UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a ţurnalistiky Katedra mediálních studií
Diplomová práce
2013
Bc. Adéla Červínová
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE FAKULTA SOCIÁLNÍCH VĚD Institut komunikačních studií a ţurnalistiky Katedra mediálních studií
Bc. Adéla Červínová
Mediální konstrukce minulosti: obraz normalizačního období v české televizní publicistice po roce 2006 Diplomová práce
Praha 2013
Autor práce: Bc. Adéla Červínová Vedoucí práce: prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D.
Rok obhajoby: 2013
Bibliografický záznam ČERVÍNOVÁ, Adéla. Mediální konstrukce minulosti: obraz normalizačního období v české televizní publicistice po roce 2006. Praha, 2013. 103 s. Diplomová práce (Mgr.). Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií a ţurnalistiky. Katedra mediálních studií. Vedoucí diplomové práce prof. PhDr. Jan Jirák, Ph.D.
Abstrakt Diplomová práce „Mediální konstrukce minulosti: obraz normalizačního období v české televizní publicistice po roce 2006“ se zabývá mediální konstrukcí normalizace v pořadech, které se samy označují jako publicistické. K analýze vybraných tematických celků vysílaných v letech 2007–2012 jsou pouţity dvě metody, a to kvantitativní obsahová analýza a sémiotické analýza. Obsahová analýza mj. přináší informace o četnosti výskytu odborníků v oblasti společenských věd, dobových i filmových záběrů i slovensky hovořících občanů v pořadech Retro, Historie.cs, Víkend a Střepiny. Sémiotická analýza si všímá denotativní roviny dvou zkoumaných celků a znělek pořadu Retro a Historie.cs a následně interpretuje pouţité prvky. Na základě této interpretace jsou dešifrovány mýty spojené s konstrukcí normalizace i minulosti. Kapitoly věnované výzkumu doplňuje metodologická část, která seznamuje s technikou výzkumů a vysvětluje rozdíly mezi kvantitativními a kvalitativními metodami, a také část teoretická, jeţ přináší vhled do mediální reprezentace, konstrukce a vztahu médií a sociální reality se zvláštním důrazem na televizní médium. Závěr teoretické části patří
vymezení pojmu normalizace, historickým
souvislostem i shrnutí společenské situace za normalizace.
Abstract The diploma thesis “Media Construction of the Past: Image of the Period of Normalization in the Czech Non-fiction Television Shows after the Year 2006” looks into media construction during normalization period in television shows, which mark themselves as journalistic. The two following methods are used to
analyze chosen thematic units broadcasted between the years 2007–2012: quantitative content analysis and semiotic analysis. Content analysis besides other things provides information about the frequency of occurrence of specialists in the field of social sciences, both movies and period footage as well as Slovak speaking people in non-fiction television shows such as Retro, Historie.cs, Víkend and Střepiny. Semiotic analysis notices denotative meaning of two examined units as well as opening jingle of Retro and Historie.cs shows and subsequently interprets used components. Based on this interpretation myths associated with construction of both normalization and the past are deciphered.
Chapters
dedicated
to
research
are
complemented
by
methodological part, which familiarizes with the technique of researches and explains differences between quantitative and qualitative methods, as well as the theoretical part, which brings insight into media representation, media construction, and relationship between media and social reality with special emphasis on television media. The conclusion of the theoretical part is dedicated to the definition of normalization, historical context and summary of social situation during normalization.
Klíčová slova Mediální
obraz,
mediální
konstrukce
minulosti,
normalizace,
televizní
publicistika, kvantitativní obsahová analýza, sémiotická analýza
Keywords Media image, media construction of the past, normalization, czech non-fiction television shows, quantitative content analysis, semiotic analysis
Rozsah práce: 162 250 znaků
Prohlášení 1. Prohlašuji, ţe jsem předkládanou práci zpracovala samostatně a pouţila jen uvedené prameny a literaturu. 2. Prohlašuji, ţe práce nebyla vyuţita k získání jiného titulu. 3. Souhlasím s tím, aby práce byla zpřístupněna pro studijní a výzkumné účely.
V Praze dne 17. května 2013
Bc. Adéla Červínová
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucímu práce prof. PhDr. Janu Jirákovi, Ph.D., za jeho cenné rady i podnětné připomínky, na něţ jsem se mohla spolehnout při psaní této diplomové práce.
Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 2 1.
Podmínky konstrukce minulosti ......................................................................... 5 1.1 Teoretické pojednání o mediálním obrazu a jeho konstrukci................. 7 1.1.1 Mediální reprezentace .................................................................... 8 1.1.2 Mediální konstrukce reality ........................................................... 10 1.1.3 Televize – vztah k mimomediální skutečnosti ............................... 13 1.1.4 Shrnutí: média a realita ................................................................. 15 1.2 Československo v letech 1969–1989 .................................................. 16 1.2.1 Vymezení pojmu normalizace ....................................................... 17 1.2.2 Historické souvislosti..................................................................... 19 1.2.3 Společenská situace a nálada ...................................................... 22
2.
Odhalování obrazu normalizačního období .......................................... 26 2.1 Představení metod výzkumu ............................................................... 27 2.1.1 Kvantitativní obsahová analýza .................................................... 28 2.1.2 Sémiotická analýza ....................................................................... 29 2.2 Aplikace kvantitativní obsahové analýzy ............................................. 30 2.2.1 Výzkumné otázky .......................................................................... 30 2.2.2 Výběrový soubor a vybraný vzorek ............................................... 31 2.2.2.1 Popis analyzovaných pořadů .............................................. 32 2.2.3 Jednotka analýzy .......................................................................... 33 2.2.4 Kategorie obsahů a systém kvantifikace ....................................... 33 2.2.5 Výsledky analýzy .......................................................................... 34 2.2.6 Závěry analýzy .............................................................................. 51 2.3 Aplikace sémiotické analýzy................................................................ 54 2.3.1 Výzkumné otázky .......................................................................... 54 2.3.2 Vybraný vzorek ............................................................................. 55 2.3.3 Úvodní znělky pořadů Retro a Historie.cs ..................................... 56 2.3.3.1 Znělka pořadu Retro – denotativní rovina ........................... 56 2.3.3.2 Znělka pořadu Retro – další roviny ..................................... 58 2.3.3.3 Znělka pořadu Historie.cs – denotativní rovina ................... 59 2.3.3.4 Znělka pořadu Historie.cs – další roviny ............................. 60 2.3.4 Retro – denotativní rovina dílu Telefony ....................................... 61 2.3.5 Retro – další roviny dílu Telefony ................................................. 65 2.3.6 Historie.cs – denotativní rovina dílu Normalizační čistky .............. 67 2.3.7 Historie.cs – další roviny dílu Normalizační čistky ........................ 71 2.3.8 Závěry analýzy .............................................................................. 74
Závěr................................................................................................................ 75 Summary ........................................................................................................................... 78 Pouţitá literatura ............................................................................................................ 80 Seznam příloh .................................................................................................................. 88 Přílohy ................................................................................................................................ 89
2
Úvod Téma své diplomové práce jsem si vybrala s ohledem na svůj zájem o historii, zejména o české novodobé dějiny. Současná česká společnost se neustále potýká se svou blízkou minulostí. Snaţí se nalézt odpovědi na otázky vztahující se ke komunistickému reţimu v Československu, vyrovnává se se svým tehdejším chováním a neopomíjí přitom ani citlivé období normalizace. Při interpretaci této sloţité éry, podobně jako u jiných dějinných období, si zájemci o historii mohou brát vedle odborné literatury na pomoc média, například televizní pořady, jeţ se samy označují za publicistické a které je ve stručnosti seznamují s mezníky této doby, osobnostmi i zajímavostmi. Tento text by měl přispět k poznání způsobu, jakým publicistické pořady předvádějí minulost, neboť diváci těchto pořadů mohou opomíjet fakt, ţe jsou vystaveni mediálním produktům, a nikoliv odbornému zdroji, a i přesto přikládat mediálnímu výkladu zásadní význam. Text
se
vedle
teoretického
ukotvení
mediální
konstrukce
minulosti
a kvantitativního a kvalitativního výzkumu mediálních sdělení pokouší přiblíţit charakter současné české publicistické praxe, osvětlit, do jaké míry se v publicistických pořadech vyskytuje subjektivní hodnocení i co u nich vyvolává dojem odbornosti. To, ţe se nejedná o nesplnitelný úkol, vyplývá mj. z poučení známého filmovým historikům. „Minulé události film rekonstruuje proto, ţe jimi má co říci aktuálnímu divákovi, a to, jak je rekonstruuje, vypovídá o jeho vlastní současnosti neţ o evokované minulosti neboli historické filmy nám toho prozrazují méně o době, kterou před kamerou inscenují, neţ o společnosti, ve které a pro kterou vznikly“ (Pinkas, 2009, s. 24). Odhlédnu-li od faktu, ţe je tato vlastnost přisouzena pouze filmu, vidím jasnou podobnost s řadou televizních ţánrů včetně publicistiky. Také ona totiţ můţe vypovědět mnohé o době svého vzniku. Pokus objasnit mediální konstruování normalizace je pro mě zajímavé právě v souvislosti s tímto obdobím. Nyní totiţ dochází ke střetu několika dospělých generací méně či více ovlivněných touto dobou: jednak těch, co celé období nebo jeho část proţili a mají ho tak ve svých vzpomínkách, jednak těch, kteří se, podobně jako já, narodili těsně před koncem normalizace, a tudíţ pro ně
3 tato etapa ţije prostřednictvím jejich rodičů či širšího příbuzenstva, ale také a hlavně díky médiím. O podobu normalizace v televizních a filmových produktech se přirozeně zajímají také filmoví historici i teoretici médií. Důkazem je konference s názvem Normalizace v televizní a filmové tvorbě, která proběhla v prosinci 2012. Referáty, které byly přednesené na semináři, se později stanou základem kolektivní monografie Film a dějiny 4: Normalizace (Ústav pro studium totalitních
reţimů,
2012),
která
doplní
dosavadní
třídílnou
monografii
zaměřenou na vztah historie a filmu, jeţ mi byla při zpracovávání tohoto textu velmi uţitečná. Významná role médií a jejich schopnost konstruovat dějinné epochy je tedy na české odborné scéně stále aktuálním tématem. K analýze mediálních sdělení bylo třeba přistupovat se znalostí základních vlastností publicistického ţánru. Publicistika uţ ze své podstaty v sobě zahrnuje subjektivní stanovisko autora, emotivní apel a hodnocení. Navíc se od ní očekává jistá míra zjednodušení, ponaučení i zábavy (Ftorek, 2012, s. 162), a proto zde bylo upozaděno hodnocení objektivity. Vzhledem k povaze práce a jejímu zaměření na české prostředí a české dějiny v ní vycházím především z česky psané literatury (obzvlášť v části věnované historii), avšak v případě teoretické části vyuţívám i anglické texty, které opatřuji svými vlastními překlady. V případě doslovných překladů jsou originální texty uvedeny v poznámce pod čarou. Práce se sestává ze dvou hlavních částí. První se věnuje teoretickému ukotvení tématu:
mediální reprezentaci,
konstrukci
a
vztahu
televize
k sociální
skutečnosti. Seznamuje také čtenáře s pojmem normalizace a jeho pouţitím v minulosti i s jeho aktuálním významem, vysvětluje základní historické souvislosti a společenskou situaci a náladu v období normalizace. Druhá výzkumná část za pomoci triangulace metod obsahové a sémiotické analýzy podrobně analyzuje zkoumaný vzorek. Na závěr této kapitoly bych ještě ráda upozornila na odchýlení od tezí, které jsem
musela
zohlednit
uţ v samotném
názvu
práce.
Původně
jsem
předpokládala, ţe budu analyzovat pořady, které vznikly v novém tisíciletí, tedy po roce 2000. Jediným z analyzovaných pořadů, jenţ se vysílal krátce po
4 začátku nového tisíciletí, od února 2002, je však pouze pořad Střepiny, u něhoţ nejsou přístupné (ani ve zpoplatněném archivu televize Nova) pořady starší roku 2008. Další analyzované pořady, Retro, Historie.cs a Víkend, se natáčejí od roku 2008 (Retro), resp. 2007 (Historie.cs) a 2005 (Víkend). Vlivem těchto skutečností jsem se rozhodla analyzovat šestileté období 2007–2012, které mi poskytlo dostatečné mnoţství jednotek pro analyzovaný vzorek; navíc se jedná o období, kdy byly aţ na pořad Retro ve vysílání všechny zkoumané pořady. Název své práce jsem proto zaktualizovala do následující podoby – Mediální konstrukce minulosti: obraz normalizačního období v české televizní publicistice po roce 2006. Původně jsem zvaţovala, ţe vedle obsahové a sémiotické analýzy aplikuji ve výzkumné části i obrazovou analýzu. Od této myšlenky jsem však v průběhu práce upustila, neboť jsem ji z hlediska zkoumaného vzorku a záměru této práce shledala ze tří metod představených v tezích jako nejméně vhodnou. V části věnované kvalitativnímu výzkumu jsem se proto soustředila jen na sémiotickou analýzu, kterou jsem neaplikovala pouze při výzkumu dvou vybraných pořadů, ale i v případě úvodních znělek pořadů Retro a Historie.cs. Sémiotické analýze byly podrobeny dva pořady, které jsem na základě výsledků obsahové analýzy vyhodnotila jako typické, tudíţ nebylo třeba analyzovat deset celků, s čímţ jsem v tezích původně počítala. Změna oproti schváleným tezím nastala také v případě jednotky měření. Jednotka v podobě reportáţe se ukázala jako nerelevantní, a to kvůli charakteru jednotlivých pořadů. Po konzultaci s vedoucím práce jsem proto pracovala s jednotkou tematický celek, jasně ohraničeným monotematickým celkem. Tuto jednotku splňoval buď celý pořad – v případě pořadů Retro, Historie.cs, Střepiny, anebo reportáţ – u magazínu Víkend. V rámci některých kapitol došlo k jejich obsahovému rozšíření. Ke konci první kapitoly věnované teorii byla vytvořená shrnující kapitola, která zobecňuje výklad o mediální konstrukci, reprezentaci a vztahu televize k mimomediální skutečnosti. Další drobnou úpravou týkající se posloupnosti kapitol pak bylo přesunutí popisu zkoumaných pořadů z teoretické části do druhé části věnované výzkumu, a to do kapitoly 2.2.2. Výběrový soubor a vybraný vzorek, kam tato deskripce zapadá lépe. Nejvýraznější zásahy lze vidět v části
5 náleţející aplikaci sémiotické analýzy. Přibyly do ní totiţ texty věnované rozboru znělek pořadů Retro a Historie.cs a stejně jako u kvantitativní analýzy se zde vyčlenila kapitola věnovaná pouze závěrům výzkumu. Shrnutí výsledků obsahové a sémiotické analýzy přináší mj. kapitola nazvaná Závěr, a proto se kapitola Mediální konstrukce normalizačního období – co prozradil výzkum?, jeţ vyplývala z tezí, v práci neobjevuje. Ostatní kapitoly (po stránce obsahové i svým umístěním) odpovídají schváleným tezím.
1. Podmínky konstrukce minulosti Obraz dob minulých konstruují všechny typy médií – od tištěných po rozhlasová, nová a v neposlední řadě také televizní média. Rozhovory s historiky i sociology, publicistické pořady i magazíny, časopisy věnující se historii, ale i zpravodajské kanály za určitých okolností, v případě důleţitých výročí apod., ukazují minulost a pokoušejí se současníkům osvětlit dějinné události. V souvislosti s mediální konstrukcí minulosti se nabízí zamyšlení nad konstrukcí prováděnou historiky, nad jejich snaţením popsat historickou skutečnost, která je něčím, co „není, co nelze uţ ohmatat, obhlédnout, zaslechnout a vůbec ţivými smysly uchopit“ (Kalista, 2002, s. 77). Historik Dušan Třeštík upozorňuje na skutečnost, ţe si historik vţdy svá fakta vybírá a současně vyrábí na míru (Třeštík, 2005, s. 50–51). „Z toho plyne dosti jasně, ţe výsledek, tedy ‚dějiny„, není totoţný ani s minulostí, ani s pozůstatky po ní, s prameny. Vţdy je to přinejmenším výběr, jen část minulosti“ (tamtéţ, s. 51). Omezené moţnosti poznání vysvětluje Třeštík i tím, ţe historik neříká pravdu o minulosti, jeho výpovědi jsou pouze správné, ne „pravdivé“, shodují se s prameny, a ne minulostí, která zůstává (v nějakém absolutním smyslu) nepoznatelná (tamtéţ, s. 56). Jeho tezi podporuje také přesvědčení Zdeňka Beneše, ţe historická skutečnost
je
skutečností
hodnotovou,
neexaktní
a
subjektivní
(Beneš, 2010, s. 100). Zřejmou interpretativnost dějin, obzvlášť v případě proţití daných událostí, na niţ se nyní naráţí v případě normalizace, nepopírá historik Beneš ani ve svém zamyšlení k létům 1968–1970. Připomíná v něm nejen svou osobní zkušenost, ale i roli mediálních prostředníků. „V mísení filmových záběrů a mých osobních
6 (…) záţitků se také mísí oba naše ţité časy, ten historický i ten historiografický. Dochází v osobně proţívané i abstrahovaně historické rovině historikovy interpretace dějin k tomu, co německý literární vědec Walter Benjamin kdysi nazval ‚hlazením dějin proti srsti„. Odhalujeme v něm nejen spodní vrstvy dějin, tedy v duchu pouţité alegorie jejich ‚podsadu„, zároveň je také ale provokujeme, dráţdíme; odhalují se tak ‚povahové rysy„ dění“ (Beneš, 2010, s. 88). Osobní zkušenost i zkušenost „generačního záţitku“ jsou podle Beneše nepřenosné (tamtéţ, s. 99). Mnohá média však svou naléhavostí přesvědčují své publikum, ţe proţít dějiny/minulost jejich prostřednictvím je moţné a ţe díky nim lze získat osobní proţitek (více v kapitole 1.1). Jejich ambice totiţ sahá podobně jako u didaktiky dějepisu aţ ke kultivaci historického vědomí (Beneš, 2010, s. 100), neboť taktéţ vyuţívají výhody, ţe podávají svědectví o světě, s nímţ jejich konzumenti nemají či nemusejí mít vlastní zkušenost (JirákKöpplová, 2003, s. 43). Je velmi interesantní analyzovat mediální konstrukci celých dějinných období, neboť tak lze fenomén mediální prezentace historie sledovat v celé jeho šíři – od zachycení jednotlivých událostí po celospolečenskou situaci – a zjišťovat za pomoci historických pramenů i odborné literatury, zda a do jaké míry se obraz blíţí stavu, který odpovídá dobové úrovni odborného poznání a výkladu minulosti. Jistá skepse je však vţdy na místě, jak dokazuje tvrzení francouzského historika. Marc Ferro se významnou část své kariéry zabýval sovětským filmem. V devadesátých letech dvacátého století však přenesl svůj zájem na televizní médium a došel k paradoxnímu zjištění, ţe pouze historické filmy vyrobené v SSSR, tyto historické rekonstrukce, neobsahují ţádnou významnou informaci o zobrazené době a společnosti (Kopal, 2012, s. 235). „Minulost, jak ji evokují historické spisy, je stále nedourčená, neboť ţivlem jejího oţívání je nepoučená a potud nespolehlivá imaginace čtenáře,“ vysvětluje Miroslav Petříček a pokračuje tvrzením, „ţe naproti tomu představivost diváka v kině je vţdy nějak ochromena – v případě filmu s historickou látkou – minulostí, jeţ se tak působivým obrazem stala jeho přítomností natolik, ţe se spolu s dávno mrtvými aktéry téměř pohybuje v jejich světě. Film, a v tom tkví jeho
(rétorická)
účinnost,
má
v sobě
vţdy
cosi
z nezpochybnitelnosti
fotografického snímku: tak to bylo“ (Petříček, 2005, s. 15–16).
7 Popularita televize, filmového průmyslu i důraz na vizuální stránku věcí s sebou přinesly
zájem
diváků
o
vstřícnou
formu
prezentace
historie,
a
to
prostřednictvím filmů i televizních pořadů s historickou tematikou. Podle Jaroslava Pinkase vstupujeme do éry obrazů, které vítězí nad slovem. Tento jev historik spatřuje zejména u nastupující generace, kterou zahlcují různé typy obrazů, a psané slovo se tak stává stále více relikvií (Pinkas, 2009, s. 24). Z tohoto faktu lze usuzovat, ţe to bude primárně audiovizuální médium, z hlediska dostupnosti televize, k níţ se bude vedle filmu publikum obracet v případě, ţe bude chtít jednoduše a ve zkratce zprostředkovat dějinnou událost či celou historickou epochu. S přihlédnutím k výše popsanému se výzkumná část této práce soustředí na konkrétní mediální obrazy předkládané televizí, resp. vybranými českými publicistickými pořady. Nejprve však kapitoly nabídnou teoretický vhled do konstrukce
mediálního
obrazu
a
přiblíţí
normalizaci
a
její
základní
charakteristiky.
1.1
Teoretické pojednání o mediálním obrazu a jeho konstrukci
K pochopení vztahu mezi mediální produkcí (v tomto textu publicistickými pořady) a realitou/minulostí je třeba nejprve vysvětlit, jakým způsobem média konstruují realitu, jak se mediální produkty podílejí na její konstrukci a jak ji odráţejí. Sociálně určené konstrukce reality vznikají prostřednictvím toho, jak se do konkrétních sdělení promítají abstraktní hodnoty, postoje a soudy (Jirák-Köpplová, 2009, s. 286). Bliţší seznámení s touto problematikou přináší kapitola 1.1.2. Ještě dříve však bude přiblíţen další základní způsob: mediální reprezentace, podle níţ se vedle teorie mediální konstrukce osvětluje vztah mezi mediálními obsahy a mimomediální (sociální) realitou. Reprezentací v mediální komunikaci se myslí jistá „forma re-prezentace obecných soudů a představ v podobě konkrétních výjevů či údajů“ (Jirák-Köpplová, 2003, s. 141).
8 V kapitole 1.1.3, která předchází kapitole Shrnutí: média a realita, je přiblíţen vztah sociální skutečnosti a televizního média, jenţ je také nezbytný pro pochopení teoretických souvislostí.
1.1.1 Mediální reprezentace Pro lepší porozumění reprezentaci sociální skutečnosti i vztahu mimomediální reality a mediálních produktů je zásadní vnímat základní vlastnosti mediálních sdělení.
„Kaţdé
mediální
sdělení
k mimomediálním skutečnostem
se
nějakým
způsobem
– jednak vyuţívá prvků
vztahuje
ze smyslově
vnímatelného světa, který nás fyzicky obklopuje, jednak prostřednictvím těchto prvků představuje svět soudů a představ a sociálních vztahů, v němţ ţijeme, vyuţívá představy, které o tomto světě sdílíme s dalšími příslušníky této společnosti“ (Jirák-Köpplová, 2003, s. 138). Autoři dále zmiňují dva klíčové pojmy: skutečnost (realitu) a ideologii (soubor idejí), s jejichţ pomocí je moţné vykládat
a
případně
i
pochopit
postavení
mediálních
produktů
vůči
společenskému kontextu, v němţ vznikají (tamtéţ, s. 138). Média vzhledem ke své společenské povaze a ke skutečnosti, ţe umoţňují opravdu masově sdílet proţitky, nabízejí jednu z nejmocnějších reprezentací skutečnosti – „a to reprezentaci platných sociálních vztahů, nerovnosti a moci, popř. mnohosti přístupů a zájmů“ (Jirák-Köpplová, 2009, s. 290). Pod pojmem reprezentace se v mediálních studiích rozumí proces, jímţ jsou abstraktním ideologickým pojmům přiřazovány konkrétní podoby (JirákKöpplová 2003, s. 141). Richard Deyer předkládá čtyři výklady ke slovu reprezentace:
1)
re-prezentace
(znovupředvedení)
odkazuje
k pouţití
výrazových prostředků, tedy k platným zvyklostem, 2) reprezentativnost (typizace) se vztahuje k tomu, jaké osoby (typologicky) jsou uţívány, aby reprezentovaly určité sociální skupiny, 3) prezentování (předvedení) se váţe k tomu, kdo je odpovědným za prezentování a jak instituce, které vytvářejí mediovaný text, podobu prezentování ovlivňují; 4) „to, co si publikum myslí, ţe se mu předvádí“ (tamtéţ, s. 141). Deyer taktéţ připomíná, ţe to, co je znovu předváděno, není samotnou realitou, ale pouze další reprezentací. „Analýza
9 obrazů proto vţdy vyţaduje znalost způsobu, jakým se další příklady/instance dosazují do sítě ostatních příkladů a tříd“ (Deyer, 2002, s. 2)1. Média reprezentují společenskou realitu mnoha způsoby. Za reprezentaci skutečnosti se povaţují taková sdělení, „která ve své konkrétnosti odpovídají mýtům/ideologiím platným v dané společnosti“ (Jirák-Köpplová, 2003, s. 140). V souvislosti s reprezentací by se nemělo opominout nastolování témat: agenda-setting. Tento teoretický koncept vychází z myšlenky, ţe tím, ţe média vybírají a zařazují do svých obsahů některá témata a jiná opomíjejí, určují, co budou čtenáři/diváci/posluchači vnímat jako důleţité (Trampota, 2006, s. 112). Média jako společenská instituce mají svůj podíl na společenském uspořádání; existují dva různé pohledy na způsob, jak mediální produkty svými vlastnostmi plní své institucionální poslání (Jirák-Köpplová, 2003, s. 138). Hegemonní pohled říká, ţe v kaţdé společnosti existuje moc, a tedy i nerovnost, fungování společnosti je proto závislé na tom, aby se tento vztah odvíjel v přirozeném rámci tolerovaném většinou členů společnosti (tamtéţ, s. 138). Zastánci této představy
tvrdí,
„ţe
se
nenásilná
nadvláda
(hegemonie)
prosazuje
kaţdodenními projevy dané kultury – včetně mediálních reprezentací světa“ (tamtéţ, s. 139). Podle pluralitního modelu reprezentace sociální zkušenosti zdůrazňujícího rozdíly v mediovaných obsazích, a tím i v nabízených významech dochází k neustálému vzájemnému doplňování, ovlivňování, popírání i konkurování si u dvou skutečností – u mediální skutečnosti (vše, co se objevuje v médiích a je součástí naší skutečnosti) na straně jedné a sociální skutečnosti (to, co kaţdému svému příslušníkovi nabízí společnost jako představu o světě) na straně druhé. „Mediální skutečnost má přitom stále významnější postavení, neboť lze předpokládat, ţe právě média poskytují stále větší díl ‚reality„, která se nachází
za
hranicemi
bezprostřední
osobní
zkušenosti
člověka“
(Jirák-Köpplová, 2003, s. 139–140). O tom, zda je vnímána událost na obrazovce či zpráva v novinách jako reprezentace skutečnosti, rozhoduje fakt, zda ve své konkrétnosti odpovídá 1
Přeloţeno z originálu. (...) “what is re-presented in representation is not directly reality itself but other representations. The analysis of images always needs to see how any given instance is embedded in a nework of other instances” (Dyer, 2002, s. 2).
