Evropa: forma a předpoklady Julius Evola
V různých kruzích dnes povstává poţadavek evropské jednoty. Přitom je třeba rozlišovat, zda je tento poţadavek stavěn jen na úrovni materiální a pragmatické, nebo zda je na tento problém nahlíţeno i z úrovně vyšší, v níţ jsou do hry uvedeny především hodnoty spirituální a tradiční. Poţadavky tohoto druhu vznikají v nejlepším případě z niterného odporu vůči nynější situaci, to znamená vůči pohledu na Evropu, jeţ byla následkem souhry akce a reakce (zasahuje při tom i to, co jsme nazvali „okultní válkou“)1 vyvrţena ze své dosavadní role subjektu velké světové politiky a stala se objektem cizích zájmů a vlivů, takţe lavírovala mezi dvěma o světovládu bojujícími velmocemi, USA a SSSR, a nakonec musela přijmout americkou a „atlantickou“ kuratelu, aby se vyvarovala nejhoršího, totiţ úplného zotročení komunismem. Stav nejednotnosti mezi evropskými národy můţe tuto situaci zjevně pouze zachovat a posílit. Přesto se, jak známo, aţ doposud všechny konkrétní iniciativy za sjednocení omezovaly výlučně na vytvoření společného trhu, montánní unie a podobně: na iniciativy dílčí, jeţ se vztahují jen k hospodářské rovině a naprosto nemají závazný politický protějšek. Kromě toho tu není nic a situace je taková, ţe si nelze dělat příliš mnoho iluzí. Osudové následky obou světových válek, jeţ samy pocházejí hlavně z nesvornosti a zaslepenosti evropských národů, se nesmazávají snadno. Měřítkem konkrétní svobody, nezávislosti a samostatnosti je prostě moc. Evropa by mohla být třetí světovou velmocí, pokud by utvořila blok a uchránila tak obrovské mimoevropské zdroje surovin a rozsáhlé trhy, a kdyţ by společně stanovený princip úzké solidarity všech evropských národů dovedla k tomu, aby se ihned a bezpodmínečně postavil na stranu těch, jeţ byly nějakým způsobem ohroţeny. Tato linie však sledována nebyla, ostatně také dříve v historii Evropy málokdy a v té nejmladší samozřejmě také ne. (Výjimky tudíţ tvoří jen římská epocha a zčásti také ghibellinský středověk2 a Svatá aliance.) A z jedné kapitulace vyplynula další. 1
Odkaz k třinácté kapitole Lidí a trosek nazvané Okultní válka – Zbraně okultní války. Stručně vysvětleno: dějinné události mají vţdy viditelný, jasně patrný rozměr, to jsou „postiţitelné proudy dějin“; a pak i takový, který současníkům, ale často i jejich potomkům zůstává skryt (lat. occultus).
2
Podle ghibellinské teologie byla říše institucí nadpřirozeného charakteru a původu stejně jako církev (ostatně ještě v raném středověku měl sakrální podstatu i královský majestát, o tom např. Mircea Eliade, Dějiny náboženského myšlení III., Praha 1997, s. 94, ale i M. Bloch, Králové
1
Jeden autor šedesátých let mluvil o Evropě jako o potencionální říši, jeţ má více neţ 400 milionů lidí a jako taková musí být schopna prosadit se jak vůči USA se 179 miliony, tak i vůči SSSR s 225 miliony lidmi.3 Evropské číslo však zahrnuje i země za ţeleznou oponou, jeţ se těţko získají zpět. (Tato kniha byla naposledy přepracována v roce 1972. Politické události mnohé z těchto myšlenek mezitím jiţ překonaly, anebo je také přivedly blíţe k uskutečnění. Co tehdy platilo za ideové jmění „krajní pravice“, dostalo se dnes uţ do všeobecného povědomí; pozn. německého vydavatele). Avšak i sama západní Evropa by se svými 364 miliony obyvateli jiţ tvořila dostatečně silný blok, kdyţ by se přitom nemusel brát v potaz průmyslový potenciál, na němţ je zase závislý i potenciál vojenský, a to především kvůli potřebě surovin ze zemí, jeţ byly dříve pod evropskou nadvládou, ale nyní jsou z velké části ztraceny, zatímco v někdejších evropských vlivových zónách je teď Američany, Rusy a nejnověji dokonce Číňany pilně vyráběna antievropská nálada. Prvním krokem, abychom skutečně dospěli k jednotné Evropě, by muselo být společné vystoupení všech evropských národů z OSN, tohoto zmateného, falešného a také pokryteckého sdruţení.4 Právě tak by bylo zapotřebí jejich úplné emancipace jak od USA, tak i od SSSR ve stejné míře. To vše by ale vyţadovalo nanejvýš subtilní a prozíravé politické umění, přičemţ v ţádném případě není jisté, zda jsou k němu nynější evropští státníci způsobilí. Delší doba mezi odmítnutím americké a „atlantické“ kurately a skutečným zformováním Evropy do jednotného bloku, jenţ by se sám (bylo-li by to nutné) mohl bránit, stačí, aby se hmotně i duchovně zpola bezbranná Evropa stala následkem vnitřních nepokojů a
divotvůrci, Praha 2004). Ghibellinští císařové jako zástupci říšské ideje proto neuznávali nárok na dominanci papeţů. Uţ Dante se ve spisu De Monarchia (česky O jediné vládě, Praha 1942) zamýšlí mj. nad vzájemným poměrem obou nejvyšších pozemských autorit – císaře a papeţe, obou „sluncí“ – a podle Václava Černého „klade“, slovy moderní státovědy, „poţadavek odluky církve od státu a státu od církve“ (Dantovský medailon, Praha 1965, s. 17). Poněkud jiný výklad viz Peter Sloterdijk, Na jedné lodi: Pokus o hyperpolitiku, Votobia 1997, s. 66.
3
Jedná se o Belgičana Jeana Thiriarta, zakladatele organizace Mladá Evropa, a jeho knihu L´Europe: un empire de 400 millions d´hommes (Evropa, říše 400 milionů lidí) z roku 1964. Thiriart později rovněţ vydával časopis La Nation Européenne. Některé podrobnosti viz Martin A. Lee, Bestie se probouzí, Praha 2004, s. 202 – 215.
4
K tomu srv. Célinovu divadelní hru L´Église (Církev, Praha 1934). Třetí akt je neobyčejně ostrou, přitom duchaplnou a na svou dobu odváţnou i prorockou parodií ze zákulisí předválečné Společnosti národů.
2
vnějších útoků kořistí komunismu a SSSR. Proto by takové snahy musely být připravovány velmi pečlivě. Avšak takové otázky konkrétní politiky leţí mimo rámec této knihy. Zde můţeme poukázat jen na formu, jakoţ i na duchovní a teoretické předpoklady jednotné Evropy. Vágní federativní a konfederativní řešení mohou mít jen druhořadý charakter a také obranně politická a hospodářská jednota by měla být jen konsekvencí něčeho vyššího. Jediné opravdové řešení by muselo mít charakter organický, přičemţ primárním prvkem oné vnitřní formující síly je, ţe pochází shora a je vlastní společné tradici. V některých kruzích se naproti tomu zastávalo aktivistické a pragmatické stanovisko, podle něhoţ národy nikdy „nespadly z nebes“ jiţ hotové, ale vytvořily se na základě společného úkolu, který jednotlivým rozptýleným silám uloţila nějaká dějinná nebo společenská výzva,5 a jenţ díky iniciativě odhodlané a rozhodné ústřední skupiny nakonec vedl k jednotě toho či onoho historického národa. Nyní se věří, ţe by stejným způsobem mohl vzniknout i zamýšlený „Evropský národ“ (Nation Europa),6 tedy ţe by stačilo sáhnout po adekvátním mýtu a ideji společného osudu a ty pak přes nějaké evropské revoluční seskupení rozvíjet. Nám se tento názor nezdá dost podloţený a i při výkladu dějin vzniku historických národů nelze opomíjet, za co se při tom v jádru vděčí panujícím dynastiím, jeţ reprezentovaly tradici, a jak velká byla loajalita skupiny shromáţděné kolem ní (jako při zrození
5
Naráţka na koncept „národního poslání“, který rozvíjeli romantici počínaje J. H. Herderem: Kaţdý světově historický národ má jedinečnou kulturní individualitu se svou vlastní hodnotou a kaţdý je pověřen tím, aby splnil nějaké jedinečné poslání, coţ z něj - v jistém smyslu - činí národ vyvolený. Konceptu se rychle chopili italští revolucionáři (Mazzini) stejně jako polští vlastenci nebo ruští slavjanofilové. Lagarde upozornil na příbuznost pojetí se ţidovstvím. Více o tom: J. W. Burrow, Krize rozumu: Evropské myšlení 1848 – 1914, Brno 2003, s. 155 a násl.
