HLEDÁNÍ ULTRA. Jak jsem zavrhl střední věk, stal se jedním z nejzdatnějších lidí na světě a objevil sám sebe

H L E D Á N Í U LT R A Jak jsem zavrhl střední věk, stal se jedním z nejzdatnějších lidí na světě a objevil sám sebe

hledání ULTRA

Jak jsem zavrhl střední věk, stal se jedním z nejzdatnějších lidí na světě a objevil sám sebe

R ich Roll

Ml a dá fronta

Copyright © 2012 by Richard David Roll Cover photo © John Segesta

Translation © Jiří Balek, 2013

Pro Julii

P ř e d m lu va

K pádu došlo znenadání. V jedné vteřině se cítím dobře a v hustém dešti ze všech sil šlapu do pedálů. Pak ucítím mírný náraz a levá dlaň mi klouže z vlhkého řídítka. Vzápětí mě nějaká síla vymrští ze sedla. Na okamžik vnímám pocit beztíže, pak prásk! Hlavou narážím na zem, tělem kloužu po mokrém asfaltu a do levého kolene a ramene se mi zadírají drobné kamínky. Kolo letí se mnou, protože mi pravá noha zůstala zaseknutá v upínači pedálu. V následující vteřině ležím na zádech, prší mi do očí a na rtech cítím pachuť krve. Podaří se mi vyprostit botu z upínače, a přes to rameno, které se nezdá odřené, se zvedám. Nějak se dostávám do sedu. Levou ruku sevřu v pěst a bolest mi vystřelí až do ramene. Mám ji odřenou až do živého masa a krev se v drobných potůčcích mísí s deštěm. Levé koleno vypadá podobně. Pokouším se ho ohnout, ale není to dobrý nápad. Za‑ vírám oči a někde za nimi mi tepe rudě. Krev mi hučí v uších. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Myslím na víc než tisíc hodin tréninku, který jsem absolvoval, abych se sem dostal. Musím to dokázat, musím vstát. Je to závod. Musím se vrátit do závodu. Pak si toho všimnu. Roztříštěný levý pedál, rozlámané kousky karbonu na asfaltu všude kolem. Dnes bych

měl ještě ujet sto pětatřicet mil. Dost i se dvěma funkčními pedály. Ale jen s jedním? Nemožné. Na Velkém ostrově na Havaji začíná svítat a já se nacházím na civi‑ lizací nedotčené části trasy známé jako Red Road, která svému jménu vděčí za načervenalý škvárový povrch, jehož kousky mám právě hluboce zadřené pod kůží. Před chvílí jsem ještě byl lídrem závodu a měl jsem za sebou 35 mil ze 170 mil druhého dne závodu Ultramarathon World Champion­ship 2009, tedy třídenního triatlonu v celkové délce 320 mil. Trasa vede kolem celého Velkého ostrova a je to akce pro pětatřicet pozvaných závodníků, kteří jsou natolik ve formě a šílení, aby se ho zúčastnili. První den zahrnuje 6,2 míle plavání v oceánu následovaného 90 mílemi jízdy na kole. Druhý den představuje 170 mil na kole. Závod vrcholí třetí den během na vzdálenost 52,4 míle na rozpálených lávových polích Kona Coast. Je to můj druhý pokus na ultramanu, první proběhl před rokem, a mám velké naděje. Loni jsem zaskočil komunitu vytrvalostních spor‑ tovců, když jsem se objevil zničehonic ve zralém věku dvaačtyřiceti let a po pouhých šesti měsících tréninku jsem se umístil na velmi dobrém jedenáctém místě. To vše po desetiletích nevázaného života plného drog a alkoholu, které mě málem zabily, přičemž asi nejnamáhavější činnost, kterou jsem kdy vyvíjel, bylo přenášení nákupů z auta do domu a občasné přesazování květin v kořenáčích. Před tímto prvním závodem lidé říkali, že pokusit se o něco jako ultraman je pro člověka mého typu dost po‑ šetilé, ne­‑li přímo hloupé. Vždyť mě znali jako neustále posedávajícího právníka středního věku, chlápka s manželkou, dětmi a kariérou. Na to vše by měl myslet, ale on se najednou po hlavě vrhne do něčeho tak nero‑ zumného. Nemluvě o tom, že jsem se rozhodl trénovat (a později jsem měl v úmyslu i závodit) výhradně na rostlinné stravě. Naprosto nemožné, tvrdili mi. Vegani jsou zesláblí hubeňouři, kteří ze všech sportů zvládají nanejvýš kopat do hakysáku. Bez proteinů ve stravě to nemůžeš dokázat. Rozuměl jsem jim, ale kdesi hluboko uvnitř jsem si byl jistý, že to půjde. A šlo to. Dokázal jsem jim všem, že se mýlí, a překonal jsem nejenom „střední věk“, ale i na první pohled nezměnitelné stereotypy o fyzických schopnostech lidí, kteří jedí výhradně rostliny. A teď jsem tady, už po‑ druhé.

Jen o den dřív jsem začal závod ve vynikající formě. První den jsem skončil v plavání na 6,3 míle v zátoce Keauhou na prvním místě, a to celých deset minut před nejrychlejšími soupeři. Dosáhl jsem tak šestého nejrychlejšího času v plavání v pětadvacetileté historii ultramanu, takže se mi začátek skutečně vydařil. Na konci osmdesátých let jsem závodně plaval na Stanfordu, proto mě to zase tolik nepřekvapilo. Ale jízda na kole? To byl úplně jiný příběh. Před třemi roky jsem žádné kolo ani neměl, natož abych věděl, jak na něm závodit. V první den závodu, po dvou a půl hodinách boje se silnými proudy v oceánu, jsem byl skutečně unavený. S plícemi plnými slané vody a bolavým krkem od toho, jak jsem nejméně na šestkrát vyzvracel do zátoky snídani, mě cestou do Národního parku Volcanoes čekalo devadesát mil na kole ve vysoké vlhkosti a větru rych‑ losti vichřice. Rychle jsem počítal. Bylo jasné, že je jen otázka času, než mě specialisté na cyklistiku doženou a předjedou na posledních dvaceti mílích dne při stoupání o tisíc tři sta metrů k sopce. Ohlížel jsem se a čekal, kdy uvidím trojnásobného vítěze ultramanu, Brazilce Alexandra Ribieru, jak je mi v patách a dohání mě jako dravec kořist. Jenže jsem ho nikde neviděl. Vlastně jsem celý den neviděl jediného soupeře. Stěží jsem tomu dokázal uvěřit, když jsem projížděl poslední ostrou zatáčkou na prudkém sjezdu do cíle. Manželka Julie a nevlastní syn Tyler ječeli v davu přihlížejících na celé kolo. Na konci prvního dne jsem v závodě vedl! Julie a Tyler seskočili z pick­‑upu a objali mě. Pevně jsem je sevřel a z očí mi tekly slzy. Ještě víc mě však šokovalo, jak dlouho jsme museli čekat na příjezd druhého v pořadí – plných deset minut! Vedl jsem v ultramanu o deset minut! Nebyl to jen splněný sen. Právě jsem se nesmazatelně uvedl do společenství vytrvalostních sportů, a to přímo rekordním zápisem. Pro člověka jako já – vegana a taťku středních let –, který toho měl navíc dost za sebou a musel hodně překonat, to bylo prostě úžasné. Druhý den ráno, zatímco jsem s ostatními vytrvalci čekal na startovní čáře v Národním parku Volcanoes, se všechny oči upíraly na mě. Byl jsem napnutý jako pružina. Kolem bylo ještě šero a padal studený déšť. Když se ozval startovní výstřel, všichni vyrazili jako jaguáři, snažili se rychle dostat do vedení a vytvořit čelo pelotonu. Říct, že jsem nebyl připravený na 170 mil jízdy se strhujícím sprintem hned na startu, by bylo málo. Ani jsem se předem nerozehřál a zničující tempo mě zaskočilo. Z kopce

