MAD SIN SWINGIN UTTERS

LEDEN / 2013

Úvodník

MAD SIN SWINGIN UTTERS

CATCH 22 UK SUBS CREEPSHOW

BANANE METALIK THE OFFENDERS INTEGRITY LEFT ALONE RANDOM HAND CRUSHING CASPARS LEFTOVER CRACK DOCTOR KRAPULA PAY NO RESPECT a mnoho dalších

Pokud se nepletu, tak se zinem akorát otvíráme čtvrtou sezónu a vzhledem k tomu, že Marcel (grafik) někde nedávno vyhrabal historicky úplně první číslo, jsme si dali za úkol, že to aktuální musí bejt rozhodně lepší, což není zas nijak extra vysoko nasazená laťka, protože číslo debutový bylo fakt dost hrozný. V každým případě jsme si pořádně mákli, dokonce i pod Špilasem u Miloše to vřelo jak v kotli pekelnym a teďka, asi tři dny po uzávěrce, tedy dopisuju úvodník a snažím se odstartovat novou éru – přesně, jak to říkali mayský vyčazenci. Za tu dobu, co tenhle plátek děláme, vyšlo pár fakt skvělejch čísel, ještě víc špatnejch a úplně nejvíc těch, co stály úplně za hovno a těžko se dá očekávat, že se to nějak zásadně změní. Nicméně rozhodli jsme se pokračovat dál a přispět svým dílem k nápravě této společnosti, popřípadě nastolení nového světového řádu. Nemůžeme slíbit, že naše produkce dosáhne beletristických kvalit Facebooku Jardy Jágra, ale pokud nám zůstanete věrni, rozhodně se dozvíte víc než z blogů Tomia Okamury. Novej rok, nový možnosti. Pár lidí zase vyhodíme, pár vezmeme a někteří zdechnou pod bičem otrokáře Marcela. A než by se člověk nadál, tak už budou Mighty Sounds a tam se všichni zpijem jak žito. No a snad jste si ještě před tímhle vším pořádně užili Vánoce a Silvestr. S nadějí věříme, že jste si o svátcích sedli s rodinou u stromečku a vyměnili si nejveselejší zážitky, prostě si řekli, kdy jste se naposledy opravdu od srdce zasmáli. Pokud to nebylo u zinu, doufáme, že jste si rozbalili maximálně nový ponožky a lístky na Bon Jovi. Nebylo by přece fér, abysme se s tímhle srali úplně zbytečně, zvlášť proto, že kecy o konci světa už jsou out a jediný, co tenhle měsíc hrozilo, bylo to, že vám ve vaně místo kapra poplave Landa na žralokovi (v lepším případě žralok na Landovi, protože, jak je známo, žralok má dvě péra). Buďte s mírem a láskou a nezapomeňte se vyndávat jako hovada! Keep it real! Přemysl Černík

Mighty Freezine Redakce: Fido, Přemysl Černík, Kubaak, Marcel Musil, Petr Vlček, Vojta Holub, Anselmo Art direkce: Marcel Musil Foto: Vojta Florian, Ing. Hromek Inzerce: Vojtěch Holub [email protected] tel.: 721 269 057 Marketingová spolupráce: Marek Vohralík [email protected] tel.: 777 013 049

LEFT ALONE Fido

NO ONE LIKE US

Tihle punkeři svoje mládí prožili na skateboardech, zpřeráželi si na nich hnáty, vymlátili si zuby, ale přežili a kromě oblíbených vyjížděk na svých fošnách po rozpálených kalifornských ulicích se poctivě věnují muzice. Po loňském turné, které kapela zrušila, bylo více než milé zjistit, že se znovu chystají vyrazit na cestu do Evropy a ukázat se tak starému kontinentu v plné parádě. ➔

Foto: Vojta Florian C Když nás minulý rok již potřetí vypekli Voodoo Glow Skulls, vlastně mě to po minulých zkušenostech s nimi až tak moc nepřekvapilo. Horší však bylo to, že s VGS padlo i turné Left M Alone, kteří jim měli předskakovat. Left Alone se do poslední chvíle snažili, aby se turné jelo, ale bohužel zjistili, že by pro ně bylo natolik finančně náročné, že jej nakonec zrušili. Nezbývá Y tedy než doufat, že se na ně nenabalila špinavá kletba Voodoo Glow Skulls, díky které se na nás na guestbooku sesypal nejeden nepříjemný komentář. CM Left Alone sám pro sebe nazývám „malými Rancid“. A důvod není ten, že by šlo o bezbřehou MY kopírku starších a více zajetých kolegů. Originální jsou tihle kluci z Wilmingtonu víc než dost, jen zkrátka svou inspiraci otevřeně přiznávají. Sám zpěvák Cortez v rozhovorech často a bez ostychu vypráví, že se naučil hrát na kytaru tak, že pozoroval ruce právě svých oblíbenců CY Rancid, jak šmajchlují krky kytar. K tomu všemu má na svém těle tři kérky s motivy Rancid. CMY Jenže v té době mu bylo teprve 14 let a za dva roky už objížděl kluby po Kalifornii. Zkrátka a dobře, do stáje Hellcat Records se Left Alone nedostali jen tak pro nic za nic, ale poctivě K si přijetí vydřeli. Mezi své kolegy však zapadli s obrovskou grácií a nyní s nimi, bok po boku, toto prestižní vydavatelství Tima Amstronga reprezentují. K tomu všemu kluci ctí punkový étos a jak čert kříži se vyhýbají věcem, které by byť jen mohly pošpinit jejich punkové kořeny, na které jsou patřičně hrdí. Sice si hromada lidí myslí, že Left Alone jsou nováčci na scéně, ale to je holý nesmysl. Naopak, kapela deset let tvrdě pracovala na tom, aby se dostala tam, kde dnes je. Hudebně jsou Left Alone klasický, téměř učebnicový punkrock s výraznými melodickými linkami. Left Alone kopou prdel a to je v rock’n‘rollu sakra zapotřebí. Hojně na svých deskách – a v poslední době i na koncertech – využívají klávesy. Jestli se však na turné vydají jako trio bez kláves nebo jako kvartet ozvláštněný tímto nástrojem se dozvíme až v létě. Left Alone rádi svoje punkové vypalovačky prokládají country a ska, které jim díky hudební vyzrálosti více než sluší. Poslední kotouč vydali v roce 2009 a zároveň jej poslali i na limitovanou edici pět seti kusů průzračného vinylu, to kvůli sběratelským fajnšmekrům. Left Alone pojedou šňůru letních koncertů společně s britskými Random Hand, což zní jako kombo vskutku hovadské, jehož jednotlivé části k sobě sednou jako kdysi Slávek Boura s Markétou Majerovou. A o to, že by nenašli dost příznivců na Mighty Sounds, se, myslím oprávněně, nebojím.5

Prodejna Újezd:

Újezd 15, 150 00 Praha 5, po-pá 10.oo - 18.oo hod. Email: [email protected], Telefon: +420 733 698 833

Prodejna Letná:

Čechova 13, 170 00 Praha 7, po-pá 10.oo - 18.oo hod. Email: [email protected], Telefon: +420 774 499 115

w o r r o m o T r a e F o Those Wh

Fido

Stvořitel Zhruba před třiceti lety bájná kapela z Adama žebro vyňal a třila světlo světa. jménem Integrity spa temná kůzlátka velmi a čná hlu á, ušn osl Nep tive druhou stranu. Respek na ala tov ver rychle kon se kdesi v limbu, a ekl zas ale la, usi se o to jen pok ší nes. Integrity jsou dal v němž se nachází dod tivalu fes u ník roč ího ujíc led potvrzenou kapelou nás ívat pod a dob jší dně íž nejvho Mighty Sounds, je tud tenet po are or Sat . bek zou se chlapcům na opera rotas. ➔

Pod potemnělou oblohou se rozestoupila zem a plameny, jež šlehaly vysoko nad apokalyptický kráter, polykaly vše živé i neživé kolem. Byl slyšet řev a pláč lidského stáda, topícího se v tratolišti krve. Ve snaze uniknout tomu, čemuž nelze uniknout, zoufale zápasící s nepřemožitelným, v naději na záchranu jeden po druhém mizeli hluboko v pekelném kouři. Sám knížepán temnot vystoupil z nitra, aby ztrestal drzou chátru za její činy. Tam kdesi v limbu Samael s Lilith tančili dlouho do noci, zatímco pod jejich údy rozkvétal rudý pentagram. Ašmodaj mrskal bičem ženy až k samotnému Šalamounovu harému a z Belfegorova smíchu praskaly lidem lebky. Roj démonů zahalil okolí. Dwid Hellion přivezl na svět zkázu a jeho pekelný masopust sežehl kdysi malebnou vísku Tábor. Hrůzostrašný scénář, temná vize zkázy. Kontroverzní kapela, již více jak dvacet let obklopena legendami a mýty, navštíví Tábor, 2013 léta páně. Společně s clevelandskými bratry Ringworn na věky věků vytesali do sněhobílého mramorového piedestalu slovo krásné, dnes již tak hojně užívané – „metalcore“. Hudební temnota, dekadence, okultismus, mentální poruchy a nadpřirozené jevy jsou jen malým výčtem toho, co může obyčejný smrtelník v textech kapely najít. Když se v roce 1988 objevili na scéně, šířili kolaem sebe děs a hrůzu. Hardcore vzkvétal, ale jeho původní zpověď byla naprosto odlišná té, kterou přinášeli Integrity v čele s Hellionem. Tvrdí hoši, kteří jinak vesele skotačili na každé hardcore show, najednou znechuceni ve strachu a se smrtí v očích hromadně opouštěli sály. Integrity vystoupili z davu a jako příkladní pastýři začali sbírat ovečky, které za nimi poslušně cupitaly a cupitají dodnes. Opustíme-li wikipedické mapování mezníků, alb, odchodů a příchodů, splitek sedmipalců a jiných palců, otevře se nám velmi pestrý svět. Co si budeme nalhávat, Intergity jsou neuvěřitelně průserová kapela, o které se proslýchá nejedna pikantní historka. Pokud se zrovna sami nervali se Sick Of It All, alespoň na svých koncertech rozpoutali hromadnou bitku fanoušků. Manažeři Victory Records je z labelu vyhodili a stáhli z prodeje jejich desky. Žánroví souputníci Madball a Ignite se zase po jednom společném koncertu zařekli, že to bylo naposledy, co s Integrity vystoupili na stejném pódiu. Třešničkou bylo turné s Motörhead, ze kterého si po nařčení z krádeže Lemmyho výplaty museli Integrity vzít nucenou dovolenou. Zkrátka a dobře, jsou to nefalšování desperáti, temní rytíři hardcorové scény, které nemůže většina jejich kolegů vystát – a co víc, nechce s nimi mít vůbec nic společného. Jestliže jsou Intergrity těžkým oříškem k rozlousknutí, kým je pak jejich frontman Dwid? Dostat se tomuhle fascinujícímu a zároveň trochu šílenému člověku pod kůži není jen tak. Šeredně se plete ten, kdo se domnívá, že Hellion je jak otevřená knížka, ve které si může kdekdo listovat. V jeho temných hlubinách se mísí hnus, pravda, ale zároveň i zcela pragmatický světonázor. Skladatel a výtvarník, šílenec posedlý náboženstvím, který sám sebe vnímá jako uměleckého teroristu pohrdajícím konformitou, který neprosí o pochopení. Ve svém živlu se ocitá v momentě, když jeho hudba a texty začnou posluchače dráždit, šokovat a jak kyselina naleptávat zažité stereotypy. Vychutnává si okamžiky, kdy věci už nejdou vrátit zpátky, vše je nadobro ztraceno a lidská duše prahne po tom, aby mohla otočit hodinové ručičky do časů, kdy se vše zdálo být v pořádku. Hudební terorismus vnímá jako neochotu podřídit se mainstreamu. Hellion často mluví o nepochopení a jen pravověrní podle něj cítí, co stvořil. Ostatní slyší jen hluk a prázdnotu. ➔

Lidské pokolení Hellion považuje za špínu a altruismus za neupřímnost. Opravdové osvobození duší přijde až v momentě, kdy bude vyhlazeno celé lidstvo. Neboť lidstvo vždy zklame a zradí, to je jeho věčná povaha. Podle Helliona jsme jen nemocná zvěř, duše uvězněné v krysích tělech. Dwid je jedním z hlavních představitelů „církevní“ platformy The Holy Terror Church of Final Judgment, jejíž součástí jsou internetové stránky, ze kterých si můžete bezplatně stáhnout hudbu či videa, aniž byste, jak Dwid říká, podporovali zkorumpované gramofonové společnosti, které léta znásilňovaly (nejen) jeho tvorbu. Hellion ale není vypočítavý – je takový, jaký je, říká, co ho zrovna napadne, je fascinován okultismem a posedlý mechanismem samotného bytí. Jeho hlava je po okraj naplněná literaturou a jeho mozek natolik výkonný, že ho jen těžko můžeme vnímat jako obyčejného provokatéra. Nevěří v boha jakožto jediného stvořitele, míní naopak, že každý z nás je schopen individuálně využít veškerý potenciál ukrytý v našich myslích. Vlády a církve se nás tohoto potenciálu snaží systematicky zbavovat, přičemž křesťané, jimiž nám byla ukradena historie, budou jednoho dne souzeni za zločiny proti lidskosti. Přes tohle všechno jsou Integrity vzývaným kultem a jen těžko přehlédnutelnou ikonou hardcorového nebo, chcete-li, metalcorového žánru. Všechno započali překrásným, ač temnotou nasáklým, albem „Those Who Fear Tomorrow“ a prozatím uzavřeli svým v současné době posledním počinem „The Blackest Curse“, kterým také pomyslně poslepovali všechna ostatní alba dohromady. Částečně se tak i navrátili ke svým kořenům, částečně se však zase posunuli o několik světelných let dopředu. 5