6
Spojení „evropský národ“ se vyskytuje jiţ u Nietzscheho, který v pracích z posledního tvůrčího období píše hodně o nutnosti politického sjednocení Evropy. Snil o „velkém Německu“, které by mohlo stát v čele „Spojených států evropských“ a o procesu utváření nadnárodního typu lidí prodchnutých vůlí k moci a ctnostmi válečníka – Evropanů budoucnosti, oproštěných od předsudků a neduhů „parlamentního idiotství“ a „kramářské filozofie“ (S. F. Odujev, Stezkami Zarathuštry, Praha 1976, s. 83 a násl.). Roku 1933 napsal Ţid Julien Benda vlivný esej Discours à la nation européenne, znovu se však „evropský národ“ vynořil především u Waffen SS, viz náš předchozí sešit Dobrovolníci za Evropu (Tradice budoucnosti, ed. Fascikly č. 3/2011). Záhy po válce jej v několika knihách zpopularizoval sir Oswald Mosley (The Alternative, 1947; něm. Die europäische Revolution, 1950; Rettung des Abendlandes: Die dritte Macht; Ich glaube an Europa aj.), který také zaloţil časopis The European.
3
Pruska).7 Ohledně evropské jednoty tyto premisy neexistují. Moţné je myslit pouze na nějakou krizovou situaci, jeţ by k sjednocovacímu impulsu a elánu mohla vést – nutno přiznat, ţe v předchozích evropských dějinách se vyskytla jen vzácně:8 není přece zbytečné připomínat jasné události evropské jednoty, nýbrţ naopak nejednotnosti, jako např. Stoletou válku, různé náboţenské a dynastické války, aţ k oběma válkám světovým. Důleţité rovněţ je, ţe evropeisté oscilují mezi pojmem říše, i kdyţ jen v přibliţném významu – Thiriart a dokonce uţ Varange9 uţívali tento výraz – a „Evropským národem“ (Nation Europa, mj. titul jednoho německého evropského časopisu).10 To si ţádá vysvětlení. Aplikovat pojem národ na organický, supranacionální typ jednoty není vůbec moţné. Nesmí však dojít 7
Pro naši historii však platí: Český lid se v 19. století skládal z loajálních rakouských poddaných, měšťanů či spíše měšťánků a hlavně sedláků, venkovanů vůbec. Palacký, se svými obrazy z dějin (husitství na prvním místě), a čechizovaný Němec Tyrš, se svou polovojenskou disciplínou a stejnokrojem, z těchto pánů Broučků, pantátů Bezoušků, Kondelíků a Cimburů, prostřednictvím různých krouţků, spolků, hnutí a organizací, stmelili a doslova „vycvičili“ nový, moderní národ. Společná vize můţe formovat charakter celé společnosti. Kdo chce stmelovat „národ evropský “, nezbývá mu, neţ taktéţ začít reflexí společné evropské minulosti (od rasy a jazyka přes tradice a sdílený prostor aţ ke konkrétním dějinným událostem).
8
Bylo to např. v roce 451 n. l., kdy Aetius v čele spojených římských, germánských a „keltských“, resp. galorománských vojsk zastavil Huny na Kataulanských polích, dále v obranných bojích proti avarským a tatarsko-mongolským vpádům, evropské vědomí prokazatelně existovalo ve vojscích Karla Martela, která se shromáţdila k obraně před arabskou invazí i za druhé reconquisty, kdy portugalští bojovníci spolu flanderskými a německými rytíři vyhnali Araby z Pyrenejského poloostrova, na „kříţových“ výpravách, ve válkách proti Turkům (Jiřím z Poděbrad prosazovaný evropský válečný svaz a unie panovníků!) na souši (Balkán) i na moři (Středomoří), kteří byli solidaritou Pruska, Ruska a Rakouska (tedy „vlastmi“ Svaté aliance), jakoţ i národněosvobozeneckým bojem definitivně vypuzeni aţ v 19. století atd. Stojí za to připomenout, ţe soustavu Svaté aliance, „první a dosud jediný systém kolektivní bezpečnosti, který v Evropě vůbec fungoval“ (Pavel Bělina – Zdeněk Hojda, Historie 2: Novověk, Praha 1995, s. 68), torpédovala kapitalistická Anglie podporou italských, španělských a portugalských liberálů.
9
Pod pseudonymem Ulick Varange vydal v roce 1948 své dílo Imperium: The Philosophy of History and Politics Francis Parker Yockey, zakladatel Evropské fronty osvobození, který, na rozdíl od Evoly, pokládal sovětskou represi východní Evropy z dlouhodobého hlediska za méně škodlivou neţ soft-okupaci západní, protoţe „neničí a nekorumpuje ducha tak, jak to činí americký kapitalismus“. Více o tom Martin A. Lee, c. d., s. 133 – 148.
10
Tento časopis s podtitulem Monatzeischrift im Dienste der europäischen Neuordnung zaloţili roku 1951 Sturmbannführer SS Arthur Ehrhardt, aktivní člen Evropského sociálního hnutí, a spisovatel Herbert Böhme jako platformu národních hnutí bojujících za Evropu „třetí síly“. V roce 1990 byl časopis přejmenován na Nation und Europa, poslední číslo vyšlo v listopadu 2009. K raným přispěvatelům patřili mj. jak O. Mosley, tak J. Evola.