jsem nabral rychlost skoro osmdesát kilometrů za hodinu, předklonil jsem se a sáhl na dno sil, abych udržel pozici ve vedoucí skupině, ale svaly nohou jsem měl brzy plné kyseliny mléčné a propadl jsem se až na konec pole. Na těchto prvních dvaceti mílích sjezdu ze sopky můžete jet za ostat‑ ními a bezpečně se usadit v „závětří“. Při jízdě ve skupině dokážete udr‑ žovat její tempo s vynaložením zlomku námahy ve srovnání s osamělým jezdcem. Poslední, co si přejete, je „odpadnout“ a zůstat závislý sám na sobě, jako osamělý vlk bojovat s větrem jen a jen vlastními silami. Jenže přesně to se mi stalo. Zůstal jsem za vedoucí skupinou, ale stejně tak daleko před tou, která ji „stíhala“. Jen jsem se necítil jako nějaký vlk, spíš jako vyhublá krysa. Promoklá, prochladlá, kostnatá krysa, naštvaná a vzteklá sama na sebe za nevydařený start, už teď unavená a s obavami očekávající dalších osm hodin náročné cyklistiky. Déšť všechno zhoršo‑ val, navíc jsem si zapomněl nepromokavé návleky na boty, takže jsem je měl nasáklé vodou a nohy v nich znecitlivělé chladem. Většina nepříjem‑ ností mě nedokáže rozhodit, ani bolest ne, ale mokré, studené nohy mě dohánějí k šílenství. Přemýšlel jsem, jestli nemám zpomalit a nechat se dohnat skupinou vzadu, jenže ta už měla příliš velkou ztrátu. Neměl jsem na vybranou a musel jsem se dál trápit sám. Když jsem dojel na konec klesání, zamířil jsem k jihovýchodnímu cípu ostrova právě v okamžiku, kdy začalo vycházet slunce. Než jsem se dostal k odbočce na Red Road, konečně jsem se trochu prohřál. Red Road je jediný úsek celého závodu, kam se nedostanou podpůrné týmy. Nesmějí tam zajíždět auta. Patnáct mil jste odkázaní sami na sebe. Když jsem projížděl tímto zvlněným a bujným, nicméně ďábelským terénem, žádné další závodníky jsem neviděl. Cesta byla samá jáma, byly na ní prudké a složité zatáčky, od kol mi neustále odletoval štěrk. Naprosto samotný jsem se soustředil na chvění a jízdu svého kola. Ticho svítání v tropech rušily jen mé vlastní myšlenky na to, jak jsem promoklý. Také mě naštvalo, že Julie a zbytek mého týmu vypustili poslední občerstvovací stanici před zónou nepřístupnou pro auta, takže budu mít na celém poměrně dlouhém úseku žízeň. A právě v té chvíli jsem vjel do jednoho výmolu a tvrdě přistál na Red Road. Rozepínám přilbu. Je prasklá, středem vede dlouhá trhlina. Dotýkám

se vršku hlavy a pod mastnými vlasy cítím bolest. Pevně zavírám oči, znovu je otvírám a třepu psty před očima. Jsou tam všechny, všech pět. Zavřu jedno oko, pak druhé. Vidím dobře. Se sténáním narovnávám koleno a rozhlížím se. Kromě nějakého ptáka, jehož bych měl nejspíš poznat (má dlouhý krk, černý ocásek a žlutou náprsenku) a který vedle kola klove do země, není nikde kolem živá duše. Bedlivě poslouchám a snažím se zaslechnout blížící se skupinku jezdců. Jenže kromě poklid‑ ného pípání ptáků na nedalekém stromě je slyšet jen opakující se zvuk připomínající bouchání rámu se sítí proti hmyzu. To nedaleko odtud narážejí vlny oceánu na písek. Udělá se mi mdlo. Držím si dlaň na břiše a na minutu se soustředím na jeho zvedání a klesání, nádechy a výdechy. Počítám do deseti, pak do dvaceti. Dělám cokoli, co odvede mou pozornost od bolesti, která mi jako menší armáda v trysku projíždí ramenem. Cokoli, abych nemyslel na potrhanou kůži na koleni. Mdloby ustupují. Rameno mi tuhne a zkouším jím pohnout. Není to dobré. Cítím se jako Plecháč, který úpěnlivě volá po olejničce. Šoupu nohama sem a tam. Jsou celé promoklé. Opatrně vstanu a přenesu váhu na poraněné ko‑ leno. S mručením zvedám kolo, sedám si na něj a zacvaknu podrážku do zámku zbývajícího pedálu. Je jedno jak, ale poslední míli na konec Red Road musím zvládnout. Tam budou čekat týmy, tam se o mě Julie může postarat a vyčistit mi rány. Naložíme kolo na auto a vrátíme se do hotelu. Hlava mě bolí, ale přesto nejistě šlápnu a rozjedu se jednou nohou. Druhá mi jen volně visí a z kolene mi kape krev. Obloha za mnou se pro‑ jasňuje, nad oceánem se probouzí den a šedobílá pokrývka nad hladinou zbarvuje tropický oceán do bohaté zeleně čeřené deštěm. Myslím na tisíce a tisíce hodin tréninku na tento závod, jak daleko jsem se dostal od otylého pojídače hamburgerů bez jakéhokoli náznaku formy, jímž jsem byl před pouhými dvěma roky. Myslím na to, jak jsem naprosto změnil nejenom svou dietu a tělo, ale celý život. Úplně jsem ho obrátil naruby. Další pohled na ulomený pedál a vzpomenu si na zbývajících 135 mil do konce závodu. Nemožné. A je to, napadne mě a projíždí mnou stejná porce hanby i úlevy. Pro mě závod skončil. Nevím jak, ale poslední přibližně míli Red Road jsem zvládl a brzy jsem už před sebou viděl čekající doprovodné posádky, zaparkovaná

auta, zásoby a nářadí připravené v očekávání blížících se soupeřů. Srdce se mi rozbušilo rychleji a musel jsem se přinutit jet dál. Budu se muset postavit před svou manželku a nevlastního syna a říct jim, co se stalo, jak jsem zklamal nejenom sám sebe, ale i je. Moje rodina pro splnění tohoto mého snu hodně obětovala. Nemusíš, šeptal mi hlas uvnitř hlavy. Proč se prostě neotočíš. A nebylo by ještě lepší zmizet v křoví, než si tě vůbec všimnou? Vidím Julii, jak se proplétá mezi lidmi, aby mě přivítala. Chvíli trvá, než si uvědomí, co se stalo. Pak jí to dojde a v jejím výrazu zahlédnu šok a obavy. Cítím, jak se mi do očí hrnou slzy, a říkám si, že se jim nesmím poddat. V  duchu ohany, havajského výrazu pro „rodinu“, který znamená i ducha tohoto závodu, mě najednou obklopí půl tuctu členů dopro‑ vodných týmů – pomocných posádek mých soupeřů – a všichni se mi snaží pomoct. Než stačí Julie cokoli říct, objeví se s lékárničkou Vito Biala, pro dnešek jeden z tříčlenného štafetového týmu známého pod názvem „Noční vlak“ a začíná mi ošetřovat zranění. „Musíme tě dostat zpátky do závodu,“ prohlašuje klidně. Vito je cosi jako legenda ultra‑ manu a jeho nejstarší mluvčí, proto sbírám zbytek sil, abych mu oplatil úsměv. Jenže pravda je, že to nepůjde. „To nepůjde,“ říkám mu zbaběle. „Ulomený pedál. Skončil jsem.“ Ukazuju místo na svém kole, kde býval levý pedál. Najednou se cítím o něco lépe. Už jen to, že jsem to vyslovil, že jsem Vitovi skutečně řekl, že se vzdávám, zvedá trochu tíhy z mých ramen. Ulevilo se mi, protože jsem si myslel, že vím, co mě čeká. Jednoduchý, vznešený odchod z téhle šlamastyky a krátce nato teplá postel v hotelu. Už přímo cítím měkké povlečení a představuju si svou hlavu na polštáři. A zítra, místo dvojitého maratonu, vezmu rodinu na pláž. Vedle Vita stojí Peter McIntosh, kapitán pomocného týmu Kathy Winklerové. Podívá se na mě a mrkne. „Jaký typ pedálu?“ zeptá se. „Look Keo,“ vykoktám a nechápu, proč to chce vědět. Peter mizí, zatímco skupina mechaniků obhlíží mé kolo a dává se do práce. Jako by se snažili dostat zpátky na trať automobil v Indy 500, zaha‑ jují svou práci diagnostikou – kontrolují rám kvůli prasklinám, zkoušejí brzdy a přehazovačky, okem hodnotí rovnost kol. Všemi směry poletují montážní klíče. Mračím se. Co to dělají? Copak nechápou, že jsem skončil?

