze strany těch rodin. Když tam půjde jednou a nelíbí se jim tam, tak to dítě už nemůžete nutit tam jít podruhé. Děti by chtěly. Chodili sem lidé, to vím, třeba

před Vánocemi, že by si chtěli vzít dítě na svátky. Ale my nemáme takové děti, které

by tam vůbec mohly jít. Není to ani tak, že by do těch rodin vyloženě chtěly, protože je to pro ně cizí prostředí. Oni radši řeknou, že zůstanou tady v domově.“

„Máme tady děti, které byly přemístěny z pěstounské péče, protože byly týrané.“

„Vůbec si nepamatuji, že by někdo šel do náhradní péče, akorát do SOS

vesničky šly vloni tři sestry. Adopce by padala v úvahu, kdyby souhlasil rodič. Právně volné ale ty děti nejsou. Rodiče s tím nesouhlasí, tím pádem je to dítě vázané na ústav celý život. Nesouhlasí s adopcí, ale starat se o ně nechtějí.“

„Já bych je dala do té SOS vesničky. Ono přece jenom vzít si větší dítě do

rodiny je problém, buď ono si nezvykne nebo vy. Když mně bylo osmnáct, tak jsem

si brávala kluka od jeho devíti měsíců. Měla jsem ho jako svobodná doma do jeho osmi let, a pak se přihlásila maminka a vzala si ho. Zaváhali jsme a on šel pak

k mamince. Utíkal od ní, nechtěl tam být, ale nedalo se s tím nic dělat. Já sem ho

zase musela vzít a vézt zpátky k němu domů, no katastrofa. Kontakty dnes nemám.

Bylo katastrofální ho vést domů, předávat ho té ženské do hrozného prostředí, která vám ho rve z ruky a on nechce. A věděla jsem, že za dva dny uteče zase. To jsou takové těžké situace.“

„Do SOS vesničky nám šli tři sourozenci. Byly se tam za nimi podívat naše

děti. Ta pěstounka má ještě další tři děti. Ty naše děti se jim zdály nějaké zaražené. Tady to byly divoši. Ale on je to i pro ně problém. Přijdou do cizího prostředí mezi

další tři cizí děti a má je na starost zatím pro ně cizí paní. Prý už jí říkají maminko,

ale teď záleží na tom, jak se sžijí. Ale moc mi vadí na těch SOS vesničkách, že jsou

tam jenom ženy, že tam není muž. Každá rodina je partner - partnerka a tam ne. Ta žena tam pak musí suplovat toho chlapa a je to znát. A zdají se mi to trochu zakomplexované ženy. Rozhodují se už jako mladé, do třiceti pěti let a mně není

jasné, jak může holka třeba ve dvaceti třech letech vědět, že nechce mít děti nebo

nemůže mít děti nebo že si nechce založit rodinu? Takže tam musí být ještě něco jiného. A tyto ženy se právě dostanou k dětem jako náhradní matky. Mně to přijde,

72

jako kdyby šly do kláštera, protože ony se tak opravdu musí chovat. Kdo jim může pohlídat děti? Ona se věnuje té rodině a okolí nevnímá.“

„Tady není ta profesionální rodina. Když manželé nemůžou mít děti a založí

si SOS baráček. To je ta náhradní pěstounská.“

„Sem tam ty děti chodí do hostitelské péče, ale hrozně málo. Jedna holka

chodila, ale pak to začalo nějak skřípat. My jsme spíš si mysleli, že ji potřebovali

k tomu, aby dělala společnici té jejich dceři, aby nebyla sama. Vypadalo to tak. Ten

pán teda od prvního počátku říkal, že ji nechtějí, že si ji nevezmou do pěstounské, že ji chtějí prostě jenom na soboty a neděle nebo když jedou někam na hory a tak.“ Paní Marta, DD Vranov „Zatím toho zájmu o tu náhradní péči ze strany rodin moc nebylo. Teď právě

momentálně ty děti nejsou ani právně volné. Teď nedávno jsme chtěli dát dva sourozence do náhradní péče a v tom okamžiku, kdy ta matka souhlasila, se přihlásil

otec, který nevěděl, že je otcem. No hrozné. Jinak například loni jsme předávali jednu dívenku do pěstounské péče. A myslím si, že je moc spokojená. Ona je velice