10 mýtům/ideologiím platným v dané společnosti. S reprezentací přímo souvisí i představa realističnosti nabízeného obsahu2. „Publikum totiţ předpokládá, ţe to, co vidí, čte, slyší, má nějakou souvislost se světem, v němţ ţije – a ţe tato souvislost odpovídá tomu, jak svět vnímá, tedy ţe odpovídá akceptované sociální konstrukci reality“ (Jirák-Köpplová, 2003, s. 141). „Odborná literatura všeobecně dochází k závěru, ţe masová média zpravidla skutečnost
nereprezentují,“
vysvětluje
Jirák a
pokračuje
názorem,
ţe
„zpravodajství médií je často nepřesné a pokřivené, občas nabízí vysloveně tendenční a ideologicky zabarvený pohled. (…) Jen velmi podmíněně lze ze zpravodajství usuzovat na fyzikální vlastnosti světa, společenské struktury, průběh událostí či rozdělení veřejného mínění“ (Jirák, 2000, s. 29).
1.1.2 Mediální konstrukce reality „Postreprezentativní
přístupy
ke
studiu
mediální
produkce
vycházejí
z předpokladu, ţe to, co člen společnosti povaţuje za danou realitu, je ve skutečnosti výsledkem historicky podmíněného procesu a je sociálně i kulturně podmíněné“ (Jirák-Köpplová, 2009, s. 290). Podle tohoto přístupu je mediální produkt faktorem podílejícím se na sociální konstrukci reality a současně jejím odrazem (tamtéţ, s. 291). Významná teorie konstrukce sociální reality Bergera a Luckmanna, která nachází uplatnění i v mediálních studiích (Jirák-Köpplová, 2009, s. 290), a to právě při zkoumaní vztahu reality a médií, vychází z Thomasova teorému, jenţ praví, ţe pokud lidé definují situace jako reálné, pak jsou tyto situace reálné i ve svých důsledcích (McQuail, 2007, s. 393). Autoři této teorie v ní poukazují na fakt, ţe vztah mezi člověkem – tvůrcem a sociálním světem – jeho výtvorem je dialektický, a proto člověk jako příslušník početného společenství a jeho sociální svět vstupují do vzájemné interakce, v níţ výtvor zpětně ovlivňuje svého tvůrce (Berger-Luckmann, 1999, s. 64). K samotné konstrukci pak tvrdí, ţe „lidé produkují svůj sociální svět a přitom okamţitě zapomínají, ţe se jedná o jejich vlastní konstrukt, a chovají se k němu jako k objektivní realitě. Jedinou 2
Realističnost mediálních produktů s „fiktivními“ obsahy lze chápat ve čtyřech rovinách: 1) vnější realističnost = sestavení mediálního produktu tak, aby jednotlivé detaily odpovídaly situaci; 2) vnitřní nebo také emocionální realističnost postav a motivů jejich počínání; 3) logika a pravděpodobnost děje; 4) uţití výrazových prostředků, které odpovídají tomu, na co je publikum zvyklé a co povaţuje za odpovídající (Jirák-Köpplová, 2003, s. 142).
11 realitou, která se v mnoţství konstruovaných realit jeví jako realita svrchovaná, je realita kaţdodenního ţivota“ (Reifová et al., 2004, s. 278). Zajímavou zmínkou v této teorii je i postavení a význam jazyka. Berger a Luckmann totiţ přisuzují jazyku roli základního nástroje socializace a současně ho posuzují jako nejdůleţitější znakový systém lidské společnosti, který je objektivně dostupný ve společné realitě sdílené lidmi (Berger-Luckmann, 1999, s. 41, 67). O zásadní roli jazyka pojednává i Stuart Hall a vychází přitom právě z teorie Bergera a Luckmanna; zpravodajství podle něj „nereferuje o událostech, nýbrţ je aktivním činitelem v konstruování socio-politického prostředí, jeţ dává příjemcům výkladový rámec událostem, o nichţ se referuje“ (Jirák-Köpplová, 2003, s. 168). Hall zdůrazňuje, ţe jazyk je jedním z „prostředníků/médií“, jímţ jsou v kultuře reprezentovány myšlenky, názory a pocity; reprezentace, která se realizuje
jeho
prostřednictvím,
je
proto
klíčovou
při
procesu
3
vytváření/produkování významu (Hall, 1997, s. 1) . Mediální realita se jako zvláštní typ sociální konstrukce reality prosadila jako samostatný předmět úvah (Jirák-Köpplová, 2003, s. 168). Její podoba je podmíněna společností a také ekonomickou podstatou médií, rutinami, jimţ podléhá výroba mediálních produktů; proto se říká, ţe mediované obsahy jsou svébytnou produkcí samotné společnosti (tamtéţ, s. 168). Podle studie Langové a Langa média konstruují realitu způsobem, který je často určován jejich vlastními potřebami a zájmy. Za příklad si autoři berou televizní pokrytí návratu generála McArthura po jeho odvolání z Koreje, kdy se relativně malá a nevýznamná událost změnila (ve zpravodajství) v cosi blíţícího se masovému vítání a oslavné demonstraci, a to díky selektivní pozornosti kamer i komentářům zaměřeným vţdy k místům největší aktivity a zájmu (McQuail, 2007, s. 396). Existují teoretici – např. Boorstin, Nimm či Combs – kteří tvrdí, ţe média mohou vytvářet svou vlastní realitu, která má jen málo nebo vůbec nic společného
3
Přeloţeno z originálu. “Language is one of the „media‟ through which thoughts, ideas and feelings are represented in a culture. Representation through language is therefore central to the processes by which meaning is produced” (Hall, 1997, s. 1).
12 s objektivní skutečností (Schulz, 2000, s. 25)4. Tento jev popsal v 80. letech 20. století i Jean Baudrillard, který definoval simulakrum jako soubor představ, které neodkazují k ţádné realitě, a vysvětlil, ţe ve společnosti pozdní modernity představy neodkazují k realitě, nýbrţ pouze k dalším představám (Baudrillard, 1983, s. 9). Mnohým výzkumníkům se také daří na základě empirických šetření dokazovat, ţe média svému publiku zprostředkovávají pokřivený obraz reality v řadě fenoménů i událostí: mj. v případech kriminality či rizicích a důsledcích techniky (Schulz, 2000, s. 26)5. Nabízejí se však i jiné pohledy na média a skutečnost. Média jsou na jednu stranu vnímána jako cizí těleso, avšak očekává se od nich co nejvěrnější a nejpřesnější obraz světa. Chápání médií jako integrální součásti společnosti, vnímání selektivity, nevyváţenosti, deformace i hodnocení jako ţádoucí funkce komunikace lze nalézt u Bergera a Luckmanna, McLeoda i Chaffeeh a také např. Luhmana (tamtéţ, s. 31). Winfried Schulz zpracoval velmi podrobně pojetí reality v médiích, a to za pomoci „ptoleamaiovského“ a „koperníkovského“ příkladu (Schulz, 2003, s. 168–169). Pro lepší názornost mu poslouţila metafora vývoje vědeckého poznání vztahující se k Ptolemaiovi a Mikoláši Koperníkovi a jejich odlišnému pohledu na umístění Země i rozdílnému pojetí teorie sluneční soustavy, kterou aplikoval na média. Podle ptolemaiovské představy „jsou masová média cizím tělesem, do společnosti ‚nasazenou„ a jí bytostně cizí technologií – mající potencionál ovládat a kontrolovat jednotlivce a manipulovat s nimi, stejně jako se sociálními skupinami, a tak společnosti škodit“ (Schulz, 2000, s. 30). V koperníkovském pojetí média nejsou pouhým pasivním zprostředkovatelem skutečnosti, ale aktivním prvkem v sociálním procesu; posláním médií je selekce podnětů a událostí sociálního světa a jejich následné zpracování a interpretace. „Tímto způsobem se média podílejí na kolektivním úsilí
4
Boorstin v souvislosti s vlastní realitou médií hovoří o humanpseudo-event – o osobách, pseudoudálostech – vytvořených na zakázku médií. Pro Nimma a Combse je např. politická hvězda „fantaskní postavou ve fantaskním melodramatu“ (Jirák, 2000, s. 25). 5 Sheley a Ashkins (1981) i O´Keefe a Reid-Nash (1987) dospěli ve svých výzkumech k závěru, ţe v představách obyvatelstva existuje silnější soulad s obrazem kriminality zprostředkovávaným médii neţ se statisticky zjistitelnými údaji o kriminalitě. O nesouladu mezi skutečným vývojem a vývojem zachyceným v médiích informují i výsledky studie Kepplingera a Mathese z roku 1988 (tamtéţ, s. 26–27).
13 konstruovat realitu a tu – zveřejněním – všeobecně zpřístupnit tak, aby mohlo vzniknout společné východisko pro sociální jednání“ (tamtéţ, s. 31). Schulz ve svém článku dále upozorňuje na limity, kterým jsou vystaveni zájemci o stanovení míry „pokřivenosti mediální reality“. Podle něj ji totiţ nelze stanovit. Zůstává totiţ vţdy nevyjasněné, který konstrukt, zda mediální realita, nebo externí data, je „pravdivý“ a který „pokřivený“ (Schulz, 2000, s. 32). „Předpoklad ‚pokřivení„ je moţné, pokud to bereme zcela přesně, udrţet pouze jako hypotézu, kterou nikdy nelze falzifikovat, musí tedy vţdy zůstat nepodloţená. Totéţ platí pro předpoklad pravdivosti skutečnosti“ (tamtéţ, s. 33).
1.1.3 Televize – vztah k mimomediální skutečnosti Z klasifikace produktů masových médií vyplývá, ţe podstatným třídicím hlediskem
mediálních
produktů
je
jejich
rozlišování
podle
vztahu
k mimomediální skutečnosti (Jirák-Köpplová, 2009, s. 252). Existují tak dvě základní skupiny produktů: deklaratorně fiktivní obsahy, jako je hraný film, televizní či rozhlasová inscenace, a deklaratorně faktuální obsahy, mezi něţ patří zpravodajství a publicistika, diskuzní pořady nebo dokumentární film (tamtéţ, 2009, s. 252). Z hlediska toho, co média o svém obsahu prohlašují, je toto třídění opravdu uţitečné, ale pozadí vzniku těchto produktů způsobuje, ţe lze spatřovat manipulaci s fakty i u těch ţánrů, které se tváří jako věrný odraz skutečnosti. V případě mediální konstrukce je proto třeba mít na paměti, ţe tvůrci mediálních výstupů svému publiku nabízejí často jen ta fakta, která odpovídají jejich záměru. „Dokument citovaný v textu je stejně reálný jako kostým v historickém filmu; v obou případech jde o určitý výběr fakt, podřízený celkovému pojetí obrazu“ (Kopal, 2005, s. 16). Reţijní postupy se navíc nacházejí i tam, kde je divák nečeká – v dokumentech a autentických záběrech6. Dochází tak k prolínání vlastností filmových a televizních obsahů, přestoţe mezi nimi existují rozdíly, na které upozorňuje např. John Fiske. „Zatímco se filmy prezentují jako záznamy věcí, které se staly, televize vystupuje jako médium zachycující 6
Střihový celek vztahující se k Praţskému povstání ve dnech 5. aţ 9. května 1945, který je od jeho výroby aţ do současnosti stále pouţíván jako autentický obraz povstání, zahrnuje mnoţství reţírovaných scén. Autoři sestřihu vybrali kompozičně i technicky nejzdařilejší opravdové scény a doplnili je o zreţírované. Přesto je tento materiál, který průběţně další a další filmaři obohacovali o vlastní scény, dosud vnímán jako autentický (Kopal, 2005, s. 322).
14 události, jeţ se právě dějí“ (Fiske, 1987, s. 22)7. Proto i v případě televizních pořadů, které se vztahují k minulosti, můţe mít divák pocit, ţe se dívá na událost, která právě probíhá nebo ještě před okamţikem probíhala. Masová média se významně podílejí na názorech, hodnotách i představách, jimiţ jejich konzumenti disponují (Čermák, 2005, s. 265). Jednu z důleţitých rolí sehrává televize. Ve studii Viléma Čermáka se o ní hovoří jako o médiu domácích oltáříků s nálepkou „realita ve 3D“ (tamtéţ, s. 265). Právě oni podle něj rozvíjejí nenasytnou lidskou fantazii a touhu po poznání. Stačí jen ve vhodném pořadu prezentovat určitý názor, představu či určité vidění reality, které se rychle v masovém měřítku rozšíří. Vytvoří se tak mýtus – fikce – „pravda“ hodná následování (tamtéţ, s. 265). Na druhou stranu však není vhodné televiznímu médiu přisuzovat tak ochromující moc – divák totiţ můţe pod nátlakem názorů zaujmout právě opačné stanovisko, neţ které od něj médium očekává. Navíc nelze opomíjet přirozenou kritičnost části publika, jiţ nenaruší ani emotivní účinky televizní produkce. Berelson a Gaudet, spolupracovníci amerického sociologa Paula Felixe Lazarsfelda, pokročili dále v Lazarsfeldově teorii o dvoustupňovém toku informací, který předpokládal, ţe zprávu nejprve přijímají názoroví vůdci, pak ji šíří dál a současně ovlivňují její příjemce, a přisoudili publiku schopnost selekce, výběru a různé interpretace předkládaného sdělení (Huk, 2008, s. 22). Podle Butlera, který odkazuje na rozdělení Nicholse a Burtonové, existují dokonce čtyři základní módy reprezentace v televizi. Prvním je expoziční (výkladový) nebo také rétorický, podle kterého televize svému divákovi asertivně, někdy dokonce agresivně a přímo předkládá fakta, která sama uzná za vhodné. V interaktivním reţimu jsou divákům předkládány historické záběry, které se mísí se záběry televizních tvůrců. U pozorovacího módu televize vystupuje v roli pozorovatele, záleţí tedy pouze na divácích, do jaké míry uvěří jejímu nezasahování do kamerou zachycovaných dějů. Čtvrtý, reflexivní reţim se od ostatních liší tím, ţe odvrací pozornost publika od historické reality k samotnému procesu zobrazení a vztahu mezi realitou a jejím televizním obrazem (Butler, 2007, s. 87–97). 7
Přeloţeno z originálu. “Film presents itself as a record of what has happened, television presents itself as a relay of what is happening” (Fiske, 1987, s. 22).
15 Denis McQuail označil televizi za kulturní nástroj zavedeného industriálního řádu slouţící primárně k upevnění, stabilizaci a posílení, nikoliv ke změně, ohroţení nebo oslabení konvenčních přesvědčení a chování (McQuail, 2007, s. 397). Také teoretik Marshall McLuhan se opírá ve svých myšlenkách – podobně jako McQuail – o její stabilizační roli. „Účinek televize jakoţto nejnovější a nejvýraznější extenze naší centrální nervové soustavy se z různých důvodů špatně chápe“ (McLuhan, 1991, s. 293). Podle McLuhana má televizní obraz nízkou intenzitu, je nízkodefiniční, a proto na rozdíl od filmu neposkytuje podrobné informace o předmětech. Největšího účinku dosahují ty programy, u nichţ musí divák doplnit určitý proces. Televizní obraz podporuje zálibu v hloubkové vtaţenosti do kaţdého aspektu zkušenosti, ale nevzrušuje, neagituje, neburcuje, a tím je televize chladným médiem (tamtéţ, s. 295, 311).
1.1.4 Shrnutí: média a realita V teorii mediální komunikace se objevují dva základní způsoby, jakými se pohlíţí na vztah mimomediální skutečnosti a mediálních obsahů. První z nich se vztahuje
k reprezentaci, tedy k procesu, ve
kterém jsou
ideologickým
významům přiřazovány konkrétní podoby (Jirák-Köpplová, 2003, s. 141). O tom, zda je sdělení vnímáno jako reprezentace skutečnosti, rozhoduje jeho vlastnost odpovídat mýtům a ideologiím platným v dané společnosti (tamtéţ, s. 141). Existují dva základní modely reprezentace sociální skutečnosti: hegemonní model, který vysvětluje nenásilnou nadvládu jako kaţdodenní projev kultury, zahrnující taktéţ mediální reprezentaci světa, a pluralitní model, jenţ zdůrazňuje rozdíly mezi sociální a mediální skutečností, která neustále nabývá na významu (Jirák-Köpplová, 2003, s. 139–140). Druhý způsob nahlíţení na vztah mediálních produktů a reality je tzv. mediální konstrukce, která je předmětem úvah řady teoretiků uţ od té doby, co se mediální realita ustavila jako zvláštní typ sociální konstrukce reality (JirákKöpplová, 2003, s. 168). V jejím uchopení hraje důleţitou roli teorie konstrukce sociální reality Bergmanna a Luckmanna, která se zaobírá interakcí člověka a sociální reality, jeţ je jeho výtvorem, a současně ho zpětně ovlivňuje (BergerLuckmann, 1999, s. 64); teorie také definuje klíčový význam jazyka jako nejdůleţitějšího znakového systému lidské komunikace (Berger-Luckmann,
16 1999, s. 41, 67), o jehoţ klíčovém postavení při utváření významů píše i Stuart Hall (Hall, 1997, s. 1). Podle některých teoretiků média konstruují realitu, která nemá nic společného se skutečností (Schulz, 2000, s. 25), čímţ podporují Baudrillardův pojem simulakrum, tj. soubor představ, jeţ neodkazují k ţádné realitě (Baudrillard, 1983, s. 9); další na základě empirických výzkumů vysvětlují, ţe způsob, jakým média konstruují realitu, je ovlivňován jejich mocenskými či ekonomickými zájmy a potřebami (McQuail, 2007, s. 396). Přestoţe existují zásadní rozpory mezi těmi, kteří vnímají média jako integrální součást společnosti (Schulz, 2000, s. 31), a zastánci podoby médií jako bytostně cizích těles ve společnosti (tamtéţ, s. 30), naráţejí obě skupiny při případném pokusu o objasnění míry pokřivenosti sociální reality na fakt, ţe, jak tvrdí Schulz, nelze zjistit, který konstrukt – zda mediální realita, nebo externí data – je pravdivý (tamtéţ, s. 32). Při zkoumání vztahu televizních produktů a sociální skutečnosti je třeba vzít v potaz základní vlastnost televizního média, a to tu, ţe televize je povaţována za přirozeně realistické médium, obohacené o schopnost učinit všechno reálným, a tudíţ skutečným (Fiske,1987, 21, 36). Reţijní postupy lze ale spatřovat i u autentických produktů (Kopal, 2005, s. 16); tvůrci, kteří za nimi stojí, v nich totiţ předkládají pouze některé názory, záběry a jen určité vidění reality (Čermák, 2005, s. 265). McQuail si také všímá důleţité funkce televize vedoucí ke slaďování postojů (Jirák-Köpplová, 2009, s. 222), upevnění i stabilizaci (McQuail, 2007, s. 397). Podobně o ní hovoří i McLuhan, jenţ zdůrazňuje, ţe televize i přes naléhavost obrazu ani neburcuje, ani neagituje (McLuhan, 1991, s. 295, 311).
1.2 Československo v letech 1969–1989 Dvacetileté
období
československé
normalizace
společnosti.
zanechalo
Význam
této
nepřehlédnutelné doby
stopy
nesvobody
na
dokládá
neutuchající zájem historiků i médií, která se neváhají navracet k otázkám komunistického reţimu a dávat tak najevo, ţe se jedná o stále aktuální a neuzavřenou kapitolu českých i slovenských dějin. Ozývají se také hlasy, které
upozorňují
na
rutinní
popisy
diktatury
Komunistické
strany
Československa a zjednodušující soudy, podle nichţ se jednalo o reţim zla,
17 jehoţ nositeli byli komunisté (Sedlák, 2013, s. 32). Hovoří se dokonce o tom, ţe se současný a většinový výklad normalizace opírá o poptávku polistopadového establishmentu, aby bylo zřejmé, ţe je současný reţim nejen vítězný, ale i jediný moţný; tento výklad opanuje celý veřejný prostor včetně médií (tamtéţ, s. 32). S aktuálním odvoláním ředitele Ústavu pro studium totalitních reţimů se také probouzejí diskuze o politizaci tohoto ústavu, rozšíření předmětu jeho bádání, nástupu levicových historiků i revizi výkladu (Jak hlídat hlídače, 2013, s. 13). Další roky tedy sice mohou přinést změnu v interpretaci normalizace, ale následující kapitoly nabídnou popis jejích nejdůleţitějších charakteristik vycházejících z dosud publikovaných textů českých historiků.
1.2.1 Vymezení pojmu normalizace V souvislosti s normalizací v Československu se hovoří o období 1969–19898, které přineslo postupné obnovení reţimní kontroly nad společností – obnovení pořádku (Tůma 2012, s. 1). Jednalo se o systém charakterizovaný nehybností, snahou o stabilitu spočívající na udrţování statu quo a rezignující na další pokusy o jakékoliv inovace (tamtéţ, s. 1). Normalizace znamenala konsolidaci poměrů a návrat k situaci, která v zemi panovala dlouho před rokem 1969 (Bednařík-Jirák-Köpplová, 2011, s. 323). „Veřejnost se snaţila vyjádřit s nastupující normalizací nesouhlas při prvním výročí vstupu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1969, ale veřejné protesty byly potlačeny příslušníky Sboru národní bezpečnosti a Lidových milicí, které se nastoupivší moci mezitím také podařilo konsolidovat a zbavit členů podporujících reformní snahy Praţského jara“ (tamtéţ, s. 323). S pojmem normalita i pojmy příbuznými je moţné se setkat v řadě vystoupení tehdejších představitelů reformní části KSČ (Tůma, 2012, s. 1). V Dubčekově rozhlasovém projevu i v projevech Gustáva Husáka či prezidenta Ludvíka Svobody se tento termín objevuje v souvislosti s neurčitým příslibem, ţe pokud se znormalizují poměry, společnost se demobilizuje a zastaví aktivní a otevřený odpor proti okupaci, dojde k obnovení normálních poměrů, tedy odchodu cizích 8
Někteří historici vidí začátek normalizace – byť nesmělý a nepříliš úspěšný – ještě před intervencí vojsk Varšavské smlouvy v čele se Sovětskou armádou v noci z 20. na 21. srpna 1968. Spatřují začátek této éry v dubnu či květnu 1968, kdy se Dubčekovo vedení strany, vylekané razancí a dynamikou vývoje, pokoušelo další postup liberalizace retardovat. Tato teze je však v současnosti předmětem sporů a debat (Tůma, 2012, s. 1).
18 vojsk ze země (tamtéţ, s. 1). Častěji pak političtí činitelé hovořili o nezbytnosti normalizace ve smyslu návratu k normálnímu fungování komunistického reţimu (tamtéţ, s. 1). Klíčový text komunistické strany z roku 1970 přibliţuje postup a potřebu normalizace mj. takto: „Pro dosaţení normalizace bylo především třeba zformovat všechny zdravé síly ve straně i mimo stranu k rozhodnému úderu proti reakci, odhalit pravicové oportunisty a jejich skutečné záměry, porazit pravici v otevřeném politickém boji, vyrvat jí z rukou rozhodující mocenské pozice a nástroje, zejména sdělovací prostředky, a vymanit široké vrstvy pracujících z jejího vlivu“ (Poučení z krizového vývoje, 1970, s. 21). Normalizační ideologii lze podle Činátla charakterizovat jako diskurz nemoci a uzdravení, neboť zásadní idelogické dokumenty rané normalizace9 oplývaly strohou a racionální rétorikou v podobě termínů z oblasti klinické psychologie (hysterie, panika, mýtus ad.), přírodních procesů (eroze, proud, lavina aj.) i medicíny (horečka, infekce, organismus apod.) (Činátl, 2010, s. 28, 39). Normalizace v Československu navazovala na jeden z nejhlubších, historicky a ideově zdůvodněných historických pokusů, který během krátké doby dospěl cestou hledání a kompromisů aţ na práh systémových změn (Kalinová, 2012, s. 32). „Po jeho poráţce následovala restaurace dřívějšího systému. (…) V Československu se reformní pokus v druhé polovině 60. let opíral o relativně ucelený ideový projekt, který došel tak daleko, ţe se stal nebezpečným nejen pro sovětský model moci v Československu samotném, ale i pro poststalinský model socialismu vůbec. Navíc se opíral o aktivní občanské hnutí, a tím měnil i stávající politické poměry. Proto byl zásah proti němu proveden vojenskou silou“ (tamtéţ, s. 32). Pro termín normalizace existovala slova kritiky uţ v době jejího vzniku: poměry, které se totiţ pod tímto pojmem nastolovaly, byly totiţ pravým opakem tohoto hesla a vyznačovaly se svou „nenormálností“ (Tůma, 2012, s. 1). První prezident České republiky Václav Havel později normalizaci charakterizoval slovem post-totalitarismus (Bren, 2010, s. 3). I tak však tento pojem se silně
9
Činátl hovoří ve své studii o třech zásadních dokumentech: Zprávě předsednictva ÚV KSČ o současné situaci a dalších úkolech strany ze září 1969, Dopisu ÚV KSČ všem základním organizacím a členům strany k výměně stranických legitimací KSČ v roce 1970 a Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ schváleném 11. prosince 1970 (Činátl, 2010, s. 28).