Po několika vteřinách se Peter vrací. V ruce drží úplně nový pedál shodný s tím, jaké používám já. „Ale já –“ Zoufale se snažím pochopit, jak se mohla situace tak dra‑ maticky změnit proti tomu, co jsem měl v plánu. Dávají mě do kupy, dochází mi. Čekají, že zůstanu v závodě! Syknu bolestí, když mě někdo poplácá po rameni. Takhle to přece pokračovat nemělo. Už jsem se rozhodl. Jsem zraněný, kolo je rozbité. Je po všem, nebo ne? Julie klečí přede mnou a obvazuje mi koleno. Zvedne hlavu a usměje se. „Myslím, že to bude dobré,“ říká. Peter McIntosh se zvedá od kola, na které montoval nový pedál. S pohledem upřeným přímo do mých očí a hlasem pětihvězdičkového generála zavelí: „Neskončilo to. Koukej nasednout a pokračuj.“ Nemám slov. Jen ztěžka polykám a dívám se do země. Cítím, jak se na mě všichni členové posádek dívají a čekají na mou reakci. Čekají, že Petera poslechnu, skočím na kolo a vyrazím. Koukej nasednout! Před sebou mám dalších 135 mil. Pořád prší. Ztratil jsem vedení a dal svým soupeřům slušný náskok. Kromě toho, že jsem duševně na dně, jsem také zraněný, promoklý a fyzicky vyčerpaný. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Zavřu oči. Hluk hovorů kolem utichá, až zavládne naprosté ticho. Slyším jen tlukot svého srdce a před sebou vidím nekonečně dlou‑ hou trať. Dělám, co musím. Vypínám hlas v hlavě, který mě nutí se vzdát. Na‑ sedám zpátky na kolo. Vypadá to, že můj závod teprve začíná.

K a p i to la 1

T L U S TÁ ČÁ RA

Stalo se to večer před mými čtyřicátinami. Toho chladného večera kon‑ cem října 2006 Julie a naše tři děti tvrdě spaly, zatímco já se pokoušel užít si chvíli vzácného klidu v naší jinak rušné domácnosti. Můj ob‑ vyklý noční program spočíval v tom, že jsem se posadil před ohromnou plochou televizi se zvukem puštěným naplno. Užíval jsem si opakování Zákona a pořádku, odložil jsem stranou talíř s cheeseburgery a v ústech jsem přežvykoval několik nikotinových žvýkaček. Takhle prostě relaxuju, přesvědčoval jsem sám sebe. Po náročném dni mi připadalo, že si to zasloužím a že to nikomu neublíží. O tom, jak si ubližovat, jsem už něco věděl. Před osmi roky jsem se po několikadenním flámu vzbudil v protidrogové a protialkoholní léčebně na venkově státu Oregon. Od té doby jsem zůstal zázračně čistý. Už jsem nepil. Nebral jsem drogy. Myslel jsem, že mám právo trochu ujíždět na nezdravém jídle. Jenže v ten předvečer narozenin se něco stalo. Před druhou hodi‑ nou v noci jsem už strávil u televize pomalu tři hodiny a skoro jsem se přiotrávil tisíci kalorií. S plným břichem a odeznívajícím náporem nikotinu jsem se rozhodl jít spát. Krátce jsem zkontroloval své nevlastní syny Tylera a Trappera v jejich pokoji vedle kuchyně. Rád jsem se díval, jak spí. Bylo jim jedenáct a deset, brzy se dostanou do puberty a zatouží po nezávislosti. Zatím to však byli jen kluci v pyžamech a na palandě se jim zdálo o skateboardu a Harrym Potterovi.

Zhasl jsem světla a začal sunout své skoro metrákové tělo po schodech, ale uprostřed schodiště jsem musel zastavit. Nohy mi ztěžkly a stěží jsem popadal dech. V obličeji mě polilo horko a nadechnout jsem se dokázal jen v předklonu. Břicho se mi přitom převalilo přes džínsy, které už mi nějakou dobu neseděly. Ohlédl jsem se, kolik schodů jsem vyšel. Osm. A tolik mi jich také ještě zbývalo. Osm schodů. Bylo mi devětatřicet a zmohlo mě osm schodů. Člověče, pomyslel jsem si, takhle jsi dopadl? Pomalu jsem vyšel nahoru a zamířil do ložnice. Opatrně, abych ne‑ vzbudil Julii a naši dvouletou dceru Mathis, tulící se k mámě v její po‑ steli, své dva andílky ozářené světlem měsíce pronikajícím oknem. Zůstal jsem stát, díval jsem se na ně a čekal jsem, až se mi zklidní tep. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Zmítaly mnou návaly protichůdných emocí – určitě láska, ale také vina, hanba a náhlý ochromující strach. V duchu jsem naprosto zřetelně viděl Mathis v její svatební den v doprovodu zářící mámy a pyšných bratrů. Jenže mi bylo jasné, že v tomhle snu je něco neuvěřitelně špatně. Nebyl jsem tam. Byl jsem totiž mrtvý. V týle mi přeběhl mráz a šířil se dál po páteři, jak mě začala ovládat panika. Na podlahu z tmavého dřeva dopadla kapka potu. Upnul jsem se na ni, jako by byla to jediné, co mě může zachránit před zhroucením. V té miniaturní křišťálové kouli jsem viděl svou pochmurnou budouc‑ nost – nedožiju se svatby své dcery. Prober se. Potřásl jsem hlavou a zhluboka jsem se nadechl. Nějak jsem došel k umývadlu v koupelně a opláchl si tvář chladnou vodou. Když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem svůj odraz v zrcadle. Ta dlouho udržovaná představa sebe samého coby pohledného mladého mistra v plavání, jímž jsem se kdysi stal, byla pryč. V tom okamžiku se veškeré popírání roz‑ tříštilo na kousky a poprvé se mi ukázala holá pravda. Byl jsem tlustý, dýchavičný a velmi nezdravý muž na prahu středních let – depresivní a sama sebe ničící osoba příliš vzdálená tomu, čím jsem býval a čím jsem chtěl být. Při pohledu z vnějšku by se všechno zdálo dokonalé. Naposledy jsem se napil před osmi roky a během té doby jsem ze svého zoufalého života, který nikam nevedl, udělal něco jako model amerického úspě‑ chu. Po získání diplomů na Stanfordu a Cornellu a rocích působení na pozici firemního právníka (alkoholem odstiňovaných osmdesát

