UNIVERZITA TOMÁŠE BATI VE ZLÍNĚ FAKULTA HUMANITNÍCH STUDIÍ
Institut mezioborových studií Brno
Kvalita ţivota dětí ze sociálně znevýhodněného rodinného prostředí
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracovala:
doc. PhDr. Zlatica Bakošová, Ph.D.
Marcela Loukotová, DiS.
Brno 2011
1
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma Kvalita ţivota dětí ze sociálně znevýhodněného rodinného prostředí zpracovala samostatně a pouţila jsem literaturu uvedenou v seznamu pouţitých pramenů a literatury, který je součástí této bakalářské práce. Elektronická a tištěná verze bakalářské práce jsou totoţné.
V Brně dne 13.4.2011
………………………….. Podpis
2
Poděkování Děkuji paní doc. PhDr. Zlatici Bakošové, Ph.D. za velmi uţitečnou metodologickou pomoc, kterou mi poskytla při zpracování mé bakalářské práce. Také bych chtěla poděkovat svému partnerovi za morální podporu a pomoc, kterou mi poskytl při zpracování mé bakalářské práce, a které si nesmírně váţím.
3
OBSAH Úvod……………………………………………………………………………………..5 I. TEORETICKÁ VÝCHODISKA 1.1
Vysvětlení pojmů pouţitých v bakalářské práci........................................6
1.2
Přehled problematiky v literatuře..............................................................9
1.3
Význam kvality ţivota dětí pro společnost..............................................11
2.
Kvalita ţivota……………………………………………….….....……13
2.1
Kvalita ţivota v jednotlivých rovinách……………….………………...13
2.2
Dimenze kvality ţivota…………………………………………………14
2.3
Vymezení pojmu kvalita ţivota dle přístupu jednotlivých oborů…....…15
2.4
Nástroje a metody měření kvality ţivota…………….…………………18
2.5
Měření kvality ţivota u dětí…………………………………………….22
2.6
Specifičnost měření kvality ţivota u dětí……………………………….23
3.
Charakteristika rodinného prostředí……………….………………..25
3.1
Rodina a rodinné prostředí……………………………...………………25
3.2
Vliv rodinného prostředí na dítě………………………………………..27
3.3
Charakteristika a specifické ukazatele znevýhodněného rodinného prostředí……………………………………………………..28
3.3.1 Rodina v hmotné nouzi…………………………………………………37 3.3.2 Další formy sociálně znevýhodněného rodinného prostředí…….…...…39 3.4
Důsledky sociálního znevýhodnění pro děti……………………..……..42
II. EMPIRICKÁ ČÁST 4.1
Cíl průzkumu, předmět průzkumu……………………………………..44
4.2
Metody a metodika průzkumu…………………………………………45
4.3
Průzkumný vzorek……………………………………………………..48
4.3.1
Případové studie a jejich analýza………………………………………48
4.4
Závěry z analýz a doporučení pro průzkumný vzorek…...…….………57 Závěr………………………………………………....………………....59 Resumé……………………………………………...….………….…...60 Anotace………………………………...……………….……………....61 Seznam pouţité literatury………………………………………………62 4
Úvod Tématem, kterým se zabývám v této bakalářské práci je kvalita ţivota dětí. Problematika kvality ţivota je v posledních letech aktuálním tématem v mnoha vědních oborech, zasahuje i do oblasti dětství, ale jen malá část literatury a výzkumu se věnuje kvalitě ţivota v souvislosti s dětmi nebo dospívajícími. Mojí profesí je sociální pracovnice, pracuji s rodinami v hmotné nouzi na Magistrátu města Brna, přičemţ specifičnost našeho úřadu spočívá v tom, ţe do částky ţivobytí doplňujeme pouze rodiny s dětmi. Tyto rodiny vykazují zpravidla určité společné ukazatele. Nízký stupeň vzdělanosti, odlišné kulturní i společenské tradice, vyšší počet potomků, dlouhodobá nezaměstnanost a s tím související horší ekonomické podmínky, které mohou vést k chudobě, sociální izolaci a posléze aţ k sociálnímu vyloučení. Nejde však jen o romskou menšinu. Mezi takto znevýhodněné patří i osamělé matky s dětmi, přistěhovalci, tělesně postiţení apod. Protoţe s těmito rodinami pracuji dlouhodobě, zajímalo mě, jaká je kvalita ţivota dětí z těchto rodin, v jakém vyrůstají prostředí, zda je pro ně dostatečně podnětné, jakou roli v rodinách zaujímá výchova, jak na ně působí jejich znevýhodnění a jak se s tímto znevýhodněním vyrovnávají. Práce obsahuje teoretickou a empirickou část. V úvodní kapitole teoretické části vymezuji základní pojmy, uvádím přehled v literatuře a specifikuji význam kvality ţivota dětí pro společnost. V další části charakterizuji kvalitu ţivota v různých rovinách, dimenzích a z pohledu jednotlivých vědních disciplín, které se kvalitou ţivota zabývají. Uvádím i nástroje měření kvality ţivota a vymezuji specifičnost měření kvality ţivota u dětí. Ve třetí kapitole charakterizuji rodinné prostředí, jaký vliv má rodina a rodinné prostředí na dítě a definuji znevýhodněné rodinné prostředí. Protoţe k problematice přistupuji z pohledu rodin v hmotné nouzi, věnuji se blíţe i této oblasti. Na závěr teoretické části popisuji důsledky sociálního znevýhodnění působící na děti. V empirické části objasňuji motivaci a cíl průzkumu a uvádím metodiku průzkumu. Vzhledem k povaze zkoumané problematiky a informací, které jsem zjišťovala, rozhodla jsem se pouţít metodu kvalitativního průzkumu. V průzkumu jsem pracovala s metodu případové studie, která zahrnuje tři kazuistiky rodin pobírající dávky pomoci v hmotné nouzi. Z analýz jednotlivých případů tvořím závěry a doporučení pro zkoumaný vzorek.
5
I. TEORETICKÁ VÝCHODISKA 1.1 Vymezení pojmů pouţitých v práci Kvalita ţivota – je multidimenzionální pojem, který můţeme charakterizovat a definovat z několika hledisek, podle toho, který přístup kvalitu ţivota zkoumá. V práci se zaměřuji na přístup medicínský, psychologický, psychoterapeutický, sociologický, sociální a ekologicko – environmentální. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) je kvalita ţivota definována jako „jedincova percepce jeho pozice v ţivotě v kontextu své kultury a hodnotového systému a ve vztahu k jeho cílům, očekáváním, normám a obavám. Jedná se o velice široký koncept, multifaktoriálně ovlivněný jedincovým fyzickým zdravím, psychickým stavem, osobním vyznáním, sociálními vztahy a vztahem ke klíčovým oblastem jeho ţivotního prostředí“ (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s. 11). Kvalitu ţivota můţeme definovat také výčtem čtyř oblastí spokojenosti podle Bludena (Dragomirecká, Škoda, 1997, s. 104) je to fyzická pohoda, materiální pohoda, kognitivní pohoda (pocit spokojenosti), sociální pohoda (sounáleţitost ke společnosti). Podle Kováče (2004, s. 463) je kvalita ţivota víceúrovňový a multikomponentní fenomén projevující se v psychické reflexi jako přetrvávající spokojenost, dlouhodobě jako pohoda a chvílemi jako štěstí. Všechno to podporují kognitivní, emoční a motivační potenciály lidského jedince. Znevýhodnění (hendikep) – nepříznivá sociální situace člověka, vyplývající z poruchy nebo omezené schopnosti. Člověk můţe být znevýhodněn v orientaci, samostatném pohybu, ve vedení samostatného ţivota (Matoušek, 2003). Vzniká v situaci, kdy náročnost prostředí převyšuje fyzické či smyslové schopnosti jedince (např. bariérový přístup, chybějící informace v Braillově písmu). Není tedy vrozenou či získanou vlastností, ale dočasným stavem způsobeným kombinací určitých specifických potřeb jednotlivce a nevhodně řešeným prostředím, které tyto poţadavky nesplňuje.
6
Sociální znevýhodnění – lze charakterizovat dle několika přístupů. Je definováno dle školského zákona č. 317/2008 Sb., odborníci přistupují ke znevýhodnění z několika pohledů. Nejčastěji psychosociálního, sociokulturního a zdravotního. Sociální prostředí – zahrnuje lidi, společenské vztahy i všechny vlivy, s kterými se člověk ve společnosti setkává. Jde o lokální prostředí, masově – komunikační prostředky, rodinu, formální a neformální skupiny atd. (Bakošová, 2005, s. 10) Sociálně znevýhodněné prostředí – a tedy i sociálně znevýhodněný jedinec je ten, který má v důsledku svého sociálního postavení omezený přístup l některým společenským či materiálním statkům. Znakem těchto dětí je psychická deprovace, která se objevuje u dětí z podnětně chudého prostředí. Navenek se projevují intelektovou nevyspělostí, vývojovou nerovnoměrností a poruchami chování (Průcha, 1995). Podle Bakošové (2005, s. 10) jde o málo podnětné prostředí, v kterém absentují základní sociální, emocionální vztahy či hmotné, kulturní, resp. fyziologické, seberealizační potřeby člověka. Rodina – zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění zákona č. 259/2008 Sb., definuje rodinu jako souţití rodičů a nezaopatřených dětí. Malá sociální skupina, která je spojovacím článkem mezi jedincem a společností. Zásadní roli hraje v procesu socializace (Bakošová, 2008, s. 108). Matoušek (2003) ve Slovníku sociální práce definuje rodinu v uţším (tradičnějším) pojetí jako skupinu lidí spojenou pouty pokrevního příbuzenství nebo právních svazků (sňatek, adopce). V širším pojetí je to skupina lidí, která se jako rodina deklaruje na základě vzájemné náklonnosti. Rodina obvykle sdílí společnou domácnost. Hlavními soudobými funkcemi rodiny jsou výchova dětí a emocionální podpora. Průcha (1995) ji definuje jako nejstarší společenskou instituci, která plní socializační, ekonomickou, reprodukční a další funkce. Formuje interpersonální vztahy, hodnoty a postoje, základy etiky a ţivotního stylu. Umoţňuje začlenění jedince do sociální struktury. Nejběţnějším modelem je rodina nukleární, kterou tvoří rodiče a děti. V posledních letech se rodina mění, zvyšuje se variabilita rodinných typů, nejen rodina vlastní a úplná, ale také rodina neúplná, nevlastní a náhradní. Rodina je sociální skupina, ţijící ve vlastním prostoru, uspokojující potřeby a základní jistoty.
7
Dítě – podle Úmluvy o právech dítěte č. 104/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se dítětem rozumí kaţdá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenţ se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaţeno dříve. Výchova – působení na procesy učení a socializace s cílem proměnit a přetvářet člověka. V širším smyslu je totoţná se socializací, v uţším smyslu jde o cílevědomé, plánovité, záměrné a systematické působení zaměřené na tvorbu hodnotových postojů, mravní konání a přesvědčení. Výsledkem výchovy má být kultivovaná osobnost otevřená problémům současné civilizace (Bakošová, 2005, s. 9-10). Sociální nouze – podle Matouška (2003) se člověk nachází v sociální nouzi, pokud pro nezaopatřenost, vysoký věk, ztrátu soběstačnosti pro nemoc, zdravotní postiţení, dysfunkci rodiny, ohroţení práv a zájmů jednáním jiné osoby nebo z jiných závaţných důvodů není fakticky schopen zabezpečovat své základní ţivotní potřeby. Hmotná nouze – definuje ji zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci hmotné nouzi. Dále v práci tento pojem blíţe rozvádím. Ţivotní minimum - je dle zákona 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů, stanoveno jako minimální hranice peněţních příjmů osob k zajištění výţivy a ostatních základních osobních potřeb.
8
1.2 Přehled problematiky v literatuře Zájem o kvalitu ţivota má kořeny jiţ v dávné minulosti. Kinney uvádí, ţe náznak koncepce kvality ţivota (QOL) se objevuje jiţ v římské a řecké mytologii, kde bývá spojována s osobnostmi Asclepia, Aesculapa aj. První výskyt tohoto pojmu se datuje do 20. let 20. století, kdy se objevil v diskuzích o vztahu ekonomických a sociálních hledisek při státní podpoře chudších vrstev obyvatelstva (Hnilicová, In: Payne, 2005). Pojem „kvalita ţivota“ poprvé zmínil Pigou v práci, zabývající se ekonomií a sociálním zabezpečením. Předmětem jeho výzkumu byl dopad státní podpory pro sociálně slabší vrstvy na jejich ţivot a také na státní rozpočet. Nesetkal se však s ohlasem a pojem byl znovu objeven aţ po druhé světové válce. (Vaďurová, Mühlpachr, 2005). Zájem o nové přístupy v oblastech lidského myšlení se objevuje koncem 30. let 20. století u Thorndika, jenţ zavádí pojem QOL do psychologie. V 60. letech se pojem kvalita ţivota vyskytuje v politice USA, kdy tehdejší prezident Johnson v jednom ze svých projevů prohlásil zlepšování kvality ţivota Američanů za cíl své domácí politiky (Hnilicová, In: Payne, 2005). V 70. letech vyšlo mnoţství publikací, které se zabývaly definováním pojmu kvalita ţivota. Hlavním problémem bylo stanovení indikátorů skutečné QOL. V literatuře je tato problematika zpracována často „přes“ kategorii lidského zdraví jako obecně uznávané hodnoty (Křivohlavý 2001, Kováč 2001, Payne 2005 a mnozí jiní). V lékařství je jedním z důleţitých ukazatelů při volbě a hodnocení celkové úspěšnosti léčby. V České republice je pojem kvalita ţivota spojován s Psychiatrickým centrem v Praze – s E. Dragomireckou, s I. lékařskou fakultou UK v Praze – centrem lékařské etiky, s J. Křivohlavým, který se touto problematikou zabývá zhruba od 80. let 20. století a dalšími odborníky. Na celém světě se problematikou kvality ţivota zabývají desítky organizací a institutů. (Vaďurová, Mühlpachr, 2005). Křivohlavý
tuto
problematiku
blíţe
specifikuje
ve
svých publikacích
Psychologie zdraví (2003) a Psychologie nemoci (2002). Dále se setkáváme s texty, které popisují téma u handicapovaných, zdravotně nebo sociálně oslabených lidí (příkladem Slováček a kol. 2004). Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem vydala v roce 2007 sborník s názvem Kvalita ţivota I., v které přináší několik
9
nových poznatků z výzkumů prováděných na sportovcích. Dále publikuje výzkumy prováděné s mládeţí. Např. zkoumá kvalitu ţivota mládeţe a jejich hodnotovou orientaci. Téma kvality ţivota je v literatuře hojně zastoupeno. Především v posledních desetiletích získává tato oblast zkoumání patřičnou pozornost. Setkáváme se s ní v početné skupině oborů, výběrově zmiňuji filozofii, sociologii, ekologii, ekonomii, sociální práci, medicínu, psychologii atd. Ovšem jen malá část literatury a výzkumu se věnuje kvalitě ţivota v souvislosti s dětmi nebo dospívajícími jedinci. Dle Mareše (2006) kvalitu ţivota u dětí a dospívajících zmiňuje (nikoli vţdy detailně zkoumá) pouze 3 – 22 % prací věnovaných kvalitě ţivota. Jde tedy o oblast relativně novou, málo zmapovanou a existuje šance něčeho nového se dobrat – viz. dále ve sborníku Kvalita ţivota u dětí a dospívajících I. (2006). Rodinou, rodinným prostředím a jejich vlivem na vývoj dítěte se zabývá řada českých i slovenských odborníků. Zvláště na Slovensku je velmi rozvinutí tradice sociální pedagogiky. Jednou ze zakladatelek je Bakošová, která ve své publikaci Sociálna pedagogika (2008) detailně popisuje práci s rodinou, kde se vyskytuje jakákoli forma znevýhodnění (násilí, závislost, chudoba atd.) Z českých autorů připomínám především Matouška a jeho publikace Základy sociální práce a Metody a řízení sociální práce, který se postupy v práci s patologickou rodinou také zabývá. Přadka věnuje pozornost rodinnému prostředí a prostředí vrstevníků na vývoj vztahu prostředí a výchovy. Baláţ v knize Sociální aspekty výchovy poukazuje na důleţitost prostředí při formování osobnosti člověka.