19 negativní konotací překročil rámec československého kontextu, je všeobecně srozumitelný a pouţívaný i dnes pro pojmenování řady jevů v českém veřejném ţivotě (Tůma, 2012, s. 1). Normalizační reţim byl podle Oldřicha Tůmy reţimem, který ztratil dynamiku. Přestoţe si zachoval schopnost konsolidace, nebyl schopný skutečné revitalizace a proces postupné degenerace byl v jeho podstatě přímo zakódován (tamtéţ, s. 6). Normalizačnímu konsenzu se však i tak dařilo dlouhé roky opírat o představu, ţe stojí za to ţít ve společenství spokojených občanů a zabránit zbytečné destabilizaci (Pullmann, 2012, s. 231). Státně socialistické uspořádání se tak aţ do osmdesátých let těšilo poměrně velké podpoře občanů (tamtéţ, s. 231).
1.2.2 Historické souvislosti Významná část procesu konsolidace poměrů se odehrála v letech 1969 aţ 1971 (Tůma, 2012, s. 2). Rychlost, s jakou byly staronové poměry přijaty, se mj. přičítá reformním vůdcům, tedy těm, kteří se aktivně podíleli na praţském jaru. Zásadní událost, která nadlouho zastavila reformní pokusy v zemi, se odehrála 21. srpna 1968, kdy vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem provedla intervenci na československém území. Zdeněk Beneš hovoří o tomto datu jako o dnu, na který nelze zapomenout, a proto je pro něj a jeho generaci 10 tím proslulým, a tedy formativním záţitkem (Beneš, 2010, s. 87). Jako nejváţnější politickou chybu vnímal tento příchod okupantů i Alexandr Dubček, tehdy první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa, který na moskevských jednáních přiznal, ţe tato intervence bude mít tragické důsledky (Benčík, 1998, s. 193), avšak nové vedení výboru tuto událost hodnotilo jako „akt internacionální solidarity, který odpovídal jak společným zájmům
československých
pracujících,
tak mezinárodní
dělnické
třídy,
socialistického společenství a třídním zájmům světového komunistického hnutí“ (Poučení z krizového vývoje, 1970, s. 18). Normalizačním „promoskevským“ silám se podařilo v roce 1969 ovládnout rozhodující pozice v KSČ i ve státních orgánech. Personální změny však probíhaly uţ od podzimu 1968, zásadní změnou pak bylo dne 17. dubna 1969 10
Zdeněk Beneš se narodil 5. září 1952 (Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2009).
20 obsazení postu prvního tajemníka ÚV KSČ 11 Gustávem Husákem (Tůma, 2012, s. 2). Květnové a zářijové plénum ÚV přineslo masové a zcela zásadní personální změny: došlo k likvidaci většiny zárodků občanské společnosti (včetně zrušení Svazu vysokoškolských studentů), zefektivnění kontroly médií i zákazu řady periodik (tamtéţ, s. 2). Ve dnech kolem prvního výročí okupace byl v přímém střetu velmi brutálně likvidován otevřený odpor veřejnosti v ulicích českých a moravských měst (tamtéţ, s. 2)12. V roce 1970 proběhly prověrky a masová čistka uvnitř KSČ, při nichţ různým způsobem ztratilo členství ve straně takřka půl milionu členů (tamtéţ, s. 2). Konsolidací KSČ započala i celospolečenská očista, neboť se strana přiklonila k reţimu permanentní ideologické kontroly (Činátl, 2010, s. 29). Změnila se politika vůči obyvatelstvu: socialistické ideály nahradil konzum; důsledkem byla hodnotová přeorientace (Otáhal, 2003, s. 47). V letech 1970 a 1971 také docházelo k likvidaci opozičních skupin (Tůma, 2012, s. 4). Přestoţe to aţ do poloviny sedmdesátých let vypadalo, ţe se komunistickému reţimu podařilo obnovit kontrolu nad celospolečenským územím – obyvatelstvo bylo
zastrašeno
a
vzdalo
se
účasti
na
řešení
věcí
veřejných
(Otáhal, 2011, s. 70) – začínal se pomalu formovat potenciál nové opozice: Charty 7713 (Tůma, 2012, s. 4). Ovládnutí odborů po vyřazení jejich představitelů a dosazení nového vedení od centrály
po
základní
organizace
umoţnilo
podřídit
tuto
početnou
a organizovanou sílu tomuto vedení (Kalinová, 2012, s. 309). Hlasy, které se ozývaly z odborů a vyslovovaly např. souhlas s prohlášením Charty 77, byly odsuzovány a zbavovány členství v ROH (tamtéţ, s. 309, s. 4).
11
Ústřední výbor Komunistické strany Československa Gustáv Husák při této příleţitosti prohlásil, ţe „stanovisko vedení je takové, ţe to, co se odváţí aktivního odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo. Prostě nepřipustíme, aby ty elementy se ještě jednou dostaly do masových akcí, aby se dostaly do ulic, aby rozvracely klid a před celým světem dělaly ostudu nám a celému socialistickému táboru“ (Otáhal, 2003, s. 43). 13 Charta 77 byla především mravní opozicí proti reţimu, proti potlačování lidských práv. Stala se nejvýznamnější občanskou iniciativou, vydala kolem 600 veřejných prohlášení šířených ve formě opisů a v relacích zahraničního rozhlasu. Vznik Charty 77 byl mj. povzbuzen výpady reţimu proti chování mladé generace v kulturní oblasti. Vlna mladického vzepětí byla tolerována jen do té doby, neţ se začala profilovat politicky a působit v samizdatu. Pak začaly mocenské orgány její aktéry hlídat, vyslýchat, soudit i věznit (Kalinová, 2012, s. 307–308). 12
21 Sluší se připomenout, ţe ani většina vysokoškolských studentů nebyla k projevům normalizace příliš tolerantní. Podnět k novému rozmachu jejich hnutí, které razantně vystupovalo od počátku normalizace, dala tragická událost ze dne 16. ledna 1969: upálení posluchače Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Jana Palacha. Jeho čin měl občany přivést k aktivnímu odporu (Otáhal, 2003, s. 30). Vyvolal však primárně širokou aktivizaci vysokoškolských a středoškolských studentů, která však nesla prvky únavy a beznaděje, a tudíţ uvrhla studenty spíše do větší izolace, neţ aby podpořila koordinaci jejich činnosti a dělnických aktivit (tamtéţ, s. 31, 33). Začátkem 80. let se začaly ale i v odborech projevovat důsledky ekonomické recese, které vedly ke zvýšení neklidu v závodech a k nedůvěře ve slibovaný růst ţivotní úrovně (Kalinová, 2012, s. 312). Ve druhé polovině 80. let pak došlo ke změně situace, a to kvůli vyhlášení politiky přestavby14 a glasnosti v zemích sovětského bloku (tamtéţ, s. 313). Čelní představitelé Československa začali mít obavy, ţe uvolnění tvrdého kurzu v Sovětském svazu bude mít své důsledky i v jejich zemi, coţ potvrdil neklid veřejnosti, jeţ si začala uvědomovat, „ţe naděje na zlepšení konzumních moţností není zajištěna“ (tamtéţ, s. 314). Právě v období přestavby se podle Milana Pullmanna ukázalo, „ţe autoritativní diskurz není s to garantovat stabilitu, pořádek a spokojenost a ţe svou obsahovou prázdnotou nikam nepoukazuje a nesměřuje (a tudíţ je moţná méně stabilní a bezpečný, neţ sám o sobě tvrdí), jeho moc se hroutila. Lidé se začali zajímat o jiné ideologické koncepce, případně hloubat o lepším, demokratičtějším socialismu, který by tuto spokojenost zajistil“ (Pullmann, 2011, s. 231). V roce 1988 se do občanských iniciativ začaly zapojovat další skupiny15, začaly se objevovat nové formy aktivizace spontánního opozičního hnutí (15.–21. ledna 1989 – Palachův týden u příleţitosti výročí upálení Jana Palacha, demonstrace 21. srpna a 28. října) (Kalinová, 2012, s. 320). „V srpnu 1989 jiţ vedení KSČ 14
V období do vyhlášení reforem Gorbačova, vůdce Sovětského svazu, v roce 1985 byl pojem perestrojka pevně zakotven v sovětské rétorice. „Znamenal jak přeměnu starého řádu v nový, socialistický, tak označoval reformy existujícího socialistického uspořádání směrem k efektivnějšímu řízení.“ V polovině 80. let se termín perestrojka/přestavba stal zastřešujícím pro celé reformní úsilí (Pullman, 2011, s. 38). 15 „K tomu přispívalo i rozšíření samizdatové produkce a její větší dostupnost. Z ní a zejména ze zahraničního rozhlasu občané získávali nezkreslené informace o světě a o skutečných poměrech v domácí ekonomice“ (Kalinová, 2012, s. 314).
22 propadalo nejistotě a pocitu bezvýchodnosti v hospodářské a sociální oblasti, v zahraničním postavení a obávalo se narůstajícího občanského hnutí“ (tamtéţ, s. 320). Převrat, který nastal koncem roku 1989 – 17. listopadu – měl především politický charakter, ale jeho aktéři nepočítali, ţe to bude konečné střetnutí s mocenskou silou. Pád moci ale dozrával uţ delší dobu, a to i v samotných
stranických
strukturách
(tamtéţ,
s.
329–330).
„Přes
nepřipravenost představitelů opozice a improvizace v době jednání s vládními představiteli nakonec o převratu nerozhodla jen demonstrace studentů 17. listopadu, ale následné vystoupení obyvatelstva v dalších hodinách a dnech. Několikadenní mohutné demonstrace obyvatel nakonec změnily vyjednávací pozici Občanského fóra s představitelem vlády Adamcem ve prospěch pokojného převzetí moci“ (tamtéţ, s. 332). Proto se v souvislosti s charakterem tohoto nekrvavého převratu hovoří o sametové revoluci. Období od listopadu 1989 do konce roku 1992 je povaţováno za první etapu systémových změn, vytváření podmínek pro přechod k pluralitnímu politickému systému (Kalinová, 2012, s. 377). I přes relativně rychlý pád reţimu ovlivnila normalizace zemi na celospolečenské úrovni po mnoho let. Hluboce zakořeněné
rovnostářství
a
sociální
jistoty
zejména
u
ohroţených
nezaměstnaností a starších lidí se podle historičky Lenky Kalinové projevily rostoucí nejistotou a pochybnostmi, u majetných skupin a u mladých lidí s vyšším vzděláním nadějemi do budoucnosti. Tato stabilní rozrůzněnost se pak projevovala i v následujících letech (tamtéţ, s. 378).
1.2.3 Společenská situace a nálada Československá společnost v průběhu normalizace procházela obdobím vzdoru i tichého souhlasu s totalitním reţimem. „Dny a týdny po srpnu 1968 vejdou do českých dějin jako ukázka občanské statečnosti, neozbrojených, bezejmenných lidí v ulicích měst a obcí obklíčených tanky dříve spřátelených zemí“ (Kalinová 2012, s. 36). V těchto dnech dodávali občanům odvahu i informace nejen pracovníci sdělovacích prostředků, ale i známé osobnosti, které je vyzývaly ke statečnému a mírově vedenému odporu proti ozbrojeným jednotkám pěti zemí (tamtéţ, s. 36). Po dobu jednoho roku společnost ukazovala obrovskou vitalitu při obraně suverenity země (tamtéţ, s. 36). Občanské hnutí bylo oslabeno aţ
23 po úpadku jednoty reformních elit i ročním koncentrovaném vnitřním i vnějším tlaku (tamtéţ, s. 36–37), kdy přestalo hrát na dlouhou dobu roli politického subjektu (Otáhal, 2003, s. 44). Sociálně politickou realitu po roce 1969 lze charakterizovat změnou postojů obyvatelstva od odporu, postupného zklamání po vystřízlivění, kdy si většina občanů musela najít své místo ve změněných podmínkách (Kalinová, 2012, s. 83). Ti, kteří se rozhodli reţimu aktivně vzdorovat, vytvořili novou opozici: disent, jehoţ základ tvořili zejména perzekvovaní lidé, jiţ dávali svou nespokojenost primárně najevo dopisy a peticemi zasílanými stranickým a státním orgánům (Otáhal, 2003, s. 49). Pro většinu dělnictva a rolnictva se sice podmínky neměnily, avšak značné části tvůrčí inteligence se změnilo politické, sociální a zejména společenské postavení natolik, ţe byla odsouzena do role neplnoprávných lidí (tamtéţ, s. 83–84). Mocenské orgány také oplývaly mnoţstvím nástrojů, kterými ovlivňovaly výběr studentů (Otáhal, 2003, s. 51). „Při přijímání na vysoké školy, především uměleckého a humanitního směru, nebyly hlavním kritériem prospěch a talent, nýbrţ třídní původ a politická angaţovanost rodičů a uchazeče“ (tamtéţ, s. 51). Studenti, kteří vstupovali na školy nebo na nich zůstávali, nikdy netvořili jednolitou vrstvu, navíc jich perzekucemi bylo stiţeno jen málo, a proto se nestali součástí opozičního hnutí (tamtéţ, s. 50). Aţ ve druhé polovině 80. let vstoupila do ţivota nová generace, z níţ také pocházeli vysokoškoláci, kteří dali popud k sametové revoluci a aktivně se jí účastnili (tamtéţ, s. 57). Destrukční vliv neměla normalizace pouze na jednotlivce, ale i na kulturu. Příklady je moţné spatřovat například v hudbě, literatuře, filmu i mnohých dalších sférách. Zatímco 60. léta byla zlatým věkem československého rocku, přechod do 70. let byl ve znamení rezignace a stagnace této hudby (Ritter, 2010, s. 37). V případě kniţní edice Základní řady Klubu přátel poezie, která je podle Zdeňka Beneše jednou z nejunikátnějších na světě, reţim započal její devastaci, jiţ nezachránilo ani pozdější snaţení o její obrodu a obnovení její kulturní funkce (Beneš, 2010, s. 96).
24 Filmová tvorba, která během normalizace vznikala, se současnou optikou dělí na normalizační (tehdejší běţná produkce ovlivněná stranickou ideologií) a normalizující (útočné filmy, které napadaly období šedesátých let) (Müller, 2011, s. 6). Filmoví tvůrci, kteří chtěli „svobodně“ tvořit, museli spolupracovat s reţimem nebo veřejně odsoudit svá předchozí díla či natočit ideologický snímek (tamtéţ, s. 6). I přesto však nelze říci, ţe by třeba sedmdesátá a osmdesátá léta nepřinesla tvorbu, která je dnes hodnocena pozitivně. Autorská dvojice Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak natočila v letech 1974 aţ 1987 celkem osm snímků (mj. Jáchyme, hoď ho do stroje, Na samotě u lesa, Kulový blesk ad.), které se vyhýbaly politickým tématům, byly koncipovány jako nadčasové, a přesto byly aktuální a dokázaly i díky prolnutí tragického a váţného promlouvat ke svému publiku a daří se jim to dodnes (Petránková, 2010, s. 43, 46, 48). Podobně na diváky třeba zapůsobil i snímek Jiřího Menzela z roku 1985 Vesničko má středisková (tamtéţ, s. 43). Snaţení několika stovek spisovatelů, novinářů a dalších jedinců oplývajících literárním umem přispívalo, i kdyţ v omezené míře, v podobě samizdatových periodik k povzbuzení občanů (Kalinová, 2012, s. 305). V samizdatové edici Petlice, jejíţ autoři a vydavatelé byli souzeni, se vydalo více neţ 400 kniţních titulů, dále byl vydáván čtvrtletník Ze zásuvky a bloku novinářky Olgy Šulcové, svůj význam měly i opisy literárních děl Václava Havla, Ivana Klímy ad. (tamtéţ, s. 305–306). O propojení a sbliţování české kultury s exilem se zaslouţily nejen exilové časopisy Svědectví či Listy, ale i torontské nakladatelství Josefa Škvoreckého Sixty-Eight Publishers (tamtéţ, s. 306). Tehdejší náladu ve společnosti dobře charakterizuje jak dopis přiblíţený na následujících řádcích, tak Havlova esej popsaná v odstavci níţe. Vzdor, byť relativně slabý, i neutuchající nespokojenost s reţimem lze nalézt například v anonymním dopise zaslaném do Československé televize v březnu 1977 (Bren, 2010, patitul). Pisatel v něm hovoří o aktuální době jako o promarněných letech, o lidech bez kvalifikace, kteří rozhodují o tom, zda určitá kniha můţe být vydána, či nikoliv, a to jen proto, aby si udrţeli moc. Závěr textu je pak jiţ velmi osobní, neboť přímo oslovuje adresáta dopisu, čtenáře. „A ty, můj milý soudruhu, jsi součástí téhle obrovské lţi. Lţi, podle níţ je naše demokracie tou
25 nejlepší moţnou, protoţe jí jde o pracujícího člověka. Podílíš se na ní i tím, kdyţ tvrdíš, ţe máš tento stát upřímně rád“ (tamtéţ, patitul)16. Tichý souhlas s komunistickou vládou u mlčící většiny představil ve své eseji Moc bezmocných Václav Havel. Popsal v něm zelináře, který si má do své výlohy umístit proreţimní transparent s heslem Proletáři všech zemí, spojte se. Bez většího přemýšlení to udělá, čímţ se poddá a vyjádří souhlas a podporu komunistům. Havel tuto situaci popsal jako akt strachu, který provází i další občany, aniţ by si plně uvědomovali dosah svých činů (tamtéţ, s. 7). To, ţe normalizace zůstává i dnes hluboce zakořeněná v jejích současnících, kteří se pokoušejí vyrovnat se svým tehdejším postojem a vysvětlit ho, dokazují mj. slova Zdeňka Beneše. Normalizační garnitura podle něj uzavřela se společností jakousi smlouvu, koncept „socialismu v pracovní době“. „Náš ţivot se rozdělil na oficiální a soukromou, de facto tolerovanou, část. Chataření a chalupaření, budiţ toho dokladem; víkendy byly privátní sférou a byla-li smlouva dodrţována, nebylo třeba do ní zasahovat. Tuhle smlouvu jsme přijali; její diagnózou je prazvláštní sociální a i osobně ţitá schizofrenie. Nakolik jsme tu obětí a nakolik viníky, tu vznesme jen jako otázku – a výzvu“ (Beneš, 2010, s. 96). Po celé trvání normalizace vítězila v pracovním prostředí stranickost nad schopnostmi jednotlivců. V 70. a 80. letech se tak i nadále prohluboval rozdíl mezi mzdami řídících a řízených pracovníků, protoţe se přednostně odměňovalo
postavení
v řídící
hierarchii
a
preferovala
se
politická
angaţovanost před kompetentností a kreativitou (Kalinová, 2012, s. 154). Tato deziluze i zřejmá nespravedlnost vedly řadu lidí k postupné rezignaci, popsané jiţ výše, kterou přerušilo aţ vzepětí občanského hnutí na konci 80. let.
16
Přeloţeno z originálu. “And you, my dear comrade, share a part in the grand lies: lies about this being the best democracy, lies about this being the „rule of the workers‟, lies about you having a genuine love for our state” (Bren, 2010, patitul).
26
2. Odhalování obrazu normalizačního období Následující část se zaměří na praktické vyuţití vybraných výzkumných metod a vysvětlení
způsobu,
jakým
televizní
publicistické
pořady
konstruují
normalizační období. Uţ od samého počátku uvaţování nad výzkumnou částí této práce mně bylo jasné, ţe se pokusím o triangulaci kvantitativních a kvalitativních metod, aby se mi podařilo přinést co nejkomplexnější obraz sledované doby. K triangulaci kvantitativních a kvalitativních metod totiţ v posledních letech směřuje většina výzkumníků, neboť si uvědomuje, ţe obě metody přispívají k porozumění různým fenoménům (Wimmer-Dominick, 1997, s. 45). Vzhledem k faktu, ţe jsem se ve své práci rozhodla zkoumat mediální sdělení, nabízelo se mi několik aplikovatelných metod. Mezi frekventované metody výzkumu mediálních sdělení patří Berelsonova obsahová analýza či frekvenční lingvistika, které se řadí mezi kvantitativní metody poznání, ale také například sémiotická analýza, kritická analýza diskurzu, narativní analýza nebo obrazová analýza,
jeţ
náleţí
ke kvalitativním
metodám
zkoumání
(Trampota-
Vojtěchovská, 2010, s. 16). Po bliţším seznámení s jednotlivými metodami jsem se rozhodla pro vyuţití právě dvou z výše jmenovaných: Berelsonovy obsahové analýzy a sémiotické analýzy, které jsem shledala na základě rešerše z odborné literatury jako optimální a současně vhodně se doplňující. O charakteristice obou základních přístupů – kvantitativním a kvalitativním – bude informovat následující kapitola, která vysvětlí jejich nejdůleţitější vlastnosti. Navazující kapitoly pak představí jednotlivé výzkumné metody, které jsem aplikovala v praxi.
27
2.1
Představení metod výzkumu
Výzkum patří k základním nástrojům ve všech oblastech masových médií (Wimmer-Dominick, 1997, s. 4)17. „Je nikdy nekončícím procesem. Ve většině případů je výzkumný projekt navrţen tak, aby odpověděl na jednu sérii otázek, někdy ale nabídne další výzkumné otázky, na něţ do té doby nikdo nepomyslel. I to je ale součástí jeho přirozenosti“ (tamtéţ, s. 6)18. Kvantitativní metody výzkumu vycházejí především z otázky kolik?, a proto uţívají statistické a číselné údaje (tamtéţ, s. 17), které poskytují větší preciznost při shrnování závěrů (Wimmer-Dominick, 1997, s. 45). Výzkumníci, kteří s těmito metodami pracují, vycházejí z pozitivistické tradice, dbají o objektivní, distancovaný přístup a vyuţívají spíše deduktivní metodu (tamtéţ, s. 17–18). Kvalitativní metody si kladou primárně otázku jak?, a nejsou na rozdíl od kvantitativních metod standardizované (tamtéţ, s. 18). „Ve většině případů umoţňují výzkumníkům zkoumat jev v přirozených podmínkách, tedy bez určité umělosti, která můţe provázet experimentální nebo dotazníkové šetření“ (Wimmer-Dominick,
1997,
s.
43)19.
Výzkumníci
na
začátku
vycházejí
z představy, ţe se poznání děje na základě interpretace a je vţdy subjektivní povahy; výzkumník je proto vţdy nezastupitelný a je nedílnou součástí výzkumu (Trampota-Vojtěchovská, 2010, s. 19). Kvalitativní metody vyuţívají spíše induktivní metodu (tamtéţ, s. 19).
17
Přeloţeno z originálu. “Research is an essential tool in all areas of mass media” (Wimmer-Dominick, 1997, s. 4). 18 Přeloţeno z originálu. “Research is a never-ending process. In most instances a research project designed to answer one series of questions merely produces a new set of questions no one thought of before.(...) yet it is the essential nature of research” (Wimmer-Dominick, 1997, s. 6). 19 Přeloţeno z originálu. “In most cases, it allows a researcher to view behaviour in a natural setting without the artificiality that sometimes surrounds experimental or survey research” (Wimmer-Dominick, 1997, s. 43).
28
2.1.1 Kvantitativní obsahová analýza Obsahová
analýza
patří
mezi
tradiční
metody
zkoumání
obsahu
(Čábelová et al., 2004, s. 76). Počátky této metody je moţné nalézt uţ v období druhé světové války, ale k jejímu zásadnímu vymezení přispěl v 50. letech 20. století Bernard Berelson, který ji definoval jako „výzkumnou techniku pro objektivní, systematický a kvantitativní popis zjevného obsahu komunikace“ (tamtéţ, s. 76). Proto se této metodě někdy říká „Berelsonova obsahová analýza“. „Charakteristickým rysem kvantitativní obsahové analýzy je vysoká míra strukturovanosti, a s tím spojený vysoký stupeň ověřitelnosti“ (TrampotaVojtěchovská, 2010, s. 103). Výhodou této metody je její schopnost zpracovat velké mnoţství textů (tamtéţ, s. 103). Dobře provedená obsahová analýza dokáţe přinést výstup, který pomocí měření zachytí některý aspekt chování médií (Burton-Jirák, 2001, s. 42). Vedle dostatečného mnoţství dat ke zpracování je pro validitu výzkumu nezbytná snadná identifikovatelnost kvantifikovatelných jednotek obsahu (Čábelová et al., 2004, s. 76). Vlastnosti obsahové analýzy způsobují, ţe se jedná o časově náročnou a drahou metodu (Wimmer-Dominick, 1997, s. 115)20. O časové náročnosti svědčí mj. sled jejích základních kroků, jejichţ přesné pořadí nemusí být dodrţeno – úvodní kroky analýzy lze kombinovat (Trampota-Vojtěchovská, 2010, s. 105). Podle Wimmera a Dominicka existuje přesně deset základních bodů analýzy: 1) formulace výzkumné otázky nebo hypotézy, 2) definice výběrové populace, 3) výběr patřičného vzorku z populace, 4) výběr a definice jednotky měření, 5) konstrukce kategorií obsahu, které se budou analyzovat, 6) vystavení systému kvantifikace, 7) zaškolení kódovačů a provedení pilotní studie,
20
8)
kódování
obsahu
podle
nastavených
definic,
9)
analýza
Přeloţeno z originálu. “Finally, content analysis is frequently time-consuming and expensive” (Wimmer-Dominick, 1997, s. 115).