pracovních hodin týdně, diktátorských nadřízených a večírků dlouho do noci) jsem nakonec unikl do střízlivosti, a dokonce jsem založil vlastní úspěšnou právnickou praxi specializovanou na zábavní prů‑ mysl. Měl jsem krásnou a milující manželku, která mi byla oporou, a tři zdravé děti, které mě zbožňovaly. Společně jsme vytvořili domov svých snů. Tak co se to se mnou děje? Proč se cítím tak špatně? Udělal jsem všechno, co bych udělat měl, možná i víc. Nebyl jsem jen zmatený. Ocitl jsem se ve volném pádu. Ale právě v tomto okamžiku jsem si naprosto jasně uvědomil, že změnu nejenom potřebuju, ale že se také změnit chci. Z doby strávené v subkultuře zbavování se závislosti jsem věděl, že lidský život se často smrskne do několika málo důležitých okamžiků. Rozhodnutí, která všechno změní. Moc dobře jsem si navíc uvědomoval, že takovéto chvíle není dobré propást. Spíš je třeba se jich chopit a za každou cenu je využít, protože se skutečně objevují jen velmi zřídka. I kdybyste měli prožít jen jediný takovýto zlomový okamžik, máte velké štěstí. Zkusíte mrknout nebo se na chvíli díváte jinam – a otevřené dveře se nejenom zavřou, ale zmizí navždy. V mém případě to bylo už podruhé, kdy se mi taková příležitost naskytla. Poprvé to byl okamžik pochopení, který předznamenal mou abstinenci po dobu rehabilitace. Když jsem se tehdy v noci podíval do zrcadla, cítil jsem, jak se portál znovu otvírá. Musel jsem jednat. Ale jak? Víte, jsem muž extrémů. Nemůžu si dát jen jednu skleničku. Buď jsem naprosto střízlivý, nebo se opíjím, dokud se neproberu nahý v hotelovém pokoji ve Vegas, aniž tuším, jak jsem se tam dostal. Buď se před pátou ráno plížím z postele, abych šel plavat do bazénu (jako v pubertě), nebo do sebe na gauči cpu jeden Big Mac za druhým. Neumím si dát jen jeden šálek kávy. Musí to být pořádný hrnek s pěti dávkami espressa. Jen tak, pro dobrý pocit. „Rovnováha“ je dodnes mou konečnou metou, za kterou se honím jako odmítaný milenec. Protože to o sobě vím a zvlá‑ dám některé postupy z období léčby, bylo mi jasné, že jakákoli skutečná a dlouhodobá změna životního stylu bude vyžadovat přísnost, konkrét‑ nost a odpovědnost. Vágní prohlášení o tom, že „budu jíst zdravěji“

nebo „častěji chodit do posilovny“, prostě nebudou fungovat. Potře‑ boval jsem okamžitý a důkladný plán. Potřeboval jsem nakreslit tlustou čáru.

***

Hned ráno jsem se ze všeho nejdřív obrátil o pomoc na svou manželku Julii. Co ji znám, zabývá se Julie velmi důkladně jógou a alternativní medi‑ cínou. Často zastává (mírně řečeno) „progresivní“ názory na stravování a péči o zdraví. Vždy vstává časně a každý den vítá meditací a sérií po‑ zdravů slunci, po nichž následuje snídaně obohacená voňavými bylin‑ kami a čaji. Při hledání osobního růstu a rad se Julie setkala s mnoha guruy – od Eckharta Tollea přes Anettu, modrookou jasnovidku, Zlatého orla, náčelníka kmene Lakotů z Jižní Dakoty, po Paramhansu Nithya‑ nandu, mladého a pohledného indického mudrce. Jen o rok dříve Julie sama odcestovala do jižní Indie, aby tam navštívila Aranučalu, posvátnou horu uctívanou v jogínské kultuře jako „inkubátor duše“. Vždy jsem ji obdivoval pro její ochotu poznávat neznámé, která jí určitě prospívala. Jenže tento způsob „alternativního myšlení“ byl jen a jen její doménou. Mou ne. Projevovalo se to především v oblasti stravování. Když jste otevřeli naši chladničku, našli jste v ní sice neviditelnou, ale naprosto zjevnou hranici, která ji protínala na dvě poloviny. Na jedné straně ležely typicky americké potraviny způsobující infarkty: hot­‑dogy, majonéza, bločky sýra, polotovary, limonády a zmrzlina. Na druhé polovině, té Juliině, se nacházely tajemné balíčky plné rostlinných přípravků a neoznačené krabičky plné zatuchle páchnoucích zdravých kaší neznámého původu. Měla tam něco, o čem mi trpělivě vysvětlovala, že se jmenuje „ghí“, a také chyawanpraš, páchnoucí, nahnědlou a lepivou hmotu z indického an‑ greštu známého v ajurvédě jako „elixír života“, který se používal již v dáv‑ nověkém indickém alternativním lékařství. Vždy mě bavilo posmívat se tomu, jak rituálně Julie tyto pokrmy chystá. Přestože jsem si postupem času zvykl na její pokusy donutit mě jíst divné věci, například naklíčené výhonky mungo nebo burgery z pšeničného masa, říct, že se u mě nikdy „neuchytily“, by znamenalo silné podcenění. „Lepenka,“ prohlašoval jsem, kroutil jsem hlavou a vydával se hledat své šťavnaté hovězí burgery.

Ten typ jídla byl pro Julii i pro naše děti určitě dobrý, ale já potřeboval to své. Skutečné jídlo. Musím jí přičíst k dobru, že mě nikdy nenutila, abych své návyky změnil. V skrytu duše jsem si říkal, že nejspíš snahu o mé napravení vzdala. Ale pravda byla taková, že chápala stěžejní du‑ chovní zásadu, které já ještě nerozuměl. Můžete sami jít pozitivním příkladem, ale nemůžete nikoho donutit, aby se změnil. Dnes to však bylo jiné. Uplynulá noc mi dala dar: jasně jsem pocho‑ pil, že se nejenom musím změnit, ale že se také chci změnit. Skutečně změnit. Nalil jsem si velký hrnek kávy a nervózně jsem u stolu nadnesl svůj problém. „Hele, víš,“ začal jsem, „vzpomínáš si na ten detox, ty ovocné šťávy, co jsi pila loni?“ V ruce držela krajíček konopného chleba namazaný džemem z indic‑ kého angreštu. Podívala se na mě a v koutcích úst měla zvědavý úsměv. „Ano. Čištění těla.“ „Podívej, tak mě, hmm, napadlo, že bych to snad, možná, no, že bych to třeba mohl zkusit?“ Nevěřil jsem, že ta slova vycházejí z mých úst. Ačkoli Julie byla jedním z nejzdravějších lidí, které jsem znal, a byl jsem svědkem toho, jak jí její dieta a alternativní medicína mnohokrát, jednou dokonce skoro zázračně, pomáhaly, před pouhými čtyřiadvaceti hodi‑ nami bych se s ní hádal, až bych „zmodral“, že nějaké čištění organismu je zbytečné, ne­‑li přímo škodlivé. Nikde jsem nenašel jediný důkaz, že by to bylo zdravé, nebo že by tak bylo možné nějak odstranit „toxiny“ z těla. Zeptejte se kteréhokoli západního lékaře, a bude s tím souhlasit: „Tato čištění jsou nejenom k ničemu, ale bývají přímo nezdravá.“ A mi‑ mochodem, o jakých tajemných toxinech je tu řeč a jak by vás jich mohlo zbavit pití šťáv? Celé je to hloupost, myslel jsem si, bohapustý výmysl, průpovídky prodavačů vodiček na růst vlasů. Jenže dnes jsem byl zoufalý. Stále jsem ještě cítil paniku z uplynulé noci, ve spáncích mi dál bušilo. Kapku potu a její temnou sílu jsem měl dál před očima a byla naprosto skutečná. Bylo jasné, že můj způsob nefunguje. „Jistě,“ přikývla Julie klidně. Neptala se, co mě k této zvláštní otázce přivedlo, a já jí žádné vysvětlení neposkytl. Bude to sice znít jako obe‑ hrané klišé, ale Julie byla mou spřízněnou duší a nejlepším přítelem.