Vojtěch Woody Troják

Velkej zelenej bastard v zatraceně rychlý káře si to valí po Highway 666, pomáda z už tak slizkejch vlasů (jestli se tomu tak dá vůbec říkat) cáká všude kolem něj a štětky na zadních sedadlech, který vypadaj jak vystřižený z nekvalitního hororovýho bijáku z padesátejch let a v horším případě už se přímo rozkládaj, řvou jak pomatený. Kam míří? Do zaplivanýho pajzlu u silnice, kde se kromě voodoo kouzelníků, zombies a mladejch kluků s bolavým srdcem scházej nad pivem taky masoví vrazi, nekrofilové, banánoví muži nebo lidský mouchy... Blbej vtip? Ne, prostě psychobilly. Zahoďte teď politiku, rasový rozdíly a podobný hlouposti za hlavu a vydejte se na cestu plnou strachu, bolesti, utrpení, ale hlavně zábavy v neodolatelným rytmu rokenrolu. Že je rokenrol nesmrtelnej, platí v dnešní době možná mnohem víc, než tvrzení punk’s not dead. Přežívá dál v mnoha reinkarnacích a jednou z nich je i psychobilly. Žánrově se jedná o mix rockabilly, country a garážový muziky s punkovou dravostí a výraznou vášní ke všemu, co je aspoň trochu divný, úchylný a strašidelný – zkrátka ke všemu, nad čím by vaše babička asi jen kroutila hlavou. Těžko byste jí vysvětlovali, že tričko se zkrvavenejma týpkama a nová kérka na rameni znázorňující rakev je vlastně jen nadsázka a legrace. Nenadchlo by ji ani to, kdybyste se výmluvně zmínili o tom, že ty chlapíci, co máte na triku a maj ksichty, jak kdybyste na nich zaparkovali kombajn, nejsou žádný špinavý punkáči, ale psychos a místo basový kytary používaj starej dobrej kontrabas. Dost bylo babiček, pojďme to vzít od začátku. Výraz „psychobilly“ se prvně objevil v sedmdesátejch letech minulýho století, kdy man in black Johnny Cash ještě dobejval hitparády, a to se svou písní „One Piece at a Time“. Tenkrát rozhodně nečekal, co bude následovat. Za absolutní průkopníky žánru platí legendární kalifornská kapela The Cramps, která od dob svýho vzniku v roce 1972 balancovala, díky svým textům a vizáži, na hraně zdravýho rozumu. Jejich zvrácená pódiová hra na voodoo a příšery, všemožný další deviace a texty oplývající sexuálním

napětím toho nejtvrdšího kalibru, to všechno v kom- binaci s jednoduchým syrovým rokenrolem, daly vzniknout kultu, kterej zasáh snad každou generaci až do dnešních dnů. Ač sami sebe za psychobilly nikdy neoznačovali, nesmazatelně se zapsali do dějin žánru jako ty, který udali směr, zvuk a vzhled, kterým se inspirovala a inspiruje snad každá psychobilly kapela. Ten pravý boom však přišel až na začátku osmdesátých let v Anglii, kde se naplno projevila provázanost s punkovou hudbou. The Meteors jste mohli vidět na posledních Mighty Sounds, i když právě tyhle samozvaný, přesto bezvýhradně právoplatný otcové psychobilly, odstartovali pravý šílenství v roce 1981 svou první deskou „In Heaven“. Spousta skins, punkerů a zkrátka mladejch lidí, který se hledali, našli zalíbení v jednoduchosti a apolitičnosti novýho žánru. Není přece nic lepšího, než si večer zajít na pivo, udělat bordel a přitom neřešit náboženství, barvu kůže nebo jestli je lepší volit Losnu nebo Mažňáka. Zkrátka dát průchod energii a těm nejdivnějším myšlenkám, co v sobě člověk celej den nosí. The Meteors začali hrát, a dodnes hrajou, jako trio v čele se šíleným Peterem Paulem Fenechem. Valí se jako stroj likvidující všechno, co mu přijde do cesty. K dnešnímu dni mají na kontě něco kolem padesáti alb, z čehož dost jsou kompilace a živáky. Na žádným z nich ale nenajdete píseň, která by se od podstaty psychobilly vzdalovala. S kultovním sloganem Only The Meteors Are Pure Psychobilly, často zkracovaným na „O.T.M.A.P.P.“, kterej celosvětově prosazuje ortodoxní skupina fanoušků The Meteors zvaná Wrecking Crew, si udržují monopol na hvězdným nebi psychobilly. Další zásadní formace vznikla v roce 1982. Jedná se o kapelu s příznačným názvem Demented Are Go, která byla na Mighty Sounds dokonce hned několikrát. Ač The Meteors používali umělou krev nebo make-up,

➔

Plan 9 from Outer Space (1959, režie Ed D. Wood) V bizarním filmovém propadáku našlo zalíbení mnoho psychobilly kapel hlavně díky komickému příběhu o invazi mimozemšťanů oživujících mrtvé.

The Cramps Prvotřídní deviant a frontman The Cramps - Lux Interior, nenosil svou psychohelmu příliš často. Proslul spíš dámskými podpatky, masturbací na pódiu nebo nekonečnou kuřbou mikrofonu.

Demented Are Go se nebáli zajít ještě dál, a tak je na dobovejch záznamech uvidíte s makabrózníma maskama, který používaj dodnes – i když v případě frontmana Sparkyho to vlastně není ani moc potřeba. Jeho charakteristický znaky, totiž chraplavej vokál, častý návštěvy psychiatrie, výtržnosti a drogový excesy kapele jen přidaly na oblíbenosti v řadách fans. Jejich hity jako „Holy Hack Jack“, „Rubber Buccaneer“ nebo „Pervy in a Park“ z desky „In Sickness and In Health“ se staly synonymem pro klasickej psychobilly sound, kterej se i teď snaží spousta kapel napodobovat. Rozhodně stojí za zmínku i starší kapely jako The Guana Batz, Sharks, Frantic Flinstones, Torment, Coffin Nails, Long Tall Texans nebo The Klingonz (vystupující taky pod názvem Klownz). Neopomenutelnou součástí dění v osmdesátejch letech se stal kultovní The Klub Foot, kterej vzniknul v roce 1982 v budově bejvalýho hotelu Clarendon v londýnský čtvrti Hammersmith. Tenhle noční podnik fungoval jako místo s největší koncentrací psychos ze všech možnejch koutů Anglie, ale i Evropy a Ameriky. Vyšlo i několik DVD zaznamenávajících festivaly zvaný Stomping at the Klub Foot. Všechny zmiňovaný kapely se totiž setkávaly na pódiu tohohle legendárního podniku až do roku 1988, kdy došlo k jeho demolici. Kult psychobilly se začal rychle rozšiřovat i do kontinentální Evropy. Holandská kapela Batmobile (založená v roce 1983), dánský Nekromantix (založený 1989) a u nás skvěle zavedený Mad Sin z Německa (rok založení 1987) probudili nadšení i v evropským publiku, který bažilo po změně. To samý se dělo tou dobou v USA, kde obecnej zájem vzbudili především The Quakes (založený 1986) a Reverend Horton Heat (1985), jejichž singl „Psychobilly Freakout“ z roku 1990 napomoh rozšíření žánru skrz Spojený státy. Jako nejpopulárnější americkou kapelu, která hraje psychobilly,

bysme rozhodně měli jmenovat Tiger Army. Ve svým ranným období psychobilly kapelou rozhodně byli a zasloužili se o posun žánru kupředu a to jak k modernějšímu zvuku, tak i stylu podání hudby. Ovšem jestli hrajou psychobilly i dneska, to posuďte sami. Každopádně, v oldschoolovým duchu a za zvuku cvakající basy čas běžel dál. Dalo by se říct, že v devadesátejch letech prvotní mega boom a zájem o psychobilly pokles. Bylo cejtit, že by to chtělo změnu. Možná proto začalo dost kapel experimentovat se zvukem a víc než dřív kapely hledaly inspiraci v punkový melodičnosti, zároveň ale nechtěly ztrácet rokenrolovej feeling. A tak, jak se svět přehoup do novýho tisíciletí, se nadobro změnila i tvář psychobilly. Byl konec oldschoolovýmu brutálnímu zvuku a přišla doba chytlavejch melodií. Například „God Save the Sin“ kapely Mad Sin je přesným příkladem toho, co mám na mysli. Po roce 2000 sice nepřišla veta po muzice (jak zpíval Michal Tučný), ale naopak nastala nová éra. Psychobilly přestalo bejt nutně ortodoxní subkulturou a otevřelo se světu. Kapely jako Horrorpops a The Living End začaly získávat celosvětovou popularitu a procpávat se do televize a ostatních masmédií. Jestli je to špatně, nebo ne, to by bylo asi na dýl, ale každopádně to pomohlo rozšíření žánru i mezi lidi, který by o něj obyčejně asi ani nezavadili. I díky festivalům jako Psychobilly Meeting, kterej se dřív konal ve španělským letovisku Callela a později se přesunul do nedaleký Pinedy de Mar, Satanic Stompu a podobným akcím, si našlo psychobilly spousty novejchch fanoušků. Dál se o to samozřejmě zasloužily i vydavatelství jako Hellcat Records, People Like You nebo Crazy Love Records. Nová doba si vyžádala i novej model businessu, kterej by na staronový subkultuře stavěl a zformoval například vzhled „řadovejch“ fanoušků. Tetování, lebky, třináctky, hororový motivy, komiksy, rychlý auta a obrázky spoře oděnejch slečen, který byly do tý doby nedílnou součástí subkultury psychobilly, se přenesly na trička dnes už nadnárodních brandů Lucky 13, King Kerosin, Liquor Brand atd. Originalita vzhledu, která do tý doby vycházela z modelu vyrob si sám, přežila jen u nejzarytějších fanoušků. Zbytek se svez po modní vlně a tak ➔

Patricia Day vs Barbie Důkazem přijetí originálního žánru mainstreamem se stala panenka Barbie, stylizovaná do podoby zpěvačky a kontrabasistky skupiny Horrorpops. Stalo se tak bez vědomí Patricie, která zažádala firmu Mattel o zastavení prodeje.

Deathrow: The Chronicles of Psychobilly Hells Bent On Rockin’: A History of Psychobilly Psychožánru se obšírně věnují dvě knížky, Deathrow je kompilací téměř čtyřiceti čísel britského psychofanzinu a Hells detailně popisuje historii celé scény. Obě dohromady lze pořídit za $ 45 (cca 860 Kč).

je dneska naprosto běžný, že na koncertě potkáte pět lidí se stejným trikem. Móda ale samozřejmě provází psychobilly celou jeho historií. Vždycky šlo hlavně o vizáž čerpající z padesátejch let nakombinovanou s notnou dávkou punku. Klasikou se už staly třeba boty „creepers“ s vysokou platformou, kovbojský „koně“ nebo Martensky, k tomu ohrnutý džíny – jednobarevný nebo zflekovaný savem, baseballový bundy, trika s motivama kapel nebo hororovejch filmů a nejrůznější nášivky a odznaky. Největším poznávacím znakem se stal ale účes zvanej quiff, tedy číro vyholený i vzadu, sestřihaný našikmo zezadu dopředu a v případě nutnosti snadno zčesatelný dozadu. To samý platilo pro holky: košile, kalhoty, kohouty. Později, v devadesátejch letech ale přišla elegance a začalo se víc čerpat z dob dávno minulejch. Slečny začaly víc dbát o vlasy, kromě kalhot a bund enormně vzrostla obliba v šatech. Myslím, že v dnešní době naše subkultura pořád kvete a těší se čím dál tím větší oblibě. I díky Mighty Sounds se k nám každým rokem dostane kupa novejch kapel, který by se sem jinak asi jen těžko podívaly. Česká legenda Green Monster, která nejednou zazářila i na světovejch akcích, Mordor’s Gang, The Rocket Dogz, dneska už málo hrající Bad Tones nebo Gangnails, který zastupujou odvětví punkabilly, jsou kapely, díky kterým u nás není o psychobilly akce nouze a lokální scéna se tak dál rozrůstá – jak o kapely, tak o fanoušky. Je teda fakt, že občas na vás někdo kouká a říká si: „hmm, asi nějakej depešák“, ale to se dá přežít. Stejně je jasný, že kdyby takovej člověk slyšel uhrančivý cvakání kontrabasu, zaposlouchal se do textu a dal průchod věcem, o kterejch není vhodný mluvit, stal by se další obětí muziky, která tě chytne a nepustí. Je to jako droga, jako první tetování nebo vlak, na kterej naskočíš a nevíš, že z něj nejde vystoupit; je to ďábelská jízda do pekel, na který si ovšem užiješ pořádnej kotel srandy. 5

mighty sounds uvádí

28. 02. Klub 007 Strahov + support

start: 20:00 vstup: 250kč

(celtic punk, USA)

Vašek Žofka

V roce 2005 se stalo docela dost věcí. Mezi nejdůležitější, jak si jistě všichni pamatujeme, patřilo třeba proražení nejdelšího tunelu na světě v Japonsku (což zavání nějakejma komplexama), Českýho lva získal film o sparťanskejch fanoušcích Hovnem pádem, umřel Gnassingbe Eyadéma, prezident Toga, nebo taky čínskej spisovatel Ba Žin, Standa Gross odešel z vysoký politiky, aby se moh plně věnovat advokacii, ale hlavně, hlavně v Kanadě parta čtyř kámošů založila The Creepshow. Asi se s odstupem času shodneme, že při vší úctě k japonskejm dírám v zemi, Tomáši Řepkovi a disertačce Standy Grosse, nás, milovníky kontrabasů a napomádovanejch vlasů, vznik The Creepshow zasáhl ze všeho nejvíc. Kanada mi přijde jako děsně zajímavá země. Všude spoustu jezer, hor, zemního plynu, eskymáků, ale taky sakra dobrejch kapel. V tomhle ohledu jsem to nikdy nechápal, stejně jako to nechápu třeba u Švédska nebo Austrálie. Hele jo, jakto, že v desetimilijónový zemi někde u polárního kruhu vzniknou a půlku planety dobydou třeba takový The Hives? Anebo! Jakto, že země koal a bumerangů zrodila AC (blesk) DC? A jakto, že zrovna z Kanady je jedna z nejlepších psychobilly/rokenrolovejch kapel současnosti? Každopádně, hnedka ze tří důvodů mám právě tuhle kapelu prostě strašně rád. Tak zaprvý! Skvěle napsaný, chytlavý, šlapající songy, kde je řádně slyšet občas rychle klapající, občas

temně bublající kontrabas. Za druhý! Klávesy jejich hudbě dávaj správnou atmosféru, kterou dotváří i samotnej klávesák, sympatickej chlapík s vizáží zrzavýho hraběte Draculy. A (pampadáá) zatřetí! Frontman! Respektive – frontwoman! Respektive – všechny tři, který se na tomhle postu vystřídaly! První, Jen „Hellcat“ Blackwood nahrála první cédéčko, ale musela odejít, původně jen dočasně, nakonec na furt, kvůli tomu, že čekala malýho sviště. Druhá, její sestra Sarah „Sin“ Blackwood vydržela o album víc, poslední dvě desky nazpívala svým slaďoučkym hlasem právě ona. Jenže nakonec dala přednost hraní na jednu kytaru s osmi dalšíma týpkama najednou a dělá novou kariéru s talentovanejma cypama z Walk Off The Earth. Třetí, Kenda „Twisted“ Legaspi ji na jejím místě nedávno nahradila. Obě sestry Blackwoodovy bysme rozhodně mohli považovat za žhavý kandidátky na Miss Rock and Roll, ale upřímně, pánové, Kenda se svým exotickym zjevem nejednomu z vás zařídí divoký sny a probuzení s pyžamem tvrdym jako steak Jirky Babicy. V naší kotlině jsme mohli vidět The Creepshow postupně s Jen i se Sarah za mikrofonem a kytarou kolem krku. Osobně můžu dosvědčit, že to byl vždycky skvělej zážitek jak po hudební, tak i po vizuální stránce (feministky prominou). Už příští rok v létě ale všechny fanoušky dobrý hudby, velkejch výstřihů a rudý rtěnky okouzlí Kenda a spolu s ní samozřejmě i zbytek kapely. Já budu stát v první řádě a co ty? 5