29 nashromáţděných dat, 10)
vytvoření závěrů (Wimmer-Dominick, 1997,
s. 116)21.
2.1.2 Sémiotická analýza Opěrným bodem sémiotické analýzy je, jak vyplývá z názvu, sémiotika, tedy nauka o znacích a znakových systémech (Trampota-Vojtěchovská, 2010, s. 117). „Zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech patřila sémiotická analýza k velmi rozšířeným kvalitativním metodám analýzy obsahu“ (tamtéţ, s. 117–118). Postupně přenesla svůj zájem od analýzy lingvistických sdělení k dalším znakovým systémům, jako jsou fotografie, filmy, divadlo či hudba (tamtéţ, s. 118). Předmětem zájmu této metody je odkrývání významu mediovaných sdělení (tamtéţ, s. 118). „Analyzuje tak prvky, ze kterých je sdělení (novinová zpráva, rozhlasová či TV reportáţ) sloţeno, a pomáhá odpovědět na otázku, jaký význam mohou mít tyto prvky – a potaţmo celé mediální texty – nejen na úrovni jejich explicitního (zjevného) zpracování, ale zejména na skryté rovině symbolické“ (tamtéţ, s. 118). Kaţdý znak má podle této metody podobu označujícího (fyzické podoby) a označovaného (mentálního konceptu, který pro příjemce představuje) (tamtéţ, s. 118). Podle Barthese je hlavním smyslem zkoumání pochopení vztahu mezi označujícím, označovaným a znakem, jenţ v sobě spojuje jak označující, tak označované (Barthes, 2004, s. 111). Podle Barthese je znak plný, „je určitým smyslem“ (Barthes, 2008, s. 111). Vzhledem k faktu, ţe znaky operují na dvou rovinách – denotativní (doslovný význam znaku) a konotativní (asociativní významy), „je aplikace sémiotické analýzy silně ovlivněna specifickými kulturními a společenskými hodnotami a zvyklostmi“ (Trampota-Vojtěchovská, 2010, s. 119). S touto metodou velmi úzce souvisí i mýtus, který definoval Roland Barthes jako určitou promluvu, a také specifický systém budovaný na základě sémiologického řetězce: označovaný, označující a znak (Barthes, 2004, 21
Přeloţeno z originálu. “1) Formulate the research question or hypothesis. 2) Define the population in question. 3) Select an appropriate sample from the population. 4) Select and define a unit of analysis. 5) Construct the categories of content to be analyzed. 6) Establish a quantification system. 7) Train coders and conduct a pilot study. 8) Code the content according to established definitions. 9) Analyze the collected data. 10) Draw conclusions and search for indications” (Wimmer-Dominick, 1997, s. 116).
30 s. 107, 112). Mýtus má imperativní a interpelativní charakter a nabádá jedince, aby přijal jeho „rozpínavou nejednoznačnost“ (tamtéţ, s. 123). V souvislosti se sémiotickou analýzou televize se často zmiňují záběry a pohyby kamery jako označující znaky, které s sebou nesou i podobu označovaných: např. blízkosti, osobního vztahu, odstupu v případě jednotlivých záběrů nebo síly, začátku či konce aj. u pohybů kamery (Berger, 2011, s. 36). Výzkumný vzorek je u této metody zpravidla menší a je vybírán záměrně (Trampota-Vojtěchovská, 2010, s. 120). Podle Bertrandové a Hughese, jak píše Trampota, je výsledek sémiotické analýzy více závislý na přesvědčivosti a argumentaci výzkumníka a méně na validitě22 nebo reliabilitě23 výsledků (tamtéţ, s. 120).
2.2
Aplikace kvantitativní obsahové analýzy
2.2.1 Výzkumné otázky Kvantitativní analýzu jsem aplikovala na základě několika kroků respektujících základní pravidla tohoto postupu, který je přiblíţen v kapitole 2.1.1. Nejprve jsem si ověřila, ţe neexistuje ţádný obdobný výzkum, který přináší obsahovou analýzu mediální konstrukce normalizace. Následně jsem stanovila výzkumné otázky, jejichţ zásadním smyslem bylo přinést informace o tom, nakolik jsou české televizní pořady, které se samy označují za publicistické, tematicky vyváţené při referování o normalizaci, zda se v nich lze setkat s hodnocením a s pomocí jakých odborníků v oblasti sociálních věd či dalších prvků navozují u diváků dojem odbornosti při konstrukci normalizačního období. Zajímalo mě také, jací další odborníci se objevují jako hosté či aktéři pořadů, zda se v pořadech spíše vyskytují pamětníci normalizace, či osoby narozené po roce 1989 a zda mají do pořadu přístup různé skupiny lidí, kteří normalizaci proţili. Otázky, jeţ byly poloţeny, zní takto:
22
Validita výzkumu souvisí s pravdivostí. Vyjadřuje, zda vybraný výzkumný postup odpovídá předmětu zkoumání. Rozlišuje se mezi interně validním výzkumem, jenţ měří to, co si na začátku vytyčil, externě validním výzkumem, který je zobecnitelný na širší populaci, a konceptuálně validním výzkumem vztahujícím se ke zkoumání jevu, jenţ výzkum sleduje (Trampota-Vojtěchovská, 2010, s. 21). 23 Reliabilní výzkum je takový, který volí výzkumné nástroje, jeţ měří konzistentně a spolehlivě. „Opakem reliabilního výzkumu je ten, který přináší zcela náhodné výsledky“ (tamtéţ, s. 20).
31 VO1: Která konkrétní témata se v souvislosti s normalizací v pořadech Retro, Historie.cs, Víkend, Střepiny objevovala a jaký jim byl věnován prostor? VO2: Kteří odborníci z oblasti společenských věd se v pořadech Retro, Historie.cs, Víkend, Střepiny objevili a s jakou četností? VO3: Které další osobnosti, národnosti se v pořadech Retro, Historie.cs, Víkend, Střepiny objevovaly? VO4: Jak často se v pořadech Retro, Historie.cs, Víkend, Střepiny objevovaly hodnotící soudy a kdo je vyjadřoval? VO5: Měli do pořadů Retro, Historie.cs, Víkend, Střepiny přístup jak odpůrci normalizace, tak její tehdejší vládní představitelé, komunisté?
2.2.2 Výběrový soubor a vybraný vzorek Poté došlo k definování základního souboru jednotek, coţ je soubor, k němuţ se váţe celý výzkum (Čábelová et al., 2004, s. 77). Z něj jsem potom vybrala vzorek pro analýzu. Jak vyplývá z názvu práce, analyzovala jsem čtyři české televizní publicistické pořady, a to Retro, Historie.cs, Víkend a Střepiny, které vznikly po roce 2006 a současně byly vysílány nejpozději v roce 2012. Vzhledem ke skutečnosti, ţe se jedná o šestileté období, prošel analýzou pouze vybraný vzorek. Tento účelový vzorek měl být původně zvolen tak, aby byly rovnoměrně pokryty roky 2007, 2008, 2009, 2010, 2011 a 2012 a současně všechna roční období jednotlivých let, v nichţ se pořady vysílaly. Daný postup jsem však mohla aplikovat pouze v případě pořadů Retro (s výjimkou roku 2007, kdy ještě pořad Retro nebyl ve vysílání). U Historie.cs, Víkendu a Střepin jsem musela vybírat jednotlivé tematické celky vysílané ve sledovaném období podle jejich názvu a následně do výzkumu zahrnout pouze ty, u nichţ bylo potvrzeno, ţe se svým obsahem vztahují k normalizaci. Zřejmá disproporce při stanovování vzorku nastala mezi pořady Retro a Historie.cs vysílanými na České televizi a pořady Víkend a Střepiny vysílanými na televizi Nova. Veřejnoprávní Česká televize poskytuje ve svých dvou publicistických pořadech normalizaci významnější prostor, zatímco soukromá televize Nova se v těchto pořadech věnuje normalizaci pouze okrajově, coţ souvisí s odlišným pojetím agendy publicistiky ve veřejnoprávní a privátní televizi. Proto nelze v případě této analýzy porovnávat výstupy
32 České televize a Novy, avšak lze sledovat specifika konstrukce minulosti u jednotlivých pořadů. 2.2.2.1 Popis analyzovaných pořadů Retro Pořad Retro se objevuje na obrazovkách České televize od 6. února 2008. Tento pravidelně vysílaný magazín je podle jeho tvůrců reflexí nedávné minulosti a přináší informace o fenoménech a předmětech, které se objevily po II. světové válce (Česká televize, © 1996–2013). Současně se zabývá kaţdodenním ţivotem občanů v poválečné éře (tamtéţ). Díly obvykle představují pamětníky různých profesí, kteří vysvětlují, jakým způsobem se podíleli na konkrétním fenoménu doby, případně, jak ho proţívali, jak se jich dotýkal. Prostou deskripci jevu doplňují subjektivní názory hostů magazínu. Hodnocení i vzpomínky přidávají také moderátoři pořadu. Totéţ pak lze očekávat od pozvaných odborníků: historiků, psychologů, etnologů ad., u nichţ zpravidla osobní zaujetí a proţitek převaţují nad odbornými poznatky. Historie.cs Historie.cs, jejíţ první díl se vysílal 9. září 2007, byla tvůrci pořadu koncipována jako pořad, který se zabývá moderními i staršími dějinami (Česká televize, © 1996–2013). Jejím úkolem je otevírat kontroverzní otázky, osvětlovat problematická místa a přinášet různé pohledy na výklad dějin (tamtéţ). Právě proto jsou v kaţdém pořadu hosté, odborníci z oblasti společenských věd, kteří diskutují o daném období, události a dalších fenoménech (tamtéţ). Témata a hosté jsou vybíráni ve spolupráci s Akademií věd ČR, vysokými školami a historickými ústavy (tamtéţ). Na přípravě projektu se podílí sedm osob, včetně moderátorů pořadu Marie Koldinské a Vladimíra Kučery (tamtéţ). Místo natáčení se vţdy přizpůsobuje tématu, tudíţ diskuze odborníků a moderátora probíhají nejen ve studiu, jehoţ aranţmá odpovídá tématu, ale kdyţ je zapotřebí, také v historických prostorech, restauračních zařízeních i na venkovním prostranství.
33 Víkend Ambicí magazínu Víkend je uţ od jeho prvního vysílání v roce 2008 přesvědčovat diváky, ţe „seriózní informace vědců, historiků a očitých svědků nejsou nudné“ (Nova, © 2012). Tomu se přizpůsobuje náplň i forma pořadu. Jeden díl se věnuje více aktuálním či historickým tématům, která spojuje určitá vlastnost: neohroţený hrdina, šťastný konec, splněný sen atp. Délka jednotlivých reportáţí se odehrává v řádu několika minut a zpravidla nepřesahuje 10 minut, tudíţ se téma představuje v rychlém tempu. Magazínem provázejí populární moderátoři Televizních novin. Střepiny Pořad s podtitulem „Nazýváme věci pravými jmény“ se vysílá na televizi Nova jiţ od 7. dubna 2002. Zabývá se aktuálními tématy a nejdůleţitějšími kauzami uplynulého týdne (Nova, © 2012). V případě výročí či u speciálních vydání se neváhá vracet i ke starším událostem. Jak vyplývá ze samotného názvu pořadu, v rámci jednoho dílu se vysílá několik „střípků“, reportáţí, z nichţ kaţdá představuje podle tvůrců zapamatováníhodnou událost.
2.2.3 Jednotka analýzy S ohledem na měřené kategorie byl jednotkou analýzy stanoven tematický celek. Ten se definoval jako jasně ohraničená monotematická část, která se vztahuje k normalizaci. V případě pořadu Retro a Historie.cs se jednalo o celé pořady, které se obvykle věnují jednomu hlavnímu tématu. Stejně se přistoupilo i k pořadu Střepiny. U magazínu Víkend se zkoumaly kratší celky – reportáţe, neboť se v rámci jednoho dílu magazínu objevuje více témat. Pořady České televize jsou volně přístupné v jejím on-line archivu, na webových stránkách jednotlivých pořadů, u pořadů televize Nova bylo třeba vyuţít zpoplatněného archivu na www.voyo.cz.
2.2.4 Kategorie obsahů a systém kvantifikace Následně bylo stanoveno, co se bude u kaţdého tematického celku zkoumat a zanášet do kódovací knihy. Výzkumu jsem podrobila následující kategorie obsahu:
stopáţ tematického celku
34
přítomnost odborníka v oblasti společenských věd (přítomnost historika, sociologa, psychologa, politologa, ekonoma, odborníka na média a marketing, etnologa)
přítomnost spisovatele
přítomnost publicisty, novináře
přítomnost populární osobnosti
přítomnost Slováka (slovensky hovořícího občana)
téma tematického celku (o jaké oblasti normalizace celek vypovídá)
přítomnost hodnocení (přítomnost hodnotících soudů vztahujících se obecně k normalizaci)
původce hodnocení (kdo hodnocení vyslovuje)
přítomnost dobových záběrů
typy dobových záběrů (jaké záběry byly pouţity: filmové, seriálové, divadelní, propagandistické apod.)
přítomnost
komunistů
(zástupců
komunistického
reţimu
v období
normalizace)
přítomnost disidentů (aktivních odpůrců normalizace).
U kaţdé kategorie obsahu byla stanovena proměnná v podobě textové hodnoty a číselného kódu. Kódovací kniha, která podává komplexní informace o výzkumu, neboť do ní byly průběţně doplňovány výsledky, a byla zpracována v programu Microsoft Excel, je v Příloze č. 1. Správné nastavení kódovací knihy bylo ověřeno na příkladu třiceti tematických celků. Výsledky obsahové analýzy se představí v následující kapitole za pomoci tabulek a příslušných komentářů.
2.2.5 Výsledky analýzy V průběhu výzkumu došlo k analýze 117 tematických celků v celkové délce 3 619 minut, coţ si lze ověřit v tabulce č. 1. Nejvíce analyzovaných celků
35 souviselo s pořadem Retro, neboť se aţ na výjimky tento pořad ve sledovaném období věnoval pouze normalizaci. Pořadem s druhým nejvyšším počtem zkoumaných celků se stala Historie.cs, která se sice zabývá českými dějinami, ale v širším záběru, neţ je tomu u pořadu Retro. Méně celků bylo moţné sledovat u magazínu Víkend, který se událostem normalizace věnuje pouze okrajově; ještě menší zájem o normalizační období vykazují Střepiny, které se k normalizaci ve sledovaném období navracely pouze v době dvacetiletého výročí od 17. listopadu 1989 a v případě úmrtí bývalého prezidenta Václava Havla. Tabulka č. 1 Jaký účelový vzorek byl zkoumán? Charakteristika báze dat (souhrny) Základní ukazatele báze dat Báze dat (počet vysílaných celků) Celkem analyzováno minut Celkem analyzováno hodin
Názvy pořadů Retro Historie.cs Víkend Střepiny Celkem 75 1 890 31,5
33 1 675 27,92
7 46 0,76
2 54 0,9
117 3 619 61,08
Jak vyplyne z tabulek č. 2–9, v pořadech Retro a Historie.cs se objevovali odborníci z oblasti společenských věd. U Historie.cs se odborníci vyskytovali ve 100 % případů, tedy ve 33 celcích, u Retra tomu tak bylo ve 37,33 %, tedy ve 28 celcích. V magazínu Víkend a Střepiny jsem přítomnost odborníka v oblasti sociálních věd nezaznamenala ani jednou, přestoţe tvůrci pořadu Víkend ve svém pořadu historiky avizují. Tato skutečnost ale můţe souviset s nízkým počtem kódovaných celků u těchto pořadů. V návaznosti na tabulku č. 2 jsem zkoumala, jací konkrétní odborníci a s jakou četností se v celcích objevují. Není překvapením, ţe nejčastěji zastoupeným odborníkem byl historik, jenţ se nacházel ve 100 % celků Historie.cs, tj. ve 33 pořadech, a ve 24 % celků pořadu Retro, tzn. v 18 pořadech. Sociolog byl zastoupen s niţší četností, a to pouze v 8 pořadech Retro, tedy ve 28,57 % ze všech celků tohoto pořadu, a 3 pořadech Historie.cs, tzn. s pouhým 9,1% výskytem. Psycholog se vyskytoval jen v pořadu Retro, a to s četností 18,18 %, tudíţ v 6 celcích. Podobnou četnost šlo vysledovat u politologa, který byl
36 s četností 18,18 % 6krát v pořadu Historie.cs a s výskytem 1,33 % 1krát v pořadu Retro. Ekonoma šlo zahlédnout celkem v 5 celcích – ve třech celcích pořadu Retro a ve dvou celcích Historie.cs, tudíţ se zaznamenal 4% a 6,06% výskyt. Odborník na média a marketing byl pozván do 4 celků magazínu Retro, a proto se s ním bylo moţné setkat v 5,33 % tohoto pořadu. Nejméně zvaným odborníkem byl etnolog, jenţ zaznamenal pouze jeden výskyt odpovídající 1,33 %, a to v pořadu Retro. Není
bez zajímavosti,
ţe
se
sociologové,
ale
hlavně
psychologové,
politologové, ekonomové, odborníci na média a marketing a etnologové objevili s výrazně niţší četností neţ historikové. Pořady tak daly najevo, ţe historikové jsou ti, co mohou říct k problematice normalizace nejvíce, a ostatní odborníci jsou zváni spíše okrajově. V případě Historie.cs, která při stanovování témat spolupracuje s historickými ústavy i vysokými školami a zabývá se odlišným výkladem dějin v rámci historických období, je preference historiků očekávaným jevem. U magazínu Retro, které se však rozhodlo podpořit reflexi této doby a informovat o ţivotě běţných občanů i různých výrobních i jiných fenoménech, jde nízké zastoupení sociologů, psychologů ad. spíše proti záměru tvůrců pořadu. Tabulka č. 2 V kolika pořadech byl přítomen odborník v oblasti společenských věd? Název pořadu Retro Historie.cs Víkend Střepiny
báze 117
Četnost výskytu 28 33 0 0
Četnost výskytu v% 37,33 100 0 0
37
Tabulka č. 3 V kolika pořadech byl přítomen historik? Název pořadu
Četnost výskytu
Četnost výskytu v %
Retro
18
24
Historie.cs
33
100
Víkend
0
0
Střepiny
0
0
báze 61 Tabulka č. 4 V kolika pořadech byl přítomen sociolog? Název pořadu Retro Historie.cs Víkend Střepiny
Četnost výskytu 8 3 0 0
Četnost výskytu v % 28,57 9,1 0 0
báze 61 Tabulka č. 5 V kolika pořadech byl přítomen psycholog? Název pořadu Retro Historie.cs Víkend Střepiny
báze 61
Četnost výskytu
Četnost výskytu v %
6 0 0 0
18,18 0 0 0
38
Tabulka č. 6 V kolika pořadech byl přítomen politolog? Název pořadu Retro Historie.cs Víkend Střepiny
Četnost výskytu 1 6 0 0
Četnost výskytu v % 1,33 18,18 0 0
báze 61 Tabulka č. 7 V kolika pořadech byl přítomen ekonom? Název pořadu
Četnost výskytu
Četnost výskytu v %
Retro
3
4
Historie.cs
2
6,06
Víkend
0
0
Střepiny
0
0
báze 61 Tabulka č. 8 V kolika pořadech byl přítomen odborník na média a marketing? Název pořadu
Četnost výskytu
Četnost výskytu v %
Retro
4
5,33
Historie.cs
0
0
Víkend
0
0
Střepiny
0
0
báze 61
39
Tabulka č. 9 V kolika pořadech byl přítomen etnolog? Název pořadu Retro Historie.cs Víkend Střepiny
Četnost výskytu 1 0 0 0
Četnost výskytu v % 1,33 0 0 0
báze 61 V návaznosti na četnost výskytu jednotlivých odborníků ze společenských věd jsem se rozhodla zjistit, zda měli někteří konkrétní historici a sociologové, tedy ti, jiţ byli mezi pozvanými odborníky nejčastěji, přednost před ostatními a byli zváni s vyšší frekvencí neţ druzí. Tuto domněnku potvrzuje jak tabulka č. 10 věnovaná historikům, tak tabulka č. 11 vysvětlující přítomnost sociologů. Obzvlášť v pořadu Retro je zřejmé, ţe k nejčastěji zvaným historikům v celcích věnovaných normalizaci patří Oldřich Tůma (s 21,57% četností výskytu v 11 celcích) následovaný Miroslavem Vaňkem (s 15,69% četností výskytu v 8 celcích), Jaroslavem Cuhrou (s 9,8% četností výskytu v 5 celcích), Petrem Blaţkem (s 7,84% četností výskytu ve 4 celcích), Jiřím Pernesem a Pavlem Ţáčkem (oba s 5,88% četností výskytu ve 3 celcích). Více neţ jednou se v pořadu Historie.cs objevil ještě Vilém Prečan (s 3,92% četností výskytu ve 2 celcích). V pořadu Retro se nejčastěji objevoval historik architektury Zdeněk Lukeš (s 5,33 % četností výskytu ve 4 celcích) a historik Martin Franc (s 3,92% četností výskytu ve 2 celcích). Jediným historikem, jenţ hovořil jak v pořadu Retro, tak v pořadu Historie.cs, se stal s celkovou četností výskytu 5,88 % ve 3 celcích Michal Pullmann. Celkem se v 51 pořadech, kde se vyskytoval historik, objevilo 56 těchto odborníků, neboť v pořadu Historie.cs zpravidla figurovali dva a více historiků. Převaha konkrétního sociologa byla, jak jsem jiţ zmiňovala, také patrná, a to dokonce ještě více neţ v případě historiků. Tabulka č. 11 dokládá, ţe si s významnou převahou pořady zvaly socioloţku Janu Duffkovou (45,45% četnost výskytu v 5 celcích). Druhá v pořadí Jiřina Šiklová zaznamenala dva výskyty (18,18% četnost výskytu). Obě odbornice se objevovaly v pořadech
40 Retro i Historie.cs. V 11 pořadech s výskytem sociologa působilo celkem 8 odborníků. Tabulka č. 10 Objevovali se někteří historici častěji neţ ostatní? Název pořadu Jméno
Retro
Historie.cs
Celkem
Celkem v %
Oldřich Tůma
0
11
11
21,57
Miroslav Vaněk
0
8
8
15,69
Jaroslav Cuhra
0
5
5
9,8
Petr Blaţek
0
4
4
7,84
Jiří Pernes
0
3
3
5,88
Pavel Ţáček
0
3
3
5,88
Michal Pullmann
1
2
3
5,88
Zdeněk Lukeš
3
0
3
5,88
Martin Franc
2
0
2
3,92
Vilém Prečan
0
2
2
3,92
Zdeněk Jirásek
0
1
1
1,96
Jitka Vondrová
0
1
1
1,96
Zbyněk Kusý
0
1
1
1,96
Petra Šindler-Wisten
0
1
1
1,96
Ivo Barteček
0
1
1
1,96
Jan Pešek
0
1
1
1,96
Luděk Navara
0
1
1
1,96
Tomáš Bursík
0
1
1
1,96
Emil Voráček
0
1
1
1,96
Michal Reiman
0
1
1
1,96
Tomáš Vilík
0
1
1
1,96
Jaroslav Šebek
0
1
1
1,96
Martin Tichý
0
1
1
1,96
Karel Jech
0
1
1
1,96
Jaroslav Paţout
0
1
1
1,96
Martin C. Putna
0
1
1
1,96
Jiří Bašta
0
1
1
1,96
Jiří Bílek
0
1
1
1,96
Jan Něměček
0
1
1
1,96
Michal Pehr
0
1
1
1,96
Prokop Tomek
0
1
1
1,96
Vojtěch Masný
0
1
1
1,96
Bohuslav Litera
0
1
1
1,96
Vít Smetana
0
1
1
1,96
Daniel Herman
0
1
1
1,96
41 Marek Waic
0
1
1
1,96
Petr Koura
0
1
1
1,96
Matěj Kotalík
0
1
1
1,96
Karel Svoboda
0
1
1
1,96
Stanislav Sikora
0
1
1
1,96
Jan Rychlík
0
1
1
1,96
Pavel Ukielski
0
1
1
1,96
Jakub Jareš
0
1
1
1,96
Martin Junek
1
0
1
1,96
Lukáš Nachtmann
1
0
1
1,96
Radek Schovánek
1
0
1
1,96
František Kolář
1
0
1
1,96
Petr Bílek
1
0
1
1,96
Pavel Taussig
1
0
1
1,96
Ivo Mahel
1
0
1
1,96
Marie Ripperová
1
0
1
1,96
Hana Bortlová
1
0
1
1,96
Marta Šímová
1
0
1
1,96
Terezie Petišková
1
0
1
1,96
Kateřina Přidalová
1
0
1
1,96
Miroslava Štýbrová
1
0
1
1,96
báze 51 Tabulka č. 11 Objevovali se někteří sociologové častěji neţ ostatní? Jméno Jana Duffková Jiřina Šiklová Jiří Musil Pavel Klvač Vladimír Dubský Hana Havelková Martin Potůček Ivan Fišera
Název pořadu Retro Historie.cs 4 1 1 1 1 0 1 0 1 0 1 0 1 0 0 1
Celkem Celkem v % 5 45,45 2 18,18 1 9,09 1 9,09 1 9,09 1 9,09 1 9,09 1 9,09
báze 11 Vedle odborníků, kteří se v pořadech objevili, bylo poutavé sledovat i výskyt spisovatelů, o nichţ se mj. tvrdí, ţe jsou svědomím národa, a o jejichţ významu a vlivu se v souvislosti s normalizací hovoří, a to ať uţ byli oponenty vládnoucí
42 strany nebo stáli po jejím boku (Ústav pro studium totalitních reţimů, © 2008– 2012). Výsledky shrnuje tabulka č. 12. Spisovatelé se vyskytovali celkem v 11 pořadech, ovšem pořad Historie.cs byl zastoupen pouze jednou (0,85% výskyt), 10 výskytů, tedy četnost 8,55 % jsem zaznamenala v pořadu Retro. Ani jeden výskyt se neobjevil v magazínu Víkend a v pořadu Střepiny. Tabulka č. 12 V kolika celcích byl přítomen spisovatel? Název pořadu Retro Historie.cs Víkend Střepiny
Četnost výskytu 10 1 0 0
Četnost výskytu v % 8,55 0,85 0 0
báze 117 Mezi hosty pořadu, kteří vládnou perem, se v celcích objevovali také novináři, publicisté a lze konstatovat, ţe jim byl věnován rovnocenný prostor jako odborníkům z oblasti společenských věd, neboť i od nich televizní pracovníci očekávali fundované výpovědi související s normalizací. V analyzovaných pořadech Retro se novinář či publicista objevil s četností výskytu 16,24 %, tj. v 19 tematických celcích, podobně se s ním bylo moţné setkat v Historii.cs – 15 výskytů, tedy četnost 12,82 %. V pořadu Střepiny byl novinář přítomen právě jednou (0,85% četnost výskytu), v magazínu Víkend pak ani jednou (0% četnost výskytu). Názorný přehled o tomto jevu přináší tabulka č. 13.