Znala mě lépe než kdokoli jiný. Přesto jsem jí z důvodů, které dodnes nechápu, nedokázal říct o tom, čím jsem v noci prošel. Možná jsem se cítil trapně. Spíš se však přikláním k vysvětlení, že můj strach byl prostě příliš silný, aby se dal vyjádřit slovy. Julie je dostatečně vnímavá, aby si všimla, že se něco stalo, přesto se mě na nic neptala. Nechala to běžet a nepřipouštěla si žádná očekávání. Její očekávání byla spíš natolik mizivá, že jsem jí musel svou prosbu třikrát připomenout, než se konečně vrátila z alternativní lékárny se vším, co bylo k vyčištění organismu potřebné. Mohl jsem se vydat na cestu, která mi měla brzy změnit celý život. Společně jsme zahájili sedmidenní postupný režim, který zahrnoval různé byliny, čaje a šťávy z ovoce a zeleniny (více informací ohledně mnou doporučovaného programu očisty naleznete v příloze III, Pra‑ meny, Jai Renew Detox a Cleansing Program). Je důležité pochopit, že nešlo o žádnou „hladovku“. Každý den jsem udělal něco, abych své tělo zásobil základními živinami v tekuté podobě. Odložil jsem pochybnosti a vrhl jsem se do procesu ze všech sil. Z chladničky jsme vyndali všechny mé smetanové krémy a šlehačky, jogurty plné umělých látek i salámy a je‑ jich místa na poličkách zaujaly velké džbány s čajem uvařeným ze směsí připomínajících obsah koše sekačky na trávu. Usilovně jsem pil šťávy ze špenátu a mrkve ochucené česnekem a cpal jsem se rostlinnými kapslemi, které se zapíjely čajem, po němž v ústech zůstávala výrazná pachuť hnoje. Druhý den jsem ležel zkroucený do klubíčka na gauči a celý jsem se potil. Zkuste přestat s kofeinem, nikotinem a jídlem zároveň. Vypadal jsem příšerně. Cítil jsem se ještě hůř. Připadalo mi, že je všechno vzhůru nohama. Julie poznamenala, že vypadám, jako bych se zbavoval závislosti na heroinu. Měla pravdu. Skutečně jsem se cítil jako kdysi v léčebně. Julie mě však nabádala, abych vydržel. Říkala, že to nejhorší brzy po‑ mine. Věřil jsem jí a skutečně, den za dnem to bylo snazší. Nechuť ustu‑ povala a místo ní jsem cítil vděčnost za to, že vůbec můžu něco vložit do úst. Třetí den se mlhy začaly zvedat. Mé chuťové buňky se přizpůsobily a vlastně jsem si nový režim začínal užívat. Ačkoli jsem do sebe dostával jen minimum kalorií, cítil jsem nával energie následovaný zřetelným pocitem něčeho nového. Chytil jsem se. Čtvrtý den byl ještě lepší a pátý den jsem si už připadal jako úplně nový člověk. Dobře jsem spal a stačilo mi jen

několik hodin spánku. Myšlenky jsem měl čisté a tělo mi připadalo lehké, plné života a nadšení v míře, jakou jsem až dosud nepovažoval za možnou. Najednou jsem byl schopný vyběhnout schody s Mathis na zádech a tep se mi skoro nezrychlil. Dokonce jsem vyrazil na krátký „běh“ a cítil jsem se skvěle, ačkoli jsem běžeckou obuv neměl na nohou už roky a byl jsem teprve pět dní bez jakéhokoli opravdového jídla! Bylo to úžasné. Jako by někdo, kdo má slabé oči, dostal poprvé dioptrické brýle. Překvapilo mě, že se člověk může cítit tak výborně. Do té doby jsem byl po většinu života beznadějně závislý na kávě, ale spolu s Julií jsme během druhého dne mé detoxikace odpojili ze zásuvky kávovar a odnesli ho do odpadků. Něco takového by ještě před týdnem ani jeden z nás nepovažoval za myslitelné. Po skončení sedmidenní kúry přišel čas vrátit se ke skutečnému jídlu. Julie mi připravila nutriční snídani – granolu s borůvkami, toust s más‑ lem a má oblíbená vejce naměkko. Po sedmi dnech bez pevné stravy by mě zřejmě nikdo nemohl kárat, že celou porci zhltnu. Jenže místo toho jsem na talíř jen zíral. „Myslím, že budu pokračovat dál,“ řekl jsem Julii. „Jak to myslíš?“ „Cítím se výborně. Proč se vracet? Myslím k jídlu. Budeme prostě pokračovat.“ Vesele jsem se usmál. Pochopit mě znamená uvědomit si, že jsem alkoholik. Skrz naskrz. Je­‑li něco dobré, pak čím víc, tím líp, ne? Rovnováha je pro obyčejné lidi. Proč se nesnažit stát neobyčejným? Tímto pravidlem jsem se vždy řídil – a vždy jsem se jím ničil. Julie naklonila hlavu na stranu a zamračila se. Chystala se něco říct, když Mathis zvrhla skleničku s pomerančovým džusem na stůl. Stávalo se to skoro denně. Julie i já jsme vyskočili, abychom džus utřeli, než se rozlije na podlahu. „Bum,“ zahihňala se Mathis a já s Julií jsme se za‑ smáli. Vytřel jsem lepivou šťávu a najednou jsem si uvědomil, jak hloupý můj návrh byl. Pomyšlení na neustálé šťávy a čištění organismu mi náhle přišlo skutečně pošetilé. „Tak nic,“ přikývl jsem zbaběle. Podíval jsem se na svůj talíř a nabral jsem na vidličku borůvku. Byla to nejlepší borůvka, jakou jsem v životě ochutnal. „Dobré?“ zeptala se Julie. Přikývl jsem a snědl jsem druhou, pak další. Mathis se vedle mě smála a něco si žvatlala.

Takto jsem dosáhl prvního cíle tím, že jsem využil vzácný okamžik – prošel jsem otevřenými dveřmi a zaujal jsem nějaký postoj. Ale teď jsem potřeboval plán, abych mohl budovat to, co jsem začal. Chystal jsem se najít nějaký druh rovnováhy. Bál jsem se vrátit ke starým zvykům a po‑ třeboval jsem jasnou strategii postupu vpřed. Nejen pouhou „dietu“, ale režim, jehož bych se mohl dlouhodobě držet. Vlastně jsem potřeboval celý nový životní styl. Jenže jsem se bez jakéhokoli studia nebo odpovědného zjišťování možností rozhodl, že jako první krok vyzkouším vegetariánskou dietu a dám si závazek, že budu třikrát týdně cvičit. Vypustím maso, ryby a va‑ jíčka. Připadalo mi to jako dostatečná výzva, nicméně přiměřená, a navíc zvládnutelná. Vzpomněl jsem si na to, co jsem se naučil při odvykání al‑ koholu, a usoudil jsem, že se nebudu držet striktního „už nikdy žádný cheeseburger“, ale soustředím se na plnění tohoto cíle den za dnem. Aby mi dokázala, že mě plně podporuje, koupila mi Julie k narozeninám jízdní kolo a povzbuzovala mě ke cvičení. Já se za to držel svého slibu a dával jsem si burritos bez carnitas, vegetariánské burgery místo hově‑ zích a místo vaječné omelety k pozdní nedělní snídani jsem s kamarády podnikal výlety na kolech. Jenže netrvalo dlouho a moje odhodlání začalo dostávat trhliny. Ač‑ koli jsem si občas zaplaval v bazénu, chodil jsem si čas od času zaběhat nebo jsem se projel na kole, nadváhy jsem se zbavit nedokázal a dál jsem vážil skoro metrák, tedy hodně přes 73 kilogramů z dob, kdy jsem na univerzitě závodně plaval. Ještě horší však bylo, že i má energie se brzy ztratila a dostával jsem se do stavu letargie před očistou těla. Byl jsem rád, že jsem se opět začal hýbat, a vzpomněl jsem si na svou dávno ztra‑ cenou lásku k vodě a venkovním sportům. Jenže fakt byl, že po šesti měsících vegetariánské diety jsem se necítil o moc lépe než tehdy v noci na schodech. Pořád jsem měl pětadvacet kilo nadváhu, byl jsem sklíčený a připravený svůj vegetariánský plán jednou provždy vzdát. Neuvědomoval jsem si totiž, jak špatně se může člověk při vegetarián‑ ské dietě stravovat. Přesvědčil jsem sám sebe, že jsem zdravý, ale když jsem se zamyslel nad tím, co vlastně jím, poznal jsem, že v mé dietě převládá cholesterol, cévy ucpávající procesí polotovarů, kukuřičný sirup s vysokým obsahem fruktózy a tučné mléčné výrobky – například sýrová

pizza, nachos, limonády, smažené hranolky, bramborové lupínky, send‑ viče s grilovaným sýrem a snad všechny druhy slaných snacků. Technicky jsem byl „vegetarián“. Ale jedl jsem zdravě? Ani omylem. Přestože jsem toho o zásadách zdravé výživy věděl jen málo, i já jsem pochopil, že to není dobrý plán. Nastal čas ho přehodnotit. Tentokrát jsem sám od sebe učinil radikální rozhodnutí odstranit ze své diety nejenom maso, ale všechny živočišné produkty, včetně mléčných výrobků. Rozhodl jsem se stát úplným veganem.