10
1.3. Význam kvality ţivota dětí pro společnost Jak uvádí Matoušek (2008), ,,působení sociálního pracovníka či pedagoga sahá od práce s jednotlivcem přes rodiny, skupiny a komunity aţ k ovlivňování celého národního systému sociálních sluţeb nebo politických rozhodování ve prospěch znevýhodněných skupin“. Nemusíme tedy pochybovat o tom, ţe pokud chceme s těmito znevýhodněnými skupinami obyvatelstva efektivně pracovat, je třeba komplexně obsáhnout problematiku těchto specifických skupin a znát ţebříček jejich hodnot. V ţebříčku lidských hodnot stojí nepochybně i kvalita hodnot ţivotních, které jsou většinou charakteru abstraktního neţ konkrétního. Je nesporné, ţe k uspokojování lidských potřeb patří samozřejmě i hmotné statky (peníze, jídlo apod.), ale bez hodnotných lidských vztahů, lásky, přátelství, svobody, výchovy v rodině a psychické pohody se neobejdeme.O běţné populaci lidí a jejich hodnotových systémech je v odborné literatuře napsána řada pojednání. Ve společnosti však existuje řada jedinců s různými poruchami a problémy, o jejichţ hodnotovém ţebříčku toho mnoho nevíme. Rozdílný pohled na kvalitu ţivota bude mít tělesně postiţený, nevidomý, jiný s rozumovým deficitem a úplně opačný jedinec s nějakým znevýhodněním, ať se jedná o znevýhodnění zdravotní či sociální. U těchto dětí nemusí hledání cesty k hodnotám a kvalitám ţivota vţdy probíhat za příznivých ţivotních podmínek. Období dětství je jedním z nejvýznamnějších ţivotních období, v němţ se musí mladý člověk naučit porozumět úkolům, které na něj čekají ve světě dospělých. Na průběhu dětství se podílí řada vlivů, které mohou toto období formovat různým způsobem. Jsou to jak vlivy biologického vývoje, tak i vlivy sociální, jeţ určují roli dítěte ve společnosti, jeho práva a povinnosti, podmínky za jakých je přijat do světa dospělých. Jak píše Bakošová (2008, s. 49), ,,na utváření osobnosti se podílí dědičnost, prostředí, výchova a vlastní sebeutváření (sebevýchova)“. Sloţitý proces socializace proto nemůţe opomíjet hledisko, jak kvalitně a v jakém prostředí období dětství jedinec proţije. Podle Bakošové (1994, s. 12) je z pedagogického pohledu třeba poznat sociální prostředí, v kterém dítě vyrůstá. Toto prostředí zahrnuje lidi a společenské vztahy. Ne všechny tyto vlivy na dítě působí stejně. V sociálním prostředí je důleţité také mnoţství, druh a kvalita podnětů. Zachytit tyto mnohotvárné podmínky je náročnou metodologickou záleţitostí. Je ovšem na práci
11
sociálních pedagogů, aby kvalitu výchovného rodinného prostředí blíţe sledovali a poznávali, neboť jsou zásadní sloţkou v procesu socializace. Jen pokud budou děti vyrůstat v kvalitním sociálním prostředí (rodinném, kulturním, pracovním, ţivotním prostředí), bude moţné je adekvátně socializovat a vychovat z nich kvalitní a schopné jedince, kteří budou připraveni obstát v současné společnosti a naplno vykonávat své společenské funkce (pracovat, zaloţit rodinu a vychovat děti). Z tohoto důvodu je třeba zkoumat a analyzovat kvalitu ţivota dětí, které vyrůstají v prostředí sociálně znevýhodněném, vyvozovat z těchto analýz závěry a pokusit se o změnu a nápravu tohoto stavu.
12
2. Kvalita ţivota V posledních dvaceti letech je moţné sledovat v odborných publikacích zvyšující se zájem o koncept kvality ţivota, jeţ se stává nedílnou součástí všech vědních oborů. Nejčastěji se setkáváme s touto problematikou v medicíně, ale kvalitu ţivota lze vymezit i z pohledů sociologie, pedagogiky, psychologie a dalších vědních disciplín. Rovněţ jednotlivé obory pedagogiky, zejména speciální či sociální mohou přispět a ovlivnit kvalitu ţivota jednotlivce. Vymezení kvality ţivota ustanovila OSN v roce 1961, kdy přijala 12 faktorů a označila je jako „podmínky ţivota“: stav ochrany zdraví, ţivotní prostředky, vzdělání, pracovní podmínky, stav zaměstnanosti, uspokojování potřeb a zásoby, doprava a komunikace, byty a jejich výstavba, odpočinek a zábava, oblékání, sociální jistoty, osobní svoboda. Kvalitu ţivota můţeme definovat také výčtem čtyř oblastí spokojenosti podle Bludena (Dragomirecká, Škoda, 1997, s. 104) je to fyzická pohoda, materiální pohoda, kognitivní pohoda (pocit spokojenosti), sociální pohoda (sounáleţitost ke společnosti). Podle Kováče (2004, s. 463) je kvalita ţivota víceúrovňový a multikomponentní fenomén projevující se v psychické reflexi jako přetrvávající spokojenost, dlouhodobě jako pohoda a chvílemi jako štěstí. Všechno to podporují kognitivní, emoční a motivační potenciály lidského jedince.
2.1 Kvalita ţivota v jednotlivých rovinách Křivohlavý (2002, s. 163-164) uvaţuje o kvalitě ţivota v různých rovinách: v makro-rovině, mezo-rovině a personální rovině. V makro-rovině jde o otázky kvality ţivota velkých společenských celků – např. dané země, kontinentu apod. Problematika kvality ţivota se tu stává součástí základních politických úvah (např. problematika boje s epidemiemi, hladomorem, chudobou, genocidou, terorismem, ale i otázkou investic do infrastruktur, zdravotnictví, stanovení obsahu základní výchovy apod.) V mezo-rovině jde o otázky kvality ţivota v tzv. malých sociálních skupinách, např. škole, nemocnici, domově důchodců, pečovatelském domě, podniku apod. Zde jde nejen o respekt k morální hodnotě ţivota člověka, ale i o otázky sociálního klimatu,
13
vzájemných vztahů mezi lidmi, otázky neuspokojování a uspokojování (frustrace a satiace) základních potřeb kaţdého člena dané společenské skupiny, existence tzv. sociální opory, sdílených hodnot (existenci humanitních hodnot v dané skupině a jejich hierarchii) apod. Osobní (personální) rovina je definována nejjednoznačněji. Je jí ţivot jednotlivce, individua, ať jím je pacient, klient, pedagog či kdokoli jiný. Týká se kaţdého z nás jednotlivě. Při stanovení kvality ţivota jde o osobní – subjektivní hodnocení stavu, spokojenosti, nadějí apod. Kaţdý z nás v této dimenzi sám hodnotí kvalitu vlastního ţivota. Do hry tak vstupují osobní hodnoty jednotlivce – jeho představy, pojetí, naděje, očekávání a přesvědčení. Rovinu fyzické existence uvádí jako čtvrtou - předmětem zájmu této roviny je fyzická (tělesná) existence člověka. Jedná se zde o pozorovatelné chování druhých lidí, které se můţe objektivně měřit a srovnávat.
2.2 Dimenze kvality ţivota Hnilicová (In: Payne, 2005) uvádí, ţe s jistým zjednodušením lze konstatovat, ţe v rámci všech přístupů má koncept v zásadě dvě dimenze, a to objektivní a subjektivní. Objektivní kvalita znamená plnění poţadavků týkajících se sociálních a materiálních podmínek ţivota, sociálního statusu a fyzického zdraví. ,,Je chápána jako souhrn objektivních indikátorů, např. o kvalitě ţivotních podmínek v dané zemi“ (Mareš, 2006, s. 11). Subjektivní kvalita ţivota se týká lidské emocionality a všeobecné spokojenosti se ţivotem. ,,Je chápána jako souhrn subjektivních indikátorů, např. o kvalitě jedincovy cesty ţivotem“ (Mareš, 2006, s. 11). Mareš (2006) uvádí ještě třetí dimenzi, a to kombinaci objektivních a subjektivních indikátorů. Otevřenou otázkou zůstává, jak tyto dvě úrovně spolu souvisí, a jak by tedy měla být kvalita ţivota nejlépe měřena. Předpokládá se však, ţe vztah objektivní stránky kvality ţivota, který lze ztotoţnit se ţivotní úrovní a fyzickým zdravím a subjektivně vnímanou kvalitou ţivota (subjektivním hodnocením) je zprostředkován očekáváním. Toto lze interpretovat tak, ţe důleţitou roli zde hraje idealizovaná představa o sobě samém a svém ţivotě.
14
V poslední době se však upřednostňuje pohled subjektivní, který nám nabízí přesnější zmapování úrovně kvality ţivota daného jedince.
2.3 Vymezení pojmu kvalita ţivota dle přístupu jednotlivých oborů Pojem kvalita ţivota vstoupil do odborné literatury mnoha vědních oborů. Vzhledem k tomu, kolik oborů pracuje s tímto pojmem, liší se pochopitelně i jeho definování. Stranou ponechám širší přístupy, zejména filozofické a teologické. Kategorie kvality ţivota nespočívá, kvůli svému multidimenzionálnímu, kulturně
podmíněnému,
dynamickému
a
značně
subjektivnímu
charakteru,
na jednoznačném teoretickém základu. Spíše bychom mohli tvrdit, ţe leţí na průsečíku mnoha soudobých tendencí a směrů, coţ má za následek velkou rozmanitost snah ji definičně vymezit (Dragomirecká, Škoda, 1997). Vymezení
pojmu
kvalita
ţivota
není
tak
jednoduché.
Jedná
se
o multidimenzionální fenomén. Má tedy svůj rozměr biologický, neurofyziologický, psychologický, sociální, ekonomický, kulturní, etický, estetický apod. Z medicínského pohledu vychází Světové zdravotnické organizace (WHO), podle níţ je kvalita ţivota definována jako „jedincova percepce jeho pozice v ţivotě v kontextu své kultury a hodnotového systému a ve vztahu k jeho cílům, očekáváním, normám a obavám. Jedná se o velice široký koncept, multifaktoriálně ovlivněný jedincovým fyzickým zdravím, psychickým stavem, osobním vyznáním, sociálními vztahy a vztahem ke klíčovým oblastem jeho ţivotního prostředí“ (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s. 11). Psychologický pohled dle Křivohlavého (2002) při definování kvality ţivota psychology často klade důraz na spokojenost. Podle tohoto pojetí ţije kvalitně ten, kdo je se svým ţivotem spokojen, tedy kdyţ se mu daří dosahovat cílů, které si předsevzal. Kvalitu ţivota lze definovat jako proţívání ţivotního uspokojení a kladného emocionálního afektu při absenci negativního afektu. Je-li tomu tak, ţije člověk v pohodě (wellbeing) a tato ţivotní pohoda (wellness) má blízko k tomu, co se rozumí psychologickou kvalitou ţivota. V centru pozornosti zkoumání stojí při psychologickém přístupu v první řadě proţívání, myšlení a hodnocení člověka, potřeby a přání, sebehodnocení, seberealizace, sebeaktualizace. Pozornost je však věnována i negativním jevům, např. ţivotním
15
traumatům, krizím, depresím či poruchám nálad. Konečně je psychologický přístup orientován téţ na takové sloţky, jako jsou autonomie (jako moţnost rozhodovat a sebeřízení), autenticita (jedinec je sám sebou) a kompetentnost člověka (jedná se o jeho porozumění světu a moţnost ovlivňování) (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s. 29). V psychoterapeutickém přístupu je základním pojmem „psychoterapie.“ Psychoterapii definuje Vymětal (2003, In: Vad'urová, Mühlpachr, 2005, s. 29) jako „léčbu (sekundární prevenci), ale i jako profylaxi (primární prevenci) poruch zdraví. Uskutečňuje se výhradně psychologickými prostředky, tedy prostředky komunikační a vztahové povahy. Psychoterapie představuje zvláštní druh psychologické intervence působící na duševní ţivot, chování člověka, jeho meziosobní vztahy, tělesné procesy tím, ţe navozuje ţádoucí změny a tak podporuje uzdravení či znesnadňuje vznik a rozvoj určité poruchy zdraví.“ Psychoterapeutický přístup ke kvalitě ţivota se uplatňuje při rehabilitaci pacientů. Psychoterapeutické postupy jsou kombinovány s jinými rehabilitačními prostředky, například fyzioterapií, ergoterapií. Cílem je dosáhnout co nejvyšší moţné kvality ţivota. I kdyţ je pacient svou nemocí do určité míry omezen, podstata QOL tkví v rozvoji a naplnění pozitivních moţností jedince (Vymětal, 2001, In: Vaďurová, Mühlpachr, 2005). V sociologickém pojetí kvality ţivota jsou naopak zdůrazňovány atributy sociální úspěšnosti, jako jsou status, majetek, vybavení domácnosti, vzdělání, rodinný stav. Sociologická organizace Mezinárodní společnost pro studium kvality ţivota (International Society for Quality of Life Studies) vysvětluje kvalitu ţivota jako ,,produkt
souhry sociálních, zdravotních, ekonomických
a environmentálních
podmínek, ovlivňujících rozvoj lidí“ (Hnilicová, In : Payne, 2005). Křivohlavý (2001) vymezuje kvalitu ţivota vzhledem k ţivotní úrovni, způsobu ţivota a ţivotnímu stylu. Ţivotní úroveň je dle něho určována reálnými příjmy lidí a vyjadřuje především materiální a ekonomické podmínky člověka. Způsob ţivota ji dává do souvislosti se ţivotními projevy a celkovým průběhem ţivota, prostřednictvím kterého lidé aktivně podřizují podmínky ţivota své vědomé kontrole. Způsob ţivota je pojem nejen sociologický, je společný pro všechny společenské vědy. s
Jako takový vyţaduje komplexní přístup, analýzu z různých úhlů pohledu
přihlédnutím
ke
sjednocujícímu
vědeckometodologickému
hledisku.
Ve společenských vědách je způsob ţivota kategorií, charakterizující ţivot člověka jako 16
celek a zachycující jeho charakter, obsah a strukturu. Způsob ţivota vystupuje jako strukturovaný projev materiálního a duchovního ţivota, jehoţ součástí je ţivotní úroveň. Zároveň ovlivňuje i způsob ţivotního stylu. Ţivotní styl definuje jako specifický druh chování jednotlivce, resp. sociální skupiny se specifickými způsoby chování, zvyky a postoji. Na ţivotní styl jedince má vliv materiálně - technická úroveň společnosti. Osobní ţivotní styl se formuje pod vlivem výchovy a v obecné rovině ho můţeme chápat jako odraz duchovního cítění, kultury, vzdělání a morálky; nejde tedy pouze o touhu vyčlenit se ze skupiny a odlišit se od ostatních. Z pohledu sociální pedagogiky lze pojem kvalita ţivota chápat jako ,,soulad mezi potřebami jedince a potřebami společnosti. Při zjišťování kvality ţivota se sociální pedagogika zaměřuje na celou populaci, především pak na děti, mládeţ a dospělé z rizikových skupin. Sociální pedagogika chápe pojem kvalita ţivota ve dvou rovinách: - Kvalita ţivota jedince, - Kvalita ţivota společnosti. Ve vztahu ke kvalitě ţivota jedince se edukační úsilí zaměřuje na rozvoj vnitřního potenciálu a individuality jedince, jeho sociální kreativity a kultivace zdravého způsobu ţivota, tak aby docházelo k minimalizaci rozporů mezi jedincem a společenskými podmínkami. Ve vztahu ke kvalitě ţivota celé společnosti se v rámci primární a sekundární prevence zaměřuje na vyhledávání potencionálně sociálně patologicky jednajících lidí, na zmírňování a odstraňování sociálně tíţivých stavů, činnostmi poradenskými, asistenčními, reedukačními a resocializačními se snaţí předcházet problémům, které mohou tito jedinci společnosti působit“ (Kula, 2006, s. 24). Ekologicko – environmentální přístup klade důraz na prostředí, ve kterém jedinec ţije, protoţe přímo ovlivňují jeho ţivot. Ţivot v příznivém ţivotním prostředí je jednou ze základních lidských práv. V poslední době se soustřeďuje pozornost na řešení neustále přibývajících ekologických problémů a krizí. Tento problém se však netýká jenom přírodovědců a techniků, ale celé společnosti. Opatření z její strany by měla směřovat, zejména u vyspělých zemí, k návratu ke skromnějšímu ţivotnímu stylu, a to
17
ve snaze zabránit dalšímu poškozování přírodního prostředí (Giddens, 1999, In: Vaďurová, Mühlpachr, 2005). Dle Hnilicové (In : Payne, 2005) lze shrnout, ţe kvalita ţivota na nejobecnější úrovni je chápána jako důsledek interakce mnoha různých faktorů. Jsou to sociální, zdravotní, ekonomické a environmentální podmínky, které kumulativně a velmi často neznámým či neprobádaným způsobem integrují, a tak ovlivňují lidský rozvoj na úrovni jednotlivců i celých společností.
2.4 Nástroje a metody měření kvality ţivota Ze zahraničních autorů např. Martínez a Martin dělí nástroje, které jsou pouţívány k měření kvality ţivota do dvou velkých skupin (Martínez, Martin, 1998, citováno dle Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s. 52): a) obecné nástroje měření kvality ţivota – zahrnují měření schopností v jednotlivých oblastech a profily zdraví, které jsou zpracovávány jako dotazníky, zjišťující nejdůleţitější aspekty kvality ţivota jedince. Jsou multidimenzionálního charakteru, pokrývají široké spektrum oblastí a mohou být aplikovány na osoby s různým zdravotním stavem nebo druhem nemoci. Vyuţívají se u programů zdravotní péče, průzkumů obecného zdravotního stavu a při porovnávání jednotlivých nemocí. Jako jejich nedostatek můţeme označit nízkou citlivost v některých oblastech měření a při vyhodnocování specifických změn. b) specifické nástroje měření kvality ţivota - soustřeďují se na aspekty, které jsou povaţovány za klíčové a stěţejní pro danou oblast měření. Ty mohou být specifické pro určitou nemoc, populaci, schopnost nebo podmínky. Předností těchto nástrojů je úzká specializace a tedy moţnost, oproti obecným nástrojům měření, citlivě zhodnotit příslušnou oblast. Metod, kterými se měří kvalita ţivota je velké mnoţství. Vybrala jsem dělení metod dle Křivohlavého (2002), který uvádí dělení do tří skupin: I. Metody měření kvality ţivota, kde tuto kvalitu ţivota hodnotí druhá osoba objektivní metody QOL (APACHE II., The Karnofsky Performance Scale, Visual Analogue Scale, Index kvality ţivota, Spintzer Quality of life index)
18
-
APACHE II - Acute Physiological and Chronic Health Evaluation System - je moţné charakterizovat jako hodnotící systém akutního a chronicky změněného zdravotního stavu. Smyslem této metody je postiţení celkového
stavu
pacienta
na
základě
zejména
fyziologických
a patofyziologických kritérií. Tato metoda je odvozena z předpokladu, ţe na váţnost onemocnění pacienta podle toho, jak se kvantitativně odchyluje daný stav pacienta od stavu normálního. Celkové skóre metody APACHE II se přitom pohybuje v rozpětí od 0 do 71 bodů, přičemţ při vyhodnocování platí, ţe čím vyšší je skóre, tím vyšší je pravděpodobnost úmrtí pacienta (Křivohlavý, 2002, s. 165 a 166).