šikovná. Ta paní měla vyloženě zájem o dívku přibližně stejně starou, jako má dceru, a tak nějak to z její strany vyplynulo. Tak jsme jí nabídli tady tu holčičku a myslím

si, že je to v pořádku. Pak ještě odešla holčička, kterou jsem si brávala domů. Ta se

dostala do pěstounské. Ta paní měla sama zájem, sama se nahlásila, že by si chtěla

vzít nějaké dítě, tak nám byla doporučená. Nejdřív ty děti chodí na návštěvy k těm rodinám, na prázdniny. A u té malé to šlo ráz na ráz, je tam strašně spokojená. Ona si pak vzala ještě jednoho chlapce. Celkově převažuje pěstounská péče, s adopcí jsem se nesetkala.“

„Pokud by se našel někdo, kdo by chtěl oba dva sourozence, tak jdou oba dva

společně. Ale musí je chtít oba dva. Měli případ, že by si vzali jednoho, ale to nejde. Buď oba nebo nikdo.“

„Ta dívka, která odcházela do náhradní rodiny, měla deset roků a vyrovnala

se s tím, myslím, velice pěkně. Moc se snaží přizpůsobit se té rodině. Sama řekla té nevlastní sestře, že když bude něco dělat špatně, tak ať jí to řekne. Ona měla veliký zájem. Ale to vyrovnání je, myslím, velice rychlé, protože ty děti tam vlastně chtěly

jít, vytvořily si vztah k té rodině, která si je bere. Ta rodina nějak navnadí to dítě, aby si ho přitáhli k sobě, tak si myslím, že nejsou problémy.“ 73

„Taky se ale stává, že si ta náhradní rodina a to dítě na sebe nezvyknou. Stalo

se, že jeden chlapec si tam nezvykl. A bylo to dobře, protože jsme se postupně dozvídali, jak to tam bylo. A nebo to ta náhradní rodina nezvládne. Taky jsme měli jeden takový případ.“

„Myslím si, že by se našly rodiny, které by byly vhodné jako hostitelské. Ale

jít tam jenom jednou, to taky není pro to dítě dobré. On totiž není zájem ani ze strany těch rodin, protože je to nákladné, peníze žádné nedostanou. A pro to dítě taky není

dobře takhle cestovat různě po rodinách. Kdyby se vytvořila jedna rodina, tak ano. Ale to se zatím nestalo.“

Slečna Michaela, DD Vranov „Já bych řekla, že ta situace, kdy to dítě je v dětském domově, je pro ty rodiče

pohodlnější. Taky se stává, že chodí děti z toho dětského domova do adopce. Ti mladší. Stává se. Teď byli akorát od nás dva sourozenci nabídnuti do mezinárodní adopce, která se pozastavila, protože se našel údajný otec, který se teď hledá, dělají

se zkoušky DNA. Ale myslím si, že se to nestává zase tak často. A přemýšlím, že mě nenapadlo, jestli šel někdo do pěstounské. To nevím.“

„Ty děti nejsou právně volné. Nesetkala jsem se s tím, že by odcházely do

náhradní rodiny, ale hodně je takových, že pravidelně docházejí do nějaké rodiny. Třeba si ho na víkendy bere nějaká rodina a hodně to bývají lidi z okolí domova. Třeba je tady paní účetní, která si bere nějakého kluka pravidelně na víkendy i na

večery v týdnu. Jsou tam tak dvě až tři děti, které toho tak využívají pravidelně a zbytek má třeba zase tu rodinu, za kterou jezdí.“

„Stává se, že to dítě si s tou náhradní rodinou nerozumí. Osobní zážitek

nemám, ale s pěstounskými rodinami jsem se setkala, protože jsem s nimi chviličku

byla v kontaktu a vím, že tady ta věc je u nás hodně nedořešená. Když už jsou ty rodiny zaběhlé, tak to se nestává, ale když se třeba nějaká rodina rozhodne, že si

vezme dítě a teď čeká, že se té rodině přizpůsobí, tak s tím bývají problémy. Jenže to je právě ten kámen úrazu. Dejme tomu, že to dítě x let vyrůstá někde v ústavu, má