***

Ačkoli Julie byla plně oddaná zdravému životu, ani ona se nerozhodla pro úplné veganství. Takže jsem to byl v rodině Rollových konečně jed‑ nou já, kdo se pustil do nezmapovaných vod. Vzpomínám si už jen na pocit, že musím buď zvednout sázky, nebo jednou provždy hodit ručník do ringu. Po pravdě řečeno si přesně vybavuju, jak jsem usoudil, že dám téhle věci s veganstvím šanci, ale zároveň jsem byl plně přesvědčený, že to stejně nezabere a vydláždím si tak cestu ke svým milovaným cheese‑ burgerům. Pokud by k tomu skutečně došlo, mohl bych se uklidňovat myšlenkou, že jsem zkusil skutečně všechno. Doznám se plně. S výrazem „vegan“, protože je natolik spojený s po‑ litickými názory a lidmi naprosto odlišného typu, než za jaký jsem se po‑ važoval, jsem se dlouho nemohl srovnat. Vždy jsem byl spíše levicového ražení, ale zároveň mám skutečně daleko k hnutí hippies nebo k těm podivínům zachraňujícím stromy. A právě s těmito lidmi jsem měl pojem „vegan“ spojený. Dokonce i dnes mi dělá potíže na sebe slovo „vegan“ vztahovat. Přesto jsem se rozhodl to zkusit. Co následovalo, byl prostě zázrak, který jednou provždy změnil směr mého života. Když jsem se po týdenní očistě organismu pustil do vegetariánské diety, zjistil jsem, že vyřadit z jídelníčku maso není zas tak těžké. V pod‑ statě jsem si žádného rozdílu nevšiml. Ale mléčné výrobky? To bylo něco úplně jiného. Přemýšlel jsem, jestli bych si čas od času neměl dovolit užít si svůj milovaný sýr a mléko. Co vlastně může být tak špatného na sklenici vychlazeného mléka? Copak existuje něco zdravějšího? Tak pomalu. Když jsem začal potraviny více studovat, překvapilo mě, co jsem zjistil. Ukázalo se, že mléčné výrobky přímo souvisejí se srdečními

chorobami, diabetem I. typu, tvorbou nádorů souvisejících s hormony, trávicími potížemi, revmatoidní artritidou, nedostatkem železa, ně‑ kterými potravinovými alergiemi a – jakkoli to zní jako protimluv – s osteoporózou. Jednoduše řečeno, mléčné výrobky musely pryč. Jenže to nebylo zdaleka všechno. Ještě více mě sklíčilo, když jsem v průběhu dalšího studia odhalil, kolik z toho, co jsem jedl (a co jí většina lidí) ob‑ sahuje v nějaké formě mléčné produkty nebo jejich deriváty. Věděli jste například, že většina chleba obsahuje extrakty aminokyselin získaných ze syrovátky, vedlejšího produktu při výrobě sýra? A že syrovátka nebo její rodný bratr kasein je ve většině „krabicových“ cereálií, krekrech, nutričních tyčinkách, produktech z vegetariánského „masa“ a dochu‑ covadlech? Já to tedy netušil. A třeba mé oblíbené muffiny? Zapomeňte na ně. Když se mi začaly otvírat oči, znovu jsem se ocitl v léčebně. Nebo jsem si tak připadal. Prvních několik dnů bylo brutálních a plných chutí na to, co bych neměl. Přistihl jsem se, jak skoro v transu zírám na kousek čedaru, který zbyl v ledničce. Závistivě jsem pozoroval naši dceru, jak pije mléko z lahve. Cestou kolem pizzerie jsem cítil, jak mi tečou sliny. Ale jestli jsem něco uměl, tak vydržet detox. Pohyboval jsem se na známé půdě. A svým perverzním způsobem jsem tuto bolestnou výzvu vítal. Touha po sýru i po sklence mléka naštěstí po týdnu vyprchala. A po deseti dnech mě překvapilo, že se opět cítím tak jako po očistě organi‑ smu. V tomto přechodném období jsem spal velmi nepravidelně, přesto mě poháněla až neskutečná energie. Cítil jsem se tak dobře a plný síly, že jsem se doslova vznášel. Předtím se mi nikdy nechtělo hrát si večer s Mat‑ his na schovávanou, ale teď jsem ji honil po domě tak dlouho, až usnula únavou. A to nebyl snadný úkol! Posléze jsem se přistihl, jak vzadu na dvorku s Trapperem snad poprvé v životě nacvičuju fotbalové triky. Bylo jasné, že můj záměr dokázat, že veganství je k ničemu, naprosto selhal. Místo toho jsem se chytil do pasti. Poprvé za skoro dvacet let jsem začal téměř denně cvičit venku. Běhal jsem, jezdil na kole, plaval. Neměl jsem v úmyslu vrátit se k závodění, jen jsem se chtěl dostat do formy. Koneckonců mi táhlo na jedenačtyřicet.

Všechna touha soutěžit v něčem fyzickém mě opustila krátce po dvacítce. Potřeboval jsem jen nějaký zdravý způsob, jak vybít přebytečnou energii. Nic víc. Pak přišlo to, čemu říkám Běh. Asi měsíc po začátku svého experimentu s veganstvím jsem si jednoho časného jarního rána vyrazil zaběhat. Měl to být pohodlný terénní běh na nedaleké „Dirt Mulholland“ – poklidné, ale kopcovité cestě táhnoucí se devět mil požárním průsekem v kopcích Státního parku Topanga neda‑ leko Los Angeles. Stezka propojuje Calabasas s Bel Air a Brentwoodem a představuje oázu nedotčené přírody přímo uprostřed rozpínajícího se Los Angeles. Na písčitých pláních tam žijí králíci, kojoti, občas se ukáže i chřestýš. Nabízí nádherný výhled na údolí San Fernando, Pacifik a město. Zaparkoval jsem auto, trochu jsem se protáhl a rozběhl jsem se. Neměl jsem v plánu běžet déle než hodinu. Jenže byl překrásný den, a protože mi svěží vzduch dodával energii, prostě jsem běžel. A běžel. Cítil jsem se nejen dobře. Cítil jsem se úžasně. Cítil jsem se volný. Při běhu do kopce jsem si sundal tričko a vnímal jsem, jak mi slunce příjemně opaluje ramena. Čas jako by ztratil význam, o ničem jsem vědomě nepře‑ mýšlel a jediné zvuky, které jsem slyšel, to byl můj dech a nohy, které bez námahy došlapovaly pode mnou. Vzpomínám si, že mě později napadlo: Takhle nějak se lidé musí cítit při meditaci. Myslel jsem tím skutečnou meditaci. Poprvé v životě jsem měl ten pocit „jednoty“, o němž jsem dříve jen čítal ve spirituálních textech. Bylo jasné, že procházím zážitkem mimo hranice těla. Takže místo abych se po třiceti minutách otočil, jak jsem měl v plánu, běžel jsem dál. Mozek jsem měl vypnutý, ale duch byl plně zapojený. Po dvou hodinách jsem plavně běžel přes zvlněné louky nad Brentwoo‑ dem a slavným Gettyho muzeem. Nikde kolem nebylo ani živáčka. Jako bych se probíral ze záchvatu náměsíčnosti, pomalu jsem opouštěl stav podobný transu a zjistil jsem, že upřeně pozoruju jestřába plachtícího mi nad hlavou. V příští vteřině jsem se probral. Pořád jsem běžel pryč od auta! Co se to děje? Co dělám tak daleko od domova? Zbláznil jsem se? Může to být otázka pouhých minut, než mě chytí křeč do lýtka a zůstanu ležet obličejem dolů na louce uprostřed pustiny, bez telefonu a možnosti, jak se vrátit domů! Co kdyby mě