-
The Karnofsky Performance Scale Tento nástroj se zaměřuje především na tělesnou dimenzi kvality ţivota člověka. Hodnotu indexu stanovuje lékař a tím se vyjadřuje k pacientovu celkovému zdravotnímu stavu k určitému datu. Hodnocení je prezentováno v podobě procentuální škály od 0 do 100. Například index 100 vyjadřuje normální stav pacienta, kdy se neobjevují ţádné potíţe. Index 0 vyjadřuje, ţe pacient je mrtev (Bowling, 1992, In: Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s. 54).
-
Visual Analogue Scale – VAS Tato metoda hodnotí kvalitu pacientova ţivota z jeho celkového stavu. Jedná se spíše o tzv. vizuální škálování celkového stavu pacienta, neţli soubor jeho zdravotních problémů. Vyhodnocení se zaznamenává na 10 cm dlouhou vodorovnou nebo v úhlu 45º stoupající úsečku s označenými dvěma extrémy: celkový pacientův stav je mimořádně špatný a celkový pacientův stav je velice dobrý (Křivohlavý, 2002, s. 166).
-
Index kvality ţivota – ILF Tato metoda byla pokrokem v měření QOL, neboť zavedla slovně formulovaná kritéria, jakými jsou např. celkový emocionální stav, sociální opora pacienta, sebeobsluţnost pacienta, bolest pacienta, zvládání těţkostí spjatých s chorobou apod. Výhodou je, ţe se na stanovení kritérií QOL podílí nejenom sám hodnotitel, ale i lékaři, psychologové, zdravotní sestry atd. Hodnocení stavu pacienta je moţné odstupňovat v jednotlivých dimenzích 19
(např. pětistupňové škále) a hodnotit ji v předem stanovených časových úsecích (Křivohlavý, 2002, s. 168).
-
Spitzer Quality of Life Index – QL Tato metoda slouţí ke zjišťování zdravotního stavu a kvality ţivota pacientů před a po ukončení terapie. Spitzer vytvořil první verzi QL Indexu, kde zahrnul tyto oblasti QOL: aktivita, kaţdodenní ţivot, vnímání zdraví, podpora rodiny a přátel, pohled na ţivot. Kaţdá oblast zahrnuje okruh lidských činností a úkolem respondenta je označit do jaké míry jsou dané aktivity aplikovatelné v jeho ţivotě. Tato metoda není určena k mapování kvality ţivota u zdravých jedinců. Je vyuţívána k zjišťování zdravotního stavu a kvality ţivota pacientů před terapií a po jejím ukončení (Bowling, 1992, In: Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s. 55).
II. Metody měření kvality, kde hodnotitelem je sama daná osoba – subjektivní metody QOL (SEIQoL, SEIQoL-DW, LQoLP, LQoLP-EU, Dotazník SQUALA) -
SEIQoL - Schedule for the Evaluation of Individual Quality of Life
Tato metoda zvaná „Systém individuálního hodnocení kvality ţivota“ vychází z toho, ţe naše myšlenky a činy jsou důsledkem osobních představ neboli mentálních konstruktů, které máme o věcech, lidech, ideálech atp. Neklade předem kritéria, která by stanovila ,,co je správné, dobré a ţádoucí apod.“, ale vychází z osobních představ dotazovaného o tom, co povaţuje za důleţité. Metodou SEIQoL je strukturovaný rozhovor, během kterého se snaţíme zjistit ty aspekty ţivota, které jsou pro respondenta závaţné. Daná osoba uvádí pět ţivotních cílů – „cues“, které povaţuje v dané situaci za nejdůleţitější. „Cue“ je jedním z klíčových pojmů metodiky SEIQoL, překládá se jako ţivotní cíl neboli jako cíl snaţení, tj. cílově zaměřený podnět k aktivitě (Křivohlavý, 2001, s. 244).
SEIQoL-DW - Schedule for the Evaluation of Individual Quality of Life Direct Weightinf- dle Křivohlavého (2001) autoři metodiky SEIQoL (O´Boyle, Mc Gee, Joyce) navrhli téţ zjednodušenou formu zjišťování hodnot kvality ţivota danou metodikou. Její podstatou je umoţnit vyšetřovaným osobám sdělit vlastní představu nejen o tom, kterých pět aspektů ţivota je pro ně významných, 20
ale zároveň názorně rozdělit 100% motivační kapacity mezi těchto pět aspektů. Děje se to přístrojem, který má pět různobarevných kotoučů na téţe ose. Různým rozestavěním sektorů (kruhových výsečí) pro jednotlivé podněty se dá z okrajové stupnice (0-100%) snadno odečíst relativní závaţnost kaţdého aspektu. Metodou u SEIQoL –DW je polostrukturovaný rozhovor, který probíhá ve třech krocích: identifikace ţivotních cílů, zjištění současného stavu kaţdého ţivotního cíle, kvantifikace relativní důleţitosti daných ţivotních cílů (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s. 57-59).
LQoLP a LQoLP-EU - Lancashire Quality of Life Profile - European Version - metoda LQoLP byla vyvinuta za vyuţití Lehmanova „Rozhovoru o kvalitě ţivota“. Je vyuţívána zejména při zkoumání kvality ţivota psychiatrických pacientů. Tato metoda je charakteristická tím, ţe v několika oblastech kombinuje subjektivní i objektivní aspekty ţivota jedince. K těmto oblastem náleţí práce a vzdělání, volný čas, vyznání, finance, ţivotní situace, právní status a bezpečnost, vztahy s rodinou, sociální vztahy a zdraví. Hodnocení dále zahrnuje i následující oblasti: pozitivní a negativní city, sebehodnotící stupnice, měření obecné spokojenosti, stupnice kvality ţivota a vnímané skóre kvality ţivota. Informace o jedinci jsou zjišťovány formou sebeposuzujícího rozhovoru zahrnujícího 105 poloţek. K hodnocení subjektivních aspektů je vyuţívána sedmibodová stupnice ţivotní spokojenosti (Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s. 60 aţ 61). Dotazník SQUALA- Subjective Quality of Life Analysis - sebeposuzovací dotazník, vycházející z Maslowovy třístupňové teorie potřeb. Vedle vnějších skutečností kaţdodenního ţivota v sobě obsahuje taktéţ interní hodnoty jedince – např. proţitek svobody, pravdy nebo spravedlnosti, coţ jsou poloţky, kde se uplatňuje maximální míra subjektivity názoru (Šefflová, 2001, In: Vaďurová, Mühlpachr, 2005, s. 63). Princip tohoto měření nejvíce odpovídá Calmanově definici kvality ţivota, podle něhoţ jde o „zjišťování rozdílu mezi přáním a očekáváním na jedné straně a jeho reálnou situací na straně druhé“ (citováno dle Dragomirecká, Škoda, 1997, s. 17). Dotazník můţeme vyuţít v medicínské, sociální, psychologické i pedagogické oblasti především za účelem diagnostiky nebo za účelem zkvalitnění péče a sluţeb.
21
III. Metody smíšené, vzniklé kombinací 1. a 2. typu metod (MANSA, Life Satisfactory Scale) -
MANSA - Manchester Short Assessment of Quality of Life Tato metoda nazvaná „Krátký způsob hodnocení kvality ţivota“ byla vytvořena na univerzitě v Manchesteru. Variací této metody je LQoLP, o které jsem se zmiňovala výše. Hodnotí se nejenom celková spokojenost se ţivotem, ale i spokojenost s řadou předem přesně stanovených dimenzí ţivota. Jedná se o tyto dimenze: vlastní zdravotní stav, sebepojetí, sociální vztahy, rodinné vztahy, bezpečnostní situace, právní stav, ţivotní prostředí, finanční situace, náboţenství (víra), volný čas, zaměstnání (práce, škola). Cílem této metody je „vystihnout celkový obraz kvality ţivota daného člověka tak, jak se mu jeví v dané chvíli“ (Křivohlavý, 2002, s. 176).
-
LSS - Life Satisfactory Scale - tato metoda je koncipována v rámci předchozí uvedené metody. Jedná se o tzv. „Škálu ţivotního uspokojení“, která hodnotí jak celkovou spokojenost se ţivotem, tak i řadu dílčích dimenzí. Metoda LSS je postavena na stejném principu jako výše rozebíraná metoda VAS. Hodnocení se zaznamenává na vizuální sedmidílnou škále se dvěma extrémy a pěti mezistupni (Křivohlavý, 2002, s. 176-177).
2.5 Měření kvality ţivota u dětí Dle Mareše (2006, s. 37) má obecný pojem kvalita ţivota svá specifika, pokud ho chceme aplikovat na děti. Jde o zvláštnosti vývojové, osobnostní, zdravotní i sociální. Liší se tím od výzkumů, které probíhají u dospělých osob. Problémem je, ţe v české a slovenské odborné literatuře není zatím kvalitě ţivota u dětí věnována taková pozornost jako jinde ve světě a pokud ano, jsou výzkumy zaměřeny na negativní případy (na ţivot s nemocí, vadou handicapem) a o pozitivní situace je malý zájem. Ve většině domácích prací nebývá detailně popsána metoda, s jejíţ pomocí byla kvalita ţivota dětí zjišťována. Problémem je téţ pouţívání nestandardizovaných, svépomocně vytvořených dotazníků. Jen zřídka se pracuje se standardními, mezinárodně uznávanými metodami pro diagnostiku QOL u dětí. Dle názoru Svatoše a Švarcové lze diagnostikovat kvalitu ţivota u dětí a dospívajících různými metodami. V základním dělení se člení na: kvantitativní
22
(především dotazníky a tři posuzovací škály), kvalitativní (zjišťovací a diagnostický rozhovor, kresba apod.) a smíšené.
2.6 Specifičnost měření kvality ţivota u dětí Dle odborné práce Svatoše a Švarcové (In: Mareš, 2006, s. 33-34) v inventáři znaků dětské a dospívající populace v roli respondentů výzkumů kvality ţivota nacházíme mnoho příznačných prvků a zvláštností: -
nelze mechanicky vyuţít a zuţitkovat poznatky z výzkumů u dospělých osob,
-
na rozdíl od dospělých osob je obtíţnější získat spolehlivé údaje o kvalitě ţivota formou sebeposouzení, coţ platí zejména u dětí mladšího školního věku; s klesajícím věkem respondentů klesají diagnostické moţnosti,
-
děti a dospívající se relativně rychle vyvíjejí (normálně i patologicky), vývojové změny se projeví po všech stánkách (somatické, kognitivní, emoční, sociální),
-
akcelerace vývoje individua a procházení různými vývojovými etapami s sebou přinášejí změny ve vnímání a posuzování kvality vlastního ţivota,
-
v průběhu vývoje se relativně rychle proměňují také determinanty, které ovlivňují kvalitu ţivota dětí i dospívajících,
-
děti a dospívající vnímají, proţívají a hodnotí kvalitu svého ţivota obvykle z jiných pohledů, neţ dospělí lidé (jejich rodiče, pedagogové, vychovatelé),
-
respondenti mají svůj vlastní pohled na zdroj a průběh úspěchů i obtíţí a na jejich řešení ve „svém“ čase,
-
u dětí a dospívajících mají nepřehlédnutelný význam kulturní, etnické, náboţenské a sociální faktory, které ovlivňují jejich názory na kvalitu současného i budoucího ţivota,
-
v dětské populaci se mění spektrum nemocí; u jednotlivých nemocí se mění jejich rozsah i akutnost (např. se zvyšuje počet chronických onemocnění, poruch příjmu potravy, zneuţívaní omamných a psychotropních látek; prodluţuje se doba přeţívání u závaţných a nevyléčitelných onemocnění) atd. Matza se spolupracovníky (2004, In: Mareš, 2006, s. 34) uvádí další sociální
zvláštnosti: -
sociální kontext dítěte je odlišný od kontextu dospělých lidí, neboť dítě nemá příliš moţností ho změnit a kontext působí dlouhou dobu,
23
-
dítě se pohybuje v mnoha rozdílných sociálních prostředích, které ovlivňují jeho vnímání a hodnocení kvality ţivota: rodina, kamarádi, vrstevnické skupiny, spoluţáci ve třídě, lidé v místě bydliště apod.,
-
vztah dítěte a sociálního prostředí je reciproční (vzájemný): dítě je jednak ovlivňováno těmito prostředími, jednak je v roli aktéra do jisté míry samo ovlivňuje (viz. např. interakce mezi rodičem a dítětem)
-
dítě v rozdílných sociálních ústředích zastává rozdílné sociální role, a ty zase ovlivňují jeho chování, sociální poznávání, přátelské vztahy, přijímání ze strany vrstevníků apod.
24
3. Charakteristika rodinného prostředí 3.1 Rodina a rodinné prostředí Zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění zákona č. 259/2008 Sb., definuje rodinu jako souţití rodičů a nezaopatřených dětí. ,,Rodina je nejmenší sociální skupina, spojovací článek mezi jednotlivcem a společností“ (Bakošová, 2008, s. 108). Matoušek (2003) ve Slovníku sociální práce definuje rodinu v uţším (tradičnějším) pojetí jako skupinu lidí spojenou pouty pokrevního příbuzenství nebo právních svazků (sňatek, adopce). V širším pojetí je to skupina lidí, která se jako rodina deklaruje na základě vzájemné náklonnosti. Rodina obvykle sdílí společnou domácnost. Hlavními soudobými funkcemi rodiny jsou výchova dětí a emocionální podpora. Rodinu dělíme na: -
nukleární – tedy dvougenerační (rodiče a jejich děti),
-
rozšířená – zahrnuje více neţ dvě generace,
-
orientační rodina je ta, do níţ se člověk narodí,
-
prokreační rodinu člověk zakládá sňatkem nebo tím, ţe má děti.
Rodinu chápeme jako základ společnosti, jako základní primární skupinu, ve které probíhá socializace jedince, formuje se jeho osobnost, normativní i hodnotová sféra, rozvíjejí se emoce, vůle, schopnosti, dovednosti a návyky. Rodina má mnohostranný význam nejen pro její členy, ale i pro společnost. Pro partnery je rodina významná z hlediska zázemí, je místem uspokojování vzájemných potřeb, prostředím odpočinku a relaxace, ale i povinností a realizace práv. Pro děti je rodina prostředím uspokojování primárních potřeb a získávání představ o rodičovských rolích. Rodina poskytuje domov a určuje ţivotní dráhu dítěte. Je v ní vysoká míra otevřenosti, umoţňuje dětem zpracovat všechny druhy traumat a hledat rezervy v náročných ţivotních situacích. Pro společnost je rodina důleţitá z hlediska zachování lidstva, je prvním modelem pro společnost, zachovává tradice, respektuje člověka – jako kulturní bytost (Bakošová, 2005, s. 31). Ve svých publikacích uvádí Bakošová (2008) i Matoušek (2008) několik charakteristik, typických pro zdravou funkční rodinu: -
má jasnou hierarchii zodpovědnosti, 25
-
má svoji kulturní a hodnotou orientaci,
-
členové rodiny na sebe berou ohled a respektují se, komunikace je ţivá aktivní a je v ní dialog,
-
dokáţe nasytit základní potřeby svých členů (jídlo, ošacení, teplo, bezpečí, hygiena, soukromí atd.), chod domácnosti zvládají členové rodiny bez problémů,
-
atmosféra je v ní příjemná, je v ní humor,
-
je
v interakci
s institucemi
pro
rodinu
významnými
(škola,
úřady,
zaměstnavatelé), udrţuje společenské kontakty s rodinou i přáteli. Rodinné prostředí Sociální pedagogiku zajímá rodina z hlediska prostředí, výchovy, vzdělávání, opatrovnictví a péče. Bakošová (1994, s. 12) uvádí, ţe rodinné prostředí je součástí celého sociálního prostředí dítěte. V souvislosti se sociálním prostředím se v pedagogické literatuře hovoří o sociálním makroprostředí, do kterého zařazujeme celospolečenské činitele, o sociálním mezoprostředí (regionální, lokální prostředí; prostředky masové komunikace) a o mikroprostředí (rodina, kolektiv, formální a neformální skupiny, interpersonální vztahy). Kaţdý člověk se v průběhu ţivota ocitne v různých typech prostředí. Kaţdé z těchto prostředí mu poskytuje určité podněty. Působí tu např. hmotný prostor (vlhkost a charakter bytu, třídy atd.), ekologické prvky (prašnost, hluk, nečistota), sociální poměry a atmosféra. V sociálním prostředí je důleţité mnoţství, druh a kvalita podnětů. Prostředí podnětově chudé, přesycené i jednostranné neodráţí disproporce, potřebné pro harmonický vývoj jedince. Přináší výsledky v podobě méně rozvinutého abstraktního myšlení, přetaţení, neuróz, afektovaných, přecitlivělých a zranitelných projevů jednání, zastrašenosti a povýšenosti. Za optimální lze povaţovat prostředí podnětově mnohostranné, které poskytuje stejné mnoţství racionálních a emocionálních podnětů. Součástí sociálního prostředí je i kulturní prostředí, které zahrnuje výsledky historické činnosti člověka, jde o názory lidí, zvyky, obyčeje, morálku, ideologii, kulturu a tradice (Bakošová, 1994, s. 13). Podle Bakošové (2005, s. 31) ,,tvoří rodinné prostředí její členové, soubor podmínek, realizace funkcí a uplatňování stylů výchovy. Rodinné prostředí je prvním prostředím socializace a výchovy dětí“.