4
k nedorozumění, ţe zároveň odmítáme formuli „Evropy vlastí“ a prostého spojenectví evropských národů. Pojmy vlast a národ (nebo národnost), jak jsme jiţ řekli v jiné kapitole, v podstatě patří k naturalistické, „materiální“ úrovni.11V jednotné Evropě mohou vlasti a národy zajisté dále existovat (etnická společenství byla částečně uznána i v totalitarismu SSSR). Nacionalismus (se svým deformovaným přívěškem imperialismem) a šovinismus, to znamená jakékoli fanatické zabsolutizování dílčí jednoty, by naproti tomu musely být vyloučeny. Správné označení by tedy vlastně bylo „Evropská říše“, a nikoli „Evropský národ“ nebo „Evropská vlast“. U Evropanů by se muselo apelovat na vyšší cit, jenţ je kvalitativně velmi odlišný od „nacionálního“ pudu a vězí i v jiných vrstvách lidské podstaty. Člověk se jednoduše nemůţe nazývat „evropským“ {např. nacionalistou, pozn. překl.} a myslit přitom na pocit, jenţ je v podstatě podobný tomu, jenţ nám dovoluje cítit se jako Italové, Prusové, Baskové, Finové, Skoti, Maďaři atd. Zrovna tak málo je moţné uvěřit, ţe by se u všech národů najednou mohl vytvořit jediný pocit stejné povahy, jenţ vymazává všechny dosavadní rozdíly, a na jejich místo ţe nastoupí „Evropský národ“. Avšak nevyvolává-li jiţ samotný pojem „říše“ ihned myšlenky na anachronickou a neuskutečnitelnou fantazii a bere-li se v úvahu i přizpůsobení principu dnešní době, přece jiţ předem vznikají obtíţné problémy. Schéma říše v opravdovém a organickém smyslu (jenţ je nutno jasně odlišit od jakéhokoli imperialismu, v němţ, jak bylo řečeno, je třeba spatřovat negativní distenzi nacionalismu) je uspořádáno obdobně jako kupříkladu kdysi ve středověké evropské ekumeně. V ní se nacházela jednota i mnohost. Jednotlivé státy přitom mají charakter organických dílčích jednotek, které gravitují okolo unud quo non est pars (jednoho, jenţ není částí, abychom uţili Dantova výrazu), to znamená, ţe směřují k původnímu principu jednoty, autority a suverenity, jenţ je úplně jiné povahy neţ princip, jenţ má a můţe pro sebe nárokovat kaţdý dílčí stát. Takovou váţnost však říšský princip můţe mít, jen kdyţ překračuje rámec politické sféry v uţším smyslu a zakládá se na ideji, ryzí tradici a duchovní moci a legitimuje se z nich. Explicitním předpokladem této její transcendentní váţnosti musí být omezení svrchovanosti jednotlivých národních celků vůči „zvláštnímu právu“ říše. A co se struktury týče, tak celek se prezentuje jako „organismus sestávající se z organismů, nebo, preferujeme-li toto, jako federalismus, avšak organické povahy a podobný 11
Odkaz ke druhé kapitole Suverenita – Autorita – Impérium, v níţ Evola rozsáhle vysvětluje zásadní rozdíl mezi politickou ideou státu, resp. říše, a společností (pojmy lid a národ jako nástroje Francouzské revoluce třetího stavu), která smetla poslední relikty stavovských pořádků.
5
tomu, co bylo v německé druhé říši realizováno Bismarckem, tedy nikoli pouhé sjednocení bez vedení. To jsou podstatné rysy říše ve vlastním smyslu. Nuţe, jaké jsou moţnosti a předpoklady uskutečnění této ideje v dnešní Evropě? Zjevně by se muselo chtít a umět dokonale plavat proti proudu. Přitom by bylo nutné, jak bylo řečeno, odmítnou ideu „Evropského národa“, jestliţe by jejím cílem bylo kvazi splynutí jednotlivých evropských národů do národa jediného, v němţ by v jakési společné evropské smíšené substanci byly smazány jazykové, etnické a historické rozdíly. Protoţe se musí jednat o organickou jednotu, byla by naopak podmínkou integrace a konsolidace kaţdého jednotlivého národa jako zřetelně diferencovaného, organického a hierarchického celku. Povaha části musí odrážet celek. Jsou-li jednou různé národy hierarchickým způsobem tvarovány do pevné formy jednotlivých celků, je-li zlomena nacionalistická hybris, to znamená ona Vicova „arogance národů“,12 jeţ takřka vţdy paralelně pracuje s nějakým demagogickým a kolektivizujícím prvkem, bylo by moţné udat směr, jímţ by se dalo pokračovat ven za národní sféru, a jenţ by mohl vést k vyšší jednotě. Tato vyšší jednota je tudíţ jiţ na základě své nadřazené povahy utvářena tak, ţe národnostem je dále ponechán prostor podle jejich přirozené a dějinné individuality. Je dobře známým principem organického pojetí, že čím pevnější a dokonalejší je vyšší jednota, tím diferencovanější mohou být jednotlivé části a o to větší i jejich samostatnost. Důleţitá je synergie, jasná upotřebitelnost pro jakoukoli společnou akci. Kaţdá organická jednota má princip stability. Nelze však myslet na stabilitu celku, není-li tato zajištěna rovněţ jeho částem. I z tohoto hlediska se politická integrace jednotlivých národů jeví základní podmínkou evropské jednoty. Evropská jednota by zůstávala neustále ohroţena, spočívala-li by na nějakém mezinárodním parlamentu, jenţ by byl bez nějaké vyšší autority osazen jen reprezentacemi jednotlivých politických reţimů demokratického typu, tedy reţimů, které, protoţe jsou neustále závislé na změně zdola, nemohou ţádným způsobem garantovat kontinuitu vůle a politické orientace. V demokratickém reţimu je státní svrchovanost velmi efemérní a národ ţádnou opravdovou jednotu nevykazuje. Je pouhým koeficientem volebních hlasů voličů, jeţ jsou v absurdním systému všeobecného rovného volebního práva shrábnuty někdy jednou, jindy druhou stranou s jejich aktuálními intrikami, jeţ den ode dne nově definují politickou vůli. Znaky organického „dílčího celku“ chybí. Jistě nejde o to, vnutit kaţdému 12
Viz Giambattista Vico (1668 – 1744), Základy nové vědy o společné přirozenosti národů (konkrétně Kniha čtvrtá, O cestě, kterou procházejí národy). Praha 1991.
6
evropskému národu jeden a tentýţ typ reţimu. Avšak musel by nabýt účinnosti jeden, i kdyţ různým místním podmínkám adekvátně přizpůsobený, organický a hierarchický, antiindividualistický a antidemokratický princip. Z toho jako první předpoklad vyplývá všeobecný antidemokratický brainwashing [Gehirnwäsche], tedy akce, jeţ se za nynějšího stavu věcí musí jevit takřka utopicky. Demokracie na jedné straně a evropský parlament na straně druhé, jenţ by jen ve velkém reprodukoval bezútěšné a ţalostné divadlo evropských demokratických parlamentů, by však evropskou ideu zesměšnily. Obecně je třeba uvaţovat o organické jednotě realizované špičkami národů, nikoli jejich bázemi. Jen elity jednotlivých evropských národů si mohou vzájemně rozumět a dohodnout se, překonat tak partikularismus i ducha separace a svojí autoritou postavit do popředí vyšší zájmy a pohnutky. Tak i v jiných dobách to byli vládci, vůdci, kteří utvářeli velkou evropskou politiku a pokládali se takřka za příslušející k jediné rodině (na základě dynastických spřízněností zčásti skutečně byli), i kdyţ mezi jejich národy někdy vznikly tvrdé spory. V kaţdém národě by tedy muselo existovat skutečně pevné „centrum“ a soulad a synergie těchto center by měly tvořit a vést evropskou jednotu. Úhrnem by tedy muselo být uvedeno do chodu dvojí nové uspořádání: nacionální přestavba přijetím hluboce nejniternějšího principu autority jako základu pro organické, antiindividualistické a korporativní zformování jednotlivých politických a sociálních sil národa; supranacionální, evropská integrace přijetím principu autority, jenţ je ve srovnání s těmito jednotlivými dílčími celky, to znamená jednotlivými státy, mnohem vyšší, tak jako i jednotlivé státy stojí nad jednotlivými obyvateli těchto dílčích celků. Bez toho se o organicky jednotné Evropě nebude moci mluvit. Nuţe, jakmile jsme problém postavili v tomto smyslu, objevují se samozřejmě váţné obtíţe při stanovení nikoli pouze politického, nýbrţ především duchovního základu, jenţ je pro tuto evropskou jednotu nezbytný. Kde má být tento základ nalezen? Na nejvyšší a vlastně adekvátní úrovni, tedy náboţenské, se dá málo zmoci. Vrátit se jednoduše zpět ke katolicismu a očekávat od něj uznání [Sanktionierung] nebo dokonce jednoznačné posvěcení tohoto vysokého autoritativního principu není moţné. Zaprvé, protoţe katolicismus je vírou jen některých evropských národů, a za druhé, kvůli demokratickému a modernistickému rozkladu nynější církve jakoţ i všem dalším věcem, jeţ jsme uvedli jiţ v desáté kapitole.13 13
Katolictví Evola mj. vytýká: Církev je instituce sama pro sebe, ve svém zájmu je schopna jednání, které je proti zájmu nejen věřících, ale celého národa či rasy; kompromisy a přizpůsobování ji mnoho nepřinesly, „humanizovala“ se a na úkor askese, kontemplace a transcendence se příliš soustřeďuje na
7
Posléze je nutno vzít na vědomí ještě i působení zcela všeobecných, jiţ dalece pokročilých trendů odposvátnění a laicizace, jeţ mezitím v Evropě proběhly.14 Ještě méně je moţné navázat na univerzální křesťanství. Bylo by to příliš málo, navázat na něco příliš vysíleného, ostatně i nikoli charakteristicky evropského, takţe evropskou kulturou nemůţe být nárokováno jen pro sebe: křesťany jsou konec konců i černoši z Jiţní a Severní Ameriky.15Kromě toho musí být poukázáno na to, co jsme rovněţ řekli jiţ v desáté kapitole o malé slučitelnosti čistého křesťanství s „metafyzikou státu“.16 Z této roviny sestupujeme na niţší. Rádo se hovoří o „evropské tradici“ a o „evropské kultuře“. Naneštěstí jsou to často jen slova. Co se „tradice“ týče, tak Evropa – a Západ – jiţ po drahný čas neví, co to v nejvyšším smyslu vůbec znamená. Dalo by se říci, ţe „tradice“ v přesném významu, jak ji zná čtenář, jenţ nás sledoval aţ sem, jasně se odlišující od prostého „tradicionalismu“, je kategorií náleţející takřka zmizelému světu, tedy epoše, v níţ jednotná formující síla prostupovala jak mravy, tak i víru, jak lidské “já“, omezuje se stále více na morálku a sociální otázku, jenţe „náboţenství je buď absolutní, nebo není ničím“. Věda a kultura „znesvětily katolictví v kaţdém vláknu“, klérus je, aţ na vzácné výjimky, „karikaturou původní instituce kněţství“. A bůh? Teistický Hospodin, personalizovaná projekce morálně-sociálních hodnot a lidských slabostí, je „předmětem“ víry, duševní „potřebou“ nebo, pro katolické existencialisty, dokonce „problémem“.