Celý to začalo jak jinak, než kytarou a natupírovanym rozcuchem na hlavě. Psaly se devadesátý léta a ačkoliv punkový mládeži u nás pořád ještě vládly kapely, který byly – na rozdíl od neonáckovskýho hnutí – v úpadku, mladýho Mika okouzlilo jediný jmého. The Clash. Tenhle „střet“ byl naprosto osudovej, protože na další dekády zásadně ovlivnil jeho hudební vývoj. Charakteristickým znakem všech kapel, ve kterejch se kdy objevil, bylo prolínání punkovejch rifů s rytmikou reggae a ska a neodmyslitelnej sociální podtext. Neuplynulo ale moc pátků, než se začalo ukazovat, že z hnacích motorů scény se stávaj akorát tisíckrát omletý klišé, a ta pomalu ztrácí svůj náboj. Pro značnou část těch, který se s timhle faktem nehodlali smířit, se stala odpovědí nově se formující scéna DIY subkultury a s ní spojenejch freeparties. Stála totiž přesně na těch principech, který se z punku za ty roky vytratily. Etika „do it yourself“ namísto bezduchýho konzumu, aktivní vzdor systému namísto nadávání u piva, alternativní řešení sociálních problémů namísto škemrání o pomoc státu. To všechno v neotřelym, originálnim podání a navíc podpořený uplně novým hudebním stylem, kterej lidem ukázal, že tanec nepatří jen na vesnický zábavy. Vemte z obou žánrů to nejlepší, zapomeňte na trendy, přidejte značnou dávku nadsázky a smyslu pro humor…a MikkiM je na světě. Sázka na vlastní tvorbu a na odkaz ke kořenům namísto prvoplánovýho vykrádání rychlokvašenejch hitů se brzo ukázala bejt správnou cestou. Jeho původní songy, stejně jako zásadní skladby punku, ska a reggae podaný v tanečním rytmu, sklízely aplaus nejen na straně příznivců elektronický muziky. Na taneční parkety lákaly pořád víc a víc lidí z rozmanitejch subkultur a MikkiM a jeho charakteristická hradba synťáků, drum mašin, padů, kroutítek a blikátek se rychle staly vyhledávanou atrakcí parties a festivalů nejen u nás, ale i v zahraničí, a to ještě před vydáním jeho prvního studiovýho alba (pozor, ne první desky!) jménem Crossroads. Zájem, kterej vzbudil nejen v řadách posluchačů, ale i hudebníků a producentů zvučnejch jmen, nejednou vyústil ve spolupráci, čemuž napomoh i fakt, že Mikkimovo působiště a hlavně studio se nachází v prostorách vyhlášenýho Cross clubu, kde většina z nich účinkovala. (Namátkou Dr. Ring Ding, Victor Rice, Dreadzone, Macka B, Gary Asquith…). Tohle celý pak vyvrcholilo výpravou na legendární Jamajku, kam odcestoval v roli producenta a lovce talentů, a kde nasbíral polovinu materiálu pro svůj druhej LP počin Offbeat Rhapsody, kterej spatřil světlo světa tenhle podzim.

Ačkoliv vzít profláklou pecku a naroubovat jí na podmanivej taneční beat není nic, co bysme ještě neslyšeli, ze jména MikkiM se tu pomalu stává pojem. Když před lety vypustil do světa svůj první dvanáctipalec, pro spoustu lidí byl jen lehce kuriózním úkazem. Ale tenhle kluk věděl dobře, co dělá…

S kytarou v ruce a áčkem na triku už ho dneska na pódiu potkáte stěží, ale přesto je tenhle člověk živoucim důkazem, že punk není mrtvej – pokud máte na paměti kořeny, ze kterejch to všechno vzešlo, a zároveň otevřený srdce a zrak upnutej kupředu. A o tom to celý je. Nezastavit se, nezatuchnout…a nebát se pořádně tomu nakopat prdel!

MikkiM:

Fido, Štěpán Kouba

Ve stínu 96 stupňů o

Mikkime, předně se tě chci zeptat na několik pecek z Offbeat Rhapsody, který mě nejvíc oslovily. Začal bych válem „Unity“, kterej považuju za úplnej highlight desky – jak vzniknul? Máš recht, tahle pecka se hodně ujala. Vznikla na ose Praha-Sao Paulo-Bělehrad, přičemž středobodem bylo mý holešovický studio. Basovou linku má na svědomí můj kámoš, dubovej mág a zasádní producent pro ska/reggae/dubovou scénu Victor Rice, který u mě tehdy asi tejden bydlel. Věděl jsem dobře, koho doma mám a proto jsem se z jeho génia snažil ždímat nápady seč to šlo. Viktorovi se samozřejmě nejlíp jamovalo do klasickejch dubovejch bicích, který jsem pak ale následně fikaně vyhodil a nasadil místo nich trošku větší tucku a takhle tomu bylo i u „Unity“. Píseň ale nabrala formu až v den, kdy v Crossu hrál srbský zpěvák a trombonista Hornsman Coyote. Rychle jsme se skamarádili a když Hornsman zjistil, že studio je nablízku a my měli před koncertem ještě spoustu času, odebrali jsme se do vyšších pater, kde jsem mu k pivu a cigáru nabídnul ještě zbrusu novej mikkly-vikkly riddim. Hornsmanovi se hodně páčil a po vymyšlení pár hymnickejch frází a melodický trombonový linky byl song v podstatě na světě. Tahle pecka vyšla i jako předzvěst cédéčka na vinylu a zremixovali jí mimo jiný i mý kamoši z Dreadzone, což je pro mě fakt velká satisfakce.

➔

Krom „Unity“ mě hodně baví písničky „Air Hostess“, „Heaven Be Upon Us“ nebo „Freelancer“. Jsou žánrově trochu jinde, ale na album stejně sednou jak prdel na nočník… Moje tvorba je hodně eklektická, nebráním se žádnejm vlivům, deska je proto plná překvapení a ne zrovna obvyklejch kombinací. „Freelancer“ vyčnívá asi nejvíc, jsou tam surfový bicí, punková basová linka z ranýho období Nirvany, balkánský dechy a hlášky z pravěký počítačový hry. Hehe, takhle se dělá elektronická muzika. V „Air Hostess“, „Heaven“ a „Probably a Robbery“ se navíc objevuje asi největší jméno na desce a sice zpěvák kultovní kapely Renegade Soundwave a můj dobrej kámoš – Gary Asquith. Renegade Soundwave byli v osmdesátejch letech druhá největší kapela po Depeche Mode na Mute Records. Byli to vizionáři, pionýři fúzující elektronickou muziku a živý nástroje a jejich kombinace industriálních zvuků, dubu a housovejch beatů tenkrát způsobila na scéně docela poprask a jako jedny ze svých největších vzorů je citují třeba Prodigy nebo Chemical Brothers. Dokonce dostali nabídku jet s Depešákama stadiónový turné, bohužel jim to tehdá za jejich zády odmítl jejich tehdejší zvukař, kterej si to nechtěl lajsnout, protože technika, hlavně první samplery, byly v tý době neuvěřitelně poruchový a hrozil průser. Už jsme se zmínili o tom, že na tvejch deskách se vyskytuje celá řada interpretů. Napadlo tě některýmu z nich udělat celou desku? Upřímně mně to ani nenapadlo, ale tenhle návrh jsem už slyšel hodněkrát, hlavně na Jamajce třeba pětkrát za den. Snem každýho jamajskýho talenta je prorazit a to se stane jedině tehdy, když se ho ujme producent z Evropy nebo ze Států. Neustále si mě někdo bral stranou a říkal: „Hele, kámo, vykašli se na ostatní, udělej se mnou celou desku a vem mě do Evropy.“ No ale jak sem řek, upřednostňuju pestrost a navíc písničky nedělám jak na běžícím pásu. Situace taky není taková, abych přivez někoho z Jamajky a dokázal mu udělat jméno v době, kdy se hudba de facto neprodává, nehledě na to, že mý manažerský schopnosti jsou hodně mizerný. Super pecka s Juni Platinum „Up in the Hills“, ke který máš navíc vtipnej a autentickej videoklip, se na desce vůbec neobjevila. Proč? Jak jsi Juni vlastně potkal? Song se na desku nedostal, protože jsem tam nechtěl mít žádnej riddim dvakrát a nakonec to vyhrála verze s Turnerem. V brzký době ale Juni vyjde jak na sedmipalci, tak digitálně – spolu se třema dalšíma verzama týhle písničky. Juni Platinum byla v 80. letech průkopnicí tzv. slackness dancehallu, což je hodně vulgární podoba klasickýho dancehallu. Byla hodně sprostá, díky čemuž taky asi tehdá

prodala jen v USA půl miliónu desek. V devadesátkách jí ale omámilo kostelní kadidlo, začala pánbíčkařit, konvertovala z hrubiánství ke křesťanskýmu reggae a její kariéra vyšuměla jak bráník rozlitej na koberci. Potkal sem jí díky svý švédský kámošce Nině, kterou jsem shodou okolností poznal v letadle cestou na ostrov. Nina žila v Kingstonu pěknou řádku let, pravidelně se tam vrací a jelikož je učitelkou tance a často tam pomáhá natáčet klipy, zná tam v hudební branži úplně každýho, kdo něco znamená. No a jeden den mě vzala na turné po studiích, byl jsem u Sly a Robbieho, Capletona, Benniemana atd... No, co ti budu povídat, byl to docela zážitek a před jedním z těch studií jsem potkal i Juni. Samotnej klip byla taková hodně spontánní záležitost, kdy jsme vyrazili na nejbližší kingstonskou pláž a pak do kopců nad městem. Hlavně na tý pláži byla sranda, ústřední postavou klipu se stal náhodnej kolemjdoucí Elastikman. Svým krabím tancem, elastickým tělem, famózní mimikou a neuvěřitelným ohozem udělal z klipu super podívanou, stejně jako další lidi, který se tam zrovna přichomejtli. Teď mě napadá, že jsem se ještě nezeptal, jak tě vůbec napadlo se na Jamajku vydat? Původně mě tam pozval Turner, kterej toho času brázdil se svojí lodí Karibik. Loď se mu ale rozbila, zůstal někde viset, takže jsem tam nakonec přijel sám a v kapse měl od svýho francouzskýho kámoše číslo na jednoho typa, kterej se prej o mně postará. Byl to pak trochu mazec, protože tenhle můj jedinej kontakt, u kterýho jsem prvních asi šest dní bydlel, byl fakt šmejd. Neměl jsem z něj už od začátku dobrej pocit, hodně mi lhal a navíc se ze mě furt různejma levárnáma snažil vypumpovat co nejvíc prachů. Zachránila mě ale právě výše zmíněná Nina, který, když jsem osvětlil svoji situaci, tak mi nabídla, ať jdu bydlet k ní do hotelu. Můj dojem z inkriminovanýho typa se každopádně následně potvrdil tím, že okrad domluvený zpěváky a svý kámoše o vejplaty a dokonce se mi pak pokusil ukrást i mý studio, který jsem měl uložený v recepci hotelu, když jsem cestoval po zbytku ostrova. Hudba je na Jamajce bohužel hodně špinavej byznys. Zpěváci si kradou texty i muziku a do rádia se dostaneš jen tehdy, když si zaplatíš. Já sám jsem měl absolvovat patnáctiminutovej rozhovor na jedný stanici. Po příchodu do studia jsem ale odmítnul dát desátek místnímu DJovi a interview bylo asi tříminutový. Bylo to ale pár dní před odletem a já, vycvičenej a na podobný situace zvyklej, jsem se už vůbec nedivil, spíš jsem se tomu už jen smál. Kromě rozhovoru nám MikkiM napsal tři historky, který se vážou ke třem válům z Offbeat Rhapsody, k tomu, jakej maj tyhle songy za svým vznikem příběh a zejména k tomu, že Kingston je mnohem víc než karibskej ráj betonová džungle, kde si mojito v kokosu dopřává jen pár vyvolenejch.

Guns Of Kingston

Na Jamajku jsem jel s pár nápadama v kompu a přesně nevěděl koho a jak budu nahrávat, v jednom jsem ale měl jasno. Chci v Kingstonu natočit legendární pecku od Clash – „Guns Of Brixton“ a jelikož Brixton je známej jako silná základna jamajskejch emigrantů, proběhl tu symbolickej návrat a navíc si slova Paula Simonona dobře sedly i na místní drsnou atmosféru. Song byl nahranej přímo v kingstonským ghettu, v místě, kde bílá kůže nebyla za posledních sto let moc vidět, jestli vůbec. Samotný přivítání bylo nic moc a já si prožil, jaký to asi je, když jste černej a procházíte se po ulici v nějakým zapadákově v Alabamě. Celý to vzniklo tak, že hned po příjezdu mě můj průvodce nechal čekat před místním obchodem. Pár minut na chodníku bylo ale nekonečnejch a já potom, co jsem už dál nemoh ustát pohledy pronikavý jak polední slunko na Sahaře, zaplul dovnitř. Krám měl ale evidentně druhej východ a já se svý spojky nedohledal. V obchodě, kterej byl zároveň i bar, bylo docela plno a hned po tom, co jsem vešel dovniř, se mě ujala ženská, co byla v pase široká jak pneumatika od tiráku, a začala na mě hlasitě pořvávat, že jsem na její podnik moc bílej. Něco jsem zablekotal a pakoval jsem se rychle pryč. Musím ale, smířlivě k Jamajčanům, dodat, že tohle byl za celej měsíc pobytu jedinej negativní zážitek, co se mý barvy kůže týče. Svý studio jsem nakonec rozbalil v boudě hned vedle a karta se náhle obrátila. Muzikanti si tu totiž užívaj, na rozdíl od jinejch koutů světa, výsostný postavení a

➔

já jakožto hudebník, navíc bílej producent a rovnající se naděje na lístek z ghetta ven, jsem byl rázem pasovanej na krále a od dalšího dne, když se rozkřikla zpráva o tom, že king MikkiM tu nahrává, mě všichni zdravili jak nejlepšího kamaráda. Bílý producenti, když už jedou do Kingstonu, si většinou pronajmou studio někde v bezpečný čtvrti, takže moje bledá kůže tu zapůsobila asi tak jako návštěva Old Shatterhanda v odlehlý vesnici Apačů, a v domku, kde jsem nahrával, se na mě postupně přišla podívat snad polovina ghetta. Nahrávání „Guns Of Kingston“ byla moje asi nejdelší ostrovní session. Celý se to táhlo skoro dvě odpoledne, jelikož zpěvákovi Zarebovi chvíli trvalo, než přelouskal cizí text a já byl nemilosrdně přísnej, než jsem byl s frázováním textu spokojenej. Při nahrávání se pár metrů ode mě smažila večeře, dveře furt bouchaly, což jsem při větší frekvenci ran oplácel pohledem, kterej měl asi Rambo, když vtrhnul do místnosti plný rudejch špiónů; obývák byl plnej mejch novejch černejch bráchů schovanejch v hustým dýmu a já se docela zapotil, než jsem si tenhle song zrežíroval dle svýho. V průvodci psali cennou radu, ať si dávám sraz před policejníma stanicema, tam že je nejbezpečnejc. V době mýho pobytu vzali gangsteři jako odvetu za zabitýho bosse místní policejní stanici útokem, takže po kulometný salvě a pár granátech zbylo z četnickýho domku jen pár cihel.