nějaké zvyky, a pak si ho vezme rodina do pěstounky, a to dítě každý den ve dvanáct hodin buší lžičkou o stůl, že oni vždycky takhle ve dvanáct hodin jedli. A teď jde

o to, jak se ta rodina s tím vyrovná a jak se o to dítě snaží starat. Ale nejde to utáhnout úplně. Nemůžou počítat s tím, že to dítě přijme ty zvyky té rodiny 74

maximálně. Vím, že pokud je to dítě z genů té maminky, tak ona předpokládá určité činy toho svého dítěte. Kdežto tady u těch pěstounských dětí, které si odněkud

vezmou, tak toto už tam úplně není. Ona nedokáže vycítit ty potřeby toho dítěte. Takže se často stává, že to ta rodina nezvládne. A problém je, že oni ti pěstouni nemají žádnou psychologickou péči, žádnou možnost navštěvovat nějaké takové

sezení, supervizní nebo tak, kde se sejdou ti pěstouni a teď si předávají ty praktické zkušenosti, s čím se ty rodiče setkali. A že nejsou sami. To tady třeba chybí a myslím

si, že to je ten problém, protože ty pěstounské rodiny jsou hodně dobré řešení pro ty děti. Ale není to tady profesionální.“

„Ta změna toho systému musí jít zespodu. Jsou tady pokusy, Klokánek, Fond

ohrožených dětí, SOS dětské vesničky, ale zase to není úplně ono, protože SOS dětské vesničky – jedině žena, Klokánek - tam jsou taky ženy. Ale oni si tam berou

zase děti, které můžou okamžitě někam jinam, takže to dítě tam nezůstává tak dlouho. Ta instituce té profesionální rodiny tady zatím moc není, i když jsou tady rodiny, které mají po šesti až desíti dětech. Ale tam je to uděláno v tom smyslu, že

maminka byla doma a otec vydělával. Ona prala a žehlila a starala se o ty děti. Takto je to většinou nastavené.“

75

2.7 Interpretace získaných údajů Na základě výzkumného šetření jsem zachytila několik významných

skutečností v oblasti ústavní výchovy, jejího systému a efektivity, které mi vyvstaly po analýze všech rozhovorů s respondentkami – odborníky na dané téma

nejpovolanější, tj. lidmi, kteří v ústavní výchově pracují. Jejich pohled na problematiku ústavní výchovy se stal významným zdrojem nových informací

i popudů k hlubšímu zamyšlení. Domnívám se, že názory těchto lidí, kteří mají

s ústavní výchovou tak úzký kontakt a bohaté zkušenosti, jsou velice vyzrálé, oproštěné od ideálů, avšak naplněné novými nápady, jak celý systém ústavní péče více posunout kupředu, k naplnění nejlepšího zájmu dítěte.

V průběhu rozhovorů jsem postřehla zajímavý fakt – všechny ženy mi

naznačily, že i přesto, že v oblasti ústavní výchovy pracují, příliš nesouhlasí s tím,

jak je ústavní péče naplňována. Tyto ženy si připouštějí nedostatky, o kterých se domnívají, že jsou brzdou v efektivitě ústavního systému. Přesto se ze své pozice snaží udělat maximum, aby děti, pro které se stal ústav na jistou dobu jejich života

domovem, byly co nejvíce ušetřeny negativ, které v sobě ústavní péče skrývá. Paradoxem je, že mnoho z toho pozitivního, co jednotlivé dětské domovy a jejich

vychovatelé činí, není dostatečně podpořeno zákony. Ty jsou z pohledu respondentek příliš staré na to, jak prudce šla doba kupředu. Jakési polidštění ústavní péče má tedy v rukou každý jednotlivec, který v ní pracuje. Na vychovatele dětských domovů jsou

kladeny nemalé požadavky a na to by se měl klást důraz v případě výběru těchto zaměstnanců.