14
V různých směrech protestantismu vzešlých z reformace začalo být hmotné bohatství stále více chápáno jako „boţí milost“, křesťanská religiozita se tak proměnila v činitel hospodářského rozmachu (Max Weber, Metodologie, sociologie a politika, Praha 1998, s. 185 – 245, kap. Protestantská etika a duch kapitalismu), kde se vše nadracionální jeví v podstatě být neuţitečným, ba dokonce škodlivým – v očích puritánského kalvinisty je tak pravý asketa pouhým příţivníkem, zatímco peníze vydělávající moralista se hřeje div ne v záři svatosti. Jaký to byl bůh, jehoţ smrt zvěstoval Nietzsche? Bůh moralismu určitě! Jakkoli se však Evola staví ostře proti protestantství (zvláště tam, kde se prolnulo s emancipujícím se ţidovstvím), touhu po metafyzickém absolutnu s ním má společnou…
15
Podobně argumentuje i Ortega y Gasset: „Neméně svévolné a falešné je nazývat západní civilizaci formálně křesťanskou. Křesťanství není výlučným principem naší civilizace, působí i v jiných civilizacích…“ (Evropa a idea národa, Praha 1993, s. 124).
16
Zde Evola zdůrazňuje rozdíl mezi ryzím, biblickým křesťanstvím, jehoţ principy jsou v oblasti politiky „přinejmenším problematické“, jakkoli jim nelze upřít duchovní hodnotu, a „státotvorným“ katolicismem, v němţ se transformovala část pohanského dědictví imperiální římské tradice. Stát, obec, „ves“, je zde obecně spojujícím článkem mezi celostí všehomíra, „vesmíru“, a člověkem, místem, kde se naplňuje metafyzický smysl lidského ţivota. Politeia proto není ani „produkt“ přírody, ani nějaké „zájmové společenství“ moderní státovědy. Lidé a trosky příznačně uvozují paradigmatická slova z Platónovy Ústavy: Tak stojí vzor takové obce v nebesích, a kdo chce, může jej vidět a řídit se jím a bez ohledu na to, zda taková obec skutečně existuje nebo někdy bude existovat…bude chtít zastávat věc této obce a žádné jiné.
8
právo, tak i politické formy a kulturu, tedy kaţdou sféru bytí. Nikdo nebude obhajovat, ţe dnes v Evropě taková „jednotná tradice“ existuje, a ţe by se k ní dalo vrátit, aby ospravedlnila evropskou ideu – kdeţto na druhé straně je zrovna tak nutno konstatovat neexistenci centrální hybné síly, jeţ by však musela být jejím nezbytným předpokladem. Po „tradici“ v tomto hlubokém smyslu existuje v Evropě skutečně jiţ jen několik historických stop.17 Co se „evropské kultury“ týče, tak se na ni odvolávají především salónní Evropané a laičtí intelektuálové liberálního a humanistického směru. Debatují o „osobnosti“, „svobodě“, „svobodném světě“ a tak dále způsobem, jenţ dokonale padne k úpadkovému demokratickému klimatu poválečné doby. K tomu koketují s UNESCO a jinými jalovými organizacemi. Naprosto téţ nevěříme, ţe ze setkání a diskuse zástupců „kultury“ z různých evropských národů můţe vyplynout něco podstatného. Je nutno si totiţ uvědomit, ţe to, co se dnes chápe jako kultura, není ničím jiným neţ přívěskem burţoazní kultury třetího stavu, jeţ se stále ještě vyznačuje nepřekonaným mýtem takzvané „aristokracie myšlení“, tedy „aristokracie“ s antitradiční, liberální a sekulární orientací, jeţ je více či méně parvenu. Pro to by evropeizující či neevropeizující intelektuálové neměli být ceněni výše, neţ to činil původní ryzí komunismus. Představitelům takzvané „kultury“ se v ţádném případě nemůţe přiznat autorita vlastní nositelům a zastáncům vyšší ideje. Goethemu, Humboldtovi a všem jiným zástupcům velké kultury je nutno projevit větší uznání. Ale věřit, ţe by z tohoto světa mohl přijít burcující a inspirující podnět pro revoluční síly a elity v boji za jednotnou Evropu, by bylo absurdní. Taková kultura můţe být pokládána jen za důstojnou „reprezentaci“ kvazi evropského „salonu“ s v podstatě historickým charakterem. Ostatně vţdy, pokouší-li se člověk na základě obecných úvah propůjčit pojmu „společná evropská kultura“ nějaký konkrétní a aktuální obsah, ocitá se před nelehkým problémem. Tato potíţ se projevila jiţ na Voltově 17
Základní Evolův pojem „tradiční svět“ (má různé historické, ´časové´, formy, ale opírá se o nadčasové hodnoty a principy; jeho ztotoţnění se světem burţoazních hodnot, jak se dotvořily v 19. století je proto zásadním nedorozuměním) stojí v protikladu vůči „modernímu světu“. První je zaloţen na kontaktu s metafyzickou skutečností (tu ale zase nelze jen tak ztotoţňovat s náboţenstvím, pojmem, který má jednoznačně semitské konotace uţ s ohledem na nepřekročitelnou propast mezi bohem a člověkem v judaismu, křesťanství a islámu). Druhý skutečnost zuţuje na fyzično, hmotnou sféru. Výchozím bodem z hmotné skutečnosti, fyzična „moderního světa“, který má ve svém zúţení zřetelně involuční, úpadkovou povahu, je dostat se „za“ (meta) něj, tedy proţitek metafyzična, který je však moderním masám nepřístupný. Evola proto kladl velký důraz na hledání individuální i skupinové, elitářské metafyzické zkušenosti a její realizaci prostřednictvím dosud přeţívajících iniciačních „tradic“ a jejich ritů. Zvláště jej zajímaly „muţské spolky“, od válečnicko-loveckých pospolitostí přes duchovní a bojové řády po hermetické společnosti, kde se některé tyto „stopy tradice“ zachovaly. Neboť, zopakujme to ještě jednou, tradice zde neznamená to, co jednou bylo, kdysi, ale co stále, byť vskrytu, trvá. Věčné principy přesahující čistě lidské.