43
Tabulka č. 13 V kolika pořadech byl přítomen novinář, publicista? Název pořadu Retro Historie.cs Víkend Střepiny
Četnost výskytu
Četnost výskytu v %
19 15
16,24 12,82
0 1
0 0,85
báze 117 Dosud jsem zmiňovala faktory, které mají u diváků vyvolávat dojem odbornosti, resp. kompetence pořadu v oblasti výkladu historie. Na druhou stranu se stále jedná o televizní, byť publicistickou produkci, která má mj. diváka bavit a snaţí se o co nejvyšší sledovanost. Jednou z kategorií proto byla stanovena přítomnost osobnosti televizní zábavy, která můţe k obrazovce nalákat nové diváky. Na populární osobnosti, jak dokresluje tabulka č. 14, sází pořad Retro. Vypovídá o tom 19,66% četnost výskytu, tj. celkem 23 pořadů. V případě Historie.cs se populární osobnost vyskytla pouze jednou (0,85% četnost výskytu), tudíţ zde nelze prokázat snaţení dramaturgů podpořit velikost divácké obce přítomností populární osobnosti; totéţ platí u pořadů Víkend a Střepiny, kde se populární osobnost neobjevila vůbec. Tabulka č. 14 V kolika pořadech byla přítomna osobnost z oblasti televizní zábavy? Název pořadu Retro Historie.cs Víkend Střepiny
Četnost výskytu 23 1 0 0
Četnost výskytu v % 19,66 0,85 0 0
báze 117 Důleţité výsledky šetření v oblasti tematického zaměření celků přináší tabulka č. 15. Pořadí výskytu 21 tematických kategorií je následující: výrobky (20,51 %, 24 celků), kultura (11,11 %, 13 celků), trávení volného času (8,55 %, 10 celků), sport (6,84 %, 8 celků), nakupování a podpora prodeje (5,98 %, 7 celků),
44 osobnosti (5,98 %, 7 celků), počátky normalizace (5,13 %, 6 celků), skupiny obyvatel (5,13 %, 6 celků), kaţdodenní ţivot (4,27 %, 5 celků), československosovětské vztahy (3,42 %, 4 celky), reakce obyvatelstva na normalizaci (3,42 %, 4 celky), stavby (3,42 %, 4 celky), hromadná doprava (2,56 %, 3 celky), normalizace v letech 1988, 1989 (2,56 %, 3 celky), jiné (1,71 %, 2 celky), nástroje komunistické moci (1,71 %, 2 celky), normalizace – neupřesněno (1,71 %, 2 celky), perestrojka (1,71 %, 2 celky), perzekuce (1,71 %, 2 celky), svátky (1,71 %, 2 celky) a politická propaganda (0,85 %, 1 celek). Téma, které se v souvislosti s normalizací nejčastěji skloňovalo, byly výrobky, tematika zahrnovala celky věnované průmyslovým, ale i potravinářským produktům vyráběným za normalizace. Dařilo se i tématům souvisejícím s kulturou, trávením volného času, sportem, nakupováním a podporou prodeje i osobnostem. S nízkou frekvencí výskytu se bylo moţné setkat u témat, která by osvětlovala normalizaci z hlediska politického i dějinného – např. témata perestrojka, politická propaganda, perzekuce, nástroje komunistické moci ad. Tento výsledek do jisté míry souvisí se zaměřením pořadu Retro, u něhoţ bylo nejvíce zkoumaných celků a které se vyhýbá popisu politického prostředí i reţimních nástrojů. Přispívá k tomu ale i řídký výskyt politologů (viz tabulka č. 6).
45
Tabulka č. 15 V souvislosti s jakými tématy se normalizace objevovala? Název pořadu Téma výrobky stavby trávení volného času osobnosti
Retro
Historie.cs
Víkend
Střepiny
Celkem
Celkem v %
21
0
3
0
24
20,51
2
1
1
0
4
3,42
10
0
0
0
10
8,55
0
4
2
1
7
5,98
10
2
1
0
13
11,11
sport
8
0
0
0
8
6,84
kaţdodenní ţivot
5
0
0
0
5
4,27
svátky
2
0
0
0
2
1,71
hromadná doprava
3
0
0
0
3
2,56
skupiny obyvatel
3
3
0
0
6
5,13
nakupování a podpora prodeje
7
0
0
0
7
5,98
počátky normalizace
0
6
0
0
6
5,13
perestrojka
1
1
0
0
2
1,71
nástroje komunistické moci
0
2
0
0
2
1,71
československo-sovětské vztahy
1
3
0
0
4
3,42
normalizace v letech 1988, 1989
0
3
0
0
3
2,56
normalizace – neupřesněno
0
1
0
1
2
1,71
politická propaganda
0
1
0
0
1
0,85
reakce obyvatelstva na normalizaci
0
4
0
0
4
3,42
perzekuce
0
2
0
0
2
1,71
jiné
2
0
0
0
2
1,71
kultura
báze 117
46
Uţ v úvodu své práce jsem psala, ţe se publicistický ţánr mj. charakterizuje subjektivním hodnocením autora (Ftorek, 2012, s. 162). Přirozeně tedy bylo moţné spatřovat hodnotící soudy i u analyzovaného vzorku. Všímala jsem si soudů, které obecně hodnotily normalizaci jako celek, a odváděly tím pozornost od konkrétního tématu celku. Během kódování vyplynulo, ţe veškerá přítomná hodnocení normalizace jsou negativní (kladné ani neutrální hodnocení se nevyskytovalo vůbec) a ţe se objevují (kromě magazínu Víkend) ve více neţ ¾ jednotlivých pořadů, coţ dokresluje tabulka č. 16. V Historii.cs se záporná hodnocení vyskytovala ve 100 % celků (33 celků), stejný výsledek měl i pořad Střepiny, a to ve dvou jeho analyzovaných celcích. U pořadu Retro se toto hodnocení normalizace objevilo v 58 pořadech, tedy v 77,33 % celků. Původci hodnocení normalizace byli, jak je moţné vidět v tabulce č. 17, rozčleněni do tří kategorií. Nejčastěji normalizaci hodnotili televizní pracovníci (moderátoři a reportéři): v pořadu Retro hodnocení vyslovovali v 65,52 % celků (v 38 celcích), v pořadu Historie.cs tomu tak bylo ve 100 % (v 33 celcích), v pořadu Střepiny televizní pracovník období hodnotil ve 100 % (ve 2 celcích). Normalizaci však také evaluovali odborníci v oblasti společenských věd, a to s následující četností: Retro – 53,45%, v 31 celcích, Historie.cs – 100%, v 33 celcích, Střepiny – 50%, v 1 celku. Jako poslední kategorie bylo stanoveno hodnocení pamětníka, tedy osoby, která zaţila normalizaci, ale není v pořadu ani v roli odborníka, ani televizního pracovníka. Hodnocení pamětníka bylo nejčastěji moţné zhlédnout v pořadu Retro s četností výskytu 25,86 % (v 15 celcích), dále v pořadu Historie.cs s četností výskytu 3,03 % (v 1 celku), v pořadu Střepiny takové hodnocení zcela chybělo.
47
Tabulka č. 16 Vyskytovalo se hodnocení normalizace? Název pořadu Retro Historie.cs Víkend Střepiny
Četnost hodnocení Četnost hodnocení v % 58 77,33 33 100 0 0 2 100
báze 117
Tabulka č. 17 Kdo normalizaci hodnotil?
Televizní Název Televizní pracovník pořadu pracovník v% Retro 38 65,52 Historie.cs 33 100 Střepiny 2 100
Hodnotitelé Odborník Odborník v oblasti v oblasti společenských společenských Pamětník věd věd v % Pamětník v% 25,86 31 53,45 15 3,03 33 100 1 0 1 50 0
báze 93 Dalším sledovaným faktorem se stala přítomnost pamětníků normalizace, osob narozených po roce 1989 i slovensky hovořících občanů. Tabulka č. 18 dokládá, ţe u pořadů Retro, Historie.cs a Víkend se pamětník normalizace, ať uţ v roli odborníka či pouhého svědka, objevil ve 100 % celků. Ve Střepinách byl v polovině celků. Osoby narozené po roce 1989 se naopak uplatnily pouze v pořadu Retro, a to v 6 celcích, kde byly vyuţity jako účastníci ankety, která měla prokázat jejich znalost normalizačních poměrů, takţe jen v 8 % celků, coţ je patrné z tabulky č. 19. Slováci tvořili podle tabulky č. 20 také poměrně zanedbatelnou skupinu, v pořadu Retro se objevili 5krát, tedy s četností 6,66 %, v Historii.cs také 5krát, tedy s četností v rámci tohoto pořadu 15,15 %. Přestoţe se tedy normalizace týkala celého Československa, tedy jak českých, tak
48 slovenských
občanů,
je
tato
skupina
v rámci
konstrukce
normalizace
v analyzovaných celcích opomíjena. Tabulka č. 18 Byli přítomni pamětníci normalizace? Název pořadu Retro Historie.cs
Počet celků s pamětníkem
Počet celků s pamětníkem v%
75 33
100 100
7 1
100 50
Víkend Střepiny
báze 117 Tabulka č. 19 S jakou četností se objevovali lidé narození po roce 1989? Počet celků s osobou narozenou po roce 1989
Počet celků s osobou narozenou po roce 1989 v %
Retro
6
8
Historie.cs
0
0
Víkend
0
0
Střepiny
0
0
Název pořadu
báze 117 Tabulka č. 20 Byli přítomni Slováci? Počet celků se Slovákem
Počet celků se Slovákem v %
Retro
5
6,66
Historie.cs
5
15,15
Víkend
0
0
Střepiny
0
0
Název pořadu
báze 117
49
Vraťme se nyní k dalšímu způsobu, jímţ média evokují, ţe jde o záznamy minulosti. Z tabulky č. 21 je zřejmé, ţe ve více neţ 70 % celků v rámci jednotlivých pořadů se objevují dobové záběry. Retro, Historie.cs i Sřepiny se vyznačují 100% četností těchto záběrů, Víkend pak četností 71,43 %. Není však důleţitá pouhá přítomnost záběrů, ale i to, o jaké záběry se jedná. Typy záběrů byly pro zjednodušení zredukovány na 8 kategorií, jeţ nyní následují podle četnosti výskytu: propagandistické (v Retru s četností 96 %, v 72 celcích; v Historii.cs s četností 100 %, v 33 celcích; ve Víkendu a Střepinách s četností 0 %), filmové (v Retru s četností 36 %, ve 27 celcích; v Historii.cs s četností 57,57 %, v 19 celcích; ve Víkendu s četností 0 % a Střepinách s četností 0 %), autentické, bez doprovodného komentáře (v Retru s četností 9,33 %, v 7 celcích; v Historii.cs s četností 18,18 %, v 6 celcích; ve Víkendu s četností 57,14 %, ve 4 celcích a ve Střepinách s četností 100 %, ve 2 celcích), seriálové (v Retru s četností 2,66 %, ve 2 celcích; v Historii.cs s četností 21,21 %, v 7 celcích; ve Víkendu s četností 0 % a Střepinách s četností 0 %), hudební (pouze v pořadu Retro s četností 9,33 %, v 7 celcích), zábavní (pouze v Retru s četností 2,66 %, ve 2 celcích), reklamní (pouze ve Víkendu s četností 14,29 %, v 1 celku), divadelní (pouze v Historii.cs s četností 3,03 %, v 1 celku). Pro bliţší seznámení s typy záběrů slouţí tabulka č. 22. Kategorizace těchto záběrů a jejich následná kvantifikace přinesly zajímavé zjištění. V rámci tematických celků docházelo k mísení záběrů, které vznikaly na objednávku reţimu, ať uţ opatřených dobovým komentářem či bez něj, se záběry z filmů a seriálů. Divák je tedy v těchto pořadech zásobován pouze záběry, které zahrnují reţijní postupy. V řadě celků scény z normalizačních filmů plynule střídají záběry z Československého filmového týdeníku či Aktualit a jsou následované scénami z tehdy populárních seriálů (např. Třicet případů Majora Zemana, Nemocnice na kraji města ad.), coţ dokazuje tezi Petra Kopala z kapitoly 1.1.3, ţe tvůrci mediálních produktů volně nakládají s obrazy a ukazují vţdy pouze ta fakta, která odpovídají jejich záměru a celkovému pojetí obrazu (Kopal, 2005, s. 16).
50
Tabulka č. 21 Vyskytovaly se dobové záběry? Název pořadu
Četnost výskytu
Četnost výskytu v %
Retro
75
100
Historie.cs
33
100
Víkend
5
71,43
Střepiny
2
100
báze 115 Tabulka č. 22 Jaké typy dobových záběrů se vyskytovaly? Název pořadu
Typy záběrů filmové
Retro Počet Výskyt výskytů v%
Historie.cs Počet Výskyt výskytů v%
Víkend Střepiny Počet Výskyt Počet Výskyt výskytů v % výskytů v%
27
36
19
57,57
1
14,29
0
0
divadelní
0
0
1
3,03
0
0
0
0
hudební (klipy) propagandistické (prostátní, zahrnující mluvené slovo/komentář)
7
9,33
0
0
0
0
0
0
72
96
33
100
0
0
0
0
autentické (bez komentáře)
7
9,33
6
18,18
4
57,14
2
100
reklamní
0
0
0
0
1
14,29
0
0
seriálové
2
2,66
7
21,21
0
0
0
0
zábavní (ze zábavních televizních pořadů)
2
2,66
0
0
0
0
0
0
báze 117 Tabulky č. 23 a č. 24 odpovídají na otázku, zda existují rovnocenné podmínky pro účast komunistů, přesněji pro ty, kteří v období normalizace stáli za vládnoucí stranou, a odpůrců normalizace a komunistického reţimu – disidenty. Z tabulky č. 23 vyplývá, ţe první jmenovaná skupina nemá do těchto pořadů přístup. Disidenti přístup podle výsledků tabulky č. 24 mají, objevili se v 8 celcích Historie.cs, tudíţ s četností výskytu 6,84 %. Přestoţe se disidenti nevyskytovali v pořadech Retro, Víkend a Střepiny, souvisí to spíše s tematickou agendou těchto pořadů, kde na rozdíl od Historie.cs není věnována pozornost politické situaci za normalizace ani není kladen takový důraz na její kritiku, neţ s tím, ţe by byli zakázanými hosty.
51 Tabulka č. 23 Byli přítomni komunisté? Název pořadu
Četnost výskytu
Četnost výskytu v %
Retro
0
0
Historie.cs
0
0
Víkend
0
0
Střepiny
0
0
Četnost výskytu 0 8 0 0
Četnost výskytu v % 0 6,84 0 0
báze 117 Tabulka č. 24 Byli přítomni disidenti? Název pořadu Retro Historie.cs Víkend Střepiny
báze 117
2.2.6 Závěry analýzy Předchozí kapitola přinesla sadu dalších podotázek, která se vázala k výzkumným otázkám vytvořeným na počátku výzkumu. K jednotlivým podotázkám byly připraveny tabulky a opatřeny příslušným komentářem. K charakteristice báze dat, četnosti výskytu historiků a sociologů a zastoupení témat se vytvořily sloupcové nebo koláčové grafy, které jsou v Příloze č. 2. Nyní shrnu výsledky výzkumu na základě odpovědí na pět hlavních výzkumných otázek. VO1: Která konkrétní témata se v souvislosti s normalizací v pořadech Retro, Historie.cs, Víkend, Střepiny objevovala a jaký jim byl věnován prostor? V souvislosti s normalizací se objevila řada témat, avšak pouze 6 z nich překročilo 5% četnost výskytu napříč pořady. Nejvíce skloňovaným tématem bylo téma výrobky s 20,51% četností a 24 celky zahrnujícími v sobě tematické celky o produktech automobilového, potravinářského i oděvního průmyslu
52 a dalších segmentech výroby. Téměř o polovinu menší četnost zaznamenalo téma kultura (11,11%, 13 celků), následované tématy trávení volného času (8,55%, 10 celků), sport (6,84%, 8 celků), nakupování a podpora prodeje (5,98%, 7 celků), osobnosti (5,98%, 7 celků), počátky normalizace (5,13%, 6 celků), skupiny obyvatel (5,13%, 6 celků). Řídký výskyt lze vysledovat u politických témat: nástroje komunistické moci (1,71% četnost výskytu, 2 celky), perestrojka (1,71% četnost výskytu, 2 celky), perzekuce (1,71% četnost výskytu, 2 celky). Vzhledem k odlišnému pokrytí normalizace ve zkoumaných pořadech nelze vzájemně porovnávat celky z hlediska zastoupení definovaných témat. VO2: Kteří odborníci z oblasti společenských věd se v pořadech Retro, Historie.cs, Víkend, Střepiny objevili a s jakou četností? Nejčastěji
zastoupeným
odborníkem
v oblasti
společenských
věd
byl
v pořadech Retro a Historie.cs (v pořadech Víkend a Střepiny se neobjevil ţádný odborník) historik, jenţ se objevil u 100 % celků Historie.cs, tj. ve 33 pořadech, a ve 24 % celků Retra, tzn. v 18 pořadech. V četnosti výskytu ho následoval sociolog, a to v 8 pořadech Retro, tedy ve 28,57 % ze všech celků tohoto pořadu, a 3 pořadech Historie.cs, tzn. s 9,1% výskytem. Psycholog, politolog, ekonom, odborník na média a marketing i etnolog měli kaţdý maximálně po 6 výskytech, čímţ obzvlášť vyniká převaha historiků a malý zájem pořadů zvát odborníky z různých oborů společenských věd. Na příkladu historiků a sociologů byl představen trend opakovaně zvát do pořadů vybrané osoby: nejčastěji zvaným historikem byl Oldřich Tůma, mezi sociology se na prvním místě umístila Jana Duffková. VO3: Které další osobnosti, národnosti se v pořadech Retro, Historie.cs, Víkend, Střepiny objevovali? Mezi
dalšími
osobnostmi,
které
se
opakovaně
objevovaly
v rámci
analyzovaných celků, byli publicisté (novináři), spisovatelé, ale také populární osobnosti televizní zábavy. Spisovatelé se vyskytovali celkem v 11 pořadech: pořad Historie.cs byl zastoupen pouze jednou (0,85% výskyt), 10 výskytů, tedy četnost 8,55 %, byla zaznamenána v pořadu Retro. V analyzovaných pořadech Retro se novinář či publicista objevil s četností výskytu 16,24 %, tj.
53 v 19 tematických celcích, v Historii.cs s četností 12,82 %, tj. v 15 celcích. Jednou byl také přítomen v pořadu Střepiny. Populární osobnosti se primárně vyskytovaly v magazínu Retro, coţ dokládá 19,66% četnost výskytu, tj. celkem 23 pořadů. V případě Historie.cs se populární osobnost představila pouze jednou (0,85% četnost výskytu). V průběhu analýzy byl také sledován výskyt pamětníků, kteří se na pozici odborníků nebo svědků objevili ve 100 % celků (jen ve Střepinách byli v 50 % celků). Osobám narozeným po roce 1989, jeţ se také podrobily výzkumu, byl věnován prostor pouze v pořadu Retro, a to v 6 celcích, tudíţ jen v 8 % celků. Sledovanou skupinou byli také Slováci, a to kvůli společnému státu Čechů a Slováků, jiţ se objevili 5krát v pořadu Retro, tedy s četností 6,66 %, v Historii.cs také 5krát, tedy s četností v rámci tohoto pořadu 15,15 %. Slovensky hovořící občané se tak z hlediska četnosti výskytu setkávají s malým zájmem těchto pořadů o jejich výpovědi. VO4: Jak často se v pořadech Retro, Historie.cs, Víkend, Střepiny objevovaly hodnotící soudy a kdo je vyjadřoval? Analyzované tematické celky byly převáţně hodnotící, neboť se hodnocení tří kategorií hodnotitelů objevovalo (s výjimkou magazínu Víkend, kde chybělo) ve více neţ ¾ jednotlivých pořadů. Veškerá hodnocení navíc měla záporný charakter. V Historii.cs a Střepinách se negativní hodnocení vyskytovalo ve 100 % celků, u pořadu Retro se takové hodnocení objevilo v 58 pořadech, tedy v 77,33 % celků. Nejčastěji normalizaci hodnotili televizní pracovníci (s četností výskytu – Retro: 65,52 %, Historie.cs: 100 %, Střepiny 100 %), následovaní odborníky (s četností výskytu – Retro: 53,45 %, Historie.cs: 100 %, Střepiny: 50 %) a pamětníky (s četností výskytu – Retro: 25,86 %, Historie.cs: 3,03 %). VO5: Měli do pořadů Retro, Historie.cs, Víkend, Střepiny přístup jak odpůrci normalizace, tak její tehdejší vládní představitelé, komunisté? Analýza prokázala, ţe existují odlišné podmínky pro přístup disidentů a komunistů do sledovaných pořadů. Komunisté totiţ nemají do těchto pořadů přístup – na rozdíl od disidentů, kteří se objevili 8krát v pořadu Historie.cs.
54 Tento jev spolu s přítomností negativních soudů, jimţ se věnuji v odpovědi na předchozí otázku, lze doloţit na aktuální kritice Ústavu pro studium totalitních reţimů, jenţ nyní kromě personálních změn naráţí na politický tlak levicových politických stran i levicových historiků, kteří chtějí přinést změny v chápání normalizace a zkoumat nejen projevy totality, ale i další oblasti ţivota společnosti (tuto ambici vykazuje např. analyzovaný pořad Retro, avšak jeho pozornost se obrací primárně k normalizačním výrobkům). V současné době jsou tak ve sporu osobnosti, jako je historik Vilém Prečan, který nesouhlasí s politikařením kolem ústavu a podporuje další bádání kolem totalitních prvků komunistického reţimu (Prečan, 2013, s. 71), a Michal Uhl, nový člen rady Ústavu pro studium totalitních reţimů, který si naopak přeje, aby ústav zkoumal komunistický reţim v celé jeho šíři, a vysvětluje rozpad hodnotového konsenzu o zločinnosti minulého reţimu (Švehla, 2013, s. 41–42). Je moţné, ţe se tedy tento rozkol a nové obsazení úřadu s klíčovým postavením při studiu komunistického reţimu včetně období normalizace promítne v horizontu let i do mediální konstrukce normalizace, neboť jak ověřil tento výzkum, významnou roli hrají v analyzovaných publicistických pořadech jejich hosté, tedy i odborníci v oblasti sociálních věd.
2.3
Aplikace sémiotické analýzy
2.3.1 Výzkumné otázky K aplikaci sémiotické analýzy bylo přistoupeno se znalostí výsledků kvantitativní analýzy, které poslouţily k výběru relevantního zkoumaného vzorku. Stejně jako u obsahové analýzy se ověřilo, ţe neexistuje ţádný obdobný kvalitativní výzkum mediální konstrukce normalizace. Kvantitativní analýza přinesla informace o četnostech výskytu odborníků, typu záběrů a dalších zkoumaných kategoriích. Sémiotická analýza se v závislosti na svých vlastnostech popsaných v kapitole 2.1.2 zaměřila na jednotlivé prvky sdělení a popis jejich doslovného i asociativního významu. Tato metoda umoţňuje zkoumat různé roviny významu mediovaných sdělení i jejich sloţky (Trampota-Vojtěchovská, 2010, s. 118), následující část práce ale bude klást důraz primárně na obrazovou sloţku, zvuková a jazyková sloţka nebude popsána tak zevrubně.