uštknul chřestýš? Ale bylo mi to jedno. Nechtěl jsem, aby ten pocit zmizel. Už nikdy. Zdolal jsem nízký kopec a uviděl jsem, že se proti mně blíží jiný běžec. První člověk, kterého jsem to dopoledne potkal. Když mě míjel, kývl mi na pozdrav a ukázal zvednutý palec. V tom drobném gestu bylo něco hlubokého. Skoro bych ho přehlédl, přesto obsahovalo všechno. Nějaký vzkaz, možná shůry, který mi pronikl až k duši. Najednou jsem si byl nejenom jistý, že všechno dobře dopadne, ale i tím, že jsem na správné cestě. Že tu nešlo o pouhý běh, ale o začátek nového života. Nakonec jsem se přece jen otočil, i když se mi vlastně nechtělo. Určitě mě k tomu nedonutila únava, žízeň nebo strach, ale vzpomněl jsem si, že mám dohodnutý důležitý konferenční hovor a bylo by nezodpovědné ho zmeškat. Když jsem cestou zpátky sbíhal z jednoho skutečně přík‑ rého kopce, rozum mi našeptával, že bych měl trochu zpomalit. A ještě lepší by možná bylo se úplně zastavit a dát si přestávku. Místo toho jsem však přidal, hnal jsem se za králíkem, který vyběhl z křoví, a užíval jsem si sílu v nohách a plících, o níž jsem až doteď neměl ponětí, že ve mně je. Ocitl jsem se na vrcholku světa, doslova i obrazně. S pohledem upřeným do údolí hluboko dole jsem bez námahy překonal pískovcový hřeben, hladce vyběhl další příkrý kopec a nechal na sebe pálit polední slunce. Vůbec mi nevadilo. K autu jsem se vrátil nejenom v jednom kuse, ale až do konce jsem se cítil výjimečně dobře, na posledních pěti mílích jsem dokonce zrychlil do opravdového sprintu. Od podrážek zaprášených běžeckých bot za mnou odlétávaly drobné kousky štěrku. Doslova jsem letěl. Když jsem doběhl na místo, odkud jsem před čtyřmi hodinami vyrazil, byl jsem si naprosto jistý, že bych dokázal běžet celý den. Později jsem prohlídkou map zjistil, že aniž jsem se potřeboval najíst nebo napít, uběhl jsem celkem čtyřiadvacet mil. Byl to jednoznačně nejdelší běh mého života. Úžasný počin na člověka, který za poslední roky naběhal jen několik poklidných mil. Význam a dopad onoho dopoledne jsem si plně uvědomil až o hodně později. Když jsem si však odpoledne ve sprše smýval prach z unave‑ ných nohou, celé tělo se mi chvělo vzrušením z možností, které se mi otvíraly. Zcela mimoděk se mi ústa roztáhla do širokého úsměvu. V tom

okamžiku jsem si byl jednou věcí naprosto jistý: Brzy začnu vyhledávat výzvy a nebudou nijak malé. Tenhle chlápek na prahu středního věku, který právě uběhl velkou vzdálenost a probudil v sobě něco velkého, co bylo nelítostné, urputné a odhodlané vítězit, tak tenhle chlápek se brzy vrátí ke sportu. A ne jen tak pro zábavu. Hodlal závodit. Hodlal bojovat.

K a p i to la 2

CHL O R O VÉ SN Y

Dávno předtím, než jsem se seznámil s Julií, zaslechl slovo „vegan“ nebo přemýšlel o běhání v kopcích, ještě dřív, než jsem jen popoběhl, natož abych chodil, jsem plaval. Bylo to o mých prvních narozeninách, kdy moje máma vzala moje vychrtlé tělíčko v plínkách a ponořila mě do sousedo‑ vic hlubokého bazénu, kde jsem sebou zmítal a snažil jsem se bojovat. Teprve když jsem se začal topit, zachránila mě a držela nad hladinou, abych mohl lapat po dechu. Ale neplakal jsem. Později mi řekla, že jsem se usmíval a díval se na ni s otázkou v očích: Kdy si to zopakujeme? Tu chvíli si nepamatuju a je mi to líto. Co udělala, může někomu připadat kruté, ale její motivy byly úplně čisté. Chtěla mi vštípit lásku k vodě. Tutéž lásku, kterou v sobě měl můj otec i můj jmenovec, který zemřel dávno před mým narozením. Až mnohem později jsem pochopil, že to mělo velký vliv na to, čím jsem se stal. Tak tedy začala má celoživotní láska k vodě – touha, která mě dovedla hodně daleko, ale v souboji se závislostí selhala. Znovu jsem ji objevil až ve střízlivém středním věku, kdy jsem svému životu dal opět smysl.

***

A  ještě předtím byla Nancy Spindleová. Opálená roztleskávačka se zářivýma hnědýma očima a nakrátko ostříhanými vlasy, která máváním povzbuzovala svou středoškolskou lásku Davea Rolla. Ten hrál centra ve fotbalovém týmu Grosse Point High. Psal se rok 1957 a život občas

připomínal scény z filmu Americké graffiti. Můj otec, kterému se přezdívalo „Muffin“, tvrdě dřel a měl velké sny. Ve škole byl oblíbený a byl přímo ukázkovým partnerem pro šikovnou dívku o několik let mladší a s milým úsměvem, známou jako „Spinner“. Na několik let se museli odloučit, když se otec v roce 1958 zapsal na Amherst College, jejich vztah to však přežil a znovu se setkali, když se otec vrátil na práva na University of Michigan, kde se máma chystala na závěrečné zkoušky. Byla členkou dívčího spolku Kappa Kappa Gamma. Táta během léta pilně studoval a práva dokončil s předstihem, oženil se se Spinner a našel práci v právnické firmě v Grosse Pointe, kde si pořídili menší domek na předměstí a bílý Dodge Dart na příjezdovou cestu. Krátce nato jsem se 20. října 1966 narodil já. Nic nenaznačovalo, že bych se někdy měl věnovat sportu, naopak. Byl jsem křehké dítě, často nemocný, se sklony k zánětům středního ucha a záchvatům alergie. Mírně jsem šilhal a u dětského lékaře jsem býval pravidelným hostem. Mé první vzpomínky sahají do doby, kdy se narodila moje o dva roky mladší sestra Mary Elizabeth. Protože se rodiče báli, abych si nepřipadal odstrčený, koupili mi novou hračku – garáž. Abych řekl pravdu, nevyba‑ vuju si žádné pocity, že bych se ocitl na vedlejší koleji. Spíš jsem si užíval čas strávený o samotě se svými hračkami a možnost se do něčeho plně zabrat. Možná i proto se ze mě později stal v podstatě samotář. Molly byla na rozdíl ode mě silné dítě plné života. Jednu dobu jsme jí říkali „Kulička“ (asi by byla radši, kdyby se na tuto přezdívku jednou provždy zapomnělo) a byla to ona, ne já, u koho by se dalo očekávat, že bude ověnčena sportovními úspěchy a slávou. V roce 1972, když mi bylo šest, nabídli otci místo v antimonopolní divizi Federální obchodní komise a usadili jsme se ve středostavovské enklávě jménem Greenwich Forest na předměstí Bethesdy v Marylandu, nedaleko D. C. Byla to bezpečná čtvrť plná mladých rodin a dodnes si jasně vzpo‑ mínám, jak na jaře kvetly růžové a bílé sakury podél ulic. V místní základní škole jsem zahájil školní docházku. Tři následující roky se vyznačovaly mým volným pádem výukovým systémem veřejných škol do králičí nory předpu‑ bertálního exilu. V městě jsem byl nový a čtyřicet dětí v přeplněné třídě mě zaskočilo. Stal jsem se překvapivě stydlivým. Podstatně jednodušší se mi zdálo stáhnout se do světa vlastních snů, což jsem také udělal.