9
kongresu {podle Alessandra Volty, pozn. překl.}, jenţ byl na téma „Evropy“ svolán v předválečné době Italskou akademií (Reale Accademia d´Italia) a kam byli pozváni etablovaní zástupci různých evropských národů, poněvadţ se k ničemu konkrétnímu nedospělo a člověk nevyslechl nic jiného neţ více či méně protichůdné osobní interpretace.18 To však není nejdůleţitější bod. Přes komplex viny, jenţ by měl spočívat na Evropě právě co se její „kultury“ týče, se totiţ přenášíme s hodně lehkým srdcem. Neboť nehledě k této kultuře, jeţ má pouze periferní, literární a humanistický charakter bez jakéhokoli vztahu k hlubším historickým silám (u nichţ bychom si museli připomenout, ţe evropské dějiny nám mnohem častěji skýtají divadlo zdrcující nejednotnosti neţ svornosti a synergie), není moţné přehlédnout, ţe západní kultura a civilizace (coţ je z větší části synonymní s kulturou a civilizací evropskou) a antitradiční duch činily takřka od renesanční doby společnou věc. Zrovna tak se nesmí zapomínat, ţe právě to, co bezmála všichni liberální a pokrokoví zástupci evropské kultury, civilizace a tradicionality oslavují jako slavnou kapitolu Evropy, představovalo v konečném důsledku největší činitel evropské duchovní krize od oné doby aţ po dnešek, a ţe evropeizace světa se rovnala šíření fermentu rozkladu a subverze a tím i probuzení sil, jeţ se později musely obrátit proti Evropě. Evropa byla líhní osvícenství, liberalismu, parlamentní demokracie a nakonec i marxismu a komunismu. To je ţel nejvýraznější přínos „evropské kultury“ v moderní historii: ve srovnání s tím představuje kultura intelektuálů, humanistů, „vysokých duchů“, umění a literatury jen cosi nevýrazného a vedlejšího. Ţel je to právě v tomto smyslu – téměř ve smyslu orientální karmy – ţe se některými evropeisty zaklínaná „osudová pospolitost“ vydává v nebezpečí, ţe je plánována. Jeden z pozoruhodných příspěvků na jiţ zmíněném Voltově kongresu pocházel od učence Francesca Coppoly, jenţ právě hovořil o komplexu viny a o „špatném svědomí 18
Historie předválečného „autoritářského“ evropeismu byla ještě bohatší, neţ jak ji v knize Znečištěný pramen (kapitola Fašisté a federalisté, Praha 2001, s. 26 - 91) líčí bezvýhradný ctitel národního státu John Laughland. Především zde chybí zmínka o rozsáhlých a dlouholetých aktivitách Karla Antona prince Rohana kolem jeho prestiţní Europäische Revue, kterou národní socialisté převzali teprve r. 1936 (k tomu více Karel Veliký, Karl Anton Rohan: Mezi dvěma kříţi, v: Národní myšlenka 2/2009, viz také náš předchozí sešit Dobrovolníci za Evropu). Nebo aktivity Asvero Gravelliho kolem časopisu Antieuropa (rozuměj: anti- ve smyslu demoliberální vize Panevropy hraběte Coudenhove-Kalergiho, k níţ se ve 30. letech připojil Otto von Habsburg!), které r. 1932 vyústily ve Voltův kongres „Europa“. Na druhou stranu politická úloha evropeismu, který byl záleţitostí fašistických, národně-socialistických či konzervativně-revolučních duchovních elit, není nijak jednoznačná. Rozlišit, které hlasy měly v určité situaci politickou váhu nebo byly více či méně politicky bezvýznamnou spekulací, není snadné, stejně jako oddělit sny idealistů od propagandy a pragmatických opatření úředníků různých správních rovin. Ne kaţdý papír, který přeţil válku, měl tehdy význam…
10
Evropy“: Jak je moţné budovat fundament obrany Evropy proti silám a ideologiím, jeţ právem musejí být povaţovány za barbarské a protievropské, kdyţ je v nich přece nutno vidět jen poslední a vyzrálé trendy proudů a zel, jeţ měly svůj původ právě v Evropě? To je také skutečný důvod nepatrné imunity evropského prostředí vůči „vůdčím kulturám“ (Leitkulturen), tedy americké a sovětsko-komunistické.19 Problém duchovního základu organicky jednotné Evropy tak zůstává nevyřešen a potencionální elán aktivistických a revolučních sil ve znamení takové Evropy by tak říkajíc zůstal bez spolehlivého duchovního zázemí a zanechal by nestabilní a zaminované území, ledaţe člověk začne potírat zla v nitru, a to ve všech jejich formách, akutních, tak jiţ i naředěných. Zla, jeţ se nám dnes zjevují v makroskopické velikosti a u neevropských a antievropských sil bezmála jako jakési bohyně pomsty. Nezbytným poţadavkem by byla vnitřní detoxikace,20 jeţ by musela být dotaţena tak daleko jak je moţné, i kdyţ by byla spojena s vysokou cenou. Jak lze kupříkladu nedocenit míru, v níţ se, nehledě na politickou a ekonomickou oblast, amerikanizace jiţ rozšířila v mravech, vkusu a blouznění evropských davů? Jinými slovy: nejprve je nutno pustit se do problému evropského stanoviska vůči tomu, co lze obecně označit jako moderní svět, a to v „reakcionářském“ a v „reakčně-konzervativním“ smyslu, jak jsme to uţ načrtli především v první kapitole.21 19
Dnes je zřejmé, ţe neschopností SSSR kulturně působit na obyvatelstvo svých vazalských států byla jeho okupace pro Evropu škodlivější mnohem méně neţ americká, provázená zboţní popkulturou pestrých obalů, rytmů dţungle, „lifestylové kultury“, hollywoodských snů či falešným mesianismem „svobodného trhu“, „otevřené společnosti“ a „lidských práv“: sovětské Rusko ukradlo svobodu, judaizované Spojené státy ducha. Nyní jde o bytí.
20
Vnitřní detoxikace znamená zbavit se závislosti na „toxinech moderního světa“. Nenechat se jím uţ v jakékoli formě instrumentalizovat s vnitřní účastí. Vzdorovat dobovým fikcím, zachovávat si odstup, podřídit ducha i tělo kázni. Nenechat se strhnout domnělou všemocí a triumfem dočasných sil, nefixovat se zcela na současné věci, které nás obklopují. Zdaleka ne kaţdý má k tomu předpoklady. Knihu Jezdit na tygru (Praha 2009) napsal Evola se zaměřením jen na takto „diferencovaného“ člověka jako „příručku k přeţití“.
21
Do „moderního světa“ pro Evolu, na rozdíl od monarchicko-katolických reakcionářů (De Maistre. De Bonald, Cortés), patří v podstatě vše „historické“, tj. časové, oproti „mytickému“, tj. nadčasovému, věčnému (některé „historické“ kultury jsou ovšem dokonalejším odrazem věčného neţ jiné). Soumrak feudálně-císařského zřízení je tak jen jedním zřetelným mezníkem v historickém čase, stejně jako počátky křesťanství. Mýtus tedy Evola nechápe „moderně“ jako „pouhý“ naturalistickobásnický útvar, v němţ je skryt nějaký „ historický obsah“, ale jako „bránu“ k nadhistorickému, nadlidskému a samozřejmě nadindividuálnímu – v něm pro nás začíná „tradiční svět“. Jak bylo řečeno výše (pozn. č. 17), v „tradičním světě“ se skutečnost neomezuje pouze na fyzický svět v prostoru a času, svět smyslové skutečnosti. Pro toho, kdo je schopen chápat skutečnost šířeji (např. matematik) není duchovno psychologismus, nýbrţ „neviditelná“ realita, kterou je třeba odlišovat od nadpřirozeného podobně jako metafyzično od náboţenství.