55 Podobně jako u kvantitativního výzkumu stály na počátku sémiotické analýzy výzkumné otázky: VO1: Jakým způsobem zachycují normalizaci úvodní znělky pořadu Retro a Historie.cs? VO2: Jaký mýtus se s normalizací pojí? VO3: Jaké obrazy normalizace jsou divákům předkládány?
2.3.2 Vybraný vzorek Pro sémiotickou analýzu byly vybrány dva tematické celky. Jednalo se o jeden pořad magazínu Retro a jeden díl pořadu Historie.cs. Tyto celky jsem na základě výsledků obsahové analýzy vyhodnotila jako typické zástupce zkoumaných tematických celků, a to nejen z hlediska toho, jakému se věnovaly tématu, ale také z pohledu jejich hostů i
pouţitých záběrů. Prvním
analyzovaným pořadem se stal díl Retra s názvem Telefony (v kapitole Pouţitá literatura, v seznamu analyzovaných pořadů se nalézá jako 15.), jenţ informuje o telefonování v Československu před rokem 1989, druhým v pořadí byl díl Historie.cs s přívlastkem Normalizační čistky (tamtéţ, jako 98.), který se věnuje nejen aktivitám Komunistické strany Československa po nástupu normalizace, jeţ vedly k odstranění jejích nepohodlných členů, ale i dopadu těchto čistek na různé profese i celé obyvatelstvo. K analýze byly záměrně zvoleny pouze pořady Retro a Historie.cs, neboť pro ně normalizace není okrajovým tématem, nýbrţ se v nich často objevuje (v magazínu Retro jí věnované díly dokonce převaţují), a proto lze očekávat, ţe televizní diváci z nich mohou čerpat nejvíce informací o normalizačním období. Vedle těchto vybraných dílů jsem také zkoumala úvodní znělky, z jejichţ obrazů je zřejmé, ţe se pořady mj. vztahují k etapě normalizace. Rozborem těchto znělek se zabývá hned následující kapitola.
56
2.3.3 Úvodní znělky pořadů Retro a Historie.cs 2.3.3.1 Znělka pořadu Retro – denotativní rovina Znělka pořadu Retro trvající 18 sekund se vyznačuje rychlým sledem obrazů, které zachycují mladý pár – muţe v bílém tričku s krátce střiţenými vlasy a ţenu v šedivém nátělníku s dlouhými vlasy svázanými do ohonu – v prostředí obývacího pokoje, který se v čase mění stejně jako oni dva, jiţ mění oblečení, účesy a ţena i líčení. Nejprve se divákům naskýtá – po detailním, rozmlţeném záběru na černé digitální hodiny s červenými číslicemi a bílou stylizovanou sošku koně – pohled na pár. Ona je usazena na ţidli s notebookem na nohou, on drţí v rukou mobilní telefon a sedí na bílé pohovce. Následuje záběr na obličej dívky zaujaté notebookem, kamera se pak opět vzdaluje a jsou vidět oba protagonisté, muţ na ţenu zamíří mobilním telefonem, jako by ji fotografoval, ona na něj vzhlédne od notebooku. Muţova ruka s telefonem cloní televizní obrazovku, k níţ pár sedí zády a na níţ je po celou dobu vidět tento pár, ale v jiném obývacím pokoji. Vybavení pokoje je jednoduché a strohé, převaţuje v něm bílá barva. Na stole je mísa se zelenými jablky, moderní váza, prázdná sklenice a bílá porcelánová hlava dítěte. Za zády páru se na stěně objevuje velká černá plochá televize. Poté co se muţova ruka s mobilním telefonem vynoří před televizní obrazovkou (dosud uplynuly 3 sekundy), nabízí se detailní pohled na hudební kazetu a sluchátka a ocitáme se přímo v televizním obraze. Stejný pár tentokrát sedí v jiném obývacím pokoji v červených křeslech. Muţ i ţena na sobě mají odlišné oblečení (ţena světle oranţovou halenku, černé úzké kalhoty, uzavřené boty na podpatku, muţ má na sobě modrý svetr, ze kterého kouká límeček od světlé košile, šedé kalhoty a mokasíny) i účesy (u ţeny vynikají rozpuštěné navlněné vlasy, muţ má opět krátký sestřih) neţ v předchozí scéně. Nejprve se kamera věnuje oběma hercům – ţena si čte časopis Ţena a móda, muţ je zabrán do hry s Rubikovou kostkou. Pak následuje detailní záběr na dívku s výrazným líčením a zaujatou čtením, která se podívá na muţe a něco mu v periodiku ukazuje. Scéna pokračuje detailním záběrem na Rubikovu kostku. Za zády páru
57 se v bytové stěně objevuje televize, na jejíţ obrazovce se muţ a ţena vyskytují opět v jiném domácím prostředí. Na červeném stole před párem je mísa s ovocem, tentokrát s červenými jablky a pomeranči, sklenice s oranţovou tekutinou a modrý hrnek. Centrální pozici v bytové stěně zaujímá televizor, vpravo se nachází radiomagnetofon, dále jsou zde knihy a malá neidentifikovatelná soška (figurka). Po 6 sekundách druhé scény zahrnujících i poslední detailní záběr na Rubikovu kostku je divák svědkem nové scény, kde pár opět sedí v novém prostředí (za ním se vyskytuje televizor, telefon, váza se třemi červenými karafiáty, lampička, květináč se zelenou květinou, na stole je mísa s jablky a pomeranči, skleněná láhev a sklenička); poté co jsou vidět oba protagonisté – ona má na sobě krátké šaty a podkolenky, boty na podpatku a rozpuštěné vlasy, on má světlý rolák, béţové kalhoty, vlasy zastřiţené tak, ţe mu přecházejí do tváře – nabízí reţie detailní záběr na magnetofon, dále na ţenu se ţvýkačkou, jak si hraje se svými vlasy, a opět na oba. Další scénu znovu předznamenává obraz na televizoru umístěném za párem. Muţ se naklání pro jablko a odkládá časopis, který si aţ dosud četl, a ocitáme se tak po 5 sekundách v poslední čtyřsekundové scéně. V ní lze nejdříve vidět zblízka dýmku a pak teprve celou scénu. Centrální pozici v bytě zaujímá rozhlasový přijímač, vedle něj jsou soška baletky, telefon a dřevěné hodiny, k nimţ je pár otočený zády. Na stole jsou volně poloţené brýle a pouzdro na brýle. Pár – muţ oděný v obleku, s vlasy na pěšinku a ţena ve svetru a sukni s vlnitými vlasy – si čte, muţ se však najednou otáčí k přijímači (ţena mezitím odkládá časopis) a otáčí knoflíkem – kamera ho detailně přibliţuje, přes přijímač se objevuje v modrém obdélníku napsané slovo Retro, štítkem se stejným slovem je opatřený i samotný přijímač. Znělku po celou dobu provází zvukový doprovod sloţený pro účely pořadu. Pro lepší názornost slouţí screenshoty důleţitých scén z této znělky, které jsou v Příloze č. 3.
58
2.3.3.2 Znělka pořadu Retro – další roviny Jak vyplývá z popisu denotativní roviny, obsahuje úvodní znělka pořadu Retro řadu prvků, které je moţné podrobit zkoumání jejich asociativního významu. V této kapitole se nejprve zaměřím na konotativní rovinu těch prvků, u nichţ soudím, ţe odkazují k normalizaci či komunistické moci všeobecně, případně k problematice minulosti. Čtyři hlavní scény zachycující mladý pár v různých pokojích i v měnícím se oblečení dávají tušit, ţe tvůrci znělky si hrají s cestou časem. Nejprve jsou aktéři v současnosti – je moţné tak usuzovat z moderního vybavení bytu, jejich oblečení, přítomnosti aktuálních komunikačních nástrojů – mobilního telefonu, notebooku i LCD televize. Převaţující bílá barva – ať uţ na tričku muţe, bytových doplňcích a nábytku i barvě stěn – symbolizuje čistotu, pozitivitu a absenci agrese a násilí. Druhá scéna přivádí diváky do 70. a 80. let. Odpovídá tomu jednak oblečení aktérů, vybavení bytu, periodikum Ţena a móda, radiomagnetofon a Rubikova kostka, ale také červená barva, která zde zaujímá výrazný prostor, a to díky dvěma červeným křeslům a červenému stolu. Červená barva se zde můţe chápat jako komunistická moc, která v tomto období opanovala veřejný prostor a jejíţ dopad ovlivňoval i soukromý ţivot občanů. Třetí scéna představuje domácnost 60. let – před nástupem normalizace, jak naznačují oděvy herců a zejména jistá uvolněnost v konání ţeny, která se odráţí v jejím pohrávání si s vlasy a se ţvýkačkou. Navíc pouze tato scéna obsahuje květiny, jednak červené karafiáty ve váze, jednak zelenou rostlinu v květináči, coţ vyvolává asociaci přírody a přirozenosti. I tak zde ale není opomenuta červená barva (ovšem není zde v takové intenzitě jako ve druhé scéně) v podobě červených jablek na stole i červených karafiátů ve váze, jiţ je moţné opět vnímat jako metaforu pro komunistickou vládu, která však ke konci 60. let umoţnila uvolnění poměrů ve společnosti, jeţ narušilo aţ období normalizace.
59 Čtvrtá scéna se časově posouvá aţ do poválečných let, coţ indikuje jednak podoba hlavních protagonistů a jejich pokoje, jednak fakt, ţe zde není televizor, ale pouze rozhlasový přijímač. Správné časové zařazení jednotlivých scén pozorovatelům usnadňuje i barevné tónování obrazu – zatímco první scéna oplývá projasněnými obrazy do modra, další scény přidávají na intenzitě ţluté barvě, díky čemuţ působí starším a historizujícím dojmem. Ústřední roli médií (resp. jejich nosičů) je třeba v této znělce zdůraznit – v kaţdé scéně totiţ alespoň jeden aktér věnuje svou pozornost nějakému médiu: notebooku, mobilnímu telefonu či časopisu. Ve třech scénách zaujímá centrální pozici televize, a proto zde připomínám metaforu Viléma Čermáka z kapitoly 1.1.3, který o ní hovoří jako o domácím oltáříku (Čermák, 2005, s. 265), o čemţ můţe svědčit i její výsadní umístění v rámci domácnosti. Pouze v jediné závěrečné scéně zachycující brzká poválečná léta televizi nahrazuje rozhlasový přijímač, neboť v té době ještě televizory nebyly součástí domácností. Mýtus, který lze spatřit ve znělce pořadu Retro, se vztahuje k pojetí domova a zní: doma je dobře. A to bez ohledu na politickou a společenskou situaci. Ve všech dějinných etapách je moţné vést spokojený soukromý ţivot. V kaţdé ze čtyř scén působí pár spokojeně, klidně, neboť mu stěny pokoje dávají pocit bezpečí. 2.3.3.3 Znělka pořadu Historie.cs – denotativní rovina Během celé úvodní znělky Historie.cs trvající 14 sekund se divák setkává s motivem zrcadlení. Spolu s prvními tóny hudební znělky se objevuje prosklená budova, v odraze na jejích dveřích jsou vidět dvě osoby, jak jedou na koni – jednou z nich je prezident Tomáš Garrigue Masaryk (celkem 1 sekunda). Pak je slyšet zvuk letadlových motorů, objektiv kamery z podhledu zachycuje pouliční lampu a letouny, jeţ se opět zrcadlí ve skleněné budově (celkem 2 sekundy). Další záběr směřuje na pravé boční sklo modrého osobního automobilu, kde se za zvuku tanků odráţí obraz tanků a lidí (celkem 3 sekundy). Kamera se opět vrací k prosklené budově – Masaryk sedí za oknem, pozoruje dění kolem sebe a poté sklápí zrak, uvnitř u jiného stolu sedí
60 další osoba, venku je muţ v modrém tričku (celkem 2 sekundy). Následuje velký detail mladíkovy hlavy – má sluneční brýle, kudrnaté vlasy, lehce zarostlou tvář. V jeho brýlích se za zvuku lidských hlasů a pokřiku odráţí dav provázený českými vlajkami (celkem 3 sekundy). Poté obrazovka zčerná a vytvoří se na ní nápis Historie.cs v české trikolóře – nápis „Historie“ je bílý, „c“ je červené a „s“ modré (celkem 3 sekundy). S důleţitými obrazy této znělky seznamují screenshoty v Příloze č. 4. 2.3.3.4 Znělka pořadu Historie.cs – další roviny Podobně jako znělka pořadu Retro seznamuje ve čtyřech scénách s vývojem vybavenosti českých domácností a stylu oblékaní, představuje znělka Historie.cs čtyři důleţité momenty českých dějin. Pohled na Masaryka na koni je metonymií pro období vzniku Československa, vojenské letouny symbolizují 2. světovou válku, motiv tanků připomíná srpnovou okupaci v roce 1968 a demonstranti s českými vlajkami metonymicky vyjadřují listopadové události roku 1989. Fakt, ţe se Masaryk ve znělce objevuje dvakrát, po druhé jako návštěvník kavárny, značí jeho zásadní význam pro československé dějiny i důleţitost kaváren jako míst pro setkávání vzdělanců, spisovatelů i jiných kulturních elit, obzvlášť v meziválečném období. Trikolora v logu pořadu naznačuje, ţe se pořad věnuje národním dějinám. Pro pochopení konotativní roviny této znělky je bezpodmínečná alespoň bazální znalost československých dějin. Prchavost historie a nelehké uchopení minulosti se zde vyjadřuje motivem zrcadlení, které je symbolem pro jedinečnost okamţiku, stopy minulosti i nezřetelné vidění uplynulých událostí. Pokud se však chceme dostat blíţe k mýtu, je nutné následovat Barthesova příkladu24. Zrcadlení je při soustředění se na plné označující společenským potvrzením neschopnosti uchopit historické
24
Roland Barthes si bere za příklad pro dešifrování a četbu mýtu titulní stranu časopisu ParisMatch, na níţ je mladý černoch oblečený do vojenské uniformy, jenţ upírá zrak na trojbarevný prapor a předvádí vojenský pozdrav. Při soustředění na prázdné označující je černoch příkladem, symbolem francouzského imperialismu. Při důrazu na plné označující černoch představuje alibi francouzského imperialismu. Pokud se však čte označující mýtu, pak je černoch samotnou přítomností francouzského imperialismu (Barthes, 2004, s. 114, 126–127).
61 události tak, jak se skutečně staly. V rovině čtení mýtu se pak zrcadlení stává samotným historickým děním, které je neustále přítomné všude kolem nás.
2.3.4 Retro – denotativní rovina dílu Telefony Pořad Retro se ve svých dílech zpravidla věnuje jednomu tématu, které je zpracované formou rozhovorů, reportáţí, autentických i inscenovaných záběrů, do nichţ se zapojují pracovníci pořadu. Průvodkyní se pro diváky stává moderátorka, která se v pořadu objevuje uţ od první minuty a vedle věcných informací k tématu referuje i o vlastních záţitcích. Tímto vzorem se řídí také díl Telefony, jenţ bude v této kapitole popisován. Díl začíná velkým detailem na moderátorku pořadu Martinu Vrbovou, která je v telefonní budce, zády ke kameře, a říká: „Tak čau.“ Pokládá sluchátko a obrací se na kameru, aby představila téma. „Telefonní budka u nás stávala hned vedle autobusové zastávky,“ pokračuje moderátorka, zatímco se kamera horizontálně přesouvá, aby zachytila zastávku. Kamera se opět vrací na moderátorku. „Před budkou se pravidelně zvlášť ve večerních hodinách tvořila fronta lidí, kteří potřebovali někomu zavolat. Na zastávku kaţdou chvíli přijel autobus, takţe telefonující neslyšel vlastního slova. A to vůbec nemluvím o telefonním přístroji, který čas od času spolkl peníze a pak je odmítal vydat. I tak vypadalo telefonování před rokem 1989. My vám jej přiblíţíme v dnešním Retru.“ Poté se objevuje část slouţící jako upoutávka na celý díl – dochází k mísení černobílých i barevných záběrů na telefony se záběry vzniklými pro účely pořadu i z rozhovorů s jednotlivými hosty. Upoutávka končí znělkou, kde jsou vidět telefony a přes ně nápis Retro v červeném čtverci. Pak opět následuje černobílý záběr na černý telefon. Muţský hlas říká: „Telefon je pro naši uspěchanou dobu vynález takřka nepostradatelný.“ Pokračuje se záběrem na ruku, jak vytáčí číslo, a z podhledu na pánský obličej s cigaretou: „Šetří nám čas a ničí nervy.“ Kamera se opět vrací k moderátorce – nejprve detailním záběrem na její ruce s dlouhými nalakovanými nehty, na telefon se sluchátkem a na její tvář. „Pamatujete si, jaké jste měli před rokem 1989 telefonní číslo?“ ptá se moderátorka a pokračuje otázkou. „Jak dlouho se
62 čekávalo na telefon a čím jsme volali? Vzpomínky zůstávají a v době, kdy má skoro kaţdý z nás v ruce mobil, se zdají být i trochu úsměvné. Víc uţ reportáţ Tomáše Voţenílka.“ Avizovaná reportáţ je ještě předznamenána znělkou se stejným motivem telefonu jako u znělky předchozí (motiv telefonů se nalézá ve všech znělkách tohoto dílu), ale s nápisem reportáţ ve světle modrém rámečku. Reportáţ začíná barevným záběrem na ţenu se sluchátkem u ucha, který doprovází slovo reportéra: „Dnes samozřejmost a nutnost, za komunismu často nesplnitelné přání. Mít telefon a spojit se tak kdykoli s úřady, příbuznými, přáteli.“ Následuje záběr na červený telefon a ruku, která vytáčí číslo, a poté na šedý telefonní aparát. Objevuje se muţ, který hovoří o historii telefonování, doprovodný rámeček vpravo dole s textem Jan Králík, autor knihy Od telegrafu k internetu prozrazuje, o koho se jedná. Jeho vyprávění provází černobílé i barevné záběry na telefonistky a telefonní aparáty i dobové záběry provázené tehdejšími komentáři: „Přes pevniny a moře zní přání veselých svátků ve všech jazycích.“ Po Janu Králíkovi je dalším hostem reportáţe Josef Menšík, bývalý pracovník telekomunikačního obvodu Brno, coţ opět dokládá doprovodný text v rámečku; poprvé je vidět i sportovně oděný reportér v červeném tričku a dţínách, jak jde po jeho boku. Menšík představuje fungování analogové ústředny. Po záběrech na ústřednu a telefonní přístroje se objevují rady moderátora k vytáčení telefonních čísel z nespecifikovaného normalizačního pořadu, včetně ukázky. „Čísla vytáčejte zásadně prstem, nikoliv tuţkou. Tento způsob není přesný a většinou končí tím, ţe se dovoláte na jiné číslo.“ Dalším pozvaným je Josef Fišák, mechanik telefonní ústředny Lesná, který ukazuje zařízení na zachycení zlomyslného volání. Kamera se soustředí na Fišáka i detaily zařízení, poté jsou vidět dobové záběry, kde se informuje o nové automatické ústředně v Bohnicích. Reportáţ se vrací opět k Janu Králíkovi, který přidává své vzpomínky a hodnocení státu. „No v 70. a 80. letech, jak si já pamatuju, bylo trápení telefon získat, kdo ho uţ měl, tak to byl spokojený uţivatel toho telefonu. Já bych řekl opravdu spokojený, ta situace se lepšila. Automatizace toho spojení byla lepší mezi velkými městy. Mezi menšími to bylo horší. Zkrátka stát, chudák, si vedl tak, jak si vedl. Vedl si mizerně a ty finance šly především do televizního vysílání.“ O podpoře telefonování hovoří také
63 znovu Josef Menšík obklopený aparáty. „Samozřejmě tady všechno bylo odvislé od síly té komunikační firmy a samozřejmě té podpory a zájmu státu komunikační záleţitosti podporovat, protoţe bohuţel tady ty komunikační věci, protoţe, myslím si, v tom období 50. let byly podporovány, ale pouze pro zvláštní účely.“ Pokračuje se nespecifikovanými černobílými záběry s dobovým komentářem: „Telefonické zavolání opatří pomoc. Brigáda přijede.“ Nový host Jiří Macek, kurátor technického muzea v Brně (objevuje se rámeček s jeho jménem), doplňuje své mínění o státní podpoře komunikačních aktivit a vysvětluje rozdíl mezi telefonní budkou a hovornou, obě jsou na záběrech. Reportér poprvé za reportáţ pokládá otázku ohledně způsobu, jakým se telefonovalo v hovornách. Následují černobílé nespecifikované záběry na muţe v hovorně a jeho dialog se ţenou, jíţ za telefon platí. Macek ještě hovoří o telefonním automatu a reţie se vrací za Janem Králíkem, který vypráví o telefonování z automatů a kamarádce, která opakovaně telefonovala s jednou mincí. Poté divák spatřuje telefonní seznamy z let 1982 a 1983, které se na sebe rychle skládají, coţ je doprovázeno písní s textem: Já velkej záchvat nudy mám. Hú za trest k svátku ti ho dám. Aţ se jednou k tobě dovolám. Jé telefon je pěknej křáp. Hú nejradši bych do něj šláp. Za chvíli to jistě udělám. Závěr reportáţe patří Janu Králíkovi, jenţ zmiňuje sluţby (předpověď počasí, programy kin), které mu v telefonu aktuálně chybějí. Znělka s nápisem Retro v červeném obdélníku naznačuje, ţe reportáţ skončila a začíná jiná část pořadu. V ní moderátorka pořadu připomíná, ţe se Československo stalo v roce 1960 rozvinutým státem. „Aspoň to tvrdila československá ústava, kterou v červenci (záběr na poslance) schválilo Národní shromáţdění a pro jistotu do ní vloţilo článek o vedoucí úloze komunistické strany. Důkazem široké podpory, které se reţim u pracujících těšil (černobílý záběr na tramvaj č. 23 a peron s lidmi), bylo podle tehdejší ideologie také 800 000 cvičenců (černobílý záběr přes kameramana na cvičence na spartakiádě) na druhé celostátní spartakiádě.“ Zmiňuje také (za doprovodu záběrů na Afričany a státní vlajky), ţe rok 1960 byl rokem Afriky, neboť v něm získala nezávislost řada zemí černého kontinentu.
64 Znělka se zlatavým rámečkem a nápisem rozhovor uvozuje další část. Záběry z filmu Mach a Šebestová napovídají, kdo bude hostem. Pak uţ sedí moderátorka vedle Adolfa Borna a začíná rozhovor. Od otázek k utrţenému sluchátku z filmu Mach a Šebestová, z něhoţ se ještě dvakrát objeví během rozhovoru záběry, se moderátorka dostává k dotazům na zkušenosti Borna s telefonováním před rokem 1989. „Před rokem 1989 se telefonovalo jakoby normálně a jakoby nenormálně. To nenormální bylo tehdy, kdyţ zazvonil telefon, tak kaţdému úplně normálnímu člověku naskočilo, zda nevolá nějaký fízl, protoţe telefon byl snadno napadnutelný. Nikdy se neříkalo do telefonu nic velmi důvěrného.“ Pořad opět pokračuje reportáţí začínající znělkou, kdy se ve světle modrém rámečku objevuje slovo reportáţ. Radek Schovánek sedí v místnosti s počítači, jedná se o badatele Ústavu pro studium totalitních reţimů, coţ potvrzuje i doprovodný rámeček. Mluví o odposlouchávání telefonů za socialismu, jeho vyprávění doprovázejí záběry na rozebrané telefony, telefonní kabely. „Šířily se různé fámy o tom, ţe existuje číslo, na které kdyţ se zavolá, tak se pozná, zda je ten telefon odposlouchávaný. To je nesmysl ale, protoţe ty přístroje byly poměrně primitivní, tak se obzvlášť v 70. letech a dříve dalo podle nestandardního
chování
toho
telefonu
poznat,
ţe
ten
telefon
je
odposlouchávaný. Například pokud ta linka byl přetíţená tím, ţe tam byl ještě paralelní kabel, tak ten telefon třeba nějak zlobil nebo tak podobně. Ale v 80. letech by to jiţ nemělo být moţné.“ Reportér pokládá svůj druhý dotaz vztahující se k telefonování mocných. Na něj uţ odpovídá Josef Fišák a hovoří o vlastní síti komunistické nomenklatury; jsou vidět záběry na ústřednu. Znělka pro rozhovor značí pokračování zpovědi Adolfa Borna. Začíná však hudebním klipem Heleny Vodráčkové
a Jiřího
Korna
a
jejich
písní
o telefonování: Smíš volat a nevíš komu, a to jen díky telefonu. Svůj telefon doma máš a s ním celý svět. Jen nehleď na účet, to není tvůj byznys. Kamera se pak opět věnuje moderátorce a Bornovi. Born po dotazu moderátorky na jeho první telefon hovoří o sloţitém získávání aparátu za socialismu, následují záběry z filmu Mach a Šebestová a Bornovo zamyšlení nad současnými mobilními telefony doprovázené záběry na současníky v tramvaji.