Situaci zhoršoval můj celkový vzhled, kvůli němuž pro mě bylo ještě těžší zapadnout mezi ostatní. Aby mi zesílily svaly levého oka, na něž jsem od narození mírně šilhal, nosil jsem pod brýlemi s tlustými rohovinovými obroučkami clonu přes silnější pravé oko. A jako by to nestačilo, musel jsem nosit také ortodontický aparát, mučicí vynález sedmdesátých let, kdy mi z úst vedly kolem tváří pevné dráty, které za hlavou držel silný elastický pásek. Hotová studnice nepříjemností a bolesti. Už jen s clonou přes oko mi dělalo potíže koordinovat pohyby rukou. Dodnes nedokážu chytit nebo hodit míč, i kdyby na tom závisel můj život. Nemusím snad ani zdů‑ razňovat, že jsem byl vždycky ten poslední, koho si „kapitáni“ při hrách s jakýmkoli míčem vybírali do svého týmu, ať šlo o softball, fotbal nebo basketbal. Tenis? Ani omylem. Golf? Děláte si legraci? Byl jsem – a zůstalo mi to – na takovéto sporty nemehlo. Obvykle pro mě hra končila tím, že jsem dostal míčem do brýlí, které mi chránily slabé oko. Abych tuto nespra‑ vedlnost napravil, přihlásil jsem se do místního fotbalového týmu. Táta, který fotbal miloval, se dokonce dobrovolně nabídl jako trenér. Jenže jsem byl nejenom beznadějný případ, vlastně mě fotbal ani nezajímal. Obvykle jste mě mohli vidět, jak zírám na nějakého ptáka vznášejícího se nad hřištěm nebo jsem se prostě posadil na trávník a trhal sedmikrásky. Fotbal pro mě nebyl. Opravdu se zdálo, že mě v žádném sportu nečeká budoucnost. Když se dnes ohlédnu zpátky vlastně se ani nemůžu ostatním dětem divit, že ze mě měly legraci. Velmi jsem jim to usnadňoval. Vyčníval jsem jako bolavý palec. Mou slabost bylo třeba ukázat a využít, což přesně odpovídá řádu věcí. Děti jsou děti. Jenže fakt, že to bylo nevyhnutelné, nijak nezmenšoval moje trápení. Na zastávce školního autobusu přímo před naším domem se Tommy Birnbach, Mark Johnson a skupinka star‑ ších kluků bavili tím, že do mě strkali, protože si byli naprosto jistí, že jim to neoplatím. A ve školním autobusu nebo třeba ve školní jídelně jsem vždycky seděl sám. V zimě se polovina školy dobře bavila tím, že mi schovávala kulicha. Ani nespočítám, kolikrát jsem ze školního autobusu vystupoval ponížený a bez čepice, s hlavou skloněnou jsem se utíkal vyplakat do máminy hřejivé náruče. Jak jsem se čím dál víc uzavíral do sebe, zhoršoval se i můj prospěch. Bylo mi jedno, co se ve třídě děje. Vlak vzdělání vyjížděl ze stanice. Byl jsem sice teprve ve třetí třídě, ale rychle se mi vzdaloval.

Útěchou mi byly letní měsíce, kdy naše rodina jezdila na dovolenou do malebných chatek u jezera Michigan, kde obvykle byli i moji milo‑ vaní bratranci, nebo k jezeru Deep Creek na marylandském venkově. A v době, kdy jsme nemuseli ve Washingtonu do školy, jsem obvykle trávil čas v Edgemooru, našem místním tenisovém a plaveckém klubu. Tehdy bývalo všechno jinak. Máma mě a sestru ráno prostě vysadila v Ed‑ gemooru, nechala nás celý den pod dozorem plavčíků a po setmění nás vyzvedla. Do prvního plaveckého týmu jsem oficiálně vstoupil v šesti letech, když jsem při závodě přeplaval bazén čubičkou v poměrně sluš‑ ném čase. Ale na výsledcích mi nezáleželo. Od chvíle, kdy mě máma jako batole ponořila do bazénu, jsem miloval všechno, co s vodou nějak sou‑ viselo. Zápachem chloru počínaje a píšťalkami plavčíků konče, všechno jsem si užíval. Nejvíc se mi líbilo ticho, když jsem se ponořil pod hladinu, ten pocit ochrany připomínající dělohu. Co mám říct? Jedině tam jsem se cítil kompletní a jako doma. Když jsem proto zůstal odkázaný sám na sebe, naučil jsem se plavat. Pak jsem se naučil plavat rychle. Než mi bylo osm, pravidelně jsem vyhrával místní závody letní ligy. Narazil jsem na něco, v čem jsem byl opravdu dobrý. Líbilo se mi být členem týmu, ale ještě víc se mi líbilo zjištění, že jestli zvítězím, záleží na mé vlastní píli a disciplíně. Setkání plaveckého týmu letní ligy znamenala v mém dětství význam‑ nou událost. Cítil jsem se součástí něčeho smysluplného, ale snad ještě důležitější bylo, že jsem se dobře bavil. Tým z Edgemooru sestával z dětí všech věkových kategorií, od šesti do osmnácti let. Vzhlížel jsem k těm starším, některé se dokonce staly mými idoly. Především to platilo pro Toma Verdina, který se chystal jít studovat na Harvard a vypadalo to, že drží veškeré rekordy a vítězí ve všech závodech, jichž se zúčastní. Byl vynikající plavec, navíc velmi chytrý. Jednou budu stejně výborný plavec jako Tom, myslel jsem si. Proto jsem se ho držel jako ztracené štěně a tak dlouho jsem ho otravoval, až mě vzal pod svá ochranná křídla. Jak jsi tohle všechno dokázal? Na jak dlouho umíš zadržet dech? Taky půjdu studovat na Harvard. Nedal jsem mu pokoj. Tomovi však musím přičíst k dobru, že se mnou měl velkou trpělivost. Díky němu jsem měl pocit, že mám nějakou cenu, a začal jsem věřit, že bych mohl být jako on. Než odjel na

Harvard, dal mi své plavky, v nichž mockrát zvítězil. Jako by mi předal štafetu, moc to pro mě znamenalo. Nikdy jsem na něho nezapomněl. Kluci na zastávce autobusu ať si trhnou, myslel jsem si. V tomhle světě můžu být sám sebou. Mohl jsem se dívat lidem do očí a usmívat se. Mohl jsem dokonce vynikat. V deseti letech jsem si stanovil svůj úplně první sportovní cíl – vyhrát letní ligu v kategorii do deseti let na 25 metrů motýlek. Obětoval jsem dokonce i letní dovolenou u jezera Michigan, zůstal jsem doma s tá‑ tou a chodil na tréninky, zatímco máma se sestrou v červenci vyrazily na sever. Závod jsem naneštěstí nevyhrál a skončil jsem těsně druhý za svým věčným rivalem Harrym Cainem. Ale můj čas 16,9 vteřiny znamenal rekord týmu. Vytvořil jsem ho v roce 1977 a vydržel dalších skoro třicet let. Těsná prohra ve mně navíc zanechala pocit nedokončeného úkolu, práce, kterou bylo třeba dodělat. Od toho okamžiku jsem do plavání dával všechno, co ve mně bylo. Stal se ze mě plavec. Ve snaze udělat něco s mým rychle se rozpadajícím společenským ži‑ votem a nevalnými školními výsledky se rodiče moudře rozhodli vzít mě z veřejné školy. Do páté třídy jsem proto nastoupil v Episkopální škole sv. Patrika, farním zařízení na předměstí Georgetownu. Tato změna mě doslova zachránila. Lidé ve škole sv. Patrika vytvářeli příjemné prostředí plné podpory a v malých třídách se plně věnovali jednotlivým žákům. Poprvé mi připadalo, že tam patřím. Známky jsem si brzy vylepšil a na‑ vázal jsem přátelství. Můj učitel v páté třídě, Eric Sivertsen, se v létě dokonce přišel podívat na plavecké závody a fandil mi. Od doby, kdy jsem jen smutně koukal na zastávce autobusu na špičky vlastních bot, jsem urazil dlouhý kus cesty. Zároveň jsem se zlepšoval i v plavání. Dokonce jsem začal trénovat celoročně s týmem kamarádů z místní pobočky YMCA. Jenže věci se brzy měly obrátit k horšímu. Po skončení základní školy jsem se opět musel pokusit zapadnout do nové školy. Psal se rok 1980 a já začal navštěvovat první ročník Landonské chlapecké školy – přípravky pyšnící se dokonale upravenými hřišti, budovami z kamene a cestičkami ohraničenými velkými kameny natřenými zářivě bílou barvou. Landonská škola je obecně považována za jednu z nejprestižnějších chlapeckých přípravek a tehdy byla – a do určité míry stále je – rájem machismu.