11
Avšak tvrzení, ţe se spolubojovníci nesmějí ptát, co je „jejich ideologickým horizontem“, protoţe stačí, kdyţ nespolupracují s mimoevropskými silami a spojují se s námi, aby v nějaké „společné straně“ bojovali za Evropu, by znamenalo uchýlit se na úroveň iracionálního aktivismu bez vlajky a páteře, takţe, ačkoli by se praktický účel splnil, separace a protiklady v evropském bloku by později opět mohly oţít. I za předpokladu, ţe by jednotná Evropa mohla být touto cestou uskutečněna, v ţádném případě by nebyla nositelkou specifické ideje, nehledě na skutečnost, ţe by tím vůbec neexistoval zmíněný předpoklad pro organickou, a nejen „pospolitou“ strukturu, a jevila by se pouze jako další mocenský blok vedle amerického, ruského, čínského a snad dokonce afro-asijského: vedle nich nebo v protikladu k nim bez jakéhokoli kvalitativního rozlišovacího faktoru, protoţe v atmosféře „moderní kultury“ – odpovědnost Evropy za její příchod jsme uţ probrali – nemohou být takové faktory rozhodující. Samozřejmě, ţe by to byla ryzí utopie, stavět se prakticky proti všemu, co představuje moderní materiální svět. Mimo jiné by to totiţ znamenalo rezignovat na dnešní obranné a útočné prostředky. Stále je však ještě moţné stanovit odstup a určité hranice. „Modernu“ tak lze omezit na materiální, „fyzickou“ sféru, jeţ je dobře kontrolovaná a patří do roviny prostých pomůcek, aby se nad ní ustanovil vyšší řád, jenţ je adekvátně chráněn a musel by nalézt bezpodmínečné uznání v revolučně-konzervativních hodnotách. Jiţ před druhou světovou válkou Japonsko přece ukázalo moţnost a úspěšnost takového řešení. Jen pak by Evropa mohla představovat něco jiného, mohla by vyniknout a v součtu velmocí nabýt nové váţnosti. Tvrdí-li se, ţe evropské národy měly společnou kulturu a v důsledku toho existují podmínky udělat z nich jediný národ, je také nutno zmínit, ţe tato kultura, nehledě k minulosti a k tomu, co jsme stručně řekli dříve, charakterizuje stále více nejen Evropany, ale náleţí zcela povšechně velké části „civilizovaného“ světa. Nemá hranice. Evropské přínosy jsou – prostřednictvím knih, umělců, studií atd. – přijímány neevropskými zeměmi právě tak jako přínosy neevropských zemí evropskými. Toto skutečně všeobecné sjednocení (jeţ se rozšiřuje i na způsob ţivota a vkus) bylo společně s nivelizací vyvolanou vědou a technikou dokonce uţíváno jako argument těch, kteří neusilují o sjednocenou Evropu, ale spíše o sjednocený svět v rámci supranacionální světové organizace nebo světového státu.22 Je zjevné, ţe jen uchopením tohoto problému a jeho trvalým řešením se Evropa duchovně rozvine, stane se něčím nezaměnitelným a dokonce by
22
Meta globalizačních snah. Idea světové republiky se objevuje v zednářských spisech od 18. století.
12
mohla povýšit na vůdčí moc a kulturu, ocitne-li se jednou v budoucnosti celý moderní svět v krizi. Nyní se vraťme k ne tak všeobecným otázkám. Na začátku této knihy jsme hovořili o nutnosti překonat mylnou antitezi mezi fašismem a antifašismem, kdy vše, co právě není demokracií, marxismem nebo komunismem, je prostě označeno za fašismus. Platí to i pro evropskou ideu. Se vším, co je shrnuto v pojmu antifašismus, ovšem nemůže existovat kompromis či „diskuse“ v jakékoli podobě. Předmětem první evropské detoxikace by musel být právě tento „antifašismus“, tato fixní idea a někdejší heslo „křížové výpravy“, jež z Evropy učinila pole sutin. Avšak přesně tak málo je moţné následovat ony evropeizující skupiny, jeţ se mohou odvolávat jen na to, co se kdysi k vytvoření nového řádu zkoušelo v Německu a v Itálii, aniţ zohledňují, ţe u těchto hnutí a reţimů existovaly různé a dokonce protichůdné směry, jejichţ konečné ustálení ve správném, pozitivním revolučně-konzervativním smyslu by bylo moţné jen tehdy, kdyţ by jim okolnosti umoţnily další náleţitý vývoj a nebyly zlomeny málo promyšlenou válkou a ji následující poráţkou. Chceme-li z oněch hnutí vyhmátnout nějaké referenční body, tak se přinejmenším musíme odhodlat k co nejpřesnějšímu rozlišování.23 Nehledě na těţkosti s doktrínou, jeţ jsme jiţ vyloţili, spočívá prakticky největší překáţka evropské akce v širokém smyslu v tom, ţe neexistuje vůbec nic, co by mohlo slouţit jako výchozí bod, pevná opora a krystalizační centrum. Před rokem 1945 jsme alespoň viděli podivuhodné drama evropského nadnárodního vojska s legionářským duchem dobrovolníků z různých národů, kteří se ve společných divizích bili na východní frontě proti Sovětům. Tady však jako základ existovala Třetí říše.24 Dnes jsou jediné konkrétní – ovšem jen dílčí oblasti zahrnující – iniciativy vlád prováděny na čistě hospodářské úrovni bez vzájemnosti, bez ideologického a ideového závazku. Ti, kteří by mohli být vnímaví vůči ideji jednotné Evropy ve vyšším smyslu, jsou jen ojedinělými, rozptýlenými články, jeţ nejenţe nejsou reţimy zemí, k nimţ náleţejí, podporovány, 23
Např. v italském fašismu spolu neustále soupeřily tradicionalistické a modernistické proudy. Tyto se dále dělily do názorových krouţků, mezi nimiţ probíhal ţivý dialog. Připomeňme alespoň vystoupení levicově orientovaného Uga Spirita v první polovině 30. let proti tomu, jak reţim realizoval korporativismus (podle Spirita byl hlavním nepřítelem fašismu liberalismus, nikoliv sovětský bolševismus nebo dokonce socialismus), útoky evoliánského pohanského krouţku proti lateránským dohodám z konce 20. let., periodicky oţivovanou polemiku katolického konzervatismu s gentileovským idealismem či dynamismem fašistické futuristické avantgardy.
24
Srv. Dobrovolníci za Evropu, c. d..
13
nýbrţ jsou dokonce často potírány – a bylo by na ně nevraţeno ještě silněji, vyšlo-li by otevřeně najevo jejich nezbytně antidemokratické a antimarxistické přesvědčení. Ve skutečnosti můţe celoevropská akce jít ruku v ruce jen s renesancí a konzervativně-revoluční reorganizací jednotlivých evropských zemí: uznat to ale znamená uznat i matoucí velikost úkolů, jeţ je třeba zdolat. Přesto se dá vzít v úvahu idea řádu, jehoţ členové pracují v jednotlivých národech, kde by i za tak nepříznivých podmínek konali pro evropskou jednotu to, co je zrovna moţné. Entuziasmus mladých spolubojovníků s jejich propagandistickými akcemi jistě vyţaduje uznání, avšak stačit nám nemůţe.25 Museli bychom rovněţ disponovat lidmi se zvláštní kvalifikací, kteří by nadto měli vyhlídku obsadit klíčové pozice nebo je jiţ tím či oním způsobem v různých národech obsadili. Kdo by tu byl vhodný? Vezmeme-li si za referenční bod měšťáckou společnost a kulturu, domníváme se, ţe by pro tento záměr museli být získány a aktivovány osoby, jeţ jsou burţoazií buď ještě nedotčeny, nebo se jiţ pohybují mimo ní. Blíţe vysvětleno: první skupina by musela být tvořena příslušníky starých evropských rodin, jeţ ještě stojí zpříma a něco znamenají nejen kvůli jménu, které nosí, ale i kvůli tomu, co jsou, to znamená kvůli jejich osobnosti. Víme, jak těţké to je takové lidi najít. Avšak existují výjimky a i v ještě ne tak dalece vzdálených událostech druhé světové války – i poté – se některé tyto osobnosti vynořily.26 Mnohdy jde snad jen o to, probudit něco, co v krvi ještě docela nezmizelo, nýbrţ je pouze skryto. U těchto lidí bychom obzvlášť očekávali přítomnost vrozeného základu „rasy“ (v elitářském, a nikoli v biologicko-rasistickém významu pojmu), jenţ dovoluje jednat a působit v jistém a precizním stylu, a to mimo teorie a abstraktní principy, při dokonalém a spontánním uznání oněch hodnot, jeţ v době před destrukcemi
25
Zde Evola naráţí na své „ţáky“ z Italského sociálního hnutí (Movimento sociale italiano, MSI) a posléze z Nového řádu (Ordine nuovo), kteří tak jako on stáli mezi „tradicí a revolucí“. Více o tom viz Salò – skutečný fašismus, Praha 2010.