Magnificent Cash

Pladdyho, mladýho rapera, jsem si pro tenhle song vybral před Capletonovým studiem. Hudba je na Jamajce hned po banánech druhej největší exportní artikl a studií a talentů je v kingstonským okrsku snad ještě víc než bublinek v čerstvě nalitý sklenici koly. Skoro před každým studiem je dvorek, na něm většinou masivní sound a spousta týpků poflakujících se okolo. Ty, když zavětřili, že jsem producent z Evropy, tak se snažili předvést. Všechny ale převálcoval Pladdy, když mi na ulici zarapoval: „Hussle for the cash, the cash mi want cash“ a já věděl, že Simononova basa a můj tropickej beat našly svýho spojence. Samotný nahrávání bylo trochu bizar, Pladdy dorazil do hotelu i se svým gangem, kterej mi vypil ledničku dřív, než jsem stačil zapojit majk. Natáčel jsem zády ke zpěvu, nastavím Pladdymu mikrofon a jdu si sednout k laptopu… jaký je však moje překvapení, když pustím beat a do majku se ozve mně neznámej hlas. Otočím se a u mikrofonu stojí úplně jinej cápek. Na můj nechápavej pohled mi nejtlustší z celýho gangu, typ rozvalenej v křesle, sdělí, že se rozhod, že na tenhle beat nasadí někoho jinýho! Oou kámo, Mik už má za sebou ale tejden nahrávaní v ghettu a tady je šéfem on. Natáčení nakonec odkládám na druhej den a Pladdymu bokem sdělím, ať zejtra přijde sám. Druhej den už dorazil jen se dvěma kumpánama, který následně uklidím s pár pivama na balkón, dáme se do práce a nová pecka je večer na světě.

Around the Walls

Squeechie, tenhle neuveřitelnej talent, vyrůstal spolu s Horacem Andym a Earlem 16 na jednom dvorku a za mikrofonem je stejně magickej jako jeho slavnější kolegové. Na rozdíl od nich však skončil místo na světovejch pódiích na kingstonský ulici. Jo, tenhle rasta, co má po ostrově rozeseto asi dvanáct dětí, je kingstonskej bezdomovec. Potkali jsme se před jedním studiem, kde zrovna pomáhal spravovat auto, zanotoval mi pár taktů a mě překvapením málem vypadnul banán. Na další dva tejdny se stal mým průvodcem a já jeho mecenášem, poskytoval jsem mu pravidelnou stravu, přespával u mně v hotelu a dvěma jeho vnoučatům jsem zaplatil pobyt v nemocnici, co byste pro kamaráda neudělali, že jo. Na tenhle song jsem už vyzkoušel hodně zpěváků, furt to však nebylo ono. Squeechie to však jednoho večera rozsek takovým způsobem, až jsme z toho oba skákali do stropu, mlátili pěstí do zdi, chlupy na rukou byly v pozoru a Squeechie hlasitě velebil Lorda Všemocného. V Praze, když jsem tenhle song dodělával, mě atmosféra písničky přivedla na nápad, aby se ve dvou refrénech objevil dětskej sbor. Nezbejvalo, než vyhledat si anglicky mluvící základní školu a jednoho dne jsem si to tam na hodinu hudební výchovy nakráčel se svým mobilním studiem. Děcka byly super, song daly s přehledem, náramně se u toho bavily a ještě se předháněly, kdo víc vyhlásí babylon. 5

FIDO Kluci přede mnou už vám, myslím, docela polopaticky vysvětlili, o co v téhle již pravidelné rubrice jde. Když Anselmo píše, že se za své guilty pleasures nestydí, vyvstává otázka, zda-li to ještě vůbec guilty pleasures jsou, nebo jestli se náhodou nestydí proto, jim že je z Brna. Chci tím říct – jiný kraj, jiný mrav. Když sedím s kamarády v dodávce, tak taky vesele odvyprávím nejednu bizarní zálibu, jenže na lámání chleba dojde v momentě, kdy nesete kůži na trh tam, kde by u vás podobná přiznání nikdo nečekal. Zkrátka a dobře, nejspíš nebudete strejdovi z jižních Čech vyprávět o včerejším epesním análku a stejně tak nejspíš ani nebudete na firemním večírku vyndávat péro, pokud teda nejste Kučín (kytarista Fast Food Orchestra) nebo Kuba Siňor (kytarista Prague Conspiracy), nebo pokud si nebudete jistí tím, že to u šéfové, případně šéfa, vzbudí pohnutky k vašemu povýšení. Když to shrnu, guilty pleasures vnímám jako jakýsi coming out ve společnosti, ve které není vaše záliba obecně přijímanou normou. Ale když tak koukám na své guilty pleasures, možná jen podceňuji své okolí.

Goro, bílý pes Za normálních okolností bych na tento japonský seriál z osmdesátých let byl skoro zapomněl, ale internet mne opět dostihnul a Gora připomněl jak neřízenou ránu gumicukem přímo do koulí. Srdceryvný příběh o japonském děvčátku s copánky a sexy jménem Reiko Kitamori, která přichází o své rodiče a zároveň ztrácí i svého milovaného psa Gora, by snad dojal i strnulý buttface Clinta Eastwooda. Prvních sedm dílů devítidílného seriálu vypráví o kruté a strastiplné cestě okolnostmi zbídačeného Gora, který putuje přes celé Japonsko, aby se nakonec zase shledal s milovanou Reiko, která po celou dobu značně trpí. Dech beroucí melodie „nakushi ta ai sagasu hito mo iru“, která provází celý seriál, mě při každém poslechu vhání do očí potoky slz. Avšak závěrečná scéna, kdy se Reiko ve zpomaleném záběru opět shledává s Gorem, který je navíc v ten moment postřelen, je jen pro hodně silné povahy. Kromě patosu a sentimentu to celé zavání ještě něčím nepopsatelně zvráceným, jenže o čem jiném vlastně guilty pleasures jsou?

Sandokan Ještě se na moment zdržíme u seriálů, tentokrát z roku 1976 – ale už samotné datum výroby na mě působí děsivě, jelikož jsem se v tom roce narodil. Skrze celou ságu herecky vévodil Kabir Bedi, ze kterého mimochodem vyrostl docela charismatický silverfox a který je dnes respektovanou bollywoodskou hvězdou. Nicméně samotný seriál nebyl, až na kultovní scénku, ve které Sandokan v letu rozpáře břicho nasranému tygrovi, žádná sláva. Ti movitější, kteří v době, kdy se seriál vysílal, vlastnili video, si inkriminovanou scénu nahrávali na beta kazety, načež si ji

mohli opakovaně přehrávat, což, přiznejme si, zbytek třídy nasíralo podobně, jako krokodýla prst Steva Irwina v jeho zadnici. Z dnešního pohledu je možná Sandokan spíše než guilty pleasure tak trochu strictly forbidden odium, ale věřte či ne, tenkrát to mělo takové grády, že se o ničem jiném o školních přestávkách nemluvilo. Pokud se tedy zrovna nežvýkalo Pedro, nepojídal sójový tuk nebo se nechodilo se zrcátky na cvičce po třídě a nepozorovaly se dívkám spoďárky.

Nobody – Ouz Wonder Girls (cover) Tak tohle bych nazval svojí provinilou numero uno. Zaprvé je tenhle song asi desetkrát teplejší než knírek Toma Sellecka (který se, mimo jiné, umístil ve světovém kňouřím top tenu na druhém místě) a za druhé to je zkrátka zcela nepokrytě pedofilní. Původní verzi Ouz Wonder Girls zpívají děvčata, avšak o tuto konkrétní verzi, která je spíše taneční performancí, se na Youtube kanálu postarala pětice zhruba patnáctiletých, značně femininních jinochů. Ano, jsem úchylák, to nepopírám, ale rozhodně nejsem sám – soudě podle toho, že video vidělo téměř pět miliónu lidí a lajkem ho ocenilo více jak šest tisíc z nich. Bohužel se mi nepodařilo vypátrat, zda jsou chlapci Thajci či Korejci, neb zdroje se v tomto ohledu značně rozcházejí. Pokud tento prostatu šimrající kvintet latentních gayů ve školních uniformách neoceníte, snad alespoň uznáte, že členové souboru jsou nad míru pohybově nadaní. Punktum!

Goro, bílý pes „Ôgon no inu“ (TV seriál) Japonsko, 1980

Sandokan

(TV seriál) Itálie, Francie, Západní Německo, Velká Británie, 1976

Black Eyed Peas – Where Is The Love? Většina lidí z mého blízkého okolí o mé perverzi zvané BEP ví. Je pravda, že ta s čím dál tím větším produkčním podílem francouzského „kdesevzalatusevzala“, balíka Davida Guetty značně opadla, ale sentiment mě dusí dál a neustále vrací zpět. Ovšem podívejme se na vybranou skladbu, která je ve své podstatě neuvěřitelný patos, což je dál umocněno tím, že není o klasické lásce mezi dvěma lidmi, ale naopak o absenci lásky mezi lidmi obecně. Je to slizký pop, lacinější než oběd v Masale zakoupený přes Mekku kojících maminek Slevomat. Kdybyste si zkusili zazpívat text několikrát za sebou v češtině, zřejmě by se vám orosilo čelo trapností, nicméně si nemůžu pomoct, písnička jako celek je výtečná. Ještě tu máme i lehký sociálně kritický přesah, který, ač ho zdaleka nemůžeme srovnávat s politickou agendou mnoha punkových kapel, je na popovou kapelu formátu Black Eyed Peas více než solidní. Zkrátka, co k tomu říct víc, „Where Is The Love“ je pecka i navzdory své neuvěřitelné klišovitosti a sladkému backgroundu. I like! 5

Nobody

„Ouz Wonder Girls“ (cover) video

Black Eyed Peas

„Where Is The Love?“ Interscope Geffen, 2003 video

Foto:

Vojta Florian Make-up:

Viola Černodinská Model:

HEL

PRODUKCE:

Dominika Kruchňová

~ JANUARY 2013 ~

Pirates (2005)

Režie: Joone Produkce: Digital Playground a Adam & Eve

Nejdražší porno všech dob! Zlatá éra pornografie let sedmdesátých a osmdesátým už je bohužel ta tam. První ránu velkorozpočtovým produkcím zasadilo zavedení formátu VHS a tudíž postupný a velmi rychlý úpadek obliby porno kin. Vzhledem k jednodušším distribučním možnostem se kvantita nabízeného materiálu několikanásobně zvýšila, avšak kvalita se naopak i díky nízkému rozlišení domácího videa zásadním způsobem snížila. Masivní honoráře, party u bazénu s kily kokainu a produkčně náročné, výpravné projekty se ve většině případech staly minulostí. I přesto se však stále točili celovečerní filmy, jenž měly nebo se alespoň tvářili, že mají jakýsi doprovodný příběh. Další zemětřesení v porno průmyslu však způsobil vzestup internetu a většina renomovaných firem se uchýlila k točení takzvaných gonzo snímků – tedy krátkých filmečků obsahující pouze jednu scénu. Gonzo se postupně ještě zásadně rozdělilo na profesionální a pseudo-reality jež se pro svou finanční nenáročnost, ale zároveň diváckou oblibu stalo vůdčím a určujícím elementem trhu. Joone si však řekl, že by nebylo od věci zavzpomínat na steré dobré časy, kdy byl průmysl pro dospělé na vrcholu a pustil se do projektu s rozpočtem přes milión dolarů. Ne že by Pirates byly jediným drahým porno filmem, co v posledních letech vznikl. Náročnější snímky se stále četně točí v Itálii, kde však dodnes fungují porno kina, které mají svou věrnou klientelu. Na druhou stranu těžko naleznete počin, který by měl tak silné obsazení a zástup vítězů všemožných ocenění. Pirates mají celkem stupidní příběh, který kloní většinu zásadních dějových výhybek k tomu, aby svedly pár k divoké souloži. V několika momentech nepokrytě vykrádá či spíše paroduje tehdejší blockbuster Piráti z Karibiku. Kapitán Reynolds se svou poručnicí Jules (Jesse Jane) zachrání od utopení mladou Isabellu (Carmen Luvana), jejíž loď přepadl pirát Stagnetti (Tommy Gunn) a unesl jejího manžela, který mu má pomoci s objevením mocného tajemství na jakémsi karibském ostrově. Sekvence mezi jednotlivými akcemi mívají až třicet miut, ale není to ani tak příběh a dialogy, ale spíše poctivé filmařské řemeslo, díky němuž strčí Pirates většinu ostatních porno snímků do kapsy. Film je nasnímán z mnoha úhlů, dobře sestřihán, natočen na kvalitní filmový materiál, má skvělý zvuk, velkolepou výpravu, velmi hezké exteriéry i interiéry. Zkrátka se produkčně vyrovná průměrné hollywoodské tvorbě, přestože nesexuální herecké výkony samozřejmě odpovídají primárnímu zaměření všech aktérů. To kvůli čemu však šli Pirates celkem na dračku je samozřejmě hlavně souložení na všechny způsoby. Krom hvězdné sestavy, která podává očekávaně excelentní výkon je zde velkou devizou právě výše zmíněná precisně odvedená filmařská práce. Nicméně, fanoušci oboustranného orálu (v případě prvního dílu ne už tak análu), standardních i nestandardních poloh, lesbických scén, trojek i lehkého sadomaso si určitě přijdou na své. Pamětníky rozhodně potěší zachovalá Janine Lindemuleder v roli pirátské důstojnice, která díky tetováním vypadá ve svém kostýmu (i bez něj) skvěle. Příznivci mladší generace si zase užijí tentokrát velmi dominantní a kupodivu i velmi slušně (i mimo své sex scény) hrající Jesse Jane. Pirates získali celkem 11 AVN Awards, 2 XRCO Awards a 6 Adult Empire DVD Awards (všechny včetně nejlepšího snímku). Pro diváka, kterého již omrzelo internetové gonzo či bídně natočené celovečerní filmy musí být toto „epické porno“ jasnou volbou. 5

Foto: Vojta Florian

Vojta Holub

Válečníci finského indie punku Finská parta Disco Ensemble patří v Evropě k jednomu z nejzavedenějších jmen nové vlny, která vychází z post-hardcoru a indie punku devadesátých let. Za svých pět alb se kapela posunula od živočišného, autentického hardcore/punkového zvuku k vlastní přechroustané formě propracovaného alternativního rocku, který se nebojí zapojit elektroniku všemožného druhu, sází na výrazné melodie, zároveň ale ve své přehlednosti neztrácí silné momenty a zajímavou strukturu. Na celoevropském turné k poslednímu albu Warriors, vydaného v září, se Disco Ensemble zastavili v Čechách dvakrát: 20.11 v Brně v klubu Metro a o den později v pražském Rock Café. Ač návštěvnost obou koncertů mohla být důstojnější, kapela sama opět předvedla českému publiku, že v ní dříme dravec plný hardcorové energie a obrovského nasazení. Následující rozhovor s kytaristou DE Jussim Ylikoskim vznikal nicméně až ex-post několik dní po českých koncertech.