Výpovědi respondentek jsem shrnula do tří kategorií, které vystihují

dominující oblasti problematiky ústavní výchovy: •

úskalí ústavní výchovy – zamyšlení nad systémem a pojetím ústavní péče, jejího dopadu na osobnost dítěte a problematikou odchodu jedince z ústavu do života

•

problematika rodiny – otázka preventivního působení na rodinu, vztah mezi rodiči

a dětmi pobývajícími v ústavech 76

•

náhradní rodinná péče jako alternativa k péči ústavní

Prostřednictvím výzkumného šetření byl prozkoumán vliv ústavní výchovy na

osobnost a kvalitu života jedince, který v ústavní výchově pobývá. Výsledky výzkumu umožnily zodpovězení předem stanovených výzkumných cílů:

1. Zjistit, jak odborníci z praxe hodnotí vliv ústavní výchovy na život jedince (z pohledu jeho současného pobytu i následného osamostatňování se)

2. Zmapovat, co chybí v oblasti ústavní výchovy, aby se naplnil požadavek nejlepšího zájmu dítěte

Úskalí ústavní výchovy Za ústřední problém v organizaci ústavní péče respondentky označily příliš

velké a neoddělené prostory dětských domovů, které ve své podstatě znemožňují vést samostatný život rodinných skupin. Příliš mnoho dětí nakumulovaných na jednom prostoru odporuje zásadě individuálního přístupu vychovatelů ke svým svěřencům

i pocitu semknutosti a intimity skutečného domova. Respondentky přirovnaly život dětí v ústavu k „tábornickému“ či „internátnímu“ způsobu existence. Také přesný

časový harmonogram prováděných činností (od hygieny, přes stravování, po trávení

volného času) a neustálé zapojení celého kolektivu do všech činností nepřispívá

k pohodě a klidu skutečného domova. Z bezpečnostních důvodů se musí celá rodinná skupina zdržovat pohromadě pod pedagogickým dohledem svého vychovatele. Málokteré dítě proto vnímá prostředí dětského domova jako svůj domov.

Z důvodu jasné předvídatelnosti činností, které se v domově odehrávají či

z důvodu neustálého pedagogického dohledu vychovatelů nad svěřenci ústavu mají

děti naprosto odlišný model výchovy, než je tomu v rodině. Děti si z pohledu

respondentek nevědí rady s trávením volného času, trpí nezájmem a nedostatkem tvořivosti. Veškeré aktivity ve volném čase zaštiťuje personál dětského domova. Mnoha dětem se také nepodaří navázat hlubší přátelství s vrstevníky mimo zařízení dětského domova.

Mnoho záležitostí, které jsou za normálních okolností v rodině přirozenou

součástí výchovy, nejsou v ústavní péči možné – tj. dítě má omezené možnosti

rozvíjet svou samostatnost, objevovat principy fungování mezilidských vztahů, 77

naučit se vyřizovat drobné úkoly na úřadech, poznat hodnotu peněz, naučit se

hospodařit a vážit si svých věcí atd. Pokud děti vyrůstaly většinu svého dosavadního

života v ústavní péči, nejsou ve své plnoletosti dostatečně připravovány na odchod do života.

Respondentky se shodly, že děti v dětském domově „bojují o své místo“,

„bojují o přízeň“, což spočívá v jejich snaze získat pro sebe někoho, kdo jim bude

nakloněný a blízký. Mezi dětmi v tomto ohledu panuje značná rivalita, a proto se personál dětského domova musí naprosto vyvarovat projevování větších sympatií k některému z dětí. Přesto mi ale všechny respondentky přiznaly, že v průběhu jejich

působení v dětském domově alespoň jednou pocítily náklonnost ke konkrétnímu

dítěti více než k ostatním dětem. Některé dokonce uvažovaly o tom, že tomuto konkrétnímu dítěti poskytnou náhradní domov. Všechny se však shodly, že otevřené projevování těchto sympatií je vzhledem k ostatním dětem nepřípustné.

Respondentky vyjádřily svůj nesouhlas se současnými zákony, upravujícími

pobyt dítěte v ústavní péči. Označily je za zastaralé vzhledem k současné moderní

době a nevyhovující pro adekvátní výchovné působení. Zdůraznily, že větší pravomoci v rukou vychovatelů by sice mohly vyvolávat domněnky o jejím zneužití,

avšak ve většině případů by umožnily vychovatelům přiblížit výchovu v dětském domově rodinnému způsobu života (např. v omezování kapesného v případě, kdy dítě schválně poškodí věc, kterou ze zákona musí znovu dostat atd.).