26
A zde v prvé řadě tane na mysli Julius Valerio Borghese, příslušník starobylého šlechtického rodu, velitel elitní 10. flotily rychlých motorových člunů a drţitel Ţelezného kříţe. Samostatný profil v: Salò – skutečný fašismus, c. d. Borghese rovněţ napsal úvod k prvnímu vydání Lidí a trosek, z něhoţ citujeme: „Julius Evola pozvedá hlas proti narůstající krizi vyšších hodnot – etických i politických – v současném světě. (…) A i když nemusíme souhlasit se všemi jeho závěry, oprávněnými třeba jen z určité perspektivy, je jisté, že knihu ocení ti, kteří jsou přesvědčeni, že „nejen chlebem živ je člověk“, a že „hospodářský faktor je sice důležitý, ale ne prvořadý.“ (…) Celým dílem pronikají dvě témata – idea nadřazenosti státu (říše) nad zájmy jednotlivce a chvála aristokratických hodnot.(…) Aristokracií se přitom rozumí elita charakteru, nikoliv peněz a intelektualismu.
14
a excesy revoluce třetího stavu a jejích důsledků pokládal kaţdý dobře rozený člověk za samozřejmé. U druhé a početnější skupiny řádu myslíme na lidský typ, jenţ se tu a tam vykrystalizoval v rámci zvláštních oborů a zkušeností především válečného charakteru. Existenciálně je pro tento typ charakteristická „demytologizace“: veškeré vleklé dědictví ideologií je schopen identifikovat jako iluzi a pokrytecké lţi, jeţ byly kdysi bezskrupulózním způsobem pouţity jako pomocný prostředek, aby srazily ne pouze jeden či druhý evropský národ, nýbrţ aby řetězovými procesy zasadily smrtelnou ránu Evropě jako celku. Od takových lidí musíme očekávat odmítnutí jakékoli rétoriky a také naprostou lhostejnost vůči jakémukoli intelektualismu a politice dnešních politiků a stran. Kladně reprezentují realismus vyššího druhu, sklon k aktivnímu, nadosobnímu postoji a schopnost k pohotovému a odhodlanému nasazení. Určité obory a zkušenosti dříve napomáhaly u zvláštních elitních bojových útvarů, a ještě dnes napomáhají u výsadkářů a podobných jednotek („Paras“ atd.), vzniku takového typu, jenţ v různých národech vykazuje stejné rysy. Společná povaha tak slouţí jako potencionální spojovací článek mezi jednotlivými národnostmi. Byly-li by nyní tyto skupiny osob získány pro evropskou věc, daly by se s takovým „pohotovostním oddílem“ jiţ tvořit kádrové pozice řádu v jeho nejaktivnějších polohách. Jestliţe by se pak mezi touto a první skupinou rozvíjely bezprostřední a jednotící vztahy – méně nesnadné, neţ by se mohlo myslet – byl by vytvořen reálný základ.27 Pro tyto lidi by se tedy na první místo musela posunout evropská idea ve smyslu hodnot a světonázoru, pak řád a pak vlastní národ – přesně v tomto pořadí. Osoba skutečného vůdce má přitom samozřejmě v centru a na špičce řádu největší význam. Dnes taková osobnost ţel neexistuje: bylo by nebezpečné a bezmyšlenkovité spatřovat ji v jedné či druhé postavě, jeţ se dnes, i kdyţ s nejlepší vůlí, s nezištností a s nasazením tu a tam snaţí utvářet evropské skupiny.28 V této souvislosti bychom měli mít na paměti, ţe v tom či onom 27
Ideálním vzorem, předobrazem tohoto spojení, je zde zajisté pevné přátelství, které pojilo „černého kníţete“ Junia Valeria Borgheseho s někdejším velitelem německých speciálních sil Ottou Skorzenym. Evola oba muţe osobně znal. Řečeno s Gottfriedem Bennem, „orli Ódinovi tu letí vstříc orlům římských legií“.
28
Jiţ v roce 1946 byla v Itálii zaloţena Evropská studijní komise, která měla rozvíjet 8., „evropský“, bod Veronského manifestu Italské sociální republiky (RSI). V roce 1950 dozrála na sjezdech mládeţe Italského sociálního hnutí (MSI) – Federace univerzitních studentů (FUAN) situace natolik, ţe zde bylo přijato usnesení o zaloţení Evropského sociálního hnutí (Movimento Sociale Europeo, MSE), které by zajistilo vytvoření těsnější spolupráce národních a sociálních sil jednotlivých evropských zemí. Delegace z devíti států zde dohodly setkání v Malmö. Za jeho iniciátora je povaţován švédský aktivista Per Engdahl. Kongres v Malmö se konal v květnu 1951.