Zdravím! Nejdřív pár otázek okolo muziky – své poslední album Warriors jste vydali před pár měsíci. Samozřejmě kromě toho, že je to novinka, je tohle album v něčem zvláštní? Ahoj. Neřekl bych, že Warriors jsou zvláštní něčím mimořádným, že se v průběhu prací na nich událo něco neobvyklého nebo pozoruhodného, nebo že by vznikaly nějakým netradičním způsobem. Je to to přímočaré rockové album s jasným cílem a jasnou trajektorií. Stejně tak ale nejsou Warriors nějak neobvykle důležité album pro nás jako kapelu, nevnímáme je jako mezník. Na druhou stranu jsou Warriors důležité album pro mě, protože jsme na něm pracovali nejdéle a nejintenzivněji v historii kapely a výsledkem je, že je to naše nejlepší deska.

Ve své tvorbě kloubíte hodně různých žánrů, na jaké muzice jste vy sami vyrostli? Myslím, že se s klukama shodneme na tom, že všichni z nás vycházejí především z posthardcoru a punku, z kapel jako Refused, At The Drive-In, Snapcase, Helmet, Weezer, Quiksand, Fugazi nebo třeba Deftones. Existují teď kapely, ke kterým vzhlížíte, u kterých se inspirujete? Oslovilo tě mimořádně něco za poslední, řekněme, půlrok? Já vzhlížím obecně ke kapelám, které ukázaly, že mají talent a že nezůstávají přešlapovat na místě, že se „zresetují“ po každém albu, někam se posunou a ve svém vývoji následně nedělají kompromisy. To jsou věci, které přesahují hudební žánr a Faith No More, Muse, Deftones a Refused můžou být dobrými příklady toho, co mám na mysli. Inspirace se dá najít téměř všude, ale to, jakou muziku uděláme, je výsledek chemie a atmosféry, která mezi námi v určitou dobu převládá. Abych odpověděl na poslední část tvojí otázky, v červnu jsem na festivalu Southside v Německu viděl Blink-182 a musím říct, že jsem byl příjemně překvapen, Blink jsou naživo hodně dobrá a zábavná kapela. Myslím, že na Warriors jste udělali další krok od post-hardcorového zvuku směrem k materiálu, který je víc ovlivněný elektronikou, alternativní rockovou scénou a je navíc melodičtější. Co za tímto vývojem spatřujete? Řekl bych, že je to především náš přirozený vývoj a dokonce si myslím, že určitá část toho vývoje je podvědomá a člověk nemá v moci ji kontrolovat. To je důvod, proč Warriors zní, tak jak zní. Na druhou stranu jsme tentokrát měli mnohem víc dem, která jsme udělali na počítači. Vlastně jsme na počítači skládali i celé písničky, kvůli čemuž má mnoho z nich jednodušší a jasnější strukturu a jsou mnohem melodičtější. Perfektním, i když možná až trochu extrémním příkladem může být písnička Eartha Kitt, která je založená na demu, které jsem původně udělal komplet na počítači. ➔

Jak se vám hraje v Čechách? V Rock Café jste měli skvělou odezvu… Všechny koncerty byly super a musím říct, že mě vždycky překvapí, jak dobře lidi znají naše písničky. To se nestává vždycky. Kde jinde máte kromě Finska na koncertech našlapáno? V Německu, bez pochyb. Dokonce bych řekl, že Německo je náš druhý domov, pokud se tedy bavíme o koncertování. V roce 2008 jste jeli Warped Tour. Jaký je rozdíl mezi klasickým festivalem a tím putovním, například Warped? Rozdíl je obrovský, ale Warped Tour bylo z našeho pohledu snad až směšné. Hrálo tam moc kapel, bylo tam moc pódií, vystoupení byla extrémně krátká a přitom nikdo neměl vyčleněný čas zvukovou zkoušku. Nebylo tam ani dost lidí, aby měly všechny kapely alespoň trochu adekvátní publikum. Řekl bych, že ve výsledku nemá smysl na Warped Tour hrát, pokud není kapela jedním z headlinerů nebo nemá nějakou náhodou dobrou pozici v line-upu a nehraje večer na hlavním pódiu. 95% lidí totiž jede na Warped na headlinery – a jen na headlinery. Jediné užitečné, co z toho pro Disco Ensemble vzešlo, je, že můžeme říkat „jsme frajeři, jeli jsme Warped Tour“, tam to ale taky končí. Byla to dobrá zkušenost, alespoň víme, o čem to celé je, ale znovu bych to za stejných podmínek neabsolvoval. Disco Ensemble jste založili v roce 1996. Dovedeš si představit věnovat těch šestnáct let něčemu jinému, než Disco Ensemble? Rozhodně ne teď, ne v tuhle chvíli. Disco Ensemble je jediná věc, pro kterou jsem kdy cítil opravdový zápal, pro kterou jsem se skutečně nadchnul. Je to zkrátka moc velká zábava na to, abych s tím přestal. Předpokládám, že se muzikou živíte, jak ale žijete, když nejste na turné? Studoval jsem univerzitu v Helsinkách, ale úspěšně jsem absolvoval pár let zpátky, takže minimálně poslední čtyři roky se zabývám jen hudbou, a to i když nejsme na turné. Vždycky to u nás fungovalo tak, že celá kapela začala pracovat na nové desce okamžitě, jak jsme skončili turné k předchozí. Vlastně jsme ani nikdy neměli pořádné prázdniny mezi turné a následným albem. Jak se vnímáš při koncertě? Je to performance, kdy se stáváš někým jiným, nebo je naopak důležitá autenticita?

Dobrá otázka. Myslím, že se na pódiu všichni stylizujeme do někoho trochu jiného, ale není v tom nic umělého nebo hraného. Možná by se dalo říct, že některé naše osobní stránky se projeví až při koncertě. Není to žádná faleš, ale něco, co se v nás probudí, jakmile vystoupíme na pódium. Jinak jsme klidní, vyrovnaní, uvolnění hoši, což překvapí mnohé, když se s námi setkají poprvé po koncertě. Zažíváš občas situace, kdy máš nějakou kapelu až nezdravě rád, ale pak jdeš na koncert a ten nestojí vůbec za nic? Haha, jasně! My už odehráli tolik koncertů, po kterých jsem si říkal, že přesně tenhle pocit jsme museli vyvolat v půlce publika. Existuje kapela, která se už rozpadla a ty si do smrti neodpustíš, že jsi na ní nešel, když jsi měl tu možnost? Strašně rád bych býval viděl Quicksand. Nedávno jsem na internetu četl, že příští rok pojedou severoamerické turné, takže možná není všem dnům konec a ještě se to povede – pokud teda přijedou do Evropy. Ale samozřejmě si nedělám iluze, že by to bylo to samé co v roce 1995. Finské kapely ve mně vyvolávají dojem, že podhoubí, ze kterého vaše scéna vzniká, je nebývale produktivní. Čím to je? Těší se u vás hudba nestandardní oblibě, máte velkou státní podporu, nebo to je celé tak trochu navzdory osudu? Jako Disco Ensemble konkrétně nás stát podporoval a podporuje poměrně štědře. A musím říct, že se stává obecným trendem, kdy muzikanti mají podpory ze strany státu pořád víc a víc. A co se týká podpory ze strany fanoušků… pokud máš dost toho, tak není potřeba se pídit po čemkoliv dalším… Jak je možné, že je ve Finsku tolik inovativních a originálních kapel, které navíc obstojí v mezinárodní konkurenci? Myslím si, že individualita a zdravá víra v to, co tvoříš, jsou klíčem k úspěchu. Ve Finsku si umělci obecně už před drahnou dobou uvědomili, že nemá smysl kopírovat něco, co už někde jinde někdo udělal, formuloval nebo zrealizoval. Úsloví „používej vlastní hlavu“ se ve Finsku ujalo a když přijde na to, aby člověk tvořil originální a autentickou muziku, platí to dvojnásob. Většina kapel ho přijala za své a řídí se jím. 5

Budete se bát! Jak je to vlastně se sedmou HELL Party? Bude! A vypadá to, že bude velkolepá.

Poté, co zavřeli Abaton, byl docela mazec najít pro nejhrubší party ve městě nové místo. Taky si to vyžádalo roční přestávku. Ono totiž věšet lidi na háky nejde ledaskde. Jsou potřeba vysoké stropy, solidní technické zázemí, a taky se tam musí vejít víc než tisícovka lidí, kteří na ty viselce i slečinky v latexu budou s otevřenou pusou koukat. A úplně ideální je, když je prostor zajímavě členěný – tak, že vznikají různá tajemná zákoutí. A tak se HELL Party z okraje Prahy přesouvá na „jedničku“ do Roxy a NoDu. Co všechno bude letos jinak? HELL Party je osekaná o hudební stage, protože tu prostě nebylo kam nacpat. O to vymazlenější bude program na zbývajících dvou scénách. Aspoň to s tajuplným uculováním slibují Helláci. Na hlavním pódiu v Roxy se chystá ta krvavější část programu, tedy show s věšením lidí na háky, což je vlastně už taková „obchodní značka“ HELL Party.

Rajcovní performance v naleštěném latexu bude hostit syrový betonový prostor divadelního sálu v NoDu, který se promění ve fetish stage. Ohledně programu zatím dělají Helláci cavyky. „Čeká vás ocel, krev i latex v hodně luxusním balení.“ To je všechno, co k tomu šéfka propagace Mascha prozradí. Co je ale jasné už teď, je téma celé HELL Party. Tím je strach, který se promítne do všech show ve svých nejrůznějších a nejbizarnějších podobách. Tomu nasvědčuje i vizuál HELL Party od Luboše Vackeho a Tomáše Novotného z dílny Fry‘O‘Bake. Zobrazuje tři největší drsňáky z hororových filmů, kteří se ale na to, co se děje na HELL Party, nemohou koukat a mají pěkně nahnáno. Aby ne, tohle totiž není kečup z béčkových hororů, tohle je doopravdy. Celá ta krása vypukne 13. dubna 2013 v Roxy a NoDu, ale lístky se prodávají ostošest už teď. Roční pauza udělala svoje a publiku prostě krev chybí. Lupeny seženete v obou pobočkách tetovacího studia HELL nebo v síti Ticketpro. A garantujeme, že se budete bát!

Přemysl Černík

„We’re The Police and this is called Message in the Bottle!“ The Police jsou jednou z kapel, který se nedostává zdaleka tolik uznání, jaký by si zasloužila. Většině lidem leze na mozek v rádiích donekonečna omílaný „Every Breath You Take“, až se lehce zapomíná na to, jak zásadní tohle trio pro hudební scénu posledních třiceti let bylo. Lidi holdující dnešnímu punku, ska, reggae, new wave nebo rock’n’rollu by se možná divili, jak by jejich scéna dneska vypadala, kdyby the Police nikdy nevznikli. Letos už je to 35 let, co se tahle britská banda dala dohromady, ale stejně tak už je to 26 let, co to zase zabalila. The Police prostě nebyli jedni z těch, co by přežívali desetiletí na kapačkách, děsivě se navzájem srali, tloukli prachy z turné a občas vydali průměrnou desku, z níž by se na best of vešel sotva jeden track. Samozřejmě lze namítat, že Stingova úspěšná sólová dráha celou tu difuzi hodně urychlila. Na druhou stranu The Police už navždy zůstanou kapelou, která odešla na vrcholu, v době, kdy její potenciál ani zdaleka nevypadal vyčerpaně. Nemá smysl polemizovat o tom, že hnacím strojem byl v první řadě Stingův neuvěřitelnej skladatelskej potenciál. Přesto je nutný říct, že The Police byla kapela tří obrovskejch individualit, který do sebe však dokázali zapadnout jako vypilovaný kusy skládačky. Stewart Copeland byl možná jedním z nejprogresivnějších a nezajímavějších bubeníků všech dob a jeho styl, opírající se o jazzový základy, punkovou dynamiku a hlavně silný vlivy reggae, způsobil v do tý doby rock’n’rollovejma konvence prorostlym přístupu ke hře na bicí opravdovou revoluci. Andy Summers se zase vytasil se spoustou delayovejch tricků, podivnejch offbeatů a pikovaček, kterejma, stejně jako Copeland, nastavil svojí klasicky jazzovou a rock’n’rollovou průpravu. Sting rozhodně s novátorstvím nezůstával nijak pozadu a jeho jednoduchý,

ale pozičně geniální basový linky smrděly stejně tak Karibikem jako post-punkovym odérem nastupující rozzlobený generace v čele s Killing Joke. Právě ono eklektický míšení vlivů skrz naskrz všemožnejma žánrama byl ten nejdůležitější krok k tomu, že The Police dokázali obalit prakticky popový písničky skvělejma a dříve neslýchanejma aranžema. Pokud tu byl někdo, kdo zmáknul namíchat stejně vyváženej a zajímavej long drink, pak to nebyl nikdo menší než The Clash. Měl jsem to štěstí vidět The Police naživo při jejich krátkodobym reunionu před pěti lety a přes celkem nízký očekávání (přeci jen tyhle zmrtvýchvstání se často moc nepovedou) to byl jeden z největších koncertních zážitků v mým životě. A to sem toho viděl požehnaně. Málokdo si může dovolit vykopnout koncert songem jako „Message in the Bottle“ ve chvíli, kdy lidi ještě čekaj ve frontě na pivo. Většinu kapel by sedmdesátitisícovej dav vyprovokoval k pódiovejm manýrům á la „say jééé, say jóóóó,“ a „hello Germany,“ ale tohle byli prostě tři chlápci, co sázeli jeden hit za druhým s velmi decentní scénou za zády, aniž by si během dvou a půl hodiny vyměnili kytary. Jednoduše to bylo jen a jen o muzice. Prostě masakr, na závěr vypalovačka „Next to You“ a goodbye. To už se dneska moc nevidí. Jak už jsem říkal, stejnej mechanismus provází The Police celou jejich kariéru. Za devět let existence natočili pět skvělejch desek, stačili znovu otevřít cestu britskejm kapelám do USA potom, co odjeli klubový turné v rozvrzaný dodávce, přestože doma už vymetali haly, odehráli nespočet skvělejch koncertů a šlus. Buď na plný koule nebo nic. Dneska je vlastně úplně jedno, jestli šáhnete po debutu Outlandos D’Amours nebo posledním albu Synchronicity. Existence The Police není zaznamenaná křivkou, ale přímkou. A ta začíná i končí kvalitativně kurevsky vysoko.5

Seriál subkultury No. 03: šermíři

Pá / Fri 18. 1. 2013 v 19:00 / 7pm Klub 007, Koleje ČVUT - blok 7, Praha 6 - Strahov