Děti, které pobývají v dětském domově, často pociťují zášť a zlobu vůči

dospělým, kteří jim ublížili. Na své rodiny však nedají dopustit, vztek často slovně

ventilují na personálu domova. Děti v dětských domovech jsou též deprimovány, avšak spíše než samotný systém ústavní výchovy je deprimuje nemožnost pobývat se svými rodiči v klasickém rodinném prostředí.

Respondentky se také zmínily o rozdělování sourozenců v rámci ústavního

systému. Zdůraznily, že v případě, kdy dítě vyrůstá již od narození v kojeneckém

ústavu a nemá vazby ani na matku, ani na sourozence, pak hůře v životě obstává, neboť „neví, kam patří“. Respondentky by prosazovaly možnost ponechání dětí do tří let s matkou, je-li např. ve výkonu trestu odnětí svobody nebo možnost pobytu sourozenců v jednom zařízení a v jedné rodinné skupině.

Velkou kapitolou v oblasti úskalí ústavní výchovy je problematika odchodu

jedinců z dětských domovů do života a jejich začleňování do společnosti. Vzhledem

k charakteru výchovy v ústavu, která příliš nenapomáhá rozvíjení samostatnosti 78

jedince a budování sítě mezilidských vztahů mimo dětský domov, není odchod z dětského domova snadným krokem. Zvlášť uvážíme-li, že tito mladí lidé nemají

rodinné zázemí, které by je podpořilo či pomohlo „postavit se na vlastní nohy“. V případě DD Dagmar se otázka bydlení řeší služebním bytem, který je na omezenou dobu těmto mladým lidem nabídnut. V případě DD Vranov odchází tito mladí lidé do

ubytovny v Brně, neboť pro služební byt zde nejsou vhodné prostory. Služeb domů na půli cesty žádný z klientů nevyužil a respondentky tento typ pomoci označily za

pokračování závislosti těchto mladých lidí na pomoci dalších osob. Za přínosnější označily cílené působení na problémovou rodinu jako prevence ústavní péče, aby se minimalizoval počet dětí, které budou nuceny vyrůstat mimo vlastní rodinu. S tím

také souvisí následná možnost propracovanější pomoci a přípravy na jejich osamostatnění se.

Problematika rodiny Selhání rodičů ve výchově je nejfrekventovanějším důvodem k umisťování

dětí do ústavní péče. V současné době žije v DD Dagmar i DD Vranov pouze jedno dítě, které se stalo částečným sirotkem, tj. alespoň jednoho rodiče stále má. Ostatní

děti mají oba rodiče, kteří ovšem nejsou z nejrůznějších důvodů schopni se o své dítě postarat. Respondentky se shodly, že ve většině případů se jedná o problém alkoholismu.

Rodinné prostředí těchto dětí je natolik závadné, že často nefunguje i širší

rodina. Naděje na to, že dítě bude moci zůstat ve výchově prarodičů či jiných

příbuzných, je tedy velice nízká. Respondentky se shodly, že děti, které se do ústavní výchovy dostanou z důvodů selhání své rodiny, s největší pravděpodobností ústav opustí až ve své plnoletosti. Respondentky zmínily jako možnou prevenci umisťování dětí do ústavní péče cílené působení na problémovou rodinu

a převýchovu rodičů. I přes veškeré úsilí, které vychovatelé v dětských domovech vynakládají na vytvoření rodinného zázemí dětem v ústavní výchově, rodinu jako

takovou nahradit nedokáží. Z pohledu respondentek je pro dítě lepší vyrůstat v rodinném prostředí, byť o něco více problémovém, než prožít celé dětství a dospívání v ústavní péči.

Respondentky připustily smutnou realitu, že rodiče ztrácejí zájem o své děti

v průběhu jejich vyrůstání v dětském domově. Mnozí rodiče si uvědomí, jak je to pro 79

ně „pohodlné“, že se jim o děti někdo postará a o změnu situace ani neusilují. Oproti tomu jejich děti však stále doufají, že se z ústavu budou moci vrátit domů. Své rodiče

bezmezně milují, obzvláště ty mladší děti, a mají je tendenci bránit. Nevidí

skutečnosti, které zapříčinily jejich pobyt dětském domově. Realitu si většinou děti uvědomí, až když odrostou a v rámci návštěv u rodičů poznají na vlastní oči, jaká ta

situace v rodině ve skutečnosti je. Mívají však velké obtíže se s tímto faktem vyrovnat.