15
člověku, jenţ později měl být vůdcem velkých hnutí, nikdo nebyl s to tuto potencionální schopnost rozeznat. Přesto jsou jasně patrné velké výhody, kdyby byl takový člověk, u něhoţ by se jiţ nyní veřejně projevily autorita a prestiţ, od začátku přitom. Není třeba opakovat, co je vůbec základním předpokladem, aby evropská akce mohla přinést alespoň nějaký výsledek. Napřed by se musela propustit politická třída, jeţ má v nynější době interregna a evropského otroctví moc. To by samozřejmě bylo moţné při opětovném probuzení dostatečně velkých vrstev příslušných národů ze stavu omámení a otupělosti, jenţ byl systematicky vytvořen dominujícími politicko-sociálními ideami.29 Na pozvání profesora Engdahla z Ny Svenska Rörelsen přijeli zástupci (udává se 60 aţ 100 osob) z více jak 12 zemí (Itálie, Španělska, Německé spolkové republiky, Rakouska, Francie, Velké Británie, Belgie, Nizozemska, Švédska, Dánska, Norska a Finska, zástupci maďarského exilu). 1O bodový manifest „Malmöské internacionály“ s hlavním cílem osvobodit Evropu od „americké kurately i sovětského vlivu“, podepsalo 16 stran a organizací. Stálý sekretariát byl zpočátku v Římě, poté v Terstu a nakonec se vrátil do Malmö (1958). Členy prvního předsednictva se stali: Maurice Bardèche (Francie), Oswald Mosley (Velká Británie), Karl Heinz Priester (NSR), Jean Robert Debbault (Belgie), Hans Oehler (Švýcarsko), Arthur Kielsen (Dánsko), Ernesto Massi (Itálie) aj., předsedou byl Per Engdahl. Jiţ v září 1951 byla však disidenty Evropského sociálního hnutí, pro něţ na prvním místě stály otázky „etnické solidarity bílých národů a jejich ohroţení mezinárodním sionismem i afro-asijskou imigrací“, v Curychu zaloţena rivalizující organizace Nový evropský řád (Nouvel Ordre Européen, NOE). Předsedou se stal Francouz René Binet, bývalý příslušník divize Charlemagne, generálním tajemníkem Švýcar Gaston Armand Amaudruz. Druhý sněm se konal v Paříţi. Poté se setkání konala kaţdé dva roky (Hannover 1954, Lausanne 1956, Milán 1958, pak v letech 1960 a 1962 opět Lausanne, v letech 1965 a 1967 Milán, v roce 1969 Barcelona a v letech 1972 a 1974 Lyon, v roce 1977 opět Barcelona). Organizace, sídlící aţ do roku 1987 ve švýcarském Lausanne, zastřešovala ve svých nejlepších letech aţ 50 - 60 skupin z 20 zemí celého světa, včetně exilu z východního bloku (střídavě maďarský, ukrajinský nebo chorvatský) a prosazovala (časopis L´Europe réele) evropskou federaci států s autoritativními reţimy různých nuancí. Poslední, devatenáctý sněm se konal v roce 1991 v alsaském Hagenau. Po Binetově smrti v roce 1957 se předsedou stal Amaudruz. V tomtéţ roce vznikla v Rakousku organizace Sozialorganischen Ordnungsbewegung Europas (SORBE) Theodora Soucka, který za druhé světové války působil pod Skorzenyho velením. V jedné z rezolucí přijatých na prvním kongresu v Salcburku byl formulován ekonomický program, jehoţ realizace předpokládala mj. i zavedení jednotné měny. Hlavně se však hovořilo o „ozbrojené neutralitě“ a „demokratickém federalismu“ od Maďarska a Bugu aţ k Atlantiku, a o vytvoření Velké Evropy na základě spolupráce germánských, románských a slovanských národů, v níţ zvítězí „evropský nacionalismus“. SORBE však byla jiţ následující rok rakouským ministerstvem vnitra zakázána. V roce 1962 podepsali v Benátkách Oswald Mosley (Union Movement), Jean Thiriart (Jeune Europe), Adolf von Thadden (Deutsche Reichspartei) a Giovanni Lanfre (Movimento Sociale Italiano) „Deklaraci Evropy“ a vznikla zde The National Party of Europe. O deset let později, tedy v době poslední Evolou provedené úpravy Lidí a trosek, se v Planeggu nedaleko Mnichova pod záštitou Bernharda C. Wintzeka, vydavatele neopravicového časopisu Mut (Odvaha), konal kongres národně-evropské mládeţe (Erste Nationaleuropäische Jugendkongress, NEC), na němţ se sešlo více jak tisíc zástupců ze 13 zemí.
29
Evola si byl vědom, ţe „elity jsou jako tepna, sice důleţitá, ale stále jen jediná tepna v těle“. Jeho představa „řádových elit“ jako v podstatě „politického evropského národa“ není v ţádném případě eskapická.
16
Největším problémem opravdové evropské ideje je však hluboká krize autoritativního principu a ideje státu. Mnohým se to zdá rozporuplné, protoţe věří, ţe posilování onoho principu a oné ideje by sebou přineslo schizmatické rozštěpení a tím rigidní antievropský pluralismus. Jiţ jsme ukázali, proč to pro ideu opravdového státu v ţádném případě neplatí, kdyţ jsme mluvili o „muţských spolcích“ a charakterizovali vyšší úroveň, jeţ je antitezí všeho, co je pouhým „lidem“ nebo „národem“.30 Čistá politická loajalita totiž vedle určité heroické připravenosti vyžaduje po jednotlivci i jistý stupeň transcendence, tedy něco nejen ryze přírodního. Tímto neexistuje ţádný zlom, kdyţ se od nacionální úrovně přechází k supranacionální, ale kontinuita: je ţádána tatáţ vnitřní připravenost jak za časů indoevropských počátků a nejlepšího feudálního reţimu, za něhoţ taktéţ došlo k dobrovolnému sjednocení svobodných sil, jeţ byly hrdé, ţe náleţejí vyššímu řádu, jenţ je neutiskoval, nýbrţ semknul. 31 Opravdovými překáţkami jsou jen fanatický nacionalismus a pospolitostní rozklad {míněn je bezbřehý individualismus liberalismu, pozn. překl.}. Úhrnem se dá říci: u přemýšlivých hlav si razí cestu idea, ţe za nynějšího stavu představuje patřičné sjednocení a utvoření bloku pro Evropu bezpodmínečný předpoklad její další existence v jiné formě neţ jako prázdného geografického pojmu na stejné materiální úrovni jako velmoci, jeţ se pokoušejí ovládat svět. Kvůli všem dříve uvedeným důvodům s sebou tato krizová situace přináší, jak víme, dvojí vnitřní problém, tváří v tvář této situaci je přesto třeba potencionálně jednotné Evropě propůjčit pevný 30
Podle Evoly musí substanci pravého a pevného politického organismu tvořit Řád. Pospolitost muţů (ne tedy rodina!) jaká ještě v novověku byla nositelem ideje pruského státu, který navazoval na slavnou minulost Řádu německých rytířů. O jejich zemi se „silnou ústřední mocí a širokými místními svobodami“ Libor Jan a František Skřivánek mj. píší: „Ve státní správě Řádových zemí vládla důkladná disciplína a přesná organizace. (…) Jakékoliv pokusy o zběhnutí nebo osobní obohacení byly drasticky trestány (co rytíři vlastnili, bylo majetkem řádu, sami skládali slib chudoby). Zato městům byla přiznávána široká svoboda. Samospráva byla zcela ponechána na vůli měšťanů, což vedlo k nebývalému rozkvětu řemesel. Důkladně však byl kontrolován obchod a finance. Na feudální řád širokými svobodami byl nadán i selský stav, takže vesnice se spíše řídily právy městskými než vrchnostenskými. Robotní či jiné nevolnické povinnosti byly pro selský stav v řádové zemi neznámy.“ (Němečtí rytíři v českých zemích, Praha 1997, s. 8)
31
Středomoří proti turecké rozpínavosti bránili rytíři z celé Evropy v řadách johanitů. Rytíři z Čech (Böhmen) se přitom nijak nelišili od rytířů jiných národů – ztělesňovali typ, který se opíral o nadnárodní, „evropský“, kodex cti; Svatá říše římská národa německého se mění ve vlaţné politické spojení více či méně nezávislých feudálních států definitivně aţ po třicetileté válce (vestfálským mírem je navíc potvrzeno odtrţení Švýcar a Nizozemska). Říšské orgány jako sněm nebo soud však formálně trvají aţ do jejího zániku, který se kryje s mocenským nástupem třetího stavu - burţoazie (1806).
17
základ, hlubší smysl a organický charakter: neboť na jedné straně je nutno adekvátními iniciativami ve smyslu duchovní a duševní detoxikace zaujmout pozici proti tomu, co se obecně nazývá „moderní kulturou“, a na druhé straně jde o druh „metafyziky“, o nějţ se dnes můţe jak nacionální, tak i supranacionální evropský princip opravdové autority a legitimity vůbec opřít. Dvojí problém můţe být překročen dvojím imperativem. Zbývá zjistit, kolik a jakých lidí stojí vzdor všemu uprostřed tolika trosek ještě zpříma, aby si to osvojili. 1953 (1972)
„Naše Evropa“
Evropa, forma a předpoklady je poslední kapitolou knihy Julia Evoly Menschen inmitten von Ruinen, vydané Hohenrain-Verlag vTübingenu v roce 1991. Německý překlad vychází ze třetího, autorem ještě revidovaného vydání Gli uomini e le rovine (Řím 1972, 1. vyd. 1953). K českému vydání připravil a poznámkami opatřil Karel V., Studijní skupina Délský potápěč, TB, ed. Fascikly č. 4/2011. Ilustrace na této straně: di Macchio.
18