Přemysl Černík

Tito veselí i vážní spoluobčané se většinou rekrutují z řad studentů ČVUT, historie, knihovnictví, popřípadě matfyzu. Je nutno si dát pozor na to, jak rozeznat opravdu sofistikovaného šermíře od laciné napodobeniny či nedomrdlého Padawana. Zapadnout do této komunity dá mnohem víc práce, než se může zdát, a opravdu není pravidlem, že kdo šermuje, jest šermířem. Na kapitána Picarda a poručíka Rikera v bílých úborech, bodujícími výpady na koule, rozhodně zapomeňte! Základem správné vizáže by měl být panický knír neboli dirt-lip, umaštěné vlasy ideálně ležérně zasunuté za uši nebo stažené do culíku na Ibrahimoviče (pokud se objeví lupy, rozhodně to výsledný dojem nezkazí) a trošku nerdovské oblečení. Plstěný svetr s jelenem, trackové boty, manšestráky, flanelová košile nebo tričko DragonForce většinou zaručí ideální kombinaci. Plachost a neoblíbenost u druhého pohlaví je často ukazatelem toho, že to dotyčný s pravověrným šermířstvím myslí opravdu vážně. K elementárnímu vybavení každého, kdo chce zapadnout s jistotou, patří dvacetihranná kostka na Dračí doupě, sbírka modelů a cínových figurek, vysokorychlostní LAN připojení na internet, postava na šedesátém levelu ve World of Warcraft, průkazka do spolku evangelické mládeže, předplatné časopisu 21. století, pytlovitý ohoz pro volný čas, elektrická kytara značky DC Rich (tolerovat by se teoreticky dal i Explorer) a v neposlední řadě samozřejmě kyrys, meč, sekera nebo cepín. Šermíři moc rádi cestují vlakem či Škodou 100, opravují hrady, baví šermířky svou dokonalou znalostí Pána prstenů, hrají karetní hry, o kterých nikdo jiný nikdy neslyšel a mluví elfštinou či mordorštinou. Sečtělost v okruhu brakové fantasy literatury je pro šermíře více než povinností, stejně jako plakát filmu Excalibur vyvěšený na záchodových dveřích a posedlost představeními florentských vlajkonošů a pištců. Valná většina šermířů neumí jezdit na koni i přestože by moc chtěla, nemá ráda Assassin’s Creed pro historickou nevěrohodnost a poslouchá pagan metalové a folk metalové kapely jako například Finntroll, ale rozhodně nepohrdne ani lidovou tvorbou, irskými baladami a v případě absolutní nouze ani pseudorenesančními trampskými odrhovačkami. Jak logicky napovídá samotný název, šermíři extrémně rádi šermují, přestože ne doopravdy a k onomu samotnému aktu se dostávají velmi zřídka a většinu času stráví plánováním rekonstrukcí bitev, pletením drátěných košilí z ložiskových podložek a sněním o momentu, kdy konečně vymění svůj dřevěný, vlastnoručně vyrobený nástroj za věrnou repliku Aragornova dvouručáku. 5

Foto: Danny Payne

RANDOM HAND Anselmo

malá velká kapela Na Mighty Sounds No. IX je potvrzeno několik dalších kapel a mezi nimi nechybí ani ostrovní Random Hand. Nejedná se o žádnou masovou záležitost, kapela „nejspíš“ ani letos nebude headlinerem festivalu, ale přesto je natolik zajímavá, že by neměla uniknout vaší pozornosti. O tom jsem přesvědčenej. A vy, co ji znáte: nemusíte číst dál, místo toho si můžete klidně pustit do kalhot, že se s klukama v létě zase shledáme. Docela přesně si vybavuju chvíli, kdy jsem před rokem a půl psal profil Random Hand do letního dvojčísla Freezinu. Byl to jeden z mých prvních textů, co jsem pro tenhle plátek napsal. Tuším, že jsem tam tenkrát sesmolil něco o mixu Madball a The Skatalites, čímž jsem se kapely neznalé snažil navnadit na to, jak zní mix hardcoru a ska v podání Random Hand. Ještě přesněji si však vybavuju chvíli, kdy jsem Random Hand poprvé slyšel. Bylo to už v dávný prehistorii Mighty Sounds a pamatuju si to právě proto, protože Random Hand jsou jednoduše přesně tou kapelou, která se vám vryje do paměti. Rozhodně to nebyla první kapela, kterou jsem na Mighty slyšel, ale řek bych, že to byla první kapela, která mi utkvěla v paměti a kterou si s dětskou radostí poslechnu i teď. Kluci neobjížděj stadiony, spíš kluby jako Cross nebo Sedmička, na festivalech nejsou napsaný největším písmem, spíš jsou rádi, když se na plakát ještě vejdou a neskončej v „and many others“, ale stejně jsou pro mě věrným ztělesněním Mighty Sounds. Každej rok si projíždím celej lineup festu a snažím se naposlouchat co nejvíc kapel, ať vím,

do čeho jdu. Určitě to znáte – kolikrát se vám stane, že kapela zní z nahrávky dobře, těšíte se na ni, ale naživo to je pak průser. Jste zpruzený a proklínáte se, že jste místo toho raději nešli na jinou kapelu, prospat se do stanu nebo na pivo. Druhým extrémem jsou případy, kdy je nahrávka nemastná, neslaná, nějakou náhodou se ale ocitnete na koncertě a ejhle! Ono to má sakra koule a je to vážně dobrý! Z nahrávky Random Hand zněli dobře, bál jsem se tedy, aby se nejednalo o první případ a live to nebyla plytká nuda. Ale i koncert byl super. Energická show, tenkrát k jejich druhý a aktuální desce Another Chance of Plain. Před oním rokem a půl jsem se zase bál, jestli Briti s Robinem Leitchem v čele dokážou udržet vysoko nastavenou laťku i na svý tehdejší novince Seething Is Believing. A místo zklamání se dostavilo nadšení, fakt. Všechno, co jsme měli na Random Hand rádi, kluci zachovali a nakopli zase o kousek dál. Chytlavej mix skáčka a říznýho hardcoru podpořenej pozounem, kterej se může jevit jako docela úlet, ale už po prvním poslechu víte, že to je přesně to, co kapelu charakterizuje. Mohl bych napsat ještě stránku o historii kapely, její diskografii, jednotlivejch členech a jejich životních příbězích, o kterejch sice nic nevím, ale na Wikipedii a jinde na webu by se určitě něco našlo. Nevidím k tomu ale důvod. Tuhle kapelu jsem si zamiloval pro to, co hraje a jak to hraje. Nic jsem o nich nevěděl – nedostal mě jejich životopis nebo pohnutý osudy, ale hudba. A pokud si maj Random Hand podmanit i vás, musej to udělat taky skrz hudbu. Tak směle do toho – na MySpace, YouTube nebo Ulož.to si uděláte dobrou představu o tom, co vás v létě čeká! 5

Přemysl Černík

Nejlepší živá kapela Nejlepší živá kapela - tenhle titul se poslední dobou stal mantrou všech českejch hudebních publicistů a všemožnejch blogovejch a facebookovejch pisálků, který prostě musej svůj jedinečnej názor vytroubit do celýho světa a někoho na ten pomyslnej trůn posadit, ať už se mu tam prdel vejde nebo ne. Skvělá zpráva pro všechny kapely a interprety, na který nemá veřejnost tak úplně jasnej názor. Může se stát, že moudrý absolvent HAMU, žurnalistiky, mediálních studií nebo i filosofie jednoduše nemůže napsat, že poslední deska nebyla zas tak cool, protože proti frajerům z NME a Kerrangu se prostě nejde. No, tak se řekne, že kluci už jsou vlastně trochu vyčpělý a pletou z hoven biče, ale když rozbalej svoji spektakulární show, tak před nima prostě musíme bez výjimky pokleknout a lízat koberec. Nebudu se zaplejtat do toho, koho vlastně dneska zajímaj recenze koncertů, ať už od profíků nebo amatérů. My to děláme v Mightyzinu taky a svejm kolegům, který většinu akcí, ze kterejch píšou report, prochlastaj s někym na baru, kálet na hlavu rozhodně nechci. Faktem však je, že titul „nejlepší živá kapela“ se rozdává jak slevový kupóny na vodičku proti beďarům a úplně stačí, aby si příští měsíc přivezla nějaká banda šulínů o dva kamióny víc blikavejch kokotin, a král je okamžitě mrtev, ať žije král! Potom, co tu všechny rozsekal Bruce Springsteen, vybodnul se na policejní hodinu a fízlům z Prahy 10 ukázal, kdo je tady The Boss, to vypadalo, že zlatej selskej rozum rozehnal dickheadský mračna a konečně zavládne vzácná shoda. Uběhly ale asi dva měsíce a přijeli uplakaný britský romantici Coldplay, jejichž tribute verze Fight For Your Right od Beastie Boys mě dodnes budí ze sna – a všechno bylo zase jinak. A čím si zasloužili dočasnej piedestal nejlepší koncertní kapely tyhle joudové, jejichž desky jsou čím dál tím horší a který nepijou, nefetujou, nežerou maso, pravděpodobně ani nemasturbujou a nesouložej a tím pádem pošlapali všechno v rock’n’rollu, na čem Iggy Pop, Lemmy, Rolling Stones nebo Led Zeppelin tak dlouho do krve makali? Rozdali lidem blikající náramky, jako se vyhrávaly v tombole u světskejch, a na pódiu předváděli cirkusárny, div že nežonglovali živejma medvědama. To by přece dojmulo i Stalina. No ale netrvalo dlouho a přijeli nám zadudat Muse se zbrusu novou příšernou deskou s ještě příšernějším obalem, kterej vypadá jako duhová prachovka z obchodu Vše za 39,-. Rozsvítili 27.000 laserů, nad hlavy si pověsili jakýsi designový těleso, zahráli trochu Queenů, trochu Supertramp, a přestože, jak řekl David Urban, „to byla taková kuřba přes šprcku,“ hádejte, co druhej den hlásaly titulky a facebookový statusy. No ty vole, to se nám s těma nejlepšíma koncertníma kapelama roztrhl pytel. Ještěže Bon Jovimu nikdo do prdele snad lízt nemusí. A jaká je ale pointa tohohle traktátu? Moudro nakonec?! Lidi by neměli zapomínat na to, že rock’n’roll je hlavně o srdíčku, nasazení, písničkách a absolutním oddání. Ne že by show k tomu všemu nepatřila. Pink Floydy stojící zády k publiku s pár obyčejnejma světlama je rozhodně těžký si představit, ale pokud jdete na kapelu, která vlastně ani není už moc dobrá a instrumentální ekvilibristika a světýlkující kraviny z ní udělají koncertní kapelu roku, běžte příště radši do kina. Dávaj Hobita. 5

Fůůůů, 2013! Áj šůld bí sou lakí! A vy, kteří dáváte přednost zvyšování mentálních dovedností Mighty quízy před polykáním výtažků listů Gingko biloby nebo magickomentálním koučinkem víte koho, doufám také. Dnes si kromě logické úvahy procvičíme i úroveň všeobecného rozhledu, mám tušáka, že se letos bude náramně hodit! Vlastenec je: a) bratranec Vlasty Parkanové b) stoupenec vyvlastňovacího zákona c) patriot

Bájná vlast bájných Bójů bájně leží: a) všude b) nikde c) v prdeli

Žito je: a) obilnina b) pícnina c) píčovina

Keltští druidi zakazovali: a) psaní b) chcaní c) sraní

Maniodepresivní psychóza je: a) cyklofrenie b) bipolární afektivní porucha c) porucha osobnosti

K tomu, aby bílá bílá byla, je zapotřebí: a) král Luna b) správná runa c) starej Brůna

Uvědomělý národní socialista nemá rád: a) multikina b) multivitamíny c) multikulturní společnost

Na Prague City Festivalu 2013 vystoupí: a) Blink-182 b) The 69 Eyes c) Cink 44

V nové Evropě vyrostou: a) urnové krámy b) rumové flámy c) runové chrámy Za novou, lepší vlast vyrazíme společně: a) do pokoje b) do kóje c) do boje

Děkuji všem účastníkům předchozího quízu za správně odpovědi. Make some noise pro: Lenku Kunstovou, vyhrála CD skupiny

.

Číslo 18 znamená: a) ahoj hovado b) dvě arabské číslice c) Asterix a Hobelix

a to koneckonců zjistíte už na první stránce. Srandu si umí dělat i sám ze sebe a otevřeně mluví o tom, kolik toho vyšňupal, vychlastal a kolik holek mu prosvištělo postelí. Je sice zcela zřejmé, že nebýt šikovného editora, určitě by Lemmyho zpověď ani zdaleka nedosahovala tak vysokých kvalit. Na druhou stranu, Lemmy je zkrátka král a ať už je míra cizích zásahů jakákoliv, tahle kniha se vážně povedla.

a přesto zůstat na blízku fanouškům. Kniha odkrývá ale i nepříliš světlé momenty historie The Clash. S rostoucí popularitou začal Strummer trochu ztrácet půdu pod nohama a pomalu ale jistě podléhal manipulativním praktikám manažera kapely, což se ve finále stalo osudným celému uskupení. Vyústilo to totiž ve vyhazov jak bubeníka, tak posléze i kytaristy Micka Jonese, jednoho z hlavních motorů kapely. Joe z toho všeho nakonec vyšel s odřenýma ušima poměrně dobře, kdo však dostal hodně na frak, je právě Mick Jones, který v The Clash působil jako součást nejznámější sestavy kapely a fanoušci si ho tak pamatují známý z dob její největší slávy. Podle autora Jones zcela nepokrytě prahnul po slávě a penězích a již velmi brzy si osvojil ne zrovna sympatické manýry slavných rockových kolegů. Vážně by mě zajímalo, jestli to byl opravdu tak neuvěřitelný parchant, jak ho kniha vykresluje, nebo to byl jen trochu ambicióznější chlapík, na kterého se nakonec nakydala všechna špína světa. V každém případě, The Clash – Smrt nebo sláva je knížka hodně dobrá a to i navzdory faktu, že jsem posledních dvě stě stránek četl po okraj napumpovaný opiáty na pokoji vinohradské nemocnice.