26
V rodinném prostředí se od 60. let 20. století projevují určité trendy, např. klesá počet dětí v rodině, roste věk uzavření prvního sňatku, roste počet rozvodů vzhledem k počtu sňatků, roste počet nesezdaných souţití, roste počet matek vychovávajících dítě bez manţela i počet rodin dobrovolně bezdětných a v neposlední řadě roste počet lidí ţijících v dalších netradičních formách rodiny. Tyto změny jsou dány důsledkem klimatu ve společnosti, ve které mají vysokou hodnotu individuální svoboda člověka a nejvýhodnější uplatnění na trhu práce. Dle Bakošové (2008) lze z těchto charakteristických znaků udělat následující závěry: -
na rodinu se kladou příliš vysoké nároky a očekávání (individuální i celospolečenské),
-
většina problémových i negativních vlivů v rodině není projevem ,,krize rodiny“, ale projevem přetaţení rodiny,
-
stát si musí uvědomit, ţe nemůţe očekávat mnoho tam, kde málo investuje.
3.2 Vliv rodinného prostředí na dítě Rodinné prostředí je primárním výchovným prostředím dítěte. ,,V širším smyslu pod výchovným prostředím rodiny rozumíme demografické, psychologické, kulturní a ekonomické podmínky, ţivotní styl, hodnotovou orientaci a modely výchovy v rodině. Jde o nezáměrné výchovné prostředí, které vzniká bez cílevědomého působení. V uţším smyslu jde o podnětnost uvedených podmínek v interakci s výchovným procesem, cíli rodinné výchovy i styly výchovy“ (Bakošová, 2008, s. 95). Dle Bakošové (2008, s. 96) kvalitu výchovného prostředí rodiny představuje v literatuře široké názorové spektrum. Od globálních otázek výchovy v rodině, přes typologii rodičovských pozic či modely výchovy, hodnotovou orientaci rodiny, kvalitu rodičů, spokojenou atmosféru v rodině aţ po akceptaci dětí a lásku rodičů k nim. Patří sem i ţivotní styl, hodnoty a etické normy, které rodiče preferují. Za určující pro celkovou orientaci rodinné atmosféry, a to také z hlediska jejího výchovného působení, je povaţován vzájemný vztah muţe a ţeny, který je zároveň základem citového klimatu rodinného prostředí. ,,Manţelský rozvrat zatěţující emoční atmosféru domova nebo rozpad rodiny, kdy jeden z rodičů ze společného domova odchází, dítě poškozuje“ (Vágnerová (2003, s. 259).
27
Matoušek (2008, s. 183) uvádí, ţe výchova dítěte během prvních let ţivota je jen stěţí moţná mimo rodinu. Dítě v rodině získává základní pocit jistoty v blízkých lidech, osvojuje si ţádoucí dovednosti, postoje a hodnotovou orientaci. I pro dospělé je rodina těţko postradatelnou institucí. Mít stálého partnera a vychovat s ním děti jsou hodnoty ceněné všemi společnostmi. Můţeme tedy shrnout, ţe rodina je důleţitá pro tzv. socializaci, coţ je dle Matouška (2003) proces utváření osobnosti člověka. Spočívá v osvojování kultury a v začleňování jedince do systému společenských vztahů postupným vytvářením vazeb s jinými lidmi. Primární socializace probíhá v rodině nebo v prostředí, které ji nahrazuje. Sekundární probíhá ve výchovných, vzdělávacích, případně dalších institucích, do kterých se dítě dostává. Z předchozího vyplývá, ţe nejen rodina ale i škola a ostatní instituce, s kterými přichází dítě do interakce má zásadní vliv na jeho vývoj a ţivot. Matoušek (2003) uvádí, ţe např. škola můţe být místem deprivace potřeb dítěte a můţe být i místem, kde je dítě ţijící v nepříznivém rodinném prostředí resocializováno. Takovým nepříznivým rodinným prostředím můţe být prostředí, ve kterém je dítě jakkoliv znevýhodněno.
3.3
Charakteristika
a
specifické
ukazatele
znevýhodněného
rodinného prostředí Dle § 16 odst. 4, zákona č. 317/2008 Sb., školského zákona, je sociálním znevýhodněním míněno: a) rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohroţení sociálně patologickými jevy, b) nařízená ústavní výchova nebo uloţená ochranná výchova, nebo c) postavení azylanta a účastníka řízení o udělení azylu na území České republiky podle zvláštního právního předpisu.
28
Touto problematikou se zabývá Vágnerová (2005), která konstatuje, ţe různá znevýhodnění mohou nepříznivě ovlivnit adaptaci dítěte na školu, ovlivnit uplatnění dítěte v této instituci, a tím ovlivnit i kvalitu jeho ţivota. Můţe jít o nepřímou zátěţ, která bude dítě stigmatizovat a omezovat především v sociální oblasti. Jde o narušení jistoty rodinného zázemí a atmosféry domova. Znevýhodněním můţe být i pouhá odlišnost, která nemusí být spojena s nedostačivostí (např. relativní nápadnost zevnějšku). ,,Sociální znevýhodnění má svoje sociální důsledky a můţe dítě více či méně stigmatizovat“ (Vágnerová, 2005, s. 253). Typy znevýhodnění 1. Psychosociální
znevýhodnění
-
představuje
komplex
znevýhodnění
ovlivňujících rozvoj dětské osobnosti, jejichţ příčinou je nějaká dysfunkce v oblasti rodiny. Je důsledkem narušení či rozpadu rodinného společenství, nevhodného, necitlivého nebo přímo ubliţujícího jednání rodičů. Představuje zátěţ,
kterou
je
moţné
vhodným
výchovným
přístupem
nebo
psychoterapeutickým vedením alespoň zmírnit, ale její důsledky mohou setrvávat velmi dlouho. Zatíţí dítě ve všech oblastech ţivota, v přístupu ke školní práci i ve vztahu k učitelům a spoluţákům, tj. v oblasti školní socializace, a nakonec i v jeho dalším uplatnění (Vágnerová, 2005, s. 253 – 254). 2. Sociokulturní znevýhodnění – představuje omezení v oblasti ţádoucích sociokulturních zkušeností. Socializace proběhla jinak, z pohledu majoritní společnosti více či méně nepřijatelně. Sociokulturně znevýhodněné bývají děti z minoritních etnik, cizinci či děti sociálně zanedbané, z nízké společenské vrstvy. Jejich předpoklady ke zvládnutí školních nároků nemusí být sníţené, někdy jim jenom chybí potřebné znalosti a dovednosti. Významným aspektem, který můţe posílit jejich znevýhodnění, je rasová odlišnost, zejména pokud má pro danou majoritní společnost negativní význam. Většinové společnosti se ale musí alespoň částečně přizpůsobit, přinejmenším proto, aby v ní mohli bez větších problémů existovat. Rodina je pro děti z jiného sociokulturního prostředí často mnohem důleţitější neţ pro příslušníky současné české společnosti. Bývají na rodinu mnohem více vázány, příbuzenské vztahy a závazky pro ně mají velký 29
význam. Biologicky podmíněná odlišnost je samozřejmě dána a nelze ji změnit, měnit je moţné pouze postoje (Vágnerová, 2008, s. 254). 3. Zdravotní znevýhodnění – vede k omezení v oblasti dispozic a mnohdy i z této situace vyplývajících zkušeností, které mohou být nedostatečné nebo zcela odlišné. Zdravotně znevýhodněné děti mívají nějak, často specificky, limitované předpoklady ke zvládnutí běţných nároků školy. Z důvodu nemoci nebo zdravotního postiţení mohou být nevýkonné, zvýšeně unavitelné, pomalé, pohybově omezené, mohou mít problémy v oblasti smyslové percepce. Jejich zdravotní stav je příčinou limitovaného rozvoje různých kompetencí a z něho vyplývající problémy v porozumění učivu i sociálním podnětům. Můţe omezit i získávání potřebných sociálních zkušeností a dovedností, narušovat socializační rozvoj, přestoţe jde leckdy spíš o sekundární důsledek vhodného výchovného vedení neţ o primární projev zdravotního postiţení (Vágnerová, 2008, s. 254). 4. Výchovné znevýhodnění Bakošová (1994, s. 33-34; 2005, s. 43-44) uvádí, ţe z pohledu pedagogiky rodinné prostředí působí na dítě prvky, které se v něm nacházejí. Kaţdá rodina má své specifické cíle, vlastní způsoby a metody výchovného působení a odlišné podmínky. Cíle, prostředky i metody jsou určované mnoha činiteli. Jsou to rodinné zvyky, tradice, vzdělanostní úroveň rodičů a hodnotová orientace. Nepřipravenost rodičů na rodičovskou roli vede k tomu, ţe se v rodinném prostředí vyskytují určité negativní tendence. Můţeme hovořit o negativních tendencích v rodinné socializaci. Uvádím typologii výchovných stylů, které se mohou stát výchovným znevýhodněním, jakmile je rodiče často preferují. a) Výchova zaloţená na zákazech a příkazech Je to forma výchovy, v které se uplatňují autoritativní prvky. Rodiče pouţívají zákaz za malý trest. Pouţívají ho jako preventivní prostředek při předcházení neţádoucích činů. Jejich přesvědčení je o tom, ţe děti se vlivem tvrdosti změní a pochopí, za co byly potrestané. Zákaz můţe mít pozitivní tehdy, kdyţ dítě pochopí neţádoucí čin, kterého se dopustilo a pocítí význam zákazu jako prostředku pro změnu 30
postoje. Pokud ovšem poslechne zákaz rodičů jen ze strachu nebo z úcty k rodiči, výchovný význam není efektivní. Mnozí rodiče zakazují bez vysvětlení, ale je o mnoho vhodnější, aby dítěti vysvětlili, co je vede k takovému činu. Pokud dítě ţije v prostředí, kde rodiče tento styl uplatňují, můţe to mít negativní důsledky na jeho další vývin. Tato výchova potlačuje přirozenost dítěte, zbavuje ho odvahy a samostatnosti. Neuposlechnutí zákazů bývá často provázeno tělesnými tresty. Pouţívání násilí způsobuje další násilí, které si děti osvojují pro svůj ţivot. b) Ochranářská výchova Podstatou tohoto stylu je přehnaná péče a starost o dítě. Rodiče ve snaze pomoct dítěti, ulehčují mu cestu ţivotem tak, ţe za něho vykonávají činnosti, které je schopné zvládnout samo (nosí tašku ze školy), a nebo ve starším věku domlouvají u učitelů různé výhody, řeší problémy mezi ním a jeho vrstevníky, mluví za něho. Důsledkem tohoto stylu výchovy je, ţe se dítě stává nesamostatným, ve všem spoléhá na rodiče, nevěří v lidskou pomoc. Rodiče plně podporují vůli dítěte, coţ vede k tomu, ţe z dítěte se stává sobec, který se těţko adaptuje. Vhodné je dítě ochraňovat s mírou a strach o něj nesmí přerůst v patologii. c) Výchova zaloţená na projekci seberealizačních ţivotních plánů do dítěte Správné rodičovství by nemělo představovat majetnický vztah rodičů k dětem. Dobré je, jakmile se plány rodičů o budoucnosti dětí shodují se schopnostmi a zájmy dětí. Často se však stává, ţe rodiče svoje nesplněné ţivotní plány chtějí realizovat prostřednictvím svých dětí. Například jeden z rodičů měl v dětství zájem o hru na kytaru nebo o tanec. Nepodařilo se mu to, a tak manipuluje svým dítětem, aby mělo tyto aktivity. Podobně je to s volbou školy nebo výběrem partnerů a přátel. Rodič má podporovat snahy dítěte. Je třeba nezapomínat na to, ţe dítě má svoje právo rozhodnout se. Nemá ţivotní zkušenosti, nemá tolik vědomostí jako rodič, ale má seberealizační potřeby, na které nesmíme zapomínat. Jak se rozhodne dělat aktivity, do kterých ho nutí rodič, není šťastné a časem těchto aktivit zanechá.
31
d) Perfekcionismus Takto vychovávané dítě ţije pod neustálým tlakem, ţe udělá chybu, je vyčerpané poţadavky, které a něj rodiče kladou a ztrácí radost z činnosti. Tyto poruchy sebevědomí se projevují v tzv. obranných reakcích, tj. snaha uniknout od povinností k nemoci (bolest hlavy, nechutenství, nespavost), útěkem do regrese (potřeba hrát si, cucání prstů), útěkem do apatie, propadá snění, časem se můţe objevit záškoláctví, tuláctví, asociálnost, kriminalita. Ve výchově je vhodné vést děti k přesnosti, ukončit započatou práci, ale zároveň respektovat jejich věk, schopnosti i vlastní představu o dané aktivitě, která se nemusí vţdy shodovat s představo rodičů. e) Nedůslednost, improvizace Je to styl, který se neopírá o ţádná pravidla rodiny a výchovné cíle. Rodič např. jeden den dítěti vše zakáţe a druhý den povolí, resp. Projeví nevšímavost. Vyplývá to i z osobnosti rodičů, kteří neznají organizaci práce a nebo naopak mají příliš organizovaný ţivot. Objevuje se také v rodinách, kde neexistuje zásadovost, koncepce, organizování práce i ovládání citů. Dítě se stává nejisté, neví, co kdy můţe a jaký trest ho kdy čeká. Daleko vhodnější je, kdyţ se rodiče s dětmi dohodnou na oboustranně vhodných pravidlech. Při jejich porušení mohou hledat optimální trestající prostředek. Cílem výchovy jsou jen takové osobnostní vlastnosti, které sami potřebujeme, abychom spolu mohli šťastně ţít. Jsou to ty samé prostředky, které kaţdodenně pouţíváme na ovlivňování lidí: 1. základní důvěra 2. připravenost postarat se o sebe vlastními silami 3. realistické chápání světa a sebe samého 4. dobromyslnost 5. sebedisciplína Podmínky rodinného prostředí Jak uvádí Bakošová (1994, s. 30-33; 2005, s. 39-42), na kvalitě ţivota rodiny se podílejí podmínky rodinného prostředí - demografické, ekonomické (materiální), psychologické a kulturní, které umoţňují kvalitu rodinného prostředí měřit.
32
1. Demografické podmínky rodinného prostředí Mezi demografické podmínky řadíme velikost rodiny, věk rodičů a dětí, sňatečnost, úmrtnost, porodnost, zaměstnanost, charakter práce, národnost. Velikost rodiny – dnešní rodina má tendenci být čtyřčlennou, resp. trojčlennou. Je to optimální počet pro materiální zabezpečení rodiny v současných podmínkách. Vícepočetná rodina – je to rodina s více jak třemi dětmi. Jde o rodiny, jejichţ vznik je motivovaný více faktory: spontánním, zodpovědným i méně zodpovědným přístupem k rodičovství, zkušenostmi z vlastního dětství, otevřeností vůči ţivotu, náboţenským přesvědčením. Patří sem i nezodpovědné, neregulované přístupy rodin ze sociálně znevýhodněného prostředí i romských rodin. Děti z vícepočetných rodin, kde je nezodpovědný přístup rodičů k početí, jsou z hlediska výchovy ochuzené, vychovávané ulicí, jsou ochuzené i z materiální stránky. Mohou se vyskytnout i případy nedostatečné péče a zanedbávání. Kde je přístup rodičů zodpovědný, z hlediska výchovy můţe být tato rodina příkladem ve spolupráci a v dělbě práce, starší sourozenci se starají o mladší, a to vede k pěstování zodpovědnosti, spolupráci a empatii. Děti z takových rodin jsou společenské, nesobecké, tolerantní, lehce se socializují. Rodina s jedním dítětem – začíná být charakteristickým znakem rodiny na začátku nového tisíciletí. Hlavní příčiny jsou ekonomické. Výchovné problémy, které se vyskytují v této rodině jsou: přílišná péče a pozornost, které mohou v dítěti vyvolat pocit,
ţe
je
výjimečné,
mimořádné,
menší
schopnost
sebeovládání,
menší
akceptovatelnost dětí v kolektivu a nesamostatnost. Výhodou této rodiny je, ţe ekonomická pozice dítěte je lepší (hračky oblečení) a rodiče má jen pro sebe. Rodina straších rodičů – její výskyt není častý. Starší rodiče bývají zpravidla úzkostlivější, mají o dítě strach, brání mu v aktivitách, jsou méně bezprostřední. Jakmile dosáhne úspěchu, dávají u pocit výjimečnosti. Některé děti straších rodičů mají rodinné prostředí velmi podnětné z hlediska kulturní vybavenosti, a to má vliv na jejich školní úspěšnost. Ve výchově kromě věku hraje roli i osobnost rodičů, jejich vztah k dítěti a schopnost vychovávat. Zdrojem výchovných problémů můţe být ve škole výsměch spoluţáků. Rodina věkově rozdílných rodičů – jeden z rodičů je straší (častěji je to muţ). Z hlediska výchovy je méně pruţný, projevuje méně radosti, potřebuje více odpočinku, děti ho často vyrušují. Opět záleţí na typu osobnosti, jak situaci zvládne. Jakmile je
33
ţena dominantní vychovávatelkou a děti akceptují jen ji jako matku, mohou nastat partnerské problémy. Je dobré, kdyţ rodiče naučí svoje děti, ţe kaţdý z nich má svoje přednosti a můţe jimi dítě obohatit. Potom nastane mezi partnery vzájemná úcta. Zaměstnanost rodičů – patří k dalším demografickým znakům rodinného prostředí, které vytváří spokojenost a ekonomický přínos. Mít zaměstnání je vysokou hodnotou pro člověka, který práci chápe jako prostředek na zabezpečení příjmů, ale i jako prostředek seberealizace. Vysoké nároky na zvládnutí pracovních a společenských rolí můţe být v mladých rodinách příčinou vzniku problémů, které přecházejí do krizí a rozvodů. Zaměstnanost rodičů způsobuje jejich oddělení od rodiny, obou rodičů od rodinného prostředí a od dětí. Ţeny s vysokoškolským vzděláním nemají zájem zůstat doma a starat se o výchovu dětí. Zatím nejsou ţádné náznaky, jak udělat toto ,,povolání“ ţenám přitaţlivějším, jak jí nahradit chybějící společenské kontakty. Charakter práce – ovlivňuje podmínky ţivota v rodině. Například dvojsměnnost, týdenní práce mimo rodinu, podnikatelská činnost. V této souvislosti rostou počty nespokojených partnerů (hlavně ţen), neschopnost zvládnout všechny funkce. To se potom odráţí i na postavení dítěte, na formování stability jeho osobnosti. Proto je vhodné, aby se partneři dokázali dohodnout a zorganizovat si pracovní povinnosti tak, ţe budou svědky jak jejich děti zdravě prosperují, jsou spokojené a šťastné. V opačném případě je můţe čekat vysoký pracovní postup, materiální zabezpečení rodiny, ale nešťastné a frustrované děti, které mohou mít problémy celý ţivot. Nezaměstnanost – je další problém spadající do této oblasti. Hlavně dlouhodobá nezaměstnanost, můţe způsobit ekonomický nedostatek, pokles ţivotní úrovně, ztrátu sebedůvěry a nudu. Je vhodné vyuţít čas na rekvalifikaci, hledání příleţitostí, aby se nenarušily vztahy v rodině i samotná osobnost nezaměstnaného. 2. Materiální (ekonomické) podmínky rodinného prostředí Mezi materiální podmínky řadíme příjmy, výdaje, spotřebu, počet zaměstnaných v rodině, přítomnost člena se zdravotním postiţením atp. Podle Bakošové (1994, s. 32; 2005, s. 41) jsou materiální podmínky rodiny podstatné pro podílení se na kvalitě ţivota rodiny. Úroveň rodinného prostředí závisí na výši příjmů, výši výdajů, počtu vyţivovaných členů, počtu zaměstnaných dospělích, přítomnosti člena rodiny se zdravotním znevýhodněním a na spotřebě rodiny. Materiální podmínky rodin jsou diferencované a kromě příjmů závisí i na vzdělání,
34
na společenském postavení, na hodnotách, které členové domácnosti preferují, na osobních potřebách i cílech rodiny. Kaţdá krajnost je pro výchovu nebezpečná. Nejen nedostatek základních ţivotních potřeb, ale i jejich nadbytek (přepychové zařízení, oblečení, technické vybavení) můţe děti negativně ovlivnit v jejich ţivotní dráze. Současná materiální orientace většiny rodin souvisí s hodnotovou orientací společnosti. Oproti období před rokem 1989 jsou mezi rodinami patrné větší rozdíly. Přibyli chudí, bohatí, rodiny s přiměřeným příjmem, se ţivotním minimem. Stát se snaţí pomáhat rodinám různými formami sociální pomoci. Z hlediska výchovy je potřeba vychovávat děti tak, aby poznali reálnou ekonomickou situaci vlastní rodiny, ukázat jim příjmy, nevyhnutelné výdaje a naučit je hospodařit s vlastním kapesným. Také je vhodné, aby děti poznaly, jaké povinnosti přináší rodičům práce, jak je potřebné zodpovědně přistupovat k pracovním povinnostem. Materiální podmínky určuje na jedné straně společnost (stát), na druhé straně občan svým pracovním zařazením. Stát však můţe vstoupit do hospodaření rodin: -
vytvářením prostoru pro podnikání můţe zabezpečit přiměřený standard,
-
kompenzovat znevýhodněné rodiny v oblasti ţivotní úrovně,
-
pomáhat rodinám snášet situace, které je ohroţují (nezaměstnanost, nemoc, rozpad rodiny).