Návratnost dětí do původních rodin je velice nízká jak před dovršením

zletilosti, tak i v dospělém věku, kdy se řeší otázka jejich odchodu z dětského domova. Děti se nemohou spolehnout na pomoc svých rodin, chybí rodinné zázemí.

Často se stává, že mladý člověk opouštějící ve své plnoletosti brány dětského domova nemá jinou alternativu bydlení a je nucen se navrátit do závadného

rodinného prostředí, ze kterého byl jako dítě odebrán. Dle zkušeností respondentek působí původní rodina negativně i v pozdějším věku jedince. Bývalí svěřenci

dětských domovů proto často končívají podobně jako jejich rodiče. Z tohoto pohledu je smysl ústavní výchovy zcela kontraproduktivní. Náhradní rodinná péče Oblast náhradní rodinné péče je podle respondentek obrovskou nadějí na

skutečný domov pro děti z dětských domovů, avšak s politováním konstatovaly, že

se s odchodem dětí do náhradních rodin zase tak často nesetkávají. Kamenem úrazu je opět jejich původní rodina, která nemá zájem své děti vychovávat, ale neumožní

jim život v náhradní rodině tím, že je právně neuvolní. Adopci dětí z dětských domovů tedy respondentky označily za velmi řídký jev. S pěstounskou péčí se

respondentky setkaly, i když ne v příliš časté frekvenci. V případě DD Vranov šla

nedávno skupina tří sourozenců do SOS dětské vesničky v Brně-Medlánkách, v případě DD Dagmar jedná dívka do individuální pěstounské péče. Všechny respondentky však označily oblast pěstounské péče za nedořešenou. Chybí

dostatečná pomoc a profesionální péče o pěstounské rodiny, neboť proces sžívání se

dítěte s novým prostředím a zvyky náhradní rodiny nemusí probíhat vždy hladce a bez problémů. Dle výpovědí respondentek se tento fakt také potvrdil tím, že

některé děti musely být z pěstounské péče vráceny do dětského domova kvůli týrání,

špatné péči pěstounů či nezdařenému sžití se dítěte s novou rodinou. V oblasti 80

pěstounské péče také respondentkám chybí instituce profesionální pěstounské péče, profesionální rodiny.

Žadatelů o náhradní rodinnou péči také není příliš mnoho. Znevýhodněny

jsou děti odrostlejší, skupiny sourozenců či romské děti.

Co se týče hostitelské péče, v obou dětských domovech je jí využíváno, avšak

ne každé dítě má možnost ji zažít. Hostitelskými rodinami jsou většinou lidé z okolí

dětského domova či lidé, kteří s dětmi z dětského domova naváží kontakt kupříkladu

na nějaké dovolené či na výletě. Respondentky usoudily, že je vhodné, aby děti navštěvovaly jiné rodiny, a to z toho důvodu, aby viděly nejen vzor výchovy v dětském domově nebo v nefungujícím prostředí původní rodiny, ale především

vzor skutečného rodinného života, tedy toho, čeho by měly ve svém budoucím životě dosáhnout.

81

Závěr Záměrem mé bakalářské práce se stalo poodhalení vlivu ústavní výchovy na

osobnost a kvalitu života jedince, který v ústavní výchově pobývá. Na základě získaných dat jsem se snažila zhodnotit celkové pojetí ústavní péče v ČR a vytyčit základní oblasti, ve kterých je ústavní péče nějakým způsobem problematická.

Prostřednictvím výzkumného šetření byly zjištěny tři základní problematické oblasti: •

ústavní péče jako taková, se všemi úskalími, které její existence a pobyt

•

oblast rodiny, která je v případě nařízení ústavní výchovy činitelem, od

•

náhradní rodinná péče jako jedna z možných alternativ, jak snížit počet dětí

jedince v ní přináší

kterého problém začíná, pokračuje a končí vyrůstajících v ústavním zařízení

Z výzkumu vyplývá, že ústavní výchova vnáší do života jedince nemalé

změny nejen z hlediska jeho současného pobytu v ústavním zařízení, ale i z hlediska jeho budoucího života v širší společnosti.