Přesunu se v hudební historii o pár let zpátky k nestorům punk rocku The Clash a jejich biografii The Clash – Smrt nebo sláva, jejímž autorem je Pat Gilbert, bývalý editor britského hudebního magazínu Mojo a nyní publikuje v zavedených novinách The Times a The Guardian. The Clash jsou v srdcích mnoha nedotknutelnou ikonou, Joe Strummer je pak skoro bůh, citlivý a charismatický kluk, který překročil vlastní stín a navždy se svou existencí zapsal do dějin rock‘n’rollového světa. Snažil se totiž, alespoň podle Gilberta, skloubit bohémský život rockové hvězdy

Jdeme dál a od punku se přesuneme k hardcoru a klukům rovným jak dráty do betonu. All Ages: Reflections on Straight Edge od Beth Lahickey reflektuje, jak název napovídá, kulturu a ideologii hnutí straight edge. Pro nezasvěcené jen uvedu, že „straight edge” je jeden z podžánrů hardcore punku a subkultura, jejíž členové odmítají alkohol, drogy a naopak propagují vegetariánství, veganství a velmi obecně řečeno zdravý životní styl. Hnutí straight edge se vynořilo v polovině osmdesátých let a jednalo se tedy o přímou reakci na hedonistickou

Fido Když jsem dočítal v pořadí šestou biografii, která se zaměřuje na kapely, muzikanty a svět kolem nich, uvědomil jsem si, že to vlastně není úplně normální. Je sice pravda, že jako dlouhodobého člena kapely mě právě toto prostředí obklopuje a po těch letech už na něm neshledávám nic tak zvláštního – ale i tak jsem byl překvapen. Když jsem knihy přečetl, řekl jsem si, že o každé z nich napíšu pár řádek a podělím se tak o nevšední zážitky, které mě jakožto „člověka z branže“ zaujaly. Ani jednu z publikací nepovažuji za vyložený kult, bez kterého by byly vaše životy nějak výrazně chudší, ale jako u oddechové literatury jsem se u některých pořádně nasmál. Takže tady jsou…

Začnu vpravdě epesní autobiografií ba přímo geniálním dílem současného a současně jediného krále rock‘n’rollu Lemmyho Kilmistera, které nese příznačný název Motörhead. Nesmrtelný pirát Lemmy, jehož nezničitelná fregata Motörhead, poháněná stovkami beden Jacka Danielse a bezednými tlumoky speedu, ztéká brány hudebního světa od roku 1975, je snad nejpovolanější osobností, která kdy měla napsat memoáry rock’n’rollu. Pro mě se tahle knížka stala absolutním highlightem a „top a di top“ všech šesti přečtených knih, které mapují zářivé i temné stránky hovny zkalených vod hudebního showbyznysu. Lemmy má na rozdíl od ostatních hvězd tu výhodu, že knihu napsal sám, respektive ji napsal s pomocí ghostwritera sám o sobě. Takže, na rozdíl od svých kolegů, z toho nevychází jako tzv. „vychcanej pičus“, a k tomu se mu musí přiznat obrovská dávka nadhledu. Jestli totiž Lemmymu něco nechybí, tak je to humor, upřímnost a to, že dokáže být pořádně sarkastický a ironický -

punkovou scénu let sedmdesátých a osmdesátých. All Ages: Reflections on Straight Edge je popravdě hodně zneklidňující čtení. Je obecným rysem každé subkultury, žánru a či jakékoliv jiné reakční skupiny, že uvnitř sebe vytvoří dostatek přívrženců, kteří původní myšlenky radikalizují. A to je to, co se v brzkých devadesátých letech u části straight edge kids bohužel stalo. Pro jistou část z nich se tak hnutí stalo rigidním náboženstvím s jasnými pravidly. Pro ty, kteří byli ochotní zajít dál, mohlo být dokonce machistickým návodem k bitkám, sexismu, homofobii a všeobecné netoleranci. Vytvořila se sice celá řada kapel, která si začala všímat toho, že se některé věci začínají vymykat kontrole a ve své ideologii přibrzdila, některé kapely se dokonce od subkultury následně distancovaly, ale jiné naopak přilévaly olej do ohně. Nutno dodat, že část těch obecně tolerantnějších kapel tento vývoj striktně odsoudila a zůstala věrná původní myšlence. Ian MacKaye, zpěvák jedné z kapel, která u zrodu straight edge stála, kultovních Minor Threat, a zároveň de facto ideologický otec celého hnutí, se dodnes křižuje, kam až se celá subkultura posunula a jak byl některými nepochopen. McKaye položil společně s Kevinem Seconds z další neméně kultovní hardcorové kapely 7 Seconds základy životnímu stylu straight edge, ale v pozdější etapě se oba jasně vymezili vůči narůstajícím militantním tendencím, které sub- kultura podněcovala. Přesto McKaye i Se- conds zůstali dodnes věrni původním zásadám straight edge. Mike Judge, frontman Judge, další vlivné kapely, dnes vinu přiznává a sype si popel na hlavu. Celá kniha je navíc psaná formou rozhovoru, tudíž máte možnost nahlédnout na tehdejší dění hned z několika úhlů. Ať už to ale bylo jak chce, hezky jsem zavzpomínal na hardcorem načichlá devadesátá léta, koncerty Roberta Vlčka na strahovské Sedmičcce a v Roxy a také hromady sedmipalců, LP desek i CD ➔

od Míry Pátého, zakladatele kultovního hardcorového labelu Day After Records, které dodnes zdobí jak mé sbírky, tak vzpomínky. Nirvana – Pravdivý příběh, jejímž autorem je Everett True, je čtvrtým biografickým počinem, kterému se v tomto článku budu krátce věnovat. Musím se přiznat, že na začátku devadesátých let, v době, kdy grungeová hvězda Nirvany stoupala střemhlav vzhůru, jsem kultem Kurta Cobaina a kapelou celou naprosto pohrdal. A to i přesto, že když jsem poprvé viděl klip k zřejmě nejznámějšímu šlágru Nirvany „Smells Like Teen Spirit“, stál jsem před obrazovkou jako přikovaný a stejně jako několik miliónů dalších teenagerů po celém světě jsem nevěřil vlastním očím a uším. Byl jsem ale v té době tak velký pozér, že jsem je ve své hlavě ponořil kamsi hluboko do komerčních břeček a přestal se jimi úplně zabývat. Možná o to víc je úsměvné, že dnes bych, coby vyzrálejší bytost, na Kurta Cobaina nedal dopustit. Kurt byl génius, introvertní básník, a pokud budu knížku považovat za důvěryhodný zdroj, jeho duše byla čistší než voda z alpského ledovce. Cobain vedl lítý boj sám se sebou, chtěl být součástí undergroundu a zároveň si uvědomoval, že jej dávno opustil. Schizofrenii Nirvany pak už jen podtrhuje to, že v úplných začátcích kapela objížděla zaplivané díry po celé Evropě jako kdejaká punková kapela a když Kurt s Kristem a Davem na konci nejednoho vystoupení v extázi rozmlátili nástroje, pracně je v dodávce druhý den slepovali, neboť neměli na nové. Nebyla to zkrátka žádná póza nebo předem vykalkulovaný marketingový tah, jak tomu bylo například v případě The Who. Když jsem Pravdivý příběh dočetl, uvědomil jsem si, jak moc smutný byl konec Kurtův,

potažmo celé Nirvany. Ale jak se říká, všechno zlý je k něčemu dobrý a tak jedno neštěstí dalo vzniknout fenoménu Foo Fighters. Frontman Foos Dave Grohl, který byl v době Nirvany utiskovaný Cobainem a Novoselicem a musel zatlačit své ego někam hluboko do svého nitra, tak o pár let později dokázal světu, že i on dokáže složit neuvěřitelné písničky. V pořadí pátá minirecenze je od Lesley-Ann Jones a nese prozaický název Freddie Mercury – Bohémská rapsodie jednoho života. Freddie byl dle mého názoru podobně jako Kurt Cobain nebo Joe Strummer opravdu geniální hudební persona, měl ale ještě něco navíc – hrdlo obdařené takovým hlasem, že by z něj uživil dalších pět zpěváků a pořád by zůstal tím nejlepším. Když k tomu připočítáme extrovertní, silně extravagantní a okázalé pódiové vystoupení, máme tady osobnost takříkajíc „jako kráva“. Koncerty The Queen byly megalomanské párty, ale Bohémská rapsodie jednoho života přesvědčivě vykresluje, jak vypadaly skutečné mejdany, které se odehrávaly až po koncertech v zákulisí. Liliputáni servírující kokain na stříbrných podnosech, polonahé číšnice, speciální manažeři, kteří po tuctech vybírali Freddiemu pánské nocležníky, chlastem a sexem nasáklá atmosféra, toto je jen strohým výčtem toho, co se na zákulisních párties The Queen skutečně dělo. Freddie si zkrátka užíval života plnými doušky, přičemž jeho mottem bylo „vyspat se můžeš v rakvi”, což už se mu ale, slovy cynika, nějaký ten pátek daří. Závěr publikace je podobně jako u Nirvany hodně potemnělý, ale i přesto, že smrt na Freddieho číhala za rohem, dokázal se vzchopit a napsat několik písniček, které se navždy zapsaly do dějin hudby.

Na úplný závěr jsem si nechal knihu od Steva Overburyho pojmenovanou Bouchačky, prachy a rock‘n’roll, která se zabývá manažery nejslavnějších hudebních skupin. Musím předeslat, že je to pravděpodobně společně s Lemmyho epopejí zdaleka nejvtipnější kniha z šestice jmenovaných. Dočtete se snad ty nejhorší klepy z hudebního světa, z nichž mnohé sice zavánějí městskými legendami, ale o to vlastně ve výsledku vůbec nejde; důležitá je míra zábavy, které se vám při čtení dostane. Pokud vás zajímá, kdo za svoji kariéru vyhodil nejvíc televizí z oken hotelů, kdo vyšňupal nejvíc speedu a kokainu, nebo který manažer se nežinýroval a v případě potřeby uštědřil promotérovi ránu pěstí, případně na něj rovnou vytáhnul bouchačku, tak je pro vás tahle knížka jak dělaná. Dozvíte se například to, že Slade, potažmo jejich manažeři, si původně brousili zoubky na skinheadskou image, ale okolnosti je donutily sáhnout po hard rocku. Příběh Led Zeppelin je zde opředen celou řadou neuvěřitelných legend; podle všeho byli hoši například od rána do večera naložení v acidu a na svých mejdanech pořádali sadomasochistické seance prodchnuté okultistickými obřady a bičováním slečen, kterým byly zároveň do genitálií vtlačovány živé ryby. Také se tvrdí, že pokud bylo třeba, vylezli bedňáci Led Zeppelin na pódium, odpojili předkapele kapely z nástrojů a doslova je vykopali pryč. A vzhledem k tomu, že mediální obraz, který Led Zepelin vytvářeli, byl členům kapely, kteří navíc neposkytovali žádné rozhovory, srdečně jedno, začalo se dokonce tradovat, že se kapela upsala ďáblu. Pokud tedy nejste přespříliš konzervativní, můžu garantovat, že vás tří set stránková publikace Bouchačky, prachy a rock‘n’roll bude celou dobu udržovat v dobré náladě a nejednou se u ní z plna hrdla zasmějete.5

Na stránkách mightysounds.cz zdarma ke stažení všechny čísla Mighty Freezinu.

Petr Vlček

„Ahoj hokejová rodino.“ Tak oslovuje své fanoušky na Facebooku Jaromír Jágr. Jedině největší českou sportovní ikonou současnosti se dá zahájit nová rubrika, kterou vám od ledna servíruje redakce Mighty Freezinu. Jak jste již správně poznali, půjde v ní především o puky, míče, góly, fauly, nůžky do vinglu, rovinky, zatáčky, spálený gumy, možná připluje i kapřík a na greenech uslyšíš trávu růst. Tak do toho. Tak určitě! I když to z následujících řádků možná tak nevyzní, Jágra žeru. Je to fenomenální sportovec, jeden z nejlepších hokejistů všech dob. Je hráčem Dallasu, ale během výluky NHL hraje za Kladno, které si loni koupil. Kamkoliv s ním přijel, naplnil stadiony až po střechu. Během několika podzimních týdnů ale rozpoutal ještě jiné šílenství. Skrze svoji facebookovou stránku totálně zválcoval český internet s takovou samozřejmostí, s jakou ničí obrany soupeřů. Za krátkou dobu mu jeho stránky „olajkovalo“ 130 tisíc fanoušků. Jen během psaní tohoto článku jich 8.000 přibylo. Exkluzivita informací, které Jágr předkládá svým fanouškům, je prvotřídní. V listopadu jako první oznámil svůj rozchod s dlouholetou přítelkyní a zároveň požádal hokejovou rodinu o radu, jak zahnat splín. První video ze soukromého tréninku je podle renomovaného analytického serveru Socialbakers nejúspěšnějším odkazem v historii českého FB (měřeno součtem lajků, komentářů a sdílení). Na druhém místě je druhé video z jeho tréninku. I bulvár je odkázán na pouhé přežvykování Jágrových statusů. Ono už ani není po čem pátrat. Jarda je buď na ledě anebo na Facebooku, kde kromě hokeje a vztahů přemítá o náboženství, charitě a podstatných věcech v životě lidském. A především si až trochu sektářsky hýčká svoji hokejovou rodinu, čím někdy připomíná počínání jistého samozvaného „kouzelníka“. (Mimochodem i on našel v jednom ze statusů dobrou zprávu. Jágr psal, že zatím nehází flintu do Žita). Ale ruku na Jardovo veliké srdce. Jeho profil je především dokonalý nástroj PR. Vznik se časově shoduje s oznámením Jágrova partnerství s jednou loterijní společností, jejíž předchozí vedení málem zadupalo český sport do země. Nový šéf a nejbohatší Čech Petr Kellner potřeboval okamžitě zastavit proud negativní publi- city. K tomu si nemohl koupit nikoho lepšího. Za to Jardovy obsáhlé statusy jsou plné méně či více skryté reklamy a přes všechnu dobráckost, humor a zájem o fanoušky z nich silně vyčuhuje marketingový kalkul. Po dlouhých letech, kdy se slavná „osmašedesátka“ reklamním aktivitám až na malé hříchy z mládí vyhýbala velikým obloukem, si Jágr uvědomil (nebo si nechal vysvětlit), jaký v něm doma dřímá marketingový potenciál. Dobře to vystihl známý bookmaker Tomáš Hanák: „Kdyby chtěl Jarda kandidovat na prezidenta, strčí si všechny do kapsy.“ Změna k horšímu by to určitě nebyla. Novou hlavu státu by stejně jako tu předchozí ovládal multimiliardář Kellner. Jenom bych se bál, aby se pak nad Hradčany nerozsvítil obrovský nápis „Pražský hrad presented by Sazka.“ 5

BARRÁK MUSIC CLUB

OBSCURE PROMOTION

pá 04. 01. metal ETERNAL DEFORMITY (PL), NARRENTURM (PL), GOOD GIRL MAGGIE (PL), R.E.T. (REACTION ECSTASY TRANCE), ADMIHIL so 05. 01. rock’n’roll/glam SECOND KITCHEN, SWEET LEOPARD, CHRISTMAS pá 11. 01. psytrance LUMINOFORUM 2013 - DJS: LUKI, JAYEX, WIGO, MARTYZAN so 12. 01. psychobilly swing YELLOW SPOTS + SUPPORT pá 18. 01. hip-hop PSH, SAFARI + SUPPORT so 19. 01. punk PIPES AND PINTS, DIRTY BLONDES + SUPPORT pá 25. 01. punkrock DEGRADACE - KŘEST NOVÉHO CD, BULBULATORS + SUPPORT so 26. 01. metal 13 LET ČASOPISU PAŘÁT st 30. 01. divadlo HARDCORE IMPRO čt 31. 01. metal DEBUSTROL, TORR út 05. 02. punk TARAKANY! (RUS) st 06. 02. pop punk KOBLÍŽC! po 11. 02. punk UK SUBS (UK), TV SMITH (UK) + SUPPORT út 12. 02. stoner rock 7 WEEKS (FR) + SUPPORT čt 14. 02. ska SKANKSHOT (D) pá 15. 02. ska/hip-hop ROCKY LEON so 16. 02. grindcore GUTTURAL GORE GRIND MAFIA 5 - INHUME (NL), COLLISION (NL), CONTRASTIC, PARRICIDE (PL), !T.O.O.H.!, ABORTION (SK), G.O.R.E., EARDELETE,

Praha, Futurum čt 07. 02. Black Light Burns, Jayce Lewis čt 14. 02. Lock Up, Ingrowing, DripBack Praha, Hoodoo so 02. 03. Cannibal Corpse, Devildriver, The Black Dahlia Murder, The Winds Of Plague Ostrava, Garage pá 08. 03. Long Distance Calling, Solstafir, Audrey Horne Praha, Hoodoo ne 10. 03. Born Of Osiris, After The Burial, Monuments, The Haarp Machine Praha, Hoodoo čt 21. 03. Krisiun, Beneath The Massacre, War From A Harlot’s Mouth, Gorod, Brno, Melodka As They Burn, Make Them Suffer út 26. 03. Testament, Shadows Fall, Bleed From Within Praha, Nová Chmelnice so 30. 03. Enslaved + support Košice, Colloseum 7. - 10. 08. Brutal Assault Festival Jaroměř - pevnost Josefov