3. Psychologické podmínky rodinného prostředí Macziaszková (1990, In: Bakošová, 1994, s. 32; 2005, s. 42) uvádí, ţe jde o podmínky, které zabezpečují poklidný ţivot v rodině. Zahrnují atmosféru v rodině, vztahy mezi partnery, vztahy mezi dětmi a rodiči a vztahy mezi dětmi navzájem. Mezi nejčastější příčiny konfliktů mezi ţenou – matkou a muţem – otcem patří: -
málo ţivotních zkušeností jednoho nebo obou rodičů,
-
manţelská nevěra, nevhodné návyky (alkoholismu, závislost),
-
nedostatek vnitřní disciplíny,
-
různé přístupy k výchově dětí,
-
rozdílnost zájmů a názorů partnerů. Všechny tyto neshody způsobují napětí, agresivitu a nenávist. Jejich podstata
spočívá v netolerantnosti, v egoismu jednoho nebo obou partnerů. Kdyţ manţelé vnáší do rodiny napětí, dětí mohou být nervózní, kdyţ vnáší kritiku, děti budou kritizovat
35
ostatní, kdyţ vnáší porozumění a pozitivní řešení problémových situací, děti dostanou do vínku schopnost kooperovat s jinými lidmi. Pro klidnou atmosféru v rodinném prostředí jsou potřebné také mravní vlastnosti osobního ţivota, jako porozumění, akceptace, tolerance, důvěra. Rozdílné vlastnosti jako neporozumění, neakceptace, netolerance a nedůvěra se vyskytují v rodinách s nízkým sociálním statusem, vzdělanostní úrovní, stejně jako v rodinách vysokoškolsky vzdělaných partnerů. Na těchto faktorech se podílí dědičnost, prostředí, výchova a sebeutváření. 4. Kulturní podmínky rodinného prostředí Řadíme mezi ně vzdělání rodičů, způsob ţivota rodiny, hodnoty, trávení volného času, pedagogizace rodinného prostředí atp. Jsou charakterizovány stupněm dosaţeného vzdělání obou rodičů, způsobem ţivota rodiny, orientací na individuální a společenské cíle, konzumním nebo tvořivým způsobem ţivota a ţivotním stylem. Dále vnímání hodnot, jako vztah k přírodě, k vnějšímu světu, k lidem, k sobě samému, touha po sebevyjádření, citové bohatství člověka, způsob trávení volného času, jeho účelné vyuţívání a také pedagogizace rodinného prostředí. Současná doba je poznamenaná prací s počítačem, komunikací přes internet či mobilní telefon, coţ přináší méně sociálních kontaktů a vzniká také menší motivace k četbě a vzdělávání se tradičním způsobem. Ke kulturnímu rodinnému prostředí patří dostatek vzdělávacích podnětů v rodině – knihy, časopisy, encyklopedie, poznávání různých druhů umění. Je důleţité, zda má dítě svůj pracovní koutek, prostor pro intimitu a soukromí. Projevem kultury je i zájem rodičů o rodičovství, coţ je podstatné pro optimální výchovu dětí, uvědomění si hodnot dítěte a významu rodiny (Bakošová, 1994, s. 33; 2005, s. 42). Pro detailnější orientaci v problematice uvádím kritéria sociálního znevýhodnění doc. Lazarové, která mohou určit sociální znevýhodnění v nejisté situaci. Jde o rizikové faktory, které mohou poukazovat na určité sociální znevýhodnění dítěte a jeho rodiny. Rodina musí vyhovovat hned několika kritériím, naplnění jen jednoho z kritérií nepoukazuje na sociální znevýhodnění.
36
Rizikové faktory, které mohou poukazovat na určité sociální znevýhodnění dítěte a jeho rodiny: 1. Více jak 3 děti v rodině. 2. Odlišná národnost/etnikum neţ je majoritní. 3. Nezaměstnanost alespoň jednoho z rodičů. 4. Dlouhodobá nemocnost či patologická závislost alespoň jednoho z rodičů. 5. Neúplná rodina. 6. Nevyhovující bydlení (nevyhovující nebo chybějící sociální zařízení, topení na tuhá paliva, pouze studená voda apod.). 7. Velký počet osob v jednom bytě (více jak 2 osoby na jednu místnost vč. kuchyně). 8. Oba rodiče mají nejvyšší vzdělání základní. 9. Dítě v ústavní péči či ochranné výchově. 10. Rodina pobírající sociální dávky (s příjmy pod úrovní ţivotního minima). 11. Jiná rizika.
3.3.1 Rodina v hmotné nouzi Stavem sociální nouze je, nachází-li se občan, který pro nízký věk (0-18), zdravotní stav, absenci sociálního zázemí (osamělost seniorů, hendikepovaných lidí, dysfunkce rodiny), ohroţení vlastních zájmů jinou osobu, nebo z jiných závaţných důvodu, není schopen zabezpečovat své základní ţivotní a sociální potřeby zejména ve smyslu zabezpečení péče o svou osobu, domácnost a svá práva a zájmy. Splňuje-li občan tyto podmínky, má právo na dostupnou, přiměřenou sociální pomoc. Sociální pomoc je realizována prostřednictvím sociálních sluţeb (Matoušek, 2003). Stavem hmotné nouze je situace, v niţ se nachází občan, jehoţ základní ţivotní podmínky nejsou zabezpečeny dostatečnými příjmy, a který si nemůţe vlastním přičiněním nebo vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných závaţných důvodů vlastním přičiněním tyto podmínky nebo prostředky na jejich vytvoření zajistit. Do takového situace se dostává člověk v důsledku nízkého příjmu. Zabezpečení jeho základních ţivotních potřeb je tak váţně ohroţeno. Společensky uznanou minimální hranicí příjmu občana, pod níţ nastává stav hmotné nouze, je ţivotní a existenční minimum (Matoušek, 2003).
37
Z výše uvedených teorií můţeme usuzovat, ţe rodinami, jejichţ prostředí pro výchovu dětí je sociálně znevýhodněné jsou i rodiny pobírající dávky v hmotné nouzi. Tyto rodiny jsou pak zajišťovány třetím pilířem sociálního zabezpečení, kterým je sociální pomoc. Do tohoto pilíře patří i dávky pomoci v hmotné nouzi, které upravuje zákon 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi a zákon 110/2006 Sb., o ţivotním a existenčním minimu. Mezi základní cíle systému pomoci v hmotné nouzi patří pomoc osobám a rodinám s nedostatečnými příjmy, zabránit sociálnímu vyloučení a motivovat tyto osoby k aktivní snaze zajistit si prostředky k uspokojení svých ţivotních potřeb. V systému dávek pomoci v hmotné nouzi se poskytují tři dávky, které řeší různé situace hmotné nouze: Příspěvek na ţivobytí představuje základní dávku pomoci v hmotné nouzi, která řeší nedostatečný příjem osoby či všech společně posuzovaných osob (rodiny). V praxi to znamená, ţe v případě, ţe příjem osoby po odečtení přiměřených nákladů na bydlení (maximálně do výše 30% příjmů osoby, v Praze do 35%) nedosahuje částky ţivobytí, vzniká nárok na tuto dávku. Ţivobytí osoby se stanoví na základě posouzení celkových majetkových, sociálních poměrů, příjmů a zhodnocení dalších okolností, které mohou částky ţivobytí navýšit (aktivní snaha najít si placenou práci, potřeba dietního stravování). Částka ţivobytí se odvíjí od částek ţivotního a existenčního minima, částky ţivobytí jednotlivých osob se při stanovení ţivobytí rodiny sčítají. Doplatek na bydlení je dávkou pomoci v hmotné nouzi, která řeší situaci nedostatku příjmu k úhradě odůvodněných nákladů na bydlení. Základními podmínkami nároku jsou: ţadatel nebo společně posuzovaná osoba musí být nájemcem nebo vlastníkem bytu a zároveň splňovat podmínky nároku na příspěvek na ţivobytí a příspěvek na bydlení ze systému dávek státní sociální podpory. Ve výjimečných případech můţe být doplatek na bydlení poskytnut i přesto, ţe nejsou tyto podmínky splněny – jedná se zejména o klienty ţijících na ubytovnách. Poskytnutí doplatku na bydlení se řídí dle trvalého pobytu. Mimořádná okamţitá pomoc je poskytována osobám v situacích, které je nezbytné řešit bezodkladně a sám jedinec toho není schopen. Poskytovány jsou dle uváţení správního orgánu. Jejich účelem je usnadnit nějakou mimořádnou situaci v ţivotě člověka. Dle zákona můţeme rozlišovat pět mimořádných situací. První situace můţe nastat, kdyţ osoba neplní podmínky hmotné nouze, ale hrozí jí závaţná újma na zdraví. Další situace řeší pomoc osobám, postiţeným váţnou mimořádnou událostí 38
(ţivelná
pohroma
–
povodně).
K úhradě
jednorázového
výdaje
osobám
s nedostatečnými prostředky slouţí další mimořádná okamţitá pomoc. Míní se tím například úhrada správního poplatku při ztrátě veškerých dokladů a finančních prostředků nebo úhrada noclehu. Další situace je spojená s mimořádnou úhradou předmětů dlouhodobé potřeby (pračky, lednice) nebo s úhradou v souvislosti se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřených dětí. Poslední situace je spojená s ohroţením sociálním vyloučením – osoby propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody, z ústavní péče apod. Sociální šetření Zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, umoţňuje provést v místě, kde se klient zdrţuje (kde spí, přebývá) tzv. sociální šetření. Sociální pracovník navštíví klienta v tomto jeho přirozeném prostředí a zaměřuje se na zmapování celkových ţivotních podmínek rodiny, vybavenost bytu, zázemí dětí v bytě (vlastní pokoj, koutek, vlastní postel nebo společná, psací stůl atd.). Sociální pracovníci hmotné nouze spolupracují s pracovníky oddělení sociálně právní ochrany dětí a při sebemenším podezření na skutečnost, která spadá do kompetencí OSPOD (týrání dítěte, zanedbávání, apod.) tyto pracovníky informují. Sociální šetření má tedy nejen kontrolní význam, ale především význam preventivní.
3.3.2 Další formy sociálně znevýhodněného rodinného prostředí 1. Násilí v rodině ,,Násilí je forma neţádoucí interakce, v které jeden člen rodiny způsobuje druhému bolest anebo poškození“ (Bakošová, 2005, s. 34). Jakmile se násilí páchá na dětech, hovoříme o syndromu CAN (Child Abused and Neglect) – syndromu zanedbaného, zneuţívaného a týraného dítěte. a) fyzické násilí Patří sem bití, různé rány, zlomeniny, dušení a trávení. Patří sem i nedostatky ve výchově, neprospívání, nevhodná péče, nevhodné bydlení, ošacení.
39
b) psychické násilí Patří k němu duševní a citové týrání, zneuţívání a zanedbávání, jako jsou nadávky, výhrůţky, stres, šikanování, agresivita, nedostatek podnětů. c) sexuální zneuţívání Patří do něj osahávání, sexuální hry, znásilnění, incest, ale také exhibicionismus a pornografie. K násilí dochází v rodinách mezi partnery i ve vztahu rodičů a dětí. Mezi moţné zdroje násilí patří osobnostní předpoklady, zdrojem můţe být i odpozorované chování z původní rodiny (např. otec týrá syna, protoţe sám byl v dětství týraný vlastním otcem). Rodiče týrají děti také z těchto příčin: -
kdyţ se narodí nechtěné dítě (těhotenství nebylo plánované),
-
kdyţ se narodí postiţené dítě (očekávají zdravé dítě a neumí se smířit s tím, ţe právě jim se narodilo postiţené dítě),
-
kdyţ dítě mají příliš mladí partneři (nejsou připraveni na partnerství a rodičovství),
-
kdyţ do rodiny přijde nevlastní rodič,
-
kdyţ jsou rodiče chudí, nezaměstnaní, bydlí v nevhodných podmínkách.
2. Nemoc v rodině Kaţdá rodina se v průběhu ţivota můţe setkat s onemocněním člena rodiny. Jakákoli nemoc dlouhodobého charakteru (operace, pooperační stavy, zhoubné nádory apod.) zatěţuje všechny členy rodiny. Rodina omezuje svůj přirozený ţivotní styl, čímţ nastávají konflikty mezi partnery a nebo ostatními členy rodiny. Na zmírnění těchto situací je třeba spolupráce s lékařem, zdravotním personálem a často i psychologem. Horší situace nastane, kdyţ se rodičům narodí dítě se zdravotním postiţením tělesného, mentálního nebo sociálního charakteru. Tato rodina často nedokáţe unést náročnou ţivotní situaci. Mnozí se vzdávají dětí hned po narození a umísťují je do sociálních zařízení. Jsou však i mnozí stateční rodiče, kteří dítě přijímají takové, jaké je a vytvářejí mu šťastný domov. Osudy mnohých dětí závisí a osobnostní vyspělosti rodičů (Bakošová, 2005, s. 36).
40
3. Závislost v rodině Nejčastěji vyskytující se závislostí, je alkoholismus. Časté uţívání alkoholu některého z členů rodiny má vliv na zdravotní stav, sociální status, výkon profese i vztahy v rodině. Jakmile je v rodině jeden alkoholik, ţít s ním je velmi obtíţné. Alkoholik často slibuje, ţe s pitím přestane, ale slib nedodrţí. Je to spojeno s jeho osobnostní slabostí, resp. s problémem, který má a neumí zvládnout. Můţe mít problémy pracovní, partnerské. Alkoholikem se člověk často stává také tehdy, kdyţ odpozoruje toto chování ve své původní rodině (Bakošová, 2005, s. 36).
4. Rodina uprchlíků Je to rodina, která utekla z vlastní země pro porušování základních lidských práv ekonomického nebo politického charakteru. U mnohých rodin je obtíţné rozeznat, jestli jde o útěk za vidinou štěstí v jiné zemi nebo o chudobu, ztrátu domova. Ţivot v uprchlických táborech je obtíţný, vyţaduje disciplínu a respektování pravidel. Nevýhodou je jazyková bariéra, brání začleňování se do společnosti, pochopení zvyků, tradicí a kultury země, v které zůstávají ţít. Pomocníkem můţe být sociální pracovník nebo sociální pedagog (Bakošová, 2005, s. 37).