Oproti starostlivé a individuální výchově dítěte v rodinném prostředí matky,

otce a sourozenců je dítě v ústavní péči vychováváno kolektivem dalších dětí a střídajících se vychovatelů. Dítě nenachází hlubší citové vazby, nedostává se mu

toliko podnětů, nemá příležitost seznámit se či osvojit si činnosti běžného denního

života jako je např. vaření, nákup apod. Zaběhnutý denní režim v ústavu je naprosto odlišný od reálného života v rodině. Dítě v ústavní péči má den předem rozvržený, ví přesně, co se bude v kterou hodinu dít. Z bezpečnostních důvodů trávívají děti volný

čas společně se všemi ostatními u jednotné činnosti. Kolektiv rodinné skupiny je tedy

neustále pohromadě a kvůli prozatím nedostatečně odděleným prostorům také společně s dětmi z dalších rodinných skupin. Tyto parametry ovlivňují kvalitu života

jedince z hlediska přítomnosti i budoucnosti. Z nedostatečně vřelého a podnětově

chudého prostředí jsou děti deprivovány, malá příležitost k rozvíjení samostatnosti

v péči o sebe a své záležitosti se pak negativně projeví při vstupu do života v dospělém věku jedince. Jedinci, kteří prošli ústavní výchovou, nemají představu 82

o reálné hodnotě peněz, neumí hospodařit, mají sklony k nespolehlivosti a nesamostatnosti, obtížně navazují hlubší mezilidské vztahy a často sami selhávají

v rodičovské roli nebo v roli občanské. Z tohoto pohledu se zdá být současné pojetí ústavní péče neefektivní. Ústavní výchova není zárukou zajištění nejlepšího zájmu dítěte.

Na otázku, kde ale požadavek nejlepšího zájmu dítěte naplnit, když dítě

nemůže nadále vyrůstat ve své původní nefungující rodině, není snadné odpovědět. Domnívám se ale, že v kolektivní výchově bude tento požadavek splněn jen velmi

nereálně. Z výzkumu vyplývá, že dítě by mělo vyrůstat v rodinném prostředí, ať ve

svém původním, které bylo díky včasné intervenci ze strany odborníků rekonstruováno, nebo v rodině náhradní, uměle vytvořené.

Na základě výzkumného šetření jsem došla k závěru, že to nejdůležitější, co

v oblasti ústavní výchovy chybí, je její prevence. Jak poznamenala jedna z mých

respondentek: „Co budete hasit dům, který již shořel…“ V této větě je řečeno vše. Následky ústavní péče lze jen mírnit, ale nikdy jim nelze předejít.

To nejpodstatnější, na co by měla být zaměřena pozornost, je pomoc rodinám

v krizových a problematických situacích, aby se předešlo umisťování dětí do ústavů. Pokud není pomoc rodině již možná, měla by se v první řadě hledat alternativa ústavní výchovy v oblasti náhradní rodinné péče.

83

Prameny a literatura Knižní publikace 1. ČERVENKOVÁ,

A.

Náklady

na

ústavní

péči

a

služby

podporovaného a chráněného bydlení. Praha: VÚPSV, 2004. ISBN 80-239-3581-X

2. GAVORA, P. Úvod do pedagogického výzkumu. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-85931-79-6

3. HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-549-3

4. CHÁB, M. Svět bez ústavů. Praha: QUIP- Společnost pro změnu, 2004. ISBN 80-239-4772-9

5. JEDLIČKA, R. aj. Děti a mládež v obtížných životních situacích. Praha: Themis, 2004. ISBN 80-7312-038-0

6. KITZBERGEROVÁ, M. Z ústavu do života. Praha: Člověk v tísni, 2005. ISBN 80-903510-4-2

7. KŘIVÁNEK, F. Ústavní sociální péče. Praha: SEVT, 1984.

8. LANGMEIER, J., MATĚJČEK, Z. Psychická deprivace v dětství. Praha: Avicenum, 1974.

9. MATOUŠEK, O. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha: Sociologické nakladatelství, 1993. ISBN 80-901424-7-8