Havlíčkovo nábřeží 28, Ostrava | www.barrak.cz



BLOODY OBSESSION čt 21. 02. alternativa PSÍ VOJÁCI so 23. 02. punkrock FIALKY + SUPPORT so 02. 03. hip-hop BAUCH FAKIN TOUR - HUGO TOXXX, MARAT, IGOR, DJ NUFF, DJ DYRTY, DJ FREEZER, DJ DOEMIXXX so 09. 03. reggae/ska ŠVIHADLO, THE SPANKERS + SUPPORT ne 10. 03. punkrock HI-FI SPITFIRES (UK) + SUPPORT út 12. 03. death-metal DIABOLICAL (SWE), SOULDRAINER (SWE), WARHEIM (SWE)

Divadlo pod lampou Havířská 11, Plzeň | www.podlampou.cz

so 05. 01. 3D LIDÉE rock-ethno st 09. 01. ZUBY NEHTY alternativa pá 11. 01. POSITIVE MIND justice core, VICTIMS death-metalcore, CITYLIGHTS hardcore so 12. 01. MUSHY (IT), BLACK TAR JESUS, DIRTY PICNIC, LES HOMOSEXUELS pá 14. 12. MUERTA MENTE world music drumming squad, OCHO RÍOS latino-ska so 15. 12. DECADENT WINTER vol.7: WORX recycling metal, ME, MYSELF AND THE AUDIENCE (A) hc-metalcore, ABSTRACT ESSENCE experimental-metal, KILL THE PAIN alternative-metal st 23. 01. UŽ JSME DOMA alternative-experimental-punk legenda po roce opět v Lampě! čt 24. 01. 3rd FLOOR MAGIC (NL) fusion hop pá 25. 01. GAUNEŘI rock´n´roll thrashers, THE UNHOLY PREACHERS rock´n´roll-punk, STARGAZER rock´n´roll-punk so 26. 01. SONGFEST.cz 2013 - Vítání roku hada

www.obscure.cz | www.brutalassault.cz | www.shindy.cz

KLUB 007 STRAHOV Koleje ČVUT, Blok 7, Chaloupeckého 7, Praha 6 | www.klub007strahov.cz

pá 11. 01. Ska / Soul / Surf DISCOBALLS (cz) + Fat And Dread Stereo DJs so 12. 01. Rock / Grunge / Funk JEANIUS (cz), SNOW JOB (cz), MOTHER´S FUNKERS (cz) pá 18. 01. Punk / Metal / Hard Core CANCER BATS (ca), THE GOLEM TRUST (cz), CITYLIGHTS (cz) so 19. 01. Ska / Reggae / Dub GREEN SMÄTROLL (cz), FOOLPROOF RIDDIMS (sk) + DJs pá 25. 01. Rockabilly / Garage Punk TWISTED ROD (cz), MAGGIE´S MARSHMALLOWS (cz)



+ DJ Catman

so 26. 01. Oi! Punk / Rock´n´Roll STAGE BOTTLES (de), KUNG-FU GIRLZ (cz) + DJs

ROCK CAFÉ Národní 20, Praha 1 | www.rockcafe.cz

ne 06. 01. „Rock Café Contest“: VELKÉ FINÁLE za rok 2012 aneb „Večer tříkrálový!” čt 10. 01. GEOFF TYSON BAND (USA/CZ), PETER PAN COMPLEX + guest (100,-/130,-) pá 11. 01. „22.narozeniny Rock Café aneb multikulti happening!”: ČESKÉ SRDCE + překvapení & bohatý doprovodný program: divadlo, performances, slam poetry, improvizace, unplugged (200,-) so 12. 01. PROXIMITY, FOURTH FACE, EGOTRIP (100,-) út 15. 01. „FreeZone“: JZD a hosté: IDIOT PRINCIP, LizArt (novoroční koncert) vstup zdarma st 16. 01. „FreeZone“: UNDERGATERS + host vstup zdarma pá 18. 01. PICTURE IMPERFECT, AMIE, MARINA, EGOR ERUSHIN, BLACK LION (75,-) so 19. 01. „9.BIKER´S PARTY”: BREED, BLACK BULL, URSUS live út 22. 01. „FreeZone“: “Noc klubových zabijáků”: SPLEEN? (speciální tříkoncertní reunion!!!), STRAIGHTBACK, SIC.ENGINE vstup zdarma st 23. 01. „FreeZone“: SOUNDAY, THE QUOTERS, REVOLVER vstup zdarma pá 25. 01. „5 Years Out Of Dog House Party”: THE ROCKET DOGZ, THE GANGNAILS (100,-/130,-)

so 26. 01. „Dawn Of The New Age IV”: POPPY SEED GRINDER, MODERN DAY BABYLON, GENUINE RELIEF, KEEP ON ROTTING (100,-/150,-) ne 27. 01. „10. jubilejní Open Mike!” Písně, básně, stand up comedy…, moderuje CZECH MIKE 17.30 - vstup zdarma út 29. 01. „FreeZone“: SIGNAL DRIVE, Sleazy RoXxX, INSTINCT vstup zdarma st 30. 01. „FreeZone“: THE DEAD POPE´S COMPANY, GOOD BYE LENIN (SK) vstup zdarma čt 31. 01. „Rock Café Contest“ (více na www.rockcafe.cz) (50,-)



CROSS CLUB

Plynární 23, Praha 7 | www.crossclub.cz CH(K)ILL (Létající Koberec, Hlava, Low Tact, Blackout a extra guest) PSYTRANCE (Ondrej Psyla a hosté) BIOKÁF (film Počátek) ACID STAGE (Bazooka a host) STARTED! (Kato (SK), Rich & Basstien, MC Jacob, Wash!, Appu, Pyshtone) ELECTRO STAGE (Sarco, Eldabor, Stefa & Mc’Quack) PIRATES PORT (Melly live (DE), Suburbass live (FR), Kolaczek, Sherpa) DNB STAGE (Prosex DNB Force, Smario) LOS TEKKENOS (Tsunami a hosté) VERNISÁŽ KOLÁŽE (kavárna - Martin Došek) CROSSKA (Eastern Standard Time (USA), Peeni Walli) ROCK N ROLLS ROYCE (Až naprší a uschne, Caffeeine a hosté) BASS STAGE (Bud & Mad4ce) BIOKÁF (film Nikiho Rodina) FOOD NOT BOMBS BENEFIT (Dub Artillery, Spoq a hosté) DRUMSTATION (Kulte, Beast 67, a hosté) DUBSTEBLOG (50 Carrot (UK), Stifler Selecta, Dirty Little Toaster, Woostep, Z-Kat,

út 01. 01. st 02. 01. čt 03. 01. pá 04. 01. so 05. 01. po 07. 01. út 08. 01. st 09. 01. čt 10. 01. pá 11. 01. so 12. 01. po 14. 01. út 15. 01. st 16. 01. čt 17. 01. pá 18. 01. so 19. 01. ne 20. 01. po 21. 01. út 22. 01. st 23. 01.

čt 24. 01. pá 25. 01. so 26. 01. ne 27. 01. po 28. 01. út 29. 01. st 30. 01. čt 31. 01. st 01. 02. čt 02. 02.

Od 1. 1. 2013 v prodeji

RNR PARADE (Děti Deště, Permon Balet Superstar a hosté) REGGAE DANCEHALL STAGE (FMP sound) JUNGLIST CALL (Junglist Call Crew a hosté) ACID NIGHT (Bad Girlz, Max It Up, K.D.S. & Mayapur DJ´S) HC NIGHT (Olde York (USA) a hosté) LOS TEKKENOS (NSK a hosté) HULIDI (Hudba literatura, divadlo) CROSSKA (The Spankers, Jayah, Dasha) BIOKÁF (film Jeden den) DUB TURBULENCE (Dubblestandart (A), Subatomic Sound Systém (US), Jazzmine Ntoutoume a hosté)) MOOOVE IT! (Quadrant sound, M&gors sound a hosté) TY VOLE?! (Dubstep dnb madnes)

kombo vstupenky JIŽ V PRODEJI

MIGHTY SOUNDS 2013 19. – 21. 7. 2013 / tábor – letiště čápův dvůr

Clocknaker, Franill, Dryman, Ponyk, Alyaz, Alexandrovich, Insane)

LOS TEKENOS (Duff_LXR, Majkl NSK, Rolnik, Bukaj, Sherpa) DNB STAGE (MDFK, Mersi, Broda, Shorty77) LEALOO (Mollin (DE) & Lealoo a hosté) TECHNO HOUSE (Ark, Schade) BALKAN NIGHT (Jazzbalk, Korjen, MikkiM, MGL) BIOKÁF (film Temný rytíř povstal) TOPPER HARLEY (Street Poison (FR), Tchichiman a hosté) IMPERIALISTIC NIGHT (DJ Storm (UK), Rido, P.No, Kan-Jacca, Snookey) TECHHOUSE /FUNKY TECHNO (Zwooky, Halama, Greg, M4Y4) BASS CASEMATE (Peťo Tázok (SK), Karaoke Tundra (SK), Sifon WWW, Vladimír 518, Abu, Yukimura, Bica a hosté) BREAKBEAT STAGE (Tchendos Djs, Messbrothers a host) JAMASTERAP (Kruscifix, Febio a hosté) LOS TEKENOS (MHD a hosté) ZENITH LABEL NIGHT (Dream Workers, Strato, Honey T, Sbstrd, Stantha) 2ND STAGE (Lishack, Tokatko, Stantha) PSYTRANCE (Psyla a hosté) BIOKÁF (film Konspirátor)

pražský koncert 20. 4. 2013 / TIPSPORT ARena holešovice

1 480 Kč

V předprodeji pouze na www.mightysounds.cz

OTEVÍRACÍ DOBA: ÚTERÝ – SOBOTA: od 19.00

sobota 02.

NE, PO: ZAVŘENO

WWW.VELBLOUD.INFO

VŠECKO NEJLEPŠÍ DO NOVÝHO ROKU PŘEJE

02.

MISTER TWIST

(GER)

(ex-TOM TWIST)

high quality ROCK’N’ROLL entertainment

st 02.01. BLACKOUT – Drum’n’Bass night čt 03. 01. ZÁVIŠ – Kníže pornofolku st 09. 01. JEDEN SVĚT – Studentské promítání dokumentárních filmů čt 10. 01. ZVÍŘECÍ BENEFIT – Charitativní akce na podporu ANIMAL RESCUE pá 11. 01. JELY & BEYRA B-DAY PARTY so 12. 01. LOCOMOTIVE – Heavyweight Hardcore night st 16. 01. PINKOUT – Gay&Lesbian and friends night pá 25. 01. SATISFUCKTION Unplugged st 30. 01. PSYRITUAL – Psytrance night KOMPLETNÍ PROGRAM NAJDEŠ NA: WWW.VELBLOUD.INFO

SATISFUCKTION

UNPLUGGED pá 25. 01. 2013 / vstup 120/150 Kč

U NÁS TOČÍME:

LOCOMOTIVE

so 12.13. heavyweight hardcore

moc nevylepší. Úlevu vám může přinést až červencový třídení pobyt na Čápově dvoře.

RAK

VODNÁŘ (21. 1. – 20. 2.) Mars se nachází ve třetím domě nebo tak nějak a na vás v brzké době čeká co? Přeci narozky a pěkná oslavička. Hoďte se do gala, vytuňte si outfit a doufejte, že si na vás někdo vzpomene.

RYBY (21. 2. – 20. 3.) Vaším šťastným číslem je osm set devadesát, přesně tolik totiž v lednu stojí lístek na

Mighty Sounds, akci, která může zásadně změnit váš život a obrátit ho k lepšímu.

BERAN (21. 3. – 20. 4.) Čeká vás vyrovnaný rok bez větších překvapení, bude však dobré trochu více pohybu na čerstvém vzduchu, chystejte se zejména na speciální letní maratón od 19. července.

BÝK (21. 4. – 21. 5.) Aj jaj, situace na

obloze se pro vás moc dobře nevyvíjí, buďte obezřetní při provozování zimních sportů, na sjezdovce hoňte parádu jen s největší opatrností, na sáňkách sjíždějte kopce jen povolenou rychlostí a bruslí se raději ani nedotýkejte.

BLÍŽENCI (22. 5. – 21. 6.) Co vás čeká v novém roce? Celkem nic moc. Přibude vám práce, ubyde financí, haprující vztahy se

(22. 6. – 22. 7.) Novoroční předsevzetí vezme za své stejně rychle jako dieta v době vánoční. Víš to ty i hvězdy, netřeba si nic nalhávat. Po vystřízlivění z nepříjemné silvestrovské akce se moc dlouho nerozmýšlej a tomu oplzlému týpkovi z předešlého večera raději odepiš – buď ráda, že o tebe zatím aspoň někdo stojí.

LEV (23. 7. – 22. 8.) Začíná rok hada a s ním přichází dobrá zpráva pro lvy: lze očekávat příchod vcelku příznivého období! Vaše tvrdá práce přinese zasloužené ovoce a vy se budete mít zase jednou jako prase v žitě!

PANNA (23. 8. – 22. 9.)

„Už nejsi nevinná, jsi holka laciná“ zpívá Doga. A že tuhle kapelu neznáš? Jedině dobře! V opačném případě ti snad Mighty Freezine ani nepatří do rukou. Nicméně tvá zástěrka v podobě znamení zvěrokruhu již byla odhalena, je tedy třeba nalít si čistého vína: ...no, a teď hvězdy osleply, víno očividně nebylo až tak čisté. Tak snad příště.

VÁHY (23. 9. – 23. 10.) V následujících zimních měsících se musíte trochu pověnovat péči o zdraví. Zejména pokud chcete mít ledviny v pořádku, snažte se o dostatečný přísun tekutin. Několik Budvarů 12° denně by mělo stačit.

ŠTÍR (24. 10. – 22. 11.) To, co je dole, je rovné tomu, co je nahoře a to co je nahoře, je rovné tomu, co je dole, aby se

uskutečnil zázrak jedné jediné věci. Rozumíte tomu? Moc ne, co? Tak si to sjeďte ještě jednou, vždyť žádný učený z nebe nespadl.

STŘELEC (23. 11. – 21. 12.) Přestože je váš celkový sex-appeal a charisma na nulovém bodě, nachází se ve vaší blízkosti osoba, která je schopná vás sexuálně vydírat! Buďte tedy celý leden ve střehu a opačnému pohlaví se raději vyhýbejte. Malou změnu čekejte s příštím horoskopem.

KOZOROH (22. 12. – 20. 1.) Kozorohu, kozorohu... Zřejmě zrovna padala hvězda, když sis něco přál, neb její kolegyně ti prorokují zářnou budoucnost – možná i na těchto stránkách ti bude více prostoru věnováno. Ale pro tentokráte se budeš muset spokojit s tímto. I tak tu zabíráš místa více než dost.

NEJLEPŠÍ VÝBĚR

SEMÍNEK kup 2

WWW.GROWSHOP.CZ

[email protected] | Bořivojova 89, Praha 3 Žižkov | Tel: +420 222 717 694 | +420 226 804 151