5. Romská rodina Romové přišli do Evropy před 3000 lety z Indie. Z hlediska společenského postavení patřili mezi niţší společenskou vrstvu. Byli to kočovníci, hudebníci, kováři, akrobati. V současnosti studují vysoké školy, jsou mezi nimi vzdělaní, kteří se dokáţou v ţivotě prosadit. Romskou rodinu je moţné rozdělit podle místa, v kterém ţije. Jde o Romy, ţijící ve městech, na vesnicích, v osadách. Vlivem těchto podmínek je jejich ţivotní úroveň odlišná (Bakošová, 2005, s. 37).
41
3.4 Důsledky sociálního znevýhodnění Dle přístupů k sociálnímu znevýhodnění lze usuzovat, ţe komplexní posuzování sociálního znevýhodnění spadá do oblasti zájmu pedagogů, psychologů i sociálních pracovníků. Jejich spolupráce při posuzování sociálního znevýhodnění je na místě a potřebná. Vágnerová (1999) uvádí, ţe v sociálně znevýhodněných rodinách se často objevuje napětí, malá vzájemná důvěra, a proto děti z dysfunkčních rodin často proţívají pocity psychické deprivace, které vznikají následkem dlouhodobého neuspokojení citových potřeb a vyznačují se některými psychickými zvláštnostmi, někdy aţ poruchami, které negativně ovlivňují jejich postupné zařazování do společnosti. Důsledky na vnitřní stránku osobnosti dítěte Znevýhodněné rodinné prostředí představuje riziko nesprávného rozvoje osobnosti a osobnostních charakteristik. Za vnitřní důsledky nesprávného vývoje můţeme povaţovat: -
sociální izolaci,
-
změna sebevnímání a sebehodnocení,
-
komplex méněcennosti,
-
narušená řeč a komunikace,
-
emocionální labilita, Vývoj mladého člověka v nezdravém a nebo nefunkčním rodinném prostředí
můţe zapříčinit jeho sociální izolaci. Jedná se o vyčlenění ze společnosti, nedostatek sociálních kontaktů, skoro ţádné vazby na spoluţáky či vrstevníky. V extrémních případech můţe zapříčinit sociální vyloučení (exkluzi) (Vyţinkárová, 2008). Zdravé sebevědomí se vytváří jen ve zdravém a harmonickém prostředí. Mezi vrstevníky, ve škole, je dítě vyloučen na okraj skupiny. Má málo přátel, i kdyţ po nich touţí. Děti ţijící ve znevýhodněném prostředí často nemají schopnosti efektivně komunikovat, diskutovat, zvládat kritiku, chovat se asertivně. Těţko se začleňují do svých vrstevnických skupin, neumí spolupracovat s jinými lidmi a vytvářet progresivní mezilidské vztahy.
42
Důsledky na vnější stránku osobnosti dítěte Vyţinkárová (2008) uvádí, ţe nedostatečná výchova v rodině, nedostatek lásky a porozumění má za následek i závaţné poruchy v sociálních vztazích. Jde o vnější důsledky jako je vzdorovitost, záškoláctví, toulání, útěky z domova, sebepoškozování, vandalismus, kouření, krádeţe a předčasná pohlavní aktivita. Nezřídka se setkáváme s prvními experimenty s lehkými drogami jako je cigareta, alkohol, marihuana. Účinky těchto látek se snaţí mladý člověk vyprostit z reality a navodit stav umělého sebevědomí. Závaţným se stává jejich nadměrné uţívání. V jiném případě nespokojenost se svým okolím jedinec obrací do sebe a můţe vyústit aţ v nenávist sebe sama za to, ţe není schopný svůj ţivot změnit. Dalším příkladem je skupinové chuligánství, potulování, páchání kriminální činnosti. Sociální status dítěte negativně ovlivňuje sociální a kulturní situace rodiny, jestli je rodič závislý na alkoholu nebo jiných návykových látkách (Vágnerová, 1999). Mareš (1999) uvádí, ţe v mnoha případech je předpokladem sociálního znevýhodnění chudoba. Nízké umístění ve společnosti můţe být charakterizováno různými dalšími koncepty, jako například sociální vyloučení a exkluze, marginalizace, kultura bídy, underclass. Tyto koncepty se liší předpoklady a příčinami vzniku chudoby a faktory ovlivňující podobu a reprodukci chudoby. Nalézáme zde také přístupy, kdy se příčina chudoby můţe stát také jejím důsledkem (například nezaměstnanost, nekvalifikovanost, nedostatečná gramotnost). Podle Mareše (1999) udrţuje chudobu především nízký lidský kapitál chudých a nedostatečná poptávka po pracovní síle. Ve společnosti existuje kategorie lidí s velmi malou šancí uplatnit se na trhu práce z důvodů sníţených fyzických či psychických schopností, nekvalifikovanosti, v důsledku diskriminace (příslušníci minorit, ţeny a staří lidé a dlouhodobě nezaměstnaní. Knoblochová (2008) ve své práci zmiňuje, ţe sociální vyloučení stejně jako chudoba můţe být přenášeno z generaci na generaci v procesu socializace. Příčinu sociálního vyloučení je třeba hledat v dětství, v neosvojení si potřebných postojů, hodnot, nevytvoření si kulturního a sociálního kapitálu, nedůvěra k institucím společnosti. Tento přenos můţeme částečně jiţ sledovat u dětí klientů dávek pomoci v hmotné nouzi. Klienti, kteří jsou zajišťování dávkami sociální péče, nepřenášejí na své potomky hodnoty a postoje společnosti k práci a ke vzdělání.
43
II. EMPIRICKÁ ČÁST V empirické části bych chtěla čtenáře seznámit s tím, co mě motivovalo k provedení průzkumu a jaký byl jeho cíl. Popíši samozřejmě metodu a metodiku průzkumu. Blíţe čtenáře seznámím s metodou případové studie. Stěţejní kapitolou empirické části je popis a analýza konkrétních kazuistik. Z analýz těchto kazuistik utvořím závěr a doporučení pro zkoumaný průzkumný vzorek.
4.1
Cíl průzkumu, předmět průzkumu Jedinci, skupiny i komunity sociálně znevýhodněných lidí jsou hlavním
předmětem zájmu sociálních pedagogů. V teoretické části uvádím charakteristiku a specifické rysy sociálního znevýhodnění, přičemţ se zaměřuji především na děti ze sociálně znevýhodněného rodinného prostředí. Provedeným průzkumem zjistím, jaká je kvalita ţivota dětí z takto sociálně znevýhodněného rodinného prostředí. K provedení průzkumu mě motivovala moje profese sociálního pracovníka. Pracuji na referátu hmotné nouze, Odboru sociální péče Magistrátu města Brna, který je specifický v tom, ţe vyplácí dávky pomoci v hmotné nouzi rodinám s nezaopatřenými dětmi. Tyto rodiny většinou naplňují několik kritérií, které vykazují známky sociálního znevýhodnění. Typickým faktorem je samozřejmě pobírání sociálních dávek, ale hojně se vyskytují i další faktory, jako např. vícepočetná rodina, odlišná národnost nebo etnikum, neúplná rodina, dlouhodobá nezaměstnanost alespoň jednoho dospělého člena rodiny apod. Rodiny většinou bydlí v nevyhovujících podmínkách (vybydlené domy, zahradní kolonie), její členové trpí vysokou mírou nemocnosti, ať uţ v důsledku stresu z dlouhodobé
nezaměstnanosti
nebo
nevyhovujícího
bydlení.
Dlouhodobá
nezaměstnanost je z velké míry zapříčiněna nekvalifikovaností těchto lidí, neboť dosahují ve většině případů pouze základního vzdělání. Protoţe s těmito lidmi pracuji dlouhodobě, i několik let, zajímá mě z hlediska pracovního i lidského, jakou mají tyto rodiny kvalitu ţivota, jaké jsou dopady znevýhodnění na jejich rodinný ţivot, tzn. jak vychovávají takové rodiny své děti, jak vedou děti ke vzdělání, jaké pro ně má sociální znevýhodnění důsledky. Předmětem mého průzkumu tedy budou rodiny pobírající dávky pomoci v hmotné nouzi.
44
Cílem průzkumu mé bakalářské práce bude: -
navázat v empirické části na část teoretickou,
-
zjišťovat kvalitu ţivota u dětí ze sociálně znevýhodněného rodinného prostředí,
-
monitorovat stav kvality ţivota u dětí,
-
zjistit typy sociálního znevýhodnění. Cíle průzkumu jsem si zvolila ve třech rovinách, které se navzájem prolínají.
V empirické části své práce se pokusím najít odpověď na: Poznávací cíl: ,,Jaká je kvalita ţivota dětí ze sociálně znevýhodněného rodinného prostředí?“ Symbolický cíl: Hlouběji pochopit problematiku sociálního znevýhodnění, prozkoumat kvalitu ţivota dětí z tohoto prostředí, výchovně – vzdělávací i sociální aspekty sociálně znevýhodněného prostředí. Aplikační cíl: Poskytnout veřejnosti i odborníkům obraz o kvalitě ţivota dětí ze sociálně znevýhodněného rodinného prostředí a rodin pobírající dávky pomoci v hmotné nouzi z pohledu sociálního pedagoga. V závěru se také pokusím nastínit moţná řešení problému, a tím pádem minimalizovat důsledky a vliv znevýhodnění na děti.
4.2
Metody a metodika průzkumu Vzhledem ke specifičnosti zkoumané problematiky a povaze informací, které
budu zjišťovat, jsem se rozhodla pracovat v rámci kvalitativní metodologie. Volba kvalitativního průzkumu nejlépe odpovídá jejímu cíli – tj. zjistit kvalitu ţivota dětí ze sociálně znevýhodněného rodinného prostředí. „Kvalitativní výzkum je nenumerické šetření a interpretace sociální reality. Cílem je odkrýt význam podkládaný sdělovaným informacím,“ definuje kvalitativní průzkum Disman (2002, s. 285). Kvalitativní průzkum nám pomáhá porozumět sociální realitě, porozumět lidem v sociálních situacích. Umoţňuje nám tak nalézt neočekávané pravidelnosti ve struktuře dat. Jeho nevýhodou je omezená moţnost generalizace závěrů na populaci. Zároveň je těţké kvantifikovat pravděpodobnost, ţe naše závěry jsou platné (Disman, 2002).
45
Přitom je třeba maximálně se snaţit minimalizovat zkreslení v průběhu výzkumných procedur. To kvalitativní výzkum umoţňuje mnohem lépe neţ výzkum kvantitativní, kde máme předem připravené kategorie a hypotézy. V kvalitativním výzkumu je výhodou, ţe redukce dat je mnohem slabší neţ v kvantitativním výzkumu. Má tak mnohem větší naději předejít kontaminaci dat výzkumem samotným (Disman, 2002). Strauss a Corbinová (1999) dále uvádějí, ţe se můţe jednat o výzkum týkající se ţivota lidí ve společnosti, jejich chování, ale také chodu organizace, či popisu společenských hnutí nebo jiných společenských vztahů. Kvalitativní metody se pouţívají k odhalení a porozumění tomu, co je podstatou jevů, o nichţ toho moc nevíme. Bakošová (2008, s. 71) uvádí, ţe k základním znakům kvalitativního výzkumu patří: -
je konstruktivní, vytváří nové teorie, typické pro něj je, ţe nezačíná hypotézami, ale tvoří je během výzkumu,
-
je verifikační (testuje existující teorie, tzn. na základě zjištěných empirických dat je přijímá nebo odmítá),
-
v průběhu výzkumu mění metody ( pozorování, rozhovor), studuje dokumenty,
-
je pruţný, přizpůsobuje se novým pedagogickým situacím,
-
výzkumník je v přímém kontaktu se sociálními procesy,
-
vynakládá se úsilí na zachování přirozené situace,
-
výzkum má opisný charakter, zaznamenávají se i údaje, které jsou triviální, neboť mají slouţit jako klíč na porozumění hlubších věcí,
-
od výzkumníka vyţaduje i jisté osobnostní vlastnosti, především zachovat si od jevů odstup. Dále uvádí, ţe výzkumník se identifikuje s předmětem výzkumu, postupuje
flexibilně, holisticky, na příkladu teorií, zdůrazňuje to, co je společné, analyzuje data, prokazuje nízkou míru měření. Nejběţnějšími metodami sběru dat v kvalitativním výzkumu jsou zúčastněné pozorování, polostandardizovaný rozhovor a analýza osobních dokumentů. Ve svém průzkumu jsem pouţila metodu případové studie.
46
Metoda případové studie (sociálně-pedagogická kazuistika) Případová studie (case study) je monografická metoda opisu, rozbor jednotlivých případů, studium všech materiálů, které pomáhají diagnostikovat a dělat závěry. Jde o diagnostické testování, pozorování, studium výsledků činností jedince. Při postupném získávání údajů je můţeme zařadit do anamnézy, katamnézy, diagnostiky a prognózy. Bakošová (2005, s. 25) uvádí, ţe anamnéza je sběr údajů v počáteční fázi, v katamnéze jde o sledování průběhu poškození zkoumané osoby aţ po nápravu. Diagnostikou se poznávají podmínky, potřeby z hlediska toho, co se uvádí v anamnéze dítěte. Prognóza je předpověď z hlediska dalšího vývoje pozorovaného dítěte. Všechny uvedené metody výzkumníci pouţívají ve výzkumu sociální pedagogiky na ověření jistých předpokladů a nebo na uvedení nové teorie. Jsou náročné, vyţadují čas na přípravu, příběh, vyhodnocení i interpretaci. Kvantitativní metody mají význam tehdy, kdyţ se ověřují na reprezentativním vzorku. Kvalitativní metody s malým vzorkem mohou předpovídat prognózu zkoumaného vzorku. V rodině je moţné podrobit zkoumání zejména výchovné styly, atmosféru v rodině, materiálně ekonomické podmínky, organizaci rodinného ţivota, kulturní a hodnotovou orientaci rodiny, vztahy mezi rodiči a prarodiči, pozici dítěte v rodině, vztahy mezi sourozenci, zdravotní stav členů rodiny, zaměstnání rodičů, abúzus v rodině apod. (Čáp, Mareš, 2007). Kaţdá sociálně-pedagogická kazuistika by měla obsahovat tyto údaje: 1. Anamnéza Podmínky rodinného prostředí -
demografické - věk , pohlaví, vzdělání, zaměstnanost, lokalita
-
materiální (ekonomické) – mohou být v normě, na hranici ţivotního minima, chudoba, nadstandardní
-
psychologické – vztahy v rodině, styl výchovy uplatňovaný v rodině, dominantní vychovávatel, vztahy se školou, učiteli a širším sociálním prostředím, atmosféra v rodině apod.
-
kulturní – ţivotní styl, trávení volného času, podnětnost prostředí
2. Diagnóza – podmínky a potřeby z hlediska toho, co je v anamnéze 3. Prognóza – předpověď zkoumaného problému z hlediska dalšího vývoje pozorovaného dítěte z pohledu rodiny, školy a státu.
47
4.3
Průzkumný vzorek Na začátek musím čtenáře upozornit, ţe jsem povinna chránit osobní data všech
svých klientů. Proto záměrně neuvádím jejich skutečná jména, ale všem jsem jména pozměnila.