10. MATOUŠEK, O. Ústavní péče. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. ISBN 80-85850-08-7

11. MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ A. Mládež a delikvence. Praha: Portál, 1998. ISBN 80-7178-226-2

12. MATOUŠEK, O a kol. Sociální práce v praxi. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-002-X

13. MÜHLPACHR, P. Vývoj ústavní péče. Brno: Masarykova univerzita, 2001. ISBN 80-210-2512-3

14. PIPEKOVÁ, J. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 1998. ISBN 80-85931-65-6

84

15. PRŮCHA, J. aj. Pedagogický slovník. Praha: Portál, 2003. ISBN 807178-772-8

16. SAK, P., SAKOVÁ, K. Mládež na křižovatce. Praha: Svoboda servis, 2004. ISBN 80-86320-33-2

17. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. Základy kvalitativního výzkumu. Boskovice: Albert, 1999. ISBN 80-85834-60-X

18. ŠVANCAR, Z. Speciálně-pedagogické problémy ústavní a ochranné výchovy. Praha: SPN, 1988.

19. VOJNAR, V. Ústavní sociální péče. Praha: Institut pro místní správu, 1998.

Seriálové publikace 20. VOCILKA, M. Dětské domovy málo spolupracují s pediatry. Zdravotnické noviny, 1999, roč. 49, č.38, s.12

Informační zdroje získané z internetových stránek 21. BUBLEOVÁ V., KOVAŘÍK, J. Prohlášení ke stavu systému náhradní péče a péče o dítě a rodinu [online]. 2003.

Dostupné na: http://rodina.cz/clanek3290.htm 22. Centrum sociální prevence Brno [online].

Dostupné na: http://www.cesop.xf..cz/final/index1.php

23. Fond ohrožených dětí [online].

Dostupné na: http://www.fod.cz

24. Nadace Civilia [online].

Dostupné na: http://www.civilia.cz/ustavniaochrannavychova.html

25. PILAŘ, J. Ústavní péče o mladé delikventy v ČR. Policista [online]. 1999, č. 4.

Dostupné na: http://www.mvcr.cz/casopisy/policista/prolihy/pilar.html 85

26. Projekt náhradní rodinné péče [online]. Dostupné na:

http://www.adopce.com/beta/adopce/grafy.php?stranka=6

27. Studentské sdružení pro pomoc rizikové mládeži [online]. Dostupné na: http://www.lata.cz

28. Svobodová, M. aj. Zpráva o stávajícím stavu náhradní výchovné péče o děti a mládež bez rodinného zázemí v České republice [online]. Praha: Občanské sdružení DOM, 2002.

Dostupné na: http://www.varienty.cz/downBooks.php

86

Resumé Jako téma pro svou bakalářskou práci jsem si zvolila „Vliv ústavní výchovy

na osobnost jedince“. Ústavní výchova je formou náhradní výchovné péče pro děti, o které nemůže či nechce jejich rodina z nejrůznějších příčin pečovat.

Záměrem mé bakalářské práce se stalo hlubší zamyšlení nad problematikou

ústavní péče a jejího vlivu na osobnost jedince, který v ní pobývá.

Práce je strukturována do dvou základních celků – části teoretické a části

empirické. V teoretické části se věnuji úvahám nad pojetím ústavní péče v ČR, její

efektivitou a vlivem, který dopadá na osobnost jedince pobývající v ústavním zařízení. Empirická část je koncipována jako kvalitativní výzkumné šetření. Na

základě rozhovorů s odborníky se snažím zhodnotit danou problematiku z pohledu lidí, kteří v oblasti ústavní péče pracují.

Abstract I have chosen „The influence of an institutional upbringing on an individual´s

personality“ as a subject of my Bachelor´s thesis. The institutional upbringing is

a sort of substitute educational care for children who´s families can not or do not want to care for them for various reasons.

An intention of my Bachelor´s thesis was a deeper reflection about the issue

of institutional care and its influence on the personality of the person who is staying there.

This thesis includes two main parts – the theoretical and the empirical. In the

theoretical section I take into consideration the conception of institutional care in the

Czech republic, its efficiency and influence that affects the personality of an individual staying in institutional care. The empirical part is drawn up as qualitative

research. I tried, on the basis of interviews with specialists, to assess relevant problems from the view of people who work in the sphere of institutional care.

87