65 Po reportáţní znělce se po třetí v tomto pořadu diváci ocitají v reportáţi. Jako na začátku je moderátorka v telefonní budce, ale tentokrát v jiné. „A jak to vypadá s telefonováním dnes? Budete se divit, ale někdo má doma takovouhle telefonní budku. Samozřejmě její starší kolegyni.“ Moderátorka se otáčí zády ke kameře a zvedá sluchátko. Je slyšet hlas reportéra, který představuje pana Polzera, vášnivého sběratele telefonů a artefaktů s nimi souvisejících, kamera ho zachycuje, jak jde večer zahradou kolem domu. Pak se s ním kamera ocitá v místnosti s vystavenými telefony a on hovoří o své zálibě. „Nadávali mně, ţe su blázen, ţe sbírám tolik telefonů, ale víte, to je hřích.“ Objevuje se doprovodný rámeček: Jiří Polzer, sběratel telefonů. Polzer bere do ruky telefon, natahuje se pro něj nahoru ke skříni. „Takové třeba telefony, jo, tady třeba ty modernější. Na některých třeba ještě nemám přidělaný sluchátka. Ale to je hřích vyhodit. Tak teď si vezmu ţidli. Já vám ukáţu tady tohle. Tady se vyhoupnu. Tady takový červený. Ten byl z komunistické doby, to bylo, kdyţ volali z horké linky soudruhům do Ruska (bere si sluchátko k uchu), ale nádherné takové telefony.“ Dále Jiří Polzer ukazuje maketu starého telefonu, telefonní ústřednu a před domem pak telefonní budku. Konec reportáţe oznamuje znělka s nápisem Retro v červeném rámečku. Jiří Korn zpívá v nespecifikovaném zábavním pořadu píseň o telefonování: S kým teď právě hovor máš, tento večer měl být náš. O to jsem se s kamarády vsadil. Zdá se, ţe se dovolám ke kaţdému, jen ne k vám. Telefon mě elegantně zradil. Závěr pořadu patří moderátorce, která se prochází přírodou a hovoří k divákům. „Kde jste nejčastěji telefonovali před rokem 1989? Doma, v zaměstnání, anebo v telefonních budkách? Pište a hlasujte na www.retromanie.cz. A tam se také těšíme na vaše záţitky s telefonováním. Za týden na viděnou.“ Titulky běţí přes záběr na telefonní aparáty vyskládané v řadě.
2.3.5 Retro – další roviny dílu Telefony Vybraný díl pořadu Retro – obdobně jako ostatní díly tohoto magazínu věnované normalizaci – nabízí dobové, filmové, hudební záběry i záběry z místa natáčení s hosty. Moderátorka, která provází pořadem, je po celou dobu jeho trvání oděna do oblečení z normalizačních let, čemuţ přizpůsobuje i své
66 doplňky (např. náušnice, kabelku, klobouk aj.), účes či úpravu nehtů. Rozhovor i reportáţ se ve sledovaném dílu dělí na dvě (u rozhovoru) aţ tři (u reportáţe) části. Kaţdou část uvozuje příslušná znělka. Struktura pořadu je ale natolik dynamická a znělky odlišitelné pouze textově, ţe pouze při pozorném sledování je rozpoznatelné, zda právě sledujete reportáţ, či jiný formát, pro který pořad Retro nemá název a je tvořen komentáři televizních pracovníků a rozličnými dobovými záběry. Atmosféru „stále ţivé“ normalizace vedle odění moderátorky podporuje i její snaţení přiblíţit telefonování za pomoci inscenovaného záběru, kdy je ona sama v telefonní budce a předvádí, ţe telefonuje stejně, jako tak činila za normalizace, coţ se děje na začátku i v poslední třetině pořadu. Na naléhavost televizních obrazů, které se snaţí vyvolat dojem, ţe zachycují něco, co se právě děje (Fiske, 1987, s. 22), je pamatováno i v teoretické části, v kapitole 1.1.3. Nejvíce dobových záběrů není v tomto pořadu věnováno politickým záběrům (dokonce zde z období normalizace není ani jediný), jako je tomu u druhého analyzovaného pořadu, ale výrobkům, konkrétně telefonním aparátům a jejich příslušenství, telefonním ústřednám, telefonistkám a dalším osobám, které telefonují. Hosté hovoří primárně o telefonování, o státní podpoře tohoto komunikačního odvětví a pouze v této souvislosti například spisovatel Jan Králík pronáší negativní soud vztahující se ke komunistickému zřízení. „Zkrátka stát, chudák, si vedl tak, jak si vedl. Vedl si mizerně a ty finance šly především do televizního vysílání.“ Negativní konotaci v souvislosti s telefonováním přidává i ilustrátor Adolf Born, kdyţ upozorňuje na odposlechy, neboť prý při zazvonění telefonu „kaţdému úplně normálnímu člověku naskočilo, zda nevolá nějaký fízl, protoţe telefon byl snadno napadnutelný“. Moderátorka – podobně jako hosté – normalizaci nehodnotí přímo, ale vzpomíná na poruchovost telefonních automatů a celkově se jí zdá telefonování a čekání na aparát před rokem 1989 „trochu úsměvné“. Pokud jsou zde obrazy z normalizačního televizního vysílání, pak chybí doprovodná infografika, případně komentář, jenţ by vysvětloval, o jaké konkrétní záběry a z jaké doby se jedná. Textové rámečky se jmény hostů se
67 taktéţ objevují poměrně nedůsledně, obzvlášť vrací-li se kamera k účastníkovi po krátké chvíli, není snadné se dopátrat jeho jména. Jako oţivení v pořadu fungují záběry z hudebních klipů (Heleny Vodráčkové a Jiřího Korna), eventuálně ze zábavních pořadů, opět ale není zřejmé, odkud pocházejí. Stejnou funkci plní i záběry s utrţeným sluchátkem z filmu Mach a Šebestová. „Historické prameny“
tak
zde
představuje
široké spektrum hudebních
a filmových záběrů, jejichţ primární funkcí je bavit diváky. Po stránce jazykové se jak moderátorka, tak hosté aţ na výjimky (telefonní budka = starší kolegyně) vyhýbají obrazným vyjádřením, ale díky účasti lidí z rozličných regionů Čech i Moravy a odlišných profesí pronikají do pořadu různé vrstvy spisovného i nespisovného jazyka, čímţ působí promluvy dynamicky i autenticky. Lidé z období normalizace jsou na pouţitých záběrech zachyceni s převahou jednak jako pracující (telefonistky, dělníci při pokládání telefonních kabelů, zpěváci v zábavním pořadu), jednak jako telefonující. Všichni vypadají spokojeně. Člověk za normalizace je tedy reprezentován jako jedinec zaměstnaný, a tudíţ aktivní. Z výkladů hlavních aktérů vyplývá, ţe za normalizace se ţilo normálně, ale přece jen jinak neţ nyní. Z jejich promluv není znát hořkost, ba ani výrazná nevole k reţimu, spíše na normalizaci hledí s úsměvem na rtech, jsou s ní smíření. Mýtus, který se v tomto díle projevuje a je spojen s chápáním normalizace, by šlo vysvětlit slovy: normalizace je komická, a to ve svých důsledcích pro kaţdodenní ţivot občanů.
2.3.6 Historie.cs – denotativní rovina dílu Normalizační čistky Díl začíná černobílým záběrem z roku 1968, jak naznačuje rámeček s tímto rokem. Hovoří v něm k členům komunistické strany Gustáv Husák. „Prošli jsme období, znáte je, nebudu zde historii opakovat, kdy se velmi těţko pracovalo a kdy vydrţeli ti stateční. Ať odpadne, co je kolísavé, ať odpadne, co je oportunistické, a ať ve straně zůstane, co je pevné (objevuje se velký nápis ve verzálkách: Normalizační čistky), co je charakterní a co chce za tento národ bojovat.“
68 Na dalším záběru přichází zespodu po schodech moderátor pořadu Vladimír Kučera a říká: „Projevy Gustáva Husáka
z konce 60. let otevřely
v československých dějinách kapitolu, která se nazývá normalizace. Bylo to období trapné, svinské a poznamenalo ţivoty mnoha slušných a dobrých lidí. Dobrý den, Historie.cs.“ Na toto hodnocení navazuje opět projev Husáka, tentokrát, jak napovídá textový rámeček s logem pořadu, z roku 1975. „Mě napadla jedna taková myšlenka, někde jsem to četl před dávnými léty, pan biskup katolický řekl, ţe kdyţ čert nemůţe ublíţit, tak aspoň zasmradí. To je asi taková logika v celé té věci. Věří, ţe nesmaţou Československo z mapy, ani jeho zřízení, ale zasmradí. No tak ať ten smrad hezky zůstane u nich a u těch, kterých se to týká. Naše společnost je příliš zdravá, příliš silná a taky příliš sebevědomá.“ Následuje monolog Oldřicha Tůmy, historika z Ústavu pro soudobé dějiny, o počátcích normalizace. Kromě záběrů na Tůmu sedícího v místnosti s dlouhými stoly v tmavě modrém saku a kostkované košili reţie ukazuje černobílé záznamy lidí proudících v ulicích s transparenty: Ať ţije svítání na pasece atp. Kamera se ocitá v jiné místnosti. U stolu sedí vedle moderátora ještě další dvě osoby, které Kučera představuje: Ivan Fišera, Miroslav Vaněk. Za nimi je vidět červený transparent. Moderátor začíná otázkami. „Co to byla ta normalizace, pane Fišero? Vy jste ji tedy zaţil na vlastní kůţi (stále záběr na všechny). Vy jste byl i znormalizován, tak jaké to bylo?“ Fišera odpovídá. „Bylo to neobyčejně poniţující, tíţivé, rizikové, přestoţe to třeba (kamera zachycuje muţe, jak přicházejí s dřevěnými štaflemi), přestoţe jsem, znovu říkám, to tak těţké neměl, ale ta doba byla něco (proudí další muţi s červeným transparentem), co člověka hodilo neobyčejně zpátky, co neskýtalo perspektivy, lámalo charaktery (mění se záběr, více shora, jsou vidět dělníci s transparentem, v popředí stůl s hosty) a neobyčejně oslabilo náš stát a jeho perspektivu. A kdyţ to shrnu, dodnes neseme následky této doby.“ „Jak se na to dívá historik?“ pokračuje moderátor otázkou, zatímco se kamera soustředí na muţe, jak si připravují transparent. Miroslav Vaněk tuto dobu hodnotí jako zvláštní a hovoří o názvu normalizace a jeho významu. Kamera střídavě sleduje Vaňka a muţe s transparenty, jak ho instalují.
69 Na další Kučerovu otázku ohledně architektů doby odpovídá Oldřich Tůma. Následuje detailní záběr na červený transparent Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak. Kromě Tůmy se na záběrech objevují i černobílé záběry, jak udává číslo v pravém rohu, z roku 1969, kde je zachycena podle dobového
komentáře
šestičlenná
delegace
Komunistické
strany
Československa v čele s doktorem Gustávem Husákem po dvoutýdenním pobytu v Moskvě. Kamera se opět vrací k hostům pořadu. Moderátor tvrdí, ţe to zasahovalo celou společnost a ţe si myslí, ţe mnoho mladých neví, co to tehdy znamenalo. Fišera vysvětluje svůj názor na odchody v době normalizace. Mezitím co hovoří, muţi přinášejí do místnosti nové červené transparenty, objevuje se detailní záběr na sloţený transparent. Pak ohledně odchodů hovoří Karel Hvíţďala, publicista, jehoţ profesi osvětluje doprovodný text. Vypráví, jak se ho to tehdy pracovně dotýkalo. Hvíţďala stojí venku a říká: „Já seděl v té době v Mladém světě a tam začaly chodit příkazy, vidím je jako dnes, byly rozmnoţené na nějakém stroji, takţe to písmo bylo fialové a začalo to vlastně útokem na jazyk, to znamená, ţe byla některá slovní spojení jako okupace, místo toho se muselo psát vstup spřátelených vojsk (černobílé záběry s hudebním doprovodem na průvod s transparenty Ať ţije mír), místo toho, ţe byl zastřelen, zemřel nešťastnou náhodou.“ O stejném tématu hovoří i Tůma, jeho hlas provázejí záběry ze sjezdu Komunistické strany Československa z roku 1969. Kamera se poté opět ocitá mezi hosty. Moderátor pokládá další dotazy na likvidaci elit, kterou vládnoucí strana prováděla. Miroslav Vaněk k tématu předčítá výňatek z rozhovoru s Milošem Jakešem, později reaguje i Oldřich Tůma (záběr na muţe, jak nosí do místnosti stůl a ţidle) a Ivan Fišera. V pořadu vystupuje další host, a sice politolog Jacques Rupnik; hovoří ve venkovním prostředí o zklamání tehdejších lidí, kdyţ ti, co představovali pro stát naději, byli současně těmi, kdo pomáhali zavádět normalizaci (střídavě záběr na Rupnika, na normalizační politické činitele a na studenty za normalizace). Díl pokračuje ukázkou z pořadu K výměně stranických průkazů z roku 1970. Miroslav Vaněk se uchyluje k hodnocení pracovní morálky i normalizačního období: „Ono přeci jenom v těch letech 1968, 1969 taková ta pracovní morálka,
70 ten výpadek tam evidentně byl, takţe kdyţ to ta strana sešroubovala těmi velmi neblahými metodami, a o těch důsledcích tady byla řeč (...)“ Zatímco Vaněk hovoří, kamera ukazuje muţe, jak v místnosti, kde sedí hosté a moderátor, dává na stůl razítka. Poté se objevují černobílé záběry z roku 1969, na nichţ vystupuje Vilém Nový. Osobními vzpomínkami pokračuje Ivan Fišera, připomíná zvrácenou logiku normalizace. Pak reţie vyuţívá záběrů ze XIV. sjezdu komunistické strany Československa v roce 1971. Ke stolu hostů a moderátora přicházejí muţi v obleku a se slovy „S dovolením“ jim berou ze stolu kníţku s nápisem, z něhoţ je čitelné slovo Poučení. Na to jim moderátor odpovídá: „Vy si to vemte, vy můţete všechno.“ Fišera to doplňuje slovy, ţe „tak to uţ je podruhý“. Vaněk hovoří o tom, co to bylo Poučení (záběr na muţe – herce, kteří si ho vzali, jak ho mají v rukách a prohlíţejí si ho, další záběr na ţenu, jak vchází do místnosti a jde k muţům s kníţkou). Pokračuje se záběry z pořadu Na pomoc socialistickému vzdělávání z roku 1971. Fišera mluví o čistkách, jichţ byl svědkem. Kamera se zaměřuje na nového muţe, který právě pomalu přichází k muţům sedícím v řadě, vedle nich sedí ţena s psacím strojem. Zatímco nový muţ hovoří s muţi, kteří uţ sedí na svých místech, Fišera vypráví. Následuje výňatek z Husákova projevu z roku 1971. Vaněk připomíná generaci, která zaţila Mnichov i rok 1968 (poté detailní záběr na skupinu tří muţů a jedné ţeny), a říká: „Normalizace u nás probíhala daleko brutálněji nebo neţ byla moţnost nějakou manévrovací a strategickou schopností těch nejvyšších orgánů dojít typu Maďarska kádárovského. To se tady tehdy nekonalo. Opět jsme se stali papeţštějšími neţ papeţ a moţná jsme té Moskvě nabízeli nějaká řešení.“ Diváci jsou svědkem Husákova projevu z roku 1975. Fišera vysvětluje, kdy si jeho okolí včetně něj představovalo, ţe skončí normalizace (záběr na skupinku v místnosti). Opět je vidět Husákův proslov z roku 1975. Oldřich Tůma popisuje normalizační reţim jako ten, jenţ „drţel lidi v nějakém tlaku a bez nějakých skulinek“. Na moderátorovu otázku, zda je pravda, ţe měla normalizace odlišný průběh, jinou intenzitu i jiné dopady na osud lidí na Slovensku, odpovídá Vaněk. Na stejnou otázku reaguje Tůma. Na tyto názory navazují záběry z Husákova proslovu z roku 1971. Fišera poté vyslovuje své mínění na jednotlivé fáze normalizace, totéţ činí Vaněk a znovu Fišera. Moderátor děkuje hostům za
71 účast při vyprávění o normalizaci. „Já vám děkuji, ţe jste si o ní povídali, a teď máte před sebou, tedy za mnou prověrkovou komisi. Co jí asi tak řeknete, kdyţ si vás předvolají? Vy uţ jste v tom trénován (moderátor se otáčí na Fišeru), co byste jim řekl?“ „Děkuji vám, soudruzi, ţe jste mě zbavili toho břemene,“ odpovídá Fišera. „A co byste řekl vy, kdybyste se k tomu dostal (pohled moderátora na Vaňka)?“ „Já se na to dívám a připadá mi, ţe to tak mohlo vypadat. A jsem rád, ţe jsem to nemusel zaţít, aspoň na vlastní triko.“ Následují uţ po druhé v tomto díle černobílé záběry z pořadu K výměně stranických průkazů z roku 1970. Moderátor pokračuje v děkovné řeči a loučí se s diváky. „Pánové děkuji. Na shledanou a i vám divákům na shledanou a přeji vám, abyste uţ nikdy nezaţili něco takového (objevuje se rámeček s logem Historie.cs a e-mailem do pořadu), jako byla normalizace po česku. Na shledanou, Historie.cs se loučí.“
2.3.7 Historie.cs – další roviny dílu Normalizační čistky Komunistická moc je nejčastější asociací, kterou na úrovni skryté, symbolické vyvolává v díle Normalizační čistky řada prvků. V improvizovaném studiu s hosty a moderátorem se objevují červené transparenty s propagandistickými nápisy – Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak – dělníci, kteří je poslušně věší, pánové v šedých oblecích, jiţ reprezentují straníky za normalizace, formálně oděná ţena v roli zapisovatelky, vystrašený muţ, který se blíţí ke straníkům tvořícím prověrkovou komisi, sklenice – „duritky“ na stolech hostů a v neposlední řadě také kníţka Poučení – to vše odkazuje ke komunistické moci za normalizace. Přestoţe si bez výzvy moderátora a jediného příchodu straníků aţ k nim, kdy hostům berou ze stolu Poučení, hosté dění za nimi nevšímají (instalace transparentů, příprava stolu pro výslech, výslech muţe u prověrkové komise), jsou tyto aktivity stále přítomné, podobně jako byla neustále činná a přítomná komunistická moc za normalizace. Díky reprezentaci, která koresponduje s mýty a ideologií validní v české společnosti, můţe divák velmi snadno identifikovat výslechovou komisi i její účastníky. Straníci jsou zde reprezentováni nevýraznými muţi, kteří navenek jednají slušně (říkají „s dovolením“, kdyţ berou hostům ze stolu kníţku s Poučením), ale neváhají podrobovat jedince výslechu. Podobným typem je
72 i ţena – zapisovatelka, která je chladná, váţná, nevypočitatelná. U mladíka, jenţ je vyslýchán, vyniká jeho strach, smíření, jedná se o muţe, který nepůsobí jako zločinec, nýbrţ jako slušný člověk. Na jedné straně tedy stojí komunistická přesila v čele s neupřímnými, špatnými lidmi, na straně druhé dobrý člověk. O tom, ţe podoba odpovídá aktuálně přijímanému obrazu výslechové komise, a to dokonce i mezi odborníky, svědčí komentář historika Miroslava Vaňka ze závěru pořadu: „Já se na to dívám a připadá mi, ţe to tak mohlo vypadat.“ Komunistickou moc evokují také dobové záběry, které se v pořadu objevují. Tyto záběry nejčastěji zachycují Gustáva Husáka a jeho proslovy z let 1968, 1971 a 1975, jeţ jsou pouţity celkem 6krát. Jsou vybrány konfrontační projevy, které útočí na obyvatelstvo, jeţ nesouhlasí s normalizací a vládnoucí stranou. K dalším černobílým záběrům patří zachycení návratu šestičlenné delegace Komunistické
strany
Československa
z Moskvy
v roce
1969,
sjezdu
Komunistické strany Československa v roce 1969, proslovu Viléma Nového z roku 1969 a XIV. sjezdu komunistické strany Československa v roce 1971. Dvakrát se zde vyskytuje ukázka z pořadu K výměně stranických průkazů z roku 1970 a také z pořadu Na pomoc socialistickému vzdělávání z roku 1971. Vedle černobílého charakteru a spíše útočného komunikačního tónu tyto záběry spojuje, ţe zde není vidět nikdo jiný neţ komunistický představitel nebo televizní pracovník. Obrazy z dob normalizace, které jsou tak divákovi předkládány, se výrazně zaměřují na politiku a boj reţimu s nepřítelem. Zajímavou kapitolou je také hodnocení normalizace, ke kterému se uchylují hosté pořadu i moderátor, a je tedy i díky němu moţné odhalit mýtus, který se v mediální konstrukci normalizace v pořadu Historie.cs projevuje. Nejprve období hodnotí moderátor Vladimír Kučera jako „trapné, svinské“, které „poznamenalo ţivoty mnoha slušných a dobrých lidí“. Negativní hodnocení přidává i sociolog Ivan Fišera: „Bylo to neobyčejně poniţující, tíţivé, rizikové, přestoţe to třeba, přestoţe jsem, znovu říkám, to tak těţké neměl, ale ta doba byla něco, co člověka hodilo neobyčejně zpátky, co neskýtalo perspektivy, lámalo charaktery a neobyčejně oslabilo náš stát a jeho perspektivu. A kdyţ to shrnu, dodnes neseme následky této doby.“ Hodnocení záporných vlastností normalizace se neubrání ani pozvaní historici (přestoţe ho vyslovují aţ po
73 polovině pořadu). Miroslav Vaněk říká, ţe „normalizace u nás probíhala daleko brutálněji nebo neţ byla moţnost nějakou manévrovací a strategickou schopností těch nejvyšších orgánů dojít typu Maďarska kádárovského. To se tady tehdy nekonalo. Opět jsme se stali papeţštějšími neţ papeţ a moţná jsme té Moskvě nabízeli nějaká řešení.“ Oldřich Tůma vyuţívá metaforu, kdyţ praví, ţe reţim „drţel lidi v nějakém tlaku a bez nějakých skulinek“. Nejradikálnější hodnocení normalizace plyne v průběhu celého dílu z Kučerových úst, vedle označení této doby za „trapnou a svinskou“ naznačuje svůj vyhraněný negativní vztah ke komunistické moci i reakcí na to, ţe si herci – straníci z jeho stolu berou Poučení a on jim říká: „Vy si to vemte, vy můţete všechno.“ Na závěr pak ještě přesvědčuje diváky, ţe není třeba pochybovat o špatnosti normalizace v Čechách, kdyţ jim přeje, aby „uţ nikdy nezaţili něco takového, jako byla normalizace po česku“. Za slovo „takový“ je moţné dosadit záporná adjektiva, jako jsou hrozný, špatný, brutální, krutý, ničivý, strašný, tragický atp. Z hlediska
jazykového
si
účastníci
pořadu
vypomáhali
obraznými
pojmenováními, jak naznačuje Tůmova metafora v odstavci výše i Vaňkův výraz „papeţštějšími neţ papeţ“. Ivan Fišera hovořil o „zvrácené logice normalizace“ i „černém humoru, který během ní kvetl“. Vladimír Kučera a Oldřich Tůma shodně vyuţili obraty týkající se hry: (…) „byli ochotní na tu hru přistoupit“, „pak byla ještě ve hře radikální skupina“. Politolog Jacques Rupnik o studentech za normalizace hovořil jako o „rukojmích“ a studentské hnutí označil za „poslední baštu, kterou normalizátoři nemohli zlikvidovat“. Taktéţ z většiny jmenovaných obrazných vyjádření plyne negativní vztah mluvčích k normalizaci. Pokud dáme dohromady negativní hodnocení normalizace vyslovené hosty pořadu s pouţitými dobovými záběry, vystupuje nám na povrch mýtus, ţe normalizace byla krutá, přesněji, ţe se jednalo o dějinnou etapu, kdy proti sobě stál reţim personifikovaný zlými komunisty, ukrývající se v případě potřeby za pozitivní hesla, a dobrý jedinec, případně skupinka stejně charakterních lidí. Binární opozice: dobrý člověk, špatný reţim je proto v této interpretaci klíčová.
74
2.3.8 Závěry analýzy Závěry sémiotické analýzy budou shrnuty na základě odpovědí na otázky, které stály na počátku výzkumu. VO1: Jakým způsobem zachycují normalizaci úvodní znělky pořadu Retro a Historie.cs? Období normalizace zachycuje znělka pořadu Retro ve své druhé scéně. Znělka je totiţ postavena na cestě páru, muţe a ţeny, v čase. Diváci zde mohou pozorovat, jak muţ a ţena sedí v obývacím pokoji – ona je zaujatá četbou časopisu Ţena a móda, on si hraje s Rubikovou kostkou. Jejich pokoj je vybavený červenými křesly, červeným stolem, bytovou stěnou s televizí a radiomagnetofonem, na stole mají mísu s pomeranči a hrnek s oranţovou tekutinou. Červená barva zde představuje komunistickou moc a její tehdejší všudypřítomnost. Znělka pořadu Historie.cs seznamuje pouze s mezníky normalizace, a to pomocí metonymie. Tanky v odrazu bočního skla automobilu připomínají sovětskou srpnovou okupaci v roce1968 a demonstranti s českými vlajkami, kteří se odráţejí na slunečních brýlích mladíka, metonymicky vyjadřují listopadové události roku 1989. Obě tato obrazná vyjádření doprovázejí ruchy – v prvním případě se jedná o zvuky tanků, ve druhém o výkřiky a skandování protestujících. VO2: Jaký mýtus se s normalizací pojí? Kaţdý ze zkoumaných pořadů předkládá odlišný mýtus normalizace, ovšem oba působí ve vzájemné symbióze a doplňují se. Pořad Retro hodnotí fenomény normalizace, obzvlášť její výrobky. Vedle hodnocení samotných produktů se často vyjadřuje i k jejich uţívání, vysvětluje, jaké to bylo tehdy v porovnání se současností, a ne vţdy se mu daří vyslovit jasný soud, jenţ by se vztahoval pouze k výrobku. I díky tomu je zde moţné dešifrovat mýtus v podobě: normalizace je komická ve svém působení na kaţdodenní ţivot člověka.