4.3.1 Případové studie a jejich analýza Kazuistika č. 1: Kristýna 11 let, neúplná rodina, závislost matky na drogách Anamnéza Kristýna se narodila, kdyţ bylo matce 17 let. Otec Kristýny je v rodném listě uvedený, ale s rodinou nikdy neţil a o dceru nejevil zájem. Nutno podotknout, ţe matka se o kontakt usilovněji nepokoušela. Výţivné na nezaopatřenou dceru mu stanoveno nebylo, protoţe byl v té době bez zaměstnání, v evidenci úřadu práce. Zpočátku se matka o dceru starala sama v rámci svých moţností a schopností. Po dvou letech si našla nového přítele v severních Čechách a po krátké době se k němu nastěhovala. Dcera odešla společně s ní. První tři roky bylo vše v pořádku, ale postupem času se matka spolu s přítelem stali závislými na drogách, zasáhlo oddělení sociálně právní ochrany dětí a soud posléze dceru svěřil do péče babičky Marie (matka matky). Matce určil platit výţivné na dceru ve výši 300,- Kč měsíčně, které ovšem nehradí. Tvrdí, ţe nemá z čeho - pobírá sociální dávky a peníze, které jí zbudou, utratí za drogy. Matka se o dceru celkově příliš nezajímá. Občas jí zavolá, osobní kontakt probíhá asi jen dvakrát ročně. Kristýna jiţ několik let ţije s babičkou, která je vdova. Uţ asi 5 let obývají malý byt v pavlačovém domě v centru města Brna. Babička Marie pobírá částečný invalidní důchod, vnučka pobírá ze systému dávek státní sociální podpory přídavek na dítě. Rodina je také doplňována do ţivotního minima dávkami pomoci v hmotné nouzi. Marie poskytuje vnučce výchovnou péči, s vnučkou se učí a píše úkoly. Snaţí se jí v plné míře nahradit matku. Kristýně však matka velmi chybí, ta ji občas v Brně navštíví. Po jejím odjezdu je Kristýna smutná, apatická, jakoby zasněná. Projevuje se to i na jejím prospěchu ve škole. Do té doby vcelku veselá mladá dívka změnila své chování. O nic se nezajímá, horší se její prospěch, nezapojuje se do kolektivu, straní se spoluţáků a kamarádů. Babička v kontaktu dcery s vnučkou bránit nechce, protoţe koneckonců má na návštěvu právo. Následky si uvědomuje, a o to víc Kristýnu
48
podporuje, snaţí se jí poskytnout vše, na co si dívka vzpomene i při jejich nepříznivé sociální situaci. Marie si však několikrát stěţovala, ţe se Kristýnino chování v poslední době začíná měnit, často bývá vzdorovitá, přestává ji poslouchat, nerespektuje její přání, příkazy a zákazy. Připisuje toto chování důsledkům počínající puberty. Diagnostika a analýza Typologie rodiny a podmínky rodinného prostředí typ rodiny: neúplná rodina, otec zcela absentuje, matka o dceru nejeví téměř ţádný zájem, dítě ţije s babičkou, která je v pokročilejším věku. demografické – Marie – 57 let, má základní vzdělání, v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce, čte a píše s obtíţemi, vnučka Kristýna – 11 let, je ţákyní základní školy. Obě romského etnika. materiální – nevyhovující bydlení, špatná finanční situace, rodina ţije ze sociálních dávek, částečného invalidního důchodu, přídavku na dítě a je doplácena dávkami pomoci v hmotné nouzi – příspěvek na ţivobytí a doplatek na bydlení do částky ţivotního minima rodiny. Rodina řeší také problémy s exekucí, zaviněnou nesplácením půjček a neuhrazením pokut v městské hromadné dopravě. psychologické – rodina vykazuje znaky neúplné rodiny s jedním dítětem, kde je vychovávajícím starší člověk. Atmosféra v rodině je dobrá do té doby, neţ se v ní vyskytne matka dítěte, poté se harmonie naruší. Problémem rodiny je patologická závislost matky na drogách. Dalším problémem se jeví dívčin věk a počínající období puberty. Přestává respektovat výchovné styly, které babička uplatňuje – ochranářská výchova kombinovaná se zákazy a příkazy. kulturní – kulturní úroveň rodiny je částečně vyhovující, babička vede Kristýnu ke školní docházce a vzdělání, ale trávení volného času nechává jen na ní. Podnětnost prostředí není příliš dobrá, chybí čtení pro radost, knihy, kulturní vyţití. Z diagnostiky tohoto konkrétního rodinného prostředí vyplývá, ţe typickými rizikovými faktory znevýhodnění jsou: odlišné etnikum neţ je to majoritní, nezaměstnanost, patologická závislost, neúplná rodina, nízké vzdělání, závislost rodiny na sociálních dávkách. Kvalitu ţivota dítěte ovlivňují především psychologické podmínky rodinného prostředí a částečně také kulturní podmínky. 49
Rodinné prostředí se zpočátku jevilo jako průměrně vyhovující, i kdyţ rodina byla neúplná, neboť absentoval otec dítěte. Seznámením se s novým partnerem a postupným vznikem matčiny závislosti se vazby v rodině narušily. Dítě bylo díky závislosti matky odebráno ze své výchozí rodiny, kde se cítilo bezpečně a mělo pocit jistoty. Nemůţe však být pochyb o tom, ţe z výchovného hlediska není moţné dítě ponechat v takovém prostředí. Odnáší si totiţ z něho vzory chování, schopnost kooperovat a příklady komunikace. Vztah k matce si dítě zachovalo, občas se navštěvují. K babičce má rovněţ pozitivní vztah, ale nepřehlédneme u dítěte upřednostňování vztahu s matkou. Důvodem je nejspíš i její nepřítomnost v rodině. Děvče touţí navázat s matkou intimnější vztah, který není omezován pouze náhodnými kontakty. Roli v tomto případě sehrává i věk dívky, která začíná vykazovat známky pubescentky. Má přirozenou potřebu pevného vztahu s někým blízkým. Babička tuto roli v očích dívky vzhledem ke svému pokročilejšímu věku naplnit nemůţe. Vzájemný vztah babičky a matky dítěte není konfliktní. Marie si uvědomuje, ţe občasné návštěvy v rodině nepřináší příliš mnoho pozitiv, ale nebrání jim. Matka na ně má právo, i kdyţ je dítě svěřeno do péče babičce. Uvítala by samozřejmě abstinenci a léčení své dcery, aby mohla naplno sehrávat svoji roli matky, o kterou se připravuje. Dcera se o léčení však nikdy nepokoušela. O výchovném působení matky v tomto případě nelze mluvit. Babička Marie uplatňuje u vnučky ochranářský styl výchovy kombinovaný se stylem zákazů a příkazů. Snaţí se vnučce vynahradit chybějící matku, O Kristýnu se bojí, aţ přehnaně se o ni stará., coţ je typickým znakem ochranářského stylu výchovy. Její vůli však plně nepodporuje, protoţe příleţitostně uplatňuje autoritativní prvky, jako jsou zákazy a příkazy, tělesné tresty nepouţívá. Matka se o dceru v důsledku závislosti na drogách starat nemůţe, její místo však zastupuje babička, další blízký člověk v rodině. V rodině sledujeme nejen známky výchovného znevýhodnění – výchova zaloţená na zákazech a příkazech, ochranářská výchova, ale lze vysledovat také psychosociální znevýhodnění – to je důsledkem narušení nebo rozpadu rodinného společenství. Rozvoj osobnosti dítěte ovlivňuje dysfunkce v oblasti rodiny, a to nepřítomnost vlastní matky a její závislost na drogách. Rodině lze připsat i status sociokulturního znevýhodnění – jsou členky romského etnika. Rodina je pro členy tohoto etnika velmi důleţitá. Pro děti z takového prostředí je rodina mnohem důleţitější neţ pro příslušníky současné české společnosti. Jsou na rodinu mnohem více vázány, příbuzenské vztahy a závazky pro ně mají velký 50
význam. Stejně tak je tomu v případě Kristýny i Marie. Matka dítěte však těmto vztahům takovou váhu nepřikládá. Vzhledem k tomu, ţe před vznikem závislosti tomu tak nebylo, lze tento jev připsat jako důsledek závislosti na drogách. Prognóza Předpověď budoucího vývoje v této rodině závisí na přístupu matky dítěte, zda bude ochotná svoji závislost řešit. Předpokladem je, ţe pokud bude rodina, škola i stát do dítěte málo investovat, přenese si svoje znevýhodnění z výchozí rodiny i do své budoucí rodiny. Matka by si měla uvědomit, ţe dítě její absencí strádá. Babička navíc výchovnou roli vzhledem k věku nemůţe suplovat po celý čas vývoje dítěte. Otázkou také je, jak se dítě bude vyvíjet po čas puberty a dospívání. S jakými dalšími podněty se setká. Příklad závislé a nezodpovědné matky můţe v tomto případě sehrát svoji roli. Školní nároky dívka prozatím zvládá, ale vzhledem k nízkému potenciálu a absenci příkladu např. středoškolsky vzdělaného člena rodiny nepředpokládám u dítěte příliš velké studijní ambice. Kristýna je i díky etnicky odlišnému prostředí, ve kterém vyrůstá ohroţena sociálně patologickými jevy – závislost na sociálních dávkách, nezaměstnanost, kriminalita.
Kazuistika č. 2: velký počet dětí v rodině, chudoba, ohroţení sociálním vyloučením Anamnéza Ţaneta a Josef tvoří velkopočetnou rodinu s pěti dětmi. Matka je na rodičovské dovolené, otec v evidenci úřadu práce. Nejstarší dcera Monika studovala střední odborné učiliště, ale protoţe školu nezvládala, učení zanechala a v současné době je v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce. S přítelem navíc čeká dítě. Dvě mladší děti navštěvují základní školu, dvě nejmladší jsou s matkou doma. Bydlí na drahé komerční ubytovně, kde obývají dvě velice nekomfortně zařízené místnosti se starým polorozpadlým nábytkem. Byt nemá sociální zařízení, to je pro celé patro ubytovny společné, navíc v nevyhovujícím stavu. Rodina je romského etnika. Rodiče mají základní vzdělání, oba vykazují známky sníţeného intelektu. Otec má jako jediný příjem pár drobných ze sběru ţeleza, nijak tedy svoji rodinu materiálně nezabezpečuje. Ta ţije ze sociálních dávek – rodičovský příspěvek, přídavky na děti a dávky hmotné nouze – příspěvek na ţivobytí. O školní docházku dětí se rodiče příliš nestarají, děti 51
mají velký počet zameškaných hodin. Děti mají v rodině vše dovoleno, zákazy ani příkazy tu prakticky neexistují. Svůj volný čas tráví na ulici mezi dětmi z komunity, která se v jejich lokalitě soustředí. Bezcílně se potulují, baví se drobnými krádeţemi, pokud mají peníze, kupují si ředidlo, které následně ve skupince čichají. Při poslední návštěvě mi matka oznámila, ţe manţel nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. Tvrdila, ţe ho chytli při sběru ţeleza. Nyní se bojí, jak bude zvládat sociální situaci rodiny, protoţe se díky tomu rodině sníţila dávka příspěvek na ţivobytí o částku ţivobytí otce. Diagnostika a analýza Typologie rodiny a podmínky rodinného prostředí typ rodiny – vícepočetná rodina s pěti dětmi demografické – Ţaneta, 39 let; Josef, 40 let; oba základní vzdělání, bez zaměstnání, pobírající sociální dávky, děti Monika, 16 let, ukončila učební obor a je v evidenci úřadu práce; Michaela, 14 let; David, 10 let; Patrik, 6 let; a Sára, 2 roky. materiální (ekonomické) – materiální podmínky rodiny jsou na hranici ţivotního minima, rodina je ohroţena chudobou, v současné době umocněna nepřítomností otce v rodině. Bytové podmínky jsou pro rodinu zcela nevyhovující, navíc velmi drahé. psychologické – atmosféra a vztahy v rodině jsou na obstojné úrovni, styl výchovy uplatňovaný v rodině vykazuje známky nedůslednosti a improvizace, dominantním vychovávatel je v rodině otec, vztahy se školou nepovaţuji za příliš dobré, děti školu navštěvují zřídka, s učiteli měli děti spory. kulturní – trávení volného času dětí je plně v jejich kompetenci, rodiče se nestarají a nezajímají, jak jejich děti volný čas tráví, prostředí je podnětově velmi chudé. Z diagnostiky tohoto konkrétního rodinného prostředí vyplývá, ţe typickými rizikovými faktory znevýhodnění jsou: více dětí v rodině, nezaměstnanost, nevyhovující bydlení, velký počet osob v jednom bytě, nízké vzdělání a intelektuální vybavenost rodiny, závislost rodiny na sociálních dávkách. Kvalitu ţivota dětí v tomto případě ovlivňují nejen psychologické podmínky rodinného prostředí, ale i materiální a kulturní podmínky.
52
Rodiče mezi sebou mají dobrý vztah a stejně tak přistupují i ve vztahu ke svým dětem. Je ovšem moţné v rodině sledovat výchovné znevýhodnění – výchova postrádá důslednost, je zaloţena na improvizaci, v rodině neplatí ţádná pravidla, neexistují výchovné cíle. Děti a celá rodina si ţijí jen tak ze dne na den. Tuto tendenci lze v rodině sledovat i při nakládání s financemi. Členové rodiny nejsou schopni si finance rozpočítat, ušetřit, poplatit nejdříve nezbytné výdaje, aţ poté utrácet za ty méně důleţité. Důsledky vlivu tohoto nevhodného výchovného stylu na děti jsou umocněny v interakci s prostředím. Rodiče děti nevedou k organizovanému ţivotu, k práci, nelpí na docházce do školy, rodině chybí koncepce, děti tráví veškerý volný čas ve skupinkách vrstevníků na ulici. Děti mají tendence zneuţívat návykové látky a páchat trestnou činnost. Rodina v tomto ohledu nijak výchovně nepůsobí. Sociokulturní znevýhodnění – sledujeme ho především v nízkém kulturním potenciálu rodiny, v nízkém vzdělání rodičů, ve velkém počtu dětí v rodině. Rodina má nízké společenské postavení, děti jsou sociálně zanedbané. Nemají pracovní a studijní ambice, coţ lze sledovat na nejstarší dceři, která zanechala studia a k tomu ještě otěhotněla. Rodina to uvítala s tím, ţe alespoň budou mít více peněz. Rodiče se dětem věnují minimálně, spíše je nechávají napospas ulici a prostředí, které je vede směrem kriminality, závislosti a chudoby. Za nejvýznamnější důsledek znevýhodnění, které ovlivňuje kvalitu ţivota dětí povaţuji chudobu, které rodina čelí. Díky nízkému vzdělání je pro rodiče obtíţné najít dobře placenou práci. Pokud je přítomen ještě sníţený intelekt rodičů, raději volí cestu nejsnadnější, a to vylepšit si svoji sociální situaci pomocí sociálních dávek, které jsou o to vyšší, o co více mají dětí. Rodina se tak dostává do situace, kdy je plně závislá na dávkách. Tento jev můţe přerůst do sociální izolace a následně vede k sociálnímu vyloučení, kdy jiţ rodina není schopná jakkoli participovat na ţivotě ve společnosti. Do sociálního systému nic nevnášejí, pouze z něho čerpají. Prognóza S nástupem otce do výkonu trestu odnětí svobody, který měl dominantní postavení v rodině je moţné sledovat ještě větší nedůslednost a improvizaci výchovy. Matka má spoustu práce s nejmladšími dětmi a na výchovu starších jí nezbývá čas. Bylo by vhodné dětem vysvětlit a vést je k tomu, aby se zapojovaly více do rodinného ţivota, matce pomáhaly v domácnosti. Je třeba důsledně trvat na docházce do školy.
53
Ve škole mohou začít navštěvovat některý zájmový krouţek, aby se naučily smysluplněji trávit volný čas. Pouhé bezcílné potulování po ulici v partě kamarádů vyměnit za sport, malování nebo keramiku. Nejspíš by i našli svoje zalíbení v práci, tvoření hodnot, lépe by si hledaly budoucí učební obor a uplatnění na trhu práce. Stát by této rodinu ulehčil cestu ţivotem, kdyby jí nabídl některou z nekomerčních ubytoven spravovanou městem nebo charitou. Ušetřila by tak více peněz, mohla si dovolit utrácet i za zájmové aktivity dětí. Vhodným řešením jsou i rekvalifikační kurzy uchazečů o zaměstnání evidovaných na úřadu práce. Sociální pedagogové by měli sehrávat roli v působení na rodinu, aby více participovala a byla méně závislá na sociálních dávkách. Rodina by tak byla méně ohroţena sociálním vyloučením.
Kazuistika č. 3: Lucie, 13 let, epilepsie v důsledku úrazu, projevy autismu Anamnéza Lucie ţije s matkou v nájemním domě, otec dítěte od rodiny odešel, kdyţ jí byly dva roky. Dívka byla svěřena do péče matky, otci soud stanovil výţivné ve výši 2000,Kč, které pravidelně platí. Ve třech letech měla dívka úraz, v důsledku kterého trpí těţkou formou epilepsie. Vykazuje známky autismu, špatně navazuje sociální kontakty a s cizími lidmi nekomunikuje. Takový kontakt je pro ni velmi stresující. Lucie má porušenou hrubou i jemnou motoriku. Kromě těchto nemocí trpí ještě celiakií, osteoporózou a laktózovou intolerancí. Dodrţuje přísný léčebný reţim. Dítě se po bytě pohybuje volně, občas padá a má třes těla. Mimo byt chodí v doprovodu matky, které se drţí za ruku. Celkově je na matku velmi fixovaná. Vyţaduje celodenní péči, kromě času, kdy je ve škole. Dochází denně do ústavu sociální péče Kociánka. Zde navštěvuje školu pro tělesně a mentálně postiţené děti. S učiteli má vcelku dobré vztahy, protoţe je zná jiţ několik let. Také se spoluţáky vychází dobře, ale příliš kamarádů mezi spoluţáky nemá. I ve škole se straní kolektivu. Raději si sama maluje, vystřihuje nebo hraje se zvířátky, které ve třídě mají. Lucie je závislá na kaţdodenní péči matky. Má stanovený stupeň závislosti III – těţká závislost. Ze sociálních dávek pobírá příspěvek na péči a přídavek na dítě. Protoţe se o ni matka celodenně stará, pobírá ze systému dávek státní sociální podpory
54
sociální příplatek a ze systému dávek hmotné nouze je doplňována do částky ţivotního minima příspěvkem na ţivobytí a doplatkem na bydlení. Matka se snaţí dceři vytvořit šťastný domov plný podnětů. I doma má Lucie svoje zvířata. Má vlastní pokoj, kam se můţe schovat, kdyţ chce být sama. Při návštěvě v rodině se dívka zdrţuje stranou, neúčastní se komunikace. Diagnostika a analýza Typologie rodiny a podmínky rodinného prostředí typ rodiny – rodina neúplná, rodina s jedním dítětem. demografické – Lucie, 13 let, základní vzdělání absolvuje v ústavu sociální péče, matka Kamila, 37 let, středoškolské vzdělání, plně vytíţená péčí o dceru. materiální (ekonomické) – jsou v normě. Rodina je závislá na sociálních dávkách, protoţe matka nemůţe nastoupit do zaměstnání, vzhledem k tomu, ţe dítě vyţaduje celodenní soustavnou péči. Dávky jsou ovšem tak vysoké a natolik kompenzují důsledky jejich znevýhodnění, ţe rodina netrpí ekonomickým nedostatkem. psychologické – vztah mezi dítětem a matkou je velmi pevný a silný. Je to zapříčiněno dívčinou závislostí na matce i vztahem matky, která se o dceru velmi bojí a záleţí jí na tom, aby se jí dařilo. Dobrý vztah má Lucie s babičkou, která ji občas hlídá, ale ostatní členy rodiny nepřijímá. Styl výchovy je zaloţený na lásce a akceptaci. Vzhledem ke zdravotnímu stavu Lucie, ale příliš mnoho výchovných stylů matka uplatňovat nemůţe. kulturní – Kamila se snaţí zajistit dceři co moţná nejpodnětnější prostředí, které na ni bude při jejím zdravotním stavu působit. Ţádné krouţky však nenavštěvuje, protoţe by to při jejím znevýhodnění postrádalo význam. Dívka si nejraději maluje sama ve svém pokoji. Z diagnostiky tohoto konkrétního rodinného prostředí vyplývá, ţe typickými rizikovými faktory znevýhodnění jsou: dlouhodobá nemocnost, neúplná rodina, závislost rodiny na sociálních dávkách. V této rodině ovlivňuje kvalitu ţivota dítěte především jeho zdravotní znevýhodnění, jehoţ důsledky působí na celou rodinu. Psychologické podmínky rodinného prostředí tak určují kvalitu ţivota celé rodiny, nejen dítěte.
55
Zdravotní znevýhodnění – projevuje se specificky limitovanými předpoklady ke zvládnutí běţných nároků školy. Lucie především trpí častými epileptickými záchvaty, které se opakují i několikrát za sebou. Nárokům běţné základní školy by jen těţko obstála. Proto navštěvuje školu v ústavu sociální péče, která se přizpůsobí jejím specifickým nárokům. Důsledkem zdravotního znevýhodnění má dítě narušený socializační rozvoj v získávání potřebných sociálních zkušeností a dovedností. Interakce probíhá mezi ní a matkou a ve škole. Protoţe vykazuje známky autismu a nestojí o kontakty s neznámými lidmi, nezačleňuje se příliš do kolektivu ve škole a nemá ţádnou blízkou kamarádku. Vtahy s učiteli jsou nekonfliktní. Interakce mezi dítětem a širší rodinou probíhá omezeně, zuţuje se na kontakty s babičkou. Nevhodný styl výchovy v této rodině uplatňován není. Vzhledem k tělesnému a mentálnímu stavu dítěte matka uplatňuje specifický výchovný přístup. Dívčino zdravotní znevýhodnění ovlivňuje ţivot celé rodiny, ale v první řadě především ţivot matky. Dcera je na její pomoci plně závislá, matka se o ni musí nepřetrţitě starat, coţ můţe narušovat její psychickou rovnováhu. Prognóza Předpověď budoucího vývoje v rodině můţe být nejistá např. v případě, kdy by si matka našla partnera. Jeho příchod do rodiny by dívka mohla vnímat negativně, narušilo by to harmonickou atmosféru v rodině, docházelo by ke konfliktům. Problémem je celková závislost dítěte na matce. To přináší rodiči nejen fyzické, ale především psychické vyčerpání. Moţným řešením je intervence psychologa v rodině, který by zprostředkoval takovou formu terapie, aby nedocházelo k syndromu vyhoření u matky. Školní docházku dívka dokončí v ústavu sociální péče Kociánka, poté můţe navštěvovat např. praktickou školu, kde jí vytvoří individuální učební plán. Rodina je plně závislá na příjmu ze sociálních dávek. V tomto případě je pomoc ze strany státu na místě. Matka by si mohla jen těţko dovolit dceři zprostředkovat osobní asistentku, aby mohla sama chodit do zaměstnání, protoţe není jisté, jak by dítě na takovou formu pomoci reagovalo.
56
4.4
Závěry z analýz a doporučení pro průzkumný vzorek Z popsaných kazuistik, provedení jejich diagnostiky a analýzy lze utvořit závěry,
které jsou pro dané případové studie specifické. Tyto specifické závěry nejsou kvantitativního
charakteru,
nelze
je
aplikovat
na
širší
průzkumný
vzorek,
ale kvalitativně popisují problémy konkrétních případů. Závěry uvádím v jednotlivých kazuistikách v předchozí kapitole. Ve třech provedených analýzách případových studií ovšem můţeme vypozorovat některé společné ukazatele. Průzkum potvrzuje teoretické východisko o tom, ţe rodina by měla vykazovat hned několik rizikových faktorů, které poukazují na určitou formu znevýhodnění. Samotné pobírání dávek pomoci v hmotné nouzi není dostatečně vypovídající. Aţ kumulace více rizikových faktorů, např. vícepočetná rodina, nezaměstnanost, nízké vzdělání členů rodiny a odlišné etnikum, neţ je to majoritní, zakládá předpoklad, ţe bude rodina sociálně znevýhodněná, a tím pádem bude čerpat dávky pomoci v hmotné nouzi. Dalo by se tedy říci, ţe čerpání dávek pomoci v hmotné nouzi není jen faktorem sociálního znevýhodnění, ale i jeho důsledkem. Ve všech provedených případových studiích ovlivňují kvalitu ţivota dětí podmínky rodinného prostředí, ve kterých děti vyrůstají. Všechny tyto podmínky jsou ve vzájemné interakci. V zásadě tedy neurčuje kvalitu ţivota pouze jeden typ podmínek, např. psychologické podmínky rodinného prostředí, ale na kvalitu ţivota dětí působí současně i podmínky materiální nebo kulturní. Čím více jich je nevyhovujících či dokonce nevhodných, tím horší kvalitu ţivota děti vyrůstající v takových podmínkách mají. Jako příklad mohu uvést kazuistiku č. 3. Dítě je sice zdravotně znevýhodněné, podmínky jeho rodinného prostředí jsou však do jisté míry bezproblémové (kdyţ pominu nepřítomnost otce v rodině). Proto neshledávám problémovou ani kvalitu jeho ţivota. Jeho znevýhodnění je maximálně kompenzováno – navštěvuje ústav sociální péče, pobírá všechny sociální dávky, na které má ve svém stavu nárok. Naopak v kazuistice č. 2, kde se vyskytují velmi špatné materiální podmínky, k nimţ se přidávají špatné psychologické podmínky v podobě nevhodného výchovného stylu a nevyhovující kulturní podmínky, lze sledovat nízkou kvalitu ţivota dětí v rodině. Tyto problémy nejsou řešeny formou např. dostatečné kompenzace v podobě vysokých sociálních dávek, intervencí terénního sociálního pracovníka (aby pozval dětí do nízkoprahového zařízení pro děti a mládeţ apod.)
57
Nápravu a normalizaci znevýhodněných podmínek rodinného prostředí tedy vidím jako řešení, které se projeví na kvalitě ţivota dětí z takto znevýhodněného prostředí. Náprava by ovšem neměla probíhat pouze formou materiální pomoci (sociální dávky), ale především formou odborné intervence sociálních pracovníků a sociálních pedagogů. Úlohou takového odborníka by měla být cílená práce s rodinou metodou případové práce s rodinou, protoţe jak můţeme z uvedených kazuistik sledovat, kaţdá znevýhodněná rodina má jiné problémy a vyţaduje jinou formu pomoci. Intervenující odborník by tedy měl hloubkově analyzovat daný konkrétní případ a podle toho i konkrétně pomoci. Cílem práce sociálního pedagoga není rodinu institucionalizovat, ponechat ji závislou na sociálních dávkách a zapojit ji do koloběhu různých organizací, které jí budou pomáhat. Cílem je dát rodině takové rady a kompetence, aby se naučila řešit problémové situace a svoje znevýhodnění vlastními silami a schopnostmi. Sociálně znevýhodněným rodinám doporučuji řešit svoje znevýhodnění s odborníky. Nebát se oslovit sociálního pracovníka, pokud pociťují ve své rodině problém. Nespočívá to ale jen v očekávání pomoci, ale i v aktivním přístupu ke své rodinné situaci, participaci na řešení problému a zapojení vlastních nápadů, sil a prostředků. Cílem kaţdé rodiny je výchova dětí, která by měla probíhat v nekonfliktním, podnětném, harmonickém prostředí, ve kterém bude mít dítě pocit lásky, porozumění a jistoty a bude se v tomto prostředí správně vyvíjet a socializovat. Rodiče i společnost by si měli uvědomit, ţe jen v kvalitním rodinném prostředí můţe vyrůst jedinec s kvalitními vlastnostmi a schopnostmi, který bude přínosem pro společnost.
58
Závěr V různých odborných studiích a literatuře se setkáváme s různými pohledy a definicemi pojmu kvality ţivota. Původní výzkumy a pojetí vycházely především z ekonomických hledisek, kdy se kvalita ţivota hodnotila především podle hmotného zabezpečení člověka a jeho rodiny. V průběhu posledních let začíná kvalita ţivota zastávat významnou roli i v oblasti zdraví, psychologie, sociologie a výchovy. Všichni rodiče ve výchově čas od času selhávají. Pokud ale jejich výchovný styl spočívá v tom, ţe na děti křičí, nepřiměřeně je trestají nebo je naopak přehnaně ochraňují, vyţadují perfekcionismus nebo je jejich výchova zaloţena na nedůslednosti a improvizaci, odnáší si děti tento nevhodný výchovný model do ţivota, tedy i do své budoucí vlastní rodiny. Sociální znevýhodnění, jako je neúplná rodina, chudoba, nemoc v rodině, násilí nebo závislost ovlivňují kvalitu ţivota dětí. Pro kaţdého člověka, nejen pro dítě, je důleţitý pocit lásky, bezpečí, jistoty, sounáleţitost s milovanými osobami. Na těchto hodnotách dítě staví a odnáší si je i do nově utvářených vztahů. Dostane – li dítě kvalitní podněty, má – li motivaci k dalšímu sebevzdělávání, má moţnost rozvinout své schopnosti a vyuţít příleţitostí, které se mu nabízejí v profesním, společenském i soukromém ţivotě. V empirické části jsem navázala na část teoretickou a metodou analýzy tří případových studií jsem zjistila typy sociálního znevýhodnění v konkrétních rodinách a prozkoumala jsem, jaký vliv mají znevýhodnění na kvalitu ţivota dětí z těchto rodin, coţ byl cíl mé bakalářské práce. Z průzkumu vyplynulo, ţe rodinné prostředí vývoj a kvalitu ţivota dětí značně ovlivňují. Proto by se nejen rodiče, ale i škola a stát měli snaţit sociálnímu znevýhodnění předcházet a pokud to nejde, alespoň ho účinně kompenzovat. Cílem kaţdé rodiny je výchova dětí, která by měla probíhat v nekonfliktním, podnětném, harmonickém prostředí, ve kterém bude mít dítě pocit lásky, porozumění a jistoty a bude se v tomto prostředí správně vyvíjet a socializovat. Rodiče i společnost by si měli uvědomit, ţe jen v kvalitním rodinném prostředí můţe vyrůst jedinec s kvalitními vlastnostmi a schopnostmi, který bude přínosem pro společnost.
59
Resumé Bakalářská práce je zaměřena na průzkum kvality ţivota dětí ze sociálně znevýhodněného rodinného prostředí. Vychází z teoretických zdrojů odborné literatury a informacích o dané problematice. Práce je rozdělena na část teoretickou a empirickou. Úvodní kapitola teoretické části je věnována základním pojmům, přehledu problematiky v literatuře a významu kvality ţivota dětí pro společnost. V další části je charakterizována kvalita ţivota v různých rovinách, dimenzích a z pohledu jednotlivých oborů, které se kvalitou ţivota zabývají. Dále jsou popsány nástroje měření kvality ţivota a specifičnost měření kvality ţivota u dětí. Ve třetí kapitole je charakterizováno rodinné prostředí, jaký vliv má rodina a rodinné prostředí na dítě a jak je definováno znevýhodněné rodinné prostředí. Zvláštní pozornost je věnována oblasti dávek pomoci v hmotné nouzi. Na závěr teoretické části jsou popsány důsledky sociálního znevýhodnění působící na děti. Empirická část objasňuje cíl průzkumu, předmět průzkumu, upřesnění metody a metodiky průzkumu a průzkumný vzorek. Ten obsahuje tři případové studie, které jsou podrobně analyzovány. Poslední kapitolou jsou závěry analýzy a doporučení pro zkoumaný vzorek.
60
Anotace: Marcela Loukotová, Název práce: Kvalita ţivota dětí ze sociálně znevýhodněného rodinného prostředí (Bakalářská práce), Brno, 2011, s. 63 Bakalářská práce se zabývá kvalitou ţivota dětí, jejichţ rodinné prostředí vykazuje známky sociálního znevýhodnění. Toto znevýhodnění má vliv nejen na kvalitu ţivota rodiny, ale také na vývoj dítěte a kvalitu jeho ţivota, utváření vztahů a socializaci. Provedla jsem průzkum v oblasti kvality ţivota dětí ze sociálně znevýhodněného rodinného prostředí. Z průzkumu vyplynulo, ţe úspěšná ontogenetická evoluce je podmíněna kvalitou podmínek jedincova rodinného prostředí. Závěrem zevšeobecňuji řešení problému a uvádím doporučení pro zkoumaný vzorek, jehoţ cílem by měla být především participace na problému. Klíčová slova: kvalita ţivota, znevýhodnění, sociální znevýhodnění, sociální prostředí, sociálně znevýhodněné prostředí, rodina, dítě, výchova, sociální nouze, hmotná nouze, ţivotní minimum
Annotation: Marcela
Loukotová,
Topic:
Quality
of
life
of
children
from
socially
disadvantageous family environment (Bachelor work), Brno, 2011, 63 pp. The bachelor work deals with quality of children’s life, whose family environment shows signs of social disadvantage. This disadvantage has its influence not only on a quality of life of a family but also on a child’s development and its quality of life, formation of relationships and socialization. I have done my research in the area of quality of life of children from socially disadvantageous family environment. Acording to results of my research is the condition of successful ontogenetic evolution the quality of family environment of an individual. In the end I generalize problem solving and I mention research sample recommendation, which main goal should be participation in problem in the first place. Keywords: quality of life, disadvantage, social disadvantage, social environment, socially disadvantageous environment, family, child, education, social emergency, material emergency, subsistence minimu
61
Seznam pouţité literatury BAKOŠOVÁ, Z. Sociálna pedagogika (vybrané problémy). Bratislava: Univerzita Komenského Bratislava, 1994, ISBN 80-223-0817-X. BAKOŠOVÁ, Z. Sociálna pedagogika ako ţivotná pomoc. Bratislava: FiF UKB, 2008, 250 s., ISBN 978-80-969944-0-3. BAKOŠOVÁ, Z. Sociálna pedagogika pre stredné pedagogické školy, pedagogické a socialne akademie a pedagogické a kulturne akademie. 1. vyd. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladatelství, 2005, ISBN 80-10-00485-5. ČÁP, J., MAREŠ, J. Psychologie pro učitele. 2. vyd. Praha: Portál, 2007, 656 s. ISBN 978-80-7367-273-7. DISMAN, M. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum, 2002, ISBN 807184-141-2. DRAGOMIRECKÁ, E., ŠKODA, C. Kvalita ţivota. Vymezení, definice a historický vývoj pojmu v sociální psychiatrii. ČS Psychiatrie, 93, 1997, s. 102-108 DRAGOMIRECKÁ, E., ŠKODA, C. Měření kvality ţivota v sociální psychiatrii. ČS Psychiatrie, 93, 1997, č. 8, s. 423-432 HENDL, J. Úvod do kvalitativního výzkumu. Praha: Karolinum, 1999, ISBN 80-2460030-7. HNILICOVÁ, H. Kvalita ţivota a její význam pro medicínu a zdravotnictví. In Sborník příspěvků…Praha: Triton, 2005, 629 s. ISBN 80-7254-657-0. KNOBLOCHOVÁ, V. Aktivační opatření a boj proti sociálnímu vyloučení ve znevýhodněné lokalitě. Diplomová práce, Brno: Masarykova univerzita, 2008. KOVÁČ, D. K pojmo-logike kvality ţivota. ČS Psychologie, 2004, č. 5, s. 460-464 KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie nemoci. 1. vyd. Praha: Grada, 2002, 200 s. ISBN 80247-0179-0. KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie zdraví. 2. vyd. Praha: Portál, 2003, 279 s. ISBN 807178-774-4. KULA, L. Kvalita ţivota mladistvých a mladých dospělých. Rigorozní práce, Brno: Masarykova univerzita, 2006. LAZAROVÁ, B. Moţnosti poznávání lidí: kapitoly z pedagogické a psychologické diagnostiky pro sociální pedagogy. Brno: Institut mezioborových studií Brno, 2007.
62
MACZIASZKOVA, J. Institucijonálne formy wychowania dzieci pozbavionych naturalnej rodziny. „Problemy Opiekuciczna – Wychowawcze“ 1986, nr. 3. In: Kamiňka, V. s. 33-51. MAREŠ, J., et al. Kvalita ţivota u dětí a dospívajících I. Brno: MSD, 2006, 228 s., ISBN 80-86633-65-9. MAREŠ, P. Sociologie nerovnosti a chudoby. 1.vyd. Praha: SLON, 1999, 248 s.,. ISBN 80-8585-061-3. MATOUŠEK, O. Slovník sociální práce. 1.vyd. Praha: Portál, 2003, 288 s. ISBN 807178-549-0. MATOUŠEK, O., et al. Metody a řízení sociální práce. 2.vyd. Praha: Portál, 2008, 384 s. ISBN 978-80-7367-502-8. PAYNE, J., et al. Kvalita ţivota a zdraví. 1. vyd. Praha: Triton, 2005, 629 s. ISBN 807254-657-0. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 1. vyd. Praha: Portál, 1995, ISBN 80-7178-029-4. STRAUSS, A., CORBIN, J. Základy kvalitativního výzkumu: postupy a techniky metody zakotvené teorie, Boskovice: Albert, 1999, ISBN 80-8583-460-X. VAĎUROVÁ, H., MÜHLPACHR, P. Kvalita ţivota. Brno: MU 2005, ISNB 80-2103754-7. VÁGNEROVÁ, M. Školní poradenská psychologie pro pedagogy. Praha: Karolinum, 2005, ISBN 80-246-1074-4. VYŢINKÁROVÁ, A. Kvalita ţivota detí a mládeţe zo sociálne znevýhodněného prostredia. Bakalářská práce, Sladkovičovo: Vysoká škola v Sladkovičove, 2008.
Právní normy a zákony: Úmluva o právech dítěte č. 104/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 317/2008 Sb., školský zákon, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 94/1963 Sb. o rodině, ve znění zákona č. 259/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů Zákon č.110/2006 Sb. o ţivotním a existenčním minimu, ve znění pozdějších předpisů
63