75 U Historie.cs se její účastníci včetně moderátora pouštějí do negativního referování o normalizaci. Pro pozitivní hodnocení není v jejich komunikaci místo, a proto odhalený mýtus zní: normalizace je zlá. Lze říci, ţe oba zmiňované mýty spolu souzní, neboť ani hodnocení normalizace jako komické není v konečném důsledku pozitivní, nýbrţ je pouze jemnější variantou mýtu normalizace jako zlého a špatného období. VO3: Jaké obrazy normalizace jsou divákům předkládány? Divák je v pořadech zahlcován mnoha obrazy pocházejícími z dobových záběrů a pořadů, filmů i hudebních klipů. Nejčastěji provázejí pořady dobové záznamy: u pořadu Historie.cs se vyskytují primárně politické záběry s čelnými představiteli komunistického reţimu (jedinec zde promlouvá ke členům komunistické strany, za coţ si vţdy vyslouţí potlesk a úsměvy), ukázky z dobových proreţimních pořadů, v nichţ mají prostor příznivci strany, u magazínu Retro převaţují záběry na výrobky, osoby, jak s nimi zacházejí, a na pracující jedince (telefonistky, dělníky, zpěváky atp.). Součástí této konstrukce jsou pochopitelně i záběry ze současnosti, na nichţ je moţné sledovat odborníky z oblasti společenských věd v improvizovaném studiu či v jiných prostorech a ve venkovním prostředí u Historie.cs, podobně se hosté Retra objevují v různých, i domácích prostředích. Jakýmsi propojením záběrů ze současnosti a záběrů minulých jsou záběry inscenované, které mají evokovat dobu minulou (např. posudková komise, moderátorka v oděvu z doby normalizace v telefonní budce) a vyznačují se svou společenskou přijatelností, neboť odpovídají představám, které o této době a jejích stranických představitelích i občanech v české společnosti panují.
Závěr Hlavním cílem této práce bylo představit způsob, jakým vybrané české televizní pořady, jeţ se samy označují za publicistické, konstruují období normalizace a kultivují tím historické vědomí u české společnosti. Nejprve byly kvantitativní obsahové analýze podrobeny tematické celky z pořadů Retro, Historie.cs, Víkend a Střepiny vysílané v letech 2007 aţ 2012. Výsledky této analýzy
76 poslouţily k identifikaci dvou typických tematických celků, které se následně spolu se znělkami pořadů Retro a Historie.cs zkoumaly prostřednictvím kvalitativní výzkumné metody, a sice sémiotické analýzy. Výsledky kvantitativní analýzy prokázaly několik důleţitých zjištění. 1) Existuje značný nepoměr mezi počtem tematických celků věnovaných normalizaci ve veřejnoprávní České televizi a soukromé televizi Nova. Zatímco se v České televizi vysílají pořady Retro a Historie.cs, které se k tomuto období pravidelně vracejí (u pořadu Retro dokonce díly věnované normalizaci převaţují), pořady Víkend a Střepiny, jeţ lze vidět na televizní stanici Nova, se normalizaci věnují pouze okrajově. 2) V mediální konstrukci hrají důleţitou roli hosté, zejména odborníci z oblasti společenských věd, kteří u televizních pořadů podporují atribut odbornosti. Nejčastěji jsou zváni historici a sociologové. U obou těchto skupin se projevuje tendence pořadů zvát některé konkrétní odborníky častěji neţ druhé. Naopak nízkou četnost výskytů zaznamenali politologové, psychologové, ekonomové, odborníci na média a marketing i etnologové. 3) Vedle společenskovědních odborníků bývají hosty pořadu také publicisté, spisovatelé a v případě pořadu Retro i populární osobnosti televizní zábavy. 4) Přestoţe je normalizace československou záleţitostí, zvou si pořady Retro a Historie.cs Slováky pouze zřídka. 5) Ve sledovaném šestiletém období se diváci mohli nejčastěji setkat s normalizací v souvislosti s tématy výrobky, kultura nebo trávení volného času, nejméně často pak s celky popisujícími politickou propagandu, perzekuce či nástroje komunistické moci. Výsledek úzce souvisí s faktem, ţe mezi zkoumanými celky bylo nejvíce celků pořadu Retro, které se nezabývají politickými otázkami. 6) Více neţ tři čtvrtiny zkoumaných celků v sobě zahrnovaly negativní hodnocení normalizace. Nejčastěji záporně hodnotili normalizaci moderátoři pořadů. 7) V analyzovaných celcích dochází k mísení dobových, filmových, seriálových i hudebních záběrů. 8) Do českých televizních publicistických pořadů nemají přístup přívrţenci normalizace a její vládní představitelé, avšak její tehdejší aktivní odpůrci – disidenti – ano. Výsledky sémiotické analýzy poukázaly na další tři důleţité vlastnosti mediální konstrukce normalizace: 1) Mýty, které se vztahují k normalizaci, se v pořadech Retro a Historie.cs různí, ale přesto se doplňují. V pořadu Historie.cs je
77 normalizace nepopiratelnou érou zla, v pořadu Retro jí přisuzují jistou komičnost. 2) Komunisty reprezentují v pořadu Historie.cs lidé, kteří působí nenápadně, nerozeznatelně a nevypočitatelně. Jsou oděni v tlumených barvách, mají váţné výrazy. Prověrková komise, kterou zde ztělesňují, odpovídá aktuálně platným představám, které o ní panují v české společnosti. 3) Politické dobové záběry zachycují normalizační vládní činitele při útočných projevech proti odpůrcům, které vedou ke svým straníkům. Ostatní dobové záběry zachycují Čechoslováky při práci nebo tehdejší televizní pracovníky. Úvodní znělky pořadů Retro a Historie.cs vyuţívají motiv cestování časem. Zatímco znělka Retro představuje mladý český (československý) pár, který se nejprve ocitá v současnosti, poté v 70. a 80. letech, v 60. letech před sovětskou okupací a v brzkých poválečných letech, znělka Historie.cs představuje důleţité historické mezníky: vznik Československa, druhou světovou válku, srpnové události roku 1968 a listopad 1989. Ve znělce Retro promlouvá mýtus: doma je dobře, neboť ve všech prezentovaných letech je ústřední pár za zdmi svého bytu spokojený. Znělku Historie.cs provází motiv zrcadlení, který na úrovni mýtu vyjadřuje minulé události, které jsou stále přítomné. Jak
vyplývá
z popisu
a
interpretace
znělek,
bez
základní
znalosti
československých dějin zůstanou publiku konotativní i další roviny sdělení skryty. Mediální skutečnost i mediální konstrukce minulosti nabývají na významu ve chvíli, kdy mediální konzumenti nemají bezprostřední zkušenost s tím, co v médiích vidí, slyší či co si v nich přečtou. Mediální konstrukce normalizace není výjimkou. Diváci, včetně těch, co sledované období neproţili a znají ho pouze zprostředkovaně, přejímají z televize obrazy normalizace a zapomínají na fakt, ţe nejsou vystaveni odbornému zdroji, ale pouze mediálnímu produktu, jenţ jim ukazuje a předkládá pouze ty záběry a ta fakta, která odpovídají jeho záměru. Obsahová analýza prokázala četné zastoupení negativních soudů spojených s normalizací, a to zejména u televizních pracovníků. Je tedy zřejmé, s jakým záměrem se vybírají záběry i hosté: analyzované pořady se snaţí podpořit konsenzus, podle něhoţ byla normalizace temným a špatným obdobím.
78 Tento konsensus podporuje i absence určitých obrazů i reprezentací. Kapitola 1.2, která shrnuje nejdůleţitější charakteristiky normalizace, ukázala, ţe normalizační reţim sice měl ničivý vliv na některé skupiny obyvatelstva, avšak například pro dělníky, rolníky i jiné profese se normalizací nic neměnilo. Reprezentace těchto osob však v pořadech chybí, neobjevují se zde ani zmínky o kvalitní kulturní produkci, která v těchto letech vznikala. Období normalizace je v českém prostředí dosud ţivé, a to nejen díky médiím. Je předmětem debat historiků i dalších společenskovědních odborníků, obzvlášť v těchto dnech, kdy došlo v Ústavu pro studium totalitních reţimů k výměně ředitele a kdy proti sobě stojí levicově smýšlející historici, kteří volají po zkoumání normalizace ve větší šíři, a ti, jiţ si nepřejí revizi ve výkladu normalizace, neboť v ní a jejích představitelích vidí zlo a chtějí nadále upozorňovat na její totalitní prvky. Bude jistě zajímavé vývoj této situace sledovat, neboť se jeho důsledky mohou promítnout i do mediální konstrukce normalizace. Noví hosté ve stávajících pořadech, ale i zcela nové televizní produkty o československé historii mohou silně ovlivnit mediální sdělení, a tím posunout výklad normalizace i její následnou interpretaci, a to směrem, který lze aktuálně jen stěţí odhadnout. Odpovědí na tyto změny by měly být další mediální výzkumy, které budou pozorně sledovat, jak se v čase vyvíjí mediální konstrukce normalizace.
Summary The main purpose of this thesis was to introduce the way in which selected czech non-fiction television shows, which mark themselves as journalistic, construct the period of normalization. At first the thematic units from shows: Retro,
Historie.cs,
Víkend
and
Střepiny,
broadcasted
between
years
2007–2012, were analysed by quantitative content analysis. The results of this analysis served to identify two typical thematic units, which subsequently together with opening jingles of Retro and Historie.cs shows were examined by means of qualitative research method, namely by semiotic analysis. The results of quantitative analysis proved several important findings. 1) The shows of the Czech television (Retro, Historie.cs) regularly deal with
79 normalization, whereas the shows of Nova television (Víkend, Střepiny) study normalization only peripherally. 2) In media construction, guests play an important role, especially experts in the field of social sciences. 3) Besides social science specialists, there are journalists, writers, and in the case of Retro show also popular celebrities of television entertainment, among the guests. 4) Even though normalization is a Czechoslovak matter, Slovak citizens are seldom invited as guests to the shows Retro and Historie.cs. 5) Normalization most frequently appears in shows linked to topics of products, culture or spending free time. 6) More than three quarters of examined units included negative evaluation of normalization. 7) In analyzed units, blending of period, movie, series and also music shots occurs. 8) Supporters of normalization do not have admittance to czech non-fiction television shows. However, original active opponents – dissidents – do. The results of semiotic analysis pointed out three other important characteristics of media construction of normalization. 1) In the programme Historie.cs, normalization is described as an undeniable era of evil, whereas in the Retro programme, a certain sense of comicality is ascribed to it. 2) In Historie.cs, communists
are
represented
by
people
who
seem
inconspicuous,
indistinguishable and unpredictable. 3) Political period footages capture government officials of normalization during offensive speeches. Other period footages capture Czechoslovaks during work or former television staff. Content analysis proved numerous representations of negative judgements linked to normalization, especially related to television staff. That makes it obvious, with which intention the footages and the guests are chosen: analysed television shows are trying to support the consensus according to which normalization was a dark and bad era. In connection with this picture of normalization, left-wing political parties and historians are being heard calling to revise the current interpretation of this era. Therefore, it will be very interesting to observe how these debates will reflect into future media construction of normalization.
80
Pouţitá literatura Literatura BARTHES, Roland. Mytologie. Praha: Dokořán, 2004. ISBN 80-86569-73-X. BAUDRILLARD, Jean. Simulations. New York: Semiotext(e), 1983. BEDNAŘÍK, Petr, Jan JIRÁK a Barbara KÖPPLOVÁ. Dějiny českých médií: Od počátku do současnosti. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3028-8. BENČÍK, Antonín. Rekviem za Praţské jaro. Třebíč: Tempo, 1998. ISBN 80238-2192-X. BENEŠ, Zdeněk (ed.). Dvojí rok 1968: Zlomové roky 1968 a 1989 v českých a německých učebnicích dějepisu. Praha: Casablanca, 2011. ISBN 978-8087292-05-1. BERGER, Arthur Asa. Media Analysis Techniques. Los Angeles: Sage, 2011. ISBN 1412987768. BERGER, P. L. a T. LUCKMANN. Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. ISBN 80-85959-46-1. BÍLEK, Petr A. a Blanka ČINÁTLOVÁ (ed.). Tesilová kavalérie: Popkulturní obrazy normalizace. Příbram: Pistorius&Olšanská, 2010. ISBN 978-80-8705344-7. BREN, Paulina. The Greengrocer and His TV: The Culture of Communism after the 1968 Prague Spring. New York: Cornell University Press, 2010. ISBN 9780801476426. BURTON, Graeme a Jan JIRÁK. Úvod do studia médií. Brno: Barrister&Principal, 2001. 392 s. ISBN 80-85947-67-6. BUTLER, Jeremy G. Television: Critical Methods and Applications. Londýn: Routledge, 2007. ISBN 0805854150. DYER, Richard. The Matter of Images: Essays on Representation. Londýn: Routledge, 2002. ISBN 0415254957. FEIGELSON, Kristian a Petr KOPAL (ed.). Film a dějiny III.: Politická kamera – film a stalinismus. Praha: Casablanca, Ústav pro studium totalitních reţimů, 2012. ISBN 978-80-87292-15-0. FISKE, John. Television Culture. Londýn: Routledge, 1987. ISBN 0415039347.
81 FTOREK, Jozef. Public relations jako ovlivňování mínění: Jak úspěšně ovlivňovat a nenechat se zmanipulovat. Praha: Grada, 2012. ISBN 978-80-2473926-7. HALL, Stuart (ed.). Representation: Cultural Representations and Signifying Practices. Londýn: SAGE, 1997. ISBN 1446229211. HUK, Jaroslav. Sociologie médií. Praha: Vydavatelství UJAK Praha, 2008. ISBN 978-80-86723-65-5. JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Masová média. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-466-3. JIRÁK, Jan a Barbara KÖPPLOVÁ. Média a společnost: Stručný úvod do studia médií a mediální komunikace. Praha: Portál, 2003. ISBN 978-80-7367-287-4. JIRÁK, Jan a Blanka ŘÍCHOVÁ. Politická komunikace a média. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0182-6. KALINOVÁ, Lenka. Konec nadějím a nová očekávání: K dějinám české společnosti 1969–1993. Praha: Academia, 2012. ISBN 978-80-200-2043-7. KALISTA, Zdeněk. Cesty historikova myšlení: Prameny k moderní české historiografii, sv. 1. Praha: Garamond, 2002. ISBN 80-86379-40-X. KOPAL, Petr (ed.). Film a dějiny II.: Adolf Hitler a ti druzí – filmové obrazy zla. Praha: Casablanca, Ústav pro studium totalitních reţimů, 2009. ISBN 978-8087292-01-3. KOPAL, Petr (ed.). Film a dějiny. Praha: Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106667-2. MCLUHAN, Marshall. Jak rozumět médiím: Extenze člověka. Praha: Odeon, 1991. ISBN 8020702962. MCQUAIL, Denis. Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-338-3. OSVALDOVÁ, Barbora, Jan HALADA et al. Praktická encyklopedie ţurnalistiky a marketingové komunikace. Praha: Libri, 2007. ISBN 978-80-7277-266-7. OTÁHAL, Milan. Opoziční proudy v české společnosti 1969–1989. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2012. ISBN 978-80-7285-137-9. OTÁHAL, Milan. Studenti a komunistická moc v českých zemích 1968–1989. Praha: DOKOŘÁN, 2003. ISBN 80-86569-52-7. PULLMANN, Michal. Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v Československu. Praha: Scriptorium, 2011. ISBN 978-80-87271-31-5.
82 REIFOVÁ, Irena et al. Slovník mediální komunikace. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-926-7. SCHULZ, Winfried, Helmut SCHERER, Lutz HAGEN, Irena REIFOVÁ a Jakub KONČELÍK. Analýza obsahu mediálních sdělení. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0827-8. TRAMPOTA, Tomáš a Martina VOJTĚCHOVSKÁ. Metody výzkumu médií. Praha: Portál, 2010. ISBN 978-80-7367-683-4. TRAMPOTA, Tomáš. Zpravodajství. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-096-8. TŘEŠTÍK, Dušan. Češi a dějiny v postmoderním očistci. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-786-5. WIMMER, Roger D. a Joseph R. DOMINICK. Mass Media Research: An Introduction. 5. vydání. Belmont: Wadsworth Publishing Company, 1997. ISBN 0-534-24474-2.
Elektronické zdroje Co je Historie.cs. Česká televize [online]. © 1996–2013 [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/2027co-je-historie-cs/ Kultura a politika. Ústav pro studium totalitních reţimů [online]. © 2008–2012 [cit. 2013-05-05]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/kultura-a-politika MÜLLER, Martin. Československá kinematografie za komunistické totality – normalizace a pád reţimu (1968 – 90. léta 20. stol.). Moderní dějiny: Vzdělávací portál pro učitele, studenty a ţáky [online]. 10. 11. 2011 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/ceskoslovenskakinematografie-za-komunisticke-totality-normalizace-a-pad-rezimu-1968-90leta-20-stol/ Normalizace v televizní a filmové tvorbě. Ústav pro studium totalitních reţimů [online]. 2012 [cit. 2013-03-03]. Dostupné z: http://www.ustrcr.cz/cs/normalizace-v-televizni-a-filmove-tvorbe Poslání a autoři pořadu. Česká televize [online]. © 1996–2013 [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/2234poslani-a-autori-poradu/
83 Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XXIII. sjezdu KSČ [online]. 1970 [cit. 2013-05-11]. Dostupné z: http://www.dejinyksc.usd.cas.cz/vnitrostranicke-informace-sekretariatu-uvks/doc_details/137-poueni-z-krizoveho-vyvoje-ve-stran-a-spolenosti-po-xxiiisjezdu-ks.html Prof. PhDr. Zdeněk Beneš, CSc. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze [online]. 2009 [cit. 2013-03-24]. Dostupné z: http://www.ff.cuni.cz/UCDFF-89.html Střepiny – TV Nova. Nova [online]. © 2012 [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: http://strepiny.nova.cz/ TŮMA, Oldřich. Normalizace 1969–1971. Moderní dějiny: Vzdělávací portál pro učitele, studenty a ţáky [online]. 26. 6. 2012 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: http://www.moderni-dejiny.cz/clanek/normalizace-1969-1971/ Víkend – TV Nova. Nova [online]. © 2012 [cit. 2013-04-28]. Dostupné z: http://vikend.nova.cz/
Tištěná periodika Jak hlídat hlídače. Respekt. 22. 4. 2013, č. 17. PREČAN, Vilém. Potíţe s minulostí. Respekt. 15. 4. 2013, č. 16. SEDLÁK, Petr. Druhý extrém?: Silné a slabé stránky revize výkladu komunistické diktatury. Dějiny a současnost. 2/2013, č. 2. ŠVEHLA, Marek. Ke slovu musí přijít levicoví historici. Respekt. 15. 4. 2013, č. 16.
Analyzované televizní pořady Retro. Česká televize. 2008–2012. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10176269182-retro/dily/ 1. Céčka. 6. 2. 2008 2. Socialistické účesy. 27. 2. 2008 3. Bytové stěny. 12. 3. 2008 4. Poutě. 8. 5. 2008 5. Tesilové kalhoty. 17. 6. 2008 6. Vojenská sluţba. 8. 7. 2008
84 7. Auta. 5. 8. 2008 8. Černoši a Vietnamci. 19. 8. 2008 9. Hospody v ČSSR. 26. 8. 2008 10. Trabanty a wartburgy. 14. 10. 2008 11. Budovatelské a politické písně. 4. 11. 2008 12. Národní divadlo. 18. 11. 2008 13. Metro. 25. 11. 2008 14. Vaření. 9. 12. 2008 15. Telefony. 16. 12. 2008 16. Paneláky. 10. 1. 2009 17. Obuv. 22. 2. 2009 18. MDŢ. 8. 3. 2009 19. Láska. 19. 4. 2009 20. První máj. 26. 4. 2009 21. Obchodní dům Kotva. 17. 5. 2009 22. USA. 14. 6. 2009 23. Spartakiáda. 28. 6. 2009 24. Velorex. 6. 9. 2009 25. Luxus za socialismu. 13. 9. 2009 26. Čundr. 20. 9. 2009 27. Veksláci. 25. 10. 2009 28. Přátelství na věčné časy. 8. 11. 2009 29. Hodinky Prim. 29. 11. 2009 30. Víno. 27. 12. 2009 31. Horníci. 10. 1. 2010 32. Dálnice. 17. 1. 2010 33. Ţeleznice. 21. 2. 2010 34. Sport. 11. 4. 2010 35. Nakupování. 9. 5. 2010 36. Nedovolené filmy. 13. 6. 2010 37. Jízdní kola. 20. 6. 2010 38. Dovolená u Máchova jezera. 27. 6. 2010 39. Tatra 603. 9. 9. 2010 40. Vesnické zábavy. 29. 9. 2010 41. Tesla. 6. 10. 2010 42. Motocyklové závody. 27. 10. 2010 43. Zavazadla a tašky. 14. 11. 2010
85 44. Zlatí slavíci. 1. 12. 2010 45. Silvestr. 8. 12. 2010 46. Maso, uzeniny. 1. 1. 2011 47. Hokejové stadiony. 12. 2. 2011 48. Pasáţe a kina. 5. 3. 2011 49. Tramvaje. 2. 4. 2011 50. Zoo. 28. 5. 2011 51. Exportní šlágry. 18. 6. 2011 52. Filmové festivaly. 25. 6. 2011 53. Lipno. 2. 7. 2011 54. Ţena a móda. 10. 9. 2011 55. Sovětské vozy. 24. 9. 2011 56. Trafiky. 15. 10. 2011 57. Pivo. 29. 10. 2011 58. Seriály. 19. 11. 2011 59. Mléko. 3. 12. 2011 60. Filmové týdeníky. 10. 12. 2011 61. Socialistický realismus v umění a kultuře. 28. 1. 2012 62. Skoky na lyţích. 18. 2. 2012 63. Zdravotnictví. 17. 3. 2012 64. Tenis. 24. 3. 2012 65. Psací stroje. 31. 3. 2012 66. Diety a obezita. 7. 4. 2012 67. Veřejné bazény a plovárny. 14. 4. 2012 68. Perestrojka. 28. 4. 2012 69. Sportovní létání. 5. 5. 2012 70. Marketing a propagace. 12. 5. 2012 71. Závod míru. 19. 5. 2012 72. Zahrádkářství. 26. 5. 2012 73. Moskvič. 2. 6. 2012 74. Loďky a parníky. 16. 6. 2012 75. Letní kina. 23. 6. 2012 Historie.cs. Česká televize. 2007–2012. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10150778447-historie-cs/video/ 76. Srpen 1969 – lámání páteře. 3. 9. 2007 77. Trabanty se valí do Prahy. 8. 10. 2007
86 78. Poraděnkové. 15. 10. 2007 79. Osmašedesátý. 3. 1. 2008 80. Utečeme na chalupu. 31. 1. 2008 81. Všude dobře, tak co tady. 6. 3. 2008 82. Dva dokumenty, které pohnuly rokem 1968. 10. 4. 2008 83. Černobyl aneb Jak fungovala propaganda. 24. 4. 2008 84. Odboj třetí, protikomunistický. 17. 7. 2008 85. Srpen 1968 a svět. 21. 8. 2008 86. Český lev a ruský medvěd. 6. 11. 2008 87. Ekologové proti reţimu. 20. 11. 2008 88. Církev pronásledovaná. 4. 12. 2008 89. Svoboda na Škroupově náměstí. 11. 12. 2008 90. Ukradená půda. 26. 7. 2009 91. Nová vlna se starým obsahem. 6. 8. 2009 92. Rok 1968 – velké nedorozumění. 22. 8. 2009 93. Spisovatelé – svědomí národa? 3. 12. 2009 94. Milice zvané lidové. 21. 1. 2010 95. Případ Fierlinger. 28. 1. 2010 96. Komunistická politická policie. 10. 6. 2010 97. Československá ţelezná opona. 15. 7. 2010 98. Normalizační čistky. 9. 9. 2010 99. Historie, sluţka politiky. 28. 10. 2010 100. Sametové spiknutí? 18. 11. 2010 101. Skaut, postrach totalit. 25. 11. 2010 102. Potápky, páskové a chuligáni. 30. 12. 2010 103. Perestrojka. 14. 2. 2011 104. Normalizace. 28. 3. 2011 105. Alexander Dubček. 18. 8. 2012 106. Disidenti. 31. 10. 2011 107. Havel a Walesa. 10. 1. 2012 108. Jan Palach. 17. 1. 2012
87 Víkend. Televize Nova. 2009–2011. Dostupné z: http://www.voyo.cz/ 109. Velorex. 27. 4. 2009 110. Emeritní rada Dočekal. 12. 10. 2009 111. Zvonař Petr Rudolf Manoušek. 5. 10. 2009 112. Most inteligence. 22. 6. 2010 113. Škoda 1203. 20. 9. 2010 114. Filmový kronikář. 15. 11. 2010 115. Ţiguli. 7. 3. 2011 Střepiny. Televize Nova. 2010–2011. Dostupné z: http://www.voyo.cz/ 116. Ohlédnutí za dvaceti lety tzv. svobody. 1. 1. 2010 117. Václav Havel. 18. 12. 2011
88
Seznam příloh Příloha č. 1: Kódovací kniha (tabulka) Příloha č. 2: Vybrané výsledky kvantitativní obsahové analýzy (grafy) Příloha č. 3: Screenshoty ze znělky pořadu Retro (obrázky) Příloha č. 4: Screenshoty ze znělky pořadu Historie.cs (obrázky) Příloha č. 5: Screenshoty z dílu Telefony (pořad Retro), typické záběry (obrázky) Příloha č. 6: Screenshoty z dílu Normalizační čistky (pořad Historie.cs), typické záběry (obrázky)